Kázání bratra Bohumila Bílého pronesená v kostele sv. Ludmily na

Vinohradech v létech 1986-1988.

Magnetofónové záznamy provedl P. Mikula a spolu s  otcem E. Mikulou

převedli na ručně psaný text.

Obsah:

Evangelium sv. Matouše …………..…………………………………………2

Evangelium sv. Marka ……………………………………………………...82

Evangelium sv. Lukáše …………………………………………………….139

Evangelium sv. Jana ……………………………………………………….230

Několik textů ze skutků apoštolských …………………………………….311

Některé texty epištol ……………………………………………………….315

  Část I.

Evangelium sv. Matouše

Mt 1,1-17

                „Jakub byl otec  Josefa, muže Marie, ze které se narodil Ježíš, zvaný Kristus. S narozením  Ježíše Krista to bylo takto....... .“

Všimněte si té jedné věci, anděl říká, neboj se přijmout k sobě manželku Marii. Proč neboj se?  Josef poznal, že Marie je v jiném stavu. Mojžíšův zákon nařizoval manželskou nevěru trestat kamenováním. A Josef s Marií byli zasnoubeni. To už bylo uzavřené manželství. Tomu, co se v Bibli, ve St.zákoně říká svatba je uvedení do domu ženicha. Ale právně – to už bylo to zasnoubení. Je to prostě, aby se to rozlišilo. Ale přitom vlastně Josef byl poctivý, byl to spravedlivý člověk, on si rozvažoval, možná, že ji nutili do sňatku, ona možná má ráda jiného, nedělal tedy uraženého, neřekl si, tak tohle jsem si nezasloužil. Na jedné straně si byl vědom povinnosti k Mojž. zákonu, který nařizoval kamenovat. Na druhé straně se mu do toho kamenování moc nechce, ale chce v každém případě splnit Mojž. zákon. A proto se chce poradit, jestli v tomto mimořádném, nezvyklém případě, kdy ještě mezi nimi k soužití nedošlo, lze najít nějakou výjimku. Připravoval se na to, že rabín řekne, kamenovat, počítal ovšem s možností, že přece jenom se najde skulinka a že rabín mu řekne, no tak v tomhle případě kamenovat nemusíš. Napiš jí propouštěcí lístek. A teprve, když tohle to v Josefovi dozrálo, tak se mu zjevuje anděl a říká mu, neboj se ji přijmout. Teď už chápeme, proč je tam to slovíčko „neboj se“. To není nevěra, ona počala z Ducha Sv. a počala Mesiáše. Chceme si tak připomenout:  Je tu 1. otázka té uvážlivosti Josefovi, která stojí za to a potom 2. věc - P.Bůh chce, abychom my přemýšleli. To zjevení přichází Josefovi, až když Josef je už na konci řešení. My se musíme naučit tomuto učit. Velmi často jsme psychicky nějak pohodlní, nebo se bojíme využívat svůj mozek i v náboženství. A výsledek – máme řadu nedomyšlených představ, nedomyšlených názorů  atd.. A Bůh po nás chce, abychom věděli proč věříme. A to je také taková ukázka, vždyť ten anděl se mu mohl zjevit hned na začátku, když Josef začal přemýšlet, ale Bůh chtěl, aby to Josef domyslel, i když se dostal do slepé uličky. Tak pořád to bylo užitečné v tom smyslu, že Josefa to nutilo přemýšlet a vyždímat ze svého mozku, co se dá. A tak, kdyby nic jiného, ale tyto dvě věci, kdybychom si vzali jako příklad od sv.Josefa, tak nám to moc a moc prospěje. Čili, nevylévat hned na toho druhého „spravedlivý hněv“ = jedna věc, a druhá = snažit se přijít věci na kloub a P.Bůh potom pomůže. Mnoho našich nejasností je způsobeno právě tím, že se nenamáháme přemýšlet.

Mt 1,18-25

S narozením Ježíše Krista  to bylo takto: Jeho matka Maria byla zasnoubena s Josefem. A dřív než spolu začali bydlet. ukázalo se, že počala z Ducha Svatého. Protože její muž byl spravedlivý, nechtěl ji vydat pohaně, rozhodl se s ní tajně rozejít.Když už to chtěl udělat, zjevil se mu ve snu anděl a řekl: „Josefe, synu Davidův, neboj se k sobě vzít svou manželku Marii, vždyť dítě, které počala, je z Ducha Svatého........atd.

Musíme si uvědomit tuto věc, že když slyšíme o svatbě v Káni Galilejské, tak si představujeme svatbu a když tady čteme „jeho matka Maria, byla zasnoubena s Josefem“, tak si představujeme naše zásnuby. Naše zásnuby mohou mít třeba někdy i žalovatelnost, když té straně vznikne nějaká škoda a pod., ale není to manželství. Zásnuby nedávají nárok na manželství, to není svatba. Naše zásnuby jsou jen jakési dohodnutí o svatbě. Kdežto u židů to bylo takto: Rodiče se dohodli, pak se uzavřela smlouva a touto smlouvou začínalo právoplatné manželství a když se dohodli, nevěsta. manželka se odstěhovala do domu ženicha. Ty jejich zásnuby bychom mohli snad přirovnat tomu, že se někdo ožení, havaruje, musí do nemocnice a manželé budou spolu žít, až se manžel uzdraví. A nebo se mohou nechat oddat i po havárii. U nás by mohl takový případ nastat, ale to byla ta situace u židů. Maria je vdaná za Josefa a pouze ještě spolu nezačali bydlet. Nejprve tady byl sňatek a potom slavnostní uvedení nevěsty do domu ženichova. Toto je nutné mít na paměti, když chceme rozumět té problematice Josefa.  Josef tedy má manželku a říká si: „No, ještě jsme mladí, abychom začali vést společnou domácnost“ a najednou vidí, že Maria čeká dítě. Josef má Marii rád, na manželství s ní se těšil, je to někdo, kdo má opravdu rád a tak nechce dělat divadelní scénu. Pak přichází Boží zásah, kde mu anděl říká, jak to vlastně je. Proč jsme si to řekli? Jednak proto, abyste pořádně rozuměli tomuto úryvku a za druhé:  my často chceme od P.Boha, aby nám pomohl, ale přitom máme spoustu věcí nedomyšlených, nedořešených. Máme spoustu věcí v náboženství neujasněných a pak přicházejí hříchy, které nám připomínají: „Hele, zamysli se pořádně nad tím svým náboženstvím“. Ale my místo toho, abychom se zamysleli nad tím, proč vlastně jdeme do kostela, jestli v tom chození do kostela není třeba něco nedotaženého, nedomyšleného, místo toho slibujeme čím dál, tím víc a ono to nepomáhá. Bůh je ochoten člověku poradit, ale člověk musí vyčerpat všechny lidské schopnosti a nebo aspoň musí začít s tím přemýšlením. Člověk, který se chce bránit hříchu, by se měl zamyslet nad tím, jestli je mu vlastně jasné proč chodí do kostela a jak to všechno je. O tom lidé nepřemýšlí a slibují si všelijaká předsevzetí a nevím co všechno. Ale potom od Boha žádná pomoc nepřijde. Kdyby Josef nebyl spravedlivý, pomineme, že by se jako k němu Maria nedostala, tak by Bůh zasáhl. Josef by třeba chtěl Marii žalovat, no a jeho život by skončil. To je např. jedna z možností. Tady si musíme uvědomit, že s Bohem není žádná legrace. Bůh nám mnohokrát něco řekl, ale my jsme zvyklí to Boží slovo brát tak na čtvrt ucha a to co na čtvrt ucha slyšíme, z toho ještě jenom desetina nám uvízne v mozku. A to je ta tragédie. Takže tady na Josefovi jsme si chtěli dokázat, nutnost přemýšlení a teprve, když člověk přemýšlí, přichází s radou a pomocí a někdy to řešení je nečekané, tak fantastické, že si to člověk nedovede představit. Ano, Josef, my ho oslavujeme. On měl potom radost, že smí dělat tatínka Mesiášovi. On věděl, kdo je Ježíš, měl z toho radost. Ale Josefovi byla ta úloha svěřena právě proto, že on tu problematiku, o které jsme dnes mluvili, dotáhl. Kdyby tu problematiku nedotáhl, úřad pěstouna Ježíše Krista,  by mu svěřen nebyl. Tohle je věc pro nás poučná, také musíme mít jasno, co, jak a proč a ne opájet sliby a předsevzetími. A lidem v manželství a nebo do něho vstupujícím to Josefovo dilema má také něco říct. Jeho povinností jako manžela, bylo obvinit Marii z nevěry a zato byl trest smrti kamenováním. Tady není, rozhodl se s ní tajně rozejít, to je takové pro nás nic neříkající. U židů byl dovolen rozvod, takže správně vzato si to tam musíme dosadit. A proto Josef přemýšlel o rozvodu s Marií. On si říká, no, provdali ji za mně, možná, že se jí neptali, jestli se jí líbím, možná má nějakou jinou lásku, Josefovi se nechtělo jít Marii žalovat a jako žalobce hodit první kámen, on byl takový velice demokratický člověk, protože Josef byl spravedlivý a nechtěl ji vydat pohaně – a tady nejde o  tu pohanu, ale o kamenování. Teď ovšem, Josef byl v dilematu, nevěděl, jestli to může řešit tím, že ji propustí. Za manželskou nevěru bylo kamenování. Toto bylo už klasifikováno jako manželská nevěra. Musíme si to uvědomit! Takže Josef přemýšlí o tom, jestli by to šlo nechat se s ní „rozvést“, dát jí zápudný lístek (v evang.), čili potvrzení o tom, že on manželství ruší. Maria nemůže nic říct, jak to vlastně bylo atd. Josef přemýšlí o tom, zda je to dovolené řešení a teď se mu teprve zjevuje anděl a říká mu: „Josefe, synu Davidův, neboj se k sobě vzít svoji manželku Marii, dítě, které počala, je z Ducha Svatého, to není věc manželské nevěry. Dáš mu jméno Ježíš, On bude Mesiáš“. Všimněte si, že tady ten Josef je postaven do kritické situace, v kritické situaci je Maria, oba jsou nuceni přemýšlet, je to krize mezi dvěma lidmi. Kéž by lidé, kteří se mají rádi, dovedli se zamýšlet nad těmi problémy, bohužel, často je to obrovská láska a potom och, ta nevěrnice, och ten dareba atd., atd. Josefovi bylo líto, Marii měl rád, chtěl si ji vzít, ale říkal si, ona má právo na to, aby měla svůj vkus, možná má ráda někoho jiného. A proto se musím zeptat, jestli to jde takto řešit. Toužil, aby ten rabín, znalec zákona řekl, tak vy jste ještě spolu nebyli, tak to ještě nemusíme klasifikovat jako věc, která končí kamenováním, můžeš to řešit zápudným listem. A teprve, když Josef dojde k takovémuto řešení, když se to v něm všechno „vaří“, „peče“, až dojde na konec lidských možností, dojde k rozhodnutí.

Mt 2,1-12.

                „Když se narodil Ježíš v judském Betlémě za dnů krále Heroda, hle, mudrci od východu se objevili v Jeruzalémě a ptali se: „Kde je ten právě narozený král Židů ? Viděli jsme na východě jeho hvězdu a přišli jsme se mu poklonit.  ...“.

Máme dnes svátek lidově zvaný „Tří králů“. Tento název není správný. Proč? Jednak nevystihuje celý ten problém a jednak to nebyli králové, ale mudrci od východu a kolik jich bylo, se neví. Když někdo říká K+M+B, tak ať. Jak se jmenovali Písmo sv. neuvádí. Ta jména, jsou až pozdější tradice. Je chyba, že pro ten tříkrálový folklór se zapomíná na jádro celé záležitosti i na smysl dnešního dne. Ten dnešní den se oficiálně jmenuje „Slavnost zjevení Páně“. Připomínáme si, že Bůh se těm mudrcům od východu zjevil. Že jim řekl, jděte do Judska, narodil se tam žid. král. A oni jdou. My si musíme položit otázku: ne, jak se jmenovali, ale proč se jim Bůh zjevil? Proč se jim snad ukázal anděl, proč se jim ukázala hvězda? Proč se Bůh někomu doslova nabízí a jiný Boha hledá celý život a nenachází ho. To není jakási jednostrannost ze strany Boží, to je přísná zákonitost. Není to věc jako v loterii, kde se koupí los a jen někdo vyhraje. Tady je zákonitost, kde si musíme položit otázku, proč se Bůh někomu ukáže a jinému ne. Proč někdo celý život tápe a hledá Boha  a jinému ten Bůh jde doslova naproti. Proč někdo celý život zápasí s hříchy a nemůže se pohnout, zatímco jiný problémy nemá? Toto je problém dnešního dne. Jistě, Bůh má právo zjevit se  komu chce, Bůh má právo říci, tomu se ukáži a tamtomu ne, nikdo ho nepřinutí. My také máme právo vybrat si přátele podle svého vkusu. Bůh má to právo také. Ale Bůh je ochotný otevřít svou náruč každému, ale tady je zákonitost – otvírá náruč tomu, kdo splňuje boží požadavky. A nad tím se chceme zamyslet. Už jsme si řekli, že nevíme, kolik bylo těch mudrců a že na tom vůbec nezáleží. Víme, že to jsou mudrci od východu a co můžeme říct je toto: 1. Tito mudrci (v řečtině mágové), astrologové, mohli mít pozici takového krále. Všimněme si, že jdou za Herodem s naprostou samozřejmostí, jdou za ním, nevyptávají se nikde na trhu, jdou za Herodem, nejsou to žádní chudáci, co do postavení. Ale jsou to mudrci, mágové, lidé , kteří znají astrologii, astronomii, možná medicínu atd. Mohli být i kněží, nějakého božstva. Kdysi jsem četl pojednání v časopise „Říše hvězd“, kde se mluvilo o tom, že vlastně v té době došlo k takovému astrologickému jevu, ke konjunkci, tuším Jupitera a nevím zda Marsu nebo jiné planeta a v souhvězdí Ryb. Tedy, že se z toho dalo vypočítat (podle tehdejších astrologických tabulek), že se v Judsku narodí velký král. Toto je fakt. Proto k té konjunkci došlo. Že tyto astrologické tabulky se našli ve vykopávkách, to je také fakt a tak je to jedna z těch možností, že oni  šli na základě těch astrologických výpočtů. Druhá možnost je, že nešlo o astrologickou stránku, ale, že šlo o nějaké zvláštní znamení. Že ta hvězda, mohlo to být něco, co se vznášelo ne někde v dálce na obloze, ale před nimi, něco, co je dokázalo vést. A o tom zase svědčí právě ten text: „Hle, hvězda, kterou viděli na východě, šla před nimi, až se zastavila nad místem, kde bylo dítě“. Z Jeruzaléma do Betléma, to je tak asi 12 km. A to i dnešní přístroje, jaké mají např. námořníci, pracují s touto přesností. Hvězda je dovedla až na místo, kde bylo dítě. Toto by svědčilo pro tom, že šlo o nějakou hvězdičku, kterou viděli jen oni, která šla kousek před nimi. Zajímavé je, že tato hvězda, ať už to byla  na té obloze, nebo tato hvězdička, že je zavedla do Jeruzaléma, potom se ztratila. Proč se neukázala Herodovi ? Víme přece, že Herodes dal zabít malé děti a chtěl zabít i Ježíše. On nevěděl, že se jmenuje Ježíš. Proč se neukázala těm ostatním židům? Ti také toužebně čekali na Mesiáše. Tady se nám začíná rýsovat, jak oni čekají, jak všichni touží. Herodes chtěl Mesiáše zabít, prosím. Ale ti ostatní po něm toužili. Proč jim se hvězda neukázala? Oni to přece „nepotřebovali“. Kde se má Mesiáš narodit? Oni na to uměli perfektně odpovědět: „v Betlémě“. Oni věděli, kde Betlém je. Oni nepotřebovali, aby je někdo vedl z Jeruzaléma do Betléma.  Jako  se Pražák  nepotřebuje ptát, kde je Hostivař. A toto bylo ještě blíž. A toto si musíme uvědomit. Pastýřům říká anděl, hledejte a najdete dítě uložené v jeslích. Proč neřekne, jděte do toho a toho domu v Betlémě? Protože jim jen připomíná proroky.  Kdyby ti farizeové, zákoníci, ti zbožní židé  chtěli Ježíše najít, tak si mohli dát dohromady, ano, Mesiáš se má narodit, má to být v Betlémě, má to být v jeslích. Kdyby si to dali dohromady, mohli najít Mesiáše bez toho, aby se jim někdo zjevil. Pastýřům anděl neříká nic, co by farizeové a zákoníci nevěděli. Hvězda neukazuje nic, co by oni nevěděli. Jenže oni nejdou. Pastýři si řeknou – má to být v jeslích a tak začnou hledat, slyší dětský pláč, přijdou a říkají: „Maminko, smíme se na ně podívat, smíme se mu poklonit? My víme, kdo to je“. Maria se dívá. Toto je třeba si tam dosadit. A pokusme se nyní odpovědět na tu otázku, proč těm mudrcům, mágům, astrologům a snad i pohanským kněžím, což je velmi pravděpodobné, se právě ten skutečný Bůh zjevil, zatím co těm zbožným židům z vlastního národa, se neukázal. Je známé (a je to historie), že egyptští kněží udržovali kontakt s babylonskými, že rozhodně přišlo i na diskuse o náboženství. A u těchto mudrců to mohlo být takto: jsou v Egyptě, diskutují a odnášejí si dojmy z cest. „Zajímavé, ti Egypťané nejsou hloupí“. Vypočítají zatmění slunce a vyšlo jim to tak jako nám. Ale počítali to jiným postupem. Umí také počítat pohyby nebeských těles jako my. Domy stavějí úplně jinak – z kamene a nahoře byly jakési překlady, také z kamene. Babylóňané zas stavěli z cihel a místo malty používali asfalt. Stavěli úplně jinak, ale jedni i druzí něco uměli. Hezké. Ale náboženství. Zkusme si představit jednu z možností: Přijde mág a ptá se správce, co je nového. Ten řekne, narodil se nám býček. Mág se jde podívat a vidí býčka s bílou lysinkou na čele. Ten egyptský „Apis“ byl, myslím, také s lysinkou. A mág říká: „Vidíš, kdyby ses narodil v Egyptě, tak je z tebe „pánbíček“ a my tě tady sníme. Tam by jsi měl krásnou maštal, okuřovali by tě, měl bys kněze, kteří by se o tebe starali, byl bys bůžkem Apisem“. Toto je jedna z možností, možná to bylo úplně jinak. Potom se zamyslel a řekl: „No, ale kdo mi zaručí, že naše náboženství je pravé a že to není bůžek Apis. Víš co, správčí, necháme ho na chov. Dobře ho krm.“ Tedy mág poctivě přemýšlel a proto jsem vám vylíčil to dilema, před kterým mohl stát. Jistě před něčím podobným stál, které náboženství je pravé, egyptské nebo naše? Naše hvězdářství a jejich – naprostý soulad. Naše stavby a jejich, sice každý stavíme jinak, ale jsou perfektní. Ale jejich náboženství a naše si odporují. Kde mám jistotu, že ten skutečný Bůh není Apis. Bohové babylónští, nezlobte se, že pochybuji, ale já chci mít jasno, které náboženství je správné. A vy, bohové egyptští, jestli jste pravdiví, projevte se. A proto, že tento člověk toužil po správném poznání Boha, aby se dověděl,   které náboženství je pravé, tomuto člověku se ukázala hvězda. Proto se sešel s ještě dalšími kolegy, kteří byli někde dál, možná se poznali již dříve, a také se mohli sejít až pod vedením té hvězdy. Je úplně jedno jak ta hvězda vypadala, rozhodující je, že přemýšleli, chtěli vědět, které náboženství je pravdivé. My „ovšem“ máme správné náboženství, ale tady jde ještě o jinou věc. Že jsem ve správné církvi, ještě neznamená, že nauku svého náboženství znám. A proto se nám Bůh někdy nedává poznat, proto se nám někdy neukazuje, proto někdy bojujeme s hříchem a ne a ne se pohnout. My musíme být v tom hledání poctiví, jako ti mudrci od východu. Nejsou sami. Víme přece, že starý Simeon, byl žid, který také toužil setkat se s Mesiášem, který to měl také spočítané, - kdybych se dožil tolika a tolika let, tak Mesiáše uvidím, rád bych se toho dožil. A Bůh se mu zjevil a řekl, Simeone, neboj se, Mesiáše uvidíš. A víme, jak vedený Duchem sv. se setká v chrámu s Marií a Ježíšem. Proč se Simeonovi zjevil Bůh, proč se zjevil Anně? Také přišla a řekla – smím se poklonit dítěti, já vím, je to Mesiáš. Tady jsme u toho. Bohu je milý  (v každém národě), kdo poctivě hledá. On se neskrývá, když ho hledáme, ale Boha nenajdeme, ať jsme v té sebesprávnější církvi, když nebudeme s Bohem hrát poctivou hru. A to nám chce tento dnešní svátek připomenout. Bůh je ochotný se nám zjevit, Ježíš to přímo říká (je to v evangeliu sv. Jana): „Bude-li mně někdo milovat, přijdeme s Otcem a uděláme si u něj příbytek, nastěhujeme se k němu“. A jiný text: „Bude-li mně někdo milovat, přijdu k němu a zjevím se mu“. Bože, ukaž se nám, ale my víme, že záleží jen a jen na nás a že ty jsi ochotný zjevit se každému, kdo tě poctivě hledá.  Toto je třeba si uvědomit.

Mt 2,13-23.

                Když mudrci odešli, zjevil se Josefovi ve snu anděl Páně a řekl: Vstaň, vezmi dítě, jeho matku a uteč do Egypta a zůstaň tam..........atd. ....., aby se splnilo, co bylo řečeno ústy proroků: „Bude nazýván Nazaretským“.

Na první pohled je to takový typický vánoční text, ale ve skutečnosti je to velmi zajímavé. Ježíš přece opravdu byl považován za Nazareťana. Celá ta odysea  Ježíška a tragédie těch mláďátek má nutnou roli. Jednak, kdovíkolik z těch dětí by odolalo pokušení myslet si, že je Mesiáš, v čase když by se blížila ta doba mesianismu. Nesmíme se dívat pouze tak, že chudáčkové děti, kvůli Ježíškovi museli zemřít......., ale tak, kdoví jaké by byly, kdyby, nebo až by vyrostly. To, co si chceme hlavně zdůraznit je toto. Josef s Marií se jdou zapsat, dochází k narození Ježíška, potom za rok až roka půl jdou do Egypta, pak se z Egypta vracejí, jdou do Nazareta a zapadnou tam do „vyježděných kolejí“ a tak Ježíš je považován za Nazareťana. Nikdo si ani neuvědomí, že Ježíš je narozen v Betlémě. Toto souvisí s tím, jak Ježíš zakazuje učedníkům říkat, že je Mesiáš. Oni to nesmějí říct. Lidé ho považují za Nazareťana a říkají: „No přece jeho otce a matku známe“. Učedníci ví, že je Mesiáš, ale nesmějí to říct. Proč? Na první pohled by se zdálo, že by to bylo ulehčení pro ty lidi, ale ve skutečnosti by to bylo velké stížení na cestě k pořádné víře. Kdyby Ježíš vystoupil jako Mesiáš, vzplanulo by hned mesiánské nadšení a potom by stačilo pár slov z Ježíšova kázání a lidé by od něho tak jako tak odpadli. Nebo by se vytvářela nekvalitní víra např. založená na strachu, bez promýšlení atd. Ježíš dodržoval to své inkognito, aby v dostatku času, v pohodě, v klidu si židé mohli promyslet to, co Ježíš říká a na základě toho si udělat názor  (zda-li mluví pravdu). Ne, uvěřit na základě toho, že to říká „puncovaný“ Mesiáš. To je věc, kterou bohužel podceňujeme. My velmi často chceme přijít k víře, jako k hotové věci (aby nám p. farář, církev atd. řekli přesně, co máme dělat, aniž bychom o tom přemýšleli). Rádi se opájíme – „já věřím, já doufám, já Boha miluji“ a to je právě to, čemu chtěl Ježíš zabránit. Naopak zlí duchové to chtěli probudit. Když Ježíš někam přišel a byli tam posedlí, ti vykřikovali: „Já vím, kdo jsi, ty jsi Mesiáš, ty jsi Boží Syn“ a Ježíš je umlčoval. Někdy ve zbožné knížce můžeme najít, že „Bůh nechtěl přijmout chválu z úst ďábla“. To není vůbec pravda. Kdyby ďábel chtěl  Boha chválit, tak přestává být ďáblem. A Bůh dává každému příležitost k nápravě. Toto však byla rafinovaná taktika ze strany ďábla – probudit předčasné, ukvapené nadšení, protože ten člověk ale dlouho s tím nadšením nevydrží a selže. Je to např. krásně vidět na tom, jaká byla reakce lidí po rozmnožení chlebů.

                Poučení pro nás je toto. Dříve, než budu chtít věřit, musím vědět, co Ježíš říká a pak mohu říct: „Souhlasím nebo nesouhlasím“. My chceme nejdříve věřit a pak se vůbec nedostaneme k tomu, co vlastně evangelium říká. Ježíš nejdříve vystupoval, jako Nazareťan, lidé byli v napětí, kdo je to (dělá zázraky jako by to byl Mesiáš, Mesiáš to není), co je vlastně zač? Ježíšovým cílem bylo, aby posluchače nejdříve zaujali stanovisko k tomu co říká až potom by jim řekl:  „Víš, já nejsem rodák z Nazareta, ale z Betléma“.  To je poučení pro nás, zejména pro ty, kteří chceme mít víru podle Ježíšova vkusu. Napřed si  promyslet, co je v evangeliu řečeno a pak říct „ano, je to Boží slovo“, nebo „ne“, ale neříkat to apriori.

Mt 3,13-17 „Křest Ježíše“

......Když byl Ježíš pokřtěn, hned vystoupil z vody, a hle otevřela se nebesa a spatřil Ducha Božího, jak sestupuje jako holubice a přichází na něho. A z nebe promluvil hlas: „Toto je můj milovaný syn, jehož jsem si vyvolil“.

Nejdříve si musíme ujasnit, kdo viděl Ducha Božího. Zdálo by se, že to viděl Ježíš (jen). Ne, viděl to Jan Křtitel. Ovšem, že to viděl i Ježíš.  Ježíš se dává pokřtít. I Ježíš dává najevo, že každý člověk potřebuje tento křest Janův. Samozřejmě, my máme křest novozákonní, my jsme pokřtěni křtem, který je účinnější. Ale u toho našeho křtu schází při té naší praxi jedna věc, která právě tam u toho Janova křtu byla, to vědomí. My myslíme prostě na to tak, že je z toho budoucí nebešťan. Ale u toho Jana Křtitele, tam ti  lidé, co se nechávali od Jana pokřtít, ti chtěli odložit svůj starý způsob myšlení, svůj starý způsob života. A to je to, co Ježíš tak zdůrazňuje  v tom slově „pokání“, s čím začíná to svoje kázání. My pod slovem pokání máme představu bičovat se, postit se. Podle Ježíše je to změna myšlení. Abychom si dali příklad z dějin. Je to snad více než 100 let, kdy Pasteur a potom Koch začali hovořit o tom, že nemoci nevznikají nějakým záhadným vlivem, ale, že to dělají ty baktérie, bacily, které jsou vidět v mikroskopu. A lékaři je nechápali. Já jsem se nad tím zamýšlel, jak je to možné, protože dneska to pochopí kdejaká průměrná žákyně ze zdravotnické školy. Tenkrát to nepochopili učení lékaři, členové Akademie. Házeli Pasteurovi klacky pod nohy, pořád jim to nebylo jasné. Ovšem, co může být nejasného na tom, „podívej se do mikroskopu, udělej pár pokusů a zjistíš, že to, co říkali Pasteur a Koch i ostatní, že to je svatá pravda“. Jak je možné, že moudří a učení lidé, profesoři medicíny říkali, ale to jsou povídačky, to je móda, za nějakou dobu to přejde. Jak je to možné? Když člověk něco vystuduje, když už má jasno, má pocit, že s tím nemusí hýbat, že to zná. Po určité stránce je to správné, ale jen .... Ti profesoři, kteří studovali medicínu v té době před Pasteurem, ti měli pro nemoci vysvětlení také, že je to špatný vzduch, tajuplná nákaza – učená slova. A teď přijde Pasteur: „Vždyť to jsou tady ty mrňavé tyčinky, kuličky“. A ten profesor, který toho moc napsal. jak se to – ten genius epidemicus šíří, že např. to vzniká v tlejícím listí. Víte, člověk je jako rozběhnutý a teď najednou má zarazit. A když nedovede zastavit, když se pořádně nevzepře, tak narazí. Když je auto rozjeté, dostane smyk a když řidič dupne na tu brzdu svého myšlení, tak naráží, otlouká se a případně zabíjí. Tak je to s autem a tak je to i s tím myšlením. My jsme někdy rozjeti v tom starém zabydlení, ve starém způsobu myšlení, máme pocit, že je to jasné, když jdeš do toho lesa, tak to listí tam smrdí, v bažinách jsou komáři, slovem malárie, vždyť to souvisí se špatným vzduchem. A co můžeme na tomhle tom chtít? Oni se neobtěžovali zrevidovat ty svoje názory. Odkud já to vím? Je to doloženo pokusy, no vždyť jsme se to učili ve škole. Člověk někdy operuje s převzatými vědomostmi, kterým nerozumí, ale se kterými operuje. Někdo kdysi řekl, ano, to dělá asi to shnilé listí, další řekne, to dělá shnilé listí a potom už se říkalo, to dělá shnilé listí. Ono je daleko pohodlnější si něco přečíst, převzít, aniž bych musel přemýšlet, no a teď to budu tvrdit. Proč se tímhle tím zabývám? Je to kus dějin. Mnoho lidí kvůli tomu zemřelo, protože Pasteur musel probojovávat tu svoji myšlenku, lékaři ho nechtěli uznat. No, postupně ho uznali, ale kolik lidí za tu dobu umřelo? Tady jsme u toho problému v náboženství. Pan rabín kázal, vybral si určitá místa, on ovšem nevzal celého Mojžíše a celé proroky, nepromyslel pořádně jak to tam je. On si vzal nějaký kousek a začal o tom bájit. A začal rozvíjet své představy, své touhy, my jsme rádi, že přijde Mesiáš, těšíme se, že vyžene Římany. Nikdo z těch pánů rabínů neřekl, no, ale až ten Mesiáš přijde, nebude se muset vypořádat jenom s Římany, bude mít potíže i s námi. To je v Prorocích také. Jenže je daleko líbivější přečíst si, přijde Mesiáš a On ty darebáky Římany vyžene. A tak židé žili v tom povědomí, že se budou mít dobře. A ta místa v Mojžíšovi a prorocích, kde se dalo říct: „Poslyš, ty za moc nestojíš, ty, co chodíš do kostela, máš to nedomyšlené“. Ale ta místa nechávali být. A výsledek: Ježíš nemohl říct, že on je ten slíbený Mesiáš. Přichází jako tesař z Nazareta, lidi vyzývá, aby opravili svoje názory na Mesiáše, dřív něž se s Mesiášem setkají. To je ta změna, oprava myšlení. A to je nesmírně důležité. Proto byl poslán Jan Křtitel, který měl křtít. Jan Křtitel byl totiž kněžský synek. A měl se stát knězem, měl jít do toho jejich učiliště. A když přemýšlel, když přijde ten Mesiáš,  vždyť to není možné, a tak se sebral a šel na poušť. Vzal si velbloudí kůži, pod ní spal  a jedl to, co mu dala příroda. A přemýšlel, uvažoval, to není možné, vždyť až se setkáme s tím Mesiášem, my mu nebudeme rozumět. A jak přemýšlel, tak se mu zjevuje Bůh a říká, to, co jsi přemýšlel, musíš říct lidem, to je aktuální pro všechny, tohle musíš kázat. Čili Jan Křtitel měl určité poslání, aby kázal židům, jak tu bibli překrucují, deformují, jak ten obraz Mesiáše je jiný, než co říkají rabíni. Tohle bylo hlavní bolestí Jana Křtitele. On sám na to přišel, a pak tím byl pověřen. A Jan Křtitel asi dostal určité dary, protože sám Ježíš říká, že přijde v duchu a moci Eliášově. Jan Křtitel měl schopnost dělat zázraky, číst myšlenky. Jan Křtitel káže a křtí. To byl symbol, to nebyl náš křest, tak, chtěl by si začít znova, pořádně a bez těch starých chyb?  Tak pojď! A na znamení toho, člověk sestoupil do řeky,  Jan ho polil vodou, na znamení – já se chci umýt od starých myšlenek, od starého způsobu myšlení. Teď přichází nějaký člověk. Jan se podívá a řekne, tohle je ale „někdo“. A říká: „Prosím tě, ty mně pokřti!“ A Ježíš říká: „Co ti bylo nařízeno?“ „Že mám křtít.“  „Koho?“ „Každého. Proč?“ „Každý potřebuje opravit myšlení. Tak mě pokřti!“ „Ty mně pokřti, ty jsi lepší“. „Bylo ti to nařízeno?“ Tak Jan pokřtí toho člověka, Janova schopnost nedetekuje toho Boha, ale vidí, že Ježíš je daleko lepší než on sám. Najednou vidí nebe otevřené, vidí, že pokřtil Mesiáše. Co nám Ježíš chce říct? Že tento Janův křest je nesmírně důležitý a my, i když jsme pokřtěni křtem Ježíšovým, my si potřebujeme uvědomovat to nové zrození z vody, začít s novým způsobem myšlení. Každý hřích je znamení, že jsem špatně myslel. Žák, který přinese špatné známky, musí si položit otázku, kde jsem dělal chybu. Špatně se učí. Musíme se učit správně myslet. Špatná technika učení. Když nerozumím evangeliu, může to být špatný způsob myšlení. To nevyřeším tím, že sáhnu po nějaké zbožné knížce a ta mi to vysvětlí. Já musím opravit své myšlení, aby mi to jasné bylo. Ten Janův křest je znamením, že člověk přišel na to, že chce měnit právě ten způsob myšlení. Musíme zjistit, kde děláme chybu. A tuto změnu chtěl  Jan Křtitel. A Ježíš také, aby nám ukázal, že každý z nás se musí nad tím zamýšlet. My si říkáme, to já vím, to já znám, a tady je zabiják. Musím pochopit, co to je změna myšlení, to nesmí být pro mně prázdné slovo. V náboženství je často namáhavé pochopit tu změnu myšlení. Poradí i zpovědník. Ovšem závisí na tom, jaký je.

Mt 4,1-11.  

                Tehdy byl Ježíš Duchem vyveden na poušť, aby byl pokoušen od ďábla. Postil se  40 dní a 40 nocí, až nakonec vyhladověl. Tu přistoupil pokušitel a řekl mu: Jsi–li  Syn Boží, řekni, ať z těchto kamenů jsou chleby.“...........atd.

Když se vyskytlo to Evangelium  „nepomine čárka ze zákona“, byl jsem na rozpacích, jestli o tom mám mluvit a myslel jsem, že to by nešlo zvládnout tu přemíru materiálu, která tady je. Ale naštěstí nám hraje do ruky sled těch úryvků evangelia a tak jsem se do toho přece jenom pustil , i když leckdy i tak je to víc, než nějaké snadno pochopitelné povídání. Jsme u závažné problematiky, u pokušení. Co je to pokušení ? Jaký cíl ďábel sleduje? Jaké techniky používá? A tady si musíme uvědomit, jak málo tyhle věci známe a jak jsme naivní v hodnocení ďáblových pokoušení i té jeho strategie. Nikdy nezapomenu na jednu příhodu ze svého života. Byl jsem na návštěvě u spolužáka a jeho tatínek byl velmi dobrý šachista, já jsem také hrál šachy. Ale ten jeho otec byl „pan šachista“. Tak mně nabídnul partii šachu. Kde chceš dostat mat? Ještě jsem neprohrál. Ale ukázal jsem prstem jen tak bezmyšlenkovitě na jedno políčko. A hráli jsme. Dokonce jsem bral figurky, ale pak jsem ten mat tam opravdu dostal. Dobrý šachista dovede obětovat figury, začátečník, ten se třese, když může vzít nějakého toho sedláčka. Ale dobrý šachista, ten ty malé figury obětuje a jde po těch hlavních figurách. A ďábel – ten nás jednak pokouší takovým tím okatým způsobem. A to jsou spíš zastaralé manévry. To co pozná každý a pociťuje jako pokušení,jsou vlastně primitivní věci. To těžiště jeho působení je jinde, je v jiných oblastech, o kterých si toho kousek řekneme. Souvisí to právě s tím naším „čistý – nečistý“. Ďábel se snaží člověkovu psychiku znečistit – pozor – v tom novozákonním slova smyslu. A jak to znečistění vypadá, to si budeme moct ukázat na těch textech. Ale teď se zamyslíme nad tím pokušením. Ďábel pokouší Ježíše. Všimněte si několika zajímavých věcí. Přichází pokušitel a říká – jsi-li Syn Boží, řekni ať se z těchto kamenů stanou chleby,To je pokušení číslo 1. Pokušení číslo 2 – Jsi-li Syn Boží, vrhni se dolů, neboť je psáno, svým andělům dá o tobě příkaz, takže tě ponesou na rukou, abys nenarazil nohou na kámen. A potom ho vzal na vysokou horu, ďábel ukázal Ježíšovi všechna království světa, jejich slávu a řekl: to ti dám, jestliže padneš a budeš se mi klanět. Co je to pokušení ? Tady vidíme  ukázky. Pokušení, znamená snahu ovlivnit tam, kde nemohu nařídit. Učitel může nařídit dětem, dejte ruce na lavice ! Ale nemůže jim nařídit, aby myslely na určitou věc. Nemůže jim nařídit, aby správně, nebo špatně myslely. Může nařídit a kontrolovat jenom vnější chování. Ďábel samozřejmě by mohl zasahovat do naší psychiky. Tohle ďábel může s námi, on námi může manipulovat. On může změnit myšlenkové procesy, on může způsobit, že určitá věc se nám bude zdát samozřejmá, dobrá, ušlechtilá. Ovšem nezapomeňme, že tady je Bůh, který nedovolí, abych tak řekl určité věci. Člověk není bezradný, bezmocný proti pokušení. Ale když si nedá pozor, tak je naprosto, naprosto bezmocný. Všimněte si, „jsi-li Syn Boží, řekni, aby se z toho kamení staly chleby. No, tady máme někoho, kdo si hraje na Božího Syna. No, jen to zkus ! Řekni ať se z toho stanou chleby. Ty jsi malinkatý!“ Vypadá to na povrch jako pochybovač. Ďábel „pochybuje“, chce Ježíše vyprovokovat, aby Ježíš mu dokázal, že je Boží Syn. Ale ve skutečnosti vlastně ďábel chce vyprovokovat Ježíše, který svým lidským mozkem se připravoval na kázání pro nás, přemýšlel jak nám to říct, co zná ze svého dětství „z domu Otcova“ a říct ve své mateřštině lidskou řečí. „Nač bys se dřel, vždyť ty to můžeš říct rovnou, ty jsi přece Bůh. A ty se nemusíš namáhat lidským mozkem lidem to vysvětlit“.  Toto je cíl, ale vnější forma je, „hm, ty že jsi Boží Syn? Kamaráde zlatý, to mi povídej! Jestli jsi Boží Syn, tak řekni, ať z těch kamenů je chléb“.  Čili, to pokušení má někdy jinou formu, než je ten cíl. Všimněte si 2. pokušení, 3. pokušení, ale pak půjdeme na to jinak. „To ti dám, jestliže se mi pokloníš“, chce vyburcovat Ježíšovu ctižádost, Ježíšovu moc, „to ti všechno dám“. Ale sám ďábel je otrokem své ctižádosti – „to ti dám, jestli se mi pokloníš“. „Podívej se, jaký budeš mocný, silný“. Tady těžko říct, náš mozek je příliš toporný, než abychom  dokázali analyzovat ďábla, který má nesrovnatelně vyšší IQ, abych tak řekl, než všichni lidé na zemi. Může tady být jenom to, že prostě, abych tak řekl, že se to z něj vyvalí ta základní myšlenka „pokloň se mi, tak už se mi pokloň“. Ale může tady být taky to, „to ti všechno dám“, aby Ježíš prostě zapomněl na ten svůj úkol, aby prostě začal dokazovat ďáblovi, že on není obyčejný člověk. Že Ježíš v těch 40 dnech přemýšlí jak Boží pravdy zpracovat lidským mozkem, jak Boží pravdy vysvětlit konkrétním lidem, ano nám, co jsme tady, nejenom těm, kdo máme vzdělání, ale i poslednímu analfabetovi. Ježíš se snaží a v Bibli je, že všechna ta Ježíšova nauka je srozumitelná i prostému člověku. Ovšem jenom, když umí pořádně přemýšlet. Ďábel, a to může být druhá věc, tím, že by vyprovokoval Ježíše, aby vytáhl na ďábla tu svoji Božskou moc, tak pak řekne, „no jo, lidem budeš dokazovat, lidem si ukázal svou Božskou moc, lidem jsi to vysvětlil, na to lidský mozek nestačí…“. Je v tom alibismus, nemohu to dál rozvíjet. My se chceme zamyslet nad jinou věcí, je to ďáblův alibizmus který chce říct na soudu: „mně nebyla dána příležitost abych byl dobrý, abych pochopil. Vždyť Ježíš sám lidským mozkem na to nestačil, musel použít svůj Božský  intelekt“. Chceme si hlavně všimnout 2. pokušení. Vynáší Ježíše do Jeruzaléma na vrchol chrámu a říká mu: „Jsi-li Syn Boží, vrhni se dolů. Je přece psáno, svým andělům dá o tobě příkaz, takže tě ponesou na rukou, abys nenarazil nohou na kámen“. Tady ďábel pokouší Ježíše tím, že mu cituje Bibli. Zde jsme u  jedné věci. Proč je tolik křesťanských církví? Všechny se věrně hlásí k jediné Bibli. Ano, Písmo Svaté je jedno, ale těch křesťanských církví je čtvrt tisíce. Protože všichni se „věrně“ hlásí k Bibli. Je něco jiného, jestli ji pořádně čtou, jestli jí rozumí. A ďábel, a to už nejsou ty méněcenné figurky v tom šachu, ti sedláčkové, to už jsou věže, střelci, dámy. Snaží se nás strhnout k nesprávnému myšlení, když bereme do rukou Bibli, „jen si ji vem, vždyť Bible je Boží slovo, jak je to krásné, jak je to úžasné“ atd. Pozor, tím nechci říct, že bychom neměli brát do rukou Bibli, ale, že nestačí jenom si z ní vytrhávat určité pasáže. My ji musíme znát celou pořádně. Musíme si uvědomit, že když bereme do rukou Bibli, že může dojít k tomu, že jednu a tutéž větu budu chápat jinak než ten druhý. Ale to jenom tenkrát, když nebudu pořádně přemýšlet. Určitá slova mají víc významů (roh, kout). Ten skutečný význam si člověk musí vybrat z toho celého kontextu. A zrovna tak jednotlivé texty častokrát připouští různé možnosti výkladu. A my musíme mít celé Písmo Svaté. To už není tak snadné. Pokud jsem se setkal, já jsem si vždy myslel, že ty jiné církve, které se tak ohánějí tím Písmem, že ho mají celé pod palcem. Vždy jsem se setkal s tím, že je kousek vytržen, že je to pár textů a teď jak se to říká, se na nich rajtuje. O těch ostatních nevědí. A tuto chybu, kterou dělají ostatní církve,  děláme i my. A ďáblovi stačí, aby nás udržoval v tom vybíravém čtení evangelia, abychom si něco přečetli, abychom se na něco soustředili. „Hele, toto je důležité, hlavně láska, miluj Boha“ atd., atd., člověk se žene do něčeho na co nestačí, na co nemá, no a ztratí se. Všimněte si jedné věci. Další Ježíšovy odpovědi ďáblovi: „Je psáno, nejen z chleba živ je člověk, ale z každého slova, které vychází z Božích úst“. Ďábel říká: „jsi-li Syn Boží, vrhni se dolů...“atd.  Ježíš mu odpovídá: „Také je psáno, nebudeš pokoušet Pána, svého Boha“.  Je tady 3. pokušení: „…jestliže padneš a budeš se mi klanět“. Ježíš říká: „je psáno, Pánu, svému Bohu se budeš klanět a jemu sloužit“. Všimněte si, že Ježíš, který má dostatek moci, aby ďábla umlčel, nepoužívá svou Božskou moc, ale ukazuje nám, co my můžeme: Znát Bibli, boží vzkaz, že je to ta jediná zbraň, kterou se můžeme ďáblu ubránit. Slibovat si, já se polepším atd., a pak jestli se nám to podaří, tak to ďábel obětoval nějakou méněcennou figurku. Ďáblovi se můžeme ubránit jenom dobrým přemýšlením a dobrou znalostí Bible. Ďábel má pak těžiště v tom, aby dosáhl našeho nekvalitního přemýšlení o svatých věcech. Abychom s hnali do zbožnosti, ale aby to bylo neuvážené. Abychom se hnali do četby Písma, ale abychom je neměli správně pochopené (a celé přečtené). Stačí si uvědomit, že ďábel pokouší Ježíše slovy Bible a Ježíš se jedině slovy Bible ďáblovu pokušení brání. Když ďábel dosáhne svého cíle, že člověk přestane pořádně rozlišovat dobro i zlo, že začne číst tu Bibli jednostranně, tím se stane  člověk zranitelný, ďábel ho může pokoušet  a ten člověk ani neví, že ďábel dosáhl svého cíle. Pro ďábla je úspěch, když mladý člověk začne fetovat, když otec opustí rodinu, ale pozor, těžiště ďáblova pokušení směřuje k tomu, aby bylo ve světě plno „pravých“ církví. Ty potom ztratí kredit a ani jedna z nich nebude pořádná. To je jeho cíl. A proti tomu se můžeme bránit a o jednotu církve ve světě usilovat tím, že my sami  budeme znát Bibli, ale pořádně. Ježíš lidským mozkem přemýšlel, jak nám to říct. Bible není nesrozumitelná. Je nesrozumitelná těm, kteří mají ty nesprávné  názory, kterých se nechtějí vzdát. Mít nesprávné názory na určité pasáže v Bibli je jeden z případů té novozákonní nečistoty. Nečistý není ten, který jí vepřové maso, ale ten, který vezme do ruky Bibli a pořádně nepřemýšlí. Podobně apoštolové v době Ježíšově měli určité oblasti nečisté. Ježíš, když myje nohy apoštolům říká: „Jste čistí slovem, které jsem vám řekl, ale jestliže tě neumyji, nevejdeš“.   Příště uvidíme, co ty nesprávné názory dokáží.

Mt 4,12-23

                Když Ježíš uslyšel, že byl Jan uvězněn, odebral se do Galileje. Opustil Nazaret, šel a usadil se v Kafarnaum při moři .....atd.  ......Od té doby začal Ježíš hlásat: Obraťte se, neboť se přiblížilo království nebeské.

„Obraťte se“, to jsou věci, které častokrát říká Jan Křtitel, Ježíš.  Ježíš chce, aby to říkali apoštolové a ve zjeveních to říká Matka Boží. „Obraťte se“, to není, jak si často myslíme, „rozmnožujte posty“, ale „opravte svoje názory“. A jedním z takových hlavních, nejdůležitějších témat, ve kterých musíme mít naprosto jasno a ne tak jak jsme se to naučili v dětství, je otázka: „Proč Ježíš zemřel na kříži?“ Už několikrát jsme se nad tím zamýšleli. Před týdnem jsme se zmínili o tom, co Ježíš o smyslu kříže říká. Proč je to důležité? No proto, protože to určuje můj postoj k Ježíši na kříži. Když já nebudu chápat, proč Ježíš na kříž šel, tak to moje všechno křižování, uctívání kříže, ale také mé vlastní utrpení, může vyznít naprázdno. A právě naopak, Bůh musí na mně dopouštět utrpení, protože jsem nepochopil, proč trpěl Ježíš. A v této otázce je mezi lidmi moc a moc nejasností. Minulý týden jsme si říkali o tom, jak Ježíš říká: „Až povýšíte Syna člověka, poznáte, že jsem to já“. Pro osvěžení připomínám postavu Nikodéma, který si přijde večer za Ježíšem popovídat, odchází od Ježíše zklamán, dochází k závěru, že je to nějaký fantasta, který tvrdí, že se s námi zbožnými nebude bavit, ale spíše s těmi chudými a že naše náboženství je špatné, Kaifáš s veleradou je špatný atd..To je nejmírnější odsouzení, které si Nikodém mohl myslet. Nikodém je ale poctivý žid, který chce být spravedlivý a tak se Ježíše zastává, ne kvůli tomu, že by Ježíšovi věřil, ale protože chce, aby velerada postupovala i v Ježíšově případě podle svých právních předpisů. Nikodém na soudu vidí, že předpisy dodrženy nejsou, Ježíš má být propuštěn pro nedostatek důkazů, jenže Kaifáš zahraje divadélko s roztrženým rouchem. Ježíš potvrdí, že je Mesiáš a on místo toho, aby  řekl: „Dokaž to“, roztrhne si roucho a řekne: „Nač ještě třeba důkazy“. Tady vidíme význam toho Ježíšova odsouzení, Ježíšova kříže. To co říkal Ježíš Nikodémovi, zdálo se mu dříve nesmyslné, nemožné (copak Kaifáš je vrah?). Ale na procesu s Ježíšem Nikodém vidí, že Kaifáš je opravdu vrah i s celou veleradou a začíná chápat, co dříve nemohl pochopit, že židovský národ je s tou svojí zbožností na tom velice špatně. V té větě: „Až povýšíte Syna člověka, poznáte, že jsem to já“, je právě ukryt popis toho nalezení. Týká se to nejen Nikodéma, ale i např. apoštolů. Až když Petr Ježíše zapřel, pochopil, že Ježíš měl pravdu. Proč?  Protože pokazil kamarádovi Ježíšovi večer na rozloučenou – Poslední večeři (Velikonoční). Ježíš věděl, že zemře. A Petr má výčitky „a já jsem mu říkal, kdepak, to takhle není, kdyby se všichni pohoršili, já se nepohorším a vida. Proč já hlupák jsem neřekl – Ježíši, co mám dělat? A on by mi řekl – Nechoď k ohni.“. To si uvědomuje Petr. Toto jsou typické projevy následků Ježíšovi smrti. Nikodém pochopil, že Ježíšova obžaloba židovství je pravdivá. Petr poznává, že s Ježíšem špatně mluvil, že s ním měl jednat jinak a nebýt ve svých rozhodnutích ukvapený. Uvědomme si, že zapření Ježíše je křivá přísaha, závažný hřích a Petr přesto na tom vydělal. Proč? Protože si uvědomil, v čem dělal chybu, že se měl zeptat, že měl věci prohovořit s Ježíšem, že měl být opatrný v úsudku. Víme, že pak když Ježíš vstal z mrtvých a ženy říkaly, že viděly  dva anděly a že prý Ježíš vstal z mrtvých a že dokonce Ježíše viděly, apoštolové se s nimi hádali (Lukáš píše: „ta slova se jim zdála bláznovstvím“), a jediní Petr a Jan si nezávisle na sobě řekli: „Tak a je to tady“. Nejdříve jsme si mysleli, že Ježíš povídá hlouposti, nyní ženy: „Nebudu dělat ukvapené závěry, půjdu se podívat, jak se věci mají na vlastní oči“. U otevřeného hrobu, z poměrně mála poznatků, dospívají k názoru: „Ano, on opravdu vstal z mrtvých“. Je to opět v důsledku Ježíšovi smrti a Petrova hříchu. Petr musel nejen vidět Ježíšovo zatčení a smrt, ale také sám ještě udělat ten svůj hřích. Ale Petrovi ten hřích stačil, aby se mu otevřely oči. Jan, to je „klasa“ sám o sobě, je to nejmilejší učedník Ježíšův a Jan stojí pod křížem, aniž by musel Ježíše zapřít. Jemu stačilo jen to „pohoršení se nad Ježíšem“ („Teď to Ježíš zbabral, zřejmě je to prorok“). Janovi stačila maličkost, aby začal opravovat svoje myšlení. To je to pokání. Petr na to potřeboval víc. Jidáš, tomu by nepomohla Ježíšova smrt. Jidáš se obrátit nechtěl. Kříž nenutí obrátit každého. Dává člověku pouze podnět k tomu, aby se zamyslel nad tím, zda jeho zbožnost byla dobrá nebo ne, jestli jeho názory byly dobré nebo ne. To je ta souvislost s tím 21. výrokem Ježíše (Jan 8, 28).

Ve 14. kapitole, 31.verš Jana, tam je ta druhá věta – výrok : „Přichází kníže tohoto světa (to je ďábel), nestačí na mně, nemůže mně přemoci, když se budu bránit, ale já se úmyslně nechám lidmi ukřižovat (pod jeho vlivem)“, „aby svět poznal, že miluji Otce“. Víme, že když Ježíše zatýkali a on řekl „Já jsem to“, všichni popadali na zem a Ježíš mohl klidně odejít. Petr měl meč, chtěl Ježíš bránit a Ježíš – „Zastrč ten meč, kdo mečem zachází, ten mečem schází. Kdybych chtěl, tak Otec by mi mohl dát 12 legií  andělů“.  Takže Ježíš se mohl bránit sám, kdyby chtěl. Pak ho mohli zatknout. „Aby svět poznal, že miluji Otce“. Tato věta byla už vlastně vysvětlena.  Spousta lidí se pohoršilo nad Ježíšem, když byl zatčen. Začali si říkat, že pan rabín měl pravdu, že je to pomatenec atd. Teprve v důsledku atypické Ježíšovi smrti, kdy např. došlo k zemětřesení, kdy mrtví vstávali z hrobů (pozor to je fakt, např. se mohlo stát, že mrtvý dědeček vstal a přišel oznámit synovi, že je pěkný darebák  za to, co provedl Ježíšovi: „S tebou nechci nic mít, já se vracím do hrobu“) a další znamení. Styk s mrtvolou znemožňoval slavit Velikonoce – společensko-náboženská kalamita. Mnoho židů se pak nechalo o Letnicích pokřtít. Začalo jim vrtat v hlavě, jak to vlastně s tím Ježíšem bylo. Tedy: „Aby svět poznal, že já nejsem darebák, pomatenec, posedlý. Jdu na kříž a vy poznáte, že vy jste darebáci, že Kaifáš s veleradou jsou vrazi a ne, že jsem bezbožníkem já“. To je takové shrnutí obou těch výroků. Tady vidíme smysl Kristova kříže, jeho vlastními výroky.

Chtěl bych vám zadat úkol k přemýšlení. Mluvili jsme o tom, jakým způsobem může hřích zapůsobit na člověka. Abych znázornil o co jde. K tomu, abyste se dobře najedli potřebujete např. kus masa k tomu obědu a také pokud máte sporák, potřebujete uhlí. Každému je jasné, že když nebudete mít uhlí, studeným, neuvařeným masem se nenajíte. Také však, když nebudete mít maso, tak od tepla se také nenajíte. Čili, obojí je nutné, abychom měli dobrý oběd. I maso i uhlí, každé jiným způsobem přispívá, že budeme mít dobrý oběd. Nyní jde o to, jakým způsobem ovlivní Kristův kříž naše jednání. Už jsme si řekli ty Ježíšovi výroky. Uvedu několik příkladů. Ovšem může se stát, že přijdete na lepší nápad.

1) Někdo za druhého umře. Např. případ Bl. Maxmiliána Kolbeho. On se nabídl k odsouzení místo jednoho  otce šesti dětí (Gajowiczska). Kolbe ho tím zachránil.

2) Vyskytli se lékaři, kteří hledali příčiny nemocí a aby si ověřili, zda určitá nemoc je nakažlivá, nebo není, tak se sami naočkovali. Lze teda říct, že se vystavil nebezpečí smrti, aby jiní mohli žít. Vidíme však, že už je to jiný typ souvislosti než u Kolbeho.

3) Vědci vyvinuli sérum a aby dokázali, že to sérum je použitelné, odzkoušeli ho na sobě, aby měli jistotu, že ho mohou lidem dávat. Kdyby ten vědec zemřel, položil by život pro to, aby ten druhý žil.

4) Představme si, že se někdo topí, nebo několik lidí a zachránce některé zachrání a přitom se sám nakonec utopí. Zachránce mohl být např. slabý na srdce. Nicméně dal život za druhé.

Jaká je souvislost mezi  Ježíšovou smrtí a „naší“ záchranou ?   (1-4)

Větu  „od té chvíle začal Ježíš kázat : Čiňte pokání, neboť se přiblížilo Království nebeské“ , musíme chápat ne jako celé kázání – čiňte pokání, přiblížilo se Království nebeské – ale jako výtah (v dokumentaci se tomu říká anotace). Ježíš mluvil třeba několik hodin, lidé s ním diskutovali, kázání v Ježíšově době, nebylo jako dnes, já stojím a vy mně pěkně posloucháte. Např. u starých židů se mohl každý dospělý muž přihlásit o slovo. A Ježíš právě tohoto práva využil. Nebyl kněz, tedy v sobotu v synagoze – „kdo se přihlásí o slovo?“, tak zvedl ruku Ježíš. Někdo řekl: „To je prima, bude mluvit tesař z Nazareta“, jiný zas: „Aj jaj, zas bude tlachat ten tesař“. Ježíš zdvihl ruku,  přihlásil se. Kdyby ne on, tak jiný, o slovo se mohl  přihlásit kdokoliv. Kdo se přihlásil, mohl si vybrat i text – já chci o tomto místě, o tom a tom proroctví číst. Jak to kázání vypadalo, je krásně popsané jinde, jak Ježíš v Nazaretě mluví o této problematice. Toto kázání máme u Marka, tu anotaci, jaksi podrobněji, takže jeho anotace vypadá takto: „Čas se naplnil, Království Boží se přiblížilo, čiňte pokání a věřte evangeliu“. To jsou  čtyři základní oddíly.  Čas se naplnil, to znamená: „Všichni čekáme Mesiáše, těšíme se, že přijde, podle proroků má přijít právě v této době. A my můžeme být šťastní, že Mesiáš přijde“. Pokud se vám to zdá divné, že toto říkám, vždyť Ježíš tak mluvit nemohl, tak to je omyl, protože Ježíš tak mluvil. Apoštolové věděli, že Ježíš je Mesiáš, ale říkat to nesměli. Zlí duchové věděli, že je Mesiáš a snažili se to rozšiřovat mezi lidmi. Ježíš jim v  tom velmi ostře zabraňoval. Cílem tohoto kázání bylo připravit lidi na setkání dřív než se setkají (vědomě) s Mesiášem, aby nedošlo ke konfliktu mezi Ježíšem a lidmi. Samozřejmě, že by židé neřekli, že dojde ke konfliktu, ale oni by mu začali provolávat slávu a vůbec by ho nebrali vážně. Oni by čekali, že udělá něco zvláštního, to, co říkají páni rabíni o Mesiášovi, až přijde. A proto Ježíš vystupuje jako „nějaký“ tesař z Nazareta. On sice dělá zázraky, ale zásadně mluví o Mesiášovi ve 3. osobě – až přijde Mesiáš atd. Tedy: „Můžeme být šťastní, že žijeme v době, kdy Mesiáš přijde. Tato doba má být už nyní, říkají to ti a ti proroci a když si to spočítáme, měl by se Mesiáš , co nevidět už tady objevit“. To je: „Čas se naplnil, království Boží se přiblížilo“. Ježíš tady připomíná, že až přijde Mesiáš, židé doopravdy mohou dostat svobodu od Římanů, mohli ji dostat, kdyby přijali Ježíše. To je přece jasně řečeno. Jeruzalém nemusel být zbořen. Jenže oni Ježíše nepřijali. A Ježíš říká, čas se naplnil, Království Boží se přiblížilo. Už se Ježíš v tom svém kázání začíná odlišovat od toho, co říkají rabíni. Ti říkají, Království Boží přijde, přijde Mesiáš. A Ježíš říká: „Království Boží se přiblížilo, ale můžeme ho ztratit. Přiblížilo se Království Boží, ale pozor! Naši otcové měli stejně krásnou příležitost, když se setkali s Izajášem, s Eliášem, Elizeem atd. A přece proroky pronásledovali. Eliáš před nimi utíkal, ne, že by měl strach, ale proto, že nechtěl vyhubit celý národ. My si musíme uvědomit (imituji Ježíše), že až přijde Mesiáš, že hrozí konflikt mezi námi a Mesiášem, který by mohl vypuknout jako konflikty mezi proroky a našimi otci. Zrovna tak se může stát nám, že Mesiáš nám nebude pochuti, jako proroci našim otcům“. A to je proti tomu, co říkali rabíni: „Ó, jak se těšíme, až přijde Mesiáš, ten těm Římanům ukáže, co znamená okupovat posvátnou boží zemi – Izrael“. A Ježíš říká: „Pozor, můžeme to prohrát“. A to už s těmi posluchači začalo lomcovat. A máme zachované z té řeči v Nataretě, že Ježíš říká: „Nebylo dost vdov v Izraeli, za života proroka Eliáše a ani jedna vdova v Izraeli nebyla hodna toho, aby hostila Eliáše, jen vdova pohanská?“ Bůh pro ty své proroky vybírá kvalitní hostitele. S tím prorokem to není jednoduchá věc, ten má své vyhraněné názory. A necítil by se dobře, kdyby měl pobývat u někoho, kdo je po náboženské stránce primitiv. A Elizeus? „Copak nebylo dost malomocných v době Elizea a ani jeden z nich se nedal uzdravit, ale přišel za ním Naáman Syrský“. To už židé pukali zlostí, protože Naáman byl pohan. Ježíš říká: „Podívejte se, jak tehdy ta zbožnost židů vypadala. Že my dnes ty proroky, kteří jsou daleko za námi, oslavujeme a říkáme, joj, takový Eliáš, to bylo krásné, ale my se setkáme s Mesiášem a to je ještě o mnoho větší štěstí, než měli naši otcové. A přitom, když Elizeus chodil po naší zemi, tak ti malomocní měli na něj  tak silný vztek, na ta jeho kázání, že se raději nedali uzdravit. To je fakt ať se vám to líbí nebo ne“. Ježíš stále vystupuje jako tesař z Nazareta. „A zrovna tak my můžeme mít zlost, vztek na Mesiáše, až začne mluvit k nám. A pokud s tím chceme něco dělat, musíme opravit svoje názory, musíme pořádně číst Mojžíše a proroky a svoje názory na Mesiáše musíme opravit. Jinak je nebezpečí konfliktu. Proto se musíme obrátit, opravit svoje náboženské vědomosti. To není týrat se a postit, ale opravit své náboženské vzdělání, abychom to vydrželi až s Mesiáš objeví. A musíme udělat jedno, přečíst si, jak se naši otcové přeli s proroky, jak některé pronásledovali a zabili, jak se pokoušeli pronásledovat i Eliáše, když před nimi utekl, aby je nemusel zničit. Musíme pochopit v čem byla jejich chyba, abychom neupadali do stejných chyb, až Mesiáš přijde. Jak se máme chovat až přijde, musíme si dát pozor, abychom nepřekroutili jeho nauku tak, jako překrucují rabíni Mojžíše a proroky“. Asi tak vypadalo to kázání. Někdo přišel a řekl, to jsou silná slova, kdo to je. A Ježíš jim to ukázal, přečti si toho a toho proroka, Izajáše rozřezali pilou, Elizea pronásledoval král, Eliáše šli zatknout, zůstalo z nich 49 škvarků a jeden z těch 50 se vrací, král posílá dalších 50, jeden z nich zůstane a až ten třetí dostává rozum a řekne, „já musím vykonávat rozkazy, podívej, ty se nemusíš bát krále, mně jde o chleba, mám tě přivést, buď tak hodný, pojď dobrovolně“. A Eliáš s ním šel. Ježíš jim tyto věci vyjmenovává a můžete vidět, že se to neobešlo bez hádek. V Jeruzalémě ho za to kázání chtěli shodit ze skály. A jak to dopadlo víme, - klidně mezi nimi prošel. To byl také zázrak.  My se totiž musíme připravit na setkání s Ježíšem, také to nemáme odzkoušené a proto je důležité číst Písmo svaté. Ne si z toho vybírat, co se nám hodí, ale číst celé a pozorně. Hlavně evangelia.

