Předsudky

V této kapitole se pokusme zamyslet nad problémem předsudků. Předsudky mají větší roli, než se zdá. Způsobují např. nesrozumitelnost textů, který sám o sobě by byl srozumitelný. Krásně je to vidět na tomto příkladu. Když Ježíš řekl apoštolům: „Jdeme do Jeruzaléma a oni mne zabijí“, tak tento text je srozumitelný a naprosto jasný tomu, kdo nemá předsudek Mesiáše nezranitelného v boji. Petr tento předsudek měl a výsledek byl, že Ježíšovi nerozuměl a došlo to tak daleko, že po ukřižování apoštolové odkládají víru v Ježíše jako Mesiáše (viz Emauzští: „My jsme mysleli, že je to Mesiáš …“). A léčit se pak musí tyto předsudky těžkými hříchy. Petr odložil předsudky až po trojnásobném zapření a křivé přísaze. Čili, předsudek není něco malicherného. Jak vzniká předsudek nám vyvstane z následující série obrázků z diafilmu. Na prvním si představme dítě postižené obrnou a pod obrázkem otázka: „Kdo za to může?“ Pak další obrázky ukazují, že za to může Adam a Eva v ráji. Šťouravé dítě ale může říct, že u nás obrna není. Ve světle tohoto diafilmu, když za obrnu může Adam a Eva v ráji (jako následek dědičného hříchu) a toho, že pak se problém obrny medicínsky vyřešil, pak by se mohlo říct, že člověk zvítězil nad Bohem. A je to v důsledku vadného čtení Bible. Toto Genese naprosto neříká. Mechanismus vzniku těch předsudků je právě tohoto typu. Je to tím, že se něco odtrhne, nebo že se něco přidá, nebo ubere a v důsledku toho dochází k tomu zkreslení. Mohli bychom říct, že jádrem předsudků je vadná fides intelecta, kdy člověk do toho vnáší něco, co tam nepatří, ono to pak dohromady nehraje až se tomu řekne, že to je tajemství, nebo: „Já tomu nerozumím, já tomu věřím …“ a tak vznikají zcela neurčité vadné představy. Když člověk přijme takovou vadnou představu, ta pak vytváří komplexy, ty prvky se navzájem posilují, člověk se začíná určitým způsobem zaměřovat a vzniká jeden, nebo celý komplex předsudků. A ty potom znemožní čtení Bible. Vraťme se k tomu dědičnému hříchu. Ta problematika je náročná a nemůže se s ní vlastně začínat. Ten diafilm „laca duta“ vykládá o dědičném hříchu a směšuje problém dědičného hříchu a osobního utrpení. To jsou dvě různé otázky, které když se smíchají pak nastane situace, že člověk buď pochybuje o dědičném hříchu, nebo se za dědičný hřích schovává a vůbec nevyvíjí osobní iniciativu. V každém případě je to škodlivé. Tohle jsou závažné školácké chyby. Je dobré si udělat pořádný obraz po tom, jak to vypadalo s Adamem a Evou v ráji. K tomu je nutné odložit hodně předsudků, protože s těmi předsudky pak člověk vadně čte Bibli. Nejedná se pouze o Adama a Evě v ráji, ale spousta jiných věcí bude také problematických. Jaké jsou předsudky o ráji? Například, že v ráji byl jeden strom. Přitom Bible mluví o dvou stromech. Nebo je představa, že když Adam a Eva zhřešili, tak my jsme tím postiženi. Lidé místo implikace udělají z toho ekvivalenci v představě a vyvstane předsudek: „Kdyby Adam s Evou obstáli, my bychom byli v nebi (aniž bychom museli cokoli dělat)“. Představou je, že hříchem bylo to jedení. Jenže, když oni jedli, tak už dávno byl hotový jejich odpad. Což jestli to začalo něčím jiným? Další představa je, že kdyby nebylo ďábla, nebylo by hříchu. Nebo další: „Když jedli, všechno je tím ztraceno“. Další předsudek: „Všechny hříchy jsou následek dědičného hříchu“. My si musíme říct: „Kolik bylo vlastně v ráji těch stromů?“ Kdyby Adam s Evou obstáli, jak by to s námi vypadalo?“ Proč dal Bůh do ráje strom poznání dobrého a zlého? Aby zhřešili, nebo měl snad jinou funkci?“ „Došlo by ke hříchu, kdyby nebylo ďábla?“ „Jsou hříchy, které jsou nezávislé na dědičném hříchu?“ Co je vlastním cílem Genese 2. a 3. kapitoly?“ Nejdříve si musíme položit tyto otázky a až pak můžeme přistoupit k otázce Adama a Evy v ráji. Dokud budeme budovat na předsudcích, tak to bude od nás fušeřina a nezaručený postup.

