Proč byl Ježíš ukřižován?

Dle poznámek pražského kněze B. Bílého (22.9.1921 – 28.2.2002) zpracoval P. Mikula

Jednou z klíčových otázek při čtení Bible a jejího pochopení je pochopení toho, proč vlastně Ježíš na kříž jde. Připomeňme si několik často uváděných vysvětlení:

Přijmeme-li tato vysvětlení, jako dostačující, celá problematika je pak jednak nejasná a jednak vyvolává další potíže a také vytváří podivný pohled na Boha. Takže představa Boží spravedlnosti se stává nesrozumitelnou a vyřazuje se přitom intelekt. Pak musí nastoupit slepá víra a musí zde být garant a vykladatel. Jenže Ježíš Kristus jednoznačně obviňuje z viny lidi: „Každý hřích bude odpuštěn, pouze hřích proti Duchu Svatému nikoliv“. A hřích proti Duchu Svatému je nezávislý na Adamovi, na dědičném hříchu. Hřích proti Duchu Svatému je výlučně vinou člověka a naprosto nezávisí na nedostatku nějakého Božího daru, ale vzniká v oblasti kompetence člověka a tam, kde už všechny dary dány jsou.

Co říká sám Ježíš o tom, proč šel na kříž, je něco jiného než to, co bylo výše uvedeno. Toto je důležité si uvědomit, že on hovoří jinak. V Jn 3,14 je: „Jako Mojžíš, když vyzdvihl hada na poušti, tak musí být vyzdvižen (t.j. ukřižován) Syn člověka, aby každý, kdo v něho věří, měl věčný život.“ Když si uvědomíme, jak to bylo s tím hadem na poušti, začne se nám rýsovat ta závislost mezi Ježíšovou smrtí a naším spasením. Židé na poušti reptali. Přišla na ně pohroma ve formě hadů. Židé prosili Mojžíše o pomoc, Mojžíš se ptal Boha a Bůh mu řekl: „Vezmi tyč, udělej měděného hada, toho přibiješ na tu tyč a každý uštknutý, kdo se podívá na toho hada, bude uzdraven.“ Funkce toho měděného hada byla v tom, že každý uštknutý se měl na něho podívat. A něco podobného je s Ježíšem. Napadne nás však otázka: „Jak by mohl pohled na Ježíše, někoho uzdravit?“ K pochopení tohoto modelu uveďme nejdříve další texty, které se k tomu vztahují. Text v Jn 8,28 nám Ježíš říká toto: „Až povýšíte (ukřižujete) Syna člověka, tehdy poznáte, že já jsem to. A sám od sebe nedělám nic a že mluvím, jak mě naučil Otec“. To znamená: „Až ukřižujete Syna člověka, poznáte, že já jsem Mesiáš a že jednám z pověření Boha“. V Jn 14,30-31 Ježíš říká: „Nebudu s vámi dlouho mluvit, přichází vládce tohoto světa, na mne však žádnou moc nemá, ale stane se to, aby svět poznal, že miluji Otce a dělám tak, jak mi Otec přikázal“. Nyní můžeme analyzovat, jak tedy funguje to podívání se na Ježíše na kříži. Podívejme se ještě na případ Nikodéma. Když Nikodém s Ježíšem hovořil, tak ten rozhovor Nikodémovi nic nedal. Nikodém odchází „otrávený“. Přinejlepším pokládá Ježíše za podivína. Ani ve snu by ho nenapadlo, že by velerada mohla někdy odsoudit Mesiáše a ještě k tomu formou justiční vraždy. Jenže události měly následující průběh. Ve veleradě narychlo změnili plán, že zatknou Ježíše za pomoci Jidáše a sázeli na to, že když ho lidé budou vidět zatčeného, ztratí v Ježíše víru. Velerada nemůže dát dohromady žalobu a to, na co mají svědky, jsou nesmysly. Proces s Ježíšem nebyl pořádně připravený po právnické stránce a Nikodém, když vidí tento nesprávný proces s Ježíšem začne to chápat. Potom, co Ježíš potvrdil, že je Mesiáš, Kaifáš dělá teatrální gesto. Počítal totiž s tím, že Ježíš řekne, že není Mesiáš a oni by ho pak odsoudili za to, že dovolil lidem, aby ho prohlašovali za Mesiáše Kaifáš mohl naprosto regulérně dokončit soudní proces, kdyby řekl Ježíšovi: „Dokaž“. Kdyby se dokázalo, že Ježíš je z Betléma, bylo by jasné, že Ježíš je Mesiáš. Kdyby to Ježíš neprokázal, bylo by jasné, že není Mesiáš a dalo by se mluvit jakž takž o právním postupu. Kaifáš si ale roztrhne roucho a řekne: „Co ještě chcete … “ a ostatní křičí: „Rouhal se“. Nikodém během tohoto nespravedlivého procesu dospívá k poznání, že Ježíš přece jen měl pravdu, když odsuzoval náboženský přístup velerady, farizejů a zákoníků jako celku a jejich vliv na lidi. Oni byli svým způsobem zbožní a Ježíš se jim zdá divný. A proto se museli dopustit hříchu v oblasti psychiky, kde byli přesvědčeni, že jsou v pořádku. Čili musí přijít chyba člověka, spoluúčast na ukřižování Ježíše Krista, zjevná nespravedlnost velerady, aby Nikodém a Josef z Arimatie poznali, že Ježíš má pravdu. Dále lze vidět tu atypickou Ježíšovu smrt. Ježíš sténá jako ostatní (má potíže s dýcháním, bolesti, utrpení, žízeň). Nakonec mocným hlasem zavolá: „Dokonáno jest“. Jako by podal Otci hlášení: „Otče, jsem hotov“. Je to jako hlášení úspěšného člověka nad hotovým dílem. Pilát se diví, že Ježíš umřel tak rychle. Nikodémovi a Josefovi z Arimatie je jasné, že Ježíš Mesiáš je. Nejpozději v této chvíli to mají potvrzeno. Tady vidíme ten smysl „hada na poušti“. Ne, že by ten měděný had nesl bolesti a svíjel se bolestí za ty uštknuté, ale ti uštknutí se měli podívat na toho hada. Nikodém a Josef z Arimatie se museli podívat na falešný soud s Ježíšem. S tím souvisí i ten text: „Až povýšíte Syna člověka, poznáte, že jsem to já.“ Mojžíš a proroci mluvili jinak o Božím Království a Mesiášovi než rabíni ve svých kázáních. A Ježíš upozorňoval na ty odchylky. Víme, že ani apoštoly si tzv. „nedali říct“ a nezamysleli se nad tím. A proto musí Ježíš na kříž, aby se apoštolům a jiným lidem otevřely oči a začali se zamýšlet nad Mojžíšem a proroky. Problém židů se dá nejlépe charakterizovat Ježíšovými slovy (Jn 5,45-47): „Kdybyste věřili Mojžíšovi a prorokům, věřili byste i mně. Vaším žalobcem je Mojžíš...“ Tedy proto, aby židé, kteří žili ve „své“ zbožnosti, ve svých iluzích a kteří se domnívali, že jejich náboženství je postaveno na Mojžíšovi a prorocích, aby tito židé prohlédli a pochopili to. Jan při pohledu na uklizený hrob (Jn 20,8) dochází k poznání, že „dosud totiž nerozuměli Písmu, že Ježíš musí vstát z mrtvých“. Víme, že Ježíš se několikrát předtím pokoušel apoštoly na základě Písma bezúspěšně upozornit, že musí být zabit. Mohli bychom tedy text v Jn 20,8 parafrázovat jako: „Potom, co budu zabit, až přijdete ke hrobu a podíváte se dovnitř, poznáte, že jste až dosud nerozuměli Písmu“. Pro zástupy lze také hovořit i o sledu: „Až zabijete Ježíše Nazaretského, uznáte jeho skutky, že to byly zázraky. Až uznáte ty skutky, poznáte a uvěříte, že Ježíš Nazaretský je v Otci a Otec v Ježíši Nazaretském a že Ježíš Nazaretský je Mesiáš.“

