Problematika postihů a problematika utrpení

Dle poznámek pražského kněze B. Bílého (22.9.1921 – 28.2.2002) zpracoval P. Mikula

Problém utrpení nám křesťanům dělá velké problémy. Lidé v utrpení prosí a zdá se, že Bůh mlčí. Někdo si řekne: „Byl jsem nevyslyšen a proto Bůh není“. Jiný se zase bojí to říct. Při setkání s oponentem, který argumentuje tím, že „kdyby byl Bůh, který miluje lidi, tak by se na ten, nebo onen případ utrpení nemohl dívat“, jsme zpravidla bezradní. Postihne-li utrpení nás, nebo naše blízké, nebo dokonce tragédie, velmi často rezignujeme a odpověď najdeme v tom, že uděláme proklamaci: „Já to obětuji za…“, nebo „Buď vůle Tvá…“. Přitom nás ani nenapadne, že v tom druhém případě je to půl věty z Otčenáše (druhá půlka je „…jako v nebi, tak i na zemi“, která se k tomu samozřejmě nehodí). U lidí, kteří „obětovali své utrpení ….“ je velké riziko vzniku farizejského myšlení. U lidí, kteří se modlili a nechtěli si přiznat nezdar modlitby, snadno vzniká útlum rozlišování kvality modlitby a dobrých skutků a tím deformace psychických procesů.  Mohou vznikat postoje, které vedou k zavržení. A ty jsou také často nevnímané a člověk o nich neví. Do hledání možné příčiny se už nepouštíme a zůstaneme prostě u toho „Buď vůle Tvá…“. Jenže v mnoha případech příčiny utrpení lze vystopovat, nebo alespoň najít možné důvody a že to zdaleka není to „Buď vůle Tvá…“. Toto není řešení problémů a otázek zda-li je moje církev správná, zda-li je moje modlitba správná (člověk zpravidla nechce uznat, že nebyl vyslyšen pro nekvalitnost modlitby), zda-li nejsou nějaké důvody nevyslyšení, zda-li se musím modlit více, zda-li má cenu se modlit apod. Odpovědí na tento stav je odložení problému „nevyslyšení“. Kvalita víry se tím nezmění a nevyslyšený „věří“ dále. Ale na tyto otázky je nutné znát odpověď. Slepá „odevzdanost“ by někdy mohla být nebezpečná. Může utvrzovat věřícího v jeho dosavadní víře a nepobízí k osobnímu růstu. Pakliže se na tu problematiku chceme podívat bez emocí, je dobré se na to zeptat těch nejpovolanějších Ježíše rsp. Boha Otce, zda-li by nám k tomu něco řekli. Máme Bibli, o které prohlašujeme, že to je Boží slovo a proto se v první řadě podívejme do Bible, co se v ní píše o tomto problému.

Pokusme se nejdříve vybrat a analyzovat jednotlivé texty mající vztah problematice utrpení. Ze Starého Zákona známe řešení problému nařízením: „Oko za oko, zub za zub” Jenže problematika „Oko za oko, zub za zub” je jasně zapečetěný text. V Novém Zákoně zase máme: “Udeří-li tě někdo na pravou tvář, nastav mu levou…” , nebo “Když ti někdo bere plášť…” Tohle se zdá v rozporu s tím, co říká Starý Zákon. Ježíš přece říká: „Nepomine čárka ze Zákona” a tam je řečeno: „Oko za oko, zub za zub”. Zdá se, že je to také v rozporu s Ježíšovou praxí. U Kaifáše se Ježíš nenechal slepě fackovat a řekl: „Jestliže jsem řekl něco špatného, tak mne usvědč, tak to dolož a když ne, tak jakým právem mne mlátíš?” Vzpomeňme si, co udělal, když ho chtěli kamenovat, nebo v Nazaretu shodit ze skály. Máme tady také text Mt 18 kap., kde Ježíš jasně hovoří: „Zhřeší-li tvůj bratr, domluv mu …, nedá-li si říct, řekni dvěma… nedá-li si říct, řekni Církvi…”. Dále v Lk 17. kap. je “…odpusť mu, když řekne ´prosím tě, odpusť mi´“. Tohle se neshoduje s doslovným chápáním “…nastav druhou tvář”. Proto tento text musíme brát jako text, který vyžaduje zvláštní exegezi, interpretaci. Ježíš před zatčením říká Petrovi: „Tak si kup meč”. Apoštolové to berou vážně, kdežto Ježíš ironicky. Abychom tohle všechno pochopili, musíme se nejdříve zamyslet nad tím starozákonním „oko za oko, zub za zub”. Jakou to mělo roli? To “oko za oko, zub za zub” je velice důležité, protože tam Bůh také říká: „… a tak vyhladíš zlo z Izraele..” Když je tady ta 18. kap. Matouše a chování Ježíšovo, musíme být ve střehu. Tyto texty o trestech jsou náročné a kdyby byly jednoduše popsány, snadno by se staly očtělé, všelijak by se vykládaly, lidé by tomu nerozuměli a přecházeli by to mlčky tak, jako se přecházejí texty o slibech „začkoliv budete prosit, dostanete…”. Dopadlo by to tak, jako by ty sliby v Písmu nebyly. V odborných knížkách je zase tendence to devalvovat, než to brát vážně. Co bylo cílem toho “oko za oko, zub za zub”? Aby dotyčný člověk byl včas potrestaný přiměřeným způsobem („nebudeš nadržovat bohatému, nebudeš nadržovat chudému“). Nejde jen o tu instrukci “oko za oko, zub za zub”, ale také o to, že každá věc (provinění) musí být doložena svědecky. Musí totiž jít o externí věc, doloženou a pak musí být trest. Všimněme si té proporcionality “oko za oko, zub za zub”, zejména my, kteří se tak spatra díváme na Starý Zákon a libujeme si, jak Nový Zákon je plný lásky. Vzpomeňme si na případ Alžběty Báthory a její potrestání (nechala zabít kolem 600 mladých děvčat, aby se mohla v jejich krvi koupat a dostala za to domácí vězení). V tomto případě to “oko za oko, zub za zub” by bylo vysoce humánní, protože ti chudáci poddaní se nemohli bránit. Ono „oko za oko, zub za zub” se nepoužilo a nepoužil se ani novozákonní ekvivalent. Chudák se špatně podíval na vrchnost a už ho lámali kolem a nikdo ani neceknul. Chudákovi se řeklo, že šlechta je od Boha a „ty musíš poslouchat”. „Oko za oko, zub za zub” zabraňovalo zvůli jednoho vůči druhému. Tudíž potrestání musí být včas, provinění musí být prokázané a trest musí být přiměřený. To je Starý Zákon – „A  tak vyhubíš zlo z Izraele”. Tady vyvstává otázka, proč nezasáhne Bůh a proč Bůh chce, aby zasáhl člověk? Zjednodušená odpověď je, že Boží kalibry jsou velké, kdežto kalibry člověka jsou malé. Bůh chce, aby se člověk co nejvíce podílel na svém rozvoji a také svého společenství a aby měl za to odpovědnost. U těch trestů, něco jiného je, když jde o zásah (trest) a  přitom je řečeno, za co to je a něco jiného je, když člověk dostane výprask a neví proč. Jedna z těch podmínek Starého Zákona byla, aby to bylo doložené, aby bylo jasné, že „je to za tohle a tohle“. Člověk se musí umět ozvat a správně zasáhnout. Proč přímo nezasáhne Bůh? Je to proto, že člověk má možnost říci tomu druhému: „Já tě žaluji za tohle a tohle“. Kdyby měl Bůh trestat adresně, tak by ten člověk musel mít s Bohem kontakt. Ale většinou lidé kontakt s Bohem nemají. Mají ho ale mezi sebou. Spousta lidí nevyhovuje podmínkám kontaktu s Bohem. Bůh tedy nemůže říct: „Za maličkost, postihuji tě maličkostí“. Takže to „oko za oko, zub za zub” zabraňovalo useknutí ruky za ukradený chléb, nebo malý trest za velké provinění. Kdyby Bůh měl „dávat” člověku modřinu za modřinu, tak by se mu musel zjevovat. Bůh se zjevuje za určitých podmínek. Např. Davidovi řekl: „Udělal si chybu, tak si vyber: 3 roky hlad, nebo válka, nebo mor …” (pro přesnost viz. Písmo). Když se Bůh zjevuje Davidovi, tak mu může říct: „Trestám tě za tohle a tohle”. Ten trest může být adresný. Tam, kde se Bůh nezjevuje, ten trest by byl neadresný a u těch drobných věcí by se míjel účinkem. Aby to mělo účinek, tak tady musí být vazba mezi trestem a přestupkem. Takže Bůh nemůže trestat drobné přestupky, kterých si lidé nevšímají (oni se konec konců nakonec také “vymstí”, protože je člověk psychicky slepý), protože člověk by nevěděl, za co je trestán. Když člověk má nekvalitní svědomí, uvědomuje si pouze příčiny velkých přestupků a ty potom Bůh trestat může (přímo).

My máme kritérium: „Byl to hřích, nebyl to hřích”. Jenže Bůh ve Starém Zákoně postihuje přestoupení i nevědomé. Při takovém přestoupení člověk musel přinést oběť. Bůh nemůže tedy zasáhnout u těch přestoupení, kterých si člověk trvale není vědom. Proto je tady to, že druhý mu řekne: „Ty tady děláš chybu v tomhle a tomhle”. Starý Zákon neřešil přímo problém „odpusť”. On vyzýval: „Vyříkej si to dříve, než dojde ke konfliktu”. Protože tam byla ty vnější kritéria, byl tam ten postih, nebylo tam to “odpusť”. Ten postih tam byl a byl přiměřený. Když se někdo opije a pozvrací mi chodbu, tak já se mohu ozvat. Ale Bůh ho nemůže efektivně potrestat, protože, když ten opilý člověk upadne a namlátí si, tak každý řekne: „Vždyť to patří k opilosti”. A Bůh nemůže použít velký kalibr za malý přestupek. Také není vždy rentabilní použít velký kalibr za mnoho malých přestupků. Tady Bůh nemůže cíleně zasáhnout, kdežto člověk může. Z tohoto důvodu, člověk může postihovat malé věci (stále mluvíme o Starém Zákonu). Protože jde zpravidla o člověka, který by doopravdy stál o kontakt s Bohem, Bůh se mu nemůže zjevit, protože by mu velmi zvýšil zodpovědnost. V Bibli to ten žid měl, jenže on tu Bibli neznal. Když tedy uvážíme to „oko za oko, zub za zub”, tak defekt u člověka se dá podchytit už v mládí, je potrestatelný už při první rvačce. Starý Zákon se nezabývá důsledně tou otázkou mezilidských vztahů (i když o tom hovoří), ale sleduje ten problém zvnějšku. Když jde o velké věci, tak Bůh může zasáhnout a když zasáhne, tak je to tak, aby bylo vidět, že je to od Boha. Např. v případě živelné katastrofy a navíc se tam ještě objevil prorok, který to předem ohlásil. Tedy, aby Bůh adresně zasáhl, bylo třeba, aby šlo o velký přestupek, malér, aby si to lidé uvědomili.

Pak může nastat ještě ta situace, že lidé se nedají varovat, jsou velmi psychicky slepí, pak dochází k degradaci a Bůh je nechává být. Ale aby se neřeklo, že Bůh to lidem schválil, aby si nenamlouvali, že jsou v pořádku, tak tresty mají impulsivní charakter a tam není korelace mezi jednotlivým přestupkem a zásahem. Např. člověk udělá spoustu přestupků, které si ani neuvědomuje a pak přijde “petarda”. Tohle je také nejčastější případ v dnešní době. Kdyby Bůh trestal drobné přestupky drobnými tresty, lidé by se naadaptovali a nevšímali by si toho. Podobně např. vůbec nám nevadí, že neumíme uzdravovat nemocné. Místo toho slyšíme často radu nemocným: “Obětujte své utrpení Bohu za církev, Církev potřebuje vaše oběti". Takový člověk je potom neustimovatelný. Bůh člověka může "mlátit" jak chce a on si bude pořád říkat: „Já  jsem dobrý“. Takže Bůh musí počkat až se provinění naakumuluje a pak zasáhne. Člověk tady nevidí přímou korelaci a Bůh toto nechává na veliké rány, aby se člověk nad tím buď zamyslel, nebo se začal rouhat a tak se dopustil zjevné chyby. Např. někdo krade noviny za pár korun a místo toho, aby ho pokaždé chytili a musel těch pár korun zaplatit, daleko výhodnější je nechat ho krást  určitou dobu (možná začne krást více, protože „s jídlem roste chuť“), až ho pak chytnou a musí to zaplatit i s úroky. To znamená soustředit ten trest do impulsu. Další věc je, že člověk, když se má dobře, může degenerovat. Co je např. ten případ těch 10 malomocných. Ježíš všech 10 uzdravil, pošle je ukázat se kněžím, ale pouze jeden se vrací a to ještě Samaritán, aby Ježíšovi poděkoval. To je třeba domyslet, že tady nejde pouze o to poděkování, ale že těch dalších 9, potom co byli uzdravení (tedy 90%), už vůbec nešlo na Ježíšovo kázání. Ježíš nám tento fakt ukázal. Nyní nechává lidi trpět, protože ví, že kdyby přestali trpět, tak by degenerace pokračovala a mohla by sklouznout k závažné deformaci myšlení. Je to takové stimulující utrpení, kde lidé platí daň za to, že špatně přemýšlejí. Tady je souvislost s tím, že člověk nestojí o správné poznání Boha a proto je vydán (hříchům, ale i utrpení) (viz Ř 1,28-32).

