Problematika dědičného hříchu

Dle poznámek pražského kněze B. Bílého (22.9.1921 – 28.2.2002) zpracoval P. Mikula

Když si vezmu náboženské knížky, nebo katechismus, tak krásně vyvstává nauka o dědičném hříchu. A ta je základní. Prý (Ježíš) šel na kříž, aby „zadostiučinil za hřích Adamův“. Ano, je tady dědictví, ale dědictví dvojí, Adamovo a Ježíšovo. Mluví se ale o tom tak, jako by to všechno záleželo na Adamovi. Nemluví se o osobní zodpovědnosti. Adamův hřích není bezprostřední příčinou našich hříchů. Dědičný hřích vytváří pouze určité předpoklady, ale nevytváří osobní hřích. Za dědičný hřích přece nikdo nebude zavržený. Z evangelia víme, že to je pouze za hřích proti Duchu Svatému. Toto ale klasická teologie neuvažuje a přitom rozvíjí celou tu problematiku. Tak se dojde k teologické koncepci. Čili, vytvoří se určitý obraz a podle něj pak probíhá interpretace dalších věcí, informací, selekce atd. Celý ten vnitřní proces je tedy řízený tím základním schématem. Tohle se týká jakékoliv teoretické soustavy. Když vznikne teoretická soustava, pak podle ní pak probíhá další kogniční proces. Jak to vypadá v přírodních vědách, např. ve fyzice. Tam je primární soustava sestavena na základě toho, co vidím. Má však zřejmě své omezení. V určitých oblastech musí pak člověk přejít na soustavu sekundární nebo ještě vyšší. Základní koncepce se rozšiřuje až se nasbírá dostatek materiálu pro vytvoření plné nauky. Až ta nauka dosáhne určité hodnoty, stropu, začnou se objevovat určité problémy, diskrepance, které vedou k vytvoření sekundární soustavy, případně vyšší. Do kritiky katolicismu lze zařadit také špatně postavený základ: „Adam zhřešil a proto Ježíš za nás umřel na kříži…“. A to se pak rozvedlo. Takovéto východisko je podobné tomu, jak Pavel v textu Ř 9 vysvětluje problém ´proč židé nevěří´ jinak než Ježíš. Ježíš jasně řekl, proč jde na kříž („Až povýšíte Syna člověka….“, „…protože miluji Otce“). Ježíšova smrt je příležitost k poznání dobrého a zlého. Je to strom poznání v druhém vydání a ne strom života.

