Slepota I

Problematika psychické slepoty, část I

Dle poznámek pražského kněze B. Bílého (22.9.1921 – 28.2.2002) zpracoval P. Mikula

            Proroci   i  evangelia   hovoří  o   „slepotě“ a také hodně případů „slepoty“ popisují (dále budeme používat výraz slepota bez uvozovek). Ježíš důrazně upozorňuje na závažnost slepoty a na ní navazující pokrytectví. Proto je velice důležité se touto problematikou zabývat a analyzovat ji.

            Podívejme se nejdříve na mesiánskou teologii a katechezi, které vytvářely obraz o Mesiáši, který měl přijít. Během zrání představ došlo k „zacelení“ všech škvír, trhlin, takže vznikl uzavřený celek. Stačilo pouze vybrat z proroků příslušná místa a jiná místa zase vyloučit ze souboru mesiánských textů poukazem na historii (to se týkalo proroka Izajáše, Jeremiáše). Tak došlo k selekci textů. Rabínská Mesiánská teologie a katechese se nespokojila s pouhou selekcí textů a tak vzniklo mnoho doplňků, které se samy nabízely, když už selekce byla provedena. Texty proroků jsou potom doplňovány bájemi (jako např. dva dlužníci jdou k soudu k Mesiášovi). Mesiánská teologie a katechese měly dost času, aby „vyzrály“, t.j. všechny problémy byly zodpovězeny „přesvědčivě“, byly vytvořeny představy, jak to bude vypadat, když všechny potřeby a přání byly zapojeny. Tak se vytvořila iluze. Ale protože byla často opakována, byla zafixována jako fakt, který nutně nastane. Pak když Ježíš rozmnožil chleby (Jn 6), pak došlo k excitací všech těchto „připravených“ konkretizačních asociací, které dosud byly zafixovávány pouze ve snu, ale teď je zde fakt rozmnožení chlebů. A tak naskočí velice silná tenze typu „hurá, už je to tady“ a ostatní faktory se nemohou uplatnit. Pokud Ježíš káže odlišně, toho si lidé nevšímají. Provádějí selekci informací od začátku styku s Ježíšem. Ostatně jsou na to zvyklí z poslouchaní rabínského výkladu a také z čtení vybraných míst proroků  (Rabín: „Toho si nevšímej, tomu nerozumíš“). Posluchač tak přijal výzvu k odmítnutí textu, který byl svou povahou nepříjemný a narušoval idylu Mesiášova království, které se člověk v době před Mesiášem a tím spíše v době Mesiášově, nechtěl vzdát. Proto i z vlastního zájmu odložil "spekulování" nad nejasnými místy, když je tolik jasných míst, které říkají opak. Ovlivnilo to i apoštoly (učedníky). Mají sice zájem věčný život, jsou taženi Otcem, ale když dochází k zázraku rozmnožení chlebů, pak u nich naskočí vědomí: „To je jasné, že to Mesiáš dovede. Tomu se nelze divit“. Tím jim ale uniká příkaz daný jim: „Udělejte to vy“. Mnohá tvrzení rabínů se opírala o skutečnost Boží všemohoucnosti, ale že je neoprávněné Bohu předepisovat co má udělat, nikoho nenapadlo. Apoštolové nemohou řešit úkol svými silami. Dosud chleby nerozmnožovali a napodobit Ježíše je nenapadne. Ani je nenapadlo říct: „Udělej, cos udělal minule. Nemohl bys znova rozmnožit chleby?“ To jim ta vytvořená bariéra typu „to je jasné“, neumožnila.

            Nedivme se, že Ježíš hovoří o „vidících“ a „slyšících“ a nazývá je „slepými“. Slepota (nebo dokonce hluchota) čímž se myslí psychická slepota je v náboženství velice vážná věc. To, že se o ní nemluví, nebo o ní neuvažuje, je jednou z příčin současné poměrně nízké úrovně křesťanství. Jak si ukážeme dále, psychická slepota souvisí s problematikou hříchu, utrpení, dosažení úrovně křesťanství atd. Můžeme se ptát: „Je psychická slepota popsána v Bibli? Co Bible říká o slepotě?“ Pro začátek uveďme následující texty:

1.      Je dobře znám Ježíšův výrok (Jan 9,41): “Kdybyste byli slepí, hříchu byste neměli, ale vy říkáte ‘vidíme’, proto váš hřích trvá”. Výtka „což jste slepí…?“ je od Ježíše jedna z nejčastějších.

2.      Izajáš se často zmiňuje o slepotě, která je u lidu domu Judova, např. Iz 6,9.

3.      Druhým takovým výrokem je (Mt 15,14): „Když slepý slepého vede, oba spadnou do jámy”.

4.      Lk 11,34-36 a Mk 6,22-23: „Jaké je tvé oko, také je tvé tělo…..“

5.      Ř 1,28-32: „Nestáli o správné poznání Boha a proto Bůh je vydal“. V tom je také zahrnuto to, že lidé nepečovali o to, aby dobře viděli. S tím souvisí také text Mk 7,21-23. Podobně v 1Kor 11,29-31 stojí: „Neboť, kdo jí a pije nehodně, jí a pije sám sobě odsouzení, jelikož nerozsuzuje náležitě tělo Pánovo. Proto jsou mezi vámi slabí a nemocní a mnozí usínají“. V 2Tes 2 máme zase: „Protože nepojali lásku k pravdě, aby mohli být spaseni. Proto na ně Bůh pošle mocné působení bludu, aby uvěřili lži a aby všichni, kdo neuvěřili v pravdě, ale našli  zálibu v nepravosti, byli odsouzeni“.