Podívejme se nyní na některé texty ze zjevení sv. Jana. Jedná se o listy církvím ze Zj 1,19 –Zj 3,22. Tyto dvě kapitoly obsahují 7 listů adresovaných sedmi obcím. Tyto obce mají různé osudy. Každý list končí výzvou "všem církvím". Tudíž každá z církví (a tím i jednotlivec) se zde může "najít", identifikovat dle charakteristických parametrů a najít svoji diagnózu nebo prognózu. Tyto parametry se od sebe liší. Při povrchním pohledu by se dalo říci: „Bůh rozhoduje o osudu každého člověka“, což by znamenalo, že podle Božího rozhodnutí trpíme nebo projdeme životem bez trampot. Je zde nemocný člověk, jeden se uzdraví, druhý ne a záleží to na nepochopitelné libovůli Boha. Podívejme se ale podrobněji na některé z nich. Smyrna musí trpět a tak bude spasená. Filadelfie bude ochráněna. Filadelfie zachovala slovo, bude ochráněna. Smyrna nebude ochráněna. Smyrna se musí na utrpení připravit a snášet je („Vítězi neuškodí druhá smrt“). Utrpení je pro Smyrnu nutnou podmínkou nebe. Ježíš nevytýká Smyrně žádný hřích. Thyatíra zase má mnohé dobré parametry, mají lásku, ale mnozí nerozeznají falešnou prorokyni Jezabel. Ale ti ostatní, kteří to umí rozeznat a zvítězí a vydrží až do konce, dostanou moc nad národy a budou je „pást železným prutem“. Smyrna, Filadelfie a Thyatíra jsou tedy chválené typy (církví) a přesto mají různé osudy. Na celý svět má přijít utrpení, ale jejich osudy jsou různé. Smyrna bude trpět, ne však Filadelfia. Smyrna nemá moc se bránit a nebude chráněna. Z textu přímo není vidět proč, pouze nutnost snášet utrpení. Smyrna ale má parametry, které umožní vstup do Božího Království, ale nemůže dořešit vše. Proto utrpení ji dává podněty. Filadelfia naproti tomu bude ochráněna. Dokonce má slib: „Dám ti některé z obce satanovy, přijdou, pokloní se ti“. Tudíž částečný úspěch v misiích. Proč to? Někdo by se mohl dovolávat, že Bůh dá komu chce? Ale v Mt 11,30 je: „Mé břímě je lehké, jho sladké“. Buď tento slib platí všem, nebo je zde důvod pro diskriminaci? Thyatíra také nebude trpět (jedná se o „ty ostatní“, kteří dovedou rozeznat falešné proroky), dostane moc se bránit sama („jako hrnčíř bude pást pohany železným prutem.... „). Při porovnání typů Smyrna a Filadelfia je vidět, že tím klíčovým parametrem, kvůli kterému mají (nebo budou mít) různé osudy, je nedodržení 'Ježíšova slova', ať to byly informace, nebo instrukce. „Zachoval jsi moje slovo… (u Filadelfie)“ znamená, že jde tedy o prvek nauky. Krásně je to vidět na prvotní církvi, kterou lze charakterizovat jako Smyrenského typu (dle “neboj se toho, co budeš trpět”). A prvotní církev si je vědoma toho, že musí trpět („musíme trpět a tak vejít”).  Např. kdyby nebylo pronásledování křesťanů, oni by vůbec nešli do misií a přitom to byl Ježíšův příkaz. Podle Mojžíšova Zákona měli odsoudit veleradu a velekněze za vraždu Mesiáše. Ze začátku měla přece církev velkou popularitu. Hladce pak mohli přejít na Nový Zákon. Církev by se nerozvíjela, kdyby se měla dobře. Církev se sama odsuzuje k utrpení. A to tím, že má deformovaný tezaurus a s tím tezaurem nechce hýbat. Proto prvotní církev nemůže přijít na to, že jediné a elegantní řešení problému Starý Zákon versus Nový Zákon, je obžalovat veleradu z vraždy Mesiáše. Lidé by tehdy za nimi šli. Ze začátku si na křesťany nikdo netroufl. A svědky měli, Josefa z Arimatie a Nikodéma, kteří by dosvědčili, že proces s Ježíšem byl protiprávní. Podle Starého Zákona by členové velerady byli kamenování a podle Nového Zákona mohli být s posměchem vyhnáni ven a zbaveni úřadu. Kterákoliv alternativa by znamenala konec Starého Zákona a přechod na Nový Zákon. Když ty věci domyslíme, tak můžeme pochopit bez problému text Mt 23, 37-39: „Jeruzaléme, Jeruzaléme, který zabíjíš proroky a kamenuješ ty, co byli k tobě posíláni, kolikrát jsem chtěl shromáždit dítky tvé, tak jako slepice shromažďuje kuřátka svá pod křídla a nechtěli jste. A zanechá se vám váš dům pustý. Neboť pravím vám, že mne již více neuzříte od této chvíle dokud neřeknete: ´Požehnaný, který přichází ve jménu Páně´“. Smyrna musí trpět, aby našla cestu, nebo aby cestu uvolnila. Utrpení samo není dostačujícím faktorem, má jen pomocnou roli. Musí trpět, protože nepochopila některé Ježíšovy instrukce. Ostatní poslechla, nauku (opět z části) dobře přijala a proto je chválená. Tam zasahuje utrpení proto, aby rozvoj probíhal v maximální dosažitelné míře. Smyrna neví o některých vinách, třeba zděděných nebo převzatých. Neví o nich, protože je zde ve hře to "vidíme", "znám to".

Ty impulsivní tresty lze přirovnat modelu, že je to jako “střelba do demonstrantů”. Tím není řečeno, že nevinný je postižen. Někdy se to v našich očích tak jeví. U toho postiženého se „ozve ten puls” za ty naakumulované přestupky. U malých dětí bývá utrpení typu “Smyrna“. To znamená např. „ty bys byl špatný, kdybys netrpěl“, „dělal bys chyby, kdybys netrpěl”. Slepý ve víře nemůže udělat práci, která je kvalitní na vyšší úrovni. Takže Smyrna pak vychová nanejvýš Smyrnu, Filadelfie zase Filadelfii, nebo Smyrnu, ale ne vyšší typ.  Dokonce Thyatíra dovede vychovat sebe sama, ale ne další generaci na stejné úrovni. Podobně to platí pro děti, které mají rodiče Smyrenského typu a které nemohou být uzdravené. Nižší stupeň nemůže vychovat vyšší stupeň, nanejvýš takový, jaký je.

V mnoha případech lze tedy říct: „Ty nestojíš o správné poznání Boha, proto trpíš (Bůh tě nemůže vyslyšet)”. Když sledujeme ten psychický parametr, tak je člověk postižen za to, že nestojí o správné poznání Boha a to může mít různé formy. To nemusí být jenom to, že člověk kašle na Boha, ale také např. to, že se zajímá o cizí náboženství. Nebo, že se zajímám o správné náboženství, ale neberu to podle Janova evangelia („jak to, že sami od sebe nerozeznáte“) a beru to naopak tak, že věřím podle katechizmu (beru to kvůli autoritě Církve). Tady člověk nesplňuje Ježíšův příkaz, který (obrazně řečeno) říká: „Pythagorovou větu musíš umět odvodit“. Takový žák, když se tu větu naučí zpaměti, aniž by ji uměl odvodit a rozuměl ji, právem dostane od učitele horší známku. Žák přitom formálně neudělal žádnou chybu. Zrovna tak Ježíš už méně klasifikuje to, co člověk dodržuje a přitom nechápe a měl by. Tím, že to člověk nechápe, je to méněcenné. U těch malých dětí, když trpí, jde také o to, aby u soudu mohli být nějakým způsobem oslovené. Oni také musí vidět Ježíše trpět, aby pochopily Ježíšovo utrpení, jako důsledek vlastních chyb a mohly si to tam dosadit. Někomu stačí utrpení menší, někomu větší. Problém pochopení utrpení malých dětí se nedá pochopit na základě vlastních vin, ale na základě utrpení Ježíšova. Ono má oblomit člověka, aby ten člověk chápal utrpení Ježíšovo. Aby to utrpení Ježíšovo ho mohlo oslovit, tak sám musí prožít utrpení. Když to dítě už vnímá, trpí proto, aby mělo dostatečný materiál na to, že když se podívá na Ježíše, aby si mohlo uvědomit, že Ježíš trpěl také kvůli té jeho hlouposti. Jinak si řekne: „No co, přibili ho na kříž“. Což je často náš případ, že když se díváme na kříž, že to s námi vůbec nehne a k tomu zpíváme nekvalitní postní písničky (pak na nás platí: „Tento lid mne ctí rty, ale srdcem je daleko“). Člověk musí mít vlastní zážitky s utrpením, aby mohl správně ocenit utrpení Ježíšovo a navíc si říct, že visí na kříži kvůli hlouposti lidí (a také té naší). Teprve potom to s člověkem hne.

Je třeba se ještě zamyslet nad tím, co Ježíš říká v Horské řeči: „…blahoslavení chudí ….blahoslavení plačící…“ To lze pochopit z hlediska textu 5M 28, kde Bůh říká: „...když budeš plnit, budeš se mít dobře, budeš hlavou a ostatní budou ocasem….“ a naopak „…když nebudeš plnit, tak to bude obráceně, ty budeš ocasem a ostatní se budou mít dobře…“. Čili, když židé budou plnit, budou se mít dobře. Když plnit nebudou, tak je tady přesně opačná inverze. Jenže za této situace inverze, ti židé, kteří jsou v Ježíšově době na tom velice materiálně špatně, jsou na tom v možnosti přijetí Ježíšovy katecheze relativně lépe, než ti špatní židé, kolaboranti, boháči, kteří se mají materiálně dobře. To neznamená, že chudí jsou automaticky blahoslavení. V Ježíšově době je to proto, že národ je v inverzi, pod nadvládou Římanů, kdy farizeové a saduceové jsou spokojeni sami se sebou a mají se poměrně dobře. A ti, když Ježíš káže, kašlou na něho. Např. je pro ně štěstím, když někdo z nich, někdo z jejich blízkých onemocní, že nakonec musí jít za Ježíšem, protože jinak by za ním nešel (např. Jairos). Tedy pro ten obyčejný lid, který neměl žádné finanční a náboženské postavení, platí to „blahoslavení chudí…“, protože nemají pocit nadřazenosti a jdou za Ježíšem. Pro ně platilo „..víte, až přijde Mesiáš, vy budete na tom lépe než oni (farizeové a saduceové..)“. Tudíž při té inverzi, ve chvíli Ježíšova působení, ti, kteří se mají dobře, jsou na tom hůře. Samozřejmě, že také platí: „Běda vám bohatým…“, protože nakonec na to doplatí. Také je zde ještě jedna věc, že ten chudý nevzdělaný měl menší zodpovědnost a proto byl po všech stránkách ve výhodě. To „blahoslavení chudí duchem“, kdo ví, jestli to není vysvětlivka. Je také možné, že Ježíš měl tu Horskou řeč dvakrát. Vyloučit se to nedá. Fakt je ale ten, že platí oboje. To „…blahoslavení chudí..“ platí z hlediska inverze a to „…blahoslavení chudí duchem..“ platí z hlediska „gratuluji vám, že to co říkám vás nenechává na pokoji, že jste na tu problematiku citliví“. Podívejme se na prvotní církev. Její členové jsou ve své době dobří, ale protože nejsou na dostatečné úrovni, musí trpět. Velekněží si žijí dobře a křesťané jsou proháněni. Proč? Protože nepřešli na ten vyšší novozákonní stupeň. Tak zůstává ta inverzní situace. A tak křesťané, kteří jsou Bohu milejší než farizeové, musí být na tom hůře. Kdyby nebylo např. jejich pronásledování, tak by vůbec nešli do misií a dělali by v Jeruzalémě charitu. Když židé během pochodu pouští provedli něco, přišel hned trest např. mor. Nebo David, když dal sečíst vojsko (nedůvěřoval Bohu), udělal přestupek a přišel trest. Samozřejmě se s tím svezly i provinění ostatních židů. Mor postihl židy, kteří jednali nesprávně a ne ty, kteří jednali správně. Z hlediska Davida, jako krále, je ten mor také postih Davida. Od Davida to byla velká chyba, protože měl přímý kontakt s Bohem. Židé v Ježíšově době na této úrovni nejsou a proto musí přicházet ty nárazy, impulsy, jako ta „střelba do demonstrantů“. Ne, že by byl postižený nevinný, ale že je 100 vinných a pouze 1, 2 nebo 10 je z nich postižených. To je ta „věž v Siloe“. Ježíš přitom upozorňuje: „.. říkám vám, že jestliže se neobrátíte, tak všichni zahynete…“ Tohle je typický postih nekorelující. Budeme-li to parafrázovat, tak lze říct: „Vy jste na tom stejně a kdybych s vámi zacházel tak, jak si zasluhujete, tak bych vás musel všechny vyhubit a nebudou tady vaše děti, mezi kterými, až vyrostou, se najdou slušní lidé“. Proto nemůže být postih v korelaci a Bůh nechává určité věci bez trestu. Je to proto, aby se lidé neadaptovali a aby si neříkali, že všechno je v pořádku.  Jinak každý má těch vin dost, ale nejsou postihovány všechny a nejsou postihovány hned.