Pro úplnost a dokreslení situace připomeňme si několik s tím souvisejících textů. V Jn 3,11-16 stojí: „…Mluvíme o tom, co známe, a svědčíme o tom, co jsme viděli, ale vy naše svědectví nepřijímáte. Jestliže nevěříte, když jsem k vám mluvil o pozemských věcech, jak uvěříte, budu-li mluvit o nebeských? Nikdo nevstoupil na nebesa, leč ten, který sestoupil z nebes, Syn člověka. Jako Mojžíš vyvýšil hada na poušti, tak musí být vyvýšen Syn člověka, aby každý, kdo v něho věří, měl život věčný. Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný“. V Jn 3, 19: „…Soud pak je v tom, že světlo přišlo na svět, ale lidé si zamilovali více tmu, než světlo, protože jejich skutky byly zlé.“ V Jn 8, 23-28: „….Vy jste zdola, já jsem shůry. Vy jste z tohoto světa, já nejsem z tohoto světa. ….Zemřete ve svých hříších, jestliže neuvěříte, že já to jsem… Mám o vás mnoho, co říci a to slova o soudu. Ten, který mě poslal, je pravdivý, a já oznamuji světu to, co jsem slyšel od něho. ….Teprve až povýšíte Syna člověka, poznáte, že jsem to já a že sám od sebe nečiním nic, ale mluvím tak, jak mě naučil Otec.“ V Jn 10, 14,15: „….Já jsem dobrý pastýř, znám své ovce a ony znají mne, tak jako mě zná Otec a já znám Otce. A svůj život dávám za ovce.“ V Jn 12, 31-37: „…Nyní je soud nad tímto světem, nyní bude vládce tohoto světa vyvržen. A já, až budu vyvýšen ze země, všechny potáhnu k sobě. To řekl, aby naznačil, jakou smrtí má zemřít. … Dokud máte světlo, neustávejte v cestě, aby vás nepřekvapila tma. Kdo chodí ve tmě, neví, kam jde. Dokud máte světlo, věřte ve světlo (pozn. uznejte, co vidíte), abyste se staly syny světla. Ač před nimi učinil taková znamení, nevěřili v něho.“ V Jn 14,31: „...aby svět poznal, že miluji Otce.“, tj., že není neznaboh, pijan, hříšník, aby svět poznal, že dělá to, co chce Otec. To, že situace židů z hlediska spásy byla velice špatná dokládá také Ježíšův výrok: „Neboť Syn člověka přišel, aby hledal a spasil, co zahynulo.“ (Luk 19,10). V Jn 9,39-41: „Přišel jsem na tento svět k soudu, aby ti, kdo nevidí, viděli, a ti, kdo vidí, byli slepí…... Kdybyste byli slepí, neměli byste hřích, teď ale říkáte ´vidíme´, a proto váš hřích trvá". Zde je krásně vidět to, že hříchu předchází „vidíme“. Bez toho „vidíme“ je člověk slepý a nemá hřích. Takže, když už, tak Ježíš šel na kříž kvůli tomu „vidíme“. Kdyby šel Ježíš na kříž kvůli hříchu a ten odstraňoval, tak by neodstranil to „vidíme“, které je příčinou toho hříchu. Ten text: „Soud pak je v tom, že světlo přišlo na svět, ale lidé si zamilovali více tmu, než světlo, protože jejich skutky byly zlé“ lze chápat tak, že lidé „zavírali“ oči nad svými skutky až oslepli. A tu tmu si pak tak zamilovali, že si nechtěli připustit, že jsou „slepí“ a naopak žili v iluzích, že dobře „vidí“. Dalším textem, který podporuje naší interpretaci je Lk 11,29-32: „…Toto pokolení je zlé. Vyhledává znamení, ale žádné znamení mu nebude dáno, kromě znamení proroka Jonáše. Neboť jako se Jonáš stal znamením pro Ninivské, tak bude i Syn člověka znamením pro toto pokolení. …. Muži z Ninive povstanou na soudu s tímto pokolením a odsoudí je, neboť po Jonášově kázání činili pokání, a hle, zde je někdo víc než Jonáš.“ V textu Jn 11,50-52 Kaifáš prorokuje: „Nemyslíte, že je pro nás prospěšné, aby jeden člověk zemřel za lid a ne aby celý národ zahynul. ….. prorokoval, že má zemřít za tento národ. A nejen za tento národ, ale aby shromáždil rozptýlené Boží děti v jedno.“ Text Jn 12,30-36 říká: „Ten hlas nepřišel kvůli mně, ale kvůli vám. Nyní je soud nad tímto světem, nyní bude vládce tohoto světa vyvržen ven. A já, když budu vyzdvižen od země, potáhnu všechny k sobě. …. Ještě krátký čas je světlo s vámi. Choďte, dokud máte světlo, ať vás nezachvátí tma. Kdo totiž chodí ve tmě, neví, kam jde. Dokud máte světlo, věřte ve světlo, abyste byli syny světla.“ Ti lidé nemuseli mít v této oblasti hřích, oni mohli být prostě slepí. Nebo jak se říká v Iz 6,9-10, setkání s Ježíšem „zalepilo“ jejich oči. Chodili jako ve tmě a nechtěli si to připustit. V Jn 12,46-48 máme k tomu pokračování: „Já, světlo jsem přišel na svět, aby žádný, kdo ve mne věří, nezůstal ve tmě. A jestliže někdo slyší má slova a nevěří, já ho nesoudím, nepřišel jsem totiž abych svět soudil, ale spasil. Kdo mne odmítá a nepřijímá moje slova, ten má, kdo by ho soudil. Slovo, které jsem mluvil. To ho bude soudit v poslední den.“ Zde je nutné si dosadit to, co znamená věřit podle Ježíše. Na soudu ti lidé budou v první řadě konfrontováni s Ježíšovou katechezi. To, že někdo chodí ve tmě ještě neznamená, že má hřích. Náročnější na pochopení je problematika „čistý-nečistý“, která s tím také souvisí. Zmiňme v této souvislosti text Jn 13,5-17, jak Ježíš myje nohy učedníkům a říká Petrovi: „Ty teď nechápeš co dělám, ale potom porozumíš. Jestliže tě neumyji, nemáš se mnou podíl“. Petr má na sobě ještě novozákonní „nečistotu“ a potřebuje umýt. To nejsou hříchy, ale oblasti nepochopení Ježíšovy nauky. Podíváme-li se na podobenství o zlých vinařích - Lk 20,9-19: „Jeden člověk vinici, pronajal ji vinařům (udělal s nimi smlouvu) a odešel na dlouhou dobu. Vinaři měli pracovat na vinici a získat z vinice úrodu a pak poslaní služebníci vybrat část úrody. Vinaři je zbili a zohavili. Vinaři se zpronevěřili svému úkolu, smlouvě. Nakonec pán vinice poslal svého milovaného syna…. Chtěl po nich, aby dodržovali smlouvu. Vinaři jej vyhodili z vinice ven a zabili ho“, vidíme, že se nejedná o dědičný hřích, ale o náboženský úpadek, nedodržování smlouvy (Starého Zákona). Podobně v textu Jn 15,22-25 je: „Kdybych nepřišel a nemluvil k nim, neměli by hřích. Ale teď pro svůj hřích nemají výmluvu…..Kdybych mezi nimi nedělal skutky, které neudělal nikdo jiný, neměli by hřích. Byli slepí, pokrytci a ani si to neuvědomovali. Hříchu se dopustili až po setkání s Ježíšem“. Jedná se tedy vždy o kompetenci lidí, že to lidé zbabrali.