Proč vznikla teorie dědičného hříchu? Je tady otázka dědictví, ale tak, jak došlo k zúžení zorného pole a zapomnělo se na pozitivní stránku, tak se to zúžilo pouze na „Adam zhřešil tím, že jedl…“. Adam se měl rozhodnout, měl nám získat dědictví a to nezískal, nebo ztratil. Čili jde o problematiku dědictví. Za druhé, nezačalo to tím (a také neskončilo), že jedli, ale zřejmě to začalo tím, že nejedli ze stromu života. A skončilo to ekvivalentem hříchu proti Duchu Svatému tím, že místo toho, aby přiznali vinu, dá se říct že se nejen vymlouvají, ale dokonce obviňují Boha („to žena, kterou tys mi dal, ta mi dala“). Mohlo by se říct, že Ježíš je druhý Adam, ale pak je to nutné chápat z toho hlediska, že někdo z lidí to napraví, vyřeší. Nemohou být všichni Pasteurové, Einsteinové apod. A když někdo na to přijde, tak těm ostatním to ulehčí. Dalo by se říct, že z hlediska medicíny je Pasteur takovým Ježíšem pro další generace. Bůh chce a zřejmě trvá na tom, aby si na to přišel někdo z lidí. Protože lidé si to vlastní vinou zapříčinili, tak je to v jejich kompetenci. Nemusí na to přijít každý znova naprosto nezávisle a sám, ale alespoň někdo z lidí a ten dal ostatním příležitost. Některé věci jsou v kompetenci Boha, některé v kompetenci každého jedince a něco je v kompetenci „někoho z lidí“. S tím souvisí ta otázka: „Dal mu soud, protože je Synem člověka“. Ježíš nakonec také říká: „Já soudit nebudu, povstanou Ninivští …. “ Budeme soudit anděly. Lidé se budou soudit a Ježíš vyhlásí vítěze a případně obhájí Boha. „Adam v ráji“, tak něco podobného by bylo, to co je popsáno v Jan 6. kap. Adam v ráji a člověk mimo ráj se liší, dalo by se říct, akorát křtem. Čili, i když připustíme tu nejradikálnější koncepci dědičného hříchu, tak Adam v ráji (pakliže to není obrazové nebo modelové podání, ale skutečný fakt) měl-li tu posvěcující milost lze přirovnat člověku pokřtěnému, který ale dosud nepřijal eucharistii. Tento člověk, který je pokřtěný, ale nepřijal eucharistii (nejedl ze stromu života), je vyprovokován k tomu, aby se začal zabývat otázkou „kdo má pravdu?“. Proto je tady strom poznání dobrého a zlého. Adam poznává, že Bůh má pravdu. Jenže on na toto poznání reaguje vadně, reaguje způsobem příbuzným hříchu proti Duchu Svatému a proto je z ráje vyhnán a ne na základě toho, že jedl ze stromu poznání dobrého a zlého. Tento hřích (příbuzný hříchu proti Duchu Svatému) vůbec není otázkou dědičnosti. Adam s Evou se toho dopustili oba a kdyby to byl dědičný hřích, pak bychom to museli mít v sobě všichni a pak by to byl hřích odpustitelný. Vzhledem k tomu, že hřích proti Duchu Svatému je hřích neodpustitelný, dá se říct, že to nebyl úplně hřích proti Duchu Svatému. A proto je odpustitelný. Je to ale velice sporné a zúžené. Mohlo by se říct: „Ano, Bůh chce, aby tyto věci vyřešil někdo z lidí a měl to vyřešit Adam“. Adam to nevyřešil. A proto, že se dopustil hříchu, přinejmenším hříchu proti uznání pravdy, tak je z ráje vyhozen a je mu odňat strom života“. Nesmíme zapomínat, že existuje i ďáblův hřích a ďábla se nemůže týkat hřích Adamův, dědičný hřích. Čili zavržení je na základě něčeho jiného, než na základě Adamova hříchu. Adam nám pouze mohl, řekněme, získat vrozený stav pokřtěnosti, ale ne produkt eucharistie, tj. jedení ze stromu života. On nám mohl také získat příležitost pro přímý přechod do nebe, ale okolo stromu poznání dobrého a zlého bychom chodili všichni. Měli bychom naopak ztíženou situaci zvýšením zodpovědnosti. Takhle máme situaci relativně zlepšenou. Máme sníženou zodpovědnost a zvýšenou záslužnost. Když už, tak bychom se mohli na to dívat z tohoto hlediska (a to odpovídá té veliké Boží lásce) a ne jenom z toho zúženého hlediska: „Adam s Evou zhřešili a my proto dostáváme ´výprask´“. Ten myšlenkový Pelágiuv postup tomu odpovídá. On uvažoval dle: „Adam zhřešil a ne my. Proto není zapotřebí Krista, protože Adamův hřích je věc čistě osobní“. Toto je jádro Pelágiovy myšlenkové konstrukce. Representanti církve mu nedovedli říct: „Koukej, tady nejde jenom o to, že do nebe se dostanu za to, že jsem nezhřešil, ale v nebi mohu být tenkrát, když budu mít druhý život. Já si ani tenhle život dát nemohu a ani tu druhou verzi“. A protože ten věčný život mi musí dát Ježíš, tak tím mohla být Pelágiova nauka „utřena“ jako nesmyslná. Místo toho se s ním a ne s ním pracně polemizovat. Oni byli vůči Pelágiovi de facto bezbranní. A proto tady bylo roma lucuta kause finita. Pelágianismus je dokladem toho, že už tenkrát byla taková ta jednostranná koncepce dědičného hříchu základní soustavou katecheze. Podobně jako v ráji Adam (velmi pravděpodobně) zanedbával jedení ze stromu života, tak podobně církev také nedbala na chléb života a na nauku věčného života. Tak jako pro nás platí: „Až ženich bude vzat…“, tak podobně Adamovi a Evě byl vzat strom života. Lidé přestali chápat křesťanství jako transformaci života – sledovanou veličinu. Udělalo se z toho tajemství a „vybruslilo“ se z toho koncepcí dědičného hříchu a Ježíše jako vykupitele, který za Adamův hřích zadostiučinil. Přitom všechny hříchy jsou odvozeny jako produkt Adamova-dědičného hříchu. A to už je vyloženě blud. Všechny hříchy nemají původ v Adamově hříchu. Ďábel dokázal také zhřešit, Adam dokázal také zhřešit. I kdyby Adam nezhřešil, tak všichni Adamovi synové a potomci mohli zhřešit právě tím „Adamovým“ hříchem, který vede do pekla. Adamův repertoár je daleko menší, ale daleko výraznější, dá se říct, ostřejší, šťavnatější. Ďábel neměl žádného Adama za předka a zhřešil také. A my, i když máme Adama za předka, můžeme být nebešťany. Ježíš umírá za všechno, co je na nebi i na zemi. Říkat, že Ježíš přišel na svět, aby odčinil Adamův hřích, se z těchto důvodů jeví jako nesmysl. Podle Ježíše bylo všechno stvořeno a Ježíš je vykupitelem a nakonec jde na kříž „aby svět poznal, že miluji Otce“, „aby svět poznal, že Otec miluje svět“, „abyste lidé poznali, co je to vzkříšení z mrtvých“, „abyste poznali, že jsem to já“. Toto je smysl Kristova utrpení. „Ano, abyste poznali, kdo je dobrý a kdo je zlý“. Jenže tohle se Adam mohl naučit rozlišovat. Je otázka, jak by to vypadalo, kdyby Adam obstál. Možná, že by Ježíš netrpěl na naší zemi a trpěl by někde jinde, u nějaké jiné civilizace. To je otázka. Ale Ježíš je Spasitelem všeho tvorstva, na nebi i na zemi a tudíž jeho příchod není přímo závislý na Adamově hříchu. Ale přišel kvůli hříchu nás všech. Že se toho Adam dopustil, tak to je jenom určitý aspekt. Ježíš dává věčný život. Pakliže se Adam s Evou rodili ve stavu posvěcující milosti (i když ten teologický název „posvěcující milost“ je problematický, protože musíme uvážit, že dle Janova evangelia jde správně o koexistenci s Ježíšem), čili kdyby se narodili v stavu koexistence, tj. ve stavu pokřtěnosti, pak by tedy museli mít ekvivalent Eucharistie. A právě strom života by v tom případě byl oním ekvivalentem Eucharistie. Proč jinak dávat strom života a pak ještě zvlášť zdroj věčného života. Zemřelí mají eucharistii zemřelých. Otázka je, jestli ta jejich Eucharistie je opětována nebo ne. Strom života by, absolutně vzato, nemusel být plným ekvivalentem Eucharistie. Mohl by být jejím modelem. Fakt ale je, že Adam a Eva o to (zřejmě) nestáli, že nejedli ze stromu života, že nestáli o věčný život. A i kdyby to bylo pouze modelem, tak tady je jádro hříchu. „Říkáte ´vidíme´, proto váš hřích trvá“, „říkáte ´jsme´ dobří´“ a proto přichází pád. Adamovým pádem člověk nanejvýš ztratil statut pokřtěnosti. Pádem nezískal stav zavrženosti, ale stav nepokřtěnosti. Pokřtěný člověk musí jíst eucharistii. Když nebude jíst eucharistii, tak bude zavržený. Kdyby Adam nezhřešil, každý z Adamových synů by chodil kolem stromu života (a také kolem stromu poznání dobrého a zlého). Otázka té spásy by zase záležela na jednání každého z nás. A naopak, měli bychom zvýšenou zodpovědnost. Takhle máme sníženou zodpovědnost, nebo zvýšenou záslužnost a platí pro nás „prokousej se tím“.

