Mt 24,37- 44, A, 1. neděle adventní
Ježíš řekl svým učedníkům: "Když přijde Syn člověka, bude to právě tak jako v době Noemově: Jako totiž v době před potopou lidé jedli a pili, ženili se a vdávali až do dne, kdy Noe vstoupil do archy, a nic netušili, až přišla potopa a všechny zachvátila, právě tak to bude, když přijde Syn člověka. Tehdy budou dva na poli: jeden z nich bude vzat, druhý ponechán; dvě (ženy) budou mlít na obilném mlýnku: jedna bude vzata, druhá ponechána. Bděte tedy, protože nevíte, který den váš Pán přijde. Uvažte tohle: Kdyby hospodář věděl, v kterou noční dobu přijde zloděj, jistě by byl vzhůru a nedovolil by mu prokopat se do domu. Proto i vy buďte připraveni, neboť Syn člověka přijde v hodinu, kdy se nenadějete."
Ad. 1. O čem mluvit? Kdybych měl mluvit o adventní době a také k tomu prvnímu čtení, protože to je nesmírně závažné, tak by to trvalo třeba 5 hodin. A bylo by to tak říkajíc letem. A tak si řekneme jenom několik kusých připomínek, protože jsem o tom často mluvil. V prvním čtení jsme četli Iz 2. A když si vezmeme i jiné proroky, máme tam hodně míst, ve kterých proroci hovoří o tom, že bude na zemi blahobyt, ve světě mír, že zase bude obnoven Jeruzalém a že židé budou mít svůj stát. Ono to vypadá jako nějaká oslava nebe: „Pevně bude stát hora s Hospodinovým domem na vrcholku hor, vyvýšená nad pahorky, budou k ní proudit všechny národy, budou k ní putovat četné kmeny. Řeknou: ´Vzhůru, vstupme na Hospodinovu horu! On nás naučí svým cestám. ´“ Jsou tam výroky jako např.: „Tam, kde je poušť, bude zahrada, kde je zahrada, bude sad“ atd. Prostě, takové obrovské sliby, jsme normálně zvyklí brát jako příslib nebe. Jenže, drazí přátelé, tato slova: „Skují své meče v radlice a svá kopí ve vinařské nože“, se naplňují. Nevíte, o čem jednali Gorbačov a Bush? O odzbrojení. A to je tohle. A to se stává skutečností. Samozřejmě, měli bychom jásat. Ale pozor! Vidíte, že dneska žádné jásání nebude. Proč? To se dovíme z evangelia. „Soudit bude národy, rozsuzovat četné kmeny. Skují své meče v radlice a svá kopí ve vinařské nože, nezdvihne meč národ proti národu, válce se nebudou učit.“ No, a co je to, když se předělají tanky na traktory? A teď jsme u poslední věci. Skutky apoštolské hovoří o tom, že Ježíš bude v nebi do času obnovy. Pro nás to znamená, že napřed se musíme obrátit a učinit pokání. Zatím stačí jenom říct, že pokání je změna myšlení. To nejsou pouze modlitby, tím Ježíše nepřivoláme. My se musíme napřed začít pořádně zamýšlet nad Biblí a opravit svoje myšlení. Jakmile opravíme myšlení, Ježíš bude ochoten s námi vést dialog, přijde mezi nás a pak už berle můžete nechat doma, já také nebudu kulhat a rozmýšlet se, jestli mám jít do kostela nebo ne, protože nejsem v pořádku atd. Tady jsme u toho. Pakliže chceme, aby Ježíš mezi nás přišel, ujal se řádu ve světě, pak se napřed musíme vůči Ježíši otevřít a jeho slovo máme v Bibli. Jinak nepřijde, musí zůstat. Je to problematika pořádného čtení Bible a zamýšlení se nad tím, jak dovedu já sám přemýšlet. Je to ochota korigovat svůj způsob myšlení. Když budeme sebevíc jásat Ježíšovi v ústrety, tím ho nepřivoláme. Tak jako sv. Vojtěch se s touhou vracel do Čech: „Přijď, Vojtěchu, biskupe, Vojtěchu, přijď!“ Teď přijde, doví se o tom masakru Slavníkovců, tak se otočí a prostě další světec od nás odešel. Zrovna tak Ježíš, i když bude na cestě k nám, a my nezměníme jednání, otočí se. A kdyby byl kdoví kde, jakmile změníme jednání, půjde za námi a řekne: „Tady jsem, všichni nemocní“. A bude zase platit to, co platilo: „Řekněte Janovi, že slepí vidí, hluší slyší, kulhaví chodí, mrtví vstávají, ale blahoslavený, kdo se nebude pohoršovat nade mnou.“ A tohle už začíná běžet. Ale pozor! Tady je dvojí „ale“. Záleží na tom, nejenom na těch druhých, ale na tom, jací my budeme křesťané. A my zatím pořádnými křesťany nejsme. To si nebudeme nalhávat. Kdybychom si tady řekli, proč se jde ke zpovědi, k přijímání, kolik lidí by odpovědělo správně? Já bych rovnou sázel a vyhrál bych. Už jsem takový průzkum dělal. A zjišťoval jsem, jaké jsou názory lidí na to, co je nejdůležitější. A nezapomeňte (Mt 24): „Když přijde Syn člověka, bude to jako v době Noemově….“. Prostě přijde to najednou, obroda, to, o čem mluví proroci, to, co máme přede dveřmi. Ale pozor, není to hotové. Může to někdo zvrátit, třeba nějaká rozvojová země, může rozpoutat atomovou válku. A nemůžeme si říkat, už jsme v klidu, všechno je v pořádku atd. Mně jde totiž o jednu věc. Ježíš tady varuje, abychom si nedělali iluze, že už ta doba toho obrovského rozkvětu církve, doba mezinárodního míru přijde, nemoci ustoupí. Podle proroků má dojít k tomu, že se výrazně prodlouží lidský věk. Je přímo psáno: „Věk mého lidu bude jako věk stromů“. A tohle všechno je v tom bloku proroků: Izajáš, Jeremiáš, Ezechiel, Daniel, ale hlavně Izajáš. Je nutné si to přečíst! A tak, jako se nám zdá utopií dlouhověkost lidí, tak před takovými 100 lety říct, že židé budou mít zase svůj stát, to by se zdálo také utopií. Mnozí říkají: „Kdepak, to bude ke konci světa“. Žádné ´ke konci světa´. Jedná se o rozkvět, který předpovídají proroci. Proč mohu takhle mluvit? Posuďte sami. Všimli jste si, jak zástupci těch dvou velmocí se k sobě chovali, jak upřímně se tváří, jako by to bylo na nějaké svatbě, A ta nálada. Ti lidé se opravdu domlouvali, jak z tanků udělat traktory. Samozřejmě, že Izajáš nemohl mluvit o traktorech. Ale ono to začalo. Takže nemůžeme ty proroky brát jenom tak nelehko. To už je realita. A posuďte sami ta slova Izajášova: „Vzhůru, vystupme na Hospodinovu horu, do domu Jakubova Boha! Ať nás učí svým cestám, choďme po jeho stezkách! Ze Sionu vyjde nauka, z Jeruzaléma Hospodinovo slovo, soudit bude národy, rozsuzovat četné kmeny (v tom smyslu smíru), takže skují své meče v radlice, svá kopí ve vinařské nože, nezdvihne meč národ proti národu, válce se nebudou učit“. To není žádná utopie, to je realita, možná realita. A pak se musíme vážně zamyslet i nad těmi sliby ostatních míst téhož proroka Izajáše: Dlouhověkost, blahobyt, mír, pohoda. Je to předpověděno. Ovšem pozor, Izajáš také důrazně varuje před neúplnou, nekvalitní zbožností. Hovoří např. o Bibli, Ježíš to připomíná také, že lidé budou číst Bibli a nebudou jí rozumět, že to pro ně bude kniha zapečetěná (zašifrovaná). To je jedna věc. A také hovoří o tom, že než přijde ten soud, může se stát, že budeme nutit Boha, aby to třeba odvolal. Pořád se to může zvrtnout. A teď to evangelium: „Když přijde Syn člověka, bude to právě tak jako v době Noemově...“. A tady můžeme dosadit právě to „ když Ježíš začne zasahovat do běhu světa a nezůstane stát“. Vzpomeňte si, že jsem mluvil o tom, že Ježíš, podobně jako sv. Vojtěch, se může zase vracet k nám a chtít s námi navázat kontakt. Ale může se to zvrtnout, zase se obrátí a zase se o svět tzv. „nebude starat“, ale v tom smyslu, že nepřijde a nepřinese nám své dary. Je to pořád vratké. To ´když přijde Syn člověka, bude to právě tak jako v době Noemově, atd. ´, se netýká jenom konce světa, ale i toho Ježíšova nástupu k moci. Budou dva na poli, jeden z nich bude vzat, druhý ponechán, dvě ženy budou mlít na mlýnku, jedna bude vzata, druhá ponechána. Čili, až Ježíš přijde, tak on nevezme všechny ty naše modlitby a neřekne: „Ano, vy jste byli hodní, vy jste chodili do kostela…“. Na tapetu přijdeme nejdříve my kněží, pak věřící a potom ti druzí. Ježíš začne zasahovat tehdy, až my, co jsme tady, já, vy, se dáme do pořádného čtení Bible, začneme pořádně myslet při modlitbě. To je zatím moc daleká věc; to si nedělejme iluze. Kdo si je jist se sebou, prosím! Ano, Ježíš přijde. Ježíš si vybere, vezme ty, kteří jsou kvalitní, s těmi bude budovat ten svět a ti, kteří nejsou kvalitní, nechá jednoduše být. Nechtěli bychom být mezi těmi ponechanými, kterým Ježíš řekne: „Já ti nemám co říct“. Drazí přátelé, neumíme číst Bibli, neumíme se zamýšlet nad Božím slovem. A tak to, co se rýsuje, může být začátkem obnovy světa, o které mluví proroci. Ale může to být jenom záblesk, který třeba nemusí vzejít příští den. A tak se nestačí modlit prostě jenom za tohle, za to, nebo ono ap., ale musíme začít sami na sobě pracovat pořádně na svém myšlení, na způsobu myšlení a četbě Bible. Ovšem to jsou věci, o kterých jsem mnohokrát mluvil. Tu máme právě tu souvislost. A doba adventní je liturgická doba, kdy si připomínáme, že se máme setkat s Ježíšem. To není jen příprava na Vánoce, stromek, dárky atd. Advent má být přípravou na setkání lidstva s Ježíšem. Samozřejmě, kdo trochu zná Bibli a bere ji vážně, ten o tom už uvažoval a pro toho to není novinka. Musíme si ale uvědomit, že dnešní doba právě jeden z těch stěžejních bodů slibů proroků – mír už uskutečnila. Záleží na nás, jestli budeme vzati, nebo zanecháni. Co je psáno, to je dáno!
Ad. 2. Výhodnější je najít si tuto pasáž v evangeliu sv. Lukáše (v 12. kap). Tam je to v plnějším světle. Ježíš začíná podobenstvím o služebnících, kteří čekají na pána a vypráví: „Pán je na svatbě, služebníci čekají, svatba se protáhne, oni stále čekají, mají připravené světlo. Pán přijde, a když vidí, že oni ho čekají, řekne ´tak a uděláme si hostinu´ a on jim posluhuje.“ V běžném životě by to udělal pán, který má mimořádně dobrý vztah ke svým podřízeným, nebo podnapilý. Ježíš někdy nemůže si brát materiál k podobenství z běžného chování lidí. Ježíš zde opravdu chce, abychom na něho čekali, a bude nás obsluhovat. U Boha je to normální. Tady nejde o to čekání ve smyslu: „Pane Ježíši, kéž bych už zemřel a setkal se s Tebou“. On tady myslí něco docela jiného. Týká se to toho, že Ježíš vysvětloval určité věci a některé vysvětlit nemohl. Proč? Protože posluchači si „nepustili“ to jeho slovo do svého mozku. Vzpomeňme si na to, jak předpovídal své utrpení. I apoštolové na některé věci podvědomě odpovídali tím: „Kdepak, to takhle není“. A to je to očekávání, toto jsou ti služebníci čekající na pána. Tady to neznamená abstraktní čekání na smrt. Jednak Ježíš to tady tak nemyslí a jednak spousta lidí se těší na setkání s Ježíšem po smrti a přitom se může hrozně zklamat. Poučením nám může být problém setkání židů s Mesiášem. Minuli se s ním. Podobenství o služebnících čekajících na pána je vlastně o tom, jak se zachovat, když nám Ježíš něco říká. Samozřejmě, že také zde nejde o nějaké sny a vizionářství, ale o čtení evangelia. Ježíš potom přidává další podobenství. Hovoří o hospodáři, který se dozví, že ho mají přijít vykrást. Takový hospodář se nesebere a nepůjde pryč. Ale pozve si přátele a bude čekat, aby zloděje zneškodnil. My si kolikrát myslíme, že jsme věřící, ale to Boží slovo nám utíká. A my bychom měli být ve střehu při setkání s Bohem a nebýt lhostejní (jako, kdybych řekl, že když si ukradne, ať si ukradne), aby nám žádná myšlenka neutekla. My bychom měli být připraveni na setkání s Ježíšem. Jistě, týká se to také konce života. To je nesporné. Ale týká se to také (a to je rozhodující) setkání s Ježíšem v běžném životě, kdy se člověk ani nenaděje a uteče mu příležitost. Např. člověka napadne myšlenka, vezme do ruky evangelium, najde něco nejasného a nedořeší to. A nezeptá se. Petr se ptá: „To podobenství říkáš nám, nebo všem?“ Ježíš na to odpovídá dalším podobenstvím: „Kdo myslíš, že je věrný a rozvážný služebník, kterého pán ustanovil nad svou čeledí atd.“. Sv. Lukáš má ještě zajímavý detail: „Služebník, který nepřipravil jídlo a věděl, že ho má připravit, dostane ran hodně. Služebník, který to nevěděl a nepřipravil (pro podřízené) dostane ran méně“. Ale dostane také. My se často ptáme: „Byl to hřích, nebyl to hřích?“ a když přicházejí trampoty a utrpení, hledáme souvislost s hříchem. A když nenajdeme takové hříchy, které bychom považovali za důležité, řekneme si: „To mne Pán Bůh zkouší“, nebo: „Koho Bůh miluje, toho křížkem navštěvuje“. A už jsem pěkně vedle a „omluven“. Samozřejmě, že podobenství se v první řadě týká těch, kteří mají druhé učit. Ale ta myšlenka sama, že služebník, který nedělá co dělat má, dostane ran víc a ten co o tom neví a také nedělá, dostane ran míň, ale dostane, se týká všech. Když přijde utrpení, měli bychom hledat to, co jsme měli udělat a neudělali. Měli bychom vědět, co máme vědět o P. Bohu. Když máme naivní názory a z celého srdce se snažíme o nápravu podle svého vkusu, tak neděláme, co máme dělat. Rány přicházejí, člověk si často říká: „Vždyť dělám, co mohu“. Je to pravda, ale bohužel neví, co má dělat. A rozhodující je, jestli udělal, co měl udělat a ne jestli udělal všechno, o čem se domnívá, že má dělat. Představme si dva lékaře, kteří budou ošetřovat pacienta. Jeden lékař ho bude mít velice rád, ale nebude dobrý odborník. Druhý ho bude brát jako každého jiného pacienta a přitom bude výtečný odborník. Co myslíte, který z těch dvou lékařů mu víc pomůže? No přece ten, který mu dá pořádné léky a lépe mu poradí atd. Ten lékař, který by se přetrhl láskou, ale svůj obor dobře nezná, ten mu moc nepomůže. To si musíme uvědomit. My měříme svůj vztah k Pánu Bohu tím, jak „hoří“ naše srdce. Musíme ho však měřit tím, jak de-facto se k němu přibližujeme, do jaké míry Boha chápeme, do jaké míry mu rozumíme. Služebník, který nepoznal vůli pána, dostane ran méně, protože má menší zodpovědnost, ale dostane rány také. Proč vlastně přichází hřích? V listu sv. Pavla Římanům stojí: „Nestáli o správné poznání Boha, a proto Bůh je vydal“. Jsou tam vyjmenované hříchy všech kalibrů. Týká se to nejen pohanů, ale i nás. My někdy nestojíme o správné poznání Boha. Leckterý člověk čte různou zbožnou literaturu, ale pořádně Bibli do ruky nevezme, nebo když mu je v ní pasáž nejasná, nebo se mu nelíbí, tak jednoduše otočí list. Přemýšlíme o tom, jak to s tím Pánem Bohem ve skutečnosti je, zamýšlíme se nad tím, co evangelium ve skutečnosti říká? Služebník toužil poznat vůli svého pána podle svého vkusu, a proto tu skutečnou nepoznal. Pak se nelze divit, že jsou tady rány. Kdo z nás si může říct: „Já to křesťanství znám úplně celé?“ Máme hodně oblastí, ve kterých máme naivní, zkreslené názory, nebo žádné vědomosti. Nerozumíme Bohu a ani sobě. Lepší je se nad tím zamyslet nyní než po smrti. P. Bůh nás nechce zaskočit, Ježíš nám to připomíná a záleží na nás, jak dovedeme Ježíšovi otevřít.
Ad. 3. Vraťme se k těm služebníkům čekajícím na pána. V tom textu se totiž hovoří o tom, že máme být jako služebníci čekající na pána, který se vrací ze svatby. Zaklepe, sluha hned otevře a pán se potom opáše a začne obsluhovat. Pakliže otevře. A to je velice důležité si uvědomit, co to znamená otevřít. Protože my se často nevědomky uzavíráme vůči Ježíši, třeba jenom, jako sv. Petr tím: „Kdepak, to se ti nestane“, když Ježíš mluví o své smrti. My zase určité pasáže z evangelia přeskočíme, nebo vynecháme. Jenže za to nedostaneme vynadáno jako sv. Petr. A Ježíš na to odpovídá: „Jdi za mnou, satane!“ Jenže nám to neřekne, protože nemáme k tomu takovou příležitost. Ale je dobré si uvědomit, že když sv. Petr si tohle vysloužil, že to můžeme být i my. Sv. Petr rozhodně není horší, než jsme my. My si to neuvědomujeme jednoduše proto, že nejsme v tak těsném styku s Ježíšem. A když si čteme v evangeliu, tak si vybereme, co chceme číst. A proto nám nevyvstane to ´jdi za mnou, satane! ´. My prostě musíme umět sledovat, jaký zaujímáme postoj vůči evangeliu. A důležité je právě to umět se otevírat. Všimněte si, že u toho podobenství o hospodáři, který se dozvěděl, že přijde zloděj a pochopitelně, že ten hospodář si na něj počká i s přáteli. A zrovna tak, jako bychom čekali, kdybychom věděli, že k nám mají přijít zloději, tak bychom nešli na výlet, ale čekali bychom doma. Zrovna tak my bychom měli být ve stavu pohotovosti, když čteme evangelium, abychom zaregistrovali takový ten sebemenší nesouhlas s textem evangelia. Bohužel, my na tohle to nedáváme pozor a potom nám uteče, že evangeliu nerozumíme.
Ad. 4. Připomeňme si dnes tu větu: „Buďte připraveni, nebo Syn člověka přijde v hodinu, kdy se nenadáte.“ Tato slova jsou všelijak vykládána. Jednak jsou zde katolíci mnohdy neinformováni a jednak jsou zde i nekatolické církve, které horují pro blížící se Poslední soud atd. Tato slova však musíme vztáhnout na setkání člověka s Bohem, protože v té chvíli, když člověk umírá, setkává se s Ježíšem a nastává krize ze střetnutí; pro člověka, který žil určitým způsobem, který určitým způsobem chápal svoje křesťanství a který se častokrát velice „zabydlel“ v tom svém „pohodném“ náboženství. Když umře, najednou stojí tváří v tvář Ježíši. Ježíš tady neříká, kdy to bude a mluví, jakoby to mělo přijít každou chvilku. V prvotní církvi takové očekávání bylo, že to přijde v těch dnech. Proč Ježíš takto mluví? Samozřejmě, ten Poslední soud bude, to je pravda, ale kritický pro nás je ten soud osobní, to setkání s Ježíšem. Je to ta otázka, zdali ho sneseme, nebo ne, zdali budeme na něj připraveni. A to je důležité. Někdo staví na tom, jak se rád modlí, jiný, že je v té nebo oné církvi. Říkali jsme si, že máme možnost si odzkoušet, jak bude vypadat naše setkání s Ježíšem a ne tím, že budeme čekat, až zemřeme. To může být pozdě. Ne proto, že by Bůh nedovolil člověku nápravu, ale proto, že člověk se velmi často zafixuje do nějakého svého světa, do kterého chce P. Boha vtěsnat. Na to odzkoušení máme možnost a hlavně dokud je čas a to čas na nápravu. Prostředek známe – umět číst Písmo svaté, celé a ne jenom si „vytrhnout“ tam a tam, co se mi hodí a líbí. Jinak mohu z těch slov sestavit jakoukoliv nauku. Proto je takové množství křesťanských církví. Každá z nich si vybírá to „své“. Ale číst celé Písmo a rozumět mu, to je spjato s určitými potížemi a znamená to být k sobě opravdu poctivý, nepřekrucovat Písmo a nedělat „pštrosí politiku“, nepřeskakovat ty pasáže, které jsou člověku nesrozumitelné. A těch „sporných“ míst, na která se dává těžko odpověď, těch je hodně. To znamená, opravdu to Písmo svaté číst pořádně. A to je věc, která nám umožní oznámkovat se. A když nemůžeme vnitřně souhlasit s každým písmenkem evangelia, už musíme vyhlásit poplach a jít za Ježíšem. Ale chce to evangeliu rozumět a ne se upnout na ten nebo onen text. Uznejme sami, kdyby lidé pořádně četli Písmo svaté, tak by nemohlo být tolik církví. A ti lidé, kteří jsou ve správné církvi, by dovedli přesvědčovat slovy Bible. To si musíme uvědomit a ne jenom spoléhat na to, že jsme v pravé církvi. To si konec konců myslí každý. I kdyby byly jenom 2 církve, tak je to důvod k zamyšlení. Čili, Bibli číst celou a ne si vybírat jako v jídelníčku v restauraci a myslet si, že P. Bůh čeká, až si panstvo ráčí vybrat. Musíme číst celé evangelium. A dokud celému nerozumím, tak si přiznat, že mu nerozumím. Ta věta, kterou jsme začali, je aktuální pro nás pro všechny a nedá se řešit tím způsobem, že budu vyhlašovat určité datum, kdy to má Ježíš přijít. Takhle jednoduše se to nedá říct. A i když bude svět jednou končit, rozhodující pro nás je to, abychom byli připraveni už dnes. Nevíme přece, jestli přijdeme dnes domů a nebudeme stát před Ježíšem se „svým světem“, ve kterém pro Ježíše místo není. Odzkoušíme to tím, že pořádně budeme číst Písmo svaté, celé a poctivě.
Mt 3,1-12, A, 2. neděle adventní.
V té době vystoupil Jan Křtitel a kázal v judské poušti:"Obraťte se, neboť se přiblížilo nebeské království." Jan byl totiž ten, o němž řekl prorok Izaiáš: 'Hlas volajícího na poušti: Připravte cestu Pánu, vyrovnejte mu stezky!' Jan měl na sobě oděv z velbloudí srsti a kolem boků kožený pás, živil se kobylkami a medem divokých včel. Tehdy vycházel k němu Jeruzalém, celé Judsko a celý kraj kolem Jordánu, dávali se od něho křtít v řece Jordánu a přitom vyznávali své hříchy. Když však viděl, že k jeho křtu přichází mnoho farizeů a saduceů, řekl jim:"Zmijí plemeno, kdo vám ukázal jak uniknout trestu, který už hrozí? Přinášejte tedy ovoce hodné obrácení. Nemyslete si, že můžete říkat: 'Naším otcem je Abrahám!', neboť vám říkám: Bůh může oživit tyhle kameny a Abrahámovi z nich udělat děti. Sekera už je přiložena stromům ke kořenu; každý strom, který nenese dobré ovoce, bude poražen a hozen do ohně. Já vás křtím vodou, abyste se obrátili. Ale ten, který má přijít po mně, je mocnější než já; jemu nejsem hoden ani opánky přinést. On vás bude křtít Duchem svatým a ohněm. V ruce má lopatu a pročistí (obilí) na svém mlatě. Pšenici uloží na sýpce, plevy však bude pálit ohněm neuhasitelným."
Teď si řekneme pár slov v souvislosti s dnešním čtením a také s tím, co jsme si říkali minulou neděli. Ve světle toho, co jsme říkali minule, nám vyvstane zcela reálná záležitost (viz 1. čtení z proroka Izajáše). Určitou potíž může dělat věta: „Zabije násilníka holí svých úst, usmrtí bezbožného dechem svých rtů“. Tohle to se může vykládat tak, že prostě P. Ježíš přijde a bude suverénně jenom kázat, mluvit pravdu, které nikdo nemůže odolat. Jenže např. tato slova mohou obsahovat i mimořádnou schopnost se ubránit, že křesťan v době obnovy, která je přede dveřmi, se může ubránit proti sebetěžším kalibrům zbraní. Hovoří o tom, že lidé v Božím Království budou vyloženě schopni se ubránit i proti těm nejzákeřnějším zbraním. To by ovšem člověka normálně nenapadlo. Ale ve světle toho, co jsme si dokazovali, že ty sliby proroků mají reálnou platnost a tohle to je zase také z Izajáše, tak potom co když ta hůl má také reálnou platnost? Např. známe toto: Ježíše přišli v Getsemanské zahradě zatknout. Ježíš říká: „Koho hledáte?“ Oni na to: „Ježíše Nazaretského.“ Ježíš říká: „Já jsem to.“ A všichni popadají na zem. Ježíš říká apoštolům, aby odešli, a pak se dobrovolně nechá zatknout. Když je Ježíš v Nazaretu, tak ho chtějí shodit ze skály. Ježíš před nimi neutekl. On prošel uprostřed nich. Jsou tady dvě možnosti, které obě jsou doloženy. Např. když jdou ti dva Emauzští pryč z Jeruzaléma, Ježíš se s nimi potkává a jejich oči byly drženy, takže ho nepoznali. Podobné případy známe, jako např. lokální umrtvení, kdy prostě určitá část těla necítí bolest. Já mám v živé paměti neprobuzené uši, ale oči byly přitom probuzené. Bylo to za války v Plzni. Škodovka poblíž, a když skončilo bombardování, šel jsem spát. Bydlel jsem u jedné paní. Probudím se a vidím, že paní domácí je u mne v místnosti, gestikuluje, pohybuje rty, ale já nic neslyším. A zase se objeví, zase odejde, já nic neslyším, jenom vidím, že na mne mává. Přemýšlím o tom, zdali není nálet? A říkám: „Paní Krausová, on je nálet?“ Ona na to: „No, vždyť vám to už půl hodiny říkám. A honem do sklepa“. To bylo také takové ´lokální umrtvení´. Tohle to je jedna možnost, kde Ježíš např. zasahuje do psychiky těch lidí. Nebo Elizeus, když ho jdou zatknout, řekne: „Jo, vy hledáte Elizea? To jste na špatné adrese, pojďte za mnou!“ Tak a oni pěkně za ním pochodují až doprostřed izraelského ležení. Král říká: „To je prima, to je spousta zajatců“. A Elizeus říká: „Hele, dej jim najíst a pošli je domů“. Oni se pak vrátí, hlásí králi, co se stalo atd. A král ustoupil od boje. Jistě znáte případ Ananiáše a Safiry. To je také zabití holí úst (Sk 5). Nezapomeňte, že ten, kdo má moc slovem uzdravit, má také moc člověka paralyzovat, nebo znemožnit. Nebo ještě jeden případ: Sv. Pavel měl v jednom městě oponenta, který mu křížil plány. Jmenoval se Elymas. Tak Pavel mu říká: „Za to, že křížíš Boží plány, budeš slepý.“ A ten okamžitě oslepl. Takže přátelé, pokud věříme, že to Ježíš dělal a apoštolové to také dovedli a že to dělali i proroci, tak potom musíme brát i tento slib reálně. Pakliže se nám tento slib nezdá, nemusí tomu nikdo věřit. Člověk se ale musí také zamyslet nad tím, jestli věří, co Ježíš o tom říká. U Izajáše také máme: „Vlk bude přebývat s beránkem, pardál si lehne vedle kozla, tele a lvíče budou žrát spolu“. Před časem jsem viděl v televizi (z nějaké ZOO), jak běhala lvíčata a honí malé sele, divokého kanečka. Najednou se to sele otočilo a ta lvíčata zase upalovala a sele za nimi. Hráli si. Známe případy, že když jsou zvířata určitým způsobem vychovávána (ne všechna), tak ta zvířata se chovají klidně, někdy přátelsky. Pakliže dokáže někdo uzdravovat, mít schopnost číst myšlenky (a to jsou právě ty slíbené dary), pak také dokáže malé vést zvířata. Proč to říkám? Protože tohle to je popsáno. A řekli jsme si, že některé z těch slibů se už začínají realizovat a dosud to všechno vypadalo jen jako jakési sliby. A Ježíš tohle to potvrzuje. Je to konec Markova evangelia, 16. kapitola. Ve starších vydáních evangelia máte komentář, že toto se opravdu dělo, jak svědčí Skutky apoštolské, ale že dneska to už není třeba. Mám takovou knížku i ve své knihovně. Tak podle toho výkladu, když někdo bude nemocen, mohlo by se mu říct: „Víš, církev je už rozšířena, už tě nemusím umět uzdravit“. Děkuji pěkně! V dalším vydání je tohle to místo bez komentáře. Ale občas se také najdou vzdělaní, studovaní lidé, kteří chtějí to svoje křesťanství smířit s nároky dnešní doby a ti jsou zase přesvědčeni, že ta pasáž je přídavek. A jsou lidé, kteří chodí do kostela a považují se za dobré věřící, kteří mají tyto názory. A přitom, kdyby nic jiného, víme, že imunizace, očkování existuje. Ježíš tam také říká: „Kdyby co jedovatého pili, neublíží jim to. Hady budou brát do ruky, nic se jim nestane. Na nemocné budou vkládat ruce a ti se budou mít dobře.“ A i kdyby to byl přídavek, tak je to nesčetněkrát potvrzeno. Ta povinnost, abychom uměli uzdravovat, je mnohokrát opakována Ježíšem a Ježíš nám tuto povinnost zdůrazňuje. Neříkám nic, co by v evangeliu nebylo potvrzeno. Pakliže nechceme těmto pasážím z Izajáše a jiných proroků věřit, tak současně je to znamením, že nevěříme v to, co říká Ježíš. Bohužel to není zřídkavá věc, protože tady hraje roli jedna věc. My si nechceme připustit, že ty naše vědomosti o Bohu jsou příliš chatrné a Ježíš nebude potvrzovat nesprávně pochopené evangelium. Ježíš nebude uzdravovat toho, kdo o Ježíšově moci uzdravovat pochybuje. Zrovna tak Ježíš neuzdraví toho, kdo sebevíc bude usilovat o dary Ducha Svatého, ale přitom nebude mít pořádně zvládnutou celou Bibli. Pokud se člověk nebude Biblí zabývat, nemůže čekat, že Ježíš vyslyší prosby za uzdravení a ten člověk si to potom může redefinovat a může si říct: „ Bůh to chce tak a já obětuji své utrpení“. Ono je to pohodlné. Ale každý si může vybrat. Dobré je si uvědomit, že tohle to nejsou tak nemožné věci. Oni se udaly a jsou popsány ve Skutcích apoštolských, v evangeliu, ba i u některých světců. Ježíš nás k tomu vyzývá. Jenže jen tak bezhlavě se do toho hnát nemůžeme, protože nejdřív musíme znát evangelium, rozumět mu a naučit se ho číst. Nečíst jenom, co se nám líbí, ale všechno, co Ježíš říká.
Nejdříve si musíme ujasnit, kdo viděl Ducha Božího. Zdálo by se, že to viděl Ježíš (jen). Ne, viděl to Jan Křtitel. Ovšem, že to viděl i Ježíš. Ježíš se dává pokřtít. I Ježíš dává najevo, že každý člověk potřebuje tento křest Janův. Samozřejmě, my máme křest novozákonní, my jsme pokřtěni křtem, který je účinnější. Ale u toho našeho křtu schází jedna věc, při té naší praxi, která právě tam u toho Janova křtu byla - to vědomí. My myslíme prostě na to tak, že je z toho budoucí nebešťan. Ale u Jana Křtitele, tam ti lidé, co se nechávali od Jana Kř. pokřtít, ti chtěli odložit svůj starý způsob myšlení, svůj starý způsob života. A to je to, co Ježíš tak zdůrazňuje v tom slově „pokání“, s čím začíná to svoje kázání. My pod slovem pokání máme představu bičovat se, postit se. Podle Ježíše je to změna myšlení. Abychom si dali příklad z dějin. Je to snad více než 100 let, kdy Pasteur a potom Koch začali hovořit o tom, že nemoci nevznikají nějakým záhadným vlivem, ale že to dělají baktérie, bacily, které jsou vidět v mikroskopu. A lékaři je nechápali. Já jsem se nad tím zamýšlel, jak je to možné, protože dneska to pochopí kdejaká průměrná žákyně ze zdravotnické školy. Tenkrát to nepochopili učení lékaři, členové Akademie. Házeli Pasteurovi klacky pod nohy, pořád jim to nebylo jasné. Ovšem, co může být nejasného na tom: „Podívej se do mikroskopu, udělej pár pokusů a zjistíš, že to, co říkali Pasteur a Koch i ostatní, že to je svatá pravda“. Jak je možné, že moudří a učení lidé, profesoři medicíny říkali, že to jsou povídačky, že to je móda a že za nějakou dobu to přejde. Jak je to možné? Když člověk něco vystuduje, když už má jasno, má pocit, že s tím nemusí hýbat, že to zná. Po určité stránce je to správné, ale jen…. Ti profesoři, kteří studovali medicínu v té době před Pasteurem, ti měli pro nemoci vysvětlení také: Je to špatný vzduch, tajuplná nákaza – učená slova, a teď přijde Pasteur, vždyť to jsou tady ty mrňavé tyčinky, kuličky. A ten profesor, který toho moc napsal, jak se ten genius epidemicus šíří, že např. to vzniká v tlejícím listí. Víte, člověk je jako rozběhnutý a teď najednou má zarazit. A když nedovede zastavit, když se pořádně nevzepře, tak narazí. Když je auto rozjeté, dostane smyk, a když řidič dupne na brzdu svého myšlení, tak naráží, otlouká se a případně zabíjí. Tak je to s autem a tak je to i s tím myšlením. My jsme někdy rozjeti v tom starém zabydlení, ve starém způsobu myšlení, máme pocit, že je to jasné. Přece když jdeš do lesa, tak to listí tam smrdí, v bažinách jsou komáři, nebo malárie, vždyť to souvisí se špatným vzduchem. A co můžeme na tomhle tom chtít? Oni se neobtěžovali zrevidovat ta svoje názory. Odkud já to vím? Je to doloženo pokusy, no vždyť jsme se to učili ve škole. Člověk někdy operuje s převzatými vědomostmi, kterým nerozumí, ale se kterými operuje. Někdo kdysi řekl: „Ano, to dělá asi to shnilé listí, další řekne, to dělá shnilé listí a potom už se říkalo, to dělá shnilé listí. Ono je daleko pohodlnější si něco přečíst, převzít, aniž bych musel přemýšlet, no a teď to budu tvrdit. Proč se tímhle tím zabývám? Je to kus dějin. Mnoho lidí kvůli tomu zemřelo, protože Pasteur musel probojovávat tu svoji myšlenku. Lékaři ho nechtěli uznat. No, postupně ho uznali, ale kolik lidí za tu dobu umřelo? Tady jsme u toho problému v náboženství. Pan rabín kázal, vybral si určitá místa, on ovšem nevzal celého Mojžíše a celé proroky, nepromyslel pořádně jak to tam je. On si vzal nějaký kousek a začal o tom bájit. A začal rozvíjet své představy, své touhy: „My jsme rádi, že přijde Mesiáš, těšíme se, že vyžene Římany“. Nikdo z těch pánů rabínů neřekl, no, ale až ten Mesiáš přijde, nebude se muset vypořádat jenom s Římany, bude mít potíže i s námi. To je v Prorocích také. Jenže je daleko líbivější přečíst si, přijde Mesiáš a On ty darebáky Římany vyžene. A tak židé žili v tom povědomí, že se budou mít dobře. A ta místa v Mojžíšovi a prorocích, kde se dalo říct: „Poslyš, ty za moc nestojíš. Ty, co chodíš do kostela, máš to nedomyšlené“. Oni ale ta místa nechávali být. A výsledek byl, že Ježíš nemohl říct: „Já jsem ten slíbený Mesiáš“. Přichází jako tesař z Nazareta, který lidi vyzývá, aby opravili svoje názory na Mesiáše dřív, než se s Mesiášem setkají. To je ta změna, oprava myšlení. A to je nesmírně důležité. Proto byl poslán Jan Křtitel, který měl křtít (ponořovat). Jan Křtitel byl totiž kněžský synek. A měl se stát knězem, měl jít do toho jejich učiliště. A když přemýšlel, došel k přesvědčení, že když přijde ten Mesiáš, že to není možné, jak to líčí rabíni. A tak se sebral a šel na poušť. Vzal si velbloudí kůži, pod ní spal a jedl to, co mu dala příroda. A přemýšlel, uvažoval: „To není možné, vždyť až se setkáme s tím Mesiášem, my mu nebudeme rozumět“. A jak přemýšlel, tak se mu zjevuje Bůh a říká: „To, co jsi přemýšlel, musíš říct lidem, to je aktuální pro všechny, tohle musíš kázat“. Čili Jan Křtitel měl určité poslání, aby kázal židům, jak tu Bibli překrucují, deformují, jak je obraz Mesiáše jiný, než co říkají rabíni. Tohle bylo hlavní bolestí Jana Křtitele. On sám na to přišel, a pak tím byl pověřen. A Jan Křtitel asi dostal určité dary, protože sám Ježíš říká, že přijde v duchu a moci Eliášově. Jan Křtitel měl schopnost dělat zázraky, číst myšlenky. Jan Křtitel káže a křtí (ponořuje). To byl symbol, to nebyl náš křest: „Tak, chtěl by si začít znova, pořádně a bez těch starých chyb? Tak pojď!“ A na znamení toho, člověk sestoupil do řeky, Jan ho polil vodou (ponořil) na znamení – já se chci umýt od starých myšlenek, od starého způsobu myšlení. Teď přichází nějaký člověk. Jan se podívá a řekne si: „Tohle je ale ´někdo´“. A říká: „Prosím, tě, ty mně pokřti!“ A Ježíš říká: „Co ti bylo nařízeno?“ „Že mám křtít“. „Koho?“ „Každého“. „Proč?“ „Každý potřebuje opravit myšlení“. „Tak mě pokřti!“ „Ty mně pokřti, ty jsi lepší“. „Bylo ti to nařízeno?“ Tak Jan pokřtí toho člověka, Janova schopnost nedetekuje Boha, ale vidí, že Ježíš je daleko lepší než on sám. Najednou vidí nebe otevřené, vidí, že pokřtil Mesiáše. Co nám Ježíš chce říct? Že tento Janův křest je nesmírně důležitý, a my, i když jsme pokřtěni křtem Ježíšovým, my si potřebujeme uvědomovat to nové zrození z vody, začít s novým způsobem myšlení. Každý hřích je znamení, že jsem špatně myslel. Žák, který přinese špatné známky, musí si položit otázku, kde jsem dělal chybu. Špatně se učí. Musíme se učit správně myslet. Špatná technika učení. Když nerozumím evangeliu, může to být špatný způsob myšlení. To nevyřeším tím, že sáhnu po nějaké zbožné knížce a ta mi to vysvětlí. Já musím opravit své myšlení, aby mi to jasné bylo. Ten Janův křest je znamením, že člověk přišel na to, že chce měnit právě ten způsob myšlení. Musíme zjistit, kde děláme chybu. A tuto změnu chtěl Jan Křtitel. A Ježíš také, aby nám ukázal, že každý z nás se musí nad tím zamýšlet. My si říkáme: „To já vím, to já znám …“, a tady je ten zabiják. Musím pochopit, co to je změna myšlení. To nesmí být pro mně prázdné slovo. V náboženství je často namáhavé pochopit tu změnu myšlení. Poradí i zpovědník. Ovšem závisí na tom, jaký je.
Víme jakou funkci má křest? Proč se nechává Ježíš pokřtít (ponořit)? On přece křest nepotřebuje. Je nám jasné, proč Ježíš přišel za Janem a proč se Jan nemohl stát Ježíšovým učedníkem? Jan Křtitel dovede „ohodnotit“ Ježíše, že je ještě kvalitnější než on, ale zatím neví, že jde o Božího Syna. To mu potvrzuje až ta holubice a hlas z nebe. O holubici byl Jan Křtitel již předem Bohem informován. Ježíš nám dává najevo nutnost křtu. Tady je potřeba se zarazit. To, že jsme byli v dětství pokřtěni, je jedna věc. Křest Janův je jiný typ křtu. Jan Křtitel: „Já vás křtím vodou, ale on vás bude křtít Duchem Svatým.“ I když náš křest má vyšší poslání, než křest Janův, přesto by ho měl zahrnovat. K té problematice bychom se i v dospělosti měli častěji vracet. Také k problematice vlastního křtu. K tomu, co bychom měli udělat, a nikdo za nás neudělá. Janův křest není svátost v pravém slova smyslu. Je to totální uzavření minulosti a start do druhého života (příklad: zakuklení housenky – motýl) My nyní Boha nevidíme. Abychom mohli být nebešťany, musíme prodělat podobnou proměnu, dostat nové vybavení s možností vidět Boha. Otázka nebe je otázkou přeměny na Boží dítě. Neméně závažná je jistě druhá věc související s tzv. ponorkovou nemocí. Tento problém se vyskytoval i mezi lidmi a Ježíšem. Ti lidé se raději nenechali uzdravit, jen aby nemuseli vyslechnout nepříjemná kázání. Tudíž je problém v tom, aby mezi námi a Bohem nepropukla (z naší strany) ponorková nemoc. Když ty dvě otázky budou splněny a vyřešeny, budu v nebi, budu si v nebi dělat, co chci a budu Boha vidět. Ten náš svátostný křest dává tomu malému človíčkovi podněty k tomu, aby se z něj jednou mohl „vylíhnout“ budoucí nebešťan. Janův křest nám připomíná: „Pozor, člověče, máš určité své názory, které sis v sobě nastřádal – o Bohu, co je dobré, špatné a dej si pozor na to, aby ses snesl s Bohem.“ Bible říká: „On přijde, ale kdo snese jeho příchod“. Ježíš: „Mám vám mnoho co říct, ale moje slovo nemá ve vás místa.“ Ten, kdo nesnese Boží příchod, nemůže být v nebi. Kdo nesnese Ježíšovu nauku, ten nemůže být od Ježíše vyučen a ten se pak nemůže stát nebešťanem. Jan Křtitel vyzýval k vyrovnání cest, aby nebylo překážek mezi člověkem a Bohem, aby Mesiáš mohl s lidmi bez překážek mluvit a učit je a oni ho přijali bez potíží. A jako symbol ochoty odložit ten starý život, byl ten křest Janův, křest vodou. Jan Křtitel vyzývá začít úplně znova, vypracovat si soubor nových návyků. Když si ponechám staré představy, tak právě ty mohou být brzdou pochopení Ježíše (sv. Petr versus satan). Do fronty k Janovu křtu se postavil i Ježíš, aby nám ukázal jeho důležitost. Jedná se o nový způsob myšlení, chápání věcí. K tomu má sice každý možnosti, ale ne každý má do toho chuť. Každý z nás to potřebuje, ale ne každý je ochoten to provést. Po hříchu si lidé často slibují „já už to neudělám“. Toto je lítost, ale ne Janův křest. Každý hřích, každá chyby nás upozorňuje na nesprávný způsob myšlení, chápání Boha, s kterým je potřeba skoncovat a potřeba začít s novou ucelenou soustavou. Je třeba opravit způsob četby Bible, způsob vyhodnocování, co je dobré a co je špatné atd. A musí to tvořit uzavřenou soustavu, bez rozporů. Je nutné přejít na vyšší soustavu. Jenže žák, který neprošel pátou třídou, nemá smysl ho pouštět na střední školu a už vůbec ne na vysokou. My bychom se měli nejdříve naučit pořádně dělat základní věci, pak budeme schopni číst Bibli, pak jí porozumíme a pak řekneme: „Ano, tohle je opravdu Boží slovo“. A tohle spadá do toho nového zrození z vody (Nikodémovi – „Musíte se znovu narodit z vody a z Ducha Svatého“). To je ten křest Janův – nutnost opravy myšlenkových procesů a chápání. Pro odborníky – Janův křest: Nutnost vytvoření zpětnovazebné smyčky.
Mt 11,2-11, A, 3. neděle adventní
Jan (Křtitel) slyšel ve vězení o Kristových činech. Poslal tedy k němu své učedníky s dotazem: "Ty jsi ten, který má přijít, anebo máme čekat jiného?" Ježíš jim odpověděl: „Jděte a oznamte Janovi, co slyšíte a vidíte: slepí vidí, chromí chodí, malomocní jsou očišťováni, hluší slyší, mrtví vstávají, chudým se hlásá radostná zvěst. A blahoslavený, kdo se nepohorší nade mnou." Když odcházeli, začal Ježíš mluvit k zástupům o Janovi: „Co jste vyšli na poušť vidět? Snad rákos, zmítaný větrem? Nebo co jste vyšli vidět? Člověka oblečeného do jemných šatů? Ti, kdo nosí jemné šaty, jsou přece v královských palácích. Proč jste tedy vyšli? Vidět proroka? Ano, říkám vám, víc než proroka. To je ten, o němž je psáno: 'Já posílám svého posla před tvou tváří, aby připravil cestu před tebou.' Amen, pravím vám: Mezi těmi, kdo se narodili ze ženy, nepovstal nikdo větší než Jan Křtitel. Ale i ten nejmenší v nebeském království je větší než on."
To, co jsme četli je velice závažná pasáž a stojí za zamyšlení. To 1. čtení je z 35. kap. Izajáše a zase tady máme sliby, o kterých si člověk často myslí, že jsou to básnické obraty. A jako jsme si předešlou neděli říkali, že ty sliby jsou reálné, že některé se už dnes plní a že to nejsou nějaké obrazy nebeské blaženosti. Toto je budoucnost světa (Iz. 35). A že to platí doslova, to potvrzuje Ježíš tím, co řekl Janovým poslům. A Ježíš tohle to splňoval. Proroci ovšem říkají, že Bůh podruhé shromáždí svůj lid. Poprvé byl shromážděn po babylonském zajetí, pak byl zase rozehnán a teď je znovu shromážděn. A můžeme čekat, že Ježíš se zase projeví, protože Písmo to jednoznačně říká. Ovšem problém je, o tom jsme hovořili, proč Ježíš nezasahuje dneska. A teď se dostáváme k tomu evangeliu. Zdálo by se, jakoby Ježíš Jana jednou vynášel a pak shazoval dolů („Amen pravím vám, mezi těmi, kdo se narodili z ženy, nepovstal nikdo větší než Jan Křtitel. Ale i ten nejmenší v nebeském království je větší než on“). Tady si nesmíme myslet, že by se Jan Křtitel do nebe nedostal. Můžeme si to představit např. takto. Je tady Mojžíšův zákon a je tady Ježíšova nauka a Ježíš vyžaduje od člověka určité vlastnosti a ty vlastnosti by měl získat plněním Mojžíšova zákona. Vezměme si přirovnání: gymnázium versus vysoká škola. Aby byl student dobrý na vysoké škole, musí být výborný v klíčových oblastech; alespoň v tom oboru, který chce studovat. Mojžíšův zákon nám nedává věčný život, ale učí nás správným způsobem zacházet s určitými věcmi, pomáhá nám vytvořit si určité psychické vlastnosti, parametry, které jsou nutné, abychom rozuměli Ježíšovi. Ježíš říká: „Kdybyste věřili Mojžíšovi, věřili byste i mně“. Židé říkají: „Naším otcem je Mojžíš, naším otcem je Abraham“, ale přitom ta rabínská katecheze, která jim byla předkládána se úplně rozcházela s Mojžíšem. A to máme popsáno v evangeliích. Kdyby to tam nebylo, člověk by nevěřil, že někdo by byl schopen takového zrůdného jednání ( viz. Kaifášův případ). Když Kaifáš odsuzoval Ježíše, opravdu si myslel, že slouží Bohu. Ježíš byl pro oponenty nebezpečný diskutér. On tu při vždy vyhrál. A proto ho nenáviděli. Došlo to tak daleko, že po vzkříšení Lazara, židovská velerada se rozhodla Lazara zlikvidovat a potom i Ježíše. To je ta nechuť uznat skutečnost. A Kaifáš u soudu, aby sobě dokázal a aby členové velerady si dokázali, že jsou zbožní (oni začínají tušit, že by prohráli), udělá teatrální gesto (roztrhne si roucho) a začíná fáze zjevného zločinu („nač ještě potřebujeme svědky?“) Proč je Jan Křtitel tak veliký? Protože pochopil, že je tady nutná napřed oprava myšlení podle Mojžíšova zákona. Že je třeba opustit stávající rabínské myšlení, protože oni Mojžíše četli jiným způsobem a pak měli zkreslenou představu o Mesiášovi. Jan Křtitel jako kněžský prvorozený syn měl být také knězem. Ale odešel na poušť, protože věděl, že až přijde Mesiáš, tak se to všechno sesype. Jan si uvědomil, že napřed musí židé toho Mojžíše pořádně číst, musí opravit způsob myšlení, obrátit se. Jan vidí, jak jsou židé imunizováni vůči Mojžíšovi tou rabínskou katechezí (teologií). Je si toho velice dobře vědom. Jan říká: „Čiňte cesty přímé“. Nedělá žádný zázrak, i když Ježíš říká, že má ducha a moc Eliáše. Takže i pro nás platí, že napřed musíme opravit myšlení, čemu sloužil Mojžíšův zákon a když za sebou budeme mít školu Mojžíšova zákona, potom budeme rozumět Ježíšovi. Zásady správného myšlení musíme vyřešit dřív, než se pustíme do jakéhokoliv studia Bible. Čili nejdříve musíme zvládnout Mojžíše, nebo u Ježíše výzvu k obrácení, pak Horskou řeč a až potom etapy další Ježíšovy výuky. Rádi bychom byli pořádnými křesťany. Kaifáš také chtěl být dobrý žid. Proto je důležité zamyslet se nad tím, připustit si tu možnost a pěkně pokorně se začít učit tu Bibli číst. První krok tedy je pochopit Mojžíše a proroky, resp. ekvivalent toho, co říká Ježíš.
Mt 1, 18-24, A, 4. neděle adventní
S narozením Ježíše Krista to bylo takto: Jeho matka Maria byla zasnoubena s Josefem. Ale dříve než spolu začali bydlet, ukázalo se, že počala z Ducha svatého. Protože její muž Josef byl spravedlivý a nechtěl ji vydat pohaně, rozhodl se tajně se s ní rozejít. Když už to chtěl udělat, zjevil se mu ve snu anděl Páně a řekl: "Josefe, synu Davidův, neboj se k sobě vzít svou manželku Marii. Vždyť dítě, které počala, je z Ducha svatého. Porodí syna a dáš mu jméno Ježíš; on totiž spasí svůj lid od hříchů." To všecko se stalo, aby se naplnilo, co řekl Pán ústy proroka: 'Hle, panna počne a porodí syna a dají mu jméno Emanuel,' to znamená 'Bůh s námi'. Když se Josef probudil ze spánku, udělal, jak mu anděl Páně přikázal: vzal svou ženu k sobě.
Musíme si uvědomit tuto věc, že když slyšíme o svatbě v Káni Galilejské, tak si představujeme svatbu našeho typu a když tady čteme: „Jeho matka Maria byla zasnoubena s Josefem“, tak si představujeme naše zásnuby. Naše zásnuby jsou jen jakési dohodnutí o svatbě. Zásnuby nedávají nárok na manželství, to není svatba. Kdežto u židů to bylo takto: Rodiče se dohodli, pak se uzavřela smlouva a touto smlouvou začínalo právoplatné manželství. A když se dohodli, nevěsta, manželka se odstěhovala do domu ženicha. Maria je vdaná za Josefa a pouze ještě spolu nezačali bydlet. Nejprve tady byl sňatek a potom slavnostní uvedení nevěsty do domu ženichova. Toto je nutné mít na paměti, když chceme rozumět té problematice Josefa. Josef tedy má manželku a říká si: „No, ještě jsme mladí, abychom začali vést společnou domácnost“ a najednou vidí, že Maria čeká dítě. Josef má Marii rád, na manželství s ní se těšil. Je to někdo, kdo má opravdu rád a tak nechce dělat divadelní scénu. Pak přichází Boží zásah, kdy mu anděl říká, jak to vlastně je. Proč jsme si to řekli? Jednak proto, abyste pořádně rozuměli tomuto úryvku a za druhé: My často chceme od P.Boha, aby nám pomohl, ale přitom máme spoustu věcí nedomyšlených, nedořešených. Máme spoustu věcí v náboženství neujasněných a pak přicházejí hříchy, které nám připomínají: „Hele, zamysli se pořádně nad tím svým náboženstvím“. Ale my místo toho, abychom se zamysleli nad tím, proč vlastně jdeme do kostela, jestli v tom chození do kostela není třeba něco nedotaženého, nedomyšleného, místo toho slibujeme čím dál, tím víc a ono to nepomáhá. Bůh je ochoten člověku poradit, ale člověk musí vyčerpat všechny lidské schopnosti anebo aspoň musí začít s tím přemýšlením. Člověk, který se chce bránit hříchu, by se měl zamyslet nad tím, jestli je mu vlastně jasné, proč chodí do kostela a jak to všechno je. O tom lidé nepřemýšlí a slibují si všelijaká předsevzetí a nevím co všechno. Ale potom od Boha žádná pomoc nepřijde. Kdyby Josef nebyl spravedlivý, pomineme, že by se jako k němu Maria nedostala, tak by Bůh zasáhl. Josef by třeba chtěl Marii žalovat, no a jeho život by možná skončil. To je např. jedna z možností. Tady si musíme uvědomit, že s Bohem není žádná legrace. Bůh nám mnohokrát něco řekl, ale my jsme zvyklí to Boží slovo brát tak na čtvrt ucha a to, co na čtvrt ucha slyšíme, z toho ještě jenom desetina nám uvízne v mozku. A to je ta tragédie. Takže tady na Josefovi jsme si chtěli ukázat nutnost přemýšlení. A teprve, když člověk přemýšlí, přichází Bůh s radou a pomocí a někdy to řešení je nečekané a tak fantastické, že si to člověk nedovede představit. Ano a Josef měl potom radost, že smí dělat tatínka Mesiášovi. On věděl, kdo je Ježíš a měl z toho radost. Ale Josefovi byla ta úloha svěřena právě proto, že on tu problematiku, o které jsme dnes mluvili, dotáhl. Kdyby tu problematiku nedotáhl, úřad pěstouna Ježíše Krista, by mu nebyl svěřen. Tohle je věc pro nás poučná. Také musíme mít jasno, co, jak a proč a ne opájet se sliby a předsevzetími. A lidem v manželství anebo do něho vstupujícím to Josefovo dilema má také něco říct. Uvědomme si, že jeho povinností jako manžela bylo obvinit Marii z nevěry. A za to byl trest smrti kamenováním, i když to tam není napsáno. Ten text ´rozhodl se s ní tajně rozejít´ je pro nás nic neříkající. U židů byl přece dovolen rozvod. Takže správně vzato si to tam musíme dosadit. A proto Josef přemýšlel o rozvodu s Marií. On si např. mohl říct: „No, provdali ji za mne a možná se jí ani neptali, jestli se jí líbím. Možná má nějakou jinou lásku“. Josefovi se nechtělo jít Marii žalovat a jako žalobce hodit první kámen. On byl takový velice demokratický člověk (Josef byl spravedlivý) a nechtěl ji vydat pohaně. A tady nejde jen o tu pohanu, ale o kamenování. Teď ovšem byl Josef v dilematu, nevěděl, jestli to může řešit tím, že ji propustí. Za manželskou nevěru bylo kamenování a toto už bylo klasifikováno jako manželská nevěra. Takže Josef přemýšlí o tom, jestli by to šlo nechat se s ní rozvést, dát jí zápudný lístek tj. potvrzení o tom, že on manželství ruší. Maria nemůže nic říct, jak to vlastně bylo atd. Josef přemýšlí o tom, zda je to dovolené řešení a teď se mu teprve zjevuje anděl a říká mu: „Josefe, synu Davidův, neboj se k sobě vzít svoji manželku Marii. Dítě, které počala, je z Ducha Svatého; to není věc manželské nevěry. Dáš mu jméno Ježíš, on bude Mesiáš“. Všimněte si, že tady ten Josef je postaven do kritické situace. V kritické situaci je Maria, oba jsou nuceni přemýšlet, je to krize mezi dvěma lidmi. Kéž by lidé, kteří se mají rádi, dovedli se zamýšlet nad těmi problémy. Bohužel, často je to obrovská láska a potom ´och, ta nevěrnice´, ´och ten dareba´ atd. Josefovi bylo líto, Marii měl rád, chtěl si ji vzít, ale říkal si, že ona má právo na to, aby měla svůj vkus, má-li ráda někoho jiného. Asi si řekl: „Musím se zeptat, jestli to jde takto řešit“. Toužil, aby rabín, znalec zákona řekl: „Tak vy jste ještě spolu nebyli, tak to ještě nemusíme klasifikovat jako věc, která končí kamenováním. Můžeš to řešit zápudným listem“. A teprve, když Josef dojde k takovémuto řešení, když se to v něm všechno tzv. ´vaří´, ´peče´, až dojde na konec svých lidských možností, dojde k rozhodnutí.
Mt 10, 17 – 22, Svátek svatého Štěpána
Ježíš řekl svým apoštolům: „Mějte se na pozoru před lidmi! Budou vás totiž vydávat soudům a bičovat v synagógách, budou vás vodit před vladaře a krále kvůli mně, abyste vydali svědectví jim a také pohanům. Až vás vydají soudu, nedělejte si starosti, jak nebo co máte mluvit, protože v tu chvíli vám bude dáno, co máte mluvit. Neboť to už pak nemluvíte vy, ale mluví skrze vás Duch vašeho Otce. Bratr vydá na smrt bratra a otec syna, děti povstanou proti rodičům a způsobí jim smrt. Budete ode všech nenáviděni pro mé jméno. Ale kdo vytrvá až do konce, bude spasen."
Dnes si připomínáme svátek prvního mučedníka sv. Štěpána. Je to velmi poučná věc. Na jedné straně Štěpán, na druhé straně věřící židé. Pozor, to nebyli Římané, nebyli hříšníci, pohané, celníci, nevěstky, to byli opravdu nábožní židé, protože zbožnost se týká jakékoliv modlitby, jakékoliv církve a jakéhokoliv náboženství. Kdo se rád modlí a bez ohledu na to v jaké je církvi. Ale Bůh neodplácí jakoukoliv zbožnost. Štěpán přemýšlí o Ježíšovi, o tom, co píší proroci a proto má také sílu, rozumí tomu, co říkají proroci a že to souhlasí s tím, co se stalo s Ježíšem. Proti němu stojí židé, kteří nepřemýšlejí o tom, čemu věří, jsou nadšení, že jsou v té pravé božské církvi – a Štěpána kamenují. To je to, co říká Ježíš: „Mnozí přijdou a řeknou, copak jsme nevyháněli zlé duchy, nedělali divy a zázraky, neprorokovali? A tehdy řekne: Neznám vás“. Vidíte, tady stojí zbožnost proti zbožnost. Ne zbožnost proti bezbožnosti, nemravnosti. Zbožnost podle Ježíše a proti ní zbožnost podle rabína. Ti židé, co kamenovali Štěpána, si neřekli: „My jsme se odchýlili od proroků, my si proroky vykládáme po svém“. Jejich přesvědčení bylo: „My jsme opravdoví synové Mojžíše, my dodržujeme Mojž. Zákon“. Skutečnost ovšem byla, že Mojžíše a proroky v některých oblastech chápali a v některých ne. Proto se střetávají se Štěpánem, proto pronásledují apoštoly a křesťany a také proto nemohou pochopit to, co říká Ježíš. Teda ne hřích, ale vadná zbožnost je tím největším nepřítelem. Zdá se to divné, ale byli to židé, kterým záleželo na tom, aby zděděná víra otců byla nedotčena. Tak to chápali. A proč ta nenávist vůči Štěpánovi? Protože se setkali s někým, kdo jim dokázal, že ta jejich zbožnost je nekvalitní. Štěpán jim totiž vzal ten jejich nevětší poklad. Těm, kteří se považovali za elitu národa, kteří si říkali, kdy už konečně přijde Mesiáš – a představovali si, že jim poklepe na rameno a řekne: „Ty jsi ten správný Izraelita“. „Kdy už přijde ten Mesiáš, aby ten mor toho tesaře z Nazareta vyhubil“. A teď najednou přijde mladík a řekne: „Chyba je ve vás, ne ve vašich hříších, ale v tom, co vy považujete za správné. Chyby jsou ve vaší zbožnosti. Myslíte, že znáte Mojžíše a proroky, ale vůbec jim nerozumíte“. Štěpán jim v té diskusi úplně rozmetal jejich iluze. Dokázal jim na Mojžíšovi a prorocích, že jejich zbožnost je nekvalitní. Jsou bezradní, nemohou Štěpánovi žádným způsobem oponovat, nezbývá jim než zlost a ukamenování. No, a poučení pro nás, pokud chceme mít jasno ve víře, kvalitní víru, tak musíme najít víru na základě pochopení Písma a ne na základě toho, já jsem v pravé církvi, sice nevím, co se říká, rád jdu do kostela, rád se modlím, sice nevím co je to evangelium, ale rád si zazpívám. Ale toto není štěpánské. Štěpán je ten, kdo přemýšlí a potom má jasno. A všimněte si, že když Štěpán umíral, byl vlastně ve vytržení, viděl nebe otevřené, on snad ani nepociťoval bolest, cítil předzvěst nebeské blaženosti. Židé na něj hází kameny, jako na bludaře a on říká: „Vidím nebesa otevřená a Syny člověka sedět po Boží pravici“. Všimněte si přátelé, že Mojžíš chtěl vidět Boha. Je to tak silný zážitek, že by člověk umřel. Zde si můžeme právem domýšlet ten pocit jistoty uvidět tu Pravdu, zcela utlumuje bolest. Faktem je, že Štěpán je uchvácen tím pohledem do nebe, oni si přitom hází kamením. Třeba mít tu Štěpánovu víru, tj. dle Ježíšova vkusu. Příznaky nekvalitní víry: Byl to hřích, nebyl to hřích? Mám jít do kostela, nebo nemám? ... atd.
Ježíš tady posílá dvojice, aby šli a hlásali jeho vzkaz. Toto je však všeobecný příkaz, kdy po všechny doby má církev hlásat Ježíšovu nauku, jak v misiích, tak nově narozeným atd. Proč je tady ta chmurná předpověď? Když se podíváme do historie, vidíme v prvokřesťanské době pronásledování. Byla to hrozná pronásledování. Proč jim to Ježíš připomíná? Víme, jaké měli židé nesprávné představy o Mesiášovi. Apoštolové vědí, že Ježíš je Mesiáš, tak si automaticky promítnou ty rabínské představy i v tom úspěšném tažení Mesiáše (to, že je to podmíněné si neuvědomují). Ježíš tady upozorňuje, aby nebyli překvapeni, že se to bude vyvíjet jinak a ne tak, jak říkali páni rabíni, ty dějiny budou probíhat tak, jak říkali proroci. Kdyby šlo pouze o ty dějiny, o prvního mučedníka Štěpána, tak by nebylo pro nás aktuální. Pro nás je však aktuální ta věc, že máme o sobě iluzi, podobně jako ti židé. Kaifáše by dříve nenapadlo, že by mohl být vrahem Mesiáše. Člověk žije často v iluzích o tom, jaké to bude, až se setká s Bohem. My si uvědomujeme, že až se setkáme s Ježíšem na osobním soudu, kde se bude rozhodovat, jaký ten očistec bude (jak ostrý) a jestli půjdeme do pekla nebo ne. Nás ani nenapadne, že by v nás mohlo být něco, nějaké nesprávné jednání. Vzpomeňme si na apoštoly, kolikrát to Ježíšovi udělali. Sv. Petr odmítal Boží výzvu ve chvíli zjevení, tím spíše ji odmítá člověk, když se mu Bůh přímo nezjevuje. A z hlediska našich představ je to jednání sv. Petra nehorázné. Tady jde o absurditu psychologickou. Sv. Petr přitom ví, že Ježíš je Mesiáš, že k němu mluví Bůh. Proč si to říkáme? Protože kvůli takovýmto vlastnostem („Ono to takhle není atd.“) člověk nemůže být poučen. Včera jsem dal k přemýšlení otázku, proč Ježíš nemohl uzdravit nemocné v Nazaretě? Řešení vypadá asi takhle: Ježíš přišel s ochotou uzdravit každého, ale s podmínkou, že si ten dotyčný o to uzdravení řekne (viz „Pane, dej, ať vidím“atd.) Jsou sice výjimky z toho, ale o tom jsme také mockrát mluvili. V Nazaretě byli však různí vážení lidé a ti se přece nebudou doprošovat nějakého tesaře. Pro tesaře by měla být čest, aby sám přišel za nimi. Nebo jiný názor: „On je přece o tolik mladší a já se ho nebudu doprošovat.“ Těch důvodů bylo hodně, kvůli kterým se lidé nenechali uzdravit. Jsou nejrůznější důvody, kvůli kterým člověk nerozumí Bohu. Ta věta „Budou vás vodit před vladaře a krále kvůli mně, abyste vydali svědectví také jim a pohanům…“ často není dobře chápána. Prvotní církev měla vydávat svědectví. Ježíš prvotní církvi nařídil, aby šla do celého světa, ale ona „seděla“ v Jeruzalémě a nehnula se, vůbec nešla do misií, ani k pohanům, ani do Galileje. Jsou v Jeruzalémě, mají tam své společenstvíčko, u lidí mají popularitu, ale vůbec nejdou do misií mimo Jeruzalém, ke všem národům, jak jim Ježíš nařídil. Proto přichází pronásledování prvotní církve, aby konečně šla do misií. Pak ti, co šli k pohanům, měli potíže s konzervativci, vytvořila se dvě křídla – pohanokřesťané a židokřesťané. Takhle je třeba chápat větu: „Protože si nedáte říct, protože nepřemýšlíte o tom, co jsem vám řekl a sedíte pořád v Jeruzalémě, proto musí přijít pronásledování, abyste konečně šli do misií. A tak vás budou vydávat soudům, bičovat v synagogách atd.“ Pro svědectví pro pohany vůbec nebylo nutné utrpení. To kamenování Štěpána byla taková roznětka pro explozi k celkovému pronásledování. My si ovšem musíme uvědomit, že utrpení nebylo nutné, kdyby se důsledně řídili tím, co říkal Ježíš. Ježíš to, že nepůjdou, věděl předem, proto jim říkal to, co je v dnešním čtení. My někdy necháme to Boží slovo mluvit naprázdno, jedním uchem dovnitř, druhým ven, někdy ani to ne. Boží dobrota nabízí člověku více cest, jak dojít spásy. Některé cesty jsou pohodlné, některé méně a některé velice strastiplné a každý je vítěz, kdo projde některou z těch cest. Bohužel, prvotní církev byla dost pomalá v tom přechodu ze SZ na NZ. Proto přišlo pronásledování a Bůh dává odměnu těm, kteří v pronásledování obstáli. Těch cest je víc. Jakou cestu si kdo vybere, takovou bude mít. Jde o to, aby člověk šel buď cestou snadného pochopení a plného, kvalitního zamýšlení se nad Ježíšovým vzkazem, nebo šel po té cestě pod tlakem utrpení a donucení. A tady jsme také u problematiky utrpení osobního. Mnoho lidí by nebylo dobrými křesťany, kdyby netrpěli. Přitom se jim zdá divné, že se modlí a přitom trpí. Jistě, kdyby všichni lidé byli na té úrovni, že by byli schopni plně chápat křesťanství a dodržovat ho bez tlaku utrpení, nemusela by být nemoc na světě. Někdo je schopen zamýšlet se nad křesťanstvím bez toho utrpení, jiný pod tlakem občasného utrpení (nebo aspoň hrozbou) a někdo musí být pod stálým, těžkým nátlakem toho utrpení. A tak Bůh dávkuje v různých dobách různým lidem životní osudy tak, aby z nich vyždímal co největší dosažitelný výkon. Ale jestliže Bůh na nás použije při výchově klacek nebo pochvalu (jako krotitel při drezúře zvířat), záleží na nás. Záleží na nás, jak dalece pochopíme Boha a tu problematiku vnitřního nesouhlasu s Bohem, který si nepřipouštíme nebo neuvědomujeme. Jak dalece to pochopíme, tak dalece to můžeme odstranit a tím jemnější může být ta stimulace od Boha na nás. Záleží na nás, co si vybereme. Když vykonáme to, co máme udělat, budeme odměněni. My musíme jednak děkovat těm prvokřesťanským mučedníkům za to, že nám dali svědectví, ale také si musíme uvědomit, že bychom se mohli tomu utrpení vyhnout. Každý svého osudu strůjcem. P. Bůh má s naší těžkopádností hodně práce a nenuťme ho, aby na nás musel brát ostrý bič, kterým nás musí šlehat. Naučme se jednat s Bohem tak, aby Bohu stačilo (ke splnění Božích plánů námi) pochválení, případně ta „kostička cukru“ (jak se dává za odměnu zvířatům). Bůh nás může stimulovat nemocí, ale také zdravím, může stimulovat tím, že nevyslyší naše modlitby a naopak vyslyší, když budeme dobře chápat Boží slovo a dodržovat ho (Izajáš: „Dříve, než domluvíš, řeknu – tu jsem“.) A o tuhle věc bychom měli usilovat, zamýšlet se nad ní.
Mt 2, 13-15. 19-23, Svátek Svaté rodiny
Když mudrci odešli, zjevil se Josefovi ve snu anděl Páně a řekl: „Vstaň, vezmi dítě i jeho matku, uteč do Egypta a zůstaň tam, dokud ti neřeknu. Herodes totiž bude po dítěti pátrat, aby ho zahubil." Vstal tedy, vzal v noci dítě i jeho matku, odebral se do Egypta a byl tam až do Herodovy smrti. Tak se splnilo, co řekl Pán ústy proroka: „Z Egypta jsem povolal svého syna.“ Když Herodes zemřel, zjevil se v Egyptě Josefovi ve snu anděl Páně a řekl: „Vstaň, vezmi dítě i jeho matku a jdi do izraelské země, protože ti, kdo ukládali dítěti o život, už zemřeli." Vstal tedy, vzal dítě i jeho matku a odebral se do izraelské země. Ale když uslyšel, že je v Judsku místo svého otce Heroda králem Archelaus, bál se tam jít, a podle pokynu ve snu se odebral na území galilejské. Šel tedy a usadil se v městě, které se jmenuje Nazaret, aby se splnilo, co je řečeno ústy proroků: 'Bude nazýván Nazaretský.'
Ad. 1. Na první pohled je to takový typický vánoční text, ale ve skutečnosti je to velmi zajímavé. Ježíš přece opravdu byl považován za Nazareťana. Celá ta odysea Ježíška a tragédie těch mláďátek má nutnou roli. V čase, když by se blížila doba mesianismu, kdovíkolik z těch dětí by odolalo pokušení myslet si, že je Mesiáš. Nesmíme se na to dívat pouze tak, že chudáčkové děti museli kvůli Ježíškovi zemřít, ale tak, kdoví jaké by byly, kdyby, nebo až by vyrostly. To, co si chceme hlavně zdůraznit je toto: Josef s Marií se jdou zapsat, dochází k narození Ježíška, potom za rok až rok a půl jdou do Egypta. Pak se z Egypta vracejí, jdou do Nazareta a zapadnou tam do ´vyježděných kolejí´ a tak je Ježíš považován za Nazareťana. Nikdo si ani neuvědomí, že Ježíš byl narozen v Betlémě. Toto souvisí s tím, jak Ježíš zakazuje učedníkům říkat, že je Mesiáš. Lidé ho považují za Nazareťana a říkají: „No přece jeho otce a matku známe“. Učedníci vědí, že je Mesiáš, ale nesmějí to říct. Proč? Na první pohled by se zdálo, že by to bylo ulehčení pro ty lidi, ale ve skutečnosti by to bylo velké ztížení na cestě k pořádné víře. Kdyby Ježíš vystoupil jako Mesiáš, vzplanulo by hned mesiánské nadšení. A potom by stačilo pár slov z Ježíšova kázání a lidé by od něho tak jako tak odpadli. Nebo by se vytvářela nekvalitní víra např. založená na strachu, bez promýšlení atd. Ježíš dodržoval to své inkognito, aby v dostatku času, v pohodě, v klidu si židé mohli promyslet to, co říká a na základě toho si udělat názor (zdali mluví pravdu). A ne uvěřit na základě toho, že to říká ´puncovaný´ Mesiáš. To je věc, kterou bohužel podceňujeme. My velmi často chceme přijít k víře, jako k hotové věci, aby nám p. farář, církev atd. řekli přesně, co máme dělat, aniž bychom o tom přemýšleli. Rádi se opájíme tím ´já věřím, já doufám, já Boha miluji´ a to je právě to, čemu chtěl Ježíš zabránit. Naopak, zlí duchové to chtěli v lidech probudit. Když Ježíš někam přišel a byli tam posedlí, ti vykřikovali: „Já vím, kdo jsi, ty jsi Mesiáš, ty jsi Boží Syn“ a Ježíš je umlčoval. Někdy ve zbožné knížce můžeme najít, že Bůh nechtěl přijmout chválu z úst ďábla. To není vůbec pravda. Kdyby ďábel chtěl Boha chválit, tak přestává být ďáblem. A Bůh dává každému příležitost k nápravě. Toto však byla rafinovaná taktika ze strany ďábla; probudit předčasné, ukvapené nadšení, protože člověk pak dlouho s tím nadšením nevydrží a selže. Je to např. krásně vidět na tom, jaká byla reakce lidí po rozmnožení chlebů. Poučení pro nás je toto. Dříve, než budu chtít věřit, musím vědět, co Ježíš říká a pak mohu říct: „Souhlasím nebo nesouhlasím“. My chceme nejdříve věřit a pak se vůbec nedostaneme k tomu, co vlastně evangelium říká. Ježíš nejdříve vystupoval, jako Nazareťan, lidé byli v napětí, kdo je to. Říkali si: „Dělá zázraky jako by to byl Mesiáš, ale Mesiáš to není. Co je vlastně zač?“ Ježíšovým cílem bylo, aby posluchači nejdříve zaujali správné stanovisko k tomu, co říká a až potom by jim řekl: „Víte, já nejsem rodák z Nazareta, ale z Betléma“. To je poučení pro nás, zejména pro ty, kteří chceme mít víru podle Ježíšova vkusu. Napřed je nutné si promyslet, co je v evangeliu řečeno a pak říct: „Ano, je to Boží slovo“. Nebo ne, ale neříkat to apriori.
Ad. 2. Hovoří se tady o problematice vyvraždění nemluvňat, chlapců do dvou roků. Jsou tady takové dvě zajímavé otázky: Problematika těch dětí a problematika toho, že ti mudrci, vlastně oklamali Heroda. Nedodrželi slib, protože mu slíbili, že když se budou vracet, řeknou Herodovi všechno, co viděli. On jim totiž řekl, že se chce také poklonit Králi. Je to takový malý a velmi poučný ´špek´. My jsme zvyklí vidět vše jednoduše. Ty děti zemřely, všechny přijdou do nebe a jsou to mučedníci. Ale podobný problém se vyskytoval i u dětí, které umírali nepokřtěné. A jak se teď mohou dostat do nebe, když nejsou pokřtěné? Tak se vymyslel pro ně limbus – předpeklí (kde jsou sice mírné tresty), protože prý ty děti nemohou být spaseny. To ve starších knížkách najdete. A teprve nedávno tato záležitost byla uvedena kardinálem Ratzingerem do správných mezí. Např. některé nedonošené dítě zemře, není pokřtěno a i když to ta maminka zaviní, tak ona má možnost se vyzpovídat a třeba se do nebe dostane, ale to dítě ne, protože nebylo pokřtěno. Ve zbožných knížkách najdeme, že největší trest pro duše je, že nevidí Boha. To jsou velice nebezpečné teologické spekulace a právě okolo toho limbu zvlášť. Jak je to vlastně s těmi dětmi? Nesmíme si myslet, že o takové dítě, které zemře nepokřtěné, se P. Bůh nepostará. A zase si nesmíme myslet, že ta děťátka v Betlémě, která umřela, zaručeně přišla do nebe. Proč si to zdůrazňujeme? Zapomínáme na důležitou věc a to na to, že Bůh dá každému člověku dostatek příležitosti. A že takové dítě, které umře nepokřtěné, nakonec bude moci říct: „Beru, nebo neberu“. Bude si moci vybrat, zaujmout stanovisko. Zrovna tak, jako hříšník, i když umře ve vlastních hříších, může říct: „Uznávám svoje chyby“. A z těch chyb se dostane. Zrovna tak, i kdyby někdo zemřel podle svých měřítek bez hříchů, to ještě neznamená, že je opravdu na setkání s Bohem připraven. Říkali jsme si přece, že velká většina židů se na setkání s Mesiášem těšila. Ale když Ježíš přišel, spousta z nich křičela: „Ukřižuj!“ Něco jiného je těšit se na Boha, na setkání s Ježíšem a něco jiného je setkat se se skutečným Ježíšem. To je podobné tomu, jak lidé, když vstupují do manželství, tak nevstupují s představou, že se rozvedou. A najednou se zjistí, že ten druhý je špatný. Zrovna tak, když se lidé setkají s Ježíšem, u mnohých se najednou odkryjí povahové vlastnosti, o kterých člověk nevěděl a ten člověk se začne hroutit. Betlémská děťátka, když zemřela, tak to není ono: „Ano, ty jsi zemřel pro Krista, tak jdeš do nebe“. A také děťátko po potratu, když se dostalo před P. Boha, tak pro něho nebude platit: „Nebyl jsi pokřtěný, nemůžeš do nebe“. Každý má možnost říct: „P. Bože, dej mi tu druhou formu života, pusť mne do nebe“ (viz zlí duchové v Gerazenském kraji, kteří dostali amnestii, kterou nakonec zneužili). Zavrženec je v pekle proto, že trvá na tom, že on je dobrý. On si nechce přiznat, že dělal věci špatně. A to je strašně silná závislost, kterou si musíme uvědomit. Uvažme tento problém. Když Herodes poznal, že ho mudrci oklamali, velmi se rozlítil a nechal v Betlémě pobít všechny chlapce. Co myslíte? Oklamali ho mudrci? Oni šli k Herodovi, a ptali se, kde se tady má narodit židovský král. Herodes je vyveden z míry, ale vzpamatuje se. Uvědomuje si, že oni asi myslí Mesiáše. Říká, aby počkali, zavolá si znalce Zákona a ti mu vše řekli, že se právě teď má narodit a to v Betlémě. A Herodes chce svého konkurenta zabít. Před těmi mudrci – mágy to udělat nemůže, není záhodno si s nimi zahrávat a tak říká: „Já bych se rád šel také poklonit, ale dám přednost vám. Až půjdete zpátky, zastavte se a já se mu půjdu také poklonit“. A oni mu to slíbili. Ale dostávají od Boha příkaz, aby šli jinou cestou, protože Herodes chce dítě zabít. Mudrci odejdou jinou cestou a Josef s Marií a Ježíškem utíkají do Egypta. Herodes čeká, a když se doví, že mudrci jsou dávno pryč, nechá ty chlapce pobít. Tak co, oklamali ho mudrci nebo ne? Uvádím to jako problematiku, jak morálně posoudit hodnotu činu. Oni nedodrželi slovo. Ano, slíbili, ale napřed oklamal on je. Řekl, že se chce poklonit a měl úmysl dítě zabít. Ale když jim Bůh říká, aby šli jinou cestou, protože Herodes chce Ježíška zabít, je to oklamání? Teď vidíme, jak to je. Oni mu slíbili, protože jim řekl, že se chce poklonit. Kdyby řekl, že Mesiáše chce zabít, neslíbili by mu to. Proč to říkám? Samozřejmě, nesmíme v tom vidět nějakou obrovskou složitost, ale musíme se vymanit z takového zpytování svědomí typu: „Byl to hřích, nebyl to hřích?“ Tady nám uniká celkový smysl věcí. A kdyby se tyto věci daly rozebírat, tak by z toho byly dlouhé a dlouhé promluvy. Také o tom byla napsáno obrovské množství knih. Kausistica, kdy to je hřích, kdy to není hřích, jak daleko má člověk do kostela, má jet v neděli do kostela, když je to nad 6 km?! Já jsem začal nad tou věcí uvažovat. Spousta lidí tak myslí. Do kostela se člověku nechce a pak jde a zeptá se: „Důstojný pán, já jsem byl u sv. přijímání, ale v neděli jsem nebyl v kostele. Byl to hřích nebo ne?“ To je ovšem už pozdě. Ten člověk by riskoval, že k tomu přijímání šel. Ten člověk se měl zeptat předem, protože dodatečný dotaz tu věc nevyřeší. Když to člověk začne brát na ty kilometry, tak se zamotá do těch předpisů. Každý ví, jestli chce dělat správně, nebo ne. Když ztratí půdu pod nohama a teď začne mít takové určité nejasnosti a začne se chytat takových externích kriterií, tak se může docela snadno zhroutit. To je právě problém toho, kdo vlastně oklamal, Herodes nebo mudrci? Herodes se prostě tvářil, že se chce Ježíši poklonit. Já jsem vám úmyslně nastínil složitost té situace, do které se člověk může takovým kličkováním dostat, když chce mít na milimetr vymezeno, jestli to jednání je hřích nebo ne. A přitom unikají jasné, velké věci. Čili, člověk, který např. rád chodí do kostela a teď onemocní a je na rozhraní, jestli jít nebo ne, tak ať si klidně řekne, něco na mne leze, do kostela nepůjdu. Ať si to klidně posoudí sám. Jenže když si člověk začne říkat, zdali to byl hřích, nebo ne, tak se dostane do situace jako ten, který to má do kostela o půl km dál, než je stanovena mez, do kostela nejde a myslí si, že nemá hřích, že je v něm vše v pořádku a pak kdoví kolik km v lese procourá za houbami. Ale do kostela nešel, protože je omluven, neboť do kostela to má 6.5 km. Tohle to jsou časté případy a ten člověk se opravdu dostává do velice nehezkých situací. Měli bychom se naučit této zásadě: Ten, kdo je poctivý, ať sám posoudí to svoje jednání, podle svého úmyslu a ten, kdo chce kličkovat, ať dělá, co dělá, nakonec tím, že do kostela nejde, hřeší a tím, že do kostela jde, se od Boha vzdaluje. Nezapomeňme, že Kaifáš se těšil, že židé se těšili na příchod Mesiášův a mnozí volali: „Hosana Synu Davidovu“ a nakonec pak křičeli: „Ukřižuj“. My se musíme naučit rozlišovat dobro a zlo a ne jenom pořád být závislí na tom, kdo nám řekne, co v dané situaci máme udělat. Někdo jde ke zpovědi proto, že se chce polepšit, a jiný zase, že chce napravit svůj čistý štít, aby zase si mohl sám před sebou říkat, že je dobrý. Musíme se naučit věcem říkat, jak je vidíme, tj. „ano, ne, nevím“. Ale hlavně u takových nejasných věcí nekličkovat. A nehledat stůj co stůj řešení, které mně lahodí. Když si na tohle („ano, ne, nevím“) zvyknu, Bůh mi pomůže. Když si na tohle nezvyknu, nakonec mi Bůh nebude moct pomoci. Tak tolik k tomu slovu: „Když Herodes viděl, že ho mudrci oklamali“ atd.
Ad. 3. Je psáno, že nazýván bude Nazaretským a tak se budeme dnes zabývat problematikou toho Nazareta; ale z hlediska Božího plánu, protože Nazaret opravdu v tom Božím plánu byl. Všimněte si, Josef ve snu dostává instrukci, aby utekl do Egypta. Potom dostává instrukci, aby se vrátil do Izraelské země. Když přišel do Izraelské země, uslyšel, že místo krále Heroda tam vládne jeho syn Archelaus. Bál se tam také jít a tak dostává další instrukci, aby šel do Nazareta a tam se usadil. Proč? Je to věc, o které jsme víckrát hovořili. Ježíš z Nazareta – tak byl nazýván. Ježíš byl považován za Nazareťana. Proč Ježíš neřekne: „Já jsem z Betléma?“ Je to nesmírně důležité. Kdyby řekl: „Já jsem z Betléma“, v tu ránu vznikne euforie: „Hurá, je tady Mesiáš“. Všichni chlapci, „kandidáti“ na Mesiáše jsou vyhubeni. Kdyby Ježíš řekl: „Já jsem z Betléma, ten a ten ročník“, tak je okamžitě identifikován jako Mesiáš. Doba Mesiášova příchodu byla stanovena poměrně přesně. Byla také očekávána. Herodes nechal vybít všechna děcka onoho kritického ročníku do 2 let. Proč Ježíš během své katecheze nechá lidi tápat? Ježíš vystupuje anonymně, volí krycí jméno, které připouští výklad na jednu stranu a také připouští výklad na druhou stranu. Připouští výklad: „Já jsem obyčejný člověk“, ale také připouští výklad: „Já jsem ten, o kterém mluví proroci“. Židé se stále ptají: „Co jsi vlastně zač?“ A Ježíš se nepostaví a neřekne: „Moje matka je panna, Josef není můj otec, je můj pěstoun, mým Otcem je Bůh, Bůh je jeden ve třech osobách atd.“. Jenže takto my začínáme ten argumentační sled. Ježíš se nechá považovat za blíže neurčenou osobu. Dělá zázraky, to je pravda. Ale víme, že Ježíš chtěl po apoštolech, aby také dělali zázraky. A když apoštolové někdy selhali, dostali ostře vynadáno, protože tím narušili ten Ježíšův plán velkého otazníku po jeho identitě. Jan říká: „Viděli jsme kohosi, kdo dělá ve tvém jménu zázraky“. Čili je to jakýsi divotvůrce, nebo Ježíšův učedník stojící tzv. na vlastní noze. Toto je cíl Ježíše, aby před lidmi stála nauka, která nemá punc osoby, protože to je nauka, o které Ježíš chce, aby lidé o ní přemýšleli a pak dospěli k závěru, že ta nauka je správná. Proto Ježíš nevystupuje jako rodák z Betléma, jako Mesiáš. Všimněte si, že říká: „Až přijde Syn člověka“ a ani neřekne, že je Syn člověka atd. A i když ty vztahy s oponenty jsou napjaté, tak Ježíš neřekne: „Já jsem Mesiáš“. Oni se ptají: „Jakým právem děláš zázraky?“ Ježíš: „Protože mne poslal můj Otec“. Oni: „A kdo je tvůj otec?“ Ježíš: „Bůh.“ Oni: „Tak ty se vydáváš za Božího Syna?“ Načež Ježíš cituje žalmy a říká: „No, přece v žalmech jsou také lidé nazváni božími syny. Když já teda nazývám Boha svým Otcem, tak je to v pořádku“. Oni ho chtěli obvinit a on argumentuje tím, co je psáno v žalmech o Božím synovství. Ježíš chce, aby lidé za ním nešli stádovitě, ale proto, že Ježíšově nauce nejen rozumí, ale s ní i souhlasí. A ne pouze: „To je Mesiáš, hurá za ním!“ Ježíš chce, aby reakce lidí byla: „No, ale ten tesař z Nazareta, ten teda té Bibli rozumí! Ten má pravdu.“ Tohle je smysl té Ježíšovy anonymity, kde Ježíš nechce, aby byl přijat pro razítko v občanské legitimaci, ale pro oprávněnost argumentů. A to je i problematika demokracie, abychom uměli posoudit, která z těch mnoha stran má pravdu. Ne jenom slepě jít za tou jednou. Ježíš tady chce, aby napřed vyvstala otázka oprávněnosti nauky a teprve potom, aby se lidé zamýšleli, kdo to říká. Proč to je? Nám to tak nevyvstává, ale v době Ježíšově postava Mesiáše byla vyšperkována všemi možnými frázemi. Byla vylíčena velice konkrétně a bylo tam mnoho přídavků, kterými se ty mesiánské představy lišily od toho, co říkal Mojžíš a proroci. Mesiánské představy pánů rabínů nelíčili Mesiáše stejně jako proroci. Ježíš přesně vyhověl popisu Mesiáše podle proroků, ale jeho postava se rozcházela s popisem Mesiáše podle rabínů. Tím došlo i k špatné představě u lidí. Kdyby Ježíš řekl: „Já jsem Mesiáš“, tak za ním půjdou nekriticky a ponechají si v sobě rabínské deformace. Kdežto takhle jsou v napětí. Jde to dokonce tak daleko, že když Kaifáš klade Ježíšovi otázku, jestli je Mesiáš, nebo ne, čeká, že Ježíš řekne: „Nejsem“, protože Kaifáš si myslí, že Ježíš je z Nazareta. Ale Ježíš říká: „Jsem“. Kdyby Kaifáš byl férový, stačilo by, kdyby řekl: „Dokaž!“ A Ježíš by to dokázal. A Kaifášovi a veleradě by nezbývalo, než aby se omluvili, Ježíše slavnostně uvedli a prohlásili za Mesiáše. Místo toho Kaifáš zahraje známé divadélko. Proč si to zdůrazňujeme? Ježíš napřed chce, abychom věděli, co on říká, a pak zaujali stanovisko. My jsme, bohužel, zvyklí opaku. My napřed Bibli okouříme, říkáme, že jsme slyšeli slovo Boží, ale přitom ji nerozumíme. A nemáme ani pořádné překlady a každý si tam strčí něco svého. Ježíš vystupuje jako anonym. „Vždyť on je z Nazareta. Ale počkej, to, co on říká, je pravda“. A to je nezávislé na tom, jestli je z Nazareta, nebo ne. A toto chce Ježíš dosáhnout. Takže, drazí přátelé, je dobré zamýšlet se nad touto problematikou, protože to platí pořád. To je Ježíšův požadavek, abychom věděli, čemu věříme a ne pouze věřili en bloc a přitom nevěděli, co vlastně Ježíš říká. Ježíš nechce, abychom mu předčasně vzdávali slávu a přitom nevěděli, co učí. Samozřejmě, není to jediná nutná cesta, ale je to ta cesta, která je nejlepší a po které Ježíš touží. Ježíš se spokojuje s nouzovým řešením, i když existuje dokonalejší řešení. Myslím tím ten způsob, jak je řešena otázka identity Ježíše u učedníků Jana Křtitele.
Jan 1, 1-18, A, 2. neděle po Narození Páně
Na počátku bylo Slovo, a to Slovo bylo u Boha, a to Slovo byl Bůh. To bylo na počátku u Boha. Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest. V něm byl život, a ten život byl světlem lidí. To světlo svítí v temnotě a temnota ho nepohltila. Byl člověk poslaný od Boha, jmenoval se Jan. Přišel jako svědek, aby svědčil o tom světle, aby všichni uvěřili skrze něho. On sám nebyl tím světlem, měl jen svědčit o tom světle. Bylo světlo pravé, které osvěcuje každého člověka; to přicházelo na svět. Na světě bylo, a svět povstal skrze ně, ale svět ho nepoznal. Do vlastního přišel, ale vlastní ho nepřijali. Všem, kdo ho přijali, dal moc stát se Božími dětmi, těm, kdo věří v jeho jméno, kdo se zrodili ne z krve, ani z vůle těla, ani z vůle muže, ale z Boha. A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Viděli jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy. Jan o něm vydával svědectví a volal: "To je ten, o kterém jsem řekl: 'Ten, který přijde po mně, má větší důstojnost, neboť byl dříve než já.' "Všichni jsme dostali z jeho plnosti, a to milost za milosti: Neboť Zákon byl dán skrze Mojžíše, milost a pravda přišla skrze Ježíše Krista. Boha nikdo nikdy neviděl. Jednorozený Syn, který spočívá v náručí Otcově, ten o něm podal zprávu.
Ad. 1. Všichni jsme okouzleni Vánocemi. A my si často myslíme, že kdybychom žili v době Ježíšově, že bychom také šli s těmi pastýři se klanět. Jenže totéž si říkali i zákoníci. A když přišli „tři králové“, tak nikdo z těch jeruzalémských nešel do Betléma, i když to bylo tak řečeno za humny. A přitom věděli, kdy se Mesiáš má narodit. Nebyl by tedy problém, kdyby v té kritické době poslali do Betléma posla – pozorovatele, aby hlídal nějaké mimořádné události. A byl by svědek. Ano, andělé se zjevili pastýřům. Ale také se mohli jít poklonit všichni páni teologové a všichni zbožní židé a farizeové. To byla tehdy náboženská elita. Ale proč nešli do Betléma? Tady jsme u té věci. My nejprve s chutí zazpíváme koledy, vylíčíme si ideální obraz, jak lidé vítají Ježíška a už se vezeme. A už máme jistotu: „Ano, já bych byl v pořádku“. To je právě škodlivé a kvůli tomu nepochopili Ježíše. A Ježíš také o to nestál, o takové to hurá nadšení. A proto pak vystupuje ne jako Mesiáš, ale jako blíže neurčený tesař z Nazareta, o kterém si ti druzí mají dělat úsudek. Jistě, apoštolové věděli od Jana Křtitele, že Ježíš je Mesiáš a také jim samotným to došlo. Když čteme evangelium a narazíme na nějaký problém, tak ono nám to hned nespadne do klína, vždycky se k té věci musíme vracet a ona pomalinku dozrává, asi tak pomalu, jako zasazené semínko klíčí, roste a vyroste z něho třeba strom. Podobně z několika drobných výchozích myšlenek pomalu vzniká celkový pohled a pak, když je ten celkový pohled dokreslen, začíná být člověku jasno. Proč si to říkáme? My nechceme být mezi těmi, kteří křičí: „Hosana Synu Davidovu!“ a pak křičí: „Ukřižuj!“ Máme tady: „Byl člověk poslaný od Boha, jmenoval se Jan. Nebyl Světlem, ale o Světle svědčil“. Co bylo posláním Jana Křtitele? Jan Křtitel, i když měl Ducha a moc Eliášovu (to říká anděl, který zvěstuje Zachariášovi, že se mu narodí syn; Zachariáš byl starý a nechtěl tomu uvěřit), Jan nikoho neuzdravil, a přitom určitě tu schopnost měl. Ale on to nesměl dělat. Bůh neposílá proroky – amatéry, vždy musí mít doklad, jinak jim člověk nemusí věřit. Vzpomínali jsme si to i při tom, jak Maria po zvěstování navštívila Alžbětu. Ale Jan Křtitel jenom kázal: „Dělejte cesty přímé před Pánem…!“ A tady to je. My máme určité předsudky, jako měli rabíni. A Ježíš z Nazareta nesouhlasil s jejich předsudky. Oponenti se pouštěli do hádek s tím ´pomatencem´ z Nazareta. A Ježíš v diskusích vždy vyhrál. Tak se pokoušeli na něj nastražit všelijaké chytáky. On se nenechal nachytat. Nakonec jim nic jiného nezbylo, než Ježíše ukřižovat. A začínalo to tím, že měli zkreslené názory. A to chce Jan Křtitel opravovat: „Udělejte přímé cesty! Odstraňte předsudky!“ A druhá věc je, že člověk nerad přiznává porážku. Když je poražen, tak místo toho, aby řekl: „No jo, máš pravdu“, začne hledat, tak řečeno, chloupky, aby mohl zdůvodnit, že přece jenom na tom tak špatně není. Dává třeba svíčky do kostela a nachází v tom omluvu pro tu svou chybu. A ta cesta, ta možnost komunikace s Bohem je zatarasena. Bůh se k nám nemůže dostat, nemůže k nám promluvit, my ho prostě nepouštíme k sobě a jeho slovo nechápeme. Jsou lidi, kterým je třeba poradit, ale když se jim nechce tu radu přijmout, tak vytáhnou důvod jiný anebo řeknou: „No, tak teda konkrétně, co mám dělat?“ To je jeden ze způsobů obrany, pomocí které člověk od sebe odsouvá to, co nechce přijmout. V člověku narůstá napětí při setkávání s takovými věcmi. A takové napětí narůstalo mezi židy a Ježíšem. A narostlo do takových rozměrů, že Ježíše ukřižovali. To je známá věc. Ta averze vůči Ježíšovi byla taková, že mnozí byli např. nemocní a nedali se od Ježíše uzdravit. Ježíš cituje Eliáše a Elizea. Proč se ani tehdy nedali uzdravit? Protože to kázání Eliáše nebo Elizea se jim nelíbilo. To je právě ono. Já vím, jsou Vánoce, Ježíš se narodil. Jenže tragédie je v tom, že Ježíš se narodil, ale my ho nevpouštíme a nebereme ho jako partnera. Všimněte si: „Všem, kdo ho přijali, dal moc stát se Božími dětmi“. Křesťanství je proces, ve kterém se vytvoří vztah božích dětí, bratří Ježíše. Tragédie je, že my si nepřipustíme způsob Ježíšova myšlení. A proto obrovské partie evangelia jsou nám nesrozumitelné, nejasné. Kolikrát jsme si připomínali sv. Petra, jak řekl Ježíšovi: „To se ti nestane…“. Ježíš chce poučit apoštoly o správné četbě Písma, že všechno se musí naplnit. Tady jsou ty cesty nepřímé. Petr víc věřil tomu, co ho učili rabíni. To měl tak zakořeněné, že Ježíše nechápal. A Petr přitom ví, že Ježíš je Mesiáš. Co je pak platné jásat nad příchodem Ježíše na svět, když nepustíme Ježíše ke slovu. Že by se to nás netýkalo? Musíme si uvědomit, že my jsme se nesetkali s Ježíšem. Když čteme Bibli, tak jednoduše ty nepohodlné stránky můžeme přeskočit, vybrat si, co se nám líbí. A přitom nevíme, že s určitými oblastmi Bible jsme trvale v konfliktu. Proč lidé trpí? Aby je Bůh někdy donutil přemýšlet. Jenže kdyby přemýšleli, tak by utrpení někdy nemuselo být. Mohli bychom oslavovat nejenom Betlémské děťátko, ale i Ježíšův příchod a Ježíš by se s námi rád setkával a nenechával by nás nemocné. Ježíš se dávno narodil, ale musíme ho pustit, aby on k nám dnes mohl přijít. Někdy to potrvá i déle, ale musíme se otevřít, udělat přímé cesty. To je poslání Jana Křtitele a i nejlepší oslavou narození Ježíše. Ježíš je ochoten znova uzdravovat nemocné.
Ad. 2. Zamysleme se nad tím, co jsme četli: „Na počátku bylo Slovo a Slovo bylo u Boha a to Slovo byl Bůh“. To jsou známá, mnohokrát slyšená slova. Máme za sebou Vánoce. Každý dospělý ví, jak je to s těmi vánočními dárky, co se slavilo, že se narodil P. Ježíš, také každý ví atd. Ale míň už se lidé zamýšlejí nad touto otázkou, že Vánoce to nejsou jen takové ty sentimentální představy děťátka v jeslích. Kult maminky a dítěte, to by byl příliš slabý odvar pro Vánoce. O Vánocích si musíme připomenout jedno, že vlastně to, co leželo v těch jeslích, že z hlediska člověka bylo človíčkem, právě narozeným, které se nedovedlo na vlastní nohy postavit, ale že to současně mělo své vědomí, svou vůli a své schopnosti Božího Syna. Že ten vztah mezi tím dítětem a Ježíšem - Bohem Synem byl asi takový, jako když, třeba řekněme, vidíme dospělého člověka spát, který neví o sobě nic a pokud se náhodou neprobouzí, tak neví, že existuje. Jakoby vůbec nic nevěděl. Ježíš je jednak kompletní člověk, ale je to také kompletní Bůh. Krásně je to vyjádřeno v té větě: „Dřív než Abrahám povstal, já jsem, já pořád jsem.“ U Boha je pořád, abych tak řekl, přítomný čas, nebo může být přítomnost a současně i budoucnost. Je to něco takového, co se také označuje slovem vícerozměrnost. Zrovna tak to dítě, z jednoho hlediska bylo dětské nemluvně se vším všudy a z druhého hlediska to byl konkrétní Bůh. Když se o tom hovoří, tak to člověk odkývá, ale je to spíš takové papírové. Dá se něco vidět na rgt. snímku čelisti malého dítěte? Má tam mléčné zoubky, ale pod těmi zoubky, vidět pořádné zuby dospělého. Ty vyrůstají, připravují se na růst. Normálně nejsou vidět. Ty mléčné se pak začnou viklat, ale pod nimi jsou už připraveny zuby dospělého člověka, které zatím nelezou ven. Toto je chabý obraz toho, co vlastně my máme prožít. Proč jsem se rozhovořil o Ježíšovi, kde Ježíš už byl kompletní Bůh se vší mocí, který se účastnil tvoření světa. Čili, on měl v sobě jednak lidský organismus a měl v sobě i ten organismus Boží. Ten Boží organismus vůbec nezasáhl, když bylo třeba toho chlapečka přebalit. To musela udělat maminka. Proč si toto říkáme? Narodil se nám Ježíš. A on nám chce tím připomenout, že my máme také prožít toto boží dětství, ovšem v obráceném směru. Všem, co ho přijali, dal moc stát se Božími dětmi. Je to moc, je to naše rozhodnutí. Malému dítěti ty druhé zuby rostou, ono o nich vůbec neví, maminka vůbec o tom neví, ale na tom snímku je to vidět. To je právě smysl křesťanství. Ježíš nám to ukázal mimo jiné právě tím, že se stal člověkem. A že v tom kompletním Bohu, abych tak řekl, vyrůstal člověk. My už jsme kompletní lidé, ale v nás pořád vyrůstá boží dítě, bratr Ježíšův, bytost podobného typu. Samozřejmě, že Bůh nepotřebuje mít zuby, ale můžeme si to představit tak, že někde v nás se připravují ty druhé oči, druhý mozek atd. Je to velice hrubá, z hlediska věci velmi primitivní představa, ale jinak si to představit nemůžeme. A my bychom si měli uvědomit, že Ježíš nám dává a Bůh nám dává (a proto Ježíše poslal), příležitost stát se božími dětmi. Nikdo to za nás neudělá. Když tomu nebudeme rozumět, tak to za nás nikdo neudělá.
Ad. 3. Začíná nový rok a přát, aby P. Ježíš byl mezi námi, mi připadá, jako přát, aby platilo 2 + 2 = 4. On, P. Ježíš tady je. Ono je důležité, aby ten žáček, nebo v našem případě my, jsme si na to včas vzpomněli. Tatínek dítěti nepomůže, když za něj bude psát úkoly. Pomůže mu, když dohlédne na to, aby se dítě dobře učilo. To si musíme uvědomit. Jsou určité věci, které za nás nikdo neudělá. A tyto věci jsou klíčové. Zdraví je víc než hmotné statky. Boží požehnání je ještě víc. Bez Božího požehnání, bez Božího zásahu se člověk nemůže hnout. Ale přát někomu Boží požehnání je totéž jako říkat: „Pane Bože, buď k nám dobrý.“ Potřebuje snad dobrá matka, aby jí někdo říkal: „Buď dobrou matkou“? To by bylo spíše urážkou. Jistě, jsou matky, které špatně vychovávají své děti a ty si zaslouží pokárání a napomenutí. A P. Bůh je dobrým Otcem. Proč ale je potom ve světě tolik utrpení a trampot? No proto, že nezáleží jenom na mně, ale také na Bohu a nezáleží jenom na Bohu, ale také na mně. Z dřívějšího zaměstnání si vzpomínám na to, jak jsme sázeli sloupy k elektrickému vedení. Jeden člověk ten sloup neunesl, druhý také ne, ale oba ano. Jeden dělník měl na rameni jeden konec a druhý dělník druhý konec sloupu. Skládání sloupu z ramen muselo být rovněž synchronizované, aby ani jeden z nosičů nepřišel k úrazu. Určitě jste to už někde viděli a dovedete si to představit. Proč to říkám? Jsou totiž věci, ve kterých musí tu svoji část udělat pořádně Bůh, ale kde já musím také udělat pořádně tu svoji část (jako při shazování toho sloupu z ramen). Jsou úkony, které jsou složeny ze dvou podílů. Já musím něco udělat a můj partner musí udělat také svoje. Můj úkon nenahradí úkon toho druhého a naopak. My si musíme uvědomit, že P. Bůh je vždy připraven a Boží láska je vždycky v pohotovosti. Boží srdce je vždy otevřené, ale utrpení a trampoty přicházejí proto, že my neděláme to, co máme dělat a co za nás Bůh neudělá. Bůh je všemohoucí, to je pravda, ale např. v evangeliu je psáno: „Ježíš nemohl v Nazaretě učinit mnoho zázraků….“. Došel mu snad dech? Vzpomeňte si na to. Vykládali jsme si to několikrát. Například si představujeme, že největším nepřítelem člověka je hřích a k svatému přijímání jdeme proto, abychom měli posilu proti hříchu. Jenže, co o problému vzniku hříchu říká Ježíš? Ježíš vytýká farizejům: „Říkáte, vidíme, proto váš hřích trvá.“ Proto s hříchem nemůžeme pohnout a proto přicházejí trampoty a tresty. Ono ´vidíme´ je tou šedou eminencí, která rozhoduje o tom, zda pochopíme, nebo ne, zda se vymotáme z hříchu, nebo ne. A tak aniž bych se zamýšlel, co znamená ono ´vidíme´, jakýkoliv boj s hříchem je předem prohraný. Takže, když jde o něco, co bychom si mohli přát, tak si nemusíme přát, aby byl P. Bůh dobrý, a také nemůžeme druhému přát, aby se naučil chápat tu problematiku ´vidíme´. Proto je potřeba zamyslet se nad tím, co ono ´vidíme´ znamená, kde a v čem to vězí a jak vyřešit tu problematiku, která uzavírá cestu mezi člověkem a Bohem. Ježíš šel na kříž, aby nám dokázal svou lásku a hlavně, aby zlomil toto záhadné, tajuplné, pro mnohé lidi nesrozumitelné, ve skutečnosti pro každého jasně pochopitelné a druhým nevysvětlitelné, ono ´vidíme´. Ježíš na to ´vidíme´ častokrát narážel a křížem bylo nutné rozbít ten pocit jistoty. Ježíš sám říká, proč jde na kříž: „Aby svět poznal, že miluji Otce.“ Na první pohled ta věta vypadá jako nic moc. Pilát si Ježíše svým způsobem vážil a bral se o něho. Podobně Herodes, i když Ježíše prohlásil za blázna. Pilát, aby se z toho vyvlékl, říká: „Já jsem na něm vinu nenašel.“ Kdo tedy ukřižoval Ježíše? No, věřící židé, kteří nebyli ochotni opravit svoje názory na Mesiáše. To ´vidíme´ je klíč, po kterém musíme sáhnout a kterým Bůh neotočí. Ten klíč je v našich rukou. A my, každý sám, se musíme naučit o tomto klíči vědět a tím klíčem otočit v pravý čas. Každý se to může naučit. Ve věci losu, vám mohu přát, abyste vyhráli. To je věc, která není předem spočitatelná. Ale když žáčkovi budeme přát, aby dostal jedničku, a přitom ho nikdo nepřezkouší, vidíme všichni, že to je vedle. My si musíme uvědomit, že v Božím jednání je přísná zákonitost, kterou Bůh dodržuje a my, když ji pochopíme, tak Bůh nám své dary dá a jeho náruč bude plně otevřená. Každý, kdo chce, to najde a kdo nechce, nenajde to. Jistě, to ale znamená hledat, přemýšlet a ptát se na to. My Ježíše nejlépe uvítáme mezi námi a nejlépe mu poděkujeme za jeho příchod mezi nás a za všechnu jeho lásku, když o této věci budeme přemýšlet. Jakmile to vyřešíme, otevřeme se vůči Ježíši a tím uděláme Ježíši největší radost. Člověk by rád přál, ale to hlavní máme v dosahu a nikdo to za nás neudělá a nikdo nám to nevezme. Posuďte sami, jestli je to nevýhoda, nebo výhoda, když ono ´vidíme´ záleží jen a jen na nás.
Ad. 4. Jsme plni vánoční atmosféry, hodně se hovoří o smyslu konání dobrých skutků, o tom, že mají být lidé laskaví vůči sobě atd., ale to je jenom částečný aspekt. Klíč k pochopení Kristova evangelia je právě v tom dnešním čtení. Na první pohled to čtení vypadá takové slavnostní, ale ve skutečnosti je tam celá řada velice důležitých informací, o kterých je nutné vědět. Z časových důvodů nemůžeme probírat vyčerpávajícím způsobem všechno. Na otázku, kdo přijde do nebe, odpovídáme běžně, že ten, kdo nedělá hříchy. Tohle je naprosto nekvalitní a častokrát na scestí zavádějící odpověď. Křesťanství je o něco víc, než pouze to, zdali budu, nebo nebudu dělat hříchy. Odpověď je ve větě: „Všem těm, kteří ho přijali, dal moc stát se Božími dětmi“. Tato věta je velice důležitá. V řeckém textu je „exusia“ tj. něco jako pravomoc. Když např. Ježíš stojí před Pilátem, tak Pilát říká, že má moc (pravomoc, exusia) ho dát ukřižovat. Pilát osobně by ho nezvládl ukřižovat, ale tu druhou moc – sílu (dynamis) měli vojáci, kteří to udělali. Ten rozdíl je třeba si při čtení a překladech uvědomit. A my máme tu pravomoc (exusii) stát se Božími dětmi. Podobně to, zdali přijdeme do nebe, nebo ne, je důsledkem určitého procesu, který v nás má probíhat. V tomto procesu něco dělá Bůh a něco je v naší osobní kompetenci. To, co má udělat Bůh, nemůžeme my lidé nahradit a naopak to, co máme udělat my, do toho nezasahuje Bůh. My každý máme sílu (schopnost, dynamis) něco dělat. Zdali ale přijdu do nebe, tak na jedné straně závisí na Bohu, ale také máme exusii Boha vypustit, nebo zarazit. Člověk dostal svobodnou vůli a může Boha přijmout nebo odmítnout. Dál to nebudeme rozvíjet, protože by to byla pro většinu lidí prázdná slova. Čili otázka zdali přijdu do nebe, souvisí s tím, zdali jsem použil svoji pravomoc (exusii) a řekl jsem: „Ježíši, já chci nastartovat ten přerod a přechod do nebe“. Člověk se může minout cílem z různých důvodů, např. kvůli tomu, že nemám správné vědomosti, nebo že mám před sebou iluzorní vidinu dobrého křesťanství. Pak spustí špatným start směrem a nepustí Ježíše ke slovu. Doslova platí: „Všem, kteří ho přijali, dal moc stát se Božími dětmi“. Že tuto pravomoc nevyužijí všichni lidé, je známá věc. Ježíš sám o tom hovoří např. v podobenství o hřivnách. Každý tam dostal jednu hřivnu (viz Lk 19,11-27). Jeden služebník vytěžil 10 hřiven, další 5 hřiven. Zavržený člověk není ten, co se dopustil hříchu, ale ten, který nechtěl s tou hřivnou hospodařit, nechtěl využít svoji exusii a tak tu hřivnu zahrabal. Když se pán vrátil, tak mu vrátil tu hřivnu i s výmluvami. Pán ho chytil za slovo a řekl: „Z tvých vlastních slov tě budu soudit“. Vidíme, že problém soudu souvisí s hospodařením s Božími dary a bohužel my na to velice často zapomínáme. Je tady nutné nastartovat ten proces přerodu. Ten, kdo se o to nestará, tak ten o tom neví. Ten, kdo o tom ví, tak musí s tím Bohem spolupracovat, zde jde o exusii člověka. „Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha.....“. To Slovo se často poeticky rozvíjí, jenže ono je to opět podstatně důležitější, než by se na první pohled zdálo. Např. v podobenství o rozsévači je zrno. To zrno, když zasadím do země, vypadá docela jinak, než rostlina. Zrno má v sobě genetický kód na výstavbu rostliny a toto je také slovo. Všimněte si, že máme v Bibli: „A všechno povstalo skrze to Slovo“. Čili Ježíš se účastnil a účastní na tvoření věcí. Pro nás to znamená, abychom znali Boží slovo tj. instrukci pro výstavbu věčného života. Máme použít svoji exusii, aby ten proces mohl být nastartován. Nyní, ke konci kázání, ti, co mne blíž neznají, čekají, že budu přát vše nejlepší k svátkům. Jenže já se na to dívám takhle: Když si někdo půjde koupit los, já mu mohu přát výhru, ale moje přání je naprosto neúčinné, protože ta výhra je věcí náhody. Při investování, když já budu patřičný podnik znát, tak mohu věc ovlivnit a vydělat. Tady já mám exusii zdali peníze použiji dobře nebo špatně. U losů nemám exusii. Formálně já vám můžu popřát vše nejlepší, ale pomůžeme si tím? Nebylo by lepší, kdybychom si raději říkali, co máme dělat, jak se máme dívat na ty věci, jakým způsobem využít to, kde máme my svoji pravomoc – exusii, abychom toho vyzískali co nejvíce. Jsou lidé, kteří v duchovním životě vyzískali hodně a je radost s nimi hovořit. V oblasti exusie to za ně však nikdo neudělal a neudělá. Budu mít radost, když uvidím někoho, kdo má úspěch v duchovním životě. Tu osobní zodpovědnost je nutné si uvědomit.
Ad. 5. Dost často se setkáváme s pojmem slovo a gramaticky máme představu, co to v češtině znamená. V řečtině a zejména v hebrejštině to slovo znamená podstatně víc. Slovo tam znamená skutek, skutečnost, realitu. A tak to má i význam v evangeliu. Všimněte si toho začátku: „Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha a to Slovo bylo Bůh…. Všechno povstalo skrze něj….“. My víme, že tady to Slovo je Ježíš, ale ne takový vánočně líbivě vykreslený, ale je to výraz Božích vlastností, dalo by se říct, dvojníkem. Bůh k nám nemluví slovy. Z učebnic jsme zvyklí na samé definice. Bůh k nám mluví v podobenstvích. Aby však člověk tomu rozuměl, tak to nestačí pouze si to přečíst, ale jít se na to (k čemu to Ježíš přirovnává) podívat. Musí si to prohlédnout, jak to v přírodě vypadá. Jednou jsem byl na návštěvě u jednoho známého a ten měl na zahrádce vinou révu a při pohledu na ten skutečný vinný kmen se mi spousta věcí objasnila. Pak může člověk snadno chápat to Ježíšovo přirovnání: „Já jsem vinný kmen a vy jste ratolesti“. V první části evangelia se mluví o věcech, které jsou kolem nás. To, co je popsáno v evangeliu se také opírá o to, co jsme viděli kolem sebe. Dá se tedy říci, že příroda kolem nás je vlastně Božím slovem, a evangelium nám říká, čeho si máme všímat. Ježíš se svými vlastnostmi je vlastně projevem Boha. To, že se Ježíš nechává ukřižovat je dokladem Boží lásky. Na tohle častokrát zapomínáme, že Bůh nás miluje. To, že Ježíš chtěl odstranit Adamův hřích je tak úzký pohled, že se na tom nedá stavět. Je přece psáno: „Bůh tak miloval svět, že poslal svého jednorozeného syna…..“ Bůh tak miloval svět, že k nám přišel, že s námi chce navázat kontakt. Tak jako navazuje kontakt s námi skrze přírodu, tak chce navázat kontakt i skrze Ježíše. Bůh k nám mluví realitou, která je kolem nás a slova nám připomínají to, nač se u té reality máme dívat. Pakliže chceme pochopit Boží moc, sílu, musíme se umět dívat na přírodu. Pakliže chceme pochopit Boží lásku, musíme ji nacházet v sobě a musíme se zamýšlet nad ní při pohledu na kříž. Všechno, co Ježíš říká, je pro nás vzkaz o Bohu a ten se opírá o naše vlastní zážitky. To je jeden takový aspekt z toho dnešního čtení. Druhým aspektem je, že všem, kdo ho přijali, dal moc stát se Božími dětmi. Co to znamená ta moc–exusia? Nedávno jsme o tom hovořili. My často prosíme Boha, aby nám pomohl věřit, ale zapomínáme, že se vlastně vůči Bohu uzavíráme, že uzavíráme svůj intelekt, že vůči tomu, co je v evangeliu, stavíme svoje předsudky. Každý z nás má určitou představu světa a nikdo ji nemá úplně dokonalou. Nicméně můžeme lidi rozdělit do určitých skupin. Jsou lidé, kteří vycházejí ze svých názorů a z nich vyhodnocují svět a jsou jiní, kteří nemají svůj názor a čekají, až jim to někdo jiný řekne. V té první skupině máme ale část lidí, kteří sice mají svůj názor, ale nepřemýšlejí o tom, zdali jejich názory jsou správné. Když někoho slyšíme mluvit, vyslechneme ho, musíme se zamyslet nad tím, zdali má pravdu a pak říci: Souhlasím, nebo nesouhlasím. Takhle nás to učí Ježíš. Protože se to nedodržuje, tak také proto je tolik různých církví. My se musíme naučit mít svůj vlastní názor, ale také ho umět zdůvodnit. Ve školách jsou případy, kdy se učitelé spokojí s tím, že jim žáci odříkají poučky, vzorečky….. Ale jsou také kvalitní učitelé, kteří chtějí, aby žáci látce rozuměli a neříkali jenom prázdná slova. Čili formálně nesmím přebírat to, co mi říkají druzí. Množství názorů (např. hodně církví) svědčí o tom, že spousta lidí slepě přejímá to, co jim jiní řekli, nebo se v určitém prostředí narodili a dál už nepřemýšlejí. A tihle lidé budou pořád udržovat ten starý stav mnoha církví. Jsou ale také lidé, kteří jsou o tom svém náboženství přesvědčeni. Máme přesvědčené Mohamedány, židy, katolíky, evangelíky atd. Vidíme tady, že nestačí jenom to přesvědčení. Je tady ještě jiná věc a to, abych byl ochoten kontrolovat, jestli dovedu rozlišovat pravdu a nepravdu, abych dovedl kontrolovat, zda moje názory jsou správné nebo ne. Je to jakoby dva protichůdné požadavky: Mít svůj názor, vycházet z něho a pak požadavek umět svůj názor kontrolovat. A kdo mi řekne, zdali mé názory jsou správné? Mám se zeptat někoho studovaného? A tady jsme u problematiky Božího slova. Věci kolem nás učí přemýšlet. A evangelium je psáno také tak, že nás chce naučit přemýšlet. A tak my při pohledu na skutečnou realitu, ať už je to ta příroda kolem nás, když se zabýváme podobenstvími, nebo potom dál, když přemýšlíme o evangeliu, nám ukazuje, jestli myslíme dobře, nebo špatně. Nyní nemáme čas mluvit o tom, jak nás evangelium učí přemýšlet. Musíme se zamýšlet nad věcmi kolem sebe, učit se vést diskusi, dialog i tom, co je kolem nás a pak najednou člověk zjistí, jak se v mnoha věcech plete, sám na sobě uvidí své omyly, a když bude umět své omyly popsat, pak je bude moci také odstraňovat. A jsme u toho Božího Slova, kdy Bůh nám ukazuje, jak správně myslet. Já vím, že to, co říkám je nezvyklé, pro mnoho lidí abstraktní atd. a oni mají možnost držet se toho, co jim někdo vysvětlí. Potom si ale nemohou naříkat, když si vyberou špatného učitele. Když zůstaneme zatím u těch podobenství, tak Bůh k nám mluví tou realitou kolem nás. A my, když se nad ní začneme zamýšlet, poznáme svoje omyly. Když člověk začne sledovat svoje postoje, svůj způsob jednání s konkrétní realitou, uvidí mnoho chyb. Uvedu vlastní zkušenost. Na vojně jsem dělal obyčejná topůrka. První topůrko se mi velice líbilo, ale mistr mi ho „shodil“. Když jsem jich měl 120 a přijelo pro ně auto a začali jsme je nakládat, pochopil jsem, že první topůrka byla v porovnání s těmi posledními skutečně velice špatná. Ale mně se to první topůrko na začátku tak líbilo. Na vlastní kůži jsem se přesvědčil, že až jsem začal ta topůrka dělat, tak jsem je začal jinak vidět a pak také lépe dělat. A zrovna tak, když budeme dělat jakýkoliv dobrý skutek a budeme ho vyhodnocovat, tak naše schopnost rozlišovat se začne rozrůstat a to, co jsme dříve považovali za dobré, už jako dobré vidět nebudeme. Příroda okolo nás je schopna nám říct, jací my jsme uvnitř. Na vlastní činnosti můžeme pochopit, jací jsme a také můžeme pochopit svoje omyly. A když je máme formulovány, pak je teprve můžeme odstranit a napravit. A to se také týká otázky víry vůbec. Máme mnoho nedostatků ve víře, např. odříkáváme řadu naučených pouček. Ale když se nad nimi zamyslíme, najednou zjistíme, že jsou to prázdná slova a ještě je v nich plno rozporů. Ty rozpory jsou dokladem toho, že něco v tom našem názoru není v pořádku. Jenže my si ty rozpory nepřipouštíme. Odsouváme je a místo řešení rozporů říkáme: „Já věřím“. Ve skutečnosti je to zavírání očí. Čili znova upozorňuji na otázku vlastních názorů a otázku kontroly vlastních názorů, které nakonec umožňuje člověku stát se Božím dítětem. Bůh nám dává moc stát se Božími dětmi. Ale to, že my nejsme ochotni najít chyby sami v sobě, ve svém myšlení, nám vlastně zatarasuje cestu k Bohu. Tu moc jsme dostali všichni. Ale proto, že se nezamýšlíme nad svým jednáním a myslíme si pořád, že jednáme dobře a výtky, které se nás týkají, necháváme být, Ježíš k nám mluví naprázdno. Zavrženci nejsou lidé, kterým by Bůh nedal moc stát se Božím dítětem, ale jsou to lidé, kteří tu Boží nabídku odmítli z vlastních vin. Bůh dělá doslova triky, aby nás získal a probudil. Ale my si proti těm Božím trikům vytváříme svoje triky, kterými se chráníme před skutečností. Je dobré si tuto otázku alespoň připustit, jako možnost. Pak ji začít hledat a až ji najdu, budu moci říct: „Ano, je to tak“. Dokud já ty věci nemám podložené, tak do té doby tomu věřit nemusím. Až to uvidím, pak mohu přijmout nebo odmítnout. Přijetí pravdy je pro některé lidi strašně nepříjemná záležitost. Jsou ovšem lidé, pro které toto poznání skutečnosti je osvobozením a posílením. To je to, čemu Ježíš říká: „Věřte pravdě a pravda vás osvobodí“. Důležité proto je, umět uznat skutečnost a připustit, že se mohu na ty věci kolem sebe dívat špatně. Pak uvidím způsob špatného dívání se na věci a mohu s tím něco dělat, abych věci kolem sebe mohl dobře vidět. V očistci se dohání to poznání sebe sama, které jsme zapomněli udělat tady na světě. Nejlepší cesta, jak se vyhnout očistci je umět poznat sebe sama a vyhodnocovat své skutky. Snad si nemyslíte, že Pan Bůh má nějaký zájem nás stůj co stůj trestat?
Ad. 6. Tato místa ze začátku Janova evangelia jsme si často zvykli číst jako básnická. Ve skutečnosti je to kondenzát informací. Janovo evangelium je nejprozaičtější na světě. Zdá se být vznosné, ale není. Proč jsou tam krásná slova? Když je něco červené, nemohu nepoužívat slova červený atd. Když je něco ze všech stran úžasné a krásné, tak řeč o tom bude vždycky vypadat jako superparádní promluva. Vezměme si: „Na počátku bylo Slovo, Slovo bylo u Boha a to Slovo byl Bůh“. Je Bůh, vedle něj je Slovo, to Slovo je vedle Boha a je Bohem. Bůh a vedle něho druhá božská osoba, Bůh Syn, spolu tvoří jediného Boha. Druhá Božská osoba se s první Božskou osobou účastní tvoření světa. Náš letopočet je podle Ježíšova zrození, zrození těla. Druhá Božská osoba existuje spolu s Otcem mimo čas. Byli na počátku u Boha. Skrze něho všechno povstalo, skrze to Slovo. V něm byl život a ten život byl světlem lidí. Ježíš nám opravdu dává život. To nejsou jenom prázdná slova. Ta slova o eucharistii, když říká: „Já jsem v Otci a Otec je ve mně“, to není pouze osobní tvrzení. Tady se nemyslí jenom na jednotu Ducha. Ta slova platí až drasticky kuchyňsky. Jde o průnik systémů. Problém náboženství není jen v tom, aby se Bůh nad námi smiloval, ale i v tom, aby se nad námi smilovat mohl. Abychom my ho vydrželi, snesli. Bůh si nenalhává, Bůh je veskrze pravdivý. Když si člověk zvykne hrát divadélko sám před sebou, před Bohem mu není dvakrát příjemně. Bůh ho prokoukne. Čet jsem zajímavý sci-fi román – Planoucí lesy Venuše. Byla tam zajímavá myšlenka. Pozemšťané přistáli na Venuši. Na Venuši byli obyvatelé, kteří dovedli číst myšlenky a domlouvali se čtením myšlenek. Jenom několik pozemšťanů to sneslo, ostatní to nesnášeli. Kolik manželství by se rozpadlo nebo nedalo uzavřít, kdybychom četli myšlenky druhého člověka. Manželství, která by to snesla, by byla dobrá a pevná. Jsou manželé, kteří si dovedou říct tajemství svého srdce. Není to výmysl, jsou takoví lidé, které mrzí, když své chyby nemohou sdělit svému partnerovi. Před nimi smeknout je málo. Není to výmysl. Problém nebešťanů a setkání s Ježíšem je v tom, aby člověk dokázal být před Bohem úplně otevřený, úplně nahý. Bůh dokáže člověka prokouknout skrz naskrz. Ten, kdo kličkuje a vymlouvá se, ten toto nesnese. To je problém setkání se s Ježíšem. Proto přišel Jan Křtitel, jako svědek, aby svědčil o tom světle, aby všichni uvěřili skrze něho. On sám nebyl světlem. Jan říká: „Nejsem Mesiáš, nebo onen prorok, nebo Eliáš…“. Jan svědčil o Ježíši a upozorňoval, že člověk musí udělat přímé cesty Bohu, že se člověk musí připravit na setkání s Ježíšem, že člověk musí udělat ze sebe řádného člověka, aby snesl ten obrovský náraz, který pro něj znamená pohled na Boha. Máme tam: „Těm, kteří ho přijali, dal moc stát se Božími dětmi…“ Tady je vytýčen cíl člověka. Cílem člověka není snášet utrpení. Bůh nemá radost z toho, že je někdo nemocen. Bůh nemá zájem na lidském utrpení a lidském neštěstí. Bůh je táta, který nás má rád. Až když ohrožujeme Boží touhu a náš skutečný životní cíl, tak jako moudrý táta zasáhne. My jsme si příliš zvykli na malinké „pohlavečky“. Proto musí přicházet utrpení velké, nárazy a trampoty. Cílem člověka není hrát si na Pána Ježíše na kříži. Někdo si např. stěžuje, že má obrovské bolesti. Když je mu řečeno, že Pán Bůh mu chce něco připomenout, že třeba není s něčím spokojen v jeho víře, často na to odpoví: „Ale já to utrpení obětuji“. Potom se nedivme, že Bůh nám to potom nandá čím dál, tím víc. Běda, když si P. Bůh řekne, že s tím už není možné nic udělat a degraduje ho na nižší stupeň a utrpení přestane. Člověk si myslí, že si to vymodlil trpělivým snášením, zatímco je to Boží rezignace. Je to podobné tomu, jako když otec zlobivého, nenapravitelného kluka rezignuje a nakonec ho dá do polepšovny a řekne si, že nemá smysl se s ním bavit. Bůh nám nabízí stát se Božími dětmi, bratry a sestrami Ježíše Krista. Podívejme se na 3. kapitolu Apokalypsy (Zj 3): „Vítěze nechám sedět na svém trůně, jako já sedím na trůně Otcově“. Ježíš je roven Bohu Otci. Ježíš je jednorozený Boží Syn. Má plnou Boží moc. To je vyjádřeno tím, že sedí na Otcově trůně. Teď už záleží jen na nás, co znamená výzva člověku: „Ty se můžeš posadit na můj trůn“. A takhle je „našlapané“ celé Janovo evangelium. Nám bohužel unikají základní, stěžejní pojmy z náboženství. Jsme jako kramáři v Božím chrámě, spíše vetešníci. Ale i ti mají čich, co se dá zpeněžit a co ne. Jsme jako vetešníci obrácení naruby. Ženeme se za bezcennými tretkami a cenné věci necháme povalovat. Bůh nám toho chce dát velice moc. My ale překážíme, protože jsme si stanovili vlastní koncepci náboženství a nenamáháme se, abychom pochopili, co vlastně říká Ježíš. Máme obrácené pořadí hodnot, zkreslené základní pojmy. Pán Bůh nám dává výprask a my to považujeme za vyznamenání za víru a zatím je to docela obyčejný výprask. Například se říká: „Koho Bůh miluje, toho křížkem navštěvuje.“ Ano, Pán Bůh ho má rád a proto ho navštívil křížkem. V Zj 3 je původní znění: „Kárám a trestám ty, které miluji.“ Čili ne proto, že je dobrý. Když má tatínek opravdu synka rád a ten synek se nebude učit, tak mu ten tatínek nějaký ten pohlaveček uštědří. Nebude ho přece mlátit za to, že nosí jedničky. To si musíme uvědomit. Otec – příživník, ten se o kluka starat nebude, protože ho nemá rád. Pán Bůh nás má rád a říká: „Koukej, nabídl jsem ti možnost stát se Božím dítětem. Nezapomínej na to, pochop to náboženství, nespokojuj se s takovými neúplnými nejasnými představami“. Dále tam máme: „Boha nikdy nikdo neviděl… Jednorozený syn …. Ten o něm podal zprávu.“ Podívejme se na stará náboženství. Kolik bylo všelijakých bohů a bůžků. Antický Olymp je vlastně takový hanbinec, snůška darebáků a lumpů, zlodějů. A hlavní Jupiter; kolik měl nemanželských dětí? A to byl vrchní bůh. Egyptské bohy byly legrační pánbíčky s ptačí hlavou. Musíme si uvědomit, že Boha jsme neviděli. Buď věřím Ježíšovi anebo nevěřím, ale pak si Pána Boha nemohu vymýšlet. Já musím počkat, až mi Bůh řekne sám o sobě; co mi řekne ten, který Boha viděl. A proč je vlastně tolik různých křesťanských církví? Protože kdekdo se hlásí ke křesťanství, kdekdo kadidlem okuřuje, žehná jím a líbá ho atd. Kdyby ale lidé pořádně četli evangelium, tak by nemohl být plný pytel křesťanských církví. Totéž se týká i nás. Kdybychom pořádně chápali evangelium a byli zvyklí pořádně ho číst, pak by se nestalo, že bychom byli povrchními křesťany. Toto je smysl Janova kázání.
Ad. 7. Tahle část evangelia je nabitá spoustou myšlenek. Již několikrát jsme si o tomto úryvku vyprávěli. Přemýšlel jsem o tom, o čem mluvit, když po dlouhé době jsem opět mezi vámi. Přece jenom přijde řeč na moje zážitky. Víte, co se mi přihodilo a byla to pro mne skutečnost velice významná. Díváme se na jesličky a leckdy nás fascinuje ubohost děťátka. To, že se Ježíšek narodil ve chlévě, ještě nemusí být taková ta velká nouze. Přece byl tehdy prováděn soupis lidí a v Betlémě bylo hodně lidí. Ale to, co vám chci připomenout, je opravdu velmi závažné. Bylo to jednou ve středu, přišel jsem z kostela, nebylo mi dobře, Lehnul jsem si. Po chvíli jsem vstal, chtěl jsem si něco zařídit, padnul jsem na zem, nedokázal jsem se zvednout a přitom jsem neměl žádné velké bolesti. Prostě jsem byl totálně nemohoucný. Pak přišla noc, vůbec jsem nespal, pořád jsem na zemi (naštěstí to bylo v létě), pak přišel den, poledne, odpoledne a byl jsem schopen dostat se ke dveřím do předsíně, vůbec jsem se nedokázal zvednout. Neměl jsem žádnou bolest, jen jsem se vůbec nemohl zvednout. Pak přišel jeden známý chlapec, který zařídil všechno, co bylo potřebné. Uvidíte za chvíli, proč tohle říkám. Když malé dítě leží v kočárku, tak si to neuvědomuje. Kdyby ale dospělý člověk musel být v kočárku a omezen pouze na ty dětské zájmy (např. hrát si pořád s chrastítkem) a možnosti a přitom myslel jako dospělý člověk, tak to by pěkně lezlo na nervy. A to jsem si asi tak uvědomoval. Víte, my se nemusíme ani tak zabývat tou chudobou té jeskyně, ale nám nesmí utéct ta fantastická věc, ta oběť Ježíšova. Bytost rovná Bohu Tvůrci, bytost, která se účastnila vytváření světa a teď má být člověkem. To je podobné tomu, jako když nás posadí do toho kočárku, jako když naše životní úroveň (aktivita) je sražena na tu nejnižší úroveň. Já jsem byl v podobné situaci, když jsem se nemohl zvednout a nemohl jsem nic jiného než ležet, nemohl jsem nic dělat. A přitom jsem věděl, že pár hodin předtím to nebyl žádný problém zařídit si, co chci, vlézt do postele atd. Ježíš, když přišel mezi nás, tak přijal ten náš lidský způsob života, se všemi omezeními. Těžko bychom udělali analýzu toho, jak se v Ježíšovi vyvíjelo to vědomí, jak to vlastně s ním je. My si musíme uvědomit, že Pán celého světa, pro kterého není problémem stvořit celý kosmos, se tady „tahá“ s námi v té naší ubohoučké lidské formě. Představa, že bychom se dostali do nějakého blázince a byli odsouzeni k nějaké primitivní formě života, kde bych nemohl žít pořádným lidským způsobem, by nás děsila. A to byla ta největší Ježíšova oběť. Jistě, nemůžeme dělat přesný pohled do Ježíšovy osobnosti, ale ledacos už víme. Jedna věc je pro nás důležitá, že on, když přišel mezi nás a když nám nabízí nový vyšší způsob života, tak, aby s námi mohl komunikovat, aby nám mohl vysvětlit ty svoje věci, přijímá ten náš primitivňoučký způsob života. Tohle si musíme uvědomit. Můj zážitek mi zůstane po celý můj život, zážitek člověka, který se nemůže zvednout a nic dělat. A pro Ježíše to byl primitivní život mezi lidmi. Malé dítě si ten svůj život neuvědomuje a stačí mu ke spokojenosti chrastítko. Ježíš přichází na svět nám dát novou formu života. My se máme rozhodnout, zdali přijmeme novou formu života, nebo zdali zůstaneme v primitivní formě, kterou považujeme za vrchol našeho lidství, za vrchol krásy. A je to vlastně jenom začátek toho, co nám Bůh nabízí - možnost stát se Božími dětmi. My sice myslíme, že už jsme hotovými Božími dětmi, přitom jsme jenom nemluvňátka. Nesmíme na tohle zapomenout. Jistě, mohli bychom vykládat o Boží dobrotě, ale tenhle ten vlastní zážitek jsem vykládal proto, abychom si uvědomili, že Bůh nám nabízí stát se plnohodnotnými Božími dětmi, což je věc, kterou si nedovedeme pořádně představit a kterou zná jenom poměrně málo lidí. Lidé, kteří mají koníčka na značné intelektuální úrovni, ti to dovedou pochopit. Tito lidé vědí, že těch radostí je daleko více a ne jenom dobře se najíst a pěkně oblékat. To neznamená se nenajíst, neoblékat, ale pouze na základě vlastních zážitků člověk zjistí, že v životě je mnohem více krásných věcí, které si neuvědomujeme. A tyto věci jsou pro nás připraveny. My se máme stát bratry a sestrami Ježíše Krista. Co budeme pak dělat v nebi, to záleží na tom, jak dalece pochopíme tenhle smysl křesťanství. Můžeme si to připodobnit fotbalovému zápasu. Je tam obrovské množství diváků, fanoušků, kteří se dívají na Boha a jsou uchváceni tou Boží práci. Ale Bůh má raději ty svoje spoluhráče na hřišti, kteří si chtějí zahrát fotbal. Ježíš nám nabízí, že můžeme dosáhnout té formy života, jakou má on. Bůh neomezuje naši konečnou výšku. Tu si omezujeme my. Vzpomeňte si na podobenství o hřivnách. Ty úrovně přecházejí do nebe. Podle toho, jak pochopíme funkci tohoto života, podle toho se zařadíme do hierarchie nebešťanů. Z Boží strany můžeme být bratry a sestrami Ježíše Krista (viz Zjevení sv. Jana: „Ten, kdo zvítězí, bude sedět na mém trůně…“). Ale naší pohodlností se můžeme stát pouze těmi „fanoušky“. Je dobré mít životní zážitek. Je třeba si uvědomit, že to, co nám Bůh nabízí, je dar nekonečný jako Bůh sám a jenom my se svojí omezeností a předsudky, omezujeme ten krajíc toho Božího synovství, který je nám nabízen celý, a my si z toho vybereme kousíček podle toho, jak jsme sami se sebou teď spokojeni. Nekonečný koláč Božího synovství je už připraven a závisí pouze na nás, kolik si z něho ukrojíme. Pro každého z nás je připraven statut Božího synovství. Děkujeme Ježíšovi, ale uvědomme si, že on svoje udělal. Čeká to na nás. Čeká to na nás, jak pochopíme velikost Boží nabídky.
Ad. 8. Podrobně hovořit o úryvku evangelia je problematické, protože je tady celá řada myšlenek a jsou jenom tak řečeno nahozené. Je to úvod, začátek. Těžko si uděláme představu o obsahu knížky jenom z nadpisu, nebo o projevu řečníka z uvítacích prvních vět. Ty věci, o kterých zde Jan mluví, jsou podrobně rozebrány v různých částech evangelia. Co říkat? Jsme na začátku roku a myslím, že nejakutnější je ta věta: „Všem, kdo ho přijali, dal moc stát se božími dětmi“. Jak skutečnost ukázala, mnoho lidí Ježíše odmítlo. Problém být pořádným křesťanem není složitý, jak by se zdálo, ani to není otázka jakéhosi tajuplného božího úřadu. Ježíš se setkává s každým z nás a záleží na nás, jak dalece my pustíme myšlenky Ježíše do svého mozku. Připomínáme si, že je velice důležité číst Písmo svaté. Kolik lidí ho ale má? Kolik lidí ho čte? A když ho čtou, rozumějí mu? A ti, kdo mu rozumí, připustí si ten obsah? Tady musíme být kritičtější k sobě, protože i takový svatý Petr, nebo miláček Páně Jan evangelista, měli chvíle, kdy Ježíše nepustili ke slovu. Známe ty případy s předpovídáním Ježíšova utrpení. Jsou resp. byli v určitých oblastech nauky pod vlivem vlastních představ. Poslední případ je, když před smrtí, žena maže Ježíše olejem, apoštolové říkají, že je to škoda, že se to mohlo prodat a Ježíš na to říká: „Nechte ji, chudé máte vždycky s sebou a mne s sebou pořád nemáte, ta žena mně pomazala k mému pohřbu“. A nikdo se nezeptal: „Ty zemřeš?“ Po zatčení Ježíše nastala panika a pak došlo u nich k degradaci Ježíše na proroka. To je otřesná skutečnost, že Ježíš něco řekne a člověk na to: „To takhle není“. Když nám to někdo udělá, jsme nazlobeni a častokrát je to právem. Ale co když to děláme Ježíšovi? Leckdo si myslí, že to nedělá. No, ať si to myslí. Pozor, dělali to apoštolové a my, že bychom byli lepší? Když budeme trochu střízliví, tak se nebudeme chtít hned tak honem k nim přirovnávat. To si člověk ani neuvědomuje, že Boha nepouští ke slovu. Když Boha bude umlčovat, neřekne mu nic. Ale to už je chyba jeho a ne Boží. A dokladů o tom, že člověk umlčuje Boha, můžeme najít v evangeliu víc než dost. A když se člověk nad tím zamyslí a dovede se trošku kriticky podívat na sebe, tak si to musí přiznat o sobě taky. Má to pokaždé jinou formu, ale znamená to, pročítat si evangelium, zamýšlet se nad ním a najednou člověk zjistí, že mnohdy čte různá místa, nerozumí jim a jde dál. Nebo jim rozumí, nalistuje to a jde dál bez toho, aby si to, co je tam psáno, pustil pod kůži. A takových míst je víc, než by se zdálo. Záleží na nás, jak dalece jsme poctiví a budeme ta místa vyhledávat. Tedy nejenom Písmo číst, ale také nechat si ho pořádně pustit pod kůži, do uší. Zamýšlet se nad tím, co nám Ježíš říká a dávat si pozor na to ´kdepak to takhle není´. To je v nás častější, než bychom si mysleli. Jiná věc však je, jestli naše svědomí je to schopno detekovat. To už je druhá věc. Všimněte si ještě této věci a to jaká je funkce Jana Křtitele. Text Jan 1,6-9 říká: „Byl člověk poslaný od Boha, jmenoval se Jan. Přišel jako svědek, aby svědčil o tom světle, aby všichni uvěřili skrze něho. On sám nebyl tím světlem, jen měl svědčit o tom světle. Bylo světlo pravé…., atd.“ Čili, byl tady Jan Křtitel (správně ponořovatel) a cílem Jana Křtitele nebylo nahradit výuku Ježíšovu, ale lidi na setkání s Ježíšem připravit. Jan Křtitel je nesmírně vysoká hodnost. Měl nesmírně důležité poslání. On chtěl být Ježíšovým učedníkem, ale nemohl být, protože musel dělat to svoje poslání, tj. připravit lidi na setkání s Ježíšem. A tady jsme u jedné věci. Jednak se to týká každého z nás, abychom si uvědomili, že v nás tento proces rození božího syna má probíhat. Ježíš byl kompletní Bůh, narodil se jako člověk. My jsme kompletní lidé, ale jsme zatím boží nemluvňata, embrya božích synů a my o tom rozhodujeme, co se z nás vyvine. Každý sám za sebe. Nikdo to za nás neudělá. Měli by si to uvědomit také rodiče, že to nemohou udělat za své děti, ale že je musí učit a že jim musí ukázat tu cestu. Nikdo se nemůže za druhého stát božím dítětem. Nemůže se za druhého rozhodnout, jako já se nemohu za druhého najíst. A já to také nikomu nemohu vnutit. Proto např. je tak důležité, aby si student zvykl na samostatnou práci a aby se neučil jenom pod tlakem takového vnějšího karabáče. Aby i při studiu odevzdával pořádnou práci, aby věci napřed rozuměl a ne, aby se naučil odříkat nějaká slovíčka nebo formulky. Protože i tohle přispívá k formování osobnosti. A já tím vytvářím ze sebe člověka, který je schopen kvalitně, ale taky i nekvalitně, myslet. Ani já nemohu nahradit vaše rozhodování. Mohu udělat jenom to, co dělal Jan Křtitel. To je to maximum, co já mohu udělat. A když bych se pokoušel nahradit vaši aktivitu, no tak vám potom nebudu pomáhat a bude to odsouzeno k nezdaru. My se musíme naučit vůči těm, kteří jsou na nás závislí, být Janem Křtitelem. A nikým víc. A sami v sobě si musíme uvědomovat zodpovědnost, že za nás nikdo nerozhodne, jestli budeme božími dětmi, nebo ne. Jestli nám ty druhé oči porostou nebo ne. A tady je právě rozdíl u toho malého dítěte. Maminka musí tomu dítěti dávat stravu. Když maminka bude mít špatnou hygienu (např. kouří), když se to děťátko narodí, tak ho maminka poznamená v tom špatném slova smyslu. Ovšem v tom vytváření toho božího syna, Bůh udělá všechno, aby ten boží syn v nás mohl růst. Problém ale je, že my to blokujeme, my ho nenecháváme růst a rozvíjet. Toto musíme chápat, v těchto věcech musíme mít jasno a pak to naše křesťanství začne za něco stát. Pořád platí to, že Bůh nám dal moc stát se božími dětmi. Jsem rád, když vidím někoho, komu se to daří a mohu mu udělat službu Jana Křtitele. Ale neudělám za něj to rozhodnutí, které musí udělat sám. A zase za mně nikdo neudělá to rozhodnutí, které jenom já mohu udělat za sebe, protože o tom, zda Bohumil Bílý bude jednou boží syn, nebo ne, o tom si rozhodne on sám a nikdo jiný. Bůh mi dal moc a dává ruce, obrazně řečeno, do kapes. A nikdo mi v tom nesmí zabránit. I kdyby se celé peklo spiklo, nebude mu dovoleno. A nikdo to také nesmí za mně udělat. „Ne, já jsem dal moc jemu, ať on sám o sobě rozhodne. Dal jsem mu moc stát se božím dítětem, tak můj rozkaz dodrž!“ Je třeba si uvědomit to, že si musíme zvyknout nést zodpovědnost sami za sebe a uvědomovat si to právo a moc rozhodovat o sobě. Tuto moc nám dává Bůh, a kdo tuto moc využívá, tomu Bůh požehná i v jiných věcech. Kdo tu moc nechápe, tak mu Bůh připomíná smysl lidského života třeba i trampotami, utrpením, vnitřním rozvratem atd.
Ad. 9. V tom úryvku je hodně materiálu k zamyšlení. My se nyní zamyslíme nad větou: „Všem, kdo ho přijali, dal moc stát se Božími dětmi“. Stejný problém jsme již probírali. Proto nyní stručně. Třeba si uvědomit, že Ježíš přišel a židé ho nepřijali. Často žijeme v iluzi ze setkání s Ježíšem. Kdybychom však žili v době Ježíšově, tak pozor, s velkou pravděpodobností bychom se mohli najít v táboře židů, kteří Ježíše odmítli. Buďme střízliví o svých kvalitách. Dále je třeba si uvědomit, že ty psychické faktory, které způsobily, že židé Ježíše odmítli, můžeme mít také a v takovém případě hrozí nebezpečí během našeho života v jiné formě, nebo po smrti při setkání s Ježíšem. Tady se musíme poučit a ne mávnout rukou ve smyslu, že se to nás netýká. Bohužel ty psychické faktory neznáme, nebo o nich nevíme, podobně, jako o nich nevěděli židé. Snad si někdo nemyslí, že Kaifáš žil v představě: „Až přijde Mesiáš, tak já ho nechám popravit.“ Kaifáš si přál, aby přišel Mesiáš, jenže měl o něm jinou nesprávnou představu. My víme, že člověk má právo Boha odmítnout, právo odmítnout Ježíše. Když nečteme evangelium, neodmítáme tím snad Ježíše? Když ho čteme, ale ne celé a vybíráme si, neodmítáme částečně Ježíše? Nemáme vadné psychické faktory? Evangelium je třeba brát celé, zamýšlet se nad ním, i nad místy, která nám jaksi nejdou pod kůži. Když jsem se zamýšlel nad tím slovem ´moc´, podíval jsem se do řeckého textu a tam je také při výslechu použito stejné slovo ´moc´ (Pilát říká: „Mám moc dát tě ukřižovat“. Třeba si dobře uvědomit, že člověk dostal moc (vladařskou moc) stát se Božím dítětem, ne pouze možnost nebo příležitost si něco vyprosit, nebo vyškemrat. Člověk má moc o sobě rozhodovat (souvisí to s tím, že Bůh dal člověku svobodnou vůli s možností vetovat Boha) a my na to zapomínáme. Samozřejmě, že je třeba vědět, v čem spočívá ta naše moc stát se Božími dětmi. Jsou určité věci, které člověk sám nemůže udělat. Např. spásu si na P. Bohu ani nevynutíme, ani nevystřílíme. Ale pozor, tam, kde máme my tu moc stát se Božími dětmi (v oblasti rozhodování), tam nikdo za nás nezasáhne. Tam nemůže zasáhnout ďábel a tam nemůže zasáhnout ani anděl strážný a tam nezasáhne ani Bůh. Nám dal Bůh tu moc rozhodovat o sobě. Ne ve všem máme tu moc, ale v té oblasti ano. Je ovšem třeba vědět, kde je ta naše pravomoc. Bohužel, je to věc, na kterou se zapomíná a o které málokdo ví. Třeba si uvědomit toto. Je nutné se naučit číst evangelium, naučit se zamyslet nad tím, co nám není jasné. Potom, až uvidíme věci, kde člověk tu moc má a kde jsou věci, na které člověk sám nestačí, i kdyby se rozkrájel. Ono to jde dokonce tak daleko, že Ježíš, aby nám tu naši moc o sobě rozhodovat připomněl, nechává se ukřižovat. Ta smrt na kříži, to není splnění kontingentu výprasků za naše hříchy. Ježíš nám ukřižování připomíná, že máme moc stát se Božími dětmi. Máme v ruce evangelium, nezamýšlíme se nad ním a přitom si můžeme myslet, že jsme kdovíjak zbožní atd. Právě v evangeliu najdeme návod, jak se těmi Božími dětmi můžeme stát. Musíme nejdříve znát návod a pak se můžeme rozhodnout, vezmeme-li boží radu vážně nebo ne. Chce to však mnohdy vzdát se předsudků a vyježděných kolejí, šablon a vzít pořádně do ruky evangelium a prosit o pomoc, při pochopení toho, kde ta moc je.
