Problematika oslovitelnosti

Dle poznámek pražského kněze B. Bílého (22.9.1921 – 28.2.2002) zpracoval P. Mikula

Je to velice závažná otázka. Např. Ezechielovi Bůh říká: „Ustanovil jsem tě strážcem….když je nebudeš varovat, ničema zemře svoji vinou, ale tebe poženu k zodpovědnosti…“. Mojžíšovi (potom, co „zbabral“ ten zázrak s udeřením holí do skály, kterého ale skutečná příčina byla, že problematiku neměl dořešenou) zase Bůh říká: „…nevejdeš do zaslíbené země…“. Mojžíš tehdy byl zřejmě otrávený tím, co lidé dělali na poušti a nevšděl, co s tím dělat, až si nakonec si možná řekl: „Kašlu na vás, copak takovému „ksindlu“ udělá Bůh zázrak?“. Když tedy ničema zemře svoji vinou, tak nás může napadnout, proč se Bůh nezjeví tomu ničemovi? Víme, že Bůh se mohl zjevit Mojžíšovi, kdežto ostatní měli z něho strach, nesnesli to. Člověk, který nedovede rozlišovat a zdůvodnit, si musí dát říct. To je problém „oveček a beránků“. Víme, že Ježíš akceptuje různé úrovně křesťanství. Jako příklad uveďme listy církvím ze Zj 2-3: typ Smyrenský – „Neboj se toho, co budeš trpět…“, typ Thyatírský – „Když vytrváte, dám vám pořádného biskupa (jitřenku) , žádné jiné břemeno na vás nevložím a ten, kdo zvítězí bude mít moc nad pohany..“, typ Filadelfský – „Protože jsi byl věrný, já tě ochráním před utrpením, které má přijít na tento svět…“(Filadelfie je uchráněná katastrofy jako např. trosečník na malém ostrově vůbec neví, že je někde válka) a jiné.  První křesťané si byli vědomi toho, že „musí trpět a tak vejít“. V listech těm církvím vidíme různé stupně úrovní. Přemýšlejme, proč je to odstupňování?

