Příspěvek je určen lidem přemýšlivým, kteří mají v sobě určité bariéry stát se členem společenství církve. Říkají, že se církev chová jako politická strana. Myslí tím zejména hierarchii a často své výhrady přenášejí na celou církev. Kromě toho, že hodně lidí (potenciálních sympatizantů) se odmítá účastnit náboženského života, stále více lidí má negativní postoj k církvi. Na to lze říci, že církev se nemůže každému podbízet, každému vyhovět. Tento argument by byl na místě, pokud by církev dodržovala evangelium, na které se ve všem odvolává. Takže první věc, na kterou vnější pozorovatel upozorňuje, je pokrytectví církve. To je nejen vůči hierarchii, ale také často i vůči řadovým věřícím, kteří se slepě a nekriticky stavějí vůči chybám a nedostatkům v církvi a také ke svoji zbožnosti. Protože pastýřská služba nefunguje tak, jak by měla a stále (i když možná nevědomě) udržuje „ovečky“ v nevědomosti, budu se zabývat problematice pastýřské práce. Často také slyšíme o nutnosti poslušnosti v církvi, která se prezentuje jako ctnost, ale za daných podmínek vlastně podporuje a udržuje daný stav, protože nepřímo potlačuje kritické myšlení. Pastýři mají sloužit lidem a ne vystupovat nadřazeně. Mají včas dávat svým ovečkám kvalitní potravu a vést je na kvalitní pastvu. Pastýři by měli mít pořádně zvládnutou Ježíšovu katechezi a evangelium dál předávat a to jak formou výkladu, interpretace, diskusí a také přitažením lidí, aby se čtením Písma aktivně zabývali. Jenom tak se mohou lidé aktivně účastnit diskusí, ptát se na to, čemu nerozumí, konfrontovat správnost svých názorů a vytvářet si zpětné vazby. Víme, že církev má být světlo světa a sůl země. Jenže za dané situace je málo slaná a to světlo sice svítí, ale skomírá.
Podívejme se stručně do historie. Už prvotní církev neměla ucelenou koncepci a její úroveň šla postupně dolu. Výsledkem 1. Jeruzalémském sněmu jsou kompromisy, které mají uklidnit spory mezi židokřesťany a pohanokřesťany. Postupný pokles církve lze velmi dobře pozorovat na několika jasných událostech: charismata vymizely snad po 100 letech, spjatost hierarchie s vládci tohoto světa, nástup islámu, rozdělení církve na západní a východní, středověk, vznik nových denominací a války, Galilei, kapitalismus a neřešení sociální problematiky. Dokud teologie byla spjata s přírodními vědami, tak křesťanství a teologie se podílely na pokroku i když byl relativně pomalý. Od doby Galilea ale teologie výrazně zaostává. Před několika lety kardinál Martini prohlásil nedlouho před ukončením pozemské pouti, že církev je 200 let pozadu. To bylo vážné konstatování a ne nějaké plácnutí do vody. Před 20 lety v osobním rozhovoru skvělý biblista Bohumil Bílý si posteskl, že církev je 300 let pozadu a myslel tím zřejmě teologicky promarněné období od Galileiho po současnost. Víme, že Jan Pavel II se omluvil za chyby a hříchy, které se církev dopustila v minulosti, problém ale je, že myšlení lidí se nezměnilo a přístup k náboženství také ne. Příčinou všech těch problémů je, že se nikdy nedodržovalo celé evangelium, ale jenom určité a často z kontextu vytržené části. Např. došlo to tak daleko, že sliby a také varování (na soudu budou souzeny pastýři, jak dodržovali Ježíšovu katechezi) uvedené v evangeliu neberou vážně. Také se nemluví o tom, že služebník, který zná vůli Pána a neřídí se podle ní, dostane ran hodně. Církev je slepá a vychovává slepé věřící. K věření se předkládají hotové věci, dokonce dogmata přičemž některá už jsou teologicky neudržitelná. Diskuse