Job

Problematika Joba

Dle poznámek pražského kněze B. Bílého (22.9.1921 – 28.2.2002) připravil P. Mikula

Job je spokojený se sebou, jaký je zbožný. To je jedna z možností, proč přichází utrpení. Tady to znamená, aby Joba z té jeho spokojenosti vyvedlo. To je také problém věřících typu Smyrna (Zj 2,8-11). Nelze také vyloučit to, že v tomto případě Bůh dává ďáblovi příležitost, ale takových případů je velmi málo. Job to ale potřebuje, aby se z té své spokojenosti dostal, protože uvíznul na nižší formě života a přitom má na víc. On byl poctivý, spravedlivý, dařilo se mu, ale nic se sebou nedělal. Ďábel se stěžuje, jak se mu dělá křivda a Bůh mu říká, aby se podíval na Joba, jak je spokojený. A ďábel argumentuje, že je to tím, že se má dobře a že když přijde o majetek, že se začne rouhat. Bůh to dovolí, ďábel mu sebere majetek a Job na to: „Pán Bůh dal, Pán Bůh vzal“. Job nemá zpětné vazby. On si neřekne, že možná ho chce k něčemu přivést, něco mu připomenout. Job v osobním rozvoji stagnuje. Za rok se zase scházejí Boží synové a také přišel ďábel. Ti Boží synové jsou vlastně andělé. A Bůh se ptá na Joba. Ďábel na to: „No jo, když Job je zdravý jako řepa“. Ďábel neuznává, že Bůh měl pravdu, že to nebylo tím bohatstvím a mohl si přitom říct: „U mne ta nespokojenost je daná také něčím jiným“. Místo toho vytahuje další „trumf“. Co se týče ďábla, tak jsou během života dvě možnosti. Buď má volnost, nebo je uvězněn (na „1000 let“, viz Zj 20,1-3). Bůh na to: „Dobrá, můžeš mu ubližovat jak chceš, ale nesmíš jeho život zmařit“. Musíme si uvědomit, že ďábel má obrovskou inteligenci, moc, může číst myšlenky, vymazávat je, způsobit nemoc atd. On má stejnou moc jako andělé. Např. anděl v okamžiku přenáší proroka Habakuka k Danielovi. Za běžných okolností by to bylo nemožné, protože při tak velkém zrychlení a rychlosti, by to člověk nepřežil jenom v důsledku tření o vzduch. Ďábel může ovládat člověka, aniž by člověk o tom věděl (viz podobenství o silákově domu). Ďábel nechce uznat, že v případě Joba prohrál. Job je přitom stále v tom: „Pán Bůh dal, Pán Bůh vzal“. Tak v další fázi se Job dostává do hrozných fyzických problémů, má blízko ke smrti a Job začíná opouštět to „Pán Bůh dal, Pán Bůh vzal“ a začíná vidět, že tady ve hře je zpětná vazba, že přece nic špatného nedělal a říká: „Já musím najít obhajobu (ano, proti Bohu, který to na mne dopouští). Nějaká ta spravedlnost musí existovat. Můj obhájce žije…“ Dostává se do takového bojovného vztahu vůči Bohu, který je vlastně správný (viz Iz 1,18: „Pojďte a do sporu se dejme…“) a který Jobovi scházel. Job jde do diskuse s Bohem a Bůh ho chce k té tvůrčí diskusi vyprovokovat. Aby na sobě pracoval. Takhle by vlastně křesťan typu Smyrna měl reagovat na svůj stav a mohl by se z toho dostat výš. Pak jsou tam ti Jobovi přátelé, kteří mu říkají, že kdyby jednal správně, tak že by ho Bůh netrestal atd. Job jim na to: „To bych snad musel vědět, když nějaké hříchy dělám“. Tak Job začíná uvažovat o příčině neštěstí a volá Boha na soud. Nám se ta výzva zdá divná, protože jsme zvyklí z kostela všechno slepě brát.  Pro Boha to ale nepředstavuje žádný problém. Když budu totiž všechno slepě brát, tak skončím jako Job. Když ale dobře povedu dialog s Bohem, tak naopak porostu. Proč Izajáš  v 1,18 říká: „Pojďte a do sporu se dejme. Budou-li vaše hříchy jako červec dvakrát barvený, jako sníh zbělají; budou-li červené jako šarlat, jako vlna budou“? Je to proto, že ve skutečnosti my jsme ve sporu s Bohem častěji, než si myslíme, ale my ho poctivě nevedeme anebo nedotáhneme. Např. když Petr říká Ježíšovi: „To se ti nestane…“, dostane vynadáno, ale on pak nehledá, v čem byla chyba. Kdyby Job přijal to jejich vysvětlení odevzdaně, tak by to bylo to naše typické katolické myšlení. Job tedy volá Boha na soud a najednou přijde silná bouře s blesky v jeho blízkosti a objeví se Bůh a říká (řekněme si to civilně): „Tak, kdo mne to tady volá na soud? Á pan Job. No dobrá. Vezmi si meč a půjdeme do boje. Ale uvědom si, kde jsi byl, když jsem tvořil svět?“. Nám by dnes (např. fyzikovi) řekl: „Víš ty troubo jak vypadá atom, jaký je rozdíl mezi elektronem a pozitronem, odkud se berou, atd.“ Jobovi říká: „Víš, kde se líhne gazela skalní?“ A Job si to uvědomuje a říká: „Vidím, že jsem mluvil hloupě. Ale já se budu ptát a ty mi odpověz.“  A Bůh mu tu odpověď dá. Musíme si uvědomit, že tohle je cílem. Bůh se také obrací na ty Jobovi přátele a říká: „Vy jste o mně nemluvili pravdu a Job se za vás musí přimluvit“.  Je to proto, že to „Pan Bůh je dobrý, Pan Bůh je spravedlivý“ bylo z jejich úst fráze, fráze lidí, kteří neuvažovali. Kdežto Job cítil, že se mu dělá křivda a chtěl jít do sporu s Bohem. Byl to sice špatně vedený spor, ale byl to poctivý spor. Kde je ale tady otázka a kde odpověď. Tady je to problém zapečetěného textu, který je nutné rozpečetit. Bůh Jobovi odpověděl: Ďábel tě chtěl vyzkoušet a proto jsem mu to dovolil“. To, co je na začátku té knihy, je vlastně vysvětlení, které Job dostal. Představme si, že bychom to chtěli divadelně zahrát. Kdybychom dodrželi ten sled, dle knihy, tak se z toho „Pán Bůh dal, Pán Bůh vzal“ nedostaneme a skončíme možná s tím, že to prohlásíme za tajemství. Vypadalo by to jako odevzdanost do Boží vůle, ale ve skutečnosti by to bylo nouzové řešení.       