Zajímavé jsou také svědectví Simeona a texty ze Skutku apoštolských. V textu Lk 2,34-35 se píše: „Simeon jim požehnal a řekl Marii: ´Hle, tento je určen k pádu a pozdvižení mnohých v Izraeli a za znamení, které mu bude odpíráno (a i tvou vlastní duši pronikne meč), aby bylo zjeveno myšlení mnoha srdcí.´“ Simon pod vlivem Ducha Svatého přesně ukazuje na smysl Ježíšova kříže. Vzpomeňme si zde na Nikodéma, Josefa z Arimatie v protikladu s postojem ostatních členů velerady a koneckonců také chování a křičení zástupu: „Ukřižuj!“ V textu Sk 2,37-38 se zase píše: „A když to slyšeli, byli zasaženi v srdci (pochopili a uznali, že se dopustili maléru) a řekli Petrovi i ostatním apoštolům: ´Co máme dělat, bratří?´ Petr jim tedy řekl: ´Čiňte pokání a ať se každý z vás pokřtí ve jménu Ježíše Krista na odpuštění hříchů a přijměte dar Ducha Svatého´“. V textu Sk 2,17-20 je zase: „Teď vím, bratři, že jste to udělali z nevědomosti, stejně jako vaši vůdcové (zde je vhodné upozornit, že minimálně v případě vůdců se nejednalo o nevědomost, ale spíše u justiční vraždu). …..Proto čiňte pokání a obraťte se, aby vaše hříchy byly smazány a přišly časy osvěžení od Pánovy tváře a aby poslal toho, který vám byl předem kázán, Ježíše Krista, kterého musí nebe držet až do časů nápravy všech věcí ….“. Podobně v textu Sk 2,17-20 je: „Vám jako prvním vzbudil Bůh svého služebníka Ježíše a poslal ho žehnat vám, aby každého odvrátil od jeho nepravostí.“ A opět šokující chování velerady v textu Sk 5,30-33: „Bůh vašich otců vzkřísil Ježíše, kterého jste vy pověsili na dřevo a zabili. ……Když to uslyšeli, rozzuřili se a začali se radit, jak by jej zabili“ (není zde žádné „dokažte!“, nebo „jakým právem to hlásáte?“ apod.). Podobně se píše v textu Sk 7,51-54: „´Tvrdošíjní a neobřezaného srdce, vy stále vzdorujete Duchu Svatému, jak vaši otcové, tak i vy! Kterého z proroků vaší otcové nepronásledovali? A zabili ty, kteří předpověděli příchod Spravedlivého, jehož jste se vy teď stali zrádci a vrahy. Vy jste přijali Zákon skrze působení andělů a nezachovali jste ho!´ A když to slyšeli, zuřili ve svých srdcích a skřípali na něj zuby.“ Vidíme, že uvědomění si špatné zbožnosti, špatného smýšlení (a tedy i nutnosti Metanoia) se u mnohých projeví (rsp. může projevit), až díky kříži. Bez kříže by zůstali spokojeni sami se sebou, psychicky slepí a dokonce pokrytci a přitom by si to vůbec neuvědomovali. Z těch textů je také zřejmé, že postoj, jaký lidé zaujali vůči Ježíši, vůči kříži, je plně v jejich kompetenci a není to otázka nějaké milosti. Nepřímo tuto interpretaci potvrzuje také verš z 1.Tim 2,3-4: „To je dobré a vítané u našeho Spasitele Boha, který chce, aby všichni lidé byli zachráněni a přišli k poznání pravdy.“

Vypadá to tak, že na židech, současnících Ježíše, je ten problém zřejmý, ale že není zřejmý ten vztah kříže vůči nám křesťanům. Proto další stupeň je prokázat ten vztah také vůči křesťanství. Jenže stále ještě to potom člověk u sebe nemusí vidět. Proto další stupeň je ten, aby to dovedl také prokázat u sebe.

