"Nepomine čárka ze Zákona"

            Je to Ježíšovo prohlášení. Vidíme, že v Mt 15,1-20 Ježíš ruší celou partii Mojžíšova Zákona (nejedení masa, zápudní lístek) např. tím, že „neposkvrňuje to, co vchází, ale vychází… a tím očistil všechny pokrmy“ a přesto říká, že „nepomine čárka ze Zákona“.  Zrovna tak máme potvrzení tohoto v Sk 10 („vezmi Petře, zabíjej a jez…“). Takže Ježíš např. odvolává zákaz jíst vepřové maso. Sv. Pavel dále odvolává soboty, obřízku, svátky atd. Říká: „Den, jako den…“. Tohle vyloženě vypadá být v rozporu s tím „nepomine čárka ze Zákona“. Ale i samotné Ježíšovo jednání je s tím jakoby v rozporu. Mohli bychom říct, že Ježíš dodržoval Mojžíšův Zákon a ne podání starších a tak by se řeklo, že „nepomine čárka z Mojžíšova Zákona“. Ale nejíst vepřové maso je příkaz Mojžíšova Zákona. Jak tohle sladit dohromady? Není to tak velký problém. Ukážeme si to na problematice zápudního lístku. V Starém Zákoně je, že kdo propustí manželku, dá jí zápudní lístek, což by mohlo znamenat, že bude pořádek v rozvodech. Ježíš ale zápudní lístek ruší, nedovoluje ho dávat. V Novém Zákoně je to tedy už zakázané, což znamená, že má být pořádek v manželských vztazích tj. „nebudou rozvody, rozmysli si to předem“. Naivní člověk by řekl, že nepomine čárka z toho, co Mojžíšův Zákon nařizoval a Ježíš tady dokonce zpřísňuje tu věc. Jenže ono nejde o pouhé zpřísnění věci. Zpřísněním by bylo k vepřovému přidat na index i masa z jiných zvířat. Jde tedy o jinou věc. Židé se ptali Ježíše, proč Mojžíš nařizoval a dovolil dávat zápudní lístek. A Ježíš jim na to řekl: „Pro tvrdost vašeho srdce“. Nový Zákon má vyšší požadavky na člověka a tudíž i vyšší požadavky na manželství. Mojžíšův Zákon bychom mohli charakterizovat takto: „Když propustíš ženu, tak ji pěkně dáš potvrzení o tom, aby se mohla znova vdát. A ne abys ji potom nařknul, že se ti zpronevěřila, když se vdá za jiného a ze vzteku ji nechal kamenovat. Pěkně ji dáš proto o tom potvrzení.“ Čili ten lístek je vlastně ochrana té manželky. Starý Zákon nepožadoval monogamii a také nepožadoval trvalé manželství, ale požadoval manželství podle určité formy. Tady můžeme mluvit o cíli a prostředku. U Mojžíšova Zákona je cílem ochrana manželky a prostředkem je zápudní lístek. Nový Zákon dává lepší ochranu manželce (viz. Mt 18). Může se odvolat atd. Současně je to výzva: „Vstupujte do manželství opatrně a uvážlivě. Manželské neshody nemůžete řešit rozvodem. Dejte si v první řadě do pořádku vaše křesťanství, váš vztah vůči sobě a pak ten vztah vůči jinému. Takže u Zákona musíme rozlišit cíl a prostředek, kterým se tento cíl dosáhne. Malému dítěti se nedají do ruky sirky a řekne se mu, že to nesmí mít. Ale takový 20-letý bratr si klidně může se sirkami hrát. Proč? Cíl u obou je stejný. U malého dítěte se dosahuje tím, že má zákaz brát do rukou sirky. U dospělého mládence se to dosahuje tím, že byl poučen, že ví, na co jsou sirky. Dovede s nimi zacházet a ví jaké nebezpečí hrozí. Přitom zákon „nezapálíš dům“ platí pro oba stejně. Konečný cíl je pro všechny stejný a to je to „nepomine čárka ze Zákona“. S tím také souvisí, že někdo nedbá na žádný svátek, kdežto jiný se bojí jíst maso atd. Tyto dva typy úrovně chápání křesťanství byli v prvotní církvi (viz. list Kor.). I tohle je retardace ve výuce, protože nevyučili pořádně všechny křesťany tomu, co Ježíš říkal. Je to setrvávání na úrovni nižšího typu. Pro člověka, který zná pouze tento nižší typ, je to chvályhodné.

Takže u Zákona musíme rozlišit cíl a prostředky, kterými se tento cíl dosahuje. Čili nepomine čárka z cílů Mojžíšova Zákona, ale prostředky se budou měnit. „Neposkvrňuje to, co vchází, ale to, co vychází…“, tady je prostředek Mojžíšova Zákona nahrazen prostředkem Ježíšova Zákona. Cílem je nedeformovat člověka, chránit ho před deformováním, nebo prostě rozvoj jeho osobnosti. Starý Zákon za tím účelem předepisoval kázeň v oblasti jídla, posty atd. Nový Zákon předepisuje kázeň v oblasti myšlení. Dieta myšlení je účinnější, než dieta žaludku. Takže Nový Zákon má vyšší požadavky na člověka, na kvalitu jeho myšlení. Starý Zákon měl člověka k tomu vychovat. Někteří špičkový lidé pochopili smysl Starého Zákona (viz. David jedl s družinou předkladné chleby. To co učinil, je vyloženě přestoupení litery Zákona a Ježíš ho za to chválí.). Nový Zákon tohle to předpokládá a k tomu má vychovávat. U Nového Zákona nepomine čárka z těch cílů, které Starý Zákon předkládá. A tady my máme obrovské nedostatky. My nemáme všechny cíle Starého Zákona pohromadě. Ten měl cíle: „Miluj Boha nade všechno“, pak tam byly předpisy pro budování lásky („hovoř o tom, připomínej, hovoř svým dětem, hovoř o těch zázracích, které se staly“ atd., pak „prvotiny pojíš před Hospodinem“). Pak jsou tam třapce, což byl stimulátor, generátor impulsů, který velice účinně pomáhal zavést do praxe tyto věci. Pak tam byly podpůrné předpisy, např. „neoseješ smíšeným osivem“, „nezapřáhneš spolu býka a osla“, což bylo budování obranných stereotypů vůči polovičatosti. Pak úcta vůči dílu vlastních rukou a tím vzniká úcta vůči Bohu dárci. Pak tam je, že nesmí válčit ten, kdo se oženil, ten, kdo štípil vinici, nebo ten, kdo postavil dům. Pak jsou tam předpisy sociální, které měly chránit člověka a vytvářet blíženskou lásku a lásku k darům života, jako model lásky k Bohu. „Miluj Boha nade vše“, neznamená, abys nemiloval bližního, ale starej se o to, abys měl Boha ještě radši. Pak se v takovém případě rozrůstá láska, i když se má člověk dobře. Pakliže láska k Bohu je postavena špatně (což je naše deformovanost), pak dobrá situace člověku neprospívá a člověk sám se odsuzuje k utrpení. V Starém Zákoně jsou jasně stanoveny požehnání a kletby, tj. sliby za plnění a hrozby za neplnění Zákona. Čili to „nepomine čárka ze Zákona…“ je nutno chápat jinak, než v tom smyslu, že se může jíst vepřové maso.