6.      Lk 8,18  „Protož vizte, jak slyšíte. Nebo kdo má, tomu bude přidáno, a kdo nemá, bude mu vzato i to co má“.

Co z těchto výroků můžeme odvodit? V první řadě, že za to, že jsme „slepí“ („hluší“), že špatně „vidíme“ („slyšíme“), si můžeme sami. Není-li vznik slepoty člověkem přímo zaviněn, je ale ním zaviněno její setrvání, protože člověk nežádá o „mast na oči“ (viz. Zj 3,18) a proto  je to jeho zodpovědnost. To není libovůle Boha, ale je to v naší kompetenci a my jsme si to vlastní lehkomyslností, lajdáctvím, nebo zavíráním očí (uší) způsobili a proto to Bůh za nás nenapraví. Bůh nám ale může pomoci při hledání cesty k nápravě. Ježíš vytýká člověku slepotu i když si jí nezavinil, protože jeho chybou je, že se nestará o prohlédnutí, aby dobře viděl. Nedivme se potom, že Ježíš vynadá učedníkům: "Pokolení nevěřící a zvrhlé" kvůli nezdaru při pokusu o uzdravení chlapce a tedy nesplnění příkazu: „Uzdravujte nemocné..“ Jde o nedomyšlení a neschopnost splnit příkaz. Je také zřejmé, že s problematikou “slepoty” úzce souvisí problematika “vidění”. Dále můžeme odvodit, že psychicky slepý člověk má sníženou zodpovědnost, nemá hřích i když koná nesprávně. Je to úleva pro člověka, ale Metanoia znamená, dostat se z toho ven provedením rehabilitace. Faktem ale je, že psychicky slepý člověk sice nemá hřích, ale trampot se tím nezbaví (Mt 15,14). Služebník, který neplnil Boží vůli a přitom neznal ji, dostane také rány, i když méně. Slepému dokonce hrozí běda, stejně jako pokrytci (Mt 23,16-24). Slepota přináší utrpení, snižuje úroveň pochopení Boha. Dá se říct, že nevědomost hříchu nečiní, ale neznalost zákona neomlouvá. Slepota tedy snižuje člověku zodpovědnost. Je zřejmé, že poznání tohoto jevu je velice důležité stejně jako pochopení jeho vzniku a jeho podstaty. Je ovšem nutné hned upozornit, že do této kategorie nepatří případ popsán v 2Kr 6,8-23  („raň je slepotou“), nebo v Lk 24,16 („jejich oči byli drženy“), kdy Emauzští nepoznali Ježíše a kdy se jednalo o speciální útlum kogničního procesu. Zde jde o nevnímání reálného aspektu, objektu i když oči vidí. Tyto procesy vznikly na zásah Boha.

O tom, že existuje psychická slepota běžně známé. Každý slyšel o “profesionální slepotě”. Kolikrát člověk řekne: “Jak jsem to mohl nevidět”. A co slepá skvrna v oku. Vůbec si ji neuvědomujeme. Přitom se dá pěkně detekovat. Právě slepá skvrna nám může být modelem, kolik psychických slepých skvrn můžeme mít. Měl je i sv. Petr a ostatní apoštolové a to bychom si moc fandili, kdybychom tvrdili, že my je nemáme. Vzpomeňme na známé příklady psychické slepoty u oponentů Pasteura a Semmelweise a kolik životů to pak stálo. Jako příklad slepoty (ohluchnutí) apoštolů a jak se postupně u nich vyvíjela, uveďme reakce na Ježíšovy předpovědi, že bude trpět a zabit:

·        Mt 16,21-22: „Od té chvíle začal Ježíš oznamovat svým učedníkům, že musí jít do Jeruzaléma a mnoho vytrpět od starších, od vrchních kněží a od zákoníků, být zabit a třetího dne vstát z mrtvých. Petr ho vzal však stranou a začal ho kárat slovy: ´Bůh tě chraň Pane, to se ti nikdy nestane´“. Tady, na začátku, se jedná o odmítnutí toho, co Ježíš říká.

·        Mt 17,3-12: Ježíš s Jakubem, Janem a Petrem na hoře. Rozmluva Ježíše s Mojžíšem a Eliášem. Z textu Lk 9, 30-31 víme, že mluvili o Ježíšově smrti, kterou měl podstoupit v Jeruzalémě. Když scházejí z hory, Ježíš jim říká: „Nikomu o tom vidění neříkejte, dokud Syn člověka nevstane z mrtvých.“ Oni na to: „Proč tedy zákoníci říkají, že nejdříve má přijít Eliáš?“. To je dotaz formou námitky.

·        Mt 17,22-23: A když chodili po Galileji, Ježíš jim řekl: „Syn člověka bude vydán v ruce lidské. A zamordují ho, ale třetího dne vstane z mrtvých“. A oni se velice zarmoutili. U Mk 9,32 a Lk 9,45 se můžeme dočíst, že „oni tomu nerozuměli a báli se ho na to zeptat“.

·        Mt 20,18-20: „Hle, jdeme do Jeruzaléma a Syn člověka bude vydán kněžím a zákoníkům a ti ho odsoudí k smrti. Ti ho vzdají pohanům, aby se mu vysmívali, zbičovali ho a ukřižovali, ale třetího dne bude vzkříšen.“ Tehdy přistoupila k němu matka synů Zebedeových se svými syny, klaněla se mu a o něco ho prosila. Řekl ji tedy: „Co chceš?“ Ona řekla: „Ať tito dva synové mohou sedět ve tvém království  jeden po pravici a jeden po levici“. Z předpovědi si odvodí falešnou interpretaci nepříjemné informace tak, že se Ježíš jde ujmout moci. Oni si přitom myslí, že našli správné řešení té věci. Ostatní apoštolové se na ně zlobili.

Co tady vidíme? Jde o nepříjemnou pravdu, která ze  začátku vybízí k odmítnutí a nakonec ji učedníci přecházejí mlčením až dojde k imunizaci (k psychickému ohluchnutí), v tomto případě dokonce k degradaci Ježíše. Informace je vnímána a nejde do vědomí. Něco podobného může nastat při jakémkoliv výkladu textu, kde Ježíš něco řekne a oni to vůbec nepřijímají. Další příklad slepoty si můžeme ukázat na událostech kolem rozmnožení chlebů:

            Další důležitý příklad slepoty se dá demonstrovat na problému "čistý - nečistý".  V Mt 15,11 Ježíš říká: „Člověka neznečišťuje to, co vchází do úst, ale to co vychází z úst, to člověka znečišťuje“. A o mnoho let později, dlouho po seslání Ducha Svatého, Petr má zjevení (Sk 10,11-16) a při tom k němu zazněl hlas: „Vstaň Petře, zabíjej a jez“. Petr na to reaguje: „Ani za nic Pane, dosud nic nečistého jsem nejedl“. Hlas k němu opět promluvil: „Co Bůh očistil, ty neměj za nečisté“. A to se opakovalo tři krát. Je zajímavé, že jak je psáno v  Mt 15,10-20, učedníci dostali od Ježíše vynadáno za to, že jsou nechápaví, kdežto v případě textu Sk 10,11-16 už pouze vyzývá, už nenadává. Vypadá to, jakoby se Ježíš se slepotou učedníků smířil. Spíše to už odpovídá jejich degradaci. Apoštolové (učedníci) odmítali nadále možnost jíst „nečisté“ maso. Navíc je zde vidět, že odmítnutí, nebo přijetí Ježíšova výroku je nezávislé na Duchu Svatém, či na milosti. Petr odmítá, protože se řídí v první řadě rabínskou naukou, které dává prioritu i před Ježíšovými výroky. S tím souvisí také závislost na rabínském výkladu i v jiných oblastech nauky. Odmítá-li člověk Ježíšovy výroky, i když je to způsobeno psychickou slepotou, pak je nutný otřes, aby se člověk „probudil“, podobně, jako to bylo u Petra, který zapřel Ježíše. Jinak každý, kdo nedostal dobrou výuku, by se mohl odvolávat a vymlouvat. Na otevření očí je nutný hřích (viz. „Až povýšíte Syna člověka poznáte, že jsem to já“). Je nutné, aby přišel nečekaný hřích a aby „dobře vychovaný“" křesťan poznal,. že je v něm farizejská mentalita, která vyrůstá ze zavírání oči, ze lži. Pojem ´nečistý´ má ve Starém Zákoně svou funkci. V Novém Zákoně je „nečistota“ psychického rázu. „Nečistý“ není schopen pochopit pořádně Ježíšovu katechezi. Ježíš říká: „Nebudete-li jako děti, nevejdete“. Proč? Děti mají potřebný sled psychických funkcí úplný. Dospělý je psychicky deformovaný, nemá tento soubor funkcí úplný. Proto některé věci nerozezná, nepochopí a vadně interpretuje. „Znečištění“ proto ovlivňuje počet hřiven, který člověk vyzíská. S tím ale také souvisí to, že podle úrovně „znečištění“ se člověk stává jedním z možných typů Smyrna, Filadelfie, Thyatíra atd. (viz Listy církevním obcím, Zj 2-3. kap.). Náboženská výuka ovlivněná „nečistotou“ (a tím tedy také slepotou) vede k nekvalitnímu křesťanství, nebo snížení úrovně. Apoštolové, pak i Pavel, v něčem i Jan, byli v některých oblastech slepí (Jan měl např. upozornit na chyby, jenže on je neviděl). Smyrna musí trpět, Filadelfia ne. Proč? Smyrna měla ne plně chápajícího angela. Smyrenští si mohli vzít jako vzor thyatírské kritiky. V této souvislosti je zajímavý text Zj 14,1-5: „…ti, kdo se neposkvrnili… budou zpívat píseň, kterou se ostatní nemohou naučit…“. Čili, v nebi se mohou naučit zpívat píseň jen ti, kteří se neposkvrnili. Jenže v nebi nic poskvrněného není a přesto se nemohou píseň naučit. To ale znamená, že jde o následky znečištěním během pozemského života. Příčina neschopnosti se naučit novou píseň, není v nečistotě samotné, ale v tom, že ta nečistota způsobila psychickou degradaci člověka, s kterou nakonec „vejde“ i když jako nahnaný. Na druhé straně očištění je možné už během pozemského života (Metanoia, natrénovat dětské parametry) a dosáhnout Ježíšova slibu: „Za cokoli budete prosit ve jménu mém, stane se vám“.

            Dá se tedy usoudit, že prvotní církev měla své „slepé místa“, což mělo své důsledky. Uveďme příklady: 

·        Apoštolové měli odsoudit veleradu za vraždu  Mesiáše. Ananiáš a Zafira byli potrestání smrtí za daleko menší přestupek. Místo toho nadále u nich trvá podřízenost stávající hierarchii.

·        Proč Petr nevzkřísil Štěpána? Mělo by to obrovský efekt.

·        Měli jít a nešli do misií. Misie ve skutečnosti nastali až když došlo k pronásledování křesťanů. Křesťané neznali celou Ježíšovu nauku. Neznalost příkazu jít hlásat Ježíšovu nauku pak musela být nahrazena utrpením, které je přinutilo jít do misií.

·        Prvotní církev neměla koncepci a Ježíšovu nauku nepodávala ucelenou. Petr se na sněmu omlouvá, že pokřtil pohana. Když pak přišlo pronásledování, pohané pak dostali degradované křesťanství. Církev od začátku jela na nižší úrovni.

·        Prvotní církev nemá jasno v tom, proč židé nevěří (viz. Jan 5,45-47 versus Ř 9,16)

·        Nedomyšlení škodlivosti farizeismu. Učedníci dostávají vynadáno za to, že nechápou výrok: „Varujte se kvasu farizejského“ (viz výše). Farizeové a saduceové si mysleli, že „vidí“ dobře a při setkání s Ježíšem, Ježíš vyvolal v nich slepotu (Jan 12,40).

·        Ve Sk 3,17 Petr říká: “Ale nyní bratři vím, že jste to z nevědomí učinili, jako i knížata vaše...” a přitom to byla od Kaifáše a velerady justiční vražda.

·        Nebýt slepoty, prvotní církev se mohla rozjet, jak se říká, na plné obrátky a nemuselo dojít k rozbití Jeruzaléma.

·        Slepota církve a tím „odmítání“ některých prvků Ježíšovy nauky měly za následek utrpení typu Smyrna (viz. Zj 2,8-11). Jenže prvotní církev u těchto prvků nauky nezaujímá stanovisko slepých, nerozumících, ale má postoj "vidíme".

·        „Slepota“ církve má za následek, že Ježíšova nauka se dál předává s „nečistotami“ a s artefakty. Vzpomeňme si na spor Tomismus versus Molinizmus, nebo na otázku Limbu.   