V předcházející části jsme si ukázali smysl kříže pro židy (Ježíšovy současníky) a nyní se pokusíme ukázat na vztah kříže vůči nám křesťanům. Je zde častá představa, že Ježíš šel na kříž (trpěl), aby za nás zaplatil, protože my jsme zhřešili, ale Bůh se nad námi smiloval, tak Ježíš za nás trpí, abychom nemuseli trpět my. To v principu může mít dva významy. Např. Koch, Pasteur a jiní pracovali, aby vynašli lék. Druhý příkladem může být případ Maxmiliána Kolbeho v koncentráku, který se přihlásil, že půjde na popravu za spoluvězně. Maxmilián Kolbe umírá, aby spoluvězeň žil. Ale, čteme li pozorně evangelium, ze souvislostí lze odvodit, že utrpení Ježíšovo nemá ten charakter, aby odstranilo naše utrpení. Má to spíše charakter typu, že Pasteur přemýšlel, pracoval, aby lidé nemuseli umírat. A tak Ježíš nejdříve jako člověk přemýšlí o tom, jak to lidem říct to, co zná jako Boží Syn. Ježíš to musí také umět vyjádřit v lidských pojmech, lidskou řečí. To je důležité znát, že to je kus práce Ježíše jako Bohočlověka. Jako Bůh to zná, a jako člověk vypracovává pomocí svého lidského mozku řešení pro nás. Na kříž pak nejde proto, že by Bůh potřeboval splnit určitý počet ran, ale proto, abychom my začali přemýšlet, abychom my přestali být uzavřeni, aby nás Ježíš mohl poučit a pak v důsledku toho, že se dáme poučit, abychom nemuseli trpět. A to už je věc, o které hovoří už Starý Zákon a proroci. Bůh Ezechielovi říká, že ho ustanovil strážcem svého lidu. Když strážce bude včas varovat, a ti lidé si nedají říct, budou Bohem potrestáni pro svoje viny. Prorok nenese odpovědnost, protože je varoval. Čili, Ezechiel je jako strážce, má varovat, když nebude varovat, platí: „Ničema zemře vlastní vinou, ale z tvé ruky budu žádat vinu za jeho krev“. Ničema se nebude moct vymlouvat, umře pro svoji vinu, ale Bůh proroka požene k zodpovědnosti za to, že ho nevaroval tj. za neplnění povinnosti. Podobná situace může modelově nastat, když někdo pojede autem špatně a havaruje. To znamená, že trpí vlastní vinou. Pakliže byl opilý, pak jasně za to může. Když lékař bude špatně postupovat v léčení (nedbale) tohoto pacienta, bude volán k zodpovědnosti. Ale tím vůbec není řečeno, že by ten lékař mohl za jeho smrt. Třeba ho mohl zachránit, ale tu havárii si zavinil opilý řidič. Vinen je řidič sám. Neměl sedat za volant opilý. A lékař bude brán na odpovědnost pro nesplnění povinné péče. Toto je otázka zodpovědnosti, kterou má každý sám za sebe. Tak jako Bůh říká, že bude proroky (Ezechiel, Izajáš, Jeremiáš) volat k zodpovědnosti, pokud by nevarovali lidi, podobně Ježíš nás varuje svou smrtí na kříži. Toto musíme mít na zřeteli v otázce Ježíšova kříže. Nemá to charakter toho, že Bůh si potřebuje „vylít na někom zlost“ a tak musí jednoduše splnit kontingent udělit určitý počet ran a tak se prostě nabídne Ježíš. My si to takhle často představujeme. A má to dokonce krásné jméno, říká se tomu zástupné utrpení. Tohle to Ježíšovo utrpení je spíš výstražné utrpení typu „aby svět poznal, že miluji Otce …… dávám život za svoje ovce“. U Ježíše je to taková akce, která má vyburcovat k přemýšlení. Ne „kus za kus“, ale výstražná akce, která má otřást vědomím a svědomím lidí („proto mně Otec miluje, že dávám svůj život“). Tady vidíme, že Otec není žádný sadista, který chce stůj co stůj splnit kvantum lidského utrpení, ale že chce člověka varovat, přinutit k přemýšlení. Jenže ne každý si dá říct, i když Ježíš zemřel za všechny lidi a trpěl pro výstrahu všech. Někomu to pomůže, někomu ne, záleží jen na člověku, jestli si dá říct. A tady jsme u toho, proč Kristův kříž někomu pomáhá a někomu ne. Ježíš miluje všechny ovce, ale ne každý je ochoten se do té Ježíšovy lásky svěřit. Vidíme, že tady je jiná příčinná souvislost mezi utrpením Kristovým a naší spásou, než je běžná představa.

Zamysleme se také nad následujícím problémem. Víme, že v případě nemocí jsou jak externí, tak také interní projevy. Některé nemoci pociťuje člověk bolestivě a některé ne. U některých nemocí dochází k „projekci“ např. člověku hrozí infarkt a bolí ho ruka. Ty externí a interní projevy musí lékař u nemoci rozeznat. Např. uvědomme si, že dokonce v některých případech u rakoviny není na začátku bolest. Na druhé straně v porovnání s rakovinou, bolení zubu je maličkost a přitom má obrovskou signalizaci bolesti. V případě lidského jednání je velký rozdíl v tom, jestli jsem zaregistroval chybu udělanou, nebo jestli jsem schopen zaregistrovat možnost udělání chyby dříve, než ji udělám. Když chci dojít k správnému řízení, podmínkou je, že musím umět detekovat chybu post factum, tj. musím si ji přiznat. Jenže můj cíl je naučit se detekovat chybu ante factum. Tam teprve začíná otázka kvalitního řízení a to nemá vnější symptomy. Tam jsou vnitřní symptomy. Je třeba rozeznat chvíli „infekce“. A to je rozhodující u hříchu. S tím souvisí Ježíšův výrok: „Říkáte vidíme, proto váš hřích trvá“. Použijeme-li přirovnání ze zdravotnictví, víme, že subjektivní pocity při prochladnutí jsou jiné než subjektivní pocity toho, že mám horečku. Je sice důležité detekovat, že mám teplotu, ale pro správné řízení to nestačí, protože já potřebuji umět detekovat, že prochladávám. A z psychologického hlediska zase, že ve mně „infekce“ vzniká a že jsem rozhodnutý pro něco špatného v jednání. Pro potřeby jednání, pro zpětnou vazbu, pro potřeby odměňování (řízení odměnou) já potřebuji být odměněn za to, co jsem udělal, abych „nenastydl“ a ne za to, že nejsem „nachlazen“. Odměňovat se musí úkon, který je předtím. Proto se ho musím naučit rozlišovat a vidět. Dobro není pouze negace chyby. Víme, že v případě farizeismu je falešné dobro horší, než zjevné zlo. Za to je „běda“. Kaifáš přece nepociťoval v sobě, že by chtěl Mesiáše zabít a připadalo by mu to absurdní, kdyby mu někdo řekl: „Ty zabiješ Mesiáše“. Ovšem, že ten tesař z Nazareta mu „pil krev“. On si myslel, že to Mesiáš není. Na soudu si všichni myslí (celá velerada), že tesaře z Nazareta musí zlikvidovat, aby přestal „vířit vodu“ před příchodem Mesiáše. A když se Kaifáš před veleradou ptá: „Jsi Mesiáš nebo ne?“ čeká, že Ježíš řekne: „Nejsem“. A najednou přichází krizový moment a Ježíš říká: „Jsem“. Jenže Kaifáš už je, jak se tak říká, „rozjetý“, nemůže „přibrzdit“ a říká: „Slyšeli jste to všichni, nač ještě potřebujeme svědky…“. Teprve nyní propuká vědomý hřích, kdežto předtím se připravoval. Čili to stadium přípravy je závažné. U Kaifáše musím rozeznat stadium přípravy ke hříchu a pak vlastní hřích. Potom následuje stadium po hříchu. Použijme příklad z evangelia. Petr zapřel Ježíše a Jidáš ho zradil. Připusťme, že jsou to hříchy souměřitelné. Petr, když si hřích u ohně uvědomil, rozplakal se a řekl si: „Radši půjdu pryč, abych to dále nekazil. Já Ježíše zapřel a stačilo se předtím zeptat, co mám dělat, abych tě nezapřel a on by mi řekl ´nechoď k ohni´“. A po ukřižování a zmrtvýchvstání šel za Ježíšem. Na druhé straně Jidáš ví, jaký je zvrhlý, stydí se za sebe a za to, co si lidé o něm pomyslí a stůj co stůj to chce sám napravit. Jde vracet peníze a dokonce počítá s tím, že ho možná odsoudí. On sám chce sobě udělat satisfakci. To je naprosto jiný typ lítosti, který Bůh odmítl a odmítá. Je nutné opět zdůraznit, že to zrání (to „vidíme“ dle Ježíšova výroku „říkáte vidíme a proto váš hřích trvá“) nemá charakter hříchu. Dalo by se dokonce říct, že to zrání má zdánlivě naprosto neškodný charakter, kdežto ve skutečnosti je to obludné.