V Starém Zákoně lze najít někde funkční smysl, někde ho najít nelze. Funkční smysl lze najít u Cherém, mytí si rukou po dotyku mrtvoly. Naproti nelze najít funkční smysl v případě „půjdeš-li vybírat zástavu, nevejdeš do stanu dlužníkova“. „Prvotiny pojíš před Hospodinem“ má funkci, ale jakou funkci má kuřidlo? Nebo jakou funkci má to „člověk půjde pokropený“?  Evangelista říká, že tím „neposkvrňuje to co vchází, ale co vychází“ očistil všechny pokrmy. Nejde o pouhé očištění pokrmů, ale o přesunutí těžiště, kde není rozhodující, co jsem udělal a co nešlo, ale jaký postoj jsem zaujal. Víme, že může poskvrňovat i přísaha věrnosti (Petrova) a naopak může očistit i přísaha zrady. Petra očistila a na druhé straně Jidáše zabila.  Jan Křtitel dodržoval tradice a dodržoval je poctivě. Ten začínal s tou vlastní poctivou hrou („nevybírejte víc…“,  „nebuďte pokrytci…“ atd.). Janovi učedníci dodržovali podání starších. Ježíšovi učedníci podání starších nedodržovali. Ježíš to zdůvodňuje a nejen tím, že Syn člověka je pánem soboty, ale že nové víno se nedává do starých měchů. Je nutné rázně odbourat různé tradice.

Starý Zákon je totiž vyvážená psychologická soustava, která sleduje určitý cíl. Farizeové to ovšem pomíchali. Farizejská koncepce Zákona vzdalovala člověka od cíle a ne aby jej přibližovala. Cílem Starého Zákona bylo naučit lidi dodržovat recept bez vnitřního vzdoru. A to je např. kuřidlo, nebo to nejedení masa. Ano má to i hygienický dopad, ale ten není primární, ale sekundární. Primárním cílem bylo dodržet recept, ukáznění se. To je vidět na maně (naberete si pouze na jeden den a v pátek se naberete na dva dny). Je to příkaz typu kuřidla, kde vyloženě nejde o hygienu. Sem patří i ten případ Uziho, který sáhnul na Archu a byl potrestán. Tato ukázněnost je důležitá, protože spousta lidí nedovede dodržet recept. Jsou vzpurní a alespoň uvnitř něco pozmění. A to je osudné pro křesťana, protože tím vzniká jílek. V Starém Zákoně byla ve hře také motivace např. lopatička. Sledovalo to hygienu, ale motivovalo to náboženskou věcí. Nejedení vepřového masa je jednak otázka hygieny a jednak bohopocty. Lopatička je problém velice primitivní – „co kdyby šel kolem Bůh a šlápnul by do tvého neřádu (hovínka)“. Proto ta lopatička a lejno třeba zahrabat. Jde tady též o blíženeckou lásku, úctu k člověku, úctu k rodičům, úctu k práci člověka. Proto např. ten příkaz: „Nepůjdeš do války, protože jsi se nedávno oženil…“ a jiné. Je tady i vděčnost manželky: „Vždyť ten P. Bůh je přece jen dobrý, když nám tohle to přeje. Je to ekvivalent daru od Boha. Čili smysl toho byla úcta člověka k práci člověka a budování vděčnosti za Boží dar a tím budování úcty k Bohu. Některá přikázání měla více účelů. Ty cíle Zákona je nutné specifikovat. Člověk má tady modely např. v blíženecké lásce, v manželské lásce, v úctě rodičům, v úctě k práci jiného člověka… „Máš auto, raduj se, že máš auto, nepotlačuj to, ale starej se, aby láska k Bohu byla daleko větší (miluj svého Boha nade všechno)“. „Strom víry a lásky musí být větší než ostatní stromy a nesmíš to řešit tak, že ostatní stromy vykácíš, ale tak, že hlavně tento strom budeš zalévat“. My když nebereme vážně Starý Zákon, tak tím se vlastně odsuzujeme k nezdaru. A to je chyba. Tenhle aspekt Starého Zákona je nutné mít na zřeteli. Je třeba sestavit soupis cílů Starého Zákona a pak prostředků. Cílem je ukázněnost a dalo by se říct také hygiena, přičemž prostředkem je nejedení některého druhu masa. „Lopatička“ – cílem je motivace jednání, hygiena, dodržování receptu.  Starý Zákon obsahuje také negativní věci, soupis zločinů a trestů za ně, např. Desatero. Mohli bychom říct, že je to soupis chyb. Mojžíšův Zákon přiváděl člověka k tomu, že měl touhu po Bohu. Je to dokonalá soustava, vyvážená a úsporná. Má cíl a má prostředky. To „nepomine čárka ze Zákona“ neznamená, že jsou prostředky neměnné, ale že je neměnný hlavní cíl. Dosahované parametry musí být vyšší, nebo alespoň stejné a prostředky se ovšem mohou měnit. Farizeové z toho udělali jinou soustavu – „farizejský zákon“, což je okleštěný Mojžíšův Zákon plus podání starších. To už byla nevyvážená soustava. Dosahovala jiné cíle a měla jiné parametry. Mojžíšův Zákon budoval Christofilii. Farizejský zákon budoval formálně Christofilii, ale byla to de facto skrytá Christofobie. Takže tu farizejskou deviaci musíme mít pořád na mysli.

