Kázání bratra Bohumila Bílého pronesená v kostele sv. Ludmily na

Vinohradech v létech 1989-1992.

Magnetofonové záznamy provedl P. Mikula a spolu s otcem

E. Mikulou převedli na ručně psaný text.

Obsah:

Evangelium sv. Matouše

Evangelium sv. Marka

Evangelium sv. Lukáše 

Evangelium sv. Jana 

Několik textů ze skutků apoštolských 

Některá aktuální témata 

  Část II.

Evangelium sv. Matouše

Mt  2,13-23

Když mudrci odešli, zjevil se Josefovi ve snu anděl řekl : Vstaň, vezmi dítě i jeho Matku a uteč do Egypta a zůstaň tam, dokud ti neřeknu. Herodes totiž bude po dítěti pátrat, aby je zahubil. Vzal teda v noci dítě i jeho Matku  a  odešel do Egypta........atd.

Hovoří se tady o problematice vyvraždění nemluvňat, chlapců do 2 roků.  Ale jsou tady takové 2 zajímavé otázky: problematika těch dětí a problematika toho, že ti mudrci, vlastně oklamali Heroda, nedodrželi slib, protože mu slíbili, že když se budou vracet, řeknou Herodovi všechno, co viděli. On jim totiž řekl, že se chce také poklonit. Je to takový malý, velmi poučný špek. My jsme zvyklí vidět vše jednoduše. Ty děti zemřely, všechny přijdou do nebe a jsou to mučedníci. Ale podobný problém se vyskytoval i u dětí, které umírají nepokřtěné. A jak se teď mohou dostat do nebe, když nejsou pokřtěné? Tak se vymyslel pro ně limbus – předpeklí, kde jsou sice mírné tresty, ale nemohou být spaseny. To ve starších knížkách najdete, teprve nedávno tato záležitost byla uvedena kardinálem Ratzingerem do správných mezí. Např. některé nedonošené dítě zemře, není pokřtěno a i když to ta maminka zaviní, ta maminka se pak jde vyzpovídat, ona třeba se do nebe dostane, ale to dítě ne, nebylo pokřtěno. Ve zbožných knížkách najdeme, že největší trest pro duše je, že nevidí Boha. To jsou velice nebezpečné teologické spekulace právě okolo toho limbu. Jak je to vlastně s těmi dětmi?  Nesmíme si myslet, že o takové dítě, které zemře nepokřtěné, že se P.Bůh o něj nepostará. A zase si nesmíme myslet, že ta děťátka v Betlémě, která umřela, zaručeně přišla do nebe. Vždyť to je normální smrt nepokřtěného dítěte. Proč si to zdůrazňujeme? Zapomínáme na důležitou věc. Na to, že Bůh dá každému člověku dostatek příležitosti. A že takové dítě, které umře nepokřtěné, nakonec bude moci říct: beru, neberu, bude si moci vybrat, zaujmout stanovisko. Zrovna tak, jako hříšník i když umře ve vlastních hříších, může říct uznávám svoje chyby. A z těch chyb se dostane. Ale zrovna tak, i kdyby někdo zemřel podle svých měřítek bez hříchů, to ještě neznamená, že je opravdu na setkání s Bohem připraven. Říkali jsme si přece, že velká většina židů se na setkání s Mesiášem těšila. Ale když přišel, spousta křičela „Ukřižuj !“Něco jiného je těšit se na Boha, na setkání s Ježíšem a něco jiného je se skutečným Ježíšem se setkat. Ti je tak jako lidé, když vstupují do manželství, nejdou s tou představou, že se rozvedou.  A najednou se zjistí, že ten druhý je špatný. Zrovna tak, když se lidé setkají s Ježíšem, u mnohých se najednou odkryjí povahové vlastnosti, o kterých člověk nevěděl a ten člověk se začne hroutit.  Ta Betlémská děťátka, ta také, když zemřela, tak to není, ano, ty jsi zemřel pro Krista, tak jdeš do nebe, kdežto tam ten potraceneček, když se dostal před P. Boha, nebyl jsi pokřtěný, nemůžeš do nebe. Každý má možnost říct, P. Bože, dej mi tu druhou formu života, pusť mně do nebe (zlí duchové v Geraze - Amnestie). Ten zavrženec je v pekle proto, že trvá na tom, že on je dobrý, on si nechce přiznat, že dělal špatně. A to je strašně silná závislost. Musíme si to uvědomit. Např. vezměte si podobný problém, ten souvisí s tím, když Herodes poznal, že ho mudrci oklamali, velmi se rozlítil a nechal v Betlémě pobít všechny chlapce. Co myslíte? Oklamali ho mudrci?  Oni šli k Herodovi, a ptali se, kde se tady má narodit židovský král. Herodes je vyveden z míry, ale vzpamatuje se, oni asi myslí Mesiáše. Říká, aby počkali, zavolá si znalce Zákona, ti mu vše řekli, že se teď má narodit a v Betlémě. A Herodes chce svého konkurenta zabít. Před těmi mudrci – mágy to udělat nemůže, není záhodno si s nimi zahrávat, tak říká, já bych se rád šel také poklonit, ale dám přednost vám, a až půjdete zpátky, zastavte se, a půjdu se mu jí poklonit. A oni mu to slíbili. Ale dostávají od Boha příkaz, aby šli jinou cestou, protože Herodes chce dítě zabít. Mudrci odejdou jinou cestou a Josef s Marií a Ježíškem utíkají do Egypta. Herodes čeká a když se doví, že mudrci jsou dávno pryč, nechá ty chlapce pobít. Tak co, oklamali ho mudrci nebo ne? Uvádím to jako problematiku, jak morálně hodnotu činu posoudit. Oni nedodrželi slovo. Jo, slíbili, ale napřed oklamal on je. Řekl, že se chce poklonit a měl úmysl dítě zabít. Ale když jim Bůh říká, aby šli jinou cestou, protože Herodes chce Ježíška zabít, je to oklamání? Teď vidíme, jak to je: Oni mu slíbili, protože jim řekl, že se chce poklonit. Kdyby řekl, že Mesiáše chce zabít, neslíbili by mu to. Proč to říkám? Samozřejmě, nesmíme v tom vidět nějakou obrovskou složitost, ale musíme se vymanit z takového zpytování svědomí : byl to hřích, nebyl to hřích? Tady nám uniká celkový smysl věcí. A kdyby se tyto věci daly rozebírat, tak by z toho byly dlouhé a dlouhé promluvy, také o tom byla napsána obrovská množství knih, Kausistica, kdy to je hřích, kdy to není hřích, jak má daleko do kostela atd. Když má jet v neděli do kostela a je to nad 6 km?! Já jsem začal nad tou věcí uvažovat. Spousta lidí tak myslí, do kostela se mu nechce a pak jde a zeptá se, „důstojný pán, já jsem byl u sv.přijímání, ale v neděli jsem nebyl v kostele, byl to hřích nebo ne?“ To je ovšem už pozdě. Ten člověk by riskoval, že k tomu přijímání jde. Ten člověk šel s neurčitostí, měl se zeptat předem. protože dodatečný dotaz tu věc nevyřeší. Když to člověk začne brát na ty kilometry tak se zamotá do těch předpisů. Každý ví, jestli chce dělat správně, nebo ne. Když ztratí půdu pod nohama a teď začne mít takové určité nejasnosti a začne se chytat takových externích kriterií, tak se může docela snadno zhroutit. To je právě problém toho, kdo vlastně oklamal, Herodes nebo mudrci? Herodes se prostě tvářil, že se chce Ježíši poklonit. Já jsem vám to úmyslně nastínil tu složitost situace, do které se člověk může takovým kličkováním dostat, když chce mít na mm vymezeno, jestli to jednání je hřích nebo ne. A přitom unikají jasné, velké věci. Čili, člověk, který např. rád chodí do kostela a teď onemocní a je na rozhraní, jestli jít nebo ne, tak ať si klidně řekne, něco na mně leze, do kostela nepůjdu. Ať si to klidně posoudí sám. Jo, ale když si člověk začne říkat, byl to hřích, nebyl to hřích, tak se dostane do situace – on to má do kostela o ½ km dál, jak je stanovena mez, nejde – a  myslí si, že nemá hřích, že je v něm vše v pořádku a potom, kdoví kolik km v lese procourá za houbami. Ale do kostela nešel, protože je omluven, neboť do kostela má 6,5 km. Tohle to jsou časté případy a ten člověk se opravdu dostává do velice nehezkých situací. Abychom se naučili téhle zásadě : Ten, kdo je poctivý, ať sám posoudí to svoje jednání podle svého úmyslu, a ten, kdo chce kličkovat, ať dělá co dělá nakonec tím, že do kostela nejde hřeší a tím, že do kostela jde, se od Boha vzdaluje. Nezapomeňme, že Kaifáš se těšil, že židé se těšili na příchod Mesiášův a mnozí volali „Hosana Synu Davidovu“ a nakonec křičeli „Ukřižuj“. My se musíme naučit rozlišovat dobro a zlo a ne jenom pořád být závislí na tom, kdo nám řekne, co v dané situaci máme udělat. Někdo jde k té zpovědi proto, že se chce polepšit, a jiný zase, že chce napravit svůj čistý štít, aby zase si mohl sám před sebou říkat, já jsem dobrý. Musíme se naučit věcem říkat, jak je vidíme : ano, ne, nevím. Ale hlavně u takových nejasných věcí nekličkovat. A nehledat stůj co stůj řešení, které mně lahodí. Ano, ne, nevím. Když si na tohle zvyknu, Bůh mi pomůže, když si na tohle nezvyknu, nakonec mi Bůh nebude moct pomoci. Tak tolik k tomu slovu : Když Herodes viděl, že ho mudrci oklamali. 

Mt 2,13-23

Když mudrci odešli, zjevil se Josefovi ve snu anděl a řekl: „Vstaň, vezmi dítě a jeho matku a uteč do Egypta a zůstaň tam, dokud ti neřeknu ! Herodes totiž bude po dítěti pátrat, aby  Je zahubil. Vstal tedy, vzal dítě a jeho matku a odebral se do Egypta a byl tam až do Herodovy smrti......atd.

To nazýván bude Nazaretským, my se budeme dnes zabývat tou problematikou toho Nazareta, ale z hlediska Božího plánu, protože ten Nazaret opravdu v tom Božím plánu byl. Všimněte si, Josef ve snu dostává instrukci, aby utekl do Egypta, potom dostává instrukci, aby se vrátil do Izraelské země. Když přišel do Izraelské země, uslyšel, že místo krále Heroda vládne jeho syn Archelaus, bál se tam také jít, dostává další instrukci, aby šel do Nazareta a tam se usadil. Proč? Je to věc, o které jsme víckrát hovořili. Ježíš z Nazareta – byl nazýván, za Nazareťana byl považován. Proč Ježíš neřekne: „Já jsem z Betléma?“ Je to nesmírně důležité. Kdyby řekl: „Já jsem z Betléma“, v tu ránu vznikne „hurá“ Mesiáš. Všichni chlapci, „kandidáti na Mesiáše“ jsou vyhubeni. Kdyby Ježíš řekl, já jsem z Betléma, ten a ten ročník, tak je okamžitě identifikován jako Mesiáš. Doba Mesiášova příchodu je stanovena přesně pro ročník. Byla také očekávána. Herodes nechá vybít všechna děcka onoho kritického ročníku do 2 let. Proč Ježíš nechá lidi tápat? Ježíš vystupuje anonymně, volí krycí jméno, které připouští výklad na jednu stranu, připouští výklad na druhou stranu, připouští výklad: „Já jsem obyčejný člověk“, připouští výklad: „Já jsem ten, o kterém mluví proroci“. Židé se stále ptají: „Co jsi vlastně zač?“ A Ježíš se nepostaví a neřekne: „Moje matky je panna, Josef není můj otec, je můj pěstoun, mým Otcem je Bůh, je jeden Bůh ve 3 osobách“, jak začínáme my ten argumentační sled. Ježíš se nechá považovat za blíže neurčenou osobu. Dělá zázraky, to je pravda. Ale víme, že Ježíš chtěl po apoštolech, aby také dělali zázraky. A když apoštolové někdy selhali, dostali ostře vynadáno, protože tím narušili ten Ježíšův plán „velkého otazníku“ po identitě Ježíšově. Jan říká, viděli  jsme kohosi, kdo dělá ve tvém jménu zázraky. Čili jakýsi divotvůrce, nebo Ježíšův učedník stojící na vlastní noze. Toto je cíl Ježíše, aby před lidmi stála nauka, která nemá punc osoby, je to nauka, o které Ježíš chce, aby lidé o ní přemýšleli a pak dospěli k závěru, že ta nauka je správná. Proto Ježíš nevystupuje jako rodák z Betléma, jako Mesiáš.Všimněte si, že říká, až přijde Syn člověka a ani neřekne, já jsem Syn člověka atd.  „Kdo je ten Syn člověka a co jsi vlastně zač?“ A i když ty vztahy jsou napjaté, tam také neřekne: „Já jsem Mesiáš“. „Jakým právem děláš zázraky?“ „Protože mně poslal můj Otec“. „A kdo je tvůj otec?“ „Bůh.“ „Tak ty se vydáváš za Božího Syna?“ Načež Ježíš cituje žalmy a říká: „No, přece v žalmech také jsou lidé nazváni božími syny. Když já teda nazývám Boha svým Otcem, tak je to v pořádku“. Oni ho chtěli obvinit a on argumentuje tím, co je psáno v žalmech o božím synovství. Ježíš chce, aby lidé za ním nešli stádovitě, ale proto, že Ježíšově nauce nejen rozumí, ale s ní i souhlasí. A ne pouze: „To je Ježíš, hurá za ním!“ Ježíš chce, aby reakce lidí byla: „No, ale ten tesař z Nazareta, ten teda té Bibli rozumí! Ten má pravdu.“ Tohle je smysl té Ježíšovy anonymity, kde Ježíš nechce, aby byl přijat pro razítko v občanské legitimaci, ale pro oprávněnost argumentů. A to je i problematika demokracie, abychom uměli posoudit, která z těch mnoha stran má pravdu. Ne jenom slepě jít za tou jednou. Ježíš tady chce, aby napřed vyvstala otázka oprávněnosti nauky a teprve potom, aby se lidé zamýšleli, kdo to říká. Proč to je? Nám to tak nevyvstává, ale v době Ježíšově postava Mesiáše byla vyšperkována všemi možnými frázemi, byla vylíčena velice konkrétně a bylo tam mnoho přídavků, kterými ty mesiánské představy se lišily od toho, co říkal Mojžíš a proroci. Ty mesiánské představy pánů rabínů nelíčili toho Mesiáše stejně jako proroci. Ježíš přesně vyhověl popisu Mesiáše podle proroků, ale jeho postava se rozcházela s popisem Mesiáše podle rabínů. Tím došlo i k špatné představě u lidí. Kdyby Ježíš řekl, já jsem Mesiáš, tak za ním půjdou nekriticky a ponechají si ty rabínské deformace. Kdežto takhle jsou napětí. Jde to dokonce tak daleko, že když Kaifáš klade Ježíšovi otázku, jestli je Mesiáš, nebo ne, čeká, že Ježíš řekne: „nejsem“. Protože Kaifáš si myslí, že Ježíš je z Nazareta. Ale Ježíš říká: „Jsem“. Kdyby Kaifáš byl férový, stačilo by říct: „Dokaž!“ A Ježíš by to dokázal. A Kaifášovi a veleradě by nezbývalo, než  aby se omluvili, Ježíše slavnostně uvést a prohlásit za Mesiáše. Kaifáš od této chvíle ví, že Ježíš je Mesiáš. Proč si to zdůrazňujeme? Ježíš napřed chce, abychom věděli, co on říká, a pak zaujali stanovisko.  My jsme, bohužel, zvyklí opaku. My napřed Bibli okouříme, říkáme, slyšeli jsme slovo Boží, ale nerozumíme jí a nemáme ani pořádné překlady, každý si tam strčí něco svého. Ježíš vystupuje jako anonym, Vždyť on je z Nazareta. Ale počkej, to, co on říká, je pravda.  A to je nezávislé na tom, jestli je z Nazareta. A toto chce Ježíš dosáhnout. Takže, drazí přátelé, je dobré zamýšlet se nad touto problematikou, protože to platí pořád. To je Ježíšův požadavek, abychom věděli čemu věříme a ne pouze věřili „ an block“ a přitom nevěděli, co vlastně Ježíš říká. Ježíš nechce, abychom mu předčasně vzdávali slávu a přitom nevěděli, co učí. Samozřejmě, není to jediná nutná cesta, ale je to ta cesta, která je nejlepší a po které Ježíš touží. Ježíš se spokojuje s nouzovým řešením i když existuje dokonalejší řešení.  Myslím ten způsob, jak je řešena otázka identity Ježíše.  

Mt 3,1-12

V té době vystoupil Jan Křtitel a kázal v judské poušti: Obraťte se, neboť se přiblížilo nebeské království! Jan byl totiž ten, o němž prorok Izajáš řekl: „Hlas volajícího na poušti. Připravte cestu Páně, vyrovnejte mu stezky!“ Jan měl na sobě oděv........ atd.

Teď si řekneme pár slov v souvislosti s dnešním čtením a také s tím, co jsme si říkali minulou neděli. Ve světle toho, co jsme říkali minule, nám vyvstane zcela reálná záležitost – to 1. čtení  z proroka Izajáše. Určitou potíž může dělat věta: „Zabije násilníka holí svých úst, usmrtí bezbožného dechem svých rtů“. Tohle to se může vykládat tak, že prostě P. Ježíš přijde a bude suverénně jenom kázat, mluvit pravdu, které nikdo nemůže odolat. Jenže např. tato slova mohou obsahovat i mimořádnou schopnost se ubránit, že křesťan v té době obnovy, která je přede dveřmi, se může ubránit proti sebetěžším kalibrům zbraní. Hovoří o tom, že ti lidé v Božím Království budou vyloženě schopni se ubránit i proti těm nejzákeřnějším zbraním. To by ovšem člověka normálně nenapadlo. Ale ve světle toho, co jsme si dokazovali, že ty sliby proroků mají reálnou platnost a tohle to je zase také Izajáše, tak potom ta hůl, co když má také reálnou platnost? Např. známe toto: Ježíše přišli zatknout. Ježíš říká: „Koho hledáte?“ „Ježíše Nazaretského.“ Ježíš říká: „Já jsem to.“ A všichni popadají na zem. Ježíš říká apoštolům, aby odešli a pak se dobrovolně nechá zatknout. Když je Ježíš v Nazaretu, tak ho chtějí shodit ze skály. Ježíš před nimi neutekl. On prošel uprostřed nich. Jsou tady dvě možnosti, které obě jsou doloženy. Např. když jdou ti dva emauzští, Ježíš se s nimi potkává a jejich oči byly drženy, takže ho nepoznali. Podobné případy, např. lokální umrtvení, prostě určitá část těla necítí bolest. Já mám v živé paměti neprobuzené uši, ale oči probuzené. Bylo to za války v Plzni, Škodovka poblíž a před tím už bombardování bylo, bydlel jsem u jedné paní, probudím se, najednou vidím, že paní přijde, gestikuluje, pohybuje rty, ale já nic neslyším. A zase se objeví, zase odejde, já nic neslyším, jenom vidím, že na mně mává. Přemýšlím o tom, že by byl nálet? A říkám, Frausová, on je nálet?  No, vždyť vám to už půl hodiny říkám. A honem do sklepa. To bylo také takové lokální umrtvení. Tohle to je jedna možnost, kde Ježíš např. zasahuje do psychiky těch lidí. Popadají, neudrží se na nohou. Anebo Elizeus, když ho jdou zatknout, řekne: „Jo, vy hledáte Elizea? To jste na špatné adrese, pojďte za mnou!“ Tak a oni pěkně za ním pochodují až doprostřed izraelského ležení. Král říká: „To je prima, to je spousta zajatců“ a Elizeus říká: „Hele, dej  jim najíst a pošli je domů“. Oni teď přijdou, hlásí králi, co se stalo atd. a král ustoupil od boje. Jistě znáte případ Ananiáše a Safiry. To je také zabití holí úst (Sk 5). Nezapomeňte, že ten, kdo má moc slovem uzdravit, má také moc člověka paralyzovat, nebo znemožnit. A nebo ještě jeden případ: Sv. Pavel měl v jednom městě oponenta, který mu křížil plány. Jmenoval se Elymas. Tak Pavel mu říká: „Za to, že křížíš Boží plány, budeš slepý.“ A ten okamžitě oslepl. Takže pokud, přátelé, věříme, že to Ježíš dělal,  apoštolové dovedli a že to dělali i proroci, tak potom musíme brát i tento slib reálně. Pakliže se nám tento slib nezdá, nemusí tomu nikdo věřit, ale musí se také zamyslet nad tím, jestli věří, co Ježíš o tom říká. Je tady také u Izajáše: „Vlk bude přebývat s beránkem, pardál si lehne vedle kozla, tele a lvíče budou žrát spolu“. Před časem jsem viděl v televizi  (z nějaké ZOO), jak běhala lvíčata a honí malé sele, divokého kanečka. Najednou se to sele otočilo a ta lvíčata zase upalovala a sele za nimi. Hráli si. Známe případy, že když ta zvířata jsou určitým způsobem vychovávána (ne všechna), tak ta zvířata se chovají klidně, někdy přátelsky. Pakliže dokáže někdo uzdravovat a to jsou právě ty slíbené dary, schopnost číst myšlenky, pak dokáže také malé dítě vést zvířata. Proč to říkám? Protože tohle to je popsáno. A řekli jsme si, že některé z těch věcí se už začínají realizovat a dosud to všechno vypadalo jen jako jakési sliby. A Ježíš tohle to potvrzuje. Je to konec Markova evangelia 16. kap. Ve starších vydáních evangelia máte komentář, že toto se opravdu dělo, jak svědčí Skutky apoštolské, ale že dneska to už není třeba. Mám takovou knížku i  ve své knihovně. Tak podle toho, když někdo bude nemocen, řeknu mu, jo, církev je už rozšířena, už tě nemusím umět uzdravit. Děkuji pěkně! V dalším vydání je tohle to místo bez komentáře. Ale občas se také najdou vzdělaní, studovaní lidé, kteří chtějí to svoje křesťanství smířit s nároky dnešní doby a ti jsou zase přesvědčeni, že ta pasáž je přídavek („Ono je to psáno jinou řečtinou“). Toto mám také. A jsou lidé, kteří chodí do kostela a považují se za dobré věřící, kteří mají tyto názory. A přitom, kdyby nic jiného, víme, že imunizace, očkování existuje. Ježíš tam také říká: „Kdyby co jedovatého pili, neublíží jim, hady budou brát do ruky, nic se jim nestane. Na nemocné budou vkládat ruce a ti se budou mít dobře.“ A i kdyby to byl přídavek, tak to je nesčetněkrát potvrzeno. Ta povinnost abychom uměli uzdravovat, je nesčetněkrát opakována Ježíšem a Ježíš nám tuto povinnost zdůrazňuje. Tak tady se neříká nic, co by v evangeliu nebylo potvrzeno. Pakliže nechceme těmto pasážím z Izajáše a jiných proroků věřit, tak současně je to znamením, že nevěříme v to, co říká Ježíš. To není zřídkavá věc. Protože tady hraje roli jedno. My si nechceme připustit, že ta naše vědomosti o Bohu jsou příliš chatrné a Ježíš nebude potvrzovat nesprávně pochopené evangelium. Ježíš nebude uzdravovat toho, kdo o Ježíšově moci uzdravovat pochybuje. Zrovna tak Ježíš neuzdraví toho, kdo sebevíc bude usilovat o dary Ducha Svatého, ale přitom nebude mít pořádně zvládnutou celou Bibli. Pokud se člověk nebude Biblí zabývat, nemůže čekat, že Ježíš vyslyší prosby za uzdravení a ten člověk potom si to může redefinovat a může si říct, jo, Bůh chce tak, a obětuji své utrpení. Ono je to pohodlné. Ale každý si může vybrat. Dobré je si uvědomit, že tohle to nejsou tak nemožné věci, které se udaly a jsou popsány ve Sk. ap., v evangeliu ba i u některých světců. Ježíš nás k tomu vyzývá. Jenže jen tak bezhlavě se do toho hnát nemůžeme, protože nejdřív musíme znát evangelium, rozumět mu a naučit se ho číst. Nečíst jenom, co se nám líbí, ale všechno, co Ježíš říká.  

Mt 3,13-17

Křest. Víme jakou funkci má křest? Proč se nechává Ježíš pokřtít? On přece křest nepotřebuje. Je nám jasné, proč Ježíš přišel za Janem a proč se Jan nemohl stát Ježíšovým učedníkem? Jan Křtitel dovede „ohodnotit“ Ježíše, že je ještě kvalitnější než on, ale zatím neví, že jde o Božího Syna. To mu potvrzuje až ta holubice a hlas z nebe. O té holubici byl Jan Křtitel již předem Bohem informován. Ježíš nám dává najevo nutnost křtu. Tady je potřeba se zarazit. To, že jsme byli v dětství pokřtěni, je jedna věc. Křest Janův je jiný typ křtu. Jan Křtitel: „Já vás křtím vodou, ale on vás bude křtít Duchem Svatým.“ I když náš křest má vyšší poslání, než křest Janův, přesto by ho měl zahrnovat. K té problematice bychom se i v dospělosti měli častěji vracet. Také k problematice vlastního křtu. K tomu, co bychom měli udělat a nikdo za nás neudělá. Janův křest není svátost v pravém slova smyslu. Je to totální uzavření minulosti a start do druhého života (příklad : zakuklení housenky – motýl). My nyní Boha nevidíme. Abychom mohli být nebešťany, musíme prodělat podobnou proměnu, dostat nové vybavení s možností vidět Boha. Otázka nebe je otázkou přeměny na Boží dítě. Neméně závažná je jistě druhá věc související s tzv. ponorkovou nemocí. Tento problém se vyskytoval i mezi lidmi a Ježíšem. Ti lidé se raději nenechali uzdravit, jen aby nemuseli vyslechnout nepříjemná kázání. Tudíž je problém v tom, aby mezi námi a Bohem nepropukla (z naší strany) ponorková nemoc. Když ty dvě otázky budou splněny a vyřešeny, budu v nebi, budu si v nebi dělat co chci a budu Boha vidět. Ten náš svátostný křest dává tomu malému človíčkovi podněty k tomu, aby se z něj jednou mohl „vylíhnout“ budoucí nebešťan. Janův křest nám připomíná: „Pozor, člověče, máš určité své názory, které jsi si v sobě nastřádal – o Bohu, co je dobré, špatné a dej si pozor na to, aby jsi se snesl s Bohem.“ Bible říká: „On přijde, ale kdo snese jeho příchod“. Ježíš: „Mám vám mnoho co říct, ale moje slovo nemá ve vás místa.“  Ten, kdo nesnese Boží příchod, nemůže být v nebi. Kdo nesnese Ježíšovu nauku, ten nemůže být od Ježíše vyučen a ten se pak nemůže stát nebešťanem. Jan Křtitel vyzýval k vyrovnání cest, aby nebylo překážek mezi člověkem a Bohem, aby Mesiáš mohl s lidmi bez překážek mluvit a učit je a oni ho přijali bez potíží.  A jako symbol ochoty odložit ten starý život, byl ten křest Janův, křest vodou. Jan Křtitel vyzývá začít úplně znova, vypracovat si soubor nových návyků. Když si ponechám staré představy, tak právě ty mohou být brzdou pochopení Ježíše (sv. Petr versus satan). Do fronty k Janovu křtu se postavil i Ježíš, aby nám ukázal jeho důležitost. Jedná se o nový způsob myšlení, chápání věcí. K tomu má sice každý možnosti, ale ne každý má do toho chuť. Každý z nás to potřebuje, ale ne každý je ochoten to provést. Po hříchu si lidé často slibují: „Já už to neudělám“. Toto je lítost, ale ne Janův křest. Každý hřích, každá chyba nás upozorňuje na nesprávný způsob myšlení, chápání Boha, s kterým je potřeba skoncovat  a potřeba začít s novou ucelenou soustavou. Je třeba opravit způsob četby Bible, způsob vyhodnocování, co je dobré a co je špatné atd. A musí to tvořit uzavřenou soustavu, bez rozporů. Je nutné přejít na vyšší soustavu. Jenže žák, který neprošel pátou třídou, nemá smysl ho pouštět na střední školu a už vůbec ne na vysokou. My bychom se měli nejdříve naučit pořádně dělat základní věci, pak budeme schopni číst Bibli, pak jí porozumíme a pak řekneme: „Ano, tohle je opravdu Boží slovo“. A tohle spadá do toho nového zrození z vody (Nikodémovi – „Musíte se znovu narodit z vody a z Ducha Svatého“). To je ten křest Janův – nutnost opravy myšlenkových procesů a chápání. Pro odborníky – Janův křest: „Nutnost vytvoření zpětnovazebné smyčky“.

Mt 4,1-11.

 Ježíš byl vyveden od Ducha na poušť, aby byl pokoušen od ďábla. Když se postil 40 dní a 40 nocí nakonec vyhladověl. Tu přistoupil pokušitel a řekl mu : „Jsi-li Syn Boží, řekni, ať se z těchto kamenů stanou chleby !“...........Nejen z chleba žije člověk, ale z každého slova, které vychází z Božích úst..............Odejdi, satane, neboť je psáno, Pánu, svému Bohu se budeš klanět a jemu sloužit..............atd.

Všimněte si : Ďábel pokouší Ježíše a tu větou „Jsi-li Syn Boží, řekni, ať se z těch kamenů stanou chleby“, tu nesmíme chápat v tom smyslu, že by se ďábel chtěl dovědět, jestli je Ježíš Boží Syn. Vždyť přece ďábel mlže sledovat dějiny světa. A také byl u toho, když anděl zvěstoval P.Marii. Vždyť ďábel je padlý anděl. Ďábel byl u toho, když přišli mudrci od východu klanět se Ježíšovi. Tady musíme vidět jinou věc, že ďábel je schopen pokoušet samého Boha. „Jsi-li Syn Boží, řekni..........“ To je velmi rafinovaná provokace, To má hluboké kořeny. Co tam těch 40 dní a nocí Ježíš dělal ?  Ne nakonec vyhladověl, ale už byl, tak řečeno, na konci sil, protože 40 dní nejíst je zhruba maximum. Nezapomeňme, že Ježíš je kompletní Bůh a kompletní člověk. Ježíš na tu poušť šel něco dělat. Připravoval se na své působení. Nesmíme zapomenout na tyto věci : Ježíš má Boží poznání a poznání lidské, má lidský mozek. Ježíš kdykoliv může debatovat se svým Otcem a s anděly o nebeské problematice. Ale když o tom chce říkat lidem, tak vědomosti, které má jako Boží Syn, který spolu s Otcem tvořil, tyto vědomosti nám jednoduše předat nemůže. Jistě, mohl by to udělat přímo, ale on chce svým lidským mozkem zpracovat svoje zkušenosti, které má jako Boží Syn, ve výrazech, které jsou přístupné lidem. Vyhledává jako člověk způsob výuky, aby to, co vidí božskýma očima, mohl říci lidem, aby tomu rozuměli. Ono se to zdá těžko pochopitelné, ale není, spíš tady hrají roli předsudky kterými my tato místa máme doslova olepena. Uvedu příklad ze života. Za války ve svém zaměstnání jsem pracoval v továrně na letecké motory. Ten letecký motor nesmí mít v sobě vadu a jeden z těch způsobů hledání vad je rentgenování odlitků. No a teď tam přišli různí lidé, kteří se do toho měli zaučit. A mezi mimi byli psychicky strašně nepružní, schopní snad jenom zametat. My jsme si z těch lidí vybírali a musel jsem jim tlouct do hlavy, aby byli u té aparatury opatrní. Jak si člověk přestane dávat pozor na základní opatření, tak může nachytat záření. Škoda, že rentgen nepálí, to by byli lidé opatrnější. Musel jsem jim vysvětlit, jak s tím aparátem zacházet, funkci těch knoflíčků atd. A musel jsem přemýšlet, jak jim to vysvětlit,m protože oni neměli potuchy o té fyzice, aby to pochopili. A když jsem později učil děti náboženství, musel jsem se vžít do mentality toho dítěte, abych mu to dostupným způsobem vysvětlil. A tady jsme u toho, co dělal Ježíš těch 40 dní na poušti. Samozřejmě s ďáblem (padlý anděl) se mohl bavit řečí nebešťanů, pro ďábla problém Boha všudypřítomného, neviditelného atd., to je pro něj „kuchyňská“ záležitost. Pro nás jsou to tajuplné věci, ale pro ďábla ne. A Ježíš, který má jak lidské oči  a Boží intelekt, intelekt Boha Syna, ten vidí ten svět Otce a andělů a zlých duchů, teď ovšem je tou svojí prací zaujat, on tím svým lidským mozkem to chce promyslet, aby nám lidem dal pořádnou výuku, on to nechce jen tak „pálit“ ze sebe. Učitel si dá práci s přípravou na hodinu, jak to dětem podat. A tohle to tam Ježíš dělal, hledal formy výuky, aby nám to mohl říct, aby to člověk pochopil. Optimalizuje svůj vyučovací plán. Je zabrán do práce, nemyslí na jídlo. A už je s prací hotov a najednou ten lidský žaludek se hlásí o slovo. A teď přichází ďábel. A vysmívá se mu : „Ty se pro ně dřeš, pro tu pakáž ?! Che, uvidíš, jak s tebou zatočí. Ty se zahazuješ, ty, Boží Syn. Jsi ty vůbec Boží Syn ? Takhle se dřít kvůli té čeládce ? Proč jim to nemůžeš říct, pro tebe je to jasná věc, ty o tom spekuluješ ? Tady to pokušení vidíme ve zcela jiném světle.  A proč ?   1. Chce Ježíšovi znechutit lidi. A to si počká, až Ježíši ten lidský žaludek pořádně vyhrává. A ty, kvůli nim, se nenajíš ? Vždyť pro tebe není problém, když už jsi si ten lidský žaludek vzal, nadělat si z kamení chleby. Já jsem myslel, že ty jsi Syn Boží a ty jsi obyčejný člověk. A Ježíš mu dává příležitost a říká : „Víš, ony jsou ještě důležitější věci : Nejenom chléb, ale každé slovo, které vychází z Božích úst, tím je člověk živ. A mně jako člověka to baví o Otcových věcech přemýšlet a také to chci pořádně připravit. Jenže tady je ještě druhá rafináda. Proč Ježíš to přemýšlí lidským mozkem ? Protože tím, mimo jiné, chce na soudu dokázat, až se lidé budou vymlouvat, že Bible byla těžko srozumitelná a že tam byly mýty. A Ježíš dokáže, že tam mýty nebyly. Ale, velebný pán nám říkal, že Bibli nutno demytologizovat. A Ježíš proto lidským mozkem plně zpracovává to Boží slovo, aby bylo pěkně srozumitelné, aby ten pohled na Boha byl plně kompatibilní se schopnostmi lidského mozku. Toto je cíl Ježíšův. A jedna z možností je, že ďábel chce Ježíše přivést k tomu, aby jednoduše použil svou Božskou moc a pak bude říkat a jak mám tomu rozumět, to byla věci na mně moc těžké ? A Ježíš právě lidským mozkem ty věci dořešil. A na soudu bude moct usvědčit. I další pokušení bychom mohli rozebírat, ale ono stačí na přemýšlení i to, co jsme si řekli. A máme být jo opatrní při čtení Bible a ne s ní zacházet jenom jako s nějakou knížkou atd. a jenom si vyďobávat myšlenku na den, na týden, na 5 minut a pod. A Ježíš si dává  práci, aby tomu lidé rozuměli. Na soudu Ježíš říká, já nesoudím nikoho, každý má svého soudce, slovo, které jsem řekl. Lidský mozek na pochopení Bible stačí.          

Mt 4,12-25

Když Ježíš uslyšel, že byl Jan Křtitel uvězněn, odebral se do Galileje.......... Pak povolání Petra, Ondřeje a synů Zebedeových.

Na tomto úryvku se dá ukázat způsob četby Bible. Např. jak je důležité číst Písmo svaté celé a ne si vybírat kousky a myslet si, že z nich vyžiji. Z dnešního úryvku by se zdálo, že je povinnost následovat Ježíše hned, jak mi řekne: „Následuj mne!“ Jenže, když se podíváme do jiných evangelií (Jan) zjistíme, že Ondřej, Petr, Jakub, Jan jsou již staří známí. Je to parta, špičkoví žáci Jana Křtitele. Stručně řečeno musíme si tam dosadit: „Hele, to je Beránek Boží“, zůstali s ním do 5 večer, příhoda s Nathanaelem, cesta zpět z Jeruzaléma, několik dní svatby v Káně a první zázrak. Protože hodně diskutovali a to zejména o náboženství, dá se říct, že v Káně je vyvrcholení takové 1. etapy výuky budoucích apoštolů, která je zakončena zázrakem. Ježíš mítingy ukončoval zázraky (uzdravováním). Někdy zázraky „na černo“ (jdi a nikomu to neříkej). Tahle parta se pak rozejde a uvažuje o tom, o čem si povídali. Vyvstávají otázky, možná pochybnosti, nebo „což jestli platí“, atd. Naplno se rozběhne tvůrčí myšlení. Jako příklad trávení krávy. Kráva něco sežere a pak v klidu přežvykuje to, co sežrala (má k tomu několik žaludků). Než došlo k povolání, podobný proces se odehrál i u Petra, Ondřeje, Jakuba a Jana, že si tu výuku museli nejdříve přežvýkat. Je to velice důležitá etapa v poznávacím procesu. Vědomosti musí být také utříděny. K tomu povolání musíme ještě „přidat“ ten zázračný rybolov, který tomu těsně předcházel. Čili, ve skutečnosti je pravý opak pravdou, než jsme mnohokrát slyšeli. jak máme kdykoliv (ať je to jakkoliv nečekané) ochotně na Ježíšovo zavolání odpovědět. Na to zrání pro Ježíšovo slovo nesmíme zapomínat.

Mt 5,1-12

Jak se posadil, přistoupili k němu učedníci, otevřel ústa a učil je: Blahoslavení chudí v duchu, neboť jejich je království nebeské, blahoslavení plačící, neboť oni budou potěšeni.....atd.

Dnes si připomínáme všechny svaté a je to docela pohodlné pěkně se sžít s tím, že se mohu ke komu chci obrátit a pěkně budu shánět protekci u Pánbíčka. A jenom na to hlavní se zapomíná, že vlastně my všichni se máme stát svatými, my všichni bychom měli pracovat na sobě. A protože velmi často se na tohle zapomíná, potom vlastně nutíme Boha, aby nám tu povinnost práce na sobě připomněl někdy dost drasticky. Ale teď se vrátíme, odkud jsme zdánlivě odběhli – k dnešnímu evangeliu. Blahoslavení chudí v duchu, blahoslavení plačící, atd. U jiného evangelisty máme také blahoslavené chudí. Tak co platí?  Ano, platí obě verze. Samozřejmě, Božím ideálem je, abychom byli chudí duchem, čili, abychom přistupovali k Bohu jako lidé, kteří jsou chudí, kteří jsou si vědomi svých chyb, jako lidé, kteří jsou ochotni Boha vyslechnout. Ta chudoba ducha, ta není tak jednoduchá.Vícekrát jsme si připomněli sv. Petra když Ježíš říká: „Jdeme do Jeruzaléma, Syn člověka bude vydán, bude zabit“ a Petr mu říká: „Kdepak, to se ti nestane“. A Ježíš mu říká: „Jdi za mnou, satane!“ Petr je bohatý duchem, Petr si totiž myslí, že ví, jak to je a Ježíš je, jak se lidově říká, takhle malinký (v Bibli je, že začal Ježíše kárat). Ta chudoba ducha je poučitelnost. Jistě, vůči lidem si můžeme myslet, že prostě já mám pravdu, ale sv. Petr (a kéž bychom byli aspoň tak málo zatíženi tím, jako sv. Petr) Ježíš opravuje a kárá. Sv. Petr není chudý duchem, takže ta chudoba duchem není nic jednoduchého. To člověk říká: „Och já bídný hříšník“, to jsou často jenom náplasti, kterými si člověk nakonec zalepí oči. Ta skutečná chudoba ducha, ke které se ti svatí, někdo tak, někdo pracněji propracovávali, ta není nic jednoduchého. A sv. Petr s tím Ježíšovým: „Jdi za mnou, satane“, ať je nám ukázkou, že i v nás číhá spokojenost se sebou. A že  vůči Bohu  když sv. Petr takhle zhavaroval i my můžeme havarovat při setkání s ním. Ono je dobré si tohle to uvědomit. Ten problém chudoby ducha není: „Och, já bídný hříšník“, ale to je ochota vést s Bohem dialog a jestliže jej neumíme vést s lidmi, zvlášť když my od nich něco chceme. Jistě, něco jiného je, když se sejdou dva vědci na stejné úrovni, ale i ti si přece dávají pozor, - ale my často od druhého chceme něco a přitom vystupujeme z pozice suveréna a vůbec si to neuvědomujeme. Kdybychom byli aspoň tak málo zatíženi jako sv. Petr nebo Jan, miláček Páně. Blahoslavení trpící – tady to utrpení má fyzický význam. A tady, bohužel, je to zase zkreslené, že my připisujeme záslužnost jakémukoliv utrpení. A to musíme chápat z pohledu na Ježíšovu dobu. Např. v evangeliu máme vylíčenou postavu královského úředníka, který s Ježíšem vůbec názorově nesouhlasil a jenom proto, že měl nemocného syna, šel za Ježíšem. A Ježíš říká, dokud neuzříte divy a zázraky, neuvěříte. Ten úředník říká, prosím tě, Pane, pojď, umírá mi syn. Ježíš říká: „Jdi, tvůj syn je živ a zdráv“. Uvěřil a šel. A teď se potká se svými služebníky, kteří říkají, tvůj syn je zdráv. A kdy se to stalo? Včera, v tolik a tolik hodin. Královský úředník vidí, že to je ta hodina, kdy mu Ježíš řekl, tvůj syn je zdráv. A teď si uvědomil: „Tak, dokáže uzdravit na dálku, ví jak jsme o něm doma mluvili, jak jsem se těžko odhodlával jít za ním, ví, že stojím na opačném břehu“. Víte, tam je taková maličkost. Když Ježíšovi říká: „Pane, pojď on už umírá“. „Jdi, tvůj syn je v pořádku“. Uvěřil tomu slovu, tomu výroku zázračného uzdravovatele, ale vůbec nevěřil Ježíšovu kázání. Kdežto teď uvěřil v Něho. Když lékaři nepomohli, tak z nouze šel za Ježíšem. Co když pomůže? A tohle je ta mentalita královského úředníka. A to je v těch slovech,  že uvěřil tomu slovu a potom teprve, po setkání s těmi svými služebníky, uvěřil v Něho, v Ježíše. Na této postavě jsme si ukázali, co znamená „blahoslavení chudí“, protože za Ježíšem přišlo mnoho lidí a jen proto, že měli fyzické utrpení, fyzickou bídu. Blahoslavení chudí má ještě rozsáhlejší uplatnění, protože takový farizej byl se sebou spokojen, Saducej měl společenské postavení, kdežto takový „amháres“ (syn země), na ta se saduceové dívali spatra, protože to je plebs, proletariát, na ty se dívali spatra farizeové - to jsou takoví přízemní lidé. Ti museli v synagoze stát vzadu, kdežto my se rádi modlíme, my jsme zbožní židé, atd. Takže ten „plebs“ měl tak trochu mindráky, jo, až přijde Mesiáš, my budeme stát vzadu, měli vědomí méněcennosti. Takže ta fyzická chudoba, nízké společenské postavení pro ně nebylo zdrojem pocitu, že až přijde Mesiáš, oni budou mít vyšší postavení. Kdežto farizeové : až přijde Mesiáš, mně poklepe na rameno a pochválí mně.  Petr byl také „amháres“ (jakožto rybář), ale měl v sobě trochu toho bohatství ducha a zasloužil si „jdi za mnou, satane“. Kéž bychom my byli aspoň tak málo satanem, jako byl sv. Petr. Božím ideálem je, abychom dovedli být chudí duchem. A když to nejde, a je naděje, že nám to pomůže, tak nezbývá než chudoba fyzická a utrpení. Bohužel, bohatý duchem si dokáže i z toho svého utrpení také udělat zásluhy. A tak v dnešní den všech svatých, připomeňme si ty různé postavy, kteří se všelijak prokousávali tak i onak ke svatosti.        

Mt 5,1-12

Blahoslavení chudí v duchu neboť jejich je nebeské království.

 Toto je sice pasáž známá, ale ve skutečnosti neznámá. Člověk se často chytí jedné  věci a myslí si, že to stačí a zapomíná přitom na Ježíšovo: „Ne každý, kdo mi říká Pane, Pane, vejde.....“ „Mnozí přijdou v onen den a řeknou ........ Každý skutek, který vyhoví vnějším popisům, může být vnitřně znehodnocen (např. špatným pochopením). Např. když se člověk jenom hrne do charitativní činnosti a myslí si, že to je rozhodující a nevěnuje jiným věcem pozornost, může se plést. Máme zde 8 blahoslavenství. Stačí, aby se mně týkalo jakékoliv z nich, nebo několik, nebo musím vyhovovat všem? A tímhle např. souvisí otázka „proč je hodně křesťanských církví, různých mnišských řádů ?“ Správné je, když všechna místa Bible dánm dohromady, když všemu rozumím. Jakým způsobem platí blahoslavenství? Blahoslavení chudí v duchu, neboť jejich je nebeské království. Tedy je jim slíbené nebeské království. Blahoslavení tiší, neboť dostanou zemi za dědictví. (Dostanou také nebeské království?)  Blahoslavení, kdo lační a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni. (Dostanou i to další?) Blahoslavení čistého srdce, neboť oni budou vidět Boha. Blahoslavení tvůrci pokoje, neboť budou nazváni Syny Božími. Další si necháme nakonec. Stačí splnit jedno, nebo všechny? Židům např. Bůh říká: „ Až se obrátíte, dostanete zemi za dědictví“ (bylo to v čase, kdy neměli svoji zemi). Dále si na pomoc vezmeme Zjevení sv. Jana a pro jednoduchost případy Smyrna, Filadelfie, Thyatira. Smyrna musí trpět, Filadelfie bude uchráněná utrpení, Thyatiře se říká: „Vydržte a dám vám moc nad pohany….“  Proč tohle neřekne těm dvěma? Příklad: když mám doma invalidu, nebo člověka se zlomenýma rukama, tak ho nakrmíme. Ale zdravého člověka krmit nepůjdeme atd. Smyrna musí čas od času dostat „výprask“, utrpení, aby se mohla udržet na určité úrovni a mohla „vejít“. Filadelfie je jiný typ myšlení. Ta si udrží svůj standard i bez utrpení, ale moc nad národy nemůže dostat. Krásně je vidět ten rozdíl u dvou bohatých lidí. Bohatý mládenec a Lazar (přítel Ježíšův), který je také bohatý. Smyrna nemá takové ty konzervační faktory, aby si udržela určitou kvalitu křesťanství bez utrpení. Filadelfie – jako člověk mezi nemocnými, který se nenakazí. Je to však za cenu, že musí jít „za ručičku“, „když se pustíš, bude zle, já tě musím ohlídat.“ Thyatíra se ubrání sama. Každé blahoslavenství slibuje něco jiného. Čili, chci – li nebo stačí – li mi, abych byl spasen jako Smyrna, tak si vyberu jediné blahoslavenství např. „plačící“. Když je někdo chudý v duchu, když dovede počítat se svými slabostmi a teda např. umět poslouchat, když chci dát radu, nebo umět zapřít sebe (sv. Petr versus satan ). To „blahoslavení chudí v duchu“ znamená, že počítám se svými handicapy. Petr v tomhle momentu nebyl chudý v duchu. A proto ten „satan“. Když se nebudeme cvičit v tom umět se zastavit, tak při setkání s Ježíšem můžeme havarovat podobně jako v tomhle případě sv. Petr. „Blahoslavení chudí“ – ti, co měli málo peněz a měli nízké společenské postavení, nemohli být bohatí v duchu. Lazar byl ale boháč, ale byl chudý v duchu. „Chudí“ nebo „chudí v duchu“ platí mezi nimi souvislost: jedno nebo druhé (logicky součin). Když ale chci jen tak-tak prolézt do toho nebe, mohu si dovolit ten „luxus“, nemusím být tichý, nedostanu zemi za dědictví (nebudu se mít na zemi dobře) a prolezu do nebe s „odřenýma ušima.“ Když si zvolím Smyrnu – „blahoslavení plačící“ – jenom pěkně vydrž trable, které máš, jednou budeš potěšený. Ideálem člověka je, abychom se jednou dostali do nebe (tam navíc co nejvýše v „žebříčku“) a také na zemi, tady abychom se měli dobře. Chci-li se mít i tady dobře, musím být nutně chudý v duchu, ale současně tichý (velice stručně a neúplně: neděláme povrchní hurá, sláva, neženeme se bezhlavě za vším co vypadá dobře, - není to vyčerpávající.). A navíc ještě nebylo by bezvadné, kdyby jednou za čas se nám tady objevil Ježíš a diskutoval s námi? A uzdravil každého nemocného? K tomu však je potřebné být „blahoslaveným čistého srdce“, protože takový bude vidět Boha. Pozor, slovo „čistý“ máme významem posunuté do oblasti 6.přikázání. O tom, co znamená „čistý“ podle Ježíše, jsme před časem mluvili. Např. zdánlivá zbožnost je nečistota. Nyní „Blahoslavení, kdo jsou pronásledovaní pro spravedlnost.........“ Může to mít dva významy. Např. Eliáš, Elizeus byli také tupeni, pronásledováni. Jenže, jak to dopadlo? Eliáš je sice pronásledován pro spravedlnost  a současně vládne zemi. On je tichý, on nemá „hurá“ styl. Když si člověk vybere pouze to „tupeni a pronásledováni“, tak si vybere osud „Smyrny“. Tady vidíme jak ta blahoslavenství souvisí s tou Smyrnou, Filadelfií a Thyatírou. Vyberu-li si jedno blahoslavenství, splní se mi jeden slib. Chci-li splnění všech slibů, musím současně splnit všechna blahoslavenství.

Mt 5,13-17    (Izajáš 5.kap.  (přečíst))

„Vy jste sůl země.........“

Co je to? Pochvala nebo výzva? Např. „Pane mistr vy jste sůl našeho podniku, bez vás by to neklapalo.“  -  to jsou slova uznání. Jsou ta Ježíšova slova uznáním, nebo nám vytyčují úkol ? My si rádi podvědomě bereme tato slova jako pochvalu. Řekl by nám křesťanům Ježíš, během dějin nebo dnes „Vy jste vždy dělali a děláte, co máte dělat ?“ Můžeme mít i druhý typ mistra : „Vy jako mistr, jste sůl kolektivu, jaký budete vy, takový bude kolektiv. Když sůl ztratí slanost, nezbývá, než ji vyhodit. Vy jste slanost ztratil.....“. Všimněte si, co radí Bůh ústy proroka. Vyhovuje tomu naše jednaní v dějinách?  Jak jsme řešili sociální problémy? Byli křesťané vždy na úrovni těch výroků?  Pak se nedivme, že přišli jiní a začali to řešit. Králové, císař, šlechta, to všechno byli  lidé, co chodili do kostela. Brali vážně příkazy SZ ( o propouštění otroků každých 7 let, nebo milostivé léto atd.) ? To, že se naoř sv. Anežka starala o chudé a nemocné ještě neznamená celokrálovský program. Na těch pár světců, kteří byli výjimkou se nemůžeme odvolávat. My křesťané jsme měli být solí země!  Kdyby se dodržovala jenom pravidla SZ, tak by trvale nemohli být (vznikat) boháči a proletariát, utlačovaní. Když bylo křesťanství státním náboženstvím, Tak společnost měla být budovaná na základě křesťanských požadavků nevylučujících SZ (nepomine čárka ze Zákona). Jenže tlak dějin nás musel v mnoha věcech donutit, abychom začali aspoň trochu jednat křesťansky. Byla doba, kdy nebylo Písmo svaté (NZ)  a Kralickou bibli bylo zakázané číst. Proč? My musíme být schopni svoje křesťanství obhájit a ne ho vynucovat. Když se něco vynucuje, nadělá se víc škody než užitku. Ty dnešní souvislosti jsou důsledkem nevyřešených problémů z minulosti.  Nemá smysl se vymlouvat na druhé, že byli na nás zlí, ale přiznat si, že kdybychom byli pořádní křesťané (solí země), tak že by ti druzí nepřišli. Nebo vzpomeňte si na pěšáka Kudrnu. Nechtěl jít bojovat a byl popraven. A jaká jsou pravidla SZ? Nezbývá nic jiného, než si to přiznat. (Vzpomeňte si na příhodu ze SZ, kdy nepřátelské vojsko udělalo 2x čelem vzad a nakonec zmasakrovalo židy). Každý křesťan by měl znát a plnit přikázání a ne jenom si dělat to, co on sám ráčí uznat za vhodné. Ve všech dobách boháči chodili do synagogy nebo do kostela, jenže sociální problémy neřešili, Písma se nedrželi. Je dobré si přečíst 58. kap. Izajáše. A u těch mocných, bohatých, kompenzační zbožnost je utvrzuje v tom, že si myslí, že jsou dobří. Jestli ten Izajáš někomu připomene naše dějiny!? Tehdy bylo otroctví, my jsme měli nevolnictví. Jak byla potrestána Alžběta  Bátoryčka ? Nechci jenom říkat, že „ti druzí“. Ale máme-li být solí země (protože jsme určeni být solí země), tak musíme Ježíše pochopit a podle jeho evangelia jednat. Kdybychom byli pořádnými křesťany, kola dějin by se točila zcela jinak, sociální problémy by se řešily včas. Nelze pouze lkát že ti druzí nás nenechali v klidu, nedávali státní souhlas atd. I když je to pravda, je také pravda, že jsme nebyli solí země a Pán rozhodl, aby sůl byla pošlapávána. My jsme sůl země, ale my jsme tu zemi nesolili pořádným křesťanstvím. Toto není příjemné na poslouchání, ale máme možnost být pořádnými křesťany, pak budeme moci být solí země. Katolický student by měl být špičkový student, katolický konstruktér by měl být špičkovým konstruktérem a ne jednoduše nadávat na ty, co to babrali. My jsme solí země, ale solíme my tu zemi? Nezbývá, než si to pustit „pod kůži“. A pak se budou plnit ty sliby (Iz. 58. kap.)  „......dřív, než domluvíš (v modlitbě), řeknu: tady jsem.“ Toho můžeme dosáhnout. Boží sliby zůstávají neměnné. Pakliže tomu nevěříme, nemá Bible v našich rukou co dělat.

Mt 5,13-17

Ježíš řekl svým učedníkům: „Vy jste sůl země. Jestliže sůl ztratí chuť, čím  bude osoleno? K ničemu se už nehodí, než aby se vyhodila ven a lidé po ní šlapali. Vy jste světlo světa .......“

1. čtení je 1. kniha Královská, 17. kap. Vidíme tady jak Eliáš dělá zázrak, který spočívá v tom, že v té době nouze a bídy ta žena klidně z hrnce vezme mouku a z nádoby olej a pořád tam neubývá. Je to nejvyšší kategorie zázraku, podobná jako rozmnožení chlebů. Je to vyloženě proti zákonům přírody. Jeden ze základních zákonů je zákon o zachování energie a hmoty. Těžko se dokazuje a přitom je to základní pilíř fyziky. Proto zázraky na této úrovni jsou zázraky nejvyšší kategorie. Proč toto říkám ? Vzpomeňme si na to, jak jsme si před časem říkali o apoštolech, jak některé zázraky ne a ne se jim podařit. A Ježíš ne a ne apoštolům vysvětlit, aby se naučili tyto zázraky vyšší kategorie, když jim říká, aby rozmnožili chleby. Prostě to nějak nejde. Opravdu to nejde? Vidíme tady Eliáše, který tento zázrak udělal. Podobně Elizeus doslova udělal zázrak rozmnožení chlebů. Když hovoříme o těch apoštolech, nesmíme zapomenout, že to byli lidé blízcí Ježíši. A někdy se dovoláváme jejich chyb a někdy jejich svatosti. Ale musíme si uvědomit jedno, že my lidé si musíme zvyknout bezpodmínečně přijmout Ježíšovo poučení. Ježíš říká apoštolům, dejte jim jíst. Kde tady nakoupíme chleba ?  Ježíš rozmnoží chleba. Pak při další příležitosti jim Ježíš znova říká, dejte jim jíst. Zase stejná reakce : Kde tady nakoupíme chleba? Za krátkou dobu jsou na loďce mají sebou jeden chléb a Ježíš začíná jaksi naprosto nenápadně: „Varujte se kvasu farizeů“. A oni si říkají: „Jo, tam kde my teď jedeme, tam je pekař farizej, kde tam nakoupíme chleba?“ A teď už dostali vynadáno. A oni si pamatují, kolik bylo lidí, kolik bylo chlebů, kolik bylo košů nasbíraných kousků atd., ale, že by měli udělat zázrak, to ne. Proč si tohle to připomínáme?  Jsou totiž určité věci, ale nám se často vytrácejí a my bychom od Boha chtěli vyslyšení modliteb a přitom nesplníme jeho podmínky. Problém často je, že člověk z toho evangelia ledacos slyší a zapomene. A teď, když mu to třeba řeknu , tak : to já vím, to jste říkal, ale pak zase na to zapomene. Zrovna tak my zapomínáme na to, co řekl Ježíš. Apoštolové – jakoby jim někdo z mozku vymazal ten zázrak rozmnožení chlebů. Proč? To jsme si také vysvětlovali. Jsou totiž určité věci, které člověk vlastní vinou zapomíná, vlastní vinou spoustu věcí prohrává vlastní vinou máme mnoho nezdarů v životě, vlastní vinou je mnoho modliteb nevyslyšených. Kdyby si apoštolové byli vzpomněli na toho Eliáše a nebo kdyby si vzpomněli , když Ježíš jim říká, dejte jim jíst, na zázrak v Káni Galilejské. Ale ne. Mohli se zeptat Ježíše, když tam nebylo možné sehnat chleba, jestli to mají řešit cestou zázraku a Ježíš by řekl ano. A teď měli dvojí možnost : Buď rozmnožit chleby tak, jak to udělal Eliáš, nebo použít ten postup, jak to udělal Ježíš v Káni Galilejské. (Udělat si z písku bábovičky, vztáhnout ruce a změnilo by se to na chléb). Ale ty zázraky tohoto typu byly pro ně nezvyklé , zákoníci o nich špatně kázali, že je to samozřejmé, že to bude dělat Mesiáš a nikdo jiný  a tak v důsledku té špatné výuky mají na mysli to rabínské kázání, dávají přednost tomu, co říká pan rabín a výsledek je, že se ten zázrak nemohu naučit.A tak v církvi zázraky se začaly pomalu vytrácet, vytrácela se pomalu, aby to lidi vyburcovalo, aby se zamysleli, jenže lidé si našli zdůvodnění, že už to není třeba a tak spousta lidí umírá a trpí. Jistě, někdo řekne, důstojný pane, proč kulháte ? Já se touto otázkou zabývám. A prosil jsem Boha proč. Na vojně jsem se pokusil uzdravit jednoho kamaráda, který přišel o oko. No, a při prvním úspěchu jsem ovšem řekl, Bůh to slibuje a má důvod. Bože, jaký máš důvod, proč jsi naše modlitby nevyslyšel? P.Bůh se mi nezjevil, ale přesto mi dal a dodnes mi dává odpověď. Totiž začal jsem pořádně číst Bibli a stále a stále tam člověk nachází mnoho a mnoho důvodů pro které Bůh nás nemůže vyslyšet. A Bůh nám těmi trampotami připomíná, abychom se začali víc zabývat Jeho slovem a nespoléhali se na pouhé odříkávání modlitbiček, ale na modlitbu, která vzniká na základě pochopení, která nespoléhá na formuli, ale na přesvědčení. Vidím, že my máme obrovské množství bariér v tom mozku, kde Boha nechápeme, protože se nechceme vzdát určitých nesprávných představ.  A když se začneme pořádně zabývat evangeliem, tak najednou začneme vidět, že ta Bible není něco, co je staré 2000 let, ale je to něco, co stále platí, co stále přináší ovoce. A já stále objevuji nové krásy v Bibli. Ježíš říká: „Budete-li ve mně a budou-li má slova ve vás, začkoliv budete prosit, dostanete“. A tady jsme u toho. Jedna z podmínek je plné pochopení Bible. A tak moje krédo je : Až jednou přijdu a nebudu pajdat, tak věřte, že mám dořešenou celou Bibli. A toho přesvědčení jsem já. Mockrát už mi to vyšlo. Opravdu stojí za to se nad tou Biblí zamyslet. A nenutit se do víry, ale počítat s tím, což jestli, když něco čtu, čemu nerozumím, což jestli Bůh mi chce něco připomenout. A už člověk začíná nacházet spoustu a spoustu. A tak dokavaď pajdáme, abych tak řekl , pajdejme, ale ne s rezignací, ale s vědomím, že Bůh je Otec, který těmi našimi trampotami nám chce připomenout, abychom začali brát vážně Jeho slovo, zabývat se ním, jako něčím, co jednou pro vždy bylo řečeno a jednou pro vždy platí. Včetně toho, co říká Ježíš: „Začkoliv budete prosit,........“

                A teď se jenom krátce  dotkneme toho dnešního evangelia. „Vy jste sůl země“. Uvědomte si přátelé, že země – svět je v těžké kritické situaci, je vážně z mnoha stránek ohrožena a je zapotřebí, aby co nejdříve nastal čas, o kterém Ježíš říká, Eliáš přijde a napraví všechno. Je zapotřebí připravit se na plné chápání Bible. Já vím, to co říkám, je netradiční, ale zamýšlejme se nad tím. Uvědomte si, že stačí, aby nějaký pomatenec zmáčknul kdesi knoflík a nastane jaderná katastrofa. Jsou sice ochranná opatření, ale to se dá obejít. Zen je ohrožena. Vzpomeňte si, kdyby někdo si vyrobil nějaký obrovský jed (bojové plyny a jedy – Sarin, Tabun) a teď by ho použil. Problematika genetického ohrožení lidstva. Vědci, kteří byli u zrodu atomové bomby pak sami začali dělat kampaň proti jadernému zbrojení (Einstein). Když se A. Einsteina zeptali, jak si představuje 3. světovou válku, řekl, to vám nepovím, to vám řeknu, jak bude vypadat čtvrtá. Budou se mlátit kamennými sekyrami. Proč to říkám?  Svět už nezachrání nikdo, než to, že se objeví světci Eliášovského typu. A to je chladná úvaha, která se leckomu zdá divná, ale kdo je trošku zasvěcen, ten dá za pravdu. A to je smysl té věty : Vy jste sůl země. My všichni musíme prosit, aby Bůh poslal ty Eliáše a sami se musíme snažit být dobrými křesťany a potom tito světci, které lidstvo dosud mělo jenom v předpotopní době (Henoch) a pak to byli židé, kteří měli Eliáše, málem Eliáš byl Elizeus, Eliášovský typ byl Jan Křtitel, který neudělal žádný zázrak z důvodu o kterém jsme hovořili a od té doby se Eliášovský typ světce v dějinách nevyskytl ani jednou. Ovšem svět potřebuje sůl a tou solí jsou plnohodnotní křesťané. A nestačí jenom sem tam se něco pomodlit. Svět je vážně ohrožen. O tom hovoří Apokalypsa i zjevení v Medžugorii, Mariánská zjevení  a varují před fyzickým ohrožením světa. My se nesmíme spokojit s osudem soli vyhozené na smetiště. Byla by to škoda pro nás,          

Mt 5,17-19

Ježíš řekl svým učedníkům : „Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky.  Nepřišel jsem zrušit, ale naplnit. Amen, pravím vám, dokud nepomine nebe a země, nepomine jediné písmenko, jediná čárka ze Zákona, dokud se to všechno nestane. Kdyby tedy zrušil jediné přikázání z těch nejmenších, bude v nebeském království nejmenším..........atd.

Ježíš tady říká, nepřišel jsem zákon zrušit, ale naplnit. Nepomine jediná čárka ze Zákona. Tohle máme už mockrát přečtené a jsou to věci samozřejmé, jenže vůbec, ale vůbec nejsou v našem povědomí. Každou chvilku čteme, nebo slyšíme, že Bůh dal židům na poušti Desatero. A velmi často vidíme Mojžíše se dvěma kamennými destičkami a na nich jsou římské číslice I- III a IV- X. Tak přátelé. můžeme si udělat představu, jak ty desky Zákona vypadaly. Nalezly se zákoníky ze starých dob (Chamuratiho), psané na kamenných deskách. Na nich je celý právnický kodex. A desky, které měl Mojžíš, byly zrovna asi tak velké. Už podle rozměrů Archy úmluvy si můžeme udělat představu. To byly tabule, možná 100x100 cm, možná větší, poměrně tenká deska, nevím z jakého kamene, nebyl to nějaký popraskaný mramor, protože dodnes ty nalezené zákoníky jsou krásně čitelné. Byly to dvě desky popsané po obou stranách a navíc úsporným písmem. Takže Desatero by nebylo třeba napsat takhle, to by bylo pro někoho, kdo je hodně slabozraký. Proč tohle říkám? V Mojžíšově zákoně je totiž celá řada příkazů a zákazů. Desatero je jenom mizivá část. A upozorňuji, není to klíčová část. Např. v Desateru není přikázání lásky. A přikázání lásky je v Zákoníku, a je to rozvedeno. A velice podrobně. Je tam celá řada sociálních příkazů. Např., když se někdo oženil, nesměl na vojnu, koupil si dům. Král směl brát jenom dobrovolníky. Proč?  Protože války obranné vedl za ně Bůh. Víme, jak to bylo při obléhání Jericha. První den obešli s Archou úmluvy. Dobrá, nic se nestalo.  Druhý den obešli a když naposled obešli, tak se sesypaly hradby. My často slýcháme, starozákonní Jahve byl přísný atd. Vzpomeňme si, co jsme si říkali o Čachtické paní – Alžbětě Bátoričce. Dokonce jsem kdysi četl legendu o Čachtické paní. To byla skutečnost. Byla to stárnoucí hraběnka. které záleželo na kráse, někdo jí poradil, že panenská krev jí zachová svěžest, tak  prostě zlikvidovala (podle nejnovějších odhadů) na 600 mladých dívek. Kdybychom jednali podle Mojžíšova zákona, nepomine čárka ze zákona, tak platilo: Oko za oko, zub za zub, modřina za modřinu, takže ta čachtická paní by vůbec nemohla vyzrát v takovou sadistku, protože ba byl postižen už první projev. Někoho by ze vzteku poškrabala (nějakou služebnou) a SZ nařizoval postih – oko za oko, zub za zub, ruka za ruku – to není příkaz tvrdého, mstivého Boha, ale je to příkaz přiměřeného trestu. Čachtická paní vyrůstala v „křesťanském“ prostředí, měli jistě dvorního kaplana, ale nedodržovalo se ani starozákonní oko za  oko, zub za zub, ani jeho novozákonní ekvivalent. Čili, podle toho „oko za oko, zub za zub“ a „nepomine čárka“, to neznamená, že ten novozákonní ekvivalent zní stejně. Ten je daleko přísnější. Takže to vypadá, jakoby NZ tohle to škrtal, ale on to vůbec neškrtá, tam je to daleko přísnější. Čili, kdyby mladá komtesa třeba ze vzteku poškrábala služebnou a teď se to prokázalo, tak podle Mojžíšova zákona, který nařizoval, že nesmí být rozdíl mezi bohatým a chudým, že právní řád platí stejně pro bohatého, tak i pro chudého, to „oko za oko, ....“ bylo také na těch deskách, ten nařizoval, jak ten trest má být přiměřený. Uvažte, co je lepší. Paní hraběnka někoho ze vzteku poškrábe. Samozřejmě nikdo nic neřekne, to projde. A teď v tom frockovi narůstá nafoukanost – já jsem hraběnka a vyvíjí se sadismus, takže až když těch obětí je minimálně 600, tak jako trest dostane domácí vězení, to znamená, že nesmí chodit ze zámku, ale nesedí někde mezi trestanci. To je naprostý horor. Jistěže ta nařízení zákona se nedodržovala, i ve SZ ti velmožové se chovali tvrdě vůči poddaným, ale byli za to velmi trestáni. Čili, kdyby se dodržovalo „oko ta oko, zub za zub....“, tak pane hrabě, vaše dcera poškrábala moji dceru, tady jsou svědkové. To oko za oko...., to neznamená oko za oko, ale trest tomu přiměřený. Teda škrábanec za škrábanec. Tak poškrábejte ji také ! Na stejných místech. To by z ní sadistka nevyrostla. Už při prvním projevu agresivity, ba byl tatíček volán k odpovědnosti. Pane hrabě, vaše dcerka je agresivní. A běda,  kdyby řekl, já jsem hrabě, co si to dovolujete ?! Dobrá, na druhý den v zámku pusto a pan hrabě by byl na všechno sám. A takhle funguje ta novozákonní verze. My si to nedovedeme představit, my v tom nežijeme, ale to bylo právo na stávku, to, o co teprve v minulém století dělnické hnutí pracně začínalo bojovat, co se dřív neumělo představit. A co začalo jakž – takž hýbat s těmi pány, aby přestali být příliš tvrdí. Jenže tohle to už SZ znal v jiné verzi „oko za oko ..“A NZ ? Tak, odmítl jsi poslechnout nás, když jsme ti řekli, že ta tvoje dceruška je rozmazlený frocek, tak my neposloucháme tebe. Jenže toto bylo na těch deskách, ale toto není v našem povědomí. A tak mnoho utrpení, bolestí a trampot by nebylo, kdybychom dodržovali ten SZ. Jsou tam obřadní předpisy, jenže vtip je v tom, že ty obřadní předpisy  (mytí rukou a jiná hygiena) zabránily v době moru šíření nákazy. Některé nemoci nemohly vzniknout a jiné se nemohly šířit, nemohla vzniknout pandemie. Bylo by prostě pár nemocných, ale nevznikaly by epidemie   a tím spíš pandemie, které kosily celé lidstvo. A teprve ke konci minulého století přišla věda, vůbec nezávisle na Mojžíšovi – je dobré mýt si ruce, a fekálie prostě nenechat povalovat po ulicích atd., atd. Každý ten morový sloup je připomínkou, kdo by zrušil jediné přikázání, tak bude nejmenší. Ano, mory by nebyly, kdyby se dodržoval Mojžíšův zákon. A Ježíšův zákon má také opatření, ovšem, to chce znát evangelium.  Takže, takových těch příkazů, které měl Mojžíšův zákon a které uspořádávaly ty sociální problémy, těch byla spousta. Např. tento : Když byl někdo nucen prodat majetek, tak O „milostivém létě“ se vracel původnímu majiteli, případně potomkům. Pakliže někdo se prodal do otroctví, po 7 letech musel být propuštěn. Když se mu nechtělo odejít od svého pána, musel to veřejně prohlásit před celou obcí a pán ho musel šídlem za ucho připíchnout k  veřejím domu. Ono je to drastické. Ale musím zůstat otrokem ? Bůh chce, abych se naučil hospodařit. Tak, když už se dostaneš do maléru a prodáš se do otroctví, tak potom koukej se naučit hospodařit. Ale kdo se bojí postavit na vlastní nohy, tak se raději nechá připíchnout za ucho. Páni i ve SZ toto nedodržovali. Tak se jednou stalo, že přišel prorok a říkal, dejte do pořádku sociální záležitosti, propusťte otroky. Pánům se nechtělo. A teď najednou poplach, dovídají se, že nějaké vojsko táhne na Izrael. Ta honem otroky propustili a majetky vrátili. Najednou zpráva, vojsko se obrátilo a jde někam likvidovat nepokoje. Jenže páni okamžitě vzali otroky a majetky zpět. No, jo, ale vojáčkové zase udělali „čelem vzad“, jenže teď už došli až do Jeruzaléma a udělali tam pořádnou paseku. Tohle byl SZ.  A NZ tohle to všechno obsahuje, byť v jiných formách, ale doslova „nepomine čárka ze Zákona“. Srovnejme s tím starozákonním příkazem naše nevolnictví. Když chudák ukradl chleba, usekli mu ruku, ale když to byl bohatý pán, tak nic. Kdyby chudák udělal jen z části to, co Čachtická paní, tak by ho lámali na kolese, mučili a nevím co všechno. Takže tohle máme konkrétně to Ježíšovo : Nepomine čárka ze Zákona !Kdo by zrušil jediné z těchto přikázání, i to nejmenší jediné písmenko, ba dokonce jedinou čárku, také bude malý v království Božím. SZ měl na první pohled tato drastická přikázání. Upřímně řečeno, bylo to opravdu tak drastické ? Nesmyslné ?Vždyť mně nikdo nenutí, abych se nechal připíchnout k veřejím. naopak mně to má odradit os toho, abych nebyl, ani nezůstával v otroctví, když nemusím. Takový byl smysl SZ. To mytí rukou a všechny ty předpisy –  obřadní mytí rukou a nebudou mory. To, že dneska nejsou mory, jistě je dáno těmi  bakteriologickými injekcemi atd. Ale šíření by se zamezilo už podle starozákonního receptu. To, co říká SZ, je stále platné. Mýt si ruce atd. Vzpomeňte si, jak jeden čas bylo vyvěšeno v lékárnách : Přes umyté ruce infekční žloutenka nepřejde! My jsme na tohle to zapomněli, my ten SZ neznáme. A potom si klidně malujeme a myslíme si, že SZ je jen desatero. A ta Čachtická paní, potřebovala nařezat dokud to byla holčička, když udělala škrábanec. Ale poškrábat někoho, není žádný těžký hřích, a pak , je to hraběnka, všichni se báli a Desatero nic takového nenařizuje. Desatero není schopno tohle to uhlídat. Ale to, co bylo na těch dvou velkých deskách a po obou stranách a drobným písmem, tak tam tyhle věci byly. Když slyším, že SZ byl tvrdý, tak můžu vyskočit z kůže.  Jistě, byl tvrdý pro svévolníky, ale pro ty chudáky, oběti v hladomornách, pro ty, kterým lili do úst olovo ? Např. v mém rodišti na radnici bylo několik kobek, kde ten vězeň byl přikován a na oholenou hlavu mu kapala voda, takže se za 14 dní zbláznil. A nebo popravčí sekera na ní vyřezaný kříž, to mi jezdil mráz po zádech. Nepomine čárka ze Zákona. Oko za oko a ne useknout ruku, že jsem pánovi něco ukradl. Tak to je smysl té 5.kap. Mojžíšova zákona, ale jenom kousíček. Bylo by záhodné přečíst si celý a osvojit si ho !

Mt 5,17-19

„Nemyslete si, že jsem přišel zrušit Zákon, nebo proroky. Nepřišel jsem je zrušit, ale naplnit......... ani jediná čárka ze Zákona...........bude v nebeském království nejmenší........největší..............

Na první pohled je to známý text. Nikdo by nehledal souvislost mezi tímto textem a spoustou lidského utrpení, křesťanských válek, existenci 250 církví. Přitom všechny církve se odvolávají na evangelium. Ono totiž s tím přechodem ze SZ na NZ byly potíže. Ony se ty potíže jevily tak, jakoby ten Mojžíšův zákon s Ježíšovým evangeliem byl neslučitelný. Ve skutečnosti, to, čemu apoštolové věřili nebyl čistý Mojžíšův zákon, ale byly tam rabínské přídavky  a ty z toho Mojžíšova zákona udělali celek, zdánlivě shodný s Mojžíšovým zákonem a ve skutečnosti člověka zneschopnili pochopit Ježíše. Kdyby byli židé dodržovali pořádně Mojžíšův zákon, měli by obrovskou výhodu před ostatními pohany. Protože ten Mojžíšův zákon neměli v čisté podobě, měli ho zdeformovaný (nazveme to rabínská verze Zákona). Ta naopak působila, že židé byli na tom hůř s možností pochopit Ježíš, než pohané. Známe přece to „Běda tobě Korozaim, Betsaido,........ A ty Kafarnaum.........sjedeš až do pekla......Sodoma a Gomora by stály dodnes. „Běda“ neříká Ježíš Sodomě, prostitutkám, zlodějům, ale židům. Je to nejhorší možná verze úpadku. Hřích je sice velmi závažný, ale ještě závažnější je právě to, co proběhlo u židů. Pilát, Herodes nechtěli Ježíše ukřižovat, ale zbožní židé, kteří byli pod vlivem oněch rabínských představ   (něco vynechané, něco přidané, něco překroucené). Důsledky těchto rabínských vylepšení jsou známy (rozbitý Jeruzalém, pogromy, koncentráky ve II.svět.válce). Nebo „Běda vám, pokrytci a slepci, dáváte desátky z máty...........To jste měli dělat, ale tamto neopomíjet.“ Obětní dary by samy o sobě nebyly škodlivé, ale např. to, že farizeové nepřemýšleli   o motivaci s jakým úmyslem dělají ty skutky a ty se pak stávaly něčím horším než hřích a bylo za to „běda“. A ten člověk si toho vůbec nemusel být vědom. Nejdříve to začíná kompenzační zbožností, pak se to vytratí a člověk to vůbec neví a je za to běda. A nemysleme si, že toto je jenom problém židů. Napřed to chce pochopit to u těch židů. Nesmíme si myslet, že my ty chyby nemáme. Měla je  prvotní církev, měli je apoštolové. Kéž bychom byli tak málo zasaženi  chybami tohoto typu, jako byl zasažen sv.Petr nebo sv. Jan.

Mt 5,17-19

Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit zákon nebo proroky. Nepřišel jsem zrušit, ale naplnit. Amen, pravím vám, dokud neopomine nebe a země, nepomine jediné písmenko ani jediná čárka ze zákona dokud se všechno to nestane. Kdo by tedy zrušil jediné.........., bude v nebeském království nejmenší. Kdo však by je zachovával, bude.............velkým.

Zamyslíme se nad 1.čtením, je to 5 kniha Mojžíšova, 4. kap. Izraeli, poslouchej nařízení, ustanovení, které vás učím zachovávat, abyste žili a vešli obsadit zemi. Hle, naučil jsem vás nařízením a ustanovením, jak mně to nařídil Hospodin, zachovávejte je a plňte, nebo tak budete v očích národa moudří a rozumní. Kde je tak velký národ, jemuž by byli bohové tak blízko jako je Hospodin, náš Bůh, kdykoliv ho vzýváme..atd. Tato slova jsou do poslední tečky správná, přesná. Když se člověk zamyslí nad SZ, tak pro mnohé lidi je dost obtížný. Jsme zvyklí slýchat, SZ byl tvrdý, NZ je laskavý.Ježíš ale potvrzuje celý ten SZ : Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit SZ nebo proroky. Ta Ježíšova novozákonní přikázání jsou ještě výrazně přísnější – a bohužel jsme je nedodržovali.Je docela snadné říkat, že tamten nebo onen člověk, že tamten nebo onen ismus se staví proti církvi, ale musíme si uvědomit, že dokavaď my nebudeme chápat celé slovo Boží, do posledního písmenka a čárky Zákon a dodržovat ho, do té doby si nemůžeme dělat naději, že Bůh bude naším spojencem. A když Boží výstrahy nepomáhají, pak přicházejí zlí lidé. Ono je to krásné, takové to lamentování „Oh, ta nešťastná francouzská revoluce, osvícenci atd., jenže např. ve středověku, kdy žila ta Čachtická paní, o které jsme už mluvili, minimálně 600 životů (600-2000) zničila. Kdybychom žili v tom poddanství, jak rádi bychom brali ono „oko za oko, zub za zub“, Jak rádi bychom byli pod důsledným dodržováním Božího slova. Když si nějaký nevolník troufnul odmlouvat pánovi, tak už byl tvrdý postih atd. A ta Čachtická paní za těch minimálně 600 vražd dostala domácí vězení. Kdyby někdo z těch chudých přišel a dal té paní pár facek, tak by ho lámali kolem nebo ještě hůř..SZ sice na tohle to přísně dbal, ale NZ je ještě přísnější než to „oko za oko, zub za zub“. To si nedělejme iluze. To „nastav tvář“, to je text, který nás upozorňuje na důsledné dodržení, to není jediný recept, týkající se té věci. Představte si, že byste měli dcerku a přišel by dráb s rozkazem, že vaše dcerka musí jít do služby k té paní hraběnce, to byste měli strach a zastání nebylo nikde. SZ by naprosto rázně tohle to zlikvidoval, Pakliže by se to dodržovalo. Zrovna tak, kdybychom žili podle SZ tak by nebyli sociální problémy a nebyla by živná půda pro bezvěrectví. Křesťanství neplnilo sociální příkazy v době, kdy křesťané neměli potíže, křesťanství bylo státním náboženstvím, resp. někde jakoby státním. A přitom sociální problémy se neřešily. Sociální problémy jsou velice přísně sledovanou záležitostí ve SZ. Že to není v Desateru, to ještě neznamená, že Desatero je celý zákon. To jenom my si myslíme, že Bůh dal židům na poušti Desatero. To je opravdu celý perfektní zákoník. Teď, jako velká vymoženost – odzbrojení. Křesťané s tím měli přijít dávno a bohužel nepřišli. S odzbrojením  začali, abych tak řekl, pohané. A odzbrojování se ve světě chytá. Jenže,  když křesťané byli u moci, nedokázali se s problémem válek vypořádat, to si můžeme jak chceme nalhávat, ale nalhat si to nemůžeme. Když např. vezmeme Mojžíšův zákon, tak řada fantastických sociálních příkazů, které i dnes zasluhují obdiv a úctu, ale – to se nedodržovalo. My jsme bubnovali na buben pravého křesťanství, ale už jsme se o křesťanství nestarali. Ne písmenka a čárky, ale celé obrovské odstavce byly vynechávány. Zadívejme se do dějin, zadívejme se na tu dobu, kdy křesťané neměli žádné potíže, nanejvýš si je dělali sami mezi sebou. Ovšem to chce ten SZ doopravdy znát. Vícekrát jsme hovořili o těch fantastických příkazech. Když byla válka, tak nesměli nabrat kdekoho, kdo se oženil, kdo si postavil dům, kdo měl dům rozestavěný, kdo si koupil pole, nesměl jít na vojnu (viz SZ), nesměl do roka narukovat. Dovedete si představit lepší situaci pro to, aby král pořádně vládl, že by směli bojovat jenom samí dobrovolníci ? To by si každý rozmyslel. Samozřejmě, že to ani židé nedodržovali a tresty za to byly také. Já to říkám, a konto našeho křesťanství, kde např. tyhle ty příkazy jsou velice striktní. Vícekrát jsme si připomínali pěšáka Kudrnu, který bal vdovec, měl 7 dětí a měl za 1.svět.války narukovat. On odmítl rukovat s udáním, že o děti se někdo musí starat. A byl tady v Praze popraven. Toto je také nedodržení příkazu, to není jenom čárka. A nikdo neřekl, pozor, na Kudrnu sáhnout nesmíte ! Císaři pánu by se rozprchli vojáci, kdyby se SZ dodržoval. Jeho apoštolské veličenstvo mělo spoustu křesťanských metálů, ale nikdo neřekl, nesmíte nikoho nutit na vojnu. Nesmíte pěšáka Kudrnu popravit ! Ne, ne, to je vyšší zájem atd. A už tady máme škrtnutí příkazu. Víte, to se řekne takhle abstraktně „nepomine čárka ze zákona“, tak to prostě člověk přejde. Když tam začneme dosazovat jednu věc po druhé, které měly být dodržovány, ale dodržovány nebyly, tak najdeme, že toho je spousta, co nedodržujeme. No, a kdo by zrušil jen jediné z těch přikázání a tak učil lidi, bude v království Božím nejmenší. Mojžíšův zákon a křesťanství to není jenom oškubané, zmrzačené Desatero, to je celý SZ s tím krásným souborem sociálních příkazů, s tím krásným souborem velmi moudrých příkazů pro výchovu. Utíkalo nám to, a my to neznáme. A za Církev se Bůh naplno postaví tenkrát, až o nás nebude platit, že škrtáme tu, nebo onu čárku ze Zákona. Samozřejmě, neoficiálně, ale v praxi a v konkrétním životě. Je to smutné, když sociální problémy ve světě začaly být řešeny pod tlakem osvícenců kteří pochopitelně toho využívali v boji proti církvi atd. A v době, kdy všechno bylo křesťanské, nikoho nenapadlo řešit problematiku válek. Uvádím to jako doklad, že nám mnoho teček, čárek, dokonce i písmenek uniká a doufám, že cítíte z toho tu ironii, utíkalo a utíká v konkrétní praxi.  

Mt 5,17-19

Ježíš řekl svým učedníkům: „Nemyslete si, že jsem přišel zrušit Zákon, proroky. Nepřišel jsem je zrušit, ale naplnit. Amen, pravím vám, dokud nepomine nebe a země, nepomine jediné písmenko nebo jediná čárka ze Zákona, dokuds se to všechno nestane............bude v nebeském království veliký.

Starozákonní úsek je velmi atraktivní (1. kniha Král., 18. kap.) a vedle toho máme zase kousek evangelia sv. Matouše, které není atraktivní, ale je nesmírně důležité, takže zamysleme se nad tím úryvkem evangelia. Ježíš říká: „nemyslete si, že jsem přišel zrušit Zákon a proroky, nepřišel jsem je zrušit, ale naplnit. Nepomine nebe a země,........“ Znova jsem připomněl ty tři myšlenky. Přátelé, např. co tady říká Ježíš?  „Kdo by zrušil.....“ a jinde říká, „kdo plní má přikázání......“ atd. Co jsou přikázání SZ? Drtivá většina věřících řekne, no přece Desatero.  A to je úžasný omyl. Představme si chlapce, který má houkačku, po ulici houká a hraje si na šoféra, tak každý si řekne: Je to malé dítě. Každý dospělý ví, že na té houkačce se jezdit nedá, že houkačka na autě není kvůli ježdění, ale kvůli výstraze. Samozřejmě, není to lekce autoškoly, ale zamýšlíme se nad problematikou Desatera. Desatero samo o sobě není úplný Zákon. Mojžíšův zákon má daleko víc prvků v sobě a Desatero je pouze malý výsek, je to úsek na hlášení chyb. Např. „starým bylo řečeno, oko za oko, zub za zub…“, tak to je příkaz SZ. My často říkáme, nejsme přece v nějaké tvrdé době, my přece máme: „nastav druhou tvář!“ Přátelé, o tom jsme mockrát mluvili. Ten příkaz „oko za oko, zub za zub“, není fackuj se a mlať se, ale znamená, že trest obžalovaného musí být přiměřený přestupku a musí být účinný. Když je ten trest za přestupek malý, je neúčinný (kdyby zloděj za vykradení banky dostal pokutu 50 Kč). Tak to by se vyplatilo krást a loupit. Trest musí být přiměřený. Musí být účinný. Nesmí být menší, ale ani větší než přestupek. Např. useknutí ruky za krádež, to bylo hrozně tvrdé proti tomu SZ. Lámání kolem a nebo tzv. útrpné právo. Ten vyšetřující mohl mučit dokud se delikvent nepřiznal. Viděl jsem reprodukce z příručky pro katy, kde ten delikvent byl vyobrazen a kat bez masky s dvěma pochodněmi a pálil toho člověka. A to právo útrpné bylo dlouho uplatňováno v křesťanské justici. Já tady prohlašuji, že chci raději žít podle toho tvrdého SZ, který říká: „Oko za oko, zub za zub, modřina za modřinu“, protože útrpné právo by vůbec nebylo dovoleno. A lidé si myslí, že znají Bibli. A kdyby jim někdo řekl: „oko za oko, zub za zub“, řekli by, my jsme v NZ. A přitom to útrpné právo bylo. A nikdo z církevních představitelů se nevzepřel na ochranu těch chudáků. A teď si uvědomte – pro podezření být mučen! No, spousta se přiznala ze strachu. SZ právě tím tzv. tvrdým „oko za oko , zub za zub“, zakazoval mimo jiné to právo útrpné. Zakazoval to, co se právě dělo v době křesťanské. Vícekrát jsme mluvili o Čachtické paní  (Alžbětě Bátoryové). To je tvrdá historie . Ta hraběnka dala popravit 600, možná víc děvčat a za to dostala domácí vězení. A nemusela být v jedné cele a netrpěla hladem, ale procházela se po zámku. Na hraběnku byl jiný metr. Kdyby chudák si dovolil maličkost před pánem, tak by ho lámali kolem. A ten příkaz „oko za oko, zub za zub“ zabraňoval těmto přestupkům jednak kvantitativně, co znamená, že trest musí být přiměřený a musí to být stejná míra na chudáka i boháče. My často citujeme slova Ježíšova: „nastav tvář“ atd., to je naprosto nesprávný pohled. Protože Ježíš místo toho „nastav tvář“ má jiné opatření, které je ještě ostřejší a účinnější, je to popsáno v 18. kap. Matouše. Tento případ uvádím „oko za oko, zub za zub“ jenom jako ukázku toho, co znamená „nepomine čárka ze Zákona“. My jsme opustili křesťanství, když křesťanství bylo u moci, kdy neexistovalo nějaké proti křesťanství, pronásledování a pod. a my jsme nedodržovali ty Boží příkazy.  SZ má řadu příkazů, které se nám zdají být tvrdé, ale vžijte se do situace, kdy vás někdo nařkne a teď vás budou vyslýchat a mučením nutit se přiznat Desatero to je jenom houkačka, která začne houkat, když začneme něco nedodržovat. My bychom měli znát celý ten překrásný pohled SZ. A to se nedodržovalo. Kat měl v sekeře vyryt kříž  a ve znamení kříže popravoval. Nepomine čárka ze zákona, to SZ hlídal. A NZ toto měl ohlídat také a neohlídal to. Často lkáme, že nás svět nechápe, že lidé jsou proti Křesťanům atd., ale když křesťané byli u moci, dodržovali  tato přikázání?! Jistě „oko za oko, zub za zub.......je starozákonní verze, kterou Ježíš nahradil – je to ta 18. kap. Matouše, která je jistě ostřejší ve svých důsledcích. A vlastně s tím přišlo až osvícenství, , které začalo tyhle věci strkat do kolejí, prostě období, které méně přálo církvi. Přátelé, je to poučení. Nezapomeňme, že Ježíš tady o tom hovoří, jako o možné věci. Starým bylo řečeno : .........ale já vám říkám (Horská řeč - 5. a 6. kap. Matouše), čili ten Ježíšův NZ např. ruší ono „oko za oko, zub za zub“ , takže povrchní čtenář řekne: „Ano, v NZ „oko za oko, zub za zub“  neplatí Jenže tam platí právě 18. kap. Mt. Proč jsme to připomínali? Musíme počítat s jednou věcí, že lidé, kteří nevěří, se na nás jako mučedníky 40 let totality pořád dívat nebudou. Za nějakou dobu ztratíme aktuální punc mučedníků, kteří 40 let odolávali. A budou na nás brát obyčejný stejný metr a my se budeme muset prokázat jako lidé, kteří mají pořádně pevné „kramfleky“ a ne, kteří se dožebrávají pro sebe jedněch práv a jiných práv druhým nedopřejí. Toto v dějinách bylo. A předtím varoval SZ mimo jiné ono „oko za oko, zub za zub“, protože je to jenom malá část komplexu, aby člověk v posuzování chyb svých i těch, co mu druhý udělal, byl nestranný, objektivní, aby postih byl přiměřený a aby se neměřilo dvojím metrem. Pakliže se chceme nazývat křesťany, musíme znát celý Mojžíšův zákon, ne jenom Desatero, a s těmi krásnými příkazy. Je to nepříjemné „oko za oko, zub za zub“, ale dosaďte si tam, že vaše dítě by mohlo sloužit u hraběnky Báthoryové, jak to „oko za oko, zub za zub“ by bylo báječné, jak by si ti lidé oddechli. Jenže „oko za oko, zub ta zub“ se hodilo přes palubu, řeklo se, my jsme křesťané, ale 18. kap. Matouše  -  s tou nikdo nehýbal a tak když chudák se křivě podíval na pána, tak ho třeba lámali kolem a když paní hraběnka povraždila kdovíkolik děvčat, tak domácí vězení. Čili toto je smysl onoho „Oko za oko, zub za zub“. A NZ  je Novým Zákonem teprve tehdy, když má novozákonní ekvivalenty za všechna tato opatření novozákonní. Ten SZ obsahoval např. i tohle: „Kdo si koupil dům a neposvětil ho, kdo si koupil pole a nesklidil první úrodu, kdo se oženil a rok se nepobavil s manželkou, nesmí bojovat“. To by si ti králové rozmysleli vypovídat války, kdyby se tohle dodržovalo. Desatero to je jenom několik výstražných předpisů a ne celý SZ. A Ježíš nám klade za povinnost všechna tato krásná opatření SZ nahradit něčím, co je stejně účinné, nebo ještě účinnější. A kdyby někdo řekl, pane králi, já nechci bojovat a dovolával by se SZ a Ježíšových slov, že nepomine čárka ze Zákona, myslíte si, že by ho někdo bral vážně? Když pak přišly pogromy na církev (osvícenství, franc. revoluce, i před 40 lety), co jestli to souvisí s tím dnešním evangeliem? Kdo nám to zaručí? Kdo by zrušil jedno z těchto přikázání, třeba i to nejmenší, tak učil lidi, bude v neb. král. nejmenší. Kdo však se bude jimi řídit a jim učit, bude v nebeském království veliký. Tady máme jednak výstrahu, ale také příslib.  Za jakých podmínek dojde k rozvoji a vítězství církve? Když začneme dodržovat plný soubor Božích příkazů. Musíme počítat s tím, že může přijít doba, kdy se už s námi svět nebude mazlit. Když s tím nebudeme počítat. Mnoho modliteb za církev může zůstat nevyslyšených.      

Mt 5,20-26

Ježíš řekl svým učedníkům: „Nebude-li vaše spravedlnost dokonalejší, než spravedlnost učitelů Zákona........... do nebeského království nevejdete........... ale každý, kdo se na svého bratra hněvá, propadne soudu......... kdo ho zatracuje, propadá pekelnému ohni........... dokud nezaplatíš do posledního haléře.

Často jsme hovořili o tom, že nezáleží na tom, jak hodně se modlím, ale jak kvalitně. I lítost, i když je kdovíjak velká, může to být lítost Jidášská, vede ke špatnému předsevzetí a potom nakonec vede k Jidášově sebevraždě. Proč Jidáš litoval? Protože nesnesl pomyšlení na to, že je hříšník. „Já jsem přece jeden z dvanácti, já musím sám odstranit hřích.“Sebevědomí mu nedovolovalo, aby šel za Ježíšem a požádal o pomoc při řešení problému např. pokladny. Máme tady ještě druhou otázku. Přechod ze SZ na NZ. „Slyšeli jste, že bylo řečeno předkům, ale já vám pravím.......“. Ježíš tady vystupuje jako druhý Mojžíš. Proroci pouze připomínali, že židé se odchýlili od Mojžíšova zákona. Ježíš přináší NZ, ale také nový pohled na Mojžíšův zákon. Mojžíšův zákon postihoval prokázané projevy. Ježíšův zákon postihuje úmysl. Např. Mojžíšův zákon říká „Kdo by zabil, propadne soudu“,  Ježíš „ale já vám říkám, kdo řekne svému bratru „Rácha“ (něco jako hlupák, idiot), propadne soudu (veleradě). Tím ovšem není řečeno, že když někdo někoho pokárá (učitel žáka), že bude odsouzen. Ono to bude projednáno, zda-li jsem tu nadávku vyřkl jako projev vzteku a nebo, zda je to upozornění na určitou chybu. Víme např., že Jan Křtitel říká židům „pokolení zmijí“, Ježíš Petrovi „satane“ – to jsou závažné výroky. Ta věta, propadne soudu, neznamená, že to musí být vždy hříchem. Horská řeč upozorňuje na to, že Mojžíšův zákon postihoval projevy, NZ postihuje myšlenkové procesy (každý, kdo se hněvá). To, že někdo řekne „ty jsi hlupák“, je projevem vnitřního nesouhlasu, narůstajícího vzteku který člověk neřeší a člověk kolikrát potlačuje a nakonec člověka svazuje. A Ježíš chce upozornit, že ten vztek je sledovanou hodnotou. „Ty jsi hlipák“ je projev narůstající nenávisti se kterou bych měl něco dělat. U toho Ježíšova „Jdi mi z očí, satane“ nejde o projev nenávisti vůči bližnímu, ale je to střízlivá klasifikace Petrova jednání. „Člověče,takhle jedná satana když budeš dál takhle jednat, tak se z tebe stane zavrženec také. To vyhodnocování v NZ se týká úmyslu a zdánlivě malá věc může být signálem, že mám na druhého vztek a že bych ho měl řešit. Proto je tady ta věta „Dohodni se rychle se svým protivníkem, dokud jsi na cestě........nevyjdeš odtamtud dokud nezaplatíš do posledního halíře.“ Bůh nemá zájem, aby člověka trestal. „Když odpustím, bude odpuštěno i mně“. Když neodpustím, když se nedokáži dohodnout, vyřešit ty sporné věci, konflikty, tak budu souzen i z věcí z mého pohledu maličkých, ale v očistci zaplatím do posledního puntíku. My sháníme různé přímluvce, modlíme se za duše v očistci, ale abychom si dokázali vyříkat věci s těmi, kdo nám ubližují, abychom jim dokázali vytknout chybu bez nenávisti (Mt 18.) nás málokdy napadne. Pokud to uděláme, bude nám odpuštěno.

Mt 5,20-26

Ježíš řekl svým učedníkům : „Nebude-li vaše spravedlnost dokonalejší než u farizeů a učitelů zákona ..............“

 Co to znamená? Pakliže budete stejní jako farizeové, učitelé Zákona, nevejdete. Tudíž, tamti nevejdou. Vzpomeňme si na  „....nevěstky a celníci vás předejdou“, nebo „Běda, tobě Korozain, běda tobě Betsaido...... Sodomě bude na soudu lehčeji než Kafarnaum...“ , kde byli zbožní židé, kteří se modlili a tam Ježíše nechtěli shodit se skály. Takhle dohromady si to musíme dát, abychom to pochopili. Souvisí s tím případ Šalamouna. Je to Davidův syn. Bůh se mu  zjevuje a může si Šalamoun od něho vyžádat, co chce. Šalamoun si vybral moudrost, ale také bohatství. Královna ze Sáby se o tom přesvědčila. Jenže hned po Šalamounově smrti dochází k rozdělení Izraele na dva státy. Jenže proč? Bůh mu to předpovídá. „Protože nedodržel jeho příkazy“. P. Bůh dodrží slib (Davidovi), že to nebude během života Šalamouna. Šalamoun měl řadu dobrých vlastností. Jenže nedodržel toto: „Nebrat si za manželku cizinku“, „král si nemá stavět luxusní domy“, „král nesmí mít mnoho žen“,  „..nesmí mít mnoho koní.“ Tím, že si bral cizinky, začaly se v Jeruzalémě zabydlovat cizí náboženství. Šalamoun to přestupoval buď nevědomě, nebo neznal Zákon, nebo byl pod vlivem rádců, nebo se dal ovlivnit svými manželkami, nebo se chtěl vytáhnout, to nevíme, ale Zákon nedodržel. Jenže pozor, Šalamoun měl kontakt s Bohem. Třeba si uvědomit, že když přijde malér, tak je to důsledek a že ta příčina, ta výhybka, kdy se tomu dalo zabránit, byla daleko dříve. Když si člověk tu výhybku špatně nastaví, tak se pak řítí do maléru. Když někdo někoho zabije, tak tomu předchází to, že daleko dříve měl na toho druhého dopal. To, že je někdo alkoholik, bývá často důsledkem špatných rodinných poměrů. Když je však někdo do něčeho fanda (šachista), tak ten nejde do hospody, ale zahrát si šach. Ježíš říká: „ale já vám říkám, že už, kdo se na bratra hněvá, propadne soudu.“ Vidíme, že Ježíš zde postihuje ty vnitřní projevy, kdežto SZ postihoval pouze ty vnější. Totiž ten, kdo se hněvá, může skončit jako vrah. I když nikoho nezabije, tak přece takový člověk není schopen žít s jiným v těsném kontaktu v nebi, ani s Bohem (vzpomeňme si na ponorkovou nemoc). Často se to projevuje i v manželství. Ježíš požaduje vyřešit ty vnitřní projevy. To, že někdo propadne veleradě, znamenalo, že se to bude projednávat u nejvyššího soudu. Za jinou nadávku „sjede až do pekla“ Ježíš tady nechce podat podrobný soupis nadávek a jaká pokuta je za ně, ale míru špatnosti toho vnitřního vztahu k druhému člověku. S tím souvisí i to, „přinášíš-li dar k oltáři a tam si vzpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, nechej tam svůj dar.......“ Vždy to začíná vztekem proti druhému, který určitý čas potlačuji. Jde o to, „je ten můj vztek oprávněný  nebo je to určitá iluze toho, jak se ten druhý má chovat ke mně ?“ Kolik manželství se rozsype ? A přitom to začíná pohodou a láskou jako hrom. Jde zde o problém super těsného kontaktu s Bohem, kdy kolem Boha je hodně špičkových jedinců a člověk, kterého motivace je „být první“ v nebi neobstojí. Jsou lidé, kteří dělají všechno možné proto, aby vynikli a často nehledí na to, zdali věci rozumí. Četl jsem, že prý počítače dělají z člověka introverta. Znám fandy do počítačů a nemohu říci, že by si nenašli čas smluvit si s děvčetem rande, jsou to seriozní manželé. Mezi takovými však je velice mrňavoučké množství alkoholiků, nebo dokonce narkomanů. Jenže počítač je absolutní partner,který nezklame, který učí skromnosti, opravě myšlení, přesné a kvalitní práci. Když např. počítač (který je v pořádku) , odmítne poslušnost, tak vždy je to chyba člověka. To člověka učí nad sebou se zamýšlet a to je to, co po nás Ježíš požaduje. „Nečekej, až budeš chtít někoho zabít, , ale vyhlas poplach, když začneš mít na někoho vztek.Zkontroluj, jestli tvůj postoj k druhému je v pořádku.““Možná, že ty chyby svědčí o tom, že mám sklon mít vrch nad druhými, jenže v nebi bych byl ubožátkem.“ To je problém Césara. Ježíš v Horské řeči varuje člověka před tím, jak si nastaví ty své povahové vlastnosti, se kterými by nemusel v nebi obstát. A to je problém zavržení. Je proto potřebné pochopit tu problematiku psychologických začátků, těch osobních postojů, které často nemají charakter hříchů, ale které jsou sledovanými veličinami. Když se tyto faktory nehlídají, může člověk se sebevětšími dary ztroskotat. Ty faktory má člověk ve své moci a Bůh nemůže člověku pomoci. Šalamoun dostal fantastické vybavení, ale tím, že neuhlídal některé důležité věci, přivodil rozpad své země.

Mt 5,20-26

Ježíš řekl svým učedníkům : Nebude-li vaše spravedlnost dokonalejší než spravedlnost učitelů Zákona, farizeů, do nebeského království nevejdete. Slyšeli jste, že bylo řečeno předkům : Nezabiješ ! Kdo by zabil, propadne soudu. Ale já vám říkám................Ano, ano, ne, ne. Co nad to, je ze zlého.

Nebude-li vaše spravedlnost dokonalejší než učitelů Zákona a farizeů, do nebeského království nevejdete. Co to znamená ? Pakliže budete stejní jako ti, co vás učí náboženství, a ti, co jsou elitou, tak do nebeského království nevejdete. Z toho plyne, že ani oni nevejdou. To Ježíš častokrát říká. Říká o židech, že celníci a nevěstky je předejdou. Říká, běda tobě, Korozain, běda tobě Betsaido, kdyby se v Týru a Sidonu (pohanská města) odehrálo, co u vás, dávno by dělalo pokání. A ty Kafarnaum, myslíš, že přijdeš do nebe ? .....atd. Kdyby se ty věci odehrály v Sodomě, kdyby tam přišel Ježíš a dělal zázraky, Sodoma by stála dodnes. A Sodomě bude lehčeji na soudu.......Vypadá to nesrozumitelné, ale musíme se vžít do těch Kafarnaumských (do té situace), kteří byli opravdu židy, zbožní, rádi se modlili, toužili po Mesiáši a Ježíše vítali, nechtěli ho shodit se skály. A proč teda Sodoma, město vykřičených hříchů, exemplárně potrestané, na tom bude lépe ? Jsme tady u jedné věci, o které jsme hovořili dva všední dny, je to problematika např. Šalamouna (1.kniha Král.,10-11.kap.). Vidíme tam jednu věc. Mladému králi Šalamounovi se zjevuje Bůh a říká, měl jsem tvého otce rád, řekni mi, co ti mám dát. Šalamoun je si vědom, že nemá zkušenosti, bojí se, jak zvládne ten národ, tak říká, dej mi moudrost, abych mohl dobře vládnout........ Dám ti moudrost, jakou nemá nikdo a dám ti i bohatství a majetek a rozkvět, jaký nemá obdoby. Šalamoun je později známý svou moudrostí a nádherou. Přichází na návštěvu královna ze Sáby a když vidí, jak to u Šalamouna vypadá, tak říká, no, to, co  se o tobě povídá, ty fámy nejsou ani polovina skutečnosti atd. Když se ale zadíváme do dějin, hned po Šalamounově smrti dochází k roztržení Izraele na dva státy a na tom má vinu Šalamoun. 11. kap. (?) Bůh říká Šalamounovi, protože jsi nedodržel moje příkazy, tak pro Davida, svého miláčka, nechám tě na trůnu do smrti, ale po tvé smrti se království rozpadne. To si můžeme podrobně přečíst v Mojžíšovi. Proč se tak stalo? Šalamoun měl řadu dobrých vlastností, ale nedodržel příkazy. Bůh nařizuje, že král si nesmí brát manželky z cizího národa, nesmí mít mnoho žen, koní, nesmí stavět luxusní domy. O když někdo bude velký fanda na ježdění, tak mu bohatě stačí 5 koní a ne 1 000. O tom se také podrobně dočteme v knize královské.  Ta obrovská pompa na ten lid působila, když šel král s celým dvorem. Tohle to Mojžíšův zákon zakazuje. Ale hlavní bylo ještě toto: Král Šalamoun nerespektoval příkaz, že si bude brát za manželku dceru svého lidu. On si bral za manželky dcery pohanských králů. Buď neznal zákon, buď vědomě přestupoval zákon, nebo byl pod vlivem rádců, nebo chtěl vynikat v tom královském protokolu, že král si má vzít ženu ze vznešeného rodu, jako to dělali jiní. Možná to byly sňatky z rozumu. A protože to byly pohanky, přemluvily Šalamouna, aby jim dal postavit aspoň malinký chrámeček pro tu bohyni, toho boha atd. Šalamoun vyhověl a v Jeruzalémě se objevily i pohanské chrámy a obětiště s pohanskými kněžími, svitou atd. Ale to je věc přísně postihovaná a Šalamoun s celou svou moudrostí nezasáhl. Těmi pohanskými chrámy Šalamoun podepsal rozsudek smrti nad svou říší. Příčina byla dávno předtím, že si bral za manželku pohanku. Tady jsme u jedné věci.  Když někdo někoho zabije, tak opravdu někdy se nemůže ovládnout a je to situace neřešitelná. To je jako problematika alkoholizmu. Když to nehraje doma, on začne pít. Teď ho vyléčí a když přijde domů, doma zase chladná atmosféra, tak zase jde do té hospody. A kamarádi ho přemluví, aby si dal pivo a je v tom znova. Kdyby to byl člověk, který je do něčeho fanoušek, např. šachy, tak ten šachista nepůjde na pivo, ale půjde na šach. A tu ledovou atmosféru přečká nad šachovnicí.  Proč to říkám? Přečtu: Slyšeli jste, že bylo řečeno předkům: „Nezabiješ ! Kdo by zabil, propadne soudu. Ale já vám říkám, že každý, kdo se na bratra hněvá, soudu propadne“. Tady jsme u dvou aspektů: „Kdo se hněvá, nakonec skončí jako vrah“. I kdyby jako vrah neskončil, ten, kdo se hněvá, není schopen žít v tom těsném kontaktu v nebi. O té ponorkové nemoci, která je v nebi také, jsme mluvili. Mezi člověkem a Bohem je podobný problém z těsného kontaktu. A když člověk není na ten těsný kontakt připraven , tak dochází ke konfliktu (ponorkové nemoci). Je to i v manželství atd. A začíná to těmi vnitřními konflikty, čili, kdo se na bratra hněvá. Ježíš požaduje vyřešit to vnitřní. Ale já vám říkám, kdo se na bratra hněvá, propadne soudu. Ve starších překladech jsou uvedeny konkrétní nadávky. Např. kdo řekne svému bratru „vole“, propadne veleradě. A to byl nejvyšší stupeň soudu u židů. A kdo by řekl „mrcho, mizero, darebáku, sjede do pekla. Nejde o to, která nadávka je trestnější, ale tady chce Ježíš upozornit, že je celá řada nuancí, které určují míru trestnosti. Cílem tady není podat soupis nadávek, za které je pokuta a v jaké výšce (1000, 100, 20, 5 Kč), u velerady doživotí, příp. poprava. A pekelný oheň – to je vůbec konec všeho. A může to být třeba i za to „ty vole“ To nevězí v těch slovech, ale v úmyslu. Tady jsme u jedné věci. Přinášíš-li svůj dar k oltáři a tam si vzpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, nechej tam svůj dar, smiř se s bratrem a pak přijď a obětuj. Proč to je ? To není jenom takové absolutní přikázání smířlivosti, tady jde o jinou věc. Smiř se svým bratrem ! Když už na někoho bereš sekeru, třeba jenom v návalu zlosti ho praštíš klackem, z toho je kriminál – vražda, zabití, nebo tak. Ale začíná to, že člověk má v sobě vztek a teď ho potlačuje. Ale jde i o to : Mám jí vůči protivníkovi vztek oprávněný?  A nebo ten vztek je jenom problémem, že já mám určité iluze, jak ten druhý se má chovat ke mně, určité představy. jaký ten druhý má být. Např. kolik manželství se rozsype !? Když se berou, nikdo neřekne, že za půl roku se rozejdou. A ono je to často na těch lidech vidět. Tady jsme u té ponorkové nemoci, u toho soužití v tom super těsném kolektivu, kde okolo Boha je řada špičkových jedinců a člověk, který chce být první, tak v nebi neobstojí. Jsou lidé, kteří chtějí stůj co stůj vyniknout i když na to nemají. Člověk, který má nějakého ušlechtilého koníčka apod.  se nestane alkoholikem, narkomanem atd.      

Mt 5,38-48

Ježíš řekl svým učedníkům : Slyšeli jste, že bylo řečeno „Oko za oko, zub za zub.“ Ale já vám  říkám, neodporujte zlému, spíš naopak. Když tě někdo udeří na tvář pravou nastav mu i druhou .......atd. Ale já vám říkám , milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují a tak budete syny svého nebeského Otce....atd.  Vy však buďte dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec.

Ten dnešní úryvek není vůbec jednoduchý a dokonce se nebudeme zabývat tím dnešním úryvkem, ale jinou problematikou. Nedávno jsme hovořili o těch 3 obcích prvotní církve – o Smyrně, Filadelfii a Thyatíře. Připomínám:  Smyrně říká – vzkazuje Ježíš: Neboj se toho, co budeš trpět. Filadelfii vzkazuje: Protože jsi zachoval moje slovo, já tě zachovám od pokušení, které přijde na celý svět. Thyatíře vzkazuje: Vítěz dostane moc nad pohany, bude je bít železnou berlou atd. Všimněte si: Smyrna, budeš trpět a připrav se na to, ale bude to k tvému prospěchu. Filadelfii, protože jsi zachoval mou nauku, mé slovo, já tě uchovám od utrpení, které přijde na celý svět. I ta Thyatíra má něco z té nauky vůči té Filadelfii navíc. Filadelfští mají zas něco navíc proti Smyrně, nějaký prvek z té Ježíšovi nauky, proto biskup o všichni lidé mohou být uchráněni od utrpení. Ale Thyatíra má ještě něco navíc proti Filadelfii a zase jiný prvek z Ježíšovy nauky a ten zase rozhoduje o tom, zda člověk může dostat moc a nebo musí zůstat „malý a slabý“ a že Bůh mu nemlže pomoci. Tady jsme u toho, že o osudu člověka rozhodují některé prvky z Ježíšovy nauky. Nejde jen o jeden prvek, ale ta Filadelfie i něco lépe chápala Ježíšovu nauku. Nějaký prvek, nějaký úryvek tam byl jasný. A Thyatíra zase musela mít, co Filadelfie, ale musela mít ještě něco navíc. Totiž ten dnešní úryvek nám ukazuje takové místo v evangeliu u Ježíšových posluchačů z Ježíšova kázání, kde se lidé liší. Někdo pochopí lépe a víc než ten druhý. Na tom dnešním úryvku se to dá krásně ukázat, co znamenají ta kritická místa v Ježíšově nauce, která určují, zda se mohu dostat dál. Nedávno jsme říkali, že cesta za Ježíšem je jako cesta na dálnici. Kdybyste zjistili, že jedete špatně, musíte pokračovat, až dojedete na křižovatku, odbočku, tak se můžete otočit. Zrovna tak jsou určité oblasti v životě, ve kterých já si zvolím ten směr. Zrovna tak jsou určité body v evangeliu, které rozhodnou zda budu Smyrna, Filadelfie, nebo Thyatíra a nebo ještě vyšší stupeň, který tam popsaný není, kterým by mohl být Efez, kdyby dodržel Ježíšovu radu Nakonec vidíme, že tu Ježíšovu radu nedodržel (efezský biskup). A teď si na tom dnešním úryvku ukážeme, jak vypadá takové kritické místo. Ježíš řekl : „Slyšeli jste, že bylo řečeno „oko za oko, zub za zub“, ale já vám říkám, neodporujte zlému, spíš naopak. Když tě někdo udeří po pravé tváři, ........, kdo se chce s tebou soudit, vzít si tvé šaty.......atd. Je zapotřebí, abychom se naučili číst Bibli, zacházet s podobenstvími, naučit se dávat věci do souvislosti, naučit se tomu slovu Ježíšovu zvolit správný význam. Př. Nos na stůl ! Znamená nosit jídlo na stůl a nebo položit nos na stůl. Každá věta má svůj význam v celkovém kontextu. Cesta k tomu, jak se někam dostat, když nevím, řeknu „nevím“. A když si myslím, že je to jasné, tak řeknu.  Tím se rozhodovalo, zda ten člověk bude Ježíšův učedník, nebo ne. Podle toho, jak se dokázal zamýšlet nad smyslem Ježíšovy nauky. Krásně to je vidět na 13. kap. Mt. Ježíš káže z loďky, říká podobenství, jedno za druhým a Petr mu na loďce říká, prosím tě, my tomu nerozumíme. Ježíš : „Já vám to potom vysvětlím.“ Když mítink skončil, potom si Ježíš povídal s učedníky. Na základě čeho se stal někdo apoštolem ?  Tím, že si Ježíš vybral ty nejlepší. Ale na základě čeho se stal někdo učedníkem ? Jím se stal automaticky každý, kdo přemýšlel o smyslu těch jeho vět. Kdyby ježíš řekl: „Nos na stůl“, tak ten učedník by se zeptal, Mistře, v jaké souvislosti to říkáš? Uvažuji o tom, že nějakým způsobem to vyřešíme, tu problematiku četby Bible, návod, aby všichni mohli k tomu říct svůj názor. Abyste dovedli říct, co si myslíte, když člověk na to přijde sám, má to daleko větší cenu. Ten dnešní úryvek vám nechám na rozluštění. Zkuste si najít souvislosti a pak příště, dá-li P.Bůh, porovnáme s čím vším musíme ten dnešní úryvek dát do souvislosti.   