Mt 4,18-25

Když se Ježíš ubíral podle Galilejského  moře, viděl dva bratry, Šimona zvaného Petr a bratra Ondřeje..........Pojďte za mnou a udělám z vás rybáře lidí.......

Když bychom četli pouze tenhle kousek, snadno by se nám to mohlo vymstít. Vypadalo by to jako 1. setkání Ježíše se Šimonem a Ondřejem. Událo se to však např. po zázračném rybolovu. Nejdříve káže Ježíš z jejich lodě. „Celou noc jsme nic nechytili, ale když si to přeješ, tak ti to předvedeme.“ A najednou spousta ryb. Petr padá na kolena „Pane, odejdi ode mně, jsem člověk hříšný.“  „Neboj se, pojď za mnou, udělám z tebe rybáře lidí.“ Petr, Ondřej, Jan, Jakub okamžitě jdou. To dnešní čtení je velice stručné až zkratkové zobrazení. Pro úplný obraz musíme číst všechny evangelisty. U sv. Jana se dočteme, že už se setkali u Jana Křtitele. Ondřej a (zřejmě) Jan  jdou za Ježíšem („Mistře, kde bydlíš?“). Jan udává čas, jak tu diskusi protáhli. První setkání bylo tedy u Jana Křtitele. Jan Kř. ukazuje na Ježíše: „To je Mesiáš“ a oni za ním jdou (postupně). Pak se ta skupinka cestou zastavuje v Káni Galilejské a tam dochází k 1. zázraku. Ten pobyt na svatbě mohl být několikadenní. Diskutovali spolu. Samozřejmě, že ne o „autíčkách“, ale o náboženství. Čili, těch rozhovorů s Ježíšem měli několik a dlouhých. Po svatbě se rozcházejí, jdou rybařit a Ježíš začíná kázat, vyzývat k obrácení, k pokání. To jsou věci, které nám unikají. My máme advent jako postní dobu. Cílem adventu není půst, ale přemýšlet o tom, proč vlastně jdu do kostela a jak bychom vlastně měli přijímat svátosti atd. Tyhle otázky by nás měly znepokojovat. Jenže my místo toho zpíváme adventní a postní písničky a dost. A to je chyba. Měli bychom vědět, jak vypadá správná modlitba, přijímání, zpověď. Takže, co se týče toho dnešního čtení, vidíme, že se setkávají staří známí, kteří se znají možná dva měsíce. Musíme si uvědomit i tu atmosféru, jaká tam byla (jako mezi přáteli). Když vidí ten zázrak, Petr si uvědomuje, že Ježíš není obyčejný člověk „Tak, to je nádhera“, já se sním kamarádíčkuji a on je to vlastně přinejmenším prorok, to jsem ale přestřelil. Proto padá na kolena, „Pane, odejdi, jsem hříšný.“ a Ježíš :  „Pojďte za mnou, udělám z vás rybáře lidí.“  Tady máme ukázku toho, jak je třeba číst evangelium. Dát dohromady všechny texty i ty, které s tím zdánlivě málo souvisí. Dále k těm nutným věcem vyčteným z evangelia musíme ještě dodat část z vlastní zkušenosti, aby to evangelium nebylo suché a začalo k nám promlouvat naplno. Bylo by dobré zamýšlet se nad tím, jak vlastně čteme evangelium a jak Ježíšovi rozumíme.

Mt 5, 1-12

Když Ježíš uviděl zástupy, vystoupil na horu a když se posadil, přistoupili jeho učedníci. Otevřel ústa a učil takto : Blahoslavení chudí v duchu, nebo jejich je nebeské království, blahoslavení plačící, neboť oni budou potěšeni.............

Je to velice závažná pasáž, ale musíme se zabývat ještě kouskem té problematiky, zbytkem té problematiky, jak jsme o ní mluvili v těch dvou minulých promluvách. A pak se podíváme na jeden z aspektů toho dnešního úryvku, který s tím souvisí. Napřed se zamyslíme nad  tím o čem jste měli přemýšlet, nad těmi otázkami. Otázka vypadala takto:  Jak souvisí Ježíšovo utrpení s naším vykoupením. Čili – Ježíšova smrt má nějakou příčinnou souvislost a naším vykoupením a uvedl jsem vám 4 příklady.  Případ 1. sv. Maxmilán Kolbe. 2. lékař, který na sobě zkoušel nemoc, infikoval se, aby prokázal, že infekční není atd. 3. je zase lékař, který vynašel nějaký lék a zkoušel ho na sobě, jestli ten lék funguje, jestli není škodlivý, jestli je účinný.  a 4. případ je zachránce topících se a při posledním – je vyčerpán- a sám se utopí. K čemu to přirovnáme? Velice mně potěšil jeden človíček, který za mnou přišel s dotazem a říkal, já jsem o tom přemýšlel, nejblíže by to byli ti lékaři. Ten první případ nesedí, protože P.Bůh není žádný dozorce koncentráku, kterému by bylo jedno, koho potrestá. P.Bůh nikdy nevinného netrestá. To je naše představa: „Adam zhřešil, my jsme postiženi dědičným hříchem a abychom nemuseli být za Adama trestáni, za to byl potrestán Ježíš“. To odpovídá případu Max. Kolbeho. Ovšem P.Bůh není žádný dozorce koncentráku. P.Bůh není někdo, kdo chce splnit stůj co stůj svoje týrání a je mu jedno, koho ztýrá. Zrovna tak to není případ toho zachránce tonoucích, protože ten se snažil zachraňovat a jeho smrt byla věcí nepředvídanou. Ona sice přišla v důsledku vypětí, ale je to fakt, který nebyl předvídán. Kdežto Ježíš počítal s tím, že bude zabit. Ovšem z čeho jsem měl zvlášť velkou radost u toho človíčka, byl to jeden jediný případ, který hovořil: „Víte a mně se nepozdávají ani ti lékaři, ti jsou tak k tomu nejblíže. Ale není to ono“. A z toho jsem měl obrovskou radost, protože já jsem vám úmyslně neříkal  případ pátý, který je k té věci asi nejblíže. A ten si právě teď řekneme. Před časem jsem vzpomínal, že jsem měl ve svém dřívějším zaměstnání kolegu a ten si stěžoval na toto: měli malého chlapce, který se vždycky hrnul k hrnci, když oni prali a měli strach, že na sebe strhne vařící vodu. Bylo to za války, pračky nebyly, ale pralo se ve vařící vodě atd. A jak by to bylo včera, vzpomínám, ten otec říkal, můžeme mu domlouvat, vyhrožovat, mlátit, nic nepomáhá. Ten kluk se pořád hrne za tím hrncem. Jednou přišel a řekl, myslím, že jsem na toho kluka vyzrál. Nastražíme to tak, dáme na plotnu hrnec s horkou vodou, takovou, aby se neopařil (zeptal se lékaře), potom nastavím hrnec, aby snadno spadnul. A šli s manželkou pryč. Za chvilku se ozval obrovský křik, oni věděli, o co jde – dali si načas a pak přišli. „Co pláčeš?  No, vždyť jsme ti říkali, že to pálí“. A od té doby stačilo: „Pozor!  pálí!“ a klouček už se klidil. Tu moudrost otce jsem ocenil daleko později, když jsem byl knězem a když jsem uvažoval o těch různých zážitcích. S námi tohle to často dělá P.Bůh. Mnoho těch našich utrpení přichází proto, aby nás probudily. Čili člověk musí na sebe strhnout hrnec s tou citelně pálící vodou. A tady jsme u toho pátého modelu. Ježíš říká židům, že jejich zbožnost není v pořádku. Ježíš jim potřebuje nějakým způsobem dokázat, že ta jejich zbožnost není v pořádku. Potřebuje jim to nějakým způsobem vysvětlit, ale oni o tom vůbec neuvažují. Vzpomeňme si, před nedávnem jsme v této situaci citovali Nikodéma. Jak Nikodém šel za Ježíšem. Nikodém byl poctivý žid, ale Ježíšovi nerozuměl. On si opravdu myslel, že ta zbožnost židů je v pořádku. A když přišel za Ježíšem, za člověkem, který dělal zázraky atd., tak si říkal, něco nového se tam dovím. A tam najednou slyší takové řeči, že ti židé nejsou v pořádku, že ta zbožnost potřebuje celá vyměnit, atd. a Nikodém odchází zcela rozčarován. Říká si: „Copak všichni v té veleradě jsme darebáci, podvodníci? Vždyť on o tom Kaifášovi mluvil, jako by to byl nějaký vrah. Ne, ne, Ježíš z Nazareta je tesař, je to zbožný člověk, ale je to fantasta“. Byla to ta nejmenší verze odsouzení Ježíšova, která je myslitelná, protože od té doby Nikodém za Ježíšem nechodil. Ježíš ztratil u Nikodéma veškerou autoritu. „Ba ne, to s těmi zázraky, to se povídá, na tom něco je, P. Bůh ho má rád pro prostotu jeho duše, pro jeho osobní svatost, ale že by on té teologii rozuměl, tak to teda ne“. Prostě, jako bychom my řekli“ „On je sice svatý, ale brát si ho za vzor nebudu, protože je to analfabet. Neumí ani číst a psát“. Takže Nikodém přestal Ježíše považovat za autoritu. A teď  bylo třeba dokázat tomu Nikodémovi, že Ježíš pravdu má. Musel se tam nastražit nějaký „hrnec“, který sice v té první fázi nespadne na Nikodéma rovnou, protože na první pohled tím „hrncem“ je kříž. A ten přece spadl na Ježíše. Ale smysl té věci je právě v tom, že tím „hrncem“, abych tak řekl, není ten kříž, ale ten soud nad Ježíšem. Když je Ježíš zatčen, a teď je vyslýchán, Nikodém zjišťuje, že oni nemají svědky, že měli mít připravené vyslechnuté svědky a že ta obžaloba měla být připravena. A oni teprve ty svědky shánějí. Nemůžou dát dohromady dva svědky, kteří vypovídají shodně. To, co žalují, je slátanina všeho možného, ale nejsou to věci, za které by bylo možné popravit a za druhé nemají dva svědky, takže Ježíš má být propuštěn pro nedostatek důkazů. A když ten soud se vleče, tak Nikodém si říká: „To je hrozné, vždyť to vypadá, že nakonec ten tesař měl přece jenom pravdu“. Teď povstává Kaifáš, Nikodém si pravděpodobně říká: „No, někdo dostal rozum a rozpustí to pro nedostatek důkazů“. Jenže ke svému úžasu zjišťuje, že Kaifáš se se zlostí obrací na Ježíše a říká: „Neslyšíš, co na tebe žalují?  Zapřísahám tě, jsi Mesiáš nebo ne“? Nikodém už nadskakuje a říká si, tak i Kaifáš je zrovna takový, vždyť to jsou přece lidé, kteří znají právní proces, ví přece, jak se má soudit a oni takhle ani ne amatérsky, ale vyloženě podvodným způsobem tady jednají s Ježíšem. Snad Kaifáš dostane rozum. A Kaifáš se ptá: „Jsi Mesiáš nebo ne?“ Ježíš řekne: „Ano, jsem“. A Kaifáš si teatrálně roztrhne roucho, říká: „Tak co si myslíte, nač ještě potřebujeme svědky“. A všichni křičí, že je Ježíš hoden je smrti. A Nikodém si teď říká: „Teda opravdu, tesař z Nazareta není fantasta, ten má pravdu, on asi opravdu tím Mesiášem bude. A Kaifáš zaručeně je vrah“. Protože podle těch předpisů  měl říct jednu věc: „Když teda jsi Mesiáš, dokaž!“ A stačilo říct, kde se narodil. Jenže Kaifáš ví, že by to prohrál, je zaskočen, ale on stůj co stůj chce Ježíše zlikvidovat a tak musí Ježíš na kříž. A tady jsme u toho. Tím „hrncem“ je hřích člověka. To je člověk, který žije spokojen sám se sebou, domnívá se, že je dobrý, že je zbožný, to je právě ten problém těch židů. Člověk někdy potřebuje udělat průšvih, malér, zločin tak, aby viděl, že on v pořádku není. A proto Ježíš jde na kříž, aby židé se na něm mohli dopustit zločinu. A ten zločin jim otevře oči. Ten zločin je tím hrncem horké vody. Kdyby Ježíš nepřišel, tato zločinná mentalita by zůstala uvnitř, Kaifáš by celým svým životem šel jako zbožný, jako velekněz, umíral by s nadějí na setkání s Bohem a teď najednou by mu Bůh řekl: „Vždyť ty jsi vrah“. „Vždyť já jsem nikoho nezabil, já jsem dobrý“. Ten soud by prostě probíhal daleko hůř, kdyby právě nebylo té Ježíšovi smrti, která lidem otevírá oči, že jejich zbožnost není dostatečně kvalitní. Takže tohle to je ta souvislost. Ne, že by  jako v tom koncentráku, tak 10 lidí půjde na smrt do bunkru. Proč těch 10? Ti přece neutekli. Ale prostě musíme udělat gesto, aby ti darebáci v tom koncentráku se nebouřili, 10 půjde na smrt. Takhle P. Bůh nejedná. On jako moudrý otec ví, že když už nemůže nic jiného, obětuje svého Syna a ne že obětuje, ale oni se dohodnou, že jinak to nejde a Ježíš na tu smrt jde. Aby židé zhřešili v tom, co oni považují za dobré. Když člověk zhřeší v těch oblastech tzv. puncovaných hříchů, tam kde si říká: „Já jsem dobrý, ale tamto je špatné, já se sice občas opiji, ale rád chodím do kostela, já jsem zbožný atd.“ Čili, ten kříž vlastně rozbíjí, ale nejde jenom o židy, rozbíjí člověku tu iluzi dobroty, zbožnosti atd. To je smysl Ježíšova kříže a toto je i smysl hříchů, které na nás přicházejí a se kterými marně bojujeme. Pokud se nenaučíme takto dívat na ten hřích, pokud říkáme, já si dám pozor, já se polepším, tak je to nevhodná strategie boje proti hříchu. Musím pochopit, že nejsem tak dobrý, tak zbožný, jak jsem si to představoval. Že v očích Božích je těch mých chyb daleko, daleko víc, než si myslím.

No, a teď jsme u toho dnešního úryvku: „Blahoslavení chudí v duchu, neboť jejich je nebeské království“. Ten text není tak jednoduchý, protože máte Mt. a Lk., oba mají podobné texty, jeden říká - blahoslavení chudí a druhý – blahoslavení chudí v duchu. Chudý v duchu je ten, který si je vědom těch svých slabostí, té své nedotažené zbožnosti, toho svého nedořešeného křesťanství. Čili toho, proč šel Ježíš na kříž. To je chudý v duchu. Že ti vlastně mohou najít  cestu  k pochopení a rozvoji. Chudý fyzicky, který nemá co do úst atd., ten se tím životem protlouká a ten nepropadá tak snadno takové iluzi, já jsem dobrý věřící. Ten je častokrát na okraji společnosti. Druzí se dívají naň spatra, takže u něho se ta mentalita (jak bylo v době Ježíšově, že „my jsme dobří,  Mesiáš přijde, pochválí nás“), se tak snadno nevytvoří. Takže to blahoslavení chudí v duchu a blahoslavení chudí v kapse, abychom to rozlišili, to jsou dva různé významy a samozřejmě to lidské utrpení, nejen chudoba, ale i zármutek, pláč, když mám prostě trampoty osobní a nebo ta chudoba ducha, pláč nad těmi druhými, to člověku pomáhá ocenit náboženství, odstraňuje z něj to farizejské zlo, kvůli kterému musel Ježíš na kříž. To farizejské zlo je těžko popsatelné. Připomínám 20. kap. Mt., kde  jsou to třeba dobré skutky, které nejsou dobrými atd. Tady jsme u toho, že Ježíš musel na kříž, ne kvůli tomu, že by Bůh potřeboval 10 lidí na smrt, že by potřeboval někoho na smrt, že by potřeboval někoho na smrt a je to jedno, jestli je to vinný nebo ne. Ježíšovo jednání  se podobá jednání lékaře toho 1. nebo 2. typu. Takže pokud jste to přirovnali těm lékařům, tak vám gratuluji. Pokud jste přišli na to, že nesedí ani jeden z těch případů a že je třeba hledat něco dalšího, tak moje gratulace je 1. třídy.

Mt 5,27-32.

Slyšeli jste, že bylo řečeno :  „Nezcizoložíš.“  Já vám však pravím, že každý, kdo hledí na ženu chtivě, již s ní zcizoložil ve svém srdci. Jestliže tě svádí tvé pravé oko, vyrvi je a odhoď pryč, neboť je pro tebe lépe, aby zahynul jeden z tvých údů,než aby celé tvé tělo bylo uvrženo do pekla. .........atd.

Musíme v evangeliu rozlišovat, co brát a co nebrat, abych tak řekl, doslova. Např. svádí tě pravé oko, vyrvi je a odhoď pryč. Tedy, když se chci na něco dívat, tak se dívám oběma očima. Nejsme na tom tak, jako někteří živočichové (ptáci, ryby), že pravým okem vidí napravo a levým nalevo. A když mne bude přitahovat nějaká hříšná myšlenka, tak se to nevyřeší tím, že si jedno oko vyrvu a budu se na to dívat tím druhým. Tady chce Ježíš říci něco jiného. Že to nejde vyřešit tím vyrváním, ale jde o to, nechat v případě potřeby, jak se lidově říká, plavat věci tak cenné jako je ruka nebo oko. Tedy, velmi mnoho hříchů vzniká právě tehdy, když má člověk neujasněné stanovisko. Když je nerozhodný, nemá jasnou hierarchii hodnot a potom musí s tím zápasit, zápolit a nikam to nevede. To je právě ten problém hierarchie hodnot. Když nemám vyřešenou hierarchii hodnot, to, co považuji za důležitější, tak nemohu být křesťanem. Člověk, který nemá dořešený způsob jak se modlit a snaží se modlit soustředěně, tak jeho modlitba bude nesoustředěná, protože myslí na to, aby se soustředil a ne na její obsah. A zrovna tak, když mně cokoliv přitahuje, a nemusí jít jej o nějakou nedovolenou věc, měl bych si položit otázku: „A přitahuje mně myšlenka na Boha stejně?“ A tady jsme u toho, že ten náš Bůh, jehož představu jsme si vytvořili v dětství, je něco neurčitého a něco  nahánějícího strach. Na straně druhé si ho líčíme jako laskavého tatínka, na němž se dá „dříví štípat“ – a vlastně máme ty 2 obrazy Boha a jednou se nám vynoří jeden, jindy druhý, no a člověk nemá ujasněné hodnoty. Samozřejmě, že tady , když tě svádí pravé oko, i když je řečeno v tom smyslu, že nejde o pravé oko, jak jsme říkali, ale o hierarchii hodnot,  takže v případě manželství, leckdo řekne ano, to já nevydržím s touhle rebekou atd. Ano, kamaráde zlatý, když tě svádí pravé oko......tak to není zažeň tu ženu, ale vyřeš si ty své problémy. Máš na ni vztek? Proč? „Máš nedořešené věci, ty máš nedořešený svůj pohled na život. Ty si myslíš, že chápeš věci správně, ale přitom se nechceš vzdát toho, co je pro tebe nesmírně důležité, totiž své prestiže. Koukej vyřešit otázku, co je dobré, co je špatné vyhodnocování. A potom se vyřeší vztah vůči manželce“. Toto je realita. Ovšem, svádí tě pravé oko?  To má všeobecný charakter, ale člověk musí vědět, čemu dá přednost. V tomto případě, když máš dopal na svou ženu, tak vznikne touha po jiné. Tedy, tady by se dalo říct, „vzdej se té touhy po „ideálním manželství“  s tou druhou, ke které jsi se nepřízní osudu nedostal, musíš se toho vzdát i za cenu, že budeš mít na krku tu nechápavou, tupou a proti tobě zaujatou, nenávistnou ženu atd.“ Tím není řečeno, že by se to nemělo řešit. Tím je řečeno, jestliže tě svádí pravé oko, i kdyby jsi viděl kdovíjaký ideál krásy,  laskavosti a dobroty, tak je to pro tebe zakázané ovoce. Nechci tu věc rozebírat dál, to se musí brát v celém komplexu, kde „starým bylo řečeno........, ale já vám říkám.........atd“. Vzpomeňte si, co jsme říkali, že židům bylo dovoleno dát propouštěcí list. Ano, když se ten muž nasytil té ženy, dal jí potvrzení o propuštění, ta žena se mohla znovu vdát. Proč žena nedává potvrzení mužovi? SZ dovoloval mnohoženství. NZ říká, „starým bylo řečeno, kdo by zabil, ale já vám říkám, kdo se hněvá, propadne soudu“. A tady je také řešení toho problému cizoložství. Je nemyslitelné, aby lidé, kteří se vezmou a kteří dodržují tu věc vztahu, aby se najednou začali rozvádět, když se předtím nehádali. A zrovna tak je nemyslitelné, aby lidé, kteří se nehádají, aby se přestali mít rádi. Vždy to začíná hádkami, nedořešenými vztahy, konflikty, potom se přidají jednak zdánlivé, jednak objektivní, skutečné potíže, takže se to manželství opravdu stane neudržitelné.  SZ od NZ se liší právě v tom,  že ve SZ si muž mohl vzít jinou ženu, ta propuštěná musela dostat  list, aby ten manžel ji na jedné straně neutlačoval, na druhé, aby ji neobvinil, že je cizoložná. To je smysl potvrzení o rozvodu. Povinností křesťanů je vyřešit si problém hádky. To je důležité pochopit. Na to oko se musíme dívat z hlediska priority, i kdyby tak cenná věc jako oko tě sváděla k hříchu, vyrvi ho. Koukej vyřešit napřed svůj vztah vzhledem k manželce, se kterou jsi oddaný a potom se věci srovnají. Ale dokud to nevyřešíš, tak raději pravé oko pryč, sebekrásnější idol krásy, spanilosti a laskavosti musíš nechat být. Koukej rychle vyřešit „sebe samého“, protože jedno manželství jsi už pokazil. To druhé, kdo ti zaručí, že bude dobré? To je několik myšlenek z obrovského rance, který se nazývá „horská řeč“.

Mt 5,38-48

Ježíš řekl svým učedníkům : Slyšeli jste, že bylo řečeno : Oko za oko, zub za zub. Ale já vám říkám: Neodporujte zlému, spíš naopak. Když tě někdo udeří na pravou tvář, nastav mu i druhou.....atd.  Vy buďte dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec.

Máme před sebou řadu promluv. Na přemýšlení budou náročné všechny. Evangelium není knížka, ve které si pěkně čteme. Není to knížka, ve které si člověk najde něco pro posilu, nějaký ten úryvek (jak to bohužel často vidíme). Evangelium je knížka, která je velice rafinovaně psaná, v tom smyslu, že nám může říci velmi mnoho s ohledem na těch málo stránek. Vraťme se k našim problémům.

Nepomine čárka ze zákona a přitom jsme viděli, že Ježíš mnoho částí vynechal. Např. Mojžíš jasně zakázal jíst vepřové maso (3. kniha Mojž. 11-14.kap.) a Petr má zjevení  „Vstaň Petře, zabíjej a jez“. Byla tam všechna čistá i nečistá zvířata. Jedna z otázek je, jak to vlastně jde dohromady. Tato otázka není nijak jednoduchá. Souvisí to mimo jiné s tím, že máme spoustu křesťanských církví a každá o sobě tvrdí, že je pravá. Všechny se hlásí k Bibli. Souvisí to s touto otázkou „Nepomine čárka ze zákona...“. Lze však zjistit, že nejenom čárky, ale celé pasáže se vynechávají a člověk se nad tím vůbec nezamýšlí. Jedni vynechají to, druzí ono a všichni s obrovskou hrdostí vystupují, že jsou ti praví. Souvisí to i s tím druhým problémem „čistý – nečistý“. Minule jsme skončili tím, že „nečistota není hřích“, ale je to vyřazení člověka ze společenství lidí a Boha. Nečistotu mohli vyvolávat určité situace, dokonce i dobré skutky (to jsme si říkali). Zdá se to divné, udělat dobrý skutek a pak nemohu mezi lidi, nebo přinést oběť. Dále, my např. můžeme jíst vepřové maso. Kde, milí přátelé, je to „nepomine čárka......“, v tom případě „čistý – nečistý“. Dnes máme před sebou oříšek k zamyšlení. Uvažoval jsem o tom, že vám to vysvětlím, ale pak jsem si uvědomil, že bych  nejednal tak, jak by jednal Ježíš a že bych vám řekl něco, co on sám chtěl, aby si lidé dopřemýšleli. Je to ono: „Oko za oko, zub za zub.....“. Ještě výraznější je to u sv.Lukáše, 6. kap., kde to vypadá jako absolutní výzva k bezbřehé lásce, aby člověk za všech okolností byl láska sama, dobrota, shovívavost atd.  (Přečíst pasáž u sv.Lukáše). Vypadá to jako absolutně jasný text. Kdo z nás to však dotáhne do posledního puntíku? Představme si, že přijdeme domů a najednou najdeme v bytě zloděje, jak se hrabe v zásuvkách. A vy místo toho, abyste chlapíka zahnali, řeknete: „V této peněžence je málo, ale tady mám vkladní knížku a heslo je „.......“. My si musíme dosadit Ježíšovu výzvu do jakékoliv životní situace a jestliže někdo tak jednal, tak bych ho chtěl vidět. Něco jiného je příklad trestance Jeana Valgeana (Viktor Hugo – Bídníci), který nocuje u toho biskupa, ukradne mu svícny a když je kontrolují, protože biskup ví, že ten chudák by byl neúměrně potrestán a proto mu ty svícny dává. To se stává podnětem, aby se ten trestanec zamyslel sám nad sebou a začal pořádně žít. Jenže, když budete mít souseda, se kterým se nelze domluvit (problém rozdělených bytů) a vy budete udržovat pořádek, čistit záchod i po něm, snad si nemyslíte, že ten soused začne takhle uklízet taky? Právě naopak, bude se na to spoléhat a bude dělat ještě větší nepořádek.  Tato věc není jednoduchá. Tragédie není nikde jinde než v tom, že dokážeme číst místa v Evangeliu, aniž bychom je brali vážně a do důsledku. A právě proto je tolik křesťanských církví. Každá si něco vezme a pak na tom začne stavět. My musíme mít celé Evangelium jasné a pochopitelné. Jednou z takových pasáží je právě ta „výzva“ k neomezené laskavosti. Není to nad síly člověka, ale není to ani instrukce Ježíšova. Je to text určitým způsobem zašifrovaný, jak říká Izajáš – zapečetěný. Každý musí přemýšlet. Nejdříve jsem vám chtěl říci řešení toho problému, ale pak jsem si uvědomil jedno, že Ježíš, který byl nejenom lepší učitel než já, ale měl na to také víc času, ne jako já musím být hotov za 20-30 minut. Ježíš míval třeba několikadenní mítink a přece to nevysvětlil. Proto si nebudu hrát na lepšího pedagoga. Tak, jako Ježíš, i já budu chtít, abyste si na to přišli sami, pouze vám dám na to materiál.

To „oko za oko, zub za zub“ vůbec nesmíme chápat v tom smyslu (dosti běžné), že ten SZ byl drastický, samá hrůza, oběť a nyní ten NZ jak je proti tomu krásný. Ježíšovi posluchači znali, co znamená „oko za oko, zub za zub“ a nebyli spoutáni těmi předsudky. Proto si o tom přečtěme ve SZ (je to tam 3x). “Když se dva muži budou rvát a nepřijde druhý o život, zaplatí ten pokutu. Když přijde o život, zaplatí život (šlo konkrétně o ženu, která čeká dítě)“ – „oko za oko, život za život, zub za zub, ruku za ruku, nohu za nohu, spáleninu za spáleninu, modřinu za modřinu, jizvu za jizvu“. Vypadá to pěkně drasticky a jak krásně si v NZ můžeme žít, mohli bychom si říct. 3. kniha Mojž., 19.kap – „Nedopouštějte se bezpráví při soudu, nebudeš  nadržovat nemajetnému, ani brát ohled na mocného. Budeš soudit svého bližního spravedlivě. Nebudeš se chovat ve svém lidu jako utrhač, nebudeš ukládat svému bližnímu o život. Já jsem Hospodin (smysl = já jsem pán, já jsem, kdo tady rozkazuje). Nebudeš ve svém srdci chovat  nenávist vůči bratru, ale budeš trestat svého bližního podle práva, abys nenesl následky jeho hříchu. Nebudeš se mstít synům svého lidu, nezanevřeš na ně, ale budeš milovat svého bližního  jako sebe samého. Já jsem Hospodin“.To je právě to dnešní první čtení. Nebudeš mít dvojí měřítko. Budeš podle stejné míry posuzovat hříšníka chudého a hříšníka bohatého. Nebudeš mít nepřiměřené tresty. Vzpomeňme si na případ Čachtické paní. Odhad jejích obětí jsou stovky. Představte si vás, rodiče, když by paní hraběnka chtěla vaši dcerku do služby, jak byste „jásali“. Když konečně na ni přišli, protože to byla paní hraběnka, dostala jako trest domácí vězení. Dovedeme si představit, co by v takovém případě udělali s chudákem? Vidíme, že nyní to „oko za oko.....“ se nám už jeví v jiném světle. Třeba pamatovat na tu nestrannost a přiměřenost trestu. Přitom křesťanský středověk byl považován za kdovíjaký ideál. A přitom, když člověk kradl chléb, usekli mu za to ruku, ale lidé měli „plné“ ústa lásky Boží. Pozor, toto jsou skutečnosti, které si musíme uvědomit. Ježíšovi posluchači smysl toho „oko za oko.....“ velmi dobře znali. Ve 3. kap. Mojž. jde o trest za rouhání. Dále, kdo ubije člověka, musí zemřít. Kdo ubije dobytče, nahradí kus za kus. Když někdo zmrzačí svého bližního, bude mu způsobeno, co sám způsobil. – „Zlomenina za zlomeninu, oko za oko, zub za zub“. Jak zmrzačil člověka, tak ať se stane jemu. „Kdo ubije dobytče, nahradí je, kdo ubije člověka, zemře“. Budete mít jediné právo (stejné) jak pro hosta tak pro domorodce. Tak co, je to tak tvrdé? Posluchači Ježíšovi dobře znali a rozuměli této problematice.  Měli jste si přečíst pasáž „Starým bylo řečeno nezabiješ, ale já vám říkám, kdo by se bez příčiny rozhněval na svého bratra, patří před soud“ (Mt.5, 21 (27)) atd.  Potom následuje to „oko za oko, zub za zub“. (Mt 5, 38). To před tím, souhlasí s požadavkem , že ani čárka ze zákona nebude vynechána. Ale toto Mt 5, 38-42 jaksi vybočuje. „Oko za oko.....“, je příkaz který nám nařizuje, aby reakce vůči tomu, kdo nám ubližuje byly nestranné a přiměřené. Právě tohle nechává Ježíš lidi domyslet, a řešení říká jinde.  (Mt 18. kap., Lk 17. kap.) Tam najdete odpověď na ten problém. Uvidíte, že nepominula čárka ze zákona, že to platí dále (oko za oko.). Když zhřeší bratr, já jsem povinen ho napomenout. I když jde o pokárání, jsme povinni se ozvat. Ježíš to dělal také. Když mu chtěli židé něco udělat, prostě zmizel, nebo se schoval v davu. Nejlépe je to vidět v Nazaretě, kde ho chtěli shodit ze skály. Víme, jak to dopadlo. Ztuhli a on klidně odešel – „odešel uprostřed nich“, jako v pohádce o Šípkové Růžence. Toto není „nastav druhou tvář“. Ano, musím také nastavit druhou tvář a podmínky pro to najdeme u Mt 18, Lk 17.

K příští promluvě je dobré si přečíst začátek 6. kap. Matouše. Je toho dost. Co se týče vysvětlování, v této věci byl Ježíš neúprosný a přitom byl lepší učitel než já. A v této věci Ježíš chtěl, aby každý zapřemýšlel sám.

Mt 5, 17-48.

   ........předkům bylo řečeno...........já vám však říkám.........  

                Ježíš postihuje příčiny hříchu. Při dobře fungujícím křesťanství i odpuštění jakéhokoliv přestupku je možné. Nesmíme zapomenout, že při dobře fungujícím křesťanství jsou tu ještě charismata, která po odpuštění mohou vrátit nazpět daný problém např. zlomeninu ruky atd.

Ježíš vedl diskusi. Jeho výuka byla heuristická. Rabínská nauka byla dogmatická – věřit pro autoritu (vyřazuje logické procesy ze hry, i v katechezi sv. Pavla). U Ježíše je „věřte skutkům“. Rabínské kecy – strašné svinstvo („… Sodoma a Gomora by stála dodnes“). Po analýze v čem to spočívalo, zjistíme, že ta deviace a ta „rabinizace“ proběhla i v křesťanství. Třeba odvodit rabinizaci, dokázat, že v křesťanství došlo k rabinizaci a stanovit terapii rabinizace.

Problém špatného čtené Bible ze strany židů.

Nedůsledné čtení Mojžíše a proroků, co se nehodilo přeskočili, vynechali. Když to člověk udělá několikrát, čte to jako by tomu rozuměl a dívá se na to jinak a myslí si, že tomu rozumí!!! Nebo, co nechápali, přešli dál. Kompenzační zásluhy , vymýšleli si. – tam začíná vznikat já jsem dobrý a neochota uvažovat nad tím, zda – li to, co znám je správné, zda – li to, co pokládám za dobré je správné.

1)     „Rabínský“ zákon – teorie a praxe – působí imunizačně

2)     Neochota revidovat to, co považují za správné. „Vidí“ a proto neřeknou „vysvětli“ (model: mé zkušenosti s barvoslepými) – Nezávislá, druhá komponenta.

3)     Když se to provalí (že nemají pravdu) – strach z ostudy. Nakonec pýcha je silnější, než cokoliv jiného (případ Kaifáše). Není to ojedinělá věc. Všichni členové velerady, až na dva, se do toho dostali. Prestiž, pýcha.

Plnění „rabínského“ zákona dodává přesvědčení „já jsem dobrý“. Ty faktory jsou tak silné, že pod jejich vlivem oni dokáží říct, že Ježíš je bludař, že pod jejich vlivem se člověk dostává do pekla a ty faktory ho drží v pekle (peklo se uzavírá zevnitř samými zavrženci).

Dobře je to vidět na případu člověka s uschlou rukou. Nejdříve se šířili pověsti, že Ježíš je neznaboh, že uzdravuje v sobotu, že to není pravda atd. Proto postaví člověka doprostřed a ptá se (vyzývá k diskusi) „Smím ho uzdravit nebo ne?“ – žádná odpověď (prestiž). Dokazuje jim na základě jejich koncepce, že je to povinnost uzdravit v sobotu – („dobytče“). A oni – šli se smluvit s Herodovci, jak ho dostat.

Od proroků věděli (nebo mohli vědět), že takové skutky může dělat jenom ten, kdo je Bohu milý (Nikodém). Šlo o to, aby Ježíše přijali, alespoň jako proroka, reformátora náboženství a pak měli možnost se dopracovat toho, že je to Mesiáš.

Předpověď utrpení v Matoušově evangeliu: Mt 16,13-23, Mt 17,3-9, (Lk 9,31), Mt 17,10-13, Mt 17,21-22 (Mk 9,29-31), Mt 20,17-19, Mt 20,28, Mt 26,2, Mt 26,11-12.

Ovlivnění náboženského postoje se týká nauky, mentality, neochoty opravit názory: Mt 11,20-24,  Lk 10,12-15 – Mt 23,1-36, Lk 20,45-47, Lk 11,37-54  -  Lk 12,47-48, Jan 9,41.

Osud člověka je korelován s plněním Boží vůle (i když ji neznám). Hřích je důsledek slepoty a je s tou slepotou korelován.

Mt 5.   „Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit zákon“

                Problém židů nebyl v tom, že by nebyli zbožní. Kaifáš, farizeové, saduceové, zákoníci atd. Farizeové a saduceové se neměli rádi, nenáviděli se, ale v případě Ježíše byli jednotní. Pilát dal ukřižovat Ježíše na nátlak  židů („On se dělal králem,  nejsi přítel císařův“). Císař by s Pilátem zatočil. Proč k tomu došlo? Jedni si přidali (farizeové), jiní (saduceové) ubrali z Mojžíšova zákona. Vznikl zkreslený obraz. Výsledek, když přišel Ježíš, nenávist, alergie a k tomu ještě to, že jednotlivé vrstvy prohrávali.  Dospělo to tak daleko, že Pilát i Herodes chtějí Ježíše osvobodit. Tím, že si něco pozměníme jinak než říkal Ježíš, tím vznikají slabá místa ve víře. Proto se nám nedaří vypořádat s hříchem a máme  pochybnosti ve víře. Když si člověk řekne, „já nebudu pochybovat“, tak to není řešení. Já naopak to musím vyřešit. Musím zjistit, kde jsem dělal chybu. Ta chyba není v tom zlém. To zlé je jenom důsledek. Když se dva lidé  rozvádějí, říkat rozvod je hřích, to už je pozdě. Ono to začalo tehdy, když se začali hádat a problém nedořešili. Tehdy se z toho měli jít zpovídat. My musíme chápat Ježíšovu koncepci a nikdo z nás nemůže říci, že má v Evangeliu jasno.  Když v tom nemáme jasno, nemáme ani právo říkat „Slyšeli jsme slovo Boží“, protože to jako slovo Boží nebereme.  Já by jsem se měl vypořádat s tím, že všechno, co  Ježíš říká, že všemu věřím, ale také zda tomu dávám za pravdu. Ježíš to dobře rozlišuje, - „jak to, že sami nerozeznáte“.  Příhoda: V Evangeliu stojí, že  celníci a nevěstky se obrátili na kázání Jana Křtitele. V jedné Bibli: Celníci a nevěstky dali Bohu za pravdu tím, že se dali pokřtít. Pak v jiné Bibli: „Oslavili Boha tím, že se dali pokřtít“. Jak to vlastně je? Je to velký rozdíl. Skutečnost je také (viz latinský a řecký text), že ospravedlnili Boha tím, že se  dali pokřtít. Je to víc, než „dali Bohu za pravdu“. Rehabilitovali Boha. Ježíš by chtěl, abychom nejenom říkali,  ano já jsem hříšník,  ale abychom došli k závěru „ano, Bůh má pravdu“. „Já jsem hříšník proto, že jsem Boha nepochopil“.  Nejde o to Bohu slepě věřit, ale umět mu dát za pravdu. Není to snadné, ale je to snadnější, jako když potlačujeme v sobě to zlé a nebudujeme v sobě to dobré. Když budu mít správný názor na Boha, nebude mi víra dělat potíže. A když mám nejasnosti a budu je jenom potlačovat, nehnu se z místa. Výstrahou nám buď Ježíšův osud,  protože farizeje a Saduceje nikdo nemohl vinit z bezbožnosti a právě ti usilovali o Ježíšovu smrt. Proč? Proto, (varoval před tím i Mojžíš) Saduceové  něco vynechali, farizeové přidali. Vznikaly odchylky. Oba tábory se dokonce hádali a nesnášeli, ale ve věci Ježíšově táhli za jeden provaz. Proč?  „Nepřidáš, neubereš, nepomine jediné písmenko ze zákona“. U židů to nebyly jen vynechané čárky, ale celé pasáže. U nás to nemusí být jenom vynechané, ale také nepochopené a v dospělosti neopravené, nedoplněné. To nám může prokázat stejně špatnou službu. Největším nepřítelem křesťana je neznalost náboženství, neznalost Božího slova. Když budeme Boží slovo znát, hříchy se začnou sami od sebe ztrácet. Když se neztrácejí, znamená to, že máme resty ve svých názorech na Boha, na to co je smysl života atd.

Mt 5,17-19  „…Nepomine čárka ze Zákona“

Ježíš řekl svým učedníkům: „Nemyslete si, že jsem přišel zrušit zákon nebo proroky. Nepřišel jsem je zrušit, ale naplnit. Amen pravím vám, dokud nepomine nebe a země, nepomine jediné písmenko ani jediná čárka ze zákona, dokud se to všechno nestane atd.

Stojí za to si přečíst, co to vlastně znamená „Nepomine čárka ze zákona“. Na první pohled to vypadá, že Ježíš těch čárek z Mojžíšova zákona zrušil hodně. Např. Starý zákon nařizoval, aby malomocný o sobě řekl: „Jsem nečistý, nepřibližuj se“. Aby nechodil do společnosti lidí. Starý zákon měl mnoho příkazů typu „čistý – nečistý“ atd. Ten, kdo se znečistil, ten nesměl jít mezi lidi. Přitom to znečistění vůbec nemuselo být spjaté s hříchem. Hřích, to byla jedna věc a nečistý, druhá. Např. mohlo dojít ke znečistění i dobrým skutkem, když např. někdo ošetřoval nemocného a ten mu umřel. Ten živý byl nečistý, nesměl jít mezi lidi, musel se umýt v tekoucí vodě a mezi lidi nesměl jít celý den. Tady vidíme, že ten parametr nečistý vůbec nemá co dělat z otázkou byl to hřích – nebyl to hřích. Ježíš přímo výstavně např. dovoluje jíst jakýkoliv pokrm a přitom bylo vepřové maso považováno za nečisté. Jak to dát dohromady s tím „Nepomine čárka ze zákona....“. Ježíš říká : „Neposkvrňuje to co vchází, ale to co vychází“. Tato otázka je tu nastíněná, protože je potřeba číst evangelium a je to otázka, věc čtení evangelia a ne jenom slyšet hotovou věc. Proto připomínám co máte mít na vědomí, až přijdete domů, abyste se mohli nad tím zamyslet.

Zítra se bude číst: „Slyšeli jste, že bylo řečeno předkům, nezabiješ, kdo by zabil, propadne soudu. Ale já vám říkám, každý, kdo se na bratra hněvá, propadne soudu, kdo svého bratra tupí, propadne veleradě a kdo ho zatracuje, propadne pekelnému ohni“. Je to takové dost neurčité. V originále je: „Kdo řekne bratru – RÁCHA, což byla konkrétní nadávka, kterou ti lidé používali v určité situaci. My máme takové odstupňované nadávky od mírných až po ty nejšťavnatější. Není potřeba znát odstupňovanost nadávek, ale co chtěl tím Ježíš říct. Tedy se nad tím zamyslet, co bude čteno zítra. „Starým bylo řečeno a já vám říkám...“  Všechno si třeba projít.

Mt 5,17-19  + 1. kniha král., 18. kap.

Ježíš řekl svým učedníkům: Nemyslete si, že jsem přišel zrušit zákon nebo proroky. Nepřišel jsem je zrušit, ale naplnit. Amen pravím vám, dokud nepomine nebe a země, nepomine ani jediné písmenko, ani čárka ze Zákona, dokud se to všechno nestane. Kdyby tedy někdo zrušil jedno z těchto přikázání, třeba i to nejmenší a tak učil lidi, ten bude v království nejmenší. Kdo se však jimi bude řídit a tak učit, bude v nebeském království veliký.

Pozor, tady se neříká o přikázáních, která známe my, ale o ta přikázání, která řekl Ježíš. To není totéž. Z Ježíšovy nauky nesmí být vynechána ani nejmenší čárka. Vysvětlit tohle do všech detailů je velmi náročné na čas. Proto alespoň kousek, který nám dá dost na přemýšlení, pokud ovšem si to budeme chtít přiznat. Ježíš říkal mnoho věcí, které se nedodržovaly. Např. Mojžíšův  zákon říkal, že otroctví mohlo trvat nejvýše 7 let. Ale když přišli křesťané, tak otroctví nebylo zrušeno, a bylo zrušeno až pod nátlakem světa, který začínal být pohanský. Robota, nevolnictví, ty byly zrušeny až v minulém století a byla to forma určitého druhu otroctví, bezpráví. Po těch 7 letech otrok mohl zůstat otrokem, pouze vlastním rozhodnutím a prohlášením před obcí a na potvrzení toho nechal se připíchnout šídlem přes ucho o věřeje. To měl být poslední stimul „Koukej se postavit na vlastní nohy, nauč se hospodařit samostatně, abys nemusel žít jako otrok.“ Samozřejmě, že židé toto nedodržovali. Otázka sociálních zákonů  je velice podrobně řešena v Mojžíšově zákoně. Že nebyla dodržována, to je druhá věc. Ale ani my křesťané jsme sociální problémy neřešili. Připomeňme si nevolnictví. Kde bylo naše křesťanství? Těch věcí je daleko, daleko víc. Proč myslíte, že je tolik křesťanských církví? Všechny horlivě čtou Písmo svaté. My také říkáme „Slyšeli jsme slovo Boží“. Myslíte si, že by mohlo být tolik církví, kdyby o Bibli pořádně přemýšleli? Jistě, my ho čteme pořádně a oni ne, ale to oni říkají také. Co by se stalo člověku, který by v minulých dobách řekl : „Já už jsem robotoval 7 let, já už robotovat nebude. “Kdo by se ho zastal? Kdo by řekl, že má na to právo? To by páni se svými poddanými museli velice opatrně zacházet, kdyby to fungovalo (alespoň ten Starý Zákon). Teď k tomu 1. čtení. Eliáš žije v době, kdy se mezi židy šíří pohanství. Bylo to vlivem královen. Králové porušovali Boží příkaz, brát si za ženu dceru svého národa a brali si také pohanky. Začal s tím už Šalamoun. Tenkrát bylo mnohoženství. Židé se sichrovali na obě strany, klaněli se Jahvemu a také Baalovi. Tohle je za krále Acháta (jeden z nejhorších králů). Eliáš říká lidem: „Jak dlouho budete kulhat na obě strany? Jestliže Hospodin je Bůh, jděte za Hospodinem. Jestliže Baál je Bůh, jděte za Baálem“. Eliáš se rozhoduje pro „pokus“ k ověření si pravého náboženství, mohli bychom říct soubojem bohů. Postaví jeden oltář s býčkem pro Hospodina a druhý pro Baála. Všimněte si jedné věci. Ti Baálovi kněží tomu Baálovi věří. Mají určité obřadní tance, kde znázorňují souboj dobra  a zla. Když ten tanec, zápas nepomáhá, tak to berou naostro, že se až bodají během toho souboje. Eliáš se jim posmívá: “Volejte hlasitěji, vždyť je to pravý Bůh, buď je zaměstnán, nebo šel na stranu, nebo je na cestě, možná, že spí a musíte ho probudit.“ Kněží dělali všechno pro to, aby toho Baála přiměli se ozvat. Svým způsobem před těmi  lidmi musíme smeknout, i když měli nesprávné náboženství. Byli to důslední a poctiví vyznavači. Mnohokrát jsem o této pasáži uvažoval. Ptal jsem se, modlil se a prosil jsem „Proč se dnes toto neděje? Proč dnes nejsou zázraky?“ Vysvětlení je jedno: „Nejsme Eliášové“. Naše víra není úplná. To si musíme přiznat. Eliáš, ten se k tomu pracně dopracoval. V jednom katolickém časopise jsem četl, že celá ta záležitost kolem toho soudu je sporná (samozřejmě, že autor neřekne naplno, že jsou to nesmysly). Operuje se opisovači, různými vsuvkami, dodatky atd. Tohle už není opomíjení čárky ze Zákona, ale celých obrovských partií. Kdyby dnes Eliáš žil, dělal by zázraky také. I u židů bylo období, kdy se zázraky neděly a i Archa úmluvy ležela jako nějaká stará zaprášená bedna. My bychom měli umět svoji víru obhájit. Měli bychom pořádně znát Bibli. A když už je ekumenismus, tak umět prodiskutovat to svoje křesťanství a ne vydat nějaké kompromisní prohlášení typu : „Ano, my všichni máme P. Boha rádi.“ Úmyslně jsem mluvil o dějinách, kde je to černé na bílém, jak „pominuly“ čárky ze zákona. A nyní čárky, které pomíjejí v nás, je např. to, že čteme Bibli a nerozumíme jí, neřešíme to a dokonce si myslíme, že tomu rozumíme. A nejsou to jenom „čárky“, ale celé pasáže, protože té Bibli nerozumíme, a nebo si ji špatně vykládáme. Ono je to nepříjemné, ale uvědomme si, že co je psáno, to je dáno. To s tím Eliášem -  je to Bible? Je. Prohlašujeme Bibli za Boží slovo?  Ano. Tak jaképak komentáře k tomu, že jsou to lidové báje. Chceme-li to někam dotáhnout, tak si nejdříve musíme přiznat holá fakta. Jinak naše modlitby nebudou vyslyšeny. A my bychom nechtěli, aby nás ti Baálovi kněží předešli. Ježíš samozřejmě neříká o Baálových lidech, ale říká o Ninivských, o Sidonských, o Sodomě, které bude na soudu lehčeji než Kafarnaum. Jistě, neměli správné náboženství, ale měli ho celé a brali ho poctivě a „nekulhali na obě nohy.“ „Co se mi z té Bible líbí, beru a co se mi nelíbí, prohlásím za legendu nebo něco jiného“ – bohužel, to se stává.

Mt 5,20-26

Nebude-li vaše spravedlnost mnohem dokonalejší než spravedlnost učitelů zákona farizeů, do nebeského království nevejdete. Slyšeli jste, že bylo řečeno předkům : Nezabiješ, kdo by zabil, propadne soudu. Ale já vám říkám, kdo se na svého bratra hněvá, propadne soudu.....atd. Dohodni se rychle se svým protivníkem, dokud jsi na cestě, aby tě tvůj protivník neodevzdal soudci a soudce služebníkovi a byl bys uvržen do žaláře. Amen, pravím ti, nevyjdeš odtud, pokud nezaplatíš do posledního halíře.

Chci připomenout jenom poslední odstavec dnešního čtení. Dohodni se rychle se svým protivníkem, pokud jsi s nám na cestě, aby tě tvůj protivník neodevzdal soudci atd. Tato věta vypadá vcelku srozumitelně, ale přece jenom tam něco tak trošinku, jako kdyby do toho kontextu jen tak úplně nezapadalo. Samozřejmě, všimne si toho málokdo, ale ono tam zapadá, ale musíme mít na mysli ještě jinou věc. My se musíme dohodnout se svým bližním. Ježíš zdůrazňuje, nebude-li naše spravedlnost dokonalejší než spravedlnost zákoníků a farizeů, nevejdeme. To se týká i nás. A čeho se to týká ? To se netýká toho, že se budeme více modlit, víc postit, to se týká jiné věci. Starým bylo řečeno  „nezabiješ“. Já vám říkám, kdo se na svého bratra hněvá, propadne soudu. A teď v tom textu, tam jsou výrazy, které jaksi konkrétní nadávky. Snad mírný stupeň a ostřejší, my prostě nevíme, jak ta nadávka tehdy zněla – Tamjerása.A to druhé jméno si nepamatuji. Ale ty překlady říkají, kdo tupí, propadne veleradě, kdo ho zatracuje, propadne pekelnému ohni. Ale tohle to nic neříká. Tam byly uvedeny konkrétní nadávky. To říkám proto, kdybyste to náhodou porovnávali s jinými texty, abyste věděli o co jde. problém ovšem není v tom, že člověk nadává, ale v tom, že se hněvá, že si nedokáže přiznat porážku. Že nedovede pružně reagovat na svoje chyby, na svoje omyly. Proto je tak důležité, abychom dokavaď jsme na cestě, dokavaď žijeme, se dovedli aspoň s těmi nejbližšími smířit. My jsme ovšem ochotni planout láskou vůči celému světu, ale v takovém tom konkrétním, nejbližším okolí, tam to jaksi „neštymuje“. My bychom si měli uvědomit, že když se lidé hádají, tak, že aspoň jeden z nich se plete, ne-li oba dva. Takže např., když jsou ty různé názory a teď si řeknou, my se hádat nebudeme, tak vlastně zůstávají v omylu. Že lidé si musí umět ty věci vyříkat a to je strašně náročné a nejsme na to vůbec zvyklí. Abych to tak řekl obrazně : Lidé se nebudou hádat, když budou tvrdit, že 2+2=4. Zrovna ta k se nebudou hádat, když budou tvrdit, že 2+2=5, ale např. se hádají o tom, jestli třeba to odrůstající dítě mají zapřáhnout víc k práci a říct třeba, hele, pokavad se nebudeš pořádně učit, žádný parádičky nedostaneš, žádný džíny z Tuzexu. Druhá strana říká, ne, to se musí povzbudit, ukázat dobrá vůle atd. A tady vlastně jsou dva různé názory. A tak jde o to, že vlastně obě strany by se měli by se měli nad tím zamyslet, když jsou ty výchovné problémy, měli by si říct, tak počkat, my jsme něco propásli, dokud to děcko bylo malé, my jsme vlastně na to dítě přenesli svoje chyby a nevěděli jsme o tom. Tohle ovšem jsou konkrétní případy. A často dost zamotané.  Ti lidé třeba přijdou a začnou se ptát, třeba začnou chodit i po poradnách atd., až když je jim hodně zle. Ale my se musíme  naučit víc vystihnout začátek té věci, nejenom časově, ale také psychologicky. Krásně je to vidět na tom, jak se konkrétně židé, ale je to obraz celého lidstva, nemysleme si, že se nás to netýká, jak vzniká konflikt mezi Ježíšem a židy. Ten konflikt vzniká tenkrát, když Ježíš říká něco nepříjemného. A oni před tím zavírali oči. A dokud my se nenaučíme, aspoň sami pro sebe uznávat věci, které vidíme jako prohru a začneme všelijakou výmluvou, omluvou atd.,kličkovat tak ztratíme schopnost rozeznávat dobro a zlo. A to je závažná věc., Spousta lidí přenáší na své děti neschopnost rozeznávat dobro a zlo, protože já to myslím „nejlíp“. Ano, to co myslí jedna strana, tak to myslí opravdu „nejlíp“. Ta maminka by za to dítě do ohně skočila, tatínek taky. No, ale kolik je těch žáků se špatným prospěchem ?! atd. Problém vězí v tom, že my si myslíme, že děláme dobře a přitom se neptáme, jestli to, co za dobré považujeme, je opravdu dobré v Ježíšových očích. Takže to, „dohodnout se s protivníkem“ napřed s tím bližním, s tím nejbližším, bychom se měli učit hned od malička. A učit i svoje děti. Protože, jakmile člověk začne řešit problémy tohoto typu, jak jsem nadhodil, to je už pozdě. Jedna strana může mít pravdu, druhá nemá, ale je to neřešitelná věc, protože obě strany trvají na svém. My se totiž napřed musíme naučit, abychom, když uvidíme chybu, tak ji přestali obhajovat, abychom si dovedli chybu připustit, abychom ji dovedli pochopit. Tohle to vypadá jako abstraktní takové rodinné hádky atd., většinou jsou to velice zamotané situace. Tam vznikají ty hádky. Ovšem hádky vznikaly mezi židy a Ježíšem. A tam nikdy nešlo o zamotanou situaci. Tam šlo vždycky o jasnou věc, ale že ta věc byla nepříjemná. Řekneme, že např.  o Ježíšovi začali vykládat, že je beznaboh, že dělá zázraky v sobotu. Tak co udělal Ježíš? Šel do synagogy v sobotu, viděl tam člověka s uschlou rukou a řekl mu, pojď sem, zvedni ruku a pak, pane rabíne, pane představený synagogy, páni farizeové, co jste tady, řekněte, smím dneska uzdravit nebo ne? Oni mlčeli.  Ono něco jiného je, šířit pomluvy, když tam Ježíš není a něco jiného je, svoje stanovisko obhájit tváří v tvář Ježíšovi. Když Ježíš tohle říká a oni mlčí, on jim dokazuje jejich vlastními slovy, že je jeho právem, ba povinností uzdravit v sobotu. Jejich reakce není, jak by se čekalo, jo, on má pravdu. Jejich reakce je – musíme jít na to jinak.  Smluvíme to s herodovci ( s herod. policií),  dáme hlášení, že Ježíš vede protistátní řeči. A současně pošleme k Ježíšovi provokatéra, který se zeptá, máme platit daně nebo ne ? Když řekne neplaťte, pánové, konejte svou povinnost, je to buřič. Když Ježíš řekne plaťte, tak jiní provokatéři začnou křičet :Fuj, kolaborant !  atd.  To byla reakce na Ježíšův zázrak, který nikdo nemohl oddiskutovat. Poslední kapku do ohně přililo vzkříšení Lazara. V Jeruzalémě říkali, jó, jedna paní povídala, zy Ježíšovy zázraky, to jsou povídačky, ať uzdraví tady ! Ježíš uzdravil dost, ale bylo to „málo“, tak když  Lazar onemocněl, Ježíš úmyslně počkal, až Lazar umřel. Lazar byl se vší parádou pochován, byl to v okolí známý člověk. Ježíš přijde a teď toho notábla vzkřísí. A teď Lazar zase chodí po Jeruzalémě, teď už nemohou říkat „jedna paní povídala.“ Tak se velerada rozhodla, že Lazara zlikvidují, ale pak, že bude nejlepší zlikvidovat i Ježíše. Ale až po Velikonocích, aby nenastal nepokoj. My tedy vidíme, že ty střety, řekněme ty výchovné problémy, které na první pohled nejsou závažné, kde oba to myslí dobře, kde nejde o nějaké rozvrácené manželství atd.,ale které mohou velice otrávit atmosféru a které velmi často k tomu vedou. Ty rodinné problémy jsou velmi často zamotané situace. Člověk by je rád rozmotal, ale když rozmotáváte klubko, musíte najít začátek nitě. Čili, když člověk chce řešit problém, tak ho musí vyhmátnout, to co je jasné, co je jasný a řešitelný bod. A tam ovšem se lidé zaseknou a tam lidé nechtějí přiznat porážku, protože to je problém setkání s Ježíšem. Tak to „dohodni se rychle se svým protivníkem“, se vlastně týká, proto jsem říkal, že to není tak jednoduché s tímhle tím odstavečkem. To se netýká jenom těch rodin.tahanic, ale týká se to člověka a Boha. Kde Ježíš byl protivníkem židů. A my nemáme odzkoušeno, jak se budeme chovat vůči Ježíšovi. A leckdo to třeba zažil ve formě krize ve víře, když se rouhal a nebo mu svět připadal, že se všechno zhroutilo atd. Ale to jsou jenom malé odlesky toho, co probíhá,když se člověk objeví tváří v tvář vůči Bohu. Když se nenaučí řešit sporné záležitosti právě na takových domácích tahanicích.

Mt  5,20-26

Ježíš řekl učedníkům: „Nebude – li vaše spravedlnost mnohem dokonalejší, než spravedlnost farizeů a učitelů zákona, do nebeského království nevejdete. Slyšeli jste, že bylo řečeno předkům „Nezabiješ“......atd.    ........jdi se nejdříve smířit se svým bratrem a potom přijď a obětuj svůj dar. Dohodni se rychle se svým protivníkem, dokud jsi s ním na cestě......

Je tady krásně vidět ten přechod mezi Starým a Novým zákonem. Starým bylo řečeno  „Nezabiješ...“, ale já vám říkám....Jakýkoliv hřích můžeme rozlišovat na začátky a na vlastní vyjádření toho hříchu. Někdo se hněvá, má na někoho vztek, když ho potom zabije, to je potom situace, kdy  ztratil sebekontrolu.Když se však hněvá, tak to může ovládnout. Např. je velmi důležité, aby lidé, např. manželé, dokázali mezi sebou vyřešit sporné otázky. V některých rodinách se říká: „Není kostelíčka, kde by nebylo kázáníčka“. Kolikrát přijde nějaký otec z hospody domů opilý a všechno doma převrátí. Ten opilec ti situaci nemůže zvládnout, ale nemůže to zvládnout tehdy, když si na to vzpomene, co včera natropil a nechce proti tomu nic udělat. A říká jenom, já si dám příště pozor, já už to neudělám. Nechce si přiznat porážku. Tady můžeme rozlišit ty fáze tři. 1) Nekritický postoj vůči sobě (Říká si- já to znám, já to vyřeším atd.).  2) Člověk se hněvá, má na někoho vztek.  3) Třetí fáze je, že se s druhým hádá, nebo dokonce ho zabije. Nebo, že je manžel nevěrný, že se opíjí atd.  Ježíš i o té první fázi mluví, to se nesmíme mýlit. Přece říká :  „Tvrdíte, že „vidíme“ a proto váš hřích trvá“. Člověk si totiž velmi rád říká: „Ano, já to znám, já tomu rozumím, já to chápu, já přece věřím, moje víra je zřejmě v pořádku“. A tam je chyba. Protože, kdyby naše víra byla v pořádku, tak bychom jednali správně. Člověk však říká: „Já věřím a já musím napravit svoje jednání. Sv.Pavel v listě Římanům píše: „Nestáli o správné poznání Boha, proto Bůh je vydal“. A máme tam vyjmenované hříchy všech kalibrů.  Pozor, je to proto, že nestáli o správné poznání Boha. Úplně to souhlasí s tím, co říká Ježíš: „Říkáte, vidíme a proto váš hřích trvá“. Setkal jsem se s lidmi barvoslepými a zajímavé bylo pozorovat jejich chování. Je to člověk jako každý jiný, vidí jako každý jiný, ale přitom barvy nerozezná. Ze zkušenosti znám tyto 3 typy lidí (barvoslepých): 1) První typ řekne:“Já jsem barvoslepý, já barvy nerozeznám.  2) Druhý typ, když se mu dokáže, že je barvoslepý, klidně prohlásí: „Vy jste se na mně smluvili, já barvoslepý nejsem.   3)  Třetí typ neví vůbec o tom, že je barvoslepý. Zejména tehdy, když je snížená rozlišovací schopnost barev.  Podobně Ježíš hovoří o psychické slepotě. 6e člověk určité věci považuje za správné a přitom vůbec správné nejsou. Výsledkem toho je, že ten člověk špatně chápe Boží instrukce. V důsledku toho dělá hříchy. Na začátku toho je však nechuť zkontrolovat, jestli věci dobře chápu nebo ne. Proto Ježíš říká: „Tvrdíte.......atd. Celá věc není tak snadná, protože ten člověk se nedá chytit při činu, nedá se chytit za slovo. Takovému člověku, který si myslí, že dobře věří a dobře chápe a nechce se nad tím zamyslet, nelze nic vysvětlit a poradit. Starý zákon nařizoval potrestání toho, kdo by zabil, ale Nový zákon nařizuje postihovat už hněv, tedy začátek hříchu, který potom v nás propukne. Proto je důležité, aby manželé se naučili spolu řešit problémy. Lidé, kteří to zkoušeli mi dají za pravdu, že to není snadné, ale že to velice zlepšuje atmosféru v rodině. Když jeden řekne druhému, „toto se mi na tobě nelíbí“ a ten druhý to dovede přijmout.  Má tedy tři úrovně : 1) Hněv ,  2) Začínající hřích ,  3)  Kontrola chyby, vyvození důsledku z toho, že člověk udělal hřích. Podle toho se pozná, jaký ten člověk bude. Tady se týká to Ježíšovo: „Říkáte, vidíme..... .   Proto je tolik nevyslyšených modliteb, proto je tolik utrpení a trampot. Je spousta lidí, kteří jdou ke sv. přijímání a nemají o hněvu pořádné vědomosti. Podobně vedou k tomu i svoje děti. To vše si musíme dát do souvislosti s těmi Ježíšovými slovy. S tím souvisí výrok sv. Pavla  : „Nestáli o správné poznání Boha.....“. Pozor, nenalhávejme si !  Máme hodně  věcí, kterým ještě nerozumíme. Měli bychom se nad tím  zamýšlet. Třeba si přečíst příslušné pasáže a možná vám vyvstanou určité otázky.