Uveďme si příklady předsudků v Novém Zákoně. Víme, že Ježíšovy zmínky o tom že bude odsouzen a zabit apoštolové nepřijali, dokud skutečně nebyl zabit. Když byl Ježíš ukřižován, vyvstává problém Ježíšovy smrti. Apoštolové a učedníci vůbec jsou postaveni před fakt a musí ho řešit. Řeší ho tak, že Ježíše degradují na proroka. Ta filtrace se týkala pouze toho, když Ježíš říkal: „Jdeme do Jeruzaléma …“. Ukřižováním se jim zhroutila celá ta představa Mesiáše a dospívají k názoru, že Ježíš Mesiáš není, a např. „slova žen se jim zdají bláznovstvím“. Pak pouze Petr a Jan se jdou podívat ke hrobu (odcházejí se závěrem, že je to pravda, že vstal z mrtvých), ale ani jim ostatní nevěří. Emauzští se trhají od party, kde byli kvůli tomu hádky. Těm se Ježíš zjevuje, oni se vracejí zpět a ani jim to ostatní nechtějí věřit. Otázka nebyla vyřešena, jinak by se nepolekali Ježíše, když se jim ukázal (viz „báli se, že vidí ducha“). Vidíme další vadnou interpretaci faktu. Tady vidíme, kolik otřesů může člověk prodělat, když nemá kompatibilní psychický program s realitou. Ta odpověď Ježíše Tomášovi: „Blahoslavení, kteří neviděli a uvěřili“, se běžně používá jako: „Nechtěj důkazy pro víru“. Jenže tady to znamená: „Blahoslavený Petr, Jan, kteří nemuseli vidět zmrtvýchvstalého Ježíše a zahodili rabínské předsudky, zahodili teologii a začali samostatně přemýšlet, protože je pořád blokovaly ty rabínské představy. Blahoslavení Emauzští, kteří uvěřili Ježíšovi na základě rozhovoru s ním (citoval jim Mojžíše a proroky), když ještě nevěděli, že mluví s Ježíšem. Až pak se jim „otevřely“ oči, že to je Ježíš a ne cizinec. Byli ochotni korigovat rabínskou teologii. Kdyby se jim Ježíš rovnou ukázal, měli by to pochopení ztížené. Měli otazníky, nenaskakovalo jim jiné řešení a ty události se jim vzájemně tloukly. Proto jim byl ten „cizinec“ vítaný.

Ježíš před nanebevstoupením dal učedníkům instrukci“ „Jděte do celého světa a kažte evangelium všem národům … Jenže ještě dlouho po seslání Duch Svatého apoštoly zůstávají v Jeruzalémě, židovské obyvatelstvo je rozdělené až dojde k zabití Štěpána. Kdyby Petr vzkřísil Štěpána a ten na druhý den obešel vrahy, tak to by byl horor a další spousta Židů by se dala na křesťanství a pronásledování by se prozatím odložilo (dle dalšího vývoje).  Zřejmě to Petra vůbec ani nenapadlo. Místo toho mu zařídili pohřeb. Křesťané se pomocí zázraků neujali v Jeruzalémě prvního místa, proto dochází k pronásledování, křesťané utečou, Jeruzalém se stává hlavou židovského náboženství a zůstávají tam „konzervy“. Když pak přišli Římané, ti smetli Jeruzalémskou hierarchii, kterou měli křesťané smést hned, kdyby šli do toho pod právem jako proti vrahům Ježíše. Všimněme si protichůdného jednání sv. Pavla v případě Sk 13,7-12, Sk 19,13-19 a Sk 23,1-5. Sv. Pavel nadále uznává velekněze Ananiáše a přitom jinde říká: „Ježíš je náš velekněz“. Kdyby apoštolové měli víru jako zrno hořčičné (zůstaneme-li u té moruši), tak si na ně nikdo netroufne. Nebo si vzpomeňme, jak Eliáš vyřídil skupinu vojáků, co ho přišla zatknout. Kdyby Římané přišli na Jeruzalém a apoštoly by vojsko odzbrojili, tak by se dokonce Římská říše začala rozpadat. Jenže v této oblasti byli sv. Pavel a apoštolové pod vlivem rabínských předsudků a použití těchto možností nikoho nenapadlo. Ta doba rozbití Jeruzaléma je vlastně maximální čas, do kterého bylo možné něco udělat. A pak ten vývoj mohl jít docela jinak. Byla to otázka: „Jděte do misií a používejte vybavení, které jste dostali. Když někam přijdete, ohlaste nutnost pokání. Kde vás přijmou, tak tam uzdravujte nemocné a kde vás nepřijmou, nechejte je svému osudu“.

Důsledkem předsudků a nepochopení Ježíše potom, co začaly misie bylo, že židokřesťané neodstraňují rabínské, farizejské a saducejské defekty. Proto jsou na nižší úrovní než tak nezatížení pohané. Židokřesťané pohano-křesťanům vnucují svou formu zbožnosti, a tak strhávají pohano-křesťany do nižší úrovně. Proto bylo nutné jejich rozptýlení, aby netvořili jasnou skupinu, a proto jsou z Jeruzaléma vyhnáni. V Jeruzalémě zůstávají jen Židé, kteří odmítají křesťanství. Ti čekají Mesiáše, který by už měl přijít. Židům této skupiny ale nelze nechat Jeruzalém, utvrzovalo by to jejich předsudky a je také třeba dokázat křesťanům, že mají pravdu. Jeruzalém byl obležen, zbylí křesťané utekli, politické špičky odmítající křesťanství se do Jeruzaléma stahují. Jeruzalém byl rozbit a chrám zničen. Prestiž oponentů křesťanství takto padá.