Mt 6,1- 4.

Ježíš řekl svým učedníkům : „Dejte si pozor, abyste nedělali dobré skutky před lidmi, jinak nemáte odplatu u svého otce....Když tedy dáváš almužnu.....vidí i co je skryté, ti to oplatí.

Cílem toho „nedělal skutky před lidmi“ je nejenom to vnějškové, ale skrýt to hlouběji. Pro farizeje, který se rád předváděl, byla i tato primitivní rada hodně obtížná. Aby se s tím mohl vypořádat, musel přejít na hlubší otázky o kterých tady Ježíš nehovoří. Pro farizeje musel pro začátek Ježíš použít jednoduchý recept a až ten, když (i my) pochopí, může přejít na úplný. První kolo vypadá asi takto : Přestaň se vychloubat, přestaň se dívat spatra na ty, co do kostela nechodí atd. Když to člověk začne dělat, zjistí, že má přece jen „trochu“ chuť se producírovat. Máme lidi, kteří když jdou kolem kostela se ostentativně pokřižují a přitom někdo to myslí dobře a někdo je ten farizej. Někdo udělá jen malý křížeček, aby to nikdo neviděl a také závisí na tom, jak to myslel. Ta vlastní hodnota skutku není přece v těch vnějších věcech. Když má člověk farizejskou motivaci, tak i když to dělá ve skrytosti (např. modlitba), tak to dělá proto, aby se líbil sám sobě, byl sám se sebou spokojen. Není to tak dávno, co „vážení občané“ vesnice nebo města měli svá místa při procesích, v kostele atd.  Vzpomeňme si na kázání pro novomanžele z konce 19.století, které jsme si tady vykládali. Z dnešního pohledu je to horor. Je to v naprostém rozporu s tím, co jsme dnes četli. Ta kázání napsal kněz a měla církevní schválení. Takže, když budu respektovat tu Ježíšovu radu, může to být akt pokory, ale mlže tam být stále ještě to farizejské „heč, já jsem dobrý“. Tyto věci se musíme naučit rozlišovat a tyto věci určují, jaká vlastně bude odměna. To „vzali svou odplatu“ neznamená rozhořčené odsouzení, ale prohlášení „ať dělá, co dělá, ode m,ne nedostane nic.“ Samozřejmě, nestačí to. Ale když se člověk začne nad tím zamýšlet, začne si klást otázky a závisí na něm, jak si na ně odpoví, jak bude pokračovat dál, když toho farizeje v sobě detekuje. Např. pane  X.Y. dnes při procesí nechte prapor nést mladému. Vážený pan X.Y. může reagovat: 1) „Tak tohle řekne farář mně, váženému občanovi, tak to mně už víc v kostele neuvidí.“  2) „Heč, já jsem dobrý, já jsem se smířil s tím, že nyní ten prapor nenesu.“  3) Začne pořádně sledovat tu svou motivaci. Zjistí přitom, že se v tom těžko vyzná. Zjistí, že těch motivů je víc, že spoustu věcí děláme automaticky a nevíme proč. Člověk vynechá ranní modlitbu, běží se zpovídat a zjistí se, že z Boha má strach, že Bůh je pro něho dráb a modlitba pouhou povinností, jakoby výkupné nějakému mafiánovi. My se musíme naučit dělat věci proto, že víme, jakou mají funkci. Mne to musí táhnout a ne se nutit. Teprve tady mohu začít pracovat na sobě, na té své motivaci, když se začnu sledovat. Přitom se zjistí, že lidská mysl (srdce) je džungle všech možných neujasněností, předsudků, snahy předvádět se atd. Ale to člověk najde až když jde zostra do toho. Ale první krok je to, co jsme si dnes četli. Zdá se to primitivní. Jenže on Ježíš dobře ví, jak nám to myslí, věděl, co nám chce říct a věděl, co bude pro nás dobré. Ty zážitky si tam musíme dosadit a zjistíme, že farizeové nevymřeli. Jsou i v nás a my se musíme učit je detekovat.

Mt 6,1-6.

Varujte se konat skutky spravedlnosti před lidmi, jim na odiv, jinak nemáte odměnu o svého Otce na nebi. Když prokazuješ dobrodiní, nechtěj budit pozornost, jako činí pokrytci v synagogách a na ulicích, aby došli slávy u lidí. Amen, pravím vám, už mají svou odměnu........atd.

Dnešní evangelium je naprosto jasné, zbývá jenom upozornit na jednu maličkost. Jako bohoslovec jsem si říkal, vždyť přece  se nikdo nemodlí na rohu ulice atd.  Jenže za 1. i takoví lidé se najdou, rádi se modlí a vidíte, že při           svaté se modlí na zcela atypických místech – soustředěně – a to by už mohlo být to. Ale když jsem se začal nad tou věcí zamýšlet, řekl jsem si, no, Ježíš to tam přece jen tak pro nic za nic neříká. najednou jsem viděl, že u té vadné motivace při modlitbě a při jakýchkoli dobrých skutcích, nejenom almužnách, je víc, než by se zdálo. A když to člověk začíná sledovat a klade si otázku, ne jestli se pomodlil, ale proč se pomodlil, tak najednou  zjistí, že opravdu tady takové výkyvy jsou. Že člověk vidí, že je závislý na tom, jestli ho ti druzí chválí. Samozřejmě Ježíš tady učedníkům to rozvedl. Ti je takový 1.návod, aby člověk připustil tu možnost nekvalitní modlitby, nekvalitní víry. I když se mu ta jeho modlitba zdá báječná, i když se mu jeho víra zdá naprosto skálopevná. Jakmile člověk začne přemýšlet a hlavně prosit Ježíše, aby nám pomohl ty naše skutky a modlitby vidět, jak to vidí on, tak člověk toho uvidí víc než dost. Nemusí to být na žádném nároží ulice, nemusí to být : Pojďte se podívat, já se modlím, spousta věcí neujasněných atd. A pak začíná další stadium, kdy člověk začne budovat kvalitní motivaci, uvažuje o tom, jak vnést do svých modliteb kvalitu dřív než se modlí. Tam teprve začíná normální křesťan začátečník. Takže v tom dnešním evangeliu máme takový ten nejbáječnější případ, který se sice také vyskytuje, jsou to takové určité typy lidí, oni si toho prostě nejsou vědomi a vyloženě jsou schopni se modlit na rozích ulic. Samozřejmě teď to není tak v módě, ale dřív, když byly takové všelijaké pobožnosti, tak tam opravdu to mohlo být – tohle to : na náměstích a na rozích.A důležité je počítat s tím, že Ježíš ty naše modlitby vidí jinak, než je vodíme my, Ježíš vidí nás jinak, než se vidíme my a my se musíme učit vidět sami sebe tak, jak nás vidí Ježíš. Takže 1.etapa je kontrolovat se v takových těch extremních situacích, 2. , že se člověk zamýšlí nad tím, proč to dělá. Pak teprve začne vidět tu nekvalitní motivaci a neujasněnost mnoha prvků v náboženství a pak přichází ta vlastní etapa „výstavby osobnosti“, vytváření kvalitních návyků, které jsou před modlitbou, motivace modlitby, zdůvodnění víry a tam vlastně začíná takový ten kvalitní rozvoj člověka, který je naším příkladem.     

Mt 6,7 – 15.

Když se modlíte,nebuďte přitom mnohomluvní jako pohané............Otče náš, jenž jsi na nebesích.........

Četli jsme známou a přitom neznámou (velmi často) věc – Otče náš. Před časem jsme hovořili o tom, že spousta těch našich Otčenášů není modlitbou Páně. Pro tuto modlitbu jsou charakteristické ty věci, o které prosíme. Dále, aby to, co je prosba, bylo prosbou a to, co je prohlášení, bylo prohlášením. Spousta lidí se modlí Otčenáš, pak přidává další a další a jsou mnohomluvní, jako pohané. Rozhodující je napřed vědět o co v té modlitbě Páně jde. Dále, aby byl smířen s tím, o co prosí.  Např. lidé říkají: „Přijď království tvé“ a přitom vůbec nevědí, co to je, jak má vypadat.  Nebo „Buď vůle tvá, jako v nebi tak i na zemi“ a pak si na úmrtní oznámení dají „Buď vůle tvá“. To znamená, že ten člověk vůbec neví, co to znamená. V nebi přece žádní nebožtíci nejsou, tam nikdo neumírá. A když se ho modlím na jakýkoliv jiný úmysl, než úmysl obsažený v Otčenáši, tak to zase není modlitba Páně. Spousta lidí neví, co to je „Přijď království tvé“. Neví, že do toho patří přijít a zeptat se  a pak se nad tou odpovědí zamyslet. Na jedné straně je třeba se ptát, ale pozor,  na druhé straně nesmíme Boha vtěsnávat do svých představ, ale Bohu, odpovědi otevřít svůj mozek, abychom mu porozuměli. Jinak nám žádná odpověď nepomůže. Jsou lidé, kteří položí skvostné otázky, na které je radost odpovídat. Nyní jedna otázka překladu. V latině máme „Ne nos indúcas in tentatiónem“. Kdyby to byla prosba, tak by to bylo „Non in dúcas nos in tentatiónem“. To tedy jako bychom řekli: „Abys nás neuvedl do pokušení“. „Co máme dělat, abys nás nemusel uvést do pookušení?“. Pokušení přichází na člověka, když mu Bůh chce otevřít oči a po dobrém to nejde. Jenže „Bože, co mám dělat, abys mně do toho pokušení nemusel uvést?“ „Líbera nos a malo“ – vysvoboď nás od zlého. Ne jenom „zbav“, ale také vysvoboď to může být a také je. Ježíš totiž ďábla nazývá zlým. Ďábel, ve své moci, kdyby mu to bylo dovoleno, mohl by nás úplně zmasakrovat. Na konci světa bude ďáblovi dovoleno, aby si zahrál svoje divadélko, aby si zahrál na P.Boha. Vybaví člověka plnou mocí a bude vystupovat jako falešný Kristus. To ďábel dovede. My jsme sami o sobě proti němu bezmocní. Ježíš: „Když někdo špatně naslouchá, přichází zlý a vyjímá to slovo z jeho srdce (dnes bychom řekli, že vymazává z jeho paměti). Ďábel dovede manipulovat s naší pamětí. „Zbav nás od zlého“ je v první řadě „chraň nás  před mocí ďábla“ (který s námi může manipulovat a jeho nejmilejším trikem je hrát si na P.Boha). Viz posedlí – „reklama“ Ježíši, vyvolání „hurá“ náboženství. Můžeme do toho zahrnout i zlé lidi, všechnu zlou situaci, to zlé, co je v nás a o čem nevíme.  Ale na 1. místě „vysvoboď nás od zlého“. Raději jeden pořádný Otčenáš a pořádný. Jakmile je jich více, už to padá do staré vyjeté formy, kde už jsou to jenom slova, prosba není už prosbou, prohlášení není prohlášením a slova mají posunutý význam. Správně pochopené: „Buď vůle tvá, jako v nebi tak i na zemi“, bude na člověka svolávat požehnání. Když to však bere jako rezignaci, tak je to znamení, že si myslí, že se nedá nic dělat, Pán Bůh je Pán Bůh, holt musím vydržet. A tím si zavírám dveře vůči Božímu milosrdenství. Uvažte to, aby slova Otčenáše nebyla jenom slova a modlitba Páně byla skutečnou modlitbou Páně.

Mt 6,1-18

Ježíš řekl svým učedníkům: „Dejte si pozor, abyste nekonali své dobré skutky před lidmi, jim na odiv. Jinak nemáte odměnu u svého Otce v nebesích. Když ty prokazuješ dobrodiní, nechtěj budit pozornost, jako to dělají pokrytci v synagogách a na ulicích, aby došli sláva od lidí. Amen, pravím vám, už mají svou odměnu. Když prokazuješ dobrodiní ty, ať neví tvá levice, co činí pravice.........atd. Když se postíš ty, potři si hlavu olejem, tvář si umyj, abys neukazoval lidem, že se postíš...........atd. 

Všimněte si, Ježíš tady vyzývá, ale nezmiňuje se o hříších, ale zmiňuje se o modlitbě, zmiňuje se o postu, zmiňuje se o dobrých skutcích. Protože tady záleží na tom, s jakým úmyslem je děláme. A ten úmysl musíme kontrolovat. My si myslíme, že se modlíme dobře, ale přesto v nás může být nesprávný úmysl a nevíme o tom. Ježíš na tohle to mnohokrát upozorňuje. A toto je právě připomínka. Hříchy takové ty zřejmé hříchy, přicházejí právě proto, aby nás probudily ze spokojenosti se sebou, se svou vírou, se svou modlitbou, ze spokojenosti se svým křesťanstvím. Sv. Pavel říká Římanům, ale týká se to i nás: „Nestáli o správné poznání Boha a proto Bůh je vydal“. A jsou tam hříchy od homosexuality až po dětské zlobení. Proč vznikají hádky mezi lidmi?  No, proto, že mají různý názor. A tudíž aspoň jedna z těch sporných stran se plete, častokrát se pletou obě dvě. Lidé se nikdy nehádají tam, kde mají stejný názor. A zrovna tak, hřích vzniká tam, kde člověk nechápe Boha. A člověk chce odstranit hřích, ale zapomíná na problematiku pochopení Boha a proto s těmi hříchy třeba nemůže pohnout. A samozřejmě k tomu ještě přistoupí to, že se člověk tak zabydlí v tom svém pohledu na své okolí, se kterým nechce hýbat a už je z toho situace, která je neřešitelná, poctivého člověka to uvádí do stresu, no, a nepoctivého to vede ke svalování viny na druhé a člověka, který neumí přemýšlet, otupuje, takže člověk ztrácí schopnost rozlišovat dobro a zlo. Tohle jsou, abych tak řekl,  málo příjemné okolnosti, nebo stránky duchovního života, ale, bohužel jsou to právě ty klíčové otázky. A tak na tohle si hlavně dávejme pozor, toto ať nám připomene popel, kterým budeme označeni.

Mt 7,7-12

Ježíš řekl svým učedníkům : „Proste a bude vám dáno, hledejte a naleznete, tlučte a bude vám otevřeno, Neboť, každý kdo prosí dostává, kdo hledá nelézá......atd. Jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak vy ve všem jednejte s nimi, To je celý Zákon i Proroci.“

Ježíš tady říká, abychom se obraceli k Bohu s důvěrou. My se častokrát obracíme k Bohu a chceme si tu důvěru nadiktovat. Ale někdy je to prohozené pořadí. My bychom měli toho Boha napřed znát jako důvěryhodného. Když někoho potkám na ulici a neznám ho, tak nemohu sázet na to, že je dobrý. A mnohdy naše pochybnosti ve víře jsou vlastně jenom dokladem toho, že náš pohled na Boha je nedostačující, že náš Bůh není dostatečně věrohodný a spolehlivý. A my potom chceme věřit něčemu, co není dořešené, chceme se přinutit k tomu, abychom důvěřovali v Boha a při tom vlastně ani pořádně neznáme, co vlastně to naše náboženství říká. Jedna z takových základních chyb je, že člověk by chtěl jenom odstraňovat hříchy a přitom se neptá, jak vlastně vypadá správný život. Představte si, (nedávno jsme si to říkali) já mám jednotku z chování a pak půjdu na vysokou školu. A co ty ostatní známky? Když chci být inženýr, musím znát matematiku,, lékař chemii a jiné. Nestačí mi jenom 1. z chování. A zrovna tak, když chci být křesťan, nestačí jenom nedělat hříchy, to je málo. A ono to dokonce ani nejde. Bohatý mládenec přišel za Ježíšem a ptal se, Mistře dobrý, co mám dělat  a Ježíš mu říká, koukej, kdo je dobrý ? Jenom Bůh. My se musíme naučit být spíš jako malé děti, které si neslibují, já už nikdy neupadnu. Snad jste někdy pozorovali takového malého kloučka, udělá 2-3 kroky a už sebou plácne, pak se zvedne, udělá 2-3 kroky a už zas sebou plácne. A jedině tak se naučí chodit. Zrovna tak, když já si jako cíl vytknu, že nebudu hřešit, ale nevím, jak vlastně vypadá správné  jednání. Např. tady je ta větička, jak chcete, aby lidé jednali s vámi, tak jednejte vy s nimi. To je Zákon i Proroci. Ta větička vypadá taková nenápadná. A přitom, kdybychom ji měli rozebírat, tak bychom o ní mohli povídat hezky dlouho. Řekneme si jenom maličkost. My máme často iluze o tom, jak ten druhý, např. životní partner by měl vypadat. A zapomínáme, že někdy ten náš požadavek nemusí  být zrovna správný.  A proto je důležité, aby ten partner  (manžel, v práci ), když něco po něm chci  a zkusím to udělat sám a pak zjistím, že ono to vlastně nejde, tak potom z toho svého požadavku ustoupím. Ale když to nezkusím, tak budu pořád mít požadavky na toho druhého a třeba budu mít požadavky neuskutečnitelné, nesplnitelné. Já si budu toho svého partnera malovat v líbivých barvách, jako dokonalý ideál, ale on mně nebude moci uspokojit, protože já po něm chci neřešitelnou věc. A to je právě  často náš vztah vůči Bohu. A tak je dobré naučit se takové střízlivosti i v těch svých požadavcích, aby si člověk hned nekladl příliš vysoký cíl. A zas na druhé straně, aby se nespokojil s nějakým primitivním křesťanstvím. A tak tato věta, která vypadá  naprosto jako – co chcete, aby lidé činili vám, to čiňte vy jim, to je Zákon i Proroci, -  vypadá jako jedna z mnohých, ale ve skutečnosti to je opravdu klíč k pochopení  všeho toho, k čemu přiváděl židy SZ. Někdy stačí jedna věta, ale musí se dělat : Takže, když člověk řekne, tak dobrá, já chci, aby mně ten druhý důvěřoval, no tak mu budu důvěřovat taky. Já chci, aby ten druhý se mi svěřil, tak se mu budu svěřovat také. Já chci, aby ten druhý mně poslechl, já ho poslechnu také. A potom uvidím, že někdy nelze splnit moje přání, a tak nezbývá, než z toho svého přání ustoupit a počítat s tím, že vlastně jsem chtěl  po tom druhém něco, co jsem sám udělat nemohl. Tak už ten vztah lidí, ať je to na pracovišti, nebo v rodině, nebo s přáteli, už se prostě začne tak nějak vyrovnávat. A hlavně, nezapomínejme na to, během života nikdy nemůžeme říct, že P.Bohu dost věříme a že ho máme dost rádi. Dokavaď jsme na světě je naším úkolem víru i lásku k Bohu rozvíjet a ne ji pouze proklamovat. Ale rozvíjet a budovat. Když se dítě narodí a bude mít 4 kg a 50 cm, tak je to zdravé. Ale když by to mělo půl  roku, 2 roky, 3 roky a nerostlo by, pořád by to bylo zdravé nemluvňátko, tak už by to byla tragedie. Maminka by šla k lékaři, podíval by se na něj, no, maminko, to dítě je v naprostém pořádku. No, jo, ale tomu dítěti je 10 let. Jednou, při návštěvě známých, jsem viděl babičku jak vozila v kočárku vnoučka, bylo mu 5,6,7 let a byl pěkně tlusťoučký. Ptal jsem se na to těch známých a oni řekli, že ta babička toho vnoučka ráda vozí a přitom si hrdě vykračuje. No, jo, ale tím mu nepomůže. Člověk se musí i v náboženství i v životě postavit na vlastní nohy. A nesmí ztrácet hlavu, když někdy spadne. Musí znova vstát a znova jít dál. Protože jenom tak se naučíme chodit. Chodit už umíme, ale celý život se musíme učit chodit za Bohem. A máme se to učit až do smrti.

Mt 7,7-12.

„ .......proste a bude vám dáno, tlučte a bude vám otevřeno....... Proto, co chcete, aby lidé dělali vám, to všechno dělejte vy jim, neboť to je celý Zákon i Proroci.“

Je tady více myšlenek a jsou to velice závažné věci. Zamyslíme se pouze nad poslední větou. Často uniká naší pozornosti. Mnozí lidé si zase myslí, že je jim jasná a přitom to vůbec nemusí být pravda. Je to jedna z klíčových věcí. Souvisí to s „horskou řečí“, která je, bohužel, často špatně chápána.V Mojžíšově zákoně je celá řada moudrých a rafinovaných příkazů a někdy to dá zabrat, abychom je pochopili  (Vzpomeňme si na Čachtickou paní nebo na druhé straně záchodek pro malého židáčka). Jenom dobrý a přemýšlivý čtenář , dovede zjistit, že z té dnešní  věty lze odvodit všechny příkazy Mojžíšova zákona, které tak krásně dovedly budovat např. pozitivní motivaci. Rodiče návyky dětí často pěstují naprosto zvráceným způsobem, „ .......že se nestydíš, co tomu řeknou lidé, atd.“ Mojžíšův zákon spojoval příkazy s Bohopoctou. Ta dnešní věta neznamená zúžení na problematiku lásky. Ta věta je rada, jak se dopracovat hlubokého poznání, které u Mojžíše je popsáno množstvím příkazů. Ta věta neradí, abych se stal fackovacím panákem, ale abych s naučil kontrolovat a revidovat svoje požadavky vůči druhému, které jsou častokrát neuskutečnitelné. Máme často představu, jak by se druhý člověk měl k nám zachovat. Ježíš tady radí, abychom si to nejdříve odzkoušeli sami na sobě. Postup je tedy takový. Nejdříve musím formulovat, jak se ten druhý má chovat. A pak podle své představy začít jednat (odzkoušet si to). Pak častokrát zjistíme, že žijeme v iluzích, ve špatných představách. Pak jsem nucen poopravit svoji normu, dělat ji, aby když ten druhý to bude dělat, tak abych já byl spokojen. Výsledkem musí být spokojenost na obou stranách. Tady funguje ta zpětnovazební smyčka, o které jsme často hovořili. Ta věta vyjadřuje velký fígl. Často se stává, že se problém nevyřeší najednou a že tu normu je třeba poopravit několikrát. Tohle je věc, kterou se člověk musí učit. Pak názor na člověka a i na Boha se začne krystalizovat a vyjasňovat. V této větě není recept na to, jak jednat za všech situací ale recept, jak postupně nalézt recepty pro jednání v různých životních situacích. Proto tedy rada: „Dělat a pak člověk uvidí sám.“

Mt 7, 15-20

Ježíš řekl svým učedníkům: “Mějte se na pozoru před nepravými proroky……

Každý dobrý strom nese dobré ovoce ….”

To 1. čtení, nad kterým se zamyslíme víc, je 2. kniha královská, 22. kap. Ono to spolu souvisí. To evangelijní čtení vypadá tak jakoby samozřejmé,  ale lidé se mohou při čtení tohoto úryvku často plést. To 1. čtení bez vysvětlení vyzní jako taková historická událost. Je to ale nesmírně závažná věc,  která nám napomůže objasnit právě to evangelium. Začneme u toho evangelia a pak přejdeme na to 1. čtení.  Ježíš říká, že se máme varovat před nepravými proroky. No a proč je tedy nechává přijít na svět? Proč tedy nechává Bůh ty nepravé proroky? Proč nechává “plný pytel” těch křesťanských církví?. Řekli bychom: “Ta naše je správná a ty ostatní jsou špatné”. Proč Bůh nechal vznikat všelijaké ty bludné církve? Ale pozor. Tady nejde jen o ty jiné církve, ale to je také výstraha pro nás, protože i když jsme v té církvi, o které věříme, že je správná, pořád ji, nebo té Boží nauce, nemusíme rozumět. Můžeme brát do ruky evangelium a nemusíme mu rozumět. My sami sobě můžeme být nepravými proroky. Můžeme si vybrat krásnou náboženskou knížku, která nás bude povzbuzovat a mohou to být slova nepravého proroctví. Např. velice škodlivá jsou taková ta předsevzetí: „Musíš věřit, musíš vytrvat“, člověk velice rád říká „slibuji se polepšit a nikdy nezhřešit“ a přitom ani neví pořádně, co to ten hřích je. Ale tím, že si dělá předsevzetí, ztrácí půdu pod nohama a neví, že ji ztratil. Protože Bůh nás chce varovat před špatným čtením Bible, před špatným zacházením s Božím slovem a proto nechává přicházet falešné proroky. To je už přímo ve SZ řečeno: „Budu ti posílat falešné proroky, abych tě zkoušel, abych tě přiměl k pořádnému přemýšlení, protože mnoho lidí je zvyklých být pohodlní. Ve škole jsme se učili katechismus – otázka, odpověď, otázka, odpověď atd. a přitom ta slova nám nic neříkala a nepídili jsme se za tím. Jako jsou nepraví proroci, tak jsou také nepraví čtenáři. A to potom mohu znehodnotit Bibli, Boží slovo.  A proto jsou nepraví  proroci, aby nám připomněli nutnost, abychom se sami naučili rozlišovat, co je pravda a co pravda není. Ono těch církví je hodně. Nedávno jsem se seznámil s jedním evangelickým kazatelem, viděli jsme ho dokonce v TV (mluvil s Pavlem Kunešem) fantastický chlapík, báječně jsme si rozuměli a já jsem přesvědčen, že ten člověk má k Bohu přinejmenším zrovna tak blízko, jako já. Protože, když jsme se dotkli těch bolavých míst, on řekl: „No jo, máš pravdu“. Když zase mne upozornil na chyby, které se děly v dějinách naší církve, tak jsem mu řekl také: „ano, máš pravdu“.  Když jsme se rozcházeli a trochu jsem do něho žertem „šťouchnul“, on to pochopil, když jsem řekl: „Ty do nebe nepřijdeš“. A on na to „A ty s tvou pýchou tam přijdeš…“. A rozcházeli jsme se a smáli jsme se, ale s úctou.Viděl jsem, že ten člověk, i když vyrůstal v jiné církvi, tak se k tomu Bohu blíží, hledá a je ochoten opravit svůj názor. A toto je rozhodující. Protože i když jsem v sebepravější církvi, tak já si ji mohu špatně vyložit. A ten člověk byl vyloženě poctivý a hledal. Pak také máme lidi, kteří ve jménu Božím přijdou hlásat „Boží slovo“ a když se člověk s nimi pustí do diskuse, tak najednou zjistí, že tu Bibli také neznají, ale nedokáží říct, že jsme na tenkém ledě. Tohle se musíme naučit rozlišovat na těch druhých a pak se to musíme naučit rozlišovat u sebe, protože máme spoustu míst v Bibli, které jsme nepochopili správně a tím způsobem vznikali různé církve. Některé jsou ve své podstatě tolerantní a některé monopolní. Ty monopolní říkají: „My jsme ti praví, vy jste špatní“. Ty tolerantní zase říkají: „No něco na tom může být, co říkáš  a jsou ochotni dělat pořádný ekumenismus. U těch monopolních je ekumenismus „divadýlko“. Např. s tím evangelickým kazatelem jsme si řekli: „Ano, my musíme si sednout ke kulatému stolu , musíme si vyříkat, co nás během těch pár století od husictví rozdělovalo a ty mi musíš šlápnout na kuří oko a já tobě taky a oba si to musíme nechat líbit od toho, kdo má pravdu. Musíme dobojovat ten boj, který zahájili křižáci a husité, kteří vyhrávali nad celou Evropou, dokud se sami mezi sebou poprali.  A jedině tento ekumenismus považuji za správný, umět sednout ke kulatému stolu, vyslechnout toho druhého a - abych tak řekl - nechat mezi námi sedět Jéžíše, protože každý z nás - a tady·jsme u toho - i když jsem v pravé církvi, se může v té své interpretaci  náboženství plést a výsledek je, že si dokazuje, že je ve správné církvi, ale přitom on té své nauce nerozumí. A takový člověk v té církvi nadělá plno škody. Takže jsou dva typy 1idí. Ten evangelický pastor, velice uvážlivý člověk, hluboce věřící a hluboce věřící člověk se právě pozná podle toho, že dovede tu svoji víru obhájit. A dále, když mu řeknu: „tady děláš chybu, pozor, Bible to místo řeší jinak“ tak on řekne: „vidíš, máš pravdu“. Kdežto jiný ta člověka je, že má naučených pár frází, ty opakuje jako kafemlejnek a je neprůstřelný. Proč jsem tohle to říkal? Jednak, abychom počítali s tím, že tak jako vznikaly a stále vznikají různé křesťanské církve, tak i ty naše názory varírují a nemusí být dokonalé. Ale tím, že jsme si zvyklí odříkávat věci, často říkáme správná slova, ale špatně jim rozumíme. A myslíme si, že jsme pravověrní a pravověrní nejsme. Tohle to se leckomu může zdát jako filosofování. Prosím. To, co jsme četli v 1. čtení, tak tam vystupuje velekněz Helkiáš, písař Safan, se kterým si byli blízko a je tam také král Joziáš. O co tam vlastně šlo?. Židé neměli tištěné Bible, ale měli je psané a ten izraelský jazyk se po staletí vyvíjel. A navíc bylo ještě období změny písma. Původně měli písmo hebrejské, pak začali mluvit aramejsky a ta dnešní „židovština“ je vlastně odvozena z té aramejštiny. Je to podobná situace jako za Cyrila a Metoděje, kteří mluvili staroslověnsky a psali jiným písmem, ze kterého se pak vyvinula kyrilika a azbuka. Kdybychom našli bohoslužební knihu z jejich doby, tak by nás zarazila ta řeč a zcela jiné písmo. Mojžíšův zákon byl původně psán tím starým písmem a tou starou řečí. Na opotřebované svitky byla zvláštní místo (kobka). Když už to nebylo dobře čitelné, tak se to tam uložilo. Když ta kobka byla plná, tak se to zazdilo a dávalo se to pak do další. Pak se opravoval jeruzalémský chrám. Dělníci při opravě narazili na jednu takovou komůrku, kde byly ty rukopisy. Vybrali je, ale neuměli to přečíst. A to udělal kněz Helkiáš. Helkiáš a také Safan zřejmě byli schopni ty texty číst („Helkiáš dal knihu Safanovi a ten v ní četl“). Safan pak šel ke králi a vše mu oznámil a četl knihu před králem. Ten si uvědomil, že tu Bibli vlastně špatně znají. A že ten starý text má jiný obsah, než byli zvyklí vidět“. Král si roztrhl šat a řekl: „Když je toto teda původní znění Bible, pak je to hrůza a čekají na nás boží tresty. Jdi se zeptat Boha,  co říká tato kniha o mne, o lidu, neboť velký musí být Hospodinův hněv, který vzplál proti nám, protože naši otcové neposlouchali slovu této knihy, nejednali podle toho, co je v ní psáno“. A tak Helkiáš, Safan a ještě dva zašli k prorokyni Chuldě a ta jim řekla proroctví. S národem a královstvím to dopadlo špatně, ale protože se Helkiáš obrátil, bylo mu slíbeno od Hospodina, že jeho oči neuvidí nic zlého a že bude pochován v klidu vedle svých otců. Vždyť my tu Bibli také  neznáme. Jsme zvyklí na ty nové překlady, které rutinně opakujeme a neuvědomujeme si smysl.“ To je smysl té historky. V našem případě, když si vezmeme nová vydání Bible, tak uvidíme, že určitá místa jsou v nich různě přeložená. Např. my známe překlad: „Jdi mi z očí, satane!“ Jenže, řecký text i Kralická bible, která v mnoha místech je velice dobrým překladem, říkají: „Jdi za mne, jdi za mnou, (to znamená buď mým učedníkem)“. V některých případech Petr uplatňuje rabíny používaný výklad Bible, nesprávný. A všimněte si, že Ježíš potom svolal všechny a řekl: “Kdo chce za mnou jít, zapři sám sebe!“ To je rada Petrovi. „Kdo chce jít za mnou, musí splňovat tyto a tyto podmínky“. Výklad je trojí: “Jdi mi z očí“, „uhni z cesty“ a „postav se za mne“ a tento poslední platí. A Bůh proto posílá falešné proroky a proto je tolik křesťanských církví, abychom se zamýšleli nad tou Biblí, nad tím naším náboženstvím a opravili svůj názor. Když se to stane, bude brzo jedna církev a z tím požehnání pro celý svět.

Mt 7,21-29

Ne každý, kdo mi říká Pane, Pane, vejde do nebeského království......... Ale každý, kdo slyší má slova a plní je, podobá se rozvážnému muži, který si postavil dům na skále...........

Vrátíme se k tomu 1. čtení, kde prorok dává zase jeden z mnoha slibů, že to nejsou jenom obrazy nebeské blaženosti, ale světa po obnově, až Bůh začne do běhu světa zasahovat. Až Ježíš začne zasahovat a bude k disposici všem nemocným  a bude uzdravovat zase tak, jako uzdravoval kdysi. Ale zatím musí zůstat v nebi až do plnosti času. Takže tyto sliby nejsou jenom sliby nebeského království, ale realitou pozemského života. Ale pozor, je to podmíněné tím, že musíme dodržovat Písmo, komplet celé evangelium a ne jenom, co se nám hodí. Kdo slyší má slova a zachovává je, podobá se rozvážnému muži, který postavil dům na skále. Tu spadl příval, přihrnuly se vody, zvedla se vichřice a vrhly se na ten dům, ale nespadl, protože měl základy na skále. A každý, kdo slyší má slova a neplní je, podobá se muži bláznivému, který postavil dům na písku ...atd. Jistě, když se postaví dům a jsou špatné základy a nebo jenom tak, bez základů, dům má malou životnost. Když chci, aby dům měl trvanlivost, musí mít dobré základy a dobrý materiál. Vlastně ten základ určuje hloubka, šířka, materiál stabilitu toho domu. Jsou v nás určité vlastnosti, které omezují Boha, aby na nás působil. A mezi tyto vlastnosti v 1. řadě patří to, že my jsme si příliš zvykli číst Bibli tam, kde se nám to líbí. A když ji nečteme celou, nechápeme ji. Prvotní křesťané žili v komuně, všechno měli společné, takže nikdo nebyl bohatý ani chudý. Ve SZ byly také tyto sociální otázky vyřešeny. U Mojžíše čteme, že majitel směl držet otroka nejvíc 7 roků,  potom ho musel propustit. Je to tam podrobně popsáno A nebo někdo špatně hospodařil, musel prodat majetek. Nový majitel musel těm potomkům po 50 letech majetek vrátit, za těch 50 let se mu vyplatil. Tak se nemohli stát velcí boháči a chudina. To se mělo dodržovat, to byl Mojžíšův Zákon. Ovšem, někteří židé to nechtěli dodržovat, neradi se loučili s majetkem, otroky. Ale když nedodržovali, Bůh je trestal. No, a postupně se na ten zákon zapomínalo a tak sociální problémy narůstaly. Když Španělé, po objevení Ameriky se tam začali usazovat, zřizovali si latifundia, potřebovali pracovní síly a tak začali kupovat otroky z Afriky, kde je chytali a násilím odváželi do Ameriky otrokáři. A ten latifundista byl „zbožný“ křesťan, každou neděli považoval za povinnost účastnit se mše svaté, ale otroky tyranizoval a vykořisťoval. To nebylo proti Mojžíšovu Zákonu? Ježíš říká, nepomine čárka ze zákona. Ty sociální příkazy jsou nesmírně důležité. Také jsme si ti kdysi říkali, když židé přišli do zaslíbené země, losem se určilo, který kmen dostane které území a losem se určilo která rodina dostane které pozemky, aby nikdo nebyl poškozen. Jistě, můžeš ten svůj majetek prodat, ale každý 50. rok se ten majetek musel vrátit původní rodině. Takže tímto způsobem nemohl tam trvale vzniknout proletariát. Toto jsou jedny z nejdůležitějších příkazů. A jaký je to fantastický zákon, který umožní těm potomkům toho špatného hospodáře, aby se zamysleli a začali pořádně pracovat. A zároveň neumožní, aby tam byli chudáci, hladující. Ale, jak jsme říkali, někdy ti židé neradi vraceli majetek, nebo propouštěli otroky. To je jeden z důsledků, jak se projevuje nedodržování zákonů (trest od Boha). To boháči  nebyli o nic méně věřící než chudí. Ale je to jeden důsledek jak se projevuje nedbalé dodržování toho, co považují za svaté, za slovo Boží a toto se táhne dějinami nejen u židů, ale i v křesťanství, což je vidět u těch Španělů, kteří přišli šířit křesťanství mezi indiány. A to je vlastně úplně jedno, jestli to byl nějaký majitel pozemků ve starověku nebo jestli to byl novověk, ti boháči, vždyť feudalismus byl také druh otroctví (nevolnictví). Drazí přátelé, toto je skutečnost. Neříkám, že jde jenom o boháče, ale uvádím, že nedodržování Božího slova se může vyskytovat v nejrůznějších formách. A že Bůh někdy nezasahuje? Ty Boží zásahy probíhají podle nějakých kriterií. Zdá se,  jakoby se P.Bůh o svět nestaral, jakoby ten Ježíš bloudil mimo zemi. Záleží na nás, jestli to Boží slovo bereme vážně, jestli ho nenecháme stranou. Jestli to bereme do důsledku, tehdy můžeme čekat, že se ty Boží sliby splní.     

Mt 9,9-13.

Když Ježíš šel ze svého města uviděl jistého člověka, který se jmenoval Matouš sedět na celnici a vyzval ho: „Pojď se mnou.“......Milosrdenství chci, ne oběť......povolat hříšníky.

Matouš, autor tohoto evangelia byl původně celník. Celníci byli na úrovni kategorie nevěstek, jako společenského zařazení. Ale i subjektivní zařazení je stejné. Takový Matouš, který se stal celníkem, tak se subjektivně rozešel s náboženstvím. Pro něho příchod Mesiáše byly povídačky, podobně pro Marii Magdalenu (předtím, než se obrátila). To je potřeba si uvědomit. Jejich život nutně předpokládal, že se rozešli s náboženstvím, vírou, s tím, že má přijít Mesiáš. Proč Ježíš povolává Matouše? Ze stejného důvodu, jako když říká farizeům: „Celníci a nevěstky vás předejdou“. Rozebereme si tu dnešní epizodu, abychom ji viděli správnýma očima.  Matouš se uvnitř rozešel s náboženstvím. Když se objevil Ježíš, začal kázat a dělat zázraky, tak v těchto lidech to svědomí pořádně hrklo. „No jo, on tady je prorok, Mesiáš zřejmě přijde atd.“ Tito lidé dostali strach, uvědomovali si ten svůj hříšný život, pokradmu poslouchali, co se od Ježíše dovědí. A když zjistili, že Ježíš mimo jiné říká: „Nikdo před Bohem není dobrý, nikdo není bez hříchu, kdo nemá v nenávisti sám sebe (kdo je sám se sebou spokojen, kdo nevidí svoje chyby) nemůže být můj učedník. Bůh je ochoten každému odpustit.“  Pro tyto „odepsané lidi“ byla Ježíšova slova hřejivým balzámem. Jenže pro farizeje, kteří se opájeli zkreslenými představami, byla Ježíšova slova urážlivá, ponižující („První budou poslední a poslední prví“).  To, co dávalo radostnou naději hříšníkům, smrtelně uráželo farizeje a zákoníky. Kvůli tomu vznikaly konflikty s Ježíšem, pokusy Ježíše zesměšnit (samozřejmě bezúspěšně) a končí to nakonec ani ne ukřižováním, ale podplacením stráží, aby řekli, že spali a učedníci Ježíšovo tělo ukradli. Tohle si musíme uvědomit. „Kdo má v nenávisti sám sebe........“ není výzva k tomu, aby člověk páchal sebevraždu, ale aby člověk byl střízlivý ve svém sebehodnocení. A kdo žije v iluzích o svém duchovním životě, je ve velkém nebezpečí. Ježíš před tím tvrdě varuje: „Pozor, celníci a nevěstky vás předejdou“. My víme, že se to tak stalo. Jenže posluchačům se to zdálo přímo nemožné. Vzpomeňme si na bohatého mládence. Ježíš říká: „Spíše projde velbloud uchem jehly.......“ A ti, co ho znají se ptají: „Kdo tedy bude spasen, když ne tenhle?“ Mládenec byl známý, jako velmi zbožný člověk. No a Matouš tohle všechno slyší a zná. Zřejmě už se rozhoduje toho nechat  a když jde Ježíš kolem (Ježíš ví, co je v něm) a říká: „Pojď za mnou“, nechá všeho a s radostí a jásotem jde. Připravil velkou hostinu. Tehdy ještě nevěděl, že bude evangelistou. Pro něj to byla opravdu radostná zvěst, že Bůh je mu ochoten odpustit. Farizeové do učedníků rejpali: „Pěknou společnost si váš mistr vybírá, samé hříšníky (farizeové jsou na tom hůř). Proto neutrálně říká: „Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Jděte a naučte se, že milosrdenství chci....“ Pro poctivé farizeje, kteří by se nad tím mohli zamyslet, to mohl být začátek, jak vybřednout z toho jejich bludného kruhu. Jinde už Ježíš výrazně  říká „Běda vám ….“ (celá 23. kap. Matouše). Tam jsou výroky v plné síle. Tady však mluví k lidem, kteří jsou ještě na vážkách. Lidem, kteří váhají zdali se přidat k Ježíšovi, nebo k farizeismu. Při polemice s farizei a zákoníky, Ježíš říká naplno: „Běda vám ........“ Třeba si to uvědomit. I v nás může být kousek farizeje. Nesmíme si nalhávat a dívat se na tu problematiku spatra. Je to otázka nejen skrytého farizeismu, ale také  problém bohatého mládence, který žil v přesvědčení, že je v naprostém pořádku a když Ježíš řekl: „Pojď za mnou“, odchází smutně. A Matouš tady skáče radostí a vystrojí hostinu. Ono z té smetánky se nakonec vyklube to, že když Ježíš vzkřísí Lazara, chtějí Ježíše  (i Lazara) zabít. Po zmrtvýchvstání podplácejí stráže, aby zfalšovali hlášení. Ono těch bohatých mládenců je víc, než bychom si mysleli. Musíme si na něj u sebe dát pozor.  Musíme vůči sobě být upřímní.  U Matouše bylo důležité to, že jako hříšník si nenalhával, jako si nalhávali farizeové. On věděl, je outsider. Třeba si přiznat „tady dělám chybu“, tahle místa víry mám nedořešená.

Mt 9,35-38 a Mt 10,1-15

Když Ježíš viděl zástupy, bylo mu jich líto, protože byli vysílení, skleslí jako ovce bez pastýře. Řekl svým učedníkům : „Žeň je sice hojná, ale dělníků málo, proto proste Pána žně, aby poslal dělníky na svou žeň. Potom si zavolal svých 12 učedníků a dal jim moc nad nečistými duchy, aby je vyháněli a uzdravovali každou nemoc a každou chorobu..........atd.

Ježíš dává příkaz :  Uzdravujte nemocné, probouzejte k životu mrtvé, očišťujte malomocné, vyhánějte zlé duchy atd. Tato problematika je akutní, o tom jsme hovořili i v minulých dnech a je dobré si uvědomit, že Bůh co slíbil, plní. Ale proč se dnes tyto věci nedělají? To je jen zkratkově zachyceno a z jiných úseků evangelia si to můžeme doplnit takto: Kdybychom četli tu 10. kapitola Matouše celou a našli si u Marka a Lukáše totéž uvidíme tento příkaz: „Jděte, mezi pohany nechoďte, nechoďte do samařského města (toto je prozatímní instrukce, protože potom mají jít do celého světa), ale zatím choďte jenom k židům!“ Řekněte jim: „Přiblížilo se království Boží! Uzdravujte nemocné, křiste mrtvé a kde vás nepřijmou, setřeste prach a řekněte, že nechcete, aby ani prach nezůstal na našem rouchu. Udělejte to na svědectví proti nim! Tomu městu bude hůř než Sodomě a Gomoře“. Kde by se tady vzalo: „Uzdravujte nemocné a když vás nepřijmou“? Ono to vězí v tom slovíčku „Království Boží se přiblížilo“ a to je jenom charakterizující větička, která charakterizuje celou oblast kázání. Tato setkání, to nebyla kázání v synagoze – tak na půl hodiny – ale to byly jednodenní, ba i několikadenní mítinky, diskusní setkání a víme také, jak vypadal obsah těch prvních mítinků. Těch 12 apoštolů má také opakovat první Ježíšovu výzvu, která měla tyto části: „Čas se naplnil, království Boží se přiblížilo, čiňte pokání a věřte evangeliu!“ Takže to „království Boží se přiblížilo“ to nám připomíná ten první mítink Ježíšův, se kterým chodil po celé Palestině a který máme zapsán např. v l. kap. Markova evangelia, ale jak to vypadalo podrobně, známe např. z této epizody kázání v Nazaretě. To „království Boží se přiblížilo“, to nebylo nějaké líbivé kázání, ale bylo to kázání, které pořádně zacloumalo posluchači, které šlo tak ostře k věci, že mnozí nemocní se raději nenechali uzdravit. Problematika pokání je velice důležitá a bohužel opomíjená. Všichni tady máme moc a moc co dohánět v této oblasti. Protože Ježíšovo kázání začíná požadavkem pokání, kdežto náš katechizmus s tím vůbec nezačíná. A ono je to akutní i pro nás. Ve všelijakých náboženských knížkách, zbožných článcích občas je tam zmínka o pokání, ale plete se to s postem. Půst je někdy náhražkou za pokání, ale u primitivních věřících. Skutečné pokání je věc, která je psychologicky velmi náročná, i když každý to může pochopit. Ale obyčejným lidem se do toho nechce. Tak si ukážeme, jak vypadala ta Ježíšova kázání, to první. A jak vypadalo to kázání apoštolů, kteří dostalo moc uzdravovat nemocné, křísit mrtvé a vymýtat zlé duchy. Vrátíme se k té 1. kap. Marka: „Čas se naplnil, království Boží se přiblížilo, čiňte pokání, věřte evangeliu!“ Doba Mesiášova příchodu byla předpověděna s přesností méně než dva roky. Takhle to lidé očekávali. Bylo to i Danielovo proroctví a očekávání židů bylo načasováno na tuto dobu příchodu Mesiáše. Jiná věc je, že Ježíše – Mesiáše nepoznali. Ale čas příchodu Mesiáše měli vypočítaný správně. Čas se naplnil, to bychom měli jasné, království Boží se přiblížilo – tady jsme u velmi bolavého zubu. Protože podle Mojžíše a proroků se má Mesiáš ujmout království. Ale židé si mohli odvodit, že napřed bude soud nad židy.  Krásně je to popsáno v Malachiášovi (asi 3. kap.): Přijde do svého chrámu (chrám je Boží) ten, kterého čekáte, očistí syny Léviho a oběť Judy bude Bohu milá zase jako na počátku. ale předtím bude soudit vás, lide izraelský. Tuhletu pasáž páni rabíni opomíjeli. Proč? Protože hovoří o tom, že až Mesiáš přijde, zahájí svoji činnost provedením náboženské reformy. Až náboženská reforma bude skončena, potom lze čekat, že se ujme vlády (a vyžene Římany). Jenže rabíni by museli vysvětlovat lidu, co je to náboženská reforma, co to je, že se oběť zase bude líbit Bohu jako na začátku. Tak by museli říct: „Víte, naše zbožnost degenerovala a Bohu se to nelíbí“. Víme přece, že Kaifáš, Annaniáš a celá velerada Ježíše ukřižovali. Proč? Protože nesnesli jeho kázání. Ta problematika „království Boží se přiblížilo“ židy upozorňuje na jiný pohled na věc. Rabíni si spočítali ten Mesiášův příchod, který byl přesně spočitatelný a ztotožnili ho s ujmutím se vlády nad Římany a nad celým světem s osvobozením židovského národa z římského područí. Chyba židů nebyla v tom, že očekávali politické osvobození, ale v tom, že vynechali pasáž náboženské obrody, která měla přijít a proto Ježíš říká: „Království Boží se přiblížilo“. Samozřejmě, že to byla třeba půlhodinová pasáž. Víme, jak ta pasáž vypadala z kázání v Nazaretě, kde Ježíš navíc na to navazuje, že to je jeho domovská obec a říká, prorok nemá úctu ve své otčině. A teď začne kázat o tom, že když proroci působili, židé je nepřijímali právě pro ono kázání. Jak to konkrétně vypadalo, stačí jediná ukázka. Copak nebylo dost malomocných v Izraeli v době proroka Elizea a žádný z nich se nenechal uzdravit, jedině Naáman Syrský. Už jen zmínka o Naámanovi vyvolala zlost u židů. Ježíš klade za vzor chování pohanů a židovské chování staví do protikladu. Těch výtek bylo víc; Eliášův případ, připomínka pokání atd. A když Ježíš káže, že ti pohané se vůči prorokům chovali lépe než židé a velmi pravděpodobně se dostal i k problému Mesiáše (Ježíš neřekl, že je Mesiáš) a je pravděpodobné, že řekl a je jisté, že by řekl: „Zrovna tak bude, až přijde Syn člověka. Vlastní národ ho nepřijme“. My víme, že během toho kázání povstala bouře proti Ježíšovi a chtěli ho shodit se skály. Proto jsem říkal tu dvojí verzi, že my nevíme, kdy ta nevole propukla, mohla nastat, jakmile řekl o tom Elizeovi – copak nebylo dost malomocných v Izraeli.....a nebo až tehdy, když řekl o Mesiášovi – a tak k té defenestraci (se skály) mohlo dojít. Dostrkali Ježíše ke srázu, on však prošel uprostřed nich. Všichni strnuli. Podobně, když ho zatýkali v Getsemanské zahradě, všichni padli na zem. Byly to obrany zázrakem. Toto první kázání Ježíšovo vedlo k pokusu o „defenestraci“. Čili : Čas se naplnil, království Boží se přiblížilo, ale můžete to prohrát, jestliže nesplníte podmínky, jestliže nevyslechnete  do konce moje kázání, moji řeč.To je ten smysl. Pozor, ještě ho nemáte v hrsti, ještě pořád je to holub na střeše. To je to – království Boží se přiblížilo. Chyby rabínů, farizeů, saduceů byla v tom, že oni ztotožnili příchod Mesiáše s ujmutím se moci, s tím, že vynechali právě onu pasáž o náboženské obrodě, která má předejít politické osvobození Izraele. To máme půlku toho 1. kázání, které apoštolové v těch městech říkali. Teď už chápeme jednu věc: „Uzdravujte nemocné, když vás přijmou. Když vás nepřijmou, setřeste prach na svědectví proti nim“. „Byli jste vyzváni k pokání, odmítli jste, setřásáme si prach na svědectví proti vám. Na soudu vám bude hůř než Sodomě“. To není, že uzdravujte každého, ne, ne, ono to  bylo ostré kázání o pokání, které bylo tak ostré, že mnozí lidí nevyslechli, odešli a nedali se uzdravit. Teď stručně tu druhou část Ježíšova mítinku, čím ti apoštolové začínali. „Čas se naplnil, přiblížilo se Boží království, čiňte pokání.“

Mt 11,2-11        (Izajáš 35. kap.)

Jan Křtitel slyšel ve vězení o Kristových činech. Poslal k němu své učedníky s dotazem: Ty jsi ten, který má přijít, nebo máme čekat jiného? Ježíš odpověděl: Jděte a oznamte Janovi .....atd.   

To, co jsme četli je velice závažná pasáž a stojí za zamyšlení. To 1. čtení je z 35. kap. Izajáše a zase tady máme sliby, o kterých si člověk často myslí, že jsou to básnické obraty. A jako jsme si dokazovali, že ty sliby jsou reálné, že některé se už dnes plní, že to nejsou nějaké obrázky nebeské blaženosti. Toto je  budoucnost světa (Iz. 35). A že to platí doslova, to potvrzuje Ježíš tím, co řekl Janovým poslům. A Ježíš tohle to splňoval. Proroci ovšem říkají, že Bůh podruhé shromáždí svůj lid. Poprvé byl shromážděn po babylonském zajetí, pak byl zase rozehnán a teď je znovu shromážděn. A můžeme čekat, že Ježíš se zase projeví, protože Písmo to jednoznačně říká. Ovšem problém je, o tom jsme hovořili, proč Ježíš nezasahuje dneska. Přirovnávali jsme si to k Janu Lucemburskému, Karlu IV a sv.Vojtěchovi. A teď se dostáváme k tomu evangeliu. Zdálo by se, jakoby Ježíš Jana jednou vynášel a pak shazoval dolů („Amen pravím vám, mezi těmi, kdo se narodili z ženy,.........a i ten nejmenší v nebeském království je větší než on“). Tady si nesmíme myslet, že by se Jan Křtitel do nebe nedostal. Můžeme si to představit. Je tady Mojžíšův zákon a je tady Ježíšova nauka a Ježíš vyžaduje od člověka určité vlastnosti a ty vlastnosti by měl získat plněním Mojžíšova zákona. Přirovnání: Je to jako gymnázium a vysoká škola. A aby byl dobrý na VŠ, musí být výtečný v klíčových oblastech, aspoň v tom oboru, který chce studovat.  Mojžíšův zákon nám nedává věčný život, ale učí nás správným způsobem zacházet s určitými věcmi, pomáhá nám vytvořit si určité psychické vlastnosti, parametry, které jsou nutné, abychom rozuměli Ježíšovi. Ježíš říká: „Kdybyste věřili Mojžíšovi, věřili byste i mně“. Židé říkají: „Naším otcem je Mojžíš, naším otcem je Abraham“, ale přitom ta rabínská teologie se úplně rozcházela s Mojžíšem. A to máme popsáno v evangeliích. Kdyby to tam nebylo, člověk by nevěřil, že někdo by byl schopen takového zrůdného jednání (Kaifášův případ). Když Kaifáš odsuzoval Ježíše, opravdu si myslel, že slouží Bohu. Ježíš byl nebezpečný diskutér. On tu při vždy vyhrál. A proto ho nenáviděli. Došlo to tak daleko, že po vzkříšení Lazara, židovská velerada se rozhodla Lazara zlikvidovat a potom i Ježíše. To je ta nechuť uznat skutečnost. A Kaifáš u soudu, aby sobě dokázal, aby členové velerady si dokázali, že jsou zbožní, viděli, že by prohráli, Kaifáš udělá teatrální gesto a tady začíná fáze zjevného zločinu, „nač ještě potřebujeme svědky?“ Proč je Jan Křtitel tak veliký? Protože pochopil, že je tady nutná napřed oprava myšlení podle Mojžíšova zákona. A opustit rabínské myšlení, protože oni Mojžíše četli jiným způsobem, měli zkreslenou představu o Mesiášovi. Jan Křtitel jako kněžský prvorozený syn měl být také knězem.  Ale odešel na poušť, protože věděl, že až přijde Mesiáš, tak se to všechno sesype. Napřed musíme toho Mojžíše pořádně číst, musíme opravit způsob myšlení, obrátit se. Jan vidí, jak jsou židé imunizováni vůči Mojžíšovi těmi rabínskými povídačkami (teologií). Je si toho vědom. Jan říká: „Čiňte cesty přímé“. Nedělá žádný zázrak, i když Ježíš říká, že má ducha a moc Eliáše. Takže napřed opravit myšlení, čemu sloužil Mojžíšův zákon a potom budu rozumět Ježíšovi, když za sebou budu mít školu Mojžíšova zákona. Zásady správného myšlení musíme vyřešit dřív, než se pustíme do jakékoliv studie Bible. Nejprve Mojžíše, nebo u Ježíše výzvy k obrácení, horská řeč, až potom etapy další Ježíšovy výuky. Rádi bychom byli pořádnými křesťany.  Kaifáš také chtěl být dobrý žid. Proto je důležité zamyslet se nad tím, připustit si tu možnost a pěkně pokorně se začít učit tu Bibli. První krok – pochopit Mojžíše a proroky, resp. ekvivalent toho, co říká Ježíš.       

Mt 11,25-27

Ježíš se ujal slova a řekl : „Velebím tě Otče, Pane nebe a země, že jsi tyto věci skryl před moudrými a chytrými a odhalil jsi je maličkým. Ano, Otče, tak se ti zalíbilo. Všechno mi je dáno od mého Otce a nikdo nezná Syna jenom Otec, ani Otce nezná nikdo jenom Syn a ten, komu to Syn zjevil.

To, co jsme četli, je známé a přitom velmi neznámé. Velmi akutní problém a souvisí to s tím zítřejším, kde Ježíš říká : Pojďte ke mně všichni, kdo jste unaveni, já vás občerstvím. Vezměte na sebe moje jho (co to je víte, používá se u krav a volů na tahání a u koní je to chomout), moje jho je sladké a lehké (= v originále). Pokud si vzpomínáte na koňský chomout, musí být vypolštářovaný, aby koně netlačil. Čím lépe ten chomout sedí, tím víc kůň utáhne. Voli tahali za to jho. To šlo nastavovat, aby také dobře sedělo na krku. A ta vrchní část byla hladká a prohloubená, aby to netlačilo. Proč tohle říkám ? Ježíš totiž slibuje věc, která pro mnoho křesťanů je utopie – křesťanství snadné, lehké, bez konfliktů, křesťanství bez obtíží. Přátelé, my jsme si příliš zvykli křesťanství spojovat s utrpením a to je ovšem v rozporu s tím „moje jho netlačí“, moje jho je pěkně vyhlazené, je sladké. A břemeno netlačí. Takový dobrý hospodář věděl, kolik ten vůl, kůň utáhne. A špatný hospodář tomu dobytku naloží moc. Tomu dobrému, citlivému hospodáři ten Kůň sám nastaví hlavu do chomoutu, protože je zvyklý tahat bez potíží. A dobrý kočí ani bič nepotřebuje, ten si bičem práská spíš pro zábavu. Proč tohle říkám ? To není ani historie ani exkurze do zemědělství. Chtěl bych upozornit na to dnešní čtení, kde Ježíš říká, že jeho jho netlačí a břemeno není velké. V dějinách církve vidíme, že byly doby klidu, ale někdy doby obrovského utrpení. Čili, to Ježíšovo jho nebylo vůbec lehké, tlačilo velice drasticky  a břímě bylo často na hranici únosnosti. Prvotní církev velmi často prožívala pronásledování. Jak to dáme dohromady s tím dnešním a zítřejším čtením ? Víte, my si musíme uvědomit jedno : To, co říká Ježíš, naprosto platí. Ale za určitých podmínek. Pakliže budeme znát jeho nauku, budeme jí rozumět a podle jeho nauky se řídit. Bohužel, toto je problém, který prostě žije ve všech křesťanských církvích a když se zamyslíme, najdeme to u sebe také, také mnoho nedořešených věcí z Bible, myslíme si, že nacházíme řešení jinde – v artefakte, v teologii,která už není, jak říká Ježíš, přístupná maličkým. To je to dnešní čtení. Prostě Ježíš tady nedělá nějakou ódu, do naší civilní řeči by to vypadalo asi takhle : Někdo bude mít za úkol vyřešit nějaký problém, třeba sestrojit nějaký přístroj. A tak někdo to udělá velmi složité, drahé a komplikované a přijde jiný a udělá to jednoduché a to jednoduché bude dokonce lépe fungovat než to složité. Kdo z nich je lepší a chytřejší konstruktér ?  Ten, který potřebuje spoustu součástek a nebo ten,  který pár součástek dovede dobře využít ? A to je právě důležité, ta jednoduchost. A to je ten dnešní výrok. Převedeno do běžné řeči, Ježíš by řekl : Teda, táto, to se ti povedlo ! To ti gratuluji, pochopí to každý primitiv a přitom na to nebude stačit člověk kdovíjak teologicky studovaný atd. Když to takto řekneme, ono to nemá ten patos, ale to bylo cílené, aby vystoupilo to, kde Ježíš svému Otci gratuluje za konstruktérský um, za vtip, táto, udělal jsi to jednoduše, všechna čest ! A my si musíme uvědomit ten vlastní význam toho, jak jsem říkal velmi často, co je problém, proč teda leckdy nejsme v modlitbě vyslyšeni, proč kulhám, proč mně bolí to a ono atd. ?  Myslíte si, že to je Boží plán, myslíte si, že ten P.Bůh by nedokázal ten svět udělat tak, aby nás nic nemuselo bolet, trápit ? Zamýšlel jsem se nad tím už dávno a přišel jsem na to.  Proč ? Ne, zatím ještě nedovedu uzdravit nemocného, tak, jak by to měl umět každý hlasatel Božího slova podle evangelia. Pozor ! Ale vím, proč P.Bůh na nás musí někdy nakládat výprask větší než sneseme. Proč Bůh se někdy musí tvářit jakoby nebyl ? Jako kdyby na nás nebral ohled. Proč na nás musí dopouštět utrpení ?  Ono záleží na tom, jakým způsobem se k Bohu přibližujeme. Klasická ukázka je kluk, který se nechce učit. Otec mu domlouvá, ale když to nepomáhá, potrestá ho rákoskou. Kluk 14 dní dělá dobrotu, ale potom to začne znova. A zase rákoska a zase se učí. Ten Otec nemá zájem, aby toho kluka třískal, ale musí, aby kluk nepromarnil svoji budoucnost. Představte si, že je chlapec, který přijde a řekne, tatínku, já vím, že ty to myslíš dobře, políbí rákosku i ruku a udělá to několikrát. Co s tím klukem ? Táta mu párkrát odpustí, ale když to bude pořád, tak s tím chlapcem půjde k psychiatrovi. Drazí přátelé, toto je pochopitelně horor, ale co když my to děláme P.Bohu ? Co když my příliš ochotně obětujeme své utrpení tam, kde bychom ho měli považovat za výprask?  Bože, proč to na mně dopouštíš?  Prosím tě, pomoz mi to pochopit, pochopit, kde je chyba. Ale my pořád slibujeme a chceme to prostě obětovat a když je toho moc, říkáme, proč to na mně P. Bůh dopouští ? To už není otázka, ale rouhání. Nesmíme si hrát na Ježíše na kříži. Tím, že se neptáme, jestli ten výprask je stimulace, jestli je to signál, koukej, ty musíš něco změnit na své víře, na svém křesťanství, tím, že si hrajeme na Krista a obětujeme to, tím se stáváme nepoučitelní. A tak nutíme Boha, aby to břímě, které na nás vkládá, bylo tak těžké, až se pod ním začneme potácet, padat. A to jho toho života nám úmyslně je vnuceno a to ho nutíme my na zkvalitnění křesťanstva.  Klíč od toho je v evangeliu. To, co jsme četli, je 11. kap., a stojí za to si přečíst ti 1. čtení a to je ?.kniha Mojž., 3. kap. Dá-li P.Bůh povíme si o tom, jak dosáhnout toho, aby P.Bůh ta trápení nedopouštěl, aby jsi dostal rozum a pak to jho životní nasadí tak, abys ho mohl hladce nést. Položím vám dvě otázky, které v sobě skrývají velice závažnou výpověď. Který z učedníků byl Ježíšovi nejmilejší ?  Který z učedníků umírá přirozenou smrtí ? Jan evangelista. Všichni ostatní zemřeli mučednickou smrtí. To není náhoda, To je upozornění. Chceš-li, aby jsi se měl dobře, koukej se podobat miláčku Pána Ježíše.  To břímě může Bůh udělat sladké, příjemné, aby netlačilo, aby to křesťanství pro nás bylo příjemné, aby tam nebyly ty bolesti, utrpení atd. Protože nevyhovujeme podmínkám, my chceme být moudří, nechceme být maličcí. P.Bohu nejde o to z nás dělat nemluvňata.

Mt 11, 28-30

Ježíš se ujal slova a řekl : „Pojďte ke mně všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi a já vás občerstvím. Vezměte na sebe moje jho a učte se ode mně, neboť jsem tichý a pokorný srdcem. A naleznete pro vaše duše odpočinek. Vždyť moje jho je sladké a břemeno lehké.“

To, co jsme četli, je nedílné pokračování toho, co jsme četli včera „Velebím tě Otče, Pane nebe i země, že s ty věci skryl před moudrými a chytrými a zjevil jsi je maličkým.“

V krátkosti si připomeneme to včerejší. Křesťanství je problém, který, tak jako každý problém, vyžaduje určitou investici. Když se někdo chce stát lékařem, musí studovat a za všechno se, jak se říká, musí platit. Je tady jiná věc, že člověk někdy platí zbytečně a včera jsme to nakousli. Moje jho netlačí a břemeno netíží. Když se zadíváme do dějin církve, vidíme období klidu, pohody a období pronásledování. Krásně to vidíme na prvotní církvi (Sk.ap.), kde můžeme výrazně odlišit dvě etapy. V první etapě má církev pohodu a zvláštní ochranu Boží. Přečteme si něco z těch Apoštolských skutků, ale potom dochází ke zlomu, začíná pronásledování, které trvalo zhruba čtvrt tisíciletí do Milánského ediktu, které si nijak nezadá s těmi hitlerovskými pogromy, v některých vlnách je dokonce i předčilo. Církev je krutě pronásledována ve druhé polovině 1. století a ve  2. a 3. století. Takový křesťan věděl, že vychází na bohoslužby do katakomb, ale nevěděl, jestli se vrátí. Doba mučedníků najednou končí r. 313 Milánským ediktem, kdy církev dostává svobodu, může stavět kostely atd. Bůh nic nedělá nahodile.  Je tady určitá zákonitost. Proč to připomínám? Moje jho je sladké a břímě lehké. Máte např. šaty, které se nosí příjemně. A mít třeba košili z džínoviny, v té by se člověk necítil dobře. Božím ideálen je, aby člověk byl spokojen a šťasten a aby křesťanství nebylo spjato se zbytečným utrpením. Proto jsem hovořil o těch dvou výrazných etapách v dějinách církve – té prvotní, to si ukážeme na těch Sk.ap. a také si řekneme proč k tomu došlo. Protože v tom prvním období se církev měla dobře a to Ježíšovo břímě bylo radostné a jho příjemné. A potom, v době ukamenování Štěpána, dochází ke zlomu a začíná ta čtvrttisícovka let tvrdých pogromů na křesťany. Víte, ta otázka souvisí také s tím, že jeden je nemocný tak, druhý jinak – to není Boží plán. Šťastný mladý člověk, který se dokáže zamyslet nad těmi staršími, když vidí, že pajdají a mají potíže, tím si ušetří moc, když se s tím popere včas. Šťastný starý člověk, který ty svoje handicapy bere ne jako věc, kterou chce velkoryse nabízet P.Bohu jako oběť, ale který je bere jako připomínku, jako Boží výprask, který mi má něco říct. Boží ideál je, aby nás nemusel tvrdě stimulovat, aby nás nemusel mlátit, tak jako snahou dobrého vychovatele je, aby se ten žák učil s chutí a ne pod tlakem karabáče. Včera přišel za mnou jeden pán a rozpovídal se a konto toho kázání a to se mi velice líbilo, že říkal věc, kterou já také znám z vlastní zkušenosti, že jsou lidé, kteří jsou šťastní ve své práci a ta práce je baví. Vrcholem ovšem je, aby ta jejich práce se mohla doplňovat s náboženstvím, což je problematika, o které jsme také hovořili. Bohužel, těch lidí je daleko méně, ono je dost málo i těch lidí, kteří se báli. Po vysvěcení jsem s velkou chutí mluvil s několika starými, ostřílenými učiteli a na těch bylo vidět, že je to baví, když o tom povídají a byly to zajímavé rozhovory, když mi ti staří kantoři říkali ty své všelijaké fígle. Na těch lidech bylo vidět, že tu práci mají rádi. A to je velice fajn. A Boží ideál je, abychom my to křesťanství měli rádi a – to je to jho sladké, , proto jsem proti té formulaci „jho, které netlačí“, protože to je negativní popis. Tak já si musím být vědom toho, že tak, jako existuje práce, která člověka baví, má člověka bavit i křesťanství a zátěž tam nemusí být. To jenom my jsme si zvykli tím, že se neptáme Boha, proč mi dáváš výprask, ale rovnou to chceme obětovat a to je veliká chyba, protože tím znemožňujeme Bohu jeho korekční zásahy. Ale teď se zamysleme nad tím, jak to probíhalo – ty dvě etapy prvotní církve. Jsou to Sk.ap.,stojí za to si to přečíst celé od takové 2.kap. do třeba 11.kap. (na každého  přicházela bázeň, na každého mimo tu církevní obec, neboť mnoho divů a zázraků se dělo skrze apoštoly v Jeruzalémě a velký strach byl mezi všemi). Nikdo si na ně netroufl. Samozřejmě, že i v této době měli apoštolové opozici, ale ta byla bezmocná a církev v tom 1. období se těšila Boží ochraně. Dále : Lid apoštoly velebil, neboť jejich rukama se dělo mnoho zázraků, vždy více přibývalo Pánu věřících mužů i žen atd. Tady můžeme opravdu říct, že to břímě je lehké a snadné. Opozice nespí, ale uvidíme, jak to dopadlo. Sk.ap. .,17. Nemohla s apoštoly nic dělat. Ale tato situace skončila. Ne proto, že by P.Bůh řekl, tak já už po nich budu chtít, aby obětovali atd., ale najednou to břímě přestává být lehké, stává se těžkým, jho už pořádně tlačí, těžké okovy na nohou. Dále Sk.ap., 6.,8. (Štěpán). Křivé obvinění, Štěpán se sice úspěšně brání, ale je vidět, že Bůh už přestává držet ochrannou ruku. Po zabití Štěpána Saul dále pokračoval v pronásledování dům od domu a dával křesťany do žaláře. Čili, konec počáteční idyly.  Pro církev začíná doba galejí. Trvá do Milánského ediktu, kdy došlo  k úlevě. A teď si položíme otázku : proč ?  Na to je odpověď také ve Sk.ap., i když to není napsáno tak, aby to pochopil každý, kdo nechce přemýšlet. 11. kap Sk. ap. Ti, kdo se rozprchli před soužením, povstalým pro Štěpána, přišli až do Fénicie, na Kypr a do Antiochie. Nehlásali slovo Boží nikomu, jedině židům atd. Byli mezi nimi někteří, kteří mluvili i k pohanům.  Ruka Páně byla s nimi a veliký počet uvěřil a obrátil se k Pánu. Tady jsme u toho. Prvotní církev by nešla bez pronásledování do misií. Ježíš říká, jděte do celého světa, učte všechny národy, ale oni sedí v Jeruzalémě a když Petr pokřtí prvního pohana, volají ho na kobereček (10. a 11. kap. Sk. ap.). Petr se musí bránit. I u sv. Petra vidíme těžkopádnost přechodu ze SZ na NZ – 10.kap. Sk.ap., kde je popsáno Petrovo vidění. 3x řekl, ne, Pane, dosud nic nečistého jsem nejedl. A slyšel hlas, co Bůh prohlásil za čisté, nenazývej poskvrněným. O tomto problému jsme vícekrát hovořili. Tady vidíme jedno. Je to výzva, aby Petr přešel na úplné zachovávání NZ. Ale prvotní církev je pod vlivem rabínské koncepce a nemůže se z ní dostat. A dokonce to jde tak daleko, že i u prostřed zjevení – kéž bychom byli aspoň tak málo tvrdohlaví jako sv.Petr – uvádím to ne proto, že bych chtěl sv.Petra shodit, ale jako varování pro všechny, abychom si uvědomili, že to je v nás, těžkopádnost, topornost, která nedokáže pružně reagovat na Boží popudy. A proto přichází utrpení, trampoty. Petr 3x říká, ne, odmítá. Ten přechod probíhal velmi pomalu a nepřešel úplně. To je problém toho rabínského myšlení, které u prvotních křesťanů setrvávalo a brzdilo pochopení evangelia a výsledek: utrpení. A druhá věc – závažná – odnětí darů Ducha Svatého. Všechno utrpení, mory, atd.,  je na konto toho, že jsme nepřešli na novozákonní způsob myšlení.  Bůh nemá zájem na lidském utrpení, ale nenuťme ho k tomu, aby na nás musel utrpení posílat.

Mt 11,28-39

Ježíš řekl, pojďte ke mně všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi a já vás občerstvím. Vezměte na sebe moje jho, učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný srdcem. Naleznete pro své duše odpočinek. Vždyť moje jho netlačí a břemeno netíží.

Je to taková hezká pasáž, bohužel málo pochopená. Ježíš tam např. říká : „Velebím tě, Otče, Pane nebe i země, žes to skryl před moudrými a opatrnými. To slovo „moudrý a opatrný“ v jiných místech evangelia má jiný význam. V řeckém textu je zcela jiný výraz. Např. ty družičky – někde je opatrné, jinde prozíravé a také moudré, že si vzaly ten olej. To je takové problematické, protože ta slova v češtině se nekryjí s těmi řeckými a ještě to řečené slovo by mohlo mít různé významy. Důležité je si uvědomit, oč jde, a ne jenom používat to slovo a brát ho přesně. Všimněte si, jak se ty překlady rozcházejí, jednou použijí ten termín, jindy onen. A proto je tady potřebné všimnout si u této pasáže, jakou věc má na mysli Ježíš. „Velebím tě, Otče, Pane, nebe i země, žes to zjevil maličkým.“ Do češtiny bychom to mohli přeložit asi takto : „.........., žes to udělal tak, že věci, které lidem sděluješ, jsou příliš náročné a nestačí na ně studovaní lidé, kteří všechno chtějí řešit a vykládat filosoficky, to je stará bolest, že taková prostota evangelia se jim zdá primitivní a chtějí operovat s takovými hezčími slovy. Když budu chtít přijít na to filosofickým způsobem, tak to nepochopím. Je to strašně náročné a, obtížné. Ale pakliže přijmu ten Ježíšův způsob myšlení a nebudu se povyšovat nad taková prostá slova evangelia, najednou zjistím, že v těch prostých slovech jsou obrovská kvanta poučení a informací, která by tam člověk na první pohled nehledal. Je to Ježíšovo přesvědčení, ale před námi to říká právě proto, abychom se my zarazili, aby nás přivedl k tomu, abychom se zamysleli nad tou kvalitou. jak vyučovacího procesu, tak i obsahu evangelia. Abychom se nenechali odradit tím, co se nám zdá primitivní a nebo tím, co nezapadá do naší představy. Jistě jste znali paní Zemanovou, která byla jednoduchá neučená žena, ale když se ptala, byla radost na její otázky odpovídat. A to je ono : Otče, gratuluji ti, žes to udělal tak šikovně, že i lidé bez velkého IQ dokáží pochopit takové tajemné věci. Jednou se mi stalo, že m,ně to evangelium přestalo táhnout a říkal jsem si, tak chyba je někde ve mně a nebo je to prostě proto, že to mám přečtené, tak jsem si řekl, že si vyberu pasáž, která zatím je mimo okraj zájmů. Tak jsem si vybral pasáž – která není nijak moc – a nikde ji prakticky nemáte zpracovanou v náboženské literatuře. A hledal jsem nějaký způsob a protože jsem věděl, že ta Ježíšova technika podobenství je fantastická věc. Tak jsem hledal podobenství ze svých vlastních zkušeností a našel jsem to v elektrotechnice a ten text evangelia mi vyvstal v plné živosti. No, ale lidem vykládat elektriku ? Tak jsem to chtěl nějak zobecnit. Vypracoval jsem obecnější teorii. Toto je moderní věc. A teď je to najednou stará knížka a přitom jsou to takové výroky, přes které se přecházelo, bylo to mimo okraj pozornosti. Takových míst jsem pak našel spoustu, takže i já mám svoje zkušenosti. Když člověk čte ta podobenství a ty zastrčené výroky a najednou pozná, že to sedí. Pozná, jak jednoduchými slovy Ježíš vyjadřuje i náročné věci, poznatky a pojmy.  Takže musíme přiznat, že ten P. Bůh to udělal rafinovaně. Podobný pohled na to měl i Einstein, který se zabýval takovým pohledem do nitra hmoty, měl ve své pracovně heslo: Her Gott ist rafiniert, aber    böse ist er nicht.   (Bůh je rafinovaný, ale není zlý).  Když člověk sám na to přijde, tak to má o hodně větší cenu, než všechny proklamace a krásná slova, kterými jsme zvyklí opentlovat sami sebe a obraz toho Pámbíčka. Jo, Bůh je rafinovaný, ale není zlý. A v tomhle tom je daleko kvalitnější vyznání- i když skromné na slovo – než to, na co jsme zvyklí. A pochopit Boha právě z tohoto hlediska, oprostit se od prázdných slov, frází je velice důležitá věc. My jsme zvyklí číst evangelium a určitými stereotypy a vtěsnáváme slova evangelia do těch svých představ, které máme z dětství. Vezměte si to známé místo : Pojďte ke mně všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi a já vás občerstvím ! Vezměte na sebe moje jho a učte se ode mně (To jho pro to dobytče musí být správně přizpůsobené, aby netlačilo, potom to dobytče utáhne víc). My tady strkáme P.Bohu to svoje utrpení. Ale vždyť moje jho netlačí, moje břemeno netíží, v řeckém textu je moje jho je sladké. Já jsem tam našel výraz jemný, hebký, příjemný. A Ježíš tady říká, že to jeho jho je takové jemné, příjemné na nošení. Co je to jho? Prostřednictvím toho jha to zvíře tahalo vůz. A když to jho bylo akorát a dobře se tomu zvířeti v něm tahalo a bylo zvyklé na to jho, tak samo nastavilo krk, když jsme to jho na něj kladli. I ten náklad musí být přiměřený. Čili, to Ježíšovi jho a břímě, prostě to, co Ježíš chce abychom dělali, to není těžké, je to takové, aby člověk toho udělal co nejvíc, abychom toho vyzískali co nejvíc, je to pro naše dobro, proto Bůh dávkuje tu životní zátěž, abychom vyzískali co nejvíc a přitom žádná zátěž. A navíc ještě je to uděláno tak, aby to křesťanství mohlo být radostné, milé, příjemné. A když tohle to čteme, tak to je jasné, ale když přijde nějaká nemoc, utrpení a ten neduh se táhne atd., je to snad nějaké jho, které je příjemné? Je to snad břemeno, které netíží?  To bychom si moc a moc lhali a v náboženství se to nevyplácí lhát sami sobě. Kde teda jsou ty sliby? Řešení této otázky je jednodušší, než by se zdálo. My totiž nemáme jho Ježíšovo na sobě, my si bereme jho svoje, my si děláme náboženství podle svého vkusu, nezamyslíme se nad tím, co je v evangeliu, my slova evangelia vtěsnáváme do svých představ a potom už to přestává být jho Ježíšovo. To je už chomout obrácený a ten může pořádně tlačit. Přišel za mnou člověk, že strašně trpí a že P.Bůh na něj dopouští kříže atd. A že kde je to Boží milosrdenství atd. Jistě, nic radostného to nebylo. Tak jsem mu začal vysvětlovat a říkám, víte, Boží plán není, aby člověk trpěl, Bůh nám tím utrpením připomíná, že naše víra není v pořádku, že máme nereálné představy o tom, co je Boží vůle, že my tam máme představy jiné. A tak mu vysvětluji, že P.Bůh někdy, kde ten člověk je neoslovitelný tím slovem evangelia, tím slovem, od kterého se člověk nemůže odtrhnout, tam člověk strká ty svoje představy. Evangelium je strašně prima četba. Nesmíme do toho vnášet jiný obsah slov. A když jsem tomu člověku vysvětloval, že když to pochopí, že to člověka táhne, tak on na to řekl, já to svoje utrpení obětuji za duše v očistci. Pak se ten člověk nemůže divit, že na něj přicházejí trable. V našich představách je spousta pokroucených věcí a my nejsme ochotni zrevidovat ty představy o Bohu, my lžeme sami sobě, že Bůh je dobrý, ale když přijdou trable, tak potom si říká, kde je ta Boží dobrota ?  A já to obětuji atd. a potom tím nutíme P.Boha, aby nám dával čím dál větší „nakládačku“. A pak my nutíme Boha, aby to jho bylo jo nepříjemné, aby to břímě bylo jo těžké. Těch 7 dopisů v Apokalypse – tam tomu Laodicejskému říká Bůh, kdyby jsi byl studený nebo horký ! Boží zájem je, abychom byli pořádnými křesťany, a nebo šli od toho, ale ne, abychom to dělali tak všelijak, takovou míchanici, prostě ty pojmy evangelia propletené takovými rádoby krásnými teologickými pojmy a ony jsou to fráze. Aby nám evangelium bylo přitažlivé, musíme pracovat na svém způsobu myšlení, nesmíme evangelium vtěsnávat do svých představ, evangelium musí člověka chytit a pak začnou jednotlivé věci vrtat v hlavě. A naučit se poslouchat. Když se budeme snažit pochopit Ježíšovo slovo, tak to jeho břímě přestane být těžké, protože On spoustu věcí odebere a také věci, které byly obtížné, najednou se začnou jakoby samy řešit. 

Mt 13,10-15

Učedníci přistoupili k Ježíšovi a zeptali se ho : „Proč k nim mluvíš v podobenstvích ?“ Odpověděl jim : „Vám je dáno znát tajemství nebeského království, ale jim to dáno není. Kdo má, tomu bude dáno, kdo nemá.............atd.

Plní se na nich Izajášovo proroctví. To, že se učedníci ptají „Proč k nim mluvíš v podobenstvích“, by mohlo budit dojem, že podobenství je něco, co má zakrýt skutečnou řeč. Když si přečteme řadu těch podobenství u sv. Matouše vidíme toto: Ježíš káže z loďky, začne „Rozsévačem“...... , „kdo má uši k slyšení, slyš“ atd. Pak podobenství o jílku (pozor, ne plevel, jílek je imitace pšenice). Učedníci se ho ptají: „Prosím tě, proč to nevysvětlíš?“ On na to: „Vám to vysvětlím, ale až potom.“ A pokračuje v podobenstvích dál. Pak, když byli sami, Ježíš jim ta podobenství vysvětlil. Ev. sv. Matouše dělá jakýsi kompromis, napovídá nám a to vysvětlení toho „Rozsévače“ tam vkládá hned za povídání toho podobenství. Původně je Ježíš řekl bez vysvětlení (davu). Podobenství, to je model, velice výhodná vyučovací technika (v dnešní době moderní). Ježíš tím, že používá modely, překonává problematiku času. Původní rukopisy evangelií jsou nedostupné. To, co máme jsou opisy opisů např. řecký text. Pak máme překlady a také ty pokulhávají. Tím, že Ježíš používá techniku podobenství, umožňuje čtenáři, aby problém pochopil navzdory mnoha nedostatkům překladů atd. To podobenství, model, lidé ho znají a funguje jako pomůcka k pochopení a současně je to doklad toho dalšího, že to může být pravda. U toho „rozsévače“ máme 3 typy půdy a 3 problémy posluchačů. Rozsévač je Syn člověka a zrno je jeho slovo. Např. 1. problém posluchačů je, že poslouchají, přijdou za velebníčkem o radu, ale už mají připravenou tu svoji odpověď, se kterou  nechtějí hýbat. Chtějí slyšet jenom to svoje. Trvalo mi nějaký čas, než jsem se to naučil rozlišovat. „Ptáci přijdou a zrno sezobají“  t.j.  „Přichází ďábel a vyjímá to slovo z mozku“. Člověk, který se chce bavit o náboženství a přitom neposlouchá, riskuje, že mu ďábel zmanipuluje mozek. Ďábel si může pohrát s našimi myšlenkami. Dokáže je přečíst a pozměnit (anděl také). V moderní medicíně máme hrubou analogii v tom, jak droga může funkci mozku ovlivnit.  Tady vidíme význam modelu   (první číst podobenství, kde člověk má před sebou modelovou situaci, která má stejné prvky, stejnou stavbu, dobře se to pamatuje, je to něco jako. Bohužel, už epištoly práci s podobenstvími neznají a křesťané opustili tuhle fantastickou sdělovací techniku Ježíšovu. Dnes je to moderní. Ježíš na všechny prvky výuky v určité oblasti (tématické) použil podobenství. (Model a výklad). To není jenom Horská řeč. První řeč o pokání, ta musí být naprosto jasná a ta je bez podobenství. U Horské řeči je to částečně. Dokonce kromě modelu a výkladu, Ježíš to ještě v praxi předvedl. Buď se vyskytla nějaká postava, nebo na něco upozornil. Evangelium ovšem nezachycuje všechny výklady. Proč? Protože se na nás Bůh dívá o něco lépe, než na davové posluchače okolo Ježíše, ale nepovažuje nás za učedníky. Kdo se chce stát učedníkem, musí se naučit evangelium číst a musí se prokousat napřed tou první řečí (o pokání), potom Horskou řečí a pak začnou podobenství mluvit a o ně zakopávat na každém kroku. Problém Nejsvětější Trojice je proto tak obtížný, protože ho chceme popsat a přitom neznáme Ježíšovu techniku a nemáme jeho strukturu. V evangeliu je ten problém elegantně popsán, jenže to chce znát tu techniku řešení. To dnešní čtení nám dává Ježíšovu odpověď  na otázku učedníků, proč podobenství nevysvětlí. Ježíš na to říká: „Kdo má, bude mu přidáno.....“ Ježíš je jako kuchař, který nevnucuje, ale dává na talíř podle zásady: „Máš snědeno, dostaneš přidáno“. A přidává, dokud má člověk prázdný talíř. Když na talíři zůstane, dál nedostane i kdyby kdovíjak chtěl. Kdo nechápe, ďábel se rychle postará, aby  rychle zapomněl, co řekl Ježíš.  – „Kdo nemá, bude mu vzato i to, co  má. “Ďábel záznam vymaže, nebo pozmění, zdeformuje a zdeformované náboženství je velmi zlá věc (viz židé). Kdyby někdo chtěl porozumět podobenství, tak napřed pokání, pak Horská řeč. Kdo nejde touto cestou, podobenství mu nic neřeknou a já bych tomu člověku ublížil, kdybych mu ta podobenství vysvětlil. Pak hodně textů u sv. Jana, které se nám zdají květnaté se ukáží jako kuchyňské a ty se řeší tak, že si jako podobenství tam dosadí vlastní zážitky. Pak výroky Janova evangelia začnou být jasné. Tam je také otázka funkce Svátosti Oltářní, problematika Nejsvětější Trojice atd.  Když někdo za mnou přijde, že chce vysvětlit podobenství, uslyší ode mně neústupně, nejdříve zvládnout problematiku pokání a pak problematiku Horské řeči.

Mt 13,16-17

Ježíš řekl svým učedníkům:  „Blahoslavené jsou vaše oči, že vidí a vaše uši, že slyší. Amen, pravím vám, mnoho proroků a spravedlivých toužilo vidět, co vidíte vy ..........atd.

Je to velice závažné a nelze říci všechno, co se o tomto říci dá. Vcelku dovedeme ocenit, že ti lidé slyšeli mluvit Ježíše a viděli jeho zázraky. Možná, že si někdo řekne, že je škoda, že nežijeme v té době Ježíšově. Jsme nyní v situaci těch dávných proroků a nebo v situaci těch učedníků? Nebo je tu snad nějaká třetí situace? Ve skutečnosti je odpověď překvapivě jednoduchá. My nevidíme Ježíše osobně, ale máme evangelium a to se musíme naučit číst a pak se nám Ježíš bude legitimovat třeba i zázraky. To, že je zázraků málo, to není dáno jenom tím, že je mají svatí, ale problém je v tom, že my neznáme dostatečně to evangelium (nejde o celou Bibli, jiná místa Bible nestačí evangelium nahradit  a už vůbec ne zbožné knížka). A Ježíš teprve tehdy, když budeme mít určité a pozor, nebudou to ani úplné znalosti (určité minimum musí být splněno) nám pomůže víru objasňovat i za cenu, že by nám ten zázrak udělal. Tohle jednoznačně vyplývá z textů. Proč zázraky nejsou? My se např. pouštíme hned do těch nejsložitějších věcí, jako je problém Nejsvětější Trojice a přitom spousta lidí neví, proč se jde ke zpovědi, nebo k přijímání. Jindy zase leckdo to ví, ale říká přitom prázdná slova. A to se musím naučit rozlišovat, kdy to slovo má význam a kdy je prázdné, jinak uvíznu. V první řadě musíme vyřešit problém pokání. Pokání není půst, pokání je změna myšlení. Změna myšlení se nedá nahradit tím, že se nenajím. Tohle si musíme uvědomit. Půst je jedna věc (Ježíš o něm hovoří) a pokání, oprava myšlení je věc druhá. Např. Např. člověk se modlí roztržitě a řekne si „musím se víc soustředit“. Jenže, co když je chyba v modlitbě ? Říkali jsme si přece, že hřích je indikátorem, že nás upozorňuje na nesprávné přemýšlení o Bohu (Řím.1. kap.). I když budu žákem toho nejlepšího světce, nebo v nejlepší církvi, ještě to neznamená, že stojím o správné poznání Boha. Já mohu pouze opakovat a přitom nerozumět, nezamýšlet se, nenechat se zkontrolovat. „Stojím já o to, abych rozuměl celému evangeliu?“ Kolik lidí může říct „ano“. A přitom jistě na ty, co to řeknou, stačí pár otázek a už budou vyvedeni z míry také. Blahoslavené oči, uši apoštolů, že viděli, slyšeli Ježíše, ale vzpomeňme si na to „kdepak, to se ti nestane“. My se musíme naučit rozlišovat „rozumím – nerozumím“, souhlasím s tím, co je v evangeliu, nebo ne (ne pouze pusou, ale dle vnitřního přesvědčení. Ono to není jednoduché. Krásně to uvidíme, když se poctivě začteme do evangelia, pozor, ne zbožné knížky. I u apoštolů byly problémy s chápáním Ježíše. Tím spíše budou u nás. A to nejen s chápáním, ale i s přijetím, čemu už rozuměli. My Ježíše nevidíme dělat zázraky, ale slyšíme, co káže. Nesmíme zapomenout na židy, kteří viděli Ježíšovy zázraky, slyšeli, co káže a přesto ho nepřijali (nebo velerada, nebo zmanipulovaný lid). Ono samotné vidět a slyšet Ježíše nestačí. Protože přesto mnozí „neviděli“ a „neslyšeli“. Blahoslavení, kteří slyší Ježíše, rozumí mu a souhlasí s ním.“ Vzpomeňme si na reakci velerady na vzkříšení Lazara. Proto „blahoslavené oči, které se dívají na Lazara a chápou ten zázrak“, „blahoslavené uši, které slyší Ježíšovo slovo a chápou tu nauku.“ Cesta k tomu je poctivě číst evangelium a dávat si pozor na chybu sv. Petra, pozor na místa, kterým nerozumíme. Dá to dost práce, než se člověk k tomu propracuje.

Mt 15,30-39 

Ježíš přišel ke galilejskému moři, vystoupil na horu. Tu se k němu sešli celé zástupy a měli sebou chromé, mrzáky, slepé, hluchoněmé a mnoho jiných. Položili mi je k nohám a on je uzdravil, takže se zástupy divily,......... Ježíš si zavolal své učedníky a řekl, je mi líto zástupů, tři dny jsou se mnou a nemají co jíst...........      

Jsem na rozpacích, o čem mluvit. 1.čtení na první pohled vypadá adventně, že např. Hospodin národů na této hoře připraví všem národům tučné hody, hody s výborným vínem, šťavnatá jídla atd., to vypadá jako takové sliby, že zničí smrt navždy, vypadá to jako sliby,které naznačují nebeskou blaženost. Jenže, pokud si vzpomenete, co jsme si říkali minulou neděli, i předminulou, na svátek Krista Krále, kde jsme si říkali, že Ježíš se chce ujmout vlády nad světem, že Ježíš se nechce toulat po světě jako Jan lucemburský, ale chce být otcem vlasti jako Karel IV. A že záleží jenom na nás, jestli Ježíše neodeženeme, jako jsme odehnali sv. Vojtěcha. To byla předminulá neděle. A minulou neděli jsme si říkali, že ty Boží sliby (rozkovají meče na radlice, kopí na vinařské nože), že to je vlastně předpověď odzbrojení, které teď začíná ve světě probíhat. To dění ve světě nám ukazuje, že všechny ty sliby (25. Iz.) se plní. Musíme si uvědomit, že to nejsou proroctví do obrovsky vzdálené neexistující budoucnosti, ale jsou tady. A my je nebereme vážně. Nebereme vážně zrovna tak výstrahy, rady, sliby, ty dary, které nám Bible nabízí, tak toho je dokladem to dnešní evangelium. Ještě se vrátíme k Iz. 25. kap., kde se hovoří o blahobytu. To není jenom symbolický obraz. Např. říká, požehnaný budeš, , když budeš vycházet, když budeš vcházet, budeš půjčovat, nebudeš si půjčovat. Např. je předpověď ekonomické stability. Půjdou na tebe nepřátelé, jednou cestou, ale sedmi cestami budou prchat (5. kn. Mojž.) Tohle to vypadá jako takové sliby, jenže v té 5. kn. Mojž. máte: když nebudeš plnit má přikázání, tak si budeš půjčovat, když potáhneš na nepřítele jednou cestou, sedmi budeš ty utíkat. A všechny tyto věci, ty hrozby se splňovaly. Proč by tedy neměly být reálné ty sliby ?  (5. kn. Mojž.)  A zrovna tak ta 2.  kap. Iz., která mluví o odzbrojení. No , dneska to běží. Samozřejmě, že Izajáš nenapsal, že z  tanků udělají traktory a z jaderných náloží palivové články do jaderné elektrárny. Tomu by nikdo nerozuměl. Nemůže říct, že to je zobrazení, ale tohle se dneska děje. Izrael má svůj stát. Před 100 lety to byla utopie, nějací sionisté o tom snili, ale dnes je to reálný a prosperující stát, který není někde na ocasu. Mojžíš říká v té 5. kap., když budeš plnit, budeš hlavou, když nebudeš plnit, budeš ocasem. Ty sliby se netýkají jenom židů, ale všech křesťanů. Proč teda židé, kteří nejsou křesťany, proč Bůh jim nedal ten stát ? Proč např. v medicíně udělali nějaký obrovský objev (Tv)) ?  V určitých věcech jsou špičkoví ve světě. No, to je právě to – budeš hlavou, nebo ocasem. To už zdaleka nejsou ti pejzatí židáčkové, kteří sbírají někde hadry atd. To je uspořádaný stát. Jo, něco jiného je, jestli si to udrží. Ovšem, tady je ještě jedna věc, ty sliby, kde se hovoří o tom, když začneš plnit, když začneš pořádně dodržovat Mojž. zákon. Když začnou pořádně dodržovat Mojžíšův zákon, tak také potom přijmou křesťanství. To je také předpověď v Bibli. Zatím křesťanství jako celek nepřijali, ovšem to odzbrojení, ten stát židů jsou připomínky, nedívejte se v té Bibli na to, jako na nereální sliby, to jsou přesné sliby, které platí doslova. Samozřejmě, to je výzva i pro nás, že např., sv.Pavel mluví o tom  (11kap. Řím.), že židé se obrátí, až křesťané budou pořádnými křesťany, až všichni pohané se stanou křesťany. Ještě všichni pohané nejsou křesťany, ještě není jedna církev, je plno církví, a až bude jedna církev mezi pohany, tak potom přijmou židé křesťanství a pak dojde k definitivě všech těch slibů, které Bůh nám teď ukazuje, že možné to je, ale pozor, nezahrávejte si s tím, můžete to prohrát. To se týká jak židů, tak míru ve světě. Vždyť ve světě pořád nějaká válka je. Myslíte si, že všelijací ti lidé, kdyby měli atomovou bombu, že by ji nepoužili ? Vždy se najde nějaký pomatenec. V Americe jeden student dělal diplomovou práci na téma, jak vyrobit atomovou bombu z dostupných materiálů. A obhájil ji. Samozřejmě, práce putovala do tresoru. Jenom ty dva státy – Američané a Rusové, které ji mají, si uvědomují, co je to za nebezpečí. Svět je ve vratké situaci. Bůh nám opravdu „mává buřtem pod nosem“, podívejte se, co můžete dosáhnout. když vezmete tu Bibli pořádně do ruky. Zatím ji pořádně v ruce nemáme. A kde je ta příčina o tom mluví to 2.čtení (15. kap. Mt.), že např. Ježíš 2x rozmnožil chleby (Jan 6. kap.). Ale Ježíš se pokouší vyprovokovat apoštoly, aby udělali zázrak. Tam byla stará garda apoštolů, kteří byli na svatbě v Káně Galilejské, viděli proměnu vody na víno, kteří sami udělali mnoho zázraků a nespočet jich viděli. A když jim Ježíš říká, dejte vy jim jíst, oni si nevzpomenou na Kánu Galilejskou. My z písku uděláme chleby, myslíš tohle ?  Že se ptáš ! Kdyby to byli udělali oni, nevznikla by ta vlna nadšení, která může mít krátký dech. Mohli si vzpomenout i na Elizea, který rozmnožil přímo chleby, takže tady se jim nabízejí dvě varianty. Měli 7 chlebů, mohli rozmnožit podle receptu Elizea a nebo proměnit písek na chleby – obdoba zázraku v Káni Galilejské.  Nezapomeňte, že oni nesčetně zázraků viděli a sami je také dělali. A oni tady říkají, jo, kde tady seženeme chleba ? A tak to Ježíš dělá sám. Rozláme ty chleby a nechá rozdávat. A teď říká, běžte a sesbírejte ta drobky.A to nebyly ty drobné, které se ztratily v písku. Ze sedmi chlebů nasbírali sedm košů. Ten chléb nebyl jako náš, to byly takové placky, tak pro jednoho člověka. Než to posbírali, musela je bolet záda. A to Ježíš úmyslně dává. Podruhé zase spousta lidí, Ježíš říká, dejte jim jíst ! Oni zase, jo, kde seženeme chleba ? Ani je nenapadne, že už rozmnožil jednou, aby řekli, namůžeš je rozmnožit ? Tady něco je. V pohádce Sněhurka jedla začarované jablko a uvázlo jí v hrdle a jak ji nesli, upadli, jablko jí vypadlo z krku a ona ožila. My máme v mozku takové začarované jablko, které nás infikuje, apoštolové ho měli. A v čem to začarované jablko v mozku bylo? Když byli zase na loďce, měli  jeden chléb a teď Ježíš dává takový rafinovaný podnět : Varujte se kvasu farizeů ! Ani je nenapadne, že Ježíš o tom kvasu mluvil v podobenství, což znamená, varujte se farizejské nauky. Oni zase říkají, kde tady nakoupíme chleba? Pekař je farizej.  Zas je nenapadne říct, Ježíši, mohl bys ten chléb rozmnožit? A teď, co bylo tím jablkem? To byla rabínská kázání právě o těchto Mesiášových slibech. Kdyby vzali Bibli, podle Izajáše by viděli, že Mesiáš přijde, že bude zabit. Když židé přijmou Mesiáše, tak tyhle sliby se splní. Malachiáš říká, že napřed bude soud nad židy a pak bude náboženská reforma. A Mojžíšovy sliby a tyto sliby nastanou, až tehdy, když židé provedou náboženskou obrodu.  Jenže páni rabíni by museli přiznat, že až přijde Mesiáš, napřed bude soudit nás. A potom ty v první řadě a pak ostatní. Jenže oni si neuvědomili, jak šeredně se odchylovali od té představy Mesiáše. Izajáš říká, že Mesiáš bude zabit, že Boží služebník bude zabit, ale oni si říkali, my, že bychom ho zabili, to je nesmysl. To prorok mluví o někom jiném. Takže ti, kteří v té době očekávání Mesiáše žili, tak oni se vmalovávali do krásného obrovského obrazu, vítězného příchodu Mesiáše, jak za ním ti věrní jdou a ti špatní jak utíkají. My přece s Mesiášem půjdeme (rab., far.). V téhle iluzi, že jsou dobří, žili i když ty sliby četli, vybírali si to, co se jim líbilo. A tak si přidali: v době Mesiášově, porostou chleby na poli, v trávě (jako hřiby), látky porostou na stromech (vlákna na palmě). Ty sliby jsou reálné, ale ony jsou podmíněné, kdežto oni je vzali nepodmíněně. Říkali, ano, teď to přijde, však my vám Římané, ukážeme, když Mesiáš přijde, jen co se vypořádáme s tím darebákem z Nazareta. Pro ně byl Ježíš posedlý, opilec, žrout, přítel pochybné společnosti. A Mesiáš nás pochválí, že jsme se správně zachovali. Takhle daleko došli v duchu té „psychické intoxikace“, kterou dělali rabíni, že sebe a „zbožné“ židy vmalovávali do takového obrazu úspěšného příchodu Mesiášova. Takže i apoštolové měli určité oblasti, kde nemohli pochopit, protože jejich mozek byl blokován rabínskými předsudky. U apoštolů to byly předsudky převzaté, ale u rabína, který si to vymyslel to byly předsudky osobní. My máme v náboženství také spoustu nevyjasněných věcí. Co jsme se v dětství učili, spousta lidí se s tím spokojí. V 1. řadě je nutné umět  si vyřešit i drobné rodinné spory, aby si to lidé dovedli vyříkat a abychom dovedli říct, tomuhle místu nerozumím.  A potom nám vyvstane otázka, proč Ježíš není jako Karel IV ? Ježíš je ochoten přijít, ale my Ježíše nesmíme vyhánět .     

Mt 16,13-19

Když Ježíš přišel do Cesareje Filipovy, zeptal se svých učedníků: Za koho lidé pokládají Syna člověka ?  Odpověděli, jedni za Jana Křtitele, druzí za Eliáše, jiní za Jeremiáše nebo za jednoho z proroků. Řekl jim : A za koho mně pokládáte vy ?  Šimon Petr odpověděl : Ta jsi Mesiáš, Syn živého Boha. ...........atd.

Je to věc, o které jsme mockrát mluvili, takže některé věci si jenom připomeneme, protože jsou nesmírně důležité. O jedné věci jsme tak zvlášť výrazně nemluvili. A to je toto: Že Ježíš se někdy ptá. Dobrý učitel učí otázkami, tím, že nahodí problém. Dobrý učitel nejen že nevysype věci bez důkazu, ale dokonce navádí toho žáka tak, aby si vše uvědomil a ta věc se začne žákovi docela rýsovat,  takže žák na to přijde a ten učitel mu vlastně jenom šetří zbytečné cesty a říká mu, tamhleta cesta je slepá, musel by ses vrátit, zkus raději něco jiného, ale neřekne mu co. Ježíš často kladl otázky a někdy je ten Ježíšův způsob rafinovaný, ale vypadá např. jako špatně gramaticky stylizovaná věta. Proč Ježíš musí na kříž, je např. zodpovězeno ve větě: „Až povýšíte Syna člověka, poznáte, že jsem to já .“ To je gramaticky nesprávná věta, protože správná by byla: „Až povýšíte Syna člověka, poznáte, kdo je Syn člověka.“ Nebo „Až povýšíte mně, poznáte, že já jsem onen slíbený Mesiáš.“ To by bylo gramaticky správné. Ale Ježíš to zřejmě úmyslně říká takto. Takových vět je v evangeliu víc. Jde to tak daleko, že některé věty říká Ježíš úplně invertované, např. ten případ s tím mečem: „No, když jsem vás poslal, scházelo vám něco? Ne, nic. Ale teď to bude jinak. Opatřete si peníze, opatřete si plášť a kupte si meč“. A Petr prostoduše „naletěl“. To není úmysl nachytat, to je kantorský super trik – říká, no máme tady 2 meče a Ježíš na to říká, no, tak to stačí a nebo říká: „Už dost, už stačí (tvrdě)“. Na základě textu jsou přípustné obě tyhle verze. Proč tady Ježíš klade otázku: „Za koho pokládají lidé Syna člověka?“ Ježíš se to nepotřebuje dovědět. Cíl je tady jiný.  Ježíš chce rozvést hovor, přivést hovor k otázce – nejen, že on je Mesiáš, ale že Mesiáš bude zabit, že bude ukřižován, aby ti posluchači byli ochotni opravit svoje názory. A proto napřed klade otázku, za koho lidé pokládají Syna člověka? A teď se apoštolové a učedníci rozpovídají. Petr a Jan třeba: „Tam, kde jsme byli, tvrdili, že jsi Jan Křtitel. A my jsme se jim snažili vysvětlit, že Jana Křtitele známe, byli jsme přece jeho učedníky a on nás potom poslal za Ježíšem, řekl, to je někdo větší než já, jděte za ním. My oba jsme viděli, jak Jan křtil Ježíše“. A ten rozumbrada si to nedal vymluvit. Pak se možná ozvali podobně další. Nějak takhle musela vypadat ta situace. A jiný : no, co říkáte, ti ještě jde. Ale co jsme byli my, to je kuriozita. Tam je nějaký strejc, má velkou autoritu, ten tvrdí, že jsi Izajáš. Proč? Mají tam za vsí Izajášův pomníček a moc se o něj starají. A tak prostě mají jistotu, že jsi Izajáš. Čili, tady je to taková rozehrávka, tak jako když je nějaká divadelní hra, ze začátku se ty osoby vlastně představí, potom to vrcholí, začne se to zauzlovávat, další (3) je tuším krize a pak (4) katarze. Ve 3. se to vyhrotí a ta 4. nakonec ukáže řešení a je to, řekněme, ten konečný „happy end“. Tak tohle to je taková psychologická rozehrávka té problematiky. Když se ty dvojice vypovídaly a když to nemohly těm lidem vysvětlit, protože oni měli svou vlastní představu o Ježíši, byli nepoučitelní. Když Ježíš ukáže to nebezpečí ukvapených závěrů, tak teď klade otázku: „A za koho mne považujete vy?“   Petr říká: „Ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha“. Ježíš mu říká: „Gratuluji ti Petře, dotáhl jsi to daleko, není to jenom chvilkové, ukvapené, ale probíhá v tobě ten poznávací proces, kterého se zúčastní i Bůh, kde Bůh zasahuje do naší psychiky. Blahoslavený jsi Šimone, synu Jonášův, že ti to nezjevilo tělo a krev, ale můj nebeský Otec“. Pak tady Petra prohlašuje za skálu, šéfa církve, který po něm, po Ježíši převezme místo. „Ty jsi skála, tobě dám klíče od nebeského království....atd.“ A pak říká ( Pozor !): „Jdeme do Jeruzaléma (vzápětí po tom, co ho Petr prohlásil za Mesiáše) Syn člověka (aby zdůraznil, že se to týká Mesiáše), jako Mesiáš bude zabit a 3.den vstane z mrtvých“. Načež Petr v této chvíli zatáhne Ježíše stranou a říká: „Prosím tě, vždyť to je nesmysl, to takhle není, to se ti nestane“.  Tohle je co?  No, dosaďte si to sami. Prohlásí Ježíše za Mesiáše a sám, když pak Ježíš něco říká, tak ho prostě „uzemní“ jako malého kluka. Toto je fenomén, který je doslova otřesný. Podobná věc se odehrála, když byli na hoře, o tom jsme nedávno mluvili, když se Ježíš proměnil, čili, je to taková drobná ukázka nebe. Jenže apoštolové usínají, když Ježíš mluví s Mojžíšem a Eliášem o svém utrpení. To je další pokus Ježíše, aby pochopili jeho slova. A tohle to se ovšem ukazuje i po Ježíšově zmrtvýchvstání, kdo ví kolik let po nanebevstoupení, seslání Ducha Sv., kdy Petr má vidění (Sk. ap. 10.kap.): „Vstaň, Petře, zabíjej a jez !“ A on odmítá: „Ani za nic, Pane, dosud nic nečistého jsem nejedl“. A to třikrát. Tady v tom vidění chce Ježíš Petra vyprovokovat, aby přešel ze SZ na NZ. On se pořád bál ten krok udělat. Zjevení skončí, Petr se chytá ze hlavu, co jsem to provedl? A teď slyší klepání na dveře. Shánějí se po něm. Posílá pro tebe Kornélius. Takže Petr si to zjevení dává do souvislosti s tím pokřtěním pohana, ale Petr se ho bojí pokřtít. Nechal se tím zjevením doslova dostrkat. Napřed byly rozpaky, až když všichni dostávají dary Ducha Sv., tak je pokřtí. Ale když přijde do Jeruzaléma, tak ho bratři volají na kobereček, cos to provedl?  Ty jsi pokřtil pohana! Šel jsi k pohanovi a jedl jsi s ním. Tady vidíme to zpomalené a těžkopádné přecházení na NZ. To je třeba si uvědomit. Že vlastně tento problém z toho světa, ve kterém my jsme zabydleni, do toho světa Ježíšova je nesmírně obtížný pro toho, kdo s touto věcí nepočítá. Jo, když s tím počítá jako s věcí, která se mně může týkat, tak to není problém. To je věc, která sice dá práci, ale je to práce radostná. A také jsme hovořili o tom, že duše jsou v očistci tak dlouho právě proto, že jsou vlastně nepoučitelné. Také my se musíme vzdát svých názorů  na Boha. Jistě, na sebe, na svoje šaty, jaký jsem, takový jsem, když si prostě budu šít šaty, tak si je ušiji podle svého vkusu. Ale když chci vyjít s Bohem, tak já se musím umět přizpůsobit tak, abych si s Bohem rozuměl, abych byl od Boha poučitelný. Toto je věc, na kterou se, bohužel, zapomíná a kterou netrénujeme. Tak v této postní době bychom si měli připomenout právě tuto věc. Jak říká prorok: „Roztrhněte si ne šaty, ale srdce“. My bychom měli opravit svoje myšlení, abychom byli schopni Ježíši rozumět, abychom uměli na Ježíšovy podněty dobře reagovat. Vidíme, že i takový velikán, sv. Petr neměl  tuto věc dořešenou, a víme, že později byl velmi, velmi opatrný na tyhle věci a velmi opatrný na takové to ukvapené myšlení. Počítejme s tím, že máme předsudky v tom, co považujeme za dobré a ty předsudky brzdí přísun Ježíšových informací. Ježíšovo slovo v nás nemá místo. Proč?  Právě proto, že člověk už řešení „má“. Jako ti lidé, kteří „věděli“, kdo je to Ježíš (Jan Křtitel, Eliáš atd.) a nikdo s nimi nehnul. Petr? A to se ti nestane! Na toto si musíme dávat pozor, ovšem napřed to musíme umět pochopit. A to nejpracnější je, než se člověk odhodlá – ten začátek.

Mt 16,13-20.

Když Ježíš přišel do kraje Césareje Filipovy, zeptal se svých učedníků: „Za koho lidé pokládají Syna člověka.............

Ta otázka od Ježíše není samoúčelná. Celý obraz nám vyvstane, když si to přečteme také u jiných evangelistů a zamyslíme se nad tím. Tohle jsme už několikrát probírali. Petr je za odpověď na tuto otázku pochválen. Jenže dále Ježíš začíná upozorňovat, že Syn člověka bude vydán, zabit....... A sv. Petr: „Kdepak, to se ti nestane“....atd. Nyní vidíme, jak záměrně Ježíš rozehrává ty diskuse, aby dostal určité věci do kontrastu a mohli si je učedníci dobře uvědomit a zapamatovat. Když dvojice učedníků chodili, tak si lidé nedali říct, nenechali vysvětlit, že Ježíš není Jan Křtitel, Jeremiáš atd. Pak Petr „zaboduje“, je pochválen. A pak zase bác, Ježíšovi nerozumí a dává přednost rabínským povídačkám o Mesiáši. No a ta Ježíšova výtka stojí za všechno. Vidíme, že i sv. Petr měl určitá místa nedořešená. Pak si Ježíš zavolá všechny a říká: „Kdo chce být můj učedník, zapři sám sebe, vezmi svůj každodenní kříž. Pozor ale, ten kříž je ve slovníku až na nejméně 3. místě, řecky tam je stavros. Na prvním místě je kůl, trám, na druhém je kolová hradba. Takže to může být „vezmi tu svoji kolovou hradbu – vezmi svoje předsudky a zahoď je“.  „Zapři sebe“, to není půst v našem slova smyslu, ale „dej si pozor na ukvapené reakce“ (např. bez rozmyšlení řeknu ano, já věřím, nebo sv. Petr „to se ti nestane“, aniž by uvážil kdo je víc, Ježíš nebo rabín ) – neuvážené prohlášení o tom o čem je „pevně“ přesvědčen. Proč si toto připomínáme právě dnes?  Skutečná velikost člověka není v tom, že nedělá chyby. Bez chyb není nikdo. Svatý Jan evangelista říká : „Kdo by si myslel, že je bez hříchu, je lhář a pravda v něm není.“ Důležité je, aby se člověk po chybě dovedl zarazit, zamyslet a hledat správné řešení pro příště, až se opět ocitne ve stejné situaci. Sv. Petr a Pavel jsou nám obrovskými vzory. A ten jejich životopis v evangeliích nám připomíná: „Člověče, neztrácej po hříchu hlavu. Ale každý hřích, malý i velký musíš brát jako projev nedořešené, nekvalitní víry, musíš se zamyslet nad svojí vírou.“ Čili, v tomto směru nám schází velikost sv. Petra. Nezapomeňme, že Ježíše 3x zapřel. I sv. Petrovi to dost dlouho trvalo, než na to přišel, jak se naučit reagovat po chybě. Ale po zapření na to přišel a tak se stal Petrem ještě svatějším. Na Zelený čtvrtek Ježíš říká: „Této noci se pohoršíte nade mnou.“ Petr říká: „Ne“, pak přísahá. Pozor, to mohl být dobrý skutek. Sv. Petr se mohl cílevědomě zavazovat, aby Ježíše nezradil. Sv. Petr v této chvíli měl dobrý úmysl a mohl to být i dobrý skutek, ale co naplat. Musíme se dívat na celkovou bilanci. Když dojde k té kritické chvíli na nádvoří, tak jak předpověděl Ježíš. Ježíš po Petrově zapření se na něho podívá, možná, že udělal gesto („Neříkal jsem to?“), ale Petr ví, uvědomuje si tu svoji chybu. „Já neměl Ježíšovi slibovat, ale zeptat se ho, co mám dělat a on by mi řekl, abych nešel k ohni.“ Tady začíná (pramení) ten Petrův uvážlivý rys, aby počítal s ukvapeností, chybami.  Tato chyba udělala ze sv. Petra ještě svatějšího sv. Petra. Je dobré si do kontrastu postavit osobu Jidáše, který chtěl svoji vinu odčinit  sám, bez Ježíše (mnohokrát jsme o tom mluvili). Sám sobě sliboval, sám to chtěl napravit až do konce („co si o mně lidé pomyslí?“). Ta špatná lítost ho přivede až k sebevraždě. Petr ví, že bez Ježíše takové gesto nemá cenu. Sv. Petr dokázal (když prohlédl) jít za Ježíšem jako hříšník, kdežto Jidáš ne. Kdybychom si připustili tenhle Petrův rys, bylo by to velice užitečné, protože každý hřích je dokladem toho, že naše víra je slabá a že máme jít za Ježíšem jako hříšníci pro lepší víru a ne hrát si jako Jidáš, kdo je vždycky dobrý a kdo vždycky dovede sám napravit chybu, kterou jsem udělal.  Když to dokážeme, bude z nás mít sv. Petr radost.