První etapa přípravou na hřích je, že člověk je spokojen s tím, jaký je. S tím souvisí také to, že člověk nemá správnou představu toho, co je dobro. Pro nás je slovo „dobro“ často prázdný pojem. Nestačí pouze horovat pro dobro. Tady začíná to zrání pro hřích. A ta odměna nemůže přijít až za to, že jsem neudělal hřích, ale musí přijít za to, že jsem se „probudil“. Ten, kdo chce tyto věci poznat a jde za tím, nezůstane bez Boží pomoci. Tomu, kdo se nad tím nechce zamyslet, tomu nepomůže ani Kristova smrt na kříži a to je ten nejtěžší možný kalibr k tomu, aby člověk prohlédl. Vzpomeňme si na podobenství z evangelia o „Boháči a Lazarovi“, kde Ježíš v něm říká: „Mají Mojžíše a proroky a nepomůže jim, ani kdyby někdo vstal z mrtvých, jestliže jim neuvěří“. Toto jsou věci, které nikdo za nikoho neudělá. A pro nás pak platí: „Mají Ježíšovo evangelium a když nevěří slovům evangelia, neuvěří ani kdyby před nimi byl Ježíš znova ukřižován a znova vstal z mrtvých.“ Toto pochopit je v moci každého z nás. Toto je naše výsostná kompetence. Kdyby to P. Maria a svatí mohli za nás vyřešit, určitě by to rádi udělali. Lidská svoboda je v dané oblasti absolutní. Měl by si toho být vědom každý z nás, ale také rodiče a vychovatelé. Proto je nutné znát kompetenci Boha a kompetenci člověka. Bůh dal lidem moc stát se Božími dětmi. Čili to je v pravomoci člověka a člověk se nestane Božím dítětem nějak automaticky. Člověk si svůj postoj vybírá. Snadno je ovlivněn psychickou slepotou, kterou si zavinil sám, nebo vyvolanou špatnou výchovou, nebo zděděnou. Sám má na vybranou ve chvílích krize, tj. soudu, kdy vidí svoje chyby, zda-li uzná viděnou chybu, nebo zda-li začne zavírat oči nebo provádět „kompensační“ opatření. Ve hře je zde otázka evoluce, kdy lidé se mají rozvíjet sami. Bůh nechce do toho přímo zasahovat. Pokud člověk chce, Bůh ho může navádět, aby se ubíral správným směrem. Bůh chce mít z lidi partnery s co  největší mírou samostatnosti. Přitom ale často vzniká falešná zbožnost, která vede k špatnému vyhodnocování. A proto je tady hřích, který tu falešnou zbožnost rozbíjí. Ta falešná zbožnost vzniká z nesprávné teologické představy. Proto Ježíš říká, že hříchy pohanů nejsou tak závažné, jako hříchy lidí v Kafarnaum.

Je proto nesprávné chápání ve smyslu: „Adam zhřešil, na nás přešel Adamův hřích, ale Ježíš nás vykoupil a proto šel na kříž“. Ježíš nejde na kříž kvůli tomu, že Adam zhřešil, ale kvůli tomu, že my si myslíme, že jsme dobří. Ježíš musí rozbíjet tu naší scestnou zbožnost. Ta scestná zbožnost v Ježíšově době vedla až k tomu, že říkali, že ten chlapík z Nazareta je beznaboh („dělá zázraky z moci zlého ducha“). Ježíšova smrt rozbíjí tu příčinu, která v člověku dokonce může vést až ke hříchu proti Duchu Svatému. Ježíšova smrt se netýká přímo hříchu jako takového, ale způsobu myšlení, který se vytvořil u mnoha lidí a který nemá charakter hříchu. Svědčí o tom texty: Luk 2, 34-35 - „Hle, tento je určen k pádu a pozdvižení mnohých v Izraeli a na znamení, které mu bude odpíráno (a i tvou vlastní duši pronikne meč), aby bylo zjeveno myšlení mnohých srdcí, Jn 8,28 – „Až povýšíte (ukřižujete) Syna člověka, tehdy poznáte, že já jsem to. A sám od sebe nedělám nic a že mluvím, jak mě naučil Otec“ (Čili, „až mne zabijí, poznají, že já jsem to. Až se budete zamýšlet nade mnou, nesnesete to, necháte mne ukřižovat, protože nechcete uznat své chyby“. Tady jde o uznání náboženských chyb a to je daleko závažnější kalibr, než chyby profánní), Jn 14,30-31 - „Aby svět poznal, že miluji Otce“, Luk 1,16-17 – „A mnohé ze synů Izraele obrátí k Pánu, jejich Bohu. On půjde před jeho tváří v duchu a mocí Eliášově, aby obrátil srdce otců k dětem a nepovolné k moudrosti spravedlivých, aby přichystal Pánu připravený lid“. Ježíš Kristus jde tedy na kříž, aby nás přiměl k uznání defektů v oblasti nekvalitní zbožnosti, k uznání slepoty. Smrt Ježíše Krista otevírá oči, odbourává zábrany. Zábrany vznikaly a vznikají nesprávným čtením Písma. Jako příklad projevů zábran uveďme několik textů: Mt 16,21-23, Mt 17,21-23, Mt 20,17-28, Mt 26,1-2, Jn 5,45-47, Sk 10,13-16 a jiné. Na druhé straně odbourání zábran je uvedeno v textech: Jn 20,3-9, Lk 24,13-35, Lk 24,44-49.

Smrt Ježíše je nutná pro „odslepení“ farizeů. Ale i apoštolové dokud Ježíš nezemřel, nevěřili tomu, co Ježíš hovořil o své smrti. Když zemřel, přestal být v očích učedníků (co šli do Emauz) Mesiášem. Padla rabínská představa o Mesiášovi a nyní jsou s Ježíšem ochotni o skutečném Mesiáši (dle proroků) hovořit.

Abychom pochopili smysl Kristova kříže, je nutné dobře pochopit smysl vlastních chyb. Když člověk dotáhne tu problematiku chyb, přijde odměna daleko větší. Často se stává, že člověk je pak rád, že tu chybu udělal. Učení se z chyb (vlastních, i cizích) je jistě náročná věc. Závisí to na tom, jak má člověk ty věci dotažené a jak se k dané věci staví.