Podívejme se na problematiku výroku „oko za oko, zub za zub”. Je to jasně zapečetěný text. Je tam také „udeří-li tě někdo na pravou tvář, nastav mu levou…”, „když ti někdo bere sukni, nech mu i plášť”. Tohle se zdá v rozporu s tím, co říká Starý Zákon. Ježíš přece říká: „Nepomine čárka ze Zákona” a tam je řečeno: „Oko za oko, zub za zub”. Pak je to také v rozporu s Ježíšovou praxí. U Kaifáše se Ježíš nenechá slepě fackovat a řekl: „Jestliže jsem řekl něco špatného, tak mne usvědč, tak to dolož a když ne, tak jakým právem mne mlátíš?” Vzpomeňme si, co udělal, když ho chtěli kamenovat, nebo shodit ze skály. Máme tady Mt 18 kap., kde Ježíš jasně hovoří: „Zhřeší-li tvůj bratr, domluv mu …, nedá-li si říct, řekni dvěma… nedá-li si říct, řekni Církvi…”. Dále u Lukáše v 17. kapitole máme „…odpusť mu, když řekne ´prosím tě, odpusť mi´ “. Tohle se neshoduje s doslovným chápáním toho „…nastav druhou tvář”. V tomto případě musíme to brát jako  text, který vyžaduje zvláštní exegezi, interpretaci. Ježíš před zatčením říká Petrovi: „…tak si kup meč”. Apoštoly to berou vážně, kdežto Ježíš ironicky. Abychom tohle všechno pochopili, musíme se nejdříve zamyslet nad tím starozákonním “oko za oko, zub za zub”, jakou to mělo roli. To „oko za oko, zub za zub” je velice důležité, protože tam Bůh také říká: “… a tak vyhladíš zlo z Izraele”. Když je tady ta Matoušova 18. kapitola a chování Ježíšovo, musíme být ve střehu. Tyto texty o trestech jsou náročné a kdyby byly jednoduše popsány, snadno by se staly očtělé, všelijak by se vykládaly, lidé by tomu nerozuměli a přecházeli by to mlčky jako se přecházejí texty o slibech typu „za cokoli budete prosit, dostanete..”. Jako by ty sliby v Písmu nebyly. V odborných knížkách je zase tendence to devalvovat, než to brát vážně. Co bylo cílem toho „oko za oko, zub za zub”?  Aby dotyčný člověk byl včas potrestaný přiměřeným způsobem („nebudeš nadržovat bohatému, nebudeš nadržovat chudému“). Nejde jen o tu instrukci „oko za oko, zub za zub”, ale také o to, že každá věc (provinění) musí být doložena svědecky. Musí totiž jít o externí věc, doloženou a pak musí být trest. Všimněme si tu proporcionalitu toho „oko za oko, zub za zub”. Zejména my, kteří se tak spatra díváme na Starý Zákon a libujeme si, jak Nový Zákon je plný lásky. Vzpomeňme si na případ Alžběty Báthory (nechala zabít kolem 600 mladých děvčat, aby se mohla v jejich krvi koupat) a její potrestání (dostala za to domácí vězení). V tomto případě to „oko za oko, zub za zub” bylo by vysoce humánní, protože ti chudáci poddaní se nemohli bránit. Ono „oko za oko, zub za zub” se nepoužilo a nepoužil se ani novozákonní ekvivalent. Chudák se špatně podíval na vrchnost a už ho lámali kolem a nikdo neřekl ani slova. Chudákovi se řeklo, že šlechta je od Boha a že musí poslouchat. „Oko za oko, zub za zub” zabraňovalo zvůli jednoho vůči druhému a znamená to, že potrestání musí být včas, provinění musí být prokázané a trest musí být přiměřený. To je Starý Zákon – „A tak vyhubíš zlo z Izraele”.

Když čteme to „starým bylo řečeno oko za oko, zub za zub, ale já vám pravím, abyste neodpírali zlému. Udeří li tě někdo na pravou tvář, nastav mu i druhou“. Dobrý posluchač Ježíšovy katecheze ví, že nepomine čárka ze Zákon a tudíž hledá odpověď a tu najde v Lk 17,3-4 a podrobný recept na řešení sporů v Mt 18,15-17. U toho „.. pakliže neposlechne, řekni církvi…“ nejde o papežské úřady, ale o lokální církev (dnes farnost, celou obec) a proto ten postih je velmi účinný. Slova „budiž ti jako pohan a publikán“ jsou vysvětlena v Mt 10,11-15, tj. přerušit kontakt, přestat uzdravovat atd. Našel jsem komentář k tomuto textu, kde autor uvádí, že toto platí za velké přečiny. Bohužel tento autor je falešný učitel. Starý Zákon má podmínky postihu za určité chyby. Doslova je zde vymezen postih za rvačku nebo křivé svědectví, surovost. Postih musí být přiměřený, trest nesmí být malý nebo velký. Trest musí být stejný pro bohatého i chudáka. V případě takové Čachtické paní by se trest dle Nového Zákona řídil dle normy Mt 5,21-31, která zpřísňuje kriteria postihu. Mt 5,21-22 nařizuje vyloučení ze středu už za hněv, tím spíše za nenávist, vztek, což bylo dříve než došlo k vraždám dívek.  Když se zamyslíme nad tím, co se dělo ve středověku, nebo docela nedávno vidíme, že kéž by se pořádně dodržoval alespoň Starý Zákon. Nový Zákon neruší Starý Zákon, ale jde dál. Postihuje příčiny vzniku přestupků. Starý Zákon postihoval externí projevy přestupků. Nový Zákon postihuje už interní projevy. Např. když ti někdo řekne „Ty jsi vůl“. Dle Starého Zákona bys mu měl na oplátku taká říct „Ty jsi vůl“. Bylo by to neúčinné. Ale potrestání má být účinné. Řešení interních projevů nám dává Ježíš v Mt. 16 „Zhřeší li tvůj bratr….“ Nepomůže-li domluva, pak nastupují svědci a když ani to nepomůže, pak zasáhne Církev. Tímto způsobem se přestupek zesiluje a vizualizuje. Např. to, že má někdo na mne vztek není viditelné a zatím nepostižitelné. Je třeba, aby se ten člověk projevil. Ten člověk (ovšem pokud se plete a nemá pravdu) potřebuje „psychické léčení“. Nejdříve je to napomenutí a nakonec může být to „budiž jako pohan a publikán (nebo celník)“. To znamená, že nikdo z církve s ním nebude komunikovat (Židé se s celníky a pohany vůbec nestýkali a opovrhovali jimi). To, že si za žádných okolností nedá říct, jeho vzdor narůstá a narůstá i míra trestu. Je to trest psychologického rázu. Když to uvážíme do důsledků, tak je to pořádný trest, ten člověk má peklo na zemi. A ten trest odpovídá přikázání Starého Zákona: „Ty nehodláš spolupracovat s námi, my nebudeme spolupracovat s tebou“ a také odpovídá těm třem kriteriím Starého Zákona. A to se ten člověk může litovat kolik chce a nepomůže mu to.