Bůh se např. mohl zjevit Mojžíšovi a podobně se může zjevit Ježíš nám, ovšem při splnění určitých podmínek. O některých věcech Ježíš nemohl promluvit k lidem. Kdyby dělal, co dělal, oni by mu nerozuměli. To, zda-li lidé Ježíše chápou, nebo ne, je v jejich kompetenci.  Tady výrazně hraje roli to, čemu Ježíš říká: „Říkáte vidíme, proto váš hřích trvá“. To je to trvání si na svém stanovisku. My často chceme opravit své jednání a přitom bychom měli opravit své myšlení, ze kterého to jednání vyplývá. Např. u takového lingvistu stačí, když žákovi řekne: „Tak a budeš se učit“. Samozřejmě i tady se dají najít věci a postupy, které se zejména projevují u matematiky a fyziky, kde žák, když se chce zlepšit, musí předělat určité způsoby, předělat určité klíčové vědomosti rsp. doplnit, aby jim rozuměl. A důležité právě u té fyziky je, aby člověk zapojil správné funkce myšlení a obrazotvornost. Když chci něco řešit, tak si musím předem stanovit, jak na to půjdu, s jakými psychickými funkcemi. Když se mne bude ptát malé dítě „co jsou to atomy“ tak na to budu odpovídat jinak, než v případě, že by se ptal člověk, který, jak se říká, na to má. Kdyby Newton vstal z mrtvých, určitě by moderním výsledkům vědy neřekl: „Já to nechci, mne to nezajímá“. Právě naopak by napjatě poslouchal a klidně by šel do 1. ročníku vysoké školy. Jenže tou školou by velice rychle prošel a honem bychom museli pro něho shánět ústav a jel by s tím svým intelektem, jak se říká, „na plné obrátky“. Když bychom mu něco předkládali, tak by to promýšlel a pak se zeptal: „No a na základě čeho to tvrdíš, na základě jakého pokusu?“ A když bych mu začal něco tvrdit dogmaticky, tak by řekl: „No, tak to ne, to neberu, tohle znám ze své doby“. Troufám si tvrdit toto: „Kdyby se Einstein prohodil s Newtonem, tak bychom dnes měli Einsteinovu mechaniku a zákony a Newtonovu teorii relativity“.  Ti lidé měli tvůrčí schopnosti, tvůrčí funkce. Objevitelská práce znamená, že já musím vyhledávat v paměti vhodnou funkci, nebo prvek pro řešení, vhodnou představu. Děti jsou běžně ve škole cvičeny „vytáhnout“ vzoreček a ten vzoreček říct. Nemají paměť trénovanou na sestavování logické montáže. Je to u nich pouze reprodukování. Když se člověk na to zaměří, začne to vidět. Souvisí to s tím Izajášovým „tento lid mne ctí rty, ale srdcem je daleko“ a také „učí (převzatým) naukám lidským“. Ježíš připouští přebírat nauku, ale je to nouzová věc (viz. „ovečky a beránci“). V evangeliu svatého Jana Ježíš říká: „Já mám svědectví lepší (než je svědectví lidí), ale dovolávám se svědectví Jana (Křtitele), abyste byli spaseni“. Dalo by se říct, že je „lepší vrabec v hrsti , než ´krocan´ na střeše“. Proč? Protože ideálem je Ježíšova katecheze. Ale protože lidé ji nezvládli a docházelo k určitým deformacím (u těch lidí), dal by se ten stav přirovnat autu po nějaké nehodě, kdy ještě se dá na něm jakž takž jet, ale na (podstatně) snížený výkon a Bůh ten stav ponechává. Víme, že mnohé Židy Ježíšovy zázraky neoslovily. Proto se Ježíš dovolává Janova svědectví. Ale aby zdůraznil, že to není jeho ideál, říká: „Já mám svědectví lepší…“ A ještě předtím je tam psáno: „Svědčím-li sám o sobě, mé svědectví není právoplatné…“ Ježíšova katecheze je dokonalejší, než katecheze sv. Pavla, ale i ta Pavlova si stále udržela charismata. Naše katecheze nedostává charismata  a chceme-li vycházet z prvků nauky, jak jsou v katechismu, musíme „vypnout“ mozek. To je nutnost. Tam je to předkládané takto: „Ty musíš věřit ne pro úsudek přirozeného rozumu (jak to chtěl Ježíš), ale proto, že ti to sděluje Církev“. Samozřejmě, že ta formulace je jiná jako např. „Protože Bůh nemůže klamat ani býti klamán“ apod. Jenže my nemáme ten kontakt s Bohem. Kdyby vedle mne stál viditelný Bůh a řekl mi: „Věř tomu, co ti říká Církev“, tak to platí. Jenže těch církví je dnes hodně a každá říká něco jiného. Já nemám zaručené, že ta moje církev je pravá. A i když ta moje je pravá, já nemohu oslovit členy jiné církve, nebo náboženství způsobem: „Vstup do mé církve, protože ta moje je pravá“. On se mne může zeptat: „Proč?“ Já mohu říct: „Podrob kritice např. Korán“ a on to může udělat. Když pak bude chtít podrobit kritice náš katechismus a já mu ´musím´ říct: „To nesmíš, to nemůžeš kritizovat“, tak on odpadne. Nekvalitní katecheze neumožňuje kvalitní misii. Misie tak ´zasáhne´ málo lidí, jenom ty velice dobré. Ale ani oni to nedostanou tzv. „naplno“. Buď se naučím rozhodovat sám, rozlišovat sám, nebo musím převzít, co mi řekne někdo druhý. Když neumím zdůvodnit Pythagorovou větu, tak ji musím formálně převzít jako vzoreček. U lingvistiky, dějepisu, zeměpisu tyhle věci prakticky nejsou. V matematice, fyzice, chemii a teologii ale jsou. Já se musím naučit vytvářet si představu toho, co Ježíš říká. Přece nejdříve ho musím pochopit. Když já si nevytvořím dobrou představu, nikdo to na mne nepozná a jsem odsouzen dělat to, co se musí a tak jsem odsouzen na nižší stupeň intelektuální úrovně v náboženství a na nižší typ misií. Když např. oslovím takového muslima, co si chce vzít katoličku (ona přitom trvá na jeho konverzi)  a on přestoupí na katolickou víru, musím si položit otázku, co je to za kvalitního člověka, co zradí svoji víru bez kvalitního přesvědčení. U sv. Pavla najdeme věci, které jsou řešeny výrazně jinak, než u Ježíše. Někdo by mohl říct, že se některé věci k sv. Pavlovi nedostali. Jenže sv. Pavel sám říká, že byl vyučen Ježíšem. Víme ale také, že některé věci nemohl Ježíš vysvětlit apoštolům, ani kdyby se „rozkrájel“. Např. v otázce předpovědi svého utrpení (Petr: „To se ti nestane“). V náboženských knížkách bývá zdůvodněné, že Petrova chyba byla v tom, že se spoléhal na sebe. Jenže, kdyby se nespoléhal na sebe, tak by vůbec za Ježíšem nešel a každý rabín  by mu to rozmluvil. U toho  „to se ti nestane“ hraje zápornou roli právě to „vidíme“. Měli bychom se zamyslet nad tím, co můžeme Petrovi poradit s tím „vidíme“. My musíme vyřešit otázku problémů (věcí), které mi nejsou jasné, které říká někdo druhý a já s nimi nesouhlasím. A také, jak se mám v takovém případě zachovat. Někdy to znamená říct: „To je blbost“. Jindy zase: „Máš pravdu“. Já nemohu jen tak přikývnout tomu, co mi druhý říká, ať má sebevětší autoritu. Před tím Bůh důrazně varuje už ve Starém Zákoně a Ježíš to potvrzuje („Přijdou falešní proroci“). Ti falešní proroci jsou vážným varováním. Tomu „říkáte vidíme, proto váš hřích trvá“ musím rozumět, protože např. když naopak neřeknu falešnému prorokovi „vidím“, tak naletím. Když neřeknu rabínovi „vidím“, tak nebudu moci jít za Ježíšem. To „vidíme“ je u Ježíše náznak něčeho, co musím vyřešit. Dokud to nemám vyřešené, tak nemohu to rozhodnout. A buď si potom ponechám způsob víry založené na přebírání informací (uživatelský způsob), nebo přejdu na způsob běžný v přírodních vědách tj. ověřím si to apod. A to je to, čemu říká Ježíš: „Jak to, že sami od sebe nerozeznáte?“ Jaký způsob si zvolím, to záleží na mne. Když se chceme dostat tomu na kloub, musíme řešit problém přístupu k informacím, problém obrácení se. A to je spjato s tím „vidíme“, před kterým Ježíš varuje. Tady to „vidíme“ je nechuť k „obrácení“ se. Jenže já se nemohu „obracet“ stále. To „vidíme“ je náznak toho „člověče, koukej vyřešit tu problematiku, která se u Petra projevila tím, že zaujal takové stanovisko“ (viz „…to se ti nestane“). Tím není řečeno, že chyba je v tom, že měl své stanovisko, nebo, že použil „vidím“, ale v tom, že to „vidím“ mělo nyní negativní dopad. Tam někde to řešení musím hledat.