Mt 16,13-19.

Když Ježíš přišel do kraje Cesareje Filipovy, zeptal se učedníků: „Za koho pokládají lidé Syna člověka?“.......... Ježíš řekl svým učedníkům: „Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům, buď bude jednoho mít v nenávisti a druhého milovat, nebo.............  Proto vám říkám, nemějte starost o svůj život, co budete jíst, co budete pít, ani o svoje tělo, čím se zaodějete. Zda život není víc jako jídlo a zda tělo není víc jako roucho ? Pohlédněte na nebeské ptactvo,..........atd.

Máme rozdělanou problematiku z minulé promluvy a to dnešní evangelium nám přidá k tomu tu tematiku minulého kázání ještě jeden otazník. Nedělejte si starosti, pozorujte polní lilie jak rostou, nelopotí se a ani Šalamoun ve své nádheře nebyl tak oblečený jako jedna z nich. Když čteme tuto pasáž a brali bychom to do důsledku, měli bychom se mít dobře. Jak to, že se nemáme dobře? To je ten otazník. Kde je ta Boží dobrota? Ta Boží láska? V 11. kap. Matouše je jasně řečeno: „Pojďte ke mně všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi a já vás občerstvím. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mě, vždyť mé jho je příjemné a mé břemeno je lehké“. Jak to, že na člověka přichází utrpení? To už pak není lehké břemeno. Nezapomeňme na to, co jsme si říkali o problematice Smyrny, Filadelfie a Thyatíry (Apokalypsa,2. a 3. kap.) Smyrenské obci je řečeno: „Neboj se toho, co budeš trpět!“ No, to není žádné lehké břemeno. Ale Filadelfii říká: „Já tě uchráním“. Ta už má lehké břímě ten text (Mt., 11. kap.) „moje břemeno je lehké“, to neplatí pro každého člověka. Ale každý člověk tu možnost má, aby Ježíšovo břímě bylo lehké. Každý člověk může dosáhnout i tu Thyatíru, kde Ježíš říká: „Dám ti moc nad pohany. Budeš je bít, jako hrnčíř železným prutem rozbije hliněnou nádobu“. Filadelfii už nedává moc nad pohany, ale říká: „Uchráním tě, protože ty jsi uchránil mé slovo“. A Smyrně neříká uchráním tě. Smyrna neuchránila třeba jenom nějakou větu, prvek z Ježíšovy nauky. A proto už musí trpět. Pro ni platí, neboj se toho, co budeš trpět. Filadelfie zachovala slovo, proto je uchráněna utrpení. Smyrna nezachovala slovo, proto Ježíš ji nezachová od utrpení. Jenže Ježíš tady ve své laskavosti nabízí náhradní program – zaměstnání: „Počítej s tím, že budeš trpět, ale i to utrpení ti může přinést ovoce“. Filadelfie to ovoce má lacinější a Thyatíra může mít dokonce ovoce větší. A proč? Bůh nedělá protekci, všichni máme stejnou příležitost. Jak to, že někdo má tu cestu ke spáse lehčí, pohodlnější – Filadelfie má pohodlnější než Smyrna – proč? No, právě proto, že někdy nám utečou Ježíšovy klíčové rady. A proto se teď vracíme k tomu minulému. Dostal jsem od jednoho pána krásně napsanou tu problematiku, takže klidně bych to mohl tady přečíst, ale minuli jsme se, takže ten jeho papír v ruce nemám. My si řekneme jenom pár bodů z té problematiky, které si budete moci ověřit a uvidíte sami, jak to s tou Smyrnou nebo Filadelfii souvisí. A také s tím dnešním evangeliem, protože pro Filadelfiiplatí: „Nedělej si starosti! Nedělej si starosti, co si oblečeš atd.“ Ale někomu říká, počítej s tím, že celý život budeš chodit v hadrech a nebudeš mít, kde by si v klidu nocoval. My musíme brát ty texty tak, jak jsou a nesmíme od toho vykličkovat, musíme si uvědomit, když na nás ty životní trable doléhají, že nám Bůh chce něco připomenout. A respektive, že my jsme si vybrali mezi Smyrnou a Thyatírou. Nám se víc líbila ta atmosféra ve Smyrně. Někomu se líbilo to kázání ve Filadelfii, tak se nastěhoval tam. Tím, jak on si vybral kázání, tím si také vybral osud. My už ovšem nemáme Smyrnu a Filadelfii, ale my přesto stojíme před tou volbou. Např. to je ono: „Když tě někdo udeří na tvář pravou, nastav mu levou!“ Někdo čte jenom tu větu, nečte evangelium celé a v tom vidí ideál křesťanské dokonalosti. Jiný čte evangelium jako celek a řekne si: „Pozor, tady je chyták“ a tím rozhoduje, že jeho život bude pohodlnější, mírnější. A nebo, když jsem měl s tím sousedem sále nepříjemnosti a chtěl jsem mu nastavit tvář, pak se mi ukáže, že to nejde, že to nevydržím a slibuji, že příště tu tvář nastavím. A zapomínám, že jsem se špatným čtením Bible odsoudil k tomu, že ze sebe udělám fackovacího panáka, který se uvnitř užírá a potom, když se prohřeším proti povinnostem fackovacího panáka, vzniká v člověku opravdu hřích, i když úplně zbytečný. Když si člověk řekne: „Nastav tvář“, ten si opravdu vybere. Tady bychom mohli říct, že je to něco jako Smyrna. Kdo čte jenom to jedno místo, tak je povinen to dodržet a nechat se otloukat. Když pořádně čte Bibli, tak najednou si zvolí něco podobného Filadelfii a už se zcela s těmi Ježíšovými instrukcemi těm trampotám vyhne. Klíč k řešení je v tom, zda čtu Bibli jako celek a pořádně a nebo zda si z té Bible vyďobávám myšlenky podle svého vkusu. Bible totiž někdy má jasnou přímou řeč. Např. Ježíš říká, nepomine čárka ze Zákona. Tato věta platí za všech okolností. Ale někdy najdeme v Bibli, kde jeho přátelé se ptají, proč jsi tady, proč nejdeš do Jeruzaléma? Ježíš říká, já tam nepůjdu, běžte vy! A Ježíš tam šel. „Běž dělat mítink do Jeruzaléma!““Já mítink v Jeruzalémě dělat nebudu“. A Ježíš tam šel neohlášen, bez toho mítinku. Povrchní čtenář bude myslet (dumat), že tady Ježíš lhal. Ten, kdo je poučen, dosadí si: „Běž dělat mítink do Jeruzaléma a ne tady“. Ježíš tam nešel dělat mítink. Kdo nemá přehled o Písmu sv. a nedává to dohromady, tak ten v tom může vidět lež. A lež to není. Nebo jiná věta (Luk. 22): „Když jsem vás poslal bez měšce, mošny a opánků, měli jste nedostatek?“ „Neměli“. Ty dvojice šly „nalehko“. To souvisí s dnešním evangeliem. „Teď však, kdo má měšec, vezmi si ho, podobně i mošnu! Kdo nemá, prodej plášť a kup si meč! Nebo musí se na mně splnit..........Oni mu řekli, Pane, tady jsou dva meče“. On na to: „To stačí!“ „Ano, dřív jste se nemuseli starat, nepotřebovali jste nic“. To měli tak zařízeno od Boha, že všechno klapalo. Ty zážitky nemusí být jenom pro ty dvojice. To dnešní čtení nám říká, že Bůh je ochoten o nás, o náš blahobyt se postarat. Kde se o tom rozhoduje? Zda budu moci jít bez měšce, mošny a opánků? A nebo se musím starat. Zas je tady rozdíl mezi Smyrnou a Filadelfii. Rozhoduje se o tom, zda se budu vracet k Ježíšovým slibům a nebo Ježíšovy sliby nechám být. Ta Ježíšovy sliby platí stále. Ta věta: „Kdo má měšec, vezmi si ho, také mošnu...atd.“ je ironie. Zrovna tak, „kup si meč“. Čili, „doposavad vám to šlo, ale jestli chcete zapomenout na mé sliby, klidně na ně zapomeňte!“ Mt. 26. kap.: „......všichni, co sahají po meči, zahynou mečem. Nebo si myslíš, že nemohu prosit Otce a dá mi víc než 12 legií andělů?“ Tady jsme u toho, zda tu ironii rozeznám a neb to beru jako vážnou instrukci a potom opravdu se pokouší ten sv. Petr Ježíše chránit. A Ježíš se zatím může chránit proti daleko větším jednotkám sám, aniž by vytáhl meč. Když Ježíše zatknou, Petr uteče. („Koho hledáte?“ „Ježíše Nazaretského“. „Já jsem to“. A teď všichni padnou na zem). Protože Petr nepostřehl tu černou ironii, právě tím si vybral, že bude spoléhat na meč a nakonec před přesilou uteče. Kdyby spoléhal na Ježíšovy sliby, sám by se naučil bránit tím Ježíšovým způsobem. Např. Ananiáš a Safira. Protože lhali, na Petrovo slovo padli. Tady jsme u toho. Mohu si vybrat „kup si meč“ a nebo Ježíšovy sliby. Přátelé, když si chcete přečíst to „nastav tvář“ a budete to brát bez souvislosti, tak se odsuzujete k tomu, že budete ze sebe dělat fackovacího panáka. Jenže doporučuji číst Bibli celou. V neděli to 1. čtení bylo:  „Nebudeš ve svém srdci chovat nenávist vůči svému bratru, ale pokáráš ho“. Toto je důležité, aby nebyly konflikty. „Oko za oko, zub za zub“ to je např. 2. kniha Mojž. 21. kap., nebo 3. kniha Mojž. 24. kap., a nebo 5. kniha Mojž. 19. kap. je to opatření  k potrestání, které je úměrné. Že to platí i v NZ, to nám dokazuje Mt10,22: „Až vás budou pronásledovat v jednom městě, utečte do jiného!“ Tady není „nastav druhou tvář.“ Pozorný čtenář, který zná Bibli a ten Mojžíšův zákon „oko za oko, ....“ a hlavně ten příkaz „nemlč, když ti bude někdo ubližovat, aby nevznikl hřích ve tvém srdci“, takový člověk byl ve střehu. Tady to vypadá také jako chyták, jako to „kup si meč“. A že tomu např. sv. Petr rozuměl, dokazuje Lk 17,3-4, kde Ježíš říká: „Zhřeší-li tvůj bratr, domluv mu, dá-li si říct, odpusť mu. Když zhřeší 7x a vrátí se a řekne  „lituji“, promiň, odpusť mu“ Když řekne promiň a když to není fráze. Tady vidíme jednu věc. Kdo čte Bibli bez souvislosti, ten si řekne „kup si meč“ Ježíš nařizuje. Tím se ale odsuzuje k utrpením a trampotám, které sebou ten meč nese. Kdo zná Bibli celou, ví, že se nemusí nechat otloukat a užírat se v sobě. Nikdo necítí v sobě nadšení vůči tomu, kdo mu ubližuje. Čili, tady je: „Utečte, když vás budou pronásledovat“. A to je odpověď. Další odpověď na to je: „Pokárej ho“. A když 77x za den přijde s dobrým úmyslem i když zapomene na předsevzetí, a pak se omluví- a to jsou jenom menší přestupky – i za ty má být pokárán, když si uvědomí svou chybu a snaží se napravit, nemusím trvat na trestu. Čili, kdo řekne „odpusť“, když tě udeří v neopatrnosti na pravou tvář, nastav druhou tvář „k políbení“. A tak si můžeme vybrat, buď čtení celé Bible a pak nám vyjde: „Kdo tě udeří na pravou tvář a lituje opravdu, nastav tvář k políbení“. Kdo nečte celou Bibli, je vázán nastavit tvář a neuhnout. Máme na vybranou.  

Mt 17,1-9

Ježíš vzal sebou Petra, Jakuba a jeho bratra Jana a vyvedl je na vysokou horu, aby byli sami. A byl před nimi proměněn. Jeho tvář zazářila jako slunce a jeho oděv zbělel jako světlo.......... Toto je můj milovaný Syn, v něm mám zalíbení, poslouchejte ho............Nikomu o tom vidění nepovídejte, dokud Syn člověka nebude vzkříšen z mrtvých !

Abychom tomu dnešnímu úryvku porozuměli, je nutno zařadit do souvislosti ten dnešní úryvek, to, co je v evangeliu před tím  a za tím – to spolu souvisí. Pak si řekneme, proč k celé té záležitosti došlo. Ježíš hovoří o svém utrpení. Bývá to nadepsáno: Ježíš poprvé předpovídá své utrpení, podruhé  atd. Přesně vzato ovšem je, Ježíš upozorňuje na Mojžíše a proroky, kteří  jeho utrpení předpovídají. Jenže apoštolům se to nezdá a zásadně to odmítají. Petr např. si vezme Ježíše stranou a začne mu domlouvat. „Domlouvat“ je zmírněný výraz, totiž tam má být „začal ho kárat“. A kárat a domlouvat je něco jiného. S Ježíš mu odpověděl, „Jdi mi z očí, satane! (Jdi za mnou satane)“. To je nejhorší označení, které z Ježíšových úst může vyjít (pokud ovšem nemluví přímo o satanovi). A právě Petrovi se dostává toho nelichotivého pojmenování, právě Petrovi. Kvůli čemu? Inu, kvůli tomu, že Petr dosud má ty rabínské představy o Mojžíšovi a prorocích a o Mesiáši. Rabíni si vylepšili to, co říkali Mojžíš a proroci. To bylo v plné shodě se skutečností. Ale páni rabíni to pozměnili, tak celá ta rabínská teologie v době před Ježíšem vykresluje Mesiáše zcela jiným způsobem. Na první pohled se to totiž nerozezná, je to několik málo takových bodů. Když ale člověk začne pořádně číst, tak ty rozdíly najde. A jsou to horentní rozdíly. Podle proroků to pro danou situaci vychází a Malachiáš to přímo říká, že když přijde Mesiáš, napřed zahájí soud nad židy, potom bude soud nad pohany a bude obnoveno království Izraele. Jenže páni rabíni si nechtěli připustit, že by mohli být souzeni Mesiášem a oni toto místo u Malachiáše vynechali. A Mojžíše četli zkresleným způsobem. To připomíná určité křesťanské církve, když argumentují Písmem, tak mají několik úryvků vytržených z kontextu a z nich sestavují tu svoji teologii a proto je jich kolem 250. Tady jsme u toho. Já musím mít tu Bibli celou, v souladu mezi sebou. A totéž dělali rabíni. Jistě, ten rabín argumentoval Písmem: „Až přijde Mesiáš, On vás, Římané, požene. Těšte se, jak budete utíkat!“ Vždyť prorok ten a ten říká a teď cituje o tom, jak židovský národ bude mezi všemi národa vážen, jak pohané budou chodit k Bohu Jakobovu a budou ho uctívat atd. To je pravda, jenom vtip je ten, že podle Mojžíše a proroků vychází, že napřed se musí židé obrátit, změnit svůj způsob myšlení a teprve, když to učiní, tak teprve jim Mesiáš dá politickou svobodu. A opak nastane ten blahobyt v Izraeli a v celém světě. Kdyby pořádně četli, tak by si uvědomili, že když přijde Mesiáš, napřed zatočí s námi. To jim nevonělo. Oni se nezamysleli nad tím, kde Mojžíš varuje a upozorňuje, že každé utrpení má svůj důvod, buď v současném hříchu, buď ve špatném postoji nebo v nedořešených věcech atd. Když napravíš svoje jednání, já tě zavedu zpět, ať budeš kdekoliv a rozmnožím tě atd. (5. kniha Mojž., 30. kap.).Toto místo se vynechávalo, jenom se říkalo: „On přijde a vyžene Římany“. A tak pomocí těch vadně citovaných úryvků proroků vznikla ta rabínská nauka o Mesiášovi, která dokonce zastavila jakýkoliv možný kontakt a porozumění s Ježíšem. Oni toužili po Mesiášovi, ale ten tesař z Nazareta jim pil krev. Ale po Mesiášovi upřímným srdcem toužili. A když chce Ježíš s tímto pohnout, On o tom káže, o problematice té rabínské deformace. A jedna z těch otázek je právě ten osud Mesiáše. Podle Mojžíše a proroků se dá odvodit smrt Ježíšova. Malachiáš jasně říká a z Mojžíše to lze odvodit, že napřed musí být náboženská reforma a potom to ostatní, Dokonce je tam řečeno, přijde ten, koho čekáte (Mesiáš) do svého chrámu. To je jasná předpověď o Mesiášovi. Když Izajáš mluví o utrpení Mesiáše, tak mluví tak, že tam není použito jednoznačně „Mesiáš bude zabit“, že bude ukřižován. Čili, ta představa o Mesiášovi byla zkreslena, že Mesiáš bude trpět tam není přímo jmenováno. Ovšem naprosto je jasné, že napřed musí být ta náboženská reforma a potom vyjdou v plném světle ty ostatní předpovědi i o té Mesiášově smrti. Tam je to dáno obecně, jako problém odmítaných proroků. Takže Ježíš chce apoštolům tu záležitost vysvětlit a začne jim dokazovat, že z Mojžíše a proroků vyplývá, že Mesiáš musí být ukřižován, musí být zabit. A pakliže Ježíš něco říká, pak je to jen to, že bude ukřižován. Ale to zabití je jasné z proroků. A Petrova chyba je právě v tom, že od Ježíše si nenechá vysvětlit Mojžíše a proroky, protože on se to už předtím naučil od pana rabína. A tady jsme u toho paradoxu, že tady dochází k určité dvojkolejnosti myšlení, není to psychická porucha, ale jako psychická porucha to funguje. Pakliže chceme po logické stránce zdůvodnit Petrovo jednání, tak to nemůžeme zdůvodnit, protože to odpovídá opravdu chování člověka s psychickou poruchou. Ovšem nejde o poruchu, na kterou by se daly prát prášky. Jde o špatný způsob myšlení, které vede ke špatným závěrům. A tohle je právě ono. Ježíš toto nemůže u apoštolů prosadit, ukáže se, že to až do své smrti nemůže prosadit a úplně se to neprosadilo ani po Ježíšově smrti. Ale za to je utrpení atd. Když nejde prosadit správný způsob myšlení, tak zase Bůh prosadí utrpení a bolest a rozbití Jeruzaléma  a pogromy židů – Osvětim, Majdanek atd. To všechno nemuselo být, kdyby oni si řekli, počkej vždyť to přece říká Ježíš a Ježíš není žádný malý kluk. Tady je právě ten paradox. Kdyby se Petra někdo zeptal, kdo je Ježíš – no přece Mesiáš. A kdo je víc Mesiáš nebo rabín? Že se tak hloupě můžeš ptát?! A Ježíš ještě předtím úmyslně zavede rozhovor: „Za koho lidé považují Syna člověka?“ A apoštolové mu vykládají, jak nemohli takové ty místní rozumbrady přesvědčit o tom, že Ježíš je někdo jiný než Jan Křtitel. A pak Ježíš ještě připomíná Petrovi a dává mu moc klíčů a teď, to je úmyslně připravené aranžmá a teď začne tento Ježíš, Petrem prohlášený, za Mesiáše, Božího Syna, začne upozorňovat na to, co píše Mojžíš a proroci, ale Petr i v této atmosféře, kdyby byl ochoten i v této chvíli říct, že Mesiáš je víc než rabín, v dané chvíli Mesiáš je úplně zastaví. Proč tohle to líčíme?  Protože ta dnešní epizoda je pokračováním této záležitosti, je to, abych tak řekl, druhý Ježíšův pokus aspoň u Petra, Jakuba a Jana prosadit uváženou reakci, aby vedli uvážený dialog s Ježíšem, aby nepálili na něj od boku, abych tak řekl, bez rozmyslu ty rabínské poučky. Takže tady to aranžmá je ještě velkolepější. Vzal Petra, Jakuba a Jana, jenom takové 3 prominenty, vyvedl je na vysokou horu, to dělal Ježíš častěji, když si chtěl popovídat. A teď když jsou na té hoře, oni se koukají a najednou vidí, že Ježíšovi zbělel šat, jak by ho žádný bělič nedovedl vybělit (Mk., Mt., Lk.) a tvář mu začala svítit, nemohli se mu podívat do tváře. Teď, když Ježíš se dá „do gala“, objevují se dva další muži, kteří se s Ježíšem vítají, možná to vyplynulo z rozhovoru  a nebo bylo představování, že šlo o Mojžíše a Eliáše, dvě špičky SZ a Ježíš s Mojžíšem a Eliášem začnou probírat Mojžíše a proroky. Kvůli čemu? Petr tak před týdnem, nechtěl pochopit, co Ježíš říkal o své smrti. Tady znova přichází na přetřes toto téma u Mojžíše a proroků. Jsou tady jenom ti špičkoví apoštolové a vidí před sebou Mojžíše a Eliáše a Mojžíš a Eliáš potvrzují pravdivost toho, co jim Ježíš před týdnem řekl. Apoštolové na začátku říkají: „jé, tady je to fajn, jestli chceš, uděláme 3 stany, jeden pro tebe, jeden pro Mojžíše a jeden pro Eliáše a každý z nás bude jednomu sloužit atd.“ Ale jakmile začali mluvit o tom „zakázaném“ tématu, apoštolové usínají – schůzový efekt (na otravné schůzi). Protože to, co jim řekl pan rabín, má v nich větší váhu. Je to chyba apoštolů, oni si měli promyslet, jak by měli s Ježíšem hovořit a jak by měli posuzovat toho rabína. Teď ještě navíc přichází nejtěžší kalibr. Zastínil je oblak – připomíná nám to oblak na poušti a oblak nad Archou úmluvy – v oblaku je slyšet hlas: „Toto je můj milovaný Syn, v něm mám zalíbení, poslouchejte ho! Učedníci to slyšeli, báli se a jak se zdá, omdlévali strachem. Ježíš pak přistupuje, probouzí je, už je „v civilu“ a říká jim, nikomu neříkejte, dokud Syn člověka nevstane z mrtvých. A představte si, že oni mu na to řeknou a proč teda říkají rabíni, že má napřed přijít Eliáš? To je hezké! My si musíme uvědomit tento hrůzostrašný paradox, který blokuje naše jednání, tak jako blokoval apoštoly – zdánlivě v takových obyčejných, nenápadných projevech křesťanství a proto je tolik křesťanských církví a proto my kolikrát nakonec nevíme, co chceme. Máme teď obrovské možnosti a vůbec nejsme o nic lepší než jsme byli. My si musíme uvědomit tuto tragedii, která začíná docela obyčejným, takovým, no, přece to je jasné, já mám dobrou vůli a je to tak daleko, že i na obrovské repríze toho pokusu probudit, otevřít apoštoly, oni také selhávali. Oni se děsí Boha, omdlévají strachem. Ale když mluví Eliáš a Mojžíš, usínají. Je to v nesouhlasu s tím, co oni o tom vědí. A tady je ten paradox – s tím musíme počítat, že člověk někdy podobnou chybu dělá v křesťanství a to častěji, než by se zdálo. Toto jsem vám chtěl říct. Chápete, po souvislostech, že nejde celou záležitost odbýt tím, že se bude mluvit jenom o té pasáži, jak Pán Ježíš předvádí svou velebnost. Je tady ten obrovský horor toho, že lidé tváří v tvář Bohu dokáží si „sedět na vedení“ a kvůli tomu  je utrpení, kvůli tomu je plno církví, utrpení, nemocí, kvůli tomu byli koncentráky, kvůli tomu byl rozbit Jeruzalém atd.,atd. Jinak by to nebylo.    

Mt 17, 14-21

„Nemohli ho uzdravit…“

Jednání JK:

a/ dal příkaz: „uzdravujte všechny nemoci“

b/ dal učedníkům moc některé nemoci uzdravovat.

c/ kdy byl nezdar a tím "počkejme, až přijde JK", JK učedníky ostře pokárá.

Z toho plyne, že museli mít v moci celý úkol vyřešit alespoň nepřímo.

Kdyby JK jim už předtím řekl „začkoli budete prosit, dostanete“, tak jasně má právo se zlobit, protože v případě nezdaru mohli si vyžádat doplnění výbavy darů.

Nezdar: Mt 17,20, „neodbytný přítel“, Mt 7,7 (proste, hledejte, tlučte), Lk 11,9-l3 (proste, hledejte, tlučte). Takže Mt, 17,20 není první vyřčení možnosti vyprosit si vše, co potřebuji, ale už v Horské řeči to bylo (Mt 7,7). Ale i kdyby nebylo toto řečeno ani jednou, pak si to mohli domyslit takto: Ježíš nám dal příkaz, Ježíš nemluví do větru, nechce od nás nemožné, Ježíš je Syn Boží a posílá ho Otec a tudíž je to Otcovo přání (uzdravujte). Otec mne vidí když jsem v komůrce a tudíž se mohu na něho obrátit, když není Ježíš k dosažení („Otče, JK nám nařídil…, nyní není tady, proto se obracíme na Tebe jak postupovat dál. Dodej nám prosíme moc..“). 

„Začkoli budete prosit, dostanete…“ je jeden z nejčastějších textů. „Neodbytný přítel“, Mt 7,7, Lk 11,9, „Řekněte hoře“, Mt 10,1 (dal jim moc nad nečistými duchy, uzdravovat každou nemoc…), Mt 10,8 (uzdravujte nemocné, malomocné očišťujte, křiste mrtvé, vymítejte démony), Mk 11,12-14 (prokletí fíkovníku), Mt l7,20 (řekněte hoře), Lk 17, 6 (řekněte moruši…), ,,Začkoli budete prosit“ (Jn 14, 12-14).

Zde je nějaká slepá skvrna – sféra, viz „až dosud jste za nic neprosili“. Chybu nemůžeme hledat v tom, že nemají moc v tomto bodě, že nemohli vědět, že moc v tomto bodě nemají. Někde však chybu nutno hledat. Mohli a měli to vyřešit.

Možné chyby:

·         při nezdaru nemyslí na přísliby, ergo počkáme…

·         možná že zpanikařili

·         "stará látka" je sice zapomenuta, ale nová nauka JK není opakována

·         nelze vyloučit také neintegrovanost

·         nelze vyloučit zmechanizování po počátečních úspěších (Lk 10,l7), přestává bdělost, nepoužívají se π-funkce, ale sigma, cf Petr jde po vodě.

·         je možné, že těch faktorů je více, nebo kombinace vyjmenovaných.

Z důvodu zmíněných faktorů dochází k zastavení vlastního iniciativního jednání a k odkladu a tím to „počkáme..“. Zde otec toho kluka musí čekat nanejvýš několik dnů. Ale když JK odejde, a Církev nebude umět uzdravovat, potom celý život budou muset lidé trpět, nebude moci přijít KB v plné slávě, Bůh bude muset stimulovat lidi drasticky, utrpením, zatímco by je rád stimuloval jemně, odměnou, nebo alespoň malým utrpením viz. Petr se topí. A když se potom rozšíří to "koho Bůh miluje, toho křížkem navštěvuje", pak lidé budou v tomto světě nestimulovatelní, zbude pouze hřích a znamení Jonášovo. Ale to už je ta nejdrastičtější stimulace. Pak  už je na řadě očistec nebo peklo.

Z toho je vidět nedbalý postoj vůči darům. Říká se, že charismarta nejsou třeba, nebo že jsou v jiné formě. JK se nebere vážně, jako by to byl malý kluk. je to podobné reakci lišky na hrozny, které jsou vysoko: „Jsou kyselé“.

JK klasifikuje učedníky v důsledku nezdaru jako pokolení nevěřící a zvrhlé. Nevěří – Bůh něco řekl, ale člověk tomu nevěří. Zvrhlost - slepota, otupělost.

Panika vzniká často při nezdaru viz. Petr jde po vodě. Tento jev se vyskytuje také u darů, které člověk dostal a to nejen slíbených. Tím spíše může vzniknout u slíbených.

„Tento druh se vymítá…“ spíše znělo: „Tento druh jste mohli vymítnout po postu a modlitbě“. Půst a modlitba nejsou nástrojem, ale pomůckou k obdržení darů, vyžádání si darů. Už samo znění „Tento druh se vymítá…“ by svědčilo o absolutní platnosti, tj. i JK by jej měl potom tímto způsobem vymítat. Kdyby ale JK byl výjimka, potom by řekl: „tento druh vy můžete vymítnout pouze...“. JK však neříká „vy nemůžete…“, ale „nemůže být vymítnut…“, přitom sám uzdravuje pouhým jediným úkonem. Ergo je nutné větu chápat takto: "vymítněte, když se napřcd budete modlit a postit, (eventuálně) modlit tak, že nebudete mít na nic čas tak, že necháte všeho být, t.j. i jídlo, takže z této koncentrace na modlitbu vyjde půst.

Bůh po nás chce rozvoj, chce nás stimulovat. Nechce nám to dát zadarmo. Ne proto, abychom si to zasloužili, ale proto, abychom měli co největší podíl na vlastní spáse, na „zařazení“ v nebi.

Mt 18,21-35.

Petr přistoupil k Ježíšovi a zeptal se : „Pane, kolikrát mám odpustit bratru ….?...jestliže každý svému bratru ze srdce neodpustí...... .

Podobenství je to známé, ale kdoví, kolik lidí by to dovedlo vysvětlit do poslední tečky, protože problém odpuštění je velmi závažný a bohužel není správně nebo dostatečně chápán. A přitom odpouštět druhému jsou vůbec nejcennější odpustky, které existovaly, existují a budou existovat. To ostatní, např. modlitby za zemřelé atd., to je jenom druhořadý až třetiřadý zásah proti tomu dnešnímu. Odpouštět dovede ten, kdo dovede beze zbytku vyřešit texty týkající se odpuštění. Ten, kdo nerozumí tomuhle Ježíšovu receptu, ten nedovede odpouštět a velmi se nadře. Musí se to pracně učit. Nestačí se čas od času vypovídat např.  „choval jsem nenávist vůči bližnímu, ale přemohl jsem to atd.“ To vůbec není řešení. Nyní tuhle problematiku nemůžeme řešit, ale pouze na ni upozorňuji. To odpouštění nelze oddělit od předcházejících veršů 18. kap („Zhřeší-li tvůj bratr........“). U Luk. 17, 3-4., je: „když zhřeší tvůj bratr, vytkni mu to, a když to olituje, odpusť mu. Když se i 7x za den prohřeší proti tobě a 7x se vrátí  se slovy „ mrzí mně to“ – odpusť mu. To „odpusť“ od provinilého je podmínkou, je to požadavek. Jenže nestačí jenom říct odpusť. Tím nejsem z té věci úplně venku, protože těžiště tohoto receptu je v tom, co se četlo včera (Mt. 18., 15-18.). To je velice konkrétní recept, jenže nám se zdá nesrozumitelný (možná, že nad ním ohrnujeme nos), protože na to nejsme zvyklí, nemáme s tím žádné zkušenosti. Dnešní podobenství říká : Byl služebník a dlužil svému pánovi 10 000 hřiven. Ježíš to líčí podle tehdejší praxe. Na prosbu služebníka mu pán všechno odpustil (služebníkovi). Jenže ten potkal druha ve službě, který mu byl dlužen 100 denárů (mnoho, mnohokrát méně, než první služebník dlužil pánovi). A právě proto, že on ten malý obnos (dluh) neodpustil druhému služebníkovi, pán, když se to dozvěděl, rozhněval se a odvolává to, co předtím řekl. Pěkný kšeft, že ?!Vidíme, že v téhle otázce je Ježíš naprosto nekompromisní. Tady nejde jen o takové nonšalantní odpouštění, nebo přecházení, mávnutí rukou přes chyby těch druhých, nebo, že si řeknu „moudřejší ustoupí“. Tady vůbec nejde o to ustoupit, s nikým se nehádat. Cílem, který Bůh tvrdě a neústupně sleduje, je právě pohled nás samotných. Když se nám na tom druhém něco nelíbí, musíme se zarazit a zamýšlet se nad tím. Zrovna tak, když uděláme hřích, nebo faux –pas, nebo uděláme (neuděláme) něco kvůli zapomenutí (a to není hřích), atd.  Opilec, když udělá něco v tomto smyslu, nemusí mít hřích, protože má sníženou zodpovědnost. Jenže, když bourá autem, může zabít lidi. Třeba si uvědomit to, že abychom mohli přijít do nebe, musíme mít opravenou svoji povahu, musíme být připraveni na stálý kontakt s Bohem (vzpomeňte si na to, jak jsme si říkali o „ponorkové nemoci“. Ta „ponorková nemoc“ v nebi, bude lidem znemožňovat ten jejich pobyt v nebi. A proto, abychom odstranili tu „ponorkovou nemoc“ vůči Bohu, inkompatibilitu s Bohem je důležité, abychom se dovedli zarazit a zamyslet se nad tím, jestli ten druhý nemá pravdu, jestli já něco nevidím zkresleně, když se mi zdá, že mi ten druhý ubližuje. A když je to nevědomost ze strany druhého, tak já ho musím napomenout, pokárat. Když je to omyl ze strany druhého právě proto je tu ta instrukce „když řekne odpusť“, tak odpusť. Musíš počítat s tím, že člověk svoji povahu den ze dne nepředělá a že to dá práci znovu a znovu se vracet. V první řadě je třeba upozornit druhého na chybu. A když ten druhý řekne „já s tebou nesouhlasím“, tak si to sním musím prodiskutovat, protože, co když ten druhý má pravdu a já se ve svém obvinění pletu, co když nakonec dělám chybu já a nevím o tom. Na druhé straně, když ten druhý řekne, „znávám, udělal jsem chybu“, musíme si být vědomi, že povaha toho druhého se nezmění ze dne na den, že ten typ myšlení se neopraví za 5. minut, jednorázovým přesvědčením, jednorázovým rozhodnutím. A proto je tak důležité to vědět a ví to jenom ten, kdo začal nad svými chybami uvažovat, ví, že někdy to dá pěknou práci tu chybu najít. A pak, i když člověk ví, jak správně jednat, v krizové situaci to zapomene a často spadne do toho starého. A musí znova začít. proto je tak důležité to odpouštění bližnímu. Je to tvrdý požadavek, ale pořád snazší, než očistec, očistcové utrpení. Umět odpouštět druhému znamená, že po smrti mohu mít očistec typu lázeňského přeškolování resp. doškolování poblíž „nebeských bran“. A nejde jen o to odpouštět, ale naučit se také správně reagovat na ty svoje chyby a hledat jejich příčiny. ( Pozor, ne po chybě ze sebe chrlit předsevzetí ). To se pozná právě v konkrétní krizové situaci. Čili, nejde jenom o odpuštění, ale o dodržení celého receptu (včerejší čtení). Já si musím být vědom, že ten druhý chce na sobě pracovat. Tady nestačí to formálně odkývat, odmávnout. Když já nechci uznat svoje chyby a když nejsem ochoten na chyby (svoje) reagovat adekvátní odpovědí (to znamená zásah do své povahy, svého programu, svého myšlení)   výsledek je, že ten očistec bude pěkně „ostrý“. Přitom vidíme, že máme na vybranou. Stojí za to se nad tím zamýšlet. Je nutné si uvědomit, že Bůh je ochoten odpustit jakýkoliv hřích a teprve, když my nedovedeme druhému odpouštět (ale pozor, z celého srdce), „nevyjdeme, dokud nezaplatíme  poslední halíř. Máme na vybranou.

Mt 20,1-16

Ježíš řekl svým učedníkům toto podobenství : „Nebeské království je podobno hospodáři, který vyšel časně zrána, aby najal dělníky na svou vinici. Smluvil s dělníky denár na den a poslal je na vinici ................. Tak poslední budou prvními a první posledními.

Vícekrát jsme o tomto podobenství hovořili, teď si připomeneme jenom malinko k věci. Smysl toho podobenství nevězí v tom, že by to podobenství chtělo nivelizovat nebeskou blaženost, t.j., že všichni v nebi by měli stejnou úroveň blaženosti. Protože, jak jiná podobenství hovoří o tom, budeš pánem nad 2, 3,  - 10 městy atd. Ježíš říká, bude velký v nebeském království – bude větší a bude menší. Toto podobenství nechce říkat všichni se v nebi budou mít stejně dobře, ať dobří nebo špatní. Toto podobenství upozorňuje na problém, který je akutní u židů a u nás věřících také. Totiž takový věřící člověk se dívá spatra na ty hříšníky a zapomíná, jako zapomínali židé, že např. Ježíš říká, celníci a nevěstky předejdou farizeje. Takový farizej si nandal řadu úkonů zbožnosti, ale když přišel Ježíš, tak mu nerozuměl. Samozřejmě, že Ježíš nechce říct, že tady nejsou žádné zásluhy, žádný vliv života atd. , ale upozorňuje, že židé, takoví zbožní židé, žili v té představě, že oni celý život zasvětili Bohu a oni budou mít přednost. Jenže Ježíš, mockrát jsme to dokládali, říká, běda tobě Korozain, běda tobě Betsaido, běda tobě Kafaranaum, myslíš, že přijdeš do nebe, sjedeš až do pekla atd. A proto Sodomě na soudu bude lehčeji než tobě. Takže smyslem toho podobenství je,  poslední  budou první a první poslední. Důležitý je úvod k tomuto podobenství a tím je případ bohatého mládence  (19. kap. Matouše)  a tohle hned navazuje na toho bohatého mládence. Nedejte se mást, tam Ježíš radí dobrovolnou chudobu atd. Tady je to ve skutečnosti záchrana. Když Ježíš tomu boháči říká, rozdej, co máš a následuj mně, ten boháč je totiž v iluzi, jak je dobrý a zbožný a jak celý život zasvětil dobrým skutkům. Teď ještě navíc je utvrzován tím sociálním postavením a okolo něj se motají všelijací pochlebníci. Nebudu ten problém více rozebírat, ale i učedníci, co ho znají, když Ježíš říká, tenhle člověk nevejde, říkají, kdo tedy vejde, když ne tenhle ? A první, komu svitne, je Petr a říká, my bychom si mysleli, kdo ví jaký je zbožný  a když jsi řek nám, pojď za mnou, my jsme z toho měli radost, že smíme s tebou chodit a on odchází jak po výprasku. Vždyť vlastně my potom dostaneme daleko víc. A Ježíš říká: „to si piš, že také jó“.  Na soudních stolicích budete sedět vy, ne farizeové a zákoníci. Ten mládenec, jak všechno ukazuje, je člen velerady. Ti prostí židé i učedníci si představovali, že do toho Božího království vejdou Kajfáš, Ananiáš, členové velerady, farizeové atd., vždyť tito vycházeli z takové jistoty. „Ano, kam se na nás takoví rybáři hrabou“. No, a z této pozice se dívá na lidi kolem sebe i bohatý mládenec. Kdo teda bude spasen, když tenhle ne ? A Ježíš říká, amen, amen pravím vám, spíš projde velbloud uchem jehly, než tenhle ten vejde do Božího království. Je to zbytečné rozpitvávat, jádro pudla je, tenhle ten nevejde, kdyby se rozkrájel, kdyby dělal, co dělal, spíš projde velbloud uchem jehly, než tenhle člověk bude spasen. Petr říká, když já si vzpomenu, Ježíš řekl, pojď za mnou, tak jsme nechali všechno. My toho měli samozřejmě míň, ale my nechali všechno a měli jsme radost, že smíme jít s Mesiášem (a nebo prorokem). Kdežto ten člověk vidí, co dovedeš, vidí, že jsi prorok, protože lidem Ježíš neříkal, že je Mesiáš. Když si vzpomenu, jak Ježíš řekl Matoušovi, ten začal vyskakovat a vystrojil hostinu z radosti, že smí chodit s Ježíšem. Tenhle ten je jak zmoklá slepice, s tím člověkem opravdu není něco v pořádku. A poslyš, Ježíši, co my za to dostaneme ? A Ježíš říká, vy budete sedět.............. . A poslední budou prvními, co jsou na tom společenském žebříčku židovských návštěvníků synagogy v době Ježíšově, ti, co jsou první, jsou navíc zatíženi falešnou zbožností, budou mezi posledními v Božím království. A toto podobenství jenom dotvrzuje to, co učedníci nechtějí chápat, když Ježíš říká o tak „hodném a zbožném“ člověku, jako byl bohatý mládenec. Tohle nám chce to podobenství objasnit, ale ta myšlenka toho bohatého mládence, to je vlastně jádro. A Ježíš i nám připomíná problematiku spokojenosti v duchovním životě, v samolibém náboženství, Ježíš nás před tím varuje. Takže bohatý mládenec chápaný z tohoto hlediska a pak dnešní podobenství které je jenom tečkou, abych tak řekl, podškrtnutím toho nepříjemného, nemilého obrazu, kdy ten „super zbožný“  člověk....... tenhle ten nevejde !  Kéž bychom to pochopili, ovšem záleží na nás a musíme se zamyslet a pak to pochopíme.

Mt 20,17-34

Když Ježíš šel do Jeruzaléma vzal si stranou 12 učedníků a cestou jim řekl: „Hle, jdeme do Jeruzaléma a Syn člověka bude vydán velekněžím, učitelům zákona, odsoudí ho na smrt, vydají ho pohanům, aby se mu posmívali, zbičovali ho, ukřižovali, ale 3 dne bud vzkříšen. Tehda k ně mu přistoupila matka synů Zebedeových se svými syny a klaněla se mu, aby ho o něco požádala........atd.  ........Ježíš jim řekl : „Nevíte, co chcete, můžete pít kalich, který já mám pít ?“ Řekli mu, můžeme.....atd. .......když to uslyšelo ostatních 10, rozmrzeli s na oba bratry, ale Ježíš si je zavolal a řekl.............. Mezi vámi tomu tak nebude. Kdo se chce stát mezi vámi velkým, ať je vaším služebníkem,...........

Z této epizody si vezmeme tu 1.část a i tak máme hodně a hodně si o té problematice co říct. Musíme si uvědomit, že synové Zebedeovi jsou Jakub a Jan, že oni tady přichází žádat Ježíše o protekci, vede je maminka. I když ta maminka je takovým vůdčím duchem, vidíme tam větu, která by pozornosti snadno utekla. „My chceme, abys nám vyhověl“. „Abys nám vyhověl“, to totiž navazuje na Ježíšův slib, který v evangeliu je řečen později, ale zřejmě byl řečen dřív, kde Ježíš říká, začkoliv budete prosit, dostanete, ale dosud jste za nic neprosili ve jménu mém. A to může být jediný případ blížící se tomu „ve jménu mém“ Ovšem, v té nedokonalé formě a navíc v nevyslyšitelné formě – my chceme, my tě žádáme, my tě ve jménu tvém prosíme, až se ujmeš moci, jeden aby seděl po pravici, druhá po levici (po této formě apoštolové za života Ježíšova nikdy nesahali, jak to Ježíš s lítostí konstatuje) Jistě, tady to tak naplno řečeno není, já jsem prostě vyjádřil ten přístup, který je v těch slovech skryt. Tady jsme u toho paradoxu, Ježíš předpovídá svoje utrpení, ve skutečnosti Ježíš připomíná předpovědi Mojžíše a proroků a smrti Mesiášově. A nemůže jim vysvětlit6e ty rabínské výklady Mojžíše a proroků jsou nesprávné. Nedávno jsme hovořili o tom, že Ježíš si vzal Petra, Jakuba a Jana na horu a tam se zjevuje Mojžíš a Eliáš a hovoří s Ježíšem zase o jeho smrti. A oni tam usínají. A když šli dolů, znova se o tom mluví. Pro Petra, Jakuba a Jana to je už počtvrté a to dnešní pro ně popáté, kdy Ježíš připomíná svoje utrpení. A jejich reakce na ta nepříjemná Ježíšova slova, je shánění protekce. A tady jsme u příčina nevyslyšených modliteb u toho, že se nám leckterá místa v evangeliu nezdají, že máme svoje představy o Ježíšovi, o Bohu. K tomu střetu mezi námi a Biblí nemůže dojít, protože Bibli mohu jednoduše nalistovat si myšlenku na den, když se mi něco nepovede, tak jednoduše se seberu a jdu. Ovšem, když Ježíš říkal ta slova tak museli na ně reagovat. V tom prvním případě Petr začal Ježíše kárat a Ježíš mu říká, jdi mi z očí, satane ! Překlad je, „jdi mi z očí, satane!“, kdežto „jdi za mnou, satane !“ je správný význam. O tom jsme mluvili. A ovšem tím, že nechtějí přijmout Ježíšův názor a dávají přednost tomu, co říkal pan rabín, před tím, co říká také Bible – SZ , tak dochází k útlumu, oni přestávají vnímat, to, co říká Ježíš. A tady vidíme, že vlastně ještě než dochází k tomu úplnému útlumu, tady dochází k vadnému výkladu. Ježíš říká, jdeme do Jeruzaléma, oni mně zabijí (viz evang.)....3. dne bude vzkříšen a oni pořád mají ty rabínské představy, které nevpustí do jejich mozku ten jasný výklad. A teď hledají všelijaké možné výklady jiné a teď dochází ke geniálnímu závěru „On se jde ujmout moci“, tak honem za tepla obsadit křesla, boj o koryta. Když řekneme boj o koryta, tak to s námi otřese, ale když několikrát čteme „poruč, aby tito moji synové zasedli jeden po tvé pravici a druhý po levici, tak nás to nenapadlo. Proč ? Protože nejsme zvyklí dotáhnout význam těch textů. Kdežto, když řekneme, jdou si zamlouvat koryta, resp. teplá místa, jdou shánět protekci, tak už tím se otřeseme, ale to je ono. Proto ti ostatní se na ně nazlobili. Pozor, pořád jde o Jana a Jakuba – a Jan, miláček Páně – prominent. Je to důležité upozornění. Musíme počítat s tím, že když tohle to, ta nesprávná motivace se vynořila u Jana, mil.Páně, kdo zaručí, že v nás tohle to není ? Nás, přátelé, čeká daleko skrytější, nenápadnější nedorozumění s Ježíšem. Protože tady došlo ke zjevnému střetu. Oni prostě jdou za Ježíšem a Ježíš je může za to, lidově řečeno „setřít“.Tak my musíme to místo pořádně číst a nejenom číst takovým tím „kafemlejnkovým“ způsobem. A tady je to otřesné. Vlastně jeden a tentýž výrok Ježíšův buď odmítnou a nebo ponechávají bez odezvy a nebo si ho špatně vyloží. Tři možné způsoby reakce na Ježíšovu jasnou řeč. Bible nám nemůže vynadat, upozornit, že čteme hloupě, ale jednou nás to setkání nemine. Ježíš říká, že na soudu budeme souzeni ne Ježíšem, já nikoho nesoudím, každý má svého soudce, slovo, které jsem řekl. A tady vidíme tu ukázku. Ježíš říká, jdeme do Jeruzaléma, ale oni říkají, hele, až tam přijdeš, ať jeden sedí po pravici, druhý po levici. Tady vidíme, že i tak velké kapacity, jako Jakub  a Jan dokáží občas při chápání Bible sjet stranu. Tady také máme vysvětlení v tom, proč je tolik různých křesťanských církví. Těch cca 250 křesťanských církví, kdy si každá vykládá tu Bibli po svém. Někdy slyšíme ano, evangelíci, ti znají Bibli, jenže když člověk s nimi mluví, také zjistí, že je může nachytat. že nemají celou Bibli zvládnutou. Jistě, mají určité vybrané texty a ty na nás vychrlí. Katolíci ovšem, bohužel, Bibli neznají a to je chyba. A potom, když narazí na někoho, tak i ti nejbojovnější ztroskotávají.  A proto musíme tu Bibli znát a přiznat si, že ji pořádně neznáme. Např. takové utrpení. Lidské utrpení má nám vždy něco připomenout, má nás k něčemu navést. A nemusí být spjato s hříchem. Např. uzdravení slepce od narození. Apoštolové se ptají, zhřešil on a nebo jeho rodiče ? Ježíš říká, nezhřešil ani on ani jeho rodiče, ale aby se ukázala Boží sláva, aby ten člověk v tom utrpení, když se to v něm bude vařit, péct a smažit,kdy on s bude zmítat v těch problémech, jak to, že P.Bůh tohle udělal, aby v tom nalezl překrásný vztah vůči Bohu, který by mu rabíni nikdy dát nemohli. Kdyby nebyl tou nemocí postižen, tak by se nemohl na základě těch rabínských kázání dopracovat tak daleko, jako se dopracoval v důsledku té slepoty. A proto ho Ježíš s chutí uzdravuje. A my často, ano trpím, tak to obětuji. A vůbec se neptám, jestli Bůh po mně nechce, abych já přemýšlel kvůli svým hříchům , nebo o své špatné víře. Protože jako je cca 250 křesťanských církví, tak může být 1000 výkladů vnitřních – různých – které se navenek neprojeví slovní  odchylkou a lidé o tom nevědí a jsou ve správné církvi a přitom jsou špatnými členy a vůbec o tom nevědí. A zase je to jenom povrchní chápání Bible, že člověk to slovo Bible filtruje přes svoje představy, přes to svoje náboženstvíčko. My musíme svoje dětské názory v náboženství opravit na názory dospělých křesťanů při četbě Bible. A to máme u apoštolů jasnou ukázku toho, co to dokázalo u nich. Při styku s Ježíšem filtrují Ježíšova slova podle toho, co slyšeli dřív od pana rabína. Ovšem, nebudeme si myslet, že Ježíš nedokázal věci vysvětlit.      

Mt 23,27-33.

„Běda vám, učitelé Zákona, farizeové.......... Podobáte se obíleným hrobům, zvenčí se zdají pěkné...........

Nejdříve si na úvod připomeneme problém tehdejší židovské zbožnosti. Podíváme.li se do včerejšího čtení vidíme, že Ježíš říká jednak pokrytci, jednak slepci. Stojí za to si celou 23. kap. přečíst. Třeba si uvědomit, že jde o chyby v oblasti zbožnosti, co může být poučné i pro nás, zamyslíme-li se nad tím. Ty desátky z máty, kopru, kmínu byly dobrovolné, ale oni si přidali a tím se utvrzovali resp. potvrzovali sami svoji zbožnost. Ale Mojžíšův zákon sledoval  v první řadě postoje člověka vůči Bohu, vůči bližnímu (spravedlnost, milosrdenství, věrnost). To oni ale opustili.  Např. při modlitbě zda rozumím tomu, o co se modlím, nebo zda se do modlitby nutím, nebo zadali opakuji, odříkávám pouze slova. Může to být pokrytectví, kdy ten člověk se dělá zbožnější než je (zvlášť nebezpečné je to pro zákoníky, kněze,....). Oni tehdy opomenuli to, aby se zamysleli nad tím, jaký je můj postoj vůči Bohu. Mnoho lidí má nedořešené obrovské části, zanedbané vědomosti a přitom pěkně nahlas říkají „věřím, věřím“, bez toho, aby si ty své nedostatky připustili. No a tady to může být tahle ta slepota. Nyní to dnešní: „Podobáte se obíleným hrobům...........“K tomu si můžeme představit krásnou nablýskanou rakev, nebo mramorovou hrobku na Olšanech, jenže, co je uvnitř? Rozkládající se mrtvola, nebo už kosti. A Ježíš je podobně přirovnává k obíleným hrobům. Ježíš zákoníkům a farizeům říká „běda“, což je to nejhorší odsouzení. „Běda“ neříká zlodějům, nevěstkám a celníkům, kteří byli pokládáni za spodinu společnosti. Takový hříšník, ten si byl vědom, že je hříšník, že se s tím Bohem rozešel v době Ježíšově. Celník Matouš, nebo Magdalena dříve než začal Ježíš působit, tak příchod Mesiáše pokládali za povídačky. Když s však najednou objeví Ježíš, v Matoušovi a Magdaleně, jak se říká, hrklo. „Už je to tady, prorok, Ježíš z Nazareta. Možná že je to Mesiáš!“ Zřejmě se k nim dostalo, zřejmě uslyšeli, jak Ježíš káže: „Každý člověk je hříšník, ale Bůh je ochoten každému odpustit.“  Pro Matouše a Magdalenu to byla fantastická zpráva, kdežto pro farizeje a zákoníka (pro tu pozlacenou rakev) kázání o té jejich pokřivené zbožnosti je přivádělo až k zuřivosti. Oni jsou slepí, oni si to neuvědomují. Nebo může být pokrytec a kompenzuje si svoje výčitky svědomí. Zákoníci a farizeové se opravdu těšili na toho Mesiáše. A najednou jim Ježíš říká, jak jsou na tom špatně, hůř než Matouš a Magdalena. Uraženě si říkají: „Ten se ale do nás pouští. A za co? No, za to,  že dáváme desátky navíc, že se hodně modlíme, že děláme, co můžeme. Že jsme všichni hříšníci  a že nevěstky a celníci nás předejdou.....atd.“. „V dnešním kázání zase, že jsme jako obílené hroby......, to je pěkný pomatenec. to říká nám, kteří se tak těšíme na Mesiáše.“ Jak je tohle možné? Dále jim Ježíš vytýká, že stavějí náhrobky prorokům a říkají, že oni by v době otců  proroky nezabíjeli. „Já bych takhle nejednal, kdybych žil v době  Eliášově.“ Ti lidé to tak opravdu mysli (jednak pokrytci, jednak slepci). Problém je v tom, že ten člověk se tím utvrzuje, že je dobrým věřícím, neřekne si, až přijde Mesiáš, já bych mohl dělat to, co moji předkové. Ale naopak si dávali různá předsevzetí, sliby. „Slibme si, že až přijde Mesiáš, že my mu budeme stát věrně po boku, že Mesiáše nikdy nezradíme a ostatní, ano, slibujeme.“Tady bych chtěl upozornit, že je dobré se zamyslet, kam vede a jak končí takové „hurá“ povrchní nadšenectví (davová psychóza). Protože Ježíš chce přinutit židy k přemýšlení (je to trochu náročné), říká : „tím svědčíte sami proti sobě, že jste potomky těch, kdo proroky vraždili.“ Ježíš to nevysvětluje, protože oni to odmítají. Proto (dělal to často)  používá tenhle trik, aby jim to začalo vrtat v hlavě. Samozřejmě, vyloučené to není, že to také Ježíš vysvětlil. Ale Ježíš tu techniku „nakousnutí“ věty, nebo myšlenky často používali, aby se aspoň někteří židé začali nad jeho kázáním zamýšlet, protože byli normálním způsobem neoslovitelní. Pro nás tedy „tím, že říkáte, že byste to neudělali, vy se ujišťujete ve svém přesvědčení a nepočítáte s tou možností, že byste mohli dělat stejnou chybu až přijde Mesiáš.“ Ježíš židům dostatečně podrobně vylíčil jak ta jejich zbožnost je vedle. Právě přemýšlením se začíná člověk otevírat a začíná být oslovitelným. A toho chce Ježíš dosáhnout. Přinejmenším se tato věta uplatnila, až Ježíš byl  odsouzen, tak to mohlo s některými židy otřást  a pak také o Letnicích, když vystoupil sv.Petr a řekl: „Vy jste zabili spravedlivého“...... a posluchači si na to mohli vzpomenout, jak jim to Ježíš vytýkal. Ono se to týká i nás. My také často automaticky počítáme s tím, že když budeme např. umírat, že budeme správně jednat s Ježíšem. Proto si často připomínáme a zdůrazňujeme to Petrovo „to se ti nestane“ a Ježíšovo „jdi mi z očí, satane“ Ne, proto, že bych si sv.Petra nevážil. Právě naopak. I sv.Jam a to je idol. Člověk si musí uvědomit, že při setkání s Ježíšem může jednat jinak, tak jako jednal sv. Petr. Pak budeme v očistci a v očistci a ostatní se budou za nás modlit, jenže dokud my budeme říkat „ne, to takhle není, to takhle není“, všechny modlitby půjdou stranou. Kdo nám zaručí, že nám by se to nemohlo stát, když takhle jednali sv.Petr a sv. Jan, tváří v tvář samotnému Ježíši.

Mt 24,36-44.

Ale o tom dni a o té hodině neví nikdo, ani andělé v nebi, ani Syn, jen sám můj Otec. A jako bylo za dnů Noemových, tak bude i za příchodu Syna člověka, neboť jako v těch dnech před potopou jedli a pili, ženily se a vdávaly až do toho dne, kterého vešel Noe do korábu, atd. Proto i vy buďte připraveni, neboť Syn člověka přijde v hodinu, kdy se nenadějete.

O čem mluvit? Kdybych měl mluvit o adventní době a také k tomu prvnímu čtení, protože to je nesmírně závažné, i k tomu evangeliu, tak by to trvalo třeba 5 hodin. A to ještě letem.  A tak si řekneme jenom několik kusých připomínek, protože často jsem o tom mluvil. Např. to první čtení je Izajáš, 2. kap. A když si vezmeme ty proroky, tam takových míst máme hodně,ve kterých proroci hovoří o tom, že bude na zemi blahobyt, že bude ve světě mír, že zase bude obnoven Jeruzalém, že židé budou mít svůj stát. A tahle místa, např. vždyť to vypadá jako nějaká oslava nebe: „Pevně bude stát hora s Hospodinovým domem na vrcholku hor, vyvýšená nad pahorky, budou k ní proudit všechny národy, budou k ní putovat četné kmeny. Řeknou: „Vzhůru, vstupme na Hospodinovu horu! On nás naučí svým cestám.“ Jsou tam výroky např.: Tam, kde je poušť, bude zahrada, kde je zahrada bude sad atd.“ Prostě, jakoby takové obrovské sliby, které jsme normálně zvyklí brát jako příslib nebe. Jenže, drazí přátelé, tato slova: „Skují své meče v radlice a svá kopí ve vinařské nože“, se naplňuje. Nevíte, o čem jednají Gorbačov a Bush?  O odzbrojení. A to je tohle. To se teď stává skutečností. Samozřejmě, měli bychom jásat. Ale pozor! Vidíte, že dneska žádné jásání nebude. Proč? To se dovíme z evangelia. Soudit bude národy, rozsuzovat četné kmeny. „Skují své meče v radlice a svá kopí ve vinařské nože, nezdvihne meč národ proti národu, válce se nebudou učit.“ No, a co je to, když se předělají tanky na traktory?  A teď jsme u poslední věci. Sk.ap. hovoří o tom, že Ježíš bude v nebi do času obnovy. Napřed se musíme obrátit a učinit pokání. Zatím stačí jenom říct, že pokání je změna myšlení, to nejsou pouze modlitby, tím Ježíše nepřivoláme. My se musíme napřed začít pořádně zamýšlet nad Biblí, opravit svoje myšlení. Jakmile opravíme myšlení, Ježíš bude ochoten s námi vést dialog, přijde mezi nás a pak už berle můžete nechat doma, já také nebudu kulhat a rozmýšlet, jestli mám jít do kostela nebo ne, protože nejsem v pořádku atd. Tady jsme u toho. Pakliže chceme, aby Ježíš mezi nás přišel, ujal se řádu ve světě, pak napřed se  musíme vůči Ježíši otevřít, jeho slovo máme v Bibli, jinak nepřijde, musí zůstat. Je to problematika pořádného čtení Bible a zamýšlení se nad tím, jak dovedu já sám přemýšlet. Je to ochota korigovat svůj způsob myšlení. Když budeme sebevíc jásat Ježíšovi v ústrety, tím ho nepřivoláme. Tak jako sv. Vojtěch se s touhou vracel do Čech: „Přijď, Vojtěše, biskupe, Vojtěše, přijď!“ Teď přijde, doví se o tom masakru Slavníkovců, tak to otočí a prostě další světec od nás odešel. Zrovna tak Ježíš, i když bude na cestě k nám, a my nezměníme jednání, otočí se. A kdyby byl kdoví kde, jakmile změníme jednání, půjde za námi a řekne: „Tady jsem, všichni nemocní“. A bude zase platit to, co platilo: „Řekněte Janovi, že slepí vidí, hluší slyší, kulhaví chodí, mrtví vstávají ale blahoslavený, kdo se nebude horšit nade mnou.“ A tohle už začíná běžet. Ale pozor! Tady je dvoje „ale“. Záleží na tom, nejenom na těch druhých, ale na tom, jací my budeme křesťané, a my zatím pořádnými křesťany nejsme. To si nebudeme nalhávat. Kdybychom si tady řekli, proč se jde ke zpovědi, k přijímání, kolik lidí by odpovědělo přesně? Já bych rovnou sázel a vyhrál bych. Už jsem takový průzkum dělal. A zjišťoval jsem, jaké jsou názory lidí na to, co je nejdůležitější. A nezapomeňte, (Mt 24):  „Když přijde Syn člověka, bude to jako v době Noemově“. Prostě přijde to najednou, ta obroda, to, o čem mluví proroci, to, co máme přede dveřmi. Ale pozor, není to hotové, může to spadnout. Může to někdo zvrátit, třeba nějaká rozvojová země, může rozpoutat pořád ještě atomovou válku.  A nemůžeme si říkat, všechno je, už jsme v klidu atd., už se to začíná plnit. Mně jde totiž o jednu věc. Ježíš tady varuje, abychom si nedělali iluze, že už ta doba toho obrovského rozkvětu církve, doba mezinárodního míru přijde, nemoci ustoupí. Podle proroků  má dojít k tomu, že výrazně prodlouží lidský věk. Je přímo psáno: „Věk mého  lidu bude jako věk stromů“. A tohle všechno je v tom bloku proroků: Izajáš, Jeremiáš, Ezechiel, Daniel, ale hlavně Izajáš. Přečíst! A tak, jako se nám zdá utopií dlouhověkost lidí, tak před takovými 100 lety říct, že židé budou mít zase svůj stát, také se to zdálo utopií. Kdepak, to bude ke konci světa. Žádné „ ke konci světa“. Rozkvět, který předpovídají proroci! Proč mohu takhle mluvit? Posuďte sami. Pokud jste viděli v TV, jak zástupci těch dvou velmocí se k sobě chovají, jak upřímně se tváří, to bylo jak na nějaké svatbě, ta nálada. Ti lidé se opravdu domlouvají, jak z tanků udělat traktory. Samozřejmě, že Izajáš nemohl mluvit o traktorech. Dneska to probíhá. Takže nemůžeme ty proroky brát jenom tak nelehko. To už je realita. A posuďte sami ta slova Izajášova. „Vzhůru, vystupme na Hospodinovu horu, do domu Jakubova Boha! Ať nás učí svým cestám, choďme po jeho stezkách! Ze Sionu vyjde nauka, z Jeruzaléma Hospodinovo slovo, soudit bude národy, rozsuzovat četné kmeny – v tom smyslu smíru, takže skují své meče v radlice, svá kopí ve vinařské nože, nezdvihne meč národ proti národu, válce se nebudou učit“. To není žádná utopie, to je realita. A pak se musíme vážně zamyslet i nad těmi sliby ostatních míst téhož proroka Izajáše: dlouhověkost, blahobyt, mír, pohoda. Je to předpověděno. Ovšem pozor, Izajáš také důrazně varuje před neúplnou, nekvalitní zbožností.  Hovoří např. o Bibli, Ježíš to připomíná také, že lidé budou číst Bibli a nebudou jí rozumět, že to pro ně bude kniha zapečetěná  (zašifrovaná), to je jedna věc. A také hovoří o tom, že než přijde ten soud, může se stát, že budeme nutit Boha, aby to třeba odvolal. Pořád se to může zvrtnout. A teď to evangelium: „Když přijde Syn člověka,........“ A tady můžeme dosadit právě to, čili, když Ježíš začne zasahovat do běhu světa a nezůstane stát. Vzpomeňte si, že jsem mluvili o tom, že Ježíš – buď Jan Lucemburský, nebo Karel IV a pak jsme nakonec skončili u sv. Vojtěcha. Ježíš, jako sv.Vojtěch, se může zase vracet k nám a chtít s námi navázat kontakt. Ale může se to zvrtnout, zase se obrátí a zase se o svět „nebude starat“, ale v tom smyslu, že nepřijde a nepřinese nám své dary. To je pořád vratké. Když přijde Syn člověka, bude to právě tak jako v době Noemově, atd. Pozor, to se netýká jenom konce světa, ale i toho Ježíšova nástupu k moci.  Budou dva na poli, jeden z nich bude vzat, druhý ponechán, dvě ženy budou mlít na mlýnku, jedna bude vzata, druhá ponechána. Čili, až Ježíš přijde, tak on nevezme všechny ty naše modlitby a neřekne: „Ano, vy jste byli hodní, vy jste chodili do kostela“. Na tapetu přijdeme nejdříve my, pak ti věřící a potom ti druzí. A až pak začne zasahovat, až my, co jsme tady, já, vy, se dáme do pořádného čtení Bible, začneme pořádně myslet při modlitbě. To je zatím moc daleká věc, to si nedělejme iluze. Kdo si je jist se sebou, prosím! Ano, Ježíš přijde. Ale to je, bohužel, tragedie židovského národa. Čili, Ježíš si vybere, vezme ty, kteří jsou kvalitní, s těmi bude budovat ten svět a ti, kteří nejsou kvalitní, nechá jednoduše být. Kdybychom nechtěli být mezi těmi ponechanými, kterým Ježíš řekne, já ti nemám co říct,.......Drazí přátelé, neumíme číst Bibli, neumíme se zamýšlet nad Božím slovem. A tak to, co se rýsuje, může být začátkem obnovy světa, o které mluví proroci. Ale může to být jenom záblesk, příští den, který třeba vzejít nemusí. A tak se nestačí modlit prostě jenom za tohle, za to, za to a pod., ale musíme začít sami na sobě pracovat pořádně na svém myšlení, na způsobu myšlení a četbě Bible. Ovšem to jsou věci, o kterých jsem mnohokrát mluvil. Tu máme právě tu souvislost. A doba adventní je liturgická doba, kdy si připomínáme, že se máme s Ježíšem setkat. To není jenom příprava na vánoce, stromek, dárky atd. Advent má být přípravou na setkání lidstva s Ježíšem. Samozřejmě, kdo trochu pořádně zná Bibli a bere ji vážně, ten o tom už uvažoval, pro toho to není novinka, ale musíme si uvědomit, že dnešní doba právě jeden z těch stěžejních bodů slibů proroků – mír    už uskutečnila. Záleží na nás, jestli budeme vzati, nebo zanecháni. Co je psáno, to je dáno.

Mt 24,42-51.

Ježíš  řekl svým učedníkům: „Bděte tedy,protože nevíte, v který den váš Pán přijde. Uvažte tohle, kdyby hospodář věděl, v kterou noční dobu přijde zloděj, bděl by a zabránil by mu vloupat se do domu........atd. ..........Tam bude pláč  a skřípění zubů.

Tato pasáž je výraznější a rozsáhlejší u sv. Lukáše, 12. kap., stojí za to si ti tam přečíst. Tam se totiž hovoří o tom, že máme být jako služebníci čekající na pána, který se vrací ze svatby. Zaklepe, sluha hned otevře a pán se potom opáše a začne obsluhovat (nás). Pakliže otevře. A to je velice důležité si uvědomit, co to znamená otevřít. Protože my se často nevědomky uzavíráme vůči Ježíši, třeba jenom tím, že – jako sv. Petr: „Kdepak, to se ti nestane“. My určité pasáže z evangelia přeskočíme, vynecháme, za to nedostaneme vynadáno jako sv. Petr (protože on Ježíši říká, kdepak, to se to nestane, když Ježíš hovoří o své smrti). A Ježíš na to odpovídá: „Jdi za mnou, satane!“  Jenže nám to neřekne, protože nemáme k tomu takovou příležitost. Ale je dobré si uvědomit, že když sv. Petr si tohle vysloužil, že to můžeme být i my. Sv. Petr rozhodně není horší než jsme my. My si to neuvědomujeme jednoduše proto, že nejsme v tak těsném styku s Ježíšem. A když čteme v evangeliu, tak si vybereme, co chceme číst. A proto nám nevyvstane to „jdi za mnou, satane!“. My prostě musíme umět sledovat, jaký zaujímáme postoj vůči evangeliu. A důležité je právě to – umět se otevírat. Všimněte si, že u toho sv. Lukáše to podobenství o hospodáři, který se dozvěděl, že přijde zloděj a pochopitelně, že ten hospodář si na něj počká i s přáteli. A zrovna tak, jako bychom čekali, kdybychom věděli, že k nám mají přijít zloději, tak bychom nešli na výlet, ale čekali bychom doma. Zrovna tak my bychom měli být ve stavu pohotovosti, když čteme evangelium, abychom zaregistrovali takový ten sebemenší nesouhlas s textem evangelia. Bohužel, my na tohle to nedáváme pozor a potom nám uteče, že evangeliu nerozumíme.

Mt 25,1-13.

Ty rozumné družičky – v řečtině fronimos – to je ten, kdo dovede být citlivý na podněty (ne jenom opatrný na budoucnost), citlivý na to, že když udělá chybu, dovede na ni správně reagovat. Člověk si často po zpovědi slibuje, že už to neudělá, jenže ono se to vrací, zpovědi jsou stejné a proč? Protože ten člověk nepřemýšlí, jak k tomu hříchu došlo. Fronimos je ten, který, když udělá chybu, nemusí se mu to 2x říkat a dovede se nad tím zamyslet a dovede najít příčinu, proč k té chybě došlo.

Mt 26,14-27

Jidáš Iškariotský šel k velekněžím a řekl: „Co mi dáte, já vám ho zradím.“ Oni mu odpočítali 30 stříbrných. Od té chvíle hledal vhodnou příležitost, aby ho zradil. Prvního dne o svátcích nekvašených chlebů, přišli učedníci za Ježíšem a řekli:„Kde chceš, abychom ti připravili beránka ?“On řekl, jděte do města k jistému člověku,.............atd.  ....Na to řekl Jidáš, který ho zrazoval, jsem to snad já, Mistře? Řekl mu, ty sám jsi to řekl.

Máme tady ve zcela nenápadné formě jednu z klíčových příčin všech našich nezdarů v duchovním životě. Od hříchů, které se rády vracejí, přes hříchy, které zbožného člověka zaskočí. Řekneme, že v mládí by si nikdy neřekl, já tohle budu dělat až nakonec po zavržence.  V čem to vězí? Ve zcela nenápadné formě. Lidově se tomu říká pštrosí politika, zavírání očí před nepříjemnou skutečností. Uvědomte si, že Jidáš viděl Ježíše dělat zázraky a sám měl přinejmenším moc dělat zázraky také. A možná, že je i dělal. Proč Jidáš takto skončil? Proč ho zradil? Že si nechtěl přiznat porážku? Ježíš říká, jeden z vás mně zradí. Všichni mají strach a říkají: „Ježíši, neselžu náhodou já?“ Jidáš už má peníze v kapse, ale sám před sebou se stydí přiznat si chybu. Už je příliš rozjet v té své pštrosí politice. A proto klidně říká: „Jsem to snad já?“ A Ježíš říká: „No, sám jsi to řekl“. Totiž tohle není ani začátek ani konec Jidášovy problematiky. Jidáš byl člověk, který „dobře“ začínal. Vyvinuly se hříchy, ale on si stále sliboval polepšení. Důležité je, abychom se na hřích dovedli dívat jako na symptom něčeho, na něco, co stojí za tím hříchem – nedomyšlené křesťanství. Jak už jsem řekl, ta pštrosí politika, která není nakonec jen věcí Jidáše, ale třeba i sv. Petra („jdeme do Jeruzaléma.......kdepak, to se ti nestane“). Přitom tzv. druhé předpovědění - Ježíš říká znova a oni se ho bojí otázat. Nereagují na tu výstrahu, oni se bojí ptát. Neřeknou: „Ježíši, dalo by se s tím něco dělat?“ A tak Petr opravdu musel křivě přísahat a Ježíše zapřít, aby si uvědomil, že stačilo říct: „Ježíši, co mám dělat?“ Ježíš by mu řekl: „Nechoď k ohni!“ Jidáš si slibuje polepšení, stále jen polepšení. Má ty svoje hříchy. Kdyby tak žil dneska, tak by prostě chodil ke svátostem, měl by takový ten svůj standart lehkých hříchů, vyzpovídal by se atd., atd. Ježíš např. úmyslně dává Jidášovi pokladnu. Věděl, že Jidáš bude krást. Hřích je příležitost, aby otevřel člověku oči a pochopil, že ta jeho náboženská koncepce je málo účinná. Ale on si slibuje, on slibuje polepšení. Občas něco ukradne, ale říká si: „Teď už to je naposled“.  Ale nejde za Ježíšem a neřekne: „Ježíši, já se nezdržím, já občas něco ukradnu, dej to jinému“. Uvědomte si, že Jidáš ví, že Ježíš je Mesiáš, on vidí zázraky a přesto takto jedná. Toto je prostě charakteristické. To si nedovedeme představit, jak je to možné. Ale to je právě ono „zavírání očí“, ta pštrosí politika. A tak si Jidáš slibuje, že Ježíše nezradí. Z celkového obrazu z jiných evangelistů víme, že ta vlastní zrada Jidášova probíhá, abych tak řekl, pod útlumem. Vešel do něj ďábel, Jidáš zrazuje Ježíše, protože jeho intelekt je utlumen (část mozku vyřazena). Zrovna tak, když jdou Emauzští, vidí Ježíše, ale jejich oči byly drženy, takže Ježíše nepoznali, tak to ovšem mělo jiný význam. U těch „Emauzských“ učedníků to bylo vyvoláno Bohem, ale tady je to vyvoláno ďáblem. Ďábel zasahuje do Jidášovy psychiky, tam je přímo řečeno: „Vešel do něj ďábel“ a Jidáš v tom afektu útlumu má dopal, „on mně pořád shazuje“ atd., „vždyť já se chci polepšit“. Když ďábel do něj vešel, Jidáš provede zradu a teď ďábel nechává Jidáše zase svobodného. A Jidáš najednou vidí, co provedl. Útlum přestává, vidí, co udělal, ale protože je zvyklý si slibovat polepšení a nechce brát hřích jako výstrahu špatné víry a špatného chápání Ježíše, on to chce napravit sám. Jeho nenapadne jít za Ježíšem a říct: „Ježíši, prosím tě, odpusť“. Víme, že když Petr křivě přísahal, že Ježíše nezná a teď podruhé zakokrhal kohout – Petr se rozplakal. Uvědomil si, že Ježíšovi, řečeno dnešními slovy, pokazil večer na rozloučenou. Říká si: „Vždyť jsem mohl říct, co mám dělat,  a on by mi řekl, nechoď k ohni! Já raději půjdu pryč, ať to dál nekazím“ a Ježíš ani slovem Petrovi nevyčítá jeho chybu.  Proč? No, protože na ni přišel Petr sám. Čili Petrova lítost a Jidášova lítost jsou dva psychologicky naprosto odlišné procesy, kde Petr lituje, že příteli Ježíši, proroku (protože Ježíš byl degradován) pokazil večer na rozloučenou. „Mohl jsem ho ušetřit a sám jsem se mohl hříchu vyhnout, kdybych se ho zeptal, co mám dělat, abych neselhal“. Jidáš toto mohl udělat také. Kdyby Petr byl na Jidášově místě a zradil Ježíše, ale pak, když prohlédl, by šel a plakal by nad tím, co provedl. Nedělal by gesto s vrácením peněz. A pak, když by kázal, říkal by: „Počítejme s tím, že jsme hříšníci. Podívejte se, vidíte tady těch 30 stříbrňáků, ty jsem dostal za zradu a Ježíš mi odpustil. Ježíš odpustí i vám, když vy si přiznáte chyby“. Takhle by jednal Petr. Jenže Jidáš se chtěl polepšit sám. On se neptal, odkud se ty hříchy berou. Neřekl: „Já mám špatný celý přístup k Ježíši“. Tohle on neřekl. Jidáš, když zrazuje, tak má pocit, že je všechno v pořádku. Ale pak, když zradil, všechno to proběhlo, peníze cinkaly v kapse, ďábel ustupuje, psychická blokáda se ztrácí, Jidáš si uvědomuje svůj čin a v duchu svého dosavadního přístupu jedná. Chce to napravit.  Neřekne si, musím se znova naučit věřit, ale já se musím polepšit. Na první pohled to všechno vypadá v pořádku. A jde vracet peníze, riskuje, že ho také ukřižují. Oni mu říkají“ „No, tak, co jsi si za ty peníze pořídil?“ „Já ván jdu peníze vrátit“. „Proč?“  „Já jsem zradil spravedlivého“. A oni řeknou: „To sis měl rozmyslet dřív, to už je tvoje věc“. A Jidáš jat lítostí se šel oběsit. Ovšem, je to Jidášovská lítost. Stud nad hříchy, který subjektivně má naprosto stejný obraz, jako skutečná lítost. Je to k nerozeznání (ta Petrova i ta Jidášova lítost), jenže jedna vede do nebe a druhá do pekla. Řešení? Tady je. Ježíš nám také někdy dává do cesty příležitost ke hříchu a my se na každý hřích musíme dívat jako na znamení, že naše víra není v pořádku. Mám zkušenosti. Když někdo přijde a slibuje polepšení a já mu řeknu: „Příteli, vaše víra, co, jaká je?“ A on, když řekne: „Je v pořádku“. Rovnou mu mohu říct: „Podívejte, budete hřešit, slibovat, litovat, zpovídat se a zase to půjde  kolem dokola“. A když ten člověk řekne: „Vlastně je to pravda“, pak se hříchy začnou, takové ty nápadné okaté, samy od sebe jakoby ztrácet. Janovi, Petrovi, Jakubovi nemusel Ježíš dát pokladnu, ne proto, že nekradli, ale Petr svoje chyby uznával, kdežto Jidáš, měl po hříchu vadnou reakci, „já už to neudělám, přece jsem věřící“.  A tady jsme u toho. V té chvíli, když Jidáš Ježíše zrazoval, byl pod ďáblovým vlivem a měl přinejmenším sníženou zodpovědnost. Ale ta vlastní rána je v tom, když Jidáš prohlédne a má na vybranou, uznat, že jeho víra nestojí za nic, nebo slibovat další polepšení. Jidáš šel vracet peníze. Jenže oni na to: „Jó, to sis měl rozmyslet“. A jaká to byla lítost? Dokladem toho je sebevražda.

Mt 28,8-15

Ženy opustily hrob a se strachem běžely to oznámit jeho učedníkům. A hle, Ježíš je potkal........A ten výklad je rozšířen mezi židy dodnes.

Bohužel pasáže evangelia máme zafixované, jako když se točí klikou a neuvědomujeme si jejich obsah. Představme si otrávenou hlídku vojáků u hrobu a najednou se objevuje anděl, odvaluje kámen atd. Hlásí židům, co se stalo. Je nutné si tu situaci rozehrát. Ta dohoda s veleradou nebyla úplně bez obtíží. Vojáci dávají hlášení o zmrtvýchvstání Ježíše a dokonce tomu věří. Tady jsme u jedné podstatné věci. Velerada to nechce uznat, protože to je pro ně nepohodlné, nepříjemné. Tady nejde o tajemství, resp.dar víry, ale o to, zdali uznají nepohodlnou skutečnost. A to ono nechtěli. Než došlo k dohodě, s velkou pravděpodobností došlo k dohadování. Vždyť se také vědělo, že Pilát sympatizoval s Ježíšem. Vzpomeňme si, jak židé donutili Piláta k souhlasu s ukřižováním. Velerada ví, že když Pilát couvnul jednou, že by couvnul i podruhé, kdyby se ta dohoda provalila. Tak se veleradě podařilo uklidnit vojáky. Jde však o to, že židé tady mají jasný doklad o Ježíšově zmrtvýchvstání ze strany vojáků. A není to 1.doklad, protože krátce předtím se mohli přesvědčit o vzkříšení Lazara, který byl velice známý (Tehdy byla reakce „zlikvidujeme Lazara i Ježíše“). Vidíme tady naprosto nepoctivou hru při střetnutí s fakty. A to je ta nejzávažnější věc. Proč si to tak zdůvodňujeme ? Je známo, že máme hodně desítek křesťanských církví. Jsou to církve, které se hlásí k jediné Bibli. Je snad ta Bible tak nemožná kniha, že si ji každý může vyložit po svém ? Že by Ježíš to Boží slovo udělal tak mnohoznační a nespolehlivé ? Ne, ne, u zrodu jakékoliv odchylky lze nají vždycky určitou oblast v Bibli, před kterou ten vyznavač zavře oči, která je mu nepohodlná a ve které se zrovna tak dopouští hříchu proti pravdě, proti (případně) Duchu Svatému, jako židé, když mají před sebou zprávu o zmrtvýchvstalém Ježíši. Oni velice dobře vědí, že vstal z mrtvých. Ale jejich pýcha jim nedovolí to přiznat. A to se odehrálo vícekrát, když Ježíš kázal a při těch nepříjemných věcech Židé věděli, že Ježíš má pravdu. Místo uznání faktů však připravovali intriky. Víme, že nikdy jim to nevyšlo. Vždy šlo o věci, které jsou srozumitelné všem. Proč tolik církví ? Ani oni, ani my nečteme pořádně Bibli. Jinak bychom si všimli těch bodů zvratů a míst nad kterými zavíráme oči. Pak samozřejmě  dochází k intelektuální havárii, k destrukci myšlenkových procesů a poznání. Ten člověk ztrácí možnost pravdu poznat. Nejdříve my musíme znát pořádně Bibli a pak můžeme někomu říct, kde dělá chyby. Kéž nám dnešní úryvek připomíná ten problém klíčových bodů, kdy člověk může najít cestu za Ježíšem a nebo ji také můžeme ztratit.

Mt 28,18-20             (Svátek Svaté Trojice)

„Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. Jděte, učte všechny národy a křtěte je...........Já jsem s vámi po všechny dny............“.

Často se vznosně mluví o vnitřním životě Nejsvětější Trojice, ale on ten vnitřní život je v evangeliu dobře popsán. Problém Nejsvětější Trojice dělají právě nesprávné představy: např. voda, led a pára, nebo kořen, kmen a koruna. Modely jsou velice důležité, ale tyhle jsou právě matoucí. Nebo také tři přímky a jeden trojúhelník......Přímka není trojúhelník, kořen není stromem atd. Třeba si nyní ale uvědomit, že pro nás není nejaktuálnější řešit tu chiméru nejasností do tohoto problému vnesených nekvalitním výkladem, ale spíše si uvědomit, že jsou tady tři bytosti, každá z nich nějakým způsobem ovlivňuje náš život a každá z nich má svůj „píseček“. Otec stvořil svět, je původcem dvou Božských osob, ale spásu lidí vzal na sebe Ježíš. Ježíš šel na kříž jednak proto, že Bůh nemůže trpět a proto se Ježíš stal člověkem. Je dobré si uvědomit tu kompetenci jednotlivých Božských osob. Ano, je tady ještě ďábel, ten nemá takovou roli, jak by se na první pohled zdálo, ovšem za určitých okolností. Ale chtěl bych zdůraznit, že je tady ještě někdo, kdo má stejně závažnou funkci, jako Božské osoby  a to je každý z nás. Každý z nás má také „svůj píseček“, kde my se musíme rozhodnout, kdy my musíme říct to svoje slovo. Když Ježíš umřel za všechny, jak to, že je v pekle jediný trvalý ubytovanec (minimálně). To je proto, že ta 4. rozhodující síla se rozhodla špatně, špatně zacházet s Božím slovem. Ježíš nám dal nauku, ale lidé tu nauku překrucují (doklad - spousta křesťanských církví). A také drtivá většina lidí té pravé církve má naprosto nekvalitní názory, se kterým, i nakonec ta 4. osoba může skončit v pekle (viz případ Jidáše, Kaifáše a dalších). Ježíš pro nás vypracoval nauku, jak se dostat do nebe, „dal moc stát se Božími dětmi“, tj. bratry Ježíše. Nebezpečí té 4. osoby je v tom, že velice často si myslí, mylně, že to evangelium zná, a neví o tom, že to není pravda. Nyní se zabývejme tím, jaká je role Ducha Svatého. Duch Sv. má jednak zásluhu na vytváření naší osobnosti (otázka křtu a biřmování), ale nás bude zajímat problém „Duch vám připomene, co jsem vám řekl“. Ne „vysvětlí“, ale „připomene“. Kdekdo si myslí, že zná evangelium, ale v dané chvíli, když je to třeba, tak si vůbec nevzpomene, jak postupovat podle evangelia. Kdo to na sobě nezažil, tak to nepochopí. Krásně je to vidět při práci s počítačem. Když zapomenu i zdánlivou maličkost v programu, např. čárku, počítač hlásí chybu. Tady člověk postupuje logicky a začne hledat chybu. S tím programátor vždy počítá. Nedává si předsevzetí, že neudělá chybu, jako to my běžně v životě děláme, ale správně reaguje na chyby a kontroluje. Když si děláme předsevzetí a opět selháváme, někdo začne být malomyslný, jiný to začne kompenzovat, jiný nechá náboženství být atd. Příklad z domácího prostředí. Kuchař, když vymýšlí nové jídlo, tak také musí několikrát kontrolovat, zdali toho nebo onoho nedal to toho nového jídla moc. Nelze přece jednoduše všechno smíchat. I dodržet ten postup je velice důležité. Recept na nové jídlo se musí „doladit“, jako ten program. My máme možnost život ve spolupráci s Bohem dotvářet a tady člověk dělá spoustu chyb, které vůbec neopravuje. U takového počítače je to zařízené tak, že když programátor něco udělá špatně, tak ho to hned upozorní na chybu. Představte si, že by vedle toho kuchaře stál někdo, kdo by ho vždy včas upozornil „pozor, nejdříve to ochutnej....“ Ten kuchař by to ochutnal a řekl by „máš pravdu, děkuji, že jsi mi to řekl“. A tohle je funkce Ducha Svatého, která je poradcem, je to „paraklétos“, někdo, kdo nás provází. Není to utěšitel, který člověku, který má mindráky dodává kuráž, ale je to někdo, kdo nám řekne "„kus na to jít ještě touhle tou cestou"“ Duch Svatý nám neřekne, co máme dělat, ale  upozorní nás na to, řekne nám kudy mám na to jít, protože cílem člověka je, aby sám sebe utvářel a to ke pro nás ta nejaktuálnější funkce, na kterou my zapomínáme. Je bohužel tragedie, že lidé, kteří se dostanou do kritických životních situací, ve kterých hrozí rozpad osobnosti, ve kterých hrozí zaměření ¨života na celý život nesprávným směrem (a jsou to zbožní lidé), když jim řeknu „pros Ježíše, ať ti pomůže“, tak to odmítnou. Tohle je hrůza, protože se ukazuje, že ten člověk se dosud pořádně nemodlil. Jistě, ten člověk může být přesto spasen, ale bude ho to stát mnoho a mnoho výprasků v životě. a může to také znamenat to, že místo 10 hřiven dostaneme pouze 1 a jen tak tak se do toho nebe dostaneme a budeme v nebi taková nemluvňata, která se s dudlíčkem budou dívat, jak je ten P. Bůh krásný a co všechno dělá, bez možnosti spolupráce s ním. A to proto, že jsme si zvykli se úplně spoléhat pouze na sebe a že věci, tak jako je vidíme my, že s tím nikdo nehne. Když takovému člověku řeknu „počítej s tím, že se můžeš plést“ a on když mi to odmítne, tak takovému člověku pak nelze poradit. A tady v tomto bodě se rozhoduje zdali a kolik ten člověk získá nakonec hřiven. Může také tu jednu hřivnu utratit a být zavržen. To není tak jednoduchá věc a je dobré se nad tím zamyslet. To, co Duch Svatý s námi udělal při křtu a při biřmování je také důležité, ale nyní je pro nás aktuální, zdali si od něho necháme říci. U takového počítače je to jasné: Když budu ignorovat chyby, které mi hlásí, tak nikdy nic neudělám. Kuchař, který dělá nové jídlo, také musí kontrolovat. V civilním životě to každý rozumný člověk dělá jako samozřejmost. Bohužel, v náboženství se to nedělá. Nekontrolujeme, zdali čteme správně evangelium a pak ho nikdy nemůžeme správně pochopit. Opět zdůrazňuji, Duch Svatý nám neřekne, co máme dělat, ale řekne nám „pozor, nezapomněl jsi na něco ?“Člověk, když toto odmítne (často nevědomky) sráží se na nižší stupeň. Ono se to zdá abstraktní, ale ten, kdo toto nepochopí bude marně prosit Ducha Sv. aby mu pomohl, ale on nezasáhne. Proč ? Protože tady je ta 4.osoba, která na jedné straně Ducha Sv. prosí a na druhé straně instrukce odmítá. Je tady 4.osoba, která prosí Ježíše o pomoc, ale když čte evangelium, tak o něm pořádně nepřemýšlí. Tohle je bohužel pouze stručný pohled na celou tu problematiku. Takže pozor, v našem osudu jsou rozhodující osoby.Tou 4. je člověk sám. Otec – tvůrce světa, Syn, který nám vypracoval nauku jak se stát Božími dětmi a jeho sourozenci, který za nás umřel na kříži a nyní je lepší do popředí zařadit sebe protože každý z nás rozhoduje, co si vezme a co odmítne a je tady Duch Sv., který nám připomene, že děláme chybu a kam se obrátit. A každá z těch bytostí má svůj „píseček“, se svou kompetencí.  

Evangelium sv. Marka

Mk 1,29-34

„Uzdravení Šimonovy tchyně“, nedovoloval zlým duchům mluvit, protože věděli, kdo je.........

Zajímavé je i 1.čtení, 1. kniha Samuelova, 3. kap. – jak Bůh se poprvé zjevuje prorokovi. Samuel je kvalitní jedinec, i když mladý chlapec, Bůh chce s ním navázat kontakt. Velekněz Helí byl sice poctivý, ale slabý, je to vidět na synech („Hospodin mluvil v té době zřídka a vidění nebylo časté“). Otázka proroka souvisí s tím, aby Bůh nalezl vhodného a kvalitního člověka. A pak, aby ten člověk, který dozraje na určitou úroveň, dovedl to těm lidem své doby říct. Samuel byl prorok na úrovni. Izraelský národ byl v době před pádem (v době škobrtání). Samuel pomohl přežít tu donu škobrtání (Bůh přestal být králem). Když úroveň národa byla na vyšší úrovni, Bůh jim mohl posílat proroky. Zárodek budoucího proroka si Samuel vypracoval sám. Povahové rysy, které si člověk vybere rozhodnou o tom, zdali ten člověk je schopen vydržet kontakt s Bohem, nebo se při tom kontaktu zhroutí. Tady máme omezení dané kvalitou toho budoucího proroka. Samuel, Eliáš, Elizeus začali k náboženství přistupovat určitým specifickým způsobem. Elizeus:  „Když tedy odcházíš, tak já bych chtěl umět to, co děláš ty.“ Je to problematika správné motivace. Velice důležité je to při schopnosti dělat zázraky. Zůstat skromný ve chvíli úspěchu. Problematika motivace je velice důležitá. Diskutoval jsem o tom s herci, uvažoval jsem o špičkových sportovcích. Ten, kdo dostane od Boha moc, nesmí ztratit pokoru (Thyatíra, Filadelfie, Smyrna). Pouze první dostane moc nad pohany, Smyrna ale musí trpět. Samuel si vybral správný typ myšlení a byl vybaven dary. Eliáš a Jan Křtitel byli super špičky. Eliáš neuspěl u lidí, protože to, co říkal bylo pro současníky nepřijatelné. Tady jsme i u příčiny nevyslyšení mnoha modliteb. U Markova evangelia Ježíš uzdravuje posedlého, aby mu zlý duch nedělal předčasnou reklamu. Pak uzdravil Šimonovu tchyni, i mnoho nemocných z města (i když byl večer). „Nedovoloval zlým duchům mluvit, protože věděli, kdo je.“ Velice důležité místo. Ďábel chce vyprovokovat člověka k „hurá náboženství“. Někdo si např. myslí, že udělal obnovu náboženství tím, že místo „zpověď“, říká „svátost smíření“. Kosmetické úpravy situaci nezachrání. Nakonec vidíme, že Ježíš z toho města „utekl“, když viděl, že nastalo to hurá nadšení. V euforii se totiž člověk snadno stane nekritickým. My v křesťanství jsme neměli Eliášovský typ světce. Ježíš však říká: „Eliáš přijde a napraví všechno“. A tady rozhoduje mimo jiné i to hurá náboženství.

Mk 1,40-45

K Ježíšovi přišel jeden malomocný a na kolenou ho prosil: „Chceš-li, můžeš mně očistit.“ Ježíš řekl: „Chci......“

Vidíme tady zajímavou věc. Nadšení, hurá a přitom dobré věci tady člověk ubližuje. Včera jsme četli, jak Ježíš odešel od nadšeného davu. Tady uzdravenému malomocnému Ježíš říká, aby nikomu o tom nevykládal a aby šel dát oběť za očištění a předtím se ukázal knězi. Ježíšovi nejde o pouhé splnění toho obřadu, ale aby se o tom v Jeruzalémě dověděli, že dělá zázraky a zamysleli se nad tím. Jenže malomocný, nyní uzdravený na Ježíšova slova vůbec nedal a začal o tom mluvit. Běžné uzdravování už nevyvolávalo vzrušení, bylo už okoukáno. Malomocný, plný nadšení, dělal Ježíši nechtěnou reklamu. Jistě, on to nemyslel ve zlém. Ale vidíme, jak některé dobré úmysly a předsevzetí mohou být zákeřná, když nejsou v souladu s Boží koncepcí. Ježíš pak nakonec musel odejít a nemohl tam pokračovat v kázání. Je to problém akutní pro každého věřícího, který si dělá dobré předsevzetí. Někdo si přijde pro radu, já mu poradím, ale on si tam honem přidá něco jiného podle svého vkusu a celá ta rada se rozbije.  Tak se rozbije celé duchovní vedení. Pak je tady ještě druhá stránka, že člověk si živelně dělá předsevzetí sám, aniž by se poradil a pořádně (bez přídavku a ubírání). Protože si vybíráme z toho, co Ježíš říká, tak pak, když něco slyšíme, nabalíme na to naše přání a souvislost se nám rozsype. Kdyby někdo malomocného napomenul, tak by se ohradil: „Co je na tom zlého, špatného?“  Jenže Ježíšovi překazil plány tou svojí „ dobrou vůlí“.

Mk 2,23-28

Jednou v sobotu procházel Ježíš obilím, jeho učedníci cestou začali trhat klasy. Farizeové řekli : „Proč dělají, co se v sobotu nesmí ?“ Odpověděl jim Ježíš : „Nečetli jste, co udělal David, když byl v nouzi a měl hlad i jeho družina ? Jak vešel do Božího domu, bylo to za kněze Abiatára.............“   Farizeové šli hned ven a s herodovci se radili proti němu, aby ho zahubili.

Tato kapitola zasahuje i na začátek 3. kap. Kdybychom si tady řekli, jestli rozumíte tomu dnešnímu čtení a kdybychom si namátkou vybrali kteréhokoliv účastníka v kostele, tak bychom se dověděli, že buď někdo má na to svůj názor, jiný řekne „nevím“, zrovna tak kdybychom mu řekli vysvětlení toho textu, tady jde konkrétně o tom s tím chlebem, třeba řekne „mně se to taky nelíbí“, ale před tím by názor neměl, s tím nutno počítat. Máme tak dvě věci. Zamysleme se nad tou první, to jsem měl říct hned na začátku. Prostě oni trhají klasy a jedí, mají hlad. Farizeové vytýkají, že dělají, co se nesmí. Ježíš se tady dovolává na Davida. David totiž byl na útěku, měl hlad, přišel k veleknězi Abiatárovi a říká o jídlo. Velekněz říká, no jo, dal bych ti něco, ale mám jenom předkladné chleby a to směli jíst jenom kněží. David velice dobře rozlišoval liturgický předpis a jeho význam a proto se ho Ježíš také dovolává. Proto říká veleknězi, když nemáš nic jiného, tak mi ho můžeš dát. Velekněz se zamyslel a říká, máš pravdu. A dává chléb Davidovi. David totiž chápe jednu věc :  doslovné znění textu a jeho význam. Ty předkladné chleby, byl dar daný Bohu, směl je jíst velekněz a ostatní kněží. David to dobře rozlišuje, nikdy by to neudělal, ale protože má hlad a možná by cestou zašli hladem, proto říká o ten chléb a velekněz to chápe také. Čili je tady doslovné znění textu a potom je jeho význam.David znal příkaz „budeš dodržovat den sobotní.....atd“, ale velice dobře rozlišil význam a také jenom formální splnění. Nový zákon častokrát po nás žádá, abychom četli dál, než je v tom textu, abychom celý ten text domysleli, abychom se zamysleli jako ten David nad těmi chleby. Ovšem to dnešní 1.čtení má ještě druhou část. Ježíš přišel do synagogy a byl tam člověk s ochrnulou rukou. Je dobré také si to přečíst u jiných evangelistů a dovíme se, že těchto případů, kdy Ježíš dělal zázraky v sobotu, bylo víc a že tyto mají určitý společný charakter, kde ježíš nějakým způsobem argumentuje na svoje jednání. Když se nad tím zamyslíme, je to také důležité pro četbu evangelia, zase nám tak vyvstává celkový obraz, který vypadá takt : Ježíš přichází do synagogy, proti němu je rozpoutaná kampaň, že je Ježíš neznaboh a že je teda nutno ho určitým způsobem umlčet – je neznaboh, dělá zázraky v sobotu. Ježíš na to reaguje tak, že říká : Je tady člověk s uschlou rukou, pojď sem, zvedni ruku ! Smím ho uzdravit nebo ne ? Pane představený synagogy, páni rabíni, páni farizeové, rozhodněte jestli ho smím uzdravit nebo ne ! Jistě, kdyby ho Ježíš uzdravil, oni budou pokračovat v těch pomluvách. A Ježíš tady volí jinou taktiku a říká, rozhodněte sami.  Oni tady vidí, že jsou na tenkém ledu. Navíc Ježíš začne hovořit o tom, že je povinnost napájet dobytek, že je povinnost vytáhnout dobytče, když spadne do cisterny. A toto jsou příkazy z Mojžíšova zákona a z běžné tradice, kde bylo nařízeno, že dobytek se musí i v sobotu nakrmit, kde bylo nařízeno, že dobytče se musí vytáhnout, když je v kritické situaci, je to povinnost i když je to v sobotu. A Ježíš užívá různé případy, neříká to obecně, ale je to šité na míru, což je velice pravděpodobné a vyplývá z toho, že lidé v sobotu v synagoze slyšeli o těchto příkazech, Ježíš je – aspoň některé – uváděl A kdo by pro to dobytče to neudělal, tak neuznává sobotu. Člověk se musí o to dobytče postarat, protože ono má také právo na sobotu. Takže Ježíš tam cituje argumenty v dané synagoze řečené. A tady jsme u druhé věci. Oni měli říct, ano, Ježíš má pravdu, protože je z jejich slov přímo obžalovává. Oni sice nemohou už proti Ježíšovi zahájit pomlouvačnou kampaň, že nedodržuje sobotu, ale místo toho si vymysleli jinou věc, čili šli za herodovci se poradit, jak by ho zahubili. Šli na „Stb“ a nebo herodovské „min. vnitra“: „my s ním musíme něco udělat“. A jedna z těch věcí, které byly takhle vymyšleny, byl ten případ, že on káže proti Herodovi a oni řekli „ano“ a zase farizeové a rabíni připravili lidi, kteří Ježíšovi, když tam ti herodovci budou ( na tom Ježíšově kázání), položí Ježíšovi otázku, zda se smí platit daně nebo ne. Když Ježíš řekne plaťte je, vyskočí někdo a začne křičet, „fuj, kolaborant atd.“. Když řekne neplaťte je, tak zas bude buřič, pobuřuje lidi proti vládě. Ať se Ježíš zachová jakkoliv, tak v každém případě má vinu Ježíš. Ježíš se ovšem zachoval jinak v tom daňovém penízu a oni byli zase vedle. Spor vůči Ježíšovi pokračoval dál.  Další kolo pak zahájil Ježíš, když nechává Lazara zemřít. Je to blízko Jeruzaléma, ne někde v zapadlé vísce, kde byl někdo uzdravený, ale je to Lazar, Ježíšův přítel a známá osoba a Ježíš ho nechává umřít a pak ho vzkřísí. Vezměte si např.nějakého člověka  - herce, politika,......kterého všichni znají. Tento člověk umře, celá Praha bude na jeho pohřbu, každý ví, že už je mrtev, pochovám. Ježíš potom přijde a říká „otevřete hrob“, „urnu“, já chci vidět urnu, vyberte ji ! A teď Ježíš by řekl „Slavný občane vstaň !“ A ten člověk by vstal a v příští sobotu by se objevil v TV v rozhovoru s novinářem. „Co se stalo, vždyť my jsme byli přece na pohřbu?““Ani, ale Ježíš mně vzkřísil.“ Čili, tenhle ten tah zahájil Ježíš a výsledek ovšem byl, že tady už neměli žádnou možnost protitahu proti Ježíšovi, a tak se velerada rozhodla, že musí zabít Lazara, že musí zlikvidovat Ježíše. Ale ne o svátcích, protože by nastal nepokoj lidu. Po svátcích pošleme pár ostrých chlapíků, kteří Ježíš někde zabijí a pak se řekne, udělali to Samaritáni atd., atd. My jsme ze hry venku. Ježíš ovšem o tomhle tom ví, a zase zasahuje do toho sporu tím, že se nechává zradit v noci před Velkým pátkem, před Velikonocemi. Židé tady vidí, že Ježíš jim dává příležitost k tzv. dobrému tahu. Oni si říkají „Jidáš nám ho zradil, my ho zatkneme, dáme ho Pilátovi, Pilát odsoudí Ježíše a my řekneme vidíte, vy jste říkali, že je Mesiáš a Pilát ho zatkl. My za to nemůžeme, Pilát ho zatkl a vy jste tomuhle neznabohu věřili ? Vy jste tohohle neznaboha považovali za Mesiáše?“ A oni si s tímto, jinak z lidského hlediska dobrým tahem šli na lidi a říkali tomuhle jste věřili ? A když lidé vidí Ježíše v rukou těch Pilátových vojáků, tak říkají, my jsme mysleli, že to je Mesiáš. Pilát ovšem chce Ježíše zachránit, nechává ho zbičovat, chce tím dosáhnout toho, že vzbudí soucit a oni řeknou, ale už to necháme tak, vždyť trpěl dost. Pilát je pohan, který chce Ježíše zachránit, zrovna tak Herodes. Židé ovšem jsou podníceni Ježíšovou opozicí a říkají, vidíte, jaký je Polát. Pilát říká, pozor, já jsem na něm chybu nenašel, já jsem nevinen. Ale židé :“Poslyš Piláte, my tě udáme, že jsi tady nechal rozšířit vzpouru proti císaři.“ Pilát si myje ruce a říká, krev jeho na vás a vaše děti ! Vy nesete zodpovědnost za jeho krev. A židé říkají ano, my jsme si té zodpovědnosti vědomi, krev jeho na nás a naše děti ! Ukřižuj, ukřižuj, ukřižuj ! Tím je ovšem naplněn ten Boží plán, ta problematika Ježíšova kříže, ale tu teď nebudeme rozebírat. Nám jde o jinou věc. Pochopit celý ten text evangelia v celé jeho hloubi. To je povinnost č. 1., proto jsem hovořil o tom 1. textu, když je těch textů víc pohromadě, tak hovořím o jednom nebo i druhém. Ale v tom 1. textu viděli jsme ten novozákonní postup Davida, hlavně velekněze Abiatára, který chápe text do větší hloubky. V 2. případě jsme viděli naprostou „ ne fair“ hru s Ježíšem, židé si to neuvědomují  a to už je chyba ne v tom novozákonním pohledu na text, ale v tom primitivním pohledu. Ježíš říká: „Kdybyste věřili Mojžíšovi, věřili byste i mně“.  Takže je nutno přečíst text evangelia celý a promyslet důsledky. Druhá věc : Upozorňuje nás na to, že když se člověk setká s jasným textem evangelia – a to se týká nejenom židů, ale i nás všech – kterému člověk „rozumí“, mhou vznikat alergické reakce, odpor vůči textu, odmítání atd. Čili když nerozumíme evangeliu, vadně si ho vykládáme, když rozumíme, mohou vznikat alergické reakce, může vznikat vadné jednání atd. A tak když Bůh nám dává do ruky evangelium, musí počítat s touto možností , že u některých lidí bude výhodnější, aby evangelium nepochopili úplně, nechává je při nižší úrovni pochopení, protože ví, že plné pochopení by bylo pro mnoho lidí ke zkáze. Vznikla by větší zodpovědnost, větší hřích. Bůh je duch a ten prvek tady hraje roli. Ovšem pod slovem duch – to je také další taková věc, podobná, jak se říká, z dětství atd., tak to je omyl, který vznikl vývojem v češtině, totiž v řeckém textu je slovo duch bráno ve smysli „vítr“ – ve smyslu našeho vítr, kde se to nerozlišuje. Když si vezmeme ten řecký text a ještě spíše latinský, tak tam je to slovo „spiritus“, souvisí to také s tím spirare = dýchání. V lat.: Spiritus, ubi vult spirat. Votchem eius audis et nescis unde veniat quo vadat et omnis ast natus ax spiritu. Přeložené do češtiny a je to i v Kralické bibli: Ježíš řekl : Nenarodí-li se kdo znova z vody a z Ducha, nemůže vejít do Božího království. Co se z těla narodilo, je tělo, co je z Ducha Svatého je duch. Nediv se, že jsem ti řekl, musíte se znova narodit. Vítr vane kam chce, slyšíš jeho hlas, ale nevíš, odkud přichází, kam jde. Tak je to u každého, kdo se narodil z Ducha. Tady vidíme, že vítr vane kam chce, slyšíš jeho hlas, nevíš odkud přichází kam jde, čili my vidíme ten vítr, vidíme jeho efekt, vidíme prostě jak létají listy, klobouky atd., slyšíme ten hukot, ale ten proud vzduchu není vidět. Čili v latině máme – dáme si tam to slovo spiritus : Spiritus vane kam chce , slyšíš jeho hlas, nevíš odkud jde, kam jde, tak je to u každého, kdo se narodí ze spiritu. A nás právě to mate, když je tam zavedeno vítr a Duch Svatý, tak je ten text rozbitý. A proto jsem vám přinesl Bibli – drážďanská a olomoucká, to je bible před Kralickou biblí, kdy ještě nevzniklo slovo vítr, ale všimněte si toho textu. Vítr, povětří – že ta věta má zcela jiný význam, co když to čtete v tom starém vydání?! Nedosazujme do toho náš vítr. Čili to byla kategorie právě toho řeckého pneuma – vání, vítr, duše, smýšlení, zápal, život, duch ve smyslu anděl atd. To slovo duch nám vzniklo na základě biblických čtení, které se do toho slovníku dostalo, ale v původním významu i v Ježíšově to bylo zrovna tak jako když my řekneme „lov“, tak je to jedno, jestli je to zlato, stříbro, železo, olovo, zrovna tak, když oni řekli „duch“, to byla celá kategorie významů. Např. v Bibli máte: ducha čarodějnic, nebo zlý duch vyšel od Boha na Saula. A nebo 10. kap. Matoušova: duchové nečistí, čili my říkáme „Bůh je čistý duch“  - ve smyslu, že nemá tělo, kdežto zlí duchové také nemají tělo. Teda např. i my vidíme takovou rozmazanost. Ale : žena, která měla ducha nemoci, čili dneska víme, že jsou to baktérie , to tam bible započítává. Samozřejmě, že Ježíš o tom věděl, když používal termín, že on věděl o bakteriích, virech atd., ale on tam ten termín používá. Proč ? Protože pro lidi bakterie a viry jsou neviditelné, proto spadají do toho pojmu spiritus. V 16.lap.Sk.ap. se mluví o věštkyni, že měla ducha věšteckého. A např. 3.kap. 1. listu sv.Petra říká, že Ježíš vešek k duchům ve vězení, k těm, kteří neudělali pokání, když hrozila potopa. Tady je tedy vidět to, že to slovo „duch“ má význam : myšlení, nemoc, zdroj nemoci, je ti vybavení věštecké, ať už je dobré nebo špatné (falešní proroci), takže slovo „duch“ nutno chápat z tohoto hlediska. My ovšem máme pokažený pohled na celou tu věc tím,že vlastně tam máme „vítr vane odkud chce. A tak je to u každého, kdo se narodil z Ducha.....“ Teď s ovšem musí vykládat, ta věta je rozbitá v tom slově, musí se vykládat, co to je duch, tak se musí říct, že má rozum a vůli, nemá tělo – a teď člověk řekne, no, ale žádný Bůh – a představte si nějakého ateistu, který mi řekne, co jaký duch ? A to je problém mnoha lidí, na náboženství se mluví o duchu a těch věcech, když se mu řekne „duch“ a dá se mu po¨jem toho ducha, který se musí definovat, tak on na to řekne, ducha nikdo neviděl. Kdežto když půjdeme na toho člověka a samozřejmě když to sami v sobě budeme mít zažité, řekneme si „Bůh je pneuma, nebo ruah, takže i když jsem ho neviděl, z toho neplyne, že není. Když vidím, že Bůh existuje a to je argument proti těm, kteří odmítají Boha, že neexistuje, na to se dá jasně dokázat perfektním, doslova fyzikálním důkazem, že existuje Tvůrce, že to je někdo jiného bytostného typu než člověk, že tedy tu bytost jiného typu musíme přijmout, pakliže ji nepřijímáme, tak jednáme vadně a je to „unfair“ hra vůči  možnému Bohu. Když řeknu, že existují bytosti vyššího typu, které mají na svědomí vznik světa, tak tato definice je nenapadnutelná a proti tomu nikdo nemůže postavit argument. Když my tam strkáme toho ducha, tak je to přinejmenším nepochopitelné. Čili lze dokázat, že Bůh je bytost, která má na svědomí vznik světa, lidé na to nestačí, jestli ty říkáš, že není, už je to nepoctivá hra vůči možnému Bohu. A tak proto Bůh trpí u mnoha věřících a proto ke také tolik církví, že se nečte evangelium vždycky v plné šíři, lidé ho v plné šíři nechápu a to se týká nejenom těch různých církví, ale i nás, co jsme tady v kostele. Hned k tomu přijdeme. Jsou to lidé, kteří čtou evangelium ne v plné šíři, případně si tam dosadí přídavky, považují to za Boží slovo, ta svoje názory, přitom ovšem jsou mimo text evangelia, ale Bůh je ponechává, protože ví, že kdyby jim řekl jasně ten text, že by u nich docházelo k podobným hříchům, jako docházelo u židů. Toto obvinění je trochu tvrdé, ovšem zase, chce-li někdo důkaz má ho mít.  V Apokalypse, čili ve Zjevení sv. Jana ve 2. a 3. kap. je popsáno sedm konkrétních církevních obcí. Jsou to obce v Malé Asii – Efez, Smyrna, Filadelfie, Thyatira atd.,jsou to obce, které jsou od sebe nanejvýš, řekněme, tak kolem 100 km, čili, kdybychom to převedli na Čechy, tak ba Ježíš mluvil o Praze, Pardubicích, Hradci Králové, , Berounu, Písku, prostě tam je vyjmenováno 7 konkrétních obcí. Např. Smyrně Ježíš říká, musíš trpět, kousek dál ležící Filadelfii říká, utrpení přijde na celý svět, ale já tě uchráním. A tady jsme u jedné věci, že mnoho našich modliteb je nevyslyšeno jen a jen proto, že my jsme na úrovni Smyrny. Potom je to církev- obec- Filadelfie, kde Ježíš je s jejím stavem spokojen. Pozor, to nejsou obce které Ježíš kára, jako např. Efez nebo Sardy. Smyrna Thyatíra, Filadelfie jsou tři chválené obce, mají různé osudy a Bůh jim dává různou životní šanci. Někdo musí trpět, někdo bude toho utrpení ušetřen. To byly obce, které měly každá svého kazatele. Když to převedeme na Prahu, tak můžeme říct, že každý kostel má svého kazatele, který působí v té své církevní obci. A ti kazatelé jsou na různé úrovni a to se odráží také na věřících. Posledně jsme hovořili o tom, když byla řeč o Duchu Svatém, že zapomínáme na kompetenci člověka, jakým způsobem my čteme Bibli. A když já budu špatně Bibli číst, tak můžu dopadnout jako ti židé v tom dnešním čtení. Ježíš udělá zázrak, ale jim se to nelíbí, nedodržuje sobotu. Záleží na nás, jestli budeme číst Bibli pořádně. Každý z nás si můžeme vybrat úroveň z těch uvedených církví. Ano, je nejvyšší možná úroveň, kde kazatel je vysoce kvalitní a dovede tu církev na úroveň Thyatíry. Smyrna – tam je kazatel méně kvalitní, s nižším dosahem, proto musí přijít utrpení. Ale jinak ta práce toho kazatele je užitečná. Ale je tady i církev, kde kazatel není v pořádku. A vám ostatním, kteří jste se zachovali správně, dám vám moc nad pohany. Lidé si z evangelia vybírají a interpretují podle svého a nikdo jim v tom nemůže zabránit ani něco nařídit. A to ovlivňuje naše osudy. Je dobré, abychom si uvědomili tuto zodpovědnost, kterou máme každý sám za sebe.

Mk 3,7-12

Ježíš se uchýlil se svými učedníky k moři a velké množství lidu z Galileje šlo za ním. Také z Judska a Jeruzaléma, z okolí Týru, Sidónu, Idumeje a Zajordánska přišlo k němu mnoho lidí. ............atd. 

