Analýza problematiky zázraků

Dnes je běžné přesvědčení, že doklady (zázraky) nejsou třeba, nebo že to byla záležitost Ježíše a prvotní církve. Dokonce lze říct, že hodně křesťanů v možnost zázraků nevěří. Zvykli jsme si na praxi, která je jiná, než by měla být dle Ježíšovy katecheze. Proto nemáme doklady, proto přichází utrpení, dle Zj 2-3 jsme přinejlepším Smyrenským typem. Jsme „pokolení nevěřící a zvrhlé" (Lk 9,41). Dnes bychom rádi viděli den Syna člověka (Lk 17,22), ale nejde to, protože my nemáme víru dle Jn 10, ale dle Žid 11. Ale ten, kdo to nevzdá, ale bude čekat „do půlnoci", dočká se kontaktu s Ježíšem (Lk 12,35). Pokud chceme vidět Syna člověka, musíme najít důvody, proč se Ježíš neukazuje. Odstraníme-li je, zjeví se nám – Jn 14,18-23 („V ten den poznáte, že já jsem v Otci, vy ve mně a já ve vás“ - Jn 14,20). Dle Jn 10,37-38 když budu vidět, jak Ježíš dělá zázraky, budu moci sám od sebe rozeznat, že Otec je v Synu a Syn v Otci. A hned jsme u Jn 14: „Jak to, že říkáš: ´Ukaž nám Otce´. Otec, který je ve mně činí ty skutky.“ „A ten, kdo věří ve mně, sám ty skutky bude dělat“. Čili, člověk sám v sobě najde schopnost dělat Ježíšovy skutky. Tím také pochopí to, co Ježíš o sobě říká: „Otec, který je ve mně, činí ty skutky”, protože toto nejsou čistě lidské skutky. Na konci toho procesu se člověk „experimentálně” přesvědčí, že Ježíš, který je v člověku, koná skutky. Pak budeme mít doklady nejen o platnosti evangelia, ale také o koexistenci Otce a Ježíše. Budeme v situaci apoštolů, kteří vidí jít Ježíše po vodě (Mt 14,22-27). Budeme vidět Ježíše dělat zázraky. Budeme-li chtít, můžeme být jako Petr (Mt 14,28) a zkusit to. Nebo budeme-li se topit, můžeme volat o pomoc (Mt 14,31) a být jako Petr malověrnými. Když vzdáme boj, „loďka bude hned u břehu“ (Jn 6,16-21). Jenže po Petrově selhání v případě chození po vodě, bylo by lépe, kdyby Petr řekl: „Ježíši, já jsem něco zkazil, utiš bouři, abych mohl zkoušet chození po vodě bez potíží a hledat příčinu nezdaru. Kdybych se topil, tak budu plavat, najdu chyby a pak se zase vyhoupnu na vodu“. Kdyby takto Petr uvažoval, Ježíš by utišil bouři, Petr by našel důvod topení se a pak by možná řekl: „Ježíši, ať je bouře silnější". Chodil by po vodě a také ostatní učedníci. Škoda, že to nezkusili v klidu. Byla v nich nějaká bariéra. To není nezdar daný nedáním daru, ale je zde nevyužití daru daného. A to je chyba, která je v člověku. Apoštolové mohli zkusit chodit po vodě jako Petr. Takto také člověk, který dosáhne slibu Jn 14,18-23, uvidí Ježíše dělat zázraky, bude jako učedníci, kteří viděli Ježíše chodit po vodě. Bude moci usilovat o dělání zázraků (viz Jn 14,12-14 - „Kdo věří, bude dělat takové skutky jako Ježíš a ještě větší“). Otec ukazuje Synovi skutky a Ježíš ukazuje skutky nám. Ježíš byl tak říkajíc znechucen, že učedníci jsou v dělání zázraků pozadu za jeho nabízenou nabídkou. Musíme si přitom uvědomit, že Ježíšova praxe byla, že nenutil apoštoly a učedníky dělat zázraky. Apoštolové a učedníci měli schopnost dělat zázraky, ale ztratili ji. Když Petr vzkřísil Tabitu, tak mohl také vzkřísit Štěpána. Prostě ho to nenapadlo. V prvotní církvi mělo nové učení ještě sílu, ale když se začaly ztrácet zázraky, učení sílu pozbývalo. Potom, co už nebyli přímí svědkové a zázraky vymizely, náboženství se stalo tradovanou záležitostí. Na místo svědectví nastoupilo mučednictví a s ním se křesťaství ztotožnilo.

Proč tak houfně umírali první křesťané? Tehdy ono bylo poměrně snadné dostat mrtvolu oběti. Jaké by to bylo v Římě pozdvižení, kdyby ty mrtvé křísili. Apoštolové se za Kristovy doby báli dělat zázraky. Když Petr šel za Kornéliem, tak mu to vytýkali. Přitom Ježíš jasně řekl: „Jděte do celého světa …“. Hrdina Vynícius je zamilovaný do křesťanky Lýdie. On se stane křesťanem, miluje Lýdii. ale křesťanství je pro něho podřízenou věcí. Nepostřehl jsem to, že by měl mít Krista radši než jí. On se nedopustil hříchu, ale mohl by prosit Krista, aby mu ji vrátil … . Jeho postoj je typu: „Dej mi ji zpět, nebo si také vezmi můj život“. Takže on má rád víc lidi než Krista. Věřícím by se měl ten problém dát ve smyslu: „Víš, když ti někdo blízký umře a když ty budeš plakat, tak si přiznej, že v dané chvíli zapomínáš na to, že se o něj Kristus může postarat. Ano ten člověk věří. Jenže je něco jiného, že existuje Bůh a něco jiného věřit Bohu, který nám něco slibuje. Ďábel přece ví, že Bůh existuje a přece Boha nebere vážně. Adam s Evou v ráji neměli problém v tom, zdali existuje Bůh, ale měli problém, jestli tvrzení Boha budou brát vážně.

První Ježíšovo kázání nepotřebuje svědectví. Když posílá apoštoly a učedníky, tak mají říkat: „Čas se naplnil, Království Boží se přiblížilo, čiňte pokání (Metanoia), věřte evangeliu“ a nechává je dělat zázraky. Ty jsou zapotřebí jednak pro psychicky slepé, kteří si myslí, že nepotřebují Metanoia a tady je pomocný důvod, aby se nad tím zamysleli (viz případ královského úředníka: „Neuvidíte-li divy a zázraky, neuvěříte“). Ten, když uviděl, uvěřil. Ten, kdo vidí do problematiky, tak ten se spokojí s kázáním Jana Křtitele, který charismata nepoužívá. Věřte evangeliu znamená také: „Zamýšlejte se nad tím, co vám budu povídat”. Je tady určitá váha, aby si lidé neřekli, že to je hloupost. Podobně i dnes není jednoduché někoho přesvědčovat o evangeliu bez charismat. Většina lidí by mávla nad tím rukou. Bůh nechce zasáhnout výpraskem, ale tím, aby byli lidé přitaženi. V tom prvním kázání bylo nutné vyjít z uznávané autority židovského národa Jana Křtitele. Vůči pohanům je nutné mít charismata. V prvotní církvi to bylo svědectví utrpením, které vzbuzovalo zájem o myšlení. Bůh má zájem, aby i zaslepení uvěřili. Utrpení prvotní církve bylo vlastně znamení Jonášovo. To byl ale patologický stav. Kdyby katecheze církve byla pořádná, pak by její vyučenci byli pořádní křesťané a nepotřebovali by znamení Jonášovo. A ostatní by byli vytříděni (viz „budiž ti jako pohan a publikán“, „ne, tobě křesťanství do ruky nedám …“, „neházejte perly sviním” ap.). Nevznikala by farizeace anevyrůstali by farizeové a z církve by byli vyloučeni pohané a hříšníci. Nebylo by třeba utrpení, pakliže by byla pořádná nauka. Proto je i dnes namístě dosáhnout potvrzení pastorace.  Korinťané mají zájem o dar jazyků, přitom nejsou schopni tou novou řečí se domluvit. Prostě nevědí, co mluví. Polovičatý postoj pak vede k tomu, že dochází k degradaci církve. Místo darů, které by byly hodně využívány, se situace zužuje na radost jednotlivých lidí, že mluví cizím jazykem. A vůbec je nenapadlo, že to není dotažené. Vzpomeňme si, jak zástupy chtěly od Ježíše, aby jim dal chléb a ty řeči o věčném životě ať si, tak řečeno, nechá. Chodí za Ježíšem kvůli zázrakům, a ne kvůli tomu, aby jim kázání něco dalo. Víme, že potom, co Ježíš začne říkat o novém pokrmu, odchází od něho také hodně učedníků. Takže, časem se dary vytrácejí a hlásá se křesťanství, aniž by bylo požadováno provádět Metanoia. To je i případ sv. Pavla. On neprovedl Metanoia, ale zpracoval to, co od Ježíše slyšel. Zpracoval to svým způsobem a tím pádem to také deformoval. No a postupná deformace pokračovala dál.

Prvotní církev byla vyloženě věřící, ale nebyla typem fronimos. Nešli do misií a měla odsoudit veleradu za to, že zlikvidovala Ježíše. Petr říká, že to udělali z nevědomosti, a přitom to byla justiční vražda. Ananiáš a Safira zaplatili životem za daleko menší přestupek.  Tím, že prvotní církev nechala veleradu být (ta pořád měla svoji moc), nechala oponenty tzv. žít a postupně vyhrávat nad křesťanstvím. A tak muselo přijít pronásledování a křesťané museli utéct z Jeruzaléma. Ty jáhny měli ustanovit daleko dříve, a ne až po tom, co nastalo reptání Helénistů proti Hebrejům, že jejich vdovy jsou při každodenní službě zanedbávány (Sk 6,1-7). Apoštolové byli k tomu doslova dotlačeni. Kdyby prvotní církev dělala zázraky (s vírou jako zrno hořčičné), tak to mohly být pěkné kalibry. Petr, když ho zavřeli (Sk 5,17-23), tak by se ze žaláře dostal sám. Petr, kdyby měl víru jako zrno hořčičné, mohl říct: „Pane Bože mám použít tu schopnost, nebo mám tady zůstat? Mám tady zůstat, nebo být přenesen jinam?“ On nebyl fronimos, a tak ho to nenapadlo. Takže musel zasáhnout anděl a vyvést ho. Kdyby Petr takhle postupoval a uvažoval, nemusel by, podobně jako Jan Evangelista, zemřít mučednickou smrtí. Křesťané s vírou jako zrno hořčičné mohli zachránit Jeruzalém. Římané by si, tak řečeno, ani neškrtli. Zde je vidět absence strategie. Kdyby se dodržovaly Ježíšovy instrukce, tak by platilo: „Kdo bude věřit ve mne, bude dělat skutky jako já, dokonce ještě větší …“ Apoštolové by dělali zázraky, zlikvidovali by veleradu, opozice by z Jeruzaléma odešla a Jeruzalém mohl být zachráněný. A kdyby přišli Římané, tak by je minimálně poslali zpět. Bylo by to jasné svědectví zázrakem. Protože to nefungovalo, vyústilo to v Pavlovo: „Židé chtějí zázraky, pohané chtějí moudrost, my však hlásáme Krista ukřižovaného”. Proto musí být jako svědectví období mučedníků, a ne svědectví prostřednictvím darů. Jistě, Bůh věděl, jak to dopadne. Problém byl, že prvotní církev fakticky nehlásala Metanoia. Už za sv. Pavla zázraky, dá se říct, usínaly. V době 200 let po Kristu už prakticky žádné zázraky nebyly; dokonce i dříve. Jinak, když mučili křesťany, tak by se mohli bránit. Výsledkem bylo, že se církev smířila s tím, že nemá doklady. Apoštolové, učedníci nedovedli využívat zázraky, jako např. rozmnožit chleby ap. Když by křesťan byl takhle vybavený a uměl to využívat, tak vůbec nemusel být chudý a nemusel mít hlad. Tohle mohlo patřit ke standardnímu vybavení, ke standardnímu provozu. Ježíš sám ve skutečnosti chudý nebyl. Měl, co potřeboval. Víme, že Eliášovi nosil jídlo krkavec. Jindy zase on sám rozmnožil jídlo.