Koncepce dědičného hříchu mluví pouze o dědičném hříchu a ne o dědictví Ježíšově. Nemluví ani o poslání Adamově. Je to celá řada zkreslení, velice zúžený pohled, na to se pak neroubovávají další aspekty a to potom vytváří falešnou soustavu, která zužuje a skresluje pohled na celou věc. Z toho pak vyjde běžné přesvědčení: „Kdyby Adam nezhřešil, my bychom byli v ráji a pak v nebi“. To ale není pravda. Neměli bychom sice hříchy proti 6., 7. 8. přikázání atd., ale mohli bychom mít hříchy, jako má ďábel a podobně jako padlí andělé budeme čekat na to, až někdo za nás bude trpět, aby se rozbila naše koncepce falešného dobrého. Ježíš mohl a také odpouštěl hříchy dříve než umřel. Víme ale, že v určitých věcech nemohl apoštoly, učedníky a Nikodéma poučit, dokud nebyl zabitý. A kvůli té nepoučitelnosti musel trpět na kříži. Na kříži se musela dovršit nějaká míra. „Dokonáno je“ znamená, že tady je nějaká míra. Ježíš neláme rekordy utrpení a trpí méně, než oba lotři vedle něho na kříži. Pilát se diví, že Ježíš umírá dříve a atypicky. Tohle všechno se opomíjí v celé té koncepci dědičného hříchu. Adam zhřešil a my bychom mohli zhřešit také. Rozhodující je osobní hřích (a ne hřích Adamův) a to se opomíjí. Budeme-li parafrázovat text v Ez 33. kap., pak dostaneme: „Říkáte, že otcové jedli kyselé hrozny a synům trpnou zuby. Tak jestli tohle to bude říkat, tak si mne nepřejte“. My vlastně říkáme de facto totéž. Když už se mluví o Adamovi, tak by se to mohlo říct např. takto: „Lidé už měli příležitost, Bůh to chtěl nechat Adamovi a Adam to pokazil. Bůh nás v tom nemohl nechat. Oni nestáli a my bychom také nestáli o to jíst ze stromu života. Po jedné stránce je to pro nás výhoda, protože jinak bychom všichni chodili kolem stromu života a okolo stromu poznání dobrého a zlého. Pro každého člověka by to byl obrovský šok, když by vypadl z ráje a musel se naadaptovat na špatný způsob života. A tak P. Bůh je k nám vlastně milosrdný v otázce „Adamova dědictví“. Bohužel se to ale zúžilo na problém dědičného hříchu, který se navíc monopolizoval. Hřích zavržence je vždy osobní a nikdy není zavržení pro dědičný hřích. Ano, člověk nemůže být spasený, ale každý hřích bude odpuštěný a pouze hřích proti Duchu Svatému odpuštěn nebude. To, že v Adamovi jsme všichni zhřešili už může být arte fact sv. Pavla. Adam nám mohl zasloužit věčný život, ale nezasloužil. To je jedná věc. Ale druhá věc je, zda-li je oprávněné říkat, že proto my máme hřích (a proto nevejdeme). Je to ale lokalizace toho vejití do problému hříchu. Je to zřejmě tím, že se nebralo v úvahu to „celníci a nevěstky vás předejdou“. Zrůdnost farizeismu se nechápala. Ježíš říkal, že do nebe nevejdou farizeové a přitom farizej nemusel mít hřích. Když se to nechápe, vyvstává z toho nepochopení, proč jsou židé „odstaveni“ a tak nakonec dojdeme k řešení Ř 9. Není-li chápan problém farizeismu, nemůže být pochopeno, proč nemůže být člověk spasen, nemůže být pochopen Kristus a vyleze z toho teorie dědičného hříchu. Zatímco otázka nebe je v tom, že „nemůžeš vejít, protože nejsi přeměněný“ a ne v tom, že „nemůžeš vejít, protože jsi zhřešil“. Kdyby to bylo řečeno tak, že „nemůžeš vejít, protože nemáš věčný život, který ti mohl získat Adam a ve hře je otázka zbabraného dědictví“, tak by to bylo přijatelné. Jenže udělala se z toho vina a to tak, že kdo má vinu, nebude spasen a kdo nemá vinu, bude spasen. Vzpomeňme si, že služebník s jednou hřivnou je vyhozen, protože z ní netěžil. On hřivnu zakopal a neukradl. To vyhození není způsobené dědičným hříchem, ale vlastní vinou, že netěžil. Toto je příčina zanechání, ale bohužel o tom se nemluví. Ano, Adam nám mohl ulehčit naší situaci tím, že by nám určité věci připravil (psychické programy atd.). A pokud člověk je pod vlivem té klasické teorie dědičného hříchu, není schopen tyto věci pochopit. Díky klasické teorie dědičného hříchu se pak celá problematika mate, vytváří se jiná strategie, jiná podstata hříchu, jiná strategie boje o dobro a boje s hříchem. Je nutné si uvědomit, že boj o věčný život není totéž jako boj s hříchem. Z odstranění hříchů ještě neplyne, že člověk získá věčný život.