Vidíme tady fázi z Ježíšova života, kterou bychom mohli nazvat fází velké popularity. Ježíš je osobnost č. 1. a přesto, i když je to období popularity, není to, abychom tak řekli, projev úcty (?). Proč ? Hrnou se za ním nadšenci. Chtějí se ho aspoň dotknout, ale ti uzdravení vůbec nechtějí přemýšlet o tom, co Ježíš říká. A toto je jádro problému. Oni by si chtěli na něj sáhnout, na toho slavného, co uzdravuje, chtěli by po něm autogram, kdyby to bylo dnes, Mistře, podepiš se mi tady atd. Ale Ježíš nepřišel kvůli tomu. Popularita u lidí, kteří křičí „sláva“ se změní na „ukřižuj“. Oni to nevědí, ale Ježíš to ví.  Ježíš ví, že tato sláva je velice, velice vratká. Setkáváme se tady také s tím, jak nečistí duchové padají před Ježíšem na zem  a křičí : Ty jsi Syn Boží. A Ježíš je okřikuje, aby ho neprozrazovali. Když se člověk nad celou tou věcí trošku zamyslí, tak je jasné, že ti zlí duchové neměli zájem Ježíšovi pomoci. To by řekli, Ježíši, uznávám své chyby, prosím tě, odpusť mi. Ale právě naopak, chtějí rozdmýchat tu prvotní popularitu Ježíšovu, která je tak plná nadšení, abych tak řekl, že nemá vůbec čas přemýšlet o tom, co Ježíš říká. Ježíš je okřikuje, ale oni volali dál, Ježíš je okřikoval tak, že museli zmlknout. Neříkají odpusť, ale, já vím, kdo jsi, ty jsi Mesiáš, Boží Syn, lidé, uhněte z cesty, vy nevíte koho máte mezi sebou. Tohle to provolávání Ježíše za Božího Syna, Mesiáše, těmi posedlými jednak vyvolává to povrchní nadšení a jednak připravuje půdu tomu pozdějšímu vysvětlování Ježíšových zázraků, „dělá to z moci zlého ducha, on je kníže pekel.“Proč to říkáme dnes, když si připomínáme den sjednocení křesťanů ? Problém sjednocení křesťanů  je dán pochopením Ježíše. Když všichni lidé budou Ježíše chápat, tak bude jenom jedna církev, a když my budeme dobře chápat evangelium, tak to je ten nejúčinnější prostředek, jak dopomoci k tomu, aby ti druzí pochopili,kde je jejich místo. Bohužel, my máme spíš tendenci také provolávat Ježíši slávu, ale nepřemýšlíme o tom. A proto máme kolikrát sami co dělat se svými problémy, se kterými nemůžeme pohnout, inu proto, že příliš brzo provoláváme slávu a nemáme to.......     Víme o Ježíšovi málo, a mluvíme o něm moc. A tak je dobré se zamyslet nad touto problematikou. Proč nepomáhá to nadšení ? No, protože ti lidé mají pocit, no, my přece víme, to je Boží Syn, to je Mesiáš. Kdy už se konečně pustí do těch Římanů ? Ale ono to bude brzo, on má nějaký důvod, určitě vyčkává, ale jednou se do nich pustí. A potom budou utíkat. Ale nezamysleli se nad tím, co říkal. Tady jsme právě u toho. Nejenom otázka zda jsem nebo nejsem v pravé církvi, ale také otázka, zda jsem platným členem pravé církve. To závisí na míře pochopení Ježíše, to je, bohužel, věc, na kterou zapomínáme. A jak říkám, je správné se modlit za jednotu křesťanů, ale v 1.řadě je důležité, abychom sami byli pořádnými křesťany, abychom rozuměli Ježíšově nauce,, pak ta Ježíšova nauka bude přitažlivá.Musíme si uvědomit, že jsme jako člověk, který říká včeličky pojďte sem a ono by zatím stačilo dát misku s cukrem a ony se začnou slétat. Až my budeme křesťany, kteří budou přitažliví, tak ta jediná církev se bude utvářet. A dokud nebudeme tou miskou se sladkou vodou, i když budeme vystupovat  členi té pravé církve, ať budeme dělat, co dělat, tak toho mnoho nedosáhneme. Musíme být tou miskou  s vodou,která je sladká, aby to druhé vábilo. Naše křesťanství bude přitažlivé, Bůh nám bude pomáhat, stane se potom zcela jednou, o které Ježíš říkal, že bude  jeden ovčinec a jeden Pastýř. 

Mk 3,7-12

Ježíš se s učedníky uchýlil k moři..............“Ty jsi Syn Boží“, on však je rázně okřikoval, aby ho neprozrazovali.

Ježíš nakazuje zlým duchům, aby ho neprozrazovali. To vůbec není tím, že by si Bůh nepřál chválu od nehodných, ale proto, že to je rafinované pokušení, které má vyprovokovat bezhlavou, nekritickou euforii. Ta problematika je také pěkně vidět na Saulovi. Tu bitvu vyhrál ve skutečnosti David. Lidé jásali a Saul začal žárlit a vztekat se atd. Bůh dává Saulovi vícekrát příležitost i když dopředu ví, že nakonec bude David králem. Bůh se však drží zásady, že každý člověk má dostat dostatek příležitosti. Každý zavrženec dostal dostatek příležitosti, aby byl spasen. Tak to Saul dotáhl tak daleko, že proti příkazu Samuelovu přinesl první tu oběť. Pak následovaly výmluvy. Podobně při zacházení s kořistí Saul nedodržel příkazy.  S tou problematikou jednoty křesťanů je to tak, že se nejdříve musíme naučit číst Bibli a pak ji dodržovat. V každém z nás je kousek Saula. A ty saulovské přístupy jsou velice špatné. Každý si vykládá Bibli po svém a proto je tolik církví. Ten dokazovací řetězec je ovšem trochu delší. Problém je v tom, že si nepřipouštíme skutečnost takovou, jaká je. Často kličkujeme, hledáme zdůvodnění a ospravedlnění. Místo toho by si každý měl říct, že má něco nedořešeného a proto se objevují problémy. Když si jenom řeknu „já mám dobrou vůli, já se snažím“, už mám v sobě kousíček Saula. Kdyby se zlí duchové chtěli Ježíši zavděčit, tak by řekli : „poslouchejte, co vám bude říkat tesař z Nazareta.“Předčasné poznání výsledku může být velice škodlivé. A v nás je také hodně takového „opsaného“ křesťanství (formulky z katechizmu). Pozor na prázdná slova !

Mk 3,20-35

Ježíš vešel do jednoho domu a znovu se shromáždily zástupy lidu, takže se nemohl ani najíst. Jakmile o tom uslyšeli jeho příbuzní.......říkalo se totiž, že se pomátl na rozumu. Učitelé zákona tvrdili, že je posedlý Belzebubem........Ježíš mluvil v podobenstvích...........jestliže satan vystoupí proti sobě..........kdo by se však rouhal proti Duchu Sv. .............. nedojde odpuštění navěky........Kdo je moje matka a příbuzní?............Každý, kdo plní vůli Boží je moje matka, můj bratr.

Je tady více problémů, je to tematicky náročné, nelze všechno probrat. O Ježíšovi se rozkřiklo, že je neznaboh, že dělá zázraky v sobotu a pak přišli s novinkou, že to dělá z moci zlého ducha, Ježíš na to odpovídá podobenstvím o silákově domě a mluví o problematice těch nejzávažnějších hříchů, hříchů proti Duchu Svatému. My lidé si obyčejně hodnotíme hříchy podle toho, jak se nás dotýkají a tak pro mnoho lidí je problém 6.přikázání na vrcholném místě a vůbec si neuvědomují, že ta problematika hříchu proti Duchu Sv. je daleko závažnější. Samozřejmě, že k němu nedochází taj jednoduše a tak často. Ale musíme si dát velký pozor na to, co nás k tomuto hříchu navádí nebo přivádí. Chtěl bych zdůraznit, že tak, jako je imunologická ochrana před nemocemi, tak existuje také psychická „ochrana“ před Ježíšem a tou „ochranou“ je vadně pochopená zbožnost, vadně koncipované náboženství. Ježíš častokrát na to upozorňuje („hříšníci“ předejdou židy). Nejdrastičtěji to řekl proti Kafarnaum. Bohužel, tyhle věci nám velice často unikají. Člověk přestává být citlivý na Ježíše, myslí si, že je v pořádku a dozrává postupně k problému hříchu proti Duchu Sv.Problematika je krásně vidět na tom „Adam a Eva v ráji“ – 1. kniha Mojžíšova. Z dětství máme představu, že v ráji byl strom, první lidé z něho jedli, Bůh je za to potrestal a pak přišel Ježíš a zadostiučinil za ďáblův hřích a tím nás vykoupil z dědičného hříchu. Je to pravdivý pohled na věc ? Ne. Přitom jsem neřekl nic nesprávného. Byly tam totiž stromy dva. Již jako bohoslovci se mi zdálo divné schéma – Adam zhřešil a my máme přijít do pekla. Pak se Bůh chce nad námi smilovat, nechá Ježíše zemřít a my půjdeme do nebe. Vypadá to sice pěkně, ale pohled je to neúplný a tím zmatený. Tak jsem se do toho pustil a nejdříve jsem začal číst pořádně v Bibli. Zjistil jsem, že v ráji nebyl strom jeden, ale stromy dva (ty kritické). Bůh dává člověku možnost získat věčný život, ale člověk odmítl nabídku věčného života, člověk nejedl ze stromu života, člověk byl spokojen s tím, jaký on sám je, viděl se jako pán tvorstva a nechtěl pracovat na rozvoji své osobnosti. Proto je tam nastražen ten strom poznání dobrého a zlého a při správném pochopení toho stromu a hříchu to mělo člověku prospět ke spáse. Do nebe se dostane ten, kdo pochopí Ježíše a často i hřích vede k prohloubení zamýšlení se nad Bohem , o Bohu, o sobě. 1. strom je Boží nabídka a 2.strom je jakýsi „chyták“, při kterém se má člověk přichytit na tom, jak je hloupý, naivní. Ten 2.strom má určit kdo je dobrý a kdo zlý. Věc se vyvíjela následovně : Adam je spokojen sám se sebou, v ráji se nudí, nebe ho přestalo přitahovat, on a Eva přece jsou také přece pány tvorstva. Bůh se jim zjevoval pravidelně, udržoval s nimi kontakt. Jenže oni nepochopili, že by měli rozvíjet sami sebe a bdít nad rájem a místo toho zůstalo viset na představě „my vládneme ráji“. Tady jde vlastně o vadnou motivaci a proto je tady ten druhý strom. Had jim nalhával, že když budou z něho jíst, že budou jako Bůh, oni proto jedí, protože se chtějí vymanit z té závislosti na Bohu. Možná si namlouvali „na tohle ovoce chodí P.Bůh sám a teď dělá před námi chytrého ....“. Tedy oni jedli, nějakým způsobem jim dochází, že se spletli, že je ďábel obelhal a začínají se stydět sami před sebou, proto si udělají palmové zástěry.......schovávají se. Bůh dělá jako že je hledá, „náhodou“ je objeví atd. Bůh tady chtěl od Adama, aby řekl „Pane Bože já jsem nejedl ze stromu života, poslechl jsem hada, jedl jsem z 2. stromu a poznal jsem, had lhal a ty máš pravdu“. Jenže Adam tohle neřekl. Adam nechce opustit tu svou představu, že on je dobrý, že on je báječný. A jak reaguje Adam ? „To žena, kterou jsi mi ty dal,  tak ta mi dala“. (Zde vidíme přímé obvinění Boha). Bůh se obrací k Evě a ta také : „Moje vina to není, to had....“. Tady je to kritické místo, kdy oni nemohli rozlišit, kdo je dobrý, Bůh nebo had a také, jsme my dobří nebo špatní. Čili ta jejich reakce byla rozhodující. Bůh se pak obrací k hadovi a říká ortel......... Tím ta záležitost v ráji nekončí. Bůh jim říká, nyní už nebudete mít přístup ke stromu života a pro život mimo ráj jim dává pořádné roucho z kůže.......Smysl té věci je ten, že Bůh nám dává nabídky, ale my, když o ně nestojíme, začneme jít dolů. Adam měl jíst ze stromu života, neměl nikdy umřít, měl přímo přijít do nebe. My zemřeme a pak musíme čekat na soud, u Adama to tak nebylo. To „žena, kterou jsi mi dal, ta mi dala“ to může být buď přímo hřích proti Duchu Sv., pakliže si ti všechno uvědomovali a nebo pokud si to, člověk neuvědomuje a přesouvá odpovědnost na toho druhého, pak je to takové embryo toho hříchu proti Duchu Sv., vytvářejí se návyky, které k tomu hříchu povedou jakmile se člověk setká s Ježíšem na soudu. Takže takové to přenášení zodpovědnosti na druhé, to je to velké nebezpečí. To přesouvání zodpovědnosti na druhého např. na svého partnera, je velice běžnou věcí. Přitom se dotyčný vůbec nezamyslí nad svým možným podílem na neúspěchu toho nebo onoho a pořád za všechno viní pouze toho druhého. Těchto případů je hodně i ve zbožných rodinách a my si je zpravidla ani neuvědomujeme. Tyhle věci stěžují nejen pochopení vztahu mezi lidmi ale také automaticky pochopení vztahu člověka vůči Bohu. Jistě, že je dobré zpovídat se z hříchů vůči prvnímu, druhému atd. přikázání, ale otázka nefér postoje vůči skutečnosti, přesouvání zodpovědnosti na druhého (často si to člověk ani neuvědomuje) když se neřeší, vyrůstá z toho ten nejtěžší hřích, hřích proti Duchu Sv.,který se nedá odpustit. A to je velice důležité si to uvědomit. Strom poznání má ukázat lidem, kdo je dobrý a kdo je zlý. Je to had, nebo Bůh ? A je to také hadův výrok nebo Boží výrok ? Dále má člověku ukázat, zadli je člověk dobrý nebo špatný, zda-li chyba je v Evě, kterou mi dal Bůh, nebo v mém postoji vůči tomu, co mi řekla Eva. Tady jsme také u problematiky hříchu. Např. Ježíš říká : „Pohoršení musí přicházet, ale běda tomu, skrze něhož pohoršení přichází.“ My tady sice nemáme strom poznání, ale je tady problematika hříchů, které mimo jiné nás varují před vadným pohledem na skutečnost, na Boha, na svoje názory, na své náboženství, na sebe samé. Toto je důležité. O těchto věcech by se dalo hodně mluvit. Proto je zapotřebí se nad nimi zamýšlet, abychom tak důležitou problematiku co nejlépe pochopili. Bůh na nás dopouští hříchy ne proto, aby nás zničil, ale aby nás vyprovokoval k pochopení toho, co je naším smyslem a úkolem. Nesprávnými představami z dětství jsme vlastně vůči Bohu imunizováni. V dětství jsme přijali oslabenou (často pouze trosky) výuku a ta nám nyní v dospělosti „úspěšně“ blokuje přijetí kvalitní výuky, kvalitní představy o Bohu. Hřích pak přichází kvůli tomu, aby v nás tuto imunizaci rozbil. Na druhé straně se v nás má vytvořit imunizace vůči vadnému postoji. To všechno může hřích udělat. Není možné rozebírat všechny detaily. Nutné je však si to uvědomit a zamýšlet se nad tím. Nestačí jenom vědět, že tam byly ty. stromy dva, ale také proč. Tady je vidět, jak důležité je správně zacházet s Biblí. Když mám vytvořenou špatnou představu o Bohu, pak v životě podle toho jedu a výsledkem nemůže být nic jiného než problémy.

Mk 4,1-20.

Podobenství o rozsévači.

Ježíš káže z loďky, učedníci jsou s ním na loďce, ostatní zástupy na břehu. Když byli sami, tak to učedníkům vysvětloval. Je zde otázka: „Proč mluvil v podobenstvích ?“Ježíš : „Aby se stále dívali a neviděli, stále poslouchali a neslyšeli, aby se neobrátili a nebylo jim odpuštěno.“ Zde je citován Izajáš, 6.kap. Vypadá to tak, jakoby Ježíš ty lidi měl přivést do stavu, aby mu nemohli rozumět. „Rozsévač“ je podobenství klíčové. Ježíš : „Když nepochopíte toto podobenství, nepochopíte ta další.“ V „Rozsévači“ jde hlavně o osudy těch jednotlivých zrn podle toho, do jaké půdy se dostala. Podobně je to i s Ježíšovým slovem u lidí. Víme, že ani apoštolové v některých věcech Ježíši nerozuměli a tak pochopíme, proč i v úrodné půdě je výtěžek 30, 60 nebo 90 ti násobný. Každé podobenství má model a také výklad. Jenže výklad byl už v soukromí. Zarážející však je, že nikdo z těch lidí na břehu, že se ptali pouze učedníci. Tady jsme u toho, jak se z člověka davu kůže stát učedník. Tím, že přemýšlí a ptá se. Ježíš je ochoten nechat pochopit každému, kdo hledá. „Skalnatá půda“ – jede o člověka, který si nedává práci s tím, aby pochopil Ježíšův výklad, ale propadne nadšení. „Kraj cesty“ – člověk tomu nerozumí a nechá to být, „plavat“. A to jsou ti lidé kolem, zástupy, kteří dokonce s láskou a nadšením čekají na Ježíše. Jenže, když se to pak otočí. pak tito lidé budou křičet „Ukřižuj !“ Je to proto, že si nezvykli přemýšlet o tom, co slyší. Podobný případ se odehrává u Ezechiela, když ho Bůh posílá prorokovat. Lidé ho rádi poslouchají, ale když se to vyplní, pak je pláč. V každém zrníčku je návod na vybudování celé rostliny za „pomoci“ půdy a vzduchu. Návod byl v tom semínku – vhodné pro podobenství. „Království Boží je jako člověk, který zaseje do země semeno......“. Ježíš nám v podobenstvích nedává celé vědomosti, ale pouze „ta zrníčka“. to o čem je třeba přemýšlet. Konkrétní materiál si tam musíme dosadit. Bohužel, podobenství jsou církví stále opomíjená a také nejsou správně chápaná. A přitom je to nejfantastičtější metoda výuky. Tím, že např. místo Bible sáhnu na něco „duchovnějšího“, už jsem se zařadil do kategorie posluchačů, kteří pak Ježíši nerozumějí.  „Skalnatá půda“ – lidé povrchní. problematiku nedořeší a v krizové situaci zklamou, nebo zkrachují, nebo se zhroutí. Takový člověk musí změnit způsob komunikace s Ježíšem a způsob zpracování jeho slova. Dosažení vlastních zkušeností, zážitků je ta „půda“ ze které může zrníčko brát živiny. Zárodek rostlinky je krásně vidět u burského oříšku (je třeba se na to podívat).  „Zrno v bodláčí“ – není problém jednoduchý, třeba to vzít dohromady s jinými podobenstvími. Stručně : Pakliže člověk dává čemukoliv přednost před Bohem, tak to není chyba těch věcí. Je to chyby jeho nedokonalého myšlení o Bohu. Když moje představa, vztah k Bohu není dostatečně silný, tak vlivem jiných věcí přestávám na Boha myslet. Třeba si sem dosadí podobenství o „pkladu“, „perle“ a také „nové víno do nových měchů“. Nejdříve je třeba si dát pozor na první dvě části podobenství o rozsévači. Zda moje představy o Bohu jsou promyšlené a zdůvodněné, zda neříkám předčasně věřím.

Mk 4,21-25.

Ježíš řekl zástupům : Přináší se snad svítilna, aby byla dána pod nádobu a nebo pod postel ?  Nic totiž není skryté, aby se to neprojevilo. Kdo má uši k slyšení, slyš ! Déle jim řekl      a dávejte pozor na to co slyšíte ! Jakou měrou měříte, takovou Bůh naměří vám a ještě přidá. Neboť kdo má, tomu bude dáno a kdo nemá tomu bude odňato i to, co má.

Samo o sobě toto podobenství, zvlášť ta druhá část, se zdá nepochopitelné. Celá věc začala tak, že Ježíš z loďky káže a že začne kázat v podobenstvích. Před časem jsme si říkali, že každé podobenství má dva díly. Ta první část se vyznačuje tím, čemu se říká podobenství. Vyšel rozsévač, aby rozséval. Rozhodně tady Ježíš nedělá školení pro zemědělce. A cílem není vysvětlit jak Ježíš tady se odvolává, hovoří o tom rozsévači a když to končí (rozsévač rozsévá, jedno zrno padne na cestu, jiné mezi trní, jiné na skálu a jiné na úrodnou půdu), apoštolové (na loďce) a učedníci čekají vysvětlení, co jim řekne. A zase další povídání o koukolu (jílek mámivý), o síti vhozené do moře, o zasetém zrnu atd. Ježíšovi říkají, prosím tě, vždyť my tomu nerozumíme. Proč ? Řekli jsme si, že každé podobenství má dva díly. První díl je popis (zemědělská práce) a druhý je spíše upozornění na to, čeho se to podobenství týká, o čem ten model hovoří. Mnohokrát jsme o Rozsévači hovořili, říkali jsme, že to je klíčové podobenství, které otevírá cestu ke druhému. Ležíš jim říká, nerozumíte tomu podobenství ? Jak byste pak chtěli rozumět všem ostatním ? V podobenství o Rozsévači Ježíš mluví o tom zemědělci, ale smyslem proč o tom zemědělci hovoří, je obor, abych tak řekl, o toku informací. Prostě o tom, jak Ježíšovo slovo nám může  nebo nemůže něco říct. Víme, že židé Ježíšovi nerozuměli. Protože právě někteří byli tou cestou, resp. se vůči tomu slovu chovali špatným způsobem a to bylo popsáno v tom podobenství o Rozsévači, ať už o té cestě, nebo o skalnaté půdě a nebo trní. Každé podobenství má jednak ten model (např. popis toho zemědělce) a také výklad, čeho se týká. Učedníky zaráží, že Ježíše z loďky slyší a to jenom tu první část. Ježíš řekne toho Rozsévače a oni řeknou, tak, a co nám tím chce říct ? A teď najednou slyší o koukolu (jílku). A pak další a další. A je to právě Petr, který mu říká, my tomu nerozumíme a potom ti lidé tomu mají rozumět ? A na to Ježíš říká, já vím, ono to moje jednání by se vám mohlo zdát zbytečné. Přináší se snad svítilna, aby byla dána pod nádobu, nebo na podstavec ? Já vím, co dělám. Ale když vy nesete  třeba svíčku nebo svítilnu, tak si s ní posvítíte. Dnes by řekl, strčí si snad někdo rozsvícenou baterku do kapsy ?  To nemá smysl. Svíčka se dá na svícen a hodně vysoko i svítilna, aby se místnost co nejvíc osvítila. Proč tohle Ježíš říká ? No, proto, že vysvětluje. To, co já dělám, není omyl, vím, co dělám. Já chci, aby lidé si to odnesli, aby rozuměli. A já vám to potom vysvětlím. Podobenství bez vysvětlení nemá smysl. Ptáme se, proč to nevysvětlil  těm lidem hned. Zase tady je vysvětlení s tou svítilnou. Tak, jako člověk, který si chce posvítit, dá tu svítilnu na podstavec, aby osvítila, tak zrovna tak jedná Ježíš, když káže. Nechce kázat, aby to bylo nesrozumitelné, vysvětlí všechna ta podobenství. Ale současně nechce kázat těm, kteří nepřemýšlejí. Protože z těch lidí, co provolávali Ježíšovi slávu se nikdo nepřišel zeptat a neřekl, Mistře, my tomu nerozumíme. Učedníci ano. Ale právě tím se stával člověk Ježíšovým učedníkem. Bylo moc takových, co jenom okukovali. Dav, zástup, čumilové. A tito lidé se neptali. Víme, že Ježíš tuhletu problematiku vyostřuje ještě víc (6.kap.Jan),když posluchači chtějí Ježíše udělat králem. Ježíš před nimi uteče a když ho najdou a ptají se, Mistře, jak jsi se  sem dostal ? Ježíš jim říká, hledáte mně, že jste dostali chleba, ale ne proto, že jste viděli zázraky, vás ani zázraky nezajímají. A tím spíš to, co říkám. A teď začne hovořit o Svátosti oltářní, ale výsledek je, že říkají, no, kdo to má poslouchat a odcházejí pryč. A mnozí učedníci také. Čili je to jakési třídění (selekce) posluchačů na posluchače přemýšlející a na posluchače okukující a nezamýšlející se. Takže to s tou svítilnou můžeme uplatnit jednak  v tom smyslu : Nebudu vám říkat podobenství, když vám je nebudu chtít vysvětlit, vám, kteří se chcete ptát. Ale platí to také v tom obráceném slova smyslu. Nebudu jim vysvětlovat podobenství, o které oni nestojí. Takže rada těch podobenství, těch prvních částí, bychom mohli říct, že je jakousi náborovou akcí, která z toho davu těch zvědavců má vytřídit a přilákat k Ježíši ty přemýšlivé, kteří chtějí rozumět, co Ježíš říká a přijdou a ptají se, hele, Ježíši, já tomu nerozumím. To je smysl toho podobenství o síti.  A pak už řekl  - a to už nám vyjde jasně. Dávejte pozor na to, co slyšíte, musíte tomu rozumět, ne jenom poslouchat, musíte chápat. Ta věta, jakou měrou měříte, takovou se vám naměří, ještě vám bude přidáno, ta je poměrně snadná. Záleží na člověku, jakým způsobem naslouchá Ježíšovi. My prosíme, P.Bože, pomoz, pomoz, ale zapomínáme, že záleží na tom, jak Ježíši nasloucháme. Že mnoho nejasnosti ( a proseb ) ve víře by odpadlo, Kdybychom dovedli vzít pořádně do ruky Bibli a Ježíšovo slovo číst.  Ale v nás jsou tytéž chyby, jako v těch davových posluchačích okolo Ježíše. Věta, kdo má, tomu bude přidáno....atd. je jaksi gramaticky nesprávná  (kdo nemá, tomu bude vzato),je řečena úmyslně tak, aby člověk přemýšlel. Tato věta má v sobě víc, než by se zdálo. Jenom jeden výsek z toho : Kdo má jasno v tom, co jsem kázal, tomu bude dáno vysvětlení podobenství. Anebo kdo má zájem o to pochopení, tomu bude dáno vysvětlení. Kdo nemá zájem a platí i to, kdo nemá jasno v tom, co jsem třeba dříve kázal, kdo nemá zájem o pochopení, bude mu vzati i to, co má. Čili, kdo nemá zájem o pochopení a jenom vyslechne to podobenství (např.o Rozsévači), aniž by se ptal, tomu bude vzato to, co má. Člověk, který je jako cesta, přichází ďábel a vyjímá to slovo z jeho paměti.  Čili slovo evangelia se nám z paměti vytrácí, pakliže my nejdeme za hlubším pochopením. Kdo nemá zájem věc pochopit, tomu bude vzato z paměti i to slovo, které si zatím pamatuje. A to máme právě ten začátek podobenství, jak rozsévač rozséval a některé semeno padlo na kraj cesty, přiletěli ptáci a sezobali ho. Těmi, na kraji cesty se rozumí ti,  co slyší, ale přijde satan a obere je  to slovo, co slyšeli. Čili tady máme tu větu : Kdo má  bude mu dáno, kdo nemá bude mu vzato.  Když mám zájem, tak se mi to nevytratí. Když nemám zájem, ne, že mi Ježíš nedá vysvětlení, ale i to, co si jakž- takž, pamatuji, může mi ďábel znehodnotit. To je smysl toho úryvku, který je vsunut  právě mezi to zdánlivě podivné jednání Ježíšovo. Ježíš vykládá podobenství, tato podobenství jsou bez vysvětlení nesrozumitelná, učedníci se diví proč Ježíš takhle podivně postupuje a Ježíš jim to vysvětluje. Drazí přátelé, mnoho pochybností ve víře, nejasností a mnoho nevyslyšených modliteb musíme připsat právě na konto těch partií v evangeliu, které jsme vyslechli, ale za kterými jsme nešli do plné hloubky. Modlíme se, ale ne každá modlitby je vyslyšená. Proč? Protože zapomínáme dívat se na to, jakými jsme posluchači. (Mk 4. kap.) Když si někdo myslí, že Bible je stará 2000 let a proto ji musíme číst jinak, tak se šeredně plete a může to říct jenom ten, kdo nepochopil smysl toho, co říká. Bohužel, i v katolické literatuře čteme, že dnešnímu člověku se to musí říct jinak. Ale Bible mluví i dnešnímu člověku srozumitelně.

Mk 4,26-34

Ježíš řekl zástupům:„Boží království je podobné člověku, který zaseje do země semeno, ať spí, nebo je vzhůru, ve dne nebo v noci semeno klíčí a roste a on neví jak. Země sama od sebe přináší plody, napřed stéblo, potom klas a pak zralé zrno..........Když se zrno hořčičné zasévá do země, je menší než všechna semena na zemi, ale když je zaseto, vzejde a přerůstá všechny jiné zahradní rostliny............že ptáci mohou hnízdit v jeho stínu.

Je tu velice moc materiálu pohromadě. Zase nelze hovořit o všem, bude nutné vzpomenout si na to, o čem jsme mockrát mluvili, protože některé věci budeme muset říct jen tak letmo. Tak za prvé. Boží království je podobné člověku, který zaseje do země semeno a to semeno roste ani neví jak. Tak k tomu uvádím pouze tuto připomínku. Je to stav, kde vlastně probíhají určité procesy, které si člověk ani neuvědomuje, jsou to návyky z dřívějška. Jsou to prostě věci, kde člověk musí vědět, co je v jeho kompetenci. A to musí znát. A věci, které v jeho kompetenci nejsou, ty musí nechat P. Bohu. Je tady i jiná věc. Jde o výstavbu věčného života. Věčný život se rozvíjí podle stejných zákonů, jako se rozvíjí náš život pozemský. Bohužel, náboženství se zabývá otázkou, kolik jsem udělal hříchů a vůbec nám nevyvstává problematika věčného života jakožto těžiště náboženství. Ježíš zdůrazňuje, že lidé tohoto světa, kteří znají ty profánní věci, jsou daleko opatrnější ve svém jednání než lidé, kteří se oddávají, abych tak řekl, tím bezbřehým způsobem náboženství. Mnoho lidí velice střízlivě uvažuje v konkrétním životě, ale v náboženství se dá unášet úplně svými pocity, svými ideami, ze kterých vůbec ho nemožno dostat. A teprve zvláště při dialogu o kázání se ukáže jak různí lidé různým způsobem věci chápou, častokrát doslova nelogicky argumentují. Mám na mysli konkrétní věci. Jistě sami jste tyhle ty  věci zažili, kdo to nezažil, těžko vysvětlit. Pakliže tady se chci stát pořádným křesťanem, tak pokud jsem student, ať už medicíny, musím dělat pořádně tu medicínu, protože kdo není pořádný medik, nebude pořádný křesťan. Ano, kdo jde od toho, prosím. Ale kdo chce být pořádným křesťanem, tak musí pořádně dělat tu věc. Kdo dělá elektrotechniku, tak jí musí rozumět, pakliže jí nerozumí, tak si přenáší vadné stereotypy do četby Bible. Samozřejmě některé obory jsou bližší, některé jsou vzdálenější, ale je to důležitá věc. Ta zákonitost výstavby věčného života má stejné zákony výstavby našeho běžného života, rozvinutí intelektu v těch profánních věcech mají stejné zákony jako četba evangelia. A to je smysl jednak toho 1. podobenství. Samozřejmě je to rozšířeno o další kapitoly evangelia, protože to takto rovnou nevyčtete z těch podobenství. Druhé podobenství je o hořčičném zrnu. Zasévá se do země, je menší než všechna jiná semena, ale když je zaseto, vzejde, přeroste všechna semena všechny zahradní rostliny, vyžene tak velké větve, že ptáci mohou sídlit v jeho stínu. Tohle to vůbec neznamená mít víru, jenom malinkou, tohle to znamená mít víru plně vitální. Abychom si vysvětlili problematiku té vitální víry, je dobré si přečíst 13. kap. Matouše. Tam v „Rozsévači“ např. vidíme, kde člověk nerozumí té věci, on ji přijme, ale zase ji vytratí. Takových lidí je velice mnoho. Vzpomeňte si na různé dialogy, které jste sami vedli nebo viděli vést o náboženství. Jestli jste viděli vadný dialog o náboženství, tak uvidíte, že některý člověk je totálně vedle naprosto nepřístupný. Čili ten má to zrno, ale už to není jediné zrníčko, ale to je tuna zrníček jablečných, ale z kompotu, která jsou uvařena, která jsou infiltrována a proto se nemohou rozvinout. To je to zrno zaseté na cestu, kde člověk si do toho musí dosadit vlastní zážitky, pakliže vlastní zážitky tam nedosadí, jsou to přečtené věci, on je pro ně nadšený, ale nerozumí tomu. Toto je jeden způsob znehodnocení toho zrna. To odpovídá té skalnaté půdě. Tyto věci jsou otázkou perfektního dialogu s Ježíšem. V určitých oblastech nauky ani sv. Petr nedokázal vést pořádný dialog s Ježíšem. Určité části Ježíšovy nauky se u něho míjely cílem. A kéž bychom my byli aspoň na takové úrovni, jako sv. Petr (tohle je vlastně nepřímý důkaz toho, že bychom měli něco se sebou dělat). Pakliže nevedu s Ježíšem dialog tak, abych mu rozuměl, tak jsem „zrno na skalnaté půdě“. To odpovídá tomu, jak na jaře začne svítit sluníčko, půda se dříve ohřeje, zrníčko rychle vyklíčí, ornice je ale málo a půda rychle vyschne a rostlinka hyne. Ty živiny a ta vláha jsou vlastně to, zdali dané věci (Ježíšově nauce) rozumím a zdali si tam dosadím vlastní zážitky. To dosazení si do toho ty vlastní zážitky je věc nesmírně důležitá, protože to člověku dává důkaz z vlastního života, že ta věc je možná. Když si Boží slovo jenom čtu a učím se ho odříkávat bez dosazení těch vlastních zážitků, jde o další znehodnocení Ježíšovy nauky a ze semínka samozřejmě nemůže vyrůst pořádná rostlina nebo strom. Další velice náročná pasáž, než aby mohla být vyčerpávajícím způsobem vyložena je „zrno padlé do trní“. Patří sem např. toto znehodnocení Ježíšovy nauky. Když se věřícího člověka zeptáte, zdali zná správnou odpověď, tak vám ji klidně „vysype“, ale v konkrétné životní situaci to nepoužije. Vůbec si na ni nevzpomene, jakoby to měl z paměti vymazáno. Přitom ty vědomosti má  (v užším kruhu to také nazýváme imunitou, protože takový člověk je velice „odolný“ vůči vybídnutí, aby něco se svým křesťanstvím začal dělat). Viděli jsme tady několik věcí, které znehodnocují to Boží slovo v nás. Nyní k tomu závěru. Ježíš mluvil k zástupům pouze v podobenstvích. Když byl s učedníky sám, všechno jim vysvětloval. Tady vidíme tu techniku Ježíšovy výuky. Ježíš zásadně vykládá všechno na podobenstvích tj. na modelech, které se snadno pamatují. Když mám před sebou ten model, tak si snadno mohu evokovat celou strukturu. Bez modelu se dlouhý výklad těžko pamatuje. Zůstávají z toho krásná slova. Kolikrát člověk slyší po mši: „To bylo ale hezké kázání“a za krátký čas je veškeré nadšení pryč. Ježíšova kázání byla ve formě mítinků, které trvaly i několik dní. Po skončení pak Ježíš vysvětloval učedníkům věci z dané oblasti. Proč pouze učedníkům? Protože právě oni byli v otázce toho dialogu s Ježíšem dál, než zástupy. Byli důslednější, šli za věcí. Ostatním – zástupu, což je jako ta cesta  - kdyby ty věci byly vysvětlovány, byla jim zvýšena zodpovědnost, což by mělo pro ně na soudu negativní dopad.  Pouze Boží slovo, které se opírá o naše osobní zážitky může mít v nás vitalitu. Semínko samo o sobě nemůže udělat nic. Potřebuje k růstu rostliny živiny z půdy, ze vzduchu, sluníčko atd. V semínku je recept jak má ta rostlina vypadat, instrukce pro výstavbu  organizmu. Také výstavba věčného života má probíhat podle určitých zákonů, mají tam být podobenství, člověk má vést o nich dialog  (a ne pouze slepě poslouchat hotové věci), ne slepě poslouchat výzvu: „takhle udělej kříž, takhle sepni ruce atd“. Po kázání měl Ježíš dialog s dobrými posluchači a podle toho, kdo jak dalece dosáhl toho kontaktu s Ježíšem, měl potom dodatečnou výuku. Zní to sice nepopulárně, jenže Ježíš měl k tomu velice vážné důvody a nebylo to žádné protekcionářství. Takhle bych to chtěl udělat také. Je to problematika vytříděných posluchačů podle úrovně. Někteří mohou dostat více, někteří méně. Musíme se učit vést dialog sami se sebou. Kdyby nyní přišel Ježíš, tak by opět přišel jako nějaký obyčejný člověk (tehdy tesař z Nazareta). Jak by to asi dopadlo, kdyby pak začal do nás rýt, jako to dělal tehdy vůči židům. Nejdříve se musíme naučit vést dialog s tesařem z Nazareta a pak on mi může říct dál......Snažím se o to a přeji to i vám, aby mi Ježíš ukázal, že nyní není jenom tesař z Nazareta, ale Boží Syn, doslova ukázal.  Řekneme si možná  „my věříme, my čekáme na Ježíše“, ale možná jsme na tom stejně, jako ti židé, kteří také upřímně čekali na Mesiáše, ale „díky“ svým názorům ho nakonec ukřižovali. Je to nepříjemné, ale co je psáno, to je dáno. Mk 4. kap. a Mt 13. kap. Je třeba se naučit zacházet s podobenstvím a naučit se vést dialog s Biblí.

Mk 4,35-41

Jednoho dne večer vybídl Ježíš své učedníky: „Přeplavme se na druhý břeh.“ Rozpustili  tedy zástup, vzali Ježíše sebou, jak byl na lodi, také jiné lodi jely s ním. Strhla se velká bouře........On však ležel na zádi lodi na polštáři a spal.......Probudil se, pohrozil větru a poručil moři: „Mlč ! Buď zticha!.......a zavládlo úplné ticho. Pak jim řekl: „Proč se bojíte? Pořád nemáte víru?  Pojala je bázeň a říkali si mezi sebou: „Kdo to asi je, že ho poslouchá vítr a moře?“

Je to, abych tak řekl, docela normální čtení, jeden z mnoha Ježíšových zázraků, ale jakmile si člověk zvykne číst Písmo Svaté, tak najednou zjistí, že v Mk 6. kap. – a jsou tam titíž učedníci, konkrétně jde o apoštoly, v tomto případě se situace zase opakuje. Tady: „kdo to je, že ho poslouchá vítr i moře?“ A tam v té 6. kap. je také bouře na jezeře, Ježíš sice není na lodi, jde po vodě, Marek to neuvádí, jak Petr zkouší jít po vodě, ale je to právě v tom období. Ježíš pak vytáhne Petra, sednou na loď a Ježíš utišuje bouři. A všichni se zase diví. A Marek jasně říká : „Jejich srdce bylo zaslepeno“. Tady jsme u takové zajímavé věci. Poprvé Ježíš utišil bouři, „jé, kdo to je, poslouchá ho vítr i moře. Ten má moc.“ Pak se stejný zázrak odehraje znova a zase se diví, kdo to je, zase utišil bouři na moři. To mi tak připomíná všelijaké ty vtipy o sklerotických babičkách, které si mažou vazelínu na chléb místo másla. A ačkoliv se jim to často připomíná a ukazuje, kde je máslo, ony to dělají dál. Ale copak to není skleróza u apoštolů? „On utišil bouři, páni, ten má moc!“ Příště zase. Pozor! Nejde jenom o tyhle ty věci. Apoštolové jsou na kázání a to kázání se protáhlo aspoň na dva dny. A Ježíš říká: „Měli bychom jim dát něco najíst, oni mají hlad (lidé, kteří byli na kázání). Oni řeknou: „No jó, ale kde tady seženeme chleby?“ Ježíš rozmnoží chleby, lid se nasytí a apoštolové nasbírají 12 košů odpadků. Při 2. rozmnožení zase jsou tam apoštolové, i když jsou tam jiní učedníci, Ježíš říká: „Měli bychom jim dát něco najíst“. „No jó, za 200 denárů nestačí chleba pro tolik lidí“. Ježíš zase rozmnožil chléb a nasytil zástup. A zase Ježíš jede na loďce s apoštoly a říká: „Varujte se kvasu farizejského!“ A apoštolové zase: „No, tam co jedeme, je pekař farizej a my máme sebou jenom jeden chléb. Kde tady seženeme chleba?“ A teď dostanou opravdu vynadáno. „Opravdu jste takoví slepci? Nepamatujete si na případy rozmnožení chlebů?  Kolik jste nasbírali košů? (12, 7).  Oni to věděli, kolik lidí tam bylo, kolik košů nasbírali. „No, tak to ještě nechápete?“ Až teď jim došlo, že Ježíš má na mysli podobenství o kvasu farizejském, čili o typu myšlení farizeů, které je jiné, než myšlení pořádného křesťana. Těch míst je víc, zatím uvádím jenom pár. Jak je to možné? Vraťme se k tomu rozmnožení chlebů. Když poprvé Ježíš rozmnožil chleby a předtím řekl, dejte jim jíst,  vždyť tam jsou ti apoštolové (Petr, Jakub, Jan, Ondřej, Filip, ta stará garda), kteří byli na svatbě v Káni Galilejské, kteří viděli první zázrak – jak Ježíš proměnil vodu ve víno. A tady přece mohli říct: „A nemohl bys udělat to, co jsi udělal v Káni Galilejské?“ A Ježíš by řekl: „Zkuste to udělat vy!“ Oni by to udělali a Ježíš by vlastně mohl bez problému kázat. Proč ty problémy, řekneme za chvilku. Ovšem, nikdo z nich neřekl, „udělej, co jsi udělal v Káni Galilejské“. Nikdo z nich neřekl, „Eliáš rozmnožil jídlo, Elizeus také rozmnožil chleba, tak bys to mohl udělat také“. Kdyby se jich někdo zeptal, řekli by, ano, Eliáš a Elizeus to dělali, proč by to nemohl Ježíš? Když je to nenapadlo při 1. rozmnožení, ale mělo je to napadnout aspoň při 2. Ani na lodi je to nenapadlo. Prostě jsou určité věci, které brzdí poznávací proces, které brzdí pochopení evangelia, jsou to určité zlozvyky v myšlení, určitá nekázeň techniky čtení Bible. A to se projeví v určitých oborech. Zvláště u exaktních oborů – fyziky, matematiky, chemie. Prostě, buď tomu člověk rozumí a dává si věci do souvislostí a když o těch věcech neví, on je dovede opakovat, odříkávat poučky a přitom o tom neví. Když Ježíš dělal zázraky, tak to mělo odezvu: „Ty jsi Mesiáš!“ A jak to dopadlo? Lidé ho chtěli vyhlásit za krále. A když začne hovořit o Svátosti Oltářní, o věčném životě, výsledek je, že ti samí lidé od Ježíše odcházejí. I učedníci.  To je Jan 6. kap. -  Ježíš se obrací k apoštolům a říká: „Chcete jít také?“  Čili to je selekce – výběr. To je třídění věcí. Kdyby apoštolové pochopili, Ježíš by kázal a po kázání by apoštolové řekli posluchačům: „my vám ukážeme, co se můžete naučit dělat také vy, ovšem, když budete Ježíše chápat. My jsme jeho žáci, koukejte co dovedeme. A rozmnožili by chléb.“ Teď by posluchači neměli tu představu: „přijde Mesiáš, vyžene Římany“, ale řekli by: „to je zajímavý učitel, jeho žáci tohle dokáží“. Tím by bylo vyloučeno ze hry to rabínské povídání o Mesiáši, který přijde a potom budou růst chleby na poli atd. Jenže učedníci se zachovali jako ta sklerotická babička. Rozmnožení chlebů je akce Tvůrce, je to Pán, který vládne nad hmotou, je to větší zázrak, než utišení moře. A apoštola to neosloví. To je porucha myšlení. Proč myslíte, že je to tam popsáno? Abychom my také věděli, na co si máme dát pozor, když budeme brát do ruky evangelium. Naše myšlení také není v pořádku. Divíme se věcem, které jsou druhořadé až třetiřadé, např. to utišení bouře. To se někdy stane, že se bouře uklidní. Ale to rozmnožení chleba je zázrak, který je hned po kategorii tvoření světa, vytváření z ničeho. Je to zásah proti fyzikálnímu zákonu o zachování energie a hmoty. Z tohoto hlediska se musíme dívat na rozmnožení chlebů. A nebo po rozmnožení a nasycení posluchačů, apoštolové odjeli lodí na druhý břeh a Ježíš za tmy šel za nimi, kráčel po vodě. Apoštolové se lekali , mysleli, že je to nějaká mátoha. Ježíš jim řekl: „nebojte se, já jsem to.“ Petr také chtěl zkusit jít po vodě. Ježíš mu řekl: „pojď“, Petr kousek šel a pak se začal topit. Ježíš mu musel pomoci. A Petr neřekl: „udělal jsem chybu, mohu to ještě zkusit?“ Ne, nechal to být. Samozřejmě že tady není jednoduchá věc, že tady je spuštění psychických procesů, je to vtažení určitých informačních oblastí, čili – já si musím vzpomenout na to, co říká Ježíš o té věci. A Ježíš např. slovy: „Copak ještě nemáte víru“ označuje nejen to, čemu my říkáme „věřit“, ale také to, do důsledku vzato, co vlastně o té věci učí. U Ježíše ten pojem víry je daleko širší. A my říkáme „Já věřím, v tebe věřím, v tebe doufám....., ale přitom nejsme na tom ani tak dalece jako Petr, který po té vodě šel a potom se topil. Samozřejmě, my říkáme „já věřím“, ale kdybychom stáli u toho, tak bychom jenom koukali, „jé, Petr jde po vodě“. „No jó, ono to není nic složitého“, pokud šel po vodě. Když se začal topit: „no, jó, ono je to složité“. To, co se nám zdá jednoduché, nad tím mávneme rukou a co je trošinku zamotané, pak to je složité a zase mávneme rukou. Musíme se zamyslet nad tím, jak čteme evangelium a co můžeme udělat, poprosit Ježíše, aby nám připomněl, když se u nás začne projevovat slepota, kterou zjistíme, když ji budeme hledat. Dokud ji nehledáme, tak ji nenajdeme. Když budeme prosit, musíme mít na mysli, že je to naše věc, že je to naše zodpovědnost.

Mk 5,1-20.

Ježíš a jeho učedníci se přeplavili na druhý břeh moře do Gerasenského kraje. Sotva vystoupil z lodi, hned proti němu běžel z hrobů člověk posedlý nečistým duchem. Bydlel v hrobových jeskyních a už ani řetězy ho nemohl nikdo svázat. Často ho totiž spoutali okovy na nohou a řetězy na rukou, ale on řetězy na sobě roztrhal a okovy rozlámal........atd.

Stojí za to, pročíst si to i u jiných evangelistů, není to nutné, ale můžeme se dovědět určité podrobnosti. Někteří evangelisté zjednodušují tu věc, např. mluví se tady o jednom, přitom těch posedlých mohlo být třeba víc, atd. Ovšem, čeho si chceme všimnout je věc jiná. Mockrát jsme hovořili o té problematice zavrženců. Že tady vlastně nejde o nic menšího, než o amnestii. Že ti zlí duchové, kteří říkají, jak se jmenuješ, a nás je celý pluk, neřeknou, Ježíši, pusť nás do nebe, nebo pusť nás z pekla. Pardon, oni „prosili ho“, to uvádí jiný evangelista, „aby je neposílal do propasti pekelné, ale aby je pustil do vepřů.“ Čili, oni prosí, neposílej nás do pekla, pusť nás do vepřů. Ovšem, jakmile jim Ježíš vyhoví, shodí vepře do vody a jdou zase po lidech. Čili, oni neřeknou, prosím, pomoz nám vyřešit problém našeho konfliktu s Tebou, pomoz nám vyřešit ten problém, abychom nemuseli definitivně do pekla. Kdyby to tady bylo z jejich strany poctivé, tak by se naopak snažili ty vepře uchovat a když už nemohou posednout člověka, tak by dělali blázna z prasat. Ale oni hned skočí po lidech a víme z Ježíšových slov, že nakonec, po soudu    budou jen dva typy lidí : ti, kteří půjdou do nebe a ti, co půjdou do pekla. A my si musíme položit otázku, jak je možné, že v pekle je vůbec noha, když tady máme krásný, jasný příklad amnestie. O tom se ovšem neuvažuje, nehovoří. My jsme zvyklí na takovou tu představu dušiček v očistci, co spínají ruce a shánějí protekci u toho svatého a u toho svatého, prosím tě přimluv se, já bych se tyk rád polepšil a nemohu. Jenže tady vidíme skutečné jednání těch zavrženců, ne jenom zlých duchů. Peklo je totiž problém v člověku samotném, je to problém mentality, ten člověk nedovede říct, koukej, P.Bože, já se s tebou nesnesu a uděláme nějaký pakt o neútočení, ty mně vymez nějaký prostor, pusť mně tady do prasat. A Ježíš ho pustil. Od nich to ale byla klička. Ježíš věděl, že je to z jejich strany podfuk, ale Ježíš nám dává najevo, chce nám ukázat tu skutečnost. Protože, kdyby opravdu měli ti zavrženci, ti zlí duchové, to jsou zavržení andělé a to je naprosto stejná mentalita jako problematika zavrženců lidí. Kdyby měli zájem uniknout, tak by prostě řekli, prosím tě, ale až přijde řezník a to moje prase porazí, budu moci přejít do jiného prasete ? A na soudu by řekli – to je zjednodušené zobrazení, aby to chápali i primitivní lidé, napřed si to řekneme řečí evangelia, pak jinak, půjdou po pravici, půjdou po levici, říká Ježíš – ti,kteří se nazvali slovem „pluk“  a žádali, zda by jim nenechal nějaké vepře a Ježíš by jim dovolil. Čili, řečeno jinak, dnešními slovy : Přišli také někteří zavrženci, kteří tehdy byli v těch prasatech a řekli Ježíšovi, aby je navěky neposílal do pekla, ale aby jim dovolil zařídit se po svém někde mimo nebe, aby nemuseli být v kontaktu s Bohem, ale mimo peklo, aby si udělali život podle svého vkusu. My si musíme uvědomit, že naše představa o tom, jak ty duše se touží polepšit a jak P.Bůh říká „ne“, je nesprávná. Vzpomeňme si, Ježíš se zjevuje sv.Petrovi a vyzývá sv.Petra, aby přešel ze starozákonního myšlení na novozákonní „Vstaň, Petře, zabíjej a jez !“  (10.kap. Sk.ap.). A Petr na to Bohu ve zjevení, tváří v tvář, říká, ani za nic, Pane, dosud nic nečistého jsem nejedl. Je to výzva k tomu, aby se sv.Petr konečně odhodlal přejít ze starozákonní koncepce, která v té době v církvi převládala a prvotní církev brzdila v rozvoji – to rabínské myšlení tam pořád bylo. Bůh chce přimět Petra k tomu, aby přešel na Ježíšovu nauku a Petr odmítá. A to byl sv.Petr, přátelé ! Nedělejme si iluze, že my se budeme chovat lépe. Očistec i zavržení je opravdu zbytečný luxus pro toho, kdo nechce couvnout, kdo nechce opravit svoje myšlení, kdo si pořád chce svoje myšlení ponechat v té formě, v jaké to je. Nás nesmí mást : „co je ti po mně, Ježíš, Synu Boha nejvyššího ! Zapřísahám tě při Bohu, netrap mně.“ To vůbec není úmysl, prosím tě, odpusť mi ! Zlí duchové často chtěli Ježíše prozradit. Apoštolové nesměli říct, že Ježíš je Mesiáš. Ježíš o tom, že je Božím synem hovoří jen v určitých situacích, až když už vznikl konflikt. „Co ze sebe děláš, co jsi zač ?“ „Já jsem Boží Syn.“ Ale to až v konfliktu. Ďábel tady chce vzbudit předčasnou takovou euforii, nadšení,které je nekritické, které si slibuje. Ďábel je velmi dobrý taktik, dobrý šachista, který obětuje méněcennou figurku pro důležitější. Ďábel někdy pokouší člověka primitivními hříchy, těmi okatými a člověk se do nich zakousne a teď se chce polepšit a napravit a přitom vůbec neví, že ve hře jsou daleko těžší kalibry, nevyřešený vztah vůči Bohu atd. Když Ježíš káže, ze začátku hovoří jako tesař z Nazareta – až přijde Syn člověka. Ani nepoužívá slovo Mesiáš. A že je Božím synem, říká až když je proti němu útok a on se legitimuje a tím to vlastně ještě víc prohloubí, protože, kdyby předčasně řekl, já jsem Mesiáš, tak by ho lidé stejně neposlechli. Všimněte si také té věci, je to Dekapolis – deset měst, je to pohanská smíšená oblast, ale ti vepři jdou majetek pohanů. Židé nesměli chovat vepře. A všimněte si té reakce : Pasáci utečou k pohanským pánům, říkají, co se stalo, ti tomu nechtějí věřit a plni vzteku se tam jdou podívat. A vidí v tom moři (Genezaretském jezeře) plavat uhynulá prasata a dokonce toho bývalého posedlého, oblečeného, při zdravém rozumu. Jejich reakce není, aby se ptali Ježíše, poslyš, řekni nám něco o tom svém náboženství, ale prosili ho, aby odešel z jejich kraje. Nelze vyloučit, že řekli, prosím tě, odejdi, my jsme hříšníci (u některých), ale on to spíš u většiny byl strach o ta další prasata. Jdi radši pryč! Přátelé, my si „malujeme“ to jednání zavrženců, jak rády by se polepšily ty duše v očistci a my sami se chceme polepšit – v tebe věřím, v tebe doufám, tebe nejvýš miluji – snadno to jde z úst, ale zapomínáme na skutečnost, že i sv. Petr a to je někdo, říká, ani za nic, nic nečistého jsem dosud nejedl. My sháníme všelijaké protekce pro naše zemřelé a prosíme Boha. Jistě, je dobré prosit, ale je strašně důležité a to nikdo nenahradí když my nebudeme mít vyřešenou otázku, ano, Pane, uznávám svoje chyby, prosím tě, odpusť mi, tak se ten očistec povleče. A pak ti, co přijdou do pekla budou v pekle. Protože ten dnešní případ, i když na první pohled vypadá dost báchorkovitý (kdoví, jak to bylo?) je dokladem toho, že Bůh je ochoten i těm nejtěžším zavržencům dát amnestii, je ochoten jim nevnucovat nebe, nebo nějakou formu posmrtného života, nechceš být se mnou, nemusíš! Chceš se vyhnout utrpení, jistě, dá se to vyřešit. Musíme si uvědomit, že každý, kdo je v pekle, je tam vlastní vinou, že nechce říct, víš, Bože, já o Tebe nestojím, ale do pekla se mi nechce, dej mi nějakou formu života, abych měl od Tebe pokoj a do pekla jít nemusel. Ne, mně se děje křivda. Ti zavrženci touží po Bohu, ďábel vynáší Ježíše na horu. Toto to dám, jestli se mi pokloníš. A to je drží v pakle, ta sebelítost, pocit ukřivděnosti, jak je P. Bůh nespravedlivý, nechce uznat moji zbožnost, mou dobrou vůli. To se normálně neříká a je to dost nepříjemná představa sebe do tohoto obrazu dosadit. Ale, co je psáno, to je dáno, Ježíš tohle řekl s těmi prasaty. A přímo je psáno (ne u Mk, ale u jiného evangelisty), že prosili ho zlí duchové, aby je neposílal do propasti, čili do pekla. A on jim vyhověl. Prosili, aby je poslal do vepřů a on jim vyhověl. Tím neříkám, že můžeme dělat hříchy a pak řekneme „koukej Pane Bože, pusť mne do prasat.“ To ne, protože to je hluboce spjato s naší povahou. Protože ten, kdo dělá ochotně a dobrovolně hříchy, ten nebude ochoten to říct. To si nesmíme myslet, že to bude tak jednoduché, že řekneme „Pane Bože, pusť mne do vepřů.“ Ten problém té pýchy je velice závažný. A víme, že nakonec jsou dva konečné stavy – Nebešťané a zavrženci. Čili všichni ti zavrženci měli šanci a odmítli ji. A poučení? Abychom nejenom sháněli pro naše zemřelé protekci , ale abychom jim také domluvili „koukej, když jsi tady žil, byla s tebou těžká řeč. Dej si pozor, až ti bude Ježíš něco říkat , neodmítej!“ A abychom počítali s tím, že tohle je problém, který nás bude stát hodně bolestí a utrpení, pakliže se s tím nezačneme důkladně zabývat už teď, protože až člověk umře, bude pozdě to řešit. Pak to propukne v plném světle.  

Mk  5,21-43

Ježíš se vrátil lodí na druhý břeh a už se kolem něho shromáždil veliký zástup. Když byl ještě na břehu moře, přišel k němu jeden z představených synagogy, Jmenoval se Jairos. Jak ho uviděl, padl mu k nohám a snažně ho prosil: „Moje dceruška umírá, pojď, vlož na ni ruce, aby byla zachráněna a žila.“ Ježíš s ním odešel. Veliký zástup šel za ním a tlačili se na něj. Byla tam jedna žena, která 12 let trpěla krvácením..........Když slyšela o Ježíši, šla v zástupu a zezadu se dotkla jeho šatu.....................

Je to velmi náročná partie. Jistě, - obyčejné 2 zázraky, že? Ale není to tak jednoduché. Pořádný výklad dělá velké potíže. Každou chvilku najdeme citaci „víra je dar“ a dokonce jsem to viděl v jednom katolickém časopise, hned pod dnešním evangeliem. Když teda víra je dar, jak to tedy, že Ježíš vytýká lidem nedostatek víry ? „Pokolení nevěřící a zvrhlé“. No, račte prominout, ale to je opravdu „žalovatelkné“.A na soudu pude posouzeno, jestli to bylo oprávněno nebo ne. Jistě, Ježíš z toho vyjde, že to je oprávněný rozsudek. Tohle si musíme uvědomit !  Jistě – víra je dar – ale není to tak prajednoduchá věc. Kdybychom chtěli celou tu záležitost udělat srozumitelnou,, musel bych tady mít tabuli a kreslit schémata těch různých faktorů, které se odehrávají v psychice, ale tabuli tady nemáme, tak jsem si pomohl jinak. Přinesl jsem si kus provázku. Co dělal Ježíš ? Mluvil v podobenstvích. A co je podobenství ? Je to základní kámen rozhovoru, kde nějaká přirozená věc, kterou lidé dobře znají, je využita místo té tabule a do té věci je vkreslena ta technika té tabule, ta problematika, o které Ježíš chce hovořit. Ono se to zdá divné mluvit v podobenstvích. Jistě, v podobenstvích se nekáže, podobenství nejsou v katechezi, teď se to objevuje, ale jsou to velice špatná podobenství. Před časem jsem mluvil o tom, voda, led a pára, že to není správné, no, také se to někomu nelíbilo, ale , bohužel, je to matoucí představa. A přitom představy jsou naprosto jasné. Samozřejmě mohl v podobenství Ježíšovy, ale nemohu. Proč ? Jsou to totiž věci. které jsou v evangeliu bezmála 2 tisíce let napsány a jenom pár lidí jim rozumí. Bohužel. A není to chyba Ježíšova. Jsou to partie, ve kterých Ježíš úmyslně mlčí. „Mám vám noho co říct, ale nemůžete to nyní snést.“ Dejme si to dohromady s tím, co říká o Janovi : „Chci-li, aby zůstal, dokud nepřijdu........“ Učedníci si řekli : „On Jan nezemře.“ Jenže ve skutečnosti to znamenalo „Já chci, aby lidé do plnosti rozvoje církve měli moje kázání v plné verzi zachycené a k tomu já určuji Jana. Já chci zůstat mezi lidmi se svým kázáním do té doby, dokud nedojde k plnému rozkvětu církve.“ Je to problematika Janova evangelia, které leželo a více-méně leží stranou. Samozřejmě i u ostatních evangelistů máme mnohá místa, která nejsou srozumitelná. Např. jenom podobenství o rozsévači, o hořčičném zrnu a o síti, která mají výklad. Ostatní podobenství výklad uvedený nemají. Ježíš káže, mluví v podobenstvích, tato podobenství jsou lidem nesrozumitelná. Na lodi jsou s ním apoštolové a říkají, my víme, ty někam směřuješ, ale my tomu nerozumíme. A Ježíš jim říká : „Počkejte, já vám to potom řeknu.“ Lidem vůbec neříká nic a pouze v soukromí to učedníkům vysvětluje. Když jsem přišel na tuhle tu problematiku, tak jsem si řekl, že je bezpodmínečně nutné pochopit ten Ježíšův postup. Tady nejde o to, že by to Ježíš nechtěl lidem říct. ale problematika vězí v tom, že je to moc velká dávka. Člověk může ztratit chuť k jídlu tím, že mu žádné jídlo nedají, nebo, že mu dají špatné jídlo a nebo mu dají jídlo, které je jeho nejmilejší, ale když ho do něj násilím nacpou, tak se může stát, že se mu to na celý život zhnusí. Ježíš takto postupuje. Já nemohu vytáhnout řešení problému, která jsou tam naprosto jasná, protože to záleží na posluchačích. A protože jsme u toho dnešního úryvku, který je klíčový a který rozhoduje i problému víry, chtěl jsem něco o tom říct, proto jsem hledal tu náhradní cestu. Jsou tady totiž dva lidé. Obyčejná žena – „od hadru a necek“ s minimální výchovou a s průměrným IQ a je tam představený synagogy. Ten představený synagogy v souboji s tou obyčejnou ženou prohrál. Jistě, vzdělání není na překážku. Původně jsem o tom dnešním problému nechtěl hovořit, ale je to důležitá věc. Kdybych tady mněl tabuli, začal bych malovat problematiku těch jednotlivých faktorů, které jsou ve hře, tak by to vypadalo srozumitelně, a někdo by řekl, „jó, to je věc, která je na mně těžká“. A proto vytáhneme ten špagát a pak se k tomu dnešnímu úryvku vrátíme. Vzal jsem úmyslně silnější provázek, aby to bylo vidět. A cílem je jenom zamyslet se nad touto problematikou. Problematika daru nebo ne ?! Udržím ten provázek v ruce nebo ne ? Mohu ten provázek natáhnout ? Mohu ho udržet celý natažený ? Na to bych už např. potřeboval dar. Ježíš např. říká : „Budete-li věřit, řekněte té moruši , skoč do moře, ona vás poslechne.“ Když to převedeme, tak mohl bych říct, hoď ten provázek – a on zůstane natažený. Byl by to zázrak stejného typu jako s tou moruší. Bohužel, tak daleko ještě nejsem. A dřív než se k té problematice dostaneme a nemáme tu tabuli, tak si musíme nějak pomoci. Tak na jednom konci podrží Matěj a na druhém Jarda. Drazí přátelé, ani jeden ani druhý ani já, protože záleží na každém z nás, jak se s tímto obyčejným špagátkem vypořádáte. Protože to bal problém zaujmout správné stanovisko vůči podobenství. Mým cílem je udržet ten provaz. Já sám ten celý provaz nemohu natáhnout. Já ten zázrak nemohu udělat (jako s tou moruší), tak na každém konci musí někdo ten provaz tahat. Teď jsme u té věci – „víra je dar“. Když tedy Ježíš kára, že židé mají špatnou víru a když apoštolům říká – „pokolení nevěřící a zvrhlé“, tak na tom musí také člověk nést vinu. A tohle je problematika velice obtížná a těžko zpracovávaná, ačkoliv zpracovat se dá snadno. Právě na to je ten provaz. Tady jsme u jedné věci. Provaz drží lidé dvojím způsobem oblečeni. Matěj má na sobě bílé roucho ministranta, ta košile není jeho, tu dostal – Matěj je symbolem daru. Jarda je ve svých šatech, jsou to jeho vlastní šaty, on je symbol lidských schopností, , které nutně musí s darem spolupracovat. A já jsem vlastně modelem lidské vůle. Já bych měl být vzadu, já dávám povel oběma. Dary, které jsme dostali, může vůle spustit a zastavit. Ty dary od Boha můžeme my použít a nevyužít, čili dar, i když je darem, já mohu a nemusím použít. Když mi někdo dá dárek, např. auto, já ho nemusím použít, mohu ho prodat, nebo darovat. Podmínkou využití daru je vůle, která sáhne po tom daru a použije ho. Teď provázek položím na zem. Znázorňuje to, že dar nebyl použit a nebyla použita lidská schopnost, protože já – vůle jsem oběma řekl, položte to na zem. Ano, víra je v čísti dar a z čísti je spolupráce s darem. A spolupráce se dělá lidskými schopnostmi. Matěji, zvedni to, natáhni ten provaz ! Bože, dej mi dary, P.B., dej mi dary, dej..... Ten provázek jeden člověk nemůže natáhnout. P.Bože, ty jsi mi dal špatný dar, jak je to možné? P.Bože, přidej nám víru, nauč nás věřit ! Přátelé, vůle může jednak hospodařit s dary a pak ještě navíc : skutek je složen jednak z daru a lidské – přirozené schopnosti a vůle. Špagátu porozumí každý. A není to věc intelektu, ale jenom věc pokory zamyslet se nad obyčejným špagátkem a dořešit tenhle problém. Rozhodující slovo má vždycky přirozená schopnost, protože Bůh dává dar a dar se ozve, až když přirozená schopnost řekne. Čili ve skutečnosti to vypadá takto: Přirozené schopnosti nabídky daru – kus provázku a pak ho oba natáhněte! Čili není třeba, abych já dával příkaz daru, ale dám ten příkaz přirozené schopnosti a ta sáhne a spustí ten dar. Přirozená schopnost vyřeší ten problém, co je v její schopnosti a co je věcí daru. Vůle nemůže zvednout špagát, přirozená schopnost to musí zařídit, aby byl natažen. Tohle je proces, který se odehrává v lidském mozku. Vůle může prosit o dary, nemůže je nahradit, ale vůle může říct tomu daru, můžeme prosit Boha o dary a v tom smyslu je to dar, ale přirozená schopnost musí s tou vůlí spolupracovat, proto jsem řekl přirozené schopnosti, aby podala ten provázek – ten v tom mozku je smotán kolikrát v nesrozumitelných blocích, aby zapřáhla dary. A tady jsme u jedné věci. Ta žena byla nemocná, podle Zákona nesměla jít do společnosti, byla nečistá a tím, že se šla dát od Ježíše uzdravit, přestoupila příkaz, proto její rozpaky, a nemohla říct o své ženské nemoci, Ježíš nemohl na ni položit ruku, jako položil na Jairovu dceru a řekl: „Talito kumi !“Té ženě to došlo: „Stačí, když se ho dotknu“. A Ježíš nám ji chce dát jako vzor – před tím Jairem – ten nemyslel tak dobře jako ta jednoduchá žena, ale dořešila celou věc.

Mk 5,21-43.

                On je to zázrak  tak trošku netypický. Dobré je si přečíst Mt 9. kap.a přečíst si úryvek za tím – několik zázraků. Teď vám řeknu představeném synagogy, Jairovi, prostě, že jeho dcera je nemocná. Ježíš jde k Jairovi a teď posel z Jairova domu, že jeho dcera je mrtvá, že už nemá Ježíše volat. Ale Ježíš říká, pojď, ona spí, nezemřela. Jo, ty nám  něco budeš vykládat, přece víme, co je spánek a co zemření. Ježíš ti i při uzdravení 2 slepců zakazoval, aby o tom zázraku někomu říkali. Je třeba jednak mezi sebou porovnat toho Jaira, tu krvotokou ženu, která si sáhla na plášť Ježíše, potom také to, proč Ježíš říká těm slepcům, aby o tom nemluvili. A pak se vrátíme k tomu dnešnímu evangeliu, protože v tom dnešním evangeliu se mluví o jiném typu zázraku, abychom to tak nazvali a je tam také ten příkaz nikomu o tom neříkat. To na 1. pohled vypadá jen tak obyčejně, ačkoliv v tom je ukryto řešení, proč mnoho našich modliteb není vyslyšeno. Kdybychom začali tu problematiku těch zázraků mezi sebou probírat, tak bychom viděli spoustu věcí, já jsem vybral jenom to nejnutnější. Jairova dcera je nemocná. Ježíš každého uzdravoval tak, že ho vzal za ruku nebo prostě položil na něho ruku to byl normální standardní postup uzdravování. Když uviděl Ježíše malomocný, vycházel také z toho normálního způsobu, ale byl nečistý, tak z dálky říká: „Pane, jestli chceš, uzdrav mne.“ To znamená „Já jsem malomocný, jestli chceš, sáhni na mně a budu zdráv.“Ježíš na něj opravdu sáhl. Když Ježíš přišel do toho Jairova domu, vyhnal všechny lidi, nechal jenom 3 z učedníků, kteří šli s ním a rodiče. Přichází k děvčeti, bere ji za ruku a říká: „Hele, děvče, vstávej ! Dejte jí jíst a nedělejte z toho žádnou senzaci.“ Uzdravení krvotokosti nemusíme rozebírat, stačí říct, že ta nemoc působila nečistotu. Nečistý podle židovských předpisů nesměl jít do společnosti. Pozor !  Ne jenom podle žid., ale i Mojžíše. Ta nečistota nebyl hřích,ale nečistota je vztah, který člověka vylučuje z toho kontaktu s tou společností. Čili, kdo byl nečistý, musel se očistit – umýt se atd. To bylo v SZ. Jenže Ježíš hovoří o tom, že v NZ je nečistota jiná. „Jste čistí slovem, které jsem vám řekl.“ Co z toho plyne?  „Pakliže berete mou nauku, jste schopni se mnou komunikovat, být se mnou ve styku, když máte opravený způsob myšlení.“To je ta novozákonní čistota nebo nečistota. Takže ta krvotokost toho typu padala také do toho soupisu nemocí, které způsobují nečistotu. Ta žena neměla jít vůbec mezi lidi. Ona tam šla, abych tak řekl „na zapřenou“. A tak ona mohla říct, já jsem nečistá, já jsem krvotoká, sáhni na mně ? Ježíš se ptal každého : „Co chceš? A ona by musela říct, já jsem krvotoká, sáhni na mně ! A ona věděla, že tohle to nemůže říct, byla nečistá. Tak začne uvažovat o Ježíši. „Jak je to možné ? Dělá zázraky, já za ním půjdu, ale on se bude ptát, co ti je, a já nemůžu říct, já jsem krvotoká, vlož na mně ruku. A samozřejmě se bude na mně zlobit, že jsem krvotoká a lidé se budou také zlobit atd.“ Ale já za ním půjdu. Když on na někoho vztáhne ruku, vždyť to vztažení ruky je symbol. Když na někoho sáhne a ten člověk začne být zdráv, vždyť ta ruka by musela sáhnout do kolenou. když někoho bolí kolena. A ne jenom po koleně pohladit. Ba ne, to on dokáže vidět tu nemoc. A dokáže sáhnout do toho nemocného místa, to nedělá ta jeho ruka, ta jeho ruka je jenom symbolem, protože on chce uzdravit.“ To byl úsudek ženy zcela nábožensky nevzdělané, že ona dokázala  pochopit Ježíšův zázrak při uzdravení. A teď vedle ní postavíme pana Jaira, představeného synagogy, který ovšem nebyl k tomu dohnán, jako ta žena, která k tomu dohnána byla – tou svojí nemocí. Ale Jairos říká, pojď, moje dcera umírá, vlož na ni ruce a bude zdravá. Proti tomu můžeme postavit setníka z Kafarnaum, kde Ježíš říká, půjdu a uzdravím ho a setník říká : „Podívej, já se ti omlouvám, ale je to hloupost ode mně, Obyčejný kapitán římských legií a když něco nařídím, tak se to stane .Zrovna tak, když ty řekneš té nemoci, tak tě poslechne na dálku.“ A Ježíš toho pohana pochválí : „Nenašel jsem tak velké víry v Izraeli.“ Čili, ta žena je chválena za velkou víru. Ta žena domyslela před kým stojí, s kým se baví. Takže tohle to je otázka domyšlenosti té víry. Čili, zatahám ho za šos a on jistě bude o tom vědět, když dokáže uzdravit z nemoci, otočí se, podívá se na m,ně, bude vědět o co jde, uzdraví mně, aniž bych musela říkat, že jsem nečistá, že na mně má sáhnout rukou. Žena byla hned uzdravená, ale Ježíš se otočí a říká, jakoby o ničem nevěděl : „Poslyšte, někdo mně tahá za šos.“ „Prosím tě, vždyť je tady tlačenice, okolo tebe, nikdo to naschvál nedělá.“ „Někdo mně naschvál tahá za šaty.“ „Ale to není možné.“ „Ne, někdo si na mně sahá.“ Žena má ovšem strach, že dostane vynadáno za to, že jako nečistá přišla mezi lidi. A teď začne vykládat o tom, jaké má trampoty s tou nemocí, jak se začala rozhodovat, ona jako nemocná nemohla jít za Ježíšem, nemohla jít mezi lidi a řekla si, že když ho zatahá za šos, on bude vědět, co je ve mně a dokáže tu nemoc uzdravit, aniž by na ni vložil ruku. A tato žena je chválena za víru. Porovnejme tu ženu s Jairem. „Vlož na ni ruku“. Ježíš jde. Jaira nenapadne říct, ty přece dokážeš uzdravit nemocné a nemusíš se jich ani dotknout. Naproti Jairovi šli potom jeho služebníci a říkají Jairovi, že jeho dcera umřela, Jairos se vzdává. Ježíš říká, neboj se, jen věř. Čili, někdy vidíme kolem Ježíše lidi, kteří mají domyšlený problém uzdravení a jiní zase přistupují k Ježíši se strašně primitivními názory. Toho je důležité si všimnout. V dnešním úryvku není ani vlož na ní ruku, není tam ani, zatahá za šos, ale Ježíš tady dělá něco, co na 1. pohled vypadá jako nějaký uzdravovatelský ritus. Přivedli k němu hluchoněmého, prosili Ježíše, aby na něho vložil ruku. Všimněte si toho! Ježíš si ho vzal stranou od zástupu, vložil mu prsty do uší, dotkl se slinou jazyka, vzhlédl s povzdechem k nebi a řekl „Effata“. To znamená „otevři se“. A hluchoněmému se otevřel sluch, rozvázal se mu jazyk a mluvil správně. Takže, pokud chcete, můžeme udělat jednu věc, jestli by chtělo pár lidí se mnou o tom diskutovat. Já bych tady měl zmlknout a nic nevykládat. Jsme tady u jedné věci, že mnozí lidé jdou za Ježíšem : „Uzdrav mně.“ A nepřemýšlejí. A teď se najednou ukázalo, že těch nepřemýšlejících je víc než si myslíte. Tak, je tady pár lidí, tak šup sem, ať se to nezdržuje. Jarda „ Já se domnívám, že mu nemohl nic říct, poněvadž neslyšel a nemluvil. – Nemohl komunikovat.- Myslím, že tím chtěl zdůraznit, že není důležitá ta symbolika, že vkládá ruku do uší, že to vlastně dělá něčím jiným, aby si z toho uvědomil, že příčinou toho je něco jiného.  A názory ? Všimněte si, že v tomhle případě, když mu řekli, vlož na něj ruku, Ježíš nevloží na něj ruku, a neuzdraví ho na dálku. Ale co dělal ?  Vzal ho stranou od zástupu(zavolal ho posunky). Když jsem byl ještě bohoslovec a navštívili jsme ústav pro hluchoněmé, bylo mi líto těch dětí.  A ten řiditel říkal zajímavou věc. Že když se hluchoněmí setkají, v každé zemi ta posunková řeč je jiná, např. se setká Čech s Turkem, chviličku si ukazují a že to trvá asi čtvrt hodiny, když si začnou rozumět. Je to řeč jiného typu a proč teda nemluvit touhle tou řečí? Ale to rozebírat nebudeme. Nás tlačí jedna věc. Bůh s námi mluví naší řečí. Čili s lidmi, kteří jsou hluchoněmí, s těmi mluví jejich řečí. Zrovna tak my si musíme uvědomit, že když čteme evangelium a narážíme na místa, která nejsou příliš výrazná nebo nesrozumitelná, uděláme to, že řekneme, hele, ty mi to vylož a zapomínáme na jednu věc, že Ježíš nemluvil s lidmi řečí, které nemohou rozumět, Ježíšovi lze rozumět, ale problém, že Ježíšovi nerozumíme, je v našich předsudcích. Je to ten problém mezi Jairem a Ježíšem. „Vlož na ni ruku“. A když oznamovali, že děvče je mrtvé, Ježíš se mohl otočit a Jairos to čekal. Vůbec to neměl dotaženo, nechápal správně Ježíše. My máme celou řadu neúplných obrazů. Ježíš je ovšem ochoten mluvit k nám, jak to, že některým věcem v evangeliu nerozumíme? Jednoduše proto, že máme předsudky, kterých se nechceme vzdát. Tyto předsudky jsou velice, velice silné. U židů vidíme, že Ježíš dělal zázraky a oni: „Krev jeho na nás a naše děti !“Zdálo by se, že je to podivné jednání, ale je to skutečnost. Jak je to možné ? Když člověk jde za Ježíšem, měl by se zamyslet nad jeho kázáním a ti nemocní, co tam jdou, by měli přemýšlet op tom, co Ježíš říkal. Ježíš uzdravoval nemocné po kázání, Jenže mnozí nemocní šli za Ježíšem, ale o to kázání nestáli. Ježíš nám dává najevo, že je ochoten uzdravit každého, ale nechce, aby za ním šlo lidé, kteří o jeho kázání nepřemýšlejí. A proto nechce dělat zázraky před těmi lidmi, kteří nepřemýšlejí. A proto říká, pojďte se mnou, aby lidé neviděli zázrak a nezačali křičet: „Ať žije Ježíš, ať žije, bude naším králem !“ Ježíš nám dává najevo, jsem ti ochoten pomoci, jsem ochoten ti rozumět, jsem ochoten k tobě mluvit tvojí posunčinou, tvým omezeným pohledem, jsem ochoten s tebou hovořit na tvém omezeném duševním rozsahu, jsem ochoten. A problém, proč člověk Ježíši nerozumí, není v tom, že Ježíšova řeč by byla těžká, ale to, co on říká, je pro mnoho lidí nepřijatelné. Ať už nepřijatelné a nebo by vznikaly neadekvátní reakce : Ježíš rozmnožil chleby a oni ho udělají králem. Ježíš začne hovořit o Svátosti Oltářní a oni jdou pryč. A tohle je problém, proč Ježíš říká, pojďte za mnou, já vás uzdravím v soukromí. Ale je to poučení pro nás, kteří bychom si měli uvědomit: Napřed přemýšlej o mých slovech a potom tě uzdravím. Tohle to si z toho odnesme.

Mk 5,21-43

                Nedávno jsme o té problematice hovořili. Tady je nepřeberné množství materiálu a tak si některé věci připomeneme. Vidíme tady dva typy lidí, kteří žádají od Ježíše totéž, uzdravení Jairos pro dceru a krvotoká žena pro sebe). Někdo by si mohl říci, že ten otec Jairos je velkorysejší a měl by být pochválen, kdežto ta žena je tak trochu sobecká. Jenže ta žena je od Ježíše chválená. Ve stručnosti si připomeneme chování té ženy. Když Ježíš někoho uzdravoval, tak normálně vložil na něj ruku. Proto také ten představený synagógy říká: „Moje dcera umírá, pojď a vlož na ni ruce a bude zachráněná a bude žít“ .Ta žena trpěla krvotokem a položení rukou na choré místo je dost problematické a navíc tato žena tím, že krvácela, byla nečistá a neměla právo jít mezi lidi. Šla tam „na černo“. Když tedy Ježíš říká: „Někdo si na mne sáhl“, myslela si, že bude pokárána za to, že jednak jako nečistá šla mezi lidi a jednak za to, že porušila ustálený řád „pojď a vlož na mne ruku“. Ale uzdravená byla. Přesto se strachem vysvětluje, co se stalo a proč vlastně došla k tomu, že stačí pouze Ježíšovi sáhnout na okraj pláště. Ta žena si v duchu říká „to přece ta ruka nedělá a to on sahá na to nemocné místo rukou jenom proto, aby ukázal, že chce uzdravit. Lidská ruka sáhne na povrch, ale dovnitř musí zasahovat ruka jiná, něco, co je mocnější. proto, když ho zatahám za šos, tak on bude vědět, co je se mnou a on si už poradí a nepotřebuje, aby na mně sahal rukou.“ Ta žena to domyslela a proto je chválená za víru. Ovšem tady vidíme jednu věc. Když ježíš řekne víra, tak má na mysli nejenom to, čemu my říkáme „věřit“ tj. „uznávám, neodmítám tvrzení, že je Bůh atd.“, ale také hloubku dosahu. Když někdo řekne „Bůh je dobrý“ je přesvědčen, že věří. Ale ono také záleží na tom, co si člověk představuje pod tím „Bůh je dobrý“, do jaké míry zažil na sobě a druhých tu dobrotu. A tak bohužel redukujeme slovo „věřit“ jenom na to, že neodmítáme tvrzení, že Bůh existuje i když ho nevidíme, že Bůh je jeden ve třech osobách i když se nám to zdá divné. Tomu zpravidla my říkáme „věřit“. Kdežto podle Ježíše „věřit“ bylo „mít správnou představu s dostatečným dosahem o Boží dobrotě, o Boží moci. Ten Jairos, i když je studovaný člověk, je z tohoto pohledu vlastně primitiv a ta žena, i když neměla vzdělání, měla vyzrálejší představu o té Boží moci. Proto ona dochází k takovému závěru: „Stačí, když mu sáhnu na plášť a on už bude vědět co dál…“ My se bohužel zastavujeme na tom jako: „Věříš, že Ježíš je ve Svátosti Oltářní přítomen?“ „Věřím“ Ale představu, vědomosti o tom lidé většinou nemají. Pod pojmem „věřit“ si lidé většinou představují popírání námitek, které klade intelekt a myslet si, že když potlačím intelekt, tak už věřím. Já musím mít tady určitou představu, já musím vědět, čemu říkám „věřím“. A když říkám „Bůh je všemohoucí“, tak si např. musím uvědomit, že nepotřebuji říkat „moje dcera umírá, vlož na ni ruce“.Když vím, že je všemohoucí, nepotřebuji se před něj postavit a říct „já jsem nemocná“, ale stačí ho zatahat za šos. tedy věřit a ne potlačovat námitky intelektu. Věřit znamená mít určitý pohled na Boha, pohled, který má určitý dosah, určitou kvalitu. A proto různí lidé, i když říkají stejná slova vyznání víry, mají různou víru. Tato žena je chválena za svou víru (Jairos ne), protože má daleko lepší představu o Boží všemohoucnosti, o Ježíšově moci. Nejvyšší pochvalu dostává setník z Kafarnaum, který v té první fázi posílá známé Židy za Ježíšem s prosbou, že mu umírá otrok, aby ho uzdravil. Potom si ale setník (pohan) uvědomí, že Ježíše nedocenil, že mu vlastně dává radu, jako kdyby byl jeho nadřízený, málem mu poroučí. Jeho myšlenkový proces mohl být asi takovýto: „Vůči nadřízenému bych si to nemohl dovolit, já jsem obyčejný setník a přesto, když dám podřízeným rozkaz, musí stát v pozoru. Já přece nemohu přijít k tisícnikovi a říct ´udělej to a to´. Já jsem vlastně tady jednal neomaleně. a nedomyslel to. Vždyť tomu, který dokáže vládnout nad světem, nejen že nemusím radit, on také nemusí přijít. Stačí jenom když řekne a sluha bude zdráv“. Ježíš k jeho postoji říká: „Nenašel jsem tak velkou víru v Izraeli.“ Ten člověk to dotáhl ještě dál, než ta žena, kterou přinutila nouze. Kdyby nebyla krvotoká a měla např. bolák na ruce, nebo by koktala, asi by přišla  a řekla „prosím tě pomoz, vlož na mne ruku“.Ale ten setník tu situaci domyslel i bez toho „přinucení“ a proto je chválen ještě víc. Ono je také dobré si uvědomit, že nestačí jenom ten náš typ „věřit“ v tom smyslu, že „já ve víře nemám žádné pochybnosti“. To je problém mnoha lidí a přitom nevědí proč jdou ke zpovědi a k sv. přijímání. Bohužel mnohým lidem na tom nezáleží, aby věděli, proč jdou ke sv. přijímání. Prostě vyřadili intelekt ze hry a přitom si myslí, že to je víra – „já nemám pochybnosti o přítomnosti Ježíše ve Svátosti Oltářní, o Nejsvětější Trojici, o tom, nebo onom, moje víra je úplná“. jenže to je naprosto nesprávné hodnocení.

Ještě dvě malé poznámky. Ti co plakali (u té Jairovy dcery) se prý dali do smíchu. Správně je, že se posmívali. Byly to najaté profesionální plačky a ne příbuzní. Vnitřně byly nezúčastněné toho smutku a Ježíš jim říká, že neumřela, ale spí. Oni si říkali: „No jo, nějaký tesař z Nazareta nám bude něco vykládat. Nám, které jsme viděly kdovíkolik mrtvých, nám nebude říkat, že neumřela.“ Ti truchlící příbuzní by neměli chuť se posmívat. Možná, že některá z těch plaček patřila do opozice proti Ježíšovi. A druhá z těch malých připomínek je „řekl, aby jí dali jíst“. Jednak je tady příčina, aby zázrak nebudil takový rozruch. Ježíš vzal s sebou pouze Petra, Jakuba a Jana a proto všechny i ty profesionální plačky vyžene z místnosti, takže zůstanou s ním jenom rodiče a apoštolové. Když ta dcerka byla vzkříšená, může říct těm ostatním, že spala. Rodiče nesměli o tom mluvit. Ta ostatní veřejnost se to neměla dovědět. Aby ježíš ušetřil dcerku od všelijakých otázek a výjevů, říká „dejte jí pokoj a dejte jí najíst, má hlad“. Je to i pochopitelné. Když je někdo nemocen, tak několik dní jí málo, nebo nejí vůbec. A když se cítí úplně zdraví, pak mu chutná jíst. Současně je to pro nás taková malá připomínka toho, co je výrazně řečeno ve slovech „duch je ochoten, tělo je slabé“, protože my bychom se pro náboženství měli naučit využívat i těch přirozených schopností. Nejen tu víru strkat do oblasti nadpřirozena, ale umět využívat přirozené schopnosti a to zdaleka není tak jednoduché. To souvisí s tím podobenstvím o nevěrném správci, co je o tom, že si máme udělat přátele z těch obyčejných záležitostí a to je velice náročná věc. A tady opět připomínám to „dejte jim vy jíst“. I to najedení člověka má význam v náboženství. Božím ideálem je, abychom dovedli s tím procesem, který v nás probíhá když se stáváme křesťany, spojit co nejvíce i těch nejobyčejnějších světských věcí. My bohužel to „duchovno“ oddělujeme od „tělesna“ a to „duchovno“ přestává být skutečným Ježíšovým „duchovnem“ a stává se jenom pseudomystičností. Ale to je zase nesmírně náročné. Kdežto podle Ježíšova receptu by mohlo být záslužné i třeba to, že hoši hráli fotbal. I ty nejjednodušší věci můžeme využít k našemu sebeposvěcení, když ovšem budeme vědět, jak na to. Ta rada „dejte vy jim jíst“ tohle vůbec neřeší, ale nám to je jenom připomínka. O tom nevěrném správci jsme už mnohokrát mluvili a nemusíme se k tomu vracet. Ale poznámku, že ježíš řekl, aby dali děvčeti najíst bychom si neměli nechat jen tak „utéct bez povšimnutí.           

Mk 6,1-6     (2. kniha Samuelova 24. kap.)

„Ježíš v Nazaretě“ -  ..............A nemohl tam udělat žádný zázrak.........

Obě čtení jsou nesmírně závažná. Proto jenom kousek. Zde se zamyslíme nad tou větou „a nemohl tam udělat žádný zázrak“. V tom druhém případě u Davida je to podobné. Bůh vypadá velice tvrdý, drastický, že chce Davida stůj co stůj potrestat. A přitom David ho prosí. Jenže, co když tam je také ono „nemohl vyhovět“? To je velmi často i náš problém, že nám Bůh nemůže vyhovět, když se modlíme. To není neochota z Boží strany, ale naše neuvědomělá neochota splnit podmínky, kterými je Bůh vázán v zájmu naší spásy. Někdy se nabourají vlaky, jenže ta příčina – špatně nastavená výhybka – je daleko dříve. A podobně je to s námi. V tom Nazaretě Ježíš věděl předem jak to dopadne, ale učedníkům a nám chtěl ukázat a vysvětlit, jak sami lidé ho dostávají do situace, kdy nemůže uzdravit, ale naopak dopustit trampoty a utrpení. A přitom by stačilo málo.

Můžeme dělat chyby, které nejsou proti Desateru a přesto můžeme být velice těžko postiženi. Souvisí to se spoustou nevyslyšených modliteb. Je třeba připustit, že když je modlitba nevyslyšena, že chyba může být v modlitbě nebo někde jinde u „dřívější výhybky“ a ne opakovat dál dokola modlitby. Pak je třeba prosit Boha, ne aby nás vyslyšel, ale aby nám pomohl tu chybu najít. U toho uzdravení v Nazaretě je to podobné tomu, jako když od dveří komnaty jsou dva různé klíče (dva různé zámky), jeden klíč má Bůh a jeden já. Do té komnaty se dostanu pouze tehdy, když přijdeme oba a společně otevřeme oba zámky. A v Nazaretě Ježíš tím „klíčem točil“, jenže Nazaretští nevzali svůj klíč.

Mk 6,1-6

Ježíš šel do svého domova. Učedníci ho doprovázeli. Příští sobotu začal učit v synagoze. Mnoho lidí ho poslouchalo a říkali celí užaslí „Kde se to u něho vzalo......“ .......“Nikde prorok neznamená tak málo, jako ve své vlasti........“  A nemohl tam udělat žádný zázrak. Jenom na několik málo nemocných vložil ruce a uzdravil je.......

Ježíš tedy přišel do Nazareta. V té době bydlel v Kafarnaum. V sobotu při bohoslužbě využil příležitosti  a ujal se slova. V Nazaretě Ježíš nebyl Pán Ježíš, ale tesař, kterého každý zná. Okolo Ježíše se samozřejmě šířily zvěsti a čekalo se, že jaksi „ze známosti“ bude všechny uzdravovat. Obrazně řečeno, starosta už měl připravenou obálku s tuzérem v domnění, že to bude pro Ježíše čest, když uzdraví pana starostu. Podobně uvažoval pan rabín, sousedé, příbuzní, starší, vrstevníci atd. Dříve jsme o tom mluvili (viz dřívější kázání). Tedy, když Ježíš přišel do Nazareta, atmosféra byla napjatá. Každý měl nějakou omluvu nebo výhradu a proto za Ježíšem nešel. Ten výrok „Nikde neznamená prorok tak málo, jako ve své vlasti......“ nám vyjadřuje určitý psychologický aspekt, kde člověk si vlastně z dětství vytvoří určité představy, podle kterých pak žije celý život. Jenom tenhleten aspekt by nám mohl vystačit k dlouhé diskusi. Člověk, když chce něco dělat přece nemůže všechno řešit podle toho jak se to nebo ono v dětství naučil. Oni si měli uvědomit, že to asi není jen tak obyčejný tesař, Josefův syn, ale je to někdo, kdo uzdravuje nemocné a že je nutné odložit ty jejich dětské představy a adekvátním způsobem je zachovat. Problematika ale tady nekončí. Ježíš si vybral místo a začal hovořit. Víme, co říkal. V domácnosti, kde jsou už hotové názory je prorok bez úcty. Eliáše a Elizea uvádí jako příklady. Prorok Elizeus kázal a nebyl ve své vlasti přijat. Kolik bylo malomocných v Izraeli a nikdo se nepřišel nechat uzdravit. Jenom pohan Naáman Syrský (Syřané byli přitom nepřátelé). Ježíš provokuje posluchače, aby se zamysleli nad tím, proč se nenechali uzdravit. Bylo to totiž tím, že to, co Elizeus říkal, těm lidem „nevonělo“ a ten vztek byl nakonec tak silný, že za ním nešli ani se nechat uzdravit. V Ježíšově době je samozřejmě Elizeus už velice vážený prorok a proto jeho případ využívá. Pak Ježíš říká „víte, vy jste ve stejné situaci“. Ježíš říká, že má přijít Mesiáš, mluví o Synu člověka, (neříká, že on je Mesiáš). „Až přijde Syn člověka, dejte si od něho říct, abyste nedopadli jako naši otcové, když se setkávali s Eliášem nebo s Elizeem. Kolik jich bylo malomocných....“ Ježíš chce lidi přivést k zamýšlení se nad tou problematikou. Jenže Nazaretští byli natolik „utopeni v předsudcích“, že je tím Ježíš vlastně „namíchnul“. Vlna nenávisti se začala zvedat. Z jiných evangelií víme, že to došlo tak daleko, že ho chtěli shodit se skály. A Ježíš tam přece jenom zázrak, který jim mohl otevřít oči, udělal. Jenže trochu jiný. Nebylo to uzdravení známých osob. Ale když Ježíše dostrkali k té skále, najednou všichni jakoby ztuhli a Ježíš klidně, volně mezi nimi prošel a odešel pryč. Dochází zde k podobnému jevu, jako když zatknout Ježíše v Getsemanské zahradě. Čili, děkuji pěkně za takový zázrak, přece jenom by bylo lépe se nechat od Ježíše uzdravit , popovídat si s ním atd. a tady ti nám má také co říct. My jsme zvyklí na určité představy z dětství, z nich vycházíme a podle nich třídíme evangelium, zařazujeme nové poznatky (dobře přefiltrované do určitých kategorií a zpracováváme je tím způsobem, na který jsme zvyklí z domova. Nové evangelium zpracováváme podle starých představ, které se s tím novým nesnesou (doslova). Ježíše posloucháme jako něco, co známe již z dětství a pak nám samozřejmě nemůže nic nového říci. Tento problém zabíjí mnoho křesťanů a nechává je stát na určité úrovni, kterou si v dětství zvolili, nebo která jim byla předložena a oni se nedokáží z této situace vymanit. Na Ježíše se dívají jako na někoho, koho dobře znají a čekají pouze novou radu, kterou ještě nikdy neslyšeli. Není to celý pohled na věc, ale je to problém, který se týká i nás. Pro lidi, kteří chtějí něco dělat platí rada : „Dosud si znal Ježíše jako tesaře, který ti může udělat stůl, který tě má poslouchat v tvých přáních........“, ale jít za Ježíšem jako za někým, kdo umí uzdravovat a on mi pak může poradit, co mám dělat, abych mohl být uzdraven, zbaven problémů atd. Tohle je problém věřících, kteří ustrnuli na svých představách z dětství. Ten proces, který probíhal mezi Ježíšem a Nazareťany, kde je to zvlášť výrazné, je podobný. Kdyby Ježíš vystoupil v Sodomě a Gomoře, dopadlo by to s nimi úplně jinak. Pozor na to, že musíme upravovat svůj vztah k Ježíšovi a ne ustrnout na tom, jak jsme zvyklí. Je správné prosit Boha o pomoc. Jenže, co když je tady ten efekt Nazareta u posluchačů? A ten je rozhodující. Bůh je ochoten každému z nás pomoci a on vyhoví tehdy, když my vyhovíme podmínkám, ve kterých my dáváme své rozhodující slovo. Pak nastupuje otázka kompetentnosti, otázka zodpovědnosti člověka sama za sebe,  Otázka jak dovedeme naslouchat Ježíšovi a zamýšlet se nad tím, co říká  a jak vážně to evangelium bereme. Máme snad prosit Boha za ty Nazaretské, aby se nechali uzdravit  ? Ne, to je jejich kompetence, to je věc jejich předsudků, kterých oni se nechtěli vzdát. My můžeme jenom prosit : „Bože, pomoz, ať uvidíme ty svoje předsudky.“ A to častokrát přichází hříchy, které nám otvírají oči abychom předsudky začali vidět. Hřích a také dlouhé období,kdy si myslíme, že nemáme žádný hřích, jsou znameními, že špatně chápeme Ježíše. O co máme prosit ? O to, aby byla jedna církev ? Jenže když to budeme dělat, tak v tu ránu bude jenom jedna. Aby bal ve světě mír ? Když tohle budeme dělat, v tu ránu je ve světě mír. Když to budou dělat duše v očistci, tak v tu ránu přejdou do nebe. I duše v očistci se dostávají do stavu těch malomocných, kteří se nedali uzdravit. Je dobré se nad tím zamýšlet.. Je třeba prosit, aby nám Bůh pomohl uvědomit si naši zodpovědnost, naši kompetenci. Potom Bůh může všechny naše prosby vyslyšet.

Mk 6,7-13

„Vyslání 12 učedníků......“

Třeba si to přečíst u všech synoptiků. Několikrát jsme o tom hovořili. Učedníci měli chodit a připomínat lidem pokání. Ježíš jim dává instrukce na cestu. Ty instrukce jsou velice důležité (Nic s sebou nebrat, dělat zázraky, případně oklepat prach ze sandálů). Oni upozorňují na pokání – změnu smýšlení, ne půst. Na nový způsob myšlení je potřeba si navyknout a předtím se ho naučit opravovat. Poctivý posluchač má pak spoustu otázek, poznatků, najde spoustu slabých míst ve víře. Jenže leckdo je nadšen nebo spokojen se svou vírou a pak se stává, že tu výzvu, která je stále aktuální, odmítne. A to je také příčina nevyslyšených modliteb. Pak je instrukce od Ježíše, když lidé, tu výzvu k pokání odmítnou („setřást prach a žádné uzdravování“). Nám naše nemoci mají připomenout, že zůstáváme pozadu. Že Ježíš se dnes nezjevuje, je možná tím, že my o jeho slovo nestojíme. Došel jsem k tomu, že Bůh má tisíce důvodů, aby byl s námi nespokojen a nevyslyšel nás. Ono je lepší nečekat až nás Bůh začíná tlačit. Základním stanoviskem každého z nás by mělo být toto: „Pane Bože, jestliže v mé víře jsou chyby, pomoz, ať je vidím.“ A na tuhle prosbu P. Bůh rád odpovídá. Když vidím ty neujasněnosti (nejdříve je vidím u druhých a pak je najdu u sebe), tak děkuji P. Bohu, že mně tak málo postihuje problémy a trampotami.  Sliby od P. Boha tady jsou. Ale nedělám si iluze, protože vím, co všechno tady ještě není vyřešeno.  A říkám: „Děkuji ti P. Bože, za tu obrovskou trpělivost, kterou máš se mnou.“ Když to zkusíte, uvidíte sami a spousta problémů se začíná sama řešit. Možná vás napadne spousta problémů tzv. kacířských, jenže oni nejsou kacířské, ale jsou to vlastně neujasněné partie náboženství a ty námitky jsme dříve v sobě potlačovali. Chtěl bych, aby vás ta slova napadla nejenom ve chvíli krize, ale také ve chvíli klidu. Nevěřili byste, jak člověka osvobodí, když začne vlivem evangelia vidět spoustu věcí v jiném světle. Pak bychom řekli: „Opravdu to ten P. Bůh dělá dobře !“

Mk 6,30-34, Jer 23, Am 7,12-15

..........aby si trochu odpočinul. Pořád totiž přicházelo a odcházelo tolik lidí, že neměli ani čas se trochu najíst. Odjeli tedy lodí na opuštěné místo, aby tam byli sami.  Mnozí lidé je viděli odjíždět. poznali jejich  úmysl........... Když Ježíš vystoupil, uviděl veliký zástup a bylo mu jich líto, protože byli jako ovce bez pastýře. A začal je poučovat o mnoha věcech.

To dnešní evangelium i ten úryvek z Jeremiášovy 23. kap. jsou velice akutní. Jistě, klidně jsem mohl začít vyprávět o tom, jak to vypadá teď ve státě Izrael. Pak byste si mohli říct, proč tady tahá do toho stát Izrael. Drazí přátelé, toto je doklad pravosti toho 1. čtení Jermiáše z té 23. kap., doklad toho, co jsme si říkali i minulou neděli. Je to výsledek stavu, kterým izraelské náboženství procházelo, je to otázka toho, že izraelité nedodržovali přesně Mojžíšův zákon, měli tam přidané věci, měli tam vynechané věci a výsledek byl ten dnešní stav, kdy židé mají kus Jeruzaléma, ale ne celý. Právě to místo, kde smí stát židovský chrám, toto místo je obsazeno Araby a židé nemají bohoslužby. Odkud se tohle to vzalo? Jistě, je správné se modlit, aby svět nebyl ohrožen válkou, ale s tím je také spjata ta otázka toho míru na východě. Ano, to vypadá teď jako politický úvod, ale uvidíme později, jestli ten politický úvod je na místě,  či ne. Aby židé měli právo na svůj chrám, je to místo, které jim dal Bůh. Proč jim Bůh nevrátil ten chrám celý? Proč jsou tam jejich zapřisáhlí nepřátelé, proč se to tam dohromady stále sváří? A nebudeme si nalhávat, je to více-méně přece jenom rozbuška pro celý svět – ať to kdo chce přizná, nebo ne. Čili vrátíme se k tomu, co říká Bůh: „Běda pastýřům, kteří ničí, rozptylují stádo, které pasou!“ Vzpomeňme si na kázaní z minulé neděle, kde se hovořilo o prorokovi Amosovi. Amos tam hovoří o tom, že šel ke knězi Amaziášovi v Bét-elu, a Amaziáš vyhání proroka. Tady jsme totiž u jednoho pastýře. Pastýři to nejsou králové, ale každý, kdo ovlivňuje duchovní vývoj člověka. Pastýři jsou učitelé. Ti- rabíni právě v době Ježíšově se stavěli nejvýrazněji proti Ježíšovi. A to začínalo už dřív. Ukázkou toho bylo minule o tom Amosovi a tak si přečteme úryvek z 1. knihy Královské, kde se hovoří o tom chrámu v Bét-elu. Amaziáš řekl Amosovi: „Vidoucí, jdi, uteč do země Judské, tam se živ, tam prorokuj! Tady prorokovat nesmíš, nebo zde je králova svatyně a římský chrám.“ To nebyl chrám v Jeruzalémě, ale Izraelité si udělali „trucchrám“ a samozřejmě byli tam okolo toho trucchrámu kneží. Amos říká: „Nejsem prorok ani učedník, jsem pastýř krav a jím plané fíky, Hospodin mně vzal od stáda a řekl mi, jdi a prorokuj mému izraelskému lidu.“ Nezapomeňme na ten rozdíl v té době. Izrael je severní část říše, okolo Jeruzaléma je Judsko. Takže teď si přečteme, jak to potom dopadlo. Těch proroků bylo zřejmě víc. Amos tam přišel, hovoří o tom atd. a to, co budeme číst, hovoří o prorokovi, nebudeme rozebírat který to byl prorok. Jeroboam dělal domy na posvátných návrších, nadělal ze spodiny lidu kněze, kteří nepocházeli z Léviovců. Zase celá ta pasáž jde dál,  a jde to až k 33. verši, kde ten falešný prorok, který se dal na zcestí, odváží toho proroka z Jeruzaléma a pochovává ho. Jeroboám se také neodvrátil od své zlé cesty a dělá dál kněze posvátných návrší ze spodiny lidu. Čili tady vidíme, je to 1. kniha Královská, 12. kap., 31 verš až 13.kap., 34. verš, jednu věc. Hraje tady roli král, ale roli také hraje např. ten kněz a ti lidé, které ustanovil ten Jeroboám ze spodiny lidu, nebyli z rodu Léviovců. Léviovci tam byli také, ti se nevzepřeli, neřekli, že to není v pořádku. Proto přichází prorok z Jeruzaléma a byl tam také Amos. Nevíme, jestli to byl Amos. Spíš to Amos nebyl, těch proroků bylo víc, ale rozhodující je toto: Ten prorok tam přijde a říká tomu králi, ten právě obětoval, Ta tady nesmíš obětovat, chrám se rozsype a popel padne na zem. Král dává rozkaz: Chopte se ho! Jenže teď zůstane stát s nataženou rukou a nemůže se hnout. Teď král Jeroboám přejde  do prosíku – prosím tě, odpusť mi to, já se polepším a prorok říká, ano, ano dej ruku dolů stalo se. Jeroboám volá proroka, pojď, já tě pohostím atd. To může být taková smiřovací akce, může to být chvilkové polepšení, víme dál, že Jeroboám se de facto nepolepšil a prorok se vrací zpět. V Bét-elu bydlel jeden stará prorok, člověk, který kolaboroval s Jeroboámem. a tento starý prorok chtěl ti věc tzv. zachránit a jde za tím prorokem z Jeruzaléma a zve ho k sobě. Tento říká, ne, Bůh mi řekl, že já se musím vrátit a nesmím se ani zastavit ani jíst chleba ani pít vodu. „Ale zastav se, já jsem také prorok, vrať se zpět a Bůh říká, aby si se vrátil.“  Načež ten prorok z Jeruzaléma se dal strhnout „Tak ty jsi  prorok taky, tak já k tobě jdu. A ten poctivý prorok jde, přijímá pohostinství od toho proroka kolaboranta.  Ono to vypadá drasticky, ale tady nám Bůh zdůrazňuje právě tu důležitost toho úřadu prorockého i úřadu kněžského. Čili, na Hospodinův pokyn dostalo se Boží slovo k proroku kolaborantovi : „Tak, ty půjdeš a řekneš té tvé oblasti : Zemřeš!“ Ten prorok kolaborant poslechne Boží rozkaz a říká tomu prorokovi z Jeruzaléma :  „Protože jsi se vzepřel rozkazu Hospodinovu, nedodržel jsi příkaz, který ti dal Bůh – nebudeš tam jíst chléb atd. Když prorok, kterého přivedli zpět, pojedl a napil se, osedlali mu osla. Čili tady vidíme, že ten poctivý prorok se měl alespoň okamžitě sebrat a jít pryč a tím by zachránil situaci, kdežto on to dojedl a odešel.  Na cestě ho přepadl lev a usmrtil ho.  Jeroboám si  říct nedal. Tak tady vidíme jednu ukázku z Izraelských dějin. Samozřejmě, že nejde jenom o ty kněze, i ten trucchrám, králové také hráli roli, ale role těch králů nebyla tak výrazná jako role kněží a proroků.  Tady vidíme hned vedle sebe dva proroky. 1.když ten prorok se později stal kolaborantem, původně to prorok byl. Proti němu je prorok, který šek z Jeruzaléma, čili také byl takový nerozhodný. A myslím, že to mohl zachránit. Vzpomeňme si na to dnešní evangelium . Ježíš nemá v úmyslu lidi týrat. Když ten člověk si dá říct, člověku odpustí. Ten poctivý prorok se měl sebrat hned pryč, byl by tím postavil na nohy toho proroka – kolaboranta, ale on šel za ním. Teď ten kolaborant sám říká tomu proroku z Jeruzaléma : Tohle to ti říká Bůh. A on měl říct, samozřejmě, udělal jsem chybu, půjdu pryč a budu cestou prosit Boha, aby mi odpustil, co jsem udělal, že jsem nerozlišil pravý a nepravý Boží vzkaz. Všimněte si, že když mu přivedli osla, on to rozjedené jídlo klidně dojedl. Tím vlastně stanovil rozsudek sám nad sebou. Samozřejmě – proroci byli dobří a falešní. Izajáš v tom dnešním čtení hovoří o pastýřích, hovoří o všech těch, kteří učí lidi, jistě, král ovládá to učení ale hlavně jsou to také, kdo učí, byli ti rabíni v pozdějších dobách, učitelé náboženství, byli to kněží, byli to lidé, byli to i proroci , kteří nedodrželi Boží příkaz. A výsledek ? Vypadá takto : (v době Ježíšově) tito lidé nevymřeli, rodí se další proroci – kolaboranti, rodili se další proroci, poctiví – do důsledku, někteří z nich nebyli také dostatečně důslední, jako ten hrdina z dnešního čtení a výsledek byl, že došlo k rozbití toho chrámu v Bét-elu, zajetí izraelského lidu, došlo k rozbití Jeruzalémského chrámu a když potom židé se ze zajetí vrátili, tak postavili chrám v Jeruzalémě, tento chrám je rozbit Římany a stojí rozbit dodnes. Čili tím se dostáváme k tomu rozbitému chrámu, který navštěvují židé, jdou se pomodlit, přijdou tam zase mohamedáni a střílejí do nich, zas tam vpadnou židé a mele se to pořád dokola. Tam to vždycky začínalo. Nekvalitní proroci. Samozřejmě v době Ježíšově – je dobré si uvědomit, je to Mt 12. kap., 9. verš, tak tam máte člověka s uschlou rukou, židé vykládají o Ježíšovi, že je neznaboh, že dělá zázraky v sobotu. Jakým právem to dělá v sobotu atd.? Tady máme : buď ubereš, nebo si přidáš. A oni si tady přidali. Ježíš jim zdůvodnil, že jeho jednání je oprávněné a člověka uzdravil. A výsledek ? Farizeové vyšli a smluvili se s herodovci, že Ježíše zabijí. Potom byla řada útoků proti Ježíšovi, kde ježíš vždy je usadil (daňová peníz, cizoložná žena, tahle ta věc.......). Skončilo to Kristovou smrtí, skončil ten spor Ježíš se svými oponenty, ovšem oponenti dál pokračovali a Jeruzalémský chrám byl zničen. Je dobré, přátelé, se nad tím zamyslet. Každý, kdo ovlivňuje druhého, je vlastně pastýř. Ti králové nehráli tak velkou roli, ale byli a jsou to spíš učitelé náboženství. Ale jsou to také rodiče, kteří strhávají dítě na nesprávnou cestu, nevědí o tom, a myslí si, že jsou v pořádku. Ano, každý z nás se musíme starat o svou víru, musíme prosit Boha, aby nám pomohl dobře rozlišovat pravdu a lež. Tato schopnost je sice v nás, ale je zabita, po této stránce jsme nemocní, osleplí. Je zapotřebí, aby každý sám o sobě – rodiče, matky, kteří se starají o své děti, musí prosit o to, aby dovedli rozeznat jaká je jejich víra, aby svou vírou svoje děti neinfikovali. Ovšem největší zodpovědnost padá na kněze, i na mne, kdybych já o tom nemluvil, kdybych řekl, to byla věc králů, ono to vypadá hezky, řekli byste on se s tím vypořádal, já bych byl příjemný, ale já nechci být příjemný prorok. Já chci být prorok, abych připomínal. Kdybych byl prorok, dělal bych zázraky, ale upozorňuji na ty proroky. A vybereme si každý proroka dobrého nebo špatného, každý sám musíme rozeznat, toto je náš učitel. A tak je důležité prosit Boha, aby byla jedna církev. Prosme, aby byla jedna církev, prosme, aby byl mír ve světě, prosme, aby židé měli svůj chrám.

Mk 6,53-56 

Učedníci se přeplavili na druhý břeh  a přistáli u Genezaretu. Když vystoupili z lodi, lidé ho hned poznali. Proběhli celou tu krajinu, a začali nosit na nosítkách nemocné všude tam, kde slyšeli, že je. A všude, kam přišel do vesnic, měst, dvorců, kladli nemocné na volná prostranství a prosili ho, aby je uzdravil. Věřili, že se uzdraví, když se dotknou jeho šatu.

Kdybychom vytrhli tento úryvek z kontextu, kdybychom to četli tak, jak jsou lidé zvyklí, otevřou Bibli, kam oči padnou, přečtou, tak bychom z toho úryvku mohli udělat velmi, velmi povzbuzující a povznášející kázání. Ale přátelé, všimněte si, jak někteří lidé opravdu v Ježíše věřili. Všimněte si s s jakou obrovskou úctou si ti lidé uvědomují, že není třeba, aby Ježíš položil na ně ruku, že stačí, když se dotknou lemu jeho roucha. Jak mocný a silný vladař, jak mocný a silný prorok, když stačí se dotknout jenom  jeho roucha. Samozřejmě je to jenom nakrátko. Protože se nám tahle ta věc, kterou uvádím, jak by se krásně dala nafouknout do takové překrásné bubliny s těmi nejkrásnějšími barvami. Jde vlastně o obrovské nedorozumění. Je to doklad o stádovosti, o naivnosti těch nemocných. Všimněte si, že Ježíš na nemocného kladl ruce. Proč tady už ti nemocní  neříkají, pojď, vlož na mně ruku a budu zdráv? Proč říkají, dovol, abych se dotkl lemu tvého roucha? Pokud si pamatujete, nedávno jsme hovořili o tom, jak za Ježíšem přišel Jairos, představený synagogy a jak říká, pojď, moje dcera umírá, vlož na ni ruce a bude zdráva. A je tam ta krvotoká žena, která se nemůže vyléčit a nemůže jít mezi lidi, protože je z hlediska Mojžíšova zákona nečistá, která přemýšlí o tom, že to vlastně nedělá ta Ježíšova ruka, že Ježíš má druhé ruce (Boží ruce) a ty to dělají. A když má Boží ruce, bude mít i Boží oči, takže ji uvidí, když ona ho zezadu zatahá za šat. Ježíš tuto ženu chválí, ne, že by tady byl nějaký zlepšovák, ale, že je to žena, která přemýšlí. Do té své víry vkládá velký kus přemýšlení. Je to žena, jedna z mála lidí, co jsou za víru pochváleni a má být naším vzorem. Ještě větší pochvalu dostává setník z Kafarnaam (Pravím vám, že tak velikou víru jsem nenašel ani v Izraeli). Třetí z těch super chválených je Syroféničanka (Co patří lidem, nepatří psům....atd.). Jan Křtitel je chválen za víru. Ta krvotoká žena je chválena za to, že se odpoutala od takové té mechanické představy – vlož na ni ruce. Protože se odpoutala od takové té vyjeté koleje. Takto se to dělá, takhle se to musí dělat ! Je to žena pružné psychiky, která přemýšlí o víře a dospívá k závěru, že nemusí říct, vlož na mně ruce a že nějak mu dám najevo, no vždyť vlastně stačí, když ho zatahám za plášť. A on bude vědět, co po něm chci. Proto je chválena. Ovšem, ten dnešní případ, to je už v důsledku toho, že se to rozkřiklo a oni z toho udělali, „jó, on má rád, když se dotknou jeho roucha, teď se to stává módou“, jenže bezmyšlenkovitou, nepřemýšlejí, dělají to, co se dělá, aniž by věděli proč. Prosím tě, ať se mohu dotknout lemu tvého roucha ! Ježíš tím, že je uzdravuje, nevyjadřuje svoji spokojenost. Ježíš si vzdychl a je otázka, jak se v té chvíli cítil. Před sebou vidí to stádo, které slepě, bez přemýšlení kopíruje. Ať se mohu dotknout ! Který okraj, pravý nebo levý?  To je jako úsloví: Když dva dělají totéž, není to totéž. A v náboženství platí, protože mnoho věcí navenek vypadá stejně, ale záleží na tom, jak to dělám uvnitř, co vlastně o tom Ježíši vím, jak se vlastně na Ježíše dívám. A to se týká nejenom tohoto případu, ale např. i takového sv. přijímání, Otčenáše, kde u jednoho člověka ten Otčenáš má cenu třeba milionkrát větší než u druhého. A oba jsou naprosto stejné, oba se naprosto stejně soustředí a přesto ta cena jednoho může být několikanásobně větší, nebo menší. Jenže, bohužel, na to my se už neptáme.  My se ptáme, modlil jsem se? Byl jsem u zpovědi? Ale neptáme se na kvalitu. Např. tohle to je krásně vyřešeno v té partii (10.kap.), kde Ježíš říká :  Kdo přijímá proroka, dostane odplatu proroka, kdo přijímá spravedlivého, dostane............. a kdo by třeba podal jenom číši vody, jednomu z nejmenších, protože je můj učedník, pravím vám, neztratí svou odměnu. Že vlastně v jednom a témž Ježíši někdo viděl tesaře, jiný souseda, jiný zajímavého člověka, jiný někoho, od koho se může něco dovědět. A tak, podle toho, naprosto stejný úkon mohl mít nejodlišnější zásluhy, od největší až po výtku označovanou v evangeliu „běda“. A tak otázka té „módy“ je nám výstrahou.

Mk 7,1-15       (5. kniha Mojžíšova, 4. kap.)