U problematiky postihu, musíme tedy rozlišit postih v korelaci s jednáním člověka a postih mimo korelaci s jednáním člověka. Křesťané typu „Smyrna“ musí trpět a tak vejít. V případě kontaktu s Bohem, zásada postihu je: „Je to za tohle a tohle“. Protože nemáme kontakt s Bohem a Bůh nám nemůže přímo říct: „Je to za tohle a tohle“, proto dochází k přeřazení křesťanství na nižší úroveň. „Smyrna“ je na nižší úrovni. Pak dochází k těm nekorelujícím postihům (např. „věž v Siloe“), které mají, dalo by se říct, konzervační účinek. V televizi byla pohádka o Krakonošovi a Trautenbergovi. V pohádkách vystupuje např. žebrák, kterému dají najíst a on je za to odmění. Čili odměna za dobro, potrestání za zlo. Bůh to takhle nemůže dělat, protože se nemůže ukázat. Krakonoš se Trautenbergovi ukázal. Bůh nemůže dát viditelně najevo svoji přítomnost, protože lidé nevyhovují těmto podmínkám. V pohádkách je dobro odměňováno přímo, jenže ve skutečnosti Bůh odměňuje tvorbu dobrého psychického programu, tj. rozvoj osobnosti. Když tedy naše kritéria nejsou totožná s kritérii Božími (za co Bůh odměňuje, za co Bůh trestá), nemůže docházet k přímému, korelujícímu (pozitivnímu nebo negativnímu) zásahu, protože my bychom si to interpretovali jinak. Dokonce tak, že bychom mohli říct, že Bůh mne odměňuje, když bych byl postihován (viz „Koho Bůh miluje, toho křížkem navštěvuje“). Nebo přinejlepším bych se snažil křečovitě změnit jednání a ne vadný psychický program. Tady jde o to, že my potřebujeme změnit své myšlení, udělat Metanoia, abychom byli kompatibilní s Bohem. Kdyby se nám Bůh ukázal, dopadlo by to stejně jako u Ježíše. Víme, že v některých věcech Ježíš nemohl mluvit k židům jako celku, ale také ani k apoštolům, protože to bylo mimo jejich chápání. Oni by tomu prostě nerozuměli. Ježíš nemohl apoštolům a učedníkům vysvětlit, že bude trpět a že bude zabit. Nebo v Sk 10 Bůh říká: „Vstaň Petře, zabíjej a jez“. A Petr na to: „Ani za  nic Pane, dosud nic nečistého jsem nejedl“. Ježíš přitom řekl: „…neposkvrňuje, co vchází, ale co vychází…“ a když Petr říká, že tomu nerozumí, dostává vynadáno. V tom textu Sk 10 jde o recidivu, o zjevné odmítnutí Božího příkazu (dokonce třikrát za sebou) a Bůh už to přechází, nechává to být. To znamená, že Petr už je degradován. Byli tam věci, které Petr prostě nepřijal. A je to proto, že jsou to věci, které jsou v kompetenci člověka. A když člověk nedělá, co je v jeho kompetenci, pak se Ježíš nemůže nechávat stále a stále ukřižovávat. To by pak člověk nebral vážně ani to ukřižování. Bůh se tedy „stáhnul“ a došlo ke změně režimu. Původní plán: „Uzdravujte nemocné, křiste mrtvé …“ byl zrušen a charismata odvolaná. Sliby dané pro Mesiášovo Království jsou stopnuté. To všechno čeká na Metanoia. Nejde o to udělat pokání dle našich představ, ale o to

·        zavést „zpětnovazebnou smyčku“ na naše myšlení

·        opravovat psychický program myšlení a ne jednání, protože špatné jednání je symptomem špatného psychického programu, myšlení

·        vybudovat správné představy v pozitivní oblasti, protože špatné jednání může být symptomem nesprávných  představ např. o smyslu života.

Dokud nemáme např. vybudovanou správnou  představu o smyslu života, nejsme schopni dělat Metanoia. Bůh nemůže odměňovat vadné psychické myšlení (psychické programy). Naším cílem by mělo být vytváření nové formy života. Kde to máme v naší katechezi? Kde máme pořádnou teorii? Běžný názor je, že do nebe přijde ten, kdo nedělá hříchy. I kdybychom byli bezhříšní, tak by to bylo nekompatibilní s tím Pavlovým: „Nestáli o správné poznání Boha a proto Bůh je vydal“. Nebo, Ježíš říká: „Říkáte vidíme, proto váš hřích trvá“. My se slibujeme polepšit a přitom neřešíme problém „vidíme“. Tento problém vůbec není v dogmatice, v morálce zpracován. Když to ale neřeším, nutně přicházejí hříchy. Pak postih musí přijít (i když ne v korelaci), aby se neřeklo, že nám to Bůh schválil. Nemůže to být v korelaci, musí se to naakumulovat, jinak by se člověk naakomodoval. A musí to být pulsy, aby se člověk začal nad tím zamýšlet, nebo se začal rouhat. A těch pulsů bylo v historii církve dost. Církev byla nakonec „odstavena“. Mory přestaly díky profánní vědě, která pomocí imunizace v podstatě udělala to, co bylo slíbeno Izajášem nebo v Mk 16 („a kdyby co jedovatého pili, nic se jim nestane..“). Jenže my se tváříme, že splnění těch slibů nepotřebujeme. Nás netrápí, že nemáme pořádně zvládnutý výklad evangelia, že nedokážeme oslovit např. protestanty. My nemáme vyřešenou Bibli, ale máme svoji teologii. Když někdo proti nám argumentuje na základě Bible, my nejsme schopni mu odpovědět, vyvrátit mu to. Pak se nemůžeme divit, že Bůh není s námi spokojen. Kdyby se Ježíš znova objevil, říkal by jenom to, co je v evangeliu a lidé by to nebrali, nevnímali, podobně jako apoštolové nevnímali Ježíšovi předpovědi své smrti. Čeká to na vyřešení problému „Metanoia“. To neznamená, aby církev udělala Metanoia a dost. To ale znamená trvale „ladit“ chod, program. Ten psychický program musí být pozitivní. Musíme mít vytčený smysl života, vyřešenou otázku věčného života, funkce Eucharistie. Podle evangelia je Eucharistie Tělo Kristovo. Podle teologie, je posvěcující milost vlastnost duše. Evangelium neoperuje s pojmem „posvěcující milost“ a s pojmem „duše“ zachází zcela jinak. Sv. Pavel rozlišuje člověka, který má duši – homo animalis. Je soma pneumatikon a soma psychikon. My potřebujeme „soma pneumatikon“. To sv. Augustín začíná stavět na otázce duše, na takové té Platónské představě. Představy Evangelia jsou „hozeny přes palubu“. Podle evangelia je věčný život způsoben transformací, nebo přidáním „hardware“, který v sobě má ten program transformace. Když budeme říkat: „My vidíme, jednáme správně“, znamená to, že se nepotřebujeme obracet, metanojovat. Pak bude ale hřích trvat. Bůh nechává svobodu církvím, ale také nechává svobodu světu. Když svět vynašel atomové zbraně, aby se mohl zničit, tak proč by ho nenechal, aby se zničil, když to chce. A můžeme mluvit o velkém Božím milosrdenství, když Bůh do toho zasáhne nějakou katastrofou, jako byl Černobyl, aby se lidé nezničili a poučili. Ježíš se nám nemůže ukázat, i kdyby chtěl, protože by ho lidé nepřijali. Ježíš nám nemůže dělat zázraky, dokud my nechceme dělat Metanoia. Vzpomeňme si jak byl pronásledován Eliáš. V některých oblastech (ekonomie, politika, řízení státu) nevěřící dělají „Metanoia“. Oni to našli, objevili, kdežto my  křesťané ne. Oni chtějí v těch oblastech činnosti zavést zpětnou vazbu a mnoho lidí se na tom poctivě namáhá. A my? Nabízíme askezi. Tady jde o to, že církev musí začít s „perestrojkou“ u sebe. A dokud nezačne, může si být jista, že nepřijde doba Božího Království. Může se stát, že to Bůh bude od nás vymáhat. Proč by nemohla být Římská bazilika rozbita podobně jako Jeruzalémský chrám? Nelze vyloučit, že církev bude např. pořádně existovat pouze v Africe?! Lidstvo může být dále degradováno, dojde k dalšímu odkladu splnění Božích slibů a Bůh bude čekat, dokud se lidé z toho nevyhrabou. Proč by nemohlo dojít k degradaci, jako to bylo u Starého Říma? Křesťané nedovedli Řím oslovit, tak museli „spadnout dolu“ křesťané. Jednou se ptali Einsteina: „Jak bude vypadat 3. světová válka?“ Odpověděl: „Nevím, ale vím, jak bude vypadat ta čtvrtá. Lidé se budou mlátit vidlemi, holemi a kameny“.

Když se zamyslíme nad tím, co se dělo ve středověku, nebo docela nedávno, můžeme říci: „Kéž by se pořádně dodržoval alespoň Starý Zákon“. Nový Zákon neruší Starý Zákon (nepomine čárka ze Zákona), ale jde dál. Postihuje příčiny vzniku přestupků. Starý Zákon postihoval externí projevy přestupků. Nový Zákon postihuje už interní projevy. Např. když ti někdo řekne: „Ty jsi vůl“. Dle Starého Zákona bys mu měl na oplátku také říct: „Ty jsi vůl“. Bylo by to neúčinné. Ale potrestání má být účinné. Řešení interních projevů nám dává Ježíš v Mt 18,15-17: „Zhřeší li tvůj bratr….“ Nepomůže-li domluva, pak nastupují svědci a když ani to nepomůže, pak zasáhne církev. Tímto způsobem se přestupek zesiluje a vizualizuje. Např. to, že má někdo na mne vztek není viditelné a zatím nepostižitelné. Je třeba, aby se ten člověk projevil. Ten člověk (ovšem, pokud se plete a nemá pravdu) potřebuje „psychické léčení“. Nejdříve je to napomenutí a nakonec může to být: „Budiž jako pohan a publikán (nebo celník)“. To znamená, že nikdo z církve s ním nebude komunikovat (židé se s celníky a pohany vůbec nestýkali a opovrhovali jimi). To, že si obviněný člověk za žádných okolností nedá říct, jeho vzdor narůstá a narůstá i míra trestu. Je to trest psychologického rázu. Když to uvážíme do důsledků, tak je to pořádný trest. Ten člověk má, jak se říká, peklo na zemi. A ten trest odpovídá přikázání Starého Zákona: „Ty nehodláš spolupracovat s námi, my nebudeme spolupracovat s tebou“ („oko za oko, zub za zub“). A také to odpovídá těm třem kriteriím Starého Zákona. A to se ten člověk může litovat kolik chce, nepomůže mu to. Zde je vhodné připomenout, že je to zároveň velice dobrý model pekla. Proč jsou zavrženci v pekle? Nechtějí uznat svoje chyby a svádějí to jiné, dokonce na Boha. Vzpomeňme si na problematiku hříchu proti Duchu Svatému a jsme u toho. Ďábel nehodlá uznat svou chybu. Jeho snahou je dokázat, že Bůh je nespravedlivý. On neřekne „odpusť“, ale právě naopak: „Toto všechno ti dám, když se mi pokloníš“. Na druhé straně, když si ten člověk dá říct, je zde možnost odpuštění (Ježíš říká Petrovi, že má odpouštět 77 krát a ne pouze 7 krát). Když ten člověk pak podstoupí „psychické léčení“ (předepsané církví), tak se napraví a nedopustí se viditelného hříchu. V prvním případě, když s tím nic nedělá, zlost narůstá a může končit zabitím. Dá-li si ten člověk říct, k zabití samozřejmě nedojde. Vzpomeňme si, jak Ježíš mluvil k židům (Jan 8, 31-40): „Kdybyste byli děti Abrahámovy, konali byste skutky jako Abrahám, ale vy mne chcete připravit o život, toho, který vám mluvil pravdu, kterou slyšel od Boha“. Když to dáme dohromady, můžeme říct, že v Novém Zákoně také platí nutnost potrestání provinění. Potrestání se vztahuje také na každého provinilého bez rozdílu a také je přiměřené, i když nakonec, když se situace s „bratrem“ vyhrotí, může být potrestání dosti tvrdé. V Novém Zákoně Ježíš poukazuje na nutnost zabývat se příčinami provinění a tedy předcházení provinění. V Novém Zákoně potrestání nabývá nové formy. Evangelium jde v této problematice hlouběji než Starý Zákon a poukazuje už na vnitřní provinění, např. hněv. Aby se to provinění mohlo postihnout, musí se ale externě projevit. Ježíš vyzývá, abychom se zabývali už těmi špatnými vnitřními vlastnostmi. Žádostivé podívání se na ženu je neprokazatelné. Pomyšlení, že někdo je blbec je neprokazatelné. Ale to „kdo by řekl Rácha…“ je prokazatelné. Jenže povinnost postihovat zůstává i při těch neprokazatelných věcí. Proto musí dojít k procesu „vizualizace“, zesílení a detekce. „Rácha“ za „Ráchu“ situaci neřeší, ale zhoršuje ji. Řešení je recept v Mt 18. Ale pozor, smíření nestačí. S tím Mt 18 souvisí také ta problematika „vidíme“. Když bratr neuzná chybu a říká „vidím“, tak to už je postižitelné. Předtím to přímo postižitelné nebylo. K Mt 18 patří jako doplněk toho „odpusť“ z Lk 17 také pochvala, výzva, pohrůžka, volba a nejen klasifikace obviněného jako trest, ale také uznání, že ten, kdo byl obviněn, měl pravdu (prorok Daniel zachraňuje křivě obviněnou ženu).