         Prvotní křesťané dostali pořádnou teorii, jednoduchou, stručnou, krátkou a hlavně čistou. Druhá věc byla ta, že oni nebyli zmršeni. I když v případě židů se přecházelo na jiný typ obřadu, ten přenos „jílku“ byl menší, přesto to přijímání křesťanství bylo u nich v podstatě více ztížené než přijímaní křesťanství u pohanů. Jenže jakmile se pohané, tak řečeno, zabydleli, začali si vytvářet vlastní jílek a začalo to pěkně skřípat. A my jsme také pěkně „zajílkovaní“. Proto musíme začít úplně znova a pozor, nestačí jenom o věcech slyšet, ale ty věci třeba dělat. Tady žádné analýzy nepomohou, pokud si bude člověk myslet, že tím udělá Metanoia. My se musíme na sebe dívat jako na člověka po obrně a přistupovat k sobě asi tak, jako když se tygr učí skákat přes hořící kruh. Proti tomu bude řada předsudků, řada zlozvyků a v náboženství se to snadno nepozná. Člověk se vnitřně vzbouří, neví o tom, nikdo to nepozná a už se veze. Ty dobré vlastnosti se navrátí tím, že bude (znova se naučí) jednat správným způsobem a nebude si mozek mršit. Musíme „rozcvičit“ v mozku určité spoje. Takže se de facto vytvoří druhé náboženství, i když to bude na stejném podkladu. Na pořádné čtení evangelia je potřeba totální rekonstrukce schopností. Budeme-i ochotni být jako maličcí, tak to bude probíhat daleko rychleji, než si člověk myslí. Tak bude moci člověk přejít do nové vyšší soustavy, co ke běžné v exaktních vědách, ale také možné v poznávání Boha. Ergo přechod do nové soustavy vyžaduje vytvoření nové kogniční soustavy, ale také i odložení předsudků Je o podobné naučení se nové řeči či novému zacházení s pomůckou (kalkulačka, počítač apod.).

 Podobně jako farizeové a zákoníky v Ježíšově době, my jsme také prolezlí slepotou. Jak vedení církve, tak překladatelé a také ti, kteří jim na překlady dávají „razítko“. Petr se měl zachovat jako někdo, kdo je v rozporu s Ježíšem. Recept pro posluchače, kteří mají rozdílné názory je hned za tím (recept pro ostatní): „Kdo chce být mým učedníkem ..., zastav se (přestaň říkat, že to tak není apod.)“, nebo dle Izaiáše: „Dej se do sporu …“. Petrovi by např. Ježíš mohl říct, aby šel za rabínem, aby mu vysvětlil text z proroků o tom, že hrob jeho bude slavný. Tak by Petr zjistil, že rabín nezná Bibli, případně, že zavírá oči nad některými nepříjemnými texty. A tak Petr mohl získat naprostou jistotu o tom, co říkal Ježíš. Proto, když má člověk nejasnost v kontaktu s Ježíšem, je výhodné jít s ním do sporu a vyřešit spor než slepě věřit. Když začne slepě věřit, tak ty vadná místa zůstanou v něm a budou dál ovlivňovat jeho chápání a budou ho brzdit. Pak řadě Ježíšových instrukcí nebude rozumět, nebo je bude chápat neúplně. Proto platí: „Dej se do sporu, vyříkej si tu věc a potom, když opravíš své názory a vyhodíš to, co ti řekl pan rabín (dnes pan farář), vytrhneš své předsudky a dáš tam nové informace, tak můžeš jít dál. Pak je tam v překladu: „Vezmi svůj kříž ...“, což je zase výsledek slepoty překladatele (v řeckém text je Stavros). Stavros je také kolová hradba, a tedy člověk odmítá informace od jiného a schovává se za ty kůly z kolové hradby, za informace dřívější (jiného typu). Čili správně (překlad) je: „Vytrhni kůl a buď mým učedníkem“. Je to rada pro lidi, kteří jsou schopni přemýšlet. My máme překladu: „Vezmi svůj kříž“, ale např. Ježíš jinde říká: „Tak jako byl na poušti přibitý had na kůl, tak bude přibitý na kůl Mesiáš“. Ale pro člověka smyrenského typu (který nezachoval Ježíšovo slovo) opravdu platí: „Vezmi svůj kříž a následuj mne“. Kdežto pro filadelfský typ platí: „Zachoval jsi moje slovo a já tě ochráním“. Jan Evangelista si uvědomoval, že neznají Písma (viz reakce u prázdného hrobu), kdežto ostatní apoštolové si to neuvědomovali, a nakonec skončili mučednickou smrtí. Jan umírá přirozenou smrtí. Na druhé straně Pavel vadně postupoval a dospěl k závěru: „Židé chtějí zázraky, pohané moudrost a my hlásáme Krista ukřižovaného“. Pavel se vzdal důkazů, protože nehlásal pořádně Metanoia, nutnost opravy myšlení. Kdyby Petr vytrhl ten kůl, tak by v daném místě provedl Metanoia, opravil své myšlení a začal by Ježíšovi rozumět. Ti, kteří dokáží odstranit ty kůly, předsudky, opravit názory, mohou dopadnout jako Jan, nebo Filadelfia. Smyrenský typ je tlačen k růstu utrpením. Tam, kde se Metanoia nedělá, tak tam se nové poznatky navazují na dřívější, nebo staré programy, které nejsou v pořádku. Tam, kde se dělá Metanoia, tak tam se musí začít úplně znova a nesmí se to vázat na předchozí psychické programy. Takže Petr se mohl dát s Ježíšem do diskuse, ten by ho poslal za rabínem a věc by se vyřešila.