Mt 6,1-4

Ježíš řekl svým učedníkům: „Dejte si pozor, aby jste nekonali svoje dobré skutky před lidmi. Jinak nemáte odplatu u Otce. Když tedy dáváš almužnu,nevytrubuj jak to dělají pokrytci v synagogách a na ulicích.....atd.  .....Ti dostali už svoji odměnu...atd.

Obě věci jsou velmi důležité i to čtení a evangelium. Budeme se muset zaměřit jen na tu poslední část: „Když se postíte.... Protože nás v životě potkávají různé nepříjemnosti, chceme se postit a je dobré si uvědomit, co Ježíš tady chce říct. „Když se postíte, nedělejte ztrápený obličej, ať to lidé nevidí, pomaž si hlavu, umyj si tvář....atd.“ Musíme si nejdříve osvětlit, jak ten půst tehdy vypadal. V 1. čtení si Elizeus roztrhl roucho. Někdo to dělal na znamení lítosti, někdo proto, že se to tak dělá a jen málokdo, jako v tomto případě Elizeus do toho dokázal vnést kvalitní motivaci. Židé, když se postili, roztrhli si roucho, posypali se popelem a případně se oblékli do žínice ( taková košile, která škrábe, svědí). Ježíš říká: „Když se postíš, pomaž si hlavu, umyj si tvář, aby nikdo neviděl, že se postíš“. Tedy Ježíš je proti tomu, posypat se popelem a nakonec i proti tomu, roztrhnout si šat. Podle Ježíše má půst vypadat docela jinak. Ježíš v tomto úryvku evangelia nechce předvádět, jak takový půst má vypadat, ale upozornit na to, aby opustili tu zažitou, formální manýru postu. Člověk postupoval asi takto: „Ano, chci od Boha něčeho dosáhnout a tak si odepřu tamto, tohle atd. . Chci, aby Bůh pomohl, tak si žid vzal žínici, posypal se popelem. Farizeové to dělali ještě ostentativněji. Chtěli vypadat ještě zbožnější, proto se ještě více posypali popelem. Ježíš jednak brojí proti vytahování se a pak upozorňuje, abychom přešli na správnou koncepci postu, abychom pochopili, co Bůh po nás chce. My si myslíme, že když si něco odepřeme, tak tím je všechno splněno. Jistě, může to být i záslužné. Ale síla tohoto typu odříkání je daleko menší než to, na co vás chci upozornit. To už je Izaiáš. Ten o této otázce hovoří (58. kap.): „Volej z plného hrdla, rozezvuč svůj hlas jako polnici. Mému lidu ohlas jeho nevěrnost. Domu Jakubovu jeho hříchy. Den, co den se mně dotazují, chtějí poznat mé cesty, jako národ, který koná spravedlnost, řád svého Boha nikdy neopustí. Na spravedlivé řády se mně doptávají, chtěli by mít Boha blízko. Proč se postíme a nevšímáš si toho, pokořujeme se a nebereš to na vědomí? Právě v den, kdy se postíte, hovíte svým zálibám. Honíte své dělníky. Postíte se jenom pro spory a hádky, abyste mohli svévolně udeřit. Neposťte se tak, aby byl slyšet váš hlas na výšině. Což to je půst, který já schvaluji? Den, kdy se člověk pokořuje, kdy hlavu sklání jako rákos, žínici obléká a popelem si podestýlá, tohle chceš nazvat postem, dnem, v němž Hospodin má zálibu?“  (Za chvíli budeme pokračovat dál, nyní trochu vysvětlení). Tento úryvek nám líčí postoj židů, kteří říkají: „Vždyť my se postíme a nic z toho“. „My chceme, abys nám pomohl, aby ses nám projevil a ty nic, ty na to nereaguješ“. Už tady prorok upozorňuje na to, že půst (farizeům to vytýká též Ježíš)  může být i škodlivý. „Vy se postíte a hovíte svým zálibám, honíte své dělníky. Postíte se, aby jste se mohli hádat a vést své spory. Tady jde o to, že člověk někdy nejedná správně, a místo toho,  aby začal řešit sociální otázky, pocit viny kompenzuje tím, že se začne postit (když svoje chyby člověk neodstraní). 1. myšlenka: „My se modlíme a ty na to nedbáš“.  2. myšlenka je: „Vy se postíte, abyste kompenzovali svoje chyby (postíte se, abyste se mohli hádat).  3. myšlenka: „Copak je to půst, který já schvaluji (žínice, popel), kdy hlavu skláníš jako rákos. Tohle chceš nazvat dnem, který je milý Pánu Bohu?“ To znamená, že musíme přejít na jiný typ postu. „Zdalipak půst, který já schvaluji není toto: Rozevřít okovy svévole, rozvázat jho, dát ujařmeným volnost, každé jho zlomit. Což nemáš lámat chléb svůj hladovému, přijímat do domu utištěné, ty, kteří jsou bez přístřeší, vidíš-li nahého obléknout ho a nebýt netečný k vlastní krvi“. Tedy půst podle Božího vkusu je něco úplně jiného. Rozvázat okovy svévole např.  Z Písma sv. víme, že židé měli otroctví, ale otrok směl být otrokem jenom 7 let. Pak musel být propuštěn. Když nechtěl být propuštěn, musel veřejně prohlásit, že chce zůstat otrokem a nechat se připíchnout od pána šídlem za ucho ke dveřím. Ta tvrdá forma je proto, že Bůh nechce, aby ten člověk zůstal otrokem. A kdyby se ten pán dopustil nějakého násilí na otroku např. vyražení zubu, tak za ten jediný zub musel být otrok okamžitě propuštěn z otroctví. Nesmělo se čekat na 7. rok. Byla další sociální opatření. Když rodina zchudla a musela prodat své pozemky bohatému, ta o tzv. milostivém létě, každý 50. rok, ta bohatá rodina musela bezplatně vrátit pozemky té zchudlé rodině. Takže nemohli vznikat chudáci a boháči. Jsou to opatření velmi důrazná. Jenže pochopitelně, oni je nedodržovali. Např. se stalo toto: Táhlo vojsko nějakého krále, pustošili a táhli na Izrael. Izrael dostal strach. Boháči okamžitě navrátili majetek podle předpisu a otroky propustili na svobodu. A co se nestalo. Vojáci, pustošící armády, udělali čelem  vzad a šli zpátky. Jenže boháči se to dověděli, okamžitě zabrali majetky a otroky zpět. Nikdo se jich nezastal a neupozornil, že je to Mojžíšův zákon propouštět otroky. A co se stalo? Vojáci opět udělali čelem vzad a pěkně to v Izraeli zmasakrovali. Tedy sociální otázky byly velice důrazným příkazem. Nedodržovali se a pak z toho bylo: „Ty se postíš, aby sis mohl ty otroky opět nechat ?“  - kompenzace nečistého svědomí, kompenzační zbožnost a té je víc než by se zdálo. Prorok připomíná: „Vidíš-li nahého, obléknout ho, přijímat utištěné, dávat (lámat) svůj chléb hladovějícímu a nebýt netečný k vlastní krvi (některé překlady – k vlastnímu tělu – být starostlivý ke svým nejbližším, ale také umět si pohovět, vyhovět, nebýt netečný k vlastním fyziologickým a psychologickým požadavkům“. Bůh říká: „Já nepotřebuji, aby jsi se válel v popelu atd., ale chci, abys pořádně dodržoval Mojžíšův zákon. Já nechci, abys mi dával desátky, ale chci, abys propustil otroky, abys vrátil majetek“.  Nyní pozor!! My křesťané bychom měli být dál. A o co jsme byli dál, když si vzpomeneme na dobu, která se honosně nazývá plně věřící. Sociální otázky se vůbec neřešily. Museli přijít jiní, kteří je začali řešit. Toto je historická skutečnost. Toto jsou věci, které neoddiskutujeme. Když Matka Boží chce pokání, vyzývá nás k obrácení, k opravě názorů a ne začít s postem. Je třeba zamyslet se nad tím, co nám říká Bůh ne jenom ve Starém zákoně ale i v Novém zákoně. Toho Izaiáše je dobré si přečíst. 6.  kap., u Mt. je pouze náznak toho. Prorok to rozebral dostatečně,Ježíš to dál rozebírat nebude. Po tomto všem  Izaiáš říká: „Tehdy vyrazí jak jitřenka své světlo, rychle se zahojí tvoje rána. Před tebou půjde tvá spravedlnost a za tebou se bude ubírat Hospodinova sláva. Tehdy zavoláš a Hospodin odpoví, vykřikneš o pomoc a on se ozve  tu jsem“. Tedy, ano, až začneš dělat, to co máš, já ještě než domluvíš, se ozvu – co chceš. Budu zasahovat, vyslýchat tvé modlitby, ale tenkrát, když se budeš postit, tak jak se máš a ne tak jak sis to vymyslel ty. „Hospodin tě povede neustále, bude tě sytit i v krajinách vyprahlých, zdatnost dodá tvým kostem, budeš jako zahrada zavlažovaná, jako vodní zřídlo jemuž se vody neztrácejí atd. „. Tedy bible slibuje moc a moc věcí, ale také říká, proč naše modlitby nejsou vyslyšeny. A jedna z příčin je, že Pánu Bohu dáváme něco jiného, než on po nás chce.  Půst – ano, ale máme na vybranou popel a žínici nebo 58. kap. Izaiášovu. Ten první impuls k zamyšlení je ta kapitola Matoušova. Stojí za to si přečíst i kapitolu 59 od Izaiáše.

Mt 6,1-4

                Vidíme tady první krůček k pochopení problému dobré modlitby. Jsme zvyklí obyčejně zpytovat svědomí, modlil jsem se, nemodlil jsem se? Udělal jsem hřích, neudělal jsem hřích? Když jsem se modlil, bylo to v pořádku. Nemodlil jsem se, je to zlé. Něco jsem ukradl, byl to hřích. A zatím nevíme, že daleko větší nebezpečí je ne v hříchu, ale v nekvalitní zbožnosti. A že modlitba, která je v očích toho modlícího jako dobrá, může být špatná. My musíme vědět, co chtěl Ježíš po nás. Bohužel, mnozí lidé si to neuvědomují a tady Ježíš dává první radu: Nedělat dobré skutky před lidmi. Samozřejmě, že když já to dělám, chci hodit něco do kasičky, když dáváš almužnu, nevytrubuj před sebou, počkám až to ten druhý bude vidět. Tohle to pozná každý primitiv. Ale ono to může mít i skrytou formu v tom smyslu, že se kradmo rozhlédnu a když vidím, že by mne někdo viděl, tak to do té kasičky nedám, já jsem přece lepší než ti druzí. To nedělám proto, aby mě lidé viděli. Víte, člověk to nakonec může dělat i před sebou. Takže tady to zdaleka nekončí u toho, aby člověk nedělal před lidmi. I s tou almužnou i s tou modlitbou atd. Před časem jsme hovořili o problému, a bylo to víckrát, který je krásně vystižen v 10. kap. Mat. evangelia: „Kdo přijímá proroka, dostane odplatu proroka, kdo přijímá spravedlivého, dostane odplatu spravedlivého. A kdo by podal třeba jen číši studené vody i tomu nejmenšímu, protože je to můj učedník, neztratí svou odměnu. Tam totiž vidíme krásně jednu věc, že např. lidé, co žili v době Ježíšově, tak mohli za Ježíšem přijít a objednat si u něj stůl. A že ten stůl byl naprosto stejný, jistě, kdybychom měli nějaké tesařské dílo od Ježíše, to bychom si ho vážili, ale nesmíme si myslet, že by ten stůl dělal nějaké zázraky. To byl poctivě udělaný stůl a ježíš si za to řekl rozumnou cenu, nešidil, neodbyl svou práci, udělal ji pořádně, ale někdo mohl říct, Ježíši, vždyť já měl od tebe stůl, tak přijdu do nebe. Tak to teda ne. Ten člověk šel za Ježíšem tesařem a dostal odplatu tesaře – stůl. Zrovna tak, když někdo řekl, když se jedl beránek, musel se sníst celý, nesmělo z něho zůstat nic, musíme někoho pozvat, např. takové méně početné rodiny. Takže se často mohlo stát, že Ježíše zvali také z tohoto důvodu. A je to úplně jedno, jestli ten člověk pozval Ježíše, nebo třeba kováře Abelese. Jestliže ten člověk neviděl v Ježíšovi jeho hodnoty, tak cena jeho skutku byla úplně stejná, jako kdyby to udělal komukoliv. Mohlo se také stát, že někdo řekl, pozvali jsme Abelesovi, ale ti nemohou, odřekli, tak musíme pozvat Ježíše s Marií. Oni jsou to takoví morousi, oni mají, zvlášť ten Jošua má někdy takové divné řeči, když toho beránka musíme sníst, tak co se dá dělat, musíme ho pozvat i když s ním žádná zábava nebude. Čili, to je zase jiný postup, jiný přístup k Ježíšovi. Ale mohlo to také vypadat takto: „Počkej, raději pozveme Ježíše s Marií, protože ti lidé něco vědí, s nimi je radost si popovídat a já mám tady pár otázek a snad mi je Ježíš bude moci zodpovědět“. Takže vidíme, že jeden a tentýž úkon může být vykonán s různou mírou odplaty, podle toho, co si o tom Ježíšovi myslím. Největší odplata je, když budu chápat Ježíše jako Božího Syna a pak ten nejvyšší stupeň odměny mohu dostat i za tu poměrně malou věc, třeba jenom někomu podám číši studené vody, když budu chápat ten problém toho vztahu Ježíše a člověka. To je věc, ke které máme daleko, to si nebudeme nalhávat, to není žádný začátečnický úkon, to je spjato s modlitbou ve Jménu Ježíše Krista a to víme, jaká vyslyšení ta modlitba slibuje. Protože se nám nedaří, znamená, že se neumíme modlit ve jménu Ježíše Krista. Ježíš to říká apoštolům také. Ten, kdo se neumí modlit ve jménu Ježíše Krista, protože nechápe ten svůj vztah vůči Ježíšovi, také nechápe vztah toho malého dítěte vůči Ježíšovi a zas naopak, Ježíš by byl rád, abychom se dovedli modlit v jeho jménu, pak budeme moci i ty nejjednodušší věci s takovým tím koeficientem  záslužnosti nesmírně vysokým. Tedy, někdo za jeden „Otčenáš“ si odnese víc, než jiný za milion. A těm lidem stejně budou brnět kolena, stejně nudou spěchat a ti oba lidé nebudou to dělat, aby je viděli druzí. Proč, to Ježíš neříká. Řeknete si, on to říká jinde, ale my napřed musíme dostat radu pro prvňáčky. Když to budeme sledovat u modlitby, u dobrých skutků, tak zjistíme, že tam těch ohledů je víc než dost. A ta poplatnost vůči okolí je strašně silná  i když o tom člověk neví. A tak, když člověk tohle začne dělat, když člověk začne pozorovat, jestli nedělá ty dobré skutky, aby ho druzí chválili, tak najednou zjistí, že leckdy dělá ta věci sám před sebou, aby se sám mohl pochválit. A tam je vlastně ten  výchozí krok k pochopení toho, co jsem před chvilkou říkal, kam to má až dovést. Takže dobře začít s tou radou pro prvňáčky. My na to často zapomínáme, ptáme se, modlil jsem se, nemodlil jsem se - ale jak jsem se modlil ? I když se budu modlit sebe soustředěněji, i když vyhovím kritériu toho prvňáčka, aby mně druzí neviděli  (že to nedělám proto), ještě neznamená, že to dělám dobře. Ale když si dávám pozor, nedělám to proto, aby mne druzí viděli, nastoupil jsem cestu. Na začátku jsou jenom prvňáčkovské úkoly, ale potom začnu věci vidět, začnu je chápat a mohu se třeba dopracovat k tomu, že Ježíše napřed budu vidět jako spravedlivého, pak jako proroka, Pak v něm trošku zahlédnu Božího Syna, Pak v něm zahlédnu víc toho Božího Syna a to je právě ten cíl, kterého Ježíš chce dosáhnout. Ale spokojme se napřed s receptem pro prvňáčka. Ono nám to ukáže víc, než bychom na první pohled mysleli.

Mt 6,7-15   

Ježíš řekl svým učedníkům : „Při modlitbě nemluvte naprázdno jako pohané. Myslí si, že budou vyslyšení pro množství svých slov..... Vždyť váš Otec ví, co potřebujete dřív, než o to prosíte. Vy se modlete takto – Otče náš, jenž jsi na nebesích...... Jestliže neodpustíte lidem jejich přestupky, ani vám  Otec vaše přestupky neodpustí.

Každý si řekne,  „no, Otče náš.....je modlitba Páně, co jiného by nám to mělo říct.“ Zadívejme se na to, jak se lidé  Otčenáš modlí. Uvedu extrémní příklad.  V dřívějších dobách bylo běžné: „Pomodleme se za císaře pána – Otče náš, jenž jsi na nebesích........atd.“ Přitom si nikdo neuvědomil ten paradox, že Bůh byl vlastně prvním králem židů a že židé, když odmítli Boha jako krále, tak že Bůh odstoupil. Saul byl druhým králem a prvním králem lidským. Samuel říká židům: „Dopouštíte se vůči Bohu nespravedlnosti“. Když se někdo modlí Otče náš za císaře pána, tak je to totéž, jako kdyby říkal, „já tě, Bože, nepotřebuji, ale císaři pomáhej“. Podobně a to je dost běžné, že se člověk modlí Otče náš za zemřelého a tím vlastně ztrácejí smysl ty věty „Posvěť se jméno tvé…“ – toto je smysl té věty, toto je objekt, o který prosím. Nebo např. „Buď vůle tvá, jako v nebi, tak i na zemi.“ Jak často nacházíme na úmrtním oznámení „Buď vůle tvá“. Je to znamení toho, že ten, kdo si to nechá takto vytisknout, nechápe dobře Otčenáš. Tam je přece „Buď vůle tvá, jako v nebi tak i na zemi“. My zapomínáme na to, že máme svolat na zemi nebe a místo toho si říkáme „Buď vůle tvá“, když nevíme, co dál, když nemoci a utrpení na nás doléhají a místo toho, abychom se vypořádali s problémem „utrpení“, šli za Bohem a řekli: „Bože, Ty k tomu máš jistě nějaký důvod, proč to na mně dopouštíš. Prosím tě, pomoz mi, abych to pochopil“. Místo toho obyčejně řekneme: „Buď vůle tvá.“ My si strašně rádi hrajeme na Ježíše na kříži. Pozor, nezaměňujme si to také s tímto, když Ježíš říká: „Otče, je-li to možné, odejmi to ode mne, ale pakliže to nejde jinak, tak já jsem ochoten ten kříž jít.“ Takže pozor, v tom Otčenáši je „buď vůle tvá, jako v nebi, tak i na zemi“. Každá ta věta v Otčenáši má nějaký význam a přesně vzato, nejsou všechno jenom prosby. Např. „Odpusť nám naše viny“ je prosba, ale „jako i my odpouštíme našim viníkům“ už není prosba, ale prohlášení: „Pane Bože, já jsem odpustil těm, kdo se proti mně provinili“. Co je to „posvěť se jméno tvé“?  Krásně je to vidět v latinském textu: Sanctificétur nomen tuum“ = Budiž tvoje jméno posvěceno, dále Ať tvoje království přijde, Ať tvá vůle jak je realizovaná v nebi, ať je realizována i na zemi“. Toto ne něco, co bychom mohli nazvat prosbou o spolupráci. Ano, Bože já chci, aby tvoje jméno bylo posvěceno a ty mi pomoz k tomu, abych já tvoje jméno posvětil. Jenže, kdo si dá práci, aby se takto nad Otče náš zamyslel? A když se jich někdo chce pomodlit několik za sebou, tak už na tohle to nemá čas. V porovnání s Lk je u Mt ještě dodatek: „neboť tvé je království i moc i sláva na věky.“ My se modlíme Otče náš asi tak jako židé ty jejich předepsané modlitby. To je bohužel ta tragédie. Když Ježíš říkal ten Otčenáš, tak pro něj to byla ukázka, abych tak řekl, civilního rozhovoru s Bohem, naprosto bez pathosu přednášené prosby. To je důležité, že my musíme stát o to, aby jméno Boží bylo posvěceno. A když člověk o to nestojí, tak vlastně by měl mlčet. Když se lidé modlili za císaře pána, vidíme, že v tom nebyla kontradikce. „Přijď království tvé“ – „Pane Bože, zachovej nám císaře pána a jeho rodinu“, tady to vidíme. Ono je drastické, když to takhle říkám, ale musíme si uvědomit, kolik bídy a utrpení přišlo jen proto, že nebereme vážně Boží slovo, protože to, co řekl Bůh nebylo nebo není pro nás rozhodující. Bůh říká jedno, ale my klidně říkáme jinak a hrozně rádi si ještě fandíme.  Podívejte se na toto:  „V tebe věřím, v tebe doufám, tebe nejvýš miluji“. Vždyť to není pravda. Kdyby náš vztah k Bohu byl takový, jaký má být, tak to bychom byli světci jako Eliáš nebo Jan Křtitel. A právě ti největší světci si to netroufli Bohu říct. Eliáš např. říká: „Bože, prosím tě, nech mne, vždyť já nejsem o nic lepší, než ti lidé kolem.“ Neříká to proto, že by měl mindráky, ale proto, že se zamýšlel nad chybami lidí a zamýšlel se také nad sebou. Eliáš je světec č.1, v NZ zatím světe Eliášovského typu nepřišel. Ježíš říká: „Eliáš přijde a napraví všechno ..........“ Tím myslí světce Eliášovského typu. Nesmíme si nalhávat. My jsme zvyklí vtěsnávat si Boha do těch našich představ. Máme i své představy o svatých. Vezměme např. případ sv.Terezičky . Prokousávala se problémy, ke konci měla pochybnosti o víře (dle našich představ). Ve skutečnosti to bylo zrání světice. Přemýšlela, aby pochopila lépe Boha. Tak jako hadi se svlékají ze své kůže, tak i ona se „svlékala“ ze svých názorů (nesprávných) a předbíhala očistec, odbývala si ho už na zemi. Ona se připravovala na setkání s Bohem. To napsala ve svém deníku. Jenže tohle se lidem nedostalo, protože její ctěná sestra, představená kláštera (rodná sestra) to považovala za pochybnosti ve víře a ten životopis upravila. A tohle se dostává i nám. Ale ten boj, ta krize, kterou se prokousávala, kde odkládala to nedostačující křesťanství, protože chtěla přejít na vyšší stupeň. Proč si tohle říkáme? Chceme, aby Bůh nás vyslyšel?  Pak musíme brát jeho slova vážně a nesmíme si ho přetvářet podle své podoby, podle svého vkusu, podle své chuti. A když se nám něco na Božím slově nelíbí, tak si to musíme přiznat a musíme se zamyslet nad tím, co vlastně Bůh říká a proč se nám to nelíbí. Abychom se dostali do stavu, že když Bůh něčemu říká, že je černé, tak abychom i my to jako černé viděli a ne pouze tomu říkali, že je to černé. To je rozhodující. Když se člověk modlí Otčenáš, jak se modlili židé, tak to už není modlitba Páně. Je to sled proseb, které jsou vyřčeny zcela civilně. To, co je prosba, musí být prosbou, ale to, co je prohlášení, musí být prohlášením. A to, co je oznámení plánu, že chci, aby Bože tvoje jméno bylo posvěceno, tak to musí mít zase tento charakter. A ne 2, 3 nebo i 10 Otčenášů za sebou. Potom nutně ustupuje kvalita kvantitě. A to je smysl toho dnešního úryvku z evangelia. Krátce ještě o 1. čtení. Snadno si představujeme, že to, co Bůh řekne, se vždy, všude, každému splní. Jenže tato slova to neříkají o každém z nás, ale říkají: „Ano, jednou přijdou lidé, křesťané k rozumu a začnou pořádně chápat křesťanství. Takto to musíme interpretovat. Např. v pozdějších dobách lidé ustupovali od toho, co řekl Mojžíš. Např. Mojžíš řekl jedno a páni rabíni řekli něco jiného. Izajášovo proroctví neříká, že ve všech dobách budou lidé plně dodržovat Boží slovo. Ale, že jednou ta doba přijde a člověk začne Boží vůli plnit. Nikdo z nás nemůže předem tvrdit, že sneseme setkání s Ježíše bez „nárazu“. Musíme se na to připravit. Životopis Terezičky je toho dokladem. Vzpomeňme si na sv. Petra. Přechod z dočasného života do věčného, nemáme odzkoušený. Proč Terezička umřela tak mladá? Na to odpovídá Písmo sv. také. „Spravedlivý, který nežije v dobrém prostředí umře dříve, aby ho to prostředí nestrhlo“. To „prostředí“ jsem použil modernější výraz. Bůh někdy musí odvolat toho, kdo je příliš silný na své okolí.

Mt 6,7-15

Ježíš řekl svým učedníkům : „ Při modlitbě nemluvte naprázdno, jako pohané. Oni si  myslí, že budou vyslyšeni pro množství svých slov..................Vy se modlete takto: Otče náš, jenž jsi na nebesích...........atd. .

Není k tomu prakticky co dodávat, často jsme o této problematice mluvili. Kdyby si člověk vzal k srdci ta Ježíšova slova, aby při modlitbě nemluvil naprázdno, to znamená, aby se člověk zarazil, zda-li to co povídá, odpovídá skutečnosti a zda-li to co povídá je mu jasné, potom by zjistil, že ten „Otčenáš“ není modlitbička na minutu, ale že dá pěkně zabrat, dále mnoho jiných problémů by se mu začalo samo srovnávat (se kterými nemohl dosud hnout a se kterými hnout chtěl a zdály se mu neřešitelné). Chce to rozvážit každé slovo, které vyslovím a ne jenom odrecitovat.

Mt 6,7-15

Když se modlíte,  nebuďte mnohomluvní jako pohané. Oni si totiž myslí, že budou vyslyšeni pro množství slov. Nebuďte jako oni. Vždyť váš Otec ví, co potřebujete, dřív než ho prosíte. Vy se teda modlete takto : Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno tvé, přijď království tvé......atd. Jestliže totiž odpustíte lidem jejich poklesky, odpustí také vám váš nebeský Otec.......atd.

Musíme si uvědomit jednu věc. Otčenáš je modlitba Páně. Ale ne každý, kdo odříkává Otčenáš, se modlí modlitbu Páně.  Proč? Půjdeme na to z jiného konce. Židé chtěli krále, aby jim Bůh dal krále, člověka jako mají jiné národy, protože dosud králem byl Bůh. Čili dávají Bohu „padáka“. Bůh říká, já vám vyhovím (prostřednictvím Samuela), ale až vás král bude utiskovat a vy se budete modlit, tak já vás nevyslyším  -  máte krále. Tady nejde o to, že by se Bůh chtěl mstít, ale o to, že chtěli, aby jim vládl člověk, tak vlastně se sami připravili o boží nadvládu a vydali se zvůli lidí. Takže v té prosbě  - zastaň se nás – je potom rozpor. Nemůže se zastat, protože oni řeknou, hele, nemluv nám do „politiky“, ty koukej být v kostele, a dej nám krále, král povede naše války, ne ty. A pochopitelně, když ten král prohraje, Bůh řekne, vy jste mne odkázali, abych mlčel v kostele. Je to prostě odmítnutí Boha, jakožto vladaře. Nejde jenom o tohle. Je spousta věcí, které vlastně člověk musí udělat sám. Např. problém nebe. Jednak je to ten problém, abychom Boha viděli. Ale je to také problém povahy. Ne každé manželství je snášenlivé. Obrovská láska a potom se to sype. Proč? Že nedokázali vyřešit konflikt. A my víme, že mezi Ježíšem a lidmi vznikaly konflikty také. A to je také podmínka být v nebi, abych měl stejný způsob myšlení a nebo kompatibilní způsob myšlení, prostě myšlení moje, aby se sneslo s tím, jak myslí Bůh. To je podmínkou i shody v manželství, pakliže to není takové manželství, on estét a ona prostě pere punčochy a je to putička. I taková manželství jsou a dokonce mohou  být i poklidná atd. Ale v nebi není možné, aby ten člověk neměl vyřešeny otázky, jak se snést s Bohem. Např. ten Otčenáš, to jsou určité objekty o které člověk prosí. Čili, např. „posvěť se jméno tvé“ je prosba, kde vlastně ta prosba obsahuje, Bože, já bych chtěl lépe chápat než dosud, a ať je tvoje jméno lépe hlásáno. A není třeba dělat zvláštní akce a modlit se ho do „roztrhání“. Kdybychom brali pořádně tu prosbu „posvěť se jméno tvé“, ano, Bože, zařiď aby tvoje jméno bylo posvěceno. A v tom  je obsaženo i to, aby bylo dost kněží. Čili my se zvlášť modlíme za tohle, za tamto, zvlášť za tamto. Ano, je správné si to uvědomit, ale jakmile my z toho Otčenáše to vynecháme, tak ten Otčenáš už není  Modlitba Páně, to už jsou jenom slova. A otřesný pohled na Otčenáš je, když se modlíme Otčenáš za zemřelé: „Přijď království tvé, buď vůle tvá, jako v nebi tak i na zemi“.  Čili P. Bože, ať je tady na zemi zrovna tak jako v nebi. To „buď vůle tvá“ klidně dáváme na úmrtní oznámení. Pak se nemůžeme divit, když takhle bereme Otčenáš, že Bůh tu naši prosbu nemůže vyslyšet, protože my nestojíme o obsah těch proseb. Při odpuštění je to zrovna tak. Vždyť by nemohly být války mezi křesťany, zeměmi a jiná nedorozumění, kdyby se tohle to bralo vážně. Takže, aby Otčenáš byl Otčenášem, musí slovo mít svůj význam. A pak je to už jenom jedna z mnoha modliteb. Třeba může mít i určitý následek, když ten nepoučený člověk se modlí, je to jenom stín toho. Kdybychom se modlili Otčenáš tak, jak to chtěl Ježíš, abychom totiž mysleli a stáli o ty věci, které tam jsou. Představte si, že byste přišli do obchodu a řekli, prosím, dejte mi kilo salámu, 1 chleba a 10 housek. A obchodnice by vám dala kilo soli?! A vy byste chtěli tu sůl koupit?  A to je člověk, který říká za zemřelého: „Posvěť se jméno tvé, přijď království tvé, buď vůle tvá, jako v nebi tak i na zemi“. Jak říkám, i tak ten Otčenáš, když je tím způsobem nekvalitní, nelze vyloučit, že může mít určitou cenu, ale zdaleka to není to, jako když Otčenáš chápeme tak, jak nás učil Ježíš.

Mt 6,22-23

„Jaké je tvé oko, také je celé tvé tělo a pakliže je oko v tobě tmou, tak jaká bude tma sama?“ (Luk 11,33-35) (převzato z osobních poznámek, nebylo kázáno v kostele).

Tady jsme u věci, která na první pohled je mimo dosah člověka. Ve Zj. Sv. Jana 3, 18 je „kup si u mne zlato…., roucho …., mast k potření očí… (jeden překlad)“, nebo „mastí si pomaž oči (druhý překlad)“. Čili já se musím starat o to, jaké mám oči a jakým způsobem vzniká ten pohled na ty oči. To je dáno tím, v jakém stavu já ty oči mám. Tady nejde o oči jako také, ale o schopnost číst text a chápat jeho smysl. A jakou mám představu smyslu toho textu, podle toho jednám. Čili jde o to, jakým způsobem já ten text chápu. Když já budu mít špatně postavený ten vykladač textů, to „oko“, tím se dostávám níže a degraduji se. Mým úkolem je, abych text chápal dobře. To není dar. U Luk 16 (u toho mamonu) se může týkat také studia. Žák může jít za učitelem se žádostí „vysvětlete mi, jak se tato rovnice řeší“, ale ne požádat o navádění, aby to uměl sám vyřešit. S tím souvisí to ukládání do paměti buď suchého textu (suchý popis), nebo s operačním zobrazením tak, že si danou věc dovedu představit, jak to je pak dál a „vidět“ souvislosti. Např. dle vzorečku si mohu spočítat koeficient zpětné vazby, ale měl bych vědět, co je to zpětná vazba. 

V Evangeliu se vícekrát mluví o slepotě. Židé Ježíšovi nerozumí a sv. Pavel se diví, jak je to možné a dochází k závěru, že „nezáleží na tom, kdo se přičiňuje, ale na tom, kdo se smilovává“. Čili nezáleží na člověku, ale pouze na Bohu. Jistě, pro Paulínskou teologii to bylo ponecháno, ale podle Ježíše platí „kdybyste věřili Mojžíšovi, věřili byste i mně“. Mojžíš zase říká „ty nepotřebuješ nikoho, kdo ti to vysvětlí…“, čili „ty sám to můžeš rozeznat“.  Tím padá argumentace sv. Pavla. Židé nerozumí Mojžíšovi, který je pro ně srozumitelný. Tady ve hře je to, že při četbě MZ dochází k špatnému vytváření představy. Čtou to např. rovnou s teologickým komentářem, nevnímají přesně, co říká Mojžíš a výsledek je, že to převezmou v zdeformované formě. V Jan 12, 37-41 je „….. proto nemohli věřit, neboť Izaiáš řekl: Zaslepil (jiný překlad oslepil) jejich oči, zatvrdil jejich srdce….“. Tady to vypadá, že Ježíš sám jejich oči zaslepil a přitom ale je to hřích. Cituje se zde Izaiáš 6. kap. Vypadá to tak, že Ježíš to zavinil. Dospěl jsem ale k tomu, že se to má vykládat tak, že Ježíš „zalepil jejich oči“. V důsledku Ježíšovy katecheze vznikla optická blokáda.  Ježíš opravdu to zaslepení (zalepení) vyvolává. Ale není to tím, že by jim nedal tu možnost, ale to zaslepení vyvolává v lidech Ježíšova nauka a oni se proti ní imunizují. Vzpomeňme si na předpovědi Ježíšovy o tom, že bude zabit, nebo trpět. Nejdříve jsou tam námitky („to se ti nestane“, „a proč tedy říkají zákoníci, že nejdříve má přijít Eliáš?“ apod.). Pak přijde „báli se ho zeptat“. Přitom vědí, že nerozumí, ale nezeptají se. Ještě později na cestě do Jeruzaléma (viz přímluva matky synu Zebedeových) si z předpovědi odvodí falešnou interpretaci, že se Ježíš jde ujmout moci. Oni si myslí, že našli správné řešení té věci. Ještě později už na Ježíšovou předpověď nereagují. Co tady vidíme? Jde o nepříjemnou pravdu, která ze  začátku vybízí k odmítnutí a nakonec ji přecházejí mlčením, až vzniká imunizace. Informace je vnímána a nejde do vědomí. Něco podobného může nastat při jakémkoliv výkladu textu, kde Ježíš něco řekne a oni to vůbec nepřijímají. Naopak, kdyby apoštoly pořádně reagovali, ty osudy by probíhaly zcela jinak. Oni si toho nevšimli a dostali se do fáze, že si to neuvědomovali, že si toho nevšímají, ale je to věc, za kterou si mohou (jejich kompetence). Když si nyní sem dosadíme to „on jim zalepil oči“, dostaneme, že řeč, která jim je nepřijatelná, vytvořila v nich ochrannou bariéru. Člověk si vůči nauce, která je mu nepříjemná, si může vytvořit kompenzační nauku (viz pokus s prizmatickým hranolem), která mu tu nepříjemnost „odstraní“ a on jakoby viděl dobře. Tak se z nich stávají služebníci, kteří nevidí, neplní úplně zákon a dostanou ran méně za to, že nesplnili Ježíšův příkaz. Ale, že o tom nevěděli, nebo nebyli si toho vědomi, je těch ran méně.  V mozku tedy vzniká prizmatický efekt proti tomu, co se člověku nehodí. Nyní vzniká otázka, proč se to nehodí? Kdyby pořádně věřili Mojžíšovi a prorokům, tak by tohle nemělo vzniknout. Mohli si např. říct toto: „Přijde-li nyní Mesiáš a my jsme právě potrestaní, pod nadvládou Římanů, tak se do nás pustí, že jsme pořádně nedodržovali Mojžíšův Zákon“. Místo toho, aby uznali nepříjemnou věc, řekli si, že on je vyžene. Je to velice aktuální i nyní. Ten problém sebekontroly je nepříjemný. Tady jsem u jakéhosi selektivního čtení Bible. Proč to Bůh ponechává? Souvisí to s kompetenci člověka. Oni si od Ježíše něco vezmou, něco ne. Je to uděláno tak, že takový člověk si vytvoří vnitřní prismatickou sebekontrolu (jako s těmi prismatickými brýlemi) a myslí si, že všechno je v pořádku. A na soudu to pak krachne, protože Ježíš řekne: „Tohle jsem řekl“ a oni to nebudou chtít uznat, protože do pekla se jde za HPDS, kde ti lidé ty věci nepřijmou. Kdyby Ježíš narážel na tuto problematiku, tak by hodně lidí krachlo. Proto jsou tady ty různé stupně. Nejvyšší stupeň je typ vítězného Efezu atd. a nakonec typ Smyrenský, který musí trpět. Sv. Petr je typický typ Smyrny („My musíme trpět…“) a celá prvotní církev kromě sv. Jana, je Smyrenského typu. Sv. Petr nepochopil celou problematiku Ježíšovy nauky. Těch věcí je víc a podle toho, do čeho ten bod zasahuje, tak určuje osud člověka. Ježíš předpověděl Petrovi, jakou smrtí zemře, kdežto v odpovědi Petrovi na Jana řekl: „Když chci, aby zůstal, tak co ti do toho“. Ježíš u Petra přijímá tu nižší verzi (Smyrna), která vejde, ale musí počítat s tím, že bude trpět. Když by to Ježíš Petrovi vyložil, tak dřívější zavrženci by měli výmluvu, že Petrovi (apoštolům) to řekl a jim ne. Proto se čeká na člověka, který to vyřeší a ten bude pak usvědčovat ty, kteří by to chtěli „strkat“ na Ježíše. Mně vychází to, že tohle (zejména v dnešní době) je to nutné, protože jsme v takovém metastabilním stavu. Když chci pochopit celého Ježíše, tak potřebuji to zvládnout. Když ale chci („jenom“) přijít do nebe, tak podle toho, které prvky Ježíšovy nauky přijmu, podle toho budu zařazen do konečné úrovně (viz obě podobenství o hřivnách). Pozn. Smyrna se ze svého stavu může dostat, když použije recept Laodiceje. Zajímavost je ten případ, kdy pán říká služebníkům „dejte tu  hřivnu tomu, co má 10 hřiven“. V původním textu je, že oni řekli: „pane, má (zase) 10 hřiven“. Postupem času se to začalo překládat, že „oni mu namítli, že má 10 hřiven“. Jenže to neodpovídá tomu co Ježíš říká dál: „Kdo má, bude mu přidáno…“. To je ten princip, že každý dostává, kdo má a udrží si to. „Podle toho, kolik udržíš, podle toho dostaneš“. Podobenství o jedné startovací hřivně odpovídá těm služebníkům na vinici, který přišli různě a každý dostal stejný plat. Každý poctivý Žid, ale také celník a nevěstka, když se setkají s Ježíšem, mohou ho pochopit také. Problém ale je, že ten Žid je imunizovaný vůči Ježíšově nauce tím, že vadně četl Mojžíše. Podobné ale je to i dnes. Kdybych řekl, že to, co napsal v komentáři k Bibli Coll je blbost, tak by mi to také naše autority nevzali, protože by to pro ně bylo příliš silné „kafe“. Proto je nutné si vytvořit správné stereotypy pro četbu Bible. A zase jsme u toho oka „jaké je tvé oko…“. A na takové chybě, která je dobře vidět, se mohu chytit. Aby to šlo dopředu, je nutné znát celý ten poznávací proces, který musí být vybudovaný na základě nějakého oboru, který je jasný („udělejte si přátele z klamného mamonu“), např. z fyziky, tam najdu chyby, když si je zafixuji, pak je mohu hlídat při četbě Bible. A když to neudělám, mohu se dostat do nižší úrovně. Např. Thyatíra je už nižší úroveň než Efez, podobně jako Elizeus už nedosahoval takových kvalit, jako Eliáš a umírá.

Komentáři k tomu „Pane v tomto čase obnovíš království Izraele..“: Tak chyba není v tom, že to čekají, ale v tom, že to čekají hned. Tomu také nasvědčuje předpověď, že Jeruzalém by mohl být zachráněný. A to vyřešení problému Jeruzaléma by rozhodně přineslo osvobození politické.

Mt 6,24-34.

Ježíš řekl svým učedníkům: „Nikdo nemůže sloužit  dvěma pánům. Buď jednoho bud zanedbávat a druhého milovat, nebo se bud prvního držet a druhým pohrdat. Nemůžete sloužit Bohu a mamonu. Proto vám říkám, nedělejte si  starosti o svůj život, co budete jíst, nebo co budete pít, ani o svoje tělo, do čeho se budete oblékat.......atd.

Hovoříme nyní o problému „čistý – nečistý“ a problematice „Nepomine čárka ze Zákona“. Napřed se zamyslíme nad tím, co vás možná napadlo při četbě dnešního úryvku. Když čteme ten dnešní úryvek: „Nedělejte si starosti........“, „Nestarejte se o to, co budete jíst.....“, tak to člověk čte a přitom ví, že kdyby neuvařil, nepracoval (a někdy až do úmoru), tak že se nenají. A ona taková smrt hladem není nic příjemného. Kde je ta skutečnost toho textu? Toto je také takové místo, které nelze si jenom přečíst a udělat si dobré předsevzetí. Nebo to „Nastav tvář....“, kdo to bude dělat? Ono to chce pořádně si přečíst Písmo sv. a pak můžeme zjistit, co znamená to „Oko za oko.....“ Navíc se zjistí, že dosud jsme tomu špatně rozuměli. Tenhle úryvek když čtu, vypadá pěkně, ale přitom vím, že když se nepostarám, nebudu mít. Takhle se člověk nevědomky vzdaluje od pořádného čtení Bible (text se zdá být jasný a nemohu ho brát doslova). Já to jenom připomínám, protože jsme stále u té problematiky „čistý – nečistý“. Už jsme si říkali, co bylo nečisté ve Starém Zákoně. Také jsme si už řekli, že „nečistota“ v Novém Zákoně je jiná. A právě ta „nečistota“ novozákonní nám znemožňuje pochopit ty pasáže tohoto typu. „Nečistota“ novozákonní je často  příčinou mnoha a mnoha bídy a utrpení, je zdrojem strašných trampot. My se ptáme: „Byl to hřích, nebyl to hřích?“ a neptáme se jak to dělali židé: „Jsem čistý, nejsem čistý?“ Ale pozor! „Čistý“ tím Ježíšovým způsobem. Nyní si upřímně přiznejme. Když někdo nemůže dát „ruku do ohně“ za toto místo, tak je vlastně také „nečistý“, protože nerozumí perfektně tomuto místu. Někdo si řekne: „Vždyť je to jasné“.  Pak tedy: „Tak to dělej a uvidíš, že zemřeš hladem“. Když tomu nerozumím, to znamená, že někde ve mně je něco („nečistota“), co zabraňuje pochopení evangelia  -  „nečistota novozákonní“. Měli jste si přečíst 6. kap. Mt. od začátku a tam vidíme radu pro začátečníky, kde tu nečistotu novozákonní hledat. „Hleďte, abyste náboženské skutky nekonali před lidmi, jinak nebudete mít odměnu u svého Otce v nebesích.....atd. (Mt.6, 1-)  U té almužny vidíme, že Bůh po nás chce, abychom věci dělali kvůli Bohu a ne kvůli lidské pochvale. Ta myšlenka „co tomu řeknou lidi“ je u nás zakořeňována od útlého dětství. Kolikrát si maminka přišla postěžovat, že synáček doma chodil poctivě do kostela a že teď když přišel tam nebo onam, tak že tam už nechodí. Jenže maminka zapomněla na to, že když byl kluk malý, řekla mu: „ Pojď do kostela, co by tomu řekli lidi, kdybys nešel“. On se pak dostal do jiného města, kde nebyli ti lidé a prostě přestal chodit do kostela. Ta motivace „co tomu řeknou lidé“, činí člověka poplatným okolí (zákonitě). Tam, kde se chodí do kostela, tak tam chodí a tam zpívá o sto šest a kde se nechodí do kostela, tak tam nechodí. Samozřejmě, že když bude mít to „štěstí“ a zemře v rodném kraji, zemře jako zbožný křesťan. Jenže ten člověk celý život nevěděl, proč se má chodit do kostela a proto je to jeho náboženství (resp. bylo) tak závislé na tom okolí. Jenže Ježíš ho nebude hodnotit podle lidských kriterií, ale podle svých, Božích. Řekne: „Jó, kamaráde, ty jsi celý život chodil do kostela, protože to dělali také ti druzí, dělal jsi to proto, že si měl radost, že si tě lidé váží“ a žádné výmluvy nebudou platné. To nemusí být ve vědomí takovým způsobem, že si řeknu: „Jó a nyní se všichni na mne dívají“. To si vůbec nemusí ten člověk uvědomovat. Já jsem se začal nad tím zamýšlet, když si mi několik takových maminek z takových „echt“ zbožných krajů přišlo postěžovat na to, že ty jejich děti byly tak dobře vychované a okolí je pokazilo. Ne, ne. To je právě dáno tou špatnou motivací. Vzpomeňte si, kolikrát jsme slyšeli kázat: „Slavní mužové věří....atd.“ Podobně špatná motivace. O tom, že Ježíš kázal: „Jděte úzkou cestou“, o tom se kazatelé nezmiňovali. Já, když jsem byl mladý, jsem slyšel kázat: „Slavný pruský generál Moldke byl katolík a že chodil do kostela. Moldke byl  generál za Bismarcka. Účastnil se  prusko – rakouské bitvy u Hradce Králové – 1866 (30 000 mrtvých). Bismarck, který byl „slavnější“ postavou byl protestant. Proč já jako Čech mám věřit proto, že nějaký Moldke chodil do katolického kostela, když chytřejší Bismarck chodil do protestantského. Pasteur byl věřící katolík, Faraday, obrovská postava ve fyzice, byl protestant a Helmholz, velikán klasické fyziky, byl ateista. Mohu si tedy najít slavného člověka libovolného typu. Velební pánové, když používali to zdůvodnění, to ovšem mysleli dobře, ve skutečnosti to však byla špatná služba, protože člověk pak neví, proč se chodí do kostela a jde tam proto, že tam jdou ti slavní lidé. Samozřejmě, že nebyla jenom tato kázání. Daly by se najít i jiné špatné motivace a zdůvodnění. Pokud na nás tato zdůvodnění neplatí, nevědomky se dostáváme k té 6. kap. Mt. „Nedělejte věci kvůli tomu, aby vás lidé chválili.....“ Tady si nestačí jenom říct: „Já jsem nečekal lidskou chválu“ a pořád tady to může být ve formě: „Heč, já jsem dobrý, já dělám věci, za které se mi druzí posmívají“ a jsme zase v tom, že ti druzí se mu smějí, že chodí do kostela. Ten člověk nedělá hříchy, jde do kostela, ale z hlediska motivace, z hlediska pochopení věci je to, čemu říkáme „nečistota“ podle Ježíše. 6. kap. Mt. „Když dáváš almužnu, nedávej ji tak, aby tě lidé viděli“. Pozor, tady nestačí si říct: „Tak a já mu to dám tajně, a budu koukat, jak ostatní budou říkat: „Jé, někdo tomu chudému dal almužnu, to musí být hodný člověk“. I když to dostal anonymně, rozhodující je to, proč to ten člověk udělal, když tu almužnu dal. Nestačí nemít špatný úmysl, ale já musím mít ten úmysl dobrý. „Když se modlíte, nebuďte jako pokrytci......“, amen pravím vám, dostali svou odměnu“. Za modlitbu, která má špatnou motivaci, člověk nedostává odměnu žádnou, navíc mu za to hrozí „běda“. „Když se modlíte vy, nebuďte povídaví,jako pohané. Myslí si, že pro svou mnohomluvnost budou vyslyšeni“. Kolikrát my bezmyšlenkovitě opakujeme své modlitby. A na toto se zapomíná. Dále: „Když se postíte, netvařte se...... a tvůj Otec, který vidí i ve skrytu, ti odplatí“. Nás by mělo provázet vědomí, že tak, jako okolo nás je vzduch, tak jsme také v Bohu, který je v tom prostoru kolem nás. Ale spousta lidí toho Boha kolem sebe nevidí.  Někdo řekne: „Já ho cítím ve svém srdci“. To je nesmysl, to jsou emoce. A to je u všech různých církví a každý si myslí, že má pravdu. „Já cítím, já okouším Boha, já ho prožívám“,  jenže jsou také lidé, co jsou si jisti, že jsou Napoleon. Jenže o ty lidi je postaráno a kde, to nemusím říkat. Ono to je drastické, co říkám, ano, život je drastický.  Jenže P.Bůh nemá zájem na tom, abychom trpěli, ale např. právě proto, že nemáme dotažené to, proč chodím do kostela, tak modlitba nám nepřináší to ovoce , jaké bychom si přáli. Nebo dokonce přicházejí trampoty. Zamyslete se nad tím.  Připomínám Mt. 10. kap. – „Kdo přijímá proroka.....“ Tam uvidíme, že nezáleží jenom jak mnoho jsem toho udělal, ale také proč. Když převedu dědečka přes ulici a nebudu v něm vidět Ježíše, dostanu odplatu dědečka převedeného přes ulici, odplatu spravedlivého. Tady pozor, abychom nesklouzli do nalhávání si. Ona je to těžká věc. Např. maminka, aby v tom mrňouskovi viděla bratříčka Ježíška. Uvědomme si, o kolik jsme ochuzeni, že tohle nedovedeme. A bohužel, toto nám uniká. Pozor na to nalhávání, tady si to nelze jednoduše nadiktovat. Vidíme, že pomalu se přibližujeme k tomu, co je to  čistý – nečistý v novozákonním slova smyslu. Měli bychom se více modlit: „Pane Ježíši, pomoz nám chápat tu problematiku“.

Mt 7,15-27.

Střezte se lživých proroků, kteří k vám přicházejí v rouchu ovčím, ale uvnitř jsou draví vlci. Po jejich ovoci je poznáte....................Ne každý, kdo mi říká Pane, Pane, vejde do království nebeského ale ten, kdo činí vůli  mého Otce v nebesích. Mnozí mi řeknou v onen den: Pane, Pane, což jsme v tvém jménu neprorokovali a ve tvém jménu nevymítali zlé duchy a ve tvém jménu neučinili mnoho mocných činů ? ......................jděte ode mne, kdo se dopouštíte nepravosti. A tak každý, kdo slyší tato má slova a plní je, bude podoben rozvážnému muži, který postavil svůj dům na skále. ......atd.

Je to velmi důležitá pasáž. V případě židů je i dost pochopitelná. Jenže, jak to vypadá v našem případě? A to je právě to, co musíme sledovat, protože Bible nás má poučit, varovat a ne jenom  informovat, jaké chyby dělali Židé. Není mnoho těch, kdo dělali zázraky, nebo prorokovali a potom odpadli. Určitě víme o Jidášovi, že dělal zázraky a vidíme, že mu to nijak nepomůže. V SZ se mluví o několika prorocích, kteří dar nepoužili ke správnému prorokování a byli za to přísně potrestáni. Dalo by se říci, že tito, jestliže měli tyto dary, budou mít aspoň určité zásluhy. Vidíme, že Ježíš říká, že nebudou mít. Tím spíše povrchní křesťané, kteří sice chodí pravidelně do kostela, ale je to buď ze zvyku, nebo, že se jim to líbí, nebo, že mají strach z P.Boha. Ale nevědí, proč se do kostela má chodit, proč se chodí k přijímání atd. Dokonce si myslí, že proto, že chodí pravidelně do kostela, že jsou lepší, než ti ostatní. Přitom zapomínají, jak P.Ježíš upozorňuje, že pozor, „nevěstky a celníci vás mohou předejít do Království“. Ježíš v náboženství nemá rád „Hurá styl“. On ví, že dnes ho „oslavují“ a zítra budou křičet „ukřižuj“. A o každém by dopředu mohlo říci, kde potom bude stát a co bude mít na sobě. Když se nad tím zamyslíme a najdeme u sebe tu povrchnost, „hurá styl“ atd., můžeme na sobě zapracovat než budeme stát vůči Ježíšovi tváří v tvář. Těžko mu potom budeme vysvětlovat a zdůvodňovat i jak často jsme chodili do kostela. Jak se k tomu můžeme dopracovat? Přece pořádným čtením Písma. Podobně to mohli udělat i židé a víme dobře, co špatné čtení Písma, nebo nečtení jim nadělalo zla a utrpení. Tak se můžeme stát tím dobrým hospodářem, který staví svůj dům na skalnaté půdě. Jestliže naše víra není podložená správným pochopením Bible, jsme jako ten špatný hospodář, který staví svůj dům na písku. Proto je nanejvýš rozumné a výhodné se stále zamýšlet nad tím, jaké základy má moje víra. Jak to zjistím? No, přece tím, že budu pořádně číst evangelium (i to, co se mi nelíbí) a konfrontovat  s tím, co říká Ježíš. A když to naše náboženství nejde dohromady s tím, co říká Ježíš, je třeba se nad tím zamyslet, problém vyřešit a ne odsunout, případně si místo toho naložit modlitby, které konec konců mohou být ( a většinou to tak je) stereotypním opakováním naučených básniček. Je třeba si často klást otázku : „Je moje náboženství v souladu s tím, jak si ho představuje Ježíš?“Jinak je zde obrovské nebezpečí, které nám hrozí a to je „Běda“. Židé z Kafarnaum,  Korozaim atd., chodili také „poctivě“ do synagogy a nakonec skončili resp. skončí hůř než Sodoma. A to tam byli hříšníci nejvyššího kalibru (podle našich kriterií). I z tohoto je vidět, že nekvalitní, povrchní a špatné náboženství ve svém důsledku je horší, než sodomská bezbožnost. A to by pro nás mělo být pádným varováním. Burcujícím, dokud je čas, protože, když se podíváme okolo sebe, najdeme toho, co Ježíš kritizuje víc než dost.  Samozřejmě, že určitou roli zde hrají i kněží, teologové. I je Ježíš varuje a poučuje a kárá je, tím největším „běda“. I dnešní kněží, když učí podle různých představ, tradic, podle toho, co se lidem líbí a není to v přesném souladu s Evangeliem, zaslouží si „běda“. Jenže to není omluvou pro nás, protože hodně věcí si můžeme udělat sami. Např. ověřit si, zda to, co kněz říká, ve skutečnosti v Evangeliu je. My můžeme svým rozumem pochopit, kdo mluví pravdu, nebo kdo káže líbivě, ale ne podle Evangelia. Možná, že máme sníženou odpovědnost, ale rozhodně neplatí, že bychom neměli zodpovědnost žádnou. Proto je třeba se nad tím zamýšlet. Pokud člověk nezvládne ten začátek, -pokání-, jak může pokračovat dál? Jak může rozumět Ježíšovi, když přijde těžší část Evangelia?

Mt 7,15-20

Ježíš řekl svým učedníkům: „Mějte se na pozoru před nepravými proroky. Přicházejí k vám převlečeni za ovce, ale uvnitř jsou to draví vlci. Poznáte je po jejich ovoci. Copak sklízejí z trní hrozny nebo z bodláčí fíky? Každý dobrý strom  nese ovoce dobré atd.

Je to velmi závažná pasáž. Probereme částečně. Chci připomenout toto. Ve Starém zákoně 5. kniha Mojžíšova je: „Budu ti posílat proroky. A to i proroky falešné, abych tě zkoušel. Když ten prorok něco bude říkat a nesplní se, neber to vážně atd.. Bůh zásadně říká : „Když ti pošlu proroka, ty ho nesmíš přijmout lehkomyslně. Proroka si musíš ověřit, prověřit a pak můžeš věřit tomu co říká“. To je opak toho, na co my jsme zvyklí. Jen si vzpomeňme, jak nekriticky přijímáme různé svaté. Bůh však říká:“Pošlu ti proroka a zda-li je dobrý nebo špatný, to musíš ty rozeznat“.  „On se ti musí legitimovat“. Dokonce i Ježíš se legitimuje, když říká : „Nečiním – li skutky svého otce, nevěřte mi. Když je činím, věřte alespoň skutkům, abyste poznali a uvěřili, že já jsem v Otci a Otec je ve mně“. My jako ctnost vidíme nekritické přijímání víry. Co znamená Ježíšovo :? „Věřte skutkům, abyste poznali.....“ (Jan 9.)Ježíš slovo skutky používá na označení zázraků. To znamená : „Uznejte zázraky, která vidíte“. „Abyste poznali a uvěřili“. Vidíme, že jsou tady dvě fáze. Nejdříve poznat a pak uvěřit. Zvykli jsme si nekriticky věřit, a to se obrací proti samotnému Bohu. Boží nauku si mohu rozvážit a musím jí dát za pravdu. Musím, ve smyslu ne povinnosti, ale proto, že shledám, že je správná. Nekvalitně pochopené nauce  nemohu dát za pravdu. Často vláme po víře, kterou nazýváme důvěřivá. Ve skutečnosti je to rezignace, protože  člověk nerozumí Evangeliu. Ty 2 fáze tam nejsou náhodou u toho „Věřte skutkům“. Jinde Ježíš říká : „Svědčím – li sám o sobě, mé svědectví není právoplatné“. Podobně u proroka: „Když se nesplní proroctví, tak ho lidé nemají brát vážně“. Když se však splní, tak ho musí brát vážně stoprocentně a ne pouze napůl. Takže resumé: když přijde prorok, ty si ho musíš prověřit a když poznáš, že to je prorok, tak potom ho musíš brát pořádně.Víme, že sv. Petr byl o Ježíšovi přesvědčen, že je to Mesiáš. Ale když Ježíš předpovídá utrpení Petr říká:“Kdepak to se ti nestane“.  Z hlediska toku informace je to totéž, jako kdyby řekl: „Koukej, ty tomu nerozumíš, podívej, tohle říkal pan rabín a ten to v této věci zná lépe“. Pozor, je to z hlediska toku informace a samozřejmě, že si to Petr neuvědomoval. Výsledek je však jednoznačný:  Uzavření se vůči zdroji informací, kterým je Ježíš, protože mají za správné to, co řekl pan rabín. Jinak je jasné, že pro Petra, Ježíš znamená více. Takové jednání se vyskytlo u apoštolů vícekrát. Rabínské informace a znalosti vytvářejí u apoštolů informační bariéru, která nepropustí informace Ježíšovi. Podobně i my máme bariéry, které pocházejí ze staré, uchýlené nauky náboženství a proto těžko přijímáme nové, pokud vůbec je přijímáme. Jsou to náročné věci a ti, kdo přemýšlejí, mohou si to v Písmu najít (9-10 kap. Jan- Věřte skutkům.....Pak poznáte, že já jsem v Otci a Otec je ve mně (týká se to problematiky eucharistie a nejsv. Trojice) a pak  tomu můžete uvěřit. Pro člověka, který není na této úrovni, bere víru jako dar, říká si : „To nám řekli, nebudu o tom přemýšlet. Nebudu o tom pochybovat“. Ještě k tomu věřte skutkům. Ježíš dělá zázraky. Pan rabín tvrdí, že jsou to pohádky, že žádné zázraky nedělá. A najednou v jeho farnosti udělá Ježíš zázrak. Pan rabín na to reaguje (musí na to reagovat): No jo, vy jste hloupí, vždyť to dělá z moci zlého ducha. Je to případ člověka s uschlou rukou a jiné, kdy rabíni nechtějí uznat zázraky,které Ježíš dělá. Proč to nechtějí uznat ? No proto, protože by museli říct, že Ježíš má pravdu.  Toto je první krok :  Uznat fakt.  My chceme rozumět evangeliu. Ale když narazíme na místo, které je jiné než naše dosavadní představy, tak můžeme být ve stejné situaci, jako ten pan rabín. Buď přiznám, že jsem se to tak v katechismu naučil jak říká Ježíš, nebo se začnu vymlouvat, že to je dnes jinak nebi jiné komentáře atd., zamlžím si ten pohled na tu věc, moje psychika se naakomoduje  takovým způsobem ,  že tomu místu přestanu rozumět, a to místo evangelia mi přestane cokoliv říkat. Na druhé straně, když já si zvyknu rozumět tomu, co říká Ježíš, začne se moje schopnost rozlišování zvedat a začnu chápat věci, které jsem dříve četl a nerozuměl jim. To jsou normální psychické procesy, intelektuální akomodace. Prostě, to co vidím, i když mi je nepříjemné, musím přiznat.  Když to neudělám, začnu ztrácet schopnost rozumět evangeliu. Bůh mi bude posílat falešné proroky, aby mne vyburcovali z toho poklidného zavírání očí. Když se začnu zamýšlet nad evangeliem, začnou mi jednotlivá místa evangelia jasně mluvit a člověk začne mít jasno ve věci. Pak i ve víře. Nyní nebudeme řešit problematiku pomáhající milosti. Ale takhle to probíhá z hlediska člověka. Bůh nás trestá nepravými proroky. Proč je ve světě tolik církví ? Jsou všechny pravé ? My se musíme učit rozeznat co říká evangelium a až křesťané budou umět číst evangelium, pak bude opravdu pouze jedna církev. První předpoklad toho, aby byla jedna církev je to,, abychom my všichni, co se považujeme za křesťany (nebo si hrajeme na křesťany), pořádně začali brát, co Ježíš říká. Není to neřešitelné.Ježíš, když kázal, vystupoval jako rodák z Nazareta a ne Betléma. Proč ? Proto, aby si každý promyslel kázání Ježíšova, napřed dal tesaři Ježíšovi za pravdu a potom by mu Ježíš řekl, ano, já jsem Mesiáš. Ale ten člověk by na to přišel sám.Varujte s nepravých proroků! To je výzva velice závažná a netýká se těch, co do kostela nechodí, ale nás. A my nesmíme ta nepravé proroky hledat kdoví kde (Zamyslet se nad tím, kde je hledat). I tzv. dobré hnutí může být falešné. Je to věc závislá na tom, jak dalece si to člověk připustí. Když si to připustí, běhá trochu mráz po zádech. Když si to nepřipustí, musí počítat s tím, že sám sobě se může stát falešným prorokem.

Mt 7,15-20

Ježíš řekl svým učedníkům :  „Mějte se na pozoru před nepravými proroky. Přicházejí převlečeni za ovce, ale uvnitř jsou to draví vlci. Poznáte je podle jejich ovoce. Copak se sklízejí z trní hrozny...........atd.