Uveďme ještě příklad ze Sk 11, 6-10: „...ani za nic Pane, dosud nic nečistého jsem nejedl“. Proti tomu přece stojí Ježíšovo „neposkvrňuje to, co vchází do úst, ale to, co vychází z úst…“ (Mt 15, 10-20).  V případě „čistý, nečistý“ jde o daleko hlubší problematiku (Mt 5, 27-48: „starým bylo řečeno… a já vám říkám…“). „Starým bylo řečeno, že poskvrňuje vepřové maso, ale já vám říkám, že poskvrňuje to, co vychází z člověka“. Je to potřeba dávat dohromady s Horskou řečí (Mt 5, 17-18 „…nepomine čárka ze Zákona…“). A už na základě toho by se učedníci mohli ptát Ježíše, co je to novozákonní poskvrnění a nečistota. A on by jim řekl: „Nečistota je parametr, který není hřích, ale který brání člověku v kontaktu s Bohem. Já vám říkám, že malomocní vás neposkvrní, protože budete na ně klást ruce a budou uzdraveni a kdybyste něco jedovatého pili, nic se vám nestane. Budete imunní v Novém Zákoně“. Tohle ale apoštoly a učedníci nepochopili a Petr dodržuje Starý Zákon. Jinak by řekl: „Máme špinavé nohy, takhle do nebe nevejdeme s tímto myšlením“. Pavel také nechápal Ježíšův výrok „nepomine čárka ze Zákona“ a tak došel k výroku: „Nejste pod Zákonem“. Zde hraje roli také oblast nesprávného myšlení a stupeň deformace myšlení. V některých oblastech si Pavel „ponechal“  rabínsko-farizejské myšlení. Tím, že Pavel byl pod vlivem rabínské nauky, neviděl, v čem se liší. On viděl, že Ježíš si ho akorát vybral a on šel. On o těch špatných vlastnostech židů nevěděl, on je neviděl. A tak musel dojít k závěru, že „nezáleží na tom, kdo se přičiňuje, ale na tom, kdo se smilovává“. Exaktně by měl říci toto: „Bůh na mě viděl určité pozitivní vlastnosti, které já vidět nedovedu a ať bych dělal cokoli, tak Bůh si mne vybral. Jan Evangelista ale věděl (viz. Jan 5), že platí „dodržujte pořádně Mojžíše a Bůh si vás vybere“. Protože Pavel nerozlišuje rabínskou nauku od Mojžíšova Zákona, tak jednoduše říká: „Nejste pod Zákonem“. Správně by ale bylo: „Zahoďte rabínskou nauku a místo Mojžíšova Zákona je tady Horská řeč“. On ale nemohl hlásat Horskou řeč a tak říká: „Prokletý, kdo spoléhá na Zákon“. A výsledek byl, že nemohl hlásat Metanoia, což znamenalo, aby přešli od rabínské nauky na Horskou řeč. Oni tohle neznali. Kdyby tehdy byla židovská misie, tak by byla nejen pomalejší, ale také silně poznamenaná rabínskou naukou. A tak celý Mojžíšův Zákon hodil Pavel „přes palubu“. Pro Horskou řeč je typické právě to, že „nepomine čárka ze zákona“. Apoštolové, učedníci a jejich žáci nedotáhli ani Mojžíšův Zákon, ani Nový Zákon, ani Horskou řeč (novela Mojžíšova Zákona). Výsledek byl, že to, co oni dělali, nestačilo na řešení krizových situací. Neznali pokání – Metanoia a tak nemohli jet podle receptu Mt 10,1 a oznamovat tak radostnou zvěst. Podle 5M 28, radostná podmínka je: „Budeš-li plnit, budeš se mít dobře…“. Rabínská nauka byla v rozporu s Mojžíšovým Zákonem (a proto Sodomě bude na soudu lehčeji…) a byla také inkompatibilní s Ježíšovou naukou.

