Je Bůh zodpovědný za utrpení člověka? Rozhodně ne, i když běžná představa křesťanů je často opačná. Nejprve si musíme připomenout, že Bůh dal člověku svobodnou vůli. Člověk může Boha přijmout a také odmítnout. Pakliže člověk Boha odmítne, nemá právo si na něho stěžovat. Přijme-li člověk Boha, tak s tím souvisí také jeho odpovědnost. Takže Bůh dal člověku obrovské pravomoci: Svobodně se rozhodovat a přitom také zodpovědnost za své rozhodování. Často se přitom zapomíná na to, že člověk má a také Bůh své kompetence. A aby byl Bůh spravedlivý, tak tvrdě respektuje kompetence člověka. Když člověk při přímluvách a prosbách nerespektuje tyto kompetence, jednoduše není vyslyšen.
Jaký je pro člověka stanoven úkol? Bůh má přání a chce po člověku osobní růst, aby si vytvořil kvalitní postoj vůči němu a bližnímu (vybudoval lásku) a aby dosáhl co nejvyšší úrovně nebešťana t.j. aby měl na tom co největší podíl (viz např. podobenství o rozsévači, podobenství o hřivnách, dopis církvi Laodicejské); aby nebyl na úrovni zvířete. Pak ale, pokud člověk nezná, nebo nerespektuje tento úkol (pozor, neznalost zákona neomlouvá), znamená to např., že nestojí o správné poznání Boha, a proto ho Bůh vydal (Ř 1,28). Když člověk nestojí o správné poznání Boha, tak tím se vlastně otevírá tomu Zlému (viz podobenství o silákovi a silnějším). Minimálně přichází na člověka pokušení.
Dalším problémem může být, že je člověk slepý a nepečuje o to, aby dobře viděl (viz "běda vám slepci", "kdybyste byli slepí, hříchu byste neměli, vy ale říkáte ´vidíme´, a proto váš hřích trvá"). Takže hřích je symptomem špatného ´vidění´ (Jn 9,41), které je jeho příčinou. Slepota je velice dobře popsána v evangeliu, a když člověk nevěnuje pozornost tak závažné věci, tak vlastně nestojí o správné porozumění evangeliu. Kdo nerozeznal, že Hitler je gauner (a takových bylo hodně), byl slepý. Často si autoři nevědí rady s přírodními katastrofami, ale už se nezabývají např. událostí - spadlá věž v Siloe - z evangelia, nebo proč Ježíš pláče nad budoucím rozbitím Jeruzalému (Ježíš přece není hysterik). Války, kterých lidstvo zažilo velice mnoho, jdou jasně na vrub lidí, i když se mnozí z nich zaštiťovali křesťanstvím. Lidé jasně nedodržovali jak Starou tak Novou Smlouvu.
V evangeliu nám Ježíš nabízí obrovské dary (charismata). Bohužel čteme evangelium tak, jako by tam nebyly. Například, umíme se modlit ve jménu Ježíše Krista (Jan 14,14 – „Budete-li o něco prosit v mém jménu, já to udělám“)? Ježíš přitom jasně požaduje porozumění jeho katechezi. Kdo je zodpovědný za špatné čtení Bible, za to, že nerozumíme Bibli a kdo má z toho radost? Kolik utrpení by bylo odstraněno, kdybychom v křesťanství měli lidi Eliášova kalibru, kteří mají dar uzdravovat nemocné, křísit mrtvé (s tím souvisí také např. "Eliáš přijde a napraví všechno")? Obdržení charizmat vyššího typu ale vyžaduje splnění podmínek, které jsou v evangeliu dobře popsány. Jenže taková charismata si jednoduše bez splnění těch podmínek nevyprosíme. Přitom uzdravování není podmíněno věkem nemocných. Kdybychom měli několik jedinců takového kalibru, měli bychom stovky křesťanských církví? Nemohli by např. vyzvat kněze jiných náboženství na boží soud, jak to udělal Eliáš s knězi Jezabel?