Pro poučení, podívejme se na text Jan 5,46 („kdybyste věřili Mojžíšovi, věřili byste i mně“). Židé nejenže nevěřili pořádně Mojžíšovi, ale navíc přijali rabínskou interpretaci dogmaticky. Takže nejsou oslovitelní ve formě dialogu, ale pouze ve formě hříchu, nebo utrpením. A tady je také smysl Kristova kříže. Tady máme dvě komponenty, komponenta – dogmatismus, nebo přesvědčení se na vlastní oči (Ježíš varuje: „Jak to, že sami od sebe nerozeznáte?“). Dogmatismus je víra pro autoritu (to je bohužel náš častý případ). Ježíš jim fyziku jako model nemůže dát a proto jim dá model, že podle mraků dovedou odhadnout, jaké bude počasí. Pro nás ale fyzika modelem je. My musíme sami od sebe rozeznat, sami od sebe na to dojít a to je ideál Ježíšův. A nepotřebujeme garanta a vysvětlovatele. Člověk, který převzal víru dogmatickou není schopen víry na bázi samopřesvědčení, protože ty prvky, které tam jsou, i když je zpracovává, jsou stále postaveny na základě toho, že mu to někdo jiný řekl. On je pak velice slabý, zranitelný. Dogmatický katecheta ho připoutává k té své představě strachem.