V tom dnešním úryvku evangelia je to, dalo by se říct, jedna z tahanic mezi Ježíšem a jeho oponenty. Jenže koho by napadlo, že celý ten dnešní úryvek souvisí s tím, co se děje v Izraeli, že souvisí s těmi pogromy i ve středověku a za dob našich, že to souvisí s koncentráky, kde židé byli likvidováni. Víte, ono je něco jiného přečíst si to v evangeliu a něco jiného je, řekněme, být v tom státě Izrael. Židé stáli stranou, aby nepovzbudili proti sobě Arabi, kteří zatím stáli proti Iráku. To vše spolu souvisí, prostě to utrpení, ta napjatá situace. Přátelé, ta Bible se docela hezky čte, pěkně se řekne slyšeli jsme slovo Boží,  ale ta souvislost tady je. A že nám nevyvstává ta souvislost, je to proto, že špatně čteme. To dnešní evangelium nám ukazuje tu problematiku na židech, na tom jak se to vytvářelo, ti dnešní židé dělají stejné chyby, jako jejich předkové. A proto se to vleče, ten jejich strastiplný osud. Bezmála po 2000 letech se dostali zase zpátky do své vlasti. Pro mladé lidi je dnešní stav v Izraeli běžným pojmem, ale pro nás, kdyby někdo byl řekl před druhou světovou válkou, nebo během ní, že židé budou mít svůj stát, jak je to řečeno v Bibli, tak řekne, ale kdepak, to bude až před koncem světa. A on tady je. Vraťme se tady k tomu čtení.  Nejprve to první. Mojžíš říkal svému lidu: „Poslouchej nařízení, ustanovení, které vám dal Bůh Izraele, nic nepřidáte k tomu, co vám přikazuji, nic neuberete, budete zachovávat příkazy Hospodina, svého Boha, které vám přikazuji. Nic nepřidáte, nic neuberete. Víte, tohle slovo nám nic neřekne, ale představte si, že by hospodyně něco vařila, zapomněla dát sůl a řekla by, já tam dám cukr. A potom z toho bude něco, co známe z Čapkovo povídky,  jak pejsek a kočička pekli dort. Jenže tady to říká Mojžíš o náboženství, nepřidáte si, neuberete. A to druhé evangelium nám líčí, jak to ve skutečnosti vypadá. SZ nařizoval za určitých okolností se vyhýbat společnosti a omýt se. Byl to předpis stavu nečistoty, kdy ten člověk se musel vyhnout společnosti. Např. byl někdo na pohřbu nebo ošetřoval nemocné, tak ten člověk byl nečistý. A byly to hygienické předpisy a některé velice chytré. „Nepřidáš, neubereš“ ale znamená, že páni farizeové a někteří z těch učitelů chtěli být důležití a tak přidali. Ano, ty musíš mýt tak a tak nádobí, tohle smíš dělat, tohle nesmíš. Na první pohled se to zdá, že je to rozhojněná zbožnost, Mojžíš něco nařizoval a my chceme udělat víc, než co on říká. To vypadá hezky, je to báječné, je to rozšíření toho, co říká Mojžíš. A to dávat do souvislosti s dnešním evangeliem a vůbec s celým dnešním vývojem Izraele, když oni jsou tak rádi, tak zbožní ? Oni si přidali. Ano, když jsem byl u toho zemřelého, tak se musím umýt, já to udělám tak, když přijdu z trhu, tak se umyji, tohle nádobí se musí mýt, tohle se nesmí míchat s tamtím atd. To na 1.pohled vypadá v pořádku, ale odkud se vlastně vzal Kristův kříž. Kdo vlastně P. Ježíše přivedl na kříž? Pilát? Ten chtěl Ježíšovi pomoci. Ta Pilátova postava je často velice vadně vykládána. Pilát se snaží Ježíše osvobodit, nenalézá na něm žádnou vinu, vidí, že to je vztek židů vůči Ježíšovi. A teprve pod pohrůžkou, že ho udají do Říma, že se paktuje s někým, kdo se chystá být králem, toho se Pilát lekl a říká, já jsem na něm nic nenašel, poslal ho k Herodovi, Herodes také nic nenašel, Pilát si myje ruce, říká, já s ním nemám nic, je to vaše věc, a židé křičí :“Ano, krev jeho na nás a naše děti !“ A tady vidíme tu krev Kristovu. Oni nepochopili krev Kristovu a proto musí trpět. To je ta souvislost. Jak k tomu došlo ? Ježíš právě upozorňoval na ty přídavky, na to,, že s do náboženství něco přidalo, něco ubralo a tím to ztratí svou funkci. Je něco jiného, jak pejsek s kočičkou dělali dort a něco jiného, když nám v lékárně místo předepsaných léků dají jiné, které nás mohou i zabít. Tohle máme v náboženství. Právě ty přídavky, které deformovaly náboženství. Přídavky někdy připadaly zcela nevinně, někdy ta jejich škodlivost je dána jenom v míře pořadí. Např. ve Mt 23. kap. čteme: „Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci ! Dáváte desátky z máty, kopru a kmínu, avšak opustili jste to, co je důležitější v Zákoně – spravedlnost, milosrdenství a věrnost. To jste měli činit a tamto neopomíjet. Vůdcové slepí, kteří cedíte komára a velblouda polykáte“. Prostě farizeové si udělali takové ty přídavky, na něco víc dát, z čeho se platí desátek. Jenže Ježíš říká, běda vám za tohle to ! Vy jste totiž přidali, ale ve skutečnosti je to kompenzace toho, že ve vás není správný vztah. Vy nejste spravedliví, milosrdní, vy nejste věrní Bohu, ale sami sebe chlácholíte tím,  že si něco přidáte. To jsou ty, abych tak řekl, zjevné případy. Do podobného stavu se dostanou lidé,  kteří toto dělají a nevědí o tom. Také jsou zaslepeni tím, že oni dělají něco navíc, oni jsou něco víc než ti nemravové, než celníci, nevěstky, dneska bychom řekli gangsteři, pochybné ženštiny, zloději. „Jó, my jsme daleko víc, až přijde Mesiáš, ten s těmi gangstery a darebáky zatočí.“ A v tomhle tom stavu oni žili, v tomhle stavu, když se setkali s Ježíšem a Ježíš jim říká, vy si přidáváte, vy jste ubrali to hlavní ze Zákona a přidali jste vedlejší věci, které vlastně jsou kompenzací a vás zaslepují. A oni kvůli tomu mají vztek na Ježíše, snaží se vést s Ježíšem bitvu, tu bitvu prohrají a taj nakonec, když Ježíše nemohou odsoudit na základě „ svých paragrafů“, by měli Ježíše propustit, měli by na té veleradě říct : „Ty jsi Mesiáš ?“  - zeptal se Kaifáš a Ježíš řekl : „Ani, jsem.“ Měli by ale říct, dokaž to. A Ježíš by řekl : „Ano, tak půjdeme do Betléma, oni tam znají, kde jsem se narodil. A nebo pošlete tam moji matku a ta by šla. A tam by řekli, ano, vy jste jediní z těch, kteří tenkrát utekli, vy jste utekli a hned na druhý den začal ten masakr a betlémské děti byly povražděny.“ A samozřejmě Kaifáš věděl, že by to takhle dopadlo a právě proto nechce dopustit dokončení soudu nad Kristem. Místo toho, aby řekl dokaž, roztrhne si roucho a řekne : „Co chceme ještě víc?“ A celá velerada také ví, oč jde. Jenom Nikodém a Josef z Arimatie odcházejí pryč znechuceni tímto soudním procesem a ostatní křičí : „Ukřižuj ho !“  Ale začíná to právě tím „Dáváte si desátky z máty, kopru, kmínu a opouštíte tu vnitřní stránku.“ Čili je to otázka kompenzace. Vnější skutky kompenzují vnitřní nedostatky povahy. A samozřejmě je to ta tvrdší varianta a ta mírnější je, že vnější skutky dávají člověku pocit, že je v pořádku a on neví, že nemá ty patřičné vlastnosti dotažené. Běda vám farizeové, zákoníci, pokrytci ! Čistíte číši a mísu na povrchu a uvnitř jsou plody loupeže a nečistoty. Slepí farizeové, vyčistěte nejprve vnitřek číše a mísy, aby byl čistý i její povrch !“ Čili, ano, vy děláte, navenek je to v pořádku, vy sami jste přesvědčeni, jací jste báječní a přitom uvnitř jste plni špíny. Ale Bůh vidí, jak je to s vámi a vy také jednáte podle toho, jací jste vevnitř. „Běda vám, zákoníci, farizeové, pokrytci ! Podobáte se obíleným hrobům. Lidem se jeví úhledné, ale uvnitř jsou plny kostí, všeliké nečistoty. Vy se zevně jevíte lidem jako spravedliví, ale uvnitř jste plni pokrytectví a nepravosti.“ Ten obílený hrob – tak to si musíme říct co to bylo. Dotknout se hrobu přinášelo podle Mojžíše nečistotu. Tak tady byla jednak péče o ten hrob, udržovat ho v pořádku, ale současně, aby bylo zřejmé, že je to hrob. Tady bude lepší se přenést do naší doby. Vzpomeňte si, jak to bylo na Olšanech. V určité části byly hrobky udržované těmi starými rody – a velice pečlivě, ovšem uvnitř mrtvoly. Ale navenek pořádně dělaná výzdoba. Čili ta vnější stránka člověka uklidňuje, že všechno je v pořádku. Ježíš takhle přirovnává. Když se podíváme na Mt 11. kap., tak tam vidíme, že Ježíš začal vytýkat městům, v nichž se událo nejvíce zázraků, že se nedala na pokání. Proč? No proto, že Ježíš upozorňoval židy na tyto skutečnosti a oni to nechtěli přijmout. Když Ježíš to začal říkat těm „superzbožným“, kteří seděli vepředu a kteří zbožně spínali ruce.  : „Vy jste obílené hroby atd., tak toho, kdo není poctivý zevnitř, toho nenadchne. A kdo je poctivý zevnitř, tak ho to opravdu srazí na kolena. A kdo není poctivý zevnitř, tak se musí bránit. Ta obrana jednak vedla k útoku, ale vedla také k tomu, že sousta lidí se raději nenechalo uzdravit od toho „bludaře“ než poslouchat, co on vykládá.  Tak tedy ta Mt 11. kap. Kdyby se ty zázraky odehrály u pohanů, už dávno, dávno by byli poslechli.  Tady Ježíš staví Kafarnaum, kde sám bydlel, na úroveň nižší než úroveň Sodomy a Gomory. A to byla města velice nemravná. To všechno jsou důsledky toho, takového nenápadného přidání a ubrání. Z toho důvodu dochází k deformacím, já nejsem si vědom té deformace a ztrácím půdu pod nohama. A když se dostanu do sporu s Ježíšem :“Krev jeho na nás a naše děti!“ A teď už jsme u toho. Ano, krev židů o pogromech. Tekla krev židů při obléhání Jeruzaléma, krev židů v nacistických koncentrácích, krev židů za těch válek, nutnost stále a stále se bránit, to všechno souvisí s tím „nepřidáš, neubereš !“ Ono nestačí jenom neubrat, ale ono to přidání je nebezpečné. A tak je dobré, abychom i my si uvědomili, že i nás může přidáváním a ubíráním si z toho, co řekl Ježíš, také moc a moc stát.

Mk 8,22-26

Ježíš byl v Betsaidě. Přivedli mu jednoho slepce s prosbou, aby se ho dotkl........ dotkl se slinou jeho očí a zeptal se ho : „Vidíš něco ?“...........“Vidím lidi jako stromy........“ Pak mu znovu položil ruce na oči a tu se mu projasnil zrak............“Ale do vesnice nechoď.“

Toto je jeden z mála atypických zázraků. Slepec je uzdraven ve dvou etapách. Navíc se Ježíš dotýká očí nasliněnými prsty. Dále za zamyšlení stojí to upozornění „Do vesnice nechoď“. Proč není slepec uzdraven najednou ? Totiž roli v náboženství hraje ne jenom Ježíš, působení Ducha Svatého, ale také sám člověk,náš postoj, jak se stavíme vůči tomu, co nám Ježíš říká, jak si vytváříme ten poznávací celek z toho, co je v evangeliu napsáno. Když nám uteče ten problém se slepcem, může nám utéct „proč naše modlitby nejsou vyslyšeny.“Souvisí to spolu.  Ježíš totiž málokdy uzdravil někoho, kdo nevěděl pořádně co chce. Častá otázka je : „Co chceš, abych ti učinil ?“ (Ve většině případů) Je docela pravděpodobné, že ten slepec za Ježíšem jít nechtěl. Mnoha lidem Ježíšovo kázání nesedělo. A Ježíš chce, aby ten slepec do toho uzdravení dal také svůj vklad. Uzdravuje ho nejdříve napůl, ten člověk vidí, že věc není ztracena, je u něho vzbuzen zájem (vidění je zatím nedokonalé) a pak začíná s Ježíšem spolupracovat. Ten slepec je tou první fází sám překvapen. Pak Ježíš : „A chtěl bys vidět pořádně ?“ „Ano.“ A také my, když si neujasníme co a jak, tak se míjíme s Ježíšovým úsilím. A tady je příčina nezdaru. Zapomínáme se ptát, jak si Ježíš představuje křesťanství. Chceme odstranit hříchy a přitom nevíme proč a jak se modlit, proč se chodí ke sv.přijímání a spoustu jiných věcí. Ty znalosti a názory jsou u spousty lidí zoufalé. Proč to „Do vesnice nechoď !“ V Betsaidě byla „horká“ půda. Stačilo málo (aby udělal zázrak před lidmi) a lidé by začali provolávat  „Hurá, Mesiáš je tady“ – předčasné nezdravé nadšení. Nepodložené nadšení může škodit víc, než by se zdálo. To Ježíš nechce a proto vyvádí člověka ven z města. Víme, že Ježíš často říká : „Nikomu neříkej, že jsem tě uzdravil.“ Když ten uzdravený neposlechl a říkal to, Ježíš pak musel z daného kraje odejít, kvůli tomu povrchnímu nadšení. Tady máme další příčinu našich nezdarů v duchovním životě : Neujasněné představy a hurá styl. A protože se nezamýšlíme nad těmito problémy, nemůže nás Ježíš uzdravit. Někdy se nás Ježíš snaží vyprovokovat zlepšením, zhoršením stavu a my bychom na to měli reagovat tím, že se začneme stávat psychicky pružnějšími, poučitelnějšími. My místo toho zatínáme zuby, zvyšujeme úsilí odstraňovat hříchy, ale ne úsilí  pochopit Ježíše. To je rozdíl.     P. s v. !

Mk 8,22-26

Ježíš s učedníky přišel do Betsaidy. Přivedli mu jednoho slepce, aby ho uzdravil......

(Ježíš ho uzdravuje na dvakrát). Zdálo by se, že to připomíná dvojí pokus Mojžíše o zázrak, aby úderem holí o skálu, vytekla z ní voda. Tady nejde (v evangeliu) o nezdařený pokus o zázrak. Ježíš normálně uzdravoval každého,kdo za ním přišel. Připomeňme si uzdravení 10 malomocných. 9 z nich,  = 90 %, se po uzdravení už k Ježíši nevrátilo. Dnes, kdyby byl Ježíš mezi námi, tak by neuzdravoval každého. Důvod?! Viz Apokalypsa. Např. porovnejme Smyrnu, Filadelfii a Thyatíru, jak různou mají předpověď. Často jsme o tom mluvili. My dnes, máme Ježíšovo evangelium. A podle toho, jak dokáži z toho Písma vytěžit, podle toho budu jako ve Smyrně, Filadelfii nebo v Thyatíře . Bůh každému měří podle stejného principu, ale to, kolik ten člověk může dostat, o tom si „rozhodne“ ten člověk sám. Vidíme to i na apoštolech. Všichni umírají mučednickou smrtí, vyjma sv.Jana, který je špička ze všech. Thyatira to dotáhla nejdál a proto může dostat schopnost sama se bránit. Častokrát od P.Boha chceme, aby nás uzdravil a on nás neuzdraví. Když se nad tím člověk poctivě zamyslí, zjistí, že P.Bůh má tisíce důvodů, že nás zatím nemůže uzdravit.  Proto nejen prosit o uzdravení, ale také prosit o vysvětlení, co nám P. Bůh chce tou nemocí připomenout. Kdyby se Smyrně dařilo dobře, mohla by být jako těch 9 uzdravených malomocných. Filadelfie nebo Thyatíra jsou jako ten  desátý. Vraťme se k tomu dnešnímu čtení. Pokuste se to dořešit. Slepého přivedli k Ježíšovi. Možnosti : Slepý k Ježíšovi vůbec nechtěl, nebo vůbec nevěřil, že by ho mohl uzdravit. Ten slepý pravděpodobně nebyl slepý od narození. Mezi první a druhou částí uzdravení mohl uběhnout určitý čas. Za tu dobu se mohl trochu zamyslet nad svým postojem. Možnost získání nemocného ke spolupráci, aby se po úplném uzdravení stal učedníkem. Člověk v mezistavu, jako ten slepý, je oslovitelný, je možné mu leccos vysvětlit a on je ochoten poslouchat. Oslovitelnost je velice důležitá věc. Neoslovitelný člověk není ochoten se sebou hýbat. Tvrdou konfrontaci s Ježíšem zažijeme, když budeme umírat. Nedělejme si v tomto směru žádné iluze.

Mk 8,27-38

Ježíš vyšel se svými učedníky do vesnice u Cesareje Filipovy. Cestou se ptal svých učedníků: „Za koho mně lidé pokládají?“ Řekli mu: „Jedni za Jana Křtitele, jiní za Eliáše a jiní za jednoho z proroků.“ Zeptal se jich: „Za koho mně pokládáte vy?“ Petr mu odpověděl: „Ty jsi Mesiáš.“ Tu je přísně napomenul, aby to o něm nikomu neříkali. .......atd.

Zamysleme se nad tím dnešním čtením – původně jsem chtěl to včerejší čtení, májové, přečíst teď a to dnešní po mši sv., ale nad tím dnešním evangeliem se musíme zarazit, i když jde o věci známé a to, co jsem opominul přinést včera, tak by se přečetlo po mši sv. s tím dnešním čtením. Ježíš jde se svými učedníky a cestou jakoby nic, se ptá, za koho považují lidé Syna člověka, Ovšem tohle je otevření problému. Na první pohled to vypadá jako otázka, která vcelku nijak zvlášť závažná není. Ale je to nesmírně závažné. A tady Ježíš začíná otevírat, abych tak řekl, právě otevírat hru. Když hrajete šachy, tak začínáte nějakým vhodným způsobem i když ten šach a mat jsou někde v nedohlednu, tak už ten začátek může hrát určitou roli. U toho šachu to není tak výrazné, tam je několik těch běžně používaných tahů, ale tady je to velmi důležité. Protože jsme u problému, proč lidé nechápou Boha, jsme u problému, který je charakterizován slovy, která říká Ježíš Petrovi – satane. Ano, takhle zřejmě satan začíná být (?) satan zřejmě – a my si to musíme uvědomit, že kus toho náběhu na toho satana je u sv.Petra, jinak by Ježíš přece Petrovi křivdil. A kéž bychom my byli tak málo postižení tím problémem jako sv.Petr, kdybychom byli tak málo na tom špatně. Ježíš klade otázku, za koho považují lidé Syna člověka a oni začnou líčit svoje zážitky. A to nebylo jen pár vět, to líčili své zážitky z cest, kde naráželi na ty různé místní obce, kde tón určovali všelijací ti „rozumbradové“. V některé obci byli všichni přesvědčeni, že Ježíš je Jan Křtitel a ta dvojice, která tem byla, jim nemohla vysvětlit, že Jana Křtitele znala a že zná Ježíše, že je viděli vedle sebe  (Ježíše a Jana Křtitel). Byl to člověk, který ani Jana Křtitele neznal, ale on měl „svůj názor“ a ti lidé v té obci to jako stádo papouškovali. Jiný řekl, no, to by ještě šlo, ale tam, co jsem byl já atd. – a teď to začnou líčit. A tydy je právě Ježíšovým cílem ukázat, jak je důležité nedělat ukvapené soudy o Ježíšovi, jak je důležité vědět, kdo to vlastně Ježíš je. Pozor, nás se to jenom zdánlivě netýká. Nás se to týká také, protože my máme v ruce evangelium a otázku, kterou klade Ježíš těm svým současníkům (za koho považují lidé Syna člověka ?) můžeme si sami sobě položit přetransformovanou: Za co my považujeme evangelium, za co my považujeme Bibli? A to by nebylo jen tak jednoduché správně na to odpovědět. A odpovědi by se rozcházely zrovna tak, jako se rozcházely odpovědi těch lidí. Když se učedníci vypovídali a vzpomínali na ty těžké dohady s těmi místními „rozumbrady“, jak s nimi nemohli hnout, tak teď Ježíš klade otázku za koho mně pokládáte vy ? A Petr říká, ty jsi Mesiáš. Všimněte si, že Ježíš Petrovi zakazuje (Petra chválí), zakazuje všem, říci lidem, že je Mesiáš. Proč ? Protože dokud budou ti lidé bezmyšlenkovitě naslouchat, dokud ti lidé si nedají říct od tesaře Ježíše z Nazareta, tak nemá smysl jim říct, ano, Ježíš je onen slíbený Mesiáš. Ježíš vystupuje a neříká, kdo je, protože rozhodující je to, co říká. A Ježíš chce, aby si lidé napřed udělali jasno v tom, co ten tesař okolo kterého je tolik pomluv a klepů, který je osobou, abych tak řekl, rozporuplnou, ale v představách těch lidí – co ten káže. Uvědomte si, pijan, přítel hříšníků, žrout, pomatenec, posedlý, kníže pekelných duchů – docela hezká škála, abychom si vybrali, jak na toho Ježíše plivnout, málo nebo hodně. A Ježíš zakazuje apoštolům rozbíjet tyhle ty předsudky, protože Ježíš chce, aby si lidé napřed uvědomili, že rozhodující je, co ta „rozporuplná“ osobnost říká, co ten tesař z Nazareta říká a teprve potom, když to pochopím, potom pochopím, kdo ten tesař je. A tady jsme u Písma sv., speciálně se to týká Mojžíšova zákona, Proroků a evangelia. Napřed musíme znát, co tam je, co je nám jasné, to musíme přijmout, když vidíme, že to je pravda a teprve, když to vnitřně přijmeme, pak se nám začne vyjasňovat, že to opravdu je Boží slovo. A my tady máme právě obrácené pořadí. Spousta lidí říká : Slovo boží, slyšeli jsme slovo Boží atd., atd. a přitom tomu nerozumí. Ježíš je potom začal poučovat, že Syn člověka bude muset mnoho trpět, to poučování není nová věc, jak bývá nadepsáno, Ježíš předpovídá své utrpení, to není přesné. Ježíš upozorňuje na předpovědi proroků o Mesiášovi. Ježíš tady neříká proroctví sám, ze svého titulu, ale říká, ono je psáno. A Ježíš, když vykládá písma : toto je psáno – říká, že ty představy o Mesiášovi jsou nesprávné, lidí si dělají nesprávné představy, podle proroků Mesiáš bude zabit,  tady o sobě mluví ve 3.osobě, právě aby neuteklo, aby nakonec neřekli „jó, tak Ježíš Mesiáš není“. Petr si ho vzal stranou a začal mu to rozmlouvat, jakoby Ježíš byl nějaký malý kluk. On se obrátil – to obrátil se má dva významy. Buď udělat čelem vzad, nebo se změnit – změnit náladu, myšlení. A tady to obrátil se znamená, že Ježíš, který jim to trpělivě vysvětluje, když Petr mu začne říkat, kdepak........, tak Ježíš, abych tak řekl, vybouchl : Jdi mi z očí, satane! (správný překlad: postav se za mne, satane ! Jdi za mnou, ne za rabínem.) Rozhodující je, že Ježíš se do Petra, se kterým klidně hovoří, po tom „utěšování“, pustí z plných plic : „Satane, jdi za mnou, vždyť jsi mi pohoršením. Mám chuť kvůli tobě všeho nechat a nechat vás všechny být !“ Tady jsme u důležité věci. Lidově se říká, že člověk si sedí ne vedení, je to velice vulgární, ale spisovný ekvivalentní výraz pro to, bohužel, nemáme. Jsou určité věci, které by člověk mohl pochopit, kdyby se zamyslel. Kdyby Petr řekl, hele, Ježíši, to, co nám říkáš, je něco jiného než říká pan rabín, zdůvodni to! Ježíš by se neobracel, Petrovi by nedal „čestný“ 10x podtržený rekordní titul „satan“, Horší zařazení neexistuje. A za co? Právě za nesprávnou komunikaci, za nesprávný rozhovor s Ježíšem. Tady jsme u toho ! My pořádně Bibli nečteme a chceme mít jasno. Nejprve ji musím pročíst, musím se vypořádat s věcmi, které tam jsou, všelijaké chytáky, nejasnosti atd., když to plně, vnitřně přijmu, tak se mi začne rozjasňovat. A najednou člověk řekne: Tohle je jasné, to je jasné, to je jasné, ano, je to slovo Boží. Přátelé, my jsme zvyklí napřed věřit a pak se teprve ptát, co tam je. Kdežto ten lepší způsob je, Bibli si přečíst, bez vnitřních překážek, bez vnitřních zábran a pak uvidím. My naopak často musíme věřit, že je to Boží slovo, protože tu Bibli, speciálně evangelium čteme s předsudky, o kterých vůbec nevíme. Tak jako Ježíš říká apoštolům, že nesmí říct, že on je Mesiáš, tak Duch Svatý „po očku“ dohlížel na ty evangelisty, tak velice dával pozor, aby tady bylo něco podobného.  Bibli budu rozumět až tenkrát, až si ji přečtu bez předsudků, až v sobě ty předsudky odstraním. Takhle, když si vezmu čtení na den, tak a jeden verš teď, potom tamto, potom tamten a tamten, tak té Bibli rozumět nebudu. A budu věřit, že to je Boží slovo. Ale budou to prázdná slova. Je to trošku náročné, ale vyplatí se to. Protože – za koho považují lidé Syna člověka , tam si můžeme dosadit 250, možná víc křesťanských církví, které všechny čtou Písmo svaté, no, a mají svůj názor. Jedni věří, že Ježíš ve Svátosti je přítomen, druzí zase řeknou o stejném místě, že Ježíš vyvrací předsudky svých učedníků o tom, že by měl být přítomen pod způsobem chleba atd. Čili: napřed, za koho považují lidé Syna člověka a my dneska, za co křesťané považují evangelium. 250 křesťanských církví je dokladem toho, že jsme si z toho udělali to, čemu se lidově říká, trhací kalendář. Vytržené místo tady, vytržené místo tam. My jsme ti praví, ne, my jsme ti praví, tamti jsou hloupí, ale my jsme ti praví. Tohle nebude až lidé budou pořádně budou číst Písmo sv., pak bude jedna církev a pak přijdou Boží požehnání.

Mk 8,27-35.,     (Iz 50,5-9).

Obě čtení jsou velice závažná. Ježíš říká Petrovi: „Jdi mi z očí, satane!“ Jak je to možné? Mockrát jsme o tom mluvili i o těch překladech. Správně řecký překlad je „Jdi za mnou satane“. To také odpovídá tomu, že když se Ježíš obrátil k učedníkům, řekl  : „Kdo chce jít za mnou.........“. Čili jít za někým, znamená být jeho učedníkem. Petrova chyba byla v tom, že se spoléhal na názory, které slyšel v dětství od rabínů a tudíž v této oblasti nebyl Ježíšův učedník. Petr byl pod vlivem rabínských představ o Mesiášovi. Vykládat to tím, že Petrova chyba je v tom, že se spoléhal na sebe je také nesprávné, protože, kdyby se nespoléhal na vlastní názory, tak by se nemohl stát Ježíšovým učedníkem a kterýkoliv rabín  by mu to snadno rozmluvil. Tady se Petr postavil vlastně proti Ježíšovi a ten boj Petra „proti“ Ježíšovi není  jenom problém Petra, ale věcí každého věřícího, protože každý věřící se musí vypořádat s problematikou nejasností ve své víře, s problematikou nesprávně pochopeného náboženství. Každá rodina vytváří náboženství v určité formě, někdo v lepší, někdo v horší. V Apokalypse máme 7 obcí. Záměrně cituji jenom 3 chválené: Smyrny, Filadelfie a Thyatíra.  Smyrenský biskup káže takovým způsobem, že členové církve budou spaseni a Ježíš jim říká : Budete spaseni  a Ježíš jim říká : Budete spaseni, ale budete trpět, nesmíte se zaleknout utrpení. Ve Filadelfii káže jiný biskup, má jinou koncepci  a také Ježíš jim říká : „Přijde utrpení na celý svět, ale tebe já uchráním“. Proč Ježíš neochrání Smyrnu ? Je to proto, že Smyrenský biskup měl koncepci „slabší“, nauku neměl tolik dotaženou  a chyběly mu v ní určité důležité prvky, které měly za následek to utrpení. Filadelfii jasně říká : „Zachoval jsi moje slovo a já tě uchráním od utrpení...“ Jednalo se o určité prvky nauky, které např. Smyrna nevzala kompletně, proto přichází na ní utrpení. Je tady Thyatíra. Její biskup je kárán, ale má tam některé kvalitní věřící, tem Ježíš říká, že musí vydržet a že když vydrží, že dostanou moc nad národy. Zase je tady rozdíl mezi Thyatírou a Filadelfií. U Thyatíry platí to, že když to dotáhne tak nepotřebuje, aby ji Ježíš chránil (jako Filadelfii), ale ochrání se sama, na ni si nikdo netroufne. Zase je, nebo jsou tady nějaké prvky nauky, které jedna obec měla a druhá ne. Vyvstává problém : Jak to, že jedni toho vědí z nauky více než druzí a přitom jsou to všechno chválené obce. A jedná se o jednu Ježíšovu nauku. Jedni budou trpět, druzí budou uchráněni a třetí, když to dotáhnou, dostanou dokonce moc nad pohany. Co je lépe, trpět nebo být ochráněn ? Bohužel, my jsme si příliš zvykli na to utrpení. Strojí za to se zamyslet nad tím, jal je možné, že někdo z jednoho evangelia si udělá představu (katechezi), která odpovídá Smyrně, jiní zase Filadelfii a ještě jiní Thyatíře a přitom všichni jsou chváleni? Ono to totiž souvisí s tím „Petrem“. Petr byl pod vlivem nesprávné představy, se kterou se musel vypořádat. Podobně je to s námi.  Přinejlepším někdo z nás je na úrovni Filadelfie, ale nikdo z nás není Thyatírským. Čili máme co dohánět. I ten, kdo je kvalitní, může svůj způsob chování zlepšit, zvýšit užitek z modliteb, zlepšit svůj osud.  Na druhé straně, všechno se může sesypat jenom tím, že některé klíčové věci nebudu chápat. Smyrna jenom něco neznala. Thyatíra, když to dotáhne, ta toho ví nejvíc a na ni si nikdo ani „neškrtne“ To je také problém Petra. Petr věří Ježíšovi, má ho rád, ala nyní, Ježíš něco říká,  (pro učedníky klíčová věc) a Petr říká: „Kdepak, to se ti nestane“. Proč ? Protože má špatnou představu (silně zafixovanou) o Mesiášovi, proto odmítá tuto část nauky i Ježíšově smrti. To je pak příčinou toho, že sám musel trpět a zemřít na kříži. Všimněte si konce evangelia svatého Jana „Petře, když jsi byl mladý, opásal ses a šel jsi kam chtěl.........“. „A to řekl, aby naznačil Petrovi, jakou smrtí oslaví Boha,“ Pak se Petr ptá, co bude s Janem, A Ježíš mu řekl: „Co je to po tom, když chci, aby zůstal........“. Z této epizody vidíme, že Petrův osud je předpověděn. Tato událost vyvolala u učedníků představu, že Jan vůbec nezemře. Jan ale říká : „Ježíš neřekl nezemře......“. Případ Petra se týkal všech apoštolů (vyjma Jidáše), kromě Jana. Všichni umřeli mučednickou smrtí, pouze Jan umírá přirozenou smrtí ve vysokém věku. Přitom se pokoušeli Jana mučit nešlo jim to. Sv.Jana můžeme položit jako vzor, když mluvíme o Filadelfii. Proč ? Protože jediný Jan (bylo to když přišli s Petrem ke hrobu) si uvědomil, že vlastně Písma neznají. To mu umožnilo, že se začal vnitřně otevírat a tím jako jediný z apoštolů měl jiný nemučednický osud. Jan si uvědomoval, že nezná Písmo. .......Přečtěte si ten úryvek z Izajáše a pokuste se nad ním zamyslet a „vyhmátnout“ z něho, co se dá. Bohužel, my nejsme na tento způsob četby Bible zvyklí. Petr neměl promyšlené to, co slyšel v dětství, a proto ta odpověď Ježíšovi. Každý z nás by měl neustále upravovat, korigovat své náboženské představy. Jinak vznikají různé církevní úrovně, podobně jako ty tři vyjmenované. Pak začala diskuse i úryvku Izajáše. 3 lidé se pokusili vyložit ten text. Každý trochu jinak. Čili demonstrace různých výkladů, názorů. A to je situace každého z nás, kdo čte Bibli, nezarazí se, nevede dialog a tudíž pak naváže na staré dětské vědomosti a tak se potom vyvíjí ta situace s tou Smyrnou atd. Každý z diskutujících měl na věc určitý svůj zúžený pohled. Další možný problém je, člověk si věc nepromyslí, rovnou „pálí od boku“ naprosto nesprávně. Tito 3 bratři pálili sice od boku, ale dosti dobře na cíl. Když chci vést o něčem pořádný dialog, tak si ti věc musím pořádně rozmyslet. Když pálím od boku, mám neujasněnou pozici, někdo zasáhne víc a někdo méně. nebo dokonce do špatného cíle. V diskusi si musíme dávat pozor na ukvapenou odpověď, neuváženou odpověď, každá se může minout cílem. Bohoušův názor : Izajáš, když toto říkal, tak nevěděl o Ježíšovi, protože je to všeobecný princip. Je správné, že to souvisí s Ježíšovým utrpením, ale ne pouze s tím. Je to všeobecný princip.   My musíme počítat s tím, že při prvním čtení Bible ji celou nepochopíme. Petr v otázce Ježíšova utrpení pálil od boku a nabyl ochoten tady korigovat své názory, On se nedal do diskuse s Ježíšem, Petre Ježíše káral, ano, doslova káral. Kdyby Petr řekl : „Ježíši, to, co říkáš ty, se neshoduje s tím, co nás učili rabíni, mohl bys to dokázat ?  Přitom by Petr zjistil, že rabíni neznají pořádně Mojžíše a proroky a že jejich výklady jsou nesprávné. A my, když čteme Bibli, tak to musíme dotáhnout a nespokojit se s jakýmkoliv výkladem a poučením. Nad Biblí je nutné se zamýšlet a kontrolovat, zdali jí rozumím. Jakmile člověk něco pouze převezme a opakuje to, tak opakuje pouze prázdná slova. Izajáš, ten to také neměl tolik dotažené. Jan evangelista odpovídá Filadelfii, ale Eliáš nebo Elizeus jsou na úrovni Thyatíry. Eliáše také pronásledovali, ale byli na něho slabí. Ježíš tuhle moc také předváděl, když ho chtěli v Nazaretě shodit se skály, nebo když ho zatýkali  v Getsemanské zahradě.  Dával najevo, že kdyby nechtěl na kříž, že by se dokázal ubránit. Čili, někdo pochopí více a někdo méně a podle toho také jeho život probíhá. Ne každý prorok to měl dotažené tak, aby mohl vystupovat na úrovni Thyatíry.

Mk 9,29-31

Ježíš a jeho učedníci sestoupili  s hory a procházeli Galilejí. On nechtěl, aby někdo o tom věděl. Poučoval totiž své učedníky a říkal jim: „Syn člověka bude vydán lidem do rukou, zabijí ho a za tři dny po své smrti vstane........Oni však té řeči nerozuměli, ale báli se ho zeptat...............

U čtení z listu sv. Jakuba 3. kap.  „Z čeho vznikají války“ – „Jen z vašich žádostí“. Další aktuální otázka je: „Proč vzniká tolik různých církví?“Je to proto, že lidé si do toho náboženství vkládají svou vlastní představu. Nekorigují svoje myšlení podle evangelia, ale chtějí si evangelium přizpůsobit svému vlastnímu myšlení. Zní to drasticky, ale bohužel je to tak. Z dnešního úryvku vidíme, že Ježíš říká „Syn člověka bude vydán......“. Oni té řeči nerozumějí a jaká je reakce? Vůbec se na to nezeptají. I té smrti Ježíš hovoří vícekrát. U sv. Matouše to najdeme nejméně 8x a stojí za to se podívat na reakce apoštolů. Mockrát bylo o tom kázáno. Nejdrastičtější je to Petrovo „to se ti nestane“ a pak Ježíšova reakce na to. Pozor, Správný překlad je: „Buď mým učedníkem, satane“. Což znamená : „Vyber si svého učitele, mne nebo rabína“.  „Ty si vybíráš učitele podle svého vkusu a ty si musíš i ten svůj vkus korigovat“. Doporučuji, velice pozorně se zamyslet nad tím, jak apoštolové reagovalo na jednotlivá upozornění Ježíše, že musí trpět. Pozor však, Ježíš své utrpení nepředpovídal, ale svá upozornění opíral o citace z Písma, o to, co o něm předpovídali Mojžíš a proroci. Proto tohle tak zdůrazňuji, protože i pro nás to souvisí s problémem dialogu s Ježíšem. Víme také, že nepochopení utrpení Ježíše vyústilo po jeho smrti v to, že Ježíše degradovali na proroka (viz Emauzští). Proč se to tak semlelo ? Nu, proto, že páni rabíni vylíčili lidem Mesiáše úplně jinak, než Mojžíš a proroci, ono to bylo líbivé, jenže důsledky strašné. Čili, musíme si uvědomit, že jsme u problematiky dialogu s Bohem. Apoštolové věděli od začátku, že Ježíš je Boží Syn. A buď mu oponovali, nebo se nezeptali, nebo se bálo zeptat atd. A tady jsme u toho, že sebekrásnější proklamace o tom, jací jsme křesťané selhávají při setkání s Ježíšem, pakliže nejsme na něj psychicky připraveni. Nebyli zvyklí na dialog, byli to lidé s mnoha rabínskými představami, které měli prioritu před Ježíšovou výukou. Oni vědí, že Ježíš je Boží Syn a současně v této oblasti nauky Ježíše odmítají. Na to, kdo bude první ? musíme vysvětlit v souvislosti a ne vytrženě, že máme být poslední a sloužit všem. Po tom, „kdo chce být první ať je služebníkem všech“, zavolá dítě a říká (posadil ho na čestné místo vedle sebe) „po pravici a po levici bude sedět takovéto dítě“,  a „kdo přijme jedno z těch dětí kvůli mně, mně přijímá“ a „kdo mne přijímá , přijímá toho, kdo mně poslal“. Na první pohled by se zdálo, že to spolu nesouvisí. Dalo by se říct „do jaké míry pochopím Ježíše, do takové míry budu „moci“ sedět vedle Ježíše.“Tahle epizoda dále pokračuje, ale musíte si ji najít u jiných evangelistů. Dočtete se o nutnosti podpouštění, o nutnosti vést dialog a když se nesmíříte s druhým, tak Bůh se také nebude s vámi bavit. To smíření je krok k vedení dialogu. My se musíme naučit vést dialog s Ježíšem a jak dalece budeme znát Ježíše a vést s ním dialog podle toho Ježíš přijmeme , podle toho přijmeme i Otce a podle toho budeme sedět po pravici, po levici a možná někde hodně vzadu. Je to otázka vedení dialogu s Bohem, umění smířit se ve sporu, umět uznat skutečnost, kterou vidím. A je to krok k tomu, abychom vedli dialog o evangeliu. Pro mně byla životní zkušenost to, jak mně malý kluk (Filip Šroubek) učil počítat s počítačem. Problém křesťanů je, že si zpravidla dělají iluze o setkání s Ježíšem. Dovoluji si tvrdit, že máme ještě daleko k tomu, abychom mohli tvrdit, že jsme lepší než apoštolové. Dialogu s Bohem se musíme učit. Dialog musí probíhat mezi manželi, mezi přáteli atd. Nelze formálně přejímat názory druhého, ale přejímat to, co je pravda.

Mk 9,38-39

Jan řekl Ježíšovi: „Mistře, viděli jsme někoho, jak vyhání zlé duchy ve tvém jménu, ale není tvým učedníkem. Bránili jsme mu.......... Nebraňte mu............Kdo není proti nám, je s námi.

Pasáž dosti náročná. Ježíš měl kolem sebe učedníky ( mezi nimi bylo i těch 12), kteří dostalo vybavení k hlásání Božího slova (dělat zázraky). Učedníkem se stal ten člověk, který za Ježíšem přišel a řekl „Já mám ty a ty nejasnosti. Ježíš totiž ve svých kázáních problém častokrát „nakousl“. Když se vrátili z cesty, Tak Jan tohle říká Ježíšovi. „Není tvým učedníkem – nechodí s námi, tak jsme mu v tom zabraňovali. „Kdo dělá zázraky ve jménu mém, nemůže hned tak dělat špatně.“ Třeba se vžít do situace, co je důležité pro Boží posouzení situace. Např. není rozhodující, jak hodně se modlím, ale jak dobře se modlím.  nebo u žáka, jak hodně se učí, ale jak tomu rozumí.  Nebo není rozhodující jak často beru Písmo do ruky, ale jak mu rozumím a jak podle něho pak jednám. Bohužel , zapomínáme se na to dívat. Jméno toho člověka není úmyslně uvedeno, protože každý z nás, v jakékoliv době, když pochopíme Krista, můžeme se dopracovat plnohodnotného křesťanství. U toho člověka, to jak k tomu dospěl, mohlo dojít několika způsoby. Řekněme si některé možnosti. Těch způsobů je víc a všechny mají společného jmenovatele : Aby ten člověk, o tom co slyší přemýšlel, aby slepě nepapouškoval, aby mu bylo jasné o co jde. Ten člověk mohl např. zaslechnout jedno jediné kázání Ježíšovo, pak si řekl „vždyť ten tesař má pravdu“, Zakousl se do toho a jemu samotnému se začala objevovat spousta problémů a jejich řešení. Ježíš mu dal ten první nezbytný krůček. To přibližování se ke Kristu je po krůčcích a ne skokem a ty jednotlivé, předešlé kroky nelze nikdy vypustit. V náboženském životě se může stát, že někdo potřebuje impuls k tomu 1.kroku a pak už „jede“. Zatímco davy jásaly nad Ježíšem, ten člověk se zamýšlel nad tím „prvním schodem“ a začal se mu objevovat ten druhý atd. (můžeme to nazvat etapy poznání). On si odvodil (s Boží pomocí) sám to, co Ježíš s učedníky probíral. Samozřejmě, že by si sám nemohl odvodit problém Nejsvětější Trojice a Svátosti Oltářní. Podobenství o hřivnách, rozsévači, horskou řeč si mohl odvodit na základě Mojžíšova zákona. Potom např.mohl to zkusit jako Ježíš a ono mu to šlo, nebo byl Bohem vyzván, jako Jan Křtitel – co je pravděpodobnější (byl Bohem o Ježíšovi poučen a dostal dar dělat zázraky. Ten člověk svým kázáním pokračoval v působení Jana Křtitele. Sv.Pavel sám píše, že po svém povolání byl vyučen Ježíšem. Možná i tento člověk, podobně jako Jan Křtitel chtěl být Ježíšovým učedníkem, ale podobně jako Jan Křtitel, byl poslán mezi lidi s tím, že nebude ošizen. A nebo se mu mohl zjevit sám Ježíš, vyučit ho jako sv. Pavla a dát mu moc dělat zázraky. Ten člověk měl (přirozeně) zakázáno o tom mluvit a Ježíš o tom před apoštoly nemluví, aby nám ukázal, že naší povinností je jít v křesťanství do hloubky, nespokojovat se s povrchností a ať jsme kdekoliv, tak že cíle dosáhneme. Takže těch variant je více. Všechny jsou z Bible doložitelné.  Pro nás :  Nestačí spoléhat na to, že jsem v pravé církvi   ale musím bezpodmínečně rozumět Ježíšově nauce. Spousta klidí dělá hříchy a spoléhá na to, že je v pravé církvi a to je velice nebezpečné. To, že jsem v pravé církvi  mne zavazuje, zvyšuje mou odpovědnost a ne, že by to měla být pro mně krycí ochrana nad hříchy. Samozřejmě toto je typ člověka, který je špičkovým posluchačem nebo čtenářem Bible a být na jeho úrovni není běžný zjev, ale na druhé straně nám ukazuje, jak daleko to můžeme dotáhnout, když budeme využívat těch možností které nám Bůh dává.

Mk 9,38-39

Jan řekl Ježíšovi: „Mistře, viděli jsme někoho, jak vyhání zlé duchy v tvém jménu, bránili jsme mu, protože není tvým učedníkem.................žádný, kdo ve jménu mém vykoná zázrak, nemůže hned tak o mně mluvit špatně. Kdo není proti nám, je s námi.

Je to taková malá epizodka, na první pohled se zdá, ale ve skutečnosti nesmírně závažná. Je tady Ježíš, učedníci – a musíme si uvědomit, že Ježíš je učí dělat zázraky, někdy se jim to povede, někdy i ne, např. Petr chodí po moři, - ale co tenhle člověk ? Není uvedeno jméno. Je to mimořádný jedinec, někdo mimořádně Bohem vyvolený ? A nebo, nutno si uvědomit – může to být kdokoliv a těchto lidí může být tisíc a kdyby v té době Ježíšově jich bylo třeba 10 000, tak Ježíš by měl z toho radost. Byl jenom jeden, ale je to doklad, že každý může být pořádným učedníkem, když se pořádně zamýšlí nad tím, co ví. Apoštolové mají tu představu, on nechodí do Ježíšovy školy, tak to nemůže znát. Jistě, je mnoho šarlatánů, ale např. mnoho velkých objevů v dějinách vykonali lidé, kteří šli k té věci třeba z jiného oboru. Případ Pasteurův, kterého původně bavila chemie, pak narazil na problematiku mikroorganizmů. Ze začátku spousta lidí zemřela jen proto, že páni doktoři si říkali, copak nám studovaným doktorům může chemik něco říci ? To je podobná problematika. Samozřejmě, nemůžeme celou věc rozebírat dopodrobna, ale chtěl bych poukázat na to, abychom dokázali využívat prajednoduché věci, zamýšlet se o tom Bohu a ne jenom si přečíst v knížce a teď ze sebe soukat tu naučenou víru. O Bohu přemýšlet a prosit Ježíše, aby nám pomohl pochopit, co víra je.  Víte, ten člověk nebyl učedníkem, možná, že vyslechl jedno jediné kázání a to mu mohlo naprosto stačit. Zdá se to divné, ale kdybychom chápali evangelium pořádně, to by bylo !  Já bych nepajdal a ostatní, co jsme tady bychom vypadali jinak. My nedovedeme využívat to Boží slovo, jak by se zdálo, nedovedeme se dost dobře nad ním zamyslet. Ten člověk slyšel třeba jedno kázání, ale pořádně to rozžvýkal a vyždímal z toho všechny informace. A možná, že ho ani nenapadlo, aby dělal zázraky, možná se mu zjevil Bůh a nebo doslova o to zakopl  náhodou. Řekl, kdyby tady byl Ležíš a řekl, ať tahle ta kytička se narovná – a ona se narovnala. A potom to zkoušel dál. Těch možností je mnoho. Kdyby evangelium uvedlo jméno, všichni jsme ochotni uvěřit, že všichni „Nathanaelové“ budou tímhle nadáni. Každý to může dělat. A těch způsobů, jak se člověk může k tomu vychutnání Božího slova dostat, je velmi mnoho. Člověk však vězí v předsudcích a nechce se jich vzdát. Tomu člověku mohla pomoci náhoda (Pesteur, Náhoda přeje připraveným). Někdy to vypadá, že takový ten slavný vynález se zrodil z náhody, jenže ten člověk za tím šel cílevědomě. My jsme zvyklí spoléhat na nadání (Edison : Vynález je 99% potu a 1% inspirace). Ten neznámý člověk se k tomu prokousal možná z jednoho Ježíšova kázání. Když slyšel to jedno kázání, řekl si, „jé jé, tady toho je – a to si musím promyslet“. Stáhnul se někam, přemýšlel, a teď se mu doslova začaly sypat poznatky a pak možná zasáhl Bůh. A pravděpodobně se mu Bůh zjevil. Někdo řekne, jak to může tvrdit. Uvažte! Jestli ten člověk pochopil přitažlivost Ježíšova kázání, tak by určitě šel, určitě by se stal učedníkem. Ale on se nestal. Vzpomeňte si na Jana Křtitele, který by také chtěl jít za Ježíšem, ale Ježíš mu říká, dělej, co to bylo poručeno ! Jeho práce byla nesmírně důležitá, proto musel jít takovou samotářskou cestou. A tohle pravděpodobně je takový druhý jakoby Jan Křtitel.  On to pochopil a pravděpodobně chtěl jít za Ježíšem, ale teď se mu zjevil Bůh. Koukej, to na co jsi přišel, kaž také a hlásej to. Je to strašně důležité, i když budeš opakovat jenom to jedno Ježíšovo kázání. Podobný případ, že Ježíš dobrého člověka „odmítá“, na první pohled to tak vypadá , je uzdravený posedlý v Geraze, prosí, aby mohl s Ježíšem chodit, ale Ježíš mu říká, vrať se ke svým a vypravuj, co ti Ježíš udělal. A ten uzdravený začal pomáhat Ježíšovi v práci. A Bůh mu to jistě oplatil. Jak tento člověk v evangeliu, tak ten uzdravený posedlý, také patří mezi apoštoly, takové ty neviditelné. Musíme být pořádně opatrní, když si chceme říkat, my jsme katolíci, tam ten je obyčejný evangelík, to vůbec je neznaboh. Pozor ! Jestli to není třeba takovýhle člověk !? To dřív bývalo v módě, ten pocit nadřazenosti, já jsem  katolík, ostatní jsou chudáci. Tady máme doklad.

Mk 9,38-47.

Jan řekl Ježíšovi: „Mistře, viděli jsme někoho jak vyhání zlé duchy, ve tvém jménu, ale není tvým učedníkem. Bránili jsme mu..............

Je tady více věcí a nelze se podrobně se všemi zabývat. Je tady jedna věc, která může mnoha lidem vrtat v hlavě. „Svádí-li tě tvá ruka k hříchu..........“ Tohle je výrok, který neřeší v plné míře problematiku, ale nás pouze navádí. Říká nám: „Podívej, při setkání s Bohem budeš stát před různými problémy a budeš se muset rozhodnout. Je lépe, aby ses vzdal něčeho, co je pro tebe důležité, než abys ztratil smysl celého života.“ Zatím nám tohle musí stačit.

Mk 10,1-16

„Farizeové se ptali Ježíše, zdali se může člověk nechat rozvést“.

Je zde úsek o manželství a rozvodu a pak úsek o dětech. Ježíš se rozmrzel, že učedníci brání matkám, aby k němu mohli přijít. Je to také proto, že Ježíš o těchto věcech už s apoštoly několikrát mluvil a oni nedodržují instrukce, (např. případ „kdo z nich bude první“). Ježíš důrazně žádá, abychom byli jako děti. Dítě, které nezlobí je zpravidla utlumené. Dětská nevinnost nevězí v bezhříšnosti, v nezlobení. Co to znamená „Kdo nepřijme Boží království, jako dítě......“? Může to mít několik interpretací. Ta správná je, že je to nutné přijmout tím dětským způsobem. Přitom se může jednat i o takovou věc, jako naučit se znovu modlit. Je nutné začít jako dítě, bez předsudků, nezištně atd. Jistě, není to pro dospělého člověka jednoduché. Příkladem může být rozdíl v učení cizí řeči u dospělého a dítěte. Dospělý se nejdříve učí gramatiku, slovíčka apod.  Dítě od malička se učí úplně jinak. Slova si ukládá do paměti spolu se zobrazením toho, co to slovo popisuje a s gramatikou se vůbec neobtěžuje. Být jako dítě znamená, odpoutat se od starých představ. Je nutné si zvyknout na základní pravidla logiky a nestrkat tam svoje přídavky, nebo na druhé straně ubírat to, co se nám nelíbí (nejde pod kůži). Jen tak k nám může Písmo co nejvíce promluvit. Problém přídavků a vynechávání jsme často probírali u farizeů a saduceů a víme, že na konci toho byl pak kříž. Třeba si uvědomit, že evangelium má železnou zákonitost. Ty věci nejsou neřešitelné, i  když ne jednoduché. Jenže pozor. Staneme-li se dětmi, o tom musíme rozhodnout my. To je naše kompetence a k tomu nás Bůh nebude nutit a ani nikdo to za nás neudělá. Tohle nutné si dobře uvědomit. Bůh nám však může pomoci (a jistě to rád udělá) jak ten proces přechodu na „dítě“ pochopit.

Mk 10,13-16

Zrovna tak je velice dobré se podívat do příslušného textu u Matouše (asi 18. kap.), k té Markově kap. Zjistíme, že máme dva úryvky a věc vypadá následovně: Učedníci diskutují o tom, kdo z nich bude větší. Blíží se sice k Jeruzalému, Ježíš jim často připomíná, že bude zabit, ale protože to neberou na vědomí a naopak si začínají myslet, že se Ježíš jde ujmout moci. A tak mezi nimi vyvstala otázka, kdo z nich bude důležitější. Ježíš o tom všem ví. Víme, jak jim odpověděl. Pak do toho přichází ta zmínka: „Viděli jsme někoho, jak vyhání zlé duchy........“ Na to jim Ježíš odpovídá dnešním úryvkem, Pak bere malé dítě a říká : „Jestli nebudete jako to malé dítě, tak vůbec nevejdete. Vy si kladete otázku kdo je větší a vůbec si nekladete otázku, zdali se do toho království vůbec dostanete. Člověk častokrát žije v takové atmosféře „já jsem dobrý, já jsem v pořádku“ a vůbec ho nenapadne, že by mněl se sebou hýbat. „A dokud budete žít v takovéto atmosféře, tak do toho království nevejdete“.  Pak tam Ježíš říká, jak se zachovat v případě sporu, pak hovoří o tom jak zacházet s lidmi, kteří nám ublížili. Jsou tam dvě možnosti. Buď nabídnu tomu druhému smír a když on ten smír přijme, je to v pořádku. Když ale odmítne smír, končí to „budiž ti jako pohan a publikán“. Tento výrok nás upozorňuje na tu problematiku, ale řešení je mnohem podrobnější. Chci jenom upozornit, že tyhle věci tam ve hře jsou. Když tě poslechne, smiř se. Když tě neposlechne, tak se zachovej vůči němu podle jeho jednání. To souvisí s tím „oko za oko, zub za zub“. Víme, že „nepomine čárka ze zákona“.  To „oko za oko....“ je v poslední době velice často citováno, ale bohužel, velice nekvalitně interpretováno a chápáno.. a to je ten veliký problém, že se častokrát oháníme různými místa z Bible a jsme přesvědčeni, že kdovíjak biblicky myslíme. Důležitá věc je nejenom smír, ale dohoda. Ježíš říká : „Kde se dva nebo tři dohodnou, já jsem s nimi.“ Proč ? Problematika styku, kontaktu s Bohem v nebi je velice náročná na schopnost vydržet spolu bez jakéhokoliv konfliktu (problém „ponorkové nemoci“). V nebi je kontakt s Bohem velice těsný a je velice nepříjemný (resp. byl by) pro lidi, kteří nejsou zvyklí ten kontakt snášet. Proto Ježíš nejenom zdůrazňuje odpouštění, kde je si člověk sám sobě soudcem, je sám sebou kontrolován, ale také dohodnutí. To dohodnutí může být v různých oblastech. Např. kdybychom byli dobrými křesťany, tak bychom se v otázkách politických dohodli. Jenže my se ke křesťanům hlásíme, to je to celé. Příkladem může být např. skupinka učitelů, fandů, kteří hledají nejlepší způsob výtky žáků, ti dovedou v tom kolektivu korigovat sami sebe, jeden má takový nápad, druhý jinačí a společná práce jde daleko rychleji dopředu. Ježíš zdůrazňuje tuto teamovou práci. která je velice důležitá. Když je člověk zaujat věcí, tak velice snadno vyplynou na povrch jeho chyby a dají se snadno odstranit. Ten člověk, když je vtažen tou dobrou atmosférou, není pro něho problémem chyby přiznat a korigovat. Ježíšovým ideálem není velký kolektiv (plný kostel), ale pár lidí, kteří budou se zájmem diskutovat o Bibli, kteří vědí o čem mluví. V takovém kolektivu každý dokáže říct svůj názor, nestydí se za něj, a případně je ochoten ho opravit. Ježíš zdůrazňuje malý kolektiv a ne plné náměstí skandující a mávající rukama. Je třeba umět zamyslet se nad tím,co druhý říká a také sám umět říct, co mám na srdci. Jakmile jde o velký kolektiv, člověk snadno propadá euforii „ano, to jsme my........“. Tak člověk propadá nekvalitním emocím. Ale mikrokolektiv, ve kterém se každý člen může uplatnit a partneři klidně mohou říct „je to fajn: nebi „jsi vedle“. Tohle bychom se měli naučit. V prvním stupni Ježíš doporučuje odpuštění a dále je nutní se naučit (umět dohodnout) být platným členem malého kolektivu. V dobrém kolektivu odměna hodně posiluje a pokárání vůbec nevadí. Zažil jsem takové kolektivy. K tomu 1. čtení (4. kniha Mojžíšova,11. kap.) bych chtěl říct toto: Nemáme čas to podrobně rozebírat, ale chci upozornit, že SZ důrazně trval a sliboval osobní kontakt s Bohem. Bůh je ochoten nám dát dobrý způsob myšlení, záleží ale na nás. A proto nejdříve mezi nejbližšími je třeba naučit se vyřešit problematiku kontaktu a tím se připravíme na kontakt s Bohem v nebi a můžeme velice výrazně ovlivnit a působení Boha na zemi. Pozn. Malé dítě po narození má všechny předpoklady k získání slíbených darů od Boha, ale špatná výchova rodičů ho zmrší. Proto ten výrok Ježíšův : „Kdyby kdokoliv jednoho z těchto maličkých, kteří věří, svedl ke hříchu, pro toho by bylo lépe.......“

Mk 10,17-27

Když se Ježíš vydával na cestu, přiběhl nějaký člověk, poklekl před ním a ptal se ho: Mistře dobrý, co musím dělat, abych dostal věčný život ?“ Ježíš mu odpovědě : „Proč mně nazýváš dobrý? Nikdo není dobrý, jedině Bůh. Znáš přikázání : Nezabiješ, nezcizoložíš, nepokradeš, nevydáš křivé svědectví, nebudeš podvádět, budeš ctít svého otce a matku!“On mu odpověděl : ..............“Jdi prodej všechno, co máš, rozdej chudým a budeš mít poklad v nebi, pak přijď a následuj mně !“................Vždyť u Boha je možné všechno.“

Nejprve nakousnu problematiku. Máme opřed sebou bohatého mládence a toho mládence Ježíš vyzývá k věci, která je pro leckoho nepříjemná : „Rozdej, co máš a následuj mně !“ Mládenec odchází, apoštolové se za něj berou, to si chce porovnat různá evangelia a dovíme se, že to byl nějaký nóbl pán, snad člen velerady a ti učedníci, co ho znají, když slyší, že Ježíš o tomhle člověku říká, že nevejde, říkají, no teda, kdo bude spasen, když ne tenhle ten člověk?  A Ježíš tady říká, těžko vejde bohatý.......oni zase: „Kdo může být spasen?“ Když tenhle člověk,  kterého známe od mládí, je to člověk zbožný, je to elita a najednou Ježíš říká, že nevejde? Kdo teda bude spasen? A Ježíš říká: „U lidí je to nemožné, ale u Boha je možné všechno.“ Samozřejmě my v té radě vidíme radu k jakémusi superkřesťanství: „Rozdej, co máš a mysli si, že bude všechno v pořádku!“ Jenže, drazí přátelé, když se člověk zamyslí nad tou problematikou, dojde k závěru, že Ježíš přece měl přítele, který byl také bohatý a Ježíš mu neříká, ´rozdej, co máš´. Proč? Že by Ježíš kamarádovi říkal, hele, nechej si prachy a jiným, hele, musíte rozdat všechno, jinak nevejdete? Máme tady i Zachea, vrchního nad celníky. Je to ten případ, jak Ježíš šel a Zacheus chtěl Ježíš vidět, vylezl na strom, protože si netroufal jít mezi ty nóbl – slušné  lidi. Netroufal si jít do toho zástupu okolo cesty, ale Ježíše chtěl vidět. Když Ježíš šel vedle něj řekl: „Hele ty tam nahoře, Zachee, pojď dolů, dnes budu večeřet u tebe.“ A ti lidé, kteří stáli v tom zástupu i cesty k panu starostovi, kdoví jak dlouho tam čekali, Protože Ježíš k Zacheovi šel třeba úplně stranou, Zacheus, boháč, vrchní celník, čili člověk, i kterého mamon byl vyloženě doménou života. To nebyl zbožný člověk, jako ten bohatý mládenec, to byl člověk, abych tak řekl, prolezlý těmi penězi. A když slyšel Ježíše, říká : „Jestliže jsem někoho ošidil, nahradím 4x a polovinu majetku dám chudým.“ Proč neříká Ježíš: „Jo, milý Zachee, musíš rozdat všechno?“  Jsme tady u jedné věci. Zacheus je si vědom toho, že je hříšník a proto je chudý duchem. Kdežto bohatý mládenec, který žije na výsluní společenského života, úrovně, v synagoze sedí v první řadě. Je tam pro něj připravené místo, kde nikdo nesměl sedět, protože to bylo místo bohatého mládence. Takže tento bohatý mládenec, který žije v té duchovní prestiži, je bohatý duchem, je spokojený s tím, jaký je. Takže ta rada ´rozdej co máš´, se netýká všech lidí, Např. SZ hovoří o tom, že budeš-li plnit, budeš hospodářsky účinný. To jsou velice zajímavé pasáže, že ten SZ slibuje hospodářskou a politickou moc, pakliže budou dodržovat Mojžíšova přikázání. A když nebudeš dodržovat, tak zase bude pravý opak. Konečně i to 1. čtení nám o tom hovoří. Je to čtení z Knihy Moudrosti 7. kap., 7 verš – „Modlil jsem se, aby mi dal rozum, prosil jsem o ducha moudrosti....... Dal jim přednost před žezly a trůny a bohatství jsem pokládal za nic.“ Pakliže člověk přijde na saturaci ducha, abych to tak nazval, tak takové vedlejší věci pro něj nehrají roli. „Miloval jsem moudrost a dal mi také bohatství. Nežádal jsem bohatství, chtěl jsem moudrost, ale dostalo se mi dobra a nespočetného bohatství k tomu“. Je to přesně to, co říká SZ. Ano, musíme být chudí duchem a pakliže budeme chudí duchem, budeme na sobě pracovat, budou vyřešené i starosti a nebude mi vadit ani přepych. Ve SZ čteme: „Hospodin na této hoře připraví bohaté hody pro všechny národy: tučné jídlo, bohatý výběr, drahé víno atd. „Slibuje hospodářský rozkvět země, žádné starosti. Starosti jsou pro ty, kdo jsou bohatí duchem. Ale ten, kdo chce pracovat na rozvoji svého „já“, tak pro toho je slíben v Bibli přepych. Tohle to je k tomu dnešnímu úryvku všechno.   

Mk 12,18-27

K Ježíšovi přišli saduceové, kteří tvrdili, že není vzkříšení a otázali se ho: „Mistře, Mojžíš nám ustanovil, zemře-li někomu bratr, zanechá po sobě manželku, ale žádní dítě, tak tu manželku si vezme jeho bratr a zplodí svému bratru potomka. Bylo 7 bratrů .........Kterému z nich bude náležet při vzkříšení ?...............Neznáte Písmo ani Boží moc. ..........nebudou se ženit ani vdávat, ale.......Já jsem Bůh Abrahamův, Izákův a Jakubův............... .

V době Ježíšově byly 2 význačné spol. skupiny: farizeové a saduceové. Ostatní vrstvy obyvatelstva patřily k saduceům a jiní k farizeům. Saduceové byli boháči, čili boháči inklinovali k k saduceismu a chudina k farizeům. Tyto dva tábory se na smrt nenáviděly. Jenom v jedné věci si rozuměli, když se umlouvaly, jaké tažení podniknou proti Ježíšovi. Sem tam se i radovali z toho, jak Ježíš to nandal jedněm nebo druhým. Ale při ukřižování svorně tahali za jeden provaz, protože Ježíš nebyl přijatelný ani pro jedny ani pro druhé.  Saduceové a farizeové byli dva protiklady a oba měli krásná hesla. Saduceové krásné jméno od velekněze Sadoka – mluvili o zásadě, že jenom Písmo a nic víc. Ale z toho Písma vynechali, co se jim nehodilo, např. nedodržovali sociální otázky, propouštění otroků, vracení majetku atd. Kdyby to dodržovali, nemohli by být boháči. Kdyby brali celého Mojžíše, pochopili by proroky, Mojžíš o nich mluvil, Mojžíš nehovoří o věčném životě, ale proroci o tom hovoří. A kdyby Mojžíš nic jiného, tak upozorňuje, že přijde prorok jako je on sám,  „proroka, jako jsem já, pošle vám Bůh“,  takovým Mojžíšovským typem je v dějinách jen a jen Ježíš. Saduceové vybírali, co se jim líbilo a říkali, my nic cizího nemáme. Farizeové také horlili pro Zákon, ti ovšem věřili ve z mrtvých vstání, ale oni raději přidali k tomu Mojžíšovu zákonu, nejen dodržovat co chce Písmo, ale prostě raději víc. Ovšem také si vybírali z Písma, co se jim hodilo a spoustu věcí vynechávali. Takže toto je jejich společný rys. A to dnešní čtení nám líčí saducee, jak si vymysleli chyták. Ale na Ježíše to nestačí. Když člověk má pochybnosti, klidně za Ježíšem může přijít. Kdyby řekli, podívej se, co ty říkáš to nám nesedí, můžeš to zdůvodnit ?  Neutržili by ostudu a Ježíš by ocenil jejich „fair play“. Např. se stalo, že jeden z oponentů přišel za Ježíšem s chytákem : „Mistře, které přikázání je větší ?“ A když Ježíš vidí, že ten člověk má dobrou vůli, tak řekne, no, miluj Boha nade všechno a bližního jako sebe. Ten se zarazí a říká, Mistře, a víš, že máš pravdu !  No, a Ježíš mu říká, příteli, nejsi daleko od království Božího. Tady nejde o to slepě věřit, ale abychom nehráli nepoctivou hru. Mysleli si, že Ježíše zaskočí, jenže oni – saduceové byli na něj malí. Proč to říkám ? Jednak v nás může být kus saduceismu, kus farizeismu. To čtení Písma a zvlášť kde tomu nerozumím, je slabina také, ale hlavně pozor na otázky, na prázdné sliby, na takové proklamace – já mám P.Boha rád atd., atd.  Pozor na to ! A když je člověk zaskočen, tak pozor na nepoctivou hru. Když vidím, že oponent nemá pravdu, tak řeknu, nesouhlasím. Když vidím, že má pravdu, řeknu, máš pravdu. My jsme příliš zvyklí P.Boha ujišťovat svojí věrností, láskou, vírou, nadějí, ctnostmi. Jenže já chci být zítra lepší než dnes a ne abych si říkal já jsem od svého dětství dobrý. Je to totéž, jako kdyby ten člověk řekl „já už jsem ve svém dětství dorostl do plné výšky“. Jenže to je podobné nemluvněti, kterému je 30 let a pořád se vozí v kočárku. Dobře pije a jí, ale vůbec neroste. Která maminka by z toho měla radost. Vždyť je to mrzák nad všechny mrzáky. A na to zastavení v tom náboženském životě si musíme dát zrovna tak pozor, abychom nebyli mrzáky. A pozor. To psychické zastavení růstu je častější, než by se zdálo, u lidí  kteří jsou podle lidských měřítek naprosto v pořádku. Dále to psychické zastavení růstu v křesťanství, zastavení v tom, co se naučil ještě ve škole, člověk vůbec nepozoruje a vůbec o tom neví a neví, že je v tom náboženství „nemluvnětem“ (co se týče rozumnosti). A tak tyto saducejské a farizejské typy myšlení jsou stále aktuální. Vždyť máme tolik křesťanských církví. Je proto dobré vzít si poučení z těch tahanic a úskoků proti Ježíši. Když vidím, jak taková chyba vypadá a začnu ji hledat u sebe, dá se s velkou pravděpodobností říct, že něco z ní u sebe také najdu.

Mk 12,18-27

K Ježíšovi přišli saduceové, kteří tvrdí, že není vzkříšení a otázali se ho : „Mistře, Mojžíš nám ustanovil toto : Zemře-li někomu bratr a zanechá po sobě manželku, ale žádní dítě, tu manželku vezme jeho bratr a zplodí svému bratru potomstvo. Bylo 7 bratrů. První se oženil, zemřel bez potomka,..............atd.

Pro naše výchozí náboženské názory je toto místo dost obtížné k pochopení. Musíme si uvědomit jednu věc : když se člověk učí psát např. básníčky, napřed se musí učit psát.   Když se někdo učí zpívat, napřed se musí učit mluvit. Kdysi, v mém původním zaměstnání mi řekl můj šíf, že matematici myslí jinak než fyzikové. já jsem tehdy tomu velkou pozornost nevěnoval. Teprve až když jsem byl knězem a zabýval se problematikou, jak to, že židé nechápali Ježíše, zjistil jsem, že ti rabíni mysleli jiným způsobem než třeba Mojžíš. A tak jsem dal šéfovi za pravdu. Opravdu je to jiný způsob myšlení. Nechci tím říct že by se farizeové dali přirovnat matematikům a tamti fyzikům, protože způsob myšlení matematiků je jiný než u fyziků , ale oba jsou naprosto správné. Kdo to na vlastní kůži nezažil, ten to nemůže pochopit. Ten matematik používá jiných procesů než ten fyzik, ale jsou to správné procesy a je to správné na obou stranách. Nám je velice skrytý ten náš způsob myšlení, ale je to věc, kterou poměrně snadno můžeme najít, pakliže se tím chceme zabývat. A tady jsme u toho : myšlení farizeů bylo jiného typu, než který vyžadoval Mojžíš. Ty matematiky a fyziky jsem si vypůjčil jako takovou malou ukázku, která bude přístupná aspoň některým v vás. Když budu počítat v dvojkové soustavě, tak 1 plus 1 přečtu to 10. Když to někde tak vidím napsáno, že 1 plus 1 rovná se 10, tak automaticky vím, že je to dvojková soustava. Když 1 plus 1 rovná se 2, je to desítková soustava. Když znám ty soustavy a počítám jednou nebo druhou, dostanu správný výsledek, Jak probíhaly ty myšlenkové procesy farizeů a saduceů, to mi dali hodně zabrat, než jsem to pochopil. Potom ovšem člověk přijde na to, že je to velice jednoduché. Je to opravdu takový rozdíl, jako když by existovaly dvě matematiky  -  1+1=2 a druhá 1+1=10. A obě jsou správné, ale nesmím je mezi sebou míchat. Když žáček ve škole, který zná jenom desítkovou soustavu, napíše, že 1+1=10, je to naprostá chyba. Tady vidíme, že ti saduceové měli úplně jiný typ myšlení, jiný typ čtení Bible, On ten typ myšlení určuje nejenom to, že židé byli saduceové nebo farizeové, ale také to, že prvotní církev musela trpět a s tím také souvisí to, že máme plný ranec politických stran a každá si myslí, že je správná. Je to problém typu myšlení. Jestli nepochopíš, co jsem říkal o těch soustavách, jestli nad tím ohrneš nos, pak nikdy nepochopíš ten dnešní úryvek. A ten úryvek nám líčí pokus saduceů o zesměšnění Ježíše a použili na něj „osvědčený chyták“. Farizeové tvrdili, že po smrti život dál existuje, že lidé budou vzkříšeni, že se po smrti setkáme s našimi rodiči atd. Saduceové říkali, to jsou povídačky. Jak saduceové na to přišli, vypadá docela neškodně. Velekněz Sadok, který chtěl udělat reformu náboženského života (Hus, Luther,...), si řekl: já budu brát jenom to, co je v Mojžíšově zákoně. Jenže Sadok nedovedl správným způsobem myslet a proto mu z toho vyšlo, že Mojžíš přece nikde nemluví o tom, že po smrti život pokračuje dál. Jistě, kdybychom hledali u Mojžíše, že je peklo nebo očistec, to tam nenajdeme. Ale o posmrtném životě se tam můžete dočíst (já jsem Bůh Abrahama, Izáka a Jakuba). Bůh není Bohem mrtvých, ale živých. Saduceové chtěli Ježíše nachytat a potom se mu vysmát. Tak mu dali tu otázku, jak jsme četli v evangeliu: „Mistře, Mojžíš nám ustanovil toto: ´zemře-li někom,u bratr a zanechá manželku, ale žádné potomstvo, tu manželku vezme jeho bratr..........´“atd. Když některý z těch bratrů zplodí potomstvo s tou vdovou,tak to dítě bude mít jméno po prvním otci a zdědí jeho majetek, takže ten rod se zachová. Oni si z  toho saduceové udělali tzv. argument proti existenci posmrtného života. „No vidíš, čí bude po smrti ta manželka, když ji měli 7 bratrů ?“Jenže na Ježíše to nestačilo. Řekl: „Drahouškové, neznáte Písma ani moc Boží. Když lidé vstanou z mrtvých, nežení se ani nevdávají, ale jsou jako nebeští andělé. A pokud jde o mrtvé, že vstanou, nečetli jste v knize Mojžíšově ve vyprávění o hořícím keři, jak Bůh Mojžíšovi řekl: „Já jsem Bůh Abrahamův, Izákův a Jakubův?“ On přece není Bohem mrtvých, ale živých. Velmi se mýlíte.“ Co myslíte, že Bůh by se dovolával mrtvých, kdyby Abraham, Izák a Jakub nežili dál ? Je to náročné, ale vyžaduje to správné myšlení. My nejsme zvyklí na takovou tu realitu Boží existence, jako byli židé na poušti, protože jim se Bůh projevoval a Mojžíš, kterému se zjevil Bůh, věděl, že stejným způsobem se zjevoval Abrahamovi, Izákovi a Jakubovi a Ježíš považuje za nedůstojnou argumentaci pouhé odvolávání se na zemřelé. Neznáte moc Boží a vůbec nemáte ponětí o tom, jak je v nebi, že lidé budou jako andělé, že budou mít docela jinou formu života, že tam nebude pohlavní styk a nebudou žádné manželské svazky. A tudíž z toho důvodu váš argument je směšný, máte špatnou představu o nebi. Zde je nutné upozornit na to, že myšlení saduceů a farizeů bylo rozdílné, ale ne jako v případě matematiků správné.  Jejich interpretace Bible byla zkreslená i když rozdílným způsobem. Oboje bylo velice škodlivé. Ve věcech náboženských byli nepřátelé, ale shodli se ve věci zabití Ježíše. Je to důsledek nesprávného čtení Bible. Saduceové se nazývají podle velekněze Sadoka, který chtěl udělat reformu náboženství. Mohlo to být užitečné, kdyby sám pořádně četl Bibli. A to, že někdo čte pořádně Bibli a rozumí jí může říct jenom tehdy, má-li na to doklad.

Mk 12,28-34

Jeden z učitelů zákona přistoupil k Ježíšovi a zeptal se ho: „Které přikázání je první ze všech ? Ježíš odpověděl : „První je toto: „Slyš Izraeli, Hospodin, náš Bůh, je jediný Pán.........“.  .......řekl mu (Ježíš): „Nejsi daleko od Božího království.“

Včera jsem připomínal tohoto učitele zákona. On na začátku přišel, aby ho pokoušel, je to velmi, velmi pravděpodobné. Není ovšem vyloučeno, že si řekl, „zkusím probrat ten názor“. O tuto otázku se vedly, mezi učiteli zákona, spory. Oni ti židé i když Ježíše ukřižovali, byli se svým typem zbožnosti na tom lépe než my. Spousta lidí chodí ke zpovědi a neví, co je těžký a lehký hřích. Morálka to sice řeší, ale všimněte si těch židů. Oni si řekli : „My se musíme ptát jinak, my se musíme ptát, které přikázání má prioritu“. Může se stát, že se člověk může dostat do situace, kdy nemůže vyhovět oběma příkazům současně (nedělní mše – pečování o nemocné). Spousta lidí má v těchto věcech nejasnosti a dopouští se zbytečných hříchů a plácá se v tom. Židé si řekli: „To přikázání, které má přednost, to musím splnit na prvním místě. Je to věc, o které v naší náboženské literatuře dohromady skoro nic není a u nich to byla jedna ze stěžejních otázek. Byla různé školy. Některá zákoník kladl na první místo jednu věc, jiný druhou atd. Víme, že za Ježíšem v této otázce přišli minimálně dva lidé. Ten dnešní, který je férový a pak druhý (tzv. podobenství o milosrdném Samaritánovi – pozor, není to podobenství), který přišel vyloženě proto, aby Ježíše nachytal, znemožnil a pak si nechtěl přiznat porážku. Ten příběh o Samaritánovi se skutečně musel odehrát, protože kdyby to bylo podobenství, zákoník a jiní by se mu vysmáli, odmítli by to jako nějaký nesmysl. Už jsme to několikrát probírali. Oponenti Ježíšova příběhu byli úplně usazeni a zmlkli. Tam teda vidíme člověka, který šel na Ježíše s otázkou, ale nechtěl slyšet odpověď. Ten dnešní sice možná také přichází s úmyslem si Ježíše „proklepnout“ (nelze vyloučit), ale je férový. Tady Ježíš sám zodpoví otázku. Ten zákoník se pravděpodobně zamyslel, možná chvíli přemýšlel, ale rozhodující je to, že řekl: „Víš, že máš pravdu . Ty naše diskuse jsou vedle, protože vyhodnocujeme, který skutek má přednost, ale rozhodující je jaká motivace hraje roli.“ Ten učitel zákona je o třídu dál, než ti židé, kteří měli řadu nectností (ukřižovali Ježíše atd.). My se ptáme: Byl to hřích, nebyl to hřích?!  Oni kladli otázku: „Které přikázání, který skutek musím udělat dříve?“ Zákoník je však ještě dále: „Ono také hraje roli, proč ty věci dělám, s jakou motivací. Když nebudu mít lásku k Bohu, tak to moje chození do kostela není nanic. Když mám lásku k Bohu, tak když s chutí pojím upečeného beránka, může z toho být Bohopocta.“ Před časem jsme o tom hovořili, že židovský Zákon dokázal i tyhle ty věci posvětit (také např. prvotiny). Mojžíšův zákon dokázal i do takových, zdánlivě, banalit vnést motivaci. Když někdo sklidil první úrodu, měl se podělit s Levitou a také pojíst před Hospodinem t.j. pojíst to s vědomím, že je to dárek. Já jsem měl na to pěkný příklad ze života. Když jsem byl malý, strýc mi vždy k vánocům posílal knížky a dovedl je vždy tak vybrat, že mi byly „šity na míru“. Vždy jsem byl plný očekávání, „co mi ten strýc tentokrát pošle?“ Pořád mám ty knížky rád, s tím vědomím, že to bylo darované s láskou od strýce, který mně měl rád. A takhle byla neřízená ta psychologická stavba těch prvotin ve SZ. Oni na tom, co jim chutnalo, si měli pochutnat s vědomím, že jim to dává Bůh Otec, který je má rád. Ten Mojžíšův zákon je tedy pěkně vysoko nad naší praxí. Ten dnešní učitel zákona sice Ježíše nechápe (jinak by se stal učedníkem), ale chápe důležitost toho, že nezáleží na tom, co dělám, ale jak to dělám a s jakou motivací. Úplně to nedotáhl, protože jak jsem říkal, nechal by všeho a stal by se Ježíšovým učedníkem. Přece jenom v této otázce pochopil, co Ježíš říká a také dovedl Ježíši říct, že má pravdu. A proto je tady ta  Ježíšova věta: „Nejsi daleko od Božího království.“ Jinak řečeno, jsi blízko, ještě tam máš nějaké překážky – nejsi daleko. Tohle opravdu stojí za zamyšlení, celá ta praxe židů, i praxe židů, kteří ukřižovali Ježíše, kteří byli daleko dál než mnozí dnešní věřící, kteří jdou ke zpovědi, odříkají hříchy, kdežto židé je měli seřazeny podle váhy. A tento učitel Zákona chápal tu mentalitu toho Mojžíšova komplexu těch příkazů. „Ať děláš sebemenší věc, musíš to dělat z lásky k Bohu.“ Drazí přátelé, to není tak jednoduché a naše praxe je od toho dost daleko. Pozor, abychom si nenalhávali. I my bychom měli umět přejít na ten způsob zbožnosti. Ptá se na hřích, ale nečeká s otázkou „byl to hřích, nebyl to hřích“, ale ptá se, „co má přednost“ a který chápe, že rozhodující je motivace, úmysl a ne pouze  byl jsem v kostele – nebyl jsem v kostele“, „byl jsem u přijímání – nebyl jsem u přijímání“.

Mk 12, 28-34

Jedem z učitelů zákona přistoupil k Ježíšovi a zeptal se ho: „Které přikázání je první ze všech?“ Ježíš odpověděl: „První je toto: Slyš,  Izraeli, Hospodin, náš Bůh je jediný Pán. Proto miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou silou. Druhé je toto: Miluj svého bližního jako sama sebe !................. Nejsi daleko od Božího království.“

Všimněte si té větičky: A už nikdo se neodvážil klást mu otázky. To, co jsme si přečetli je jeden z mnoha pokusů, abych tak řekl, Ježíše usadit. Dát mu otázku, ve které selže. A tak ze začátku přistupoval i ten učitel Zákona. V evangeliu máme zapsáno víc takových případů, kde Ježíši kladou různé otázky a jen proto, aby Ježíše znemožnili. Např. i ta otázka, které přikázání je větší, je v evangeliu 2x položena. Je to dnešní případ a potom je tu ještě jiný. Také klade otázku, které přikázání je větší. (Je to Luk 10). Ono to vypadá stejně: „Mistře, které přikázání je větší? Ten první klade otázku jako ten náš (dnešní)  a přesto jenom ten dnešní je chválen. Oba chtěli Ježíše nachytat. Ta otázka byly v té době velice diskutabilní. To zákoníci vedli různé spory o prioritě přikázání. Abyste věděli, oč jde. Jsem povinen jít v neděli do kostela. Ale u sousedů hoří. Jsem povinen také bližnímu pomoci. Jsou tady dva příkazy, které, jak by se zdálo, stojí proti sobě. Je-li větším příkazem jít v neděli na mši sv., tak nemohu jít sousedovi pomoci. Je-li větším příkazem pomoci tomu sousedovi, aby nevyhořel, tak jsem omluven, když do kostela nepůjdu. Takže takto musíme chápat tuto otázku, které přikázání je větší, které má přednost, má prioritu. A byly různé školy farizejské a saducejské a ty měly ta přikázání seřazená podle velikosti různě. A plán a cíl obou je: „My tomu tesaři z Nazareta dáme otázku, a on se pěkně zamotá a my řekneme: Lidi, a vy za tím primitivem chodíte? Vždyť ten člověk tomu nerozumí“. Ježíš ví, koho má před sebou. A je dobré si porovnat oba ty případy. Vidíme, že je mezi nimi rozdíl. Ježíš tady dává sám odpověď (u toho dnešního). Tomu druhému Ježíš říká: „No, jak čteš v Zákoně?“ A ten tázaný ze sebe vychrlí tu naučenou větu a říká: „Slyš, Izraeli, Hospodin, náš Bůh......atd.“ Ono to vypadá jako nepatrný rozdíl, ale všimněte si, že tam není rozdíl pouze nepatrný. V tom dnešním případě Ježíš mluví sám a učitel Zákona se  zamyslí nad tím, co říká ten tesař, kterého původně chtěl „položit“ a říká, „víš, že ty máš pravdu! Vždyť my tady vedeme spory a nakonec, to je to hlavní.“ Ježíš toho člověka chválí: „Nejsi daleko od Božího Království“. Ono to vypadá, jako nic moc, ale pakliže nám Ježíš jednou řekne, „nejsi daleko od Božího Království“, tak to už je hezká pocta. Ten druhý případ, tam ten tazatel sám odrecituje tu naučenou formulku a Ježíš mu na to řekne: „No, tak to dělej“. Ono něco jiného je vykládat o tom, že všichni lidé jsou si blízcí a teď mít nějakého souseda, se kterým je opravdu těžko vyjít. Takových případů je hodně. On se ten tazatel nechce s Ježíšem dostat do diskuse, Ježíš je břitký a bystrý, tak ten tazatel říká: „No jo, ale kdo je můj bližný“. A potom Ježíš začne hovořit o milosrdném Samaritánovi. To nebylo podobenství, ale skutečnost. Mezi Židy a Samaritány bylo trvalé napětí, Židé je nenáviděli, byly mezi nimi často rvačky. Ten tazatel byl úplně umlčen a jen tak skrz zuby procedí: „No, ten, kdo prokázal milosrdenství.“ No, a Ježíš zase klidně řekne: „Tak to dělej také!“ Tak to je ten hroší případ. Máme tady teda dva případy. Oba chtějí Ježíše provokovat, ale ten dnešní je provokatér poctivý, uzná svou porážku, vidí, že ten jeho oponent má pravdu a říká: „A víš, že máš pravdu!?“ A i když je to člověk z opačného tábora, tak právě pro tu pravdivost má blízko k Ježíši. A tamten, který dovede krásně Bibli recitovat, ten je hezky daleko. Nemusel bych o této věci víc hovořit, ale jedna a tatáž otázka v ústech dvou různých lidí, jednou k Ježíši přibližuje a podruhé od Ježíše vzdaluje. A to může být i slovo do rvačky, když chce Ježíše porazit (dnešní případ), ale když vidí, že ten oponent má pravdu, tak uznat. Samozřejmě, my neřekneme, já půjdu na Ježíše s flintou, ale často to mohou být z našich úst i slova víry a lásky a přesto se můžeme vzdalovat od Ježíše. To je mimo jiné i ta problematika, o které jsme hovořili včera,  je to problematika vnitřních myšlenkových procesů při setkání s Ježíšem. Dva lidé mají stejný úmysl Ježíš pokoušet, položit mu otázku, na kterou Ježíš nebude stačit a tím ho umlčet. Jenže jeden z nich, i když původně chtěl tímto pokusem Ježíše zdiskreditovat, se k Ježíši přiblížil, druhý se od něj vzdálil. Ježíš nám potvrzuje, že ten problém židů, i když se snaží a modlí atd., častokrát je podobný a nemusí vůbec pokoušet. Zase jsme tady u toho problému.  Saducej nebo farizej, který je ve mně, o kterém nevím  a ve mně je. I když je ve mně farizej, tak se může stát, že to farizejství využiji k tomu, abych našel cestu ke Kristu. Kdy? Tehdy, když se setkám s Kristem, když uvidím, že Ježíš má pravdu. Samozřejmě nás to setkání čeká, ale my si můžeme tu věc zkusit a ne, že budeme číst vytržené myšlenky z evangelia a tam, kde mu nerozumíme, si to přiznáme. Když začneme číst Písmo celé a poctivě, zjistíme, kolik je tam věcí, kterým nerozumíme nebo dokonce s nimi vnitřně nesouhlasíme, nebo jednoduše neplníme. Kolik znalostí z katechizmu jsou typu toho druhého (nepoctivého) provokujícího učitele zákona. Když se poctivě nad tím zamyslíme, najdeme toho v sobě hodně. Kolik proklamací jsme si zvykli říkat v kostele, nebo při modlitbě? Je nutné „nebát se“ si to přiznat.

Mk 16,14-18.

Když se Ježíš naposled zjevil jedenácti apoštolům, řekl jim: „Jděte do celého světa a hlásejte evangelium všemu tvorstvu. Kdo uvěří a dá se pokřtít, bude spasen, kdo neuvěří, bude zavržen. Ty, kdo uvěří, budou provázet tato znamení : Ve jménu mém budou vyhánět zlé duchy..............., na nemocné budou vkládat ruce a uzdraví se.

Připomínáme si dnes obrácení sv.Pavla  a vidíme tady v životě sv.Pavla dvě etapy. První část a pro ni je charakteristický tvrdý až fanatický boj proti Ježíšovým stoupencům. A přichází zjevení, které se odehrává na cestě, kdy se Šavel chystá vyhubit křesťany v Damašku. Slyší z nebe hlas, ozáří ho světlo, padne na zem a když vstane, nevidí. Tak jeho učedníci ho vezmou za ruce a vedou do Damašku a tam se ubytují. Musíme si uvědomit, že to byl pro něj otřes, že to zjevení Ježíšovo, to vlastně říká, že celý jeho dosavadní život byl nesprávný. Nejenom, že se zastával systému, ale, že aktivně proti křesťanům  bojoval. Sv.Pavel je si vědom, že kdyby nebylo toho zásahu, tak by přišel do Damašku a ty židy, o kterých se dověděl, že vyznávají „blud“ křesťanství, tak by je nechal spoutat o odvést do Jeruzaléma. Měl na to lidi. Ten zjev na cestě jím zatřásl, přemýšlel o Ježíšovi a ten Ježíš, který se mu dosud jevil jako zakladatel bludného učení, kterého je nutno zlikvidovat, tento Ježíš se mu začíná jevit jako dobrý. Šavel poznává svou chybu a uznává, že to, co dělal bylo špatné. Měl vidění, že k němu přichází Ananiáš a toto vidění se opravdu uskutečňuje, Ananiáš vkládá na něho ruce, on znovu vidí a poučuje Šavla o Ježíšově nauce. Takto začíná pro Pavla 2. etapa v jeho životě, etapa jednoho ze sloupů církve a dnes si připomínáme toto obrácení. Sv.Pavel si po celý život nedovedl vysvětlit, proč právě on a ne ti ostatní, proč ostatní židé nebyli povoláni. Kladl si otázku a nedovedl ji zodpovědět. Jak je možné, že židé, kterým přece patří SZ, odmítali a já jsem odmítal také a kdyby nebylo Ježíše, který se mi zjevil, tak bych ho odmítal dodnes. Pro sv. Pavla to bylo záhadou. Ananiáš také říká, když mu Ježíš mluví o Pavlovi, vždyť tento člověk se m přichází udělat pogrom. Má od velekněží moc, aby dal spoutat všechny, kdo vzývají Tvé jméno. Ale Ježíš říká, jen jdi, on je nástroj, který jsem si vyvolil, aby o mně donesl zvěst pohanům, králům a celému světu. Tady jsem u problému, který sv.Pavlovi nedal spát. Proč se Ježíš nezjevil třeba velekněžím a těm zbožným, dobrým, téměř svatým farizeům a proč právě jemu ? Tuto otázku si vyřešit nedovedl. Přitom tato otázka není obtížná. Stačí se podívat na židy a sv.Pavla a na sv.Pavla a ostatní apoštoly. Uvidíme, proč si Ježíš vyvolil sv.Pavla, proč se jemu zjevil a ne těm „svatým“ mužům v Jeruzalémě, plným askeze a posvátného odhodlání. Vidíme, při porovnání Šavla a těch ultra zbožných židů velký rozdíl. Ti židé mají plná ústa svatého rozhorlení proti tomu „bludaři“ Ježíšovi, ale přitom sedí a nehnou se. Přijde Šavel a říká, dejte mi papíry, já na ně půjdu. Oni nic nedělali, jenom ústy, ale Šavel šel do „křižáckého boje“ za svatou věc židovské víry, které hrozilo „znečistění“. Podobný jev vidíme. když se Šavel obrátil, on si promyslí a je mu jasné, že dosud šel špatnou cestou a se stejnou energií a horlivostí dokáže brojit proti židům, kteří Ježíše uznat nechtěli. A tak přemýšlí, i když nedořešil všechnu tu problematiku přechodu ze židovství na křesťanství, tak mu bylo jasné, že se musí od židovství odpoutat. A zas tady vidíme podobný jev. Ježíš se zjevil apoštolům a řekl jim : „Jděte do celého světa a hlásejte........atd.“ (víckrát to připomíná). Ale prvotní křesťané se nedokáží rozhoupat jít do misií. A je to zase Pavel, který chápe toto slovo a dokáže se odpoutat od těch židovských tradic a jde  mezi pohany. A jeho misie má obrovský úspěch. A tak, jako když odešel z Jeruzaléma a byl židy proklet, tak jeruzalémští křesťané   (židokřesťané)  tvrdí, že nemá úplnou nauku, že svádí z cesty, tak oni chodí a napravují jeho nauku. A sv.Pavel musí bojovat, např. i proti obřízce. A v důsledku toho je svolán 1. církevní sněm do Jeruzaléma a sv.Pavel se musí obhajovat. Na jeho stranu se staví sv.Petr a sv.Jakub. Ale jinak je to dlouhá vleklá diskuse. Prostě sv.Pavel byl člověk s pružným myšlením. Dokud se mu jevilo křesťanství jako blud, tak byl plný aktivity tento blud zničit. Když se stal křesťanem, tak on šel do misií, ostatní seděli v Jeruzalémě. První takový nesmělý začátek udělal Petr (pokřtění Kornélia, ale jeruzalémská církev si Petra volá „na kobereček“ a Petr se musí hájit). Ale pak se ujímá iniciativy mezi pohany Pavel, dotáhne do důsledku  tu Ježíšovu výzvu a hlavně Pavlovou zásluhou se začíná šířit křesťanství mezi pohany velmi úspěšně.  Bůh si vyvolil Šavla, ale ne pro nějakou protekci, ale proto, že Šavel byl důsledný, splňoval podmínky, proto se mu Ježíš zjevil. A kdyby se ti ostatní židé snažili dotáhnout to svoje přesvědčení, byť i nesprávné do konce, také by se jim Ježíš zjevil. Kdyby křesťané, kteří si po večerech vyprávěli evangelia, která se nejprve tradovala, potom zapisovala, kdyby byli zrovna tak důsledná jako Šavel, tak by šli mezi pohany do misií. Čili v té ochotě dělat a ne jenom horovat za věc, je příčina proč se Šavlovi zjevil Ježíš. A proč ostatním ne. Šavel si to neuvědomil. Pavel považuje dál židy za odsunuté, ale on se vyzdvihl právě tím, že je ochoten za svým přesvědčením jít. No, a tady jsme u problému, který je aktuální pro nás. Snadno se říká „V tebe věřím, v tebe doufám, tebe nejvýš miluji.“ Nevypouštějme to příliš snadno z úst. Kdo z nás může říct, že miluje Boha nade všechno. Každý hřích je znamením, že něco není v pořádku, že naše víra není tak silná jako právě okolnosti, i když nás ty okolnosti zaskočí, co je vlastně dokladem, že naše víra není tak ideální jak si často sami myslíme. Toto je odkaz dnešního svátku „Obrácení sv. Pavla“.

Mk 16,14-20

Když se Ježíš naposled zjevil 11 apoštolům a řekl jim : „Jděte do celého světa a hlásejte evangelium všemu tvorstvu. kdo uvěří a dá se pokřtít, bude spasen, kdo neuvěří bude zavržen.  Ty, kdo uvěří, budou provázet tato znamení : Ve jménu mém budou vyhánět zlé duchy, budou mluvit novými jazyky, budou brát hady do ruky a když vypijí něco smrtelně jedovatého, neuškodí jim to. Na nemocné budou vkládat ruce a uzdraví se. Tak k nim P.Ježíš mluvil. Potom byl vzat do nebe a usedl po Boží pravici. Učedníci vyšli a všude kázali. Pán působil s nimi a potvrzoval jejich slova znameními, která je provázela.

To je úplný závěr Ježíšovy výuky, mockrát jsme o tom hovořili, takže stačí se zamyslet nad tím textem, vzpomenout si na to, co se nedávno četlo v oběžníku o tom křesťanském hnutí, jsou tam katolíci, jsou tam jiní i z různých církví, kteří se snaží oživit zase Boží dary – a to ne bez úspěchu. Musíme si připomenout, že velice často zapomínáme prosit o víru a rovnou prosíme o ty potřeby a proto je spousta modliteb nevyslyšených. Musíme se o svou víru starat, musíme vědět, co Ježíš říká, musíme se propracovat k vnitřnímu souhlasu. A pak naše modlitby bude Bůh rád vyslýchat. Ale když budeme jenom říkat, já věřím, já věřím a budeme se modlit jenom když nás bude něco tlačit, tak se nemůžeme divit, že mnoho modliteb bude nevyslyšených. A tak je třeba zamýšlet se nad Božím slovem, nenechat si ujít jediné slovo.

Mk 16,14-20

Když se Ježíš naposledy zjevil 11 apoštolům, řekl jim : Jděte do celého světa a hlásejte evangelium všemu tvorstvu. Kdo uvěří a dá se pokřtít, bude spasen, kdo neuvěří, bude zavržen. Ty, kdo uvěří, budou provázet tato znamení : Ve jménu mém budou vyhánět zlé duchy, budou mluvit novými jazyka, budou brát hady do  ruky atd.

Je to důležitá pasáž a stále akutní. I když se dost často setkáváme s poznámkou, že to bylo třeba kdysi a dnes to už není třeba. To je naprosto nesprávná věc. Tohle to je slib Ježíšův a je nutno se nad tím zamyslet a vzít to vážně. Není co k tomu dodat. Kdo uvěří, budou vyhánět zlé duchy, budou mluvit novými jazyky, budou brát hady do ruky, když vypijí něco smrtelně jedovatého, neuškodí jim to, na nemocné budou vkládat ruce a uzdraví je atd. Když budou brát hady do ruky, když vypijí něco jedovatého, neuškodí jim,  čili je to imunita vůči ohrožení zdraví. Sliby jsou to krásné. Musíme si uvědomit, že např. na konci minulého století se zjistilo, že imunizace organizmu – biologická – existuje. Problém těchto slibů zůstává otevřen. Proč třeba já kulhám ? Podle lidských měřítek věřím. Co když Ježíš vidí, že mám něco nedořešeného ve své víře ?  A já to hledám. A můžu vám říct, pakliže člověk začne toto hledat, tak toho začne nacházet víc, než si myslí. My jsme zúžili svou pozornost : věřit znamená mít za pravdu, protože to Bůh zjevil. My se ptáme , zda věříme tomu, o čem víme. Jenže Ježíš chce, abychom věřili všemu, co on řekl. A to je rozdíl. Čili věřit, pakliže se zaměříme na poučku „věřit znamená mít za pravdu“, tak to je postoj vůči tomu, o čem už vím. Ale Ježíš říká např. Budete-li ve mně a budou-li má slova ve vás, čili, budeme-li znát celou nauku, potom teprve tyhle ty sliby začnou platit. Kolik lidí nezná pořádně evangelium ! A když ho neznám, tak se na mně tento slib nevztahuje. A i když si budu jednou denně číst a vytrhnu si myšlenku na den, to ještě neznamená, že jsem to pochopil. Já musím Ježíšovo slovo znát celé, musím ho chápat, musím s ním vnitřně souhlasit, pak tento slib bude platit. Nezapomeňme, že všechna tato slova, která jsou v tom závěru Markova evangelia, jsou potvrzena v jiných místech evangelia naprosto jasně takže nezbývají než 2 věci : buď se nad tím závěrem Markova evangelia zamyslet a pustit si to „pod kůži“ a nebo si nalistuji něco, co vyhovuje mému vkusu. Jistě i potom mohu být spasen, ale ty modřiny a odřeniny nemusí být jenom obyčejné modřiny. A kdyby to byly jenom modřiny, nač se jim podávat ? Vždyť to Ježíšovo slovo znát celé, to opravdu stojí za to.                  

Evangelium sv. Lukáše

Luk 1,26-38     (Izajáš 7. kap.)

 Anděl Gabriel byl poslán od Boha do galilejského města Nazaret, k panně zasnoubené s mužem jménem Josef........“Hle, dívka Páně, ať se mi stane podle tvého slova.“ Anděl pak od ní odešel.

Tento text většinou lidé chápou jako poetickou epizodku. Důležité však tady je, že Maria po zprávě od anděla, honem pospíchá k Alžbětě.  Není to ani ze zvědavosti, nebo kvůli tomu, že šla Alžbětě posluhovat. Maria však buď pod vlivem Ducha Svatého, nebo přímo (zná Mojžíšův zákon) si jde ověřit zprávu.  Mojžíšův zákon nařizuje ověřit si zprávu „shůry“ (5. kniha Mojž. – pověření proroka). Porovnejme to s chováním Acháze. Izajáš mu chce dát doklad a Acház nechce (prý nebude Boha pokoušet). Acház není věřící člověk, ale člověk, který před Bohem kličkuje. Podobně my jsme zvyklí slepě věřit. Úplně jinak se chová Chezkiáš (sluneční hodiny). Kvalitní lidé si vždy chtějí ověřit. Krásný příklad je také Gedeón (pokusy s rounem) Bůh mu to vůbec nevytýká, ale naopak chválí. A tohle vidíme u Marie. „Jak se to stane, muže nepoznávám.“ Anděl jí to osvětlí, jak se to stane a říká „Hle, tvá příbuzná Alžběta.........“. Maria okamžitě spěchá k Alžbětě. Nejen, že se dovídá, že Alžběta opravdu čeká rodinu, ale dovídá se ještě víc (dostává další důkaz jako odměnu). „Je to pro mně čest, že matka mého Pána.....“ To znamená: „Ano, já o tobě vím, že jsi matkou Mesiáše a gratuluji ti, že jsi uvěřila, co ti bylo řečeno od Boha“. Chceme-li si Marii brát jako vzor, je nutné si ji brát jako vzor i v tomto bodě. Abychom nevěřili slepě, abychom dovedli rozeznat, co je věc víry. Máme 2 cesty víry: Buď přijetí víry kvůli autoritě rodičů, nebo někoho jiného a nebo ověřením. A vidíme, že Maria volila tu cestu ověřením. Ta první cesta je také dovolená, ale je to nižší stupeň. („Svědectví lidí nepřijímám, ale svědectví Jana se dovolávám, abyste vy byli spaseni“). Čili pozor na slepou víru. P.Bůh je ochoten přihrát do ruky doklady pro dobrou víru. Jenže v nás je často ten Acház, který se bojí mít jasno, který si chce nechat zadní vrátka otevřená, Boha si k tělu pustit nechce. Máme na vybranou : Achaz, neboMaria, Gedeon, Ezechiáš. Achaz podle našich měřítek je věřící.

Luk 1,39-56.

Maria se vydala na cestu a spěchala do jednoho Judského města v horách. Vešla do Zachariášova domu.........

I když toto známe, je dobré si připomenout a uvědomit, co tehdy říká Alžběta : „Blahoslavená, která jsi uvěřila, že se splní, co ti bylo řečeno od Pána .....“ Tady vidíme, co znamená uvěřit podle Božího vkusu. Možná si řekneme „vždyť my věříme“, jenže ono je to spíše „my slepě odkýváváme“. Jenže věřit podle Božího vkusu je věci rozumět, vědět oč jde a případně si i vyžádat důkaz. Proč se Maria vydala na cestu a spěchala ? Anděl jí řekl : „běž se podívat, Alžběta, tvoje příbuzná, je v 6.měsíci......“ a Maria běží, aby si to ověřila. Chyba je, že my si představujeme anděla s křídly. Zřejmě to byl    jako mohutný muž v bílém rouše. Právě u velkých světců, o kterých nám říká Bible,  vidíme, že Boha berou vážně. Např. Abraham. Bůh mu slibuje syna, potomstvo atd. a Abraham říká : „Jaké dostanu znamení ? (doklad ?)“. A Bůh se na něj nezlobí. Protože podle jeho vkusu je „věřit“, „brát Boha vážně, jako partnera“. Proto Bůh s Abrahamem uzavírá smlouvu a potvrzuje ji  (ohnivá pochodeň). Nebo je to krásně vidět na Gedeonovi. K němu přichází anděl zcela civilně. Gedeon mlátí obilí, aby ho mohl skrýt. Anděl říká : „Jahve buď s tebou statečný hrdino.“ Gedeon : „Statečný hrdina ?  Copak nevíš co se děje ? A kde je celý Pán Bůh, který má chránit vyvolený národ ? .....atd. Anděl, který reprezentuje Boha říká, „Já jsem to, jenž s tebou mluví.“ A Gedeon říká : „Počkej tady, já ti přinesu oběť a ty mi dej znamení.“To jenom nám se to zdá málo víry u Gedeona, který chce doklad, že k němu mluví Bůh. Ta problematika se ukáže v plném světle až tehdy, když vedle sebe postavíme Gedeona a jeho současníky, kteří bez přemýšlení odkývali  „Bůh je dobrý, Bůh se o nás stará atd.“, ale přitom současně u Gedeona na humně měli modlu, kam si to chodili „jistit“. Gedeon však uvažoval zdravě :  „Buď Pán Bůh je  a bude se o nás starat a nebo není.“ Gedeon nesnáší ten polovičatý vztah, to bezmyšlenkovité horování atd.  Gedeonova velikost je právě v tom,  že je důsledný ve vztahu vůči Bohu. „Když říkáš, že jsi Bůh, tak se mi legitimuj.“ Bůh mu to nejen nevytýká, ale i mu vyhoví velice zajímavým způsobem. Stojí za to si to přečíst. Gedeon bere Boha vážně. Když dostal od Boha znamení, první, co udělal bylo, že zboural tu modlu. Gedeon je pravě věřící, protože bere Boha vážně i když byl pro ostatní neznaboh. A Maria podobně. Ptá se, jak to poznám ?..........  Anděl : „Podívej pro Boha tohle není problém, Alžběta, tvoje příbuzná je v 6.měsíci......“ Maria okamžitě běží si to ověřit. Asi přemýšlela, jak se Alžběty zeptá, aby ji náhodou neurazila, kdyby to nebyla pravda. Jenže Maria je toho ušetřena a hned vlastně dostává druhé potvrzení, tím co říká Alžběta. Alžběta pod vlivem Ducha Svatého jí vlastně dává další důkaz. Maria nekoketuje s možným obsahem, ale chce ho brát do důsledku. A chce mít přitom jasno. Kdežto lidé, kteří nechtějí mít ve věcech víry jasno, tak ti nechtějí mít znamení a raději předčasně řeknou „věřím“ . Abrahám, Gedeon, Maria : Bůh něco říká, tak si to ověřím a pak už nekličkuji. Kdybychom pochvalu, kterou uděluje Marii Duch Svatý , opomenuli, tak jí nevzdáváme náležitě úctu, chválu a díky. Proto je nutné pochopit, co jí ústy Alžběty říká Duch Svatý : „Blahoslavená, která jsi uvěřila......“ A my ? Odkýváme bezmyšlenkovitě to, o čem nejsme přesvědčeni.

Luk 1,39-56

Maria se vydala na cestu a spěchala do jednoho Judského města. Vešla do Zachariášova domu a pozdravila.........atd.

Nedávno jsme o tom hovořili. Připomínám, že Maria uvěřila slovu anděla a šla ke své příbuzné Alžbětě. Podle Mojžíšova zákona ten, kdo mluví jménem Božím, musí se legitimovat. Totiž to, co řekne se musí splnit. Jestli ne, tak je falešný prorok. Anděl jako legitimaci oznamuje Marii, že i Alžběta, která už je příliš stará na to, aby měla dítě, je v požehnaném stavu, že čeká rodinu. A tak Maria spěchá (samozřejmě, mohla by nějakou dobu počkat), přesně podle  té zprávy anděla. Když přichází a pozdraví Alžbětu, najednou slyší : Je to pro mně čest, že matka Mesiáše, matka mého Pána, přišla ke mně. Nejen, že Alžběta opravdu čeká dítě, ale i ví, že Maria je matkou a že je matkou Mesiáše.  Blahoslavená, která jsi uvěřila, že ti Bůh splní, co zaslíbil. Tady vidíme, že slovo věřím i v tom biblickém slova smyslu je ověřeno. Proč si tohle připomínáme ?  Mluvili jsme o tom a dost podrobně. Dnes je svátek P.M.matky jednota křesťanů. Problematika jednoty křesťanů je velice závažná. Na jedné straně je třeba se modlit, aby byla jedna církev, jak říká Ježíš : Bude jeden ovčinec a jeden pastýř. Ale na druhé straně nestačí, jenom modlení. Kdysi byly varhany na šlapání. Varhaník hrál a jiný šlapal. Když varhaník nehrál a ten  kalkán (?) šlapal, tak se měch naplnil a vzduch unikal. Ale když varhaník hrál a ten kalkán si odskočil, tak za chviličku varhany nehrály. My si musíme uvědomit, že tady je rozdělený úkol. Jeden musí šlapat, varhaník musí hrát, aby to šlo.  A zrovna tak otázky víry. Je tady Bůh, který dáví lidem dary, ale je tady také člověk, který rozhoduje o tom, zda přijme, nebo odmítne Boží dary.  Zda přijme, nebo odmítne Boží slovo. Zda sáhne po Bibli, a nebo po nějaké snadnější zbožné knížce. Když čte Bibli a narazí na něco nepříjemného, zda se nad tím zastaví a nebo si najde nějakou myšlenku, která ho povzbudí. Uteče od toho místa v Bibli, které mu je nepříjemné. Uvědomit si ! Kdyby otázka spása byla jenom otázka Božího milosrdenství, potom by tedy Bůh měl na to právo, ale mohlo by se mluvit o Jeho spravedlnosti, kdyby někoho dal do pekla druhého do nebe ? Přátelé, každý dostáváme stejnou příležitost a záleží na nás, jak ji přijmeme. Alžběta chválí Marii. Ale anděl se zjevil také Zachariášovi. Zachariáš ale vůbec není populární. Marii se zjevil anděl a Maria si šla ověřit, jestli Alžběta čeká dítě. A přesvědčila se, že je to pravda. Zachariáš říká : Ba, ne, jsem už starý, to nemůže být. Zachariáš odmítá. Navenek ten Zachariášův postoj vypadá úplně stejně, jenže Maria je chválena. Ona uvnitř přijímá. Jestli ten člověk, co se mi zjevil, opravdu je anděl ( muž v bílém rouchu, ne s křídly), tak je to obrovská radost, že já jsem matka Mesiáše. A proto spěchá, nečeká, až to bude znát. Ověří si. Zachariáš – kdyby řekl, legitimuj se, kdo jsi, jestli jsi anděl, ač věděl, že k němu se nemohl dostat žádný člověk, byla tam chrámová stráž, tak by to bylo v pořádku. Ta Boží zpráva ho zaskočila. Jsou tady mnohé proplakané noci, když nemohli mít dítě, pro takovou židovskou rodinu to bylo velikým zklamáním. Zachariáš už se vzdal veškeré naděje, takže Zachariáš není otevřený vůči té andělově zprávě ! On nepochybuje, že je to anděl, ale, jakoby řekl, to jsi měl přijít dřív, kamaráde, už je pozdě. Kdyby Zachariáš položil otázku a žádal, aby se anděl legitimoval- jsem povinen žádat legitimaci, anděl by se legitimoval. Je to 5.kn. Mojž.,18.kap., kde je nařízeno, že člověk, který mluví s prorokem, musí od něho žádat znamení. Jak poznáš, že prorok, který s tebou mluví, mluví jménem Božím ?  Co řekne, musí se splnit. Kdyby Zachariáš byl andělovi řekl, počkej, já mám dotaz, proč tak pozdě, tak by se mu jistě dostalo uspokojivé odpovědi : „Tvůj syn musel počkat se svým narozením, aby přišel do vhodné doby a mohl připravit půdu Mesiášovi“. To by se ale Zachariáš musel ptát, ale tohle je odmítnutí. A Zachariáš už jenom naznačuje rukama, do té doby než napíše na tabulku: Jméno jeho je Jan. Pak začne mluvit. Proč to říkáme? Jednota křesťanů je jednak otázka Božího daru, ale je to také otázka toho, zda se člověk Božím darům, Božímu slovu otevře.   A tady si musíme uvědomit, že my křesťané, resp. katolíci, i když si říkáme, že jsme v pravé církvi, musíme tu Bibli pořádně znát, my musíme umět těm druhým říct, koukej, té Bibli rozumíš špatně. Zatím je to tak, když se setká katolík třeba s baptistou, tak buď se dohodnou a vycházejí z toho, co je společné a nic se při tom nevyřeší a nebo začnou prosazovat každý svoje, jeden mluví tak, druhý onak a oba si myslí, že mají pravdu. Bůh požehná těm druhým, ale my musíme tu Bibli znát, my jí musíme rozumět, aby – až Bůh k nám do církve přivede ty ostatní členy a pohany, abychom jim tu Bibli uměli pořádně vysvětlit a to znamená, abychom ji nejprve pořádně znali. Abychom přistupovali k Bibli jako Maria k andělovu slovu. Tak za jednotu křesťanů se musíme modlit, ale také – a to je nedílná součást toho úsilí, musíme znát Písmo sv. a těm, kdo se odvolávají na Písmo sv. , ukázat v čem dělají chyby. Nestačí říkat já věřím, ale to mne neosvobozuje od toho, abych znal Bibli. Až ji budu znát, budu umět vést dialog s odloučenými bratry. A tak, nejenom se modlit, ale i pevně stát na nohou v té naší církvi. To je velmi důležité.

Luk 1,39-56

Maria se vydala na cestu a spěchala do jednoho judského města v horách. Vešla do Zachariášova domu a pozdravila Alžbětu............Alžběta byla naplněna Duchem Svatým...........Blahoslavená, která...........Velebí duše má Hospodina.........