Ježíš začal první kázání na aktuální téma: "Čas se naplnil, království Boží se přiblížilo, čiňte metanoia a věřte evangeliu". Metanoia je změna smýšlení a ne posty a množení modliteb a pozor, to je kompetence člověka. Věřit evangeliu znamená věřit dle Ježíšova vkusu, což je často na hony vzdálené naší představě, co je víra. O možnosti vzniku Božího království (reálně) běžný křesťan neuvažuje. Zpravidla to redukuje na ´království Boží je ve vás´, nebo to odsune na život po pozemské smrti. V modlitbě bychom měli mít postoj: "Bože, chceme, abys Ty byl naším králem (a ne císař pán, nebo ten, či onen prezident ap.)". V Otčenáši máme: "Přijď království Tvé, buď vůle Tvá, jako v nebi, tak i na zemi". Jsou snad v nebi nemoci a katastrofy? Z toho plyne: Byly by snad v reálném Božím království katastrofy, kterým by se nedalo vyhnout, nebo nemocné křesťany, které by nebylo možné uzdravit? Nerecitujeme Otčenáš spíše jako básničku, aniž bychom se zamýšleli nad jednotlivými prosbami a prohlášením (že jsme odpustili naším viníkům).
Závěrem bychom neměli zapomenout na problematiku pokrytectví. Máme toho kolem sebe, včetně křesťanů, skutečně hodně. Stačí se dobře dívat a posoudit. Přitom pokrytectví je předstupněm hříchu proti Duchu Svatému (Mt 12,31-32), který jde proti rozvoji osobnosti (Ježíš říká: „Každý hřích bude odpuštěný, pouze hřích proti Duchu Svatému, ne“). A k tomu už není co dodat.
Přestože výše uvedených několik poznámek zdaleka nevyčerpává danou problematiku, postačují k tomu, aby se člověk zamyslel nad tím, že Bůh má zřejmě dostatek důvodů na to, aby dával člověku přímo, nebo nepřímo najevo, že s ním není spokojen, aby se "probudil" a zamyslel se nad tím, co znamená a jaké možnosti skýtá nabídka stát se Božím dítětem. Dokud na to člověk nebude dbát, otevírá tím prostor pro toho Zlého. Člověk by si neměl dělat iluze, arzenál Zlého je obrovský. V porovnání s člověkem má obrovskou moc, může přepsat paměťové centra, způsobit člověku nemoc, dokonce ho zabít a je jenom věcí Božího milosrdenství, kolik mu Bůh dovolí. Cílem Zlého je dostat co nejvíce lidí pod svůj vliv, aby se nedostali do nebe, ale byli zanecháni. A je-li člověk zanechán, tak to jde jasně na vrub jeho zodpovědnosti. Dovolím si říct, že Zlý má obrovskou radost, když "jílkem" nadělá člověku v hlavě náboženský zmatek, který se pak stává tzv. neprůstřelným. Neprůstřelný člověk nepřizná, že se mýlí a tak ani nemá důvod se omlouvat.
Zavrženec je zavržený ne proto, že by mu Bůh nedal roucho, ale proto, že Bůh mu ho dal a on ho odmítl (Mt 22,11) a to odmítnutí bylo právě spjato s hříchem proti Duchu Svatému. Podobně v podobenství o hřivnách (Lk 19,11-27) služebníci dostali po jedné hřivně. Jeden vytěžil deset, druhý pět a třetí přinesl jednu hřivnu, kterou měl zakopanou v šátku. Víme, že ten, co měl jednu hřivnu a netěžil z ní a byl ještě drzý, byl zavržen. Podobně to dopadlo se služebníkem ve druhém podobenství o hřivnách (Mt 25,14-30). V pekle „netopí“ ďábel, tam si „topí“ zavrženci sami sobě. V pekle je drží jejich mentalita, myšlení. Každý se tam cítí ukřivděný, že se mu ukřivdilo a pořád křivdí. Dokonce z toho viní i Boha. Jsou tam právě lidé s hříchem proti Duchu Svatému. Když uvážíme, co všechno může vést ke hříchu proti Duchu Svatému a přitom Bůh ve své lásce k člověku dělá všechno proto, aby člověka alespoň „nahnal“ (viz podobenství o pozvaných a nahnaných na svatební hostinu) do nebe. K tomu musíme mít na paměti, že podmínky pro spásu stanovil Bůh pro všechny lidi stejné (Bůh je spravedlivý). Nedovedu si představit optimálnější možnost spásy, i když to bohužel někdy vede přes velká utrpení, ze kterého nelze vinit Boha.