Ad. 10. Je to věc nesmírně důležitá a souvisí to s tou otázkou, jak se člověk může, ale také nemusí stát křesťanem. Jak je to možné, že se některý člověk křesťanem stane a některý ne? Možná jste slyšeli, že někteří fotbaloví fanoušci jsou tak plni nadšení, že udělají takový malér, že třeba klub nemůže hrát. Ti fanouškové, to je určitý typ lidí, sami hrát nepůjdou, ale hrozně fandí svému mužstvu. Proč to říkám? Chci říct toto: Že velmi snadno se okolo slavných osobností shlukují lidé, kteří jsou jako sběratelé autogramů (viz „Já jsem mluvil s tím a tím, slavným člověkem“). Když jsem byl leště bohoslovec, vyprávěl mi s nadšením jeden občan, že mluvil s jeho excelencí-biskupem a on mu ráčil věnovat tři čtvrtě hodiny. Ovšem, o čem spolu mluvili, to ho nijak netlačilo. Já také znám lidi, kteří něco znamenali. Ale když někdo s takovým známým člověkem mluvil, tak řekl, člověče, mluvil jsem s tím a tím, tak jsme se bavili o tomhle a on ti tak „udeřil ten hřebík na hlavičku“. Tím tématem byla věc, o které se mluvilo a ne to, že jsem mluvil s někým slavným. Vzpomínám si, že jsem jednou našel papírek, kde ještě jako kluk jsem si napsal, že byl v Československu nějaký slavný Ind a on mi podal ruku a řekl něco ve smyslu nashledanou. Nakonec se ukázalo, že to byl podvodník. Proč to uvádím? Protože v době Ježíšově tohle bylo akutní ve větší míře, než si myslíme. Všichni čekali, že Mesiáš přijde; byli nadšeni. A důsledek toho davového nadšení byl, že Ježíše nepochopili. Proto o tomhle hovořím, o těch fanoušcích. Protože to byli, abych to tak nazval, fanoušci Mesiáše, kteří Ježíše ukřižovali. Pilát chtěl, lidově řečeno, Ježíše z toho dostat. Herodes by si nesmírně zalichotil, kdyby poslal Pilátovi zprávu, že je Ježíš darebák. Ale Kaifáš byl takový skalní fanda: „Až přijde Mesiáš, konečně se dočkáme, že ty darebáky Římany vyžene“. Problém je, že nestačí jakékoliv nadšení, jakékoliv ´hurá´, jakékoliv ´já věřím´. Já musím mít víru podloženou. A proto např. také Ježíš přichází a zakazuje svým učedníkům říkat lidem, že je Mesiáš. Naopak zase zlí duchové chtějí prorazit to embargo a chtějí udělat Ježíšovi tuto reklamu. Víme, že Ježíš uzdravil nemocného a říká, nikomu neříkej, že jsem tě uzdravil. V jednom případě ten člověk moc povídal a vzplanulo nadšení těch Ježíšových fanoušků. To jsou davy, zástupy, to jsou ti fanouškové, kteří pak křičí ´ukřižuj´. Takže, Ježíš se modlí, apoštolové za ním přijdou a říkají, že ho všichni hledají. A Ježíš říká, že musí jít jinam, že jinde také musí kázat. Takoví fanouškové se neptají, aby věci chápali a měli víru podloženou. Vidíme to také v případě Jana Křtitele, o kterém anděl jasně řekl, že předejde Pána v duchu a moci Eliášově, aby přichystal Pánu připravený lid (Lk 1,17). Jan Křtitel o tom věděl, protože tatínek mu to řekl („Ano, jsi poslán v duchu a moci Eliášově“). Jinak bychom o tom nevěděli. Jenže když mu říkají: „Poslyš, co ty jsi zač?“, oni nejdou, aby se něco dověděli, ale jdou za ním proto, aby zjednali pořádek, aby se tam prostě nějací lidoví kazatelé neroztahovali – „Aby všechno bylo v pořádku, až přijde Mesiáš, protože od toho jsme tady my - Kaifáš, velerada“. A také ti drobní poskoci, takové ty malé figurky, které se vyžívají v tom, že mohou ve jménu nějakého slavného ideálu něco dělat. A to byli právě ti lidé, kteří přišli za Janem Křtitelem: „Prosím tě, kdo vlastně jsi? Jsi Mesiáš?“ „Ne“. „Jsi Eliáš?“ „Ne“. „Jsi onen prorok?“ „Ne.“ Totiž, když čteme proroky, tam vidíme figurovat jakéhosi proroka, v takovém pozadí. Je to vlastně úmyslně, protože Ježíš ze začátku jako nějaký nedefinovaný prorok vystupoval. „Jsi onen prorok?“ „Ne“. „Tak co teda jsi? Co říkáš sám o sobě, ať můžeme podat zprávu těm, kteří nás poslali“. A on na to říká takovou tu větu, která nám dohromady moc neříká, a přesto je nesmírně závažná: „Já jsem hlas volajícího na poušti. Urovnejte cestu Pánu, jak řekl prorok Izajáš“. Totiž Izajáš upozorňoval na toto: „Až přijde Mesiáš, tak lidé, kteří nebudou psychicky připraveni, Mesiáše nepochopí, nebudou mu rozumět. Bude počítán mezi zločince, bude zabit. Ale jeho hrob bude slavný“. Izajáš neříká přímo, že Mesiáš bude zabit, ale pozorný čtenář to vyčte. Jan Křtitel zdůrazňuje, že musíme připravit cestu Pánu, musíme vytvořit takové podmínky, aby Ježíš k nám mohl mluvit. Představme si to a vžijme se do té situace. Jan Křtitel vlastně říká: „Podívejte se, naše zbožnost není v pořádku, my se modlíme, ale nebudeme vyslyšeni. Mesiáš přijde, nevyžene Římany, ale vyžene nás“ atd. Nyní si představme takového lidového kazatele, který by prostě chodil a toto říkal před kostelem. To byla atmosféra, ve které se odehrálo to, co jsme četli. „No tak, co jsi zač? Kdo tě poslal?“ „Na tom, kdo mně poslal, vůbec nezáleží. O tom se nebudeme bavit“. Jan Křtitel mohl říct, že ho Bůh poslal a že má moc dělat zázraky. On měl nejenom ducha Eliášova, ale i jeho moc. Neřekl, já jsem Eliášův dvojník, ale řekl, že na tom nezáleží, kdo je a že jim jenom připomíná Izajáše: „Koukejte srovnat cestu Mesiášovi, koukejte se na setkání s Mesiášem připravit, otevřít se vůči Mesiášovi. Aby, až přijde, nedošlo ke strašlivému krachu.“ To je asi význam toho úseku. No pro nás je to, dalo by se říct dávno pryč. Mesiáš přišel, my víme, že Ježíš je Mesiáš atd. Jenže problém je tento: My můžeme zrovna tak být Ježíšovými fanoušky, jako byli tehdejší židé Mesiášovými fanoušky. My se také můžeme dát strhnout plným kostelem, my také můžeme mít radost z toho, že přece jenom jsou lidé, kteří věří atd. Jenže my musíme vědět, proč věříme, proč jdeme do kostela, proč jdeme ke svatému přijímání atd. Když nevíme, tak jsme těmi fanoušky, tak horujeme pro něco, čemu nerozumíme. Takže tady vidíme jednu věc, jak Jan Křtitel, tak Ježíš zpočátku o sobě mlčí, neříkají, kdo jsou. Proč? Protože rozhodující je, aby člověk pochopil kázání Jana Křtitele, aby člověk pochopil kázání toho „podivína“, tesaře z Nazareta. Známe to: „Prosím vás, co to je zač ten tesař z Nazareta? Vždyť v něm není nic duchovního, to je úplný světák. Pozve ho nějaký gauner, on přijme pozvání, jde tam na hostinu a cpe se jako každý jiný. Žádný asketa atd.“ To jsou řeči o Ježíšovi. Ježíš chtěl, aby se lidé naučili přemýšlet, aby rozuměli tomu, co on říká a to nezávisle na tom, že on je Mesiáš. Jakmile by řekl, že je Mesiášem, tak by se v lidech probudili ti fanoušci, protože těmi fanoušky byli všichni – i Kaifáš. Že Kaifáš neuznal Ježíše, bylo proto, že Kaifáš byl víc „poučen“ o tom, jak ten Mesiáš má vypadat. Abych to tak parafrázoval, Kaifáš znal dobře barvy Mesiášova klubu. Kaifáš prostě ´věděl´, že ten tesař z Nazareta je pomatenec. On byl přece velekněz, on tomu rozuměl. Chápejte, my si musíme uvědomit právě tu atmosféru, ve které se tohle odehrávalo. Proč jsem vám to řekl? Patří to k přípravě na setkání s Ježíšem. A my si musíme uvědomit, že problém očistce není kvůli tomu, že by P. Bůh vedl stůj co stůj nějaké účetnictví našich hříchů. Ne, ne. Problém očistce je v tom, že vlastně my, když se setkáme s Ježíšem, tak dochází k problému dorozumění. Čili to, co proběhlo mezi židy a Ježíšem, probíhá mezi člověkem a Ježíšem. A to je jádro očistce. A právě proto je důležité, aby ten, kdo umírá, uměl se k Ježíšovi zachovat tak, aby mu Ježíš, jak se lidově říká, nešel na nervy, aby nedošlo ke konfliktu mezi člověkem a Ježíšem. Víme, že i apoštolové Ježíšovi v něčem nerozuměli. Je dobré si uvědomit, že nás se to týká také. I když si říkáme, že my přece věříme. Ale Kaifáš věřil také. A právě hříšníci, kteří stáli stranou, tak ti se vůči Ježíšovi zachovali lépe, než právě takoví ti Mesiášovi fanoušci. My také můžeme udělat chybu, jako udělali židé. Nemáme odzkoušeno, jak se budeme chovat tváří v tvář Ježíšovi. Myslíte si, kdyby někdo řekl Petrovi: „Poslyš, ty když budeš mluvit s Mesiášem, tak ty mu řekneš ´kdepak, to takhle není´, budeš s ním jednat jako s malým klukem“. Že by to Petr připustil jako možnost? Sv. Petr a sv. Jan také měli v tomto bodě kontaktu slabiny. A to byli špičkoví apoštolové. Řekli jsme si to trochu drasticky, ale cílem je, abychom jednou Ježíše pochopili, aby to setkání s Ježíšem proběhlo dobře. Proto je třeba přemýšlet, chodit do kostela a zamýšlet se nad svými chybami. Proto je také třeba vzít do ruky evangelium a pročíst si tu problematiku okolo Ježíšova příchodu.
Mt 3, 13-17, A, Svátek Křtu Páně
Ježíš přišel z Galileje k Jordánu za Janem, aby se dal od něho pokřtít. Ale on se bránil a říkal: "Já bych měl být pokřtěn od tebe, a ty přicházíš ke mně?" Ježíš mu však na to řekl: "Nech tak nyní, neboť je třeba, abychom zcela splnili Boží vůli." I vyhověl mu. Jakmile byl Ježíš pokřtěn, vystoupil hned z vody. A hle otevřelo se nebe a viděl Ducha Božího jako holubici, jak se snáší a sestupuje na něj. A z nebe se ozval hlas: "To je můj milovaný Syn, v něm mám zalíbení."
Ad. 1. Víme, jakou funkci má křest? Proč se nechává Ježíš pokřtít? On přece křest nepotřebuje. Je nám jasné, proč Ježíš přišel za Janem a proč se Jan nemohl stát Ježíšovým učedníkem? Jan Křtitel dovede ohodnotit Ježíše, že je ještě kvalitnější než on, ale zatím neví, že jde o Božího Syna. To mu potvrzuje až ta holubice a hlas z nebe. O té holubici byl Jan Křtitel již předem Bohem informován.
Ježíš nám dává najevo nutnost křtu. Tady je potřeba se zarazit. To, že jsme byli v dětství pokřtěni, je jedna věc. Křest Janův je jiný typ křtu. Jan Křtitel: „Já vás křtím vodou, ale on vás bude křtít Duchem Svatým.“ I když náš křest má vyšší poslání, než křest Janův, přesto by ho měl zahrnovat. K té problematice bychom se i v dospělosti měli častěji vracet. Samozřejmě také k problematice vlastního křtu. K tomu, co bychom měli udělat, a nikdo za nás neudělá. Janův křest není svátost v pravém slova smyslu. Je to totální uzavření minulosti a start do druhého života. Modelem nám může být proměna housenky v motýla. My nyní Boha nevidíme. Abychom mohli být nebešťany, musíme prodělat podobnou proměnu, dostat nové vybavení s možností vidět Boha. Otázka nebe je otázkou přeměny na Boží dítě. Neméně závažná je jistě druhá věc související s tzv. ponorkovou nemocí. Tento problém se vyskytoval i mezi lidmi a Ježíšem. Ti lidé se raději nenechali uzdravit, jen aby nemuseli vyslechnout nepříjemná kázání. Tudíž problém je v tom, aby mezi námi a Bohem nepropukla (z naší strany) ponorková nemoc. Když ty dvě otázky budou splněny a vyřešeny, budu v nebi, budu si v nebi dělat, co chci a budu Boha vidět. Ten náš svátostný křest dává tomu malému človíčkovi podněty k tomu, aby se z něj jednou mohl „vylíhnout“ budoucí nebešťan. Janův křest nám připomíná: „Pozor, člověče, máš určité své názory, které sis v sobě o Bohu nastřádal (co je dobré, co je špatné) a dej si pozor na to, aby ses snesl s Bohem“. Bible říká: „On přijde, ale kdo snese jeho příchod“. Ježíš také řekl: „Mám vám mnoho co říct, ale moje slovo nemá ve vás místa.“ Ten, kdo nesnese Boží příchod, nemůže být v nebi. Kdo nesnese Ježíšovu nauku, ten nemůže být od Ježíše vyučen a ten se pak nemůže stát nebešťanem. Jan Křtitel vyzýval k vyrovnání cest, aby nebylo překážek mezi člověkem a Bohem, aby Mesiáš mohl s lidmi bez překážek mluvit a učit je a oni ho přijali bez potíží. A jako symbol ochoty odložit ten starý život, byl ten křest Janův, křest vodou. Jan Křtitel vyzývá začít úplně znova, vypracovat si soubor nových návyků. Když si ponechám staré představy, tak právě ty mohou být brzdou pochopení Ježíše (víme, že se to stalo i apoštolům). Do fronty k Janovu křtu se postavil i Ježíš, aby nám ukázal jeho důležitost. Jedná se o nový způsob myšlení, chápání věcí. K tomu má sice každý možnosti, ale ne každý má do toho chuť. Každý z nás to potřebuje, ale ne každý je ochoten to provést. Po hříchu si lidé často slibují: „Já už to neudělám“. Toto je lítost, ale ne Janův křest. Každý hřích, každá chyba nás upozorňuje na nesprávný způsob myšlení, chápání Boha, na způsob s kterým je potřeba skoncovat a na potřebu začít s novou ucelenou soustavou. Je třeba opravit způsob četby Bible, způsob vyhodnocování, co je dobré a co je špatné atd. A musí to tvořit uzavřenou soustavu, bez rozporů. Je nutné přejít na vyšší soustavu. Jenže žáka, který neprošel pátou třídou, nemá smysl pouštět na střední školu a už vůbec ne na vysokou. My bychom se měli nejdříve naučit pořádně dělat základní věci, pak budeme schopni číst Bibli, pak jí porozumíme a pak řekneme: „Ano, tohle je opravdu Boží slovo“. A tohle spadá do toho nového zrození z vody. Vzpomeňme si, jak Ježíš řekl Nikodémovi: „Musíte se znovu narodit z vody a z Ducha Svatého“. To je ten křest Janův – nutnost opravy myšlenkových procesů a chápání. Pro odborníky – Janův křest znamená nutnost vytvoření zpětnovazebné smyčky.
Ad. 2. Vraťme se k textu evangelia. Musíme si ujasnit, kdo viděl Ducha Božího. Zdálo by se, že to viděl jen Ježíš. Ne, viděl to i Jan Křtitel. Tím, že se Ježíš dává pokřtít, dává najevo, že každý člověk potřebuje tento Janův křest. Samozřejmě, my máme křest novozákonní, my jsme pokřtěni křtem, který je účinnější. Ale u toho našeho křtu schází při naší praxi jedna věc, která právě tam u toho Janova křtu byla, to vědomí. My myslíme prostě na to tak, že je z toho budoucí nebešťan. Ale u Jana Křtitele, lidé, co se nechávali od Jana pokřtít, ti chtěli odložit svůj starý způsob myšlení, svůj starý způsob života. A to je to, co Ježíš tak zdůrazňuje ve slově pokání, s čím začíná svoje kázání. My pod slovem pokání máme představu bičovat se, postit se, nebo množení modliteb. Podle Ježíše je to změna myšlení. Abychom si dali příklad z dějin. Je to snad více než 100 let, kdy Pasteur a potom Koch začali hovořit o tom, že nemoci nevznikají nějakým záhadným vlivem, ale že to dělají baktérie, bacily, které jsou vidět v mikroskopu. A lékaři je nechápali. Já jsem se nad tím zamýšlel, jak je to možné, protože dneska to pochopí kdejaká průměrná žákyně ze zdravotnické školy. Tenkrát to nepochopili učení lékaři, členové Akademie. Házeli Pasteurovi klacky pod nohy, pořád jim to nebylo jasné. Ovšem, co může být nejasného na tom podívat se do mikroskopu, udělat pár pokusů a zjistit, že to, co říkali Pasteur a Koch i jiní, že to je skutečně pravda. Jak je možné, že moudří a učení lidé, profesoři medicíny říkali, že jsou to jen povídačky, že to je jakási móda a že za nějakou dobu to přejde. Jak je to možné? Problém je v tom, že když člověk něco vystuduje, když už má tzv. jasno, má pocit, že s tím už nemusí hýbat, že to zná. Po určité stránce je to správné, jenže ale…. Ti profesoři, kteří studovali medicínu v té době před Pasteurem, ti měli pro nemoci vysvětlení také, že je to špatný vzduch, tajuplná nákaza, různá učená slova… A teď přijde Pasteur: „Vždyť to jsou tady ty mrňavé tyčinky, kuličky“. A pan profesor, který toho moc napsal, jak se to, nebo ten genius epidemicus šíří, že např. to vzniká v tlejícím listí apod. Víte, člověk je tzv. rozběhnutý a nyní má najednou zarazit. A když nedovede zastavit, když se pořádně nevzepře, tak narazí. Když je auto dobře rozjeté a když řidič dupne prudce na brzdu, dostane smyk, naráží, otlouká se a případně zabíjí. Podobně je to i s tím myšlením. My jsme někdy rozjeti v tom starém zabydlení, ve starém způsobu myšlení, máme pocit, že je to jasné (viz „Když jdeš do lesa, tak to listí tam smrdí, v bažinách jsou komáři, malárie, vždyť to souvisí se špatným vzduchem atd.“). Ti oponenti se neobtěžovali zrevidovat svoje názory („Odkud já to vím? Je to doloženo pokusy, no vždyť jsme se to učili ve škole“). Člověk někdy operuje s převzatými vědomostmi, kterým nerozumí, ale se kterými operuje. Někdo kdysi řekl: „To dělá asi to shnilé listí“. Další řekne: „To dělá shnilé listí“. A potom už se říkalo, že to dělá shnilé listí. Ono je daleko pohodlnější si něco přečíst, převzít, aniž bych musel přemýšlet a pak to tvrdit. Proč se tímhle tím zabývám? Je to kus dějin. Mnoho lidí kvůli tomu zemřelo, protože Pasteur musel probojovávat tu svoji myšlenku, protože lékaři ho nechtěli uznat. No, postupně ho uznali, ale kolik lidí za tu dobu umřelo? A tady jsme u toho problému v náboženství. Pan rabín kázal a vybral si určitá místa. On ovšem nevzal celého Mojžíše a celé proroky, nepromyslel pořádně, jak to tam je. On si vzal nějaký kousek a začal o tom bájit. A začal rozvíjet své představy, své touhy, jako např.: „My jsme rádi, že přijde Mesiáš a těšíme se, že vyžene Římany. Nikdo z těch pánů rabínů neřekl: „No, ale až ten Mesiáš přijde, nebude se muset vypořádat jenom s Římany, ale bude mít potíže i s námi“. To je v Prorocích také. Jenže je daleko líbivější přečíst si, že přijde Mesiáš a on ty darebáky Římany vyžene. A tak židé žili v tom povědomí, že se budou mít dobře. A ta místa v Mojžíšovi a prorocích, dalo by se říct, varují: „Poslyš, ty za moc nestojíš, ty, co chodíš do synagogy (v našem případě do kostela), ty to máš nedomyšlené“. A těch varovných míst si nevšímali, prostě nechávali být. A výsledek, Ježíš nemohl říct, že on je ten slíbený Mesiáš. Přichází jako tesař z Nazareta, lidi vyzývá, aby opravili svoje názory na Mesiáše dřív, než se s Mesiášem setkají. To je ta změna, oprava myšlení. A to je nesmírně důležité. Proto byl poslán Jan Křtitel, který měl křtít. Jan Křtitel byl totiž kněžský synek. A měl se stát knězem, měl jít do jejich kněžského semináře. Přemýšlel o tom, jak to bude, když přijde Mesiáš a tak se sebral a šel na poušť. Vzal si velbloudí kůži, pod ní spal a jedl to, co mu dala příroda. A přemýšlel, uvažoval o tom a uvědomil si: „Vždyť až se setkáme s Mesiášem, my mu nebudeme rozumět“. A jak přemýšlel, tak se mu zjevuje Bůh a říká mu, aby to, na co při tom přemýšlení přišel, řekl lidem, protože je to velmi aktuální pro všechny: „Tohle musíš kázat“. Čili Jan Křtitel měl určité poslání, aby kázal židům, jak překrucují a deformují Bibli, jak ten obraz Mesiáše je jiný, než co říkají rabíni. Tohle bylo hlavním posláním Jana Křtitele. On sám na to přišel a pak byl pověřen, aby to kázal lidem. A Jan Křtitel zřejmě dostal určité dary, protože jak se říká u Lk 1,17, že přijde v duchu a moci Eliášově. Jan Křtitel měl schopnost dělat zázraky, číst myšlenky. Jan Křtitel káže a křtí (ponořuje). Jeho křest byl symbolem. To nebyl náš křest. „Tak, chtěl bys začít znova, pořádně a bez těch starých chyb? Tak pojď!“ A na znamení toho, člověk sestoupil do řeky, Jan ho ponořil na znamení, že ten člověk se chce ´umýt´ od starých myšlenek, od starého způsobu myšlení. Teď přichází nějaký člověk. Jan se podívá na něho, rozezná, že před ním stoji někdo výjimečný a řekne: „Prosím tě, ty mne pokřti!“ A Ježíš říká: „Co ti bylo nařízeno?“ Jan: „Že mám křtít.“ Ježíš: „Koho?“ Jan: „Každého. Proč?“ Ježíš: „Každý potřebuje opravit myšlení. Tak mne pokřti!“ Jan: „Ty mne pokřti, ty jsi lepší“. Ježíš: „Bylo ti to nařízeno?“ Tak nějak mohl probíhat ten rozhovor. A Jan pokřtí Ježíše. Janova schopnost nedetekuje Boha, ale vidí, že Ježíš je daleko lepší než on sám. Najednou vidí nebe otevřené a dostane doklad o tom, že pokřtil Mesiáše. Co nám Ježíš chce říct? Že tento Janův křest je nesmírně důležitý a my, i když jsme pokřtěni křtem Ježíšovým, my si potřebujeme uvědomovat to nové zrození z vody, že potřebujeme začít s novým způsobem myšlení. Každý hřích je znamení, že jsem špatně myslel. Žák, který přinese špatné známky ze školy, si musí položit otázku, kde dělal chybu a uznat, že se špatně učí, že má špatnou techniku učení. Pro nás to znamená, že se musíme učit správně myslet. Když nerozumím evangeliu, může to být špatný způsob myšlení. To nevyřeším tím, že sáhnu po nějaké zbožné knížce a ta mi to vysvětlí. Já musím opravit své myšlení, aby mi to jasné bylo. Janův křest je znamením, že člověk dospěl k tomu, že chce měnit právě ten způsob myšlení. Musíme zjistit, kde děláme chybu. A tuto změnu chtěl Jan Křtitel. A Ježíš také, aby nám ukázal, že každý z nás se musí nad tím zamýšlet. My si často říkáme: „To já vím, to já znám…“. A tady je ten klíčový problém. Musím pochopit, co to je změna myšlení. To nesmí být pro mně prázdné slovo. V náboženství je často namáhavé pochopit tu změnu myšlení. Poradit může i zpovědník. Ovšem, závisí na tom, jaký je.
Jan 1, 29-34, A, 2. Neděle mezidobí
Na druhý den Jan viděl Ježíše, jak jde k němu, a řekl: "Hle, beránek Boží, který snímá hříchy světa! To je ten, o kterém jsem řekl: 'Po mně přijde ten, který má větší důstojnost, neboť byl dříve než já.' Ani já jsem ho neznal, ale proto jsem přišel křtít vodou, aby byl zjeven izraelskému národu." A Jan vydal svědectví: "Viděl jsem, jak Duch sestoupil jako holubice z nebe a zůstal na něm. Ani já jsem ho neznal, ale ten, který mě poslal křtít vodou, mi řekl: 'Na koho uvidíš sestupovat Ducha a zůstávat na něm, to je ten, který křtí Duchem svatým.' A já jsem to viděl a dosvědčuji: To je Syn Boží."
Ad. 1. Abychom to dobře pochopili, je nutné si udělat tu správnou rekonstrukci. Přitom by vyvstala otázka, komu to říká. Když si přečteme více úseků evangelia, zjistíme, že to Jan Křtitel říká pouze dvěma ze svých učedníků. A s nimi stojí buď opodál anebo jim to pouze pošeptá. Abychom rozuměli tomu ´Beránek Boží´, tak musíme znát všechno, co říkají o problematice Beránka proroci (bude jako beránek veden na porážku atd.). Začít musíme ještě u těch deseti egyptských ran. Toto všechno souvisí se správným čtením Bible. Každá věta může mít sama o sobě více významů a teprve v tom kontextu zjistíme, který význam tomu odpovídá. Třeba si uvědomit, že Jan Křtitel to učedníkům říkal zcela civilně, příklad: „Víte, já jsem ho také nepoznal, předtím jsem ho nikdy neviděl a ten, který mne poslal křtít, mi řekl, že ho poznám podle toho, že na něho si po křtu sedne holubice.“ Velikonočního beránka jednak židé přinášeli jako oběť, jedli ho každé Velikonoce a byl také symbolem Mesiáše. Protože byli ve Starém Zákonu znalí, věděli okamžitě, o co jde, když Jan Křtitel řekl: „Hle, Beránek Boží….“. Ježíš se tam pohyboval naprosto civilně a ne tak, jak si ho malujeme se svatozáří. Při čtení Bible si musíme vytvářet skutečné průběhy dějů a nestrkat tam ty naše podvědomé, např. z různých obrázků. Ty zkresleniny jsou velmi nebezpečné. Je to úryvek rozhovoru Jana Křtitele se dvěma ze svých nejlepších učedníků. Tito dva to říkají svým kamarádům. Jsou to nejlepší učedníci Jana Křtitele a ti pak jdou za Ježíšem. Vidíme, že Jan to neříká každému, nebo komukoliv. Jejich jména Janových učedníků známe: Petr, Jan, Jakub, Ondřej, Filip, Nathanael. A také apoštolové nesměli říkat, že Ježíš je Boží Syn. Víme, že Ježíš jim to zakázal. Proč? Kvůli nesprávným představám o Mesiáši. Častokrát jsme o tom hovořili. Zamysleme se ale nad jednou větou: „Hle, Beránek Boží, který snímá hříchy světa“, přesněji řečeno, nejen nad touto větou, ale nad smyslem Ježíšova kříže. Proč vlastně Ježíš šel na kříž? S tím souvisí také otázka: „Proč člověk trpí, proč i my máme takové ty trampoty atd.“. I když utrpení je nám velmi dobře známo, bohužel nám není znám smysl. Leckdo si myslí, že má v této věci jasno. Pak se nemůže divit, když to utrpení neodchází. Jan evangelista napsal (Zj 3): „Kárám a trestám ty, které miluji“. Jenže my jsme si z toho udělali: „Koho Bůh miluje, toho křížkem navštěvuje“. To je obrovský rozdíl. To druhé znamená: „Ano, tebe miluji, tak tě seřežu“. Kdežto to ´kárám a trestám.... ´ znamená: „Toho člověka mám rád, vidím, že to jeho pokárání někam povede a proto ho postihnu, když dělá něco špatně“. To druhé vede k nesprávné představě: „Ano, mně má Bůh rád, a proto já trpím, trpím za ty druhé“. Je velice nebezpečné hrát si na Ježíše na kříži. To, když člověk trpí za druhé, je velice malinkaté procento trampot a utrpení a my na to zapomínáme. Ježíš např. říká: „Dobrý pastýř klade život za své ovce“. To si nesmíme představit tak, že pastýř řekne: „Prosím vás páni vlci, sežerte mne a ovečky nechte na pokoji“. Ale že ten pastýř je ochoten bránit své ovce i s nasazením vlastního života. Cílem je ty ovce ubránit. Tady nejde o nějakou dohodu, nebo obchod, jako např. „Pane Bože, já si nechám vrtat zub u zubaře a ty to moje utrpení odečti nějaké duši v očistci“. Tahle představa je velice svůdná a bohužel svádí na scestí. P. Bůh nemá zájem na utrpení a hlavně si nesmíme tímto způsobem představovat funkci Ježíšova kříže. Mohli bychom o tom dlouho diskutovat. Někdo by řekl to, jiný ono, ale my si musíme říct, co o tom říká Ježíš. Ježíš říká tyto dva výroky: „Až povýšíte Syna člověka, poznáte, že jsem to já“ (Jan 8,28). Co tahle věta, která je úmyslně gramaticky nesprávná, říká? Člověk, když něco dělá, z omylu mnohdy pozná skutečný stav věcí, nebo pravdu. Když udělá omyl, zamyslí se nad ním a ten omyl mu otevře oči. Nejenom, že máme české přísloví, že chybami se člověk učí, ale i mnoho psychologických knížek bylo napsáno na téma: „Omyl nebo chyba v učení a jejich role“. Je to velice významné. Mnohokrát jsme si o tom říkali. Ukazovali jsme si to na Nikodémovi. Nikodém Ježíšovi nevěřil, když Ježíš říkal, že židé jsou špatní. Myslel si, že to by podle toho tesaře byl Kaifáš velký hříšník. Nikodém po rozhovoru s Ježíšem odchází a dospívá k názoru, že Ježíš je asi nějaký fantasta: „Přece není možné, abychom podle Ježíše my zbožní židé byli vyvrhelové a nějací celníci a nevěstky nás budou předcházet do Božího Království. Ježíš sice žije asketickým životem, ale v hlavě to zřejmě nemá dvakrát v pořádku“. Takhle nějak uvažoval Nikodém. A až potom, když byl proces s Ježíšem, když nemají proti němu důkazy a měli by ho pro nedostatek důkazů propustit, Nikodém vidí, že celý ten proces s Ježíšem je nepřipravený. Že nemají a nemohou svědky sehnat a už ho jdou zatknout. Vidí, jak Kaifáš zahraje před veleradě to divadélko. Kaifáš: „Neslyšíš, zapřísahám tě, abys řekl, jestli jsi Mesiáš nebo ne“. Ježíš na to: „Ano, já jsem“. A Kaifáš místo toho, aby řekl: „Dokaž“, řekne: „Nač ještě potřebujeme svědky“ a nechá Ježíše ukřižovat. Nikodémovi se otvírají oči, vidí, že soud nad Ježíšem je naprosto proti židovským předpisům a že Kaifáš je opravdu vrah a s ním celá velerada. Na tomto případě je vidět smysl kříže. Ne snad, že by P. Bůh potřeboval splnit koeficient výprasku. On nemá zájem na utrpení. Ani na utrpení Ježíše, ani našem. A buďme si jisti, že kdybychom si my dali říct, tak Ježíšovo utrpení mohlo být mírnější a my bychom nemuseli trpět vůbec. My si přiděláváme sami sobě utrpení. A Ježíšovi přiděláváme utrpení ne tím, že P. Bůh potřebuje někoho ztřískat, ale naší tvrdohlavostí.
Ad. 2. Vidíme tady postavu Jana Křtitele. Ježíš o něm prohlásil: „Nenarodil se ze ženy nikdo větší než Jan, ale i ten nejmenší v Božím Království je větší….“. Tím není ovšem řečeno, že Jan Křtitel by byl menší, než my křesťané. Podobně jako Izajáš, nebo Jakub (Izrael), bude v nebi podle úrovně. Každý nebešťan je proměněný člověk; podobně jako když z housenky se stává motýl. Jan je v nebi. Ale proč Ježíš říká, že i ten nejmenší v Božím Království je větší než Jan. Zdálo by se, že je to obtížná věc, ale není to tak složité pochopit. Kdybychom se dnes setkali s někým, kdo dříve např. ve vědě (v medicíně, fyzice) hodně znamenal, tak na jeho příkladě si to můžeme objasnit. Dnešní medicína je postavená (mimo jiné) na poznatcích Pasteurových. Dnešní lékař toho ví daleko víc, než toho věděl Pasteur. Dnešní lékař je daleko dál v medicíně, než byl Pasteur. Bez něho by ale dnešní medicína nebyla na takové úrovni. Podobně, kdybychom porovnávali Newtona a Einsteina, tak mezi nimi je obrovský rozdíl v chápání světa. Ale kdyby nebylo Newtona a dalších, tak by nebylo také ani Einsteina. Oni patří do určité vývojové řady. Takže ten, kdo žije ve vývojové řadě výše, je nutně na vyšší úrovni. Ale pozor! Platí to z hlediska možnosti, ale ne z hlediska faktu. Čím je člověk ve vývojové řadě dál, tak je blíže k poznání skutečnosti. Proč se k tomu vracíme? V prvním čtení jsme četli o poslání Izajáše, kde Bůh říká: „Já tě pošlu jako světlo…“ Podobně Pasteur v medicíně a Newton (nebo Einstein) ve fyzice byli světlem. A tady jsme u toho. My bychom měli být v té vývojové řadě (v náboženství, ve vztahu k Bohu) dál, než byli lidé v době Jana Křtitele. Jenže je zde problém, že ne každý je hoden té své doby. My máme možnost stát na daleko vyšší úrovni, než byl Jan Křtitel. Jenže o to nestojíme. Proč? To je otázka velice zajímavá a to je také poslání Jana Křtitele. Jan Křtitel a Izajáš, to jsou světla, která lidem ukazují, jak se na tu úroveň dostat. Ty důvody a příčiny, jak se to stalo, nejsou tak složité. Jsou tam ale obrovské chyby, kterých se dopouštíme. Vezměme si mimino. To po porodu hned neslyší apod. a mnoho funkcí mu postupně začne pracovat. Psí mládě se narodí úplně slepé a prodělává si vývojová stadia. Zrovna tak my se musíme ve svém životě seznámit s evangeliem a měly by se nám otevřít oči, abychom evangeliu mohli rozumět. Jan Křtitel a Izajáš dávali recept, jak ty oči otevírat. Oni ještě neznali evangelium, neznali Ježíše, ale připravovali lidi na to, aby si otevřeli oči. Ježíš na tento problém upozorňuje podobenstvím (Lk 16,9), kde říká: „Udělejte si přátele z klamného mamonu…, aby vás přijali do rajské vlasti“ (pozor, toto místo je různě a nesprávně překládáno). „Udělejte si přátele z klamného mamonu…dokud nedojde“. Např. ten mamon je určitý typ činnosti, který pomáhá člověku rozvíjet kvalitní osobní vlastnosti, které mu dříve než vezme do ruky evangelium, pomohou naučit se pořádně ho číst a chápat. Jan Křtitel jasně říká: „Udělejte přímé cesty…“. Myslel tím na budoucí setkání s Ježíšem a věděl, že při setkání bude docházet ke střetům mezi Ježíšem a posluchači. A věcí lidi je a je to jejich kompetence, aby dialog s Ježíšem probíhal dobře a aby lidé Ježíšovi rozuměli. To, že dnes je tolik různých církví znamená, že spousta lidí čte evangelium nekvalitně, mizerně. Křižují se s veškerou zbožností, s úctou hovoří o Bibli a přitom nevědí, že ji nerozumí. Kdyby se mne někdo zeptal, zdali rozumím celé Bibli, řekl bych mu upřímně: „Mám toho ještě hodně co dohánět“. A tady jde o to, abychom si uvědomili, že máme v porozumění Bibli spoustu nejasností, nedořešených věcí a nevíme o tom, že náš pohled na Bibli je deformován. Izajáš ty věci exaktně popisoval a Jan Křtitel tomu věnoval svůj život. Proto je i dnes tak velký. Proč? Protože měl recept na čtení Starého a Nového Zákona. Ten recept je stejný. On a jeho učedníci byli dobře trénovaní pro četbu Starého Zákona a proto potom mohli rozumět Ježíšovi. A to špatné čtení Starého Zákona byl problém Židů tehdy a také dnes. Kdyby pořádně četli Starý Zákon, Bůh by se jich zastal. Jeruzalém by nebyl rozdělen a chrám by stál dodnes. Špatně četli Starý Zákon, nedodržovali ho, nevěděli o tom a mysleli si, že to znají a přitom si nedali říct. Zrovna tak je plno církví, protože si myslíme, že známe evangelium, že máme víru v pořádku. Jan Křtitel byl dobře chápající Starý Zákon, ale člověk dobře chápající Ježíše by byl v té vývojové řadě dál. Musíme mít ale na paměti, že Jan Křtitel spolu s dalšími starozákonními velikány, jakož i dalšími, kteří Starý Zákon dobře chápali, dostali po své smrti Ježíšovou výuku a jsou na daleko vyšší úrovni. Vypadá to trochu abstraktně, ale Jan Křtitel chtěl, abychom udělali cesty přímé. Udělejme si takový model science fiction a přehoďme si časově Einsteina a Newtona. Einstein by v té době (kdy skutečně žil Newton) nemohl objevit teorii relativity, protože věda v té době ještě nebyla dostatečně rozvinuta. Ale zabýval by se fyzikou na tehdejší úrovni a je pravděpodobné, že tomu, čemu říkáme Newtonovy zákony, bychom říkaly Einsteinovy zákony. Tehdy matematika nestačila na popsání nových poznatků a tak si Newton vymyslel fluxionový počet, což je dnes diferenciální a integrální počet. A dodnes platí, že jakákoliv družice, nebo raketa, která se vydává do vesmíru, letí podle Newtonových zákonů. A kdyby se naopak Newton narodil před koncem 19. století, pravděpodobně by vypracoval teorii relativity. Poznání má svůj sled a nedělá se skokově. Nesmíme si dělat iluze, že pochopíme něco, na co nejsme zralí. A to je také smysl kázání Jana Křtitele a tento postup je naprosto nutný. Napřed se musím naučit pořádně zacházet s realitou, mít otevřené oči, naučit se kontrolovat způsob myšlení, naučit se přemýšlet. Až když tohle to zvládnu, pak mohu pochopit evangelium. Tohle je stav, jaký by u člověka měl být. My jsme se totiž dostali rovnou ke křesťanství a máme přitom spoustu deformovaných oblastí v myšlení, které brzdí náš duchovní rozvoj. V zhledem k tomu, že máme v Novém Zákoně spoustu nedořešených věcí, proto je dnes tolik křesťanských církví. Proto ani my nejsme na té úrovni, na které bychom měli být. A proto pro nás všechny je tak důležité poselství Jana Křtitele, abychom udělali přímé cesty Ježíšovi. To ale neznamená slepě přijímat, ale naopak, být jako Izrael, Jakub. U Jeremiáše je psáno: „Jsi ten, který se dává do sporu s Bohem“. Ale pozor, to není spor ve smyslu hádka, ale dialog. Ne však takový dialog, na jaký jsme zvyklý v parlamentu, kde každý si říká to svoje a druhého neposlouchá a tudíž se ani nezamýšlí nad tím, co ten druhý říká. Nebo aby se dohodli, každý ze svých tvrzení ukrajuje, udělají jakýsi kompromis, který je velmi málo účinný. S Bohem se musíme naučit vést dialog, abychom zjistili, že je v nás množství výhrad vůči Bohu, o kterých nevíme. A my si je musíme připustit a nechat je tzv. vylézt na světlo Boží. „Bože já mám k tobě takovou a takovou výhradu. Prosím Tě, obhaj se. Já bych Tě chtěl pořádně poslouchat“. Když člověk vyzve Boha k dialogu a bude ho pořádně poslouchat, pak vztah mezi člověkem a Bohem se velice brzo srovná a člověk řekne: „Ano, přece jen má ten P. Bůh pravdu“. A to je daleko cennější, než to, že člověk má své výhrady a potlačuje je (přitom si opakuje: „P. Bůh je laskavý, P. Bůh je dobrý atd.“) a těmi předsudky a nevyřešenými výhrady bude bržděn. Vraťme se k Newtonovi. Kdyby ho dnes vzkřísili z mrtvých (a pozor, kvalitní křesťanství to připouští), tak by znal tolik, kolik znal ve své době. Mnohé věci dnešní doby by byly pro něho ohromující. Mohlo by se mu ukázat, jak podle jeho zákonů letěla družice k Měsíci. Jenže on by chtěl vědět mnohem více a do hloubky. Nespokojil by se s dnešním způsobem výuky fyziky. On by chtěl mít všechno zdůvodněné a všechno, co se ve škole předkládá, by chtěl pochopit. Spojil by se s lidmi kvalitními a od nekvalitních by šel pryč. Podobně, dnes má medik daleko více znalostí (ale bohužel povrchních) než měl Pasteur, jenže ve svém rozvoji půjde daleko pomaleji, protože mu schází pořádný dialog s realitou, s partnerem, který má jiný názor, kdy nesmí jít o slepé přijímání a ani o slepé prosazování. Kdyby Pasteur dnes ožil, viděl by, že jeho názory jsou nadále platné, a že lze na nich stavět a šel by ve studiu medicíny dál, podobně jako Newton ve fyzice. Oni by si vybírali pořádné učitele a současně by se pro ně začaly stavět nové vědecké ústavy. Proto, dokud nepochopíme Izajáše a Jana Křtitele, nebudeme rozumět evangeliu. Je to věc náročná, ale chtěl bych nasadit „brouka do hlavy“ těm, kteří o těch věcech přemýšlejí. Aby si patřičné texty přečetli a zamysleli se nad nimi. Je dobré se seznámit s životopisem Pasteura. Je v současnosti mnoho jeho dobrých žáků, ale je také mnoho, kteří se k němu formálně hlásí a neví o něm nic. Podobně je takových mnoho fyziků. Každý ve svém oboru bychom to měli najít a pak se budeme moci zařadit, zdali jdeme dopředu v té vývojové řadě, nebo zdali jsme ustrnuli. Záleží na každém z nás.
Ad. 3. Jan Křtitel dostal od Ježíše nejvyšší pochvalu: „Nenarodil se ze ženy nikdo větší než Jan....“. Nesmí nás však mást to, že také řekl: „V Božím království je i ten nejmenší větší než Jan“. Je to otázka přirozeného života a nového života po smrti, tedy náplň křesťanství. Pozor na důležitost Janova poselství. Jan se chtěl a nemohl stát Ježíšovým učedníkem. Jan jako předchůdce působí mezi živými, pak přichází mezi mrtvé ohlásit opravu myšlení. Velký počet křesťanských církví je důsledkem toho, že Bible není chápána i když je známá. Kolik jenom různých překladů máme. Jak potom může dát Ježíš potvrzení na Bibli. Těch důvodů, proč Bůh k nám nemůže mluvit, je spousta. A proto kázání Jana Křtitele je velice aktuální („dělat přímé cesty, dělat pokání). Sám sv. Petr měl s tím problémy a my, že bychom je neměli? Ve Sk 10 má Petr zjevení, kde mu je řečeno: „Vstaň Petře, zabíjej a jez“. To bylo dávno po seslání Ducha Svatého. Připomeňme si také reakci starších na pokřtění Kornélia Petrem, nebo otázka jití do misií atd. U prvotní církve vidíme neschopnost přejít na plné znění Ježíšovy nauky. Ty psychologické procesy nepochopení Ježíše máme i my. Jan Evangelista si to dovedl přiznat. Výrok: „Za cokoli budete prosit, dostanete“ platí, ale Ježíš ke splnění svého slibu klade podmínky: „Budete-li ve mně a budou-li má slova ve vás“. Absolutní vyslyšení může být jenom, když ty podmínky budou pořádně splněny. Jinak to bude tak, že někdy Ježíš vyslyší, někdy ne. Proto ´čiňme cesty přímé´. Pozor, ne dělat posty a poutě, ale pořádné pokání. Zní to drasticky, ale kdybychom měli možnost slyšet kázání Jana Křtitele anebo Ježíše a Jana odmítli, tak lépe na tom budou ti, kdo slyšeli a přijali kázání Jana Křtitele (s těmi se totiž Ježíš setká po smrti), než ti, kdo by odmítli Jana Křtitele a slyšeli Ježíše, protože by Ježíše odmítli také. Jan Křtitel je klíč k pochopení Ježíše.
Mt 4,12-23, A, 3. neděle mezidobí
Když Ježíš uslyšel, že byl Jan (Křtitel) uvězněn, odebral se do Galileje. Opustil Nazaret, šel a usadil se v Kafarnaum při moři v území Zabulonově a Neftalimově, aby se naplnilo, co bylo řečeno ústy proroka Izaiáše: 'Země Zabulonova a země Neftalimova, u moře, za Jordánem, Galilea pohanská, lid, který žil v temnotě, uviděl veliké světlo; světlo vzešlo těm, kdo sídlili v krajině stínu smrti.' Od té doby začal Ježíš hlásat: "Obraťte se, neboť se přiblížilo nebeské království." Když se ubíral podél Galilejského moře, uviděl dva bratry, Šimona, zvaného Petr, a jeho bratra Ondřeje, jak vrhají síť do moře; byli totiž rybáři. Řekl jim: "Pojďte za mnou a udělám z vás rybáře lidí." Oni hned nechali sítě a následovali ho. A jak šel odtamtud dál, uviděl jiné dva bratry, Zebedeova syna Jakuba a jeho bratra Jana, jak na lodi se svým otcem Zebedeem spravují sítě. A povolal je. Oni hned nechali loď i otce a následovali ho. Ježíš pak chodil po celé Galileji, učil v jejich synagógách, hlásal evangelium o (Božím) království a uzdravoval mezi lidem každou nemoc a každou chorobu.
Ad. 1. ´Obraťte se´, to je věc, kterou častokrát Jan Křtitel říká a Ježíš také. Ježíš chce, aby to říkali apoštolové, a ve zjeveních to říká také Matka Boží. ´Obraťte se´, to neznamená, jak si často myslíme, abychom rozmnožovali posty, ale abychom opravili své názory. A jedním z takových hlavních, nejdůležitějších témat, ve kterých musíme mít naprosto jasno, ale ne tak jak jsme se to naučili v dětství, je otázka: „Proč Ježíš zemřel na kříži?“ Už několikrát jsme se nad tím zamýšleli. Před týdnem jsme se zmínili o tom, co Ježíš o smyslu kříže říká. Proč je to důležité? No proto, že to určuje můj postoj k Ježíši na kříži. Když já nebudu chápat, proč Ježíš šel na kříž, tak to moje všechno křižování, uctívání kříže, ale také mé vlastní utrpení, může vyznít naprázdno. A právě naopak, Bůh musí na mně dopouštět utrpení, protože jsem nepochopil, proč trpěl Ježíš. A v této otázce je mezi lidmi moc a moc nejasností. Minulý týden jsme si říkali o tom, jak Ježíš říká: „Až povýšíte Syna člověka, poznáte, že jsem to já“. Pro osvěžení připomínám postavu Nikodéma, který si přijde večer za Ježíšem popovídat, odchází od Ježíše zklamán a dochází k závěru, že je to nějaký fantasta, který tvrdí, že se s námi zbožnými nebude bavit, ale spíše s těmi chudými a že naše náboženství je špatné. Že Kaifáš s veleradou jsou špatní atd. To je nejmírnější odsouzení, které si Nikodém mohl myslet. Nikodém je ale poctivý žid, který chce být spravedlivý a tak se Ježíše na veleradě zastává, ne kvůli tomu, že by Ježíšovi věřil, ale protože chce, aby velerada postupovala i v Ježíšově případě podle svých právních předpisů. Nikodém na soudu vidí, že předpisy dodrženy nejsou. Ježíš má být propuštěn pro nedostatek důkazů. Jenže Kaifáš zahraje divadélko s roztrženým rouchem. Ježíš potvrdí, že je Mesiáš a on místo toho, aby řekl: „Dokaž to“, roztrhne si roucho a řekne: „Nač ještě třeba důkazy“. Tady vidíme význam toho Ježíšova odsouzení, Ježíšova kříže. To, co říkal Ježíš Nikodémovi, co se mu dříve zdálo nesmyslné, nemožné (že by Kaifáš byl vrahem?) se ukázalo jako pravda. Na procesu s Ježíšem Nikodém vidí, že Kaifáš je opravdu vrah i s celou veleradou a začíná chápat, co dříve nemohl pochopit, že židovský národ je s tou svojí zbožností na tom velice špatně. V té větě: „Až povýšíte Syna člověka, poznáte, že jsem to já“, je právě ukryt popis toho nalezení. Týká se to nejen Nikodéma, ale např. i apoštolů. Až když Petr Ježíše zapřel, pochopil, že Ježíš měl pravdu. Proč? Protože „pokazil“ kamarádovi Ježíšovi večer na rozloučenou – Poslední večeři (Velikonoční). Ježíš věděl, že zemře. A Petr má nyní výčitky: „A já jsem mu říkal: ´Kdepak, to takhle není. Kdyby se všichni pohoršili, já se nepohorším a vida. Proč já hlupák jsem se neptal Ježíše, co mám dělat? A on by mi řekl, abych nešel k ohni´“. To si uvědomuje Petr. Toto jsou typické projevy následků Ježíšovi smrti. Nikodém pochopil, že Ježíšova obžaloba židovství je pravdivá. Petr poznává, že s Ježíšem špatně mluvil, že s ním měl jednat jinak a nebýt ve svých rozhodnutích ukvapený. Uvědomme si, že zapření Ježíše je křivá přísaha, závažný hřích a Petr přesto na tom vydělal. Proč? Protože si uvědomil, v čem dělal chybu, že se měl zeptat, že měl věci prohovořit s Ježíšem, že měl být opatrný v úsudku. Víme, že když Ježíš vstal z mrtvých a ženy říkaly, že viděly dva anděly a že prý Ježíš vstal z mrtvých a že dokonce Ježíše viděly, apoštolové se s nimi hádali (Lukáš píše: „Ta slova se jim zdála bláznovstvím“). Jediní Petr a Jan si nezávisle na sobě řekli: „Tak a je to tady. Nejdříve jsme si mysleli, že Ježíš povídá hlouposti, nyní to říkají ženy. Nebudu dělat ukvapené závěry, půjdu se podívat na vlastní oči, jak se věci mají“. U otevřeného hrobu, z poměrně mála poznatků, dospívají k názoru: „Ano, on opravdu vstal z mrtvých“. Je to opět v důsledku Ježíšovi smrti a Petrova hříchu. Petr musel nejen vidět Ježíšovo zatčení a smrt, ale také sám ještě udělat ten svůj hřích. Ale Petrovi ten hřích stačil, aby se mu otevřely oči. Jan, to je „klasa“ sám o sobě. Je to nejmilejší Ježíšův učedník. Jan stál pod křížem, aniž by musel Ježíše zapřít. Jemu stačilo jen to ´pohoršení se nad Ježíšem´ („teď to Ježíš zbabral, zřejmě je to prorok“). Janovi stačila maličkost, aby začal opravovat svoje myšlení. To je to obrácení. Petr na to potřeboval víc. A Jidáš, tomu by nepomohla Ježíšova smrt. Jidáš se obrátit nechtěl. Kříž nenutí každého obrátit se. Dává člověku pouze podnět k tomu, aby se zamyslel nad tím, zda jeho zbožnost byla dobrá nebo ne, jestli jeho názory byly dobré nebo ne. To je ta souvislost s tím Ježíšovým výrokem (Jan 8, 28).
V Jn 14 (31. verš), tam je ta druhá věta – výrok: „Přichází kníže tohoto světa (to je ďábel), nestačí na mne, nemůže mě přemoci, když se budu bránit, ale já se úmyslně nechám lidmi ukřižovat (pod jeho vlivem), aby svět poznal, že miluji Otce“. Víme, že když Ježíše zatýkali a on řekl: „Já jsem to“, všichni popadali na zem a Ježíš mohl klidně odejít. Petr měl meč, chtěl Ježíše bránit a Ježíš mu nařídil: „Zastrč ten meč. Kdo mečem zachází, ten mečem schází. Kdybych chtěl, tak Otec by mi mohl dát 12 legií andělů“. Takže Ježíš se mohl bránit sám, kdyby chtěl. Tak ho mohli zatknout: „Aby svět poznal, že miluji Otce“. Tato věta byla už vlastně vysvětlena. Spousta lidí se pohoršilo nad Ježíšem, když byl zatčen. Začali si říkat, že pan rabín měl pravdu, že je to pomatenec atd. Teprve v důsledku atypické Ježíšovi smrti, kdy např. došlo k zemětřesení, kdy mrtví vstávali z hrobů (pozor to je fakt) a další znamení (např. se mohlo stát, že mrtvý dědeček vstal a přišel oznámit synovi, že je pěkný darebák za to, co provedl Ježíšovi, že s ním nechce nic mít a že se vrací do hrobu) mnoha lidem začalo vrtat v hlavě, jak to vlastně s tím Ježíšem bylo, a také mnoho židů se pak nechalo o Letnicích pokřtít. Tedy platí: „Aby svět poznal, že já nejsem darebák, pomatenec, posedlý. Jdu na kříž a vy poznáte, že vy jste darebáci, že Kaifáš s veleradou jsou vrazi a ne, že já jsem bezbožníkem“. To je takové shrnutí obou těch výroků. Tady vidíme smysl Kristova kříže, jeho vlastními výroky.
Chtěl bych vám zadat úkol k přemýšlení. Mluvili jsme o tom, jakým způsobem může hřích zapůsobit na člověka. Abych znázornil, o co jde. K tomu, abyste se dobře najedli, potřebujete např. kus masa k obědu a také pokud máte sporák, potřebujete uhlí. Každému je jasné, že když nebudete mít uhlí, studeným, neuvařeným masem se nenajíte. Také však, když nebudete mít maso, tak od tepla se také nenajíte. Čili, obojí je nutné, abychom měli dobrý oběd. I maso i uhlí, každé jiným způsobem přispívá, že budeme mít dobrý oběd. Nyní jde o to, jakým způsobem ovlivní Kristův kříž naše jednání. Už jsme si řekli ty Ježíšovi výroky. Uvedu několik příkladů. Ovšem, může se stát, že přijdete na lepší nápad.
1. Někdo za druhého umře. Např. případ Blahoslaveného Maxmiliána Kolbeho. On se nabídl k odsouzení místo jednoho otce šesti dětí (Gajowiczska). Kolbe ho tím zachránil.
2. Vyskytli se lékaři, kteří hledali příčiny nemocí a aby si ověřili, zdali určitá nemoc je nakažlivá, nebo není, tak se sami naočkovali. Lze teda říct, že se lékař vystavil nebezpečí smrti, aby jiní mohli žít. Vidíme však, že už je to jiný typ souvislostí než u Kolbeho.
3. Vědci vyvinuli sérum, a aby dokázali, že to sérum je použitelné, odzkoušeli ho na sobě, aby měli jistotu, že ho mohou lidem dávat. Kdyby ten vědec zemřel, položil by život pro to, aby ten druhý žil.
4. Představme si, že se někdo topí, nebo několik lidí a zachránce některé zachrání a přitom se sám nakonec utopí. Zachránce mohl být např. slabý na srdce. Nicméně dal život za druhé.
Jaká je souvislost mezi Ježíšovou smrtí a naší záchranou?
Větu - „Od té chvíle začal Ježíš kázat: ´Čiňte pokání, neboť se přiblížilo Království nebeské´“, musíme chápat ne jako celé kázání, ale jako výtah. V dokumentaci se tomu říká anotace. Ježíš mluvil třeba několik hodin a lidé s ním diskutovali. Kázání v Ježíšově době nebylo takové jako dnes, kdy já stojím a vy mne pěkně posloucháte. Např. u starých židů se mohl každý dospělý muž v synagoze přihlásit o slovo. A Ježíš právě tohoto práva využil. „Kdo se přihlásí o slovo?“ Tak zvedl ruku Ježíš. Někdo řekl: „To je prima, bude mluvit tesař z Nazareta“, jiný zas: „Och, zas bude tlachat ten tesař“. Kdyby se nepřihlásil on, tak to mohl udělat jiný. O slovo se mohl přihlásit kdokoliv. Kdo se přihlásil, mohl si vybrat i text – „Já chci o tomto místě, o tom a tom proroctví číst“. Jak to kázání vypadalo, je krásně popsané jinde, kdy Ježíš v Nazaretě mluví o této problematice. Toto kázání máme u Marka, tu anotaci, jaksi podrobněji. Takže Ježíšova anotace vypadá takto: „Čas se naplnil, Království Boží se přiblížilo, čiňte pokání a věřte evangeliu“. To jsou čtyři základní oddíly. Čas se naplnil, to znamená: „Všichni čekáme Mesiáše, těšíme se, že přijde. Podle proroků má přijít právě v této době. A my můžeme být šťastní, že Mesiáš přijde“. Pokud se vám to zdá divné, že toto říkám, že Ježíš tak mluvit nemohl, tak to je omyl, protože Ježíš tak mluvil. Apoštolové věděli, že Ježíš je Mesiáš, ale říkat to nesměli. Zlí duchové věděli, že je Mesiáš a snažili se to rozšiřovat mezi lidmi a Ježíš jim v tom velmi ostře zabraňoval. Cílem tohoto kázání bylo připravit lidi na setkání dříve, než se setkají (vědomě) s Mesiášem, aby nedošlo mezi nimi ke konfliktu. Samozřejmě, že by židé neřekli, že dojde ke konfliktu, ale oni by mu začali provolávat slávu a vůbec by ho nebrali vážně. Oni by čekali, že udělá něco zvláštního; to, co říkají páni rabíni o Mesiášovi, až přijde. A proto Ježíš vystupuje jako nějaký tesař z Nazareta. On sice dělá zázraky, ale zásadně mluví o Mesiášovi ve třetí osobě – až přijde Mesiáš atd. Tedy: „Můžeme být šťastní, že žijeme v době, kdy Mesiáš přijde. Tato doba má být už nyní, říkají to ti a ti proroci, a když si to spočítáme, měl by se Mesiáš, co nevidět už tady objevit“. To je to: „Čas se naplnil, království Boží se přiblížilo“. Ježíš tady připomíná, že až přijde Mesiáš, židé doopravdy mohou dostat svobodu od Římanů. A mohli ji dostat, kdyby přijali Ježíše. To je přece jasně řečeno. Jeruzalém nemusel být zbořen. Jenže oni Ježíše nepřijali. A Ježíš říká: „Čas se naplnil, Království Boží se přiblížilo“. Už v tom svém kázání se Ježíš začíná odlišovat od toho, co říkají rabíni. Ti říkají, že Království Boží přijde, že přijde Mesiáš. A Ježíš říká: „Království Boží se přiblížilo, ale můžeme ho ztratit. Přiblížilo se Království Boží, ale pozor! Naši otcové měli stejně krásnou příležitost, když se setkali s Izajášem, s Eliášem, Elizeem atd. A přece pak proroky pronásledovali“. Eliáš před nimi utíkal. Ne proto, že by měl strach, ale proto, že nechtěl vyhubit celý národ. „My si musíme uvědomit (imituji Ježíše), že až přijde Mesiáš, že hrozí konflikt mezi námi a Mesiášem, který by mohl vypuknout, jako vypukly konflikty mezi proroky a našimi otci. Zrovna tak se nám může stát, že Mesiáš nám nebude pochuti, jako proroci našim otcům“. A to je proti tomu, co říkali rabíni: „Ó, jak se těšíme, až přijde Mesiáš, ten těm Římanům ukáže, co znamená okupovat posvátnou boží zemi – Izrael“. A Ježíš říká: „Pozor, můžeme to prohrát“. A to už s těmi posluchači začalo lomcovat. A máme zachované z té řeči v Nazaretě, že Ježíš říká: „Nebylo dost vdov v Izraeli za života proroka Eliáše a ani jedna vdova v Izraeli nebyla hodna toho, aby hostila Eliáše, jen vdova pohanská?“ Bůh pro ty své proroky vybírá kvalitní hostitele. S tím prorokem to není jednoduchá věc, ten má své vyhraněné názory. A necítil by se dobře, kdyby měl pobývat u někoho, kdo je po náboženské stránce primitiv. Pak Ježíš pokračoval: „Copak nebylo dost malomocných v době Elizea a ani jeden z nich se nedal uzdravit, ale přišel za ním Namán Syrský“. To už židé pukali zlostí, protože Naamán byl pohan. Ježíš říká: „Podívejte se, jak tehdy ta zbožnost židů vypadala. My dnes ty proroky, kteří jsou daleko za námi, oslavujeme a říkáme: „Takový Eliáš, to bylo krásné, ale my se setkáme s Mesiášem a to je ještě o mnoho větší štěstí, než měli naši otcové. A přitom, když Elizeus chodil po naší zemi, tak ti malomocní měli na něj tak silný vztek, na ta jeho kázání, že se raději nedali uzdravit. To je fakt, ať se vám to líbí nebo ne. A zrovna tak my můžeme mít zlost, vztek na Mesiáše, až začne mluvit k nám. A pokud s tím chceme něco dělat, musíme opravit svoje názory, musíme pořádně číst Mojžíše a proroky a svoje názory na Mesiáše musíme opravit. Jinak je nebezpečí konfliktu. Proto se musíme obrátit, opravit svoje náboženské vědomosti. To není týrat se a postit, ale opravit své náboženské vzdělání, abychom to vydrželi, až se Mesiáš objeví. A musíme udělat jedno, přečíst si, jak se naši otcové přeli s proroky, jak některé pronásledovali a zabili, jak se pokoušeli pronásledovat i Eliáše, když před nimi utekl, aby je nemusel zničit. Musíme pochopit, v čem byla jejich chyba, abychom neupadali do stejných chyb, až Mesiáš přijde. Jak se máme chovat, až přijde, musíme si dát pozor, abychom nepřekroutili jeho nauku tak, jako překrucují rabíni Mojžíše a proroky“. Asi tak vypadalo to kázání a Ježíš stále vystupoval jako tesař z Nazareta. Někdo přišel a řekl: „To jsou silná slova, kdo to je?“. A Ježíš jim to ukázal a řekl: „Přečti si toho a toho proroka. Izajáše rozřezali pilou, Elizea pronásledoval král. Když šli Eliáše zatknout, zůstalo ze zatýkací jednotky 49 škvarků a jeden z těch 50 se vrací. Král posílá dalších 50, a opět jeden z nich zůstane. Až napotřetí velitel dostává rozum a řekne: „Víš, já musím vykonávat rozkazy, podívej, ty se nemusíš bát krále. Mně jde o chleba. Mám tě přivést. Buď tak hodný, pojď dobrovolně“. A Eliáš s ním šel. Ježíš jim tyto věci vyjmenovává a můžete vidět, že se to neobešlo bez hádek. V Nazaretu ho za to kázání chtěli shodit ze skály. A jak to dopadlo, víme; klidně mezi nimi prošel. To byl také zázrak. My se totiž musíme připravit na setkání s Ježíšem. Také to nemáme odzkoušené, a proto je důležité číst Písmo svaté. Ne si z toho vybírat, co se nám hodí, ale číst celé a pozorně. Hlavně evangelia.
Ad. 2. Když bychom četli pouze tenhle kousek, snadno by se nám to mohlo vymstít. Vypadalo by to jako první setkání Ježíše se Šimonem a Ondřejem. Když se podíváme do Lukášova evangelia (Lk 5,1-11), tak se to událo po zázračném rybolovu. Ježíš nejdříve káže z jejich lodě a pak řekl Šimonovi, aby zajel na hlubinu a spustil sítě. Šimon na to odpověděl: „Mistře, pracovali jsme celou noc a nic jsme nechytili, ale na tvé slovo síť spustím.“ A najednou nabrali spoustu ryb. Petr padl na kolena a řekl: „Pane, odejdi ode mně, jsem člověk hříšný.“ Ježíš však Šimonovi řekl: „Neboj se, pojď za mnou, udělám z tebe rybáře lidí.“ Petr, Ondřej, Jan a Jakub okamžitě jdou. To dnešní čtení je velice stručné až zkratkové zobrazení. Pro úplný obraz musíme číst všechny evangelisty. U sv. Jana se dočteme, že už se setkali u Jana Křtitele. Ondřej a (zřejmě) Jan jdou za Ježíšem („Mistře, kde bydlíš?“). Jan udává čas, jak tu diskusi protáhli. První setkání bylo tedy u Jana Křtitele. Jan Křtitel ukazuje na Ježíše: „To je Mesiáš“ a oni za ním jdou. Pak se ta skupinka cestou zastavuje v Káni Galilejské a tam dochází k prvnímu zázraku. Ten pobyt na svatbě mohl být několikadenní. Diskutovali spolu a samozřejmě, že ne o ´autíčkách´, ale o náboženství. Čili, těch rozhovorů s Ježíšem měli za sebou několik a dlouhých. Po svatbě se rozcházejí, jdou rybařit a Ježíš začíná kázat, vyzývat k obrácení, k pokání. To jsou věci, které nám unikají. My máme za sebou advent a ten je často chápán jako postní doba. Cílem adventu není půst, ale přemýšlet o tom, proč vlastně jdu do kostela a jak bychom vlastně měli přijímat svátosti atd. Tyhle otázky by nás měly znepokojovat. Jenže my místo toho zpíváme adventní a postní písničky a dost. A to je chyba. Měli bychom vědět, jak vypadá správná modlitba, přijímání, zpověď. Takže, co se týče toho dnešního čtení, vidíme, že se setkávají staří známí, kteří se znají možná dva měsíce. Musíme si také uvědomit i tu atmosféru, jaká tam byla; jako mezi přáteli. Když vidí ten zázrak, Petr si uvědomuje, že Ježíš není obyčejný člověk. Asi si řekl: „Tak, to je nádhera, já se s ním kamarádíčkuji a on je to vlastně přinejmenším prorok. To jsem ale přestřelil“. Proto padá na kolena a říká: „Pane, odejdi ode mne, jsem hříšný.“ A Ježíš: „Pojďte za mnou, udělám z vás rybáře lidí.“ Tady máme ukázku toho, jak je třeba číst evangelium. Dát dohromady všechny texty i ty, které s tím zdánlivě málo souvisí. Dále k těm nutným věcem vyčteným z evangelia musíme ještě dodat část z vlastní zkušenosti, aby to evangelium nebylo suché a začalo k nám naplno promlouvat. Bylo by dobré se zamýšlet nad tím, jak vlastně čteme evangelium a jak Ježíšovi rozumíme.
Ad. 3. Na tomto úryvku se dá ukázat způsob četby Bible. Např. jak je důležité číst Písmo svaté celé a ne si vybírat kousky a myslet si, že z nich vyžiji. Z dnešního úryvku by se zdálo, že je povinnost následovat Ježíše hned, jak mi řekne: „Následuj mne!“ Jenže když se podíváme do jiných evangelií (např. Janova) zjistíme, že Ondřej, Petr, Jakub, Jan jsou již staří známí. Je to parta, jsou to špičkoví žáci Jana Křtitele. Stručně řečeno, musíme si tam dosadit to: „Hele, to je Beránek Boží“, pak zůstali s ním do páté hodiny večer, příhodu s Nathanaelem, cestu zpět z Jeruzaléma, několik dní svatby v Káně a první zázrak. Protože hodně diskutovali a to zejména o náboženství, dá se říct, že v Káně je vyvrcholení takové první etapy výuky budoucích apoštolů, která je zakončena zázrakem. Ježíš mítinky ukončoval zázraky (uzdravováním). Někdy zázraky tzv. na černo („jdi a nikomu to neříkej“). Tato parta učedníků se pak rozejde a uvažuje o tom, o čem si povídali. Vyvstávají otázky, možná pochybnosti, nebo ´což jestli platí…´, atd. A naplno se rozběhne tvůrčí myšlení. Jako příklad si uveďme trávení krávy. Kráva něco sežere a pak v klidu přežvykuje to, co sežrala. Má k tomu několik žaludků. Než došlo k povolání, podobný proces se odehrál i u Petra, Ondřeje, Jakuba a Jana, že si tu výuku museli nejdříve tzv. přežvýkat. Je to velice důležitá etapa v poznávacím procesu. Vědomosti musí být také utříděny. K tomu povolání musíme ještě přidat ten zázračný rybolov, který tomu těsně předcházel. Čili, ve skutečnosti je pravý opak pravdou, než jsme mnohokrát slyšeli, jak máme kdykoliv, ať je to jakkoliv nečekané, ochotně na Ježíšovo zavolání odpovědět. Na to zrání pro Ježíšovo slovo nesmíme zapomínat.
Svátek uvedení Páně do chrámu, Luk 2,22-40
Slova svatého evangelia podle Lukáše.
Když nadešel den očišťování podle Mojžíšova Zákona, přinesli Ježíše do Jeruzaléma, aby ho představili Pánu, jak je psáno v Zákoně Páně: 'Všechno prvorozené mužského rodu ať je zasvěceno Pánu!' Přitom chtěli také podat oběť, jak je to nařízeno v Zákoně Páně: pár hrdliček nebo dvě holoubata.
Tehdy žil v Jeruzalémě jeden člověk, jmenoval se Simeon: byl to člověk spravedlivý a bohabojný, očekával potěšení Izraele a byl v něm Duch svatý. Od Ducha svatého mu bylo zjeveno, že neuzří smrt, dokud neuvidí Pánova Mesiáše. Z vnuknutí Ducha přišel do chrámu, právě když rodiče přinesli dítě Ježíše, aby s ním vykonali, co bylo obvyklé po-dle Zákona. Vzal si ho do náručí a takto velebil Boha: "Nyní můžeš, Pane, propustit svého služebníka podle svého slova v pokoji, neboť moje oči uviděly tvou spásu, kterou jsi připravil pro všechny národy: světlo k osvícení pohanům a k slávě tvého izraelského lidu." Jeho otec i matka byli plni údivu nad slovy, která o něm slyšeli. Simeon jim požehnal a jeho matce Marii prohlásil: "On je ustanoven k pádu a k povstání mnohých v Izraeli a jako znamení, kterému se bude odporovat - i tvou vlastní duší pronikne meč - aby vyšlo najevo smýšlení mnoha srdcí." Také tam byla prorokyně Anna, dcera Fanuelova z Aserova kmene. Byla značně pokročilého věku: mladá se vdala a sedm roků žila v manželství, potom sama jako vdova -bylo jí už čtyřiaosmdesát let. Nevycházela z chrámu a sloužila Bohu posty a modlitbami ve dne v noci. Přišla tam právě v tu chvíli, velebila Boha a mluvila o tom dítěti všem, kdo očekávali vykoupení Jeruzaléma. Když vykonali všechno podle Zákona Páně, vrátili se do Galileje do svého města Nazareta. Dítě rostlo a sílilo, bylo plné moudrosti a milost Boží byla s ním.
Zamyslíme se krátce nad tím dnešním úryvkem. Je tam vylíčen Simeon a Anna. A hlavně nad tím Simeonem se chceme zamyslet. A chci vás upozornit ještě na takový malý, nenápadný detail. Chtěli podat oběť, jak je to nařízeno v Zákoně – pár hrdliček, nebo dvě holoubata. Všimněte si, že evangelista tady neuvádí, co podali. On prostě říká, přišli do chrámu, aby udělali to, co je nařízeno, aby dali buď pár hrdliček, nebo pár holoubat. Úmyslně neuvádí, co bylo dáno. A zase úmyslně vedle toho je vylíčen ten Simeon. Proč? Totiž tady jsme u jedné věci. Mesiáše čekali všichni lidé, snad vyjma těch, co nad tím mávli rukou a říkali, Mesiáš? To jsou povídačky. Nahlas to nemohli říct, ale mysleli si to, protože jinak by nemohli být puncovanými hříšníky. Ale takový Kaifáš, ten čekal také Mesiáše. Mesiáše čekali všichni ti, kteří později křičeli: Ukřižuj! Ale Mesiáše čekali, abych tak řekl, s upřímným srdcem. Proč Bůh zjevil Simeonovi, že tamto dítě, jak je tam ta paní s tím chlapečkem a ten pán vedle ní, to dítě, že je Mesiáš. Proč to neřekl Kaifášovi, proč to neřekl těm ostatním? Bůh nezná žádné Protekcionářství, ale Bůh ví, komu se chce ukázat a komu ne, podle stejných zákonů měří všem lidem. Nemůžeme se vymlouvat, jo, tamti jsou svatí, ti mají příležitost a my ne. Nakonec Kaifášovi taky Ježíš řekl, když se ho ptal, jsi Mesiáš, Ježíš řekl ano. A jak na to reagoval Kaifáš? Teatrálně si roztrhl roucha a řekl: „Nač ještě potřebujeme svědky?“ A Kaifáš už tenkrát v sobě vytvářel toho budoucího Kaifáše. Kaifáš v té době byl možná mladík, možná už dospělý, kdo ví. Ale rozhodně na jedné straně čekal Mesiáše, ale na straně druhé, jeho povaha se vyvíjela špatným směrem. A tak právě tady je ten důvod, proč Bůh ukázal Mesiáše Simeonovi a sv. Anně. Že ne každý, kdo čeká na Ježíše, se ho dočká. Ježíš říká: „Ne každý, kdo mi říká Pane, Pane….“ My si musíme uvědomit, že musíme být připraveni na setkání s Ježíšem, musíme mít svoji povahu na adaptovanou tak, abychom se dovedli s Ježíšem snést. A na to mnoho lidí zapomíná. Bůh vidí do naší povahy a Bůh se nedívá na to, s jakým citem zpíváme ty vánoční písničky atd. Dívá se na to, jak dalece se uvnitř dokážeme sblížit s těmi nejbližšími a jak dalece se dovedeme otevírat Božímu slovu. Simeon toužil pochopit Písmo sv., ten toužil pochopit boží vzkaz. A možná, že si říkal, no, až přijde Mesiáš, kdo ví, zda se mu zalíbím. Rád bych se mu zalíbil, ale on si bude vybírat, kdo ví, zda já u něj najdu přízeň. Tento Simeon vyhověl Božím požadavkům. A proto se mu dostalo zjevení: „Neboj se, setkáš se s Mesiášem, uvidíš ho“. A tak Simeon, už stařeček, jednoho dne se dozvídá (ze zjevení): „Jdi teď do chrámu, Mesiáše tam uvidíš“. Bere Ježíška do náruče a říká: „Bože, teď umřu, už jsem Mesiáše viděl“. Proč si tohle připomínáme? Jistě, rádi bychom měli tu příležitost, kterou měli apoštolové, když se setkali s Ježíšem osobně. Rádi bychom se setkali s ním i my. Právě na těch židech v době Ježíšově je vidět důležitost toho, aby člověk byl na setkání s Bohem připraven, aby se vnitřně s tím Bohem snesl. Ono se to zdá divné, ale uvědomte si, že Kaifáš při setkání s Ježíšem doslova havaroval. I apoštolové někdy Ježíšovi nerozuměli. („Kdepak to se ti nestane“). A tak je dobré si uvědomit, že i my se jednou setkáme s Ježíšem a měli bychom být na něj připraveni. Ta tragédie židovského národa, který ve své většině na Mesiáše čeká, a přitom ve své drtivé většině křičí „ukřižuj“, ta je pro nás výstrahou. I my se jednou setkáme s Ježíšem, ale my musíme na sobě pracovat, Bůh nezná protekci, ale Bůh má určitá měřítka, podle kterých se mu někdo líbí, někdo ne. Má na to právo, ta měřítka jsou spravedlivá, musíme ta měřítka pochopit. My si nemůžeme na Bohu vynutit, aby se nám ukázal, ale my se můžeme rozhodnout, zda budeme v sobě vytvářet simeonovskou povahu, nebo budeme jako ti ostatní židé, kteří s naprostou jistotou tvrdili, ano, kéž přijde Mesiáš, kéž už těm darebákům Římanům zatne tipec! A já Mesiáše budu vítat, kéž já se ho dočkám! A tady je ten Simeon, který si říká, kéž bych se ho dočkal, a já bych chtěl vyhovět tomu setkání. Samozřejmě Simeonův životopis nemáme. To, co vkládám Simeonovi do úst, je na základě všeobecně platných pravidel, která Bůh pro lidi při setkání s Bohem stanovil. My musíme pochopit ta pravidla „boží hry“ (abych to tak nazval). Když je pochopíme a když podle nich budeme jednat, setkáme se s Ježíšem a nebude to pro nás havárie, setkáme se s ním a bude to pro nás radost. A tohle nám připomíná dnešní úryvek evangelia. Bůh touží se s námi setkat, ale my můžeme ze sebe udělat Kaifáše, nebo Simeona. Koho si vybereme, záleží na nás!
Dnes si připomínáme Hromnice, Obětování Panny Marie. Obětován byl Ježíšek, protože bylo nařízeno, že všechno prvorozené mužského rodu je zasvěceno Pánu. Když to bylo zvíře (býček), byl obětován. Byl zabit. Atd. Každý první sameček z matky byl přinesen v oběť. Souviselo to se zákonem, který hovořil o prvotinách. Starý zákon přísně zakazoval oběti lidí. Aby si každá matka uvědomila, že mít dítě je nejen její zásluhou, ale že to je Boží dar. Tak musela 40 dní po porodu přinést dítě do chrámu a místo něho přinést nějaký dar. Evangelistovi je jedno, zda jsou to hrdličky nebo holoubata, důležité je, proč to je. Není jedno, s jakou mentalitou to ta maminka dělá. Není důležité, co to bylo. To byl smysl i těch prvotin. Simeon byl zbožný žid, který dobře přemýšlel, chtěl mít jasné stanovisko. Dovedl si spočítat příchod Mesiáše. Protože opravdu toužil po tom Mesiášovi, tak se mu zjevuje Duch sv.: „Neboj se, nezemřeš dříve, dokud neuvidíš Mesiáše. Jednoho dne dostává příkaz od Ducha sv., aby šel do chrámu a poučení jak pozná Mesiáše. Simeon požádá Marii o pochování. Maria, možná s rozpaky, svolí. Je to starý dědoušek. Najednou slyší: „Bože, děkuji ti, že držím v rukou Mesiáše.“. Celý život jsem se na to těšil. Nyní můžeš, Pane, propustit svého služebníka….“ a následuje chvalozpěv (přečíst z Písma). Varuje i Marii, že to nebude mít snadné. I tvým srdcem pronikne meč. Lidé se proti němu budou bouřit. Nebude jim po vůli. On je ustanoven k pádu a povstání mnohých v Izraeli. Mnozí tzv. zbožní ho nesnesou. Simeon jim požehnal. Pak je tam i prorokyně Anna: „Já vím, to je Mesiáš“. Nyní již byla Maria ráda, že mu to dítě půjčila. My si musíme dosadit tam vlastní zážitky. Proč Mojžíšův zákon nařizoval, aby prvorozené mužského rodu bylo zasvěceno Pánu? To souvisí se širším příkazem prvotin. Když byla první úroda, fíky, olivy, víno (u nás např. brambory) – prvotiny, které se měli obětovat. Bylo to kvůli tomu: „Podívej, je to dar od Boha“. „Ty tyto věci musíš brát jako dar od Boha“.
Tu jsme u problému, jak máme vytvářet svůj vztah vůči Bohu? Bohužel podléháme jednomu velkému omylu, že chceme lásku k Bohu vzbuzovat. Je to podobné jak špalek dřeva pod peřinou, který chceme vzbudit, i když to vypadá jako člověk. Nepodaří se nám to samozřejmě. Když pod peřinou leží hluchý člověk, rovněž mu nepomůže žádný budík na světě. My jsme v podobné situaci. Chceme něco ždímat ze sebe, na co nemáme. My si prostě chceme poručit víru. My chceme bojovat s hříchem, odříkáváme, jak přemáháme ďábla, jako bychom měli tolik síly. Proti ďáblovi jsme ubožátka. Kdyby tady nebylo Božího zásahu, tak jsme úplně vedle (viz termín od počítače – ďábel může pikovat a pokeovat naše mozky). Může nás ovládat, aniž bychom o tom věděli. Naším úkolem není lásku k Bohu vzbuzovat, ale vytvářet. Příklad mláděte supa, kterého nenechali odletět do Afriky a který zůstal ve Španělsku. Předhodili mu pštrosí vejce. Než sup přišel k vejci, učil se nejdříve házet (pouštěl ze zobáku po svislici) kameny. Učil se strefovat na určené místo. Učil se korigovat paralaxu. Až se to asi za 2 hodiny naučil, potom začal s rozbíjením vejce. Vidíme, že se to musel učit. Jiný stěhovavý pták se nemusí učit, kam má na zimu letět. To má dáno. To má v hlavě zakódované (od Boha). Do detailu to mají rozpracované. Orientují se např. podle hvězd. Na první pohled je výhodnější, aby ten ptáček měl vrozené, kam má letět, než ten sup, který má vrozené pouze „uč se rozbíjet“. Jako by byl ve výhodě. Avšak pro rozvoj jedince, a pro evoluci druhu, je daleko výhodnější ten druhý způsob. Jaké poučení pro nás? Naším úkolem není ze sebe ždímat lásku k Bohu, kterou nemáme. My jsme v situaci mláděte Božího. Bůh nám dal možnost stát se Božími dětmi. My se musíme lásce učit. My to nedostáváme v hotové formě, ale jen v zárodečné. Ten sup byl jako špičkový vědec v laboratoři zaujatý svou prací, fantastickým pokusem. Blahoslavení rodiče, kteří dovedou u dětí včas detekovat takové ty objevující se pudy, kteří dokážou si všimnout, že už např. 4 letý chlapeček si všímá číslic atd. Bohužel ve výchově se často vyskytuje útlum, rodiče děti častokrát tlumí a nakonec si stěžují, že ve škole zlobí. Bůh nás chce provokovat, abychom se chovali jako ten mladý sup, nedává nám lásku k sobě hotovou. Texty evangelia nejsou „po lopatě“ srozumitelné. Bůh chce, abychom přemýšleli, protože když budeme dobře přemýšlet, tak daleko víc z toho evangelia vyčteme. Bohužel mnoho lidí je utlumeno a bojí se tzv. poctivého přemýšlení o Pánu Bohu. Lásku k Bohu musíme trénovat, tu nemáme. To „V Tebe věřím, v Tebe doufám, Tebe nejvýš miluji“, to vůbec není pravda. To je jako když sup by si řekl, já se nebudu učit strefovat kamenem, ale rovnou půjdu k vejci ho rozbíjet a když ho netrefí, řekne, že to vejce je špatné. Takhle to „hloupé“ zvíře nejedná, ale „chytrý“ člověk velmi často. Potřebujeme více pokory v hodnocení svého náboženství a svého vztahu vůči Bohu. Velmi často se spokojujeme s polovičatým náboženstvím, občas do kostela jdeme, uděláme „pukrle“ Pánbíčkovi a jdeme dál. Nebo chodíme každý den a říkáme: „ V Tebe doufám, v Tebe věřím atd.“. Ne, ne. Naším cílem je, abychom se lásce k Bohu učili. Tady jsme u významu prvotin. Starý zákon má řadu příkazů jak se lásce k Bohu učit. Prvotiny měli tento charakter: „Jdi, když budeš jíst tu prvotinu, tak věz, že to patří P. Bohu“. Byly tu dvě složky: Část dáš knězi, levitovi, a část, kterou budeš jíst, budeš jíst před Hospodinem. V našem případě např. první brambory, nebo to, na co jsem se celý rok těšil, vychutnám, jako dárek od Boha a nenaházím to do sebe. Nebo takový sedlák má od kravičky 1. býčka a říká si: „Nejraději bych si ho nechal. Ale jaký to já ale jsem? Vždyť to patří Pánu Bohu. Pane Bože promiň, že se s tím býčkem těžko loučím, že mám tak málo lásky k tobě“. Tak by asi vypadala reakce člověka, který tu prvotinu dát nechce. Není jen jedna prvotina, je jich více a každým rokem. Tímto se velmi účinně buduje láska k Bohu. Znám dva vysokoškoláky, kteří si vzali počítač do kostela jako prvotinu s vědomím: „Pane Bože, je to od tebe, já bych se od toho chtěl něco naučit. Já bych chtěl o tobě přemýšlet na základě příjemných životních situací. Bože, já nechci o Tobě přemýšlet, až mi bude zle, až budu umírat, nebo až uvidím umírat dítě“. Kdo promrhá příležitost u těch prvotin, bude se zamýšlet nad otázkou vztahu k Bohu, až mu někdo umře. Ten, kdo dokáže využít ty prvotiny, může budovat lásku na tom, co ho těší, co ho baví. Z hlediska prvotin bychom měli dávat vánoční dárky. Ne říkat, že to ti dává Ježíšek, ale že má Ježíšek narozeniny, on ode mne nic nepotřebuje, já bych to chtěl dát jemu, a protože on má rád tebe, tak to dávám tobě. Když potom dítě vezme nejmilejší hračku, a chce ji ukázat Ježíškovi v kostele, bylo by to zcela v duchu prvotin. Přejme si, abychom dary od Boha dovedli přijímat jako projevy Boží lásky. Potom nebudou muset přicházet trampoty. Třeba se ptát: „Bože, co mám dělat, abych tě měl více rád?
Kříž je proto, aby se člověk nad sebou zamyslel. Na tohle zapomínáme, že Ježíš nám chce připomenout naši velkou zodpovědnost, kterou máme sami za sebe. Za to, jak přemýšlíme, za to, jací jsme, jak čteme evangelium. My mu pořád strkáme jenom modlitbičky, ale neptáme se na to, co on řekl. My jsme ochotni uctívat Ježíše na kříži, ale přitom nepřemýšlíme, co je smysl Kristovy smrti na kříži. Včera jsme si zdůrazňovali, že smyslem Ježíšovy smrti je otevřít lidem oči. A dneska jsme to četli zas. Simeon, stařeček nad hrobem, ale spravedlivý, který se modlil. „Bože, má brzo přijít Mesiáš, já bych se ho tak rád dočkal“. Takto se modlili mnozí židé, ale neměli dostatek těch psychických kvalit. Simeon je měl, a proto dostává Boží zjevení, že uvidí Mesiáše na vlastní oči. A pak se dostaví druhé vnuknutí: „Jdi do chrámu!“ Tam vidí ženu s mužem a dítětem: „To je Mesiáš“. A Simeon k nim zamíří a prosí, aby dítě mohl vzít do náruče. A teď jim Simeon žehná a říká: „Já vím, kdo to je, to je Mesiáš. On je ustanoven k pádu a povstání mnohých v Izraeli a jako znamení, kterému se bude odporovat. I tvou vlastní duši pronikne meč“. Co to znamená? Když Ježíš přijde, když začal kázat, mnozí tzv. dobří se zhroutili a mnohým zase Ježíš podal pomocnou ruku a stali se z nich světci. Petr, „amhares“, Magdalena veřejná hříšnice, Matouš celník, a to jsou světci. Zatímco po tehdejších hodných, tzv. svatých, zbožných lidech, ani památky. Známe jenom jméno Kaifáš a dost. Protože nesnesli Ježíše. A to je to: „Ustanoveno k pádu a povstání mnohých“. Simeon upozorňuje Marii, že Mesiášův osud se bude vyvíjet jinak, než kážou páni rabíni, ale jako znamení, kterému se bude odporovat: „A tvou vlastní duši také pronikne meč“. A Simeon říká z vnuknutí, nebo dle oznámení anděla (víme jenom, že on o tom ví) a říká: „Bože, děkuji ti, že jsi splnil svůj slib, že jsem mohl vidět Mesiáše a teď už rád umřu“. A zrovna tak ta slova, co jsme si četli, jsou na základě toho zjevení. A proč Ježíš trpěl? Odpověď na to máme v Simeonových slovech: „Aby vyšlo najevo smýšlení mnoho srdcí, aby se člověk poznal, jaký Bůh je ochoten odpouštět“. A Ježíš umírá na kříži hlavně proto, aby nám otevřel oči, pakliže jsme spokojeni se svým křesťanstvím. Aby otevřel oči židům, kteří byli se sebou spokojeni. Aby otevřel oči hříšníkům, kteří pro svoje hříchy propadli beznaději. Toto je smysl kříže. My se musíme dívat a ne si hrát na Ježíše na kříži. To jsme si říkali včera, ale platí to stále. Smysl Ježíšova kříže v první řadě je, použijeme teď slova Simeonova: „Aby vyšlo najevo smýšlení mnoha srdcí“. A použijeme slova Ježíšova: „Aby svět poznal, že miluji Otce“, v tom smyslu, že nejsem lump, za kterého mne židé považují. A také Ježíš řekl: „Až povýšíte Syna člověka, poznáte, že já jsem Mesiáš“. To znamená: „Až mne ukřižujete, otevřou se vám oči. Někteří z vás se zarazí a zamyslí a někteří z vás pochopí, že přece Mesiášem jsem, že jsem měl pravdu“. A tímto pochopením se člověku otevírá cesta k odpuštění („Bože, odpusť!“). Ovšem, my na tohle zapomínáme. My častokrát chceme obětovat, snášet atd., ale zapomínáme se na kříž dívat, zapomínáme o smyslu kříže přemýšlet. No a tak přiděláváme hořké chvilky, i když jenom kapičku. Ale ona to není kapička Ježíšovi, ale také jeho matce.
Marie a Josef přinesli Ježíška do chrámu, tam jsou Simeon a prorokyně Anna. Maria přináší Ježíše do chrámu, aby splnila Mojžíšem předepsaný úkon (povinnost). Maria vykonávala všechny náboženské povinnosti, jak to nařizoval Mojžíš. Také je třeba si uvědomit, že se starala o Ježíška jako matka a vychovávala ho. Když byl Ježíš malé dítě, tak nikdo na něm nepoznal, že je to Boží Syn. Po tělesné stránce se vyvíjel jako každé jiné dítě. Neřekl si: „Tak a já jsem Syn Boží, já se nemusím učit chodit a hned ušel 50 km. A tady jsme u velice důležité věci. My častokrát oslavujeme P. Marii, zdůrazňujeme zejména to, o čem nejsou vůbec žádné zmínky, a dovoláváme se něčeho, co je často výsledkem našich představ. Ale např. tam nevidíme důležitou věc, že každé malé dítě je mámou nejen vychováno a krmeno, ale že se také musí učit chodit. A každé dítě, které vyrůstá v rodině, přebírá dobré i špatné návyky, způsob myšlení. Mariinou zásluhou bylo, a pozor, to byla její zásluha, že byla dobrou matkou. My jsme zvyklí všechno strkat na P. Boha a Maria se pak za nás přimluví, protože ona dostala všechno od P. Boha zdarma. A to je naprosto nesprávné. Znal jsem jednoho fantastického učitele matematiky. To nebyl zbožný člověk, ale poctivý učitel. Když jsem se přestěhoval z Bratislavy do Prahy, tak na první hodině matematiky jsem se přihlásil, že daný příklad jde řešit jednodušším způsobem. On mne zavolal k tabuli, abych to předvedl. Řekl jsem si: „Tak od nynějška se bude na mně „vozit“, nebo budeme celý rok přátelé“. A byli jsme přátelé až do jeho smrti. Byl to poctivý učitel, fantastický táta a výborný manžel. Znám žáky, kteří se dostali do podobné situace a pak měli dvojku z chování. Ten náš pan profesor vypracovával to, co viděl doma (jeho táta byl také učitel). Určité věci se musíme učit, musíme se učit chodit, mluvit, musíme se učit, jak se učit. Spousta lidí se neumí učit a jsou vedle, když stojí před problémem. Do toho učení se jim nechce a začínají se do toho nutit a to je vyloženě špatná věc. Potkal jsem v životě hodně učitelů. Někteří byli tuctoví, ale jiní, ti to dělali s chutí a s těmi byla radost si popovídat. Tito učitelé přemýšlejí o tom, jak učit, dobře se připravují a navíc počítají sami se sebou. Po čase, když jsme tu historku z první hodiny probírali, profesor mi řekl: „Já jsem chtěl vědět, jak se ty věci učí jinde“. Tady jsme u otázky vlastní kompetence člověka. Když pozoruji mnohé rodiny, tak mohu někde říci, že tam vychovávají děti špatně a jinde zase dobře. A tohle Maria musela mít hotové. To jí nebylo řečeno. To si musela najít sama. Ona musela sama o tom přemýšlet a určité věci dořešila sama a právě proto jí bylo svěřeno dítě – Ježíš do výchovy. Kdyby se Maria normálně provdala, tak by to byla dobrá matka. Ty malinkaté zmínky o ní v evangeliu jsme mockrát probírali. My si musíme zvyknout na to, že to, co je věcí Božích darů nemůžeme nahradit sami a to, co je věcí naší práce, je věcí našeho rozhodnutí, je to otázka, kdy my sami musíme udělat všechno a nesmíme vynechat nic. Nyní k 1. čtení. Problematika židů za těch téměř 2 000 let je jistě bohatá a hlavně spíše neradostná. Jak je to možné? Očekávali Mesiáše a udělali si o něm své představy, že s ním nastane Boží království. Slíbené to je, ale jak to, že se to nestalo? A tady jsme zase u té osobní zodpovědnosti. Ty jejich představy jsme často rozebírali. Rabíni si mysleli, že půjdou společně s Mesiášem a že budou ozářeni jeho slávou. Jenže oni pořádně nečetli celou Bibli. Oni ji znali, ale to, co jsme dnes četli, tak to vynechali. „Posílám anděla, aby ti připravil cestu“ – to je Jan Křtitel, „Přijde.... a očistí syny Léviho a vytříbí je jako zlato...... a Hospodinu bude příjemná oběť Judy a Jeruzaléma jako za dávných dnů, jako za minulých let“. Tady je to místo, které hovoří o náboženské reformě, která je podmínkou přijetí Mesiáše. Ještě kus dál se říká, že nejdříve bude soud nad židy. Čili posloupnost je tato: Soud nad židy, náboženská reforma a pak nastartování Božího království. Jenže oni ty první dvě podmínky vynechali, a chtěli bok po boku (se svou nekvalitní zbožností) jít s Mesiášem. Důsledek toho byl, že Ježíše nepochopili. Proto mluvili proroci nadarmo, Jan Křtitel mluvil nadarmo, Ježíš mluvil nadarmo, Jenom pár lidí se toho chytlo a ostatní čekali na toho vysněného Mesiáše. Vysněný Mesiáš nepřišel, navíc se tam motala „záhadná“ osoba z Nazareta, takový „pomatenec“, „to je divné, on dělá zázraky, něco s ním musíme udělat“ atd. A to je ta tragédie nesprávných představ. Výsledkem toho bylo také ukřižování Ježíše. Čili na počátku všeho bylo, že nečetli pořádně celou Bibli. Bohužel, svoji zbožnost považovali židé za dobrou. Kdyby si židé nechali říct od Malachiáše, Jeruzalémský chrám by stál dodnes, nebyly by tahanice kolem státu Izrael a muslimové by se jim tam netlačili. Račte prominout, ale P. Bůh má také svoje nároky a požadavky na lidi.
Mt 5,1-12, A, 4. neděle mezidobí
Když Ježíš uviděl zástupy, vystoupil na horu, a když se posadil, přistoupili k němu jeho učedníci. Otevřel ústa a učil je takto: "Blahoslavení chudí v duchu, neboť jejich je nebeské království. Blahoslavení plačící, neboť oni budou potěšeni. Blahoslavení tiší, neboť oni dostanou zemi za dědictví. Blahoslavení, kdo lační a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni. Blahoslavení milosrdní, neboť oni dojdou milosrdenství. Blahoslavení čistého srdce, neboť oni budou vidět Boha. Blahoslavení tvůrci pokoje, neboť oni budou nazváni Božími syny. Blahoslavení, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost, neboť jejich je nebeské království. Blahoslavení jste, když vás budou kvůli mně tupit, pronásledovat a vylhaně vám připisovat každou špatnost; radujte se a jásejte, neboť máte v nebi velkou odměnu."
Ad. 1. Je to velice závažná pasáž, ale musíme se zabývat ještě kouskem té problematiky, zbytkem té problematiky, jak jsme o ní mluvili v těch dvou minulých promluvách. A pak se podíváme na jeden z aspektů toho dnešního úryvku, který s tím souvisí. Napřed se zamyslíme nad tím, o čem jste měli přemýšlet, nad těmi otázkami. Otázka vypadala takto: Jak souvisí Ježíšovo utrpení s naším vykoupením. Čili – Ježíšova smrt má nějakou příčinnou souvislost a naším vykoupením a uvedl jsem vám 4 příklady:
1. Sv. Maxmilián Kolbe,
2. Lékař, který na sobě zkoušel nemoc, infikoval se, aby prokázal, že infekční není atd.
3. Zase lékař, který vynašel nějaký lék a zkoušel ho na sobě, jestli ten lék funguje, jestli není škodlivý, jestli je účinný.
4. Případ zachránce topících se a při zachraňování posledního, když už je úplně vyčerpán, sám se utopí.
K čemu to přirovnáme? Velice mně potěšil jeden človíček, který za mnou přišel s dotazem a říkal, já jsem o tom přemýšlel, nejblíže by to byli ti lékaři. Ten první případ nesedí, protože P. Bůh není žádný dozorce koncentráku, kterému by bylo jedno, koho potrestá. P. Bůh nikdy nevinného netrestá. To je naše představa: „Adam zhřešil, my jsme postiženi dědičným hříchem, a abychom nemuseli být za Adama trestáni, tak za to byl potrestán Ježíš“. To odpovídá případu Maximiliána Kolbeho. P. Bůh není někdo, kdo chce splnit stůj co stůj týrání a je mu jedno, koho ztýrá. Zrovna tak to není případ toho zachránce tonoucích, protože ten se snažil zachraňovat a jeho smrt byla věcí nepředvídanou. Ona sice přišla v důsledku vypětí, ale je to fakt, který nebyl předvídán. Kdežto Ježíš počítal s tím, že bude zabit. Ovšem z čeho jsem měl zvlášť velkou radost u toho človíčka, byl to jeden jediný případ, který hovořil: „Víte a mně se nepozdávají ani ti lékaři, i když jsou tak k tomu nejblíže. Ale není to ono“. A z toho jsem měl obrovskou radost, protože já jsem vám úmyslně neříkal případ pátý, který je k té věci asi nejblíže. A ten si právě teď řekneme. Před časem jsem vzpomínal, že jsem měl ve svém dřívějším zaměstnání kolegu a ten si stěžoval na toto: Měli malého chlapce, který se vždycky hrnul k hrnci, když oni prali a měli strach, že na sebe strhne vařící vodu. Bylo to za války, pračky nebyly, ale pralo se ve vařící vodě atd. A jako by to bylo včera, vzpomínám, ten otec říkal: „Můžeme mu domlouvat, vyhrožovat, mlátit, nic nepomáhá. Ten kluk se pořád hrne za tím hrncem“. Jednou přišel a řekl, myslím, že jsem na toho kluka vyzrál. Nastražili to tak, že dali na plotnu hrnec s horkou vodou, takovou, aby se neopařil. Zeptal se lékaře na teplotu vody. Hrnec nastavili tak, aby snadno spadnul a šli s manželkou pryč. Za chvilku se ozval obrovský křik. Oni věděli, o co jde, ale dali si načas a pak přišli. „Co pláčeš? No, vždyť jsme ti říkali, že to pálí“. A od té doby stačilo říct: „Pozor! Pálí!“ a klouček se už klidil. Tu moudrost otce jsem ocenil daleko později, když jsem byl knězem a když jsem uvažoval o těch různých zážitcích. S námi tohle to často dělá P. Bůh. Mnoho těch našich utrpení přichází proto, aby nás probudily. Čili člověk musí na sebe strhnout hrnec s tou citelně pálící vodou. A tady jsme u toho pátého modelu. Ježíš říká židům, že jejich zbožnost není v pořádku. Ježíš jim potřebuje nějakým způsobem dokázat, že ta jejich zbožnost není v pořádku. Potřebuje jim to nějakým způsobem vysvětlit, ale oni o tom vůbec neuvažují. Vzpomeňme si, před nedávnem jsme v této situaci citovali Nikodéma. Jak Nikodém šel za Ježíšem. Nikodém byl poctivý žid, ale Ježíšovi nerozuměl. On si opravdu myslel, že ta zbožnost židů je v pořádku. A když přišel za Ježíšem, za člověkem, který dělal zázraky atd., tak si říkal, že se u něho něco nového doví. A tam najednou slyší takové řeči, že ti židé nejsou v pořádku, že ta celá zbožnost potřebuje vyměnit, atd. A Nikodém odchází od Ježíše zcela rozčarován. Říká si: „Copak všichni v té veleradě jsme darebáci, podvodníci? Vždyť on o tom Kaifášovi mluvil, jako by to byl nějaký vrah. Ne, ne, Ježíš z Nazareta je tesař, je to zbožný člověk, ale je to fantasta“. Byla to ta nejmenší verze odsouzení Ježíšova, která je myslitelná, protože od té doby Nikodém za Ježíšem nechodil. Ježíš ztratil u Nikodéma veškerou autoritu. Možná si říkal: „Ba ne, to s těmi zázraky, na tom něco je, P. Bůh ho má rád pro prostotu jeho duše, pro jeho osobní svatost, ale že by on té teologii rozuměl, tak to teda ne“. Prostě, jako bychom my řekli: „On je sice svatý, ale brát si ho za vzor nebudu, protože je to analfabet. Neumí ani číst a psát“. Takže Nikodém přestal Ježíše považovat za autoritu. A teď bylo třeba dokázat tomu Nikodémovi a jemu podobných, že Ježíš pravdu má. Musel se tam nastražit nějaký ´hrnec´, který sice v té první fázi nespadne na Nikodéma rovnou, protože na první pohled tím ´hrncem´ je kříž. A ten přece spadl na Ježíše. Ale smysl té věci je právě v tom, že tím ´hrncem´, abych tak řekl, není ten kříž, ale ten soud nad Ježíšem. Když je Ježíš zatčen, a teď je vyslýchán, Nikodém zjišťuje, že oni nemají svědky, že měli mít připravené vyslechnuté svědky a že obžaloba měla být pořádně připravena. A oni ty svědky teprve shánějí. Nemůžou dát dohromady dva svědky, kteří vypovídají shodně. To, co žalují, je slátanina všeho možného, ale nejsou to věci, za které by bylo možné popravit. A za druhé, nemají dva svědky, takže Ježíš má být propuštěn pro nedostatek důkazů. A když ten soud se vleče, tak Nikodém si říká: „To je hrozné, vždyť to vypadá, že nakonec ten tesař měl přece jenom pravdu“. Teď povstává Kaifáš, Nikodém si pravděpodobně říká: „No, někdo dostal rozum a rozpustí to pro nedostatek důkazů“. Jenže ke svému úžasu zjišťuje, že Kaifáš se se zlostí obrací na Ježíše a říká: „Neslyšíš, co na tebe žalují? Zapřísahám tě, jsi Mesiáš nebo ne?“ Nikodém už nadskakuje a říká si: „Tak i Kaifáš je zrovna takový, vždyť to jsou přece lidé, kteří znají právní proces, ví přece, jak se má soudit a oni takhle ani ne amatérsky, ale vyloženě podvodným způsobem tady jednají s Ježíšem. Snad Kaifáš dostane rozum.“ A Kaifáš se ptá: „Jsi Mesiáš nebo ne?“ Ježíš řekne: „Ano, jsem“. A Kaifáš si teatrálně roztrhne roucho, říká: „Tak co si myslíte, nač ještě potřebujeme svědky“. A všichni křičí, že Ježíš hoden je smrti. A Nikodém si teď říká: „Teda opravdu, tesař z Nazareta není fantasta, ten má pravdu. On asi opravdu tím Mesiášem bude. A Kaifáš je zaručeně vrah“. Protože podle těch předpisů měl říct jednu věc: „Když teda jsi Mesiáš, dokaž!“ A stačilo říct, kde se narodil. Jenže Kaifáš ví, že by to prohrál, je zaskočen, ale on stůj co stůj chce Ježíše zlikvidovat a tak musí Ježíš na kříž. A tady jsme u toho. Tím ´hrncem´ je hřích člověka. To je člověk, který žije spokojen sám se sebou, který se domnívá, že je dobrý, že je zbožný. To je právě ten problém těch židů. Člověk někdy potřebuje udělat průšvih, malér, zločin tak, aby viděl, že on v pořádku není. A proto Ježíš jde na kříž, aby židé se na něm mohli dopustit zločinu. A ten zločin jim otevře oči. Ten zločin je tím ´hrncem horké vody´. Kdyby Ježíš nepřišel, tato zločinná mentalita by zůstala uvnitř v člověku. Kaifáš by celým svým životem šel jako zbožný, jako velekněz, umíral by s nadějí na setkání s Bohem a teď najednou by mu Bůh řekl: „Vždyť ty jsi vrah“. On by překvapeně odpověděl: „Vždyť já jsem nikoho nezabil, já jsem dobrý“. Ten soud by prostě probíhal daleko hůř, kdyby právě nebylo té Ježíšovi smrti, která lidem otevírá oči, že jejich zbožnost není dostatečně kvalitní. Takže tohle to je ta souvislost. Ne, že by jako v tom koncentráku, kdy deset lidí půjde na smrt do bunkru. „Proč těch deset? Ti přece neutekli“. „Ale prostě musíme udělat gesto, aby ti darebáci v tom koncentráku se nebouřili; proto deset půjde na smrt“. Takhle P. Bůh nejedná. On jako moudrý otec ví, že když už nemůže nic jiného, obětuje svého Syna a ne že obětuje, ale oni se dohodnou, že jinak to nejde a Ježíš na tu smrt jde. Aby židé zhřešili v tom, co oni považují za dobré. Když člověk zhřeší v těch oblastech tzv. puncovaných hříchů, tam kde si říká: „Já jsem dobrý, ale tamto je špatné. Já se sice občas opiji, ale rád chodím do kostela, já jsem zbožný atd.“ Čili, ten kříž vlastně rozbíjí (a nejde jenom o židy) v člověku tu iluzi dobroty, zbožnosti atd. To je smysl Ježíšova kříže a toto je i smysl hříchů, které na nás přicházejí a se kterými marně bojujeme. Pokud se nenaučíme takto dívat na ten hřích a pokud říkáme, že ´já si dám pozor, já se polepším´, tak je to nevhodná strategie boje proti hříchu. Musím pochopit, že nejsem tak dobrý, tak zbožný, jak jsem si to představoval. Že v očích Božích je těch mých chyb daleko, daleko víc, než si myslím.
No, a teď jsme u toho dnešního úryvku: „Blahoslavení chudí v duchu, neboť jejich je nebeské království“. Ten text není tak jednoduchý, protože u Matouše a Lukáše, oba mají podobné texty a jeden říká - „blahoslavení chudí“ a druhý – „blahoslavení chudí v duchu“. Chudý v duchu je ten, který si je vědom těch svých slabostí, té své nedotažené zbožnosti, toho svého nedořešeného křesťanství. Čili toho, proč šel Ježíš na kříž. To je chudý v duchu. Že právě ti chudí v duchu vlastně mohou najít cestu k pochopení a rozvoji. Chudý fyzicky, který nemá co do úst atd., ten se tím životem protlouká a ten nepropadá tak snadno takové iluzi, že je dobrý věřící. Ten je častokrát na okraji společnosti. Druzí se dívají naň spatra, takže u něho se ta mentalita (jak to bylo v době Ježíšově), že ´my jsme dobří, Mesiáš přijde, pochválí nás´, se tak snadno nevytvoří. Takže to blahoslavení chudí v duchu a blahoslavení chudí v kapse, abychom to rozlišili, to jsou dva různé významy. A samozřejmě to lidské utrpení, nejen chudoba, ale i zármutek, pláč, když mám prostě trampoty osobní anebo ta chudoba ducha, pláč nad těmi druhými, to člověku pomáhá ocenit náboženství, odstraňuje z něj to farizejské zlo, kvůli kterému musel Ježíš na kříž. To farizejské zlo je těžko popsatelné. Připomínám 20. kap. Matouše, kde jsou to třeba dobré skutky, které ve skutečnosti nejsou dobrými atd. Tady jsme u toho, že Ježíš musel na kříž, ne kvůli tomu, že by Bůh potřeboval deset lidí na smrt, že by potřeboval někoho na smrt a je jedno, jestli je to vinný nebo ne.
Ad. 2. Vraťme se k dnešnímu evangeliu – „Blahoslavení chudí v duchu, blahoslavení plačící, atd.“ U jiného evangelisty máme také blahoslavené chudé. Tak co platí? Ano, platí obě verze. Samozřejmě, Božím ideálem je, abychom byli chudí duchem, čili abychom přistupovali k Bohu jako lidé, kteří jsou chudí, kteří jsou si vědomi svých chyb, jako lidé, kteří jsou ochotni Boha vyslechnout. Ta chudoba ducha, tak ta není tak jednoduchá. Vícekrát jsme si připomněli sv. Petra u toho, když Ježíš říká: „Jdeme do Jeruzaléma, Syn člověka bude vydán, bude zabit“ a Petr na to reaguje: „Kdepak, to se ti nestane“. A Ježíš mu říká: „Jdi za mnou, satane!“ Petr je v tomto případě bohatý duchem. Petr si totiž myslí, že ví, jak to je a Ježíš je v této otázce, jak se lidově říká, takhle ´malinký´. V Bibli se můžeme dočíst, že Petr začal Ježíše kárat. Ta chudoba ducha je poučitelnost. Jistě, vůči lidem si můžeme myslet, že prostě já mám pravdu, ale sv. Petr (a kéž bychom byli aspoň tak málo zatíženi tím, jako sv. Petr) opravuje a kárá Ježíše. Sv. Petr není chudý duchem, takže ta chudoba duchem není nic jednoduchého. To člověk říká: „Och já bídný hříšník“, to jsou často jenom náplasti, kterými si člověk nakonec zalepí oči. Ta skutečná chudoba ducha, ke které se ti svatí (někdo méně, někdo pracněji) propracovávali. To není nic jednoduchého. A sv. Petr s tím Ježíšovým: „Jdi za mnou, satane“, ať je nám ukázkou, že i v nás číhá spokojenost se sebou. A když sv. Petr vůči Bohu takhle zhavaroval, tak i my můžeme havarovat při setkání s ním. Ono je dobré si tohle to uvědomit. Ten problém chudoby ducha není v tom ´och, já bídný hříšník´, ale v ochotě vést s Bohem dialog. A jestliže jej neumíme vést s lidmi, zvlášť když my od nich něco chceme, tak je to potom problém. Jistě, něco jiného je, když se sejdou dva vědci na stejné úrovni. Ale i ti si dávají pozor. Ale my často od druhého chceme něco a přitom vystupujeme z pozice suveréna a vůbec si to neuvědomujeme. Kdybychom byli aspoň tak málo zatíženi jako sv. Petr nebo Jan, miláček Páně. ´Blahoslavení trpící´ – v tomto případě utrpení má fyzický význam. A tady, bohužel, je to zase zkreslené, že připisujeme záslužnost jakémukoliv utrpení. My to musíme chápat z pohledu na Ježíšovu dobu. Např. v evangeliu máme vylíčenou postavu královského úředníka, který s Ježíšem vůbec názorově nesouhlasil a šel za Ježíšem jenom proto, že měl nemocného syna. Tam Ježíš říká: „Dokud neuzříte divy a zázraky, neuvěříte“. Ten úředník říká: „Prosím tě, Pane, pojď, umírá mi syn“ a Ježíš ho posílá domů se slovy: „Jdi, tvůj syn je živ a zdráv“. On uvěřil a šel. A teď se potká se svými služebníky, kteří říkají, že jeho syn je zdráv. Královský úředník se jich ptá, kdy se to stalo a oni, že to bylo včera, v tolik a tolik hodin. Královský úředník vidí, že to je ta hodina, kdy mu Ježíš řekl, že ´tvůj syn je zdráv´. A teď si uvědomil: „Tak, dokáže uzdravit na dálku, ví jak jsme o něm doma mluvili, jak jsem se těžko odhodlával jít za ním, ví, že stojím na opačném břehu“. Víte, tam je taková maličkost. Když Ježíšovi říká: „Pane, pojď, on už umírá“ a Ježíš na to: „Jdi, tvůj syn je v pořádku“, tak on uvěřil tomu slovu, tomu výroku „zázračného uzdravovatele“, ale vůbec nevěřil Ježíšovu kázání. Kdežto teď uvěřil v Něho. Když lékaři nepomohli, tak z nouze šel za Ježíšem („co když pomůže?“). A tohle je ta mentalita královského úředníka. A to je v těch slovech, že uvěřil tomu slovu a potom teprve, po setkání s těmi svými služebníky, uvěřil v Něho, v Ježíše. Na této postavě jsme si ukázali, co znamená ´blahoslavení chudí´, protože za Ježíšem přišlo mnoho lidí a jen proto, že měli fyzické utrpení, fyzickou bídu. Blahoslavení chudí má ještě rozsáhlejší uplatnění, protože takový farizej byl se sebou spokojen, saducej měl společenské postavení, kdežto na takové amháres (syn země), na ty se saduceové dívali spatra, protože to je plebs, proletariát. Na ty se dívali spatra také farizeové, jako na takové přízemní lidé. Ti museli v synagoze stát vzadu. Kdežto farizeové si mysleli: „My se rádi modlíme, my jsme zbožní židé, atd.“ Takže ten ´plebs´ měl tak trochu mindráky – „jo, až přijde Mesiáš, my budeme stát vzadu“, měli vědomí méněcennosti. Takže ta fyzická chudoba, nízké společenské postavení pro ně nebylo zdrojem pocitu, že až přijde Mesiáš, že budou mít vyšší postavení. Kdežto farizeové: „Až přijde Mesiáš, poklepe mně na rameno a pochválí mně“. Petr byl také amháres (jakožto rybář), ale měl v sobě trochu toho bohatství ducha a zasloužil si to pokárání ´jdi za mnou, satane´. Kéž bychom my byli aspoň tak málo ´satanem´, jako byl sv. Petr. Božím ideálem je, abychom dovedli být chudí duchem. A když to nejde, a je naděje, že nám to pomůže, tak nezbývá než chudoba fyzická a utrpení. Bohužel, bohatý duchem si dokáže i z toho svého utrpení také udělat zásluhy.
Ad. 3. Toto je sice pasáž známá, ale ve skutečnosti neznámá. Člověk se často chytí jedné věci a myslí si, že to stačí a zapomíná přitom na Ježíšův výrok: „Ne každý, kdo mi říká Pane, Pane, vejde do Božího království“, nebo „Mnozí přijdou v onen den a řeknou…“. Každý skutek, který vyhoví vnějším popisům, může být vnitřně znehodnocen (např. špatným pochopením). Například, když se člověk jenom hrne do charitativní činnosti a myslí si, že to je rozhodující a nevěnuje jiným věcem pozornost, může se plést. Máme zde osm blahoslavenství. Stačí, aby se mně týkalo jakékoliv z nich, nebo několik, nebo musím vyhovovat všem? A s tímto např. souvisí otázka ´proč je hodně křesťanských církví a různých řeholních řádů? ´ Správné je, když všechna místa Bible dám dohromady, když všemu rozumím. Jakým způsobem platí blahoslavenství? Vezměme si výrok: „Blahoslavení chudí v duchu, neboť jejich je nebeské království“. To znamená, že je jim slíbené nebeské království. „Blahoslavení tiší, neboť dostanou zemi za dědictví“; dostanou také nebeské království? „Blahoslavení, kdo lační a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni“; dostanou i to další? „Blahoslavení čistého srdce, neboť oni budou vidět Boha. Blahoslavení tvůrci pokoje, neboť budou nazváni Syny Božími“. Další si necháme na konec. Čili, stačí splnit jedno, nebo všechny? Židům např. Bůh říká: „Až se obrátíte, dostanete zemi za dědictví“ (bylo to v čase, kdy neměli svoji zemi). Dále si na pomoc vezmeme Zjevení sv. Jana a pro jednoduchost případy ´Smyrna´, ´Filadelfie´, ´Thyatíra´. Věřící typu Smyrna musí trpět, věřící typu Filadelfia bude uchráněná utrpení a věřícím typu Thyatíra se říká: „Vydržte a dám vám moc nad pohany….“ Proč tohle neřekne těm prvním dvěma? Příklad: Když mám doma invalidu, nebo člověka se zlomenýma rukama, tak ho nakrmíme. Ale zdravého člověka krmit nepůjdeme atd. Typ Smyrna musí čas od času dostat výprask, utrpení, aby se mohla udržet na určité úrovni a mohla ´vejít´. Typ Filadelfie je jiný typ myšlení. Ta si udrží svůj standard i bez utrpení, ale moc nad národy nemůže dostat. Krásně je vidět ten rozdíl u dvou bohatých lidí. Bohatý mládenec a Lazar (Ježíšův přítel), který je rovněž bohatý. Typ Smyrna nemá takové ty konzervační faktory, aby si udržela určitou kvalitu křesťanství bez utrpení. Typ Filadelfie je jako člověk mezi nemocnými, který se nenakazí. Je to však za cenu, že musí jít tzv. za ručičku a když se pustí, bude zle. Bude muset být ohlídaná. Typ Thyatíra se ubrání sám. Každé blahoslavenství slibuje něco jiného. Čili, chci-li nebo stačí-li mi, abych byl spasen jako typ Smyrna, tak si vyberu jediné blahoslavenství např. ´plačící´. Když je někdo chudý v duchu, když dovede počítat se svými slabostmi, se svými handicapy tak např. umí poslouchat, když chce dostat radu, nebo umí zapřít sebe. To „blahoslavení chudí v duchu“ znamená, že. Petr, když kárá Ježíše („to se ti nestane“), tak v tomhle momentu nebyl chudý v duchu. A proto ten ´satan´. Když se nebudeme cvičit v tom umět se zastavit, tak při setkání s Ježíšem můžeme havarovat podobně jako v tomto případě sv. Petr. „Blahoslavení chudí“ – ti, co měli málo peněz a měli nízké společenské postavení, nemohli být bohatí v duchu. Lazar byl boháč, ale byl chudý v duchu. Mezi ´chudí´ a ´chudí v duchu´ platí souvislost; jedno nebo druhé (logický součin). Když ale chci jen tak-tak se dostat do toho nebe, mohu si dovolit ten „luxus“ a nemusím být tichý, nedostanu zemi za dědictví (nebudu se mít na zemi dobře) a prolezu do nebe s tak řečeno odřenýma ušima. Když si zvolím Smyrnu – ´blahoslavení plačící´ – platí pro mne: „Jenom pěkně vydrž trable, které máš, jednou budeš potěšený“. Ideálem člověka je, abychom se jednou dostali do nebe (tam navíc na co nejvyšší úroveň) a také abychom se měli dobře také na zemi. Chci-li se mít i tady dobře, musím být nutně chudý v duchu, ale současně ´tichý´ (velice stručně a neúplně: neděláme povrchní hurá, sláva, neženeme se bezhlavě za vším, co vypadá dobře). A navíc, nebylo by ještě bezvadné, kdyby jednou za čas se nám tady objevil Ježíš a diskutoval s námi a uzdravil každého nemocného? K tomu však je potřebné být ´blahoslaveným čistého srdce´, protože takový bude vidět Boha. Pozor, slovo ´čistý´ máme významem posunuté do oblasti 6. přikázání. O tom, co znamená ´čistý´ podle Ježíše, jsme před časem mluvili. Např. zdánlivá zbožnost je nečistota. Nyní k tomu ´blahoslavení, kdo jsou pronásledovaní pro spravedlnost… ´. Může to mít dva významy. Např. Eliáš, Elizeus byli také tupeni, pronásledováni. Jenže, jak to dopadlo? Eliáš je sice pronásledován pro spravedlnost a současně „vládne“ zemi. On je tichý, on nemá ´hurá´ styl. Když si člověk vybere pouze to tupení a pronásledováni, tak si vybere osud typu Smyrna. Tady vidíme, jak ta blahoslavenství souvisí s tou Smyrnou, Filadelfií a Thyatírou. Vyberu-li si jedno blahoslavenství, splní se mi jeden slib. Chci-li splnění všech slibů, musím současně splnit všechna blahoslavenství.
Mt 5,13-16, A, 5. neděle mezidobí
Ježíš řekl svým učedníkům: "Vy jste sůl země; jestliže však sůl ztratí chuť, čím bude osolena? K ničemu se už nehodí, než aby se vyhodila ven a lidé po ní šlapali. Vy jste světlo světa. Nemůže se skrýt město položené na hoře. A když se svítilna rozsvítí, nestaví se pod nádobu, ale na podstavec, takže svítí všem v domě. Tak ať vaše světlo svítí lidem, aby viděli vaše dobré skutky a velebili vašeho Otce v nebesích."
Ad. 1. Co je to? Je to pochvala nebo výzva? Např. „Pane mistr, vy jste sůl našeho podniku, bez vás by to neklapalo.“ To jsou slova uznání. Jsou ta Ježíšova slova uznáním, nebo nám vytyčují úkol? My si rádi podvědomě bereme tato slova jako pochvalu. Řekl by nám křesťanům Ježíš, během dějin nebo dnes: „Vy jste vždy dělali a děláte, co máte dělat“? Můžeme mít i druhý typ mistra: „Vy jako mistr, jste sůl kolektivu, jaký budete vy, takový bude kolektiv. Když sůl ztratí slanost, nezbývá, než ji vyhodit. Vy jste slanost ztratil….“. Všimněte si, co radí Bůh ústy proroka. Vyhovuje tomu naše jednání v dějinách? Jak jsme řešili sociální problémy? Byli křesťané vždy na úrovni těch výroků? Pak se nedivme, že přišli jiní a začali to řešit. Králové, císař, šlechta, to všechno byli lidé, co chodili do kostela. Brali vážně příkazy Staré Smlouvy (o propouštění otroků každých 7 let, nebo každý padesátý rok vyhlásit milostivé léto atd.)? To, že se sv. Anežka starala o chudé a nemocné ještě neznamená program celého království. Na těch pár světců, kteří byli výjimkou, se nemůžeme odvolávat. My křesťané jsme měli být solí země! Kdyby se dodržovala jenom pravidla Staré Smlouvy, tak by trvale nemohli být (vznikat) boháči a proletariát, utlačovaní. Když bylo křesťanství státním náboženstvím, tak společnost měla být budovaná na základě křesťanských požadavků nevylučujících Starou Smlouvu (přece nepomine čárka ze Zákona). Jenže tlak dějin nás musel v mnoha věcech donutit, abychom začali aspoň trochu jednat křesťansky. Byla doba, kdy nebylo Písmo svaté (Nový Zákon - Nová Smlouva) a Kralickou bibli bylo zakázané číst. Proč? My musíme být schopni svoje křesťanství obhájit a ne ho vynucovat. Když se něco vynucuje, nadělá se víc škody než užitku. Ty dnešní souvislosti jsou důsledkem nevyřešených problémů z minulosti. Nemá smysl se vymlouvat na druhé, že byli na nás zlí. Je třeba si přiznat, že kdybychom byli pořádní křesťané (solí země), tak že by ti druzí nepřišli. Nebo vzpomeňte si na pěšáka Kudrnu. Nechtěl jít bojovat, doma měl 7 dětí a byl popraven. A jaká jsou pravidla Staré Smlouvy? Nezbývá nic jiného, než si to přiznat. Vzpomeňte si na příhodu ze SZ, kdy nepřátelské vojsko udělalo dvakrát čelem vzad a nakonec zmasakrovalo židy. Každý křesťan by měl znát a plnit přikázání a ne jenom si dělat to, co on sám ráčí uznat za vhodné. Ve všech dobách boháči chodili do synagogy nebo do kostela, jenže sociální problémy neřešili, Písma se nedrželi. Je dobré si přečíst 58. kap. Izajáše. A u těch mocných, bohatých, kompenzační zbožnost je utvrzuje v tom, že si myslí, že jsou dobří. Jestli ten Izajáš někomu připomene naše dějiny? Tehdy bylo otroctví, my jsme měli nevolnictví. Jak byla potrestána Alžběta Báthory? Nechci jenom říkat, že ´ti druzí´. Ale máme-li být solí země (protože jsme určeni být solí země), tak musíme Ježíše pochopit a podle jeho evangelia jednat. Kdybychom byli pořádnými křesťany, kola dějin by se točila zcela jinak, sociální problémy by se řešily včas. Nelze pouze lkát, že ti druzí nás nenechali v klidu, nedávali státní souhlas atd. Je také pravda, že když jsme nebyli solí země, Pán rozhodl, aby sůl byla pošlapávána. My máme být sůl země, ale my jsme tu zemi nesolili pořádným křesťanstvím. Toto není příjemné na poslouchání. Pak budeme moci být solí země. Katolický student by měl být špičkový student, katolický konstruktér by měl být špičkovým konstruktérem a ne jednoduše nadávat na ty, co to babrali. My jsme solí země, ale solíme my tu zemi? Nezbývá, než si to pustit ´pod kůži´. A pak se budou plnit ty sliby (Iz 58). „Dřív, než domluvíš (v modlitbě), řeknu: ´Tady jsem´.“ Toho můžeme dosáhnout. Boží sliby zůstávají neměnné. Pakliže tomu nevěříme, nemá Bible v našich rukou co dělat.
Ad. 2. Vraťme se k dnešnímu evangeliu - „Vy jste sůl země“. Uvědomte si přátelé, že země – svět je v těžké kritické situaci. Je vážně z mnoha stránek ohrožena a je zapotřebí, aby co nejdříve nastal čas, o kterém Ježíš říká, že Eliáš přijde a napraví všechno. Je zapotřebí se připravit na plné chápání Bible. Já vím, to co říkám, je netradiční, ale zamýšlejme se nad tím. Uvědomte si, že stačí, aby nějaký pomatenec zmáčknul kdesi knoflík, a nastane jaderná katastrofa. Jsou sice ochranná opatření, ale ty se dají obejít. Země je opravdu ohrožena. Vzpomeňte si, kdyby si někdo vyrobil nějaký velice účinný jed (z války si pamatujeme na bojové plyny a jedy – Sarin, Tabun) a teď by ho použil. Důležitá je také problematika genetického ohrožení lidstva. Mnozí vědci, kteří byli u zrodu atomové bomby, pak sami začali dělat kampaň proti jadernému zbrojení. Když se A. Einsteina zeptali, jak si představuje 3. světovou válku, řekl: „To vám nepovím, ale vám řeknu, jak bude vypadat čtvrtá. Budou se mlátit kamennými sekyrami“. Proč to říkám? Svět může být zachráněn jen tak, že se objeví světci Eliášovského typu. A to je chladná úvaha, která se leckomu zdá divná, ale kdo je trošku zasvěcen, ten mi dá za pravdu. A to je také smysl té věty: „Vy jste sůl země“. My všichni musíme prosit, aby Bůh poslal ty Eliáše, a sami se musíme snažit být dobrými křesťany. V předpotopní době mělo lidstvo světce Henocha a pak židé měli Eliáše (Elizeus byl málem také jako Eliáš), Eliášovský typ byl Jan Křtitel (který neudělal žádný zázrak z důvodu, o kterém jsme hovořili) a od té doby se Eliášovský typ světce v dějinách nevyskytl ani jednou. Ovšem svět potřebuje sůl a tou solí jsou plnohodnotní křesťané. A nestačí jenom sem tam se něco pomodlit. Svět je vážně ohrožen. O tom hovoří Apokalypsa (Zj. Jana) i zjevení v Medžugorii. Mariánská zjevení varují před fyzickým ohrožením světa. My se nesmíme spokojit s osudem soli vyhozené na smetiště. Byla by to škoda pro nás.
Mt 5, 17-37, A, 6. neděle mezidobí
Ježíš řekl svým učedníkům: "Nemyslete, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky. Nepřišel jsem je zrušit, ale naplnit. Amen, pravím vám: Dokud nepomine nebe a země, nepomine jediné písmenko ani jediná čárka ze Zákona, dokud se to všecko nestane. Kdyby tedy někdo zrušil jedno z těchto přikázání - a třeba i to nejmenší - a tak učil lidi, bude v nebeském království nejmenší: Kdo se však bude jimi řídit a jim učit, bude v nebeském království veliký. Říkám vám: Nebude-li vaše spravedlnost mnohem dokonalejší než spravedlnost učitelů Zákona a farizeů, do nebeského království nevejdete. Slyšeli jste, že bylo řečeno předkům: 'Nezabiješ. Kdo by zabil, propadne soudu.' Ale já vám říkám: Každý, kdo se na svého bratra hněvá, propadne soudu; kdo svého bratra tupí, propadne veleradě; a kdo ho zatracuje, propadne pekelnému ohni. Přinášíš-li tedy svůj dar k oltáři a tam si vzpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, nech tam svůj dar před oltářem a jdi se napřed smířit se svým bratrem, teprve potom přijď a obětuj svůj dar. Dohodni se rychle se svým protivníkem, dokud jsi s ním na cestě, aby tě tvůj protivník neodevzdal soudci a soudce služebníkovi, a byl bys uvržen do žaláře. Amen, pravím ti: Nevyjdeš odtamtud, dokud nezaplatíš do posledního halíře. Slyšeli jste, že bylo řečeno: 'Nezcizoložíš.' Ale já vám říkám: Každý, kdo se dívá na ženu se žádostivostí, už s ní zcizoložil ve svém srdci. Svádí-li tě tvé pravé oko, vyloupni ho a odhoď od sebe; neboť je pro tebe lépe, aby jeden z tvých údů přišel nazmar, než aby celé tvoje tělo bylo uvrženo do pekla. A svádí-li tě tvoje pravá ruka, usekni ji a odhoď od sebe; neboť je pro tebe lépe, aby jeden z tvých údů přišel nazmar, než aby celé tvoje tělo přišlo do pekla. Také bylo řečeno: 'Kdo by se rozváděl se svou ženou, ať jí dá rozlukový list.' Ale já vám říkám: Každý, kdo se rozvede se ženou - mimo případ smilstva - uvádí ji do cizoložství, a kdo se ožení s rozvedenou, dopouští se cizoložství. Slyšeli jste, že bylo řečeno předkům: 'Nebudeš přísahat křivě, ale splníš Pánu svou přísahu.' Ale já vám říkám: Vůbec nepřísahejte: ani při nebi, protože je to Boží trůn, ani při zemi, protože je to podnož jeho nohou, ani při Jeruzalému, protože je to město velikého krále; ani při své hlavě nepřísahej, protože ani jediný vlas nemůžeš udělat světlým nebo tmavým. Ale vaše řeč ať je 'ano, ano - ne, ne'. Co je nad to, je ze zlého."
Ad. 1. Ježíš tady říká, že nepřišel Zákon zrušit, ale naplnit a také řekl, že nepomine jediná čárka ze Zákona. Tohle máme už mockrát přečtené a jsou to věci samozřejmé, jenže vůbec, ale vůbec nejsou v našem povědomí. Každou chvilku čteme, nebo slyšíme, že Bůh dal židům na poušti Desatero. A velmi často vidíme obrazy Mojžíše se dvěma kamennými destičkami a na nich jsou římské číslice I- III a IV- X. Přátelé, můžeme si udělat představu, jak ty desky Zákona vypadaly. Nalezly se zákoníky ze starých dob (např. Chammurapiho babylonský zákoník), psané na kamenných deskách. Na nich je celý právnický kodex. A desky, které měl Mojžíš, byly zrovna asi tak velké. Už podle rozměrů Archy úmluvy si můžeme udělat reálnější představu. To byly tabule, možná 100 cm x 100 cm, možná větší, poměrně tenká deska, nevím z jakého kamene. Nebyl to nějaký popraskaný mramor, protože dodnes ty nalezené zákoníky jsou krásně čitelné. Byly to dvě desky popsané po obou stranách a navíc úsporným písmem. Takže Desatero by nebylo třeba napsat takhle, jak jsme zvyklí vídat. To by bylo pro někoho, kdo je hodně slabozraký. Proč tohle říkám? V Mojžíšově Zákoně je totiž celá řada příkazů a zákazů. Desatero je jenom mizivá část. A upozorňuji; není to klíčová část. Např. v Desateru není přikázání lásky. A přikázání lásky je v Zákoníku. Tam je to rozvedeno a velice podrobně. Je tam celá řada sociálních příkazů. Např., když se někdo oženil a koupil si dům, nesměl na vojnu. Král směl brát jenom dobrovolníky. Proč? Protože války obranné vedl za ně Bůh. Víme, jak to bylo při obléhání Jericha. První den obešli město s Archou úmluvy a nic se nestalo. Druhý den obešli, a když naposledy obešli, tak se sesypaly hradby. My často slýcháme, že starozákonní Jahve byl přísný atd. Vzpomeňme si, co jsme si říkali o Čachtické paní – Alžbětě Báthory. Dokonce jsem kdysi četl, že je to legenda. Ona to byla skutečnost. Byla to stárnoucí hraběnka, které záleželo na kráse a někdo jí poradil, že panenská krev jí zachová svěžest. Tak prostě zlikvidovala (podle nejnovějších odhadů) na 600 mladých dívek. Kdybychom jednali podle Mojžíšova zákona, („nepomine čárka ze Zákona“), tak platilo: „Oko za oko, zub za zub, modřina za modřinu…“, takže ta Čachtická paní by vůbec nemohla vyzrát v takovou sadistku, protože by byl u ní postižen už první projev zloby a násilí. Někoho by ze vzteku poškrabala (např. nějakou služebnou) a Starý Zákon nařizoval postih, tj. „oko za oko, zub za zub, ruka za ruku“. To není příkaz tvrdého, mstivého Boha, ale je to příkaz přiměřeného trestu. Čachtická paní vyrůstala oficiálně v křesťanském prostředí. Na hradě jistě měli dvorního kaplana, ale nedodržovalo se ani starozákonní ´oko za oko, zub za zub´, ani jeho novozákonní ekvivalent. To neznamená, že ten novozákonní ekvivalent zní stejně. Ten je daleko přísnější. Takže to vypadá, jakoby Nový Zákon tohle to škrtal. Ale on to vůbec neškrtá. Tam je to daleko přísnější. Čili kdyby mladá komtesa třeba ze vzteku poškrábala služebnou a teď se to prokázalo, tak podle Mojžíšova Zákona, který nařizoval, že nesmí být rozdíl mezi bohatým a chudým, že právní řád platí stejně pro bohatého, tak i pro chudého, provinilec si zaslouží trest a ten trest má být přiměřený. Paní hraběnka nejdříve někoho ze vzteku poškrábne. Samozřejmě nikdo nic neřekne; projde ji to. A teď v tom frackovi narůstá nafoukanost („já jsem hraběnka“) a vyvíjí se v ní sadismus. Takže, až když těch obětí je minimálně 600, tak jako trest dostane domácí vězení. To znamená, že nesmí chodit ze zámku, ale nesedí někde mezi trestanci. To je ale naprostý horor. Jistěže, ta nařízení Zákona se nedodržovala. I ve SZ se velmožové chovali vůči poddaným tvrdě, ale byli velmi trestáni. Čili kdyby se dodržovalo ´oko ta oko, zub za zub…. ´, tak by to mohlo vypadat takto: „Pane hrabě, vaše dcera poškrábala moji dceru, tady jsou svědkové“. To ´oko za oko…. ´ neznamená oko za oko, ale trest tomu přiměřený. Teda škrábanec za škrábanec. A tatíček by byl nucen nařídit: „Tak ji poškrábejte také! Na stejných místech“. To by z ní sadistka nevyrostla. Už při prvním projevu agresivity by byl tatíček volán k odpovědnosti. A běda, kdyby řekl: „Já jsem hrabě, co si to dovolujete?!“ Dobrá, na druhý den v zámku pusto a pan hrabě by byl na všechno sám (stávka služebnictva). A takhle funguje ta novozákonní verze. My si to nedovedeme představit, protože my v tom nežijeme. Právo na stávku je něco, o co teprve v minulém století dělnické hnutí pracně začínalo bojovat a co si lidé dříve neuměli představit. A to je také to, co začalo jakž – takž hýbat s těmi pány, aby přestali být příliš tvrdí. Jenže tohle to už SZ znal v jiné verzi - „oko za oko, zub, za zub.“ A Nový Zákon? „Tak, ty jsi odmítl poslechnout nás, když jsme ti řekli, že ta tvoje dceruška je rozmazlený fracek, tak my neposloucháme tebe“. Sestry a bratři, toto bylo na těch deskách, ale toto není v našem povědomí. A tak mnoho utrpení, bolestí a trampot by nebylo, kdybychom dodržovali SZ. Jsou tam obřadní předpisy. Jenže vtip je v tom, že ty obřadní předpisy (mytí rukou a jiná hygiena) zabránily v době moru šíření nákazy. Některé nemoci nemohly vzniknout a jiné se nemohly šířit. Nemohla vzniknout pandemie. Bylo by prostě pár nemocných, ale nevznikaly by epidemie a tím spíš pandemie, které kosily celé lidstvo. A teprve ke konci minulého století přišla věda (a vůbec nezávisle na Mojžíšovi) s tím, že je dobré si mýt ruce a nenechat fekálie prostě povalovat po ulicích atd. Každý ten morový sloup je připomínkou: „Kdo by zrušil jediné přikázání, tak bude nejmenší“. Ano, mory by nebyly, kdyby se dodržoval Mojžíšův Zákon. A Ježíšův Zákon má také opatření. Ovšem, to chce znát evangelium. Takže, takových těch příkazů, které měl Mojžíšův Zákon a které uspořádávaly sociální problémy, těch byla spousta. Např. tento: Když byl někdo nucen prodat majetek, tak o milostivém létu se vracel původnímu majiteli, případně jeho potomkům. Pakliže se někdo prodal do otroctví, po 7 letech musel být propuštěn. Když se mu nechtělo odejít od svého pána, musel to veřejně prohlásit před celou obcí a pán ho musel šídlem za ucho připíchnout k veřejím domu. Ono je to drastické. Ale nemusí zůstat otrokem. „Bůh chce, abych se naučil hospodařit. Když už se dostaneš do maléru a prodáš se do otroctví, tak potom koukej se naučit hospodařit“. Ale ten, kdo se bojí postavit na vlastní nohy, tak se raději nechá připíchnout za ucho. Páni i ve SZ toto nedodržovali. Tak se jednou stalo, že přišel prorok a říkal: „Dejte do pořádku sociální záležitosti a propusťte otroky“. Pánům se nechtělo. A teď najednou poplach. Dovídají se, že nějaké vojsko táhne na Izrael. Tak honem otroky propustili a majetky vrátili. Najednou přišla zpráva: „Vojsko se obrátilo a jde někam jinam likvidovat nepokoje“. Jenže páni okamžitě vzali otroky a majetky zpět. No, jo, ale vojáčkové zase udělali čelem vzad a teď už došli až do Jeruzaléma a udělali tam pořádnou paseku. Tohle byl Starý Zákon. A Nový Zákon tohle to všechno obsahuje, byť v jiných formách. Ale doslova platí, že nepomine čárka ze Zákona. Srovnejme s tím starozákonním příkazem naše nevolnictví. Když chudák ukradl chleba, usekli mu ruku, ale když to ukradl bohatý pán, tak nic. Kdyby chudák udělal jen zčásti to, co Čachtická paní, tak by ho lámali na kole, mučili a nevím co všechno. Takže zde máme konkrétně to Ježíšovo: „Nepomine čárka ze Zákona, a kdo by zrušil jediné z těchto přikázání, i to nejmenší jediné písmenko, ba dokonce jedinou čárku, také bude malý v Království Božím“. Zdá se, že SZ měl na první pohled drastická přikázání. Upřímně řečeno, bylo to opravdu tak drastické, nesmyslné? Vždyť mně nikdo nenutí, abych se nechal připíchnout k veřejím. Naopak mně to má odradit od toho, abych nebyl, ani nezůstával v otroctví, když nemusím. Takový je smysl SZ. Mytí rukou a všechny ty předpisy (obřadní mytí rukou) také znamenalo, že by nebyly mory. To, že dneska nejsou mory, je jistě dáno těmi bakteriologickými injekcemi atd. Ale šíření by se zamezilo už podle starozákonního receptu. To, co říká SZ, je stále platné. Vzpomeňte si, jak jeden čas bylo vyvěšeno v lékárnách: „Přes umyté ruce infekční žloutenka nepřejde!“ My jsme na tohle to zapomněli, protože my ten SZ neznáme. A potom si klidně malujeme a myslíme si, že SZ je jen Desatero. A ta Čachtická paní potřebovala nařezat, dokud to byla holčička, když udělala zatím jen škrábanec. Ale poškrábat někoho není žádný těžký hřích, a pak je to hraběnka. Všichni se báli. A Desatero nic takového nenařizuje, že by měla být potrestána. Desatero není schopno tohle to uhlídat. Ale to, co bylo na těch dvou velkých deskách a po obou stranách a drobným písmem, tak tam tyhle věci byly. Když slyším, že SZ byl tvrdý, tak můžu ´vyskočit z kůže´. Jistě, byl tvrdý pro svévolníky. Ale co pro ty chudáky, oběti v hladomornách, pro ty, kterým lili do úst olovo? Např. v mém rodišti na radnici bylo několik kobek, kde ten vězeň byl přikován a na oholenou hlavu mu kapala voda, takže se za 14 dní zbláznil. Viděl jsem popravčí sekyru a na ní vyřezaný kříž. To mi jezdil mráz po zádech. „Nepomine čárka ze Zákona“ – „Oko za oko“ a ne useknout ruku za to, že jsem pánovi něco ukradl. Tak to je smysl té 5. kap. Mojžíšova Zákona; ale jenom kousíček. Bylo by záhodné přečíst si celý a osvojit si ho
Ad. 2. Na první pohled je to známý text. Nikdo by nehledal souvislost mezi tímto textem a spoustou lidského utrpení, křesťanských válek, existenci stovek církví. Přitom všechny církve se odvolávají na evangelium. Ono totiž s tím přechodem ze SZ na NZ byly potíže. Ony se ty potíže jevily tak, jakoby ten Mojžíšův Zákon s Ježíšovým evangeliem byl neslučitelný. Ve skutečnosti to, čemu apoštolové věřili, nebyl čistý Mojžíšův Zákon, ale byly tam rabínské přídavky a ty z toho Mojžíšova Zákona udělali celek, zdánlivě shodný s Mojžíšovým zákonem a ve skutečnosti člověka zneschopnili pochopit Ježíše. Kdyby byli židé dodržovali pořádně Mojžíšův Zákon, měli by obrovskou výhodu před ostatními pohany. Protože ten Mojžíšův zákon neměli v čisté podobě, měli ho zdeformovaný (nazveme to rabínská verze Zákona), to naopak způsobilo, že co se týče možnosti pochopit Ježíše, židé byli na tom hůř než pohané. Známe přece to: „Běda tobě Korozaim, Betsaido,… A ty Kafarnaum… sjedeš až do pekla… Sodoma a Gomora by stály dodnes“. ´Běda´ neříká Ježíš Sodomě, prostitutkám, zlodějům, ale židům. Je to nejhorší možná verze úpadku. Hřích je sice velmi závažný, ale ještě závažnější je právě to, co proběhlo u židů. Pilát, i Herodes nechtěli Ježíše ukřižovat, ale zbožní židé, kteří byli pod vlivem oněch rabínských představ (něco měli v katechezi vynechané, něco přidané a něco překroucené). Důsledky těchto rabínských vylepšení jsou známy: rozbitý Jeruzalém, pogromy, koncentráky ve II. světové válce. Nebo: „Běda vám, pokrytci a slepci, dáváte desátky z máty… To jste měli dělat, ale tamto neopomíjet.“ Obětní dary by samy o sobě nebyly škodlivé, ale např. to, že farizeové nepřemýšleli o motivaci, s jakým úmyslem dělají ty skutky, tak ty se pak stávaly něčím horším než hřích a bylo za to ´běda´. A ten člověk si toho vůbec nemusel být vědom. Nejdříve to začíná kompenzační zbožností, pak se to vytratí a člověk to vůbec neví a je za to ´běda´. A nemysleme si, že toto je jenom problém židů. Napřed to chce pochopit ten problém u těch židů. Nesmíme si myslet, že my ty chyby nemáme. Měla je prvotní církev, měli je apoštolové. Kéž bychom byli tak málo zasaženi chybami tohoto typu, jako byl zasažen sv. Petr nebo sv. Jan.
Ad. 3. Stojí za to si přečíst a zamyslet se nad tím, co to vlastně znamená, že nepomine čárka ze Zákona. Na první pohled to vypadá, že Ježíš těch čárek z Mojžíšova zákona zrušil hodně. Např. Starý Zákon nařizoval, aby malomocný o sobě řekl: „Jsem nečistý, nepřibližuj se“. Aby nechodil do společnosti lidí. Starý Zákon měl mnoho příkazů typu ´čistý – nečistý´ atd. Ten, kdo se znečistil, ten nesměl jít mezi lidi. Přitom to znečistění vůbec nemuselo být spjaté s hříchem. Hřích, to byla jedna věc a nečistý, druhá. Např. mohlo dojít ke znečistění i v případě dobrého skutku, když např. někdo ošetřoval nemocného a ten mu umřel. Ten živý byl nečistý, nesměl jít mezi lidi, musel se umýt v tekoucí vodě a mezi lidi nesměl jít celý den. Tady vidíme, že ten parametr ´nečistý´ vůbec nemá co dělat z otázkou ´byl to hřích, nebo nebyl to hřích´. Ježíš přímo výstavně např. dovoluje jíst jakýkoliv pokrm a přitom bylo vepřové maso považováno za nečisté. Jak to dát dohromady s tím ´nepomine čárka ze zákona´. Ježíš říká: „Neposkvrňuje to, co vchází, ale to co vychází“. Tato otázka je tu nastíněná, protože je potřeba číst evangelium a je to věc pořádného čtení evangelia a ne jenom slyšet hotovou věc. Proto připomínám, co máte mít na vědomí, až přijdete domů, abyste se mohli nad tím zamyslet.
Ad. 4. Zamyslíme se nad 1. čtením. Je to 5. kniha Mojžíšova, 4. kap.: „Slyš Izraeli, poslouchej nařízení, ustanovení, které vás učím zachovávat, abyste žili a vešli obsadit zemi. Hle, naučil jsem vás nařízením a ustanovením, jak mně to nařídil Hospodin. Zachovávejte je a plňte, nebo tak budete v očích národa moudří a rozumní. Kde je tak velký národ, jemuž by byli bohové tak blízko, jako je Hospodin, náš Bůh, kdykoliv ho vzýváme…atd.“ Tato slova jsou do poslední tečky správná, přesná. Když se člověk zamyslí nad SZ, tak pro mnohé lidi je dost obtížný. Jsme zvyklí slýchat, že SZ byl tvrdý a NZ je laskavý. Ježíš ale potvrzuje celý ten SZ: „Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit SZ nebo proroky“. Ta Ježíšova novozákonní přikázání jsou výrazně přísnější – a bohužel jsme je nedodržovali. Je docela snadné říkat, že tamten nebo onen člověk, že tamten nebo onen ´ismus´ se staví proti církvi. Ale musíme si uvědomit, že dokud my nebudeme chápat celé Slovo Boží, do posledního písmenka a čárky, Zákon a dodržovat ho, do té doby si nemůžeme dělat naději, že Bůh bude naším spojencem. A když Boží výstrahy nepomáhají, pak přicházejí zlí lidé. Ono je to krásné, takové to lamentování: „Ach, ta nešťastná francouzská revoluce, osvícenci, nebo socialismus atd.“ Jenže např. ve středověku, kdy žila Čachtická paní, o které jsme už mluvili, že měla na svědomí minimálně 600 životů a kolik dalších jich zničila. Kdybychom žili v tom poddanství, jak rádi bychom brali ono ´oko za oko, zub za zub´, Jak rádi bychom byli pod důsledným dodržováním Božího slova. Když si nějaký nevolník troufnul odmlouvat pánovi, tak už byl za to tvrdý postih atd. A Čachtická paní za ty stovky vražd dostala domácí vězení. A nemusela být v jedné cele s jinými vězni a netrpěla hladem, ale procházela se po zámku. Na hraběnku byl jiný metr. Kdyby chudák si dovolil maličkost před pánem, dal té paní pár facek, tak by ho lámali kolem, nebo ještě hůř. SZ sice na tohle, aby se to nestalo, přísně dbal, ale NZ je ještě přísnější než to ´oko za oko, zub za zub´. To si nedělejme iluze. ´Nastav tvář´, to je text, který nás upozorňuje na důsledné pochopení dodržování NZ. To není jediný recept, týkající se té věci. Představte si, že byste měli dcerku a přišel by dráb s rozkazem, že vaše dcerka musí jít do služby k té paní hraběnce. To byste měli strach a zastání by nebylo nikde. SZ by naprosto rázně tohle to zlikvidoval, pakliže by se to dodržovalo. Zrovna tak, kdybychom žili podle SZ, tak by nebyli sociální problémy a nebyla by živná půda pro bezvěrectví. Křesťanství neplnilo sociální příkazy v době, kdy křesťané neměli potíže, když křesťanství bylo státním náboženstvím, resp. někde jakoby státním. A přitom sociální problémy se neřešily. Sociální problémy jsou velice přísně sledovanou záležitostí ve SZ. Že to není v Desateru, to ještě neznamená, že Desatero je celý Zákon. To jenom my si myslíme, že Bůh dal židům na poušti Desatero. Ten Zákon je opravdu celý perfektní zákoník. Teď, jako velká vymoženost se vedou jednání o odzbrojení. Křesťané s tím měli přijít dávno a bohužel nepřišli. S odzbrojením začali, abych tak řekl, pohané. A odzbrojování se ve světě chytá. Jenže když křesťané byli u moci, nedokázali se s problémem válek vypořádat. To si můžeme nalhávat, jak chceme, nic nám to nebude platné. Když např. vezmeme Mojžíšův Zákon, tak řada fantastických sociálních příkazů, které i dnes zasluhují obdiv a úctu, se nedodržovala. My jsme bubnovali na buben pravého křesťanství, ale už jsme se o pořádné křesťanství nestarali. Ne písmenka a čárky, ale celé obrovské ´odstavce´ byly vynechávány. Zadívejme se do dějin, zadívejme se na tu dobu, kdy křesťané neměli žádné potíže. Nanejvýš si je dělali sami mezi sebou. Ovšem to chce ten SZ doopravdy znát. Vícekrát jsme hovořili o těch fantastických příkazech. Když byla válka, tak nesměli nabrat kdekoho. Ten, kdo se oženil, kdo si postavil dům, kdo měl dům rozestavěný, kdo si koupil pole, tak nesměl jít na vojnu, nesměl do roka narukovat. Dovedete si představit lepší situaci pro to, aby pro krále směli bojovat jenom samí dobrovolníci? To by si každý král rozmyslel jít do boje. Samozřejmě, že to ani židé nedodržovali a tresty za to byly také. Já to říkám a konto našeho křesťanství, kde např. tyhle ty příkazy jsou velice striktní. Vícekrát jsme si připomínali pěšáka Kudrnu, který byl vdovec, měl 7 dětí a měl za 1. svět. války narukovat. On odmítl rukovat s udáním, že o děti se někdo musí starat. A byl tady v Praze popraven. Toto je také nedodržení příkazu. To není jenom čárka. A nikdo neřekl: „Pozor, na Kudrnu sáhnout nesmíte!“ Císaři pánu by se rozprchli vojáci, kdyby se SZ dodržoval. Jeho apoštolské veličenstvo mělo spoustu křesťanských metálů, ale nikdo neřekl: „Nesmíte nikoho nutit na vojnu. Nesmíte pěšáka Kudrnu popravit!“ Místo toho: „Ne, ne, to je vyšší zájem atd.“ A už tady máme škrtnutí příkazu. Víte, když se to řekne takhle abstraktně - ´nepomine čárka ze zákona´, tak to prostě člověk přejde. Když tam začneme dosazovat jednu věc po druhé, které měly být dodržovány, ale dodržovány nebyly, tak najdeme, že toho je spousta, co nedodržujeme. No, a kdo by zrušil jen jediné z těch přikázání a tak učil lidi, bude v království Božím nejmenší. Mojžíšův zákon a křesťanství to není jenom oškubané, zmrzačené Desatero, to je celý SZ s tím krásným souborem sociálních příkazů, s tím krásným souborem velmi moudrých příkazů pro výchovu. Utíkalo nám to, a my to neznáme. A za Církev se Bůh naplno postaví tenkrát, až o nás nebude platit, že škrtáme tu, nebo onu čárku ze Zákona. Samozřejmě, neoficiálně, ale v praxi a v konkrétním životě. Je to smutné, když sociální problémy ve světě začaly být řešeny pod tlakem osvícenců, kteří pochopitelně toho využívali v boji proti církvi atd. A v době, kdy všechno bylo křesťanské, nikoho nenapadlo řešit problematiku válek. Uvádím to jako doklad, že nám mnoho ´teček, čárek, dokonce i písmenek´ uniká a doufám, že cítíte z toho tu ironii a že hodně utíkalo a utíká v konkrétní praxi.
Ad. 5. Tato část evangelia sv. Matouše, která sice není atraktivní, ale je nesmírně důležitá. Ježíš říká: „Nemyslete si, že jsem přišel zrušit Zákon a proroky, nepřišel jsem je zrušit, ale naplnit. Nepomine nebe a země…“. Přátelé, např. co tady říká Ježíš? „Kdo by zrušil…“ a jinde říká, „kdo plní má přikázání…“ atd. Co jsou přikázání SZ? Drtivá většina věřících řekne: „No přece Desatero“. A to je úžasný omyl. Představme si chlapce, který má houkačku, běhá po ulici, houká a hraje si na šoféra. Každý si řekne: „Je to malé dítě“. Každý dospělý ví, že na té houkačce se jezdit nedá, že houkačka na autě není kvůli ježdění, ale kvůli výstraze. Samozřejmě, není to lekce autoškoly, ale zamýšlíme se nad problematikou Desatera. Desatero samo o sobě není úplný Zákon. Mojžíšův Zákon má daleko víc prvků v sobě a Desatero je pouze malý výsek, je to úsek na hlášení chyb. Např. „starým bylo řečeno: ´oko za oko, zub za zub…´“, tak to je příkaz SZ. My často říkáme, že nejsme přece v nějaké tvrdé, drastické době, my přece máme: „Nastav druhou tvář!“ Přátelé, o tom jsme mockrát mluvili. Ten příkaz ´oko za oko, zub za zub´, není ´fackuj se a mlať se´, ale znamená, že trest obžalovaného musí být přiměřený přestupku a musí být účinný. Když je ten trest za přestupek malý, je neúčinný. Kdyby zloděj za vykradení banky dostal pokutu 50 Kč, tak to by se vyplatilo krást a loupit. Trest musí být přiměřený a musí být účinný. Nesmí být menší, ale ani větší, než přestupek. Např. useknutí ruky za krádež, to bylo hrozně tvrdé proti tomu SZ. Lámání kolem, nebo tzv. útrpné právo. Vyšetřující mohl mučit, dokud se delikvent nepřiznal. Viděl jsem reprodukce z příručky pro katy, kde ten delikvent byl vyobrazen a kat bez masky s dvěma pochodněmi pálil toho člověka. A to právo útrpné bylo dlouho uplatňováno v křesťanské justici. Já tady prohlašuji, že chci raději žít podle toho tvrdého SZ, který říká: „Oko za oko, zub za zub, modřina za modřinu“, protože útrpné právo by vůbec nebylo dovoleno. A lidé si přitom myslí, že znají Bibli. A kdyby jim někdo řekl: „Oko za oko, zub za zub“, řekli by: „My jsme v NZ. A přitom to útrpné právo bylo uplatňováno. A nikdo z církevních představitelů se nevzepřel na ochranu těch chudáků. A teď si uvědomte; člověk mohl být pro podezření mučen! No, spousta se přiznala ze strachu. SZ právě tím tzv. tvrdým ´oko za oko, zub za zub´, zakazoval mimo jiné právo útrpné. Zakazoval to, co se právě dělo v době křesťanské. Vícekrát jsme mluvili o Čachtické paní. To je tvrdá historie. A ten příkaz ´oko za oko, zub za zub´“ zabraňoval takovým přestupkům tak, že trest musí být přiměřený a musí to být stejná míra na chudáka i boháče. My často citujeme slova Ježíšova: „Uhodí-li tě někdo na pravou tvář, nastav mu levou“ atd. Jenže to je naprosto nesprávný pohled. Protože Ježíš místo toho ´nastav druhou tvář´ má jiné opatření, které je ještě ostřejší a účinnější. Je to popsáno v 18. kap. Matouše. Tento případ uvádím jenom jako ukázku toho, co znamená ´nepomine čárka ze Zákona´. Když křesťanství bylo u moci, kdy neexistovalo nějaké proti křesťanství, pronásledování apod., a my jsme nedodržovali ty Boží příkazy, jsme vlastně opustili křesťanství. SZ má řadu příkazů, které se nám zdají být tvrdé, ale vžijte se do situace, kdy vás někdo nařkne a teď vás budou vyslýchat a mučením nutit se přiznat. Desatero, to je jenom houkačka, která začne houkat, když začneme něco nedodržovat. My bychom měli znát celý ten překrásný pohled SZ. A to se nedodržovalo. Kat měl často na sekyře vyryt kříž a ve znamení kříže popravoval. ´Nepomine čárka ze zákona´; to SZ hlídal. A NZ toto měl ohlídat také a neohlídal to. Často lkáme, že nás svět nechápe, že lidé jsou proti křesťanům atd. Ale když křesťané byli u moci, dodržovali snad tato přikázání?! Jistě, ´oko za oko, zub za zub´ je starozákonní verze, kterou Ježíš nahradil. Je to ta 18. kap. Matouše, která je ve svých důsledcích ještě ostřejší. Vlastně s tím přišlo až osvícenství, které začalo tyhle věci dávat do kolejí. Bylo to období, které méně přálo církvi. Přátelé, je to poučení. Nezapomeňme, že Ježíš tady o tom hovoří, jako o možné věci: „Starým bylo řečeno…., ale já vám říkám…. (Horská řeč - 5. a 6. kap. Matouše). Čili ten Ježíšův NZ např. ruší ono „oko za oko, zub za zub“, takže povrchní čtenář řekne: „Ano, v NZ ´oko za oko, zub za zub´ neplatí. Jenže tam platí právě Mt 18. Proč jsme to připomínali? Musíme počítat s jednou věcí, že lidé, kteří nevěří, se na nás jako mučedníky čtyřiceti let totality pořád dívat nebudou. Za nějakou dobu ztratíme aktuální punc mučedníků, kteří 40 let odolávali. A budou na nás brát obyčejný stejný metr a my se budeme muset prokázat jako lidé, kteří mají pořádně pevné ´podpadky´ a ne, kteří se dožebrávají pro sebe jedněch práv a jiných práv druhým nedopřejí. Toto v dějinách bylo. A předtím varoval SZ mimo jiné i ono ´oko za oko, zub za zub´. Je to jenom malá část komplexu, aby člověk v posuzování chyb svých i těch, co mu druhý udělal, byl nestranný, objektivní, aby postih byl přiměřený a aby se neměřilo dvojím metrem. Pakliže se chceme nazývat křesťany, musíme znát celý Mojžíšův zákon a ne jenom Desatero s těmi krásnými příkazy. To ´oko za oko, zub za zub´ se zdá nepříjemné, ale dosaďte si tam, že vaše dítě by mohlo sloužit u hraběnky Báchory. Jak to ´oko za oko, zub za zub´ by bylo báječné a jak by si ti lidé oddechli. Jenže ono se to hodilo přes palubu, řeklo se, že my jsme křesťané, ale s 18. kap. Matouše, s tou nikdo nehýbal. Nový Zákon je Novým Zákonem teprve tehdy, když má novozákonní ekvivalenty za všechna tato starozákonní opatření. Ten SZ obsahoval např. i tohle: „Kdo si koupil dům a neposvětil ho, kdo si koupil pole a nesklidil první úrodu, kdo se oženil a rok se nepobavil s manželkou, nesmí bojovat“. To by si ti králové rozmysleli vypovídat války, kdyby se tohle dodržovalo. Desatero je jenom několik výstražných předpisů a ne celý SZ. A Ježíš nám klade za povinnost všechna tato krásná opatření SZ nahradit něčím, co je stejně účinné, nebo ještě účinnější. A když to nikdo nebral vážně, pak přišly pogromy na církev (osvícenství, francouzská revoluce, i totalita). Co jestli to souvisí s tím dnešním evangeliem? Kdo nám to zaručí? „Kdo by zrušil jedno z těchto přikázání, třeba i to nejmenší, tak učil lidi, bude v nebeském království nejmenší. Kdo však se bude jimi řídit a jim učit, bude v nebeském království veliký“ - tady máme jednak výstrahu, ale také příslib. Za jakých podmínek dojde k rozvoji a vítězství církve? Když začneme dodržovat plný soubor Božích příkazů. Musíme počítat i s tím, že může přijít doba, kdy se už s námi svět nebude mazlit a mnoho modliteb za církev může zůstat nevyslyšených.