Ve Skutcích apoštolských je, že „musíme trpět a tak vejít“. Z toho ale neplyne, že v utrpení je záslužnost. „Škrtnutím“ stromu života z teologické koncepce došlo k tomu, že se ztratil zájem o strom života a začala se zdůrazňovat role hříchu a vytvořila se teologická koncepce dědičného hříchu a vykoupení z dědičného hříchu. A na základě této koncepce je vlastně stavěna naše katecheze. Vytvořilo se jednoduché schéma: “První lidé zhřešili, ale přišel Ježíš, aby nás vykoupil“. Jak bylo řečeno dědictví existuje, ale není to jediná problematika. Daleko závažnější je otázka osobní zodpovědnosti, která se v té teologické koncepci nebere v úvahu. Na základě dědičného hříchu se tak vytvořil uzavřený systém a podle něho jsou pak interpretovány i další fakty, které už s původním problémem úplně nesouvisí. Tak teologická koncepce na základě dědičného hříchu vytváří nemožnost dořešení mnoha dalších problémů. Například, křesťané typu Smyrna musí trpět a tak vejít (viz Zj 2-3). Příčiny jejich utrpení jsou v nestabilitě v dobrém, ztráta motivace k věčnému životu a nesprávná teorie zásluhy. Tohle všechno se dá u prvotní církve vysledovat. Sv. Pavel říká, že když člověk dělá něco, co je jeho povinnost, není to zásluha. Sv. Pavlovi tak uniká problematika záslužnosti.

Poznámka k problematice dědičnosti 1

Migrační pud je vrozený, touha učit se u dětí je také vrozená. K tomu vrození došlo tím, že předchozí generace něco dělaly. Otec něco dělá a dítě to dělá taky. Když syn má potomka a on sám to dělá, vnuk to dělá taky a předává se to na další generaci. To je jeden faktor. Kdyby bylo pouze toto, nemohl by se vytvořit genový záznam. Čili, něco se do těch genů zřejmě dostane. Je ale otázka, zda-li se všechno dostane do těch genů. To je velmi málo pravděpodobné. To by bylo podobné tomu, že si člověk bude všechno pamatovat. Čili některé věci člověk může zdědit. Pak je tedy třetí faktor, který na první pohled není tak zvýrazněný (a jasný je) a to: Když se malé dítě v předškolním věku naučí číst a bude číst, bude to také podporovat u svého dítěte. Ale když se to tomu dítěti v předškolním věku nedovolí (aby prý ve škole nezlobilo), pak učení ve škole není motivováno touhou učit se číst ale touhou např. jakou odměnu za to dostane. Čili původní zájem je neprobuzený, nebo vlastně zase „usnul“ i když byl předtím probuzený. Dochází k útlumu. A tak nové věci jsou dělány jako nové poznatky, které nejsou tak zakódované. Dítě v předškolním věku, když si rozebírá např. hodiny a když si tento postup osvojí, získává poměrně snadno nové poznatky. U elektřiny pak na základě několika základních poznatků může pochopit funkci telefonu. Takovéto přirozené rozvíjení je daleko rychlejší i kdyby ty staré psychické „záznamy“ nebyly. Když připustíme možnost i těch starých „záznamů“, které byly udělány a pravnuk to zdědil, tak ten genetický záznam se posiluje, když ty věci ten vnuk realizuje. A postupně to může přecházet do genetického vybavení dalších generací. Jedná se v jistém smyslu o postupné genetické rozšiřování tím, že se to dělá. Využité poznatky se daleko lépe zapisují do mozku. Musíme připustit, že je tady určitá míra zápisu z mozku do genetického vybavení. Vajíčko a spermata si sbírají nové poznatky z mozku. Ne všechno, ale pouze zafixované, klíčové věci. Nebudou to pravděpodobně poznatky nahodilého, ale spíše ustáleného charakteru, to co se víckrát děje. Zapíše se to v mozku a varlata nebo vaječníky to v mozku „čtou“ a dále předávají. Ten genetický rozvoj může být tímto biologicky daný. Takže při genetickém přenosu pravděpodobně existuje výpis z mozku, z toho, co je v mozku zafixované jako stěžejní věc. Může to být zafixovaný jednorázový zážitek, ale také věci, které se opakují. Tohle lze připustit, že dochází k přijímaní informací do genetického vybavení z toho, co je v mozku zafixované. Ten stěhovavý pták ze začátku mohl být vedený některým z předků, kdo tu cestu objevil. Když to ale vícekrát letěl, docházelo u něho k postupnému zafixovávání té cesty. Pak už se létalo nějakou dobu naučeným směrem. Ty cesty se zapisovaly do mozku a pak byly jako zafixované věci přebírány do genů. Z toho plyne, že čím starší otec, tím více má (nejmladší) syn zděděných vědomostí. Po Adamovi měli lidé děti až okolo stovky let. Tohle umožňovalo velice rychlý růst a přenos do genetického vybavení. Ve Starém Zákoně se říká, že mladí budou mít zjevení a starci sny. Někdo se na to může dívat jako na neskutečnost, ale ono to může mít charakter toho Gedeonova snu.