Závěrem lze také říct, že smysl Ježíšova kříže je také v tom, abychom se zamysleli nad tím do jaké míry proběhly deformace myšlení v teologii a také ve filosofii. Množství křesťanských církvi je toho jasným dokladem.

Doplňující poznámky

Před časem jsem vzpomínal, že jsem měl ve svém dřívějším zaměstnání kolegu a ten si stěžoval na to, že jejich malý chlapec se vždycky hrnul k hrnci, když oni prali a měli strach, že na sebe strhne vařící vodu. Bylo to za války, pračky nebyly, ale pralo se ve vařící vodě atd. A jako by to bylo včera, vzpomínám, ten otec říkal, můžeme mu domlouvat, vyhrožovat, mlátit, nic nepomáhá, ten kluk se pořád hrne za tím hrncem. Jednou přišel a řekl: „Myslím, že jsem na toho kluka vyzrál. Nastražíme to tak, že dáme na plotnu hrnec s horkou vodou, takovou, aby se neopařil (zeptal se lékaře na teplotu), potom nastavím hrnec, aby snadno spadnul“. Když to provedli a šli s manželkou pryč. Za chvilku se ozval obrovský křik, oni věděli, o co jde – dali si načas a pak přišli. „Co pláčeš? No, vždyť jsme ti říkali, že to pálí“. A od té doby stačilo říct: „Pozor! Pálí!“ A klouček už se klidil. Tu moudrost otce jsem ocenil daleko později až když jsem byl knězem a uvažoval o těch věcech. S námi tohle to často dělá P.Bůh. Mnoho těch našich utrpení přichází proto, aby nás probudily. Čili člověk musí na sebe strhnout hrnec s tou citelně pálící vodou. A tady jsme u toho modelu. Ježíš říká židům, že jejich zbožnost není v pořádku. Ježíš jim potřebuje nějakým způsobem to dokázat. Potřebuje jim to nějakým způsobem vysvětlit, ale oni o tom vůbec neuvažují. Vzpomeňme si, jak Nikodém šel za Ježíšem. Nikodém byl poctivý žid, ale Ježíšovi nerozuměl. On si opravdu myslel, že ta zbožnost židů je v pořádku. A když přišel za Ježíšem, za člověkem, který dělal zázraky atd., tak si říkal, něco nového se tam dozvím. A tam najednou slyší takové řeči, že ti židé nejsou v pořádku, že tu svoji zbožnost potřebuje celou „vyměnit“, atd. A Nikodém odchází zcela rozčarován. Říká si: „Copak všichni v té veleradě jsme darebáci, podvodníci? Vždyť on o tom Kaifášovi mluvil, jako by to byl nějaký vrah. Ne, ne, Ježíš z Nazareta je tesař, je to zbožný člověk, ale je to fantasta“. Takhle nějak si to můžeme domyslet. Byla to ta nejmenší verze odsouzení, která je myslitelná, protože od té doby Nikodém za Ježíšem nechodil. Ježíš ztratil u Nikodéma veškerou autoritu. Mohl si třeba také říct: „To s těmi zázraky, to se povídá, možná na tom něco je. P. Bůh ho má rád pro prostotu jeho duše, pro jeho osobní svatost, ale že by on té teologii rozuměl, tak to teda ne“. Prostě, jako bychom my řekli: „On je sice svatý, ale brát si ho za vzor nebudu, protože je to analfabet. Neumí ani číst a psát“. Takže Nikodém přestal Ježíše považovat za autoritu. A teď bylo třeba dokázat tomu Nikodémovi, že Ježíš pravdu má. Musel se tam nastražit nějaký „hrnec“, který spadne na Nikodéma. Tím „hrncem“, abych tak řekl, není ten kříž, ale ten soud nad Ježíšem. Když je Ježíš zatčen a je vyslýchán, Nikodém zjišťuje, že oni nemají svědky. Že měli mít připravené vyslechnuté svědky a že ta obžaloba měla být připravena. A oni teprve ty svědky shánějí. Nemohou dát dohromady dva svědky, kteří vypovídají shodně. To, co žalují, je slátanina všeho možného, ale nejsou to věci, za které by bylo možné ho popravit. A za druhé, nemají dva svědky, takže Ježíš má být propuštěn pro nedostatek důkazů. A když se ten soud vleče, tak Nikodém si říká: „To je hrozné, vždyť to vypadá, že nakonec ten tesař měl přece jenom pravdu“. Teď povstává Kaifáš a Nikodém si možná říká: „No, někdo konečně dostal rozum a rozpustí to pro nedostatek důkazů“. Jenže ke svému úžasu zjišťuje, že Kaifáš se zlostí obrací na Ježíše a říká: „Neslyšíš, co na tebe žalují? Zapřísahám tě, jsi Mesiáš nebo ne?“ Nikodém už ´nadskakuje´ a říká si: „Tak i Kaifáš je zrovna takový, vždyť to jsou přece lidé, kteří znají právní proces, ví přece, jak se má soudit a oni takhle ani ne amatérsky, ale vyloženě podvodným způsobem tady jednají s Ježíšem. Snad Kaifáš dostane rozum“. A Kaifáš se ptá: „Jsi Mesiáš nebo ne?“ Ježíš řekne: „Ano, jsem“. A Kaifáš si teatrálně roztrhne roucho a říká: „Tak co si myslíte, nač ještě potřebujeme svědky?“ A všichni křičí, že Ježíš je hoden smrti. A Nikodém si teď říká: „Teda opravdu, tesař z Nazareta není fantasta, ten má pravdu, on asi opravdu tím Mesiášem bude. A Kaifáš je vrah“. Protože podle těch předpisů měl říct jednu věc: „Když říkáš, že jsi Mesiáš, tak to dokaž!“ A stačilo by říct, kde se Ježíš narodil. Jenže Kaifáš ví, že by to prohrál. Je tím zaskočen. On stůj co stůj chce Ježíše zlikvidovat a tak musí Ježíš na kříž. A tady jsme u toho. Tím „hrncem“ je hřích člověka. To je člověk, který žije spokojen sám se sebou, domnívá se, že je dobrý, že je zbožný. To je právě ten problém těch židů. Člověk někdy potřebuje udělat průšvih, malér, zločin tak, aby viděl, že není v pořádku. A proto Ježíš jde na kříž, aby se židům (mnohým) rozbila představa jak jsou v pořádku tím, že se na něm dopustí zločinu. Čili, aby ten zločin jim otevřel oči. Ten zločin je tím hrncem horké vody. Kdyby Ježíš nepřišel, pak by tato zločinná mentalita zůstala u nich uvnitř, Kaifáš by celým svým životem šel jako zbožný, jako velekněz, umíral by s nadějí na setkání s Bohem. A pak najednou by mu Bůh řekl: „Vždyť ty jsi vrah“. A Kaifáš by odpověděl: „Vždyť já jsem nikoho nezabil, já jsem dobrý“. Ten soud by prostě probíhal daleko hůř, kdyby právě nebylo té Ježíšovi smrti, která lidem otevírá oči, že jejich zbožnost není dostatečně kvalitní. Takže tohle to je ta souvislost. Ne, jako když v koncentráku velitel rozhodl, že 10 lidí půjde na smrt do bunkru. Na dotaz: „Proč těch 10? Ti přece neutekli“, byla odpověď: „Ale prostě musíme udělat gesto, aby ti darebáci v tom koncentráku se nebouřili, tak proto 10 půjde na smrt“. Takhle P. Bůh nejedná. On, jako moudrý Otec ví, že když už nemůže nic jiného, obětuje svého Syna a ne, že obětuje, ale oni se (Otec a Ježíš) dohodnou, protože to jinak nejde. A tak Ježíš na tu smrt jde. Aby židé Ježíšovi současníci) zhřešili v tom, co oni považují za dobré, aby člověk zhřešil ´puncovanými´ hříchy v těch oblastech, kde si říká: „Já jsem dobrý, ale tamto je špatné. Já se sice občas opiji, ale rád chodím do kostela, já jsem zbožný atd.“ Čili, ten kříž vlastně rozbíjí (a nejde jenom o židy, to se týká také nás křesťanů) v člověku tu iluzi dobroty, zbožnosti atd. To je smysl Ježíšova kříže a toto je i smysl hříchů, které na nás přicházejí a se kterými marně bojujeme. Pokud se nenaučíme takto dívat na ten hřích a pokud říkáme: „Já už si dám pozor, já se polepším“, tak používáme nevhodnou strategii boje proti hříchu. Musím pochopit, že nejsem tak dobrý, tak zbožný, jak jsem si to představoval. Že v očích Božích je těch mých chyb daleko, daleko víc, než si myslím.