Víme, že v případě Ježíšových upozornění svého utrpení, apoštolové a učedníci tomu nemohli porozumět a nebyli schopni to akceptovat. Ježíš jim přitom vykládal Písma. Dá se prokázat, že Ježíš jim po zmrtvýchvstání říkal totéž, co před ukřižováním. Byl by nesmysl, kdyby jim po zmrtvýchvstání (viz Emauzští) to vykládal dobře a před tím nějak nesrozumitelně, špatně. Učedníci měli otazníky, ale nenaskakovalo jim správné řešení. Proč k tomu došlo? Oni měli zafixovaný tezaurus rabínské teologie, rabínské katecheze. Současně s tím mají zafixovaný příkaz: „Ty musíš věřit, ty nesmíš pochybovat“. Na druhé straně Ježíš je ochoten s nimi diskutovat a oni Ježíše „odmítnou“, protože Ježíš chce jiný způsob diskuse. Kdyby oni řekli: „Ježíši, to co říkáš se neshoduje s tím, co říká rabín“, Ježíš by např. odpověděl: „A odkud to rabín ví?“.  „No přece z Mojžíše a proroků“. „Tak se ho tedy zeptej na to a to…“ a jako takový „špíček“ by jim předhodil toho Malachiáše. Kdyby Petr (podvědomě, psychologicky) přijal postoj, že Ježíš je rovnocenný, nezaručený oponent rabína, tak už by se ta diskuse vyvíjela jiným směrem. Ježíšův postoj byl (a je): „Klidně se mnou diskutuj“, kdežto rabínský postoj je: „Ty musíš věřit“. Ježíš nepředpovídá utrpení, ale cituje a vykládá Písma - „Jdeme do Jeruzaléma a uvědomte si, co říká Mojžíš a ten a ten prorok.

Z kvalitně přijatého Mojžíšova zákona se dá hladce přejít na Ježíšovou nauku. Pakliže výchozí soustavou je ale rabínská katecheze, pak se člověk v takovém případě nemůže dostat dopředu, nemůže pochopit Ježíše a naopak je imunizovaný. Existují příčiny dogmatismu. Lékem pro dogmatika je vlastní těžký průšvih, který mu rozhází jeho soustavu-tezaurus. Dogmatik nemůže být nechán klidný, má-li se ze špatného dogmatismu dostat. Může se stát, že např. Filadelfský typ je dogmatik, ale je to dogmatik dobře vyučený a proto může být v klidu. Ale naproti tomu Smyrenský typ je neoslovitelný, v něčem je dobře vyučený (ale ne ve všem) a proto musí trpět. Bůh ponechává dogmatiky. Efezský typ např. nemůže být dogmatikem, nebo by byl degradovaný (viz příspěvek „Listy církevním obcím“). Do této oblasti také spadají „hřivny“, různé počty. Spadají sem také parametry evangelijní, ale také základní profánní („zjevil si to maličkým a ne moudrým..“). Ten „maličký“ je oslovitelný. Zřejmě to souvisí s tím „nebudete-li jako děti, nevejdete“.