Kdybychom tohle chtěli pořádně probrat včetně 1. čtení, potřebovali bychom tak asi 10 kázání. Proto můžeme jenom „zobnout“. Ježíš varuje před falešnými proroky. Tím nemyslí ty, kteří nás svádějí ke hříchu. To je totiž daleko účinnější pokušení. A ďábel nás často pokouší tím, že nás chce navést k nějaké „ušlechtilé“ myšlence, ovšem jiné, než to, co říká Ježíš. Je např. velice aktuální, abychom se naučili pořádně číst Písmo sv. a pořádně se nad ním zamýšlet. Nejde jenom o ty falešné proroky, ale také o to, že když ho čteme, tak si ho falešně vykládáme (i když nevědomky). Vzpomeňte si na ten případ, který jsem už mnohokrát uváděl, o sestřičce, která nám peklo představovala s tím kyvadlem (nikdy-vždycky). A duše v očistci jak by se rády polepšily, ale jsou odkázány na naše modlitby. Ta sestřička to myslela dobře, ale nevědomky byla falešným prorokem. O tom pekle jsme mockrát mluvili, v souvislosti s tím, jak zlí duchové žádají Ježíše, aby je pustil do vepřů. Problém pekla je přece v tom, že oni si to peklo sami „zavírají“ zevnitř svojí neochotou uznat chybu. Teď to jenom připomínám, abychom se nad Písmem zamýšleli a nevnášeli tam něco, co tam nepatří. Navíc recept, jak se do pekla nedostat, nám ta sestřička nedala. (Bylo to na hodinách náboženství v dětství.) Takže jsou neopraví proroci, kteří to myslí i dobře. Jenže ona je to tak zneužívaná věc, že „ty duše v pekle by se tak rády polepšily, ale nemohou“ a vůbec to není pravda. Ježíš říká, že do pekla se dostane ten, který se dopustí hříchu proti Duchu sv. a ten v člověku způsobí věčný hřích a za ten věčný hřích je věčný trest. Jenže ve zbožných knížkách můžete najít :  Když urazíš souseda, budeš potrestán, když urazíš krále, budeš potrestán více a Bůh je nekonečně velký majestát a proto každá urážka Boha je nekonečně velkým hříchem. Jenže Ježíš říká něco jiného. „Ten, kdo se dopustí hříchu proti Duchu Svatému bude vinen hříchem věčným. Totiž ten hřích proti Duchu sv. člověka dostane do situace, že si stále bude nalhávat, že je dobrý, že mu Bůh křivdí a stále bude odmítat Boží pomoc, jako něco, co nepotřebuje  („Já nechci milosrdenství, ale spravedlnost“.) Toto je postoj zavržence, toto je drží v pekle. („Ty jsi se Bože, zachoval ke mně krutě...“) Kdyby místo toho řekl, „Bože, pomoz mi vyrovnat se s tím problémem, ať to pochopím, protože mně se to jeví takhle a takhle“, v tu ránu je po pekelném utrpení. Tedy tím faktorem, který rozhoduje, jestli se do pekla dostanu nebo ne (nebo jestli tam zůstanu), je neochota uznat skutečnost. Víme, že když Ježíš udělal zázrak, tak páni rabíni nejdříve tvrdili, že jsou to povídačky. Když ho však Ježíš udělal v tom městě, tak p.rabín nemohl říct, že jsou to povídačky, tak začal říkat, že je to z moci zlého ducha a jako důkaz uváděli to, že Ježíš dělá zázraky v sobotu. Ježíš se tomu dovedl ubránit (člověk s uschlou rukou). Pak na něho vymýšlejí chytáky, jenže ty také selžou. Nakonec Ježíš triumfuje, vzkřísí Lazara a reakce na to byla – „zlikvidovat Lazara a po Velikonocích i Ježíše.“ Tady vidíme tu neochotu uznat skutečnosti, které viděli. Z toho pohledu to naše „filosofování“ o tom, jak ty dušičky ba rády atd., to všechno jsou slova falešných proroků. I když to dobře myslí. To nemusí být hned ta verze těch nejhorších, jak jsme o nich četli. Co se týče toho 1.čtení : Tak našli v chrámě knihu Zákona. Chirkiáš ji dal Šafánovi a ten ji přečetl. Ten šel ke králi. Ten když to uslyšel,vyhlásil obnovu náboženství, protože se zděsil toho, co bylo v knize Zákona psáno. Nenašli nic nového, než Mojžíšův zákon. Proč takový objev ? Není to tím, že by MZ neznali. Pravděpodobně to asi bude takto : Židé i v době Ježíšově používali písmo – aramejštinu. To starožidovské písmo vypadalo jinak. Je to podobné tomu, jako kdybychom dnes našli prastarý svitek psaný hlaholikou ( přitom Bibli máme) a snažili bychom se to překládat. Takže oni tam našli starý nepoužívaný svitek a Šafán to dovedl přečíst. Proč to s nimi zacloumalo ? No, proto, že když člověk čte známý text, tak o něm nepřemýšlí. To, co se naučil v dětství, automaticky si to vybavuje a vůbec nepřemýšlí, zdali tomu, co čte rozumí. Když však najde text, který je zamotaný, poškozený, nesrozumitelný, nebo jako tady, psaný starým jazykem, tak to čtení je úplně jiné. Ten Šafán si porovnal ty texty a přitom si uvědomil, že jde o závažné věci. Sám mám s tím zkušenosti. Když jsem bydlel na Vinohradech, četl jsem v Bibli, jak celníci a nevěstky oslavili Boha tím, že s dali pokřtít. U maminky jsem vzal do ruky jinou Bibli, a četl stejnou pasáž (zamýšlel jsem se nad ní) a tam jsem se dočetl „dali Bohu za pravdu tím, že se dali pokřtít“. Tak jsem si řekl : „Tak tedy oslavili Boha, nebo dali Bohu za pravdu ?“ On je to velký rozdíl. Pak jsem se podíval do řeckého překladu a ke svému úžasu jsem našel, že je tam napsáno „Ospravedlnili Boha tím, že se dali pokřtít“ as to je ještě silnější. Kdybych se spokojil s tím 1. překladem, myslel bych si, že tomu rozumím a vůbec bych tomu nerozuměl. Proto chápu toho Šafána, který se nad tím zamyslel, nad tím zajetým způsobem četby MZ. To máte podobné tomu, jak spousta věřících se těší na to, jak si v kostele zazpívají, ale zamýšlet se nad Biblí je jim vzdálené, protože to znají od dětství. A přitom vůbec nevíme o těch místech, která vlastně nevědomky špatně vykládáme, špatně čteme, necápeme. Oslavili Boha, nebo Ospravedlnili Boha, je přece jenom dost velký rozdíl. Těch míst jsem pak našel víc než dost. Proto bychom měli být ochotni opravit své dětské názory a číst Bibli mozkem dospělých. Choďte v dětských šatičkách po ulici ?!

Mt 7,21-23.

Ježíš řekl svým učedníkům: „Ne každý, kdo mi říká Pane, Pane, vejde do nebeského království,ale ten kdo plní vůli mého nebeského otce. Mnoho z nich mi řekne v ten den......  ...Učil jako ten, kdo má moc a ne jako učitelé zákona.

Abychom tuto závažnou problematiku pochopili, zahleďme se na chvíli do dějin židovského národa, do dějin židovského chrámu. Chrám byl postaven a v něm byla Archa úmluvy. Na dvou kamenných deskách byl originál Starého Zákona, smlouvy židů na jedné straně a Boha na druhé. V Arše úmluvy byla v misce mana, byly tam  urím a tumím. Neví se, co to bylo, ale ví se, co to dělalo. Dávalo to odpověď ano – ne. Např. máme vést válku ano nebo ne a pod. Co je důležité, že Bůh touto cestou oficiálně odpovídá židům a že to vůbec nebyly žádné nahodilosti. To je to fantastické, co židé měli. Dále, stále se nad archou vznášel oblak. Když se archy dotkl někdo nepovolaný, skácel se mrtvý k zemi. Ale bylo také období, že archa úmluvy padla do zajetí. To je ten případ s Filištínci a krávou. Šalamoun postaví chrám, vnášejí tam archu, nad chrámem se objeví oblak, jako kdysi na poušti, vyplňuje chrám. Bůh se tam „zabydlil“. Všichni museli jít pryč. Bůh dal najevo, že chrám je jeho domem. Jasně říká Šalamounovi: „Když budete plnit mé příkazy, tento dům bude stát na věky. Když nebudete, tento dům stane se zbořeniskem. Půjdou kolem něho pohané a zasyknou: „Proč to Bůh svému národu udělal?“. A odpověď jim: „Protože opustili svého Boha“. Jenže chrám byl postaven a už Šalamoun začal povolovat a ti jeho nástupci ještě víc. Šalamoun měl  asi 300 žen. Dále Mojžíšův Zákon přikazoval: „Budeš – li si brát ženu, nebudeš si brát cizinku, ale dceru svého lidu“. Jenže Šalamoun měl i spoustu pohanek, které tam začali tahat svoje náboženství. Jedna si nechala postavit chrám Baala,  druhá chrám Aštarty atd. Podobně u dalších králů. Takto se dostali do Jeruzaléma oficiálně chrámy cizích božstev a židé, když něco potřebovali, šli i do těchto chrámů. A to je věc, kterou proroci velice ostře kárali. Tím docházelo k degeneraci židovského náboženství. Za to mohl ten „zbožný“ židovský lid také. Toto je však jádro celého problému, že Mojžíšův Zákon začali opouštět. Proroci hrozí, vyhrožují tresty. Dále tam byla problematika sociální (o tom jsme nedávno hovořili). Též jsme hovořili, co si představuje Bůh pod slovem půst. Na deskách nebylo jenom Desatero. Desatero nám ukazuje, že naše víra není v pořádku. Ne Desatero, ale přestoupení Desatera. Desatero je soupis hlášení chyb. Když já nebudu obnovovat svoji víru, svoji modlitbu, svoji koncepci zbožnosti a budu jenom zápolit s desaterem, tak nic neudělám. A to si musím uvědomit, že na 1. místě je oprava myšlení, přístupu k náboženství, náboženská koncepce. To je právě ono: „Nestáli o správné poznání Boha, proto Bůh je vydal“. (máte tam vyjmenované hříchy všech kalibrů).  Tady je vidět ta kauzální souvislost. Jádro problému je, že židé nedodržovali Mojžíšův Zákon a ne jenom Desatero. V Mojžíšově Zákoně bylo vše od sociálních příkazů až po fantastické psychologické finty (Je to radost číst). Za trest přicházelo utrpení. Proroci varují a když to nepomáhá, Jeremiáš dostává příkaz a odnáší Archu úmluvy a ta je zakopána a dodnes se neví kde. Kdyby se našli ty kamenné  desky, byly by stejně čitelné jako ty jiné, co se našli. Velekněz přišel do chrámu a zjistil, že tam Archa není. Je zle, je malér. Dochází pak k rozbití chrámu, podle předpovědi. Tedy proč byl rozbit chrám? Protože nedodržovali Mojžíšův Zákon. Proč jsem vám toto všechno říkal? My častokrát chceme, aby naše modlitba byla vyslyšena a co je ještě horší, ten dnešní úryvek varuje před pseudovyslyšením. „Ne každý, kdo mi říká Pane, Pane vejde do nebeského království, ale ten, kdo plní vůli mého nebeského Otce. Mnoho z nich mi řekne.......a řeknu jim neznám vás“. Ježíš tady důrazně upozorňuje, že není každá modlitba dobrá. My si myslíme, že naše modlitba je dobrá, ale že ne vždycky je vyslyšena. Ježíš zdůrazňuje, že ne každá modlitba je dobrá, že ne každý, kdo mi říká Pane, Pane..... Jinde přece říká, že každá dobrá modlitba je vyslyšena, tak jak si ji člověk přeje  (Luk. 17) (Pane přidej nám víru. Když budete mít víru jako hořčičné zrnko..). Toto si musíme uvědomit. Máme ještě hodně daleko k tomu, abychom se dovedli modlit ve jménu Ježíše Krista. To si musíme přiznat. Tuto modlitbu vůbec nedělá závěr, že řekneme: „Skrze Pána našeho Ježíše Krista“. Židé měli přimíšeniny. Zamysleme se nad tím, kolik přimíšenin můžeme mít také my. Pán Bůh není ješitný na to, ale psychologicky to vadilo jak židům, tak nám. Člověk se psychicky oslabuje tím, že nemá jednotnou koncepci náboženství. Pak se to v člověku tluče, židé v době Ježíšově měli psychické deformace v jiných věcech, než v době po Šalamounovi. Byly to rabínské příměsi, poznávací procesy oslabeny atd. (viz. Petrovo: To se ti nestane). Podobně i my můžeme mít své zkreslené představy z dětství, klidně budeme číst evangelium a ono nám nebude mít co říct. Podobně, budeme se modlit a modlitba nebude vyslyšena. („Ne každý, kdo mi říká Pane, Pane...“). To nás musí upozornit na ty příměsi, deformace, chybnost psychických úkonů.

Vzpomeňme si na Šalamouna. Starý zákon povoloval mnohoženství (2-3 ženy), ale 300!? A k tomu hodně cizinek. Hrál si na krále v plné parádě. Židovský král měl být demokratickým králem. Měl přísně omezená práva. To byl jeden z pramínků zla. Dnes zbývá z chrámu jenom „Zeď nářků“.

Bůh nám někdy bere naší víru. My chceme, aby nám pomohl s hříchy, ale bere nám naši víru, ale proč? Protože máme v té naší víře hledat chyby. Musíme pečovat o čistotu víry. Dbát na to, aby náš způsob myšlení, názory na Boha byly v pořádku a pak mohly být naše modlitby vyslyšeny. A právě Ježíš na to upozorňuje. Dnešní pasáž nepopisuje ten problém celý, ale pouze ho nakousne k přemýšlení, Nezapomeňme, že když Ježíš mluvil, tak to byly několikahodinové až několikadenní debaty a my z toho máme zapsanou tuto řeč (Z řeči horské).

Třeba si to připustit a říct si: „Ježíši, já se modlím jak nejlépe dovedu, ale chtěl bych, poslední slova od tebe slyšet. Moje modlitba se mi líbí, ale líbí se opravdu také tobě? Dej mi to prosím tě poznat“.

Mt 7,21-29

Ježíš řekl svým učedníkům: Ne každý,kdo mi říká Pane, Pane, vejde do nebeského království. Ale ten, kdo činí vůli mého Otce na nebesích. A tak  každý, kdo slyší má slova a činí je, podobá se rozvážnému muži, který postavil svůj dům na skále. .......atd. 

První čtení proroka Izajáše jsou zase takové ty sliby. Pevné město máme, spása je nám hradbami a valem, otevřete brány, ať vejde spravedlivý národ, který střeží věrnost atd. Pořád je to taková doba blahobytu, čas obnovy, o které jsme hovořili včera. Samozřejmě, že v takovém doslovném znění se týká židovského národa, který má  mít svobodu atd. Ale týká se také křesťanství jako  takového. Vzpomeňme si na to, co jsme včera četli o těch zahalených očích. A dnešní evangelium nám to ještě přibližuje. Jak to, že je (zase se k tomu vracíme) tolik těch křesťanských církví? Jak je to možné? Tam také nejsou lidé, kteří by byli nějakými vyvrheli, také se snaží věřit. Jak je to možné? Právě proto, že se zapomíná na to, že  platí i o  nás: „Ne každý, kdo mi říká Pane, Pane, vejde do království.....“ Nesmíme si myslet, že se to týká jenom těch druhých. Ježíš to říká o každém svém posluchači, o těch lidech, co jsou kolem, Ježíš varuje před povrchní zbožnosti, před zbožností, která je nedomyšlená. A samozřejmě před zbožností, která je pokrytecká. To stojí za to si přečíst tu 7. kap. a najdete tam ještě drastičtější slova: „Přijdou v onen den a řeknou, copak jsme neprorokovali, nevymítali zlé duchy a nečinili zázraky a tehdy jim řekne: Nikdy jsem vás neznal“.  Tuhleto platí i doslova. Ale tím spíš si musí dát pozor lidé, kteří ani nedosáhli této úrovně. Spokojí se jen s jakýmsi duchovním rozletem, jakýmsi entusiasmem, s jakousi obrovskou náladou, pocitem zbožnosti, jak prožívám tu zbožnost atd. Takhle se mnozí lidé uspokojí a myslí si, kdovíjak jsou zbožní. My musíme počítat s tím, že to, co Ježíš říká, z toho nezmizí ani čárka. A my si musíme uvědomit, že těch bezmála  čtvrt tisíce křesťanských církví, je tady proto, že ne každý, kdo čte Bibli, té Bibli rozumí. A to se týká nejenom těch ostatních. Myslíte si, že katolíci znají Bibli dobře? Znají kolikrát hůř, než takoví svědci Jehovovi, nebo metodisté atd. A říkat si jenom, já jsem v pořádku, já jsem v dobré církvi, to nestačí. My musíme být pokornější a skromnější, ne v tom smyslu, ano, já jsem ubohý hříšník, ale aby člověk reálně počítal s tím, že mohu mít ledacos v té své náboženské koncepci nedomyšleno. Když s tím nepočítám, inu, stojí za to si přečíst 7. kap. Mt.. To je černé na bílém a není to žádné lichocení, žádné velebení lidí, „ano, vy jste hodní za to, že chodíte do kostela“. Jsou to slova nepříjemná, ale raději si je budeme říkat my, než aby nám je jednou řekl Ježíš. Každý hřích je dokladem toho, že máme něco nevyřešeného. Pozor na to! Mnozí z vás znáte šach. A pokud ho neznáte, jasně pochopíte, cílem je sebrat tomu druhému krále. Ale myslíte si, že se mohu natáhnout a vzít toho krále? Dobrý šachista obětuje méně hodnotné figury. A my, když se nemůžeme vymotat z hříchu, pozor na to, abychom se neupnuli na něco druhořadého a zapomněli přitom na to, co je prvořadé. A tak taková rada je tady: Počítat právě s tím, že ne každý, kdo mi říká Pane, Pane...., že víru, kterou já vidím jako dobrou, Ježíš ji jako dobrou vidět nemusí. A tak, umět se modlit tak, jako se modlíme za zdraví, za zemřelé atd., tak se modlit za to, aby Ježíš nám pomohl udělat pořádnou „inventuru“ v naší víře. Jistě, Ježíš bude dělat to, co má dělat on, ale co mám dělat já, o tom já musím vědět. A já se to musím naučit. Stojí opravdu za to, prosit Ježíše o pomoc, aby mi pomohl pochopit, v čem já jsem vlastně nedůsledný, v čem ta moje víra je slabá atd.

Mt 8,28-34

Když se Ježíš dostal na protější břeh do Gadarenského kraje, vyšli proti němu dva posedlí, kteří vystupovali z hrobních slují.............Co je ti po nás, Boží synu.........Vyháníš-li nás, pošli nás do toho stáda vepřů.......Celé stádo zahynulo ve vodách..........Vyšlo celé město Ježíšovi naproti a když ho viděli, prosili ho, aby z jejich kraje odešel.

Velmi důležité bylo čtení z proroka Ámose, kde Bůh tvrdě zasahuje proti těm, kteří do kostela chodí, ale pořádně nepřemýšlejí. Proti těm, kteří mají chyby ve víře. To byl problém židů, ale také nás. „Konejte dobro a ne zlo, abyste žili. Nenávidím vaše svátky, pohrdám jimi. Nemohu cítit vaše shromáždění i když mi přinášíte celopaly atd“. Dále Bůh říká, že se mu nelíbí to krákorání písniček a jiné. Třeba si to pozorně přečíst, protože je to velice aktuální. My stále žijeme v domnění, že čím víc se někdo modlí, že tím je lepší. Ale vůbec se neptáme, jestli je Pán Bůh s naší modlitbou spokojen. Jestli je spokojen s našimi představami. Když jsem chodil na náboženství, tak řádová sestra nám vykládala,  jak je to s těmi zavrženci v pekle (pomocí příkladu  - kyvadlo -  nikdy, vždycky, to už známe z dřívějšího kázání). Sestřička : „Jak rády by se ty duše v pekle obrátily, ale už není čas“. Jakoby Bůh zavřel peklo z venčí. Porovnáním s dnešním úryvkem vidíme, že sestřička buď nečetla evangelium a nebo ho četla a nerozuměla mu. Jenže, co byla smůla, učila děti tomu, čemu nerozuměla. Je dobré si dnešní úryvek najít u Mt.,Mk.,i Lk.  Zlí duchové prosili Ježíše, aby je neposílal do propasti pekelné. Aby nemuseli jít do pekla. Prasata, to je žádost o amnestii z pekla. Chtějí do prasat. Proč je okamžitě (ty prasata) shodí do vody? No, aby mohli zase trápit lidi (nebo pokoušet). My si musíme uvědomit, že peklo je zavřené zevnitř  a ne zvenku. Zlí duchové místo toho, aby si prasata šetřili, shodí je do vody, aby mohli jít po lidech. Pro zavržence je vrcholnou slastí chtít Bohu dokázat, že je špatný, že on chudinka je špatně stvořený. A pro svůj způsob jednání se snaží získat co nejvíce lidí. Uvědomme si, že to byla v podstatě amnestie. Je to podobné tomu, jako když vězeň, odsouzený na doživotí, přišel ke správci věznice a řekl: „Prosím tě, já už tady nechci být, pusť mně ven na prohlášení, že už nebudu zabíjet lidi, já už svoje sadistické choutky si budu uspokojovat na zvířatech“  a dostal by amnestii. Musíme si uvědomit, že nejhorší je mít nesprávné názory na to, co ovlivňuje náš posmrtný osud. V nás je spousta nedořešených věcí. Vezměme si to město. Pasáci utekli, oznámili to ve městě. Lidé mohli přijít a říct: „Ježíši, já mám nemocného dědečka, babičku atd“.  Ale oni říkají: „Prosím tě, nachoď sem k nám“. Víc jim šlo o prasata než o zdraví. To je otřesný fakt. V době Ježíšově se ne všichni dali uzdravit. Vzpomeňme si, že Ježíš byl znechucen tím, že v Nazaretě se jich málo dalo uzdravit. Dokonce to došlo tak daleko, že ho chtěli shodit ze skály, kvůli kázání. Jádro problému je, že člověk nesnáší Boha pro jeho názory. Náboženství předpokládá u člověka ochotu opravit svoje názory a ne jenom ty názory špatné , ale to, co považujeme za dobré. Spousta lidí má naivní názory proč se jde ke sv. spovědi, přijímání, jak vypadá dobrá modlitba atd. My si musíme uvědomit, že v člověku je cosi, co mezi mně (člověka) a Boha  staví přehradu. Že je to u každého z nás, u někoho méně u někoho víc. Ti, co jdou do pekla si tu přehradu vybudovali takovou, že ani P.Bůh ji „nemůže“ přeskočit. Proč říkám nemůže ? Bůh je sice všemohoucí, ale člověku dal právo rozhodovat o sobě a Bůh toto právo respektuje. Např. Césarovské heslo: „Radši v poslední vesnici první než, v Římě druhý“. V nebi přece nemůže být nikdo první. Je tam přece Bůh. Kdo to zažil ví, že v dobrém kolektivu nezáleží na tom, jsem-li 1. nebo 50., ale cítím se tam dobře. Zavrženci mají např. mentalitu césarovskou. Nebo jiný příklad. Ďábel vynáší Ježíše na horu a pokouší ho: „Tohle všechno ti dám, jestli mi dáš příležitost se z toho  pekla dostat“. Jenže on o to nestojí, protože on chce, aby se mu Ježíš poklonil. Ta ďáblova pýcha je silnější než celé jeho utrpení. To si musíme uvědomit. Zavrženci se mohli ještě zeptat: „Když lidé ty vepře zabijí, můžeme vejít do jiných ?“ Ježíš by jim to dovolil. Tak mohli oni na věky věků z pekla ven. Jenže jejich snem je pokoušet člověka a dokazovat Bohu, že stvořil všechny tvory špatně.Oba uvedené příklady ukazují na klíč, kterým se peklo zavírá zevnitř. Nebo, můžeme říct, že to je přehrada, kterou člověk staví mezi sebou a Bohem. Jde tedy o to, aby se člověk naučil uznat ty chyby, které udělal. Dále počítat s chybami o kterých neví (chyby v modlitbě, ve víře, v koncepci křesťanství). Počítat s tím, že ve mně může být slabá víra a to co považuji za dobrou víru, nemusí být v pořádku. To je i případ  židů z 1. čtení, kteří s modlí a myslí si, že Bůh je s nimi spokojen („Nenávidím vaše svátky, pryč s krákoráním vašich  písní atd.). Musíme si uvědomit, že těchto nesprávných názorů máme víc než si myslíme. Měli je i sv. Petr a sv. Jan i když méně. Jsme snad my lepší než byli oni? Jak to, že my si ty nesprávné názory nechceme přiznat? Když nebudeme počítat  s přehradou mezi námi a Bohem , těžko nám někdo něco vysvětlí na zlepšení křesťanství. Ta přehrada se projeví tak, že budeme mít o něčem nějaký názor a něco jiného je v evangeliu. Kolik z nás si dříve myslelo, že z pekla se nelze dostat, protože je zavřeno jakoby zvenčí? Jenže co je psáno, to je dáno. Žádné kyvadlo, žádné nikdy vždycky, ale nějaký úděsný psychologický faktor, který toho člověka v pekle drží vlastní vinou. Jistě, peklo není žádná legrace. Je třeba o tyto věci se více zajímat.

Mt 8,28-34.

Když Ježíš přešel na druhý břeh do Gadarenského kraje, přišli mu do cesty  dva posedlí..,

                Tato pasáž by se mohla někomu zdát nedůležitá, ale právě naopak ona je velmi důležitá. Každé slovo v Písmu je důležité. Jde jenom o to, zda-li všem slovům rozumím, protože když něčemu nerozumím, může se lehce stát, že se nám to bude zdát nepodstatné. Z toho  je vidět ta souvislost mezi pořádným  čtením Bible a povrchním čtením.  Když bibli chápu (každé slovo), tak zřejmě ji čtu dobře. Když ji nechápu, nemohu ji číst dobře. Vzhledem k tomu,že si tatím těžko můžeme činit nárok na to, že bychom rozuměli každému slovu Bible, pokusme se si připomenout alespoň to, co se  nám jeví jako srozumitelné. Víme, že Ježíš vyháněl nečisté duchy z posedlých. Zde vidíme jednu věc (mockrát jsme si to už říkali).Zlí duchové vědí, že je syn Boží. Otevřeně to říkají. Víme, že Ježíš během prakticky celého působení zůstává inkognito a nechce, aby bylo prozrazováno, že je Mesiáš, protože je to vážné narušení plánu jeho výuky, působení. O tom jsme už také několikrát mluvili, proto připomínám (následkem jsou hurá akce, odmítnutí pokání, snaha přeskočit vyučovací programy atd. ).  Další zajímavá věc je, že ho duchové prosí aby je neposílal do pekla (je třeba si stejnou pasáž přečíst i u Mt. a Lk.). Jejich prosba se rovná prosbě o amnestii     (pusť nás do prasat). Vidíme, že Ježíš jim vyhoví. Co to znamená ?  To znamená, že ne Ježíš posílá po smrti do pekla a nenávratně ho tam drží. Skutečnost však vypadá jinak. Člověk se do toho pekla odsuzuje sám svým chováním, svým odmítnutím uznat chybu a co navíc snažením se tu chybu připsat někomu jinému, ano dokonce i bohu   (viz Adam – „To žena, kterou jsi mi ty dal, ta mi dala jablko“). Dále vidíme, že na prosbu Ježíš odpoví ano. A to nežádají duchové o možnost nápravy. Je to podobné případu amnestie pro sadistického vraha, který slíbí, že si své sadistické choutky bude vybíjet na zvířatech. Zde vidíme velikost Božího milosrdenství. Božím cílem tudíž není trestat stůj co stůj, nebo odsuzovat nenávratně. Právě naopak, Bůh je ochoten kdykoliv přijmout ochotu k obrácení ze strany člověka. Co s dovídáme dál ? Zlí duchové vlezou do prasat a zaženou je do moře. Jim jako objekt  škození nestačí zvířata, ale lidi, oni chtějí trápit lidi, získávat je všemožným a pozor velice rafinovaným způsobem do opozice proti Bohu. Slepě věřící člověk může do toho lehce spadnout. Ježíš přece varuje : „Pozor, nevěstky, celníci vás mohou předejít do Království nebeského“. Dnes by k tomu přidal i narkomany. Dále si v této souvislosti třeba uvědomit toto: „Ďábel vynáší Ježíše na vrchol hory a říká :Toto všechno ti dám, když se mi pokloníš“. Všimněme si slova „pokloníš“. Proč neřekne, „když mě pustíš do nebe ?“ Zde můžeme vidět mentalitu ďábla a jeho kumpánů. Zde vidíme  „ty klíče“, které uzavírají to peklo zevnitř. A ta neochota uznat své chyby dělá to,že jsou v tom pekle trvale.V ostrém kontrastu s tímto vysvětlením je známý příklad řádové sestry, která učila děti na náboženství o pekle pomocí znázornění -  kyvadla, které odbíjí „nikdy, vždycky“. Nikdy nevyjdeš, vždycky tam budeš. Že ty duše se tam dostaly za trest a jak rády by se odtud chtěli dostat, ale, že už nemohou. To už P.Bůh nedovolí   (nikdy, vždycky). Uvědomte si, že tato řádová sestra celý život zasvětila náboženství a nikdo jí přitom neřekl, aby si pořádně přečetla Písmo. Jak dopadne, když bude stát před Ježíšem, můžeme těžko nyní říct. Závisí na ní, zda.li uzná své chyby, nebo zda-li se bude vymlouvat, nebo trvat na svém. Po tom případu víme, že lidé z města se seběhli a prosili Ježíše, aby opustil jejich kraj. Víme, že Ježíš vyhověl jejich požadavku. Byli ochuzeni o kázání evangelia. Ježíš jim za to neříká „Běda“, nebo nevyhrožuje. Je to výsledek jejich slepoty. Ponechává tam však jednoho uzdraveného, aby jim hlásal, jak veliké věci mu učinil Bůh. V textu se říká, že všichni se divili. Časem zřejmě měli možnost si tu událost znovu nechat projít hlavou.

Mt 9, 9-13

Když Ježíš šel ze svého města, viděl v celnici sedět člověka,který se jmenoval Matouš. Řekl mu:„Pojď za mnou !“ Matouš vstal a šel za ním. Když byl Ježíš u stolu v jeho domě, přišlo mnoho celníků a hříšníků, zaujali místo u stolu s ním. Když to viděli farizeové, ptali se učedníků: „Proč váš mistr jí s celníky a hříšníky ?“  On to zaslechl a řekl: „Lékaře nepotřebují  zdraví, ale nemocní. Jděte a naučte se, co znamená, milosrdenství chci a ne oběti. Nepřišel jsem totiž povolat spravedlivé, ale hříšníky.“

Dnes si připomínáme apoštola Matouše. Ale tento apoštol Matouš je totožný s tímto celníkem Mt. Ano, apoštol  Matouš a dokonce evangelista, je původně vyděděnec, člověk žijící na okraji společnosti, co se počítalo do skupiny veřejných hříšníků tak, jako povětrné ženštiny atd. Celníci a nevěstky, jedna společenská kategorie. Proč Ježíš říká Matoušovi „Pojď“?  Proč to neříká jiným? Proč si vybírá toho Marouše? Pokud nemá člověk dostatečný rozhled, může se mu to zdát jako takové rozhodování, u lidí bychom řekli protekcionářství, ovšem u Boha si to netroufneme říct, protože jsem si vědomi, že Bůh si může vybírat koho chce. A tak tady u Boha neřekneme, je to protekce, ale proč si vybral Matouše, to je tajemství atd. Jenže ono tak 2x ani 1x není. Proč si vybral Mt.? Ježíš ví, jak kdo smýšlí. A právě, aby nám Ježíš tuto věc osvětlil, tak např. bohatému mládenci říká, rozdej, co máš a pojď za mnou. A ten bohatý mládenec, který je členem velerady, patří k té národnostně náboženské smetánce, abych tak řekl, protože tam to nebylo rozdělené, k těm nejvyšším vrstvám. Když mu Ježíš říká, pojď za mnou, tak on se nedokáže odpoutat od toho svého majetku, kdežto Mt. vystrojí hostinu, když byl Ježíš u stolu v jeho domě. Když si to dáme dohromady, víme,  že Mt. vystrojil hostinu z obrovské radosti, že smí chodit za Ježíšem. Takže jsme si mockrát říkali, proč k tomu dochází. Že např. ta jediná věta z Ježíšova kázání, „každý člověk je hříšný a Bůh je ochoten odpustit i tomu největšímu hříšníkovi, čili tato věta, je stěžejním kamenem i když neříkám jediným, Ježíšova kázání, abych tak řekl, náborové akce. Bohatý mládenec? Tomu Ježíš říká, jó, ono ti něco schází, když on říká, to jsem všechno dodržoval. Jestli chceš vejít, rozdej, co máš a následuj mně. Ale bohatý mládenec se nemůže odpoutat od majetku, to je jeden pohled. A druhý?  Bohatý mládenec má příležitost chodit s Ježíšem a dělat zázraky  a on nemá potřebu se od Ježíše něco naučit. Tohle si uvědomit!  Bohatý mládenec je někdo, kdo není zvyklý, aby ho zařazovali do stejné kategorie s těmi hříšníky. Každý člověk je hříšný. Já, že jsem hříšný?  Já, že jsem stejný jako nějaký „amhares“, nějaký rybář, třeba ten Petr, který se s Ježíšem kamarádíčkuje? Já jsem přece někdo. Takže jedna a tatáž věta, (vlastně souvětí) člověka se sebou spokojeného naplňuje nechutí, vyvolává averzi. Hříšníka, který je si vědom svých hříchů, jakým Mt. byl, naplňuje radostí. Matouš vyskočí, nechává majetek být, nechá všechno a jde za Ježíšem. On vidí člověka, který dělá zázraky, - on to opravdu je Boží posel. A já, který jsem byl vyděděnec společnosti, já mám teď možnost změnit, co jsem svým špatným životem spáchal. Prostě má radost. A proto je ta věta: „Nepřišel jsem  povolat spravedlivé, ale hříšníky“. Tím není řečeno, že by Ježíš ty, co usilují, kdo jsou opravdu dobří, že by nechal být a že by si vybíral lidi na okraji společnosti.  Věc je v tom, že lidé v době Ježíšově, ti, kteří patřili mezi tu smetánku,  se necítili osloveni tím Ježíšovým kázáním. Ono jim to tak 2x moc neříkalo. Kdežto pro Mt., pro Petra to bylo něco úžasného – my smíme chodit spolu s Ježíšem, my smíme být jeho žáky. A protože Ježíš ví, kteří lidé jsou a kteří nejsou dobří, On ví, kdo je Matouš a kdo je bohatý mládenec, spokojený sám se sebou  a proto Ježíš Matoušovi říká, pojď za mnou a jiným to neřekne. Ale bohatému mládenci také říká pojď za mnou, i když ví, že odřekne. Proč?  Aby nám ukázal, kde je vlastně začátek celé té věci. Pakliže já před Bohem se budu považovat za bohatého mládence, tak se mnou Ježíš nehne. Pakliže si budu uvědomovat, že před Bohem není nikdo bez hříchu, tak ze mně může být i ten největší světec toho nejtěžšího kalibru, podle toho, jak já si to připustím. Ježíš povolává de facto každého, i když ne každému říká, pojď za mnou, ale záleží na mně, jestli já se cítím jako Matouš, nebo jestli se cítím jako bohatý mládenec. A teď ještě dál. Proč jsou rozdíly mezi jednotlivými světci ? Proč někteří světci umírají, jiní ne? To není tak jednoduché myslet si, ano ten obětoval život, ten je svatý. Nejmilejší Ježíšův učedník Jan umírá přirozenou smrtí. Proč, to jsme si říkali. Obrovská postava SZ  Eliáš a v pravěku lidstva v předpotopní době  Enoch, jsou lidé, kteří ten základní postoj vůči Bohu dokázali tak dalece pochopit, že Bůh je nechává žít bez omezení. Eliáš odchází z tohoto světa, ale není to smrt. Je to, abych tak řekl, transport někam jinam, kde bude pokračovat ve své práci na sobě a nebude muset válčit se židy. Protože Eliáše to už zmáhalo, to stálé válčení, víme, že Eliáš prosí Boha a říká, P.Bože, nech mne, vždyť já nejsem o nic lepší. Má ze židů strach, ale to neznamená, že by se nemohl bránit. Víme přece, že chtěli Eliáše zatknout a jak to dopadlo. U Eliáše nejde o strach, Eliáš je dostatečně vyzbrojen zlikvidovat kdejakého protivníka. Ale on nechce pobíjet židy, kteří jako stádo budou poslouchat toho krále, přesněji řečeno, královnu Jezabelu, která má na Eliáše vztek a jsou ochotni jít za Eliášem a nechat se bít. Eliáš nechce židy pobíjet, uvědomuje si svoje slabosti a proto říká, Bože, prosím tě, zbav mně toho, nech mně odejít. Ale Bůh ho nenechává odejít, ale dává mu nové dějství života, aby mohl pracovat na sobě dál. Proto je to Eliášovo nanebevstoupení. Proč? No, protože Eliáš  ještě nedosáhl, abychom tak řekli, stropu svého rozvoje. Eliáš je ještě schopen růstu a proto nesmí umřít, musí žít dál. Když nemůže žít v tomto světě, tak bud žít v jiném, aby mohl pokračovat. Skvělá postava je Elizeus, ale on už nedotáhl tu otázku rozvoje, dosáhl svého stropu, tím stropem míním zastavení růstu. Eliáš nemá dosažený strop i když je daleko výš než kdokoliv jiný, ale musí žít, než ten svůj strop dosáhne. Elizeus zvolil, abychom tak řekli, nižší soustavu, nižší způsob myšlení než Eliáš, proto má nižší strop, proto umírá. Ale to je jenom taková připomínka k tomu, že i ten nejvyšší typ světce, který my v NZ dosud ani jednoho nemáme – Eliášovského typu. Tak Eliáš si prostě uvědomuje a zaujímá stanovisko hříšníka. Pane Bože, vždyť já mám stejné chyby jako oni, já bych je musel pobít, já to nechci, vezmi mně z tohoto světa. On si uvědomuje své hříchy a domnívá se, že umře. Jenže Bůh řekne, víš, pomaž Elizea, pomaž toho a toho krále a potom je Eliáš vzat do nebe. Takže nejenom Matoušem, ale i Eliášem se každý z nás může stát. Jistě, chtěli bychom být světci, aspoň takovým tím nejmenším, jenže to znamená zaujmout to stanovisko Matoušovo. Zamyslet se nad sebou, zamýšlet se nad svými hříchy, nejenom z toho hlediska, já jsem hříšný a oplakávám své hříchy, sedět nad hrobem atd. Ale uvědomovat si své slabiny, nedořešená místa v náboženství a to měl Matouš a to měl i Eliáš. A proto je Matouš povolán mezi učedníky. Chtěli bychom být světci, ale nedovedeme se postavit do výchozí pozice celníka Matouše.

Mt 10,1-7

Ježíš zavolal svých 12 učedníků. dal jim moc, aby vyháněli zlé duchy a uzdravovali každou nemoc. Jména těch 12 apoštolů jsou tato: První Šimon zvaný Petr, jeho bratr Ondřej......atd. Těch 12 Ježíš poslal a přikázal jim. Mezi pohany nechoďte, do žádného Samařského města nevcházejte raději jděte ke ztraceným ovcím domu izraelského. Jděte a hlásejte : „Přiblížilo se nebeské království“.

Mnohokrát jsme už o tom mluvili, proto jen krátce. V tomto období Ježíš působil takto. Posílal před sebou dvojice (nejdříve 6, později 36) do každého města, kam měl přijít ne cestě mezi Galileou a Jeruzalémem. Dvojice informovali lidi v městečku, že tam přijde Ježíš (ne Mesiáš), ale nejdříve jim říkali toto : Přiblížilo se království nebeské, obraťte se, čiňte pokání, věřte evangeliu. Přitom dostali příkaz uzdravovat nemocné, vymýtat zlé duchy. Když si porovnáme ještě Mk. a Lk., tak dokonce je tam i příkaz křísit mrtvé.Přesně vzato jejich kázání začalo tím, že „Čas se naplnil“, když si porovnáme Proroky, víme, že má přijít Mesiáš a že nám je ochoten dát království. Království nebeské bylo spjato s osvobozením od Římanů. Pozor, ještě tady to království není. ale přiblížilo se. Hrozí ovšem nebezpečí, že tak jako naši otcové nerozuměli prorokům, že my nebudeme rozumět Mesiášovi“. Proto Ježíš říkal, že Nebeské království se přiblížilo. Můžete ho získat, můžete ho ztratit. „A chceme – li si s Mesiášem rozumět (učedníci nesmějí říct, že Ježíš je Mesiáš, zlí duchové to chtějí prozradit a Ježíš jim to zakazuje), je třeba dobře poslouchat  a přemýšlet o tom co říká Ježíš z Nazareta“. Varuje před podobným konfliktem jako měli předkové s proroky. Jako příklad uvádí Eliáše a proroky (copak nebylo dost vdov a malomocných v Izraeli a jenom....). Jenže, co dělat, aby člověk tu příležitost setkání s Ježíšem nepromrhal, aby nedošlo ke konfliktu mezi člověkem a Mesiášem (v nejbližší budoucnosti).  „Obraťte se, vy musíte opravit svoji víru, svoji zbožnost, své názory na to, jak Mesiáš přijde, jak bude kázat, jak zahájí svoji činnost“.  – Čiňte pokání. To „věřte evangeliu“ to je poslední část toho kázání, které mohlo mít formu diskusí (třeba několikahodinových). „Aby ke konfliktu nedošlo, dosáhneme tím, že si pořádně budeme číst, co říkají Mojžíš a Proroci, jednak o Mesiášovi a jednak, jak vypadá správný žid, co se Bohu líbí a co se mu nelíbí.“Až přijde ten Mesiáš, pořádně naslouchejte tomu, co říká, dobře se nad tím zamyslete, neberte to na lehkou váhu, jsou to závažné věci, které vám bude vytýkat (neříkat si , že mně se to netýká) i když s vám to bude zdát sebe podivnější a nezvyklejší a nepříjemnější, věřte tomu, co bude Mesiáš říkat. Připravte se na to, že mnozí z vás nesnesou to, co bude Mesiáš říkat. Kolik posluchačů si asi řeklo „my, že bychom nerozuměli Mesiášovi?, to se zřejmě týká tam toho zloděje“. Jenže ty dvojice zdůrazňovali, že se to týká všech a samozřejmě to zdůrazňoval Ježíš v tom 1.kázání (ty dvojice to opakovaly). Takže kázání těch dvojic mělo ty 4 části : Čas se naplnil, Království Boží se přiblížilo, čiňte pokání ( opravte názory, čtěte pořádně proroky), Věřte evangeliu (věřte tomu, co vám Mesiáš bude říkat).  „Dejte si pozor co bude Mesiáš říkat“. Nic víc, nic míň.My si myslíme, že „My to všechno samozřejmě děláme“, jenže oni na důkaz pravosti této výzvy už měli uzdravovat nemocné, křísit mrtvé atd. Ježíš na tomto požadavku trvá i dnes. My se musíme naučit pořádně znát celé evangelium a pak naše modlitby budou vyslyšeny. Dokud však neznáme evangelium (i když si myslíme, že ho kdovíjak známe, ale podle Ježíšova vkusu ho  neznáme), leckterá naše modlitba na posledním soudu propadne, asi tak, jako žáček, který napsal úlohu, myslí si, že dostane 1 a dostane 3 nebo 4, nebo dokonce 5. Mnoho našich modliteb nebo dobrých skutků na posledním soudu neobstojí. Prpto se to musíme naučit podle Ježíšova receptu.

Mt 10,7-15

Ježíš řekl svým apoštolům : Jděte a hlásejte přiblížilo se nebeské království. Uzdravujte nemocné, probouzejte k životu mrtvé, očišťujte malomocné, vymýtejte zlé duchy. Zadarmo jste dostali, zadarmo dávejte..........atd.

Ježíš říká jděte a hlásejte přiblížilo se nebeské království. Židé očekávali Boží království. U židů to mělo zvlášť konkrétní formu, že Bůh se ujme vlády nad Izraelem, že Izrael bude samostatný. Dost často čteme v literatuře, že to byla chyby židů, že očekávali politické osvobození od Mesiáše. Ovšem něco jiného je přečíst si knížky a něco jiného je přečíst si Bibli. Když si přečteme Proroky, tak tam potvrzení pro tohle je. Oni by dostali i tu politickou Svobodu. Ježíš přece pláče nad Jeruzalémem a říká, nezůstane v tobě kámen na kameni, protože jsi nepoznalo času svého navštívení  (když tě Bůh navštívil). Ježíš přišel, Ježíš byl Mesiáš, ale oni ho nepoznali. Tedy problém židů není v tom, že očekávali politickou svobodu, ale v tom, že čekali jiného Mesiáše. Chyba židů nebyla v tom, že čekali svobodu, ale v tom, že oni si udělali jiný obraz Mesiášova začátku. V Prorocích krásně najdete, že Bůh dá svému lidu svobodu, pakliže Izrael splní Boží podmínky. Ale taky tam najdete, že Mesiáš přijde, zahájí náboženskou  reformu židů. Oběť Judy se zase bude líbit Bohu jako na začátku. Čili, kdyby někdo četl Mojžíše a Proroky pořádně, tak by věděl, že Mesiáš až přijde, tak v první řadě udělá čistku v chrámě, bude soudit napřed židy a ti židé, kteří obstojí v Mesiášově soudu, ti potom dostanou svobodu, protože pak bude soudit ostatní národy a pak židovský národ dostane svobodu. Toto říkají proroci. Jenže takový p. rabín, aby řekl, víte až přijde Mesiáš, napřed to schytáme my, páni rabíni, potom vy, co sedíte v prvních lavicích a pak nakonec ti Římani. To by bylo málo populární,tak je lepší pro toho rabína říct, jsme šťastni, že žijeme v době, kdy má přijít Mesiáš a On přijde a On to těm Římanům naloží. My jsme věrni, my jsme ho nikdy neopustili atd. Teď do toho zapadl takovým diskantem tesař, Jehošua z Nazareta, žádný studovaný teolog, nic, který říká, pozor, čeká nás jedno nebezpečí, podívejme se do dějin, uvidíme, že naši otcové velmi často proroky zabíjeli. A když už na ně nemohli, jako na Eliáše, Elizea,  tak se aspoň od nich nenechali uzdravit. Copak nebylo dost vdov v Izraeli a Bůh poslal Eliáše k pohance, aby se o něj starala. Copak nebylo dost malomocných v Izraeli a žádný z nich se nedal uzdravit od Elizea, Jedině Naáman syrský. Nám to nic neříká, jenže to byl jejich nepřítel, protivník, to byl nepřátelský místokrál, který je napadal. Když tohle Ježíš v Nazaretě řekl, tak dostali vztek a chtěli ho shodit ze skály. A tady je problém židů v tom, že čekali pohodu a klid, že si mysleli, že oni jsou dobří. Mysleli si, jací jsou zbožní. Ani ve snu je nenapadlo, že by se ten Mesiášův soud mohl jich. Ačkoliv proroci jasně mluví o tom, že bude soud nad židy. Potom náboženská reforma a potom politická svoboda. Tedy nebyla chyba, že čekali politickou svobodu, ale škrtli to, že napřed bude soud nad židy. Ježíš pláče nad Jeruzalémem. Proč ? Protože židé to mohli zachránit a Bohu je líto,že Jeruzalém musel rozbít. A to je problém i náš. My si často myslíme, že sloužíme Bohu tím, že se nenajíme atd. Místo, abychom se zamysleli, co Bůh vlastně od nás chce. My mu strkáme svoje nedovařené, nedopečené křesťanství, potom je pochopitelné, že ty modlitby Bůh nevyslyší. A místo toho, abychom řekli, počkat, kde tady dělám chybu, tak řeknu, já se musím víc modlit. Bůh by nám rád pomohl, rád by nám ulehčil, ale když potřebujeme to utrpení, aby člověk přemýšlel. A teď jde o to, aby člověk neplatil zbytečnou daň z hlouposti, jak se říká. Aby nám každé trampoty připomněli, že Bůh ti chce něco připomenout. Nezapomeň, že ho v mnoha věcech třeba nechápeš. Přiblížilo se Boží království, protože to už bylo v takové neujasněné době, už se vzdali té naděje, věděli, že Jeruzalém bude rozbit, tak pro nejbližší dobu hovořili už jenom  o nebeském království. My si ale musíme uvědomit, že najdeme tentýž text u Marka, Lukáše a je tam „Boží království“ a Ježíš to také řekl. Bůh by nám chtěl pomoci už teď, abychom i te’ď se měli dobře. Ovšem, to je dost problém, že v nás je kus těch židů, kdepak my, přece věříme, my nepotřebujeme víru vylepšovat. Židé špatně usuzovali a zatím mohl být Jeruzalém zachráněn,kdyby začali dodržovat, co říká Ježíš. Jenže oni: Představte si, co ten tesař říká, že my můžeme prohrát setkání s Mesiášem, že prý hrozí to, co se stalko, co provedli naši otcové prorokům, my prý provedeme Mesiášovi. Jak si tohle může troufnout. No jo, tesař z Galileje. Až přijde Mesiáš, já budu vědět, na čí straně bude stát.

Mt  10, 16-25

Ježíš řekl svým učedníkům :  Mějte se na pozoru před lidmi, neboť vás budou vydávat soudům, ve svých synagogách vás budou bičovat, budou vás vodit před vládce a krále kvůli mně, abyste vydali svědectví jim i národům. A když vás obžalují, nedělejte si starosti, jak a co budete mluvit, neboť v tu hodinu vám bude dáno, co máte ¨mluvit......atd.    

Dnes si připomínáme svátek prvního mučedníka sv. Štěpána. Je to velmi poučná věc. Na jedné straně Štěpán, na druhé straně věřící židé. Pozor, to nebyli Římané, nebyli hříšníci, pohané, celníci, nevěstky, to byli opravdu nábožní židé, protože zbožnost se týká jakékoliv modlitby, jakékoliv církve a jakéhokoliv náboženství. Kdo se rád modlí a bez ohledu na tov jaké je církvi. Ale Bůh neodplácí jakoukoliv zbožnost. Štěpán přemýšlí o Ježíšovi, o tom, co píší proroci a proto má také sílu, rozumí tomu co říkají proroci a že to souhlasí s tím, co se stalo s Ježíšem. Proti němu stojí židé, kteří nepřemýšlejí o tom čemu věří, jsou nadšení, že jsou v té pravé božské církvi – a Štěpána kamenují. To je to, co říká Ježíš : Mnozí přijdou a řeknou, copak jsme nevyháněli zlé duchy ? Nedělali divy a zázraky, neprorokovali ?  A tehdy řekne : Neznám vás. Vidíte, tady stojí zbožnost proti zbožnost. Ne zbožnost proti bezbožnosti, nemravnosti. Zbožnost podle Ježíš a proti ní zbožnost podle rabína. Ti židé, co kamenovali Štěpána, si neřekli, my jsme se odchýlili od proroků, my si proroky vykládáme po svém. Jejich přesvědčení bylo : My jsme opravdoví synové Mojžíše, my dodržujeme Mojž.zákon. Skutečnost ovšem byla, že Mojžíše a proroky v některých oblastech chápali a v některých ne. Proto se střetávají se Štěpánem, proto pronásledují apoštoly a křesťany a také proto nemohou pochopit to, co říká Ježíš. Teda ne hřích, ale  vadná zbožnost je tím největším nepřítelem. Zdá se to divné, ale byli to židé, kterým záleželo na tom, aby zděděná víra otců byla nedotčena. Tak to chápali. A proč ta nenávist vůči Štěpánovi? Protože se setkali s někým, kdo jim dokázal, že ta jejich zbožnost je nekvalitní. Štěpán jim totiž vzal ten jejich nevětší poklad. Těm, kteří se považovali za elitu národa, kteří si říkali, kdy už konečně přijde Mesiáš – a představovali si,  že jim poklepe na rameno a řekne: „Ty jsi ten správný Izraelita“. Kdy už přijde ten Mesiáš, aby ten mor toho tesaře z Nazareta vyhubil. A teď najednou přijde mladík a řekne, chyba je ve vás, ne ve vašich hříších, ale v tom, co vy považujete za správné. Chyby jsou ve vaší zbožnosti. Myslíte, že znáte Mojžíše a proroky, ale vůbec jim nerozumíte. Štěpán jim v té diskusi úplně rozmetal jejich iluze. Dokázal jim na Mojžíšovi a prorocích, že jejich zbožnost je nekvalitní. Jsou bezradní, nemohou Štěpánovi žádným způsobem oponovat, nezbývá jim než zlost a ukamenování. No, a poučení pro nás, pokud chceme mít jasno ve víře, kvalitní víru, tak musíme najít víru na základě pochopení Písma  a ne na základě toho, já jsem v pravé církvi, sice nevím co se říká, rád jdu do kostela, rád se modlím, sice nevím co je to evangelium, ale rád si zazpívám. Ale toto není štěpánské.  Štěpán je ten, kdo přemýšlí a potom má jasno. A všimněte si, že když Štěpán umíral, byl vlastně ve vytržení, viděl nebe otevřené, on snad ani nepociťoval bolest, cítil předzvěst nebeské blaženosti. Židé na něj hází kameny, jako na bludaře a on říká, vidím nebesa otevřená a Syny člověka sedět po Boží pravici. Všimněte si , přátelé, 6e Mojžíš chtěl vidět Boha. Je to tak silný zážitek, že by člověk umřel. Zde si můžeme právem domýšlet ten pocit jistoty uvidět  tu Pravdu, zcela utlumuje bolest. Faktem je, že Štěpán je uchvácen tím pohledem do nebe, oni si přitom hází kamením. Třeba mít tu Štěpánovu víru, t.j. podle Ježíšova vkusu. Příznaky nekvalitní víry: Byl to hřích, nebyl to hřích ? Mám jít do kostela, nebo nemám ? ....atd.

Mt 10,17-22

„Mějte se na pozoru před lidmi, budou vás vydávat soudům, bičovat v synagogách, vodit před vladaře kvůli mně.......Budete ode všech nenáviděni pro mé jméno, ale kdo vytrvá do konce bude spasen.

Ježíš tady posílá dvojice, aby šli a hlásali jeho vzkaz. Toto je však všeobecný příkaz, kdy po všechny doby má církev hlásat Ježíšovu nauku, jak v misiích tak nově narozeným atd. Proč je tady ta chmurná předpověď ? Když se podíváme do historie, vidíme v prvokřesťanské době pronásledování. Byla to hrozná pronásledování.  Proč jim to Ježíš připomíná ? Víme, jaké měli židé nesprávné představy o Mesiášovi. Apoštolové vědí, že Ježíš je Mesiáš, tak si automaticky promítnou ty rabínské představy i tom úspěšném tažení Mesiáše (to, že je to podmíněné si neuvědomují). Ježíš tady upozorňuje, aby nebyli překvapeni, že se to bude vyvíjet jinak a ne tak, jak říkali páni rabíni, ty dějiny budou probíhat tak, jak říkali proroci. Kdyby šlo pouze o ty dějiny, o prvního mučedníka Štěpána, tak by nebylo pro nás aktuální. Pro nás je však aktuální ta věc, že máme o sobě iluzi, podobně jako ti židé. Kaifáše by dříve nenapadlo, že by mohl být vrahem Mesiáše. Člověk žije často v iluzích o tom jaké to bude, až se setká s Bohem. My si uvědomujeme, že až se setkáme s Ježíšem na osobním soudu, kde se bude rozhodovat, jaký ten očistec bude (jak ostrý) a jestli půjdeme do pekla nebo  ne. Nás ani nenapadne, že by v nás mohlo bát něco, nějaké nesprávné jednání. Vzpomeňme si na apoštoly, kolikrát to Ježíšovi udělali. Sv.Petr odmítal Boží výzvu ve chvíli zjevení, tím spíše ji odmítá člověk, když se mu Bůh přímo nezjevuje. A z hlediska našich představ je to jednání sv,Petra nehorázné. Tady jde o absurditu psychologickou. Sv.Petr přitom ví, že Ježíš je Mesiáš, že k němu mluví Bůh. Proč si to říkáme ? Protože kvůli takovýmto vlastnostem „Ono to takhle není atd.“ člověk nemůže být poučen. Včera jsem dal k přemýšlení otázku, proč Ježíš nemohl uzdravit nemocné v Nazaretě ? Řešení vypadá asi takhle : Ježíš přišel s ochotou   uzdravit každého, ale s podmínkou, že si ten dotyčný o to uzdravení řekne („Pane, dej, ať vidím.“atd.)Jsou sice výjimky z toho, ale o tom jsme také mockrát mluvili. V Nazaretě byli však různí vážení lidé a ti se přece nebudou doprošovat nějakého tesaře. Pro tesaře by měla být čest, aby sám přišel za nimi. Nebo jiný názor : „On je přece o tolik mladší a já se ho nebudu doprošovat.“ Těch důvodů bylo hodně, kvůli kterým se lidé nenechali uzdravit. Jsou nejrůznější důvody, kvůli kterým člověk nerozumí Bohu. Ta věta „Budou vás vodit před vladaře a krále kvůli mně, abyste vydali svědectví také jim a pohanům........“  často není dobře chápána. Prvotní církev měla vydávat svědectví. Ježíš prvotní církvi nařídil, aby šla do celého světa, ale ona „seděla“ v Jeruzalémě a nehla se, vůbec nejde do misií, ani k pohanům, ani do Galileje. Jsou v Jeruzalémě, mají tam své společenstvíčko, u lidí mají popularitu, ale vůbec nejdou do misií mimo Jeruzalém, ke všem národům, jak jim Ježíš nařídil. proto přichází pronásledování prvotní církve, aby konečně šla do misií. Pak ti, co šli k pohanům , měli potíže s konzervativci, vytvořila se dvě křídla – pohanokřesťané a židokřesťané. Takhle je třeba chápat tu větu „Protože si nedáte říct, protože nepřemýšlíte o tom, co jsem vám řekl a sedíte pořád v Jeruzalémě, proto musí přijít pronásledování, abyste konečně šli do misií. A tak vás budou vydávat soudům, bičovat v synagogách atd.“  Pro svědectví pro pohany vůbec nebylo nutné utrpení. To kamenování Štěpána byla taková roznětka pro explozi k celkovému pronásledování. My si ovšem musíme uvědomit, že utrpení nebylo nutné, kdyby se důsledně řídili tím, co říkal Ježíš. Ježíš to, že nepůjdou, věděl předem, proto jim říkal to, co je v dnešním čtení. My někdy necháme to Boží slovo mluvit naprázdno, jedním uchem dovnitř, druhým ven, někdy ani to ne. Boží dobrota nabízí člověku více cest, jak dojít spásy. Některé cesty jsou pohodlné, některé méně a některé velice strastiplné a každý je vítěz, kdo projde některou z těch cest. Bohužel, prvotní církev byla dost pomalá v tom přechodu ze SZ na NZ. Proto přišlo pronásledování a Bůh dává odměnu těm, kteří v pronásledování obstáli. Těch cest je víc. Jakou cestu si kdo vybere, takovou bude mít. Jde o to, aby člověk šel buď cestou snadného pochopení a plného, kvalitního zamýšlení se nad Ježíšovým vzkazem, nebo šel po té cestě pod tlakem utrpení a donucení. A tady jsme také u problematiky utrpení osobního. Mnoho lidí by nebylo dobrými křesťany, kdyby netrpěli. Přitom se jim zdá divné, že se modlí a přitom trpí. Jistě, kdyby všichni lidé byli na té úrovni,že by byli schopni  plně chápat křesťanství a dodržovat ho bez tlaku utrpení, nemusela by být nemoc na světě. Někdo je schopen zamýšlet se nad křesťanstvím bez toho utrpení, jiný pod tlakem občasného utrpení (nebo aspoň hrozbou) a někdo musí být pod stálým, těžkým nátlakem toho utrpení. A tak Bůh dávkuje v různých dobách různým lidem ty životní osudy tak, aby z nich vyždímal co největší dosažitelný výkon. Ale, jestliže Bůh na nás použije při výchově klacek nebo pochvalu  (jako krotitel při drezúře zvířat), záleží na nás. Záleží na nás, jak dalece pochopíme Boha a tu problematiku vnitřního nesouhlasu s Bohem, který si nepřipouštíme a nebo neuvědomujeme. Jak dalece to pochopíme, tak dalece to můžeme odstranit a tím jemnější může být ta stimulace od Boha na nás. Záleží na nás, co si vybereme. Když vykonáme to, co máme udělat, budeme odměněni. My musíme jednak děkovat těm prvokřesťanským mučedníkům za to, že nám dali svědectví, ale také si musíme uvědomit, že bychom se mohli tomu utrpení vyhnout. Každý svého osudu strůjcem. P.Bůh má s naší těžkopádností hodně práce a nenuťme ho, aby na nás musel brát ostrý bič, kterým nás musí šlehat. Naučme se jednat s Bohem tak, aby Bohu stačilo (ke splnění Božích plánů námi) pochválení, případně ta „kostička cukru“ (jak se dává za odměnu zvířatům). Bůh nás může stimulovat nemocí, ale také zdravím, může stimulovat tím, že nevyslyší naše modlitby a naopak vyslyší, když budeme dobře chápat Boží slovo a dodržovat ho (Izajáš : „Dříve, než domluvíš, řeknu – tu jsem“.)  A o tuhle věc bychom měli usilovat, zamýšlet se nad ní.

Mt 10,26-31

Ježíš řekl apoštolům : Nebojte se lidí, nic není tak tajného, že by to nebylo odhaleno, nic skrytého co nebude poznáno, Co vám říkám ve tmě, povězte na světle. Co se vám šeptá do ucha,  hlásejte se střech. Nebojte se těch, kteří zabíjejí těla, duši zabít nemohou. Spíš se bojte toho, který může v pekle zahubit duši i tělo...........atd.