Ad. 6. Je tady krásně vidět ten přechod mezi Starým a Novým zákonem. Starým bylo řečeno „Nezabiješ…“, ale já vám říkám….“ U jakéhokoli hříchu můžeme rozlišit jeho začátek a pak na vlastní vyjádření. Někdo se hněvá, má na někoho vztek, a když ho potom zabije, tak to je potom situace, kdy ztratil sebekontrolu. Když se však hněvá, tak to může ovládnout. Je velmi důležité, aby lidé, např. manželé, dokázali mezi sebou vyřešit sporné otázky. V některých rodinách se říká: „Není kostelíčka, kde by nebylo kázáníčka“. Kolikrát přijde nějaký otec z hospody domů opilý a všechno doma převrátí. Ten opilec tu situaci nemůže zvládnout. Ale nemůže to zvládnout tehdy, když si na to vzpomene, co včera natropil a nechce proti tomu nic udělat. A jenom si říká, že si dá příště pozor, že už to neudělá. Nechce si přiznat porážku. Tady můžeme rozlišit ty fáze tři. 1. Nekritický postoj vůči sobě (říká si, že to znám, že to vyřeší atd.). 2. Člověk se hněvá, má na někoho vztek. 3. Třetí fáze je, že se s druhým hádá, nebo ho dokonce zabije. Nebo že je manžel nevěrný, že se opíjí atd. Ježíš i o té první fázi mluví; to se nesmíme mýlit. Přece říká: „Tvrdíte, že ´vidíme´ a proto váš hřích trvá“. Člověk si totiž velmi rád říká: „Ano, já to znám, já tomu rozumím, já to chápu, já přece věřím, moje víra je zřejmě v pořádku“. A tam je chyba. Protože, kdyby naše víra byla v pořádku, tak bychom jednali správně. Člověk však říká: „Já věřím a já musím napravit svoje jednání“. Sv. Pavel v listě Římanům píše: „Nestáli o správné poznání Boha, proto Bůh je vydal“. A máme tam vyjmenované hříchy všech kalibrů. Pozor, je to proto, že nestáli o správné poznání Boha. Úplně to souhlasí s tím, co říká Ježíš: „Říkáte ´vidíme´, a proto váš hřích trvá“. Setkal jsem se s lidmi barvoslepými a zajímavé bylo pozorovat jejich chování. Je to člověk jako každý jiný, vidí jako každý jiný, ale přitom barvy nerozezná. Ze zkušenosti znám tyto 3 typy lidí (barvoslepých): 1. První typ řekne: „Já jsem barvoslepý, já barvy nerozeznám. 2. Druhý typ, když se mu dokáže, že je barvoslepý, klidně prohlásí: „Vy jste se na mně smluvili, já barvoslepý nejsem.“ 3. Třetí typ neví vůbec o tom, že je barvoslepý. Zejména tehdy, když je snížená rozlišovací schopnost barev. Podobně Ježíš hovoří o psychické slepotě, že člověk určité věci považuje za správné a přitom vůbec správné nejsou. Výsledkem toho je, že ten člověk špatně chápe Boží instrukce a v důsledku toho dělá hříchy. Na začátku toho je však nechuť zkontrolovat, jestli věci dobře chápe nebo ne. Proto Ježíš říká: „Tvrdíte, že vidíte… atd.“ Celá věc není tak snadná, protože ten člověk se nedá chytit při činu, nedá se chytit za slovo. Takovému člověku, který si myslí, že dobře věří a dobře chápe a nechce se nad tím zamyslet, nelze nic vysvětlit a poradit. Starý Zákon nařizoval potrestání toho, kdo by zabil, ale Nový Zákon nařizuje postihovat už hněv; tedy začátek hříchu, který potom v člověku propukne. Proto je důležité, aby manželé se naučili spolu řešit problémy. Lidé, kteří to zkoušeli, mi dají za pravdu, že to není snadné, ale že to velice zlepšuje atmosféru v rodině; např. když jeden řekne druhému: „Toto se mi na tobě nelíbí“ a ten druhý to dovede přijmout. Problematika má tedy tři úrovně: 1. Hněv. 2. Začínající hřích. 3. Kontrola chyby, vyvození důsledku z toho, že člověk udělal hřích. Podle toho se pozná, jaký ten člověk bude. Tady toho se týká to Ježíšovo: „Říkáte, vidíme, a proto váš hřích trvá“. Proto je tolik nevyslyšených modliteb, proto je tolik utrpení a trampot. Je spousta lidí, kteří jdou ke sv. přijímání a nemají o hněvu pořádné vědomosti. Pak podobně k tomu vedou i svoje děti. To vše si musíme dát do souvislosti s těmi Ježíšovými slovy. S tím také souvisí výrok sv. Pavla: „Nestáli o správné poznání Boha, a tedy Bůh je vydal“. Pozor, nenalhávejme si, máme v sobě hodně věcí, kterým ještě nerozumíme a měli bychom se nad tím zamýšlet.
Ad. 7. Musíme v evangeliu rozlišovat, co brát a co nebrat, abych tak řekl, doslova. Např. „svádí tě pravé oko, vyrvi je a odhoď pryč“. Tedy, když se chci na něco dívat, tak se dívám oběma očima. Nejsme na tom tak, jako někteří živočichové (ptáci, ryby), že pravým okem vidí napravo a levým nalevo. A když mne bude přitahovat nějaká hříšná myšlenka, tak se to nevyřeší tím, že si jedno oko vydloubnu a budu se na to dívat tím druhým. Tady chce Ježíš říci něco jiného. Že to nejde vyřešit tím vyrváním, ale jde o to, v případě potřeby, jak se lidově říká, nechat plavat věci tak cenné jako je ruka nebo oko. Velmi mnoho hříchů vzniká právě tehdy, když má člověk neujasněné stanovisko. Když je nerozhodný a nemá jasnou hierarchii hodnot, tak potom s tím musí zápasit, zápolit a nikam to nevede. To je právě ten problém hierarchie hodnot. Když nemám vyřešenou hierarchii hodnot, to, co považuji za důležitější, tak nemohu být křesťanem. Člověk, který nemá dořešený způsob jak se modlit a snaží se modlit soustředěně, tak jeho modlitba bude nesoustředěná, protože myslí na to, aby se soustředil a ne na její obsah. A zrovna tak, když mně cokoliv přitahuje, a nemusí jít jej o nějakou nedovolenou věc, měl bych si položit otázku: „A přitahuje mne myšlenka na Boha stejně?“ A tady jsme u toho, že ten náš Bůh, jehož představu jsme si vytvořili v dětství, je něco neurčitého a něco nahánějícího strach. Na straně druhé si ho líčíme jako laskavého tatínka, na němž se dá tzv. štípat dříví. My vlastně máme ty dva obrazy Boha. Jednou se nám vynoří jeden, jindy druhý a člověk nemá ujasněné hodnoty. Samozřejmě, že tady to ´když tě svádí pravé oko´, i když je řečeno v tom smyslu, že nejde o pravé oko, jak jsme říkali, ale o hierarchii hodnot. V případě manželství, leckdo si řekne, že s tou svoji semetrikou nevydrží atd. „Ano, kamaráde zlatý, když tě ´svádí pravé oko´, tak to neznamená, abys zahnal tu ženu, ale aby sis vyřešil ty své problémy. Máš na ni vztek? Proč? Je to proto, že máš nedořešené věci. Ty máš nedořešený svůj pohled na život. Ty si myslíš, že chápeš věci správně, ale přitom se nechceš vzdát toho, co je pro tebe nesmírně důležité, např. své prestiže. Koukej vyřešit otázku, co je dobré a co je špatné vyhodnocování. A potom se vyřeší i vztah vůči manželce.“ Toto je realita. Ovšem, ´svádí tě pravé oko? ´ To má všeobecný charakter. Ale člověk musí vědět, čemu dá přednost. V tomto případě, když má člověk dopal na svou ženu, tak vznikne u něho touha po jiné. Tady by se dalo říct: „Vzdej se té touhy po ideálním manželství s tou druhou, ke které ses nepřízní osudu nedostal. Musíš se toho vzdát i za cenu, že budeš mít na krku tu nechápavou, tupou a proti tobě zaujatou a nenávistnou ženu atd.“ Tím není řečeno, že by se to nemělo řešit. Tím je řečeno: „Jestliže tě svádí pravé oko“ – „I kdybys viděl kdovíjaký ideál krásy, laskavosti a dobroty, tak je to pro tebe zakázané ovoce“. Nechci tu věc rozebírat dál, to se musí brát v celém komplexu, kde ´starým bylo řečeno…, ale já vám říkám…. ´ atd. Vzpomeňte si, co jsme říkali, že židům bylo dovoleno dát propouštěcí list. Ano, když se ten muž nasytil té ženy, dal jí potvrzení o propuštění a ta žena se mohla znovu vdát. Proč žena nedává potvrzení mužovi? Starý Zákon dovoloval mnohoženství. Nový Zákon říká: „Starým bylo řečeno, kdo by zabil…., ale já vám říkám, že kdo se hněvá, propadne soudu“. A tady je také řešení toho problému cizoložství. Je nemyslitelné, aby lidé, kteří se vezmou a kteří dodržují tu věc vztahu, aby se najednou začali rozvádět, když se předtím nehádali. A zrovna tak je nemyslitelné, aby lidé, kteří se nehádají, aby se přestali mít rádi. Vždy to začíná hádkami, nedořešenými vztahy, konflikty. Potom se přidají jednak zdánlivé, jednak objektivní, skutečné potíže, až se to manželství opravdu stane neudržitelné. SZ od NZ se liší právě v tom, že ve SZ si muž mohl vzít jinou ženu. Ta propuštěná musela dostat list, aby ten manžel ji na jedné straně neutlačoval a na druhé, aby ji neobvinil, že je cizoložná. To je smysl potvrzení o rozvodu. Povinností křesťanů je vyřešit si problém hádky, nedorozumění. To je důležité pochopit. Na to ´ svádí tě pravé oko, vyrvi je a odhoď pryč´ se musíme dívat z hlediska priority. „I kdyby tak cenná věc jako oko tě sváděla k hříchu, vyrvi ho. Koukej vyřešit napřed svůj vztah vzhledem k manželce, se kterou jsi oddaný, a potom se věci srovnají. Ale dokud to nevyřešíš, tak raději ´pravé oko pryč´; sebekrásnější idol krásy, spanilosti a laskavosti musíš nechat být. Koukej rychle vyřešit sebe samého, protože jedno manželství jsi už pokazil. Kdo ti zaručí, že to druhé bude dobré?“ Tak to je několik myšlenek z obrovského rance, který se nazývá Horská řeč.
Ad 8. Často jsme hovořili o tom, že nezáleží na tom, jak hodně se modlím, ale jak kvalitně. I lítost, i když je kdovíjak velká, může být lítostí Jidášskou. Ta vedla ke špatnému předsevzetí a potom nakonec k sebevraždě. Proč Jidáš litoval? Protože nesnesl pomyšlení na to, že je hříšník. Myslel si: „Já jsem přece jeden z dvanácti, já musím sám odstranit hřích“. Sebevědomí mu nedovolovalo, aby šel za Ježíšem a požádal o pomoc při řešení jeho problému (např. záměrně dostal na starost pokladnu). Máme tady ještě druhou otázku. Přechod ze Starého Zákona na Nový Zákon, jmenovitě: „Slyšeli jste, že bylo řečeno předkům…., ale já vám pravím…“. Ježíš tady vystupuje jako druhý Mojžíš. Proroci pouze připomínali, že se židé odchýlili od Mojžíšova zákona. Ježíš přináší Nový Zákon, ale také nový pohled na Mojžíšův zákon. Mojžíšův Zákon postihoval prokázané projevy. Ježíšův Zákon postihuje už úmysl. Např. Mojžíšův zákon říká: „Kdo by zabil, propadne soudu“, Ježíš k tomu: „Ale já vám říkám, kdo řekne svému bratru „Rácha“ (něco jako hlupák, idiot), propadne soudu (veleradě)“. Tím ovšem není řečeno, že když někdo někoho pokárá (např. učitel žáka), že bude odsouzen. Ono to bude projednáno, zdali jsem tu nadávku vyřkl jako projev vzteku anebo, zda je to upozornění na určitou chybu. Víme například, že Jan Křtitel říká židům, že jsou pokolení zmijí, Ježíš Petrovi: „Jdi za mnou satane“. To jsou závažné výroky. Ten výrok, že propadne soudu, neznamená, že to musí být kvůli hříchu. Horská řeč upozorňuje na to, že Mojžíšův Zákon postihoval projevy, kdežto Nový Zákon postihuje myšlenkové procesy (´každý, kdo se hněvá…´). To, že někdo řekne: „Ty jsi hlupák“, je projevem vnitřního nesouhlasu, narůstajícího vzteku, který člověk neřeší, který člověk často potlačuje a nakonec člověka svazuje. A Ježíš chce upozornit, že ten vztek je sledovanou hodnotou. ´Ty jsi hlupák´ je projev narůstající nenávisti, se kterou bych měl něco dělat. U toho Ježíšova: „Jdi mi z očí, satane (správně „jdi za mnou satane“)“ nejde o projev nenávisti vůči bližnímu, ale je to střízlivá klasifikace Petrova jednání. To znamená: „Člověče, takhle jedná satan. Když budeš takhle dál jednat, tak se z tebe také stane zavrženec“. To vyhodnocování v Novém Zákonu se týká úmyslu a zdánlivě malá věc může být signálem, že mám na druhého vztek a že bych ho měl řešit. Proto také Ježíš říká: „Dohodni se rychle se svým protivníkem, dokud jsi na cestě… Nevyjdeš odtamtud, dokud nezaplatíš do posledního halíře.“ Bůh nemá zájem, aby člověka trestal. Když odpustím, bude odpuštěno i mně. Když neodpustím, když se nedokáži dohodnout, vyřešit ty sporné věci, konflikty, tak budu souzen, a i z věcí z mého pohledu maličkých zaplatím v očistci do posledního puntíku. My sháníme různé přímluvce, modlíme se za duše v očistci, ale abychom si dokázali vyříkat věci s těmi, kdo nám ubližují, abychom jim dokázali vytknout chybu bez nenávisti (Mt 18), nás málokdy napadne. Pokud to uděláme, bude nám odpuštěno.
Ad. 9. Ježíš řekl svým učedníkům: „Nebude-li vaše spravedlnost dokonalejší než u farizeů a učitelů zákona, nevejdete. Čili pakliže budete stejní jako farizeové, učitelé Zákona, nevejdete“. Co to znamená? Že tamti nevejdou. Vzpomeňme si na Ježíšovy výroky: „Nevěstky a celníci vás předejdou“, nebo „Běda tobě Korozain, běda tobě Betsaido, kdyby se v Týru a Sidonu (pohanská města) odehrálo, co u vás, dávno by dělalo pokání. A ty Kafarnaum, myslíš, že přijdeš do nebe ? ..... Sodomě bude na soudu lehčeji než Kafarnaum…“. Tam byli zbožní židé, kteří se modlili a např. v Nazaretě ho chtěli shodit se skály. Takhle dohromady si to musíme dát, abychom to pochopili. Souvisí s tím případ Šalamouna (1. kniha Král., 10.-11. kap.). Šalamoun je Davidův syn. Bůh se mu zjevuje a Šalamoun si může od něho vyžádat, co chce. Šalamoun si je vědom, že nemá zkušenosti, bojí se, jak zvládne ten národ, tak říká, aby mu Bůh dal moudrost, aby mohl dobře vládnout. Bůh na to: „Dám ti moudrost, jakou nemá nikdo a dám ti i bohatství a majetek a rozkvět, jaký nemá obdoby“. Šalamoun je později známý svou moudrostí a nádherou. Přichází na návštěvu královna ze Sáby, a když vidí, jak to u Šalamouna vypadá, tak říká: „No, to, co se o tobě povídá, to nejsou fámy, to není ani polovina skutečnosti atd. Když se ale zadíváme do dějin, hned po Šalamounově smrti dochází k roztržení Izraele na dva státy a na tom má vinu Šalamoun. Bůh říká Šalamounovi: „Protože jsi nedodržel moje příkazy, tak pro Davida, svého miláčka, nechám tě na trůnu do smrti, ale po tvé smrti se království rozpadne“. To si můžeme podrobně přečíst v Mojžíšovi. Proč se tak stalo? Šalamoun měl řadu dobrých vlastností, ale nedodržel příkazy. Bůh nařizuje, že král si nesmí brát manželky z cizího národa, nesmí mít mnoho žen, koní, nesmí stavět luxusní domy. A když někdo bude velký fanda na ježdění, tak mu bohatě stačí 5 koní a ne 1 000. O tom se také podrobně dočteme v knize královské. Ta obrovská pompa na ten lid působila, když šel král s celým dvorem. Tohle to Mojžíšův Zákon zakazuje. Ale hlavní bylo ještě toto: Král Šalamoun nerespektoval příkaz, že si bude brát za manželku dceru svého lidu. On si bral za manželky dcery pohanských králů. Buď neznal Zákon, buď vědomě přestupoval Zákon, nebo byl pod vlivem rádců, nebo chtěl vynikat v tom královském protokolu, že král si má vzít ženu ze vznešeného rodu, jako to dělali jiní. Možná to byly sňatky z rozumu. A protože to byly pohanky, přemluvily Šalamouna, aby jim dal postavit aspoň malinký chrámeček pro tu bohyni, tamtoho boha atd. Šalamoun vyhověl a v Jeruzalémě se objevily i pohanské chrámy a obětiště s pohanskými kněžími, svitou atd. Ale to je věc přísně postihovaná a Šalamoun s celou svou moudrostí nezasáhl. Těmi pohanskými chrámy Šalamoun podepsal rozsudek smrti nad svou říší. Příčina byla dávno předtím, že si bral za manželku pohanku. Jenže pozor, Šalamoun měl kontakt s Bohem. Třeba si uvědomit, že když přijde malér, tak je to důsledek a že ta příčina, ta výhybka, kdy se tomu dalo zabránit, byla daleko dříve. Když si člověk tu výhybku špatně nastaví, tak se pak řítí do maléru. Když někdo někoho zabije, tak tomu předchází to, že daleko dříve měl na toho druhého dopal. To, že je někdo alkoholik, bývá často důsledkem špatných rodinných poměrů. Když je však někdo do něčeho fanda (šachista), tak ten nejde do hospody, ale zahrát si šach. Ježíš říká: „Ale já vám říkám, že už ten, kdo se na bratra hněvá, propadne soudu.“ Vidíme, že Ježíš zde postihuje ty vnitřní projevy, kdežto Starý Zákon postihoval pouze ty vnější. Totiž ten, kdo se hněvá, může skončit jako vrah. I když nikoho nezabije, tak přece takový člověk není schopen žít s jiným v těsném kontaktu v nebi, ani s Bohem. Vzpomeňme si na ponorkovou nemoc. Často se to projevuje i v manželství. Ježíš požaduje vyřešit ty vnitřní projevy. To, že někdo propadne veleradě, znamenalo, že se to bude projednávat u nejvyššího soudu. Za jinou nadávku zase Ježíš říká, že viník bude vydán pekelnému ohni. Ježíš tady nechce podat podrobný soupis nadávek, a jaká pokuta je za ně, ale míru špatnosti toho vnitřního vztahu k druhému člověku. S tím souvisí i to: „Přinášíš-li dar k oltáři a tam si vzpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, nechej tam svůj dar, jdi a nejprve se smiř se svým bratrem a potom přijď a obětuj svůj dar.“ Vždy to začíná vztekem proti druhému, který člověk určitý čas potlačuje. Jde o to, zdali je ten vztek oprávněný, nebo je to určitá iluze toho, jak se ten druhý má chovat?“ Kolik manželství se rozsype? A přitom to začíná pohodou a láskou jako hrom. V nebi jde o problém super těsného kontaktu s Bohem, kdy kolem Boha je hodně špičkových jedinců a člověk, kterého motivace je být první, v nebi neobstojí. Jsou lidé, kteří dělají všechno možné proto, aby vynikli, a často nehledí na to, zdali věci rozumí. Četl jsem, že prý počítače dělají z člověka introverta. Znám fandy do počítačů a nemohu říci, že by si nenašli čas smluvit si s děvčetem rande. Jsou to také seriozní manželé. Mezi takovými je velice mrňavoučké množství alkoholiků, nebo dokonce narkomanů. Takový počítač je absolutní partner, který nezklame, který učí skromnosti, opravě myšlení, přesné a kvalitní práci. Když např. počítač (ovšem takový, který je v pořádku) odmítne poslušnost, tak vždy je to chyba člověka. To člověka učí se zamýšlet nad sebou a to je to, co po nás Ježíš požaduje. To znamená: „Nečekej, až budeš chtít někoho zabít, ale vyhlas poplach, když začneš mít na někoho vztek. Zkontroluj, jestli tvůj postoj k druhému je v pořádku. Možná, že ty tvé chyby svědčí o tom, že máš sklon mít navrch nad druhými a s tou mentalitou bys byl v nebi ubožátkem.“ To je např. problém Caesara. Ježíš v Horské řeči varuje člověka před tím, jak si nastaví ty své povahové vlastnosti, se kterými by nemusel v nebi obstát. A to je problém zavržení. Je proto potřebné pochopit tu problematiku psychologických začátků, těch osobních postojů, které často nemají charakter hříchů, ale které jsou sledovanými veličinami. Když se tyto faktory nehlídají, může člověk se sebevětšími dary ztroskotat. Ty faktory má člověk ve své moci a Bůh nemůže člověku pomoci. Šalamoun dostal fantastické vybavení, ale tím, že neuhlídal některé důležité věci, přivodil rozpad své země.
Ad. 10. Pozor, tady se neříká o přikázáních, která známe my, ale o ta přikázání, která řekl Ježíš. To není totéž. Z Ježíšovy nauky nesmí být vynechána ani nejmenší čárka. Vysvětlit tohle do všech detailů je velmi náročné na čas. Proto alespoň kousek, který nám dá dost na přemýšlení, pokud ovšem si to budeme chtít přiznat. Ježíš říkal mnoho věcí, které se nedodržovaly. Např. Mojžíšův Zákon říkal, že otroctví mohlo trvat nejvýše 7 let. Ale když přišli křesťané, tak otroctví nebylo zrušeno, a bylo zrušeno až pod nátlakem světa, který začínal být pohanský. Robota, nevolnictví, ty byly zrušeny až v minulém století a byla to přitom forma určitého druhu otroctví, bezpráví. Dle MZ otrok mohl zůstat otrokem po těch 7 letech pouze vlastním rozhodnutím a prohlášením před obcí. A na potvrzení toho nechal se připíchnout šídlem přes ucho o veřeje. To měl být poslední stimul: „Koukej se postavit na vlastní nohy, nauč se hospodařit samostatně, abys nemusel žít jako otrok.“ Samozřejmě, že židé toto nedodržovali. Otázka sociálních zákonů je velice podrobně řešena v Mojžíšově Zákoně. Že nebyla dodržována, to je druhá věc. Ale ani my křesťané jsme sociální problémy neřešili. Připomeňme si nevolnictví. Kde bylo naše křesťanství? Těch věcí je daleko, daleko víc. Proč myslíte, že je tolik křesťanských církví? Všechny horlivě čtou Písmo svaté. My také říkáme v kostele: „Slyšeli jsme slovo Boží“. Myslíte si, že by mohlo být tolik církví, kdyby o Bibli pořádně přemýšleli? Jistě, my si říkáme: „My ho čteme pořádně a oni ne“, ale to oni říkají také. Co by se stalo člověku, který by v minulých dobách řekl: „Já už jsem robotoval 7 let, já už robotovat nebudu.“ Kdo by se ho zastal? Kdo by řekl, že má na to právo? Kdyby to fungovalo (alespoň ten Starý Zákon), to by páni se svými poddanými museli velice opatrně zacházet. Teď k tomu 1. čtení. Eliáš žije v době, kdy se mezi židy šíří pohanství. Bylo to vlivem královen. Králové porušovali Boží příkaz brát si za ženu dceru svého národa a brali si také pohanky. Začal s tím už Šalamoun. Tenkrát bylo dovolené mnohoženství. Židé se ´jistili´ na obě strany. Klaněli se Jahvemu a také Baálovi. Tohle to se odehrává za krále Acháta. To byl jeden z nejhorších králů. Eliáš říká lidem: „Jak dlouho budete kulhat na obě strany? Jestliže Hospodin je Bůh, jděte za Hospodinem. Jestliže Baál je Bůh, jděte za Baálem“. Eliáš se rozhoduje pro ´pokus´ k ověření si pravého náboženství; mohli bychom říct pro souboj bohů. Postaví jeden oltář s býčkem pro Hospodina a druhý pro Baála. Všimněte si jedné věci. Ti Baálovi kněží tomu Baálovi věří. Mají určité obřadní tance, kde znázorňují souboj dobra a zla. Když ten tanec, zápas nepomáhá, tak to berou naostro, že se až bodají během toho rituálu. Eliáš se jim dokonce posmívá: „Volejte hlasitěji, vždyť je to váš pravý bůh. Buď je zaměstnán, nebo šel na stranu, nebo je na cestě, možná, že spí a musíte ho probudit….“ Kněží dělali všechno pro to, aby toho Baála přiměli se ozvat. Svým způsobem před těmi lidmi musíme smeknout, i když měli nesprávné náboženství. Byli to důslední a poctiví vyznavači. Mnohokrát jsem o této pasáži uvažoval. Ptal jsem se, modlil se a prosil jsem: „Proč se dnes toto neděje? Proč dnes nejsou zázraky?“ Vysvětlení je jedno: „Nejsme Eliášové“. Naše víra není úplná. To si musíme přiznat. Eliáš, ten se k tomu pracně dopracoval. V jednom katolickém časopise jsem četl, že celá ta záležitost kolem toho soudu je sporná. Samozřejmě, že autor neřekne naplno, že jsou to nesmysly. Operuje se opisovači, různými vsuvkami, dodatky atd. A tohle už není opomíjení čárky ze Zákona, ale celých obrovských partií. Kdyby dnes Eliáš žil, dělal by zázraky také. I u židů bylo období, kdy se zázraky neděly a i Archa úmluvy ležela jako nějaká stará zaprášená bedna. My bychom měli umět svoji víru obhájit. Měli bychom pořádně znát Bibli. A když už je ekumenismus, tak umět prodiskutovat to svoje křesťanství a ne vydat nějaké kompromisní prohlášení typu: „Ano, my všichni máme P. Boha rádi.“ Úmyslně jsem mluvil o dějinách, kde je to černé na bílém, jak ´pominuly´ čárky ze Zákona. A nyní čárky, které pomíjejí v nás, je např. to, že čteme Bibli a nerozumíme jí, neřešíme to a dokonce si myslíme, že tomu rozumíme. A nejsou to jenom čárky, ale celé pasáže, protože té Bibli nerozumíme anebo si ji špatně vykládáme. Ono je to nepříjemné, ale uvědomme si, že co je psáno, to je dáno. To s tím Eliášem, je to Bible? Je. Prohlašujeme Bibli za Boží slovo? Ano. Tak jaképak komentáře k tomu, že jsou to lidové báje. Chceme-li to někam dotáhnout, tak si nejdříve musíme přiznat holá fakta. Jinak naše modlitby nebudou vyslyšeny. A my bychom nechtěli, aby nás ti Baálovi kněží předešli. Ježíš samozřejmě neříká o Baálových lidech, ale říká o Ninivských, o Sidonských, o Sodomě, které bude na soudu lehčeji než Kafarnaum. Jistě, neměli správné náboženství, ale měli ho celé a brali ho poctivě a ´nekulhali na obě nohy´. Často se chováme způsobem: „Co se mi z té Bible líbí, beru a co se mi nelíbí, prohlásím za legendu nebo něco jiného“.
Ad. 11. Chci připomenout jenom jeden odstavec dnešního čtení: „Dohodni se rychle se svým protivníkem, pokud jsi s ním na cestě, aby tě tvůj protivník neodevzdal soudci atd.“ Tato věta vypadá vcelku srozumitelně, ale přece jenom tam trošinku něco takového, jako kdyby do toho kontextu jen tak úplně nezapadalo. Samozřejmě, všimne si toho málokdo. Ale ono tam zapadá, ale musíme mít na mysli ještě jinou věc. My se musíme dohodnout se svým bližním. Ježíš zdůrazňuje: „Nebude-li naše spravedlnost dokonalejší než spravedlnost zákoníků a farizeů, nevejdete“. To se týká i nás. A čeho se to týká? To se netýká toho, že se budeme více modlit, víc postit. To se týká jiné věci. „Starým bylo řečeno: ´Nezabiješ´ a já vám říkám: ´Kdo se na svého bratra hněvá, propadne soudu´“. A teď v tom textu, tam jsou výrazy, které bychom nazvali jako konkrétní nadávky; snad jako mírného stupně a ostřejšího. My prostě nevíme, jak ta nadávka tehdy zněla. A to druhé jméno si nepamatuji. Ale ty překlady říkají, že kdo někoho tupí, propadne veleradě, kdo ho zatracuje, propadne pekelnému ohni. Ale tohle to nám nic neříká. Tam byly uvedeny konkrétní nadávky. To říkám proto, kdybyste to náhodou porovnávali s jinými texty, abyste věděli, o co jde. Problém ovšem není v tom, že člověk nadává, ale v tom, že se hněvá, že si nedokáže přiznat porážku. Že nedovede pružně reagovat na svoje chyby, na svoje omyly. Proto je tak důležité, abychom, dokud jsme na cestě, dokud žijeme, se dovedli aspoň s těmi nejbližšími smířit. My jsme ovšem ochotni planout láskou vůči celému světu, ale v takovém tom konkrétním, nejbližším okolí, tak tam to jaksi ´nesedí´. My bychom si měli uvědomit, že když se lidé hádají, tak aspoň jeden z nich se plete, ne-li oba dva. Takže například, když mají různé názory a řeknou si, že se nebudou hádat, tak vlastně zůstávají v omylu. Že si lidé musí umět ty věci vyříkat a to je strašně náročné, tak na to vůbec nejsme zvyklí. Abych to tak řekl obrazně: Lidé se nebudou hádat, když budou tvrdit, že 2+2=4. Zrovna tak se nebudou hádat, když budou obě strany tvrdit, že 2+2=5, ale např. se hádají o tom, jestli třeba to odrůstající dítě mají zapřáhnout víc k práci a říct třeba: „Pokud se nebudeš pořádně učit, žádné parádní džíny z Tuzexu nedostaneš“. Druhá strana může namítat: „Ne, to se musí dítě povzbudit, ukázat dobrá vůle atd.“ A tady jsou vlastně dva různé názory. A tak jde o to, že když jsou ty výchovné problémy, obě strany by se měli vlastně nad tím zamyslet, měli by si říct, zdali něco nepropásli, dokud dítě bylo malé, zdali vlastně na dítě nepřenesli svoje chyby a přitom nevěděli o tom. Tohle ovšem jsou konkrétní případy. A často dost zamotané. Až když je jim hodně zle, ti lidé třeba přijdou a začnou se ptát, nebo začnou chodit i po poradnách atd. Ale my se musíme naučit vystihnout začátek té věci, nejenom časově, ale také psychologicky. Krásně je to vidět na tom, jak konkrétně vznikal konflikt mezi Ježíšem a židy. To je obraz celého lidstva a nemysleme si, že se nás to netýká. Ten konflikt vzniká tenkrát, když Ježíš říkal něco nepříjemného a oni před tím zavírali oči. A dokud my se nenaučíme, aspoň sami pro sebe uznávat věci, které vidíme jako prohru a začneme všelijakou výmluvou, omluvou, kličkovat atd., tak ztratíme schopnost rozeznávat dobro a zlo. A to je závažná věc. Spousta lidí přenáší na své děti neschopnost rozeznávat dobro a zlo, protože ´já to přece myslím nejlépe´. Ano, to co myslí obě strany sporu. Ta maminka by za to dítě do ohně skočila a tatínek taky. No, ale kolik je např. těch žáků se špatným prospěchem? Problém vězí v tom, že my si myslíme, že děláme dobře a přitom se neptáme, jestli to, co za dobré považujeme, je opravdu dobré v Ježíšových očích. Takže to ´dohodnout se s protivníkem´, napřed s tím bližním, s tím nejbližším, bychom se měli učit hned od malička. A měli bychom to učit i svoje děti. Protože, jakmile člověk začne řešit problémy sporu, jak jsem jej nadhodil, tak to už je pozdě. Jedna strana může mít pravdu, druhá nemá, ale je to neřešitelná věc, protože obě strany trvají na svém. My se totiž napřed musíme naučit to, že když uvidíme chybu, tak ji přestaneme obhajovat a tu chybu si umět připustit, abychom ji dovedli pochopit. Tohle to vypadá jako abstraktní, takové rodinné hádky atd. Většinou jsou to velice zamotané situace. Ovšem hádky vznikaly mezi židy a Ježíšem. A tam nikdy nešlo o zamotanou situaci. Tam šlo vždycky o jasnou věc, ale ta věc byla pro židy nepříjemná. Řekneme, že např. začali o Ježíšovi vykládat, že je beznaboh, že dělá zázraky v sobotu. A co udělal Ježíš? Šel do synagogy v sobotu, viděl tam člověka s uschlou rukou a řekl mu: „Pojď sem, zvedni ruku“ A oponentům: „Pane rabíne, pane představený synagogy, páni farizeové, co jste tady, řekněte, smím dneska uzdravit nebo ne?“ Oni mlčeli. Ono něco jiného je šířit pomluvy, když tam Ježíš není a něco jiného je, svoje stanovisko obhájit tváří v tvář Ježíšovi. Když Ježíš tohle říká a oni mlčí, tak on jim dokazuje jejich vlastními slovy, že je jeho právem, ba povinností uzdravovat v sobotu. Jejich reakce není, jak by se čekalo, že uznají, že Ježíš má pravdu. Jejich reakce je: „Musíme jít na to jinak. Smluvíme to s herodovci a dáme hlášení, že Ježíš vede protistátní řeči. A současně pošleme k Ježíšovi provokatéra, který se zeptá, máme-li platit daně nebo ne? A když řekne ´neplaťte´, tak pánové, konejte svou povinnost. Je to buřič. Když Ježíš řekne ´plaťte´, tak jiní provokatéři začnou křičet: ´Fuj, kolaborant´ atd.“ To byla reakce na Ježíšův zázrak, který nikdo nemohl oddiskutovat. Poslední kapku do ohně přililo vzkříšení Lazara. V Jeruzalémě oponenti říkali: „Jó, jedna paní povídala, ty Ježíšovy zázraky jsou povídačky. Ať uzdraví někoho tady!“ Ježíš uzdravil dost lidí, ale bylo to pro ně „málo“. Tak, když Lazar onemocněl, Ježíš úmyslně počkal, až Lazar umřel. Lazar byl se vší parádou pochován; byl to v okolí známý člověk. Ježíš přijde a on ho vzkřísí. A Lazar zase chodí po Jeruzalémě. Nyní už nemohou říkat, že jedna paní povídala. Tak se velerada rozhodla, že Lazara zlikvidují, ale pak, že bude nejlepší zlikvidovat i Ježíše; ale až po Velikonocích, aby nenastal nepokoj.
My tedy vidíme, že ty střety, řekněme ty výchovné problémy, které na první pohled nejsou závažné, kde oba to myslí dobře, kde nejde o nějaké rozvrácené manželství atd., mohou velice otrávit atmosféru. Ty rodinné problémy jsou velmi často zamotané situace. Člověk by je rád rozmotal, ale když rozmotáváte klubko, musíte najít začátek nitě. Čili když člověk chce řešit problém, tak musí vyhmátnout to, co je jasné; co je jasný a řešitelný bod. A tam ovšem se lidé zaseknou a tam lidé nechtějí přiznat porážku. A to je problém setkání s Ježíšem. Tak to „dohodni se rychle se svým protivníkem“, se vlastně toho týká. Proto jsem říkal, že to není tak jednoduché s tímhle tím odstavečkem. A to se netýká jenom těch rodinných tahanic, ale týká se to člověka a Boha. Ježíš byl protivníkem židů. A my nemáme odzkoušeno, jak se budeme chovat vůči, až se s Ježíšem sejdeme. A leckdo to třeba zažil ve formě krize ve víře, když se rouhal, nebo mu svět připadal, že se všechno zhroutilo atd. Ale to jsou jenom malé odlesky toho, co probíhá, když se člověk objeví tváří v tvář vůči Bohu. Je proto dobré naučit se řešit sporné záležitosti právě na takových domácích tahanicích.
Ad. 12. Problém židů nebyl v tom, že by nebyli zbožní. Kaifáš, farizeové, saduceové, zákoníci atd. Farizeové a saduceové se neměli rádi, nenáviděli se, ale v případě Ježíše byli jednotní. Pilát dal ukřižovat Ježíše na nátlak židů („On se dělal králem, nejsi přítel císařův“). Císař by s Pilátem zatočil. Proč k tomu došlo? Jedni si přidali (farizeové), jiní (saduceové) z Mojžíšova zákona ubrali. A tak vznikl zkreslený obraz. Výsledkem bylo, že když přišel Ježíš, vyvstala proti němu nenávist, alergie a k tomu se přidalo ještě to, že jednotlivé vrstvy oponentů prohrávali. Dospělo to tak daleko, že Pilát i Herodes chtěli Ježíše osvobodit. Tím, že si něco pozměníme jinak než říkal Ježíš, tím vznikají slabá místa ve víře. Proto se nám nedaří vypořádat s hříchem a máme pochybnosti ve víře. Když si člověk řekne: „Já nebudu pochybovat“, tak to není řešení. Člověk to naopak musí vyřešit. Musí zjistit, kde dělal chybu. Ta chyba není v tom zlém. To zlé je jenom důsledek. Když se dva lidé rozvádějí, říkat, že rozvod je hřích, tak to už je pozdě. Ono to začalo tehdy, když se začali hádat a problém nedořešili. Tehdy se z toho měli jít zpovídat. My musíme chápat Ježíšovu koncepci a nikdo z nás nemůže říci, že má v Evangeliu jasno. Když v tom nemáme jasno, nemáme ani právo říkat: „Slyšeli jsme slovo Boží“, protože to jako slovo Boží nebereme. Člověk by se měl vypořádat s tím, zda li všemu, co Ježíš říká, nejen věřím, ale zda tomu také dává za pravdu. Ježíš to dobře rozlišuje, když říká: „Jak to, že sami nerozeznáte….“. Uveďme si jeden příklad. V evangeliu stojí, že celníci a nevěstky se obrátili na kázání Jana Křtitele. Dle jednoho překladu se můžeme dočíst, že celníci a nevěstky dali Bohu za pravdu tím, že se dali pokřtít. Dle jiné Bible (jiného překladu) zase, že oslavili Boha tím, že se dali pokřtít. Jak to vlastně je? Je to přece velký rozdíl. Skutečnost ale je (viz latinský a řecký text), že ´ospravedlnili Boha tím, že se dali pokřtít´. Je to víc, než ´dali Bohu za pravdu´. To znamená, že rehabilitovali Boha. Ježíš by chtěl, abychom nejenom říkali: „Ano já jsem hříšný“, ale abychom došli k závěru: „Ano, Bůh má pravdu“. Já jsem hříšník proto, že jsem Boha nepochopil. Nejde o to Bohu slepě věřit, ale umět mu dát za pravdu. Není to snadné, ale je to snadnější, jako když potlačujeme v sobě to zlé a nebudujeme v sobě to dobré. Když budu mít správný názor na Boha, nebude mi víra dělat potíže. A když mám nejasnosti a budu je jenom potlačovat, nehnu se z místa. Výstrahou nám buď Ježíšův osud. Farizeje a saduceje nikdo nemohl vinit z bezbožnosti a právě ti usilovali o Ježíšovu smrt. Proč? Protože (varoval před tím i Mojžíš) saduceové něco vynechali a farizeové zase přidali. Vznikaly odchylky. Oba tábory se dokonce hádali a nesnášeli, ale ve věci Ježíšově táhli za jeden provaz. Platí tedy: „Nepřidáš, neubereš, nepomine jediné písmenko ze Zákona“. U židů to nebyly jen vynechané čárky, ale celé pasáže. U nás to nemusí být jenom vynechané, ale také nepochopené a v dospělosti neopravené, nedoplněné. To nám může prokázat stejně špatnou službu. Největším nepřítelem křesťana je neznalost náboženství, neznalost Božího slova. Když budeme Boží slovo znát, hříchy se začnou sami od sebe ztrácet. Když se neztrácejí, znamená to, že máme resty ve svých názorech na Boha, na to, co je smysl života atd.
Mt 5, 38-48, A, 7. neděle mezidobí
Ježíš řekl svým učedníkům: "Slyšeli jste, že bylo řečeno: 'Oko za oko a zub za zub'. Ale já vám říkám: Neodporujte zlému. Spíše naopak: Když tě někdo udeří na pravou tvář, nastav mu i druhou; a tomu, kdo se chce s tebou soudit a vzít tvé šaty, (tomu) nech i plášť; a když tě někdo nutí, abys ho doprovázel jednu míli, jdi s ním dvě. Tomu, kdo tě prosí, dej, a od toho, kdo si chce od tebe vypůjčit, se neodvracej. Slyšeli jste, že bylo řečeno: 'Miluj svého bližního' a měj v nenávisti svého nepřítele´. Ale já vám říkám: ´Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují´. Tak budete syny svého nebeského Otce, neboť on dává vycházet svému slunci pro zlé i pro dobré a sesílá déšť spravedlivým i nespravedlivým. Jestliže tedy milujete ty, kdo milují vás, jakou budete mít odměnu? Copak to nedělají i celníci? A jestliže pozdravujete své bratry, co tím děláte zvláštního? Copak to nedělají i pohané? Vy však buďte dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec."
Ad. 1. Ten dnešní úryvek není vůbec jednoduchý a dokonce se nebudeme zabývat tím dnešním úryvkem, ale jinou problematikou. Nedávno jsme hovořili o těch třech obcích prvotní církve – o Smyrně, Filadelfii a Thyatíře. Připomínám: Smyrně Ježíš vzkazuje: „Neboj se toho, co budeš trpět …“. Filadelfii vzkazuje: „Protože jsi zachoval moje slovo, já tě zachovám od hodiny zkoušky, která má přijít na celý svět …“. Thyatíře vzkazuje: „Vítěz dostane moc nad pohany, bude je bít železnou berlou …“. Všimněte si, že pro Smyrnu bude platit, že bude trpět a má se na to připravit, ale bude to k tvému prospěchu. Filadelfie bude uchována od utrpení, které přijde na celý svět. Filadelfští mají něco navíc proti Smyrně, nějaký prvek z té Ježíšovi nauky a proto biskup a všichni lidé mohou být uchráněni od utrpení. Thyatíra má ještě něco navíc proti Filadelfii a zase jiný prvek z Ježíšovy nauky a ten zase rozhoduje o tom, zda člověk může dostat moc, nebo zda musí zůstat ´malý a slabý´ a Bůh mu nemůže pomoci. Tady jsme u toho. O osudu člověka rozhodují některé prvky z Ježíšovy nauky. Nejde jen o jeden prvek, ale ta Filadelfie o něco lépe chápala Ježíšovu nauku než Smyrna. Nějaký prvek, nějaký úryvek byl u ní jasný. A Thyatíra zase musela mít, co Filadelfie, ale musela mít ještě něco navíc. A ten dnešní úryvek nám ukazuje takové místo v evangeliu z Ježíšova kázání, kde se lidé (Ježíšovy posluchači) liší. Někdo pochopí lépe a víc, než ten druhý. Na tom dnešním úryvku se to dá krásně ukázat, co znamenají ta kritická místa v Ježíšově nauce, která určují, zda se mohu dostat dál. Nedávno jsme říkali, že cesta za Ježíšem je jako cesta na dálnici. Kdybyste zjistili, že jedete špatně, musíte pokračovat, až dojedete na křižovatku, odbočku, kde se můžete otočit. Zrovna tak jsou určité oblasti v životě, ve kterých já si zvolím ten směr. Podobně tak jsou určité body v evangeliu, které rozhodnou zda budu Smyrna, Filadelfie, nebo Thyatíra a nebo ještě vyšší stupeň, který tam popsaný není a kterým by mohl být Efez, kdyby dodržel Ježíšovu radu. Nakonec vidíme, že tu Ježíšovu radu Efezský biskup nedodržel. A teď si na tom dnešním úryvku ukážeme, jak vypadá takové kritické místo. Ježíš řekl: „Slyšeli jste, že bylo řečeno ´oko za oko, zub za zub´, ale já vám říkám, neodporujte zlému, spíše naopak. Když tě někdo udeří po pravé tváři,… Kdo se chce s tebou soudit, vzít si tvé šaty…“ atd. Je zapotřebí, abychom se naučili číst Bibli, zacházet s podobenstvími, naučit se dávat věci do souvislosti, naučit se tomu Ježíšovu slovu zvolit správný význam. Uveďme si jednoduchý příklad. Výrok - „Nos na stůl!“, znamená nosit jídlo na stůl anebo položit nos na stůl. Každá věta má svůj význam v celkovém kontextu. Cesta k tomu, jak se někam dostat je, že když něco nevím, řeknu: „Nevím“. A když si myslím, že je to jasné, tak řeknu: „Je to jasné“. Tím se rozhodovalo, zda ten člověk bude Ježíšův učedník, nebo ne. Podle toho, jak se dokázal zamýšlet nad smyslem Ježíšovy nauky. Krásně to je vidět na Mt 13. Ježíš káže z loďky, říká podobenství jedno za druhým a Petr mu na loďce říká: „Prosím tě, my tomu nerozumíme“. Ježíš na to: „Já vám to potom vysvětlím.“ Když kázání skončilo, Ježíš si o tom s učedníky povídal. Na základě čeho se stal někdo apoštolem? Tím, že si Ježíš vybral ty nejlepší. Ale na základě čeho se stal někdo učedníkem? Stal jim automaticky každý, kdo přemýšlel o smyslu těch jeho vět. Kdyby Ježíš řekl: „Nos na stůl“, tak učedník by se zeptal: „Mistře, v jaké souvislosti to říkáš?“ Uvažuji o tom, že nějakým způsobem vyřešíme tu problematiku četby Bible, jak udělat návod, aby všichni mohli k tomu říct svůj názor. Abyste dovedli říct, co si myslíte. Když člověk na to přijde sám, tak to má daleko větší cenu. Ten dnešní úryvek vám nechám na rozluštění. Zkuste si najít souvislosti a pak příště, dá-li P. Bůh, porovnáme, s čím vším musíme ten dnešní úryvek dát do souvislosti.
Ad. 2. Máme před sebou řadu promluv. Na přemýšlení budou náročné všechny. Evangelium není knížka, ve které si pěkně čteme. Není to knížka, ve které si člověk najde něco - nějaký ten úryvek pro posilu (jak to bohužel často vidíme). Evangelium je knížka, která je velice rafinovaně psaná a to v tom smyslu, že nám může říci velmi mnoho s ohledem na těch málo stránek. Vraťme se k našim problémům. Má platit výrok: „Nepomine čárka ze Zákona“ a přitom jsme viděli, že Ježíš mnoho částí vynechal. Např. Mojžíš jasně zakázal jíst vepřové maso (3M 11-14). Na druhé straně Petr má zjevení (Sk 10), kde mu Bůh říká: „Vstaň Petře, zabíjej a jez“. Byla tam všechna čistá i nečistá zvířata. Jedna z otázek je, jak to vlastně jde dohromady. Tato otázka není nijak jednoduchá. Souvisí to s touto otázkou: „Nepomine čárka ze Zákona“. Souvisí to mimo jiné i s tím, že máme spoustu křesťanských církví a každá o sobě tvrdí, že je pravá. Přitom všechny se hlásí k Bibli. Lze však zjistit, že nejenom čárky, ale celé pasáže se vynechávají a člověk se nad tím vůbec nezamýšlí. Jedni vynechají to, druzí ono a všichni s obrovskou hrdostí vystupují, že jsou ti praví. Souvisí to i s tím druhým problémem ´čistý – nečistý´. Víme už, že nečistota není hřích, ale že to je vyřazení člověka ze společenství lidí a Boha. Nečistotu mohli vyvolávat určité situace, dokonce i dobré skutky. Zdá se to divné, udělat dobrý skutek a pak nemohu mezi lidi, nebo přinést oběť. Dále, my např. můžeme jíst vepřové maso. Kde, milí přátelé, je to ´nepomine čárka ze Zákona´ a také v tom případě ´čistý – nečistý´? Dnes máme před sebou oříšek k zamyšlení. Uvažoval jsem o tom, že vám to vysvětlím, ale pak jsem si uvědomil, že bych nejednal tak, jak by jednal Ježíš a že bych vám řekl něco, co on sám chtěl, aby si lidé dopřemýšleli. Je to ono: „Oko za oko, zub za zub….“. Ještě výraznější je to u sv. Lukáše (6. kap.), kde to vypadá jako absolutní výzva k bezbřehé lásce, aby člověk za všech okolností byl láska sama, dobrota, shovívavost atd. Vypadá to jako absolutně jasný text. Kdo z nás to však dotáhne do posledního puntíku? Představme si, že přijdeme domů a najednou najdeme v bytě zloděje, jak se hrabe v zásuvkách. A vy místo toho, abyste chlapíka zahnali, řeknete: „V této peněžence je málo, ale tady mám vkladní knížku a heslo je…“. My si musíme dosadit Ježíšovu výzvu do jakékoliv životní situace, a jestliže by někdo tak jednal, tak bych ho chtěl vidět. Něco jiného je příklad trestance Jeana Valjeana (Victor Hugo – Bídníci), který nocuje u biskupa, ukradne mu svícny, a když je kontrolují, tak protože si biskup uvědomuje, že ten chudák by byl neúměrně potrestán, on mu ty svícny dává. To se stává podnětem, aby se ten trestanec zamyslel sám nad sebou a začal pořádně žít. Jenže když budete mít souseda, se kterým se nelze domluvit (to je častý problém rozdělených bytů) a vy budete udržovat pořádek, čistit záchod i po něm, snad si nemyslíte, že ten soused začne taky takhle uklízet? Právě naopak, bude se na to spoléhat a bude dělat ještě větší nepořádek. Tato věc není jednoduchá. Tragédie není nikde jinde než v tom, že dokážeme číst místa v Evangeliu, aniž bychom je brali vážně a do důsledku. A právě proto je tolik křesťanských církví. Každá si něco vezme a pak na tom začne stavět. My musíme mít celé Evangelium jasné a pochopitelné. Jednou z takových pasáží je právě ta výzva k neomezené laskavosti. Není to nad síly člověka, ale není to ani Ježíšova jasná instrukce. Je to text určitým způsobem zašifrovaný, jak říká Izajáš, zapečetěný. Každý musí přemýšlet. Nejdříve jsem vám chtěl říci řešení toho problému, ale pak jsem si uvědomil jedno, že Ježíš, který byl nejen lepší učitel než já, ale měl na to také víc času (já musím být hotov za 20-30 minut) chtěl, aby si lidé přišli na to sami. Ježíš míval třeba několikadenní mítink a přece to nevysvětlil. Proto si nebudu hrát na lepšího pedagoga. Tak, jako Ježíš, i já budu chtít, abyste si na to přišli sami. Dám na pouze na to materiál.
To ´oko za oko, zub za zub´ vůbec nesmíme chápat v tom smyslu, že SZ byl drastický, samá hrůza, samá oběť a nyní NZ jak je proti tomu krásný. Ježíšovi posluchači znali, co znamená ´oko za oko, zub za zub´ a nebyli spoutáni těmi předsudky. Proto si o tom přečtěme ve SZ: „Když se dva muži budou rvát a nepřijde druhý o život, zaplatí ten první pokutu. Když přijde o život, zaplatí životem….“. „Oko za oko, život za život, zub za zub, ruku za ruku, nohu za nohu, spáleninu za spáleninu, modřinu za modřinu, jizvu za jizvu“ - vypadá to drasticky a my si můžeme myslet, jak krásně si v NZ můžeme žít. V 3M 19 máme: „Nedopouštějte se bezpráví při soudu, nebudeš nadržovat nemajetnému, ani brát ohled na mocného. Budeš soudit svého bližního spravedlivě. Nebudeš se chovat ve svém lidu jako utrhač, nebudeš ukládat svému bližnímu o život. Já jsem Hospodin (smysl toho je: „Já jsem pán, já jsem, kdo tady rozkazuje“). Nebudeš ve svém srdci chovat nenávist vůči bratru, ale budeš trestat svého bližního podle práva, abys nenesl následky jeho hříchu. Nebudeš se mstít synům svého lidu, nezanevřeš na ně, ale budeš milovat svého bližního jako sebe samého. Já jsem Hospodin“. To je právě to dnešní první čtení. Nebudeš mít dvojí měřítko. Podle stejné míry budeš posuzovat hříšníka chudého a hříšníka bohatého. Nebudeš mít nepřiměřené tresty. Vzpomeňme si na případ Čachtické paní. Představte si vás, rodiče, když by paní hraběnka chtěla vaši dcerku do služby, jak byste jásali. Když konečně na ni přišli, protože to byla paní hraběnka, dostala jako trest domácí vězení. Dovedeme si představit, co by v takovém případě udělali s chudákem? Vidíme, že nyní to ´oko za oko, zub za zub´ se nám už jeví v jiném světle. Třeba pamatovat na tu nestrannost a přiměřenost trestu. Křesťanský středověk byl považován za kdovíjaký ideál a přitom, když člověk ukradl chléb, usekli mu za to ruku; ale lidé měli přitom plné ústa lásky Boží. Pozor, toto jsou skutečnosti, které si musíme uvědomit. Ježíšovi posluchači smysl toho ´oko za oko, zub za zub´ velmi dobře znali. Ve 3M máme trest za rouhání, dále kdo ubije člověka, musí zemřít, kdo ubije dobytče, nahradí kus za kus, když někdo zmrzačí svého bližního, bude mu způsobeno, co sám způsobil např. zlomenina za zlomeninu, oko za oko, zub za zub („budete mít jediné právo (stejné), jak pro hosta, tak pro domorodce“). Tak co, je to tak tvrdé? Posluchači Ježíšovi dobře znali a rozuměli této problematice. Měli jste si přečíst pasáž: „Starým bylo řečeno: nezabiješ, ale já vám říkám: kdo by se bez příčiny rozhněval na svého bratra, patří před soud“ (Mt 5,21) atd. Potom následuje to ´oko za oko, zub za zub´. (Mt 5,38). To před tím, souhlasí s požadavkem, že ani čárka ze Zákona nebude vynechána. Ale toto Mt 5,38-42 jaksi vybočuje. ´Oko za oko, zub za zub´ je příkaz, který nám nařizuje, aby reakce vůči tomu, kdo nám ubližuje, byly nestranné a přiměřené. Právě tohle nechává Ježíš lidi domyslet a řešení říká jinde (viz Mt 18, Lk 17). Tam najdete odpověď na ten problém. Uvidíte, že nepominula čárka ze zákona, že to ´oko za oko, zub za zub´ platí dále. Dle Mt 18 když zhřeší bratr, já jsem povinen ho napomenout. I když jde o pokárání, jsme povinni se ozvat. Ježíš to dělal také. A když mu chtěli židé něco udělat, prostě zmizel, nebo se schoval v davu. Nejlépe je to vidět v Nazaretě, kde ho chtěli shodit ze skály. Víme, jak to dopadlo. Ztuhli a on klidně odešel („odešel uprostřed nich“), jako v pohádce o Šípkové Růžence. Toto není ´nastav druhou tvář´. Ano, musím také nastavit druhou tvář a podmínky pro to najdeme u Mt 18 a Lk 17.
Je dobré si přečíst začátek 6. kap. Matouše. Je toho dost. Co se týče vysvětlování, tak v této věci byl Ježíš neúprosný a přitom byl lepší učitel než já. A v této věci Ježíš chtěl, aby každý zapřemýšlel sám.
Mt 6, 24-34, A, 8. neděle mezidobí
Ježíš řekl svým učedníkům: "Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům. Bud' jednoho bude zanedbávat a druhého milovat, nebo se bude prvního držet a druhým pohrdne. Nemůžete sloužit Bohu i mamonu. Proto vám říkám: Nedělejte si starosti o svůj život, co budete jíst (nebo co budete pít), ani o své tělo, do čeho se budete oblékat. Což není život víc než jídlo a tělo víc než šaty? Podívejte se na ptáky: Nesejí ani nežnou ani neshromažďují do stodol, a váš nebeský Otec je živí. Copak nejste o mnoho cennější než oni? Kdo z vás si může svou starostlivostí prodloužit život o jedinou chvilku? A proč si děláte starosti o svoje oblečení? Pozorujte polní lilie, jak rostou: nelopotí se, nepředou - a říkám vám: Ani Šalomoun v celé své nádheře nebyl tak oblečen jako jedna z nich! Jestliže tedy Bůh tak obléká polní trávu, která dnes je a zítra se hodí do pece, čím spíše vás, malověrní! Nedělejte si proto starosti a neříkejte: Co budeme jíst? nebo: Co budeme pít? nebo: Do čeho se oblečeme? Po tom všem se shánějí pohané. Váš nebeský Otec přece ví, že to všechno potřebujete. Nejprve tedy hledejte (jeho) království a jeho spravedlnost, a to všechno vám bude přidáno. Nedělejte si, proto starosti o zítřek, vždyť zítřek bude mít své vlastní starosti. Každý den má dost svého trápení."
Ad. 1. Když čteme ten dnešní úryvek: „Nedělejte si starosti ....“, „Nestarejte se o to, co budete jíst.....“, tak to člověk čte a přitom ví, že kdyby neuvařil, nepracoval (a někdy až do úmoru), tak že se nenají. A ona taková smrt hladem není nic příjemného. Kde je ta skutečný smysl toho textu? Toto je také takové místo, které nelze si jenom přečíst a udělat si dobré předsevzetí. Nebo to ´nastav druhou tvář....´, kdo to bude dělat? Ono to chce pořádně si přečíst Písmo svaté a pak můžeme zjistit, co znamená např. to ´oko za oko, zub za zub´. Navíc se zjistí, že dosud jsme tomu špatně rozuměli. Tento úryvek když čtu, vypadá pěkně, ale přitom vím, že když se nepostarám o jídlo, oblečení atd., nebudu mít. Takhle se člověk nevědomky vzdaluje od pořádného čtení Bible. Text se zdá být jasný a přitom nemohu ho brát doslova. Já to jenom připomínám, protože jsme stále u té problematiky ´čistý – nečistý´. Už jsme si říkali, co bylo nečisté ve Starém Zákoně. Také jsme si už řekli, že nečistota v Novém Zákoně je jiná. A právě ta nečistota novozákonní nám znemožňuje pochopit ty pasáže tohoto typu. Nečistota novozákonní je často příčinou mnohé a mnohé bídy a utrpení, je zdrojem strašných trampot. My se ptáme: „Byl to hřích, nebyl to hřích?“ a neptáme se, jak to dělali židé: „Jsem čistý, nejsem čistý?“ Ale pozor, být čistý tím Ježíšovým způsobem. Nyní si upřímně přiznejme. Když někdo nemůže dát tzv. ruku do ohně za toto místo, tak je vlastně také nečistý, protože pořádně nerozumí tomuto místu. Někdo si řekne: „Vždyť je to jasné“. Pak mu lze říct: „Tak to dělej a uvidíš, že zemřeš hladem“. Když tomu místu v Bibli nerozumím, tak to znamená, že někde ve mně je něco - nečistota, co zabraňuje pochopení evangelia; nečistota novozákonní. Měli jste si přečíst Mt 6 od začátku a tam jste mohli uvidět radu (pro začátečníky), kde tu novozákonní nečistotu hledat - „Hleďte, abyste náboženské skutky nekonali před lidmi, jinak nebudete mít odměnu u svého Otce v nebesích.....atd. (Mt 6, 1-34). U té almužny vidíme, že Bůh po nás chce, abychom věci dělali kvůli Bohu a ne kvůli lidské pochvale. Ta myšlenka ´co tomu řeknou lidi´ je u nás zakořeňována od útlého dětství. Kolikrát si maminka přišla postěžovat, že synáček doma chodil poctivě do kostela a že teď, když přišel tam nebo onam, tak že tam už do kostela nechodí. Jenže maminka zapomněla na to, že když byl kluk malý, řekla mu: „Pojď do kostela, co by tomu řekli lidi, kdybys nešel“. On se pak dostal do jiného města, kde nebyli ti lidé a prostě přestal chodit do kostela. Ta motivace na bázi ´co tomu řeknou lidé´ zákonitě činí člověka poplatným okolí. Tam, kde se chodí do kostela, tak tam on chodí a zpívá o sto šest a kde se do kostela nechodí, tak tam on nechodí. Samozřejmě, že když bude mít to ´štěstí´ a zemře v rodném kraji, zemře jako ´zbožný´ křesťan. Jenže ten člověk celý život nevěděl, proč se má chodit do kostela a proto je to jeho náboženství (resp. bylo) tak závislé na tom okolí. Jenže Ježíš ho nebude hodnotit podle lidských kriterií, ale podle svých, Božích. Řekne: „Jo, kamaráde, ty jsi celý život chodil do kostela, protože to dělali také ti druzí. Dělal jsi to proto, že máš radost, že si tě lidé váží“ a žádné výmluvy nebudou platné. To nemusí být ve vědomí takovým způsobem, že si řeknu: „Jo a nyní se všichni na mne dívají“. To si vůbec nemusí ten člověk uvědomovat. Já jsem se začal nad tím zamýšlet, když si mně několik takových maminek z takových zbožných krajů přišlo postěžovat na to, že ty jejich děti byly tak dobře vychované a okolí je pokazilo. Ne, ne. To je právě dáno tou špatnou motivací. Vzpomeňte si, kolikrát jsme slyšeli kázat: „Slavní mužové věří....atd.“ To je zasévání podobně špatné motivace. O tom, že Ježíš kázal: „Jděte úzkou cestou“, se kazatelé nezmiňovali. Já, když jsem byl mladý, jsem slyšel kázat: „Slavný pruský generál Moltke byl katolík a že chodil do kostela. Moltke byl generál za Bismarcka. Účastnil se Prusko – Rakouské bitvy u Hradce Králové v r. 1866. Bismarck, který byl slavnější postavou byl ale protestant. Proč já jako Čech mám věřit proto, že nějaký Moltke chodil do katolického kostela, když známější Bismarck chodil do protestantského. Pasteur byl věřící katolík, Faraday, obrovská postava ve fyzice, byl protestant a Helmholz, velikán klasické fyziky, byl ateista. Mohu si tedy najít slavného člověka libovolného typu. Velební pánové, když používali to zdůvodnění, to ovšem mysleli dobře, ale ve skutečnosti to však byla špatná služba, protože člověk pak neví, proč se chodí do kostela a jde tam proto, že tam jdou ti slavní lidé. Samozřejmě, že nebyla jenom kázání tohoto typu. Daly by se najít i jiné špatné motivace a zdůvodnění. Pokud na nás tato zdůvodnění neplatí, nevědomky se dostáváme k té kapitole Mt 6: „Nedělejte věci kvůli tomu, aby vás lidé chválili.....“ Tady si nestačí jenom říct: „Já jsem nečekal lidskou chválu“. Pořád to tady může být ve formě: „Já jsem dobrý, já dělám věci, za které se mi druzí posmívají“. A jsme zase v tom, že ti druzí se mu smějí, že chodí do kostela. Ten člověk nedělá hříchy, jde do kostela, ale z hlediska motivace, z hlediska pochopení věci je to, čemu říkáme nečistota podle Ježíše. Nebo: „Když dáváš almužnu, nedávej ji tak, aby tě lidé viděli“; pozor, tady si nestačí říct: „Tak a já mu to dám tajně, a budu koukat, jak ostatní budou říkat: „Podívej, někdo dal tomu chudému almužnu. To musí být hodný člověk“. I kdyby to dostal anonymně, tak rozhodující je to, proč to ten člověk udělal, když tu almužnu dal. Nestačí nemít špatný úmysl, ale já musím mít ten úmysl dobrý. Podobně je to v případě: „Když se modlíte, nebuďte jako pokrytci...... Amen pravím vám, už dostali svou odměnu“. Za modlitbu, která má špatnou motivaci, člověk nedostává žádnou odměnu, navíc mu za to hrozí ´běda´. „Když se modlíte vy, nebuďte povídaví, jako pohané. Myslí si, že pro svou mnohomluvnost budou vyslyšeni“. Kolikrát my bezmyšlenkovitě opakujeme své modlitby. A na toto se zapomíná. Dále: „Když se postíte, nebuďte zasmušilí jako pokrytci, kteří hyzdí své tváře...... a tvůj Otec, který vidí i ve skrytu, ti odplatí“. Nás by mělo provázet vědomí, že tak, jako okolo nás je vzduch, tak jsme také v Bohu, který je v tom prostoru kolem nás. Ale spousta lidí toho Boha kolem sebe nevidí. Někdo řekne: „Já ho cítím ve svém srdci“. To je nesmysl, to jsou emoce. A to je u všech různých církví a každý si myslí, že má pravdu. „Já cítím, já zakouším Boha, já ho prožívám“, jenže jsou také lidé, co jsou si jisti, že jsou Napoleonem. Jenže o ty lidi je postaráno a kde, to nemusím říkat. To, co říkám zní drasticky. Ano, život je drastický. Jenže P.Bůh nemá zájem na tom, abychom trpěli. Ale např. právě proto, že nemáme dotažené to, proč chodím do kostela, tak nám modlitba nepřináší to ovoce, jaké bychom si přáli. Nebo dokonce přicházejí trampoty. Zamyslete se nad tím. Připomínám ještě Mt 10 – „Kdo přijímá proroka jako proroka, dostane odměnu proroka.....“ Tam uvidíme, že nezáleží jenom, jak mnoho jsem toho udělal, ale také proč. Když převedu dědečka přes ulici a nebudu v něm vidět Ježíše, dostanu odplatu dědečka převedeného přes ulici, odplatu spravedlivého. Tady pozor, abychom zase nesklouzli do nalhávání si. Ona je to těžká věc, aby např. maminka v tom mrňouskovi viděla bratříčka Ježíška. Uvědomme si, o kolik jsme ochuzeni, že tohle nedovedeme. A bohužel nám toto uniká. Pozor na to nalhávání. Tady si to nelze jednoduše nadiktovat. Vidíme, že pomalu se přibližujeme k tomu, co je to ´čistý – nečistý´ v novozákonním slova smyslu. Měli bychom se více modlit a prosit: „Pane Ježíši, pomoz nám chápat tu problematiku“.
Mt 7, 21-27, A, 9. neděle mezidobí
Ježíš řekl svým učedníkům:"Ne každý, kdo mi říká: 'Pane, Pane!', vejde do nebeského království, ale ten, kdo plní vůli mého nebeského Otce. Mnoho z nich mi řekne v ten den: 'Pane, copak jsme v tvém jménu neprorokovali? A nevyháněli jsme tvým jménem zlé duchy? A nedělali jsme tvým jménem mnoho divů?' Ale tehdy jim prohlásím: Nikdy jsem vás neznal. Pryč ode mě, kdo pácháte nepravosti! Každý tedy, kdo tato má slova slyší a podle nich jedná, podobá se rozvážnému muži, který si postavil dům na skále. Spadl déšť a přivalila se povodeň, přihnala se vichřice a obořila se na ten dům - ale nezřítil se, protože měl základy na skále. Každý však, kdo tato má slova slyší, ale podle nich nejedná, podobá se pošetilému muži, který si postavil dům na písku. Spadl déšť, přivalila se povodeň, přihnala se vichřice a obořila se na ten dům - i zřítil se a jeho pád byl veliký."
Ad. 1. Abychom tuto závažnou problematiku pochopili, zahleďme se na chvíli do dějin židovského národa, do dějin židovského chrámu. Chrám byl postaven a v něm byla Archa úmluvy. Na dvou kamenných deskách byl originál Starého Zákona, smlouvy židů na jedné straně a Boha na druhé. V Arše úmluvy byla v misce mana, byly tam urim a tumim. Neví se, co to bylo, ale ví se, co to dělalo. Dávalo to odpověď ´ano – ne´. Např. dalo to odpověď na otázku: "Máme vést válku ano nebo ne?" a pod. Co je důležité, že Bůh touto cestou oficiálně odpovídá židům a že to vůbec nebyly žádné nahodilosti. To je fantastické, co židé tehdy měli. Dále, nad Archou se stále vznášel oblak. Když se Archy dotkl někdo nepovolaný, skácel se mrtvý k zemi. Ale bylo také období, že Archa úmluvy padla do zajetí. To je ten případ s Filištíni a krávou. Šalamoun postaví chrám, vnášejí tam Archu, nad chrámem se objeví oblak, jako kdysi na poušti, který vyplňuje chrám. Bůh se tam „zabydlil“. Všichni museli jít pryč. Bůh dal najevo, že chrám je jeho domem. Jasně říká Šalamounovi: „Když budete plnit mé příkazy, tento dům bude stát na věky. Když nebudete, tento dům stane se zbořeniskem. Půjdou kolem něho pohané a zasyknou: ´Proč to Bůh svému národu udělal?´. A odpověď jim bude: ´Protože opustili svého Boha´“. Jenže chrám byl postaven a už Šalamoun začal povolovat a ti jeho nástupci ještě víc. Šalamoun měl asi 300 žen. Dále Mojžíšův Zákon přikazoval: „Budeš li si brát ženu, nebudeš si brát cizinku, ale dceru svého lidu“. Jenže Šalamoun měl i spoustu pohanek, které tam začali tahat svoje náboženství. Jedna si nechala postavit chrám Baala, druhá chrám Aštarty atd. Podobně to bylo u dalších králů. Takto se dostaly oficiálně do Jeruzaléma chrámy cizích božstev a židé, když něco potřebovali, šli i do těchto chrámů. A to je věc, kterou proroci velice ostře kárali. Tím docházelo k degeneraci židovského náboženství. Za to mohl ten ´zbožný´ židovský lid také. Toto je však jádro celého problému, že Mojžíšův Zákon začali opouštět. Proroci hrozí a vyhrožují tresty. Dále tam byla problematika sociální (o tom jsme nedávno hovořili). Též jsme hovořili, co si představuje Bůh pod slovem půst. Na deskách nebylo jenom Desatero. Desatero nám ukazuje, že naše víra není v pořádku. Ne Desatero, ale přestoupení Desatera. Desatero je soupis hlášení chyb. Když já nebudu obnovovat svoji víru, svoji modlitbu, svoji koncepci zbožnosti a budu jenom zápolit s Desaterem, tak nic neudělám. A to si musím uvědomit, že na prvním místě je oprava myšlení, přístupu k náboženství, náboženská koncepce. To je právě ono: „Nestáli o správné poznání Boha, proto Bůh je vydal“. A máte tam vyjmenované hříchy všech kalibrů. Tady je vidět ta kauzální souvislost. Jádro problému je, že židé nedodržovali Mojžíšův Zákon a ne jenom Desatero. V Mojžíšově Zákoně bylo vše od sociálních příkazů až po fantastické psychologické finty. Je to radost číst. Za trest přicházelo utrpení. Proroci varují a když to nepomáhá, Jeremiáš dostává příkaz a odnáší Archu úmluvy a ta je někde ukrytá a dodnes se neví kde. Velekněz, když přišel do chrámu a zjistil, že tam Archa není, si uvědomil, že je zle, že je to malér. Dochází pak podle předpovědi k rozbití chrámu. Tedy, proč byl rozbit chrám? Protože nedodržovali Mojžíšův Zákon. Proč jsem vám toto všechno říkal? My častokrát chceme, aby naše modlitba byla vyslyšena. A co je ještě horší, ten dnešní úryvek varuje před pseudovyslyšením: „Ne každý, kdo mi říká Pane, Pane, vejde do nebeského království, ale ten, kdo plní vůli mého nebeského Otce. Mnoho z nich mi řekne: ´Pane,Pane, copak jsme ve tvém jménu neprorokovali? Nevymítali jsme ve tvém jménu démony a nedělali jsme ve tvém jménu mnoho zázraků? A tehdy jim řeknu: ´Nikdy jsem vás neznal....´“. Ježíš tady důrazně upozorňuje, že není každá modlitba dobrá. My si myslíme, že naše modlitba je dobrá, ale že ne vždycky je vyslyšena. Ježíš zdůrazňuje, že ne každá modlitba je dobrá, že ne každý, kdo mi říká Pane, Pane..... Jinde přece říká, že každá dobrá modlitba je vyslyšena, tak jak si ji člověk přeje (Lk 17) (viz. „Pane přidej nám víru“; „Když budete mít víru jako hořčičné zrnko….., budete-li prosit v mém jménu…“). Toto si musíme uvědomit. Máme ještě hodně daleko k tomu, abychom se dovedli modlit ve jménu Ježíše Krista. To si musíme přiznat. Tuto modlitbu vůbec neudělá závěr, když řekneme: „Skrze Pána našeho Ježíše Krista“. Židé měli přimíšeniny. Zamysleme se nad tím, kolik přimíšenin můžeme mít také my. Pán Bůh není na to ješitný, ale psychologicky to vadilo židům, a vadí také i nám. Člověk se psychicky oslabuje tím, že nemá jednotnou koncepci náboženství. Pak se to v člověku tluče. Židé v době Ježíšově měli psychické deformace v jiných věcech, než v době po Šalamounovi. Byly to rabínské příměsy, poznávací procesy byly oslabeny atd. (viz. Petrovo ´to se ti nestane´). Podobně i my můžeme mít své zkreslené představy z dětství; klidně budeme číst evangelium a ono nám to nebude mít co říct. Podobně, budeme se modlit a modlitba nebude vyslyšena („ne každý, kdo mi říká Pane, Pane...“). To nás musí upozornit na ty příměsi, deformace, chybnost psychických úkonů. Vzpomeňme si na Šalamouna. Starý Zákon povoloval mnohoženství (2-3 ženy), ale stovky!? A k tomu hodně cizinek. Šalamoun si hrál na krále v plné parádě. Židovský král měl být demokratickým králem. Měl přísně omezená práva. Tak to byl jeden z pramínků zla a dnes zbývá z chrámu jenom Zeď nářků.
Bůh nám někdy bere naší víru. My chceme, aby nám pomohl s hříchy, ale bere nám naši víru. Ale proč? Protože máme v té naší víře hledat chyby. Musíme pečovat o čistotu víry. Dbát na to, aby náš způsob myšlení, názory na Boha byly v pořádku a pak mohly být naše modlitby vyslyšeny. A právě Ježíš na to upozorňuje. Dnešní pasáž nepopisuje ten problém celý, ale pouze ho nakousne k přemýšlení. Nezapomeňme, že když Ježíš mluvil, tak to byly několikahodinové až několikadenní debaty a my z toho máme zapsanou pouze tuto řeč. Třeba si to připustit a říct si: „Ježíši, já se modlím, jak nejlépe dovedu, ale chtěl bych, poslední slova slyšet od tebe. Moje modlitba se mi líbí, ale líbí se opravdu také tobě? Dej mi to prosím tě poznat“.
Ad. 2. Dnešní evangelium nám mimo jiné přibližuje problém proč je tolik těch křesťanských církví. Tam v jiných církvích také nejsou lidé, kteří by byli nějakými vyvrheli; také se snaží věřit. Jak je to možné? Právě proto, že se zapomíná na to, co platí i o nás: „Ne každý, kdo mi říká Pane, Pane, vejde do království…..“. Nesmíme si namlouvat, že se to týká jenom těch druhých. Ježíš to říká o každém svém posluchači, o těch lidech, co jsou kolem. Ježíš varuje před povrchní zbožnosti, před zbožností, která je nedomyšlená. A samozřejmě před zbožností, která je pokrytecká. To stojí za to si přečíst tu sedmou kapitolu Matouše a najdete tam ještě drastičtější slova: „Přijdou v onen den a řeknou, copak jsme neprorokovali, nevymítali zlé duchy a nečinili zázraky a tehdy jim řekne: ´Nikdy jsem vás neznal´“. Tohle to platí i doslova. Ale tím spíš si musí dát pozor lidé, kteří ani nedosáhli této úrovně. Spokojí se jen s jakýmsi duchovním rozletem, jakýmsi nadšením, s jakousi obrovskou náladou, pocitem zbožnosti atd. Takhle se mnozí lidé uspokojí a myslí si, kdovíjak jsou zbožní. My musíme počítat s tím, že to, co Ježíš říká, že z toho nezmizí ani čárka. A my si musíme uvědomit, že těch bezmála čtvrt tisíce křesťanských církví je tady proto, že ne každý, kdo čte Bibli, té Bibli rozumí. A to se týká nejenom těch ostatních. Myslíte si, že katolíci znají Bibli dobře? Znají kolikrát hůř, než takoví svědci Jehovovi, nebo metodisté atd. A říkat si jenom: „Já jsem v pořádku, já jsem ve správné církvi“, to nestačí. My musíme být pokornější a skromnější, ne v tom smyslu: „Ano, já jsem ubohý hříšník“, ale aby člověk reálně počítal s tím, že mohu mít ledacos v té své náboženské koncepci nedomyšleno. Když s tím nepočítám, inu, stojí za to si přečíst 7. kapitolu Matouše. To je černé na bílém a není to žádné lichocení, žádné velebení lidí jako např. „Ano, vy jste hodní za to, že chodíte do kostela“. Jsou to slova nepříjemná. Ale raději si je budeme říkat my, než aby nám je jednou řekl Ježíš. Každý hřích je dokladem toho, že máme něco nevyřešeného. Pozor na to! Mnozí z vás znáte šach. A pokud ho neznáte, hned pochopíte, že cílem je sebrat tomu druhému krále. Ale myslíte si, že se mohu natáhnout a vzít toho krále? Dobrý šachista obětuje často méně hodnotné figury. A my, když se nemůžeme vymotat z hříchů, tak pozor na to, abychom se neupnuli na něco druhořadého a zapomněli přitom na to, co je prvořadé. A tak taková rada je tady: Počítat právě s tím, že ne každý, kdo mi říká Pane, Pane vejde do nebeského království, ale ten, kdo plní vůli mého nebeského Otce, nebo že víru, kterou já vidím jako dobrou, Ježíš jako dobrou vidět nemusí. A tak jako se modlíme za zdraví, za zemřelé atd., měli bychom se modlit za to, aby Ježíš nám pomohl udělat pořádnou inventuru v naší víře. Jistě, Ježíš bude dělat to, co má dělat on, ale co mám dělat já, o tom já musím vědět. A já se to musím naučit. Stojí opravdu za to, prosit Ježíše o pomoc, aby mi pomohl pochopit, v čem já jsem vlastně nedůsledný, v čem ta moje víra je slabá atd.
Ad. 3. Všimněme si v prvním čtení, že prorok dává zase jeden z mnoha slibů a že to nejsou jenom obrazy nebeské blaženosti, ale světa po obnově, až Bůh začne do běhu světa zasahovat. Až Ježíš začne zasahovat a bude k disposici všem nemocným a bude uzdravovat zase tak, jako uzdravoval kdysi. Ale zatím ´musí zůstat v nebi až do plnosti času´. Takže tyto sliby nejsou jenom sliby nebeského království, ale realitou pozemského života. Ale pozor, je to podmíněné tím, že musíme dodržovat Písmo, kompletně celé evangelium a ne jenom, co se nám hodí. Zde platí: „Kdo slyší má slova a zachovává je, podobá se rozvážnému muži, který postavil dům na skále. Tu spadl příval, přihrnuly se vody, zvedla se vichřice a vrhly se na ten dům, ale nespadl, protože měl základy na skále. A každý, kdo slyší má slova a neplní je, podobá se muži bláznivému, který postavil dům na písku…“ Jistě, když se postaví dům a jsou špatné základy anebo jenom tak, bez základů, dům má malou životnost. Když chci, aby dům měl trvanlivost, musí mít dobré základy a stavěn z dobrého materiálu. Vlastně ten základ (hloubka, šířka, materiál) určuje stabilitu toho domu. A v nás jsou určité vlastnosti, které omezují Boha, aby na nás působil. A mezi tyto vlastnosti v první řadě patří to, že my jsme si příliš zvykli číst Bibli tam, kde se nám to líbí. A když ji nečteme celou, nechápeme ji. Prvotní křesťané žili v komuně, všechno měli společné, takže nikdo nebyl bohatý ani chudý. Ve SZ byly také tyto sociální otázky vyřešeny. O tom jsme mluvili hodně krát. To se mělo dodržovat, to byl Mojžíšův Zákon. Ovšem, někteří židé to nechtěli dodržovat, neradi se loučili s majetkem, otroky, pak ale Bůh je trestal. No, a postupně se na ten Zákon zapomínalo a sociální problémy narůstaly. Když po objevení Ameriky se tam Španělé začali usazovat, zřizovali si latifundia, potřebovali pracovní síly a tak začali kupovat otroky z Afriky. Otrokáři je chytali a násilím odváželi do Ameriky. A ten latifundista byl navenek zbožný křesťan, každou neděli považoval za povinnost účastnit se mše svaté, ale otroky tyranizoval a vykořisťoval. To nebylo proti Mojžíšovu Zákonu? Ježíš přece říká: „Nepomine čárka ze zákona“. Ty sociální příkazy jsou nesmírně důležité. Také jsme si kdysi říkali, že když židé přišli do zaslíbené země, losem se určilo, který kmen dostane které území a losem se určilo, která rodina dostane které pozemky, aby nikdo nebyl poškozen. Jistě, můžeš ten svůj majetek prodat, ale každý 50. rok (milostivé léto) se ten majetek musel vrátit původní rodině. Takže tímto způsobem nemohl tam trvale vzniknout proletariát. Toto jsou jedny z nejdůležitějších příkazů. A jaký je to fantastický zákon, který umožní těm potomkům toho špatného hospodáře, aby se zamysleli nad sebou a začali pořádně pracovat. A zároveň neumožní, aby tam byli chudáci, hladující. Ale, jak jsme říkali, někdy ti židé neradi vraceli majetek, nebo propouštěli otroky. Trest od Boha je pak jeden z důsledků, jak se projevuje nedodržování zákonů. To boháči nebyli o nic méně věřící než chudí. Ale je to jeden důsledek jak se projevuje nedbalé dodržování toho, co považují lidé za svaté, za slovo Boží. A toto se táhne dějinami nejen u židů, ale i v křesťanství, což je vidět u těch Španělů, kteří přišli šířit křesťanství mezi indiány. A ono je to vlastně úplně jedno, jestli to byl nějaký majitel pozemků ve starověku, nebo jestli to bylo v novověku. Vždyť feudalismus, nevolnictví bylo také určitý druh otroctví. Drazí přátelé, toto je skutečnost. Neříkám, že jde jenom o boháče, ale uvádím, že nedodržování Božího slova se může vyskytovat v nejrůznějších formách. A že Bůh někdy nezasahuje? Ty Boží zásahy probíhají podle nějakých kriterií. Zdá se, jakoby se P. Bůh o svět nestaral, jakoby ten Ježíš bloudil mimo zemi. Záleží na nás, jestli to Boží slovo bereme vážně, jestli ho nenecháme stranou. Nebo jestli to bereme do důsledku a tehdy můžeme čekat, že se ty Boží sliby splní.
Mt 4, 1-11, A, 1. neděle postní
Ježíš byl vyveden od Ducha na poušť, aby byl pokoušen od ďábla. Když se postil čtyřicet dní a čtyřicet nocí, nakonec vyhladověl. Tu přistoupil pokušitel a řekl mu: "Jsi-li syn Boží, řekni, ať se z těchto kamenů stanou chleby." On však odpověděl: "Je psáno: 'Nejen z chleba žije člověk, ale z každého slova, které vychází z Božích úst.' " Potom ho ďábel vzal s sebou do Svatého města, postavil ho na vrchol chrámu a řekl mu: "Jsi-li syn Boží, vrhni se dolů. Je přece psáno: 'Svým andělům dá o tobě příkaz, takže tě ponesou na rukou, abys nenarazil nohou na kámen.' " Ježíš mu odpověděl: "Také je psáno: 'Nebudeš pokoušet Pána, svého Boha.' "Zase ho vzal ďábel s sebou na velmi vysokou horu, ukázal mu všecka království světa i jejich slávu a řekl mu: "To všecko ti dám, jestliže padneš a budeš se mi klanět." Tu mu Ježíš řekl: "Odejdi, satane! Neboť je psáno: 'Pánu, svému Bohu, se budeš klanět a jen jemu sloužit.' " Potom ho ďábel nechal - i přistoupili andělé a sloužili mu.
Ad. 1. Ježíš byl pokřtěn (ponořen) u Jana Křtitele (Ponořovatele) a potom šel na poušť. Tam se postil. Proč tam šel? Šel se připravit na úkoly, kterého ho čekaly. Potřebuje ale Ježíš přípravu? Když žák probírá novou látku ve škole a je to pro příští týden, je výhodnější, když se k té látce vrátí hned, jak se vrátí ze školy. Když se k tomu vrátí těsně před další hodinou, mozek tu novou látku nestačí zpracovat. Musíme si uvědomit, že i učitel se musí na hodinu připravit. Ne se to naučit. To by byl špatný učitel. Když se připravuje, tak rozvažuje, jaké žáky má před sebou a jak těm žákům to říci. Nejlépe je to vidět u jednotlivého žáka, u individuální výuky. Učitel rozvažuje, zda tohle zná, tohle nezná, tohle málo, k tomu a tomu se musíme vracet apod. Musí si rozebrat, co se bude probírat a jak se to bude probírat. To je příprava učitelů. Podobně se připravoval na svou práci Ježíš. Ne snad, že by nevěděl, co a jak. Ježíš jako druhá Božská osoba byl u tvoření světa. Zná svého Otce, jako my známe své rodiče. On si nemusel říkat, jak to s tím P. Bohem je. On si to nemusel rozmýšlet. Nepotřeboval shánět přesvědčení, zdali to nebe existuje, nebo ne. Proč se tedy připravoval? Ježíš je Bůh i člověk. Věci, které dovedl chápat Božím pohledem, překládal do lidské řeči. Těžko se hledá příklad. Vezměme si příklad dobrého odborníka na matematiku, který si poprvé sedne k počítači. Ten si musí dobře rozmyslet, jak to tomu počítači ´říct´, jak má počítat. Je velký omyl si říci: „Oni mi řeknou, jak se zachází s počítačem a já již budu schopen luštit složité matematické a fyzikální problémy“. I když budu umět sebelépe počítat a nebudu umět pořádně zacházet s počítačem, tak ten počítač mi nebude k ničemu a bude mi ležet ladem. Bude to obyčejné a drahé harampádí. Podobně mohu zacházet s mozkem tím, že ho nevyužiji. Ježíš byl nejenom Bůh, ale i člověk a během těchto 40 dnů se připravoval jako člověk. On to chtěl lidem říci lidskou řečí. Musel tu výuku převést do řeči člověka. Pro něho nebe a Bůh byla problematika stále živá. On Boha stále viděl. Přemýšlel jako člověk, jak to těm lidem říci. Je to podobné tomu, jako když někdo z nás, co dobře vidíme, se setká se slepcem od narození a má mu vysvětlit barvy atd. Je to opravdu problém, jak to těm slepým od narození říci. Podobně Ježíš přemýšlí o tomto problému svým lidským mozkem. Překládá svým lidským mozkem boží zážitky. S Bohem dovede o této problematice mluvit. To není pro něj problém. Člověk nerozumí té Boží řeči, proto Ježíš překládá do své mateřštiny o svých zážitcích Boha Syna, které nám chce sdělit. A výsledkem je Ježíšova nauka. Často se zapomíná na to, že Ježíš ví, co je to nebe, co je to Bůh, protože hovoří o sobě a o Otci. Když volí formu podobenství, tak to není orientální zaostalost, ale perfektní pedagogická forma, promyšlená, jak to ´slepým´ lidem o Bohu říci. Tuhle práci si dal Ježíš. Ježíš se svým lidským mozkem přepracovává ty Boží zážitky. Podobně je to jako když starší bratr, nebo otec odborník na něco, má malému chlapečkovi to vyložit. Když ho nechtějí odbýt, musí mu to říci jeho dětským slovníkem. Oni si musí rozmyslet, jak to dítěti říci. Tuto práci dělal Ježíš lidským mozkem. A ďábel ho chce z toho vytrhnout. Proto ho pokouší.
Ad. 2. Jsme u závažné problematiky, u pokušení. Co je to pokušení? Jaký cíl tím ďábel sleduje? Jaké techniky používá? A tady si musíme uvědomit, jak málo tyhle věci známe a jak jsme naivní v hodnocení ďáblových pokoušení, i té jeho strategie. Nikdy nezapomenu na jednu příhodu ze svého života. Byl jsem na návštěvě u spolužáka a jeho tatínek byl velmi dobrý šachista. Já jsem také hrál šachy. Ale ten jeho otec byl tak říkajíc pan šachista. Tak mně nabídnul partii šachu. Zeptal se mne: „Kde chceš dostat mat?“ Já na to: „Ještě jsem neprohrál.“ Ale ukázal jsem prstem jen tak bezmyšlenkovitě na jedno políčko. A hráli jsme. Dokonce jsem bral figurky, ale pak jsem ten mat tam opravdu dostal. Dobrý šachista dovede obětovat figury, ale začátečník, ten se třese, když může vzít nějakého toho pěšáka. Ale dobrý šachista, ten ty malé figury obětuje a jde po těch hlavních figurách. A ďábel, ten nás jednak pokouší takovým tím okatým způsobem; a to jsou spíš zastaralé manévry. To, co pozná každý a pociťuje jako pokušení, jsou vlastně primitivní věci. To těžiště jeho působení je jinde, je v jiných oblastech, o kterých si toho kousek řekneme. Souvisí to právě s tím naším ´čistý – nečistý´. Ďábel se snaží člověku jeho psychiku znečistit, ale pozor, v tom novozákonním slova smyslu. A jak to znečistění vypadá, to si budeme moct ukázat na těch textech. Ale teď se zamyslíme nad tím pokušením, jak ďábel pokouší Ježíše. Všimněte si několika zajímavých věcí. Přichází pokušitel a říká: „Jsi-li Syn Boží, řekni, ať se z těchto kamenů stanou chleby“. To je pokušení číslo 1. Pokušení číslo 2 je: „Jsi-li Syn Boží, vrhni se dolů! Vždyť je psáno: ´Svým andělům dá o tobě příkaz, takže tě ponesou na rukou, abys snad nenarazil nohou na kámen. ´“ Pokušení číslo 3 je: „A potom ho vzal na vysokou horu, ďábel ukázal Ježíšovi všechna království světa, jejich slávu a řekl: ´To ti dám, jestliže padneš na zem a budeš se mi klanět´“. Co je to tedy pokušení? Tady vidíme ukázky. Pokušení znamená snahu ovlivnit něco tam, kde nemohu nařídit. Učitel může nařídit dětem, aby dali ruce na lavice. Ale nemůže jim nařídit, aby myslely na určitou věc. Nemůže jim nařídit, aby správně, nebo špatně myslely (přemýšleli). Může nařídit a kontrolovat jenom vnější chování. Ďábel samozřejmě by mohl zasahovat do naší psychiky. On může námi manipulovat. On může změnit myšlenkové procesy, on může způsobit, že určitá věc se nám bude zdát samozřejmá, dobrá, ušlechtilá. Ovšem nezapomeňme, že tady je Bůh, který, abych tak řekl, určité věci nedovolí. Čili člověk není bezradný, nebo bezmocný proti pokušení. Ale když si nedá pozor, tak je naprosto, naprosto bezmocný. Všimněte si toho: „Jsi-li Syn Boží, řekni, aby se z toho kamení staly chleby“. Ďábel tím provokuje: „No, tady máme někoho, kdo si hraje na Božího Syna. No, jen to zkus! Řekni, ať se z toho stanou chleby. Ty jsi takhle malinkatý!“ Vypadá to, jakoby byl ďábel pochybovač. Jenže on chce Ježíše vyprovokovat, aby Ježíš mu tzv. dokázal, že je Boží Syn. Ale ve skutečnosti vlastně ďábel chce vyprovokovat Ježíše, který svým lidským mozkem se připravoval na kázání pro nás, přemýšlel, jak nám to říct, co zná ´z Otcova domu ´ a říct ve své mateřštině lidskou řečí. Podobně mohl pokoušet také jako např.: „Nač by ses dřel, vždyť ty to můžeš říct rovnou, ty jsi přece Bůh. A ty se nemusíš namáhat lidským mozkem lidem to vysvětlit“. Toto je cíl. Ale vnější forma je: „Hm, ty že jsi Boží Syn? Kamaráde zlatý, to mi povídej! Jestli jsi Boží Syn, tak řekni, ať z těch kamenů je chléb“. Čili, to pokušení má někdy jinou formu, než je ten cíl. Všimněte si 2. pokušení a 3. pokušení. Tím ´to ti dám, jestliže se mi pokloníš´ chce vyburcovat Ježíšovu ctižádost, Ježíšovu moc. Ale sám ďábel je otrokem své ctižádosti („to ti dám, jestli se mi pokloníš“). „Podívej se, jaký budeš mocný, silný“. Náš mozek je příliš slabý na to, abychom dokázali analyzovat ďábla, který má nesrovnatelně vyšší IQ, abych tak řekl, než všichni lidé na zemi. Mohlo by se zdát, že se to z ďábla jen tak žadoněním vyvalí: „Pokloň se mi, tak už se mi pokloň“. Ale může tady být taky to: „To všechno ti dám…“, aby Ježíš prostě zapomněl na ten svůj úkol, aby prostě začal dokazovat ďáblovi, že on není obyčejný člověk. Ježíš během těch 40 dní přemýšlí jak Boží pravdy zpracovat lidským mozkem, jak Boží pravdy vysvětlit konkrétním lidem, ano nám, co jsme tady a nejenom těm, kdo máme vzdělání, ale i poslednímu analfabetovi. Ježíš se snaží a v Bibli je to uvedeno, že všechna ta jeho nauka je srozumitelná i prostému člověku. Ovšem pouze v případě, když umí pořádně přemýšlet. Ďábel, a to může být druhá věc, tím, že by vyprovokoval Ježíše, aby vytáhl na něho tu svoji Božskou moc, mohl by pak říct: „No jo, lidem budeš dokazovat, lidem si ukázal svou Božskou moc, lidem jsi to vysvětlil, na to lidský mozek nestačí…“. Je v tom alibismus. Nemohu to dál rozvíjet. Zamyslíme se nad ďáblovým alibizmem. On by pak mohl na soudu říct: „Mně nebyla dána příležitost, abych byl dobrý, abych ty věci mohl pochopit. Vždyť Ježíš sám lidským mozkem na to nestačil a musel použít svůj Božský intelekt atd.“. Všimněme si nyní 2. pokušení. Ďábel vynáší Ježíše na vrchol chrámu v Jeruzalémě a říká mu: „Jsi-li Syn Boží, vrhni se dolů. Je přece psáno, svým andělům dá o tobě příkaz, takže tě ponesou na rukou, abys nenarazil nohou na kámen“. Tady ďábel pokouší Ježíše dokonce tím, že mu cituje Bibli. A opět jsme u jedné věci, u otázky proč je tolik křesťanských církví. Přitom všechny se věrně hlásí k jediné Bibli. Ano, Písmo Svaté je jedno, ale těch křesťanských církví jsou stovky. Všichni se sice věrně hlásí k Bibli, ale něco jiného je, jestli ji pořádně čtou, jestli jí rozumí. A ďábel, a to už nejsou ty ´méněcenné figurky v šachu, ti pěšáci, to už jsou věže, střelci, dámy´, ten se nás snaží strhnout k nesprávnému myšlení, když bereme do rukou Bibli („jen si ji vezmi, vždyť Bible je Boží slovo, jak je to krásné, jak je to úžasné“ atd.) Pozor, tím nechci říct, že bychom neměli brát do rukou Bibli, ale že nestačí si z ní jenom vytrhávat určité pasáže. My ji musíme znát celou a pořádně. Musíme si uvědomit, že když bereme do rukou Bibli, že může dojít k tomu, že jednu a tutéž větu budu chápat jinak než ten druhý. Ale to jenom tenkrát, když nebudu pořádně přemýšlet. Určitá slova mají víc významů (homonyma). Ten skutečný význam si člověk musí vybrat z toho celého kontextu. A zrovna tak jednotlivé texty častokrát připouští různé možnosti výkladu. A my musíme brát celé Písmo Svaté. To už není tak snadné. Pokud jsem se dostal do styku, tak já jsem si vždy myslel, že jiné církve, které se tak ohánějí Písmem, že ho mají celé tzv. pod palcem. Vždy jsem pak zjistil, že to jsou vytrženy kousky, že je to pár textů a teď jak se to říká, se na nich rajtuje. O těch ostatních textech nevědí. A tuto chybu, kterou dělají ostatní církve, děláme i my. A ďáblovi stačí, aby nás udržoval v tom vybíravém čtení Evangelia, abychom si něco přečetli, abychom se na něco soustředili („hele, toto je důležité, hlavně láska, miluj Boha, atd.“. Člověk se žene do něčeho, na co nestačí, na co nemá, no a ztratí se. Všimněte si nyní Ježíšovy odpovědi ďáblovi: „Je psáno, nejen z chleba živ je člověk, ale z každého slova, které vychází z Božích úst“. Ďábel říká: „Jsi-li Syn Boží, vrhni se dolů…“ atd. Ježíš mu odpovídá: „Také je psáno, nebudeš pokoušet Pána, svého Boha“. Je tady třetí pokušení: „Všechno toto ti dám, jestliže padneš a budeš se mi klanět“. Ježíš na to říká: „Je psáno, Pánu, svému Bohu se budeš klanět a jemu sloužit“. Všimněte si, že Ježíš, který má dostatek moci, aby ďábla umlčel, nepoužívá svou Božskou moc, ale ukazuje nám, co my můžeme: Znát Bibli, Boží vzkaz. A že je to ta jediná z braň, kterou se můžeme ďáblu ubránit. Slibovat si, že se polepším atd., a pak jestli se nám to podaří, tak to ďábel obětoval nějakou méněcennou figurku. Ďáblovi se můžeme ubránit jenom dobrým přemýšlením a dobrou znalostí Bible. Těžiště ďáblova pokoušení je v tom, aby dosáhl našeho nekvalitního přemýšlení o svatých věcech. Abychom se hnali do zbožnosti, ale aby to bylo neuvážené. Ďábel chce, abychom se hnali do povrchní četby Písma, abychom je neměli správně pochopené (a celé přečtené). Stačí si uvědomit, že ďábel pokouší Ježíše slovy Bible a Ježíš se jedině slovy Bible ďáblovu pokušení brání. Když ďábel dosáhne svého cíle, že člověk přestane pořádně rozlišovat dobro i zlo, že začne číst Bibli jednostranně, tím se stane zranitelný a ďábel ho může pokoušet. A ten člověk ani neví, že ďábel dosáhl svého cíle. Pro ďábla je úspěch, když mladý člověk začne fetovat, když otec opustí rodinu, ale pozor, těžiště ďáblova pokušení směřuje k tomu, aby bylo ve světě plno tzv. pravých církví. Ty potom ztratí kredit a ani jedna z nich nebude pořádná. To je jeho cíl. A proti tomu se můžeme bránit a o jednotu církve ve světě usilovat tím, že my sami budeme znát Bibli; ale pořádně. Ježíš lidským mozkem přemýšlel, jak nám to říct. Bible není nesrozumitelná. Je nesrozumitelná těm, kteří mají nesprávné názory, kterých se nechtějí vzdát. Mít nesprávné názory na určité pasáže v Bibli je jeden z případů té novozákonní nečistoty. Nečistý není ten, který jí vepřové maso, ale ten, který vezme do ruky Bibli a pořádně nepřemýšlí. Podobně apoštolové v době Ježíšově měli určité oblasti nečisté. Ježíš, když myje nohy apoštolům, říká: „Jste čistí slovem, které jsem vám řekl, ale jestliže tě neumyji, nevejdeš“.
Ad. 3. Všimněte si: Ďábel pokouší Ježíše a to větou „Jsi-li Syn Boží, řekni, ať se z těch kamenů stanou chleby“, tu nesmíme chápat v tom smyslu, že by se ďábel chtěl dovědět, jestli je Ježíš Boží Syn. Vždyť přece ďábel může sledovat dějiny světa. A také byl u toho, když anděl zvěstoval P. Marii narození Ježíše. Ďábel je padlý anděl. Ďábel byl u toho, když přišli mudrci od východu se klanět Ježíšovi. Tady musíme vidět jinou věc, že ďábel je schopen pokoušet samotného Boha („Jsi-li Syn Boží, řekni…“). To je velmi rafinovaná provokace, To má hluboké kořeny. Co tam těch 40 dní a nocí na poušti Ježíš dělal? Nejenže nakonec vyhladověl, ale už byl, tak řečeno, na konci sil, protože 40 dní nejíst je zhruba maximum. Nezapomeňme, že Ježíš je kompletní Bůh a kompletní člověk. Ježíš na tu poušť šel něco dělat. Připravoval se na své působení. Nesmíme zapomenout na tyto věci: Ježíš má Boží poznání a poznání lidské; má lidský mozek. Ježíš kdykoliv může debatovat se svým Otcem a s anděly o nebeské problematice. Ale když o tom chce říkat lidem, tak vědomosti, které má jako Boží Syn, který spolu s Otcem tvořil, tak tyto vědomosti nám jednoduše předat nemůže. Jistě, mohl by to udělat přímo, ale on chce svým lidským mozkem zpracovat svoje zkušenosti (které má jako Boží Syn) ve výrazech, které jsou přístupné lidem. Jako člověk vyhledává způsob výuky, aby to, co vidí božskýma očima, mohl říci lidem, aby tomu rozuměli. Ono se to zdá těžko pochopitelné, ale není. Spíše tady hrají roli předsudky, kterými my tato místa máme doslova olepena. Uvedu příklad ze života. Za války ve svém zaměstnání jsem pracoval v továrně na letecké motory. Letecký motor nesmí mít v sobě vadu a jeden z těch způsobů hledání vad je rentgenování odlitků. No a teď tam přišli různí lidé, kteří se tomu měli zaučit. A mezi mimi byli mnozí psychicky velice nepružní; schopní snad jenom zametat. My jsme si z těch lidí vybírali a musel jsem jim vtloukat do hlavy, aby byli u té aparatury opatrní. Jak si člověk přestane dávat pozor na základní opatření, tak může dostat pěknou dávku záření. Škoda, že rentgen nepálí. To by byli lidé opatrnější. Musel jsem jim vysvětlit funkci různých knoflíčků, jak s tím aparátem zacházet atd. A musel jsem přemýšlet, jak jim to vysvětlit, protože oni neměli potuchy o fyzice, která za tím stojí, aby to mohli pochopit. A když jsem později učil děti náboženství, musel jsem se vžít do mentality toho dítěte, abych mu to dostupným způsobem některé věci vysvětlil. A tady jsme u toho, co dělal Ježíš těch 40 dní na poušti. Samozřejmě s ďáblem (padlým andělem) se mohl bavit řečí nebešťanů. Problém Boha všudy přítomného, neviditelného atd., tak to je pro ďábla ´kuchyňská´ záležitost. Pro nás jsou to tajuplné věci, ale pro ďábla ne. A Ježíš, který má jak lidské oči a také Boží intelekt, intelekt Boha Syna, ten vidí ten svět Otce a andělů a zlých duchů. Teď ovšem je tou svojí prací zaujat, on tím svým lidským mozkem to chce promyslet, aby nám lidem dal pořádnou výuku. On to nechce jen tak ze sebe ´pálit´. Dobrý učitel si dá práci s přípravou na hodinu, jak to dětem podat. A tohle to tam Ježíš dělal. Hledal formy výuky, aby nám to mohl říct a aby to člověk mohl pochopit. Optimalizuje svůj vyučovací plán. Je hluboce zabrán do práce a nemyslí na jídlo. A když už je s prací hotov, najednou se hlásí o slovo ten lidský žaludek. A teď přichází ďábel. A vysmívá se mu: „Ty se pro ně dřeš, pro tu pakáž?! Cha, uvidíš, jak s tebou zatočí. Ty se zahazuješ, ty, Boží Syn. Jsi ty vůbec Boží Syn? Takhle se dřít kvůli té čeládce? Proč jim to nemůžeš říct rovnou, pro tebe je to jasná věc, proč ty o tom spekuluješ? Tady už to pokušení vidíme ve zcela jiném světle. A proč? Chce Ježíšovi znechutit lidi. A to si počká, až se ten lidský žaludek Ježíši pořádně hlásí. „A ty, kvůli nim se nenajíš? Vždyť pro tebe není problém, když už sis ten lidský žaludek vzal, nadělat si z kamení chleby. Já jsem myslel, že ty jsi Syn Boží. A ty jsi jenom obyčejný člověk….“ A Ježíš mu dává příležitost a říká: „Víš, ony jsou ještě důležitější věci, nejenom chléb, ale každé slovo, které vychází z Božích úst, tím je člověk živ. A mně jako člověka to baví o Otcových věcech přemýšlet a také to chci pořádně připravit“. Jenže tady je ještě druhá zajímavá věc a to ´proč Ježíš to přemýšlí lidským mozkem´. Protože tím, mimo jiné, může lidem, kteří se na soudu budou vymlouvat, že Bible byla těžko srozumitelná a že tam byly mýty, dokázat, že tam mýty nebyly. Ti lidé také mohou argumentovat, že ´velebný pán´ jim říkal, že Bibli nutno demytologizovat. A proto Ježíš lidským mozkem plně zpracovává Boží slovo, aby bylo pěkně srozumitelné, aby pohled na Boha byl plně kompatibilní se schopnostmi lidského mozku. Toto je Ježíšův cíl. A jedna z možností je, že ďábel chce Ježíše přivést k tomu, aby jednoduše použil svou Božskou moc, a pak bude říkat: „A jak mám tomu rozumět, to byla věci na mně moc těžké.“ A Ježíš právě lidským mozkem ty věci dořešil. A na soudu bude moci každého, kdo se bude vymlouvat, usvědčit. I další pokušení bychom mohli rozebírat, ale ono stačí na přemýšlení i to, co jsme si řekli. Proto při čtení Bible máme být opatrní a ne s ní zacházet jenom jako s nějakou knížkou, jenom si vyďobávat myšlenku na den, na týden, na 5 minut apod. Vidíme, že Ježíš si dává práci, aby tomu lidé rozuměli. K otázce soudu Ježíš říká: „Já nesoudím nikoho, každý má svého soudce, slovo, které jsem řekl“. Lidský mozek na pochopení Bible stačí.
Ad. 4. Jednou si musíme uvědomit, že není nad Ježíšovo slovo v Evangeliu a že my jsme pohodlní prokousat se Evangeliem. Raději saháme po zbožné knížce. Musíme si uvědomit, že Evangelium je Boží slovo, a jestli je něco pevné, tak je to Evangelium. Ježíšova slova si musíme vážit. Ježíš byl perfektní učitel. Jenom on byl v nebi. Pouze on tu věc zná. Zná také naši řeč. Je perfektní psycholog, učitel; byl u tvoření našeho mozku. A výuku podal formou, kterou autor lidské psychiky považoval za nejvhodnější. Není-li nám to jasné, musíme se lépe naučit zacházet s tím, co čteme. Přiznat si, že neumíme dobře číst. Že jsme si nezvykli prokousat se tím, čemu nerozumíme. Ježíš od nás chce, abychom se zamysleli nad tím, co nám říká. Ďábel chce otrávit Ježíšovi činnost. Ježíš mu neodpovídá z pozice síly, ale cituje Písmo: „Je psáno…“. Ježíš nám ukazuje, jak se zachovat, když nás ďábel pokouší a vzpomenout si na to ´jak je psáno…´ a ne na to, co jsme si vymysleli. Musíme mít víc úcty k Bibli, než dosud máme. Ďábel nakonec pokouší Ježíše slovy Bible. Ďábel vytrhával z Bible kousky. A to by mělo být pro nás poučení. Musíme brát Evangelium jako celek a nerozkouskovávat ho. Třeba počítat s tím, že máme nejasnosti, že nám ďábel nastrčí pokušení dokonce ve formě biblického textu. A my se musíme naučit, kdy který text použít.
Mt 17,1-9, A, 2. neděle postní
Ježíš vzal s sebou Petra, Jakuba a jeho bratra Jana a vyvedl je na vysokou horu, aby byli sami. A byl před nimi proměněn: jeho tvář zazářila jako slunce a jeho oděv zbělel jako světlo. A hle - ukázal se jim Mojžíš a Eliáš, jak s ním rozmlouvají. Petr se ujal slova a řekl Ježíšovi: "Pane, je dobře, že jsme tady. Chceš-li, postavím tu tři stany: jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi." Když ještě mluvil, zastínil je najednou světlý oblak, a hle - z oblaku se ozval hlas: "To je můj milovaný Syn, v něm mám zalíbení; toho poslouchejte!" Jak to učedníci uslyšeli, padli tváří k zemi a velmi se báli. Ježíš k nim přistoupil, dotkl se jich a řekl: "Vstaňte, nebojte se!" Pozdvihli oči a neviděli nikoho, jen samotného Ježíše. Když sestupovali z hory, přikázal jim Ježíš: "Nikomu o tom vidění neříkejte, dokud nebude Syn člověka vzkříšen z mrtvých."
Ad. 1. Na tomto úryvku je krásně vidět, jak je důležité si přečíst, co o tom říkají všichni evangelisté a dát si dohromady všechny souvislosti. Představte si, jak bychom konkretizovali, zahráli tu scénu, jak jdou apoštolové z hory a jak se chovají. Co to znamená to: „Toho slova se chytli, diskutovali mezi sebou“? Tahle věta připouští to, že prostě diskutují a že se ptají Ježíše, co znamená vstát z mrtvých a Ježíš jim to vysvětlil. Jenže když si přečteme ostatní evangelisty (Mt 17, Lk 9), tak tam zjistíme, že Ježíš bere s sebou na horu Petra, Jakuba a Jana, kteří mají být svědky Ježíšova proměnění. Nikoho jiného. Když jsou na hoře, Ježíš se začne měnit, tvář mu září jako slunce, šat úplně zbělel, oni zírali, zjevují se dvě postavy, zjišťují z hovoru (možná, že se představili, nebo to z hovoru vyrozuměli), že je to Mojžíš a Eliáš. Hovoří spolu s Ježíšem o tom, co to znamená, že Ježíš bude zabit. Apoštolové jsou svědky, jsou jednak úplně uneseni tou událostí, ale pozor, jsou vyvedeni z míry obsahem rozhovoru. Proč? Povíme si za chviličku. Všimněte si, že Petr říká Ježíšovi: „Mistře, je dobré, že jsme tady. Máme udělat tři stany; jeden tobě, jeden Eliášovi a jeden Mojžíšovi?“ Oni automaticky uvažují, že každý bude sloužit jednomu. Eliáš a Mojžíš jsou slavné postavy židovských dějin; super slavné postavy. Apoštolové vůbec neuvažují o stanech pro sebe. Oni jsou uneseni radostí, ale rozhovoru se neúčastní. Nevěděli totiž, co by měli říci, tak byli ustrašeni. Ježíš hovoří s Mojžíšem a Eliášem o tom, že Syn člověka má být zabit. Když sestupují z hory všichni tři s Ježíšem, dávají se do diskuse, ale to vůbec není diskuse, jako např.: „Ježíši, prosím tě, ty říkáš, že budeš zabit, že vstaneš z mrtvých?“ Ne. Ježíš pak říká: „Nikomu o tom neříkejte, dokud Syn člověka nevstane z mrtvých.“ A oni si říkají: „No, co tohle znamená?“ A jejich reakce na to vůbec není, aby jim to vysvětlil, ale je to reakce v podstatě odmítavá: „No a proč tedy říkají zákoníci, že má napřed přijít Eliáš?“ A Ježíš jim zřejmě řekl: „No sice přijde, ale Syn člověka bude vydán a bude zabit“. Samozřejmě, že evangelisté to jenom nakousli. Ale výsledek toho rozhovoru cestou z hory je, že i když oni viděli Ježíše, Mojžíše a Eliáše, tak jejich reakce je odmítavá vůči obsahu rozhovoru. Zdá se to divné, ale tady jsme u toho, že je třeba číst příslušný text, líčení této události u všech evangelistů a porovnat si, jak se chovají apoštolové vůči tomu, když Ježíš říká, předpovídá svoje utrpení. Tak za prvé, on nepředpovídá svoje utrpení, ale upozorňuje na to, že musí být zabit a že třetího dne vstane z mrtvých, je psáno v Mojžíšovi a prorocích. Čili, on připomíná jim proroctví. Asi tak týden před touto událostí na hoře (jak jsme četli dnes) Ježíš to řekl poprvé. Ptá se apoštolů: „Za koho považují lidé Syna člověka?“ Oni: „Jedni říkají, že je to Jan Křtitel, jiní, že je to Eliáš, nebo jiní, že je to některý z proroků“. Ježíš se pak ptá: „Co si o mně myslíte vy?“ Na to mu Petr říká: „No, ty jsi přece Mesiáš“. Ježíš mu říká: „Gratuluji ti, žes na to přišel.“ Vidíme, že Petr je přesvědčen, že Ježíš je Mesiáš. Teď v takové té slavnostní chvíli, kdy oni sami prohlašují Ježíše za Mesiáše, kdy prostě vidí, jak ty názory lidí jsou naivní a ukvapené, že si lidé nedají říct, že to není Jan Křtitel („my přece Jana křtitele známe“), Ježíše taky, jak takoví rozumbradové ´u piva´ sedí a vykládají o tom, kdo je to ten Ježíš. Ti lidé si prostě nedají říct, že Jan Křtitel a Ježíš jsou dvě různé osoby. A mimo jiné, Ježíš říká: „Nikomu o tom neříkejte“. Pak Ježíš pokračuje: „Syn člověka bude vydán, bude zabit…“ a Petr mu na to řekne: „Kdepak, to se ti nestane“. Čili, jakoby řekl malému klukovi: „Heleď, nepleť se mezi dospělé, tady máš bonbón a hraj si.“ Samozřejmě, že to nemá ten společenský ráz, ale ve skutečnosti je to rázné odmítnutí informace od Ježíše. Víme, že Petr si tím vysloužil nejhorší výtku, kterou kdy Ježíš řekl: „Jdi mi z očí (jdi za mnou) satane“. To není nadávka, ale charakteristika, protože tady vlastně vidíme, jak se z člověka právě touhle tou cestou může stát satanský typ a že také takovým způsobem, vadným rozhovorem s Bohem, se z toho prvního anděla stal satan. Ale pozor, v té dnešní události vidíme, jak se spolu setkávají Mojžíš, Eliáš a Ježíš, největší esa židovského nebe. Petr, Jan a Jakub jsou svědky rozhovoru, kde se právě mluví o té Ježíšově smrti, o tom, proč Ježíš musí na kříž. Všimněte si toho paradoxu. Oni jsou z jedné strany uchváceni, nadšeni, ale na druhé straně vůbec nevnímají, co se tam říká. Proč tohle to tvrdé slovo říkám? Už tohle to: „Nevěděli, co měli říct, tak byli ustrašeni“ nám říká, že oni jsou vystrašeni tím rozhovorem o Ježíšově smrti. Oni nemají na to co říct. Oni se jenom dívají, visí na rtech: „To je Mojžíš a to je Eliáš! Páni, my je vidíme na vlastní oči“. Ale to, co říkají, jim jde bokem. Tohle je nesmírně důležitý fakt, skutečnost. Tady jsme i u problému, jak to, že někdo v nebi nevydrží, že v nebi je málo šťasten, u problému očistce atd. Takže, když sestupují z hory a Ježíš říká: „Nikomu neříkejte, dokud Syn člověka nevstane z mrtvých“, oni namítají: „Proč tedy zákoníci říkají, že má napřed přijít Eliáš?“ Takový herec musí velmi dobře rozlišit otázku a námitku. Obojí se píše s otazníkem. Ale kdyby řekli: „Víš, nejde nám to dohromady, jakým právem to říkají ti zákoníci?“, tak hned z toho vidíme obvinění zákoníků. Jenže když řeknu: „No jo, kamaráde, ale nezapomeň, že zákoníci říkají něco jiného než ty. Koukej se ty dostat do správných kolejí“, tak tohle je už umlčení Ježíše. Ono to vlastně na základě toho textu ´proč tedy říkají zákoníci…´ nemůžeme přímo rozlišit. Ale hned přijdeme na to, že platí tato druhá verze. Ano, je to trochu ´silná káva´. Že by apoštolové jednali s Ježíšem jako s malým klukem? Bohužel v tomto případě je to tak. Když scházejí z hory, pro Jakuba, Petra a Jana je to vlastně třetí informace (předpověď) o Ježíšovým utrpení. Jak to vypadá dále? U další předpovědí (Mk 9, 30-32, Mt 17, 22, Lk 9,43) vidíme, že: „Poučoval své učedníky a říkal jim: ´Syn člověka bude vydán lidem do rukou a ti ho zabijí, ale za tři dny po své smrti vstane. Oni však tomu výroku nerozuměli a báli se ho zeptat´“. U další předpovědi si to maminka Jakuba a Jana vyloží tak, že se Ježíš jde do Jeruzaléma ujmout moci a zajišťuje svým synům protekci. Samozřejmě, že Ježíš si zavolá ostatní, říká jim to a drasticky řečeno, udělá jim ostudu. Ta otázka Ježíšova utrpení je totiž velmi důležitá věc. V Mt 26 je: „Víte, že Velikonoce jsou blízko, Syn člověka bud vydán, bude zabit“ a to už je bez odezvy. A když je Ježíš ukřižován a ženy přicházejí se zprávou, že Ježíš vstal z mrtvých, tak apoštolové ženám říkají, že se pomátly („ta slova zdála se jim bláznovstvím“ - u Lukáše). Kleofáš a ten druhý se trhají od party a jdou pryč. Tady je potřeba dát dohromady to, co píší o dané události všichni evangelisté a také dát dohromady všechno, co s tím souvisí a nevybírat např. jenom jednu předpověď. Kolik těch předpovědí bylo? A nakonec je to úděs, když se Ježíš zjeví zmrtvýchvstalý. Pokládali ho za nějakého ducha. Krásná kariéra, že? Proč si to říkáme? Je to proto, že i u apoštolů, těch špičkových, můžeme najít chvíle, kdy mají při rozhovoru s Ježíšem tzv. ´okno´, kdy nevnímají. A toto je velice důležité si uvědomit. A toto je problém očistce. Myslíte si, že my tyto chyby nemáme? Měl ji sv. Jan a měl tuto chybu i Mojžíš. Kvůli tomu nevešel do zaslíbené země. Proč myslíte, že Bůh dává tvrdou lekci Abrahamovi? Mimo jiné také proto, aby ho přinutil se zamýšlet a pořádně s Bohem mluvit. A očistec, to není ta pedantická spravedlnost otce, který, když se syn žení, tak mu napráská za všechny ty hlouposti, co kluk odmalička provedl. My si někdy ten očistec tak představujeme. V očistci se řeší problémy druhu, kdy se člověk nenaučil s Bohem otevřeně mluvit, kdy od Boha nepřijme všechno, že to, co říká Ježíš, mu nesedí, atd. Toto si musíme uvědomit. A běda, myslíme-li si, že jsme lepší než sv. Petr, nebo sv. Jan. Oni chyby dělali a bylo by iluzorní si myslet, že my je neděláme. Sv. Jan toto pochopil, až když stál pod křížem. To je také smysl kříže, aby člověk tuto povahovou vlastnost v sobě objevil. Toto se nedá najít ve zpovědním zrcadle, nebo při běžném zpytování svědomí. Toto se objevuje po nějakém maléru, když člověk udělá něco, co s ním otřese.
Ad. 2. Zamysleme se, ovšem krátce, nad tím prvním čtením. Je to 1. kniha Mojžíšova, 12. kap. Hospodin řekl Abrahamovi: „Vyjdi ze své země, ze svého příbuzenstva, jdi do země, kterou ti ukáži… atd.“ Jako chlapec, jako bohoslovec i jako kněz jsem o tom přemýšlel a jistě si někdo z nás řekne: „Kdybychom tak žili v té době, abychom to mohli vidět na vlastní oči. Jak by se ty věci najednou rozuzlily, jak by to všechno jinak vypadalo. Ten Abrahám, ten se měl, když Pán Bůh se s ním baví, jako rovný s rovným, chodí k němu na návštěvu jako ke kamarádovi. Jo, to je potom jiné náboženství". Ale nebudeme naříkat, proč to tak je. Ježíš se zjevil a od té doby už takové to, aby se P. Bůh objevil, nekonalo. Když se někomu o tom zdá, to ještě není ono. Co dělat? Musíme se vrátit k problému ´čistý – nečistý´a ´nepomine čárka ze zákona´. A právě k tomu nám podává materiál to dnešní čtení (Mt 17,1-13). Všimněte si, co se tam vlastně odehrálo. Ježíš vzal Petra, Jakuba a Jana, vyvedl je na vysokou horu, aby byli sami. Kde jsou ostatní apoštolové? Velmi často se stává, že Petr, Jakub a Jan jdou někam s Ježíšem a Ježíš ostatní nebere. Proč? No, protekční děti, by se mohlo říct, ale tady jde o to, že těm třem to myslí nejlépe. Ti tři jsou nejpokročilejší žáci. A proto učitel Ježíš jim dává víc výuky, právě proto, že to jsou lepší žáci. Když to čteme, vidíme zase tady takovou tu úžasnou idylu. Petr, Jakub a Jan vidí, že Ježíšovi najednou začne zářit tvář, šaty zbělají (máme různé překlady; jeden evangelista říká jako světlo, jiný jako sníh, prostě něco úžasného) a teď slyší hlas z nebe: „Toto je můj milovaný Syn, toho poslouchejte“. A oni dostávají strach. Bodej by nedostali strach, když najednou slyší mluvit Boha. Všimněte si, Abrahám se nebál Boha. A tady jsme hned u jedné věci. Ti tři slyší pouze hlas a dostávají strach. Kdežto Abrahám, když viděl P. Boha, tak zajásal: „Jé, jé, to je dobře, pojď si sednout, když už jdeš kolem. Já vím, je to troufalost, že tě zvu, ale kdyby ses nechtěl nechat pozvat, šel bys jinudy“. A P. Bůh přijímá pozvání. Čili, tady hned vidíte, proč se někomu dostává víc, někomu méně. Když přečteme ten dnešní úryvek, no, tak to vypadá jako něco krásného, krásný zážitek. Petr, Jan, Jakub vidí Ježíše, Mojžíše, Eliáše. Představte si, že pro ně to bylo, jako bychom my viděli sv. Václava, sv. Vojtěcha, kteří se zjeví a mluví s Ježíšem. Ale nyní si přečteme stejné místo u Lukáše: „Ježíš vzal Petra, Jakuba a Jana a vystoupil na horu pomodlit se … atd. Zjevili se ve slávě a hovořili o Ježíšově smrti, o jeho odchodu ze života, který se měl dokonat v Jeruzalémě“. Ale na Petra a jeho společníky přišel spánek. Prostě je to nebavilo, usnuli. Když se ze spánku probrali, spatřili ty dva muže, jak se vzdalují. Petr říká: „Pane, je nám tady dobře …“ atd. Poznámka k tomu usínání. Vždycky si vzpomenu na jeden zážitek, když jsme šli celá rodina do divadla. Otec chrápal, nebavilo ho to. Proč to uvádím? To je typické, že člověk usíná tehdy, když se otravuje, když se nudí. Nikdy neusnete při zajímavém TV pořadu. Neusnete při čtení zajímavé knížky. Tu musí člověk násilím odložit. Usínáme, když jde o něco, co nás nebaví. A co to bylo, že to apoštoly nebavilo? Vzpomeňte si, o čem mluví Ježíš s Mojžíšem a Eliášem. O Ježíšově smrti. A je dobré si přečíst, jak to vypadalo, když Ježíš hovoří o své smrti. Co jsme četli, je 17. kap. a před tím v 16. kap. Najdeme tam: „Od té chvíle počal Ježíš svým učedníkům ukazovat, že musí do Jeruzaléma, trpět od starších, velekněží, vykladatelů Písma, být zabit a třetí den vstát z mrtvých. Petr ho však vzal stranou a pokáral Ježíše: „Pojď sem, uchovej Bůh, to se ti nestane, jak můžeš takhle mluvit?“ Ježíš se obrátil a řekl Petrovi: „Jdi mi z očí, satane!“ (správný překlad je: „Jdi za mnou satane!“)“ Děkuji za takovou poklonu. Co tohle znamená? Buď takhle začíná satan, nebo takhle jedná satan. To znamená: „Petře, jestli ty takhle budeš jednat, stane se z tebe zavrženec, jako je satan“. My si musíme uvědomit, že my lidé rozlišujeme, když někdo je zdvořilý a když někdo je neomalený, hulvát atd. Abych to tak drasticky vyjádřil na příkladu. Přichází návštěva a někdo řekne: „Koho to sem čerti nesou?“ A pak: „No, pojďte, pane Hromádka, vítám vás!“ Na P. Boha to neplatí. On ví, co si myslíme. A my si např. tady nemůžeme hrát na slušně vychovaného člověka, který sice nesouhlasí s tím, co ten druhý říká, ale taktně mlčí, nebo přikyvuje, nebo dokonce něco k tomu přihodím, případně se začnu bavit o počasí. A neomalenec, společenský barbar řekne: „A to je hloupost“. Víte, my hodnotíme podle té společenské stránky. Ale Bůh to hodnotí jinak, Bůh ví, co si myslíme. A z hlediska Božího je úplně jedno, když Petr řekl Ježíšovi: „Hele, to se ti nestane, to takhle není, nebo, poslyš, nepovídej hlouposti, vždyť se v tom nevyznáš, to řekl pan rabín a to je teolog. A co jsi ty? Obyčejný tesař!“ Z hlediska toku informace, je to naprosto rovnocenné. Je to prostě odmítnutí informace. A to je rozhodující. A z tohoto hlediska to musíme klasifikovat. V tom problému totiž vzniká takový určitý proces. Ježíš předpovídá, že bude trpět poprvé a reakce na to byla: „Kdepak, to se ti nestane“. Druhý případ je právě to, co jsme si dnes četli. Ježíš bere sebou Petra, Jakuba a Jana, aby jim to řekli sami Mojžíš a Eliáš. Aby jim to potvrdily ty super autority. A tak jednak Ježíš tady dává materiál Mojžíšovi a Eliášovi, že Mojžíš pak půjde mezi zemřelé a řekne: „Tak víte co je nového? Mluvil jsem s Mesiášem….“ a teď jim to začne vykládat. To je jedna věc. Druhá věc je, že toto je poučení právě pro apoštoly. Ježíš ovšem ví, že se mu nepodaří u nich s tím pohnout. A je to poučení pro nás, poučení o zatvrzelosti člověka, který stojí tváří v tvář vůči Bohu. Čili Petr, Jakub a Jan už podruhé slyší zprávu o Ježíšově smrti a zmrtvýchvstání právě tady a to z úst nejpovolanějších, z úst Mojžíše, Eliáše a Ježíše. Milí přátelé, a toto Petra, Jakuba a Jana nebaví. Při této jedinečné příležitosti oni usínají. A když to končí, oni se proberou a chtějí stavět tři stany. Tady můžeme vidět taky problém nebe. Oni chtějí být spolu s Ježíšem, Mojžíše a Eliášem, ale to Ježíšovo, Mojžíšovo a Eliášovo povídání je nebaví a usínají. Když sestupovali z hory, přikázal jim Ježíš, aby nikomu o tom neříkali, dokud Syn člověka nebude vzkříšen z mrtvých. Pro Petra, Jakuba a Jana je to už třetí předpověď. A oni na to reagují: „A proč teda říkají zákoníci, že napřed má přijít Eliáš?“ Čili nesouhlasí s tím. Vytahují to jako protiargument. Ježíš na to: „Eliáš už přišel, ale oni ho nepřijali“. A poznali, že mluví o Janu Křtiteli. Takhle to vypadalo. Oni se ho jakoby táží, ale ve skutečnosti je to dotaz odmítavý. Ježíš něco říká, oni na to řeknou: „No jo, to říkáš ty, ale tamten říká něco jiného. A proč to teda říkali?“ Že tam tento tón byl, svědčí o tom další předpověď. V Mt 26 máme: „Víte, že Velikonoce jsou blízko, Syn člověka bude vydán, třetího dne vstane z mrtvých…“ a apoštolové už na to vůbec nereagují, jako kdyby Ježíš nic neřekl. Všimněte si, že otázka Ježíšova umučení, té jeho smrti, je něco, o čem oni se nehodlají s Ježíšem bavit. To není nejasná věc. Ono je to jasné od začátku („to se ti nestane“, na to slyší „jdi mi z očí, satane (jdi za mnou satane)“). Neptají se a samozřejmě pak se v tom utápí. Takže nakonec dochází k útlumu a mozek jim tato slova vůbec nevnímá. Tady hned vidíme, že část nauky jakoby Ježíš vůbec neříkal. Uveďme si příklad, že je tady někdo, kdo slyší a vedle něho jiný, kdo je hluchý. Jeden mne bude slyšet, druhý ne. Nebo si představte, že by někdo chvilku slyšel, chvilku ne. A tohle je stav těch učeníků. Oni v určitých oblastech nauky Ježíše neslyší. Ovšem, je to Mk 16, a tam si přečteme zajímavou věc (9. verš): „Vstal ráno, první den po sobotě, zjevil se nejdřív Marii z Magdaly, ze které vyhnal sedm zlých duchů. Ona pak šla, zvěstovala to těm, kdo s ním bývali a kteří truchlili a plakali. Řekla to učedníkům. Když oni uslyšeli, že Ježíš žije a že ho viděla, neuvěřili“. U Lukáše zase máme: „Pak přišly jiné ženy a říkaly, že viděly anděla, který jim řekl, že Ježíš vstal z mrtvých. Ta slova se jim zdála bláznovstvím“. A tady je to, jak Petr a Jan se jdou podívat ke hrobu a pak začínají chápat, že Ježíš opravdu vstal. „Pak se Ježíš ukázal v jiné podobě dvěma z nich na cestě, když se ubírali na venkov (do Emauz). Oni se vrátili a zvěstovali to ostatním. Ale ti nevěřili ani jim. Nakonec se ukázal všem jedenácti, když byli u stolu a vytýkal jim nevěru a tvrdost srdce, že neuvěřili těm, kdo ho viděli z mrtvých vstalého“. Tady vidíme, apoštolové jakoby ohluchli. Ovšem, že to není hluchota v běžném slova smyslu. Když je někdo hluchý, tak je hluchý pořád. Ale představte si, že bychom byli stiženi takovou hluchotou, že bychom určité věci slyšeli a určité věci ne. Něco podobného je u barvosleposti. Apoštolové byli postiženi takovým záhadným defektem. Chyba nebyla v tom, jak to Ježíš vysvětloval, ale chyba byla v apoštolech. Ale kde? O tom budeme mluvit později. Nám nejde o to, abychom pomluvili, očernili Petra, Jakuba a Jana. Jan je miláček a Petra si Ježíš váží a to jsou tři esa mezi apoštoly; primusové Ježíšovy školy. I ti měli určité chyby. My musíme na nich najít tu chybu, proč oni jsou tak logicky barvoslepí. Jak se to pozná? Až se začneme zamýšlet nad sebou, tak zjistíme, že i my máme v mozku celou řadu slepých míst, kde nechápeme určité pasáže evangelia, i když ho čteme několikrát. Možná si sedíme také na uších. A o to nám jde. Abychom si uvědomili, že až umřeme, že při setkání s ním můžeme také usínat. Doufám, že je teď jasné, že to usínání apoštolů na hoře a vzpomínka na tatínka, který spal v divadle, že to nebyl nějaký lyrický úvod, ale že jsme u otázky, proč se Bůh Abrahamovi zjevoval. Kdybychom my byli v době Abrahamově, řekli bychom si: „Co je to za strýce, co s tím Abrahámem si pořád povídá“. A Abrahám by nám neřekl: „Kamaráde, to je Bůh“. Kdybychom žili v době Ježíšově, tak bychom asi řekli: „No jo, tesař, to je fantasta, nechte ho být, on se v sobotu začne v synagoze rvát o slovo a napovídá nějaké nesmysly. Kdo ho má poslouchat“. Takhle bychom asi jednali v době Ježíšově, nebo v době Abrahámově. Je otázkou, kolik z nás mnoha by si třeba vybral. My musíme počítat s tím, že by si mohl vybrat někoho a my ostatní bychom koukali, záviděli a říkali, že si vybral protekční dítě. Musíme počítat s tím, že jsme psychicky barvoslepí. Ne očima, ale mozkem. I apoštolové nerozuměli Ježíšovi některé věci, které byli naprosto jasné. Ta událost dnešního úryvku to potvrzuje. Ježíš se na hoře proměnil a Lukáš říká: „A hle zjevili s dva muži, Mojžíš a Eliáš ve své slávě a mluvili s ním o jeho smrti, kterou má podstoupit v Jeruzalémě“. Toto slavnostní ukázání, mělo potvrdit to, co Ježíš předtím těm třem řekl civilně. Ježíš si k tomu vzal dva nejpuncovanější svědky, Mojžíše a Eliáše. Tihle tři apoštolové už konečně mohli mít jasno, jak to s tou Ježíšovou smrtí bude. Petr mohl říct: „Tak Ježíši vysvětli, jak to vlastně je, protože rabíni říkají něco jiného.“ Ježíš by mu řekl: „Tak si přečtěte pořádně, co je psáno v Mojžíšovi“, atd. Otázka Ježíšovi smrti byla u apoštolů naprosto tabu během celého Ježíšova působení před ukřižováním. Když Ježíš upozorňuje na proroky, kteří to o něm říkají, báli se ho otázat. Nebo si vzpomeňme na reakci matky synů Zebedeových. Když Ježíš vstal z mrtvých, u hrobu samozřejmě nikdo nečekal. Nedivme se proto, že když Ježíše zatkli, degradovali ho na proroka. Uvědomte si, že za tu dobu tří let, co Ježíš začal učit až do jeho smrti, jim nemohl vtlouct do hlavy, že bude zabitý.
Ad. 3. Abychom tomu dnešnímu úryvku porozuměli, je nutno zařadit do souvislosti ten dnešní úryvek, to, co je v evangeliu před tím, a za tím – to spolu souvisí. Pak si řekneme, proč k celé té záležitosti došlo. Ježíš hovoří o svém utrpení. Bývá to nadepsáno: „Ježíš poprvé předpovídá své utrpení, podruhé …“, atd. Přesně vzato ovšem je, Ježíš upozorňuje na Mojžíše a proroky, kteří jeho utrpení předpovídají. Jenže apoštolům se to nezdá a zásadně to odmítají. Petr např. si vezme Ježíše stranou a začne mu domlouvat. ´Domlouvat´ je zmírněný výraz, totiž tam má být: „Začal ho kárat“. Kárat a domlouvat je něco jiného. A právě Petrovi se dostává toho nelichotivého pojmenování (satan). Kvůli čemu? Inu, kvůli tomu, že Petr dosud má ty rabínské představy o Mojžíšovi a prorocích a o Mesiáši. Rabíni si „vylepšili“ to, co říkali Mojžíš a proroci, co bylo v plné shodě se skutečností. Tak celá ta rabínská teologie v době před Ježíšem vykresluje Mesiáše zcela jiným způsobem. Na první pohled se to totiž nerozezná, je to několik málo takových bodů. Když ale člověk začne pořádně číst Starý Zákon, tak ty rozdíly najde. A jsou to velké rozdíly. Podle proroků to pro danou situaci vychází toto a Malachiáš to říká přímo, že když přijde Mesiáš, napřed zahájí soud nad židy, potom bude soud nad pohany a pak bude obnoveno království Izraele. Jenže páni rabíni si nechtěli připustit, že by mohli být souzeni Mesiášem a oni toto místo u Malachiáše vynechali. I Mojžíše četli zkresleným způsobem. To připomíná některé křesťanské církve. Když argumentují Písmem, tak mají několik úryvků vytržených z kontextu a z nich sestavují tu svoji teologii. A dnes máme stovky křesťanských církví. Tady jsme u toho. Já musím mít tu Bibli zvládnutou celou a texty v souladu mezi sebou. Jistě, ten rabín také argumentoval Písmem: „Vždyť prorok ten a ten říká….“ a teď cituje o tom, jak židovský národ bude mezi všemi národa vážen, jak pohané budou chodit k Bohu Jakobovu a budou ho uctívat atd. To je pravda, jenom vtip je ten, že podle Mojžíše a proroků vychází, že napřed se musí židé obrátit, změnit svůj způsob myšlení a teprve, když to učiní, tak jim Mesiáš dá politickou svobodu. A opak nastane; blahobyt v Izraeli a v celém světě. Kdyby pořádně četli, tak by si uvědomili, že když přijde Mesiáš, napřed zatočí s nimi (a pro nás to také platí). To jim nevonělo. Oni se nezamysleli nad tím, kde Mojžíš varuje a upozorňuje, že každé utrpení má svůj důvod, buď v současném hříchu, buď ve špatném postoji, nebo v nedořešených věcech atd. V 5M 30 se říká: „Když napravíš svoje jednání, já tě zavedu zpět, ať budeš kdekoliv a rozmnožím tě atd.“ Toto místo se vynechávalo. Jenom se říkalo: „On přijde a vyžene Římany“. A tak pomocí těch vadně citovaných úryvků proroků vznikla ta rabínská nauka o Mesiášovi, která dokonce zastavila jakýkoliv možný kontakt a porozumění s Ježíšem. Oni toužili po Mesiášovi, ale ten tesař z Nazareta jim, tak řečeno, pil krev. Ale po Mesiášovi upřímným srdcem toužili. A Ježíš chce s tímto pohnout. On o tom káže, o té problematice rabínské deformace. A jedna z těch otázek je právě ten osud Mesiáše. Podle Mojžíše a proroků se dá odvodit smrt Ježíšova. Malachiáš jasně říká a z Mojžíše to lze odvodit, že napřed musí být náboženská reforma a potom to ostatní. Dokonce je tam řečeno: „Přijde ten, koho čekáte (Mesiáš) do svého chrámu…“. To je jasná předpověď o Mesiášovi. Když Izajáš mluví o utrpení Mesiáše, tak mluví tak, že tam není použito jednoznačně, že Mesiáš bude zabit, že bude ukřižován. Čili, ta představa o Mesiášovi byla zkreslena. Že bude Mesiáš trpět, tam není přímo jmenováno. Ovšem naprosto je jasné, že napřed musí být ta náboženská reforma a potom vyjdou v plném světle ty ostatní předpovědi i o Mesiášově smrti. Tam je to dáno obecně, jako problém odmítaní proroků. Takže Ježíš chce apoštolům tu záležitost vysvětlit a začne jim dokazovat, že z Mojžíše a proroků vyplývá, že Mesiáš musí být ukřižován, musí být zabit. A pakliže Ježíš něco říká, pak je to jen to, že bude ukřižován. Ale to zabití je jasné z proroků. A Petrova chyba byla právě v tom, že od Ježíše si nenechal vysvětlit Mojžíše a proroky, protože on se to už předtím ´naučil´ od pana rabína. A tady jsme u toho paradoxu, že tady dochází k určité dvojkolejnosti myšlení. Není to psychická porucha, ale jako psychická porucha to funguje. Pakliže chceme po logické stránce zdůvodnit Petrovo jednání, tak to nemůžeme zdůvodnit, protože to odpovídá opravdu chování člověka s psychickou poruchou. Nejde ale o poruchu, na kterou by se daly prát prášky. Jde o špatný způsob myšlení, které vede ke špatným závěrům. A tohle je právě ono. Ježíš toto nemůže u apoštolů prosadit. Ukázalo se, že to až do své smrti nemohl prosadit a úplně se to neprosadilo ani po Ježíšově smrti. Ale za to je pak utrpení atd. Když nejde prosadit správný způsob myšlení, tak zase Bůh prosadí (musí dopustit) utrpení a bolest a rozbití Jeruzaléma a pogromy židů atd. To všechno nemuselo být, kdyby si oni řekli: „Počkej, vždyť to přece říká Ježíš a Ježíš není žádný malý kluk“. Tady je právě ten paradox. Kdyby se Petra někdo zeptal, kdo je Ježíš, tak by okamžitě odpověděl: No přece Mesiáš“. Nebo: „A kdo je víc Mesiáš nebo rabín?“ Na to by řekl: „Že se tak hloupě můžeš ptát?!“ A Ježíš ještě předtím úmyslně zavedl rozhovor směrem: „Za koho lidé považují Syna člověka?“ (viz dřívější kázání). A pak Ježíš ještě dává Petrovi moc klíčů. A nyní, když je to úmyslně takto připravené aranžmá, začne Ježíš (Petrem prohlášený, za Mesiáše, Božího Syna) upozorňovat na to, co píše Mojžíš a proroci. Ale Petr i v této atmosféře (i nyní by byl ochoten prohlásit, že Mesiáš je víc než rabín) odporuje Ježíšovi, že nemá pravdu. Proč tohle to líčíme? Protože ta dnešní epizoda je pokračováním této záležitosti. Je to, abych tak řekl, druhý Ježíšův pokus alespoň u Petra, Jakuba a Jana prosadit uváženou reakci, aby vedli uvážený dialog s Ježíšem, aby ´nepálili na něj od boku´ a bez rozmyslu rabínské poučky. V nynějším dalším pokusu je to aranžmá ještě velkolepější. Vzal Petra, Jakuba a Jana, takové tři prominenty mezi apoštoly, na vysokou horu. Jak už víme, tam se setkali s Mojžíšem a Eliášem, se špičkami SZ. Ježíš s nimi probírají SZ a proroky. Kvůli čemu? Kvůli tomu, že Petr tak před týdnem, nechtěl pochopit, co Ježíš říkal o své smrti. Tady znova přichází na přetřes toto téma. Mojžíš a Eliáš potvrzují pravdivost toho, co před týdnem Ježíš řekl apoštolům. Ale jakmile začali mluvit o tom ´zakázaném´ tématu, apoštolové usínají (schůzový efekt, jako na otravné schůzi). A to proto, že to, co jim řekl pan rabín, má u nich větší váhu. Je to chyba apoštolů, oni si měli promyslet, jak by měli s Ježíšem hovořit a jak by měli posuzovat toho rabína. Teď ještě navíc přichází ten nejtěžší kalibr. Zastínil je oblak (připomíná nám to oblak na poušti a oblak nad Archou úmluvy) a z oblaku je slyšet hlas: „Toto je můj milovaný Syn, v něm mám zalíbení, poslouchejte ho!“ Učedníci to slyšeli, báli se, a jak se zdá, omdlévali strachem. Ježíš pak přistupuje, probouzí je, to už je, tak říkajíc, v civilu a říká jim: „Nikomu o tom neříkejte, dokud Syn člověka nevstane z mrtvých“. Jak to pokračovalo dál, jsme si už říkali. My si musíme uvědomit tento hrůzostrašný paradox, který blokuje naše jednání, tak jako blokoval apoštoly zdánlivě v takových obyčejných, nenápadných projevech křesťanství. A proto je tolik křesťanských církví a proto my kolikrát nakonec nevíme, co chceme. Máme teď obrovské možnosti a vůbec nejsme o nic lepší, než jsme byli. My si musíme uvědomit tuto tragedii, která začíná docela obyčejným, takovým: „No, přece to je jasné, já mám dobrou vůli“. S tím musíme počítat, že člověk někdy podobnou chybu dělá v křesťanství a to častěji, než by se zdálo. Toto jsem vám chtěl říct. Chápete, po souvislostech, že nejde celou záležitost odbýt tím, že se bude mluvit jenom o té pasáži, jak Pán Ježíš předvádí svou velebnost. Je tady ten obrovský horor toho, že lidé tváří v tvář Bohu si dokáží tzv. sedět na vedení. A kvůli tomu je plno církví, kvůli tomu je utrpení, spousta nemocí, kvůli tomu byli koncentráky, kvůli tomu byl rozbit Jeruzalém atd., atd. Jinak by to nebylo.
Jan 4,5-42, A, 3. neděle postní
Ježíš přišel k samařskému městu zvanému Sichar, blízko pole, které kdysi odkázal Jakub svému synu Josefovi. Tam byla Jakubova studna. Ježíš, unavený chůzí, posadil se - tak jak byl - u té studny. Bylo kolem poledne. Tu přišla jedna samařská žena navážit vodu. Ježíš jí řekl: "Dej mi napít." - Jeho učedníci totiž odešli do města, aby koupili něco k jídlu. Samařská žena mu odpověděla: "Jakže? Ty, žid, žádáš o napití mne, Samaritánku?" Židé se totiž se Samaritány nestýkají. Ježíš jí na to řekl: "Kdybys znala Boží dar a věděla, kdo ti říká: 'Dej mi napít', spíše bys ty poprosila jeho, aby ti dal živou vodu." Žena mu namítla: "Pane, vždyť ani nemáš vědro, a studna je hluboká. Odkud tedy chceš vzít tu živou vodu? Jsi snad větší než náš praotec Jakub, který nám dal tuto studnu a sám z ní pil i jeho synové a jeho stáda? Ježíš jí odpověděl: "Každý, kdo se napije této vody, bude zase žíznit. Kdo se však napije vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky, ale voda, kterou mu dám já, stane se v něm pramenem vody tryskající do života věčného." Žena mu řekla: "Pane, dej mi tu vodu, abych už nikdy neměla žízeň a nemusela sem chodit čerpat." Ježíš jí řekl: "Jdi, zavolej svého muže a zase přijď sem." Žena mu odpověděla: "Nemám muže." Ježíš jí na to řekl: "Správně jsi odpověděla: 'Nemám muže`; pět mužů už jsi měla, a ten, kterého máš teď, není tvůj muž. To jsi mluvila pravdu." Žena mu řekla: "Pane, vidím, že jsi prorok. Naši předkové uctívali Boha tady na té hoře, a vy říkáte: 'Jen v Jeruzalémě je to místo, kde se má Bůh uctívat'." Ježíš jí odpověděl: "Věř mi, ženo, nastává hodina, kdy nebudete uctívat Otce ani na této hoře, ani v Jeruzalémě. Vy uctíváte, co neznáte, my uctíváme, co známe, protože spása je ze židů. Ale nastává hodina - ano, už je tady - kdy opravdoví (Boží) ctitelé budou Otce uctívat v duchu a v pravdě. Vždyť Otec si vyžaduje takové své ctitele. Bůh je duch, a kdo ho uctívají, mají ho uctívat v duchu a v pravdě." Žena mu řekla: "Vím, že má přijít Mesiáš, nazvaný Kristus. Ten až přijde, oznámí nám všechno."Na to jí řekl Ježíš: "Já jsem to, ten, který s tebou mluvím." Právě tehdy se vrátili jeho učedníci a divili se, že mluví se ženou. Přesto však se nikdo nezeptal: "Co jí chceš?" nebo "Proč s ní mluvíš?" Žena tam nechala svůj džbán, odešla do města a řekla lidem: "Pojďte se podívat na člověka, který mi řekl všechno, co jsem udělala. Snad je to Mesiáš?" Vyšli tedy z města a šli k němu. Mezitím ho učedníci prosili: "Mistře, najez se!" On jim však řekl: "Já mám k jídlu pokrm, který vy neznáte." Učedníci se mezi sebou ptali: "Přinesl mu někdo něco jíst?" Ježíš jim řekl: "Mým pokrmem je konat vůli toho, který mě poslal, a dokonat jeho dílo. Říkáte přece: 'Ještě čtyři měsíce, a nastanou žně.' Hle, říkám vám: Zvedněte oči a podívejte se na pole: jsou už bílá ke žním. Ten, kdo žne, už dostává svou mzdu a shromažďuje úrodu pro věčný život, takže se raduje zároveň rozsévač i žnec. V tom je totiž pravdivé přísloví: 'Jiný rozsévá a jiný sklízí. Já jsem vás poslal sklízet, na čem jste nepracovali. Jiní pracovali, a vy sklízíte plody jejich práce." Mnoho Samaritánů z toho města v něj uvěřilo pro řeč té ženy, která svědčila: "Řekl mi všechno, co jsem udělala." Když tedy ti Samaritáni k němu přišli, prosili ho, aby u nich zůstal. Zůstal tam dva dny. A ještě mnohem více jich v něj uvěřilo pro jeho řeč. Té ženě pak říkali: "Věříme už nejen proto, žes nám to pověděla, vždyť sami jsme ho slyšeli a víme, že je to skutečně Spasitel světa."