Poznámka 2

Když si vezmu náboženské knížky, nebo zelený katechismus, tak krásně vyvstává nauka o dědičném hříchu (str. 46-48, 50 a 74). A ta je základní. Prý (Ježíš) šel na kříž, aby „zadostiučinil za hřích Adamův“. Ano je tady dědictví, ale dědictví dvojí, Adamovo a Ježíšovo. Mluví se o tom tak, jako by všechno záleželo na Adamovi. Nemluví se o osobní zodpovědnosti. Adamův hřích není bezprostřední příčinou našich hříchů. Dědičný hřích (DH) vytváří pouze jiné předpoklady, ale nevytváří osobní hřích. Za dědičný hřích nikdo nebude zavržený. Pouze za hřích proti Duchu Svatému. Toto klasická teologie neuvažuje a přitom rozvíjí celou problematiku a tak se dostáváme k teologické koncepci. Vytvoří se určitý obraz a podle něj probíhá pak interpretace dalších věcí, informací, selekce atd. Celý ten vnitřní proces je řízený tím základním schématem. Tohle se týká jakékoliv teoretické soustavy. Vznikne teoretická soustava a podle ní pak probíhá další kognační proces. Např. ve fyzice je primární soustava sestavena na základě toho, co vidím, Ale má omezení. A v určitých oblastech člověk musí přejít na soustavu sekundární nebo ještě vyšší. Základní koncepce se rozšiřuje až se nasbírá dostatek materiálu a až se vytvoří plná nauka. Až ta nauka dosáhne určité hodnoty, stropu, začnou se objevovat určité problémy, diskrepance, které vedou k vytvoření sekundární soustavy, případně vyšší. Do kritiky katolicismu patří právě špatně postavený základ - „Adam zhřešil a Ježíš za nás…“. A to se pak rozvedlo. Je to podobné tomu, jak Pavel v textu Ř9 vysvětluje (jinak než Ježíš) problém „proč židé nevěří“. Něco podobného je s problematikou DH. Ježíš jasně řekl, proč jde na kříž („Až povýšíte Syna člověka…., protože miluji Otce“). Ježíšova smrt je příležitost k poznání dobrého a zlého. Je to strom poznání v druhém vydání a ne strom života. Proč vznikla teorie DH? Je tady otázka dědictví. Ale tak, jak došlo k zúžení zorného pole a zapomnělo se na pozitivní stránku. Tak se to zúžilo pouze na „Adam zhřešil tím, že jedl“. Adam se měl rozhodnout, měl nám získat dědictví a to nezískal, nebo ztratil. Čili jde o problematiku dědictví. Za druhé, nezačalo to tím (a také neskončilo), že jedli, ale začalo to tím, že nejedli ze stromu života. A skončilo to ekvivalentem hříchu proti Duchu Svatému. Mohlo by se říct, že Ježíš je druhý Adam, ale pak je to nutné chápat z toho hlediska, že někdo z lidí to napraví, vyřeší. Nemohou být všichni Pasteurové. A když někdo na to přijde, tak těm ostatním to ulehčí. Dalo by se říct, že z hlediska medicíny je Pasteur Ježíšem pro další generace. Bůh chce, aby si na to přišel někdo z lidí. Nemusí na to přijít každý znova naprosto nezávisle sám, ale alespoň někdo z lidí a ten dal ostatním příležitost. Některé věci jsou v kompetenci Boha, některé v kompetenci každého jedince a něco je v kompetenci „někdo z lidí“. S tím souvisí ta otázka „dal mu soud, protože je Synem člověka“. Ježíš nakonec také říká: „Já soudit nebudu, povstanou Ninivští....“ Budeme soudit anděly. Lidé se budou soudit a Ježíš vyhlásí vítěze a případně obhájí Boha. „Adam v ráji“, tak něco podobného může být to, co je popsáno v Jan 6. Adam v ráji a člověk mimo ráj se liší, dalo by se říct, akorát křtem. Adam v ráji, pakliže měl tu posvěcující milost (pakliže to není obrazové (modelové) podání, ale skutečný fakt), tak ji měl jenom tím, že se jako člověk narodil ve stavu pokřtěným. I když připustíme ty nejradikálnější zastánce koncepce dědičného hříchu, tak si musíme uvědomit, že Adam se rovná člověk pokřtěný, který dosud nepřijal eucharistii. Tento člověk, který je pokřtěný, ale nepřijal eucharistii (nejedl ze stromu života), je vyprovokován k tomu, aby se začal zajímat otázkou problematiky „kdo má pravdu?“. Proto je tady strom poznání dobrého a zlého. Adam poznává, že Bůh má pravdu, ale na toto poznání reaguje vadně, reaguje způsobem příbuzným hříchu proti Duchu Svatému a proto je z ráje vyhnán a ne na základě toho, že jedl. Tento hřích proti Duchu Svatému vůbec není otázkou dědičnosti. Adam s Evou, oba se toho dopustili a kdyby to byl dědičný hřích, pak bychom to museli mít v sobě všichni. Jenže hřích proti Duchu Svatému je hřích neodpustitelný. Dalo by se proto říct, že to nebyl úplně hřích proti Duchu Svatému a proto je to odpustitelné. Je to ale velice sporné a zúžené. Mohlo by se říct: “Ano, Bůh chce, aby tyto věci vyřešil někdo z lidí a měl to vyřešit Adam“. Adam toto nevyřešil. A proto, že se dopustil hříchu, přinejmenším hříchu proti uznání pravdy, tak je z ráje vyhozen a je mu odňat strom života. Nesmíme zapomínat, že toto je i ďáblův hřích a ďábla se přece nemůže týkat hřích Adamův, dědičný hřích. Čili zavržení je na základě něčeho jiného, než na základě Adamova hříchu. Adam nám pouze mohl, řekněme, zajistit vrozený stav pokřtěnosti, ale ne produkt Eucharistie, tj. jedení ze stromu života. On nám mohl také získat tu příležitost. Ale okolo stromu poznání dobrého a zlého bychom chodili všichni. Měli bychom naopak zhoršenou situaci zvýšením zodpovědnosti. Takhle máme situaci relativně zlepšenou. Máme sníženou zodpovědnost a zvýšenou záslužnost. Když už, tak bychom se mohli na to dívat z tohoto hlediska a ne jenom z toho zúženého hlediska: „Adam s Evou zhřešili a my proto dostáváme výprask“. Ten myšlenkový postup Pelágiuv tomu odpovídá. On uvažoval dle: „Adam zhřešil a ne my. Proto není zapotřebí Krista, protože Adamův hřích je věc čistě osobní“. Toto je jádro Pelágiovy myšlenkové konstrukce. Oni mu nedovedli říct: „Koukej, tady nejde jenom o to, že do nebe se dostanu za to, že jsem nezhřešil, ale v nebi mohu být tenkrát, když budu mít druhý život. Já si ani tenhle život dát nemohu a ani tu druhou verzi“. A protože ten věčný život mi musí dát Ježíš, tak tím měl být Pelágiova nauka „utřena“ jako nesmyslná a ne s ním pracně polemizovat. Oni byli vůči Pelágiovi de facto bezbranní. A proto tady bylo roma lucuta kause finita (sláva hurá, konečně se ozvali atd.). Pelágianismus je dokladem toho, že už tenkrát byla taková ta jednostranná koncepce dědičného hříchu základní soustavou katecheze. Podobně jako v ráji Adam kašlal na jedení ze stromu života, tak podobně církev kašlala také na chléb života a na nauku života. „Až ženich bude vzat…“, tak podobně Adamovi a Evě byl vzat strom života. Lidé přestali chápat křesťanství jako transformaci – sledovanou veličinu. Udělalo se z toho tajemství. Vybruslilo se z toho koncepcí dědičného hříchu a Ježíše jako vykupitele, který za Adamův hřích zadostiučinil. Přitom všechny hříchy jsou odvozeny jako produkt dědičného hříchu tj. že hříchy mají původ v Adamově hříchu. A to už je vyloženě blud. Všechny hříchy nemají původ v Adamově hříchu. Ďábel dokázal také zhřešit, Adam dokázal také zhřešit. I kdyby Adam nezhřešil, tak všichni Adamovi synové a potomci mohli zhřešit právě tím „Adamovým“ hříchem, který vede do pekla. Adamův repertoár je daleko menší, ale daleko výraznější, ostřejší, šťavnatější. Ďábel neměl žádného Adama za předka a zhřešil také. A my, i když máme Adama za předka, můžeme být nebešťany. Ježíš umírá za všechno, co je na nebi i na zemi. Říkat, že Ježíš přišel na svět, aby odčinil Adamův hřích, je nesmysl. Podle Ježíše bylo všechno stvořeno a Ježíš je vykupitelem a nakonec jde na kříž, „aby svět poznal, že miluji Otce“, „aby svět poznal, že Otec miluje svět“, „abyste poznali, co je to vzkříšení z mrtvých“, „abyste poznali, že jsem to já“. Toto je smysl Kristova utrpení. „Ano, abyste poznali, kdo je dobrý a kdo je zlý“. Jenže tohle se Adam mohl naučit rozlišovat. Je otázka, jak by to vypadalo, kdyby Adam obstál. Možná, že by Ježíš netrpěl na naší zemi a trpěl by někde jinde, u nějaké jiné civilizace. To je otázka. Ale Ježíš je Spasitelem všeho tvorstva, na nebi i na zemi a tudíž jeho příchod je nezávislý na Adamově hříchu. Ale je kvůli hříchu nás všech. Že to Adam udělal, tak to je jenom určitý aspekt. Ježíš dává věčný život. Pakliže se Adam s Evou rodili ve stavu posvěcující milosti (i když ten titul „posvěcující milost“ je problematický, protože musíme uvážit, že jde o koexistenci), čili i kdyby se narodili v stavu koexistence, tj. ve stavu pokřtěnosti, pak tedy museli mít ekvivalent Eucharistie. A právě strom života by v tom případě byl oním ekvivalentem Eucharistie. Proč jinak dávat strom života a pak ještě zvlášť zdroj věčného života. Zemřelí mají Eucharistii zemřelých. Otázka je, jestli ta jejich Eucharistie je opětována nebo ne. Strom života by, absolutně vzato, nemusel být plným ekvivalentem Eucharistie. Mohl by být jejím modelem. Fakt ale je, že Adam a Eva o to nestáli, že nejedli ze stromu života, že nestáli o věčný život. A i kdyby to bylo pouze modelem, tak tady je jádro hříchu. „Říkáte ´vidíme´, proto váš hřích trvá“, „říkáte ´jsme dobří´ a proto přichází pád“. Adamovým pádem člověk nanejvýš ztratil statut pokřtěnosti. Pádem nezískal stav zavrženosti, ale stav nepokřtěnosti. Pokřtěný člověk musí jíst Eucharistii. Když nebude jíst Eucharistii, tak bude zavržený. Kdyby Adam nezhřešil, každý z Adamových synů by chodil kolem stromu života (a také kolem stromu poznání dobrého a zlého). Otázka té spásy by zase záležela na jednání každého z nás. A naopak, měli bychom zvýšenou zodpovědnost. Takhle máme sníženou zodpovědnost, nebo zvýšenou záslužnost, „prokousej se tím“.