A jak postupuje Bůh sám? Protože nemáme přímý kontakt s Bohem, může to jít následovně. Člověk, v důsledku nekvalitního křesťanství, dělá hříchy. Když člověk na hřích správně nereaguje, Bůh mu nejdříve svoji nespokojenost s jeho křesťanstvím dá najevo malým utrpením. Když to nepomáhá, přijde větší. A když ani pořádný výprask nepomůže a člověk nezačne s „psychickou léčbou“ (Metanoia), tak ho Bůh degraduje. Čili Bůh jedná přesně dle evangelia. Smůla však je, že my si utrpení často vykládáme jako „vyznamenání“. Tím pádem nás Bůh žádným výpraskem nemůže přivést k Metanoia a zbývá jenom degradace a snížení zodpovědnosti. Může dojít dokonce k odvolání, pokud by hrozilo, že nepravá zbožnost povede člověka směrem k peklu, k nepoučitelnosti, odmítnutí Metanoia, ztrátě hřiven, k pýše, k sebevědomí zavrženců. Po hříchu by se měl člověk zastavit a přemýšlet o věci. Pro člověka by to měl být signál, že v této oblasti není Bůh se mnou spokojen a že mi to připomíná. Když nakonec nepomáhají ani tresty většího kalibru, Bůh „rezignuje“, nechá člověka dožít ten svůj život. Člověk se může mít materiálně dobře, ale z hlediska Božího je degradován.

Postih lze tedy rozlišit na postih v plné korelaci, postih se sníženou korelací a na postih se zdánlivě nulovou korelací.  Postih s plnou korelací byl např. u židů na poušti, kdy židé měli plný kontakt s Bohem („Vzpomínám na dobu tvého mládí. To jsi byl někdo docela jiný“). U snížené korelace ten postih není hned, jako to bylo např. u Davida, když nechal sečíst vojáky a přišel mor. Souvisí to s tím: „Když ničema se obrátí, bude žít a nebudu ho trestat“. Tam, kde je šance obrácení se, korelace je snížená. Ale stále vysoká. No a pak je korelace zdánlivě nulová, jako v případě „věže v Siloe“. Nezapomeňme, že i v případě odměňování je korelace. Postih s velmi nízkou korelací je zejména v dobách, kdy si lidé toho nevšímají, nebo jako dnes, kdy si to špatně interpretují, dokonce když se v postihu vidí odměna. V takovém případě jsou postihy tzv. vlnového charakteru. Dlouho se nic nedělo a najednou přišla morová rána, nebo válka. Pak mor ustoupil (válka skončila), lidé se trochu „srovnali“. Byly tady vzpomínky, někdo měl dobré skutky, které pak praktikoval, ale nedovedl je předávat dál dalším generacím. Např.  ten člověk by propagoval, že si musíme pomáhat, ale nedovedl pro to vytvořit ten psychologický podklad. Proto postih musí být toho vlnového charakteru. Často slyšíme: „Koho Bůh miluje, toho křížkem navštěvuje“ a že záslužnost je ve snášení utrpení. Pak ale nezbývá, než dostat takový postih, který by takového člověka zlomil. Jenže lidstvo by při takových postizích vyhynulo. Proto ten postih je pak velká dávka a aby ten postih nebyl zmařen, musí být krátkodobý (protože, jak bylo řečeno, lidstvo by při např. při dlouhodobých morech vyhynulo). Pokud by nevyhynulo, tak by se na ten stav neadaptovalo. Účinnost těchto pohrom je v tom, že to je něco mimořádného, nečekaného. Nutno si uvědomit, že člověk např. za moru se chová jinak a zůstanou mu zachovány vyřešené určité prototypové situace, podle kterých řeší situace další a chová se, nebo vytváří nové návyky (ale jen v té krizové době). A nemusí to být pouze mor, ale třeba to, že je laskavý vůči sousedovým sirotkům. Ale v jiných věcech, které během toho moru neřešil, vyřešit nemůže. Tam ten dobrý psychický program nebude schopen použít. A tak ten člověk pojede dvoukolejně tak, že v trampotách se bude chovat tak, jak se to naučil za moru a v dobré situaci se bude chovat špatně. Ten člověk se odsuzuje k takovému „smíšenému“ životu. Jeho životní úroveň bude smíšená, v něčem vysoká a v něčem nízká. Příklad z přírody může napovídat, že dlouhodobá bolest vede ke změně jednání, adaptaci. Když pak zmizí problém vyvolaný např. změnou prostředí, zůstane vytvořená adaptace (viz. axolotl, kytovci).

Utrpení, či potíže, pokud jsou v určitém rozmezí, mohou člověku pomoci jako stimuly, nebo jako konkurence zábran. Utrpení, které jsou pod hranicí prahu uvědomění, nejsou receptory vnímána. Utrpení nad prahem vnímání může potlačit faktor, např. pokušení tím, že umožní start správné motivace. Utrpení nad stropem oblasti únosnosti, může vést pouze k útěku před zdrojem utrpení. Tím však není vyřešená pozitivní motivace v dané oblasti. Někdy přijde averze, alergie na původní cíl úsilí. Utrpení může potlačit vadné jednání, ale nemůže být zdrojem jednání kvalitního. Tlakem by nevznikla skutečná láska, a ta je potřebná.

 Je nutné pamatovat, že postih není v korelaci s hříchem, ale s rozvojem člověka. U Mojžíše bylo možné říct, že kdo bude plnit, bude se mít dobře a kdo nebude plnit, bude bitý. Proč? Protože na té poušti byl původní Mojžíšův Zákon. U zákoníků a rabínů se vyvinul stav slepoty, kdy člověk nedělá hříchy a přesto trpí. Na té poušti, když člověk nedodržoval, tak to byly jasné hříchy a tak mohl přijít postih. Ale když je člověk slepý a nedodržuje, neplní a přitom nedělá hříchy. Zejména když jde o zdánlivě dobré skutky, kdy ten člověk vůbec o tom neví. On jede po špatné koleji a domnívá se, že jede po správné koleji. Postih je pak na základě objektivního stavu, na základě toho, jak plní ústřední úkol rozvoje osobnosti, rozvoje věčného života. Jenže člověk hledá korelaci postihu se svými hříchy a pak tu korelaci najít nemůže. Pak vznikají ty šeredné situace, kdy se člověk začne domnívat, že utrpení je záslužnost. Místo toho, aby hledal proč je tady ten postih, tak ho redefinuje na záslužnost.

Principy postihů: „Nestáli o správné poznání Boha …..“, „Říkáte vidíme a proto váš hřích trvá“, „Jeruzalém by nebyl rozbit, kdyby poznali, že Ježíš je Mesiáš“. Ti židé nemuseli mít přitom hřích. Rozhodující ale je, že zde platí: „Neznalost zákona neomlouvá“. Je to jako v přírodě: „Splnil jsi zákon přírody, dobrá. Nesplnil jsi, postih.“ Další věc je ta, že míra postihu se řídí účinností. Proto ten postih u jedinců např. kteří stejnou měrou nestojí o správné poznání Boha, může být různý, protože Bůh tady kalkuluje s výsledkem. Rozhodující je totiž dosažitelný výsledek. Božím cílem je, aby člověk dosáhl věčného života na co nejvyšší úrovni (kterou člověk  sám dosáhne), na které bude mít spoluúčast. Dalo by se říct, že je tady kritérium co největšího stropu, pak kritérium (s menší prioritou) co nejmenších škod a možná je zde ještě kritérium co nejpohodlnější cesty (a to má ještě menší  prioritu). Když si dokážu zvolit optimální koncepci, mohu mít pohodlnou životní cestu, budu stimulovaný odměnou a ne postihem a přesto budu mít hodně vysoký strop. A tohle je Boží cíl. Na poušti byli židé velice blízko tomu, ale nedořešili to. Měli vysokou úroveň a proto se Bůh mohl projevovat. Mohla být vysoká úroveň kontaktu s Bohem a mohl být okamžitý postih v plné (nebo téměř plné) korelaci. Vlastně ani v případě židů na poušti nebyla absolutně 100 % -ní korelace. Lidé zhřešili, přišli hadi, židé šli za Mojžíšem…. Někteří zemřeli a někteří ne. 

Odměna má také podobné osudy, stimulace, eustimulace pozitivní, nebo malstimulace - postih. Božím ideálem ovšem je eustimulace. U postihu je u člověka postihován objektivní stav a ne jeho subjektivní postoj. Smyrna trpí, protože by jinak nerostla. Smyrna by nedokázala růst a některé věci by nevyřešila. Např. církev ze začátku musela prodělávat peripetie, protože „vypustila“ Ježíšovu novelu Mojžíšova Zákona. Smyrna musí trpět, protože té nelze vysvětlit, že nestojí o správné poznání Boha („Ty problémy nedovedeš řešit. Kdybys měla moc, nahnala bys do církve všechny bez vytřídění“). A tak Smyrna tím utrpením bude vytříbená, udržovaná na úrovni dobrého křesťanství, které by bez utrpení nedovedla udržet. Bůh ji nechává na nižší úrovni, už se s ní nehádá, jak se hádal s učedníky Ježíš o tom, jak to, že nerozeznají problém ´čistý-nečistý´, jak to, že na to nepřijdou, nebo Sk 10 („co Bůh nazval čistým, nenazývej nečistým). Smyrně to už neříká a nechává to být. Neříká jim, že mají dělat to a to (protože je to v kompetenci lidí). Smyrna musí trpět, ale nemůže zůstat v Jeruzalémě. To by museli umět vyřešit problematiku úrovně Efez rsp. Superefez, odsoudit Kaifáše a veleradu a lidé by museli projít „tvrdým“ Metanoia. A ten, kdo by neobstál, tak by byl vyhnán, byl by jako pohan a publikán. Učedníci by museli mít jasno, v čem je chyba židů a mít jasnou Ježíšovou koncepci a znát Ježíšovu celou nauku. Pak by byla misie na úrovni. Kdyby to udělali, Jeruzalém by mohl stát dodnes. Ve skutečnosti Jeruzalémská církev byla prolezlá judaismem, nedovedli rozeznat, kdo je kvalitní a kdo nekvalitní, jako „člen stáda“ a nakonec ona musela být vyhnána. Bez znalosti novely Mojžíšova Zákona mohly dobře  probíhat misie akorát mezi pohany. A tak Paulínská misie musela převzít ten úkol a jeruzalémská větev postupně vymizet.   

Proč jsou lidé nemocní? Myslím si, že to souvisí právě s různou úrovní křesťanství. Typ Smyrna musí trpět, typ Filadelfie ne. Je tudíž nutné znát tyto úrovně a také další. Když někdo bude pomáhat trpícím lidem jako Matka Tereza, je to záslužná činnost, ale na nižší úrovni. Kdyby se Matka Tereza zamyslela nad otázkou, jak vůbec lidem pomoci, musela by se zamyslet nad evangeliem a nad tím, že by měla a neumí uzdravovat nemocné. A Bůh nezasahuje proto, protože je to kompetence lidí. Ale Bůh nás chce vyprovokovat k tomu, abychom se nad těmi věcmi zamysleli. Ti, co zemřeli a nebyli kvalitní, ti čekají také na to, že přijde Eliáš (Eliášovský typ) a napraví všechno. V případě „duší pod oltářem“, Eliáš je poučí a budou vzkříšeni (nebo nejdříve vzkříšeni a pak poučeni) a pak budou mít přímý přechod do nebe. Ten příchod Eliáše je kompetence někoho z lidí. Kdyby tady Bůh zasahoval, nebyla by tu pak zodpovědnost člověka a zavrženci by se mohli vymlouvat. Matka Tereza dělala záslužnou práci, ale při stejné námaze by měla daleko větší efekt, kdyby uměla uzdravovat nemocné.

Je nutné také dořešit problematiku „malověrnosti“ (´proč jsme ho nemohli uzdravit´, ´pro svoji malou víru´) a problematiku „víry, jako zrna hořčičného“. Ježíš jim říká : „ale ´ve vaší situaci´, modlitbou a postem“ . Tady nejde o to nejíst, ale o to, aby se člověk na tu věc soustředil. Když jde o krátkodobou věc, nechám všechno ostatní stranou a řeším daný problém. Když jde o dlouhodobou věc, tak se musím najíst a odpočinout si (na jiném místě Ježíš říká učedníkům: „Pojďte si odpočinout“).

