"Jaké je tvé oko..."

„Jaké je tvé oko, také je celé tvé tělo a pakliže je oko v tobě tmou, tak jaká bude tma sama?“( Mt 6, Lk 11)

            Tady jsme u věci, která se zdá na první pohled, že je mimo dosah člověka. Ve Zj. Sv. Jana 3,18 je: „Kup si u mne zlato…., roucho …., mast k potření očí… (jeden z překladů)“, nebo „…mastí si pomaž oči (jiný překlad)“. Čili já se musím starat o to, jaké mám oči a jakým způsobem vzniká ten pohled. To je dáno tím, v jakém stavu já ty oči mám. Tady nejde o oči jako také, ale o schopnost číst text a chápat jeho smysl. A podle toho jakou mám představu smyslu toho textu, podle toho jednám. Čili jde o to, jakým způsobem já ten text chápu. Když já budu mít špatně „postavený“ ten vykladač textů, to „oko“, tím se dostávám níže a degraduji se. Mým úkolem je, abych text chápal dobře. To není dar. V Luk 16 („udělejte si přátele z klamného mamonu“) se to může týkat také studia. Žák může jít za učitelem se žádostí: „Vysvětlete mi, jak se tato rovnice řeší“, nebo požádat o navádění, aby to uměl sám vyřešit. S tím souvisí to ukládání do paměti buď „suchého“ textu („suchý“ popis), nebo s „operačním zobrazením“ tak, že si danou věc dovedu představit, „vidět“ v souvislostech a jak to je pak dál. Např. dle vzorečku si mohu spočítat koeficient zpětné vazby, ale měl bych vědět, co je to zpětná vazba. 

            V evangeliu se vícekrát mluví o slepotě. Židé Ježíšovi nerozumí a sv. Pavel se diví, jak je to možné a dochází k závěru: „Nezáleží na tom, kdo se přičiňuje, ale na tom, kdo se smilovává“. Čili nezáleží na člověku, ale pouze na Bohu. Jistě, pro teologii sv. Pavla to bylo ponecháno, ale podle Ježíše platí: „Kdybyste věřili Mojžíšovi, věřili byste i mně“. Mojžíš zase říká: „Ty nepotřebuješ nikoho, kdo ti to vysvětlí…“, čili „ty sám to můžeš rozeznat“.  Tím padá argumentace sv. Pavla. Židé nerozumí Mojžíšovi, který je pro ně srozumitelný. Tady ve hře je to, že při četbě Mojžíšova Zákona dochází k špatnému vytváření představy. Lidé to čtou např. rovnou s teologickým komentářem, nevnímají přesně, co říká Mojžíš a výsledek je, že to převezmou v zdeformované formě. V Jan 12,37-41 je „….. proto nemohli věřit, neboť Izajáš řekl: „Zaslepil (jiný překlad oslepil) jejich oči, zatvrdil jejich srdce….“. Tady to vypadá, že Ježíš jejich oči zaslepil, přitom ale je to hřích. Cituje se zde Izajáš 6. kap. Vypadá to tak, že Ježíš to zavinil. Dospěl jsem ale k tomu, že se to má vykládat tak, že Ježíš „zalepil jejich oči“. V důsledku Ježíšovy katecheze vznikla „optická“ blokáda. Ježíš opravdu to zaslepení (zalepení) vyvolává. Ale není to tím, že by jim nedal tu možnost, ale to zaslepení vyvolává v lidech Ježíšova nauka a oni se proti ní imunizují. Vzpomeňme si na Ježíšovy předpovědi učedníkům o tom, že bude zabit, nebo trpět. Nejdříve jsou tam námitky („to se ti nestane“, „a proč tedy říkají zákoníci, že nejdříve má přijít Eliáš?“ apod.). Pak přijde „báli se ho zeptat“. Přitom vědí, že nerozumí, ale nezeptají se. Ještě později na cestě do Jeruzaléma (viz přímluva matky synu Zebedeových) si z předpovědi odvodí falešnou interpretací, že se Ježíš jde ujmout moci. Oni si myslí, že našli správné řešení té věci. Ještě později už na Ježíšovou předpověď nereagují. Co tady vidíme? Jde o nepříjemnou pravdu, která ze  začátku vybízí k odmítnutí a nakonec ji přecházejí mlčením až dojde k imunizaci. Informace je vnímána a nejde do vědomí. Něco podobného může nastat při jakémkoliv výkladu textu, kde Ježíš něco řekne a oni to vůbec nepřijímají. Naopak, kdyby apoštoly pořádně reagovali, ty osudy by probíhaly zcela jinak. Oni si toho nevšimli a dostali se do fáze, že si to neuvědomovali, že si toho nevšímali. Ale je to věc, za kterou si mohou sami, je to jejich kompetence. Když si nyní sem dosadíme to „on jim zalepil oči“, dostaneme, že řeč, která jim je nepřijatelná, vytvořila v nich ochrannou bariéru. Člověk si vůči nauce, která je mu nepříjemná, může vytvořit kompenzační nauku, která mu tu nepříjemnost „odstraní“ a on jakoby viděl dobře. Tak se z nich stávají služebníci, kteří nevidí, neplní úplně zákon a dostanou ran méně za to, že nesplnili Ježíšův příkaz. Ale proto, že o tom nevěděli, nebo si nebyli toho vědomi, je těch ran méně (Lk l2 - „… služebník, který nepoznal vůli pána a nečinil…, dostane ran málo“). Přesto rány dostane.  V mozku tedy vzniká prizmatický efekt proti tomu, co se člověku nehodí. Nyní vzniká otázka, proč se to nehodí? Kdyby pořádně věřili Mojžíšovi a prorokům, tak by tohle nemělo vzniknout. Mohli si např. říct toto: „Přijde-li nyní Mesiáš a my jsme právě potrestaní, pod nadvládou Římanů, tak se do nás pustí, že jsme pořádně nedodržovali Mojžíšův Zákon“. Místo toho, aby uznali nepříjemnou věc, řekli si, že on je vyžene.