Ke každému, kdo se ke mně přizná před lidmi, se i já přiznám před svým Otcem.Tak tuhle větu, kdybychom četli, tak bychom byli velmi brzo hotovi s úsudkem. Řeknu vám takovou vzpomínku, vlastní zážitek, jistě jste měli podobné zážitky také. Prohlížel jsem si u optika brýle. A teď se zastaví dva mládenci  a zavedou řeč a začnou hovořit o náboženství. A začali mi vykládat, jaké by to bylo, že atd. a že ta jejich církev, neřekli sice která, ale já vím která - pravděpodobně, ale nakonec na tom nezáleží. Ale jistě znáte takové ty věřící, takové ty apoštoly, kteří přicházejí, dokáží zastavit na ulici a teď vám začnou vykládat, že byste měli to a že byste měli věřit atd.  Ti lidé jsou o tom velice přesvědčeni a mnohý věřící katolík je zviklán, nebo řekne, ne, já jsem katolík, věrný, dejte mi pokoj a zabouchne před nimi dveře. Proč tohle uvádím ? Je to v souvislosti s tím úryvkem o kterém chci hovořit. Ti lidé doslova omračují citáty Písma sv. a jsou přesvědčeni, že hlásají Ježíše. Já jsem jim hned neřekl, co a jak,  na koho, náhodou kápli, že já jsem od „konkurenční firmy“ a že nejsem nějaký zajíček který neví o co jde. Poslouchal jsem, přitakával a když se potom rozpovídali tak jsem řekl, aby bylo jasno, podívejte se, já jsem katolický kněz, tu Bibli znám   taky, vy považujete naši církev za takovou a onakou, máte právo mít vůči ní výhrady, že ? To, co říkáte vy, má tyto a tyto chyby. Jestli chcete, mile rád budu pokračovat v diskusi, to už se opravdu klidili a já jsem je zdržoval. Říkal jsem, když se ale na nás chcete koukat  s patra, musíte počítat s tím, ano, máme spoustu chyb, v těch dějinách jsme nadělali spoustu chyb, víte, jeden z nás je za 18, druhý za 20 bez 2. A co se vám líbí, to si vyberte. Proč tuhleto říkám ? Jednak se i s tímhle tím můžete setkat také, ale o to nejde. Jde o toto : Uvědomte si, že máme čtvrt tisíce křesťanských církví a všichni si myslí, že oni jsou správnými křesťany, všichni si myslí, my jsme v pořádku. Ta věta, ke každému, kdo se ke mně přizná, i já se přiznám před mým Otcem, ta se nedá brát v tom smyslu, já hotuji pro Krista, ať už jsem katolík, evangelík, metodista, adventista, svědek Jehovův atd., protože já musím hlásat to, co říkal Ježíš. A kdyby lidé znali to, co říká Ježíš, tak je jediná církev. Tady jsem u toho, že si dnes kdekdo myslí, že je dobrým křesťanem. Ano, udělá se skupina lidí a založí se církev, a naše církev je ta pravá.  A ke každému, kdo se ke mně přizná před lidmi, i já se přiznám před svým Otcem. Klidně toto místo budou citovat, ano, když ty nebudeš katolík, když ty nebudeš evangelík, nebo když ty nebudeš svědek Jehovův, adventista ?! Uvědomte si, my musíme vycházet z toho faktu, že těch tzv. křesťanských církví je plno. A že tady musí být ještě nějaký háček  a ten tady je. Totiž, Ježíš když kázal, tak jeho kázání bylo jasné, srozumitelné, přesně definované. Takže když někdo řekl, já tohle neberu, tak chyba byla vyloženě na něm. Ale uvědomte si, či jenom z hlediska pravděpodobnosti, když je tolik těch křesťanských církví, tak my bychom měli být velice, velice opatrní na to, jak tu Bibli do ruky vezmeme. Kde kdo se tou Biblí ohání, katolíci, no ti spíš jako říkají, já věřím atd. a opírají se o tradici. Ale ty druhé církve, tam se velmi často prostě argumentuje tou Biblí. A jak těch církví může být tolik ? Protože tu Bibli nebereme do ruky pořádně. Pakliže chceme aplikovat na sebe, - kdo se ke mně přizná před lidmi,.........znamená to tu Bibli pořádně znát, rozumět svému křesťanství a potom nebude pro mne problém, když mně někdo na ulici zastaví a bude mi něco říkat, tak jak je to problém pro mnoho křesťanů, že se jim prostě to jejich náboženstvíčko rozsype. Mají strach, buď ano, to je co jsem konečně našel, to je jedna věc a druhá věc je zase, ne, to jsou stoupenci ďábla, zabouchnou před nimi dveře. Protože nedovedou to svoje obhájit. A my musíme vědět, čemu jsme uvěřili, a znamená to, pořádně číst Písmo. Ale nejenom číst, pečovat o to, abychom mu rozuměli. Toto jsem chtěl. Když to každá z těch čtvrt tísícovky křes’ťanských církví vztáhne na sebe, tak ten P.Bůh by musel dát za pravdu kdekomu. Ježíš dává za pravdu jenom tomu, kdo zná jeho nauku pořádně. Uvědomit si ! I když se k Ježíšovi hlásíme, že on nám může říct, ne, co jsme četli teď, ale Mt. 6,7.kap. Mnozí přijdou v onen den a budou říkat, což jsme neprorokovali, což jsme nevymítali zlé duchy.........a já jim řeknu, nikdy jsem vás neznal. Víte, drazí přátelé, počítejme s tím, že v našem křesťanství je spousta chyb, i když třeba nemusíme pochybovat o té své církvi, tak musíme být kritičtí vůči našemu  křesťanství.

Mt 10, 37-42.

Ježíš řekl svým apoštolům : „Kdo miluje otce nebo svou matku víc nežli mne, není mne hoden.  Kdo miluje syna nebo dceru víc nežli mne, není mne hoden. Kdo nebere svůj kříž a nenásleduje mne, není mne hoden. Kdo nalezne svůj život, ztratí ho, kdo ztratí svůj život pro mne, nalezne ho. Kdo vás přijímá, mne přijímá, kdo mne přijímá, přijímá toho, kdo mne poslal. Kdo přijímá proroka protože je to prorok.......spravedlivého............Kdo podá číši studené vody jednomu z těch nepatrných, protože je to můj učedník, amen pravím vám, nepřijde o svou odměnu.

Četli jsme úryvek z 2.knihy královské (2.Kr. 4, 8-11, 14-16) a času máme málo, protože se četl Pastýřský list, ale chci připomenout toto: „Kdo přijímá proroka....“ Ten text, zdánlivě méně jasný se dost často překladatelé snaží upravit. Třeba to chápat takto. Ten, kdo se setkal s Ježíšem, jako s tesařem, dostal o d něj stůl, přijal tesaře. Už jsme o tom mluvili. Nebo např. Ježíš je sice podivín, ale mohl by mi vysvětlit, co míní tamten prorok. Pak už je odměna vyšší. Nejvyšší odměnu však mohu dostat tehdy, když pochopím Ježíše. Potom, i když se setkám i s tím nejmenším a budu umět chápat (není to jednoduchá věc) co je to modlitba ve jménu Ježíše Krista, čili umět přijmout ve jménu Ježíše Krista i to dítě, potom je to stejného charakteru, jako bych prokázal službu samotnému Ježíškovi. Představme si, že bych hrál s malým dítětem kuličky a dokázal bych chápat ono, „pro jméno mé“, pak to má charakter, jako bych hrál ty kuličky se samotným Ježíškem. Ale pozor, byla by to právě bohopocta ?  Simeon nebo Tři králové, ti se přišli poklonit tomu mrňouskovi a kdyby jim Ježíšek řekl : „Já si chci s vámi zahrát kuličky“, všichni by to považovali za čest si s Ježíškem kuličky zacvrnkat a byla by to bohopocta.

Mt 11,25-30

V ten čas řekl Ježíš: „Velebím tě, Otče, Pane nebes i země, že jsi tyto věci skryl před moudrými a rozumnými a zjevil jsi je maličkým. Ano, Otče, tak se ti zalíbilo.  Všechno je mi dáno od mého Otce, a nikdo nezná Syna než Otec, ani Otce nezná nikdo než Syn ...........Pojďte ke mně všichni,kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, ..............mé jho netlačí, břemeno netíží.

Je to velice důležité místo. Jsou tady 3 úseky. 1.) Velebím tě Otče  nebe i země že jsi tyto věci skryl před moudrými a rozumnými  a zjevil jsi je maličkým.Ano, Otče, tak se ti zalíbilo.  Myslíte si, že by tady chtěl Ježíš chválit Otce za jakousi  intelektuální diskriminaci ? Že by se Bohu zalíbili lidé bez vzdělání, s nízkým IQ ?  Ježíš naopak říká jinou věc, do dnešní řeči převedeno to vypadá takto : „Otče, gratuluji ti, žes dokázal překlenout rozdíly mezi    vzdělaností lidí tak, že mou nauku pochopí každý i ten nejprostší člověk. Ano, nepochopí ten, kdo pochopit nechce, i kdyby byl sebe vzdělanější. Nebo, když nejde tou cestou, jakou ukazuje Ježíš, tak to, co Ježíš říká,  nad  schopnosti  chápání i těch nejinteligentnějších. Jestliže člověk přijme ten návod na Ježíšovu cestu, návod na jeho strategii za poznáním Boha (Ježíše) podle kroků tak, jak to navrhuje Ježíš, pak jeho nauku pochopí i ten nejprostší člověk. Gratuluji ti, Otče, že jsi to tak dokázal udělat tak, že věci, na které by nepřišel ani ten nejbystřejší člověk, jsou dosažitelné i pro toho člověka nejprostšího.  2.) Jak to, že někdo to chápe a někdo nechápe, to je řečeno v tom druhém odstavečku. „Všechno je mi dáno od mého Otce. Nikdo nezná Syna, jenom Otec, ani Otce nezná nikdo, jenom Syn a komu by to Syn chtěl zjevit. Čili, poznání Boha může dosahovat obrovských hodnot, které by člověk bez Ježíšovi pomoci  naprosto nebyl schopen svým přirozeným intelektem pochopit, podobně, jako bychom chtěli slepého naučit malovat, hluchého hrát na housle apod. Na některé věci potřebuje člověk talent (umění), u přírodních věd určité vybavení, schopnosti a Ježíš zdůrazňuje, že v náboženství, které je náročnější,  než kdovíjaké lidské studium. může tu nauku zvládnout i ten nejprostší člověk jako např. „krvotoká žena“, která si od Ježíše vysloužila pochvalu za víru. Víme, že v těch pochvalách je Ježíš velice skromný. Čili, já mohu poznat Boha, když půjdu podle toho, co mi Ježíš říká. Tady je důležité to, že musím respektovat to,  jak učil Ježíš.  3.)  „Pojďte ke mně všichni kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny a já vám dám odpočinout. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne........vždyť mé jho netlačí a břemeno netíží.“  Ježíš je schopen nám ukázat cestu ke křesťanství, tehdy a jen tehdy, když přijmeme Ježíš jako učitele, když ho !“necháme“ mluvit, když on mluví a když on mluví, budeme poslouchat a nebudeme mu vnucovat svoje názory, svoji strategii, svůj způsob výuky, vzdělávání se. My si kolikrát vezmeme náboženskou knížku, v ní se o něčem povídá, my bychom chtěli věřit tomu, co je v té knížce a prosíme Ježíše o dar víry. Jenže tohoto se ten slib netýká, protože já musím vědět, co říká o té věci Ježíš. Tak např. Ježíš se nepostavil a neřekl : „Buďte ticho, moje matka je panna a Josef není můj Otec, můj Otec je Bůh. Ježíš neřekl nikomu, že je Mesiáš, nikdo z apoštolů to nesměl říci, v očích ostatních lidí to byl Josefův syn a Ježíš ti nikomu nevyvracel. Čili nejdříve musíme poslouchat a pochopit kázání tesaře z Nazareta a potom budeme moci říct:  „No, on to není obyčejný tesař. Ono mi vychází, že je to Mesiáš. Poslyš Ježíši, nějak mi stále vychází, že ty jsi Mesiáš. Kde dělám chybu ? Ty jsi rodák z Nazareta a Mesiáš má být z Betléma“. Ježíš by na to řekl: „Gratuluji ti, žes na to přišel. Podívej, tady mám rodný list, že jsem se narodil v Betlémě. Nesmíš to ale nikomu říct.“     „Pojďte ke mně všichni..........moje jho netlačí a břemeno netíží“. Ježíšovi požadavky nejsou neúměrné. My někdy nechápeme Ježíšovu nauku proto, že chceme jít za poznáním Boha svojí cestou a ne cestou Ježíšovou. Např. my máme pochybnosti (mnoho lidí) v otázce Panny Marie. A nyní chci řešit ty pochybnosti. „Nech to zatím být“! Nejdříve sáhni po tom, co říkal tesař Ježíš, z Nazareta. A až mu budeš rozumět, těm všeobecně platným otázkám, pak se zabývej touto otázkou. To je vážné nebezpečí pro takové rádoby věřící lidi, kteří se perou kvůli takovýmto otázkám, které jsou na pokraji dogmatiky, Ježíš o nich nemluvil (nebo nemluvil před veřejností), jako např. neřešil otázku Mariina panenství, neposkvrněného početí na začátku svého působení – určitě, ale na začátku, jako obyčejný tesař z Nazareta říkal : „Koukejte, hrozí nám nebezpečí, že přijde Mesiáš a my bychom mu nemuseli rozumět. Je třeba, abychom se naučili pořádně číst Bibli, Proroky. Tak musíme začínat i my. Nejdříve se naučit číst evangelium a brát to dokonce v tom sledu, v jakém šel Ježíš. Také neohrnovat nos nad jeho způsobem výuky, čili např. naučit se číst podobenství – to málokdo umí. Často se v tom vidí alegorie a ona to alegorie není. Dnes je svátek Božského srdce Ježíšova. Jestliže chci Ježíše milovat, tak to nevyřeším tím, že budu lásku ždímat. Mohu milovat jenom to, co znám a pakliže neznám, mohu být nadšený pro to neznámé, ale nemiluji to a snadno to ztratím z dosahu.

Mt 11, 25-30. 

                Protože se četl Pastýřský list a nedávno jsme o této pasáži mluvili, vezmeme to krátce  a z jiného konce. Ta první věta, to je jakoby Ježíš říkal: „Teda, Otče, gratuluji ti, že jsi to udělal takto šikovně, že i malé dítě dokáže  na to přijít, že i prostý člověk to může pochopit a přitom je to tak náročné, že to nepochopí ani sebevětší intelektuál a vzdělanec“. Na první pohled to vypadá jako rozpor (moudrý to nepochopí a malé dítě to pochopí). Tady Ježíš nechce říct, že by to ten moudrý nemohl pochopit. Představme si, učebnici nějakého náročného učiva, která se lehce čte, je srozumitelná a dále jinou učebnici, která je o stejném  učivu, ale žák se jí těžko prokousává, dokonce i znalci to činí potíže postupovat podle této druhé knihy. Nejde o totožnou věc, ale o něco podobného, to co říká Ježíš. Kdyby člověk chtěl pochopit ty Boží věci bez Ježíšovi školy, metody tak na to nestačí ani ten nejvyšší stupeň inteligence. Ale když  člověk jde do Ježíšovy školy a začne se učit tím postupem, jeho metodou a v tom sledu a pořadí v jakém učil Ježíš, pak jsou věci snadno pochopitelné, srozumitelné, pochopí je i ten nejprostší člověk. Tak nějak podobně se na to musíme dívat. Ne, že by Bůh diskriminoval vzdělané lidi, ale Ježíš chce říct, že Boží zjevení je tak obsažné, že bez jeho „učebnice“, bez Otcovi (Ježíšovi) metody to nepochopí nikdo z lidí. Když však člověk vezme do ruky tu Ježíšovu metodu, tak i když je prostým, obyčejným posluchačem (nepotřebuje žádnou velkou inteligenci), tak tomu bude rozumět dobře. V dějinách církve máme pro to příklad hned krátce po době apoštolské. Apoštolové přišli do Řeckého světa a mluvili tím Ježíšovým způsobem, např. používali podobenství. Ta další generace, která byly zvyklá na helenistickou filosofii, té se to podobenství nezdálo dost vznešené a přestala ho používat, Dívali se na to s patra, někdy se ( dalo by se říct ), styděli za primitivní řeč Bible. Jenže vtip je v tom, že to Ježíšovo podobenství, je názorná výuka, jednoduchá a rychle probíhá. My však nejsme zvyklí zpracovat to podobenství. V katechizmu jsme žádná podobenství neměli)když, tak to bylo jenom citované), ale u Ježíše je to stěžejní metoda. Pak je další věc, v jakém pořadí se učíme. Ježíš učil v určitém pořadí. Když věříme, my se nechceme snížit k těm prostým věcem a udělat si v nich jasno. Často se ženeme za náboženskou literaturou, která se povznáší vysoko. Kdybychom si vzali do ruky evangelium a zamysleli se nad ním tím Ježíšovým stylem a kdybychom uměli číst podobenství, tak by nám to evangelium řeklo daleko víc, než jak nám dosud říká. Tohle říkám na základě vlastních zkušeností. My jsme zvyklí na určitý vznešený způsob myšlení a tím si vlastně zavíráme cestu k pochopení. Kdybychom se psychicky „snížili“ k těm podobenstvím a kdybychom odložili pár (doslova pár) zlozvyků, které máme při četbě vůbec, tak by nám to evangelium bylo naprosto jasné. Jenže to bychom byli maličcí. Jenže my máme tendenci se na jednoduché věci dívat s patra a pak jsme „moudrými a chytrými“. A i kdybychom byli opravdu chytrými a nevezmeme tu nauku podle evangelia a budeme tak povzneseni, že budeme chtít něco víc než je v evangeliu (ve skutečnosti je to mentalita drtivé většiny věřících lidí), nikam to nedotáhneme. Buďme proto maličkými. Pochopil to rybář, pastýř, tesař. Kdekdo sáhne po učené teologické knížce a nedoví se nic, protože na to nestačí. Snižme se k tomu prostému myšlení evangelia.

Mt 13,1-17

Ježíš učí v podobenstvích. Hovoří k lidem v jejich řeči. Jsou tam např.  pastýři. Přitom hovoří také o věcech náboženských. Říká se, že Ježíšova výuka je orientální způsob výuky. Není to vůbec pravda, protože jeho způsob je nanejvýš moderní – něco jako problémová výuka, která se zavádí do škol. Každé podobenství má 2 části. Nejdříve to vlastní podobenství a pak vysvětlení. Ježíš to vysvětluje jenom těm, co se ho ptali a na co přišli. Jedni poslechnou si Slovo Boží a hned zapomenou. Ďábel jim to vymaže z mozku. Jiní přijmou Slovo Boží ukvapeně, s nadšením. Ten člověk je nadšený, ale si to sám nepromyslel, neověřil. Dřív tomu uvěřil než jiní lidé. Ale ti to snadno zase ztratí, protože když přijde nějaký náraz, nechá toho (zrno na skalnaté půdě) takové zrníčko má na té skalnaté půdě pouze malou vrstvu půdy. Když přijde sluníčko, teplem vyklíčí, ale dalším teplem  zmizne to málo vláhy, co tam je a klíček  hyne. Víme, že v semínku je kód, předpis, jak má růst. Rostlina roste z toho, co si z půdy a ze vzduchu vezme. Kořen má málo místa. Zrníčko na skalnatém podnoží dříve  vyklíčí než zrníčko v normální půdě. Jenže klíček nevydrží, kdežto v tom druhém případě klíček se může vyvíjet dál v rostlinu. Upozorňuji, že rostlina je z toho, co si  kořeny berou ze země a listy ze vzduchu (CO2 + sluneční energie). Podobně je to se čtením evangelia. Když ho čteme povrchně a jsme nadšení a nedosadíme si tam vlastní zkušenosti a vlastní zážitky, tak jsme jako ta rostlina, která nezapustila kořeny.

VŠECHNO TŘEBA POŘÁDNĚ PROMYSLET. JEŽÍŠOVÝM IDEÁLEM JE, ABYCHOM MU DALI  VNITŘNĚ ZA PRAVDU A NE SE POUZE NĚCO FORMÁLNĚ NAUČILI.  MUSÍME SE SNAŽIT  MÍT VE VÍŘE JASNO A NEŘÍKAT“  „JÁ VĚŘÍM“ A NESNAŽIT SE TOMU ROZUMĚT.

Příklad studentky, která se naučila zpaměti fyziku, ale vůbec tomu  nerozuměla. I v náboženství platí: Raději méně, ale pořádně tomu rozumět. My se musíme naučit číst Evangelium, abychom mu rozuměli, a ne abychom si ho opakovali. Pozor na to! Tato záměna je velmi zákeřná. V historii se vedly války kvůli tomu, aby se mohla Bible číst. Když se na to podíváme pořádně, tak ani křižáci, ani husité tu Bibli pořádně nečetli. Nestačí číst evangelium. Já mu musím  rozumět. Já s ním musím vnitřně souhlasit. Nestačí říkat pouze, že já tomu věřím. Třeba k tomu přistoupit tak, jako když jdeme do obchodu a řekneme si: „Třebas mě mohli ošidit, já si to raději přepočítám“. Ježíšův ideál posluchače je: „Dát Bohu za pravdu“. Toto podobenství je klíčové. Ježíš říká: „Jak chcete pochopit jiné, když nepochopíte totoL. Toto podobenství má platnost ve všech oborech. Záleží jenom na tom, jak naslouchám. Naši předkové četli Bibli a prali se  kvůli věcem z kontextu vytrženým. My se musíme naučit tu Bibli číst.

Zrno může růst jedině tehdy, když si může z půdy brát živiny, stavební materiál. Zrovna tak při čtení Bible, já si tam musím dosadit vlastní zkušenosti, zážitky a dobře si to promyslet. To Boží slovo musí mít živnou půdu.

Nesprávným výkladem, nesprávným čtením, nesprávným nasloucháním si můžeme např. udělat představu,  že Ježíš nemluví o Božím království, ale o důležitosti práce zemědělce, nebo něco jiného. Jistě je to přemrštěné, ale podobné omyly mohou nastat  z nesprávného pochopení. Vzpomeňme si na jedno předpovědění utrpení (Ježíšova) a jak to pochopila maminka synů Zebedeových. A pozor oba synové Jan a Jakub s ní souhlasili. Neřekli mamince, že jsou to nesmysly. To je skutečnost !!!  Lidé byli nadšeni Ježíšovým kázáním, i když mu nerozuměli. „Učedník“ se liší od „zástupů“ tím, že přijde za Ježíšem a řekne: „Já tomu nerozumím. Vysvětli!“. Ostatní si vůbec neuvědomovali, že je to pro ně nesrozumitelné. Těch byla drtivá většina. Kdybychom dělali průzkum nyní, spousta lidí také nerozumí evangeliu. Lidé nevědí proč se chodí k sv. přijímání. Klíčová věc. Když se na to lidí zeptáme, jsou to horory. Někdy i výroky mohou být pravdivé. (od někoho  jsme je slyšeli), ale když jim nerozumíme, tak jsou to prázdná slova.

Mt 13,1-23 „Začátek  podobenství o rozsévači“

Kdo má, tomu bude dáno a bude mít nadbytek. Kdo nemá tomu bude vzato i to, co má......Protože vidí a přece nevidí, slyší a přece neslyší........Otupělo totiž srdce tohoto lidu....atd.

Jsou tady dvě obrovské tématické skupiny. Jednak „Podobenství o rozsévači“ a jednak ta vsuvka. Toto podobenství můžeme nazvat klíčovým podobenstvím. Ježíš normálně u podobenství výklad neuvádí. Každé podobenství má dvě  části. Popis (tady epizody zemědělce) a výklad. Toto podobenství máme u Mt., Lk., Mk.  a všude je s výkladem. U Mt. je navíc s výkladem  i podobenství o plevelu a o síti vržené do moře. Ostatní podobenství nejsou s výkladem. Situace tedy vypadala tak, že Ježíš říká podobenství, několik za sebou a nevysvětluje je. Tady je to názorně uspořádané, aby to čtenáře trklo. Ježíš dále říká : „Vám je dáno znát tajemství nebeského království.....“ Tady ba si to čtenář mohl nesprávně vyložit takto: „Ježíš proto všem nevysvětluje ty věci, protože dává komu chce a komu nechce, někomu nedá, i kdyby se rozkrájel. Bůh nechce dát, tak nedá. Jistě, Bůh má na to právo. Jenže Bůh vysvětluje proč to dělá.  „Vidí a přece nevidí, slyší a přece neslyší, ani nerozumí“. Plní se na nich Izajášovo proroctví“ „Otupělo srdce tohoto lidu, uši mají nedoslýchavé, oči zavřeli, aby očima neviděli, ušima neslyšeli, srdcem neporozuměli, neobrátili se a abych já je neuzdravil“. Ono se to zdá divné, ale při setkání s Ježíšem člověk leckdy zavírá oči, nebo zavíral. A my, že bychom to nedělali ? My jsme se,  ano,  s Ježíšem osobně nesetkali, ale kdo z nás čte pořádně Písmo sv.? Kdo z nás pořádně všemu rozumí? A když něčemu nerozumím, jdu za věcí tak dlouho, až tomu rozumím? Takže my máme možnost otestovat sami sebe jakými bychom byli posluchači, kdybychom stáli tváří v tvář před Ježíšem v jeho době. Ale to je totéž, jak budeme „vypadat“ před Ježíšem, až budeme umírat, na soudu. Musíme si uvědomit, že ten problém není tak jednoduchý, jak si ho líčíme: „Ano, až uvidím Pána Ježíše, já vím na čí straně mám být“. Nedělejme si iluze. To je iluze židů, Kaifáše, který zbožně čekal Mesiáše, který konečně umlčí toho darebáka z Nazareta. My máme v evangeliu určitá místa, která přeskakujeme. Některé křesťanské skupiny čtou jisté pasáže, jiné skupiny jiné pasáže, ale žádná skupina nečte pořádně celé evangelium (to teda ne), aby ho měla celé pod palcem a bez rozporů vysvětlené. Tady jsme u toho. Totéž je i s námi. Ono se to zdá divné, mluvit takto na adresu nás, mne, vás  (my přece věříme), jenže my se musíme starat, abychom věřili podle Ježíšova vkusu a ne aby to bylo podle našeho vkusu. Bylo to opravdu silné, když Ježíš mluvil. Vyvolávalo to takovou reakci, že leckteří nemocní se raději nenechali uzdravit (viz v Nazaretě). Právě to kázání bylo tak silné, že v posluchačích vyvolalo silnější averzi, než je touha po uzdravení. To „Ukřižuj, krev jeho na nás a naše děti“, to nebylo jen tak náhodou. To byli právě ti lidé, o kterých se tady mluví. Ti Ježíš chválili, ale uvnitř měli výhrady. Poslouchali ho, ale něco si vzali a něco ne. Pak to v těch židech vyvolávalo konflikt. U Kaifáše a velerady to byl konflikt zjevný, ale u těch posluchačů to byl konflikt skrytý, který jenom doutnal. Ze začátku dokonce ani nepropukl. Projevil se tím, že se jednoduše neptali. „Rozsévači“ se přece bez výkladu nedá rozumět, ale nikdo neřekl : „Mistře, prosím tě, vysvětli nám to“. Tím by se stal učedníkem. Učedníci se ptají, ale ti ostatní, to jsou čumilové. Byli Ježíšem určitým způsobem nadšeni. To, že něčemu nerozumějí, toho si vůbec nevšímali a tak to v nich začalo doutnat. I kdyby jim Ježíš toho rozsévače vysvětlil, stejně by ho neposlouchali. Krásně je to vylíčené v případu, který se udál během jiné cesty do Jeruzaléma  (Jan 6. kap.) a týká se rozmnožení chlebů. Lidé, kteří viděli to rozmnožení chlebů, běží za Ježíšem. Chtějí ho udělat králem. Ježíš říká: „Přišli jste za mnou ne proto, že jste viděli zázraky, ale proto, že jste se zadarmo najedli.“  Jde o to, že ti lidé, kteří včera viděli Ježíše rozmnožit chleby a dnes ho chtějí udělat králem, když začne Ježíš hovořilo eucharistii, Svátosti Oltářní, o věčném životě, řeknou: “Kdo  tyhle řeči má poslouchat“ a jdou pryč. Dokonce mnozí z učedníků odcházejí. Tady jsme u toho, že Ježíš nemůže každému všechno říct. A  „davovým posluchačům“ nemá smysl vysvětlovat toto podobenství. Jejich mozek by se stejně ubíral jinými cestami a Ježíš ví a dokonce by mohl ukázat prstem na ty, kteří budou stát a křičet „Hosana Synu Davidovu“ a krátce na to zase „Ukřižuj, krev jeho na nás a naše děti“. Pak se nedivme, že Ježíš, který ví koho má před sebou, těm čumilům nevysvětluje. A že vysvětlí jenom tomu, kdo se ptá. Tomu to vysvětlí naprosto v pořádku. Jenže, jak se dívá evangelium na nás? Jako na učedníky Ježíše, nebo jako na čumily? Protože většina podobenství není vysvětlena, lze si snadno najít odpověď, kam nás evangelium zařazuje, resp. Duch Svatý, který přece jenom stál za těmi lidmi, kteří to evangelium dávali dohromady.  Chceme-li se vážně zabývat evangeliem, začněme nejdříve „Rozsévačem“, tam je 2. klíč k celému evangeliu. 1. klíč je výzva „Čiňte pokání“.

Mt 13,24-30

Ježíš předložil zástupům toto podobenství:  „Nebeské království je podobno člověku, který zasel na svém poli dobré semeno. Když lidé spali, přišel nepřítel, rozházel mezi pšenici plevel a zas odešel. ........atd.“ Je tady i další text. Doma si to najděte !

Je to jedno z klíčových podobenství, protože kousek dál má vysvětlení. Ten kdo rozsévá dobré semeno, je Syn člověka, pole je svět, dobré semeno jsou synové království, plevel jsou synové zlého, čili ďábla. Nepřítel je ďábel, žeň je skonání věků, ženci jsou andělé. Ovšem slovo plevel je překlad, který mate to podobenství- z  jednoduchého důvodu. Dneska skoro už naši sedláci nevědí, co je  tzv. Jílek mámivý. A tady  nejde o nějaký plevel, ten plevel byl, je a bude, ale právě o ten Jílek mámivý, o tzv. „Zizánii“. Tato Zizánie rostla v okolí celého středozemního moře.  Rostla i u nás. a právě tato Zizánie je vhodná pro podobenství proto, že ze začátku vypadá úplně jako pšenice, je od ní k nerozeznání, dokavaď nevyrazí klas. Takže to byl i způsob msty. Ale tehdejší právo velice ostře postihovalo zasetí této Zizánie, protože tím byla vlastně znehodnocena úroda. Ale představte si probírat klas po klasu. Proč u nás to není? No, kdyby v mlátičkách nebyla ta všelijaká síta, ventilátory, které profukují a třídí, tak té Zizánii  bychom se také neubránili. Ale ta Zizánie (Jílek mámivý) ten rostl i tady a jediný způsob jak ho odstranit, je právě čištění při mlácení. Proč ne už před osevem? Protože, kdyby se to dostalo do mouky, tak člověk se dostával do mrákotných stavů, proto – Jílek mámivý. Je ještě jiný jílek a to je dokonce kulturní travina. Ale tento mámivý vyvolává omamné stavy. Toto je důležité si uvědomit. Něco, co se podobá pšenici, co se pozná až podle klasu a co na člověka působí jako droga. A to je ona Zizánie. Když se chtěl někdo pomstít a nebo měl vztek, tak když bylo zaseto, když lidé spali – a nepostavili stráž – tak nepřítel šel, třeba předstíral, že je opilý, potácel se a z kapsy rozhazoval semínka. A odešel. Nikdo by na nic nepřišel, až při žních. Lidem, kteří tu Zizánii znali, to bylo vážné nebezpečí. Když člověk věděl, že má nepřítele, tak nakonec musel postavit hlídky. A proto, když se přišlo na to, kdo tu Zizánii seje, koho nachytali: „Tak ty děláš, že jsi opilý, ukaž kapsy! A jejé, on tady má Zizánii“, tak za to byly velice ostré tresty. Ten trest měl být výstrahou pro ty, kteří by chtěli takovým nenápadným způsobem ublížit. To je zákeřný, způsob to se pozná, až když ta zizánie vyroste. A jéje, musíme přebírat klas po klasu. Samozřejmě, dnešní mlátička to automaticky dělá. Když se ještě mlátilo cepy, tak se to všelijak čistilo, profukovalo, byl fukar. Ale tam se mlátilo tak, že se obilí rozprostřelo po zemi a jezdilo se přes to mlátičkou, to byly takové sáně,  dobytek to tahal a vláčil po obilí sem a tam, tak to vydrtil a ta směsice se brala na lopatu, vyhazovala do výšky a když foukal vítr, odvál plevy a slámu a zrno, protože je těžší, padalo dolů. Ovšem, takto se nedala vytřídit pšenice od Zizánie. A proto tak obrovská práce, že museli přebírat klásek po klásku,  Proč to takhle líčím? Protože tyto detaily  jsou jádro podobenství, které slovem plevel, vymizí. Ta Zizánie byla opravdu mor. Běda, když toho záškodníka chytli. Teď nám je jasné, že když lidé spali, přišel nepřítel, rozházel Zizánii mezi pšenici a jakmile z toho pole odešel, už ho nikdo nemohl usvědčit a když byl zlomyslný, tak se jenom s úsměvem koukal, jak to pěkně roste, atd. Ta žeň bude strašně namáhavá. A tohle Ježíš zdůrazňuje, že je nebezpečí duševní Zizánie (největší). Pod slovem plevel si představujeme hříšníky, darebáky, narkomany, opilce, rváče – to je plevel. Ale Zizánie jsou lidé zbožní, kteří ale nemají zbožnost v pořádku. Nezapomeňte, že Ježíš říká výrazně jedno: Běda tobě Korozaim, běda tobě Betsaido! Kdyby v Týru a Sidonu........atd. Nechci Sodomu podceňovat, byla obě města nejen srovnána se zemí, ale propadla by se do moře (pro hříchy). Ovšem židé jsou na tom ještě hůř než tato zmasakrovaná Sodoma a Gomora. Proč? O tom jsme mnoho mluvili. Je to 15. a 23. kap. Matouše, kde Ježíš líčí, proč jsou Židé na tom hůř než Sodoma a Gomora.  Věci, které navenek vypadají v naprostém pořádku: „Dáváte desátky z máta, kopru a kmánu a opustili jste to, co je důležitější v zákoně – milosrdenství, spravedlnost a věrnost. Toto jste mohli dělat, ale tamto jste neměli opouštět“. Tady jim Ježíš vytýká, že židé upřeli pozornost na vnější stránku zbožnosti a přitom nekontrolovali způsob myšlení, vztahy mezi lidmi, člověka k člověku a člověka vůči Bohu. Opoměli, co je v Zákoně důležitější. Ten si nedával pozor, jestli je spravedlivý, milosrdný, ale velice pečlivě dbal, aby se nedopustil poklesku, např. v dávání poplatku. Ty desátky z máty a kopru nebyly nařízené. A i kdyby byly, tak plnění těch vnějších povinností, když se při tom zanedbává ta vnitřní stránka náboženství, když přestanou přemýšlet, jestli dobře věřím, jestli dobře chápu svoje náboženství a začnu vypilovávat úkony zbožnosti, Tak za to (říká Mt 23 ,který reprodukuje Ježíšova slova). „Běda!“, Ježíš to neříká ani Sodomě ani Gomoře. Tady jsme u toho, co je ta Zizánie ve smyslu toho podobenství. Ďábel se snaží člověka strhnout na nekvalitní zbožnost. A tady, bohužel, si lidé nedávají pozor, lidé spí. Když maminka vede dítě do kostela, tak by si to měla pořádně rozmyslet, když vede k sv. přijímání, měla by si položit otázku, jestli sama ví, proč se jde k přijímání. Ale, když to neví, tak to své dítě zamořuje právě takovou Zizánií. Ale sama si myslí, že je v pořádku. To nemusí být jenom ďábel, lidé mohou být nástrojem ďábla k těm svým nejbližším. Proto je to podobenství o té Zizánii a proto jsem vám to musel s tou Zizánií vylíčit, abychom si uvědomili, co tady Ježíš má na vědomí. Já sám bych o tom nevěděl. Ale znal jsem p.Povolného. Uvažoval jsem o této problematice a také jsem byl tenkrát zvyklý číst běžný překlad – koukol. Říkal jsem mu, že rodiče často svou výchovou zamořují dítě svým myšlením. A toto by se lidem mělo říct. „Ale vždyť je na to podobenství“. Já říkal: „Jaké?“  „No, nešlo o koukol, ale Zizánii“. Jinak bych také  říkal  koukol. Ale kdeže, to je právě ta Zizánie, která zpočátku vypadá jako pšenice, ale potom – přebírat klas po klasu. Ne jenom dávat pozor na koukol. Tady je, tak se vyhodí, to se poznalo podle tvaru klasu. Koukol bije do očí a rostlina je jinak stavěna. No a to je všechno k tomu, co jsme si četli Mt13. a tamto „běda“, které říká židům, je Mt23. V podobenstvích je koukol a nebo plevel, nezaměňovat s bodláčím a trním, to je něco jiného, taky Mt.13, ale není to Zizánie.

Mt 13,47-52.

Je to síť hozená do moře a potom hospodář, který vynáší věci staré i nové. Ta síť je jedno z klíčových podobenství, protože má originální Ježíšův výklad. Původní Ježíšův výklad měla všechna podobenství, jenže evangelista nám zaznamenává jenom rozsévače, jílek a toto u Matouše. Čili toto je klíčové podobenství, ty ostatní nemají výklad uvedený, ačkoliv Ježíš vykládal všechny, to je u MK. Co je to ta síť? Síť hozená do moře, říká, že to zabere všechny možné ryby, dobré a špatné, a že to ti rybáři přebírají a špatné ryby vyhazují. Zrovna tak je to s Královstvím Božím. Krásně si to můžeme ukázat na židech, že prostě tam jsou i dobří i zlí. A že se to vlastně rozezná až potom, až ke konci, vlastně vytřídí. Rozeznat by se to mělo hned. Ale když ten člověk to nerozezná, bude vytříděný. Čili – židé v době Ježíšově, se všichni těšili na Mesiáše a když přišel Ježíš, spousta jich křičelo „ukřižuj ho!“ Čili, Ježíš jakoby byl ta síť, oni šli za ním, dobří i špatní. Někteří nešli za Ježíšem, ale ten lid, spousta lidí pro Ježíše horovala, křičeli „Hosana, Synu Davidovu“ a potom křičeli „Ukřižuj!“ Tady vidíme, co to podobenství o síti znamená. Že vlastně ta síť, to je Ježíš, a ty ryby, to jsou židé, kteří za ním jdou a jenom někteří za ním šli správným způsobem. Takže můžeme říct, že vlastně i my tady v kostele jsme jako ryby v síti, dobří i špatní, ať už u oltáře, nebo v předních lavicích, nebo jinde. Takže si musíme uvědomit, že tohleto existuje. A že je tady ten fakt, že spousta lidí, co jsme tady, na tom soudu – řekneme – neobstojí. Nemůžeme říkat: „My jsme dobří, my, co chodíme do kostela, ti co do kostela nechodí, jsou špatní“. My musíme počítat s tím podobenstvím o síti, které nám tvrdě říká: „Bacha na to, když chodíš do kostela, když jsi v církvi, i v té pravé, sebelepší (tady nemůžeme ukazovat na jiné církve), tak pořád můžeš být špatná ryba v dobré síti. Čili tou sítí je  kostel a my různí lidé jsme různě kvalitní ryby. Nám jde ovšem o to, o jednotlivce. Co mohu já sám s tím dělat? A já musím s tím dělat, abych byl tou dobrou rybou. Teď jde o to, co já mohu se sebou dělat, abych měl záruku, že jednou budu tou dobrou rybou? Já musím počítat s tím, že já sám jsem vlastně jakoby síť a já mám řadu dobrých a špatných skutků. Já musím počítat s tím, že sám v sobě mám dobré a špatné skutky, že moje víra má řadu dobrých a špatných názorů. Leckdo řekne „já věřím“, zazpívá si v kostele písničku a myslí, že je všechno v pořádku a přitom neví, že ta jeho víra není v pořádku. Krásně je to vidět i na přípravě dětí, které jdou k přijímání, které mají žalostně chabé vědomosti. A rodiče, zvlášť prarodiče, rádi to těm dětičkám opravovali a doplňovali. Tak např. jedno dítě vědělo, jak se jmenují andělé, a babička myslela, kdovíjak je moderní, když vymyslí jména, např. Stratosférus. Tím způsobem zasévají do dětí špatné informace a dělají z nich ryby špatné. Musí se s tím něco dělat, protože musíme počítat s tím, že máme řadu nesprávných názorů. Mohu říct z vlastní zkušenosti, že sám na sobě jsem viděl např. tuhleto: Kdysi přišla řeč – bylo to na elektrice – na Bibli a profesor Truneček říká: „Já Bibli nevěřím, jsou v ní rozpory“. Já jsem tenkrát řekl: „Ale pane profesore, já věřím a já v Bibli žádné rozpory nevidím“. On se na mně jenom podíval a neřekl nic. Když jsem šel do semináře a stal se knězem a když jsem začal číst Bibli, opravdu jsem tam našel taková místa, která se dají nazvat jako rozpory. A tak jsem si na toho profesora vzpomněl, že vlastně on byl daleko dál. No, to je právě ten problém. Já jako kluk, už když jsem ministroval, mně nenapadlo, že bych měl pořádně číst Bibli. Smíchal jsem to z kostela, slyšel jsem tam ty vybrané partie, co se tam předčítaly, ale abych to sám přečetl? To jsem nevěděl, že jsou tam ty rozpory. No a ten kantor tu Bibli četl a já jsem si myslel, kdovíjak jsem zbožný, že rád ministruji a přitom jsem nevěděl, že mám naivní názor. Čili, měl jsem přinejmenším ve svém mozku řadu špatných míst, řadu špatných ryb. Potom jsem začal přemýšlet, pak jsem našel, že v té Bibli, taková ta místa, taková problematická, opravdu jsou. A že jsou to místa, s kterými se člověk musí vypořádat. Např. co byste si mysleli o tomhle tom? Ježíš přece nemůže lhát. A při jedné  příležitosti Ježíš, když se ho ptali příbuzní v Nazaretě: „Proč nejdeš do Jeruzaléma?“ Ježíš řekl: „Já tam nepůjdu“. A šel tam. Tak lhal nebo ne? Tak to by bylo na přemýšlení do příště, do neděle. Teď je řada takových míst. Ježíš přece nemůže lhát. A takových míst je hodně, kde Ježíš něco říká a o kus dál něco jiného. Tato místa zatím nazveme kontradikce. A teď jde o to, buď člověk nezná Bibli a myslí si, že ano, jako já: „já věřím, žádné rozpory v Bibli nejsou…..“ A když jsem začal tu Bibli číst, našel jsem to. Začal jsem přemýšlet o těch věcech, dá to také hodně práce a nutí k přemýšlení. A dá se to vyřešit. Ale na takových sporných místech mnoho lidí ztroskotá. Dokud tu Bibli pořádně a soustavně nečte, nevyvstanou ty problémy. Vždycky se káže na nějaký úzký úsek, člověk to nedává dohromady, tudíž ani  neví, že má ty díry v názorech. Když začne číst Bibli soustavně, vidí toto místo a tamhle to, to nejde dohromady a klade si otázku, jak je to možné. Teď jde o to, že někdo na to reaguje tak, že řekne – v Bibli jsou rozpory, já nevěřím. Jiný člověk řekne, já tomu nerozumím, ale já věřím a přestane přemýšlet a jeho duševní vývoj se zastaví na stadiu předbiblického vývoje. Ovšem, že jde o to, že člověk může a má přemýšlet a když bude přemýšlet, tak najednou zjistí, že tahle ta místa, mají řešení, že to, co se mu zdá jako rozpor, je vyvoláno tím, že správně nechápal ty jednotlivé texty. To je jeden z těch důvodů. Mezi námi, to jsem tam neříkal, např. jsou určité věci, rozpory, jsou vyvolány tím, že evangelia už jsou přepisována. A že tam jsou dodané i ty nauky lidské. Ten opisovatel do toho připsal věci. A ty potom mohou být skutečný rozpor. Ale to, co říkal Ježíš a to, co říká sv. Pavel, nemůže se dát dohromady, to jsem říct nemohl. To jsou ty rozpory, např. Ř 9. kap., versus Jan 5. kap. Např. ty rodokmeny, myslím Mt. a Lk. To si prostě tam daly místní obce a rozhodně ty rodokmeny nemohou štymovat. Skutečné jsou rozpory, co řekli lidé. A potom jsou známými rozpory, kde vlastně já ten text vidím určitým způsobem, dávám tomu určitý význam. Já totiž čtu tak, ale může mít několik významů. Já tam podsunu ten, na který jsem zvyklý. Když se to dá dohromady s jiným textem, tak je v rozporu s tím prvním. Když dám ty dva texty dohromady, musím hledat takový význam, aby se oba ty texty snesly. Když se vypořádám s těmi kontradikcemi, tak začnu rozumět a začnu do toho textu vkládat správný význam. Nastane to, že začnu té Bibli rozumět a začnu je dávat dohromady, opravuje se to různé čtení, ty nesprávné názory se odstraňují, protože to potom přestane být rozporem, já najdu správný význam pro ty další texty. A pak začnu objevovat věci, které se nedají napsat, které nejsou v jednom textu a v druhém, ale které se získají tím, že já ty texty dohromady spojuji. A tím vzniká strašně moc nových poznatků, že člověk až žasne, co se v té malé knížečce dá všechno vyčíst. To je právě to druhé podobenství o kterém chci mluvit – hospodář, který vynáší ze své zásoby věci nové i staré, čili každý učitel zákona, který je vyučený v Ježíšovi, začne tomu Zákonu daleko, daleko víc rozumět. A vynáší věci nové a staré, čili dojde k tomu, že jako ve vědě je stálý pokrok, má být stálý pokrok i v teologii. Nejenom to, co nám řekli v dětství a teď to rozmělňovat atd.. Tak jako např. dnešní auta jedou daleko rychleji, tak dnešní křesťanství by mělo být daleko silnější, rychlejší než to křesťanství před 100 lety. Každý věk může přinášet nové objevy v křesťanství – to je smysl toho podobenství o hospodáři s věcmi novými a starými. Když se člověk zastaví (církev se zastavila před těmi rozpory, neřešila ta problematická místa, řešila ta problematická místa pomocí tradice a tím se prostě vzdala toho silného čtení evangelia. Setrvávala na tradované nauce, přišli bludaři, oni jim nedovedli odpovědět slovy Bible, výsledek byl, že bludaři se oháněli Biblí špatně čtenou, protože to také nemají dotažené, my jsme se oháněli tradicí a předkládali dogmata, vytahovali na ně apoštolskou posloupnost a potom křižácké výpravy, no a ty se prohrály. Kdybychom pořádně četli Bibli, tak bychom jasně mohli takovému Lutherovi nebo Kalvínovi říct: „Hele, koukej, plácáš nesmysly, vždyť ty té Bibli nerozumíš“.

Mt 14, 13-21

Když Ježíš uslyšel o smrti Jana Křtitele, odebral se lodí na opuštěné místo, aby byl sám. Když o tom lidé uslyšeli, šli pěšky za ním, Když vystoupil a uviděl veliký zástup, bylo mu jich líto,.......atd. Uzdravil jejich nemocné.

Nejprve bych chtěl připomenout v krátkosti, co jsme si říkali posledně, pokud si to budete chtít najít, je to 7.kap. jan 1-13 verš. Líčí se tam toto : Příbuzní Ježíše říkají: Proč nejdeš do Jeruzaléma? A Ježíš říká: „Já tam nepůjdu, jděte tam vy“. A pak tam šel. Samozřejmě, takhle jedná člověk, který buď lže a nebo mění rozhodnutí. A Ježíš přece nebude lhát ani chvilkově měnit rozhodnutí. A teprve, když si to člověk přečte, celý ten úryvek, tak zjistí smysl té věci. Židé ho chtěli zabít a Ježíš, to jsme říkali, dělal taková turné, prostě šly před ním vždycky ty dvojice apoštolů, které oznámily Ježíšův příchod, no a Ježíš potom přišel na předem ohlášené místo, kde už byli lidé připraveni a kde Ježíš kázal. Napřed bylo těch dvojic 6, později 36, které šly napřed a lid připravovaly. Nešly jenom s tím oznámením, ale také s tím prvním Ježíšovým kázáním. Ježíš z Judska odešel, protože ho v Judsku chtěli zabít. Ti příbuzní nemají žádný zájem na Ježíšově nauce. Oni ho v nejlepším případě popichují: „Proč nejdeš do Jeruzaléma?“ A Ježíš: „Já tam nepůjdu, běžte vy!“ Oni myslí v tom smyslu: „No, proč jsi tady zalezlý, vždyť každý pořádný kazatel, musí být tam, kde je hodně lidí“. Oni si z něj dělají legraci (v nejlepším případě), oni ho nebrali vážně. Když Ježíš říká, já tam nepůjdu, tohle to musíme mít na mysli, samozřejmě v tom smyslu, já tam nepůjdu, jak vy si představujete. Ale to už chce najít si to v tom evangeliu (Jan 7.kap.). Původně jsem se chtěl ještě zabývat touto otázkou, ale to, co jsme dneska četli, je podobný problém, tak jak jsme hovořili posledně o těch takových záhadných nebo nesrozumitelných místech, v té Ježíšově nauce a pro nás v evangeliu. To dnešní je svým způsobem nejen velice zajímavé, ale také nesmírně závažné. Tady jsme u jednoho zázraku, který mezi zázraky stojí na nejvyšším stupni. Je to rozmnožení chlebů, kde vlastně se to blíží udělání chlebů z ničeho. Zákon o zachování energie, zákon o zachování hmoty. Je to největší zázrak a to jen kousek za samotným tvůrčím Božím aktem, když Bůh tvořil svět z ničeho. Ježíš říká, dejte jim jíst ! To není planá výzva. Ježíš chce, aby se apoštolové naučili dělat i tento zázrak. Jak jsme si říkali o těch dvojicích, dvojice šly a měly za úkol říkat to 1.Ježíšovo kázání a také to říkali.  10.kap.Mt. – dal jim moc dělat zázraky. Lk. 10.kap. – kde se vrací ty dvojice   - 36.kap a s radostí říkají, Pane, také zlí duchové se nám podrobili v Tvém jménu. Ježíš jim řekl, viděl jsem satana padat. Mt. 10 a Lk.10 líčí ty dvojice – ano dařilo se nám to. Já jsem uzdravil nemocného, i ostatní líčili svoje úspěchy – zázraky tvořící. Krátce potom se stává událost, o které jsme dnes četli. Propusť je, Ježíši, mají hlad a Ježíš říká, vy jim dejte jíst ! Uvědomte si, že toto už nejsou žádní začátečníci. Za prvé, už sami dělali zázraky, zejména apoštolové, to jsou už staří „mazáci“, kteří zázraky sami dělali a navíc Petr, Jan, Jakub, Ondřej, Filip, - Ježíšova „stará garda“ ještě od Jana Křtitele, kteří viděli zázrak v Káně Galilejské. Takže ta výzva, vy jim dejte jíst, není nesrozumitelná. A oni, místo toho aby řekli, no, Ježíš po nás chce, aby jsme jim dali jíst, Ježíši, ty myslíš, abychom my udělali zázrak ? Mohli si to ověřit. Ježíš by řekl ano. No a tak aspoň ti ze staré gardy by se zeptali, jak to máme udělat? No, nějak si poraďte. Zásadně jim dává úkoly, které za ně neřeší, ale nutí je k přemýšlení (problematická výuka). Tedy, Ježíš ode mne chce, abych jim dal jíst, čili chce, abych se pokusil o tento zázrak. Apoštolové měli přemýšlet, Ježíš jim to nedává po „lopatě“. A byly zde jasné dvě varianty.  za 1. – vzpomínka na Kánu Galilejskou, kde Ježíš z vody udělal víno. Písku tam bylo dost. Lidé, naberte si písek ! Tak, a já ho měním na chléb.  Varianta č. 2. – rozmnožení chlebů udělal Ezechiel. Podobný i Eliáš.  Máte tady někdo chléb?  Já mám. Dej ho sem, já ho rozlámu a ty rozdej všem lidem. Učedníci tuto výzvu tak nějak přešli. Jó, kde tady nakoupíme chleba ? My si musíme uvědomit, že jsme zvyklí na náboženství bez důkazů, na náboženství bez faktů, na náboženství bez kontaktu Boha s lidmi. Oni měli kontakt s Ježíšem. Měli za sebou celou řadu zázraků, takže tady jde o nějaký velice závažný psychologický faktor. A ta Stará garda byla i v Káně Galilejské. A i kdyby, tak přece znali z Bible Eliáše a Elizea. o kterých je tam psáno. Elizeus rozmnožil chleby. Ježíš chce, aby člověk přemýšlel, že v evangeliu nám nespadnou věci do klína. Proč říkám, že jde o závažný psychologický faktor? Nakonec Ježíš apoštolům velice ostře vynadá. Ale stojí za to, ten dnešní úryvek si přečíst, abyste viděli, jak to tvoří řadu. Mt. 14, Mt. 15, zase podobná situace. Kde bychom my na poušti vzali tolik chlebů, abychom mohli nasytit tak veliký zástup ? (2.případ)  Neřeknou, no a to nemůžeš ty chleby rozmnožit? Ani je to nenapadne. Rozmnožení chlebů je jeden ze zázraků, který jim soustavně vypadává z paměti. Je to nějaká psychická skleróza, jakoby se ten zázrak ani nestal. Zas po druhé  rozmnožil chleby. A po třetí. Mt. 16.Varujte se kvasu farizeů a saduceů ! Ale oni uvažovali mezi sebou a řekli, no jo, to proto, že jsme nevzali chleby. Ježíš to poznal a řekl : Proč uvažujete mezi sebou, malověrní, že jste nevzali chleby ? Ještě nerozumíte? Nechápete? Nepamatujete se na těch 5 chlebů pro 5 000 mužů ? Kolik jste nasbírali ? U jiných evangelistů víme, že oni mu řeknou přesně ta čísla. Ježíš v každém tom případě jim dává příkaz : Posbírejte drobky! Spousta odpadků. Takže se museli shýbat a mohla je bolet i záda. To je také Ježíšova pedagogická finta, aby si to zapamatovali. My vidíme, že nejsou sklerotičtí, ta čísla si pamatují, pamatují si i tu událost, ale jim se to nevybaví. Je to zablokovaná paměť, to už není otázka nějakého Božího daru a nebo tak. To je otázka vnitřních bariér, je to podobné jako žáček, Který si ve škole pod lavicí čte knížku, slyší, ale nejde mu do mozku to, co říká učitel. Oni prostě mají psychické bariéry, které nedovolí vybavení těch věcí, které v paměti jsou. Tady nejde o to, že oni by si nepamatovali, ale oni ty věci neberou nějak vážně nebo jak by se řeklo. A Ježíš právě proto na ně navlékl tuto fintu, ne proto, že by si zamanul stůj co stůj aby oni také udělali to s těmi chleby. On ale chtěl, aby oni aby oni právě našli ty paměťové zábrany, ty intelektuální bariéry, které působí, že oni nemohou pochopit ty věci. Že oni vidí zázrak, ale ten zázrak jim nic neříká. Že je to vlastně největší zázrak. A to je závažná věc. Musíme si uvědomit, že v evangeliu jsou věci, které ani nám nic neřeknou, ne proto, že by sami o sobě nic neříkali, ale proto, že v mozku máme překážky. Ti apoštolové nebyli žádní druhořadí lidé, ani ve snu nás nesmí napadnout říct, já bych tohle v  životě neudělal. Takový sv. Petr nebo sv. Jan, miláček Páně, kam se my na ně hrabeme! A oni ty bariéry v sobě měli.  My si myslíme, že je nemáme? Že jsme lepší než  Jan-miláček Páně? My s tímhle musíme počítat. A samozřejmě, že se to neprojeví, vždyť ti učedníci, ti apoštolové  - Ježíš udělá poprvé zázrak – člověk by mohl říct, no prosím. Ale právě proto jsem vyprávěl o těch dvojicích, že již v tom 1. případě měli bystře reagovat.  V tom 2. případě, už jasně měli říct, no a tak to nechceš dneska udělat zázrak? „Dejte vy jim jíst!“ V tom druhém případě je zase ta výzva.  (Najít i Mk. a Luk.). Takže my si musíme toto uvědomit. Toto je nejzávažnější zázrak Ježíšův, větší je už jenom tvoření světa. Apoštolové jsou vyzýváni, aby toto udělali, jsou to staří mazáci. kteří viděli přeměnění vody na víno, kteří sami dělali zázraky. A selhali ne jednou, ale podruhé a na té loďce potřetí. Tam sice nejde o rozmnožení chlebů, ale Ježíš na to jde z druhého konce, kde oni ho nečekají. Protože zas by byli ve střehu, zas nám bude říkat, dejte vy jim jíst. Co pořád po nás má. Takže Ježíš jde na to takhle. Dejte si pozor, varujte se kvasu  farizeů. Tato věta má dva významy. Varujte se nejenom chleba, ale i kvasu (dává se do chleba, aby kynul), ani u nich nekupujte kvasnice. Farizeové jsou Ježíšovi odpůrci, takže apoštolové si to tak vykládali. Nemáme kupovat u farizeů. A my máme jenom jeden chléb. Nesmíme zapomínat na jednu věc! Ve 13. kap. Mt. je  podobenství o kvasu (stačí trošku a zkyne celé těsto). Oni znali podobenství o kvasu, čili, když Ježíš říká, varujte se kvasu Farizeů a saduceů, tak měli uvažovat, tak buď má na mysli nekupovat kvas a nebo podobenství o kvasu. Myšlenka o rozmnožení chleba by jim měla dát jasno, že tady nejde o nákup chleba, ale o podobenství o kvasu, o farizejské myšlení. Ovšem takto neuvažují, dostávají vynadáno. Učitel nejen vykládá, ale chce, aby žák příklad i vypočítal. A při problémové výuce, učitel dává úkol, který dosud neprobírali, kde ten žák má vlastní iniciativou na to řešení přijít. Samozřejmě, že ten učitel ho navádí, ale Ježíš právě tady dělá to, čemu dneska říkáme problémová, nebo heuristická výchova. Když jim říká, dejte vy jim jíst, oni mají začít přemýšlet a tím vzniká to nejkvalitnější  poznání. Kvalita poznání nevzniká, když učitel něco vykládá, vykládá. Šprti se to naučí zpaměti všechno, ale nerozumí tomu. Problémová výuka trvá na tom, aby se ten žák prokusal ke skutečnému hlubokému pochopení té věci.

Mt 15,10-20

Ježíš řekl svým učedníkům : Myslíte si, že jsem přišel zrušit zákon nebo proroky? Nepřišel jsem zrušit. ale naplnit. Amen, pravím vám,dokud nepomine nebe a země, nepomine ani jediné písmenko ani jediná čárka ze zákona, dokud se to všechno nestane. Kdyby tedy někdo zrušil  jedno z těchto přikázání, třeba i to nejmenší, a tak učil lidi, bude v nebeském království nejmenším, atd. Říkám vám, nebude-li vaše spravedlnost mnohem dokonalejší, než spravedlnost učitelů zákona, farizeů, do nebeského království nevejdete. atd.  Vaše řeč ať je: „ano, ano, ne, ne“. Co je nadto je zlé.