            Člověk nejdříve potřebuje setkání s „Janem Křtitelem“, který mu řekne, že Ježíš přece říká ´začkoliv poprosíte, dostanete´. Já, kdybych tě uzdravil, zůstal bys starým křesťanem a na Ježíše a pořádné křesťanství by ses „vykašlal“. „Musíš si vybrat, buď začneš znova, zahodíš svou starou víru a budeš dělat Metanoia, nebo zůstaneš u staré víry a pak musíš snášet utrpení.“ To je Smyrna, případně Filadelfie v dnešní době. Křesťané typu „Efez“ (kteří zvítězí), dostanou strom života. Ti nebudou umírat a budou mít přímý přechod do nebe. Není to závislé na Božím Království. Staří proroci také říkali: „Věk mého lidu bude jako věk stromů….“ a ti proroci jsou schváleni Ježíšem. A my evangelium, které hlásáme, schválené nemáme. My jsme se odchýlili, my ho hlásáme deformované a proto nemáme zázraky. Chceme-li to udělat, musíme dojít k nápravě. Žádná církev nemá světce typu Eliáše, nebo Henocha. Jan Křtitel je také Eliášovský typ („nebyl zrozený nikdo větší ze ženy, než Jan Křtitel…“) . Umírá však proto, protože je předchůdce Ježíše, který po smrti jde k zemřelým připravit Ježíšovi cestu. Duše dítěte, které zemřelo, dostane výuku „Jana Křtitele“ a bude nahnané. Dostane roucho a bude si moci vybrat, zda-li si ho nechá, nebo ho odhodí. Duše bude svobodná, dozrálá a bude sama o sobě rozhodovat.

              Utrpení si člověk zaviňuje sám. Lze také říci, že tím, kterého kazatele si člověk vybral, si vybral i osud, který jej v budoucnosti postihne. A vybral si dle toho, jak myslí a myslí dle toho, jak je ochoten korigovat myšlení, čili dle míry „vidíme“. To ale nelze říkat nekvalitním lidem. Představme si člověka, který si vybírá, do které obce se usadí a vybere si obec, která se mu libí. Kdyby dovedl posoudit, vybral by si obec podle kazatele. Toto nelze aplikovat na otroky, a1e na člověka, který si může vybrat, kterého kazatele bude poslouchat. Otroci, pokud četli Písmo a četli by ho dostatečně kvalitně, byli by nezávislí a nemuseli by trpět, protože by byli např. varováni nebo jinak ochráněni. Kdyby ostatně brali pořádně celou Ježíšovou katechezi, potom by mohli a jistě by dosáhli brzy svobody. Oni sami by se dovedli ubránit, protože problém různých osudů není dán lokalitou, ale osobními parametry. Mohl  by to být jedinec typu Filadelfie, nebo Thyatíra, byť žijící ve Smyrně. Je ostatně nemyslitelné, aby někdo, kdo dělá zázraky, se nemohl z otroctví vykoupit (rozmnožení chlebů, rozmnožení peněz, požádal by někoho, aby ho vykoupil od pána atd.). Ostatně křesťanský majitel otroků by mohl všechny otroky křesťany koupit od jiných pánů a tím by měli svobodu. Nebyl by problém nechat otroka onemocnět, koupit ho nemocného a pak ho uzdravit. Zde vidíme, jak to závisí na úrovni chápání. Na úrovni chápání závisí úroveň vybavení a na vybavení závisí odolnost. Chápání stačí na „utečte“, vybavení umožní obranu (typ Thyatíra).

Naším úkolem je dorůst, abychom si zasloužili toho „začkoliv budete prosit, dostanete“. Mt 16, to je celá řada slibů. Mt 21 a Mk 11 – „…řekněte hoře, poslechne vás…“. S tím je nutné počítat. Ježíš říká: „Uzdravujte nemocné, křiste mrtvé..“, dává tu moc učedníkům. Je to otázka, která se týká nás všech. Je tady Janovo evangelium, kde stojí: „..kdo věří ve mne, bude dělat skutky jako já, ba ještě větší…“. Uvědomme si, že když Ježíš říká: „Uzdravujte nemocné, křiste mrtvé..“, tak neříká, že smíte to dělat pouze do určitého věku člověka. My to musíme dotáhnout na plnohodnotné (a ne polovičaté) křesťany, ve kterých bude Ježíš působit. Tohle je cíl. Když to nemáme dořešené a dotažené, pak Bůh má důvod k tomu, nechat lidi trpět. S tímto souvisí i to: „Služebník, který zná vůli pána a nečiní dle toho, dostane ran hodně a služebník, který nezná vůli pána a dělá co zasluhuje bytí, dostane ran méně“. Podobně je to v případě služebníka s jednou hřivnou, který ji zakopal. Bůh se snaží člověka přimět k tomu, aby se nad věcí zamýšlel, aby si uvědomil, že je „vedle“ a že potřebuje udělat Metanoia (samozřejmě dle Božích a ne našich představ, jako jsou posty, poutě apod.). Bůh má a dodržuje přitom stejné pravidla pro všechny, aby se nemohli zavrženci vymlouvat. Kdyby Bůh to svoje rozhodnutí (ty podmínky, které stanovil) nedodržel, bylo by daleko více zavržených. Je to sice nezvyklé, ale je to fakt. A když mne tlačí nemoc, nestačí pouze říkat: „Prosím Tě, uzdrav mne“. Já musím chtít růst, plně pochopit Ježíše. Teprve tenkrát, když ta touha bude u mne nejsilnější, nemusím trpět. „Chci růst a proto mi pomož Pane Bože a ukaž, jsem li na správné adrese. Udělej mi prosím něco málo, abych měl doklad pro to, že jsem na správné cestě.“ Už v oblasti Metanoia, mohu tohleto žádat. A podle stupně touhy po rozvoji, může ustupovat utrpení, trampoty atd. Úkolem člověka je osobní růst, aby se človék co nejvíce podílel na svém rozvoji a na své spáse. Buď to bude dělat ve spolupráci s Bohem a může to být bezbolestné, nebo bez spolupráce, případně o té spolupráci neví (je psychicky slepý) a pak je to spojeno s problémy a utrpením. Je zde ve hře obrovská zodpovědnost rodičů při výchově dětí. Bůh také “pláče” při jejich utrpení, ale “nemůže” porušit podmínky, které dal.   

S tím, co bylo výše řečeno souvisí i problematika odpuštění. Povinnost křesťana je odpustit, když bratr o to požádá. Ježíš i někteří světci odpouštěli, prosili Boha za lidi, aby jim odpustil, i když oni o to nepožádali. Tady spíše jde o postoj člověka, postoj Ježíše, jak se staví vůči projevenému zlu. To, že jsem odpustil jinému člověku, aniž by ten o to požádal, činí mne kvalitnějším křesťanem, ale tím nezbavuje toho druhého člověka, který se provinil, odpovědnosti za své povahové vlastnosti, za to, zda-li bude spasen, nebo za to, zda-li se stane nebešťanem, nebo ne. To jednostranné odpuštění může pro toho člověka znamenat, že na cestě za Metanoia Bůh nebude na něm v první řadě vyžadovat, aby šel požádat o odpuštění. Tak dostává tento člověk na začátku možnost obejít tu bariéru předsudků vůči tomu, proti kterému se provinil. Obrátí-li se ten provinilý, pak na té cestě Metanoia k tomu jednou nutně dospěje, že požádá o odpuštění. Po delší době se na danou epizodu začne dívat jinak. Naučí se připouštět, že dělá chyby a tudíž, že je dělal i dříve. Na jiných věcech ten člověk vyřeší otázku oslovitelnosti.

Problém utrpení člověka lze shrnout takto:

• Jednání člověka je často ovlivněno nepříjemnou stimulací (bolestí nebo hladem, touhou). Je to někdy nepříjemné, ale v některých situacích je to nutná podmínka správného jednání nebo rozvoje osobnosti jedince, nebo společnosti.

• V jiných situacích by to bylo zbytečné a byl by to projev neuváženosti nebo bezohlednosti Tvůrce, pokud nejsou jiné důvody.

• Pakliže ovšem existuje život i po smrti, mohou utrpení, či nenasycená touha, ovlivňovat vývoj člověka a jsou oprávněné.

• Pokud má člověk víru správnou a doloženou, pochopí stav věci a nepříjemné zážitky jsou oprávněné.

• Pokud člověk nemá víru v pořádku, nepříjemné zážitky vyvolají spor člověka s Bohem a člověk, pokud je spravedlivý (zde jde o poctivost postoje a ne o "spravedlnost" dle sv. Pavla), může už před smrtí dořešit svůj vztah k Bohu a otázku věčného života a jeho jednání může být ovlivněno už za živa stimulací příjemnou. Člověk vyprovokovaný sporem využije dobrých vlastností a snáze najde cestu k Bohu. Viz. Lk 18 – „vdova a soudce“: „...aby mne neztloukla". Je to jeden z motivů. Daleko výhodnější je postoj „neodbytného přítele“.

• Pokud je člověk spravedlivý, ale zaslepený a trvá na postoji "vidíme", dojde k zlepšenému pohledu na Boha a na utrpení. Jeho život povede k rozvoji jiným směrem a po smrti bude šťasten. Utrpení je v takovém případě oprávněné (typ „Smyrna").

• Pokud je člověk zaslepený v oblasti náboženské, ale je spravedlivý ve svých, byť nesprávných názorech, zapůsobí na jeho myšlení "znamení Jonášovo", Mt 16,1-4 (viz. „případ Nikodéma“, který uvěřil, až když byl Ježíš zabit).

• Pokud člověk udělal něco dobrého, i když je "nevěřící, ale bude spravedlivý" bude na soudu (hypoteticky hned po smrti) vzat na pravici Ježíše (viz Mt 25,35-46).

·        Pokud člověk je nespravedlivý v náboženství, ale je přístupný si opravit názory na mamonu v profánních situacích ("vidíme"), je fronimos jako „defraudant“ (Lk 16,9). Hypoteticky mu Ježíš na soudu připomene jeho vlastnosti při profánní práci a hypoteticky bude vyzván k aplikaci těchto vlastností v oblasti vztahu k soudu („záleží na tobě, zda si uděláš ´přátele z mamonu´" (Lk 16,1-9).

·        Pokud bude člověk „nahnán“, bude mu bez aplikace jeho vlastností nabídnuto "roucho" (mimo jeho rozhodování, podobně jako trasa migračního pudu). Když nebude zablokován vadným sebevědomím, ponechá si "roucho", bude "hostem na hostině" a bude mít věčný život, byť v nižší formě, ale bude spokojen. Zde také utrpení během života mohou usnadnit budoucí rozhodnutí "ponechání si roucha" a tedy utrpení během života je prospěšné.

• Pokud člověk nebude mít alespoň nějakou dobrou vlastnost, bude mít silné sebevědomí a nebude fronimos, pak skutky během života v něm budou vytvářet a posilovat jeho slepotu a dojde ke snížení zodpovědnosti a sníží se mu i trest po smrti (Jn 9,41: „Kdyby jste byli slepí, hříchu byste neměli“). I v tomto případě bude utrpení během života užitečné.

S problematikou trestů a vyslyšení také souvisí nebezpečí úspěchu („Miláček ztloustl a začal mne kopat“). Je proto třeba analyzovat také tuto otázku (nebezpečí úspěchu, např. „vyžeň Římany“). K tomu je nutné vypracovat trénink vlastností Božího syna, trénink sebevědomí, trénink odolnosti před pokušením. Pokud to půjde, je třeba neutíkat, ale posilovat správnými vlastnostmi (viz. jak byl Ježíš pokoušen na poušti). Na nabídky satanovy (texty Písma) odpovídá Ježíš jinými pohledy. „Nemůžeš před pokušením utéci, pohoršení je nutné“. Není správné nechodit tancovat. Je dobré jít tancovat s vědomím nutnosti umět rozeznat partnera a s vědomím správné reakce na pokušení. Hřích dle Ř 1 je symptom, že „nestáli o správné poznání Boha a proto je Bůh vydal“. Viz. případ penitenta (onanie) – „Vy nevěříte v Boha, před lidmi byste to nedělal". Když to uznal, hřích se ztratil!!!. Nebo rada penitentovi medikovi, jak se dívat na ženy: „Buď uteč, nestuduj medicínu, nebo studuj, ale snaž se dívat na nahou ženu s vědomím volby postoje“. I malá dávka může stačit na trénink dobré vlastnosti. Pozor na pokrytectví: „Jsi-li pokrytec, uteč. V první řadě trénuj poctivou hru, abys nebyl pokrytec“. Zde je nutné si uvědomit závažnost pokrytectví, ať ve formě "chci trénovat", nebo dle Mt 23,1-31 (pokrytectví a slepota), nebo „já jsem dobrý, uteču“ (viz případ „farizej a celník v chrámě“).. Člověk si musí plně uvědomit závažnost pokrytectví a falešného hodnocení sebe. Velkým nebezpečím je vadné sebevědomí. To může snadno naskočit při úspěchu. Text Jan 6. kap. popisuje, jak Ježíš dělá zázraky a lidé (zástupy) ho chtějí udělat králem. Naskočila jim nekvalitní motivace. Ježíš jim uteče. Oni ho nakonec najdou, Ježíš začne mluvit o Eucharistii a oni ho odmítnou. Dřív než začne tento trénink, je nutné si v klidu uvědomovat nutnost posílení vztahu k Ježíši.