Jak vyřešit tu problematiku dědičného hříchu? Dalo by se říct, že Adam nemohl zaručit svým dětem spásu, ale mohl jim zaručit stav pokřtěnosti. Všichni by chodili v ráji a sami za sebe by se museli rozhodnout. I ten stav v ráji musí odpovídat takovému základnímu trendu Božího tvoření: „Ano člověče, předávám ti žezlo…“. Sedmý den stvoření je den předání žezla. To neznamená: „Sedmý den je svatý, P. Bůh odpočívá, tak ty odpočívej taky“. Souvisí to s tím podobenstvím, že „rozdal hřivny a hned odešel a po dlouhé době se vrátil. Po dlouhé době čekání (až dojde k dosažení stropu).“ Život člověka není ukončen předčasně, ale až se křivka růstu úplně zastaví aneb když hrozí spravedlivému, který žije mezi nespravedlivými, aby ho nestrhli „dolu“. Důležité je nezdůrazňovat otázku dědičného hříchu, ale otázku osobního rozvoje, postoje vůči transformaci, postoje vůči svému ego. A z tohoto hlediska se pak dívat na problém Adamova pádu a Ježíšova příchodu a působení. Z tohoto hlediska je to pak možné komplexně vysvětlit. Koncepce dědičného hříchu mluví pouze o dědičném hříchu a ne o dědictví Ježíšově. Nemluví ani o poslání Adamově. Je to celá řada zkreslení a velice zúžený pohled. Na to se pak neroubovávají další aspekty a to potom vytváří falešnou soustavu, která zužuje a skresluje pohled na celou věc. Z toho pak vyjde běžné přesvědčení: „Kdyby Adam nezhřešil, my bychom byli v ráji a pak v nebi“ To je ale naprostý nesmysl. Neměli bychom sice hříchy proti 6., 7. 8. přikázání atd., ale mohli bychom mít hříchy, jako má ďábel a podobně, jako padlí andělé budeme čekat na to, až někdo za nás bude trpět, aby se rozbila naše koncepce falešného dobrého. Ježíš mohl a také odpouštěl hříchy dříve než umřel. Ale nemohl apoštoly, učedníky a Nikodéma poučit, dokud nebyl zabitý. Byly určité věci, které jim Ježíš nemohl vysvětlit. A kvůli těm musel trpět na kříži. Na kříži se musela dovršit nějaká míra. „Dokonáno je“ znamená, že tady je nějaká míra. Ježíš neláme rekordy utrpení a trpí méně, než oba lotři vedle něho na kříži. Pilát se diví, že Ježíš umírá dříve a atypicky. Tohle všechno se opomíjí v celé té koncepci dědičného hříchu. Adam zhřešil a my bychom možná zhřešili také. Rozhodující je osobní hřích (a ne hřích Adamův) a to se opomíjí. Budeme-li parafrázovat text v Ez 33, pak dostaneme: „Říkáte, že otcové jedli kyselé hrozny a synům trpnou zuby. Tak jestli tohleto budete říkat, tak si mne nepřejte“. My vlastně říkáme de facto totéž. Když už se mluví o Adamovi, tak by se to mohlo říct např. takto: „Lidé už měli příležitost, Bůh to chtěl nechat Adamovi a Adam to pokazil. Bůh nás tam (v ráji) nemohl nechat. Oni kašlali a my bychom také kašlali na to jíst ze stromu života. Po jedné stránce je to pro nás výhoda, protože jinak bychom všichni chodili kolem stromu života a okolo stromu poznání dobrého a zlého. Pro každého člověka by to byl obrovský šok, když by vypadl z ráje a musel se naadaptovat na špatný způsob života. A tak P. Bůh je k nám vlastně milosrdný v otázce Adamova dědictví“. Ono se to ale zúží na problém dědičného hříchu, který se navíc monopolizuje. Hřích zavržence je vždy osobní a nikdy to není pro dědičný hřích. A to je to bludné. Ano, nemůže být spasený, ale každý hřích bude odpuštěný a pouze hřích proti Duchu Svatému odpuštěn nebude. To, že v Adamovi jsme zhřešili všichni už může být arte fact sv. Pavla. Adam nám mohl zasloužit věčný život, ale nezasloužil. To je jedná věc. Ale druhá věc je, zda-li je oprávněné říkat, že proto my máme hřích (a proto nevejdeme). Je to ale lokalizace toho vejití do problému hříchu. Je to tím, že se nebralo v úvahu „celníci a nevěstky vás předejdou“. Farizeismus se nechápal. Ježíš říkal, že do nebe nevejdou farizeové a přitom farizej nemusel mít hřích. Když se to nechápe, vyvstává z toho nepochopení, proč jsou židé „odstaveni“. A tak nakonec dojdeme k řešení Ř9. Není-li chápan problém farizeismu, nemůže být pochopeno, proč nemůže být člověk spasen a nemůže chápat Krista a vyleze z toho teorie dědičného hříchu. Zatímco otázka nebe je v tom, že „nemůžeš vejít, protože nejsi přeměněný a ne, že „nemůžeš vejít, protože jsi zhřešil“. Kdyby to bylo řečeno tak, že „nemůžeš vejít, protože nemáš věčný život, který ti mohl získat Adam a ve hře je otázka zbabraného dědictví“. Jenže udělala se z toho vina a to tak, že kdo má vinu nebude spasen a kdo nemá vinu, bude spasen. Vzpomeňme si, že služebník s jednou hřivnou je vyhozen, protože z ní netěžil. On hřivnu zakopal a neukradl. To vyhození není způsobené dědičným hříchem, ale vlastní vinou, že netěžil. Toto je příčina zanechání ale bohužel o tom se nemluví. Ano, Adam nám mohl ulehčit naší situaci tím, že by nám určité věci připravil (psychické programy atd.). A pokud člověk je pod vlivem té klasické teorie dědičného hříchu, tyto věci není schopen pochopit. Díky klasické teorie dědičného hříchu se celá problematika mate, vytváří se jiná strategie, jiná podstata hříchu, jiná strategie boje o dobro a boje s hříchem. Boj o věčný život není totéž jako boj s hříchem. Z odstranění hříchů ještě neplyne, že člověk získá věčný život.