            Důsledkem slepoty prvotní církve je, že židokřesťané neodstraňují rabínské, farizejské a saducejské defekty (Sk 15,1). Proto jsou na nižší úrovní, než tak nezatížení pohané. Židokřesťané pohanokřesťanům vnucují svou formu zbožnosti a tak strhávají pohanokřesťany na nižší úroveň. Proto je nutné jejich rozptýlení, aby netvořili jasnou skupinu. Proto jsou z Jeruzaléma vyhnáni. V Jeruzalémě zůstávají jen Židé, kteří odmítají křesťanství. Židům této skupiny nelze nechat Jeruzalém. Utvrzovalo by to jejich předsudky a je také třeba dokázat křesťanům, že mají pravdu. Jeruzalém je obležen a rozbit. Chrám je zničen. Prestiž oponentů křesťanství takto padá. V Lukášovém evangeliu se píše, že Ježíš pláče nad Jeruzalémem. Kdyby ho nebylo možné zachránit, byla by to hysterická scéna a Ježíš není hysterik. Jeruzalém mohl zůstat stát. Jeruzalémský chrám mohl stát stejně, jako chrámy v Indii, či jinde ve světě. Mohl být zachráněn, kdyby obyvatelé Jeruzaléma by byli alespoň křesťané typu Thyatíra. V křesťanství jsou úrovně dle toho jak pochopíme a osvojíme si evangelium (Smyrna, Filadelfie, Thyatíra aj. – Zj 1,11 – Zj 3,22, podobenství o hřivnách). V evangeliu je hodně jasných věcí, které neregistrujeme, jako by v evangeliu nebyly. Např. „Nenazývejte nikoho otcem…., „přijímání pod obojí“, „věž v Siloe” (Lk 13, 1-5), v Starém Zákoně je zákaz zobrazování Boha a my toho máme plné kostely. Církev se odvolává na Ježíše, ale nebere v potaz jeho příkaz: „Nečiním-li skutky svého Otce, nevěřte mi“, „uzdravujte nemocné…“, atd. (Jn,12,39). Přitom platí: „Nebe i země pominou, ale má slova nepominou…” (Mt 24, 35). Také platí, že je nutné brát evangelium jako celek a ne si vybírat, co se nám hodí (Mt 5,18-19).

Že psychická slepota zasáhla i současnou církev je zřejmé z toho, že místo jednoho ovčince máme stovky křesťanských církví. V této souvislosti uveďme příklad, který se týká nás. Máme (v drtivé většině) přijímání pod „jednou“ a ne pod obojím. Přitom přijímaní pod obojím je Ježíšův příkaz. Říkalo se, že to není třeba, protože v těle je automaticky krev. Zapomíná se, že transfuze nenahradí transplantaci, ale, že oboje je v dané situaci potřeba. V Evangeliu je zdůraznění obou faktorů, které jsou na sobě nezávislé. Další věc je otázka posvěcující milosti. Na to se totálně zapomíná. Na otázku: „Kdo přijde do nebe?“ je zpravidla odpověď dle běžné představy: „Ten kdo nedělá hříchy“ (viz můj případ se žáky na náboženství), ale ne: „Ten, kdo má posvěcující milost“. To ukazuje na to, že učitelé náboženství a ani kněží tuto problematiku neznají. Problematika posvěcující milosti vychází z dogmatiky. Není to přesně podle evangelia, protože tam Ježíš posvěcující milost nepoužívá. Přitom platí: „Když slepý vede slepého, oba spadnou do jámy“. Posvěcující milost je samo o sobě málo, je to otázka koexistence s Ježíšem. Je to jednak nové zrození (podobně jako když z housenky se stane motýl, nebo z pulce žába) plus vytváření koexistence. Nové zrození mi umožňuje tu koexistenci přijímat a rozvíjet. Nové zrození jsou nové základy života, které začnou fungovat v důsledku Eucharistie. To, že se o posvěcující milosti (alespoň o ní) nemluví a mluví se pouze o hříchu, je velice nebezpečná věc. Role hříchu je v tom, aby nás vyburcoval ze spokojenosti se sebou, abychom stáli (dogmaticky řečeno) o posvěcující milost. Otázka posvěcující milosti může být docela jasná, ale v semináři je přednášena abstraktně. Dále, evangelium nám nabízí: „Uzdravujte nemocné, křiste mrtvé”, nebo „A ty, co uvěří budou provázeni těmito znameními….“ (Mk 16. kap.). V Božím Království by to mělo být standardním vybavením. Tam se přece neříká, do kolika let věku lze uzdravovat. Izajáš říká: „Věk mého lidu bude jako věk stromů”. Zázraky v prvotní církvi fungovaly, tu a tam se konání zázraků objevuje u některých lidí i nyní (ale ne standardně). To nás má vyprovokovat k tomu, abychom se tím zabývali. Měli bychom pátrat po příčinách, kde se stala chyba. Slepota bude v tom hrát důležitou roli. Izajáš předpovídal: ”Dělejte, že jste slepí a oslepnete”. Čili, velmi důležitou roli zde bude zřejmě hrát zavírání očí před nepříjemnou skutečností. Čteme evangelium a vůbec se nad tím nepozastavíme. Církev je „slepá“ a my jako členové církve s ní. Podobně v evangeliu sv. Jana Pán říká: “O cokoliv budete prosit ve jménu mém, dostanete… doposud jste za nic ve jménu mém neprosili”. Když se to církvi přestalo dařit, začala nad tím zavírat oči až oslepla. Slepota církve ale umožnila víru mnoha členům. Ti v něčem oslepli, ale protože nauka církve nebyla dořešena, slepí posluchači mohou věřit. Kdyby posluchači byli kritičtější, nepřijali by neúplnou nauku církve. Slepí vedoucí církve nemohou vést vidící. Církev slepců nemá dary. Pokud má nastartovat Boží Království, je nutné odslepení. Náprava církve není možná, dokud nepřijde napravitel (viz. „Eliáš přijde a napraví všechno“), který bude znát plnou nauku církve, bude znát taky chyby, slepotu, aby mohl provést rehabilitaci  a psychické přeprogramování. To je kompetence člověka. Pak se může naplnit Izajášovo proroctví, že „Bůh odejme roušku“. Když domyslíme problematiku Eliáše a eliášovských typů uvidíme, že člověk by mohl být šťastný již tady na zemi. Problém jídla („kde tady nakoupíme chleba?….“) nebo nepřátel by si člověk mohl snadno vyřešit. Hlasatel církve musí umět odpovědět na otázky světa a umožnit nauku dle "sami od sebe rozeznat". Smyrna nezachrání svět. Církev na úrovni „Smyrna“ musí trpět a proto nemůže být svobodná a stále jsou války. Pro mír ve světe musí být církev typu „Thyatíra“, nebo „Efez“. Jenže církev učí svou nauku, která je jiná než v Bibli a na Bibli se přitom odvolává. Hlasatelé jsou slepí a nové členy zaslepují.