Text „nepomine čárka ze zákona“ je nutné chápat spíše kvalitativně. Neposkvrňuje člověka to, co jí, ale jak člověk myslí. Sexuální styk není nečistý. To by potom byl nečistý i manželský styk. Ale cizoložství je nečistota. Manželský styk může být dokonce spolutvůrcem svátostního působení. Nebo, neposvěcuje člověka to, že se modlí, ale jak se modlí. Celá 23. kapitola Matouše je určité shrnutí celého problému. Čili neposkvrňuje to, co vchází (to vnější), ale to co vychází. Z hlediska rozsahu platnosti si nesmíme myslet, že ten text „neposkvrňuje to, co vchází, ale to co vychází“ znamená určité vypuštění některých paragrafů Desatera. Desatero je vlastně uměle napočítaná věc z toho, co Bůh dal jako Zákon. Závaznost zůstává v celé šíři, jenomže Mojžíšův zákon dává vnější definici a Ježíš požaduje vnitřní. Co se týče rozsahu, tak „nepomine čárka ze Zákona“, ale co se týče přístupu k věci, tak „neposkvrňuje to, co vchází….“. Sv. Pavel má zřejmě na mysli vnější stránku, když říká: „Nejste pod Zákonem“. Také říká: „Nechejte se vést Duchem a pak žádosti těla nevykonáte“. Pavel do toho „nejste pod Zákonem“ zahrnuje i dodržování soboty a vyloženě židovských předpisů, které bychom mohli vztáhnout do 3. přikázaní, kde by bylo naprosto nesmyslné chápat tuto otázku jako „ano, my nemáme sobotu, my máme neděli“. „Nejste pod Zákonem“ znamená „nejste pod příkazem světit sobotu“ (někdo si libuje v sobotách, novoluních atd.). Pavel také mluví o postech „což samo o sobě to není nic platné, když se člověk nedrží hlavy, kterou je Kristus“. „Nejste pod Zákonem, ale Zákon je pro hříšníky“, „nejste pod Zákonem, ale smilníci nevejdou“. To je ta problematika toho, kdo vejde a kdo nevejde. Jak to dělal Ježíš? „Abychom je nepohoršili“, tak zaplatí chrámovou daň. Ale synové jsou svobodni. Synové nejsou pod Zákonem platit daň a mohli bychom říct, že nejsou pro Zákonem ani v těch ostatních věcech. Zdálo by se, že epištoly nedávají jasné stanovisko. Oni ho dávají, ale jiné a ne tak jak ho běžně chápeme. Chceme-li totiž doslova současně akceptovat Ježíšovo „nepomine čárka ze Zákona“ a Pavlovo „nejste pod Zákonem“, dostaneme se do zmatku. Ve skutečnosti to ale znamená, že „nejste pod technikou Starého Zákona, ale nepomine čárka z jeho cílů“. Je oběť nutné přinášet? Ano. Odpouštějí se hříchy? Ano. Ale odpouštějí se ne tím, že se přinese oběť, ale tím, že se odpouští ve svátosti. Přináší se nová oběť ne jako jalovičky, hrdličky, holoubata, ale Ježíš. Je ale nutné rozlišit hřích, vinu a trest. To je i psychologicky doložitelné. Takový problém psychické slepoty, na kterou se upozorňuje už u Izajáše a také v mnoha partiích Nového Zákona, tak to je naprosto nedovolené opomíjení. Tohle  je naprosto neomluvitelné. I kdyby tradice byla milionkrát proti tomu, tak tohle je psychologická skutečnost a je to také velice výrazná partie Bible. Je proto nutné také vyřešit problém, jak chyby tohoto druhu vznikají. Abychom lépe pochopili výroky sv. Pavla, musíme nejdříve rozumět tomuto textu. Ukážeme si to na obětních darech. Starý Zákon nařizoval obětní dary  (beránka, hrdličku, ovečku, kozla). Nový  Zákon zná jediný obětní dar, který je kvalitní. Odvolání těch obětních darů Starého Zákona není jejich zrušení, ale je to něco podobného jako u odvolání toho práva na zápudní lístek. Čili zpřísnění. Tím, že Ježíš zakázal rozvody, ještě nezrušil Mojžíšův Zákon, ale naopak, zpřísnil ho. Podobně, obětní dary jsou nahrazeny dokonalejším darem. V případě pokrmů, dle Mojžíšova Zákona židé nesměli jíst vepřové maso, ale dle Nového Zákona mohou, protože člověka neposkvrňuje to co vchází, ale to, co vychází (myšlenky atd., které musí novozákonní člověk hlídat). Zákon je zde vychovatelem. Člověk, který chce být vychován a chce pochopit vnitřní psychologické procesy např. paličatost, tak proti tomu musí dát nějaký příkaz a když se tomu vzepře, tak ta paličatost se demaskuje. Ale když se žádný příkaz nedá, nemůže dojít k tomu demaskování. A Mojžíšův Zákon tímto způsobem vychovával. Např. když nařizoval nejíst vepřové maso, tak člověk si tak zvykal dodržovat přikázání. Takový poctivý Žid, když by ho to vepřové maso přitahovalo, tak by si musel říct, že toho Boha dostatečně nemiluje. Když ale nedodržel to přikázání, musel si říct „ano, nedodržel jsem“, „nebyl jsem opatrný,  musím tudíž zaplatit pokutu“. Zákon, litera je dobrá pro hříšníka (viz. Pavlův List Timoteovi) na usvědčení ze hříchu. Zákon vychovává ke Kristu, je to trenažér plnění příkazů a pozorování psychických procesů kolem zákazů a příkazů a poznání pokrytectví. Člověk může poznat na sobě všelijakou tu unfair hru atd. K tomu je ten Mojžíšův Zákon velmi dobrý a kdo v něm obstojí, ten pak může dostat zákon svobodné interpretace a platilo by pro něho to „nejste pod zákonem“. Dítěti se musí říct, že se nesmí hrát se sirkami. Ono zatím nerozlišuje. Musí dodržovat literu. Ale u dospělého, který rozlišuje, je to jinak. Může se mu ponechat volnost interpretace. V této oblasti dítě nemá v domě svých rodičů tolik volnosti, jako např. dospělý host. Podobně je to s tím „neposkvrňuje to, co vchází, ale vychází“, „co chcete, aby druzí činili vám, čiňte vy jim“. Takový člověk se pak naučí interpretovat Zákon a není pod Zákonem. Zákon ho nezavazuje. Takový člověk, který se řídí tím „co chcete, aby druzí činili vám, čiňte vy jim“, sám najde to, co říkají Mojžíš a proroci. Vezměme si příklad. Některý  řidič je bezohledný a pouze ze strachu z pokuty