                Spor s Bohem vede k růstu a Job tím sporem „povyrostl“. Job pak zbohatl. Dostal majetek, měl znova rodinu. Jenže tu problematiku nakonec nedotáhl. Dosáhl strop, který mu umožňuje svoboda člověka. A Job zemřel ve vysokém věku, sytý dnů podobně jako David. On to mohl dotáhnout na Eliášovský typ. Job a také David neměli zájem o další poznání Boha a dál na sobě pracovat. Setkali se s ním a byli spokojeni se sebou a zůstali na relativně nižší úrovni. Stav Joba byl vylepšený, ale neměl pořád tu tendenci jít dopředu a proto umírá sytý dnů. Mojžíš na poušti umírá také ve vysokém věku (z jiného důvodu), ale není to biologický stařec. Rovněž Eliáš nevstupuje do nebe jako stařec. Jobovi život splnil jeho požadavky a proto je klidný. Když by dotáhl spor s Bohem, tak by se mohl vzepřít i v tomto případě. Dá se ale říct, že viděl na sobě stárnutí, připadalo mu to "normální", nemá touhu žít déle. Někdo je spokojen, adaptace způsobí nevnímání potíží stáří, jiný je i ve stáří biologicky mladý. Nyní nám nejde o problém nemocných a trpících. To je jiná otázka. Zde nám jde o to, že někdo, i když je to několik jedinců, biologicky nestárne. Zde nás zajímá otázka, proč se u někoho objevují potíže biologického stárnutí, a u jiného se nevyskytují. Sytý životem lze přirovnat jedlíkovi, který se dobře najedl. Má ještě hodně na talíři, ale má plný žaludek. Pokud nehoří, spal by. Proč? Nemá nové zájmy, jeho zájmy jsou splněny, nemohou růst. Jsou to pak nebešťané s omezenými počty hřiven. Setkali se s Bohem, ale to jim stačí („Kdo má, bude mu přidáno…“). Proč není u člověka další zájem? Vznik vyššího zájmu je zřejmě podmíněn nějakými faktory, které v sobě neobjevil. Superzájem se u něho nemohl rozvinout, protože během pozemského života nesplnil podmínky nutné pro dosažení, nebo udržení se na vyšší úrovni. Cíle nedosáhl a proto jeho život ztratil smysl. Člověk v sytý životem  v pozemském životě zemře. V nebi je to „jedlík“, který si vezme ze stolu stále plného. Může vzniknout stav, že hledal něco, toužil po pokladu, našel pokladnu, ale ta je prázdná. Přesněji, jsou tam věci velmi cenné, ale on je nedoceňuje.

            Jaké poučení z toho plyne? Když mám jiný názor na věc než Bůh, nebo Ježíš, tak bych měl jít do sporu (poctivého). Petr tehdy měl říct Ježíšovi: „Víš Ježíši, ty říkáš něco jiného, než říkají rabíni v sobotní škole. Obhaj to“. Ježíš by mu na to řekl: „Víš co, najdi si toto a toto místo v Bibli a požádej pana rabína, ať ti to vysvětlí (např. Malachiáše)“. A Petr by přišel za týden s tím, že ten rabín to vůbec nezná. Rabíni říkají, že až Mesiáš přijde, že bude soud nad pohany, ale vůbec si nepřipouštějí, že nejdříve bude soud nad židy. A Ježíš by upozornil Petra na to, že je třeba pořádně číst Bibli. A celá církev by najížděla na úroveň Eliášovského typu. Jenže Petr nešel do diskuse s Ježíšem a místo toho říká: „Kdepak, to se ti nestane…“. To odmítání Ježíšovy smrti (přímo, nebo nepřímo) se odehrálo minimálně 8x. Ta nedodělaná diskuse s Ježíšem se u Petra (i u ostatních apoštolů) táhla celou dobu (viz uznávání velerady, problém misií, první Jeruzalémský sněm). Ze Sk 10,9-16 víme, že Petr odmítá výzvu přímo Bohu: „Ani za nic Pane, dosud nic nečistého jsem nejedl…“. Všimněme si, že na začátku Petr (a jiní) dostali vynadáno. V případě Sk 10 už ne. Je tam pouze konstatování: „Co Bůh prohlásil za čisté, nenazývej nečistým“. To už je postupná degradace. Důsledkem Petrovy psychické nepružnosti je, že Ježíš předpovídá Petrovi jak skončí (viz konec Janova evangelia). Pro Petra je utrpení nouzovým řešením. Pro křesťany typu Smyrna, pro lidi, kteří nejsou schopni vést dialog, je utrpení nouzovým řešením.