Ježíš mluvil k lidem v podobenstvích. Proč? Právě proto, že byli slepí a hluší. V soukromí, všechno učedníkům vykládal. Jak je to s námi? Některá podobenství máme vysvětlená, jiná ne. Čili, my jsme někde mezi. Podobenství jsou také zapečetěná.  Potřebujeme rekonstrukci evangelia a na to, abychom věděli, že jsme na správné cestě potřebujeme doklady i během rekonstrukce.

Další věc je, že Bible je zapečetěná (např. Zj. Jana, 22, 10) a my to nevidíme, církev to nevidí. Přitom se vyloženě opírá o epištoly sv. Pavla, které nejsou zapečetěné. Vůbec si neuvědomuje a ani si nepřipouští, že evangeliím (která jsou právě zapečetěná) nerozumí a používá pouze vytržené části z kontextu. Tím pádem nesprávně interpretuje i takové klíčové věci, jako je smysl kříže, co je víra dle Ježíše, proč někteří křesťané musí trpět a jiní ne, nerozlišuje pořádně kompetenci Boha a kompetenci člověka (pak máme nekvalitní přímluvy), nemá jasno v otázce Božího Království, neví jak se dělá Metanoia, neví jak důležitá jsou podobenství k pochopení evangelia, nevidí, že překlady Bible jsou po 2000 létech křesťanství zoufalé, nechápe důležitost zpětných vazeb v kvalitním křesťanství a jiné. Podmínkou Metanoia je připustit a uznat svoji slepotu. Pak ji mohu uvidět. Pak mohu mít důvod, motivaci k tomu tréninku seberehabilitace. Když budu dobře věřící člověk a budu počítat se svoji slepotou, tak porostu. Poznatek slepoty, umožní najít kontakt s Bohem. Je nutné si tyto věci často připomínat, protože je to nesmírně důležitá věc. Pro Metanoia je důležitá věc si tu myšlenku slepoty oživovat. Když si uvědomím svoji slepotu, pak mám touhu vidět lépe než dosud. Vzniká tady pozitivní motivace nutná k dělání Metanoia a poznání Boha. Když si člověk uvědomuje svoji psychickou slepotu, touží začít vidět a růst. Když člověk neví o té slepotě, nemá tak silnou tendenci růst. Je daleko lepší toužit lépe vidět, než mít jenom strach, že jsem „slepý“. Takový začátek vztahu a lásky k Bohu je daleko kvalitnější, než kdybych viděl u někoho zázraky. U malých dětí může být kvalitní začátek, když se mu řekne: „Ty až dorosteš, budeš to umět taky resp. mohl bys to umět taky, když budeš dělat tyhle a tyhle věci“. U dětí se tak mohou natrénovat parametry pro udržování kontaktu s Bohem. Podobně i dospělý člověk, když je postaven před zázraky nemusí to být pro něho na plné úrovni. On může po tom toužit, ale nemusí to být tak kvalitní, jako u člověka, který vidí a stále si uvědomuje svoji „slepotu“.

Mluvíme o nutnosti evangelizace, ale místo evangelia nabízíme katechismus, který je takovým “filtrem” evangelia. Velice často se stává, že během mše jsou čteny zajímavé texty (Starý Zákon, epištoly, Nový Zákon), ale kněz káže na zcela jiné, často obecné téma. Kněží si vůbec neuvědomují, že to není evangelizace. Jsou prostě slepí. Dříve než začne evangelizace, musí být napřed Metanoia. Musíme napřed projít "cestou nápravy myšlení", za ní jde "cesta nalezení Boha", pak "cesta pochopení Božího vzkazu". Pak bude "cesta nalezení spolupráce s Ježíšem" a pak nakonec "cesta budování koexistence s Ježíšem".

            Dostáváme se také k otázce odborného překladu. Překlady evangelia jsou také dělány slepě. Překladatelé neznají a nerozumí pořádně evangelium a pak platí na ně a tím i na nás: „Moje slova nemají ve vás místo“ (Jn 8,37). Ta slepota v církvi je daleko větší, než by se zdálo. Lingvisticky správný překlad nemusí být ještě odborně správný překlad. Krásně je to vidět např. na překladu verše (Lk 16,9): „Udělejte si přátele z klamného mamonu, aby až dokonáte, vás přijali do věčných příbytků“ . Správně však je: „…aby až dokoná (mamon, a skončí jeho vliv), vás přijali do věčných příbytků“. A to je velký rozdíl. Nebo problematika „moudrý – opatrný“. To není totéž co fronimos. Je nutné znát význam toho slova. Fronimos je had, defraudant a družičky. Tyto tři příklady nám umožní udělat si poměrně dobrý pohled na termín fronimos. A to, co je tím termínem označené, musí být naším cílem. Fronimos, pistis jsou parametry, které nejsou speciální, ale naopak lze je velmi úspěšně trénovat na profánní činnosti, na novém mamonu. Když mamon "dojde", tj. když byl použit nekvalitně, nelze získané psychické návyky, eventuálně stereotypy použít. Mamonů je omezený počet. Znehodnocení mamonu je nenahraditelné. Čili to, že člověk není fronimos, pistos, je také psychickým defektem. Podobně překlad v textu Jn 12. kap., že Ježíš „zaslepil“ posluchače, je nesprávný. K zaslepení došlo u posluchačů při setkání s Ježíšem jejich vinou a to tím, že špatně poslouchali, nerozuměli až „oslepli“ („ohluchli“). To odpovídá tomu „zalepení“ podle Izajáše. V komentářích k evangeliu  zmínka o slepotě není. Je to dokladem toho, že i ten, kdo evangelium překládal a komentoval, je slepý. A když je někdo slepý, je daleko větší nebezpečí karambolu („když slepý vede slepého, oba spadnou do jámy…“). Ten text u Izajáše: „Dělejte, že jste slepí a oslepnete“, je dobře přeložen. V některých případech překladatel použil slovo „oslnil“ a to už není správné, protože mu není jasná problematika oslnění a adaptace. Další věc je to, že překladatelé a vykladatelé si neuvědomují, že evangelium je "zčásti zapečetěno" (některá podobenství nejsou vysvětlená, paradoxy typu „když tě někdo udeří na pravou tvář, nastav mu levou“ versus „když vás budou pronásledovat, utečte“, Království nebeské versus Království Boží, různé úrovně křesťanství, a jiné). Vadné překlady Písma jsou dokladem „spícího“ magisteria. Tím dochází k deformaci obsahu. Censura přitom  nezasahuje a schvaluje různorodé překlady.