           Ježíš dělal skutky, které jiní lidé nedokázali. Takto potvrzoval své poslání a pravost nauky. Ježíš také nařizuje lidem, které poslal mluvit jeho jménem, aby dělali zázraky. Zázraky jsou dokladem vyššího typu víry. Otázka vyššího typu víry je spjatá s vyšším typem vztahu k Bohu. Proto je nutné trénovat pohled na sebe sama a snažit se o stálý růst. Zázraky jsou nutnou součástí svědectví kvalitních křesťanů. Nelze uznat svědectví svým životem jako právoplatné. Také není správné se dovolávat textu (Jn 13,35): „Milujte se, podle toho poznají, že jste moji učedníci". Láska mezi učedníky není dokladem pravosti Ježíšovy nauky, tam platí pouze (Jan 10,37): „Nečiním-li skutky svého Otce, nevěřte mi“. Láska mezi učedníky je dokladem příslušnosti učedníků k Ježíši a ne však pravosti jeho katecheze. Ježíšova výzva (Jan 10,37) dokonce vybízí posluchače, aby požadovali důkazy. Ježíš navíc prohlašuje, že svědectví lidí nepřijímá. Nicméně nechává nesamostatné lidi jít za Janem Křtitelem, aby byli spaseni. Toto se týká církve, i lidí dneška. To znamená, že když bude někdo z lidí tvrdit, že viděl Ježíše dělat zázraky, je to svědectví lidí i když takto učí Církev. Nauku kterékoliv křesťanské církve lze odmítnout, protože žádná z nich nemá doklady, Ježíšovy skutky. Jejich svědectví je svědectví lidí. Podobně výroky evangelia a Bible, i když jsou pravdivé, nejsou závazné, protože rukopis sám o sobě, je svědectvím dokumentu psaného, ale bez „razítka". Stejně také skoro dvoutisíciletá tradice, potvrzující jejich pravost, je svědectvím lidí. Když by se někdo dovolával evangelia, ale neměl by skutky, není zaručeno, že správné evangelium vykládá. Je mnoho křesťanských církví, které se odvolávají na evangelium (zejména na sv. Pavla) a učí různě. Navíc evangelium samo o sobě nestačí, protože jsou tam nepřesnosti (Království Boží versus Království nebeské, rodokmeny se liší a navíc je to rodokmen Josefův). Evangelium je neúplné, scházejí např. výklady podobenství ap. Je nutné ještě dodat, že při četbě evangelia může být svědectví čtenáře. U podobenství je svědectví modelu, který dokazuje, že věc je možná. A pak je tady svědectví skutků evangelia, nebo skutků autora evangelia. Bude-li ale člověk umět uzdravovat, tak z toho plyne, že evangelium je pro něho dobrý pravdivý zdroj.

Víra převzatá je v zásadě možná (viz „svědectví Janovo nepotřebuji, ale dovolávám se ho, abyste byli spaseni“). Janovo svědectví je svědectví uznané, svědectví potvrzené autority. Zřejmě to může být svědectví jakékoli potvrzené autority, jako např. královský úředník („on uvěřil a také celý jeho dům“). Tradované náboženství není špatné a může vést ke spáse. Ovšem je možné si ho ověřit. Rozhodující je recept, a to recept v dostatečné míře předaný a v dostatečné míře pochopený. Ježíš ale dodává: „Věřte skutkům, já mám svědectví lepší, já mám svědectví Otcovo, ty skutky, které mi dal Otec …“. Tudíž není třeba věřit Janovi, ale je možné si chtít věci ověřit. Dokonce je správné chtít lepší svědectví. Proto je nesprávné, když církev předává svědectví způsobem jako Janovo. Sem také patří dávání příkazů pro autoritu, která je postavená na ověření pomocí historie, dle: „Ježíš dělal zázraky, založil církev, a proto církev je pravá“. Tohle je pořád typ svědectví Janova. Není správné ho vnucovat těm, kdo se s tím nechtějí spokojit a také není správné zabraňovat těm, kdo chtějí mít svědectví lepší, hodnotnější. Pakliže má Ježíš hodnotnější svědectví, je správné ho využít. Otázka svědectví je závažná. Pojem víra a svědectví se nevylučují. Víra není převzetí náboženství bez svědectví. Ježíš má svědectví a žádá, aby se mu věřilo. Jenže lze mu také nevěřit (viz jeho oponenti). Ježíš říká: „Věřte skutkům, abyste poznali a uvěřili“. Poznání je produktem charismat a uznání je věcí rozhodnutí člověka. Zrovna tak je věcí rozhodnutí člověka uznat zázraky, které vidí (viz případ uzdravení člověka s ochrnulou rukou). Zrovna tak je uznání toho všeho, co vidím. Věřte tedy znamená: „Uznejte skutky, uznejte, co vidíte… neudělejte hřích proti Duchu Svatému, nezavírejte oči před jasnou skutečostí, nevymýšlejte si redefinice, uznejte holé skutky ...“. Souvisí to s uznáním holých faktů, aby se člověk nedopustil hříchu proti Duchu Svatému. ´Věřte skutkům´ také znamená ´věřte strážím´, které říkají, že Ježíš vstal z mrtvých. Člověk má na výběr, buď plnohodnotné svědectví Ježíšovo, nebo nouzové svědectví autority.

         Ten, kdo se opře o Ježíše, má právo chtít od Církve zázraky, nebo sám od sebe rozezná a může pořádně číst evangelium a dotáhnout to na vlastní svědectví v koexistenci s Ježíšem. Požadovat oprávněnost nauky či výroku je nutné, zejména, pokud nám někdo něco slibuje, nebo nám něco nabízí a za to od nás něco chce. Člověk by tedy měl chtít doklady od Ježíše. Přitom musí být kritický sám vůči sobě a stejně vůči nauce vykladačů Písma. To jej ochrání od nekvalitního postoje vůči Ježíši (nebude jako Petr, který Ježíšovi na predpověď utrpení řekl: „To se ti nestane"). To jej také ochrání od bezmyšlenkovitého přikyvování, jaké je dneska běžné, když čteme Ježíšovy sliby (viz např. konec Mk 16) a nikoho přitom nenapadne dosáhnout jejich splnění. Je nutné zdůraznit, že žádná denominace nemá doklad své pravosti, tj. zázraky, které jsou nutnou součástí svědectví. Člověk nemůže říct s jistotou, že Ježíš má pravdu, dokud neuvidí Ježíše dělat zázraky. Když člověk věří bez dokladů (Fides Theologica), tak je to jalová víra. Je přece spousta náboženství, církví, lidí, co si myslí, že mají pravdu, jsou o ní přesvědčeni a tvrdí, že to cítí atd. V takovém případě se člověk může velmi mýlit. Subjektivní zážitky tady nejsou nic platné. Lidé často věří svým představám. Když se člověk spokojí s těmi subjektivními zážitkami, tak je v podobné situaci, jako ti, co šli za Janem Křtitelem. I když je evangelium pravdivé, je to svědectví lidí, ne svědetví Ježíšovo. Poctivý čtenář Bible by denominace odmítl. Ze zkušenosti víme, že je psáno, nebo se říká, že Ježíš dělal zázraky, není svědectvím pro dnešního člověka. Zde svědčí lidé. Podobně se nelze odvolávat na Bibli. Kniha Bible je svědectví tiskařů, lidí. Stará náboženství měli také zázraky svých „světců“, bohů. Církev je také svědectví lidí a proto nezavazuje. Navíc je nutné si uvědomit, že nejsme schopni Bibli pořádně přeložit. Toto je velká chyba, kterou je nutné dořešit.

Zázraky, Boží skutky nejsou ale dokladem pro všechny lidi. Je přitom nutné mít na paměti požadavek farizejů: „Udělej znamení“ a Ježíšovu výtku: „Jak to, že sami od sebe nerozeznáte …", protože ve hře jsou i jiné nutné faktory, jako např. poctivost, schopnost dobře vidět (nebýt psychicky slepý) ap. Tudíž, podmínkou je dosažení stavu Jn 14,18-23: „Nezanechám vás osiřelé, přijdu k vám. Ještě malou chvíli a svět mě už neuzří, vy však mne uzříte, poněvadž já jsem živ a také vy budete živi. V onen den poznáte, že já jsem ve svém Otci, vy ve mně a já ve vás. Kdo přijal má přikázání a zachovává je, ten mě miluje. A toho, kdo mne miluje, bude milovat můj Otec; i já ho budu milovat a dám se mu poznat“. Řekl mu Juda, ne ten Iškariotský: „Pane, jak to, že se chceš dát poznat nám, ale ne světu?“ Ježíš mu odpověděl: „Kdo mne miluje, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat; přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek. Kdo mne nemiluje, nezachovává má slova. A slovo, které slyšíte, není moje, ale mého Otce, který mě poslal. Toto vám pravím, dokud jsem s vámi". Napřed musí člověk dodržovat vše, co po něm evangelium požaduje. Tam, kde může sám od sebe rozeznat, na to nepotřebuje doklad a ani ho nedostane. Ježíš odmítá dávat doklady ve věcech popsaných v Mt 16,1-4, Mk 8,11-13, Lk 12,54-57, tj. ve věcech, které nepotřebují doklad, nebo ve věcech, které lze odvodit z nauky žadatelem dokladu uznané, nebo pokud jde o provokaci, nebo únik pokrytce. Zde platí pouze znamení Jonášovo. Základní podmínkou je dodržet zásadu: „Co chcete, aby druzí činili vám, čiňte vy jim". Člověk se má pozorovat, jak čte evangelium a jít do sporu s Bohem, proč nemá zázraky. Uvidí přitom zavírání očí a uvidí smysl kázání Jana Křtitele (Lk 3,1-18, Lk 3,4-6, Iz 40,3-5). Toto je povinnost, která platí tak, jako tak.

Ježíš se nám nemůže ukázat, i kdyby chtěl, protože by ho lidé nepřijali. Ježíš nám nemůže dělat zázraky, dokud my nechceme dělat Metanoia. Vzpomeňme si, jak byl pronásledován Eliáš. V některých civilních oblastech (ekonomie, politika, řízení státu) nevěřící dělají Metanoia. Oni to našli, objevili, kdežto my křesťané ne. Oni chtějí v těch oblastech zavést zpětnou vazbu a mnoho lidí se o to poctivě snaží, zatímco my křesťané nabízíme askezi. Tady jde o to, že celá církev musí začít s přestavbou u sebe. A dokud nezačne, může si být jista, že nepřijde doba Božího Království. Může se stát, že to Bůh bude od nás vymáhat. Proč by nemohla být Římská bazilika sv. Petra rozbita podobně jako Jeruzalémský chrám? Musíme si uvědomit, že evangelium, jak jej hlásáme, nemáme schválené. My jsme se odchýlili, hlásáme ho deformované, a proto nemáme zázraky. Chceme-li na ně dosáhnout, musí dojít k nápravě. Žádná denominace nemá světce typu Eliáše, nebo Henocha. Jan Křtitel je také Eliášovský typ (viz „nebyl zrozený nikdo větší ze ženy, než Jan Křtitel“). Umírá však proto, že je předchůdcem Ježíše, který po smrti musí jít také k zemřelým.

Člověk může dotáhnout spolupráci s Ježíšem tak, že bude sám dělat zázraky. Ježíš předpovídá: „Eliáš přijde a napraví všechno“. Protože je to kompetence člověka, musí to být někdo z lidí. Na to, aby byl člověk jako Eliáš, tak pro Boží Království nestačí dělat zázraky, to Ezechiel dělal také, ale musí u sebe odstranit všechny vadné psychické programy, prostě musí být kompletní. Eliáš napravitel musí najít vše, co se musí opravit, pak to musí umět opravit a připravit řízení pro přechod do vyšší soustavy. Bůh to za něj neudělá, musí to najít sám. Když má tyhle psychické programy napravit, musí na ně přijít sám z vlastní zkušenosti. A když najde správný osychický program, ten dřívější vadný musí nechat vymřít. Tady může fungovat Krev Kristova. Eliáš napravitel pak bude moci druhé navádět při rehabilitaci. Musí být nejen schopný toto sám objevit, jako Henoch a Eliáš, ale musí zvládnout také teorii navádění, tj. heuristickou didaktiku. Sám Eliášovský typ, který nedokáže navádět, by vychoval pouze Elizeovský typ, a to by nestačilo na Boží Království. Duše pod oltářem jsou poctiví křesťané, ale nejsou to Eliášovské typy. Oni také musí čekat na Eliáše napravitele (protože to musí být někdo z lidí), aby prodělali nápravu. Pak se účastní Božího Království. Vypadá to tak, že nějaké vyškolení náboženského učitele je nemožné. Církev nedovede vyučit učitele, přesněji někoho, kdo dovede dělat zázraky. Proto Eliáš, který má přijít a napravit všechno, je (nebo bude) samouk. Žák objevitel objevuje věci sám a žádá dary. Může to být někdo z lidí a tento typ je možný. Žák posluchač poslechne recept, ale nemůže objevit sám nové schopnosti. Mohl by je však dostat, jako učedníci dostali moc a sílu uzdravovat Lk 9,1.