Bůh ponechává lidem typ tezauru, který si vyberou. Člověk má svobodnou volbu a vybere si, co chce, vybírá si hřivny, což je konečný stav a mezi tím může být také různý přístup. Lidé, kteří špatně chápou evangelium mohou být dočasně i na nekvalitní cestě. Čili není to jenom otázka neúplného pochopení, což je problematika hřiven, ale také otázka nesprávných, vadných prvků v nauce. Zdá se, že tato otázka vadných prvků souvisí s předsudky, které nepřipouštějí nové prvky nauky. Jsou to ty jednotlivé nevytržené „Stauroi“ (trámy).

Na začátku Otčenáše máme „Ať je posvěcené Tvé jméno“. Že je to na začátku, zdá se, aby se lidé naučili se Boha vážit. Aby si uvědomovali, že něco jim může dát. Podmínkou toho, aby si lidé Boha vážili a jméno Boha bylo posvěceno, musí být lidem předložena pořádná výuka, pořádné, kvalitní křesťanství s doklady. Když si budou lidé Boha vážit, budou vědět, že mohou dosáhnout toho, co slíbil, pakliže budou o to usilovat. Prostě, musí o to stát. Lidé musí stát o Boha a pak ho mohou zvolit králem. A aby se Bůh stal králem, musíme splnit jeho vůli, jeho podmínky tak, jako to je to v případě kontaktu s hmotou. Aby Boží království mohlo nastat a fungovat, musíme plnit jeho vůli tak, jako v nebi. Podmínkou posvěcení se Božího jména je také otevření se vůči Bohu a odložení všech předsudků a nesprávných názorů, které člověka blokují a imunizují. Proto potřebujeme dobré, Ježíšem vyučené pastýře, kteří Ježíšovi rozumí, pro které je na prvním místě Ježíšova katecheze a dávání ovcím kvalitní potravu a samozřejmě, kteří budou mít dary Ducha Svatého vyššího typu, aby jejich věrohodnost byla potvrzena (viz „Nečiním-li skutky svého Otce, nevěřte mi). Zde vyvstává potřeba, jak osobních kvalit křesťana, tak kvalit společenství vedené pastýři církve. Podívám-li se do minulosti a na můj současný stav, jakož i církve, vyvstane mi otázka nutnosti důkladného Metanoia. Bez důkladného Metanoia nemůže člověk dostat charismata vyššího typu. Pochopení evangelia, jeho dodržování a obdržení charismat vyššího typu (uzdravovat nemocné, křísit mrtvé, rozmnožit chleby, ochrana před nepřítelem ap.) jsou naprosto nutné pro pobyt v Božím království.  Pokud se člověk do toho pustí, má toho dost na rozjímání.

         Ježíš např. řekl: „Nečiním-li skutky svého Otce, nevěřte mi“, „jak to, že sami od sebe nerozeznáte“ a „nevěstky dali Bohu za pravdu“. Ježíš nevyžaduje garanta od lidí, ale on má garanta, a to svědectví Otcovo, svědectví skutků. A také svědectví lidí samotných (dle „jak to, že sami od sebe nerozeznáte“). Když církevní hierarchie nemá Ježíšovy skutky, tak nemůže dělat garanta. Zrovna tak nemůže dělat vykladatele, protože Ježíšova nauka je zapečetěná, zašifrovaná, lépe řečeno, informace je zpřeházená. Po rekonstrukci Ježíšovy katecheze to už pak nebude zapečetěné. Ježíš nemluvil tzv. zapečetěně, ale pro určitou skupinu lidí (zástupy) bylo u něho embargo na informace. Ale pozor, když někdo má předsudky a nerozumí Ježíšovi, nedá se říct, že by Ježíšova nauka byla pro něho zapečetěna. Zmatená kniha (např. zpřeházeny listy) je určitý druh zapečetění. U Mt 13 kap. jde spíše o embargo („až zvládneš lekci n, dostaneš materiál na lekci n+1). Tudíž musíme rozlišit interpretu Písma a garanta Písma – svědka. Ježíš má svědectví Otcovo a říká: „Vy mi budete také svědky“. Pak pojem svědek je třeba brát v širším významu než pojem garanta. Z vyjádření: „Svědectví lidí nepřijímám“ plyne, že je nutné svědectví Otcovo, např.: „Jděte, buďte mi svědky, de facto svědčit mi bude Otec“. Situace se vyřeší tak, že se evangelium dešifruje, ale ne tak, že bude nějaký oficiální exegeta toho typu: „Já ti to přečtu a vysvětlím, protože ty tomu nerozumíš“.