Ad. 1. Zdá se to známé, ale třeba si uvědomit, že mimo jiné, je tady popsána výjimka v Ježíšově jednání, a to, že Ježíš té ženě přímo říká, že je Mesiáš. Vzpomeňme si, že apoštolové a učedníci měli zakázané říkat, že Ježíš je Mesiáš. Proč to měli zakázané, to jsme si mnohokrát říkali. Souvisí to s tím problémem ´čistý – nečistý´. Všimněme si, jak ta žena na to reaguje, když jí Ježíš říká: „Já jsem Mesiáš“. Ona nechá všeho (položí nádobu) a utíká do města. Je to kus cesty a nevadí jí, že se bude muset vracet. Chce oznámit lidem, že tam u té studny je člověk, který by mohl být Mesiáš. Před židy Ježíš také řekl, že je Mesiáš, ale až na veleradě. Reakce židů není: „Dokaž, běžte se podívat, nebo mně se zdá, že by to mohl být Mesiáš atd.“ Velekněz neřekl ´dokaž´, ale sehraje divadélko a pak řekne: „K čemu ještě potřebujeme důkazy“. A velerada na to: „Je hoden smrti“. Na těchto dvou protikladných reakcích na výrok ´já jsem Mesiáš´ vidíme, jak se v praxi projevuje ono ´čistý – nečistý´. Ne, že by ti samaritáni měli náboženství v pořádku, oni také nejsou z hlediska Ježíšovi nauky čistí. Ale je tady rozdíl. Samaritáni jsou si vědomi, že to jejich náboženství nemusí být v pořádku. Samaritáni a židé žili ve stálých šarvátkách. Židé jimi pohrdali. Podobně, před pár stoletími, byly šarvátky mezi katolíky a protestanty. Samaritáni byli pohanští přimíšenci. Když přišli židé z exilu, samaritáni chtěli s nimi stavět chrám a židé je odmítli. Někdy byly vztahy mezi nimi divočejší a někdy mírnější. Nyní pozor. Ta žena se ptá: „Máme uctívat Boha tady, nebo v Jeruzalémě?“ Toto není otázka na místo, ale otázka na to, které náboženství je pravé. Ta samaritánka se ze začátku nestaví k Ježíšovi nějak přátelsky, i když ne agresivně. Na ten její mírně rýpavý tón Ježíš odpovídá: „Víš, kdybys věděla, s kým mluvíš, tak bys tolik ´nerýpala´, spíše ty bys chtěla vodu od něho“. Ona na to posměšně: „Vždyť ani vědro nemáš“. A Ježíš: „Víš, kdo se této vody napije, bude mít zase žízeň. Ale vody, co mám já, když se jí někdo napije, nebude mít nikdy žízeň a ta voda ho povede do věčného života“. Ona si možná myslela, že má u sebe nějakou nádobu se zvláštní vodou a proto žertovným tónem říká: „Tak tuhle vodu mi dej, abych už sem nikdy nemusela“. Ten rozhovor vypadá jako dobrosrdečné rýpání a ne jako zakořeněná nenávist. Ježíš rozvádí tento rozhovor proto, aby dosáhl svého cíle. A ten cíl se nám blíží. Ježíš totiž ví, jací jsou ti samaritáni. Ví, jak tato žena myslí. A Ježíš chce vytáhnout legitimaci, legitimaci Mesiáše, což před židy nedělá. No a tak řekne: „Zavolej svého muže, sjednáme kupní smlouvu. A já ti tu svoji vodu prodám.“ A ona si tak posteskla: „Nemám muže“. Proč? Protože, jak vidíme z dalšího textu, že ta žena, potom co se stala vdovou, se několikrát provdala. Takže ten, který s ní teď žil bez sňatku, si mohl říct: „Jo, vezmeme se a půjdu za těmi pěti“. Tu ženu to trápilo, že žije prostě, jak se říká na divoko a tak smutně odpoví, že nemá muže. A tady už přestává to ´rýpání´ (špičkování) a Ježíš jí říká soucitně: „Já vím, nemáš to lehké a ten, kterého máš teď, si tě nechce vzít“. Ona je tím překvapená a říká: „Pane, jak to můžeš vědět, ty jsi prorok! Všimněte si, Ježíš tady vytáhne ´legitimaci´ (jen takový cípek). Žádné velké zázraky dělat nemusí a ta žena okamžitě přechází na problém: „Poslyš, naši předkové uctívali Boha na této hoře a židé mají jediné místo, kde se má uctívat Bůh. Jak to vlastně je?“ To je otázka rovnocenná s tím: „Poslyš, naši učitelé náboženství nám říkají, že naše víra je pravá a židé říkají, že naše víra je špatná. Jak je to?“ Ježíš ovšem jde dál. Chce legitimaci vytáhnout a říká: „Věř mi ženo (on jí sice říká, to vaše náboženství je špatné, ale nechce jí to říkat nějak drasticky), víš, přichází hodina, nebudete uctívat Otce ani na této hoře ani v Jeruzalémě. Vy opravdu uctíváte, co neznáte, my uctíváme, co známe. Víš, ono opravdu to židovské náboženství je pravé. Nastává hodina, no už je tady, kdy opravdoví ctitelé Boha, budou uctívat Otce v Duchu a v pravdě. Budou uctívat Boha všude, nezávisle na tom či onom chrámě“. Čili, převedeno do dnešní řeči (tak před 200-300 lety) by to vypadalo takhle: „Pane, vidím, že jsi prorok. Naši předkové říkají, že naše kališnická víra je pravá, a vy říkáte, že římská víra je pravá“. Ježíš by řekl: „Blíží se hodina, kdy už nebudete rozlišovat, kdy všichni budou moci přijímat krev Kristovu a kdy v kostelech se bude číst evangelium lidovou řečí“. Tak by to vypadalo, kdyby ten dialog probíhal na takovém katolicko – husitském pomezí. Abyste pochopili tu atmosféru. Samaritánka říká: „Vím, že má přijít Mesiáš a ten nám oznámí všechno, ten konečně vnese jasno do celé té naší náboženské pře“. Na to jí Ježíš řekl: „Já jsem to, ten který s tebou mluví“. Žena postaví nádobu a okamžitě běží do města: „U studny Jákobovy je nějaký člověk a ten člověk by mohl být Mesiáš, pojďte se na něj podívat. Na mně dělal dojem, že je, ale ty rabíne, běž si ho omrknout“. S Ježíšem se dají do řeči, pozvou ho, aby jim to všechno vysvětlil. Ježíš tam pobude dva dny naplněné náboženskou debatou a ne ukázkou městečka. A když Ježíš odchází, říkají té ženě: „Měla si pravdu. Podle toho, co říkal, je jasné, že to je to Mesiáš“. Proč jsme si tohle to uvedli? Ta Samaritánka také neměla to správné náboženství, ale je tady druhý faktor ve hře, o kterém si řekneme za chvíli. Jedním z nich je to ´čistý – nečistý´, který je velice závažný. Tato Samaritánka to místo má správné. A u židů je velice závažný problém. Je to otázka správných nebo nesprávných náboženských názorů, které člověk považuje za správné. Věří špatně, ale myslí si, že věří dobře. Anebo mu třeba pod vlivem zkresleného názoru na Boha nefungují určité myšlenkové procesy. Ti, co mají nesprávné náboženství a jsou slepí, jsou vlastně nečistí. Čili, ten nečistý je člověk, který nedělá hříchy, ale má nesprávné náboženství, neví o tom, má nesprávný způsob zacházení se čtením Písma anebo nesprávný způsob jak věřit, nesprávný způsob jak reagovat na náboženský problém – na to zkreslené náboženství. Je tady ještě jeden faktor a ten u židů zaviňuje, že nakonec Ježíš musí být ukřižován, aby aspoň někteří židé přišli k rozumu (včetně apoštolů). V Mt 11 (to se však odehrává na židovském území) Ježíš začal kárat města, ve kterých se stalo nejvíc zázraků, že nečinila pokání: „Běda ti Korozaim, běda ti Betsaido! Kdyby se zázraky, které se dějí u vás, staly v Týru a Sidonu, dávno by v pytlovině a v popelu činili pokání. …. Kdyby se zázraky, které se dějí v tobě, staly v Sodomě, zůstala by stát dodnes“. Čili vidíme, že Sodomě, která dělala mnoho hříchů, a těch nejtěžších, bude na soudu lehčeji než Židům. Zatím nic, zatím jsou jenom nečistí, ale blíží se doba, kdy Mesiáše zabijí. Pokuste se pochopit ten rozdíl, ten další činitel mezi židy a samaritány tím, že si porovnáte Jn 4 a Jn 5,5 a co se bude číst za týden – Jn 9,1-41. Uvidíte rozdíl mezi chováním židů a chováním té samaritánky. Je tam ještě jiný faktor, nejen ta nečistota. Faktor, který působí, že člověk se z té nečistoty může dostat anebo se nedostane. Mimo jiné, ta žena je obraz toho, jak to bude vypadat při odchodu ze světa. I když židé a samaritáni jsou nečistí, tak ta samaritánka má něco navíc. Když budeme vědět, co má navíc, tak ten náš očistec může probíhat ve formě docela příjemného rozhovoru s Ježíšem. Např.: „Prosím tě, já jsem dělal chyby. Jak z toho ven?“ Kdežto v tom druhém případě, ten očistec může probíhat jiným způsobem. Ježíš přijde a ta pře bude pokračovat. Ten člověk až pod vlivem očistcového ´ohně´, obrovského psychického utrpení nakonec dospěje k tomu, co ta Samaritánka měla rovnou, když se setkala s Ježíšem.
Jan 9,1-41, A, 4. neděle postní
Ježíš uviděl cestou člověka, který byl od narození slepý. Jeho učedníci se ho zeptali: "Mistře, kdo zhřešil: on sám, nebo jeho rodiče, že se narodil slepý?" Ježíš odpověděl: "Nezhřešil ani on, ani jeho rodiče, ale mají se na něm zjevit Boží skutky. Musíme konat skutky toho, který mě poslal, dokud je den. Přichází noc, kdy nikdo nebude moci pracovat. Pokud jsem na světě, jsem světlo světa." Po těch slovech plivl na zem, udělal ze sliny bláto, potřel mu tím blátem oči a řekl mu: "Jdi se umýt v rybníku Siloe" - to slovo znamená "Poslaný". Šel tam tedy, umyl se, a když se vrátil, viděl. Sousedé a ti, kteří ho dříve vídali žebrat, se ptali: "Není to ten, který tu sedával a žebral?" Jedni tvrdili: "Je to on." Jiní říkali: "Není, ale je mu podobný." On řekl: "Jsem to já." Ptali se ho tedy: "Jak to, že teď vidíš?" On odpověděl: "Člověk jménem Ježíš udělal bláto, pomazal mi oči a řekl: 'Jdi k Siloe a umyj se!' Šel jsem tedy, umyl se a vidím." Ptali se ho: "Kde je ten člověk?" Odpověděl: "To nevím." Přivedli toho bývalého slepce k farizeům. Ten den, kdy Ježíš udělal bláto a otevřel mu oči, byla zrovna sobota. Také farizeové se ho znovu vyptávali, jak nabyl zraku. On; jim odpověděl: "Přiložil mi na oči bláto, umyl jsem se a vidím." Někteří farizeové říkali: "Ten člověk není od Boha, protože nezachovává sobotu." Jiní ale namítali: "Jak by mohl hříšný člověk dělat takové zázraky?" A nemohli se dohodnout. Znovu se tedy zeptali toho slepého: "Co ty o něm říkáš, když ti otevřel oči?" On odpověděl: "Je to prorok." Židé však tomu nechtěli věřit, že byl slepý a že nabyl zraku, až si zavolali rodiče toho uzdraveného slepce a zeptali se jich: "Je to váš syn, o kterém vy říkáte, že se narodil slepý? Jak to, že teď vidí?" Jeho rodiče odpověděli: "Víme, že je to náš syn a že se narodil slepý. Ale jak to přijde, že teď vidí, to nevíme, a kdo mu otevřel oči, to my nevíme. Zeptejte se jeho. Je dospělý, ať mluví sám za sebe." To jeho rodiče řekli, protože se báli židů. Židé se už totiž usnesli, aby každý, kdo Ježíše vyzná jako Mesiáše, byl vyloučen ze synagógy. Proto jeho rodiče řekli: "Je dospělý, zeptejte se jeho." Zavolali tedy ještě jednou toho bývalého slepce a řekli mu: "Vzdej Bohu chválu! My víme, že ten člověk je hříšník." On odpověděl: "Zda je hříšník, to nevím, ale vím jedno: že jsem byl slepý, a teď vidím." Zeptali se ho tedy: "Co s tebou udělal? Jak ti otevřel oči?" Odpověděl jim: "Už jsem vám to řekl, ale jako byste to neslyšeli. Proč to chcete slyšet znovu? Chcete se snad i vy stát jeho učedníky?" Osopili se na něj: "Ty jsi jeho učedník! My jsme učedníci Mojžíšovi. My víme, že k Mojžíšovi mluvil Bůh, o tomhle však nevíme, odkud je." Ten člověk jim odpověděl: "To je skutečně divné, že vy nevíte, odkud je - a otevřel mi oči. Víme, že hříšníky Bůh neslyší, ale slyší toho, kdo je zbožný a plní jeho vůli. Od věků nebylo slýcháno, že by někdo otevřel oči slepému od narození. Kdyby tento člověk nebyl od Boha, nic by nedokázal." Řekli mu: "V hříších ses celý narodil - a ty nás chceš poučovat?" A vyhnali ho. Ježíš se dověděl, že ho vyhnali; vyhledal ho a řekl mu: "Věříš v Syna člověka?" Odpověděl: "A kdo je to, pane, abych v něho uvěřil?" Ježíš mu řekl: "Viděls ho: je to ten, kdo s tebou mluví." On na to řekl: "Věřím, Pane!" a padl před ním na kolena. Ježíš prohlásil: "Přišel jsem na tento svět soudit: aby ti, kdo nevidí, viděli, a kdo vidí, oslepli." Slyšeli to někteří farizeové, kteří byli u něho, a řekli mu: "Jsme snad i my slepí?" Ježíš jim odpověděl: "Kdybyste byli slepí, neměli byste hřích. Vy však říkáte: 'Vidíme'. Proto váš hřích trvá."
Ad. 1. Celá kapitola je věnována případu uzdravení slepce od narození. Týká se mnoha závažných otázek. Budeme se snažit je zachytit, nicméně je možné, že nám ne jedna uteče.
Verš 2: „Kdo zhřešil, on, nebo rodiče?“ naráží se zde na starozákonní text: „Potrestám hříchy do třetího a čtvrtého pokolení…“. Zřejmě je to proto, že nekvalitní výchova rodičů musí být kompenzována nebo nahrazena výchovným působením utrpení. SZ říká: „Když prorok nebude varovat hříšníka, hříšník zahyne pro svou vinu, ale z prorokovy ruky požádá Bůh vinu krve“. Kdyby prorok varoval, nemuselo by zřejmě na hříšníka přijít utrpení. SZ říká, že Bůh hříšníka trestá. Zde tento text jako by byl nakloněn naší časté novozákonní představě: „Koho Pan Bůh miluje, toho křížkem navštěvuje“. Vzniká tak kult utrpení, jakoby si Bůh liboval v utrpení člověka. Utrpení je považováno za určité vyznamenání a snadno takový člověk najde potvrzení svého názoru v textech sv. Pavla: „Neseme Kristův kříž“. Musíme si však uvědomit, že na Kalvárii byly tři kříže stejného typu. Je nesprávné si představovat, že Ježíš byl přibit a dva lotři přivázáni. Byly sice různé typy poprav křížem, lišily se podle území a doby, není však správné vyvyšovat Ježíšovo božství zdůrazněním velikosti jeho utrpení. Naopak, Ježíš umírá předčasně. Pilát se diví: "Jak to, že už je mrtev?" Ježíš dělá na kříži zázrak. Pro smrt na kříži je totiž typické lapání dechu, křeč bránice. Ježíš ze začátku také sípá, ale nakonec zvolal velikým hlasem (to znamená silně nahlas): "Dokonáno jest". Toto je atypický průběh smrti na kříži. Lámání kostí odsouzencům mělo způsobit urychlení smrti tukovou embolií. Ježíš však už byl mrtev. Setník, zvědavý na záležitost s Ježíšem, protože o něm mnoho slyšel, je překvapen atypickou smrtí, a proto o své újmě pozměňuje Pilátův rozkaz a odvolává příkaz zlámat Ježíšovi kosti. A aby se kryl, dává mu probodnout kopí bok. Je to, jak se zdá, spíše takový čestný způsob „odepsání“ ze seznamu živých. Vidíme, že Ježíš naprosto nehodlá lámat rekordy v utrpení. Odsouzenci trpí déle než Ježíš. Ježíš své utrpení ukončil („dokonáno jest“); „už více není nutné trpět“. Člověk, který myslí v rámci kultu utrpení, zapomíná, že Kristova smrt je záslužná ne pro velikost utrpení, ale proto, že trpí Bohočlověk, dobrovolně, za nás. Nelze proto jakékoliv utrpení věřících lidí prohlašovat za záslužné. Vedle Ježíše ve stejnou dobu a stejným způsobem umírají dva lotři. Pro jednoho je kříž předmětem k přemýšlení a k nalezení postoje vůči Ježíšovi a pro druhého naopak je předmětem hříchu a hlubšího pádu, zřejmě do pekla. Vidíme zde tři kříže, tři typy utrpení; jeden je pro spásu lidstva, druhý je pro spásu trpícího jedince a třetí vede k ještě většímu hříchu. Kult utrpení vznikl ze špatně pochopeného textu Zj 3: „Kárám a trestám ty, které miluji…“. Uveďme příklad. Rodiče, kteří nedbají o to, že se děti neučí, projevují tím svůj nezájem o děti. Milující rodiče trestají své děti, když se neučí. Trest však není projevem odměny za dobrý prospěch žáka. Vidina, že Bůh mi projevuje svou přízeň tím, že mne trestá je sice lákavá, hoví pýše, ale je nesmírně jedovatým psychickým toxinem. To ´kárám a trestám ty, které miluji…´ znamená: „Tebe chci utrpením přivést k vyššímu výkonu, zachránit tě od zavržení a proto tě trestám“. Toto je nejběžnější důvod utrpení. Pouze mizivé procento utrpení můžeme zařadit do kategorie ´utrpení pro druhé´. Většina utrpení, je utrpení lotra a jen na člověku záleží, zda kajícího, nebo nekajícího.
Učedníci se ptají Ježíše, zda zhřešil slepec, nebo jeho rodiče. Ježíš jim nevytýká jejich otázku, ale poukazuje na výjimečnost chlapcova případu a tak nepřímo potvrzuje fakt, že Bůh trestá hříšníka a ne hodného. Slepec je výjimkou: „Aby se na něm zjevily skutky Boží“. Ježíš totiž touží dělat zázraky, ale nenalézá vhodné objekty, lidi, kteří by vyhovovali podmínkám, za kterých Ježíš „může“ dělat zázraky. Např. Tobiáš trpí - „protože jsi dobrý a bylo tě třeba očistit“. Job trpí kvůli ďáblovi. Bůh nechává ďábla pokoušet Joba utrpením, aby ďáblovi dokázal, že ďáblovo jednání není produktem jeho utrpení, ale jeho pýchy. Lazar, přítel Ježíšův, je nemocen. Ježíš by mohl jít ihned Lazara uzdravit, ale úmyslně zůstává v Galilei, až Lazar je dostatečně dlouho v hrobě. Lazarovy sestry splňují podmínky zázraku, proto Ježíš úmyslně vyčkává, aby mohl Lazara vzkřísit z mrtvých („jsem rád, že jsem tam nebyl“). Ježíš potřebuje dělat zázraky, ale „nemůže“ (viz také případ Nazaretských). Utrpení Jobovo netrvá dlouho. Po utrpení se Job zmohl na ještě větší majetek, než měl předtím. Neví co s penězi, nechce peníze za nevěstu, ale i dcerám dává věno v době, kdy se nevěsty kupují. Tobiáš po utrpení dlouho žije a raduje se ze syna a jeho nevěsty, bohatství a zdraví. Za zmínku také stojí fakt, že miláček Páně Jan umírá přirozenou smrtí jako jediný z apoštolů a ještě ve vysokém věku. Byl totiž první z apoštolů, který pochopil, že je špatným Ježíšovým posluchačem. V důsledku toho stojí jako jediný z nich pod křížem, první s Petrem poznává, že Ježíš, jejich kamarád, byl přece jenom Mesiášem. Stačí jim k tomu uklizený hrob, zatímco ostatní se děsí, když vidí zmrtvýchvstalého Ježíše. Z tohoto hlediska je nutné chápat Ježíšova slova: „Nezhřešil ani tento, ani rodiče, ale stalo se, aby se na něm zjevily skutky Boží“. Ježíš neprohlašuje otázku apoštolů za neopodstatněnou.
Ježíš i apoštolové musí dělat zázraky, ´je v tom oslava mého Otce´. Zde vidíme kontrast. My často hledáme oslavu Otce v beznadějném utrpení, v chmurném plížení se trampotami tohoto života a Ježíš hledá oslavu Otce děláním zázraků, dokonce v sobotu, v den zasvěcený. Apoštolům, kterým se nepovedl zázrak (Mt 17,14) říká: „Pokolení nevěřící a zvrhlé, jak dlouho mám být ještě s vámi…“. A to jen proto, že neudělali zázrak sami, ale si řekli: „Počkáme, až přijde Ježíš“. Nejen Ježíš, ale i apoštolové mají povinnost oslavit Boha. Mojžíš za nezdařený zázrak nesmí vejít do zaslíbené země a za celoživotní zásluhy se smí jenom na ní podívat („protože jsi mne neoslavil, nevejdeš“).
Ad. 2. Posledně jsme hovořili o tom, jak se Ježíš setkává se samaritánkou. Také jsem vám řekl, co se bude dnes číst a abyste porovnávali, přemýšleli o těch místech. Dopustil jsem se tam malé chyby, ale vnímavý čtenář to jistě opravil sám. Já jsem neřekl kterého aspektu. Někteří z vás si všimli, že tento člověk, když ho pak Ježíš vyhledal, je jeden z mála, kterým Ježíš říká, já jsem. Neříká tady sice Mesiáš, ale Syn člověka, ale to je přinejmenším naznačující. Čili je to jeden z mála lidí, kterému Ježíš neříká, že až přijde Syn člověka, ale říká: „Já jsem to“. Jakoby řekl: „Já jsem Mesiáš. Pokud jste měli tento názor, je to správné. Ovšem, já jsem měl na mysli druhou stránku věci a ta je zase pravý opak. Omlouvám se za ten neujasněný úkol. Jde totiž o to. Všimněte si, jak probíhá diskuse s tou Samaritánkou. Napřed to vypadá takové žertovné, málem jako taková popichování ze strany té ženy. Ježíš tu hru přijímá, ale když jí řekne: „Ano, měla jsi 5 mužů a ten, kterého máš teď, kterého máš ráda, si tě nechce vzít“. Ta žena říká: „Pane, vidím, že jsi prorok. Prosím tě, je naše náboženství pravé, nebo je pravé náboženství židů?“ Ta žena vidí malinkatý zázrak, je to zázrak naprosto v pořádku, je to jenom malá věc, ono jí to stačí a ona okamžitě říká: „Které náboženství je pravé?“ V dnešním textu ti lidé tady vidí slepce od narození. A jestli bylo, tak velmi málo případů uzdravení slepce od narození, jestli vůbec nějaké byly. Jiných uzdravení v dějinách Izraele bylo mnoho. A právě uzdravování slepých, mimo jiné je uvedeno v prorocích jako znak Mesiášův. A z toho hlediska je nutné si toto přečíst. Ten slepec přijde a najednou vidí. Farizeové se to dozvědí, oni tak jako o Ježíšovi vědí, zavolají si ho, kdo tě uzdravil? Řekl: „Ježíš“. To bylo v Izraeli běžné jméno. Říkali mu Ježíš. A oni zavětří. Už je to v době, kdy židé se usnesli, aby každý, kdo vyzná Ježíše jako Mesiáše, byl vyloučen ze synagogy, to je jako z církve. Slepec jim to vykládá, oni chtějí od slepce stůj co stůj slyšet: „Ale ne, já jsem dřív viděl, já jsem dělal slepého, abych mohl žebrat, nechtělo se mi dělat“. Tohle to by uvítali a ještě by ho pochválili, ba i poplácali a ještě nakonec řekli, aby si klidně žebral dál. Ale on si klidně tvrdí svoje: „Byl jsem slepý a vidím“. „A jak je to možné?“ „Copak já vím? Jak to mohu vědět, že jsem neviděl a teď vidím?“ „Zkuste to s jeho rodiči“. Jeho rodiče byli ustrašeni. „Jó, on opravdu slepý byl, ale že teď vidí, jak to je, nevíme. Zeptejte se ho, už má léta“. Tak si ho zase zavolali a pořád chtějí z něho dostat, že to byl podfuk, klam. Že viděl. Nechtěli věřit, že byl slepý, že nabyl zraku. A stále se vyptávají, jak to bylo, co s ním dělal, aby chytli alespoň nějakou skulinku, za co by mohli Ježíše obvinit. Slepý říká: „Tohle to jsou zbytečné řeči, ptáte se znova a znova, jako byste neslyšeli. Nechcete být taky jeho učedníky?“ Samozřejmě, že to říká s ironií. Všimněte si toho úporného boje se skutečností. Mají před sebou zázrak, doložený svědky, mohou si to ověřit a říct: „Ježíši, my nevěříme, že ten člověk byl slepý, mohl bys před námi uzdravit někoho slepého?“ Nechtějí to udělat, zdá se to divné, ale musíme počítat s tím, že člověk, když se setkává s Bohem, tak se v něm objeví síly, o kterých nemá potuchy. Když se setkáme s Ježíšem, tak budeme dělat stejné chyby, jako židé. A budeme moci mluvit o velikém štěstí, když se vůči Ježíšovi budeme chovat jako sv. Petr nebo sv. Jan. A sv. Petr i sv. Jan ty chyby v dialogu dělali také. Také si v některých věcech s Ježíšem nerozuměli. A znovu, když budeme jako sv. Jan, miláček Páně, když dialog s Ježíšem bude aspoň tak probíhat, budeme si moct gratulovat. Anebo u sv. Petra („Jdi mi z očí (jdi za mnou) Satane“.) Nakonec to ústí v tom, aby prohlásili Ježíše za bludaře. „Vzdej Bohu chválu!“ „To je divné, že nevíte odkud je, vždyť mi otevřel oči, hříšníky Bůh neslyší.“ A jejich reakce? „Celý ses v hříších narodil a nás chceš poučovat?“ A vyhnali ho. Pro setkání židů s Ježíšem je právě toto typické, že zavírají oči před jasnými fakty. My hledáme v té víře prostě nějaké tajuplné problémy, ale musíme otevřít oči také před jasnými fakty, před tím, co je v evangeliu jasné, s tím se musíme vypořádat, aby nám to uvnitř nedělalo potíže, abychom to mohli přijmout bez vnitřního pnutí. Ne tajuplnosti ve víře, ale když člověk nepřijme pořádně právě to, co je jasné, tak se stává vlastně dost. Tohle jsem vám chtěl právě postavit vedle té samaritánky. A teď vyvstává otázka, jak je možné, že Samaritánka na minizázrak reaguje tím ´poslyš, které náboženství je pravé? ´ A že na jeden ze speciálně Mesiášovských zázraků reagují židé tím, že Ježíše prohlásí za hříšníka. Jsme u naší staré problematiky „čistý versus nečistý“. Židé jsou nečistí, mají špatnou představu o Mojžíšovi a prorocích, špatně čtou Mojžíše i proroky. Výsledek: Nerozumí Ježíšovi. Samaritáni také nečetli dobře Mojžíše a proroky, také to měli pokroucené, ale pozor, je tady ještě druhý faktor. Samaritáni, protože byli se židy v náboženských bojích, tak si říkali, (aspoň tam v té obci) nějaký zkušený člověk – pastýř, starosta, rabín, říkal: „Pozor, není to tak jisté, že židé jsou darebáci, možná mají špatnou víru, možná máme my špatnou víru“. Proto ta žena i lidé v obci mají vědomí, že záleží na Mesiášovi, který řekne, zdali jejich víra je pravá. Ta žena, když vidí, že Ježíš je prorok, se okamžitě ptá: „Ano, Mesiáš nám to řekne…“, a Ježíš jí klidně může říct: „Já jsem to“. Ale tito židé se neptají na svou víru, na kvalitu, jsou přece dobří. Celý ses v hříších narodil a nás chceš poučovat? A to říkají tváří v tvář člověku, který byl slepý, kterého Ježíš uzdravil. A toto je druhý z těch faktorů, o kterém jsem posledně v náznaku hovořil. Je to Ježíšovo prohlášení: „Přišel jsem tento svět soudit, aby ti, kdo nevidí, viděli, a ti, kdo vidí, aby oslepli“. Někteří farizeové to slyšeli a řekli: „Jsme snad i my slepí?“ Ježíš jim odpověděl: „Kdybyste byli slepí, neměli byste hřích. Vy však říkáte: ´Vidíme´, a proto váš hřích trvá“. Když člověk nerozlišuje věci, pořád i když je nečistý, pořád mu Bůh dává možnost a upozorňuje ho na ty chyby. Ale když se k tomu připojí ta druhá chyba: „Já vím jak to je, já přeci věřím“, ten člověk se stává nepoučitelným a v té nečistotě víry zůstává. Pak, když se setká s Ježíšem, dojde ke konfliktu. Buď k mírnému a to se potom odehrává v očistci, anebo třeba i k velkému, a to je peklo. Tady vidíme ten problém nečistoty. Člověk říká: „Já vím, jak to je, ty mi do toho nemluv, já věci chápu dobře, moje víra je v pořádku, moje skutky byly dobré, mně se děje křivda, ty mi Bože ubližuješ, dělal jsem podle svého čistého vědomí a svědomí, já to vidím takhle“. A už s ním nikdo nehne. Všimněte si, to ´vidíme´, a když ten člověk je slepý, není hříchem, ale je zdrojem hříchů dalších, je zdrojem kdo ví jakých malérů atd. „Říkáte ´vidíme´, a proto váš hřích trvá“, a to je 2. faktor, který je nesmírně důležitý. Abych tak řekl, jsme u tatínka a maminky pekla. Člověk nemá čisté náboženství a přitom s tím nechce hýbat a říká si: „Moje víra je v pořádku“. Jsou to rodiče konfliktu, rodiče očistce, případně pekla. Podle toho, jak je ta oblast nečistoty velká, je z toho peklo nebo očistec – i do soudního dne.
Ad. 3. Tato pasáž není vůbec nijak náročná na výklad. Ale je často zamořena předsudky. A vinu na tom nesou i různé zbožné představy, kde lidé utrpení dost často degradují na boží trest, ale svoje povyšují na boží vyznamenání, na zásluhy. A tito lidé a autoři článků se rádi odvolávají právě zde popsanou událost, kde apoštolové říkají: „Mistře, kdo zhřešil, on sám, nebo rodiče?“ A Ježíš říká: „Ani on, ani rodiče, musí se na něm zjevit Boží skutky“. Je dobré si tuhle tu záležitost trochu ujasnit. Utrpení na člověka přichází z různých důvodů. Můžeme říct, že jsou to tři základní důvody, pro které utrpení na člověka dochází. Za prvé, když člověk zhřešil. Za druhé, je zase opačný extrém, když ten člověk trpí, aby někomu pomohl, a takových případů je ale málo. A tady je právě to nebezpečí, že lidé, kteří trpí, tak velmi často neradi slyší to: „P. Bůh vám asi chce něco připomenout, přemýšlejte o tom a proste, ať vám ukáže, jak si představuje vaše křesťanství“. A člověk velmi často od této představy uteče a raději řekne, já to budu obětovat. Prostě, utrpení za druhé – toho je málo, velmi málo. A pak je za třetí, kde ten člověk nezhřešil, ale přesto si to utrpení zaslouží. Ona to je pro leckoho trochu záhada. On nezhřešil, a přesto si utrpení zaslouží. Inu musíme si uvědomit jednu věc, že ten náš život velmi často svolává, že sami svým životem svoláváme na sebe to utrpení. To si můžeme ukázat na tomhle tom podobenstvíčku. Žák přinese domů vysvědčení. Na každém vysvědčení je známka z chování a známky z prospěchu. Dobrý učitel to dokáže rozeznat, že když ten žák je zlobivý, tak mu dá třeba špatnou známku z chování, ale nesmí se nechat strhnout předsudky a toho žáka klasifikovat v otázce prospěchu níž právě kvůli špatnému chování. Zkušený kantor se bude nad takovým žákem zamýšlet, jak s tím žákem zacházet, když umí, ale je zlobivý. Když se objeví pokles pozornosti žáka, učitel si musí všimnout a hledat příčinu. Čili, na každém vysvědčení je známka z prospěchu a známka z chování. Žák může být také příliš nadaný a nepotřebuje tolik soustředění na látku. A platí to i naopak. Žák vzorný v chování, ale nosí pětky. I nad tím se učitel musí zamýšlet. Tohle to je věc, která zavání psychiatrem. Jak to, že má pětky? Neměl by být dán do zvláštní školy, kde by měl prospěch lepší? Proč to říkám? Totiž Bůh nás klasifikuje jednak z chování, kolik jsme udělali hříchů, ale také z prospěchu v Boží škole. Lidský život má určitý smysl a smysl lidského života není pouze v tom, jestli děláme nebo neděláme hříchy. Nikdo z nás není tak hloupý, aby řekl, já k tomu doktorovi nepůjdu. Já ho znám, ten když byl malý kluk, on měl dvojku z chování. Jiný řekne, ale byl to chytrý kluk a já se raději nechám léčit od chytrého doktora. Čili, je tady požadavek na morální kvality, ale také požadavek na odborné kvality. A to je také důležité. A Bůh sleduje náš život ze dvou hledisek. Z hlediska morálních kvalit (zda děláme hříchy nebo ne) a také z hlediska odbornosti, jak my plníme poslání tohoto života. A tady jsme u toho, že spousta lidí už tuto ´odbornost´ nechápe. Spousta lidí si představuje, že do nebe přijde ten, kdo nedělá hříchy. To je takový nesmysl, jako říkat, dobrý lékař bude ten, kdo má jedničku z chování. Něco jiného je, když je těch hříchů tak nějak moc. Ale svatý Jan, miláček Páně, špička i mezi apoštoly říká: „Kdo by si myslel, že je bez hříchu, je lhář a pravda v něm není“. Ten hřích nemůžeme chápat z toho úzkoprsého hlediska, jako to vidíme my. Ale každý hřích je dokladem, že naše víra není dořešena, že náš způsob myšlení není dostatečně kvalitní. A pak Bůh právě ty ´chytré´ žáčky stimuluje tím, že je někdy nechává (ne moc) upadnout do hříchu, že prostě v běžném životě se člověk hříchu nevyvaruje. A tak se člověk zamýšlí nad sebou a nachází na sebe nové pohledy. Tohle to objevování dosud neznáme a to je právě posláním, takových drobných poklesků, kde Bůh nechá člověka uklouznout. A tady jsme u toho. V 1Ř 1 sv. Pavel píše, že když člověk nestojí o správné poslání Boha, přicházejí hříchy a je tam soupis všech možných hříchů od homosexuality až po dětské zlobení. Tam je to míněno na pohany, ale platí to všeobecně. Co je to ´nestáli o správné poznání Boha´? Např. v té době sv. Pavla nestojí o správné poznání Boha takový pohan, který byl spokojen se svými římskými bohy, bohyněmi, bůžky atd. A také nestojí o správné poznání Boha člověk, který se nad otázkou náboženství nezamýšlí a do kostela nejde. Ale pozor, na případě židů vidíme, že také nestojí o správné poznání Boha; nestál o ně takový farizej, který se držel těch svých představ, které neodpovídaly Mojžíšovi a prorokům, ale on nebyl ochoten svoje náboženství opravit. Takový farizej stál o P. Boha, farizeové čekali na to, až přijde Mesiáš, jenže v té dnešní epizodě (u uzdravení slepce od narození) vidíme, jak to bylo s nimi, kdy oni jasný fakt nechtějí přiznat. Věděli, že jde o Ježíše a tak chtějí z toho kluka dostat, že on slepý nebyl, ale že sem mu nechtělo pracovat, tak dělal slepého. Uvědomte si, tady je ta větička: „Bylo už rozhodnuto, že každý, kdo vyzná Ježíše za Mesiáše, bude vyloučen ze synagogy“, to znamená z církve. To tahání se se slepcem se určitě neodbylo při jednom výslechu. Ze začátku se ptají: „Kdo to byl?“ A on řekl: „Ježíš“. Jméno Ježíš bylo běžné zrovna tak, jako u nás Josef, Václav apod. Jen pro nás to slovo Ježíš není běžné. „No, byl to nějaký Ježíš, ale já nevím, kdo to je“. Farizeové dali hlavy dohromady a věděli, že tady byl Ježíš z Nazareta. A Ježíš z Nazareta, to už je určitá osoba, to je jako příjmení. „Jo, to byl určitě ten Ježíš z Nazareta“. A teď začne další kolo jednání. Zavolali si rodiče a chtějí z rodičů vytáhnout, aby řekli, že ho poslali žebrat, aby přinesl domů nějaké peníze. Oni chtějí ty rodiče vyprovokovat k tomu, aby řekli, že on viděl. Rodiče, aby neměli problémy, řekli: „No, on slepý byl, ale jak to přijde, že vidí, to nevíme. Zeptejte se jeho, on je plnoletý“. Tak si zase zavolají uzdraveného. Teď po něm chtějí, aby prohlásil, že Ježíš je neznaboh. Je to kvůli kázání; ne kvůli tomu blátíčku. Oni z toho chtějí stůj co stůj udělat porušení soboty. Jenže ten slepec je pevný, má dobrý charakter a stojí na pevných nohou. A teď na tom slepci vidíme, proč on je slepý. Ježíš chce udělat zázrak a nechce nějakého řadového slepce, ale kvalitního jedince. Takže u toho člověka nemůžeme vyloučit, že tenhleten je jeden z velmi mála, kdo trpí proto, aby Bůh byl oslaven. Musíme počítat ještě s jednou věcí, že tento slepec je výrazná osobnost, která se nepoddala nátlaku, zatímco jeho rodiče jsou zcela tuctoví. Není vyloučeno, že právě ten slepec do té osobnosti dozrál právě v té chvíli tápání ve tmě, která byla nepřetržitá. Kladl si otázku, proč to Bůh na mně dopustil a zamýšlel se a prokousával se těmi židovskými předsudky o Bohu o té Boží dobrotě atd. Kdy ten slepec právě v těch hodinách, kdy si uvědomoval tu slepotu, dozrával. Takže není vyloučeno, že kdyby se tento člověk nenarodil slepý, tak že by z něj byl docela tuctový člověk a žádná osobnost. To je jeden z mála lidí, kterého když se Ježíš ptá: „Věříš v Syna člověka?“ (Ježíš mluví o Synu člověka a židé vědí, že Ježíš tím míní Mesiáše, ale Ježíš neříká ´já jsem to´) a uzdravený se ptá: „Kdo to je Pane?“ Nezapomeňme, že ten slepec ho mohl poznat po hlase. A Ježíš mu odpověděl: „Viděl jsi ho, je to ten, který s tebou mluví“. Uzdravený na to: „Věřím, Pane“ a padl před ním na kolena. Tady máme hned dva důvody, aby se ukázaly Boží skutky. První je, aby Ježíš mohl na někom demonstrovat skutečný zázrak, aby mohl oslavit Otce, ale jak říkám, těch případů je málo. Druhý důvod je, a možná, že také hraje roli u toho slepce, aby člověk pochopil Boží velikost právě v důsledku toho svého handicapu; v tomto případě v důsledku slepoty. A tak jsme tady právě u těch třech typů utrpení. Často si vzpomínáme z Apokalypsy ty listy církevním obcím (Zj 2-3). Některé církevní obce, např. Smyrna musí trpět. Dalo by se říct: „Ti nemají špatnou známku z mravů“. Ale ona má, abych tak řekl, jednotku z chování, ale špatný prospěch. A protože Smyrna to nemůže sama vidět, proto přichází utrpení, které tu Smyrnu poučí o tom, co ona nemůže pochopit z úst třeba samého Ježíše. U Filadelfie Ježíš říká: „Uchovám tě od pokušení, které přijde na celý svět, poněvadž jsi zachovala moje slovo“. A z toho vidíme, že Filadelfie zachovala slovo a proto bude uchována od pokušení. Smyrna slovo, čili nějaký prvek Ježíšovy nauky nezachovala; proto musí trpět. Takže máme tři typy utrpení: Utrpení za hříchy, utrpení v důsledku špatného chápání Boha a pouze malé procento utrpení, aby to druhým přineslo spásu. Ježíš tenhle ten aspekt zdůrazňuje (je to na konci dnešního čtení), když říká: „Přišel jsem na tento svět soudit, aby ti, kdo nevidí, uviděli, a ti, kdo vidí, aby oslepli.“ Slyšeli to někteří farizeové a řekli: „My, že jsme slepí?“ Ježíš říká zajímavou větu, kterou bychom si měli „zapsat za uši“: „Kdybyste byli slepí, hříchu byste neměli, ale vy říkáte ´vidíme´, proto váš hřích trvá.“ Co tahle věta znamená? V češtině máme tři stupně porovnání: Velký, větší, největší. Vyšší stupeň už není. A teď říkáme běžně: „Největším nepřítelem člověka je hřích“. Jenže tady máme ono záhadné ´vidíme´, které určuje to, zda spadnu do hříchu, nebo ne; to znamená, že je vlastně větší než hřích. A o tomhle lidé nevědí. Ono ´vidíme´ je spokojenost s tím, že já jsem dobrý, zbožný, že já se přece modlím, já se snažím. A když se někomu řekne: „Hele, to utrpení může přicházet proto, že ti Bůh chce připomenout, aby ses nad svou zbožností zamyslel“ a on odpoví: „Ale já věřím“, tak to je člověk, který říká to ´vidíme´. A mnoho našich hříchů, kterých se nemůžeme zbavit, je dáno právě tím, že v jiné oblasti, v oblasti dobrých skutků děláme tu chybu neochoty k sebekontrole. Máme představu, že naše zbožnost je dobrá a proto se nemůžeme zbavit toho nebo onoho hříchu. To je ten aspekt, který jsem chtěl zdůraznit a je to důležité. Protože čeština má jenom tři stupně porovnání: Velký větší a největší, tak bychom měli říkat: „Ano, hřích je velký nepřítel, jeden z velmi velkých, ale ´vidíme´ je ještě větší. A potom je ještě větší než ono ´vidíme´, je to hřích největší a podle Ježíše je to hřích proti Duchu Svatému, ke kterému se schyluje při tom výslechu slepého od narození, kdy židé vědí, že byl uzdraven, ale přesto chtějí toho slepého přinutit k tomu, aby řekl, že uzdravený nebyl. Takže vidíme, že největší nepřítel člověka je zalhávání věcí, které vidím, zvlášť když to má formu hříchu proti Duchu Svatému. Pakliže je člověk spokojen s tím, jaký je a nehodlá kontrolovat to, co je tzv. dobré, tj. ono ´vidíme´, tak nastupují hříchy, za které přichází trest a ten trest je častokrát citelný. Za to ´vidíme´ není přímo trest vždycky, ale za tím ´vidíme´ přichází hřích a za ten je trest. A u lidí, kteří se chtějí tím prokousat anebo u kterých je šance, přichází utrpení, aby se z onoho děsného, zákeřného, podle zpovědního zrcadla nenalezitelného ´vidíme´ začínali vyhrabávat.
Jan 11,1-45, A, 5. neděle postní
Byl jeden nemocný, Lazar z Betánie, vesnice, kde bydlela Marie a její sestra Marta. To byla ta Marie, která pomazala Pána olejem a utřela mu nohy svými vlasy. Ten nemocný byl její bratr Lazar. Sestry tedy poslaly k Ježíšovi se vzkazem: "Pane, ten, kterého miluješ, je nemocný." Když to Ježíš uslyšel, řekl: "To není nemoc k smrti, ale k slávě Boží, aby jí byl oslaven Boží Syn." Ježíš měl rád Martu a její sestru i Lazara. Když tedy uslyšel, že je nemocný, zůstal ještě dva dni v místě, kde byl. Potom teprve řekl svým učedníkům: "Pojďme znovu do Judska! " Učedníci mu odpověděli: "Mistře, nedávno tě chtěli židé ukamenovat - a zas tam jdeš?" Ježíš na to řekl: "Nemá den dvanáct hodin? Kdo chodí ve dne, neklopýtne, protože vidí ve světle tohoto světa. Kdo však chodí v noci, klopýtne, protože v něm není světlo."Po těch slovech ještě dodal: "Náš přítel Lazar spí, ale jdu tam, abych ho probudil."Učedníci mu řekli: "Pane, jestliže spí, uzdraví se." Ježíš však mluvil o jeho smrti, ale oni mysleli, že mluví o skutečném usnutí. Ježíš jim tedy řekl otevřeně: "Lazar umřel. A jsem rád, že jsem tam nebyl, kvůli vám, abyste uvěřili. Ale pojďme k němu!" Tomáš - řečený Blíženec - vyzval ostatní učedníky: "Pojďme i my, ať zemřeme s ním!" Když Ježíš přišel, shledal, že Lazar je už čtyři dny v hrobě. Betánie byla blízko Jeruzaléma, jen asi patnáct honů od něho. K Martě a Marii přišlo mnoho židů, aby je potěšili v žalu nad bratrem. Když Marta uslyšela, že Ježíš přichází, chvátala mu naproti. Marie zůstala v domě. Marta řekla Ježíšovi: "Pane, kdybys tu byl, můj bratr by neumřel. Ale vím dobře i teď, že ať bys žádal Boha o cokoli, Bůh ti to dá." Ježíš jí řekl: "Tvůj bratr vstane." Marta mu odpověděla: "Vím, že vstane při vzkříšení v poslední den." Ježíš jí řekl: "Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít, a žádný, kdo žije a věří ve mne, neumře navěky. Věříš tomu?" Odpověděla mu: "Ano, Pane, věřím, že ty jsi Mesiáš, Syn Boží, který má přijít na svět."Po těch slovech odešla, zavolala svou sestru Marii stranou a řekla jí: "Mistr je tu a volá tě." Jak to Marie uslyšela, rychle vstala a šla k němu. Ježíš totiž dosud nedošel do ves nice, ale byl ještě na tom místě, kam mu Marta přišla naproti. Když uviděli židé, kteří byli u Marie v domě a těšili ji, že rychle vstala a vyšla, šli za ní; mysleli si, že jde k hrobu, aby se tam vyplakala. Jakmile Marie došla tam, kde byl Ježíš, a uviděla ho, klesla mu k nohám a řekla mu: "Pane, kdybys tu byl, můj bratr by neumřel."Když Ježíš viděl, jak pláče ona a jak pláčou i židé, kteří přišli zároveň s ní, v duchu byl hluboce dojat, zachvěl se a zeptal se: "Kam jste ho položili?" Odpověděli mu: "Pane, pojď se podívat! " Ježíš zaplakal. Židé říkali: "Hle, jak ho miloval!" Ale někteří z nich řekli: "Copak nemohl ten, který otevřel oči slepému, také dokázat, aby on neumřel?" Ježíš byl znovu hluboce dojat a přišel ke hrobu. Byla to jeskyně a na ní ležel kámen. Ježíš řekl: "Odstraňte ten kámen!" Sestra zemřelého Marta mu namítla: "Pane, už zapáchá, vždyť je tam čtvrtý den."Ježíš jí odpověděl: "Řekl jsem ti přece, že budeš-li věřit, uvidíš slávu Boží." Odstranili tedy kámen. Ježíš obrátil oči vzhůru a řekl: "Otče, děkuji ti, že jsi mě vyslyšel. Já jsem ovšem věděl, že mě vždycky vyslyšíš. Ale řekl jsem to kvůli zástupu, který stojí kolem mě, aby uvěřili, že ty jsi mě poslal." Po těch slovech zavolal mocným hlasem: "Lazare, pojď ven! " Mrtvý vyšel, ovázán na nohou i na rukou pruhy plátna a s tváří omotanou šátkem. Ježíš jim nařídil: "Rozvažte ho a nechte odejít!" Mnoho z těch židů, kteří přišli k Marii a uviděli, co (Ježíš) vykonal, v něj uvěřilo.
Ad. 1. Je tam líčen úryvek rozhovoru Ježíše s Martou. Marie, Marta a Lazar jsou sourozenci a jsou Ježíšovi přátelé. Když šel Ježíš do Jeruzaléma, vždy se tam zastavil i s apoštoly. Nyní je ale Lazar nemocný, sestry posílají o tom Ježíšovi zprávu, Ježíš ale nepřichází. Úmyslně oddaluje příchod a čeká, až Lazar umře. Musíme si uvědomit, že když Marta řekla: „Já jsem uvěřila, že ty jsi Mesiáš, Syn Boží, který má přijít na svět“, že je to ve chvíli velmi těžké zkoušky. Vždyť Ježíš dostal zprávu a nepřišel. Maria a Marta vědí, že Ježíš mohl Lazara uzdravit, aniž by tam musel přijít. Neztrácejí naději. Ovšem nevědí jednu věc, proč Ježíš příchod, aby mohl Lazara vzkřísit, odkládal. Je to totiž jedna z těch posledních příležitostí, jak bezbolestně zachránit židy. Aby si uvědomili, že Lazar byl vzkříšen. On byl totiž známá osobnost. Jenže reakce zbožných židů byla taková, že když se to rozkřiklo, chtějí zabít jak Ježíše tak Lazara. Takže Ježíš příchod odkládá, potom přichází a vzkřísí Lazara. Ježíš chce udělat zázrak co možná nejnápadnější. Sám ovšem je velmi nerad, že to musí takto udělat a proto u hrobu pláče. Ne proto, že by mu bylo líto Lazara, ale bylo mu líto těch sester. Bylo mu líto také těch „zbožných“ židů, kteří si nedají říct, a budou muset zahynout jen proto, že nepochopili čas svého navštívení. Uvědomte si jak silné mohou být předsudky. Lazar byl známá osobnost. To byl někdo, kdo bydlel kousek od Jeruzaléma, v Betánii. V Jeruzalémě byl známý, každý si to mohl ověřit. Mnoho židů bylo na Lazarově pohřbu. A právě tady nám Ježíš ukazuje, jak silná může být moc předsudků, že tzv. věřící židé dokáží nepřijmout tak jasnou věc jako je vzkříšení. A pro nás je to výstrahou. Vždyť o co my jsme lepší, než ti židé? Proto se musíme modlit, musíme pečovat o svou víru. Musíme se snažit pochopit stále víc a víc Evangelium. A to je způsob jak se vyhnout zbytečnému utrpení. Ježíš nám to nepřímo sám dává najevo. Ježíš říká: „Jsem rád, že jsem tam nebyl, kvůli vám, abyste uvěřili“. Ovšem, celá ta věc není jen tak na prvý pohled zřejmá. Je třeba se do toho začíst a znamená to začít brát toho P.Boha vážně.
Ad. 2. Nelze se zabývat vším, co v tom textu je. Probereme si to z toho pohledu ´čistý – nečistý´ v novozákonním slova smyslu a také z pohledu problému ´vidíme´. Minulou neděli jsme si řekli, že otcem hříchu a utrpení je ono ´vidíme´ a maminkou je zase ona ´nečistota´. Říkali jsme si, že samaritáni měli také zdeformované náboženství, ale nebylo tam to ´vidíme´ (alespoň ne v tom městečku, o které se mluvilo). Ta žena, když viděla, že Ježíš udělal zázrak (minizázrak), tak se hned ptala: „Pane, které náboženství je správné?“ Posledně jsme říkali o tom, jak Ježíš uzdravil slepého od narození. Ten člověk byl dobře známý místním, kteří věděli, že je od narození slepý. Vzpomeňme si, jak se nemohl s těmi židy domluvit, protože chtěli slyšet, že to byl nějakým způsobem zaranžovaný podvod. Když ten uzdravený člověk ironicky poznamenává: „Chcete se snad stát jeho učedníky?“, oni na něho vytáhnou: „My víme, že k Mojžíšovi mluvil Bůh, ale o tomto nevíme, ani odkud je“. Jenže, kdyby si dali práci, zjistili by jednu věc, že to, co říkal Mojžíš je v plném souladu s tím, co říkal Ježíš. To nebyl žádný problém Ježíše pochopit. On sice nepřišel jako Mesiáš, ale kdyby hráli poctivou hru, tak když Ježíš upozorňoval na to, že Mojžíš říká toto a oni tamto, museli by přiznat, že i když je tesař, že má pravdu. Ono se jim nechtělo říci: „Ano, ty máš pravdu“. Oni prostě ´viděli´ dobře. A to je ten závažný faktor, že zjevnou pravdu člověk nechce uznat. Čím více se do toho boje s Ježíšem investovalo, tím to byli tvrdší porážky. Na tom dnešním čtení vidíme tohle. Když přijdou za Ježíšem, že Lazar je nemocen, úmyslně zůstává na místě a pak se pomalu odebírá do Jeruzaléma. Marie říká: „Pane, kdybys tady byl, můj bratr by neumřel. Poslaly jsme hned posly. Kdybys hned šel, zastihl bys ho na živu a mohl jsi ho uzdravit“. Vidíme, že od té Marie (byla nábožensky lepší než Marta) je otázka, kterou nechápe. Marta je odevzdaná do vůle Boží, ale Marii to vrtá v hlavě: “Škoda, asi to udělal úmyslně“. Ježíš též plakal. Ale pozor, to není pláč nad nebožtíkem. To je pláč nad těmi živými, které musel zarmoutit. Lazar a jeho sestry měli po náboženské stránce své kvality. Byli to Ježíšovi přátelé, učedníci. Ježíš se u nich zastavoval pravidelně a vysvětloval náboženské otázky věci. Je tady však jedna důležitá věc. Ježíš zde vidí poslední příležitost pro židy, jak bezbolestně vyřešit tu věc, zda-li tesař z Nazaretu je blázen, nebo Mesiáš. Jak jsme už říkali, Lazar nebyl proletáříček, ale známá osoba a poměrně bohatý člověk. Všichni o Lazarově smrti věděli, všichni byli na jeho pohřbu. A teď se najednou rozkřiklo: „Lazar vstal z mrtvých“. Jenže velekněz a velerada na Lazarovo zmrtvýchvstání reagovali tak, že Lazara a Ježíše je třeba zlikvidovat. Tady to už přestává být intelektuální hra na schovávanou. Tady vidíme důsledky toho, když má člověk nekvalitní názory na Boha („Ježíše je třeba zabít“). Jak se pak ukáže, Ježíše nechtěl popravit ani nemrava Herodes, ani surovec Pilát, cynický Říman. Oba jednají pod tlakem zfanatizovaných věřících. Herodes si myslí, že „Ježíš je cvok, tomu nemůžeme nic udělat“. Pilát: „Ani Herodes, ani já jsme na něm vinu nenašli“. Ale náboženští představitelé: „Ukřižuj, nebo nejsi přítel císařův“. Pilát věděl, že mu jde o krk, myje si ruce (asi to byla součást římského rituálu) a říká: „S tímto člověkem nechci mít nic společného. Já ho považuji za nevinného. Pilát ještě řekl: „Pozor jste vinni krví spravedlivého člověka“. A zfanatizovaný dav začne křičet: „Jeho krev na nás a na naše děti“. Toto si musíme uvědomit, že právě ta nekvalitní zbožnost zavírá člověku oči. Lazar je vzkříšen a mnoho židů stejně neuvěřilo. I když náboženští představitelé řeknou: „Musíme ho zlikvidovat“. Pořád ještě v této fázi to může být neuvědomělé. Příště budeme mluvit o procesu s Ježíšem (Mt. 26. a 27. kap.). Tak silná je ta ´nečistota´ a ono ´vidím´. To jsou dva závažné faktory. Člověk má zkreslené názory a přitom má pocit, že je dobrý věřící atd. Ten třetí faktor, ten vystupuje až nakonec. Tady ho začínáme vidět, ale naplno vystoupí až při procesu s Ježíšem. Když chtějí Ježíše zlikvidovat, pořád si mohou myslet, že Ježíš je bludař, že to dělají ve vyšším zájmu, v zájmu svaté víry atd. Ale na tom soudu před veleradou však vyvstane ten třetí faktor naplno. Čili vidíme kam vede novozákonní nečistota t.j. nesprávné názory, nesprávné způsoby myšlení a současně, když je to spjato s tím: „Já věřím, já jsem dobrý “ atd. – „Říkáte vidíme, proto váš hřích trvá“. V této situaci se člověk dostane do střetu s Ježíšem, tyto střety se opakují, člověk útočí na Ježíše a prohrává. Ta nečistota a zaslepenost mohou vést tak daleko, že si myslí, že když zlikvidují Lazara a Ježíše, tak že slouží svaté věci. Ježíš to předpověděl: „Budou vás zabíjet a myslet si, že slouží Bohu“. Týká se to i Ježíše. ´Nečistota´ dohromady s tím ´vidíme´ znamená, že člověk ztrácí soudnost v oblasti náboženské, prohlubuje se to a dochází až k psychickým deformacím. Vrcholem všeho bude ten proces s Ježíšem. S tím vším souvisí mnoho utrpení, tragedie židů v historii. Ale i u nás.
Ad. 3. Navazuji na předešlou promluvu. Říkali jsme si, že jenom málo lidí, kteří trpí, trpí k oslavě Boží. A myslet si, že když trpím, tak jsem automaticky ´pilířem církve´ je velice nebezpečné. Když dárce krve obětuje krev, tak ho můžeme právem nazvat pilířem lidstva. Ale když někdo po rvačce v hospodě kdo ví kolik krve ztratí, tak ta krev není dána ve prospěch lidstva, ale teče proto, že se opil. Mnoho utrpení je také proto, že se lidé ´opíjejí´ představami, předsudky. Na Lazarovi si ukážeme jiný typ utrpení. Ježíš mohl uzdravit Lazara na dálku. Záměrně to neudělal. Také záměrně hned nešel do Betánie. Jde tam, až když Lazar pěkně ´zasmrádne´. Ježíš Lazara vzkřísí. V Jeruzalémě to samozřejmě vzbudilo rozruch. Lazar byl známá osobnost a to už byl takový fakt, že se nedal popřít. Do této doby se veleradě a farizeům dařilo jakž takž manipulovat lid, ale nyní museli zaujmout postoj k jasnému faktu. Jenže Ježíš tomuto davu, velekněžím, farizeům dává tímto zázrakem, nezvratným jasným důkazem příležitost. Proto ho Ježíš neuzdravuje na dálku a proto nespěchá. Zázraku přihlíželi vážení a známí lidé. Jenže velerada tenkrát ´1. apríl´ neměla a rozhodla, že Lazara zabijí; a Ježíše také. Právě proto, že ho Ježíš vzkřísil. Tuto hrůzu nám chce Ježíš ukázat. Problém náboženství není v nepochopitelných, nesrozumitelných věcech, které nejsou příjemné. Ježíšovo kázání nebylo mnohým příjemné. Vzkříšení Lazara bylo pro ně neúnosné a proto dochází nakonec k Ježíšovu ukřižování. Tady máme často představu Ježíšova zástupného utrpení. Jenže Ježíšovo utrpení má rozbít předsudky, aby si lidé uvědomili, že blázní velerada a ne Ježíš. Bohužel, celý Jeruzalém nakonec jedná jako ´blázen´, což je důsledek těch předsudků. Podobnou neschopnost vést dialog, uznat fakta, se projevila u našich poslanců při schvalování názvu republiky – aktualita.
Mt 26,14-27,66, A, 6. neděle postní, Květná neděle
Umučení našeho Pána Ježíše Krista podle Matouše
Ad. 1. Jidáše máme zafixovaného, jako samozřejmého zrádce Ježíše. Ježíš, když si vybíral Jidáše, tak mu přece dal šanci. Jidáš měl příležitost, hlásil se k učedníkům. Tehdy si přece neříkal, že ho nechá zabít, že ho zradí. Kdy a jak se to v Jidášovi vzalo, to je důležitá věc. Zrádcem nebyl od narození. Nestal se jím také naráz. Musel tu být určitý proces, určité jednání, které způsobilo, že měl k tomu náklonnost. Prostě, nějak to v něm zrálo. To je nesmírně důležité. To jak došlo k nalomení charakteru učedníka Jidáše, aby se z něj stal zrádce, má svou zákonitost. To probíhá u každého člověka, který je zavržený a má tendenci proběhnout, i když zčásti, v každém člověku. Když Ježíš říká: „Amen pravím vám, že někdo z vás mně zradí“, tak všichni jsou zarmouceni a říkají: „Ty, Ježíši, nejsem to snad já?“ Jidáš moc dobře ví, jaká je situace. Už má peníze a hraje ´divadélko´: „Jsem to snad já Mistře?“ Ježíš jakoby: „Podívej, já jsem to nechtěl říkat, ale když si o to koleduješ, tak ano, jsi ti ty“. Jidáš pak odchází. My to však také častokrát děláme, že kamuflujeme určité věci, že děláme maskovací akce. Toto a ten způsob jednání mohl mít již z dětství. A tento způsob jednání, když člověk vidí svou chybu a snaží se to zamluvit, nebo omluvit poukazem na to, že jiní dělají chybu, nebo poukazem na jiné své dobré skutky. Ježíš chtěl dát Jidášovi příležitost, a proto Jidášovi úmyslně svěřil pokladnu. Jidášovi občas uvízly peníze v jeho vlastní kapse. Jidáš věděl, že Ježíš dovede nejenom uzdravovat nemocné, ale i číst myšlenky. Jidáš, když měl tu pokladnu, měl reálnou šanci na to, aby přišel a řekl: „Prosím tě, Ježíši, mně často naše společné peníze uvíznou v mé kapse a já se neudržím. Co mám dělat?“ A Jidáš tuto šanci prohrál. Jidáš, kdyby zareagoval na tyto svoje chyby (i když mezi 4 očima) dobře, Ježíš by mu poradil. Toto je případ mnoha lidí, kteří se nemohou dostat z alkoholismu jen a jen proto, že se stydí jít na protialkoholní léčení a říkají si, že to zvládnou sami. Když si ten člověk řekne ano, tak ta těžší půlka problému je již vyhraná. Když si však říká, že si dá pozor, tak se z toho nevymotá, ať dělá, co dělá. Podobná věc je u jakýchkoliv hříchů. Slibovat si může člověk, kolik chce. Otázka je, zdali se z toho dostane. Na toto platí Ř1: „Nestáli o správné poznání Boha, a proto Bůh je vydal“. Když člověk při zpovědi přijme tuto radu, hříchy se postupně sami od sebe začnou ztrácet a začne se lepšit. Spousta věcí se začne zlepšovat, které dokonce na první pohled s tím ani nesouvisely. Jidáš ztratil svou životní šanci tím, že po hříchu dělal špatná předsevzetí. Říkal si zřejmě: „Já už to nikdy neudělám“. Po zatčení Ježíše, opět se projevuje u něho jeho standardní reakce po hříchu a on jde vracet peníze. Riskuje, že bude poslán na kříž také. Petr se po hříchu rozplakal a říkal: „Co já hlupák jsem to provedl?“ Je důležité přemýšlet o tom, jak se chovám po hříchu, než si slibovat, že už to nikdy neudělám. Pokušení má někdy strategický význam ve vývoji naší osobnosti a P. Bůh je velmi dobrým stratégem. Bohužel ďábel také. Nejzávažnější pokušení není v tom: „Jdi udělat hřích“, ale v tom: „Už si musíš dát pozor, ty přece věříš“. Není to ale jediná forma těch klíčových pokušení. Ponaučení z toho je, že v každém z nás to dřív nebo později trochu vyrůstá. Je také třeba naučit se nejdříve pořádně litovat a pak si dělat předsevzetí (´já to už neudělám´). Naučit se na každý hřích dívat z hlediska 1. kapitoly listu k Římanům.
Ad. 2. Máme tady ve zcela nenápadné formě jednu z klíčových příčin všech našich nezdarů v duchovním životě. Od hříchů, které se rády vracejí, přes hříchy, které zbožného člověka zaskočí. Řekneme, že v mládí by si člověk nikdy neřekl: „Já tohle budu dělat“ a nakonec skončí jako po zavrženec. V čem to vězí? Ve zcela nenápadné formě. Lidově se tomu říká pštrosí politika, zavírání očí před nepříjemnou skutečností. Uvědomte si, že Jidáš viděl Ježíše dělat zázraky a sám měl přinejmenším moc dělat zázraky také. A možná, že je i dělal. Proč Jidáš takto skončil? Proč ho zradil? Bylo to tím, že si nechtěl přiznat porážku. Ježíš říká, jeden z vás mně zradí. Všichni mají strach a říkají: „Ježíši, neselžu náhodou já?“ Jidáš už má peníze v kapse, ale sám před sebou se stydí přiznat si chybu. Už je v té své pštrosí politice příliš ´rozjetý´. A proto klidně říká: „Jsem to snad já?“ A Ježíš říká: „No, sám jsi to řekl“. Totiž tohle není ani začátek ani konec Jidášova problému. Jidáš byl člověk, který, dá se říct, dobře začínal. Dostavily se ale hříchy a on si stále sliboval polepšení. Důležité při tom je, abychom se na hřích dovedli dívat jako na symptom něčeho, na něco, co stojí za tím hříchem – nedomyšlené křesťanství. Jak už jsem řekl, ta pštrosí politika, která není nakonec jen věcí Jidáše, ale třeba i sv. Petra („jdeme do Jeruzaléma ...“, „... kdepak, to se ti nestane“). Přitom při tzv. druhé předpovědi, kdy to Ježíš říká znova, apoštolové se ho bojí na to otázat. Nereagují na tu výstrahu; oni se bojí ptát. Neřeknou: „Ježíši, dalo by se s tím něco dělat?“ A tak Petr opravdu musel křivě přísahat a Ježíše zapřít, aby si uvědomil, že stačilo říct: „Ježíši, co mám dělat?“ Ježíš by mu řekl: „Nechoď k ohni!“ Jidáš si slibuje polepšení, stále jen polepšení a má ty svoje hříchy. Kdyby tak žil dneska, tak by prostě chodil ke svátostem, měl by takový ten svůj standard lehkých hříchů, vyzpovídal by se atd., atd. Ježíš např. úmyslně dává Jidášovi pokladnu. Věděl, že Jidáš bude krást. Hřích je příležitost, aby otevřel člověku oči a pochopil, že ta jeho náboženská koncepce je málo účinná. Jidáš si pořád slibuje polepšení. Občas něco ukradne, ale říká si: „Teď už to je naposled“. Ale nejde za Ježíšem a neřekne: „Ježíši, já se nezdržím, já občas něco ukradnu, dej pokladnu jinému“. Uvědomte si, že Jidáš ví, že Ježíš je Mesiáš On vidí zázraky a přesto takto jedná. Toto je prostě charakteristické. Nedovedeme si představit, jak je to možné. Ale to je právě ono ´zavírání očí´, ta ´pštrosí´ politika. Z celkového obrazu od jiných evangelistů víme, že ta vlastní Jidášova zrada probíhá, abych tak řekl, pod útlumem. Vešel do něj ďábel, Jidáš zrazuje Ježíše, protože jeho intelekt je utlumen (část mozku vyřazena). Zrovna tak u Emauzských, vidí Ježíše, ale jejich oči byly drženy, takže Ježíše nepoznali. Tam to ovšem mělo jiný význam. U těch ´Emauzských´ učedníků to bylo vyvoláno Bohem, ale tady je to vyvoláno ďáblem. Ďábel zasahuje do Jidášovy psychiky. Tam je přímo řečeno: „Vešel do něj ďábel“ a Jidáš v tom afektu útlumu měl na Ježíše dopal: „On mě pořád shazuje… vždyť já se chci polepšit“ atd. Když ďábel do něj vešel, Jidáš provede zradu a teď ďábel nechává Jidáše zase svobodného. A Jidáš najednou vidí, co provedl. Útlum přestává, vidí, co udělal. Ale protože je zvyklý si slibovat polepšení a nechce brát hřích jako výstrahu špatné víry a špatného chápání Ježíše, on to chce napravit sám. Jeho nenapadne jít za Ježíšem a říct: „Ježíši, prosím tě, odpusť“. Víme, že když Petr křivě přísahal, že Ježíše nezná a pak když kohout podruhé zakokrhal, Petr se rozplakal. Uvědomil si, že Ježíšovi, řečeno dnešními slovy, pokazil večer na rozloučenou. Říká si: „Vždyť jsem se mohl zeptat, co mám dělat, a on by mi řekl, abych nechodil k ohni! Já raději půjdu pryč, ať to dál nekazím“. A Ježíš ani slovem nevyčítá Petrovi jeho chybu. Proč? No, protože na ni přišel Petr sám. Čili Petrova lítost a Jidášova lítost jsou dva psychologicky naprosto odlišné procesy, kde Petr lituje, že příteli Ježíši, proroku (protože Ježíš byl degradován) pokazil večer na rozloučenou. „Mohl jsem ho ušetřit a sám jsem se mohl hříchu vyhnout, kdybych se ho zeptal, co mám dělat, abych neselhal“. Jidáš toto mohl udělat také. Kdyby Petr byl na Jidášově místě a zradil Ježíše, pak, když prohlédl, by šel a plakal by nad tím, co provedl. Nedělal by gesto s vrácením peněz. A pak, když by kázal, říkal by: „Počítejme s tím, že jsme hříšníci. Podívejte se, vidíte tady těch 30 stříbrňáků, ty jsem dostal za zradu a Ježíš mi odpustil. Ježíš odpustí i vám, když si přiznáte chyby“. Takhle by jednal Petr. Jenže Jidáš se chtěl polepšit sám. On se neptal, odkud se ty hříchy berou. Neřekl: „Já mám špatný celý přístup k Ježíši“. Jidáš, když zrazuje, tak má pocit, že je všechno v pořádku. Ale pak, když zradil, všechno to proběhlo, peníze cinkaly v kapse, ďábel ustupuje, psychická blokáda se ztrácí, Jidáš si uvědomuje svůj čin a v duchu svého dosavadního přístupu jedná. Chce to napravit. Neřekne si, že se musí se znova naučit věřit, ale že se musí polepšit. Na první pohled to všechno vypadá v pořádku. Jidáš, když jde vracet peníze, riskuje, že ho také ukřižují. Oni mu říkají: „No, tak, co sis za ty peníze pořídil?“ On: „Já vám jdu vrátit peníze“. Oni: „Proč?“ On: „Já jsem zradil spravedlivého“. A oni: „To sis měl rozmyslet dřív, to už je tvoje věc“. A Jidáš jat lítostí se šel oběsit. Ovšem, je to Jidášovská lítost. Stud nad hříchy, který subjektivně má naprosto stejný obraz, jako skutečná lítost. Je to k nerozeznání, když porovnáme Petrovou a Jidášovu lítost. Jenže jedna vede do nebe a druhá do pekla. Jaké je řešení? Ježíš nám někdy dává do cesty ´příležitost´ ke hříchu a my se na každý hřích musíme dívat jako na znamení, že naše víra není v pořádku. Mám dlouholeté zkušenosti. Když někdo přijde a slibuje polepšení a já mu řeknu: „Příteli, jaká je vaše víra?“ Když on řekne: „Je v pořádku“, tak rovnou mu mohu říct: „Podívejte, budete hřešit, slibovat, litovat, zpovídat se a zase to půjde kolem dokola“. A když ten člověk řekne: „Víte, vlastně je to pravda“, pak se hříchy (takové ty nápadné, okaté) začnou samy od sebe jakoby ztrácet. Janovi, Petrovi, Jakubovi nemusel Ježíš dát pokladnu. Ne proto, že nekradli, ale proto, že Petr svoje chyby uznával. Kdežto Jidáš měl po hříchu vadnou reakci: „Já už to neudělám, přece jsem věřící“. A tady jsme u toho. V té chvíli, když Jidáš Ježíše zrazoval, byl pod ďáblovým vlivem a měl přinejmenším sníženou zodpovědnost. Ale ta vlastní rána je v tom, když Jidáš prohlédne a má na vybranou, uznat, že jeho víra nestojí za nic, nebo slibovat další polepšení. Jidáš šel vracet peníze. Jenže oni na to: „Jo, to sis měl rozmyslet“. A jaká to byla lítost? Dokladem toho je sebevražda.
Jan 20,1-9, A, Slavnost Zmrtvýchvstání Páně
Prvního dne v týdnu přišla Marie Magdalská časně ráno ještě za tmy ke hrobu a viděla, že je kámen od hrobu odstraněn. Běžela proto k Šimonu Petrovi a k tomu druhému učedníkovi, kterého Ježíš miloval, a řekla jim: "Vzali Pána z hrobu a nevíme, kam ho položili." Petr a ten druhý učedník tedy vyšli a zamířili ke hrobu. Oba běželi zároveň, ale ten druhý učedník byl rychlejší než Petr a doběhl k hrobu první. Naklonil se dovnitř a viděl, že tam leží pruhy plátna, ale dovnitř nevešel. Pak za ním přišel i Šimon Petr, vešel do hrobky a viděl, že tam leží pruhy plátna. Rouška však, která byla na Ježíšově hlavě, neležela u těch pruhů plátna, ale složená zvlášť na jiném místě. Potom vstoupil i ten druhý učedník, který přišel ke hrobu první, viděl a uvěřil. Ještě totiž nerozuměli Písmu, že Ježíš musí vstát z mrtvých.
Ad. 1. Je to poměrně malinký úsek z celého toho dění v den Ježíšova zmrtvýchvstání. Víte, my to prožíváme radostně, ale pro apoštoly to byl den zmatku. Uděláme si napřed takový přehled toho dne, plného zmatku. Ježíš je narychlo pochován v pátek. Nestačilo se to pořádně udělat, tak Ježíš je jen tak prostě zamotaný do těch plachet, ale nenamažou ho mastmi, jak se to dělalo. A neodbaví mrtvolu, jak se patří. Ty ženy jdou ke hrobu, jednak Marie Magdalská a ještě jiné ženy a jdou vlastně dokončit to, na co už v pátek večer nebylo času. Vidí anděla (pozor, bez křídel), je to muž v bílém rouše. Anděl říká: „Proč hledáte živého mezi mrtvými?“ Ženy běží a zvěstují to apoštolům. Marie Magdalská, ta zase přijde a ptá se, kde je Ježíš. A anděl jí říká, proč hledáš živého mezi mrtvými. Ona tam pak vidí Ježíše, myslí, že je to zahradník a říká mu (asi tak nějak): „Prosím tě, kam jsi dal Ježíše? Dej mi to jeho tělo, já ti zaplatím“. Ježíš jí říká: „Ale Marie!“ Tu jí to došlo, změnila myšlení, už se začíná pořádně dívat na toho člověka a radostně zvolala: „Učiteli!“ Objímá mu nohy… atd. Ono je tam několik takových nejasných věcí. Když si přečtěte jednotlivé evangelisty, tak to musíte dávat dohromady jako takovou mozaiku. Tady je Marie Magdalská líčena prostě jako, že vzali Pána z hrobu a neví, kam ho položili. Je dobré si to přečíst celé a uvidíte, že tam je i ta scéna, jak jsem vám říkal. Říkám to proto, abyste si uvědomili právě ty zmatky. Ženy přijdou k apoštolům, teď Marie a ona jim řekne, že vzali Pána z hrobu. Pak v evangeliu máme tu scénu, zda tam mohla být u hrobu znova. To je otázka, no vyloženě blázinec. Učedníci se začnou s ženami hádat: „Co děláte paniku? Jednou je mrtev, tak je mrtev“. Jediní Petr a Jan mají střízlivý pohled na věc a jdou se podívat. Ale ostatní se s ženami hádají. Když se Petr a Jan vrátí a říkají: „My jsme také došli k závěru, že Ježíš vstal z mrtvých“, tak Kleofáš a ještě jeden si řekli: „Já jdu domů, tady jsou všichni pomateni“. Seberou se a jdou pryč. Ostatní se hádají: „Dejte pokoj, co je to s vámi, ženy, vy jste praštěné, fantastové. Jednou je mrtev a hotovo“. Ženy zas argumentují, že není mrtev. My si tohle musíme uvědomit, že tohle to se tam odehrávalo. Zmatky větší, než když se někdo stěhuje. Proč to líčím? Je důležité si uvědomit, že tohle nás může čekat, až jednou budeme umírat, že se můžeme taky dostat do podobných zmatků. Proč, to se nakonec uvidí. Kleofáš a ten jeden spolu diskutují, za nimi jde Ježíš, dá se s nimi do řeči. Oni pak poznávají, že Ježíš je na živu, okamžitě se vracejí, je už večer, ale apoštolové v Jeruzalémě se pořád hádají. Možná je už po boji. Teď přijde Kleofáš a ten druhý a říkají, co viděli, zažili. Vznikají rozpaky. Uprostřed diskuse se objevuje Ježíš a apoštolové vyjma Petra, Jana, Kleofáše a toho druhého mají strach z Ježíše a říkají si: „Tak asi nám přišel říct, že také zemřeme“. To je jejich reakce na Ježíše zmrtvýchvstalého. Je dobré si uvědomit ten zmatek, který naprosto nesouhlasí s tím, jak my si představujeme tu idylu velikonočního rána. Proč jsem tuhleto tak vylíčil? Je to totiž problém, když se člověk setká s nečekanou situací. A Ježíšovo zmrtvýchvstání byla pro apoštoly situace naprosto nečekaná. Jak je to možné? Ježíš přece předpovídá, že vstane z mrtvých. Vysvětloval to. Jak to, že ty zmatky? Jak to, že hádky, jak to, že Kleofáš a ten druhý se seberou a jdou pryč? Tady jsme u toho, o čem jsme dřív hovořili v kázáních o problému nečistoty. To není následek hříchu, ale je to následek nesprávných náboženských vědomostí. To je důsledek těch představ o Mesiášovi, co si nasbírali při sobotních rozmluvách v synagoze od panů rabínů a ostatních židů, co tam promlouvali. Jenže tyto názory nebyly v souladu s tím, co říkají proroci. Petr věřil tomu, co říkal rabín a nemohl si dát dohromady tu skutečnost. Kdyby pořádně četli Mojžíše a proroky, tak by věřili Ježíšovi. Jak by dopadlo jejich jednání? „Oni mně zatknou, nebojte se, vám se nic nestane. Ukřižují mně, ale vám se nic nestane.“ „Ježíši, takže bychom mohli jít s tebou? Podívat se na tebe až budeš na kříži?“ „No jistě“. Když Ježíš visel na kříži, mohli mu říct: „Ježíši vysvětluj nám, máme otázky.“ Ježíš by je i z kříže mohl učit. Pro Ježíše by to byla obrovská psychická úleva. To byl jediný dovolený doping, co mu mohli apoštolové poskytnout. Jenže oni jsou pryč. Jenže byl tam jenom Jan. Ježíš je na kříži a je si vědom, že až se jim zjeví, budou v něm vidět ´smrtku´. Představme si, že kdyby Ježíše brali vážně, že třetího dne vstane z mrtvých, tak si mohli vzít deky a třetího dne jít ke hrobu (opodál, aby je stráže neviděli) a mohli čekat na Ježíše. Když by vstal, přivítali by ho a mohli vidět to zmrtvýchvstání. Ale o to byli ochuzeni. Problém je právě v tom, že my se ptáme: „Byl to hřích, nebyl to hřích, ale neptáme se, zdali jsou mé náboženské názory v pořádku, zdali je moje myšlení čisté. A výsledek je, že tyto nesprávné názory nám zamotají ty nejkrásnější chvilky, udělají z nich chvíle zmatků, že ty nesprávné názory, ta nečistota v novozákonním slova smyslu, způsobí hříchy, způsobí, že v Ježíši nakonec vidíme nepřítele. Toto nás čeká, apoštolové to mají za sebou. Ale je otázka, jak to bude s námi, až budeme stát před Ježíšem. Očistec, tak to není ďábel s rákoskou. To také není věc andělů; to je pod jejich důstojnost. Ty zmatky, anebo ten oheň je v první řadě uvnitř člověka, když se setká s Ježíšem, protože skutečnost je jiná než ta, na kterou byl zvyklý. On byl zvyklý na svoje náboženstvíčko a teď něco jiného. Proč to říkám? Abych vám dal dost materiálu k přemýšlení, abyste jednou i vy, až budete umírat, byli jako Jan, který dovedl stát pod křížem, jako Petr a Jan, kteří jediní si zachovali chladnou hlavu a řekli si: „My se k tomu hrobu půjdeme podívat, abychom dovedli, až se setkáme s Ježíšem, ho přijmout jako Ježíše, který vstal z mrtvých“. Když řeknu, nevidět v něm nepřítele, leckomu se to nelíbí, ale apoštolové, když v něm vidí smrtku, drazí přátelé, to uznáte, že není žádná zvláštní kariéra, žádné slavnostní přivítání pro Ježíše, který po těch mukách na kříži by měl být oslaven s veškerou parádou. A oni prostě nedokáží čekat u hrobu, nedokáží si vzít nějakou deku a něco na přivítání, až Ježíš přijde. Když my čekáme návštěvu, jedeme naproti i na nádraží. Proč oni nemohli čekat u hrobu? Ani je to nenapadlo. A když se Ježíš zjeví, tak se bojí. Ano, je to netypické, ale pročtěte si evangelia, všechny čtyři a uvidíte, že ten den, který měl být dnem Ježíšova triumfu, je prožíván jako den zmatků; lidově řečeno blázinec. Znova zdůrazňuji, je to špatné přivítání vítěze nad smrtí.
Ad. 2. Zamysleme se nad tím dnešním evangeliem. Přátelé, ta velikonoční čtení je plno textů, mnohdy drastických. Takže ty texty člověk nakonec zná, a přesto je tam mnoho věcí, kterým nerozumí. Mnohokrát jsme si říkali o tom, že to byl prostě den zmatků. Jak je to možné? To je otázka, se kterou např. souvisí otázka zdánlivě na tisíc mil vzdálená. Proč je tolik různých církví a to křesťanských? Tady jsme u jedné věci, u toho, že se špatně naslouchá Božímu slovu. Z podobného důvodu apoštolové Ježíšovi nerozuměli, když je upozorňoval na předpovědi o jeho utrpení v Písmu. Všimněte si té větičky jak Petr a Jan jdou ke hrobu, tam se diví a na základě toho nějak divně vypadajícího hrobu (který je prázdný a všechno je tam srovnáno) teprve pochopí: „To přece nemohli být židé. Ti by mrtvého nevzali do rukou, ale nesli by štítivě za cípy plátna. To nebyli vojáci, kteří by třeba toho nebožtíka pohodili. A pohané, ti by o něj neměli zájem, vždyť přece tam byla stráž, která ho měla hlídat a stráž byla pryč. A kdyby tam byla, oni nebudou uklízet a zarovnávat ty roušky“. Tohle to jim nejde dohromady. „Co se to tady vlastně stalo?“ Čili, Petr a Jan jsou nad tím uklizeným hrobem bezradní. A teď začínají přemýšlet. Docházejí k závěru, že to není vykradený hrob, ale jako kdyby tam někdo přenocoval a šel dál. Pořádný host po sobě uklidí. A teprve teď, když vidí, že všechny jejich teorie selhaly, tak si říkají: „Člověče, Jene, on asi opravdu vstal“. A nyní se jim vynoří to, co dříve říkal Ježíš, že třetího dne vstane z mrtvých“. Čili teprve v tom hrobě Petr a Jan dospívají k závěru, že Ježíš přece jenom vstal z mrtvých a tedy že přece je Mesiášem. „To dostaneme vynadáno. Ale nevadí, ať nás spéruje jak chce. On žije!“ Tam je přímo věta: „Dosud nerozuměli Písmu, že Mesiáš musí vstát z mrtvých“. To ale znamená, že Mesiáš napřed bude zabit. A oni teď běží to říct těm ostatním učedníkům. Tam ovšem panuje vášnivá nálada. Když ráno přišly ženy a říkaly, že viděly anděla, tak se jim to pokouší vymluvit, že fantazírují. Vždyť přece mrtvý je mrtvý atd. A teď do toho přijde Petr a Jan a také začnou vykládat, že vstal z mrtvých. „Vy jste se už také pomátli?“ „Ano, vždyť ten hrob je uklizen, to není vykradený hrob! Hrob je prázdný, stráž je pryč“ atd.“ Emauzští si řeknou: „Tady je blázinec, my jdeme domů.“ Cestou se pak odehrává to, že Kleofáš a ten druhý (evangelium jeho jméno neuvádí) se potkávají s Ježíšem, ale nevědí, že je to Ježíš (jejich oči jsou ´drženy´) a myslí si, že je to cizinec. Jak to, že ten cizí člověk jim může vysvětlit to, co jim Ježíš předtím vysvětlit nemohl. Tady jsme právě u té problematiky. Jak je to možné, že Ježíš před svou smrtí mnohokrát říkal: „Ono je to takhle. Proroci říkají, že Mesiáš bude zabit a že vstane z mrtvých. Už se to blíží, já budu zabit, nemusíte mít strach, třetího dne vstanu z mrtvých.“ Ale apoštolové tomu nerozuměli. Říkají: „Ale ne, to se ti nestane“ (první Petrova reakce), „a proč teda zákoníci říkají, že má nejdříve přijít Eliáš?“ To jsou věci, které jsme mnohokrát říkali, a jenom to připomínám kvůli souvislosti. Tady vidíme příčinu toho, že jak se naučili ve škole tu Bibli vykládat, tak podle toho kontrolují Ježíše („ale to takhle není, pan katecheta nám to říkal jinak“). To je ten problém. Člověk si odnese zkreslené představy o Bohu a teď do ní vtěsnává Ježíšovu nauku. Tak to bohužel dělali apoštolové. Teď jim to samozřejmě nehrálo dohromady s tím, co Ježíš říkal. Když je ale Ježíš zatčen, jejich reakce je: "Jó, on to není Mesiáš, je to jenom prorok". Takže oni Ježíše degradují ze stupně Mesiáše na nižší stupeň proroka. A teď, když Ježíš vstal z mrtvých tak se ho bojí. To jsme si říkali, že ti ostatní se ho bojí a nevěří ženám, nevěří Petrovi a Janovi když říkají, že našli uklizený hrob a ne vykradený. Nevěří ani Kleofášovi a tomu druhému, kteří se vracejí z Emauz. Závěr dnešního čtení: „Potom vstoupil i ten druhý učedník, který přišel k hrobu první, viděl a uvěřil. Ještě totiž nerozuměli Písmu, že Ježíš musí vstát z mrtvých. To musíme chápat v tomto smyslu: Do té doby (včetně toho vstupu do hrobu) nevěřili, že Mesiáš bude zabit a musí vstát z mrtvých. Takže, když Ježíš zabit byl, tak ho degradovali (i Petr a Jan) na proroka. A teprve, když Petr a Jan viděli ta srovnaná roucha, začnou přemýšlet. Vzniká stav, kdy člověk přestává mít postoj ´já to znám´ a tudíž je schopen přijímat informace. A tím, že začnou volně přemýšlet, začnou se jim vybavovat souvislosti s tím, co řekl Ježíš. Začne jim vyvstávat: „Vždyť on to říkal“. A teď jim prostě svítá a začínají chápat věc, kterou nemohli předtím pochopit. A to je právě ten proces pochopení Ježíše. A zrovna tak ti Emauzští. Když jdou, dohadují se, jsou přesvědčeni, že Ježíš byl pouhý prorok. Mají rozbitou tu svoji ustálenou konfesi, takovou představu o tom, kdo je to Ježíš. Všimněte si, jak říkají ( Lk 24): „My jsme mysleli, že on je Mesiáš, že on má vykoupit svůj lid. My tomu nerozumíme.“ A teď jsou schopni a ochotni s Ježíšem diskutovat a Ježíš jako ´cizinec´ jim to může vysvětlit. Oni říkají: „Cizinče, tys nám udělal radost, pojď na večeři!“ „Ne, já musím jít dál.“ A oni ho pak přinutí, aby zůstal s nimi, aby jim ještě dál povídal o tom, co říkají Písma o Ježíši, tak se jim dává u jídla poznat. A najednou je jeho místo prázdné. Takže oni se rychle seberou a běží zpátky do Jeruzaléma, a co tam nenajdou. Hádka o Ježíše stále pokračuje. Tady jsme přátelé u toho. Je to problém, že i my máme někdy předsudky v náboženství, my tu Bibli čteme a nemáme pro Boží slovo dost otevřený mozek. My máme představy o náboženství podle toho, co jsme slyšeli ve škole a pak jak jsme to měli jako děti prostě zpracované a ještě jsme z toho dost pozapomněli atd. Tak vlastně, když tu Bibli čteme, tak ďobnem tady, ďobnem tam a výsledek je, že nerozumíme Písmu. Připusťme si tu možnost. Ano, my věříme, ale nerozumíme Písmu. Jenže, co je platná víra Petrova i Janova, kteří jistě věřili přinejmenším tolik, co my, ale když se pak něco stalo, ta víra se jim sesypala jak domeček z karet. Ježíš přestal být Mesiášem, byl to pro ně mocný prorok u Boha i u lidí (viz „on byl tak mocný, že jsme mysleli, že je to Mesiáš“). A tady jsme u té degradace. My kolikrát ani nevíme, že toho skutečného, živého Ježíše, plného síly a energie máme degradovaného na někoho, koho opěvujeme, ale ke kterému máme často iracionální vztah atd. Bůh je pro nás ten nanejvýš dokonalý, nanejvýš milosrdný, nanejvýš dobrotivý, nanejvýš spravedlivý, nanejvýš, nanejvýš…., a přitom Boha nebereme vážně, protože kdybychom Boha vážně brali, tak bychom vlastně nemohli udělat ani jeden hřích. A tak to Ježíšovo zmrtvýchvstání ať nám toto připomene, abychom brali vážně, co on o sobě říká, co říká Bůh o sobě v Starém Zákoně, nebo v Novém Zákoně. Pak budeme Bohu rozumět. „My přece víme, že Ježíš z mrtvých vstal. Ne jako apoštolové, to jenom oni byli hloupí?!“ A tak přátelé, přeji vám i sobě, aby se nám podařilo tohle to pochopit, abychom u této problematiky vydrželi a byli ochotni ji domyslet. A také říct: „Hele, Ježíši, vysvětli!“. Nezapomeňte na 1. kap. Jana: „Dal jim moc stát se Božími dětmi“. My máme moc, kterou nám dal Bůh, Boha vyslechnout nebo říct: „Nechej si ty povídačky!“ Této strašné moci si je třeba být vědom. My máme moc říci: „Beru“ a také máme moc říct: „Ježíši, tohle mne nezajímá“. A je dobré, abychom si této strašné moci byli vědomi. Bůh má důvod k tomu, aby nám tuto obrovskou moc ponechal, protože ta jednou bude součástí naší věčné radosti. O tom jsme už vícekrát hovořili. A tak Bůh nám dal moc stát se Božími dětmi a proto záleží na nás, jestli my tu moc využijeme.
Ad. 3. Podívejme se ještě na tu poznámku: „Ještě totiž nerozuměli Písmu, že Ježíš musí vstát z mrtvých“. Evangelium nám líčí příchod Petra a Jana evangelisty ke hrobu. Jan Evangelista, přímý účastník by klidně mohl napsat: „Já Jan apoštol….“ Ale je trošku v choulostivé situaci, protože má nejvyšší prioritu ze všech učedníků vůbec. Drazí přátelé, kdybychom si znova a znova připomínali to, co víme, tak ono to patří k tomu velikonočnímu koloritu, ale důležité je, abychom si zvykli o věci samostatně uvažovat na základě Bible a abychom si taky dávali všechny věci a vědomosti dohromady, aby nám utvořily určitou uzavřenou strukturu. Jestliže ta struktura vědomostí není uzavřena, člověk spadává do dětských představ. A u nás může dojít k podobnému jevu, jako to bylo u apoštolů, kteří nerozuměli Ježíšovi, protože byli pod vlivem rabínských předsudků. Přijímali to, co říkali rabíni o Mesiášovi. Bylo to sice líbivé, ale neodpovídalo to skutečnosti. První, kdo si uvědomuje celou tu problematiku, je právě Jan Evangelista u hrobu. Při vstupu do hrobu Jan dává přednost Petrovi. Potom Jan vejde za ním a rozhlíží se. A vidí hrob uklizený. Rouška byla složena a ležela zvlášť od jiného plátna. Vyvstala mu otázka, co to je. Inu, tohle není vykradený hrob. Kdyby Židé odnesli Ježíše, tak ho ponesou v těch plátnech, nebudou sahat na mrtvého. Římští vojáci by to mohli udělat, ale ti se zase nebudou zdržovat skládáním těch pláten. Petrovi to začne vrtat v hlavě, ale Jan dospívá k názoru: „Tady se někdo vyspal a pěkně po sobě uklidil a odešel.“ Teď si Jan vzpomenul na to, co říkal Ježíš o své smrti a vzpomněl si na to, že Ježíšovi nerozuměl. Uvědomil si, že neznají Písmo, jak Mojžíše, tak proroky, protože žili pod vlivem rabínských předsudků. A představa toho, co říká Mojžíš a proroci jim byla cizí. Oni to znali, dovedli to citovat, i Mojžíše a proroky, ale bylo to pro ně něco cizího. A tady jsme u problému. My se musíme také vypořádat s problematikou náboženských předsudků. Jan znal z Písma víc než my a dovedl se zamýšlet nad sebou a proto si uvědomil: „Vždyť my vlastně nerozuměli Mojžíšovi a prorokům“.
Ad. 4. Subjektivně Vánoce lidé oceňují víc, ale ve skutečnosti ten dnešek je triumfem. Když se dítě narodí, rodiče mají radost, ale zatím nevědí, co z toho dítěte bude. Ale když pak má promoci, tak to znamená, že určitým způsobem dokončil svoji práci. Podobně je třeba se dívat na Velikonoce. Ježíš dokonal svoje dílo, dal nám nabídku, i když za cenu kříže. Ten kříž byl velký kus, ale přece je část Ježíšovi práce. Bohužel to dílo se nedoceňuje. Bohužel, také od dětství jsme pod vlivem starých velikonočních zvyků a to, co je hlavní, to nám chybí. Totéž proč Ježíš šel na kříž. Je zdůrazňován aspekt, že Adam zhřešil, ale Ježíš nás vykoupil a který Ježíš vůbec neuvádí. Bohužel to známe z dětství a stále se z kazatelen připomíná. U Ježíše najdeme zcela jiného, co je ale totálně opomíjeno. Ježíš přece řekl: „Až povýšíte Syna člověka, poznáte, že jsem to já.“ Jinde zase: „... aby svět poznal, že miluji Otce“. Že není neznaboh, pijan, hříšník. Aby svět poznal, že dělá to, co chce Otec. I dnešní úryvek (mimo jiné) obsahuje jeden z těch klíčových důvodů, proč Ježíš šel na kříž. Stojí tam: „Dosud totiž nerozuměli Písmu, že Ježíš musí vstát z mrtvých“. S tím souvisí i to, jak několikrát bezúspěšně se Ježíš předtím pokoušel na základě Písma vysvětlit apoštolům, že musí být zabit, že Mojžíš a proroci mluví jinak o Mesiášovi než rabínská kázání. Ježíš upozorňoval na ty odchylky. A vidíme, že ani apoštolové si nedali říct, nezamysleli se nad tím. A proto musí Ježíš na kříž, aby se apoštolům a jiným lidem otevřely oči a začali se zamýšlet nad Mojžíšem a proroky. Problém židů se dá nejlépe charakterizovat Ježíšovými slovy: „Kdybyste věřili Mojžíšovi a prorokům, věřili byste i mně. Vaším žalobcem je Mojžíš.“ Tedy proto, aby židé, kteří žili ve své zbožnosti, ve svých iluzích, kteří se domnívali, že jejich náboženství je postaveno na Mojžíšovi a prorocích, aby tito židé prozřeli a pochopili to (viz také případ Nikodéma). Proto musí Ježíš umřít. Tu větu z dnešního úryvku bychom mohli parafrázovat také takto: „Až přijdete ke hrobu a podíváte se dovnitř potom, co jsem byl zabit, poznáte, že jste až dosud nerozuměli Písmu.“ To je smysl Kristova kříže. Dnes bychom si mohli přát, abychom pochopili tyto věci. Ten, kdo chce tyto věci poznat a jde za tím, nezůstane stranou. Tomu, kdo se nad tím nechce zamyslet, tomu nepomůže ani Kristova smrt na kříži a to je ten nejtěžší možný kalibr. Vzpomeňme si na případ ´Boháč a Lazar´, kde Ježíš říká: „Mají Mojžíše a proroky, a jestliže jim neuvěří, nepomůže jim, ani kdyby někdo vstal z mrtvých“. Tyto věci nikdo za nikoho neudělá. A pro nás platí: „Mají evangelia, když nevěří slovům evangelia, neuvěří, ani kdyby před nimi byl Ježíš znova ukřižován a znova vstal z mrtvých.“ Toto pochopit je v moci každého z nás. Toto je naše výsostná kompetence. Kdyby to P. Maria a svatí mohli za nás udělat, určitě by to rádi udělali. Toto je třeba si uvědomit. Bůh je ale ochoten pomáhat.
Ad. 5. Stojí za to si přečíst celou tuhle pasáž a uvidíme zde odpověď na to, jak se stát Ježíšovým ´protekčním dítětem´, prominentem. Jak to tedy tam bylo? Při poslední večeři spočinul Jan apoštol na prsou Kristových. Tohle musíme chápat z tehdejšího způsobu stolování, kdy leželi, pravděpodobně na levém boku a pravou rukou si podávali jídlo. Ta poslední večeře tak vypadala, protože oni měli reálnou představu Krista. A nepotřebovali si ´připumpovávat´ vědomí Boží přítomnosti všelijakými akcemi, které u nás jsou psychologickou nutností právě proto, že my jsme přestali být prostými. Janovo místo bylo nejčestnější; po pravém boku Ježíše. Víme například, když Ježíš říká, jeden z vás mně zradí, všichni se ptají: „Jsem to snad já, Pane?“ Petr se nakloní k Janovi a zašeptá mu: „Poslyš Jene, zeptej se Ježíše, kdo to je“. I z toho, je vidět postavení Janovo. A Ježíš mu zase tiše odpoví: „Já mu teď podám chleba (namočený do vína)“. Nikdo si toho nevšiml, Jan to věděl a zašeptal to také Petrovi. Je důležité si uvědomit, že Petr, Jakub a Jan jsou tři špičky mezi apoštoly, kterých je z těch mnoha učedníků pouze dvanáct. To nejsou protekční děti, ale Ježíš třídí své žáky podle kvality. A každý se může stát Ježíšovým špičkovým žákem, pakliže bude kvalitním posluchačem. A teď se budeme ptát, co máme dělat, abychom se i my mohli k tomu Ježíši přiblížit. Jistě, při té poslední večeři bylo jenom jedno místo po pravici Ježíše, víc čestných míst neexistovalo. Jako v závodě: první, druhý, třetí atd. V nebi ovšem takto problematika nestojí, tam to odstupňování je dáno tím, jak mnoho člověk vlastně vyzíská z těch Ježíšových vlastností pro sebe. To je podobné tomu, jako když si např. 1000 lidí (kdo na to má) koupí nejlepší, nejmodernější a samozřejmě nejdražší auto na světě. Lepší už neexistuje. Ostatní lidé mají lacinější a ti nejchudší, nejlacinější. A to je ten rozdíl mezi prvním místem v lidské společnosti, kde jsme vázáni na to rozložení, na polohu, kam si dát židli atd. a mezi nebeským hierarchickým rozložením. Těch prvních míst v nebi je neomezený počet a ta místa v nebi budou různě velká. Ježíš přímo říká, že někdo bude větší, někdo bude menší v Božím království atd. Janovo čestné místo mezi učedníky je spjato s jeho osobními vlastnostmi a proto je vedle Ježíše, leží mu na prsou a bude mít takové špičkové místo v nebi. Na základě čeho? Na základě způsobu myšlení, jednání. A tady právě vidíme jeden rys jednání, kde z těch tři se ukázaly dva – Jan a Petr jako špičky, zatímco Jakub zůstal pozadu. Když ženy přišly apoštolům oznámit, že Ježíš vstal z mrtvých, apoštolové to nazývají bláznovstvím; ´Ježíš je nebožtík a hotovo´. Jenom Petr a Jan si řekli: „Jdeme se tam podívat.“ Jan tam doběhl rychleji, byl mladší, nakoukne dovnitř, ale dává přednost Petrovi, Ježíšovu zástupci. A tak tam vejde Petr jako první a pak Jan. A důležité je: „Vešel, uviděl a uvěřil“. Protože v nás není to Janovské myšlení, proto mnoha věcem věříme tím způsobem, že si nadiktujeme: „Já nebudu pochybovat“. Ovšem Janovo myšlení umožňuje napřed pochopení. To je tak, jako v případě dvou různých žáků. Jeden vzorečku rozumí, dovede ho použít a druhý se nabifluje, musí se zeptat kamaráda, jak se to řeší a ten, kdyby mu řekl i nějakou hloupost, on mu uvěří. Kdo rozumí, dovede rozlišit, jestli je tam chyba nebo ne. A tady jsme u problému mnoha různých církví. Nedovedeme tím Janovským způsobem myslet, a proto jsme zvyklí a čekáme, že nám to Písmo někdo vysvětlí. No, a jeden kazatel vysvětloval tak a založil jednu církev, jiný zase tak a založil jinou církev atd. Pak některým to zaběhané místo Písma bylo už všední, a když se objevil nový kazatel, který procítěným přednesem zapůsobil na city posluchačů, oni nekriticky přijali jeho tvrzení. A byli ochotni se bít a vést křížové války. Takové to bezhlavé nadšení se týká všech křesťanských církví. Jenže Jan, miláček Páně nebyl tohoto typu. Ten si to promyslel. Jak to u Jana probíhalo? Petr a Jan nebyli ani pro, ani proti. Ale: „Jdeme se podívat“. A tam uvidí srovnaná plátna. A tak Jan uvažuje nad tuhletou maličkostí (a ´viděl a uvěřil´). Tady to dochází jenom Janovi. A ještě Jan sám o sobě píše: „Dosud nerozuměli Písmu“. Jan přiznává, že je špatným čtenářem Písma a proroků a proto nechápal Ježíše. Uvažuje: „Vždyť to tady vypadá, jako kdyby tady někdo spal a potom po sobě pěkně uklidil. Vždyť on to říkal, že třetího dne vstane, ale my jsme byli zabednění. Já jsem tenkrát tomu Mojžíšovi a prorokům nerozuměl“. Tady vidíme vyhodnocení té chyby. Je to charakteristika Jana Evangelisty a je to také recept i pro nás. Současně je to připomínka, že když Ježíš k nám přišel a nechceme, aby přišel nadarmo, tak tady máme Janův recept: „Cokoli když se vynoří v náboženství, nedělej ukvapený úsudek, ale svůj postoj si rozmysli, běž si tu věc prohlédnout, seznam se s tím, oč tam jde a pak můžeš vyhodnotit, analyzovat. Pak dospěješ k závěru, jestli je to pravda nebo ne. A potom ještě vyhodnoť svoje dosavadní jednání, čili kontrolní, zpětnovazební smyčku“. A to nám Jan předvedl. A to je recept, jak se stát nejmilejším Ježíšovým učedníkem. To je recept, jak se máme učit jednat. A podle toho, do jaké míry se naučíme nezaujatě, nezávisle na svých dosavadních zkušenostech číst text Bible a uvážit a chápat co tam je, pak mohu zaujmout stanovisko – souhlasím, nebo odmítám. Kdyby takto jednali všichni posluchači těch zakladatelů církví po celém světě, tak je dávno jedna církev, jeden ovčinec a jeden pastýř. A pro nás to platí také.
Ad. 6. Zamysleme se nad tím. Nejjednodušší je: „Radujme se, Pán Ježíš vstal z mrtvých“. Ale na Květnou neděli: „Radujme se“. Zelený čtvrtek: „Oslavme založení Nejsvětější svátost oltářní“. Velký pátek: „Buďme smutní“. Velikonoce: „Radujme se. Ježíš vstal z mrtvých“. Ale problematika, kvůli které Ježíš vstal z mrtvých, ta trvá dál. Myslet si, že máme Velký pátek za sebou, že můžeme mít dobrou náladu, je dost zjednodušené. Jaká spousta lidí ve světě prožívá svůj ´velký pátek´. Ježíš již netrpí, ale lidstvo se potápí (nemoci, války, hlad atd.). Kdyby naše křesťanství bylo silnější, kola dějin by se točila jinak. Spousta lidí umírá, spousta lidí se blíží tomu svému kříži. Není ještě odstraněno to, kvůli čemu musel Ježíš na kříž jít (Jn 20). Ženy přišly od hrobu s poplachem (viděly tam bytosti v gala oblečení), že jim říkali, že Ježíš vstal z mrtvých. Jak hloupé jsou ty malůvky o andělech. Pro žida to musel být vousatý anděl. Oholený anděl je nepředstavitelný. Učedníci se se ženami hádali, že potratily rozum. Při zatčení byla fáze: „Této noci pohoršíte se nade mnou“. Mysleli si, že to Ježíš tentokrát pokazil, podobně, jako dříve oni. Druhá část je degradace Ježíše na obyčejného proroka. Petr a Jan se jdou podívat ke hrobu, ale ostatní se ženami hádají. Zatím vůbec ani oni neuvažovali o tom, že by Ježíš mohl vstát z mrtvých. Prostě nastala panika, hrob byl vykraden. Přišla fáma, že tam byli dva muži a že Ježíš vstal z mrtvých. Proto ta hádka. Pouze Petr a Jan si řeknou: „Jdeme se podívat“. U hrobu vidí uklizená plátna. Pozor, židé by nesáhli na mrtvolu. Mrtvolu by odnesli v plátnech. Římský voják by se také s plátnem neskládal. Pouze taková maličkost tady byla, jinak nic jiného a zvláštního tam nebylo. Až tato maličkost stačila Janovi, aby uvěřil. Přemýšleli, že to přece není vykradený hrob. Je to jakoby tam někdo přespal. Ježíš apoštolům často vytýkal to špatné chování během té velikonoční krize. Bylo to pro jejich duševní nepružnost. Když Ježíš předpovídal svou smrt, tak to nebyla otázka vysoké vědy. Vždyť křísil mrtvé, uzdravoval nemocné. Apoštolové toho viděli hodně. Proč ho nepochopili? Proč ho degradovali? Byli pod vlivem svých představ a ani ve snu je nenapadne je opravit. Neřekli si potom: „Aha, už to přišlo, co on říkal“, ale místo toho: „On to pokazil, no chybovat je lidské. Byl to prorok, ti byli také zabíjeni“. Tato ztráta víry je tragická a úplně zbytečná, protože také závisí na člověku. Každý hlupák, když je upozorněn, že šlape do louže, se podívá a řekne, že děkuje. Podobně primitivní usuzování stačí na to, aby se Ježíše zeptali, když nerozumějí. Přece ho pokládají za Mesiáše. Ježíš hodně krát předpovídal utrpení. Jednání učedníků je podobné člověku, který stojí po kolena v hnoji a on tvrdí, že s ním je všechno v pořádku. Ježíš umírá na kříži ne proto, že P. Bůh potřebuje splnit kontingent výprasků, ale proto, aby upozornil lidstvo na to, že sešlo do louže a že v ní stojí a může se v ní utopit. To lidstvo – věřící, se nedívají, zda-li má Ježíš pravdu. A byli to také učedníci. Jsme snad my lepší? Ježíš udělal všecko, co bylo třeba. Jestliže naše křesťanství váhá, to není proto, že by nám P.Bůh nechtěl pomoci, ale že v nás přetrvává otupělost, zabedněnost, jako stanovisko lidí stojících po pás v louži, kteří si říkají, že je všechno v pořádku. Naše křesťanství má moc a moc co dohánět a my nad tím zavíráme oči. Chceme, aby nám P. Bůh pomohl, ale nezamyslíme se nad tím, zda-li nemáme vykročit blíže k Ježíšovi. Místo toho, abychom se ptali, kde děláme chybu ve víře, ptáme se, proč jsem nemocen atd. Nebo si říkáme: „Koho Bůh miluje, křížkem navštěvuje“. Ale ani slovem: „Bože, jsi spokojen s mou vírou? Nejsou tam nějaké slabiny?“ Ježíš byl degradován proto, že to, co on říkal, nebylo v souladu s tím, co věděli od svých učitelů náboženství. V mozku se to střetlo a dali přednost jim. Nikdo za nikoho nemůže pochopit křesťanství. Když Ježíš za nás umřel na kříži, nedal svým učedníkům dostatek pomoci, darů a intelekt, aby jeho katechezi pochopili? Bůh respektuje svobodu člověka; „vyber si co chceš“. Ten, kdo si vybere rabína, nesnese Ježíše. Počítejme s tím, že až budeme umírat, že se setkáme s Ježíšem a že nás může čekat také podobný šok jako u apoštolů. Budeme–li dobře přemýšlet, s radostí se s ním setkáme. Přemýšlet za nás nikdo nebude.
Jan 20,19-31, A, 2. neděle velikonoční
Když byl večer prvního dne v týdnu, přišel Ježíš tam, kde byli učedníci. Ze strachu před židy měli dveře zavřeny. Stanul mezi nimi a řekl: "Pokoj vám!" Po těch slovech jim ukázal ruce a bok. Když učedníci viděli Pána, zaradovali se. Znovu jim řekl: "Pokoj vám! Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás." Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: "Přijměte Ducha svatého. Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou." Tomáš, jeden ze Dvanácti, zvaný Blíženec, nebyl s nimi, když Ježíš přišel. Ostatní učedníci mu říkali: "Viděli jsme Pána." On jim však odpověděl: "Dokud neuvidím na jeho rukou jizvy po hřebech a nevložím svůj prst na místo hřebů a nevložím svou ruku do jeho boku, neuvěřím." Za týden byli jeho učedníci zase uvnitř a Tomáš s nimi. Ježíš přišel zavřenými dveřmi, stanul mezi nimi a řekl: "Pokoj vám!" Potom vyzval Tomáše: "Vlož sem prst a podívej se na mé ruce, vztáhni ruku a vlož ji do mého boku; a nebuď nevěřící, ale věřící." Tomáš mu odpověděl: "Pán můj a Bůh můj!" Ježíš mu řekl: "Protože jsi mě uviděl, uvěřil jsi. Blahoslavení, kdo neviděli, a přesto uvěřili." Ježíš vykonal před svými učedníky ještě mnoho jiných zázraků, ale o těch v této knize není řeč. Tyto však jsem zaznamenal, abyste věřili, že Ježíš je Mesiáš, Syn Boží, a s vírou abyste měli život v jeho jménu.
Ad. 1. To, co říká Ježíš Tomášovi: Blahoslavení, kteří neviděli a uvěřili“, je u mnohých věřících, jakýmsi okřídleným nebem. Když se jim řekne: „Vy byste měli vědět, čemu věříte, měli byste se přesvědčit, přemýšlet“, tak na to odpoví buď: „Nedá se všechno změřit, všechno zvážit“, nebo „Blahoslavení, kteří neviděli a uvěřili“. Zamysleme se nad tím. Na první pohled mnohým věřícím ten Ježíšův výrok připomíná, že by se neměli snažit opatřit si přesvědčivé důkazy. Jak si to kdekdo představuje, myslí si, že víra znamená přijmout věc na základě milosti a ne na základě rozumu. Ale, jak to vlastně bylo s tím Tomášem? O tom jsme několikrát hovořili. Když se vrátili Kleofáš a ten druhý a říkali: „Viděli jsme Pána, mluvili jsme s ním“, apoštolové, vyjma Petra a Jana, tomu nechtěli věřit. Potom, i když jsou dveře zavřené, se tam objeví Ježíš. Všimněte si, že to už není zázrak, ale pro Ježíše je to nyní vlastnost toho vzkříšeného těla; normální záležitost, že se může neomezeně pohybovat. Vzkříšené tělo má celou řadu vlastností, které si neumíme představit. To vzkříšené tělo, podle sv. Pavla, bylo duchovní, má charakter silového pole, které klidně proniká hmotou. Přitom se může ztvárnit. Je to ten přechod, řekněme, mezi energií záření a hmotou. Tedy, Ježíš nám tu předvádí právě tyto vlastnosti svého vzkříšeného těla. Jak v prvním případě, tak i ve druhém se Ježíš vůbec neobtěžuje klepat na dveře. Objevuje se v místnosti a pak říká: „Tak si na mne sáhněte“. Zde vidíme, že to vzkříšené tělo má mnoho vlastností, které si nedokážeme představit, které jsou nutné pro pobyt v nebi a mimo jiné, být v celém kosmu. Co z toho plyne? Nezávislost na teplotě, gravitaci. Chlad a žár mu nevadí. Tady Ježíš ukazuje, toto vás čeká po vzkříšení. Tomáš při tom prvním setkání není. Nyní mu ostatní říkají, co se stalo a on na to řekne: „Dokud si nesáhnu…, neuvěřím“. Přátelé, to není touha - já chci mít ověřené náboženství, ale Tomáš je poslední veterán opozice. Je to poslední z těch, kteří na začátku byli ve většině, kteří těm ženám dělali kolečko na hlavě (viz „ta slova se jim zdála bláznovstvím“). Petr a Jan se šli podívat, ale Kleofáš a ten druhý jdou domů. Mohli si myslet, že se všichni zbláznili. Druhý se k němu přidal. Po setkání s Ježíšem se hned vracejí a říkají: „My jsme viděli Ježíše na vlastní oči“. U většiny to byl zase nesmysl. Potom dochází k tomu prvnímu zjevení se Ježíše. Tomáš není přítomen. Teď už věří všichni. Ale když Tomášovi řeknou, že viděli Ježíše a že ono to skutečně odpovídá Písmu, že je to v Mojžíšovi a v Prorocích, tak on jim namítne: „Dejte mi pokoj, jste všichni pomatení, vlezlo vám to na mozek. Někdo si to vymyslel, dejte mi s tím pokoj“. A ta slova, „dokud neuvidím…, dokud nevložím…“, jsou jen tečkou za tím: „Dejte mi pokoj s těmi povídačkami, dejte pokoj s Proroky. Dokud se nedotknu, já se s vámi o Ježíšovi bavit nebudu.“ To je jasné odmítnutí. To není takové: „Víte kamarádi, to je neurčitá věc a já si to musím ověřit“. Ježíš chce, abychom víru měli ověřenou. To, že někdy Bůh trpí i neověřenou víru, tak to je proto, aby nám dal šanci. Je to lacinější vstupenka do nebe, ale ovšem na horší místo. Ale, je to velmi levná vstupenka. Je to víra, kterou člověk převezme, i když ji nemá domyšlenou. Ovšem chyba Tomáše a apoštolů je v tom, že oni se považují za věřící, ale když jim Ježíš řekne, aby se podívali, že je to v knize proroka, tak oni si to nenalistují. Když ženy přišly a řekly, že Ježíš vstal, že tam byli dva muži v bílém a ti jim to řekli, a když potom přijdou jiné a říkají, že viděly Ježíše, tak jenom Petr a Jan si řeknou, že se půjdou podívat. Těm stačí vidět uklizený hrob. Kleofáš a ten druhý byli ochotní opravit svůj názor (viz „to byl takový člověk, že jsme mysleli, že je to prorok“). Oni se dávají do diskuse, jsou duševně pružní, jsou ochotní debatovat. Tedy Petr, Jan, Kleofáš a ten další jsou lidé, kteří neviděli a uvěřili podle toho výroku Ježíše. Tomáš je protipól, člověk s klapkami na očích, ne kdo chce něco ověřit, ale člověk, který se ve škole něco naučil a když mu někdo něco chce vysvětlit na vyšší úrovni, tak řekne, že se to ve škole učil takhle. Tedy, blahoslavení, kteří neviděli a uvěřili, jsou Petr a Jan, kteří se nepotřebovali srazit s Ježíšem, nepotřebovali dostat z Ježíše strach, nepotřebovali zažít ten šok ze strašidla. Čili toto jsou lidé, kteří neviděli Ježíše, ale byli ochotni přemýšlet. A také i Kleofáš a ten druhý, když se vrátili, mu to říkali. Tomáš také neviděl Ježíše, ale Tomáš je pod vlivem rabínských předsudků, kterých se nechce vzdát. Tomáš je duševně nepružný. Tomáš odmítá, on má svoje názory, má svou pevnou víru, jak ho to zbožný rabín naučil a on tu víru nechce změnit. Tedy, když mi někdo řekne a argumentuje s tím Tomášem, tak mu nemohu nic říct. Nemohu mu říct, že se velmi plete a že ten Tomáš je plísněný za to, že je nepružný, protože slepě věří tomu, co mu řekl pan rabín a že má mozek obalený samými klapkami. Blahoslavení jsou ti, kteří se nepotřebovali srazit s Ježíšem tváří v tvář a byli schopni opravit svou víru. Mohli být také někteří, kteří by Ježíši řekli: „Ježíši, dokaž to své tvrzení!“ Jenže všichni apoštolové říkali: „Ale my jsme přece vyučení v hodinách náboženství…“, že Mesiáš je nezranitelný. A tak jim to Ježíš nemohl vysvětlit. Kdyby řekli: „Podívej, rabín nám říkal něco jiného než ty, já chci od tebe důkaz“. To by bylo nejlepší. Byli by také blahoslavení, kteří neviděli a uvěřili. To ´neviděli a uvěřili´ je nepotřebovat se srazit s Ježíšem tváří v tvář. Já musím vyřešit svůj vztah k Bohu dříve, než se s ním setkám. Blahoslavený, který neviděl a uvěřil, který se nemusel setkat s tou nepříjemnou, otřesnou skutečností. Jsou to klíčové věci, ale člověk, který je pochopí, tak se k nim rád vrací. Platí to jak o tom vzkříšeném těle, tak o tom, co jsem říkal o Tomášovi. My přece jednou chceme být vzkříšeni Ježíšem a mít tělo podle Ježíšova vzoru. A také chceme, abychom se setkali s Ježíšem bez strachu, otřesu, tedy bez zbytečného očistce. Ten očistec může být „školou v přírodě“ nebo „školou v kriminále“. V očistci se musím doučit to, co jsem nevěděl. Budeme-li mít klapky na očích jako Tomáš, tak ten očistec bude velmi blízko pekla, nebo velmi blízko nebe, pokud budeme mít tu mentalitu Petra, Jana nebo Kleofáše.
Ježíš vůbec nežádá slepou víru. On právě naopak žádá kritičnost, protože právě člověk, který je psychicky pružný, tak ten si řekne: „Jakým právem ti rabíni vykládali o Mesiášovi, že je nezranitelný v boji, a že začne svoji činnost vyhlášením boje proti Římanům, když podle proroků má přijít napřed náboženská reforma a soud nad židy?“ Čili, tohle by byl ideál. Blahoslavení pružní duchem, kteří se dokáží zamyslet nad slovy proroků. A nejsou jenom ve slepém stádovitém postoji daném panem rabínem.
Ad. 2. Jsem na rozpacích, o čem hovořit. Velice zajímavé je to čtení ze skutků apoštolů, 4. kap. A k tomu řeknu jenom toto: Že stojí za to podívat se do dějin, kde ta první obec věřících měla jedno srdce a jednu duši. Nikdo neříkal o ničem ze svého majetku, že to je jeho vlastní. Tato první obec neměla chudáky. Ale když se podíváme do dějin, problémy, nevolnictví, otroctví a přitom to byly tzv. křesťanské doby. Nemůžeme si potom stěžovat, že P. Bůh nám vyslovuje nejrůznějším způsobem svou nespokojenost. Protože řešení sociálních otázek měla řešit církev a neřešila je. Feudalismus je doba, která prvotní církvi připadala naprosto cizí. Ale my to leckdy považujeme za křesťanskou dobu. Tak to je k tomu prvnímu čtení. Chce to zamyslet se tím. U evangelia měli bychom se zamyslet nad Tomášem. To ´blahoslavení, kteří neviděli a uvěřili´ vůbec neznamená blahoslavení, kteří si prostě nechají něco říct, že on vstal z mrtvých, tak teda věřím. V krátkosti připomínám, jádro Tomášovy problematiky je právě obrácené, než se o něm hovoří. Tomáš je člověk, který skálopevně věří tomu, co slyšel od pana rabína a když mu říkají, že Ježíš vstal z mrtvých, tak on je briskně odbývá: „S tím na mně nechoďte! Dokud si na něj nesáhnu, tak nevěřím.“ To není to: „Já si to chci ověřit. Já se s vámi o tom bavit nehodlám“. Ježíš vůbec nežádá slepou víru. On právě naopak žádá kritičnost. Právě člověk, který je psychicky pružný, tak ten si řekne: „Jakým právem ti rabíni vykládali o Mesiášovi, že je nezranitelný v boji a že začne svoji činnost vyhlášením boje proti Římanům, když podle proroků má přijít napřed náboženská reforma a soud nad židy“. Čili, tohle by byl ideál. Když Ježíš ještě za svého života říká: „Pojďme do Jeruzaléma, oni mně zabijí“, tak i Petr a Jan i ostatní říkají: „Kdepak, to není pravda“, protože Ježíšův výrok hodnotí podle ustálených rabínských schémat. Kdežto kdyby řekli: „Ježíši, ta říkáš jednu věc a rabíni říkají něco jiného. Můžeš to zdůvodnit?“ Ježíš by řekl, že ano a citoval by jim ta místa. A poslal by je, aby se šli zeptat rabína, co řekne třeba na toto nebo ono místo z proroků. A za týden, dva, by přišli a řekli by, že ti rabíni tomu vůbec nerozumí, že špatně čtou Bibli. A celý ten vývoj dějin židovského národa, včetně Jeruzalémského chrámu, by probíhal zcela jinak. Jenže apoštolové tohle neudělali. Po smrti Ježíšově se probrali Petr a Jan, kterým stačilo vidět prázdný a uklizený hrob. Probral se Kleofáš a ještě jeden, kteří byli ochotni pustit se do řeči s cizincem, s neznámým člověkem, který jim říká, že přece je to psáno v prorocích. Ale nikdo z ostatních apoštolů nechce přijmout Petrovu a Janovu argumentaci o tom uklizeném hrobu, nikdo z nich nechce přijmout Kleofášovu argumentaci o tom, co jim říkal ten cizinec. A tak se objevuje Ježíš, a oni z něj mají strach. Tomáš ale u toho není. Když pak Petr, Kleofáš a ostatní říkají Tomášovi, že viděli Ježíše na vlastní oči, Tomáš je psychicky nepružný a pořád setrvává na těch rabínských výkladech, kterým dává přednost před proroky. V podstatě jde o otázku přednosti, že Tomáš a předtím i ostatní, dávají větší prioritu rabínské nauce, než tomu, co říká Ježíš. A toto přetrvává u Tomáše. U Tomáše to nebyla ochota ověřit si. To bylo odmítání něčeho, co se mu zdálo absurdní. Kdyby to bylo: „Já si to chci ověřit“, Ježíš by neřekl nic. Blahoslavení, kteří neviděli, ale byli ochotni přemýšlet, aniž by Ježíš musel říct: „Tak si na mně sáhni!“ A toto je ono, blahoslavení, kteří neviděli a uvěřili. Blahoslavení pružní duchem, kteří se dokáží zamyslet nad slovy proroků a nejsou jenom ve slepém stádovitém postoji daném panem rabínem. Tady je spousta věcí, které si potřebujeme znova a znova připomínat. Z úryvku evangelia je vidět ještě jedna věc. Všimněte si líčení poslední večeře. Máme zde perfektně popsanou funkci Svátosti Oltářní, ale ne ustanovení Svátosti Oltářní. Na druhé straně zase u jiných synoptiků máme velice pečlivě vylíčeno, jak byla Svátost Oltářní ustanovena (ale ne její význam). Zrovna tak podle Lukáše, Petr se šel podívat ke hrobu, ale podle Jana to byl Petr a Jan. Jan líčí v některých situací a doplňuje právě to, co ostatní evangelisté vzali ´zkrátka´. Ale věci, které jsou u jiných synoptiků popsány, Jan vůbec neuvádí. Z toho plyne, že my bychom měli číst to Janovo evangelium a dívat se na něj jako na doplněk nějakého praevangelia. Jakoby si Jan říkal: „Tam nemají tohle, tam tohle, tohle dopíšu ….“. Všimněte si, jak je to výrazné. Jan jakoby se nenamáhal udělat zmínku o založení Svátosti Oltářní, ale je tam krásně popsáno, jak ta Svátost Oltářní funguje. Je totiž velice důležité, abychom když jdeme k přijímání, věděli, proč k tomu přijímání jdeme. A to je bohužel problém věřících lidí 20. století. Jako kdyby to v tom evangeliu neexistovalo. Jistě, je to trochu náročné a není to jako otázka a odpověď, jak jsme zvyklí z katechizmu. Ježíš právě chce, abychom přemýšleli, abychom se zamýšleli nad evangeliem.
Ad. 3. Při promýšlení dnešního úryvku můžeme najít veliké množství pro nás užitečného materiálu. V dějinách máme mnoho různých církví, kde ti lidé byli poctiví a chtěli si uchovat to svoje křesťanství. Např. v našich dějinách byla mezi Čechy láska k Písmu. Ať už to byli lidé, kteří se s církví rozešli; oni se přesně vzato s ní nerozešli, tak dneska se takovému Husovi ´potichounku´´ omlouváme. Řekněme si to upřímně. Kdyby třeba v těch dobách husitských válek se řeklo to, co se dneska dělá: „Chcete český jazyk? Tak ho máte. Chcete přijímání pod obojí? Tak ho můžete mít“. Žádná válka by nebyla, žádná křížová výprava by do Čech nemusela jít. Původně jsem se chtěl zabývat otázkou těch různých církví. Ale dneska, když jsem viděl tu konstelaci dnešních čtení, tak půjdeme jen za jedním z těch problémů. Proč to vlastně vzniká? Na jedné straně vznikaly církve z lidské ctižádosti a na druhé, tak jsou všelijací lidé (ti jsou snad v každé farnosti, i když se třeba o nich neví), kterým stačí, aby se jim něco zdálo, a už si myslí, že mají zjevení atd. A už si myslí, že Panna Maria je posílá a tohle a tamto. Nebo jistý král, chtěl si vzít jinou ženu, papež mu nechtěl povolit rozvod, tak to vyřešil tím, že si udělal samostatnou církev a udělal se její hlavou. To jsou dějiny. Tak na druhé straně musíme chápat takové ty poctivé české sedláky, kteří nemohli odejít za protireformace a potajmě se scházeli a četli si v Písmu. Ono se nedá říct, že prostě my jsme v pravé církvi, tak jsme dobří, tamti jsou v jiné a tak jsou špatní. V denním tisku byla publikována zpráva, že vláda povolila činnost apoštolské církve, která vychází z letničního hnutí. Jsou církví křesťanskou, vyznávající božství Ježíšovo, křest a opírají se výhradně o autoritu Písma. Jsou tedy orientováni protestantsky. Důraz kladou na znovuzrození dospělého člověka, křest Duchem Svatým, křest vodou a život v radikální poslušnosti Bohu. Důraz taky kladou na dary Ducha Svatého, dar modlitby, dar jazyků. No, a teď se podíváme na to, co nám říká 1. čtení ze Sk. ap. Apoštolové konali mnoho znamení a zázraků, stále rostl počet mužů a žen, kteří přijímali víru v Pána. Dokonce i na ulici vynášeli nemocné a kladli je na lehátka, aby až půjde Petr okolo, aby aspoň jeho stín padl na někoho z nich. Také z okolních měst se sbíhalo do Jeruzaléma mnoho lidí a přinášeli nemocné i trápené nečistými duchy a ti všichni byli uzdraveni. Tady vidíme, že ta prvotní církev měla vybavení. Uzdravovali nemocné. Víte, ono se o tom krásně mluví, ale když se zadíváme do dějin, když byl třeba mor, když vymíraly celé oblasti a že křesťané měli v ruce jednak Ježíšovy sliby („kdo uvěří, tak budou se dít tyto divy a zázraky, bude uzdravovat nemocné, bude mluvit cizími jazyky, kdyby něco jedovatého jedl, nic se mu nestane, bude brát hady do ruky, nic se mu nestane“) a také Mojžíšův zákon s předpisy o mytí rukou, které se zdály být překonané. Jenže ke konci minulého století se přišlo na to, že to mytí rukou je nutno dělat. Čili Mojžíšův zákon obsahuje řadu předpisů, které vypadají úplně archaicky a překonané. A přitom by dokázaly, ne vyléčit, ale zastavit šíření epidemií. Některé nemoci by vymizely a některé by se omezily. Takže by nevznikaly pandemie. Ti nemocní by zůstali nemocnými, ale nešířilo by se to a nevymíraly by dvě třetiny obyvatelstva. My se musíme zamyslet, jak příliš ochotně jsme nechali ´plavat´ Mojžíšův zákon. A místo toho se stavěly morové sloupy, dělala procesí atd. A což teprve, když si vezmeme ta Ježíšova slova z konce evangelia sv. Marka – „Vloží na nemocné ruce a ti se budou mít dobře“. Vždyť pro takového člověka před 200-300 lety říct na otázku, zdali se nebojí neštovic: „Ne. Když jsem byl malý, tak mne tady do ruky 2x píchli a já neštovice už nedostanu“, bylo nepředstavitelné. A dnes už nejsou. Proč? Věda vyřešila imunizaci očkováním. Dnes už nevidíme mládež s obrnou. Každé malé dítě dostane lék proti obrně, dostane imunizaci vůči nemoci. A to všechno je uplynulé století. Porovnejme to s těmi Ježíšovými sliby. Jistě dar uzdravování nemocných působí na jiném, abych tak řekl, na vyšším principu, ale my jsme okolo těch zdravotních pokladů chodili, v Bibli jsme je měli a nestáli jsme o ně. A to je vážná obžaloba. Jednak je to dost u protestantů, ale ve světě je i dost katolíků, kteří se touto otázkou zabývají. A měl jsem radost, když jsem se o tom dověděl i další věci. Že prostě ve světě jsou lidé, kteří se chtějí vrátit k tomu původnímu plnohodnotnému křesťanství. Ono je něco jiného takhle v klidu říct, že dneska církev nepotřebuje ty dary, protože to prý dneska není třeba. Je to dosti častá argumentace. Já jsem říkal: „Že to není třeba?“ Uvažme, např. v době 5., 6. století, celý známý svět (Evropa, Asie, Afrika) se hlásil ke křesťanství vyjma takových pár zastaralých pohanů. Pak ale přišel Mohamed, prohlásil se za proroka a mnozí za ním šli. A nemyslím tím ještě různé církve, které vznikly později a pěkně se spojily s nejbližším veličenstvem. A lidé nově vytvořené církve, která se trhla od papeže, se také považují za správně věřící. A všichni si říkali: „My jediní jsme praví, my jediní jsme praví… atd.“ Když se podíváme na mapu, nemůžeme říct, ono to není třeba. A nakonec, když se to vezme, tak to, co věda v minulém století objevila, je vlastně rehabilitace toho, co požadoval Mojžíš. I když jenom v určité oblasti. A co říkal Ježíš? Ježíš navrhuje jinou cestu. To, co říká Ježíš, je typická imunita: „Co by jedovatého pili, nic jim to neublíží … atd.“ To je imunita, kterou dosahuje věda čistě přirozenými cestami. A je otázka, jestli se to dvakrát P.Bohu líbí, když si člověk řekne, a já ty boží dary nepotřebuji. Přemýšlím nad tím pořád. Zprávy o nově povolené apoštolské církvi připomínají bolestnou skutečnost rozdělení křesťanství. V duchu koncilu je ovšem vidět chyby a nedostatky i na vlastní půdě. Pokud nám tato apoštolská církev bude vytýkat povrchnost, nedostatek víry, chabý život z Ducha Božího, necenění charismat, pak nemá cenu se na ni zlobit, ale je potřebné a možné to je, vyvrátit ty námitky vlastní životní prací. Čili když mi někdo řekne, že pajdám a já opravdu pajdám, tak nemá smysl se na něj vztekat. Já nechci řešit tu problematiku tím, že řeknu, že my jsme dobří, nebo všichni jsou dobří, anebo tamti jsou dobří. Já chci jenom připomenout: Zaprvé ten závažný fakt, že Bible má mnoho řešení, nebo nabídek k vyřešení problémů, které v dějinách stály lidstvo mnoho bídy a utrpení jen a jen proto, že se Bible nečetla a nečte. Zadruhé to, že když se Bible čte, tak se přeskakují nepříjemné pasáže. Vynechává se to, co člověku milé není. A tak se potom nedivme, že je tolik křesťanských církví. Přece si nemůžeme myslet, že by Bůh zanechal vzkaz, který by neměl jednoznačné řešení. V matematice existují rovnice, které mají dvě nebo více možných řešení. Ale všechna jsou správná. Kdo počítá takový příklad, musí přijít na všechna řešení. Bible není rovnice o deseti možných řešeních. Pak by všechny církve byly správné. Ale jsou mezi nimi různé církve, které říkají, že ´my jsme ta pravá´. Tak aspoň ať ty církve, které říkají, že ´my jsme ta jediná pravá´, ať jich je hodně. Ale měly by to dokázat a mít jasno v četbě Bible. Toto je výzva i pro nás. Bibli číst, umět číst a nechat si od Boha (Bible) říct. My tam vtěsnáváme svoje představy a to je velice výrazné. Jak jsem řekl, král, co se chtěl rozvést a oženit s jinou ženou, tak „vytvořil“ církev. Ta církev dodnes existuje a ve své zemi je uznávanou a váženou. Já to řeknu drasticky: Není heretik, jako heretik. A také není katolík jako katolík. Uvědomit si tuto závažnou skutečnost. Musíme si také uvědomit, že to, co Bůh dnes dává, tak to jsou drobty toho, co měla prvotní církev. A to ještě bylo částí toho, co sliboval Ježíš. Ale uvědomme si, že Bůh to, abych tak řekl, rozhodil mezi ty církve. To je pro nás vážná výstraha. My bychom se měli pořádně zamyslet nad svým náboženstvím, nad Biblí, nad svým křesťanstvím, nad svou modlitbou a potom nebude důvodu, aby Bůh zase nedělal to, co dělal na začátku prvotní církve („Stále rostl počet mužů a žen, kteří přijímali víru v Pána. Dokonce i na ulici vynášeli nemocné a kladli je na lehátka a nosítka, aby až půjde Petr, aspoň jeho stín padl na někoho z nich“). To jsou krásná slova. A teď jen krátce o tom, kde je klíč k věci. A ten máme v evangeliu. My chápeme to ´blahoslavení, kteří neviděli a přesto uvěřili´ v tom smyslu, že Tomáš chtěl důkaz a proto neuvěřil. A že Ježíš mu toto vytýká. Často se v starší náboženské literatuře se argumentovalo: „Nedá se vše změřit, zvážit. Ty musíš věřit“. Jenže co je onen Tomáš? Řeknu to drasticky, Tomáš si „sedí na vedení“. Tomáš žije v tom světě rabínských představ, které se odchýlily od představ, od těch pojmů Bible, Mojžíše a proroků a které prostě „vylepšily“ Bibli. Farizeové a saduceové byly dva takové základní směry i skupiny, které se mezi sebou často i doslova praly. Byli to nepřátelé na život a na smrt, ale v Ježíšově případě se sjednotili. Saduceové si vybírali z toho Starého Zákona a farizeové si zase přidávali (to je velice zjednodušeně řečeno). Obě strany Starý Zákon, Mojžíše a Proroky deformovaly. Mesiášova osobnost byla vylíčena a chápána zcela jinak. Takže když Ježíš – skutečný Mesiáš přišel, tak on neodpovídal těm rabínsko – saducejsko – farizejským představám a výsledek byl, že ho prohlašovali za posedlého, pomateného („no, je to jen tesař z Nazareta…“). A na konci toho bylo: „Ukřižuj!“ Čili, to ´blahoslavení, kteří neviděli a uvěřili´ my musíme chápat z hlediska ´blahoslavení, kteří nepotřebovali, aby se jim Ježíš postavil přímo pod nos, ale kteří byli schopni vzít Písmo - Mojžíše a Proroky a pročíst to, co Mojžíš a proroci o Mesiáši říkají´. Tomáš, i když mu všichni říkali, že viděli Ježíše a všichni mu říkali, že je to v Písmu, tak on zatvrzele odmítá („Dokud neuvidím na jeho rukou jizvy, nevložím prst na místo hřebů a…, neuvěřím“). To není míněno tak, že si to chce ověřit, ale to je striktní odmítání argumentace – na základě Bible, Mojžíše a Proroků. „Dokud si na něj nesáhnu, tak na mně a argumentací Bible nechoďte“; takhle to musíme interpretovat. A ne: „Dokud si neověřím, tak vám slepě věřit nebudu“, jak si to často představujeme my“. „Dejte mi s tím pokoj, že v Bibli je psáno, že Mesiáš vstane z mrtvých. Dejte mi pokoj s Mojžíšem“. Toto je Tomášovo stanovisko. A k tomu se vztahuje Ježíšova výtka: „Nebuď nevěřící, ale věřící!“ U Tomáše to nebyla ochota ověřit si. Bylo to odmítání něčeho, co se mu zdá absurdní. Kdyby to bylo: „Já si to chci ověřit“, Ježíš by neřekl nic. Byl bych rád, kdybychom my dokázali mít duševní pružnost a odkládat předsudky, které každý v sobě máme. Tomáš byl v zajetí rabínských představ a nedovedl je podle Písma opravit. A tady jsme, bohužel, u té skutečnosti, která je alarmující. Je potřeba umět číst Písmo svaté tak, aby nám dávalo správný pohled na věci víry.
Ad. 4. Co se týče Bible, číst a číst může být velký rozdíl. Dnešní úryvek je velice bohatý na informace, ale nemůžeme se všeho dotknout. Jak častokrát slyšíme, že musíme věřit, nesmíme pochybovat a argumentuje se právě tím, že Ježíš říká Tomášovi: „Blahoslavení, kdo neviděli a uvěřili“. Kdybych po někom chtěl, aby mi to vysvětlil, nevím kolik lidí by odpovědělo správně. Číst Bibli, to nestačí jenom znát písmenka, ale také celou věc si dát do souvislostí. Ono je pohodlné tu víru si deracionalizovat a myslet si, že všechno je v pořádku. Tou větou Tomášovi Ježíš vůbec nedoporučuje nějaké slepé odkývání. Ježíš vůbec nedoporučuje říkat bezhlavé ´věřím´. Problém Tomáše je v tom, že není schopen vést v určitých oblastech (utrpení Mesiáše) diskusi. To je člověk, který je toporný psychicky, který není schopen přijmout jasné, logické argumenty. Podobný šok ze setkání s Ježíšem bude prodělávat každý při umírání. Musíme si uvědomit, že nejsme lepší než apoštolové, ani než sv. Tomáš. Ta věta znamená: „Blahoslavení Petr a Jan (jedině ti dva se šli podívat)…“ Ostatní měli ´jasno´ ve víře a první a možná že jediný, sv. Jan si uvědomuje, že nerozuměli Písmu a že Ježíš jim to říkal. Blahoslavení, kteří jsou schopni opravit svůj názor na věci náboženské, dokud s nimi Bůh nezacloumá. Tu větu lze také chápat také takto: „Ano, já jsem musel být zabit a já jsem musel vstát z mrtvých, ale ty jsi pořád nevěřil Písmu, ty jsi pořád věřil svému zkreslenému pohledu, ty sis pořád myslel, že jsi kvalitní věřící žid. A teprve, když jsem vstal z mrtvých a ostatní ti říkali: ´Viděli jsme Pána ...´, tak jsi říkal: ´Kdepak, dejte mi pokoj s těmi báchorkami, dokud si na něj nesáhnu, tak se s vámi o tom nebavím´“. Takhle to ve skutečnosti vypadalo. Tedy: „Blahoslavení, kteří nemusí být konfrontováni s tvrdou skutečností, blahoslavení, kterým stačí říct: ´Poslyš, ty tvoje názory nejsou tak bohorovně správné a podívej se pořádně na to, jak o tom píše Písmo´“. Nebo: „Blahoslavení pružní duchem, kteří jsou schopni opravit svoje nevyzrálé názory, kteří se dokáží poučit ze své chyby, kteří dovedou vyslechnout zprávu druhých a zamyslet se nad ní“. Až toto budou křesťané a katolíci umět, tak bude jeden ovčinec a nebude tolik křesťanských církví. Pokud si budeme dovolovat luxus barbarského myšlení, když čteme Bibli, pak nemůžeme čekat nic lepšího. Musíme si uvědomit, že ve hře je mnoho vážných věcí a proto je nutné naučit se číst Bibli tak, abychom jí rozuměli. V dnešním evangeliu je toho materiálu víc, ale prozatím stačí, když té větě dáme správný význam zapadající do celkového kontextu.
Ad. 5. Doplňme si ještě něco k tomu Tomášovi. Je to věc, která se zdá jasná, ale bohužel často špatně vykládaná. Když něčemu věřím, měl bych vědět, čemu věřím. Když podepisuji stvrzenku, tak si přečtu, co podepisuji. Když řeknu, že věřím, měl bych tu věc chápat, měl bych vědět, čemu věřím. Často lidé namítnou, že nedá se všechno změřit a zvážit a že P. Ježíš říkal: „Blahoslavení, kteří neuviděli a uvěřili“. Bohužel jim nelze danou věc vysvětlit, protože nevědí, za jakých okolností jim to Pán Ježíš říkal. Ti lidé jsou jako Tomáš. Vyvozují však závěr, že já musím věřit, já si musím dát klapky na oči, já nesmím přemýšlet atd. Je v tom paradox. Třeba to promyslet. Jak to vlastně bylo? Ježíš zemřel. Učedníci mají staré rabínské vědomosti. Proto nemohli pochopit předpovědi utrpení, a že 3. dne vstane z mrtvých. Následuje ´to se ti nestane´, nastávají krize a odfiltrování této informace. Ježíš jim to nemohl vysvětlit, jak to s Mesiášem je. Krize postupně odpadla, ale nevšímavost k dané otázce zůstala. Byla u nich hierarchie informačních zdrojů. V této otázce byl Ježíš „malý“ proti rabínovi. Rabínovi by si učedníci netroufli dříve říct: „Kdepak, takhle to není“. S Ježíšem měli diskutovat, protože v diskusi se prohloubí vědomosti. Petr je nejlepší (s Janem) a jak dostal vynadáno. Nedívejme se na Tomáše spatra. Takže máme dva rozdílné pohledy na Mesiáše a oba si dělají nárok na pravou náboženskou výuku. Tomáš, jako Petr jsou prolezlí rabínskou naukou, i když mají dostatek dobré vůle. Tam, kde nezasahuje rabínská nauka, tam přijmou bez problémů nauku od Ježíše. Ale tam, kde je informace od rabína, tam se Ježíš „prosadit“ nemůže. Připomeňme si fáze vývoje. Ježíš předvede, že by se mohl bránit (viz zatýkání v Getsemanské zahradě). Učedníci utíkají strachy. Je jim divné, že tam Ježíš zůstal. Mysleli si, že sám selhal také a přitom je předtím proháněl (viz „této noci pohoršíte se nade mnou“). Pak Ježíše degradují na proroka („vždyť proroky zabíjeli a proto ho nemůžeme odsuzovat“). Pak přichází to vzkříšení. O tom jsme už mluvili. Když se Ježíš apoštolům ukáže (dveře byly přitom zavřeny). Tomáš tam není. Oni se bojí, myslí si, že vidí ducha. Ježíš je musí přesvědčit, aby přestali mít strach. Pak s nimi povídá, sáhnou si na něho. Pozor, vztahy mezi nimi byly neliturgické, neformální. Dnes by mu dali „hobla“. Zřejmě ho pořádně chlapsky poplácali po zádech. Tomáš poslední vzdoruje. Tomášův výrok není proto, že by si to chtěl ověřit, ale proto, že novou informaci odmítá přijmout. Stále je v rabínské mentalitě. Chce odmítnout zmrtvýchvstání; je to pro něho horor. Ježíš se mu zjevuje: „No tak Tomáši, tak si sáhni“. Tomáš zkroušeně, jako po výprasku: „Pán můj a Bůh můj“. Blahoslavení Petr a Jan, kteří šli ke hrobu se podívat a neuvázli v té rabínské mentalitě. Blahoslavení ti, kdo mají pružnou mysl, schopnou opravit své názory, kteří nevězí dogmaticky v těch předsudcích. Blahoslavení Petr a Jan, kteří se šli podívat a uvažovali nad prázdným hrobem. Blahoslavení Kleofáš a jeho druh, kteří byli ochotni diskutovat s „cizincem“. Ježíš vychvaluje lidi schopné diskuse o náboženství. Blahoslavení, kteří nepotřebovali se s Ježíšem srazit, o Ježíše zakopnout, bez krizí a havárií byli schopni opravit své názory. Blahoslavení Petr a Jan, kteří dovedou vyhodnotit to minimum informací (plátna srovnaná v hrobě) a opravit své názory. Nejde tedy vůbec o slepé přijímání pouček víry, ale naopak o promyšlení si toho, co se mi v té víře předkládá, aniž bych musel prožít nějakou krizi. Musím tomu rozumět, abych dovedl dát Bohu za pravdu. Tedy ne blahoslavení naivní, kteří věří všemu, co se jim řekne, ne ortodoxní, kteří se něco naučí a celý život s nimi nic nehne. Ale blahoslavení, kteří mají svůj přístup k Bohu uvážený, dovedou ho celý život korigovat a vylepšovat. Blahoslavení, kdo se dokáží z vlastních chyb učit. Musíme se s tím vypořádat. I s tou Tomášovou větou. Nám se také vyskytnou nejasnosti ve víře, a buď půjdeme cestou jedné, nebo druhé interpretace. Ideál je být jako Petr a Jan, abychom dokázali vyhmátnout správné řešení na začátku rodící se nejasnosti. Kéž bychom byli alespoň jako Kleofáš, který si v diskusi od „cizince“ dal říci. Je jenom na nás, který výklad si vezmeme. Za nás to nikdo neudělá. Dobré je být Kleofášem, ideálem Petr a Jan.
Ad. 6. Jistě známe podobenství o zakopané hřivně. A Duch Svatý je právě takovou zakopávanou hřivnou, protože zapomínáme na jeho vlastní působení a chceme po něm něco, co je naší povinností. Hodně krát jsme o tom mluvili, že Bůh je sice všemohoucí, ale tím, že dal určitou pravomoc člověku, tak tu pravomoc respektuje. Vzpomeňme si na ten příklad, kdy člověk hraje s Bohem hru Člověče nezlob se. Je nutné si uvědomit, že Bůh je vždy ochoten pomoci, Duch Svatý je vždy ochoten připomenout, ale jsme to my, kteří klademe překážky svými předsudky, neznalostí, nezájmem atd. Když židé na poušti reptali, přišla pohroma. Když apoštolové reptali (viz například jak Petr káral Ježíše), dostali vynadáno. A Duch Svatý, když nenasloucháme, tak prostě mlčí. Modlitba - „Pošli nám Ducha Svatého“ není na místě, protože on už je poslán, ale my ho buď neslyšíme, nebo nehodláme poslouchat. Ověřit si to můžeme tak, že si otevřeme Písmo, začneme číst a nic nebudeme vynechávat. Pak zjistíme, kolik věcí nám nejde ´pod kůži´, s kolika věcmi vnitřně nesouhlasíme. Aby Duch Svatý mohl připomínat, tak musíme znát Písmo a celé a ne vybírat si myšlenku na den podle svého vkusu. Bohužel, k tomu je nutné mít pořádný překlad Bible. Pakliže to člověk začne hledat, poctivě se tím zabývat, najde toho víc, než si myslí. Bůh po nás chce, abychom věřili všemu, co Ježíš řekl a vnitřně s tím souhlasili. My, bohužel, máme zúžený pohled, věříme tomu, co my známe. A to je velký rozdíl. Takže pozor i na to, čemu říkáme ´věřit´. Když Ježíš říká: „Budete-li ve mně a budou-li má slova ve vás …“, tak to znamená, že se jedná se o celou nauku. Když neznám evangelium, sliby se pak na mně nevztahují.
Ad. 7. U toho dnešním úryvku všimněme si jedné věci. Máme tu první setkání apoštolů s Ježíšem, ale je tu taková maličkost. Ono je všude zavřeno a Ježíš se najednou objevuje v místnosti. Dveře zavřeny, ale on se tam objevil. Ježíš se sice zjevuje se stejnými fousy, se stejnou tváří, se stejnou postavou atd., ale přichází do místnosti tak, jak to lidské tělo nedokáže, protože Ježíš už má tělo nové. V Písmu u Jana máme popsán také jiný případ. Ježíš se zjevuje zase zcela s jinou tváří. Apoštolové jsou na lodi, loví a na břehu sedí nějaký člověk. Má ohníček, opéká si rybu, oni nechytli nic a tento „cizí“ člověk na břehu říká: „Hoďte síť doprava!“ Oni se podívali, hodili tam síť, v síti chytlo obrovské množství ryb. Jan říká: „Tak to je tedy Pán, to je Ježíš“. Petr skočí do vody, plave za Ježíšem, ostatní vytáhli síť a přijeli ke břehu. U ohně sedí naprosto neznámý člověk. Oni vyndávají ryby, zjistili mimořádný úlovek, síť se vůbec netrhala a divili se, že to ta síť vydržela. Čili tady je ten rozdíl mezi prvním zázračným rybolovem, kdy se sítě trhali. Tady je úlovek ještě větší, a síť se netrhá. U ohně tedy sedí „neznámý“ člověk, oni se na něj dívají a přitom vědí, že je to Pán Ježíš, ale nikdo z nich si netroufne na to zeptat, ale taky nepoloží otázku: „Jak to, že máš jinou tvář?“ Vědí, že to je Ježíš, že to dělá z nějakého důvodu. A my si můžeme jasně říct co to je. Ježíš dává najevo: „Když jsem se vám zjevil (a v tom prvním i druhém případě prošel skrz dveře, i když byly zavřeny), jsem se ukázal, že jsem to já, ale já vypadám zcela jinak.“ Další takový případ je, když Ježíš s apoštoly vyšli na Olivovou horu a Ježíš se najednou začne vznášet a mizí v oblacích. Čili, Ježíš dává najevo, že má jinou formu těla a že se lidem zjevuje v lidské podobě, tak tato podoba není jeho vlastní, ale podoba „vypůjčena“. Aby také věděli, že mluví s Ježíšem, ale aby si přitom uvědomovali, že skutečný Ježíš už vypadá jinak. Zrovna tak andělé, když mluvili s lidmi, objevili se jako lidé, aby lidé věděli, že s někým hovoří. Toto je samozřejmá věc, ale uvědomte si, kolik lidí, když jsou nemocní, si na to vzpomene, že vlastně nás čeká nová forma života. Kolik lidí, když zápasí s hříchem, myslí na peklo? To je velká většina lidí. Kdo z lidí si vzpomene, že by si mohl zbabrat, pokazit transformaci na bytost, která nejenom, abych tak řekl, je jiná, ale daleko krásnější, daleko silnější? Jistě, když už je někdo hodně, hodně starý a život ho už nebaví, tak u některých se může vyskytnout taková skepse – „už abych zemřel“. Ale zaprvé, není to křesťanské a zadruhé je to věc, která vyrůstá už v době mládí, kdy člověk jde do kostela, protože se musí a bere to jako povinnost od těch rodičů. Sám to prožité nemá, a když jsou rodiče ve výchově nároční a postupují diktátorsky, děti chodí do kostela a pak později buď přestanou věřit anebo zase se sami stanou náboženskými diktátory, takovými malými inkvizitory. To je jedna možnost. A druhá, že přestanou věřit. Ale vždy je to ve většině případů povrchní náboženství a ti náboženští diktátoři zase budou postupovat stejně. V mládí bychom si měli uvědomit, že náš život smrtí nekončí. Měli bychom si to uvědomit, když už člověka začne ledacos bolet. Ale když ještě pořád ten život má dost možností, zase si to neuvědomuje. A přitom si myslíme, že kdoví jak jsme zbožní. Přitom to hlavní, ta myšlenka na věčný život a to je jeden z těch důvodů, pro které Ježíš šel na kříž, aby nám ukázal sám sebe, jak on vypadá po smrti a jak bychom my vypadali, na to se zapomíná. A to je veliká chyba. A tak vzpomínám si na dobu, když jsem chodil do školy, když se mluvilo o nebi, tak se říkalo: „Tam je to nádherné“, ale hlavně se naháněl strach z pekla. Sledovaná veličina byla: „Byl to hřích, nebyl to hřích?“ Kolik lidí ví o tom, co má dělat, aby získali tu novou formu života? Buď je člověk mladý, no tak novou formu života „nepotřebuje“, a když zestárne, tak už ho zase nebaví život vůbec. Tohle je ta hlavní chyba. Věřící lidé často žbrblají na ty, co nevěří, ale jakmile já jsem věřící člověk a není mým dominujícím zájmem zmrtvýchvstání, není mým dominujícím zájmem transformace sebe na Ježíšova bratra, moje náboženství je jalové. To si musíme uvědomit. Když jsme u otázky, jak se s tímhle tím vypořádat, je nutné říct, že to jde, že to není neřešitelné. Ale znamená to určitý problém. A samozřejmě důležitá postava je Tomáš a ten Tomáš je kapitola sama o sobě. Ale zapamatujme si, že i když nás bude bavit normální život, že to není vrcholná forma života. To je připomínka, abychom si zvykli přemýšlet o tom, co vůbec v bibli je. To nám uniká. A bohužel mnoho lidí místo touhy po nebi má strach z pekla. A nebe je víc, než strach z pekla. A abychom věděli, co to je nebe, musíme se bezpodmínečně naučit číst evangelium, to je jedna věc, druhá – naučit se přemýšlet o něm a třetí – umět se vypořádat se svými předsudky, které máme v sobě, které nám brání na cestě za poznáním.
Lk 24,13-35, A, 3. neděle velikonoční
Dva z Ježíšových učedníků se ubírali toho dne (prvního po sobotě) do vesnice zvané Emauzy, která je vzdálena od Jeruzaléma šedesát honů. Hovořili spolu o tom všem, co se stalo. Jak tak hovořili a uvažovali, přiblížil se k nim sám ležíš a připojil se k nim. Ale cosi jim jako by zadržovalo oči, takže ho nepoznali. Zeptal se jich: "O čem to cestou spolu rozmlouváte?" Zastavili se celí smutní. Jeden z nich - jmenoval se Kleofáš - mu odpověděl: „Ty jsi snad jediný, kdo se zdržuje v Jeruzalémě a neví, co se tam tyto dny stalo." Zeptal se jich: "A co se stalo?" Odpověděli mu: "Jak Ježíše z Nazareta, který byl prorok, mocný činem i slovem před Bohem i přede vším lidem, naši velekněží a přední mužové odsoudili k smrti a ukřižovali. My však jsme doufali, že on je ten, který má vysvobodit Izraele. A k tomu všemu je to dnes třetí den, co se to stalo. Některé naše ženy nás sice rozrušily: Byly časně ráno u hrobu, nenalezly jeho tělo, přišly a tvrdily, že měly i vidění andělů, a ti prý říkali, že on žije. Někteří z našich lidí odešli k hrobu a shledali, že je to tak, jak ženy říkaly, jeho však neviděli." A on jim řekl: "Jak jste nechápaví a váhaví uvěřit tomu všemu, co mluvili proroci! Což to všechno nemusel Mesiáš vytrpět, a tak vejít do své slávy?" Potom začal od Mojžíše, probral dále všechny proroky a vykládal jim, co se ve všech částech Písma na něj vztahuje. Tak došli k vesnici, kam měli namířeno, a on dělal, jako by chtěl jít dál. Ale oni na něho naléhali: "Zůstaň s námi, neboť se připozdívá a den se už nachýlil." Vešel tedy dovnitř, aby zůstal s nimi. Když byl s nimi u stolu, vzal chléb, pronesl nad ním požehnání, rozlámal ho a podával jim. Vtom se jim otevřely oči a poznali ho. On jim však zmizel. Tu si mezi sebou řekli: "Což nám nehořelo srdce, když k nám na cestě mluvil a odhaloval smysl Písma?" Ještě tu hodinu se vydali na cestu a vrátili se do Jeruzaléma. Tam našli pohromadě jedenáct (apoštolů) i jejich druhy. Ti řekli: "Pán skutečně vstal a zjevil se Šimonovi." Oni sami pak vypravovali, co se jim přihodilo na cestě a jak Ježíše poznali při lámání chleba.