Tím, že se opomněla role stromu života v ráji došlo k tomu, že se ztratil zájem o strom života. Začala se zdůrazňovat role hříchu a vytvořila se teologická koncepce dědičného hříchu a vykoupení z dědičného hříchu. A na základě této koncepce je vlastně stavěna naše katecheze. Vytvořilo se jednoduché schéma: „První lidé zhřešili, ale přišel Ježíš, aby nás vykoupil“. Jak bylo řečeno dědictví existuje, ale není to jediná problematika. Daleko závažnější je otázka osobní zodpovědnosti, která se v té teologické koncepci nebere v úvahu. Na základě dědičného hříchu se tak vytvořil uzavřený systém a podle něho jsou pak interpretovány i další fakty, které už s původním problémem úplně nesouvisí. Tak teologická koncepce na základě dědičného hříchu vytváří nemožnost dořešení mnoha dalších problémů. Například, křesťané typu Smyrna musí trpět a tak vejít (viz Listy církevním obcím). Příčiny jejich utrpení jsou v nestabilitě v dobrém, ztráta motivace k věčnému životu a nesprávná teorie zásluhy. Tohle všechno se dá u prvotní církve vysledovat. Sv. Pavel říká, že když člověk dělá něco, co je jeho povinnost, není to zásluha. Sv. Pavlovi tak uniká problematika záslužnosti. Ve Skutcích je, že „musíme trpět a tak vejít“. Z toho ale neplyne, že v utrpení je záslužnost.