      Na začátku nového přístupu ve výuce bude první etapa Ježíšova kázání, na které Ježíš nenabízel doklady a kde kázal jako nějaký prorok. Kde člověk sám může být svědkem a má vyburcovat v sobě ty věci, které už má. A až pak lze mluvit o dalších věcech. Čili, nejdříve si musíme připravit perfektní materiál pro cvičení. Pak tady musí být dávkování, protože člověk musí dorůst, aby neztratil vnitřní stabilitu. Je to celá řada faktorů a člověk si musí jasně říct, že Bůh to zatím nepotvrzuje. Např. tréninkový materiál na instrukce je např.: „Kdo je věrný v malém, bývá věrný ve velkém …, jak to, že rozeznáte počasí ... “. Dokud člověk s plným přesvědčením nežádá o „zlato, roucho a mast na oči“, nemůže dostat doklady. Pozor, tohle nejsou všechny věci, které jsou ve hře. Proč v našem případě to může jít pomalu? Učedníci dovedli současníkovi vysvětlit evangelium za pomocí Ducha Svatého tak zhruba za půl dne. Jak to, že nám to trvá celý život? Je to tím, že my máme spoustu předsudků, my špatně přijímáme informace. Proto se musíme naučit přijímat informace od Boha, tj. naučit se komunikovat s Kristem, a to je věc, která je ještě před otázkou zázraků. Když budeme schopni dobré komunikace a budeme schopni správně číst evangelium, pak si ho musíme celé přečíst. Pak vůči celému evangeliu musíme zaujmout stanovisko, jestli je možné nebo není, a to můžeme udělat na základě modelů a pak teprve máme právo čekat od Ježíše doklad. Jinak my bychom chtěli doklad na něco, o čem vůbec nejsme informováni, nebo na něco, o čem máme špatné představy.

Proč Bůh často nevyslyší? Bylo by k tomu zapotřebí znát celé evangelium. Ne jenom znát naukový obsah, ale také instrukce pro provádění včetně toho: „Setřeste prach na svědectví proti nim“. Není možné, přinejmenším je velmi málo pravděpodobné, že by bylo možné dosáhnout nějakého polovičatého stavu se sníženým vybavením, jako je např. Smyrenský typ. Zdá se, že je tady určitá setrvačnost. Ale také i určitá jednosměrnost. Když člověk postupuje z nižšího do vyššího stavu, mohou zbývat relikty, ale relikty se nemohou vytvořit. Nelze vytvořit stav Smyrna ze stavu Filadelfia. Ale obráceně to lze. Jsou tady sliby (viz Mk 16, Izajáš, Thyatíra - u těch tzv. ostatních), a proto je nutné pochopit všechno a ne jenom pochopit všechno, co Ježíš učil, ale také si to zafixovat a všechny instrukce provádět. Je tedy potřebný návrat k totální Ježíšově katechezi. To všechno musí předcházet tomu, než se Ježíšovi sliby začnou plnit. Je třeba si také uvědomit i jinou věc, že se může stát, že je nutné stavět katechezi tak, jako by Ježíš neexistoval, aby to bylo přístupné pro všechny národy, všechny náboženství. Tudíž, aby byl Ježíš dokazatelný. To znamená, že by bylo nutné vypracovat nějaký nový postup. Nelze vyloučit, že (při tomto novém postupu) jakmile se naň najede, tak hlasatel, který přijde, bude mít už dary vyššího typu, minimálně dar uzdravování jiných a sebe. Je možné, že když někdo tohle to vyřeší a zvládne to, bude to provádět stejným způsobem, jako ty dvojice učedníků, které Ježíš vyslal před sebou. Je nutné počítat s tím, že jsou různé křesťanské denominace a náboženství. Já zatím vycházím z toho, že evangelium je pravé. Objevuji krásu evangelia i když zatím to nenese patřičné ovoce. Tenhle způsob je tadíž nepoužitelný, jak u katolíků, tak nekřesťanů a křesťanů. Proč? Katolíci např. řeknou: „My přece evangelium máme, my si ho vážíme“. Nekatolíci zase např. řeknou: „Proč právě evangelium přijmout jako hypotézu, ze které se zatím nic nejeví“. Proto myslím, že bude zapotřebí nějakou jinou výchozí bázi. A to by mohl být vzkaz přírody člověku, resp. vzkaz Tvůrce tvorům. Všeobecně platné je: „To, co chceš, aby druzí činili tobě, tak to čiň ty jim“. „Co nechceš, aby lidé činili tobě, tak také nedělej potenciálnímu Tvůrci“. Napřed se budou hlásat Boží požadavky (ty obecné) a až potom se bude řešit, zdali Bůh existuje, nebo ne. Jakmile by se začalo napřed řešit to, zdali Bůh je, nebo ne, došlo by k reaktivaci všech předsudků ze starého tezauru. Ty univerzální stereotypy musí být zafixovány nezávisle na Bohu, na Tvůrci. Kdybychom chtěli jenom dosáhnout úrovně prvotní církve, tak bychom celou církev odsoudili k tomu, že by byla po nějakou dobu typem Smyrna a pak by zase došlo k postupné degradaci. Tímto způsobem je to neřešitelné. Člověk sám musí být oproštěn všech takových kompromisů a chyb jak v práci, nebo vůči Bohu (polovičatost, nerozhodnost apod.). Nesmí se do toho vmísit motivace typu: „Co by tomu řekli lidé?“. Bude také nutné odstranit dědictví osobnosti. Čili, bude třeba řešit věc ideálního přístupu člověka k Bohu. Je to otázka sledu určitých psychických funkcí a parametrů, které musí být zafixovány dříve, než se postoupí dál. Dalším faktem je taková ta nedůslednost. Např. i když člověk nemá dořešené určité věci, měl by jít na plné obrátky za řešením evangelia, a přitom za ním nejde. Je to tím, že má v sobě takovou tu polovičatost, nerozhodnost. Dokud to bude mít v sobě, tak nemůže čekat úspěchy (např. že bude s pomocí Boží uzdravovat). To by byl Bůh sám proti sobě, protože by v člověku ty chyby zůstaly. Dokud nebude v něm absolutní priorita vyřešení potenciálního Božího vzkazu, nemůže se hnout z místa.