Problematika slepoty je tedy také v tom, že čteme evangelium slepě. Nic nám to neříká a přesto nejsme tím vyburcovaní. Čteme ho, jako by bylo jasné. To je projev slepoty, která omezuje růst. Běžná představa, že víra je dar, může člověka výrazně oslepit. Když já budu počítat se slepotou, mohu mít daleko větší efekty a může také dojít u mne k rehabilitaci. Podmínka rehabilitace je počítat se svojí slepotou. My musíme poznat, že jsme slepí a role hříchu je ukázat, že jsme slepí, že něco nevidíme, něco nechápeme.Proto mluvit, že hřích je nepřítelem, je hloupost. Hřích je sice drastický, ale výhodný prostředek, který nás upozorňuje na naší slepotu. Ale je možné se naučit počítat se slepotou, aniž bych dělal hříchy.

Slepota může vznikat tím, že člověk má určitou představu a na to naroubovává nové myšlenky, které potom nepochopí, ale myslí si, že tomu rozumí a že je chápe. Další možnost je, že nemá dostatečné vybavení, že nemá rozvinuté vytváření komplexního obrazu. Další možnost je, že člověk má celou řadu určitých mylných a deformovaných představ, podle kterých jede (viz. Petrovo „kdepak, to takhle není“, nebo představa Bůh trestá zemřelé za hříchy a když se za ty zemřelé někdo pomodlí, tak se jim odejme trest) a neuvědomuje si, že míchá různé tezaury. Další možnost je, že se člověk zachová, jako „nedoslýchavý“ a vůbec neregistruje to, co mu druhý říká. Nesprávné „vidění“ není hřích, ale člověka blokuje a ten půjde dolů. Když chci jít dopředu, musím dát do přádku sebe a také tohle to „vidíme“ a seřadit informace podle určité struktury a tu strukturu trénovat. Souvisí to také s těmi „měchy na víno“. Buď si ponechám „vidíme“ a nebudu přijímat nepříjemné informace, nebo se z toho chci dostat a musím řešit problematiku slepoty a problematiku víry, jako zrna hořčičného. Připomeňme si jak Petr jde po vodě a pokazí to. Ježíš mu říká „malověrný“ a neříká mu „zkus to znova“. To zřejmě je kompetence někoho z lidí a to Ježíš (Bůh) tvrdě dodržuje. Já musím zkoušet znova ty věci, najít „slepotu“ a najít ty věci a neztrácet víru a víru si udržet. Učedníci měli udělat trenažér pro „chození po vodě“. Ne jenom Petr, ale všichni?“

Ježíš těm, které poslal šířit jeho nauku dal příkaz, aby učili to, co učil on sám a měli doklady, jako měl on sám. V době, když Ježíš kázal a dělal zázraky, posílal před sebou dvojice, které měli připravit lid na jeho příchod do jejich města. Tyto dvojice by nepotřebovali dělat zázraky. Dělal je Ježíš. Přesto zázraky dělali. Tím spíše to platí dnes, když nevidíme Ježíše dělat zázraky. Navíc je mnoho křesťanských a nekřesťanských církví, proto bychom měli dělat zázraky, jako doklad. Nejen církev apoštolů, ale církev v pozdějších dobách má stálý pokles. Přichází reformátoři, ale s „polonaukou“. Když se na začátku minulého století objevili letničáři, křesťanské církve stály a dosud určitým způsobem stojí stranou. Místo toho, aby si představitelé církvi řekli: „Proč toto v naší církvi není“, je zde svým způsobem mlčení. Některé církve dříve, jiné později, přestaly letničáře zatracovat. Nakonec vznikla letničárská (apoštolská) církev. Letničárská církev má sice dary v určitém rozsahu, ale její úspěchy nejsou výraznější, než jiných. Proč toto je? Letničáři také neučí pořádně dle evangelia. Letničáři také neznají pořádně evangelium. Dostávají víceméně polodary, jako u prvotní církve tak, jak to líčí sv. Pavel v listu ke Korintským. Říká, že mluví cizí řečí a nerozumí tomu a proto se mají modlit, aby to mohli vykládat. Že je to otázka slepoty, tam není zmínka. Mělo by tam být: „Jste slepí a proto si to neuvědomujete, že máte polodar“. My ovšem nemáme ani ten polodar a jsme spokojení sami se sebou. Letničáři dosahují polodarů. Není tam uzdravování nemocných a kříšení mrtvých. Tohle sice mnoho představitelů církví nerado slyší, ale je to skutečnost. Už samotný fakt, že je zde mnoho křesťanských církví s různými naukami je dokladem toho, že jejich nauky nejsou správné. Všechny křesťanské církve jsou slepé. Jsme slepí, nedokážeme udělat a jednat dle rekonstruované Ježíšovy katecheze. Když chceme vyřešit tuto problematiku, je nutné provést Metanoia a věřit a jednat dle této rekonstruované katecheze. Na naší dogmatiku a katechismus Ježíš doklad nedá. Schopnosti, které by umožnily konat skutky a které by byly dokladem, by měli patřit k standardnímu vybavení pořádného křesťana (viz. Jn 14). My tyto skutky nedokážeme, protože máme deformovaný informační tezaurus náboženství. Máme názory vytvořené dle katechismu, dogmatiky, ale ne dle Ježíšovy katecheze.

Křesťanství vytvořilo celou řadu teologických systémů, které jsou v rozporu s Biblí. Tady už je to detekovatelné. Přišli reformátoři, ale ani ti neoperují s celou Biblí. Institucionalizace Církve také není řešení, i když na tom kus pravdy je. Církev zpravidla vystupuje z pozice autority, instituce a ne z pozice dialogu. Ovečky ty nebo oné církve jsou submisivní typy tak či onak. Nonkonformní typy vytvořili nové církve, které už jsou nějak institucionalizované, dogmatizované… Novátoři operují s Biblí a katolíci proti nim s Biblí neoperují. Proč? Protože např. Luther pro predestinaci může najít několik „důkazů“ v Bibli a Církev nemůže (není schopna) na bázi Bible odpovědět. A tak středověk bylo období, kdy zákonitě nové církve vznikaly. Katolická církev je nemohla oslovit na bázi Bible, protože novátoři vycházeli z Bible, i když ovšem, že ne z úplné. Obě strany se tak nemohly dohodnout. Problém patřící do oblasti slepoty je také v tom, že katecheze epištol tvoří samostatný tezaurus, který není plně konformní s Ježíšovým tezaurem. Ale také, že církve (obě strany) se vzdaly Ježíšova svědectví a tváří se, že ho nepotřebují. Dalším problémem „slepoty“ je neuvědomění si nutnosti provedení rekonstrukce Ježíšovy katecheze, které musí být doprovázeno charismaty.