Cílem křesťanství je vytváření nového typu osobnosti. Když člověk nemá o to zájem, nebo má zájem a neví jak na to, je pro něho důležité to „stopnout“. Když by se vytvořila pseudohodnota, tak by to bylo zabité. Víme, že Ježíš vyučil učedníky a odešel. Nechal to na lidech. Také řekl: „Eliáš přijde a napraví všechno“. Ježíš učedníkům připomněl, že jsou vedle, ale když oni s tím nic nedělali, tak to Ježíš nechává. Židé, když zdegenerovali, byli hůř oslovováni než pohané. Když křesťané zdegenerují, mohou být oslovitelní v jiné oblasti. Ale když křesťané v budoucnosti převezmou plnohodnotné křesťanství (katechezi) a pak zdegenerují, tak budou naprosto neprůstřelní a bude muset být poslední soud, absolutní konec světa. To už nebude možné opravit. Bůh to v dějinách řešil tak, že nejdříve odstavil židovství a pak rodící se křesťanství bylo „sraženo“ na nižší úroveň a zázraky byly odňaty. Chybou prvotního křesťanství bylo, že nedovedlo detekovat, v čem byla chyba židů a tak nemohli hlásat skutečné pokání. Mnozí křesťané vnášeli do křesťanství prvky rabínské nauky a ty je brzdily. Obnova Božího Království potřebuje návrat k evangeliu, od kterého jsme se odtrhli. Když to bude „odtržení“ vnitřní, pak takový člověk je neoslovitelný. Pakliže to bude „odtržení“ vnější, např. tím, že se používá posvěcující milost (místo koexistence s Ježíšem), lze člověka oslovit. Pakliže nakonec zdegeneruje i to obnovené křesťanství, lidé už nebudou oslovitelní, přijde vlna pronásledování a také ukončení Božího Království.

Plnohodnotné křesťanství nesmí být nabízeno tam, kde není šance na jeho úplné převzetí, kdy člověk je neoslovitelný. Člověka lze např. dobře oslovit na fyzice. Není ale rozumné kvalitní fyziku rozvíjet tam, kde člověk je špatný křesťan. Až začne rekvalifikace křesťanství ze špatného na dobré, musí začít na přírodních vědách (např. na kvalitní fyzice, matematice). Kdyby se tyto věci daly do „placu“ bez požadavku rekvalifikace, lidem by znemožnili záchranu. Bůh je musí nutně proti tomu poštvat. Proč Ježíš neřekl apoštolům, co mají dělat. Je to jednak z toho důvodu, že určité věci jsou v kompetenci člověka, kde si na ně každý musí přijít sám. Některé věci jsou v kompetenci někoho z lidí, kde na soudu to Bůh může člověku vytknout, že ten a ten si na to přišel a není to nic nemožného. Věci, které jsou v kompetenci člověka (každého jedince, nebo někoho z lidí), tak ty mu Ježíš neřekne, nevysvětlí. Ježíš to neřekl apoštolům, protože to bylo v kompetenci někoho z lidí. Se zpětnou platností budou souzeni všichni lidé. Ti, co žili ve Starém Zákoně, ti se také setkají s Kristem. Proto ta kompetence lidí (někoho z lidí) je tak důležitá a proto to Ježíš nemůže říct ani dodatečně. Některé oblasti křesťanství mohou být hlásány až potom, co to najde někdo z lidí. Mám dojem, že P. Bůh na tom tvrdě trvá, aby byl každý na soudu oslovitelný. Aby tam člověk mohl být probuzen. Kdyby ty věci byly hlásány dříve, než by na to člověk přišel, pak by měli mnozí zavrženci výmluvu, že k nim se to nedostalo. Další roli tam může hrát to, že Ježíš když umřel, šel hlásat evangelium duchům ve vězení. Ale proč zemřel Jan Křtitel? Protože šel připravovat Ježíšův příchod k těm zemřelým. Čili i těm zemřelým to šel ohlásit někdo z lidí, který na to sám přišel (Jan Křtitel).

Problematika také souvisí to s těmi služebníky, kteří znali/neznali vůli pána  a dělali něco, co zasluhuje bití. Tady je ve hře zodpovědnost a navíc problematika imunizace. Služebník, který ví a nechce dělat, je více imunizován a náprava u něho je obtížnější a případně i nemožná. Tady jsme u toho, že není dobré příliš zdůvodňovat argumentaci. „Když nechceš to přijmout, jdi si svojí cestou.“ Vypadá to sice tvrdě, ale je to de facto výhodné pro toho člověka. Bůh si najde situaci, kdy může toho člověka oslovit výhodnějším způsobem. U toho přímého kontaktu může být člověk v situaci, která není pro něj nejvýhodnější, ale s ohledem na společenství je nutné danou věc zarazit. Právě proto je důležité to „budiž ti jako pohan a publikán“ (to znamená, vyhodit ho ze středu). Tím, že je vyhozen mimo společnost, dostává se do jiné situace, přičemž on si to může vymlouvat, může se všelijakým způsobem saturovat, ale nedochází k imunizaci a Bůh pak může zasáhnout ve prospěch toho člověka.