                Zkušenost je, že nemá smysl vysvětlovat tyto věci lidem, kteří „chtějí“ zůstat na nižší úrovni (oni to samozřejmě neřeknou, že chtějí zůstat na nižší úrovni). Služebník musí umět třídit posluchače (u člověka typu Smyrna – „počítej s tím, že můžeš mít životní nezdary“) a podle toho jim dávat informace. Zvláštní odpovědnost má v případě problematiky trestů a utrpení církev, která má být světlem, má být „strážcem“ (viz Ezechiel). Ta bude volána k zodpovědnosti, že nevarovala a nedodržovala evangelium (např. „uzdravujte nemocné, křiste mrtvé“). Pro lepší pochopení uveďme příklad. Když opilý člověk sedne za volant, nabourá a je těžce zraněn, nese za to vlastní zodpovědnost. Když mu lékař neposkytne pomoc, nebo poskytne špatnou pomoc a ten člověk zemře, tak on zemře vlastní vinou, protože neměl sedat opilý za volant. Lékař ale nezávisle je brán k zodpovědnosti, že nedostál lékařskému slibu.

            Je tady ještě jedna věc, nad kterou bychom se měli zamyslet. Máme hodně svatých a je to docela pohodlné pěkně se sžít s tím, že se mohu k nim obracet, aby se za mne přimlouvali, což bychom také mohli nazvat, že chceme, aby nám zprostředkovali protekci u P. Boha. A jenom na to hlavní se zapomíná, že vlastně my všichni se máme stát svatými, že my všichni bychom měli pracovat na sobě. A protože se na tohle to velmi často zapomíná, pak vlastně „nutíme“ Boha, aby nám tu povinnost práce na sobě připomněl a někdy dost drasticky.  

Job a David umírali klidně (sytí životem), neměli potíže. Neměli už zájem o další poznání Boha. Setkali se s ním a byli spokojeni. Sytý životem je jako jedlík, který se dobře najedl. Má ještě hodně na talíři, ale má plný žaludek. Pokud nehoří, spal by. Proč? Nemá zájmy, jeho zájmy jsou splněny a nerostou. Jsou to nebešťané s omezenými počty hřiven. Setkali se s Bohem a to jim stačí (viz. „Kdo má, bude mu přidáno…“). Proč u nich není další zájem? Vznik vyššího zájmu je podmíněn nějakými faktory, které v sobě neobjevili. Mohl by se rozvinout superzájem, pokud by člověk splnil podmínky nutné pro jeho dosažení, nebo udržení se na vyšší úrovni. Ale když cíle nedosáhl, jeho život ztratil smysl. Člověk v pozemském životě „sytý životem“ zemře. V nebi je to „jedlík“, který si vezme ze stolu stále plného. Může vzniknout stav, že hledal něco, toužil po pokladu, našel pokladnu, ale ta je prázdná. Přesněji, jsou tam věci velmi cenné, ale on je nedoceňuje.

Bude dobré, když si pro názornost tu problematiku Joba probereme podrobněji. Job je spokojený se sebou, jaký je zbožný. To je jedna z možností proč přichází utrpení. Tady, aby Joba z té jeho spokojenosti vyvedlo. To je také problém Smyrny. Nelze také vyloučit to, že v tomto případě Bůh dává ďáblovi příležitost, ale takových případů je velmi málo. Job to ale potřebuje, aby se z té své spokojenosti dostal, protože uvíznul na nižší formě života a přitom má na víc. On byl poctivý, spravedlivý, dařilo se mu, ale pro svůj růst nic se sebou nedělal. Ďábel se stěžuje, jak se mu dělá křivda a Bůh mu říká, aby se podíval na Joba, jak je spokojený. A ďábel argumentuje, že je to tím, že se má dobře a že když přijde o majetek, že se začne rouhat. Bůh to dovolí, ďábel mu sebere majetek a Job na to: „Pán Bůh dal, Pán Bůh vzal“. Job nemá zpětné vazby. On si neřekne, že možná ho chce k něčemu přivést, něco mu připomenout. Job v osobním rozvoji stagnuje. Za rok se zase scházejí Boží synové a také přišel ďábel. Ti Boží synové jsou vlastně andělé. A Bůh se ptá na Joba. Ďábel na to: „No jo, když Job je zdravý jako řípa“. Ďábel neuznává, že Bůh měl pravdu, že to nebylo tím bohatstvím a mohl si přitom říct, že „u mne ta nespokojenost je daná také něčím jiným“. Místo toho vytahuje další „trumf“. Co se týče ďábla, tak jsou během života dvě možnosti. Buď má volnost, nebo je uvězněn (na „1000 let“, viz Zjevení sv. Jana). Bůh na to: „Dobrá, můžeš mu ubližovat jak chceš, ale nesmíš jeho život zmařit“. Musíme si uvědomit, že ďábel má obrovskou inteligenci, moc, může číst myšlenky, vymazávat je, způsobit nemoc atd. On má stejnou moc jako andělé. Anděl v okamžiku přenáší proroka Habakuka k Danielovi. Za běžných okolností by to bylo nemožné, protože při tak velkém zrychlení a rychlosti, by to člověk nepřežil jenom v důsledku tření o vzduch. Ďábel může ovládat člověka, aniž by člověk o tom věděl (viz podobenství o silákově domu). Ďábel nechce uznat, že v případě Joba prohrál. Job je přitom stále v tom: „Pán Bůh dal, Pán Bůh vzal“. Tak v další fázi se Job dostává do hrozných fyzických problémů, má blízko ke smrti a Job začíná opouštět to „Pán Bůh dal, Pán Bůh vzal“ a začíná vidět, že tady ve hře je zpětná vazba, že přece nic špatného nedělal a říká: „Já musím najít obhajobu (proti Bohu, který to na mne dopouští). Nějaká ta spravedlnost musí existovat. Můj obhájce žije…“ Dostává se do takového bojovného vztahu vůči Bohu, který je vlastně správný (viz Iz 1,18: „Pojďte a do sporu se dejme…“) a který Jobovi scházel. Job jde do diskuse s Bohem a Bůh ho chce k té tvůrčí diskusi vyprovokovat. Aby na sobě pracoval. Takhle by vlastně člověk Smyrenského typu měl reagovat na svůj stav a mohl by se z toho dostat výš. Jsou tam ti Jobovi přátelé, kteří mu říkají, že kdyby jednal správně, tak že by ho Bůh netrestal atd. Job jim na to: „To bych snad musel vědět, když nějaké hříchy dělám“. Tak Job začíná uvažovat o příčině neštěstí a volá Boha na soud. Nám se ta výzva zdá divná, protože jsme zvyklí z kostela všechno slepě brát.  Pro Boha to ale není problém. Když budu totiž všechno slepě brát, tak skončím jako Job. Když ale povedu dobře dialog s Bohem, tak naopak porostu. Proč Izajáš v 1,18 říká: „Pojďte a do sporu se dejme. Budou-li vaše hříchy jako červec dvakrát barvený, jako sníh zbělají; budou-li červené jako šarlat, jako vlna budou“? Je to proto, že ve skutečnosti my jsme ve sporu s Bohem častěji, než si myslíme, ale my ho poctivě nevedeme anebo nedotáhneme. Např. když Petr říká Ježíšovi: „To se ti nestane…“ Kdyby Job přijal to vysvětlení přátel odevzdaně, tak by to bylo to naše typické katolické myšlení. Job tedy volá Boha na soud a najednou přijde silná bouře s blesky v jeho blízkosti a objeví se Bůh a říká: „Tak, kdo mne to tady volá na soud? Hele, pan Job. No dobrá. Vezmi si meč a půjdeme do boje. Ale uvědom si, kde jsi byl, když jsem tvořil svět?“. Nám by dnes (např. fyzikovi) řekl: „Víš ty troubo jak vypadá atom, jaký je rozdíl mezi elektronem a pozitronem, odkud se berou, atd.“ Jobovi říká: „Víš, kde se líhne gazela skalní?“ A Job si to uvědomuje a říká: „Vidím, že jsem mluvil hloupě. Ale já se budu ptát a ty mi odpověz.“  A Bůh mu tu odpověď dá. Tohle je cílem. Bůh se také obrací na ty Jobovi přátele a říká: „Vy jste o mně nemluvili pravdu a Job se za vás musí přimluvit“. Je to proto, že to „Pan Bůh je dobrý, Pan Bůh je spravedlivý“ bylo z jejich úst fráze, fráze lidí, kteří neuvažovali. Kdežto Job cítil, že se mu dělá křivda a chtěl jít do sporu s Bohem. Ano, byl to špatně vedený spor, ale byl to poctivý spor. Kde je ale tady otázka a kde odpověď. Tady je to problém zapečetěného textu, který je nutné rozpečetit. Bůh Jobovi odpověděl: „Ďábel tě chtěl vyzkoušet a proto jsem mu to dovolil“. To, co je na začátku té knihy, je vlastně vysvětlení, které Job dostal. Představme si, že bychom to chtěli divadelně zahrát. Kdybychom dodrželi ten sled, dle knihy, tak se z toho „Pán Bůh dal, Pán Bůh vzal“ nedostaneme a skončíme možná tím, že to prohlásíme za tajemství. Vypadalo by to jako odevzdanost do Boží vůle, ale ve skutečnosti by to bylo nouzové řešení.       

            Job tu problematiku nakonec nedotáhl. Dostal majetek, měl znova rodinu. A Job zemřel ve vysokém věku, sytý dnů. On „nechtěl“ na sobě dál pracovat. On to mohl dotáhnout na Eliášovský typ. Byl opět spokojen se sebou a zůstává na relativně nižší úrovni. Jeho stav byl vylepšený, ale neměl pořád tu tendenci jít dopředu a proto umírá sytý dnů.

            Když mám jiný názor na věc, než Bůh, nebo Ježíš, tak bych měl jít do sporu (poctivého). Petr tehdy měl říct Ježíšovi: „Víš Ježíši, ty říkáš něco jiného, než říkají rabíni v sobotní škole. Obhaj to“. Ježíš by mu na to řekl: „Víš co, najdi si toto a toto místo v Bibli a požádej pana rabína, ať ti to vysvětlí (např. Malachiáše)“. A Petr by přišel za týden s tím, že ten rabín to vůbec nezná. Zjistil by, že rabíni říkají, že až Mesiáš přijde, že bude soud nad pohany, ale vůbec si nepřipouštějí, že nejdříve bude soud nad židy. A Ježíš by upozornil Petra na to, že je třeba pořádně číst Bibli. A celá církev by najížděla na úroveň Eliášovského typu. Jenže Petr nešel do diskuse s Ježíšem a místo toho říká: „Kdepak, to se ti nestane…“. To odmítání Ježíšovy smrti (přímo, nebo nepřímo) se odehrálo minimálně 8 krát. Ta nedodělaná diskuse s Ježíšem se u Petra (i u ostatních apoštolů) táhla celou dobu, viz uznávání velerady po Ježíšově zmrtvýchvstání a nanebevstoupení, problém misií, První Jeruzalémský sněm, Sk 10, kde Petr přímo Bohu odpírá: „Ani za nic Pane, dosud nic nečistého jsem nejedl…“ a jiné. Všimněme si, že na začátku Petr (a jiní) během Ježíšova pozemského působení dostali vynadáno. V případě Sk 10 už ne. Je tam pouze konstatování: „Co Bůh prohlásil za čisté, nenazývej nečistým“. To už je postupná degradace. Důsledek toho všeho je, že Ježíš předpovídá Petrovi jak skončí (viz konec Janova evangelia). Pro Petra je utrpení nouzovým řešením. Pro Smyrenské typy, pro lidi, kteří nejsou schopni vést dialog, je utrpení nouzovým řešením. 

Hřích a trest ve Starém Zákoně

Jer 33,3: „Volej ke mně a odpovím ti. Chci ti oznámit veliké a nedostupné věci, které neznáš“. Viz. také Lk 18,1.

Jer 33,4-9:  Zde je jasně sled - hřích a trest: „Kvůli zlu, které páchali…“, „skryl jsem svoji tvář…“, „zabiji je…“,

Změna vztahu Boha k Judejcům. Proč Bůh změnil postoj? Protože Juda něco změnil. Proto náprava externího stavu, uzdravení a změna údělu: „ránu zahojím, vyléčím  je, uzdravím…“, „zjevím jim hojnost pokoje a pravdy“, „změním úděl Judy“, „vybuduji je jako na začátku“. Očištění, psychická náprava: „Očistím od nepravostí, jimiž hřešili“, „odpustím jim nepravosti jimiž zhřešili a vzepřeli se mi“, „učiním dobro pro svůj lid“. Proč napřed zlepšení externího stavu (uzdravím je), potom teprve náprava psychické deformace (očistím od nepravostí). Proč nebylo napřed očistím od nepravostí, pak uzdravím? Na první pohled se to zdá divné. Ve skutečnosti je to zákonité. Problém vznikl vzepřením se všech lidí Bohu. Tím vznikaly deformace v celém pohledu na realitu, jednání se zhoršovalo, nikdo si toho nevšiml, pak přišly katastrofy. Mnozí lidé si začali uvědomovat své chyby, napravovali jednání, proto Bůh je osvobodil, uzdravil. Když se snažili v klidu jednat správně, začalo docházet k nápravě defektního chápání situace a Bůh mohl urychlit nápravný proces.