Co jsme četli, je kap. nejen velmi náročná, ale velmi aktuální pro nás, je nesmírně důležitá, navíc velmi špatně chápaná. To špatné pochopení se člověku velmi často vymstí a ten člověk kolikrát ani neví jak. Je mnoho lidí, kteří se opravdu poctivě snaží vyhnout hříchu a nemohou, protože jedno místo z toho dnešního čtení nechápou. Původně jsem byl na rozpacích, jestli vůbec o dnešním úryvku mám hovořit. Ale potom naštěstí jsem se podíval, jak jdou za sebou další čtení a zjistil jsem, že tuto závažnou otázku, která má známá slova, ale která je špatně chápaná, že si o ní můžeme hovořit tak, že to nebude jedno kázání,ale abych tak řekl – seriál, který bude trvat až do Květné neděle. Ale teď už o co jde. Nepřišel jsem zrušit zákon nebo proroky, ale naplnit. Tato věta je naprosto jasná. Nepomine čárka ze zákona, dokavaď se to všechno nestane. Kdyby někdo zrušil jedno z těch přikázání, třeba to nejmenší, bude v nebeském království nejmenší. Kdo však se bude jimi řídit a je učit, bude v nebeském království veliký. Tohle vypadá na první pohled naprosto jasné a samozřejmé. Ale počkejme za chvilku. Co znamená tento text? Ježíš přinesl zákon. Tento zákon se židům jevil jako něco jiného, odlišného, jako zrušení Mojžíšova zákona. Oni si s tím nedovedli poradit. Ovšem to, co Ježíš přináší nového, my musíme do posledního puntíku znát a splnit. A teprve potom a podle toho, jak jsme pochopili celý vzkaz, nebo jenom jeho část, podle toho bude vypadat naše postavení v nebi. Někdo tam bude velký, někdo malý, šarže tam budou taky. A záleží to na tom, jak člověk pochopí celé, ale celé Ježíšovo evangelium. I včetně té partie, která tady vlastně je tak nějak naznačena, prostě nabídnuta k řešení. Abyste věděli oč jde. Starý zákon nařizoval, které druhy masa se smějí jíst a které ne.  Např.vepřové maso bylo nečisté, ale čistým pokrmem bylo třeba skopové, hovězí. A nesměla tam zůstat krev. Takže takový žid, když si šel koupit salám, šel do obchodu, kde měl zaručeno, že bude čistý koňský salám a že tam nebude příměs vepřového masa. Takový pravověrný žid by si ani za nic nedal tatarský biftek, protože tam zůstává krev. Říkali tomu „nečistý pokrm“. Slovo čistý a nečistý se ve Starém zákoně vyskytuje velice často. Nečistý byl pokrm, např. vepřové maso, ale za nečisté byli považováni malomocní nebo lidé s určitým druhem krvácení, které bylo zakryté šaty, takže navenek ten člověk vypadal v pořádku a přitom krvácí. Byl nečistý a on nesměl mezi lidi. Nečistý např. byl ten, kdo se dotkl mrtvoly. Samozřejmě, když my se na to koukáme z hlediska hygieny, tak vidíme, že např. vepřové maso, zvlášť tam v teplejších krajích obsahovalo často všelijaké ty červíky a jiné choroby daleko zákeřnější (trichiny, červenka). Takže by se mohlo říct, ano ve Starém zákoně předpisy hygienické , které dneska nemusíme dodržovat, protože dnešní medicína to zvládá jinými cestami. Nečistý byl malomocný. Vzpomeňte si, jak malomocný říká: „Pane, jestli chceš, můžeš mně očistit“. „Chci, buď čistý!“ Když my si tam dosadíme, Pane, chceš–li mně uzdravit, je to jenom starý způsob vyjadřování, tak můžeme úplně rozbít význam toho textu. Pane, chceš-li, můžeš mně očistit. Chci, buď čistý. Ježíš ho uzdravil. Ale tady jde, přátelé, o víc. Ten pojem čistý – nečistý se velmi často vyskytoval ve Starém zákoně. Dělal potíže i v Novém zákoně učedníkům, těm, kteří byli ze židovstva, kteří pomalounku přecházeli na NZ. Ba dokonce i apoštolům to dělalo potíže. Někdo se nemohl odhodlat jíst to vepřové maso, jiný to zase jedl, byly z toho zmatky. To čistý – nečistý je totiž zvláštní pojem, který nesmíme zaměňovat ani s tím hlediskem, řekneme, no dneska to vepř.  maso se může jíst, jsou veterinární prohlídky, které kontrolují, jestli je zdravé. Ba dokonce to ani nesmíme zaměňovat s tím významem, který se používá v křesťanství dnes. Nečisté myšlenky jsou myšlenky proti 6. přikázání. Slovo čistý a nečistý v ústech Ježíšových je vůbec úplně něco jiného. To je slovo, které zní sice stejně, ale má naprosto jiný obsah. Abychom si tak ukázali význam obsahu slova. Když řeknu „jehla“. Co je to jehla?  Potřeba v domácnosti. Švadlena jich má plno. Ale zkuste s tou jehlou píchat injekce!  A akupunkturista má taky jehly, ale s těmi se vůbec nedá šít. No a horolezec pod slovem jehla má představu nějakého ostrého štítu. No, zkuste s tou jehlou šít! Zkuste na jehlu na šití vylézt! Tady totiž připomíná fakt, jedno slovo má velmi často mnohé významy, které se neshodují, se rozcházejí. Proč toto zdůrazňuji? Nechci dělat lekci z mluvnice. Ale chci upozornit, že slovo čistý, má v Mojžíšově zákoně jiný význam, než v NZ, že je to ale zrovna tak klíčové slovo, to čistý a nečistý v Mojžíšově i Ježíšově zákoně a že to slovo vůbec nesouvisí s naší představou, např. nečisté myšlenky = nemravné myšlenky. Je to něco úplně jiného. Takže např. nepřišel jsem zrušit zákon a proroky, nepřišel jsem je zrušit, ale naplnit. Amen, pravím vám, nepomine čárka ze zákona, tak to souvisí i s tím problémem „čistý a nečistý“.  Starý zákon  měl řadu příkazů,ve kterých se hovoří o nečistém. Nový zákon přejímá termín nečistý, čistý také. Pro zajímavost si přečteme 13. kap. Jana –Ježíš myje nohy svým učedníkům........(mytí nohou to byla práce otroka)  Ježíš řekl Petrovi: „Co já činím, nyní nechápeš, později pochopíš....... Jestliže tě neumyji, nebudeš mít se mnou podíl........I vy jste čistí, ale ne všichni.......   Jsme tady v situaci, kdy Ježíš hovoří o Petrovi, že je čistý, ale ne úplně, že má špinavé nohy, nemůže být spasen. Čili to „čistý – nečistý“ je vlastně něco, co zabraňuje spáse. My ale si řekneme, no jo, ale kde je tady hřích?  Ale k tomu přijdeme.  To „čistý – nečistý“ je nesmírně důležité. Ježíš např. říká apoštolům, jste čistí slovem, které jsem vám řekl. Takže máme vedle sebe SZ, který říká nečisté je vepřové maso a proto ho nesmíš jíst, tím by si hřešil. Ale nečistý je ten, který se dotkl mrtvoly. Teď si představte někoho, nemocného, což je dobrý skutek a teď přijde a najednou zjistí, že ten člověk je mrtev, že na něj sahal. Ten člověk byl nečistý, i když dělal dobrý skutek. Čili slovo „nečistý“ (stav) vůbec nesouvisí s hříchem. Že vlastně se mohl znečistit někdo, kdo dělal dobrý skutek. Nečistý byl nemocný, což taky není hřích  (malomocný anebo krvácející, co není vidět). Proč vlastně Mojžíšův zákon tuto věc zdůrazňoval, sledoval? Co je na tom zlého, když se starám o nemocného, copak mohu vědět, že zemře? A že já budu nečistý?  Že já nemůžu do chrámu?  My v NZ tuhle tu nečistotu neznáme. Proč ?  Hned si to řekneme. Na venkově je kostel a okolo kostela hřbitov. A klidně se jde na hřbitov a pak se jde do kostela. Pro žida to bylo naprosto nemožné jít na hřbitov a pak jít do kostela. Jak je to možné, že v NZ ty předpisy neplatí? Jak to, že my klidně jíme vepřové maso? Jak to, že my si nemusíme lámat hlavu nad tím, že např. nějaká sestra nebo lékař z nemocnice  si odskočí do kostela? Proč ten lékař (sestra) nemusí do večera zůstat o samotě, jakto nařizoval Mojžíšův zákon? Čili je tady řada věcí, které Mojžíšův zákon nařizoval a které NZ škrtá. Čili to vypadá, jakoby NZ ten předpis „čistý – nečistý“ zrušil. Jak to dáme dohromady s tím „nepomine čárka ze Zákona“, to  je, přátelé, obsah toho seriálu, nad touto problematikou se budeme zamýšlet, není to problematika  neřešitelná, ale rozhodně se to nedá říct v jedné promluvě. Jen tak pro zajímavost: přečteme si ukázku, nebo jeden text Ježíšův. Je to 7. kap. Mk. Ježíš znovu svolal zástup a řekl: Slyšte mně všichni a rozumějte. Neposkvrňuje – nečiní nečistým člověka to, co vchází, ale co vychází,to jej činí nečistým. Když opustil zástup a vešel do domu, ptali se ho učedníci na to podobenství. Oni to považovali za podobenství. Ale ono to podobenství není. Tak i vy jste nechápaví? Nerozumíte, že nic, co zvenčí vchází do člověka, nemůže ho znečistit? Že mu to nevchází do srdce, ale do břicha a jde do hnoje? A tak prohlásil všechny pokrmy za čisté. Řekl: „Co vychází z člověka, toho poskvrňuje. Z nitra lidského srdce vycházejí zlé myšlenky, loupeže, vraždy, cizoložství, chamtivost, zlovolnost, lest, bezuzdnost, závistivý pohled, urážky, nadutost. Všechno toto vychází z nitra člověka a člověka znečisťuje“. Takže Ježíš nejenom dovoloval, ale i doporučoval jíst nečisté pokrmy.  Např. 10. kap. Skutků apoštolů. Petr odpoledne šel na střechu, měl vidění. Podobalo se to velké plachtě, kterou jakoby někdo držel za 4 cípy. Byly v ní všechny druha zvířat....atd. Přečíst 10. kap. Skutků! I Petr má problémy s tím „čistý a nečistý“, potíže. A jak ty potíže vypadaly  tak to je  krásně vidět např. z listu k Římanům. Ano, to bude lepší, 8 .kap. „Víme, že všichni máme  poznání, poznání vede k domýšlivosti, kdežto láska …..“. Jestliže si někdo myslí, že už něco plně poznal, to nepoznal, jak je třeba. Nejsou žádní bohové a tudíž to maso obětované modlám a prodávané v řeznických krámech, mohou klidně jíst. Podobně je zmínka o požívání masa v listu Korintským. Třeba si oboje přečíst. Závěrem lze říct. Ten, kdo je nečistý, neznamená, že má hřích. Nečistý se může stát i dobrým skutkem. Ale pozor! Důsledkem „nečistoty“ jsou hříchy, ze kterých se nemůžeme vymotat. V konečném důsledku „nečistota“ může vést, resp. přivést do stavu, na který Ježíš říká, že v soudný den bude Sodomě a Gomoře lépe.

Mt 15,21-28. „Kananejská žena“

Ježíš odešel z Genezareta a odebral se do Týrského a Sidonského kraje.Z toho kraje vyšla jedna kananejská žena a řekla. Smiluj se nade mnou, Pane, Synu Davidův...........atd.

Tato pasáž je nesmírně zajímavá, ale to 1. čtení ze 4. knihy Mojž., 13.kap. hned na začátku je zrovna tak zajímavé. A protože jsme o té ženě, (to není jen tak nějaký obyčejný zázrak) abych tak řekl je to žena, nositelka jednoho z nejvyšších Ježíšových vyznamenání. Kde, Ježíš, který je velice skromný (skrblík) v tom udělování pochval za víru, kde často nadává apoštolům, že jsou malověrní atd.,   říká : „Ó, ženo, jak je ta tvoje víra velká!“  To je nesmírně závažná věc, ale přece jenom si myslím, že ještě o chloupek je závažnější to 1. čtení. Oč tam vlastně jde? Židé mají nastoupit do Palestiny (přečíst si to doma celé!) Jádro věci je tam asi toto: Židé prošli pouští Farán a Bůh říká Mojžíšovi, pošli několik mužů, aby prozkoumali kananejskou zemi, kterou chci dát synům Izraele. Prozkoumávali ji 40 dní. Když se vrátili začali vyprávět „fantasmagorie“. Začali vykládat o tom, že země, kterou prošli, ta požírá své obyvatele: „Lidé , co jsme viděli, jsou obři, připadali jsme si jako kobylky a tak jsme vypadali v jejich očích“. A Bůh na to reaguje: „Jak dlouho budu s tímto zlým  společenstvím, které se stále bouří?  Řekni jim: Jeden rok za jeden den. 40 dní jste tam byli, 40 let budete vandrovat na kousku toho Sinajského poloostrova, který se ve skutečnosti dá přejít, tak za měsíc“. Josef s Marií šli tou cestou do Egypta a pak se ještě vrátili, takže Ježíšek byl považován za Nazaretského. A židé tam bloudili 40 let. A ta generace židů, co vyšla z  Egypta, vymřela, lidé, kteří měli vrcholnou kulturu, to jsme si mnohokrát rozebírali, kteří byli vyučeni ve špičkových znalostech, ve špičkové zemi, v Egyptě. Ti tam vymřou a do Palestiny vejdou jejich děti, kočovníci, kteří prostě celou dobu zůstali pozadu, národ, který měl zkušenosti ve stavbách. I když tam byli otroky, nezapomínejme, že tam dělali všechny práce, ve starém Řecku otroci byli i lékaři, vychovatelé atp. Jak to bylo v Egyptě, o tom zprávy nejsou, ale byli vyučeni a navíc Mojžíš měl výuku prince. Mojžíš a celá ta generace vymřou, do Palestiny vejdou lidé, kteří se narodili na poušti, kteří pořádně nevědí, jak vypadá stavěný dům. Celou tu dobu zůstávali židé průmyslově pozadu  za okolím. Např. víme, je to kniha Soudců, např. Gedeon, v té době židé např. neměli kováře, není snadné vypracovat technologii železa, u jícných kovů to jakž-takž jde (cín, měď, bronz, olovo), ale železo je náročné, takže si museli nechat ostřit kosy, srpy u těch Moabitů a nebo Amalitů, čili u pohanů. Oni si nedovedli vyrobit železnou zbroj – meče, proto také dostávali nářez. Víme např., že Šalamoun při stavbě chrámu nenajde ve své zemi zedníky a musí zaměstnat pohany, protože židé byli kulturně pozadu. Proč? O tom jsme četli. Je to ta mentalita, je to nepoučitelnost, tvrdohlavost, protože oni ne a ne se vzdát nedořešeného pohanského myšlení, kde Bůh se jim projevoval na poušti, kde měli zázraky, abych tak řekl, na objednávku, kde se stále nad tou Archou vznášel oblak, když oblak sestoupil, znamenalo to: „Mojžíš ke mně!“ Když se zvednul – balíme. Ve dne oblak, v noci probleskoval oheň. No, najděte nějaký katolický kostel, nad kterým je pořád oblak, plamen. Vždyť to byla turistická atrakce. A mohla by přes to létat letadla a oblak se nehne atd. To měli židé na poušti. Musíme si uvědomit, že ta věc, to není jen těch pár lidí, ale to je celý národ, je to celá jeho mentalita. Ti poslové tam viděli urostlé lidi, oni chtějí vypadat důležitě a vychloubají se. Tam jsou siláci, to byste koukali, takhle mrňaví jsme si připadali.  Chyba je těch, kdo se vychloubají. Ale chyba je také těch ostatních, kteří řeknou: „Pane Bože, cos nám to dal za zaslíbenou zemi? Kam to máme jít? My tam nechceme“. Je to kuriózní, hysterické jednání. Lidé tak velmi často jednají a my si musíme uvědomit, že jsou to lidé, kteří viděli nesčetně mnoho zázraků. A prostě tím, že mohli říct: „Počkej, kamaráde, ty se nevytahuj, nezapomeň, že s námi je Bůh. Poradil si s Egypťany, proč bychom se měli lekat těch Chetitů a jiných Anakových synů? Kamaráde, byli na nás krátcí, protože s námi je Bůh“. Jenže oni právě to „s námi je Bůh“ vynechali. „No jo, my to prohrajeme“. Čili těch pár vychloubačů rozleptalo mentalitu lidí. Ti lidé, co přišli z Egypta, neměli dosud zafixovanou představu  „s námi je Bůh“. Zdá se to divné, ale problém vězí v tom, že člověk, který „čichne“ k náboženství, že ho nesprávně pochopí, potom si nese do celého dalšího náboženství právě ty nevhodné postoje a návyky. Oni měli být logičtí, oni to měli domyslet, jenže ta myšlenka „s námi je Bůh“, ta se jim nezafixovala. Zcela jednoduše proto, že když se na poušti děly zázraky, řekli: „No jo, to je jasné, my jsme vyvolený národ, s námi je Bůh, to je samozřejmá věc“. A člověk si nekupuje knížky, které zná, to jsem četl. A když je to něco mimořádného, prosím, ale jinak, proč bych to četl znovu? Mozek podle toho jedná také. Považuji něco za samozřejmost? Tak to mozek vypustí a nezabírá zbytečně místo. V evangeliu je spousta „nejasných míst“, která nás mají přimět k tomu, abychom přemýšleli. Mají nás vyprovokovat. Často myslíme podobně, že když jsem se to učil v obecné škole, proč bych na stará kolena bral do ruky evangelium. Kdyby člověk pořádně četl evangelium, zjistil by, že je tam spousta věcí jinak, než si představuje. Že to, co se učil ve škole, je nyní pro něho primitivní a že spoustu věcí zapomněl. V žádném oboru se člověk nechce spokojit s tím, co se naučil v obecné škole, ale v náboženství tato mentalita je u mnoha lidí. Takže v nás je kus těch židů z pouště. Celá stará garda, která viděla všechny zázraky, byla s ostatními vystrašena. Kde byl potom ten P.Bůh ? Problematika náboženství nevězí v tom, že by Bůh chtěl po nás nemožné věci. Ale my máme svoje představy o Bohu a jeho výroky filtrujeme  přes svoje náboženské názory, často zaostalé, pokroucené a podle toho si vytváříme Boha skutečného. I když byli židé v Egyptě pod vlivem pohanských náboženství, měli dostatek příležitostí, aby se na Boha začali dívat jako na realitu. Tohle bylo později i u židů.  Ježíš má o tom podobenství o nepoctivém správci. Byl to chytrý člověk, ke kontrole dal všechny účty do pořádku, takže při kontrole nebyla shledána žádná chyba. Pán řekl, vím, žes mně oklamal a je škoda, že musím takového správce ztratit. Ježíš říká, udělejte si přátele z klamného mamonu. Pán říká zajímavou větu: „Synové světa jsou  ve svých věcech moudřejší než synové světla“. Ve vztahu k Bohu jsme často na tak nízké úrovni, ve které bychom v profánním světě naprosto pohořeli. A to je ta věc, na kterou Ježíš upozorňuje v tom podobenství. V dnešním úryvku pouze Mojžíš a Káleb uklidňovali ostatní. To je projev nedomyšleného, iluzorního, naivního náboženství, s kterým se lidé spokojí a které se musí opravit v první řadě. Dokud mám pochybnosti ve víře, nemá smyslu s otázkou víry hýbat, dokud nenapravím svůj základní přístup vůči Bohu, vůči evangeliu, pokud neopravím svůj způsob přemýšlení o tom, co je v evangeliu. Toto pochopí i malé dítě, nejenom dítě, ale i dospělí na to doplácí. Židé  (za tohle) 40 let na poušti. Nejde tady jen o chybu zvědů, ale i těch ostatních. To je projev nedořešeného vztahu k Bohu, že ti židé do svého náboženství vnášeli vadné prvky.

Mt 15,21-28 „Kananejská žena“

                Učedníci vidí ženu, jak prosí Ježíše a on se tváří jakoby tam nebyla. Je docela možné,že se to odehrálo víckrát. Věta : „Pošli ji pryč, vždyť za námi křičí“ může mít dvojí charakter. Buď jako: „Poslyš, už ji pošli pryč, to se nedá vydržet, pořád chodí za námi.“ Nemůžeme však vyloučit druhou variantu, že učedníkům je líto té ženy. „Chápeme Ježíši, že jí nechceš dceru uzdravit, prosíme tě, řekni jí to rovnou, aby si chudinka nedělala naději.“ Ta věta tedy připouští tyto dva významy. Jedna z častých chyb při četbě  Písma sv., že vezmeme jeden z více možných významů (zpravidla ten špatný) a na něm stavíme. Zatímco Ježíš chce, abychom se dívali na celek. Ježíš tady drastickým způsobem připravuje tu ženu k udělení toho nejvyššího vyznamenání, vyznamenání za velkou víru. To jenom my každou chvilku říkáme : „V Tebe věřím, v Tebe doufám, moje víra je v pořádku atd.“ Kolikrát Ježíš říká apoštolům, učedníkům: „Kde je vaše víra?“, „malověrní“, „pokolení nevěřící“, „jak dlouho mám být s vámi“, nebo dokonce „jdi mi z očí, satane“. A této ženě říká : „Ženo, jak velká je tvá víra, staň se ti, jak si přeješ.“ Pozor, toto je výsledek. Přeskakovali bychom, kdybychom řekli tak: „Pane Ježíši, dej nám víru“, nebo dokonce, kdybychom řekli: „Ty neznámá ženo kananejská, přimlouvej se za nás, abychom my měli víru také.“ I toto je běžná praxe. Ale Ježíš nás chce vyprovokovat k jiné věci, tak jako tu ženu. Vžijme se do její situace. Ti psi, to byla běžná nadávka pohanům od židů. Zřejmě pohané měli nějakou nadávku také pro židy. Území, kde se tento příběh odehrál, bylo smíšené území. Ta žena, když viděla, že Ježíš dělá zázraky, musela se rozhodovat, zdali půjde za Ježíšem nebo ne. Musela dospět k tomu, že ten Bůh židů opravdu funguje a naši bohové ne. Že teda pohané opravdu jsou ti psi. Není vyloučeno, že se jí do života připletla příhoda s psem, který sežral jídlo, které někomu nechtíc spadlo ze stolu. P.Bůh často zaranžuje takové situace, ze kterých se člověk může poučit. Žena si mohla říci: „Půjdu a zkusím štěstí, snad se Bůh zachová ke mně, jako jsem se já zachovala vůči tomu psovi“. Upozorňuji, že toto je jen jedna z více možností, nemám čas to nyní rozebírat. Ježíš se tváří, jakoby tam ta žena nebyla. Učedníci jsou buď alergičtí, nebo je jim ženy líto. Od Ježíše to bylo v nezvykle drastickém tónu (ale uvnitř byl rozradostněn): „Jsem poslán pouze ke ztraceným ovcím domu izraelského.“  Žena: „Prosím tě, pomoz mi.“ Ježíš: „Není správné, vzít dětem chléb...........“ Pozor, slovo „psíkům“ může být docela dobře kosmetická úprava textu místo „štěňatům“ nebo „psům“. Žena na to reaguje a je jedno, jakým způsobem k tomu dospěla, ví, že Bůh je dobrý a že tak jako člověk psům nechá pozřít lepší sousto (občas mu hodí i lepší kousek masa), zrovna tak i Bůh nás má rád. A v této představě není ani slovo láska, ani slovo víra. Zatímco v našich ústech těch slov o lásce a víře je plno. A vidíte, Ježíš dává té ženě vyznamenání. Slova láska a víra nejsou zárukou lásky a víry a zrovna tak, nepřítomnost slov víra, láska, milovat, věřit atd., neznamená vždycky nedostatek víry a lásky. U této ženy bychom málem řekli, že její reakce je hubatost. Mohli bychom říci „hubatá trhovkyně“. A Ježíš chválí tento úkon jako víru. Vlastně ne jenom tento úkon, ale celé to myšlenkové pozadí, podklad, jak ta žena k tomu došla.  Ta žena si ujasnila, že ona je opravdu před tím Bohem jako pes. Nezapomeňme, že je to smíšené území s častými náboženskými třenicemi. Ta žena, když jde za Ježíšem si uvědomuje, že je z toho druhého tábora (těch pohanských psů). Víte, ono je dobré si projít ty případy, kde Ježíš chválí za víru. A toto je jeden z nich.

Mt 15,29-39

Ježíš přišel ke Galilejskému moři, vystoupil na horu a posadil se. Tu se k němu sešly celé zástupy a měly sebou chromé, mrzáky, slepé, hluché, němé a mnoho jiných. Položili mu je k nohám a on je uzdravil, takže se zástupy divily, že němí mluví, ..... atd.A velebili Boha Izraele. Ježíš si zavolal své učedníky a řekl : Líto mi je zástupů, neboť už  tri dny jsou se mnou a nemají co jíst....... atd.

                Na první pohled vcelku nic mimořádného – Ježíš dělal zázrak, rozmnožil chleba. Je však dobré si uvědomit, že tento zázrak apoštolům nějak, jak se lidově říká, nejde do hlavy. Protože Ježíš poprvé rozmnožil chleby a také chtěl vyprovokovat apoštoly, aby udělali ten zázrak sami. Pro Ježíšův plán by bylo daleko výhodnější, kdyby ten zázrak apoštolové udělali. Ale oni selhali. A to nejenom poprvé, když říká, dejte jim jíst !  ale i v tom druhém případě. Ono těch případů mohlo být dokonce víc, ale dva jsou zapsány v evangeliu. V tom 1.případě Ježíš říká, dejte jim vy jíst, oni říkají, jó, kde tady seženeme chleba. Pak je 2.případ, Ježíš zase říká, dejte jim vy jíst a oni říkají, kde tady seženeme chleba. Ježíš nereaguje. I v tom 1.případě udělal zázrak i v tom 2. A potom později jsou na moři, sedí na loďce, zapomněli vzít chleba, mají jenom jeden – a Ježíš říká, varujte se kvasu farizejského. A oni říkají, jó, měli jsme si koupit chleba, tam co jedeme, pekař je farizej, my budeme mít hlad – a teď už dostanou vynadáno. „Pořád jste slepí, pořád nechápete, nerozumíte ? Totiž, člověk by se mohl divit. Vždyť rozmnožení chlebů, jeden z největších možných zázraků, tady je to už na hranici činnosti Boha – tvůrce. Apoštolové zapomínají na to, když Ježíš na loďce říká, varujte se farizejského kvasu, oni vůbec na teto zázrak nevzpomenou, prostě žádný tenhle zázrak pro ně neexistoval. Oni neřeknou, poslyš, a ty bys nemohl ty chleby rozmnožit ?  Kdyby to aspoň řekli takhle, Ježíš by řekl, zkuste to udělat vy sami. Ale v tom jejich mozku, jako kdyby prostě bylo vymazané místo, jako kdyby tam nic nebylo. Jako když je někdo na psychiatrii, má v hlavě všelijaké myšlenky, dostane šok a po tom šoku na to zapomene. Jako kdyby to byl nějaký psychiatrický případ. Je to docela normální proces, proces neaktivování mozku. Tak, jako řekněme, normální zapomínání. Proč ? Protože i když leckdo se nad tím nezamýšlí, ale přece jenom jsou ,mezi vámi lidé, kteří se nad tím zamýšlejí. A máme tady v tom 1.čtení, Izajáš, 25.kap. : V ten den vystrojí Hospodin zástupům, všem národům na této hoře tučné hody, hody s výborným vínem, budou to šťavnatá jídla a vybraná vína. Prostě, líčí se tady jakýsi blahobyt. Je to to, o čem mluví např. sv.Petr (sk.apošt.) o tom času obnovy. Na této hoře sejme závoj, který  halil všechny lidi, přikrývku, která kryla všechny národy. Čili, hovoří se tady jednak o tom, že najednou lidstvo se bude mít dobře, a to nejenom židé, ale celé lidstvo. A mluví se o tom, že Bůh sejme závij, který halil všechny lidi, což je právě toto, čemu proroci říkají slepota. A je to to, o čem právě si říkáme v případě těch chlebů. Stojí za to si najít v 6. kap. Mk., jak po tom 1. rozmnožení chlebů dochází k utišení bouře a učedníci se diví, jak je to, co je to za člověka, že má takovou obrovskou moc. A tam je výslovně psáno, oni se divili tomu utišení bouře, protože jejich srdce bylo zaslepeno. Čili, to je to, o čem si říkáme, ta psychická slepota, anebo ta hlava zahalená tou rouškou. Když má někdo čepici přes oči, tak nevidí na cestu. A zrovna tak to jsou ty předsudky, to co si rabíni vnesli do náboženství, ty působí jako čepice stažená na oči, jako psychická slepota. A tady jsme u toho, jak to, že zapomínají na ten zázrak. Na co zapomínáme ? Třeba jsem zažil, jako malý kluk ( pamatuji si) – požár. Hořelo před námi v ulici, tak jsem se koukal. Když zavřu oči, tak jako bych to viděl před sebou. Ale přitom např., co bylo před týdnem k obědu, si nepamatuji. Proč ? Protože to jsou běžné věci, které nemá smysl si pamatovat. Bylo by toho v mozku strašně moc a běžné, jasné věci není třeba si pamatovat. Ten mozek si automaticky vybírá to, co považuje za důležité a to, co důležité není. A tady jsme u toho, že mozek těch apoštolů nezaregistruje jeden z největších zázraků, který je už na hranici tvůrčího aktu. A když Ježíš říká, dejte vy jim jíst, tak ani ve snu je nenapadne že by oni se mohli o to pokusit. Když jsou na loďce, Ježíš říká, varujte se farizejského kvasu a oni říkají, jo,  to zase bude mít hlad, že jsme zapomněli koupit chleba. Tady jde totiž o tenhleten jev : Jak je možné, že ten veliký zázrak zapomínají, zatímco nad tím malým zázrakem – utišení bouře ( je to jeden z těch nižších typů zázraků) se diví – jak je to možné, že má takovou moc. Mk. jasně říká : Jejich srdce bylo zaslepeno. To je ten závoj, který halí hlavy všech národů. O co tady jde,  přátelé ? Ono se to může někdy jevit, co se dosahu týče, jako nějaká těžká skleróza např. A přitom to vůbec není skleróza, je to psychický efekt, a zcela jednoduše vysvětlitelný. Proč ? Protože takový p.rabín, když líčil, jak to bude, až přijde Mesiáš, tak ten právě hovořil o rozmnožení chlebů, např. jedna z těch židovských (asi pozdější zkazka), která líčí Mesiášův příchod vypadá takto : Byl rabín – učitel a jeho žák. Říká žákům až přijde Mesiáš, na stromě porostou látky a chléb bude růst na zemi. Nebude se mlátit obilí, ale poroste rovnou chléb. A látky se nebudou muset tkát, porostou rovnou na stromě. Žáček se divil. A rabín vzal žáčka, ukázal mu hřib (je to autentické) a říkal, podívej, vypadá přece jako chléb. A ukázal mu nějaká vlákna na nějakých stromech a řekl, vidíš, tady rostou vlákna, proč by nemohly v Mesiášově době růst na stromě látky. Tímhle tím byli prosáknuti. Takže, když Ježíš udělal tento zázrak, tak je to vůbec, jak se lidově říká, nevzrušovalo. Je vůbec nenapadlo v tom něco mimořádného vidět. To byl právě zázrak, o kterém p.rabín často mluvil. A ti lidoví řečníci o tom velmi často kázali a říkali si, to bude dobré, až přijde Mesiáš, nikdo  jiný takový zázrak nebude moct udělat, jenom Mesiáš. A protože apoštolové jsou pod vlivem kázání těch p.rabínů, tak když Ježíš rozmnožil chleby, tak davy posluchačů chtějí Ježíše prohlásit králem. A Ježíš musí utéct. A lidé a učedníci řeknou, no, není se co divit, Ježíš přece Mesiášem je. Je to pro ně samozřejmé, je to věc, kterou oni přece mnohokrát slyšeli, jejich mozek už nepotřebuje si to ukládat do paměti a výsledek je, že když Ježíš říká, dejte vy jim jíst, tak oni v tom druhém případě a možná v dalších si nevzpomenou. Ježíšovi tím velice ztížili situaci. Kdyby Ježíše poslechli, rozmnožili ten chléb, tak by nevznikla taková reakce, uděláme ho králem, ale lidé by žasli, co je to za učitele, který tuto moc dokázal dát žákům. Oni by řekli, ten Ježíš, ale musí být dobrý učitel, když tuhleto dokáže lidi naučit. Kdežto, když ten zázrak udělal Ježíš sám, tak řekli „hurá“, on je Mesiáš, no a Ježíš od nich odešel pryč, protože už ho přestali poslouchat. Přestali vnímat to, co on říká. To je právě ta zákeřnost toho problému. To je právě – jejich srdce bylo zaslepeno. A to je právě to, že jednou dojde k tomu, že Bůh pomůže lidem tuhlety psychické defekty v náboženství odejmout. My si říkáme, my jsme přece v novém zákoně, nás se to netýká. Týká,přátelé. Víte, kolik je křesťanských církví ? Bezmála 250. A kdo z vás, kdyby se narodil v té jiné církvi, by dovedl rozeznat tu pravou ?  My musíme být kritičtí vůči sobě, my jsme často stádo slepců, kteří náhodou jdou  ve skupině těch, co vidí. Tu slepotu si neuvědomujeme. S tím musíme počítat. Vždyť stačí, aby nějaký misionář jiné církve se pustil s leckterým katolíkem do řeči a ten katolík je úplně vedle, protože katolíci neznají Bibli. A nevadí jim, že  tu Bibli neznají.  To je také psychická slepota. Tu psychickou slepotu měli apoštolové, nebudeme si říkat, že jsme lepší. Jednou to Bůh odstraní. To musíme brát doslova, to není líčení nebeské blaženosti. To je líčení situace lidstva, až lidé   dostanou rozum, až začnou pořádně uvažovat o Bohu a o tom, co v Bibli čtou. Přestane být 250 křesťanských církví, bude jedna pořádná. Zatím nejsme na té úrovni. V ten den vystrojí Hospodin hostinu   zástupům, všem národům na této hoře tučné hody.....atd. Navždy zničí smrt, setře slzy z každé tváře, odejme na celé zemi hanbu svého lidu....atd. Toto není líčení posledního soudu, to je, o čem hovoří sv.Petr,  2. nebo 3. kap.Sk.ap., kde mluví o čase obnovy. Apoštolové taky říkají, pane, v tomto čase obnovíš království pro Izrael ? Ježíš říká, no, vám to dáno není atd. Nezapomeňme, že stojíme před dobou, která může být velice blízko. Židé mají dnes svůj stát, před 100 lety by to byly fantasie, ale nemají chrám. Jestli se obrátí, dostanou ho. Když ne, zase budou rozprášeni. Je to trest, že nepřijali Ježíše. My, i když jsme v pravé církvi, musíme počítat s tím,že ta slepota může být i v nás. Ježíš i apoštolům říká, copak jste slepí, zabednění, pořád nechápete ?  Pokolení nevěřící, zvrhlé ! To neříká pohanům, ale židům, to říká apoštolům. A kdybychom my byli alespoň tak málo slepí  jako byl sv.Petr a Jan, kterým se také této výtky dostalo. Že jsme v pravé církvi, ještě  neznamená, že jsme v pořádku, musíme počítat s tím, že jako kulháme na nohy, tak kulháme i na myšlení, když čteme Bibli, když se zamýšlíme o Bohu. Musíme si to pustit pod kůži. Mnoho modliteb je nevyslyšených právě proto, že my si myslíme,  že naše psychika, naše myšlení,  je v pořádku.

Mt 16,13-20

Když Ježíš přišel do kraje Cesareje Filipovy zeptal se svých učedníků: „Za koho pokládají lidé Syna člověka?......Petr odpověděl: „Ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha......Nezjevilo ti to tělo a krev, ale můj nebeský Otec......

Dnes je svátek Petra a Pavla. Jistě nám mají co říct.  V mnoha věcech nám mohou být vzorem. Dnešní úryvek nás nutí k přemýšlení. „Co si lidé myslí o Ježíšovi?“ Ježíš se ptá apoštolů, kteří předtím chodili po dvojicích mezi lid a diskutovali s lidmi a připravovali je na Ježíšův příchod. Tady vidíme, jak mnozí lidé mají ukvapené, neuvážené názory na to, kdo je Ježíš. Tak učedníci říkají své zážitky.  Ve skutečnosti to vypadalo asi takto : „To je hrozné, když přišla řeč o tobě, Ježíši, já jsem s celou vesnicí nemohl pohnout. Tam byl nějaký rozumbrada, který tvrdil, že ty jsi Jan Křtitel a já mu to nemohl vysvětlit, přesto, že nikdy u Jana Kř. nebyl a já jsem naopak byl jeho učedníkem.“ Jiný zase říkal ( učedník ), „Tohle by ještě šlo, ale co jsem byl já, tak tam tvrdili, že jsi Eliáš. Oni tam mají pomníček, že se tam kdysi Eliáš zastavil a oni zdobí ten pomníček a celá vesnice je přesvědčena, že jsi Eliáš a vůbec jsme jim nemohli vysvětlit, že jsi někdo jiný.“ Ježíš úmyslně uvádí napřed tuto anketu. Pak říká: „A co si o mně myslíte vy?“  A Petr říká: „Ty jsi Mesiáš.....“. Ježíš na to: „Gratuluji ti Petře, nezjevilo ti to  tělo a krev, ale Otec......“. Stojí, ale za to číst tento úryvek dál a vidíme, že Ježíš říká: „Syn člověka bude vydán, bud zabit, třetího dne vstane z mrtvých“ a Petr mu na to říká: „Kdepak, to se ti nestane“. Ježíš na to říká: „Jdi mi z očí satane.“  Dnešní úryvek je vlastně začátek partie, kde Ježíš chce apoštoly vyprovokovat k tomu, aby se zamýšleli nad tím, čemu věří. A proto začíná tou otázkou „co si o mně myslí lidé ?“A učedníci líčí právě tu zabedněnost posluchačů,jak jim nemohli vysvětlit, že Jan Křtitel a Ježíš jsou dvě různé osoby. Pak Ježíš úmyslně klade otázku: „Co si o mně myslíte vy?“ Je to předehra k předpovědi utrpení (ona to vlastně není předpověď, ale pokus o vysvětlení). Je pravděpodobné, že Ježíš s učedníky ty příčiny „zabedněnosti“ posluchačů prodiskutovával. Je to totiž proto, že ti posluchači nepřemýšlejí o tom, čemu věří. Pak Petr říká: „Ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha.“ Ježíš na to: „Gratuluji ti Petře, tohle není jako u těch lidí, neuvážené plácnutí.“ Jenže ty dosavadní názory je přece jenom nutné opravit a proto  „Syn člověka bude vydán, zabit......“. Ten dnešní úryvek je tedy psychologická příprava učedníků na to, že Ježíš jim řekne něco, na co nejsou zvyklí ze synagogy. To, že Ježíš říká Petrovi „Jdi mi z očí satane“, třeba si uvědomit, že to není žádný žert, a výtka takového kalibru  stojí za zamyšlení, zdali podobné nesprávnosti nemáme my u sebe také. „Pozor, Petře, i když tvá víra je opravdu z Boha, není neuvážená, tak i ty máš v sobě kus pokroucené víry.“My víme, že ta otázka Ježíšova utrpení byla pro apoštoly nepřijatelná, i pro takové grandy jako byli Petr, Jakub a Jan. Sv.Petr je nám vzorem, ale ať je nám také výstrahou. My si musíme připustit, že v nás je také kousek špatně myslícího  sv. Petra, kterému Ježíš řekl „jdi mi z očí satane.“ Bylo by dobré uvážit, v kom je toho satana víc, jestli ve sv. Petrovi, nebo v nás. Ona se snadno zpívá nějaká oslavná píseň, snadno se modlí „přimlouvejte se za nás“ atd., ale kdyby tady byl sv. Petr a my bychom mu řekli „přimlouvej se za nás“, možná, že by řekl: „Dávej si raději pozor na to, jak čteš Písmo svaté, jak přemýšlíš o Bohu, jestli je ti všechno jasné, jestli nemáš skryté pochybnosti, které si sám nepřipouštíš a jestli v tobě není kousek toho satana, který byl ve mně.“  S tím satanem,  to neznamená posedlost, ale to, že nesprávné přemýšlení o Ježíšovi člověka začíná naklánět a formovat. Je to přehozená výhybka, která vede ke hříchu a psychologicky je daleko, daleko před ním, ale která rozhodne, zda se zachovám dobře nebo ne. Na Petrovi to bylo krásně vidět. Tady byla výhybka, ale ke hříchu došlo až tehdy, když Petr Ježíše 3x zapřel a křivě přísahal. U vlaku je to podobné, někde se nesprávně přehodí výhybka a havárie je kdoví kolik kilometrů dál. Stojí za to, si tu 16. kap. Mt. přečíst dál než je dnešní úryvek.

Mt 16, 13 – 20. Svátek Petra a Pavla.

                Když Ježíš  přišel do končin Césareje Filipovy, zeptal se svých učedníků: Za koho lidé pokládají Syna člověka ?“ Odpověděli: „Jedni za Jana Křtitele, druzí za Eliáše.....“ Šimon Petr: „Ty jsi Mesiáš, Syn Boha živého“. Ježíš mu na to řekl:Blahoslavený jsi Šimone, synu Jonášův, protože ti to nezjevili tělo a krev, ale můj nebeský Otec. A já ti pravím. „Ty jsi Petr = Skála  - a na té skále zbuduji svou církev a pekelné mocnosti ji nepřemohou. Tobě dám klíče od nebeského království, co svážeš na zemi bude svázáno  na nebi.....“

Jistě si vzpomínáte, že minulou neděli jsme četli stejnou pasáž, ale od sv. Lukáše. Dnes na to navážeme. Dnes si probereme to, za koho považoval sv. Petr a sv. Pavel Ježíše. Uděláme si krátký životopisný přehled. Sv. Petr byl rybář, farizejská nauka se mu moc nezamlouvala. Saduceem nemohl být, protože to byla šlechta. Farizeem mohl být, jenže ono se mu to zdálo takové divné a proto raději zůstal  „am háres“  t.j. člověk země. Byl to rybář, do synagogy chodil tak, jak to bylo předepsáno, ale neměl žádné modlitbičky navíc podobně jak to měli farizeové. Proč? Protože farizeové špatně mysleli. A sv. Petr byl takový poctivec a proto se farizeem nestal. Když začal kázat Jan Křtitel, tak za ním sv. Petr chodil a byl to jeden z nejlepších žáků Jana Křtitele.  Ten říkal: „Přichází doba, přijde Mesiáš, bude laskavý ke všem, k dobrým i zlým, ale židé ho nepochopí“. Petr si tak říká: „To by tak bylo, kdybych já ho nepochopil“ a proto byl jeden z nejlepších žáků (vedle sv. Jana). Ježíš se nechal pokřtít u Jana Křtitele a druhý den šel kolem. Byli tam dva z učedníků, jedním z nich byl sv. Jan a Jan Křtitel ukázal na Ježíše: „Podívejte, to je Beránek Boží“. Ti dva učedníci šli za ním a druhého dne přivedli za Ježíšem i sv. Petra. Petrovi se Ježíš moc líbil. Viděl, že Ježíšovo vyprávění v porovnání s farizei je zcela něco jiného. Že Ježíš mluvil jasně o Pánu Bohu, co se mu líbí a co ne, co se dělá špatně a co je třeba opravit. Tak Petr viděl zázrak v Káni Galilejské. Potom jde Petr chytat ryby a Ježíš učit – kázat (říkám to zkráceně). Petr a Ježíš se jednou setkávají u Genesaretského jezera, Ježíš chce kázat, je tam spousta lidí. Přistává Petr s lodí a Ježíš si půjčuje jeho loďku. S Petrem se už nějaký čas znají. Ježíš káže z Petrovi loďky a když skončí kázání, Ježíš mu říká, aby zajel na hlubinu. Petr si asi myslí, že by Ježíš rád viděl, jak se chytají ryby a proto hned říká: „Nic jsme nechytili, celou noc jsme chytali. Ale když ti to udělá radost tak půjdeme“. Jenže on se stal zázrak. Takové množství ryb, že se až sítě trhaly. Nyní si Petr uvědomuje: „Já jsem hříšník vlastně. Já se tady s Ježíšem kamarádíčkuji, já s ním jednám, jako bych byl velmi zbožný a já jsem špatně věřil“. Kleká před Ježíšem a říká: „Pane, odejdi ode mně, já jsem člověk hříšný“. A Ježíš: „Nechceš chodit se mnou a lovit lidi?“ Petr okamžitě se rozhoduje, přiváže loď a jde s Ježíšem spolu s dalšími. Takhle bychom viděli sv. Petra pouze velmi „hezkého“. Ale on měl také špatné stránky. Když Ježíš říká: „Jdeme do Jeruzaléma, Syn člověka bude zabit, ale 3. dne vstane z mrtvých, Petr, protože je pod vlivem rabínských kázání, říká: „Kdepak, to se ti nestane“. (Ježíšovu reakci známe – „Jdi mi z očí satane“). Sv. Petr tady jedná s Ježíšem  jakoby to byl malý kluk, - „heleď nepleť se mezi dospělé, ty tomu nerozumíš, takhle to není“. Jistě, Petr si to neuvědomuje. Je to důsledek toho, co slyšel Petr v synagoze o Mesiášovi. Tedy Petr kus toho farizejského myšlení v sobě má. Pak přišel Zelený čtvrtek a Ježíš říká: „Této noci  pohoršíte se všichni nade mnou“. Petr na to: „Kdyby se všichni pohoršili, já ne“.  Ježíš: „Ty Petře, dřív než kohout dvakrát zakokrhá, třikrát mně zapřeš". Petr: „Přísahám, nezapřu“. Víme však, že ho zapřel poprvé, podruhé i potřetí. Teď si uvědomuje, co provedl. S  Ježíšem se kamarádím, chvilku s ním jednám jako s Bohem, jindy jako s malým klukem.  „On mi říkal, že ho zabijí“.  Přemýšlel o tom, jak mu ublížil, sebral se a plakal, bylo mu líto, že Ježíšovi nerozuměl a tím mu ublížil. Pak, když Ježíš vstal z mrtvých a ženy s tím přicházejí (že vstal z mrtvých), všichni se hádají, že to není pravda, on je přece mrtev, jenže Petr a Jan si řekli: „My se půjdeme k hrobu podívat“. Petr si řekl: „Vždy jsem si myslel, že mám patent na rozum, pěkně jsem se několikrát spálil, proto se raději jdu podívat“. Proč si tohle připomínáme? Za koho považoval Petr Syna člověka? V některých věcech za Boha a v některých mu dovedl říct: „To takhle není“. (Zamysleme se nad tím, kolik z tohoto dvojího pohledu máme v sobě my.)  Jak to, že Petr byl první u hrobu a tak „vyrostl“?  Protože Petr, když udělal chybu, kterou viděl, tak si ji přiznal a neomlouval. Nesnažil se svalit odpovědnost na druhého  a zakrývat to tím, že si budu říkat: „Ale já věřím, já jsem dobrý atd.“. Vidíme, že i sv. Petr měl skreslené názory. Tím spíše my s tím musíme počítat také. (Nebo jsme snad lepší než sv. Petr?)  chceme-li se ze svých chyb dostat, tak v první řadě musíme uznat chybu jako projev slabé víry. Jinak se dopředu nedostaneme. Nebudeme sv. Petra obdivovat povrchně, ale musíme se zamyslet nad tím, jak se on k těm zásluhám dostal. Byl to poctivý rybář, přemýšlel, když udělal chybu nedělal pštrosí politiku, nezavíral oči. Právě to se mu na farizejích nelíbilo. Ti, když udělali chybu, přidali nějakou modlitbičku navíc a bylo všechno v pořádku.  Petr byl zbožný, ale pořádně přemýšlel a proto ho měl Ježíš rád a proto Petr rozuměl Janu Křtiteli, Ježíšovi a proto se Petr stal zástupcem Ježíšovým na zemi, prvním papežem.

Podívejme se nyní na sv. Pavla. Ten měl životopis „obrácený“. Ten vyrůstal ve farizejské rodině, od mládí „kovaný“. Když kamenovali Štěpána, tehdy ještě Šavel je u toho. Těžce nese, že křesťanství, které v jeho očích je blud, se šíří. Tak jde za veleknězem, chce, aby se s tím něco dělalo a říká: „ Dejte mi doklady a já všechny ty bludaře posbírám a přivedu do Jeruzaléma a tady s nimi uděláme rychle konec“. Tak Šavel odešel pronásledovat a zatýkat křesťany. Teď se mu zjevuje Ježíš: „Šavle, proč mně pronásleduješ ?“ „Kdo jsi?“ „Já jsem Ježíš“.  „Ty jsi Ježíš?“  Ježíš Šavlovi říká: „Vždyť ty jsi žil celý život v omylu, ta tvoje zbožnost je špatná  (To nebylo pouze, že Ježíš se mu ukázal a Pavel se obrátil, evangelium je velmi stručné, nad tím se musí přemýšlet.)  Co je důležité pro Šavla  je to, že když viděl, že měl špatnou víru, nechal všeho, nechal se pokřtít a začal mluvit o Ježíšovi. Do Jeruzaléma přišla o tom zpráva, chtěli Pavla zabít a víme, že v noci ho spustili v koši z hradeb a utekl.

Sv. Pavel ve svém mládí byl poctivý špatně věřící, poctivý farizej a proto, když se mu Ježíš ukázal, stal se z něho, ze Šavla Pavel.  Proč si to říkáme?  Musíme si uvědomit, že to nejhorší je,  když uděláme chybu  a nechceme si to přiznat. Nemusí to být jenom sourozenci, kteří se pohádají a každý tvrdí, že má pravdu. Takhle se rozpadá spousta manželství a kolik z nich se ještě nerozpadne a za moc vlastně nestojí. Člověk, když něco ukradne, tak ho chytnou. Je ale spousta věcí, kde člověk dělá chybu,  kde ho nemohou chytit a kde to závisí pouze na něm samotném, zda–li si to přizná. Druhá chyby je, že si myslíme, že máme dobrý úmysl, že si myslíme, že to známe, že máme pravdu a nepřipustíme si, co když se pletu.

Tak sv. Petr, i když na začátku nebyl příliš zbožný v porovnání s farizeji, byl poctivý rybář a to co bylo nařízeno, dělal pořádně. Farizeismus se mu nelíbil. Šavel byl farizej do morku kostí. Bral však farizejství pořádně a proto Bůh se mu zjevuje. Tady jsme u problému, jak se stát pořádným křesťanem. V kůži sv. Petra a Pavla nepotřebujeme být, ale musíme si z nich vzít příklad, z té ochoty se zarazit a opravit, když vidíme chybu. Když tohle uplatním v křesťanství, tak se může stát to, že až budu umírat, přijdou a řeknou: „Kamaráde, máme z tebe radost, bereme tě mezi sebe do party“.

Mt 16,13-19

Když Ježíš přišel do končin Cesareje Filippvy ptal se svých učedníků: „Za koho lidé pokládají Syna člověka ?“ Oni řekli : Jedni za Jana Křtitele, druzí za Eliáše, jiní za Jeremiáše nebo za jednoho z proroků“. Řekne jim: „A za koho mě pokládáte vy?“ Šimon Petr odpověděl: „Ty jsi Mesiáš, Syn Boha živého.“ Ježíš mu odpověděl: „Blaze tobě.......atd.

Mnozí z vás ví o tom, že si dnes připomínáme výroční den posvěcení tohoto chrámu. Chrám byl posvěcen 8.10.1893  - 94 roky. Není to moc, není to málo. Z hlediska lidí je to hodně lidských osudů, hodně lidí co zde měli svatby, hodně lidí co odsud byli vyprovozeni, hodně lidí co zde byli pokřtěni,  mezi námi už nejsou mnozí z těch, které si pamatujeme my starší návštěvníci. A mohli bychom se rozpomínat, hovořit slavnostně, ale o je důležité, připomenout si, že toto je dům Boží a že záleží na nás, co my si odtud odneseme. Že toto je dům Boží, ale my se také máme stát božím příbytkem a podle toho, jak my pochopíme to, co se nám zde nabízí, podle toho staneme se lepšími nebo také horšími křesťany. Takže chrám Boží je pro nás místo, kde se setkáváme s tím, co nám Bůh nabízí, s Božím slovem, se svátostmi a hlavně Svátostí Oltářní, ale nezapomeňme, záleží na nás, co si odneseme. A tak jistě vzpomínáme na živé i na zemřelé zdejší, jak farníky, tak i duchovní. Vítám v tento den jednak stálé návštěvníky, kteří jsou zde doma tak, jako já, tak ty náhodné návštěvníky a také vyslovuji poděkování za všechno, co jste pro náš kostel udělali. Ovšem, důležité je si připomenout, že s chrámem je to stejné jako s Ježíšem. Že lidé se setkali s Ježíšem a nerozuměli mu. A leckdo může přijít do chrámu a nemusí rozumět. Za koho považují lidé Syna člověka? A tak apoštolové říkají (často o tom mluvíme), jedni za Jana Kř., druzí za Eliáše, jiní za některého z proroků. A všichni ti lidé, ti “rozumbradové“ mají naprosto jasné, kdo je Ježíš a  přitom nevědí, že Ježíš není ani Jan Kř., ani Eliáš, ani Jeremiáš ani jiný prorok, ale že je to Mesiáš. Nevěděli. Protože nepřemýšleli. Přemýšlení nám žádný chrám nedá. My musíme do chrámu, my musíme přemýšlet o tom, co tu slyšíme a pak si odneseme, co potřebujeme. A tak to bychom si chtěli připomenout a děkuji nejen jménem svým, ale i pana kanovníka za vaši návštěvu těch věrných svatoludmilských, ale nakonec všech, protože všichni se tady máme cítit doma. Protože toto je dům Boží a Bůh je náš Otec, který nás  k sobě zve.

Mt 16,24-28

Tehdy řekl Ježíš svým učedníkům: Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne. Neboť kdo by chtěl zachránit svůj život, ...................atd..

Je to velmi závažné místo, protože je to otázka, která je spjata s tím, co nás v životě nejvíc tlačí. S otázkou štěstí, neštěstí, radosti, ale také utrpení, zármutku. Bohužel, mnozí lidé tomuto místu „rozumí“. A nakonec to dopadá tak, ano, vždyť sv. Václav byl svatý, vidíte, s jakou láskou, je to mučedník, no, tak se za nás bude přimlouvat atd. A ten člověk si opravdu myslí, že je všechno v pořádku. Víte, často si zdůrazňujeme, že nutné dát ty texty Evangelia do souvislostí. Při jaké příležitosti to bylo řečeno. To je jedna věc a druhá je, co všechno Ježíš o té věci říká. Dneska si znovu přečteme tuto pasáž. Ale ne ten úryvek, který jsme dnes četli, ale celou tu část, která se toho týká. Je to 16. kap. sv. Mt. a je to vlastně Ježíšova reakce na zatvrzelost apoštolů. Začalo to už tím 13. veršem. Když Ježíš přišel do končin Cesareje Filipovy ptal se svých učedníků: „Za koho lidé pokládají Syna člověka?“ Oni řekli: „Jedni za Jana Křtitele, druzí za Eliáše, jiní za Jeremiáše nebo za jednoho z proroků. .......atd.“  (pak, satane…). Podívejte, přátelé, to jsme si často říkali, Ježíš tady napřed zavede řeč, co si lidé myslí o něm. A teď apoštolové, kteří chodili  po těch dvojicích, říkali, jak se setkali s těmi lidmi, kteří si udělali ukvapený názor na Ježíše, kde jedna dvojice se setkala s nějakým „rozumbradou“, ten tvrdil, že Ježíš je Jan Křtitel. My jsme mu to vyvraceli, říkali jsme, že my jsme viděli oba, ale nemohli jsme mu to vysvětlit. Je až hrozné, jak se ti lidé k otázce Mesiáše stavějí. Nyní ty dvojice vyprávějí svoje zkušenosti. V jedné obci se zase občan staral o Izaiášův pomníček a byl přesvědčený, že ty jsi Izaiáš. A s ním celá dědina. Proč to Ježíš říká? Aby si uvědomili, že v náboženství se nedá myslet nepořádně. Buď jedno nebo druhé. Mít jasno, vědět, když jdu do kostela, tak také proč. Ale ne jednat tak, co když on ten P. Bůh snad je, tedy někdy jdu, někdy nic. To je důležité. A teď samozřejmě, co ještě bylo závažnější – co si myslíte o mně vy? Petr říká: „Ty jsi Mesiáš“. Ježíš mu to potvrzuje, řekl jsi to správně. Dostaneš klíče od  království nebeského, vy je dostanete, ne Kaifáš, ale vy. To znamená Petr a jeho nástupci. Nejprve Ježíš nechá učedníky, aby vyprávěli, jak lidé nezodpovědně uvažují o tom, kdo je Ježíš. Potom jim položí otázku, co si o mně myslíte vy, oni mu říkají, ty jsi Mesiáš, to je odpověď všech. A teď Ježíš říká, ano Petře, já ti gratuluji. Potom ale říká: „Syn člověka...“ (přečíst u jiných evangelistů), protože od této chvíle začal Ježíš učedníkům naznačovat, že musí do Jeruzaléma. Pozor, ve skutečnosti to bylo takto: Ježíš neříkal: „Já půjdu do Jeruzaléma, ale Mesiáš půjde do Jeruzaléma a Mesiáš bude zabit. Je to předpověděno.“ On jim cituje ty proroky atd. Takže, když si Petr vezme Ježíše stranou a řekne: „Bůh uchovej, to se ti nestane“, uvědomme si, že tady vidíme něco otřesného. On prohlásí Ježíše za Mesiáše, ale vzápětí na to řekne, ale neříkej hlouposti. My jsme zvyklí hodnotit věci  podle toho, jaký stupeň bontónu byl  porušen. Tady si Petr nemyslel, že dělá největší hloupost svého života. Ale je to tváří v tvář s Ježíšem, kterého sám prohlásil za Mesiáše. Teď mu říká: „Kdepak, to tak není.“ Proč? Na základě toho, co řekl pan rabín. Kdyby Petr pořádně četl Písmo, Mojžíšův zákon a Proroky, tak by věděl, že ten obraz Mesiáše vypadá zcela jinak. Ale Petr myslí tím rabínským způsobem. Ježíš něco říká a Petr mu řekne, to je blbost. Rabín řekl něco jiného. Tady si  uvědomte, že kdyby se někdo zeptal Petra, kdo je víc, Petr by mu řekl: „Jak se můžeš tak ptát, přece Mesiáš“. Jenže v tom jednání dává prioritu rabínovi. „Rabín, to řekl, kam se ty na něho hrabeš.“ Takto je to sice vulgární, drastické, ale je to stejný postoj. My si musíme uvědomit, že Bohu nestačí zdvořilá slova  a že my musíme mít vypracovaný postoj. Náš způsob jednání s Bohem, nebo vůbec s jakoukoliv objektivní realitou se musí řídit určitými zákony, myšlením. Tady jde vlastně o poruchu. Není to věc choroby mozku, ale to vyloženě připomíná jednání pacientů z psychiatrické léčebny. Kdyby se Petra zeptal: „Poslouchej, kdo je víc, Mesiáš nebo rabín?“  „Jak se můžeš ptát na takovou hloupost“. „A kdo je to Ježíš?“ „Však jsi před chvílí slyšel, že jsem řekl, že Ježíš je Mesiáš“. Ale v zápětí na to říká: „Kdepak, to se ti nestane“. Proč? Protože jde v té koleji rabínské výuky. A to, co jsme četli dnes, je Ježíšova reakce. Petr říká: „To se ti nestane“ A Ježíš mu na to říká: „Jdi mi z očí, satane!“  Je tam ještě, Ježíš se obrátil. To neznamená udělat čelem vzad, to obrácení má v Bibli často význam „změnil se“. (jako např. „Ten se ale umí obrátit!“) Ježíš se úplně změnil, tak s ním zatřáslo, když viděl, že jeho učedníci nemyslí pořádně. Největší nadávka, jakou kdy komu řekl, je Petrovi a za tuto věc: „Pohoršuješ mně, nemáš na mysli věci božské, ale věci lidské. Nemyslíš na to, co řekl Bůh o sobě, ty myslíš na to, co o Bohu říká rabín.“ Vždyť Ježíš jim citoval  proroky, Písmo. Všichni jsou jak zmáčknutí, Ježíš se nyní otočí ke všem: „Podívejte se, jestli za mnou chce někdo přijít, zapři sám sebe, vezmi svůj trám (orig.) a následuj mně. Kdo by si chtěl život zachránit, ztratí ho, kdo je ochotný svůj  život ztratit, nalezne ho. Copak prospěje člověku, kdyby celý svět získal, ale život ztratil? Jakou výměnu dá člověk za svůj život?“ Tedy to je Ježíšova reakce na Petrovo jednání, „to se ti nestane.“ Jako kdyby řekl: „Vždyť pan rabín to řekl, ty tomu nerozumíš, ta jsi obyčejný tesař“. „Tak kamarádi, jestli chce někdo za mnou jít, žádné iluze o Mesiášovi nedělat, vezmi svůj trám (počítej s trámem svojí hlouposti, ber se jaký jsi, nedělej si o sobě iluze)“. Toto může být takovým skrytým významem. Dokonce to může vypadat takto: Uvědomte si to „vezmi svůj kříž“. Vždyť Ježíš neříká, že bude ukřižovaný, říká, že bude trpět, že bude zabit. My tam dosazujeme Ježíšův kříž a utrpení. Ale v originále je břevno, trám, zátěž. Představte si nějaké nevolníky, kteří nosili klády, potáceli se, spadli, přeražená noha, zlomená klíční kost, žebra atd. Jak říkám, Ježíš tím mohl myslet – pro ty méně přemýšlivé, - ber svůj život s jeho slastmi a starostmi. Nedělej si iluze o Mesiášovi. Ale pro ty přemýšlivější je ještě druhý význam: „Ber ten trám svojí omezenosti, svojí tuposti, poctivě se vypořádej s tím, že vlastně máš na svém mozku trám, trám předsudků, trám naivity, trám nedomyšleného náboženství. Počítej s tím svým trámem. Vezmi svůj trám a následuj mně.“ Tady je: „Dávej si pozor na to, co říkám“. Nyní je ta pasáž: „Copak prospěje člověku, kdyby celý svět získal, ale život ztratil? Syn člověka přijde v slávě svého Otce se svými svatými anděly a tehdy odplatí každému podle jeho jednání“. A teď zajímavá věc: „Amen, pravím vám, že někteří z těch, kteří tu stojí, neokusí smrti, dokud nespatří Syna člověka  přicházejícího se svým královstvím.“  A co tato věta znamená? No, máme už 17. kap., ale ono to patří k sobě. Že je to rozseknuté na další kapitoly nás nesmí mýlit. Po  šesti dnech vzal Ježíš Petra,  Jakuba  a Jana na vysokou horu a tam se před nimi proměnil. To je právě ono. Vidí Ježíše jak se proměňuje, jeho tvář svítí, šaty zbělí jako sníh, s Ježíšem mluví Mojžíš a Eliáš. A dál to víme z evangelií. Takže celá tato věc od 16. kap., 13. verše až do toho proměnění Páně na hoře, vlastně tvoří logický celek. A z tohoto hlediska musíme chápat i to, co jsme četli dnes, „kdo chce přijít za mnou, zapři.......“ . Přátelé, Ježíš chce, abychom počítali s tím, že máme mnoho předsudků, že myslíme toporně, že sami se sebou budeme mít mnoho práce než se staneme pořádnými křesťany. To není v takovém smyslu jak si to my představujeme. Ten člověk trpí, ale ten je svatý člověk, jako ten člověk trpí. Vždyť tak trpí  mnoho věřících lidí v té i oné církvi – a nevěřících. To by těch svatých muselo být velmi mnoho. Mnoho utrpení je právě proto, že my jsme nekvalitní věřící, že nepřemýšlíme, že sedíme na dvou židlích. Toto, tamto, ano ne, my to náboženství nedotáhneme. Přece sv. Petr: „Ty jsi Mesiáš“, a za chvíli: „Co si to troufáš, vždyť rabín říká něco jiného“. Ale toto jednání připomíná jednání sklerotického starce, který si plete vazelínu s marmeládou. Takové je naše jednání. Petr nebyl sklerotický, ale jednal podobným způsobem. Protože nezapřel sám sebe, že Ježíše posuzoval podle toho, co řekl  rabín. On si neřekl: „Rabín říká to, Ježíš ono, Ježíši, vysvětli mi to.“ Je třeba, abychom si uvědomili tuto otřesnost, že tento fakt je velmi častý v dějinách lidstva a to nejen v otázce náboženství, ale např. okolo Pasteura, Semmelweisa se tyto věci odehrával také. Každá nová věc, když je trošku nezvyklá, tak naráží na bariéru lidských předsudků. Ovšem toto nejvíc platí v náboženství. Uvědomit si! „Kdo chce za mnou přijít, ať si začne dávat pozor na svoje reakce. Počítej s tím trámem předsudků, který máš ve svém mozku. A pojď, prodiskutujeme to.“ To je takový jemnější výtah z toho, co říkal Ježíš. Uvědomte si, že dokladem toho je Jan, miláček Páně, který jediný z apoštolů zemřel přirozenou smrtí. Proč? Protože jediný tuto problematiku pochopil. Petrovi to trvalo déle. Pod křížem stál jediný Jan. Tady jsme u toho, co je smyslem kříže. My si představujeme, že Ježíš za nás trpí tak, jako když bratr řekne: „Taťko, to by Míšu bolelo, jemu dej 5, a mně 20 na zadek“. A taťka tomu nevinnému dá 20 a tomu vinnému 5. Tady je třeba se zastavit a přemýšlet. Např. „had na poušti“. A Ježíš sám cituje tuto záležitost a takto vysvětluje smysl kříže. Aby se člověk šel na Ježíšův kříž podívat, a tak sám tam nebude muset viset. Jediný Jan, miláček Páně, stojí pod křížem a říká: „Teď chudáka přibili pro moje hloupé myšlenky“. Ale také Jan  jediný umírá ve vysokém věku přirozenou smrtí. Pokoušeli se ho mučit, ale nic se mu nestalo, museli ho nechat a poslat do vyhnanství.  Jediný, který pochopil, že na kříž se musíme umět podívat.

Mt 17,1-13

Ježíš vzal sebou  Petra, Jakuba a Jana a vyvedl je na vysokou horu, aby byli sami. A byl před nimi proměněn. Jeho tvář zářila jako slunce, jeho oděv zbělel.......A hle ukázal se jim Mojžíš a Eliáš, jak s ním rozmlouvají....atd.