Pozn. 1 Tím, že to vyřeší rsp. bude řešit, bude dělat pokání a bude zajištěn jeho náboženský rozvoj. Cílem člověka je osobní rozvoj za pomocí Ježíše Krista k zajištění co nejvyšší kvality věčného života.

Pozn. 2 Já mohu oslovit druhého, když budu skutečně lépe „vidět“. V práci to např. znamená, lépe rozumět, mít více zkušeností apod. V náboženství mohu oslovit druhého, když to náboženství budu lépe chápat. Ale musím mít na to doklad, že ho lépe chápu, tj. musím mít nějaké výsledky a zkušenosti. Oslovit mohu někoho ve věci, ve které já mám problematiku vyřešenou a on ne. Podobenství o rozsévači zde hraje roli naplno pro obě strany.

Pozn. 3 Se zlepšením rozlišovací schopnosti vidí člověk dřívější chyby. Je to relativita. Bez těch chyb to nejde. Chyby by měly být stimulátorem. Jak se s tím vypořádat? Nelze si říct: „Já se vyvaruji všech chyb“. Je nutné pozorovat chyby na druhých, na dětech, na rodičích. Vzhledem k tomu, že je tady určitá funkce (závislost), logicky lze odvodit, že mám v sobě zárodky těch špatných chyb (např. rodičů). Je nutné jednat z hlediska cílového programu a to

·        každý si je zodpovědný sám za sebe

·        nebešťané se musí umět snášet (časově neomezeně)

·        cvičení rozlišovací schopnosti

·        dělej druhému to, co chceš, aby druzí dělali tobě (pěstování zpětných vazeb)

Pozn. 5 Když je člověk „neprůstřelný“, pak je potřeba čekat na malér. Pak, když je ten člověk bezradný, je oslovitelný. Pohoda nestačí. Viz. sv. Petr, když Ježíš navodil pohodu a pak zavedl hovor na utrpení a smrt, Petr překlopil (..„to se ti nestane..“)

Poz. 6 Vytvoření zpětnovazební smyčky je výborná věc, ale Božím ideálem je, aby mne křesťanství samo táhlo k cíli (model: raketa, která se sama navádí na cíl.)

Pozn. 7. U malých dětí, když trpí, jde v mnoha případech také o to, aby u soudu mohli být nějakým způsobem osloveni. Oni musí vidět také Ježíše trpět, aby pochopili Ježíšovo utrpení, jako důsledek vlastních chyb a mohli si to tam dosadit. Někomu stačí utrpení menší, někomu větší. Problém pochopení utrpení malých dětí se nedá pochopit na základě vlastních vin, ale na základě utrpení Ježíšova. Ono má oblomit člověka, aby ten člověk chápal utrpení Ježíšovo. Aby to utrpení Ježíšovo ho mohlo oslovit, tak sám musí prožít utrpení. Když to dítě už vnímá, trpí proto, aby mělo dostatečný materiál na to, že když se podívá na Ježíše, aby si mohlo uvědomit, že Ježíš trpěl také kvůli té jeho hlouposti. Jinak si řekne: „No co, přibili ho na kříž“. Což je náš případ, že když se díváme na kříž, že to s námi vůbec nehne. A zpíváme nekvalitní postní písničky („tento lid mne ctí rty, ale srdcem je daleko“). Člověk musí mít vlastní zážitky s utrpením, aby mohl správně ocenit utrpení Ježíšovo a navíc si říct, že visí na kříži kvůli hlouposti lidí (a také té naší). Teprve potom to člověkem hne.