Obnovitel křesťanství zřejmě nebude uzdravovat jako, tak říkajíc, na běžícím pásu, ale dá lidem nabídku, aby si uzdravení vyprosili. Případně, aby si vyprosili schopnost uzdravit sebe a uzdravovat jiné. Ježíš uzdravoval nemocné, protože přicházel s něčím novým. Ale my křesťané, nejsme u něčeho nového. Jenže křesťané mají křesťanství silně zdeformované. Když se budou chtít držet svého dosavadního křesťanství, nemohou na to dostat doklad (zázrak). Ale aby věděli, že si mohou vyprosit uzdravení, může jim být předveden nějaký z Ježíšových zázraků. Bude jim ukázáno, že Bůh je ochoten se bavit s každým a že záleží na člověku, zdali si to připustí. Člověk si také může vybrat typ, řekněme, pseudosmyrnu. Takovým lidem je dobré nechat „otazník“ a ukázat jim, že problém („otazník“) lze vyřešit tím, že se obrátí k Ježíšovi, dostanou recept a aby věděli, že dostali správný recept, bude jim ukázán zázrak.

           Zamysleme se nad problematikou člověka, který se účastní zázraku. To, že Bůh je schopen udělat zázrak, nemusí pro něho stačit jako doklad. Zázrak totiž může člověku ublížit. Ježíšovi oponenti, když viděli zázraky konané Ježíšem, nejen že neuvěřili, ale svolali poradu, jak Ježíše lépe napadnout a nakonec zlikvidovat. Případů bylo více, jako ukázka stačí Mt 12,9-14. Je dobré si přečíst Mt 13,53-58, Lk 4,24-27, kde Ježíš je v Nazarete četl prorokův text a pak jej vykládal. Ze začátku se to posluchačům líbilo, ale když řekl, že doma dělat zázraky nebude, chtěli ho shodit se skály. Zde je jasný zvrat postoje. V optimálním případě by Ježíš navázal na běžnou interpretaci Mojžíše a proroků, která se odchýlila vlivem nepřesné úvahy o textu a dodržování příkazů. Mohla se rozvinout debata a Ježíš by navedl posluchače k nalezení řešení, tj. k pochopení Metanoia. Kdyby jim udělal zázrak bez toho, nic by se na jejich vztahu k němu nezměnilo a brali by ho stejně, jako když dříve s ním mluvili, jako s tesařem, synem Josefa. Je ještě jedna varianta účastníka zázraku, a to je neodbytný přítel (viz „Viděli jsme kohosi, kdo dělá zázraky …“).

Stav u Židů byl optimální na poušti, kde všichni staří viděli bouři na hoře, do které vcházel Mojžíš. Potom všichni viděli obláček nad archou a zázraky, které konal Mojžíš. Později, v zaslíbené zemi, nebyl už vidět obláček nad archou, nepadala Manna, ale v době, kdy byl Bůh králem, projevil se soudcům, kterých jednání bylo mimořádné a bylo dokladem kontaktu soudce s Bohem. Někdy slyšel Boží hlas, jindy viděl anděla. Jak Boží hlas, tak anděl se ale vždy legitimovali. V době Ježíšově byli Židé pod vlivem rabínského, farizejského a saducejského myšlení, které imunizovalo člověka vůči správnému myšlení. Ježíš na jejich adresu řekl: „Kdyby se takovéto zázraky odehrály v Týru a Sidonu, dávno by se obrátili. A ty Kafarnaum, ty si myslíš, že přijdeš do nebe, kdyby se odehrály ty zázraky v Sodomě, stála by dodnes. Na soudu vám bude hůř než Sodomě.“ Když přišel Ježíš, byla v jeho zemi tradice Mojžíšova zákona a proroků. Ježíš byl předpovězen, a navíc dělal zázraky. Měl svědectví Otcovo, skutky. Těm, které poslal šířit jeho nauku, dal příkaz, aby učili to, co učil on sám, a měli doklady, jako měl on sám. Ježíš dělal zázraky a pronásledovatelé neměli možnost zasáhnout proti němu. Když skončil svoje poslání, podstoupil smrt na kříži. Víme ale, že při zatýkání v Getsemanské zahradě nechal apoštoly odejít a ti, co ho přišli zatknout, padli na zem, když se je Ježíš zeptal, koho hledají. Zázraky v prvotní církvi fungovaly, tu a tam se konání zázraků objevuje u některých lidí i v současné době, ale ne standardně. To by mělo věřícího člověka vyprovokovat k tomu, aby se tím zabýval. Měl by pátrat po příčinách, kde se stala chyba. Psychická slepota v tom bude hrát důležitou roli. Izaiáš předpovídal: „Dělejte, že jste slepí a oslepnete”. Proto velmi důležitou roli zřejmě hraje zavírání očí před nepříjemnou skutečností. Když se to církvi přestalo dařit, začala nad tím zavírat oči, až oslepla. Lidé čtou evangelium a vůbec se nad tím nepozastaví. Církev je slepá a my jako členové církve s ní. Podobně v evangeliu sv. Jana Pán říká (Jan 15,7): „O cokoliv budete prosit ve jménu mém, dostanete”. Dá se tedy říct toto: Církev, která je na úrovni, chce mít svědectví doložené. Církev, která není na úrovni, nestojí o svědectví Kristovo, nestojí o charismata, s čím je nutně spjata institucionalizace a dogmatizace nauky.

První forma bohoslužby - Agape - neměla žádnou strukturu v porovnání s pozdější dobou, kde je všechno předepsané. Když v prvotním křesťanství měl hlasatel dar uzdravování, tak měl přirozenou autoritu. Když ale později dokonce ani papež neuměl nikoho uzdravit, tak se muselo udělat, že úředně je řečeno tak a tak, a z církve se stala instituce, které se musí věřit. Když se objevily pochybnosti ve víře, tak místo toho, aby se odpovědi hledaly v Bibli, začala se teologie dogmatizovat, nebo obohacovat o dogmatické prvky. Pak sv. Augustin říká, že chtít zázraky není správné, ale stačí se jenom kolem sebe podívat a člověk vidí plno zázraků. Za takové situace nemohla církev zázraky udržet a jeden z postihů byl, že ji zázraky byly odebrány. Je jenom logické, že tomu, kdo má vadnou nauku, nemůže ji Bůh potvrdit. Sv. Augustin zavedl do teologie filosofické prvky, kterými tehdy vyřešil určité problémy, ale otevřel cestu k zdogmatizování církve. Kdyby někdo uměl mrtvého vzkřísit, mohl by vzkříšenému říct: „Řekni tomu troubovi Pelágiovi, co si to vymýšlí“. Dochází teda k dogmatizaci nauky, institucionalizaci církve, ritualizaci, a protože se to neshoduje s Biblí, tak dochází k debiblizaci, která vlastně začala už dříve.

         Je evidentní, že církev je slepá. Jenže slepota církve umožnila víru mnoha členům. Ti v něčem oslepli, ale protože nauka církve nebyla dořešena, slepí posluchači mohou věřit. Kdyby posluchači byli kritičtější, nepřijali by neúplnou nauku církve. Platí: „Když slepý vede slepého, oba do jámy spadnou“, ale kdyby slepý vedl neslepého, tak ten, pokud nebude schopen dořešit problematiku rekonstrukce Ježíšovy katecheze, odmítne současnou nauku církve. Slepí vedoucí církve nemohou vést vidící. Církev slepců nemá dary. Pokud má nastartovat Boží království, je nutné odslepení, a proto Eliáš napravitel musí vidět její chyby. Před nápravou bude utrpení těch, co nechtějí dělat Metanoia. Když budou posluchači kritičtí, nikdo z nich by nekvalitně učící církvi nemohl věřit. Slepé vedení vychovává slepé ovce. Náprava církve není možná, dokud nepřijde Eliáš napravitel, který bude znát plnou nauku církve, také bude znát chyby a slepotu, aby mohl provést rehabilitaci a psychické přeprogramování.

Rozdíl v církevní katechezi v porovnání s tím, co je v Písmu si člověk může najít sám. Tady je zbytečné dávat svědectví a je také nesprávné svědectví požadovat. Když by Ježíš vystoupil v dnešní době a řekl: „Vy čtete Bibli a nerozumíte ji, vaše náboženství je pokroucené a neudělal by ani jeden zázrak, tak by na ty výtky nemohl nikdo nic říct, ale držet zavřenou pusu“. Něco jiného by bylo, kdyby se postavil v kostele a řekl: „Já jsem Ježíš Kristus“. Tady bychom měli právo a přímo povinnost říct, aby to dokázal. Tamto si mohu ověřit, ale když se před nás mne postaví neznámy člověk a i kdyby řekl, že je podobný tomu a tomu obrázku, tak můžeme argumetovat, že takových obrázků je hodně a každý jiný. Můžeme také říct: „Ale my vás pane vyzýváme, abyste tady na louce postavil kostel ve třech dnech“. Nevíme, jak Bůh vypadá, ale máme právo žádat, aby se legitimoval. Když Ježíš říká, že je Boží Syn, tak dělá zázraky. Ale když vystupuje jako blíže neurčený kazatel („za koho považují lidé Syna člověka ...?” „Co si o mne myslíte vy?” „Ty jsi Mesiáš …” „Nikomu to neříkejte“), tak na věci, které si člověk nemůže ověřit, má právo, nebo dokoce povinost žádat doklad. Jak jsem se už zmínil, na první část kázání, tam kde Ježíš kritizuje židy, jejich náboženství, tak tam není zapotřebí důkazu. Dnes kdyby přišel, tak by nám např. řekl: „Vy říkáte, že zakoušíte odpověď a že víra je dar. Vysvětlete mi to, že v evangeliu máte: ´Začkoli budete prosit, dostanete´. Jak to, že tady vidím hodně nemocných a vy nemocní nežádáte, aby vás kněz, nebo alespoň biskup, nebo papež uzdravil a přitom oni to ani nezkusí“. Kdyby tohle naplno řekl, tak by ho lidé utloukli. Hlasatel bez dokladů nemůže operovat evangeliem, ale může říct: „Dogmatika říká toto a kněží v kostele ono. Dogmatika říká, že nikdo není bez hříchu, ale schválené zbožné knížky říkají: „Slibuji se polepšit a více nezhřešit“ a jiné. Tuto diferenci může rozeznat každý a hlasatel nepotřebuje, aby někomu říkal, jestli ho P. Bůh posílá, nebo ne.  A Ježíš by takhle začínal. On by řekl: „Podívej, ty chceš, aby ti lidé věřili, protože to říkáš jménem církve. Ale já ti říkám, že toto je nesprávný požadavek, protože věřit se má na základě dokladů a ty doklady nedáváš”. Ten kněz může říct: „A jakým právem ty to tvrdíš?“ Ježíš by na to řekl: „Právem dle Jan 5, o kterém ty mluvíš, že to je Boží vzkaz. Je jedno, kdo jsem já, ale uznáváš-li Janovo evangelium za Boží vzkaz, tak za Boží vzkaz ber i to ´nečiním-li skutky svého Otce, nevěřte mi´. ´Nevěříte-li mne, tak věřte skutkům …´. Neuznáváš-li evangelium sv. Marka, pak neříkej, že to je Slovo Boží. Uznáváš-li, tak se tedy řiď i tím, co je napsáno v 16. kapitole („Pán potvrzoval jejich slova zázraky”). Toto se dělo a přitom ty to nemáš a ty to máš mít. Je jedno, kdo jsem já, ale to, co hlásáš, je v rozporu s tím, co považuješ za Boží vzkaz. Já nebudu tvým žalobcem, ale tvým žalobcem je Bible, kterou se ty oháníš a přitom Bible říká něco jiného, než říkáš ty“.

Povinnosti člověka je rozumět Bibli. Ježíš neulehčuje svým posluchačům rozhodnutí, aby za ním šli, nebo ne. Nevystupuje v roli kněžského syna, jako Jan Křtitel, nebo jako velebný stařec, ale v roli mladíka, který něco tvrdí. Nevystupuje ani jako sketa, ale jako obyčejný tesař. Dělal zázraky, ale přitom byl jako někdo docela obyčejný. Ježíš chce, aby člověk zaujal stanovisko. Ten, kdo nedovede rozlišit, že Ježíš má pravdu, tak je to proto, že nerozumí jeho nauce. Ten, kdo Ježíšově nauce rozumí, tak mu musí dát za pravdu. Když mu nemohu dát za pravdu, tak je to znamení, že mu nerozumím. A když nerozumím, tak nemohu kontrolovat, zdali jsem dobře plnil, nebo ne. Nestačí věřit v Ježíše, ale je nutné mu dát za pravdu, je nutné mu rozumět. A to se rozhodně bezpodmínečně týká té první části nauky. Člověk, pakliže chce být pořádným křesťanem a chce Ježíšovu nauku doložit (viz Jan 14), musí ji bezpodmínečně znát.  Skutky jsou tady jako produkt správné víry a jako trenažér pro další rozvoj. Umět dělat zázraky je povinností, i když tam není žádný nemocný. Samozřejmě, že se vyskytnou potíže (viz Petr jde po vodě). Ale ty vedou k dalšímu růstu, jsou určitou výzvou. My běžně čteme "uzdravujte nemocné atd." a nikoho nenapadne, že by to mělo jít. My jsme ve stavu, že by nám Ježíš nadával.