         Zamysleme se nad problematikou vztahu vůči Tvůrci.  Vzkazů od něho je mnoho. A správný vztah by měl být legitimován. A pak člověk může sám od sebe rozeznat. Věřit podle katechismu naprosto nestačí, protože tím se člověk nevymaní ze svých předsudků. To, že máme plno církví, zvyšuje nebezpečí, že se člověk nachází v nesprávné církvi. A kdyby byl ve správné církvi, není schopen oslovit člověka z jiné církve.

Víme, že člověk má moc stát se Božím dítětem, má exhusii a nemá dynamis. Chce-li věci vyřešit, tak musí najít v sobě zábrany. U typu Efez nesmí mít v sobě zábrany, resp. ve skutcích, jejichž struktura má navazovat na využití Krista v něm. To musí být bezzábranovitá věc, a ne věc vynucená. U typu Smyrna je poměrně málo účinných produktivních procesů, jsou dělány pod tlakem a ten tlak de facto nenutí ke kvalitnímu jednání, ale probudí člověka, aby zapomněl na ty „rabínské“ předsudky, nebo se chytil toho, co říká Ježíš atd. (viz „Když vás budou chtít vyslýchat, nemyslete na to. Duch Svatý vám dá, co máte říct").  Když ale dělá jakýkoli skutek z donucení, tak ne jenom, že ten skutek sám nemůže vést do Efezu, ale to znamená, že nezná sám svoji strukturu, že si nedává kvalitní příkazy a že to nemůže vytvářet. Aby to mohl dělat, tak musí mít nakreslenou a zvládnutou celou strukturu osobnosti.

Tělesné funkce musí být kompatibilní s duševními funkcemi. Pakliže nejsou kompatibilní, dochází k útlumu. Člověk by chtěl, ale nemůže, protože je v konfliktu. Chtěl by Ježíšovi rozumět, ale nemůže, protože je přetížený představami, předsudky atd. To si pak člověk musí vytvořit program pro vybudování kompatibility. Nejdříve musí odstranit zábrany vůči Bohu, aby mohl přijmout nové prvky (naučí se „programovat“). A pak se může stát spoluautorem při výstavbě. Ale učí se tu výstavbu na tělesné sféře. Až pak se může spoluúčastnit na duševní výstavbě. Člověk si musí uvědomit svou kompetenci. Domnívám se, že tady ego člověka brzdí. Ego se ozývá právem, ale neprávem se plete do kompetence Boží. Pak vzniká problém, že člověk se pokouší to dělat způsobem „já sám“ a to je vlastně brzdou. V oblasti kompetencí je třeba počítat s tím, že v určitých oblastech nakonec rozhoduje kompetence člověka. Sv. Pavel na základě příslušných textů udělal vadný závěr: „Nezáleží na tom, kdo se přičiňuje, ale na tom, kdo se smilovává“. Naproti tomu Ježíš říká: „Kdybyste věřili Mojžíšovi, věřili byste i mně“. A to jsou věci, které platí tak či tak. Platnost Mojžíšova Zákona si mohli židé odvodit. Přesně vzato: „Kdybyste věřili Mojžíšovi, Otec by vás přitáhl ke mně“. A proč je Otec nepřitáhl? Protože měli předsudky a deformované farizejské představy o Mesiáši v rozporu s Mojžíšovým Zákonem.