Poznámka 3

Ta problematika dědičného hříchu je náročná a nemůže se s ní vlastně začínat. Diafilm připravený pro katechety vykládá o dědičném hříchu a směšuje problém dědičného hříchu a osobního utrpení. To jsou ale dvě různé otázky, které když se smíchají, pak nastane situace, že člověk buď pochybuje o dědičném hříchu, nebo se za dědičný hřích schovává a vůbec nevyvíjí osobní iniciativu. V každém případě je to škodlivé. Tohle jsou závažné školácké chyby. Je dobré si udělat pořádný obraz po tom, jak to vypadalo s Adamem a Evou v ráji. K tomu je nutné odložit hodně předsudků, protože s těmi předsudky pak člověk vadně čte Bibli. Nejedná se pouze o Adama a Evě v ráji, ale spousta jiných věcí pak bude problematických.

Předsudky mají větší roli než se zdá. Způsobují např. nesrozumitelnost textů, který sám o sobě by byl srozumitelný. Krásně je to vidět na tomto příkladu. Když Ježíš řekl apoštolům: „Jdeme do Jeruzaléma a oni mne zabijí“, tak tento text je srozumitelný, naprosto jasný tomu, kdo nemá předsudek Mesiáše nezranitelného v boji. Petr tento předsudek má a výsledek je, že Ježíšovi nerozumí a dojde to tak daleko, že po ukřižování apoštolové odkládají víru v Ježíše jako Mesiáše (Emauzští: „My jsme mysleli, že je to Mesiáš…“). A paj se tyto předsudky musí léčit těžkými hříchy. Petr odkládá předsudky až po trojnásobném zapření a křivé přísaze. Čili, předsudek není něco malicherného. Jak vzniká předsudek nám vyvstane z následujícího dia-obrázku. Je na něm dítě postižené obrnou. Pak je tam otázka: „Kdo za to může?“ Pak další obrázky ukazují, že za to může Adam a Eva v ráji. Šťouravé dítě ale může říct, že u nás obrna není. Ve světle tohoto dia-filmu, když za obrnu může Adam a Eva v ráji (jako následek dědičného hříchu) a toho, že pak se problém obrny medicínsky vyřešil, pak by se mohlo říct, že člověk zvítězil nad Bohem. A je to všechno v důsledku vadného čtení Bible. Toto genese naprosto neříká. Mechanismus vzniku těch předsudků je právě tohoto typu. Je to tím, že se něco odtrhne, nebo že se něco přidá, nebo ubere a v důsledku toho dochází k tomu zkreslení. Mohli bychom říct, že jádrem předsudků je vadná fides intelecta, kdy člověk do toho něco vnáší, co tam nepatří, ono to pak dohromady nehraje, pak se tomu řekne, že to je tajemství, nebo „já tomu sice nerozumím, ale já tomu věřím…“ a vznikají zcela neurčité vadné představy. Když člověk přijme takovou vadnou představu, ta pak vytváří větší komplexy, ty prvky se navzájem posilují, člověk se začíná určitým způsobem zaměřovat a vzniká jeden, nebo celý komplex předsudků. A ty potom znemožní čtení Bible.

Jaké jsou předsudky o ráji? Např. ten, že v ráji byl jeden strom. Přitom Bible mluví o dvou stromech. Nebo je představa, že když Adam a Eva zhřešili, tak my jsme tím postiženi. Lidé místo implikace udělají z toho ekvivalenci v představě a vyvstane předsudek: „Kdyby Adam s Evou obstáli, my bychom byli v nebi (aniž bychom museli cokoli dělat)“. Představou je, že hříchem bylo to jedení. Jenže, když oni jedli, tak už dávno byl připraven ten jejich odpad. Což jestli to začalo už předtím něčím jiným? Další představa je, že kdyby nebylo ďábla, nebylo by hříchu. Nebo další: „Když jedli, všechno ztraceno“. Jiný předsudek: „Genese řeší otázku, odkud je zlo“. Další předsudek: „Všechny hříchy jsou následek dědičného hříchu“. My si musíme říct: „Kolik bylo vlastně v ráji těch stromů? Kdyby Adam s Evou obstáli, jak by to s námi vypadalo? Proč dal Bůh do ráje strom poznání dobrého a zlého? Aby zhřešili, nebo měl snad jinou funkci? Došlo by ke hříchu, kdyby nebylo ďábla? Jsou hříchy, které jsou nezávislé na dědičném hříchu? Co je vlastním cílem Genese 2. a 3. kapitoly?“ Nejdříve si musíme položit tyto otázky a až pak můžeme přistoupit k otázce Adama a Evy v ráji. Dokud budeme budovat na předsudcích, tak to bude od nás fušeřina a nezaručený postup.