           Evangelium upozorňuje na nutnost vytvoření osobního parametru fronimos. Ten lze ukázat na defraudantovi (nevěrný správce) Lk 16,1-13, na družičkách Mt 25, 1-13, nebo dle rady: „Buďte jako hadi“. Nesmíme se dát zmást různými překlady termínu fronimos, který je uveden ve všech textech, ale různě překládán jako opatrnost, promyšlenost, pečlivě provedený podvod. Defraudant je vinen, ale nelze jej potrestat, protože nejsou důkazy. Podobně promyšleně by měl jednat člověk, který čte evangelium, nebo ten, který vidí, jak Ježíš dělá zázraky a domýšlí svoje jednání jako setník z Kafarnaum. Ten vidí analogii mezi jednáním sobě podřízených vojáků a sebe vůči Ježíši. Krvotoká žena, která nemohla jít za Ježíšem přímo, pozmění způsob žádosti, nebo Syrofeničanka, která neprosí, ale tluče. To znamená, že jedná, aniž by věděla o příkazu tlouci. Také nevěděla o neústupné vdově z Lk 18,1-8 a přesto jednala dle Ježíšových instrukcí. Ve všech těchto případech jednají lidé stejně v profánních záležitostech, aniž by k tomu potřebovali pomáhající milost. Přitom jsou za to chváleni. Je to jejich zásluha, pomůže jim to zvětšit dary dle Mt 25,dd a dle Lk 19,dd právě podle zásady: „Kdo má, bude mu přidáno …". Podobně dle: „Kdo nemá, bude mu vzato i to co má“ bude člověku odňat dar, který člověk nevyužívá. Toto je kompetence člověka. Na to se bohužel zapomíná. V evoluci víry člověk nesmí stagnovat. K tomu potřebuje mít kvalitní a dostatečné sebevědomí.

         Dalo by se říct, že dělání zázraků může být jednak tělocvikem pro věčný život, jako anabolizmus a jednak test, např. pro hledání správného překladu, nebo ověření pochopení jednotlivých textů. K tomu je potřeba nejdříve stanovit techniku čtení Písma Svatého, pak stanovit provádění techniky rekonstrukce Ježíšovy katecheze a potom provedení rekonstrukce Ježíšovy katecheze a provádění receptů rekonstruované Ježíšovy katecheze. Dle Jn 10,37-38 platí: Buď věřit Ježíšovým výrokům v oblastech, kde nelze rozeznat sám od sebe, protože Ježíš má skutky Otcovy, nebo věřit skutkům, abychom poznali a uvěřili, že Otec je v Ježíši a Ježíš v Otci. Na první pohled věta: „Nechcete-li věřit mně, věřte skutkům …“, vypadá jako neochota věřit Ježíšovi. Ve skutečnosti je to výzva neodbytným přátelům typu Newton, Feynmann aj. Když se posluchač bude dívat na Ježíšovy zázraky a pak kvůli nim přijme informaci od Ježíše, bude člověk jako žák v klasické škole. Pokud si sám zkusí zázraky provádět, má zaručeně doklad správného pochopení instrukce. Kdyby přijal informaci pro zázrak, nemá ještě zaručené správné pochopení. Takže, člověk, pokud bude dělat skutky jako Ježíš, má ověřené správné pochopení informace od něho. Vlastní dělání zázraku je vlastně zpětný dotaz, kterým se dovolává nejen zázraku, ale Boha a tím je ochráněn před skutečným divem pseudoproroka. Člověk je také ochráněn před pseudouzdravením typu placebo, eventuálně před uzdravením od ďábla. Navíc je každý zázrak podnětem k anabolizmu Eucharistie a k evoluci věčného života.

         Ježíš vyzývá dělat zázraky: „Aby vaše radost byla úplná, v tom je oslava Otce“. To také znamená, že učit se dělat zázraky, je oslavou Otce. Člověk se přitom sám rozvíjí a doplňuje své vědomosti. Tudíž oslavou Otce je provádění zázraků nejen jako nutný doklad, ale i bez potřeby dokladů. I uzdravení sebe samého je oslavou Otce. Dělání zázraků pro vlastní potřebu je stejně záslužné, tj. oslavou Otce, ale i „anabolickým" stimulátorem, jako dělání zázraků pro druhého. Prorok Elizeus dělal zázraky, řekli bychom, z malicherných důvodů.

Důvodů pro dělání zázraků může být několik. Především je to potvrzení pravosti Božího vzkazu, svědectví, tj. upozornění jiných lidí na existenci Božího vzkazu. Jenže zázraky před druhými vyžadují znát celou Ježíšovou nauku a také mít návod na nápravu církve. Navíc člověk, který dovede dělat zázraky musí mít dořešenou otázku dávkování nauky. Jinak by snadno mohl jinému člověku ublížit. Schopnost konat zázraky je nutná pro vlastní pochopení a ověření nauky. Toto platí pouze pro toho, kdo chce mít doklady. Pro něho to budou zázraky, tak řečeno, pro svoji osobní potřebu a nebudou vyžadovat dostatečně silné kvalitní sebevědomí, jako zázraky před druhými, jako v případě zázraků pro hledajícího. Člověk také potřebuje znát celou Ježíšovou nauku pro zavedení Božího království jako řádu na zemi („vládněte zemi") a pro dosažení příjemného života. Pak bude rozumné chtít doklady na to, že evangelium je zdrojem materiálu pro rekonstruovanou Ježíšovou katechezi. Na druhé straně nebudou zázraky dány těm, kdo neznají dobrou nauku a také těm, kteří zůstávají u dobře přijaté první hřivny a nejsou schopni rozvíjet svoje poznání, tj. budou jako učedníci, kteří měli uzdravit všechny nemoci, ale neuzdravili mládence (viz Mk 9,16-29). Od Ježíše si za to vysloužili: „Pokolení zvrhlé a nevěřící“. A těch nezdarů mohlo být více. Dle Mk 9,29 měli toho dosáhnout modlitbou a postem. V Mt 17,19-20 je také jiné vysvětlení: „Když budete prosit, řeknete hoře …“. Je dobré si přitom připomenout problém související s děláním zázraků. V evangeliu máme na jedné straně: „Což jsme neprorokovali, nevymítali zlé duchy?" A Ježíš na to reagoval slovy: „Nikdy jsem vás neznal“. Proti tomu stojí: „Kdo dělá ve jménu mém zázrak, nemůže hned na to mluvit proti mně“. Musíme si uvědomit, že ano, kdo dělá zázraky, nemůže hned na to mluvit proti Ježíšovi, ale jeho úroveň může spadnout dolu, a přitom se bude na soudu dovolávat (skutečně záslužných) dřívějších skutků. Jsou to lidé, kteří jdou (šli) za Ježíšem a pak ho nechají být, jako např. učedníci, kteří po řeči o Eucharistii odpadají. Takový člověk měl určitou úroveň a pak odpadl. Může to být de facto nahnaný, který odložil roucho. Je to také ďábel, který dostal první ukázku, nevyřešil problematiku prestiže a vyústilo to ve známé ´Pokloň se mi! ´. Nebo když si bude člověk sám sobě nalhávat, může se vytvořit velice nebezpečný stav, jako v případě, když farizeové viděli Ježíše, že dělá zázraky, tak řekli, že to dělá z moci zlého ducha. A to už je hřích proti Duchu Svatému, a ten je neodpustitelný. Čili, lež může být i ten nejhorší hřích.

Ježíš toužil uzdravovat. Pro něj to byla radost, když mohl uzdravit. Ježíš si zázraky „nechával“ pokud možno na sobotu, protože v tom spatřoval vrchol bohopocty. V Nazaretě se nechalo uzdravit málo lidí a Ježíš byl kvůli tomu znechucený. A také jim to vytknul: „Není prorok bez úcty, leč ve své otčině“. Pár lidí tam uzdravil a ty ostatní, kteří z jakýchkoli důvodů o to nestáli, tak ty neuzdravil. To souvisí s problémem, kdy člověk z nějakých důvodů nechce požádat. Ono se to zdá divné, ale takové zkušenosti existují. Ty předsudky, nebo averze mohou být někdy velmi silné.

Zázraky mají být tudíž dokladem pravosti kázání. Vímě, že Ježíšovo kázání se neshodovalo s názory oponentů. Ti s ním diskutovali, hledali na kázání chyby, ale všechny souboje prohrávali. Proto stupňovali na Ježíše tlak. Averze oponentů narůstala a chtěli Ježíše umlčet za každou cenu. Ježíš je a také nás všechny chtěl upozornit na problém ztráty schopnosti správně myslet a schopnosti uznat chybu. To je však pro většinu lidí nepříjemné. Oponent buď chyby uzná a najde tak cestu za Ježíšem, nebo je nechce uznat a začne nad svými chybami zavírat oči, případně začne kličkovat. Takto vzniká neschopnost pochopení Ježíšovy katecheze. Vidíme, jak je také pro nás důležitý možný efekt zázraků, kdy narůstá odpor, když posluchač nesnáší obsah Ježíšova kázání. A týkalo se to hodně lidí. Takoví lidé se pak musí spokojit s nesprávnou vírou. Takže efektem zázraků může být vznik nekvalitního zájmu. Ty jednak strhávají posluchače k neadekvátním reakcím vůči Ježíši a jednak jsou příčinou nepochopení jeho nauky. Jako ukázka nám poslouží Jn 6,25-72, kde vidíme, že zázrak nepřipravenému člověku ublíží. Je tedy nutné, aby divák zázraku byl schopen se na něj dívat bez škody. Dá se tedy říct, že Bůh nedává dary těm, kdo je nebudou používat. Podobně nedává dary těm, kde dary by vyvolaly vadnou odezvu. Dle Jn 6 Ježíš říká: „Hledáte mne ne proto, že jste viděli zázraky, ale že jste se najedli chlebů“. Zázrak rozmnožení chlebů učiněný několik hodin předtím nevzbudil u lidí žádný dojem. Co je vzrušilo, bylo to, že se najedli chlebů, eventuálně vidina blahobytu, který se dostaví, když Ježíš bude králem a oni se budou mít dobře. Nenaskočila u nich touha vidět zázrak, nenaskočila touha přijít do styku s divotvůrcem. Zde jde o psychický proces jiného druhu, než v případě Ježíšova příkazu před rozmnožením chlebů: „Dejte vy jim jíst!" Prostě nenaskočil jim zájem o Boží poselství, zázraky. Apoštolové (učedníci) mají sice zájem o Věčný život, jsou taženi Otcem, ale když dochází k zázraku (Mk 6), pak jim naskočí vědomí: „To je přece jasné, že to Mesiáš dovede“. Tím jim uniká příkaz: „Udělejte to vy“. V podvědomí totiž mají: „To přece může jen Mesiáš a nikdo jiný".

 Jeden z možných důvodů, proč nejsou charismata, může být také problém nekvalitní motivace. Nemoc, jako motivace, je nekvalitní. Vzpomeňme si, jak lidé šli za Ježíšem kvůli zájmu o uzdravení, jako např. případ uzdravení deseti malomocných. Pak pouze jeden se vrátil poděkovat. Je otázkou, zdali se stal učedníkem, ale ostatní ani nepoděkovali. Dalším velkým nebezpečím je nárůst sebevědomí posluchače, který sám koná zázraky. Konání zázraků je přitom povinností toho, kdo svědčí o Ježíši. V hlasateli pak snadno vznikají neadekvátní postoje vůči Ježíšovu kázání a snadno vznikají deformace nauky. Proto je nutné dát velký pozor na sledování motivace při nezdaru, neúspěchu, ale také po zdaru, úspěchu. Je nutné také dát pozor na postoj vůči lidem, ať uzdraveným nebo odmítnutým. Hlasatel musí vědět, koho odmítnout (Mt 18). Proto tedy pozor na pocit nadnesenosti, ale také pozor na pozici otroka, který splnil příkaz: „Služebníci neužiteční jsme“. To znamená, že člověk musí najít všechny podmínky chování před pokusem a po úspěchu. Když ale hlasatelé Ježíšovy nauky nejsou schopni konat zázraky, poklesáva úroveň nauky církve. Proč to Ježíš dopustil, je zase jiná otázka. Na druhou stranu, kdyby člověk žil v prostředí, kde všichni dělají zázraky a on ne a bude-li tomu slepě věřit, tak zastaví svůj vývoj. Při slepé víře je velké nebezpečí, že uvěří kdejaké hlouposti. Za určitých okolností lze slepou víru připustit, ale pro rozvoj osobnosti je výhodné chtít doklady v těch oblastech, kde jsou zapotřebí. Jsou jistě oblasti, kde zapotřebí nejsou. Ale to je otázka věcí, které může člověk sám od sebe rozeznat; to, co je v kompetenci jeho vybavení.