Ad. 1. Pouze trochu tzv. zobneme. Navíc jde o věci, o kterých jsme už hodně krát mluvili, takže nebudeme to pořád opakovat. Je to typické velikonoční čtení. Zdálo by se to takové radostné, už se nemluví o utrpení atd. Ten konec u sv. Lukáše – „oni pak vypravovali…“ - vypadá jako takový šťastný happy end, jenže ten happy end nenastal tak rychle. Pozorný čtenář si však všimne, že to tak úplně slavnostní není. Např. Ježíš těm dvěma začne vytýkat: „Jak jste nechápaví, těžkopádní, že nevěříte všemu, co říkali proroci“. Proč? Ona totiž ta idyla velikonoční tohoto textu je pouze naše iluze. Skutečnost vypadá jinak. O tom jsme mluvili. Proto stručně, heslovitě připomínám: „Této noci pohoršíte se nade mnou“. Po zatčení, apoštolové Ježíše degradovali na proroka. Oznámení žen, že Ježíš vstal z mrtvých se jim zdálo bláznovstvím. Jan a Petr byli však opatrní. Šli se podívat ke hrobu. Ostatní ani potom neuvěřili. Dokonce ani potom, když se „Emauzští“ vrátili. Nakonec se jim Ježíš zjevil a vylekali se. Domnívají se, že to je smrtka, že vidí ducha, který jim přišel říct, že oni také zahynou. Přitom apoštolové a další učedníci ledacos s Ježíšem prožili a vidíme, že v některých věcech byli vnitřně „neprůstřelní“. Když se pak zjevil všem naskočily ty staré, nesprávné představy, nebo psychologické procesy. Tohle si musíme uvědomit a s tím počítat, zdali ta naše dosavadní představa o Bohu neblokuje nám právě vnitřní přijetí té správné, která je v Písmu dobře popsaná. Otázkou zůstává, zda-li my jsme kvůli našim předsudkům schopni to správně chápat. S tím pak souvisí o plnění slibů a darů, které jsou podmíněné. Ježíš by se nám rád projevoval a vyslyšel naše modlitby, ale právě ty naše předsudky nebo neadekvátní reakce brání tomu, aby se to plnilo. Třeba se nad tím zamýšlet. My musíme dát dohromady texty všech evangelistů a pak nám z toho vyjde ten otřesný obraz onoho Ježíšova nejslavnějšího dne, otřesný obraz toho, jak lidé dokáží být zabednění. Petr a Jan (zejména) chápou až u hrobu, že Ježíš vstal z mrtvých. Vidí, že to není vykradený hrob, ale, že jakoby tam někdo jenom přespal. Začínají věřit, že Ježíš přece jen Mesiášem je. Petr si vzal poučení z toho ´já tě nezapřu!´ V duchu si asi říkal: „Ten nám asi vynadá, když přijde, ale hlavní je, že přece jen tím Mesiášem je“. Takže ostatním nepomohlo ani svědectví Petra a Jana. Tak tedy hádky pokračovaly, až se nakonec Kleofáš se svým druhem rozhodnou, že půjdou domů, že v tom blázinci už nemohou vydržet. Je třeba si tu atmosféru dokázat představit. Ti dva se trhli. Vůbec nešli s žádnou skupinou, jak to bylo zvykem. Tudíž vidíme, že to není žádná velikonoční pohoda. Ovšem, těm dvěma to nedá, a cestou o všem diskutují. Samozřejmě, že Ježíše měli rádi a byli zřejmě velice zklamáni, že to Ježíš, podle jejich vkusu, tak zbabral. Musím připomenout, že si musíme dát pozor i na nové překlady. Např. starý překlad říká: „Jejich oči byly drženy a proto ho nepoznali“. Je to obyčejné zablokování určitých center v mozku, což je dost známá věc. Jenže někde nový překlad, aby to bylo učené, říká toto: „Něco jakoby bránilo jejich očím, aby ho poznali“. Takže, jejich poznávací intelekt je záměrně blokován a proto oni s ním mohou rozvést diskusi. Vzpomeňte si na problematiku lokální anestesie, kde nervová centra jsou blokována, takže člověk necítí bolest. Je to blokáda určité psychické oblasti, takže jejich paměťová centra, abych tak řekl, identifikační oblast byla blokována. Oni prostě vidí Ježíše a nevzpomenou si, že je to vlastně on. Takové případy se stávají při mozkových onemocněních, že část mozku je blokována. Člověk např. nemůže hýbat pravou rukou, nebo zapomene psát atd. Čili, takový ten zdánlivě těžkopádný překlad: „Jejich oči byly drženy“, odpovídá přesněji skutečnosti než to: „Něco jako by bránilo jejich očím....“ atd. Je také známo, že například, když jsou lidé zabráni do rozhovoru, zapomenou dokonce jíst apod. Jakmile je člověk něčím zaujat, automaticky je k dané věci obrácená pozornost. Těm „Emauzským“ museli být „oči drženy“, aby jim nenaskočila (psychologicky) ta rabínská nauka a mohli tak být poučitelní. Až v takovéto situaci je jim možné něco vysvětlit. Oni Ježíše považují za cizince: „To jsi teda jediný cizinec, který neví, co se stalo“. Ježíš se tváří, že o ničem neví. Vypravují Ježíši, co se odehrálo. „A proto vy utíkáte? Jste nechápaví, těžkopádní. „Vždyť to je psáno v Zákoně, Mojžíš a proroci o tom psali, že Mesiáš bude zabit a třetího dne vstane.“ A tak Ježíš jim vysvětluje ta místa, která jim vysvětloval před smrtí. Ale tehdy to nebrali vážně. Teď jsou otevření, schopni diskutovat, nechávají se od „cizince“ poučit a Ježíš se jim dává poznat. Jak je možné, že se něco takového stane? Je to jednoduchá věc. Dokud je člověk o něčem skálopevně přesvědčen, snadno se stane, že věci, které neodpovídají jeho názorům, nevpustí do mozku. Až pak člověk začne přemýšlet, když se jeho myšlenkové konstrukce zhroutí. Když mu to nevychází, tak začne přemýšlet, začne hledat řešení. A to je právě situace Kleofáše a toho druhého. Kdyby se jim Ježíš ukázal hned, došlo by k šoku a záměr, aby věc nejdříve pochopili, by ztroskotal. Takže ten blázinec u apoštolů a učedníků; to byla pěkná kariéra pro Ježíše. Když jim Ježíš vytýká tu nechápavost a těžkopádnost, tak je opravdu rozzlobený. Aby se diskuse mohla dobře rozvinout, tváří se Ježíš, jakoby nic nevěděl. Oni se ´otevřeli´ a řekli např.: „On byl tak mocný prorok, že jsme mysleli, že je to Mesiáš“. Ježíš si to nechá vylíčit, pak jim vynadá a vysvětlí, že všechno o Mesiášovi řekli už proroci. U té hospody by Ježíš určitě odešel, kdyby ho nepřinutili. Že na něho naléhali je slabé slovo. Oni chtěli, aby jim to dopověděl. Při Ježíšově výkladu najednou paměťová blokáda ustupuje (už je všechno vysvětlené), oni ho s radostí poznávají, ale Ježíš mizí. Patrně zůstala po něm ještě porce. Oni nečekají a běží zpět do Jeruzaléma. Pro nás je zde toto poučení, abychom nežili v iluzi, že když se setkáme s Ježíšem, že všechno půjde hladce. Protože u nás se také objeví problémy při tom setkání s Ježíšem. A to je také problém očistce. Přátele, může vás napadnout, proč tohle to zdůrazňuji. Kdybyste byli nemocní a byl u vás lékař a řekl by, že má na vás jen pět minut, tak byste se cítili ukřivděni, kdyby se vám ten lékař nevěnoval. V tomhle tom bodě máme totiž klíč k odstranění mnoha utrpení, bídy, nemocí a hříchů. Protože v nás je řada předsudků, kterých my se nechceme vzdát a kvůli kterým přicházejí hříchy, utrpení, nemoci, kterými se prodlužuje a zostřuje pobyt v očistci a kvůli kterým se přichází třeba i do pekla. Ano přátelé, Ježíš to shrnuje slovy: „Říkáte „vidíme“ a proto váš hřích trvá.“ My jsme zvyklí mít na věci ustálený názor. Apoštolové by řekli: „Nám je jasné, že Ježíš je Mesiáš a že je nezranitelný v boji…“. Ježíš byl zatčen a apoštolům zas bylo jasné, že Ježíš je jenom prorok. Nakonec byl rozbitý Jeruzalém atd., atd. Tady vidíme důsledky té zabedněnosti a vytvořeného přesvědčení , které člověk není ochoten korigovat. Toto si musíme uvědomit, abychom byli schopni na Ježíšovu výzvu správně reagovat. Abychom byli schopni Ježíše vyslechnout a ne mu pořád vykládat a ujišťovat ho o své zbožnosti a dobrých úmyslech. Do očistce se jde pro neschopnost dialogu s Ježíšem. A ten si můžeme natrénovat při konfrontaci s jeho slovem – evangeliem. Když se tento dialog v některých věcech nedařil apoštolům, kdo nám zaručí, že nám se to automaticky bude dařit? Třeba se učit dialogu s lidmi, otevřené mysli při četbě Písma sv., v rodině, v práci atd. Na ten dialog se zapomíná. On to žádný hřích není, ale tvrdě se na to doplácí. My si raději dokazujeme, že žádný dialog s Bohem nemůžeme zkazit. Na problémy odpovídáme „věřím“. Takže přátelé, klíč k odstranění utrpení jsme si právě prohlédli. A toto také by nám mělo být varováním, že člověk, podobně jako apoštolové, zrovna tak nemusí chápat třeba i toho Ježíše.
Pozn. Dost často se v překladech setkáváme s takovými úpravami, např. „ženy nás ohromily“, nebo „něco, jakoby bránilo jejich očím“. O tom jsme mockrát hovořili, že šlo zde asi o Boží zásah, abychom to tak řekli dnešní terminologií, kde část paměťových center byla blokována. Takže oni s Ježíšem mluví, jako kdyby to byl cizinec. Konec konců je to jaksi analogické tomu, jako když si necháte trhat zub a lékař vám dá injekci na umrtvení. On se pak v tom zubu šťourá a my vůbec bolest necítíme. Ale spíš jde o jinou věc. O ten problém pochopení Ježíše. A tady vidíme ovoce kříže. Dříve přece Ježíš také vysvětloval, že bude zabit, že třetího dne vstane z mrtvých. Ale reakce na to byla (Petr): „Kdepak, to se ti nestane.“ Kdežto nyní, v důsledku Ježíšovy smrti, když se jim rozsypala ta zidealizovaná postava Mesiáše podle pánů rabínů, tak může opravdu promlouvat ta jejich láska. Oni jsou zarmouceni; Ježíše degradovali. Všimněte si: „Byl to prorok tak velký, že my jsme mysleli, že on je Mesiáš“. A tady vidíme, jak Ježíš jim už může něco říct, může vysvětlit Písmo. Už mají za sebou, abych tak řekl životní zkušenosti. Už nejsou pod tlakem toho ´hurá´ nadšení, toho ´hurá´ náboženství. Ono to na první pohled vypadá vzdálené, o čem se teď krátce zmíním, ale ono to s tím souvisí víc, než by se zdálo. Mnoho lidí jsem oddával. Některé svatby byly hezké; s těmi lidmi byla radost mluvit. Ale někdy to opravdu bylo zoufalé. Když jsem viděl to nekritické nadšení lidí, kteří si myslí, jak se mají rádi a tím prostě padá celý svět a ostatní jsou všichni hloupí. Také jsem míval stříbrné svatby. Byli to lidé, kteří to spolu táhli těch 25 – 30 roků. To byla docela jiná atmosféra. To byli lidé vystřízlivělí, takoví ostřílení životem, kde z té lásky opadlo takové to ´hurá´, kde si už nic nenamlouvali atd. Přitom tam byla daleko ryzejší, daleko krásnější a silnější láska. A takovým lidem jsem fandil. Také se mi stalo toto. Řekl jsem páru: „Klekněte si!“ Ženich, aby to maskoval, povytáhl kalhoty a nevěsta koukala kolem a každý se snažil maskovat to, aby neklekl dřív, což by podle jejich pověry znamenalo, aby jeden toho druhého nemusel poslouchat. Když mně to namíchlo, tak jsem řekl: „Když nechcete klekat, neklekejte, ale jestli si myslíte, že vás ten druhý bude poslouchat, tak jste oba na omylu“. Co jsem měl dělat? Kdyby mu někdo řekl: „Kamaráde, to není žádná láska“, tak by se cítil dotčen. Vzhledem k tomu, že už mám něco za sebou, snadno vycítím tu atmosféru, že v některých případech je té lásky daleko víc, něž taková májová, rozkvetlá, nezkušená, kde jsou toho plné básně atd. Proč to říkám? Tady jde o podobnou věc vůči Kristu. Něco jiného bylo, když Ježíš byl s apoštoly, oni byli pod vlivem těch rabínských ideálů a byli plni toho: „My jsme Ježíšovi učedníci, my ho máme rádi“ atd. A proto muselo přijít to vzkříšení, aby se jim rozsypaly ty iluze. Aby dokázali na Ježíšovi vidět to, co ve skutečnosti bylo dobré, nedívali se něj přes tu rabínskou lupu, která ty určité aspekty Ježíšovy osobnosti shledala a těch druhých si nevšimla. I ve víře i v manželství potřebuje člověk určité životní zkušenosti, aby ocenil to, co je kvalitní a co je nekvalitní. A součást právě toho je i ta Kristova smrt, kde vlastně Ježíš s těmi apoštoly a učedníky vůbec o ní nemohl mluvit. Ono se jim potřebovalo něco rozsypat. Musíme si uvědomit si, že naše křesťanství se musí stále očisťovat. Jako v tom manželství ta láska dozrává, naše víra by měla dozrávat celý život. A nakonec je velice důležité, aby ti lidé, co jsou spolu delší dobu, kteří znají chyby toho druhého, aby se dovedli nad tím zamýšlet a z těch svých chyb a z těch chyb toho druhého učit. Protože ty chyby, které vidí jeden na druhém, mají společný základ. Zrovna tak, jako ti Emauzští vyhodnocují to svoje jednání s Ježíšem. Je jim líto, že ho ztratili, že se s ním nerozešli v nejlepším. To je právě případ Petrův, který pláče a říká si: „Já se zapřísahám, že nezapřu“, kdybych raději řekl: „Co mám dělat?“ a on by mi řekl: „Nechoď k ohni“. Tohle to musíme pochopit. Ono je to dost těžké pochopit i v tom životě. Manželství, nebo jakýkoliv partnerský vztah je pro to velice dobrá škola. Podobně i vztahy na pracovišti, ale záleží velice na kolektivu. Ten kolektiv si člověk nemůže vybírat. Ale doma si udělat dobrou atmosféru, to můžeme všichni. A z toho ´pulírování´ a ´vychytávání much´ v těch mezilidských vztazích doma se člověk naučí vychytávat ty svoje chyby vůči Bohu. A zase naopak. A tak z tohoto titulu je dobré se dívat na tu problematiku rodinných zaskřípání, protože člověk se musí naučit vyřešit otázku - kdo má pravdu. To je důležité pro chvíli až budu umírat, až budu přecházet do věčnosti, abych dokázal pružně reagovat na Ježíšovy popudy. Vy, kteří máte to štěstí, že vám manželství drží, važte si ho! Za druhé, udělejte si z něj takový ´brousek´ na tu svoji povahu a zrcadlo, ve kterém budete porovnávat svůj vztah vůči druhému a tím se trénovat na setkání s Ježíšem. A tak si myslím, že ti, co šli a přinutili toho ´cizince´, aby jim povídal, že nám mohou být vzorem, jak pro chápání Bible, tak i pro ty mezilidské vztahy. I mezilidské vztahy jsou trenažérem pro vztahy člověka vůči Bohu. A jsou velmi důležité pro rozvoj jedince po náboženské stránce. A to je nejlepší učebnice jaká je, i když konec konců nemá žádná krásná slova. I v tom náboženství buďme raději umírnění v tom: „V tebe věřím, v tebe doufám.......“, abychom byli střízlivější v hodnocení svých vztahů, abychom ale zráli v tom vztahu vůči Bohu. Lidé, kteří se naučí odpouštět si, ti budou také umět projít očistcem v daleko kratší době. Je třeba si také uvědomit, že problém setkání s Ježíšem není v Boží vznešenosti, ale v neochotě člověka reagovat na skutečnost, na vlastní chyby. Je to problém lidí, kteří jsou nepoučitelní. Jsou zvyklí na tehdy staré rabínské líčení, které je odlišné od Mojžíše a proroků a dnes na představy, které jsou odlišné od evangelia. Ježíš ani apoštolům nemohl vysvětlit, že bude zabit, protože měli zafixovanou tu starou rabínskou nauku. První, komu to došlo, byl miláček Páně, Jan (u hrobu s Petrem). A není to tím, že by Písmo bylo nesrozumitelné.
Ad. 2. O mnoha věcech jsme nedávno hovořili. Proto všimneme si jen několika dílčích věcí. Evangelista říká, že u vesnice se Ježíš tvářil, jako že chce jít dál. Je to tak jisté? Kdyby učedníci Ježíše nepřinutili, tak by opravdu dál šel. Toto si musíme uvědomit, že Ježíš touží říct člověku všechno, ale když ho člověk nepustí ke slovu, tak mu Ježíš nemůže nic říct. Ono se to krásně říká jak P. Bůh je všemohoucí, že všechno může. Jenže v evangeliu je také psáno, že Ježíš nemohl v Nazaretu udělat zázraky. Že by Ježíšovi došel dech a nebo Bůh ztratil svou všemohoucnost? Ne, ne. Představte si, že máte dobrého budíka a natáhnete ho. Když však bude v té posteli mrtvý, nebo hluchý člověk, tak mu všechny budíky na světě nebudou stačit. Nesmíme zapomenout, že všemohoucí Bůh dal člověku právo mít poslední slovo ve věci přijetí toho, co mu nabízí. Člověk má vlastně poslední slovo i ve věci svého zavržení t.j. svého osudu. Proč mi tedy P. Bůh nepomůže? No proto, protože ho nepustím ke slovu. Já P. Bohu strkám své náboženství, já P.Bohu vykládám, jaký já chci být (podle svých představ), ale neptám se, jak si Bůh představuje moje křesťanství, jak Bůh tu nebo onu věc chápe, čemu Bůh říká dobré křesťanství. Proto si musíme uvědomit, že Ježíš by odešel od učedníků, i když s lítostí, kdyby oni na tom dokončení výkladu netrvali. Nemysleme si; s námi má P. Bůh těžkou práci. Jenže my o tom nevíme. Protože nevíme, kdy, jak a v čem se obracíme k P. Bohu zády. Víme, že Petr a Jan byli na nejvyšším stupni hierarchie učedníků a také měli chvilky, kdy se k Ježíšovi otočili zády. My o tom vůbec nevíme, neuvědomujeme si, když umlčujeme Ježíše, když ho nepouštíme ke slovu. Božím ideálem není, aby se nás musel doprošovat, ale abychom ho my přinutili vejít. Musíme Ježíšovi vytvořit takové podmínky, aby se u nás a v nás cítil dobře. Ono to není jednoduché Ježíšovi naslouchat. Člověk musí zavřít nejenom ústa, ale také otevřít mozek, který velmi často otevřený není. Jinak by se zdálo, že ten úryvek zapadá do takové velikonoční slavnostní atmosféry. Minule jsme si však říkali, že to byl den plný zmatků. My ty úryvky čteme příliš učesaně a tu atmosféru, jaká tam vládla si vůbec neuvědomujeme. Kdyby Kleofáš a ten druhý věřili Janovu a Petrovi, tak by neodcházeli. Ale i tak mají Kleofáš i ten druhý čestné místo. Je to jeden z těch, o kterých Ježíš říká: „Blahoslavení, kteří neviděli a uvěřili“ (v oněch dnech). Proč? Protože byly schopní diskutovat z cizincem. Rozhodující je, že se s ním dají do debaty a že ten „cizinec“ jim může vysvětlovat. Tedy, oni toho cizince přinutili vejít. A to je důležité, abychom byly schopni s Bohem diskutovat a ne abychom Bohu pořád strkali ty svoje názory a čekali, že Bůh je beze zbytku převezme. Člověk si lehce může říct: „Mně se to netýká“. Jenže pozor, i Petr a Jan „ujeli“. Kdybychom dosáhli jejich úrovně, pak bychom si mohli gratulovat. Petr musel zhřešit, zapřít Ježíše, křivě přísahat (dnes bychom řekli zradit víru a odpřísáhnout, že nevěří), aby se mu otevřeli oči. Petr jde ke hrobu, ještě všechno nechápe, ale je opatrný. Začíná poslouchat, začíná mít otevřený mozek. Takže pozor, slavnostní den pro nás byl pro ně den plný zmatku, hádek, ostrých diskusí a prohlašování za blázny. Stojí za to, se z tohoto hlediska k těm textům vracet. Ježíš za nás umřel na kříži. Co chceme víc? On po nás nechce, abychom si hráli na dalšího ukřižovaného. O to se pokoušel Jidáš a nebylo mu to dovoleno. My se musíme naučit pod křížem stát a o jeho slovech přemýšlet, tak jak to udělal bohužel jediný, sv. Jan. Nehrajme si na Ježíše na kříži. Umějme pod křížem stát, zavřít ústa a otevřít uši (mozek). To je poslání kříže.
Jan 10,1-10, A, 4. neděle velikonoční
Ježíš řekl: "Amen, amen, pravím vám: Kdo nevchází do ovčince dveřmi, ale vniká tam jinudy, to je zloděj a lupič. Kdo však vchází dveřmi, je pastýř ovcí. Vrátný mu otevře a ovce slyší jeho hlas. Volá své ovce jménem a vyvádí je. Když všechny své ovce vyvede, jde před nimi a ovce ho následují, protože znají jeho hlas. Za cizím však nikdy nepůjdou, ale utečou od něho, protože hlas cizích neznají." Ježíš jim pověděl toto podobenství, ale oni nepochopili, co jim tím chce říci. Ježíš proto řekl znovu: "Amen, amen, pravím vám: Já jsem dveře k ovcím. Všichni, kdo přišli přede mnou, jsou zloději a lupiči, ale ovce je neuposlechly. Já jsem dveře. Kdo vejde skrze mě, bude zachráněn; bude moci vcházet i vycházet a najde pastvu. Zloděj přichází, jen aby kradl, zabíjel a působil zkázu. Já jsem přišel, aby měly život a měly ho v hojnosti."
Ad. 1. Dnešní i příští text jsou velmi náročné. Když si vezmeme pouze ten dnešní úsek, tak si z toho odneseme to, že Ježíš je pastýř – poetické a lyrické přirovnání. Jenže jsou tady závažné věci, jako např.: „Všichni, kdo přišli přede mnou, jsou zloději a lupiči.“ Kdo jsou ti lupiči? To je velice závažné obvinění. Abychom to pochopili, třeba si to přečíst v celé souvislosti. Začíná to začátkem 9. kap. Ježíš uzdravuje člověka slepého od narození. Farizeové začnou chlapce vyslýchat a chtějí stůj, co stůj z něho dostat, aby řekl, že to byl nějaký podfuk. Oni totiž nechtějí připustit, že by Ježíš dělal zázraky. Někteří mezi nimi jsou rozkolísaní, ale nakonec, ani jeden z nich nejde za Ježíšem. Proč? Protože jsou farizeové a myslí jiným způsobem. A tito farizeové určují myšlení kolem sebe. Zavolají si dokonce rodiče slepého, aby jim potvrdili, že chlapec nebyl slepý a oni mohli říct: „Vidíte, ten Ježíš je podvodník.“ Jenže ten slepý trvá na tom, že slepý byl. Oni říkají: „My víme, že k Mojžíšovi mluvil Bůh, ale o tomhle tom nevíme, odkud pochází.“ Chlapec: „Právě to je divné, že nevíte, odkud pochází a otevřel mi oči. Nikdy nebylo slýchané, že by někdo byl otevřel oči slepému od narození. Kdyby tento nebyl od Boha, nemohl by nic takového udělat.“ Oni: „Celý ses v hříších narodil a ty nás chceš poučovat?“ A vyhodili ho. Tady vlastně vidíme, co Ježíš myslí těmi zloději. Farizeové chtěli okrást toho slepce o to pochopení. Sami jsou také okradeni. Jim v dětství vštěpovali neúplné, nekvalitní názory. Kdybychom měli poctivě vyjmenovat, kdo všechno ti zloději jsou, tak bychom se museli obvinit i my všichni, co jsme tady. Protože nikdo z nás pořádně nezná Písmo Svaté. To si prosím nenalhávejme. Jistě, nejsme zloději v tom smyslu, že bychom chtěli krást. Rodiče, kteří vychovávají dítě špatně (a takových rodičů je), manželé, kteří vstupují do manželství a za chvíli se rozvádějí, to jsou všechno zloději. A tyto zloděje má Ježíš na mysli. Myslíte si, že takový inkvizitor před několika staletími by řekl: „Já jsem zloděj“? A přesto lidem bral možnost pořádného pochopení křesťanství tím, že jim vnucoval ´formulky´ a fráze. Byla doba, kdy katolický pán vynucoval katolickou víru, protestantský pán vynucoval protestantskou víru. To nebylo v pořádku. Lidem se brala možnost svobodně se rozhodnout a pořádně věci chápat. Zůstaňme u problematiky židů. Když se zamyslíme nad tím, jak u židů probíhala ta krádež Božího slova, pak když budeme chtít, sami se tam najdeme také. Když chtít nebudeme, tak nám nikdo nepomůže sebedetailnějším výkladem toho, co Ježíš nazývá zlodějstvím a lupičstvím. Proč chtěli farizeové stůj, co stůj toho chlapce obrátit, aby přestal věřit tomu fanatikovi-tesařovi z Nazareta. Je to proto, že Ježíš se jim, tak říkajíc, neseděl. To co říkal, se jim zdálo pomatené a rouhání. Víme, jak byli vychováni v tom, co se týká představ o Mesiášovi. Jak vynechali to, že Mesiáš bude nejdříve dělat náboženskou reformu, soud nad židy (viz Malachiáš). První generace ´zlodějů´ některé věci vynechali a další generace už o tom nevěděli a slepě přebírali to, co dostávali od rodičů, rabínů atd. Jistě, Ježíš by dal židům svobodu, kterou očekávali od Mesiáše, ale nejdříve by museli přijmout výzvu k pokání. Ježíš přece pláče nad Jeruzalémem: „Kolikrát jsem chtěl shromáždit tvé dítky…, poněvadž si nepoznalo čas svého navštívení.“ Když tehdy tatínek nevykládal dětem o Mesiášovi to, co o něm psali proroci, ale živil v nich takové to nadšenectví, tak ty děti okradl o ta místa v prorocích, okradl je o porozumění celé problematiky týkající se Ježíše, okradl je o možné pochopení Ježíše. Oni si pak opravdu z plného srdce říkali, že Ježíš je bludař. Oni o tom nevěděli, že jsou psychicky slepí. Sami byli o schopnost rozlišovat okradeni. A oni potom další generace okrádali také. Proto je tam: „Všichni co přišli přede mnou….“ Tím Ježíš nemyslí proroky, ale myslí tím tu většinu těch vychovatelů, rabínů, maminek, tatínků, babiček, dědečků atd. Ti všichni vtloukali dětem neúplnou představu Mesiáše, zkreslenou, líbivější. Jistě, ta zkreslená představa lépe vyhovovala těm jejich požadavkům, ale přesto svým pravnukům ukradli Jeruzalém tím, že svoje děti špatně vyučili a ty zase špatně vyučily svoje děti. A pak přišli Římané a Jeruzalém jim rozbourali právě proto, že oni pořádně nepoznali, jak to vlastně s tím Mesiášem podle proroků je. A zrovna tak, když se chci dostat do nebe, tak se mohu do toho nebe dostat jedině podle toho, co mi říká Ježíš: „Já jsem dveře“. Když já si to vylepším a to, co říká evangelium, zkrášlím atd., tak potom se vlastně okrádám. Když třeba jde dítě k sv. přijímání a já se ho zeptám: „Proč jdeš k přijímání?“ a odpoví mi třeba: „Abych měl (a) posilu“, tak to je okradená chudinka. A sama bude okrádat další děti, protože neví, proč se jde k přijímání. Samozřejmě teď nemá smysl, abych říkal, proč se jde k přijímání, ale tady jenom říkám to, co znamená: „Všichni jsou zloději“. No a také to má ještě další význam. Člověk, který nečte Písmo, nerozumí mu a přitom si myslí, že je dobrý křesťan, vlastně se pokouší dostat do „bytu jinudy než dveřmi“. Protože jediný možný přístup do nebe je podle toho, co nám říká Ježíš. A do očistce se nejde kvůli tomu, že by P. Bůh chtěl stůj, co stůj potrestat naše hříchy, ale že se tam musíme doučit to, co jsme se nenaučili z Božího slova tady. A protože v očistci je mnoho těch, kteří říkají: „Já to znám“, očistec se může pěkně natáhnout a být pěkně tvrdý. Na tenhle aspekt očistce se bohužel zapomíná. A my bychom měli na tohle pamatovat. Moc jsem toho napovídal, ale hodně jsem toho neřekl. To, co jsme probírali, není žádný jednoduchý oříšek. Je důležité, abychom se nad tím zamysleli. Samozřejmě, že na těch židech to vidíme krásně. Ale účelem je, abychom to hledali na sobě, abychom se z toho patřičně poučili. Proto je dobré si promyslet tu tragédii židů. Problém rodičů, učitelů, rabínů, kteří děti ´okradli´. Pak se nemůžeme divit té reakci na Ježíše (posedlý, pomatený, nemá to v hlavě v pořádku, pijan, přítel celníků atd.). Takoví židé byli okrádáni v dětství a v dospělosti pak dál okrádali svoje děti. Kdyby pořádně četli Mojžíše a proroky, řekli by: „Milé děti, pozor na to. Naši otcové nerozuměli prorokům a nám by se také mohlo stát, že bychom špatně pochopili Mesiáše. Proto si pěkně pořádně přečteme, co proroci o Mesiášovi říkají“. A to by nebyli ´zloději´, ti by vedli děti za Ježíšem dveřmi skutečného Božího slova a ne nějakých výmyslů. Přenesme se do novozákonních poměrů. Co kolikrát říkají rodiče, prarodiče dětem na to, proč se jde k přijímání? To je mnohokrát hrůza. Ty děti byli okradeny o pořádný výklad. Tak se to přenáší na další generace. Problém z čteného úryvku pokračuje tak, že znovu nastala roztržka mezi židy. Jedni říkají, že má zlého ducha, blouzní. Druzí zase, že to nejsou slova posedlého („může zlý duch otevřít oči slepým?“). Ani jedni, ani druzí nedovedou zaujmout pořádné stanovisko, protože jsou okradeni a zároveň zloději a nevědí o tom. Musíme proto vědět, co říká Ježíš a být ochotni zrevidovat svoje názory. Vědět odpověď např. na otázku: „Proč jdu do kostela? Proč jdu k přijímání? Proč jdu ke zpovědi? Atd.“
Ad. 2. Tato pasáž, to podobenství je velmi náročné a nechápali to ani učedníci. Všimněte si: Ježíš jim pověděl toto podobenství, ale oni nepochopili, co tím chce říct. Ježíš tady nevysvětluje, jenom ho zdůrazňuje. Pochopit tohle to podobenství je velice, velice náročná věc. A důležité je, abychom se postupně dopracovali toho pochopení, abych to nevysvětloval pořád dokola, po třetí, po čtvrté, po páté ... . Totiž, aby člověk určitou věc pochopil, musí v jeho mozku probíhat určité procesy, které vyhodnocují slovo, které člověk slyší. Když tyto procesy má člověk porušeny, nelze mu nic vysvětlit. Zjednodušeně řečeno: Nemá smysl slepému od narození mluvit o barvách. Mohu mluvit. Ten slepec se může naučit odříkávat básničku o tom, jak se ranní rosa v záři vycházejícího slunce třpytí a v každé kapičce je sedm barevných hvězdiček, jenže ten slepec od narození ví, že když ráno bude chodit v té rose, bude mít mokré nohy. Tady jsme právě u té tragedie. Pakliže nám evangelium má něco říct, a ono nám má co říct, tím ještě není vyhráno. Já se musím také umět nad evangeliem zamýšlet. A ten způsob zamyšlení se nad ním je nesmírně náročný. Ježíš nám ukazuje také správný způsob zpracování informací. Ono se to zdá jistě divné, jenže je to známá věc, že představitelé prvotní církve měli dost často takový mindrák před vědou, protože před nimi stáli např. platonici a oni proti tomu měli nějaké povídání, že království nebeské podobá se rozsévači atd. Kdežto ti platonici chtěli mít vědu. A sv. Augustin měl proto velký úspěch v obraně víry, protože dokázal promluvit jazykem platoniků. Situace se potom opakovala zhruba o půl tisíciletí, kdy církev už měla teologii pěkně postavenou na základě platonizmu. Přišli Arabové, původně křesťané, kteří tak nějak v 7. století přešli na islám a ti byli výrazným konkurentem křesťanství na bojišti i ve vědě. Arabové zase říkali: „Prosím vás, s tím Platonem toho naděláte, vždyť to je překonaný krám. Aristoteles, to je soustava!“ A všichni takoví epigoni, kteří rádi opakují krásná slova, byli vedle, tak jako ti lidé před sv. Augustinem byli neschopni argumentovat. A jeden, tenkrát mu říkali tlustý vůl, my ho známe pod jménem Tomáš Akvinský, tak to byl člověk přemýšlivý a těm svým nepřemýšlivým okolo sedícím připadal jako primitiv, protože mu pořád nebylo něco jasné, pořád se na něco ptal atd. Snad si nemyslíte, že tu přezdívku „tlustý vůl“ mu dali z obdivu. Ona ta tloušťka se jim hodila, aby mohli do něho rýpat. A tak, když Arabové začali útočit, všichni ostatní byli úplně vyhozeni ze sedla. Jenom učitel toho tlustého vola, který věděl, co v tom tlustém volu je, sv. Albert Veliký, který také tu dobu přečníval, a také Tomáš Akvinský se do toho zakousli. A zatímco ostatní pěkně nabiflované poučky znova a znova opakovali jako ten tibetský mlýnek, tak sv. Albert Veliký, který se zabýval problematikou přírodních věd, a sv. Tomáš Akvinský nehodili flintu do žita. Ti si říkali: „Pakliže Aristoteles je věda, skutečná věda, tak to musí být v souladu s Božím slovem a naší chybou bude, když nás oponenti umlčí argumenty“. Zatímco ti výřeční kazatelé, kteří se oháněli Platonem na každém kroku, byli tzv. nahraní, sv. Albert Veliký, který jednou nohou stál v teologii, ale tou druhou stál v alchymii (tam jsou zárodky chemie) a Tomáš Akvinský se nevzdali. A vytvořili teologický systém tzv. tomismus, který dodnes je naukou církve. Je na něm stavěna teologie. Proč tohle to připomínám? Vidíme tady, že sv. Augustin a sv. Tomáš žili v době, kdy ostatní byli bezradní před námitkami těch, kteří útočili proti víře, ať už v té antice (platonisti), tak později Arabové, kteří přijali Aristotelovu filozofii. Oba světci věřili, a proto se nebáli zvednout hozenou rukavici a obhájili křesťanskou teologii. Ovšem, když se díváme na evangelium, tak se můžeme na něj dívat tak, že to už máme zafixované jako takový kolovrátek, jako ti lidé v prvotní církvi, kteří, když na ně útočili platonici, byli úplně vyřazeni, lapali jenom dech v defenzívě, dokud nepřišel sv. Augustin. A potom ti nadšenci pro krásnou teologii sv. Augustina, ale zase jenom epigoni, napodobovatelé, kteří nebyli schopni teologii obhájit před Arabi, dokud nepřišel sv. Albert Veliký a sv. Tomáš Akvinský (žádný ´tlustý vůl´). ´Tlustý vůl´ není svatý, to byl jenom tenkrát, dokud se nevědělo, že on je svatý, že on bude svatý, že on to zachrání. Tohle zdůrazňuji, abychom si uvědomili, kam takové to intelektuální šosáctví může člověka zavést. To také souvisí s tím dnešním podobenstvím. Ovšem vraťme se k té jedné věci. Když se podíváme na podobenství a spoustu dalších věcí v evangeliu, tak najednou zjistíme, že evangelium je super moderní. Před časem jsem vám říkal, že jsem řešil jeden problém a pokusím se vám to v krátkosti říct. Pozoroval jsem takové ochabování chuti číst Bibli a říkal jsem si, tak to je chyba, když se „velebníčkovi“ nechce do Bible, když po ní s chutí nesáhne. Ve hře byly dvě možnosti: Buď že už ji mám pročtenou a její obsah znám, nebo že ji čtu špatně. A jak to rozeznat? „Ježíši, prosím tě, pomoz!“ A tak jsem si řekl toto: „Najdu si z Bible nějaké místo, které považuji za nejasné, které ještě nemám na sto procent vysvětlené. Pakliže se ta dravá chuť neobjeví, tak je to u mně chyba postoje k Bibli. Pakliže ta dřívější chuť se projeví při řešení problému, který dosud není řešen, pak to byla přečtenost a nemusím chybu hledat u sebe.“ Tak jsem si našel určité místo u sv. Jana, které vypadá dost květnatě, poeticky, které jsem znal, ale za které jsem se nemohl prostě postavit. A tak hned od první chvíle, jak jsem začal číst toto místo, které se oficiálně považuje za takový květnatý opis, to začalo být zajímavé. Obsah textu jsem začal brát jako možnou realitu, ne jako alegorii. Jenom jsem připustil tu možnost, že toto je realita. Bylo to divné, začal jsem k tomu hledat materiál a zakrátko mně napadla taková patentní tahanice z doby Edisonovy; spíš konkurenční souboj. A tento obsah tohoto konkurenčního závodu přesně odpovídal té problematice Janova textu. Konkrétně šlo o tzv. duplex a diplex, jak po jednom drátu posílat více telegramů současně aniž by se navzájem ovlivňovaly (duplexní spojení – způsob obousměrné komunikace). Čili je to problematika o něco víc než 100 let stará. Tak jsem si to vyřešil; použil jsem jako model tu elektrotechnickou problematiku. Najednou jsem našel, že to krásně koresponduje tomu, co se v tom textu považuje za takové to ozdobné vyjádření, málem bych řekl alegorii a že je to opomíjeno ve výkladech. Jenže vykládat lidem duplex a diplex, to se leckomu nebude zamlouvat. Řekl jsem si: „Což to takhle nějak říct moderními slovy?“ Tak jsem použil pojem systém, podle kterého jsem to zpracoval. Mně se to líbilo. Ale co kdybych se pletl? Nicméně chuť číst Bibli vylítla nahoru; takže problém byl vyřešen. A také jsem si ověřil, zdali si jenom nefandím. Bylo by to dlouhé a třeba i nezáživné povídání. Ale já jsem zjistil jednu věc. Když se vezme evangelium a když ho umíme číst, tak najednou zjistíme, že je to evergreen, že je to kniha, která nám má stále co říct a která vůbec nepotřebuje nějakou podporu a vysvětlení. A tady jsme u jedné věci. Ježíš říká: „Já jsem dveře“. Mimo jiné to může znamenat také to: „Já vám ukazuji, jak zacházet s naukou, jak zpracovat informace“. Ježíšova metoda jsou podobenství a podobenství je vlastně modelování. Takže představitelé prvotní církve, kteří se styděli za to, že nemají teologický systém na bázi filosofie, kterým ta podobenství připadala naivní a primitivní, opovrhovali vlastně tím, co je dneska plně uznáváno. A kdyby přešli na myšlení evangelijního typu, tak kulturní vývoj lidstva by probíhal docela jinak. Uvědomte si, že Galileo Galilei žil v renesanci, pro kterou je charakteristický návrat k antické kultuře. On se ale oprostil od ní a začal s novým způsobem koncipovanou fyzikou tj. s pokusy, s „přízemnou“ fyzikou, bez filozofických spekulací. Do té doby filozofie platónská a aristotelovská žádný pokrok neudělaly. Nutno si jenom uvědomit, že základní metodika Ježíšovy katecheze jsou podobenství a to se rovná modelování. Je to argument, který nepodléhá času, kde nehraje problém textová kritika, chyby překladatelů, nehraje problém demytologizace apod., všechno, co dnes straší a děsí teologii, a čím se teologie brání, často neadekvátním způsobem. Místo toho, aby se naučili číst a zpracovávat evangelium tím primitivním tesařským způsobem, jak to dělal tesař z Nazareta. I z toho hlediska se můžeme dívat na text: „Já jsem dveře“ - „já nejenom vykládám, čemu máte věřit, ale i ukazuji, jakým způsobem zpracovávat informace, na které vy jste nedozráli a jak řešit problémy“. A my se musíme naučit jít těmi dveřmi a ne všelijakými vylepšenými kličkami.
Jan 14,1-12, A, 5. neděle velikonoční
Ježíš řekl svým učedníkům: "Ať se vaše srdce nechvěje! Věřte v Boha, věřte i ve mne. V domě mého Otce je mnoho příbytků. Kdyby nebylo, řekl bych vám to. Odcházím vám připravit místo. A když odejdu a připravím vám místo, zase přijdu a vezmu si vás k sobě, abyste i vy byli tam, kde jsem já. Cestu, kam já jdu, znáte." Tomáš mu řekl: "Pane, nevíme, kam jdeš. Jak můžeme znát cestu?" Ježíš mu odpověděl: "Já jsem cesta, pravda a život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne. Kdybyste znali mne, znali byste i mého Otce. Nyní ho už znáte a viděli jste ho:" Filip mu řekl: "Pane, ukaž nám Otce - a to nám stačí." Ježíš mu odpověděl: "Filipe, tak dlouho jsem s vámi, a neznáš mě? Kdo viděl mne, viděl Otce. Jak můžeš říci: 'Ukaž nám Otce'? Nevěříš, že já jsem v Otci a Otec je ve mně? Slova, která k vám mluvím, nemluvím sám ze sebe; to Otec, který ve mně přebývá, koná své skutky. Věřte mi, že já jsem v Otci a Otec ve mně. Když nevěříte, věřte aspoň pro ty skutky. Amen, amen, pravím vám: Kdo věří ve mne, i ten bude konat skutky, které já konám, ba ještě větší bude konat, protože já odcházím k Otci."
Ad. 1. Je to pasáž také velice náročná a navíc nabitá informacemi. Je to poslední Ježíšova vyučovací hodina. Ve skutečnosti to byl několikahodinový celovečerní rozhovor. Apoštolové jsou vyučeni, i když v některých věcech Ježíše nechápou. Všechno nemůžeme rozebírat. Všimněme si proto jedné věci, která na první pohled se zdá jako maličkost. Vezměme si ty první věty. My se na ně díváme z hlediska faktu, že Ježíš ví, že bude ukřižován a že Ježíš tedy hovoří o své smrti. Ale z hlediska apoštolů to byla naprosto nesrozumitelná řeč. Oni tomu prostě nerozumí. Proč? Vysvětlíme si to. Ježíš říkal několikrát, že jeho utrpení je předpověděno proroky. Když to říkal poprvé, Petr na to: „To se ti nestane“. Když se k tomu Ježíš vrací, reakce už známe. U Matouše můžeme napočítat až osm předpovědí a apoštolové tomu nerozumí. Že by to bylo tak nesrozumitelné: „Já jdu, oni mě zabijí a třetího dne vstanu z mrtvých“. To přece musí pochopit každý. Jistě, každý, ale ten, kdo není zatížen nesprávnými informacemi, nebo předsudky. Apoštolové byli pod vlivem těch nám už známých rabínských kázání. Takže na tento jasný text oni mohou reagovat např. „Kdepak, to on nás chce jenom zkoušet, jak budeme reagovat“. Nebo se bojí, že dostanou vynadáno. Později Ježíšovi předpovědi zůstávají naprosto bez odezvy. Je to proto, že to, co říkal pan rabín, mají zafixované ve svých mozcích a podle toho upravují to, co řekl Ježíš. Podle toho, co předtím řekl rabín, hodnotí, co nyní říká Ježíš. Kdybychom se zeptali: „Kdo je víc rabín nebo Ježíš?“ Vysmáli by se nám za tak hloupou otázku. Ale toto je skutečnost, že to, co rabín řekl, má Petr ve svém mozku zapsáno a to, co říká Ježíš, Petr kontroluje přes to, co řekl pan rabín. A když je to v nesouladu, tak říká: „Kdepak, to se ti nestane“. Když se to opakuje vícekrát, dochází u apoštolů k úplnému útlumu a přestávají Ježíše úplně vnímat. Tady Ježíš dělá už kdovíkolikátý pokus apoštolům něco říct („podívejte se, oni mně zabijí…“). Nemůže jim to říct naplno, protože to nevnímají, ale říká jim to oklikou. Vždyť oni by mohli říct: „My se nechvějeme“. On by jim řekl: „Teď sice ne, ale za pár hodin budete plni strachu“. Ježíš říká, že jde k Otci, připravit jim místo. Zase, kdyby řekli: „Tak ty jdeš k Otci?“ On: „Ano“. Oni: „A na jak dlouho tam půjdeš?“ On: „Oni mě zabijí…“. Jenže oni se Ježíše nezeptají. Nebo když Ježíš říká: „Jdu k Otci, cestu kam jdu, znáte“, oni by mohli začít uvažovat: „Tak, jeho Otec je Bůh, ta cesta nemůže být obyčejná cesta, jako cesta do Nazareta (oni jsou nyní v Jeruzalémě). Otec je v nebi, tudíž on chce jít do nebe“. Proto by byl na místě dotaz: „Jak tam půjdeš?“ Odpověď by byla: „Zabijí mne…“. Jenže oni se neptají. Tomáš říká: „Pane, nevíme, kam jdeš. Jak můžeme znát cestu?“ Tady vidíme, jak se člověk snadno stává toporný v myšlení. A oni jsou v tomto případě toporní v myšlení. V čem to vězí? Člověk má určité názory, určité ´škatulky´, schémata a když slyší něco jiného, než byl zvyklý slýchat, řekne: „To ne, to takhle není“. Tady jsme u toho. To zkreslené, co se naučili od rabínů, mají v sobě pořád a podle toho posuzují to, co říká Ježíš. Je to velmi běžný psychologický proces. Když člověk něco slyší, v hlavě to porovná: „Slyšel jsem už o tom, nebo neslyšel“ a když slyšel, tak to vypustí. Nebo neslyšel a pak si řekne: „Je to v souladu s tím, co řekl pan rabín? Ne, tak to pustím z hlavy“. Důležité tady je, aby apoštolové dovedli říct: „Ježíši, ty dnes mluvíš nějak záhadně. Kam půjdeš? Říkáš, že půjdeš k Otci. Přece tvůj Otec je Bůh. Půjdeš do nebe?“ On by řekl: „Ano“. A oni by mohli říct: „Mohli bychom jít s tebou se na tvého Otce podívat?“ Ježíš: „Víte, to nepůjde, protože já půjdu cestou, kterou vy jít nemůžete. Já zemřu, budu ukřižován a já nechci, abyste vy byli ukřižováni. Já vás toho chci ušetřit“. Bohužel, oni se vůbec neptají a tak ta reakce Tomáše, je reakcí všech. Ježíš přece jasně říká: „Jdu k Otci“. A oni vědí, že jeho Otec je Bůh. A Tomáš: „Jak můžeme znát cestu?“ Kdyby v profánních věcech nám někdo takhle odpověděl, řekneme, že je hlupák. Představme si, že máte doma auto. Když řeknete, že půjdete k babičce na Moravu, každé malé dítě si domyslí, že se pojede autem. Když řeknete, že půjdete nakupovat, dítě si domyslí, že se půjde pěšky. Když se třeba řekne: „Pojedeme k babičce“, a může se jet metrem nebo autem, tak se děti zeptají, jestli se pojede metrem nebo autem. A když Ježíš říká, půjdu ke svému Otci, oni všichni vědí, že Otec je v nebi, tak by na to i malé dítě dokázalo říct: „Jak do toho nebe pojedeš? Pěšky anebo letadlem?“ Malé dítě je schopno se zeptat. Ale apoštolové, ne, že by byli hloupí, ale ten jejich mozek je spoután těmi představami z dřívějšího vyučování náboženství. Takže apoštolové to nechápou. Jsou rozloženi takovou tou smutnou atmosférou. To, co říká Ježíš, je zajímavé, ale v některých věcech jsou ´neprůstřelní´. Proč si to říkáme? Protože v našem životě velmi často mnoho důležitých věcí by se dalo zařídit, kdybychom pochopili třeba takové ty jemné narážky Boží. Samozřejmě můžeme hodně pochopit také z jedné narážky. Kdyby se oni tady ptali, jako se ptá každé malé dítě, tak jejich reakce by byla naprosto normální. Kolika strachu mohli být ušetřeni. Mohli klidně stát pod křížem, mohli být svědky Ježíšova zmrtvýchvstání, nemuseli se Ježíše lekat, velikonoční neděle nemusela být dnem zmatků atd. Tady jsme u toho, že člověk chce číst evangelium, nebo slyšet v kostele jenom to svoje a když to není to jeho, už se mu to nelíbí. Ať se pak nikdo nediví, že když takovým způsobem čte evangelium, tak mu to evangelium nic neříká. Víte, člověk raději slyší příjemná slova, povzbuzení a toho povzbuzení máme v evangeliu až, až. Ale právě ta povzbuzující slova k nám nemluví. Proč? Protože my čteme to evangelium a my si vybíráme určité myšlenky a to, co čteme, pak si podle svých dosavadních vědomostí vykládáme. Když tomu nerozumím, tak to tzv. hodím přes palubu. A proto nám evangelium často nic neříká, nebo říká daleko, daleko méně, než by mohlo. Potom člověk, který je neuspokojen evangeliem, sáhne po nějaké jiné (zbožné) knížce a v ní najde úlevu a řekne si: „Vždyť je to tam hezky vysvětleno….“. Drazí přátelé, jednou budeme stát před Ježíšem a Ježíš bude s námi mluvit a nebude říkat nic jiného, než to, co je v evangeliu. Takže ten, kdo zavírá evangelium, také nebude Ježíšovi rozumět. Vidíme, že v některých věcech Ježíšovi nerozuměli ani jeho apoštolové. Cílem našeho života je porozumět Ježíšovi a pak se můžeme vyhnout utrpení. Mnoha trampotám a utrpení by se mohl člověk vyhnout, kdyby se zeptal. Právě dnes jsme četli o jednom z takových případů („nevíme, kam jdeš, jak můžeme znát cestu?“). Takhle se neptá žádné malé dítě, a kdyby se zeptalo, tak by nám to bylo divné. A od dospělého, jsme ochotni takovéto reakce přijmout.
Ad. 2. Jsem na rozpacích o čem mluvit. Jednak to první čtení je nesmírně závažné a to druhé čtení také. A tak zase zobneme tady a zobneme tam. Věta: „Nevěříš, že já jsem v Otci a Otec ve mně? Slova, která k vám mluvím, nemluvím sám ze sebe, to Otec, který ve mně přebývá, koná své skutky“ je sice gramaticky nesprávná, ale takhle byla zřejmě řečena. Ježíš někdy používá způsob, který nás vyprovokovává k přemýšlení tím, že neúplně formuluje výrok. Nebo některé výroky jsou dvojznačné, člověku se jeví naprosto jasné a ve skutečnosti ten správný význam je schován. Takové výroky provokují člověka, aby přemýšlel. Rozebírat to nebudu, protože na ty věty musíme mít už opravdu určité návyky pro zacházení s Biblí. První krok k pochopení Bible je v tom, že si pustíme pod kůži nepříjemné věci. Uvědomte si, že i sv. Petr a ostatní apoštolové si od Ježíše vysloužili (Ježíš byl v té chvíli hezky dopálen) oslovení ´satane´. My máme velice špatné návyky pro rozhovor s Ježíšem. My jsme zvyklí tak na půl mozku poslouchat a už si formulujeme odpověď. Někdy je to samozřejmě oprávněné, ale když tohle to člověk dělá při rozhovoru s Ježíšem?! A to, prosím, udělali apoštolové. A kdo nám zaručí, že my při četbě Bible nebudeme dělat tutéž chybu, kterou udělali Petr, Jakub a dokonce i Jan, miláček Páně. To 1. čtení je ze Sk 6. Jde tam o vysvěcení prvních jáhnů. Na první pohled zcela nevinná záležitost. Církev se určitým způsobem organizuje, vidí potřebu zavést nový hierarchický stupeň – jáhen. Jenže tady jsme u jedné věci. To 1. čtení nám totiž začíná líčit, abych to tak nazval, blížící se bouři, blížící se pronásledování prvotní církve, která zatím jen tak občas dostala takový šťouchanec do zad a jinak měla klid. Měla dobrou pozici. Samozřejmě velekněží a velerada by rádi umlčeli apoštoly, ale báli se lidu. Jenže teď se blíží v dějinách církve okamžik, kdy církev ztrácí popularitu u lidí a začne pogrom na prvotní církev. A kdybychom byli citliví na Ježíšova slova, tak prvotní církev se mohla tohoto utrpení ve značné míře vyvarovat. Oč tam jde? V těch dnech, kdy počet učedníků rostl, začali Helenisté projevovat proti Hebrejům nespokojenost, že prý jejich vdovy jsou při každodenním rozdělování zanedbávány. Helenisté byli židé žijící mimo Jeruzalém, i v okolních zemích, kteří čas od času přijdou do Jeruzaléma na návštěvu chrámu. Helenisté mají svoje obchody a majetky mimo Jeruzalém a svoje maminky a babičky nechali v Jeruzalémě. A teď začali projevovat nespokojenost, že jejich vdovy jsou zanedbávány, že jsou bez péče, že ti místní se o ně dost nestarají. Ale není všemu konec. Jak na to reaguje sbor apoštolů? Dvanáct apoštolů svolalo veškeré množství učedníků a řekli: „Nebylo by správné, abychom my zanedbávali Boží slovo a sloužili při stole. Proto, bratři, vyberte si ze svého středu sedm mužů, kteří mají dobrou pověst, jsou plni Ducha Svatého a moudrosti a my je ustanovíme pro tento úkol. My se však chceme věnovat modlitbě a službě Slova.“ Co z toho můžeme vyčíst? Jde o ustanovení sedmi jáhnů, kteří budou konat pečovatelskou službu. Kdo ji dosud konal? Apoštolové. Helenisté nechali v Jeruzalémě ty svoje babičky, možná nechali i peníze na jejich živobytí u sousedů, ale nebyla zorganizovaná žádná sousedská pomoc pro ty babičky a potom ta péče ležela na bedrech apoštolů. Oni vykonávali charitativní péči a ne sousedé. Apoštolové neměli čas na přípravu kazatelského dorostu, který by šel do misií, protože pečovali o starobinec. Ježíš jasně dává příkaz: „Jděte do celého světa, učte všechny národy…“. Ale prvotní církev ne a ne se rozhoupat, aby šla mezi pohany. Proto došlo k pronásledování, museli opustit Jeruzalém a tak se učení Ježíšovo začalo šířit i mimo Jeruzalém. Vraťme se ještě k těm jáhnům. Jáhen Štěpán se dostává do polemiky. V té polemice není poražen, ale svým oponentům to hezky ´natře´, vyhrává slovní souboj. Farizejská a zákonická opozice má na něj vztek a Štěpána ukamenují. Pro lid, který si dosud vážil prvotní církev, apoštoly, učedníky, křesťany je tohle to znamením, že od té církve nemohou čekat nic moc. A dochází při kamenování Štěpána k psychickému překlopení. Takže, když vyrazí farizeové, zákoníci a saduceové a celá ta Ježíšova opozice proti křesťanům, mohou argumentovat: „Vidíte, od těch křesťanů čekáte záchranu Jeruzaléma? Ukamenovali jsme Štěpána a kde je? Je nebožtíkem. Na tuhle tu církev sázíte? Dejte si pozor, brzo přijde Mesiáš, ten s vámi za ty bludy zatočí, za to, že jste se přidali k Ježíšovi“. Kdyby např. některý z apoštolů vzkřísil jáhna Štěpána, tak by k pronásledování nedošlo a pozice církve by se upevnila. To, že sv. Petr dovedl křísit mrtvé, to víme. Proč Duch Svatý toto nepřipomněl apoštolům? Odpověď je jednoduchá. Kdyby jáhen Štěpán byl vzkříšen, zase by roznášel polévky a prvotní církev by nezahájila misie. Teprve na základě toho pogromu se církev zčásti rozprchla mimo Jeruzalém a začaly první misie v Samaří a v Judsku. A proto Duch Svatý nemohl připomenout: „Vzkřiste jáhna Štěpána!“ Prvotní církev nerespektovala Ježíšův příkaz: „Jděte do celého světa, učte všechny národy“. Proto muselo být pronásledování, jinak by nedošlo k misiím.
Jan 14,15-21, A, 6. neděle velikonoční.
Ježíš řekl svým učedníkům: "Jestliže mě milujete, budete zachovávat má přikázání. A já budu prosit Otce, a dá vám jiného Pomocníka, aby s vámi zůstal navždy: Ducha pravdy. Svět ho nemůže přijmout, protože ho nevidí a nezná. Vy ho znáte, neboť přebývá u vás a bude ve vás. Nenechám vás sirotky. Zase k vám přijdu. Ještě krátký čas, a svět mě už neuvidí, ale vy mě zas uvidíte; protože já jsem živ a také vy budete živi. V onen den poznáte, že já jsem ve svém Otci a vy ve mně jako já ve vás. Kdo má moje přikázání a je zachovává, ten mě miluje, a kdo mě miluje, toho bude milovat můj Otec, a také já ho budu milovat a dám se mu poznat."
Ad. 1. Je to poslední řeč Ježíšova, poslední vyučovací lekce. Nepříliš správně se tomu říká řeč na rozloučenou. Ježíš se snaží apoštolům říci, že dokončil svoji práci. Rád by toho řekl daleko víc („mám vám mnoho co říci, ale nemůžete snést“). I když má mnoho co říci, už nemůže mluvit. V této poslední řeči dokončí to, co ještě lidem říci může. Musíme si uvědomit, že problém není, aby nám Bůh dal své dary, ale problém je, abychom my ty Boží dary přijímali. Bůh je ochoten dát své dary, Bůh je ochoten pomáhat, ale člověk není ochoten slyšet. My příliš často a snadno žijeme v představě, že Boha milujeme. Přitom Ježíš říká učedníkům: „Kdybyste mne milovali, těšili byste se, že jdu k Otci, protože Otec je větší než já. Apoštolové se neradují, že jde Ježíš k Otci, předpovědím o Ježíšově utrpení nerozumí a z takové té nezvyklé atmosféry jsou vyvedeni z míry. A víme, že když potom je Ježíš zatčen, myslí si, že nebyl Mesiášem (degradovali ho), že v slabé chvilce selhal („této noci pohoršíte se nade mnou“). Přece, stačilo by maličko, aby řekli: „Ježíši, prosíme tě, vysvětli, jak to vlastně je“. Jenže oni to neřeknou. Kolikrát se Ježíš pokoušel opravit jejich názory na Mesiáše!? Ani Petr a Jan neřekli, aby jim to vysvětlil a proto mu nerozuměli. Když na Zelený čtvrtek Ježíš tak nezvykle mluví, dopadá na ně tíseň, po zatčení ho degradují (i Petr a Jan) a až u hrobu, když tam už Ježíš neleží, Petr a Jan docházejí k závěru, že Ježíš přece jenom je tím Mesiášem. Ježíš říká: „Kdybyste mně milovali, radovali byste se, že jdu k Otci. Kdo mně miluje, zachovává moje slovo.“ Kolik lidí si myslí, že Ježíše miluje a přitom Ježíšovo slovo vůbec nezná. Je velmi důležité si to uvědomit. Podle Ježíše, milovat ho znamená, v první řadě znát jeho slovo. Pozor. Je tady i ta souvislost v obou směrech. Kdo nezná Ježíšovo slovo, nemůže ho milovat (to si jenom případně nalhává). Kdo Ježíše nemiluje, slovo jeho nezná a nemá také sílu ho plnit, protože ho ve skutečnosti nezná. Láska k Bohu a znalost Ježíšovy nauky jdou ruku v ruce. Ten, kdo si myslí, že kdovíjak Ježíše miluje a nezná jeho slova, se plete. A nejenom znát Ježíšovu nauku podle našeho vkusu, ale také Ježíšovi rozumět. To je také důležité si uvědomit v případě Mariánské úcty. Maria byla velice dbalý a pečlivý posluchač Ježíše a nebude se s láskou a radostí přimlouvat za ty, kdo nedbají na slovo jejího syna.
Ad. 2. Ten, kdo častěji čte svaté Písmo, tyto věty zná dobře. Ovšem, je otázka, jak dalece jim rozumí. Ono to není tak jednoduché. Nezapomeňme, že je to ta poslední Ježíšova lekce učedníkům. Dalo by se to přirovnat posledním přednáškám na vysoké škole, kde ti studenti, kteří prodělali celou výuku, musí tomu rozumět. Ale nahodilý posluchač, který tam zavítá, ten z toho může pochytit některá slova, může si je všelijak zkombinovat a to častokrát i nesprávně. Taková ukázka toho nesprávného pochopení je toto: "Jestliže mne milujete, budete zachovávat moje přikázání". Spousta lidí to chápe jako nedělat hříchy a dodržovat Desatero. Jenže, co jsou ta Ježíšova přikázání? Vždyť Desatero je přikázání už ze Staré Smlouvy. Ježíšovo přikázání např. je, umět se modlit ve jménu Ježíše Krista. Pozor to není tak jednoduchá věc. Ježíš apoštolům také v té poslední lekci říká, že to ještě nedovedou (´dosud jste za nic neprosili v mém jménu´). To vůbec nesouvisí s tím, že člověk nebo kněz na konci mše svaté řekne ´skrze Krista Pána našeho´ a nebo, že před modlitbou udělá kříž. To je modlitba, která je kvalitativně odlišná od celého souboru našich modliteb. Protože tohle znát, znamená, že z člověka se v tu ránu stává světec toho nejtěžšího kalibru. Stačí jenom pár těch modliteb a z člověka by byl Eliáš. A eliášovského světce jsme my dosud neměli (celá katolická církev). Eliášů je na světě moc málo. Ono to zní takhle nepříjemně. Lidé mají ty svoje oblíbené svaté, ale toto je fakt. Židé měli takových světců dva a půl, možná dva a dvě třetiny. Je to sám Eliáš, potom Jan Křtitel a ty dvě třetiny je Elizeus. A takoví světci dokáží, abych tak řekl, obrátit svět naruby. Kolik běžných návštěvníků kostelů i ostatních by dokázalo beze zbytku vysvětlit všechna místa evangelia? Tady si musíme přiznat, že jsme moc a moc pozadu v tom, že neznáme Ježíšovo slovo. Ježíš právě v té poslední lekci říká: „Budete-li ve mně a budou-li má slova ve vás, za cokoli budete prosit, dostanete“. Vezměme si např. tu dobu, která se považovala za dobu vrcholně křesťanskou, třeba ještě před husitskými válkami. Kdybychom dodržovali a zpytovali svědomí jenom podle Desatera, tak by se mohlo pěkně říct, že všechno je v pořádku. Ale ten, kdo zná Mojžíšův Zákon, ví, že by nebylo možné otroctví a feudalismus. Mojžíšův zákon nařizoval, že když má někdo majetek, který od někoho koupil (třeba soused se dal na alkohol a musel majetek prodat), tak o milostivém létu (to bylo každých 50 let) kupující musel majetek vrátit synovi, případně vnukům bývalého majitele. Takže vlastně nemohly vznikat rozdíly mezi bohatými a chudými. Když měl někdo otroka, ten měl být otrokem jenom 7 let. A když se mu líbilo v domě toho pána a nechtěl odejít, musel veřejně, před celou vesnicí prohlásit, že chce zůstat u svého pána. A ten mu na znamení musel připíchnout ucho šídlem k veřejím. To znamenalo, že dobrovolně zůstal u pána. Kdyby neměl propíchnuté ucho, znamenalo by to, že je svobodný. Kde tohle to bylo respektováno v křesťanství? A feudalismus, tak to bylo vlastně otroctví, i když mělo jinou formu. Poddaný se nemohl oženit bez souhlasu pána a ani odstěhovat jinam. To je de facto otroctví. Nikomu tehdy nevadilo, že Stará Smlouva, na kterou se často díváme spatra, má tohle to opatření, které zamezovalo vzniku sociální problematiky a které by naprosto stoplo otroctví. Stará Smlouva není jenom Desatero. To je také celá řada sociálních příkazů. Představte si toto: Když byla válka, nesměli ti vojenští páni jen tak převzít ty vojáky. Předstoupil kněz a řekl: "Nesmí bojovat ten a ten, pokud…“. Např. ten člověk si postavil dům. Nebo se oženil a dosud se nepoveselil se svou ženou (alespoň rok). Představte si císaře pána Františka Josefa, jak se hrnul do výpravy do Srbska. A zachraňovat slávu c.k. armády měli také Češi. Znáte případ pěšáka Kudrny, otce 7 dětí, který odmítl narukovat, protože manželku už neměl a děti neměl kdo živit. A jeho veličenstvo pěšáka Kudrnu nezachránilo. A kdyby přišel nějaký velebný pán a řekl: „Poslyšte veličenstvo, tam jednají proti příkazu Staré Smlouvy a chtějí Kudrnu zastřelit, protože nechce bojovat", myslíte, že by František Josef řekl, že to je nemožné, protože se musí dodržet Stará Smlouva? Kdepak, nikdo by si mu netroufnul něco říct. A kdyby nějaký kaplan připomněl, že ho musí pustit na svobodu, tak hned instanční cestou bude umlčen. K císaři pánu by se to zřejmě ani nedostalo. Proč tohle uvádím? Protože toho máme plné dějiny, dějiny králů, kteří si hráli na křesťanské krále, na katolická veličenstva. Uvádím to pouze proto, že ta věc ´jestliže mně milujete, budete zachovávat má přikázání´ je něco zcela jiného, než si říct: "Jestliže mně miluješ, tak musíš zachovávat Desatero". Toto Desatero neobsahuje tyhle věci. Ale obsahuje to už Mojžíšova Smlouva. U židů byla smlouva s Bohem a ne Zákon. Takže redukovat smlouvu, kterou uzavřeli dva partneři, kde jsou závazky pro člověka a závazky pro Boha, kde jsou nároky Boha a nároky člověka a zaměnit to za Desatero je velice nesprávné. Podobně nesprávné je tomu říkat Zákon, kde se nám potom v důsledku často vadné interpretace jeví ten starozákonní Bůh jako přísný, jako nějaký dráb ap. Takže to ´jestliže mne milujete, budete zachovávat má přikázání´ je to, co přikázal Ježíš a ne to, co my pouze za Ježíšova přikázání považujeme. Znamená to ale pořádně číst Bibli a pořádně se v ní vyznat. A ne vybrat si to, co mně lahodí a čemu nerozumím, anebo, co je mi nesympatické, odložím. Člověk ale často řekne: „Já tomu nerozumím, to je na mně moc těžké" a sáhne pak po nějaké laciné, zbožné knížce. My se musíme vypořádat se Svatým Písmem! A dokud jej nemáme celé zvládnuté a nedokážeme si říct: "Tak tady mám chybu, tady nerozumím", tak nemohu mluvit, jestli plním Ježíšova přikázání nebo ne. Proto jsou potíže ve světě, nemoci, utrpení, bolesti, protože lidé se neptali, věřící se neptali, co vlastně jsou ta Ježíšova přikázání. Místo toho se často říká: „Ty si musíš dávat pozor na hříchy!" P. Ježíš řekl: "Jestliže mně milujete, budete zachovávat má přikázání" a dokonce i v knížkách jsem četl: „Co znamená milovat P. Ježíše?“ „Dodržovat Boží přikázání". „Co jsou Boží přikázání?" "Desatero". Tady jsem vám ukázal, co znamená ono: „Jestli mne milujete, budete zachovávat má přikázání“? Co jsem říkal, patří už do Staré Smlouvy. A co patří do Nové smlouvy? Např. modlitba ve jménu Ježíše Krista, kterou nikdo z nás nemáme tzv. pod palcem a aby nám ta modlitba fungovala. Ano, leckdo si myslí, že se modlí ve jménu Ježíš Krista. Ale, drazí přátelé, nebudeme si hrát na lepší, než byli apoštolové. Na Zelený čtvrtek si Ježíš postěžoval: „Až dosud jste za nic neprosili ve jménu mém“. Dnes, kdyby s námi mluvil, řekl by totéž. Jen si nenalhávejme, že se dovedeme dobře modlit.
Ad. 3. Pár slov k tomu evangeliu. Je to velmi důležité a je to i stále akutní. Ježíš říká: „Jestliže mne milujete, budete zachovávat má přikázání“. Co z té věty plyne? Musíme být opatrní v takových těch proklamacích: „V tebe věřím, v tebe doufám, tebe nejvýš miluji“. Protože chvilkový vznět je jenom otázkou toho, jak já si přeji ten slib, ale ne co chci udělat sám. Takže jenom slibovat lásku k Bohu, není nic. Důležité je si uvědomit, že to platí i v jakémkoliv vztahu vůči bližnímu. A např. problematika politiky je jenom jedno z mnoha polí činnosti uplatnění lásky k bližnímu. A tak člověk, který je kritický vůči svým představám o své víře, o své lásce, bude také kritický vůči tomu, když mu někdo bude něco slibovat. Takový člověk se bude umět dobře rozhodnout mezi slibem planým a reálným. Jinde Ježíš říká: „Miluje mne ten, kdo zachovává má přikázání“. Ta věta: „Jestliže mne milujete, budete zachovávat má přikázání“ má v sobě daleko víc, než by se zdálo. Co to znamená? Co jsou Boží přikázání? Běžně se říká, že Bůh dal židům na poušti Desatero. Jenže Ježíšova přikázání jsou daleko bohatší než Desatero. Dokonce Mojžíšův zákon je daleko víc než pouhé Desatero. Vícekrát jsme o tom hovořili a právě v tom Mojžíšově zákoně jsou překrásné sociální příkazy, které kdyby se tyto příkazy dodržovaly, tak by během minulých dob žádná sociální problematika ve světě nevyvstala a nikdo by se za řešení sociálních otázek nemohl schovávat. My jsme zúžili pohled na překrásný komplex Mojžíšova zákona, na pouhé Desatero a to ještě navíc okleštěné. A pochopitelně, že potom přišli druzí, kteří nám připomněli např. povinnost reálného řešení sociálních problémů. Toto nesmíme ztratit ze zřetele. A pakliže se zase na křesťanství budeme dívat z toho hlediska, že Mojžíš dal židům na poušti Desatero a ne z hlediska plnosti, mimo jiné, těch sociálních příkazů, tak zase můžeme čekat jiné nepříjemnosti. Uvědomte si, že v dějinách vždycky byly údobí nepříjemná a pak údobí klidu. Ale ten klid byl krátký a pak zase přišel malér. A tady jde o to, abychom se jednou dočkali trvalého a klidného běhu dějin. Mimo jiné to záleží na nás, zda budeme Boží přikázání chápat v celé jeho šíři. Ježíš říká: „Nepomine čárka ze Zákona“. Takže, když někdo zužuje Mojžíšův zákon jenom na Desatero a nerespektuje sociální příkazy, opustil ne jednu čárku, ale celý blok Mojžíšova zákona a nemůže počítat s Boží pomocí. Je tady druhá věc - Ježíšova přikázání. Je to jistě Nový Zákon (Nová Smlouva). Zdá se, jakoby Nový Zákon rušil některé prvky Starého Zákona (Staré Smlouvy). Ale pozor, nenahrazuje tyto zdánlivě zrušené prvky dokonalejšími (viz problematika čistý – nečistý). Takže sociální problematika padá do Ježíšových příkazů také. Kdo opomíjí sociální problematiku, nemůže si říkat, že miluje Boha. A pakliže se modlí: „V tebe věřím, v tebe doufám, tebe nejvýš miluji“, tak jsou to prázdné fráze. Jedním z příkazů byli i účinné misie. Ježíš nařizuje: „Zůstaňte ve městě, dokud nebudete vybaveni mocí shůry (Duchem Svatým) a potom jděte do celého světa“. Protože to apoštolové a ostatní učedníci nedodrželi, muselo přijít pronásledování a tak byli násilím donuceni jít do misií. Filip přišel do Samaří, lidé ho poslouchali a přijali víru. Potom přišli Petr a Jan a dochází k biřmování (dary Ducha Svatého). A křesťané, kteří byli v Jeruzalémě, nadále brzdili rozvoj, protože se vytvořily dvě frakce – jedna progresivní, reprezentovaná sv. Pavlem, kteří šli k pohanům a potom takoví tradicionalisté, kteří zůstávali v Jeruzalémě a kteří pak šli po stopách Pavlovy misie a říkali: „Vy se musíte dát obřezat, vy musíte to, vy musíte tamto…“ apod. A tady zas vidíme důvod, proč musel být rozbit Jeruzalém, proč museli být vyhnáni ti tradicionalisté, kteří brzdili vývoj a misie mimo Jeruzalém a mezi pohany. Když byla ovšem tato frakce prvotních křesťanů, kteří byli pomalí v plnění těch Ježíšových příkazů vyhnáni, ještě tam zůstali židé, kteří odmítli křesťanství, a těm zas nemohl být ponechán Jeruzalém. Musel být zničen. Tady vidíme tu příčinu rozbití Jeruzaléma a ten se v dějinách opakoval, opakuje a bude opakovat do té doby, dokud si neuvědomíme, co to znamená ´kdo plní má přikázání, ten mne miluje´. Pozor! Jedná se o všechna přikázání a ne jenom ta, která si vyberu. Platí: „Kdo má moje přikázání a zachovává je, ten mě miluje. Kdo mne miluje, bude ho milovat můj Otec, já ho také budu milovat a dám se mu poznat“. Ale některé překlady mají: „Zjevím se mu“ a to je, zdá se, bližší překlad. A to ´zjevím se mu´, může znamenat - ´navážu s ním kontakt´. A tady jsme u problematiky obnovení daru Ducha Svatého. O tom jsme už mockrát mluvili. A ten dnešní úryvek třeba chápat z tohoto hlediska.
Jan 17,1-11a, A, 7. neděle velikonoční
Ježíš pozvedl oči k nebi a modlil se: "Otče, přišla ta hodina. Oslav svého Syna, aby Syn oslavil tebe. Obdařil si ho mocí nade všemi lidmi, aby dal věčný život všem, které jsi mu dal. Věčný život pak je to, že poznají tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista. Já jsem tě oslavil na zemi: dokončil jsem dílo, které jsi mi svěřil, abych ho vykonal. Nyní oslav ty mne u sebe, Otče, slávou, kterou jsem měl u tebe, dříve než byl svět. Zjevil jsem tvé jméno lidem, které jsi mi dal ze světa. Byli tvoji a mně jsi je dal, a zachovali tvoje slovo. Nyní poznali, že všechno, cos mi dal, je od tebe; vždyť slova, která jsi dal mně, dal jsem jim. Oni je přijali a skutečně poznali, že jsem vyšel od tebe, a uvěřili, že jsi mě poslal. Já prosím za ně. Neprosím za svět, ale za ty, které jsi mi dal, vždyť jsou tvoji; a všechno moje je tvoje a všechno tvoje je moje. V nich jsem oslaven. Už nejsem na světě, ale oni jsou na světě; a já jdu k tobě."
Ad. 1. Vícekrát jsme si řekli, že tato poslední lekce je nabita množstvím informací a je velice náročná. Je to podobná situace, jako kdyby někdo, kdo vůbec nechodil do první obecné a najednou stál před maturitou, či spíše na poslední zkoušce, kde obhajuje diplom, má se stát lékařem anebo inženýrem. Mnoho slov vypadá naprosto jasně, ale nedejme se mýlit, když chceme číst evangelium sv. Jana, ono to chce solidní vědomosti. A zvlášť tuto poslední kapitolu. Ale jsou tam některé věci, které si můžeme přiblížit, které si můžeme vysvětlit. A to je např. ta věta (verš 19): „Sám sebe za ně posvěcuji, aby i oni byli posvěceni v pravdě.“ Musíme si uvědomit, že Ježíš je jednak Bůh, ale také člověk. Že Ježíš měl, abych tak zjednodušeně řekl, dvoje ruce – ruce lidské a ruce Boží. Když někdo přijde o ruku, tak se učí psát druhou. Ježíš měl ruce, abychom tak řekli, také Boží mozek. Samozřejmě přesněji bychom to mohli nazvat nějak podrobněji, řekněme výkonnou moc, nebo efektor atd. Měl jak Boží, tak lidský. Ten Boží byl plně, abych tak řekl, na úrovni Boží. Ale ten lidský se učil. Když používal lidské ruce, když se učil těma lidskýma rukama pracovat, ruce byly ze začátku, jako každé jiné, neohebné. Když jako batolátko se Ježíšek učil chodit, tak jako každé dítě udělal 2-3 kroky a už byl na zemi. Proč to říkáme? Ježíš se nemůže posvětit jako Bůh. Ale jako člověk se snaží sám sebe posvětit v našem zájmu. Ne snad v tom smyslu, že on se, abych tak řekl, naučí za nás psát. Ale je to spíš situace učitele, který dotyčnou látku zná velmi dobře a teď ji chce vysvětlit žákům, kteří ji neznají. A tak, kdo to zažil, ví, že někdy docela jasné věci dají tomu kantorovi hodně zabrat, když přemýšlí, jak to těm žákům vysvětlit. Když přemýšlí, jak to říct, aby to ty dětské mozečky pochopily. Ježíš samozřejmě si může jednoduše vzpomenout na cokoli a ví všechno, protože má paměť Boží, má k dispozici Boží intelekt. Klidně si raději řekněme, i když se to leckomu zdá primitivní, Boží mozek. Ale on chce dokázat, že lidský mozek na to, co chce, abychom pochopili, stačí. A tak svým lidským mozkem přemýšlí to, co jeho Boží mozek zná. Je to s výhradou, a pokud by se to leckomu nezdálo, tak ať si tam dosadí nějaký vznešený termín. Ale Bible už takto mluví, abychom tak řekli, primitivně. Ta primitivnost není naivita. Naivitou je spíš to, že člověk chce být povznesený. A tak je opravdu lepší si představit Ježíše, který má dvoje ruce, dvoje oči, dva mozky. Jistě, rozhoduje jedna vůle. A tak Ježíš může cokoli vyřešit pomocí Božího mozku, Božích rukou. Ale to, co chce Bůh od člověka, si Ježíš sám odzkouší. Ježíš sám svým lidským mozkem promýšlí to, co chce lidem říct. Ježíš je výtečný učitel, trojnásobně výtečný. Proč? Zaprvé, je to perfektní znalec věci. Nikdo nebyl v nebi, kdežto Ježíš v nebi byl. Nezapomeňme, že i když má ty dvoje ruce, dva mozky, pořád je v něm jednota vědomí. Takže Ježíš může ´zalovit´ v paměti a okamžitě ví, jak je to s Otcem atd. Ježíš když chce, může kdykoliv použít těch druhých očí a vidět Otce. A dovede s Bohem mluvit. Čili, Ježíš je perfektní učitel, ale také perfektní lingvista; znalec jazyka a dovede se vyjadřovat. S Bohem Otcem mluví „otcovštinou“ a po matce zná mateřštinu. Když nám chce teda Ježíš něco vysvětlit, tak on vlastně tu Boží vůli, kterou slyší v Otcově řeči, přeloží jako perfektní interpret a překladatel do mateřštiny – do „lidštiny“. Zdůrazňovat to vypadá jako malicherné, ale za chvilku budeme u toho. Tedy, Ježíš je perfektní učitel, překladatel a také výborný psycholog. Učitel musí znát věc a musí to umět těm žákům říct. Co je platné, když perfektní kantor, který bezvadně umí česky, to nyní má vysvětlit třeba Němci nebo Rusovi, který nezná česky a ten Čech nezná německy (rusky). Čili, ta práce učitele je závislá i na tom, jak je schopen se vyjadřovat, jak je schopen vyjádřit svoje myšlenky. A učitel jako dobrý psycholog si musí umět představit ty myšlenkové procesy, které probíhají v mozku toho žáka. A musí tu výuku žákovi dávkovat, seřadit tak, aby ji ten žák mohl pochopit. O Ježíšovi, který stál jako druhá Božská osoba u zrodu lidstva, u zrodu andělů, nebudeme pochybovat, že by neznal, jakým způsobem člověk myslí a že by tedy nebyla splněna tato podmínka dobrého učitele. Ježíš je výtečný učitel, protože se dovede s lidmi domluvit, zná lidskou psychologii a dovede volit nejvhodnější způsoby vyjádření. Navíc, sám si nic neodpustil a jako člověk si odzkoušel jednak srozumitelnost, ale také objevitelnost těch věcí, které po lidech chce. Až lidé na soudu budou říkat: „Já tomu nerozumím, pro mě je to moc složité“, povstane mimo jiné také Ježíš a řekne: „Já jsem to se svým lidským tělem dokázal. Ale ty jsi hodil flintu do žita“. Samozřejmě, že povstanou také lidé. To je jasné. Ale to je smysl toho ´sám sebe za ně posvěcuji´. Ježíš prostě odzkoušel recepty sám na sobě, recepty promyšlení, vyjádření těch Božích poznatků, které chtěl přeložit do „lidštiny“. Odzkoušel sám na sobě jednak roli učitele, jednak roli žáka. A tady jsem také u jedné věci. Bohužel se někdy najdou zbožné knížky, které chtějí objasnit to, co je v Evangeliu tzv. nesrozumitelné. Řekli jsme si, že mnoho věcí je nesrozumitelných pro prvňáčka, když se omylem dostane až k maturitě. Zrovna tak civíme na spoustu věcí v Evangeliu, pokud jsme si nedali práci s pochopením předchozích míst. Jak to, že nechápeme tuhle tu poslední Ježíšovu řeč? Protože ohrnujeme nos nad těmi předchozími Ježíšovými řečmi. Někdy se nám zdá Ježíšův způsob katecheze primitivní. Týká se to např. podobenství. Kde najdete katechizmus, který vám pořádně vysvětlí podobenství? U Ježíše to byl stěžejní vyučovací prvek. Modelování se dnes používá ve vědě a ve výuce také. Co jsou to trenažéry? No přece modelování. Ale byly doby, že i křesťané se sami před profánními filosofy styděli za podobenství. Asi tak v prvním století, tak tehdy se prvotní křesťané dost styděli za takovou tu primitivnost Evangelia a chtěli nějakým vznešeným způsobem vyjádřit Boží slovo. A to byl strašný omyl. Zrovna tak je strašný omyl, když chceme volit abstraktní pojem, kde Ježíš volí pojem primitivní. My se vznášíme v abstraktních pojmech, hovoříme o Bohu, který je nejvýš dobrý, spravedlivý atd. Proti tomu, když si vezmete Starou Smlouvu, tak ta mluví o Bohu, jako když je např. rozzlobený, rozvztekaný a že se snad podaří Boha usmířit a proto je třeba rychle dělat dobrotu. Jenže takto mluví o sobě Bůh. My si nedovedeme představit ty Boží myšlenky. A proto Bůh k nám mluví lidsky. Jakmile my opovrhujeme tu ´primitivní´ řeč Bible, přestáváme té Bibli rozumět. My si to chceme objasnit, vyjasnit, tak nějak postavit na úroveň dnešní doby a přitom padáme dolů. Přátelé, tvrdé slovo Evangelia dneska obstojí. Kdyby ti lidé z prvních století poapoštolských se za ten ´primitivismus´ nestyděli a dotáhli Evangelium, tak by úplně roznesli tu antickou filozofii. Ale oni byli poplatní tomu, co se nosí. Oni nedovedli pořádně vyhmátnout Evangelium, to co je řečeno v Bibli. To je bohužel omyl i mnohých dnešních knížek, které se snaží nad těmi nejasnými místy udělat tak nějak ´kouřovou clonu´. Proč to říkám? Abychom rozuměli té větě: „Sám sebe za ně posvěcuji, aby i oni byli posvěceni v pravdě“. A také, abychom si zvykli neohrnovat nad tím nos. Jakmile to podceníme a nesžijeme se s tím primitivním vyjádřením, pak naprosto ztroskotáme na takových pasážích, jako je např. ta dnešní. To se nedá dát dohromady představa, na kterou jsme zvyklí z uvažování takovým tím filozofickým způsobem o Bohu s těmi naivními drsnými představami o Bohu, jak jsme zvyklí číst v Bibli. Nezapomeňme, Ježíš je učitel, kterému není rovného. Odborník, perfektní lingvista a perfektní psycholog, který dovede látku zpracovat tak, aby ji pochopil i ten nejprimitivnější posluchač. Nepodceňujme Ježíše – učitele! Opravdu si dal práci, abychom to chápali. Ta slova ´posvěcuji sebe za ně´ jsou slova, která platí do poslední tečky.
Ad. 2. Jsme teď z hlediska Ježíšova života v takovém zvláštním období. Čekáme na seslání Ducha Svatého, na Svatodušní svátky. Samozřejmě, že něco podobného je i v našem životě, že napřed musíme pochopit Ježíše a pak teprve můžeme čekat plnou moc Ducha Svatého. Duch Svatý nám neřekne nic nového; řekne nám to, co řekl Ježíš. A ten, kdo odmítl Ježíše, ten klidně odmítne i Ducha Svatého a ještě snáz. Když nám Ježíš lidem něco říkal, samozřejmě ne mně nebo vám (i když bychom měli o to usilovat, abychom dosáhli kontaktu s Ježíšem), tak stál před nimi, stál jako zjevný partner a když došlo k rozdílu názorů, tak jako zjevný oponent. Kdežto Duch Svatý se před člověkem neobjeví jako zjevný partner, ale člověka napadne vhodná myšlenka. A ten, kdo dokázal umlčet Ježíše, kterého chvilku předtím viděl dělat zázraky a říct: „Kdepak, Pane, to se ti nestane“, jako to bylo u Petra, tak tím spíš umlčí Ducha Svatého, jehož hlas se projeví v člověku jenom jako takový nápad. Čili když člověk nemá před sebou Ducha Svatého, snadno ho umlčí a řekne si, že to tak není, že ho napadla nějaká hloupost. Takže ten Duch Svatý je z těch Božích osob nejsnáze umlčitelný. Když Mojžíš mluvil na Sinaji s Bohem, bylo slyšet hřmění, hlahol trub, zemětřesení, všichni dole se báli. Mojžíš říká, pojďte, pojďte! Oni: „Prosíme tě, běž tam ty“. A Mojžíš šel sám. A když už měli Archu úmluvy, tak se udělal oblak, který byl trvale nad Archou, a když oblak sestoupil, všichni věděli, že to je signál: „Mojžíš ke mně!“ A Mojžíš slyšel hlas. Mojžíš věděl, že kdyby tomu hlasu řekl: „Ne, takhle to není“, že by bylo zase zemětřesení. Když proti Mojžíšovi vyvstala opozice, tak Mojžíš říká: „Dobrá, vy máte jiný názor, tak ti, co se držíte naproti mně stojícího, stoupněte si k němu. Kdo souhlasí se mnou, stoupněte si ke mně. Tak a teď ať Bůh rozhodne“. Otevřela se země a Mojžíšova opozice se propadla a zahynula. Kdežto mluvit s Ježíšem a říct mu: „To se ti nestane“, tak Ježíš už takhle nezasahoval. Když apoštolové říkali Ježíšovi o Samařanech: „Jestli chceš, tak řekneme, aby na ně sestoupil oheň a zničil je“, tak je za to Ježíš kára. Ale když Petr říká Ježíšovi: „Kdepak, to se ti nestane“, Ježíš mu říká: „Postav se za mne, satane“. Kdežto Duch Svatý nám ´satane´ neřekne. On přijde jenom jako takový nápad. Tak, jako člověku napadne ledacos a mávne nad tím rukou, nad tím hlasem Ducha Svatého člověk mávne rukou, ani mu to nepřipadá nijak mimořádné („ale to je hloupost, co mně to teď napadlo“). Proč si toto říkáme? My si myslíme, že ten Duch Svatý z nás udělá křesťany, že někdo se nechá obiřmovat, stane se křesťanem a bude volat: „Ano, Duch Svatý je ve mně“. Ne. Aby Duch Svatý v člověku mohl pracovat, já musím být plně ztotožněn s tím, co říká Ježíš. Duch Svatý mi potom jenom připomene, co řekl Ježíš, protože Duch Svatý (proto jsme si to seřadili), je nejsnáze umlčitelná Božská osoba. Jak jsme si říkali, tak Bůh Otec – s tím není žádná legrace. Takových případů, jako to bylo s tou opozicí, je ve Starém Zákoně víc. Kdežto Ježíš s lidmi diskutuje, dává se i do tvrdé diskuse, jasně a výrazně protivníky obviní (např. „postav se za mě, satane“ apod.) Ale Duch Svatý, ten ne. Ten jako holoubek ulítne. Viděli jste někdy holuba, který by se vám na ulici nevyhnul? Frnk a už je pryč. To není náhodný symbol pro Ducha Svatého. Takže my, když chceme být pořádnými křesťany, nemůžeme spoléhat jenom na Boha, ale my se musíme Ježíšově nauce otevřít. Pak ta holubička nebude odháněná, bude moci nám to všechno připomenout. Těch věcí, co bychom si mohli říct je moc, ale spokojme se aspoň s tím vědomím, že Božímu slovu musíme naslouchat. A ještě jedno bych chtěl připomenout. Lidská pýcha není od sebevědomí, pokorný není ten, kdo si nevěří, kdo má mindráky. To může být zrovna tak pyšný člověk, který zkrachoval. Naopak, pokorný člověk má jasný postoj. Pokora není v tom, že přebírám všecko. Pokora je v tom, že dokážu reagovat na podněty. Když čtu Evangelium a narazím tam na nějaké místo, které mi říká něco jiného, než jsem byl zvyklý si představovat, tak dokážu nezavřít to Evangelium, ale začnu přemýšlet. Pokora vede nakonec ke zdravému sebevědomí a to sebevědomí není vůbec na překážku rozvoje člověka. Kdyby Petr nebyl tak závislý na rabínské nauce, také by neřekl: „To se ti nestane“. Teď se na to podíváme z hlediska pokory. Kdyby Petr měl sebevědomí, tak by řekl: „Ježíši, já s tebou nesouhlasím, zdůvodni to“. A Ježíš by se nezlobil. Ochotně by s ním diskutoval. Ale Petr je zvyklý od pana rabína na ´pokoru´ ve smyslu: „Ty musíš věřit tomu, co já, rabín ti říkám. Já jsem studovaný, ty ne“. A tak Petr, který je v otázce Ježíšova utrpení bezpodmínečně podroben rabínskému výkladu, klidně Ježíšovi říká: „Kdepak, to se ti nestane“. Kdyby Petr měl zdravé sebevědomí, řekl by Ježíšovi: „Já si to musím přebrat, já si to rozmyslím. Prosím tě, vysvětli, jinak jdu od tebe“. A za to už by si nezasloužil ono ´satane´. Takže tady jsme u toho. Když čekáme pomoc od Ducha Svatého, musíme vědět, že každá z těch tří Božských osob se projevuje specifickým způsobem. Otec na poušti, Ježíš v diskusi s apoštoly a Duch Svatý, jako holubička se projeví jako můj nápad, který mohu velmi snadno odehnat. Bude dobré zamyslet se nad tou problematikou svatodušních svátků a nad působením Ducha Svatého.
Jan 20,19-23, A, Slavnost seslání Ducha Svatého
Slova svatého evangelia podle Jana. Když byl večer prvního dne v týdnu, přišel Ježíš tam, kde byli učedníci. Ze strachu před židy měli dveře zavřeny. Stanul mezi nimi a řekl: "Pokoj vám!" Po těch slovech jim ukázal ruce a bok. Když učedníci viděli Pána, zaradovali se. Znovu jim řekl: "Pokoj vám! Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás." Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: "Přijměte Ducha svatého. Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou."
Ad. 1. Ježíš přijde, učedníci mají zavřené dveře a Ježíš se najednou objevuje v místnosti. Mají strach. Myslí si, že je to smrtka. Ovšem, že Ježíš vypadá jako normální člověk. Oni se domnívali, že vidí ducha. To víme od jiného evangelisty. Samozřejmě, že je to polekalo, když najednou stojí mezi nimi. Jenže Ježíš tady předvádí, co dokáže zmrtvýchvstalý člověk se změněným tělem. On nám ukazuje, jak se jednou budeme mít. Zavřené dveře a on najednou stojí mezi nimi. Kdyby neměli zkušenosti s Ježíšem, kdyby jim Ježíš předtím neříkal, že vstane z mrtvých, tak ten strach je vysvětlitelný. Ježíš říká: „Vždyť žádného ducha nevidíte. Tak si na mne sáhněte!“ Po těch slovech ukázal ruce a bok. Od jiných evangelistů ještě víme, že požádal o jídlo („máte tady něco k jídlu?“). A oni pořád mají strach. Dají mu kus chleba a kus ryby, Ježíš začne pomalu ukusovat a oni koukají, že ten duch je docela neškodný. A pomalu se osmělují. Začalo to tím strachem a pomaloučku to přechází v prohlédnutí a uklidnění. Takže, když učedníci viděli Pána, zaradovali se. A pak Ježíš znovu říká: „Pokoj vám! Jako Otec poslal mně, tak já posílám vás.“ Ale nám jde dnes o to, jak dechl na ně a řekl: „Přijměte Ducha Svatého“. A jde nám také o to, jak Ježíš učedníkům slíbil Ducha Svatého. „Zůstaňte ve městě, dokavaď nebudete vybaveni mocí shůry“. No, a teď 50. den po vzkříšení, 10. den po nanebevstoupení, oni jsou doma a najednou je slyšet obrovský hukot, nad hlavou všech se objeví plamínek. Lidé z celého Jeruzaléma se seběhnou k domu, kde bydlí apoštolové, protože slyší ten hukot. Jsou také poplašeni. Apoštolové vycházejí, začnou mluvit a lidé se diví, jak to, že apoštolové mluví každý jejich jazykem. Ale perfektně, jako rodáci. „Vždyť to jsou Galilejci, jak to, že mluví perfektně? My Parthové, Médové, obyvatelé Mezopotánie, Egypťané atd., my je slyšíme mluvit našimi rodnými jazyky. To říkali někteří. Ovšem jiní říkali, že jsou plni vína. Je to prostě propuknutí daru jazyků, kde ti lidé prostě bez vteřiny učení dovedli mluvit cizím jazykem. A kdoví jaké jevy se tady odehrály. Takže, někteří z těch diváků nevidí ten zázrak a proto říkají, že je to blábolení opilců. Jiní říkají: „Ba ne, to oni mluví perfektně mým jazykem“. Někteří lidé se tam přišli jenom podívat a nic jim to neřeklo. Ovšem, jedná se o seslání Ducha Svatého, o věc, o které se liturgicky hodně hovoří. Slovo Duch Svatý je často vyslovováno, ale, co to vlastně je? A my si pamatujeme ze školy definici: „Duch Svatý je 3. Božská osoba“. No, a někdo se dokáže vyžít v tom, že takto rozlišuje. Ovšem jsou to prázdná slova. „Syn je zrozen z Otce, kdežto Duch Svatý je vydechován z Otce a Syna“. Jaký rozdíl je mezi tím, zrozen a vydechován, to už nikdo neuvádí. Takových věcí bylo prospekulováno o Duchu Svatém, všelijaké takové květnaté výrazy, ale to hlavní uniká. Právě tohle to si chceme dnes připomenout. Je to 3. Božská osoba, ale nás musí zajímat hlavně ne, jak se to všelijak říkalo. Nás musí zajímat něco jiného a to co On v nás dělá. K čemu ho my potřebujeme. Ten termín duch je velmi často používán, takže např. i o bláznovi se řekne, že má zlého ducha, že je pomatený, že špatně myslí. O nemocném řekli, že má ducha nemoci. Ten termín duch se týká jakéhokoliv činitele, který na člověka působí a není vidět. V Jan 3 Ježíš říká Nikodémovi: „Musíte se znovu narodit z vody a Ducha Svatého. Nediv se, že jsem ti to řekl. Vítr vane, odkud chce a kam chce. A ty slyšíš jeho hlas a nevíš, odkud jde.“ Dnešní řečí bychom řekli: „Když fouká vítr, vidíš jeho projevy, jak se hýbají větve, třeba vyvrací stromy, strhává střechy atd., ale není vidět, jak ten vzduch proudí.“ Toto je charakteristika pro to, co je vlastně onen Duch. Tady ta třetí Božská osoba vystupuje jako úplně skrytá, neviditelná, která zasahuje do člověka, která ovlivňuje myšlení člověka. Ale člověk zásah té třetí Božské osoby vůbec nevnímá, nemůže ji vidět. Např. Boha Otce člověk vidět nemůže, protože jak říká Mojžíšovi, že by se zhroutil: „Nemůžeš mně vidět, umřel bys.“ Jinak se zjevuje druhá Božská osoba a ještě jinak Duch Svatý, který se vůbec neukáže, je jako ten vítr, kde člověk vidí jenom jeho projevy. Najednou ti lidé bez vteřiny učení začali mluvit cizí řečí. Ale jiní také začali uzdravovat nemocné jen tak, že položili ruku a žádné dlouhé modlení nad nimi. U sv. Pavla vidíme také popsán dar jazyků, ale tam už vidíme zajímavou věc. Že vlastně ten dar jazyků, dávaný později, je už na nižší úrovni. Už to není to plné charisma, plný dar jazyků, ale už je to říkání slov, kterým ten obdarovaný často sám nerozuměl. Prostě nevěděl, co říká. Je to období, kdy Bůh už pomalounku to vybavení začíná stahovat, ne proto, že by nebylo třeba, ale proto, že se míjelo účinkem. Protože lidé ho špatně používali. A tak místo toho plnohodnotného daru, kdy ten apoštol uměl perfektně mluvit cizí řečí a okamžitě se domluvil, sv. Pavel nám líčí, jak jeden s chutí začne mluvit cizí řečí a kdyby nebyl druhý, který by to vyložil, tak by tomu nerozuměli. To je věc velice náročná na rozbor. Např. jeden člověk umí číst a neumí psát a vedle něj musí být člověk, který umí psát a neumí číst a dohromady dají normálního písaře. Tak ten obdarovaný uměl mluvit cizí řečí, ale když druhý na něj promluvil, nerozuměl. A zas když ten druhý dovedl rozumět té řeči, nedovedl to říct. Tady vidíme, jak Bůh varuje lidstvo před zneužíváním těch darů. Sv. Pavel vytýká Korinťanům, že se všichni ženou za darem jazyků a nestojí o pořádné poznání Boha, o pořádný vztah vůči Bohu. Místo toho, aby si řekli: „Jak to, že nám ty charismata začínají ´haprovat´“, tak si řekli: „Ony už nejsou třeba“. A teď k čemu je ten Duch Svatý vlastně dobrý? To je rozhodující. Uveďme si příklad stěhovavého ptáka. Dělali se pokusy, že nechali ptáčka vylíhnout v zajetí, ten nikdy neletěl trať do teplých krajů, nikdy nebyl s kamarády pohromadě a pak ho dali do planetária. Ptáček viděl sluníčko, hvězdy a zjistilo se, že on zná cestu na svoje zimoviště, aniž by tam kdykoliv letěl. Představte si, že by se vám narodilo dítě, nemluvňátko se vším všudy. A najednou by přestalo brečet a řeklo by, tak ty jsi moje maminka a ty jsi můj tatínek, ty se jmenuješ Růžena a ty František, mně jste dali jméno Pepíček a já jsem rád, že mám takového tatínka a takovou maminku. To bychom koukali. Bez vteřiny učení by to dítě začalo mluvit. Ale tak je to u toho stěhovavého ptáka. On ví, kam má letět. Ti ptáci znají trasu a ten pták tu trasu znal, aniž by ji v životě letěl. Takto se neprojevuje Duch Svatý. A teď jsme u této věci. Máte školáky a nejdou jim určité věci. Jistě, roli tady hraje i lajdáctví. Ale roli může hrát i to, že ten žák na to nemá ´buňky´, resp. ten žák mohl získat špatné návyky a on dělá nějakou chybu a vůbec o ní neví. Špatně zachází s mozkem a ono mu to nejde, ať se koncentruje sebevíc. A teď si představte, že by byl někdo, kdo by tomu žákovi vrátil ty poškozené myšlenkové schopnosti a případně tomu žákovi řekl: „Koukej, tohle to učení ti nejde z toho a toho důvodu“. A že by toho žáka napadlo: „Tak, já si musím dát pozor na tohle!“ To je pro nás naprosto nepředstavitelné, asi tak jako je pro nás nepředstavitelné to, co jsem říkal o tom dítěti. A Duch Svatý dával lidem dary, takže ti lidé prostě dostávali nové schopnosti potřebné pro pochopení náboženství, pro pochopení otázek věčného života. Dar jazyků, to je jen to vnější, protože to vnitřní, to vlastní je to, že člověk začíná chápat svoji roli. Že ví, jak má sám se sebou něco dělat. Můžeme to přirovnat k tomuhle: Člověk dostane počítač a učí se s ním zacházet. A teď najednou počítač začne ukazovat podivnosti. Je na to oprava. Člověk na to nestačí, musí přijít jiný, který to dovede, vymění vadnou součástku. Zrovna tak lidé, které neuspějí v učení, mají často potíže v náboženském životě. Je to dáno vadným určitým úsekem v tom myšlení. To myšlení neprobíhá, jak by mělo probíhat. Myšlení vždycky tvoří sled, jako když jdete po schodech. Jeden z těch schodů je špatný, šlápnete a propadnete. A zrovna tak ten žák (člověk) se snaží, ale na nějakém kritickém schodu propadne. A teď by někdo řekl: „Dej si pozor na ten schod!“ Tohle je takové dost primitivní znázornění působení Ducha Svatého. Je to vlastně, abych tak řekl, Bůh v nás, který je ochoten s námi mluvit, který je ochoten nám radit. A který se navíc legitimoval např. dary jazyků. Ale podmínkou, aby Duch Svatý v nás působil je, že my stojíme o jeho poradenskou službu, že my stojíme o to, aby on nám pomáhal rozvíjet se a že my po něm nechceme pouze, aby nám pomohl. Uvedu příklad. Jedna paní dávala na mši za synovce, aby udělal zkoušky. Ptal jsem se: „Proč jste nepřišli na začátku školního roku? A on měl přijít, aby se dovedl dobře učit a dovedl dobře využít čas, aby na učebnici necivěl hloupě“. Ona na to: „Co je na tom špatného chtít pomoc Ducha Svatého?“ Spousta těch zbožných studentů se začne modlit, až když mu začne hrozit, že budou vyhozeni od zkoušek: „Pane Bože, pomoz, pomoz mi, Duchu Svatý“, ale nikoho nenapadne říct: „Tak, já se chci učit, chci být lékař, a tak, prosím tě Bože, nauč mne zacházet s mozkem tak, abych se dovedl správně učit.“ Když od Ducha Svatého chceme něco, do čeho se jemu nechce, tak se ozývat nebude. Duch Svatý tady není proto, aby tahal z bryndy lajdáky-studenty, ale aby nás naučil především pořádně myslet. Když my jdeme za Bohem-poradcem, za tou třetí Božskou osobou, která je ochotna působit v nás, která je ochotna ukazovat cestu; ne že by se někdo před nás postavil, ale že víme, co máme dělat. A to je ta smůla, že my si myslíme, že dovedeme dobře myslet, že se dovedeme dobře učit (u studentů) atd. A tak my vlastně nepotřebujeme toho Ducha Svatého. Ano, Ježíš uzdravoval nemocné, ale Duch Svatý učí lidi myslet. Člověk si ale říká: „Já myslet umím“. A tak, chceme-li, aby se objevily ve světě zase ty dary Ducha Svatého, musíme stát o jeho poradenskou službu. Aby nám ukazoval, jak myslet, když čteme Bibli, ale také, jak myslet, když se žáček něco učí a nerozumí tomu. Jak ukazovat člověku správné myšlení, např. když dva manželé se mají rádi a přitom se to začíná rozpadat a vidí, že ta láska se jim nakonec časem rozsype. Toto je Duch Svatý – poradenství, zásahy do psychiky. Ale opravu vadných psychických procesů, věci, které my můžeme vyřešit, to on opravovat nebude. Ale on poopraví náš mozek, který by měl být v pořádku. A kdyby v pořádku byl, tak by člověk ty věci vyřešil. Je to velice zjednodušené, ale přece jenom snad víte, co jsem vám chtěl říct. A tak dnes si připomínáme Ducha Svatého, který nás chce učit myslet, ale kterému bohužel my někdy nedopřáváme dostatečné pole působnosti. Jak to krásně plyne z našich úst: „V tebe věřím, v tebe doufám, tebe nejvíc miluji“. Jenže Duch Svatý čeká na tohle: „Bože, prosím tě, vždyť já toho Ježíše vlastně ani dobře nechápu, prosím tě, kde já dělám chyby? Poraď mi!“ A on už poradí. A to si přejme. Já sobě i vám, aby ten Duch Svatý v nás ožil. Ožije-li v každém z nás Duch Svatý – poradce, tak s chutí bude zase rozdávat dary v plné hodnotě, jako je rozdával kdysi. A nebude jenom troškařit, jako začal na různých částech světa už tak někdy před 100 lety.
Ad. 2. Dnes máme slavnost seslání Ducha Svatého. Když se zeptáme věřícího, co je to Duch Svatý, tak vysype definici: „Třetí Božská osoba je …“ atd. Jiná věc je, jestli tomu rozumí. To je kapitola druhá. Je nesmírně důležité, abychom věděli, jakou funkci má ten Duch Svatý. Že chce ovlivnit naši psychiku a že to ovlivnění našeho myšlení je nesmírně důležité. A na to se zapomíná. Zapomínáme na to, že každý hřích je znamením, že nemáme celou řadu věcí domyšlených, že myšlenkové procesy, které v nás probíhají, probíhají podle špatných psychických programů (algoritmů) a to co Ježíš říká: „Učiňte pokání“, znamená toto: „Když udělám hřích (i třeba drobný, např. problémy v rodině, s dětmi), nepomohu si tím způsobem, že budu měnit jednání, ale že já musím měnit myšlení“. Když budu měnit jednání a budu slibovat, že se polepším (manželé si např. budou slibovat, že se nebudou hádat), je to potom předem ztracená věc. Je to podobné tomu, jako kdybych si představoval boj proti alkoholismu tak, že když potkám někoho opilého na ulici, že mu budu říkat, aby chodil rovně („ty se nesmíš potácet, ty nesmíš zvracet, ty musíš jít rovně“). Takto jednáme sami se sebou, když si dáme předsevzetí: „Už nikdy nebudu hřešit; já se polepším“. Já musím postihnout příčinu. Ta příčina vězí někdy velmi hluboko a jinde, než bychom ji hledali. Příčina hříchu je ve vadných dobrých vlastnostech a tam to nikdy nehledáme. Chceme se polepšit a zapomínáme na to, že to, co je v nás dobré, je vlastně slabé, neujímá se slova, a proto člověk hřeší. Tato otázka je velmi důležitá a zajímavá. Právě dnes je to aktuální, protože Duch Svatý je ochoten zasahovat do naší psychiky, je ochoten srovnávat nám naše myšlenkové procesy, ale jenom tenkrát, když my toho Ducha Svatého pustíme ke slovu. Duch Svatý nemá zbytečně jako symbol oheň a holubici. Na takového holoubka stačí, aby člověk šel kolem, a ulítne. Holub je plachý pták a Duch Svatý jako by byl také. A oheň?! Vezměme si takový autogen. Je to plamen, který se prokouše tlustým železem, ale také stačí otočit knoflíkem a zhasne. Duch Svatý je ochoten promlouvat, ale my ho musíme pustit ke slovu a nesmíme po něm chtít, aby opilého učil chodit rovně. Také nemůžeme chtít (obrazně řečeno), aby opilci rozmluvil to opíjení se. Chci-li přestat být alkoholikem, musím odstranit příčinu, např. to, že manželé si nemají doma co říct, že člověk nemá dostatek zájmů, podle kterého by mohl opravit své jednání. Takovému člověku, který je doma rozhádaný, nezbývá nic, než ta hospoda. Když je inteligentní, jde si zahrát s kamarády šach a zabije ten čas šachy. Jinak zbude jen ta hospoda. A pijte v hospodě mléko?!. Není třeba pět ódy na Ducha Svatého, ale je třeba ho pustit ke slovu a jeho slovo se netýká toho, aby nás ´tahal´, když budeme mít chuť jít do hospody. Je to nápadné schéma a nikoho se to tady zřejmě nedotkne. Týká se to každého, jakéhokoliv hříchu.
Ad. 3. Máme dneska Svatodušní svátky. Je to významný den a je to také významná etapa v životě člověka dostat se pod vliv Ducha Svatého. Ovšem je tady ještě jiný problém. Když někdo dostane auto, to ještě neznamená, že umí řídit. A když se do něj posadí, kdo neumí řídit, to auto pro něj může být příčinou havárie, tragedie. Velice výrazně tuhle tu stránku komentují Ježíšova slova: „Žízní-li kdo, přijď ke mně a pij! To řekl o Duchu Svatém, „… a proudy živé vody poplynou do jeho nitra.“ My zapomínáme na podíl člověka, co on má dělat. Uvědomte si, kdyby všechno bylo jenom věcí darů, no tak potom je Boží nespravedlností, že někdo přijde do pekla. My zapomínáme na nutnost hospodaření s dary. Ta věta: „Žízní-li kdo, přijď ke mně a pij“, ta je nabita obsahem. Je to prostě Ježíšův výrok. A právě to řekl o Duchu Svatém. Proudy živé vody poplynou, ale jenom tomu, kdo bude pít. A tady jsme u jedné věci, že my zapomínáme, abychom přijali slova Ježíšova v podobenství o těch proudech vody. My zapomínáme pít. Jenom strkáme hlavu pod vodovod, ústa neotevřeme a tak se můžeme zadusit, ale nenapijeme se. Zdá se to divné. Totiž jádro problému je v tom, že když má člověk žízeň, naučí se pít, protože to uměl už jako malé dítě. Ale např. při nějaké poruše, obrně a podobně, ten člověk pít nemůže. Když mu dáte sklenici s vodou, nenapije se. A tady jsme u toho, že člověk velmi často nevědomky odmítá Ducha Svatého, čeká jeho pomoc tam, kde není slíbena a odmítá ji tam, kde slíbena je. A druhá možnost je, že čeká pomoc Ducha Svatého tam, kde je slíbena, ale proto, že nesplňuje podmínky, tak nedostává. Řekněme si to konkrétně. Apoštolové se setkávali s Ježíšem. Věděli, že je to Boží Syn, že je Mesiáš. Kdyby Ježíš řekl: „Hele, nechoďte už se mnou“, tak by to velice bolestivě nesli, asi by to oplakali. Ale byly určité věci, které jim Ježíš nemohl za žádnou cenu vysvětlit (např.: „Jdeme do Jeruzaléma, Syn člověka bude vydán, bude zabit…“ A Petr: „Kdepak, to se ti nestane…“). To si často připomínáme. Ale musíme si uvědomit, že sv. Petr jedná s Ježíšem jako s malým klukem. Z hlediska toku informace je to zákeřné. A o to zákeřnější, že to mohlo být i dobře míněno. A takovýchto věcí máme spoustu. Určitá místa v Evangeliu, která přeskakujeme, když se nám nějaký text zdá málo příjemný, tak se to prostě přejde, přeskočí, protože se to člověku nehodí. Postupně pak slova u něho dostávala jiný význam. Třeba jsme si říkali slova ´čistý a nečistý´. Ten pojem u židů znamenal např. čistý, nebo nečistý pokrm, čistý, nebo nečistý člověk kvůli nemoci a jiné. V Novém Zákonu to rozlišení čistý versus nečistý platí také. Jedná se o člověka, který má nesprávný způsob myšlení, pomíchané správné a nesprávné představy atd. Ježíš říká: „Jste čistí slovem, které jsem vám řekl. Ale máte špinavé nohy, a jestliže vás neumyji, tak nevejdete“. Jenže my to ´čistý a nečistý´ jsme úplně vynechali z povědomí. Nám je cizí představa, že bychom mohli něco dělat s nejlepším úmyslem a přesto by to bylo nekvalitní, protože my se jenom ptáme: „Byl to hřích, nebyl to hřích?“ A pojem ´čistý, nečistý´ používáme v oblasti 6. přikázání. Jenže ďábel podle naší terminologie je věřící panic. Protože je to duch a Boha zná víc než my tady všichni dohromady. A přesto je podle Ježíše nečistý. Je to duch, který není schopen být kompatibilní s Bohem. Čili, to nečistý vlastně způsobilo, že ten člověk v Ježíšově době vlastně nemohl jít mezi lidi. Ten, kdo je nečistý podle Ježíše, tak není zase schopen kontaktu s Ježíšem. A teď se zase vracíme ze zdánlivé zacházky k problematice Ducha Svatého. My od Ducha Svatého chceme, aby nám třeba pomohl od určitého hříchu. Velmi často se vyskytují prosby: „Ať Duch Svatý pomůže při zkouškách“. Ale když jsem dotyčným lidem řekl, proč nepřišli na začátku školního roku, abych vám pomohl se studiem, tak řekli: „Co je na tom zlého?“ Jistě, co je na tom zlého prosit Ducha Svatého o pomoc. Což naplat, když na začátku školního roku nepřijde ten student s prosbou o pomoc Ducha Svatého, aby mu Duch Svatý pomohl zkontrolovat procesy myšlení, které má porušené. Potom, když mu hrozí zkouška, tak prosí: „Duchu Svatý pomoz, pomoz“. Tohle to je nedorozumění. Ovšem Bůh má své zákonitosti. U té věty: „Žízní-li kdo, přijď ke mně a pij! To řekl o Duchu Svatém, „… a proudy živé vody poplynou do jeho nitra“ si musíme uvědomit, že my nejsme zvyklí přijímat Ducha Svatého v oblasti, ve které On nám chce něco dát. My po něm chceme něco jiného. No, a Duch Svatý, protože má své zákonitosti, nepomůže. Nemůže pomoci. To jsme si připomněli právě dnes. Duch Svatý je velmi důležitý, ale je jako holubička. Stačí jenom jít okolo a ona prostě uletí. Duch Svatý rád člověku poslouží, ale když ho člověk ´nepije´, tak ta ´voda´ se sama zastaví a nepoteče. A ten člověk bude mít žízeň uprostřed vody a nenapije se. Já vím, někdo by čekal něco víc o tom, jak ten Duch Svatý působí atd. Přátelé, jakékoliv vylíčení je slabé proti vlastnímu zážitku. Ale vlastní zážitek s pomocí Ducha Svatého se dostaví jenom tenkrát, když se naučíme ´pít´. Jinak řečeno, když čteme Bibli, tak zavřít ústa a otevřít uši, resp. oči. Chápete, co chci říct. Mnoho lidí sice umí mluvit, a přesto se nedorozumí, protože čekají odpověď jenom na tu svou otázku. A to jsou právě ty faktory, které umlčují Ducha Svatého, které znemožňují kontakt člověka. A rozdíl mezi Ježíšem a Duchem Svatým je tento. Když Petr řekl Ježíšovi: „Kdepak, to se ti nestane“, tak Ježíš mu řekl: „Postav se za mně, satane!“ Kdežto Duch Svatý nám neřekne ´satane´, prostě ulítne. Navíc tady je ještě takový problém, že když Ježíš Petrovi něco říkal, Petr o něm věděl, že je to Mesiáš, Syn Boží. Kdežto Duch Svatý se nevznese jako holubička, nepřinese v zobáčku svitek pergamenu, nesedne nám na rameno a nezacvrliká: „Udělej tohle a tohle!“ To nás jednoduše napadne, to je ve formě nápadu. A teď jsme u jedné zvlášť závažné věci. Člověk velmi často si začne věci zpochybňovat nebo upravovat. Udělá něco špatně a teď to začne omlouvat, začne kličkovat, začne se ospravedlňovat („ale ne, já jsem to myslel dobře“). Krásná ukázka je Saul. Saul byl židovský král a velmi mu záleželo na té královské prestiži. A teď byla válka a ostatní králové přinášeli oběti. Král u jiných národů byl také nejvyšším knězem. Ovšemže u židů král nebyl knězem, žádný kněžský úřad neměl, král byl řadovým věřícím. No, ale ostatní obětovali a Saul měl příkaz počkat, až přijde Samuel, který přinese oběť. Saulovi to nedalo, zapálil oběť a také měl pocit důležitosti. Najednou tam stojí Samuel. Říká: „Co jsem ti nařizoval?“ Saul na to: „Ale když ty jsi nešel, já jsem čekal a nálada mezi vojáky se kazila atd.“ Prostě se začal vymlouvat a vymlouvat. To je takový první případ. A druhý případ. V Cheremu byl příkaz, který znamenal toto: Za určité situace, kdy ten Cherem byl vyhlášen, nebudeme si vysvětlovat co a jak, jak to v praxi vypadalo, řeknu jen, že nesměl např. brát zvířata těch poražených, nesměl si nechat mladé lidi jako otroky. Jenže pro Saula bylo také touhou mít okolo sebe podrobené velmože, kteří se pak stávali rádci krále, dle: „Vidíte, to je král tohoto území, ten toho, tamten toho atd. A já jsem teď mocný král, všichni mi slouží“. Oni se měli u Saula dobře a dělali poradce. Byl vyhlášen Cherem, ale Saul chtěl mít dvůr obohacen, nařídil odpůrce pobít, ale vladaře ne. Zrovna tak si židé začali ponechávat pěkné kusy ze zvířat. Po bitvě přijde Samuel k Saulovi a říká mu: „Dodržel jsi všechno?“ Saul: „Ano, dodržel.“ Samuel: „A co tamten král a co tamta zvířata?“ A teď se Saul začne vymlouvat, kličkovat a říká: „Víš, já jsem chtěl ta zvířata uchovat a my jsme je chtěli obětovat.“ Kvůli tomu Saulovu kličkování (u oběti i Choremu), místo toho, aby řekl: „Ano, měl jsi pravdu, já jsem se neudržel“ se mu dostalo, že Samuel říká: „Nebudeš vladařit!“. To je jádro Saulova pádu. Saul udělá chybu, Samuel mu vytýká a Saul se začne vymlouvat a zdůvodňovat, že on to tak nemyslel atd. Tím se typicky liší od Davida. David také udělal chybu. Přijde k němu prorok a řekne, že udělal chybu. David se zamyslí a pak řekne: „No, to máš pravdu, to jsem ale hlupák“. Drazí přátelé, stát před Ježíšem, tam tak snadno nešlo říct: „To se ti nestane“, protože následovalo: „Postav se za mně satane!“ Jenže my tohle nemáme. Když čteme Bibli, tak si můžeme prolistovat a přeskočit to nepohodlné. Proč je tolik těch křesťanských církví? Protože každý si nalistuje v Bibli to, co se mu hodí a přelítne to, čemu tzv. nerozumí. To jsou podvědomé procesy, ale jsou velice výrazné. Sám jsem nemyslel, že to půjde do takové hloubky, když jsem se začal těmito otázkami zabývat. A my to Evangelium pořádně nechápeme. ´Slyšeli jsme slovo Boží´, to se pěkně říká, ale každý si vybere myšlenku, která se mu hodí. A zrovna tak s Duchem Svatým. Když řekneme: „Ale to je hloupost, to je nesmyslný nápad“, Tak ten jeho zásah do našeho mozku, kdy se nám jenom objeví nápad, se nekoná. To ´jdi za mnou satane´ se neozve. Nápad jednoduše přestane. Přátelé, jistě chceme, aby nám Duch Svatý pomáhal, ale první podmínka, aby nám mohl pomáhat, je abychom dokázali naslouchat. Abychom si nezalhávali věci, které vidíme, abychom si je nepřelhali.
Ad. 4. Duch Svatý je ochoten nám připomenout to, co říká Ježíš, ty dobré vlastnosti. Když budeme stát o to, aby opravil ty „naše dobré vlastnosti“, potom Duch Svatý bude moci promlouvat a ty dobré vlastnosti nás ochrání před hříchem. Když nebudeme chtít opravit svou víru, zbožnost, svoje modlitby, když budeme chtít, aby nám P. Bůh pomohl nechodit do té hospody, tak spolupráce nebude žádná. Božím plánem je, aby se člověk naučil pořádně věřit, pořádně modlit, pořádně chodit do kostela. Hřích je signál, že něco v naší víře není v pořádku. Komu se to nezdá, ať si přečte Ř 1,18-30, kde se hovoří: „Nestáli o správné poznání Boha, a proto Bůh je vydal“. A jsou v tom zahrnuté hříchy všech kalibrů. My, když chodíme do kostela (i když se rádi modlíme), ještě nemusíme stát o správné poznání Boha. Člověk řekne: „Ale já se modlím, já rozjímám, já čtu“. Jenže bohužel podle svého vkusu a ne podle Ježíšova vkusu. Nekontroluje svoje názory na Boha a jejich oprávněnost. Nevezme do ruky Evangelium a nekonfrontuje stránku za stránkou, jestli mu to sedí a jestli tomu rozumí. Toto je velký problém. Duch Svatý je ochoten pomoci a neřekne nám nic jiného, než to, co říkal Ježíš. A když Ježíšovi i sv. Petr dokázal říct ´to se ti nestane´, tím spíše my tomu jemnému ševelení toho Ducha Svatého můžeme říct: „Kdepak, to takhle není“. Můžeme ho jednoduše nechat ševelit, můžeme se dokonce podobat člověku, který na jaře sedí v krásném lese, vítr vane, listy ševelí a on si pěkně čte nějakou zbožnou knížku, ale on ty lístky nevnímá. Dokonce nevnímá ani, když jede kolem vlak. Podobně jednáme i my, třebas čteme zbožnou knížku, ale zapomínáme na to, že třeba naslouchat tomu, co říká Duch Svatý. Někdo může říct: „Já chci, aby mi Duch Svatý pomohl“. K tomu je třeba nejdříve se naučit číst Evangelium a rozumět mu. To je prvořadá podmínka. Pozor, není to obyčejné čtení. Čtení Evangelia se třeba naučit. Hodně věcí je tam skrytých – zašifrovaných.
Ad. 5. Jistě známe podobenství o zakopané hřivně. A Duch Svatý je právě takovou zakopávanou hřivnou, protože zapomínáme na jeho vlastní působení a chceme po něm něco, co je naší povinností. Hodně krát jsme o tom mluvili, že Bůh je sice všemohoucí, ale tím, že dal určitou pravomoc člověku, tak tu pravomoc respektuje. Vzpomeňme si na ten příklad, kdy člověk hraje s Bohem hru ´Člověče, nezlob se´. Je nutné si uvědomit, že Bůh je vždy ochoten pomoci, Duch Svatý je vždy ochoten připomenout, ale jsme to my, kteří klademe překážky svými předsudky, neznalostí, nezájmem atd. Když židé na poušti reptali, přišla pohroma. Když apoštolové reptali (viz, jak sv. Petr Ježíše káral), dostali vynadáno. A Duch Svatý, když nenasloucháme, tak prostě mlčí. Modlitba ´Pošli nám Ducha Svatého´ není na místě, protože on už je poslán, ale my ho buď neslyšíme, anebo nehodláme poslouchat. Ověřit si to můžeme tak, že si otevřeme Písmo, začneme číst a nic nebudeme vynechávat. Pak zjistíme, kolik věcí nám nejde „pod kůži“, s kolika věcmi vnitřně nesouhlasíme. Aby Duch Svatý mohl připomínat, tak musíme znát Písmo, celé a ne vybírat si myšlenku na den podle svého vkusu. Bohužel, k tomu je nutné mít pořádný překlad Bible. Pakliže to člověk začne hledat, začne se poctivě tím zabývat, najde toho víc, než si myslí. Bůh po nás chce, abychom věřili všemu, co Ježíš řekl a vnitřně s tím souhlasili. My, bohužel, máme zúžený pohled a věříme tomu, co my známe. A to je velký rozdíl. Takže pozor i na to, čemu říkáme ´věřit´. Ježíš řekl: „Budete-li ve mně a budou-li má slova ve vás, o cokoli budete prosit, dostanete“ – jedná se ale o celou nauku. Když neznám Evangelium, sliby se pak na mně nevztahují.
Ad. 6. Připomínáme si svátek Ducha Svatého. Bohužel, my velice často zapomínáme na jeho roli. Naše představa se zpravidla točí kolem problému Nejsvětější Trojice. Zápasíme s problémem 3=1a je snaha všelijak to vyjádřit jako voda – led – pára. Bohužel jsou k tomu používané špatné modely. Ale i kdybychom měli v této otázce jasno a přitom nenechali Ducha Svatého zasahovat v té oblasti, kde je ochoten zasahovat, v čem je tzv. jeho kompetence, tak to končí velice špatně. Samozřejmě, že Duch Svatý byl při vytváření lidstva a zasahuje také do vývoje jedince. Ježíš to nazývá zrození z vody a Ducha. Zrození z vody je, že když člověk vidí svoje chyby a chce se napravit. Zrození z Ducha Svatého je něco podobného, jako normální zrození v oblasti psychické. Duch Svatý má ještě další důležitou roli. Ježíš říká: „Duch Svatý vám připomene…“ Duch Svatý se zjevil jako holubička anebo jako plamen v ohni. Na holubičku stačí udělat pšt a ona ulítne. Oheň u autogenu dokáže propálit dosti tlusté železo, ale stačí otočit kohoutkem a plamen zhasne. Duch Svatý je ochoten nám pomoci, ale my se neptáme, nebo máme své názory; čili, nedovolíme mu působit. A proto nám pomoci nemůže. Velice často naše představy, předsudky ho vůbec nepustí ke slovu. Naší povinností je znát to, co říkal Ježíš. Kolika lidem je Evangelium jasné? Duch Svatý nám připomene to, co nám Ježíš řekl. Pomůže nám pochopit tu věc. Ale jenom tenkrát, když my nad tím budeme přemýšlet, uvažovat a ne když si jenom vybereme myšlenku na den, druhý den zase něco úplně jinde a nedáme ty věci dohromady. Člověk se spoustou věcí nesouhlasí, protože jim nerozumí. Těch míst v Evangeliu, kterým nerozumíme je víc, než si myslíme. Jak nám potom může Duch Svatý připomenout, co nám Ježíš řekl? Když chceme oslavovat, to nejdůležitější je oslava Boha Tvůrce, toho, s kým se setkáme v nebi. Když oslavujeme Ježíše, oslavujeme toho, kdo nám dal Boží zprávu, kdo nám řekl, co si Bůh od nás představuje, kdo za nás umřel na kříži, aby nám připomněl povinnost zamýšlet se nad sebou. A když oslavujeme Ducha Svatého, je důležité si připomenout, že je to někdo, kdo nám pomůže, když hledáme Boží slovo, ale kdo nám neřekne to Boží slovo. Pozor, on nás může navádět při četbě Evangelia. Jistě, je tady i ten zásah do naší psychiky, kdy vytvoří schopnost člověka žít novým způsobem. Důležité ale je, že vůči tomu, co nám on chce připomenout, nesmíme mít zavřené oči. Samozřejmě, Duch Svatý k nám nebude promlouvat tak, že bychom jasně slyšeli: „Tak poslouchej, nyní mluví Duch Svatý“. Ale když čteme Evangelium a narazíme tam na něco, třeba to, co Ježíš slibuje, ale nám se to nezdá a utečeme od toho, pak nám Duch Svatý nemůže nic připomenout. Když narazíme v Evangeliu na nějaký problém a chceme ho řešit a nejde nám to, velice často stačí jít kousek dál, na jiné místo a najednou se to objasní. A to Duch Svatý také dělá. Tohle je pro nás aktuální. Zásah Ducha Svatého při křtu máme za sebou. Ale tady jde o to, abychom přijali jeho připomínky. A tomu, kdo nechce číst Evangelium, tomu Duch Svatý nemá co připomenout. A těch lidí, co nerozumí Evangeliu je v kostelech celého světa víc, než by se zdálo. Kdo z nás může říct, že rozumí každému slovu Evangelia? Já jsem už pár let na tomto světě, věnuji se tomu a pořád mám co v Evangeliu nacházet. A to by měl také vlastně každý věřící člověk. Pak Duch Svatý bude připomínat s velkou chutí a radostí. V překladech můžete často najít: „Pošlu vám jiného utěšitele“. Co to je? Někdo je smutný, nebo má trable a někdo mu řekne: „Víš, já tě lituji, já s tebou cítím, já ti pomohu…“. To je utěšitel. Jenže v řeckém textu je paraklétos. To je průvodce, jako např. průvodce v horách, který je zná a turistovi ukazuje, kudy po těch horách půjde. On mu ukazuje snazší cestu, ale ten turista si to musí vyšlapat, držet se lana, zarážet skoby atd. Průvodce v horách jde zpravidla napřed, ale Duch Svatý stojí stranou a říká: „Podívej se vpravo, nebo vlevo atd.“. Od Ducha Svatého můžeme očekávat rady, ale ty rady dostaneme jenom tehdy, když čteme Evangelium. Je třeba pochopit Ducha Svatého - parakléta a ne jenom se zastavit na tom, že je to třetí Božská osoba a konec. Paraklétos nám ukáže cestu k pravdě; s ním musíme vést rozhovor. Lze ho však velice snadno umlčet, což se velice často stává. Např. proto je velice důležité, aby si lidé odpouštěli hříchy. Nejde o to jenom odpustit, ale také hlavně o to, umět vést dialog s tím, kdo mi ublížil, s tím, kdo si myslí, že jedná správně a já si myslím, že správně nejedná. Je třeba umět si to s ním vyříkat, aby ten spor zmizel. Je třeba si i ta místa v Evangeliu ´vyříkat´ s P. Bohem. Tady pak Duch Svatý může zasáhnout a být paraklétem.
Jan 3,14-19, A, Slavnost Nejsvětější Trojice
Ježíš řekl Nikodémovi: "Nikdo nevystoupil do nebe kromě toho, kdo sestoupil s nebe, Syn člověka, který je v nebi. A jako Mojžíš vyvýšil na poušti hada, tak musí být vyvýšen Syn člověka, aby každý, kdo v něho věří, měl život věčný. Neboť tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Bůh přece neposlal svého Syna na svět, aby svět odsoudil, ale aby svět byl skrze něho spasen. Kdo v něho věří, není souzen; kdo nevěří, už je odsouzen, protože neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího. A toto je ten soud, že světlo přišlo na svět, ale lidé si více oblíbili tmu nežli světlo, protože jejich skutky byly zlé.
Ad. 1. Soud si pořád představujeme, že přijde Ježíš, bude soudit a že my budeme říkat: „Pane Ježíši odpusť“ a on řekne: „Ne, nejde to, teď už to nejde“. Jenže to žádný zavrženec neřekne. My si musíme uvědomit, že tady na světě si musíme dát pozor a naučit se včas rozeznat, jestli dovedeme chybu, kterou jsme udělali, sami u sebe uznat. Představa Ježíše, který soudí, je primitivní představa. Tento text krásně hraje s textem Jan 13: „Já jsem nepřišel svět soudit, ale spasit. Každý má svého soudce, Slovo, které jsem vám řekl“. Pro nás to znamená: „Ano, Bože, tady jsem udělal chybu, odpusť“. A člověk by se vůbec nemusel do toho pekla dostat. Jinde Ježíš říká: „Ze svých slov budeš souzen, ze svých slov budeš odsouzen“, nebo: „ Přijdou Ninivští a odsoudí toto pokolení, přijde královna z Jihu a odsoudí toto pokolení“. Jak ten soud bude tedy vypadat? „Pan X-Y na řadu. Co tomu říkáš?“ (Promítne se mu celý život). Pan X-Y může odpovědět: „Tady jsem udělal chybu, tady taky, toto, tamto“ a může jít další. Sv. Pavel říká: „Kdybychom sami sebe soudili, nebyli bychom souzeni“. Ale když začne člověk říkat: „No jo, tam můj manžel byl na mně zlý, já jsem se neudržela…“ atd. Tak povstanou hříšníci stejné kategorie (např. Ninivští) a řeknou: „Víš co, vymýšlíš si“. Povstane královna z Jihu: „Tak já jsem se dokázala trmácet velký kus cesty, abych se dověděla (o Bohu) něco ze Šalamounovy moudrosti a vy jste měli Ježíše a vůbec vás nenapadlo ho pořádně poslouchat a přemýšlet“. To jsou ti žalobci. Soudcem není Ježíš v tom smyslu, že by vydával verdikty, to se každý odsoudí sám. Tudíž soudcem je to slovo. Nastoupí jakýsi soudící automatický mechanismus. To Ježíšovo slovo je automatický psychologický proces, kdy ten člověk v tom uvízne, kdy druzí ho odsoudí a Ježíš nemusí říci ani slovo. Jakou roli tedy Ježíš hraje? Vyhlásí vítěze. To je tam také psáno. Řeknu: „Pojďte…“. O těch, co přijdou do nebe, se říká: „Jeden bude vzat…“, a o tom, co přijde do pekla: „Ten bude zanechán…“. To peklo si každý nosí v sobě a pěkně pořádně. Teď jde o to, abychom se naučili včas rozeznat to, co nás do pekla stahuje. A to je reakce na jasnou, zjevnou skutečnost. Těch věcí je víc a jsou častější než by se nám zdálo. Velekněz, který odsoudil Ježíše, vůbec není ojedinělý případ. Když se to člověk naučí rozeznávat, vlasy člověku vstávají hrůzou. Soud spočívá v tom, že přichází Ježíš do kontaktu s člověkem. Ten soud se může odehrát tak, že když vezmu do ruky Evangelium a najdu tam nejasné místo. A když si řeknu, že tohle je nejasné, tak jsem právě vyhrál. Může to být pouze malá epizodka, ale v té jedné věci jsem vyhrál. Toto je důležité se naučit. Když máme nejasnost v náboženství, tak ji zaregistrovat a dopídit se, abych měl jasno. Spousta lidí jde k přijímání a neví proč. Je třeba přemýšlet a ptát se. Druhá věc je, že když udělám chybu, nebudu svalovat vinu na druhého, ale přiznám si, že Černého Petra mám já. Není to snadné, když člověk není na to trénovaný. Ale pořád je to lepší než prohrát svůj život, nebo říci před Ježíšem a celosvětovou veřejností: „Ano, tohle jsem dělal špatně“. Ten velekněz, například když byl kluk, nechtěl se smířit s tím, že prohrál v kuličkách. Nebo dostal špatnou známku a neřekl to doma atd. Řeklo by se, že je to dětské zlobení. Ale když jako velekněz stál před tím faktem, že lidé včera zatčení, klidně kážou opět dnes a nedovedl si přiznat: „Ano, já jsem dostal „pětku“ a právem, pak už prohraje. Naše běžná představa soudu s tím nehraje. V hodině náboženství se říkalo, že v pekle je takové velké kyvadlo, které bije: „Tik, tak, nikdy nevyjdeš, vždycky tady budeš“. Stačí však si přečíst Evangelium a mohlo by to člověka alespoň varovat: „Pozor, nespokojuj se s dosavadními názory“. Známe přece ten případ s prasaty. Ježíš dává amnestii zlým duchům. Zavrženec neříká: „Ježíši, pusť mě do nebe, ale pusť mně do vepřů“. Oni toho však okamžitě zneužívají. Ďábel: „To ti dám, jestli se mi pokloníš“ a ne jestli mě pustíš do nebe nebo z pekla. To jsou okaté věci, které pochopí každý, kdo chce věci rozumět. Jistě, tady to naráží na naše představy ze školy, se kterými nechceme hýbat. Ovšem tady zodpovídá každý sám za sebe.
Ad. 2. Důležité je také to 1. čtení, Sk 5,17-33. Ta věta: „A toto je ten soud, že světlo přišlo na svět, ale lidé si více oblíbili tmu nežli světlo, protože jejich skutky byly zlé“ může snadno vypadat jako tajuplná. Jestliže to někomu tak připadá, tak je to svědectví toho, že má takovou představu, jak P. Ježíš přijde a bude si hrát na soudce. A Ježíš ovšem říká něco jiného. Ježíš např. říká: „Ze svých slov budeš souzen, ze svých slov budeš odsouzen“. A tady zase: „Soud je v tom, že Světlo přišlo na svět, ale lidé si zamilovali více tmu, než Světlo“. Prostě, Ježíš přišel mezi lidi a podle toho, jací ti lidé byli, každý jednotlivec zvlášť, podle toho se mu Ježíš líbil, nebo se mu nelíbil. Zdá se to divné, jak by se mohl P. Ježíš někomu nelíbit. Každý si pomyslí, že to je nemožné. Zásadní omyl. Když Ježíš přišel, tak spousta lidí měla na něj tak říkajíc dopal. Všimněte si 1. čtení! Tehdy zasáhl velekněz a jeho stoupenci. Proč? Protože apoštolové, byli ještě v Jeruzalémě a dělali mnoho zázraků. A lidé za nimi přicházeli a nechávali se uzdravovat. Velekněz a jeho velerada, i farizeové, si řekli, že musí zasáhnout. Jednoduše Petra a ještě jednoho nechali zavřít. Anděl v noci otevřel dveře, vyvedl je ven a řekl: „Postavte se v chrámě a učte!“ Oni ráno vejdou do chrámu a učí. Velekněz neví, že oni jsou zase v chrámě, svolali veleradu a všechny izraelské starší a teď poslali služebníky do vězení. Stráže na svém místě, zámky neporušené, klíče u velitele, zápis: „Nic zvláštního se nestalo“. Vejdou do cely a ona prázdná. Teď nad tím dumají, jak je to možné, kdo je mohl vyvést atd. Nechtějí si připustit, že ten, kdo dovede dělat zázraky, že si může také poradit s obyčejným útěkem z vězení, i kdyby zeď byla sebesilnější. Velitel chrámové stráže je na rozpacích. Hlásí, že jinak všechno bylo v naprostém pořádku. Jak je to tedy možné? Pak někdo přijde a řekne: „Víte co, ti, které sháníte, jsou v chrámě a učí“. Tady vidíme od nich jasně nepoctivou hru místo toho, aby si velekněz a ti druzí řekli: „Zavoláme je a požádáme je, aby nám předvedli nějaký zázrak“. Oni velice dobře vědí o těch zázracích. Nezapomeňme na Lazara, kdy jejich reakce na vzkříšení byla – zlikvidovat Ježíše a Lazara. Tak takto nepoctivě velekněz, velerada i farizeové jednají. Jak je to možné? Tady jsme právě u toho, že Ježíš ve zbožných lidech (ne u nevěřících), pokud jejich zbožnost není kvalitní, vyvolává averzi a strach. Takový celník, nebo Herodes, nebo agnostik Pilát, tak ti na Ježíše vztek neměli. Herodes i Pilát chtěli Ježíše z toho ´vysekat´. Oni couvli až před rozvášněnými zbožnými židy. Nyní opět vidíme, že když už je Ježíš v nebi a apoštolové dělají zázraky, reakcí té ´kliky´ je: „Strčíme je do vězení. Jak to, že si troufají dělat zázraky“. Tady vidíme jednu věc, problém víry není v tom, čemu nerozumíme, ale v tom, čemu tzv. rozumíme a co si nechceme připustit, před čím zavíráme oči, nebo to odsouváme, abychom se nemuseli na nepříjemnou pravdu dívat tváří v tvář. Tohle je problém setkání s Ježíšem, ať už v době Ježíšově, nebo v době, kdy apoštolové dělají zázraky, ale také problém náš, když bereme do ruky Evangelium a zjistíme, že něco se nám tam nelíbí a tak to přeskočíme. Nebo v kostele slyší člověk něco nepříjemného a řekne si: „To jsou nějaké divné řeči“ a jde do kostela někam jinam, protože tamto se nedalo poslouchat. A to je také smysl toho, že ´soud je v tom, že světlo přišlo na svět, ale lidé si zamilovali více tmu než světlo, protože jejich skutky byly zlé´. Znovu říkám, že se nejedná o hříšníky, protože ti při setkání s Ježíšem litovali svých hříchů, ale jedná se o tzv. zbožné lidi. Jejich skutky zbožnosti byly zlé. Byli to pokrytci, lidé co se přetvařují, kteří hrají sobě divadélko atd. Nyní nám zřejmě vyvstane to, že Bůh poslal Ježíše ne, aby svět soudil, ale aby svět spasil. Ježíš jinde říká: „Já nebudu svět soudit, každý má svého soudce, slovo, které jsem řekl“. Nesmíme si naivně představovat, že u soudu Ježíš vystoupí a nyní se za někoho přimluví jeden svatý, za jiného druhý svatý, za někoho se nepřimluví nikdo atd. a podle toho Ježíš bude ´přivírat´ oči. Ne, ale ze svých slov budeme souzeni. Ježíš nám jednoduše řekne: „Mám proti tobě to a to“, nebo „dělal jsi to a to“. Pak to závisí na mém postoji. Když já řeknu: „Ano, uznávám“, tak je po soudu. Jenže o těchto věcech se nehovoří. A to, co si často myslíme, to je představa pěkně vybájená. Jistěže ten soud bude, ale ten soud je v jádru konfrontace s tím, co řekl Ježíš, s tím, co říkám já. Já se mám vyjádřit vůči Evangeliu, ke svému postoji vůči náboženství. A právě ti zbožní lidé budou říkat: „Ale ne, to bylo těžké“, nebo „nedalo se to dodržet“ atd. „Soud je v tom, že světlo přišlo na svět, ale lidé si zamilovali více tmu než světlo“. Proč? Protože jejich skutky byly zlé. Příchod Ježíše, to je asi tak jako, řekněme, když se v noci rozsvítí světlo, tak se okolo něj začnou rojit všelijaké můry, komáři atd. Když přišel Ježíš, tak se okolo něj shromažďovali ti dobří a ti zlí utíkali, nesnášeli ho. A těmi zlými jsou např. velekněz, velerada a celá ta veleknězova klika. Ale jsou to i farizeové atd. Ti, kteří nesnesou světlo, nejdou za Ježíšem, nejdou za apoštoly, ale myslí si kdoví jak chytře jednají, když apoštoly strčí do vězení. Proč je toto všechno psáno? Ne kvůli tomu, abychom věděli, jak ti židé byli zlí, ale abychom věděli, na co my sami si běžně nedáváme pozor. Co je vlastně to největší zlo? To, že člověk zavírá oči před nepříjemnou skutečností.
Ad. 3. Ta první věta: „Nikdo nevystoupil…“ patří svým obsahem k tomu, co se odehrálo těsně před tím (viz Evangelium). Ježíš tím chce říct to, si židé pokroutili náboženství. Přidávali si tam spoustu věcí a přitom nedbali na proroky. Tím pádem nebudou dbát ani na Mesiáše. Nikodém přichází za Ježíšem a Ježíš mu říká věci, které se mu nezdají a tak Nikodém nakonec odchází otráven. Cestu k Ježíšovi nalézá, až je nespravedlivě na veleradě souzen. Na Nikodémovi si můžeme ukázat význam Ježíšova kříže. Zamyslíme se nad tím, proč vlastně Ježíš na kříž šel. Pakliže to pochopíme, uděláme Ježíšovi největší radost. Např. existuje kult utrpení (mohli bychom to tak nazvat) a lidé si myslí, že jakmile trpí, tak že jsou dobrými křesťany a náboženství těsně spoutávají s utrpením. Pro ně je utrpení tajemství, utrpení je nutné atd. Jenže si musíme uvědomit, že jakmile si začneme zahrávat s tím, že si hrajeme na Ježíše na kříži (že utrpení obětujeme atd.), může se stát a je to velmi nebezpečné, že se můžeme od Ježíše vzdalovat. Proč? Ježíš nebyl ukřižován sám. Na Kalvárii byly 3 kříže. Ježíšův, lotra po pravici a lotra po levici. Ježíšův kříž je ke spáse všeho lidstva. Kříž jednoho lotra je k jeho dobru, ten na tom utrpení tzv. vydělává, protože pro něj je to očistec („ještě dnes budeš se mnou v ráji“). Ale druhý lotr na tom utrpení prodělává, protože pro něj je to jednak začátek pekla a klíč do hlubších pekelných propastí, abych se tak barokně vyjádřil. Když ale nedovedeme rozeznat a jenom bereme na sebe utrpení, kdo nám zaručí, že nejsme ten nekající lotr na kříži. Kdo nám zaručí, že když my chceme nějaké utrpení obětovat, že naopak Bůh nám chce tím utrpením připomenout: „Člověče, zamysli se nad sebou.“ A to bohužel ve zbožných knížkách nenajdete. Většinou najdete: „Jenom trp, obětuj atd.“, ale přitom se neříká, že nejdříve musíme najít ten svůj kříž, zdali nejsme tím nekajícím lotrem. Další věc je ta, že nejmilejší apoštol, miláček Páně Jan, stojí pod křížem, ostatní jsou pryč. Když se podíváme do životopisů apoštolů, tak zjišťujeme, že právě tento jediný apoštol umírá přirozenou smrtí ve vysokém věku. To vůbec není náhoda. Proč? Vzpomeňme si na čtení 4M 21, kde židé reptali a proto Bůh poslal na ně jedovaté hady. Jejich uštknutí způsobilo smrt mnoha lidem Izraele. Lidé přišli k Mojžíšovi a řekli: „Zhřešili jsme, když jsme mluvili proti Bohu, modli se k Hospodinu, aby od nás hady odstranil“. A recept od Boha byl: „Přibij měděného hada na vztyčený kůl a každý, kdo na hada pohlédne, bude uzdraven.“ Čili, pohled na hůl s hadem uzdravoval a ne každý, koho had kousl, měl být přibit na ten kůl. Ten uštknutý, nechtěl-li zemřít, se měl jít na toho hada podívat. Ježíšův kříž, jeho vlastní poslání není v tom, že my půjdeme na kříž místo Ježíše, ale v tom, že se budeme na Ježíšův kříž správným způsobem dívat. Bohužel to, co autorům těch zbožných článků a knížek utíká. My si pořád hrajeme na Ježíše a cpeme se na ten kříž, místo toho, abychom se dovedli na ten kříž dívat a zamyslet se, proč Ježíš na kříž šel a jaké důsledky a poučení to pro nás má. Vraťme se k Nikodémovi. Ježíš kázal, Nikodém, který je členem velerady, slyšel o tom, že Ježíš dělá zázraky a tak se vypravil za ním. Po úvodním zdvořilostním hovoru („Ty děláš zázraky, jako nikdo…“ atd.) Ježíš na něj spustí dost studenou sprchu. Budu to parafrázovat: „Jó kamaráde, jestli se nenarodíte znova, z vody a Ducha Svatého, tak vůbec nevejdete do nebe. Vy se musíte znovu narodit. Nemůžete tam vejít takoví, jací jste, s tou svojí povahou, s tím svým způsobem myšlení“ Samozřejmě, že Ježíš hovořil i o dalších věcech, o problematice židů. To je pravděpodobné, jisté to není. Jisté je, že mu říká, že on a jiní na jeho úrovni si nemohou dělat naděje, že přijdou do nebe bez toho, že by se znovu narodili, tj. bez úplné přestavby jejich náboženství. Nikodém: „Jak se mohu znova narodit?“ Rozhovor vyúsťuje v to: „Nikdo nevystoupil do nebe, kromě toho, kdo sestoupil z nebe, Syn člověka“. To další, jak Mojžíš vyvýšil hada na poušti, musíme chápat v tom smyslu, jako: „Vy nemůžete být spaseni, vy neberete to, co vám Bůh říká, vy to odmítáte. Bůh vám posílá proroky naprázdno. A neposlechnete ani Syna člověka. Syn člověka musí být vyvýšen, tak jako byl vyvýšen had na poušti.“ To je pro Nikodéma horor, když slyší, že Mesiáš bude přibit na kůl, jako had na poušti. Ta představa je pro něho nepřijatelná. Odporuje to všem jeho dosavadním, rabíny vykonstruovaným představám. Potom dále je: „Vy čekáte, že Mesiáš přijde a bude soudit pohany. Ale soud už začal a souzeni jsou židé. Ten, kdo je dobrý, jde za světlem a kdo není dobrý, od světla se odvrací“. Ježíš tady neříká naplno ´já´, ale Nikodém dobře vyciťuje, že Ježíš se dívá na židy spatra, že mluví o tom, že Mesiáš bude přibitý na kůl, že bude soudit napřed židy a že ten soud už začal. Nikodém odchází od Ježíše otrávený. Je to ale poctivý žid. Ježíš mu však do noty nezapadl. Proč Nikodéma a Josefa z Arimatie vidíme pak u Ježíšova hrobu, to souvisí s tou dnešní otázkou o funkci pohledu na kříž. Nikodém od Ježíše odchází a pak se už k němu nevrací. Ježíšovy názory se mu zdají přemrštěné. Tak, jako apoštolové nechtěli přijmout, že Mesiáš bude ukřižován, tím spíše to bylo nepřijatelné pro Nikodéma (přibití na břevno). Pro Nikodéma: „Ježíš je fantasta, se kterým nemá smysl se pouštět do dalších debat; i když dělá zázraky. Vždyť on se na veleradu dívá jako by to byl sbor loupežníků a vrahů.“ Nezapomeňme dodat, abychom pochopili tu atmosféru, že Nikodém nebyl u Ježíše 200 vteřin a že Ježíš mu toho musel říct dost a dost. Nikodém je poctivý žid, nadále je férový, ale za Ježíšem už nejde. Když ale velerada uvažuje o tom, jak Ježíše zlikvidují, Nikodém upozorňuje, že to musí být na základě řádného procesu a že to musí být doloženo obviněním se svědky. Musíme mít přitom na paměti, že Nikodém je zatím stále na druhé straně břehu, ale co se týče právních předpisů židovských, je poctivý. Nejdříve si velerada myslela, že zlikvidují Ježíše až po Velikonocích, protože se báli se lidu. Teď do toho přichází Jidáš s nabídkou, že jim Ježíše vydá a oni v tom vidí příležitost, jak Ježíše před co největším počtem lidí znemožnit tím, že jim předvedou Ježíše zatčeného v poutech. Lidé měli zafixovanou představu, že Mesiáš je nezranitelný v boji a když uvidí Ježíše zatčeného, okamžitě překlopí ve svém nadšení v domnění, že byli tím Ježíšem podvedeni. Velerada odhadla situaci dobře. Víme, že když Pilát vyvádí Ježíše zbičovaného a říká: „Váš král, pozor, já jsem na něm vinu nenašel, Herodes také ne, to je na vaši zodpovědnost.“ A dav začal křičet: „Krev jeho na nás a naše děti.“ Ti lidé, kteří nedávno křičeli: „Hosana Synu Davidovu“, když viděli Ježíše spoutaného, překlopí a křičí: „Fuj, podvodník, to není žádný Mesiáš, my jsme mu málem uvěřili.“ Velerada to měla vymyšlené dobře. Neměli však sehnaný svědecký materiál. Na popravu musí být proveden hrdelní zločin, a alespoň dva svědkové. Nemohou dát dohromady nic. To, co svědkové svědčí, nejsou žalovatelné věci. Velerada se chytá toho, že řekl: „Zbořte tento chrám“. Ve skutečnosti on řekl: „Zbořte tento chrám a já ve třech dnech vystavím nový“ a to žalovatelné není. Výpovědi dvou svědků se neshodují. Nikodém začíná být jak na ´trní´, když vidí tu právnickou fušeřinu. Teď povstává Kaifáš a říká: „Zapřísahám tě, jsi Mesiáš nebo ne?“ Čeká totiž, že Ježíš řekne: „Nejsem“, protože o Ježíšovi je známo, že je z Nazareta a Mesiáš má pocházet z Betléma. Když by Ježíš řekl ´nejsem´, Kaifáš ho může bez problémů obžalovat, že se za Mesiáše nechal od lidu provolat. Jenže Ježíš říká: „Ano, jsem.“ Kaifáš ví, že má říct, aby to dokázal, jenže o Ježíšovi bylo známé, že žádný spor neprohrál a že Ježíš by mu to dokázal. Betlém není daleko a získat důkazy, že se tam narodil by nebyl problém. Pak by Kaifáš musel říct: „Odpusť Mesiáši“. Jenže ve své zaujatosti (Kaifáš nechce dát Ježíšovým kázáním za pravdu) a pak také pod vlivem toho, co by si o něm lidé, zbožní židé mysleli, roztrhne si teatrálně roucho a Ježíše odsoudí celá velerada kromě Nikodéma a Josefa z Arimatie, kteří vidí, že to je justiční vražda a že Ježíš měl pravdu, když říkal, že celá velerada s Kaifášem jsou podvodníci. Vzdělanému Nikodémovi dochází: „Kaifáš přece měl: ´Dokaž!´“. Teď Nikodém vidí, že Ježíš tehdy nebyl žádný fantasta, že měl pravdu, že on sám byl zaslepený, když Ježíšovi nerozuměl. Proč jsme to tak detailně rozebírali? Židé se museli na poušti podívat na toho hada, Nikodém musel vidět ten proces a pak pochopil, že Ježíš měl pravdu. My se musíme naučit stát pod křížem a na kříž se správným způsobem dívat a ne si místo Ježíše hrát na spasitele světa a ´cpát´ se na ten kříž. Jistě, tohle ve zbožných knížkách nenajdete, ale fakt je, že tohle říká Ježíš sám. Odvolává se na měděného hada a ten léčil tím, že na poušti se lidé na něj dívali. Zrovna tak byl vyléčen Nikodém, že se dovedl správně dívat na ten nespravedlivý proces. A zrovna tak my budeme Ježíšem na soudu osloveni právě tím pohledem na skutečnost Ježíšových slov, na skutečnost jeho smrti. A mnozí lidé, kteří jsou ochotni nést kříž Ježíšův, ale nejsou ochotni dívat se na Ježíše na kříži ´spláčí nad výdělkem´. Jinde Ježíš říká: „Až povýšíte Syna člověka, poznáte že jsem to já“. A ještě jinde: „Aby svět poznal, že miluji Otce, proto pojďme, budu ukřižován.“ Naučme se na kříž dívat a uděláme radost Ježíši na kříži a přitom nás to bude méně bolet. Nezapomeňme na Jidáše. Jidáš litoval a počítal s tím, že bude ukřižován také. Oni mu řekli: „Jó, to sis měl rozmyslet dříve.“ A on se pak jde oběsit. Opět tady hrálo roli to: „Co tomu řeknou lidé, jak se budou na mně dívat“, což je nepravá lítost. Největší radost udělal Ježíši právě sv. Jan, když stál pod křížem. My, když chceme Ježíši ulehčit ty chvíle utrpení, tak následujme sv. Jana a pořádně se dívejme ne na dřevěný kříž, ale smysl Ježíšova utrpení a nehrajme si na Ježíše na kříži. Napřed zaujměme postoj – pochopme roli sv. Jana pod křížem.
Ad. 4. Za pozornost také stojí to 1. čtení (4M 21). Jak to vlastně bylo, o čem se v tom 1. čtení hovoří? Pak ovšem se dostaneme k tomu Evangeliu, protože to je velmi důležité. Když se zadíváme do dějin Židovského národa před Ježíšem, vidíme etapy, které můžeme rozlišovat asi takto: Židé chodí na poušti, Bůh se pokouší nějakým způsobem přivést židy ke správnému myšlení, komunikování s Bohem. Bůh na ně úmyslně dopouští, aby měli nedostatek vody. Božím cílem je, aby židé dokázali přijít a říct: „Bože, prosím tě, není voda, dej nám vodu“. Jenže oni ne. Začnou reptat. Nebo problém okolo té many. Oni nechtěli jíst jenom tu manu. Kdyby to bylo dnes, a mohli po té maně sáhnout lékaři, zjistili by, že tam jsou všechny vitaminy a prvky potřebné k životu, že to byl univerzální pokrm. Ale židé chtěli jíst maso. Bůh nebyl proti zpestření jídelníčku, ale oni neřekli: „Bože, nešlo by to udělat, když nám se někdy zasteskne po kousku masa? Vždyť ty si dovedeš poradit. V Egyptě jsme měli plné hrnce masa (ale přitom v Egyptě probíhala v podstatě genocida) atd.“. Představte si, že židé by šli z koncentráku a říkali by: „“Tam jsme se měli dobře, měli jsme masa do sytosti“. A takhle nesmyslně oni jednají. Bůh je chce naučit, aby dokázali přijít a říct: „Prosím tě, Bože, Mojžíši, nešlo by to, abychom měli občas ten jídelníček pestřejší?“ Proč rovnou začít reptat? Když se na to jen tak díváme, snadno nám uteče, že kvůli tomu a proto, že nebyli ochotni se ptát a domluvit se s Bohem (to reptání je důsledek), stará generace nevešla do zaslíbené země. Když jim Mojžíš něco říkal, oni chtěli slyšet jen to svoje. Je to častější problém, než by se člověku zdálo. Výsledek byl, že ta generace, co byla v Egyptě, nevešla do zaslíbené země.