Ježíš nejde na kříž kvůli tomu, že Adam zhřešil, ale kvůli tomu, že my si myslíme, že jsme dobří. Ježíš musí rozbíjet tu naší scestnou zbožnost, která tehdy vedla až k tomu, že říkali, že ten chlapík z Nazareta je beznaboh („dělá to z moci zlého ducha“). Ježíšova smrt rozbíjí tu příčinu, která v člověku vede ke hříchu proti Duchu Svatému. Oni byli svým způsobem zbožní a proto se jim Ježíš zdá divný. A proto se museli dopustit hříchu v oblasti, kde byli přesvědčeni, že jsou v pořádku. Je tady ve hře ta otázka evoluce, kdy lidé se mají rozvíjet sami. Bůh nechce zasahovat, chce mít partnery s co  největší mírou samostatnosti. Přitom ale vzniká falešná zbožnost, která vede k špatnému vyhodnocování. A proto je tady hřích, který tu falešnou zbožnost rozbíjí. Ta falešná zbožnost vzniká z vadné teologické představy. Proto Ježíš říká, že hříchy pohanů nejsou tak závažné, jako hříchy v Kafarnaum. No a tím, že máme skreslenou teologickou představu, tím se rozbila správná představa Ježíšovy smrti na kříži a její záslužnosti. Ono to šlo dál, že „Adam zhřešil a Ježíš nás zachránil“. Ježíšova smrt se netýká hříchu jako takového, ale způsobu myšlení, který se vytvořil u mnoha lidí. A to vzniklo tím, že lidé se měli rozvíjet sami a oni to nedořešili. V teologii pak proběhly změny - deformace myšlení. U fyziky (Newtona) to nebylo, ale u filosofie to bylo (Aristoteles). Teologie byla poškozená a filosofie také.