Je nutné pamatovat na to, že postih není v korelaci s hříchem, ale s rozvojem člověka. U Mojžíše bylo možné říct, že kdo bude plnit, bude se mít dobře, a kdo nebude plnit, bude bitý. Proč? Protože na poušti měli židé původní Mojžíšův Zákon. U zákoníků a rabínů se ale vyvinul stav slepoty, kdy člověk nedělá hříchy, a přesto trpí. Na poušti, když člověk nedodržoval, tak to byly jasné hříchy a tak mohl přijít postih. Ale když je člověk slepý a nedodržuje, neplní a přitom nedělá hříchy. Zejména, když jde o zdánlivě dobré skutky, kdy člověk o tom vůbec neví. On jede po špatné koleji a domnívá se, že jede po správné koleji. Postih je pak na základě objektivního stavu, na základě toho, jak plní ústřední úkol rozvoje osobnosti, rozvoje Věčného života.
Naším cílem by mělo být vytváření nové formy života. Kolik kazatelů to zdůrazňuje? Existuje k tomu pořádná teorie? Běžný názor je, že do nebe přijde ten, kdo nedělá hříchy. I kdyby byli lidé bezhříšní, tak by to bylo nekompatibilní s Pavlovým výrokem: „Nestáli o správné poznání Boha, a proto Bůh je vydal“.
Musí být vytčený smysl života, vyřešena otázka Věčného života a funkce Eucharistie.
Když svět vynašel atomové zbraně, aby se mohl zničit, tak proč by ho nenechal, aby se zničil, když to svět chce. A můžeme mluvit o velkém Božím milosrdenství, když Bůh do toho zasáhne nějakou katastrofou (jako byl Černobyl), aby se lidé nezničili a poučili.
Proč jsou zavrženci v pekle? Nechtějí uznat svoje chyby a svádějí to na jiné, dokonce na Boha. Vzpomeňme si na problematiku hříchu proti Duchu Svatému. Ďábel nehodlá uznat svou chybu. Jeho snahou je dokázat, že Bůh je nespravedlivý. On neřekne: „Odpusť“, ale právě naopak: „Toto všechno ti dám, když se mi pokloníš“. Na druhé straně, když si člověk dá říct, je zde možnost odpuštění.
Božím cílem je, aby člověk dosáhl Věčného života na co nejvyšší úrovni (kterou člověk sám dosáhne), na které bude mít spoluúčast. Dalo by se říct, že je tady kritérium co největšího stropu, pak kritérium (s menší prioritou) co nejmenších škod a možná je zde ještě kritérium co nejpohodlnější cesty (a to má ještě menší prioritu).
Úkolem lidí je dorůst, aby si zasloužili toho ´za cokoli budete prosit, dostanete´. V Mt 16 je celá řada slibů. V Mt 21 a Mk 11 stojí: „Budete-li mít víru jako zrno hořčičné, řekněte hoře, poslechne vás“. S tím je nutné počítat. Ježíš říká: „Uzdravujte nemocné, křiste mrtvé“ a tím dává tu moc učedníkům. Je to otázka, která se týká nás všech. V Janově evangeliu stojí (Jan 14,12): „Kdo věří ve mne, bude dělat skutky jako já, ba ještě větší, protože jdu k Otci“. Uvědomme si, že když Ježíš říká učedníkům: „Uzdravujte nemocné, křiste mrtvé“, tak neříká, že to smí dělat pouze do určitého věku člověka. Musíme to proto dotáhnout na plnohodnotné a ne polovičaté křesťany, ve kterých bude Ježíš působit. Tohle je cíl. Když nemáme Evangelium dořešené a pochopení a vztah k Bohu dotažené, pak Bůh má důvod, nechat lidi trpět.
S tím souvisí text (Lk 12,47-48): „Služebník, který zná vůli pána a nečiní dle toho, dostane ran hodně a služebník, který nezná vůli pána a dělá, co zasluhuje bití, dostane ran méně“. Podobně je to v případě služebníka s jednou hřivnou, který ji zakopal.
Bůh má a dodržuje stejná pravidla pro všechny, aby se nemohli zavrženci vymlouvat. Kdyby Bůh svoje rozhodnutí (podmínky, které stanovil) nedodržel, bylo by daleko více zavržených. Je to sice nezvyklé tvrzení, ale je to fakt.
Úkolem člověka je osobní růst, aby se člověk na svém rozvoji a na své spáse co nejvíce podílel. Buď to bude dělat ve spolupráci s Bohem a může to být bezbolestné, nebo bez spolupráce, případně o té spolupráci neví (je psychicky slepý) a pak je to spojeno s problémy a utrpením. Ve hře je také obrovská zodpovědnost rodičů při výchově dětí. Bůh také „pláče” při jejich utrpení, ale „nemůže” porušit podmínky, které dal.
2000 roků není vyřešeno Metanoia.