Praktický život je modelem hledání a budování správného vztahu k Bohu a osobního růstu.

V manželství člověk musí pečovat o růst kvality, o růst lásky. Krize je pak důsledkem stagnace, spokojenosti s daným stavem, zavíraní očí nad chybami, sobectvím, neochoty uznat chybu, nalhávání si ap. Základní postoj, z kterého člověk musí vycházet je princip: „Dělej druhému to, co chceš, aby druzí dělali tobě“. Nedivme se, že tolik manželství krachuje. Ten člověk si ale ten krach přivede sám. A trest od Boha spočívá v tom, že Bůh má ruce za zády a nepomůže mu, protože jsou to věci v kompetenci člověka. Také mu to nepřipomene, protože člověk o ty připomínky nestojí. Ze začátku mu zřejmě připomene, ale když si člověk nedá říct a zavírá oči nad skutečností, nalhává si, pak se Bůh stáhne a člověk je připraven na to, aby byl ovlivňován ďáblem. Dle dříve  popsaného modelu, problémy se kumulují, až to „bouchne“a to je pak okamžik, kdy se člověku mohou otevřít oči. Bohužel ve většině případů člověk na příchozí postih reaguje nesprávně (např. tím, že hledá viníka všude kolem, ale ne u sebe) a tím se vlastně degraduje. Podobná situace může nastat při výchově dětí, při neochotě osobního růstu v práci.

Poznámka

 Je utrpení nutné? Uvědomme si, že bez pronásledování prvotní církve by nebylo misií. Mnoho lidí díky utrpení udělá dobré skutky (viz. např. problematika trosečníků apod.). V krizových situacích dochází navíc k detekci povahových vlastností člověka. Mohlo by se tedy zdát, že utrpení je naprosto nutné a že otázka ráje, rajské pohody a klidu je ukázka takového „ano, rád bych to tak udělal, kdyby to bylo možné“. Jenže jsou tady sliby proroků, Ježíše v evangeliu a tak je rozhodně zřejmé, že spousta případů utrpení nemusí být. Je otázka, zda-li musí být vůbec, ale ne vůbec na světě, ale alespoň z hlediska jednotlivce, který by se tomu mohl vyhnout. Nabízí se několik variant:

·        Utrpení lze snížit.

·        Utrpení jednotlivce nemusí být.

·        Utrpení jednotlivce do určité dosažené úrovně. Např. Job, nebo Tobiáš starší musel trpět („byl jsi Bohu milý a proto jsi musel trpět“). Tím není řečeno, že trpí proto, že je Bohu milý, ale protože je Bohu milý a má  v sobě chyby a tak musí být očištěn. Job trpí kvůli ďáblovi a také sám potřebuje dozrát.

·        Ježíš musí trpět za všechny.

·        Jan Křtitel jako vzácná výjimk nemůže být Ježíšovým učedníkem, musí umřít a předejít Ježíše k zemřelým. Takovýchto případů utrpení je ale málo.

Rozhodně lze říct, že utrpení lze velmi výrazně snížit, pakliže ne vůbec odstranit. Eliáš nemusel trpět. Na něho byli všichni krátcí. Není bez významu ani to, že Jan, miláček Páně, umírá jako jediný z apoštolů přirozenou smrtí. Dá se tedy říct, že utrpení je nutné jako stimulace k dobrému a případně kvůli detekci defektů. A bude nutné potud, pokud nebude jiná možnost selekce těch faktorů jiným způsobem. Když bude možná detekce defektů, tak utrpení může ustat. Je to jasně vidět na církvi. Kdyby církev dodržovala Ježíšových instrukcí, nemuselo docházet k pronásledování. Po seslání Ducha Svatého by se hned rozešli a navíc měli instrukci „když vás budou pronásledovat, utečte“. Neudělali to. Nejenže neutekli, ale také neplnili plán misií. Navíc byli příliš vázáni na rabínskou koncepci. Ani ve snu je nenapadlo vyzvat Kaifáše na soud za justiční vraždu Mesiáše, ačkoli to byla jejich povinnost. Pavel také říká: „Bratři, nevěděl jsem, že to je velekněz. Je přece psáno, že knížeti svého lidu nebudeš zlořečit“. Pavla vůbec nenapadlo říct: „Toto není žádný velekněz, veleknězem je Petr“. Platí tedy toto. Tak jako se lidé mohli nechat uzdravit od Ježíše a neudělali to (viz. případ v Nazaretě, což je jasný případ zaviněného utrpení, nebo případ u rybníka Betsaida „nehřeš, ať se ti nepřihodí něco horšího“), tak takových případů utrpení je hodně. Těch případů je hodně, kdy si člověk zaviňuji utrpení sám. Zrovna tak Bůh dává najevo, že on sám není proti odstranění utrpení a bolesti (viz. Pasteurovy a Semmelweisovy objevy). „Ano, jsem pro to a koukejte se s tím vypořádat“. Navíc Pasteur dává satisfakci jednak Mojžíšovu Zákonu a jednak Mk 16. Mnoho našich utrpení by nemuselo být, kdybychom si je nezaviňovali přímo. Problematika utrpení ve vztahu k prvotní církvi je naprosto jasná. Z toho se pak vyvinulo to „musíme trpět a tak vejít“. Výrok, že židé nevěří proto, aby pohané mohli vejít, je zčásti pravdivý, protože kdyby židé uvěřili, tak ty judaizující vlivy byly tak silné, že by k misiím mezi pohany vůbec nedošlo. Ovšem, tím není řečeno, že kvůli tomu židé nemohou věřit. V listech Ř 9 a Ř 10 je kauzalita prohozená.

            Medicína hodně utrpení a nemocí odstraňuje. Na věci to nic nemění, že se objevují nové nemoci. Tím je jasně od Boha řečeno: „Ano, mohli byste to vyřešit. Já jsem ochoten vám dát možnost, abyste to vyřešili“. Kdyby Bůh nechtěl, tak by nedošlo k žádnému úspěchu. A jasné úspěchy tady vyloženě jsou. I kdyby šlo o jednoho jediného člověka, nebo v několika málo případech nemoci. Tudíž ta představa „musíme trpět a tak vejít“ je naprosto relativní. V listu Thyatírským Ježíš jasně říká: „Vám ostatním dám moc nad pohany. Vítěz je bude bít jako hrnčíř rozbíjí hliněnou nádobu železným prutem“. Sliby v Mk 16, nebo např. „budete-li mít víru jako zrno hořčičné a řekněte hoře….“ a Ježíšova praxe (těch případů je hodně, kde se Ježíš vyhýbá utrpení) jsou v tomto směru naprosto jasné. Ježíš trpí až tehdy, když se jeho doba naplnila a předtím v Getsemantské zahradě dává ještě najevo, že kdyby chtěl, že by mohl odejít (všichni, co ho chtěli zatknout, popadali na zem).

            Rozhodně, utrpení samo o sobě není zásluhou. I když u někoho může jít o zásluhu, tak stejně to není ta nejefektivnější cesta, vyjma utrpení Ježíše a Jana Křtitele. Komentáře k Jobovi jsou často velice zoufalé. Zdá se tedy, že utrpení není nutné absolutně, to znamená u všech lidí, ve všech případech. Vypadá to tak, že v Božím Království přece jen utrpení nebude. A pokud ano, tak výrazně zredukováno na minimum. Je velký rozdíl, jestli si člověk vyrazí jeden zub, nebo bude kdovíjak dlouho umírat. I kdyby nebylo možné úplné odstranění utrpení, tak jeho snížení by bylo obrovským úspěchem. Izajášovy sliby a také sliby v Mk 16 (a další Ježíšovy sliby) jasně mluví o odstranění utrpení. I kdyby se to někomu zdálo jako duchovní přísliby, tak Pasteurovy objevy a objevy moderní medicíny tomu vyloženě dávají za pravdu.

            Podle Mojžíšova Zákona trpět bude ten, kdo neposlouchá přikázání a dobře se bude mít ten, kdo poslouchá všechna přikázání. Jenže v době Ježíšově bylo přesvědčení, že ti, co jsou bohatí, jsou dobří a ti co jsou chudí, jsou zlí. Ježíš možná proto boháči také říká: „Za živa jsi měl všechno ….“ a rozbíjí ten mýtus o tom, že boháči jsou vlastně dobří a že jsou Bohem milovaní a amháresové, že jsou plebs. Tohle na první pohled vypadá v rozporu s tím, co říká Mojžíš. Světlo do toho vnáší např. to „říkáte vidíme a proto váš hřích trvá“ a „nestáli o správné poznání Boha a proto Bůh je vydal (list Římanům)“. Člověk by nestál o správné poznání Boha, kdyby se měl dobře, nebo kdyby nehřešil. Případně hřešil by, kdyby netrpěl. Je to problém Smyrny a proto „musíme trpět a tak vejít“. Problém Smyrna jako by to vyvracel. Musíme si říct, že Smyrna opravdu nestojí o celé poznání. Petr, když pokřtil Kornélia, tak se pokorně hájí a argumentuje Starým Zákonem, ale ne tím, že Ježíš přece řekl….. Dalo by se říct, že prvotní církev jakoby nevěděla o spoustě prvků Ježíšovy nauky, i když se tradovaly. Proto muselo přijít pronásledování a utrpení. Doslova platí: „Nestáli o správné poznání Boha a proto Bůh je vydal“. ten člověk de facto neplní. On si myslí, že plní a pro něho je to jeho utrpení nevysvětlitelné. Ale on de facto neplní. Myslí si, že je v pořádku. Lze také říct, že doslova platí: „Říkáte vidíme a proto vaše pronásledování trvá“. Tak může vzniknout situace, že kdyby netrpěl, tak by zhřešil. Ten člověk přesně vzato neplní všechna přikázání MZ. Nestará se o to, jestli zná MZ celý. On se o to nestará a to už je prohřešek. Čili i na tu Smyrnu to doslova platí. Je fakt, že Bůh může ulevit, ale to už je další etapa a souvisí to s otázkou degradace. To „nestáli o správné poznání Boha a proto Bůh je vydal“ lze modifikovat na „nestáli o plné poznání Ježíšovy nauky“. Prvotní církev „nestojí“ o plné zavedení Ježíšovy nauky do praxe a o její plné poznání a proto musí trpět. Tady je něco navíc proti Mojžíšovu Zákonu a je to ta otázka stability na nižší úrovni. Tohle Mojžíšův Zákon neřešil. I když je tohle vidět např. na Danielovi, který se domohl docela slušného postavení. Z tohoto hlediska vůbec není v rozporu to, co říká Raphael Tobiášovi: „Byl jsi spravedlivý, líbil si se Bohu a proto jsi musel trpět“. Jedná se zde o očistné utrpení, aby se ten člověk naučil být dobrý, i když mu je dobře.

            Další otázka je, problematika židů na poušti. Archa úmluvy byla nejdříve uprostřed tábora a později ji museli dát mimo tábor („jinak bych tě musel vyhubit“). S tím souvisí Ježíšův výrok: „Služebník, který nepoznal vůli pána a dělal, co zasluhuje bití, dostane ran méně“. Tady nešlo jenom o tu Archu úmluvy, ale o typ kontaktu s Bohem. Při vyšším kontaktu by byla větší zodpovědnost. Při nižší zodpovědnosti je Bůh nemusí vyhubit. Je vidět, že lze mluvit o různých stupních kontaktu s Bohem a tudíž také o různých stupních postihů. Čím vyšší stupeň kontaktu, tím také větší vyslyšení, tím větší počet darů, ale také tím větší tresty za nedodržení. Když je člověk na nižším stupni, tak utrpení se ho pokouší zvednout a když to nepomůže, tak dojde k degradaci a uvolnění (viz Milánský edikt a degradace církve na nižší stupeň). Nižší stupeň už nemá tak silné postihy, jako ten vyšší. Čili platí „quod licet íovi, non licet bovi“, ale také obráceně „quod licet bovi, non licet iovi“.

            Pak později lze rozeznat utrpení demonstrační (jako „střelba do demostrantů“). To je případ „věže v Siloe“ („vy si myslíte, že jste lepší…, jestli neučiníte pokání, všichni zahynete“).  Podobně zabití galilejců, „jejíchž krev Pilát smíchal s krví obětí“. Zde je vidět, že v protikladu Mojžíšovým Zákonem, kde utrpení je v korelaci a bylo v korelaci v „kvalitních dobách tvého mládí“, tak v době Ježíšově už v korelaci nebylo. Takže se jedná o ještě další, nižší stupeň degradace.

            Lze mluvit o různých úrovních víry a také o různých úrovních postihů a při nízké úrovní jsou postihy demonstrační. „Ti lidé jsou bohatí, nač bych je trestal a trápil, když by jim chudoba nepomohla, ještě by se vymlouvali“. Bůh nemá zájem na trestání, ale na výchově člověka. Tam, kde by postih nepomohl, tak postihovat nebude. Kdyby zavrženci chtěli zůstat ve vepřích (v náhradním objektu), tak by se mohli peklu vyhnout. A to je čistě jejich věc. Bůh se snaží člověka stimulovat k tomu, aby šel za životním cílem. A tam, kde nemůže uplatnit postih v korelaci, tak člověku snižuje vybavení a také postih, až nakonec dochází jenom k demonstračnímu postihu.