Proč se Maria vydává na cestu ? Odpověď je jednoduchá, i když my nejsme na tento její přístup zvyklí. Marii se zjevil anděl, říká jí, že bude matkou Mesiáše a jako doklad jí říká, že Alžběta, která je podle lidských měřítek neplodná, čeká dítě. A Maria, jedná přesně podle Mojžíšova zákona a jde si to ověřit. Mojžíšův zákon nařizoval, že když prorok promluví a nestane se, co řekl, nesmíš mu věřit. Musíš od proroka chtít, aby se legitimoval. Ježíš sám říká : „Pakliže svědčím sám o sobě, mé svědectví není právoplatné“, nebo jinde „Nečiním-li skutky svého Otce, nevěřte mi“. Tady jde o to, ověřit si, že ke mně mluvil prorok jménem Božím (prorok nebo anděl). Toto je jádro věci. Když Maria přichází k Alžbětě, je překvapena ještě další věcí. Nejenom, že ten muž (anděl) měl pravdu, ale Alžběta naplněna Duchem Svatým jí dává další doklad. když hned po uvítacím pozdravu říká „Požehnaná jsi mezi ženami (čili gratuluji ti) a požehnaný plod tvého života, jak já jsem si to zasloužila, že matka mého Pána přichází ke mně.“ Tady Maria dostává druhý doklad. „Já vím, že ty jsi matka Mesiáše.“Proč si toto říkáme ? My jsme totiž zvyklí na všelicos možné, ale ne na pořádnou práci. Jsou věci, které udělá jen a jen Ježíš a jsou věci, které musí udělat jen a jen člověk. Oslavujeme Marii, dáváme jí všechny možné chvály a zapomínáme na jednu věc, že tak jako mládenec (rozumný) si vybírá dívku podle svého vkusu, tak Otec Ježíšův a Ježíš sám si vybíral svou pozemskou matku. Nelze vyloučit, že všechno to čekalo na to, až se objeví tak kvalitní jedinec (jako byla Maria), který by byl schopen být matkou Ježíše resp. být s Ježíšem v tak těsném kontaktu. Vzpomeňme si, jak Ježíš apoštolům říká : „Mám vám ještě mnoho co říct, ale nemohli byste to nyní snést.“ Je to problém i toho, aby se člověk s Bohem v tom těsném kontaktu snesl. Z toho pohledu bychom měli být vděční Marii, že nám dala Ježíše. Jistě, že Bůh tady rozhodl, ale kdyby Maria na sobě nepracovala nebyla tak dokonalá židovská osobnost, nemohla by být matkou Mesiáše. Pokud Marii nebudeme zamlžovat proklamacemi, není to těžké pochopit. Její velikost je právě v tomto. Maria žila tak, že byla plně kompatibilní s Bohem, proto vyhovovala  jako budoucí matka Ježíše. Když to tak venku pozoruji, na některé rodiče je radost se podívat, ale někdy je to opravdu zoufalé, jak si hojí mindráky na svém dítěti. Těch dětí, které jsou špatně vychovávány , je spousta. A Ježíš si mohl svoji matku vybrat. „Ano, Otče, tuhle ženu, jako svoji matku beru“, řekl  Bůh – Syn – Slovo a pak už to běželo dál. Všechna Mariánská úcta je nic proti tomuto faktu. Je tam doslova „stala se hodnou“ a to je práce na sobě a proto Bůh ji vybral (vyvolil). A pakliže je tady to neposkvrněné početí, tak je to proto, že Maria byla pořádnou, kvalitní židovkou. Potom Bůh dává ty dary. Na věci nic nemění, že Bůh to časově věděl dopředu. A my se musíme naučit, pořádně s „věcmi“ evangelia zacházet a potom budeme dostávat dary.  Pán Bůh nesahá naslepo do kartotéky, aby si někoho vybral. Proto si Maria zaslouží náš dík a blahopřání.

Luk 1,39-47     (Mi. 5. kap.)

Zde je dobré si všimnout jednoho takového opomíjeného aspektu. Z 1. čtení se dovídáme, z maličkého Betléma vyjde ten, ........“. Kus jinde ve SZ se dovídáme, kdy se má Mesiáš narodit. Zase jinde se dovídáme, že Ježíš přinese lidstvu mír. Ale zase úplně  jinde se dovídáme, že bude zabit. Proč je to tak roztroušené? Páni rabíni si vybrali jenom ta příjemná místa. Ale nad tím, co tesař z Nazareta vykládal mávli rukou. Tak si podle vybraných míst, která se jim líbila, udělali svou představu o Bohu. A že jim „ujel vlak“ víme už 2000 let. Je zde otázka, proč to např. nenapsal v celku, pohromadě jediný prorok, V těchto věcech už mám své zkušenosti a vím, že když ta místa z evangelia jsou pěkně dohromady, v pořadí, jak to jde za sebou, tak mnohým „věřícím“ lidem se to nelíbí. A čím je ta logika argumentace tvrdší, tak tím více od toho utíkají. Ta pravda v Bibli je roztroušená. Člověk v určité životní situaci pochopí určitou věc, ta pravda mu není najednou jasná, nevzniká u něho šok z té tvrdé, jasně poznané zkušenosti. Poctivý člověk se s tím může vypořádat a kousek po kousku tu Bibli pochopit. A nepoctivý člověk má sníženou zodpovědnost. Ano, lidé budou mít mír a pohodu, ale až pochopí celou Bibli. Skutečnost ještě jiná je také v tom, že lidé, kteří přicházejí ke křesťanství později a předtím se o ně nezajímali, ale mají v sobě kus poctivého člověka, snáz ty věci z Bible pochopí, než lidé, kteří si v dětství vytvořili představu pánbíčka z kostelních obrázků.Proč narození Mesiáše oznámili andělé pastýřům a ne rabínům? Rabíni, ti by nešli hledat děťátko položené v jeslích. Ti si říkali „my počkáme až přijde a začne vyhánět Římany a až vyhlásí mobilizaci my se postavíme do první řady“. Jenže Ježíšova taktika byla úplně jiná. On vystoupil naprosto anonymně, jako tesař z Nazareta a nechal lidi přemýšlet o tom, co říkal. Zrovna tak, chceme-li pochopit Ježíše, naučme se napřed z Bible brát ta jednoduchá místa, pokud k nám mohou promlouvat. Ten jejich sled není takový, jak je napsán, nebo jak my si ho vybereme. U někoho to jde snáz a u někoho je to ztíženo tím, do jaké míry si už vytvořil ty „svoje“ náboženské předsudky.  Na rabínech je vidět, k jakému výsledku to pak dojde. My si přejeme setkat se s Ježíšem, ale napřed bychom měli pochopit tesaře z Nazareta, nebo bychom mohli ošklivě narazit. Když si bude člověk hrát na to, jaký je dobrý, jak je spokojený sám se sebou, tak páchá na sobě duchovní sebevraždu. Já chci být lepší než jsem, ale když vidím někoho, kdo je lepší než já, tak ten musí být pro mně vzorem a ne abych se nad ním vytahoval. Tohle je cesta za nalezením Mesiáše, který nám potom dá mír. Nejdříve však klábosíme s tím tesařem z N., ono to stojí za to. A to vám přeji k svátkům.

Luk 1,57-66

Alžbětě se naplnil čas, přišla její hodina. Narodil se jí syn. Když to sousedé a příbuzní slyšeli, že jí Pán prokázal velkou milost, radovali se s ní. Osmého dne přišli, aby obřezali chlapce a chtěli mu dát jméno po Otci – Zachariáš. Jeho matka na to řekla : Ne, bude se jmenovat Jan. Řekli jí : Tak se přece nikdo z tvého příbuzenstva nejmenuje. Posunky naznačovali jeho otci, jaké by mu chtěl dát jméno. On si vyžádal tabulku a napsal, jeho jméno je Jan. Všichni se tomu podivili, hned se mu (otci) uvolnila ústa a jazyk, mluvil a chválil Boha.............

Líčí se tady narození Jana Křtitele. Je to taková postava štafáže, z toho Ježíšova průvodu, ale komu co tato postava říká ? Když jsem byl v Chebu na výstavě v jednom františkánském kostele, kde byly vystaveny historicky cenné dřevěné sošky, tak nejvíc byly uctívaná P.Maria jako malá holčička a sv.Anna jako její matka. Prostě obrovský kult sv.Anny. Ono je to takové líbivé. Na čí radu by Ježíš dal, kdyby ne na radu své matky ? A tak půjdeme za P.Marií. No, a zase na čí radu by dala P.Marie ? Zase na radu svojí maminky. A máme tady největší kalibr všech kalibrů. Sv. Anna řekne své dceři Marii, ta neodolá mamince, a Ježíš zas neodolá Marii a máme to na beton. Přátelé, až na dvě maličkosti. My vůbec nevíme, jak se rodiče P.Marie jmenovali. Žádná reálná, exaktní zmínka o tom není, v Bibli ani nikde není jméno Mariiných rodičů. Jáchym a Anna jsou fikce. Tak, jako se neví, kolik bylo těch „tří králů“ a jak se opravdu jmenovali a dokonce jeden prý byl černoch, ale jak mohl bát černoch, když byli od východu ? Lidová fantazie si ráda zapracuje. A potom se stane, že utečou skutečně těžké, kvalitní hodnoty. Jedno z těch největších vyznamenání z lidí, od Ježíše  dostává setník z Kafarnaum – „nenašel jsem tak velkou víru v Izraeli“. Kde najdeme úctu setníka z Kafarnaum, kterou nám Ježíš staví jako vzor ? Jan Křtitel ten se jakž takž veze, ale jen proto, kvůli tomu příbuzenství, že se dostal do té historie. Ale kdo si uvědomuje, že o Janu Křtitel Ježíš říká : Nepovstal větší, zrozený z ženy, než Jan. Ale i ten nejmenší v království Božím je větší než Jan.“ Ten přechod do nebe si můžeme představit asi tak, jako když se housenka zakuklí. Stane se z ní motýl, který umí létat. Ten nebešťan má daleko větší vlastnosti, daleko větší sílu, když se člověk dostane do nebe, má daleko vypracovanější osobnost. Takže : Jan je největší  „housenka“ na světě, ale i ten nejmenší motýl umí létat a housenka ne. To je přirovnání. Ovšem, že z nedomrlé housenky pořádný motýl nebude. Ježíš tady chce zdůraznit tu důležitost přechodu do věčného života, ale zároveň chce zdůraznit důležitost toho obyčejného lidského života, který je přípravou na vytvoření věčného života. Musíme si uvědomit, že takové ty obyčejné lidské vlastnosti nesmírně mohou ovlivnit rozvoj osobnosti toho budoucího nebešťana. Když budu mít na vybranou – např. slabikář, tak podle slabikáře se do nebe nedostanu. Ale bez slabikáře nebudu rozumět Bibli. Jan Křtitel je slabikář. On je klíč k pochopení Ježíše. To si musíme uvědomit. A uvědomovat si to, co Jan Křtitel říká, důležitost toho. Všimněte si takové drobné epizodky. Jan Křtitel křtí. Ježíš o něm říká, že je vybaven duchem a mocí Eliášovou, čili má ducha Eliášova a moc také, Jan Křtitel je schopen dělat zázraky, ale nedělá je z toho důvodu, prostě aby nebyl považován za Mesiáš. Ale pro jeho osobní radost si to zcela jistě odzkoušel. Tu situaci, kdy Jan opouští domov, místo toho, aby šel do školy pro kněžské syny, jde na poušť. O tom nevíme nic. Můžeme dedukovat jenom to, že Jan velice brzo jako klouček prohlédl nedostatečné kvality výchovy na budoucího kněze a šel na poušť a tam se seznámil s Bohem. Setkává se s Bohem, Bůh se mu legitimuje, to je zase zásadní věc. Jan si odzkouší ty svoje zázraky, to je povinnost podle SZ žádat od zjevujícího se Boha doklad. Jan ovšem žádný zázrak nedělá. Proč ? Protože on říká všeobecně platné věci. Jan vidí na vlastní oči a každý posluchač to může vidět, že židé se ve svém náboženství odchýlili od Mojžíše a proroků, že ve své náboženské praxi mají celou řadu deformací, které znesnadňují pochopení Mojžíše a proroků a pochopení budoucího Mesiáše. To je Janu Křtiteli naprosto jasné, nemá žádné složité kázání, lidem pouze říká, aby počítali s tím, že jejich náboženství a život a jejich myšlení je deformováno, aby se připravili na to, že až přijde Mesiáš, že musí mít  opravený způsob myšlení. Překážka musí být odstraněna. Každý pahorek musí být srovnán, každé údolí musí být vyrovnáno, aby Mesiáš, až k vám přijde, měl volnou cestu. Samozřejmě, toto je základní podobenství – model. Jeho žáci se ho pak ptali a on jim ukazoval. Podívej, přečti si tohle to, co říká např. na otázku X pan rabín a teď, co říkají proroci. Rabíni říkají něco jiného než říkají proroci. Naše myšlení musí být srovnáno. Když jsem byl na vojně, dostal jsem za úkol vyměřovat takový malý úsek, vytyčit plochu, takový čtverec, to se mělo vybetonovat a mělo to být na mytí aut. Mně nikdo nepoučil, jak to udělat, spadl jsem do toho po hlavě. Nakonec jsem to udělal, měla to být rovina a měla mít spád, aby ta voda odtékala. Když jsem se na to podíval z jednoho úhlu, viděl jsem tam prohlubeninu, když jsem se podíval z jiného úhlu, viděl jsem vyvýšeninu. Vedoucímu to bylo jasné, ale těžko jsem vykládal, že je to správně vyměření a že je to opravdu rovné. Nejprve to vypadalo jako špatná práce  a nést za to odpovědnost by bylo špatné. Konečně se mi podařilo všechny přesvědčit, že tam není chyba, že to odpovídá plánu. Proč jsem to vpravoval ? Přiblížit se, pochopit Ježíše to není jenom otázka vědět, kudy se jde do kostela, pochopit Ježíše znamená, umět se vypořádat se svými problémy myšlení, kde nám to myšlení, jedna a tatáž věc se nám může jednou jevit tak, podruhé onak. Když vezmeme některé místo v evangeliu, např.problematika Božských osob, podle některých míst se nám jeví, jakoby to byl jenom jediný, jednolitý Bůh, teď si najdu jiná místa a teď prostě jakoby to byly dvě naprosto samostatné , nespojitelné a neslučitelné bytosti, ten Otec a Syn. A člověk se musí prokousávat, aby pochopil tuhle tu problematiku. Samozřejmě tím čtvercem bychom s dostali dál do té problematiky, kterou nelze vyjádřit jediným textem, kde ta věc musí být popisována několika podobenstvími a teprve když je člověk dostane dohromady, tak to začne chápat jako jednolitý text. To je ovšem ta krásnější stránka, ta stránka toho vyššího poznání Bible, kterou se člověk musí prokousat. Největší problém ovšem dělá to, že my k četbě Bible přistupujeme s celou řadou předsudků. Např. jak se jmenovali rodiče P.Marie ?  J8chym a Anna. .....sv.3 králové ?  K+M+B. Tohle to jsou výmysly. Tohle to jsou strašné překážky, které brzdí skutečné pochopení obsahu Bible. Jan Křtitel upozorňuje právě na ty psychické překážky poznání Boha, na ty psychické problémy, které vyvstanou při setkání člověka s Mesiášem. Jan to svým žákům vysvětluje. Jenže to je právě ono. Takovému člověku, který byl zvyklý chodit do synagogy a s velkou vervou zpíval ty písničky tenkrát zpívané, teď najednou nějaký chlápek, i němž se neví, co a jak, žije na poušti, utekl z domova, on to snad dokonce byl kněžský syn, co nám tenhle ten bude vykládat?! Že prý to naše myšlení za nic nestojí. Já jsem měl vždycky jedničku z náboženství, mně pan rabín vždycky stavěl za vzor, a teď nějaký pomatenec z pouště mně bude vykládat, že nedovedu dobře myslet, já studovaný člověk?  Přátelé, nezdůrazňoval bych tak Jana Křtitel, kdyby ho nezdůrazňoval Ježíš : Nepovstal větší, zrozený z ženy, ale i ten nejmenší v Božím království je větší.........To nám chce říct : Pokud jde o lidské síly člověka, ne o to, co je po tom procesu, když se člověk dostává do nebe, ale pokud jde o to, co člověk do náboženství může vložit, neexistuje dokonalejší osobnost, dokonalejší než Jan a dokonalejší rada, recept, než dává Jan (Křtitel). Anděl říká Zachariášovi – tatínkovi Jana Křtitele, že jeho syn předejde Mesiáše v duchu a moci Eliášově. To je nejvyšší možné zařazení, které je možno dostat. Jistě to, co udělal Jan Křtitel je maximum lidských schopností. S lidskými schopnostmi  se do nebe nedostaneme, ale ten proces, kdy z pozemšťana vzniká nebešťan, právě záleží na tom, jak dovedeme smýšlet. Na tom, jak ta housenka vyroste. Z mrzácké housenky bude vždycky jenom mrzácký motýl. A ze špatně myslícího člověka bude špatně myslící nebešťan.A proto je důležité, aby se člověk naučil vše dělat pořádně. Musíme se naučit přibližovat se k tomu náboženství s úctou, musíme Mesiášovi odstranit každý kamínek z cesty. Když čteme Bibli, tak se nám tam bude zdát mnoho míst , se kterými nebudeme souhlasit a nebo kterým nebudeme rozumět. Nenalhávejme si víru, přiznejme si, že nerozumíme, že nesouhlasíme a až budeš mít z  Boha strach, neopájej se hlučným vykřikováním: V tebe věřím, v tebe doufám, tebe nejvýš miluji. Každý hřích je znamením, že způsob myšlení o Bohu není v pořádku (sv. Pavel v 1.l. Řím.). Ježíš říká: „Říkáte, že vidíte, proto váš hřích trvá“. Tady jde o to, že člověk to svoje chápání považuje za správné a odmítá je kontrolovat. To je doména Janovy rady. Když v Bibli s něčím nesouhlasím, tak si to přiznám a neuteču od toho a nebudu se z toho vylhávat. Bože, tohle místo mi nesedí. A to se mi objeví jedna otázka, druhá, třetí....... a z páté otázky třeba se nám objasní všechny.

Luk 2,16-21

Pastýři pospíchali do Betléma. Našli Marii, Josefa a děťátko. .............

                Vidíme tady pastýře, Vánoční idylka, Betlém atd. Při této příležitosti by bylo dobré si připomenout, proč se zjevil anděl právě těmto pastýřům a ne všem židům. Ti pastýři, to byla určitá skupinka lidí, kteří si zasloužili to zjevení. Hovořili jsme o Simeonovi. Tomu to zjevil Bůh. Proč jemu a ne jiným? Simeon Bohu za to stál. Simeon se chtěl dočkat Mesiáše, zrovna tak Kaifáš, zrovna tak pastýři … Ono záleží na tom, co vlastně od toho Mesiáše chci. Simeon chtěl vidět Božího posla. Farizeové, židé, ti nepotřebovali někoho, kdo jim ukáže cestu k Bohu, ti nepotřebovali Božího posla pro sebe, oni byli přesvědčeni o tom, že jsou v pořádku. Oni potřebovali někoho, kdo vyžene nenáviděné Římany a „my už ho přivítáme“. Nejvýraznější postava je Jan Křtitel, který si uvědomuje, že židovský národ čeká vlastně někoho jiného, než je slíbené. Že je nebezpečí, že se židé s tím Mesiášem úplně minou. Je to něco podobného, jako když na nádraží čekám na nesprávném nástupišti. A vlak mi ujede, i když jsem byl na nádraží včas. Podobný je problém židů. Oni čekají Mesiáše, který vyžene Římany, ale Simeon čekal Mesiáše, který přinese židům nové náboženství, který přijde ve jménu Božím. Simeon se těšil, že bude mít možnost pozdravit toho, kdo je víc než Mojžíš. Proto se tak těšil. A zrovna tak ti pastýři. Ti nebyli infikováni a otráveni tím farizejským a rabínským pocitem duchovní nadřazenosti, dokonalosti, superzbožnosti. Oni si byli vědomi, že jsou prostí lidé. Nedělali si iluze, že až přijde Mesiáš, že oni ho budou moci přivítat. „Pan rabín, členové velerady, ti ano a pro nás bude čest, když se budeme moci na něj koukat“. Ono to nebyl jakýkoliv hlouček lidí. Je pravděpodobné, že měli mezi sebou nějakou vůdčí osobnost, která jim ukázala správný přístup („Pro nás bude čest, když přijde Mesiáš. Kéž bychom ho směli alespoň z dálky vidět“). A najednou se před nimi objevil anděl a řekl jim: „Běžte a pokloňte se mu“. A oni jásají. Všimněme si takové maličkosti: „A to vám bude znamením, že najděte dítě položené v jeslích“. Proč neřekl, že je to ve stáji u toho a toho hospodáře? Oni jdou a procházejí všemi stájemi, kumbálkami atd., kde by mohly být jesle, až konečně nacházejí. Proč taková neurčitá adresa? Je to proto, že anděl jim říká to, co je psáno v prorocích. Ti pastýři se od anděla nedovídají nic víc, než ti farizeové věděli. Kdyby farizeové měli tu mentalitu, ten postoj pastýřů, tak by věděli, že se to má stát v Betlémě, že to má být v těchto létech a pověřili by někoho, kdo by to hlídal (včetně těch jeslí), když se někdo narodí („Pak si to prověříme, protože by to mohl být Mesiáš“). Pastýři se nedověděli vůbec nic víc, než co věděli rabíni, farizeové, kteří znali to, co říká Písmo a Proroci. Kdyby se anděl zjevil rabínům a farizeům, tak ti by šli s pocitem „my jsme ti praví“. A je vůbec otázka, zda-li by šli. Pak další rozruch vyvolali mudrci od východu. Ti šli a hledali, ale farizeové ne. Byl pouze rozruch, „oni jdou do Betléma“ a tím to skončilo. Důležité je, jestli se chci s Ježíšem setkat, jestli chci s ním navázat vztah. Kdybychom takovému Kaifášovi řekli: „Ty se nechceš setkat s Mesiášem“, tak by odpověděl: „Já, že se s ním nechci setkat, co to povídáš za nesmysly“. A úpřimně byl o tom přesvědčen, že po Mesiášovi touží. Ona to byla svým způsobem pravda, ale záleží na tom, co po Mesiášovi chci. Jestli chci prohloubení svých názorů ve víře a proto jdu za Mesiášem (pro nás za Ježíšem), anebo chci potvrzení svých práv, svých nároků, své důstojnosti, své spravedlnosti. Tady jsme u toho rozdílu mezi pastýři, třemi králi, prorokyni Annou, Simeonem, Nikodémem na jedné straně a rabíny, farizei, saducei, veleradou, velekněžími na straně druhé. A jak jsme si řekli, nejvýraznější je to u Jana Křtitele. On si uvědomil, že židé jdou jinou cestou a Ježíš jim nebude moci zjevit laskavou tvář a bude muset s nimi bojovat, protože nejsou schopni ho přijmout. Proto Jan Křtitel odchází na poušť přemýšlet o tom, aby on sám byl připraven na příchod Mesiáše. Budoucí členové velerady, Kaifáš, ti měli své sebevědomí, jak budou v „první řadě“ za Mesiášem, jak ho budou doprovázet na trůn atd. Ani ve snu je nenapadne, že ho nechají ukřižovat. Proč? Protože Kaifáš nepotřeboval někoho, kdo by mu o Bohu vykládal, kdo by mu ukázal cestu k pořádné víře, on přece věří dobře. A tady jsme u té tragédie. Není to jenom tragédie židů, ale všech věřících lidí, pokud si nedávají pozor, že si mohou vybrat ten jeden, nebo ten druhý přístup očekávání Boha. Proč si to říkáme? Záleží na nás, který postoj si vůči Ježíšovi zvolíme. Jestli ho budeme čekat jako někoho, kdo nám něco řekne o Bohu, nebo jestli máme pocit, že už to známe, že jsme dostatečně poučeni. Je dobré se nad tím zamýšlet a s tím problémem počítat. Kdyby Kaifáš toto kázání slyšel, pravděpodobně by mu přikyvoval a bylo by mu těžké dokázat (těžké by to nebylo, kdyby chtěl), co provede. On byl tak „zažrán“ v tom svém postoji, že bylo s ním těžko pohnout. Všimněme si i této poznámky: „Pastýři přijdou, vyprávějí a všichni se diví (např. a jaký byl ten anděl, měl závoj apod.)?“ „Maria však uchovávala ta slova v srdci svém a rozvažovala o tom všem“. Asi tak: „Tak, to je můj syn a já jsem jeho matka. Z toho mi plynou povinnosti. I když jsem matka, tak musím být současně poddanou. Nemohu si osobovat právo komandovat svého synáčka. To je Pán světa, který má právo poroučet mně. Musím si uvědomit, že nebudu moci vůči němu vystupovat jako maminka vůči svému jedináčkovi, ale jako tvor vůči svému Tvůrci.“ O tom Maria uvažovala a to je důležité, abychom si to uvědomili i my.Všichni se chceme s Ježíšem setkat a chceme, aby naše setkání bylo co nejúspěšnější a proto jsme si připomněli těchto pár aspektů. Všichni se s ním jednou setkáme a záleží na nás, jak nyní se na to setkání připravíme. Podle toho, jak nyní se připravíme, podle toho naše setkání dopadne. A ti pastýři, Simeon, Tři Králové a Jan Křtitel jsou pro nás vzorem. Proto o tom hovoříme. Chceme to všichni dosáhnout. Často si řekneme, že si to přejeme. Přát si můžeme, abychom vyhráli s losem, ale tyto věci, ty musíme dělat. Záleží na nás a Bůh každému pomůže, kdo je ochoten se nad Božím slovem zamýšlet. Bůh nenechá nikoho na holičkách. My máme na vybranou. Buď si vybereme osud těch, ke kterým přišel anděl, nebo osud farizeů, kteří s nadšením očekávali, až na tu maličkost, že žádný anděl za nimi nepřišel, aby jim řekl, že Mesiáš je už tady. „Ano, až se Mesiáš objeví, já vím, na čí straně budu stát“ – s takovým možným postojem musíme počítat a je dobré mít z toho tak trochu strachu, protože toto nebezpečí na nás číhá. Ale můžeme se tomu vyhnout a Bůh bude mít radost, když se nám to podaří. Musíme si více uvědomovat zodpovědnost sami za sebe, jak hospodaříme s Božím slovem, za to jak si vybíráme svůj budoucí osud.                          

Luk 2,16-21

Pastýři pospíchali do Betléma. Našli Marii, Josefa a děťátko. .............

                Ty texty kolem narození Ježíše bereme slavnostně, jako samozřejmost, dobře je známe. Jenže ty texty nám mohou leccos připomenout – k zamyšlení. Např. jak to, že u jesliček nebyl velekněz nebo nějaký pan rabín?  Pastýřům to řekli andělé, ale proč to neřekli veleradě, rabínům........? Jenže ti věděli, že se má Mesiáš narodit v Betlémě a také s poměrně velkou přesností kdy. Zřejmě o kloučka v Betlémě nestojí a čekají, až přijde dospělý Mesiáš a poklepe jim na rameno. Pastýři od andělů dostali pouze instrukci (nedostali přesnou adresu), čili věděli tolik, co ti rabíni, velerada. Jenže pastýři šli, brali stáje jednu za druhou, až děťátko našli. Hledali, až našli to děťátko. Važme proto, každé slovo Písma. „Pastýři pospíchali do Betléma a nalezli Marii, Josefa i děťátko.......Když je uviděli, vypravovali, co jim bylo o dítěti povězeno.“  „Všichni se tomu divili.....“  Jediná výjimka je tady: „Maria to všechno uchovávala v srdci a rozvažovala o tom.“ Maria nepropadá davové psychóze. Maria domýšlí ty důsledky. Maria je stavěna mimo ten jásající a plesající chumel. Rabíni, velerada, farizeové mohli mít přece v Betlémě pozorovatele. Jenže oni nepotřebovali hledat Děťátko, protože si mysleli, že ten metál za věrné služby mají jistý („on si nás, elitu, najde.“). „Hosana, Synu Davidovu“ a za pár dní „Ukřižuj!“ je dostatečným důkazem duchovní povrchnosti, se kterou člověk přistupuje k velkým hodnotám (slova Písma, tesař z Nazareta atd.). Bible před námi zatím leží jako knížka, jako ten Ježíšek v jeslích. Nemáme ji pořádně doceněnou. Ty výstražné jevy se v dějinách častokrát opakovaly.

Luk 2,22-40.

                Marie a Josef přinesli Ježíška do chrámu, tam Simeon a prorokyně Anna. Maria přináší Ježíše do chrámu, aby splnila Mojžíšem předepsaný úkon (povinnost). Maria vykonávala všechny náboženské povinnosti, jak to nařizoval Mojžíš. Také je třeba si uvědomit, že se starala o Ježíška jako matka a vychovávala ho. Když byl Ježíš malé dítě, tak nikdo na něm nepoznal, že je to Boží Syn. Po tělesné stránce se vyvíjel jako každé jiné dítě. Neřekl si : „Tak a já jsem Syn Boží, já se nemusím učit chodit a hned ušel 50 km. A tady jsme u velice důležité věci. My častokrát oslavujeme P.Marii, zdůrazňujeme zejména to, o čem nejsou vůbec žádné zmínky, dovoláváme se něčeho, co je často výsledkem našich představ. Ale např. tam nevidíme důležitou věc, že každé malé dítě je mámou nejen vychováno a krmeno, ale že se také musí učit chodit. A každé dítě, které vyrůstá v rodině přebírá dobré i špatné návyky, způsob myšlení. Mariinou zásluhou bylo- a pozor, to byla její zásluha, že byla dobrou matkou. My jsme zvyklí všechno strkat na P. Boha a Maria se pak za nás přimluví, protože ona dostala všechno od P.Boha zdarma. A to je naprosto nesprávné. Znal jsem jednoho fantastického učitele matematiky. To nebyl zbožný člověk, ale poctivý učitel. Když jsem se přestěhoval z Bratislavy do Prahy, tak na první hodině matematiky jsem se přihlásil, že daný příklad jde řešit jednodušším způsobem. On mně zavolal k tabuli, abych to předvedl. Řekl jsem si : Tak od nynějška se bude na mně „vozit“, nebo budeme celý rok přátelé. A byli jsme přátelé až do jeho smrti. Byl to poctivý učitel, fantastický táta a výborný manžel. Znám žáky, kteří se dostali do podobné situace a pak měli dvojku z chování. Ten náš pan profesor vypracovával, to co viděl doma (jeho táta byl také učitel). Určité věci se musíme učit,  musíme se učit chodit, mluvit,  musíme se učit učit.Spousta lidí se neumí učit a jsou vedle, když stojí před problémem. Do toho učení se jim nechce a začínají se do toho nutit a to je vyloženě špatná věc. Potkal jsem v životě hodně učitelů. Někteří byli tuctoví, ale jiní, ti to dělali s chutí a s těmi byla radost si popovídat. Tito učitelé přemýšlejí o tom, jak učit, dobře se připravují a navíc počítají sami se sebou. Po čase, když jsme tu historku z první hodiny probírali, profesor mi řekl : „Já jsem chtěl vědět, jak se ty věci učí jinde.“Tady jsme u otázky vlastní kompetence člověka. Když pozoruji mnohé rodiny, tak mohu někde říci, že tam vychovávají děti špatně a jinde zase dobře. A tohle Maria musela mít hotové. To jí nebylo řečeno. To si musela najít sama. Ona musela sama o tom přemýšlet a určité věci dořešila sama a právě proto jí bylo svěřeno dítě – Ježíš do výchovy. Kdyby se Maria normálně provdala, tak by to byla dobrá matka. Ty malinkaté zmínky o ní v evangeliu jsme mockrát probírali. My si musíme zvyknout na to, že to, co je věcí Božích darů nemůžeme nahradit sami a to, co je věcí naší práce, je věcí našeho rozhodnutí, ke to otázka, kdy my sami musíme udělat všechno a nesmíme vynechat nic. Nyní k 1.čtení. Problematika židů za těch téměř 2 000 let je jistě bohatá a hlavně spíše neradostná. Jak je to možné ? Očekávali Mesiáše a udělali si o něm své představy, že s nám nastane Boží království. Slíbené to je, ale jak to, že se to nestalo ?  A tady jsme zase u té osobní zodpovědnosti. Ty jejich představy jsme často rozebírali. Rabíni si mysleli, že půjdou společně s Mesiášem a že budou ozářeni jeho slávou. Jenže oni pořádně nečetli celou Bibli. Oni ji znali, ale to, co jsme dnes četli, tak to vynechali. „Posílám anděla, aby ti připravil cestu“ – to je Jan Křtitel „Přijde....očistí syny Léviho a vytříbí je jako zlato......a Hospodinu bude příjemná oběť Judy a Jeruzaléma jako za dávných dnů, jako za minulých let.“ Tady je to místo, které hovoří o náboženské reformě, která je podmínkou přijetí Mesiáše. Ještě kus dál se říká, že nejdříve bude soud nad židy. Čili posloupnost : soud nad židy, náboženská reforma a pak nastartování Božího království. Jenže oni ty první dvě podmínky vynechali, a chtěli bok po boku (se svou nekvalitní zbožností) jít s Mesiášem. Důsledek toho byl, že Ježíše nepochopili, proto mluvili proroci nadarmo, Jan Křtitel mluvil nadarmo, Ježíš mluvil nadarmo, Jenom pár lidí se toho chytlo a ostatní čekali na toho vysněného Mesiáše. Vysněný Mesiáš nepřišel, navíc se tam motala „záhadná“ osoba z Nazareta, takový „pomatenec“, to je divné, on dělá zázraky, něco s ním musíme udělat atd. A to ke ta tragedie těch nesprávných představ. Výsledkem toho bylo také ukřižování Ježíše. Čili na počátku všeho bylo, že nečetli pořádně celou Bibli. Bohužel, svoji zbožnost považovali židé za dobrou. Kdyby si židé nechali říct od Malachiáše, Jeruzalémský chrám by stál dodnes, nebyly by tahanice kolem státi Izrael a muslimové by se jim tam netlačili. Račte prominout, ale P. Bůh má také svoje nároky a požadavky na lidi.

Luk 2,41-52           (Svátek Svaté rodiny)

Ježíšovi rodiče putovali každý rok na Velikonoce do Jeruzaléma. Když mu bylo 12 let.............Když ho rodiče našli, zarazili se a matka mu řekla : „Dítě, proč jsi nám tohle udělal ? Otec a já jsme tě s bolestí hledali.“ Odpověděl jim : „Proč jste mně hledali, nevěděli jste, že já musím být v tom, co je mého Otce ?“Ale oni nepochopili, co jim tím chtěl říci........... Jeho matka to vše uchovávala ve svém srdci..............

Vypadá to jako známá banální historka. Jenže je tu ve hře ještě jiná věc, že my jsme zvyklí toto místo banálně číst. Málokoho napadne se pořádně nad dnešním úryvkem zamyslet. Dá se v něm najít hodně materiálu. Ježíšovi je 12 let a on musí s rodiči také do Jeruzaléma. Jak je možné, že se jim Ježíšek ztratil ? Tehdy, protože cesta byla i stovky km dlouhá, šlo najednou hodně lidí, děti šly vepředu, dospělí vzadu a večer, když šli spát, se celá rodina dávala dohromady a tak Marie s Josefem zjistili, že Ježíšek chybí. Během pochodu se o něj nemuseli starat. Nedá se tady mluvit o špatné starosti rodičů. Den cesty měli za sebou, pak den cesty šli nazpět a celý den ho hledali v Jeruzalémě a hned z toho máme tři dny. Nyní přichází to hlavní. Matka zoufale říká : „Dítě, proč jsi nám to udělal ? Tvůj otec i já jsme tě s bolestí hledali.“ A co na to Ježíšek? „Nevěděli jste, že musím být v tom, co je mého Otce? “Uvědomte si, že podle okolností to mohla být odpověď drzého kluka, nebi a pozor, Ježíš je Boží Syn, co když je to výuka otázkou. Nejkvalitnější výuka není ta, kde učitel žákům všechno vysvětluje, ale klade žákům otázky a tohle to je ta Ježíšova metodika. „A proč jste mně hledali?  Nevěděli jste, kde mám být? Ježíš diskutoval s rabíny a kladl jim moudré otázky. Samozřejmě mnoho věcí vědět nepotřeboval. Zrovna tak nemůžeme přesně říct, kdy se Ježíš dověděl, že je Božím Synem. Tak jako u malého dítěte probíhá proces uvědomování si okolí a sebe, podobně tento proces proběhl i u Ježíše a je velice pravděpodobné že ten proces uvědomění si, že není jenom člověkem, nebyl hned na začátku, ale právě, když byl v tom chrámě. Současně rodičům poskytl výuku : „Josefe, maminko, nezapomeňte, že jste mně hledali, jako bych byl nějaký zatoulaný chlapeček, měli jste plnou hlavu strachu a přitom jste zapomněli, kdo jsem já. Ty maminko, už nevíš, kdo je můj táta ? Myslíš, že můj Otec se o mně nedokáže postarat , nemyslíte, že vaše jednání bylo nevhodné ? Vy jste pobíhali po všech možných příbuzných v Jeruzalémě a vůbec vás nenapadlo si říct „vždyť je to Syn Boží a jít rovnou sem ?“ V Ježíšově otázce je celá řada výzev a poučení. Všimněte si dále věty: „Oni nepochopili, co jim tím chtěl říci.“ a kus dál :Jeho matka všechno uchovávala ve svém srdci.“ Pro ostatní to byl neposlušný Ježíšek, ale Maria o tom uvažovala, přemýšlela. My oslavujeme P.Marii a kdo ví, co všechno, ale vůbec nás nenapadne to, že to byla žena postavená Ježíšem před hotový fakt, který musela sama vyřešit a že Ježíš nám chce ukázat postup jakým on chce hovořit s námi. P. Maria byla stavěna před  otázky, které si ona sama musela vyřešit. O těchto věcech se normálně nehovoří. Oni nepochopili, co jim chtěl říct.“ Tyhle texty se čtou  o vánoční době ve slavnostní atmosféře a tím celá věc hasne. Kolikrát chceme řešit životní situace a chceme od Boha odpověď a on nám ji nedá, protože tu odpověď musíme my najít, to je naše kompetence. Když se na ty věci podíváme z tohoto úhlu, tak celá ta událost má obrovský dosah. Měli bychom si uvědomit, že Bůh když nám chce cokoliv říci, že nám klade otázky. U Jana v 1.listě jsem narazil na větu: „nebude učit bratr bratra, nebude vám muset nikdo nic vysvětlovat.......“, tak se mi to nejdříve nezdálo, ale později jsem dal Ježíšovi za pravdu, když jsem pochopil jeho metodu. Ono se to netýká všech lidí, ale jenom těch, kteří dobře přemýšlejí. Prakticky veškeré objevy v přírodních vědách byly učiněny bez poučování z knížek, ale na základě přemýšlení. Podobné procesy nás čekají při četbě evangelia. My si musíme uvědomit, že Bůh nám věci, které musíme sami vyřešit, nevysvětlí. Evangelium není těžká věc, ale my mu nerozumíme proto, že tam strkáme svoje názory tzv. „hotové“. Tím mrzačíme text evangelia, ale také vlastní mozky. Správní rodiče by si měli uvědomit, že oni to dítě stavějí do světa a že mohou z toho dítěte udělat duševního mrzáka. Velice často ke představa dobrého pana učitele, který se hodně zameškaným žákům, všechno jim chce vysvětlit, aby nedostali 5., ale zapomíná na to, že když se nebude starat o ty dobré žáky, tak nikdy z nich nebudou chytří, špičkoví lidé. S takovým přístupem bychom měli v nemocnicích jenom samé saniťáky a žádné pořádné doktory. Jistě, ono je to psychologicky pohodlnější, než pořádně přemýšlet. Bůh chce, abychom dobře chápali evangelium a ne přijali nějaké převzaté nauky např. ze „zbožných knížek“. Tohle je také realita běžného světa. Častokrát chodíme kolem jasných míst v evangeliu, ale my si je „nevpouštíme pod kůži“. Chci rodiče upozornit na to, aby si jednak uvědomili, že v dětech je víc rozumu, než si rodiče myslí. Že rodiče často srážejí děti nekvalitním výkladem na nižší úroveň. Nejlepší výuka není vysvětlování a podrobný popis, ale naučit dítě správně myslet a přemýšlet. Týká se to rodičů a také nás, když budeme číst Písmo sv. Je mnoho lodí, kterým se Bible nelíbí a sáhnou po zbožné knížce. Jistě, i to je řešení, jenže........

Luk 3,1- 6.

Ten začátek je historizující a velice přesně určuje působení Jana Křtitele nezávisle na různých letopočtech. I když Ježíš nevystupuje, vystupuje Jan Křtitel který je Bohem poslán, aby pro Ježíše připravil „půdu“. A nyní jsme u jeho kázání. „Hlas volajícího na poušti : Připravte cestu Páně........“. Je to citování Izajáše, ale zdálo by se nám, že v celku nic nového. Jako bohoslovec jsem nad touto pasáží vůbec nedumal. Ale když se hovořilo o mariánských zjeveních ve Fatimě, kde se říkalo, že musíme učinit pokání a např. Rusko se obrátí, jinak přijdou těžké pohromy, řekl jsem si, proč P. Maria pořád mluví o tom pokání a proč neřekne řešení nějakého teologického problému. Nyní ta situace je, kdy problematika náboženství by se mohla dát do pořádku. Sami uznáte, že ta situace je velice křehká, že je to ohroženo vnitřními rozpory. Dumal jsem o tom, co to pokání je, a vůbec bych na to nepřišel, kdyby mi Pan Bůh nepřihrál do ruky knížku o Pasteurovi a Semmelweisovi, a nezačal se zabývat problematikou práce lidí, kteří dělali objevy. Semmelweis bojoval proti horečce omladnic. A u něho uvidíme perfektní model toho, co znamená ono pokání. Odehrávalo se to v polovině 19. století. Semmelweis stejně jako ostatní byl vychován v představě, že nemoce jsou vytvářeny jedovatým vzduchem, měli proto jméno „spiritus epidemicus“. O mikroorganismech se nevědělo a vůbec ne i přenosu např. hmyzem. Ve škole se přednášelo, že nemoce přenáší špatný vzduch, žáci se to naučili nazpaměť, pěkně to odříkávali a třeba dostávali jedničky. Byly tam vedle sebe dvě nemocnice a Semmelweisovi vrtalo v hlavě, jak je to možné, že u nich ta úmrtnost budoucích maminek je nesrovnatelně vyšší než ve vedlejší nemocnici a přitom vzduch musí být všude stejný. Pak tam byla určitá závislost na dnech (doporučuji si to podrobně přečíst). Zatímco on o tom přemýšlel, ostatní se mu smáli. Semmelweis se kamarádil s patologem Kolečkem. Jednou, když se vrátil Semmelweis z dovolené, ptal se co je nového a řekli mu, že Kolečko je mrtev. Podíval se na pitevní list „poranění při pitvě (neopatrným studentem).“ To se tehdy už vědělo, že při pitvě se nikdo nesmí říznout. Tehdy si sám uvědomil, že příznaky nemoci byly stejné, jako u těch žen, co umíraly po porodu. Nyní Semmelweis pochopil, že vlastně studenti, kteří chodili rovnou z pitevny do porodnice, byli toho příčinou, protože nemají dezinfikované ruce. Pro Semmelweise nastaly problémy. Mysleli si, že je pomatenec atd. Semmelweis ale sháněl nějaké dobré mýdlo. U jedné pradleny se dověděl, že chlor dobře bělí (chlorové vápno). A tímto způsobem chlorové vápno přišlo do medicíny. Semmelweis začal prohánět studenty, museli si pořádně mýt ruce chlorovým vápnem a úmrtnost na klinice šla prudce dolů. Jenže nadřízení kolegové mu to odmítali, protože podle nich nemoci dělá špatný vzduch, dokonce si mysleli, že je blázen. Jenže výsledkem tahanic bylo, že Semmelweis musel odejít. Jeho nástupce nařízení odvolal a úmrtnost šla zase nahoru. Studenti byli „rádi“. A dlouho se to táhlo, až celou věc rozvířil jeden anglický lékař, který měl podporu královského dvora. Oponenti Semmelweise odmítali nejdříve jeho požadavky, protože se jim to nezdálo a když se ukázalo, že Semmelweis měl pravdu, nesnesli skutečnost, že on tu pravdu měl. Jeden francouzský lékař se dokonce zastřelil, když si uvědomil, kolik úmrtí způsobil. Proč to říkám? Člověk často v životě stojí před nějakým konfliktem mezi tím, co on se dosud učil a mezi tím, co mu vlastně ukazuje zkušenost, mezi tím, co on dosud považoval za něco naprosto jasného a co si pěkně zafixoval a musel by odhodit  a tím, co mnohokrát vidí jako jasnou skutečnost nebo zkušenost. Konflikt může končit buď agresí, nebo mlčením, nebo sebevraždou, nebo tím,  že pár lidí si řekne „ono na tom něco je“. To byl problém okolo Semmelweise, Pasteura, ale i Ježíše a když budeme sebe zkoumat, tak problém i v nás. Ježíš něco říkal, co nebylo v souladu s představami židů. A výsledek byl, že lidé na Květnou neděli vykřikovali „Hosana Synu Davidovu“ a na Velký pátek křičí „Ukřižuj, , krev jeho na nás a na naše děti.“ A to byli titíž lidé. Ti, co Ježíše ukřižovali, to byli oponenti a ti, co křičeli, to byli jeho bývalí příznivci, co nestáli pevně na nohou, kteří byli vratcí. A rabíni to dokázali pěkně využít“. „Vidíte, komu jste věřili, počkejte až přijde Mesiáš ten si to s vámi vyřídí........“. Čili, to bylo obyčejné manipulovatelné stádo, ze kterého měli předtím rabíni a farizeové strach. Kdyby ta většina za něco stála, Pilát by Ježíše osvobodil. Tady jsme u té problematiky jaké jsou moje vědomosti o Bohu, vědomosti o tom, co je dobré a co je špatné? My chceme často odstraňovat hříchy, ale hříchy mají svoje podhoubí, které vězí úplně jinde, kde to člověk nehledá a častokrát je to skryto za dobrými úmysly. Je to např. také problém protialkoholické léčby. (V dřívějších kázáních se už o tom mluvilo). Mnoho problémů manželů mezi sebou, rodičů s dětmi atd., jsou produkty toho, jak ta rodina si zvykla žít spolu sama se sebou a tam nemusí hrát roli nějaké zlovolné, špatné úmysly, to  mohou být např. i krásné rodinné tradice do toho zamotané (moje pozn. tohle si musí každý sám domyslet). Semmelweis přišel na nový nápad řešení problému, které nebylo přijatelné pro současníky, kteří měli „svoje“ názory. Jádro problému je, že nebyli schopni opravit svoje názory. Oni chtěli všechno řešit pomocí názorů, které si odnesli ze školy a to nešlo dohromady s tím, co říkal Semmelweis (nové víno do nových měchů). Vzpomeňte si na Ježíšovo: „Říkáte vidíme a proto váš hřích trvá“. A tato věta má tvrdou platnost. Člověk si myslí, že to, co považuje za dobré, ke opravdu dobré. A odtud pak vyrůstají ty hříchy. A ten člověk si myslí, že dělá dobrá předsevzetí. Ta problematika je rozsáhlá a není možné ji nyní rozebrat. Jisté je, že za nic jiného a pouze tahle ta problematika byla obsahem kázání Jana Křtitele. A to kázání je vlastně to, co např. dnes radí lékař alkoholikovi a jeho rodině. „Každá hora“ – „já jsem lepší“, „co je křivého“ – „já mám přece jiný názor“, má být srovnáno. Ne podle toho slepě se přizpůsobit, ale najít to, co se na obou stranách objevuje jako zdroj sporu, zanalyzovat to a zjistit, která z těch dvou stran má pravdu. Ten, kdo má pravdu, nesmí ustupovat, a ten, kdo ji nemá a zjistí to, ať se honem naučí to přiznat a opravit svůj názor. A do modliteb bychom měli tyto věci zařazovat a měli bychom pamatovat na pocit zodpovědnosti každého sám za sebe. Nejenom slibovat si, „nedělat hříchy“, ale dát si pozor na to „vidím“. Jinak ty hříchy jsou neodstranitelnou skutečností.

Čekali bychom od Jana nějaké zásadní poučení. Ale Janova nauka je docela primitivní, alespoň se to tak zdá. Dnes se lidé ptají Jana co mají dělat. A on říká: „Když máš v něčem nadbytek, dej tomu, kdo nemá.“ Tady nejde o to stůj, co stůj rozdávat, ale o ten nadbytek. Celníkům dává rady, vojákům také. Dalo by se říct, že dává rady velice jednoduchoučké. Jak to, že tyto rady vycházejí z úst tak kvalitního hlasatele, jako je Jan Křtitel. Ony jsou to jednoduché rady, ale takové, které vedou k cíli. My totiž velice často děláme různá zbožná předsevzetí, častokrát si slibujeme, že se polepšíme, častokrát si děláme představu o tom, jak naše křesťanství by mělo vypadat. Ždímáme ze sebe všechny možné rezervy např. abychom modlitbu protáhli co možná nejvíc, ale nedbáme na to, co říká Jan Křtitel: „Připravte cestu Páně“. A to je problém, který mnoha lidem uniká. Mnoho lidí chodí za mnou o radu. Dnes už je dovedu velice rychle roztřídit. Dříve jsem vysvětloval a vysvětloval a oni poslouchali a poslouchali. Když jsem se ptal: „Dělal jste to?“ Odpověděli: „Dělal“. Bohužel, se později ukázalo, že nedělali. Vzpomeňme si na příklad té paní, která nakonec, když byla přistižena, že nedělá, odpověděla: „Ale já chci dělat“. A to je hrozně nebezpečné. Dokonce je mnoho lidí, kteří ten rozdíl nerozeznají. Je jich víc, než by se zdálo. My máme mnoho oblastí v náboženství postavených tak, že my je chceme dělat a vůbec nemáme zpětnou vazbu, abychom dokázali vyhodnotit, jestli jsme tu věc pochopili, zaujali správný postoj. My odříkáváme „Otčenáš“. Kolik lidí si myslíte, že rozumí „Otčenáši“. Vezměte si např. to, že velice často vidíme na úmrtním oznámení: „Buď vůle tvá“. Ono to vypadá hezky, jakoby se odevzdat P. Bohu, jenže drazí přátelé, tohle vůbec není „Otčenáš“. To, co nyní řeknu se bude mnoha lidem zdát drastické. „Já tady místopřísežně prohlašuji a před Bohem samým, že chci mít zrovna takové revma, jako má P. Maria v nebi a chci, aby mně bolely zuby jako sv. Michaela Archanděla“. Hned uvidíme, proč jsem to řekl v takové formě. Když někdo zemře a řekne se: „Buď vůle tvá“, tak ten člověk ten „Otčenáš“ vůbec nechápe. Ta věta „Buď vůle tvá, jako v nebi, tak i na zemi“ má zcela jiný význam. Tam jde o to: „Přijď království tvé“ tj. Bože, my chceme, abychom na zemi jsme se měli zrovna tak dobře, jako ti v nebi. Ale pakliže on ten náš blahobyt podmiňuje podmínkami, které my sami musíme splnit, tak musíme tu jeho vůli znát. V nebi si každý dělá co chce a nikomu to nevadí. Mockrát jsme o tom mluvili. Bohužel, nejběžnější představa je definice: „Do nebe se dostane ten, kdo nedělá hříchy“. Vzpomeňte si na kázání, kde jsme probírali hypotetickou možnost, že bychom hráli s P. Bohem šach a také člověče nezlob se. V nebi nebešťané přijali pravidla „hry“ a proto si každý dělá co chce a proto také je tam pohoda. V orchestru se nejdříve dohodnou, co budou hrát a pak každý hraje to svoje. Mám zkušenosti ze svého bývalého výzkumného pracoviště, kde opravdu byla pohoda, svoboda a „každý si dělal, co che“, co ho bavilo, Když mi práce šla, šéf mi přestal do toho mluvit, ponechával mi volno a já jsem si mohl dělat podle svého vkusu. Pravidla soužití, nebo spolužití v nebi jsou daná a uznává je jak Bůh, tak také andělé a nebešťané. A právě proto, že tato pravidla jsou všeobecně přijatelná, každý, kdo je přijme, si může dělat, co chce, je plně svobodný a v nebi je klid. Kdo tohle nezažil na vlastní kůži, tak těžko mu to mohu vykládat. A ten, kdo to v životě zažil, nepotřebuje podrobnější výklad. Důležité je, že jakékoliv soužití vyžaduje určitá pravidla „hry“. V případě „člověče nezlob se“, pakliže Bůh přijme pravidla hry a nebude ovlivňovat kostku, tak mám na výhru stejné šance, jako on.V tomhle případě mu pak všemohoucnost nepomůže. Výsledek hry bude nahodilý. Samozřejmě,  pobyt v nebi není jenom tyhle ty věci. Ale, kdybychom si ten pobyt představovali jenom, jako hraní šachu s Bohem, pak je to pořád lepší než ty naše představy ze „zbožných“ obrázků, kde P. Bůh stojí a všichni se mu v různých pózách uklánějí.......miliony a miliardy......let a pořád říkají „svatý, svatý, svatý........“. To by Pana Boha nebavilo. On nepotřebuje parádičky. Vrchol Boží činnosti je něco dělat a mít kolem sebe prima spolupracovníky, s kterými sestaví plán práce. Tohle je problematika nebe. Jan Křtitel ví dobře, že my máme celou řadu nevhodných povahových vlastností, které vytvářejí překážky, mezi člověkem a Bohem. Ví také o lidech, kteří nerozeznají „dělám“ a „chci dělat“, kteří se znova a znova ptají a jenom ptají. Naučil jsem se tyto lidi rychle rozeznat.  „Připravte cestu Páně“, protože až bude s vámi mluvit, mohlo ba mezi vámi a Bohem dojít k nedorozumění. Až bude mluvit, může se vám zdát „vždyť já to dělám..“ a přitom nerozeznat, že mu nerozumíte. Jan Křtitel říká: „Počítejte s tímto faktorem“.  A lidé, kteří chtěli s tím něco dělat, ptají se: „Co máme dělat?“. A a čekají přitom nějakou vyšší radu a Jan jim dává rady naopak velice jednoduchoučké. „Ale, dělej to a ne jenom slibuj“. A tohle je strašně důležitá věc pro náš rozvoj. A k tomu „Otčenáši“. „Bože, my tady na zemi chceme klid, mír, pohodu, dej nám vše, co potřebujeme, abychom byli my tady na zemi zrovna tak šťastni jako  vy tam „nahoře“ v nebi. My bychom to štěstí a pohodu chtěli už tady na zemi.“ A na to je odpověď: „Ano přijď Tvoje království“. Ale abychom se mohli mít tak dobře, jako nebešťané, tak také musíme znát vůli Boží(tak jako ji znají nebešťané) a podle ní jednat. Že to kázání Jana Křtitele nebylo hloupé je doloženo tím, že Ježíš o Janu Kř. řekl : „Nenašel jsem většího zrozeného z ženy, než Jan“. Rady od chytrých lidí nemusí být příliš složité.  Proto prosme Pána za uvědomění si osobní zodpovědnosti sami za sebe. „Pane, ty chceš, aby všichni lidé byli spaseni, dáváš jim dostatek pomoci a proto prosíme Tebe o pomoc, abychom pochopili zodpovědnost sami za sebe.“

Luk 4,1-13

Pokoušení Ježíše na poušti ďáblem. (interpretaci samotného textu lze najít v části Kázání I)

Smysl křesťanství je vychovat ze sebe nového člověka. V evangeliu  sv. Jana je v 1. kap. je řečeno, že Bůh nám dal moc stát se Božími dětmi. My můžeme rozhodovat, zda se staneme Božími dětmi a do jaké míry v nás tento nový typ života se rozroste. U malého dítěte jásají rodiče, když to děcko začíná chodit. Ale celý život to nebude jenom o chození. Když malé dítě vezme tužku a nakreslí obrázek, je z toho radost. Ale ono se bude muset učit psát. A když bude umět psát, pořád to ještě není všechno. Také bude muset vědět, co má psát. Lidský život probíhá a člověk by vlastně měl sám na sobě pracovat. Sám sebe rozvíjet. A tady jsme u jednoho problému. Člověk se poměrně snadno spokojuje s tím, jaký on sám je. Podaří se mu něco, spousta lidí už přestane přemýšlet o tom, že posláním člověka je rozmnožovat boží dětství v sobě. Spousta lidí na tohle to zapomíná. A to i věřících. Protože jakmile já mám představu, že do nebe přijde ten, kdo nedělá hříchy, tak vlastně jsem nepochopil to rozvíjení božího života v sobě. Jistě, těžko bychom si vykládali o tom, co znamená boží život. Na to jen tak kázání a bez přípravy nestačí. My si musíme uvědomit, že pochopení božího života je dost náročná věc, ale co je důležitá věc, je naučit se dělat a rozvíjet si ty vlastnosti, které v sobě máme. Např. by bylo nesprávné, kdyby třeba student se zamyslel nad otázkou věčného života, ale přitom by si vůbec nedal práci zamyslet se nad tím, jestli vůbec dobře studuje. Jestli dobře zachází s mozkem. Nejhorší je, když je člověk se sebou spokojen. Když přijdou hříchy, on se z nich vyzpovídá a myslí si, že je všechno v pořádku a vůbec se nerozvíjí. Takový člověk se stává neprůstřelný a nelze mu také nic poradit. Přitom je nutné, aby se člověk zamýšlel nad způsobem myšlení, nad způsobem vyhodnocování, aby dokázal rozlišit, zdali má pravdu on, nebo ji má ten druhý. Člověk by se měl naučit kontrolovat svůj způsob myšlení. Problémy je nutné si s partnerem vyříkat a pak, je-li správný, umět přijmout názor toho druhého. Musíme se naučit rozlišit, kdo z nás má pravdu, já, nebo ten druhý? Řešení není, když ten, kdo má pravdu ustoupí, nebo dělá kompromisy. Tyhle ty věci musí být v nebi už hotovy. Proto např. řešení rodinné atmosféry je nesmírně důležité, aby se ji lidé naučili řešit. A tohle jsou věci, které bychom se měli učit a naučit dělat pořádně. V této souvislosti nám Ježíš dává podobenství o defraudantovi za příklad člověka, který dělá podvod, ale ten podvod dělá pořádně. On věděl, co má dělat. Příkladem nám jistě není podvod, ale to, že věděl, co má dělat a že to udělal „profesionálně“ dobře. A my bychom také měli vědět, mít jasno v tom, co máme dělat a pak to dělat pořádně. Každý student by se měl zamýšlet nad způsobem studia. Každý věřící člověk, i když je v důchodu, by měl stále pracovat na svém způsobu myšlení, kontrolovat své myšlení a přijmout jakoukoliv připomínku, která mi ukazuje, že bych mohl něco na svém způsobu myšlení zlepšit, něco zlepšit na svém jednání, na svém vztahu vůči bližnímu. Podle toho bude vypadat celé nebe. Mnozí lidé jsou častokrát spokojeni sami se sebou, s tím, co v životě dokázali. Je sice správné dívat se na to, co jsem udělal, ale nesmím se zastavit a říct si „já už nic nepotřebuji“, „já už nic nemusím dělat“ atd. A tady jsme u toho, proč Bůh dopouští pokušení. Pro člověka, který si říká, že je dobrý a zastavuje svůj rozvoj, je připraveno, nastraženo pokušení od ďábla. Takový člověk, když s setká s problémem, buď mávne nad tím rukou - „já to znám“, nebo ten problém nezvládne a stává se alibistou nebo začne mít mindráky. V obou případech se stává „neprůstřelným“. Hlavním cílem člověka je jeho rozvoj a proto se nesmí zastavit kvůli spokojenosti se sebou. Bůh je vždy ochoten nám pomoci. Co je mi platné, že jsem měl v 1. třídě jedničku, když jsem měl v 5. třídě čtyřku........ Co je mi platné, že jsem skončil universitu s červeným diplomem, když jsem se pak zastavil a stal se neprůstřelným např. v případě přijímání nových objevů atd. Vzpomeňte si na odpůrce Pasteura. To byli na universitě výborní žáci, ale pak „díky“ jejich neprůstřelnosti zemřelo zbytečně mnoho lidí. A to už nebyla žádná legrace. Ti oponenti měli „své“ názory, místo toho, aby si udělali pár pokusů a přesvědčili se o tom, co ten chemik říká. Pokušení nám připomíná povinnost rozvoje osobnosti. Jako zdroj pro rozvoj nám Bůh nabízí evangelium. Každý, kdo se nad mním upřímně zamýšlí, je schopen pochopit Boží slovo.

Z diskuse:  Co to znamená „nedávat svíčku pod kbelík“?  1.) Nemá smysl vykládat něco lidem, kteří o tom nic nevědí a nezajímá je to.  2.) nemá smysl, abych já kázal, když by tomu  lidé nemohli rozumět. Nemá smysl vykládat tomu, kdo ti svíčku strčí pod kbelík. Když chci někomu posvítit, tak nemá smysl, abych já tu svíčku dával pod kbelík. Ta věta má 2 možné významy a platí oba. Nebo znáte to „nastav druhou tvář.......“ Jaký to má význam? Nechej se fackovat? Jenže kousek dál je: „Když vás budou pronásledovat, utečte....“ Ještě dál, když šli Ježíše zatknout, Ježíš řekl: „Já jsem to“ a všichni padli na zem. Tak co platí? Dle mého mínění (nešířit dál) to znamená: „Když jsi hloupý a nečteš evangelium, tak se nechej fackovat“. Pro primitiva to tedy znamená, že se musí nechat fackovat. Ten s tím musí počítat. Pro člověka, který přemýšlí, platí zase toto: „Nehádej se s protivníkem. Kdyby ses s ním pral, tak by tě mohl zabít. Přemýšlej o tom, jak utečeš.“ Pro ještě kvalitnějšího člověka platí: „Pros Ježíše, aby se tě zastal. Pros Ježíše, abys měl dary Ducha Svatého“. Když ti protivník bude chtít dát facku tak nebudeš ucukávat, ale pomůžeš si sám (viz. činnost Eliáše, Elizea a dalších proroků). Ježíše také neshodili v Nazaretě se skály. Evangelium tedy připouští různé verze podle úrovně zvládnutí evangelia. Jakmile se budu zamýšlet nad evangeliem a nebudu se přitom učit přemýšlet, tak nic nevymyslím a musím se smířit s nižší úrovní. Vzpomeňte si na listy církevním obcím v Apokalypse. Mockrát jsme o tom mluvili. Závisí to na úrovni pochopení Ježíše. Do jaké míry pochopím evangelium, tak do takové míry se splní sliby, které nám Bůh nabízí. Pro někoho je to výprask, pro někoho je to zastání Bohem. Zodpovědnost za stav má ale člověk sám.

Špatný učitel žákovi všechno vysvětluje  a znova vysvětluje a znova..... Dobrý učitel ale přemýšlí, jakým způsobem je možné navést žáka k tomu, aby sám začal přemýšlet, aby v něm odboural ty vnitřní bariéry. Jenže takových učitelů je, bohužel, velmi málo. Jenže tohle chtěl Ježíš také od učedníků. K tomu byla i ta podobenství. Bez pochopení podobenství se nikam nedostaneme. Podobenství o rozsévači je přitom klíčové. To se musíme naučit zvládnout. ........To zapouštění kořenů je, aby člověk informaci přijal, aby ji neodmítal. Je spousta lidí, kteří, když je na něco upozorníte, tak řeknou, „já to nepotřebuji, mně se to netýká“ atd. Ten člověk přestává růst. Když to člověk někam dotáhl a zastaví se, tak si sám určí určitou úroveň v nebi (pakliže se tam dostane). Ten, který to nikam nedotáhl a zastaví se, tak dělá nad svým intelektem „křížek“. To je ta spokojenost se sebou. Čili vidíme, že tady se jedná o to, jak se máme chovat vůči tomu, co slyšíme. Když nepochopím podobenství, jak s ním zacházet, tak vlastně budu ta cesta. To slovo nemůže zapustit kořeny. Nezpracovaná informace zůstává ladem. Zrno na cestě je informace, kterou jsem nezpracoval. Mockrát jsem se setkal s lidmi, kterým jsem vysvětlil, jak se mají správně chovat, jenže v případě, kdy to bylo nutné, tak si na tu radu nevzpoměli. Když jsem se ho na to pak ptal, tak mi to všechno pěkně zopakoval, jenže když je to nutné, sám si na to nevzpomněl. On žil v představe „já to znám, já to umím“, vysvětlení si pamatuje, ale ve skutečnosti se tím obrňuje, chrání se tím a to jsou strašně nebezpečné věci. Jindy zase člověk řekne: „To je nesmysl“, aniž by to ověřil. To zpracování informace zčásti zasahuje do „skalnaté půdy“. Zajímavá je zkušenost z monulosti. Když mluvil Hitler v 30-tých létech, tak většina lidí mávla nad jeho projevem rukou, nebo si řekla „já to znám“, nebo „to je nesmysl". Jenže, kdo pořádně poslouchal jeho projevy, byla právě zahraniční tajná služba, která analyzovala každé slovo, které řekl. Oni nesouhlasili s Hitlerem, ale dobře poslouchali, aby vyždímali ti informaci. Když chci jít do polemiky, tak musím pochopit tu věc o které chci polemizovat. Jistě, pakliže ten člověk za tu polemiku stojí. Napřed informaci slyším, pak ji musím pochopit a až pak se mohu rozhodnout, zdali ji přijmu nebo ne. Není správné brát něco kvůli autoritě bez rozmyšlení. Když chce někdo radu, tak musí umět vyslechnout a ne jenom povídat a stěžovat si.

Luk 4,14-21 a Luk 1,1-4.

Kdybychom zůstali pouze u těchto úryvků, tak by se nám lehce mohlo stát, že ten text špatně pochopíme. Představte si, že bychom se zamýšleli pouze nad tou částí Luk 4,14-21. Co bychom z toho mohli usoudit? Ty úryvky jsou vybírány tak, aby se o tom dalo zjednodušeně kázat pro ty lidi, kteří upřímně řečeno ne příliš rádi přemýšlejí. Jak vypadá správné zamýšlení se nad evangeliem uvidíme za chvíli. „Ježíš se vrátil s mocí Ducha do Galileje. Přišel do Nazareta.......Všichni v synagoze na něho upřeně hleděli.“ Z tohoto kousku můžeme udělat kázání typu „Ani, všichni hleděli upřeně na Ježíše a my, Ježíši, ty to víš, že my také upřeně hledíme na tebe..“ Byla by z toho chvalořeč a vypadalo by to hezky. Čemu byste dali přednost ? „Ježíši, my na tebe hledíme, my v tebe doufáme, my v tebe věříme, my víme, že ty jsi naše spása.“Nebo, když uslyšíte kazatele, který řekne : „Vážení přátelé, když se díváme na Ježíše, z toho ještě neplyne, že mu rozumíme, že záleží na nás jestli mu budeme rozumět, že každý z nás nese odpovědnost za to, jak tomu úryvku porozumí (jistě, ten kazatel tomu může napomoci). Jistě jsou lidé, kteří si vyberou toho prvního kazatele, jiní zase toho kazatele č. 2. Nyní upřímně zamyslete nad tím, čemu byste dali přednost každý z vás, samozřejmě bez zvedání ruky. Referendum tohoto typu já osobně nepotřebuji, protože jsem to sledoval už dříve a ten průměr je pořád stejný. Nyní si přečteme celý ten úryvek, jak to vypadalo v originále, je nutné přečíst celou tu 4. kap. a také u Mt. a Mk. Když budeme pokračovat dál v tom Luk. úryvku, zjistíme, že vznikla proti Ježíšovi nepřátelská situace. „Copak to není syn Josefův ?...........Lékaři, uzdrav sám sebe..žádný prorok není vítán ve svém domově.....“ Ze začátku je to obdiv, který pak přejde v posměch. Ježíš už byl známý kazatel a dalo by se to nazvat, jako návrat proslaveného syna, do svého rodiště.A podle toho je také nejdříve vítán. Lidé po něm chtěli zázraky jako jinde, ale víme od Mt. a Mk., že jich tam udělal velmi málo. Ježíš v synagoze : „Žádný prorok není vítán ve svém domově.“ Tady je nutné si představit, že Ježíš v očích těch lidí byl obyčejným tesařem a domnívali se, že to je jeho povinnost přijít za panem rabínem a vyléčit ho z jeho neduhů a pod. Oni čekali, že on sám bude za nimi iniciativně chodit, měli předsudky, že on je jenom tesař a ten je nemůže v náboženských věcech poučovat. Jenže Ježíš za nimi nechodil a těch lidí co se dali uzdravit bylo velice málo. Podobně smýšlela celá honorace a většina lidí v Nazaretě. Oni si na něho „zvykli“, ještě, když tam působil „v civili“.V synagoze Ježíš dodává: „Mnoho vdov bylo za dnů Eliášových........ale k žádní z nich nebyl Eliáš poslán. A mnoho malomocných bylo.......za proroka Elizea, ale nikdo nebyl očištěn, než Naáman ze Sýrie.“Je dobré si to ve SZ přečíst. Lidé věděli o Eliášovi nebo Elizeovi, ale jejich kázání se jim nelíbilo. Ježíš na ty historky navazuje. Nazareťané vzplanuli hněvem, hnali Ježíše ven z města a chtěli ho shodit se skály. Ježíš se tam nechá dostrkat a nejednou prošel uprostřed nich a ubíral se dál. Tihle situaci je nutné si konkrétně představit. Je to podobné, jako v té pohádce O Šípkové Růžence, kdy všichni, tak jak byli při práci ztuhli na místě a pak spali 100 let. Člověk by to normálně pochopil, kdyby jim Ježíš utekl. Ale on prochází uprostřed nich. Čili i těch lodí jsou nějakým způsobem jejich psychické procesy zastaveny a oni se nemohou hnout a něco udělat. Nazaretští chtěli vidět zázrak a tady ho měli. Viděli zázrak psychického zablokování celého davu. Tady je vidět, že když chceme pochopit evangelium musíme číst celou pasáž se všemi souvislostmi. Je třeba domyslet každou větu. Často jsou uvedeny pouze zmínky, ale ty zmínky jsou pro čtenáře, který přemýšlí a ne pro člověka, který odříkává prázdná slova. Nyní si každý může dát známku za to, jakého kazatele si předtím vybral. Ten, kdo si řekne : „Já raději půjdu za tím kritickým kazatelem“, je na tom lépe, než ten, který čeká pochvalu za svou zbožnost. A to bal případ Nazareťanů. A ten výběr, ten záleží na nás.  Také Izajáš 61.kap., dále Mt 13. kap. a Mk. 1. kap.  Pak se nám podaří udělat si uzavřený obraz celé té věci. Pak je nutné pořádně interpretovat jednotlivé věty např. „prošel uprostřed nich“. To je kousíček receptu na četbu Bible.

Luk 4,14-21.

Dnešní úryvek je sestaven ze dvou částí, protože nám chce přiblížit a to velmi kusým pohledem, takový ten Ježíšův začátek. Ale ono je dobré pročíst si, jak to v tom Nazaretě dopadlo. Ježíš přečetl ten úryvek, proč a jak to, že kázal? Protože tam se každý dospělý muž mohl přihlásit o slovo. Představený synagogy vyzval přítomné, kdo se chce přihlásit. Kdo se přihlásil, řekl služebníkovi  (t.č. kostelníkovi), aby mu podal svitek Písma, který úryvek chce číst. Pozor, dotyčný uměl číst, kultura v těch zemích, včetně Palestiny, byla daleko dál. Kdepak, ještě nebylo ponětí, v té době, o českém národě.A písmo jsme ještě neměli žádné. Ten český národ se v té době nějak formoval. My si chceme uvědomit, že ta kultura v Ježíšově zemi, byla velmi, velmi vysoká. A chceme si připomenout, že kde kdo z těch věřících se mohl přihlásit. Teda byla tady byla tady nejen znalost čtení, ale také znalost Bible. Proč to zdůrazňuji ? Že Ježíš toho práva využil, práva řadového věřícího, ujmout se slova v synagoze. A požádal služebníka o svitek Izajáše. Služebník přinese svitek, Ježíš si ho nalistuje, vybere si o čem chce mluvit a začne kázat. Úryvek končí tak : Dnes se naplnilo toto písmo, které jsme právě slyšeli. Tu by člověk byl ochoten říct, ano, Ježíš tady začíná vystupovat jako Mesiáš. Ale ono to chce pročíst si tu událost v Nazaretě. A vidíme jedno, že Ježíš vystupuje, jako řadový civil, mluví jako by byl jen a jen tesařem, ale ta jeho slova, která ze začátku vyvolávají sympatie, nakonec končí tím, že Ježíše chtějí shodit se skály. Proč Ježíš nemohl udělat zázraky v Nazaretě?  O tom jsme už hovořili. Nazareťané nesplňovali podmínky. A přece jeden zázrak udělal. Ale o takový zázrak věru není co stát.  Ježíše ti Nazareťané, kteří ho znají jako solidního tesaře a kteří, když Ježíš mluví, tak si říkají „no, né, přece na teologickou školu nechodil a on to zná lépe než kdekdo“. Ježíš ovšem káže věci, které jsou nepříjemné. A končí to tím, co nám tenhle tesař bude povídat, chtějí Ježíše shodit se skály. Ježíš se nechá dostrkat až k tomu srázu a potom odchází uprostřed nich pryč. Představme si tu situaci, ten rozvášněný dav, že by toho, kterého chtějí shodit, najednou nechali odejít ?  Ba ne. Tam se musel odehrát zázrak, ovšem takový jeden z těch nepříjemných, jako když Ježíše zatýkali v Getsemanské zahradě (všichni popadali). Čili ta situace, kdy najednou klidně prochází uprostřed nich, se dá vysvětlit jedině tak, že dochází k takovému obrazu jako v té pohádce „O Šípkové Růžence“, kde všichni zůstali v té pozici jak byli. Zmínka o tom paralyzování toho davu tady není uvedena. A proč k tomu došlo ? Že to, co Ježíš kázal, bylo pro ten dav nepříjemné. To vyvolalo dopal, nenávist, hněv. A co to bylo ?  Za 1. Ježíš v té době nevystupuje jako Mesiáš, jako Boží Syn. Ale vystupuje jako řadový věřící. Dnes se naplnili to Písmo, které jste právě slyšeli. A my si uděláme jednu z mnoha možných rekonstrukcí, jak to šlo dál, resp. té jedné věty. My se radujeme, že brzo přijde Mesiáš. A potom dál už je to známé. Copak nebylo dost vdov v Izraeli a Eliáš byl poslán k vdově do Sarepty (pohance), když byl hlad, aby se nezatěžoval, tam se stravoval. A nebylo v Izraeli dost malomocných a ani jeden z nich se nenechal od Elizea uzdravit, jedině Naáman syrský. A to byl místokrál pohanský. A místokrál národa, který se židy dost často válčil. A Ježíš jim dává jejich nenáviděné nepřátele jako vzor.  Ježíš říká, problém je ne se setkat s Mesiášem, ale Mesiáše vydržet. Nezhroutit se, až uslyšíte jeho slova.  Eliáš byl svému okolí nepříjemný, proto docházelo k tomu, že se nemocní nenechávali uzdravit. A my si musíme dát pozor, aby se nám něco podobného nestalo, až se setkáme s Mesiášem. Dnes se naplnilo to Písmo, v nejbližší době přijde mezi nás Mesiáš. Takhle to musíme chápat. No, za to, že Nazareťany neprohlásil za svaté, ale za málo věřící, za to, že řekl, že pohané jsou lepší, za to chtěli Ježíše shodit se skály, i když ho ze začátku obdivovali. Tato skutečnost se týká i nás. To je 1. čtení z knihy Nehemiášovy, 8. kap. (je tam několik úseků). Byl tam kněz Nehemiáš, který se zamýšlel nad zákonem. Porovnával slova Zákona s náboženskou praxí židů. A dospěl k názoru, že úroveň znalosti Bible je velmi slabá, že to co SZ od židů požaduje, se nedodržuje. A tak nechal postavit řečniště, rozepsali patřičné množství opisů Mojžíšova Zákona  a před lidem se to četlo a levité s hloučky lidí o tom diskutovali. Všimněte si, četlo se v knize Božího zákona, překládali  a vykládali ho, tak pochopili, co se četlo. Proč překládali?  Proto, že našli nějaký starý text. Příklad : Kdybychom my si vzali nějaký starý řecký text, překládal by se, zvažovala by se jednotlivá slova. A to oni dělali s obyčejnými řadovými věřícími. Protože v té době lid už mluvil aramejsky, písmo měl hebrejské, kdežto ten úryvek byl psán starým písmem a byl psán hebrejsky.  Oni ho překládali do aramejštiny. Výsledek byl, že lidé po takové té akci si uvědomili, to byly biblické hodiny, co udělal ten Nehemiáš, žádné okrasy, ale pořádná práce s textem i svitky a ti židé říkali, no, to je zlé, to je hrůza, jak jsme se odchýlili od Bible. Musíme vyhlásit půst a snad dosáhneme toho, že nám Bůh odpustí. Některý z proroků (prorokyně Chulda?) lidem posílá vzkaz: Žádný půst nedělejte, protože jste nalezli cestu ke spáse. Tím, že jste se zamysleli nad tím, co říká Bible, že jste začali uvažovat a nejen mechanicky plnit a jezdit ve vyjetých kolejích, jste se zachránili. Záchranu je třeba oslavit a tak Bůh si nepřeje žádný půst. Ezdráš a levité, kteří poučovali lid, na základě zásahu té prorokyně, říkají lidu : Dnešní den je zasvěcen Hospodinu, vašemu Bohu, nebuďte smutní, neplačte, jezte tučná jídla, pijte sladké nápoje a posílejte výslužky těm, kteří si nemohli nic připravit. Nebuďte zarmouceni, neboť radost Hospodina je vaše síla. Žádný půst, ale oslava, vy jste vyhráli, zachránili jste se. My bychom si měli uvědomit, že záchrana lidstva je právě v tom, že s Božím slovem začneme pořádně zacházet. Nebudeme s ním kramařit, přehazovat podle libosti, ale budeme se snažit Ježíšovo slovo pochopit tak, jak to Ježíš říká, , plně mu rozumět, ne si pouze z Bible vybírat, co se nám líbí, myšlenky na den apod. Musíme se naučit číst Bibli. To je také to, co říkal Ježíš v Nazaretě. My už víme, že přišel, že je Mesiáš, ale musíme vědět, co od nás chce, musí nám jeho slovo být jasné a musíme se tak nějak smířit s jeho slovem. Mnozí věřící ani Bibli pořádně neznají. To nám dnešní čtení připomíná.

Luk 4,38-44

Ježíš odešel ze synagogy a vešel do Šimonova domu. Jeho tchyně byla stižena vysokou horečkou........ Z mnohých také vycházeli zlí duchové a křičeli „Ty jsi Syn Boží“, okřikoval je a nenechával je mluvit, protože věděli, že je Mesiáš............. A kázal v galilejských synagogách.

Pro navázání malinko připomenu včerejší myšlenku. Zlí duchové častokrát vykřikovali „já vím, kdo jsi ty, ty jsi Mesiáš atd.“ Ježíš jim to zakazoval. Setkáváme se např. s vysvětlením, že zlí duchové si chtěli ověřit zdali je Ježíš Mesiáš. Nebo, že Ježíš nechtěl slávu od zlých duchů. Mockrát jsme si  vysvětlovali, že správný výklad spočívá v tom, že Ježíš chtěl vystupovat jako tesař z Nazareta, aby lidé dostali příležitost k opravě svého náboženství, aby se zamýšleli nad tím, co říká a na základě vlastního přemýšlení dospěli k tomu, že je Mesiáš. Zlí duchové nu chtěli jeho práci překazit vyvoláním předčasného hurá nadšenectví, kdy lidé (dav) pod vlivem špatných představ a předsudků o Mesiáši jsou neoslovitelní, nenapravitelní a neschopni učinit opravu svého náboženství (pokání). A ďábel ví, že právě to ukvapené nadšenectví je nejvíce zrádné a nebezpečné. V tom on je mistr. Často se stává, že tyto nesprávní interpretace lidé často čtou ve zbožných knížkách a pak jsou nepoučitelní. Dnešní text jasně hovoří o tom, že zlí duchové věděli, že Ježíš je Mesiáš. Ty různé interpretace svědčí o tom, že se Bible pořádně nečte. A Bibli bychom se měkli naučit pořádně číst. Také je fakt, že se lidé častokrát ptají, jenže jejich mozek pak neposlouchá. Oni navíc chtějí slyšet to „svoje“, potvrzení těch svých dosavadních názorů.  Dnes to už dovedu rychle rozeznat. Je třeba umět jasně položit otázku a pak zavřít pusu a dobře otevřít uši.  Mnozí lidé čtou Písmo sv. tak, že hledají právě potvrzení toho „svého“ (např. úryvek na den).Pak se z toho vyvine to, že tomu člověku je všechno jasné a přitom neví, že Písmu vůbec nerozumí. Bohužel je také nepoučitelný.  Ježíš chtěl židy varovat před neuváženou horlivostí (pro Mesiáše byly „připraveny“ uvítací ovace), chtěl je přivést k tomu, aby pořádně přemýšleli o Mojžíšovi a prorocích a proto vystupuje jako tesař z Nazareta a říká „až přijde Syn člověka“. Zřídka, jako např. „Dříve než byl Abraham, jsem byl já“, o sobě říká, že je Boží Syn  (v našem slova smyslu), při jiné příležitosti (Jan 10.kap.) „Za jaký dobrý skutek mně chcete kamenovat ?“ – „Ne za dobrý skutek, ale za to, že s rouháš, že říkáš, že Bůh je tvůj Otec.“ Ježíš z toho vykličkuje „Bůh lidi nazval svými syny.......“ všeobecným synovstvím. Ale Mesiáš , to neřekne nikdy.  Jedině až na soudu před veleradou Kaifášovi. Apoštolové věděli, že Ježíš je Mesiáš, ale nesměli to nikomu říkat. Zlí duchové věděli, že Ježíš je Mesiáš a právě naopak „reklamou“ chtěli překazit Ježíšovu práci (probudit v lidech uspěchanou, nekvalitní, špatně motivovanou vlnu nadšení, zbožnost, víru, co je největší a nerafinovanější ďáblovo pokušení). Ďábel nás žene do nevhodného způsobu boje s hříchem, pak si člověk „vyláme zuby“ a ďábel ho potopí. Místo toho, aby řekli, „Ježíši, pomoz mi se z toho vymotat, moje víra zřejmě není v pořádku, jinak bych nedělal hříchy“ tak naopak prohlašují „Já věřím, Ježíši, ty víš, že tě miluji atd.“ No, a pak se to zhroutí. Ježíš hovořil jako tesař a bez hurá nadšenectví kousek po kousku opravovat názory židů na Mesiáše a naučit je kousek po kousku pořádně rozumět Mojžíšovi a prorokům. To byl jeho plán. A ďábel, mistr pokoušení v tom Ježíšovi samozřejmě překážel jak nejlépe mohl. Výsledek takového předčasného nadšenectví je vidět z dnešního čtení. Ježíš musel odejít pryč z města, nenápadně se vyklidil. Petr přijde a říká „všichni tě hledají“ a Ježíš nevysvětluje proč utekl a neutrálně říká „také jiným městům musím hlásat evangelium o Božím království“. Jakmile se objevuje toto nadšení, Ježíš zmlkne, přeruší kontakt. Měli bychom si dát pozor, aby se nám nestalo něco podobného, když ukvapeně děláme předsevzetí. Pak se nadšení vytratí, vytratí se i myšlenka na Ježíše.

Luk 5,1-10

Na tom úryvku evangelia je krásně vidět důležitost toho, že musíme číst evangelia celá. Protože, kdybychom neznali evangelium sv. Jana, snadno bychom dospěli k závěru, že to, co jsme četli, je první setkání apoštolů (Šimona, Jana, Jakuba) s Ježíšem. Přitom právě z Janova evangelia víme, že už jsou to „staří známí“. jednak, že k jejich setkání už došlo před nějakou dobou u Jana Křtitele , který posílá Šimona, Jana, Jakuba, Ondřeje a Filipa, tu starou gardu a nejlepší ze svých učedníků, za Ježíšem. Pak jsou spolu svědky Ježíšova zázraku v Káně Galilejské. Pak ježíš začíná kázat, ostatní se rozejdou a rybaří dál. To dnešní setkání, je setkání starých známých, kde Ježíše přivítali jako někoho, s kým krásně poseděli na svatbě a s kým si také dobře popovídali o náboženství. Občas také zazpívali. Teď vidí Ježíše, vítají ho jako starého známého, nějaké top přátelské poplácání po zádech, tak co, jak se máš, to jsem rád, že tě vidím, atd. Šimone, já bych měl k tobě prosbu. Copak? Vidíš jaká je tady tlačenice, já raději budu kázat z tvé loďky. To je fajn, my si tě rádi poslechneme, vždyť už jsme tě dlouho neviděli. Ježíš káže a pak říká, hele, hoďte sítě do vody ! Petr ví, že Ježíš je tesař, říká si, zřejmě chce vidět, jak se chytají ryby, konec konců, kdybychom se octli někde na moři, taky by nás to asi zajímalo. Potom Šimon řekne, no víš, ale neuvidíš nic, celou noc jsme lovili a nechytili jsme nic. Ale když chceš, tak se přesvědčíš. A zátah je nadmíru velký, ryb plno, sítě se trhají, musí zavolat na pomoc i druhou loď. Petr si uvědomuje : Já tady zacházím s Ježíšem jako s kamarádem, a on je to Mesiáš. A proto padá Ježíšovi k nohám a říká „Pane, odejdi ode mně, já jsem hříšný, já si nezasloužím, já tady s Tebou jednám jako s nějakým kamarádem, plácám tě po zádech, já se omlouvám, já jsem si neuvědomil, kdo jsi“. „Neboj se, Šimone ! Hele a nechtěl by si chodit se mnou, pomáhat mi v práci? Lovit ryby?  Není důležitější lovit lidi?  Nechtěl bys?“ Šimon má obrovskou radost, že smí chodit s Ježíšem a nechává všeho. Proč si to říkáme ? My máme často tendenci přečíst, případně z toho evangelia dokonce si vytrhnout myšlenku na den, bez toho, že bychom ji zasadili do celkového kontextu a tím nám to prostě utíká. My musíme počítat s tím, že když čteme evangelium, musíme číst celé.

Luk 6,17-26.

Máme tady „Blahoslavení vy chudí ...........“. Jistě se dá na tento výrok udělat krásné kázání, ale jestli bude pravdivé a jestli obsáhne celou tu problematiku, ti je otázka. Dalo by se klidně říct „ano, člověk, který má starosti a který trpí a obětuje ti P.Bohu....“, tím jsme často „krmeni“, jsme toho plni, ale Boží plán to není, aby člověk trpěl. To nám uniká. A protože nemáme Bohu co nabízet, tak mu nabízíme jenom to utrpení. Říkám to takhle drasticky proto, že kdybych to říkal mírně, tak si to lidé pořádně neuvědomí. A důležité je, aby se člověk nad touto otázkou zamyslel. Jistě platí, že tehdy, když byl někdo zdráv, tak nešel za Ježíšem a vůbec se s ním nedostal do kontaktu. Leckteří nemocní pochopili Ježíše jen proto, že byli nemocní, šli za Ježíšem, aby je uzdravil, vyslechli kousek jeho kázání, částečně to zapustilo kořeny a oni pak začali uvažovat a chodit za Ježíšem dál. To sice platí , ale platí  také opak. Známe případ 10 malomocných, kde 10 jich bylo uzdravených a z těch deseti devět (po uzdravení) tj. 90% zapomnělo na Ježíše.Šli za ním jenom dokud byli nemocní. Nelze to nyní detailně rozebírat, ale je to pouze ukázka, že i dnes by to procento uzdravených, kteří by pak na Ježíše zapomněli, bylo dosti velké. Takže tady opravdu platí to „blahoslavení trpící“, jenže to není Boží plán. Všimněte si „blahoslavení když vás budou nenávidět, když vyškrtnou vaše jméno, jako proklaté kvůli Synu člověka.“ Tady nejde o to pronásledování, jak si ho my představujeme, ale o to, že budete mockrát nenáviděni, protože jste se dokázali rozhodnout, dokázali najít co je pravda, dokázali zaujmout své stanovisko a zaujmout stanovisko správné.  Důležitá zmínka je, že „stejně se chovali předkové vašich oponentů vůči prorokům“. Proroci nebyli chudí. Takový Eliáš nebo Elizeus, pro ně nebyl žádný problém obstarat si jídlo. Elizeus rozmnožil chleby a Eliáš mouku a olej. Jakmile člověk dosáhne určité úrovně, tak nemá starosti tohoto pozemského slova smyslu, proto nemůže být ani chudý. Co to tedy znamená to „blahoslavení chudí“ ? Lidé mohou být chudí v druhém slova smyslu. Jsou to lidé, kteří vidí sami sebe, kteří nejsou spokojeni se sebou a chtějí na sobě pracovat, kteří chtějí opravit svůj „program“, svůj způsob myšlení. To jsou ti lidé, kteří jsou blahoslavení. Tohle je příliš náročná věc na vykládání, tohle je jakoby taková výzva Ježíšova. Boháč může být i ten, co nemá co do úst, ale je spokojen se sebou, se svou zbožností, s tím, jak se modlí, jak věří, jak všechno obětuje P.Bohu. To je boháč v duchovním slova smyslu. Chudý je ten, který vidí chyby ve své zbožnosti a který tu svou zbožnost dál opravuje a případně, když je třeba, tak nevhodné forma zbožnosti opouští a nahrazuje je formami jinými, dokonalejšími. K tomu celá ta pasáž směřuje. Já nechci tímto celou tu pasáž vysvětlit. Je to pouze rada, abychom se zamysleli nad spokojeností se sebou, nad bohatstvím pohledu na sebe. Právě ten, který rád přemýšlí a uvažuje o sobě, vidí před sebou celou řadu problémů, které by rád vyřešil. Saduceové bylo bohatí i finančně, ale farizeové byli lidé, kteří neměli tolik peněz, ale měli své představy, které jim nikdo nevzal a které nebylo možné jim nijakým způsobem dostat z hlavy. Byli to boháči ducha Je tady také relativita pohledu. Blahoslavení chudí duchem, kteří vidí, co je potřebné ještě na sobě udělat a ve skutečnosti jsou velice (po duchovní stránce) bohatší než ti, kteří jsou se svou zbožností a vůbec spokojeni. Upozorňuji, že nelze toto kázání považovat za vyčerpávající řešení, ale důležité je, abychom si zvykli se modlit také za to, aby nám Bůh pomohl ukázat, co je mým bohatstvím, za čím mám jít, jak se vymotat z té spokojenosti sám se sebou. Tohle je velice důležité. Pakliže člověk na to nezapomene, začne duchovně růst, uvidí spoustu chyb, které dříve neviděl. Bude si připadat daleko chudší ne proto, ne proto, že by mu chyby přibyly, ale proto, že je začne vidět. Když je však bude vidět a bude vědět, co má dělat, začne se rozvíjet a bude se stávat bohatším po stránce duchovní a pakliže tento růst bude dostatečně stabilní, pak mu Bůh začne požehnávat i po stránce hmotné. To je také v Bibli slíbené. Je to však ale až od určité hranice. Je mi jasné, že to, co jsem řekl, je dosti abstraktní. Přemýšlel jsem, zdali vůbec o tomto problému mám hovořit. Nezapomeňme, že Ježíš když tohle říkal, tak ten mítink trval i celý den, nebo víc a pak to ještě zájemcům (učedníkům) vysvětloval, prodiskutovával. Misí nám zatím stačit, když si to, co jsem říkal, připustíme a začneme se o to zajímat a prosit Boha, abychom sami sebe začali lépe chápat, než doposud.    Pozn.: Jistě, že určitou roli v této problematice  hraje i pozemské bohatství. K tomu je však nutné pochopit „bohatého mládence“, povolání celníka Matouše, proč Lazar, přítel Ježíšův mohl být bohatý a jiné. Souvisí to také s dnešním kázáním.

Luk 6,27-38

Je to část Horské řeči. Dá se o tom krásně mluvit. Jenže toto není naprosto primitivní text. Je dobré si uvědomit, že toto je úryvek z rozhovoru, který trval minimálně několik hodin, pak ještě byla vedena rozprava s učedníky, jenom s učedníky a když my si to takhle přečteme, musíme počítat s tím, že vlastně tomu pořádně nerozumíme. Na první pohled to vypadá hezky. „Milujte své nepřátele!“ A myslí to P. Ježíš opravdu doslova? Ale zkus to dělat opravdu a najednou zjistíš, že to není tak jednoduché. Zkus to dělat a zjistíš, že to nejde. A tak člověk řekne „to nejde“, vyzpovídá se a myslí, že je to pořádku. Jenže, až tomu budu rozumět, musím se snažit, ne prostě tohle to se přinutit dělat, ale musím najít k tomu druhému správný vztah a potom to půjde snadno. Tak, jako se malé dítě učí chodit, musíme se učit mít vztah vůči lidem, musíme se učit vyřešit problémy. Tady nejde jenom o to, ano, nechej se fackovat a je to v pořádku. Ne. Tak např.už pro toho, kdo chce tomu pořádně rozumět – tomu dnešnímu úryvku – je nutné, aby si vzal Matoušovo evangelium a tam 5.,6.,7. kap. se téhle té problematiky dotýká. Tam je: „Milujte své nepřátele !“ Předtím je: „Když tě někdo udeří na pravou tvář, nastav mu levou, když ti bere plášť, dej mu i sukni!“ Jenže dobrý čtenář evangelia tady začne větřit, že situace je tak trošku složitá. Ježíš např. utekl a nenechal se fackovat. Když ho chtěli v Nazaretě shodit se skály, tak se nenechal shodit. Odešel. Když ho fackují na veleradě, tak říká: „Jestliže jsem něco špatného řekl, tak mi to dolož! Pakliže ne, jakým právem mně mlátíš?“ Tohle ovšem jen dobrého čtenáře zarazí a přiměje k přemýšlení. Dobrý čtenář začne uvažovat. Ježíš např. říká: „Když vás budou pronásledovat, utečte!“ Čili, už tohle to je otázka. Nechat se fackovat? Kdo tě udeří do tváře, nastav mu druhou a utečte, to jsou vlastně dvě protichůdné instrukce. My musíme počítat s tím, že ten text evangelia se nám někdy může jevit jednou tak a podruhé onak jenom proto, že mu špatně rozumíme. Teprve tehdy, když tomu budeme rozumět, tak nám evangelium bude hrát ze všech stran. To je těžko vykládat.  Např. „Co chcete, aby druzí činili vám, čiňte vy jim“, tohle to není prostě líbivá politika. Z Matouše můžeme vyčíst, že např. to je recept, jak vytvořit normy pro mezilidské vztahy. Tam je něco zcela jiného, než tam hledíme my. Samozřejmě uděláme si třeba pohled na toho Davida. Saul ho pronásledoval atd. A teď se podíváme do problematiky starého carského Ruska. Tam byli katolíci, byli tam řeckokatolíci, byli tam pravoslavní. Car byl hlava pravoslavné církve a tak dost ostře postupovala proti katolíkům. Čili slepá poslušnost by řekla, přijmu také to, co mi císař pán nařizuje. Čili, budu věřit pravoslavně. Zrovna tak tady zase císař pán František Josef byl katolické apoštolské veličenstvo a tak docela snadno my bychom mohli říct a ono se tím také argumentovalo, - to je císař pán z Boží milosti, ty ho musíš pěkně poslouchat. A lidé, kteří se báli přemýšlet, museli pěkně přikyvovat a stávali se z nich slaboši, kteří nerozeznají pravdu. A že se nečetla celá Bible, celá ta souvislost, kde např. se nečetli ty dnešní pasáže, které to řeší, tak tím způsobem vznikali slaboši, lidé, kteří nerozeznali znamení doby, lidé, kteří nerozeznali, že se blíží na celý svět pohroma, kteří nevěděli, že se blíží 1. a 2. svět. válka, že se blíží ta situace, o které my říkáme „těch 40 let“ atd. To je zákonitý důsledek toho, že ti lidé, kteří chodili do kostela  nečetli evangelium. Jistě, leckomu se to může zdát jako demagogie. Když neumí číst evangelium, nebudu mu to vyvracet. Ale např. Když budeme číst Mt 5,6,7 „nastav tvář“, u Lk 17 ale najednou vidíme „zhřeší-li proti mně bratr, mám odpustit sedmkrát“ A jinde (Mt 18) Ježíš říká: „Když zhřeší a řekne, odpusť, tak odpusť 77x!“ Čili např. to „nastav tvář, když tě udeří do jedné, nastav druhou“, tak podle Lukáše doslovný text, jak jsme četli  tu 17. kap. říká: „Až když řekne, odpusť, když uzná svoji chybu, není třeba se vracet, není třeba v sobě řešit problém nedořešených sporů“. Jsme ovšem u otázky, když to „odpusť“ neřekne. Zase je na to Ježíšova odpověď, celá Mt 8. kap. „Když proti tobě se někdo prohřeší, ty mu musíš věc vytknout. Když uzná chybu, získal jsi bratra. Když neuzná chybu, budiž jako pohan a publikán! Pozor! To ovšem znamená celou tu věc si přečíst a to znamená výrazné přerušení kontaktu, čili velice tvrdý trest pro lidi, kteří se nepřizpůsobí kolektivu. Takže poctivý čtenář tohle to musí znát a musí umět rozeznat, že např. tohle to „nastav tvář i druhou“, že vlastně podle Lukáše je, když on řekne „já jsem udělal chybu, odpusť“. Když neřekne, je tady ta instrukce, je to Mt 18. kap. „Řekni mu to. Když tě poslechne, získal jsi bratra. Když tě neposlechne, vezmi si jednoho nebo dva svědky! Když tu chybu udělá znova, napomeneš ho, když tě neposlechne, řekni církvi. Celá církevní obec ho upozorní na danou chybu, a když neposlechne celou církevní obec, tak jako pohan a publikán!“ Přerušte s ním kontakt. Žádná podpora v nezaměstnanosti atd. Nikdo mu nedá práci. Ono tohle to vypadá velice drasticky, ale když se to domyslí, je to perfektně vyřešená věc. A to jsou Ježíšova slova. Je samozřejmé, že tyhle věci lidé neznají, a měli by je znát. Měli by je znát aspoň doma, abych tak řekl, pro kuchyňskou potřebu.  Je spousta rodin, ve kterých dochází k různým konfrontacím. A ti lidé, kteří neznají tu Mt 18. kap. a Luk 17. kap. a znají jenom tu 6. kap., tak se snaží tomu přikyvovat a snaží se to přejít. A teď z té jejich povinnosti, z povinnosti lidí, kteří neznají správné řešení, platí řešení primitivní, to, co je tady „ano, musíš si to nechat líbit.“ Když budeš pořádně přemýšlet, tak se můžeš bránit. Ale když to neznáš, můžeš si říkat, že žádné střádání hněvu, žádné střádání všelijakých těch křivd. Že to potom vybouchne v tom smyslu, že obě ty strany, řekněme manželé, oba si myslí, že ten druhý je špatný a teď si de facto střádá všechny ty křivdy z jedné strany a ten druhý si to střádá taky. Takže každý má celou řadu, celé to účetnictví chyb toho druhého, se kterými se potom musí pracně vypořádat. Ano, pakliže to nedokážeš číst pořádně, musíš s tímhle tím účetnictvím počítat, musíš počítat s tím, že ten druhý má zrovna tak výhrady proti tobě a musí to obě strany pěkně snášet. Pakliže to budeš znát, budeš vědět, jak se z tohoto účetnictví křivd dostat. Ale znamená to, pořádně tu Bibli číst. A zamýšlet se nad sebou.  Takže zatím nebudeme řešit konkrétní situaci, víme, že u Ježíše ta věc – jednak ten výklad (Mt 5,6,7. kap.), že to byl mítink, to nebylo kázání, ale celá řada rozhovorů, které trvaly aspoň den. Pak je druhá řada, druhý mítink s učedníky (Mt 18. kap., která také nebyla pěti minutovým kázáním). A je tady ještě ta připomínka, která také byla na jednom mítinku, jiném, jenom pro učedníky, ta Luk 17. kap. Teprve tyto tři bloky dohromady nám dávají správnou představu a proto je musíme číst dohromady. Pokud to nemáme dořešeno, tak nesmíme dopustit narůstání vzteků a vytváření toho účtu křivd, účtu toho, co mi ten druhý dělá, protože to zkresluje náš pohled. Takže ten primitivní pohled je v tom, ano, oženil jsem se a moje žena je – no špatný člověk. Ale musí počítat s tím, že ona mě vidí zrovna tak a toto si může myslet o mně také, musím počítat s tím, že se musím naučit dívat na ženu i na sebe kriticky. A tady jsme u té věci „co chcete, aby druzí činili vám, čiňte vy jim!“ To není líbivá politika. Ale až já na té své ženě (nebo příteli) uvidím chybu, tak musím říct, jak se má zachovat čili já pro ni musím udělat radu. Ale když já tu radu budu mít formulovanou, než jí (mu) řeknu, začnu ji sám zkoušet a častokrát se zjistí, že ty moje rady nevedou nikam, že je nelze dodržet. Čili, rada, kterou by jenom chtěl dát druhému a neodzkouším ji, tak tato rada není dobrá a musím ji stáhnout a musím hledat řešení, které já budu formulovat, jakožto požadavek toho druhého. Napřed si to odzkouším a až uvidím, že to jde, potom to bude pravidlo závazné pro obě strany, když ten druhý má aspoň kousek dobré vůle. Tímhle způsobem se jednak vyřeší to konfliktové účetnictví a za druhé se nastaví,,aspoň v určité oblasti, způsob soužití, které už v další době přestane vytvářet ten pocit křivdy na obou stranách. Je to velice úzký pohled na celou věc. Je mnoho lidí, kteří se zpovídají „byl jsem nelaskavý na svou manželku (manžela)“ atd. Kdyby se tohle dělalo, spousta těch hádek by zmizla. Jednou za mnou přišlo několik přátel a řekli mi, že se dohodli, že budou spolu jednat podle určitých pravidel. Byli mezi nimi lidé, kteří do kostela vůbec nechodili. Tito lidé se dohodli na tom, že si všechny věci budou vyříkávat. Pakliže nebudeme mít pravidla hry mezi těmi nejbližšími (ta výzva samozřejmě platí obecně), tak se nedostaneme ani o krok dále. Ta pravidla hry se právě vytvoří tím „Co chcete, aby druzí činili vám, čiňte vy jim“. To je způsob jak najít objektivní normu pro daný kolektiv, který může být různý. Každá rodina by si měla zavést takováto pravidla hry. Pakliže si zvyknu na tento způsob řešení konfliktních situací, tak potom, když mládenec z jedné rodiny si vezme dívku z jiné rodiny, kde ta pravidla hry budou jiná, ale přitom na obou stranách budou zvyklí ta pravidla dodržovat a stanovit je, pak ti lidé si vezmou z obou stran to, co je na té či oné straně dobré a dají si dohromady svůj kodex soužití. Ve skutečnosti se to velice často děje obráceně a důsledky známe z rozvojových statistik. Nejdříve je ohromné nadšení, pak každý začne vykládat, jaké to bylo dobré u nich doma, samozřejmě to nejde dohromady atd. Je to jenom kvůli drobným kuchyňským tahanicím, které lidé nejsou schopni nebo ochotni řešit. A proč? Protože v kostele se častokrát na tuhle konkrétní situaci zapomíná. Ano, měj správné požadavky na toho druhého, ale vyslechni také požadavky jeho...

Luk 6,39-45

Ježíš řekl učedníkům přirovnání : Může vést slepý slepého? Nepadnou oba do jámy?  Není žák nad učitele, když se dokonale vyučí, bude jako jeho učitel. Jak to, že vidíš třísku v oku svého bratra, ale trám ve svém vlastním oku nepozoruješ ? ....Každý strom se pozná po ovoci.....Dobrý člověk vydává z dobré pokladnice svého srdce, ale zlý ze svého vydává zlo....

Tady je víc myšlenek a zamyslíme se nad některými. Tak v 1. řadě : Není žák nad učitele, ale když se dokonale vyučí, bude jako jeho učitel. Toto neplatí, řekněme, v lidských oborech. Samozřejmě, že většinou to platí, že ten učitel toho ví víc než žák, ale víme ze života všelijakých těch géniů, že toho uměli hodně moc už jako malí kluci. Např. historka ze života Gausse. Byl to malý chlapeček. Pan učitel chtěl něco dělat a aby ho žáci nerušili, dal jim sečíst čísla od 1 do 100. Než se stačil usadit, malý Karel Gauss zvedne ruku a hlásí výsledek. On totiž přišel na takový trik, že 1+100=101, 2+99=101, tak 101 násobil 50. proč tohle říkám ?  Někdy může být žák nad učitele v profánních věcech. Ale v náboženství, tam to neexistuje, když Ježíš je učitelem, protože Ježíš je Učitel se 3 U, který je odborník. Jedině Ježíš byl v nebi, jedině Ježíš se účastnil s Otcem na tvoření světa  i na tvoření lidské psychiky. On to nevyčetl z knihy. Ježíš je perfektní psycholog, protože byl spoluautorem lidské psychiky a Ježíš je perfektní překladatel, dovede mluvit lidskou řečí, protože s matkou mluvil mateřštinou, ale s Bohem  Otcem komunikovali , tam to musíme nazvat otcovštinou, řečí nebešťanů, ale které my namůžeme rozumět. A Ježíš je tady jedinečný učitel i v tom, že se může vmyslet do naší mentality a přeložit to, co pro Boha je samozřejmostí a pro nás je nepřístupné, tak jediný Ježíš pro nás může volit  vhodnou metodu vysvětlení.  A tady jsme u věci, na kterou se zapomíná, že málo lidí se zamyslí nad tím, jak určité problémy řeší Ježíš. Spíš se čtou nějaké zbožné knížky, kde to někdo tzv. vysvětlil. A to je velká chyba. Mohlo by se to zdát přehnané, ale fakticky není žák nad učitele. A každý spisovatel zbožné knížky je žákem Ježíšovým. Myslíte si, že Ježíš opravdu to evangelium nedovedl nechat napsat, aby bylo srozumitelné? Nám určité pasáže jsou nesrozumitelné, protože my máme v sobě bariéry, překážky. Když je nám něco nestravitelné v Bibli, tak místo toho, abychom se snažili vyřešit ty bariéry, hledáme vysvětlení. A tady už to není žák nad učitele, tady už to nabývá docela jiného významu. A musíme si uvědomit,  že ten drastický význam tato věta má. Vzpomeňte si, jak Ježíš, kterého apoštolové mají velmi rádi, jsou o něm přesvědčeni, že je Mesiáš, říká, jdeme do Jeruzaléma, Syn člověka bude vydán, bude zabit, tak mu Petr říká, kdepak......., jako by Ježíš byl malý kluk. U sv.Petra silnější slovo mají rabíni, než Ježíš. A tady ta věta nabývá už opravdu hrozivého významu. Není žák nad učitele. Když se dokonale vyučí, bude jako jeho učitel. O této druhé větě teď mluvit nebudeme, ta je ještě dalekosáhlejší. Vzpomeňte si na 10.kap. Sk.ap.. Sv.Petr má zjevení, kde slyší hlas, zabíjej a jez ! A Petr říká : „Ani za nic, Pane, dosud nic nečistého jsem nejedl.“ A to byla výzva, aby už konečně přešel na NZ. Tak, kdo je tady víc? Sv. Petr nebo Ježíš?  Takže – není žák nad učitele – je velice aktuální. A kéž v nás by bylo jen tak málo překážek, jako ve sv.Petrovi a ve sv.Janovi, miláčkovi Páně ! I tam byly ty zábrany, pro které neprobíhala komunikace mezi člověkem a Ježíšem. Myslíte si, že my ne ? My jsme jenom zvyklí sami sebe ujišťovat tím, že proklamujeme, v  tebe věřím, v tebe doufám, tebe nejvýš miluji. Ale zatím jsme se s Ježíšem nesetkali. Takže si nemůžeme myslet, že jsme lepší než sv. Petr a Jan. Musíme počítat s tím, že toto v nás může být, my bychom toto měli najít, být schopni to detekovat a vyřešit. Takže ta věta, není žák nad učitele, je pro nás nesmírně aktuální. My sice nemáme možnost konfrontovat svoje názory s Ježíšem, ale máme napsány Ježíšovi názory v evangeliu, naučit se ho číst a souhlasit s ním, rozumět mu, teprve na základě porozumění Ježíšovu evangeliu chápat, protože Ježíš je perfektní učitel, psycholog a znalec lidské řeči. Např. běžně se nepoužívají podobenství. A když ano, tak pokroucená. Proč nepoužít ta podobenství tak, jak jsou v evangeliu ? To je vyloženě perfektní didaktická technika. My jsme zvyklí na : otázka, odpověď, otázka odpověď, slovní definice. Takže není žák nad učitele, netýká se to toho ? Je tady ještě ta malá větička : Strom se pozná podle ovoce, ale hlavně to, že jeho ústa (člověka) mluví to, čím přetéká srdce  (dobré nebo zlé). Často člověk řekne, já jsem se spletl, atd.  Já vím, já tomu rozumím, říká to jinak, ale já tomu rozumím. Ba ne, řeč často prozrazuje jen vlastní myšlenkový tón. Člověk si myslí, že se přeřekl, ale ve skutečnosti mluví tak, jak je navyklý myslet. Samozřejmě, někdy se může splést, ale nejde vždycky jen o omyl. Často v nestřežené chvíli se prozradí, pak řekne, já jsem se spletl. Ne, ne. Mnohokrát lidé věcem nerozumí. Např. ta otázka, proč jdeš ke zpovědi, přijímání, spousta lidí správně neodpoví. Ale myslí si, že je vše v pořádku. Protože nejsme zvyklí o věcech pořádně přemýšlet. Jsme zvyklí říkat prázdná slova. A pakliže nedovede někdo věc vysvětlit, tak té věci nerozumí, protože ústa mluví tím, čím přetéká srdce.  A když ústa jsou „vyschlá“, tak to je vyschlé i srdce.  A tím není řečeno,  že když jsou ústa plná krásných slov,  že srdce přetéká, protože je mnoho nekvalitních názorů, ale ten člověk si myslí, že je všechno v pořádku. Ta věta, že ústa mluví to, čím přetéká srdce, ta má svoji velice vymezenou platnost. To nemůžeme říct na všechno. když má někdo chviličku nadšení atd., hurá. To máte problém u židů : „Hosana Synu Davidovu !“, no a necelý týden na to : „Ukřižuj! “Tam ta ústa mluvila, čím srdce přetékalo, ale to srdce bylo nestálé, chvilkové, povrchní. A chvilku ústa tak  a chvilku onak. Hlavně bude dobré se zamyslet nad tím : Není žák nad učitele ! A my máme učitele Ježíše. Evangelium není psáno člověkem, který by byl sklerotik a potom zapomene vysvětlit evangelium. Evangelium není psáno člověkem, co si něco nastudoval z příručky a snaží se co nejučeněji to popsat. Ježíš je perfektní Učitel. Tak je potřebné vypořádat se svým vztahem vůči evangeliu a učit se evangelium číst. Není to snadné.

Luk 6,39-49

Ježíš řekl svým učedníkům přirovnání: Může slepý vést slepého? Nepadnou oba do jámy? Není žák nad učitele..........  Jak to, že vidíš třísku v oku svého bratra,........  Dobrý člověk vydává z pokladnice svého srdce dobro, ale zlý člověk vydává zlo. Jeho ústa mluví to, čím přetéká srdce.