Zamysleme se, ovšem krátce, nad tím prvním čtením. Je to 1. kniha Mojžíšova, 12. kap. Hospodin řekl Abrahamovi: „Vyjdi ze své země, ze svého příbuzenstva, jdi do země, kterou ti ukáži....atd.“ Jako chlapec, jako bohoslovec i jako kněz jsem o tom přemýšlel a jistě si někdo z nás řekne, kdybychom tak žili v té době Ježíšově, abychom to mohli vidět na vlastní oči, jak ty věci by se najednou rozuzlily, jak by to všechno jinak vypadalo. Ten Abrahám, ten se měl, když Pán Bůh se sním baví jako rovný s rovným, chodí k němu na návštěvu jako ke kamarádovi. Jó, to je potom jiné náboženství. No, nebudeme naříkat, proč to tak je, no, Ježíš se zjevil a od té doby už takové to, aby se objevil P.Bůh se už nekonalo. Jó, když se někomu o tom zdá, to ještě není ono. Co dělat? Musíme se vrátit k tomu problému „čistý – nečistý“, nemine čárka ze zákona. A právě k tomu nám podává materiál toto dnešní čtení (Mt 17,1-13). Všimněte si, co se tam vlastně odehrálo. Ježíš vzal Petra, Jakuba a Jana, vyvedl je na vysokou horu, aby byli sami. Kde jsou ostatní apoštolové?  Velmi často se stává, že Petr, Jakub a Jan jdou někam s Ježíšem a Ježíš ostatní nebere. Proč? No, protekční děti  by se mohlo  říct, ale tady jde o to, že těm třem to „myslí“ dobře. Ti tři jsou nejpokročilejší žáci. A proto učitel Ježíš jim dává víc výuky, právě proto, že to jsou lepší žáci. Když to čteme, vidíme zase tady takovou tu úžasnou idylu. Petr, Jakub a Jan vidí, že Ježíšovi najednou začne zářit tvář, šaty zbělejí, máme různé překlady, šaty prostě jeden evangelista říká – jako světlo, jiný – jako sníh, prostě něco úžasného a teď slyší z nebe. Toto je můj milovaný Syn, toho poslouchejte a oni dostávají strach. Bodej´t by nedostali strach, když najednou slyší Boha mluvit. Všimněte si, Abrahám se nebál Boha. A tady jsme hned u jedné věci, ti tři jenom slyší hlas, dostávají strach. Kdežto Abrahám, když viděl P.Boha, jéjé, to je dobře, pojď si sednout, když už jdeš kolem. Já vím, je to troufalost, že tě zvu, ale kdyby ses nechtěl nechat pozvat, šel bys jinudy. A P.Bůh přijímá pozvání. Čili, tady hned vidíte, proč se někomu dostává víc, někomu míň. Ti se bojí, ale prosím, je to pochopitelné. Když přečteme ten úryvek tak, jak jsme ho četli, no, tak je to něco krásného, krásný zážitek. Petr, Jan, Jakub vidí Ježíše, Mojžíše, Eliáše. Představte si, že pro ně to bylo, jako bychom my viděli sv.Václava, Vojtěcha, který se zjevuje a mluví s Ježíšem. Ale teď si přečteme totéž místo u sv.Lukáše. Ježíš vzal Petra, Jakuba a Jana a vystoupil na horu pomodlit se.  atd. Zjevili se ve slávě a hovořili o jeho odchodu ze života, o Ježíšově smrti, o jeho odchodu, který s měl dokonat v Jeruzalémě. Ale na Petra a jeho společníky přišel spánek. Prostě je to nebavilo, usnuli. Když se ze spánku probrali, spatřili ty dva muže, jak se vzdalují. Petr říká, Pane, je nám tady dobře,..........To usínání. Vždycky si vzpomenu na jeden zážitek, když jsme šli celá rodina do divadla. Otec chrápal, nebavilo ho to. Proč to uvádím? To je typické, že člověk usíná tehdy, když se otravuje, když se nudí.  Nikdy neusnete při zajímavém TV pořadu. Neusnete při čtení zajímavé knížky, tu musí násilím odložit. Usínáme, když jde o něco, co nás nebaví. A tuhleto by se mohlo zdát trochu silným tabákem, že to apoštoly nebavilo. Ale vzpomeňte si, o čem mluví Ježíš s Mojžíšem a Eliášem. O Ježíšově smrti.  A je dobré si přečíst, jak to vypadalo, když Ježíš hovoří o své smrti. Co jsme četli, je 17. kap. a před tím v 16. kap. najdeme:  „Od té chvíle počal Ježíš svým učedníkům ukazovat, že musí do Jeruzaléma, trpět od starších, velekněží, vykladatelů Písma, být zabit a 3.den vstát. Petr ho však vzal stranou a – pojď sem, uchovej Bůh, to se ti nestane, jak můžeš takhle mluvit?  Ježíš se obrátil a řekl Petrovi: „Jdi mi z očí, satane!““ Děkuji za takovou poklonu! Co tohle znamená? Buď takhle začíná satan, takhle jedná satan – a v obou případech, jestli ty takhle budeš jednat, se z tebe stane zavrženec, jako je satan. My si musíme uvědomit, že my lidé rozlišujeme, když někdo je zdvořilý a když někdo je neomalený, hulvát atd. Abych to tak drasticky vyjádřil – jde návštěva: Koho to sem čerti nesou? No, pojďte, pane Hromádka, vítám vás! (Ten taky mohl být někde ukradený!) Na P. Boha to neplatí. On ví, co si myslíme a my např. tady nemůžeme si hrát na slušně vychovaného člověka, který nesouhlasí s tím, co ten druhý říká. Druhý říká, co považuji za nesmysl, a když jsem dobře vychován, tak přikyvuji, taktně mlčím a nebo něco k tomu přihodím, nebo se začnu bavit o počasí. A neomalenec, společenský barbar řekne: „A to je hloupost“. Víte, my hodnotíme podle té společenské stránky. Ale Bůh to hodnotí jinak, Bůh ví, co si myslíme. A z hlediska Božího je úplně jedno, když Petr řekl Ježíšovi: „Hele to se ti nestane, to takhle není, nebo, poslyš, nepovídej hlouposti, vždyť se v tom nevyznáš, to řekl p.rabín, to je teolog. A co jsi ty ? Obyčejný tesař!“ Z hlediska toku informace, je to naprosto rovnocenné. Je to odmítnutí informace. A z tohoto hlediska to musíme klasifikovat a z toho hlediska je jedno, jestli Petr by Ježíšovi strouhal mrkvičku a říkal: hloupý, on to nezná, anebo by řekl: „Kdepak, Pane, to se ti nestane“. Je to odmítnutí informace. A to je rozhodující. A on v tomto problému vzniká takový určitý proces. Poprvé Ježíš říká, jdeme do Jeruzaléma, oni mně zabijí. (Kdepak, to se ti nestane.) Druhý případ je právě to, co jsme si dnes četli. Ježíš bere sebou Petra, Jakuba a Jana,  aby jim to řekli sami Mojžíš a Eliáš, aby jim to potvrdily ty super autority. A tak jednak Ježíš tady dává materiál Mojžíšovi a Eliášovi, že Mojžíš přijde, půjde mezi zemřelé a řekne, tak víte co je nového? Mluvil jsem s Mesiášem a teď jim to začne vykládat. To je jedna věc. Druhá věc je, že toto je poučení právě pro apoštoly. Ježíš ovšem ví, že se nepodaří s tím pohnout, a je to poučení pro nás, poučení o zatvrzelosti člověka, který stojí tváří v tvář vůči Bohu. Čili Petr, Jakub a Jan podruhé slyší zprávu o Ježíšově zmrtvýchvstání právě tady a to z úst nejpovolanějších, z úst Mojžíše, Eliáše a Ježíše. A toto přátelé, Petra, Jakuba a Jana nebaví. Při této jedinečné příležitosti oni usínají. A když to končí, oni se proberou, jé, ono je to fajn.....uděláme tu 3 stany......atd. Tady vidíte taky problém nebe. Oni chtějí být spolu s Ježíšem, Mojžíše a Eliášem, ale to Ježíšovo, Mojžíšovo a Eliášovo povídání je nebaví a usínají. Když sestupovali s hory, přikázal jim Ježíš, nikomu o tom neříkat, dokud Syn člověka nebude vzkříšen z mrtvých. Ale jak je to dál?  Je to ta 17. kap. Matouše. Pro Petra, Jakuba a Jana je to už 3. předpověď. První byla před časem, 2. byl ten rozhovor, 3. nikomu neříkejte, dokud Syn člověka nevstane z mrtvých. A oni na to reagují: „A proč teda říkají zákoníci, že napřed má přijít Eliáš?“. Čili nesouhlasí s tím. Oni se ho táží, jistě, ale ve skutečnosti. Proč tedy říkají.....?  Ježíš něco říká, oni řeknou, no jo, to říkáš ty, ale tamten říká něco jiného. A proč to teda říkali? Že tam tento tón byl, svědčí o tom (Mt.-druhá), pro Petra, Jakuba a Jana už 4. předpověď, potom tzv. 3.- u Lk.- Ježíš naposledy předpovídá svoje utrpení.  A tam jsou vlastně 2. Čili máme to 1., pak 2. – rozhovor Ježíše na hoře,  potom 3. jak jdou s hory, to  tzv. 3. je 5. a 6. Potom máte 26. kap. Matouše: „Víte, že Velikonoce jsou blízko, Syn člověka bude vydán, 3. dne vstane z mrtvých“ a apoštolové už na to vůbec nereagují, jako kdyby Ježíš nic neřekl. Všimněte si, že ta otázka Ježíšova umučení, té jeho smrti, je něco, o čem oni se nehodlají s Ježíšem bavit. To není nejasná věc. Ono je to jasné ze začátku, to se ti nestane a te’ď slyší, jdi mi z očí, satane. A teď už hledá další a další řešení a samozřejmě se v tom utápí, takže nakonec dochází k útlumu mozek jim tato slova vůbec nevnímá. Tady hned vidíme, že část Ježíšovy nauky jakoby Ježíš vůbec neříkal. Příklad: Tady bude kdo slyší a vedle kdo je hluchý. Jeden mně bude slyšet, druhý ne. Představte si, že by někdo chvilku slyšel, chvilku ne. A tohle je stav těch učeníků. Oni v určitých oblastech Ježíše neslyší. Ovšem –je to Mk 16. a tam si přečteme zajímavou věc (9. verš): „Vstal ráno, 1. den po sobotě, zjevil se nejdřív Marii z Magdaly, ze které vyhnal 7 zlých duchů . Ona pak šla, zvěstovala to těm, kdo s ním bývali a kteří truchlili a plakali. Řekla to učedníkům. Když oni uslyšeli, že Ježíš žije a že ho viděla, neuvěřili“. U Lukáše máme, že pak přišly jiné ženy a říkaly, že viděly anděla, který jim řekl, že Ježíš vstal z mrtvých, ta slova se jim zdála bláznovstvím. A tady je to, jak Petr a Jan se jdou podívat ke hrobu, začínají chápat, že Ježíš opravdu vstal. Pak se Ježíš ukázal v jiné podobě 2 z nich na cestě, když se ubírali na venkov  (do Emauz). Oni se vrátili a zvěstovali to ostatním. Ale ti nevěřili ani jim. Nakonec se ukázal samým 11-cti, když byli u stolu a vytýkal jim nevěru a tvrdost srdce, že neuvěřili těm, kdo ho viděli z mrtvých vstalého. Čili, tady vidíme, apoštolové jakoby ohluchli, ovšem to není hluchota v tom smyslu – když je někdo hluchý, tak je hluchý pořád. Když si natočí knoflík málo, neslyší, když moc, tak to píská. Ale představte si, že bychom byli stiženi takovou hluchotou, že bychom určité věci slyšeli, určité věci ne. Něco podobného je u barvosleposti. Apoštolové byli postiženi takovým záhadným defektem. Chyba není, jak to Ježíš vysvětloval, chyba je v apoštolech. Ale kde? (o tom později).  Nám nejde o to abychom pomluvili Petra, Jakuba a Jana. Jan je miláček a Petra si Ježíš váží a to jsou 3 esa, primusové Ježíšovy školy. I ti to dělali. My musíme na nich najít tu chybu, proč oni jsou tak logicky „barvoslepí“. Proč? Jak se to pozná? Až se začneme zamýšlet nad sebou, tak zjistíme, že i my máme v mozku celou řadu slepých míst, kde nechápeme určité pasáže evangelia i když ho čteme milion krát. A o to nám jde. Ale, dá –li P. Bůh, příště.

                A doufám, že je teď jasné, že to zaspávání na začátku, i na toho tatínka, který spal v divadle, že to nebyl nějaký lyrický úvod, ale že jsme u otázky proč se Bůh Abrahamovi zjevoval. Kdybychom my byli v době Abrahamově, řekli bychom si, co je to za strýce, co s tím Abrahámem si pořád povídá.A Abrahám by nám neřekl, kamaráde, to je Bůh. Kdybychom žili v době Ježíšově, tak bychom řekli, no jo, tesař, to  je fantasta, nechte ho být, on se v sobotu začne cpát o slovo, popovídá nějaké nesmysly, kdo ho má poslouchat. Takhle bychom jednali v době Ježíšově  a Abrahámově. Kdybychom žili v té době, my bychom s Ježíšem neměli nic, nejen že by z nás mnoha třeba vybral jenom 2 – 3. My musíme počítat s tím, že by si mohl vybrat někoho a my ostatní bychom koukali, no jo, protekční dítě. Musíme počítat s tím, že jsme barvoslepí. Ne očima, ale mozkem. Nerozuměli Ježíšovi věci, které byli naprosto jasné.

Mt 17,1-13.

Stojí za to přečíst i Mk. a Lk. a to v celé souvislosti. Je tady mnoho závažných věcí. Jednou se konečně musíme rozloučit s tou idylou, kterou máme o sobě a o svém křesťanství. My máme takovou představu, že kdybychom se setkali s Ježíšem, tak bychom se mu poklonili a viseli mu na rtech  (kéž by Pán Ježíš už přišel, my bychom už byli pořádni). Když se ten úryvek čte, tak to vypadá takové slavnostní, ale ono to není tak jednoduché. Třeba si přečíst to, co bylo předtím a potom a uvidíme asi tento sled událostí. Začíná to tím, že se Ježíš po návratu dvojic ptá : Za koho lidé považují syna člověka?  Rozvine se známá diskuse. Třeba si uvědomit, že apoštolové znali Jana Křtitele a samozřejmě Ježíše a pokoušeli se těm lidem vysvětlit a vyvrátit jejich špatné představy. Jenže místní rozumbradové si to nenechají vymluvit. Ta reakce můžeme najít v jednom z předešlých kázání. Ježíš se ptá, „za koho mně považujete vy?“ Petr: „Ty jsi Mesiáš, Syn Boha živého“. Ježíš uctivě: „Blahoslavený jsi Šimone, synu Janův, zjevil  ti to Otec a ne tělo a krev.“ Blahopřeje mu, že si dobře vybudoval názor na něho. A tehdy jim začal říkat, že bude trpět, zabit a vstane z mrtvých (Syn člověka). Šlo totiž o to, že Ježíš se marně pokouší opravit názory posluchačů na Mesiáše (rabínské názory). Ježíš úmyslně volí tuto formu. Jenže Petr reaguje: „Kdepak to se ti nestane“. Ježíš: „Jdi mi z očí, satane! (jdi za mnou satane)“. Za pár dní na to se odehrává událost dnešního úryvku. Ježíš se na hoře proměnil. Lukáš říká: „A hle zjevili s dva muži, Mojžíš a Eliáš ve své slávě a mluvili s ním o jeho smrti, kterou má podstoupit v Jeruzalémě. Toto slavnostní ukázání, má potvrdit to, co Ježíš předtím těm třem řekl civilně. Ježíš si k  tomu bere dva nejpuncovanější svědky, Mojžíše a Eliáše, kteří před apoštoly rozmlouvají o Ježíšově smrti. Tihle tři už konečně mohli mít jasno, jak to s tou Ježíšovou smrtí bude. Petr mohl říct, „Tak Ježíši vysvětli, jak to vlastně je, protože rabíni říkají něco jiného.“ Ježíš by mu řekl: „Tak si přečtěte, co je psáno v Mojžíšovi“. Jenže reakce těch tří byla taková, že je přemohl spánek. Je běžná věc, že když někdo poslouchá to, co ho nebaví, buď se sebere a odejde, nebo usne. Představme si, že při bohoslužbě se nám zjeví sv.Ludmila sv.Václav. Měli bychom jim viset na rtech. A představme si, že někdo, kdo by si myslel, že se ho to netýká, usne. To je podobná situace i když je to drastické. Otázka Ježíšovi smrti byla u apoštolů naprosto tabu během celého Ježíšova působení před ukřižováním. Když Ježíš upozorňuje na proroky, kteří to o něm říkají, báli se ho otázat. Nebo si vzpomeňme na reakci matky synů Zebedeových. Mt 26. kap. „Blíží se Velikonoce, víte, že Syn člověka bude vydán a zabit.....“. Výsledek – bez odezvy. Když Ježíš vstal z mrtvých, u hrobu samozřejmě nikdo nečeká. Nedivme se proto, že když Ježíše zatknou, degradují ho na proroka. Tuto situaci musíme dosadit do toho dnešního úryvku. Je to 8 dní po té první předpovědi, no a Mojžíš a Eliáš mluví s Ježíšem, samozřejmě se vzájemně představí, kde Ježíš jim představí svoje žáky: Petr, Jan, Jakub – nejlepší. I kdyby to nebylo, tak oni z hovoru vidí, že je to Mojžíš a Eliáš, jsou o tom přesvědčení a jsou nadšeni, neuvědomují si, že usínají, jsou plni radosti, chtějí tam dělat stánky, je jim tam dobře, ale ani jeden neřekne, počkej, Ježíši, tak to, co jsi říkal před týdnem, jak to vlastně je? Naopak, Mojžíš a Eliáš o tom hovoří s Ježíšem, Mojžíš konfrontuje to, co řekl on sám a ostatní proroci a když Eliáš hovoří o tom s Ježíšem, tak oni usínají. To je skutečný obsah toho dnešního dne. Když zjevení končí, oni omdlévají, nakonec když slyší ten hlas : Toto je můj Syn, toho poslouchejte“,  a ne pány rabíny, co vám vykládají o Mesiáši. Oni omdlévají, Ježíš je budí, oni vidí před sebou jenom Ježíše. Mt. : Když uslyšeli hlas: „Toto je můj milovaný Syn, toho poslouchejte“, padli k zeni, velice se báli. A když jdou dolů, Ježíš říká, nikomu o tom neříkejte, dokud Syn člověka nevstane z mrtvých. A reakce: „Proč teda zákoníci říkají, že napřed má přijít Eliáš?“ Vytahují to jako protiargument. Eliáš už přišel, ale oni ho nepřijali. A poznali, že mluví o Janu Křtiteli. Takhle to vypadalo. Uvědomte si, že za tu dobu (3 r.), co Ježíš začal učit až do jeho smrti, jim nemohl vtlouct do hlavy, že bude zabitý.  Když o tom mluvil, nakonec to přestali vnímat. Proč to říkám? Ne abych očernil ty apoštoly, ale abychom si uvědomili, že si na uších sedíme také. Že až umřeme, že při setkání s ním budeme také usínat.

Mt 18,1-5

Učedníci přišli k Ježíšovi s otázkou: „Kdo je vlastně největší v království nebeském?“ Ježíš zavolal dítě, postavil je doprostřed a řekl: „Amen, pravím vám, jestliže se neobrátíte a nebudete jako děti, nevejdete do království nebeského. .......atd..

Tato problematika se často vyskytuje, být jako děti, znovu se narodit atd. Ovšem, bohužel, tento výrok Ježíšův lidé dost často chápou nedostatečně. Protože si kdekdo představuje, být jako dítě, znamená být nevinný, prostě jako dítě důvěřivé a nevinné atd. Kdežto dospělý člověk už zná všelijaké fígle, umí kličkovat, je mazaný. Když jsem učil a pozoroval dětičky ve škole, přišel jsem na to, že i ti malí školáčci jsou docela pěkní „prevítci“. Že vlastně v takových dětech se už rýsuje ten dospělý člověk. A to být jako dítě, malichernější čím dál víc, jednak proto, že je to výzva,která se týká každého z nás. A jednak i proto,že ta dosavadní představa právě při pohledu na  ty děti, na ty školní děti, ta představa toho, ne těch neviňátek, vzala za své. A co vlastně tady Ježíš chce ? Ježíš říká, Musíte se znova narodit z vody a z Ducha sv. To z Ducha sv. nyní neuvádím, ale to z vody. Člověk musí prostě pochopit křesťanství. My se někdy divíme, že, třeba řekněme, že má člověk nějaké nejasnosti ve víře, že se modlí, není vyslyšený atd.. Právě tady musíme být jako děti. Ale co to znamená „být jako děti“. Podívejte se, pokuste se někdy  zamyslet - když se člověk učí cizí řeč v dospělém věku, hned máte ukázku toho, co znamená být jako dítě. Protože, když se učíme cizí řeč, učím se vlastně tak jako jsem se učil svou mateřštinu.Představte si, že by se někdo učil německy takto:  voda = Wasser. A soustavně by  říkal  die Wasser, ta voda, voda je rodu ženského, tak die Wasser.  Toto nikoho nenapadne, protože v němčině je das W., střední rod. A kdyby někdo řek, no ale v našem jazyce je ta voda, tak já budu říkat die W., tak by neobstál. To každý ví, že v němčině je das W.. Nikdo nebude lpět na této představě z dětství, tak jak se to v dětství naučil v mateřském jazyce, že by to chtěl uplatnit i v němčině. Ale – my např. posbíráme nesprávné názory, nesprávný způsob myšlení a my ho stůj co stůj chceme uplatnit v náboženství. A to je totéž jako kdyby řekl : žádná das W., ale die W., (ta voda).  Zdá se to divné, že zdůrazňuji takovou prajednoduchou věc. Prosím. Ale vzpomeňte si, na sv.Petra. Když Ježíš říká, jdeme do Jeruzaléma, Syn člověka bude vydán, bude zabit. Petr: To takto není. On je zvyklý na to, co říkal rabín.A pan rabín řekl, že Mesiáš přijde o Velikonocích, vyhlásí mobilizaci, povede boj proti Římanům, pořádně jim to naloží. No a že všichni židé budou mít slavné období. A teď Ježíš přijde a říká, jdeme do Jeruzaléma, Syn člověka bude vydán, ale 3. dne vstane. Petr : to takto není. Tedy, kdyby se někdo Petra na to zeptal, kdo je víc, Mesiáš nebo rabín, tvrzení koho má větší váhu. Mesiášovo nebo rabínovo. Jak se můžeš tak hloupě ptát ? Ale ve skutečnosti tváří v tvář Ježíšovi říká, kdepak to takto není. A vidíme, že jde o podobnou věc, jako kdyby někdo řekl na 1.hod. němčiny, prosím, říká se ta voda, já budu říkat die W.. To však nikdo neudělá. Ale toto děláme Bohu. A to udělal Petr a dokonce i Jan, miláček Páně, a to byli  dva z těch jedenácti nejlepších, které mohl Ježíš z celého žid. národa sesbírat. Počítejme s tím, že my vůči P. Bohu někdy děláme totéž co ten  školáček, prosím, říká se  ta voda, tak die Wasser. To děláme Bohu. Pozor !  Tak to je kousek toho „být jako dítě“. Není to všechno, ale jakmile si na toto začnu dávat pozor, ty ostatní aspekty půjdou snadno, snadno je uvidím a snadno půjdou. Počítat s tím, že do pekla se jde za to, Když říkám Bohu,kdepak to tak není. Někomu se to nezdá. Ale když někomu řeknu, to je lev, znamená to silák. Když o někom řeknu to je osel, vůl, tak to je urážka. Ale  co je větší degradace, než to, když Ježíš říká Petrovi, jdi mi z očí satane. To nám tak řekl p. rabín. To se zdá primitivní, naivní, ale to už si musí  každý přebrat sám. Každý z nás má v sobě hodně takových předsudků, které neodkládáme ani tváří v tvář Bohu. My jsme se ovšem s Bohem nesetkali, nemáme to odzkoušené, ale setkáváme se s Ježíšovou naukou v Evangeliu, a když člověk čte a vynechává – to se mně netýká, ale toto se mně týká, tak jedná stejně.

Mt 18,15-20

Ježíš řekl svým učedníkům: „Když tvůj bratr zhřeší, jdi a pokárej ho mezi 4 očima. Dá-li si od tebe říct, získal jsi svého bratra. Nedá-li si však říci, přiber ještě jednoho nebo dva svědky, aby každá výpověď byla potvrzena 2 nebo 3 svědky. Když je však neposlechne, řekni to církvi, když neposlechne církev, ať je pro tebe jako pohan nebo celník. Amen, pravím vám, všechno, co svážete na zemi , bude svázáno i na nebi, všechno, co rozvážete na zemi bude rozvázáno i na nebi. Dále vám říkám,......atd. ......kde jsou 2 nebo 3 shromážděni v mém jménu, tam já jsem uprostřed nich.

Nesmírně závažná pasáž. Ovšem on je to také velice tvrdý oříšek. A dneska jsme v tom 1. čtení z 9. kap. Ezechiela četli něco, co je pro nás nesmírně aktuální také, dokonce, abych tak řekl, v tom pořadí je to ještě aktuálnější než tam ta 18. kap.  Mt. Ta 9. kap. Ezechiela říká, jak Bůh říká, rozhodl jsem se udělat pogrom, prostě katastrofu, ničení. Zatím to Ezechiel vidí jenom ve vidění. Ale pak se opravdu tak stalo, došlo k zajetí židů, k rozbití chrámu. Takže tady nejde o to, že by to byla předpověď, já ten chrám zničím neodvolatelně. Je to výstraha. Ale protože oni si nedali říct, Ezechiel velice výrazně upozorňoval: „Blíží se vykonavatelé trestu, každý má smrtící nástroj.“  Vypadá to takto:  Je tam 6 mužů, každý měl nástroj zhouby a jeden muž měl po boku kalamář (nebyla plnicí pera atd.)  a teď ten písař má jít a poznamenat na čele kvalitní lidi. Těch, kdo kvílí a truchlí nad všemi ohavnostmi, které se v Jeruzalémě dějí. Prostě ti lidé, kteří chápou, že v Jeruzalémě a konkrétně šlo o degradaci zbožnosti, že jeruzalémská židovská zbožnost je nekvalitní. Čili lidé, kteří si říkají, my se modlíme nekvalitně, my bychom se modlili rádi lépe, ti mají být označeni a pak, až přijde zhouba, čili těch 6 lidí kteří jdou a zabíjejí každého, kdo není poznamenán. Tohle to je vidění, za nějakých pár let na to, přišlo obležení Jeruzaléma, porážka, velký masakr a deportace. Ti, kteří byli kvalitní, kteří v sobě měli zárodek dobrého myšlení, tak ti se dostali živi a zdrávi do deportace.  Mezi nimi např. Tobiáš. Byl tam také, možná osobně, možná se ve vyhnanství narodil – prorok Daniel a ti 3 mládenci v ohnivé peci. Víme např.,i ti tři mládenci se měli v zajetí velmi dobře. Byli to poradcové krále u dvora. Jistě, hrozilo jim jeden čas nebezpečí, prodělali krizi, Daniel ve lví jámě a 3 mládenci byli vhozeni do ohnivé pece. Ale Bůh se jich viditelně, doslova nápadně okatě zastal. A např. na tom Tobiášovi je krásně vidět, jak vlastně to utrpení pomáhá člověku dozrát. Mohli bychom se u toho zastavit, mohli bychom říci, ano, utrpení tady není proto, že si P.Bůh s námi chce vyřizovat účty, není proto, že P.Bůh potřebuje splnit kontingent trestů, že právě ty dobré tluče a mlátí. Utrpení tady je proto, aby nám to něco připomnělo. Např. prvotní církev prožívala kruté chvíle. Vzpomínáme mučedníka sv. Vavřince. Na příkladě 1. mučedníka sv. Štěpána je však vidět jedna věc. Že k utrpení nemuselo dojít, kdyby prvotní církev včas pochopila, že má přejít ze SZ na NZ. Ale prvotní církev pořád setrvávala ve starozákonním myšlení, vůbec nešli dělat misie. Když Petr pokřtil prvního pohana, tak Petra volají na „koberec“, „cos to provedl?“ Ba, dokonce, když má Petr vidění, jak tam vidí ty čisté a nečisté pokrmy, slyší z nebe hlas „Vstaň, Petře, zabíjej a jez.“ Petr samotnému Bohu říká: „Ani za nic, dosud.....“. Čili sv. Petr dlouho po nanebevstoupení Ježíšově a dlouho (nevím kolik let) po sslání Ducha Svatého, ještě neudělal ten krok (a celá prvotní církev)ze SZ na NZ. V tom období žili v jakési směsici starozákonních předpisů a určitých úryvků z toho, co řekl Ježíš. Když Ježíš říkal jdeme do Jeruzaléma, oni mne zabijí, ale 3. dne vstanu z mrtvých a Petr říká, to se ti nestane. Proč? No, prostě, že slovo rabína mělo u sv. Petra větší váhu než slovo Ježíšovo. A ještě před chvilkou Ježíš úmyslně zaranžoval takovou jakousi anketu, průzkum: „Co si lidé myslí o mně ?“ Oni vypráví ty své zážitky, vypráví, jak nemohli lidem vysvětlit, že on je Mesiáš. Ježíš pak říká, co si o  mně myslíte vy  a Petr říká, no, ta jsi přece Mesiáš. Ježíš mu říká, gratuluji ti, že jsi dobře uvažoval, nezjevilo ti to tělo a krev, ale Otec. To si teď nebudeme rozebírat. A v zápětí na to, (úmyslně) Ježíš říká: „Jdeme do Jeruzaléma, Syn člověka........atd.“ A Petr: „Kdepak to se ti nestane.“ Proč?  Protože on myslel podle těch rabínských schémat. A kdyby mu někdo řekl, kdo je víc, Ježíš nebo rabín, tak by sv.Petr řekl, jak se můžeš takhle hloupě ptát ? Ale ve skutečnosti jedná s Ježíšem, jako by to byl malý kluk (kdepak to se to nestane). Ten případ – 10. kap.Sk. ap., tak to je doklad toho, že v jiných oblastech ten vliv toho rabínského učení, toho deformovaného SZ zůstával v těch apoštolech. Ten rabínský způsob myšlení je totiž velmi ško¨dlivý, člověk si to neuvědomuje. A prvotní církev byla pod vlivem rabínského myšlení, pod vlivem rabínského myšlení neodcházeli z Jeruzaléma. Když byl Petr tím viděním (10. kap. Sk.) vybídnut, aby konečně už udělal ten krok ze SZ na NZ, tak říká: „Ani za nic …“, Představte si, že by vám chodilo dítě do školy a mělo by rádo pana učitele (učitelku), bylo by tak ve 3.,4.,5. tř. atd. a pak by říkalo, je radši budu opakovat, mně se ta škola líbí, já na gymnázium nechci. A pan učitel by řekl: „No, jen zůstaň, choď pořád do té osmičky dál!“ A něco podobného byl ten přechod a – i kdyby šlo o přechod ze SZ na NZ, už to by byla škoda. Ale tady ve hře nebyl jenom ten přechod ze SZ na NZ, ale ze špatného myšlení, kterým byli i apoštolové infikováni těmi rabíny, na to myšlení správné. A proto sv. Petr ve vidění, když mu Bůh říká: „Zabíjej a jez“, samotnému Bohu říká: „Ne, nebudu jíst“. Když krátce na to pokřtil prvního pohana, tak je volán k zodpovědnosti (ty se stýkáš s pohany). A sv. Petra ani nenapadne bouchnout pěstí do stolu: „Tak dlouho si sedíte na vedení? Copak Ježíš neřekl, jděte do celého světa a učte všechny národy a křtěte je?“ A on začne pokorně vysvětlovat, jak se to všechno událo s tím Kornéliem. Duch si na ně sestoupil, tak jsem nemohl odmítnout. Dostali Ducha Sv., začali mluvit cizími jazyky, tak jsem nemohl odmítnout (i prorokovali), když Duch Sv. zasáhl, tak já jsem nemohl říct, já tě nepokřtím. Tady vidíme právě tu těžkopádnost a topornost. A utrpení bylo nutné, aby prvotní církev konečně šla do misií. Kdyby nebylo utrpení, nebyl by Štěpán zabit, ale my bychom nebyli křesťany. A nejenom to. Židé by nepřijali křesťanství „en gros“ a židokřesťané by nadále byli svázáni rabínskými chybami myšlení. A proto je to utrpení. Tady vidíme, že to utrpení přichází, aby člověka přinutilo myslet. Prvotní církev by nešla do misií, kdyby nebylo pronásledování. A tady jde o to, abychom s naučili být citliví a ideál by byl, aby člověk na obyčejné píchání v zádech už reagoval tím, že začne hledat chybu ve své víře a ne hrát si na obětního beránka a slibovat a obětovat já nevím co. Tady ještě jde o postih, abych tak řekl nepoznamenaných. „Ti, co jsou dobří poznamenej, těch se nedotýkej“. Na nás ovšem tohle neplatí, protože my nejsme na té úrovni, aby Bůh mohl postihovat za každý hřích. A proto je druhý způsob, druhý typ souvislosti. Ježíš mluví o věži v Siloe a říká: „Copak si myslíte, že jenom ti, co na ně padla ta věž, byli špatní? Jestli se neobrátíte, všichni zahynete.“ Čili, ta věž v Siloe, tam nejsou potrestáni všichni, kdo si trest zaslouží, ale jenom někteří. Kdežto tady v Ezechielovi je vidění, kde jsou potrestáni všichni, kteří nejsou dobří.  A tak, kdyby Bůh nás chtěl trestat každého, tak bychom byli vybiti všichni. Mizivá menšina by zůstala. Čili, to naše utrpení je jako ta věž v Siloe, která nám připomíná, koukej , člověče, se dostat do linie, přestaň konečně s tím svým myšlením zahálet. A to je, jakoby učitel měl před sebou třídu, kde kluci zlobí, celá třída se pere, tak nemůže potrestat každého po zásluze, ale prostě tam střelí jednu, tam jednu atd., ale nejsou potrestáni všichni viníci ve stejné míře. Viníci jsou všichni, ale potrestáni jen někteří. Čili, v tom zjevení se mluví o tom, kde jsou potrestáni všichni. Kdežto v té věži v Siloe, tam si všimněte, že Ježíš říká, jestli se neobrátíte, všichni  stejně zahynete. No, dá-li Pan Bůh, zítra se ještě k tomu budeme moct, k té problematice, vrátit. Takže jsou dva typy souvislosti mezi přečinem a trestem. Můžeme si to představit: Věž v Siloe, čili pan učitel přijde do třídy, kde se všichni perou, pár klukům vrazí pár facek a třída se ztiší. On nemá v tom frmolu čas, aby odměřoval, kdo se pere víc, kdo míň, kdo začal atd. Těch pár facek, kde trest není v korelaci s proviněním, tu třídu misí uklidnit. A to je ta věž v Siloe. Ovšem, někdy dochází k trestům, kde všichni jsou potrestáni. Všimněte si: Trestán není ten, kdo hřeší, ale pobiti budou ti, kteří nejsou dobří. To je velký rozdíl. Zkuste přemýšlet!

Mt 18,21-35

Petr přistoupil k Ježíšovi a zeptal se: „Pane, kolikrát mám odpustit svému bratru, když se proti mně prohřeší, nejvíce 7x? Ježíš odpověděl: „Neříkám ti 7x, ale třebas 77x. Nebeské království se podobá králi, který chtěl provést vyúčtování se svými služebníky. A když s vyúčtováním začal, přivedli mu jednoho dlužníka, u kterého měl 10 000 hřiven. Protože dlužník neměl čím zaplatit, pán rozkázal ho prodat i se ženou a se vším, co měl, aby mohl zaplatit. Tu mu služebník padl k nohám a prosil: „Měj se mnou strpení a všechno ti zaplatím“. A pán se nad tím služebníkem smiloval, propustil ho a dluh mu odpustil. Sotva však ten služebník vyšel, potkal se s jedním ze svých druhů ve službě, který  mu byl dlužen 100 denárů.......atd.

My se často ptáme : „Byl to hřích, nebyl to hřích?“, ale neptáme se po strategii polepšení. Ježíš říká bohatému mládenci : „Dobrý je jenom Bůh“. My bychom chtěli být bez hříchů. Mládenec si myslí, že je dobrý (že všechna přikázání plní).Zabývejme se však tím podobenstvím. První služebník je dlužen vladaři 10 000 hřiven. Převedeno na dnešní poměry – milionové hodnoty. 100 denárů   = 100 korun. Víme, že ten první služebník měl jít za dluh i s rodinou do otroctví a když prosil, pán mu to odpustil. První služebník potká druhého, který prvnímu byl dlužen a ten první vymáhal na druhém dluh. První trval na svém a tak ten druhý musel do vězení. Pán se to dověděl. Jak se tak říká, všechno bylo kvůli hloupým 100 denárům. A teď pán : „Tak a teď zaplať 10 000 hřiven“. „Do vězení s celou rodinou.“ Propadnutí majetku. Tady nám Ježíš chce něco říct. My se ptáme : Byl to hřích, nebyl to hřích, ale my se neptáme na faktory, které nám umožní ulehčit ten trest. Někomu Bůh hříchy odpouští a někomu ne. Někdo tím očistcem projde a nijak zvlášť  si „nepřipálí vlasy“, zatímco jiný, nevyjde z očistce, dokud nezaplatí do posledního haléře. Je tady nějaký klíč, který může ovlivnit ten pobyt v očistci. Běžná představa je, že my se budeme modlit za duše v očistci a že ony se budou modlit za nás. Ježíš nám dává jinou radu : „Odpouštějte  vy a já vám také odpustím.“ Jenže o tomto nevíme a sháníme, aby se za nás ten nebo onen modlil až umřeme. Zapomínáme na tento Ježíšův slib. Zapomínáme tedy na to, že sami si můžeme určit míru toho pobytu v očistci (kolik budu muset zaplatit). Uvedu příklad hry – šachu. Začátečník, ten rád hned od začátku hry bere figurky. Jednou jsem hrál s dobrým šachistou a zeptal se mně „a kde chceš dostat mat ?“ a já, ještě jsem ho nedostal. Nakonec jsem souhlasil a určil jsem místo. Občas jsem mu vzal i nějakou figuru, ale nakonec jsem mat na tom místě dostal. Dobrý šachista obětuje obyčejné figury, aby mohl ohlídat krále. Jenže my jsme jako začátečník. „jé, já mu seberu pěšáka“ a přitom neví, že si odkryje krále nebo královnu nebo přijde o závažnou figuru. Podobně my se od Boha vzdalujeme špatně pochopenou snahou o polepšení. My slibujeme  polepšení a jsme jako ten co prosí o strpení, že všechno zaplatí a ten pán mu řekl :“Nemusíš platit nic, všechno ti odpouštím, dnes mám dobrou náladu, tak ti celý dluh odpouštím.“ Jenže těch osudných 100 dinárů. My chceme jenom, aby nám byly odpuštěny hříchy, ale zapomínáme, na klíč k „přepočtu“ trestů. Naší snahou musí být toto chápat, abychom za naše hříchy měli co nejmenší utrpení. Tím, že člověk odpouští bližnímu, začne lépe chápat sám sebe. Tím, že začne chápat sám sebe, začne být schopen opravovat svou víru. A tím, že opravuje svou víru, tím vlastně vyhrává. Ta situace je v tom podobenství složitější, je to takový hrubý nárys. Ten „přepočet“ mezi hříchy a trestem je daleko výhodnější pro člověka, který pochopil ty Boží úmysly, které Bůh s člověkem má. A ty úmysly pochopí ten, kdo chápe sám sebe, kdo sám sebe vidí jako hříšníka, ne jako dobrého. To je jedna z více možností. A abych věděl, kde dělám ty chyby, je důležité, abych uměl tomu druhému (pozor – beze zbytku !) odpustit. Pozor,  ze srdce odpustit, to není žádná lehká věc. Tak bude jednat s námi náš nebeský Otec, jestliže každý svému bratru ze srdce neodpustí. Takže máme na vybranou : a) slibovat si, nezhřeším.Ale to můžeme jenom slibovat. S tím nepohneme.  b) co však můžeme dělat, je to snížení té taxy za hřích. Bůh je spravedlivý, nenadržuje a tuhle taxu my můžeme ověřit.

Mt 18, 21-35

V tomto podobenství je vylíčen takový dobrý vladař, kterému leží na srdci vztahy mezi lidmi. Je to podobenství, které je sice vzaté ze skutečnosti, ale ta skutečnost je výrazně upravená, protože ve skutečnosti se toto nevyskytuje. O co jde ? Jde o to, že když je někdo dlužen, dnes musí platit, vymáhá se to, ale tenkrát ho předali do otroctví, pokud neměl čím zaplatit. A ty peníze, které za něj dostali, kryly dluh, a bylo –li to málo, musel si to v otroctví odsloužit. Nebo se předal i celý jeho majetek, případně i rodina do otroctví. Těch 10 000 hřiven bychom mohli přepočítat tak na milion korun, kdežto těch 100 denárů tak na 100-200 Kč. Těžko se to přepočítává, ale budeme mít alespoň nějakou představu a hned nám vyvstane to, že ten první služebník, který dlužil 10 000 hřiven to přehnal. Pán měl dobrou náladu a tak mu všechno odpustil  (však nezchudnu, mám majetku dost, necháme to plavat). A teď si uvědomte, že ten služebník potom jde a pro „mizerných“ 100 korun se hádá a dá svého spoluslužebníka do vězení. On dostal za prodaného spoluslužebníka nějakou korunu, ale sám potom šel do otroctví, vzali mu všechno, musel platit obnovený závazek vůči pánu a tak musel dát milión za těch 100 korun. To je pěkně drahá věc. samozřejmě, když to čteme, tak vyvstane taková představa, odpouštět každému, být laskavý atd. Je to pravda ? Je. Ale ono se opravdu vyplatí číst celé Písmo sv. A my děláme tu chybu, a proto je tolik křesťanských církví, že každá z těch církví si přečte něco  (metodista jiné, jehovista jiné), ale rozumět celé Bibli dohromady to se nenosí. Proč to říkám ? Protože ten dnešní úryvek platí. Ale když nebudeme číst celou Bibli, tak se strašně a zbytečně „nadřeme“ a nebude to mít efekt. Totiž, uvědomme si :  odpouštět, smiřovat se to je pravda. Jak můžeme chtít po Bohu, aby nám odpustil závažný, velký přestupek, když sami neodpustíme bližnímu ? Ale to odpuštění není tak jednoduchá věc. Vzpomínka z mládí : V sousedství, když jsem byl malý chlapec, žila rodina, otec vypadal jako alkoholik. Čas o času přišel a zmlátil všechny – ženu, děti atd. Dnes to není, protože, když to někdo párkrát udělá seberou ho a pošlou na léčení. A žena se většinou rozvede, jenže tenkrát rozvody tak časté nebyli. A tak ta manželka trpěla, jednou za měsíc byla celá rodina zbita a šlo to dál. A teď si představte, že byste měli vedle sebe takového souseda, který přijde, rozbije vám okna atd. Takové alkoholiky znáte, když vystřízliví, slibují, že se polepší, všechno opraví, ale zůstane u slibů. Představte si, že byste žili v rozděleném bytě s takovým člověkem. A jak říká evangelium sv. Mt., 5.kap. Udeří-li tě někdo na pravou tvář, nastav mu i levou. V tom rozděleném bytě, to chodí tak, že chodbu, koupelnu a toaletu uklízejí střídavě. Jenže vy to myjete, udržujete a ta druhá strana se nestará. A představte si ten text doslova. Udeří-li tě někdo na pravou tvář, nastav mu i levou. Tak to za něho umyji, jsem křesťan. Ale toto člověk dlouho nevydrží. Začne to vřít. Buď si na krk uváže toto sousedství, nebo s tím začne zápasit a přemáhat to v sobě. P.Ježíš za nás zemřel na kříži, my také musíme něco vydržet, za čas to přece nevydrží a pak se zpovídá z toho, že dělá hříchy. Ano dělá hříchy, když to nevydrží, ale jsou to hříchy úplně zbytečné. Peklo za tyto hříchy je daň z hlouposti. Proč ? Protože člověk si nepřečetl celý úryvek. Přečtu-li si jen tento úryvek, přede mnou vyvstane postulát křesťanství, že já musím stůj co stůj odpustit. Já jsem záměrně vybral tento případ. Někdo řekne, my naštěstí nemáme rozdělený byt, případně takovou partaj. Hned přejdeme na naše běžné poměry, kde nejsme opilci, kde nerozbíjíme věci a pod. Uvidíme, že se nás to týká také. Čili, buď čtu pouze tento úryvek a pak vidím, že mojí povinností je nechat si to všechno „líbit“. A když chci mít čisto, tak to po tom spolunájemníkovi uklidím. Ovšem, když to přečtu celé, tak (stačí Mt. 18.kap) uvidím, že před tím je tato věc : Jestliže zhřeší proti tobě tvůj bratr, jemně mu věc vytkni ! (St. z......aby nevznikl hřích v tvém srdci). Čili, ty věci je třeba napřed probrat. Podívejte se sousede, jednou uklízíme my, jednou vy. A klidně říci, poslouchejte, neumyl jste chodbu. Říci si to ! Když poslechne, získal jsi bratra. Sousedské vztahy se mohou sblížit. Neposlechne – li, řekni jednomu, nebo dvěma sousedům. Toto je příklad. , my možná nemáme podobné případy, ale chci zdůraznit, že tu Bibli je třeba číst celou a jít k tomu soudu, dokud je čas. Ale ne to překusovat, protože to v člověku vře a jednou to může rupnout. tedy, zhřeší – li proti tobě tvůj bratr, nemlč, abys neměl hřích v srdci, ale jemně mu věc vytkni. Když poslechne, získal jsi bratra. Tímto způsobem se vylepšují sousedské vztahy. Neposlechne-li, svolej svědky,aby se věc objasnila. Kde je řečeno, že pravdu mám já ? Je třeba to prodiskutovat s někým nestranným. A dělá-li ten člověk opravdu chybu, a nechce si dát říct, pak je tam ten příkaz- řekni církvi ! Nemyslím církvi  nebo papeži, ale místní církvi. Ten člověk se dostane do choulostivé situace. Všichni mu to vytknou. A když si ani potom nedá říci, ať je jako pohan a publikán. A to si každý pořádně rozmyslí, aby se nakonec rozkmotřil se všemi lidmi. Nikdo mu nic neprodá, nikdo ho nevezme do práce. To je trest opravdu drastický. Vidíme, že nestačí číst jen ten úryvek, protože by vznikla taková idylická situace, jak mi dá někdo facku,  a řeknu já ti to odpouštím. Ale, on se může bránit a to takovým přiměřeným způsobem, že v něm nevzniká zlo. Kdo špatně čte Písmo, myslí, že se nesmí soudit, a jak se říká  nasadí si na krk chomout. Když čte pořádně, ví, že se má včas ozvat a že tomu sousedovi řekne rovnou jak si to představuje. Než se člověk otrká, zpravidla každý dělá dobrotu. Jenže my zpravidla ten začátek promeškáme a potom si s tím nevíme rady, začneme dělat hříchy, která jsou zcela zbytečné. Toto odpuštění se týká toho souseda, který svou chybu uzná. (Když mu to vytknu tak to uklidí. Když příště zapomene, zas mu to připomenu, zas to uklidí a věc se pomalu srovná). A to je právě to, kolikrát mám odpustit ?  Když 7x zapomene a uklidí až po napomenutí ? Ne, 77x !  Návyk se nevytvoří za den. Pokud se člověk chce napravit, slibuje, mám mu odpustit  ne 7x, ale 77x. (U Lk. 17.kap.) . Proč to říkám ? Není kostelíčka, kde by nebylo kázáníčka. Jsou manželství, kde sice na sebe neberou nože, a nemusí to být velká hádka, nestačí jen nemlátit se, nehádat se, ale musím na své osobnosti pracovat. Důležité je, aby si manželé dokázali i ty maličkosti vysvětlit, prodiskutovat. Ne, já ti ustoupím, ale, aby se naučili řešit životní situace. Někdy jsou to maličkosti, ale výsledek např. špatně vychované děti, životní maléry těch dětí atd. Nesmíme podceňovat ani ty drobnosti. Jen ty třecí plochy by byly stále mezi nimi. A když ty třecí plochy budou a budeme jen odkývávat,  tak to nakonec dopadne- buď rád, že jsi svobodný. Mnoho starších tak mluví o manželství. Nesmíme před sebou mít tu selanku křesťanství – všechno za všech okolností odpouštějícího, laskavého, protože to nejde udělat.

Mt 18, 21-35   +  2.kn. Ezech. 12.kap

Petr přistoupil k Ježíšovi a zeptal se : „Pane, kolikrát mám odpustit svému bratrovi, když se proti mně prohřeší, 7x ?“ Ježíš mu odpověděl : „Neříkám ti nejvíc 7x, ale 77x. Nebeské království podobá se králi, který chtěl provést vyúčtování se svými služebníky.....atd.

Vracíme se k té problematice, kterou jsme začali včera. Problematika utrpení, proč vlastně lidé trpí. A dnes se v tom evang. čtení nám vstupuje do hry velice zajímavá a závažná věc, na kterou lidé bohužel zapomínají. Včera jsme si říkali o tom, že vlastně Bůh upozorňuje Ezechiela a Ezechiel to měl samozřejmě říct lidem (úkol), že na židy čeká strašná doba. Ezechiel dostal několik příkazů    ve kterých, abych tak řekl, renomovaný známý prorok, začne jednat jako blázen. Když si Ezechiela přečteme, zjistíme, že na příklad  měl za úkol si z písku udělat hrad (jako když si děti hrají) a tam ležet na levém boku. Pro židy je to úděsné. Bůh mu říkal : „A na svých výkalech si budeš ohřívat jídlo.“ Ezechiel mu říká, prosím tě, to po mně nechtěj. Tak P.Bůh  mu slevuje na zvířecí trus. Lidé přicházejí a ptají se : „Co to děláš ?“ A on si ještě ťuká do toho pískového hradu a oni říkají asi se zbláznil. Najednou se ukážem že se nezbláznil, ale říká, - podívejte, takhle to bude vypadat s Jeruzalémem, nepřátelé přijdou, tady provalí hradby, atd.Bůh vás varuje, jsou to už poslední varování, vy si nedáte říct, vy jste vzpurné plemeno, vy se prostě nezamýšlíte nad tím, co vám říkám. To dnešní čtení v 12.kap. Ezechiela nám líčí : Ezechiel si sbalí zavazadla !známý prorok, který prorokoval a možná uměl i uzdravovat, atd.), vynese je ven a postaví před dům. Co to děláš ? Židé se dívají, že by se zase pomátl ? A nebo bude něco říkat ?! A najednou večer se ozvou rány a Ezechiel probourává zeď svého domu. Nejde dveřmi, ale jde k tomu kufru, hodí si přes hlavu nějakou látku a jde s tím kufrem. Co tohle má znamenat ? Co to děláš ? Tak, já jsem dal znamení, jak jsem udělal já, tak to dopadne s vámi, půjdete do zajetí. Vy jste vzpurní, máte oči k vidění a nevidíte, uši k slyšení a neslyšíte. Jste vzpurní nechcete si nechat věci vysvětlit, vy se nechcete nechat varovat, vy máte svoje názory, s kterými nechcete hnout. Protože nechcete se svými názory hnout, proto vám hrozí deportace. Další varování. Jestli si král nedá říct, tak to s ním dopadne takto : Vládce, který je mezi nimi (to říká Bůh Ezechielovi), ponese na ramenou své věci, vyjde za tmy, prokopají zeď, aby ho vyvedli. Samozřejmě,nedal si říct, ale pak, když se to stalo, jak jsme mluvili o Danielovi, Tobiášovi atd., tak to jsou ti lidé, kteří si vzpomněli na ta proroctví a říkali, no, jo, víte co je nového ? Král je mezi námi. Tak se zachránil z obleženého hradu ? Jo, museli mu prokopat zeď a vůbec se s ním nikdo nepáral, musel si vzít pěkně svoje věci a  vyklouznout  zamotaný v hadrech. Jó, tak Ezechiel to říkal. Čili vlastně tady byla ta varování, která se pak začala plnit. A  ti lidé, - někteří z nich – pak si říkali (např. Tobiáš), jo, měli jsme toho Ezechiela tenkrát poslechnout, ledaco by se dalo zachránit. Měl pravdu. Prostě ti lepší židé uznali, že se to stalo právem, že vlastně se stalo to, co bylo předpověděno. Leckoho by se mohlo třeba nepříjemně dotknout, jak jsem říkal o sv.Petrovi, jak jednal. Přátelé, nemysleme si, že v nás to není, jenže my o tom nevíme. A dneska si chceme připomenout, že když to utrpení přichází, nemusí být vždycky v souvislosti  hřích a utrpení, ale, nejednal jsem správně. Vzpomeňte si na to, jak jsme si říkali včera : Věž v Siloe padala jenom na některé. A Ježíš říká, jestli neučiníte pokání, všichni zahynete.  Ježíš také varuje židy a kdyby poslechli, tak Jeruzalémský chrám mohl stát dodnes. Ale židé Ježíše neposlechli. Ježíš také říká, že mají oči k vidění a nevidí a uši k slyšení a neslyší. Prostě, Ježíš také vybízí k nápravě, ale židé si nedali říct a proto sami sebe odsuzují. Říkali jsme si o tom Petrovi. Kéž bychom byli jen tak málo chybní jako byli sv.Petr a Jan. U nás je toho daleko víc, jenže o tom nevíme. Zajímavé je ve SZ , někde u Davida, toto vylíčení : Už je králem a má přijít nějaká vojna a váhá, jestli má bojovat nebo ne, jestli má dost silné vojsko, a nebo jestli chce dělat parádu, nechá udělat sčítání vojska. Přichází prorok a říká : „Tak ty jsi nechal udělat sčítání, tak si vyber ( 3 možnosti) 3 dny bude zuřit mor anebo utrpíš porážku anebo          ……Prosím vás, co je na tom zlého, když David udělal sčítání vojska ?  Ono je takové přísloví: Quod licet Jovi, non licet bovi. Anebo opačně. To je : Co projde nějakému pomatenci, neprojde člověku, který má všech 5 pohromadě, který má plnou zodpovědnost. Čili, kdyby nějaký císař pán, apoštolské veličenstvo v dějinách udělal sčítání vojáků, vůbec potrestán nebude. Ale David za to potrestán byl, protože David věděl, že za ním Bůh stojí. A David to sčítání nechal udělat ve slabé chvilce, kdy přestal myslet na tu Boží pomoc. To je ten problém. Čili, mnoho věcí v dějinách nebylo potrestáno pro nízkou úroveň věřících. Takový císař pán, v době před nějakými 100 lety, to byl také tzv. zbožný člověk, ale kam dosahoval na Davida ? Kdyby David začal s nespravedlivou válkou, ten by dostal! David byl potrestám za to, že nechal udělat sčítání. Kolik bylo těch všelijakých parád a Bůh je netrestal právě proto, že se té chyby nedopustil světec, byť starozákonní, ale světec, někdo kdo je  v té hierarchii Boží strašně vysoko – David. Čili, musíme si uvědomit, že světci nejsou bet chyby ! Také mají chyby, které ovšem našemu hodnocení unikají. A kde oni jsou třeba i daleko víc postihováni. Mojžíš např. udělal špatně jeden zázrak a Bůh mu říká, tak a nevejdeš do zaslíbené země, zemřeš mimo Palestinu. Mojžíš prosil, Bůh říkal „ne“. Když se nad tím zamyslíme, samozřejmě vidíme jinou věc, že vlastně Mojžíš určité věci nedomyslel. A proto ho Bůh nepustil. Vždyť David měl na krku dokonce vraždu, nepřímou  samozřejmě, ale před časem jsme hovořili o té paní Uriášové a o jejím manželovi. Musíme si uvědomit, že určité věci se člověk dopouští ve slabé chvilce a určité věci se dopouští proto, že se chce postavit „na zadní“ nohy, čili, dalo by se říct, že v „silné chvilce“. Takže např. když David udělal sčítání vojska, mohli bychom říct,  to je vlastně projev nedůvěry vůči Bohu. Tak už je za to trestán. SA jiný vladař za to trestán nebyl, protože neměl Davidovu úroveň. Bůh mu nepomáhal tak okatě, jako Davidovi. Ti různí vladaři apoštolští a pod. tzv. války vyhrávali, prohrávali, chodili do kostela, modlili se za vítězství zbraní, ale P.Bůh jim nepomáhal, jako Davidovi. Tady ta Davidova zodpovědnost je daleko větší. Takže je to ta problematiky zodpovědnosti za své jednání, která souvisí s tou úrovní člověka. Čili, když se určitého poklesku dopustí světec, je trestán jinak, než nějaký člověk s velice nízkou úrovní před Bohem. I když se třeba modlí daleko víc. David žil ve SZ, ale je někdo, koho si Bůh nesmírně váží. I když, jak říkám, má na svědomí nejeden hříšek. Protože Bůh nás hodnotí podle toho, jak my dovedeme správně chápat Boží plány. A ne jenom podle toho, kolik jsme udělali hříchů. V tom dnešním čtení Mt,18 se mluví o dvou služebnících. Jeden je dlužen 10 000 hřiven a druhý 100 denárů. Nebudeme daleko od pravdy, když si řekneme, alespoň přibližně, - 10 000 000 Kčs a 100 Kčs. První měl jít do vězení dlužníků. Když prosil, pán v dobré náladě mu dokonce dluh odpustil. Teď sluha vyšel, potkal jiného spoluslužebníka, který mu byl dlužen 100 denárů. Řekl mu, zaplať dluh nebo půjdeš do vězení. Ten spoluslužebník také prosil, aby mu poshověl. Ale on mu neposhověl a dal ho zavřít do vězení. Spoluslužebníci to řekli pánovi, tak potom ten, co byl dlužen 10 000 hřiven, šel kvůli pár denárům do vězení a zůstal tam, dokud celý dluh nesplatil. My víme, že žádný člověk není bez hříchů (to je právě dogma), že bez hříchů není nikdo, vyjma Panny Marie. I ti největší světci měli hřích. Jenže ten David se od nás lišil tím, že on po hříchu si z toho vzal poučení. Hledal příčinu. Proto je tak důležité to odpouštění, tady nejde jenom o to odpouštět  prostě podle takové představy přelaskavého, odpouštějícího člověka, která se nechá fackovat, to ne. Vždyť hřeší-li tvůj bratr, vytkni mu to ! A když řekne odpusť, tak mu odpusť !  Když neřekne odpusť, budiž jako pohan a celník. A to je velice zlá věc. Tady vidíme, že to odpouštění je věc, která je vlastně závažnější, než jestli jsem udělal hříchy nebo ne. My říkáme, já nebudu dělat hříchy, my se musíme učit odpouštět, my se musíme učit reagovat na ty Boží podněty a to mnoha věřícím uniká. Pak se diví, že P.Bůh na něj dopouští trampoty. Ale na soudu se takoví lidé budou divit ještě víc, když Ježíš řekne, jo, ty tvoje modlitby jsem nebral v úvahu. Ty jsi neodpustil, neuměl jsi se pořádně modlit, ty jsi nechápal křesťanství, ty jsi se jenom nutil do něčeho, co ty sis pod křesťanstvím představoval- vybájil.  Čili, to : Když odpustíte, Bůh vám odpustí.  Když neodpustíme, budeme platit za svoje hříchy. Když odpustíme, tak naše hříchy jakoby nebyly. Uvědomte si, že to platí i pro duše v očistci. A ovšem, pakliže ty duše v očistci to nedovedou, je to chyba, protože se to nenaučily teď, tady. Tak nejen si říkat, já se budu modlit teď a ony se pak budou modlit za mně. Jistě, můžeme se za ně modlit, ale nezapomínat na to, teď se naučit vyřešit věci, teď si brát poučení ze svých chyb. Teď se naučit odpouštět. Teď pochopit, jak si Ježíš naše modlitby a naši víru představuje.  Pakliže Ježíše pochopíme, bude to dobré. Když nepochopíme, budeme jako ti židé – vzpurné plemeno. Měli jste oči a neviděli, měli jste uši a neslyšeli jste. Slyšeli jste to říkat, ale nedali jste si říct. Takže někdo bude mít 10x, 20x tolik hříchů, co ten druhý, a přesto bude mít  v očistci daleko méně utrpení. Protože dokázal pochopit lidskou omezenost tím, že odpouštěl druhým. Byl nucen zamýšlet se, vždyť já jsem také takový. A přijde do očistce a je poučitelný, není zatvrzelý. A tak ten očistec u něj probíhá lehce, bez potíží. Příkladně pacienti v lázních. Čili, očistec je vlastně chození do školy pro ty, co se nenaučili za živa. Jenže v očistci může být dobrý žák a tak to pro něj budou lázně příjemné. A nebo tam v tom očistci budu špatným posluchačem a tak to pro mně bude, jak se lidově říká, kriminál. Očistec tak jako tak bude doučení. Co jsme se z Bible nenaučili teď, to se musíme naučit. Ale buďto to bude škola v přírodě a nebo škola za mřížemi. Co si vybereme. Tomu doškolení v očistci neutečeme. Můžeme si vybrat. Buď školu v přírodě a když nám bude zima, třeba ty mříže a ten oheň. Uvědomit si, že tyto věci jsou ve hře a že člověk by se měkl nechat varovat.

Mt 19, 16-30, Mt. 20, 1-16 „Bohatý mladík, O majetku, Podobenství o dělnících na vinici“.

Bohatý mladík je farizej, velmi vážený, člen velerady  (má na starost i soudnictví). Zřejmě všichni si ho vážili pro jeho zbožnost. Proto potom námitky od učedníků v dalším rozhovoru. Zde je třeba rozehrát situaci, diskusi, jaká se pravděpodobně odehrála.  Třeba si uvědomit, že bohatý mladík odchází zarmoucený ne  proto, že je bohatý penězmi, ale, že se cítí bohatý duchem. S opuštěním majetku souvisí i opuštění  rabínské nauky, aby mohl jít za Ježíšem. Porovnejme si povolání Petra, Jana, celníka Matouše (udělal hostinu, byl dost bohatý),  tam se neříká nic o majetku. Přijmutí Ježíšovi nauky, být chudý duchem, problém majetkového bohatství se automaticky ruší.  Nebo vrchní celník Zacheus,  - 4 násobně nahradím tomu, komu jsem  ublížil a dám polovinu majetku. A nebo Lazar. Patřil k vzdělaným, bohatým židům a byl učedníkem a Ježíš s ním nediskutoval o majetku. Byli ti lidé ale chudí duchem, pochopili Ježíšovu nauku a na základě toho  věděli, jak mají s tím bohatstvím nakládat. Podobně i Jób byl velmi bohatý a zalíbilo se Bohu v něm. Petr, Jan  a další s nadšením přijali Ježíšovu výzvu, aby ho následovali.Otázka majetku byla bezvýznamná vzhledem k tak obrovské nabídce. Učedníci se zhrozili nad tím, jak Ježíš komentoval mladíkův odchod. Pokládali mladíka za super zbožného, který se  stoprocentně dostane do nebe. První začal přemýšlet Petr. Porovnal si, jakým způsobem byli povolaní oni a jak šli za nim.Proto ani Ježíš  ho nenapomíná, i když se zdá, že Petrova slova jsou vypočítavá. Ježíš mu vysvětluje, že na zemi zasedá na soudě mladík, ale na nebi, že to budou apoštolové. Zde se nám  také  mnohé více objasní – prví budou poslední a poslední první. Nevěstky a celníci, kteří nevěděli nic o náboženství, budou na tom lépe, než bohatý mladík. Tím se nám objasní také hned následující podobenství o dělnících na vinici.

Zamysleme se nad tím, kolik z bohatého mladíka je v nás.

Pokračování

.....Víme, že když vlastně Ježíš nabídl mládenci „Pojď za mnou“, tak nakonec odchází smutný. Petrovi „svítá“ jako prvnímu. „Takže, Ježíši, jak na to tak koukám, tak my jsme na tom podstatně lépe.“  a Ježíš na to říká : „To si, Petře, piš, že ty a vy další tady, jste na tom lépe. Vy budete soudit 12 pokolení Izraelských a ne on, jak on si to představuje.“ Dost krát jsme se touto pasáží zabývali a stojí za to, to pochopit kvůli sobě. Někdy máme tendenci sklouznout  do role bohatého mládence a to je velmi nebezpečné. My musíme pořádně chápat smysl křesťanství a pak nemůžeme říct  „jsem bez hříchu“. A když se nemůžeme určitých hříchů zbavit, tak je to zase tím, že zapomínáme na to, co je smyslem křesťanství. Ještě připomínka k větě „Ježíš na něj pohleděl s láskou a řekl mu : „jedno ti schází, prodej všechno, co máš, rozdej chudým a budeš mít poklad v nebi.“ Dost často se tohle vykládá ( i ve zbožných knížkách ), že tohle je rada chudoby. To ne. „Jedno ti schází“, to není otázka bohatství. „Jó,kamaráde, něco ti schází“ je konstatování a „prodej všechno co máš, rozdej chudým a přijď a následuj mně, tak to je rada, jak se může on z toho dostat. On nemůže dál žít v tom jeho prostředí, které ho okuřuje, coby hodného, dobrého. On musí chodit s Ježíšem, Ježíš by ho možná svěřil do péče Matouše a ten bohatý mládenec ba se musel od toho celníka Matouše  učit správně přemýšlet. Byl by pod tzv. kuratelou. Takže ta věta neznamená, „chyba je, že jsi  Bohatý a musíš být chudý“, ale „ono to něco schází z toho Mojžíšova zákona, z toho, co jsem ti řekl a řešení není v tom, že budeš kumulovat zbožnost a utvrzovat se jak jsi dobrý, že už máš ten hřích z mládí za sebou. Řešení je v tom, že musíš začít úplně znova, přemýšlet a pečovat o výstavbu své osobnosti.  (Tomu odpovídá požadavek „znovu se narodit“- Nikodém, formální dodržování zákazů a příkazů neudělá ani křesťana dobrým křesťanem, křesťanství musí být vitální, životaschopné, jako hořčičné semínko atd.)