            V evangeliu můžeme vidět popis celé té kauzality utrpení. Jednak jsou různé úrovně toho utrpení (viz. „služebník, který znal/neznal vůli pána…“, Smyrna vs. Filadelfie vs Thyatíra atd.). Církev po Milánském ediktu se měla dobře, ale neměla charismata. Prvotní církev v apoštolských dobách byla pronásledována, ale měla charismata. Oni stáli o poznání Boha, ale nestáli o plné poznání Boha. A proto nakonec musela trpět. I v tom popisu kauzality můžeme vidět různé úrovně. Ježíš říká, že bude soudit a na jiném místě evangelia říká, že soudit nebude, protože „každý má svého soudce – slovo, které jsem vám řekl“, „Ninivští povstanou..“, „Otec nikoho nesoudí, ale dal soud Synovi“, „Syn nikoho nesoudí, protože každý má svého soudce“. Podobně lze říct, že tak jako každý má svého soudce, tak každý má svého  kata a to ty konflikty, které jsou v něm. Zdá se, že utrpení podléhá stejným normám, ať už zavrženců, nebo ostatních. Nakonec „jeden bude vzat a druhý zanechán“ a to je rozhodující. Ceasarovo přání nemůže být uspokojeno stejně jako to satanovo „pokloň se mi“, kdy frustrace z toho bude nakonec silnější než strach z pekla a bude tedy dostatečným utrpením a dostatečným ohněm. Pokud bude ignis gehenna externis, tak opravdu je to z obrovského Božího milosrdenství. 

K problematice utrpení

            Je třeba najít podmínky pro klidný život. Jan Evangelista jediný z apoštolů umírá přirozenou smrtí. Ježíš ho má rád (miláček Páně). Proč pouze on? Bůh přece nemá zájem na našem utrpení. U Jana je jasné, že znal nejlépe Písma.

            V případě Gerazenských, legie prosili Ježíše, aby je neposílal do propasti a pustil je do vepřů. Ježíš jim vyhověl. Oni ale utopili prasata a šli opět po lidech. Zavrženec odhodil roucho a proto je vyhnaný. On má pořád představu, že se mu děje křivda. Kdyby chtěli zůstat zavrženci ve vepřích, mohli by. Kdy chtěli „zemřít“ („anihilovat“), šlo by to. Jediný faktor, který u nich hraje roli je ten, že jsou přesvědčeni, že se jim prý děje křivda.  

Nelze vyloučit, že tento zážitek, jak tady ležím v nemocnici je ukázkou toho, jak Smyrna musí trpět. Myslím, že nyní by bylo dobré si uvědomovat, že Boha a sami sebe málo známe. Je proto třeba prosit Boha, abychom mu rozuměli a rozuměli tomu, co nám říká a abychom rozuměli sami sobě. Nemohu rozumět Bohu jako takovému, ale mohu rozumět tomu, co on mi říká. Chce to najít problematiku slepoty, zavírání očí, pokrytectví a pak odslepení se – provést rehabilitaci. Snášení bolesti u věřícího člověka má smysl v tom, že člověk si může uvědomovat, že Ježíš za každého z nás zemřel na kříži. Toto vědomí může výrazně podpořit lásku k Ježíši a Otci. Zdá se, že je nutné prožívat bolest s vědomím, že Ježíš za mě zemřel na kříži, protože mě má rád. Podle toho, jak toto si uvědomím, budu to snášet lépe, nebo hůř. „On tě má rád, proto trpěl na kříži. Vydrž to“. Ovšem i během utrpení se lze přeorientovat. Možná, že každý člověk by si měl položit otázku, proč musí trpět. Člověk ale nechce uznat, že nezná Písma. Myslí si, že to zná, že tomu rozumí. Podmínka toho, aby se člověk vyhnul utrpení je uznat, že neznám a nerozumím evangeliu, nerozumím sám sobě, svému myšlení. Nelze vyloučit, že když si toto budu uvědomovat, že se bude zmírňovat bolest a mohu přejít do myšlení Jana Evangelisty. Jinak, když si myslím, že vím a rozumím, tak nesu důsledky. „Tak Bůh miloval svět, že poslal Ježíše na kříž“ a tak nejen těm kvalitním, ale i nekvalitním lidem může to utrpení ledacos říci. Podle toho, jak já si to připustím, bude moje utrpení možná menší. Možná, že podmínkou je snažit se co nejvíce pochopit Ježíšovu nauku. Nelze vyloučit, že Eliášovské typy jsou lidé typu Efez. Musí ale vybudovat lásku a dostanou strom života. Říká se, že láska je dar. Ale v Bibli máme také „miluj Boha nade vše…“. Když nebudu milovat Boha, tak se to pozná na mém osudu. Čili člověk může o svém osudu rozhodovat. Ne sice diktátem, ale tím, že změním svůj postoj vůči Bohu a jeho nauce a vůči sobě. To, že je tady peklo je jen a jen proto, že se u člověka vyvine nesprávné sebevědomí s postojem, který je pak zdrojem pekelného utrpení. V podobenství o lůně Abrahamově říká zavrženec: „Řekni mým bratřím …, aby se sem nedostali“. Je to zjednodušení pohledu, aby byl srozumitelný. Je to stejná věc, jako že utrpení je oheň, ohnivý močál, bolest, vyhnaný do temnoty (těch přirovnání pekla je více). Tyhle věci jsou nutné tehdy, když člověk si neuvědomuje, že si to dělá sám (viz. Gerazenský případ). Kdyby požádali Ježíše, že chtějí opravit své myšlení, protože si to sami zavinili, mohli by se pak dostat do nebe podobně, jako ti nahnaní z ulice. Tady by mohli být „nahnaní z pekla“ („Prosím tě oprav moji povahu, dej mi zpět to roucho, co jsem odhodil. Bože, ty můžeš všechno a tak přeměň moji povahu, abych věci viděl jinak“). Podobný postoj může zaujmout i v případě vadného sebevědomí. Kdyby tohle řekl, utrpení se může zmírnit a mohl by se dostat zpět do nebe. Když člověk trvá na svých špatných názorech („já to znám, já tomu rozumím…“), tak si přitápí v tom pekle sám. Tohle není možné říct běžným lidem, protože by si pak řekli: „Ano, já do pekla nepůjdu…“ Pakliže člověk uvažuje a přizná si ty věci, může si tohle uvědomit a pak se může dostat z pekla ven a pak do nebe. Žádné „nikdy-vždycky“ (přirovnání pekla říkankou „nikdy nevyjdeš, vždycky tam budeš“), nebo „trpět-čekat“ (přirovnání očistce). Tam nejde o potrestání za hříchy, ale o Metanoia. A pakliže je tady utrpení, pak je kvůli tomu, aby ten člověk byl ochoten v tom metanoičním procesu pokračovat. To utrpení ho tlačí k tomu, aby si přiznal, že si to sám zavinil. V tom očistci může být dlouhodobá rehabilitace. Nelze vyloučit ani takové uvíznutí mezi tím „uznám, nebo neuznám“. Čili, jakési polopeklo. Optimum je zdravé sebevědomí, aby člověk šel do sporu s Bohem. Zavrženec má vadné sebevědomí typu „mně se děje křivda“. Když člověk toto pochopí, pochopí také, že se zavrženec drží v pekle sám.

Typ Efezký má kvalitní sebevědomí a může si vytvořit už za pozemského života lásku k Bohu. Ne sami si ji dát, ale přijímat bez překážek. Tak může být člověk úspěšným nebešťanem. Každý dostává alespoň jednu hřivnu a záleží na tom, zda-li a jak ji využije. Člověk si nemůže dát lásku, ale o té své lásce rozhoduje. Takže má poslední slovo. Podobně je to s vírou. Platí, že „nikdo nemůže přijít ke mně, nepřitáhne-li ho Otec“. Jenže já mohu už předtím zavírat oči před skutečností. A budu sklouzávat na cestu do pekla. „Nahnaný“ je násilně transformovaný, který pak s tím souhlasí (nezahodí roucho). Je to ale nejmenší porce nebeské blaženosti. Ale je to pořád něco, co si nedovedeme představit.

            Podmínkou na řešení těchto problémů není ani tak délka utrpení, ale jak dalece si já uvědomím důsledky. Když si uvědomím, že mohu být spasený bez dlouhého utrpení (jenom takovou ukázkou), tak budu spasen. Když budu trpět a uvědomím si, že to pomůže mně a jiným k pochopení Ježíše, tak to stojí za to. Abych si pořádně uvědomil, že Ježíš za mne umíral na kříži, že Bůh miluje lidi a svět. Ty vadné představy pekla jsou nejen nesmysl, ale také škodlivá věc. Podobně představa, že do nebe přijde ten, kdo nedělá hříchy, je nesmysl. Farizej, který byl od mládí farizejsky vychováván, je slepý a tudíž nemá hřích. Ale když se setká s Ježíšem, propukne v něm hřích proti Duchu Svatému ( na výzvu „uznej, že jsi to zbabral sám“, reaguje „ne“). A právě pro toto bude zavržený, i kdyby neměl žádný hřích. Naproti tomu, sebevětší hříšník, když toto uzná, tak nebude zavržený. Když to uzná dříve, tak může utrpení odcházet. Když člověk k pekelnému utrpení, nebo k utrpení v životě bude zaujímat toto stanovisko, tak může být spasený. I za cenu určitého utrpení, aby si toto uvědomil. Optimum ovšem je trénovat lidi v efezském myšlení. Mít lásku je požadavek, není to vysvětleno, jak to dělat. Člověk se může zamyslet nad tím, jaký je jeho vztah vůči lidem a může si říct, že by chtěl mít lásku vůči Bohu a vůči lidem a nemusel by trpět. Když si to uvědomí v plné míře, tak bude nebešťanem vyššího stupně, který nemusel projít utrpením. Proto člověk může být spasený utrpením i za kratší dobu. Ježíš také umírá na kříži předčasně a nemusí lámat rekordy. Když člověk chce mít podíl na sebevýstavbě, tak také nemusí dlouho trpět, podle toho, jak si toto uvědomí. Pro efezskou cestu do nebe, která přinese nesmrtelnost, je třeba pochopit problematiku vzniku lásky a jejího vytváření. Jsou nám dány vzory, u někoho sex, u někoho členové rodiny apod. A tak mohu jít k umocňování vztahu vůči Bohu. Vidím, jak vypadá láska mezi lidmi, tu lásku musím očistit, aby se mohla vyvíjet a pak ta láska vůči lidem může být pro mne vzorem pro vytváření lásky k Bohu. Když člověk takhle pochopí problematiku lásky, té přirozené, může pak vyvíjet nadpřirozenou lásku. Vzhledem k tomu, že člověk má mít dostatečný podíl na tom, tak to znamená, že si tím může prodloužit život. Nesmí tady být na prvním místě motivace typu „já chci mít dlouhý život“, ale „já chci co nejvíce pochopit Boha a mít na tom co největší podíl“. Proto, aby byl v člověku probuzený efezský typ, tak někdo potřebuje utrpení. Záleží také na tom, jak dalece je člověk o tom poučený. Člověk může žít šťastně bez potíží, když bude budovat věčný život a pak můžr e docílit přímý přechod do nebe. Utrpení za živa není kvůli tomu, aby byla lehčí rehabilitace po smrti, ale je nutné k tomu, aby si člověk zvyknul na rehabilitaci během života a na přímý přechod do nebe, bez umírání. Což je vrcholná Boží nabídka (viz. Eliáš, Henoch). To utrpení za živa, nebo v očistci není kvůli tomu, že člověk musí přinést náhradu za hříchy, ale aby vnitřně dozrál na pochopení určitých věcí. Když člověk dozraje během života, pak utrpení není zapotřebí. Lidské utrpení je tady proto, aby člověk pochopil sám sebe a jak má snášet utrpení pro Ježíše. Ježíš umřel za naše hříchy a viny, aby nám otevřel oči. Utrpení Eliáše je tady proto, aby člověk měl možnost přejít na Eliášovský přechod. Tady je to kompetence někoho z lidí, kdo tohle může ukázat. Utrpení v očistci nás má přivádět k tomu, abychom začali na sobě pracovat. Ježíšovo utrpení ukazuje člověku, co má udělat. A pak jde o to, aby se člověk Ježíšovi plně otevřel.

            Správný postoj vůči Bohu může dnes člověk udělat. Ale ti dříve zemřelí poctiví lidé byli v lůně Abrahamově a čekali. Člověk dříve i nyní může vycházet z touhy po možném Bohu a nevymýšlet si. Ty rozdíly v náboženství, tak to je výzva. Když člověk zůstane na jednom místě „stát“, tak přilne k tomu nebo onomu náboženství a může být také spasený. Když ale měl určitý kontakt s okolím, mohl si říct: „Které náboženství je pravé?“ Tak by u něho mohl vyrůstat ten Abrahamovský přístup a touha po kontaktu s Bohem. Kritický postoj vede k rozšíření a upevnění vztahu k Bohu. Nekritický postoj k možnému Bohu vede k zablokování  vývoje osobnosti. Tyto poznatky platí všeobecně a lze je aplikovat i bez důkazů na základě toho, co je vidět. Když budu mít kontakt s Bohem, když budu mít důkazy, tak Bůh mi může říct, co po mne chce.