Když jsem uvažoval o tom, o čem budeme hovořit,bal jsem dost na rozpacích. Ty problémy, se kterými se setkáváme v dnešním čtení, je celá skupina, tak těžko vyhmátnout celý obsah toho dnešního úryvku. Jistě, mohl bych začít hovořit o takovém tom dominujícím tématu. Kousek si řekneme, ale potom si řekneme kousek z té problematiky další, která souvisí s četbou Bible vůbec. Kdybychom vzali např. jenom to dnešní evangelium, tak můžeme udělat překrásné závěry. Jak to, že vidíš třísku v oku svého bratra a ve vlastním oku trám nepozoruješ ? Může se i z této věty udělat kázání, abychom si nevšímali chyby jiných. Říci, že to je správný závěr nebo nesprávný závěr ? Právě jsme tady u té problematiky. Podíváme se napřed, jak celou tu otázku řeší Matouš. Ale jak jsme si říkali : Stojí za to přečíst si to, co říkají evangelisté vůbec (kteří hovoří o jedné a téže věci). Tak to, co jsme četli, je Luk 6. kap., ale teď si přečteme Mt 7. kap., je to podobná pasáž, která nám tu věc objasní podrobněji: Nesuďte, abyste nebyli souzeni! Neboť jakým soudem soudíte, budete souzeni i vy. Jakou měrou měříte, bude i vám naměřeno. Jak to, že vidíš třísku v oku........Nedávejte svaté věci psům, Ani perly neházejte před svině ! Aby je nepodupaly nohama a neobrátili se proti vám. Všimněte si,že tady u toho vlastně máme 2 instrukce : Neodsuzuj a ta druhá zase říká, dej si pozor na to, s kým mluvíš, čili neházejte perly sviním. Takže, když si vezmu tu třísku – jak to, že vidíš třísku v oku svého bratra, ale trám ve svém nepozoruješ, znamená to : dej si pozor, neodsuzuj ! Ale neházej perly sviním, dej si pozor, posuzuj ! Jak teda, když chceme dostat celkový význam toho dnešního textu, jak postupovat ?  Pozor, neposuzuj ukvapeně ! Já musím najít oba ty výrazy, každý z těch výrazů má více významů a já musím  u těch dvou celků dostat společný význam. Neposuzuj proto, že ti to dělá dobře, neposuzuj proto, aby jsi se vytahoval na toho druhého, nesnaž se hojit svoje mindráky tím, že budeš ukazovat na chyby druhého. To je ta první část. Ale ta druhá číst mi říká, pozor na lidi, pozor na to, s kým mluvíš ! Dej si pozor na to, s kým mluvíš ! Ty musíš toho člověka ohodnotit, ty se musíš naučit hodnotit lidi kvalitním způsobem ! Ty musíš pochopit toho druhého. A až když ho poznáš, můžeš s ním otevřeně mluvit. A nebo se taky budeš muset uzavřít. Čili u toho Lukáše, je to čtení, dalo by se říct, takové zjednodušenější a u Matouše  máme čtení pro čtenáře, kteří čtou podrobněji. Samozřejmě, kdybychom chtěli o této problematice podrobněji hovořit, tak snadno bychom tady byli hezky dlouhou dobu. Stačí nám zamyslet se nad touto otázkou. Když já chci číst evangelium, musím si přečíst nejenom v našem případě u Lukáše, ale také, co říkají i jiní evangelisté. To je jedna věc. Druhá věc je : Každý výrok připouští několikero verzí. My si sáhneme po té verzi, která se líbí nám, ale tam, kde se tyto výroky evangelia setkávají a častokrát vypadají jakoby v rozporu, nás to musí vést k tomu, abychom pro každý z těch výroků našli takový výklad, který pro každý z těch výroků platí. A dohromady to platí také vcelku. Tohle to povídání je dost abstraktní, ale mockrát jsme o té věci hovořili, takže nemá smysl to znova uvádět, uvádím to jenom jako ukázku. Primitivní čtenář bude číst toho Lukáše a řekne: „Jak to, že vidíš třísku ........“ Udělá z toho závěr: „Já nesmím kritizovat druhého“. Je to primitivní závěr. Člověk, který se dál nedostane, musí se tímhle závěrem řídit. Pečlivější čtenář řekne : Jak to, že vidíš třísku v oku svého bratra, ale.........Čili, když vidíš chybu na tom druhém, budiž pro tebe výzvou k tomu, abys udělal revizi toho, jak ty sám vidíš svět kolem sebe. Když vidíš chyby na druhém, zamysli se nad chybami druhého, ale pak je hledej a najdeš je u sebe ! Chyby druhého jsou pro nás výzvou. To je ten podrobněji čtoucí čtenář. Ano, jsou zde chyby, já se nebudu dívat spatra na toho druhého, ale ten druhý ať je mým zrcadlem, ať mně na to upozorní. On dělá ta chyby, on je nevidí, a tak začnu nad sebou přemýšlet a najdu tytéž chyby, také zjistím, že jsem je neviděl. A chyby toho druhého mi otevřou oči. Čili tohle to je vrcholní pochopení celé té věci a když ovšem čteme toho Matouše, tak tam uvidíme: „ano, ty musíš druhého posuzovat také, ty nemůžeš s tím druhým zacházet s každým a nemůžeš mu říct všechno, co si myslíš.“ Ježíš sám říká apoštolům: „Mám vám mnoho co říci, ale nemůžete to snést“. Zrovna tak, když čteme evangelium, musíme počítat s tím, že evangelium je psáno tak, že jenom ten, kdo se chce dopátrat, se postupně doví. Mockrát jsme si říkali o tom, že Bible je kniha, aspoň z části zapečetěná, zašifrovaná. My musíme při četbě Bible vycházet z toho, co nám je v dané chvíli jasné. My to musíme začít dělat a tím,, že to začneme dělat, se ta situace začne objasňovat. A Bible nám postupně začne být jasná. Je naprosto nesprávné vybrat si nějaký text a říct, tak, to je moje myšlenka na den. A další den si vzít zase něco jiného a zase z toho budu mít myšlenku na den. To nikam nevede. Já musím tu Bibli číst soustavně. Dneska náhodou ta určitá myšlenka  je i v tom 1.čtení i v evangeliu. V sítu, kterým se třese, zůstane smetí. Právě tak zůstane vina na člověku, který je prozkoušen. V peci se osvědčí nádoba, která je hrnčířem dobře udělána, ta vydrží. Když je špatně udělána, tak se může třeba rozpadnout. Strom, jak je pěstěn, dává ovoce. Jak člověk myslí, podle toho jedná. Nechval nikoho, dokavaď ho nevyzkoušíš ! Tady v té knize Sirachovcově máme celý ten rozsah myšlenek, jak jsme si říkali u Matouše. A toto je nutné dosadit, i když budu číst i toho Lukáše, pakliže ho chci číst úplně, vezmu si Lukáše, přečtu si, najdu si u Matouše a najdu tam hned to, co máme v tom 1. čtení. Vybírej si přátele, každému buď ochoten pomoci. Z chyb každého se uč ty sám. Neříkej, on je hodný. Nedělej z toho druhého, na kom vidíš chyby, světce, ne, ber ho jaký je. Ale počítej s tím, že to, co dělá on a ty to na něm vidíš, že on může zrovna tak vidět tebe, že i ty sám se jemu můžeš jevit zrovna tak hříšný. Čili, chyby druhého ať jsou výstrahou pro tebe být kritický k sobě i k druhému. Když budu kritický k sobě, nebudu se vyvyšovat, když uvidím chyby na druhém, protože chyby druhého jsou pro mně zrcadlem. A pakliže půjde např.o někoho, kdo musí rozsoudit druhého, což je např. když ke knězi přijde někdo s nějakou prosbou o radu, kněz musí toho člověka posoudit.Ale zrovna tak je to např. mládenec , který se hodlá ženit a který si má vybrat nevěstu, on musí posoudit tu svoji nevěstu, on si musí uvědomit, co ten budoucí partner je. Nemá smysl vybírat si podle hezkých slov, má si vybrat děvče podle toho, aby bylo kvalitní, ne podle toho jak je našminkovaná, jak umí tancovat, ale podle toho jakou má povahu. Podle toho jakou já budu mít povahu, podle toho poznám toho druhého. Proto je tolik nešťastných manželství, protože každý jde do toho manželství s velkou láskou, je přesvědčený, že ta láska všechno zachrání a ve skutečnosti, když on nezná problematiku člověka, tak si snadno vybere partnera, který za moc nestojí. Proč si ho vybere ? To je zrcadlo toho : vybral jsem si, kdo se mi líbí. A že se potom hádáme ? Je znamení že jsme nedořešili ty vztahy. Čili to posuzování toho druhého je nutná věc. „já nesmím druhého odsuzovat“. Ale když mu mám pomoci, když je to povinností mého úřadu a zrovna tak rodiče, když mají dítěti pomoci, když mu mají ukázat jak se má zachovat v kritické situaci, tak musí tu situaci znát také. Oni musí znát problematiku toho dítěte, oni si musí vzpomenout na to, jak se chovali oni. Na jedné straně být shovívaví, zas na druhé straně, musí tomu dítěti říct, dát mu takovou radu, aby se vyhnulo těm chybám, kterých se rodiče dopustili. Čili to 1.čtení mám říká : V sítu, kterým se třese, zůstane smetí. , ale proč to dávám do síta ? Abych id sebe něco oddělil, abych od sebe oddělil to, co mi propadne – jedna věc a to, co nepropadne, je druhá věc. Čili ten druhý mně naučí zacházet s tím sítem hodnocení člověka. Já musím zatřást, při pohledu na druhého, tím sítem pohledu a musím zatřást také při pohledu na sebe. A je to práce těžká a právě chyby druhých nás mají mobilizovat, abychom počítali s tím, že člověk dělá chyby a neví o nich. Když já se na chyby jiného budu dívat „ano, nemám soudit“, snadno  zůstanu v té představě, že já jsem dobrý a že dobrý člověk neodsuzuje ty druhé, ono to vypadá hezky, ale není to řešení. Ne. Sítem se při poznání situace musí pořádně zatřást. Sítem na druhé i sítem na sebe. Když budeme používat síto na sebe, nebudeme odsuzovat toho, kdo dělá chyby. Ale pakliže půjde o mládence, který se bude ženit, nebo o rodiče, kteří vidí, s jakými kamarády se jejich dítě setkává, tak tomu dítěti musí pomoci tím sítem zatřást. My musíme zatřást sami se sebou, i když čteme Bibli a čteme ji nekvalitním způsobem. Samozřejmě je to povrchní, neúplné, ale ta představa toho síta na druhého i na sebe stojí za to a doporučuji právě to 1. čtení (Sir., 27.kap.  a Luk 6. nebo Mt 7.).

Luk 7,11-17

Ježíš šel do města, jmenovalo se Naim. Šli s ním jeho učedníci a veliký zástup. Když se přiblížili k městské bráně, vynášeli právě mrtvého, byl to jediný syn a jeho matka byla vdova........Když ji Pán viděl, bylo mu jí líto a řekl :  „Neplač !“ přistoupil k márám, dotkl se jich, ti, kteří je nesli se zastavili a řekl : „Mládenče, pravím ti, vstaň !“........ Veliký prorok povstal mezi námi a Bůh navštívil svůj lid. .........

Věc známá z biblické dějepravy už ze školních let. Ale málokdo si např. všiml, že toto je jeden z velmi – velmi mála zázraků, kdy Ježíš uzdravuje, aniž je o to žádán. Normálně to bylo tak, že člověk musel Ježíši říct, co chce. Znázorníme si to. Když přišel k Ježíši kulhavý, Ježíš neřekl, já vím, že ty kulháš, ty chceš chodit rovně. Musel pěkně říct, Ježíši, já kulhám, uzdrav mně. A když přišel koktavý, Ježíš počkal, až to ten koktavý poví. Tady nejde o nějaký truc, ale o něco jiného. Mockrát jsme o tom hovořili, že člověk rozhoduje o tom, zda bude, nebo nebude Boží dary přijímat. Člověk rozhoduje o tom, zda tomu, co čte v evangeliu a tomu, čemu rozumí, zda to odmítne nebo přijme. Tady je ta životní výhybka k udělení dalších darů. Jistě, jsou místa, na která potřebujeme Boží pomoc, ty různé dary – pomáhající milost atd., ale rozhodující není to, co jsme dosud nedostali, ale to, co už máme a jak s tím hospodaříme. Proto Ježíš zdůrazňuje nutnost, aby člověk o to požádal. Tento zázrak je jeden z velmi mála, kdy Ježíš není žádán a přesto uzdravuje. Proč ?  Chce nám dát najevo, že není Božím zájmem, aby člověk trpěl, ale aby se rozvíjel, ale člověk musí na rozvoji své osobnosti spolupracovat. A proto přicházejí nezdary a nemoci, aby se člověk naučil Boha brát vážně a spolu s Bohem na sobě pracoval. Tento zázrak jakoby říkal, podívejte, copak bych nemohl uzdravit všechny ? Já bych chtěl uzdravit, ale cílem je, aby vy jste splnili to, co já požaduji, aby vy jste začali dobře přemýšlet, uvažovat, aby vy jste se začali rozvíjet, spolupracovat se mnou na výstavbě své osobnosti. To 1. čtení zase je samozřejmé, sice méně známé, leckdo kolikrát i pod vlivem katolické literatury si myslí, že Eliáš je osoba opředená mýty atd. Eliáš opravdu tohle to dělal a to je, pakliže chceme brát Bibli jako takovou, musíme Eliáše brát taky jako skutečně existujícího. A co je na tom Eliášovi typické ? Bůh si ho vyvolil, to je pravda, ale proč ? Protože Eliáš se nevzdal, zakousl se do problému. Ten chlapec umřel normálně, Bůh řekl Eliášovi, hele, jdi tam a udělej to. Ale mnoho věcí Eliáš dělá ze své vlastní iniciativy, aniž by mu to Bůh řekl. Chlapec té vdovy zemřel. A ona říká, tak ty mně chceš připomínat mou vinu a usmrtil mi syna, proto jsi přišel ke mně ?Ovšem v hebrejštině mohlo bát – nechal mi umřít. Těmi překlady se to může změnit, ovlivnit. Eliáš neslyší Boží hlas, aby chlapce uzdravil. Říká, dej mi svého syna. Odnesl ho do své světnice, položil na lůžko a začal vzývat Boha. Potom z nějakého důvodu si na něj lehl. Je málo pravděpodobné, že by mu dával umělé dýchání. Spíš to, že řekl, Bože, oč já jsem lepší než ten chlapec ? Prosím tě, dej mu život. A to nějakou donu trvalo. Proč? Teď odběhneme ke dvěma podobenstvím : 1. Podobenství o neodbytném příteli, kde Ježíš náš postoj vůči Bohu opisuje......... I když mu nedá proto, že žádá, tak mu dá pro neodbytnost. Druhé takové podobenství, které zabíhá do extrému, je podobenství o vdově a soudci – nespravedlivém. Takový kádí to rozhodoval na náměstí, žádné spisy, nic. Tady je chudá vdova, která nemá na úplatek a říká, obhaj mně ! A ten soudce říká, ale tohle, to je ženská ! Ona je schopná na mně přijít a zmlátit mně, já ji nakonec musím obhájit (Luk 17). Tato podobenství nám líčí Boha, abychom prostě bouchali. Ovšem, nesmíme si myslet, že P.Bůh z nás má strach. Boží okna jsou příliš vysoko, abychom tam mohli dohodit kamenem. Co tím podobenstvím chci říct ? Abychom si rozmysleli, co od Boha chceme a za věcí šli. Protože tohle to je předpoklad jakéhokoliv úspěchu. I třeba při studiu a řešení nějakého problému, všech problémů, ale řekneme třeba v těch exaktních oborech. Bůh z nás nemá strach, že mu rozbijeme okna, ale chce, abychom my si byli svojí věcí jisti a dobře jisti si budeme  tehdy, když budeme vědět, co je Boží vůle, co Bůh slibuje, k čemu nás vybízí a pak, tak jako Eliáš, budeme schopni přesně podle toho receptu o neodbytném příteli a o té vdově, budeme umět jít za Bohem jako Eliáš – „přece to nemohu nechat“, protože – ty máš k tomu  , Bože, nějaký důvod, prosím tě, pomoz mi to vyřešit, musím přemýšlet,jak toho kluka dostat na nohy. No, a chlapec nakonec ožívá. Proč to Bůh takhle dělá ?  Bůh není rozmazlená slečinka, která dělá drahoty, když pro ni přijdou dva mládenci a žádají ji o tanec. Bůh chce, abychom my si ujasnili svoje stanovisko vůči Bohu, abychom si ujasnili naše zobrazení Boha, abychom si byli vědomi, jaký ten Bůh je a pak z toho zobrazení Boha vyplývá naše jednání. Tady nestačí, já musím, já musím. Já nejprve musím v tom Bohu uvidět někoho, kdo je fajn, „prima“. A když se potom tohle to stane, tak řeknu, tak počkat, tady ne, tady něco nehraje, musím to vyřešit. Mimochodem,  tak neodbytní přátelé u Boha mají nejvyšší kredit. Ale pozor, neodbytný přítel není trucoun, na trucování si musíme dát pozor. Neodbytný přítel je jedna věc a paličatost druhá.

Luk 7,31-35

Ježíš řekl zástupům  „Ke komu přirovnám lidi tohoto pokolení............Jsou jako děti, které sedí na tržišti........Přišel Jan Křtitel..............Přišel Syn člověka..............A přece moudrost bude uznána za správnou ode všech rozumných lidí.

Ježíš tady přirovnává současníky (ale týká se to i nás) k rozmazlenému jedináčkovi, se kterým si nikdo nechce hrát, normální zdravé děti ho nechávají stranou. Proč? Jedináček si stěžuje „nikdo si se mnou nehraje, pojďte si se mnu hrát“. Oni: „Dobrá a na co si budeme hrát?“ On: „Já nevím“. Oni: „Tak na pohřeb, budeme vzlykat“. On: „ale já nechci vzlykat.“ Oni: „Tak tedy na svatbu. Budeme zpívat a tancovat.“ On: „Já nechci zpívat a tancovat.“ Tohle musíme za tím textem vidět. Musíme si tam dosadit konkrétní děti, takové ty typy a pozorovat je. A Ježíš říká: „Vy jste zrovna takoví. Vy nevíte, co chcete.“ Spousta dospělých také neví, co chce. Spousta lidí je nešťastných, chtějí, aby je druzí chápali a přitom nevědí, co vlastně chtějí. Proč se lidé podobně chovají vůči Ježíši má samozřejmě hlubší kořeny.  Ježíš říká : Uvědomte si, jak nezodpovědně, roztříštěně  jednáte. Přišel Jan Křtitel, žil na poušti a říkáte o něm, že je divný, pomatený, nic pořádného nejí atd. Přišel Syn člověka a zase říkáte, že je to žrout, pijan atd. K vystižení toho je třeba použít hantýrku, tak jako se to říká. Když se to řekne zdvořile, tak to není ono a přivádí nás to k schizoidním postojům vůči Bohu. Lidé, kteří nechtěli přijmout nauku Jana Oř. se museli nějak před sebou „omluvit“, „zdůvodnit“ si to. Ježíšova nauka se jim také nelíbila, tak si to „zdůvodnili“ také. Tito lidé, s tím rozpolceným postojem se před sebou cítili ospravedlněni. Tohle je obraz židů, ale také obrat vnějšího jednání i křesťanů. My jsme častokrát i vnitřně rozpolcení. My pořádně nevíme, co od P. Boha chceme. Na jedné straně prosíme, aby nám P. Bůh pomohl od utrpení, trampot atd. a na straně druhé, obratem ruky řekneme, že to obětujeme. Spousta lidí pořádně neví, proč jde ke zpovědi, proč jde k přijímání, ale vůbec se neptají a nevědí to. Tady vidíme tu vnitřní rozpolcenost, nedomyšlenost. Samozřejmě, není to řešení celého problému a nynější úryvek si všímá jenom té vnější stránky. Ale jakmile začneme sledovat tu neujasněnost, že nevíme, co vlastně po P. Bohu chceme, tak už jsme udělali první krok správným směrem. Tím není řečeno, že když jsme udělali první krok z Prahy do Plzně, že už jsme v Plzni. Stále ještě můžeme být na Náměstí Míru. Ale bez toho prvního kroku, bez toho ujasnění „co chci“ to nejde. Že mám vlastně ve svých názorech na Boha spoustu věcí, kterým nerozumím, se kterými vnitřně nesouhlasím, polemizuji atd. 1. krok je, přiznat si to. Když budeme hledat nejasnosti ve věcech víry, vždycky je najdeme. Jenže my je tam nehledáme. Pak musí přijít hříchy, aby nás probudili z letargie, aby se člověk začal zamýšlet např. nad četbou Písma sv. Víme dobře, jak jsme Písmo sv. čítávali.

Luk 7,36-50

Jeden farizeus pozval Ježíše k jídlu. Vešel tedy do domu toho farizeje a zaujal místi u stolu. V tom městě žila jistá žene, byla to hříšnice. Když se dozvěděla, že Ježíš je u stolu v domě toho farizeje, vzala alabastrovou nádobu s drahocenným olejem, přistoupila zezadu k jeho nohám, rozplakala se, slzami mu začala smáčet nohy......Vidíš tuto ženu ?  Vešel jsem do tvého domu, vodu na umytí nohou jsi mi nedal, ona však nohy skropila slzami.........Bylo jí odpuštěno mnoho hříchů, protože mně miluje........Tvá víra tě spasila, jdi v pokoji !

Když to čteme, potřebujeme si tam určité věci dosadit. Např. zdálo by se, že z toho textu nemůžeme vyčíst, kde Ježíš seděl. Ale můžeme  za 1. , víme, že stůl býval jako podkova nebo dlouhý a v čele seděl hostitel. Čím vzácnější host, tím blíže k hostiteli.  Za 2. , víme, že když někdo přišel na hostinu, pán ho přivítal a sluhovi poručil  umýt příchozímu nohy (prašné cesty, sandály a pod.). Pán hosta políbil a pomazal olejem. I teď si ženy po praní mažou ruce krémem a nebo se natírají olejem proti slunci. Takže políbit, pomazat olejem byla povinnost hostitele a příkaz sluhovi umýt hostům nohy. Z toho, že Ježíš říká, nepolíbil jsi mně, nepomazal jsi mně olejem a nedal jsi mi umýt nohy, můžeme vyčíst, že když Ježíš přišel, hostitel se mu okatě nevěnoval. Dával najevo, že Ježíš je méně. Ten farizej zval Ježíše kvůli tomu, však počkej, chlapečku, my se ti podíváme na zoubky ! A tím, že Ježíše nepřivítal a nedal mu políbení, nepomazal atd.  s tím souvisí, že Ježíš seděl pěkně vzadu. Když tedy Ježíš říká, Šimone, chtěl bych ti něco říct, tak musí pěkně celý ten halas překřičet. Ten farizeus měl ostudu. „Hele, Šimone, já bych ti chtěl něco říct.“  „Moment, prosím ticho, Mistr nám chce něco říct.“ Teď jsem zvědav, jaká hloupost z něj vyleze, říkal nejbližším. A nyní Ježíš začne vyprávět o těch dvou dlužnících.  Šimon s na to tváří v tom smyslu, no jo, co může člověk od tesaře čekat ?! Jaký mistr, taková otázka. S tím nebude těžká práce. A tak na oko se tváří vážně a říká, no, domnívám se, že ten, který byl víc dlužen. Ostatní se uculují. A teď Ježíš říká, no, vidíš tamtu ženu ? Jo. Když jsem přišel, tak jsi mně nepolíbil, nepomazal jsi mi hlavu olejem, to znamená : Kamaráde, jako hostitel za moc nestojíš, tobě utíkají základní prvky slušného chování. Takže to je jedna stránka. Teď pohled na tu ženu. Když čteme text, připadá nám to tak, ona vzala kbelík, postavila se a naplakala ho a pak začala utírat svými vlasy. A člověk by v tom viděl nějaký obřad. Musíme si uvědomit jinou věc, jak to, že mu líbala nohy ? Nezapomeňme, že u stolu se leželo, - hlavou ke stolu a nohama ven, pěkné pohodlí. Takže, když ta žena přišla, nejpřístupnější byly právě nohy. Jak tam stojí a pláče, tak nějaká ta slza padla na nohy Ježíše, kapesníky nebyly, utírat sukní by bylo neslušné, tak ty slzy pokradmu utřela tím, co bylo „společensky nejpřijatelnější“, teda těmi vlasy. I kdyby nic jiného, už tohle stojí za to, jak vlastně bychom měli číst Bibli, aby nám něco mohla říct. My jsme zvyklí to prostě brát a nikdo se nad tím nezamyslí a proto nám Bible nic neříká a proto je také tolik těch křesťanských církví. To, co jsem vám předvedl není všechno, ale je to malý prvek. Musíme si rekonstruovat, co se tam odehrálo a dosadit si ty vědomosti, které máme. Jistě, jsou lidé, kteří to podcení, nebaví je to, tak budou číst Bibli jako dosud, rozuměl, rozuměl – nerozuměl, nerozuměl. A teď ještě taková poslední poznámka. Tam je milovala mnoho, proto se jí mnoho odpouští. Věta v této formulaci má daleko větší význam, než by se zdálo. Ale ten už nebudeme rozebírat. Jenom si prostě připomeneme zhruba to nejjednodušší. Tato žena byla veřejná hříšnice, ukazovalo se na ni prstem, při hříchu chycena nebyla, ale vědělo se to.  Když přišla do synagogy, tak pěkně vzadu u dveří a raději se neukazovala, když nemusela. Když Ježíš říká, Bůh je ochoten každému odpustit jeho hříchy, každý má příležitost, pakliže změní svoje jednání, jestli přestane koketovat s tím ano – ne, ano – ne, každý má možnost. A Bůh změní svůj postoj vůči sebevětšímu hříšníkovi. Pro tuto ženu to byla radostná věc. „Já mohu ?“Ona když hřešila, musíme si uvědomit, že Boha, náboženství nechávala stranou, považovala za něco, co není tak nějak zvlášť horké. A když najednou slyšela, že Ježíš dělá zázraky, tak si uvědomuje, že s tím náboženstvím to není tak bezvýznamná věc, jak si myslela, že ona opravdu jako veřejná hříšnice je na tom špatně. Když slyšela tu větu, tak z toho měla radost, chtěla Ježíši projevit poděkování, vzala drahou mast, pomazala, utírala vlasy. Takhle se to vyvíjelo. Ježíš ovšem ví, co si hostitel myslí, hostitel ovšem nedomyslel koho má za hosta a Ježíše nezesměšnil.

Luk 9,1-6.

Ježíš zavolal svých dvanáct, dal jim sílu a moc nade všemi zlými duchy......... Všude hlásali radostnou zvěst a uzdravovali.

Často jsme o této problematice hovořili, tak připomenu stručně některé věci. Ježíš své kázání spojoval s cestou do Jeruzaléma. Přitom se zastavoval na různých místech, kázání bylo předem oznámeno.Byly to zpravidla mýtinky trvající několik hodin nebi i dní.Když Ježíš znova přišel, ti lidé si měli do nového kázání promyslet, co říkal předtím. Pak probíral nové kázání. Ježíš mluvil v podobenstvích, která však vysvětloval pouze učedníkům. Ježíš měl svoji výuku rozdělenou. S jedním tématem prošel celou cestu a prodiskutovával to. Byla to zpravidla diskuse k danému tématu. Lidé, kteří nepřemýšleli, ti však z toho Ježíšova kázání nic neměli. Zvláště ti, kteří si přišli někdy poslechnout Mistra, který uměl dělat divy. Dnešní úryvek nám chce ukázat poslání šesti dvojic (podruhé poslal již  36 dvojic), které mají za úkol dělat jedno kázání a oznámit, kdy bude to setkání s Ježíšem. Ježíšův příchod byl ohlášen předem a lidé ho očekávali. Ty dvojice šly před Ježíšem jako rojnice. Učedníci mají připomínat to první kázání Ježíšovo. Dostali moc uzdravovat, dostali příkaz uzdravovat, protože Bůh zásadně, když něco říká, tak se legitimuje. Kázat měli (zachyceno je to ve zkratce) tyto 4 body : „Čas se naplnil, Království Boží se přiblížilo, čiňte pokání a věřte evangeliu.“ Království Boží se přiblížilo, můžete je získat, ale můžete je i ztratit. V komentářích toho, jak sv. Petr řekl  Ježíšovi „to se ti nestane....“ se často dočteme, že Petrova chyba byla v tom, že židé očekávali pozemské království. Jenže židé to pozemské království měli. Vždyť Ježíš by byl jinak fantasta, kdyby posílal tyto dvojice dělat zázraky a o žádné království by nešlo. Jenže pro židy to znamenalo, že Bůh je zase ochoten se ujmout vlády, jako vládl kdysi. A že si židé z toho odvodili osvobození od  Římanů tak je to jediné a správné. V tomhle chyba židů nebyla, ale v tom, že nevyslechli Ježíšovo kázání, čili, nepřijali podmínky, za kterých to království bude obnoveno a to bylo především pokání, opravit svoje myšlení. „Čas se naplnil“ – podle proroků víme, že v nejbližším období má přijít Mesiáš. Samozřejmě, že učedníci ví, že Ježíš je Mesiáš, ale nesmějí to lidem říkat. Ježíš nechce, aby propuklo předčasné nadšení, ale aby se nejdříve zamysleli nad tím, co Bůh od nich nejdříve požaduje. A jak to vypadalo konkrétně, víme z Nazareta. Ježíš : „Co nebylo v Izraeli dost malomocných......dost vdov........“A židé v Nazaretě pukali vztekem a chtěli Ježíše shodit se skály. A proč ? Protože Ježíš je varoval před možnou katastrofou při setkání s Mesiášem, podobně,jako se odehrála  v případě setkání s Eliášem, Elizeem. A Ježíš jim to připomínal, jako kdyby Mesiášem nebyl. Ježíš varuje, že podobně budou jednat s Mesiášem, jako Otcové jednali s Proroky. Království Boží se přiblížilo, ale můžete ho ztratit. Víme, že Ježíš učedníkům předpovídal zničení Jeruzaléma. Ježíš pláče nad ním „Škoda, že jsi nepoznalo času svého navštívení.“ Ježíš není hysterik. Ví, jak to s městem dopadne, ví, že ho židé nepochopí. Prvotní církev nebude moci zachránit, Jeruzalém také ne. Ti musejí být vyhnaní. Přitom by stačilo, kdyby se učedníci zeptali „Ježíši, dalo by se tomu zabránit ?“ Podobná otázka chyběla při Ježíšově předpovědi utrpení (Petr místo toho, aby řekl, Ježíši, vysvětli, říká, to se ti nestane, - Petr ve skutečnosti Ježíš káral). Petr to udělal krátce po tom, co prohlásil Ježíše za Mesiáše, Božího Syny. Proto je třeba činit pokání, opravit ty své předsudky, nesprávné názory, které převzali od rabínů a které se liší od Mojžíše a proroků. Právě proto dojde k tomu střetnutí. Až přijde Mesiáš tak bude soudit židy. No a ti, co jsou krmeni představami o tom, jak jsou věrní, jak budou v prvních řadách až přijde Mesiáš, ti takové hlásání nemohli strávit ( a ještě takový tesař z Nazareta si dovoluje říkat takové nesmysly). Ty dvojice, na povzbuzení toho jejich kázání mají dělat zázraky. Jenže je tam také to, že „kde vás nepřijmou, prohlaste, setřásáme i prach z vaší obce, my s vámi nechceme mít nic společného......!“ Učedníci mohli dokazovat“abyste věděli, že náš Mistr je víc než  všichni rabíni dohromady, tak i my dovedeme uzdravovat, máte-li nemocné, přiveďte je a my je uzdravíme.“ Pro nás je důležité, abychom se tím 1.kázáním více zabývali a také tím, jaký postoj zaujímáme vždy, když bereme do ruky evangelium. Vždy je třeba se připravit na poctivou fair hru s Ježíšem. A ne ho příliš ujišťovat o své víře, ale spíše dovést naslouchat tomu, co on nám říká. I pro nás platí : Váš čas ještě trvá. Máme možnost navázat kontakt s Mesiášem.Pořádná víra, pořádné křesťanství se ke každému z nás přiblížilo, ale zatím je v kapse nemáme. Závisí na nás, zdali uděláme pokání (pozor, ne půst,nebo procesí někam) zda opravíme svůj způsob myšlení, způsob četby Bible (bez kličkování). A to je pro nás akutní, kdykoliv bereme do ruky evangelium.

Luk 9,1-10 

„Za koho lidé považují.......“

To, co jsme četli, vypadá jako běžná epizoda. Ale je nám opravdu jasná ? Ve své struktuře, ve svém vývoji, kam to směřovalo ? Proto je dobré si přečíst 16. kap. Matouše. Tam jde o sled událostí, které na sebe navazují. A právě ten sled nám pomůže otevřít pohled na celou tu věc. Ježíš se ptá : „Za koho mne lidé pokládají ?“ Potřebuje se Ježíš něco dovědět ? Ježíš přece ví, co je v lidech, má k disposici Boží intelekt. Čili ta otázka sleduje určitý plán. Apoštolové se rozpovídají (nebudu to opakovat, viz dřívější kázání na toto téma). Ty konkrétní situace si tam musíme dosadit, rozehrát. Ta diskuse mohla trvat několik hodin a ne 20 min. Byl to od Ježíše nutný strategický prvek. Nyní Ježíš staví do kontrastu otázku : „A za koho mne pokládáte vy ?“ Petr : „Ty jsi Mesiáš!“ Bez dlouhého povídání Ježíš prostřednictvím Petra ukazuje, co je skutečnost a co si mají apoštolové uvědomovat. Vy ve svém náboženství musíte být velice střízlivý. „To, co jste viděli na těch lidech je ukázka špatného smýšlení o Bohu.“ Jinak řečeno, tady vidíte, jak vznikají nekvalitní náboženství, jak se lidé stavějí vůči věcem o kterých by měli přemýšlet a pak jsou „neprůstřelní“. Ježíš nechal prohlásit za Mesiáše, zakázal to apoštolům říkat a pochválil Petra, že mu to zjevil Otec. Stručně „gratuluji to Petře, že jsi ve svém poznávacím procesu dobře postupoval a proto máš správné názory (od Otce). To, že to nemají nikomu říkat, jsme už také častokrát rozebírali. Pak Ježíš říká o tom, že bude trpět, bude zavržen, zabit, 3.dne vstane z mrtvých......Čili „vy říkáte, že jsem Mesiáš, ale pozor, proroci říkají, že Mesiáš bude zabit........“ Ta smrt Mesiáše, je předepsána.Tady vidíme, k čemu ten sled směřuje. A nyní dochází u Petra k překlopení a s úplnou samozřejmostí řekne : „To se ti nestane“. A Ježíš mu (dle správného překladu) říká : „Postav s za mne (jdi za mnou) satane“ – jdi za mnou, následuj mne, satane. „Petře, vždyť ty jsi učedník rabínův, ty, na kterého jsem tak spoléhal, ta mi také házíš klacky pod nohy.“Ptera ty rabínské povídačky také ovlivnili. „Buď mým učedníkem, vždyť jsi satan.“ Nyní si Ježíš svolá učedníky a říká „ „Poslyšte, kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe.......“To, co je za těmi tečkami také závisí na překladu. Dvě varianta jsou přípustné v závislosti na kvalitě čtenáře. 1. Vezmi svůj kříž a následuj mně........ „Kdo chce být mým učedníkem musí si vybrat mezi tím, co říkají rabíni a tím, co říkám já“ Vy si musíte vybrat, vy musíte přemýšlet a ne se chytat někoho jiného. A i když půjdete na kříž musíte si uvědomit, komu dáváte přednost, jakožto svému učiteli. Když dáte přednost rabínovi, mne dáte stranou a já vám nemohu pomoci.“ (Víme, že zanedlouho se apoštolové do krizové situace dostali a Ježíše po ukřižování degradovali na proroka). Viz názory těch lidí na začátku. „Na vás záleží, zda-li si vyberete pravdu, nebo ne.“ Tohle je vize pro nejnižší typ posluchače. Dobrý typ posluchače by neměl naletět těm rabínským řečem.     2.  Pro dobrého posluchače (čtenáře Bible) to vypadalo takhle. „Jdi za mnou satane“. Víte co, pojďte ze mnou (něco vám musím říci). „Každá člověk se dostává a dostane do kritických situací, které mohou skončit u „primitivů“ smrtí. To. co říkám se může mnohdy zdát divné a každý si musí vybrat, koho bude mít za učitele. Tady nejde přikyvovat panu rabínovi a přitom říkat – ty jsi Mesiáš. To zapři sám sebe....tam si my snadno dosazujeme sebezápor, půst. Když se dostanete do konfliktu, zaražte se a zvažte, co říká rabín a co říkám já. Musíte si umět vybrat, musíte umět rozeznat. Zapři sám sebe, dej si pozor na okamžité reakce typu „já to znám...“, „mně  nebude nikdo nic vykládat“. Zaraž se, nedělej ukvapené závěry, neprosazuj ukvapeně své a nepodrobuj se cizímu názoru aniž by jsi si to rozmyslel. To – vezmi svůj kříž -  dobrý překladatel může zjistit a to je také vlastní význam textu, který se samozřejmě nepoužívá, znamená „vytrhni trám (stavros) z kolové hradby, trám svých vadných názorů, trám-pilíř, který stavíš mezi sebe a Ježíše, vytrhni si z mozku ty zábrany, bariéry, které tam máš. Vyřiď si ten problém bariér, které v tobě jsou. A pak „následuj mně“, jenže v originálu je „doprovázej mne“, tam je úplně jiní sloveso. „Přitom samozřejmě, kdo chce být mým učedníkem, tak počítej s konfliktem se mnou.“ Když při rozhovoru s Ježíšem člověk narazí na bariéru, tak je povinností toho člověka odstranit tu bariéru z mozku, protože tu dělají vadné představy, Vadné představy o kterékoliv části Bible. Ta člověka blokují a strhávají zpět. Povinností člověka je, tu vadnou představu prohlédnout, opravit a nahradit jinou, pořádnou. A pak je „udržuj se mnou styk“, „doprovázel mne“. Tak tohle je pro kvalitního posluchače. Čili „zaraž se....“, „vytrhni kůl........“, „doprovázel mne“. Při tom „doprovázení“ si to prohovoříme, abys získal na věc pořádný názor.   Posluchači špatní a dobří, to není můj výmysl. Ve věci Ježíšova kříže byla drtivá většina apoštolů špatnými posluchači. Pouze Jan se vymyká tomu průměru. Nebudu to opakovat, mockrát jsme o tom mluvili např., jak sv.,Jan u hrobu pochopil, že neznají Písmo, že byl jediná pod křížem atd. A Jan trpět nemusel, přitom ostatní zemřeli mučednickou smrtí. Sv.Petrovi to Ježíš předpověděl. A o Janovi se vyjádřil „jestliže chci, aby zůstal, co je ti po tom, ty mne následuj“. Znamená to toto : „Tobě říkám, snášej utrpení, musíš se rozhodnout, kterého učitele si vybereš, nenechej se strhnout i za cenu života“. To je rada také těm horším posluchačům. Jan evangelista, je někdo, kdo přemýšlí víc a na něj platí ta druhá verze.  Jan pochopil, že má v Bibli co dohánět. U toho hrobu Jan našel ten pilíř z kolové hradby v sobě, našel ty bariéry a stal se posluchačem té druhé třídy. A Jan nemusel trpět. Pokusy o jeho popravu skončily fiaskem. Ve vyhnanství  se pak mohl těmi věcmi zabývat a Bibli dotáhnout.  A tohle platí i pro nás. Můžeme si vybrat, jakým posluchačem budu.

Luk 9,10-17

Ježíš mluvil k zástupům o Božím království a uzdravil ty, kteří potřebovali léčení...... rozpusť lidi........aby si našli něco k jídlu...........vy jim dejte jíst........5 chlebů a 2 ryby.....5 000 mužů....... Vzal  chlebů a 2 ryby, vzhlédl k nebi, požehnal je.......... všichni se najedli do syta a ještě sesbírali...... .

Dnes si připomínáme Ježíšovu přítomnost ve Svátosti Oltářní. Je třeba si uvědomit, že ten zázrak Ježíš udělal dvakrát (minimálně). Ježíš se pokouší vyprovokovat apoštoly, aby ten zázrak udělali sami. Jenže tento zázrak, jakoby jim vypadával z paměti. Mnohokrát jsme o tom mluvili. Přečtěte si to a zamyslete se nad tím. Jakoba apoštolové měli ve svém mozku slepou oblast. Víme, že na lodi, když Ježíš říká  „Varujte se kvasu farizejského“  už dostávají za špatné reagování vynadáno. Tady výslovně říká : „Dejte vy jim jíst !“ Proč si to připomínáme ? Třeba si uvědomit, že i u apoštolů jsou slepá místa, oblasti, které ne a ne pochopit, protože člověk má řadu předsudků. Podobně bychom mohli říct, že Svátost Oltářní je obklopena předsudky. Např. „Proč jdeš k přijímání ?“ – „Abych měl čistou duši“ nebo „Abych měl posilu (na týden)“ atd. Toto je, bohužel, naprosté nepochopení té vrcholné svátosti a s tím je spjata řada neúspěchů. V 1. Kor., 11. kap. sv. Pavel píše: „A proto je mezi vámi mnoho slabých, nemocných a mnozí zesnuli, že nesoudí náležitě o Tělu Páně.“ V krátkosti vám řeknu význam Svátosti Oltářní. Především, Svátost Oltářní vůbec není koště na hříchy nebo nějaký saponát, kterým se máme drhnout. Sv.Oltářní je zdrojem nového života. V dogmatice se tomu říká Posvěcující milost a říká se tam toto : „Je to vlastnost duše, něco na způsob nové přirozenosti, není to pouhé odpuštění hříchů i když je s tím spjato.“ Co je cílem ?  „Abychom jednou byli v nebi, abychom jednou mohli Boha vidět.“ Bůh je našim pozemským očím neviditelný. Posvěcující milost – per modum novea nature. Můžeme si to představit asi takto : Housenka než se zakuklí a kdyby uměla mluvit, vůbec ji nenapadne, že by jednou měla létat. Pak by řekla : „Já bych tak ráda si tam na té větvičce zdřímla.“Pak, když se probudí, má najednou křídla a může létat. Něco podobného probíhá s člověkem. Přeměna duše na duši jiného typu a při vzkříšení  (pokud budeme vzkříšeni) dostaneme tělo druhého typu, tak jako měl z mrtvých vstalý Ježíš. Toto je důležité si uvědomit. Hřích nám připomíná, že se zapomínáme starat o tuto novou formu života, o život věčný. Ptáme se často : „Byl to hřích, nebyl to hřích“ a místo toho bychom se měli ptát „Pečuji já o tu přeměnu ?“ Toto je smysl Svátosti Oltářní a v tomhle smyslu se po mši sv. zamyslíme nad těmi texty, výroky, které se z Písma sv. budou číst na toto téma.

Luk 9,18-27  (Mt16. kap)

Když se Ježíš o samotě modlil, byli s ním jeho učedníci, otázal se jich: „Za koho mne lidé pokládají?“...........Za koho mne pokládáte vy ?......Důrazně přikázal, aby to nikomu neříkali.........Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe.........

Třeba si přečíst Mt 16. kap., kde je ještě to doplněné, jak Ježíš říká Petrovi „Jdi za mne, satane.“Je důležité si uvědomit, že i když jsme přesvědčeni o Boží dobrotě, z toho ještě neplyne, že v zápětí nemůžeme dělat jinak, špatně.  Nejdříve je sv.Petr pochválen a v zápětí je tvrdě kárán. My musíme počítat s tím, že v našich modlitbách, v naší víře může být těchto skoků také dost. Sv.Petr si to jistě neuvědomuje. Jak je možné, že takhle jedná ? Protože má v sobě natrénované jednání na základě rabínské školy, rabínskou představu Mesiáše. Mockrát jsme o tom mluvili, jak to podle proroků má být a jak si to rabíni pozměnili. Kdyby sv.Petr řekl : Víš, Ježíši, to, co říkáš, se liší od toho, co říká pan rabín, vysvětli to“, tak by bylo všechno v pořádku. Stanovisko sv.Petra by bylo sice stejné, ale Ježíš by mu mohl odpovědět. Sv.Petr by byl poučitelný. Ježíš by mu to pomocí Mojžíše a proroků zdůvodnil. Jak máme rozumět tomu dnešnímu 1.čtení ? Až židovský národ uzná, že se odtrhli od Mojžíše a proroků,  potom se Bůh nad nimi smiluje. Jenže tohle se musíme napřed učit rozeznávat my křesťané v čem nedodržujeme Bibli, v čem jí nerozumíme, v čem jí nerozumíme, v čem si ji přizpůsobujeme. A my si to neuvědomujeme. My to máme slité dohromady, to, co říká Ježíš, s tím, co jsme si vytvořili, podobně, jako to bylo u sv.Petra. Jenže to „Jdi mi z očí satane“, není žádná legrace. To je nejhorší zařazení. To není obyčejná nadávka od Ježíše. „Poslyš, ty jsi jako satan, takhle satan začínal, to je satanský způsob myšlení. Ty máš své představy a nechceš ty svoje představy a nechceš ty svoje představy rozlišit od toho, co říká Bůh.“ Sv.Petr nejdříve prohlásí Ježíše za Božího Syna a v zápětí jedná, jakoby Ježíš byl malý kluk („rozhodující  pro mne je to, co říkal pan rabín“, -samozřejmě, že to nemá tuto zjevnou formu, ale o to je to zákeřnější.). Musíme si uvědomit, že v nás také může být to umlčování Boha. Když čteme Bibli a přeskočíme nepříjemnou pasáž, nebo jakou máme radost pak, když najdeme něco, co vyhovuje naší povaze, nebo ve zbožné knížce vysvětlení nepříjemných pasáží, že to byly mýty, doplňky biblistů atd. A to je totéž. Jenže pak je za to „Jdi mi z očí, satane“, nebo kdo nám zaručí, že nebude. Proto, dokud je čas, je třeba se naučit tohle v sobě rozlišovat. Ten vnitřní souhlas s Božím slovem, aby nám bylo jasné, co říká Ježíš, abychom s ním vnitřně souhlasili a ne pouze pasivně odkývali. I to pasivní odkývání vlastně znamená „Já s tím nesouhlasím“.Takže, kéž bychom byli tak málo satany, jako sv.Petr. Kdo nám zaručí (když se tím nebudeme zabývat), že nejsme víc. I za tak málo, jako byl, sv.Petr platil.

Luk 9,28-36

Ježíš vzal sebou Petra, Jakuba a Jana a vystoupil s nimi na horu, pomodlit se. Když se modlil, výraz tváře se mu změnil, šat oslnivě zbělel. A hle, rozmlouvali  s ním dva muži, byli to Mojžíš a Eliáš. Zjevili se ve slávě a mluvili o jeho smrti, kterou měl podstoupit......atd.

Stojí za to se nad tím zamyslet, je to nesmírně důležité a celá věc nám vyvstane když si pročteme Mt a Mk (Mt 17, Mk. 9.). Dovíme se, že ta věc vypadala takto : Ještě krátce před proměněním je Ježíšova předpověď umučení. Při té příležitosti předpovědi, Ježíš napřed říká, za koho považují lidé Syna člověka ? Apoštolové se rozpovídají o tom, jak bezmyšlenkovitě lidé o Ježíši uvažují, jak jedni říkají, to je Jan Křtitel, jiní, to je Eliáš, drzí tohle, tamto atd. Za koho vy mně považujete ?  Petr říká, ty jsi Mesiáš, Syn Boha živého. Ježíš mu na to říká, blahoslavený jsi, čili, gratuluji ti Petře, žes na to přišel (za jakési spolupráce s Bohem), protože ti to nezjevilo tělo a krev, ale můj Otec, který je na nebesích. A teď v této chvíli když oni mají před sebou ten odstrašující příklad lidí, kteří bezmyšlenkovitě, neuváženě tvrdí o Ježíšovi, kteří pro něj horují jako ty zástupy a přitom za chviličku budou křičet „ukřižuj !“ Aby měli před sebou vědomí, že Ježíš je Mesiáš, že je to někdo daleko, daleko víc, než všichni   proroci včetně Mojžíše a Abrahama¨, tím spíš pánů rabínů a když Ježíš začne hovořit, tak ho poslouchají tím rabínským způsobem. Ježíš říká, jdeme do Jeruzaléma, Syn člověka bude vydán, bude zabit a Petr říká, kdepak to se ti nestane. Ježíš mu na to říká, jdi mi z očí, satane ! Ptáte se možná, proč o tomhle tom mluvím. To je důležité si uvědomit, protože je to snad 8 dní po této události, Ježíš bere sebou ty 3 nejpokročilejší apoštoly, bere je sebou na horu, tam se promění, objeví se Mojžíš a Eliáš. Samozřejmě je Ježíš všechny představí, nemůžeme ani vyloučit vyřízení pozdravů (Petře, pozdravuje tě tvůj dědeček a když se od Jana Křtitele dověděl, že ty jsi mezi učedníky, měl z toho obrovskou radost. A Jana, Jakuba pozdravuje prababička). Není to sice jisté, ale pravděpodobné. Rozhodně je jisté, že Mojžíš a Eliáš byli představeni.  A moji nejlepší apoštolové.  Apoštolové jsou z toho ve vytržení, mají obrovskou radost, jsou nadšení. Proč to tak líčím ?  Zjevili se ve slávě Mojžíš i Eliáš a mluvili s Ježíšem o smrti, kterou měl podstoupit. A uprostřed této na půl nebeské podívané apoštolové usínají. A my si, přátelé, musíme uvědomit tu problematiku, když člověka něco nebaví, tak usíná. Třeba i dopoledne. Apoštolové usínají, protože to téma je nebaví. Ta Ježíšova smrt a vzkříšení. Samozřejmě, že je nenapadne ve snu říct, kdepak, to se ti nestane.  Mojžíš a Eliáš mají příliš velkou váhu, ale vzniká v nich konflikt, kde oni se nezdávají těch přízemních rabínských řečiček a tváří v tvář Mojžíšovi dochází k úplnému útlumu, psychickému přetížení a oni usínají. To je právě to otřesné. Uvědomte si, že kdybychom my uviděli Ježíše a navíc ještě ne „v civilu“, ale v plné Boží parádě a uprostřed toho, že bychom mu řekli, hele, to, co říkáš, je hloupost ? No, a vidíte ! Tady ovšem nemohlo dojít k tomu vyřčení, to jenom, když Ježíš byl v tom „civilu“, tady jsou příliš velké autority – Mojžíš a Eliáš – ale přesto nemůže dojít ke komunikaci, k rozhovoru mezi Ježíšem na jedné straně (i Mojžíše a Eliáše)   a apoštoly na straně druhé. Ti se mohli toho hovoru klidně zúčastnit. Ale to téma je pro ně naprosto nepřípustné a proto usínají.  Tady vidíme několik věcí : 1.) problém pochopení Ježíše není zdaleka tak jednoduchý, jak by se zdálo a v nás je mnoho nedořešených věcí z náboženství, které nás podobně blokují a nevíme o nich. Přece si nebudeme myslet, že jsme snad lepší než Petr, Jakub a Jan. Učili jsme se v dětství náboženství, učili jsme se spínat ručičky, dělat křížek, ale neučili jsme se Ježíši naslouchat. Učili jsme se Ježíši slibovat víru, naději a lásku a s poctivým srdcem zpíváme „Svatý kříži, tebe ctíme“, ale přitom si neuvědomujeme, že Ježíšův kříž nepřichází proto, že by P.Bůh potřeboval splnit kontingent výprasků a tak se Ježíš nechá za nás ukřižovat. Proč Ježíš jde na kříž ? Protože nepomohlo toto zjevení. Probourat tu bariéru, protože oni jsou špatnými posluchači, toto je neprobudilo – a proto přichází kříž. A když nepomohl Ježíšův kříž, tak přijde rozbití Jeruzaléma. To je jeden pohled na ten dnešní úryvek.  A druhý ?  2.) Kdo dokáže spát při proměnění na hoře, dokáže spát v nebi a to ještě víc. Spát nudou, z konfliktu, přetížení.  Víte, ono je snazší namalovat nějaký obrázek, jak Ježíš se vznáší v nějaké parádní póze, ale toto je skutečnost. A jak říkám, nepočítejme s tím, že jsme lepší než Petr, Jakub a Jan. Ale my jsme se s Ježíšem nedostali ještě do styku. My, když čteme Bibli, a je tam něco, co nám nesedí, tak si nalistujeme jiné, najdeme si myšlenku, která nás povzbudí. My si musíme uvědomit, že Petr, Jakub  a Jan byli nejlepší a přesto museli ledacos dohánět. Petr toto např. „z části“ vyřešil tím, že Ježíše zapřel. Tady vidíme, že hřích nám dokazuje, pozor, člověče, něco nemáš dořešen! A Petr si to uvědomuje, hořce zaplakal. Bohužel, neuvědomil si to z celé šířky, ale aspoň částečně. Víte, to, co jsem řekl, není nějak moc příjemné. Ale přátelé, raději mluvit o úskalí a moci se dostat k tomu, že i my jednou Ježíše uvidíme a že v nás bude vznikat šok, než k tomu, abychom pořád byli povzbuzováni a mysleli si kdoví jací jsme dobří. Neříká se sice, „ty jsi dobrý, ty jsi dobrý“, ale často se říká: „Slibme si, že Ježíše budeme vždycky poslouchat!“ „Slibujeme“. „Slibme, že Ježíši vždy budeme věrní!“ „Slibujeme“. To je strašně laciné. A vůbec nás to neochrání před krizí, která vzniká při setkání s Ježíšem. Pakliže tato krize se dá řešit, krize z konfliktu mezi Ježíšem a člověkem, tak je to očistec. Když ne, je to peklo. Jádro pekla je toto. Představte si, že by Ježíš, když mluvil, tak by je budil, dávej pozor, nespi ! Tak by se sesypali.  Oni poslouchali, potom usnuli, děkuji, sebekrásnější postel v nebi se mi nelíbí, já tam chci být svěží a proto teď musím problém té vnitřní schopnosti Boha pochopit. Musím připustit, jakožto problém, který se týká i mně. Když budu s Bohem, abych nemusel usínat z konfliktu a z nudy.  A postní doba by nás k tomu měla vyburcovat.

Luk 9,22-26

Ježíš řekl svým učedníkům, že Syn člověka musí mnoho trpět,.....Všem pak řekl, kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, nes každého dne svůj kříž a .......... Vždyť co prospěje člověku, když získá celý svět,l ale sám sebe zahubí..........

To 1. čtení je z 5. knihy Mojžíšovy. Materiálu v těch úryvcích je víc, než se zdá. A tak musíme jenom zobnout, ale to zobnutí je velmi důležité, leckomu může připadat i nezvyklé. My často ten text „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, nes svůj kříž a následuj mně“, bereme v tom smyslu „ano, Ježíš nás vybízí k trpělivému snášení utrpení“. A často ještě sami si všelijaké trampoty přiděláváme, třeba chceme utrpení za někoho obětovat atd. A to je dost rozšířené. Tím neříkám, že je to správné. Hned se vrátíme k té problematice evangelia. Nejprve se podíváme na to 1.čtení (5. kniha Mojž.) Mojžíš říká, předkládám ti dnes život a štěstí, smrt a neštěstí. Jestliže budeš poslouchat přikázání Hospodina, svého Boha,......budeš žít a rozmnožíš se. Jestliže se necháš svést a budeš se klanět jiným Bohům, tak nebe i zemi si beru za svědka proti vám, zahynete.  Vyvol si !  atd. Přečíst celé ! Mnohokrát jsme si říkali, že neštěstí žid. národa bylo, že opouštěli striktní příkazy Mojžíšovy a že si to pozměnili, vylepšili. Nedávno jsme hovořili o Šalamounovi, jak Šalamoun ze začátku prosí Boha o moudrost, ale jakmile se na trůnu trošku usadí a kralování se daří, tak začíná pomalounku, nenápadně přestupovat příkazy Mojžíšova zákona. A výsledek byl, že nakonec zavedl do Izraele – pasivně – pohanská  božstva. Přečíst o Šalamounovi ! A trest za to přišel v rozdělení Izraele. A to nezačalo jen tím, že nechal postavit ten pohanský chrám, začalo to v nenápadných formách, ne jakoby hřích. Ty věci ve kterých se hříchy rodí, nenajdeme v Desateru. Mojžíšův zákon nařizoval, že král si nesmí vzít pohanku za manželku, ale dceru svého lidu. A tohle Šalamoun nedodržel. A tady to začalo. Dále Mojžíšův zákon nařizuje (není to v Desateru) : Nebudeš stavět krásné, luxusní,  nebudeš mít mnoho koní atd. V Desateru to není, ale Mojžíšův zákon na to upozorňuje. Šalamoun se chtěl vyrovnat těm ostatním králům, ba ještě je převýšit, tak si postavil parádní palác, vzal si – postupně 700 žen a 300 ženin, pořídil 12000 jezdeckých koní. Př. : Když budu mít jedno auto pro parádu, druhé na ježdění na chatu, ale když budu mít 1000 aut, co s nimi budu dělat ? Zrovna tak s těmi 12000 jezdeckými koňmi atd. On to není hřích proti Desateru, ale je to nedodržení Mojžíšova zákona a pojem Mojžíšova zákona je širší, než jenom pojem Desatera. A my, bohužel, také se jenom šťouráme v Desateru a ty široké souvislosti Mojžíšova zákona, resp. to, co Ježíš uplatňuje, co ve zpovědních zrcadlech není a proto se člověk nemůže vymotat z hříchu. Např. Šalamoun nedodržel zákaz luxusu, brát si za ženy cizinky a mít mnoho koní. Vše měl pro parádu, aby se mohl ukázat. Z našeho hlediska se to zdá nesmyslné.Z toho vidíme, jak se dá člověk strhnout do věcí, které jsou nereálné, nesmyslné. Tím, že Šalamoun nedodržel Mojžíšův zákon, dostal se na scestí, začal stavět chrámy pohanským božstvům, přišel trest a říše byla rozdělena. Z toho vidíme, že to se týká i nás, že na začátku je nedodržení Mojžíšova zákona, pak se teprve objeví zjevné hříchy, které už jsou v rozporu se zpovědním zrcadlem, v rozporu s Desaterem – a pak jsou tresty. Když měl Šalamoun 4 ženy, no, mohl mít i pátou. Když měl 10, jedenáctá nedělá problém, o jednu víc nebo míň. Tak 100 „jó, ale 101 už ne“. A my často takto se připravujeme na tu zpověď, takhle si to vymezujeme. Podobná věc, jako u pití. Když si dá člověk jedno pivo, ještě není opilý. Ale když je pořádně opilý, že ho musí vzít na záchytku, tak roli hrají všechna ta piva, která vypil. A teď jde o to, že my na to nejsme zvyklí a pořád chceme vědět, kolik  toho smím vypít. My chceme vědět, kdy to začne být hřích. A vůbec se neptáme na ten pohled, jak říká Mojžíš. A to je bohužel věc, kterou nechápeme. A tak jsme tady u toho 2.čtení. „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mně.“Tohle není zdaleka jednoduchá věc. Podívejme se, při jaké příležitosti to Ježíš říká. Říká učedníkům, že Syn člověka musí mnoho trpět,....... A pak říká všem, „kdo chce jít za mnou,...... Nesprávně se nazývá to, že Ježíš poprvé předpovídá své utrpení, po 2., po 3., tak jednak ty počty nesouhlasí a jednak tady není, že by Ježíš předpovídal, ale Ježíš upozorňuje na předpovědi, na to, že podle Mojžíše a proroků Syn člověka musí trpět atd. A v tom 1.případě Petr si vezme Ježíše stranou a začne ho kárat, co to říká, přece pan rabín říká, že Mesiáš je nezranitelný v boji. Ježíš mu na to říká (podle našeho př.) jdi mi z očí, satane !Jenže správně je, jdi za mnou, satane. Uvědom si, čí jsi učedník, jestli můj nebo rabínův. Vyber si ! A teď svolává všechny a říká, kdo chce přijít za mnou, zapři sám sebe...atd. Zas to není zápor v tom našem slova smyslu, bičovat se atd., jak to pěstoval středověk a baroko, ale, zapři sám sebe v tom smyslu, jako když Ježíš říká Petrovi, dřív než kohout 2x zakokrhá 3x mně zapřeš, budeš jednat, jako bys mně neznal. A to „zapři sám sebe“ znamená vyslechnout Ježíše, jako kdybych neměl žádné předchozí názory. A my máme mnoho předchozích názorů, které jsou překážkami. A slovo „stauros“ je kůl a „stauroi“ jsou kůly, hradba z kůlů, Vytrhni ten kůl, který je v cestě ! To je primární význam. Když Petr to Ježíšovi říká a dostane to nelichotivé zařazení „jdi za mnou, satane“, když se nechce vzdát ( a ostatní apoštolové také) těch rabínských představ, které jsou jako kolová hradba okolo těch lidí, překáží pochopit Ježíše, tak Ježíš napomíná, doporučuje, přikazuje, vytrhni ten kůl těch rabínských názorů. Ovšem, také jsme si to zdůrazňovali, je to Smyrna a Filadelfia.Když člověk nezná Bibli a neví, že by měl odstranit tu překážku, tak na něj přichází utrpení a nezbývá, než je snášet. Čili, rada Smyrně, neboj se toho, co budeš trpět. Jenže Filadelfii ježíš říká, protože jsi Zachovala moje slovo, já tě zachovám. A tady jsme u toho zachování. Kdyby si zachoval slovo, že Syn člověka musí trpět, budeš rozumět Ježíšovi a sám trpět nemusíš. Vzpomeňme si na to, který z apoštolů je Ježíši nejbližší – Jan , mil.Páně, je to špička mezi apoštoly. A všichni umírají mučednickou smrtí, jenom Jan přirozenou smrtí. Protože nejlépe Ježíše chápal, nemusí trpět. A tak, když na nás přicházejí trampoty, choroby, musíme se zamyslet nad tím, co vlastně po nás Bůh chce a pak najdeme, že máme v evangeliu mnoho míst, která k nám nemluví jen a jen proto, že máme předsudky, které do nás nevpustí ten pravý význam Ježíšových slov. Tam jsou ty kůly, předsudky (kříž), které nedovolí těm slovům do nás vejít. A potom platí rada Smyrně. A pro člověka, který přemýšlí platí : vytrhni ten kůl, tu hradbu předsudků, aby Ježíš k tobě mohl promluvit. Jestli nevytrhneš kůl předsudků, tak snášej utrpení ! Vezmi svůj kříž a nesmíš reptat. Takže máme na vybranou : štěstí a pohodu a nebo kříž a trampoty.     

Luk  9,28-36

Ježíš vzal sebou Petra, Jakuba a Jana a vystoupil s nimi na horu pomodlit se. Když se modlil, výraz tváře se mu změnil, jeho šat oslnivě zbělel a hle rozmlouvali s ním dva muži.......atd.

To, co jsme četli, je dobré přečíst si doma a porovnat. Je to Mt 17., pak Luk a Mk – oba 9. kap. Vypadá to takové slavnostní a dost často se setkáme v náboženské literatuře s názorem, že Ježíš tady ukazuje apoštolům, že se jim ukázal tak, jak přijde ve slávě na konci světa na poslední soud. Ono to zní líbivě, ale je to naivně nesprávné. Proč? Protože na soudu budeme všichni až po vzkříšení z mrtvých. A tudíž budeme vidět Boha a nebude existovat, aby Bůh musel mluvit z oblaku. K tomu říká sv. Jan: „budeme vidět Ježíše tak, jak je“. Čili Ježíš se nám ukázal v lidské podobě, která byla jeho normální. Naše oči viděly jeho lidské tělo, ale naše oči nemohly vidět, abych tak řekl, jeho Druhou Božskou osobu. Mojžíš chtěl kdysi Boha vidět, ale Bůh k němu vždycky mluvil jenom z oblaku. Mojžíš ho chtěl vidět, jak vypadá ve skutečnosti. Jenže Bůh se nechtěl zjevit v lidské podobě, která je jenom jakýmsi hrubým zobrazením a dává Mojžíšovi najevo, říká, nemůžeš mně vidět, umřel bys. Uvidíš mně, jako by ses díval zezadu. Od té doby Mojžíš měl určitý respekt, kde lidé okolo Mojžíše měli nějaký problém, nesnášeli Mojžíšův pohled. Čili tato epizodka nám naznačuje spíš toto – kdo ví jak to s těma Mojžíšovýma očima bylo od té doby, takže musel nosit roušku. Samozřejmě, zabývali bychom se tím podrobněji, ale máme dnes moc materiálu na zamýšlení se nad tím, proč Ježíš vzal Petra, Jakuba a Jana na horu. Tam jim neukazuje, jak bude vypadat na soudu, protože o tom pohledu  z mrtvýchvstalých platí, že budou vidět Ježíše, jak je, budou ho vidět jako Boha, jako Druhou Božskou osobu. A o tom platí, nemůžeš mně vidět, zemřel bys, i o Ježíši jakožto o Božím Synu.  Tady vidíme jeho lidské tělo. Tady Ježíš předvedl apoštolům a když použiji kuchyňský výraz, hodil se tak trošku do gala. Jako když si někdo vezme parádní šaty, ale pořád je to stejný člověk. Ježíš se tady ukazuje trošinku mimořádným způsobem, ale způsobem, který je plně pochopitelný lidskýma očima. A tak tady je to vylíčeno. Když se modlil, výraz tváře se mu změnil, šaty mu zbělely, žádný bělič by je nedovedl tak vybělit. Tvář mu začala zářit jako slunce, čili prostě, on začal svítit. A prostě, abych tak řekl, divadélko pro lidské oči, vůbec ne tvář Boha, kterou by lidé nemohli vnímat, tak jako nevidíme všudy přítomného Boha, protože nemáme ty druhé oči. To, co říká Bůh Mojžíšovi, kdybych ti dal ty druhé oči, tak by jsi zemřel, nesnesl by jsi to. Nás dneska tlačí nejenom ta dnešní chvíle, ale také proč je toto „divadélko“ z hlediska Boha na nízké úrovni, proč je to zaranžováno. To má obrovský vážný důvod. A o tom chceme hovořit. Nazval jsem tu věc „divadélkem“. Důležité je to, že Mojžíš chce vidět Boha, jak je ve skutečnosti. Musel by dostat druhé oči – nemůžeš mně vidět, umřel by jsi. Proč to zdůrazňuji? Oni neviděli Ježíše jako Boha Syna, protože měli pozemské oči. A Ježíš se jim tady přestává jevit jako jejich známý. Ježíš je tady něco, co je vnímatelné lidskýma očima, je to něco, čím jsou uneseni, ale pozor, tady něco malinko skřípe, možná, že jste si toho všimli. Petra a jeho druhy přemohl spánek. Ano, přátelé, usíná se, když nás něco nebaví, např. když žáka nebaví látka ve škole. A nebo vlastní zkušenost. Máma byla na opery a chtěli jsme jí dělat radost, táta dostal lístky od kolegy, který zpíval ve sboru, seděli jsme v lóži a najednou táta začal chrápat. Jeho to nebavilo a mne také 2x ne. Kdo je milovník oper, neusne, protože ho to baví. Petra a jeho druhy přemohl spánek. Při tomto divadélku neusínají proto, že pořád jsou uneseni. Usínají kvůli jiné věci. Zjevil se Mojžíš a Eliáš a rozmlouvali o Ježíšově smrti. A toto téma je – tabu pro apoštoly. Celá tahle epizoda se odehrává  po tzv. 1.předpovědi Ježíšova utrpení. Přesně vzato je to Ježíšův první pokus opravit nesprávné názory na Mesiáše, vzniklé na základě nesprávné četby Mojžíše a proroků. Ježíš říká,kdybyste věřili Mojžíšovi, věřili byste mně. Rabíni vypadali jako že věří Mojžíšovi, ale obraz Mesiáše podle rabínů se totálně rozcházel s představou Mojžíše a proroků, protože tam byly vytržené určité oblasti z kontextu, které zkreslovaly obraz Mesiáše. Např. rabíni měli velice podrobně vylíčeno, jak Mesiáš začne svoje působení, promluví z chrámové věže, vyzve židy k mobilizaci, porazí Římany a pak bude vládnout celému světu, soudit celý svět. Když si ale vezmeme proroky, najdeme to, že Mesiáš bude vládnout a soudit celý svět. Ale najdeme tam také jinou věc, že napřed bude soud nad židy a teprve až se židé obrátí, lze podle Mojžíše čekat soud nad pohany. Čili Malachiáš říká, že bude soud nad židy a Mesiáš provede náboženskou reformu. Jiná místa v prorocích říkají, Mesiáš bude soudit všechny národy. Podle Mojžíše lze jednoznačně seřadit. Napřed soud nad židy a podmínkou přijetí soudu nad židy je osvobození Izraele a udělení té svobody (od Římanů). Říká se, že chyba apoštolů byla, že byli dětmi své doby, že prostě očekávali atd. No, ale vraťme se k tzv. 1. předpovědi, Ježíš se pokouší rozbít v apoštolech ty jejich naivní, nepřesné názory na Mesiáše a chce apoštoly přimět k tomu, aby se zamýšleli nad Mojžíšem a proroky a říká, ne, ne, nevyžene Římany hned, ale napřed bude soud nad židy a když se židé obrátí, potom teprve dostanou svobodu. Když Ježíš vystupuje na nebe (je to 1. kap. Sk. ap.), máte tam, Pane, v tomto čase obnovíš království Izraele? A Ježíš říká, vám není dáno znát čas, který ustanovil Bůh z moci sobě vlastní a vy jděte a buďte mi svědky po celém Judsku a po celém světě. Čili, v tom je vidět, že kdyby chyba apoštolů byla v tom, že očekávají pozemské království, tak by jim Ježíš vynadal, jenže on říká, to vám neřeknu, kdy to bude, do toho vám nic není, koukejte dělat to, co dělat máte a pak to přijde. Samozřejmě, z toho by se dalo vyčíst víc, ale to bychom tady stáli několik hodin. Je dobré si přečíst Mt 16. kap., jak Ježíš se pokouší opravit nesprávné názory apoštolů na Mesiáše, jak Ježíš ukazuje, kde o něm Mojžíš říká, ale apoštolové říkají, vždyť přece rabíni nás učili a Ježíš jim říká, tak si najděte toho a toho proroka. A Ježíš dokazuje z Mojžíše a proroků, že proroci předpovídají, že Mesiáš bude zabit. V překladu je takové umírněné, Petr řekl, to se ti nestane, jenže tam je, Petr káral Ježíše a Ježíš mu na to říká, jdi mi z očí, satane! To je běžný překlad, ale v originále je,  jdi za mnou = buď mým učedníkem, mne sis vybral za učitele, tak hoď přes palubu všechno, co říkají rabíni. V Kralické bibli je, jdi za mně. Nebo když někam šli, napřed šel Ježíš, učedníci za ním. Zrovna tak, jako když řekli, Pane, ať jeden sedí po tvé pravici. To je symbolické, Bůh je všudypřítomný, jako , že Syn je po pravici Otce, to je symbolické vyjádření, to vyjadřuje vztah hostitele, protože vladař měl po pravici ne ledajakého dvořana. Hostitel měl po pravici nejváženějšího hosta. Čili, kdo chce jít za mnou znamená – kdo chce být mým učedníkem. Zrovna tak řekl Petrovi – Můžeme zatím přijmout takové zjednodušené řešení: kdo chce být mým učedníkem, smiř se s tím, že budu ukřižován, jinak se s tebou nebavím. Apoštolové se s tou otázkou nesmířili po celý život. My si chceme zdůraznit otřesnou skutečnost, že apoštolové nerozuměli Mojžíšovi a prorokům, špatně je četli. Že by Jan, miláček Páně, evangelista, nerozuměl Písmu? Prosím, nemusíte věřit, ale sám píše (Jan 20. kap.), když Ježíš vstal z mrtvých, nastává zmatek, je to den zmatku, hádek, tahanic. Ženy přijdou a říkají, tam jsou nějací andělé a říkají, že Ježíš vstal z mrtvých, jiní zas říkají, oni ho vzali z hrobu atd., ostatní apoštolové se se ženami hádají, ta slova se jim zdála bláznovstvím (Lukáš), jenom Petr a Jan se rozběhnou podívat se ke hrobu, vidí – hrob prázdný, uklizený a Jan tam říká větu: „Učedník uviděl a uvěřil, neboť dosud nerozuměl Písmu (píše o sobě sv. Jan)“. Petr, Jakub a Jan jsou Ježíšovi prominenti, které bere s sebou na takové vyloženě extravagantnější mimořádné události a mezi těmi třemi má špičkové postavení klouček, nejmladší učedník, kterého Pán miloval. A ten o sobě napsal, my jsme té Bibli nerozuměli. Ježíš totiž při té tzv. 1. předpovědi hovoří s nimi o zmrtvýchvstání a dokazuje jim to z Mojžíše a proroků a Petr ho kára, napadá ho. A Ježíš říká, postav se za mně, zamysli se, co ti říkám já. Takže to je tzv. 1. pokus, tzv. 1. předpověď, pokus apoštoly naučit číst Bibli, aby rozuměli textu o Mesiášovi. Ježíš osm dní po této události bere s sebou Petra, Jakuba a Jana, jenom tyto tři, teď se jim ukazuje v „gala“, je to divadélko pro lidské oči, protože skutečnou Boží tvář by nemohli vidět. Skutečná pohled na Ježíše, Boha by nemohli snést. Po osmi dnech si tady Ježíš zavolá Mojžíše a Eliáše a hovoří se o Ježíšově smrti a probírají ty proroky. Co Petr, Jakub a Jan se naučili od pánů rabínů, je silnější než to, co říká sám Mojžíš a Eliáš, nejenom Ježíš. Mojžíš a Eliáš to potvrzují. Je lépe prospat milión oper a milión nejzajímavějších operet, ale nesmíme prospat jediné slovo Ježíšovo. A apoštolové prospali Ježíšovo setkání s Mojžíšem a Eliášem, ne proto, že  by to bylo málo atraktivní, to Ježíšovo divadélko, ale proto,  že tady byla těžká bariéra rabínských předsudků, která znemožňovala pochopit Mojžíše, který znova vysvětluje to, co napsal, který i  Ježíši vydává svědectví o tom, svědectví tomu Ježíšovu výkladu. Mojžíš a Eliáš, dva supertěžké kalibry, supertěžké autority  tady dotvrzují Ježíšovo zdůvodňování, čtěte Bibli pořádně a koukejte jí rozumět. Ale ne, my rozumíme, pan  rabín nám to vysvětlil.  A to je příčina toho usínání. A víme, že když sestoupili s hory, tak po nějaké době dochází k 2. předpovědi. Ježíš se se všemi pokouší diskutovat, nepředpovídá, tady probírá Mojžíše a proroky, čili pročítá s nimi Bibli. A oni se ho báli tázat. A pak je tzv. 3. předpověď, pro Petra, Jakuba a Jana je to přesně vzato 4. a 5., proč, to si čtenář už najde sám, potom přichází ve Mt 26. kap.: „Víte, že Velikonoce jsou blízko, Syn člověka bude vydán, bude zabit, 3. den vstane z mrtvých“. A apoštoly už ani nenapadne se s Ježíšem hádat, prostě to nechají být. Tady vidíme, že ten pokus, to proměnění Pána, ten poslední pokus otřást těmi rabínskými předsudky nestačil, protože apoštolové dávají přednost tomu, co se jim líbí, co řekl rabín, než aby se zamysleli nad slovy Ježíše. A to je ta tragedie. Teď ovšem dochází k tomu, že když je Ježíš ukřižován, dochází ke ztrátě víry, my jsme mysleli, že je to Mesiáš a on to je prorok. Degradace Mesiáše na proroka.  Teď chápete, že takhle důležitou věc nemohu nechat bez povšimnutí. Je to strašně důležité. Nezapomeňme, že miláček Páně říká, že nerozuměl Písmu, čili nerozumě jsem Bibli. Kdo nám zaručí, že jsme na tom lépe než on, že nejsme takoví ubožáci jako Jan – miláček Páně, že my nejsme jako Petr, který si  pro neschopnost číst Bibli, vysloužil název satane. „Kdepak, já čtu Písmo Svaté rád“. Ano, já si vždycky vyberu myšlenku na den, já si vyberu to, co se mi líbí. To je právě to zákeřné. My musíme číst Písmo celé, s plným porozuměním, plným pochopením a musíme o to plné pochopení stát. A proto, drazí přátelé, jsem vám toto říkal. Kéž bychom byli tak málo malověrní jako Jan, miláček Páně!  Kéž bychom byli tak málo „satanem“ jako byl Petr!  Když čteme evangelium, tam se to pozná, tam se to rozhodne. Ale ne jenom zob sem, zob tam  ( Mt 17, Luk 9, Mk 9), a zrno, jako by nebylo. Ježíš tady chce zavést rozhovor – „podívejte, to zrno musí zemřít, aby vyrostla nová rostlina“. A oni řeknou: „Proč nám to říkáš?“  A on, kdyby aspoň tohle řekli, by jim vysvětlil: „Já zrovna tak musím zemřít abyste vy začali o své víře přemýšlet, aby vy jste se probudili ve víře. A zrovna tak vy čekáte, že Mesiáš vyžene Římany a přitom vůbec nedbáte na jeho slova. A proto, že nedbáte na moje slova…“, to by ovšem řekl, kdyby se ho ptali, ale oni se nezeptali. Toto je úplně marný pokus přivést je k tomu, aby se zamýšleli nad Ježíšovou smrtí. A proto, že jste si nezvykli pořádně přemýšlet o tom, co jsem k vám mluvil, protože jste si nezvykli pořádně přemýšlet o tom, co je v Mojžíšovi a prorocích, musíte počítat s tím,  že bude přicházet utrpení a že to, co Mesiáš podle Mojžíše a proroků mohl přinést, vám přinést nebude moci. Počítejte s tím, že vám budou dělat úklady a mnozí z vás přijdou o svůj život a dále počítejte s tím, že když se neodpoutáte od těch představ, tak vlastně nebudete moci vejít do nebe. Nechtěli jste se smířit s tím, co jsem vám říkal, co říká Mojžíš a proroci o smrti Mesiáše, nechtěli jste to přijmout, proto sami budete muset trpět a to vaše utrpení vás bude dohánět k přemýšlení o tom, že vlastně ti rabíni líčili Mesiáše nesprávně, nerespektovali Mojžíše a proroky. Na vás se to musí vymstít. Když jsem mluvil o své smrti, mohl jsem vám pomoci, kdybyste to přijali, ale vy jste to odmítli. A víme také, že v prvokřesťanských dobách bylo mnoho mučedníků. A jejich často taková netypická smrt byla svědectvím. Mohli ovšem být přitažlivější, mohli křesťanství učinit přitažlivějším, kdyby pořádně kázali a kázání zahajovali zázraky, jak jim to Ježíš nařizoval. Jenže oni se báli ty zázraky dělat. Tak když už nedovedli zázračně kázat, nakonec jim zbývalo zázračně umírat. Ti Římané se dívali na zabíjení  křesťanů tak, jako my se díváme na fotbalový zápas. A pak měli lepší podívanou, než na zápas gladiátorů. To nebylo jako box, ale oni se zabíjeli a ten vítěz se koukal a když ukázali palcem nahoru, znamenalo to „nechej ho žít“ a když  dolů, tak ho propíchnul. A křesťané, místo toho, aby se chytli Ježíšových slov a hlásali pokání, pak by mohli křísit mrtvé. Ale oni nemohli dělat zázraky, zázraky se jim dokonce zvrtly, oni nemohli zvládnout falešnou popularitu. A tak nezbývalo, než aby vydávali svědectví Ježíšovi tak, že byli v té aréně a teď na ně pustili dravou zvěř a křesťané statečně podstupovali smrt. Ta zvěř jim také někdy nic neudělala, ovšem někdy je také rozsápala. Křesťané to statečně snášeli, takže ti otrlí diváci pak viděli jak oni statečně jdou na smrt a říkali si: „Ta jejich nauka je zajímavá, že jim dává takovou sílu“.  Oni prostě nedovedli podle Ježíše udělat to kázání podložené zázraky, křísit mrtvé a uzdravovat, prostě nedovedli ty Římany oslovit k pokání: „Tak se zamyslete nad tím vaším náboženstvím, to vaše náboženství je slabé, všichni ti Jupiterové, Marsové atd., jsou slabí před naším Bohem“, tohle jim nedokázali říct. Proto muselo přijít to svědectví krve. Někdy jim ta zvířata neublížila, někdy je roztrhala a křesťané si zpívali a modlili se a ti Římané se zamýšleli nad tím, jak je ten jejich Bůh silný, že jim dokáže dát takovou sílu. Jenže to podobenství, že „zrno, které nepadne do země, zůstane samo“ a které, odumře přinese úrodu, tak tou největší propagací křesťanství bylo takové hrdinné umírání prvokřesťanských mučedníků. Ale jen a jen proto, že museli jít na mučidla, protože nedovedli přesvědčivě kázat. Tak aspoň přesvědčivě umírali. Ovšem to byla nouzová cesta k oslavě Boha a k šíření křesťanství mezi pohany, protože oni je nedovedli nějakým úspěšným způsobem oslovit slovy, tak je aspoň oslovili svou smrtí. Říkalo se, krev mučedníků je osivem křesťanů. Ta jejich atypická smrt u mnohých lidí vyburcovávala k zamyšlení se nad tím, jakou sílu oni mají. Kdyby kázali pokání, opravte si svoje myšlení a děli zázraky, tak to nemuselo být. Ale oni to snášeli rádi a vzpomněli si na to podobenství, zrno, když je zaseté, tak v té půdě musí zemřít. A oni se od těch rabínských představ odpoutávali právě touto cestou i když trpkou cestou. Jednoho takového mučedníka se ptali, když ho přibili na kříž, cos při tom cítil, že ses tvářil tak spokojeně ? On řekl, já žádnou bolest necítím. A to bylo to svědectví. Někteří ovšem trpěli moc, umírali za velkých bolestí, ale ta statečnost a ta bezbolestnost byly často zdrojem obdivu : to jejich náboženství musí být silné, to naše takovou sílu dávat nedokáže. To je smysl toho podobenství. Ještě je dobré si všimnout jak umírá jáhen Štěpán, oni ho kamenují, on se s nimi dohaduje o nesprávnosti víry a najednou on říká, vidím Syna člověka stát po pravici, vidím Boha  (takže žádný stan), to pomyšlení na Boží přítomnost mu dodává sílu. A to je jeden z důvodů – takový červík – u mládence Šavla, ta Štěpánova smrt. Je to zážitek, který se potom probudí, když Ježíš Šavlovi říká, proč mně pronásleduješ? A Šavel se ptá, kdo jsi, Pane? Jsem Ježíš, pro kterého ty zabíjíš. A Šavel se obrací. Na svých rukou vidí krev těch, které zabíjel. Přátelé, nebýt těch mučedníků, nevěděli bychom o křesťanství. A jistě mohlo to být levnější cestou. Jediný z učedníků umírá přirozenou smrtí Jan – evangelista, miláček Páně. Ovšem, ne všichni jsou na Janově úrovni a tak proto je to utrpení někdy nutné, aby člověka vyprovokovalo k pořádnému přemýšlení o Mojžíšovi a prorocích a protože se nezeptali, vylož nám to podobenství, proto nakonec museli vydávat to svědectví krve. Děkujeme těm prvokřesťanům, že umožnili, aby se k nám křesťanství dostalo. Bůh chce, aby jeho plán byl splněn a chce, aby to šlo zlehka a když to jde ztěžka, Bůh to aranžuje tak, aby člověk toho Božího cíle dosáhl.

Luk 9,51,56

Když se přibližovala doba smrti Ježíšovy, prvně se rozhodl jít do Jeruzaléma. Poslal před sebou posly a ti cestou přišli do jedné samařské vesnice, aby tam připravili nocleh. Ale Samaritáni ho nepřijali, protože měl namířeno do Jeruzaléma. Když to viděli učedníci Jakub a Jan, řekli mu: „Pane, chceš, abychom svolali s nebe oheň..........“.

Jsou tady takové dva dominující problémy. Jsem na rozpacích o kterém mluvit.To jedno máte chování Elizea, kde Eliáš na něj hodí ten plášť, Elizeus běží za Eliášem a říká, prosím tě, ať mohu políbit svého otce a matku a půjdu za tebou Eliáš odpověděl, jdi a vrať se, co jsem ti měl učinit, udělal jsem. Víme, že z Elizea byl výtečný nástupce Eliášův. Ježíš tady říká nějakému člověku, pojď za mnou a ten říká, dovol mi, abych napřed pochoval svého otce. A Ježíš s tím nesouhlasí. Jak to ? Eliáš prostě Elizeovi dovolí. kdežto Ježíš tomu člověku ne ? Tady totiž vidíme jedno. Dělají-li dva totéž , není to totéž. Ten Elizeus říká, dovol, já jdu říct našim, že domu nepřijdu, já se jenom rozloučím a budu chodit s tebou. Ten člověk, který mluví s Ježíšem, i  když to na první pohled vypadá stejně – dovol, abych pochoval otce, to není v tom smyslu, že by měl doma tatínka v rakvi, víš, já bych rád dokončil pohřeb, ale prostě : já půjdu až dosloužím tatínkovi. Čili, ten otec byl třeba ještě svěží atd., ale ten člověk dává přednost rodině. Přece se nemohu odtrhnout, mám doma tátu, mámu, musím se o ně postarat. Jemu se moc do toho nechce. Navenek to vypadá stejně. Když Eliáš říká, pojď za mnou, Elizeus okamžitě jde. Já to doma vyřídím a pak přijdu. A s radostí, že může chodit s Eliášem, vystrojí otrokům hostinu. Rozhodující je, že Elizeus  jde za Eliášem s chutí. Kdežto tamten člověk chuť jít za Ježíšem 2x nemá. Není vyloučeno, že Ježíš tomu člověku úmyslně dává otázku, aby nám ukázal tu problematiku. My si musíme uvědomit, že setkat se s Ježíšem není tak jednoduchá věc. Resp. naše chování při setkání s Ježíšem není tak jednoduchá věc. My si myslíme, že kdyby se dneska objevil Ježíš, kdyby dělal ty zázraky atd., tak bychom si to mohli ověřit a bylo by nám to jasné !? Chyba lávky. Kdyby se dneska objevil Ježíš, tak v první řadě v nás bude naskakovat alergie na to, co on říká. Vidíme, že ani apoštolové nerozuměli, že v nich byly bariéry, že Ježíše nechápali....... Dělají-li dva totéž, není to totéž. Elizeus jde za Eliášem proto, že Eliášovo kázání se mu líbí. Ale je to jeden z mála lidí, kteří mají Eliáše rádi, kteří považují za čest, když je Eliáš volá. Ježíš říká, copak v době Eliášově nebylo dost vdov a Bůh Eliáše posílá do Sarepy k pohance, aby se o něj starala. A v době Elizea nebylo dost malomocných v Izraeli a žádný se nedal uzdravit, jedině Naáman syrský, pohan, dokonce místokrál. A když Ježíš toto v Nazaretě říkal, tak ho chtěli shodit se skály. Uvědomte si, že Ježíš v Nazaretě nemohl udělat dostatek zázraků jednoduše proto, že nikdo o ty zázraky nestál. A bylo to proto, že se jim nelíbilo, co Ježíš říká. Přece jenom ti nazaretští se dočkali zázraku, ovšem o takový zázrak není co stát. Když Ježíš mluví o Eliášovi a Elizeovi, že nebyli přijati i když dělali zázraky, a že to bude stejné s Mesiášem, tak ho chtějí zabít. On se nechá dostrkat až na skálu, ale potom to dopadá jako v té pohádce o Šípkové Růžence, prošel uprostřed nich. Domyslete to ! Nejpravděpodobnější je, že všichni byli paralyzováni. Tento zázrak je popisován když Ježíše jdou zatknout. Ježíš říká, koho hledáte ? Ježíše Nazaretského. Říká, já jsem to. A teď to s nimi plácne o zem. Tady jsme u jedné věci. My si říkáme, rádi bychom viděli některý z těch zázraků, my potřebujeme mít doklad, jestli je to mýtus nebo skutečnost. Přátelé, kdybychom chtěli, tak se dostáváme do slepé uličky, ze které nebudeme moci ani dopředu ani do strany, ale ani vycouvat. Proč ? Protože napřed, dřív něž budeme řešit, řekněme, tu problematiku té průkaznosti, té skutečné existence toho zázraku, musíme si uvědomit a zkontrolovat,jakým způsobem se chováme vůči nepříjemné informaci, vůči tomu, co je nám nepříjemné. Uvědomte si, že Ježíš když přišel, neřekl tiše, já jsem Mesiáš, já jsem se nenarodil v Nazaretě, ale v Betlémě. Můj tatínek není Josef, moje maminka je P.Maria a já jsem Bůh Syn z Nejsvětější Trojice. Takhle nezačínal. Začíná jako obyčejný tesař z Nazareta, je považován za Nazareťana. A dokonce, když o sobě mluví, tak mluví ve třetí osobě – až přijde Syn člověka,..... Apoštolové mají zakázáno říct lidem, že Ježíš je Mesiáš. Proč ? Protože by to vyvolali neadekvátní reakci. Totiž napřed lidé musí pochopit kázání tesaře z Nazareta, zamýšlet se, jestli ten chlapík má pravdu a teprve pak lze uvažovat,kdo je to Ježíš. Ale napřed ho musím brát jako tesaře z Nazareta. A to jeho kázání si musíme pustit „pod kůži“. A to je častá chyba věřících katolíků, že nemají vyřešeny tyto primární otázky a chtějí mít jasno v otázce, kdo je Ježíš. Ale řeči „tesaře“ neberou, o těch nepřemýšlejí. Já čekám na Mesiáše, mne tesař z Nazareta nezajímá. To je ten problém. Někdy děláme takový logický skok. A jsme u druhé otázka. Šli do Jeruzaléma a nechtěli je přes jednu samařskou vesnici pustit. Samaritáni židé se neměli rádi. A když to viděl Jakub a Jan, řekli, Pane, chceš, abychom svolali s nebe oheň, aby je zničil ?  Nezapomeňte na Eliášův zázrak s ohněm, když ho zatýkali, tak, když muž Boží – oheň s nebe na vás a z 50 členů posádky je 49 seškvařeno a jeden hrůzou vyděšený utíká.  Tady u těch apoštolů vidíme, že chtějí udělat bojovný zázrak. Ale, když jim Ježíš říkal, dejte jim jíst, tak nikoho z apoštolů nenapadne, aby rozmnožili chleby. Reagují na to, jo, kde tady nakoupíme chleba ? Proč to bylo ? Tady vidíme takové valy předsudků, takových těch rabínských fantazií, které blokovaly ten myšlenkový proces. A tak, když Ježíš říká, zopakujte zázrak rozmnožení chlebů, což je zázrak skoro nejvyšší kategorie, a proč to říkám ? Protože vyšší je už jenom stvoření hmoty z ničeho. Kdežto tohle, to je rozmnožení hmoty, překračuje se tady zákon o zachování hmoty a energie. To není nějaký zázračíček, např. utišení bouře, ke kterému by mohlo dojít i náhodou. Zase jsem u toho. My bychom chtěli vidět Ježíše a řekněme si upřímně, rádi bychom měli jistotu ve víře a viděli nějaký ten zázrak, jenže problém je právě v tom, že my chceme vidět jenom něco – a něco nedokážeme přijmout. Dejte jim jíst, udělejte zázrak sami ! To je prostě, jakoby házel hrách na zeď. Jo, tady jde o něco jiného.  Tady z nich mluví nenávist, opovržení věřících vůči nevěřícím. Jak jsou naočkováváni, to bylo jádro rabínské katecheze. Mesiáš přijde k Římanům, zatrhne jim tipec a Samaritánům jak by smet. Takže, oni když debatují s Ježíšem a chodí s ním, pořád myslí tím rabínským způsobem. A proto mu oni nerozumí. Rabíni hovoří o rozmnožení chlebů – a to nikdo nebude umět, jenom Mesiáš a nikdo z lidí, takže jedině tady je možné vysvětlení, jak to, že Ježíš jim nemůže , minimálně 3x dát účinný příkaz : udělejte zázrak, dejte jim najíst !Vždyť ta stará garda viděla v Káně, že z vody udělal víno. mohli říct, tady je dost písku, uděláme chleby. Ježíš by řekl udělejte. Ale oni ne.  Drželi se té rabínské katecheze o Mesiášovi. Pro lidi to bylo tabu. Když teda Ježíš udělal zázrak, řekli, bodejť by ne, vždyť je to Mesiáš. Ale tím byla celá věc vyřízena. Takže, když Ježíš říká, dejte vy jim jíst, zase říkají, kde tady seženeme chleba. Potom zas Ježíš udělal zázrak. A když jsou na loďce, mají jen jeden chléb a Ježíš říká, varujte se kvasu farizeů, oni řeknou, no, jo, a kde tady nakoupíme chleba ?  E teď už dostanou vynadáno. Víte, určité zázraky pro ně byly nepřijatelné (chleby). A jiné byly zase v takové té tradici, však on Mesiáš přijde a udělá tohle. Oni vědí, že Ježíš je Mesiáš, tak jestli chceš, řekneme a spadne na ně oheň. Takhle se ovšem člověk zázraků nedočká.Takže tady máme  dvě věci. Vyslechnout tesaře z Nazareta, dřív, než se  budu ptát, kdo vlastně ten tesař je. Napřed se zamyslet nad Biblí a pak teprve mohu uvažovat, jestli je to Boží slovo nebo ne. Napřed se zamyslet nad slovy Bible a pak teprve mohu dát za pravdu. My chceme dát za pravdu Bibli dřív,  než ji máme přečtenou. My chceme věřit dřív, než máme vyjasněno, kdo to vlastně Ježíš je. Jistě, je to postup na který je leckdo odkázán, ale v době Ježíšově a Ježíš je ochoten každému z nás dát možnost takové té druhé exaktní            , ale právě ta věta zamyslet se nad tím, co říká Bible a pěkně poctivě připustit a nepolemizovat o těch věcech , kterým zatím nerozumím. Ale připustit si, jsou to např. věci, které kdyby jinak popsal než já si to dosud představuji. A tímhle způsobem se nám  začne postupně objevovat, o co se pokoušíme, že přece jen ta Bible má pravdu. Jo, když my chceme rovnou v té Bibli řešit problém Nejsvětější Trojice, tak ho nevyřešíme. Ale když si budeme klást otázku, co Ježíš říká o sobě a teď půjdeme na to z téhle strany, tak najednou zjistíme, že Ježíš tento problém vyřešil, že na stránkách Bible   i tento problém je vyřešený. Ovšem je třeba napřed se zamyslet nad tím, co říká Ježíš, ale všechno. Ne, řekni o Nejsvětější Trojici a to ostatní si nechej. Napřed vyslechnout tesaře z Nazareta a když vidím, že má pravdu, tak potom jdu za ním. A když řekne, zkus udělat zázrak, tak zkusím. Ale ne, chleby rozmnožovat nebudu, to nepotřebuji.  A když budu mít vztek, tak řeknu, jestli chceš, tak řeknu, aby na ně sestoupil oheň. Když se to takhle řekne, je to horor, ale když to čteme jen tak, ani nás nenapadne tam ten horor vidět. Vzpomeňte si na sv. Petra a Jana. Rabín řekl, že Mesiáš je nezranitelný, tak o tom nevykládej. A to řekne Ježíši, kterého předtím prohlásil za Mesiáše. To je absurdnost jednání člověka s Kristem Tak napřed se vypořádat s Biblí, která sebou nechá i manipulovat, kterou si mohu otočit na tu stránku, kam chci, jakoby byla bezbranná – a je dobré si to připomenout. (Luk 9. kap.  a 1. kniha Král. 19. kap.)

Luk 9,51-62.

Pořádný výklad dnešního úryvku by mohl být klidně na doktorskou práci. Máme tady jednoho, který říká Ježíšovi „půjdu za tebou“ a Ježíš na to „neberu tě“, Druhému Ježíš říká „pojď za mnou“ a on na to „tatínek je starý, až zemře, půjdu za tebou“. Ježíš : „Nechej mrtvé (myslí tím duchovně mrtvé) ať pochovávají mrtvoly a tvoje místo je tady u mne.“ Vypadá to, jakoby Ježíš dělal protekci. Jenže tady to není otázka protekce.Vezměme si příklad ze současnosti.  Představte si, že dělají nábor resp. nabídku stát se kosmonautem. Mnoho lidí to odmítne, protože se jim do toho nechce a jiní zase se s chudí přihlásí a představují si jak ihned poletí v raketě a zapomíná na to, že předtím by byla velmi dlouhá příprava, kde spousta lidí z těch uchazečů letu neprojde testy. Čili spousta lidí, kteří jsou nekritičtí se nechá zlákat vidinami, ale velice snadno by ztroskotali. Chci tady upozornit na problematiku lidských schopností, která hraje v náboženství velice důležitou roli. Představe si, že já bych si nyní s mýma nohama vybral nějaké   prvoligové družstvo s tím, že bych s nimi chtěl hrát fotbal. Vypadá to k smíchu že ? Ale jak  bylo tomu člověku, kterého Ježíš odmítnul  ?  Je to otázka toho, jaké má člověk vlastnosti. Někdy si člověk řekne, „ta vlastnosti jsou dány Bohem, já dělám co mohu.....“, Takový člověk nemůže dnešní úryvek pochopit, Když nechtěli Samaritáni přijmout Ježíše, Jakub a Jan přišli za Ježíšem a řekli : „Pane, uděláme zázrak a potrestáme je“. Dostali od Ježíše vynadáno. V Bibli sovo „obrátit se“ má význam „najít správnou cestu“ nebo „změnit náladu“. Tudíž Ježíš se rozzlobil. Vezměme si k tomu případ „Petr jde po vodě“. Když apoštolové vidí, že Ježíš chodí po vodě, tak Petr „...já to zkusím také“. „Tak pojď“ Petr si je vědom, že to je zázrak, že spolu s Ježíšem spolupracuje na zázraku“. Je nutno ještě připomenout, že krátce předtím jim Ježíš před rozmnožením chlebů řekl „vy jim dejte jíst“ (výzva k zázraku) a oni reagují nesprávně. Takže ze začátku se to Petrovi daří, pak ale přestane myslet, že to není věc jeho nohou, ale otázka spolupráce s Ježíšem. Podívá se zpět na loď, vidí ty obrovské vlny, asi si řekl, tohle kdybych měl doplavat, tak to nedoplavu a to byl impuls k tomu, že přestal myslet na spolupráci s Ježíšem, začne myslet na svoje schopnosti a samozřejmě začne se topit. Ježíš ho vytáhl a dovedl k lodi. Co byste v téhle chvíli považovali za správné ? Já osobně bych řekl : Ježíši, prosím tě, já jsem se pokoušel udělat zázrak a nejdříve mi to šlo a pak jsem to pokazil. Chtěl bych to zkusit znova, Nešlo ba tu bouřku trochu utišit. (Tuhle zkušenost už mají také za sebou). Petra ale nenapadlo nic. A také se už k tomu nevrátil. Je to problém nedořešených otázek.  A co další apoštolové, „Petrovi to šlo, my to zkusíme také“. Nic takového se nestalo. Přitom Ježíš by měl radost, kdyby jako malí kluci běhali po vodě.  Ale v dnešním úryvku „když dovolíš, svoláme s nebe oheň, aby je zahubil...“Proč si tohle říkáme ? Je mnoho věcí, kde člověk má spolupracovat s Ježíšem, kde si člověk musí uvědomit, že něco dělá Ježíš a něco dělá on. Té spolupráci s Ježíšem se musíme naučit. Touha udělat zázrak není špatná věc, ale chyba u toho dnešního byla, že tady byla špatná motivace. Tady bylo to namíchnuté na bezbožné samaritány, kteří jsou takoví neuctiví vůči Ježíšovi a proto ke chtěli potrestat. Když takovouto věc chci použít jako zázrak, je zřejmé, že ten zázrak zneužiji a proto na to nejsou zázraky dány.  Na druhé straně i takový zázrak, jako je běhání po vodě, může být bohopoctou. Příklad ze surfingu : Je tady to prkno, které pod nás strká Ježíš a my se s tím prknem musíme naučit zacházet. Každý z nás má dostatek možností říct : „Ježíši, ty něco děláš, já tomu chci rozumět.“ Mohu říci „pomoz mi“. On pomůže (dá mi to prkno) ale já se musím učit. Častokrát se stává, že člověk se neučí a řekne „to prkno za nic nestojí“. Věřte mi, že op téhle problematice jsem hodně uvažoval a dlouhou dobu. Ale přišel jsem na to, že my z toho evangelia neznáme téměř nic a proto kladu na první místo poznání evangelia. To není jen otázka čtení, ale otázka naučit se správně o evangeliu přemýšlet, naučit se z toho, co je v evangeliu řečeno několika větami, vyvodit důsledky. Protože jinak, kdyby mi Ježíš dal schopnost dělat zázraky, kdo mi zaručí, že nebude muset na mně křičet, jako na Jakuba a Jana v dnešním úryvku. Na dělání zázraků musí člověk vnitřně dozrát, musí mít patřičné vlastnosti.Když budeme znát evangelium, pak naše modlitby (i o uzdravení) budou čím dále tím více vyslyšeny. Bohužel, evangelium nikdo nezná, ani já, ani jiní. Co jsem se setkal s lidmi, u každého jsem našel nedořešené věci. Důležité je, aby si to člověk přiznal a nehnal se slepě do věcí, nebo na druhé straně mávnul nad tím rukou.

Luk 10,1-12     (Jer 8. kap.)

Pak Pán ustanovil ještě jiných 72 a poslal je po dvojicích........ Hlásejte, přiblížilo se k vám Království Boží..............Říkám ván, že Sodomě na soudu bude lehčeji než tomu městu.

Židé četli (v té epizodě) Mojžíšův zákon a konfrontovali ho s každodenním životem. Z hlediska organizačního to byla perfektní akce. Oni si dovedli přiznat „Bible říká toto a my jsme dosud jednali takhle.“  Začali naříkat. Pak zasáhl prorok, který jim oznámil, že není třeba se rmoutit, protože se znova narodili. Oni četli ten Mojžíšův zákon bod po bodu. V čele té sebekritizující akce byl znalec Písma. Ti věřící se kritizovali, přiznávali, že nedodržovali Mojžíšův zákon a uvědomovali si, že ty trampoty, které je potkávali, byly zasloužené.  Lidé byli vyzváni, aby to oslavili, že se znovu narodili. Naše reakce na hřích je ta, že začneme slibovat, že to už nikdy neuděláme. Jenže reakce na hřích má být pokání, to co udělali židé. „Mějte z toho radost, právě teď vám Bůh odpouští, Bůh po vás nechce zármutek atd.“  - tohle jim říkal prorok. Pak nemá smysl brečet nad starými hříchy.  Lukáš líčí poslání 36 dvojic. Říkají v podstatě to, čím Ježíš začínal svoji činnost – výzva k obrácení, k pokání (ale žádný půst), začít pořádně číst Písmo, konfrontovat ho se svým životem, místo Bible nesahej k jiné náboženské literatuře, koukej pochopit.U židů to znamená „vraťte se pořádně k Mojžíšovu zákonu, obraťte se. Bůh po mně chce, když udělám hřích, abych si ho nejdříve pořádně uvědomil a pak uznal, že hřích pochází právě z mého nesprávného chápání náboženství. Každý hřích je znamení, že toho Boha nechápu, že o Bohu špatně přemýšlím, že nechápu Bibli.Jenže my si běžně dáme půst a např. si uložíme, že se něčeho odřekneme. Učedníci také konfrontovali život s Mojžíšovým zákonem.  To „přiblížilo se k vám Boží království“ se týká se týká všech těch slibů proroků, včetně státní suverenity. Jenže podmínka toho je právě to pokání (změnit, opravit svůj způsob myšlení). „Když vás nepřijmou, dejte jim to jasně najevo, že s nimi nechcete mít nic společného. Řekli jsme vám, co bylo třeba, a nadále už je to vaše odpovědnost jak se zachováte. Bible rozlišuje „obraťte se“  a „čiňte pokání“. Jedno je přípravná akce a to druhé dokončení.  Zkontrolujte dosavadní zbožnost, připusťte, že vaše modlitby nemusí být kvalitní, vědomosti mohou být zdeformované. „Musíte udělat pokání, jinak by si s vámi Mesiáš neměl co říct. Pak je tady to – věřte evangeliu.“ Říkali: „Před Mesiášem přichází Ježíš z Nazareta a ten vám něco o Mesiášovi poví.“ U nás je tato situace trochu složitější, protože je tady ještě ten přechod ze SZ na NZ. Rozhodně pro každodenní praxi je důležité si zvyknout každý hřích uznat jako důsledek špatně chápaného náboženství a špatně chápané náboženství je důsledek špatného způsobu přemýšlení. Napřed se musím naučit pořádně přemýšlet o Bohu (Luk16. – „Udělejte si přátele z klamného mamonu“). Proč myslíte, že já kulhám? No, protože to také nemám dořešené.  My se tohle musíme naučit. A po mně toho P. Bůh chce daleko víc. To, co znám, by možná leckomu z vás stačilo, ale na mně má P. Bůh měřítka přísnější. Tudíž pajdám, pajdáš, pajdáme. A já nechci pořád pajdat Protože jednou je to slíbené......... Nejdříve si však musíme připustit to pajdání v myšlení a pak můžeme toho Boha klidně vzít za slovo, „tohle jsi slíbil, proč my jsme na tom hůř, než ti lidé v době Ježíšově. Ve SZ je krásná pasáž „Dřív, než se pomodlíš, tu jsem“.

Luk 10,1-12

Pán poslal 72 učedníků..........“Žeň je sice hojná, ale dělníků je málo........

Je to podobné poslání jako 12 apoštolů. Šli před Ježíšem, oznamovali, kdy tam Ježíš přijde a znova připomínali nutnost pokání. Uzdravujte nemocné, říkejte „Přiblížilo se k vám Boží království.......“ to je kratičký výtažek z celé té Ježíšovi instrukce (čas se naplnil, Království Boží se přiblížilo, čiňte pokání, věřte evangeliu). Ty dvojice to měly s lidmi prodiskutovávat, aby lidé nenarazili, až přijde Mesiáš. Častokrát jsme o tom mluvili. Až přijde Mesiáš, lidé už musí mít pokání za sebou (poučení i pro nás). Pro poctivé lidi měli učedníci doklad, uměli dělat zázraky. Pro odmítavé, žádný doklad a setřást prach ze sebe . Smutným dokladem toho,  že pokání se pořádně nedělá a že je to akutní i dnes je spousta křesťanských církví. Všechny se hlásí k evangeliu. I když jsme ve správné církvi, ještě to neznamená, že dobře rozumíme evangeliu. Kdo nám zaručí, že jsme lepší, než židé v době Ježíšově. Je třeba si dát pozor zejména na místa, která jsou jasná a nepříjemná (ne nejasná), protože tam se přehazují výhybky, zda-li budu Bibli rozumět nebo ne.

Luk 10,1-12

Pán ustanovil ještě jiných 70 učedníků, poslal je po dvou před sebou do všech měst a míst po dvou, kam chtěl sám přijít a řekl jim : „Žeň je sice hojná, ale dělníků málo, proste Pána žně, aby poslal dělníky na svou žeň. Jděte, posílám vás jako ovce mezi vlky. Nenoste měšec ani mošnu.....

To, co se dnes četlo, ke to jednak na dnešní neděli a také na svátek Cyrila a Metoděje. Ta dnešní pasáž je velice důležitá.  „V tom domě zůstaňte, uzdravujte nemocné atd.“To samozřejmě se tady nedovíme. Proč?  Protože tohle to je poslání 72 učedníků a předtím Ježíš posílá 12 apoštolů. Tohle to je druhá misie. První bylo poslání těch 12 apoštolů a tam je instrukce : „Když vás nepřijmou, setřeste prach........!“Když si to přečteme dneska, ten dnešní úryvek, tak z toho vyjde krásné euforické kázání na dnešní slavný den atd. Jenže, chceme-li rozumět dnešnímu úryvku evangelia, musíme ho dočíst, aby to byl logicky uzavřená celek. A proto číst ne jen Luk 10,1-9, ale číst to 1-20 a tam také určitě uvidíte jednu věc : „“Jděte, uzdravujte, hlásejte, Království Boží se přiblížilo a když vás neposlechnou, setřeste prach!“ Na pochopení téhle věci stojí za to si přečíst Mk 1, potom Mt 10, tam je to poslání 12 apoštolů po dvojicích, odpovídá tomu Luk 9 – zase apoštolové a potom přichází ten dnešní úryvek. Všimněte si jak začíná: „Potom ustanovil ještě jiných 72.“ Proč ještě jiných? No, přece předtím bylo  těch 12 posláno. A tam se dočteme : Uzdravujte nemocné, křiste mrtvé a kde vás nepřijmou, setřeste prach! Jak je to možné – oni přijdou, nudou uzdravovat, křísit mrtvé – a oni by je vyhnali? Vysvětlení je jasné. Pakliže si přečteme Mk 1. kap., kde Ježíš začíná svoje poslání a říká: „Čas se naplnil, Království Boží se přiblížilo, čiňte pokání, věřte evangeliu.“Čili je to ta radostná zpráva Izajáše, jak se četlo v tom 1. čtení. Protože my si představujeme evangelium, jako knížku evangelia, ale ten řecký termín, znamená radostná zpráva, ale toto, co říká Ježíš, je radostná zpráva, je to Boží nabídka, Bůh nám dává možnost radosti, štěstí radostného života, tak jak se četlo v tom prvním: Hlásat Hospodinovo milostivé léto, potěšit všechny souzené, zarmoucené na Sionu, dát věnec místo popela, oděv radosti místo smutečního šatu, jásot místo malomyslnosti. Je to den pomsty Boha vůči těm, kdo ubližují těm dobrým. Toto je věc, která byla proroky slíbena, SZ to slibuje ale zatím toto ještě v dějinách lidstva v plné míře nenastalo. O tom jsme mockrát mluvili. Proč? Když Ježíš přišel, říká : „Ano, doba možnosti je tu. můžete získat království, politickou suverenitu. Mohou ji získat. Ale mohou ji i ztratit. „Čas se naplnil, království Boží se přiblížilo, čili je tady ta doba. Teď obrátíme pozornost na ten Izraelský stát. Tenkrát to bylo něco na způsob protektorátu – římský císař by odpovídal Hitlerovi a Pilát ještě o něco míň než např. Heidrich. Tohle to je historická skutečnost. Ježíš pláče nad  Jeruzalémským chrámem. Kdyby nebyla možnost Jeruzalémský chrám zachránit, tak je to hysterická scéna. Tohle to si musíme uvědomit. Apoštolové mohli dosáhnout toho, že Jeruzalémský chrám mohl být zachován. Proč tohle to tak zdůrazňuji ? Dnešní doba je doba velice závažná, ne jenom dívat se na nás na Československo, ale na celý svět. Je to doba, kdy může dojít k velikým zvratům, kde radostná zpráva proroků může být naplněna, doslova naplněna. Ale může se také rozplynout na blíže neurčenou delší dobu. Proč takto mluvím ? Nebudu rozvádět celou šíři. Pouze upozorňuji na to : Židé mají od Boha slíbeno království. To, co bylo v době Ježíšově, byl protektorát. Když Ježíš zabili a neopravili se, byli vyhnáni pryč. Bible říká : Podruhé shromáždím Izraele. Kdy to nastane ? Kdyby tuto otázku někdo řekl před 2.svět.válkou, tak by se řeklo, jo, kdo ví, to bude snad před koncem světa. Jenže my víme, že Izrael má svůj stát, že Izrael má částečnou sice, ale přece má svůj stát. Já nechci teď mluvit o židech, já chci zařadit ten dnešní text do té logické souvislosti. Izrael má svůj stát, Izrael je už podruhé shromážděn. Takže má svůj stát, je podruhé shromážděn, lidstvo má stále možnost  dosáhnout  sliby: pochopení radostné zprávy  a dosažení toho, co nám radostné zprávy slibují. Podmínka ovšem je, aby lidé opustili dosavadní způsob myšlení, aby opravili způsob, jak chápat Boha. Aby nejeli pořád v těch vyjetých starých kolejích, ale aby opravili svoje názory na Boha a ne, aby se náboženství přizpůsobilo nám. Častokrát se tohle to říká. Ano, přizpůsobit se náboženství, jenže tohle je právě to, co člověka k náboženství svazuje. Ta radostná zpráva vyžaduje, abychom my lidé se přizpůsobili na Boží způsob myšlení, Bůh nám potom dá, co slibuje. Potom nám pomůže. Dokavaď budeme myslet tím dosavadním způsobem, Bůh nám nemůže pomoci. A bolesti a trampoty se nám nebudou vyhýbat, protože u nás nemá místa radostná zpráva, nemůžeme ji pochopit. Tedy nejprve opravit svůj způsob myšlení, Boha nevtěsnávat do našeho lidského myšlení, ať jsem to já sám nebo národ, která jde za Cyrilem a Metodějem atd., ale my musíme prostě přizpůsobit svůj způsob myšlení, abychom my pochopili Boha, Boží mentalitu, pal pochopíme podmínky té radostné zprávy. To, co jsem řekl, je jedna z těch podmínek. Připomeneme si slova sv. Marka, 1. kap.: Čas se naplnil, bylo to v době Kristově, my dneska můžeme říci, že čas ještě tady pořád je, ta možnost pořád je. Čas se naplnil, Království Boží se přiblížilo. Židé měli tenkrát možnost dosáhnout politickou suverenitu a radostný, šťastný život. T mnoha lidí to bude narážet na předsudky, protože jsou na adaptovaní na ten svůj způsob myšlení a ne na ten Boží. Toto je skutečnost. Čili: Čas se naplnil, Království Boží se přiblížilo, čiňte pokání, opravte svůj způsob myšlení, se kterým jste dosud brali do ruky Bibli. Až když si opravíte myšlení pak vzít do ruky evangelium, čili, čiňte pokání a věřte evangeliu. To evangelium je poslední fáze, protože až potom ho budeme s porozuměním číst, když sami dozrajeme, opravíme techniku myšlení, aby byla kompatibilní s Božím způsobem myšlení. To je ono pokání. Teď se dostáváme k problému : Kde vás nepřijmou, setřeste prach ! Neuzdravujte ! Proč? Protože tem není: „Ano, my vás uzdravíme všechny“. Na 1. místě je: Ano, nemocní budou uzdraveni, kulhaví přestanou kulhat, slepí začnou vidět, pořád cituji Bibli, ale vy si musíte opravit myšlení  a když opravíte, já vám tohle to splním. Ježíš právě upozorňoval ty dvojice na rozdíl, jak židé chápou svoje náboženství, že se úplně odchýlili od Mojžíše, že mají jiné představy než co říkal Mojžíš, páni rabíni říkali něco jiného a židé si měli co říct, tak já si porovnám, co říká Mojžíš s tím, co říká pan rabín. To je Ježíšův požadavek. A to je to pokání, špatný způsob myšlení může vyvolávat deformaci v myšlenkovém procesu člověka. A tyto deformace musí člověk v sobě hledat a najít. A teď když ty dvojice přišly do těch vesnic, řekli: Tak, posílá nás Ježíš, připravte se, budeme hovořit o tom, království Boří se přiblížilo, po skončení uzdravíme všechny vaše nemocné , po skončení budeme blíž k tomu, aby Bůh dal židovskému národu politickou suverenitu, nezávislost na Římu. Lidé se ptali : Ano, je to dosažitelné – politická suverenita ? Ano, je.  Uzdravení nemocných? Ano. Ale ne teď. Až po kázání. Tak jsme tady u toho. Čas se naplnil, království Boží se přiblížilo, ta doba je tady, ale je tady podmínka, vy nevěříte Mojžíšovi, vy jste si udělali zcestné náboženství. Kdybyste věřili Mojžíšovi, věřili byste i ve mně. „My že nevěříme Mojžíšovi ?“ „Ano, opravte svoje myšlení!“ „Co nám tady ten bude vykládat! Já chodím do synagogy, do kostela, já mám opravovat svoje myšlení?“ A v důsledku tohoto vnitřního navztekání se docházelo často k odmítnutí tohoto vzkazu. Viz případ, kdy Ježíš byl přímo v Nazeretě a chtěli ho shodit se skály. Čili: Čiňte pokání a potom se ta radostná zpráva splní. Samozřejmě, že mnozí lidé přece jenom si řekli : zkusíme to, šli za Ježíšem, Ježíš je uzdravil potichu : Neříkejte o tom, že jsem vás uzdravil. Takže: Mk 1, Mt 10 a Luk 9, je to podrobné a dnešní je Luk 10, ale i 1-20, kde je také ta zmínka o tom odmítání. To odmítání Božího slova je pro nás velice důležité. Myslíte si, že to bylo tolik církví ve světě, kdyby všechny církve přijímali Bibli celou jaká je ?