         V křesťanství se lidé a bohužel ani teologové nezamýšlehí nad výzvou: „Uzdravujte nemocné!" Když jsem na to upozornil, bylo mi namítnuto způsobem: „Svatí přece dělali zázraky". Ve skutečnosti svatí, co dělali zázraky, našli cestu, jak na to, rozvinuli se a pak dostali dar uzdravování. Dnešní letničáři jsou nahnaní z náměstí a dalo by se říct, že Duch Svatý dělá vzpouru. Ale pozor, nekteří uzdravovatelé jsou buď tzv. nahnaní z námestí, nebo jsou to lžimesiášové, nebo lžiproroci. Toto bylo často už dříve, ale v plné míře se to projevuje až dnes. To, že církev nekoná zázraky, má ještě další důsledky: Utrpení nemocných a bída. Kdyby byli v církvi lidé, kteří by dokázali konat zázraky typu Lk 17,5-6, nemusely by být války. Netýkalo by se to alespoň lidí, kteří by přijali Ježíšovu nauku. Z toho plyne, že podmínkou klidu, pohody, radosti ve světe je schopnost uznat skutečnost a naučit se rozlišovat pravý a nepravý názor. Naučit se rozlišovat pravdu a lži u sebe a druhých. Nestačí položit otázku: „Co je to pravda?“ To není věc, kterou lze jednoduše definovat. Je třeba se poučit z chyb apoštolů, prvotní církve a udělat si poučení z celého dalšího vývoje a postupného poklesu církve. Dosud se nikdy nedodržovalo Ježíšovo evangelium. Je nutné začít úplně znova. Je nutné ukázat na to, jak zázraky postupně ubívaly a mizely. Už u sv. Pavla se to také začalo projevovat (viz „Židé chtějí zázraky, pohané chtějí moudrost, ale my hlásáme Krista ukřižovaného“). Proč? Protože nehlásal Metanoia jako přípravný proces, ale méně výkonnou katechesi (Ř 9,16-18) + predestinaci. Např. říká (Ř 9, 16): „Nezáleží na tom, kdo se přičiňuje, ale na tom, kdo se smilovává”, ale Ježíš říká (Jn 5): „Kdybyste věřili Mojžíšovi, věřili byste mně“. Sv. Pavel vychází pouze z faktu daru. Ale dle Ježíše záleží na daru, o udělení kterého rozhoduje Otec a také na tom, jak člověk s dary zachází. Sv. Pavel nehlásá Metanoia, opravu myšlení, ale přímý přechod do nebe (Gal 5,16-17). On nemohl postupovat v misiích dle Mt 10,5-15. Zázraky nebyly svědectvím, ale strhávali diváky (viz Sk 14,7-19 - uzdravení v Lystře). Sv. Pavel dospěl k závěru (1Kor 1,22-23), že kázání nemůže začít ani zázraky, ani moudrostí, ale ukřižováním Krista. Dá se říct, že sv. Pavel špatně zacházel se zázraky. Měl špatnou strategii (viz případ, kdy ho s Barnabášem považovali za bohy) a pak Pavla kamenovali. Jenže on mohl např. říct: „Když chcete uctít boha, musíte nejdříve vědět, jakého máte před sebou, musíte se zeptat. Co když my jsme poslové jiného Boha? Porovnejme si to atd. Nemocní lidé ať zítra přijdou … Uvidíte, že náš Bůh dovede to a to, a váš ne.“ Charismata tudíž nebyla účinná, dar jazyků byl populární, ale na reklamu a na začátek misie nestačil. Zázraky by vyvolávali neadekvátní reakce. Jistě, Paulínská církev měla charismata, ale měla jinou katechezi než Ježíš. I vstup i obsah (např. tím: „My hlásáme Krista ukřižovaného“). Charismata dostávali křesťané až při biřmování. Sv. Pavel tedy nevydával svědectví pomocí zázraků. Když ale mluvil o Kristově kříži, tak lidé, kteří měli dar zázraků, měli ten Kristův kříž doložený. Nebo někteří lidé, kteří byli ovlivněni Kristovým křížem, měli potvrzení tím, že každý z nich dostal nějaký dar Ducha Svatého. Ježíš někdy po zázraku říkal: „Mlč, nikomu to neříkej“, ale sv. Pavel tohle nezná. Sv. Pavel má odlišný začátek a strategii a to, že židé chtějí zázraky odsuzuje. Jenže Ježíš přece říká: „Nečiním-li skutky svého Otce nevěřte mi. Svědčím-li sám o sobě, mé svědectví není právoplatné“. Sv. Pavel mluví o tom, že lidem hlásá Ježíše. Ovšem je něco jiného, že Ježíš vskutku přišel, že měl přijít podle proroků a něco jiného je, zdali to, co říká Pavel je totožné s tím, co říká Ježíš. Pavlovo svědectví je svědectví lidí. A tak Pavel nemůže dát na začátek svědectví Boží např. takto: „Tak, abyste věděli, že Mesiáš přišel a že mne posílá, tak já vás uzdravím“. U Pavla jsou nejen odchylky od Ježíšovy katecheze, ale dokonce protiřečení s tím, co říká Ježíš. Například problém, proč židé nevěří. Sv. Pavel to řeší (Ř 9,16-18): „Nezáleží na tom, kdo se přičiňuje, ale na tom, kdo se smilovává“. Kdežto Ježíš říká: „Kdybyste věřili Mojžíšovi, věřili byste i mně“.

Tím ale také začala etapa mnoha svědectví mučedníků, která opravdu bylo svědectvím oslavující Boha. U prvotní církve bylo bohužel hodně odchylek od Ježíšových instrukcí. Církev byla téměř tři století pronásledováná, a tak mučedníci otevírali cestu k víře utrpením místo pomocí zázraků. Nakonec došlo k uznání církve státem, doklady pravosti odpadají a vzniká závislost na tradičním náboženství. Časem místo zázraků nastoupily meč a násilí. Bez předchůdce Ježíše Eliášovského typu církev nemůže přijít s inovací nauky (viz „Eliáš přijde a napraví všechno“). Přitom nebezpečí úpadku trvá. Zázraky mizí a není možné kvalitativní i kvantitativní rozšíření. Nutno však pokračovat ve svědectví. Nejsou-li doklady typu uzdravení nemocných ap., budou dokladem lidé, kteří půjdou na smrt a tak ukáži lidem cenu křesťanství. Je ale nutné, aby byli kati i diváci?

         Když jsem začal říkat, že zázraky jsou potřebné, přišli za mnou někteří lidé s tím, že zázraky mají dnes jinou formu. Oni je prostě nechtějí v takové formě, jak to slíbil Ježíš. Říkali, že Bibli prostě demytologizují a někteří dokonce říkali, že jsou to mýty. Jsou také lidé, kteří tvrdí, že zázraky, které by nebyly v souladu se zákony fyziky, nejsou možné. Ano, Bůh stvořil hmotu, vtiskl ji zákony a Bůh ty zákony sám respektuje. To je jeden aspekt. Kdyby ty zákony nebyly, pak by žil člověk v chaosu, ale člověk pro vývoj zdravého myšlení potřebuje určitý řád. Pak je tu (v první řadě) otázka aktu tvoření. Pakliže Bůh stvořil svět z ničeho, tak to je první porušení budoucích zákonů. Pak nám vyvstávají další otázky, které je nutné vzít v úvahu:

·        Bůh je duch. Jakými zákony se řídí Bůh, nebešťané, andělé, zavrženci, ďábel?

·        Ježíš uzdravoval nevyléčitelně nemocné (slepí viděli, hluší slyšeli, malomocní byli očištěni, křísil mrtvé (Lazara, Naimského mladíka), uzdravoval mrzáky a chromé, duševně nemocné, Ježíš se proměnil na hoře.

·        Ježíš chodil po vodě, Petr chodil po vodě.

·        Ježíš utišil bouři, loď hned přirazila ke břehu.

·        Ježíš rozmnožil chleby (několikrát) a proměnil vodu ve víno.

·        Na Ježíšův pokyn uschl fíkovník.

·        Ježíš umí číst myšlenky (např. těm, co ho pokoušejí, nebo v případě Samaritánky u studny).

·        Ježíš předpovídá budoucnost (pronásledování apoštolů a učedníků, zkáza Jeruzaléma, konec světa).

·        Ježíš předpovídá, že bude zabit.

·        Ježíš znehybní skupinu lidí (když ho v Nazaretě chtějí shodit ze skály, nebo zatknout v Getsemanské zahradě).

·        Po ukřižování, mnoho mrtvých vstalo z hrobů.

·        Ježíš vstal z mrtvých.

·        Ježíš po zmrtvýchvstání mění podobu (jako zahradník, nebo u ohně při moři).

·        Ježíš po zmrtvýchvstání prochází zavřenými dveřmi, ale pak jí jídlo.

·        Ježíš se po zmrtvýchvstání přemisťuje z místa na místo.

·        Ježíš se po zmrtvýchvstání 40 dní zjevuje učedníkům a po 40 dnech „byl vzat vzhůru a oblak ho zastřel“,

·        Apoštolové, sv. Pavel dělali zázraky.

·        Eliáš, Elizeus dělali zázraky.

         Smyslem dělání zázraků, nebo textu Jan 10,38 také je: „Když uznáš zázraky, které vidíš, uznáš fakta, uznáš Ježíšovu argumentaci (Mt 15, Mk 7), uvidíš, že Ježíš není obyčejný člověk. Když ho pochopíš, potom začneš sám dělat zázraky (tj. spouštět Ježíše v sobě) a pomocí autopsie sám od sebe rozeznáš, že je Ježíš v tobě”.  A to: „Abyste poznali a uvěřili ...“, je na úplném konci tohoto řetězce. Předtím totiž, když se člověk naučí spouštět Ježíšův hardware, musí poznat, že Ježíš je v něm. Člověk se má stát nebešťanem a cílem je, skrze Ježíše využívat Otcův hardware. Tím se stává Božím synem. Aby měl do toho chuť, musí překročit sám sebe. Nejdříve ale musí uznat pravdu a fakta. Pak při nezdaru nedochází k blokování, ale k stimulaci potřeby evoluce a autogeneze. Tudíž dle Jn 10,37-38 není třeba věřit všem Ježíšovým slovům, ale věřit všemu, co s tím souvisí (že i já mohu dělat skutky). Pak člověk pozná a uvěří, že Ježíš je v Otci a Otec v Ježíši. Vidíme, že podle Ježíše věřit znamená věřit skutkům …, tj. uznat zázraky, které člověk vidí. U Ježíše to znamenalo: „Když budeš hledat stanovisko vůči mně, opři se o přirozený rozum a musíš sám od sebe rozeznat “. Také lze říct: „Uznej to, co vidíš, věř vlastním očím, nevyvracej a nepopírej, co vidíš a neříkej, že to je z moci zlého ducha!” Pak je v evangeliu spomínán ještě neznámý člověk, který dělá zázraky a nechodí s apoštoly (viz „Viděli jsme kohosi …“). Tento člověk viděl Ježíše dělat zázraky, promyslel si dostatek věcí, takže pak dělal zázraky sám.

Potenciálně jsou charismata slíbená každému, přinejmenším těm, kdo učí (v Ježíšově době dvanácti apoštolům a pak dvaasedmdesáti učedníkům). Můžeme říct, že charismata jsou slíbená a jsou potvrzením Boží existence na plnou hodnotu. Je ještě dobré poznamenat, že ne všechny zázraky jsou typu charismat. Světci, kteří dělali zázraky, je mohli dělat v souvislosti s výzvou dělat Metanoia. Apoštolové, když vyzývali k pokání ještě nebyli plně vyučeni a zázraky dělali na důkaz toho, že lidé mají dělat Metanoia. Zázraky po smrti světce nejsou typu charismat, ale jsou dokladem toho, že je vhodné tohoto světce v jeho zbožnosti následovat. To jsou ty kanonizační zázraky. To nejsou charismata. Pokud byli zázraky za života světce, mohly potvrzovat výzvu dělat Metanoia, výzvu ke zbožnosti, výzvu ke konání dobrých skutků a zázraky potvrzují jeho kázání. Charismata jsou specifický typ zázraků. Například, dar jazyků jako zázrak nevypadá. Je pouze dokladem pro toho člověka a potvrzuje, že člověk je parakletizován, (pneumatizován).