Ve výše uvedených případech se jedná tedy o poruchu v chápání, analogickou s poruchou receptoru, poruchou představivosti a proto ji lze nazvat slepotou. Člověk psychickou slepotu nevidí, ale může si „ohmatat“, že tady něco takového je. Když se bude mluvit o psychické slepotě, je nutné upozornit na její různé ukázky a projevy. Dobrým modelem k tomu je právě slepá skvrna v oku, kterou přímo nevidím a ani na pozorovaném obrazu její existenci a vliv nepozoruji. Obraz, rsp. jeho část, pokud dopadne na slepou skvrnu, je dorekonstruován (dokreslen). Psychická slepota není přímo vidět, nutno jí napřed připustit jako možnou. Nejdříve ji můžeme najít na druhých a tam ji definovat a popsat. Pak se začnu dívat na svoje jednání, mohu ji začít hledat a uvidím ji jako u slepé skvrny. Až když ji člověk najde v sobě, může jí odstranit. Zde jsme u podobného problému, jaký byl právě u nalezení slepé skvrny. Pro nalezení slepoty, nebo postoje "vidím", musí být člověk kritický sám k sobě i jiným. Nemůže se spoléhat na jiné. Musí sám vidět (rozeznat), kdo má pravdu. Nesmím mít učitele, mohu mít naváděče, ale musím být kritický k němu i k sobě. Na to, abych poznal, že jsem slepý, musí tady být někdo, kdo mne upozorní na to, že on něco v této oblasti dovede, co já ne a že rozezná určité věci jiným způsobem. Tyto věci by si člověk měl často připomínat a oživovat: „Ano, já jsem slepý, já s tím musím počítat“. Mohu říci: „Já jsem slepý vůči tamtomu člověku“. Takové poznání slepoty výrazně umožní růst člověka. Čili, teprve když je to hotové, tak mohu najít místa výskytu a pak najít slepotu při jednání a při rozhodování dokonce najít její vznik. Tam se ukáže, že jde o zavírání oči a pak, že adaptací vzniká nevnímání. Počítám-li se slepotou a něco s tím dělám, mám také zdravé sebevědomí. Ono to spolu souvisí. Je možné počítat se svoji slepotou, aniž bych dělal hříchy. Je to daleko snadnější a méně drastické a nezpůsobuje to tolik problémů, jako „nucení“ přes hříchy. Já uvidím na sobě slepotu a přitom nemusím dělat hříchy. Pak je daleko větší možnost, že začnou fungovat charismata. Charismata mi dokáží, že jsem byl dříve slepý a mohu dále počítat s tím, že ta slepota stále ještě ve mně je. Podmínkou stálého růstu je uvědomění si slepoty.  Pohled na svoji minulost je nesmírně důležitá věc pro růst osobnosti. Teprve, když člověk zná rozdíl mezi slepou oblastí a oblastí vidění, může začít v oblastech vadného vidění provádět rehabilitaci percepce. A to je odstranění slepoty. Při přemýšlení o problému psychické slepoty je dobré používat modely a velice dobře nám mohou právě posloužit barvoslepost a slepá skvrna. Barvoslepost umožňuje vidět objekty s omezením. Slepá skvrna není vidět, lze ji ale pozorovat. Poznání slepé skvrny je jasné, spolehlivé, přitom není přímo viditelná, lze jí ale nepřímo pozorovat. Musím si uvědomit, že jsem hodně pokažený a že musím bez ohledu na to, jestli  existuje Bůh nebo ne, dát do pořádku své základní myšlení, nejdříve v profánní oblasti (např. přátelské kontakty a také soužití s kolektivem dle „co chcete, aby druzí činili vám, čiňte vy jim“). 

Křesťanské církve se na jedné straně opírají o Bibli, na druhé straně ji nedodržují. Aby církve udržely a přesvědčily své členy, musí zdůraznit svou "pravost". Učí svou nauku, která je jiná než v Bibli, ale Bible se přitom dovolávají. Hlasatelé jsou slepí a nové členy zaslepují. Mimo mnohé jiné věci, např. slepě mlčí o nutnosti konání skutků (zázraků). Pokusme se shrnout příčiny vzniku slepoty:

·        Člověk je „sytý poznáním“. Je to velice častý případ i poctivých židů, nebo křesťanů. Sytý životem byli např. Job a  David. Oba umírali klidně a neměli potíže. Neměli zájem o další poznání Boha. Setkali se s ním a byli spokojeni. Sytý životem je jako jedlík, který se dobře najedl. Má ještě hodně na talíři, má plný žaludek. Takový člověk nemá nové zájmy, jeho zájmy jsou splněny a nemohou růst. Jsou to budoucí nebešťané s omezeným počtem hřiven. Vytvořili si určitou úroveň vztahu k Bohu a to jim stačí. Proč nemají další zájem? Vznik vyššího zájmu je podmíněn totiž nějakými faktory, které v sobě neobjevili. Člověk sytý životem zemře.

·        Další velice častý případ je, že člověk v dětství něco (informaci) přijme, zvykne si na to a převezme to.

·        Člověk hodně hledal, ale nic nenašel. Tento stav může vzniknout tak, že člověk něco hledal, toužil po pokladu, našel pokladnu, ale ta je prázdná. Přesněji řečeno jsou tam věci velmi cenné, ale on je nedoceňuje.

·        Člověk si říká: „Nic nevidím a proto nic není“. Souvisí to s problematikou „vidíme“.

·        Člověk čeká, že něco uvidí a „uviděl“ něco jiného. Člověk má dojem, že něco vidí, „uvidí“ ale něco jiného než je to, nač se koukal. Pak udělá vadné závěry.

·        Člověk má dojem, že dobře „vidí“. Člověk si myslí, že vidí objekt a ve skutečnosti nevidí realitu, ale vidí ilusi. Závěry postavené na ní jsou pak nespolehlivé pokud iluse odpovídá skutečnosti, nebo klamné, pokud je iluse klamná.