projíždí předpisově křižovatkou. Kdyby ale přestali policajti kontrolovat řidiče, někteří řidiči by jezdili opatrně a někteří by riskovali. Čili záleží na tom, z jakého důvodu člověk dodržuje silniční pravidla. Zákon vychovává. Dokud je dědic poručníkem, je pod Zákonem, když dospěje, může si dělat, co chce. To je řekněme i ten Davidův čin s předkladnými chleby a Ježíš to jednání vyzvedává vysoko. A pro novozákonního člověka je to výzva. Ježíšovo „neposkvrňuje to, co vchází, ale vychází“ lze také parafrázovat jako „což ještě nechápete, to jste ještě zaslepení, co nevíte že rozhodující je to, jak člověk jedná a jak myslí“. Jenže u apoštolů došlo při kontaktu s pohany k retardaci a u sv. Petra to vyústilo v to „ani za nic Pane, dosud nic nečistého jsem nejedl“ (Sk 10). Jemu ta lekce od Ježíše nestačila. Proto také kvůli retardaci přišlo k pronásledování církve v Palestině. „Novozákonní“ člověk, který se bojí udělat Davidův čin, chápe věci z hlediska litery Zákona, nechápe osobní interpretaci. On určité věci nechápe a tudíž v těch věcech špatně spolupracuje. Je proto nutné se dopracovat k té osobní interpretaci, jako „co chcete, aby druzí činili vám, čiňte vy jim“ a „miluj Boha nade všechno a bližního, jako sebe“. Tohle je základ veškeré morálky a tady to člověk může posuzovat. Uveďme si ještě jeden příklad. Člověk bydlí 10 km od kostela a litera je, že povinnost je jít v neděli do kostela, když bydlí do 6 km. Člověk se může za literu schovat. Ale když si uvědomí a je trochu kritický, řekne si, že tady něco není v pořádku, když klidně hledáním hub prochodí 20 km. Tady platí to, že „litera zabíjí, Duch oživuje“. Ale podobně to platí i obráceně. Když ten člověk to má pouze 2 km do kostela a je velice špatné počasí a on se donutí tam jet přesto, že má špatný zdravotní stav. Je zřejmé, že na všechno nelze mít literu. Litera zákona, nebo zpovědní zrcadlo jsou pouze orientující, aby se dobrý křesťan naučil posuzovat. Vidíme, jak je osobní interpretace důležitá. Když se člověk vymluví, že kvůli vzdálenosti nemůže jít do kostela a přitom klidně hledáním hub prochodí 20 km, tak lze mu říct, že Bůh rozhodně není u něho na prvním místě. Často se člověk dostane do krizové situace a aby vypadal dobře, tak sáhne po té liteře místo po interpretaci osobní. Nebo hledá pak někoho, kdo mu řekne, že není povinen. Pakliže mu to neřekne, začne polemizovat a shánět někoho jiného. Ten člověk vlastně utíká před Bohem, nebo se před Bohem schovává. „Nejste pod Zákonem“ platí v případě, když člověk dorostl, má tu svoji osobní interpretaci. Pak také platí, „kdo miluje, naplnil Zákon“.

My jsme křesťané a to „nepomine čárka ze Zákona“ se samozřejmě týká také nás. My Desatero nechápeme v pozitivním slova smyslu, ale chápeme jako negativní soupis zákazů. Tresty máme jako „přijdeš do pekla“, „onemocníš“ atd. Bůh je pro nás strašákem a účetním. Láska k Bohu se nebuduje, ale se předpokládá. Vzbuzuje se – „v tebe věřím, v tebe doufám, tebe nejvíce miluji“ a to je vážný psychologický prohřešek. Pak zájem o kostel je stereotyp typu estetického, prestižního, sociálního a případně je to ještě farizeismus „viz. „vaším otcem je ďábel…“). Tak vzniká pseudoláska k Bohu, člověk je přesvědčen o tom, že má Boha rád a že Bůh miluje jeho (viz. Jan 8). Rovnováha Mojžíšova Zákona je porušena a vzniká pseudoláska. Když chceme dodržet ta slova „nepomine čárka ze Zákona“, znamená to mít přípravný zákon takový (ne pouhý negativní) jako Mojžíšův Zákon, kde jsou sice jiné prostředky, ale kde jsou stejné cíle a stejné dosažené parametry osobnosti, nebo dokonce větší. Čili v našem případě u toho „nepomine čárka ze Zákona“ se budou používat jiné prostředky. Prvotní křesťanství to řešilo tak, že „nemocné dítě vylilo i se špínou“ („nejste pod Zákonem, prokletý, kdo spoléhá na Zákon atd.“). Jenže např. středověk se odvolával na Starý Zákon v případě Galileiho, ale ne v případě hygieny. Proto byly mory, svrab a jiné nemoci. V tom se křesťanství ukázalo jako neúčinné a nekvalitní. Problém otroctví se neřešil a tak nám „ujel vlak“. Lidé se o nás přestávají zajímat a my to „dobíháme“. Kdyby Církev měla moc, asi by dosud hodně sociálních problémů nebylo vyřešeno. Musíme přejít z otázky „jsem dobrý“ na „Bože, pomož mi, ať jsem lepší, ať Tě miluji víc“. Když já budu Bohu pořád říkat to „v Tebe věřím, v Tebe doufám, Tebe nejvíc miluji“, tak budu Boha nutit, aby mi dokázal, že ho vlastně nemám rád, že mu nevěřím. Katolická reforma Zákona vytváří jednak pseudolásku k Bohu a jednak jsou tam opačné zpětné vazby. Správný postup je: „Moje víra a láska k Bohu je slabá a zhřešil jsem proto, že málo věřím“. My máme místo toho představu, že „já věřím, Bůh je dobrý, Bůh mne má rád a koho Bůh miluje, toho křížkem navštěvuje“. My jsme vypustili sankce, všechno je po smrti, každá modlitba je dobrá, ale Bůh ji vyslyší jinak. Tohle je ale vadný postup. Po Mojžíšovým Zákoně by měl být kvalitní Ježíšův Zákon. Jenže my máme partii ´katolický zákon´, který je deformovaný, tak jako byl deformovaný ´farizejský zákon´. Starý Zákon je přípravný zákon. Podívejme se např. na případ Semmelweise. Protože Starý Zákon neplnil svou funkci, tak nebylo umývání rukou po dotyku mrtvoly. Kdyby si ty ruce zdravotní personál myl, tak by nedocházelo k té infekci omladnic a Semmelweis by mohl objevit pouze význam ´zákona´, ale nemusel by ho pracně probojovávat. Kdyby se dodržoval Mojžíšův Zákon, nebyla by horečka omladnic, nebylo