Ne zřídka se můžeme setkat s otázkou, zdali platí sliby až po smrti, nebo se týkají už tohoto života. Myslím, že se týkají ulehčení, a to výrazně, už za tohoto života. Jednak Ježíš říká: „Obdržíš 100 krát víc“ a to i přes pronásledování. To jsou radosti v tomto světě. Otázka pronásledování má charakter stimulace. Člověk musí vydat svědectví. Když nebude nábožensky retardovaný, tak vydá svědectví Eliášovským způsobem. Může být pronásledován, ale nedolehne to na něj. Když nevydá svědectví Eliášovským způsobem, tak vydá svědectví mučedníků, tj. ne svědectví zázraky, ale svědectvím krve – utrpením. Ježíš řekl: „Tím, že se dělají zázraky, přinášíte mnoho užitku, a to je oslava mého Otce“. Stará Smlouva slibovala zázraky a dělání zázraků, což fakticky znamená ulehčení životní úrovně a takové ty běžné trampoty by de facto neměly místa. Prostě by se nemusely vyskytovat. Utrpení tedy může být buď jako trest, nebo jako stimulující, nebo jako očišťující. Je otázkou, jestli existuje takové to utrpení „spasitelské“, to znamená, za spásu druhého, aniž by člověk sám měl chybu. Myslím si, že takový člověk neexistuje. Samozřejmě, že znamení Jonáše nemusí být spjato s vlastním utrpením (viz „Otče, je-li to možné, odejmi to ode mne“). Nesmíme přitom také zapomínat na dary života: „Dej mi chléb a odejmi ode mne zlé“.

Cesta nápravy

Ježíš na začátku své pozemské činnosti hlásal: „Čas se naplnil, Království Boží se přiblížilo, čiňte Metanoia a věřte evangeliu“ a uzdravoval nemocné. Samozřejmě, že spousta lidi to neměli domyšlené. Ale to už byla kompetence lidí a ne Ježíše. Dnes by se mohlo říct: „Jste nemocní a já vám poradím, jak si můžete vyprosit od Ježíše uzdravení. Ta možnost tady je. Abyste věděli, že to jde a že to má smysl, předvedu vám tyhle a tyhle zázraky. Určitou dobu budete v pořádku a pokud se na to vykašlete, zdravotní problémy se vrátí. Vztah vůči Ježíšovi a vůči realitě jeho slov si musíte dořešit“. „Čas se naplnil, Království Boží se přiblížilo, čiňte Metanoia a věřte evangeliu“ je recept pro každého. Musíme přitom znát, co Ježíš lidem vytýkal, protože je to aktuální i pro nás. Je nutné, aby člověk šel za Ježíšem a aby mu bylo dáno od Otce. Bůh nedává lidem dary, kteří mají ukvapenou představu o Mesiášovi. To je jedna věc. Mesiáš chce ale něco víc. A potom teprve se ujme moci. Je třeba rekonstruovat to, co Ježíš lidem kázal. Jenže, když Ježíš dělal zázraky, tak u zástupů vlivem jejich dřívější katecheze (rabínské) naskočila nesprávná reakce: „Uděláme ho králem“. A toho se musíme vyvarovat.

Musí se jasně vycházet z evangelia. To není otázka katechismu, který předkládá hotové věci. Jenže evangelium je zapečetěné. V Mt 13 máme, že Ježíš lidem nevysvětluje nic, ale učedníkům všechno. Je třeba zjistit a pochopit, proč je to tak udělané. Ježíš vyzýval k Metanoia, ale neřekl, jak se to dělá, nedal k tomu přímý návod a přitom Metanoia vyžaduje (viz „pokolení zvrhlé a nevěřící", nebo výtky malověrnosti). Vzhledem k tomu, že je to v kompetenci člověka, musí to vyřešit někdo z lidí. Musí to být Eliášovský typ (opravitel). Lze snadno najít, že i apoštolové během výuky a také po Ježíšovým nanebevstoupení (viz Skutky apoštolské) nedodržují Ježíšovy instrukce. Výsledkem je Pavlovo: „Židé chtějí zázraky, pohané chtějí moudrost, my však hlásáme Krista ukřižovaného". Ježíšova instrukce ale byla: „Hlásejte evangelium, uzdravujte nemocné a křiste mrtvé." To ale vyžaduje určitou strategii. Sv. Pavel to nedodržel, což je otázka jeho deformace. Proto někdo z lidí musí najít návod k Metanoia. Evangelium, nebo co je Pravda, nelze pochopit pouze na základě toho, že to říká Církev, nebo biblická komise. Oni nedávají na to žádný doklad. Ježíš přece řekl: „Nečiním-li skutky svého Otce, nevěřte mi". Pro špičkové křesťanství musí člověk dosáhnout toho, že mu evangelium bude jasné, experimentálně doložené (viz „řekněte hoře a poslechne vás”). Těmi zázraky se dokáže pravost. A setkání s Ježíšem je vázáno na to, až člověk dozraje.

Je velice důležité vypořádat se s otázkou ´vidíme´, která je klíčová, obtížná, a přitom je to v kompetenci člověka (viz „říkáte ´vidíme´, a proto váš hřích trvá”). To také znamená: „Vy nejste ochotni se cejchovat". To cejchování je velice důležitá věc a aby to mohlo být někomu vysvětleno, tak tady musí být k dispozici nějaká důrazná věc. A to jsou např. zázraky, kdy se člověku ukáží důsledky správného jednání a že správné jednání je v jeho moci. A aby byl nucený se tím zavývat, musí ho něco tlačit.

Musíme se naučit přijímat informace od Boha, tj. naučit se komunikovat s Kristem, a to je věc, která je ještě před otázkou zázraků. Když budeme schopni dobré komunikace a budeme schopni správně číst evangelium, musíme si ho celé přečíst a pak vůči celému evangeliu zaujmout stanovisko, jestli je možné nebo není. A to můžeme udělat na základě modelů a pak teprve máme právo čekat od Ježíše doklad. Jinak bychom chtěli doklad na něco, o čem vůbec nejsme informováni, nebo na něco, o čem máme špatné představy. Dalo by se říct, že bychom chtěli od Boha bianco potvrzení, kde už si tam něco doplníme. Člověk musí mít pořádně formulované požadavky a Bůh mu je potvrdí nebo ne a pak musí dál analyzovat situaci. To se musí formulovat předem a důkaz přijde až na konec.

Nelze odstraňovat hříchy a ponechat si nekvalitní myšlení. To se pak člověk nemůže z toho dostat. To znamená napřed musí odstranit vadné myšlení a řešit vztah vůči Bohu. Přistoupí-li na to, lze mu ukázat možnost řešení. Lze mu ukázat správnou četbu Bible. Ta realizace činností musí probíhat heuristicky. Přitom může být ujištěn: „Takhle postupuj ve vztahu vůči Bohu a pak u tebe zmiznou nemoci.“ Samozřejmě, že dokud to rehabilitátor sám nemá odzkoušené, tak to nemůže předvádět. V případě, že ty schopnosti má, může také říct: „Ty si to musíš sám vyprosit a abys věděl, že to jde, předvedu ti zázrak typu např. Kána Galilejská, nebo chození po vodě“. Takhle lze lidi vyzývat. Takže, kdo bude chtít, může dostat recept na to, jak si opravit myšlení a jak správně číst Bibli “. Je nutné si uvědomit, že evangelium je kniha zapečetěná a vyžaduje určitý způsob čtení. Tohle by mohla být první etapa evangelizace.

         Cesta nápravy obsahuje tyto aspekty. Udělat si přátele z mamonu, hmoty, světa, v němž žijeme. Naučit se pozorovat sebe samých, tj. najít jednotlivé prvky činnosti a vybavení, najít slepotu, postoj ´vidím´, být kritický sám k sobě i jiným. Člověk se nemůže spoléhat na jiné. Musí vědět, kdo má pravdu. Nesmí mít učitele, může mít naváděče, ale musí být kritický k němu i k sobě. Ten, kdo půjde cestou nápravy, musí ji objevit sám. Hypoteticky nelze hned čekat doklady od Boha, nutné je nejprve najít doklady v jednání s mamonem. Najít parametry v sobě a popsat je. Potom popsat správné činnosti a začít je trénovat. Pokud se nebude Ježíšova katecheze probírat heuristicky, musí být nabízen katechizmus. Ten ovšem nedává plnou informaci. Ježíšova nauka bude neúplná, a tudíž nebudou doklady, zázraky. Je sice možné, aby lidé, kteří nedorostou do samostatného pochopení Ježíšovy katecheze a nedovedou sami od sebe rozeznat, budou moci jít za někým, kdo jim podá výklad vybraných partií ve formě, jaký je v katechismu. Takový žák bude muset věřit, bude slabý ve víře a bude si muset zvyknout na to, že bude muset poslouchat lidi silné ve víře.

         Musíme si uvědomit, že služebník, který dovede uzdravovat nemocné, nese odpovědnost nejen sám za sebe, ale také za posluchače, který za ním přijde. Někdy musí mlčet a někdy musí tvrdě „setřást prach“ a v něčem je nutné říci: „Ano, o tom se bavit nebudeme. Počítej s problémem, že budeš typem Smyrenským, např. neuzdravíš se.“ Služebník, který myje nohy, by měl ukázat existenci zázraků, ale neměl by toho člověka uzdravovat (maximálně mu zmírnit problémy a zbytek by si on měl vyprosit sám). Ježíš to ale dělal, proč? Protože Ježíš byl „omezený“ Boží kompetenci, tj. nenutit nikoho k Metanoia, protože člověk má svobodnou vůli. Jak už bylo řečeno, upozorňování na chyby, jak se dělá Metanoia atd., je kompetence někoho z lidí, tedy Jana Křtitele a jeho následovníků (viz „Eliáš přijde a napraví všechno“). Ten, kdo myje nohy, je následovníkem Jana Křtitele. My máme evangelium a pomocí zvládnutí evangelia si každý může vyprosit uzdravení (viz Mk 16). Služebník může říci: „Abys věděl, že to jde, ukáži ti zázrak, ale tebe nemohu uzdravit, to si musíš vyprosit sám. Když vycházíš z toho, že evangelium znáš a jsi spokojen sám se sebou, já s tím nemohu nic dělat. Když ale připustíš, že to neznáš a trvale připustíš, že jsi slepý, můžeme začít s Metanoia a můžeš se dostat na úroveň (typ) Filadelfie nebo Efezu atd. Cesta je popsaná v listu Laodicejským“. V dnešní době jsou lidé vůči Metanoia imunizováni. Proto při rozhovoru s lidmi je vhodné jim nabídnout, že buď podstoupí Metanoia a půjdou výš a mohou dělat zázraky, nebo se zastaví a zůstanou na stávající úrovni. Vzpomeňme si na učedníky Janovy a také mládence, který nechodil s nikým, dotáhl pochopení aplikaci Ježíšovy nauky a dělal zázraky. Služebník, který nedovede dělat zázraky a chce mít doklady, má jít s Tvůrcem do sporu. Bůh chce, aby měl člověk co nejvíce iniciativy na svém růstu. Kontakt s Tvůrcem je nutné navázat tzv. Abrahámovskou cestou. Přitom si člověk musí uvědomovat Tvůrcovy zodpovědnosti. Když udělal člověka a dal mu svobodu, pak jsou ve hře kompetence Tvůrce a kompetence člověka a Bůh do kompetence člověka nezasáhne. Problematika kompetence je velice závažná věc. Např. Ezechielovi Bůh říká: „Ustanovil jsem tě strážcem ..., když je nebudeš varovat, ničema zemře svoji vinou, ale tebe poženu k zodpovědnosti …“. Mojžíšovi zase Bůh říká, že nevejde do zaslíbené země. Mojžíš, lidově řečeno, zbabral zázrak, kterým měl opatřit lidem na poušti vodu. Skutečnou příčinou ale bylo, že neměl dořešenou problematiku, proč lidé reptají. Mojžíš byl otrávený tím, co lidé dělali na poušti a nevěděl, co s tím dělat, až si nakonec řekl: „Kašlu na vás, copak takovému ksindlu udělá Bůh zázrak?“ Když teda ničema zemře svoji vinou, tak nás může napadnout, proč se Bůh nezjeví tomu ničemovi? Víme, že Bůh se mohl zjevit Mojžíšovi, kdežto ostatní lidé měli z něho strach, nesnesli kontakt s Bohem.