a kladení otázek se v církvi nenosí. Během homilie mše je to sice možné, ale nedělá se to. Výsledkem je to, že nemáme reálnou víru v Boží slovo. Náš přístup k Bibli je frázovitý. Při bohoslužbě se sice Bible čte a okuřuje se, ale slova Bible se neberou vážně. Ježíš např. slibuje: „Začkoliv budete prosit, dostanete“. My jsme se toho „vzdali". A tak poslední dobou se v nás zakořenilo frázovité náboženství a že naše modlitby nejsou vyslyšeny nám vůbec nevadí. Jenže Bůh je ochoten se nám projevit, Ježíš je ochoten se nám projevovat, je ochoten reálně naše modlitby vyslyšet. Ne v tom smyslu: „Já se pomodlím a On buď mně to dá teď a nebo mi to dá po smrti“ a už mám vyřešené jakékoliv dilema. Potřebujeme se dostat z té frázovité nereálné zbožnosti. Musíme si vážit každého slova, musíme rozumět tomu, čemu věříme a nesmíme se opájet prázdnými slovy, která se snadno říkají a špatně plní. Protože katecheze, porozumění a plnění (celého) evangelia silně zaostává a církev (my všichni) si to snad ani neuvědomuje, hlavní iniciativy jsou orientovány na charitu. Charita je důležitá a pozoruhodná, ale na prvním místě má být právě kvalitní hlásání Božího slova (viz Sk 6,1-7) a ta charita z toho automaticky vyplyne.
Přesto všechno dávám své církvi ano. Proč? Církev mi dává společenství. Dává mi možnost formovat své názory a povahové vlastnosti pro věčný život. Církev mi dává Eucharistii, pokrm a nápoj pro věčný život. V malých modlitebných společenství lze jasně pozorovat působení Ducha Svatého. Ježíš sám potvrzuje, že "kde se dva nebo tři sejdou v mém jménu, já jsem s nimi". Přesto, že světlo církve skomírá, zprostředkovává mi evangelium, svátosti, přestože sama mnohé prvky evangelia nedodržuje. Bez církve by se možná historické knihy zmiňovaly o křesťanech jako o nějaké sektě, která existovala v Izraeli na počátku letopočtu. Je pozoruhodné, že i přes očividné výprasky, které církev dostala v minulosti, něco nad ní jakoby drželo ochrannou ruku, aby neskončila na smetišti dějin. Pastýři církve sice většinou své "ovečky" zaslepují, vedou je k slepé poslušnosti a tím k stádovitému chování (čest a úcta k těm, kteří to naopak nedělají), ale na druhé straně se najde dost přemýšlivých jednotlivců, díky kterým jde církev, sice slepičím krokem, ale přece jen dopředu (jistě Duch Svatý má na tom svůj vliv). Bez církve by takoví jednotlivci byli vzácnou výjimkou.
Na závěr si dovoluji ocitovat parafrázi Ježíšovy odpovědi Samařské ženě (převzato z poznámek k biblickým textům z 23. března 2014, http://www.letohrad.farnost.cz/index.php):
Před půl stoletím:
Je naše katolická církev ta pravá nebo je pravá evangelická církev?
„Přichází doba, kdy bude v každém kostele čteno z Bible v mateřském jazyku a lidé budou přijímat i Krev Páně.“
Před deseti lety:
Je naše evangelická církev pravá nebo katolická?
„Přichází doba, kdy budou přijímat katolíci i protestanté u jednoho Stolu Páně.“
Před jedním rokem:
Je naše katolická církev pravá nebo evangelická?
„Přichází doba, kdy i ženatí muži budou svěceni na kněze.“
Včera:
Je naše evangelická církev pravá nebo katolická?
„Přichází doba, kdy budou i ženy povolány do kněžské služby.“
Zítra:
Je naše katolická církev pravá nebo evangelická?
„Přichází doba, kdy se bude Evropa zmítat v další válce.“
Pozítří:
Je naše evangelická církev pravá nebo katolická?
„Přichází doba, kdy bude Evropa islámská a pod nadvládou Číňanů.“
Pokaždé by někteří lidé v určité době nepřipustili odpověď za možnou. Náprava církve je naprosto nutná.
Pavol Mikula