            Problematika je velice aktuální i nyní. Ten problém sebekontroly je nepříjemný. Tady jsme u jakéhosi selektivního čtení Bible. Proč to Bůh ponechává? Souvisí to totiž s kompetenci člověka. Lidé si od Ježíše něco vezmou, něco ne. Je to uděláno tak, že takový člověk si vytvoří vnitřní prismatickou sebekontrolu (podobně jako to je u pokusu s prismatickými brýlemi) a myslí si, že všechno je v pořádku. A na soudu to pak krachne, protože Ježíš řekne: „Tohle jsem řekl ….“ a pakliže to nebudou chtít uznat, budou zavrženi. Pak jsou lidé zavrženi za hřích proti Duchu Svatému, kde ti lidé ty věci nepřijmou. Kdyby Ježíš postupoval tvrdě, tak by hodně lidí krachlo. Proto jsou tady ty různé stupně. Nejvyšší stupeň je typ vítězného Efezu atd. a nakonec typ Smyrenský, který musí trpět. Sv. Petr je typický typ Smyrny („my musíme trpět a tak vejít“) a celá prvotní církev, kromě sv. Jana, je Smyrenského typu. Sv. Petr nepochopil celou problematiku Ježíšovy nauky. Těch věcí je víc a podle toho, do čeho ten bod zasahuje, tak určuje osud člověka. Ježíš předpověděl Petrovi, jakou smrtí zemře, kdežto v odpovědi Petrovi na Jana řekl: „Když chci, aby zůstal, tak co ti do toho“. Ježíš u Petra přijímá tu nižší verzi (Smyrna), která vejde, ale Petr musí počítat s tím, že bude trpět. Když by to Ježíš Petrovi vyložil, tak  dřívější zavrženci by měli výmluvu, že Petrovi (apoštolům) to řekl a jim ne. Proto se čeká na člověka, který to vyřeší a ten bude pak usvědčovat ty, kteří by to chtěli „strkat“ na Ježíše. Mně vychází to, že tohle (zejména v dnešní době) je nutné, protože jsme v takovém metastabilním stavu. Když chci pochopit celého Ježíše, tak potřebuji to zvládnout. Když ale chci („jenom“) přijít do nebe, tak podle toho, které prvky  Ježíšovy nauky přijmu, podle toho budu zařazen do konečné úrovně (viz obě podobenství o hřivnách). Pozn. Smyrna se ze svého stavu může dostat, když použije recept Laodiceje. Zajímavý je ten případ, kdy pán říká služebníkům „dejte tu  hřivnu tomu, co má 10 hřiven“. V původním textu je, že oni řekli: „pane, má (zase) 10 hřiven“. Postupem času se to začalo překládat, že oni mu namítli, že má 10 hřiven. Jenže to neodpovídá tomu, co Ježíš říká dál: „Kdo má, bude mu přidáno…“. To je ten princip, že každý dostává, kdo má a udrží si to. „Podle toho, kolik udržíš, podle toho dostaneš“. Podobenství o jedné startovací hřivně odpovídá těm služebníkům na vinici, kteří přišli různě a každý dostal stejný plat. Každý poctivý Žid, ale také celník a nevěstka, když se setkají s Ježíšem, mohou ho také pochopit. Problém ale je, že ten Žid je imunizovaný vůči Ježíšově nauce tím, že vadně četl Mojžíše. Podobné je to ale i dnes. Proto je nutné si vytvořit správné stereotypy pro četbu Bible. A zase jsme u toho oka („jaké je tvé oko…“). Na takové chybě, která je dobře vidět, se mohou chytit. Aby to šlo dopředu, je nutné znát celý ten poznávací proces, který musí být vybudovaný na základě nějakého oboru, který je jasný („udělejte si přátele z klamného mamonu“). Příkladem může být fyzika. Tam najdu chyby a když si je zafixuji, pak je mohu hlídat při četbě Bible. A když to neudělám, mohu se dostat do nižší úrovně. Např. Thyatíra je už nižší úroveň než Efez (viz Zj 2-3) podobně, jako Elizeus už nedosahoval takových kvalit jako Eliáš a umírá.

            Závěrem lze říci, že u výroku „Jaké je tvé oko, také je celé tvé tělo a pakliže je oko v tobě tmou, tak jaká bude tma sama?“ se nesmí zapomínat na Ježíšovy výroky o slepotě. Porovnáním "oka slepého", který nemá hřích, s nezaviněně mylným svědomím, které také nemá hřích, pozorujeme v evangeliích silný důraz na pravdu, na snahu odstranit slepotu, která je sice určitým způsobem omluvná, nepůsobí hřích, avšak ve vztahu k fyzickému řádu naprosto nežádoucí, nenormální (viz Ježíšovy zneklidňující výtky apoštolům ne pro jejich zlobu, pokrytectví, ale nechápavost (Mk 4,24)). Řeč o svobodě lidského svědomí, tolik drahá právě dnešnímu člověku, odpovídá evangeliu pouze v stálém respektování povinnosti hledat pravdu plnější, než byla ta dosavadní. Nástrojem toho je trvalá ochota ke změně smýšlení, která člověka vymaňuje z apatie útlumu, domnělého spočinutí v pravdě (Luk 12,29).