Luk 10,25-37

Jeden znalec Zákona povstal, aby přivedl Ježíše do úzkých, zeptal se: „Mistře, co mám dělat, abych dostal věčný život ?“  Ježíš mu řekl : „Co je psáno v Zákoně ? Jak tam čteš?“ Odpověděl: „Miluj P.Boha celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou silou, celou svojí myslí a bližního jako sám sebe....“ atd. ......“Jdi a jednej podobně !“

Když tohle místo takto čteme, tak nás ani nenapadne ta ostrá, vyhrocená            této události. Navíc dost často se toto charakterizuje jako podobenství. Ale to podobenství nebylo. Představte si území, kde žijí dvě národnosti, např. v takovém německém pohraničí, které se nenávidí a navzájem si dělají příkoří. a do takového území by přišel Ježíš, začal by Němcům vykládat o hodném Čechovi a naopak. S takovým podobenstvím by neuspěl. Navíc nedávno jsme mluvili o těch dvou znalcích Zákona, jak přišli za Ježíšem a chtěli ho dostat do úzkých. Čili, je to Ježíšova opozice. Porovnávali jsme, jak ten jeden končí diskusi s Ježíšovou pochvalou, ale to není tenhle. Tenhle ten pochvalu nedostane. Myslíte si, že by pomohlo podobenství ? Kdepak, to musela být skutečnost, které byly „plné noviny“. Ten člověk – žid říká, vidíte, nadáváte na samaritány a kněz mně viděl, levita mně viděl a nechali mně být a teď šel samaritán a ten se mně ujal. Ten Ježíšův oponent odchází úplně poražen. To musela být skutečná událost. Proč si toto říkáme ? Chceme si ukázat jinou problematiku, která souvisí s tématem, které také často přetřásáme. Je to problematika mnoha křesťanských církví, ale u té se také dlouho nezdržíme, tu jenom připomínám. My se chceme zamyslet nad určitým problémem, který je akutní pro každého křesťana. To je Luk 10. kap. a tam vidíme člověka, který Ježíšovi klade otázky, ale přitom se nic nechce dovědět. A to je rozhodující. Jestli najdete někde „on se chtěl ospravedlnit a proto se Ježíše zeptal“,  tak původní text říká „řekl“. A ospravedlnit ? On se chtěl vymluvit, ne vypovídat v tom smyslu, ale on chtěl ze sebe, on chtěl vykličkovat. Když Ježíš mu říká, no tak to dělej ! Máš toho plná ústa, tak to dělej ! No, jo, ale kdo je můj bližní ? Přátelé, toto není otázka, to je úhybný manévr. A my si musíme uvědomit, že se musíme v nejasných případech, naučit Ježíše zeptat, klást otázky, ale my neklademe otázky, my kličkujeme. Ať si každý najde sám a kdo začne hledat, tak to najde. A toho kličkování je mnoho. A to, že je plno křesťanských církví, to je velice závažná věc, fakt, který nás varuje ! A je to problém podobného druhu, Jako problém toho „hrdiny“ toho dnešního příběhu, toho znalce Zákona, který se neptá, který chce prosadit svoje. Kdybychom se chtěli ptát a všichni se ptali – tak za prvé, není 250 křesťanských církví, ale jedna a to dominující, výrazná dominanta v celém světě. A za druhé,  kdybychom se dovedli ptát, tak se hříchy začnou ztrácet a evangelium začne být přitažlivé. Tahle otázka už unikala mnoha generacím a uniká i křesťanům. Např. vidíme, jak sv.Pavel se zamýšlí nad otázkou, jak to, že židé nechtějí být křesťany a shání důvody takové a onaké, je mu to strašně líto toho svého národa, rád by za ně sám o spásu přišel, jen aby je ke spáse přivedl. Jenže odpověď na tuto otázku nacházíme u Ježíše. Ježíš na otázku, jak to, že židé nevěří odpovídá : „Nemyslete si, že budu já vaším žalobcem. Vaším žalobcem je Mojžíš, ve kterého vy doufáte  (5.kap. Jan) „Kdybyste věřili Mojžíšovi, věřili byste mně.“ Ano. Problém pochopení Ježíše u židů byl dán tím, jak se stavěli vůči Mojžíšovi a prorokům. Ukřižování Ježíše bylo důsledkem toho, že představa o Mesiášovi, o jeho vystoupení, působení a o jeho osudu byla podávána ústy  rabínů jinak, než tomu bylo v Mojžíšovi a prorocích. A toto způsobilo, že Ježíš pro židy (mnohé) byl nepřitažlivý, nazývali ho pomatencem, posedlým, přítelem hříšníků a nakonec Ježíše ukřižovali. Proč ? Kvůli kázání. Protože Ježíš hovořil právě o této problematice, která leckomu nebyla 2x příjemná. Ježíš začíná právě tím : Mojžíš řekl, ale vy říkáte něco jiného. A uvádí tam příklady.  Vaším žalobcem je Mojžíš. Kdybyste věřili Mojžíšovi, věřili byste mně. A my podobnou větu můžeme říct : Naším žalobcem bude evangelium. Kdybychom ho brali pořádně, tak žádných 250 církví  není a není žádný polovičatý křesťan. Každý je přesvědčený o pravosti své církve a je těžko s takovým člověkem pohnout. Takový nadšený hlasatel protestantské denominace, který bude chodit a rozvíjí aktivitu – to lidé to myslí poctivě. Ale copak Boží slovo může být mnohoznačné ? Copak Boží slovo může připouštět takový „galimatyáš“ výkladů ? Všechno je to proto, že my nečteme bibli pořádně a ti druzí také ne. A  tak jejich argumentace není kvalitní, my jim nedovedeme čelit, protože ani jedné straně není jasné evangelium. A proč ? Inu proto, že určitá místa vynecháváme. To 1. čtení je 5. kniha Mojž., 3.kap.  A tam máte Mojžíšův výrok, který se velice výrazně týká té naší problematiky. Tento příkaz, který ti dnes ukládám není pro tebe nesnadný, není daleko od tebe. Není na nebi atd. Vždyť je ti to slovo velmi blízké, je v tvých ústech, je v tvém srdci, takže ho můžeš zachovávat. Čili, Mojžíš říká, nepotřebuješ žádný Boží zásah, žádnou mimořádnou Boží pomoc, abys pochopil zákon. Jistě, na pochopení určitých pasáží Ježíšových je zapotřebí. Ale na pochopení Mojžíše stačí normální přirozené vybavení a není zapotřebí nějakého učeného vykladače, odborníka. Když to budu chtít dělat, uvidím, že je to jednoduché, jasné, srozumitelné. Jo, když to nebudu chtít dělat, tak začnu kličkovat, ale pak se se mnou bude dít to, co se dělo i se židy. Židé byli vadným náboženstvím imunizováni vůči Ježíšovi, takže ho nepochopili. Tady jsme u toho, vaším žalobcem je Mojžíš, kdybyste věřili Mojžíšovi, věřili byste i mně. Ano, na pochopení Ježíše, na určité pasáže je zapotřebí té nadpřirozené pomoci, ale P.Boha my v jeho práci hlídat nemusíme. Nejde spát, nemá „okno“. Podmínka je u židů : dodržuj Mojžíše a proroky, jak je to u křesťanství, mnohokrát jsme říkali (o problematice horské řeči atd.). Luk10. kap. je ukázka toho, jak Ježíšovi posluchači toto nedodržovali. Ten znalec Zákona se neptal. Ten druhý : A víš, že máš pravdu, Mistře. My se tady honíme, které přikázání je větší a ono zatím, milovat Boha je víc než všechny oběti a celopaly. „No, nejsi daleko od Božího Království.“ Ale to je ten druhý.    Takže i 5. kniha Mojž. 30. kap., Jan 5. kap.,  Luk 10. kap.

Luk 10,38-42

Ježíš přišel do jedné vesnice, kde ho přijala do domu nějaká žena, jménem Marta. Marta měla sestru, která se jmenovala Marie. Marie se posadila Pánu k nohám a poslouchala jeho řeč. ......atd. Jen jediné je potřebné. Marie si vybrala nejlepší úděl a ten jí nikdo nevezme.

Musíme si tento úryvek zasadit do takových reálií. Ježíš tam jen tak nepřišel. Napřed šly dvojice, pak přišel Ježíš do takové střediskové oblasti, kázal a pak byl někým pozván a tam se sešli s Ježíšem i učedníci. Zvou ho dvě sestry, zdá se, že jsou to sestry Lazara, ale nelze vyloučit, že jsou to jiné dvě sestry. To, co chceme říct platí tak jako tak. Ježíš kázal, návštěva byla předem hlášena. Marie má plnou hlavu kázání, kdežto Marta na Ježíšovo kázání v kuchyni zapomíná, má spoustu „důležitých“ věcí. Toto si chceme zdůraznit. Člověk je velmi často otrokem určitých vyježděných kolejí, má svoje standardní povinnosti, jednání, rutiny, no a těmto rutinám, tomu standardnímu jednání všechno podrobuje. Marta, když přijde do kuchyně, stává se z ní hospodyně, která se má starat o hosty. Marie má plnou hlavu problémů, které jí vyvstávají v souvislosti s Ježíšovým kázáním a chce to napřed dohovořit. Když už Marta se obrací na Ježíše, musela být, lidově řečeno, „po parou“. Párkrát upozornila Marii, naznačila očima, šťouchla do ní, ale když Marie odkládala pomoc, Marta se obrátila na Ježíše. Je dobré si všímat těch detailů. Je tady Marta, která mí na starosti kuchyni, ale Marie také, jenže Marie přemýšlí o tom kázání a Marta ne. U Marty silnější roli teď hraje kuchyně.  U Marie doznívá to kázání,  vynořují se další problémy, ptá se Ježíše na to i ono, co jí není jasné. A Ježíš právě tomuto postoji dává přednost. Proč ? No, proto přišel na svět, aby nám něco mohl říct. Jak to, že u někoho má Ježíš úspěch a u někoho ne ? „No, to je věc daru, věc milosti !“Přátelé, Bůh dává každému dostatek darů, ale my jsme někdy Marty, my máme tisíc jiných zájmů, které jsou 1000x „důležitější“. V neděli máme vymezený čas na ti mši, to jsem splnil, s chutí jsem si zazpíval a jdu domů, ale teď už  mám jiné věci.  Tím se liší Marie od Marty, tou silou zájmu, tou průbojností. Co je v člověku silnější ? Kuchyně, nebo poučení Ježíšovo ?  Otázka je postavena trochu nepřesně. Zdálo by se, že chceme potlačit Martu. Ba ne. My v první řadě musíme posílit Marii. A to je rozdíl. Ale když vidíme, že ta Marta v nás dominuje, tak si musíme přiznat, ano, Maria je invalida, je chcípáček. Marta je normální, ale ta Marie v nás je slabá a proto ta Marta dominuje. A proč je ta Marie slabá ?  Protože člověk má spoustu věcí nedořešených. Naše křesťanství je slabé, proto dochází k hříchu. Naše křesťanství je slabé a proto je slabý zájem. Kdybych vám dal napsat, proč se jde k přijímání, kdoví, kolik odpovědí by bylo správných ?! Vědomosti jsou zoufalé, prázdná slova, fráze. Tady jde o to, že jsou to fráze, kterým nerozumím. Izajáš vyčítá židům povrchnost myšlení. Tento lid mně ctí ústy, ale srdcem je daleko ode mně. Ctí mně nadarmo, protože učí převzatým naukám lidským. Posvěcující milost – svatební roucho. Je to podobenství, ovšem podobenství potřebuje výklad. A to svatební roucho, mně to vychází, že je něco jiného, než posvěcující milost i když se to běžně říká. Tady jde o to, abychom si zvykli mít jasno, proč jdu do kostela, proč jdu k přijímání a když nevím, tak si to přiznám a jdu za tím a ne se spokojit s prázdnou definicí. Že pak se ze mně nikdy nestane Marie a vždycky budu Martou. V kostele Marta pěkně zpívá, ale jakmile vyjde ven, všechno to z ní spadne. Ta Marie, jak se zdá, je totožná s tou hříšnicí Marií. A oni takoví ti hříšníci měli K Ježíši blíž, než takoví ti „hodní“. Čím to ? Celník Matouš a nebo Marie z Magdaly, to byli lidé, kteří dělali zjevné hříchy. Celník byl opovržení hodný, spodina, celníci a nevěstky byla jedna kategorie. A ta Marie z Magdaly měla štěstí, že ji nikdo při hříchu nechytl a tak nebyla kamenována. Celník Matouš, nebylo to oficiálně v Mojžíšově zákoně dáno na index, to – být celníkem. Ale mezi lidmi to bylo v opovržení. Takže když se někdo chtěl stát celníkem, nebo když někdo byl hříšníkem, tak se musel, abych tak řekl, vnitřně rozejít s vidinou Mesiáše. Takový Matouš, když se rozhodoval, jestli bude celníkem nebo ne, tam byla také ta otázka „počkej Matouši, až přijde Mesiáš, má přijít brzo, on tě pořádně prožene !  On se chce dát k celníkům !“Když si Matouš tu cestu zvolil, tak si uvnitř myslel, „povídali, že mu hráli, žádný Mesiáš nepřijde.“ Taková veřejná hříšnice, nechytli ji třeba, možná žila s někým „na hromádce“ atd., tak tato žena uvnitř si řekla „ale, kdo ví, co je na tom pravdy?!“ Zatímco Marta šla do synagogy s vědomím, že jde pěkně podle „Vorschriftu“, „ano, Mesiáš přijde a já se mám na co těšit“. Kdežto Matouš a Marie? A, povídali, že mu hráli, to jsou povídačka o Mesiášovi. A teď najednou se začnou trousit zprávy o tom, že Jakýsi tesař z Nazareta uzdravuje nemocné, mluví o tom, že přijde Mesiáš, dělá zázraky atd. Pro Martu to znamená : Vidíš, my jsme měli pravdu, kdežto pro Matouše a Marii to znamená otřes, šok. Tak já jsem teda vsadil na nesprávného koně, tak ono na tom Mesiáši něco bude, žádné „povídali, že mu hráli“, ale to je potom se mnou zle. No, a teď slyší kázat Ježíše,  který říká, před Bohem není nikdo v pořádku. A vadná zbožnost je brzdou mnoha židů. Nikdo před Bohem není bez hříchu, ale Bůh je ochoten každému hříchy odpustit a celníci a nevěstky předejdou farizeje. Tohle, to řekl Ježíš sice až později, ale uvádím to proto, že to z toho vyplývá. No, pro takového Matouše či Marii to bylo strašně radostné. „Tak pro mně je naděje !“Kdežto ta Matra v nejlepším případě se spokojila s tím : „Tak přece jenom jsme se Mesiáše dočkali !“ Ale Marie chytá každé slovíčko, které vychází z Ježíšových úst. Kdežto Marta ne. Bere Ježíše podle toho ustanoveného schématu a když vidí, že Ježíš v určitých rysech odpovídá tomu, co se o Mesiášovi říká – je to velice zjednodušené – nepřesné, tak prostě říká, no jo, to je jasné, on je to prorok, který mluví o Mesiášovi. Kdežto Marie se ptá , co znamená tohle, co tamto ? Takže tady je k tomu klíč. Marie totiž začíná přemýšlet a má ty věci promyšlené. U ní je to otázka existence, má promyšlené to Ježíšovo kázání, kdežto Marta to bere rutinně. Tak, jako v kuchyni nepřemýšlí a dělá určité věci podle ustáleného receptu, tak i v synagoze nepřemýšlí a podle ustáleného receptu se modlí a kývá na kázání pana rabína a nebo Ježíše. A tady máme recept pro Marty, jak se stát Marií : Zamýšlet se, čemu rozumím, čemu ne, mít jasno. A znamená to moc věcí ve svých názorech opravit. Co to je ? Všechna prázdná slova. Ovšem, bude to ztroskotávat. Takže 1.rada – prosit Ježíše o pomoc, aby pomohl vidět naše nesprávné názory. Je to naše věc, o kterou se my musíme starat. Ale musíme počítat s tím, že ta Marta je opravdu v těžké situaci, ve které se sama nemůže orientovat. Protože jak říká Bible, jde o slepotu, o psychickou slepotu, o ztrátu schopnosti rozlišovat, to se moc těžko  (?)

Luk 10,38-42

 Ježíš přišel do jedné vesnice, kde ho přijala do domu nějaká žena, jménem Marta. Měla sestru, která se jmenovala Marie. Ta se Pánu posadila k nohám a poslouchala jeho řeč. Marta měla plno práce s obsluhou. Přistoupila k němu a řekla : „Pane, nezáleží ti,........Pán jí odpověděl : „Marto, Marto, děláš si starosti a znepokojuješ se pro mnoho věcí, ale jen málo je třeba, jedno, jediné. Marie si vybrala ten nejlepší úděl a ten jí nikdo nevezme.

Samozřejmě ten úryvek nám líčí samo o sobě jen takové to „kuchyňské nedorozumění.“ Nedorozumění okolo hosta, váženého hosta, který přišel na návštěvu a hostitelka se může uběhat a nikdo jí nepomáhá. a teď mrká Marta na tu Marii, ale ta si toho nevšímá, pořád poslouchá Ježíše a povídá si s ním a Martě už nakonec dochází trpělivost a když nic nepomáhá, říká Ježíšovi : „Pane, to ji necháš takhle sedět, já tady lítám a ona mi nic nepomůže.“ Je dobré nad tím se zamyslet. Problematika setkání s Ježíšem má v sobe celou řadu různých aspektů. Když si někdo vybere jenom určitý aspekt, ať dělá ze vší síly, dělá pořád tu Martu. Je důležité Ježíše pohostit, ale vidíme sami, že pro Ježíše by bylo daleko milejší brát ho nejenom jako hosta, o kterého já teď musím pečovat, kterému musím připravit jídlo, ale také ho musím vyslechnout, co on mi chce říct, co on mně chce zdůraznit. Musím vědět jaká je Ježíšova představa hosta. A tady jsme u toho problému : host a host. O hosta se musím postarat. Ale pakliže Ježíš je hostem, měli bychom si uvědomit tu dnešní věc, to setkání Marie a Marty s Ježíšem. Protože je to problém náš. My se chceme setkat s Ježíšem, ale my Ježíšovi vnucujeme svoji pozornost. Ano, někdo řekne : „Já že bych vnucoval Ježíšovi svoji pozornost ? Já ne. „ Tady je ten omyl. My chceme Ježíšovi dodat křesťanství podle svého vkusu a neptáme se, jaký je Ježíšův vkus na křesťanství. Když přijdete do restaurace, podají vám jídelníček a vyberete si, co chcete. Ale když někam přijdete na hostinu, tak o tom, co se bude jíst, rozhoduje ta hospodyně. My bychom si měli uvědomit, že když Ježíš přichází, tak by si mohl říct, jak on se u mně bude cítit. Pro Ježíše není hlavním problémem ta Mariina pečlivost, ale hlavně to, abych já Ježíšovi naslouchal. a tady jsme u jedné závažné věci. Někdo Ježíšovi spíš naslouchá a jiný zase Ježíšovi nabízí. A teď už jsme ne u té Marty, která přináší to jídlo, ale člověk, který má své duševní problémy, chce od Ježíše, aby on mu v jeho problémech pomohl. A tady jsme u toho, že Ježíš ty naše problémy vidí zcela jinak, on je chápe zcela jiným způsobem, Ježíš by na to šel zcela jinak. Jistě, Ježíš nám ponechává volnost zacházet – a to musíme vzít doslova – „s hostem Ježíšem“, jak se nám líbí. Ale tím není řečeno, že vždycky je s námi spokojen a také tím není řečeno, že vždycky je s námi spokojen a také není tím řečeno, že on by si hosta představoval jinak. Ježíš se někdy přizpůsobuje, jako my na té hostině, kde ta Marta má připraveno : tohle, tohle, tohle....., kdežto v té restauraci si můžeš vybrat co chceš. A rozumná hostitelka, když někoho bude zvát, tak řekne : „Poslyš, jaké ty máš nejraději jídlo ?  Protože to, co chutná hostitelce, nemusí chutnat tomu hostovi. A ta opravdu dobrá hostitelka, kdyby pozvala Ježíše, tak by se zeptala, jak ty si představuješ tu hostinu, co bychom měli jíst. Samozřejmě to je možné, když je hostů málo, na svatbě by to nešlo. Teda nechat Ježíše, aby do toho také mohl mluvit, aby se jako host cítil dobře. A tím je řečeno také toto : člověka tlačí všelijaké problémy, člověk má právo a nikdo ho v tom neomezuje, ani Bůh, si vybrat určitý problém, se kterým půjde za Ježíšem. od Ježíše bude chtít pomoc, bude chtít, aby mu Ježíš pomohl, ale opravdu stojí za to říct tomu Ježíšovi – jako ta dobrá hostitelka, co ti mám udělat ? Říct mu : „Podívej, já mám tyto problémy, chtěl bych je vyřešit, jak ty se na to díváš ? Je to, co já považuji za hlavní, je to opravdu hlavní ? Jak ty se díváš na problém mého rozvoje ? Člověk velice často žije v té představě, „já od Ježíše chci řešení, ale neptáme se, co on říká. Tak vlastně Ježíšovi vnucujeme představu křesťanské dokonalosti. Ježíš se samozřejmě přizpůsobí našemu přání, ale někdy to nedopadne jak si přejeme. Víckrát jsme mluvili o těch listech v Apokalypse : Smyrna musí snášet, trpět, kdežto Filadelfie: „Zachoval jsi moje slovo, já tě uchráním.“ Čili tady nejde jenom o ti Marii a Martu : co dáme Ježíšovi jíst, ale také o to, o čem se s Ježíšem budeme bavit, co od něho chceme slyšet. Pakliže chci slyšet odpověď na svoje otázky, Ježíš mi potom bude muset říct : „No, Smyrno, přijde na tebe utrpení, musíš vydržet a nesmíš reptat. A když ovšem ten člověk by to nechtěl snášet, mohl by říct Ježíšovi : „Ježíši, ono mně to tlačí, nedalo by se to řešit nějak míň bolestně ?“ „To víš, že jo. Je daleko lepší řešení. Zamyslet se nad celým mým slovem a ne jenom nad tou částí, které jsi doposud věnoval pozornost, nad celým slovem se zamysli a já tě uchráním.“ Takže ty dvě sestry, ty nám mohou velmi, velmi mnoho co říct. A když si odneseme jenom z toho dnešního úryvku tuto představu Ježíše hosta a chci, aby ses cítil dobře, když si řekneme : Mám problémy, Ježíši, pro tebe není to jídlo hlavní, ale já chci od tebe slyšet to, co ty považuješ pro mně za důležité. Často prosíme Ježíše o pomoc, ale neděláme to, co sami máme dělat. A tady je pak ta druhá stránka, že člověk chce něco dělat a je to pro něj neřešitelné, Něco děláme my a něco Ježíš.

Luk 11,1-13

Jednoho  dne se Ježíš modlil na nějakém místě. Když přestal, řekl mu jeden z jeho učedníků: „Pane, nauč nás modlit se, jako Jan naučil své učedníky............... Přítel by mu dopověděl, dveře jsou zavřeny, děti jsou se mnou na lůžku, nemohu vstát a dát ti........... Proto vám říkám, proste a dostanete, hledejte a naleznete, tlučte a otevře se vám........., že jste zlí a umíte dávat dobré dary, tím spíše nebeský Otec dá Ducha Svatého těm, kdo ho prosí.

Ať nás nezaráží ta změněná forma Otčenáše. To není změněná forma, ale jedna ze  tří základních, protože ten „náš“ Otčenáš je Lukášova forma a některé texty Matouše mají ještě ten dodatek, takový dodatek k našemu Otčenáši – neboť tvé je království, moc i sláva na věky. To některé texty Matouše mají. My jsme říkali Otčenáš bez téhle věty, kdežto protestanti to používají s touto větou. Teď po koncilu je to „.......ale zbav nás od zlého, vysvoboď nás ode všeho zlého, Bože, dej našim dnům svůj mír a pak je, neboť tvé je království i moc i sláva navěky.“ No, a my jsme četli evangelium Lukáše a tam je to jiné. Která z těch tří verzí je správná? Ve skutečnosti si musíme uvědomit, že Otčenáš není modlitbou, kde jsou předepsána slova, ale kde jsou vytyčeny objekty, o které máme usilovat, věci o které máme stát, o které máme Boha žádat. A to je právě to, co určuje, zda Otčenáš bude modlitbou Páně nebo ne. Protože já se mohu pomodlit Otčenáš a neřeknu ani jedno slovo, které je v Otčenáši a přesto to bude modlitba Páně. Ale jakmile se někdo třeba pomodlí Otčenáš za uzdravení, objektem už je uzdravení a ne to, oč máme v Otčenáši žádat. Tohle je třeba uvážit. Nám ovšem jde o jinou věc, o to podobenství o neodbytném příteli, o člověku, který houževnatě usiluje a ten neodbytný přítel nám líčí někoho, kdo až „neurvale“ jde za svojí věcí. Pan A sousedí s panem B. K panu B přišel na návštěvu pan C. Pan B se s panem C vřele vítají, pak pan B říká, ty máš hlad, počkej já ti něco dám. Jenže ale já tady nic nemám, skočím k sousedovi. A tam tluče na dveře. Co chceš, co tlučeš?  Ale přišel ke mně kamarád, já doma nic nemám, půjč mi! Dej mi pokoj, je noc, vzbudíš mi rodinu. Ale pan B tluče dál. To podobenství nám říká, že když budeme dostatečně dlouho tlouct, tak pan A, aby měl pokoj, i s nadáváním vstane a dá mu. A tohle to nám Ježíš dává jako vzor. Musíme si uvědomit, že Ježíš nám nechce říct abychom v modlitbě Bohu nadávali, ale abychom věděli, o co jde, abychom měli ujasněno, o co prosíme. A když to budeme mít ujasněno, tak se k tomu budeme znova a znova vracet. Tohle to podobenství vypadá drasticky, ale kdybychom měli problém prosby jako takové vysvětlit a popsat, tak by to bylo dost obtížné. A tak se raději spokojíme s tím „primitivním“ popsáním toho neodbytného přítele. Jiné podobenství, které má naprosto stejný takový nádech dravosti, je podobenství o vdově a úplatkářském soudci (Lukáš). To jsme si vícekrát vykládali. Nedobytný přítel – tluče, mlátí. „Dej pokoj, je pozdě“. Ale on mlátí dál. A tak A říká, ten si nedá říct, tak já mu musím vyhovět. Samozřejmě, pan B má „okna“ tak vysoko, že tam nikdo nedohodí, aby mu je rozbil a že pan B nemá problém, že by zrovna spal, měl strach, že mu probudíme děti. Podobenství říká, že on pro svoji vytrvalost nakonec to dostane. Toto je 1. pohled na to podobenství a po tom prvním pohledu začneme zjemňovat, upřesňovat ten výklad, že pan B ze mně strach mít nebude i když si vezmu ten váleček na nudle. Ten soudce má strach z té vdovy s válečkem na nudle, abych tam něco dodal. Ovšem Bůh ne. Bůh od nás chce, abychom věděli za čím jdeme. A tím  splňujeme právě podmínku vyslyšení:  to, co říkal, abych o to stál. A ukázkou toho je to 1.čtení – 1. kniha Mojž.,18. kap., kde Bůh se zjevuje Abrahámovi a teď se nechá Abrahamem jakoby uprosit. Samozřejmě, že Bůh nemá nějakou takovou podmínku, že když se Abraham za vás nepomodlí, já vás rozbiji. Abraham s Bohem smlouvá, jak se lidově říká, jako koňský handlíř. Tak ty je vyhubíš, když jich tam bude 50? Ne. A co když bude chybět 5? Ne. Nakonec slezou až k 10. Víme však, že Sodoma byla zničena. Musíme si dosadit: Tak pojď budeme počítat. A nakonec se našel jenom Lot, co za něco stojí. A dost. Tak co, Abrahame? No, já Lotovi řeknu, ať se odstěhuje. A to ještě ten Lot není tak na úrovni. Musel se aspoň trochu přizpůsobit, jinak by tam neobstál. Dneska by Sodoma byla plná AIDSu, to říkám pro každý případ, aby každému došlo, oč jde. Ale tady jde o to, jak Abraham s Bohem smlouval. Bůh nám tím handlováním s Abrahamem chce dát najevo, že je ochoten odpustit atd., když my půjdeme za věcí. To handlování nás má probudit, že půjdeme za Bohem s prosbou o dary a že budeme mít ujasněno, že ty dary jsou důležité a že budeme mít ujasněno, že Bůh nám je dá, když my splníme všechny podmínky. Protože, všimněte si, to je v té druhé části toho podobenství – a já vám říkám, proste a dostanete, hledejte a naleznete, to je vlastně už komentář, každý, kdo prosí dostane atd. Je mezi vámi takový otec, který, když ho syn prosí o chleba dá mu kámen ? .....atd. Když vy jste zlí a dovedete svým dětem dávat dobré dary, tím spíše Otec nebeský dá Ducha Svatého těm, kdo ho prosí. Např. umět uzdravovat. Tady jsme u toho problému, problému lidského utrpení. My nejdeme jako ti neodbytní přátelé za tou problematikou Božích darů. „Já to svoje utrpení obětuji.“ Jenže já mohu dostat ty dary. Kdo se o to bude pokoušet, tomu řeknu vlastní zkušenosti : Jedna : Prosme Boha, aby se začaly plnit sliby evangelia, a to nejenom sem tam někde, ale v celé církvi.  Druhá : Když nás Bůh nevyslyší, určitě má důvod. Musíme se zamýšlet nad tím důvodem. A tím zjistíme, že to udělení darů Ducha Svatého  je vázáno na vlastnosti člověka a na to, jak známe Boží slovo. Budete-li ve mně a budou-li má slova ve vás, čili – budete-li dobře znát evangelium, mít ho „v krvi“, pak začkoli poprosíte, dostanete. Úplná znalost evangelia je podle Ježíše jednou z podmínek – budou-li má slova ve vás. Ježíš chce tou atmosférou toho podobenství o neodbytném příteli připomenout, člověče, jdi za tou věcí pochopení evangelia, abys tomu rozuměl, jinak z toho nebudeš mít nic. Bůh nám ty dary dá, ale když bude jeho slovo v nás. Bůh od nás chce takovou tu přesvědčenost, razantnost, takové to Abrahámovské: „hele, Bože, vždyť ten, kdo soudí celý svět, nemůže jednat nespravedlivě“. Cílem těchto míst je: Člověče, když ty splníš podmínky, Bůh tě zahrne dary o které si ani netroufáš prosit. A když člověk tyto věci nebere vážně, není vyslyšen. Ale když je neodbytný přítel, začne říkat, Pane, Bože, já jsem tě prosil, tys mi neodpověděl. Proč? Dej mi prosím tě poznat, proč jsi mně nevyslyšel. A teprve pak člověk začne vidět, jaké má obrovské resty a nedomyšlenosti ve víře, že nesplnil tu Ježíšovu podmínku „budou-li má slova ve vás“ a člověk má začít se stejnou neodbytností houževnatého přítele prosit a hledat řešení, hledat porozumění v evangeliu, evangelium se mu začne otevírat a octne se v situaci, kdy je nucen dát Bohu zapravdu. Bože, vidím, že ty mně za dané situace vyslyšet nemůžeš, nemůžeš mi dát dary. A ať to člověk neobětuje, abych tak řekl, ale ať jde dál, jinak by toto podobenství bylo frází.

Luk 11,14-23

Ježíš vyháněl zlého ducha z němého člověka. Když ten duch vyšel, němý promluvil. Zástupy se divily. Někteří však řekli, démony vyhání ve jménu Belzebuba, knížete démonů. Jiní ho chtěli podrobit zkoušce a žádali od něho znamení. Ježíš znal jejich myšlenky a řekl jim: Každé království proti sobě rozdvojené pustne...........Proto oni budou vašimi soudci. Jestliže však vyháním démony prstem božím, pak už k vám přišlo Boží království. Střeží-li silák v plné zbroji svůj dům, jeho majetek je v bezpečí...........Kdo není se mnou, je proti mně, kdo se mnou neshromažďuje, rozptyluje.

Máme tady závažný blok a v něm celou řadu problémů, takže stojí za to si to pročíst a upozorním vás jenom na dva aspekty. Ježíš vyhání zlého ducha a farizeové to nemají rádi. Říkají, vyhání z moci zlého ducha.  Proč to říkají ? Nechtějí přiznat, že Ježíšovo kázání u nich tne vždycky do živého. A tak každý zázrak, který Ježíš udělá, se snaží zpochybňovat. Když to slyší od jiného, tak mohou říct, ano, to jsou fámy. Ale když je to před očima, tak už se nemohou tomu tak snadno bránit (Mt 12). O Ježíši šířili páni rabíni pomluvy, říkali, že zázraky jsou povídačky, ale teď přímo v nejbližším okolí dochází k uzdravení, pan rabín už to nemůže odsunout, musel by uznat že Ježíšovo kázání je pravdivé, tak si vymyslí – dělá to z moci zlého ducha. Toto ovšem je ten nejtěžší kalibr hříchu – hříchy proti Duchu Svatému. Ježíš tady říká, no, v kom to dělají vaši synové ?  A proto oni budou vašimi soudci. Tady u Lukáše to není tak výrazně řečeno o tom Duchu Sv., proto jsem vám doporučoval také Matouše. A je tady druhá věc, kterou chci připomenout. Střeží-li silák v plné zbroji svůj dům, jeho majetek je v bezpečí, pakliže ho napadne někdo silnější, přemůže ho, vezme všechnu jeho zbroj, na niž spoléhal a kořist rozdělí. Tohle to je podobenství, které nám líčí a to je jedno z mála, které má také Ježíšův výklad, jak ten silák střeží svůj dům, přijde někdo silnější, siláka vyžene atd. Teď ten silák chodí okolo svého bývalého domu, pokukuje po něm, a když najde ten svůj bývalý dům prázdný, tak se tam nastěhuje znova a vezme 7 jiných zlých duchů (to je právě to vysvětlení – i když je to dost kusé), ale přece jenom vysvětlení. Zlý duch je silák, člověk je dům, zlý duch může s člověkem manipulovat a člověk se nemůže bránit. Přichází silnější – to je Ježíš – dá do pořádku toho člověka, který bal devastován zlým duchem. Najde-li však zlý duch toho člověka, ten svůj dům, , tu svoji bývalou oběť opravenou a prázdnou – bez Ježíše, tak se tam nastěhuje a vezme 7 jiných zlých duchů horších než je sám a dny toho člověka budou horší než ty první. To je jasné, nepotřebuje to komentář, jenom je tady taková maličkost. Najde svůj dům prázdný. Jak to? Ježíš nemá dovolenou, samozřejmě tady může být zastoupen i andělem strážným, to jsou věci známe, ale ten prázdný dům ?! Jak to, že Ježíš od toho člověka odejde? Ze zcela jednoduchého důvodu, že člověk dá Ježíšovi výpověď. To nemusí udělat ve formě, Ježíši, já tě vypovídám, ale ve formě toho, že si trčí svoji vlastní zbožnost, že si trčí svoji představu, co je hřích, co není hřích, že si trčí představu dobrých skutků, to, co on za dobrý skutek považuje. Prostě jakákoliv špatná spolupráce. My se chceme častokrát polepšit, odstranit hříchy, ale neptáme se, jak si Ježíš tu naši nápravu představuje. A proto je tady ta větička : Kdo není se mnou, je proti mně,.....Jsou to ty falešné dobré úmysly, ta nekvalitní dobrá předsevzetí, ty nekvalitní dobré skutky, kdy já si myslím, že dělám dobře a ono to dobré není. A tak můžeme nakonec říct, že ten člověk v určitých oblastech Ježíše vyžene. I tohle je možné. A v těch oblastech, ze kterých Ježíše vyhnal, zase se může ozvat starý způsob myšlení, může tam zasahovat ďábel a ovlivnit. My sami o sobě jsme proti ďáblovi bezbranní. Nezapomeňme, že ďábel má takovou sílu, že kdyby se nám ukázal, považovali bychom ho za Boha. Ke konci světa, vybere si svého člověka, vybaví ho mocí dělat zázraky, ten člověk se bude vydávat za Ježíše, který přišel k soudu  - Antikrist – přesněji pseudokristus, falešný  Kristus (Ježíš o tom velice podrobně hovoří). Člověk nemá sílu ubránit se zlému duchu. Proč teda Bůh nechává zlého ducha přijít ? Inu proto, že zlý duch ovlivňuje člověka a neptá se na dovolení. Ježíš je zdvořilý a vždycky zaklepe a čeká, kde my mu vykážeme místo. Smyslem života je navázání kontaktu s Ježíšem Nestačí jakákoliv zbožnost, musíme vědět, co chce Ježíš, proto si doporučujeme četbu Písma sv. Nestačí jakákoliv četba Písma sv., nestačí si vytrhnout jednu větu, evangelium musíme číst celé, nesmíme si jenom vybírat věci podle svého vkusu Jakmile začnu tohle to dělat, vyháním Ježíše, protože on může ve mě působit jenom tenkrát, když přijímám celé jeho slovo. A pakliže přijímám část jeho slova, tak může působit jenom v té části, ve které já jeho slovo dodržuji. A tak buď jsme prázdným domem, do kterého se ďábel může nastěhovat, do kterého může zasahovat, může s ním manipulovat a nebo máme nestřežené komůrky, do kterých se může nastěhovat ďábel, my o tom nebudeme vědět, jeho vůbec nemusíme zvát, stačí jenom nepřijmout Ježíše.

Luk 11,14-23.    (Jer. 7. kap.)

Ježíš vyháněl zlého ducha z němého člověka. Když ten duch vyšel, němý promluvil. Zástupy se divily. Někteří z nich však řekli : „Démony vyhání ve jménu Belzebuba, knížete démonů.“ Jiní ho chtěli podrobit zkoušce.........atd.  Kdo není se mnou, je proti mně a kdo se mnou neshromažďuje, rozptyluje.

Stále a stále se ozývá ono :Poslouchejte moje slovo a budu vaším Bohem ! Problém je, že lidé, kteří se setkávali s proroky, proti prorokům brojili. To není tím, že by ti lidé v té době, kdy žili proroci,    byli mimořádně špatní. To bylo naprosto stejné. Rozdíl je jen v tom, že my se s proroky nesetkáváme a proto nemůže dojít ke střetu. Nám nikdo tak nemluví pod kůži, jako mluvili proroci. Když čteme Bibli, nepříjemné pasáže jednoduše přelistujeme. Ale u proroka to nešlo. Vidíme to i v té 7.kap. Jeremiáše, jak Bůh si tam prostě stěžuje Jeremiášovi a říká, vždyť mně neposlechli od té doby, co jsem je vyvedl z Egypta, pořád a pořád neposlouchají. Vidíme to i ve čtení od Lukáše. Ježíš udělá zázrak a reakce lidí je: „Hm, to je toho. Vždyť on vyhání ve jménu Belzebuba.  Sám je posedlý, tak bodejť by nedovedl poroučet nižším šaržím, když je pekelnická šarže.“ Ti druzí, kteří chtěli od něho znamení z nebe – tak tady zase vidíme: Vidí jasný zázrak? Vidí ! Ale oni se vymlouvají.  Protože páni rabíni připisovali Mesiáši určité zázraky a oni chtějí ten zázrak podle pana rabína. To ještě nebylo tak problematické. Když Ježíš vymítil zlého ducha, tak ti oponenti, kterým se nelíbilo Ježíšovo kázání, jednoduše řekli, no, jo, on to dělá proto, že je pekelnická šarže. Ovšem, byly horší situace, např. pro ty oponenty. Víckrát jsme si připomněli problém člověka s uschlou rukou, nebo vodnatelného. Těchto případů se odehrálo víc – on je neznaboh, dělá zázraky v sobotu.Načež ježíš si v té synagoze pozve nemocného a řekne, pojď sem a zvedni ruku ! A já se vás ptám : Smím ho uzdravit nebo ne ? Oni ovšem mlčí, protože vědí, že by to neobhájili. Něco jiného je šířit pomluvy a něco jiného své stanovisko obhájit. A tak mlčí. Ježíš jim jejich slovy zdůvodní, že je jeho povinností dělat zázraky právě v sobotu. Jejich slovy. Pozor, to není žádná vysoká teologie, to jsou slova těch lidových kazatelů a pánů rabínů, nesčetněkrát pronášená. Že je povinností hospodáře v sobotu dobytče nakrmit, napojit, že je povinností hospodáře v sobotu dobytče vytáhnout z jámy. I dobytče má právo na klid a pohodu v sobotu a proto hospodář je povinen napojit, nakrmit, a poskytnout příp. i pomoc. Ježíš se odvolává na jejich kázání a oni na to reagují tím, že seženou provokatéry, herodovce a přijdou za Ježíšem s úlisnou otázkou, jestli mají platit daně nebo ne . Nebo v jiném případě přivedou cizoložnou ženu a ptají se, máme ji kamenovat nebo ne ? Ať ježíš řekne tak nebo onak, vždycky po něm budou moci skočit. Ježíš na ně zase vyzrál. A když Ježíš chce, aby toto přestalo, tak když Lazar onemocněl, tak Ježíš ho nechá zemřít, nejde tam hned, mohl ho uzdravit i na dálku. Ale nejde tam. Když Lazar zemře, už je v hrobě, Ježíš říká, odvalte kámen ! A oni říkají, už je v rozkladu, zapáchá.  Čili, Ježíš křísí puncovaného nebožtíka Lazara, ne někoho ze „Zlámané Lhoty“, ale známou osobnost, notábla, boháče, vysoko na společenském žebříčku, kterého zná celý Jeruzalém, takřka celý Jeruzalém byl na jeho pohřbu. A teď najednou tento člověk ožije.  Reakce ? Velerada se rozhodne zabít Lazara a po Velikonocích také Ježíše. Ten problém pochopení Ježíše není v tom, co je tajemné nesrozumitelné, ale v tom, že Ježíš si představuje zbožnost jinak než my – a to, co my považujeme za správnou zbožnost, tak tomu Ježíš dává punc něčeho, o co on nestojí. A to je ten problém. A kdyby Ježíš kritizoval jenom židy, tak by řekli, jo, to je pomatenec.  Udělá zázrak? No, dělá to z moci zlého ducha. To se dá ještě – jako tak odmítnout. Ale ten vzkříšený Lazar, který zase chodí, která před nedávnem měl parádní pohřeb, byl na něm celý nóbl Jeruzaléma teď najednou zase chodí po Jeruzalémě, tak ve spojení s tím Ježíšovým kázáním to vyvolává zlobu. A to je právě problém. My si musíme uvědomit, že my nemáme odzkoušen ten vztah vůči Ježíši. Rádi chodíme do kostela, no ale to Kaifáš také, rádi se modlíme, ale farizeové také. To je právě to, že ty Ježíšovy zázraky byly  po Ježíšově kázání a to kázání jim nebylo nijak příjemné. Včera jsme hovořili o tom, nepomine čárka ze Zákona. Teď si představte, kdyby tady byl Ježíš, jak bychom to od něj „schytali“ ?! Vždyť i Petrovi řekl „Jdi mi z očí, satane!“.To je tvrdá charakteristika. Kráčíš ve stopách satanových.  Přátelé, ono je dobré vzít si do ruky evangelium a číst i ty nepříjemné pasáže. A pěkně uvážit, kdo nám zaručí, že my bychom nejednali tak,  jak většina židů. Ba dokonce v některých situacích i apoštolové (Petr, Jan).

Luk 11,29-32.     (Jan 3. kap.)

Když se u něho shromažďovaly zástupy, začal mluvit : Toto pokolení je pokolení zlé, žádá si znamení, ale znamení mu nebude dáno, leč znamení Jonášovo........atd. A hle, zde je více než Jonáš.

Zajímavá je ta problematika s ninivskými. Zajímavá je problematika dnešního úryvku sv. Lukáše. Kdybychom měli o tom mluvit, to by bylo pár hodin a stále by bylo o čem. Dost často jsme o tom hovořili. A tak si připomeneme jenom několik, doslova drobných výňatků z toho bohatého materiálu. Všimněte si těch ninivských. Proč posílá Bůh Jonáše do Ninive ?  No, proto, že vidí šanci. Bůh nemá zájem na utrpení člověka. Bůh má zájem, aby se všichni lidé měli dobře a aby všichni lidé byli spaseni. Bohužel, často se setkáváme se všelijakými problémy i v náboženském tisku, např. jak je to s těmi malými nepokřtěnými dětmi, že nemůžou přijít do nebe atd. Stojí za to, přečíst si tu knihu proroka Jonáše, jak ten Jonáš je doslova nabit vztekem proti Ninive. Ninivští jsou pohané  a židům mnohokrát udělali příkoří. Jonáš tam nechce jít, utíká před Bohem. On si myslel, že když odejde do jiného kraje, že tam ten židovský Bůh už nemá pravomoc. A víme, co se stalo. V Písmu je psáno, že to byla velryby, ale to mohl být třeba i vorvaň, delfín a pod. A tak Jonáš se tam ocitl znova a musel ohlásit ninivským, že Ninive bude za 40 dní zničeno, jestli se neobrátí. A potom odešel za město, odkud dobře viděl, sedl si pod keř, aby ho nepálilo slunko. Myslel si, že ninivští se stejně neobrátí a on bude vidět, jak Bůh město zničí. Keř mu do rána uschnul a Jonáš se neměl před žhavým sluncem kam skrýt. Vytýkal Bohu, že ten keř uschnul. Bůh mu řekl : Tobě je líto toho keře ? A mně nemá být líto města, lidí, dobytka a jiných tvorů, kdybych je zničil ? Ale ninivští se obrátili. Doporučuji přečíst si toho Jonáše. Drazí přátelé, je dobře si uvědomit, že když řešíme takovou tu problematiku hříchu, někdy to může dokonce být dobrý skutek, to je, čemu Ježíš říká slepota, že my nedokážeme z Bible vyčíst řešení otázek a často to řešení všelijak šroubujeme. Ninivští byli pohané a Bůh má zájem na každém člověku, ale my,  říkáme oni nebyli pokřtěni, tak nemůžou být spaseni. Musíme si uvědomit, že ten, kdo zná pořádně Bibli, tak ho tyhle problémy nebudou napadat. A evangelium ? U Ježíše se začali scházet zástupy. Je to období, kdy začal být populární. A Ježíš těm lidem, kteří s velkou slávou, nadšením a jásotem přicházeli, říká : Toto pokolení je pokolení zlé. Hledá znamení, ale znamení mu dáno nebude, leda znamení Jonášovo. Tak, jako Jonáš byl znamením pro obyvatele Ninive, tak Syn  člověka bude znamením pro toto pokolení. Jinde je psáno, tak, jako Jonáš byl 3 dny v útrobách ryby, tak bude Syn člověka v útrobách země. Tohle upřesnění si tam musíme dosadit a pak nám to vrhne určité světlo na problematiku kříže. Proč Ježíš umřel na kříži ?  Proto, aby ti, co se považují za věřící, aby se nad Ježíšem zamysleli. My tam pořád strkáme (řečeno teologicky) zástupné utrpení. Přiklad : Chytne mně v tramvaji revizor, nemám jízdenku, ale ani peníze na pokutu a teď pán vedle mně řekne, já to za něj zaplatím. U takovéhle představy se zastavíme, ale přitom vůbec neuvažujeme, co Ježíš o funkci svého utrpení na kříži říká : Aby svět poznal, že miluji Otce. Tak např. tito lidé, o kterých dnešní evangelium mluví, tito všichni budou řvát „ukřižuj !“ Toto lidé propadnou rabínské propagandě, že Ježíš je neznaboh, že z moci zlého ducha dělá zázraky, že je přítel hříšníků atd., atd. To, že je pomatenec, to je nejmírnější klasifikace Ježíše. Ano, Ježíš ví, že tito lidé, kteří dnes jdou za ním s jásotem, později budou křičet „krev jeho na nás a na naše syny.“A Ježíš proto jde na kříž, aby těmto lidem otevřel oči. Rozebírali jsme si to mockrát. Nač taková připomínka ?  My si pořád představujeme Ježíše jako přísného soudce. Jak ty duše v očistci na soudu, jak toužebně volají, Ježíši, prosím tě, odpusť nám, ale jak Ježíš říká, čas milosrdenství uplynul, teď je čas účtování. Už dávno jsem tady vzpomínal, jak nás ve škole učili, že v pekle je kyvadlo, které říká, nikdy – vždycky. Nikdy nevyjdeš, vždycky tady zůstaneš. Jak rády ba se ty duše vysvobodily, ale nemohou. Ovšem,  tady vidíme jednu věc, že  1. soudit budou lidé, královna z Jihu povstane proti tomuto pokolení a odsoudí je, mužové ninivští povstanou proti tomuto pokolení a odsoudí je, ............atd.  2. Ježíš nám říká, ze svých slov budeš souzen, ze svých slov budeš odsouzen. My luštíme ten problém, jak rády by se dostaly do nebe, ale když stačí říct, ano Ježíši, zhřešil jsem, odpusť !  V pekle bude člověk trestán za to, že zhřešil, duše v očistci  trpí za to, že zhřešila. Ale duše v očistci je proto, že nechce uznat svoje chyby. Zavrženec v pekle proto, že nechce uznat svoje chyby. Vysvětleme si ti „proto“ a „za to“. Představte si, že zloděj vykrade banku tak perfektně, že ho nechytnou. Má alibi, peníze dobře ukryté. A ten zloděj se jednou, po čase, opije a v té opilosti vyžvaní, co udělal. Policie ho zatkne, peníze se najdou a zloděj jde do vězení. Proč vám to říkám ? Zloděj bude souzen za to, že ukradl, ale sedět proto, že se napil a povídal. A naprosto stejná souvislost je u těch duší v očistci i zavrženců. Každá duše v očistci má možnost přeměnit ten očistec, jak to tak nazvat, na lázeňský pobyt, kde ta duše v očistci musí dohnat to, co v tom náboženském životě zanedbala. Co v tom náboženském  vzdělání nebylo v pořádku, dohnat to, co za živa bylo v té psychice člověka nesprávné. Ten očistec to je takový léčebný ústav. Ale ten léčebný pobyt může být jako v lázních, na rekreaci  a může to být jako vězeňská nemocnice. Každý, kdo zemře, musí projít takovým léčebným pobytem, protože špatné náboženské názory deformují vývoj člověka. Když ta duše, která jde na druhý svět, bude vykládat Ježíši, jaká byla zbožná, modlila se, chodila do kostela, tak bude doškolování v tom očistci. Pakliže ta duše uzná svoje chyby, tak to bude lázeňský pobyt. Tady máme doklad : Královna z Jihu povstane proti tomuto pokolení........atd. I Kafarnaum Ježíš hrozí : Kdyby v Sodomě se odehrály tyto věci (kázání, zázraky), stála by dodnes. A proto zemi sodomské bude na soudu lehčeji než tobě. My si tohle musíme uvědomit. Ptáme se, byl to hřích – nebyl to hřích ? Ale málokdy se ptáme na to, zda dovedeme svoje hříchy uznat. Toto je důležité. Máme o čem přemýšlet. O těch lidech z evangelia, také o těch všelijakých názorech, které se okolo toho vyskytují a také o tom našem nadšení pro Ježíše. Ano, je dobré zpytovat svědomí, ale je důležité uznat chyby, které mám, kterých se dopouštím. A počítat s chybami, které mi Ježíš na soudu předloží, které já třeba nevidím, které jsou umístěny třeba v dobrých skutcích a nebo mají charakter jenom malých chybiček. Když budeme umírat a nebudeme toto umět, Ježíš se nebude moci s námi domluvit po dobrém a musí být ten očistec s patřičným utrpením. Pakliže toto pochopím, ten očistec může být příjemný, dokonce příjemnější, než některé chvíle v životě. To je důležité, jak já dovedu přiznat chybu, jak dovedu uznat pravdu. Kdyby ten zavrženec řekl, Ježíši, mně to v tom pekle nebaví, nešlo by to nějak udělat, abych tam nebyl ?  Proč ne ?!  Ale oní ne a místo toho „Mně se děje křivda“. 

Luk 11,29-32.

Toto pokolení je pokolení zlé. Hledá znamení, ale znamení mu dáno nebude, leda znamení Jonášovo........“

Je dobře se zamyslet nad problematikou soudu, problematikou hříchu a odpuštění. My jsme zaměřeni na shánění protekce u různých svatých atd.Jednou přišla za mnou  maminka, abych se při mši přimluvil za syna, aby udělal zkoušku. Nemohl jsem jí vymluvit, že měla prosit dříve, aby se syn naučil dobře přemýšlet a studovat. Není vyloučeno, že našla jiného kněze, který jí vyhověl. Chtěli byste se léčit u doktora, který pořádně nestudoval a jenom před zkouškou poprosil Ducha Sv., aby mu pomohl prolézt ? A on ten Duch Svatý lajdáky nepodporuje. Problematika pekla, očistce, soudu je opředena všelijakými zkazkami a představami, že z toho má člověk husí kůži.  Známe tu historku s kyvadlem (nikdy – vždycky) V tom dnešním čtení se jedná také o soud. My si představujeme jací jsme hodní, jak je s námi Ježíš spokojen, Jenže já bych s tím byl velice opatrný. Dále si představujeme, jak na hříšníky je Ježíš tvrdý, jak jim jednoznačně dává najevo, že je konec, že si své možnosti promarnili atd. A vůbec nepočítáme s tím, že na soudu zůstává ta naše mentalita ze života. A soud ? Ježíš : „Každý má svého soudce, Slovo, které jsem řekl.“ „Ze svých slov budeš souzen, ze svých slov budeš odsouzen.“ Teda soud bude konfrontace a já se k tomu budu moci vyjádřit (ke klíčovým bodům svého života). Kdybychom aspoň na tom soudu uznali svoje chyby, tak se do lekla nedostane. Do pekla se jde jenom kvůli hříchu proti Duchu Svatému. Pozor na příručky, kde to je zpravidla velice nepřesně vysvětleno. My s musíme naučit správně reagovat na svoje chyby. Velmi často je špatně vykládaná chyba Adama s Evou ( pouze jedení zakázaného ovoce). Jenže začalo to tím, že nestáli o strom života, strom poznání jim pouze umožňuje poznat, že Bůh měl pravdu, jenže oni místo toho, aby vyhledali Boha a řekli „odpusť“, tak se schovávají, Bůh je jako hledá (dává jim příležitost) a Adam : „to žena, kterou jsi mi ty dal.....“, Eva : „To had......“. Vidíme zde místo uznání chyby, obvinění Boha. Pozor tedy na ty špatné představy o soudu. Na soudu, nevěrnou manželku budou usvědčovat prostitutky, člověka, který ukradl málo, usvědčí lupič velkého formátu a maminku, co si nechala zabít dítě usvědčí profesionální vrah, který se obrátil. Evangelia jsou stručná, ale my víme, že Ježíšova kázání, mítinky trvaly mnoho hodin. Ninivští byli hříšníci, ale nechali si říct. A Ježíš tyto pohany staví proti židům, kteří si od Ježíše nedají říct a nakonec ho ukřižují. Ninivští na soudu řeknou „My jsme viděli zázrak s Jonášem a dali jsme si říct, vy jste viděli zázraků daleko víc a říct jste si nedali.“

Luk 11,37-54

Výraznější je ten text u Mt 23. kap., je to stejný text a je dobré se nad touto problematikou zamyslet. Když si to přečtete v 11. kap. Lukáše a nebo ve 23. kap. Matouše Ježíš tam říká „běda“. Tento výraz vyjadřuje to nejhorší možné odsouzení, to nejnižší zařazení nejnižší možnou klasifikaci, která z úst Ježíšových vychází.  Ani  jednou  Ježíš neříká „běda“ nemravům, ženám špatné pověsti. Ježíš např. jasně říká, že na soudu bude Kafarnaum hůř než Sodomě. Proč ? Právě proto, co nám ta 11. kap. Lukáše vyjmenovává. Existují hříchy, lidí zpytují svědomí, zas jsem zhřešil, teď probírají desatero, příp. zpovědní zrcadlo, kde je to rozebráno a vyjmenováno a podrobně popisováno atd. Ale bohužel, toto ve zpovědních zrcadlech není, ani nemůže být, protože to „běda“ není za typické hříchy, ale za postoje, za vnitřní myšlenkový přístup vůči Mojžíšovu zákonu. Např. kdybychom včera neměli svátek sv. Lukáše, tak by se četlo : Běda vám, farizeové, odvádíte desátky z máty, routy, z každé zeleniny a nedbáte na spravedlnost a lásku k Bohu. To jste měli dělat a tamto nezanedbávat. To „běda“ např. tady je za věc, za to odvádění desátků z máty, routy a každé zeleniny, kde farizeové odevzdávali ty desátky v nadměrné výši, kde dělali víc, než bylo Mojžíšovým zákonem přikázáno. Jak může za to být „běda“, může být to nejhorší odsouzení ?  Problém u farizeů vězí právě v tom,  že přitom opustili spravedlnost a lásku k Bohu. Pouhá disproporce, pouhé prohození pořadí, kde se farizeové zaměří mna méně podstatné úkony zbožnosti a s veškerou vehemencí, energií a pozor „s vroucím srdcem“ bez jakéhokoliv vědomí oni přidávají desátky navíc. „Běda“ je právě za tu disproporci, opustili milosrdenství, spravedlnost a věrnost. A tak se i z toho, co by mohlo být dobrým skutkem stává nepřítel člověka. Já vím, leckomu se to třeba nezdá, ale co je psáno, to je dáno. To si každý může ověřit. Je to nepopulární si myslet : Já mám dobrý úmysl a teď najednou „běda“. Přátelé, Ježíš to říká a samozřejmě, že když se člověk s tím napoprvé setká, s touhle problematikou, tak se mu to může zdát divné. Ale pozor, pakliže připustíme, že Boží slovo není nějaký výmysl a začneme se nad tím zamýšlet nestranně, pak najednou zjistíme, že to je otřesná pravda a že to není žádná vyumělkovanost. Jenže na tohle to se zapomíná v takovém tom shonu za spravedlnost, za zbožnost atd. Opustili jste milosrdenství, spravedlnost a věrnost. Podívejte, to je právě ta problematika, takový farizej dával ty desátky navíc, ale když četl Písmo sv. , když se zamýšlel nad tím jak bude vypadat Mesiáš, až přijde, tak už si četl tu Bibli a proroky podle svého vkusu. Ten obraz Mesiáše neopravil podle Bible, ale z Bible si vybral co se jemu líbí. A on se tou četbou Bible zabezpečoval v tom přesvědčení, že jeho názor je správný. Kdyby četl pořádně, kdyby nevynechával místa z Bible, která mu dělají potíže, tak by brzo dospěl k tomu, že jeho názor na Mesiáše a na jeho zbožnost není správný. Opravil by to a byl by bez potíží stoupenec Ježíšův. Když tu Bibli čtu špatně, vynechávám , ty „dobré“ skutky navíc mně ujišťují o tom, že jsem dobrý, zbožný a vlastně se obaluji pancířem, neprůstřelným argumentací, kterou nemůže prorazit ani Ježíš. Proč jsem to řekl ? Abychom jednak pochopili tu problematiku té pasáže (Luk11.) a abychom také pochopili to dnešní čtení. Jednak tady máte „běda vám, že stavíte náhrobky prorokům a vaši předkové je zabíjeli. Sami proti sobě dosvědčujete, vy schvalujete činy svých předků, nebo oni je zabíjeli a vy stavíte náhrobky.“ Samozřejmě právě tahle ta věta vyžaduje zamyšlení. Protože oni by neřekli: „Ano, můj praprapradědeček udělal správně, když rozřezával pilou Izajáše (Jermiáše?)“. Kdepak, já bych si proroků vážil. Ježíš na to upozorňuje právě v tom 1. kázání, jak jsme říkali včera.  Prostě my bychom si proroků vážili. Kdežto Ježíš říká, proto, naši otcové prorokům nerozuměli, pronásledovali je. A nám hrozí podobné nebezpečí, že se zachováme podobně vůči Mesiáši až přijde. To říká Ježíš konkrétně v Nazaretě, ovšem tohle to patří k základní té 1. standardní řeči. Běda vám, že stavíte náhrobky prorokům , které vaši předkové zahubili.  No, protože to lidé se v tom zafixovávají v přesvědčení, že oni by to nikdy neudělali. Čili tady není žádná postižitelnost, že by to byl hřích (jako když ukradne). Kdežto tohle to je ta chyba, ta úcta k těm prorokům, jednak v disproporci  a jednak v té celkové konstelaci, nebo povaze farizeů, kteří byli zvyklí si nalhávat a potom je jejich jakýkoliv skutek vlastně spoutáván a zamezuje prohlédnutí skutečnosti. Řešení by bylo možné, kdyby ti farizejsky myslící a ti zákoníci byli ochotni kriticky, poctivě hovořit s tesařem z Nazareta o té své náboženské konstelaci. Kdyby byli poctiví! Jenže právě oni často se pokoušeli Ježíši nastavit past. Ježíš vždycky vyváznul. Čím drastičtější léčku, tím horší byly jejich prohra a oni si nechtěli své prohry přiznat. Takže ze strany Boží mají kdykoliv možnost, ale ze své strany, (a proto je to „běda“) jsou oni zabarikádováni vůči Božímu slovu, vůči pohledu na realitu Božího slova a proto jde Ježíš na kříž, aby tohle to rozbil. A to je právě v téhle větě: „Boží moudrost řekla, pošlu k nim proroky a apoštoly. Některé z nich zabijí, jiné budou pronásledovat“. Ježíš tady mlčí o tom, pošlu k nim svého syna, toho také zabijí. Ovšem důsledkem toho, že židé nepřijali křesťanství, byl rozbit Jeruzalém, židovský národ zmasakrován a proto Ježíš tady říká : „Toto pokolení stihne pomsta.“ A tohle to je ten pohled na celou tu větu. Toto pokolení stihne pomsta za všechny proroky, za ten typ nalhávání si, za ten typ zavírání očí, za ten typ skutků, prostě to „běda“ – za to všechno. Resp. přesněji ne za to, že Ábela Kain zabil budou trpět židé, ale každý trpí za svoje hříchy, ale ten hřích židů je stejný jako hřích Kaina, který si nechtěl přiznat porážku, jako hřích těch předků, kteří zabíjeli proroky, jako hřích těch, kteří zabijí Ježíše. Každý za svůj hřích bude potrestán. Ale Jeruzalém, Jeruzalémský chrám do té doby stál, pořád ještě byla možnost, kdyby se židé obrátili. Ale Ježíš ví, že se neobrátí, proto říká, toto pokolení stihne pomsta. Učedníkům to blíže vysvětlí. Toto, přátelé, je leckomu nepříjemné, ale co je psáno, to je dáno. Každý svého štěstí strůjcem. Jakmile tohle přijmu, bude cesta za Bohem lehčí. Pakliže nepřijmu, budu se zamotávat do té těsné, strašné, hrůzyplné sítě skutků, které označuje Ježíš slovy „běda“. Tato kapitola je hrůzná pro toho, kdo nechce začít hrát čistou hru s P.Bohem. Kdo je ochoten tohoto se vzdát, kdo je ochoten začít poctivou hru s P.Bohem, pro toho je to doklad, že se může ze svých nejhorších potíží dostat snáze než by se mu zdálo. Pro někoho je ta radostná zvěst, pro farizeje ovšem toto kázání znamenalo horor, začali na něj dorážet, Ježíš raději odešel, aby nemusel je dobíjet tím, že by odpovídal na jejich námitky.

Luk 11,47-54     nebo    Mt 23. kap.   (je to výraznější)

Pán řekl farizeům : „Běda vám, stavíte náhrobky prorokům......Běda vám, znalci Zákona......

Nesmírně důležitá věc, „Běda“ – nejnižší zařazení, nejhorší odsouzení. Pozor! Ježíš to neříká nevěstkám, zlodějům atd. Na soudu bude Kafarnaum na tom hůř než Sodoma. Třeba si dobře promyslet proč. Nenajdeme to ve zpovědním zrcadle. To „běda“ není za hřích, ale za postoj, za vnitřní myšlenkový přístup vůči Mojžíšovu zákonu. Např. „odvádíte desátky....atd. To jste měli dělat a tamto nezanedbávat.“Tedy obrácené pořadí zbožnosti (opustili lásku, spravedlnost). Odvádění desátků, tedy zdánlivě dobrý skutek. Nebo disproporce, zaměření se na méně podstatné úkony zbožnosti (a to může být s veškerou energií a vroucím srdcem), bez vědomí hříchu.Takový dobrý skutek se stává nepřítelem člověka. Když to domyslíme, tak je to horor, otřesná pravda. Známé hony za spravedlností, zbožností. Nejčastější je případ kompenzační zbožnosti a přitom se člověk vůbec nezamýšlí zdali rozumí Písmu, Ježíši (židé Mojžíšovi a prorokům). Tou kompenzační zbožností se člověk obrňuje, vytváří si neprůstřelný pancíř i pro Ježíše. Přitom si ten člověk myslí, že je dobrý, zbožný. Podobné je to s těmi náhrobky. To vyžaduje také zamýšlení (uctívání svatých jako kompenzace, obrácené pořadí – moje pozn.). „Náhrobky“ – utvrzování se v přesvědčení, že oni by to neudělali. Řešení by bylo snadné, kdyby člověk byl ochoten poctivě kriticky hovořit o své náboženské koncepci. Jenže farizeové poctiví nebyli. Ze strany Boží má člověk kdykoliv možnost. Ti farizeové byli zabarikádováni vůči Božímu slovu, vůči pohledu na realitu Božího slova. A proto jde Ježíš na kříž. aby tohle to rozbil („Boží moudrost řekla : Pošlu k nim proroky....některé z nich zabijí.......“, jinde Ježíš říká: Pošlu jim svého Syna, toho také zabijí.“). V důsledku toho, že židé nepřijali křesťanství, byl rozbit Jeruzalém, masakrován židovský národ („Toto pokolení stihne pomsta“). Kdyby se židé obrátili, pořád by byla možnost. Ježíš však věděl, že se neobrátí. Každý je svého štěstí strůjcem. Když to přijmu, budu nacházet cestu za Bohem, když ne, budu se zamotávat stále víc a víc do té strašné, hrůzyplné sítě skutků, které Ježíš označuje „běda“. Pro toho, kdo je ochoten hrát poctivou hru s P.Bohem je tohle doklad, že se může ze svých nejhorších potíží dostat snáze, než by se mu zdálo. Pro někoho je to radostná zvěst, pro farizeje to byl horor. Záleží na každém z nás, jak kriticky přehodnotíme svoji zbožnost. To „běda“ to není žádná legrace.

Luk 12,32-40

Ježíš řekl svým učedníkům: „Neboj se, malé stádce, váš Otec rozhodl, že vám dá království. Prodejte svůj majetek, rozdejte na dobré skutky, opatřete si měšce, které nezpuchřejí, poklad v nebi, kterého neubývá, kam se k němu zloděj nedostane a kde ho mol nerozežere. Vždyť kde je váš poklad, tam bude i vaše srdce. Mějte bedra přepásaná, vaše lampy ať hoří, abyste se podobali lidem, kteří čekají na svého pána........atd.

To, co jsme četli je doslova nabité, text nabitý k prasknutí. A tak se můžeme jenom omezit na několik málo aspektů. Podobenství nám líčí pána, který je na svatbě, on se z té svatby vrací v dobré náladě a teď jenom zatluče a služebníci okamžitě otevírají a tak on s radostí jim vystrojí hostinu a začne je sám obsluhovat. Tohle to by udělal pán, který má dobrý vztah ke svým služebníkům a sám má ještě dobrou náladu z té svatby a řekne, tak a teď si uděláme svatbu tady. Sedněte si a já vás obsloužím. Čili, toto podobenství bychom mohli nazvat podobenstvím o služebnících čekajících na Pána. Ale ten pán tady vystupuje jako dobře, velmi dobře naložený. O čem vlastně toto podobenství mluví?  Ten pán přijde a zaklepe a služebníci mají hned otevřít. Ježíš říká, Buďte přepásáni, čili nezdržujte se oblékáním, spěte přepásáni, a mějte rozdělaná světla, čili ve stavu pohotovosti (jako někdy na vojně). To podobenství líčí služebníky, čekající na toho pána, mají mu otevřít. Je jasné, že tím Pánem je Ježíš, je jasné, že služebníci můžeme být my – každý. Ale co nám toto podobenství chce říct?  Abychom byli otevření vůči podnětům. Někdo třeba udělá hřích a teď si uvědomí, ano, udělal jsem tady chybu a začne hledat poučení z těch chyb.  Ale jiný řekne, já už to neudělám, já si dám pozor a pod. Prostě toto podobenství nám líčí člověka, který nepotřebuje mnoho „kopanců“, aby na sobě začal pracovat. Pakliže máte hřích, se kterým nemůžete pohnout a slibujete si, že se polepšíte, tak je dobré se zamyslet právě nad tou problematikou citlivosti vůči podnětům. Pán klepe, připomíná nám něco, jenže my jsme někdy zaujati tím svým hříchem, já se polepším a přitom vůbec nehledáme a nepřemýšlíme o tom, že příčina našeho chybného jednání může být ve vadné víře, ve vadném postoji vůči sobě samým, ve vadném postoji vůči Bohu. My jsme od malička zvyklí dělat proklamaci: „Věřím, věřím, miluji atd.“, ale kdybychom si dovedli říct: „Ano, já nevěřím, proto jsem se dopustil hříchu“. Jenomže my říkáme: „Já věřím, já si už dám pozor“. A to je právě služebník, který neotevírá tomu pánu. Samozřejmě, že to je jenom kousíček. Kdybych ten aspekt chtěl dokázat, byla by to několikahodinová promluva. My se musíme naučit otevírat Ježíši. Ono se řekne, Ježíši, já ti otevírám své srdce, ale jsou to prázdná slova. Ale když člověk udělá chybu, v té reakci na tu chybu se ukáže, jak ten člověk je citlivý na podněty, zda v tom hříchu dovede vidět doklad, že ta jeho víra je slabá. To je to otevření. Tady jsem udělal chybu, něco se mnou není v pořádku, Ježíši, prosím pomoz mi najít, co mám dělat, abych už do té chyby nespadával. Nejde jenom o chyby, ale na nich si ukazujeme tu nutnost toho, co je to otevření se. Závěr čtení: „Služebník, který zná vůli svého pána a nepřipraví se, dostane mnoho ran. Ten, který ji nezná, dostane ran méně“. Čili, on nezná tu vůli pána, on nemá hřích. Ono se říká, že nevědomost hříchu nečiní. To je pravda, není to hřích, ale od výprasku neuchrání. A my se ptáme jenom, byl to hřích, nebyl to hřích, ale neptáme se, otevřel jsem se vůči Ježíši? Jak si Ježíš představuje moje křesťanství? Kdežto my na to říkáme: „Ano, já věřím, věřím, věřím“. Jenže každý hřích znamená: „Člověče, tvoje víra není v pořádku, koukej tak trošinku zrevidovat, prohlédnout“. Jak vypadá to otevírání Pánovi, to např. vidíme v 16. kap., jak Ježíš předpovídá svoje utrpení. Vlastně to ani není předpovídání, ale Ježíš apoštolům dokazuje, že podle Mojžíše a proroků musí trpět. A apoštolové to nechtějí přijmout. Petr kára Ježíše a Ježíš mu říká: „Jdi mi z očím satane!“ To je to uzavření. Vždyť stačilo říct, ty, Ježíši, říkáš něco jiného, než říkají rabíni, můžeš to svoje stanovisko obhájit?  Ježíš by řekl: „Tak se pana rabína zeptej na tenhle text!“ Učedník by za týden, dva přišel s úplně jiným pohledem na židovskou zbožnost. Jenže on se neptal, to ne. Typická otázka neotevírání.  Nebo 10. kap. Sk. ap. – „Petře, vstaň, zabíjej a jez!“ „Ani za nic, Pane,........“ Je to výzva, aby Petr přešel na NZ, protože Mojžíšův zákon byl nahrazen Ježíšovou naukou a Ježíš ho vyzývá, aby přešel na jeho obnovenou verzi Mojžíšova zákona, čili na Horskou řeč atd. a na celý soubor Ježíšových instrukcí. Jenže sv. Petr v tom zjevení říká: „Ani za nic Pane, dosud nic nečistého........“ Typická ukázka přibouchnutí dveří před nosem. Víte, ne že bych si sv. Petra nevážil. Kéž bychom my byli jen tak málo zabedněni jako sv. Petr! Je to jeden z nejmilejších apoštolů a přece zabouchává dveře.  A my to nevědomky děláme také. Ne ve formě, já budu dělat hříchy, ale ve formě, slibuji se polepšit. Místo toho, abych řekl, hele, Ježíši, ta moje víra není v pořádku. Nebo nějaké místo, pochybnost v evangeliu – a já věřím, věřím, místo toho, abych se zamyslel nad tím evangeliem, místo toho dělám proklamace. Je to zabouchnutí dveří. Ale nevíme o tom, co se dá dělat. Služebník, který nepoznal vůli svého pána, dostane sice méně ran, ale výprask to bude.

Luk 12,39-48

Kdyby hospodář věděl, kdy přijde zloděj............ Kdo je asi věrný a rozvážný správce........?.......Ten, kdo je nezná a udělá to, co zasluhuje bití, dostane ran méně.........Komu bylo mnoho svěřeno od toho se bude víc žádat.

Toto navazuje na včerejší čtení o služebnících čekajících na pána, který se vrací ze svatby. Důležité tady je, abychom my očekávali (ale skutečně) Ježíše. První část dnešního čtení to zdůrazňuje. Spousta lidí pořádně neví, proč se jde k přijímání, proč se jde do kostela, na základě čeho přijde do nebe. Má své náboženstvíčko a nelze s ním pohnout. Spousta lidí přichází s otázkami, ptá se, ale nemá uši. Iluze o sobě, které lidé často mají, měli také židé, včetně Kaifáše. A oni opravdu toužili po Mesiáši. Celníci a nevěstky tomu nevěřili, že Mesiáš přijde i když to veřejně nepřiznali. Hříšníci nečekali Mesiáše. Když se ale objevil Ježíš, tesař z Nazareta, reagovali však jinak na jeho kázání a zázraky. Na druhé straně farizeové a zákoníci „kličkovali“, snažili se Ježíše zesměšnit, zabít. V té době Ježíš přišel jako tesař, jinak, než si ho představovali a tak  nepoznali, že je Mesiáš. My máme umět poznat Ježíše. Naše situace není úplně stejná. My se nesetkáváme s Ježíšem, ale setkáváme se s jeho slovem v Bibli. A záleží na nás, jak se dovedeme zamyslet nad tím, co čteme, zda-li uznáme to, co je nám nepříjemné, nebo začneme kličkovat atd. My musíme vědět, jakým způsobem k nám může Ježíš promlouvat v naprosto skryté formě, aby nás nezmátl ten prostý výraz „tesař z Nazareta“. Židé se zajímali o to, odkud Ježíš je a ne o to, zda-li má pravdu. Třeba umět rozlišit ´rozumím – nerozumím´, ´souhlasím – nesouhlasím´. Na Petrovu otázku Ježíš odpovídá jiným podobenstvím a ponechává na lidech, aby si to promysleli. Důležité je, aby člověk, jakmile Ježíš zaklepe, okamžitě otevřel. Je třeba naučit se otevřít.

Luk 12,49-53

Ježíš řekl svým učedníkům: „Oheň jsem přišel vrhnout na svět a jak si přeji, aby už vzplanul. V křest mám být ponořen a jak mi je ouzko........

Přišel Ježíš opravdu lidi mezi sebou rozeštvat? Jak rozumět tomuto textu? Jistě Ježíš takový není. Zapomíná se tedy na to, že jedna věta může mít víc významů, podobně slovo. Např. blasen (německy foukat). Ta věta „Myslíte si, že jsem přišel dát mír na zemi .......?“. Ta platí doslova, jenže má více významů a my musíme najít ten správný. Ježíš není rozeštvávač, ale ví, že když mluví, nebo bude mluvit k lidem různého věku, tak na něho budou mít různé názory. Proč je tolik křesťanských církví? A my, častokrát si myslíme, že kdovíjak jsme zbožní, ale Bibli neznáme, ba dokonce se za ni „stydíme“. A když Bibli neznám, tak co to jsem za křesťana? My jsme si zvykli z náboženství dělat ozdobnou parádu a z Bible „trhací kalendář“, z kterého si vybíráme to, co nám se líbí, co zapadne do naší mozkové struktury. Takových vět, které mají více významů je v Bibli více. A člověk si vybere svůj osud podle toho, jak o těchto věcech přemýšlí. Nestačí jenom říkat, že jsem v pravé církvi. V Apokalypse máme 7 církevních obcí. Tři jsou chválené. Je zde ale rozdíl.  Filadelfii: „Protože jsi zachovala moje slovo, uchráním tě od pokušení, které má přijít“.  Smyrně: „Neboj se toho, co budeš trpět.“  Proč Smyrně neřekne to, co Filadelfii a obráceně? Podobně to může být v Praze. Jeden kostel „Smyrna“, druhý může být „Filadelfie“. U Thyatíry  je chválená část věřících (angela nemají kvalitního). Člověk si vybere určitý typ myšlení, náboženství, který mu sedí, který se mu líbí a tím se nevědomky zařadí a nevědomky si vybírá svůj osud. Úmyslně jmenuji pouze tyto tři církve. Porovnáme-li Smyrnu a Filadelfii vidíme, že horování jen tak za utrpení není na místě. Když jsem ve Smyrně a Bůh na mně utrpení dopustí, tak má pro to důvod, i vybral jsem si Smyrenské myšlení. Smyrna není výš než Filadelfie. Thyatírským  Ježíš říká: „Vítězi dám sílu nad pohany, jako hrnčíř rozbije hliněnou nádobu železným prutem.....“ Čili, Smyrna bude trpět, Filadelfie bude uchráněná, protože zachovala slovo (ale také nezachovala celé, ale víc než Smyrna). Kdyby Filadelfie zachovala celé slovo Boží, dostala by také ten „železný prut“. Filadelfie nepochopila slovo Boží plnou mírou, aby mohla dostat železný prut. Např. Efezským Ježíš říká: „Učiň pokání, nebo pohnu tvým svícnem (což znamená, že přejde do nižší kategorie)“. Ježíš nebude říkat, že tahle, nebo tamta církev je pravá. To my se musíme naučit rozeznat tu svoji církev. Na někoho se nemohu spoléhat. Vždy najdu někoho, kdo mi „potvrdí“, že ta nebo ona církev je pravá. Proto musím rozeznat sám. Zítřejší čtení navazuje na to dnešní a tam bude: „Jak to, že sami nerozeznáte?“ Když budu chtít, aby mi někdo druhý potvrdil mou víru, tak jsem jako dospělý člověk, který se vozí v kočárku. Ježíš chce, abychom všichni pochopili správně křesťanství, ale to dotažení, to rozhodnutí nechává na nás. Trošku takové té pokory v tom „já věřím“ (ne nejistoty) ba nám nezaškodilo. Pak dále je ještě“ „Jděte úzkou cestou“ atd.

Luk 13,22-30

Ježíš se ubíral od města k městu, od vesnice k vesnici, učil a pokračoval na cestě do Jeruzaléma. Někdo se ho zeptal, Pane, je málo těch, kdo budou spaseni? Řekl jim, usilujte o to, abyste vešli těsnými dveřmi. Říkám vám, mnoho se jich bude snažit vejít, ale nebudou moci. Jakmile se pán domu zvedne a zavře dveře a vy zůstanete venku a začnete tlouci na dveře a volat, pane, otevři nám...

Toto místo bývá v náboženské literatuře tak všelijak dost neurčitě vysvětlováno, dokonce považováno i za takové málem až tajemné atd. Ve skutečnosti je to velice jednoduché, když máme na mysli obsah Ježíšova kázání. Klíč k pochopení nám dá ta poslední věta – jsou poslední, kteří budou prvními a první, kteří budou  posledními. O tom jsme nedávno hovořili. Je to problém bohatého mládence, který je notábl a Ježíš mu dává drastickou radu :  Musíš rozdat všechno, co máš ! A následuj mně ! On odchází smutný. A když odejde, Ježíš říká učedníkům, spíš projde velbloud uchem jehly, než tento člověk do Božího království. Přitom je to místní notábl, vážený občan atd.  A apoštolové, kteří ho znají, tak říkají, tak, kdo bude spasen, když už ne tenhle? A Ježíš říká, amen, amen, pravím  vám, spíš projde velbloud........... U Boha je sice všechno možné, ale boháč nevejde. Tím ovšem myslí ne boháče finančního, ale člověka se sebou spokojeného, protože boháčem může být i v tom smyslu farizej, který si zakládá na své zbožnosti a který nemá v kapse ani halíř. Ten tón Ježíšův, že židovská zbožnost je velice špatná – běda tobě Korozain, běda tobě Batsaido........ Sodoma by stála dodnes. Tato slova slýchají posluchači dost často, takže ten člověk, který říká, tak ono jich bude málo spaseno ?  - ten člověk je zaražen takovým jakoby pesimistickým laděním Ježíšových kázání. Jenže, je to pesimizmus, když Ježíš dobře oklasifikoval a předem předpověděl rozbití Jeruzaléma ? Je to pesimizmus, když velekněží, velerada a farizeové se dopustili jasného, neoddiskutovatelného hříchu tím, že zabili Ježíše ? Kaifáš a celá velerada jsou vrazi, to je věc, kterou Ježíš takhle předem říct nemůže, ale která vyvěrá – z těch židů bude velmi málo spaseno. A ten posluchač, který tak koketuje s tím, co slyší a nechce si to Ježíšovo slovo připustit naplno, říká si, ale ne,  to je snad jenom obrazné, to takhle nemůže být atd. A Ježíš říká, usilujte, abyste vešli těsnými dveřmi. To neznamená odříkáním atd., což se také někdy takhle v některé literatuře vykládá. Prostě odtrhni se od stáda, prober si to, co říkám, promysli, jestli mám pravdu nebo ne a bez ohledu na to, jak ten dav provolává „sláva“ aniž by přemýšlel o tom, co jsem řekl. Nezapomeňme, že Ježíš neříkal „já jsem Mesiáš“, věděli to  jenom apoštolové, řekl to až na veleradě (i to je sporné). Nanejvýš, když na něj útočili, říká, můj Otec mně posílá, můj Otec je Bůh, a pak když zase na něj jdou „ty se děláš Božím Synem“ a chtějí ho kamenovat a když se ptá, proč mně chcete kamenovat, řeknou, protože se děláš Božím Synem. Vždyť přece Písmo říká, bohové jste a Písmo se nemůže zrušit. A Ježíš se dovolává i na všeobecné Boží synovství, ke kterému jsou povoláni všichni  lidé i Izraelité. Takže Ježíš zásadně neříká, já jsem Mesiáš, ano, říká Otec mně poslal, ale každý si to musí přebrat sám.  A oni jsou prostě bezradní. Proč ? Protože těžiště jistoty není v tom, že Ježíš se prohlásí za Mesiáše, , ale je to věc, která platí, kterou si každý sám musí ověřit, o tom jsme vícekrát mluvili, „jak to, že sami od sebe nerozeznáte ?“  A to platí i o kázání Ježíše, ale pozor – tesaře z Nazareta, protože jako takový je znám.  Jistě, když Ježíš dělá zázraky, říkají, není on Mesiáš ? Ale Ježíš zásadně říká, až přijde Syn člověka. A prostě tím zase oddaluje tu identifikaci. Apoštolové vědí, kdo On je, ale nesmí to říct. A tady jsme u toho. Každý se musíme naučit rozeznat obsah Ježíšových slov, porozumět jim a pak můžeme říct, ano, co říká tesař z Nazareta, je pravda. Tomu člověku dochází nesčetněkrát jasně vyřčený výrok Ježíšův, že mnozí židé mají nekvalitní náboženství. Např. známý výrok : V onen den přijdou mnozí a řeknou, copak jsme se nemodlili, nevymýtali zlé duchy, neprorokovali ve tvém jménu ?  A Ježíš řekne, nikdy jsem vás neznal. To je základní tón Ježíšových kázání, všechny židy znova a znova vyzývá k pokání, aby se obrátili a dost. Jedině učedníkům vysvětluje podobenství. Ano, ale jak se stát učedníkem, o tom jsme také mluvili. Ten dnešní úryvek evangelia je pochopitelný na základě toho, co jsme si řekli. To bude pláč a skřípění zubů, až uvidíte Abrahama, Izáka, Jakuba, proroky v Božím království a vy jste vyhnáni. A ti, co jsou teď poslední, budou první a ti, co jsou teď první, budou poslední (elita).

Luk 13,22-35

Ježíš se ubíral od města k městu, od vesnice k vesnici, učil a pokračoval v cestě do Jeruzaléma. Někdo se ho zeptal: „Pane, je málo těch, kdo budu spaseni?“ On jim řekl: „Usilujte o to, abyste vešli těsnými dveřmi. Říkám vám, že mnoho lidí se bude snažit vejít, ale nebudou moci. Jakmile se totiž pán domu zvedne a zavře dveře a vy zůstanete venku a začnete tlouci na dveře, volat, Pane, otevři nám, odpoví … Ano, jsou poslední, ale budou první, jsou první, ale budou poslední.

Souvisí to s tím, co jsme hovořili minule během několika kázání, ale stojí přece jenom za to uvědomit si obrovskou zodpovědnost za to, jakým způsobem my nasloucháme Božímu slovu. My jsme si zvykli vyhodnocovat sami sebe podle své dobré vůle, podle toho, s jakou ochotou jdeme do kostela, podle toho, jak rádi se modlíme. Židé v době Ježíšově očekávali Mesiáše a když přišel Ježíš, oni nepoznali, že Ježíš je tím slíbeným Mesiášem. Jak je to možné? To jsme si zdůrazňovali. Teď  si řekneme několik takových aspektů, o kterých jsme dřív hovořili, o kterých jsme ale v poslední době nemluvili. Je to otázka těch představ: to, co říkali proroci o Ježíšovi, je jedna věc, a kdyby četli Mojžíše a proroky, tak by věděli, že to není jenom tesař z Nazareta, ale že je to Mesiáš. „Vsaď se, kde se narodil!“ „Pojď, půjdeme se zeptat.“ A už by bylo jasné. Jenže to, co říkali proroci, bylo nepříjemné. Tam bylo: Mnozí z vás nepochopí, nebudou rozumět. Proroci hovoří o tom, že Mesiáš sice dá svobodu a Boží království (doslova v tom politickém smyslu), ale bude také zabit. Proroci hovoří o tom, že napřed má být soud nad židy a potom teprve nad pohany. Jenže židé očekávali soud nad pohany, věděli, že teď má přijít, to bylo předpověděno – a vyžene Římany. A když Ježíš se k tomu neměl, ta důvěra v Ježíše ochabla. A když byl Ježíš předveden jakožto Pilátův zajatec, tak si říkali, vždyť to je falešný prorok.“ Krev jeho na nás a na naše děti!“ To začalo právě tím, že nečetli dobře Mojžíše a proroky, že si brali jenom to, co vyhovovalo jejich sebevědomí. Takový pan rabín ten to zdůrazňoval tu náboženskou otázku, takovou tu politickou stránku. Ta byla a je s tím spjata taky. Jenže těm židům měl napřed říct, že napřed musí být pořádnými věřícími a potom teprve dostanou od Boha tu svobodu. Dnes vidíme, že židé dneska tu příležitost mají. Nám, kteří jsme chodili do kostela už za války, někdo říkal, že židé budou mít svůj stát, řekli bychom, že to jsou povídačky. Kdo ví, kdy to má být?! A ve skutečnosti vidíme, že to, o čem se mluví u proroků, se stává skutečností a vidíme, že dnešní doba muže mnoho zachránit, ale také muže mnoho zničit. A tak proto je důležité si uvědomit, chceme-li, aby ty Boží sliby, které tam jsou, jsme se jich my dočkali, aby zase nebyly odňaty, jako byly kdysi před 2000 lety odňaty a odsunuty, my máme možnost toho se dožít. Tady nejde jenom o ty židy, kteří mohou si udržet ten izraelský stát, který v nedávné době povstal, ale který se může také sesypat. A záleží také na nás, hlavně na katolících, jak dalece budeme se snažit porozumět Ježíšovi. A pakliže mu budeme rozumět, Ježíš potom začne plnit sliby dané už před 2000 lety, pakliže nebudeme rozumět, sliby počkají. Budeme mít to, co si vybereme. A kdo ví, jestli se to netýká i míru ve světě atd., atd. O tom teď nebudeme mluvit. Pravděpodobnost je velmi – velmi velká, vidíme to na politickém klimatu celé země, vidím, že je v hrozně nestabilním stavu. Tak je třeba prosit Boha a napřed se zamyslet, jestli Ježíšovi rozumíme. A ne jenom Ježíšovi strkat svoje přání a říkat si, že jsem v pořádku. Ten žid si také říkal, my jsme přece pravý národ. A jeden si všímá, co ten Ježíš říká, není to příliš lákavé, proto se ho zeptá: „Tak ono těch, co budou spaseni, je málo?“ A čeká, že Ježíš řekne, ale ne, to je tvůj klamný dojem. Kdežto Ježíš tento dojem nejenom potvrzuje, ale ještě ho zesiluje. To je smysl toho dnešního kázání.

Luk 14,1-14

Když  Ježíš přišel do domu (v sobotu) jednoho z předních farizeů, aby tam pojedl, dávali si na něj pozor. On si všiml, jak si hosté vybírají přední místa. Řek jim teda toto poučení : ............, neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen a kdo se ponižuje, bude povýšen. Svému hostiteli řekl : „Když strojíš oběd nebo večeři, nezvi své přátele, ani bratry, ani příbuzné, ani bohaté sousedy, aby tě snad také nepozvali atak se ti dostalo odměny. Ale když strojíš hostinu, pozvi žebráky, chromé a slepé a budeš blahoslavený, protože oni ti nemají čím odplatit. Dostaneš však odměnu při vzkříšení spravedlivých.

Máme tady dvě takové velké myšlenky. Ta první je :  Když budeš pozván, nesedej si na 1.místo, sedni si dozadu.......... a ta druhá je :   Když strojíš večeři, nezvi ty notábly, ale pozvi chudáky, mrzáky, nedělej to kvůli tomu, aby tě druzí zase pozvali. Navenek zcela jednoduchá věc na nejnižší úrovni, abych to tak nazval, plně srozumitelná, jenže tohle to se nedodržovalo a když se díváme do dějin, tak tohle to dělali i  lidé, o kterých říkáme, že umřeli v pověsti svatosti........, ale naprosto běžné to nebylo mezi zbožnými věřícími standardního typu. Ve skutečnosti obě ty myšlenky jsou hlubší než by se zdálo. My se zamyslíme právě nad tou druhou, protože „nezvi proto, aby tě snad nepozvali druzí. Pozvi žebráky atd." Tady nejde jenom op pořádání té hostiny, ale jde o daleko závažnější a hlubší problém. Až budete mít dcerku, které bude 13, 14 roků a teď najednou budete mít problémy zajít s ní k doktorovi na speciální oddělení a budete se bát zeptat na tu partu do které se vaše dcerka dostala, celá věc začala daleko dřív, v útlém dětství špatnou výchovou. Pak už je pozdě „bycha honiti“. Když se manželství rozpadá, začíná to právě z dětství a souvisí to, to byste ovšem nehledali v tom : vystrojíš večeři, nezvi přátele, ani bratry, ani příbuzné, ale žebráky..... . Tam je totiž klíč k řešení problému. A o tom chci právě mluvit.  Ten text jasně říká : Když strojíš oběd, nezvi své přátele, bratry atd.,aby tě nepozvali také a tak aby se ti dostalo odměny atd. Tohle je, abych to tak nazval, primární verze, verze pro primitivy, kteří když tohle to slyšeli, tak ten člověk řekl, tak a pozvu žebráky a mrzáky. Ale přemýšlivý člověk si všimne, že jádrem tohoto příkazu není pozvání těch žebráků, ale nedělej věci, aby tě druzí pozvali. Pozvi ty, co nemají, nezvi, to neznamená, že si nesmím pozvat bratra, to neznamená, že si nesmím pozvat někoho s kým si rozumím, to (ne)znamená, že když pozvu někoho, , tak že si chci s někým popovídat, kdo věci rozumí. Čili, když je někdo odborník na něco, no tak si rád popovídá s lidmi, kteří rozumí téže věci. Když Ježíše pozvali, Ježíš nebyl žádný mrzák, , proto, aby na něj mohli ušít nějakou „boudu“, zesměšnit ho, tak pochopitelně, že to prohráli. Vzpomeňme si na ty sestry, jak pozvaly Ježíše. Marta lítala sem tam, aby připravila pohoštění, kdežto Marie říká, já bych se chtěla ještě zeptat na tohle to a tohle. Ježíš nebyl žádný mrzák, protože ta rad, pozvi mrzáky, to je pouze první krok – odpoutej se od společenského zvaní.No tak dneska nás pozvou nováčkovi, ti se zas vytáhnou, no, my je musíme pozvat také. A do té doby musíme koupit klavír, abychom  se mohli blýsknout také. Oni mají harmonium. Ptáte se ovšem, jak to souvisí s tím problémem, když řekněme musíme jít s dospívající dcerkou k doktorovi. To je totiž problém závislosti na okolí, závislosti na partě, závislosti na tom, co řeknou druzí. protože když se to dělá proto, co by tomu lidi řekli, stávám se člověkem stádového typu, já se stávám členem stáda a ten člen stáda je závislý na silnějším jedinci. A když ta parta si vzpomene, že budou třeba drogovat, tak ti stádoví jedinci se nedovedou vzepřít. To je problém těch 13-14ti letých dětí. Prostě mladí lidé v té partě táhnou, to je pochopitelné. Ale když vy z nich vychováte stádovitého „člobrdíčka“ , který se ptá jenom na to, co se dělá, tak vás bude poslouchat, protože to se dělá. Ale v partě zahodí všechny vaše rady a bude se koukat na to, co se v té partě dělá. A když tam bude nějaké kápo, které řekne pojďme fetovat a když ten stádový človíček se odmítne podřídit nebo aspoň bude váhat, tak se všichni na něj sesypou „Ó maminčin mazlíček, že se nestydíš ! Vidíš, všichni to děláme, jenom ty ne. Začalo to tím, že všichni to dělají, že se nestydíš ?! Výchovou k základním hygienickým předpisům, tam to začalo. Stádový jedinec ! To souvisí s tím : Jděte úzkou cestou. Aby se člověk v době Ježíšově dokázal orientovat, aby dokázal nezávisle jít za Ježíšem, aniž půjde s tím stádem, které ho vcelku odmítlo. Sice tady bylo několik stád – dav, kteří nekriticky ale vůbec nedodržovali, brali to tak napůl, co říkal Ježíš, pak tady byli farizeové, to bylo mohutně organizované stádo, no a potom tady byli zákoníci, další stádo, my zákoníci, studovaní atd.  Jděte úzkou cestou, čili, buďte  ve svém jednání nezávislí na tom stádu. A to je právě problém té party a to je problém drogování. Nedávno jsem četl v časopise Rozhlas, jak tam má dr.Horák, všiml jsem si takového zajímavého postřehu. Že pozoroval nějakou omladinu, která jezdila na těch prkýnkách s kolečkama, prostě se nad tím zamyslel a říká, kdybych měl syny, tak mu to hned koupím. Protože mezi těmito lidmi se nevyskytne drogování. Já sám znám jiné prostředí, je to už možná rok, dva, v Amatérském radiu byla zmínka, že mládenci, kteří sedí u počítačů, nemají zájem o děvčata. Co psychologové na to ?  Ten se zamýšlel nad tím, byl to člověk, který stál stranou, zda ti lidé, kteří se zabývají počítači, dokáží založit rodinu atd., ale nemají problém s fetováním. Čili s drogami nemají problémy,se závislostí na partě také ne. Protože, když je to nějaký zájmový kroužek vytváří se tam zcela jiná atmosféra. To máte i u takových skautů atd. Jsou všelijaké ty kroužky mládeže, kde ten dospělý se jim s chutí věnuje, tam je tvořivá atmosféra, spontánní poslušnost, tam nejsou ty problémy. Tady jsme prostě u jedné věci : každý mladý člověk se potřebuje vyžít a když nemá v čem , no tak je z něj vandal. A když je to stádový človíček, tak se dostane někam do té party, chytne se nějakého silnějšího jedince a ten  když mu řekne, hele, pojďte budeme třískat do oken, tak všichni hurá. Jenže takový kluk, který má o něco zájem, tak tahle parta ho bavit nebude, bude na ní naprosto nezávislý. Ale člověk, který nic neumí, tak ten velice snadno nalítne takovým  těm „vůdčím osobnostem“ a ty v takových případech jsou velmi často pochybné. Jak tohle souvisí – ta druhá myšlenka dnešního čtení s tímhle tím, jak jsme si řekli ?  Když strojíš oběd, nedělej to podle bontónu. My dneska k Nováčkovi, za týden nás pozvou starostovi, musíme pozvat starostovi i Nováčkovi, no, ale ještě pana lékárníka. Znáte to, ty poměra v takových těch menších městech. No, a co pana faráře pozveme taky ? No, taky. Samozřejmě, že o Pnu Bohu se nemluvilo. Často se hrály karty. I do hospody tahle společnost chodila. To mi vypravoval táta, že s panem farářem  hrávali karty pan soudce a pan lékárník, ale v kostele je vidět nebylo. Čili, my jsme elita a tamto je plebs. Když jdeš hrát karty, pane faráři, nejdi s těmi notábly, ale s těmi svými ovečkami. A tady už vidíme, že přihořívá. Že ten dnešní úryvek není tak jednoduchoučký. Leckomu se tohle to nemusí zdát, ale vzpomeňte si na to, až vaše dítě bud mít problémy s partou nebo s partnerem a bude se stydět vám to říct a bude se bát – a vy budete vědět a budete s tou svou ratolestí bezradní. Ale tady to začalo, že sami jste byli stádoví a nevytvořili jste odolnost vůči svůdcům, silnějším jedincům ve stádě. A teď už konkrétní instrukce. To je jenom jeden z mnoha případů, když strojíš večeři, nezvi přátele: Nebuď stádový ! Např. prachobyčejné věci hygieny, - že se nestydíš takhle špinavý !Koukni, jak se tamhle ten způsobně chová a ta jsi takový neposedný atd. Kolik z nás to nezažilo ? Kolik z vás rodičů téhle výchovy k pozitivním hodnotám jste použili ? Kdo můžete říct, já to mám vyřešené ? Jenže tohle to je výchova k stádovosti. Když kladu někoho jiného za vzor, tím z něj dělám stádového člena. Ano, to se dělá. Ne. Pozveme si ty, se kterými je řeč, se kterými si rozumím. Ano, tam nepůjdeme, omluvíme se, protože u těch Nováčků, ti se předvádějí s klavírem a pod., tak si nepopovídáme. Půjdeme raději ke Klabzubům, smluvíme se nahonem. A starý Klabzuba má zkušenosti a děti si tam spolu zahrají fotbal nebo volejbal a bude to příjemné posezení. No, jo, ale máme jít k Nováčkovům. Tak se omluvíme. Když se nováčkovi budou chtít zlobit a příště nás nepozvou, tak nás nepozvou. Nebudeme si mrzačit rodinu, kvůli Nováčkovic bontónu. A tohle to už začíná mít konkrétní  a obecnější formu. SZ je na tohle to geniální. 5. kniha Mojž., 23. kap. (jsou i jiná místa v SZ), když vytáhneš vojensky proti svým nepřátelům, vystříhej se jakékoliv špatnosti ! Když je někdo špinavý, nevstoupí do tábora, k večeru se omyje vodou a při západu vstoupí do tábora. Vně za táborem budeš mít vyhrazené místo, kam budeš chodit na stranu. Mezi svým nářadím budeš mít kolík, než si venku dřepneš, vyhrabeš si jamku na své výkaly a zase je přikryješ !  A teď pozor !  Vždyť Hospodin, tvůj Bůh chodí po tvém táboře, aby tě vysvobodil, aby ti vydal tvé nepřátele. Ať je teda tvůj tábor svatý, aby u tebe nespatřil nic mrzkého, neodvrátil se od tebe. Představa hygieny nebyla motivována „co tomu řeknou“, nebyla motivována pouho-pouhým  rozkazem, ale představou, že by P.Bůh šel kolem, případně do té hromádky po někom, šlápl. Prostě i takové jednoduché věci, jako  základní hygienické předpisy se mohou postavit na základě dobré motivace. Když takový klouček bud vychován podle toho  „víš, Ježíš má rád, když je někdo umytý“, to děcko když si vykonává tu hygienu, tak jednak je tady to vědomí Ježíšovy přítomnosti a je tady nezávislost na partě. A potom to děcko klidně můžete pustit na výlet, bez obav, když to děcko bude samostatným rozhodujícím se jedincem, který není stádovitý.  To je smysl tohoto příkazu. A tohle je i smysl, když někoho zveš, nedělej to proto, aby tě druhý pozval. Vymaň se z okovů bontónu, které vedou k tomu, to druzí dělají, co by tomu lidé řekli ?!  „Že se nestydíš, takhle špinavý, co tomu lidé řeknou ? Koukej na toho chlapečka, jak je hezky učesaný ! Ať žije stádoveček ! A až vám potom ten váš stádoveček začne fetovat, když budete běhat po doktorech, z čeho to ten kluk vzal ? Když tyhle věci promýšlím, tak mi napadají Ježíšova slova : Velebím tě Otče, Pane nebe i země, že jsi ty věci udělal tak, že jim porozumí každý, bez vysokoškolského vzdělání a přitom nestačí na to, aby ty problémy pochopil vysokoškolsky vzdělaný člověk. Ano, mnozí lidé jsou vychováváni, ale pak jsou stádovití. Mají vzdělání diplomy a všechno, ale nejsou schopni se samostatně rozhodovat, aby nebyli závislí na okolí, aby nebyli stádovití. Když chce někdo něco prosadit, tak to nesmí být stádovitý, to musí být člověk, kterého baví práce. A ne který dělá, protože se to dělá, že to druzí dělají také. A už jsme u těchto problémů. A SZ to řeší. Ta maminka, když šla s tím děckem, počkej, vezmi si nějaký klacíček. A nač ?  Přece to musíme zahrabat. Představ si, že by tvůj kamarád do toho šlápl. Chtěl bys to ? A nebo P.Bůh, když bude večer obcházet náš tábor a bude se třeba koukat na náš stan. Jo, tam spí Růženka. Do čeho jsem to šlápl ? No, to udělala Růženka. Chtěla bys to ?  A právě v tom je ta obrovská síla. Když Růženka bude takhle vychovávána, tak pro ni nebude problém vzepřít se tomu špatnému, co dělá parta. Dokáže říct, dejte mi pokoj ! No, jo, Růžena ! Jenže Růžena není stádoveček a rodiče nemusí mít strach a nemusí říkat, takové dítě, cos nám to udělala, vždyť jsme ti dali všechno nejlepší ! Ta nešťastná parta ! To jste si zavinili sami, když jste mu koupili kartáček na zuby, hřeben, když jste mu řekli, aby si čistilo boty.

Luk 14,7-14

Když pozoroval, jak si hosté vybírají přední místa, pověděl jim toto podobenství: „Pozve-li tě někdo na svatbu, nesedej si dopředu, vždyť mezi pozvanými může být někdo váženější, … Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen. „Tomu, kdo jej pozval, Ježíš řekl: „Dáváš-li oběd nebo večeři, nezvi své přátele ani své bratry ani příbuzné, … Blaze tobě, neboť nemají čím ti odplatit, ale bude ti odplaceno při vzkříšení spravedlivých.“

Na prví pohled pasáž evangelia velmi jednoduchá poměrně. Neobsahuje všechno, ale víc materiálu je tam obsaženo, než bychom si mohli myslet, je možno tady najít. Jsou lidé, kteří jsou spokojeni se svým křesťanstvím a myslí si, jakými jsou dobrými křesťany. Mojžíš např. říká: Hospodin obřeže tvé srdce. „Jsou lidé, např. jeden známý, začali se zamýšlet nad tím. Začali v té větě St. Zákona cítit proces, který v člověku začíná probíhat v důsledku správného jednání se svým okolím. Proces, který začíná, jakoby otevíral bránu Ježíšovi. My se ptáme: jak to, že někdo dostal více daru jak druhý. Ale to záleží na nás, na nás, jak my se otevíráme, jak ta naše povaha je slučitelná s tím, co nám Ježíš nabízí. Ten dnešní úryvek právě se zabývá tou nejnižší fází, tou nejnižší etapou otevírání se Ježíšovi. Ježíš byl pozván, ale co znamená to pozvání Ježíše? On přišel do města a jeho návštěva se stala tam společenskou záležitostí. Čili místní notáblové si řekli? „My ho pozveme atd.“ Ale to nebylo pozvání z nějaké úcty, aby si něco poslechli od Ježíše, lež chtěli ho nachytat, mysleli si, že když v diskusi šlápne vedle, že ho zesměšní. Co takový tesař se může nám rovnat, kteří jsme učení a znalí Zákona?“ Jenomže Ježíš poznal jejich myšlenky. On když se na někoho podíval, věděl, co si ten člověk myslí. Ježíš chtěl o té problematice hovořit, ale začít jenom tak bez nějakého důvodu nechtěl. A tak se náhodou naskytla příležitost, když viděl, jak si ti pozvaní vybírají místa. Nezapomínejme na to, že stůl byl tak do půlkruhu, podle stolu lehátka, hostitel byl na čelném místě, vedle něho nejváženější hosté a podle vážnosti hostů to postupovalo dál. A jak se snažili ti hosté sedět čím nejblíže k hostiteli, Ježíš to využil. A tak jim řekl: „Poslyšte, když vás někdo pozve na svatbu, nesedej si dopředu. Může přijít někdo váženější a hostitel ti řekne, příteli, uvolni místo tomuto hostu. Ty pak musíš s hanbou dozadu. Ale sedni si na poslední místo …. atd. Ježíš tady hovoří o tom, jak ten člověk svým jednáním na té hostině si zaslouží pochvalu od toho hostitele. To je ovšem model pro získání pochvaly od hostitele. Tohle, to vůbec není přehánění, je to jenom takový pocit, vlastně má vyvolat pocit? Copak já vím, co je tamten člověk, člověk, na kterého já se dívám spatra, já ho nemohu posoudit, Bůh do něho vidí, já ne. A tak se nebudu zabývat tím, jak já ho hodnotím, protože nevím, co v něm je. Tohle, to je první myšlenka. Nedělá to nic moc, ale otevírá to cestu k sebekritice, k vytváření zpětných vazeb, o kterých jsme mockrát mluvili. A pak se člověk začne dívat na sebe a začne jet po správné cestě. Tahle část dnešního úryvku se týkala těch hostů, jak se mají zachovat. Ale je také hostina. Záleží na tom, jak já dělám své dobré skutky. Nejenom jak já dělám tu hostinu, ale také jak já ty hosty přivítám, jakým způsobem si těch hostů vážím. Když někoho zveš, uvažuj o motivech, proč to děláš. Děláš to jako společenskou záležitost? Děláš to proto, že si chceš získat protekci? Děláš to proto, aby oni pozvali tebe? Když něco děláš, nemůžeš říkat, to je dobrý skutek, to je špatný skutek, pozval jsem na hostinu, co je na tom špatného? Na tom může být moc věcí špatných. Špatný úmysl. A věc, která navenek se zdá dobrá, může být věc, která není zapsána mezi dobrými skutky, ale výrazným způsobem poškozuje, deformuje myšlenky toho člověka. Tak např. to pozvání na tu hostinu nebo i ten způsob, s jakým motivem ten hostitel toho hosta zve, určuje vnitřní strukturu postoje vůči Bohu a vůči lidem. Tato struktura postoje otevírá Ježíšovi cestu. Čili, když já řeknu, já si pozvu toho nebo onoho, přeci máme smluvenou schůzku, záleží jakou věc mají smluvenou. Když jsou to kamarádi, kteří řeknou, že občas se sejdou, aby se viděli, tak je to naprosto v pořádku. Ale když já si člověka pozvu proto, abych si získal kredit, že on se za mně přimluví, to už je něco jiného, než pozvání od přítele. Zvát někoho, aby mně taky pozval, aby to byla společenská záležitost anebo abych si udělal u někoho protekci, to už v pořádku není. My se musíme zamýšlet nad tuhletou stránkou věcí. A tady vidíme ty procesy, které deformují náš postoj vůči Ježíšovi. A tady jsme taky u té věty, jak jsme mluvili na začátku: Obřeže tvoje srdce … Ano, když špatným jednáním deformuješ svoje myšlenky na nižší úroveň, deformuješ svůj způsob setkávání s lidmi, setkávání s Bohem deformuješ na nižší úroveň. Ale když chceš, aby Bůh opravil ten tvůj způsob myšlení, tak tvojí povinností je, aby si přestal dělat to, co tvůj způsob myšlení deformuje, aby ses vyhnul tomu, co ten způsob sráží dolů. Představte si člověka, který se chce léčit z alkoholismu. Jde mezi kamarády do hospody a řekne: „Tak a teď se napijeme, zítra jdu na protialkoholické léčení.“ Je to sice velice zjednodušené přirovnání, jak se to dělat nemá. Když my chceme, aby Bůh naše srdce obřezal, my ho v sebe nesmíme deformovat, my ho nesmíme srážet, aby Bůh nás naučil správně myslet. A to je smysl té promluvy a toho evangelia.

Luk 14,25-33

Ježíše doprovázely cestou velké zástupy.  A řekl : „Chce-li jít někdo ke mně a neklade-li............děti,  bratry, sestry, ano i sám sebe na druhé místo, nemůže být mým učedníkem. Kdo nenese svůj kříž a nejde za mnou, nemůže být mým učedníkem. Když někdo z vás chce stavět věž, nesedne napřed.........? Tak ani žádný z vás,kdo se nezřekne všeho, co má, nemůže být mým učedníkem.

Proč nám Ježíš říká tyto samozřejmosti o staviteli domu nebo o králi, který chce bojovat?  No proto, že tento způsob jednání není v náboženství vůbec samozřejmý, v postoji vůči Bohu. Spousta lidí jde za Bohem tak o nedělích a dost. Jenže, pakliže ten Bůh existuje, nestojí za to se tím Bohem zabývat pořádněji a ne jenom takové to paběrkování. Pakliže Bůh neexistuje, pak nemá cenu do kostela chodit a ne chodit tak na neurčito. Nejde jenom o to, že kus života člověk prochodí do kostela, ale může to mít hrozné následky, když se člověk setkává s Bohem. Tahle polovičatá verze (jednodušší) není zdaleka tak škodlivá jako ta, co se vyskytovala u židů. Židé horlivě čekali Mesiáše, četli s oblibou Písmo, jenže si z něho vybírali, co se jim hodí. Výsledek byl, že když Ježíš přišel, tak od začátku s ním byli v konfliktu pořád, lid (zástupy), ty zas měli často tzv. mikrokonflikty a přitom plni nadšení pro Ježíše. Přitom Ježíš s nimi nemohl pohnout. Když si zvyknu brát do ruky Písmo a vybírat si, co se mi hodí, pak jsem jako ten člověk, který začne stavět honosnou stavbu a pak ji nedodělá. Ten stav židů, kteří si z Písma vybrali pouze to, co se jim hodilo a tak si vytvořili zkreslenou představu o Mesiášovi, nazývá Ježíš horším, než stav Sodomy a Gomory, pohanů a hříšníků. Náboženství si upravili podle sebe. Nezaujali poctivý postoj „beru“, „odmítám“, „nechce se mi“ atd.  Místo toho se utvrzovali tím „já věřím“. Zázraky Eliáše, Elizea nám připadají divné, protože v dnešní době se nevyskytují, nacházíme nebo vymýšlíme různé interpretace, ale neřekneme si poctivě „čím se ti lidé lišili od nás, nebo od toho svého okolí, že to oni dovedli ?“ Jednoduše se řekne, že to jsou lidové báje atd. Jenže Ježíš se na ně odvolává, on je připomíná. My místo toho, abychom se zamysleli nad svým křesťanstvím (přichcíplém), řekneme raději o tom, že jsou to představy lidu, jen abychom se nemuseli vypořádat s tou otázkou Ježíšových slibů (pěkně kličkujeme). Viz konec Markova evangelia. Tohle je koketování se skutečností, obelhávání se. To mně pak deformuje. A to obelhávání se při četbě Písma Sv. se mi dřív nebo později vymstí. „Nevím, souhlasím, nesouhlasím“,  ale ne „Ano, ale já věřím“. Na to kličkování před skutečností pozor. Jiné texty a překlady hovoří důrazněji, že „Kdo nemá v nenávisti..........nemůže být mým učedníkem“. Takhle to Ježíš pravděpodobně řekl. Ježíš chce toho člověka přinutit k přemýšlení. S tím souvisí to „Jděte úzkou cestou“ t.j. „jděte nezávisle na stádu“. Vy musíte sami mít jasno, zdali mám pravdu a nespoléhat se na názor druhého. Např. všimněte si tohohle malého chlapečka, jak je bezprostřední. Kdyby tady stál Ježíš, vzal by ho sem a řekl by: „Dokud nebudete jako tenhle chlapeček a nenaučíte se být bezprostřední, říkat ano, ne, chci, nechci, tak do té doby to spolu nepůjde“. Tohle nám v křesťanství chybí. My máme zejména spoustu krásných slov. Mt. 10  „Kdo přijímá proroka, dostane odměnu proroka ..........číši studené vody............ nepřijdou o svou odměnu.“  Tohle se musíme naučit. Nestačí jenom, co jsem udělal, ale také, jak dalece jsem to pochopil. I manželé mezi sebou se mohou považovat  jako Ježíšův bratr a sestra. Tyhle věci nám unikají, ale musíme se je učit. My velmi často nemáme ty jemné nuance v křesťanství dotažené. Vybíráme si, co se nám hodí a při setkání s Ježíšem to najednou bude tvrdá realita. To postavení té věže, kterou jsem nedokončil se vyskytuje málokdy, protože člověk v těch profánních věcech je téměř vždy opatrný. V náboženství bychom měli být zrovna tak opatrní a věci dotáhnout a ne číst evangelium způsobem „větu na den“. Tím, že si to nedáváme do souvislosti, často utečeme od těch palčivých míst.

Luk 14,25-33

Ježíše cestou doprovázely veliké zástupy. Obrátil se k nim a řekl jim, „Když někdo přichází ke mně a neklade svého otce, matku, ženu, děti, bratry, sestry ano i sám sebe až na druhé místo nemůže být mým učedníkem. Kdo nevezme svůj kříž a nejde za mnou, nemůže být mým učedníkem. Když někdo z vás chce stavět věž, … Tak ani každým z vás, kdo se nezřekne všeho, co má nemůže být mým učedníkem.

O té části „kdo nemá v nenávisti …“, tak je ten původní text, jsme hovořili před časem. Ano, správný text je: Kdo přichází ke mně a neklade otce, matku, sebe sama na druhé místo, to je výzva, ale Ježíš právě chce, abychom se zamysleli, protože když někdo řekne, ty nedáváš P. Boha na 1. místo, odpoví: „Já, já jsem věřící.“ Ježíš chce, abychom se zamysleli, on chce abychom milovali ty samé drahé, ale tady je právě to skutečné dávání na 2. místo a v této oblasti si častokrát neuvědomujeme, jak se odchylujeme. Zrovna tak, nač je tam ta věta: „Když někdo chce stavět věž, nesedne si napřed, nespočítá náklady, jestli nemá na dokončení stavby?“ Co to znamená? My to musíme zasadit za prvé do toho historického rámce a potom do toho rámce našeho. Je to v době, když spousta lidí si Ježíše vážilo, kdy sice byla proti němu opozice, ale nebyla tak silná. A všichni ti, kdo oponovali Ježíšovi, všichni očekávali Mesiáše. Vztah vůči Ježíšovi – i ti, kteří za Ježíšem šli, v mnoha věcech nebrali Ježíše vážně. Ti, kteří proti Ježíšovi stáli, tak v mnoha věcech s Ježíšem vedli polemiky. A ten úryvek: „Když někdo z vás chce stavět věž, nespočítá si napřed, jestli na to má?“ Z toho textu vyvstane ta jasnost. „Když jdeš se svým protivníkem, smiř se s ním, aby tě nevydal soudci“. Ježíš pro mnoho lidí v dané situaci je protivníkem. I když za ním jdou. U některých je protivníkem naprosto jasným, u jiných je to skryté: „Ano, beru ho, ale ty řeči?!“ Víme např. z té kapitoly, že když Ježíš začal hovořit o Svátosti oltářní, mnoho lidí odešlo pryč. Proč? Protože měli svoje názory, jiné názory, a nebyli ochotni si je opravit. To je právě ten problém. Z toho hlediska historického, ale i z toho hlediska nás osobně, že když budeme dostatečně umět rozlišovat, zda souhlasím naplno a nebo zda jenom přikyvuji, pak rozeznám, že častokrát přikyvujeme zbožným slovům, ale uvnitř nesouhlasíme s nimi. Tenhleten stav toho vnitřního přikyvování, ale nepochopení je nesmírně zákeřný. Častokrát musí přijít trampoty, utrpení, bolesti, aby toto vnitřní odcizení Ježíšovi vyvstalo, aby člověk si je začal uvědomovat. Je to velice podobné té situaci, o které jsme víckrát hovořili, např. lidé okolo Pasteura. Když Pasteur léčil vzteklinu a oni to nedokázali, nechtěli si přiznat, že on to dovede a oni ne. Řekli: „No, jo, on si něco vymyslel, on neléčí vzteklinu, jen zabrání, aby vzteklina propukla.“ Když to řekne nějaká klepna, která pomlouvá, prosím, ale toto byli profesoři medicíny. Čili to byly vnitřní bariéry, které bránily pochopit Pasteura. Nám je to dnes nepochopitelné, ale v dějinách se toto častokrát odehrává, takový skrytý  vzdor, který v případě konfliktu vyvstane a vede člověka k nesprávnému jednání. A z tohohle hlediska, když se díváme na tu Pasteurovou opozici, tak nás napadne: „Uvědom si, vždyť ty si člověk, který jde do prohrané bitvy. Rozmysli si, když začneš něco dělat“. Člověk se drží toho, co se naučil, na co si zvykl, nemůže s tím pohnout, je to pro něj naprosto jasné a – jak se lidově říká – je neprůstřelný. Takových příkladů jsou plné dějiny.