·        Člověk uviděl chybu, ale správně to nedořešil, nalhával si, nebo udělal jiné řešení, nebo začal dělat kompensaci („desátky z máty, kopru…“) a tak se z něho stal pokrytec.

·        Člověk se setká s nepříjemnou informací a on se proti ní imunizuje. Je to podobné případu zaslepení, které vyvolávala v lidech Ježíšova nauka, kteří se proti ní imunizovali. Může se také stát, že člověk si vůči nauce, která je mu nepříjemná, může dokonce vytvořit kompenzační nauku.

·        Člověk nekontroluje správnost „vidění“, nekontroluje kogniční procesy. Může dojít k situaci, člověk si od Ježíše něco vezme a něco ne. Takový člověk si vytvoří vnitřní prismatickou sebekontrolu a myslí si, že je všechno v pořádku. Přitom se na něho vztahuje výrok: „Bloudíte, protože neznáte Písma ani moci Boží“( Mt 22,29). Když člověk vyhodnocuje věci správně a je ochoten uznat a přiznat věci, i když jsou nepříjemné, dojde k návyku spravedlivého jednání. Dojde tak k vytvoření parametru spravedlnosti, který si člověk vlastně sám vybuduje. Když si ale bude nalhávat, tak „oslepne“.

Závěrem lze říct, že psychická slepota v profánní oblasti je dobře známa věc. Když člověk tvrdí, že je Napoleon, skončí na psychiatrii. Ale každý, kdo nerozeznal Hitlera, že je gauner, byl slepý. Ten, kdo se špatně oženil, je slepý, nebo nezkušený. Pokud odmítne tento nezkušený radu, je slepý. Ve sporu může mít člověk pravdu, ale také nemusí umět detekovat, zda má pravdu, nebo se mýlil a přitom si myslel, že má pravdu. Takto lze nepřímo slepotu detekovat. Slepota není detekovatelná přímo. Slepota od narození není detekovatelná. Barvoslepý může dělat některé práce, jiné ne. Barvoslepý od narození ale o tom neví. Je možné být barvoslepý intelektuálně? Ano! Intelektuální „barvoslepota“ je spíše podobná té skutečné barvosleposti. Intelektuálně slepý učitel („barvoslepý“) bude ve sporu s heuristickými typy žáků a poslušné žáky bude vychovávat k slepotě. Dokud člověk správně vidí, vidí svoje viny. Zde je na rozcestí. Musí se rozhodnout. Buď uzná svoje špatné jednání a začne hledat nápravu. Ale také se může rozhodnout, že chyby neodstraní, začne nad nimi zavírat oči a pak oslepne. Člověk už pak nevidí svoje chyby, je spokojen sám se sebou. Chyby člověku říkají, že má špatný psychický program. Někdy mu to řeknou druzí. Člověk se ale zpravidla brání tomu, že by mohl být slepý, nebo že špatně vidí. Při dobré komunikaci jde o to, aby člověk dobře viděl, měl dobrou představu a obraz o předmětu diskuse. Pak nepochopení je věcí nedostačujícího obrazu v mysli příjemce informace. Pokud se tento obraz nemůže vytvořit, nechápe to. Ten proces neschopnosti se nazývá slepotou. Jde ve skutečnosti o neschopnost pochopit oč jde, neschopnost vytvořit si představu reality. Není to tedy slepota optická, ale jak jsme řekli, psychická. Přesněji, je to proces, který způsobuje neschopnost pochopit informaci a vytvořit si správnou představu. Dobré vidění je podmínkou správné činnosti. Správná činnost, tj. využití dané hřivny je podmínkou udělení hřiven dalších. Ježíš řekl: „Říkáte ´vidíme´, proto váš hřích trvá“. V případě „vidíme“ jde o postoj vůči novým informacím a je to faktor klíčový. S tím souvisí i to: „Jaké je tvé oko, takové je celé tělo“. „Vidění“ je ale možné poškodit (viz. Izajášovo: „Dělejte, že jste slepí, oslepnete“). Když se člověk chce zlepšit, musí „zlepšit svoje oko, pomazat si oči“ (Zj 3,18). Provádění rehabilitace a odstraňování slepoty je v kompetenci člověka. Aby člověk toto mohl dělat, musí mít zdravé sebevědomí. Při terapii je nejdříve nutné probudit v člověku touhu, jak se z té slepoty dostat. Proces nápravy pak vypadá následovně:

·        Člověk si nejdříve musí slepotu připustit.

·        Slepotu je dobré pozorovat na druhých. Pak je nutné položit si otázku, zda-li to nemám také u sebe. Mohu např. porovnat, jak jsem určité věci viděl před rokem a jak je vidím nyní. Pak je nutné slepotu hledat a najít u sebe.

·        Důležité je vědět odkud se ta slepota bere.

·        Pak začít odslepovat. V listu Laodicejským (Zj 3,18) máme: “Mastí si pomaž oči”. Při odslepování je nutné najít činnost, která člověku umožní dobře vidět. K tomu je nutná oprava techniky myšlení a vytvoření si nového souboru informací (viz. Lk 16,9: “Udělejte si přátele z klamného mamonu…”).

Závažnou potíž nám přitom může dělat komunikační efekt. V Ježíšově době rabín požadoval: „Slepě mi věř“. Naproti tomu Ježíš říkal: „Nevěříš-li mně, dejme se do diskuse a ověřuj“. Toto je jedna stránka věci. Druhou stránkou je, že učedníky nenapadlo vypracovat samostatné normy pro styk s Ježíšem na základě zkušeností. To je ale také jev, který je i v novozákonní církvi a to pasivita lidí nucených slepě věřit a nekriticky poslouchat. Dostávají vše hotové a už ten, kdo se pouze ptá, je podezřelý. Tím spíše, kdo kritizuje, je jako bludař, nebo alespoň pochybuje ve víře a měl by se z toho zpovídat. Člověk dostává odpovědi jako: „Nelze všechno změřit, zvážit, nutno věřit…“, „Boha vidíme očima víry“, „Zakouším odpověď…“, „Víra je dar“ aj. Místo toho, aby se člověk nad sebou a svým postojem vůči Bohu kriticky zamýšlel, toto vede k jeho pasivitě a neoslovitelnosti.