Teď přeskočíme kousek dál. Židé mají postavený chrám. Při slavnosti posvěcení Bůh jasně říká Šalamounovi: „Pakliže budete plnit mé příkazy, chrám bude stát na věky. Jestli budete plnit!“ Čili, když budete plnit 20 let, bude stát 20 let, když 100, tak 100, když 1000, tak 1000. I na věky. To si musíme uvědomit, že člověk svým jednáním určuje Boží zásahy. Jak dlouho budete plnit, tak dlouho bude chrám stát. Když přestanete plnit, chrám bude zničen. Lidé řeknou, proč se tohle to stalo? To bylo v době svěcení chrámu. Ale krátce potom začalo, ne sice bez reptání, že si lidé prostě vybírali z toho náboženství své. On s tím začal už Šalamoun. Bůh jasně říká: „Král si nebude brát za ženu cizinku, ale má si brát dcery svého lidu“. Jenže Šalamoun, když se trošku usadil na trůnu, začal si hrát na velmože a takový král, čím více měl žen, tím byl ´lepší´ král. Čísla vám přesně neřeknu, ale myslím, že to bylo 300 žen a 3 000 konkubín. A Šalamoun dělal politické sňatky. Tam si vzal královskou dceru, tam jinou královskou dceru atd. A tím se prohřešoval proti tomu, co Bůh zakázal. Ale Šalamoun si toho nevšímal; prostě státnické zájmy („to musí být, to nemohu brát doslova, co říká Bůh atd“). I když to tak neřekl, bral si ty cizinky – pohanky. No a ty cizinky chtěli mít kousek domova, tak začaly žadonit: „Šalamounku, prosím tě, já bych ráda měla takový malý chrámeček Baalův. Mně se moc stýská. Je mi s tebou moc hezky, ale mně tady schází kousek domova“. Tak přibyla jedna svatyňka tamtomu pánbíčkovi, druhá svatyňka jinému atd. A co se stalo? Lidé chodí také do těch chrámů. Proroci varují: „Pozor, Bůh není s vámi spokojen!“. Ale pozdější králové pokračují v tom trendu, který vlastně začal Šalamoun. Pohanské chrámy přibývají, jsou tam i pohanští kněží, židé chodí do tamtoho i onoho chrámu. Chodí sice do Jeruzalémského chrámu, ale kdyby někdo řekl, že špatně věří, tak by se s ním poprali. Podvědomě začalo fungovat: „Ale víš, na něco je lepší ten Baal, na něco je dobrý Hospodin“. Výsledek byl, že přicházejí proroci a raní lid na nejcitlivějším místě: „Podívejte, ta vaše víra nestojí za nic“ a začaly boje proti prorokům. Nikdo by neřekl: „Já zabiji Mesiáše, já zabiji proroka“, ale „co si to troufá ten pomatenec Izajáš? Toho musíme potrestat“. Tak ho rozřezali pilou. No, a Ježíše zabili taky. Ale vrátíme se ještě k tomu chrámu. Chrám stojí, ale přibývají pohanské chrámy, proroci jsou umlčováni a tak dostává Jeremiáš od Boha příkaz, vniká do chrámu, ukradne (protože on nebyl velekněz a neměl tam přístup) Archu úmluvy, která je od té doby nezvěstná. O Velikonocích velekněz vejde do chrámu, potom do svatyně a zjistí, že je prázdná. Kdo to mohl udělat? Protože chrám už byl znesvěcen, židé se neobrátili a tak Bůh nechal Archu úmluvy ukrást. Oni ji nehlídali. Ale mohl to být i Jeremiáš, tomu je to podobné. No, a pak přichází zničení Jeruzalémského chrámu. O tom jsme právě četli. Všimněte si, že vlastně Bůh čeká až někdy se stane, že ta situace je neřešitelná. Takže musí dojít k nějakému zlomu. Musí dojít k tomu, že ten chrám je rozbit. No, a tak byl rozbit poprvé. To bylo v prvním čtení. Pak se vrátili židé ze zajetí, začali stavět chrám. Herodes, co pobil ty děti, ho nechal rozšířit, nechal z něj udělat velkolepou stavbu a chrám nakonec ve svých zdech uvítal Ježíše. Jenže Ježíš varuje a říká: „Chrám může být zachráněn, ale může být zničen“. Ježíš předpovídá zničení chrámu, ale k tomu říká: „Kéž by jsi poznalo alespoň teď, co je ti k prospěchu. Ale už je ti to skryté, už to pochopit nemůžeš“. No a zase ty hodinky v časované náloži dějin odtikávají. Mohlo se to zastavit, ta možnost tam byla. Ale pak přichází zase konec šedesátých let, přicházejí Římané, oblehnou Jeruzalém a rozbijí chrám. A teď židé bezmála 2000 let nemají chrám. Nyní jsme u toho. V těch kritických dějinách, si ten žid nikdy neřekl, že je špatným židem. Myslíte, že malý Kaifášek říkal, že až bude velký, že zabije Mesiáše? A teď jsme u toho čtení Evangelia. Utrpení Kristovo je vlastně vyvrcholením a jasně nám to řekne. Ne vyvrcholením, ale je to jeden z posledních signálů: „Koukejte něco dělat!“ Jenže zabili Ježíše a byl to protiprávní čin. Kdyby si židé uvědomili, že jejich zbožnost je špatná, Jeruzalémský chrám mohl stát dodnes. Víme, že když přišli strážní od hrobu a řekli, že Ježíš vstal z mrtvých, židé řeknou vojákům: „Víte co, dejte do hlášení, že v noci přišli učedníci a ukradli ho. Když Pilát bude namítat, že jste spali, my ho uchlácholíme“. Je v tom nechuť, neochota uznat jasnou skutečnost, kterou člověk vidí. A z toho hlediska musíme chápat tu větu, že ´soud je v tom, že světlo přišlo na svět, ale lidé měli raději tmu než světlo´. Protože, kdo si nerad přiznává nepříjemnou skutečnost, ten se při setkání s Bohem zhroutí. Soud není v tom, že by Ježíš z nějakých pečlivě vedených záznamů začal účetnicky sčítat položky a vypočítávat podle přesných a složitých klíčů koeficient hříšnosti a když to spočítal, vyšlo by mu tolik a tolik roků, měsíců, hodin a vteřin, délka utrpení takového a takového stupně. Soud je v tom, že se člověk setkává se skutečností a člověk dělá chyby. „Jako Mojžíš povýšil hada na poušti, tak musí být vyvýšen Syn člověka, aby ten, kdo v něho věří, měl život věčný“. Na té poušti se museli podívat na toho hada ti, kteří byli uštknutí. Zrovna tak, Kristův kříž není proto, že by Bůh stůj co stůj chtěl splnit kontingent výprasků a protože nás chtěl o toho ušetřit, tak to dostane Ježíš. Ježíš umřel na kříži proto (a on to sám řekl): „Aby svět poznal, že miluji Otce, nebo „Až povýšíte Syna člověka, poznáte, že to jsem já“. Aby Kaifáš a Nikodém a všichni tihle lidé poznali, že se špatně stavěli vůči Ježíšovi, že špatně zacházeli s tím, co viděli a slyšeli. Toto je důležité, abychom se naučili dobře zacházet s tím, co vidíme a slyšíme, abychom to nepřekrucovali. Abychom nepočítali s tím, že jsme dobří, když děláme hříchy (viz. „Ano, já jsem dobrý. Tady jsem udělal hřích, ale já se polepším“ atd.). Každý hřích je znamením, že naše víra není dotažena. A naše víra je tenkrát slabá, když nedovedeme pořádně naslouchat. Spousta lidí nedovede naslouchat. Ptá se, tápe a když mu někdo chce něco vysvětlit, on chce slyšet jenom to svoje. Myslíte si, že židé nečekali Mesiáše, že po něm netoužili? Jenže to měl být Mesiáš, který bude vyhovovat jim, ne ten skutečný Mesiáš. Toto je ten problém střetnutí lidstva s Bohem vůbec. Setkávání ve smyslu nárazů, konfliktů. U židů toto bylo na poušti (reptání), pak to bylo s proroky a také i v tom případě příchodu Ježíše na svět. Ovšem, Bůh čeká, ale když ta situace se vyvine tak daleko, že už není řešitelná, přichází pohroma. Na poušti: „Ani jeden z vás, ze staré egyptské gardy nevejde, jen ti, co se narodili na poušti“. Šalamounův chrám byl krásný chrám. Ale chrámečky přibývaly, proroci varovali, Archa je pryč; nic to nepomohlo. Nakonec došlo k rozbití chrámu. V době Ježíšově napřed Jan Křtitel varuje. Potom Ježíš, nikdo ho nebere vážně a je ukřižován. Je to dokazatelný zločin velerady. Mysleli si: „On přijde Mesiáš, on to všechno srovná“. Pak přišli Římané a srovnali Jeruzalémský chrám se zemí. Tohle je obraz i problému lidského života. Problém pekla není v tom, že by Bůh stůj co stůj chtěl člověka trestat. A očistec? Také ne. Musíme se naučit na Boží výzvy k obrácení reagovat. Čili, naslouchat, když nám Bůh něco říká. A když se někoho ptáme na radu, tak umět otevřít uši a ne chtít slyšet odpověď jen na to svoje. To je ta problematika dohovoru mezi lidmi, manžely, rodiči atd. Kdo tohle nedokáže, nebude to umět ani při četbě Bible a nebude to umět ani při setkání s Ježíšem.
Ad. 5. Tato kapitola je velmi důležitá. Soud je v tom, že světlo přišlo na svět, že přišel Ježíš. A lidé, podle svého způsobu myšlení vůči Ježíšovi zaujímají stanovisko. Někteří úplně špatné, někteří v něčem špatné a v něčem dobré. Těch, kteří by zaujímali ve všem stanovisko dobré, nemáme popsaného v Evangeliu ani jednoho. K tomu vybízí akorát Jan Křtitel a ten právě proto, co chápe, musí kázat a nemůže být Ježíšovým učedníkem. Jan Křtitel chce, aby ho Ježíš pokřtil a Ježíš jenom: „Podívej, každý máme svůj úkol. Dělej, co máš dělat! Máš nařízeno pokřtít všechny, tak mně pokřti taky“. A pak, když Jan Křtitel skončil, tak umírá, abychom tak řekli slovy sv. Petra, šel k duchům ve vězení, kam potom přišel Ježíš. Čili k těm, kteří za živa neudělali pokání, přišel Jan Křtitel a fungoval jako předchůdce Ježíše. A Janovo kázání bylo: „Udělejte přímé cesty! Každý pahorek musí být vyrovnán…“. On nás prostě upozorňuje na to, že my někdy nevědomky umlčujeme Boha. A totéž je i v tom Ježíšově případě. Ježíš byl ukřižován ne kvůli tomu, že by kázal nějaké tajemnosti, ale naopak kvůli tomu, že to, co říkal, bylo velice jasné. A pozornému čtenáři není neznámo, že takovým posledním impulsem k ukřižování Ježíše bylo, že Ježíš vzkřísil Lazara. To vyvolalo velkou odezvu a tak velekněží a velerada se dohodli, že Ježíše zlikvidují. A pak to ještě upřesnili, že zlikvidují také Lazara. Právě tady vidíme, že člověk, když se setkává s Ježíšem, tak naráží ne na nějaké tajemnosti, ne na něco neznámého, ale na to, co je jasné a co nesnese. A to, co by se člověku líbilo, od Ježíše neslyší. On chce od Ježíše slyšet něco jiného. A ten Ježíš káže jinak, než si ten pan rabín přeje a ještě navíc dělá zázraky. A proto byl Ježíš ukřižován. Ovšem, toto je ten soud. Navíc si musíme upřesnit ještě jednu věc. My, když slyšíme slovo soud, máme vypracovanou představu, že je tam přiveden usvědčený delikvent (provinilec), který očekává rozsudek a ten soud mu vyměří trest. V řečtině není slovo soud, ale krisis. Ano, z toho vzniklo slovo krize. A toto řecké slovo krisis znamená celý proces: obžaloba, usvědčení, soudní výrok (ale možno i potrestání). Ale také znamená spor, při, dalo by se říct, jakýkoliv rozhodující okamžik. Takže my si musíme uvědomit, že ten soud zmíněný v dnešním čtení je něco jiného, než naše představa soudu. Protože tam je člověk volán k zodpovědnosti. A když uzná svoje chyby, a tím se ten Boží soud liší, může dostat totální amnestii. Takže, pakliže ten zavrženec řekne vůči předložené vině: „Ano, uznávám to“ a jestli je ochoten sám se sebou něco dělat, tak v tom případě soud končí ´propuštěním´. Takže zavrženec má kdykoliv možnost říct: „Bože, uznávám svoji vinu, odpusť“. Ale, je-li rozhodnuto, pak o sobě rozhodl ten zavrženec, který nechce uznat, že je hříšníkem, který Bohu dokazuje, že se mu děje křivda, který dokazuje Bohu, že on je chudinka, nevinný. Takže, vlastně ten soud s Ježíšem musíme chápat ne jako okamžik soudu, ale okamžik střetnutí, anebo rozhodující okamžik, kdy dochází ke střetnutí, kdy Ježíš člověku říká, jak měl jednat a kdy ten člověk může (protože Ježíš mu to vždycky doloží) říct: „Ano, souhlasím“. Pak trest padá. Nebo si člověk stojí na svém a potom trest propukne. Takže ten soud musíme chápat v tomhle tom širším slova smyslu. Jak? Pakliže je to obvinění, člověk se může hájit. Když bude člověku dokázána vina, člověk ji může uznat: „Ano, zhřešil jsem, odpusť“. My tam nesmíme dosazovat tu představu, na kterou jsme zvyklí. Často slyšíme: „Dušičky, jak rády by se napravily, ale nemůžou“. To je nesmysl, zavrženec je v pekle proto, že nechce uznat svoje chyby. Kdyby je uznal, tak okamžitě přestává být zavržencem.
Ad. 6. Je to závažné a přitom velmi náročné téma. Takže se budeme zabývat tou problematikou soudu a ukážeme si to na Kainovi. Tak napřed si musíme uvědomit jedno. Když čteme v Evangeliu slovo soud, tak máme na mysli poslední soud, ale pořádně si to neuvědomujeme, že existuje také soud, když člověk umírá, soud osobní. To je rozhodující. Protože na tom posledním soudu vlastně už půjde, abych tak řekl, o vyhlášení vítěze. A Ježíš před všemi obhájí jednání svého Otce, proč někomu dal víc, někomu míň atd. Třeba si uvědomit, že to slovo soud v Bibli má trošku širší význam, než jsme zvyklí. Soud je řecky krisis. Řecké slovo krisis znamená zatčení, výslech, obžaloba usvědčení, vynesení rozsudku a snad i potrestání. Kdežto my jsme zvyklí vidět Ježíše na tom posledním soudu, jak tam ty dušičky prosí: „Ježíši, odpusť“ a jak Ježíš tvrdě říká: „Ne, čas milosrdenství pominul, nastal čas spravedlnosti“. Toto máme hlouběji zafixováno, než bychom si mysleli a bohužel je to obrovská škoda. Je dobré se vrátit k představě toho slova „krisis“, čili, toho soudu podle Bible. Napřed, než se budeme zabývat Kainem, řekneme si, co je to krisis. Představme si to asi takto. Jedeme autem po dálnici. Na té dálnici se nedá zatáčet, musím jet rovně dopředu až k nějaké odbočce a pouze na odbočce s možností najet dálničního pruhu pro jízdu v opačném směru, mohu měnit směr. Jenom tam se mohu otočit do protisměru. Čili na té dálnici, když jsem ve správném směru, tak se blížím k cíli, ale když jsem ve špatném směru, tak se vzdaluji od cíle, ale nemohu nic měnit, dokud nepřijedu na nějakou tu křižovatku. Zrovna tak v lidském životě jsou situace, kdy je člověk tak nějak moc nemůže zvládnout, kdy prostě je jako vystřelený šíp, který někam letí, jako člověk, který nedává pozor a vypadne z okna. Když je v okně, může si dávat pozor, když spadne, tak mu někdo může pomoci, ale během pádu nikdo. Jsou určité situace, kdy ten náš životní osud můžeme výrazně a snadno ovlivnit. A jsou situace, které ovlivnit nemůžeme. Pozor! Ne proto, že bychom nemohli, jako na té dálnici zatočit do protisměru. Ale v životě jsou situace, kdy člověk je se sebou spokojen a kdy prostě nemá žádný důvod něco na sobě, na těch tzv. dobrých skutcích měnit. A pak, když přijde krisis, čili ten soud, tak tam se ten člověk může rozhodnout. Můžeme se vždycky rozhodnout, to není jako na té dálnici. Jsou prostě situace, kdy člověk stojí před otazníkem. Vzpomeňme si na Emauzské. Odcházejí z Jeruzaléma („kdo ty řeči má poslouchat“), cestou rozmlouvají a všechno se jim to v hlavě míchá. Nemohou se v tom vyznat. A teď když jim Ježíš – „cizinec“ říká: „Vždyť je to přece v Písmu“, se diví a ptají: „Opravdu? A kde?“ A kdyby jim to někdo řekl o 24 hodin dřív, tak by řekli: „Kdepak, to není pravda, to je nesmysl“ („této noci pohoršíte se nade mnou“, „kdyby všichni, tak já ne“, „dřív než kohout 2x zakokrhá, 3x mně zapřeš“, „Ježíši, ne, nezapřu“ atd.). Tady je ta situace, kdy Petr není ochoten se obracet. On se nemůže obracet ne proto, že by to nešlo z Boží strany, ale protože on je přesvědčen o tom, že jedná správně. A ta krisis u něj propukne, až když potřetí zapře Ježíše. Když se Ježíš otočí směrem k Petrovi (po druhém zakokrhání), Petr si uvědomuje svoji chybu a říká si: „Já půjdu raději pryč“. Právě v té chvíli, když si svou chybu uvědomuje, on se může rozhodnout. Jidáš, v té chvíli, když si uvědomuje, že zradil Ježíše, se rozhodl špatně: „Já to musím napravit, peníze jim vrátím.“ Kdežto Petr si uvědomuje: „To jsem to dotáhl! On mi to předpovídal, a já si pořád mlel to svoje. Já raději půjdu pryč, abych to nekazil“. Čili, to je ta chvíle, kdy člověk může nějak zareagovat, kdy je otevřený. Takže podle Ježíše těch krisis je několik a jedna z nich je při Ježíšově příchodu, druhá při Ježíšově smrti. Těch krisis, těch období, kdy se člověk může rozhodnout, kdy člověk může měnit, kdy se rozhoduje, kdy mění ten svůj osud, kdy přehazuje směr. U jednotlivce jsou taková období, kdy člověk vidí ty svoje chyby, kdy se člověk může obrátit. A jsou období, kdy je se sebou spokojen a kdy ´nemá´, co by napravoval. A pak zas přijde nějaká ta krisis, kdy vidí chyby a záleží na člověku, jak se k té krisis zachová. No a nyní se dostáváme k tomu Kainovi. Kainův osud, to je vlastně problém každého hříšníka. Z biblické dějepravy známe, že Kain zabil bratra a P.Bůh mu řekl: „A budeš vyhnán......atd.“ Tak za prvé, tou vraždou celá Kainova epizoda v Bibli ani nezačíná, ani nekončí. Čím začíná Kainova tragedie? Obětí, špatnou zbožností? Kain si to nemusí ani uvědomovat. Je to velmi pravděpodobné. Kain přináší oběť, Ábel také. Bůh dává Ábelovi najevo, že je s jeho obětí spokojen. Kain je uražen. To mohlo mít předehru. Ani ta oběť nebyla na začátku. Tady mohlo být nějaké vymlouvání. Když Ábel něco provedl, uznal to. Když Kain něco udělal, tak kličkoval, vymlouval se, svaloval vinu na druhého. Velmi pravděpodobně mu začali dávat Ábela za vzor. Kain se cítil dotčen. A pravděpodobně, když se Ábel rozhodl přinést oběť, tak Kain se chtěl vytáhnout tím, že přinese vybrané dary. Neříkám, že to takhle bylo. Ale říkám to na základě rozboru textů a rozboru lidských povah. Protože jen tak, aby někdo z ničeho nic zabil bratra, tak to teda ne. Napřed to začíná lží, pak rvačkou, až pak dochází k vraždě. A během života člověka je několik těch krisis. Takže první doložená krisis u Kaina byla ta chvíle po oběti. Předtím mohly být ty krisis také, ale my víme jen to, co je v Bibli. Tedy, první popsaná krisis v Kainově životě je, když Bůh dává Kainovi najevo, že není spokojen s jeho obětí, že z ní nemá radost. Biblická dějeprava říká, že ten dým se válel po zemi. A co když Bůh promluvil? Vždyť Bůh přece mluvil i ke Kainovi. Co když všichni slyšeli ten Boží hlas? A tady byla krisis v tom, že Kain mohl ´přehodit výhybku´ a mohl říct: „Ábel, jak jsi to udělal, že tě Bůh chválil? Já tu oběť přinesu znovu podle tvého receptu“. Ale Kain tuto křižovatku projel tzv. na plný plyn. Vůbec se neohlížel, že by se mohl obrátit a že by se měl obrátit. Tady prostě zahodil příležitost a začal se užírat vzteky a začal se na Ábela dívat daleko kritičtějším pohledem. Pravděpodobně začal pro sebe sbírat argumenty. To je nakonec i průběh rozpadajících se manželství. Začne sbírat materiál pro své stanovisko. Bůh se zjevuje Kainovi A toto je druhá krisis, čili druhá křižovatka, kdy Kain může říct: „Bože, vždyť já jsem ti dal nejlepší dary a Ábela jsi pochválil a mne ne“. Kain je uražen a nehodlá debatovat ani s Bohem. A tak mu Bůh říká: „Kaine, proč chodíš tak zamyšlený, proč se tak mračíš?“ Bůh tady navazuje ten kontakt bez oficiálního tónu. Čili P. Bůh tak jakoby nic potkává Kaina. „Kaine, co se tak mračíš, co se ti stalo?“ „Á, nic.“ „Koukej, já vím o co jde. Je hřích u tvých vrat a ty bys měl být jeho pánem.“ Tj.: „Hříšné jednání je u tvých bran a ty bys měl být pánem svého jednání“. Takhle si to prostě musíme vyložit. Čili: „Blížíš se k maléru, zraje v tobě rozhodnutí pro hříšné jednání a ty bys měl být pánem svého uvažování a svého rozhodování i svých skutků“. Čili druhá „krisis, je v Kainově životě popsaná. Kain nic na to neřekne (Bible o tom nemluví a lidé tak opravdu jednají, že neřeknou nic) a při nejbližší příležitosti řekne Ábelovi: „Bratře pojď, půjdeme se projít na pole“. A Kain ho zabije. Teď nastává 3. krisis. Kain se toho děsí. To je ta Jidášova hrůza, který uviděl, co provedl a kterému zhroutilo jeho dobré sebevědomí. Když tady najednou Kain, který dosud pořád sháněl argumenty proti Ábelovi, viděl, že ´černého Petra´ má on, že bezhlavě zabil bratra, utíká. Bůh ho zase potkává a tváří se, jakoby o ničem nevěděl. To je typické i pro ráj („Adame, kde jsi?“ „V křoví.“ „Proč jsi tam zalezl?“ „Jsem nahý.“ „Adame, proč neřekneš pravdu, jedl jsem?“). A tady je to podobné. Bůh přihrává Kainovi. Nevystupuje z pozice trestajícího soudce („tak a teď jsem tě chytil!“), ale mluví kamarádsky: „Kaine, jak se máš, co dělá tvůj bratr?“ A tady už je 4. Kainova krisis, kdy se zase Kain může rozhodnout a říct: „Odpusť, já ho zabil, nešlo by to napravit?“ Ale Kain zase tzv. šlápne na plyn a křižovatkou projede co nejrychleji: „Copak jsem jeho strážce, já ho mám hlídat?! Copak já vím, kde je?“ Přitom Bůh mu laskavě vychází vstříc. Stačilo, kdyby Kain řekl: „Bože, tys měl pravdu, já jsem hlupák, já ho zabil, nešlo by to spravit?“ Teď nastává dialog mezi Kainem a Bohem. Kdyby to Kain tehdy vyřešil, mohl dát svým dětem životní zkušenosti. A dějiny lidstva by se vyvíjely jinak. Ten dialog vypadal asi takto. „Podívej, Kaine, já vím, jak to je, nehraj divadlo, krev tvého bratra volá o pomstu.“ A nyní si musíme uvědomit, že větu: „Země ti nedá úrodu, budeš poběhlíkem na zemi, nebudeš mít stání“ lze vyslovit jako rozsudek, nebo jako varování. A tato věta byla vyslovena jako varování. Proč? To trochu pozorný čtenář najde. Stačí vzít do ruky Bibli a přemýšlet. „Podívej se, Kaine, země ti nedá úrodu, podívej se, jakou výhybku, jakou cestu sis zvolil. Ty jsi zvolil špatnou cestu, jdeš do záhuby, budeš poběhlíkem na zemi.“ Kain na to říká: „Moje vina je příliš velká, to se nedá spravit. Vy všichni jste se proti mně spikli. Každý, kdo mně uvidí, mně zabije. To se nedá jen tak smazat“. „Kaine, kdo by tě zabil, tak bude sedmeronásobně potrestán. Podívej se, tady ti dávám znamení (jaké znamení, to je vedlejší).“ Kain říká: „Moje vina je příliš velká, každý, kdo mně potká mně zabije“. Bůh mu říká: „Nezabije, dávám ti znamení“. Kain neposlechne, vezme rodinu a uteče pryč. A vznikají dvě lidské větve, čili dva pronárody, synové země (Kainovo potomci) a synové Sétovi, kteří mají jinou mentalitu. Tito Sétovci dobře přemýšlejí a mezi sebou mají super světce eliášovského typu Enocha. Ale potom ti Sétovci také šli dolu a přichází potopa. Když si spočteme ty krisis v Kainově životě, co jsou popsány v Bibli, tak je to: 1. Bůh dává najevo Ábelovi přízeň, Kainovi neříká nic. 2. Bůh se setkává s Kainem: „Proč se tak mračíš? Já vím, co to je, měl bys dát pozor na to svoje myšlení!“ 3. Kain vidí, že vraždil. 4. Bůh se potkává s Kainem a ptá se ho, kde je bratr? A Kain: „Copak jsem jeho strážce? Já nevím kde je“. Bůh ho varuje: „Jsi na nebezpečné cestě, musíš se obrátit, dokud je čas“. 5. Kain odmítá, kdy to ještě může ovlivnit. Bůh mu dává znamení a Kain se přesto nevrátí. Takže tohle musíme mít na mysli. Můžeme říct, že v lidském životě jsou různé krisis, takové chvíle, kde člověk výrazně vidí ty svoje chyby a vidí, jak by měl jednat. Proto by měl být na ty krisis připraven. Ano, jsou ty krisis i v životě celého lidstva. První z nich krisis byla začátek Ježíšova působení a jeho vystoupení. Druhá je, a to Ježíš zase říká, je soud a Ježíšova smrt. A potom bude, kdoví kolikátá a to bude krisis poslední. To, čemu my říkáme poslední soud a kam to všechno shrnujeme, je jedna z těch mnoha krisis. I v dějinách lidstva. Toto je náročné, ale důležité. A proto musíme číst právě toto slovo soud z toho hlediska krisis.
Ad. 7. Dnes v tom 1. čtení se četlo, jak Izraelité reptali atd. Bůh na ně za trest poslal hady. Oni šli za Mojžíšem. Mojžíš na Boží pokyn, jako lék, nechal zhotovit měděného hada, přibít ho na kůl a vztyčit. Tohle židé znali a nedovedli si představit, že by mohli Mesiáše přibít na kůl (kříž). To se týká té 3. kap. sv. Jana, kdy Ježíš tohle říká Nikodémovi: „...tak musí být vyvýšen i Syn člověka, aby každý, kdo v něho věří, měl život věčný.“ Ten Nikodém tam totiž není náhodou. Nikodém je člen velerady, je to vážený občan. Všímal si Ježíšovo vystupování, jeho kázání, viděl zázraky, jak lidé jdou za Ježíšem a zřejmě se mu to líbilo. A tak, s ohledem na to, co by tomu řekli ostatní členové velerady, tajně přišel za Ježíšem. Říká Ježíšovi, že má pravdu, že dělá zázraky jako nikdo jiný atd. A Ježíš (možná, že ho nenechá ten úvod ani doříct) říká: „Jestli chceš být spasen, musíš se znova narodit.“ Nikodém tomu nerozumí, Ježíš mu to zřejmě zdůvodnil a Nikodém odchází od Ježíše znechucen: „Já myslel, že mi řekne něco na povzbuzení a místo toho, prý jsme všichni gauneři a Kaifáš dokonce vrah. On to sice přímo tak neřekl, ale tak se mnou jednal“. Nikodém zůstává spravedlivý dál, Ježíšovými výroky je zklamán, učedníkem se nestává. Na veleradě při přípravě procesu proti Ježíšovi říká: „Vždyť pro to nemáme důkazy, doklady“. Ježíšovy zázraky byly zapomenuty. Smazal to ten nepříznivý dojem z toho společného rozhovoru. Pozor ta 3. kap. je stručný výpis, který přečteme za 2-3 minuty a ten rozhovor mohl trvat 2-3 hodiny. Nikodém se na Ježíše dívá jako na fantastu. Říkal si: „Ty zázraky jsou neoddiskutovatelné, ale co naplat. P.Bohu se může právě líbit ta jeho prostota a P.Bůh může dát moc konat zázraky komu chce, atd.“ Tak asi uvažoval Nikodém po odchodu a myslel si, že s Ježíšem jednou pro vždy skoncoval. I když tam v té třetí kapitole není ten rozhovor podrobně vypsán, víme však, jak takové rozhovory v této fázi Ježíšova účinkování vypadaly. To, že Mesiáš má být vyvýšen (přibit na kříž) bylo pro Nikodéma naprosto nestravitelné a znechucen odešel od Ježíše. Na Nikodémovi pak za chvíli uvidíme, jakým způsobem působí kříž na spásu člověka. Nikodém je poctivý člověk a jako znalec práva se snaží to právo dodržovat. Přichází proces s Ježíšem. ´Ušitý horkou jehlou´ je slabý výraz. Nemají žádné důkazy a Ježíš má být propuštěn pro nedostatek důkazů. Nikodém na to zírá, jak se vede zbabraný proces. Pak se hlásí o slovo Kaifáš a Nikodém si asi myslí, že Kaifáš to dá všechno ´do latě´. Jenže Kaifáš, místo toho, aby proces prohlásil za neplatný, nebo alespoň nepřipravený, sehraje to svoje divadélko: „Zapřísahám tě, ve jménu Nejvyššího, řekni nám, jsi Mesiáš nebo ne.“ Od Kaifáše to byl šikovný tah. Čekal, že Ježíš řekne, že není Mesiáš a tak ho budou moci řádně odsoudit, protože se nechal oslavovat jako Mesiáš (viz. slavnostní vjezd do Jeruzaléma). Najednou Ježíš, proti očekávání všech řekne: „Ano, jsem.“ Kaifášovi je v tu ránu jasné, že prohrál. Právo vyžaduje říct ´dokaž´ a v případě Mesiáše to bylo zvlášť jednoduché, protože stačilo jenom dokázat, kde se narodil. Doba Mesiášova příchodu byla předpovězena, bylo předpovězeno, že se narodí v Betlémě a také se vědělo, že všichni Betlémští chlapečkové byli Herodem vyvražděni. Po stránce práva to byla naprosto jasná situace. Nikodémovi je jasné, že tohle je Kaifáš povinen udělat a místo toho Kaifáš znejistí a spustí: „Nač ještě potřebujeme svědky, co si myslíte?“ A všichni začnou řvát: „Je hoden je smrti“. Stačilo tedy říct ´dokaž´ a kdyby nemohl dokázat, tak by ho mohli právem popravit, dle jejich právních předpisů. Kaifášovi je situace jasná. Nikodémovi však z druhé strany také a odchází zhnuseně a chápe, že proces je nejen fiasko, ale že Kaifáš je vrah. Nikodémovi začíná být jasné, že Ježíš přece jenom měl pravdu, když s ním hovořil („ten tesař z Nazareta v těch tvrdých soudech měl pravdu“). Nyní se už Nikodém nebojí jít pod kříž a když vidí, jak Ježíš umírá, ty průvodní jevy, dochází k přesvědčení, že Ježíš je Boží Syn. Nikodémovi to teda mohlo dojít po Kaifášově křivém rozsudku, ale poslední slovo mohla mít nezvyklá smrt Ježíšova, na kterou reaguje velitel popravní čety: „Takhle se na kříži neumírá, tohle byl opravdu Boží Syn.“ Nikodém běží sehnat masti, Josef z Arimatie, také člen velerady si jde od Piláta vyžádat mrtvolu, aby Ježíšovi připravili co možná luxusní pohřeb. Tady vidíme, jakým způsobem funguje ten kříž.
My máme tu představu, jak Ježíš trpí a my se mu máme připodobňovat. Přitom zapomínáme na to, že nejmilejší učedník sv. Jan, který jediný stál pod křížem, jediný umírá přirozenou smrtí, zatímco ostatní apoštolové zemřeli mučednickou smrtí. A proč? Protože jediný se na kříž díval. U židů pohled na měděného hada uzdravoval a v tomto případě pohled na kříž má uzdravovat. Ne tím, že já tam budu místo Ježíše, ale že já se budu na Ježíše dívat a o tom přemýšlet. Ježíš např. říká: „Až povýšíte Syna člověka, poznáte, že jsem to já“, poznáte, že já jsem tím Mesiášem. Několikrát jsme si to rozebírali. Jinde říká: „Aby svět poznal, že miluji Otce“. Takhle nám to nic neříká. Jenže podle zbožných židů byl Ježíš neznaboh, pomatený, pijan, přítel hříšníků a celníků, posedlý atd. A Ježíš jde na kříž právě proto, aby lidé poznali, že on není žádný opilec, žádný pomatenec atd., že Ježíš je opravdu spravedlivý, dobrý a zbožný, aby prostě dali Ježíšovi zapravdu. To je smysl kříže. A pozor, Ježíšův kříž i nás usvědčí. Vyprávět o tom, jak to bude v našem případě, by bylo na několik hodin povídání a spousta lidí by tomu nerozuměla. Fakt je ten, že i to se dá odvodit, ale věřte mi, že to dá pěknou práci. Co je důležité a klíčem k pochopení této problematiky je uvědomit si tuto skutečnost, že Ježíšův kříž nám připomene naši hříšnost, že na Ježíšův kříž se musíme dívat a ne se chtít tam místo Ježíše nechat ukřižovat. Tohle je málo, ale pro začátek to stačí. Tohle je první schod do pěkně vysoké věže a kdo nevstoupí na ten první schod, tak se dál do té věže nedostane. Nad tím je třeba se zamyslet.
Mt 9,36-10,8 , A, 11. neděle mezidobí
Když Ježíš viděl zástupy, bylo mu jich líto, protože byli vysílení a skleslí jako ovce bez pastýře. Tu řekl svým učedníkům: „Žeň je sice hojná, ale dělníků málo. Proste proto Pána žně, aby poslal dělníky na svou žeň!“Potom si zavolal svých dvanáct učedníků a dal jim moc nad nečistými duchy, aby je vyháněli a uzdravovali každou nemoc a každou chorobu. Jména těch dvanácti apoštolů jsou tato: první Šimon, zvaný Petr, a jeho bratr Ondřej, Jakub, syn Zebedeův, a jeho bratr Jan, Filip a Bartoloměj, Tomáš a celník Matouš, Jakub, syn Alfeův, a Tadeáš, Šimon Kananejský a Jidáš Iškariotský, který ho pak zradil. Těchto dvanáct Ježíš poslal a přikázal jim: „Mezi pohany nechoďte a do žádného samařského města nevcházejte. Raději jděte k ztraceným ovcím z domu izraelského. Jděte a hlásejte: ‚Přiblížilo se nebeské království.‘ Uzdravujte nemocné, probouzejte k životu mrtvé, očišťujte malomocné, vyhánějte zlé duchy. Zadarmo jste dostali, zadarmo dávejte.“
Mnohokrát jsme už o tom mluvili, proto jen krátce. V tomto období Ježíš působil takto. Posílal před sebou dvojice (nejdříve 6, později 36) do každého města, kam měl přijít na cestě mezi Galileou a Jeruzalémem. Dvojice informovali lidi v městečku, že tam přijde Ježíš (ne Mesiáš), ale nejdříve jim říkali toto: „Přiblížilo se království nebeské, obraťte se, čiňte pokání, věřte evangeliu“. Přitom dostali příkaz uzdravovat nemocné, vymýtat zlé duchy. Když si porovnáme ještě texty u Marka a Lukáše, tak dokonce je tam i příkaz křísit mrtvé. Přesně vzato jejich kázání začalo tím, že „Čas se naplnil, když si porovnáme Proroky, víme, že má přijít Mesiáš a že nám je ochoten dát království. Království nebeské bylo spjato s osvobozením od Římanů. Pozor, ještě tady to království není, ale přiblížilo se. Hrozí ovšem nebezpečí, že tak, jako naši otcové nerozuměli prorokům, že my nebudeme rozumět Mesiášovi“. Proto Ježíš říkal, že Nebeské království se přiblížilo. Můžete ho získat, můžete ho ztratit. „A chceme-li si s Mesiášem rozumět (učedníci nesmějí říct, že Ježíš je Mesiáš, zlí duchové to chtějí prozradit a Ježíš jim to zakazuje), je třeba dobře poslouchat a přemýšlet o tom, co říká Ježíš z Nazareta“. Varuje před podobným konfliktem, jako měli předkové s proroky. Jako příklad uvádí Eliáše a proroky (copak nebylo dost vdov a malomocných v Izraeli a jenom….). Jenže, co dělat, aby člověk tu příležitost setkání s Ježíšem nepromrhal, aby nedošlo ke konfliktu mezi člověkem a Mesiášem (v nejbližší budoucnosti). „Obraťte se, vy musíte opravit svoji víru, svoji zbožnost, své názory na to, jak Mesiáš přijde, jak bude kázat, jak zahájí svoji činnost. Čiňte pokání“. To „věřte evangeliu“ to je poslední část toho kázání, které mohlo mít formu diskusí (třeba několikahodinových). „Aby ke konfliktu nedošlo, dosáhneme tím, že si pořádně budeme číst, co říkají Mojžíš a Proroci. Jednak o Mesiášovi a jednak, jak vypadá správný žid, co se Bohu líbí a co se mu nelíbí. “Až přijde Ježíš, pořádně naslouchejte tomu, co říká, dobře se nad tím zamyslete, neberte to na lehkou váhu, jsou to závažné věci, které vám bude vytýkat (neříkat si, že mně se to netýká) i když s vám to bude zdát sebe podivnější a nezvyklejší a nepříjemnější, věřte tomu, co bude Ježíš říkat. Připravte se na to, že by se mohlo stát, že mnozí z vás nesnesou to, co bude Mesiáš říkat. Kolik posluchačů si asi řeklo: „My, že bychom nerozuměli Mesiášovi?, to se zřejmě týká tam toho zloděje“. Jenže ty dvojice zdůrazňovali, že se to týká všech a samozřejmě to zdůrazňoval Ježíš v tom 1. kázání (a ty dvojice to opakovaly). Takže kázání těch dvojic mělo ty 4 části: „Čas se naplnil, Království Boží se přiblížilo, čiňte pokání (opravte názory, čtěte pořádně proroky), Věřte evangeliu (věřte tomu, co vám Ježíš bude říkat). „Dejte si pozor, co bude Ježíš říkat“. Nic víc, nic míň. My si myslíme, že my to všechno samozřejmě děláme. Jenže oni na důkaz pravosti této výzvy už měli uzdravovat nemocné, křísit mrtvé atd. Ježíš na tomto požadavku trvá i dnes. My se musíme naučit pořádně znát celé evangelium a pak naše modlitby budou vyslyšeny. Dokud však neznáme evangelium (i když si myslíme, že ho kdovíjak známe, ale podle Ježíšova vkusu ho neznáme), leckterá naše modlitba na posledním soudu propadne, asi tak, jako žáček, který napsal úlohu, myslí si, že dostane 1 a dostane 3 nebo 4, nebo dokonce 5. Mnoho našich modliteb nebo dobrých skutků na posledním soudu neobstojí. Proto se to musíme naučit podle Ježíšova receptu.
Ad 2. Ježíš dává příkaz: „Uzdravujte nemocné, probouzejte k životu mrtvé, očišťujte malomocné, vyhánějte zlé duchy atd.“ Tato problematika je akutní, o tom jsme hovořili i v minulých dnech a je dobré si uvědomit, že Bůh, co slíbil, plní. Ale proč se dnes tyto věci nedělají? To je jen zkratkově zachyceno a z jiných úseků evangelia si to můžeme doplnit takto: Kdybychom četli 10. kapitolu Matouše celou a našli si u Marka a Lukáše totéž, uvidíme tento příkaz: „Jděte, mezi pohany nechoďte, nechoďte do samařského města (toto je prozatímní instrukce, protože potom mají jít do celého světa), ale zatím choďte jenom k židům! Řekněte jim: ´Přiblížilo se království Boží! Uzdravujte nemocné, křiste mrtvé, kde vás nepřijmou, setřeste prach a řekněte, nechceme, aby ani prach nezůstal na našem rouchu, udělejte to na svědectví proti nim! Tomu městu bude hůř než Sodomě a Gomoře. „Kde by se tady vzalo ´Uzdravujte nemocné a když vás nepřijmou´“? Ono to vězí v tom slovíčku „Království Boží se přiblížilo“ a to je jenom charakterizující větička, která charakterizuje celou oblast kázání. Tato setkání, to nebyla kázání v synagoze tak na půl hodiny, ale to byly jednodenní, ba i několikadenní mítinky, diskusní setkání a víme také, jak vypadal obsah těch prvních mítinků. Těch 12 apoštolů má také opakovat první Ježíšovu výzvu, která měla tyto části: „Čas se naplnil, království Boží se přiblížilo, čiňte pokání a věřte evangeliu!“ Takže to „Království Boží se přiblížilo“ to nám připomíná ten první mítink Ježíšův, se kterým chodil po celé Palestině a který máme zapsán např. v l. kap. Markova evangelia, ale jak to vypadalo podrobně, známe např. z této epizody kázání v Nazaretě. To „Království Boží se přiblížilo“ to nebylo nějaké líbivé kázání, ale bylo to kázání, které pořádně zacloumalo posluchači, které šlo tak ostře k věci, že mnozí nemocní se raději nenechali uzdravit. Problematika pokání je velice důležitá a bohužel opomíjená. Všichni tady máme moc a moc co dohánět v této oblasti Protože Ježíšovo kázání začíná požadavkem pokání, kdežto náš katechizmus s tím vůbec nezačíná. A ono je to akutní i pro nás. Ve všelijakých náboženských knížkách, zbožných článcích občas je tam zmínka o pokání, ale plete se to s postem, půst někdy je náhražkou za pokání, ale u primitivních věřících. Skutečné pokání je věc, která je psychologicky velmi náročná, i když každý to může pochopit, ale obyčejným lidem se do toho nechce. Tak si ukážeme, jak vypadala ta Ježíšova kázání, to první. A jak vypadalo kázání apoštolů, kteří dostalo moc uzdravovat nemocné, křísit mrtvé a vymýtat zlé duchy. Vrátíme se k 1. kap. Marka: „Čas se naplnil, království Boží se přiblížilo, čiňte pokání, věřte evangeliu!“ Doba Mesiášova příchodu byla předpověděna s přesností méně než dva roky. Takhle to lidé očekávali. Bylo to i Danielovo proroctví a očekávání židů bylo načasováno na tuto dobu příchodu Mesiáše. Jiná věc je, že Ježíše – Mesiáše nepoznali. Ale čas příchodu Mesiáše měli vypočítaný správně. Čas se naplnil, to bychom měli jasné, království Boží se přiblížilo a tady jsme u velmi „bolavého zubu“. Protože podle Mojžíše a proroků se má Mesiáš ujmout království. Ale židé si mohli odvodit, že napřed bude soud nad židy. Krásně je to popsáno v Malachiášovi (asi 3. kap.): „Přijde do svého chrámu (chrám je Boží) ten, kterého čekáte, očistí syny Léviho a oběť Judy bude Bohu milá zase jako na počátku. Ale předtím bude soudit vás, lide izraelský.“ Tuhle tu pasáž páni rabíni opomíjeli. Proč? Protože hovoří o tom, že až Mesiáš přijde, zahájí svoji činnost provedením náboženské reformy. Až náboženská reforma bude skončena, potom lze čekat, že se ujme vlády (a vyžene Římany). Jenže rabíni by museli vysvětlovat lidu, co je to náboženská reforma, co to je, že se oběť zase bude líbit Bohu jako na začátku, museli by říct: „Víte, naše zbožnost degenerovala a Bohu se to nelíbí“. Víme přece, že Kaifáš, Annáš a celá velerada Ježíše ukřižovali. Proč? Protože nesnesli jeho kázání. Ta problematika - „království Boží se přiblížilo“ židy upozorňuje na jiný pohled na věc. Rabíni si spočítali Mesiášův příchod, který byl přesně spočitatelný a ztotožnili ho s ujmutím se vlády nad Římany a nad celým světem s osvobozením židovského národa z římského područí. Chyba židů nebyla v tom, že očekávali politické osvobození, ale v tom, že vynechali pasáž náboženské obrody, která měla přijít, a proto Ježíš říká: „Království Boží se přiblížilo“. Samozřejmě, že to byla třeba půlhodinová pasáž. Víme, jak ta pasáž vypadala z kázání v Nazaretě, kde Ježíš navíc na to navazuje, že to je jeho domovská obec a říká: „Prorok nemá úctu ve své otčině“. A teď začne kázat o tom, že když proroci působili, židé je nepřijímali právě pro ono kázání. Jak to konkrétně vypadalo, stačí jediná ukázka. Copak nebylo dost malomocných v Izraeli v době proroka Elizea a žádný z nich se nenechal uzdravit, jedině Naáman Syrský. Už jen zmínka o Naámanovi vyvolala zlost u židů. Ježíš klade za vzor chování pohanů a židovské chování staví do protikladu. Těch výtek bylo víc, Eliášův případ, připomínka pokání atd. A když Ježíš káže, že pohané se vůči prorokům chovali lépe než židé a velmi pravděpodobně se dostal i k problému Mesiáše (neřekl, že je Mesiáš)a je pravděpodobné, že řekl a je jisté, že by řekl: „Zrovna tak bude, až přijde Syn člověka, vlastní národ ho nepřijme“. My víme, že během toho kázání povstala bouře proti Ježíšovi a chtěli ho shodit se skály. Proto jsem říkal tu dvojí verzi, že my nevíme, kdy ta nevole propukla, mohla nastat, jakmile řekl o tom Elizeovi („copak nebylo dost malomocných v Izraeli…“), nebo až tehdy, když řekl o Mesiášovi, a tak k té defenestraci (shození ze skály) mohlo dojít. Dostrkali Ježíše ke srázu, on však prošel uprostřed nich. Všichni strnuli. Podobně, když ho zatýkali v Getsemanské zahradě, všichni padli na zem. Byly to obrany zázrakem. Toto první kázání Ježíšovo vedlo k pokusu o „defenestraci“. Čili: „Čas se naplnil, království Boží se přiblížilo, ale můžete to prohrát, jestliže nesplníte podmínky, jestliže nevyslechnete do konce moje kázání, moji řeč.“ To je ten smysl. Pozor, ještě ho nemáte v hrsti, ještě pořád je to holub na střeše. To je to – království Boží se přiblížilo. Chyby rabínů, farizeů, saduceů byla v tom, že oni ztotožnili příchod Mesiáše s ujmutím se moci, s tím, že vynechali právě onu pasáž o náboženské obrodě, která má předejít politické osvobození Izraele. To máme půlku toho1. kázání, které apoštolové v těch městech říkali. Teď už chápeme jednu věc: „Uzdravujte nemocné, když vás přijmou. Když vás nepřijmou, setřeste prach na svědectví proti nim“. To znamená: „Byli jste vyzváni k pokání, odmítli jste, setřásáme si prach na svědectví proti vám. Na soudu vám bude hůř než Sodomě“. To není, že uzdravujte každého, ne, ne, ono to bylo ostré kázání o pokání, které bylo tak ostré, že mnozí lidí nevyslechli, odešli a nedali se uzdravit. Teď stručně tu druhou část Ježíšova mítinku, čím apoštolové začínali: „Čas se naplnil, přiblížilo se Boží království, čiňte pokání“.
Mt 10, 26-33, A, 12. neděle mezidobí
Ježíš řekl svým apoštolům: "Nebojte se lidí. Nic není tak tajného, že by to nebylo odhaleno, a nic skrytého, že by to nebylo poznáno. Co vám říkám ve tmě, povězte na světle, a co se vám šeptá do ucha, hlásejte ze střech! A nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo - duši zabít nemohou. Spíše se bojte toho, který může zahubit v pekle duši i tělo. Copak se neprodávají dva vrabci za halíř? A ani jeden z nich nespadne na zem bez vědomí vašeho Otce. U vás však jsou spočítány i všechny vlasy na hlavě. Nebojte se tedy: Máte větší cenu než všichni vrabci. Ke každému, kdo se ke mně přizná před lidmi, i já se přiznám před svým Otcem v nebi; ale každého, kdo mě před lidmi zapře, zapřu i já před svým Otcem v nebi."
Ke každému, kdo se ke mně přizná před lidmi, se i já přiznám před svým Otcem. Tak tuhle větu, kdybychom četli, tak bychom byli velmi brzo hotovi s úsudkem. Řeknu vám takovou vzpomínku, vlastní zážitek, jistě jste měli podobné zážitky také. Prohlížel jsem si u optika brýle. A teď se zastaví dva mládenci a zavedou řeč a začnou hovořit o náboženství. A začali mi vykládat, jaké by to bylo, že atd. a že ta jejich církev, neřekli sice která, ale já vím která - pravděpodobně, ale nakonec na tom nezáleží. Ale jistě znáte takové ty věřící, takové ty apoštoly, kteří přicházejí, dokáží zastavit na ulici a teď vám začnou vykládat, že byste měli to a že byste měli věřit atd. Ti lidé jsou o tom velice přesvědčeni a mnohý věřící katolík je zviklán, nebo řekne: „Ne, já jsem katolík, věrný, dejte mi pokoj a zabouchne před nimi dveře“. Proč tohle uvádím? Je to v souvislosti s tím úryvkem o kterém chci hovořit. Ti lidé doslova omračují citáty Písma sv. a jsou přesvědčeni, že hlásají Ježíše. Já jsem jim hned neřekl, co a jak, na koho náhodou kápli, že já jsem od „konkurenční firmy“ a že nejsem nějaký zajíček, který neví, o co jde. Poslouchal jsem, přitakával, a když se potom rozpovídali tak jsem řekl, aby bylo jasno, podívejte se, já jsem katolický kněz, tu Bibli znám taky, vy považujete naši církev za takovou a onakou, máte právo mít vůči ní výhrady, že? To, co říkáte vy, má tyto a tyto chyby. Jestli chcete, mile rád budu pokračovat v diskusi. To už se opravdu klidili a já jsem je zdržoval. Říkal jsem, když se ale na nás chcete koukat spatra, musíte počítat s tím, ano, máme spoustu chyb, v těch dějinách jsme nadělali spoustu chyb, víte, jeden z nás je za 18, druhý za 20 bez 2. A co se vám líbí, to si vyberte. Proč tohle to říkám? Jednak se i s tímhle tím můžete také setkat, ale o to nejde. Jde o toto: Uvědomte si, že máme čtvrt tisíce křesťanských církví a všichni si myslí, že oni jsou správnými křesťany, všichni si myslí, my jsme v pořádku. Ta věta: „Ke každému, kdo se ke mně přizná, i já se přiznám před mým Otcem“, ta se nedá brát v tom smyslu, já horuji pro Krista, ať už jsem katolík, evangelík, metodista, adventista, svědek Jehovův atd., protože já musím hlásat to, co říkal Ježíš. A kdyby lidé znali to, co říká Ježíš, tak je jediná církev. Tady jsem u toho, že si dnes kdekdo myslí, že je dobrým křesťanem. Ano, udělá se skupina lidí a založí se církev, a říkají: „Naše církev je ta pravá“. „A ke každému, kdo se ke mně přizná před lidmi, i já se přiznám před svým Otcem“. Klidně toto místo budou citovat, ano, když ty nebudeš katolík, když ty nebudeš evangelík, nebo když ty nebudeš svědek Jehovův, adventista?! Uvědomte si, my musíme vycházet z toho faktu, že těch tzv. křesťanských církví je plno. A že tady musí být ještě nějaký háček a ten tady je. Totiž, Ježíš když kázal, tak jeho kázání bylo jasné, srozumitelné, přesně definované. Takže, když někdo řekl, já tohle neberu, tak chyba byla vyloženě na něm. Ale uvědomte si, či jenom z hlediska pravděpodobnosti, když je tolik těch křesťanských církví, tak my bychom měli být velice, velice opatrní na to, jak tu Bibli do ruky vezmeme. Kde kdo se tou Biblí ohání. Katolíci, no ti spíš jako říkají: „Já věřím“ atd. a opírají se o tradici. Ale ty druhé církve, tam se velmi často prostě argumentuje Biblí. A jak těch církví může být tolik? Protože Bibli nebereme pořádně do ruky. Pakliže chceme aplikovat na sebe ten výrok: „Kdo se ke mně přizná před lidmi,…“ znamená to Bibli pořádně znát, rozumět svému křesťanství a potom nebude pro mne problém, když mne někdo na ulici zastaví a bude mi něco říkat a je to problém pro mnoho křesťanů, že se jim prostě to jejich náboženstvíčko rozsype. Mají strach. Buď ano a myslí si, že konečně něco našli, to je jedna věc a druhá věc je zase, že to jsou stoupenci ďábla, zabouchnou před nimi dveře, protože nedovedou to svoje obhájit. A my musíme vědět, čemu jsme uvěřili, a znamená to, pořádně číst Písmo. Ale nejenom číst, pečovat o to, abychom mu rozuměli. Toto jsem chtěl říct. Když to každá z těch čtvrt tisícovky křesťanských církví vztáhne na sebe, tak ten P. Bůh by musel dát za pravdu kdekomu. Ježíš dává za pravdu jenom tomu, kdo zná jeho nauku pořádně. Uvědomit si! I když se k Ježíšovi hlásíme, on nám může říct, ale ne, co jsme četli teď, ale Mt 6-7. kap.: „Mnozí přijdou v onen den a budou říkat, což jsme neprorokovali, což jsme nevymítali zlé duchy… a já jim řeknu, že nikdy jsem vás neznal“. Víte, drazí přátelé, počítejme s tím, že v našem křesťanství je spousta chyb, i když třeba nemusíme pochybovat o té své církvi, tak musíme být kritičtí vůči našemu křesťanství.
Mt 10, 37-42, A, 13. neděle mezidobí
Ježíš řekl svým apoštolům: "Kdo miluje otce nebo matku víc nežli mne, není mě hoden; kdo miluje syna nebo dceru víc nežli mne, není mě hoden. A kdo nebere svůj kříž a nenásleduje mě, není mě hoden. Kdo nalezne svůj život, ztratí ho, kdo však ztratí svůj život pro mě, nalezne ho. Kdo vás přijímá, mne přijímá, a kdo mne přijímá, přijímá toho, který mě poslal. Kdo přijme proroka, že je to prorok, dostane odměnu jako prorok; kdo se ujme spravedlivého, že je spravedlivý, dostane odměnu jako spravedlivý; kdo podá třeba jen číši studené vody jednomu z těchto nepatrných, protože je to můj učedník, amen, pravím vám: nepřijde o svou odměnu."
Ad. 1. Je to věc, která je takzvaně jasná mnohým lidem a i když tady není žádný jinotaj, lidé to přesto nechápou. Dost nám dělá potíže to, co Ježíš řekl v originále: „Kdo nemá v nenávisti...“ Jeden evangelista to píše tak, druhý ve slabší formě („dát na druhé místo“), překlady to všelijak upravují. Když se řekne ´klást na druhé místo´, na první pohled to vypadá stejně. Když tam dáme to, co říká Ježíš v originále, to není jenom dávat na druhé místo. Vždyť to nemusí být pouze druhé místo, ale může být třetí, čtvrté atd. Takže, když se řekne na dát druhé místo, tak to dostatečně nevystihuje. Proč je tady to Ježíšovo ´kdo nemá v nenávisti´? Když jsem nerozhodnutý, dostatečně nechápu křesťanství a přichází Ježíš se svými požadavky, a když se musím nutit, abych za Ježíšem šel, tak jsem dal Ježíše na 1. místo. Jenže já jsem se musel nutit a to mi dlouho nevydrží. Tady je právě důležité to ´kdo nemá v nenávisti… ´. Když dojde ke konfliktu hodnot, člověka to musí strhávat. Nezapomeňme, že Království Boží se podobá pokladu, a když ho člověk najde, s chutí jde a prodá všechno co má… A my jsme si zvykli pouze na základě vnitřního diktátu dávat věci na 1. místo. Kolikrát se nám do určité věci nechce, v určitých situacích se to zahoupe (ať už je to otázka manželské věrnosti nebo nedělní mše sv.) a člověk si řekne: „Musím to udělat, byl by to hřích“. Dal na 1. místo Boží přikázání, ale není to nalezený poklad. Je to něco, k čemu se ten člověk nutí. A takovéto nucené křesťanství, kde já se nutím v takovýchto konfliktních situacích dávat na 1. místo Ježíše, to je velmi namáhavá věc. Člověk se nadře a záslužnost, pokud vůbec je, je velmi malá. „Kdo nemá v nenávisti otce, matku…“ je v této verzi špíček k přemýšlení. Ježíš neříká, že za mého učedníka se hodí ten, kdo je doma rozhádán, kdo má na manželku dopal. Když řekneme ´klade na 2. místo´, tak už je oslaben ten vztek, že mi bere někdo poklad, když se musím nutit do toho křesťanství. Je to chyba, protože když já se přinutím, mohu říct: „Dal jsem na druhé místo“ (ale musel jsem se nutit) a myslím si, že je vše v pořádku. Pozor na překlady. Je dobré si porovnat Evangelisty. Ten původní význam je: „Kdo nemá v nenávisti…“. Vím, že mnoha opisovatelům a překladatelům to dělá potíže. Ale uvědomte si, že tento efekt, že dostáváme na někoho vztek, se vyskytuje právě tenkrát, když mi ten dotyčný bere něco, co je mi drahé. Jsou určité věci, které děláme z diktátu rozumu, to je nutné, říkáme si, tak to potom děláme. Ale když je to věc, po které toužíme (a ne věc diktátu rozumu) a někdo nám ji bere, pak máme na něj dopal. Toto je nutné rozlišit. Kde vzniká tento problém, že apoštolové Ježíšovi nerozuměli? Že mnohokrát člověk začíná a ztroskotává? Je to právě v tom, že ty věci jsou nedotažené. Že nemáme ujasněné
Ad. 2. Snadno kde kdo řekne: „Ano, tady P. Ježíš doporučuje odříkání“. To by byl špatný názor. Proč? Celou záležitost si musíme vysvětlit. Už v Luk 12 se Ježíš zabývá otázkou: „Přinesl jsem na svět pokoj a jak mne to tíží, dokud to své poslání nesplním. A já vám říkám, přinesl jsem na svět rozdělení…(někteří evangelisté používají méně srozumitelné - ´přinesl jsem meč…´), pět bude v jednom domě, rozdělí se dva proti třem“ atd. Co tím chce Ježíš říci? Židé toužili, aby Ježíš vyhnal Římany, aby dostali národní svobodu, měli svůj stát atd. Oni toho mohli dosáhnout, o tom jsme již hovořili. Ale protože nepochopili, nesprávně přemýšleli o tom, co Ježíš říká, tak nechápali, co říká a výsledek byl, že když Ježíš přišel, tak jen někteří Ježíše pochopili a stali se jeho učedníky a mnozí začali Ježíše nenávidět. A protože těch, kdo Ježíše nenáviděli, bylo víc, prvotní církev (zjednodušeně řečeno) musela být vyhnána z Jeruzaléma. Zůstali tam jen ti židé, kteří nepochopili Ježíše, a stále čekali Mesiáše: „Teď už přijde, teď....“. Když Římané začali obkličovat Jeruzalém, tak si říkali: „Teď už konečně přijde Mesiáš“. A nyní také ti „echt“ židé, kteří se považovali za správné židy, (kteří se nestali těmi odpadlíky – křesťany, ti ne), se stěhovali naopak do Jeruzaléma s nadějí, že teď se konečně Mesiáš objeví. A Jeruzalém byl zbořen. Musíme si to připomenout, abychom ten dnešní úryvek pochopili. Ježíš chce židům pomoci, přichází s určitou výukou, ale oni ho nechtějí poslouchat. V té první hodině Ježíšovi výuky je: „Obraťte se!“ My bychom dnes řekli: „Naučte se pořádně myslet a pořádně číst Mojžíše a proroky!“ Ježíš jim to říká, a potom může Jeruzalém zůstat. Protože podle Mojžíše a proroků, kdyby poslechli Ježíše, tak by dostali svůj stát, svobodu až na věky. Dnes ho mají. Ale kdyby tak před sto lety byl někdo řekl, že to bude tak, třebaže to bude až na konci světa. Každý si myslel, že jsou rozptýleni jednou pro vždy. Neříkám, že jsou v pořádku. Mohou tu svobodu ztratit svou neopatrností. Ale fakt je, že kdyby židé pořádně přemýšleli, kdyby pochopili Ježíše, došlo by k osvobození židů, měli by svůj stát a Jeruzalémský chrám by nebyl zničen. Ježíš, když přišel, říkal: „Vy se musíte naučit pořádně myslet a vy se špatně modlíte, nesprávně věříte“, tak to s nimi úplně lomcovalo. Dostali na něho vztek a vytvářeli se dvě skupiny. Učedníci, kteří za Ježíšem chodili, potom tu byl lid, který tak jaksi okukoval ty zázraky, křičel ´hurá, sláva´ a potom ´ukřižuj´. A potom tu byli Ježíšovi notoričtí oponenti, farizeové, zákoníci, saduceové, velekněží atd., kteří nesnášeli myšlenku, že by oni svou modlitbu, svou víru a svůj způsob myšlení měli opravit. A to je to, co říká Ježíš v Luk 12: „Přišel jsem, abych dal lidem nové náboženství, a když přijmou nové náboženství, dostanou i svobodu od Římanů a to po čem touží. Vy všichni se těšíte na Mesiáše a říkáte: ´To je fajn, až přijde i já půjdu za ním, já budu na jeho straně´. Jenže ve skutečnosti to takto nedopadne. Chtěl jsem vám pomoci, abyste našli cestu k Mesiášovi. Vy všichni se těšíte, ale někteří z vás mne nenávidí, takže i když jsem vám všem chtěl pomoci, nemohu, protože někteří jste pro mne a někteří proti mně. Rozmyslete si to“. A je tam také podobenství: „Když jdeš se svým protivníkem k soudu, smiř se s ním, dokud jsi na cestě, aby tě protivník nevydal soudci, ten katovi“ atd. Co tím chce Ježíš říci? „Teď máte příležitost se s Ježíšem smířit, teď máte příležitost pochopit, co říká. Až Ježíš vystoupí jako Mesiáš, to už bude pozdě“. A to se týká i nás. My máme teď příležitost Ježíše pořádně pochopit anebo to brát polovičatě - ano a ne, ano a ne. My jsme v té situaci židů, kteří se velmi těšili na Mesiáše, a Ježíš jim „lezl krkem“: „Kdy už konečně přijde Mesiáš, aby s tím Nazareťanem zatočil?“ Kolikrát toto bylo mínění a často i jako modlitba tzv. dobrých židů. A právě to je smysl toho ´přišel jsem, abych vrhl na svět oheň, oheň dobré víry, dobré lásky, abych lid zapálil k dobrému. Přinesl jsem meč´. Některé překlady uvádějí: „Přinesl jsem rozdvojení“. Lidé si ale nedali od Ježíše říct a těch „čumilů“ bylo hodně. Ježíše cestou provázeli velké zástupy. On se k nim obrátil a říká: „A teď podruhé, jestliže za mnou jde někdo a nemá v nenávisti…, nemůže být mým učedníkem“. Kdybychom to začali číst bez toho úvodu, museli bychom říct, že neklade na 2. místo. „Když někdo z vás chce stavět věž, nespočítá si náklady, má-li dost na dokončení? Když nějaký král vede válku, má 10 000 vojáků a proti němu jde nepřítel s 20000 vojáky, nerozmyslí si to ten, který jich má méně a nepošle vyjednavače o mír, dokud je protivník ještě daleko?“ Tedy Ježíš nevyzývá lid k askezi, ale říká jim, že je už dost toho polovičatého chození za ním. „Jednou pro vždy se musíte rozhodnout, jestli pořádně budete chodit za mnou, pořádně budete přemýšlet o tom, co říkám, nebo jděte domů!“ To je smysl dnešního úryvku. My máme představu, že tady Ježíš ty posluchače vyzývá, aby si odpírali, aby se postili atd. Ne! Ježíš tady nevyzývá ty čumily, kteří za ním jdou a myslí si, že jsou zbožní, když jdou na Ježíšovo kázání, ale kteří uvnitř stále nejsou rozhodnutí. Vyzývá je ke konečnému pořádnému rozhodnutí. Ježíš ví (co oni nevědí), že právě tito lidé budou jednou volat ´ukřižuj´. Tito lidé nebudou mít nikdy pořádně jasno. Po Ježíšově zmrtvýchvstání budou zas tito lidé po seslání Ducha Sv. provolávat slávu apoštolům Ale až začne pronásledování církve, tak zase budou křičet ´kamenuj´ (kamenování Štěpána). A Ježíš chce tyto polovičaté vyprovokovat, aby si rozmysleli, co vlastně chtějí dělat. To je něco jiného než naše představa: „Jó, kdo nenese svůj kříž, nejde za mnou, nemůže být mým učedníkem“. Tady vidíme, že ano, Pán Ježíš vyzývá, abychom nesli jeho kříž. Vzpomeňte na jednu věc, že tehdy nikdo nevěděl, že Ježíš bude ukřižován. A v Evangeliu není kříž, ale kdo nenese svoje břemeno. „Nečekejte, že vyženu Římany. Pěkně snášejte to jařmo. Dokud se neobrátíte, dokud nezačnete pořádně myslet, nečekejte, že se vám začne lépe dařit. Ale neste svoji každodenní zátěž, to břemeno a neříkejte, kdy už konečně přijde Mesiáš, aby ty darebáky vyhnal. Římané tu budou tak dlouho, dokud se nenaučíte pořádně myslet“. To je asi smysl toho ´kdo nenese svůj kříž a nejde za mnou´. Tady jsme také u jedné věci a to je problém studentů. Oni se učí, jdou do toho, sedí nad knihou, ale nekvalitně přemýšlí. A výsledek? Prosedí u učení spoustu hodin, před zkouškou má nerváky, jen tak tak prochází a pořádně neví nic. A přitom se nadře. Kdežto ten, který pořádně přemýšlí, jde mu to rychleji, má z toho radost. Jsou i ti, kdo propadají, ale ti se nesnaží. Ale já mám na mysli ty polovičaté studenty. Chtěli by, nejde jim to a nakonec se vymlouvají: „On si na mně zasedl, je to těžké“ atd. Ne, to je totéž, jako když Ježíš kárá ty čumily. Ten student je takový „čumil“ v té škole. On se učí, nerozumí, ale dře se, prostě bifluje. Je mnoho žáků, kteří nerozeznají, kdy věci rozumějí a kdy ne. To je chyba. Proč o tom mluvím? Já rozhodně nechci pranýřovat studenta, ale to, co dělali ti čumilové okolo Ježíše a co bohužel je časté i u nás. Mnozí lidé čtou Evangelium, nerozumějí a tak sáhnou po jiné zbožné knížce. A už tu máme čumila. Uvědomme si, že Ježíš tyto lidi nevyzývá: „Vy musíte přidat, musíte se víc postit“, ale posílá je pryč. To je to slovo ´obrátil se´. Zde je obrátil se k nim, drazí přátelé. Obrátil se, znamená často - změnil se. My totiž mluvíme o někom, kdo byl např. zlý a v důsledku nějakého životního neštěstí se stal dobrým, řekne se ´ten se ale obrátil´. Takových případů je hodně a i my někdy říkáme ´ten ale obrátil´. A toto je význam toho obrátil se k lidem. Když Ježíš jde a stále vidí za sebou ty čumily, které už jednou poslal domů, nerozuměli mu a věděl, že ti lidé zbytečně ztrácí čas, tak se rozhněval, obrátil se a řekl: „Když někdo nepřichází ke mne a nedovede se zříci sám sebe, nemůže být mým učedníkem. Lidé, prosím vás jděte domů“. Je to drastické, ale... To co jsme četli je Luk 14 a to, co jsem citoval pro porozumění je Luk 12. A to obrácení, tuším Jan 20: „Když Maria Magdalská přicházela k hrobu, viděla dva muže v bílém... Maria se obrátila a říká: ´rabuni´“. Zde se neotočila, ale obrátila myšlenku. To má Ježíš na mysli. A kdyby hodně studentů rozumělo, co je to obrátit se, tak by lépe studovali a dělali zkoušky. Kdyby se ti lidé obrátili, rozuměli by Ježíšovi a neposílal by je pryč. Kdybychom my rozuměli, co je to obrátit se, neměli bychom „slepá“ místa v Evangeliu a neměli bychom nevyslyšené modlitby. Je třeba to obrácení chápat ve smyslu Evangelia a také chápat kam se obrátit.
Ad. 3. Proč nám Ježíš říká tyto samozřejmosti o staviteli domu nebo o králi, který chce bojovat? No proto, že tento způsob jednání není v náboženství vůbec samozřejmý, v postoji vůči Bohu. Spousta lidí jde za Bohem tak o nedělích a dost. Jenže pakliže Bůh existuje, nestojí za to se tím Bohem zabývat pořádněji a ne jenom takové to paběrkování? Pakliže Bůh neexistuje, pak nemá cenu do kostela chodit a ne chodit tak na neurčito. Nejde jenom o to, že kus života člověk prochodí do kostela, ale může to mít hrozné následky, když se člověk setká s Bohem. Tahle polovičatá verze (jednodušší) není zdaleka tak škodlivá jako ta, co se vyskytovala u židů. Židé horlivě čekali Mesiáše, četli s oblibou Písmo, jenže si z něho vybírali, co se jim hodí. Výsledek byl, že když Ježíš přišel, tak od začátku s ním byli pořád v konfliktu. Lid (zástupy), ty zas měli často tzv. mikrokonflikty a přitom plni nadšení pro Ježíše. Přitom Ježíš s nimi nemohl pohnout. Když si zvyknu brát do ruky Písmo a vybírat si, co se mi hodí, pak jsem jako ten člověk, který začne stavět honosnou stavbu a pak ji nedodělá. Ten stav židů, kteří si z Písma vybrali pouze to, co se jim hodilo a tak si vytvořili zkreslenou představu o Mesiášovi, nazývá Ježíš horším, než stav Sodomy a Gomory, pohanů a hříšníků. Náboženství si upravili podle sebe. Nezaujali poctivý postoj „beru“, „odmítám“, „nechce se mi“ atd. Místo toho se utvrzovali tím ´já věřím´. Zázraky Eliáše, Elizea nám připadají divné, protože v dnešní době se nevyskytují, nacházíme nebo vymýšlíme různé interpretace, ale neřekneme si poctivě: „Čím se ti lidé lišili od nás, nebo od toho svého okolí, že to oni dovedli?“ Jednoduše se řekne, že to jsou lidové báje atd. Jenže Ježíš se na ně odvolává, on je připomíná. My místo toho, abychom se zamysleli nad svým křesťanstvím (přichcíplém), řekneme raději o tom, že jsou to představy lidu, jen abychom se nemuseli vypořádat s otázkou Ježíšových slibů (pěkně kličkujeme). Viz konec Markova evangelia. Tohle je koketování se skutečností, obelhávání se. To mně pak deformuje. A to obelhávání se při četbě Písma sv. se mi dřív nebo později vymstí. „Nevím, souhlasím, nesouhlasím“, ale ne: „Ano, ale já věřím“. Na to kličkování před skutečností pozor. Jiné texty a překlady hovoří důrazněji: „Kdo nemá v nenávisti… nemůže být mým učedníkem“. Takhle to Ježíš pravděpodobně řekl. Ježíš chce toho člověka přinutit k přemýšlení. S tím souvisí to „Jděte úzkou cestou“ t.j. jděte nezávisle na stádu. „Vy musíte sami mít jasno, zdali mám pravdu a nespoléhat se na názor druhého“. Např. všimněte si tohohle malého chlapečka, jak je bezprostřední. Kdyby tady stál Ježíš, vzal by ho sem a řekl by: „Dokud nebudete jako tenhle chlapeček a nenaučíte se být bezprostřední, říkat ano, ne, chci, nechci, tak do té doby nám to spolu nepůjde“. Tohle nám v křesťanství chybí. My máme zejména spoustu krásných slov. Mt 10: „Kdo přijímá proroka, dostane odměnu proroka… číši studené vody… nepřijde o svou odměnu.“ Tohle se musíme naučit. Nestačí jenom, co jsem udělal, ale také, jak dalece jsem to pochopil. I manželé mezi sebou se mohou považovat jako Ježíšův bratr a sestra. Tyhle věci nám unikají, ale musíme se je učit. My velmi často nemáme ty jemné nuance v křesťanství dotažené. Vybíráme si, co se nám hodí a při setkání s Ježíšem to najednou bude tvrdá realita. Postavení té věže, kterou jsem nedokončil, se vyskytuje málokdy, protože člověk v těch profánních věcech je téměř vždy opatrný. V náboženství bychom měli být zrovna tak opatrní a věci dotáhnout a ne číst Evangelium způsobem - „větu (myšlenku) na den“. Tím, že si to nedáváme do souvislosti, často utečeme od těch palčivých míst.
Ad. 4. O té části ´kdo nemá v nenávisti …´ (tak je ten původní text), jsme hovořili před časem. Ano, správný text je: „Kdo přichází ke mně a neklade otce, matku, sebe sama na druhé místo…“, to je výzva, ale Ježíš právě chce, abychom se zamysleli, protože když někdo řekne, ty nedáváš P. Boha na 1. místo, odpoví: „Já, já jsem věřící.“ Ježíš chce, abychom se zamysleli, on chce, abychom milovali ty samé drahé, ale tady je právě to skutečné dávání na 2. místo a v této oblasti si častokrát neuvědomujeme, jak se odchylujeme. Zrovna tak, nač je tam ta věta: „Když někdo chce stavět věž, nesedne si napřed, nespočítá náklady, jestli nemá na dokončení stavby?“ Co to znamená? My to musíme zasadit za prvé do toho historického rámce a potom do toho rámce našeho. Je to v době, když spousta lidí si Ježíše vážilo, kdy sice byla proti němu opozice, ale nebyla tak silná. A všichni ti, kdo oponovali Ježíšovi, všichni očekávali Mesiáše. Vztah vůči Ježíšovi – i ti, kteří za Ježíšem šli, v mnoha věcech nebrali Ježíše vážně. Ti, kteří proti Ježíšovi stáli, tak v mnoha věcech s Ježíšem vedli polemiky. A ten úryvek: Když někdo z vás chce stavět věž, nespočítá si napřed, jestli na to má? Z toho textu vyvstane ta jasnost. „Když jdeš se svým protivníkem, smiř se s ním, aby tě nevydal soudci“. Ježíš pro mnoho lidí v dané situaci je protivníkem. I když za ním jdou. U některých je protivníkem naprosto jasným, u jiných je to skryté: „Ano, beru ho, ale ty řeči?!“ Víme např. z té kapitoly, že když Ježíš začal hovořit o Svátosti oltářní, mnoho lidí odešlo pryč. Proč? Protože měli svoje názory, jiné názory, a nebyli ochotni si je opravit. To je právě ten problém. Z toho hlediska historického, ale i z toho hlediska nás osobně, že když budeme dostatečně umět rozlišovat, zda souhlasím naplno anebo zda jenom přikyvuji, pak rozeznám, že častokrát přikyvujeme zbožným slovům, ale uvnitř nesouhlasíme s nimi. Tenhle ten stav toho vnitřního přikyvování, přitom ale nepochopení je nesmírně zákeřný. Častokrát musí přijít trampoty, utrpení, bolesti, aby toto vnitřní odcizení Ježíšovi vyvstalo, aby člověk si je začal uvědomovat. Je to velice podobné té situaci, o které jsme víckrát hovořili, např. lidé okolo Pasteura. Když Pasteur léčil vzteklinu a oni to nedokázali, nechtěli si přiznat, že on to dovede a oni ne. Řekli: „No, jo, on si něco vymyslel, on neléčí vzteklinu, jen zabrání, aby vzteklina propukla.“ Když to řekne nějaká klepna, která pomlouvá, prosím, ale toto byli profesoři medicíny. Čili to byly vnitřní bariéry, které bránily pochopit Pasteura. Nám je to dnes nepochopitelné, ale v dějinách se toto častokrát odehrává, takový skrytý vzdor, který v případě konfliktu vyvstane a vede člověka k nesprávnému jednání. A z tohoto hlediska, když se díváme na tu Pasteurovou opozici, tak nás napadne: „Uvědom si, vždyť ty jsi člověk, který jde do prohrané bitvy. Rozmysli si, když začneš něco dělat“. Člověk se drží toho, co se naučil, na co si zvykl, nemůže s tím pohnout, je to pro něj naprosto jasné a – jak se lidově říká – je neprůstřelný. Takových příkladů jsou plné dějiny.
Ad. 5.1 Četli jsme úryvek z 2. knihy královské (2Kr 4, 8-11, 14-16) a času máme málo, protože se četl Pastýřský list. Chci ale připomenout toto: „Kdo přijímá proroka, že je to prorok, dostane odměnu jako prorok…“. Ten text, zdánlivě méně jasný se dost často překladatelé snaží upravit. Třeba to chápat takto. Ten, kdo se setkal s Ježíšem, jako s tesařem, dostal od něj stůl, přijal tesaře. Už jsme o tom mluvili. Nebo někdo např. řekne: „Ježíš je sice podivín, ale mohl by mi vysvětlit, co řekl tamten prorok“. Pak už je odměna vyšší. Nejvyšší odměnu však mohu dostat tehdy, když pochopím Ježíše. Potom, i když se setkám i s tím nejmenším (nepatrným) a budu umět chápat, co je to modlitba ve jménu Ježíše Krista (pozor, není to jednoduchá věc), čili umět přijmout ve jménu Ježíše Krista i to dítě, pak je to stejného charakteru, jako bych prokázal službu samotnému Ježíškovi. Představme si, že bych hrál s malým dítětem kuličky a dokázal bych chápat ono ´pro jméno mé´, pak to má charakter, jako bych hrál ty kuličky se samotným Ježíškem. Ale pozor, byla by to bohopocta. Simeon, nebo Tři králové, tak ti se přišli poklonit tomu mrňouskovi, a kdyby jim Ježíšek řekl: „Já si chci s vámi zahrát kuličky“, všichni by to považovali za čest si s Ježíškem kuličky zacvrnkat a byla by to bohopocta.
Mt 11, 25-30, A, 14. neděle v mezidobí
Ježíš se ujal slova a řekl: "Velebím tě, Otče, Pane nebe a země, že když jsi tyto věci skryl před moudrými a chytrými, odhalil jsi je maličkým; Ano, Otče, tak se ti zalíbilo. Všechno je mi dáno od mého Otce. A nikdo nezná Syna, jenom Otec, ani Otce nezná nikdo, jenom Syn a ten, komu to chce Syn zjevit. Pojďte ke mně všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi, a já vás občerstvím. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mě, neboť jsem tichý a pokorný srdcem, a naleznete pro své duše odpočinek. Vždyť mé jho netlačí a mé, břemeno netíží."
Ad. 1. Je to velice důležité místo. Jsou tady 3 úseky. Za prvé: „Velebím tě Otče nebe i země že jsi tyto věci skryl před moudrými a rozumnými a zjevil jsi je maličkým. Ano, Otče, tak se ti zalíbilo“. Myslíte si, že by tady chtěl Ježíš chválit Otce za jakousi intelektuální diskriminaci? Že by se Bohu zalíbili lidé bez vzdělání, s nízkým IQ? Ježíš naopak říká jinou věc a převedeno do dnešní řeči to vypadá takto: „Otče, gratuluji ti, žes dokázal překlenout rozdíly mezi vzdělaností lidí tak, že mou nauku pochopí každý, i ten nejprostší člověk“. Ano, nepochopí ten, kdo pochopit nechce, i kdyby byl sebe vzdělanější. Nebo, když nejde tou cestou, jakou ukazuje Ježíš, tak to, co Ježíš říká, je nad schopnosti chápání i těch nejinteligentnějších. Jestliže člověk přijme ten návod na Ježíšovu cestu, návod na jeho strategii za poznáním Boha (Ježíše) podle kroků tak, jak to navrhuje Ježíš, pak jeho nauku pochopí i ten nejprostší člověk. Tudíž: „Gratuluji ti Otče, že jsi to dokázal udělat tak, že věci, na které by nepřišel ani ten nejbystřejší člověk, jsou dosažitelné i pro toho člověka nejprostšího“. Za druhé se dá říct je, že jak to, že někdo to chápe a někdo nechápe. To je řečeno v tom druhém odstavečku: „Všechno je mi dáno od mého Otce. Nikdo nezná Syna, jenom Otec, ani Otce nezná nikdo, jenom Syn a komu by to Syn chtěl zjevit“. Čili, poznání Boha může dosahovat obrovských hodnot, které by člověk bez Ježíšovi pomoci naprosto nebyl schopen svým přirozeným intelektem pochopit, podobně, jako bychom chtěli slepého naučit malovat, hluchého hrát na housle, apod. Na některé věci potřebuje člověk talent (umění); u přírodních věd určité vybavení, schopnosti a Ježíš zdůrazňuje, že v náboženství, které je náročnější, než kdovíjaké lidské studium, může tu nauku zvládnout i ten nejprostší člověk (jako např. „krvotoká žena“, která si od Ježíše vysloužila pochvalu za víru). Víme, že v těch pochvalách je Ježíš velice skromný. Já mohu poznat Boha, jenom když půjdu podle toho, co mi Ježíš říká. Tady je důležité, že musím respektovat to, jak učil Ježíš. Za třetí: „Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny a já vám dám odpočinout. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný srdcem, a naleznete pro své duše odpočinek. Vždyť mé jho netlačí a břemeno netíží.“ Ježíš je schopen nám ukázat cestu ke křesťanství tehdy a jen tehdy, když ho přijmeme jako učitele, když ho „necháme“ mluvit a když on mluví, budeme poslouchat a nebudeme mu vnucovat svoje názory, svoji strategii, svůj způsob výuky a vzdělávání se. Kolikrát si vezmeme náboženskou knížku, v ní se o něčem povídá, my bychom chtěli věřit tomu, co je v té knížce a prosíme Ježíše o dar víry. Jenže tohoto se ten slib netýká, protože já musím vědět, co říká o té věci Ježíš. Tak např. Ježíš se nepostavil a neřekl: „Buďte ticho, moje matka je panna a Josef není můj Otec, můj Otec je Bůh“. Ježíš neřekl nikomu, že je Mesiáš, nikdo z apoštolů to nesměl říci, v očích ostatních lidí to byl Josefův syn a Ježíš to nikomu nevyvracel. Nejdříve musíme poslouchat a pochopit kázání tesaře z Nazareta a potom budeme moci říct: „No, on to není obyčejný tesař. Ono mi vychází, že je to Mesiáš. Poslyš Ježíši, nějak mi stále vychází, že ty jsi Mesiáš. Kde dělám chybu? Ty jsi rodák z Nazareta a Mesiáš má být z Betléma“. Ježíš by na to řekl: „Gratuluji ti, žes na to přišel. Podívej, tady mám rodný list, že jsem se narodil v Betlémě. Nesmíš to ale nikomu říct.“ A to: „Pojďte ke mně všichni…, moje jho netlačí a břemeno netíží“. Ježíšovi požadavky nejsou neúměrné. My někdy nechápeme Ježíšovu nauku proto, že chceme jít za poznáním Boha svojí cestou a ne cestou Ježíšovou. Např. někdo má pochybnosti v otázce Panny Marie. A nyní chce řešit ty pochybnosti. Odpověď na to je: „Nech to zatím být! Nejdříve sáhni po tom, co říkal tesař Ježíš, z Nazareta. A až mu budeš rozumět, těm všeobecně platným otázkám, pak se zabývej touto otázkou“. To je vážné nebezpečí pro takové rádoby věřící lidi, kteří se perou kvůli takovýmto otázkám, které jsou na pokraji dogmatiky, Ježíš o nich nemluvil (nebo nemluvil před veřejností). Např. Ježíš určitě na začátku svého působení neřešil otázku Mariina panenství, neposkvrněného početí, ale na začátku, jako obyčejný tesař z Nazareta, říkal: „Koukejte, hrozí nám nebezpečí, že přijde Mesiáš a my bychom mu nemuseli rozumět. Je třeba, abychom se naučili pořádně číst Bibli, Proroky“. Tak musíme začínat i my. Nejdříve se naučit číst evangelium a brát to dokonce v tom sledu, v jakém šel Ježíš. Také neohrnovat nos nad jeho způsobem výuky. Musíme se např. naučit číst podobenství a to málokdo umí. Často se v tom vidí alegorie a ona to alegorie není. Jestliže chci Ježíše milovat, tak to nevyřeším tím, že budu lásku ždímat. Mohu milovat jenom to, co znám a pakliže neznám, mohu být nadšený pro to neznámé, ale nemiluji to a snadno to ztratím z dosahu.
Ad. 2. Protože jsme nedávno o této pasáži mluvili, vezmeme to krátce a z jiného konce. Ta první věta, to je jakoby Ježíš říkal: „Otče, gratuluji ti, že jsi to udělal takto šikovně, že i malé dítě dokáže na to přijít, že i prostý člověk to může pochopit a přitom je to tak náročné, že to nepochopí ani sebevětší intelektuál a vzdělanec“. Na první pohled to vypadá jako rozpor; moudrý to nepochopí a malé dítě to pochopí. Tady Ježíš nechce říct, že by to ten moudrý nemohl pochopit. Představme si učebnici nějakého náročného učiva, která se lehce čte, je srozumitelná a dále jinou učebnici, která je o stejném učivu, ale žák se jí těžko prokousává, dokonce i znalci to činí potíže postupovat podle této druhé knihy. Zde sice nejde o totožnou věc, ale o něco podobného. Kdyby člověk chtěl pochopit ty Boží věci bez Ježíšovi školy, Ježíšovy metody, tak na to nestačí ani ten nejvyšší stupeň inteligence. Ale když člověk jde do Ježíšovy školy a začne se učit tím postupem, jeho metodou a v tom sledu a pořadí v jakém učil Ježíš, pak jsou věci snadno pochopitelné, srozumitelné a pochopí je i ten nejprostší člověk. Tak nějak se na to musíme dívat. Ne, že by Bůh diskriminoval vzdělané lidi, ale Ježíš chce říct, že Boží zjevení je tak obsažné, že bez jeho učebnice, bez Otcovy (Ježíšovy) metody to nepochopí nikdo z lidí. Když však člověk vezme do ruky tu Ježíšovu metodu, tak i když je prostým, obyčejným posluchačem tj. nepotřebuje žádnou velkou inteligenci, tak tomu bude dobře rozumět. V dějinách církve máme pro to příklad hned krátce po době apoštolské. Apoštolové přišli do řeckého světa a mluvili tím Ježíšovým způsobem, např. používali podobenství. Ta další generace, která byly zvyklá na helenistickou filosofii, té se to podobenství nezdálo dost vznešené a přestala ho používat, Dívali se na to spatra, někdy, dalo by se říct, se styděli za primitivní řeč Bible. Jenže vtip je v tom, že to Ježíšovo podobenství je názorná a jednoduchá výuka a rychle probíhá. My však nejsme zvyklí zpracovat to podobenství. V katechizmu jsme žádná podobenství neměli, a když, tak to bylo jenom citované. Ale u Ježíše je to stěžejní metoda. Pak je další věc, a to v jakém pořadí se učíme. Ježíš učil v určitém pořadí. Když věříme, my se nechceme snížit k těm prostým věcem a udělat si v nich jasno. Často se ženeme za náboženskou literaturou, která se povznáší vysoko. Kdybychom si vzali do ruky evangelium a zamysleli se nad ním tím Ježíšovým stylem, a kdybychom uměli číst podobenství, tak by nám to evangelium řeklo daleko víc, než nám dosud říká. Tohle říkám na základě vlastních zkušeností. My jsme zvyklí na určitý vznešený způsob myšlení a tím si vlastně zavíráme cestu k pochopení. Kdybychom se psychicky snížili k těm podobenstvím a kdybychom odložili několik (doslova několik) zlozvyků, které máme při četbě vůbec, tak by nám to evangelium bylo naprosto jasné. Ale to bychom byli maličcí. Jenže my máme tendenci se na jednoduché věci dívat spatra a pak jsme ´moudrými a chytrými´. A i kdybychom byli opravdu chytrými, a nevezmeme tu nauku podle evangelia a budeme tak povzneseni, že budeme chtít něco víc než je v evangeliu (bohužel, ve skutečnosti je to mentalita drtivé většiny věřících lidí), nikam to nedotáhneme. Buďme proto maličkými. Pochopil to rybář, pastýř, tesař. Kdekdo sáhne po učené teologické knížce a nedoví se nic, protože na to nestačí. Snižme se k tomu prostému myšlení evangelia.
Ad. 3. To, co jsme četli, je známé a přitom velmi neznámé. Je to velmi akutní problém a souvisí to s tím zítřejším, kde Ježíš říká: Pojďte ke mně všichni, kdo jste unaveni, já vás občerstvím. Vezměte na sebe moje jho. Co to je, víte. Používá se u krav a volů na tahání a u koní je to chomout. „Moje jho je sladké a lehké“ (v originále). Pokud si vzpomínáte na koňský chomout, musí být vypolštářovaný, aby koně netlačil. Čím lépe ten chomout sedí, tím víc kůň utáhne. Voli tahali za to jho. To šlo nastavovat, aby také dobře sedělo na krku. A ta vrchní část byla hladká a prohloubená, aby to netlačilo. Proč tohle říkám? Ježíš totiž slibuje věc, která pro mnoho křesťanů je utopie – křesťanství snadné, lehké, bez konfliktů, křesťanství bez obtíží. Přátelé, my jsme si příliš zvykli křesťanství spojovat s utrpením a to je ovšem v rozporu s tím ´moje jho netlačí, moje jho je pěkně vyhlazené, je sladké´ a ´moje břemeno netlačí´. Takový dobrý hospodář věděl, kolik jeho vůl, nebo kůň utáhne. A špatný hospodář tomu dobytku naloží moc. Dobrému a citlivému hospodáři kůň sám nastaví hlavu do chomoutu, protože je zvyklý tahat bez potíží. A dobrý kočí nepotřebuje ani bič. Ten si bičem práská spíš pro zábavu. Proč tohle říkám? To není ani historie, ani exkurze do zemědělství. Chtěl bych upozornit na to dnešní čtení, kde Ježíš říká, že jeho jho netlačí a břemeno není velké. V dějinách církve vidíme, že byly doby klidu, ale někdy také doby obrovského utrpení. Pak to Ježíšovo jho nebylo vůbec lehké, tlačilo velice drasticky a břímě bylo často na hranici únosnosti. Prvotní církev velmi často prožívala pronásledování. Jak to dáme dohromady s tím dnešním a zítřejším čtením? Víte, my si musíme uvědomit jedno: To, co říká Ježíš, naprosto platí. Ale za určitých podmínek a to, že budeme znát jeho nauku, budeme jí rozumět a podle jeho nauky se řídit. Bohužel, toto je problém, který existuje ve všech křesťanských církvích. A když se nad tím zamyslíme, najdeme to u sebe také, že máme mnoho nedořešených věcí z Bible a myslíme si, že nacházíme řešení jinde – v artefaktech, v teologii, která už není, jak říká Ježíš, přístupná maličkým. To je to dnešní čtení. Prostě Ježíš tady nedělá nějakou ódu. Přeloženo do naší civilní řeči by to vypadalo asi takhle: Někdo bude mít za úkol vyřešit nějaký problém, třeba sestrojit nějaký přístroj. A tak někdo ho udělá velmi složitý, drahý a komplikovaný a přijde jiný a udělá ho jednoduchý a ten jednoduchý přístroj bude dokonce lépe fungovat než ten složitý. Kdo z nich je lepší a chytřejší konstruktér? Ten, který potřebuje spoustu součástek, nebo ten, který pár součástek dovede dobře využít? A to je právě důležité, ta jednoduchost. A to je ten dnešní výrok. Převedeno do běžné řeči, Ježíš by řekl: „Teda táto, to se ti povedlo! To ti gratuluji. Pochopí to každý primitiv a přitom na to nebude stačit člověk kdovíjak teologicky studovaný, atd.“ Když to takto řekneme, ono to nemá ten patos, ale bylo to cílené, aby vystoupilo to, kde Ježíš svému Otci gratuluje za konstruktérský um, za vtip („táto, udělal jsi to jednoduše, všechna čest!“). A my si musíme uvědomit ten vlastní význam toho, jak jsem velmi často říkal a co je problém, proč teda leckdy nejsme v modlitbě vyslyšeni, proč kulhám, proč mne bolí to a ono, atd.? Myslíte si, že to je Boží plán, myslíte si, že P. Bůh by nedokázal svět udělat tak, aby nás nic nemuselo bolet, trápit? Zamýšlel jsem se nad tím už dávno a přišel jsem na to, proč to tak je. Ne, zatím ještě nedovedu uzdravit nemocného tak, jak by to měl umět každý hlasatel Božího slova podle evangelia. Ale vím, proč P. Bůh na nás musí někdy nakládat výprask větší, než sneseme. Vím, proč Bůh se někdy musí tvářit, jakoby nebyl, jako kdyby na nás nebral ohled, a proč na nás musí dopouštět utrpení. Ono záleží na tom, jakým způsobem se k Bohu přibližujeme. Klasickou ukázkou je kluk, který se nechce učit. Otec mu domlouvá, ale když to nepomáhá, potrestá ho rákoskou. Kluk 14 dní dělá dobrotu, ale potom to začne znova. A zase rákoska a zase se učí. Ten Otec nemá zájem, aby toho kluka třískal, ale musí, aby kluk nepromarnil svoji budoucnost. Představte si nyní kluka, který přijde a řekne: „Tatínku, já vím, že ty to myslíš dobře“, políbí rákosku i ruku. A udělá to několikrát. Co s tím klukem? Táta mu párkrát odpustí, ale když to bude pořád, tak s tím chlapcem půjde k psychiatrovi. Drazí přátelé, toto je pochopitelně horor. Ale co když my to děláme P. Bohu? Co když my příliš ochotně obětujeme své utrpení tam, kde bychom ho měli považovat za výprask? Měli bychom se ptát: „Bože, proč to na mně dopouštíš? Prosím tě, pomoz mi to pochopit, pochopit, kde je chyba“. Ale my pořád slibujeme a chceme to prostě obětovat. A když je toho moc, říkáme: „Proč to na mne P. Bůh dopouští?“ To už není otázka, ale rouhání. Nesmíme si hrát na Ježíše na kříži. Tím, že se neptáme, jestli ten výprask je stimulace, nebo jestli je to signál ´koukej, ty musíš něco změnit na své víře, na svém křesťanství´. Tím, že si hrajeme na Krista a obětujeme to, tím se stáváme nepoučitelní. A tak nutíme Boha, aby to břímě, které na nás vkládá, bylo tak těžké, až se pod ním začneme potácet, padat. A jho toho života je nám úmyslně vnuceno a k tomu Boha vlastně nutíme my kvůli zkvalitnění křesťanství. Klíč od toho jak dosáhnout, aby P. Bůh ta trápení nedopouštěl, aby člověk dostal rozum je v evangeliu. Pak Bůh to životní jho nasadí tak, abys ho mohl hladce nést. Položím dvě otázky, které v sobě skrývají velice závažnou výpověď. Který z učedníků byl Ježíšovi nejmilejší? Který z učedníků umírá přirozenou smrtí? Jan evangelista. Všichni ostatní zemřeli mučednickou smrtí. To není náhoda. To je upozornění: „Chceš-li, aby ses měl dobře, koukej se podobat miláčkovi Pána Ježíše. To břímě může Bůh udělat sladké, příjemné, aby netlačilo, aby křesťanství pro nás bylo příjemné, aby tam nebyly bolesti, utrpení, atd. Protože nevyhovujeme podmínkám, my chceme být moudří a nechceme být maličcí. P. Bohu nejde o to z nás dělat nemluvňata.
Ad. 4. Křesťanství je problém, který, tak jako každý jiný problém, vyžaduje určitou investici. Když se někdo chce stát lékařem, musí studovat a za všechno se, jak se říká, musí platit. Jenže tady je také jiná věc, že člověk někdy platí zbytečně. Ježíš přece říká: „Moje jho netlačí a břemeno netíží“. Když se zadíváme do dějin církve, vidíme období klidu, pohody a období pronásledování. Krásně to vidíme na prvotní církvi (Skutky apoštolské), kde můžeme výrazně odlišit dvě etapy. V první etapě má církev pohodu a zvláštní ochranu Boží. Ale potom dochází ke zlomu. Začíná pronásledování, které trvalo zhruba čtvrt tisíciletí do Milánského ediktu. Byla to doba, která si nijak nezadá s těmi hitlerovskými pogromy a v některých vlnách je dokonce i předčilo. Církev je krutě pronásledována ve druhé polovině 1. století a ve 2. a 3. století. Takový křesťan věděl, že sice vychází na bohoslužby do katakomb, ale nevěděl, jestli se vrátí. Doba mučedníků najednou končí r. 313 Milánským ediktem, kdy církev dostává svobodu, může stavět kostely, atd. Bůh nic nedělá nahodile. Je zde určitá zákonitost. Proč to připomínám? Může opravdu platit ´moje jho je sladké a břímě lehké´?. Máte např. šaty, které se nosí příjemně. A mít třeba košili z džínoviny, v té by se člověk necítil dobře. Božím ideálen je, aby člověk byl spokojen a šťasten a aby křesťanství nebylo spjato se zbytečným utrpením. Proto jsem hovořil o těch dvou výrazných etapách v dějinách církve – té prvotní, to si ukážeme na těch Skutcích apoštolských a také si řekneme, proč pak došlo k tomu zlomu. V tom prvním období se církev měla dobře a Ježíšovo břímě bylo radostné a jho příjemné. A potom, v době ukamenování Štěpána, dochází ke zlomu a začíná ta čtvrttisícovka let tvrdých pogromů na křesťany. Víte, ta otázka souvisí také s tím, že někdo je nemocný tak, druhý jinak; to není Boží plán. Šťastný mladý člověk, který se dokáže zamyslet nad těmi staršími, když vidí, že pajdají a mají potíže. Tím si ušetří moc, když se s tím popere včas. Šťastný starý člověk, který ty svoje handicapy bere ne jako věc, kterou chce velkoryse nabízet P. Bohu jako oběť, ale který je bere jako připomínku, jako Boží „výprask“, který mu má něco říct. Boží ideál je, aby nás Bůh nemusel tvrdě stimulovat, aby nás nemusel mlátit tak, jako snahou dobrého vychovatele je, aby se žák učil s chutí a ne pod tlakem karabáče. Včera přišel za mnou jeden pán a rozpovídal se a konto toho kázání a to se mi velice líbilo. Říkal věc, kterou také znám z vlastní zkušenosti, že jsou lidé, kteří jsou šťastní ve své práci a ta práce je baví. Vrcholem ovšem je, aby se jejich práce mohla doplňovat s náboženstvím. Bohužel, takových lidí je velice málo. Po vysvěcení jsem s velkou chutí mluvil s několika starými, ostřílenými učiteli a na těch bylo vidět, že je baví, když o těch věcech povídají. Byly to zajímavé rozhovory, když mi staří kantoři říkali své všelijaké fígle. Na těch lidech bylo vidět, že svou práci mají rádi. A to je velice fajn. A Boží ideál je, abychom my měli rádi křesťanství. A to je to sladké jho. Proto jsem proti té formulaci ´jho, které netlačí´, protože to je negativní popis. Já si musím být vědom toho, že tak, jako existuje práce, která člověka baví, má člověka bavit i křesťanství a zátěž tam nemusí být. To jenom my, kteří jsme si zvykli na to, že se neptáme Boha, proč mi dává výprask, rovnou to chceme obětovat. A to je veliká chyba, protože tím znemožňujeme Bohu jeho korekční zásahy. Ale teď se zamysleme nad tím, jak ty dvě etapy prvotní církve probíhaly. Stojí za to si to přečíst v Sk 2 - Sk 11, kde se píše, že na každého přicházela bázeň (na každého mimo tu církevní obec), neboť mnoho divů a zázraků se dělo skrze apoštoly v Jeruzalémě a velký strach byl mezi všemi. Nikdo si na ně netroufl. Samozřejmě, že i v této době měli apoštolové opozici, ale ta byla bezmocná a církev v tom prvním období se těšila Boží ochraně. Dále text pokračuje: „Lid apoštoly velebil, neboť jejich rukama se dělo mnoho zázraků, vždy více přibývalo Pánu věřících mužů i žen, atd.“ Tady můžeme opravdu říct, že to břímě je lehké a snadné. Opozice ale nespí a uvidíme, jak to dopadlo. Nejdříve nemohla s apoštoly nic dělat. Ale tato situace skončila. Ne proto, že by P. Bůh řekl: „Tak, já už po nich budu chtít, aby obětovali…, atd.“. A najednou to břímě přestává být lehké, stává se těžkým, jho už pořádně tlačí, okovy na nohou jsou těžké, apod. Pak přichází křivé obvinění Štěpána. On se sice úspěšně brání, ale je vidět, že Bůh už přestává držet ochrannou ruku. Po zabití Štěpána Šavel dále pokračoval v pronásledování dům od domu a dával křesťany do žaláře. Čili, konec počáteční idyly. Pro církev začíná doba galejí. Trvá do Milánského ediktu, kdy došlo k úlevě. A teď si položíme otázku: „Proč?“ Na to je odpověď také ve Skutcích apoštolských, i když to není napsáno tak, aby to pochopil každý, kdo nechce přemýšlet. Ve Sk 11 se píše, že ti, kdo se rozprchli před soužením, ke kterému došlo po zabití Štěpána, přišli až do Fénicie, na Kypr a do Antiochie. Nehlásali slovo Boží nikomu kromě židům, atd. „Ale byli mezi nimi někteří, kteří mluvili i k pohanům. Ruka Páně byla s nimi a veliký počet uvěřil a obrátil se k Pánu“. Tady jsme u toho. Prvotní církev by bez pronásledování do misií nešla. Ježíš říká. „Jděte do celého světa, učte všechny národy“, ale oni sedí v Jeruzalémě, a když Petr pokřtí prvního pohana, volají ho na kobereček (viz Sk 10 a Sk 11). Petr se musí bránit. I u sv. Petra vidíme těžkopádnost přechodu ze Starého Zákonu na Nový Zákon. V Sk 10 je popsáno Petrovo vidění, ve kterém tři krát řekl: „Ani za nic Pane, dosud nic nečistého jsem nejedl“. A slyšel hlas: „Co Bůh prohlásil za čisté, nenazývej nečistým“. O tomto problému jsme vícekrát hovořili. Tady vidíme jedno. Je to výzva, aby Petr přešel na úplné zachovávání Nového Zákona. Jenže prvotní církev byla pořád pod vlivem rabínské koncepce a nemůže se z ní dostat. A dokonce to jde tak daleko, že se to stane i uprostřed zjevení. Milí přátelé, kéž bychom byli alespoň tak málo tvrdohlaví jako sv. Petr. Uvádím to ne proto, že bych chtěl sv. Petra shazovat, ale jako varování pro všechny. Abychom si uvědomili, že to je v nás, taková těžkopádnost, topornost, která nedokáže pružně reagovat na Boží popudy. A proto pak často přichází utrpení, trampoty. Uvědomme si, že Petr v tom zjevení třikrát odporuje Bohu. Přechod na Nový Zákon probíhal velmi pomalu a nepovedl se úplně. To je problém rabínského myšlení, které u prvotních křesťanů setrvávalo a brzdilo pochopení evangelia, výsledkem kterého bylo utrpení. K tomu se ještě přidala druhá závažná věc a to odnětí darů Ducha Svatého. Všechno utrpení, mory, atd. jde na konto toho, že jsme nepřešli na novozákonní způsob myšlení. Bůh nemá zájem na lidském utrpení, ale nenuťme ho k tomu, aby na nás musel utrpení posílat, resp. dopouštět.
Ad. 5. Je to taková hezká pasáž, bohužel málo pochopená. Ježíš tam např. říká: „Velebím tě, Otče, Pane nebe i země, žes to skryl před moudrými a opatrnými“. Ty slova ´moudrý´ a ´opatrný´ v jiných místech evangelia mají jiný význam. V řeckém textu je zcela jiný výraz. Např. v případě družiček, že si vzaly olej, se to někdy překládá jako opatrné, jinde prozíravé a také moudré. Ta slova v češtině se nekryjí s příslušnými řeckými a ještě to řečené slovo by mohlo mít různé významy. Důležité je si uvědomit, oč jde a ne jenom používat dané slovo a brát ho doslova. Všimněte si, jak se ty překlady rozcházejí, když jednou použiji jeden termín, jindy druhá, apod. A proto je tady potřebné si u této pasáže všimnout, jakou věc má Ježíš na mysli. Větu: „Velebím tě, Otče, Pane, nebe i země, žes to zjevil maličkým“ bychom do češtiny mohli přeložit asi takto: „Velebím tě, Otče, Pane, nebe i země, žes to udělal tak, že věci, které lidem sděluješ, jsou příliš „náročné“ a nestačí na ně studovaní lidé, kteří všechno chtějí řešit a vykládat filosoficky…. To je stará bolest, že taková prostota evangelia se jim zdá primitivní a chtějí operovat s takovými hezčími slovy“. Když budu chtít pochopit Ježíše filosofickým způsobem, tak to nepochopím. Je to pak hrozně náročné a obtížné. Ale pakliže přijmu Ježíšův způsob myšlení a nebudu se povyšovat nad prostými slovy evangelia, najednou zjistím, že v těch prostých slovech jsou obrovská kvanta poučení a informací, která by tam člověk na první pohled nehledal. Je to Ježíšovo přesvědčení a před námi to říká právě proto, abychom se zarazili, aby nás přivedl k tomu, abychom se zamysleli nad kvalitou jak vyučovacího procesu, tak i obsahu evangelia. Abychom se také nenechali odradit tím, co se nám zdá primitivní, nebo tím, co nezapadá do naší představy. Jistě jste znali paní XY, která byla obyčejná žena se základním vzděláním, ale když se ptala, radost byla na její otázky odpovídat. A to je ono: „Otče, gratuluji ti, žes to udělal tak šikovně, že i lidé bez velkého IQ dokáží pochopit takové ´tajemné´ věci“. Jednou se mi stalo, že mne evangelium přestalo táhnout a říkal jsem si: „Buď je chyba někde ve mně, nebo je to prostě proto, že to mám přečtené“. Tak jsem si řekl, že si vyberu pasáž, která je zatím mimo okraj zájmů. Tak jsem si vybral pasáž, která není v náboženské literatuře nějak prakticky zpracovaná. A hledal jsem nějaký způsob, jak porozumět té pasáži, protože jsem věděl, že Ježíšova technika podobenství je fantastická věc. Tak jsem hledal podobenství ze svých vlastních zkušeností a našel jsem to v elektrotechnice a text evangelia mi najednou vyvstal v plné živosti. No, ale vykládat lidem elektrotechniku? Tak jsem to chtěl nějak zobecnit. Vypracoval jsem obecnější teorii. Najednou se ukázalo, jak výroky ze staré knížky-Bible jsou velice moderní. A byly to výroky, přes které se přecházelo, které byly mimo okraj pozornosti. A takových míst jsem pak našel spoustu. Takže i já mám svoje zkušenosti. Když člověk čte ta podobenství a ty zastrčené výroky, najednou pozná, že to sedí. Pozná, jak jednoduchými slovy Ježíš vyjadřuje i náročné věci, poznatky a pojmy. Takže musíme přiznat, že P. Bůh to udělal rafinovaně. Podobný pohled na to měl i Einstein, který se zabýval takovým pohledem do nitra hmoty. Ve své pracovně měl heslo: „Her Gott ist rafiniert, aber er ist nicht böse“ (Bůh je rafinovaný, ale není zlý). Když člověk na to přijde sám, tak to má o hodně větší cenu, než všechny proklamace a krásná slova, kterými jsme zvyklí opentlovat sami sebe a obraz našeho Pánbíčka. Ano, Bůh je rafinovaný, ale není zlý. A v tomhle tom je to daleko kvalitnější vyznání, i když skromné na slovo, než to, na co jsme zvyklí. A pochopit Boha právě z tohoto hlediska, oprostit se od prázdných slov, frází je velice důležitá věc. My jsme zvyklí číst evangelium s určitými stereotypy a vtěsnáváme slova evangelia do svých představ, které máme z dětství. Vezměte si to známé místo: „Pojďte ke mně všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi a já vás občerstvím! Vezměte na sebe moje jho a učte se ode mě“ (to jho pro to dobytče musí být správně přizpůsobené, aby netlačilo, a ono pak utáhne víc). My tady přitom strkáme P. Bohu svoje utrpení. Ale vždyť Ježíš říká, že jeho jho netlačí, jeho břemeno netíží. V řeckém textu je, že jeho jho je sladké. Já jsem tam našel výraz jemný, hebký, příjemný. To znamená, že Ježíš tady říká, že jeho jho je takové jemné, příjemné na nošení. Co je to jho? Pomocí jha zvíře tahalo vůz. A když jho bylo akorát a dobře se tomu zvířeti v něm tahalo a bylo zvyklé na to jho, tak samo nastavilo krk, když mu ho na něj kladli. I ten náklad musí být přiměřený. Čili, Ježíšovo jho a břímě, prostě to, co Ježíš chce, abychom dělali, není těžké. Je takové, aby člověk toho udělal co nejvíc a abychom toho vyzískali co nejvíc. Je to pro naše dobro. A proto Bůh dávkuje tu životní zátěž, abychom vyzískali co nejvíc a přitom to nebyla žádná zátěž. A navíc je to ještě uděláno tak, aby křesťanství mohlo být radostné, milé, příjemné. Když tohle čteme, tak se nám to zdá být jasné, ale když přijde nějaká nemoc, utrpení a ten neduh se táhne, atd., je to snad nějaké jho, které je příjemné? Je to snad břemeno, které netíží? To bychom si moc a moc lhali a v náboženství se nevyplácí lhát si sami sobě. Kde teda jsou ty sliby? Řešení této otázky je jednodušší, než by se zdálo. My totiž nemáme jho Ježíšovo na sobě, my si bereme jho svoje. My si děláme náboženství podle svého vkusu, nezamyslíme se nad tím, co je v evangeliu, my slova evangelia vtěsnáváme do svých představ a potom už to přestává být jho Ježíšovo. To je už chomout obrácený a ten může pořádně tlačit. Přišel za mnou člověk, že strašně trpí a že P. Bůh na něj dopouští kříže, atd. a vyčítavě se ptal, kde je to Boží milosrdenství, atd. Jistě, nic radostného to nebylo. Tak jsem mu začal vysvětlovat a říkám: Víte, Boží plán není, aby člověk trpěl. Bůh nám tím utrpením připomíná, že naše víra není v pořádku, že máme nereálné představy o tom, co je Boží vůle, že my tam máme představy jiné“. A tak mu vysvětluji, že v některých věcech, kde ten člověk je neoslovitelný slovem evangelia, strká svoje představy. Že evangelium je úžasně prima četba, ale nesmíme do toho vnášet jiný obsah slov. A když jsem tomu člověku vysvětloval, že když to pochopí, člověka to začne táhnout, tak on mi na to odpověděl: „Já svoje utrpení obětuji za duše v očistci“. Pak se ale nemůže divit, že na něj přicházejí trable. V našich představách je spousta pokroucených věcí a my nejsme ochotni zrevidovat svoje představy o Bohu. My lžeme sami sobě, že Bůh je dobrý, ale když přijdou trable, tak potom se ptáme: „Kde je ta Boží dobrota?“ nebo řekneme: „A já to obětuji“, atd. A tím vlastně nutíme P. Boha, aby nám dával čím dál větší „nakládačku“. Tím nutíme Boha, aby to jho bylo nepříjemné, aby to břímě bylo těžké. V Apokalypse (Zj 2-3) je sedm dopisů církvím a tam angelovi církve Laodicejské Bůh říká: „Kéž bys byl studený nebo horký…“ Boží zájem je, abychom byli pořádnými křesťany, nebo šli od toho, ale ne, abychom to dělali tak všelijak, abychom dělali nějakou míchanici, abychom pojmy evangelia neměli propletené rádoby krásnými teologickými pojmy, které jsou ve skutečnosti obyčejnými frázemi. Aby nám evangelium bylo přitažlivé, musíme pracovat na svém způsobu myšlení a nesmíme evangelium vtěsnávat do svých představ. Evangelium musí člověka chytit a pak začnou jednotlivé věci člověku vrtat v hlavě. A také je nutné se naučit pořádně poslouchat. Když se budeme snažit pochopit Ježíšovo slovo, tak to jeho břímě přestane být těžké, protože on spoustu věcí odebere a také věci, které byly obtížné, najednou se začnou jakoby samy řešit.
Mt 13,1-23, A, 15. neděle v mezidobí
Ježíš vyšel z domu a sedl si u moře. Tu se u něho shromáždilo velké množství lidu. Proto vstoupil na loď a posadil se. Celý ten zástup stál na břehu. A mluvil k nim mnoho v podobenstvích: "Jeden rozsévač vyšel rozsévat. A jak rozséval, padla některá zrna na okraj cesty; přiletěli ptáci a sezobali je. Jiná padla na kamenitou půdu, kde neměla mnoho prsti; hned sice vyklíčila, protože neležela v zemi hluboko, ale když vyšlo slunce, spálilo je, takže uschla, protože nezapustila kořeny. Jiná zrna zase padla do trní; trní vzešlo a udusilo je. Jiná však padla na dobrou půdu a přinesla užitek: některá stonásobný, jiná šedesátinásobný, jiná třicetinásobný. Kdo má uši, slyš!" Učedníci přistoupili k Ježíšovi a zeptali se: "Proč k nim mluvíš v podobenstvích?" On odpověděl: "Vám je dáno znát tajemství nebeského království, ale jim to dáno není. Kdo má, tomu bude dáno, a bude mít nadbytek. Ale kdo nemá, tomu bude vzato i to, co má. Proto k nim mluvím v podobenstvích, protože vidí, a přece nevidí, slyší, a přece neslyší ani nerozumějí. Plní se na nich Izajášovo proroctví: 'Budete stále poslouchat, a neporozumíte, ustavičně budete hledět, a neuvidíte. Otupělo totiž srdce tohoto lidu. Uši mají nedoslýchavé a oči zavřeli, aby očima neuviděli, ušima neuslyšeli, srdcem neporozuměli a neobrátili se - a já je neuzdravil.' Ale blahoslavené jsou vaše oči, že vidí, a vaše uši, že slyší. Amen, pravím vám: Mnoho proroků a spravedlivých toužilo vidět, co vidíte vy, ale neviděli, a slyšet, co slyšíte vy, ale neslyšeli. Vy tedy poslyšte, jaký je smysl podobenství o rozsévači. Když někdo slyší slovo o Božím království a nechápe, přijde ten Zlý a obere ho o to, co bylo v jeho srdci zaseto; to je ten, u kterého bylo zaseto na okraj cesty. Na skalnatou půdu bylo zaseto u toho, kdo slovo slyší a hned ho s radostí přijímá, ale nemá v sobě kořen a je nestálý. Když pak pro to slovo nastane soužení nebo pronásledování, hned odpadne. ' Do trní bylo zaseto u toho, kdo slovo slyší, ale světské starosti a záliba v bohatství slovo udusí, takže zůstane bez užitku. Do dobré půdy bylo zaseto u toho, kdo slovo slyší a chápe, takže přináší užitek, a vydá jeden stonásobný, druhý šedesátinásobný, jiný třicetinásobný."
Ad. 1. Podobenství jsou obrovská tématická skupina. Máme zapsané ale pouze tři podobenství s původním Ježíšovým vysvětlením. A to jsou podobenství o rozsévači, jílku mámivém a síti hozené do moře. Všechna tato tři podobenství, která Ježíš vykládá, varují před nekvalitní zbožností. Podobenství o rozsévači upozorňuje na to, jak člověk má vlastně naslouchat Ježíšovi, přesně řečeno, jak se má komunikovat. Podobenství o jílku mámivém upozorňuje na to, že není každý Otčenáš Bohu milým Otčenášem, že není každé sv. přijímání sv. přijímáním s užitkem atd. A podobenství o síti hozené do moře upozorňuje na to, že do té sítě, čili do církve, se nachytají všechny možné druhy ryb. Pak po skončení lovu rybáři ryby přebírají a dobré dávají stranou a špatné vyhazují. Podobenství o rozsévači můžeme nazvat klíčovým podobenstvím. Ježíš normálně u podobenství výklad neuvádí. Každé podobenství má dvě části: Popis (tady epizody zemědělce) a výklad. Toto podobenství máme u Matouše, Lukáše a Marka a všude je s výkladem. U Matouše je navíc s výkladem i podobenství o jílku mámivém a o síti vržené do moře. Ostatní podobenství tedy nejsou s výkladem. Situace tehdy vypadala tak, že Ježíš říká podobenství, několik za sebou a nevysvětluje je. Tady je to názorně uspořádané, aby to čtenáře tzv. trklo. Ježíš dále říká (učedníkům): „Vám je dáno znát tajemství nebeského království…“. Tady by si to čtenář mohl nesprávně vyložit takto: „Ježíš proto nevysvětluje ty věci všem, protože někomu chce dávat a někomu nechce. Někomu nedá, i kdyby se rozkrájel. Když Bůh nechce dát, tak prostě nedá“. Jistě, Bůh má na to právo. Jenže Bůh vysvětluje, proč to dělá: „Vidí a přece nevidí, slyší a přece neslyší, ani nerozumí. Plní se na nich Izajášovo proroctví: ´Otupělo srdce tohoto lidu. Uši mají nedoslýchavé, oči zavřeli, aby očima neviděli, ušima neslyšeli, srdcem neporozuměli, neobrátili se a abych já je neuzdravil´“. Ono se to zdá divné, ale při setkání s Ježíšem člověk leckdy zavírá oči (nebo zavíral) před jasnými fakty. A my, že bychom to nedělali? Ano, my jsme se s Ježíšem osobně nesetkali, ale kdo z nás čte pořádně Písmo svaté? Kdo z nás pořádně všemu rozumí? A když něčemu nerozumí, jde za věcí tak dlouho, až tomu porozumí? Takže my máme možnost otestovat sami sebe, jakými bychom byli posluchači, kdybychom stáli tváří v tvář před Ježíšem v jeho době. Ale to je totéž, jak budeme vypadat před Ježíšem, až budeme umírat; na soudu. Musíme si uvědomit, že ten problém není tak jednoduchý, jak si ho často líčíme: „Ano, až uvidím Pána Ježíše, já vím, na čí straně mám být“. Nedělejme si iluze. V iluzích žili mnozí židé, jako např. Kaifáš, který zbožně čekal Mesiáše. Myslel si, že Mesiáš konečně umlčí toho darebáka z Nazareta. Musíme si uvědomit, že i my určitá místa v evangeliu přeskakujeme. Některé křesťanské skupiny čtou jisté pasáže, jiné skupiny jiné pasáže, ale žádná skupina nečte pořádně celé evangelium tak, aby ho měla pod palcem a bez rozporů vysvětlené. A tady jsme u toho, protože se nás to také týká. Ono se to zdá divné, mluvit takto na adresu nás, mne, vás, když ´my přece věříme´. Jenže my se musíme starat o to, abychom věřili podle Ježíšova vkusu a ne aby to bylo podle našeho vkusu. Když Ježíš mluvil, tak to bylo opravdu silné. Vyvolávalo to takovou reakci, že leckteří nemocní se raději nenechali uzdravit (viz událost v Nazaretě). Právě to kázání bylo tak silné, že v posluchačích vyvolalo silnější averzi, než je touha po uzdravení. To volání davu: „Ukřižuj, krev jeho na nás a naše děti“, to nebylo jen tak náhodou. To byli právě ti lidé, o kterých se tady mluví. Oni Ježíše na jedné straně chválili, ale uvnitř měli výhrady. Poslouchali ho, ale něco si vzali a něco ne. Pak to v nich vyvolávalo konflikt. U Kaifáše a velerady to byl konflikt zjevný, ale u běžných posluchačů to byl konflikt skrytý, který jenom doutnal. Ze začátku dokonce ani nepropukl. Projevil se tím, že se jednoduše neptali. Podobenství o rozsévači se přece bez výkladu nedá rozumět, ale nikdo neřekl: „Mistře, prosím tě, vysvětli nám to“. A tím se mohl stát učedníkem. Učedníci se ptají, ale ti ostatní, tak to jsou čumilové. Oni byli Ježíšem určitým způsobem nadšeni. To, že něčemu nerozumějí, toho si vůbec nevšímali a tak to v nich začalo doutnat. I kdyby jim Ježíš toho rozsévače vysvětlil, stejně by ho neposlouchali. Krásně je to vylíčené na případu, který se udál během jiné cesty do Jeruzaléma (viz Jan 6) a týká se to rozmnožení chlebů. Lidé, kteří viděli rozmnožení chlebů, běží za Ježíšem. Chtějí ho udělat králem. Ježíš říká: „Přišli jste za mnou ne proto, že jste viděli zázraky, ale proto, že jste se zadarmo najedli.“ Jde o to, že ti lidé, kteří včera viděli Ježíše rozmnožit chleby a dnes ho chtějí udělat králem, potom, co Ježíš začne hovořit o Eucharistii, Svátosti Oltářní, o Věčném životě, řeknou: „Kdo tyhle řeči má poslouchat?“ a jdou pryč. Dokonce odcházejí i mnozí z učedníků. Tady vidíme, že Ježíš nemůže každému všechno říct. A davovým posluchačům nemá smysl vysvětlovat toto podobenství. Jejich mozek by se stejně ubíral jinými cestami a Ježíš ví a dokonce by mohl ukázat prstem na ty, kteří budou křičet: „Hosana, Synu Davidovu“ a krátce na to zase: „Ukřižuj, krev jeho na nás a naše děti“. Pak se nedivme, že Ježíš, který ví, koho má před sebou, tak těm čumilům to nevysvětluje. Vysvětlí to jenom tomu, kdo se ptá. Tomu to vysvětlí naprosto v pořádku. Nyní se podívejme na to, jak se dívá evangelium na nás? Jako na učedníky Ježíše, nebo jako na čumily? Protože většina podobenství není vysvětlena, lze si snadno najít odpověď, kam nás evangelium, resp. Duch Svatý, který přece jenom stál za těmi lidmi, kteří to evangelium dávali dohromady, zařazuje. Chceme-li se vážně zabývat evangeliem, začněme nejdříve podobenstvím o rozsévači. Tam je druhý klíč k celému evangeliu. Prvním klíčem je výzva: „Čiňte pokání“.
Ad. 2. „Plní se na nich Izajášovo proroctví“. To, že se učedníci ptají: „Proč k nim mluvíš v podobenstvích?“, by mohlo budit dojem, že podobenství je něco, co má zakrýt skutečnou řeč. Když si přečteme řadu těch podobenství u sv. Matouše, vidíme toto: Ježíš káže z loďky, začne podobenstvím o rozsévači a nakonec říká: „Kdo má uši k slyšení, slyš“. Pak říká podobenství o jílku (pozor, ne o plevelu, jílek je imitace pšenice). Učedníci se ho ptají: „Prosím tě, proč to nevysvětlíš?“ On na to: „Vám to vysvětlím, ale až potom.“ A pokračuje v podobenstvích dál. Pak, když byli sami, Ježíš jim ta podobenství vysvětlil. Evangelium sv. Matouše dělá jakýsi kompromis. Napovídá nám a to vysvětlení toho podobenství o rozsévači tam vkládá hned za to povídání. Původně je Ježíš řekl zástupům (davu) bez vysvětlení. Podobenství, to je model, velice výhodná vyučovací technika a v dnešní době velice moderní. Ježíš tím, že používá modely, překonává problematiku času. Původní rukopisy evangelií jsou nedostupné. To, co máme, jsou opisy opisů např. řecký text. Pak máme překlady a ty také pokulhávají. Tím, že Ježíš používá techniku podobenství, umožňuje čtenáři, aby problém pochopil navzdory např. mnoha nedostatkům překladů. Podobenství, model, lidé znají a funguje jako pomůcka k pochopení a současně je to doklad toho dalšího, že to může být pravda. U podobenství o rozsévači máme tři typy půdy a tři problémy posluchačů. Rozsévač je Syn člověka a zrno je jeho slovo. Např. první problém posluchačů je, že poslouchají, přijdou za velebníčkem o radu, ale už mají předem připravenou tu svoji odpověď, se kterou nechtějí hýbat. Oni prostě chtějí slyšet jenom to svoje. Trvalo mi nějaký čas, než jsem se to naučil rozlišovat. „Ptáci přijdou a zrno sezobají“ znamená, že přichází ďábel a vyjímá to slovo z mozku. Člověk, který se chce bavit o náboženství a přitom neposlouchá, riskuje, že mu ďábel zmanipuluje mozek. Ďábel si může pohrát s našimi myšlenkami. Dokáže je přečíst a pozměnit (anděl také). V moderní medicíně máme hrubou analogii v tom, jak droga může ovlivnit funkci mozku. Tady vidíme význam modelu. Při čtení podobenství, má člověk před sebou modelovou situaci, která má stejné prvky, stejnou stavbu, dobře se to pamatuje a je to něco jako. Bohužel, epištoly už práci s podobenstvími neznají a křesťané opustili tuhle Ježíšovu fantastickou sdělovací techniku. A dnes je to, např. v přírodních vědách, moderní. Ježíš na všechny prvky výuky v určité (tématické) oblasti použil podobenství. Použil model a pak dal učedníkům výklad. To není jenom Horská řeč. První řeč o pokání, ta musí být naprosto jasná a ta je bez podobenství. U Horské řeči je to částečně. Dokonce, kromě modelu a výkladu, Ježíš tu situaci ještě v praxi předvedl. Buď se vyskytla nějaká postava, nebo na něco upozornil. Evangelium ovšem nezachycuje všechny výklady podobenství. Proč? Protože se na nás Bůh dívá o něco lépe, než na davové posluchače okolo Ježíše, ale nepovažuje nás za učedníky. Kdo se chce stát učedníkem, musí se naučit evangelium číst a musí se prokousat napřed tou první řečí (o pokání), potom Horskou řečí a pak začnou podobenství promlouvat a člověk začne o ně zakopávat na každém kroku. Problém Nejsvětější Trojice je proto tak obtížný, protože ho chceme popsat a přitom neznáme Ježíšovu techniku katecheze a nemáme jeho strukturu. V evangeliu je ten problém elegantně popsán, jenže to chce znát tu techniku řešení. Dnešní čtení nám dává Ježíšovu odpověď na otázku učedníků; proč podobenství zástupům nevysvětlí. Ježíš na to říká: „Kdo má, bude mu přidáno, a kdo nemá, bude mu vzato i to, co má“. Ježíš je jako kuchař, který nevnucuje, ale dává na talíř podle zásady: „Máš snědeno, dostaneš přidáno“. A přidává, dokud má člověk prázdný talíř. Když na talíři zůstane, dál nedostane, i kdyby kdovíjak chtěl. Kdo nechápe, ďábel se rychle postará, aby rychle zapomněl, co Ježíš řekl („Kdo nemá, bude mu vzato i to, co má“). Ďábel záznam vymaže, nebo pozmění, zdeformuje. A zdeformované náboženství je velmi zlá věc. Kdyby někdo chtěl porozumět podobenství, tak napřed musí udělat pokání (Metanoja) a až pak přijde na řadu Horská řeč. Kdo nejde touto cestou, podobenství mu nic neřeknou a já bych tomu člověku ublížil, kdybych mu ta podobenství vysvětlil. Při správném postupu pak hodně textů u sv. Jana, které se nám zdají květnaté, se ukáží jako kuchyňské a ty se řeší tak, že si jako podobenství tam dosadím vlastní zážitky. Pak i texty Janova evangelia začnou být jasné. Tam je také řešena otázka funkce Svátosti Oltářní, problematika Nejsvětější Trojice, atd. Když někdo za mnou přijde, že chce vysvětlit podobenství, uslyší ode mne neústupně, že nejdříve musí zvládnout problematiku pokání a pak problematiku Horské řeči.
Ad. 3. Je zde otázka: „Proč mluvil Ježíš v podobenstvích?“ Ježíš: „Aby se stále dívali a neviděli, stále poslouchali a neslyšeli, aby se neobrátili a nebylo jim odpuštěno.“ Zde je citován Izajáš, 6. kapitola. Vypadá to tak, jakoby Ježíš ty lidi chtěl přivést do stavu, aby mu nemohli rozumět. Podobenství o rozsévači je klíčové. Ježíš říká: „Když nepochopíte toto podobenství, nepochopíte ani ta další.“ V podobenství o rozsévači jde hlavně o osudy těch jednotlivých zrn podle toho, do jaké půdy se dostala. Podobně je to i s Ježíšovým slovem u lidí. Víme, že ani apoštolové v některých věcech Ježíši nerozuměli a tak pochopíme, proč i v úrodné půdě je výtěžek třiceti, šedesáti nebo devadesáti násobný. Každé podobenství má model a také výklad. Jenže výklad byl dán učedníkům až v soukromí. Zarážející však je, že nikdo z těch lidí na břehu se neptal po vysvětlení. Ptali se pouze učedníci. Tady jsme u toho, jak se z davového člověka může stát učedník. Tím, že přemýšlí a ptá se. Ježíš je ochoten nechat pochopit jeho slovo každému, kdo hledá. ´Skalnatá půda´ znamená, že jde o člověka, který si nedává práci s tím, aby pochopil Ježíšův výklad, ale propadne nadšení. ´Kraj cesty´ znamená, že člověk věci nerozumí a nechá to tzv. plavat. A to jsou ti lidé kolem, zástupy, kteří dokonce s láskou a nadšením čekají na Ježíše. Jenže když se to pak otočí, pak tito lidé budou křičet: „Ukřižuj!“ Je to proto, že si nezvykli přemýšlet o tom, co slyší. Podobný případ se odehrává v období proroka Ezechiela, když ho Bůh posílá prorokovat. Lidé ho rádi poslouchají, ale když se proroctví vyplní, pak zbude jen pláč. Víme, že v každém zrníčku je návod na vybudování celé rostliny za pomoci půdy, vzduchu a slunce. Návod je v tom semínku a je to vhodné pro podobenství („Království Boží je jako člověk, který zaseje do země semeno...“). Ježíš nám v podobenstvích nedává ucelené vědomosti, ale pouze ta zrníčka, to, o čem je třeba přemýšlet. Konkrétní materiál si tam musíme sami dosadit. Bohužel, podobenství jsou církví stále opomíjená a také nejsou správně chápaná. A přitom je to nejfantastičtější metoda výuky. Tím, že např. místo Bible sáhnu na něco tzv. duchovnějšího, už jsem se zařadil do kategorie posluchačů, kteří pak Ježíši nerozumějí. ´Skalnatá půda´ – jsou to lidé povrchní, problematiku nedořeší a v krizové situaci zklamou, nebo zkrachují, nebo se zhroutí. Takový člověk musí změnit způsob komunikace s Ježíšem a způsob zpracování jeho slova. Dosažení vlastních zkušeností, zážitků je ta půda, ze které může zrníčko brát živiny. Zárodek rostlinky je krásně vidět u burského oříšku. Je třeba se na to podívat. ´Zrno v trní´ není jednoduchý problém. Třeba to vzít dohromady s jinými podobenstvími. Proto stručně: Pakliže člověk dává čemukoliv přednost před Bohem, tak to není chyba těch věcí, ale je to chyba jeho nedokonalého myšlení o Bohu. Když moje představa a vztah k Bohu nejsou dostatečně silné, tak vlivem jiných věcí přestávám na Boha myslet. Třeba si sem dosadit podobenství o pokladu, perle a také Ježíšova rada: „Nové víno do nových měchů“. Nejdříve je třeba si dát pozor na první dvě části podobenství o rozsévači. Zda moje představy o Bohu jsou promyšlené a zdůvodněné, zda neříkám předčasně ´věřím´.
Ad. 4. Ježíš učí v podobenstvích. Hovoří k lidem v jejich řeči. Mezi posluchači jsou např. i pastýři. Přitom hovoří také o věcech náboženských. Říká se, že Ježíšova výuka je orientální způsob výuky. Není to vůbec pravda, protože jeho způsob je nanejvýš moderní. Je to něco jako problémová výuka, která se už zavádí do škol. Každé podobenství má dvě části. Nejdříve to vlastní podobenství a pak vysvětlení. Ježíš to vysvětluje jenom těm, co se ho ptali a na co přišli. Jedni si poslechnou Slovo Boží a hned zapomenou. Ďábel jim to vymaže z mozku. Jiní přijmou Slovo Boží ukvapeně, s nadšením. Ten člověk je nadšený, ale sám si to nepromyslel, neověřil. On tomu dokonce uvěřil dřív než jiní lidé. Nicméně snadno to zase ztratí, protože když přijde nějaký náraz, nechá toho. To je to zrno na skalnaté půdě. Takové zrníčko má na skalnaté půdě pouze malou vrstvu půdy. Když přijde sluníčko, teplem vyklíčí, ale dalším teplem zmizne to málo vláhy, co tam je a klíček hyne. Víme, že v semínku je kód, předpis, jak má růst. Rostlina roste z toho, co si z půdy a ze vzduchu vezme. Kořen na skalnaté půdě má málo místa. Zrníčko na skalnatém podnoží dříve vyklíčí než zrníčko v normální půdě. Jenže klíček nevydrží, kdežto v tom druhém případě klíček se může vyvíjet dál v rostlinu. Upozorňuji, že rostlina je z toho, co si kořeny berou ze země a listy ze vzduchu (kysličník uhličitý + sluneční energie). Čili, zrno může růst jedině tehdy, když si může z půdy brát živiny, stavební materiál. Zrovna tak při čtení Bible, já si tam musím dosadit vlastní zkušenosti, zážitky a dobře si to promyslet. Když ji čteme povrchně a jsme nadšení a nedosadíme si tam vlastní zkušenosti a vlastní zážitky, tak jsme jako ta rostlina, která nezapustila kořeny. To Boží slovo musí mít živnou půdu.
Znám případ studentky, která se naučila zpaměti fyziku, ale vůbec tomu nerozuměla. I v náboženství platí: Raději méně, ale pořádně tomu rozumět. My se musíme naučit číst evangelium, abychom mu rozuměli, a ne abychom si ho opakovali. Pozor na to! Tato záměna je velmi zákeřná. V historii se vedly války kvůli tomu, aby se mohla Bible číst. Když se na to podíváme pořádně, tak ani křižáci, ani husité tu Bibli pořádně nečetli. Nestačí jenom evangelium číst, ale musíme mu rozumět. Člověk s ním musí vnitřně souhlasit. Nestačí pouze říkat: „Já tomu věřím“. Třeba k tomu přistoupit tak, jako když jdeme do obchodu a řekneme si: „Třebas by mne mohli ošidit, já si to raději přepočítám“. Ježíšův ideál posluchače je: „Dát Bohu za pravdu“. Podobenství o rozsévači je klíčové. Ježíš říká: „Jak chcete pochopit jiné, když nepochopíte toto. Toto podobenství má platnost ve všech oborech. Záleží jenom na tom, jak naslouchám. Naši předkové četli Bibli a prali se kvůli věcem vytrženým z kontextu. My se proto musíme naučit tu Bibli číst. A pozor! Nesprávným čtením, nesprávným nasloucháním, nesprávným výkladem si můžeme udělat vadnou představu, např. že Ježíš nemluví o Božím království, ale o důležitosti práce zemědělce, nebo něco jiného. Jistě je to přemrštěné, ale podobné omyly mohou nastat z nesprávného pochopení. Vzpomeňme si na jednu z předpovědí Ježíšova utrpení, a jak to pochopila maminka synů Zebedeových. A co hůř, oba synové, Jan a Jakub, s ní souhlasili. Neřekli mamince, že jsou to nesmysly. To je prosím skutečnost. Lidé byli nadšeni Ježíšovým kázáním, i když mu nerozuměli. Učedník se liší od zástupů tím, že přijde za Ježíšem a řekne: „Já tomu nerozumím. Prosím tě, vysvětli mi to“. Ostatní lidé si vůbec neuvědomovali, že je to pro ně nesrozumitelné. A těch byla drtivá většina. Kdybychom dělali průzkum nyní, spousta lidí také nerozumí evangeliu. Lidé např. nevědí, proč se chodí k sv. přijímání, jaká je funkce Eucharistie a jiné. Přitom jsou to klíčové věci. Když se na to lidí zeptám, jsou to horory, jaké odpovědi dostávám. Někdy se může stát, že výroky mohou být pravdivé, že je od někoho slyšeli. Ale když jim nerozumí, tak jsou to jen prázdná slova.
Špatný učitel žákovi všechno vysvětluje a znova vysvětluje a znova ... Dobrý učitel ale přemýšlí, jakým způsobem je možné navést žáka k tomu, aby sám začal přemýšlet a odboural v něm ty vnitřní bariéry. Jenže takových učitelů je, bohužel, velmi málo. Jenže tohle chtěl Ježíš také od učedníků. K tomu byla i ta podobenství. Bez pochopení podobenství se nikam nedostaneme. Podobenství o rozsévači je přitom klíčové. To se potřebujeme a musíme naučit zvládnout. Zapouštění kořenů je, aby člověk informaci přijal, aby ji neodmítal, ale naopak přijal k zamýšlení se nad ní. Je spousta lidí, kteří, když je na něco upozorníte, řeknou: „Já to nepotřebuji, mne se to netýká, mne se daří“, atd. Takový člověk přestává růst. Zastaví se a tak si určí sám v nebi určitou úroveň; pakliže se tam dostane. Souvisí to s počtem hřiven. Člověk, který to nikam nedotáhl a zastaví se, tak dělá nad svým intelektem křížek. To je ta spokojenost se sebou. Vidíme, že se tady jedná o to, jak se máme chovat vůči tomu, co slyšíme. Když nepochopím, jak zacházet s podobenstvím, tak vlastně budu ta cesta a slovo nemůže zapustit kořeny. Nezpracovaná informace zůstává ladem. Zrno na cestě je informace, kterou jsem nezpracoval. Mockrát jsem se setkal s lidmi, kterým jsem vysvětlil, jak se mají správně chovat, jenže v případě, kdy to bylo nutné, tak si na radu nevzpomněli. Když jsem se pak někoho na to ptal, tak mi to všechno pěkně zopakoval, jenže když to bylo nutné použít, sám si na to nevzpomněl. Žil v představě: „Já to znám, já to umím“. Vysvětlení si pamatuje, ale ve skutečnosti se tím obrňuje, chrání se tím. A to jsou velice nebezpečné věci. Jindy zase člověk řekne: „To je nesmysl“, aniž by to ověřil. To zpracování informace zčásti zasahuje do ´skalnaté půdy´. Řeknu vám zajímavou zkušenost. Když v 30-tých létech mluvil Hitler, tak většina lidí mávla nad tím rukou, nebo řekla: „Já to znám“, nebo „To je nesmysl". Jenže, kdo pořádně poslouchal jeho projevy, tak to byla právě zahraniční tajná služba, která analyzovala každé slovo, které řekl. Ti analytici nesouhlasili s Hitlerem, ale dobře poslouchali, aby vyždímali z jeho projevu potřebnou informaci. Když chci jít s někým do polemiky, tak musím pochopit tu věc, o které chci polemizovat. Jistě, pakliže ten člověk za tu polemiku stojí. Platí, že napřed informaci slyším, pak ji musím pochopit a až pak se mohu rozhodnout, zdali ji přijmu nebo ne. Není správné brát něco bez rozmyšlení kvůli autoritě. A také, když chce někdo radu, tak musí umět vyslechnout a ne jenom povídat a stěžovat si.
Ad. 5. Mnohokrát jsme hovořili o podobenství o rozsévači. Říkali jsme, že to je klíčové podobenství, které otevírá cestu k pochopení dalších podobenství. Ježíš také říká: „Nerozumíte tomu podobenství? Jak byste pak chtěli rozumět všem ostatním?“ V podobenství o rozsévači Ježíš mluví o zemědělci, ale smyslem toho, proč o zemědělci hovoří, je otázka toku informací. Prostě o tom, jak Ježíšovo slovo nám může, nebo nemůže, něco říct. Víme, že židé Ježíšovi nerozuměli, protože právě někteří byli tou cestou, resp. se vůči tomu slovu chovali špatným způsobem. A to bylo popsáno v podobenství o rozsévači, ať už v případě té ´cesty´, nebo ´skalnaté půdy´ anebo ´trní´. Každé podobenství má jednak kromě modelu také výklad toho, čeho se to týká. Učedníky zaráží, že Ježíše (z loďky) slyší a to jenom tu první část. Ježíš řekne podobenství o rozsévači a oni si řeknou: „Tak a co nám tím chce říct?“ A teď najednou slyší podobenství o jílku mámivém a pak další a další. A je to právě Petr, který říká Ježíšovi, že tomu nerozumí. Pak jak mají potom tomu rozumět ti lidé-zástupy? A na to Ježíš říká: „Já vím, ono to moje jednání by se vám mohlo zdát zbytečné. Přináší se snad svítilna, aby byla dána pod nádobu, nebo na podstavec? Já vím, co dělám. Ale když vy nesete třeba svíčku nebo svítilnu, tak si s ní posvítíte (dnes by řekl: ´Zdali si snad někdo dá rozsvícenou baterku do kapsy? To by nemělo smysl´). Svíčka se dá na svícen a hodně vysoko, i svítilna, aby se místnost co nejvíc osvítila“. Proč tohle Ježíš říká? Vysvětluje to následovně: „To, co já dělám, není omyl. Vím, co dělám. Já chci, aby lidé si z toho odnesli co nejvíce, aby rozuměli. A vám to potom vysvětlím“. Podobenství bez vysvětlení nemá smysl. Ptáme se, proč to nevysvětlil těm lidem hned. Zase je tady vysvětlení s tou svítilnou. Tak, jako člověk, který si chce posvítit, dá tu svítilnu na podstavec, aby osvítila co nejvíce prostoru. Zrovna tak jedná Ježíš, když káže. Nechce kázat, aby to bylo nesrozumitelné. Učedníkům, kteří se ptají, vysvětlí všechna ta podobenství. Ale současně nechce kázat těm, kteří nepřemýšlejí. Protože z těch lidí, co provolávali Ježíšovi slávu, se nikdo nepřišel zeptat a neřekl: „Mistře, my tomu nerozumíme“. Učedníci ano. Ale právě tím se stával člověk Ježíšovým učedníkem. Bylo moc takových, co jenom okukovali; dav, zástup, čumilové. A tito lidé se neptali. Víme, že Ježíš tuhletu problematiku vyostřuje ještě víc (viz Jn 6), když posluchači chtějí udělat Ježíše králem. Ježíš před nimi uteče, a když ho najdou, ptají se: „Mistře, jak ses sem dostal?“ Ježíš jim říká: „Hledáte mne, že jste dostali chleba, ale ne proto, že jste viděli zázraky. Vás ani zázraky nezajímají a tím spíše to, co říkám“. A teď začne hovořit o Svátosti oltářní a výsledek je, že říkají: „No, kdo to má poslouchat“ a odcházejí pryč. A mnozí učedníci také. Tudíž, je to jakési třídění, selekce posluchačů na posluchače přemýšlející a na posluchače okukující a nezamýšlející se. Proč Ježíš mluví v podobenstvích, můžeme také parafrázovat jako: „Nebudu jim vysvětlovat podobenství, o které oni nestojí“. Takže, mohli bychom říct, že řada těch podobenství, těch prvních částí, je jakousi náborovou akcí, která z toho davu zvědavců má vytřídit a přilákat k Ježíši ty přemýšlivé, kteří chtějí rozumět, co přijdou za Ježíšem a ptají se, protože tomu nerozumí. To je např. smysl toho podobenství o síti. A pak už řekl, a to už nám vyjde jasně: „Dávejte pozor na to, co slyšíte. Musíte tomu rozumět a ne jenom poslouchat. Musíte to chápat“. Věta: „Jakou měrou měříte, takovou se vám naměří a ještě vám bude přidáno“ je poměrně snadná. Záleží na člověku, jakým způsobem naslouchá Ježíšovi. My často prosíme: „Pane Bože, pomoz, pomoz…“, ale zapomínáme, že záleží na tom, jak Ježíši nasloucháme. Kdybychom dovedli vzít pořádně do ruky Bibli a Ježíšovo slovo číst, mnoho nejasnosti ve víře by odpadlo. Musíme počítat s tím, že v nás jsou tytéž chyby, jako v těch davových posluchačích okolo Ježíše. Věta: „Kdo má, tomu bude přidáno a kdo nemá, bude mu vzato i to co má“ je jaksi gramaticky nesprávná. Je řečena úmyslně tak, aby člověk přemýšlel. Tato věta má v sobě víc, než by se zdálo. Jenom jeden výsek z toho např. je: „Kdo má jasno v tom, co jsem kázal, tomu bude dáno vysvětlení podobenství“, anebo: „Kdo má zájem o to pochopení, tomu bude dáno vysvětlení. Kdo nemá zájem (a platí i to ´kdo nemá jasno v tom, co jsem třeba dříve kázal, kdo nemá zájem o pochopení´), bude mu vzato i to, co má“. Čili, kdo nemá zájem o pochopení a jenom vyslechne to podobenství (např. o rozsévači), aniž by se ptal, tomu bude vzato i to, co má. K člověku, který je jako cesta, přichází ďábel a vyjímá to slovo z jeho paměti. Čili, slovo evangelia se nám z paměti vytrácí, pakliže nejdeme za hlubším pochopením. Kdo nemá zájem věc pochopit, tomu bude vzato z paměti i to slovo, které si zatím pamatuje. A to máme právě ten začátek podobenství, jak rozsévač rozséval, a některé semeno padlo na kraj cesty, přiletěli ptáci a sezobali ho. Těmi, na kraji cesty se rozumí ti, co slyší, ale přijde satan a obere je o to slovo, co slyšeli. Takže, tady máme tu větu: „Kdo má, bude mu dáno, kdo nemá, bude mu vzato“. Když mám zájem, tak se mi to nevytratí. Když nemám zájem, ne, že mi Ježíš nedá vysvětlení, ale i to, co si jakž - takž, pamatuji, mi může ďábel znehodnotit. To je smysl toho úryvku, který je vsunut právě mezi to zdánlivě podivné Ježíšovo jednání.
Drazí přátelé, mnoho pochybností ve víře, nejasností a mnoho nevyslyšených modliteb musíme připsat právě na konto těch partií v evangeliu, které jsme vyslechli, ale za kterými jsme nešli do plné hloubky. Modlíme se, ale ne každá modlitba je vyslyšená. Proč? Protože zapomínáme se dívat na to, jakými jsme posluchači. Když si někdo myslí, že Bible je stará 2000 let a proto ji musíme číst jinak, tak se šeredně plete. Může to říct jenom ten, kdo nepochopil smysl toho, co říká Ježíš. Bohužel, i v katolické literatuře čteme, že dnešnímu člověku se to musí říct jinak. Ale Bible mluví i k dnešnímu člověku srozumitelně.
Ad. 6. Mnohokrát jsme o tomto podobenství hovořili, vysvětlovali a tak se zaměříme jenom na jeden uzounký aspekt a to na tu problematiku, která povrchnímu čtenáři může snadno utéct. Představte si, že si půjdete kupovat zámek. Dají vám zámek, ale nedají klíče. Nač je takový zámek? No, můžete si zabouchnout dveře, ale už je neotevřete. Čili, každý zámek potřebuje klíč. Každé podobenství potřebuje výklad. Podobenství není něco tajuplného, ani to není básnická okrasa. Dneska se tomu říká modelování a s modelem a trenažérem se člověk často setkává. Myslíte, že pustí pilota do letadla, aniž by předtím proseděl mnoho času u trenažéru? Kosmonauti při výcviku mají takový kolotoč pro jednoho a na tom kolotoči s budoucím kosmonautem pořádně točí, aby si jeho organismus zvykl na přetížení. Pilot, který se učí létat, sedí napřed u trenažéru, má tam páky a jiné zařízení, které jsou podobné těm v letadle, ale nesedí v letadle. Má tam počítač a ten počítač mu např. říká, kdybys byl pilot, tak teď bys havaroval. Žádní mrtví nejsou, není žádné rozbité letadlo. A ten člověk musí znova a znova cvičit a buď se to naučí, nebo ho nakonec vyřadí jako nekvalitního. Podobenství nemá smysl bez výkladu. Apoštolové Ježíšovi říkají: „Vysvětli nám to!“ Všimněte si, že evangelista uvádí: „Když byl později sám, ptali se ho ti, kdo byli s ním, jaký smysl mají ta podobenství“. A teď jim vysvětlil všechna ta podobenství. Ježíš je tady opravdu jako obchodník, který prodává zámky, ale neříká, že má také klíče. Člověk, který ví, co je zámek, tak řekne: „Prosím tě, dej mi taky klíč“. Ale povrchní posluchač, který nepřemýšlel, tak oslavoval Ježíše a odcházel s nadšením. Ale byl by jako člověk, který má zámek bez klíče. Samozřejmě, že tady bychom mohli říct, že ho ten prodavač šidí. Ale Ježíš jasně nikoho nešidí. Každý se mohl zeptat. Jenže oni se neptali, oni nepovažovali za nutné se ptát, ti lidé okolo Ježíše přece měli ve víře ´jasno´. A potom křičeli: „Ukřižuj!“ U věty: „Vám je dáno znát tajemství Božího království, ale ostatním, kdo jsou mimo, se všechno předkládá v podobenstvích, aby se stále dívali a neviděli, poslouchali a nerozuměli, aby se neobrátili a nebylo jim odpuštěno“ si musíme uvědomit, že správný překlad (smysl toho) vypadá takto: „Vám je dáno tajemství Božího království, ale těm, kteří o to nestojí, kteří nepřemýšlejí, nemá smysl to dávat, protože by to deformovali. A tak to nakonec dopadne tak, že oni budou chodit na další a další Ježíšova kázání, ale protože se nezeptají, pak se stejným elánem budou křičet ´ukřižuj´“. Čili, ne proto, aby se dívali a neviděli, ale oni se dívají a nevidí, poslouchají, ale nerozumí a radši se neobrátí a nenechají si odpustit hříchy. To je přece případ židů – velerady. Ježíš vzkřísil Lazara a velerada rozhodla, že Lazara i Ježíše zabijí. To je přesně toto. Takže tady můžeme říkat, že ta velerada nerozuměla Ježíšovi. Tady právě můžeme vidět to Boží milosrdenství, že Bůh nedává informace tomu, kdo nepřemýšlí, nedává informace, za které by potom nesl člověk zbytečně zodpovědnost. Kdyby těm davům Ježíš to podobenství vysvětlil, tak by ty davy zrovna tak křičeli ´ukřižuj´, ale s větší zodpovědností. Tady spíš je šance, že ti přemýšliví řeknou: „Mistře, tys tady něco říkal, my tomu nerozumíme; prosím tě vysvětli“. Jenže tím by se už stal učedníkem. Učedníci se ptali a Ježíš jim to vysvětlil. No a ty davy, čumilové; zamyslet se nad tím, co říká Ježíš, tak to ne. Podobně, jak jsou davy také u každé havárie; koukají, ale pomoci, to ne. V našem případě můžeme někdy po mši slyšet: „Dnes bylo krásné kázání“. „Ale o čem to bylo?“ „No já nevím, nepamatuji si, ale bylo to krásný, úplně povznášející. Mně to tak strhlo, že jsem cítil(a) Boží blízkost“. Takhle skončit nechci.