by cholery, morů atd. Prvotní křesťanství tu problematiku neumělo vyřešit a bylo nuceno tzv. hodit toto přes palubu. Práce Semmelweise a Pasteura ukázali po této stránce aktuálnost Starého Zákona. My musíme mít něco jiného, něco, co bychom mohli nazvat aktualizovaným zákonem. Může to být návrat moderní medicíny k starým hygienickým opatřením (což by byla rehabilitace některých partií Starého Zákona). Ovšem musí být jinak motivováno. U malých dětí může být čištění zubů motivováno např. tím, že „P. Bůh by z tebe neměl radost“. Znamená to ovšem napřed kvalitně a pozitivně Boha vylíčit. Znamená to také dodržet příkaz: „Nebudeš si dělat obrazu…“ a rozhodně to znamená: „Uděláš si pořádnou představu o Bohu“ (např. Bůh je pneuma, ruah…“). Je to dále otázka „budíku“- stimulátoru, ať jsou to třapce, nebo dřevíčko. A chce to také určitý psychologický program. Přitom je třeba si vytvořit správný vztah vůči autům, měřícím přístrojům, vůči čemukoli. Tak jako byl zákaz smíšeného osetí, tak by mohl být zákaz nepřesné práce, nepřesného měření, špatně vyplňovaného formuláře. Toto jsou aktualizované ekvivalenty starozákonních příkazů. Není důvodu, proč bychom nemohli nosit smíšenou tkaninu, která je pro židy nepřijatelná. Ale co je pro nás nepřijatelné, je fušerská práce, která člověka deformuje. Tím pak vznikne představa aktualizovaného křesťanství. Pak přijde další kapitola a to období přechodu na plnohodnotné křesťanství. Problém je, že naše generace je zdeformovaná vadným křesťanstvím. Ideálem by bylo přestěhování se na jinou planetu, kde by se děti už odmala učili správným stereotypům. Proto se musí v první řadě změnit dospělí. Je zde problém té generace přechodu, který bude nesmírně záslužný, který by se měl podařit pomocí transprogramace (z prvního a na druhý psychický program, tj. provést totální Metanoia). Tak jako Ježíš nabízí židům Metanoia v oblasti Mojžíšova Zákona, tak my musíme prodělat Metanoia v celé oblasti. U Ježíše to bylo jako první zavádění nových návyků. U nás to bude Metanoia s transprogramací. Generace přechodu je nesmírně důležitá a záslužná. Je to náročná práce. Buď to proběhne takhle, nebo ten přechod se uskuteční tak, že křesťanství pomalu, pozvolně, nebo rychle vymře a potom se znova vytvoří křesťanství kvalitní, které jednou musí přijít. Musíme si uvědomit, že my nejsme kvalitní křesťané.

Dalo by se říct, že prvotní církev také v některých oblastech nevěřila Mojžíšovi. Ovšem prvotní církev není pod Mojžíšem, ale je (měla být) pod Ježíšovou novelou Mojžíšova Zákona. Tato novela není rozpracována a v pozdější církvi také ne, takže výsledkem byla Smyrna (viz. Dopisy církevním obcím, Zj 2-3), nutnost utrpení a v dalších dobách pokles a degradace. Bůh ovšem stimuluje. To je už v Mojžíšovým  Zákoně (5M 28 - „kdo bude plnit bude požehnán, kdo nebude plnit, bude proklet“ plus „nepomine čárka ze zákona“. Tudíž tohle musí platit také v době Ježíšově. Problém stimulace je právě jedna z těch „čárek“. Proč je utrpení? Ukázalo se, že prvotní církev neplní Kristovy příkazy a utrpení bylo nutné. Kdyby nebulo pronásledování po zabití Štěpána, tak by nebyly misie mimo Jeruzalém. Utrpení nesouvisí přímo s otázkou hříchu ale s otázkou neplnění příkazů („nestáli o správné poznání Boha a proto je Bůh vydal“). Ta noetická stránka je výše. Slepý sice nemá hřích („služebník, který nepoznal vůli pána…“) přesto bude bit, i když méně. Utrpení tady není v korelaci s hříchem. Mojžíšův Zákon ovšem hovoří o utrpení v korelaci s jeho dodržováním. Jenže Mojžíšův Zákon se nerovná našemu Desateru. Nauka církve počínaje už apoštolskou dobou je neúplná. To „nestáli o správné poznání Boha…“ může být také „nepomine čárka ze Zákona“, nebo nedořešené určité věci z katecheze. Prvotní církev neplnila Ježíšovy příkazy (viz. případ, kdy Petr jde ke Kornéliovi, pokřtí ho a pak se musí z toho zpovídat). Těch věcí je hodně. Dodržování farizejské koncepce Mojžíšova Zákona bylo brzdou v plnění Ježíšových příkazů. Pak došlo k přehoupnutí na druhou stranu (viz 1. apoštolský sněm a jeho závěry). Jde zde u určitý kompromis a vůbec zde není vytyčena Ježíšova koncepce plnosti. To „nepomine čárka ze Zákona“ úplně opustili. Říkali: „Mojžíš má své hlasatele od dávných časů…“. Oni žili z tradice Mojžíšova Zákona, byli schopni přijmout Krista. K selekci posluchačů došlo tak, že ten, kdo nebyl schopen Krista přijmout, tak nevěřil a naopak. Z těchto se pak rekrutovali apoštolové a učedníci. Tihle lidé pak šli a hlásali křesťanství. Byla tady určitá tradice (ne podání starších) a dalo by se to nazvat rodová selekce. Církev nedořešila otázku novely Ježíšova zákona a tím také to „nepomine čárka ze Zákona“ a tak např. problematika smilstva v Korintě se řeší sice kvalitně, ale parciálně. Není tady vytyčeno přikázání lásky, není tady to „nepomine čárka ze Zákona“ (viz. „kdo by pohlédl na ženu, tak už by s ní zcizoložil…“). V téhle věci byli určitým způsobem bezradní. Podobně to bylo v postoji vůči pokrmům. Nejdříve postoj odmítavý a pak nerozhodný. Jsou tady dva extrémy: Pavel je zásadně pro to, aby se jedli ty pohanské pokrmy a na druhé straně jsou zde bratři z okolí Jakubova (viz. Gal 2), kteří jsou zásadně proti. Je tady také Petr, který je nerozhodný, nebouchne do stolu a když přijdou radikálové, přestane se s pohany stýkat a Pavel mu to právem vyčítá. Tahle pasáž není vůbec teoreticky vyřešena. Není tady dotažena ta Ježíšova novela Mojžíšova Zákona v plné síle. Není tady