         Ohrožení světa se bude dále zhoršovat. Nezapomeňme také na text Mt 7,21-23: „Ne každý, kdo mi říká Pane, Pane, vejde do Božího Království, ale ten, kdo plní vůli mého Otce“. Zavírání očí při nezdarech modlitby může vést lidi do situace podobné situaci Jidášově. Jidáš dělal zázraky až po setkání s Ježíšem, ale ponechal si z dřívějška některé skryté prvky falešné zbožnosti. Ježíš na tento fakt všechny upozorňoval. Aby dal Jidášovi možnost prohlédnout a donutil ho hledat řešení, svěřil mu proto pokladnu. Ježíš věděl, jak se Jidáš bude vyvíjet, ale byla to jediná možnost, jak ho přivést k nápravě. Pro nápravu církve je nutno znát rozlišení starého způsobu katecheze (jak ho většinou znají kněží), pak přesně dogmatického způsobu a potom Ježíšův pohled z hlediska koexistence a pochopením věci z hlediska daru a vybavení, aby je člověk sám dostal. Aby tyto věci mohl člověk pochopit, potřebuje znát některé otázky přírodních věd, zejména fyziky. Je to proto, aby pochopil, že jsou v evangeliu, tak řečeno, „relativistické“ texty, různé pohledy na stejnou věc ap.

           Poctivým lidem lze říct, že svět je ohrožený. Člověku, který má bolesti, lze říct: „Podívej se, ty trpíš a Ježíš říká, abychom uzdravovali nemocné. Kdyby se ti říkalo něco nového o Ježíšovi, tak se chytneš starého náboženství, a právě to musíš vyhodit a začít úplně znova. Proto ti bude ukázáno, že Ježíš je ochoten tě vyslyšet, bude ti předveden nějaký Ježíšův zázrak (nebo více) a ty musíš jít za Ježíšem s prosbou, že jestliže se pleteš, aby ti pomohl opravit víru a pomohl najít příčiny. A ty sám si musíš vyprosit uzdravení.“ Lze mu také říct, že jsou možné různé úrovně křesťanství (Smyrna, Filadelfia, Thyatíra atd.) a že si nakonec zvolí sám svoji úroveň. Musí být také upozorněn: „Ale pozor, v extrémním případě můžeš být jako Petr, který jde na popravu, nebo Jidáš, který selhává. Pokud si svoji víru nepotvrdíš zázrakem sám, tak si můžeš nalhávat. Pak ale musíš poslechnout (i vnitřně) někoho, kdo dělá zázraky a řekne ti například, že špatně vychováváš děti. Proti někomu, kdo dělá zázraky, se můžeš postavit a jít s ním do sporu, např. kvůli interpretaci evangelia, ale pouze tehdy, budeš-li také dělat zázraky“. Jenže běžná věc je, že když má člověk dát za pravdu takto kriticky pojatému náboženství, musí se opřít o svůj intelekt, a on přitom není na to zvyklý. Kdyby se totiž o svůj intelekt opřel, jeho stávající soustava by se mu rozsypala. Proto se radši opře o kolektiv, nebo o autoritu, za kterou ten kolektiv šel. On potom člověka s kritickým náboženstvím, který dělá zázraky, začne pokládat za hlupáka a to, co mu řekl, jako nesmysl. A tak dojde u takového posluchače k imunizaci. Platí ale, že posluchač si sám musí vybrat.

Nová katecheze musí být heuristická na bázi evangelia a pouze typ člověka, který to zvládne může dostat charismata – dar proroctví, dar uzdravování atd. Takže by mohl nový typ katechismu, který by byl kompatibilní s Ježíšovou katechezí, který by byl pro lidi v době přechodu, nebo lidi, kteří nechtějí jít výš, ale nestačil by na charismata. Takovému člověku lze říct: „Musíš počítat s tím, že s touto úrovní např. můžeš trpět a počítat také s tím, že budeš mít nejasnosti, které nebudeš moci vysvětlit. Pakliže budeš chtít mít sám charismata (dělat zázraky) a ne jenom je vidět, tak to znamená, že musíš bezpodmínečně přejít na jinou vyšší úroveň katecheze”. Takových úrovní může být několik a když se někdo zastaví na nižší úrovni, dostane jedno (nějaké) charisma nižšího typu. U nižší úrovně pak nebude uzdravování zázrakem, ale v nemocnici v kombinaci s modlitbou. Uzdravování Ježíšem je vlastně reklama. Pakliže ale někdo bude v Božím Královsví, tak tam už toto pro něj neplatí. To už nebude období reklamy, kdy se věci rozdávají zadarmo. Je ale třeba pořád počítat s falešnými proroky a také je umět rozlišovat. To pouze pseudokristus, který se objeví před koncem světa, bude k nerozeznání, protože bude moct mluvit čistou pravdu. Jediné rozeznání bude takové, že bude působit lokálně na jednom místě a bude se vydávat za Krista. Tohle bude třeba rozlišit od Ježíše při jeho návratu zem. Falešní proroci (ne pseudokristus) jsou rozeznatelní, a i když budou dělat zázraky, vyvolení je rozeznají. Ten, kdo nedělá zázraky, není pravým prorokem, pakliže nemluví o věcech, které musíme sami od sebe rozeznat. To je nezávislé na tom, kdo to říká. Jinak prorok musí dělat zázraky a povinnosti věřícího je, aby si ověřil pravdivost a aby nešel za falešným prorokem, který dělá zázraky. Ta výzva o falešných prorocích je také akutní pro různé církve.

           Ježíš akceptuje různé úrovně křesťanství. Dle Zj 2-3 vidíme, jak úroveň života závisí na úrovni chápání Ježíšovy katecheze, jak na úrovni chápání závisí úroveň vybavení a na vybavení závisí odolnost. Chápání postačuje na radu: „Když vás budou pronásledovat, utečte“ (viz typ Filadelfia: „Protože jsi byl věrný, já tě ochráním před utrpením, které má přijít na tento svět“). Získané vybavení (dělání zázraků) umožní obranu (viz typ Thyatíra: „Když vytrváte, dám vám pořádného biskupa (jitřenku), žádné jiné břemeno na vás nevložím a ten, kdo zvítězí, bude mít moc nad pohany …“). Je ostatně nemyslitelné, aby někdo, kdo dělá zázraky, se nemohl z otroctví vykoupit (rozmnožení chlebů, rozmnožení peněz, požádat někoho, aby ho vykoupil od pána atd.). Ostatně, křesťanský majitel otroků by mohl všechny otroky křesťany koupit od jiných pánů a tím by měli svobodu. Nebo by nebyl problém nechat otroka onemocnět, koupit ho levně jako nemocného, a pak ho uzdravit. Ale člověk (posluchač), který nedovede rozlišovat a zdůvodnit, si musí dát říct. To je problém ´oveček a beránků´. Víme, že typ Smyrenský musí trpět („Neboj se toho, co budeš trpět …“).

Běžně se setkáváme s pohledem na víru, že víra je dar. Jenže ne víra je dar, ale z určitého hlediska by se dalo říct, že schopnost věřit je dar. Ale zdali člověk věří, je věc, zdali je ochoten se pořádně dívat na věc nebo ne („Nečiním-li skutky svého Otce, nevěřte mi“). Ježíšovy oponenti nebyli ochotni se pořádně podívat a zamyslet nad tím, že Ježíš udělal zázrak. Nebyli ochotni se podívat na uzdraveného člověka, nebyli ochotni se podívat na Malachiáše, aby zjistili, zdali má pravdu Ježíš nebo pan rabín. Oči jsou darem, ale zdali jsou ochotni se podívat, tak to je jejich věc. To je ono: „Říkáte ´vidíme´ a proto váš hřích trvá“. Je to otázka suverenity člověka a daného vybavení.  Oči jsou dány a mozek je dán. A když nejsou dány, tak si člověk, tak řečeno, neškrtne. Víru u Ježíše je nutné chápat z hlediska činnosti a mělo by to být spíše věření. Když někdo vidí zázrak a začne si vymýšlet, že zázrak je dělán z moci zlého ducha ap., tak pořád je to dar, byť přirozený, že vidí i když vyvodí z toho hrozný závěr. Zrovna tak darem je intelekt a produktem intelektu je, že oponent chápe, že Ježíš má v kázání pravdu. Toto jsou věci daru. Tady se nerozlišuje, zdali je to dar přirozený, nebo nadpřirozený. I ten přirozený intelekt je darem.

Proč vznikl ten zmatek kolem toho, co znamená věřit? Myslím, že to vzniklo právě na základě toho, že máme dvě koncepce. Buď věřím na základě důkazu, nebo věřím bez důkazu. My jsme se dostali do situace, kdy říkáme, že zázraky nepotřebujeme a těžiště se přesouvá na otázku milosti. Když jsme byli mladí, tak jsme slyšeli, že věřit znamená mít za pravdu to, co říká Církev. A chápalo se to tak, že to řekla Církev a věřící má poslouchat.  Tyto věci ale připouštějí dvojí výklad. Člověk si může ověřit, co mu někdo řekne a věří, protože si to ověřil. To znamená, že má za pravdu, co mu ten druhý řekl, protože si to ověřil. Nebo někdo něco řekl, člověku se to nezdá, avšak potlačí svůj intelekt, protože se bojí mít svůj názor. A takhle si bohužel často lidé představují svoji víru. Ježíš přece říká: „Svědčím-li sám o sobě, mé svědectví není právoplatné. Je jiný, kdo o mně svědčí“. A církev svědčí sama o sobě. Ježíš nesvědčí o církvi. Ježíš také říká: „Nečiním-li skutky svého Otce, nevěřte mi“. Klidně členu, nebo představiteli církve kdekdo může říct: „Nečiníš-li skutky svého zakladatele, nejsem ti povinen věřit.“ Ježíš také říká: „Nevěříte-li mně, tak věřte skutkům, abyste uvěřili, že já jsem v Otci a Otec je ve mně“. Ježíš se zde dovolává na své zázraky. Proč se církev neodvolává na zázraky? Týká se to ale všech jednotlivců v církvi. Církev se zázraků nevzdala, ale žádný jednotlivec je nedovede dělat. Když výše uvedené citáty platí o Ježíšovi, tak proč by neměly platit o církvi. Je tady ještě jiná věc. Často se říká: „Blahoslavení, kteří neviděli a uvěřili.“ Tohle se interpretuje tak, že člověk musí věřit, nesmí chtít důkaz“. Toto je ale zásadní omyl, protože slovo ´věřit´v evangeliu neznamená převzít informaci, která je neověřená. Jak už bylo uvedeno, evangelium to zná v jiném smyslu, například: „Věřte skutkům, abyste uvěřili, že já jsem v Otci a Otec je ve mně“. To znamená: „Když uvidíte zázrak, tak si nevymýšlejte teorii, která by dokazovala, že Ježíš není Bůh. Uznejte fakta těch zázraků, které vidíte“. Vidíme-li Ježíše dělat zázraky, tak můžeme mít prokázáno, že Ježíš je v kontaktu s Bohem a pak můžeme mluvit, že to, co on nám říká, je jako vzkaz od Boha. Když Ježíš říká člověku na lehátku: „Odpouštějí se ti hříchy ...“ a oponenti reptají, že si to nemůže dovolit, tak Ježíš na to reaguje: „Tak abyste věděli, že Syn člověka má moc odpouštět hříchy, říkám ti: ´Vstaň a choď´“. To znamená: „Tak, abyste věděli, že já opravdu mohu a odpouštím hříchy, tak vám dávám důkaz tím, že uzdravuji tohoto člověka“. Apoštolové Ježíše znali. On jim říká: „Já jsem v Otci a Otec je ve mně“. To zamená: „Nevěříte-li proto, že já vám to říkám, já Ježíš, kterého máte rádi a kterého jste viděli mockrát dělat zázraky, nepovažujete mne za pomateného, za šarlatána, tak věřte alespoň proto, že jste mne viděli dělat zázraky. Když už nemáte ten osobní vztah, jako u kamarádů, dívejte se na to alespoň tím způsobem, že když dělám zázraky, tak musím být ve spojení s Bohem“. Ježíš tady dovoluje i apoštolům žádat důkazy. My jsme se ale vzdali důkazů. My chceme náboženství postavené na dějinné tradici dle: „Ježíš založil církev a církev nám mluví o P. Ježíši. Je to Boží dílo, a proto církvi (přitom se myslí církevní hierarchii) musíš věřit “. Ale kde máme pro to doklad? Jak to, že dnes už neplatí výrok: „Nečiním-li skutky svého Otce, nevěřte mi “. Svaté knihy jiných náboženství také mluví o zázracích. Termín věřit je jiný podle katechismu a jiný podle Jan 10,38, tj. dle Ježíšovy katecheze, kde platí, že máme sami od sebe rozeznat. Napřed poznat a potom uznat a věřit, znamená uznat fakta. Je to problematika významu Emet. Emet znamená, že člověk uznává to, co vidí, že řekne Amen na to, že Ježíš udělal zázrak. Tím je „amenující“, to znamená, že je spravedlivý. Amen je odvozeno od Emet, co znamená skutečnost.