Často za mnou chodí lidé a říkají, že mají potíže atd. Já poslouchám a udělám si o jejich problému určitý obraz; pakliže je to poprvé, podruhé... Ale když je to po padesáté a je to pořád stejná věc, tak nemá smysl se s tím člověkem dál bavit, protože on vám nic nového neřekl a neřekne. Máme několik typů lidí. Jeden z nich pořád přikyvuje: „Ano, ano, ano...“. Druhý typ lidí je, že když já začnu větu, on do toho začne vklouzávat způsobem: „Ale já si myslím…“. Potom já mu řeknu: „Prosím vás, já jsem vás poslouchal, tak teď poslouchejte vy mne!“ A on zase: „Ale já si myslím…“ Opět nemá smysl se dál s ním bavit. On chce ode mne potvrzení na to, co on sám slyšel, nebo vymyslel. Já ho mám poslouchat, já si mám dělat úsudek o něm, atd. On prý chce ode mne radu, ale já mu nemohu nic říct, protože on to vůbec nepromýšlí a rovnou říká: „Ale ne, já chci něco jiného, prosím vás, vy mne musíte vyslechnout.“ Já říkám otevřeně, že už vrbu dělat nebudu. Tak to jsou takové dva typy, u kterých jsem viděl, že ty rady nikam nevedly. Jiný (a je to poměrně často) případ je, že přišel za mnou člověk požádat o radu kvůli nějakým problémům. Já mu dal radu a smluvili si schůzku za několik dní. Jenže když jsem se ptal: „Dělal jste to?“, odpověděl: „Ano“. Ze začátku jsem to bral vážně, ale když jsem viděl, že: „Dělal jsem to, dělal, dělal“, ale že to nikam nevede, tak jsem poznal, že u toho člověka je jeho poznávací proces úplně stranou. Potom jsem si vymyslel takový trik, že jsem se tvářil vážně a řekl: „Tak tentokrát jste to opravdu dělal?“ On: „Ano“. „Opravdu?“ On: „Ano“. „Tak fajn“. A začal jsem dělat, jakoby bylo všechno v pořádku, kdežto předtím jsem se s tím člověkem dohadoval, jako: „Poslyšte, mně se to nezdá, vy něco říkáte a mně se to nezdá…“. Nyní jsem se ale tvářil, že ho beru vážně a nechal jsem ho povídat. Měl jsem ale připravenou a nastraženou otázku, tak vymyšlenou, že ten člověk ji v danou chvíli nečekal. Když by tu otázku čekal, mohl by se na ni připravit, sáhl do paměti na to, co bylo kdysi řečeno a pak mi odpověděl, co jsem někdy řekl já. Tak jsem se tvářil hezky příjemně, poslouchal ho a ve vhodnou chvíli jsem mu položil připravenou otázku. Samozřejmě, že odpověď byla ´ne´. Moje reakce byla: „Tak, podívejte se, 20 minut vám tady vykládám a vy mi pořád říkáte: „Dělám, dělám, dělám…“ a teď najednou se zjistí, že jste to nedělal. Proč mi neřeknete pravdu?“ A jeho odpověď mne vyloženě uzemnila: „Ale já to chci dělat.“A to jsem potom začal sledovat hodně lidí, kteří nerozeznají mezi ´dělám´ a ´chci dělat´ a často tomu také říkají ´víra´. Je to něco jako: „Já bych chtěl mít jasno, ale já si to musím vnucovat; a tomu říkám víra“, nebo „já to nemám zdůvodněno, ale já si to vnucuji“. Čili tito typy posluchačů, tak to je ta nezoraná půda. A teď jestli jste si všimli, tak tam máte např. ty ptáky. A jako vysvětlení Ježíš říká: „Přichází zlý duch a vymazává to slovo“. Čili je to výmaz z paměti. To je jedna věc. A druhá věc je zablokování intelektu, zablokování paměti tak, že si člověk na to nevzpomene. Tohle to jsou velice závažné věci. Člověku, který to podceňuje, hrozí vlastně rozbití intelektu. Samozřejmě, že to, co vám říkám, zní sice trochu tvrdě, ale časem si to ukážeme v evangeliu. Takže tohle to je to zrno na cestě. Pak máme zrno na skalnaté půdě. V tomto případě si tam nejprve musíme dosadit roli zrna. Ze zrna vyroste rostlina. Rostlina není zvětšené zrno. Zrno obsahuje návod na výstavbu rostliny; jsou tam nezbytné látky nutné pro počáteční růst klíčku. Zrno si bere ze země materiál, který pak zpracovává a vytváří zcela jiné látky, než jsou v zemi. Využívá přitom kyslík, kysličník uhličitý a sluneční paprsky. Vyroste pak rostlina a ta má na sobě desítky zrníček. Čili zrno je návod na výstavbu něčeho jiného, co se zrnu vůbec nepodobá. Slovo, které slyšíme, je návod a z těch konkrétních životních zážitků musíme dát dohromady představu těch věcí, které nám Ježíš chce říct. Představme si, že někdo má svátek, chce se dobře najíst, chceme mu udělat hostinu a dáme mu do darů knížku-kuchařku, abychom nemuseli vařit. Tohle přece nikdo neudělá. Ale člověk, který čte evangelium a nedosadí tam vlastní zkušenosti, tak to je člověk, který nevaří, ale čte knížku, čte a čte ... U zrna zasetého na skalnatou půdu jde o to, že tam není dostatek vláhy, půda vyschne a rostlina, která rychle vyrazila, pak uschne. Ježíš říká: „Tohle to jsou lidé, kteří se ze začátku rozjedou, bez zdůvodnění jsou plni elánu, ale když potom přicházejí problémy, tak se sesypou“. Mezi ně patří lidé, kteří říkají: „Já pevně věřím, já věřím…“ a přitom tu Bibli neznají; vůbec si evangelium nepřečtou. Ono to může jít dokonce tak daleko, že to může člověka zabít. Neberte to jako nadsázku, ale takový člověk se může dostat do blázince. Je to proto, že věří tomu, jak on věci vidí a na tom staví. My musíme vycházet z toho, jak svět vidíme, ale také musíme počítat s tím, že náš pohled na svět je neúplný. Tam musí být tyhle dvě složky. To zrno zaseté na skalnatou půdu jsou mimo jiné také lidé, kteří věci přijímají nekriticky a netřídí je. Takový člověk vezme něco, začne v tom žít a pak to začne prosazovat. On se může rychle rozjet a potom, v případě neúspěchu, se může lehce sesypat. To jsou lidé, kteří mají přesvědčení nepodložené, a když se objeví nové životní problémy, tak ztroskotají, protože ty věci nekvalitně přijali a nerozumí jim. Patří sem ukvapené přesvědčení, ukvapené odmítání, nebo přijímání víry. Proto máme také tolik různých církví. Každý si to pěkně přebere, každý si udělá to své náboženství a přitom většina lidí to nekontroluje. Tedy ta druhá část podobenství je podobenství o ukvapeném přijímání víry. ´Zrno zaseté do půdy´ musí sbírat materiál. Nesmí žít jenom z toho, co je řečeno.
Ad. 7. Na první pohled se zdá, jakoby Ježíš těmi podobenstvími omezoval posluchače, jakoby si vybíral, jakoby tu svoji nauku nechtěl říct všem. Nutno se nad tím zamyslet. Ježíš káže a je to kázání, které vyloženě nemůže být pochopeno. Ježíš to nedělá ze škodolibosti, nebo z rozmaru. On totiž ví, koho má před sebou. Má tam učedníky, apoštoly, ostatní a náhodné diváky, kteří nepřemýšlí o tom, co Ježíš říká a lehce vzplanou v tzv. hurá nadšenectví. Tito lidé budou jednou křičet ´ukřižuj´, protože jejich víra není stálá. Ježíš chce tuto problematiku ukázat svým posluchačům. Proto nejprve řekne podobenství bez výkladu. Jenže ono je bez výkladu nesrozumitelné. A ti lidé se vůbec nezeptali. Např. takový sedlák, který to slyší a nerozumí tomu, si to může vyložit jako kázání o posvátnosti sedlácké práce. Jenže podobenství o rozsévači nám nechce zdůraznit problém sedláka, ale to, čemu bychom dnes říkali problém toku a osudu informací. To znamená, jak člověk zachází s Ježíšovým slovem. Tohle chce Ježíš ukázat učedníkům. Učedníci, to jsou ti, kdo přemýšlejí. Aby se někdo mohl stát Ježíšovým učedníkem, žádný dotazník se kvůli tomu nevyplňoval. Ale když byl někdo na tom kázání a přemýšlel, zjistil, že tím podobenstvím chtěl Ježíš něco říct. Koho to zajímalo, zeptal se, aby mu to Ježíš vysvětlil a on by to jednání člověka uvítal. Čili, Ježíš nejdříve řekl popis podobenství a pak to učedníkům vysvětlil. Jde o to, jak člověk Božímu slovu naslouchá. My máme v evangeliu hodně takových míst, kterým bohužel nerozumíme a vůbec si nedáme práci, abychom je pochopili. A to je nejlepší způsob, jak se Ježíšovým učedníkem nestát. Je tu však i druhý extrém - člověk, který se jenom ptá a přitom nic nedělá. Ta vsuvka o tom, že ´aby se dívali a neviděli, poslouchali a nerozuměli´ znamená, že Ježíš jim to nevysvětluje, protože by to bylo zbytečné. Dívali se a neviděli; nikdo z těch posluchačů nepřišel, aby se zeptal: „Poslyš, jak je to s tím kázáním? Něco mi scházelo, jakoby to byla jenom půlka“. Víme, že se s nadšením rozcházeli, velebili ho, ale vůbec je nenapadlo, že jim to nedopověděl. Velmi často lidé čtou evangelium, čtou ho jako povinnost a nedočtou ho. Přemýšlejí o P. Bohu, rozjímají, ale nedomyslí, co nám Bůh chce sdělit. A to je věc, na kterou bych dnes chtěl upozornit.
Ad. 8. Je to velice závažné a nelze říci všechno, co se o tomto čtení říci dá. Vcelku dovedeme ocenit, že ti lidé slyšeli mluvit Ježíše a viděli jeho zázraky. Možná, že si někdo řekne, že je škoda, že nežijeme v té Ježíšově době. Jsme nyní v situaci těch dávných proroků nebo v situaci těch učedníků? Nebo je tu snad nějaká třetí situace? Ve skutečnosti je odpověď překvapivě jednoduchá. My nevidíme Ježíše osobně, ale máme evangelium a to se musíme naučit číst a pak se nám Ježíš bude legitimovat třeba i zázraky. To, že je zázraků málo, to není dáno jenom tím, že je umí dělat jenom svatí, ale problém je v tom, že my evangelium dostatečně neznáme. Nejedná se o celou Bibli. Jiná místa Bible, a už vůbec ne zbožné knížky, nestačí evangelium nahradit. A Ježíš teprve tehdy, když budeme mít určité znalosti a vlastnosti, se začne projevovat. A pozor, nemusí to být úplné znalosti (určité minimum musí být splněno) a Ježíš nám pomůže víru objasňovat i za cenu, že by nám ten zázrak udělal. Tohle jednoznačně vyplývá z textů. Proč zázraky nejsou? My se např. pouštíme hned do těch nejsložitějších věcí, jako je problém Nejsvětější Trojice a přitom spousta lidí neví, proč se jde ke zpovědi, nebo k přijímání. Jindy zase leckdo to tzv. ví, ale říká přitom prázdná slova. A to se musím naučit rozlišovat, kdy to slovo má význam a kdy je prázdné, jinak uvíznu. V první řadě musíme vyřešit problém pokání. Pokání není půst. Pokání je změna myšlení. Změna myšlení se nedá nahradit tím, že se nenajím. Tohle si musíme uvědomit. Půst je jedna věc, Ježíš o něm hovoří a pokání, oprava myšlení je věc druhá. Např. člověk se modlí roztržitě a řekne si: „Musím se víc soustředit“. Jenže, co když je chyba v modlitbě? Říkali jsme si přece, že hřích je indikátorem, který nás upozorňuje na nesprávné přemýšlení o Bohu (viz Ř 1). I když budu žákem toho nejlepšího světce, nebo budu v nejlepší církvi, to ještě neznamená, že stojím o správné poznání Boha. Já mohu pouze opakovat prázdné slova a přitom jim nerozumět, nezamýšlet se nad nimi, nenechat se zkontrolovat. Měl bych si klást otázku: „Stojím já o to, abych rozuměl celému evangeliu?“ Kolik lidí může říct, že ano. A přitom jistě na ty, co to řeknou, stačí pár otázek a už budou také vyvedeni z míry. ´Blahoslavené oči, uši apoštolů, že viděly, slyšely Ježíše´, ale vzpomeňme si na Petrovo ´kdepak, to se ti nestane´. My se musíme naučit rozlišovat mezi ´rozumím´ a ´nerozumím´, ´souhlasím s tím, co je v evangeliu´, nebo ´nesouhlasím´ a to ne pouze pusou, ale dle vnitřního přesvědčení. Ono to není jednoduché. Krásně to uvidíme, když se poctivě začteme do evangelia (pozor, ne do zbožné knížky). Víme, že i u apoštolů byly problémy s chápáním Ježíše. Tím spíše budou u nás. A bylo to nejen s chápáním, ale i s přijetím toho, čemu už rozuměli. My Ježíše nevidíme dělat zázraky, ale slyšíme, co káže. Nesmíme zapomenout na židy, kteří viděli Ježíšovy zázraky, slyšeli, co káže a přesto ho nepřijali (viz velerada, nebo zmanipulovaný lid). Ono samotné vidět a slyšet Ježíše nestačí, protože přesto mnozí „neviděli“ a „neslyšeli“. Proto ´blahoslavení, kteří slyší Ježíše, rozumí mu a souhlasí s ním´. Vzpomeňme si na reakci velerady na vzkříšení Lazara. Proto platí, že blahoslavené jsou ty oči, které se dívají na Lazara a chápou Ježíšův zázrak, blahoslavené jsou ty uši, které slyší Ježíšovo slovo a chápou tu nauku. Cesta k tomu je poctivě číst evangelium a dávat si pozor na chybu sv. Petra a dávat pozor na místa, kterým nerozumíme. Dá to dost práce, než se člověk k tomu propracuje.
Mt 13, 24-43, A, 16. neděle v mezidobí
Ježíš předložil zástupům toto podobenství: "Nebeské království je podobné člověku, který nasel na svém poli dobré semeno. Ale když lidé spali, přišel jeho nepřítel, rozházel mezi pšenici plevel a odešel. Když pak osení vyrostlo a nasadilo na klas, tehdy se ukázal i plevel. Tu přišli služebníci k hospodáři a řekli mu: 'Pane, copak jsi nenasel na svém poli dobré semeno? Odkud se tedy vzal plevel?' On jim odpověděl: 'To udělal nepřítel.' A služebníci mu řekli: 'Máme jít a sesbírat ho?' On však řekl: 'Ne. Jinak byste při sbírání plevele mohli s ním vytrhat i pšenici. Nechte obojí spolu růst až do žní, a o žních řeknu žencům: Nejprve seberte plevel a svažte ho do snopků k spálení, ale pšenici shromážděte do mé stodoly.'" Předložil jim další podobenství: "Nebeské království je jako hořčičné zrno, které člověk vzal a zasel na svém poli. Je sice menší než všechna semena, ale když vyroste, je větší než ostatní zahradní rostliny a stane se z něho keř, takže přilétají ptáci a hnízdí v jeho větvích." Pověděl jim jiné podobenství: "Nebeské království je jako kvas, který vzala žena a zadělala ho do tří měřic mouky, až se všechno prokvasilo." To všechno mluvil Ježíš zástupům v podobenstvích a bez podobenství k nim vůbec nemluvil. Tak se mělo naplnit, co řekl prorok: „Otevřu ústa v podobenstvích, vypovím, co bylo skryté od založení světa“. Potom rozpustil zástupy a šel domů. Jeho učedníci k němu přistoupili a prosili: "Vylož nám to podobenství o pleveli na poli." Odpověděl: "Ten, kdo rozsévá dobré semeno, je Syn člověka, pole je svět. Dobré semeno jsou synové Království, plevel jsou synové toho Zlého. Nepřítel, který ho zasel, je ďábel. Žeň je skonání věku, ženci jsou andělé. Jako se sbírá plevel a spaluje v ohni, tak bude i při skonání věku. Syn člověka pošle své anděly, ti posbírají z jeho království všechny svůdce a ty, kdo dělají nepravosti, a uvrhnou je do ohnivé pece; tam bude pláč a skřípění zubů. Tehdy budou spravedliví v království svého Otce zářit jako slunce. Kdo má uši, slyš!"
Ad. 1. Je to jedno z klíčových podobenství, protože kousek dál má vysvětlení. Ten kdo rozsévá dobré semeno, je Syn člověka, pole je svět, dobré semeno jsou synové království, plevel jsou synové zlého, čili ďábla. Nepřítel je ďábel, žeň je skonání věků, ženci jsou andělé. Ovšem slovo plevel je překlad, který mate to podobenství a to z jednoduchého důvodu. Dneska skoro už naši sedláci nevědí, co je tzv. Jílek mámivý. A tady nejde o nějaký plevel, ten plevel byl, je a bude. Tady jde právě o ten Jílek mámivý, o ´Zizánii´. Tato Zizánie rostla v okolí celého středozemního moře. Rostla i u nás. A právě tato Zizánie je vhodná pro podobenství proto, že ze začátku vypadá úplně jako pšenice; je od ní k nerozeznání, dokavaď nevyrazí klas. Takže to byl i způsob msty. Ale tehdejší právo velice ostře postihovalo zasetí Zizánie, protože tím byla vlastně znehodnocena úroda. Ale představte si probírat klas po klasu. Proč u nás to není? No, kdyby v mlátičkách nebyla ta všelijaká síta, ventilátory, které profukují a třídí, tak bychom se Zizánii také neubránili. Ale ta Zizánie (Jílek mámivý) rostla i tady a jediný způsob jak ji odstranit, je právě čištění při mlácení. Proč ne už před osevem? Protože, kdyby se to dostalo do mouky, tak člověk se dostával do mrákotných stavů. Proto ten název Jílek mámivý. Je ještě jiný jílek a to je dokonce kulturní travina. Ale tento mámivý vyvolává omamné stavy. Toto je důležité si uvědomit. Je to něco, co se podobá pšenici, co se pozná až podle klasu a co na člověka působí jako droga. A to je ona Zizánie. Když se chtěl někdo někomu pomstít nebo měl na někoho vztek, tak když bylo zaseto, když lidé spali – a nepostavili stráž – tak nepřítel šel, třeba předstíral, že je opilý, potácel se a z kapsy rozhazoval semínka. A odešel. Nikdo by na nic nepřišel. Až při žních. Pro lidi, kteří Zizánii znali, to bylo vážné nebezpečí. Když člověk věděl, že má nepřítele, tak nakonec musel postavit hlídky. A proto, když se přišlo na to, kdo tu Zizánii seje, když někoho nachytali („Tak ty děláš, že jsi opilý, ukaž kapsy! A je-jé, on tady má Zizánii“), byly za to velice ostré tresty. Ten trest měl být výstrahou pro ty, kteří by chtěli takovým nenápadným způsobem ublížit. Zákeřné na tom je, že se to pozná, až když ta Zizánie vyroste („A jé-je, musíme přebírat klas po klasu“). Samozřejmě, dnešní mlátička to automaticky vytřídí. Když se ještě mlátilo cepy, tak se to všelijak čistilo, profukovalo. Ale tam se mlátilo tak, že se obilí rozprostřelo po zemi a jezdilo se přes to „mlátičkou“. To byly takové sáně, dobytek je tahal a vláčil po obilí sem a tam. Tak to zrno vydrtil z klasů a ta směsice se brala na lopatu, vyhazovala do výšky. A když foukal vítr, odvál plevy a slámu a zrno, protože je těžší, padalo dolů. Ovšem, takto se nedala vytřídit pšenice od Zizánie. A proto to byla tak obrovská práce, že museli přebírat klásek po klásku ještě před mlácením. Proč to takhle líčím? Protože tyto detaily jsou jádro podobenství, které používáním slova ´plevel´, vymizí. Ta Zizánie byla opravdu mor. Běda, když toho záškodníka chytli. Teď nám je jasné, že když lidé spali, přišel nepřítel, rozházel Zizánii mezi pšenici a jakmile z toho pole odešel, už ho nikdo nemohl usvědčit. A když byl zlomyslný, tak se jenom s úsměvem koukal, jak to pěkně roste, atd. Ta žeň je pak strašně namáhavá. A tohle Ježíš zdůrazňuje, že je nebezpečí duševní Zizánie. Pod slovem plevel si často představujeme hříšníky, darebáky, narkomany, opilce, rváče. Ale Zizánie jsou lidé zbožní, kteří ale nemají zbožnost v pořádku. Nezapomeňte, že Ježíš říká výrazně jedno: „Běda tobě Korozaim, běda tobě Betsaido! Kdyby v Týru a Sidonu ..., atd.“ Nechci Sodomu, nebo Gomoru podceňovat. Obě města byla srovnána se zemí (pro hříchy). Ovšem židé byli na tom ještě hůř než tyto zmasakrované Sodoma a Gomora. Proč? O tom jsme mnoho mluvili. Je to 15. a 23. kap. Matouše, kde Ježíš líčí, proč jsou Židé na tom hůř než Sodoma a Gomora. Věci, které navenek vypadají v naprostém pořádku: „Dáváte desátky z máty, kopru a kmínu a opustili jste to, co je důležitější v Zákoně – milosrdenství, spravedlnost a věrnost. Toto jste mohli dělat, ale tamto jste neměli opouštět“. Tady jim Ježíš vytýká, že židé upřeli pozornost na vnější stránku zbožnosti a přitom nekontrolovali způsob myšlení, vztahy mezi lidmi, člověka k člověku a člověka vůči Bohu. Opomněli, co je v Zákoně důležitější. Člověk si nedával pozor, jestli je spravedlivý, milosrdný, ale velice pečlivě dbal, aby se nedopustil poklesku, např. v dávání poplatku. Ty desátky z máty a kopru nebyly nařízené. A i kdyby byly, tak je to plnění těch vnějších povinností, když se při tom zanedbává ta vnitřní stránka náboženství, když lidé přestanou přemýšlet, jestli dobře věří, jestli dobře chápou svoje náboženství a začnou vypilovávat úkony zbožnosti, Tak za to (dle Matouše 23. kap., který reprodukuje Ježíšova slova) Ježíš říká: „Běda!“. Ježíš to neříká ani Sodomě ani Gomoře. Tady jsme u toho, co je Zizánie ve smyslu toho podobenství. Ďábel se snaží člověka strhnout na nekvalitní zbožnost. A tady, bohužel, si lidé nedávají pozor; lidé spí. Když maminka vede dítě do kostela, když jej vede ke svatému přijímání, tak by si to měla pořádně rozmyslet a měla by si položit otázku, jestli sama ví, proč se jde k přijímání. Když to ale neví, tak to své dítě zamořuje právě takovou Zizánií. Ale sama si přitom myslí, že je v pořádku. To nemusí být jenom ďábel. Lidé mohou být nástrojem ďábla k těm svým nejbližším. Proto je to podobenství o Zizánii a proto jsem vám to musel s tou Zizánií vylíčit, abychom si uvědomili, co tady Ježíš má na vědomí. Já sám bych o tom nevěděl. Uvažoval jsem o této problematice a také jsem byl dříve zvyklý číst běžný překlad jako ´koukol´. Čili, ne jenom dávat pozor na koukol, který se lehce pozná podle tvaru klasu. Koukol bije do očí a rostlina je jinak stavěna. Podobně to nesmíme zaměňovat s bodláčím a trním, i když se o tom v Písmu také mluví. To je něco jiného.
Ad. 2. Nyní si řekneme něco o podobenství obecně. Uvidíme, jak je výklad pomocí podobenství důležitý. Bohužel se na podobenství díváme spatra, jako na něco, co je nemoderní, asi jako ve smyslu ´to se tenkrát dělalo, nyní se to už nedělá´. Když člověk řeší nějaký experimentální problém, tak si nejdříve sestrojí podle návodu aparaturu. Když aparatura nefunguje, tak člověk přemýšlí a hledá, kde a v čem je chyba a myslí na tu věc. U podobenství, když o něčem uvažuji, tak to neřeším abstraktně, ale vyjdu z konkrétního materiálu. U Matouše se učedníci ptají, proč k zástupům mluví v podobenstvím a u Marka zase je, že učedníkům v soukromí všechno vysvětloval. Vypadá to tak, jakoby to bylo nějak maskované, zašifrované. Při řešení problematiky atomů, člověk postupoval kousek po kousku a představy postupně modifikoval. A totéž je to i u podobenství. Který z textů, u Matouše, u Jana, List k Římanům atd. je správný? U Matouše je, že se ´dívali a nevidí´. Ve skutečnosti je to citát z Izajáše. Známe dobře proces adaptace, kdy člověk si přizpůsobí oči danému světlu. I v jiných věcech se člověk přizpůsobuje tomu, co dělá. Proto, když chce člověk dělat rehabilitaci, musí dělat určitou činnost, aby se ta schopnost zase obnovila. Ta adaptace může jít tak daleko, že např. pták kivi dříve uměl létat, ale dostal se do prostředí, kde bylo dost potravy a žádní nepřátelé a odnaučil se létat a ztratil tu schopnost. Podobně slepice. Tím, že se o ně lidé starali, přizpůsobili se nové situaci. Bylo publikováno, že jistému klukovi se nelíbilo, co říkal otec, odmítal poslouchat, co říká a došlo to tak daleko, že musel začít nosit naslouchátka. Až psychiatr to dal později do pořádku a kluk je pak nemusel nosit. Podíváme-li se do Matouše, kde se Ježíš ptá, za koho lidé považují Syna člověka. Petr pak Ježíšovi odpovídá: „Ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha“. Ježíš mu na to říká: „Nezjevilo ti to tělo a krev, ale Otec“. Čili Petr tady dostává vloženou informaci podobně, jako stěhovavý pták dostává pud (natvrdo). Pak Ježíš začne mluvit (dokonce několikrát) o své smrti a reakce apoštolů na to je, že nejdříve odmítají a nakonec, jakoby to neslyšeli. Přizpůsobili se tomu, že nepříjemnou záležitost přestali slyšet. A to je tvrdá realita. Tak jako organismus se přizpůsobí stávající se situaci, zrovna tak psychika se přizpůsobí stávající se situaci. Je to popsáno jak u apoštolů, tak v učebnicích přírodovědy. A to je výchozí materiál pro četbu evangelia. Tím, že porovnávám skutečnou realitu, která má stejnou strukturu, jako realita neznámá, tak začnu vidět strukturu té věci. A tu strukturu si mohu, tak říkajíc, osahat. V podobenství o rozsévači je struktura mezi rozsévačem a užitkem atd. Je tam problematika úrodnosti půdy. Podobně, když Ježíš mluví, někdo to slyší a někdo to slyšet nechce. A když to slyšet nechce, tak v důsledku toho to slyšet přestane. To také souvisí s textem: „Kdybyste byli slepí, hříchu byste neměli, ale říkáte ´vidíme´ a proto váš hřích trvá“. Člověk, který je slepý už nemá tak velkou zodpovědnost. Pokud na to netvrdí ´vidím´, tak už se nejedná o hřích, nicméně život člověka je daleko komplikovanější. A je to právě tím, že psychicky oslepne. Když si vezmu jakoukoli realitu, která má v sobě určité vazby nebo souvislosti, mohu na tom vyhmátnout vazby, nebo souvislosti, které jsou také v náboženském životě. A tak mi to umožní pochopit podobenství. Nepřebírám pouze prázdná slova, ale uvidím celkovou strukturu věci. Zde je vidět, jak realita je rozhodujícím faktorem a je to právě Matouš, který tu realitu používá. U Mt 13 to není, ale u Mk 4 ano, že když skončil ten rozhovor, začal Ježíš s učedníky probírat podobenství, co reálně znázorňují. Davům (zástupům) Ježíš říkal podobenství bez vysvětlení, protože by jim to nebylo nic platné. Na nás se evangelium dívá tak napůl. Některé věci jsou nám vysvětleny a některé ne. Proč? Zřejmě to psaní evangelia bylo řízené Duchem Svatým. V Mt 17,9 Ježíš říká: „Neříkejte o tom vidění nikomu, dokud Syn člověka nevstane z mrtvých“. To je vyloženě informační embargo. A to je velice důležitá věc. Člověk, který nedozrál, tak díky tomu informačnímu embargu nebude alespoň imunizovaný. A tak po smrti (vychází to tak, že očistec je vlastně rehabilitace), když někteří lidé to uznají, že tzv. šlápli vedle, začnou rehabilitovat pod Ježíšovým vedením. Jenže Ježíšův cíl je, aby člověk získal co nejvíce už tady během pozemského života. A proto některé chyby apoštolům nevysvětluje, ale pouze konstatuje, že jsou např. malověrní (viz např. pasáž, kdy Petr jde po vodě a zlyhá). Přitom každé malé dítě by to zkoušelo dál. Kdyby to Petr zkoušel, mohl najít příčinu chyby. Člověk je malověrný protože nerozvíjí víru. Ježíš to Petrovi neřekl, protože rozvíjení víry je kompetence lidí. Chce-li někdo tyto psychologické problémy vyřešit, musí je nejdříve najít a pak vyřešit u sebe. Musí mít s tím osobní zkušenost a pak může druhého navádět. Z toho také plyne, že Jan Křtitel dal učedníkům hodně materiálu, ale tohle (posílení víry) jim nedal, protože sám tím nebyl zasažen. My se proto musíme naučit pořádně věřit a rozumět Bibli a jedna z podmínek je naučit se pracovat s podobenstvími. Dokud budu slyšet pouze definice, tak je to zabité.
Ad. 3. Je třeba si tady dobře uvědomit tu problematiku zrna zasetého do země. Na první pohled by se mohlo zdát, že podobenství je něco méněcenného. Víme, že podobenství má dvě části a Ježíš říkal lidem tu první a učedníkům také tu druhou. Ta druhá by bez té první nebyla nic platná. Dnes se takovému procesu říká modelování. První podobenství nám např. chce říct, že je kolem nás mnoho věcí, kterým nerozumíme. Nevíme, jak je to možné, že fungují; víme jenom, jak fungují. Víme, že rádio hraje, ale málo lidí ví, proč rádio hraje. Jistě, nejdříve se musím naučit rádio obsluhovat. Samozřejmě, je správné se ptát. Jsou mnohdy náročné věci. Spousta lidí se např. při učení spokojí se slovy, slovním popisem a vůbec té látce nerozumí. V některých oborech se snadno pozná, jestli člověk dané věci rozumí nebo ne. Hůř se to pozná v lingvistice. Proč tohle říkám? Ježíš nám dává nauku. Ta nauka se týká Boha, kterého si nedovedeme představit, kterého nevidíme. My nemáme takové oči, abychom mohli Boha vidět. Proto jsme odkázáni na podobenství. A my často chceme slyšet vysvětlení, místo toho, abychom se tzv. zakousli do podobenství. To podobenství, ten model nám něco řekne tím, že vlastně věc, která se v první části popisuje, má nějakou podobnou vlastnost, jako např. u Boha nebo Božího království. My Boha nevidíme, my nevidíme ani vlastní záda, žaludek, srdce. Musíme si uvědomit, že je zapotřebí se naučit na Boha nějak dívat a protože si ho nemůžeme očima přímo prohlédnout, proto Ježíš uvádí podobenství. Bůh neklade lidem překážky, Bůh má rád lidi, kteří se ptají: „Proč?“ To zrno rádo „poví“ lidem, kteří přemýšlejí. Zrno však nesmíme strčit do ucha, ale do země a vědět, jak je třeba potom zalévat. Na pochopení Boha musím mít nějaké ´nástroje´, nějakou ´zobrazovací techniku´, protože Bůh není očima vidět, ale já s ním musím zacházet jako s někým, kdo je tady. Proto, když pochopím Ježíšovu techniku podobenství, tak ona mi něco o Bohu a jaký je, řeknou. Každé podobenství vypovídá o daném objektu v určitém úzkém pohledu. Ale na té věci, na tom modelu to budu vidět. Na podobenství se musím umět dívat. Pak si musím rozmyslet, co z těch mnoha věcí z toho modelu se vlastně Boha týká. Boha budeme po smrti vidět, ale už nyní se můžeme a musíme něco o něm dovědět. Proto jsou podobenství, která nám řeknou o daném objektu kousek po kousku. Proto se ty podobenství musíme naučit využívat. Mnozí lidé mají pochybnosti ve víře, protože nedovedou v těch podobenstvích o Bohu přemýšlet. Oni chtějí (jak jsme zvyklí z katechizmu) na otázku a odpověď; na slovní definici. Jenže tu věc z podobenství si musím prohlédnout. Ježíš, když učedníkům vysvětluje podobenství, tak rozebírá pohled na zaseté zrno. On neříká nic nového, pouze vysvětluje, co nám má zaseté zrno říct. Když se díváme kolem sebe, tak v tom světě je mnoho věcí, co nám mohou o Bohu hodně říct. Jenže my se zpravidla dopouštíme těchto dvou chyb. Zaprvé, jsme zvyklí na systém otázka a odpověď (definice), nebo zadruhé, chceme potvrzení svých dětských názorů a zatím ta podobenství nám říkají něco jiného. Další věc, která se stává a ne zřídka, že lidé, když čtou evangelium, tak takové ty nepříjemné pasáže přeskočí. A tím se celé evangelium stává nesrozumitelným. Je dobré si proto podobenství promyslet. Některá podobenství nejsou v evangeliích vysvětlena. Jeden z důvodů je ten, že začít musíme právě „Rozsévačem“. Například, jakým způsobem se student učí? Totiž to semeno je informace a ta půda je mozek. Mohou nastat např. tyto situace. Semeno spadlé na okraj cesty, tak to je student, kterého učební látka nebaví. Semeno na skalnaté půdě, to je student, má dobrou paměť, naučí se vzorečky, ale těm vzorečkům nerozumí. Když se přihlásí, dostane jedničky, ale při slovních a praktických úlohách vybouchne. My zrovna tak v náboženství přebíráme spoustu pouček, kterým nerozumíme. Někdy o tom přemýšlíme, ale povrchně. My si tam nedosadíme vlastní zážitky, kterými bychom to měli mít podložené. Z takového člověka, který si tam nedosazuje vlastní zážitky, nikdy nebude odborník. A když přijde zamotaná otázka, tak se mu jeho formální komplex zhroutí. Takový člověk je s evangeliem rychle hotov; dříve než nějaký šťoura. Životní nezdary také nedovede řešit. Ten třetí případ - zrno v trní - jsme už probírali, tak se s tím nyní nebudeme zdržovat. Co se týče hořčičného zrna, tak v případě evangelia se jedná o semeno keře, který dorůstá obrovských rozměrů. Přitom to semeno je velice malé. My za symbol maličkosti používáme mák. Ježíš nám chce říct: „Člověče, nauč se pořádně přemýšlet.“ A zase jsme u toho naučit se pořádně číst evangelium a dívat se na věci popisované v podobenstvích. „Pak se člověče tvoje vědomosti, tvůj vztah vůči Bohu rozroste velice rychle“. Mnozí lidé mají pochybnosti ve víře právě proto, že nechtějí ve víře pochybovat. Jenže oni si nasbírali něco v dětství, je to neúplné, nekvalitní a třeba i ten anděl strážný jim říká: „Ty by sis to měl dát do pořádku, ty o tom Bohu nic nevíš“. Takový člověk toto považuje za pochybnost, brání se tomu, místo toho, aby se šel zeptat a tak pochybuje. Takže mnozí ti, co tzv. pochybují, nepochybují a mnozí ti, co tzv. nepochybují, co nemají pochybnosti ve víře, mohou být těch pochybností plni, právě když si je nepřipustí, protože si uložili tvrdou cenzuru („já všechno beru atd.“). Ono je to pohodlnější jak pro věřícího, tak pro kazatele. Ježíš právě proto používal podobenství, protože ono dokazuje, že ta věc je možná, že existuje. Vezměme si příklad: „Co znamená, že Bůh je Duch?“ Podle katechizmu: „Bůh je Duch znamená, že má rozum a vůli, ale nemá tělo.“ Je to definice. Když se pak zeptám: „A kdo viděl P. Boha?“, tak člověk už může být vedle. Jenže v Bibli je to ve formě jakéhosi mikropodobenství. Dle Jn 4 měli bychom to dneska číst: „Bůh je jako vzduch. Když fouká vítr, ty nevidíš ten vítr, nevidíš, kterým směrem fouká, ale slyšíš jeho hukot a vidíš, co ten vítr dělá (vnímáš jeho projevy)“. Mohu si říct: „Jsou věci živé a neživé, viditelné a neviditelné.“ Tenkrát tomu souboru neviditelných věcí říkali RUAH – dech. Spiritus je dech. Když já řeknu: „Bůh je jako vzduch“, pak mi nikdo nemůže říct: „Tohle jsou povídačky. To je jako jedna z pohádkových bytostí“. Vzpomeňte si na to, jak za Ježíšem přichází Nikodém. Ježíš mu říká: „Když fouká vítr, tak nevíš odkud je a kam jde. A zrovna tak je to s každým, kdo se narodil z Ducha“. Ale teď pozor, když si vezmete starý latinský (nebo řecký) překlad, vítr se řekne spiritus (řecky pneuma) to vypadá následovně: „Když spiritus fouká (pneuma fouká), ty slyšíš jeho hlas, ale nevidíš, odkud a kam jde a tak je to s každým, kdo se narodil ze Spiritu Svatého.“ Tím, že jednou tam máme přeloženo vítr a podruhé Duch, máme to mikropodobenství rozbité. Ty staré překlady jsou mnohdy přesnější. Na druhé straně proti tomu máme poučku, prázdná slova, která se nám může lehce zbortit. Uveďme příklad: Pepíček se bojí být sám doma. Rodiče ho přesvědčují, že žádní duchové nejsou. Když Pepíček povyroste, tak mu zase říkají, že P. Bůh je Duch. A jemu se to zdá pohádkové. A je to tím, že se nepoužije Ježíšova technika katecheze. Bůh je pro něho pohádkový a nakonec se mu řekne, že musí v Boha věřit. A tady jsme u toho, že už od mládí bychom si měli dávat pozor na tu logickou infekci u dětí. Abychom jim nevykládali něco, co budeme později odbourávat. Suma sumárum, naučme se napřed používat podobenství i my. Podobenství má dvě části. První je popis věci. Je tam proto, abychom věděli, na co se máme dívat. Třeba si zkusit zasadit ta semínka do různých půd a pak uvidíme a přesvědčíme se o osudu těch semínek. Takový člověk si může prohlídnout kořeny a začne o tom přemýšlet. A to je důležité. Bohužel my jsme zvyklí pracovat se slovy, s definicí. A už máme zrno na skále, které nemá kam zapustit kořínky vlastních zkušeností. Co je to zrno? Zrno je návod, jak s první zásobou energie pro první chvíli vybudovat rostlinu. Jinak ta rostlina roste z půdy, z toho, v čem je zasazena. Zrovna tak, když přemýšlíme o Bohu, měli bychom se naučit dosazovat do evangelia vlastní zážitky, vlastní zkušenosti a ne jenom odříkávat poučky. Ježíšův způsob je ve skutečnosti i dnes nejlepším způsobem výuky. Říkáme tomu modelování, problémová výuka. A měli bychom Bibli znát, když se chceme považovat za křesťany. Co jsem to za křesťana, když Bibli neznám. A Bibli nebudu znát, dokud se nenaučím pořádně přemýšlet o podobenstvích. Často si o Ježíšovi přečteme, co nám o něm říká některý svatý, ale přitom zapomínáme, co nám on říká sám o sobě. A to je obrovská chyba.
Ad. 4. Je tu velice mnoho materiálu pohromadě. Zase nelze hovořit o všem, bude nutné vzpomenout si na to, o čem jsme mockrát mluvili, protože některé věci budeme muset říct jen tak letmo. Tak za prvé. Boží království je podobné člověku, který zaseje do země semeno a to semeno roste ani neví jak. Tak k tomu uvádím pouze tuto připomínku. Je to stav, kde vlastně probíhají určité procesy, které si člověk ani neuvědomuje, jsou to návyky z dřívějška. Jsou to prostě věci, kde člověk musí vědět, co je v jeho kompetenci. A to musí znát. A věci, které v jeho kompetenci nejsou, ty musí nechat P. Bohu. Je tady i jiná věc. Jde o výstavbu Věčného života. Věčný život se rozvíjí podle stejných zákonů, jako se rozvíjí náš život pozemský. Bohužel, náboženství se zabývá otázkou, kolik jsem udělal hříchů a vůbec nám nevyvstává problematika Věčného života jakožto těžiště náboženství. Ježíš zdůrazňuje, že lidé tohoto světa, kteří znají profánní věci, jsou daleko opatrnější ve svém jednání než lidé, kteří se oddávají náboženství, abych tak řekl, takovým bezbřehým způsobem. Mnoho lidí velice střízlivě uvažuje v konkrétním životě, ale v náboženství se dá úplně unášet svými pocity, svými ideami, ze kterých ho vůbec nemožno dostat. A teprve zvláště při dialogu o kázání se ukáže, jak různí lidé různým způsobem věci chápou a častokrát doslova nelogicky argumentují. Mám na mysli konkrétní věci. Jistě sami jste tyhle ty věci zažili. Kdo to nezažil, těžko je mu to vysvětlit. Pakliže se chci stát pořádným křesťanem, tak pokud jsem student, ať už medicíny, musím dělat pořádně medicínu, protože, kdo není pořádný medik, nebude pořádný křesťan. Ano, kdo jde od toho, prosím. Ale kdo chce být pořádným křesťanem, tak musí tu věc pořádně dělat. Kdo dělá elektrotechniku, tak jí musí rozumět a pakliže jí nerozumí, tak si přenáší vadné stereotypy do četby Bible. Samozřejmě některé obory jsou bližší, některé jsou vzdálenější, ale je to důležitá věc. Zákonitost výstavby Věčného života má stejné zákony výstavby jako u našeho běžného života a podobně rozvinutí intelektu v profánních věcech má stejné zákony jako četba evangelia. A to je smysl toho prvního podobenství. Samozřejmě je to rozšířeno o další kapitoly evangelia, protože to takto rovnou z těch podobenství nevyčtete. Druhé podobenství je o hořčičném zrnu. Zasévá se do země, je menší než všechna jiná semena, ale když je zaseto, vzejde, přeroste všechna semena, všechny zahradní rostliny a vyžene tak velké větve, že ptáci mohou sídlit v jeho stínu. Tohle to vůbec neznamená mít jenom malinkou víru, ale tohle to znamená mít víru plně vitální. Abychom si vysvětlili problematiku té vitální víry, je dobré si přečíst 13. kapitolu Matouše. Tam v podobenství o rozsévači např. vidíme, kde člověk nerozumí věci, přijme ji, ale zase ji vytratí. Takových lidí je velice mnoho. Vzpomeňte si na různé dialogy, které jste sami vedli nebo viděli vést o náboženství. Jestli jste viděli vadný dialog o náboženství, tak uvidíte, že některý člověk je totálně vedle a naprosto nepřístupný. Čili, ten má to zrno, ale už to není jediné zrníčko, ale je to tuna jablečných zrníček, ale z kompotu, která jsou uvařena, která jsou infiltrována, a proto se nemohou rozvinout. To je to zrno, které padlo na kraj cesty. Pakliže si člověk při čtení Bible tam nedosadí vlastní zážitky, jedná se jenom o přečtené věci. On je pro ně nadšený, ale nerozumí jim. Toto je další způsob znehodnocení toho zrna. To odpovídá skalnaté půdě. Tyto věci jsou otázkou pořádného dialogu s Ježíšem. V určitých oblastech nauky ani sv. Petr nedokázal vést pořádný dialog s Ježíšem. Určité části Ježíšovy nauky se u něho míjely cílem. Kéž bychom my byli aspoň na takové úrovni, jako sv. Petr. Pakliže nevedu s Ježíšem dialog tak, abych mu rozuměl, tak jsem jako to zrno, které spadlo na skalnatou půdu. To odpovídá tomu, jak na jaře začne svítit sluníčko, půda se dříve ohřeje, zrníčko rychle vyklíčí, ornice je ale málo, půda rychle vyschne a rostlinka hyne. Ty živiny a ta vláha jsou vlastně to, zdali dané věci (Ježíšově nauce) rozumím a zdali si tam dosadím vlastní zážitky. Dosazení si vlastních zážitků do toho je věc nesmírně důležitá, protože to člověku dává důkaz z vlastního života, že ta věc je možná. Když si Boží slovo jenom čtu a učím se ho odříkávat bez dosazení vlastních zážitků, jedná se o znehodnocení Ježíšovy nauky a ze semínka samozřejmě nemůže vyrůst pořádná rostlina, nebo strom. Další velice náročná pasáž, než aby mohla být vyčerpávajícím způsobem vyložena, je ´zrno padlé do trní´. Patří sem např. toto znehodnocení Ježíšovy nauky. Když se věřícího člověka zeptáte, zdali zná správnou odpověď, tak vám ji klidně ´vysype´, ale v konkrétné životní situaci to nepoužije. Vůbec si na ni nevzpomene, jakoby to měl z paměti vymazáno. Přitom ty vědomosti má. V užším kruhu tohle také nazýváme imunitou, protože takový člověk je velice odolný vůči vybídnutí, aby něco se svým křesťanstvím začal dělat. Takže viděli jsme tady několik věcí, které znehodnocují to Boží slovo v nás. Nyní k tomu závěru. Ježíš mluvil k zástupům pouze v podobenstvích. Když byl s učedníky sám, všechno jim vysvětloval. Tady vidíme tu techniku Ježíšovy výuky. Ježíš zásadně vykládá všechno na podobenstvích tj. na modelech, které se snadno pamatují. Když mám před sebou ten model, tak si snadno mohu evokovat celou strukturu. Bez modelu se dlouhý výklad těžko pamatuje. Zůstávají z toho krásná slova. Kolikrát člověk slyší po mši: „To bylo ale hezké kázání“ a za krátký čas je veškeré nadšení pryč. Ježíšova kázání byla ve formě mítinků, které trvaly i několik dní. Po skončení pak Ježíš vysvětloval učedníkům věci z dané oblasti. Proč pouze učedníkům? Protože právě oni byli v otázce dialogu s Ježíšem dál, než zástupy. Byli důslednější, šli za věcí. Ostatním – zástupu, což je jako ta cesta - kdyby ty věci byly vysvětlovány, byla jim zvýšena zodpovědnost, což by mělo pro ně na soudu negativní dopad. Pouze Boží slovo, které se opírá o naše osobní zážitky, může mít v nás vitalitu. Semínko samo o sobě nemůže udělat nic. Potřebuje k růstu rostliny živiny z půdy, ze vzduchu, sluníčko, atd. V semínku je recept, jak má rostlina vypadat, jsou tam instrukce pro výstavbu organizmu. Také výstavba Věčného života má probíhat podle určitých zákonů. Mají tam být podobenství, člověk má vést o nich dialog a ne pouze slepě poslouchat hotové věci, nebo slepě poslouchat výzvy typu: „Takhle udělej kříž, takhle sepni ruce, atd.“ Po kázání měl Ježíš dialog s dobrými posluchači a podle toho, kdo jak dalece dosáhli kontaktu s Ježíšem, měli potom dodatečnou výuku. Zní to sice nepopulárně, jenže Ježíš měl k tomu velice vážné důvody a nebylo to žádné protekcionářství. Takhle bych to chtěl dělat také. Je to problematika vytříděných posluchačů podle úrovně. Někteří mohou dostat více, někteří méně. Musíme se učit vést dialog sami se sebou. Kdyby nyní přišel Ježíš, tak by opět přišel jako nějaký obyčejný člověk, jako tehdy tesař z Nazareta. Jak by to asi dopadlo, kdyby pak začal do nás rýt, jako to dělal tehdy vůči židům? Nejdříve se musíme naučit vést dialog s tesařem z Nazareta a pak on nám může říct další věci. Snažím se o to a přeji to i vám, aby nám Ježíš ukázal, doslova ukázal, že nyní není jenom tesař z Nazareta, ale Boží Syn. Možná si řekneme: „My věříme, my čekáme na Ježíše“, ale co když jsme na tom stejně, jako ti židé, kteří také upřímně čekali na Mesiáše, ale kvůli svým názorům ho nakonec ukřižovali. Je to nepříjemné, ale co je psáno, to je dáno. Proto je třeba se naučit zacházet s podobenstvím a naučit se vést dialog s Biblí.
Mt 13, 44-52, 17. neděle v mezidobí
Ježíš řekl zástupům: "Nebeské království je podobné pokladu, ukrytému v poli. Když ho člověk najde, zakryje ho a s radostí nad ním jde, prodá všechno, co má, a to pole koupí. Nebeské království je také podobné obchodníku, který hledá vzácné perly. A když najde jednu drahocennou perlu, jde, prodá všechno, co má, a koupí ji. Dále je nebeské království podobné síti, která se spustí do moře a zahrne všechno možné. Když je plná, rybáři ji vytáhnou na břeh, posadí se, co je dobré, vyberou do nádob, co však za nic nestojí, vyhodí. Tak to bude při skonání věku: Vyjdou andělé, oddělí zlé od spravedlivých a hodí je do ohnivé pece. Tam bude pláč a skřípění zubů. Rozuměli jste tomu všemu?" Odpověděli: "Ano." A on jim řekl: "Proto každý učitel Zákona, který se stal učedníkem nebeského království, je jako hospodář, který ze své bohaté zásoby vynáší věci nové i staré."
Máme zde síť hozenou do moře a potom hospodáře, který vynáší věci staré i nové. Ta síť hozená do moře je jedno z klíčových podobenství, protože má originální Ježíšův výklad. Původní Ježíšův výklad měla všechna podobenství, jenže evangelista nám zaznamenává jenom podobenství o rozsévači, jílku a toto. Čili toto patří ke klíčový podobenstvím. Ty ostatní nemají výklad uvedený, ačkoliv Ježíš vykládal všechny. To je zmíněno u Marka. Co je to ta síť hozená do moře? Ježíš říká, že zabere všechny možné ryby, dobré a špatné a že to pak rybáři přebírají a špatné ryby vyhazují. Zrovna tak je to s Královstvím Božím. Krásně si to můžeme ukázat na židech. Prostě jsou tam dobří i zlí. A také, že se to vlastně rozezná a vytřídí až potom, až ke konci. Rozeznat by se to mělo hned. Ale když to lidé nerozeznají, budou vytřídění. Všichni židé v době Ježíšově se těšili na Mesiáše, a když Mesiáš (Ježíš) přišel, spousta jich nakonec křičelo: „Ukřižuj ho!“ Ježíš byl jakoby ta síť; oni šli za ním, dobří i špatní. Někteří nešli za Ježíšem, ale ten lid, spousta lidí pro Ježíše horovala, křičeli: „Hosana, Synu Davidovu“. A potom křičeli: „Ukřižuj!“ Tady vidíme, co to podobenství o síti znamená. Že vlastně ta síť, to je Ježíš a ty ryby, to jsou židé, kteří za ním jdou a jenom někteří za ním šli správným způsobem. Takže můžeme říct, že i my tady v kostele jsme jako ryby v síti, dobří i špatní, ať už u oltáře, nebo v předních lavicích, nebo jinde. Takže si musíme uvědomit, že tohle to existuje. A že je tady fakt, že spousta lidí, co jsme tady, na soudu, řekneme, neobstojí. Nemůžeme říkat: „My, co chodíme do kostela, jsme dobří a ti, co do kostela nechodí, jsou špatní“. My musíme počítat s podobenstvím o síti, které nám tvrdě říká: „Pozor na to, když chodíš do kostela, když jsi v církvi, i když v té pravé, nebo sebelepší (tady nemůžeme ukazovat, že se to týká členů jiných církví), tak pořád můžeš být špatná ryba v dobré síti. Čili tou sítí je kostel a my různí lidé jsme různě kvalitní ryby. Nám jde ovšem o jednotlivce. Co mohu já sám s tím dělat? A já musím s tím dělat to, abych byl dobrou rybou. Teď jde o to, co já mohu se sebou dělat, abych měl záruku, že jednou budu tou dobrou rybou. Musím počítat s tím, že já sám mám řadu dobrých a špatných skutků, že moje víra má řadu dobrých a špatných názorů. Leckdo řekne: „Já věřím“, zazpívá si v kostele písničku a myslí, že je všechno v pořádku a přitom neví, že ta jeho víra není v pořádku. Krásně je to vidět i na přípravě dětí, které jdou k přijímání, které mají žalostně chabé vědomosti. A rodiče, zvlášť prarodiče, rádi by to těm dětičkám opravovali a doplňovali. Tak např. jedno dítě vědělo, jak se jmenují andělé, a babička myslela, kdovíjak je moderní, když vymyslela jména jako např. Stratosférus. Tím způsobem zasévají do dětí špatné informace a dělají z nich špatné ryby. Musíme počítat s tím, že máme řadu nesprávných názorů a že něco s tím musíme dělat. Mohu říct z vlastní zkušenosti, že sám na sobě jsem uviděl např. následující věc. Když jsem (je to už dávno) studoval na technice, přišla řeč na Bibli a tehdy mi profesor řekl: „Já Bibli nevěřím. Jsou v ní rozpory“. Já jsem tenkrát odpověděl: „Ale pane profesore, já věřím a já v Bibli žádné rozpory nevidím“. On se na mně jenom podíval a neřekl nic. Když jsem potom šel do semináře a stal se knězem a začal pořádně číst Bibli, opravdu jsem tam našel taková místa, která se dají nazvat jako rozpory. A tak jsem si na toho profesora vzpomněl, že vlastně on byl daleko dál. No, to je právě ten problém. Mne, jako kluka, už když jsem ministroval, nenapadlo, že bych měl pořádně číst Bibli. Smíchal jsem to, co jsem slyšel v kostele. Byly to vybrané partie, co se tam předčítaly, ale abych to sám přečetl, to ne. Že jsou tam ty rozpory, to jsem nevěděl. No a ten profesor tu Bibli četl a viděl je. Já jsem si zase myslel, kdovíjak jsem zbožný, že rád ministruji a přitom jsem nevěděl, že mám naivní názory. Čili, měl jsem přinejmenším ve svém mozku řadu špatných míst, řadu „špatných ryb“. Když jsem později začal o tom přemýšlet, zjistil jsem, že v té Bibli taková ta místa, taková problematická, opravdu jsou. A že jsou to místa, s kterými se člověk musí vypořádat. Např. co byste si mysleli o tomhle tom - Ježíš přece nemůže lhát? Při jedné příležitosti Ježíš, když se ho příbuzní v Nazaretě ptali: „Proč nejdeš do Jeruzaléma?“ Ježíš řekl: „Já tam nepůjdu“. A šel tam. Tak lhal nebo ne? Tak to by mohlo být na přemýšlení do příští neděle. A takových míst je hodně, kde Ježíš něco říká a o kus dál je něco jiného. Tato místa zatím nazveme kontradikce. A teď jde o to. Buď člověk nezná Bibli a myslí si, že ano, jako já („já věřím, žádné rozpory v Bibli nejsou…“), nebo začne o těch věcech přemýšlet. Ono to dá také hodně práce, ale dá se to vyřešit. Jenže bohužel mnoho lidí ztroskotá na takových sporných místech. Dokud člověk Bibli pořádně a soustavně nečte, tak ty problémy nevyvstanou. V kostele se vždy káže na nějaký úzký vybraný úsek evangelia, člověk to nedává dohromady a pak ani neví, že má ty díry v názorech. Když začne číst Bibli soustavně, vidí toto místo a tamhle to, nejde mu to dohromady a klade si otázku, proč to tak je. Teď jde o to, že někdo na to reaguje tak, že řekne: „V Bibli jsou rozpory, já nevěřím“. Jiný člověk řekne: „Já tomu nerozumím, ale já věřím“ a přestane přemýšlet a jeho duševní vývoj se zastaví na stadiu předbiblického vývoje. Ovšem, že jde o to, že člověk může a má přemýšlet a když bude přemýšlet, tak najednou zjistí, že tahle ta místa mají řešení a to, co se mu zdá jako rozpor, je vyvoláno tím, že správně nechápal jednotlivé texty. To je jeden z důvodů. Mohou být ale rozpory vyvolány tím, že evangelia už jsou přepisována a že tam jsou dodané i lidské příměsi (např. špatným překladem). Myslím, že rodokmeny (viz u Matouše a Lukáše) si tam prostě daly místní obce a rozhodně nemohou souhlasit. Skutečné mohou být rozpory v tom, co řekli lidé. A potom jsou známé ´rozpory´ tam, kde vlastně já text vidím určitým způsobem a dávám tomu určitý význam a přitom to může mít několik významů. A já tam dám právě ten, na který jsem zvyklý. Ale postupovat se má následovně. Když se dá jeden text dohromady s jiným, který je v rozporu s tím prvním a dám ty dva texty dohromady, musím hledat takový význam, aby se oba ty texty snesly. Když se vypořádám s těmi kontradikcemi, tak začnu textu rozumět a začnu do něho vkládat správný význam. Nastane to, že začnu té Bibli rozumět. Začne se to dávat dohromady a opravuje se to různé čtení. Ty nesprávné názory se odstraňují, protože to, co bylo dříve rozporem, přestane být rozporem a člověk najde správný význam i pro další texty. A pak začnu objevovat věci, které se nedají napsat, které nejsou v jednom textu a v druhém, ale které se získají tím, že já ty texty dohromady spojuji. Tím vzniká velmi mnoho nových poznatků, až člověk žasne, co všechno se v té malé knížečce dá vyčíst. To je právě to druhé podobenství o hospodáři, který vynáší ze své zásoby věci nové i staré a o kterém chci mluvit. Každý učitel Zákona, který je vyučený v Ježíšovi, začne tomu Zákonu daleko, daleko víc rozumět. A vynáší věci nové a staré. Čili dojde k tomu, že jako ve vědě je stálý pokrok, má být stálý pokrok i v teologii. Nestačí jenom to, co nám řekli v dětství a rozmělňovat to, atd. Tak jako např. dnešní auta jedou daleko rychleji než např. auta před 100 lety, tak dnešní křesťanství by mělo být daleko silnější, rychlejší než křesťanství před 100 lety. Každý věk může přinášet nové objevy v křesťanství. To je smysl toho podobenství o hospodáři, který vynáší ze své zásoby věci nové i staré. Církev se bohužel zastavila před těmi rozpory, neřešila problematická místa, nebo řešila je pomocí tradice a tím se prostě vzdala silného čtení evangelia. Setrvávala na tradované nauce. Tak přišli bludaři a teologové jim nedovedli odpovědět slovy Bible. Výsledek byl, že se bludaři oháněli špatně čtenou Biblí, protože to také neměli a nemají dotažené. My jsme se oháněli tradicí a předkládali dogmata, vytahovali na ně apoštolskou posloupnost a potom křižácké výpravy. No a ty se prohrály. Kdybychom pořádně četli Bibli, tak bychom jasně mohli takovému Lutherovi nebo Kalvínovi říct: „Hele, koukej, plácáš nesmysly, vždyť ty té Bibli nerozumíš“.
Mt 14,13-21, 18. neděle v mezidobí
Když Ježíš uslyšel o smrti Jana Křtitele, odebral se lodí na opuštěné místo, aby byl sám. Jakmile o tom lidé uslyšeli, šli pěšky z měst za ním. Když vystoupil a uviděl velký zástup, bylo mu jich líto a uzdravil jejich nemocné. K večeru k němu přistoupili učedníci a řekli: "Toto místo je opuštěné a už se připozdilo. Rozpusť proto zástupy, ať se rozejdou po vesnicích a koupí si něco k jídlu." Ale Ježíš jim řekl: "Není třeba, aby odcházeli. Vy jim dejte jíst!" Odpověděli mu: "Máme tady jenom pět chlebů a dvě ryby." Ježíš řekl: "Přineste mi je sem." A rozkázal, aby se lidé posadili na trávě. Potom vzal těch pět chlebů a ty dvě ryby, vzhlédl k nebi a požehnal, lámal chleby a dal učedníkům a učedníci zástupům. Všichni se najedli dosyta a ještě sesbírali plných dvanáct košů zbylých kousků. Těch, kdo jedli, bylo na pět tisíc mužů kromě žen a dětí.
Nejprve bych chtěl připomenout v krátkosti, co jsme si říkali posledně. Pokud si to budete chtít najít, je to Jan 7,1-13. Líčí se tam toto. Příbuzní Ježíše říkají: „Proč nejdeš do Jeruzaléma?“ A Ježíš říká: „Já tam nepůjdu, jděte tam vy“. A pak tam šel. Samozřejmě, takhle jedná člověk, který buď lže anebo mění rozhodnutí. A Ježíš přece nebude lhát ani chvilkově měnit rozhodnutí. A teprve, když si to člověk přečte, celý ten úryvek, tak zjistí smysl té věci. Židé ho chtěli zabít a Ježíš, to jsme říkali, dělal taková turné. Prostě šly před ním vždycky ty dvojice apoštolů, které oznámily Ježíšův příchod. No a Ježíš potom přišel na předem ohlášené místo, kde už byli lidé připraveni a kde Ježíš kázal. Napřed bylo těch dvojic 6, později 36, které šly napřed a připravovaly lid. Nešly jenom s tím oznámením, ale také s tím prvním Ježíšovým kázáním. Ježíš z Judska odešel, protože ho v Judsku chtěli zabít. Ti příbuzní nemají žádný zájem o Ježíšovou nauku. Oni ho v nejlepším případě popichují: „Proč nejdeš do Jeruzaléma?“ A Ježíš: „Já tam nepůjdu, běžte vy!“ Oni myslí v tom smyslu: „No, proč jsi tady zalezlý? Vždyť každý pořádný kazatel, musí být tam, kde je hodně lidí“. Oni si z něj v nejlepším případě dělají legraci. Oni ho prostě nebrali vážně. Když Ježíš říká, že tam nepůjde, musíme mít na mysli (samozřejmě v tom smyslu): „Já tam nepůjdu, jak vy si představujete“. Ale chce si to najít už v tom evangeliu. Původně jsem se chtěl zabývat touto otázkou, ale to, co jsme dneska četli, je podobný problém k těm, jak jsme o nich hovořili posledně. O takových záhadných nebo nesrozumitelných místech v Ježíšově nauce a pro nás v evangeliu. To dnešní čtení je svým způsobem nejen velice zajímavé, ale také nesmírně závažné. Tady jsme u jednoho zázraku, který mezi zázraky stojí na nejvyšším stupni. Je to rozmnožení chlebů, kde se to vlastně blíží udělání chlebů z ničeho. Vzpomeňte si na zákon o zachování hmoty a energie. Je to největší zázrak a to jen kousek za samotným tvůrčím Božím aktem, když Bůh tvořil svět z ničeho. Ježíš říká: „Dejte vy jim jíst!“ To není planá výzva. Ježíš chce, aby se apoštolové naučili dělat i tento zázrak. Jak jsme si říkali o těch dvojicích, dvojice šly a měly za úkol říkat první Ježíšovo kázání. V Mt 10 máme, že jim dal moc dělat zázraky. V Lk 10 zase máme, že když se těch 36 dvojic vrací, s radostí říkají: „Pane, také zlí duchové se nám podrobili v Tvém jménu“. Ježíš jim řekl: „Viděl jsem satana padat“. Čili, ty dvojice líčí (Mt 10 a Lk 10): „Ano, dařilo se nám to. Já jsem uzdravil nemocného, atd.“. I ostatní líčili svoje úspěchy, jak dělali zázraky. Krátce potom se stává událost, o které jsme dnes četli: „Propusť Ježíši zástupy, mají hlad“ a Ježíš říká: „Vy jim dejte jíst!“ Uvědomme si, že toto už nejsou žádní začátečníci. Oni už sami dělali zázraky a zejména apoštolové, staří „mazáci“, kteří sami dělali zázraky. A navíc Petr, Jan, Jakub, Ondřej, Filip (Ježíšova „stará garda“ ještě od Jana Křtitele) viděli zázrak v Káně Galilejské. Takže výzva: „Vy jim dejte jíst!“, není nesrozumitelná. A oni, místo toho aby řekli: „No, Ježíš po nás chce, abychom jim dali jíst. Ježíši, ty myslíš, abychom my udělali zázrak?“ Mohli si to ověřit. A Ježíš by řekl, že ano. No a tak aspoň ti ze staré gardy se mohli zeptat, jak to mají udělat. Ježíš by pravděpodobně řekl: „No, nějak si poraďte“. Ježíš jim dává zásadně úkoly, které za ně neřeší, ale nutí je k přemýšlení (tomu se také říká problémová výuka). „Tedy, Ježíš ode mne chce, abych jim dal jíst. Čili chce, abych se pokusil o tento zázrak“. Apoštolové měli přemýšlet a Ježíš jim to nedává, tak řečeno, po lopatě. A byly zde jasné dvě varianty. Za prvé, vzpomínka na Kánu Galilejskou, kde Ježíš z vody udělal víno. Například písku tam bylo dost. „Lidé, naberte si písek! Tak, a já ho měním na chléb“. Varianta č. 2: Rozmnožení chlebů jak to udělal Elizeus a podobně i Eliáš. „Máte tady někdo chléb?“ „Já mám“. „Dej ho sem, já ho rozlámu a ty rozdej všem lidem“. Učedníci tuto výzvu tak nějak přešli otázkou: „Kde tady nakoupíme chleba?“ My si musíme uvědomit, že jsme zvyklí na náboženství bez důkazů, na náboženství bez faktů, na náboženství bez kontaktu Boha s lidmi. Oni měli kontakt s Ježíšem a měli za sebou celou řadu zázraků. Takže tady se jedná o nějaký velice závažný psychologický faktor. A ta stará garda byla přítomna zázraku i v Káně Galilejské. A i kdyby, tak přece znali z příběhy Eliáše a Elizea, o kterých je to psáno. Elizeus rozmnožil chleby. Ježíš chce, aby člověk přemýšlel o evangeliu a že nám nespadnou věci do klína. Proč říkám, že jde o závažný psychologický faktor? Nakonec Ježíš apoštolům velice ostře vynadá. Stojí za to si ten úryvek přečíst, abychom viděli, jak to tvoří takovou řadu. V Mt 14 a Mt 15 je zase podobná situace (2. případ): „Kde bychom my na poušti vzali tolik chlebů, abychom mohli nasytit tak veliký zástup?“ Neřeknou: „No a to nemůžeš ty chleby rozmnožit?“ Ani je to nenapadne. Rozmnožení chlebů je jeden ze zázraků, který jim soustavně vypadává z paměti. Je to nějaká psychická skleróza, jakoby se ten zázrak ani nestal. A tak Ježíš podruhé rozmnožil chleby. A potřetí (Mt 16): „Varujte se kvasu farizeů a saduceů!“ Ale oni uvažovali mezi sebou a řekli si: „No, je to proto, že jsme nevzali chleby“. Ježíš to poznal a řekl: „Proč uvažujete mezi sebou, malověrní, že jste nevzali chleby? Ještě nerozumíte? Nechápete? Nepamatujete se na těch 5 chlebů pro 5 000 mužů? Kolik jste nasbírali kousků?“ U jiných evangelistů víme, že oni mu řeknou přesně ta čísla. Ježíš v každém tom případě rozmnožení jim dává příkaz: „Posbírejte drobky!“ Byla tam spousta odpadků. Takže se museli shýbat a mohla je bolet i záda. To je také Ježíšova pedagogická finta, aby si to dobře zapamatovali. My vidíme, že nejsou sklerotičtí. Ta čísla si pamatují, pamatují si i tu událost, ale jim se to nevybaví. Je to zablokovaná paměť. To už není otázka nějakého Božího daru anebo tak. To je otázka vnitřních bariér. Je to podobné jako žáček, který si ve škole pod lavicí čte knížku, slyší, ale nejde mu do mozku to, co říká učitel. Oni prostě mají psychické bariéry, které jim nedovolí vybavení si těch věcí, které v paměti jsou. Tady nejde o to, že oni by si nepamatovali, ale oni ty věci neberou nějak vážně. A Ježíš právě proto na ně ´navlékl´ tuto fintu. Ne proto, že by si zamanul stůj co stůj, aby oni také udělali to s těmi chleby. On ale chtěl, aby právě našli ty paměťové zábrany, ty intelektuální bariéry, které působí, že nemohou pochopit ty věci. Např. že vidí zázrak, ale ten zázrak jim nic neříká. A přitom je to vlastně největší zázrak. A to je závažná věc. Musíme si uvědomit, že v evangeliu jsou věci, které ani nám nic neřeknou. Ne proto, že by sami o sobě nic neříkali, ale proto, že v mozku máme překážky. Apoštolové nebyli žádní druhořadí lidé. Ani ve snu nás nesmí napadnout říct: „Já bych tohle v životě neudělal“. Takový sv. Petr nebo sv. Jan, miláček Páně; kam se my na ně hrabeme. A oni ty bariéry v sobě měli. Myslíte si, že je nemáme? Že jsme lepší než Jan, miláček Páně? My s tím musíme počítat. Ježíš udělá poprvé zázrak a člověk by mohl říct: „No prosím“. Ale právě proto jsem vyprávěl o těch dvojicích, že již v tom prvním případě měli bystře reagovat. V tom 2. případě, už měli jasně říct: „No, tak to nechceš dneska udělat zázrak?“ V druhém případě je zase ta výzva. My si musíme uvědomit, že toto je nejzávažnější Ježíšův zázrak. Větší je už jenom tvoření světa. Apoštolové jsou vyzýváni, aby ten zázrak s rozmnožením chlebů udělali. A selhali. Ne jednou, ale i podruhé a na té loďce potřetí. Tam sice nejde o rozmnožení chlebů, ale Ježíš na to jde z druhého konce, kde to oni nečekají, protože by byli zas ve střehu, že jim bude říkat: „Dejte vy jim jíst! Co pořád po nás má?“ Takže Ježíš jde na to jinak: „Dejte si pozor, varujte se kvasu farizeů!“ Tato věta má dva významy: Varujte se nejenom chleba, ale i kvasu a nekupujte u nich ani droždí. Farizeové jsou Ježíšovi odpůrci, takže apoštolové si to zřejmě tak vykládali, že nemají kupovat u farizeů. Nesmíme zapomínat na jednu věc! V Mt 13 je podobenství o kvasu, stačí trošku a zkyne celé těsto. Oni znali podobenství o kvasu. Čili když Ježíš říká: „Varujte se kvasu farizeů a saduceů“, tak měli uvažovat: „Tak buď má na mysli nekupovat kvas anebo podobenství o kvasu“. Myšlenka o rozmnožení chleba jim měla dát jasno, že tady nejde o nákup chleba, ale o podobenství o kvasu, o farizejské myšlení. Ovšem takto neuvažují a dostávají vynadáno. Dobrý učitel nejen vykládá, ale chce, aby žák příklad i vypočítal. A při problémové výuce učitel dává úkol, který dosud neprobírali, kde žák má vlastní iniciativou na řešení přijít. Samozřejmě, že učitel ho navádí. Ale Ježíš tady právě dělá to, čemu dneska říkáme problémová, nebo heuristická výchova. Když jim říká: „Dejte vy jim jíst“, oni mají začít přemýšlet. A tím vzniká to nejkvalitnější poznání. Kvalita poznání nevzniká tak, že učitel něco vykládá a vykládá a vykládá. Šprti se naučí zpaměti všechno, ale nerozumí tomu. Problémová výuka trvá na tom, aby se žák prokousal ke skutečnému hlubokému pochopení dané věci.
Mt 14,22-33, A, 19. neděle v mezidobí
Když Ježíš nasytil zástupy, hned potom přiměl učedníky, aby vstoupili na loď a jeli před ním na druhý břeh, než on rozpustí zástupy. Když zástupy rozpustil, vystoupil na horu, aby se o samotě modlil. Nastal už večer, a byl tam sám. Zatím byla loď už daleko od břehu a vlny jí zmítaly, protože vanul vítr proti nim. K ránu šel Ježíš k nim a kráčel po moři. Když ho (učedníci) uviděli kráčet po moři, zděsili se, neboť mysleli, že je to přízrak a strachem začali křičet. Ježíš však na ně hned promluvil: "Vzmužte se! To jsem já, nebojte se!" Petr mu odpověděl: "Pane, když jsi to ty, rozkaž, ať přijdu k tobě po vodě." A on řekl: "Pojď!" Petr vystoupil z lodi, kráčel po vodě a šel k Ježíšovi. Zpozoroval však vítr a dostal strach. Začal tonout a vykřikl: "Pane, zachraň mě!" Ježíš hned vztáhl ruku, zachytil ho a řekl mu: "Malověrný, proč jsi pochyboval?" Pak vstoupili na loď a vítr přestal. Ti, kdo byli na lodi, se mu klaněli a říkali: "Jsi opravdu Boží syn."
Dnešní text navazuje na text z minulé neděle. Ježíš rozmnožil chleby, rozloučil se s apoštoly a ti odjíždějí. Ježíš zůstává, vystupuje na horu, aby se modlil. Ví, že na řadu přijde klíčová událost. Ježíš chce hovořit o Svátosti oltářní, o klíčové svátosti, o královně mezi svátostmi. Ví však, že mnohé generace ji nebudou chápat a v důsledku toho ji budou přijímat s malým užitkem. Ví, že lidé ho budou chtít udělat králem; hned zítra. Ví, že když jim začne hovořit o Svátosti oltářní, že jí nepřijmou. Kdyby oni přijali jeho řeč, kdyby ho vyslechli, dějiny Izraele by se točili jinak. A on by se opravdu ujal moci nad Izraelem tak, jak to slibují proroci. Ježíš se modlí, prosí za ně, ví, co čeká celý svět v důsledku špatného naslouchání. Všimněme si, apoštolové jsou na Genesaretském jezeře. Jsou tam dosti veliké vlny, ostré vlnobití. Zastihlo je to uprostřed jezera. V hrůze vidí, že něco je v dálce: „Ježíš k nim kráčel po moři a chtěl jít jakoby dál kolem nich“. Jeho cílem nebylo jít dál kolem nich, ale aby se oni probrali z letargie. A trochu se také probrali. Nejdříve si myslili, že je to nějaká mořská obluda a křičí zděšením. Ježíš je ale oslovuje: „Nebojte se, já jsem to“. Petr na to: „Jestli jsi to ty, tak já půjdu za tebou“. A Ježíš mu říká: „Pojď“. A Petr jde po vodě. Napodobuje Ježíšův zázrak. Jenže ono se třeba všemu učit. Když se Petrovi daří jít po vodě, přestává si dál dávat pozor, jak splnit podmínky, aby ten zázrak mohl pokračovat. Prostě spadává do starých zvyklostí, vykračuje si, jako by to bylo na silnici a to se Petrovi vymstí. Začíná se topit a přitom udělá druhou chybu. Místo toho, aby se vrátil zpátky k „zázračnému“ jednání, pokouší se to uplavat. Plavat uměl. Byl přece rybář. Začíná se však ve vlnobití topit. To už si nevzpomene na to, že před chviličkou dělal zázrak, ale volá Ježíše na pomoc. Ježíš přichází a první co je, vytýká Petrovi malověrnost. Potom spolu s Petrem vstupují na loď. Všimněme si, že všichni jsou ohromeni úžasem (Lk 8,25: „Kdo to tedy je, že přikazuje větrům i vodám a poslouchají ho?“). Obdivují ho. Evangelista Marek konstatuje, že to není v pořádku. V čem ale je chyba? V nedomyšlenosti. Uvedu příklad: Někdo k nám přijde na návštěvu, dali jsme mu 100 Kč, 1 Kč a 1000 Kč a on bude dojatě děkovat za tu korunu. Zbytek pomine. Oni obdivují Ježíše: „On utišil bouři“ a přitom je ani ve snu nenapadne, že rozmnožil chleby. To se z nich vytratilo, jako kdyby to žádný zázrak nebyl. To bylo ve víře jejich slepé místo, ochrnulé místo. A dělá to ten farizejský kvas, který zabraňuje tomu, aby ta informace našla v jejich mozku aktivní místo, tj. aktivní místo v jejich koncepci náboženství. Někdy se člověk zaráží u maličkostí a velká věc mu uniká (jako u učedníků rozmnožení chlebů). Ježíš jim znovu říká: „Dejte vy jim jíst“. Pak až jsou na lodi, Ježíš na to zavede řeč. Od Ježíše je to problémová výuka, podobně, jako že šel po moři a tvářil se, že je chce minout. Když Ježíš říká: „Varujte se kvasu farizejského“ a oni na to: „Kde tady dostaneme koupit chleba?“, to už dostanou vynadáno jen, co se to do nich vejde. Třeba si uvědomit, že nejen u apoštolů, ale i u nás existuje mnoho míst, která dobře nechápeme, jejichž smysl nám uniká. Tento problém je nesmírně závažný. Ježíš, když vstoupil na loď, bouře se náhle utišila a oni jsou najednou u břehu, což byl další zázrak. Vystoupili z loďky a Ježíš začne kázat (Jan 6). Lidé z včerejška použili lodě, oběhli Genesaretské jezero a ptali se: „Mistře, kdy jsi sem přišel. Jak ses sem dostal?“, atd. Ježíš na to reagoval: „Hledáte mne ne proto, že jste viděli zázraky, ale že jste se najedli. Starejte se o chléb pro Věčný život“. Oni: „Co je na tom zlého, vždyť Mojžíš také dal židům na poušti chléb“. Ježíš: „Chléb vám nedal Mojžíš, ale můj nebeský Otec a za druhé, třeba se starat o chléb pro Věčný život. Ten včerejší byl pro dočasný život, vzbudil ve vás nadšení, ale starejte se o chléb, který vám umožní získat Věčný život, který vám umožní vejít do Božího království. Oni: „Ale dávej nám ten chleba“. Vůbec nereagují na to, že Ježíš jim nabízí něco důležitějšího - Svátost oltářní. Oni odmítají Svátost oltářní a Ježíš pak už nebude dávat ani ten pozemský chléb. A tohle to je běh života. My chceme od Boha, aby nám dal posilu v drobných potřebách, a nestaráme se o Věčný život. Naše koncepce Věčného života je málo účinná. Oni se starají o chléb pozemský, o chléb pro věčný život se nezajímají. Výsledek toho je, že nedostanou vůbec nic. Ježíš mluví dál: „Moje tělo je tím chlebem a vy musíte jíst mé tělo“. A ti lidé, kteří viděli zázrak s rozmnožením chlebů, kteří byli tak nadšení, že ho chtěli udělat králem, najednou nad novou nabídkou ohrnují nos: „Kdo tyhle řeči má poslouchat?“. Odcházejí pryč a mnozí z učedníků taky. Ježíš neříká: „Prosím vás, pojďte sem, to je nedorozumění“. Ne, ne. Právě naopak. Ježíš se obrátí k apoštolům a říká: „Jestli chcete, jděte také“. Oni odpovídají: „Kam bychom šli, ty máš slova věčného života“. Tu jsme u jednoho problému. Ježíš by nám velmi rád něco vysvětlil, ale my ho nechceme poslechnout, nechceme mu rozumět. To potom způsobí, že Ježíš nám to nemůže vysvětlit, že ho nechápeme, nerozumíme mu a prostě se s ním mineme. Je to tragedie, ale Ježíš za to nemůže. Za to si může každý sám. Musíme se zamýšlet nad zodpovědností sami za sebe, za to, jak nasloucháme Božímu slovu. Bůh nechce po nás nemožné. Chce po nás to, co v každém profánním zaměstnání je nutné: Důslednost, domyslet věci a používat zdravého selského rozumu. Když ve druhém případě říká apoštolům: „Dejte vy jim jíst“, tak si to přece mohli přebrat: „Je to Boží Syn, ví kolik je tady chlebů a že je to daleko na nakoupení …“. Oni by si měli říct: „Když nám dává příkaz, tak je to příkaz, abychom rozmnožili chleby také“. Je to právě to místo v mozku zasažené farizejským kvasem. Takže oni to nechápou.
Mt 15,21-28, A, 20. neděle v mezidobí
Ježíš odešel z Genezareta a odebral se do tyrského a sidónského kraje. A tu z toho kraje vyšla jedna kananejská žena a křičela: "Smiluj se nade mnou, Pane, synu Davidův! Moje dcera je krutě posedlá." Ale on jí neodpověděl ani slovo. Jeho učedníci k němu přistoupili a prosili ho: "Pošli ji pryč, vždyť za námi křičí." Odpověděl: "Jsem poslán jen k ztraceným ovcím domu izraelského." Ona mezitím přišla, klaněla se mu a prosila: "Pane, pomoz mi!" On jí však odpověděl: "Není správné vzít chléb dětem a hodit ho psíkům. Ona řekla: "Ovšem, Pane, jenže i psíci se živí kousky, které padají se stolu jejich pánů." Nato jí řekl Ježíš: "Ženo, jak veliká je tvá víra! Staň se ti, jak si přeješ." A od té chvíle byla její dcera zdravá.
Ad. 1. Učedníci vidí ženu, jak prosí Ježíše a on se tváří jakoby tam nebyla. Je docela možné, že se příběh podobného typu odehrál vícekrát. Věta: „Pošli ji pryč, vždyť za námi křičí“ může mít dvojí charakter. Buď jako: „Poslyš, už ji pošli pryč, to se nedá vydržet, pořád chodí za námi“, nebo také nemůžeme vyloučit druhou variantu, že učedníkům je líto té ženy: „Chápeme Ježíši, že jí nechceš dceru uzdravit. Prosíme tě, řekni jí to rovnou, aby si chudinka nedělala naději.“ Ta věta tedy připouští tyto dva významy. Jedna z častých chyb při četbě Písma svatého, že vezmeme jeden z více možných významů (bohužel zpravidla ten špatný) a na něm stavíme. Zatímco Ježíš chce, abychom se dívali na celek. Ježíš tady drastickým způsobem připravuje tu ženu k udělení toho nejvyššího vyznamenání, vyznamenání za velkou víru. To jenom my každou chvilku říkáme: „V Tebe věřím, v Tebe doufám, moje víra je v pořádku, atd.“ Kolikrát Ježíš říká apoštolům, učedníkům: „Kde je vaše víra?“, „malověrní“, „pokolení nevěřící“, „jak dlouho mám být s vámi“, nebo dokonce „jdi za mnou satane“. A této ženě říká: „Ženo, jak velká je tvá víra, staň se ti, jak si přeješ.“ Pozor, toto je výsledek. Přeskakovali bychom, kdybychom jenom řekli: „Pane Ježíši, dej nám víru“, nebo dokonce, kdybychom řekli: „Ty neznámá ženo kananejská, přimlouvej se za nás, abychom my měli víru také.“ I toto je běžná praxe. Ale Ježíš nás chce vyprovokovat k jiné věci, tak jako tu ženu. Vžijme se do její situace. Ti psi, to byla běžná nadávka pohanům od židů. Zřejmě pohané měli nějakou nadávku také pro židy. Území, kde se tento příběh odehrál, bylo smíšené území. Ta žena, když viděla, že Ježíš dělá zázraky, musela se rozhodovat, zdali půjde za Ježíšem nebo ne. Musela dospět k tomu, že ten Bůh židů opravdu funguje a jejich bohové ne. Že teda pohané opravdu jsou ti psi. Není vyloučeno, že se jí do života připletla příhoda se psem, který sežral jídlo, které někomu nechtíc spadlo ze stolu. P. Bůh často zaranžuje takové situace, ze kterých se člověk může poučit. Žena si mohla říci: „Půjdu a zkusím štěstí, snad se Bůh zachová ke mně, jako jsem se já zachovala vůči tomu psovi“. Upozorňuji, že toto je jen jedna z více možností. Nemám čas to nyní rozebírat. Ježíš se tváří, jakoby tam ta žena nebyla. Učedníci jsou buď alergičtí, nebo je jim ženy líto. Od Ježíše to bylo v nezvykle drastickém tónu (ale uvnitř byl rozradostněn): „Jsem poslán pouze ke ztraceným ovcím domu izraelského.“ Žena: „Prosím tě, pomoz mi.“ Ježíš: „Není správné, vzít dětem chléb a dát ho psům“. Pozor, slovo ´psíkům´ může být docela dobře kosmetická úprava textu místo původního ´štěňatům´ nebo ´psům´. Žena na to reaguje a je jedno, jakým způsobem k tomu dospěla. Ví, že Bůh je dobrý a že tak, jako člověk psům nechá pozřít lepší sousto (občas mu hodí i lepší kousek masa), zrovna tak i Bůh nás má rád. A v této představě není ani slovo láska, ani slovo víra. Zatímco v našich ústech těch slov o lásce a víře je plno. A vidíte, Ježíš dává té ženě vyznamenání. Slova láska a víra nejsou zárukou lásky a víry a zrovna tak, nepřítomnost slov víra, láska, milovat, věřit, atd. neznamená vždycky nedostatek víry a lásky. U této ženy bychom málem řekli, že její reakce je hubatost. Mohli bychom říci, že to je hubatá trhovkyně. A Ježíš chválí tento úkon jako víru. Vlastně ne jenom tento úkon, ale celé to myšlenkové pozadí, podklad, jak ta žena k tomu došla. Ta žena si ujasnila, že ona je opravdu před Bohem jako pes. Nezapomeňme, že je to smíšené území s častými náboženskými třenicemi. Ta žena, když jde za Ježíšem, si uvědomuje, že je z toho druhého tábora (těch pohanských psů). Víte, ono je dobré si projít ty případy, kde Ježíš chválí za víru. A toto je jeden z nich.
Ad. 2. Tato pasáž o té ženě je nesmírně zajímavá, ale i 1. čtení - 4M 13 (hned na začátku) je zrovna tak zajímavé. Abych tak řekl, je to žena - nositelka jednoho z nejvyšších Ježíšových vyznamenání, kde Ježíš, který je velice skromný (dá se říct skrblík) v udělování pochval za víru, kde často nadává apoštolům, že jsou malověrní, atd. Ježíš jí říká: „Ó, ženo, jak je ta tvoje víra velká!“ To uzdravení její dcery není jen tak nějaký obyčejný zázrak. A celý ten příběh je nesmírně závažná věc, ale přece jenom si myslím, že ještě o chloupek je závažnější to první čtení. Oč tam vlastně jde? Židé mají vstoupit do Palestiny. A jádro věci je tam asi toto: Židé prošli pouští Fáran a Bůh říká Mojžíšovi: „Pošli několik mužů, aby prozkoumali kananejskou zemi, kterou chci dát synům Izraele“. Prozkoumávali ji 40 dní. Když se vrátili, začali vyprávět fantasmagorie. Začali vykládat o tom, že země, kterou prošli, požírá své obyvatele: „Lidé, co jsme viděli, jsou obři, připadali jsme si jako kobylky a tak jsme vypadali v jejich očích“. A Bůh na to reaguje: „Jak dlouho budu s tímto zlým společenstvím, které se stále bouří? Řekni jim: ´Jeden rok za jeden den. 40 dní jste tam byli, 40 let budete vandrovat na kousku toho Sinajského poloostrova, který se ve skutečnosti dá přejít, tak za měsíc´“. Josef s Marií šli tou cestou do Egypta a pak se ještě vrátili, takže Ježíšek byl považován za Nazaretského. A židé po vyvedení z Egypta tam bloudili 40 let. A ta generace, co vyšla z Egypta, vymřela. Byli to lidé, kteří měli vrcholnou kulturu. To jsme si mnohokrát rozebírali. Oni byli vyučeni ve špičkových znalostech, ve špičkové zemi, v Egyptě. Ti na cestě do zaslíbené země vymřou a do Palestiny vejdou jejich děti, kočovníci, kteří prostě celou dobu zůstali pozadu. A byl to národ, který měl zkušenosti ve stavbách. I když tam byli jako otroky, nezapomínejme, že tam dělali všechny práce. Ve starém Řecku otroci byli i lékaři, vychovatelé, ap. Jak to bylo v Egyptě, o tom zprávy nejsou, ale byli vyučeni a navíc, Mojžíš měl výuku prince. Tedy Mojžíš a celá ta generace vymřou, do Palestiny vejdou lidé, kteří se narodili na poušti, kteří pořádně nevědí, jak vypadá stavěný dům. Celou tu následující dobu zůstávali židé průmyslově pozadu za okolím. Např. víme z knihy Soudců, v době Gedeona, neměli židé kováře. Ono není snadné vypracovat technologii železa, u některých kovů to jakž-takž jde (cín, měď, bronz, olovo), ale železo je náročné, takže si museli nechat ostřit kosy, srpy u těch Moabitů a nebo Amalitů, čili u pohanů. Oni si nedovedli vyrobit železnou zbroj – meče a proto také dostávali nářez. Víme například, že Šalamoun při stavbě chrámu nenajde ve své zemi zedníky a musí zaměstnat pohany, protože židé byli kulturně pozadu. Proč? O tom jsme četli. Příčinou je ta mentalita. Je to nepoučitelnost a tvrdohlavost. Protože se oni ne a ne vzdát nedořešeného pohanského myšlení. Bůh se jim přece projevoval na poušti, kde měli zázraky, abych tak řekl, na objednávku, kde se stále nad Archou vznášel oblak, když oblak sestoupil, znamenalo to: „Mojžíš ke mně!“ a když se zvednul: „Balíme“. Ve dne to byl oblak, v noci probleskoval oheň. No, najděte nějaký katolický kostel, nad kterým je pořád oblak, nebo plamen. Vždyť to byla turistická atrakce. A mohla by přes to létat letadla a oblak by se nehnul, atd. To měli židé na poušti. Musíme si uvědomit, že co se týče té mentality, netýkalo se to jen pár lidí, ale celého národa. Ti poslové tam viděli urostlé lidi, oni chtěli vypadat důležitě a vychloubali se: „Tam jsou siláci, to byste koukali, takhle mrňaví jsme si připadali“. Chyba je těch, kdo se vychloubají. Ale chyba je také těch ostatních, kteří řeknou: „Pane Bože, cos nám to dal za zaslíbenou zemi? Kam to máme jít? My tam nechceme“. Je to kuriózní a hysterické jednání. Lidé tak velmi často jednají. A my si musíme uvědomit, že to byli lidé, kteří viděli nesčetně mnoho zázraků. A prostě tím, že mohli říct: „Počkej, kamaráde, ty se nevytahuj, nezapomeň, že s námi je Bůh. Poradil si s Egypťany, tak proč bychom se měli lekat těch Chetitů a jiných Anakových synů? Všichni jsou na nás krátcí, protože s námi je Bůh“. Jenže oni právě to ´s námi je Bůh´ vynechali. Místo toho si mysleli: „No jo, my to prohrajeme“. Čili těch pár vychloubačů rozleptalo mentalitu lidí. Ti lidé, co přišli z Egypta, neměli dosti zafixovanou představu ´s námi je Bůh´. Zdá se to divné, ale problém vězí v tom, že člověk, který si tzv. čichne k náboženství a nesprávně ho pochopí, nese si potom do celého dalšího náboženství právě ty nevhodné postoje a návyky. Oni měli být logičtí, oni to měli domyslet, jenže ta myšlenka ´s námi je Bůh´, ta se jim nezafixovala. Zcela jednoduše proto, že když se na poušti děly zázraky, řekli si: „No jo, to je jasné, my jsme vyvolený národ, s námi je Bůh, to je samozřejmá věc“. A člověk si nekupuje knížky, které zná, které četl. A když je to něco mimořádného, prosím, ale jinak, proč bych to četl znovu? Mozek podle toho jedná také. Považuji-li něco za samozřejmost, tak to mozek vypustí a nezabírá to zbytečně místo. V evangeliu je spousta pro nás nejasných míst, která nás mají přimět k tomu, abychom přemýšleli. Mají nás provokovat. Často myslíme podobně, že když jsem se to učil v obecné škole, proč bych na stará kolena bral do ruky evangelium. Kdyby člověk pořádně četl evangelium, zjistil by, že je tam spousta věcí jinak, než si představuje. Že to, co se učil ve škole, je nyní pro něho primitivní a že spoustu věcí zapomněl. V žádném oboru se člověk nechce spokojit s tím, co se naučil v obecné škole, ale v náboženství tato mentalita přetrvává u mnoha lidí. Takže v nás je kus těch židů z pouště. Problematika náboženství nevězí v tom, že by Bůh chtěl po nás nemožné věci. Ale my máme svoje představy o Bohu a jeho výroky filtrujeme přes svoje náboženské názory, často zaostalé, pokroucené a podle toho si vytváříme Boha skutečného. I když byli židé v Egyptě pod vlivem pohanských náboženství, měli dostatek příležitostí, aby se na Boha začali dívat jako na realitu. Tohle bylo u židů i později. Ježíš má o tom podobenství o nepoctivém správci. Byl to chytrý člověk, ke kontrole dal všechny účty do pořádku, takže při kontrole nebyla shledána žádná chyba. Pán řekl: „Vím, že jsi mne oklamal a je škoda, že musím takového správce ztratit“. Ježíš na to říká: „Udělejte si přátele z klamného mamonu“. Pán říká zajímavou větu: „Synové světa jsou ve svých věcech moudřejší než synové světla“. Ve vztahu k Bohu jsme často na tak nízké úrovni, ve které bychom v profánním světě naprosto pohořeli. A to je ta věc, na kterou Ježíš upozorňuje v tom podobenství. V dnešním úryvku pouze Mojžíš a Káleb uklidňovali ostatní. To je projev nedomyšleného, iluzorního, naivního náboženství, s kterým se lidé spokojí a které se v první řadě musí opravit. Dokud má člověk pochybnosti ve víře, nemá smyslu s otázkou víry hýbat, tj. dokud nenapraví svůj základní přístup vůči Bohu, vůči evangeliu, dokud neopraví svůj způsob přemýšlení o tom, co je v evangeliu. Toto pochopí i malé dítě. Nebo na to doplácí nejenom dítě, ale i dospělí. Židé za tohle putovali 40 let na poušti. Nejde tady jen o chybu zvědů, ale i těch ostatních. To je projev nedořešeného vztahu k Bohu a v důsledku toho pak židé vnášeli vadné prvky do svého náboženství.
Mt 16,13-20, A, 21. neděle mezidobí
Když Ježíš přišel do kraje u Césareje Filipovy, zeptal se svých učedníků: "Za koho lidé pokládají Syna člověka?" Odpověděli: "Jedni za Jana Křtitele, druzí za Eliáše, jiní za Jeremiáše nebo za jednoho z proroků." Řekl jim: "A za koho mě pokládáte vy?" Šimon Petr odpověděl: "Ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha." Ježíš mu na to řekl: "Blahoslavený jsi, Šimone, synu Jonášův, protože ti to nezjevilo tělo a krev, ale můj nebeský Otec. A já ti říkám: Ty jsi Petr - Skála - a na-té skále zbuduji svou církev a pekelné mocnosti ji nepřemohou. Tobě dám klíče od nebeského království; co svážeš na zemi, bude svázáno na nebi, a co rozvážeš na zemi, bude rozvázáno na nebi." Potom důtklivě přikázal učedníkům, aby nikomu neříkali, že je Mesiáš.
Ad. 1. Dnes je svátek Petra a Pavla. Jistě nám mají co říct. V mnoha věcech nám mohou být vzorem. Dnešní úryvek nás nutí k přemýšlení. Ježíš se ptá apoštolů, kteří předtím chodili po dvojicích mezi lidi a diskutovali s lidmi a připravovali je na Ježíšův příchod: „Co si lidé myslí o mně?“. A tady vidíme, jak mnozí lidé mají ukvapené, neuvážené názory na to, kdo je Ježíš. Tak učedníci říkají své zážitky. Ve skutečnosti to vypadalo asi takto: „To je hrozné, když přišla řeč o tobě Ježíši, já jsem s celou vesnicí nemohl pohnout. Tam byl nějaký rozumbrada, který tvrdil, že ty jsi Jan Křtitel a já mu to nemohl vysvětlit přesto, že nikdy u Jana Křtitele nebyl a já jsem naopak byl jeho učedníkem.“ Jiný učedník zase říkal: „Tohle by ještě šlo, ale co jsem byl já, tak tam tvrdili, že jsi Eliáš. Oni tam mají pomníček, že se tam kdysi Eliáš zastavil a oni zdobí ten pomníček a celá vesnice je přesvědčena, že ty jsi Eliáš. A vůbec jsme jim nemohli vysvětlit, že jsi někdo jiný.“ Ježíš úmyslně uvádí napřed tuto anketu. Pak říká: „A co si o mně myslíte vy?“ A Petr říká: „Ty jsi Mesiáš.....“. Ježíš na to: „Gratuluji ti Petře, nezjevilo ti to tělo a krev, ale Otec......“. Stojí, ale za to číst tento úryvek dál a vidíme, že Ježíš říká: „Syn člověka bude vydán, bude zabit, třetího dne vstane z mrtvých“ a Petr mu na to říká: „Kdepak, to se ti nestane“. Ježíš na to pak reaguje: „Jdi mi z očí satane“ (správný překlad je „jdi za mnou satane“). Dnešní úryvek je vlastně začátek partie, kde Ježíš chce apoštoly vyprovokovat k tomu, aby se zamýšleli nad tím, čemu věří. A proto začíná tou otázkou: „Co si o mně myslí lidé?“ A učedníci líčí právě tu zabedněnost posluchačů, jak jim nemohli vysvětlit, že Jan Křtitel a Ježíš jsou dvě různé osoby atd. Pak Ježíš úmyslně klade otázku: „Co si o mně myslíte vy?“ Je to předehra k předpovědi utrpení. Ona to vlastně není předpověď, ale pokus o vysvětlení. Je pravděpodobné, že Ježíš s učedníky ty příčiny ´zabedněnosti´ posluchačů prodiskutovával. Je to totiž proto, že ti posluchači nepřemýšlejí o tom, čemu věří. Když Petr říká: „Ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha“, Ježíš na to odpoví: „Gratuluji ti Petře, tohle není neuvážené plácnutí, jako u těch lidí.“ Ty dosavadní názory je přece jenom nutné opravit a proto: „Syn člověka bude vydán, zabit......“. Ten dnešní úryvek je tedy psychologická příprava učedníků na to, že Ježíš jim řekne něco, na co nejsou zvyklí ze synagogy. To, že Ježíš říká Petrovi: „Jdi mi z očí satane“, třeba si uvědomit, že to není žádný žert. Je to výtka takového kalibru, že stojí za zamyšlení, zda-li podobné nesprávnosti nemáme my u také sebe. Ta výtka také znamená: „Pozor, Petře, i když tvá víra je opravdu z Boha, není neuvážená, tak i ty máš v sobě kus pokroucené víry.“ My víme, že ta otázka Ježíšova utrpení byla pro apoštoly nepřijatelná a to i pro takové grandy, jako byli Petr, Jakub a Jan. Sv. Petr je nám vzorem, ale ať je nám také výstrahou. My si musíme připustit, že v nás je také kousek špatně myslícího sv. Petra, kterému Ježíš řekl ´jdi mi z očí satane´. Bylo by dobré uvážit, v kom je toho satana víc, jestli ve sv. Petrovi, nebo v nás. Ona se snadno zpívá nějaká oslavná píseň, snadno se modlí, aby se za nás ten či onen svatý přimlouval atd., ale kdyby tady byl sv. Petr a my bychom mu řekli: „Přimlouvej se za nás“, možná, že by řekl: „Dávej si raději pozor na to, jak čteš Písmo svaté, jak přemýšlíš o Bohu, jestli je ti všechno jasné, jestli nemáš skryté pochybnosti, které si sám nepřipouštíš a jestli v tobě není kousek toho satana, který byl ve mně.“ S tím satanem, tak to neznamená posedlost, ale to, že nesprávné přemýšlení o Ježíšovi člověka začíná naklánět a formovat. Je to přehozená výhybka, která vede ke hříchu. Psychologicky je daleko, daleko před ním, ale která pak rozhodne, zda se zachovám dobře, nebo ne. Na Petrovi to bylo krásně vidět. Tady byla výhybka, ale ke hříchu došlo až tehdy, když Petr Ježíše třikrát zapřel a křivě přísahal. U vlaku je to podobné. Někde se nesprávně přehodí výhybka a havárie je kdoví o kolik kilometrů dál. Stojí za to, si tu 16. kap. Matouše přečíst dál než je dnešní úryvek.
Ad. 2. Jistě si vzpomínáte, že minulou neděli jsme četli stejnou pasáž, ale u Lukáše. Dnes na to navážeme. Dnes si probereme to, za koho považoval Petr a Pavel Ježíše. Uděláme si krátký životopisný přehled. Sv. Petr byl rybář, farizejská nauka se mu moc nezamlouvala. Saduceem nemohl být, protože to byla šlechta. Farizeem mohl být, jenže ono se mu to zdálo takové divné a proto raději zůstal am háres t.j. člověk země. Byl to rybář, do synagogy chodil tak, jak to bylo předepsáno, ale neměl žádné modlitbičky navíc, jak to měli farizeové. Proč? Bylo to tím, že farizeové špatně mysleli. A Petr byl takový poctivec a proto se farizeem nestal. Když začal kázat Jan Křtitel, tak za ním sv. Petr chodil a byl to jeden z nejlepších žáků Jana Křtitele. Ten říkal: „Přichází doba, přijde Mesiáš, bude laskavý ke všem, k dobrým i zlým, ale židé ho nepochopí“. Petr si tak říká: „To by tak bylo, kdybych já ho nepochopil“ a proto byl vedle Jana jeden z nejlepších žáků. Ježíš se nechal pokřtít u Jana Křtitele a když druhý den šel kolem, byli tam dva z učedníků, jedním z nich byl Jan a Jan Křtitel ukázal na Ježíše: „Podívejte, to je Beránek Boží“. Ti dva učedníci šli za ním a druhého dne přivedli za Ježíšem i Petra. Petrovi se Ježíš moc líbil. Viděl, že Ježíšovo vyprávění v porovnání s farizei je zcela něco jiného. Že Ježíš mluvil jasně o Pánu Bohu, co se mu líbí a co ne, co se dělá špatně a co je třeba opravit. Tak Petr viděl zázrak v Káni Galilejské. Říkám to zkráceně. Potom jde Petr chytat ryby a Ježíš zase učit (kázat). Petr a Ježíš se tak setkávají u Genesaretského jezera. Ježíš chce kázat, je tam spousta lidí. Petr s lodí přirazí ke břehu a Ježíš si půjčuje jeho loďku. S Petrem se už nějaký čas znají. Ježíš káže z Petrovy loďky a když skončí kázání, Ježíš mu říká, aby zajel na hlubinu. Petr si asi myslí, že by Ježíš rád viděl, jak se chytají ryby a proto hned říká: „Nic jsme nechytili, celou noc jsme chytali. Ale když ti to udělá radost tak půjdeme“. Jenže on se stal zázrak. Takové množství ryb, že se až sítě trhaly. Nyní si Petr uvědomuje: „Já jsem vlastně hříšník. Já se tady s Ježíšem kamarádíčkuji, já s ním jednám, jako bych byl velmi zbožný a já jsem vlastně špatně věřil“. Kleká před Ježíšem a říká: „Pane, odejdi ode mně, já jsem člověk hříšný“. A Ježíš na to: „Nechceš chodit se mnou a lovit lidi?“ Petr se okamžitě rozhoduje, přiváže loď a jde spolu s dalšími za Ježíšem. No a takhle bychom viděli Petra pouze velmi hezky vykreslenéího. Ale on měl také špatné stránky. Když Ježíš říká: „Jdeme do Jeruzaléma, Syn člověka bude zabit, ale třetího dne vstane z mrtvých“, Petr, který je pod vlivem rabínských kázání, říká: „Kdepak, to se ti nestane“. (Ježíšovu reakci známe – „Jdi mi z očí satane“). Petr tady jedná s Ježíšem jakoby to byl malý kluk („heleď, nepleť se mezi dospělé, ty tomu nerozumíš, takhle to není“). Jistě, Petr si to neuvědomuje. Je to důsledek toho, co slyšel Petr v synagoze o Mesiášovi. Tedy Petr kus toho farizejského myšlení v sobě také má. Pak přišel ´Zelený čtvrtek´ a Ježíš říká: „Této noci pohoršíte se všichni nade mnou“. Petr na to odpoví: „Kdyby se všichni pohoršili, já ne“. A Ježíš mu předpovídá: „Ty Petře, dřív než kohout dvakrát zakokrhá, třikrát mně zapřeš". Petr zase: „Přísahám, nezapřu“. Víme však, že ho zapřel poprvé, podruhé i potřetí. Až pak si Petr uvědomuje, co provedl („s Ježíšem se kamarádím, chvilku s ním jednám jako s Bohem, jindy jako s malým klukem. On mi to předpověděl“). Přemýšlel o tom, jak mu ublížil, sebral se a plakal. Bylo mu líto, že Ježíšovi nerozuměl a tím mu ublížil. Pak, když Ježíš vstal z mrtvých a ženy s tím (že vstal z mrtvých) přicházejí k učedníkům, všichni se hádají, že to není pravda; on je přece mrtev. Jenže Petr a Jan si řekli: „My se půjdeme k hrobu podívat“. Petr si pravděpodobně řekl: „Vždy jsem si myslel, že mám patent na rozum, pěkně jsem se několikrát spálil, proto se raději jdu podívat“. Proč si tohle připomínáme? Za koho považoval Petr Syna člověka? V některých věcech za Boha a v některých mu dovedl říct: „To takhle není“. Zamysleme se nad tím, kolik z tohoto dvojího pohledu máme v sobě my. Jak to, že Petr tak „vyrostl“ a byl první u hrobu? Protože Petr, když udělal chybu, kterou viděl, tak si ji přiznal a neomlouval ji. Nesnažil se svalit odpovědnost na druhého, nebo zakrývat to tím, že si budu říkat: „Ale já věřím, já jsem dobrý atd.“. Takže vidíme, že i sv. Petr měl skreslené názory. Tím spíše my s tím musíme také počítat. Nebo jsme snad lepší než apoštol Petr? Chceme-li se ze svých chyb dostat, tak v první řadě musíme uznat chybu jako projev slabé víry. Jinak se dopředu nedostaneme. Nebudeme apoštola Petra povrchně obdivovat, ale musíme se zamyslet nad tím, jak se on k těm jeho zásluhám dostal. Byl to poctivý rybář, přemýšlel, když udělal chybu nedělal pštrosí politiku a nezavíral oči. Právě to se mu na farizejích nelíbilo. Ti, když udělali chybu, přidali nějakou modlitbičku navíc a bylo všechno v pořádku. Petr nebyl nějak zvlášť zbožný, ale pořádně přemýšlel. Proto ho měl Ježíš rád a proto Petr rozuměl Janu Křtiteli, Ježíšovi a proto se Petr stal zástupcem Ježíšovým na zemi, prvním papežem.
Podívejme se nyní na Pavla, apoštola národů. Ten měl životopis obrácený. Ten vyrůstal ve farizejské rodině, od mládí kovaný ve farizeismu. Když kamenovali Štěpána, tehdy Pavel, ještě jako Šavel, je u toho. Těžce nese, že křesťanství, které v jeho očích je blud, se šíří. Tak jde za veleknězem, chce, aby se s tím něco dělalo a říká: „Dejte mi doklady a já všechny ty bludaře posbírám a přivedu do Jeruzaléma a tady s nimi uděláme rychle konec“. Tak Šavel odešel pronásledovat a zatýkat křesťany. Teď se mu na cestě do Damašku zjevuje Ježíš: „Šavle, proč mně pronásleduješ?“ „Kdo jsi?“ „Já jsem Ježíš“. „Ty jsi Ježíš?“ Ježíš zřejmě Šavlovi řekl: „Vždyť ty jsi žil celý život v omylu, ta tvoje zbožnost je špatná“. To nebylo pouze tak, že Ježíš se mu ukázal a Pavel se obrátil. Evangelium je velmi stručné a nad tím se musí přemýšlet. Co je důležité pro Šavla je to, že když viděl, že měl špatnou víru, nechal všeho, nechal se pokřtít a začal mluvit o Ježíšovi. Do Jeruzaléma pak přišla o tom zpráva, chtěli Pavla zabít a víme, že v noci ho spustili v koši z hradeb a on utekl. Pavel byl ve svém mládí poctivý špatně věřící, poctivý farizej a proto, když se mu Ježíš ukázal, stal se z něho, ze Šavla, Pavel. Proč si to říkáme? Musíme si uvědomit, že nejhorší je to, že když uděláme chybu, nechceme si to přiznat. Nemusí to být jenom sourozenci, kteří se pohádají a každý tvrdí, že má pravdu. Takhle se rozpadá spousta manželství a kolik z nich se ještě nerozpadne a přitom vlastně za moc nestojí. Člověk, když něco ukradne, tak ho chytnou. Je ale spousta věcí, kde člověk dělá chybu, kde ho nemohou chytit a kde to závisí pouze na něm samotném, zda–li si to přizná. Druhá chyba je, že si myslíme, že máme dobrý úmysl, že si myslíme, že to známe, že máme pravdu a nepřipustíme si to ´co když se pletu´.
Takže Petr, i když na začátku nebyl příliš zbožný v porovnání s farizeji, byl poctivý rybář a to, co bylo nařízeno, dělal pořádně. Farizeismus se mu nelíbil. Šavel byl farizej do morku kostí. Bral však farizejství pořádně a proto se mu Bůh zjevuje. Tady jsme u problému, jak se stát pořádným křesťanem. V kůži Petra a Pavla nepotřebujeme být, ale musíme si z nich vzít příklad, z té ochoty se zarazit a opravit, když vidíme chybu. Když tohle uplatním v křesťanství, tak se může stát to, že až budu umírat, přijdou a řeknou: „Kamaráde, máme z tebe radost, bereme tě mezi sebe do party“.
Ad. 3. Je to věc, o které jsme mockrát mluvili, takže některé věci si jenom připomeneme, protože jsou nesmírně důležité. O jedné věci jsme tak zvlášť výrazně nemluvili. A to je, že Ježíš se někdy ptá. Dobrý učitel učí otázkami tím, že nahodí problém. Dobrý učitel, nejen že nevysype věci bez důkazu, ale dokonce navádí toho žáka tak, aby si vše uvědomil a ta věc se začne žákovi docela rýsovat, takže žák na to přijde sám. A ten učitel mu vlastně jenom šetří zbytečné cesty a říká mu např.: „Tato cesta je slepá, musel by ses vrátit, zkus raději něco jiného“, ale neřekne mu co. Ježíš často kladl otázky a někdy je ten Ježíšův způsob rafinovaný. Někdy ta otázka vypadá například jako špatně gramaticky stylizovaná věta. Proč musí Ježíš na kříž, je např. zodpovězeno ve větě: „Až povýšíte Syna člověka, poznáte, že jsem to já“. To je gramaticky nesprávná věta, protože správná by byla: „Až povýšíte Syna člověka, poznáte, kdo je Syn člověka“, nebo „Až povýšíte mně, poznáte, že já jsem onen slíbený Mesiáš“. Tak by to bylo gramaticky správné. Ale Ježíš to zřejmě úmyslně říkal tak. Takových vět je v evangeliu víc. Jde to tak daleko, že některé věty říkal Ježíš úplně invertované; např. ten případ s tím mečem: „No, když jsem vás poslal, scházelo vám něco?“ „Ne, nic“. „Ale teď to bude jinak. Opatřete si peníze, opatřete si plášť a kupte si meč“. A Petr prostoduše naletěl. Od Ježíše nebyl úmysl někoho nachytat. To je kantorský super trik. Petr Ježíšovi řekl: „No máme tady dva meče“. A Ježíš na to: „No, tak to stačí“ a nebo: „Už dost, už to stačí (tvrdě)“. Na základě textu jsou přípustné obě tyhle verze. Proč tady Ježíš položil tu otázku: „Za koho pokládají lidé Syna člověka?“ Ježíš se to nepotřeboval dovědět. Cíl byl jiný. Ježíš chtěl rozvést hovor, přivést hovor k otázce – nejen, že on je Mesiáš, ale že Mesiáš bude zabit, že bude ukřižován, aby ti posluchači byli ochotni opravit svoje názory. A proto napřed klade otázku: „Za koho lidé pokládají Syna člověka?“ A teď se apoštolové a učedníci rozpovídají s jakými názory se mezi lidmi setkali. A ti lidé si nedali vymluvit, že nemají pravdu. Petr a Jan třeba vzpomínali: „Tam, kde jsme byli, někteří tvrdili, že jsi Jan Křtitel. A my jsme se jim snažili vysvětlit, že Jana Křtitele známe, že jsme byli jeho učedníky a on nás sám potom poslal za Ježíšem: „To je někdo větší než já, jděte za ním“. My oba jsme viděli, jak Jan křtil (ponořoval) Ježíše. A oni si to nedali vymluvit“. Nějak takhle musela vypadat ta situace. A jiný z učedníku zase dodal: „No, to co říkáte, to ještě jde. Ale tam, co jsme byli my, to je kuriozita. Tam je nějaký strejc, má velkou autoritu a ten tvrdí, že jsi Izajáš. A proč? Mají tam za vsí Izajášův pomníček a moc se o něj starají. A tak prostě mají ´jistotu´, že jsi Izajáš“. Čili, tady je to od Ježíše taková rozehrávka, podobně jako v nějaké divadelní hře. Ze začátku se ty osoby vlastně představí, potom děj vrcholí a začne se to zauzlovávat, další je tuším krize a pak katarze. Takže tohle je od Ježíše taková psychologická rozehrávka té problematiky. Když se ty dvojice vypovídaly a Ježíš tím ukázal to nebezpečí ukvapených závěrů, pak položil otázku: „A za koho mne považujete vy?“ Petr reaguje jako první: „Ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha“. Ježíš mu na to říká: „Gratuluji ti Petře, dotáhl jsi to daleko. Není to jenom chvilkové, ukvapené, ale probíhá v tobě ten poznávací proces, kterého se zúčastní i Bůh, kde Bůh zasahuje do naší psychiky. Blahoslavený jsi Šimone, synu Jonášův, že ti to nezjevilo tělo a krev, ale můj nebeský Otec“. Pak tady Petra prohlašuje za skálu, šéfa církve, který po něm, po Ježíši převezme místo: „Ty jsi skála, tobě dám klíče od nebeského království....atd.“ A pak říká: „Jdeme do Jeruzaléma (pozor, je to v zápětí po tom, co ho Petr prohlásil za Mesiáše), Syn člověka (aby zdůraznil, že se to týká Mesiáše) bude zabit a třetího dne vstane z mrtvých“. Načež Petr v této chvíli zatáhne Ježíše stranou a říká: „Prosím tě, vždyť to je nesmysl, to takhle není, to se ti nestane“. No a tohle je co? Dosaďte si to sami. Nejprve prohlásí Ježíše za Mesiáše a když pak Ježíš něco říká, tak ho prostě „uzemní“ jako malého kluka. Toto je fenomén, který je doslova otřesný. Podobná věc se odehrála, když byli na hoře, když se Ježíš proměnil, což byla taková drobná ukázka nebe. Jenže, když Ježíš mluví s Mojžíšem a Eliášem o svém utrpení, apoštolové usínají. To je další pokus Ježíše, aby pochopili jeho slova. A tohle to se také ukazuje i po Ježíšově zmrtvýchvstání, kdo ví kolik let po nanebevstoupení, už po seslání Ducha Svatého, kdy Petr má vidění (Sk 10): „Vstaň Petře, zabíjej a jez !“ A on odmítá: „Ani za nic, Pane, dosud nic nečistého jsem nejedl“. A to se stalo třikrát. Tady v tom vidění chce Ježíš Petra vyprovokovat, aby přešel ze Starého Zákona na Nový Zákon. On se pořád bál ten krok udělat. Zjevení skončí, Petr se chytá ze hlavu: „Co jsem to provedl?“ A teď slyší klepání na dveře. Shánějí se po něm a říkají mu : „Posílá pro tebe Kornélius“. Takže Petr si to zjevení dává do souvislosti s tím pokřtěním pohana. Ale Petr se ho bál pokřtít. Nechal se tím zjevením doslova dostrkat. Napřed byly rozpaky, až potom, když všichni dostávají dary Ducha Svatého, tak je pokřtí. Ale když přijde do Jeruzaléma, tak ho bratři volají na kobereček: „Cos to provedl? Ty jsi pokřtil pohana! Šel jsi k pohanovi a jedl jsi s ním.“ Tady vidíme to zpomalené a těžkopádné přecházení na Nový Zákon. To je třeba si uvědomit, že vlastně ten přechod z toho světa, ve kterém my jsme zabydleni, do toho světa Ježíšova je nesmírně obtížný pro toho, kdo s touto věcí nepočítá. Když ale s tím počítá jako s věcí, která se mně může týkat, tak to není problém. To je věc, která sice dá práci, ale je to práce radostná. A také jsme hovořili o tom, že duše jsou v očistci tak dlouho právě proto, že jsou vlastně nepoučitelné. Také my se musíme vzdát svých nekvalitních názorů na Boha. Jistě, na sebe, když si prostě budu šít šaty, tak si je ušiji podle svého vkusu. Ale když chci vyjít s Bohem, tak já se musím umět přizpůsobit tak, abych si s Bohem rozuměl, abych byl od Boha poučitelný. Toto je věc, na kterou se, bohužel, zapomíná a kterou netrénujeme. Tak v této době bychom si měli připomenout právě tuto věc. Jak říká prorok: „Roztrhněte si ne šaty, ale srdce“. My bychom měli opravit svoje myšlení, abychom byli schopni Ježíši rozumět, abychom uměli na Ježíšovy podněty dobře reagovat. Vidíme, že i takový velikán, sv. Petr neměl tuto věc dořešenou, a také víme, že později byl velmi, velmi opatrný na tyhle věci a na takové to ukvapené myšlení. Počítejme s tím, že máme předsudky v tom, co považujeme za dobré a ty předsudky brzdí přísun Ježíšových informací. Ježíšovo slovo často v nás nemá místo. Proč? Právě proto, že člověk už řešení ´má´. Jako ti lidé, kteří ´věděli´, kdo je to Ježíš (Jan Křtitel, Eliáš atd.) a nikdo s nimi nehnul. Nebo Petr s tím ´a to se ti nestane´ Na toto si musíme dávat pozor. Ovšem napřed to musíme umět pochopit. A než se člověk odhodlá, nejpracnější je ten začátek.
Ad. 4. Ta otázka od Ježíše není samoúčelná. Celý obraz nám vyvstane, když si to přečteme také u jiných evangelistů a zamyslíme se nad tím. Tohle jsme už několikrát probírali. Petr je za odpověď na tuto otázku pochválen. Jenže dále Ježíš začíná upozorňovat, že Syn člověka bude vydán, zabit atd. A Petr na to: „Kdepak, to se ti nestane“....atd. Nyní vidíme, jak záměrně Ježíš rozehrává ty diskuse, aby dostal určité věci do kontrastu a mohli si je učedníci dobře uvědomit a zapamatovat. Petr v této věci Ježíšovi nerozumí a dává přednost rabínským povídačkám o Mesiáši. No a pak ta Ježíšova výtka stojí za všechno. Vidíme, že i sv. Petr měl určitá místa nedořešená. Pak si Ježíš zavolá všechny a říká: „Kdo chce být můj učedník, zapři sám sebe, vezmi svůj každodenní kříž a následuj mne“. Pozor ale, když si vezmeme překlad z řečtiny, ten kříž je ve slovníku až na nejméně třetím místě. Řecky tam je stavros a při překladu je na prvním místě kůl, trám a na druhém je kolová hradba. Takže ten překlad může být také jako: „Vezmi tu svoji kolovou hradbu – vezmi svoje předsudky a zahoď je“. To ´zapři sám sebe´ není půst v našem slova smyslu, ale ´dej si pozor na ukvapené reakce´ jako např. když bez rozmyšlení řeknu: „Ano, já věřím“, nebo Petr: „To se ti nestane“, aniž by uvážil, kdo je víc, zda li Ježíš nebo rabín. U Petra to bylo neuvážené prohlášení o tom, o čem je tzv. pevně přesvědčen. Proč si toto připomínáme právě dnes? Skutečná velikost člověka není v tom, že nedělá chyby. Bez chyb není nikdo. Jan evangelista říká: „Kdo by si myslel, že je bez hříchu, je lhář a pravda v něm není.“ Důležité ale je, aby se člověk po chybě dovedl zarazit, zamyslet a hledat správné řešení pro příště, až se opět ocitne ve stejné situaci. Petr a Pavel jsou nám obrovskými vzory. A jejich životopis v evangeliích nám připomíná toto: „Člověče, neztrácej po hříchu hlavu. Ale každý hřích, malý i velký musíš brát jako projev nedořešené, nekvalitní víry. Musíš se zamyslet nad svojí vírou.“ Čili, v tomto směru nám schází velikost apoštola Petra. Nezapomeňme, že Ježíše třikrát zapřel. I Petrovi to dost dlouho trvalo, než na to přišel, jak se naučit reagovat po chybě. Ale po zapření na to přišel a tak se stal Petrem ještě kvalitnějším. Připomeňme si, jak na Zelený čtvrtek Ježíš říká: „Této noci se pohoršíte nade mnou.“ Petr odporuje a pak přísahá. Pozor, to mohl být i dobrý skutek. Nelze vyloučit možnost, že Petr se cílevědomě zavazoval, aby Ježíše nezradil. Petr v této chvíli měl dobrý úmysl a mohl to být i dobrý skutek, ale co naplat. Musíme se dívat na celkovou bilanci. Když dojde k té kritické chvíli na nádvoří, tak jak předpověděl Ježíš. Ježíš po Petrově zapření se na něho podívá, možná, že udělal gesto např. „Neříkal jsem to?“, ale Petr ví, uvědomuje si tu svoji chybu. Zřejmě si tak nějak řekl: „Já neměl Ježíšovi slibovat, ale zeptat se ho, co mám dělat a on by mi řekl, abych nešel k ohni.“ Tady začíná (pramení) ten Petrův uvážlivý rys, aby počítal s ukvapeností, chybami. Tato chyba udělala ze sv. Petra ještě svatějšího sv. Petra. Je dobré si proto do kontrastu postavit osobu Jidáše, který chtěl svoji vinu odčinit sám, bez Ježíše. Sám sobě sliboval, sám to chtěl napravit až do konce (bylo v něm to ´co si jen o mně lidé pomyslí´). Ta špatná lítost ho přivede až k sebevraždě. Petr ví, že bez Ježíše takové gesto nemá cenu. Petr, když prohlédl, dokázal jít za Ježíšem jako hříšník, kdežto Jidáš ne. Kdybychom si připustili tenhle Petrův rys, bylo by to velice užitečné, protože každý hřích je dokladem toho, že naše víra je slabá a že máme jít za Ježíšem jako hříšníci pro lepší víru a ne hrát si jako Jidáš, kdo je vždycky dobrý a kdo vždycky dovede sám napravit chybu, kterou udělal. Když to dokážeme, bude z nás mít sv. Petr radost.
Mt 16,21-27, A, 22. neděle mezidobí
Ježíš začal svým učedníkům naznačovat, že bude muset jít do Jeruzaléma, mnoho trpět od starších, velekněží a učitelů Zákona, že bude zabit, a třetího dne že bude vzkříšen. Petr si ho vzal stranou a začal mu to rozmlouvat: "Bůh uchovej, Pane! To se ti nikdy nestane!" On se však obrátil a řekl Petrovi: "Jdi mi z očí, satane! Pohoršuješ mě, neboť nemáš na mysli věci božské, ale lidské!" Tehdy řekl Ježíš svým učedníkům: "Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mě. Neboť kdo by chtěl svůj život zachránit, ztratí ho, kdo však svůj život pro mne ztratí, nalezne ho. Neboť co prospěje člověku, když získá celý svět, ale ztratí svou duši? Nebo jakou dá člověk náhradu za svou duši? Syn člověka přijde ve slávě svého Otce se svými anděly, a tehdy odplatí každému podle jeho jednání."
Je to velmi závažné místo, protože je to otázka, která je spjata s tím, co nás v životě nejvíc tlačí. S otázkou štěstí, neštěstí, radosti, ale také utrpení a zármutku. Bohužel, mnozí lidé tomuto místu tzv. rozumí. A nakonec to někdy dopadá takto: „Ano, vždyť sv. Václav byl svatý, je to mučedník, on se za nás bude přimlouvat atd.“ A takový člověk si opravdu myslí, že je všechno v pořádku. Víte, často si zdůrazňujeme, že je nutné si dát ty texty evangelia do souvislostí. Při jaké příležitosti to bylo řečeno je jedna věc a druhá je, co všechno Ježíš o té věci říká. Dneska si znovu přečteme tuto pasáž. Ale ne ten úryvek, který jsme dnes četli, ale celou tu část, která se toho týká. Je to 16. kap. Matoušova evangelia a je to vlastně Ježíšova reakce na zatvrzelost apoštolů. Začalo to už tím 13. veršem. Když Ježíš přišel do končin Cesareje Filipovy ptal se svých učedníků: „Za koho lidé pokládají Syna člověka?“ Víme už jak to pokračovalo. Nakonec Ježíš říká Petrovi: „Jdi za mnou satane“. Často jsme si říkali, jak Ježíš tady napřed zavede řeč na to, co si lidé myslí o něm. Cílem toho je, aby si apoštolové a učedníci uvědomili, že v náboženství se nedá myslet nepořádně. Jedno u tak, podruhé onak. Člověk by měl mít jasno, vědět, že když jde do kostela, tak ví také proč. Ale ne jednat tak: „Co když on ten P. Bůh snad je; někdy tedy jdu, někdy ne“. To je důležité. A teď samozřejmě, co bylo ještě závažnější je toto. Když Petr říká: „Ty jsi Mesiáš“, Ježíš mu to potvrzuje, že to řekl správně. „Dostaneš klíče od království nebeského. „Vy je dostanete, ne Kaifáš, ale vy“. To znamená Petr a jeho nástupci. Nejprve Ježíš nechá učedníky, aby vyprávěli, jak lidé nezodpovědně uvažují o tom, kdo je on, potom jim položí otázku, co si o něm myslí a ta to ´ty jsi Mesiáš´, to je odpověď všech. Po pochvale Petra ale říká (přečíst si také u jiných evangelistů): „Mesiáš půjde do Jeruzaléma a Mesiáš bude zabit. Je to předpovězeno.“ On jim cituje ty proroky. Ježíš neříkal: „Já půjdu do Jeruzaléma…“. Na to si Petr vezme Ježíše stranou a domlouvá mu: „Bůh uchovej, to se ti nikdy nestane“, Uvědomme si, že tady vidíme něco otřesného. On prohlásí Ježíše za Mesiáše, ale vzápětí na to řekne, aby neříkal hlouposti. My jsme zvyklí hodnotit věci podle toho, jaký stupeň bontónu byl porušen. Tady si Petr nemyslel, že dělá největší hloupost svého života. A je to tváří v tvář Ježíši, kterého sám prohlásil za Mesiáše. V této chvíli Petr jedná na základě toho, co se dříve naučil od pana rabína. Kdyby Petr pořádně četl Písmo, Mojžíšův zákon a Proroky, tak by věděl, že ten obraz Mesiáše vypadá zcela jinak. Ale v této oblasti Petr myslí tím rabínským způsobem. Tady si uvědomte, že kdyby se někdo zeptal Petra, kdo je víc, zda-li rabín, nebo Mesiáš, Petr by mu řekl: „Jak se můžeš tak ptát, přece Mesiáš“. Jenže v tom jednání dává prioritu rabínovi. Petrova reakce je jakoby: „Rabín, to řekl, kam se ty na něho hrabeš.“ Takto je to sice vulgární, drastické, ale je to stejný postoj. My si musíme uvědomit, že Bohu nestačí zdvořilá slova a že my musíme mít vypracovaný postoj. Náš způsob jednání s Bohem, nebo vůbec s jakoukoliv objektivní realitou se musí řídit určitými zákony, pořádným myšlením. A v tomto případě jde vlastně o poruchu. Není to věc choroby mozku, ale ono to vyloženě připomíná jednání pacientů z psychiatrické léčebny. Ježíš Petrovi na to říká: „Jdi mi z očí (správný překlad zní ´jdi za mnou´), satane!“ Je tam ještě, že Ježíš se obrátil. To neznamená že udělal čelem vzad. To obrácení má v Bibli často význam ´změnil se´ (jako např. „Ten se ale umí obrátit!“). Ježíš se úplně změnil, tak to s ním zatřáslo, když viděl, že jeho učedníci pořádně nemyslí. Největší nadávka, jakou kdy komu Ježíš řekl je Petrovi a za tuto věc: „Pohoršuješ mě, nemáš na mysli věci božské, ale věci lidské. Nemyslíš na to, co řekl Bůh o sobě, ale ty myslíš na to, co o Bohu říká rabín.“ Ježíš jim přece citoval proroky, Písmo. Všichni jsou jak „zmoklé slepice“. Ježíš se nyní otočí ke všem a říká: „Podívejte se, chce-li někdo přijít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj trám (dle řeckého originálu) a následuj mě. Kdo by si chtěl život zachránit, ztratí ho, kdo je ochotný svůj život ztratit, nalezne ho. Copak prospěje člověku, kdyby celý svět získal, ale život ztratil? Jakou výměnu dá člověk za svůj život?“ Tedy to je Ježíšova reakce na Petrovo jednání, na to ´to se ti nestane´. „Tak kamarádi, jestli chce někdo jít za mnou, tak žádné iluze o Mesiášovi nedělat, vezmi svůj trám (počítej s trámem svojí hlouposti, ber se jaký jsi, nedělej si o sobě iluze) a následuj mne“. Toto může být takovým skrytým významem a může to takto vypadat. Uvědomte si to, na co jsme zvyklí - „vezmi svůj kříž“. Vždyť Ježíš neříká, že bude ukřižovaný. Říká, že bude trpět, že bude zabit. My tam automaticky dosazujeme Ježíšův kříž a utrpení. Ale v originále není kříž, ale břevno, trám, zátěž. Představte si nějaké nevolníky, kteří nosili klády, potáceli se, spadli, přeražená noha, zlomená klíční kost, žebra atd. Ježíšův výrok lze interpretovat (pro ty méně přemýšlivé) jako: „Ber svůj život s jeho slastmi a starostmi. Nedělej si iluze o Mesiášovi“. Ale pro ty přemýšlivější je ještě druhý význam: „Ber ten trám svojí omezenosti, svojí tuposti. Poctivě se vypořádej s tím, že vlastně máš na svém mozku trám, trám předsudků, trám naivity, trám nedomyšleného náboženství. Počítej s tím svým trámem. Vezmi svůj trám a následuj mně.“ A to ´zapři sám sebe´ tady znamená: „Dávej si pozor na to, co říkám“. Dále je ta pasáž: „Copak prospěje člověku, kdyby celý svět získal, ale život ztratil? Syn člověka přijde v slávě svého Otce se svými svatými anděly a tehdy odplatí každému podle jeho jednání“. A přichází zajímavá věc: „Amen, pravím vám, že někteří z těch, kteří tu stojí, neokusí smrti, dokud nespatří Syna člověka přicházejícího se svým královstvím.“ Co tato věta znamená? Hned za ní začíná už 17. kap., ale ono to na sebe navazuje. Že je to rozseknuté na další kapitoly nás nesmí mýlit. Mt 17,1-8 (proměnění Páně na hoře): „Po šesti dnech vzal Ježíš Petra, Jakuba a Jana na vysokou horu a tam se před nimi proměnil…“. To je právě ono. Vidí Ježíše, jak se proměňuje, jeho tvář svítí, šaty zbělí jako sníh a s Ježíšem mluví Mojžíš a Eliáš. Takže celá tato věc od Mt 16,13 do Mt 17,8 vlastně tvoří logický celek. A z tohoto hlediska musíme chápat i to, co jsme četli dnes: „Kdo chce přijít za mnou, zapři sám sebe.......“ . Přátelé, Ježíš chce, abychom počítali s tím, že máme mnoho předsudků, že myslíme toporně, že sami se sebou budeme mít mnoho práce než se staneme pořádnými křesťany. To není v takovém smyslu, jak si to my často představujeme, např.: „Ten člověk hodně trpí, ale ten je svatý člověk“. Vždyť tak trpí mnoho věřících lidí v té i oné církvi; a také nevěřících. To by těch svatých muselo být velmi mnoho. Mnoho utrpení je právě proto, že my jsme nekvalitní věřící, že nepřemýšlíme, že sedíme na dvou židlích. Toto, tamto, ano, ne, my to náboženství nedotáhneme. Vzpomeňte si na toho Petra. Nejdříve: „Ty jsi Mesiáš“ a za chvíli: „Co si to troufáš, vždyť rabín říká něco jiného“. Ale toto jednání připomíná jednání sklerotického starce, který si plete vazelínu s marmeládou. A takové je (bohužel často) naše jednání. Petr nebyl sklerotický, ale jednal podobným způsobem. Protože nezapřel sám sebe, ale Ježíše posuzoval podle toho, co řekl rabín. On si neřekl: „Rabín říká to, Ježíš ono, Ježíši, vysvětli mi to.“ Je třeba, abychom si uvědomili tuto otřesnost, že tento fakt je velmi častý v dějinách lidstva a to nejen v otázce náboženství, ale např. okolo Pasteura, Semmelweisa se tyto věci odehrávaly také. Každá nová věc, když je trochu nezvyklá, tak naráží na bariéru lidských předsudků. Ovšem že toto nejvíc platí v náboženství. Proto: „Kdo chce za mnou přijít, ať si začne dávat pozor na svoje reakce. Počítej s tím trámem předsudků, který máš ve svém mozku. A pojď, prodiskutujeme to.“ To je takový jemnější výtah z toho, co říkal Ježíš. Uvědomte si, že dokladem toho je Jan, miláček Páně, který jako jediný z apoštolů zemřel přirozenou smrtí. Proč? Protože jediný tuto problematiku pochopil. Petrovi to trvalo déle. Pod křížem stál jediný Jan. Tady jsme také u toho, co je smyslem kříže. My si představujeme, že Ježíš za nás trpí tak, jako když bratr řekne: „Táto, to by Míšu bolelo, jemu dej pět a mně dvacet na zadek“. A táta tomu nevinnému dá dvacet a tomu provinilci pět. Tady je třeba se zastavit a přemýšlet. Vzpomeňme si na tu záležitost s vystavením měděného hada na poušti. A Ježíš ji sám cituje a takto vysvětluje smysl kříže. Aby se člověk šel na Ježíšův kříž podívat a tak tam sám nebude muset viset. Jediný Jan, miláček Páně, stojí pod křížem a říká: „Teď chudáka přibili pro moje hloupé myšlenky“. Ale také Jan jediný umírá ve vysokém věku přirozenou smrtí. Pokoušeli se ho mučit, ale nic se mu nestalo, museli ho nechat a poslat do vyhnanství. Jan jediný, který pochopil, že na kříž se musíme umět podívat.
Mt 18, 15-20, A, 23. neděle mezidobí
Ježíš řekl svým učedníkům: "Když tvůj bratr zhřeší, jdi a pokárej ho mezi čtyřma očima. Dá-li si od tebe říci, svého bratra jsi získal. Nedá-li si však říci, přiber si ještě jednoho nebo dva, aby 'každá výpověď byla potvrzena ústy dvou nebo tří svědků'. Když je však neposlechne, pověz to církvi. Jestliže však neposlechne ani církev, ať je pro tebe jako pohan nebo celník. Amen, pravím vám: Všecko, co svážete na zemi, bude svázáno na nebi, a všecko, co rozvážete na zemi, bude rozvázáno na nebi. Dále vám říkám: Jestliže se shodnou na zemi dva z vás na jakékoli věci a budou o ni prosit, dostanou ji od mého nebeského Otce. Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich."
Ad. 1. Je to nesmírně závažná pasáž. Ovšem, on je to také velice tvrdý oříšek. A dneska jsme v tom 1. čtení z 9. kap. Ezechiela četli něco, co je pro nás také nesmírně aktuální, dokonce, abych tak řekl, v tom pořadí je to ještě aktuálnější než tam ta 18. kap. Matouše. V Ez 9 Bůh říká: „Rozhodl jsem se udělat pogrom, prostě katastrofu, ničení“. Zatím to Ezechiel vidí jenom ve vidění. Ale pak se opravdu tak stalo, došlo k zajetí židů, k rozbití chrámu. Takže tady nejde o to, že by to byla předpověď, já ten chrám zničím neodvolatelně. Je to výstraha. Ale protože oni si nedali říct, Ezechiel na to velice výrazně upozorňoval: „Blíží se vykonavatelé trestu, každý má smrtící nástroj.“ Vypadá to takto: Je tam šest mužů, každý měl nástroj zhouby a jeden muž měl po boku kalamář (nebyla plnicí pera atd.) a teď ten písař má jít a poznamenat na čele kvalitní lidi, kdo kvílí a truchlí nad všemi ohavnostmi, které se v Jeruzalémě dějí. Prostě ti lidé, kteří chápou, že v Jeruzalémě konkrétně šlo o degradaci zbožnosti a že jeruzalémská židovská zbožnost je nekvalitní. Jsou to lidé, kteří připouštějí, že se modlí nekvalitně a kteří by se rádi lépe modlili. Ti mají být označeni a pak, až přijde zhouba (čili těch 6 lidí, kteří jdou a zabíjejí každého, kdo není poznamenán) budou uchráněni. Tohle to je vidění. Za nějakých pár let na to došlo k obležení Jeruzaléma, porážka, velký masakr a deportace. Ti, kteří byli kvalitní, kteří v sobě měli zárodek dobrého myšlení, tak ti se dostali živi a zdrávi do deportace. Mezi nimi např. Tobiáš. Byl tam také (možná osobně, možná se ve vyhnanství narodil) prorok Daniel a ti tři mládenci, kteří byli pak hozeni do ohnivé pece. Víme např.,že i ti tři mládenci se měli v zajetí velmi dobře. Byli to poradcové krále u dvora. Jistě, hrozilo jim jeden čas nebezpečí; prodělali krizi, Daniel ve lví jámě a tři mládenci byli vhozeni do ohnivé pece. Ale Bůh se jich viditelně, doslova nápadně, okatě zastal. Na tom Tobiášovi je krásně vidět, jak vlastně to utrpení pomáhá člověku dozrát. Mohli bychom se u toho zastavit a říci: „Utrpení tady není proto, že si P.Bůh s námi chce vyřizovat účty, není proto, že P.Bůh potřebuje splnit kontingent trestů, a proto právě ty dobré tluče a mlátí. Utrpení tady je proto, aby nám to něco připomnělo“. Např. prvotní církev prožívala kruté chvíle. Na příkladě prvního mučedníka sv. Štěpána je však vidět jedna věc, že k utrpení nemuselo dojít, kdyby prvotní církev včas pochopila, že má přejít ze Starého na Nový Zákon. Ale prvotní církev pořád setrvávala ve starozákonním myšlení; vůbec nešli dělat misie. Když má Petr vidění (Sk 10), jak tam vidí ty čisté a nečisté pokrmy, slyší z nebe hlas: „Vstaň, Petře, zabíjej a jez.“ A Petr samotnému Bohu říká: „Ani za nic Pane, dosud nic nečistého jsem nejedl“. Potom co Petr pokřtil prvního pohana, tak je Petr volán na „koberec“, aby mu bylo domluveno za to, co provedl. A Petra ani nenapadne bouchnout pěstí do stolu: „Tak dlouho si sedíte na vedení? Copak Ježíš neřekl, abychom šli do celého světa a učili všechny národy a křtili je?“ A on začne pokorně vysvětlovat, jak se to všechno událo s tím Kornéliem. Čili Petr dlouho po nanebevstoupení Ježíšově a dlouho (nevím kolik let) po seslání Ducha Svatého, ještě neudělal (a také celá prvotní církev) ten krok v přechodu ze Starého na Nový Zákon. V tom období prvotní církev žila v jakési směsici starozákonních předpisů a určitých úryvků z toho, co řekl Ježíš. Vzpomeňme si na rabínské předsudky Petra při Ježíšových předpovědí utrpení (jak Petr říká: „To se ti nestane“). Ten případ ze Sk 10 je doklad toho, že v některých oblastech myšlení ten vliv toho rabínského učení, toho deformovaného Starého Zákona zůstával nadále apoštolech. Ten rabínský způsob myšlení je totiž velmi škodlivý, člověk si to neuvědomuje. A prvotní církev byla pod vlivem rabínského myšlení a také pod vlivem rabínského myšlení neodcházeli z Jeruzaléma. Představte si, že by vám chodilo dítě do školy a mělo by rádo pana učitele (učitelku), bylo by tak ve 3.,4.,5. tř. atd. a pak by říkalo, je radši budu opakovat, mně se ta škola líbí, já na gymnázium nechci. A pan učitel by řekl: „No, jen zůstaň, choď pořád do té osmičky dál!“ A něco podobného byl ten přechod ze Starého na Nový Zákon a to byla velká škoda. Ale tady nebyl ve hře jenom ten přechod, ale ze špatného myšlení, kterým byli i apoštolové infikováni těmi rabíny, na to myšlení správné. Na té prvotní církvi vidíme právě tu těžkopádnost a topornost. A utrpení bylo nutné, aby prvotní církev konečně šla do misií. Kdyby nebylo utrpení, nebyl by Štěpán zabit, ale my bychom nebyli křesťany. A nejenom to. Židé by nepřijali křesťanství a židokřesťané by nadále byli svázáni rabínskými chybami myšlení. Tady vidíme, že to utrpení přichází, aby člověka přinutilo myslet. A tady jde o to, abychom se naučili být citliví a ideál by byl, aby člověk na obyčejné píchání v zádech už reagoval tím, že začne hledat chybu ve své víře a ne hrát si na obětního beránka a slibovat a obětovat já nevím co. Tady ještě jde o postih, abych tak řekl nepoznamenaných („ti, co jsou dobří poznamenej, těch se nedotýkej“). Na nás ovšem tohle neplatí, protože my nejsme na té úrovni, aby Bůh mohl postihovat za každý hřích. A proto je druhý způsob, druhý typ souvislosti. Ježíš mluví o věži v Siloe a říká: „Copak si myslíte, že jenom ti, co na ně padla ta věž, byli špatní? Jestli se neobrátíte, všichni zahynete.“ Čili, ta věž v Siloe, tam nejsou potrestáni všichni, kdo si trest zaslouží, ale jenom někteří. Kdežto tady ve vidění Ezechiela jsou potrestáni všichni, kteří nejsou dobří. Kdyby každého z nás chtěl Bůh trestat jak si zasloužíme, tak bychom byli vybiti všichni. Mizivá menšina by zůstala. Čili, to naše utrpení je jako ta věž v Siloe, která nám připomíná: „Koukej člověče se dostat do linie, přestaň konečně s tím svým myšlením zahálet“. A to je podobné tomu, jako když má pan učitel přijde do třídy, kde se všichni perou, pár klukům vrazí pár facek a třída se ztiší. On nemá v tom frmolu čas, aby odměřoval, kdo se pere víc, kdo míň, kdo začal atd. Těch pár facek, kde trest není v korelaci s proviněním, tu třídu musí uklidnit. Ale nejsou potrestáni všichni viníci ve stejné míře. Viníci jsou všichni, ale potrestáni jen někteří. A to je ta věž v Siloe. Tam si všimněte, že Ježíš říká: „Jestli se neobrátíte, všichni stejně zahynete“. Ale v tom zjevení se mluví o tom, že budou potrestáni všichni. Ovšem, někdy dochází k trestům, kde všichni jsou potrestáni. Všimněte si: Trestán není ten, kdo hřeší, ale pobiti budou ti, kteří nejsou dobří. To je velký rozdíl. Zkuste o tom přemýšlet!
Ad. 2. Vracíme se k té problematice, kterou jsme začali minule. Problematika utrpení, proč vlastně lidé trpí. Říkali jsme si o tom, že vlastně Bůh upozorňuje Ezechiela a jeho úkol samozřejmě byl, aby to řekl lidem, že na židy čeká strašná doba. Ezechiel dostal několik příkazů, ve kterých, abych tak řekl, renomovaný známý prorok, začne jednat jako blázen. Když si Ezechiela přečteme, zjistíme, že např. měl za úkol si z písku udělat hrad (jako když si děti hrají) a tam ležet na levém boku. Pro židy to bylo úděsné. Bůh mu říkal: „A na svých výkalech si budeš ohřívat jídlo.“ Ezechiel mu říká: „Prosím tě, to po mně nechtěj“. Tak P.Bůh mu slevuje na zvířecí trus. Lidé přicházejí a ptají se: „Co to děláš ?“ A on si ještě ťuká do toho pískového hradu a oni říkají, že se asi zbláznil. Najednou se ukáže, že se nezbláznil a říká jim: „Podívejte, takhle to bude vypadat s Jeruzalémem. Nepřátelé přijdou, tady provalí hradby, atd. Bůh vás varuje. Jsou to už poslední varování, vy si nedáte říct, vy jste vzpurné plemeno, vy se prostě nezamýšlíte nad tím, co vám říkám…“. Ez 12 nám líčí, jak si Ezechiel sbalí zavazadla (pozor, byl to známý prorok, který prorokoval a možná uměl i uzdravovat), vynese je ven a postaví před dům. Židé se dívají a zřejmě si myslí: „Že by se zase pomátl, nebo bude něco říkat?“ A najednou večer se ozvou rány a Ezechiel probourává zeď svého domu. Nejde dveřmi, ale jde k tomu kufru, hodí si přes hlavu nějakou látku a jde s tím kufrem. Oni: „Co tohle má znamenat? Co to děláš? On: „Tak, já jsem vám dal znamení. Jak jsem udělal já, tak to dopadne s vámi. Půjdete do zajetí. Vy jste vzpurní, máte oči k vidění a nevidíte, uši k slyšení a neslyšíte. Jste vzpurní, nechcete si nechat věci vysvětlit, vy se nechcete nechat varovat, vy máte svoje názory, s kterými nechcete hnout. Protože nechcete se svými názory hnout, proto vám hrozí deportace“. A další varování je, že jestli si král-vládce si nedá říct (to říká Bůh Ezechielovi), tak to s ním dopadne takto: „Ponese na ramenou své věci, vyjde za tmy, prokopají zeď, aby ho vyvedli“. Samozřejmě, nedal si říct, ale pak, když se to stalo. No a jak jsme mluvili o Danielovi, Tobiášovi atd., tak to jsou ti lidé, kteří si vzpomněli na ta proroctví a říkali: „No, jo, víte co je nového? Král je mezi námi. Zachránil z obleženého hradu. Museli mu prokopat zeď a vůbec se s ním nikdo nepáral. Musel si vzít pěkně svoje věci a vyklouznout zamotaný v hadrech. Bylo to tak, jak to říkal Ezechiel“. Čili vlastně tady byla ta varování, která se pak začala plnit. A někteří z těch lidí (např. Tobiáš) si říkali: „Měli jsme toho Ezechiela tenkrát poslechnout, ledacos by se dalo zachránit. Měl pravdu“. Prostě ti lepší židé uznali, že se to stalo právem, že vlastně se stalo to, co bylo předpověděno. Leckoho by se mohlo třeba nepříjemně dotknout, jak jsem říkal o apoštolovi Petrovi, jak jednal. Přátelé, nemysleme si, že v nás to není. Jenže my o tom nevíme. A dneska si chceme připomenout, že když to utrpení přichází, nemusí být vždycky v souvislosti hřích a utrpení, ale s tím ´nejednal jsem správně´. Vzpomeňte si na to, jak jsme si říkali, že věž v Siloe spadla jenom na některé. A Ježíš říká: „Jestli neučiníte pokání, všichni zahynete. Ježíš také varuje židy a kdyby poslechli, tak Jeruzalémský chrám mohl stát dodnes. Ale židé Ježíše neposlechli. Ježíš také říká, že mají oči k vidění a nevidí a uši k slyšení a neslyší. Prostě, Ježíš také vybízí k nápravě, ale židé si nedali říct a proto sami sebe odsuzují. Říkali jsme si hodně o tom Petrovi. Kéž bychom byli jen tak málo chybní jako byli Petr a Jan. U nás je toho daleko víc, jenže o tom nevíme. Zajímavé je ve Starém Zákoně (někde u Davida) toto vylíčení. David je už králem a má přijít nějaká válka a váhá, jestli má bojovat nebo ne, jestli má dost silné vojsko. Možná, že chtěl dělat parádu a tak nechal udělat sčítání vojska (2 Sam 24,1-4). Přichází prorok a říká: „Tak ty jsi nechal udělat sčítání, tak si vyber (tři možnosti) tři dny bude zuřit mor, nebo tři měsíce budeš utíkat před nepřáteli, nebo sedm let bude hlad v tvé zemi.“ Prosím vás, co je na tom zlého, když David udělal sčítání vojska? Ono je takové latinské přísloví: „Quod licet Iovi, non licet bovi“ („Co si může dovolit Jupiter, nemůže si dovolit vůl“) Anebo opačně to může být: „Co projde nějakému pomatenci, neprojde člověku, který má všech pět pohromadě, který má plnou zodpovědnost“. Čili, kdyby nějaký císař pán, apoštolské veličenstvo v dějinách udělal sčítání vojáků, vůbec potrestán nebude. Ale David za to potrestán byl, protože David věděl, že za ním Bůh stojí. A David to sčítání nechal udělat ve slabé chvilce, kdy přestal myslet na tu Boží pomoc. To je ten problém. Čili, mnoho věcí v dějinách nebylo potrestáno pro nízkou úroveň věřících. Takový císař pán, v době před nějakými 100 lety, to byl také tzv. zbožný člověk, ale kam se „hrabal“ na Davida? Kdyby David začal s nespravedlivou válkou, ten by to schytal. David byl potrestám za to, že nechal udělat sčítání. Kolik bylo těch všelijakých parád a Bůh je netrestal právě proto, že se té chyby nedopustil světec, byť starozákonní, někdo, kdo je v té hierarchii Boží strašně vysoko. Čili, musíme si uvědomit, že světci nejsou bez chyby. Také mají chyby, které ovšem našemu hodnocení unikají a kde oni jsou třeba i daleko víc postihováni. Mojžíš např. udělal špatně jeden zázrak a Bůh mu říká: „Tak a nevejdeš do zaslíbené země, zemřeš mimo Palestinu“. Mojžíš prosil a Bůh nepovolil. Když se nad tím zamyslíme, samozřejmě vidíme jinou věc, že vlastně Mojžíš určité věci nedomyslel. A proto ho Bůh nepustil do zaslíbené země. Vždyť David měl dokonce na krku vraždu (nepřímou samozřejmě) Uriáše. Musíme si uvědomit, že určité věci se člověk dopouští ve slabé chvilce a určité věci se dopouští proto, že se chce postavit „na zadní“ nohy, čili, dalo by se říct, že v „silné chvilce“. Takže, když David udělal sčítání vojska, mohli bychom říct, že to je vlastně projev nedůvěry vůči Bohu. A je za to trestán. Na druhé straně jiný vladař za to trestán nebyl, protože neměl Davidovu úroveň, ale také Bůh mu nepomáhal tak okatě, jako Davidovi. Ti různí apoštolští vladaři a jim podobní války někdy vyhrávali, někdy prohrávali, chodili do kostela, modlili se za vítězství zbraní, ale P.Bůh jim nepomáhal tak, jako Davidovi. Tady ta Davidova zodpovědnost je daleko větší. Takže je to ta problematiky zodpovědnosti za své jednání, která souvisí s tou úrovní člověka. Čili, když se určitého poklesku dopustí světec, je trestán jinak, než nějaký člověk s velice nízkou úrovní před Bohem. I když se třeba modlí daleko víc. David žil ve Starém Zákoně, ale je někdo, koho si Bůh nesmírně váží. I když, jak říkám, má na svědomí nejeden hřích. Protože Bůh nás hodnotí podle toho, jak my dovedeme správně chápat Boží plány. A ne jenom podle toho, kolik jsme udělali hříchů.
Ad. 3. Ježíš v Horské řeči říká: „Milujte své nepřátele!“ Dá se o tom krásně mluvit. Jenže toto není naprosto primitivní text. Je dobré si uvědomit, že toto je úryvek z rozhovoru, který trval minimálně několik hodin, pak ještě byla vedena rozprava s učedníky (jenom s učedníky) a když my si to takhle přečteme, musíme počítat s tím, že vlastně tomu pořádně nerozumíme. Na první pohled to vypadá hezky: „Milujte své nepřátele!“ A myslí to P. Ježíš opravdu doslova? Zkuste to dělat opravdu a najednou zjistíte, že to není tak jednoduché. Zkuste to dělat a zjistíte, že to nejde. A tak člověk řekne: „To nejde“, vyzpovídá se a myslí, že je to pořádku. Jenže, až tomu budu rozumět, musím se snažit (ne prostě tohle to se přinutit dělat) a najít k tomu druhému správný vztah. A potom to půjde snadno. Tak, jako se malé dítě učí chodit, musíme se učit mít vztah vůči lidem, musíme se učit vyřešit problémy. Tady nejde jenom o to: "Nechej se fackovat a je to v pořádku". Ne. Tak např. už pro toho, kdo chce tomu dnešnímu úryvku pořádně rozumět, je nutné, aby si vzal Matoušovo evangelium a tam se texty 5., 6. a7. kap. téhle té problematiky dotýkají. Tam je: „Milujte své nepřátele !“ Předtím je: „Když tě někdo udeří na pravou tvář, nastav mu levou, když ti bere plášť, dej mu i sukni!“ Jenže dobrý čtenář evangelia tady začne větřit, že situace je tak trošku složitá. Ježíš např. utekl, když mu oponenti chtěli něco udělat a nenechal se fackovat. Když ho chtěli v Nazaretě shodit se skály, tak se nenechal shodit. nechal je ztuhnout a odešel uprostřed nich. Když ho fackují na veleradě, tak říká: „Jestliže jsem něco špatného řekl, tak mi to dolož! Pakliže ne, jakým právem mně mlátíš?“ Tohle ovšem zarazí a přiměje k přemýšlení jen dobrého čtenáře. A dobrý čtenář začne uvažovat. Ježíš dále např. říká: „Když vás budou pronásledovat, utečte!“ Čili, už tohle to vybízí, abych si položil otázku, zda li se mám nechat fackovat. Kdybych to spojil jako: "Kdo tě udeří do tváře, nastav mu druhou a utečte", tak by to byly vlastně dvě protichůdné instrukce. My musíme počítat s tím, že ten text evangelia se nám někdy může jevit jednou tak a podruhé onak jenom proto, že mu špatně rozumíme. Teprve tehdy, když tomu budeme rozumět, tak nám evangelium bude dávat smysl ze všech stran. To je těžko vykládat. Např. Ježíšova rada: „Co chcete, aby druzí činili vám, čiňte vy jim“ vůbec není líbivá politika. Z Matouše můžeme vyčíst, že je to např. recept, jak vytvořit normy pro mezilidské vztahy. Ono v tom evangeliu je často zcela něco jiného, než tam vidíme my. Uděláme si třeba pohled na toho Davida. Saul ho pronásledoval atd. A teď se podíváme do problematiky starého carského Ruska. Tam byli katolíci, byli tam řeckokatolíci, byli tam pravoslavní. Car byl hlava pravoslavné církve a ta dost ostře postupovala proti katolíkům. Čili slepá poslušnost by řekla: "Přijmu také to, co mi císař pán nařizuje". Čili, budu věřit pravoslavně. Zrovna tak tady zase císař pán František Josef byl katolické apoštolské veličenstvo a tak docela snadno my bychom mohli říct (a ono se tím také argumentovalo): "To je císař pán z Boží milosti, ty ho musíš pěkně poslouchat". A lidé, kteří se báli přemýšlet, museli pěkně přikyvovat a stávali se z nich slaboši, kteří nerozeznají pravdu. A že se nečetla celá Bible, celá ta souvislost (např. se nečetli ty dnešní pasáže, které to řeší), tak tím způsobem vznikali slaboši, lidé, kteří nerozeznali znamení doby, lidé, kteří nerozeznali, že se blíží na celý svět pohroma, kteří nevěděli, že se blíží první a druhá světová válka, že se blíží ta situace, o které my říkáme ´těch 40 let´ atd. To je zákonitý důsledek toho, že ti lidé, kteří chodili do kostela, nečetli evangelium. Jistě, leckomu se to může zdát jako demagogie. Když neumí číst evangelium, nebudu mu to vyvracet. Ale např. když budeme číst Mt 5, Mt 6 a Mt 7 to s tím ´nastav tvář´ u Lk 17, najednou vidíme, zhřeší-li proti mně bratr, mám odpustit sedmkrát. A jinde (Mt 18) Ježíš říká: „Když zhřeší a řekne, odpusť, tak odpusť, i sedmasedmdesátkrát!“ Čili např. to ´nastav tvář; když tě udeří do jedné, nastav druhou´, tak podle Lk 17,3-4 (dle doslovného textu), Ježíš říká: „Až když řekne, odpusť, když uzná svoji chybu, není třeba se vracet, není třeba v sobě řešit problém nedořešených sporů“. Jsme ovšem u otázky, když to ´odpusť´ neřekne. Na to je zase Ježíšova odpověď - celá kapitola Mt 18: „Když proti tobě se někdo prohřeší, ty mu musíš věc vytknout. Když uzná chybu, získal jsi bratra. Když neuzná chybu, budiž jako pohan a publikán!" Pozor! To ovšem znamená výrazné přerušení kontaktu; čili velice tvrdý trest pro lidi, kteří se nepřizpůsobí kolektivu. Takže poctivý čtenář tohle to musí znát a musí umět rozeznat, že např. tohle to ´nastav i druhou tvář´, podle Lukáše vlastně znamená, že když ten člověk uzná, že udělal chybu, tak mu odpusť. Když ale neřekne, je tady ta instrukce Mt 18. kap.: „Řekni mu to mezi čtyřmi očima. Když tě poslechne, získal jsi bratra. Když tě neposlechne, vezmi si jednoho nebo dva svědky, aby byla vina prokázaná! Když tu chybu udělá znova, napomeneš ho a když tě neposlechne, řekni to církvi. Celá církevní obec ho upozorní na danou chybu. Když neposlechne celou církevní obec, tak bude jako pohan a publikán!“ Celá obec s ním přeruší kontakt, t.j. např. žádná podpora v nezaměstnanosti, nikdo mu nedá práci atd. Ono tohle to vypadá velice drasticky, ale když se to domyslí, je to perfektně vyřešená věc. A to jsou Ježíšova slova. Je samozřejmé, že tyhle věci lidé neznají, a měli by je znát. Měli by je znát alespoň doma, abych tak řekl, pro kuchyňskou potřebu. Je spousta rodin, ve kterých dochází k různým konfrontacím. A ti lidé, kteří neznají tu doporučení Mt 18 a Luk 17 a znají jenom Luk 6,21, tak se snaží tomu přikyvovat a nějak to přejít. A teď z té povinnosti, z povinnosti lidí, kteří neznají správné řešení, platí řešení primitivní: „Ano, musíš si to nechat líbit.“ Jenže, když budeš pořádně přemýšlet, tak se můžeš bránit. Ale když to neznáš, můžeš si říkat, že nebudeš střádat hněv, všelijaké křivdy kolik chceš. Že to potom vybouchne v tom smyslu, že obě ty strany, řekněme manželé, si myslí, že ten druhý je špatný a de facto si každý na obou stranách střádá všechny ty křivdy. Takže každý má celou řadu, celé to účetnictví chyb toho druhého, se kterými se potom musí pracně vypořádat. Ano, pakliže člověk nedokáže pořádně číst Písmo, musí s tímto účetnictvím počítat, musíš počítat s tím, že ten druhý má zrovna tak výhrady proti němu a obě strany to musí pěkně snášet. Pakliže to ale bude znát, bude vědět, jak se z tohoto účetnictví křivd dostat. Ale znamená to pořádně tu Bibli číst a zamýšlet se nad sebou. Takže zatím nebudeme řešit konkrétní situaci. Víme, že u Ježíše ten výklad (Mt 5-7) byl vlastně mítink. To nebylo kázání, ale celá řada rozhovorů, které trvaly alespoň den. Pak následovala druhá řada, druhý mítink s učedníky, který také nebyl pěti minutovým kázáním. A je tady ještě ta připomínka Lk 17, která také byla na jednom mítinku, jiném, jenom pro učedníky. Teprve tyto tři bloky dohromady nám dávají správnou představu a proto je musíme číst dohromady. Pokud to nemáme dořešeno, tak nesmíme dopustit narůstání vzteků a vytváření toho účtu křivd, účtu toho, co mi ten druhý dělá, protože to zkresluje náš pohled. Takže ten primitivní pohled člověka je v tom: "Ano, oženil jsem se a moje žena je – no špatný člověk". Ale musí počítat s tím, že ona ho vidí zrovna tak a toto si může myslet o něm také. Musí počítat s tím, že se musí naučit dívat na manželku i na sebe kriticky. A tady jsme u té věci: „Co chcete, aby druzí činili vám, čiňte vy jim!“ Když na té své manželce (nebo příteli) uvidí chybu, tak musím říct, jak se má zachovat, čili já si pro ni musím udělat radu. Když tu radu bude mít zformulovanou, tak dříve než ji jí (mu) řeknu, začne ji sám na sobě zkoušet, Častokrát se zjistí, že ty rady nikam nevedou, že je nelze dodržet. Čili, rada, kterou bych jenom chtěl dát druhému a neodzkouším ji, tak tato rada není dobrá, musím ji stáhnout a musím hledat řešení, které já budu formulovat jakožto požadavek toho druhého. Napřed si to odzkouším a až uvidím, že to jde, potom to bude pravidlo závazné pro obě strany, pokud ten druhý má alespoň kousek dobré vůle. Tímto způsobem se jednak vyřeší to konfliktové účetnictví a zadruhé se nastaví (alespoň v určité oblasti) způsob soužití, které už v další době přestane vytvářet ten pocit křivdy na obou stranách. Jistě, je to velice úzký pohled na celou věc. Je mnoho lidí, kteří se např. zpovídají: „Byl jsem nelaskavý na svou manželku (manžela)“ atd. Kdyby se tohle dělalo, spousta těch hádek by zmizla. Jednou za mnou přišlo několik přátel a řekli mi, že se dohodli, že budou spolu jednat podle určitých pravidel. Tito lidé se dohodli na tom, že si všechny věci budou vyříkávat. Přitom byli mezi nimi lidé, kteří do kostela vůbec nechodili. Pakliže nebudeme mít pravidla hry mezi těmi nejbližšími (ta výzva samozřejmě platí obecně), tak se nedostaneme ani o krok dále. Ta pravidla hry se právě vytvoří tím ´co chcete, aby druzí činili vám, čiňte vy jim´. To je způsob jak najít objektivní normu pro daný kolektiv, který může být různý. Každá rodina by si měla zavést takováto pravidla hry. Pakliže si zvyknu na tento způsob řešení konfliktních situací, tak potom, když mládenec z jedné rodiny si vezme dívku z jiné rodiny, kde ta pravidla hry budou jiná, ale přitom na obou stranách budou zvyklí ta pravidla dodržovat a stanovit je, pak nedojde ke konfliktu. Ti lidé si vezmou z obou stran to, co je na té či oné straně dobré a dají si dohromady svůj kodex soužití. Ve skutečnosti se to velice často děje obráceně a důsledky známe z rozvodových statistik. Nejdříve na začátku manželství je ohromné nadšení, pak každý začne vykládat, jaké to bylo dobré u nich doma a samozřejmě, že to nejde dohromady. Bohužel, bývá to jenom kvůli drobným kuchyňským tahanicím, které lidé nejsou schopni nebo ochotni řešit. A proč? Protože v kostele se častokrát na tuhle konkrétní situaci zapomíná. Ano, měj správné požadavky na toho druhého, ale vyslechni také požadavky jeho.