řečeno: „Neposkvrňuje, co vchází, ale to, co vychází. Ten, kdo se bojí jíst maso, nechápe co poskvrňuje podle Nového Zákona“. Oni se řídili tím, co poskvrňuje podle Starého Zákona. Prvotní církev – lidé ze začátku nejedli „nečisté“ maso a pak někteří „nečisté“ maso začali jíst, ale neřekli přitom, že neposkvrňuje maso, ale špatné myšlení. Tak došlo k neúplnému řešení jednak ve věci smilstva, jednak ve věci pokrmů, co svědčí o tom, že teorie poskvrnění a čistoty v novozákonním slova smyslu byla vynechána. Bude nutné stanovit a formulovat  novozákonní čistotu („ano, jste čistí slovem, které jsem vám řekl“) a novozákonní poskvrnění. A bude to součástí Ježíšovy novely Mojžíšova Zákona. Tohle neměla apoštolská církev vyřešení a ani církev pozdější, takže se tady objevuje problém hříchů. Ten ale není řešen přes problematiku lásky („přikázání nové vám dávám, abyste se milovali“), ale Desaterem. To je ale torzo Mojžíšova Zákona a navíc zkreslené („v jednoho Boha věřit budeš“ atd.). Nemá to ani eleganci, ani kompletnost Mojžíšova Zákona. Ten, kdo věří Desateru ještě nevěří Mojžíšovu Zákonu, protože Mojžíšův Zákon je komplet, který vede k vytvoření připravenosti pro setkání s Ježíšem („kdybyste věřili Mojžíšovi, věřili byste i mně“). Pomocí pouhého Desatera nelze rozlišit ´bohatého mládence´ od kvalitně věřícího člověka ( viz. „toto všechno jsem od mládí dělal“). Zvlášť, když se ještě k Desateru přidruží otázka zaslepenosti, která také nebyla řešena a do té novely Mojžíšova Zákona také patří. Tak jako apoštolové nežádali, aby mohli uzdravit každou nemoc, ale spokojili se s charismaty, které dostali (např. když nemohli uzdravit posedlého chlapce), zdá se, že tento stav trval dál a tak další generace dostávali charismata méně a stejný postoj zase vedl k spokojenosti. A tak se charismata vytrácela. V době Augustinově už po nich není ani stopy a naopak těm, kdo charismata chtějí, on to vytýká. Pro něho je už autoritou Církev a ne Evangelium. Už je tady slepé přidržení se Církve, i když on sám přišel ke křesťanství na základě vlastního úsudku. On se v tom křesťanství zabydlel a vzdal se vlastního názoru. Církev svědčí o Evangeliu a ne Evangelium o církvi. Církvi uniká otázka svědectví. S tím je ovšem spjato to, že se pořádně nezná Ježíšova nauka a místo novely Mojžíšova Zákona je tady Desatero.

S otázkou „nepomine čárka ze Zákona“ souvisí také kletby a sliby Starého Zákona buď doslova, nebo jako „ovoce“ jednání. Dle Mojžíšova Zákona je dobrý člověk odměněn. U Joba jde současně o vlastní chybu a zřejmě také trpí kvůli ďáblovi, kdy Bůh dává ďáblovi šanci, aby uznal, že se mýlí. Ta vlastní chyba Joba tam ale také hraje roli. Byl očištěn od vlastní chyby. Ve Starém Zákoně musí platit ten slib, i když by Bůh tím nemusel být vázán. Bůh ale dodržuje smlouvu. Když dá slovo, tak ho dodrží. U Joba pravděpodobně platí totéž, co u Tobiáše. Proto bych se měl ptát: „Co mám dělat, abych nemusel oslepnout, jako Tobiáš?“

Zápis Starého Zákona možno není originál, ale Ježíš ho potvrzuje a říká, že „nepomine čárka ze Zákona“. I když je to sekundární dokument o Zjevení, tak pořád má cenu nad tradicí. To co dělali exegeté a dogmatici, tak to bylo nejen opomíjení „čárky“, ale celých partií. Mohou pominout vyjadřovací způsoby, ale nepomine obsah, jako např. slepota, pokrytectví, Metanoia, Inceptitudo Gratia, nemožnost bezhříšnosti, neuděláš si obrazu atd. To jsou věci, které pominuly a to nejsou nějaké bezvýznamné čárečky. To už není otázka omylu přepisovatele. „Neuděláš si obrazu“ souvisí s tradicí, která je vyloženě proti Písmu. Andělíčkové, hlavičky na obrazech, tak to jsou Amorci. To je protibiblické zobrazení anděla. Těchto věcí máme hodně.

Závěrem lze říct, že je velký rozdíl mezi Biblí a dogmatikou, mezi dogmatikou a katechezí a mezi katechezí a skutečnými názory lidí. O to se nikdo nezajímá, ale řekne se, že „hlavně, že má dobrou vůli atd.“. Ale jestli ta katecheze je dořešená, jestli směřuje k dobrým představám, o to se nikdo nestará. Platí, že „nepomine čárka ze zákona“ a přitom se to redukovalo na Desatero. Nakonec i to 1. přikázání je pozměněno. Jakým právem? Je to snad mocí klíčů? Má Církev moc vypustit něco ze Zákona?  V Starém Zákoně máme: „Neuděláš si obrazu…“, jenže se to nedodržovalo. Pak otázka nedořešených partií v evangeliu, jako např. psychická slepota, vadné překlady Bible, otázka jiného metodického přístupu při katechezi (Ježíšova metoda je modelující, kdežto dogmatika je definující). Ježíšova katecheze modeluje pomocí běžných pojmů, kdežto naše dogmatika definuje pomocí aristotelovských pojmů. To, že aristotelovská fyzika, ze které byly ty pojmy odvozeny, je překonána, nikoho nezajímá. My jsme se úplně odchýlili a naše povědomí je úplně proti povědomí Ježíšovu, proti Ježíšově nauce. Například Ježíšova koncepce je: „Každá dobrá modlitba je vyslyšená, ale ne každá modlitba je dobrá“. Naše představa zase je: „Každá modlitba je dobrá, ale Bůh ji nevyslyší vždy tak, jak si člověk přeje“. Ježíš trpí na kříži, abychom my žili, ale my si „hrajeme“ na Ježíše na kříži a ne na kajícího lotra na kříži. Když sv. Pavel mluví o kříži a o oběti, tak vychází víceméně z té židovské mentality, z teorie oběti. Pro nás je to dar Bohu. Abrahám, když nabízí Bohu: „Chcete kyselé, nebo sladké víno?“, tak to je oběť. Bůh to nevylil před ním na zem, Bůh to vypil (snědl). Oběť je něco, co Bohu dávám. Takže ta Ježíšova koncepce není totožná s naší koncepcí.