         Dnes se hodně propaguje ekumenismus. Různé denominace mají na věci evangelia různé názory a měli by problémy vyřešit. Je ekumenismus v dnešní formě řešení? Různé církve se liší. Nedělají zázraky, které jsou slíbené. Jsou tedy na nižší úrovni, než by křesťanství mohlo být. I toto je dokladem neúplnosti jejich nauky. Ježíšova katecheze hovoří o mnoha lžiprorocích a pseudomesiáších. Proč to tedy Bůh připouští? Proč není jediná církev, která přijde až později? Přitom Ježíš řekl, že Eliáš přijde a napraví vše. Až pak přijde Ježíš a Boží království. O tom se v praxi neuvažuje, vyjma některých sekt. Ježíš na to dává instrukci: „Nečiním-li skutky svého Otce, nevěřte mi (dělejte zázraky)“. Bude nutné vypracovat klasifikaci lidí, jejich roztřídění a diskriminaci a po obvinění je postihovat za deformace, kterými by mohli dále škodit. Tady bude platit: „Kdo není se mnou, je proti mně a kdo není proti, je pro mne. Kdo dělá zázraky, nemůže být hned proti mně“. Jenže takový člověk nemusí vědět o určitých nedostatcích a časem se může dostat do sporu s Ježíšem podobně, jak to bylo u Jidáše. Ten také dělal zázraky a přitom horoval pro Ježíše. Měl ale určité nedořešené věci, se kterými nechtěl hýbat. Nezatížení jedinci s kvalitním přírodovědným myšlením půjdou rychle dopředu. Boží království může vznikat jen tehdy, když budou dosaženy celý komplet Ježíšovy nauky a také maximum hřiven (deset). To je nutnost. Sice nebude to u všech lidí, ale bude to běžnou věcí.

Co se týče správnosti katecheze může Bůh rozhodnout právě pomocí zázraků. Navíc můžeme Boha požádat o mírné, nebo tvrdé rozhodnutí. Pravděpodobně nemůže to být soud jeden, ale budou to soudy na všech možných místech po celé zeměkouli (současně, nebo postupně). V případě soudu mezi denominacemi, musí být napřed soud mezi potenciálním napravitelem a o pomemty. Potenciální napravitel musí být ochoten přijmou potrestání, když správně nevidí. Když někdo na něj přijde, že se plete, půjdou oba za Bohem s prosbou: „Bože, jsme ve sporu, prosíme, buď mezi námi soudcem". Může to být příjemný soudce, ale také drastický, podle toho, jak se budou k věci stavět. Pro spravedlivé to může být příjemný soud. Pro spravedlivé může být příjemný soud i v případě soudů mezi různými typy náboženství (Alláh vs Jahve, Korán vs Bible atd.).

Katolicismus, který nejde za cílem, kterým je věčný život, nebo alespoň posvěcující milost, nutně zdegeneruje následkem vadného jednání. Místo věčného života nastupuje strach z pekla, snaha dostat se do nebe a pěstování pocitu: „Já jsem dobrý věřící“ ap. Dešní nauka je deformovaná, plná formalismu a tradice (Mt 15, Mk 7). Pak platí ekvivalent výroku sv. Pavla z listu Římanům: „Nestáli o věčný život, a proto se objevují hříchy“. Katolíci se dále v převážné většině odříkají svědectví (zázraků). Pro mnohé z nich charismata, jak bylo řečeno, prý nejsou třeba, přestože církev prohlašuje o sobě, že je charismatická. Pořád je v církvi mentalita z doby před francouzskou revolucí. A protože se dělají pořád stejné chyby, komunismus musel křesťanství nastavit zrcadlo. Když se z křesťanství vytratí cílová hodnota, je nutné počítat se stimulací, podobně jako u pohanů. U katolíků je nutné ve zvýšené míře počítat s platností Ježíšova výroku: „Celníci a nevěstky vás předejdou“, nebo výtkou (Lk 10,13-15): „Běda ti, Korozaim, běda ti Betsaido ...“ Ještě ve větší míře to platí pro křesťanství jako takové.

           Když si chce někdo vyprosit zázrak, tak musí mít dostatek důvodů k tomu, aby to dělal. To znamená, že musí pořádně znát Bibli a psychologii rozvoje osobnosti, podmínky atd. Pro jiné lidi, kteří se o to nezajímají to pak znamená, že uvidí někoho, že to dělá a že to dokáže. Ten, kdo to umí, musí umět rozlišit, koho uzdravit, koho částečně a komu doporučit, aby přemýšlel a pořádně dělal doporučené věci, aby si to sám vyprosil. Musí být tvrdé třídění posluchačů a tvrdý postup při provádění Metanoia.

V prvotní církvi byl např. dar uzdravování dán „na klíč". Nyní ale člověk, když se tím začne zabývat, měl by začít s jednoduchými zázraky, pak by měl začít pronikat k těm zázrakům náročnějším. Ježíš dal učedníkům příkaz: „Uzdravujte každou nemoc" a přitom toho posedlýho kluka nemohli uzdravit. Oni si tu moc měli dodatečně vyžádat modlitbou a postem. Jedná se o dořešení věci. A když už to jednou půjde, tak je to otázka psychického programu. To také souvisí s tím, jak Petr šel po vodě. Ty zázraky by měly být tohoto typu a každý z žáků by měl tohle zkusit a ti ostatní by mu pomáhali. Tady ve hře by byla otázka sebevědomí a to sebevědomí by mělo být konkretizované tím způsobem, aby to nedělalo potíže. Navíc to souvisí s Mt 18, kde je také: „Kdo by pohoršil dítě, budiž vyhozen". Souvisí to také s tím, že slabí ve víře rádi pohoršují dítě tím, protože mu předkládají nižší úroveň, a proto je lépe takového člověka vyhodit. Slabí ve víře mají tendenci vnucovat svůj názor.  Tím druhému ubližují a proto musí být potrestáni.

Člověk se může radovat z toho, že je v kontaktu s Bohem, který se projeví tím, že sám člověk bude dělat zázraky. Tady také platí, že je to mamon (viz „udělejte si přítele z klamného mamonu“), který může být k opravě myšlení dobře nebo špatně využitý. Dělání věcí příjemných člověk musí dělat tak, aby ho to přitahovalo k Bohu. Je to model nebeské blaženosti. Současně to bude pro něho stimulátor pro spolupráci s Bohem a současně modelem toho, jak zacházet sám se sebou.

Závěrem můžeme konstatovat, že církev šla dolu natolik, že pokles už je kritický. Dnešní doba je akutní a je nutné s tím něco dělat, aby nám zase neujel vlak. Ta změna rozhodně musí přijít. Boží Království bude etapa, kdy se splní Ježíšovy sliby (např. Mk 16). Neděláme zázraky, nemáme důkazy, jsou zde velké deformace, vadná výuka, a to musí být odstraněno dříve, než se začne s novou evangelizací. Jinak by se celé evangelium tzv. zabilo. Je to nutný důvod pro pořádnou nápravu a pro Metanoia. Proroctví (viz Izajáš) se začaly plnit. Co se týče Eliáše napravitele, tak musíme být připraveni, abychom mu rozuměli a pochopili ho. Ideální by bylo, kdyby těch Eliášů bylo víc. Pak může přijít Ježíš, který řekl: „Nepřijdu, dokud neřeknete požehnaný, jenž přichází ve jménu Páně“. Co se týče dalších denominací a náboženství, bude nutné je upozornit na to, že je tady Tvůrce, je tady hodně náboženství, a proto je nutné mít doklady. Kdo setrvá ve svém náboženství a nebude chtít doklad, tak bude souzen dle: „Byl jsem hladový a dali jste mi najíst … .“

Ježíšova katecheze byla a je pro lidi všech oborů. Tak jako je pro Ježíše dělat zázraky oslavou Otce, zrovna tak oslavou Otce je syntéza přírodních věd s náboženstvím. Teologové by měli mít nejhlubší psychologický pohled, ale nebylo by to povinné pro všechny. Teologie spojená s moderní fyzikou je kompatibilní s teologií podle Ježíše. Ale takové filosofování (substance, transsubstance a jiné) už je nesprávné a nelze vyloučit, že by mohl Eliáš napravitel použít ´setřeste prach´ a s takovým člověkem se nebavit. U člověka, který hraje nefér a kličkuje, tak tam je jasné ´setřást prach´. Pravděpodobně bude nutné´setřást prach´, když to někdo bude chtít naroubovávat na nějaký filosofický systém, např. křesťanský buddhismus, nebo když bude koketovat s mrakopravci atd. Podobně ´setřást prach´ tomu, kdo se nebude chtít smířit. U člověka, který je tzv. neprůstřelný, je nutné ´setřást prach´ ve smyslu: „Dobrá, tak já ti ty věci vykládat nebudu, udělej si to po svém”, a žádné dlouhé hádání. V případě člověka, který je v opozici ve většině případů neplatí logický argument.

Ježíš říká: „Bude jeden ovčinec a jeden pastýř “. To znamená, že bude jedna církev. Jenže ta církev musí být v pořádku. Když ale není v pořádku, tak by nesnesla mít doklady. Kdyby dělala zázraky, došlo by u ní k nekvalitnímu přílišnému sebevědomí. Mohlo by se to nazvat satanizace. Nemá-li vznikat ta satanizace, tak církev nemůže dostat dary. Samozřejmě, že přitom může vznikat jiná věc a to je farizeizace, kde dochází k deformaci jak psychického programu, který je vadný („běda vám pokrytci a slepci “) a kde skutky jsou defektní, tak k deformaci myšlení. Když je člověk slepý, tak nemá hřích, ale za skutky slepců je také běda. Tudíž, běda je i za slepotu a skutky slepců. Slepec ovšem nemá tak velkou zodpovědnost. Výrok: „Kdybyste byli slepí, hříchu byste neměli “, znamená, že slepý překračuje přikázání, nemá hřích, ale jeho jednání je nekvalitní. Takový člověk, nebo církev je typu Smyrna. Jenže snadno může sklouznout do typu Sardy.

Je zřejmé, že k dosažení získání daru konání zázraků je nutné znát celé evangelium. Přitom je nutné odlišit dary Ducha Svatého, které mají i epištoly, i když to není celé evangelium, ale jsou to dary nižší. Vyšší dar má ten, kdo prorokuje, než ten, kdo mluví jazyky. V epištolách a v katechezi epištol jsou už líčené, jako polodar jazyků a podobně se s nimi setkáváme i dnes (lidé mluví ve vytržení a nedovedou vysvětlit, co mluví, nikdo jim nerozumí). Pak je nutné umět rozlišit falešné proroky. U těch darů je veliké nebezpečí z pýchy, nebo tvrdosti (viz „Chceš, abychom na ně přivolali oheň?"). Člověk musí mít na prvním místě zájem o Boha a zájem o zázraky nesmí ten zájem o Boha přerůst. Zázraky jsou dokladem, ale dominovat musí touha po sebevýstavbě (a ne pouze touha po dělání zázraků). Tu heautogenezi je nutné znát a je nutné ji chápat. Když tohle bude dostatečně silné a bude to dominující motivace, pak je možné člověku tyto dary dát. Ježíš říká: „Neradujte se z toho, že se vám poddávají zlí duchové, ale z toho, že vaše jména jsou zapsána na nebesích". Když se budu radovat jenom z toho, že dělám zázraky, tak budu na tom stejně jako Korinťané, kteří se radovali, že mají dar jazyků. Bezpodmínečně je nutné se snažit pochopit smysl života a až pak mohu dostat zázraky. Podmínkou je: „Budete-li ve mně a budou-li má slova ve vás", tj. mít zájem o Eucharistii a koexistenci s Ježíšem a také mít tu koexistenci v určité míře. Problém je, že my chceme zůstat na nějaké polovičaté cestě a nechceme to dotáhnout na pořádného křesťana, o kterého by se Bůh staral. Např. Ježíš chtěl naučit apoštoly dělat zázraky (např. rozmnožení chlebů, viz „Dejte vy jim jíst!“) a tak dát lidem jíst a nenechat je hladové. Ježíš odmítá chléb pro žaludek až tenkrát, když lidé nestojí o kázání o Eucharistii. „Dejte vy jim jíst“ má hmotný charakter už tady. Neměli bychom si myslet, že když Ježíš rozmnožoval chleby, že to dělal pouze jako propagaci své víry. Ale mohlo to být také pro zvýšení úrovně. Takže dle Mt 10 je třeba hlásat Metanoia a dosáhnout na dar konání zázraků.