Z diskuse

Máme v tom dnešním úryvku problém Ježíšovy smrti - „On nás vykoupil svou smrtí“. O tom jsme částečně hovořili a nyní, aby nám vyvstala to otázka, proč vlastně šel Ježíš na kříž. Jednak, „aby svět poznal, že milují Otce“, ale jak vlastně ten proces probíhal? To si budeme moci ujasnit, až budeme mluvit o běžných problémech, např. o těch pozvaných. Dnes nás tlačí to, co je nejdůležitější, abychom se dostali do nebe. Co byste řekli, co je nejdůležitější? Pavel: Být jako maličký. B.B.: Ano. A co znamená „být jako maličký“ . P: Bez předsudků. B.B.: Ano. My už jsme zvyklí na určité ustálené představy – a to je velice důležité. Neříkám, že je to nejdůležitější ze všeho, ale je to velice důležitá věc. V tom 1. čtení jsme slyšeli, jak Petra volají na „kobereček“ , že pokřtil pohana. Co myslíte, je to závažná věc nebo není? P: Že ho volají „na kobereček“, je to závažná věc, protože učedníci měli nařízeno jít do misií. B.B.: A v čem to vězelo, v čem je ta zákeřnost v té věci?: P: Zákeřné na tom je, že ho volají na „koberec“ za něco, co Ježíš nařídil. B.B.: A kde je chyba z tohoto hlediska? Kdo tu chybu dělá, kterou Pavel uvádí? B.B.: Petr, protože Petr si měl uvědomit a říct: „Podívejte se, vždyť to, co vidíte, je skutečnost a vy zavíráte oči“. On měl přijít na Ježíšův postoj. On si neuvědomil, že když Ježíš přišel, tak říká, vy musíte opravit svoje myšlení. A Ježíš vzkřísil mrtvého – a oni si to nechtějí připustit, oni nechtějí uznat to, co vidí. My si musíme uvědomit, že největším nepřítelem člověka je jednak hřích proti Duchu Svatému – a to je ta negativní stránka – pro kterou se jde do pekla. Ale aby člověk udělal ten hřích proti Duchu Svatému, to nevznikne jen tak najednou, protože bez hříchu proti Duchu Svatému se přijde do nebe. Ať už snáz nebo hůř, ale dostane se tam. Ale aby se člověk dopustil toho hříchu proti Duchu Svatému, tak on sám žije v sebeklamu. A ten sebeklam není v tom, že my se budeme hádat, jestli jsou dobří katolíci nebo protestanti atd., ale v tom, že člověk neuzná, že např. tady stojí paní Mendlová, že? A když to budu říkat, co si myslíte? Tak mne za to zavřou do Bohnic, když to budu myslet vážně. Ale když farizeové oni řeknou tomu nemocnému: „Jak to, že tě uzdravil atd.?“ A on říká: „No, byl jsem nemocen a teď jsem zdravý“. „My ale víme, že ten, co tě uzdravil, je hříšník“. A ten uzdravený říká: „On je hříšník? To se ještě přece nestalo, aby hříšník uzdravil slepého“. A farizeové ho vyhnali pryč. A nebo když Ježíš vzkřísil Lazara, jaké byla reakce na to? „Poslyšte, ten tesař nám pořád dělá „rotyku“, musíme ho zlikvidovat, ale v první řadě Lazara“. Čili problém – základní problém není v tom, co nevím, ale v tom, co vidím, a nechci to uznat. Přece vzkříšení Lazara byla událost, kterou vidím na vlastní oči. My si myslíme, že do nebe se dostane za nějakou víru! Ano věřit, ale žádný rozum!? Ono to napřed znamená uznat ty skutečnosti, které vidíme. Např. my si říkáme, že víra je velký dar atd. Jak to, že Ježíš říká: „Kdybyste věřili Mojžíšovi, věřili byste i mne?“ A tomu oni přeci věřili. Jenže oni si do Mojžíše přidali přídavky a ty přídavky toho Mojžíše zdeformovaly. Proto – být jako děti – to znamená ten zdravý, střízlivý rozum, který to děcko má. Děti nejsou žádný neviňátka, děti občas mají svoje „mouchy“, ale ty nemají zdeformovaný způsob myšlení. Kdežto dospělý člověk už si zvykne dělat kličkování a některé věci si vlastně vůbec neuvědomuje a tím kličkováním se uzavírá před skutečností. A tohle je ten klíč. Pavel: Až oslepne. B.B.: Ano, ale ze začátku není slepý. Ten proces oslepení probíhá postupně. P.: To dítě, když něco neví, tak se zeptá, ale dospělý člověk si řekne, že se radši ptát nebude. A myšleno je to tak, že raději se nechci dovědět, protože se tomu nechci podřídit. B.B: Ano, protože kdyby se diskuse o náboženství zúčastnili katolíci a evangelíci a diskutovali o tom, co vědí a uznali by věci a nehovořili o tom, co máme společné. Tím se to téma vlastně zúží, ten ekumenismus se zúží na to, co máme společné a pak si nemáme co říci. Kdežto my bychom měli podiskutovat o tom, jak my tu Bibli chápeme. Oni něco taky chápou víc než běžný standart katolíků – a něco zase my. A na obou stranách je to zavírání očí ve všech případech a na všech stranách. Když člověk dospěje, vytvoří si určitou představu. Pak když někdo přijde a začne mu ji narušovat, on se začne bránit a buď zlobit, nebo couvne. Ježíš byl tesař, nechodil do nějakých rabínských škol a tak se farizeové ptali, jak to, že on zná tu Bibli? „No, on je posedlý“. On vystupoval jako tesař a neříkal: „Já jsem Mesiáš“. Říkal: „Pozor, království Boží se přiblížilo, můžete to vyhrát, můžete pozvánku přijmout, ale můžete ji odmítnout, zahodit“. Je nutno rozlišit pravdu, kterou máme potlačenou a taky, když nám chce někdo něco říct, zase potlačujeme tu námitku a couváme. My bychom ve sporu si měli zvyknout např. vyřešit problémy, třeba mezi manžely. Ti lidé by si to měli vyřešit ten spor v jakékoli začínající formě a nebýt na sebe „laskaví“, nebo se pak nakonec rozejdou, protože se to v nich nastřádá. Na to by si měli zvyknout ještě když spolu chodí, než jsou manželé a mluví o té své lásce. P: Ta otázka nakonec souvisí s tím – stát o svůj rozvoj. B.B.: To je velice důležité. Totiž, abych se dostal do nebe, tak je to jednak ponorková nemoc vůči Bohu – být s Bohem bez přestání v kontaktu, tak to je jedna věc. Druhá věc, co říká Zdeněk. Je důležité, ano jsou nebešťané a to budou hlavně ti nahnaní (ale spousta pozvaných tam bude taky), kteří budou jenom diváky „na fotbale“. Ale řeknu upřímně, mně by tohle v nebi nebavilo, abych jenom křičel „gól“. Ale jakou to má souvislost s tím, co jsme si řekli? P: Jít trochu dál, dostat se k nějaké hierarchii. B.B.: A jak se dostanu k té hierarchii? Tím, že si začnu zvykat uznávat skutečnost. Když se dostanu s někým do sporu, tak nebudu slepě couvat, ale taky nebudu dokazovat, že on je hlupák, ale prostě řeknu: „Vyřešíme tu věc“. Když uvidím, že ten druhý pravdu nemá, tak budu trvat na svém. Když uvidím, že ten druhý pravdu má, tak se musíme naučit couvnout bez konfliktu, bez toho, že bychom se cítili poníženi, když řeknu: „Ty máš pravdu“. To se musíme učit – a být jako děti. To je právě ono. Čili, když já se chci k tomu dostat, tak musím si vzít dítě, jako vzor. Pojď sem, Filipe, postav se tady! To byl takový malý kluk a dneska mu říkám, že je to můj učitel zacházení s počítačem. Tam je jeho táta, vědecký pracovník – a dostal jsem od nich počítač. Samozřejmě, že to nebyl problém, abych já řekl tátovi, vysvětli mi to! A on řekl, kluci ti to vysvětlí, oni to umí lépe. Proč? Protože je to táta, který má radost z toho, že se to dětem daří. A proto je ochoten říci, hele, vy to dovedete lépe, i když on něco taky umí. Proč jsem si teda vybral toho Filipa? Za prvé, i když jsem starý, tak to ještě naznamená, že ten druhý, i když je mladý, nemůže mít pravdu. A já jsem se chtěl naučit brát si přímou pravdu on toho, ať to říká, kdo to říká. A proto jsem si vybral toho školáka. A od té doby jsme pořád kamarádi a já ho beru vážně a on mne bere, doufám taky. Takže my se musíme učit být jako děti, když se něco učíme, musíme být jako dítě, nesmíme do toho strkat návyky dospělého člověka. Samozřejmě, ta věc je daleko obsáhlejší, ale abyste věděli o tom, najděte si doma 10. kap. Janova evangelia, 37.–39. verš. „Nečiním-li skutky svého Otce, nevěřte mi! Ten kdo uvěří, pozná, že já jsem v Otci a Otec je ve mně“. Čili Otec a Syn, problém Trojice je vlastně na konci řady, která začíná s uznáním: „Ano, Ježíš ho vzkřísil“. U židů to bylo zavírání očí před jasnou skutečností. Abych já poznal složitou věc, nesmím zavírat oči před tím, co je jasně vidět. V tom Jan 10, 37-39 to pak jde postupně a dojde to k tomu: „Abyste poznali a uvěřili!“ Jaký význam mají tato slova? Uznat a uvěřit. Takže já se můžu dostat i na ten typ náboženství, že všechno mi bude jasné. Samozřejmě všichni lidé se na tohle nedostanou. Zase to vězí v tom, že člověk zavírá oči před tím, co je jasné. Důležité je, že když vidím, že jsem udělal chybu, přiznat si chybu, nic tím neztratím, naopak můžu ztratit víc, když si budu zalhávat, kličkovat atd.

Tady máme často představu Ježíšova zástupného utrpení. Jenže Ježíšovo utrpení má rozbít předsudky, aby si lidé uvědomili, že „blne“ velerada a ne Ježíš. Bohužel, celý Jeruzalém nakonec jedná jako „blázen“, což je důsledek těch předsudků.