      Nesmíme zapomenout na několik následujících věcí. Povinností křesťana je odpustit, když bratr o to požádá. Ježíš i někteří světci odpouštěli, prosili Boha za lidi, aby jim odpustil, i když oni o to nepožádali. Tady spíše jde o postoj člověka, nebo o postoj Ježíše, jak se staví vůči projevenému zlu. To, že někdo odpustil jinému člověku, aniž by ten o to požádal, činí ho kvalitnějším křesťanem, ale tím nezbavuje toho člověka odpovědnosti za své povahové vlastnosti, za to, zdali bude spasen, nebo za to, zdali se stane nebešťanem, nebo ne. To jednostranné odpuštění může pro toho člověka (provinilce) znamenat, že na cestě za pokáním Bůh nebude na něm v první řadě vyžadovat, aby šel požádat o odpuštění. Tak dostává tento člověk na začátku možnost obejít tu bariéru předsudků vůči tomu, proti kterému se provinil. Obrátí-li se ten provinilý, pak na té cestě pokání k tomu jednou nutně dospěje, že požádá o odpuštění, protože po delší době se na danou epizodu začne dívat jinak. Naučí se připouštět, že dělá chyby a tudíž, že je dělal i dříve. Na jiných věcech ten člověk vyřeší otázku oslovitelnosti.

V Nazaretě se nechalo málo lidí uzdravit a Ježíš byl kvůli tomu znechucený. A také jim to vytknul: „Není prorok bez úcty, leč ve své otčině“. Pár lidí tam uzdravil a ty ostatní, kteří z jakýchkoli důvodů o to nestáli, tak ty neuzdravil. To souvisí s problémem, kdy člověk z nějakých důvodů nechce požádat. Ono se to zdá divné, ale takové zkušenosti existují (např. „Já se mu nebudu doprošovat“). Ty předsudky, nebo averze mohou být někdy velmi silné.

Dále je nutné si uvědomit, že ďábel je silák, Ježíš je silnější a já jsem ten dům (viz příslušné podobenství). Když si člověk řekne: „Já sám to udělám", tak se nutně otevírá ďáblovi a „Já sám ..." de facto neexistuje. Ďábel neklepe. Člověk musí otevírat Ježíšovi. Hlavně bude zapotřebí zlikvidovat to „Já sám ...".  Pak už to půjde dál. Všechno, co mám, je věcí daru, to je jedna věc a pak to, co vidím, nemusí být správné (viz „Říkáte ´vidíme´, a proto váš hřích trvá"). Dá se také říct: „Říkáš, že to děláš sám, a proto tvůj hřích trvá".

Uveďme příklad z historie. Říká se, že Galileo byl nešikovný, protože polemizoval se svým zastáncem. Tak s tím nesouhlasím. Galilei by dříve nebo později nutně narazil na odpor. On se diametrálně lišil od své doby. Renesance byla v proudu. Obrazy najednou byly malovány světsky uvolněně. Galilei vyvolával odpor právě tím, že se lišil od této osvobozené doby, která chtěla realizovat sebe. Galilei de facto hlásal ve fyzice pokání. Galileo hlásal novou fyziku. On dělal pokusy, a to se dosud nenosilo. S tím souvisí i ta námitka Pasteurovi, že nevynalezl léčení vztekliny, ale jenom zabrání jejímu propuknutí. Pokusy se nenosily, to byla tzv. akademická věda. To nemusí být jenom despekt vůči manuální práci, ale snaha o abstraktizaci. Jeden člověk mi řekl, že fyzika má omezený dosah, ale pak přichází filosofie, která odpovídá na ty nejzákladnější otázky. Filosofové si to tak myslí, dívají se spatra na fyziku. Staří filosofové, současníci Galilea, viděli i ve fyzice součást filosofie. Galileo dělá pokusy a dívají se na něj jako na člověka, který se hrabe v přízemních věcech, a nezabývá se těmi vrcholně abstraktními. Je tam despekt vůči manuálním věcem. Alchymie nebyla proskribována. Byla to manuální práce, ale cílem bylo zlato. Tady šly všechny zábrany a předsudky stranou. Nádeničinu dělali přece podřízení a sluhové a pak roli hrála také touha po zobecnění (u filosofů). Pak tady byla ve hře otázka nové fyziky. To, co dělal Galilei, bralo filosofům jejich doktorát. Je to něco podobného, jako později Semmelweisovy a Pasteurovy práce byly odmítány jejich současníky. Galilei rozbíjel Aristotelskou fyziku. Tím vlastně rozbíjel základy metafyziky a tím také základy katolické tomistické teologie, protože neměli postavenou teologii na tom, co říká Ježíš. Konec konců i Sv. Augustin a Tomáš Akvinský chtěli obhájit teologii tím, že ji dali do souladu nejdříve s Platonem a pak s Aristotelem. Pohané hledali moudrost dál a sv. Pavel odmítá jejich požadavek moudrosti a u židů zázraky. Sv. Augustin také odmítá zázraky, ale ukazuje, že to moudrost je, a to srovnatelná s tou pohanskou moudrostí. Ještě výraznější je to u sv. Tomáše, který vlastně obhajuje víru proti Arabům tím, že ji postaví na aristotelovský základ a že je to kompatibilní s tehdejší vědou. Jenže Galileo měl totálně odlišný přístup. On sice sáhnul po antice, ale přitom dělal dál. Ještě výraznější to bylo u protivníků Newtonových a integrální počet zatracovali kvůli tomu, že nějakou dobu dělal potíže integrál funkce 1/n. To byl důvod, že to není třeba i když byly jasné výhody integrálního počtu. Nebylo to u všech, ale u mnohých Newtonových současníků. Je to dobré uvést, jakého druhu mohou být ty zábrany nebo odmítání. A to, co dělal Galilei byla totální přestavba čili, bylo to na úrovni pokání. Pokání, ať už Galileovské, nebo křesťanské Metanoia znamená, že člověku bere jeho "doktorát", jeho postavení, jeho důvěru. Člověk musí začínat znova.