Mt 18,21-35, A, 24. neděle mezidobí
Petr přistoupil k Ježíšovi a zeptal se: "Pane, kolikrát mám odpustit svému bratru, když se proti mně prohřeší? Nejvíc sedmkrát?" Ježíš mu odpověděl: "Neříkám ti nejvíc sedmkrát, ale třeba sedmasedmdesátkrát. Nebeské království se podobá králi, který chtěl provést vyúčtování se svými služebníky. A když s vyúčtováním začal, přivedli mu jednoho dlužníka, u kterého měl deset tisíc hřiven. Protože dlužník neměl čím zaplatit, pán rozkázal ho prodat i se ženou a dětmi a se vším, co měl, a tím zaplatit. Tu mu ten služebník padl k nohám a na kolenou prosil: 'Měj se mnou strpení, a všechno ti zaplatím.' A pán se nad tím služebníkem smiloval, propustil ho a dluh mu odpustil. Sotva však ten služebník vyšel, potkal se s jedním ze svých druhů ve službě, který mu byl dlužen sto denárů. Začal ho škrtit a křičel: 'Zaplať, co jsi dlužen!' jeho druh padl před ním na kolena a prosil ho: 'Měj se mnou strpení, a zaplatím ti to.' On však nechtěl, ale šel a dal ho zavřít do vězení, dokud dluh nezaplatí. Když jeho druhové ve službě viděli, co se stalo, velmi se zarmoutili. Šli a pověděli to všechno svému pánovi. Tu si ho pán zavolal a řekl mu: 'Služebníku ničemný! Celý dluh jsem ti odpustil, protože jsi mě prosil. Neměl ses tedy i ty smilovat nad svým druhem, jako jsem se smiloval já nad tebou?' A jeho pán se rozhněval a dal ho mučitelům, dokud by nezaplatil celý dluh. Tak bude jednat s vámi i můj nebeský Otec, jestliže každý svému bratru ze srdce neodpustíte."
Ad. 1. V tom dnešním čtení Mt 18 se mluví o dvou služebnících. Jeden je dlužen 10 000 hřiven a druhý 100 denárů. Nebudeme daleko od pravdy, když si alespoň přibližně představíme ten rozdíl; 10 000 000 Kč a 100 Kč. První měl jít do vězení dlužníků. Když prosil, pán v dobré náladě mu dokonce dluh odpustil. Když ten služebník vyšel, potkal jiného spoluslužebníka, který mu byl dlužen 100 denárů. Řekl mu: „Zaplať dluh nebo půjdeš do vězení“. Ten spoluslužebník také prosil, aby byl k němu shovívavý. Ale on nebyl a dal ho zavřít do vězení. Spoluslužebníci to řekli pánovi a tak potom ten, co byl dlužen předtím 10000 hřiven, šel kvůli pár denárům do vězení a zůstal tam, dokud celý dluh nesplatil. My víme, že žádný člověk není bez hříchů, vyjma Panny Marie. I ti největší světci měli hřích. Jenže např. takový David se od nás lišil tím, že on si po hříchu z toho vzal poučení. On hledal příčinu. Proto je tak důležité to odpouštění. Tady nejde jenom o to odpouštět, prostě podle takové představy přelaskavého, odpouštějícího člověka, který se nechá fackovat, to ne. Vždyť platí: „Hřeší-li tvůj bratr, vytkni mu to! A když řekne odpusť, tak mu odpusť! Když neřekne odpusť, budiž jako pohan a celník“. A to je velice zlá věc. Tady vidíme, že to odpouštění je věc, která je vlastně závažnější, než jestli jsem udělal hříchy nebo ne. My sice říkáme: „Já nebudu dělat hříchy“, ale my se musíme učit odpouštět, my se musíme učit reagovat na ty Boží podněty. A to mnoha věřícím uniká. Pak se diví, že P.Bůh na ně dopouští trampoty. Ale na soudu se takoví lidé budou divit ještě víc, když Ježíš řekne: „Já jsem ty tvoje modlitby nebral v úvahu. Ty jsi neodpustil, neuměl jsi se pořádně modlit, ty jsi nechápal křesťanství. Ty jsi se jenom nutil do něčeho, co sis pod křesťanstvím představoval-vybájil“. Čili, když odpustíme, Bůh nám odpustí. Když neodpustíme, budeme platit za svoje hříchy. Když odpustíme, tak naše hříchy jakoby nebyly. Přátelé, uvědomte si, že to platí i pro duše v očistci. A ovšem, pakliže ty duše v očistci to nedovedou, je to chyba, protože se to nenaučily tady během pozemského života. Takže nejen si říkat: „Já se budu modlit teď a ony se pak budou modlit za mne. Jistě, můžeme se za ně modlit, ale nezapomínat na to, že je třeba se naučit vyřešit věci nyní a nyní si brát poučení ze svých chyb. Teď se naučit odpouštět, teď pochopit, jak si Ježíš naše modlitby a naši víru představuje. Pakliže Ježíše pochopíme, bude to dobré. Když nepochopíme, budeme jako ti židé – vzpurné plemeno („Měli jste oči a neviděli jste, měli jste uši a neslyšeli jste. Slyšeli jste to říkat, ale nedali jste si říct“). Takže někdo bude mít 10x, 20x tolik hříchů, co ten druhý, a přesto bude mít v očistci daleko méně utrpení, protože dokázal pochopit lidskou omezenost tím, že odpouštěl druhým. Byl nucen zamýšlet se nad tím, že vlastně je také takový. A když přijde do očistce a je poučitelný; není zatvrzelý. A tak očistec u něj probíhá lehce a bez potíží (jako pobyt pacientů v lázních). Očistec je vlastně takové chození do školy pro ty, co se to nenaučili za živa. Jenže v očistci může být člověk dobrým žákem a pak to pro něj budou ´lázně´ příjemné. Nebo tam bude špatným posluchačem a pak to pro něho bude, jak se lidově říká, kriminál. Očistec bude tak jako tak doučení. Co jsme se z Bible nenaučili teď, to se musíme doučit. Ale buďto to bude ´škola v přírodě´, nebo ´škola za mřížemi´. Je na nás, co si vybereme. Tomu doškolení v očistci neutečeme. Musím si uvědomit si, že tyto věci jsou ve hře a že člověk by se měl nechat varovat.
Ad. 2. My bychom chtěli být bez hříchů a často se ptáme: „Byl to hřích, nebyl to hřích?“, ale neptáme se po strategii polepšení. Ježíš říká bohatému mládenci: „Dobrý je jenom Bůh“. Mládenec si myslí, že je dobrý (že všechna přikázání plní). Zabývejme se však tím podobenstvím. První služebník je dlužen vladaři 10 000 hřiven. Víme, že ten první služebník měl jít za dluh i s rodinou do otroctví a když prosil, pán mu to odpustil. První služebník potká druhého, který prvnímu byl dlužen a ten první vymáhal na druhém dluh. První trval na svém a tak ten druhý musel do vězení. Pán se to dověděl. Jak se tak říká, všechno bylo kvůli hloupým 100 denárům. A teď pán: „Tak a teď zaplať 10 000 hřiven. Půjdeš do vězení s celou rodinou.“ A k tomu ještě propadnutí majetku. Tady nám Ježíš chce něco říct. My se ptáme: „Byl to hřích, nebyl to hřích“, ale neptáme se na faktory, které nám umožní ulehčit ten trest. Někomu Bůh hříchy odpouští a někomu ne. Někdo tím očistcem projde a nijak zvlášť se „nepřipálí“, zatímco jiný, nevyjde z očistce, dokud „nezaplatí do posledního haléře“. Tady je nějaký klíč, který může ovlivnit ten pobyt v očistci. Běžná představa je, že my se budeme modlit za duše v očistci a že ony se budou modlit za nás. Ježíš nám dává jinou radu: „Odpouštějte vy a já vám také odpustím.“ Jenže o tomto nevíme a sháníme, aby až umřeme, se za nás ten nebo onen modlil. Zapomínáme na tento Ježíšův slib. Zapomínáme na to, že sami si můžeme určit míru toho pobytu v očistci (kolik budu muset zaplatit). Uvedu příklad hry – šachu. Začátečník, ten rád hned od začátku hry bere figurky. Jednou jsem hrál s dobrým šachistou a zeptal se mne: „A kde chceš dostat mat?“ A já na to: „Ještě jsem ho nedostal“. Nakonec jsem souhlasil a určil jsem místo. Občas jsem mu vzal i nějakou figuru, ale nakonec jsem mat na tom místě dostal. Dobrý šachista obětuje obyčejné figury, aby mohl ohlídat krále. Jenže my jsme jako začátečník („jé, já mu seberu pěšáka“), který přitom neví, že si odkryje krále nebo královnu, nebo přijde o závažnou figuru. Podobně my se od Boha vzdalujeme špatně pochopenou snahou o polepšení. My slibujeme polepšení a jsme jako ten, co prosí o strpení, že všechno zaplatí a pán mu řekne: „Nemusíš platit nic, všechno ti odpouštím, dnes mám dobrou náladu, tak ti celý dluh odpouštím.“ Jenže těch osudných 100 denárů. My chceme jenom, aby nám byly odpuštěny hříchy, ale zapomínáme, na klíč k ´přepočtu´ trestů. Naší snahou musí být toto chápat, abychom za naše hříchy měli co nejmenší utrpení. Tím, že člověk odpouští bližnímu, začne lépe chápat sám sebe. Tím, že začne chápat sám sebe, začne být schopen opravovat svou víru. A tím, že opravuje svou víru, tím vlastně vyhrává. Ta situace je v tom podobenství složitější, je to takový hrubý nárys. Ten ´přepočet´ mezi hříchy a trestem je daleko výhodnější pro člověka, který pochopil Boží úmysly, které Bůh s člověkem má. A ty úmysly pochopí ten, kdo chápe sám sebe, kdo sám sebe vidí jako hříšníka, a ne jako dobrého. To je jedna z více možností. A abych věděl, kde dělám ty chyby, je důležité, abych uměl tomu druhému (beze zbytku) odpustit. Pozor, ze srdce odpustit, to není žádná lehká věc. Tak bude jednat s námi náš nebeský Otec, jestliže každý svému bratru ze srdce neodpustí. Takže máme na vybranou: Slibovat si, že nezhřeším (ale to můžeme jenom slibovat a s tím nepohneme), nebo, co však můžeme dělat, je snížení té taxy za hřích. Bůh je spravedlivý, nikomu nenadržuje.
Ad. 3. V tomto podobenství je vylíčen takový dobrý vladař, kterému leží na srdci vztahy mezi lidmi. Je to podobenství, které je sice vzaté ze skutečnosti, ale ono je to výrazně upravené, protože ve skutečnosti se toto nevyskytuje. O co jde? Jde o to, že když je někdo dlužen, dnes musí platit, vymáhá se to, ale tenkrát, pokud neměl čím zaplatit, ho prodali do otroctví. A ty peníze, které za něj dostali, kryly dluh, a bylo-li to málo, musel si to v otroctví odsloužit. Nebo se prodal i celý jeho majetek, případně i rodina do otroctví. Těch 10 000 hřiven se těžko přepočítává, ale budeme mít alespoň nějakou představu, když si uvědomíme, že ten první služebník, který dlužil 10 000 hřiven to silně s tím dluhem přehnal. Pán měl dobrou náladu a tak mu všechno odpustil. Asi si řekl: „Nezchudnu, mám majetku dost, necháme to plavat“. A teď si uvědomte, že ten služebník potom jde a pro mizerných 100 denárů se hádá a dá svého spoluslužebníka do vězení. On dostal za prodaného spoluslužebníka nějakou sumu, ale sám potom šel do otroctví. Vzali mu všechno, musel platit obnovený závazek vůči pánu, a tak musel vrátit těch 10 000 hřiven. Vyšlo ho to pěkně draho. Samozřejmě, když ten text evangelia čteme, tak vyvstane taková představa, že je nutné odpouštět každému, být ke každému laskavý atd. Je to pravda? Je. Ale ono se opravdu vyplatí číst celé Písmo svaté. A my děláme tu stejnou chybu jako v jiných denominacích. Proto je tolik křesťanských církví, že každá z těch církví si přečte něco (metodista jiné, jehovista jiné atd.), ale rozumět celé Bibli dohromady, tak to se nenosí. Proč to říkám? Protože ten dnešní úryvek platí. Ale když nebudeme číst celou Bibli, tak se strašně a zbytečně „nadřeme“ a nebude to mít efekt. Uvědomme si, že odpouštět, smiřovat se, je pravda. Jak můžeme chtít po Bohu, aby nám odpustil závažný, velký přestupek, když sami neodpustíme bližnímu? Ale to odpuštění není tak jednoduchá věc. Uvedu vzpomínku z mládí: V sousedství, když jsem byl malý chlapec, žila rodina, otec byl alkoholik. Čas o času přišel a zmlátil všechny, ženu, děti atd. Dnes to není, protože, když to někdo párkrát udělá, seberou ho a pošlou na léčení a žena se většinou rozvede. Jenže tenkrát rozvody tak časté nebyli. A tak ta manželka trpěla, jednou za měsíc byla celá rodina zbita a šlo to dál. A teď si představte, že byste měli vedle sebe takového souseda, který přijde, rozbije vám okna atd. Takové alkoholiky můžete znát. Když vystřízliví, slibují, že se polepší, že všechno opraví, ale zůstane u slibů. Představte si, že byste žili v rozděleném bytě s takovým člověkem, a přitom text Mt 5 říká: „Udeří-li tě někdo na pravou tvář, nastav mu i levou“. V rozděleném bytě to chodí tak, že chodbu, koupelnu a toaletu uklízejí střídavě. Jenže co když vy to děláte a ta druhá strana ne. A nyní si představte ten text Mt 5 doslova. To by znamenalo: „Tak to za něho umyji, jsem křesťan“. Ale toto člověk dlouho nevydrží. Začne to v něm vřít. Buď si na krk uváže takové sousedství, nebo s tím začne zápasit a přemáhat to v sobě. Může si dokonce říct: „P.Ježíš za nás zemřel na kříži, my také musíme něco vydržet“. Za čas to nevydrží a pak se zpovídá z toho, že dělá hříchy. Ano, dělá hříchy, když to nevydrží, ale jsou to hříchy úplně zbytečné. Peklo za tyto hříchy je daň z hlouposti. Proč? Protože člověk si nepřečetl celý úryvek. Přečtu-li si jen tento úryvek, přede mnou vyvstane postulát křesťanství, že já musím stůj, co stůj odpustit. Já jsem záměrně vybral tento příklad. Někdo si řekne: „My naštěstí nemáme rozdělený byt, případně takovou partaj“. Hned přejdeme na naše běžné poměry, kde nejsme opilci, kde nerozbíjíme věci apod. Uvidíme, že se nás to také týká. Čili, buď čtu pouze tento úryvek a pak vidím, že mojí povinností je nechat si to všechno líbit a když chci mít čisto, tak to po tom spolunájemníkovi uklidím. Ale, když přečtu celé evangelium (v tomto případě stačí Mt 18), tak uvidím, že před tím je tato věc: „Jestliže zhřeší proti tobě tvůj bratr, jemně mu věc vytkni“ (Starý Zákon říká, že aby nevznikl hřích v tvém srdci). Tudíž, ty věci je třeba napřed probrat: „Podívejte se sousede, jednou uklízíme my, jednou vy“. A klidně říct: „Poslouchejte, neumyl jste chodbu“. Když poslechne, získal jsi bratra. Sousedské vztahy se mohou sblížit. Dle Mt 18 neposlechne-li, řekni jednomu, nebo dvěma sousedům atd. My možná nemáme podobné případy, ale chci zdůraznit, že Bibli je třeba číst celou a jít k soudu, dokud je čas. Ale ne to polykat, protože to v člověku vře a jednou to může rupnout. Tedy, zhřeší-li proti tobě tvůj bratr, nemlč, abys neměl hřích v srdci, ale jemně mu věc vytkni. Když poslechne, získal jsi bratra. Tímto způsobem se vylepšují sousedské vztahy. Neposlechne-li, svolej svědky, aby se věc objasnila. Kde je řečeno, že pravdu mám já? Je třeba to prodiskutovat s někým nestranným. A dělá-li ten člověk opravdu chybu, a nechce si dát říct, pak je tam ten příkaz: „Řekni církvi!“ Nemyslím biskupské konferenci nebo papeži, ale místní církvi. Ten člověk se dostane do choulostivé situace. Všichni mu to vytknou. A když si ani potom nedá říci, ať je jako pohan a publikán. A to si každý pořádně rozmyslí, aby se nakonec rozkmotřil se všemi lidmi. Nikdo mu nic neprodá, nikdo ho nevezme do práce. To je trest opravdu drastický. Vidíme, že nestačí číst jen ten úryvek, protože by vznikla taková idylická situace, jak mi dá někdo facku a řeknu na to: „Já ti to odpouštím“. Člověk se může bránit, a to takovým přiměřeným způsobem, že v něm nevzniká zlo. Kdo špatně čte Písmo, myslí, že se nesmí soudit, a jak se říká, nasadí si na krk chomout. Kdo čte pořádně Bibli ví, že se má včas ozvat a že tomu sousedovi řekne rovnou, jak si to představuje. Než se člověk otrká, tak každý zpravidla dělá dobrotu. Problém je, že my zpravidla ten začátek promeškáme a potom si s tím nevíme rady a začneme dělat hříchy, které jsou zcela zbytečné. Toto odpuštění se týká takového souseda, který svou chybu uzná. Když mu to vytknu, tak to uklidí a když příště zapomene, zas mu to připomenu, zas to uklidí a věc se pomalu srovná. A to je právě to ´kolikrát mám odpustit´. Když 7 krát zapomene a uklidí až po napomenutí? Ne, sedmasedmdesátkrát! Návyk se nevytvoří za den. Pokud se člověk chce napravit, mám mu odpustit ne sedmkrát, ale sedmasedmdesátkrát. Proč to říkám? Není kostelíčka, kde by nebylo kázáníčka. Jsou manželství, kde se často hádají. A nemusí to být velká hádka, neberou nože na sebe. Ono nestačí jen nemlátit se, nehádat se, ale musím na své osobnosti pracovat. Důležité je, aby si manželé dokázali i ty maličkosti vysvětlit, prodiskutovat. Aby se naučili řešit životní situace, a ne držet postoj: „Ne, já ti ustoupím“. Někdy jsou to maličkosti, ale výsledkem jsou např. špatně vychované děti, životní maléry těch dětí atd. Nesmíme podceňovat ani ty drobnosti. A když v manželství ty třecí plochy budou a manželé budou nad tím zavírat oči, nebo je jen odkývávat, tak to nakonec dopadne tak, že budou radit jiným: „Buď rád(a), že jsi svobodný(á)“. Mnoho starších tak mluví o manželství. Nesmíme před sebou mít tu selanku křesťanství – všechno a za všech okolností odpouštějícího a laskavého, protože to nejde udělat.
Ad. 4. Podobenství je to známé, ale kdoví, kolik lidí by to dovedlo vysvětlit do poslední tečky, protože problém odpuštění je velmi závažný a bohužel, není správně nebo dostatečně chápán. A přitom odpouštět druhému jsou vůbec nejcennější odpustky, které existovaly, existují a budou existovat. To ostatní, např. modlitby za zemřelé atd., to je jenom druhořadý až třetiřadý zásah proti tomu dnešnímu. Odpouštět dovede ten, kdo dovede beze zbytku vyřešit texty evangelia týkající se odpuštění. Ten, kdo nerozumí tomuhle Ježíšovu receptu, ten nedovede odpouštět, musí se to pracně učit a velmi se nadře. Nestačí se čas od času vyzpovídat např.: „Choval jsem nenávist vůči bližnímu, ale přemohl jsem to atd.“ To vůbec není řešení. Nyní tuhle problematiku nemůžeme řešit, ale pouze na ni upozorňuji. To odpouštění nelze oddělit od předcházejících veršů z Mt 18,15-18 („Zhřeší-li tvůj bratr........“). U Lk 17,3-4 je: „Když zhřeší tvůj bratr, vytkni mu to, a když to olituje, odpusť mu. Když se i sedm krát za den prohřeší proti tobě a sedm krát se vrátí se slovy ´mrzí mně to´, odpusť mu“. To ´odpusť´ od provinilého je podmínkou; je to požadavek. Jenže nestačí jenom říct odpusť. Tím nejsem z té věci úplně venku, protože těžiště tohoto receptu je v tom textu Mt 18,15-18. To je velice konkrétní recept, jenže nám se zdá nesrozumitelný, možná, že nad ním ohrnujeme nos, protože na to nejsme zvyklí, nemáme s tím žádné zkušenosti. Dnešní podobenství říká: „Byl služebník a dlužil svému pánovi 10 000 hřiven…“. Ježíš to líčí podle tehdejší praxe. Na prosbu pán služebníkovi všechno odpustil. Jenže ten potkal druha ve službě, který mu byl dlužen 100 denárů (mnoho a mnohokrát méně, než první služebník dlužil pánovi). A právě proto, že ten první služebník ten malý obnos (dluh) neodpustil druhému služebníkovi, pán, když se to dozvěděl, se rozhněval a odvolává to, co předtím řekl. Pěkný kšeft, že?! Vidíme, že v téhle otázce je Ježíš naprosto nekompromisní. Tady nejde jen o takové nonšalantní odpouštění, nebo přecházení, mávnutí rukou přes chyby těch druhých, nebo, že si dokonce řeknu: „Moudřejší ustoupí“. Tady vůbec nejde o to ustoupit, s nikým se nehádat. Cílem, který Bůh tvrdě a neústupně sleduje, je právě pohled nás samotných. Když se nám na tom druhém něco nelíbí, musíme se zarazit a zamýšlet se nad tím. Zrovna tak to máme udělat, když uděláme hřích, nebo faux pas, nebo uděláme (neuděláme) něco kvůli zapomenutí (a to není hřích), atd. Opilec, když udělá něco v tomto smyslu, nemusí mít hřích, protože má sníženou zodpovědnost. Jenže, když v opilosti bourá autem, může zabít lidi. Třeba si uvědomit to, že abychom mohli přijít do nebe, musíme mít opravenou svoji povahu, musíme být připraveni na stálý kontakt s Bohem. Vzpomeňte si na to, jak jsme si říkali o ponorkové nemoci. Ponorková nemoc by lidem znemožňovala ten jejich pobyt v nebi. A proto, abychom odstranili tu ponorkovou nemoc vůči Bohu, inkompatibilitu s Bohem, je důležité, abychom se dovedli zarazit a zamyslet se nad tím, jestli ten druhý nemá pravdu, jestli já něco nevidím zkresleně, když se mi zdá, že mi ten druhý ubližuje. A když je to nevědomost ze strany druhého, tak já ho musím napomenout, pokárat. Když je to omyl ze strany druhého, tak právě proto je tu ta instrukce ´když řekne odpusť, tak odpusť´. Musíš počítat s tím, že člověk svoji povahu den ze dne nepředělá a že to dá práci znovu a znovu se vracet. V první řadě je třeba toho druhého upozornit na chybu. A když ten druhý řekne: „Já s tebou nesouhlasím“, tak si to sním musím prodiskutovat. Co když ten druhý má pravdu a já se ve svém obvinění pletu? Co když nakonec dělám chybu já a nevím o tom? Na druhé straně, když ten druhý řekne: „Uznávám, udělal jsem chybu“, musíme si být vědomi, že povaha toho druhého se nezmění ze dne na den, že ten typ myšlení se neopraví za pět minut, jednorázovým přesvědčením, nebo jednorázovým rozhodnutím. Proto je tak důležité to vědět. A ví to jenom ten, kdo začal nad svými chybami uvažovat. Ví, že někdy to dá pěknou práci tu chybu najít. A pak, i když člověk ví, jak správně jednat, v krizové situaci to zapomene a často spadne do toho starého způsobu jednání a musí začít znova. Proto je tak důležité to odpouštění bližnímu. Je to tvrdý požadavek, ale pořád snazší, než očistec, očistcové utrpení. Umět odpouštět druhému znamená, že po smrti mohu mít očistec typu lázeňského přeškolování, resp. doškolování, tak řečeno, poblíž nebeských bran. A nejde jen o to odpouštět, ale naučit se také správně reagovat na ty svoje chyby a hledat jejich příčiny. A ne po chybě ze sebe chrlit předsevzetí. To se pozná právě v konkrétní krizové situaci. Čili, nejde jenom o odpuštění, ale o dodržení celého receptu z Mt 18. Já si musím být vědom, že ten druhý chce na sobě pracovat. Tady nestačí to formálně odkývat, odmávnout. Když já nechci uznat svoje chyby a když nejsem ochoten na svoje chyby reagovat adekvátní odpovědí (to znamená udělat zásah do své povahy, svého programu, svého myšlení), výsledek je, že ten očistec bude pěkně ostrý. Přitom vidíme, že máme na vybranou. Stojí za to se nad tím zamýšlet. Je nutné si uvědomit, že Bůh je ochoten odpustit jakýkoliv hřích a teprve, když my nedovedeme druhému odpouštět (ale pozor, z celého srdce), nevyjdeme, dokud nezaplatíme poslední halíř. Máme na vybranou.
Mt 20,1-16a, A, 25. neděle mezidobí
Ježíš řekl svým učedníkům toto podobenství: "Nebeské království je podobné hospodáři, který vyšel časně zrána najmout dělníky na svou vinici. Smluvil s dělníky denár na den a poslal je na vinici. Když vyšel kolem devíti hodin, viděl jiné, jak stojí nečinně na trhu. Řekl jim: 'Jděte i vy na mou vinici a dám vám, co bude spravedlivé.' A šli. Kolem dvanácti a tří hodin odpoledne vyšel znovu a udělal to zrovna tak. Vyšel kolem pěti hodin a našel jiné, jak tam stojí, a řekl jim: 'Co tu celý den nečinně stojíte?' Odpověděli mu: 'Nikdo nás nenajal.' Řekl jim: 'Jděte i vy na mou vinici!' Když nastal večer, řekl pán vinice svému správci: 'Zavolej dělníky a vyplať jim mzdu, začni od posledních k prvním.' Přišli ti, kdo nastoupili kolem pěti odpoledne, a dostali po denáru. Když přišli první, mysleli, že dostanou víc, ale i oni dostali po denáru. Vzali ho, ale reptali proti hospodáři: 'Tady ti poslední pracovali jedinou hodinu, a dals jim zrovna tolik co nám, kteří jsme nesli tíhu dne i horko.' On však jednomu z nich odpověděl: 'Příteli, nekřivdím ti. Nesmluvil jsi se mnou denár? Vezmi si, co ti patří, a jdi. Chci však i tomuhle poslednímu dát jako tobě. Nesmím s tím, co je moje, dělat; co chci? Anebo závidíš, že jsem dobrý?'"
Ad. 1. Je to podobenství známé, pamatujeme si ho, ale něco jiného je, zdali mu rozumíme. Před léty, když jsem toto podobenství měl vykládat, jsem se nad tím zamýšlel, protože dosavadním výkladem a poznámkami jsem nebyl spokojen. Říkal jsem si: „Jak já to mohu někomu přemýšlivému zdůvodnit?“ Posuďte sami. Tak dělníci, nezávisle na tom, kdy přišli, dostanou stejně zaplaceno. Když člověk nepřemýšlí, tak si s tím neláme hlavu. Co však, když člověk v tom chce mít jasno? Znamená to snad, že v nebi budeme na tom všichni stejně, že ti, co se snažili víc budou na tom stejně jako ti, co se snažili méně? Leckdo si to takto může představovat a dělat si alibi („alespoň, že jsem se obrátil na poslední chvíli“). Mnoho lidí se modlí o šťastnou hodinku smrti, aby se mohli těsně před smrtí vyzpovídat. Ale nemodlí se o to, aby začali se sebou hýbat hned nyní. Chtějí mít jistotu, že až jim ta jejich „svíčka začne zhasínat“, aby to všechno honem mohli dát do pořádku. A tohle to podobenství, když je špatně pochopené, by to mohlo potvrzovat. A s tímto jsem se spokojit nechtěl. Navíc víme z jiných míst v evangeliu, že úroveň nebeské blaženosti bude různá. Někdo bude mít víc darů, někdo méně (viz podobenství o hřivnách: „Budeš pánem nad deseti, pěti, dvěma městy…“). Čili jak daleko to dotáhneme v tomto pozemském životě, tak vysokou budeme mít „šarži“ v nebi. Zamyslete se nad tímto příkladem. Je zde tatínek, který má dva syny a jednomu koupí auto a druhému koloběžku. Je to spravedlivé nebo ne? Není třeba přemýšlet, když uvážím, že prvnímu je dvacet a druhému pět let. Jaký by to byl táta, kdyby jim dal stejný dárek. V nebi budou nebešťané s různým počtem hřiven a odstupňováno to bude podle toho, jaké vlastnosti získali tady na zemi. Snažte se to domyslet. Jistě, ten malý kluk by někdy chtěl mít auto, stejně jako dospělý bratr. Může se vztekat a není mu to nic platné, je-li otec spravedlivý. I ten, co má více hřiven, i ten, co má méně se budou cítit nanejvýš spokojeni, ovšem, pokud se každý vyrovná s tou svojí problematikou. Jenže toto podobenství nám chce říct úplně něco jiného. Co znamená ten denár? Už jsme to probírali, takže stačí, když řeknu výsledek. Stojí za to si přečíst text Mt 19 a tam vidíme bohatého mládence, který byl zbožný a celý život se modlil. Přichází za Ježíšem a tem mu nakonec říká, že nevejde („Jestli chceš vejít do nebe, rozdej všechno, co máš a pojď za mnou“ a bohatý mládenec odchází smutný, právě proto, že byl bohatý). Lidé, kteří mladíka znají se diví, co Ježíš o něm říká. Jsou přesvědčeni o tom, jaký je to zbožný člověk. Ježíš na to ale říká: „Spíše projde velbloud uchem jehly ...“. První, komu „svítá“ je Petr a říká si: „No, on je takový zbožný a když mu Ježíš řekne, aby šel za ním, tak místo toho, aby měl velkou radost, tak odchází smutný. To my jsme okamžitě všeho nechali a šli za Ježíšem“. Nebo takový celník Matouš: „Takže my na tom budeme v nebi lépe?“ Ježíš právě tady hovoří o nekvalitní zbožnosti toho mládence, který se podle svého měřítka celý život připravoval na Mesiáše. Takový Petr s tím náboženstvím moc nenadělal, dokud nezačal kázat Jan Křtitel. Celník Matouš, než se stal celníkem, tak se s náboženstvím úplně rozešel. Matouš směl maximálně postávat vzadu u dveří, když by chtěl do synagogy. Ani Petr si nemohl sednout do první řady. Jenže, když Ježíš řekl Matoušovi ´pojď za mnou´, tak Matouš začal vykřikovat radostí, že všechny zve na hostinu a celý celní úřad, který si předtím zakoupil, zanechal. Petr a Jan zanechali lodě, rodinu a šli za Ježíšem. Bohatý mládenec však odchází smutný. Ono to nebylo jenom tím majetkem. Majetek sám o sobě nemusel být kamenem úrazu. Např. Lazar byl bohatý a nemusel všechno rozdat, ale byl kvalitní. Možná právě kvůli sestře, která měla špatnou minulost, se nad věcmi zamýšlel. Nebo Zacheus, když říká Ježíšovi, že dá polovinu majetku, aby vynahradil škodu, kterou způsobil lidem, tak tomu Ježíš neříká, že musí dát celý majetek. Tady jsme u toho, že bohatý mládenec celý den (podle podobenství), nebo celý život (podle svého mínění) pracuje na duchovním životě, zatímco Matouš na duchovním životě nepracoval vůbec, nebo jednu hodinu (podle podobenství) a ve skutečnosti až potom, když ho Ježíš zavolal a pár dní předtím, když se o Ježíšovi dověděl, co učí a co dělá. Jenže Matouš si byl vědom své hříšnosti. Bohatý mládenec žije v domnění, že celý život žije zbožně. Jenže ta jeho zbožnost je nekvalitní a on o tom neví. Podle svého měřítka celý život věnoval službě Bohu. To podobenství nám chce říct, že bohatí mládenci dostanou stejnou příležitost jako celníci a nevěstky. Ten jeden denár je právě to: „Pojď za mnou“. To je ta Boží nabídka stát se Božím dítětem. My dostáváme do ruky stejné Evangelium, ale ne každý to stejně čte a víc z evangelia získá člověk, který si je vědom svých chyb. Poslední dobou se stalo módou čtení Písma svatého. Člověk si ho koupí a udělá si předsevzetí číst denně alespoň 15 minut, ale nebude mu to vrtat v hlavě. To, že Ježíš říká mládenci, že nevejde, není kvůli tomu, že nešel za Ježíšem, ale kvůli tomu, že ten mládenec má nefungující svědomí. On si myslí, že dělá dobré skutky a neví o tom, neví o svých hříších. Proč Ježíš mládenci neřekne: „Stačí, když rozdáš polovici jako Zacheus“? Je to proto, že Zacheus si je vědom své hříšnosti. Lazar je si toho také vědom, a proto mohl být učedníkem. On má fungující svědomí. Bohatý mládenec je přesvědčen, že jeho zbožnost je dokonalá a přitom není. Myslí si, že všechno dělá, všechno plní. Třeba si ještě uvědomit, že Ježíš dělal zázraky. Takže jít za ním neznamenalo připojit se k nějakému potulnému kazateli, který má kolem sebe pár lidí. Tu výzvu ´pojď za mnou´ dělá někdo, kdo dělá zázraky. Ten mladík mohl být nejenom svědkem těch zázraků, ale mohl se je také naučit dělat sám. A u bohatého mládence toto nebylo silnější váhou než ten majetek. Proto Matouš zajásal, když viděl, že může chodit s Ježíšem, povídat si s ním, vidět zázraky atd. Bohatý mládenec, v přesvědčení, že celý život byl zbožný, dochází pravděpodobně k závěru, že ten tesař je nějaký divný, možná potrhlý a odchází smutný. Určitě si neřekl: „Jó, ten Ježíš má pravdu“. Tohle u hříšníků nebylo. Když se objevil Ježíš, řekli si: „Tak na tom náboženství něco bude a my jsme to dosud nechali plavat. My se tím musíme začít zabývat“. Bohatý mládenec si myslí, že má místo vysezené a čeká, že ho Ježíš přijme s otevřenou náručí. Všichni máme nabídku, a to je ten denár – evangelium a někdo z něho vyčte víc a někdo méně. Třeba někdo z něho vyčte více, i když se méně modlí, ale kvalitně o evangeliu přemýšlí. A to je smysl tohoto podobenství.
Ad. 2. Když budeme číst jenom tento úryvek, vyvstane nám spousta otázek a celé to místo bude nejasné. Budou na tom všichni lidé v nebi stejně, i ten, co se přičiňoval a ten co promarnil celý svůj život? Naprosto ne. Toto podobenství říká Ježíš při jedné příležitosti, když za ním přišel bohatý mládenec, člen velerady. On se považuje za dobrého, zbožného a říká: „Mistře dobrý, co mám dělat, abych byl spasen?“ Ježíš: „Proč mi říkáš dobrý, dobrý je jenom Bůh“. Mladík totiž neví, že Ježíš je Mesiáš a Ježíš to tak bere. Proto nemá právo to říkat. Kolik z nás říká: „V tebe věřím, v tebe doufám, tebe nejvíce miluji“, aniž bychom se zastavili, zdali je to vůbec pravda. My si často myslíme, že ve víře jsme dobří, že věci dobře chápeme. Ježíš dále radí: „Plň přikázání“ atd. a pak: „Kamaráde zlatý, něco ti schází, rozdej co máš a následuj mně“. Bohatý mládenec odchází smutný. Obyčejně se to místo vykládá, že je to evangelijní rada, jedna ze tří (chudoba, čistota, poslušnost). Jenže je třeba si to v Písmu pořádně přečíst od toho „Bohatého mládence“ až po ten dnešní úryvek. Bohatý mládenec není v pořádku, něco mu schází. On má totiž celou náboženskou koncepci naprosto nesprávnou. Je to člen velerady, člověk, který plní podle svého svědomí Mojžíšův zákon. Jenže žák, který píše a naseká chyby to dělá také podle svého nejlepšího vědomí a svědomí a pak se diví, že dostane pětku. Mladík dělá chyby, které mu jeho svědomí neukazuje. Tady se o těch chybách neříká, ale tady jde o princip. Proto Ježíš zdůrazňuje ten problém, a ne jenom detail. Bohatý mládenec odchází pryč a Ježíš říká: „Spíš projde velbloud uchem jehly ...“. Místní učedníci, kteří mladíka znají, nechtějí dát Ježíšovi za pravdu. Mladík byl mezi nimi známý svou zbožností („Kdo teda bude spasen, když ne on?“). Dnešními slovy by se dalo říci: „Dříve se protáhnete klíčovou dírkou, než ten člověk přijde do nebe“. První, komu začne se vyjasňovat je Petr. Přichází na to, že na tom mladíkovi opravdu něco není v pořádku. Vzpomíná si, jak se zachovali, když dostali nabídku chodit s Ježíšem, jak všechno zanechali a šli. Na druhé straně tento mladík dostává stejnou nabídku, být s Ježíšem, účastnit se všeho, dělat (naučit se) zázraky atd. Může být u samého zdroje náboženství a vida, on nemá na Ježíše čas. Ježíš Petrovi dává za pravdu a řekne mu o odměně, která ho čeká. Kdyby se Petr vychloubal, Ježíš by mu vynadal. Na dokreslení této situace pak Ježíš říká to dnešní podobenství. Z hlediska bohatého mládence pak je podobenství jasné a říká toto: „To, že chodíš do kostela ještě neznamená, že věříš dobře. Může se stát, že přijde jiný a předejde tě. Poslední (v náboženství) z hlediska židů, budou první při setkání s Ježíšem a první (bohatý mládenec, člen velerady) v nejlepším případě bude mezi posledními“. Bůh dává všem lidem stejnou nabídku, stejnou příležitost, ale záleží na člověku, jestli ji přijme nebo ne. A to je ten denár. Bůh opakuje svoje nabídky i hříšníkům, takže i hříšníci se mohou dostat k plnohodnotnému křesťanství, když tu Boží nabídku přijmou. Víme však, že spousta lidí Ježíše odmítla. Říkali, že je pomatenec a rozhodli se čekat na „opravdového“ Mesiáše. Proč? Protože si mysleli, že jsou dobrými věřícími a Ježíšovo kázání nepovažovali za aktuální pro jejich vlastní osobu. Bůh je ochoten nám dát příležitost k tomu nejdokonalejšímu křesťanství, ale na nás záleží, zda se uráčíme zamýšlet nad tím, co nám Bůh říká, nebo jestli půjdeme po své vlastní cestě a budeme čekat, že na té vlastní cestě se nám objeví Mesiáš. Jenže on se nám neobjeví. Židé: „Vždyť on nedělá zázraky, o kterých mluví rabíni. A ty jeho kázání; on je pomatený. My si počkáme na pravého mesiáše, o kterém mluvil pan rabín“. Došlo to tak daleko, že když římská vojska obkličovali Jeruzalém, říkali si: „Teď přišla ta chvíle, teď přijde, aby jim to mohl nandat“. Křesťané rozpoznali dobu podle Ježíšovy předpovědi a včas utekli. Jak to pak v Jeruzalémě vypadalo, už víme. Byla bída, hlad. Nemohli pochovávat ve městě, aby se neznečistilo (nebyly tam hřbitovy), mrtvoly vyhazovali přes hradby. Římané o tomto problému věděli a mrtvoly jim házeli nazpět. Znečistění Jeruzaléma znamenalo automaticky zastavení bohoslužeb. Tak byl chrám vyřazen z provozu, židé umírají hladem v troskách a jenom pár se jich zachránilo jako triumf pro vítěze. Proč? Protože, když potkali Ježíše, řekli o něm, že je to blázen. Oni si udělali svého pánbíčka. Skutečného Boha nepoznali a ten jejich jim na pomoc nepřišel. Je dobré si to uvědomit, když budeme číst o bohatém mládenci, který celý život sloužil Bohu podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, ale když se s Bohem setkává, tak odchází pryč. Tedy jsou první a budou poslední a byli poslední (celník Matouš, Marie Magdalena) a jsou prvními, protože pochopili Ježíše. Když si to všechno neuvědomíme, může se nás týkat osud bohatého mládence také.
Ad. 3. Vícekrát jsme o tomto podobenství hovořili a teď si připomeneme něco málo k věci. Smysl toho podobenství nevězí v tom, že by to podobenství chtělo nivelizovat nebeskou blaženost, tj., že všichni v nebi by měli stejnou úroveň blaženosti. Protože, jiná podobenství hovoří o tom, že „… budeš pánem nad 2, 3, 10 městy“, atd., nebo Ježíš říká: „Bude velký v nebeském království“ atd. Toto podobenství nechce říkat všichni se v nebi budou mít stejně dobře, ať dobří nebo špatní. Toto podobenství upozorňuje na problém, který je akutní u židů a u nás věřících také. Totiž takový věřící člověk se dívá spatra na ty hříšníky a zapomíná, podobně jako zapomínali židé, že např. Ježíš varuje: „Celníci a nevěstky předejdou farizeje“. Takový farizej si naložil řadu úkonů zbožnosti, ale když přišel Ježíš, tak mu nerozuměl. Samozřejmě, že Ježíš nechce říct, že tady nejsou žádné zásluhy, žádný vliv života atd., ale upozorňuje, že mnozí zbožní židé žili v té představě, že oni celý život zasvětili Bohu, a tudíž oni budou mít přednost. Jenže Ježíš, mockrát jsme to dokládali, říká: „Běda tobě Korozain, běda tobě Betsaido, běda tobě Kafaranaum, myslíš, že přijdeš do nebe, sjedeš až do pekla atd. A proto Sodomě na soudu bude lehčeji než tobě“. Takže smyslem toho podobenství je, že poslední budou první a první poslední. Důležitý je úvod k tomuto podobenství a tím je případ bohatého mládence (Mt 19) a tohle hned navazuje na toho bohatého mládence. Nedejte se mást tím, že tam Ježíš radí dobrovolnou chudobu atd. Tady jde ve skutečnosti o záchranu. Když Ježíš tomu boháči říká: „Rozdej, co máš a následuj mně“, tak je to proto, že ten boháč žije v iluzi, jak je dobrý a zbožný a jak celý život zasvětil dobrým skutkům. Teď ještě navíc je utvrzován tím sociálním postavením a okolo něj se motají všelijací pochlebovači. Nebudu ten problém více rozebírat, ale i učedníci, co ho znají (když Ježíš říká, že tenhle člověk nevejde) říkají: „Kdo tedy vejde, když ne tenhle?“ A první to začíná chápat Petr a říká: „My bychom si mysleli, kdo ví jaký je zbožný. Když jsi nám řekl ´pojď za mnou´, my jsme z toho měli radost, že smíme s tebou chodit a on odchází jako po výprasku. Vždyť vlastně my potom dostaneme daleko víc“. A Ježíš mu dává za pravdu: „To si piš, že ano“ a dodává: „Na soudních stolicích budete sedět vy, ne farizeové a zákoníci“. Prostí židé i učedníci si představovali, že do toho Božího království vejdou Kajfáš, Ananiáš, členové velerady, farizeové atd., vždyť tito vycházeli z takové jistoty („kam se na nás takoví rybáři hrabou“). No, a z této pozice se dívá na lidi kolem sebe i bohatý mládenec. A na otázku: „Kdo teda bude spasen, když tenhle ne?“, Ježíš říká: „Amen, amen pravím vám, spíš projde velbloud uchem jehly, než tenhle ten vejde do Božího království“. Je to zbytečné rozpitvávat. Jádro pudla je, že tenhle ten nevejde, i kdyby se rozkrájel, kdyby dělal, co dělal. Spíše projde velbloud uchem jehly, než tenhle člověk bude spasen. Nebudeme to dále opakovat. A Ježíš říká: „Vy budete sedět na soudních stolicích...“. A ti, co jsou na tom společenském žebříčku židovských návštěvníků synagogy v době Ježíšově, posledními, budou prvními a ti, co jsou první, kteří jsou navíc zatíženi falešnou zbožností, budou v Božím království mezi posledními. A toto podobenství jenom dotvrzuje to, co učedníci nechtějí chápat, když Ježíš říká o tak „hodném a zbožném“ člověku, jako byl bohatý mládenec. A tohle nám chce to podobenství objasnit. Ta myšlenka toho bohatého mládence, tak to je vlastně jádro. A Ježíš i nám připomíná problematiku spokojenosti v duchovním životě, v samolibém náboženství. Ježíš nás před tím varuje. Takže bohatý mládenec chápaný z tohoto hlediska a pak dnešní podobenství, které je, abych tak řekl, jenom tečkou, podškrtnutím toho nepříjemného, nemilého obrazu, kdy ten tzv. super zbožný člověk nevejde. Kéž bychom to pochopili. Ovšem záleží na nás. Musíme se nad tím zamyslet a pak to pochopíme.
Mt 21,28-32, A, 26. neděle mezidobí
Ježíš řekl velekněžím a starším lidu: "Co soudíte o tomto případu: Jeden člověk měl dva syny. Přistoupil k prvnímu a řekl mu: 'Synu, jdi dnes pracovat na vinici.' On odpověděl: 'Mně se nechce', ale potom toho litoval, a přece šel. Přistoupil k druhému a řekl totéž. Ten odpověděl: 'Ano, pane', ale nešel. Který z těch dvou vykonal otcovu vůli?" Odpověděli mu: "Ten první." Ježíš jim řekl: "Amen, pravím vám: Celníci a nevěstky vás předcházejí do Božího království. Přišel k vám Jan, aby vám ukázal správnou cestu, ale neuvěřili jste mu. Celníci však a nevěstky mu uvěřili. Vy jste to viděli, a přece ani potom jste se nezměnili a neuvěřili jste mu."
Všimněte si, jak při tom čtení vlastně dochází k jakémusi zlomu. Ta 1. část je taková naprosto samozřejmá až poetická a potom najednou jakoby z čista, jasna uhodil blesk, a to pěkně blízko a pěkně pořádně. „No, co soudíte o tom? Jeden člověk měl dva syny a když je posílal do vinice, jeden řekl: ´ Mně se nechce´, potom ale šel. Druhý sliboval, že půjde, ale nešel. Kdo splnil vůli otce?“ Pochopitelně, že si o tom kdekdo mohl myslet, že proč jich ptá na takové malichernosti; vždyť to je samozřejmé. Ale malicherností už není to další, když najednou Ježíš, do jejich řad řekne: „Celníci, nevěstky, zloději, darmošlapové, narkomani vás předejdou“. A ukázal na vás i na mně. To už je najednou ten blesk a ten je věru nepříjemný. Kolikrát jsem to viděl, ono se to pozná, když přijde do kostela nějaký čumil, podívá se, jak se ti druzí křižují a také udělá nějaké posunky. A dokonce se mi stalo, že když takový čumil viděl, že druzí jdou k přijímání (bylo to dítě), tak šel také. Když člověk vidí takového čumila, tak si řekne: „Co ty tady děláš?“ Ale potom si vždy vzpomenu na toto varování. Přátelé, to není jen takové malicherné varování. Musíme si uvědomit toto: Proč ty celníci a nevěstky? Tedy v té době naprosto deklasované živly. Dnes jsou takoví puncovaní gangsteři, kteří do kostela nechodí a ti že nás předejdou. Proč? No, u židů je to jasné. A když my zjistíme, že děláme tytéž chyby, tak se to může týkat i nás. To je právě to! Tedy, když uvidíme takového čumila, tak to není samozřejmé řešení říkat si, že on je blízký P. Bohu. Možná, že je pěkně daleko, když tam jde jen okukovat. Ale my jsme třeba ještě dále. A třeba jsme ještě dál tím, když nyní vidíme tu závažnost té prvé, skoro poetické části o dvou synech. Někdy si myslíme, že to vyřeší dobré předsevzetí. Staré přísloví ale říká: „Cesta do pekel je dlážděná dobrými předsevzetími“. Je to tak, přátelé! Uděláme si dobré předsevzetí a pak ho nesplníme. Ztratíme hlavu, protože jsme udělali ukvapené předsevzetí. Nebo si uděláme dobré předsevzetí a splníme ho. Přitom jsme si vybrali, co se nám líbí a neptáme se, jestli je to to, co je prospěšné. Ten problém, proč jsou židé na tom tak zle, proč jsou na tom hůř než pohané, Ježíš jasně vystihl. Když řekl: „Běda tobě Korozain, běda tobě, Betsaido, atd.“, tak to je jen odsouzení. Ale proč je to s těmi židy tak špatné? Na to nám odpovídá Mt 23. A tam máte běda, pokrytci, slepci. Čili, častokrát něco člověk dělá, nějak jedná, a přitom o tom neví, že za to jeho jednání je ´běda´, největší odsouzení. Běda Ježíš neříká celníkům a nevěstkám, běda neříká zlodějům. To běda je nejtěžší kalibr. A proč to říká židům? Za prvé: „Běda vám, máte klíče od království, vzali jste si klíče, sami nevcházíte a jiným vejít nedovolíte“. Za špatnou náboženskou výchovu je ´běda´. Jedno z těch běda patří farizeům. Proto: „Maminky, otcové, babičky, dědové, pozor na dobrou výchovu, nepřenášejte na děti špatné představy, nedořešené představy o tom, proč se jde k přijímání. Také nechodíte v šatičkách, které jste nosili jako děti“. Musíme si uvědomit, že my děti brzdíme nedořešenými názory. A za to může být ´běda´. Ano, to je Mt 23. Anebo: „Běda vám, že dáváte desátky z máty, kopru a kmínu, a opustili jste to, co je důležitější: milosrdenství, spravedlnost, věrnost. Tamto jste měli dělat, ale toto jste neměli opouštět“. Tedy tady to běda je např. za skutky zbožnosti, které člověk dělá, buď aby si vykompenzoval svědomí, aby si zastřel pohled na své hříchy, což je v takových ultrakatolických zemích běžná věc a přitom člověk ani neví. A jádrem chyby je jen prohozené pořadí. Zrovna tak, když se pořadí prohodí ve výchově, už za to může být ´běda´ Přátelé, co je psáno, to je dáno. Není to příjemné. Ale chceme být pořádnými křesťany? Musíme vybrat. Ne v tom jít na vinici, ale jestli v tomto poslechnu nebo ne, jestli si to pustím pod kůži. Vezměme si toto varování: „Běda vám, že zdobíte číše na povrchu, uvnitř je necháváte špinavé. Napřed vyčisti vnitřek, a zevnějšek se bude lesknout“. Pochopitelně, že to neplatí o nějakém hrnečku. My si nedokážeme představit, že když umyjeme hrneček zevnitř, že automaticky i vnějšek se sám najednou očistí. U nádobí to nejde, ale v lidském jednání to jde. Vezměme si příklad rozhašeného manželství. Hádají se a proč? Protože manželé nedokáží řešit konflikty. Každý si myslí, že má pravdu a vůbec je nenapadne, aby si položili otázku: „Kdo z nás má vlastně pravdu?“ Když si oni tu otázku nepoloží a místo toho si řeknou: „Co tomu řeknou lidé? My se nesmíme hádat“, tak je to typické čistění číše na povrchu a za to je ´běda´. V těch lidech totiž ta příčina zla zůstává. Je nevyřešená, zastřená, oni se považují za vzorné manžele a vůbec si neuvědomují, že nedovedou řešit, kdo z nich má pravdu. Jenže, když se on i ona naučí rozeznávat, co je pravda, tak automaticky hádky mizí bez zbytečného, křečovitého usmívání se na sousedy, před kterými by jinak hráli divadélko. Musíme si uvědomit, že za co je ´běda´ a my máme mnoho co dohánět, podobně, jako měli mnoho co dohánět židé. V nás je toho dost a dost z těch synů, kteří ochotně slibují a v písničkách zpívají krásná slova o lásce k Bohu a věrnosti. Dost často je vidět u lidí, kteří nejsou věřící, že tomu rozumějí. Poznal jsem mnoho nevěřících, kteří byli v tomto směru kvalitní. My musíme vědět, co je pravda, co je lež, co je správné a co není. S tím ´běda´, musíme počítat. Je to horší než to ´celníci a nevěstky´, ale stále ještě je možný návrat. Něco jiného je zbožný mafián. To je také ´běda´ a pořádné. Na to běda nemusím být zbožným mafiánem, ale stačí jenom přehodit pořadí skutků, nebo čistit číše zvenku. Zdobení hrobů proroků, tak to je vedlejší úkon zbožnosti člověka, který ho utvrzuje o jeho dokonalém křesťanství (ať hraje divadélko nebo ne). Ty texty Mt 21 a Mt 23 jsou nesmírně důležité na promýšlení.
Mt 21,33-43, A, 27. neděle mezidobí
Ježíš řekl velekněžím a starším lidu: "Poslyšte toto podobenství: Byl jeden hospodář a ten vysázel vinici. Obehnal ji plotem, vykopal v ní jámu pro lis a vystavěl strážní věž, pronajal ji vinařům a vydal se na cesty. Když se přiblížilo vinobraní, poslal k vinařům své služebníky vyzvednout z ní výtěžek. Ale vinaři jeho služebníky popadli, jednoho zbili, druhého zabili, třetího ukamenovali. (Hospodář) poslal tedy jiné služebníky, ještě ve větším počtu než poprvé, ale naložili s nimi zrovna tak. Naposled k nim poslal svého syna; myslel si: 'Na mého syna budou mít ohled.' Když však vinaři uviděli syna, řekli si mezi sebou: 'To je dědic. Pojďte, zabijme ho, a jeho dědictví bude naše!' A popadli ho, vyhnali ven z vinice a zabili. Až pak přijde pán té vinice, co asi s těmi vinaři udělá?" Odpověděli mu: "Krutě ty zlosyny zahubí a svou vinici pronajme jiným vinařům, kteří mu budou ve svůj čas odvádět výtěžek." Ježíš jim řekl: "Nečetli jste nikdy v Písmu: 'Kámen, který stavitelé odvrhli, stal se kvádrem nárožním. Učinil to Pán a v našich očích je to podivuhodné?' Proto vám říkám: Vám bude Boží království odňato a bude dáno národu, který ponese jeho ovoce."
Objasníme si trochu to podobenství; je velice důležité. Je tam vinice, majitel, nájemníci. Hospodář posílá služebníky vybrat výtěžek. Co s nimi udělají, víme. Nakonec pošle svého syna („Toho musíme zabít a dědictví bude naše“). Kdybychom toto chtěli úplně přesně přirovnat k Božímu vlivu na židy, udělali bychom chybu, že bychom tam přenášeli to podobenství celé. Jenže každé podobenství má svůj obor působnosti. Ježíš tady nechce přímo na sebe upozornit, že je Boží Syn, Mesiáš. Apoštolové např. věděli, že je Mesiáš a on jim zakázal o tom mluvit. Zlí duchové to chtějí vykřičet do světa (pozor, není to žádná forma zbožnosti, jak jsem někde četl, že zlý duch chtěl vědět, zdali je Ježíš Mesiáš nebo ne). Ježíš jim to zakazuje, protože je to pokušení. Musíme si uvědomit, že nejrafinovanější formy pokušení mají formu zbožnosti. Ta obyčejná pokušení, se kterými se člověk setkává, jsou pouze krycím manévrem pro veliké tahy ďábla. Proto podobenstvím nechtěl Ježíš říci, že je Mesiáš, ale z podobenství si posluchači mohli vybrat to, co jim chtěl Ježíš říci. Dále podobenství je přizpůsobeno celku, ucelenému příběhu. Přece Bůh neposílá proroky proto, aby vybrali nájemné, ale aby lidi učili, nebo varovali. Toto podobenství nám chce proti sobě postavit ty dva světy: svět nájemců a svět hospodáře. Kdyby Ježíš mluvil tak, že by okamžitě poznali, že tím dědicem je Ježíš, dostali by vztek a byli by špatnými posluchači. Při tom podobenství oni mají domýšlet tu situaci, tj. co udělá ten hospodář. Oni: „On je zabije“. Nyní Ježíš říká: „Počítejte vy s tím také“. On neříká: „Vy mne zabijete a pak to s vámi dopadne špatně“. On říká: „Nečetli jste nikdy v Písmu, že kámen, který stavitelé odvrhli, stal se kvádrem nárožním. Kolik proroků zabili naši předkové? My si musíme dát pozor, abychom dobře zacházeli s Mesiášem.“ To je základní Ježíšův tón. My, dříve, než se setkáme s Ježíšem, se musíme naučit s ním vycházet. My příliš brzy stavíme Ježíšovi slavobránu a vůbec nemáme odzkoušeno, jak bychom se zachovali jemu tváří v tvář. Velmi často si člověk klade otázku: „Já se modlím a Bůh mě nevyslyší“. Nebo na druhé straně: „P. Bůh mě vyslyší“. Je to taková euforie, kdy stačí maličkost a člověk je už přesvědčen, že je vyvolencem Božím. Zapomínáme na to, že setkat se s Ježíšem takovým, jakým byl, znamenalo pro drtivou většinu židů konflikt. Totéž může platit i o křesťanech, když budou umírat. Je něco jiného citově se vylévat v kostele a něco jiného najednou stát před Ježíšem, který vidí do člověka „do poslední „nitky“. V tom 1. čtení není zbytečně: „Zazpívám píseň svého přítele, píseň svého miláčka, o jeho vinici ... atd.“ Udělal všechno, co měl a ona mu rodí pláňata. Samozřejmě, že ve skutečnosti tohle neexistuje. Dobrý vinař, když je dobré počasí, má vždy úrodu, ale s lidmi tohle možné je. Např. učitel má víc žáků, učí je stejným způsobem a někteří tomu nerozumí a někteří ano. Některým žákům se chce do přemýšlení, některým ne. Jenže je třeba si uvědomit, že když Bůh něco udělá, tak z jeho strany je to naprosto perfektní práce. Když ti lidé nejednají správně a Bůh udělal přitom všechno, co potřeboval udělat, tak oni jsou vinni. Někdo řekne: „Já se snažím, já dělám všechno, Bůh mě přesto neslyší“. Spousta lidí takhle myslí, jenže si to netroufnou říct. Myslí si, že věří a přitom se bojí důsledně jednat a položit si otázku: „Kde je chyba, že mně Bůh nevyslyší?“ Člověk neřekne, že Bůh je vinen za ty jeho nezdary. Kdyby na místě Božím byl člověk, tak mám právo tam hledat chybu. Jestliže věřím, že co Bůh dělá, je správné, pak si musím připustit existenci chyb, které si neuvědomuji, chyby v tom, co považuji za dobré, chyby v úkonech zbožnosti. Ježíš mluví o chybách v modlitbě a ve víře. My se ale ptáme: „Modlil jsem se, nebo ne?“, nebo: „Klečel jsem, až mně brněla kolena“ a přitom neznáme Ježíšova kriteria správné modlitby. Pak hodnotíme modlitby podle svého názoru, podle svých kriterií. Zapomínáme na to, že modlitba má také jiné parametry, vlastnosti, o kterých často nevíme. Nepřemýšlíme o tom a pak nevíme, že modlitba je v očích Božích nekvalitní. Chyba není v tom, že se modlím špatně, ale v tom, že s neptáme, jak si moji modlitbu představuje Ježíš. Samozřejmě, že když přijdu do kostela a nahlas se na to zeptám, nedostanu naráz odpověď shůry. Je však také velmi častá chyba, že se např. ptáme: „Pane Bože, mám se modlit 10x Otčenáš a 3x Zdrávas nebo obráceně?“ My žádáme Boha, aby nám pomohl vybrat mezi našimi představami, variantami. Modlitba sama o sobě není zázračná. Záleží na tom, co ten modlící si z toho udělá. Jeden dobrý Otčenáš však může dát víc práce než 1000 Otčenášů takových, jak se je modlíme my. Modlit se musíme učit. To není hotová věc. Kdo produkuje Otčenáše ve velkém, takový člověk nechápe, co Ježíš chtěl, přestože ten člověk opakuje stejná slova. O Otčenáši jsme mluvili. U člověka je rozhodujícím faktorem člověk sám, protože Bůh nám dává nabídky a člověk vlastně na sobě pracuje. Tím vlastním výkonným vinařem je člověk. Bůh je v podobenství jako majitel vinice. Podobenství není alegorie. To si musíme vyložit a pochopit, přetransformovat. A opět jsme u problému umět číst Písmo svaté.
Mt 22,1-14, A, 28. neděle mezidobí
Ježíš mluvil k velekněžím a starším lidu v podobenstvích:"Nebeské království je podobné králi, který vystrojil svému synovi svatbu. Poslal služebníky, aby svolali hosty na svatbu, ale ti nechtěli přijít. Poslal znovu jiné služebníky se vzkazem: 'Řekněte pozvaným: Hostinu jsem přichystal, moji býci a krmný dobytek jsou poraženi, všechno je připraveno, pojďte na svatbu!' Ale oni nedbali a odešli, jeden na své pole, jiný za svým obchodem. Ostatní pochytali jeho služebníky, ztýrali je a zabili. Krále to rozhněvalo. Poslal svá vojska, vrahy zahubil a jejich město vypálil. Potom řekl svým služebníkům: 'Svatební hostina je sice připravena, ale pozvaní jí nebyli hodni. Jděte proto na rozcestí a pozvěte na svatbu, koho najdete.' Služebníci vyšli na cesty a shromáždili všechny, které našli, zlé i dobré, takže svatební síň byla plná hostí. Když vstoupil král podívat se na hosty, uviděl tam člověka, který neměl na sobě svatební šaty. Řekl mu: 'Příteli, jak jsi sem přišel bez svatebních šatů?' On se nezmohl na slovo. Tu řekl král sloužícím: 'Svažte mu ruce i nohy a vyhoďte ho ven do temnot. Tam bude pláč a skřípění zubů.' Mnoho je totiž povolaných, ale málo vyvolených."
Ad. 1. Je to partie dosti náročná, ale nepatří mezi nejobtížnější. Je vhodné si najít paralelní místo u Lukáše o pozvaných na hostinu. Tam také vidíme, jak hostitel zve hosty a ti odmítají přijít. Hostitel znovu posílá služebníky s pozvánkou. Pozvaní znovu odmítají, posly dokonce zabijí, nebo ztýrají atd. Tak posílá hostitel své služebníky, jak se říká, do ulic: „Koho najdete, nažeňte, dobré i zlé, bez ohledu na osobní kvality“. Podle druhého podobenství jde ještě jedna vlna služebníků a ti koho najdou, mají přinutit přijít. Je dobré si to uvědomit a dosadit si to do dnešního čtení, protože se to týká jedné a téže věci, tj. problému vejití do nebe. My se někdy snažíme žít bez hříchu a dělat si zásluhy. Jindy zase říkáme: „Jó, to záleží na Pánu Bohu“, ale zapomínáme na to, o čem mluví ten dnešní úryvek evangelia, že právě je to člověk, který je pozván, pozvánku odmítá. Neexistuje člověk, který nedostal, nebo nedostane pozvánku. Buď za živa, tak jako byli ti první pozvaní, nebo ve chvíli umírání. V jednom podobenství dokonce jde o nahnání na svatbu. V obou podobenstvích máme člověka, který nemá na sobě svatební roucho. Tam se mluví o žebrácích, mrzácích, o chudině, o plebsu, o spodině. Ježíš mluví o celnících a nevěstkách. My bychom mohli mluvit a narkomanech, zlodějích atd. Tito jsou podle Ježíše nahnáni. Odkud ale takový žebrák má vzít svatební roucho, řekněme frak? No, musel mu ho ten hostitel dát. Když jsem o tom přemýšlel, a když se vžijeme do té situace žebráka na ulici, kterého násilím zaženou na tu svatbu, pěkně ho umyjí a dají mu parádní šaty na míru s tím, že ten svůj raneček má zahodit, tak ten žebrák se dostává do situace, že v tom fraku už nikdy nebude moci žebrat, protože by mu nikdo nikdy nic nedal. Úvaha však měla jeden nedostatek. Pozvánka se totiž netýkala Boží svatby, která trvá několik hodin, nebo týdnů, ale na celý život. Ten člověk už nikdy nemusí žebrat, nikdy nemusí dřít nouzi a ani ten nahnaný. Prostě ten člověk odmítá to svatební roucho. Samozřejmě, že ve skutečnosti nejde o oblečení, frak. Proč on odmítá to roucho? Ze stejných důvodů jako ti pozvaní odmítají pozvánku. Je to totiž problém správných názorů. Židé měli své názory o Mesiáši, měli své představy, se kterými nikdo nehnul, měli ustálené výklady, ale nesprávné. Vymýšleli si bez ohledu na to, co říkají proroci. Ježíš ovšem jel podle vytyčeného plánu, tj. podle toho, co říkali Mojžíš a proroci. Takže nebylo to to, co říkali rabíni. Takže první věcí, o které Ježíš musel hovořit byla právě oprava názorů: „Vaše názory, jak bude vypadat Mesiáš, jsou nesprávné. Váš způsob myšlení, a to, jak čtete Mojžíše a proroky jsou nesprávné. Vy je musíte opravit“. To je právě ono první kázání, kde se mluví o změně myšlení. To je právě ten problém. Člověk, který je tzv. dobrý, si řekne: „Nač já bych měnil svoje myšlení, nač já bych se zamýšlel nad tím, jestli dobře věřím“. Hříšník, ten to nenechává být. Pozvaní, to jsou ti židé, kterým se dostaly za živa pozvánky, jejich dědici jsme my, kteří také za živa dostáváme pozvánky od Boha. V tom podobenství všichni pozvaní odmítli. U těch nahnaných všichni, až na toho jednoho (samozřejmě, že to nebude jeden jediný člověk). Ježíš tu chce naznačit, že drtivá menšina z těch nahnaných odmítne. Co však vlastně ten žebrák odmítl. Ježíš totiž také k těm nahnaným začne prvním kázáním, tím, co říkal nám. Problém je, že my bychom rádi opravili svoje jednání, ale myšlení ne. Jenže jednání je důsledkem přemýšlení. A my, abychom se snesli s Bohem, potřebujeme mít správné názory na Boha, správný způsob myšlení. Proto Ježíš důrazně vyzývá: „Změňte myšlení – čiňte pokání“. My si pod pojmem pokání představujeme půst, askezi apod. Ale to vůbec není pokání. To je flagelace, sebetrýznění, ale není to Metanoja v tom smyslu, v jakém to požadoval Ježíš. Ten nahnaný, když bude nahnaný, ten se bude klepat hrůzou. Člověk, co nechodil do kostela, když bude umírat a najednou uvidí, že po smrti přece jenom něco existuje, tak ten bude mít nahnáno, bude mít strach. Ten do toho nepůjde jako my: „Hurá, teď mně čeká slavobrána“. Ten tam půjde s děsem a hrůzou. A nyní, když mu Ježíš řekne: „Jsi ochoten opravit svůj způsob myšlení?“, tak drtivá většina z nich řekne: „Ano, já mohu? Prosím tě jak?“ Nás pozvané musí zarazit to, že právě tak málo pozvaných, těch, kteří se za živa setkali s křesťanstvím, vejde tak málo. Ano, Ježíš to říká o židech a v jejich případě je to historický fakt. Ale kdo nám zaručí, že se to nás netýká. Ježíš nemá na mysli pouze vyrábět historii. To, co se týká židů, se týká i nás. Na to si musíme dát pozor. Je to podobný problém jako i v jiných oborech. Např. setkal jsem se s několika lidmi, kteří byli barvoslepí. Lze je rozdělit do několika typů podle reakce. Jeden typ - říkám kolegovi na vojně: „Podívej, jak ty třešně začínají červenat“. On na to: „Já to nevidím, jsem barvoslepý, ty to nevíš?“. Druhý typ – manželka: „Jsi barvoslepý“. Manžel: „Nejsem“. Manželka: „Jsi“. Manžel: „Nejsem“ atd. a vznikla z toho pěkná rodinná hádka. Říkám: „To se dá vyřešit. Trochu ty věci znám, můžeme udělat test“. Test potvrdil, že manžel je barvoslepý. On: „Já k žádnému doktorovi nepůjdu, já jsem zdravý, já vidím dobře. Vy jste se na mne smluvili“. Třetí typ - setkal jsem se s lidmi, kteří vůbec nevěděli o tom, že jsou barvoslepí a souhlasili ochotně s testem. Kdybychom dělali průzkum, zjistili bychom, že leckdo z nás tak trochu barvoslepý je a vůbec o tom neví. Zrovna tak je to podobné s tím myšlením. Pán Ježíš velmi často hovoří o slepotě, o psychické slepotě, o lidech, kteří sice čtou evangelium, ale správně mu nerozumí. Ale protože tito lidé nechtějí opravit tu svou psychickou slepotu a nechtějí s ní počítat, není možné je přimět k tomu, aby přijali onu první, kritickou Ježíšovu lekci: „Opravte své smýšlení“. Ti lidé si namlouvají, nebo se nějak obhajují: „Vždyť já myslím dobře“, nebo: „Co já mám na myšlení stroj?“, nebo se tváří jako žák, který občas přinese pětku, protože si učitel na něho zasedl a tam těm ostatním dává jedničky atd. Spoustu podobných výmluv bychom si mohli vymyslet. S takovými lidmi prostě nehnete a vidíme přitom, že by s tím opravdu pohnout mohli. Čím takový profesor je lepším odborníkem ve své profesi (hlavně u přírodovědných oborů), tím spíše rozezná ty chyby v myšlení a vyhmátne je. Rodiče mnohokrát výmluvně argumentují: „My jsme ho vyzkoušeli a on všechno umí“. Jenže nerozumí. Něco podobného tomu pochopení, které není pouhým reprodukováním textu, vyžaduje i Ježíš. Ježíš neklade nemožné nároky. Je ochoten uzdravit každého. Jenže neochota lidí uznat chyby v myšlení, ve výchozí koncepci náboženství šla tak daleko, že lidé fyzicky nemocní se nedali uzdravit, protože je uráželo, že jim Ježíš říkal, že se musí nejdříve naučit pořádně myslet, že jejich způsob myšlení, způsob četby Bible jsou nesprávné. Dobrý profesor u exaktních oborů rozezná žáky, kteří rozumí látce a kteří ne. Proto Ježíš brával s sebou přednostně Petra, Jakuba a Jana, protože oni zvlášť dobře chápali jeho katechezi. Ostatní apoštolové a učedníci se zarazili, když něčemu nerozuměli a ptali se. Víme, že i „protekční trio“ dovedlo říci Ježíšovi: „Kdepak, to takhle není“. Toto je ono odmítání. Odmítání těch pozvaných a odhození svatebního roucha. Ten nahnaný (bude jich drtivá menšina) bude říkat: „Co mne bude kdo otravovat, vždyť já přemýšlím dobře. No jó, byl jsem zloděj, ale za to mohou rodiče, okolí, tamten, onen atd. Já jsem oběť, nač bych měnil myšlení“. Někomu říkat o změně smýšlení je velice abstraktní a pokud se s tím nesetkal v nějakém přírodovědném oboru, těžko tu podobnost najde. Jsou však lidé, kteří to najdou, i když nemají žádné vysokoškolské vzdělání. Problém ale je ten, že člověk si nechce připustit psychickou slepotu (viz chování jednoho typu barvoslepých, které nelze je přesvědčit, že svět vypadá trochu jinak, než jak ho oni vidí). V Nazaretě se drtivá většina nemocných nedala uzdravit, protože jim Ježíšovo kázání šlo na nervy. Neochota připustit možnost, že nevidím správně, je ten silný faktor, který je ve hře. Někdo se člověk vymlouvá a tápe, jiný si zase myslí, že věci rozumí a jestli mu má učitel pomoci, tak mu je třeba nejdříve dokazovat, že věci nerozumí. Toto je též problém vztahu člověka k Bohu. My se musíme naučit správně myslet ne jenom proto, abychom dobře rozuměli evangeliu, ale také proto, že se setkáme s Bohem a abychom ho vůbec snesli. Abychom nebyli alergičtí na Boha tak, jak byli alergičtí mnozí židé. Dokud tuto možnost nepřipustíme sami u sebe, neudělali jsme krok přes první Ježíšovu lekci. Musíme s tím počítat, že věci nechápeme, vadně vyhodnocujeme, že máme zkreslený pohled a v krajním případě, že jsme přesvědčení, že toto je zelené a ono je to červené. Barvoslepému lékař nemůže pomoci, ale Ježíš, ten byl ochoten těm lidem pomoci a oni tím, že nechtěli připustit tu svoji psychickou slepotu, nemohl jim pomoci. Proto drtivá většina pozvaných odmítla pozvánku, drtivá většina nahnaných přijímá roucho a jen několik nahnaných roucho odmítá („ale já přemýšlím dobře“). Leckdo si řekne: „On pořád mluví o tom přemýšlení, kdyby raději vykládal Desatero“. Když farizeové říkají: „My, že jsme také slepí?“, Pán Ježíš odpovídá: „Kdybyste byli slepí, hříchy byste neměli. Ale říkáte ´vidíme´, proto váš hřích trvá.“ On se s nimi nehádá. Hřích podle Ježíše přichází proto, že člověk nechce hýbat se svým myšlením, rozlišovací schopností, nechce si nechat poradit. To je klíčové. Když někdo toto nechápe a odsune to, může si udělat 1 000 vkladních knížek, aby se za něj po dobu 100 let každý měsíc sloužila zádušní mše svatá, nepomůže mu to, protože neřešil klíčový problém, tj. ochotu opravit své myšlení podle Ježíšova vkusu. Je to nepříjemné, ale stojí za to se nad tím zamyslet a nebrat dnešní podobenství na lehkou váhu. My dostaneme pozvánku. Každý, buď bude pozván, nebo nahnán. A do pekla se nechodí proto, že jsem dělal hříchy, ale proto, že zavrženec tvrdí: „Já vidím dobře, já nepotřebuji správně vidět, myslet, opravit smýšlení, nepotřebuji správně věřit, správně se modlit atd.“
Ad. 2. Tady je třeba si uvědomit, že Bůh nabízí možnost pobytu v nebi každému. Nejdříve nabízí, pak dokonce nutí tím, že na něho posílá utrpení, trampoty atd. Toto však pochopíme jenom tehdy, když si uvědomíme, kdo může být v nebi. Pro pobyt v nebi jsou nutné určité kvality, psychické vybavení a bez toho člověk do nebe nemůže. Kdybychom se dívali na to svatební roucho pouze jako na obyčejné svatební šaty, tak bychom mohli pochopit, proč takový žebrák ty šaty odmítl. Přece v novém obleku nemůže vyjít na ulici žebrat. Jenže ta hostina není hostinou na pár hodin, ale napořád, na věčnost, a to roucho je právě to vybavení, které člověk potřebuje, aby na té hostině (v nebi) mohl být. Příkladem nám může být takováto situace: Je zde otec a syn a syn by moc rád měl auto. Otec mu ale říká: „Nejdříve musíš mít řidičský průkaz a potom můžeš dostat auto.“ Když ten syn odmítne si dělat řidičák a sedne si přesto za volant, dobrý otec ho z toho auta vyhodí. Ježíš nám na tom podobenství chce zobrazit tu věc osobní kvalifikace. Ten obraz ´roucho´ se vyskytuje v Bibli právě v tom smyslu osobní kvalifikace. Otázka pobytu v nebi je samozřejmě také otázka Boží nabídky, Boží benevolence. Bůh zve každého, jenže člověk je ten brzdící faktor, který říká: „Ne“. Člověk je ten, který to pozvání Boží nechá vyznít naprázdno. Anebo, člověk by i chtěl být v nebi, to na soudu bude také, ale protože nebude mít ty osobní kvalifikace, tak nebude moci být v nebi. Pro člověka psychicky nepřipraveného na pobyt v nebi, by byli pro něj Bůh a ostatní nebešťané zdrojem stresu. Všimněme si chování ďábla (viz pokoušení Ježíše na poušti): „To ti dám, jestli se mi pokloníš“. Představme si, že tady bude nějaký kolektiv lidí a každý bude o sobě tvrdit, že je nejlepší. Tak jaký pak to bude potom kolektiv, když tito lidé budou mít takovou ctižádost. Jsou tady ve hře ještě i jiné věci (např. kompatibilita s kolektivem atd.). To je ďáblův ústřední motiv. Pochopitelně, že P. Bůh nemůže říct: „Ano, ty jsi nejlepší“. Člověk, který nedokáže žít vedle někoho, kdo je lepší než on sám, takový člověk nemůže být v nebi. Otázka psychické přípravy pro pobyt v kvalitním kolektivu je otázka nebe a to jsou ta roucha. Nemáme čas to dále rozebírat. Každý si tam musí dosadit své zkušenosti z dobrého, nebo špatného kolektivu. Já mám zkušenosti ze svého bývalého pracovního kolektivu ve fyzikálním výzkumu, který byl fantastický. Každý z nás si do podobenství musí dosadit, co sám v životě zažil. Otázka nebe je otázkou pobytu v kolektivu, zdali se lidé v kolektivu snesou, nebo ne. Lidé, kteří se nemohou snést v kolektivu, jsou ti, co nemají to ´roucho´. Nemám čas to podrobněji rozvádět. Stojí za to si ještě přečíst podobenství o královské svatbě u Lukáše.
Ad. 3. Opět tady máme něco podobného jako minule, kde bylo: „Poslední budou prvními a první posledními“. Dnes máme: „Mnoho je povolaných, ale málo vyvolených“. Je dobré se nad touto problematikou zamyslet. Uvědomte si, že tady vlastně jde o to, jak se člověk může dostat do nebe. A že v tom nebi budou dva typy nebešťanů, nebo bychom mohli říct, že jsou dva typy cest do nebe. Ta jedna, to jsou ti pozvaní, kde ten vladař/hostitel (jedno podobenství hovoří o svatbě svého syna, druhé o hostině) povolává hosty. Oni zdvořilou pozvánku se všemi náležitostmi nepřijímají, tak pozvánku opakuje. Všimněte si, jak Ježíš hovoří o tom, že všichni odmítli. Ježíš tím nechce říct, že v dějinách se nevyskytli lidé, kteří by to pozvání nepřijali. Ale zdůrazňuje naprostou většinu těch, co pozvání odmítnou. Prostě drtivou většinu. Abychom tak řekli, těch lidí, co přijmou pozvání podle Ježíše a Ježíš ví, jak to v nebi bude vypadat, bude v pravdě řečeno statisticky zanedbatelný počet. Ti co přijmou pozvánku, tak to budou jistě Maria, Eliáš, Henoch, Elizeus, Jan (miláček Páně), Petr, celník Matouš apod., ale velká většina budou ti nahnaní. Tady ten vladař hostitel opakuje pozvání, ale pozvaní na to opětovně nedbají. Někteří dokonce služebníky pochytali, ztýrali a zabili. Krále to rozhněvalo a potrestal je. Uvědomte si přátelé, že je naprosto mylná představa o tom, jak by ty duše v pekle strašně rády se napravily, kdyby to šlo. Duše v pekle (a to se týká i duší v očistci) by si to snadno mohly ulehčit, ale peklo je zavřeno zevnitř a ne zvenku. Jeden lékař mi říkal, že se setkal s případy, kdy si dětičky hráli a některé se skrylo do lednice, která se potom z venčí zavřela a pak se nemohly dostat ven. Peklo, to má „klíče“ zevnitř, a to si musíme uvědomit. Začíná to odmítnutím té pozvánky a pak se zavrženec dostává do strašné vnitřní krize. My musíme vědět, že do pekla (a nebude jich tam málo) se dostanou lidé jedině za hřích proti Duchu Svatému. Za to, že budou i na soudu zavírat oči před skutečností tak, jak si to zvykli za svého pozemského života. Spousta lidí si nerada přiznává chyby. A když už chybu vidí a přiznávají to jako chybu, často si říkají, že se musí napravit, ale neříkají si, že je to tím, že mají špatnou životní koncepci, kterou právě musí opravit. To je to: „Já věřím dobře, ale já nesmím dělat hříchy“. Máme tady ještě ty nahnané, ty, kteří se nepřičiní o svou spásu, ale, kteří se na soudu nedopouští hříchu proti Duchu Svatému. A proto, bez vlastní zásluhy, bez vlastního přičinění budou násilím, abychom tak řekli, nahnáni do nebe. Teď jsme tady u toho roucha. Uvědomte si, v našem případě se např. obléká na svatbu frak. Ale musíme uvážit toto. V tomto podobenství a v tom druhém je to ještě víc zdůrazněno to: „Jděte na rozcestí, pozvěte na svatbu“. A v druhém podobenství pán říká: „Ještě jsou místa, jděte a koho najdete, nažeňte (ne pozvěte).“ Čili, jako se dvakrát opakuje pozvání, opakuje se také taková ta násilná akce, nahnání. A oni jsou do toho nebe nahnáni proti své vůli asi tak, jako žákům, kterým se nechce chodit do školy, ale chodit tam musí. Jinak by dostal výprask. Otázka nebe není otázkou nahnání, protože nebešťan od zavržence se liší dalo by se říct ve dvou směrech. Zaprvé, abychom mohli být v nebi, musíme být schopni vidět Boha. To znamená, že nám tyto oči a tento mozek, co máme, a celý nynější organismus na to nestačí. Čili, musíme být vzkříšeni z mrtvých a náš organismus musí být přebudován, aby byl schopný komunikovat s Bohem a aby byl nezávislý, jak se tak říká, na matičce – zemi. Ono to není tak jednoduché, protože my máme o těchto věcech jinou představu. Ve skutečnosti to není složité. Musíme si uvědomit, že Ježíš nám ukazuje vlastnosti tohoto nebešťanova těla, kde Ježíš např. prochází skrz zeď, ale přitom si na něj mohou apoštolové sáhnout. Nebo se jim objeví, Ježíš má jinou tvář, oni ví, že to je Ježíš, ale nikdo se ho na to neopováží zeptat. Když Ježíš vystupuje na nebe, vznáší se bez křídel, až ho skryl mrak. My ovšem toto musíme domyslet. Ve hře je možnost pohybu v kosmu, nezávislost na gravitaci, na absolutním vesmírném chladu a obrovské sluneční teplotě. To nebešťanovi nebude vadit. Musíme si uvědomit, že tady nejde jenom o to vytáhnout toho nebožtíka z hrobu. Tady nejde jenom o to, že ten člověk zase bude žít, že se setká s těmi, kteří ho měli rádi. Tady jde o to, že ten jeho organismus bude úplně přestavěný, takže on bude schopen vidět Boha atd. A druhá věc, co tady je, je způsob myšlení, vědomí toho, že Bůh do mne vidí. Mnoho manželství např. by se neudrželo, kdyby manžel věděl, co si manželka myslí a naopak. Spousta lidí by to prožívala jako krizi, kdyby někdo viděl do jejich mozku. Čili, je to otázka takové té vnitřní připravenosti, té schopnosti snést se s Bohem. Např. zpočátku to manželství je velká láska a potom si jdou na nervy. Problém nebešťana je také toho druhu. Myslíte si, že se nás netýká problematika, že by nám P.Bůh lezl na nervy a nebo my P.Bohu? Vzpomeňme si, že i apoštolové, dokonce Petr a Jan si s Ježíšem v určitých věcech ne a ne rozumět. Takže u toho nahnaného byla provedena proměna jeho těla i jeho myšlení proti jeho vůli asi tak, jako když v minulých stoletích sháněli otroky, vypravili se do Afriky, chytali lidi, posadili je do lodi a odvezli a neptali se, zdali chtějí být otroky nebo ne. A zrovna tak je to nahnání proti vůli, kde oni se budou vzpírat, dobré i zlé, bez ohledu na to, jestli jsou kvalitní nebo ne. A těchto nahnaných nebešťanů bude většina. A mezi nimi jenom ´jediný´ (menšina) to svatební roucho – to proměněné tělo a tu proměněnou mentalitu, ten způsob myšlení nutný abychom se s Bohem snesli, odmítne. Pozvaný (i ten, kdo to pochopí, na tom svém vzkříšení) má jedinečnou příležitost na své povaze spolupracovat s Ježíšem. Ten nahnaný bude prostě nahnán tak, jako se prostě nahánělo do otroctví. Ale pozor, ti nahnaní (většina) budou lidé z ulice. To nebudou ti, co chodí do kostela. Uvědomte si, že podobenství z hlediska zbožných lidí vyznívá velice černě. Ti nahnaní, ti dobří nebo zlí, to budou ti, co do kostela nechodí. My jsme všichni pozvaní, a to si musíme uvědomit. Takže ti nahnaní budou násilím nahnáni a drtivé většině se ten nový způsob života zalíbí. Budou mít právo a moct říci: „Já nechci“. Ale těch bude mizivá menšina. Ano, nějací budou a tady je to representováno tím jedním, protože ti ostatní řeknou: „To jsem nevěděl, že něco tak krásného nabízíš, Bože“. Proč to připomínám? To není pouze problém Ježíšovy doby, ale také problém každého z nás. My se totiž musíme naučit toho Boha přijmout, být s ním stejného smýšlení, aby mezi námi a Bohem nevznikala ponorková nemoc. Jistě, ono je to nepopulární. Daleko snadněji se říká: „Pán Bůh nás má rád a my máme rádi P. Boha.“ Jenže, co je psáno, to je dáno. A tohle je 22. kap. Matouše. A není to jenom tato kapitola, ale i to pozvání na hostinu, je to i život Ježíšův, který je toho dokladem. Spousta lidí se nedalo od Ježíše uzdravit jen a jen proto, že jim Ježíšovo kázání nesedělo. Prostě, Ježíš jim šel na nervy. Také apoštolům Ježíš říká: „Mám vám mnoho co říct, ale nyní to nemůžete snést“. Proto stojí za to se zamyslet nad tím podobenstvím, nad problematikou, zdali věcem věřím z přesvědčení, zdali si víru nemusím nadiktovávat, zdali je mi to jasné, zdali s tím vnitřně souhlasím. To jsou věci, na které nejsme zvyklí se tázat. Někdo si může myslet: „Mne se to netýká, já chodím do kostela, já nemusím mít strach z tohoto podobenství.“ To však už je jeho věc a jeho zodpovědnost. Víme, že na soudu bude platit: „Ze svých slov budeš souzen“.
Mt 22,15-21, A, 29. neděle mezidobí
Farizeové odešli od Ježíše a uradili se, jak by ho chytili za slovo. Poslali k němu své učedníky zároveň s Herodovci, aby mu řekli: "Mistře, víme, že jsi pravdomluvný, a že učíš cestě k Bohu podle pravdy. Nedbáš lidských ohledů, nehledíš totiž na to, čím kdo je. Pověz nám tedy: Co myslíš, je dovoleno platit daň císaři, nebo ne?" Ježíš prohlédl jejich zlý úmysl a odpověděl: "Co mě pokoušíte, pokrytci? Ukažte mi peníz, kterým se platí daň!" Podali mu denár. Zeptal se jich: "Čí je to obraz a nápis?" Odpověděli: "Císařův." Tu jim řekl: "Dávejte tedy, co je císařovo, císaři, a co je Boží, Bohu."
Jsem na rozpacích o čem mluvit, protože v tom textu Iz 5 je taková jedna větička: „Pro svého služebníka Jakuba (to jako říká Kýrovi), pro Izraele, svého vyvoleného, zavolal jsem tě, i když jsi mně neznal“. Je to taková nenápadná větička a chtělo by to podrobnější rozbor celé postavy toho Kýra (Iz 44,28 až Iz 45,4), ale na to zatím jaksi nemám dost materiálu pohromadě, abych vám to mohl vysypat. Věta je sama o sobě nesmírně důležitá, že např. jak to, že ten Kýros, pohanský král, který ale vůbec nevěděl o Bohu, se Bohu líbí? Vyvolil jsem tě, zavolal jsem tě jménem, poctil jsem tě, i když jsi mně neznal. Proč toho Kýra, pohana, který se ze začátku nestaral o náboženství? To je jedna věc, a ta druhá, to evangelium, které je také nesmírně důležité, i když jsme o tom mockrát mluvili. Co je jádrem té události? Proti Ježíšovi udělali farizeové tažení, že je neznaboh, že dělá zázraky v sobotu. Ježíš na to reagoval tak, že přišel do synagogy a tam uviděl nemocného a řekl: „Pojď sem, ty s uschlou rukou, zvedni tu ruku! Tak pane představený synagogy, já se vás ptám, a pokud jsou tady páni farizeové tak jich také, smím ho uzdravit nebo ne? Pozor, pánové, je sobota“. A oni samozřejmě mlčeli. Tak jim Ježíš (jak všechno nasvědčuje a je to velmi pravděpodobné) cituje jejich kázání o tom, jak mají světit sobotu, že i dobytče musí mít sobotní pohodu, že je povinností hospodáře donést mu v sobotu krmení a napojit ho, pakliže dobytče spadne v sobotu do jámy, je povinností hospodáře to dobytče z jámy vytáhnout a nenechat ho tam do příštího dne. Čili je povinností tomu dobytčeti udělat příjemnou sobotu. A mně je povinností, říká Ježíš, udělat příjemnou sobotu i tomuto člověku. Oni tím byli poraženi. Ovšem, samozřejmě, že nemohli dál šířit ty pomluvy, nemohli říkat o Ježíšovi, že to je neznaboh, protože dělá zázraky v sobotu. To nešlo. A reakce na tento případ byla, že svolali poradu s Herodovci, to znamená s Herodovými úředníky. Heroda nenáviděli, Herodovce taky, ale ještě víc nenáviděli Ježíše, a proto se ti ultrazbožní spojují právě s těmi nepřáteli, jak na to jít. Výsledek porady je dotaz: „Mistře, víme, že jsi pravdomluvný...atd.“ a mažou mu med okolo pusy: „Víš, my nevíme, jak je to s těmi daněmi. Máme platit nebo ne? Když je nebudeme platit, přijdou Římané, zničí chrám, a to my přece nechceme. A když platíme, tak oni z toho stavějí pohanské chrámy a my chceme být věrni Bohu“. Rozváděli to jako problém, Ježíšovi mazali med kolem pusy, jako jedinému, který je schopen to vyřešit. Cílem ovšem bylo to, že ať Ježíš řekne, co řekne, tak na jedné straně jsou tam Herodovci, kteří řeknou: „Kamaráde, to jsou buřičské řeči. Pěkně půjdeš s námi a pěkně si sedneš do ´šatlavy´“. Nebo byli připraveni jiní, kteří by křičeli: „Nechceme ho, kolaboranta jednoho, fuj!“, když by Ježíš řekl, aby daně platili. Ježíš ovšem ví, že je to pokrytecký chyták a, tak říká: „Ukažte mi peníz daně!“ Prohlíží ho, všichni jsou napjati a Ježíš říká: „Dávejte, co je císařovo, císaři a co je božího Bohu“. Tohle je únikový manévr. Je to sice podivný výrok, ale Ježíš to tady používá jako únikový manévr. Pozor, tohle to není věc, abychom tak řekli, aby si nějaký císař pán i nějaké katolické veličenstvo z tohoto textu dělali (a jako že si to dělali) zdůvodnění pro to, aby si mohli dělat to, co chtěli, zvůli, nebo že některý císař pán chtěl, aby mu vojáci bojovali atd. To teda ne! Čili, Ježíš jim tady vyklouznul. Oni zas přišli s jiným podobným chytákem s cílem, že ať řekne, co řekne, vždycky to bude špatné. A to byl případ s tou ženou, kterou chtěli kamenovat, který mu předložili sociální případ: „No, jo, ona byla nevěrná, máme ji kamenovat. A ale ten její muž je takový, onaký apod.“ A když Ježíš řekne, aby kamenovali, tak by řekli, že je nelida. Když ale řekne, aby nekamenovali, tak ti křiklouni řeknou, že je to neznaboh a příčí se Mojžíšovu zákonu. Tak za tamto byli jedni křiklouni, za kamenování druzí. Ale, abych tak řekl, to už je známá technika naaranžování výtržností. Takže, ať na Ježíše šli tak, nebo onak, tak nakonec je Ježíš vyřídil a tady by se dalo říct „odepsal“. No a co mají ty dvě pasáže z toho Izajáše a tady z toho Matouše společné? Vedle sebe vidíme totiž vidíme Kýra, pohanského krále, který s Bohu líbil, i když to byl pohan a o Bohu ze začátku vůbec nevěděl. Víte, až mi P.Bůh jednou řekne: „Poctil jsem tě“, tak budu rád. „Volal jsem tě jménem“, tak to je vyznamenání. Čili na tom Kýrovi muselo být něco, co se Bohu líbilo. A zase na židech, kteří Boha znali, chodili do synagogy, kteří se rádi modlili, bylo zas něco, co působilo, že oni Ježíšovi nerozuměli. Je to nějaký faktor, který má vyloženě náboženský charakter. Často jsme o tom mluvili. Dřív, než vezmeme do rukou Bibli, musíme vzít do ruky slabikář. Já se napřed musím naučit pořádně myslet a pořádně číst. Když neumím číst, nemohu číst Bibli. Dokud neumím pořádně myslet, nebo mám deformovaný způsob myšlení, tak také nemohu tu Bibli číst. Nebudu jí rozumět, ani jak se lidově říká, kdybych se rozkrájel. Čili jde tady o nějaké faktory, obyčejného kuchyňského charakteru, které v člověku jsou a které vlastně určují, jestli ten člověk bude Bohu rozumět nebo ne. Jsou to povahové vlastnosti. U toho Kýra něco muselo být, že si Bůh váží Kýra víc, i když Kýros byl pohanský král, který o Bohu – Jahve nevěděl. A na těch farizejích a zákonících tento faktor zase chyběl, takže i když oni o Bohu věděli, i když mu byli tváří v tvář, tak mu nemohli rozumět. A že Ježíš o těch faktorech hovoří, to jsme si říkali před časem, když jsme hovořili o tom (abych to nazval moderními slovy) v podobenství o defraudantovi, o nevěrném správci. Ten dělá falešnou inventuru, ale tu falešnou inventuru dovede udělat pořádně a když pán přijde a udělá „hloubkovou“ kontrolu, revizi účtů, nenajde chybu. On ví, že správce ho šidí, ale nemá žádný doklad, takže ho musí, i když nemá přímý důkaz, propustit. Říká si: „Škoda, že tě musím propustit, takového bezvadného ekonoma“. A Ježíš nám tohoto defraudanta klade za vzor: „Dělejte si přátele z klamného mamonu. Synové světa jsou moudřejší ve svých věcech, než synové světla“. Udělejte si přátele z mamonu, to není ironie, ale to je výzva: „Učte se od toho profánního světa, srovnejte si tam ten způsob myšlení, abyste Bibli brali do ruky už s adjustovaným mozkem, který je schopen pořádně myslet, který je už schopen pořádně chápat“. Když bereme do ruky Bibli a nemáme to správné myšlení, když nebudeme mít pořádně nastaveny všechny parametry, nebudeme rozumět. Já musím dělat dobře i obyčejné věci, a tak se naučím dobře myslet, aniž bych musel znát nějakou teorii psychologie atd. A to je smysl podobenství o defraudantovi. Ježíšovi asi bylo líto, že nemá jiný objekt pro podobenství než právě tohoto defraudanta. Dnes by sáhl po profánních věcech, po lékařích, po technicích, rozebral by postavy Einsteina, Newtona atd. Ale tenkrát neměl po ruce nikoho. Nezbývalo než jako příklad prozíravosti použít švindlíře, podvodníka. Čili ten defraudant nesměl udělat chybu, ten byl opatrný na každý krok. A my, když čteme Bibli, musíme být zrovna tak opatrní na každé slovo, nesmíme přeskakovat, nesmíme mít slepá místa v Bibli. To jsem vám chtěl o té problematice říci, že jsou tady věci, které se musíme naučit dřív, než chceme rozumět Bibli.
Mt 22,34-40, A, 30. neděle mezidobí
Když se farizeové doslechli, že Ježíš umlčel Saduceje, shromáždili se u něho a jeden z nich, znalec Zákona, ho chtěl přivést do úzkých, a zeptal se: "Mistře, které přikázání je v Zákoně největší?" Odpověděl mu: 'Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.' To je největší a první přikázání. Druhé je podobné: 'Miluj svého bližního jako sám sebe.' Na těch dvou přikázáních spočívá celý Zákon i Proroci."
Lepší bude, když si stejný příběh, trochu podrobnější, přečteme u Marka (Mk 12,28-34). Tam to končí tak, že když Ježíš viděl, že vykladatel odpověděl rozumně, řekl mu: „Nejsi daleko od Božího království.“ Nyní je možné se podívat na zdánlivě stejný text Lk 10,25-37: „Jednou povstal jeden znalec Zákona, aby Ježíše přivedl do úzkých a zeptal se: ´Mistře, co musím dělat, aby se mi dostalo věčného života?´ Řekl mu: ´Co je psáno v Zákoně, co tam čteš?.....atd.“. V některých vydáních ten příběh o samaritánovi je nadepsán jako ´podobenství o milosrdném Samaritánovi´. Upozorňuji, že toto nebylo žádné podobenství. To by se Ježíšovi všichni vysmáli. Zde je třeba mít na mysli napjaté vztahy a nevraživost mezi židy a samaritány. Když k tomu přičteme to, že ten zákoník zmlkl a nezmohl se na žádnou pořádnou odpověď, tak dojdeme k tomu, že to musela být skutečná událost. Kdyby to bylo podobenství, všichni posluchači by se pustili do velkého smíchu. Když se Ježíš nakonec ptá zákoníka, kdo je bližní toho poraněného, ten zákoník ani nechce říct, že samaritán, ale odpoví: „Ten, kdo mu prokázal milosrdenství.“ A Ježíš mu na to řekne: „Jdi a stejně jednej i ty.“ Ta odpověď zákoníka byla pronesena zřejmě tak mezi zuby. Nyní už pochopíme, že máme dvě odlišné postavy zákoníků, a ne dvě verze jednoho příběhu. Ta otázka: „Které přikázání je větší?“, byla mezi židy často diskutována. V obou případech zákoníci přicházejí se stejnou otázkou za Ježíšem. Nezapomínejme na to, že také platí: „Ne každý, kdo mi říká Pane, Pane, vejde do Božího království.“ My máme plná ústa lásky Boží, věřím atd., připumpováváme svoji víru tím, že ji proklamujeme, místo toho, abychom o své víře přemýšleli. A my ani nevíme, že ten náš Bůh se nám začíná vzdalovat a že to je někdo, z koho máme ve svém podvědomí strach. Bojíme se si to přiznat a halasně říkáme: „Miluji Boha.“ Tady máme tedy dvě postavy, které ze začátku jednají naprosto stejně. Jedna z těch postav je pochválená a druhá postava nestála dále za zmínku. Všimněme si, že u Marka Ježíš sám cituje Mojžíše. Ten zákoník slyšel, jak Ježíš usadil Saduceje. Zřejmě si řekl: „Ten tesař z Nazareta, ten něco zná“ a zaujímá pozici, že se chce něco dovědět. Chce znát Ježíšovo mínění. Jeho samotného, jako profesionála, ta otázka tlačila. Pak ten zákoník poctivě odpověděl: „A víš, Mistře, že máš pravdu!“ Veškeré další bádání ustupuje do pozadí v porovnání s prvním přikázáním. Do pozadí ustupuje také jakou modlitbu jsem se modlil a jak hodně jsem se modlil. To ´milovat Boha z celého srdce a celého rozumu (pozor, to není tak jednoduché) je víc, než všechny oběti a celopaly´. A Ježíš na to (a kéž by to řekl o nás): „Nejsi daleko od Božího království“. Pochvala od Ježíše stojí za to! Ježíš není laciný při rozdávání pochval. Ježíš neříká: „To jste hodní, že jste sem přišli.“ Ten zákoník u Marka vidí, že Ježíš mluví k věci. A když vidí, že Ježíš má pravdu, tak to dokáže upřímně přiznat. Ale ten druhý, ten zůstává v opozici k Ježíšovi až do konce. Ten člověk krásně odrecituje s patřičným patosem a s přesvědčením, že on je ten pravý: „Milovat budeš ...atd.“; jako natažené péro. Ježíš na to říká: „Tak to dodělej.“ Jenže ono proklamovat víru a lásku k Bohu a dělat věci do posledního puntíku, je veliký rozdíl. Místo toho, aby zákoník Ježíše zesměšnil, sám se dostává do úzkých a zkouší úhybný manévr: „No, jo, ale kdo je můj bližní?!“. To, že on se chtěl ´ospravedlnit´, třeba chápat jako ´on se chtěl rehabilitovat´, on chtěl zachovat svoji důstojnost. Tak mu Ježíš připomene to, čeho byl plný Jeruzalém a dnes bychom řekli plné noviny. O té zprávě se Samaritánem všichni dobře věděli a Ježíš ji jenom cituje. Tento zákoník nechce říct: „Víš, Mistře, že máš pravdu!“ Tímto se ti dva zákoníci liší. Jednak, proč se ptají a pak, jak reagují na to, co Ježíš říká. České přísloví říká: „Když dva dělají totéž, není to totéž.“ Ježíš říká: „Ne každý, kdo mi říká Pane, Pane, vejde do Božího království“. Vraťme se k těm přikázáním. U nás katolíků často dominuje šesté přikázání a zapomíná se na první přikázání, na otázku víry. V jiných církvích se snaží tomu přiblížit, ale proklamují tu víru („já věřím“). To naše utíkání a také to proklamování je jedno a totéž. Naším cílem není vyždímat ze sebe lásku k Bohu a víru, ale pokorně, krůček za krůčkem na tom pracovat. My nesmíme chtít po Bohu, aby nás přimáčkl ke zdi, ale aby nás jednou pochválil. Tehdy se ptali: „Které přikázání je největší?“. Po našem bychom mohli říct: „Který hřích je větší?“ Přečtěme si text Mt 11,20-24: „Běda ti Korozaim, běda ti Betsaido ... Sodomské zemi bude v soudný den snesitelněji než tobě“. Uvědomte si, že hříchy sodomské nebyly tak velké, jako hříchy židů. Sodoma by Ježíše neukřižovala. Jak to, že židé Ježíše nepřijali? U židů je tudíž něco specifického a o tom jsme už mnohokrát mluvili. Jsou to vnitřní skryté odchylky od víry (viz celá kapitola Mt 23). Je zde ještě jedna věc. Klíč k řešení k tomu, co mám dělat, abych nehřešil, aby moje víra byla kvalitní, abych já byl šťasten v náruči Boží, aby Bůh byl rád, že drží (Bůh) v náručí mně Ježíš dává v Jan 9,39-41: „Přišel jsem na tento svět k soudu, aby slepí viděli a kdo vidí oslepli. Slyšeli to někteří farizeové a řekli mu: ´Jsme snad my slepí?´ Ježíš odpověděl: ´Kdybyste byli slepí, hřích byste neměli. Vy však říkáte ´vidíme´, proto váš hřích trvá´“. Jsou to známé věci, nemůžeme to rozvádět. Materiálu máme dost na to, abychom mohli vyřešit, které přikázání je největší, nebo který úkol, úkon v křesťanském životě je prvořadý. Připomínám, že ono ´vidíme´ není tak jednoduchou věcí. Mockrát jsme o tom mluvili. Ono ´vidíme´ je věcí, která je nadřazená nad problémem hříchu. Kdybychom měli vyřešenou otázku ´vidíme´, tedy postoje, jak jednáme s Ježíšem, neměli bychom potíže ve víře, neměli bychom hříchy a Ježíšovi bychom rozuměli. Židovi lze odpovědět: „Miluj svého Boha nade všechno.“ A člověk, který je poctivý, ví, že tady má mnoho restů a že to nespraví proklamací. Jenže to už je postoj dobrého starozákonního člověka. Postoj křesťana má jít dál. Vyřeším-li problém ´vidíme´, naleznu i lásku k Bohu. Když to nevyřeším, jsem v nebezpečí, že tu lásku k Bohu a víru ztratím. Ono ´vidíme´ je pro nás odpovědí na tu otázku.
Mt 23,1-12, A, 31. neděle mezidobí
Ježíš mluvil k zástupům i ke svým učedníkům: "Na Mojžíšův stolec zasedli učitelé Zákona a farizeové. Dělejte a zachovávejte všechno, co vám řeknou, ale podle jejich skutků nejednejte, neboť mluví, ale nejednají. Svazují těžká a neúnosná břemena a vkládají je lidem na ramena, ale sami se jich nechtějí dotknout ani prstem. Všechny své skutky dělají jen proto, aby se ukázali před lidmi. Dávají si zhotovovat zvlášť široké modlitební řemínky a zvlášť velké střapce na šatech, mají rádi čestná místa na hostinách a přední sedadla v synagógách, mají rádi pozdravy na ulicích a když jim lidé říkají 'Mistře'. Vy však si nedávejte říkat 'mistr', jenom jeden je váš Mistr, a vy všichni jste bratři. A nikomu na zemi nedávejte jméno 'otec', jenom jeden je váš Otec, a ten je v nebi. Ani si nedávejte říkat 'učitel', jenom jeden je váš Učitel - Kristus. Kdo je mezi vámi největší, ať je vaším služebníkem. Kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen."
Ad. 1. Ten text najdeme také u Lukáše. Výraznější je ale tento text u Matouše. Je to stejný text a je dobré se nad touto problematikou zamyslet. Když si přečtete Lk 11,42-48, nebo Mt 23,13-35, tak tam Ježíš říká: „Běda vám …“. Tento výraz vyjadřuje to nejhorší možné ne odsouzení, ale posouzení stavu a také nejnižší zařazení, nejnižší možnou klasifikaci, která z úst Ježíšových vychází. Ani jednou Ježíš neříká ´běda´ nemravům a ženám špatné pověsti. Ježíš např. jasně říká, že na soudu bude městu Kafarnaum hůř než Sodomě. Proč? Právě proto, co nám ten text Lk 11 vyjmenovává. Existují hříchy, lidí zpytují svědomí, zjistí, že zhřešili, probírají desatero, případně zpovědní zrcadlo, kde je to rozebráno a vyjmenováno a podrobně popisováno atd. Ale bohužel, toto ve zpovědních zrcadlech není, ani nemůže být, protože to ´běda´ není za typické hříchy, ale za postoje, za vnitřní myšlenkový přístup vůči Mojžíšovu zákonu. U Lukáše bychom četli: „Běda vám, farizeové, odvádíte desátky z máty, routy, z každé zeleniny a nedbáte na spravedlnost a lásku k Bohu. To jste měli dělat a tamto nezanedbávat“. To ´běda´ je tady např. za věc, za to odvádění desátků z máty, routy a každé zeleniny, kdy farizeové odevzdávali ty desátky v nadměrné výši, kde dělali víc, než bylo Mojžíšovým zákonem přikázáno. Jak může za to být ´běda´, jak může být za to nejhorší odsouzení? Problém u farizeů vězí právě v tom, že přitom opustili spravedlnost a lásku k Bohu. Pouhá disproporce, pouhé prohození pořadí, kde se farizeové zaměří na méně podstatné úkony zbožnosti a s veškerou vehemencí, energií a pozor „s vroucím srdcem“, bez jakéhokoliv vědomí si přidávají desátky navíc. To ´běda´ je právě za tu disproporci; opustili milosrdenství, spravedlnost a věrnost. A tak se i z toho, co by mohlo být dobrým skutkem stává nepřítel člověka. Já vím, leckomu se to třeba nezdá, ale co je psáno, to je dáno. To si každý může ověřit. Je to nepopulární si myslet: „Já mám dobrý úmysl…“ a teď najednou ´běda´. Přátelé, Ježíš to říká a samozřejmě, že když se člověk s tím napoprvé setká, tak se mu to může zdát divné. Ale pozor, pakliže připustíme, že Boží slovo není nějaký výmysl a začneme se nad tím nestranně zamýšlet, pak najednou zjistíme, že to je otřesná pravda a že to není žádná vyumělkovanost. Jenže v takovém tom shonu za spravedlnost, za zbožnost atd. se na tohle to zapomíná („opustili jste milosrdenství, spravedlnost a věrnost“). Podívejte, to je právě ten problém. Takový farizej dával ty desátky navíc, ale když četl Bibli, když se zamýšlel nad tím, jak bude vypadat Mesiáš, až přijde, tak už si četl tu Bibli a proroky podle svého vkusu. Ten obraz Mesiáše neopravil podle Bible, ale z Bible si vybral, co se jemu líbí. A on se tou četbou Bible utvrzoval v tom přesvědčení, že jeho názor je správný. Kdyby četl pořádně, kdyby nevynechával místa z Bible, která mu dělají potíže, tak by brzo dospěl k tomu, že jeho názor na Mesiáše a na jeho zbožnost není správný. Opravil by to a byl by bez potíží Ježíšův stoupenec. Když tu Bibli čtu špatně a vynechávám co mi tzv. nejde pod kůži, tak ty „dobré skutky“ mne navíc ujišťují o tom, že jsem dobrý, zbožný. A já se tím vlastně obaluji pancířem, neprůstřelným argumentací, kterou nemůže prorazit ani Ježíš. Proč jsem to řekl? Abychom jednak pochopili tu problematiku těch textů a abychom také pochopili to dnešní čtení. Jednak tady máte: „Běda vám, že stavíte náhrobky prorokům a vaši předkové je zabíjeli. Sami proti sobě dosvědčujete, vy schvalujete činy svých předků, nebo oni je zabíjeli a vy stavíte náhrobky.“ Samozřejmě právě tahle ta věta vyžaduje zamyšlení. Protože oni by neřekli: „Ano, můj praprapradědeček udělal správně, když rozřezával pilou Izajáše “. Ale naopak: „Kdepak, já bych si proroků vážil“. Ježíš na to upozorňuje právě v tom prvním kázání: „Naši otcové prorokům nerozuměli, pronásledovali je. A nám hrozí podobné nebezpečí, že se zachováme podobně vůči Mesiáši až přijde“. To říká Ježíš konkrétně v Nazaretě, ovšem ale tohle to patří k té základní první standardní řeči. „Běda vám, že stavíte náhrobky prorokům , které vaši předkové zahubili“. Je to tím, že lidé se zafixovávají v tom přesvědčení, že oni by to nikdy neudělali. Čili tady není žádná postižitelnost, že by to byl hřích (jako když někdo něco ukradne). Ale tohle to je ta chyba, ta úcta k těm prorokům, která je jednak v disproporci a jednak v té celkové konstelaci, nebo povaze farizeů, kteří byli zvyklí si nalhávat. Pak je jakýkoliv jejich skutek vlastně spoutává a zamezuje jim prohlédnutí skutečnosti. Řešení by bylo možné, kdyby ti farizejsky myslící lidé a ti zákoníci byli ochotni kriticky, poctivě hovořit s tesařem z Nazareta o té své náboženské konstelaci. Kdyby byli poctiví. Jenže právě oni se často pokoušeli Ježíši nastražit past. Ježíš vždycky z ní vyváznul. Čím drastičtější léčku připravili, tím horší byla jejich prohra a oni si nechtěli své prohry přiznat. Takže ze strany Boží mají kdykoliv možnost, ale ze své strany (a proto je to ´běda´) jsou oni zabarikádováni vůči Božímu slovu, vůči pohledu na realitu Božího slova. A proto jde Ježíš na kříž, aby tohle to rozbil. A to je právě v této větě: „Boží moudrost řekla: ´Pošlu k nim proroky a apoštoly. Některé z nich zabijí, jiné budou pronásledovat´“. Ježíš tady mlčí o tom: „Pošlu k nim svého syna a toho také zabijí“. Bohužel důsledkem toho je, že židé nepřijali křesťanství, byl rozbit Jeruzalém, židovský národ zmasakrován. A proto Ježíš tady říká: „Toto pokolení stihne pomsta.“ A tohle to je ten pohled na celou tu větu. Toto pokolení stihne pomsta za všechny proroky, za ten typ nalhávání si, za ten typ zavírání očí, za ten typ skutků, prostě to ´běda´ – za to všechno. Přesněji ne za to budou židé trpět, že Kain zabil Ábela. Každý trpí za svoje hříchy. Ale ten hřích židů je stejný jako hřích Kaina, který si nechtěl přiznat porážku, stejně jako ti předci, kteří zabíjeli proroky a také jako hřích těch, kteří zabijí Ježíše. Každý za svůj hřích bude potrestán. Ale Jeruzalém a Jeruzalémský chrám do té doby stál. Pořád ještě byla možnost záchrany, kdyby se židé obrátili. Ježíš ale ví, že se neobrátí a proto říká: „Toto pokolení stihne pomsta“. Učedníkům to blíže vysvětlil. Přátelé, toto je leckomu nepříjemné, ale co je psáno, to je dáno. Každý svého štěstí strůjcem. Jakmile tohle přijmu, bude cesta za Bohem lehčí. Pakliže nepřijmu, budu se zamotávat do té těsné, strašné, hrůzyplné sítě skutků, za které mi dle Ježíše hrozí ´běda´. Tato kapitola je hrůzná pro toho, kdo nechce začít hrát s P.Bohem čistou hru. Kdo je ochoten začít poctivou hru s P.Bohem, pro toho je to doklad, že se může ze svých nejhorších potíží dostat snáze než by se mu zdálo. Pro někoho je ta radostná zvěst, pro farizeje ovšem toto kázání znamenalo horor. Začali na něj dorážet a Ježíš raději odešel, aby nemusel je dobíjet tím, že by odpovídal na jejich námitky.
Ad. 2. Přátelé, oč tady v tom textu jde? Je tam samé běda, běda, běda. Musíme se uvědomit, že v tom běda je vlastně to nejhorší, ne odsouzení, ale posouzení, ta nejhorší možná známka, která na vysvědčení od Ježíše existuje. Řekněme například, že nadané dítě má všechny známky výborné, ale z tělocviku má dvojku. Kdyby mu ten učitel dal trojku, to by každý řekl, že to je „silný tabák“, ačkoli by si ji zasloužil. V tomto případě je to vedlejší předmět. Jsou ale také žáci, kteří mají z tělocviku jedničku, ale z ostatních předmětů jen tak-tak prolézají. Ono se řekne: „No, jo, známka“. Ale, když někdo chce jít na medicínu, tak se ho budou ptát na známky z fyziky, chemie, biologie. A to je rozhodující. Kdyby někdo chtěl jít na medicínu a odůvodňoval to tím, že je výborný fotbalista, tak kvůli tomu ho nevezmou. Totiž to ´běda´ je známka a to pětka, absolutní pětka z těch nejzávažnějších předmětů. Bohužel, my nejsme zvyklí uvažovat, abych tak řekl, v těch kategoriích, ve kterých přemýšlí Ježíš. My se ptáme: „Byl to hřích, nebyl to hřích?“, ale to ´běda´ to vůbec nemusí přímo souviset s hříchem. Ba dokonce to může být i dobrý skutek. Ježíš např. říká: „Kdyby se ty věci (kázání a zázraky) to, co se odehrály v Kafarnaum, odehrály v Sodomě, Sodoma by stála dodnes. Ale Sodomě bude lépe na soudu, než tobě, Kafarnaum. A ty (Kafarnaum) si myslíš, že přijdeš do nebe? Sjedeš až do pekla“. Proč je to tak závažné? Proč Kafarnaum a židovské města Korozain, Betsaida (Mt 11,21-24)? Ono ale jde o všechny židy, o židovský národ. Jak to, že ukřižovali Ježíše? Pilátovi se do toho nechtělo, ani Herodes na něm vinu nenalezl a přitom mu dost na mínění židů záleželo. A Pilát se Heroda dovolává. Právě tady to ´běda´, resp. ty věci, které jsou označeny tím ´běda´, hrají svou roli. U Mt 23 je jasně rozlišeno: „Běda slepci, běda pokrytci“. Pokrytec ví, že hraje nepoctivou hru, zatímco slepec neví o své chybě. Slepec nemůže mít hřích, protože neví o své chybě. Nemůže mít hřích, protože hřích je vědomé a dobrovolné přestoupení Zákona. Kdežto ´běda´ je třeba i za to nevědomé. Právě proto Ježíš zdůrazňuje ty slepce. A nemusí to být přestoupení Zákona. Jsou to někdy takové těžko pojmenovatelné psychické deformace. Tak např. hned to první ´běda´, co jsme četli je za pouhé prohození pořadí: „Běda vám, farizeové, odvádíte desátky z máty, routy a každé zeleniny, ale nedbáte na spravedlnost a lásku Boží“; a teď pozor: „To jste měli dělat a tamto nezanedbávat“. Oni prostě kladou důraz na desátky, které nebyly nařízeny, nebo i na ty, které byly nařízeny, provádějí ty vnější (náboženské) předpisy s velkou pečlivostí. Proč je za to ´běda´? To je jasné každému, kdo trochu přemýšlí. Jakmile člověk nepřemýšlí o tom, o těch vnitřních psychických vlastnostech, o postoji člověka vůči Bohu a zdůrazňuje vnější projevy, tak mu utíká podstata náboženství a ten člověk je imunizován vůči jakékoliv výtce. Když mu někdo řekne: „Koukej, ty tvoje názory na Boha nejsou správné“, tak on je obrněný a řekne: „Ale ne, já desátky dávám“. Nebo: „A vždyť ty z Boha máš strach“. „Ale to není pravda, já opravdu Boha miluji“. Toho člověka totiž nelze upozornit na chybu. A tito lidé křičeli: „Ukřižuj!“ Nyní si musíme vysvětlit výrok: „Jste jako neznatelné hroby, lidé přes ně chodí a nevědí to“. Když žid byl na pohřbu a nebo se dotkl zesnulého, tak byl nečistý, musel se umýt a do té doby nesměl mezi lidi. Takže tady, to co Ježíš říká, že jsou jako neznatelné hroby a lidé, kteří jdou přes ně, to nevědí, vlastně znamená: „Vy farizeové znečisťujete lidi, poškozujete je“. Pro takového žida, bylo hrůzou být nečistý. A právě takovému židovi bys právě ten Ježíšův výrok jasný: „Představ si, že půjdeš přes hrob a nebudeš ten hrob vidět. Tak ty budeš nečistý a nebudeš o tom vědět“. A to bylo pro žida z náboženského hlediska velice závažné. Pak ten člověk s těmi úkony, které jsou, řekněme, posunuté, kde místo toho, aby přemýšlel o tom, jestli má dobrý vztah vůči Bohu, tak rozmnožuje vnější produkci náboženských skutků, je podle Ježíše nečistý. Pak se nemůžeme divit, když jeden ze znalců zákona se cítí potrefený (dle „potrefená husa nejvíc kdáká“) na to reaguje: „Hele, když takhle mluvíš, urážíš i nás“ a čeká, že se Ježíš omluví. Ježíš se neomlouvá a říká: „I vám zákoníkům běda. Uvalujete na lidi břemena, která sotva můžou nést, ale sami nehnete ani prstem“. Ono se totiž lehce druhému radí, druhého vybízí k dobrému úmyslu atd. A ten zákoník si potom namlouvá: „Ano, já jsem horlivý, já bojuji o slávu Boží atd.“ A nejenom, že se nezamýšlí nad tím, jestli ten člověk, kterému radí na to stačí svými silami, ale sám vlastně v té věci nedělá nic. On je pěkně „zabydlený“, ale jinému člověku udělá snadno kázání (např.: „Ty jsi hříšník, dej si pozor, nesmíš hřešit!“) A tohle to ´běda´ může být také schováno v tom pocitu ´já jsem dobrý, já musím brojit proti neřesti´. A zrovna tak je to jako s tím hrobem, přes který člověk jde a vůbec neví, že šlape na hrob a tudíž, že je nečistý. A ten člověk, takovým tím horováním se vlastně od Boha vzdaluje a neví o tom. Přátelé, tohle je důležité si uvědomit. Není to nic nemožného, nic neřešitelného, ale znamená to určitý otřes pro mnoho lidí, kteří chtějí toto místo vzít vážně. Oni se jim vlastně rozsypou všechny dosavadní představy o tom, co je dobré a co není. Všimněme si, že vlastně ve zpytování svědomí tyhle věci - takové relativistické hříchy - nemohou být. Když např. Petr přísahal Ježíši věrnost, tak to mohl být sám o sobě dobrý skutek. Je velmi pravděpodobné, že byl. Protože Petr v případě, že by Ježíšovu výstrahu bral vážně a chtěl by se zajistit tím, že se zapřísahá, tak tím by to by opravdu z Petrova hlediska dobrý skutek. Ale z hlediska celkové bilance na to šeredně doplatil a zachránilo ho vlastně to, že Ježíše zapřel. Uvědomil si to, rozplakal se a šel pryč. A toto bohužel mnohým lidem nesedí atd. Ale je to psáno. Měli bychom se nad tím zamyslet. Snadno se kouká po takovém opilci, narkomanovi stylem: „No, to je jasné, ožrala. Ale my tohle neděláme“. Jenže v nás mohou být právě tyhle ty ´běda vlastnosti´ a člověk o tom neví. Tohle pochopit dá sice práci, ale není to tak těžké; spíše nepříjemné. Je to ale nesmírně užitečné.
Ad. 3. Ježíš známkuje farizeje výrokem ´běda´. To je nejhorší známka, kterou Ježíš dává. Takovouto známkou neznámkuje ani zloděje ani nevěstky. Vyčítá jim povrchní náboženství. Překroutili Mojžíšův zákon nebo ho dokonce zdeformovali. V některých věcech si přidávali, jako např. desátky, modlitby. To, že někde v méně důležitých věcech přidali, je vedlo k uspokojení, že jsou nábožní a uniklo jim to hlavní, budovat správný vztah k Bohu. Ježíš jim vytýká: „Nedbáte na Boží spravedlnost a lásku.“ I zákoníci dostávají známku ´běda´: „Vzali jste klíč poznání, sami jste nevešli a těm, kteří vcházeli, jste v tom zabránili“. Přátelé, je třeba se zamyslet nad naším současným stavem křesťanství. Kolik máme v sobě farizejského a jak nám unikají důležité věci jako právo, milosrdenství, věrnost, Boží spravedlnost, láska atd. Je těžké si to přiznat, ale toho farizejského chování máme v sobě hodně. Věc je třeba chápat takto: Když se řeklo Židům: „Vy vůbec nevíte, co říkal prorok“, tak oni na to: „My že nevíme, co říkal? Vždyť mu stavíme pomníky, krášlíme hroby atd.“ A to je právě to klamné, že stavba pomníků jim dává dojem, že vědí, co říkají proroci. Kdyby je ale brali vážně, nezabíjeli by je a nebyli by ukřižovali Ježíše, anebo by poznali Mesiáše. Dítě se pro počítačové programování nezískává tím, že se naučí hrát hry. Totéž televizní divák. Také se nezíská pro elektroniku tím, že se posadí před barevný televizor. K vytvoření uceleného tezauru musí být vytvořen na sebe navazující postup. Těžko se to dá dělat tím, že ho bude skládat jako mozaiku ze znalostí, které získává na kázání. Jistě, je to velmi důležité, ale je nutné k tomuto pozitivnímu přebírání informací přidat aktivní přístup tj. čtení Písma a dotazy. Na uvedení něčeho nového do života musí být člověk připraven, vyškolen; jinak to bude fušeřina.
Mt 25,1-13, A, 32. neděle mezidobí
Ježíš řekl svým učedníkům toto podobenství: "Nebeské království je podobné deseti pannám, které vzaly lampy a vyšly naproti ženichovi. Pět z nich bylo pošetilých a pět prozíravých. Pošetilé vzaly sice lampy, ale nevzaly s sebou olej, prozíravé si však vzaly s lampami také do nádobek olej. Když ženich dlouho nepřicházel, začaly všechny podřimovat a usnuly. Uprostřed noci se strhl křik: 'Ženich je tady! Jděte mu naproti!' Tu všechny ty panny vstaly a začaly si upravovat lampy. Pošetilé prosily prozíravé: 'Dejte nám trochu oleje, lampy nám dohasínají.' Ale prozíravé odpověděly: 'Nemůžeme, nestačilo by pak ani nám, ani vám, dojděte si raději k prodavačům a kupte si.' Jakmile však odešly nakoupit, přišel ženich a ty připravené vešly s ním na svatbu a dveře se zavřely. Později přišly i ostatní panny a volaly: 'Pane, pane, otevři nám!' On však odpověděl: 'Amen, pravím vám: Neznám vás.' Bděte tedy, protože neznáte den ani hodinu."
Je to podobenství, které leckdo bude považovat za jasné. Přesto je dobré se nad ním zamyslet. Musíme si také uvědomit jednu věc, že toto není podobenství, u kterého je zachováno Ježíšovo vysvětlení. To máme jenom tři podobenství s původním Ježíšovým vysvětlením. A to je ´Podobenství o rozsévači´, ´Podobenství o jílku mámivém´ a ´Podobenství o síti hozená do moře´. Všechna tato tři podobenství, která Ježíš vykládal, varují před nekvalitní zbožností. První z nich upozorňuje na to, jak člověk má vlastně Ježíšovi naslouchat, přesně řečeno, jak se má komunikovat. To druhé upozorňuje na to, že není každý Otčenáš Bohu milým Otčenášem, že každé sv. přijímání není sv. přijímáním s užitkem. A to třetí upozorňuje na to, že do té sítě, čili do církve se nachytají všechny možné druhy ryb. A že pak po skončení lovu rybáři ryby přebírají, dobré dávají stranou a špatné vyhazují. U nynějšího podobenství musíme být opatrní, protože my si tady musíme ten výklad sami rekonstruovat. Není to tak obtížné podobenství a pro tu rekonstrukci máme materiál v jiných místech evangelia, abychom se přiblížili k tomu, jak asi tak vypadal Ježíšův originální výklad. Ale napřed si tam musíme dosadit ještě takový malý detail. Ty panny, to jsou družičky. Nejsou to družičky dle našich představ, čili několik dívenek, co nesly tu dlouhou vlečku za nevěstou, ale jsou to dívky, které svítí na té svatbě. Ty, co si nevzaly s lampami olej, přesně řečeno nevzaly si olej do zásoby, prostě počítaly s tím, že ženich přijde brzy a tenhle olej, co mají jim vystačí. Čili, až ženich přijde, tak ho doprovodí a tím to skončí. Kdežto ty prozíravé si řekly: „No, co kdyby se něco přihodilo, a ženich třeba přišel pozdě?“ A tady ten ženich přichází hodně pozdě. Víte, ono to tady v tom podobenství není náhodou, protože Bůh přichází u člověka vyloženě s dlouhou prodlevou. A ta prodleva není ani tak dlouhá u člověka, který řekněme, se snaží polepšit. Tam to spíš jde rychle. Ale je velmi dlouhá u člověka, který dělá chyby, takže Bůh mu dává dostatek času, aby se napravil. A teprve, když je, jak se lidově říká, všechno ztraceno, tak potom teprve ten ´pán přijde´. Čili, ty pošetilé, vzaly s sebou olej do lampy, ale neměly ho dost, neměly do zásoby, takže jim olej začínal scházet. Důležité je uvědomit si, že ty pošetilé měly jenom ten olej, co byl v lampách, kdežto ty prozíravé počítaly na „zadní kolečka“. Říkaly si: „Co kdyby se zdržel, kdybychom potřebovaly dolít?“ Tak si vzaly s sebou do rezervy tu lahvičku oleje na dolití. To, že pět bylo pošetilých a pět prozíravých, tak to číslo tady není náhodné. To je, dalo by se říci, vyčíslená pravděpodobnost lidí, co v tomto bodě selhávají. Čili, zhruba polovina věřících, co chodí do kostela. Zákeřné na celé věci je to, že půlka z nás má toho oleje málo. Jsem to já, jste to vy? Sebe nemůžeme vyloučit. Čím více lidí zahrneme do hledáčku, tím větší je pravděpodobnost toho výskytu. Ono to není žádné příjemné pomyšlení. Všechna ty dívky si myslely, že to mají v pořádku, jedna o to pečovala a ta druhá si říkala: „No, vždyť to nám stačí“. A už se viděla, jak si kráčí pěkně s lampičkou před ženichem a nevěstou. A my zrovna tak máme svoji představu. Židé měli představu, že až přijde Mesiáš, že také půjdou v jeho průvodu, také „ponesou lampičku“. Takový židovský mládenec si představoval, že půjde s mečem bojovat za mesiánskou říši. Chápejte, to jsou u židů ty iluze, iluze těch panen, resp. toho účastníka Mesiášova průvodu. Co se týká nás, my sice nečekáme Mesiáše, ale máme zase tu představu, že až přijde Ježíš, tak prostě řeknu: „Pane Ježíši odpusť“, a ještě budu prosit nějakého svatého, aby se za mne přimluvil. Tady je právě ta chyba. Musíme si uvědomit, že všechny ty panny byly zaskočené. Uprostřed noci se strhl křik: „Ženich je tady!“. Ženich nepřicházel, nepřicházel a najednou je tady. My když se setkáme s Ježíšem, musíme počítat s tím, že to také bude najednou, jako takový skok do studené vody. Jistě, ideálem by bylo, abychom byli na setkání s Ježíšem připraveni. Nestačí mít pouze lampu, abych to tak nazval, s plamínkem dobré naděje, ale já musím být připraven psychicky na setkání s Ježíšem. Podívejte, když má být vybrán nějaký člověk mezi kosmonauty, to si nikdo nemyslí, že ho rovnou posadí do rakety, nebo že ho na začátku povedou ke „krejčímu“, aby mu na míru ušil skafandr. To je těch vybraných víc a prodělávají tvrdý výcvik. To je napřed výběr, tam je prosévají z většího počtu. A ti kandidáti se trénují, všelijak testují. Jednou si je podá psycholog, potom doktor, pak zase nějaký raketový odborník a až pak je prohánějí (např. ho posadí do odstředivky). Člověk, který by nesnesl to přetížení při startu, tak raději ať omdlí v té odstředivce. Ti vybraní prodělávají náročný výcvik a nakonec vyberou toho nejlepšího. Přátelé, tohle to je příprava a tam to bere každý jako samozřejmost. My bychom se také měli připravit na setkání s Ježíšem. My se hodnotíme jenom tím, jestli např. dneska po něm toužíme, ale neklademe si otázku, jestli Ježíše plně chápeme, jestli jsme připraveni na setkání s ním. Jsme přesvědčeni: „Přece, jak je možné si myslet, že já bych Ježíše odmítl?“ Několikrát jsme si připomněli případy sv. Petra a sv. Jana. Kéž bychom byli jen tak málo zabedněni vůči Ježíšovi, jako byli Petr a Jan. Čili, ten olej, to nestačí ´věřím nebo nevěřím´, ale to znamená jaký je dosah mé víry, dosah mých osobních kvalit. Já musím mít určité osobní vlastnosti, abych až se setkám s Ježíšem, mohl s ním komunikovat. To znamená, nejen ho vyslechnout, s ním mluvit, ale také ho pochopit. Ten problém vyslechnutí Ježíše, to jsme už probírali (viz Petrovo ´kdepak to se ti nestane, to takhle není´). Čili je to otázka vyslechnutí, je to také otázka způsobu hovoření. Víme , že když uvidím chybu, tak to se člověku nechce tu chybu uznat. Musíme s tím počítat, že bychom mohli při setkání s Ježíšem „vybouchnout“. A proto je tak důležité, aby se lidé, sourozenci, manželé atd., snášeli. Zvlášť krásné je, když se o to pokusí rodiče se svými dětmi; ne pokusí, ale když to setkání trénují. Když např. otec, nebo starší bratr bere mladšího bratra s úvahou. To je ten trénink. Tady sháním ten olej do těch patřičných vlastností, kde já musím mít všechny dobré vlastnosti. Nestačí jenom trochu nadšení, že teď jsem v kostele a s chutí zpívám. Nesmí nás ten olej mást. Já teď řeknu něco v hantýrce. Podívejte se, my můžeme říct, že ten olej je jako software. Ten software má různé prvky, takže my musíme mít kompletní celý software. A teď se k tomu vracím. Ten olej nemůžeme brát jako jednu jednoduchou věc. Třeba na talíři máte oběd a k tomu oblohu. Kdybyste kousali k obědu jenom okurky, tak je to jenom malá část oběda. Ale ten řízek s bramborami, okurkou atd. tvoří celek, kde je dobré, aby byly všechny prvky. A my se na ten olej musíme dívat ne jako na jeden jediný faktor, ale jako na celou řadu povahových vlastností, které potřebujeme mít všechny. Ovšem tohle to je takové upřesnění toho výkladu. Nezapomeňme, že Ježíš vykládal podobenství všechny a že je s učedníky prodiskutoval. A my si je musíme promyslet. Nestačí se jenom vidět, jak jsem ta družička s lampičkou anebo statný bojovník, který jde před Mesiášem a přitom nevěděl, že bude řvát ´ukřižuj´. To je ta tragedie nejen židů, ale všech těch, počínaje těmi pěti, čili polovinou a konče tady námi. Musíme se naučit s tím počítat!
Pozn. Ty prozíravé družičky – v řečtině je pro to termín fronimos – to je ten, kdo dovede být citlivý na podněty (ne jenom opatrný na budoucnost), citlivý na to, že když udělá chybu, dovede na ni správně reagovat. Člověk si často po zpovědi slibuje, že už to neudělá, jenže ono se to vrací a pak jsou zpovědi stejné. A proč? Protože ten člověk nepřemýšlí, jak k tomu hříchu došlo. Fronimos je ten, který když udělá chybu, tak se mu to nemusí dvakrát říkat, dovede se nad tím zamyslet a dovede najít příčinu, proč k té chybě došlo.
Mt 25,14-30, A, 33. neděle mezidobí
Ježíš řekl svým učedníkům toto podobenství: "Jeden člověk se chystal na cesty: zavolal si služebníky a svěřil jim svůj majetek. Jednomu dal pět hřiven, druhému dvě a třetímu jednu, každému podle jeho schopností, a odcestoval. Ten, který dostal pět hřiven, hned šel, podnikavě jich využil a vyzískal pět dalších. Stejně i ten, který dostal dvě, vyzískal dvě další. Ale ten, který dostal jednu, šel, vykopal v zemi jámu a peníze svého pána ukryl. Po delší době se pán těch služebníků vrátil a dal se s nimi do účtování. Přistoupil ten, který dostal pět hřiven, přinesl s sebou pět dalších a řekl: 'Pane, pět hřiven jsi mi svěřil, hle - dalších pět jsem vydělal.' Pán mu řekl: 'Správně, služebníku dobrý a věrný. Málo jsi spravoval věrně, mnoho ti svěřím. Pojď se radovat se svým pánem.' Přistoupil i ten, který dostal dvě hřivny, a řekl: 'Pane, dvě hřivny jsi mi svěřil, hle - další dvě jsem vydělal.' Pán mu řekl: 'Správně, služebníku dobrý a věrný. Málo jsi spravoval věrně, mnoho ti svěřím. Pojď se radovat se svým pánem.' Přistoupil pak i ten, který dostal jednu hřivnu, a řekl: 'Pane, vím, že jsi tvrdý člověk; sklízíš, kde jsi nesel, a sbíráš, kde jsi nerozsypal. Měl jsem strach, a proto jsem tvou hřivnu ukryl v zemi. Tady máš, co ti patří.' Pán mu odpověděl: 'Služebníku špatný a líný! Věděl jsi, že sklízím, kde jsem nesel, a sbírám, kde jsem nerozsypal? Měl jsi tedy moje peníze uložit u směnárníků, a já bych si při návratu vyzvedl i s úrokem, co je moje. Vezměte mu tu hřivnu a dejte tomu, který má deset hřiven. Neboť každému, kdo má, bude dáno, a bude mít nadbytek. Kdo nemá, tomu bude vzato i to, co má. A tohoto služebníka, který není k ničemu, hoďte ven do temnot. Tam bude pláč a skřípění zubů."
Je dobré si najít podobenství o hřivnách také u Lukáše a porovnat je. Uvidíte, že ta podobenství se v něčem doplňují. Na první pohled jakoby se lišila. Například, tady v tom dnešním textu je, že Pán dal jednomu pět hřiven, druhému dvě a třetímu jednu a ten co měl pět vydělal dalších pět, ten co měl dvě, vydělal další dva , ten co měl jednu, nevydělal nic. Ten jednohřivnový služebník je v obou případech stejný. U Lukáše je, že všichni dostali po jedné hřivně a jeden služebník z té jedné hřivny vydělal deset, druhý vydělal pět a ten třetí žádnou. Mohli bychom se ptát, co je vlastně správně? Přátelé, obě dvě podobenství, protože ve skutečnosti to vypadá takto: Bůh dává dary – hřivny každému podle toho, jak je schopen, podle toho, kolik udrží. A teď nastává doba hospodaření a jeden z nich z té jedné hřivny (pozor, tím není řečeno, že nemohl dostat pět) vytěžil deset hřiven. Tady bychom mohli říct, abych to tak nazval, že nyní jde o specifický výtěžek. Řekněme, že jeden pětihřivnový z každé té hřivny udělal deset a dohromady jich měl padesát. Čili musíme dát ta dvě podobenství dohromady. Že je to správné, to víme z každodenní praxe, protože věci se takto vyskytují. Jde totiž o to, že když je někdo podnikavý a přitom dobrý ekonom, tak čím má víc lidí pod sebou, tím víc ten jeho podnik vzkvétá. Vraťme se k těm hřivnám, abychom to měli jednodušší. Čili, ten služebník byl dobrý hospodář a dostal pět hřiven. Protože byl velmi dobrý hospodář, tak z každé z těch hřiven udělal deset a měl jich padesát. Pak přišel druhý. Dostal také pět hřiven, ale ten už byl méně dobrý hospodář a z každé hřivny udělal dvě a celkem měl deset. Kdežto ten první měl padesát. Takhle bychom to měli chápat. U Lukáše je zajímavá věc. Pán říká: „Dobrá, služebníku, nad málem jsi byl věrný, nad mnoha tě ustanovím“. Tady je: „Málo jsi spravoval věrně, mnoho ti svěřím, pojď se radovat se svým pánem“. U Lukáše je, že pán prvnímu říká: „Výborně můj služebníku. Protože jsi byl věrný v nejmenším, budeš pánem nad deseti městy“, nebo druhému zase: „Také ty buď nad pěti městy“. Vidíme, že podle množství těch hřiven, které jeden, nebo druhý, nebo třetí vytěžil, podle toho jim bylo svěřeno daleko větší množství majetku k řízení. Čili: „Máš pět hřiven? Budeš pánem nad pěti městy. Máš sedm hřiven, budeš pánem nad sedmi městy“ atd. Tady se dostáváme k smyslu těch podobenství. Už nebudeme mluvit o hřivnách, co to bylo atd. Každý člověk má svoje dary od Boha. O někom se řekne, že ten je nadaný, ten je méně, ten má třeba vlohy pro klavír, pro matematiku atd. Dobrá. Jenže záleží na tom člověku, jak bude s těmi dary, které dostal od Boha, hospodařit. A když se naučí dobře hospodařit, tak je daleko větší pravděpodobnost, že bude dobře hospodařit i s Božím slovem. Ten, kdo neumí pořádně studovat třeba tu matematiku, ať si nenamlouvá, že umí dobře číst Bibli. To si musíme uvědomit! Tady jsme právě u toho, u té Lukášovy verze, že každý dostává jednu hřivnu. Musíme si říct, že dostáváme do ruky evangelium a někdo z něho vyčte daleko víc, než ten druhý. Zamýšlíme se nad tím, co tam je? Říká se, že dřív, než vezmu do ruky Bibli, musím si vzít do ruky slabikář a naučit se číst. My se také musíme naučit pořádně číst. Vím, že leckomu se to zdá divné a řekne si: „Já nejsem na to nadaný atd.“ Spousta lidí se vymlouvá na to, že nadaní nejsou, ale ve skutečnosti prachobyčejně špatným způsobem čtou. Jako já dneska budu číst Bibli, bude záležet na tom, jakou budu mít „šarži“ v nebi; jakou míru blaženosti budu mít v nebi. To se určuje teď podle toho, do jaké míry pochopím Ježíšovo slovo, podle toho v takové míře budu nebešťanem nižšího nebo vyššího stupně. Ano, všichni budou spokojeni, šťastni, ale naprosto tam nebudou všichni z „jednoho těsta“. To bude odstupňováno. Někdo bude pánem nad pěti městy a někdo nad deseti. Kdybych mluvil k vojákům, řekl bych, že někdo bude generál, někdo poručík a někdo také desátník. Samozřejmě, že tam nejsou vojenské šarže, ale jsou tam různé míry, různé stupně blaženosti. To je dáno tím, jak se snažím pochopit Ježíšovo slovo. Jistě, mnozí řeknou: „Jó, to je moc složité“ atd. No, nikdo ho nebude nutit. Pak ať se nediví, že bude pánem nad dvěma městy. A případně, ať se nediví, že najednou se do toho nebe nedostane. Uvědomte si, v obou těch podobenstvích (jak u Matouše, tak u Lukáše) je služebník s jednou hřivnou, který ji vrací a pozor, on vrací hřivnu nedotčenou. On ji neukradl, on ji nezfalšoval, on se podle našich měřítek, nedopustil hříchu. Jak to, že je trestán? No, protože Bůh bere do nebe ne na základě toho, že jsme neudělali hříchy, ale na základě toho, co jsme se svojí povahou, se svým mozkem a se svým smýšlením, sami se sebou udělali. Na základě toho, co jsme vytěžili. Ten služebník, který nic nevytěžil, tak ten se nedostává do nebe za hříchy, ale za to, že nic nevytěžil. Víte, to je takový rozdíl, jako řekněme, se známkou z chování a známkou z odborných předmětů. Kdyby nějaký žák řekl: „No, z matematiky mám pětku, z češtiny čtyřku, z dějepisu čtyřku, z chemie pětku, ale z chování mám jedničku, prosím vás, já chci studovat medicínu“. Vidíte, jaké je to směšné!? K tomu, abych se já stal nebešťanem, musím znát i Ježíšovy „odborné předměty“, musím se něco z té Bible naučit. Nestačí jenom nedělat hříchy. Ten jeden služebník z té hřivny netěžil, on ji vrátil: „Byla mi dána jedna hřivna, tady ji máš!“ Je tady ještě druhá věc, že ten služebník říká: „Ty jsi tvrdý, ty po lidech chceš nemožné“. Dobré je si toho všimnout. U Lukáše je pak přímo řečeno: „Špatný služebníku, soudím tě z tvých slov. Tak, ty říkáš, že jsem tyran, že vyžaduji od lidí nemožné. Tak jsi měl tedy dát tu hřivnu penězoměncům (do banky). A když já už jsem takový hamoun, který chce stůj co stůj vyždímat peníze, tak bych měl aspoň úroky“. Kdyby tento služebník přišel a alespoň by řekl: „Pane, já jsem nic nenahospodařil, protože jsem se bál, protože jsem nešika“, tak by nakonec mohl jít s tím pánem do toho jeho království. Byl by tam jenom obyčejným služebníkem, nebyl by pánem ani nad deseti ani nad pěti městy, ale měl by se přece jenom dobře jako obyčejný, abych tak řekl, posluha. Jenže on tady navíc je agresivní, když říká pánovi: „Ty jsi tyran, ty chceš po lidech nemožné“ atd. A proto pán mu to ´osolí´: „Dobrá, tak tě beru za slovo…“. Počítejme s tím, že Bůh nás bude soudit z našich slov („Z svých slov budeš souzen, ze svých slov budeš odsouzen“). Kdyby ten služebník aspoň řekl: „Já jsem nešika, já jsem se bál riskovat, já jsem nekňuba, tak jsem to radši zakopal“, tak by mu to prošlo. Jenže on je agresivní na Boha. Čili, ten jednohřivnový služebník je špatný v tom, že jednak netěží a proto není pánem nad žádným městem. Ale to by ještě mohl být nebešťanem toho nejnižšího řádu. Protože je ale agresivní, proto se do nebe nedostane. A tady máme u toho služebníka ještě ten druhý aspekt, že je agresivní. Ovšem plně je to dokresleno v pasáži o hříchu proti Duchu Svatému. Kdyby ti zavrženci alespoň na soudu řekli: „Bože, já jsem ten život zbabral, odpusť“, tak by nešli do pekla. Jenže do pekla jdou za to, že „zdůvodňují“ svoje jednání, svalují vinu na jiného, i na Boha a nechtějí přiznat svoji vinu. Takže ten plný pohled na toto podobenství dostaneme tím, že si ho přečteme i Lukáše a že si tam dosadíme podobenství o nevěrném správci a případ s těmi prasaty. Takže do nebe se dostanu ne za to, že nedělám hříchy, ale za to, že vytěžím co se vytěžit dá (z Písma) . Někdo z té jedné knížky vytěží víc, někdo méně a pak někomu dá Bůh víc darů. Podle toho, jak člověk čte Bibli, Ježíšovo slovo, někdo dostane víc, někdo míň. A s těmi dary musí člověk hospodařit. Tak vlastně tímto způsobem vznikají nebešťané různých stupňů, hodností, různých úrovní. A všichni jsou šťastni, až na toho s tou jednou hřivnou, který všechny peníze vrátil, který pána neokradl, který žádné hříchy nedělal, ale byl líny přemýšlet o tom, jak správné křesťanství vypadá a nakonec byl agresivní.
Mt 25,31-46, A, Slavnost Ježíše Krista Krále
Ježíš řekl svým učedníkům: "Až přijde Syn člověka ve své slávě a s ním všichni andělé, posadí se na svůj slavný trůn a budou před něj shromážděny všechny národy. A oddělí jedny od druhých, jako pastýř odděluje ovce od kozlů. Ovce postaví po své pravici, kozly po levici. Tu řekne král těm po své pravici: 'Pojďte, požehnaní mého Otce, přijměte jako úděl království, které je pro vás připravené od založení světa. Neboť jsem měl hlad, a dali jste mi najíst, měl jsem žízeň, a dali jste mi napít; byl jsem na cestě, a ujali jste se mě, byl jsem nahý, a oblékli jste mě; byl jsem nemocen, a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení, a přišli jste ke mně.' Spravedliví mu na to řeknou: 'Pane, kdy jsme tě viděli hladového, a dali jsme ti najíst, žíznivého, a dali jsme ti napít? Kdy jsme tě viděli na cestě, a ujali jsme se tě, nebo nahého, a oblékli jsme tě? Kdy jsme tě viděli nemocného nebo ve vězení, a přišli jsme k tobě?' Král jim odpoví: 'Amen, pravím vám: Cokoli jste udělali pro jednoho z těchto mých nejposlednějších bratří, pro mne jste udělali.' Potom řekne těm po levici: 'Pryč ode mě, vy zlořečení, do věčného ohně, který je připraven pro ďábla a jeho anděly. Neboť jsem měl hlad, a nedali jste mi najíst, měl jsem žízeň, a nedali jste mi napít; byl jsem na cestě, a neujali jste se mé, byl jsem nahý, a neoblékli jste mě, byl jsem nemocen a ve vězení, a nenavštívili jste mě.' Tu mu na to řeknou také oni: 'Pane, kdy jsme tě viděli hladového nebo žíznivého, na cestě nebo nahého, nemocného nebo ve vězení, a neposloužili jsme ti?' On jim odpoví: 'Amen, pravím vám: Cokoli jste neudělali pro jednoho z těchto nejposlednějších, ani pro mne jste neudělali.' A půjdou do věčného trápení, spravedliví však do věčného života."
Dnes je svátek Ježíše Krista Krále a my bychom si měli uvědomit, že on je král. Ne vtom smyslu, abychom dělali průvody, ale v tom smyslu, že musíme brát vážně jeho slovo. Ježíš nestojí o nějaké parády. Důležité je tedy to, abychom jeho slovo brali vážně. A to je bohužel věc, která nám, katolíkům, schází. Ale jiným církvím také. V evangeliu je spousta míst, která jakoby tam pro nás nebyla. Mnohokrát jsme hovořili o tragedii židů. V čem ta tragedie byla? No v tom, že čekali Mesiáše, ale když přišel, tak ho nepoznali. Bůh, když ke mně přijde, tak to nebude tak, že před ním budou „paráda maršem“ pochodovat andělé a Bůh občas hlavou kývne s takovým vladařským gestem a my budeme křičet: „Hurá!“ Ježíš k židům přišel v naprosto nenápadné formě, jako tesař z Nazareta. Dle proroků Mesiáš měl být z Betléma. Ježíš přišel takhle úmyslně. Proč? Prostě chtěl, aby napřed pochopili cenu jeho slova. O to provolávání slávy, o to on nestojí. Vždyť se častokrát stalo, že po zázraku propuklo nadšení a Ježíš okamžitě šel pryč. To nadšenectví totiž nikam nevede. Když se díváme na ty židy, zdá se nám to samozřejmé. Ale myslíte si, že my jsme na tom lépe? My jsme se s konkrétním Ježíšem nesetkali. Také my můžeme žít v iluzorní představě, jako žili židé a vmalovávat se mezi ty pokorné, které pozvedá a s radostí, že jdeme před ním. V této iluzi žili židé. Ježíš, to byl podle nich tesař z Nazareta a ne předepsaný Mesiáš s plnou parádou. Bůh chce, abychom se napřed naučili rozlišovat to, co je pravda a to co pravda není. To, co je skutečné křesťanství a to, co je fráze. Ježíš velice ostře odděluje od sebe křesťanství pořádné a falešné, formální. Nám to bohužel třeba nevoní.