Důležitou věcí tudíž je, že člověk by měl dosáhnout určité parametry, jako jsou „čistý“, „fronimos“, „pistos“ a potom ještě „svatý v pravdě". Fronimos znamená být citlivý na podněty. Necitlivost na podněty přináší ztrátu schopností, oslepení, deformace. Pistos znamená být poctivě dělající práci, spolehlivý. Ježíš se chce v pravdě posvětit a my také. Co to je? Dalo by se říct, že nečistý má řadu předsudků (Aristoteles), očištěný je Galileovský a newtonovský přístup. To je, abych tak řekl, pistos. Faraday už znamená vývojovou cestu a tomu odpovídá už posvěcení. Další úroveň ve fyzice je kvantová mechanika. Máme tedy očištěný -> pistos -> hagios (posvěcený, který roste).

  Když partneři nemají společné zájmy a nejdou si do cesty, láska je na nižší úrovni. Čili to „Miluj Boha nade všechno … z celého srdce atd.“ znamená, že ne pouze tenze je konkretizovaná na Boha s tím, že jsou odbourány předsudky, ale že člověk je současně fanda, a to ve stejné oblasti jako Bůh, což znamená, že se jim spolu bude dobře dělat. To je má zkušenost ze společné práce s mistrem v truhlárně během vojenské služby, kde společná práce nás sbližovala a vytvářela mezi námi přátelství. To přátelství by bez té práce nevzniklo. Čili ten vztah vůči Bohu musí být fandovství. Např. radioamatéři, fandové do počítačů mají určité zvyky, určité názory a ten, kdo není fronimos, tak neobstojí. Modelem nám může být vytváření svého hardware a že si naprogramuji prvky organizmu. Tady jde o heautogenezi hardware. U člověka nejde o heautogenezi absolutní, ale o spolupráci, ale v určitých oblastech je nenahraditelný, a dokonce může to jít tak, že člověk nejdříve provede heautogenezi v oblasti software (např. problematika pokání) a pak může řídit heautogenezi hardware. Primitivním modelem může být, že člověk bude sám sebe ozařovat a dělat sám na sobě mutaci. Nebo by si udělal endoprotézu. Např. kardiostimulátor je součástí organizmu, podobně jako transplantované srdce, ledvina atd. Proč bychom kardiostimulátoru nemohli dát statut somatu. Naráží to na zakořeněné předsudky typu, že duše oživuje tělo a jak by duše mohla oživovat kardiostimulátor. Podívejme se ale na to jinak. Buňka má život sama v sobě, ale duše je odkázána na tělo. Nemá život sama v sobě. Něco jiného je pak po smrti, kdy může dojít k odblokování určitých schopností, nebo jí mohou ty schopnosti být dodány, nebo je ponechána sama sobě. Ale parametry určuje nyní pomocí sarxu. A jednání se sarxem určuje přísun Ježíšova somatu (Christosomatu). Sarx je vykonavatelem. Proto to vyjádření: „Duch je ochoten a tělo je slabé“. Přinejmenším, sarx se na tom spolupodílí. Představa, že v nebi jsou duše sami o sobě, neobstojí. Tak to by byli jedinci jakoby mrtví, protože z hlediska nebe, nemají v sobě Ježíše. Na zemi sarx spolurozhoduje o tom a spolupracuje na tom. Nelze vyloučit, že jsou tady určité parametry, které si člověk přenese do věčnosti. Ale pomocí sarxu nastavuje parametry psychické.