Mt 20,1-16 „Dělníci na vinici“

Ježíš řekl svým učedníkům toto podobenství: Nebeské království je podobno hospodáři, který vyšel časně z rána  najmout dělníky na svou vinici. Smluvil s dělníky denár na den a poslal je na vinici. Když vyšel kolem 9.hodiny .......atd. Tak budou poslední prvními a první posledními.

Když budeme číst jenom tento úryvek, vyvstane nám spousta otázek a celé to místo bude nejasné. Budou na tom  všichni lidé v nebi stejně, i ten, co se přičiňoval a ten co promarnil celý svůj život? Naprosto ne. Toto podobenství říká Ježíš při jedné příležitosti, když za ním přišel bohatý mládenec, člen velerady. On se považuje za dobrého, zbožného a říká: „Mistře dobrý, co mám dělat, abych byl spasen?“ Ježíš: „Proč mi říkáš dobrý, dobrý je jenom Bůh“. (Mladík neví a Ježíš to tak bere, že Ježíš je Mesiáš). Proto nemá právo to říkat. Kolik z nás říká: „V tebe věřím, v tebe doufám, tebe nejvíce miluji“, aniž bychom se zastavili, zda-li je to vůbec pravda. My si často myslíme, že ve víře jsme dobří, že věci dobře chápeme. Ježíš dále radí: „Plň přikázání“ atd. Ježíš: „Kamaráde zlatý, něco ti schází, rozdej co máš a následuj mně“.  Bohatý mládenec odchází smuten. Obyčejně se to místo vykládá, že je to evangelijní rada, jedna ze tří (chudoba, čistota, poslušnost). Jenže je třeba si to v Písmu pořádně přečíst od toho „Bohatého mládence“ až po ten dnešní úryvek. Bohatý mládenec není v pořádku, něco mu schází. On má totiž celou náboženskou koncepci naprosto nesprávnou. Je to člen velerady, člověk, který plní podle svého svědomí Mojžíšův zákon. Jenže žák, který píše a naseká chyby to dělá také podle svého nejlepšího vědomí a pak se diví, že dostane pětku. Mladík dělá chyby, které mu jeho svědomí neukazuje. Tady se o nich neříká, ale tady jde o princip. Proto Ježíš zdůrazňuje ten problém a ne jenom detail. Bohatý mládenec odchází pryč a Ježíš říká: „Spíš projde velbloud uchem jehly.....“. Místní učedníci, kteří mladíka znají, nechtějí dát Ježíšovi za pravdu. Mladík byl mezi nimi známý svou zbožností. „Kdo teda bude spasen, když ne on?“ Dnešními slovy by se dalo říci, že „dříve  se protáhnete klíčovou dírkou, než ten člověk přijde do nebe“. První, komu začne „svítat“ je Petr. Přichází na to, že na tom mladíkovi opravdu něco není v pořádku. Vzpomíná si, jak se zachovali, když dostali nabídku chodit s Ježíšem, jak všechno zanechali a šli. Na druhé straně tento mladík dostává stejnou nabídku, být s Ježíšem, účastnit se všeho, dělat (naučit se) zázraky atd. Může být u samého zdroje náboženství a vida, on nemá na tebe čas. „My jsme nechali všechno, my, kteří se považujeme za hříšníky, od jiných jsme  považováni za plebs. Ježíš Petrovi dává za pravdu, řekne mu o odměně, která ho čeká. Kdyby se Petr vychloubal, Ježíš by mu vynadal. Na dokreslení této situace pak Ježíš říká: „dnešní“ podobenství. Z hlediska bohatého mládence pak je podobenství jasné a říká toto: „To, že chodíš do kostela ještě neznamená, že věříš dobře. Může se stát, že přijde jiný a předejde tě. Poslední (v náboženství) z hlediska židů, budou první při setkání s Ježíšem a první (bohatý mládenec, člen velerady) v nejlepším případě bude mezi posledními“. Bůh dává všem lidem stejnou nabídku, stejnou příležitost, ale záleží na člověku, jestli ji přijme nebo ne (to je ten denár). Bůh opakuje svoje nabídky i hříšníkům takže i hříšníci se mohou dostat k plnohodnotnému křesťanství, když tu Boží nabídku přijmou. Víme však, že spousta lidí Ježíše odmítla, říkali, že je pomatenec a chtěli čekat na „opravdového“ Mesiáše. Proč? Protože si myslí, že jsou dobrými věřícími a Ježíšovo kázání nepovažují za aktuální pro jejich vlastní osobu. Bůh je ochoten nám dát příležitost k tomu nejdokonalejšímu křesťanství, ale na nás záleží, zda se uráčíme zamýšlet nad tím, co nám Bůh říká, nebo jestli půjdeme po své vlastní cestě a budeme čekat, že na té vlastní cestě se nám objeví Mesiáš, jenže on se nám neobjeví. Židé: „Vždyť on nedělá zázraky, o kterých mluví rabíni. A ty jeho kázání, on je pomatený. My si počkáme na pravého mesiáše, o kterém mluvil p. rabín. Došlo to tak daleko, že když římská vojska obkličují Jeruzalém, říkají si, teď přišla ta chvíle, teď přijde, aby jim to mohl nandat. Křesťané rozpoznali dobu podle Ježíšovi předpovědi  a včas utekli. Jak to pak v Jeruzalémě vypadalo už víme. Byla bída, hlad. Nemohli pochovávat ve městě,, aby se neznečistilo, (nebyly tam hřbitovy), mrtvoly vyhazovali přes hradby. Římané o tomto problému věděli a mrtvoly jim házeli nazpět. Znečistění Jeruzaléma znamenalo automaticky zastavení bohoslužeb. Tak byl chrám vyřazen z provozu, židé umírají hladem v troskách a jenom pár se jich zachránilo jako triumf pro vítěze. Proč?  Protože, když potkali Ježíše, řekli, že je to blázen. Oni si udělali svého „pánbíčka“. Skutečného Boha nepoznali a ten jejich jim na pomoc nepřišel. Je dobré si to uvědomit, když budeme číst o bohatém mládenci, který celý život sloužil Bohu podle svého nejlepšího  vědomí a svědomí, ale když se s Bohem setkáává, tak odchází pryč. Tedy jsou první a budou poslední a byli poslední (Matouš, Magdalena) a jsou prvními, protože pochopili Ježíše. Když si to všechno neuvědomíme, může se nás týkat osud bohatého mládence také.

Nespat na vavřínech, začít s vlastní aktivitou, hledat cestu k růstu, zlepšovat kogniční proces.

Mt 20,1-16

Ježíš řekl zástupům toto podobenství. Nebeské království je podobno hospodáři, který vyšel časně zrána najmout dělníky na svou vinici. Smluvil s dělníky denár na den a poslal je na vinici.....atd. Když přišli první, mysleli, že oni dostanou víc, ale i oni dostali po denáru.....reptali proti hospodáři......tak budou první posledními a poslední prvními.

Je to podobenství známé, pamatujeme si ho, ale něco jiného je, také mu rozumět. Před léty jsem se nad tím zamýšlel, když jsem toto podobenství měl vykládat a s dosavadním výkladem a poznámkami jsem nebyl spokojen. Říkal jsem si: „Jak já to mohu někomu přemýšlivému zdůvodnit?“ Posuďte sami. Tak dělníci, nezávisle na tom, kdy přišli, dostanou stejně zaplaceno. Když člověk nepřemýšlí, tak si s tím neláme hlavu. Co však, když člověk v tom chce mít jasno. Znamená to snad, že v nebi na tom budeme všichni stejně, ti co se snažili víc stejně jako ti, co se snažili méně? Leckdo si to takto může představovat a dělat si alibi (alespoň, že jsem se obrátil na poslední chvíli). Mnoho lidí se modlí o šťastnou hodinku smrti, aby se mohli těsně před smrtí vyzpovídat. Ale nemodlí se, aby začali se sebou „hýbat“ hned nyní. Chtějí mít jistotu, že až jim ta jejich „svíčka začne zhasínat“, aby to všechno honem mohli dát do pořádku. A špatně pochopené tohle to podobenství by to mohlo potvrzovat. A s tímto jsem se spokojit nechtěl. Navíc víme z jiných míst v evangeliu, že úroveň nebeské blaženosti bude různá. Někdo bude mít víc darů, někdo méně. (viz podobenství o hřivnách : budeš pánem nad 10, 5, 2 městy). Čili jak daleko to dotáhneme v tomto pozemském životě, tak vysokou budeme mít „šarži“ v nebi. Zamyslete se nad tímto příkladem. Je zde tatínek, který má 2 syny a jednomu koupí auto a druhému koloběžku. Je to spravedlivé nebo ne? Není třeba přemýšlet, když uvážím, že prvnímu je dvacet a druhému pět let. Jaký by to byl táta, kdyby jim dal stejný dárek (auto nebo koloběžku). V nebi budou nebešťané s různým počtem hřiven a odstupňováno to bude podle toho, jaké vlastnosti získali tady na zemi. Snažte se to domyslet. Jistě, ten malý kluk by někdy chtěl mít auto, jako dospělý bratr, může se vztekat a není mu to nic platné, je-li otec spravedlivý. I ten, co má více hřiven, i ten, co má méně se budou cítit nanejvýš spokojen, ovšem, pokud se vyrovná s tou svojí problematikou. Jenže toto podobenství nám chce říct úplně něco jiného. Co je teda ten denár? Už jsme to probírali, takže stačí, když řeknu výsledek. Stojí za to si přečíst 19. kap. Mt. a tam vidíme bohatého mládence, který se celý život modlil, byl zbožný. Přichází za Ježíšem a tem mu nakonec říká „nevjdeš“. „Jestli chceš vejít do nebe, rozdej všechno, co máš a pojď za mnou a bohatý mládenec odchází smutný, právě proto, že byl bohatý. Lidé, kteří mladíka znají se diví, co Ježíš o něm říká. Jsou přesvědčeni o tom, jaký je to zbožný člověk. „Spíše projde velbloud uchem jehly.....“. První, komu „svítá“ je Petr a říká si : „No, on je takový zbožný    a když mu Ježíš řekne pojď za mnou, tak místo toho, aby měl velkou radost, tak odchází smutný. To my jsme okamžitě všeho nechali a šli za Ježíšem“. „Nebo takový celník Matouš, takže my na tom v nebi budeme lépe.“  Ježíš právě tady hovoří o nekvalitní zbožnosti toho mládence, která se podle svého měřítka na Mesiáše připravoval celý život. Takový Petr s tím náboženstvím moc nenadělal, dokud nezačal kázat Jan Křtitel. Celník Matouš, když se stal celníkem, tak se s náboženstvím úplně rozešel. Matouš směl maximálně postávat vzadu u dveří, když by chtěl do synagogy. Ani Petr si nemohl sednout do 1.řady.  Jenže, když Ježíš řekl Matoušovi, pojď za mnou, tak Matouš začal vykřikovat radostí, že všechny zve na hostinu a celý celní úřad, která si předtím zakoupil, zanechal. Petr a Jan zanechali lodě, rodinu a šli za Ježíšem. Bohatý mládenec však odchází smutný. Ono to nebylo jenom tím majetkem, majetek sám o sobě nemusel být kamenem úrazu. Např. Lazar byl bohatý a nemusel všechno rozdat. ale byl kvalitní, možná právě kvůli sestře, která měla špatnou minulost, se nad věcmi zamýšlel. Dále Zacheus, když říká Ježíšovi, že dá polovinu majetku, aby vynahradil škodu, kterou způsobil lidem, tak mu Ježíš neříká, že musí dát celý majetek. Tady jsme u toho, bohatý mládenec celý den (podle podobenství), nebo celý život (podle svého mínění) pracuje na duchovním životě, zatímco Matouš na duchovním životě nepracoval vůbec, nebo jednu hodinu (podle podobenství) a ve skutečnosti až potom, když ho Ježíš zavolal a pár dní předtím, když se o Ježíšovi dověděl, co učí a co dělá. Jenže Matouš si byl vědom své hříšnosti. Bohatý mládenec žije v domnění, že celý život žije zbožně. Jenže ta jeho zbožnost je nekvalitní a on o tom neví.  Podle svého měřítka celý život věnoval službě Bohu. To podobenství nám chce říct, že bohatí mládenci dostanou stejnou příležitost jako celníci a nevěstky. Ten jeden denár je právě to „Pojď za mnou“, to je ta Boží nabídka stát se Božím dítětem. My dostáváme do ruky stejné Evangelium, ale ne každý to stejně čte  a víc z evangelia získá člověk, který je si vědom svých chyb, než člověk, který dříve evangelium nečetl, ale protože se stalo módou to čtení (je přece rok Písma svatého), koupí si Písmo svaté a udělá si předsevzetí číst denně alespoň 15 minut (ale nebude mu to vrtat v hlavě). To, že Ježíš říká mládenci „nevejdeš“, není kvůli tomu, že nešel za Ježíšem, ale kvůli tomu, že ten mládenec má nefungující svědomí. On si myslí, že dělá dobré skutky a neví o tom, neví o hříších. Proč Ježíš mládenci neřekne, stačí, když rozdáš polovici jako Zacheus? Je to proto, že Zacheus si je vědom své hříšnosti. Lazar je si toho také vědom, proto mohl být učedníkem, má fungující svědomí. Mladík je přesvědčen, že jeho zbožnost je dokonalá a přitom není. Myslí si, že všechno dělá, všechno plní. Třeba si ještě uvědomit, že Ježíš dělal zázraky, takže to neznamenalo připojit se k nějakému potulnému kazateli, který má kolem sebe pár lidí. Tu výzvu „pojď za mnou“, dělá někdo, kdo dělá zázraky. Ten mladík může být nejenom svědkem těch zázraků, ale může se je také naučit  dělat sám.  A u bohatého mládence toto nebylo silnější váhou než ten majetek. Proto Matouš zajásal, když viděl, že může chodit s Ježíšem, s ním si povídat, vidět zázraky atd. Bohatý mládenec, v přesvědčení, že celý život byl zbožný, dochází pravděpodobně k závěru, že ten tesař je nějaký divný, (možná potrhlý) a odchází smutný. Určitě si neřekl „jó, ten Ježíš má pravdu“. Tohle u hříšníků nebylo. Když se objevil Ježíš, řekli si „tak na tom náboženství něco bude a my jsme to dosud nechali plavat, my se tím musíme začít zabývat“. Bohatý mládenec si myslí, že má místo „vysezené“ a čekám že ho Ježíš přijme s otevřenou náručí. Všichni máme nabídku, to je ten denár – evangelium a někdo z něho vyčte víc a někdo méně. Třeba někdo z něho vyčte více, i když se méně modlí, ale kvalitně o evangeliu přemýšlí. A to je smysl tohoto podobenství.

Mt 20,20-28

Když Ježíš šel do Jeruzaléma, vzal si stranou 12 učedníků a cestou jim řekl : Hle, jdeme do Jeruzaléma,Syn člověka bude  vydán velekněžím a učitelům zákona, odsoudí ho na smrt a vydají pohanům, aby se mu posmívali, zbičovali ho a ukřižovali. A 3. dne  bude vzkříšen. Tehdy k němu přistoupila matky synů Zebedeových se svými syny, klaněla se mu, aby ho o něco požádala. Řekl – Co chceš ? Řekla, poruč, aby tito dva moji synové zasedli jeden po tvé pravici a druhý po tvé levici v tvém království. Ježíš však odpověděl, nevíte, co chcete, můžete pít kalich, který já mám pít ? Řekli mu můžeme. Řekl jim, můj kalich budete pít, ale posazovat po mé pravici, či levici není má věc a ta místa patří těm, pro které je připravil můj Otec. Když to uslyšelo ostatních 10, rozmrzeli se na oba bratry, ale Ježíš si je zavolal  a řekl......atd.

Na první pohled známý text, když se nad tím zamyslíme, vidíme, že Ježíš tzv. po 3x, ale ve skutečnosti, kdo ví už pokolikáté hovoří i o tom, že bude zabit. Po 1. říká, jdeme do Jeruzaléma, Syn člověka bude vydán velekněžím, učitelům zákona, odsoudí ho na smrt atd. Přichází maminka synů Zebedeových a říká, Ježíši, já bych tě ráda o něco poprosila. Řekni, aby toto moji 2 synové zasedli jeden po pravici, druhý po tvé levici v tvém království. Uvědomte si, když vytrhneme tu větu, můžeme říct, že je to tak nějak, jak se lidově říká, Ježíš o voze a maminka těch synů o koze, že to prostě jaksi na sebe nenavazuje. Ale všimněte si, že Ježíš říká, nevíte oč prosíte. Můžete pít kalich, který já mám pít ? Řekli můžeme. Čili, z této věty zas vyplývá, že maminka Jana  evangelisty a Jakuba, přišla žádat Ježíše o protekci. Ale ne sama, přišla s těmi chlapci, ona je jak se lidově říká zbuntovala. Ale oni neřekli mamince, ale co to děláš za hlouposti ?Oni šli s ní. Uvědomte si, já vám budu povídat, že je to cesta pěšky do Jeruzaléma, , kterou chodí, čili, Ježíš jim povídá, až přijdeme do Jeruzaléma, oni mně zabijí. A maminka Jana  a Jakuba říká, prosím tě, až se ujmeš království, tak ať jeden sedí po pravici a druhý po levici. Uvědomte si celý ten sled : Kolikrát Ježíš říká, jdeme do Jeruzaléma, oni mně zabijí. Ze začátku říkají, ale to takhle není a Ježíš jim vynadá (Jdi mi z očí satane). Ve 2. případě Ježíš s Janem a Jakubem jsou na hoře, Ježíš se proměňuje, mluví s Ježíšem Mojžíš a Eliáš, spolu hovoří o tom, že Ježíš bude zabit a apoštolové, ti 3 nejmilejší usínají, nebaví je to. Pak jdou s hory dolů a Ježíš jim říká, nikomu o tomto neříkejte, dokud syn člověka nevstane z mrtvých. No, a proč teda říkají zákoníci, že má přijít napřed Eliáš  ?  Zase námitka. Čili, napřed jsou to jasné námitky, to se ti nestane, , potom proč to teda říkají ? Pak v dalším případě báli se otázat, nerozuměli, protože hledali něco jiného, ten nám zas  vynadal, Petrovi vynadal, znovu nám vynadá, kdo tomu má rozumět ? A v tom dnešním čtení maminka Jana a Jakuba přišla na „geniální“ řešení, chlapci, vždyť on říká, že jde do Jeruzaléma ujmout se moci ! No jó, mami. Tak si honem pojďte, chlapci, kout železo, pokud je žhavé! A uvidíte, že vás odmění. Abyste už konečně pochopili právě vy dva. Zase dostanou vynadáno. Musíme si uvědomit, že náboženství není jenom otázka čehosi  tajuplného. Ale, že v náboženství jsou rozhodující chvíle právě tehdy,když se člověk setká s tvrdou realitou, která je naprosto jasná. A člověk kličkuje, vyhýbá se a případně řekne, ale to tak není, kdepak to se ti nestane atd. Potom už samozřejmě dostane vynadáno od Ježíš.  A co mohl Ježíš, chudák dělat ? Myslíte si, že to byla pro něj legrace, když on jde za námi, aby nás přinutil pořádně přemýšlet, on jde za nás na kříž. A sv.Petr. pozor, my máme k němu hezky daleko,říká, ale kdepak, tose ti nestane. Toto je realita. A toto my ještě nemáme odzkoušeno. Nás to teprv čeká. A proto jsou duše tak dlouho v očistci, ne kvůli tomu, že by P.Bůh potřeboval splnit kontingent výprasků, že by potřeboval spálit přebytečný, zbývající olej. Ale proto, že i ty duše v očistci i duše v pekle     - kdepak, to takhle není, to není ono. Tak dlouho jsou duše v očistci, dokud neřeknou, Ježíši, prosím tě, vysvětli ! Že pak, abych tak drasticky řekl, nemusí se v tom očistci už topit. A jestliže se tam musí topit, tak jen a jen proto, že ale né, vždyť já věřím, já tě mám Bože rád, atd., atd..A dokud nemáme na mysli tuto skutečnost při zpytování svědomí a při našem konkrétním náboženském životě, tak jsme vlastně toho moc nepochopili. Uvědomit si !  

Mt 20,17-28

......zbičují ho, ale třetího dne vstane z mrtvých. Tehdy k němu přišla matka synů Zebedeových a klaněla se mu, aby ho o něco požádala......Poruč, aby tito dva moji synové zasedli jeden po tvé pravici a druhý po tvé levici ve tvém království.......Ta místa patří těm, kterým to připravil můj Otec. .....Kdo se chce stát mezi vámi velkým, ať je vaším služebníkem a kdo chce být mezi vámi první, ať je vaším otrokem. .......aby sloužil a svůj život dal jako výkupné za všechny.

Tady máme tzv. třetí, ale pro Petra, Jakuba a Jana je to vlastně pátá předpověď a dokonce šestá (svůj život dal jako výkupné za všechny). Říkat, že to bylo pouze třikrát je nesprávné. Uvědomme si ale toto : Ježíš říká : „Jdeme do Jeruzaléma, oni mně zabijí.....“. Jak to, že maminka Jakuba a Jana (pozor, s jejich souhlasem) si to takto vykládá,shání protekci. Myslí si, že Ježíš se jde ujmout moci. Je to nepochopitelné, jenže je to typické. Častokrát si dotváříme to, co slyšíme. Častokrát jsme si říkali, že je plno křesťanských církví. Proč ? Protože každá z těch církví si Bibli dotváří svým způsobem. A tady je kámen úrazu, že já si buď budu dotvářet Bibli podle svých představ, jak já si to představuji a nebo já budu číst Bibli a podle Bible já budu opravovat své představy, názory na Boha atd. Toto je velice náročné a v konkrétních situacích si to člověk ani neuvědomuje. Máme spoustu lidí, co přijdou do kostela a chtějí povzbuzení ve víře. Jenže, když jim řeknu v čem ta jejich víra je slabá, tak se „naježí“, protože oni chtějí povzbuzení ve víře, oni přece „věří“.  A proto jim nikdo   nemůže pomoci. Tady Ježíš něco říká a výsledek : Poprvé Petr na to „Kdepak, to se ti nestane.“ Podruhé Petr,Jakub a Jan slyší, jak Ježíš hovoří s Mojžíšem a Eliášem (největší kalibry) a oni to nevnímají. Když jdou dolů a Ježíš jim říká : „To, co jste viděli, nikomu neříkejte, dokud Syn člověka nevstane z mrtvých“. Jejich reakce je : „Tak proč tedy říkají zákoníci, že napřed má přijít Eliáš ?“ Pro tom tzv. druhém – báli se ho otázat. A nyní to dnešní čtení. V dalších případech je to úplně bez odezvy (Mt.26). Tady, na tomto případě vidíme, jak apoštolové jednají s Ježíšem. Toto si musíme uvědomit, protože kam se my hrabeme na sv.Petra a Jana. Problém je však v tom, že my si to neuvědomujeme a nevidíme, kde tyto chyby děláme. My tyto chyby děláme daleko častěji, než jsme ochotni připustit. Např. máme spoustu  míst v evangeliu, která nám nic neříkají, a spousta věřících lidí klidně přes to přechází a vůbec o tom neví. Před léty,když jsem hovořil o tom,že tam byly ty kritické stromy dva a ne jeden a že Adamova chyba začala tam, že nejedl ze stromu života, tak se to spoustě lidí nelíbilo a dostával jsem „naježené“ dopisy. Protože ono je to velmi pohodlné zůstávat v těch svých názorech a běda, když mně někdo s nimi začne hýbat. Jenže my se to musíme naučit, musíme ten svůj psychický svět opravit podle Ježíšova vkusu a ne obráceně. Nyní si možná říkáme : „Ten Jakub a Jan, ti tomu ale dali ránu“. Udělat to ve společnosti, to by byla pěkná ostuda. Fakt však je ten, že takto s Ježíšem jednali. To, co Ježíš říká, neberou vážně. Co je psáno, to  je dáno. Problematika Křesťanství v nás je závislá, ani ne tak na tom, jestli jsme v pravé církvi, nebo ne, ale jako na tom, jak s tou Biblí zacházíme. Co mi  je platné, když budu v pravé církvi,ale špatně budu číst Bibli. Ponesu o to větší zodpovědnost. Nám nestačí si jenom říkat „Já jsem ve správné církvi“.  My si musíme dát pozor. Miláček Páně, Jan evangelista a první papež Petr byli rozhodně v pravé církvi a přesto si Ježíšova slova vykládali špatně. Nemůžeme se lehkomyslně dívat s patra na členy jiných církví. Můžeme říct, že oni se pletou, ale pozor, tím hůř, že my máme pravdu a špatně s ní zacházíme.  A v mnoha věcech, ty naše soukromé názory také nejsou v pořádku a na to se často zapomíná. Takže v době postní je třeba  činit pokání. A pokání to není nic víc a nic míň, než zamýšlení se nad svým vztahem k Bohu a podle toho, co Ježíš řekl, budu přelaďovat svoji povahu a ne, abych podle své povahy si Přelaďoval Písmo sv..Pak ho můžu tisíckrát okuřovat a říkat „slyšeli jsme slovo Boží“, vyjde to na prázdno.  Má to větší důležitost, než by se zdálo. A  na to zapomínáme. Proto, přátelé, vezměme si odstrašující příklad z tohoto případu sv.Jana a Jakuba. I sv.Petr měl své slabé chvilky. A to je elitní trojice apoštolů.

Mt 20,20-28 „Žádost synů Zebedeových“

Třeba si  uvědomit otřesnou věc. Ježíš s učedníky jde do Jeruzaléma.. Říká : Jdeme do Jeruzaléma. Syn člověka bude vydán velekněžím a zákoníkům, odsoudí ho na smrt..... Maminka  Zebedeových však je iniciátorem, synové Jan a Jakub s tím souhlasí a proto jdou za Ježíšem. Ta věta: „Poruč, aby moji synové zasedli.... „ se  nezdá nějak zvláštní, ale pozor ! Ježíš hovoří o své smrti. Někdo přijde s tím, že chce být pořád s ním. Jenže to není ono. Oni špatně chápou naprosto jasný text a přeloží si ho tak, že Ježíš jde do Jeruzaléma se ujmout moci.  Představme si tu absurditu, že někdo řekne: Zítra jdu na popravu a ten druhý si to vysvětlí  tak, že zítra nastoupí na trůn a on že by mohl být po pravici.  Jakub a Jan vůbec nevědí oč  jde. Je to úděsné.  Nebo např. někdo přijde a řekne: Jsem úplně na mizině, ztratil jsem  veškerý majetek a peníze“.  Na to druhý mu odvětí: „Prosím tě, půjč mi peníze na auto“.  V normálním životě se to nestane.Vidíme, že miláček   Páně se chová jako pomatenec.  Jak je to možné ? Ta věc začala již dříve. Apoštolové to nechápou,protože od malička byli vychováváni od rabínů jinak.  (Mesiáš je nezranitelný v boji, vyžene Římany atd.). Když to předpověděl Ježíš poprvé   -  tak mu rozuměli a reakci Petra (podobného názoru byli i ostatní) známe. Petr dostal nejhorší vynadání, jaké si  můžeme představit. (Jdi mi z očí satane). Jenže to, co říkal  p. rabín je daleko silnější. Proto se učedníci diví a nechápou ho.  Pak to říká Ježíš vícekrát. Nejdříve se ho bojí zeptat a nakonec si to špatně  překládají. Je to podobné tomu, že když je někdo zamilovaný, začne věřit kdejakému nesmyslu.  Zajímavý případ sňatkového podvodníka (postižené ženy se po soudu porvali, která z nich ho dostane, až vyjde z kriminálu).

Je úsloví: Přání je otcem myšlenky. Postižené oběti  žily v iluzi, že když ho dostanou, že ho předělají, že on není tak zlí atd. Člověk si často představuje určité věci. Někdy je přání tak silné, že člověk zapomíná na určitou logiku. Znásilňuje normální zdravé myšlení tak, aby mu to vyšlo. Ženy si nechtěly připustit, že to byl gauner,  naprosto jasná skutečnost. Chtěly se provdat. Podobně apoštolům bylo naprosto nemyslitelné, že by Ježíše zabili  (vliv rabínských představ)  a vůbec je nenapadne co Ježíš říká, aby o tom uvažovali. Zdálo se jim to nesmyslné a na druhé straně se jim líbilo to co říká rabín.Lidé si tehdy myslili: my jsme dobří věřící, co nám on bude říkat, on je pomatenec. Tady v tom bodě začíná Ježíšovo ukřižování. Vidíme to i na Janovi a Jan je miláček Pána a i on této iluzi naletěl. Tím spíše hrozí nám nebezpečí, že naletíme. Kdo nám zaručí, že jsme lepší než Jan, miláček Páně, Petr a Jakub.Na tohle si musíme dát pozor, že i my máme spoustu předsudků ve víře, kterých se nechceme vzdát. Většinou o nich nevíme. Podvědomě si  myslíme, jací jsme dobří křesťané. To je ta stará bolest věřících, kteří přijdou a chtějí slyšet povzbuzení ve víře, aby jim někdo v té víře pomohl a přitom jediná skutečná pomoc je zahodit ty své iluze.  U toho sňatkového podvodníka bylo krásně vidět, jak city a touhy dokážou krásně zdeformovat střízlivé myšlení, kdy ten člověk si chce říkat – ono to takhle není, kde ten člověk, který je v zajetí určitého způsobu myšlení a teď se setká s něčím neobvyklým tak naprosto jednoduché věci nepochopí. Toto platí i ve zcela profánních oborech, třeba i v matematice.  Když ten člověk má nesprávný způsob úvahy, uspořádání myšlenek, on nepochopí naprosto jasný výklad. To je normální, běžný, všeobecný psychický mechanizmus.  Ježíš říká : „ Jdeme do Jeruzaléma...“. Matka Zebedeových: „Chlapci, on se jde ujmout moci“. Chlapci neřeknou, : Mami, vždyť to je nesmysl, co říkáš!. Nanejvýš jsou v rozpacích. Již se několikrát dohadovali a Ježíš jim vynadal. A proto zvláštní iniciativu nevyvíjejí. Teď si myslili,  že mu rozumějí dobře, že jim nevynadá.

Problém nerozumět Ježíšovi je tragedií. Chceme být dobrými křesťany, chceme mít jasno, chceme se vymotat ze hříchu a nejde to. Jiný si říká, která církev je pravá a je nerozhodný. Proč? Protože nedokáže pořádně domyslet evangelium. Protože tady probíhá zaslepující proces. Člověk má zlozvyky v myšlení. Kouká se na bibli a  ta bible každému říká, že jeho církev je pravá. Jak je to možné ? Nestačí jenom brát do ruky bibli, ale napřed musíme srovnat svůj způsob myšlení. Musím zjistit, kde jsem dosud dělal chyby. Musím odstranit tu chybu,  kterou byli postiženi i apoštolové, že nerozuměli naprosto jasnému Ježíšovu výkladu.  Když se někdo chce dostat z hříchu, jediná možnost je, naučit se pořádně přemýšlet.

A když žena, „příznivý“ konečně najde „štěstí“, (týká se to hodně těch mladých) co  lezou do manželství, aby to špatně nedopadlo, jediné řešení je naučit se dobře přemýšlet. Je třeba vědět, co je to manželství, co je dobrý a špatný partner a nespoléhat se jenom na iluze. „My se máme rádi“ atd. Zapomínáme na to, abychom se naučili rozlišovat pravdu a lež, dobro a zlo. Pachtíme se za pravdou a vůbec se neptáme, co to vůbec je. My sami si vytváříme koncepci náboženství, kterou musíme podrobit kritice. Často se naše koncepce ukáže jako slabá a neúčinná.

Mt 21,24-27

Ne každý, kdo mi říká „Pane, Pane !“ vejde do nebeského království, ale ten, kdo plní vůli nebeského Otce. Každý tedy, kdo slyší má slova a podle nich jedná, může se srovnat s moudrým člověkem,který si postavil dům na skále.........přihnala se vichřice a opřela se do zdí domu a dům se zřítil s hrozným rachotem.

Tato pasáž je nesmírně zajímavá. Rád bych upozornil, že ke škodě je v tomto čtení vypuštěna pasáž  22-23 verš. Bible musí být čtena celá, jednotlivé pasáže v kontextu. Tyhle verše říkají : „Mnoho z nich mi řekne toho dne : „Pane, což jsme nemluvili tvým jménem jako proroci..........Ale tehdy prohlásím : „Nikdy jsem vás neznal. Pryč ode mne pachatelé nepravostí.“  Jaké poučení z toho plyne ? Ježíš vyzýval židy k obrácení. Nejvíce to obrácení potřebovali ti nejzbožnější.“ Proč ? Protože ta jejich zbožnost byla velmi uchýlená od Mojžíše a proroků. Tohle platí i pro nás. Je třeba poctivě se zamýšlet nad tím, zdali naše zbožnost se shoduje s tím, co říkal Ježíš (ale s celým evangeliem). Varováním by nám mohlo být např. to, že máme tolik křesťanských církví. Jestli jsem tuto otázku poctivého zkoumání svého křesťanství zanedbal, tak se to musím začít učit. Když jste např. v důsledku nemoci, dlouho upoutáni na lůžko, tak se pak nějakou dobu musíte učit chodit. Obecně řečeno, když nejsem v pořádném křesťanství tak se z místa nehnu, nedokážu se vypořádat s problémy, s hříchy. Jidáš na začátku by si nepřipustil, že zradí Ježíše. Měl své chyby, Ježíš mu úmyslně svěřil pokladnu, aby měl příležitost se z toho dostat, ale on volil nesprávný způsob. Pořád si říkal : Já to neudělám, já se polepším....., místo toho, aby šel za Ježíšem požádat ho o radu. Jidáš je takovým příkladem toho „Mnozí přijdou v onen den......“  Týká se to lidí, kteří dokonce mohli dělat zázraky, ale nakonec si nedali říct. Tím spíše se to týká i nás, i když zázraky neděláme (což je sama o sobě chyba). Je tu to nebezpečí falešné zbožnosti, která způsobí, že de facto Ježíši nerozumím a nevím o tom. Pak je třeba vzít v úvahu i Mt. 23,-„běda, celníci a nevěstky vás předejdou.....“.  Proč ?  Protože nedbáme na to, co říká Ježíš. My mu často vnucujeme jiné věci, ujišťujeme ho o své víře. Spíše bychom o ni měli prosit. Budu-li mít víru schopnou rychlého růstu (jako hořčičné zrnko) tak to půjde rychle. T kompotových semínek mu nevyroste nic. Naše víra často ztratila tu schopnost  růstu, protože jsme si tam přidali své prvky. Nestačí produkce ve víře, ale závisí to na kvalitě. Jinak se nám může stát, že budeme říkat „Copak jsem  nechodil na poutě, na sv.přijímání, na zpověď atd. ?“

Mt 21,28-31

Ježíš řekl velekněžím  a starším lidu:  „Co myslíte? Jeden člověk měl dva syny, Přišel a řekl prvnímu : Synu, jdi dnes pracovat na vinici !“ On odpověděl : „Nechce se mi“. Ale potom toho litoval a šel. Otec přišel k druhému a řekl mu totéž. Ten odpověděl : „Ano, pane“ Ale nešel. ......atd. ...celníci a nevěstky předcházejí vás do Božího království.....atd.

Všimněte si, jak při tom čtení vlastně dochází k jakémusi zlomu. Ta 1. část je taková naprosto samozřejmá až  poetická, a potom najednou jakoby z čista, jasna uhodil blesk, pěkně blízko  a pěkně pořádně. No, co soudíte o tom ? Jeden člověk měl dva syny, a když je posílal di vinice, jeden řekl mě se nechce, potom ale šel, druhý sliboval ale nešel. Kdo splnil vůli otce ? Pochopitelně, že si o tom kdekdo mohl myslet, proč se nás ptá na takové malichernosti, vždyť to je samozřejmé. Ale malicherností už není to další, když najednou Ježíš, do jejich řad řekne,celníci, nevěstky, zloději, darmošlapové, narkomani vás předejdou. A ukázal na vás i na mně. To už je najednou ten blesk a ten je věru nepříjemný. Kolikrát jsem to viděl, a ono se to pozná, když přijde do kostela takový „čumil“, podívá se, jak se ti druzí křižují a také udělá nějaké posunky. A dokonce se mi stalo, že když takový „čunil“ viděl, že druzí jdou k přijímání (bylo to děcko), tak šel také. Tak si člověk řekne,  když vidí takového člověka, „čumila“, co ty tady děláš ? Ale potom si vždy vzpomenu na toto : Přátelé, to není jen tak malicherné varování. Musíme si uvědomit    toto : Proč ty celníci a nevěstky ?  Tedy v té své době naprosto deklasované živly, dnes takoví puncovaní gangsteři, kteří do kostela nehodí, ti nás předejdou. Proč ? No, u židů je to jasné. A když my zjistíme, že děláme tytéž chyby, tak se to může týkat i nás. To je právě to ! Tedy, když uvidíme takového „čumila“, to není samozřejmé řešení, on je blízký P.Bohu. Není pěkně daleko, když tam jde jen okukovat, ale my jsme třeba ještě dále. A třeba jsme ještě dál tím, právě tím, a nyní vidíme tu závažnost toho, té prvé, skoro poetické části o dvou synech. Myslíme., že si děláme dobré předsevzetí. Staré přísloví říká : Cesta do pekel je dlážděná dobrými předsevzetími. Je to tak, přátelé ! My si uděláme dobré předsevzetí a nesplníme ho. Ztratíme  hlavu, protože jsme udělali ukvapené dobré předsevzetí. A nebo si uděláme dobré předsevzetí a splníme ho. Ale my jsme si vybrali, co se nám líbí. A neptáme se, jestli je to to, co je prospěšné. Ten problém, proč jsou židé na tom tak zle, proč jsou na tom hůř než pohané, a to Ježíš říká také. Říká, běda tobě Korozaim, běda tobě, Betsaido, ..atd. Totiž přátelé, toto je jen odsouzení, ale proč je to s těmi židy tak špatné ? To nám zase říká 23.kap.  Mt. A tam máte, běda, pokrytci, slepci ! Čili, častokrát to člověk dělá, on o tom neví, že za to jeho jednání je „běda !“ , největší odsouzení. Běda, neříká celníkům a nevěstkám a běda neříká zlodějům. To „běda“ je nejtěžší kalibr. A proč to říká židům ? Za prvé: Běda vám, máte klíče od království, vzali jste si klíče, sami nevcházíte a jiným vejít nedovolíte. Za špatnou náboženskou výchovu je „Běda“. Jedno z těch běda farizeům. Ano, maminky, otcové, babičky, dědové, pozor na dobrou výchovu, nepřenášejte na děti špatné představy, nedořešené představy o tom, proč se jde k přijímání. Nechodíte v šatičkách, které jste nosili jako děti. My děti brzdíme nedořešenými názory. Za to může být „běda“. No, je to 23.kap. Mt. . A nebo běda vám, že dáváte desátky z máty, kopru a kmínu, a opustili jste to, co je důležitější : milosrdenství, spravedlnost, věrnost. Tamto jste měli dělat, ale toto jste neměli opouštět. Teda např. to běda za skutky zbožnosti, které ten člověk dělá buď aby si vykompenzoval svědomí, aby si zastřel pohled na své hříchy, , což je v těch ultrakatolických zemích běžná věc, nebo o tom člověk ani neví. A jádrem chyby je jen prohozené pořadí. Zrovna tak, když se pořadí prohodí ve výchově, už za to může být „Běda“ Co je psané, to je dané. Není to příjemné, ale chceme být křesťany ? Tak si musíme vybrat. ne v tom jít na vinici, ale jestli v tomto poslechnu nebo ne, jestli si to pustím pod kůži. Uvědomme si to ! Běda vám, že zdobíte číše na povrchu, uvnitř je necháváte špinavé. Napřed vyčisti vnitřek, a  zevnějšek se bude lesknout. Pochopitelně, že to neplatí o nějakém hrnečku. My si nedokážeme představit, že když umyjeme hrneček zevnitř, že i vnějšek se sám najednou očistí. U nádobí to nejde, ale v lidském jednání to jde. Vezměme si příklad rozhašeného manželství. Hádají se a proč ? Protože nedokáží řešit konflikty. Každý si myslí, že má pravdu a vůbec je nenapadne, aby si položili otázku „kdo z nás má vlastně pravdu ?“Když si tu otázku nepoloží a místo toho si řeknou „co tomu řeknou lidé, my se nesmíme hádat“, tak je to typické čistění číše na povrchu a za to je „běda“. V těch lidech ta příčina zla zůstává,Ta která je nevyřešená, zastřená, ti lidé se považují za vzorné manžele a vůbec si neuvědomují, že nedovedou řešit, kdo z nich má pravdu. Když se on i ona naučí rozeznávat, co je pravda, tak automaticky mizí hádky, bez zbytečného, křečovitého usmívání se na sousedy, před kterými hrajeme divadélko. Sami sobě ukazujeme při pohledu do zrcadla příjemnou tvář. Musíme si uvědomit, že za tyto věci je „běda“ a my máme mnoho co dohánět, podobně, jako měli mnoho co dohánět židé. V nás je toho dost a dost z těch synů, kteří ochotně slibují, v písničkách zpívají krásná slova o lásce k Bohu a věrnosti. Dost často je vidět u lidí, kteří nejsou věřící, že tomu rozumějí. Poznal jsem mnoho nevěřících, kteří byli v tomto směru kvalitní. My musíme vědět, co je pravda, co je lež, co je správné a co není. S tím běda, musíme počítat. Je to horší než celníci a nevěstky, ale stále ještě je možný návrat. Něco jiného je zbožný mafián. To je také běda a pořádně. Na to běda nemusím být zbožným mafiánem, ale stačí jenom přehodit pořadí, nebo čistit číše zvenku.  Zdobení hrobů proroků to je vedlejší úkon zbožnosti člověka, který ho „utvrzuje“ o jeho dokonalém křesťanství  (ať hraje divadélko nebo ne). Je tam běda vám, pokrytci, běda vám slepci. (21. a 23. kap. Mt.).

Mt 21,33-43

Ježíš řekl velekněžím a starším lidu  „Poslyšte toto podobenství“: Byl jeden hospodář a ten vysázel vinici, obehnal ji plotem, vykopal v ní jámu pro lis, vystavěl strážní věž. Pronajal ji vinařům a vydal se na cesty. Když se přiblížilo vinobraní, poslal k vinařům své služebníky, vyzvednout  z ní výtěžek. Ale vinaři služebníky popadli, jednoho zbili, druhého zabili, třetího ukamenovali........atd.

Oba úryvky jsou důležité. Objasníme si trochu to podobenství. Je tam vinice, majitel, nájemníci. Hospodář posílá služebníky vybrat výtěžek. Co s nimi udělají, víme. Nakonec pošle svého syna („Toho musíme zabít a dědictví bude naše“). Kdybychom toto chtěli úplně přesně přirovnat k Božímu vlivu na židy, udělali bychom chybu, že bychom tam přenášeli podobenství celé. Jenže každé podobenství má svůj obor působnosti. Ježíš tady nechce přímo na sebe upozornit, že je Boží Syn, Mesiáš. Apoštolové např. věděli, že je Mesiáš a on jim zakázal o tom mluvit. Zlí duchové to chtějí vykřičet do světa (pozor, není to žádná forma zbožnosti, jak jsem někde četl „Zlý duch chtěl vědět, zdali je Ježíš Mesiáš nebo ne“). Ježíš jim to zakazuje, protože je to pokušení. Musíme si uvědomit, že nejrafinovanější formy pokušení mají formu zbožnosti. Ta obyčejná pokušení, se kterými se člověk setkává, jsou pouze krycím manévrem pro veliké tahy ďábla. Proto podobenstvím nechtěl Ježíš říci, že je Mesiáš, ale z podobenství si posluchači mohli vybrat to, co jim chtěl Ježíš říci. Dále podobenství je přizpůsobeno celku, ucelenému příběhu. Přece Bůh neposílá proroky proto, aby vybrali nájemné, ale aby lidi učili. Podobenství nám chce proti sobě postavit ty dva světy. Svět nájemců a svět hospodáře. Kdyby Ježíš mluvil tak, že by okamžitě poznali, že dědicem je Ježíš,  dostali by vztek a byli by špatnými posluchači. Při tom podobenství oni mají domýšlet tu situaci („co udělá ten hospodář“). Oni: „On je zabije“. Nyní Ježíš říká: „Počítejte vy s tím také“.  On neříká: „Vy mne zabijete a pak to s vámi dopadne špatně“.  On říká: „Nečetli jste nikdy v Písmu, že kámen, který stavitelé odvrhli, stal se kvádrem nárožným. Kolik proroků zabili naši předkové? My si musíme dát pozor, abychom dobře zacházeli s Mesiášem.“ To je základní tón Ježíšův.  My, dříve než se setkáme s Ježíšem, musíme se naučit s ním vycházet. My příliš brzy stavme Ježíšovi slavobránu a vůbec nemáme odzkoušeno, jak bychom se zachovali jemu tváří v tvář. Velmi často padá otázka: „Já se modlím a Bůh mě nevyslyší“ nebo „P.Bůh mě vyslyší“, je to taková  euforie, stačí maličkost a člověk je už přesvědčen, že je vyvolencem Božím. Zapomínáme na to, že setkat se s Ježíšem takovým, jakým byl, pro drtivou většinu židů znamenalo konflikt. Totéž může platit i o křesťanech, když budou umírat. Je něco jiného citově se vylévat v kostele a něco jiného najednou stát před Ježíšem, který vidí do člověka „do poslední nitky“. V tom 1. čtení není zbytečně: „Zazpívám píseň svého  přítele, píseň svého miláčka, o jeho vinici  ......atd.“ Udělal všechno co měl a ona mu rodí pláňata. Samozřejmě, že ve skutečnosti tohle neexistuje (dobrý vinař, když je dobré počasí, má vždy úrodu), ale s lidmi tohle možné je. Např. učitel má víc žáků, učí je stejným způsobem, někteří tomu nerozumí, někteří ano. Některým žákům se chce do přemýšlení, některým ne. Jenže je třeba si uvědomit, že když Bůh něco udělá, z jeho strany je to naprosto perfektní práce. Když ti lidé nejednají správně (Bůh udělal přitom všechno, co potřeboval udělat), tak oni jsou vinni. Někdo řekne: „Já se snažím, já dělám všechno, Bůh mě přesto neslyší“. Spousta lidí takhle myslí, jenže si netroufnou to říct. Myslí si, že věří a přitom se bojí důsledně jednat a položit si otázku: “Kde je chyba, že mně Bůh nevyslyší?“ Člověk neřekne, že Bůh je vinen těmi jeho nezdary. Kdyby na místě Božím byl člověk, mám právo tam hledat chybu. Jestliže věřím, že co Bůh dělá, je správné, pak si musím připustit existenci chyb, které si neuvědomuji, chyby v tom, co považuji za dobré, chyby v úkonech zbožnosti. Ježíš mluví o chybách v modlitbě, ve víře. My se ale ptáme: „Modlil jsem se, nebo ne?“, „Klečel jsem, až mně brněla kolena“ a přitom neznáme Ježíšova kriteria správné modlitby. Pak hodnotíme modlitby podle svého názoru, svých kriterií. Zapomínáme na to, že modlitba má také jiné parametry, vlastnosti, o kterých často nevíme. Nepřemýšlíme o tom a pak nevíme, že modlitba je v očích Božích nekvalitní. Chyba není v tom, že se modlím špatně, ale v tom, že s neptáme, jak si moji modlitbu představuje Ježíš. Samozřejmě, že když přijdu do kostela a nahlas se na to zeptám, nedostanu naráz odpověď shůry. Je však také velmi častá chyba, že se ptáme „Pane Bože, mám se modlit 10x Otčenáš a 3x Zdrávas nebo obráceně?“ My žádáme Boha, aby nám pomohl vybrat mezi našimi představami, variantami. Modlitba sama o sobě není zázračná. Záleží na tom, co ten modlící se z toho udělá. Jeden dobrý „Otče náš“ však může dát víc práce než 1000 „Otčenášů“, jak se je modlíme my. Takže, modlit se musíme učit. To není věc hotová. Kdo produkuje Otčenáše ve velkém, takový člověk nechápe, co Ježíš chtěl, přestože člověk opakuje stejná slova. O Otčenáši jsme mluvili. U člověka je rozhodujícím faktorem člověk sám, protože Bůh nám dává nabídky a člověk vlastně na sobě pracuje. Tím vlastním výkonným vinařem je člověk. Bůh je v podobenství jako majitel vinice. Podobenství není alegorie, to si musíme vyložit a pochopit, přetransformovat. A opět – Umět číst Písmo svaté!

Mt 21,1-9 + Jan 18

Na první pohled malý detail: Ježíš posílá učedníky do protější vesnice, najdete tam přivázané oslátko, odvažte ho a přiveďte.Když se někdo bude ptát, řekněte:  „Pán ho potřebuje“. Oni jdou a opravdu to tak je. Podobná věc je u večeřadla: „Až půjdete, uvidíte člověka, co nese džbán, jděte za ním  a tam kam vejde, tam zajděte a řekněte  - tady by chtěl náš mistr jíst beránka“. Oni zjistí, že je to připravené.  Jsou to malé detaily, ale velmi důležité. Ono to všechno bylo Bohem připravené. Učedníci jsou jako „v Jiříkově vidění“. Jeruzalém byl o velikonocích přeplněn a oni měli celou místnost pro sebe.  Pán domu navíc říká: Ano, všechno je připraveno“. Podobně s oslátkem je všechno připravené. Jsou to supermalinké zázraky.  Oni nám však dokazují, že  Ježíš celou situaci mohl zvládnout zcela určitým způsobem a bezbolestně. Mohl zařídit celou situaci tak, aby nemusel viset na kříži. Podobně při zatýkání Ježíše v Getsemanské zahradě. Ježíš říká „Koho hledáte?“,  -  „Ježíše Nazaretského“. – „Já jsem to „  a ono to s nimi hodí o zem. Oni ztuhnou a Ježíš jim říká : „Tak mě zatkněte“. Ježíš klidně mohl odejít. Podobně v Nazaretě když Ježíše chtěli hodit ze skály. Nechal s ke skále dostrkat a pak klidně odešel  mezi nimi. Oni totiž ztuhli (asi podobně jako v té pohádce o Šípkové Růžence).Jinak by ho rozvášněný dav nepustil pryč. Oni ho chtěli lynčovat. Proč tyto malinké zázraky připomínáme ? Je to proto, abychom si uvědomili, že Ježíš jde na kříž dobrovolně, že k tomu má nějaký důvod.  (Mockrát jsme o tom mluvili.) To že, aby nás vykoupil je jenom zkratka přesného vysvětlení. My musíme znát to přesné vysvětlení. Musíme si uvědomit, že Ježíš nemusel trpět, Ježíš se nemusel nechat ukřižovat. Mohl klidně odejít.Chceme-li udělat Ježíšovi radost, nestačí mu jen provolávat slávu, hromadit modlitbičky, ale též se zamyslet nad tím, proč Ježíš za nás umírá. Pamatujme na to, že to je jedna z otázek, kterou by pořádný křesťan měl znát.

Mt 22,1-14

Ježíš mluvil k velekněžím a starším lidu v podobenstvích. „Nebeské království je podobné králi, který vystrojil svému synovi svatbu. Poslal služebníky, aby svolali hosty na svatbu, ale ti nechtěli přijít.....atd. Jděte na rozcestí a pozvěte.......atd. Když vstoupil král, podíval se na hosty, uviděl tam člověka, který neměl na sobě svatební šaty. Řekl  mu : „Příteli, jak jsi sem přišel bez svatebních šatů ?  On se nezmohl na slovo........atd. Tam bude pláč a skřípání zubů. Mnoho je totiž povolaných, ale málo vyvolených.

                Tady je třeba si uvědomit, že Bůh nabízí možnost pobytu v nebi každému. Nejdříve nabízí, pak dokonce nutí, tím, že na něho posílá utrpení, trampoty atd. Toto však pochopíme jenom tehdy, když si uvědomíme, kdo může být v nebi.  Pro pobyt v nebi jsou nutné určité kvality, psychické vybavení a bez toho člověk do nebe nemůže. Kdybychom se dívali na ty svatební šaty pouze jako na obyčejné roucho, tak bychom mohli pochopit, proč takový žebrák ty šaty odmítl. Přece v novém obleku nemůže vyjít na ulici žebrat. Jenže ta hostina není hostinou na pár hodin, ale napořád, na věčnost a to roucho je to vybavení, které člověk potřebuje, aby na té hostině (v tom nebi) mohl být. Příkladem nám může být otec a syn, syn by moc rád měl auto. Otec mu ale říká : „Nejdříve musíš mít řidičský průkaz a potom můžeš dostat auto.“ Když ten syn si odmítne dělat řidičák a sedne si přesto za volant, dobrý otec ho z toho auta vyhodí. Ježíš nám na tom podobenství chce zobrazit  tu věc osobní kvalifikace. Ten obraz „roucho“ se vyskytuje  v Bibli právě v tom smyslu osobní kvalifikace. Otázka pobytu v nebi je samozřejmě také otázka Boží nabídky, Boží benevolence. Bůh zve každého, jenže člověk je ten brzdící faktor, který říká „ne“. Člověk je ten, který to pozvání Boží nechá vyznít naprázdno. Anebo, člověk by i chtěl být v nebi, (to na soudu bude také), ale protože nebude mít ty osobní kvalifikace, tak nebude moci být v nebi. Člověk psychicky nepřipravený na pobyt v nebi, - Bůh a ostatní by byli pro něj zdrojem stresu. Všimněme si chování ďábla: „To ti dám, jestli se mi pokloníš“. Představme si, že tady bude nějaký kolektiv  lidí a každý bude o sobě tvrdit, že je nejlepší. Tak jaký pak to bude potom kolektiv, když tito lidé budou mít tuto ctižádost. Jsou tady ve hře ještě i jiné věci (např. kompatibilita s kolektivem atd. ). To je ďáblův ústřední motiv. Pochopitelně, že P.Bůh nemůže říct : „Ano, ty jsi nejlepší“. Člověk, který nedokáže žít vedle někoho, kdo je lepší než on sám, takový člověk nemůže být v nebi. Otázka té psychické přípravy pro pobyt v kvalitním kolektivu je otázka nebe a to jsou ta „roucha“.Nemáme čas to rozebírat dále. Každý si tam musí dosadit své zkušenosti z dobrého, nebo špatného kolektivu. Já mám zkušenosti se svým bývalým pracovním kolektivem, který byl fantastický. Každý z nás si do podobenství musí dosadit, co sám v životě zažil. Otázka nebe je otázkou pobytu v kolektivu, zda-li se lidé v kolektivu snesou, nebo ne. Lidé, kteří se nemohou snést v kolektivu, jsou ti, co nemají to „roucho“. Nemám čas to podrobněji rozvádět. Stojí za to si ještě přečíst podobenství o královské svatbě   (Lukáš).

Mt 22, 1-14

Nebeské království je podobno králi, který vystrojil svému synovi svatbu. Poslal služebníky, aby............. Mnoho je totiž povolaných, ale málo vyvolených.

Je to partie dosti náročná, ale nepatří mezi nejobtížnější. Je vhodné si najít paralelní místo u sv. Lukáše o pozvaných na hostinu. Tam také vidíme, jak hostitel zve hosty a ti odmítají přijít. Hostitel znovu posílá služebníky s pozvánkou. Pozvaní znovu odmítají, posly dokonce zabijí, nebo ztýrají atd. Tak posílá hostitel své služebníky, jak se říká, do ulic: „Koho najdete, nažeňte, dobré i zlé, bez ohledu na osobní kvality“. Podle druhého podobenství jde ještě jedna vlna služebníků: „Koho najdou, přinutí přijít“. Je dobré si to uvědomit a dosadit si to do dnešního čtení, protože se to týká jedné a téže věci, problému vejití do nebe. My se někdy snažíme žít bez hříchu, dělat si zásluhy, jindy zase říkáme: „Jó, to záleží na  Pánu Bohu“, ale zapomínáme na to, o čem mluví ten dnešní úryvek evangelia, že právě je to člověk, který je pozván, který pozvánku odmítá. Neexistuje člověk, který nedostal, nebo nedostane pozvánku. Buď za živa, tak jako byli ti první pozvaní, nebo ve chvíli umírání. V jednom podobenství dokonce jde o nahnání na svatbu. V obou podobenstvích máme člověka, který nemá na sobě svatební roucho. Tam se mluví o žebrácích, mrzácích, o chudině , o plebsu, o spodině. Ježíš mluví o celnících, nevěstkách. My bychom mohli mluvit a narkomanech, zlodějích atd. Tito jsou podle Ježíše nahnáni. Odkud takový žebrák má vzít svatební roucho, řekněme frak. No, musel mu ho ten hostitel dát. Když jsem o tom přemýšlel, že když se vžijeme do té situace žebráka na ulici, kterého násilím zaženou na tu svatbu, pěkně ho umyjí a dají mu parádní šaty na míru s tím, že ten svůj raneček má zahodit, dostává se do situace (ten žebrák), že v tom fraku už nikdy nebude moct žebrat, protože by mu nikdo nikdy nic nedal. Úvaha však měla jeden nedostatek. Pozvánka se totiž netýkala  Boží svatby, která trvá několik hodin, nebo týdnů, ale na celý život. Ten člověk už nikdy nemusí žebrat, nikdy nemusí nuzovat, ani ten nahnaný. Prostě ten člověk odmítá to svatební roucho. Samozřejmě, že ve skutečnosti nejde o oblečení, frak. Proč on odmítá to roucho? Ze stejných důvodů jako ti pozvaní odmítají pozvánku. Je to totiž problém správných názorů. Židé měli svoje názory o Mesiáši, měli svoje představy, se kterými nikdo nepohnul, měli ustálené  výklady (nesprávné). Vymýšleli si bez ohledu na to, co říkají proroci. Ježíš ovšem jel podle vytyčeného plánu, podle toho, co říkali Mojžíš a proroci. Takže nebylo to to, co říkali rabíni. Takže první věcí, o které Ježíš musel hovořit byla právě oprava názorů. „Vaše názory, jak bude vypadat Mesiáš, jsou nesprávné. Váš způsob myšlení a to jak čtete Mojžíše a proroky jsou nesprávné. Vy je musíte opravit“. To je právě ono, 1. kázání, kde se mluví o změně myšlení. To je právě ten problém. Člověk, který je tzv. dobrý, si řekne: „Nač já bych měnil svoje myšlení, nač já bych se zamýšlel nad tím, jestli dobře věřím“. Hříšník, ten to nenechává být. Pozvaní, to jsou ti židé, kterým se dostaly za živa pozvánky, jejich dědici jsme my, kteří také za živa dostáváme pozvánky od Boha. V tom podobenství všichni pozvaní odmítli. U těch nahnaných všichni, až na toho jednoho (samozřejmě, že to nebude jeden jediný člověk). Ježíš tu chce naznačit, že drtivá menšina z těch nahnaných odmítne. Co však vlastně  ten žebrák odmítl. Tím prvým kázáním, co říkal Ježíš nám, začne Ježíš také těm nahnaným.  My bychom rádi opravili svoje jednání, ale myšlení ne. Jenže jednání je důsledkem přemýšlení. A my, abychom se snesli s Bohem, potřebujeme mít správné názory na Boha, správný způsob myšlení. Proto Ježíš zdůrazňuje, změňte myšlení – čiňte pokání. My si pod pojmem pokání  představujeme půst, askeze atd. Ale to vůbec není pokání. To je flagelace, sebetrýznění, ale není to „Metanoja“ v tom smyslu, v jakém to požadoval Ježíš. Ten „nahnaný“, když bude nahnaný, ten se bude klepat hrůzou. Člověk, co nechodil do kostela, když bude umírat a najednou uvidí, že po té smrti přece jenom něco existuje, ,ten bude mít „nahnáno“, ten bude mít strach, ten do toho nepůjde jako my „Hurá, tradá“, teď mně čeká slavobrána. Ten tam půjde s děsem a hrůzou. A nyní, když mu ježíš řekne: „Jsi ochoten opravit svůj způsob myšlení?“, tak drtivá většina řekne: „Ano, já mohu? Prosím tě jak?“  Nás pozvané, musí zarazit to, že právě tak málo pozvaných, kteří se za živa setkali s křesťanstvím, tak málo vejde. Ano, Ježíš to říká o židech a v jejich případě je to historický fakt, ale kdo nám zaručí, že se nás to netýká. Ježíš nemá na mysli pouze vyrábět historii. To, co se týká židů, se týká i nás. Na to si musíme dát pozor. Je to podobný problém jako i v jiných oborech. Např. setkal jsem se s několika lidmi, kteří byli barvoslepí. Lze je rozdělit do několika typů podle reakce.  1.) Říkám kolegovi na vojně: „Podívej, jak ty třešně začínají červenat“.  On na to: „Já to nevidím, jsem barvoslepý, ty to nevíš ?“). 2.) „Jseš barvoslepý“. „Nejsem“. „Jseš“. „Nejsem“ atd. Pěkná rodinná hádka. Říkám: „To se dá vyřešit. Trochu ty věci znám, můžeme udělat test“. Test potvrdil, že manžel je barvoslepý. On: „Já k žádnému doktorovi nepůjdu, já jsem zdravý, já vidím dobře.Vy jste se na mně smluvili“. 3.)  Pak jsem se setkal s lidmi, kteří vůbec nevěděli o tom, že jsou barvoslepí. Kdybychom dělali průzkum, zjistili bychom, že leckdo z nás tak trochu barvoslepý je  a vůbec o tom neví. Zrovna tak je to podobné s tím myšlením. Pán Ježíš velmi často hovoří o slepotě, o psychické slepotě, o lidech, kteří sice čtou evangelium, ale nerozumí mu správně. Ale protože tito lidé nechtějí opravit tu svou psychickou slepotu, nechtějí s ní počítat, není možné je přimět k tomu, aby přijali onu první, kritickou Ježíšovu lekci: „Opravte své smýšlení“. – „Vždyť já myslím dobře“. „Co já mám na myšlení stroj?“  Nebo:  „Já jsem žák, který občas přinese pětku, protože si učitel na mne zasedl a tam těm dává jedničky“ atd. Spoustu podobných výmluv bychom si mohli vymyslet. S takovými lidmi prostě nehnete a vidíme přitom, že by s tím opravdu pohnout mohli. Čím ten profesor je lepším odborníkem ve své profesi (hlavně u přírodovědných oborů), tím spíše rozezná ty chyby v myšlení a vyhmátne je.  Rodiče mnohokrát: „Já jsem ho vyzkoušel a on všechno umí“. Jenže nerozumí. Něco podobného tomu pochopení, které není pouhým reprodukováním textu, vyžaduje i Ježíš. Ježíš neklade nemožné nároky. Je ochoten uzdravit každého. Jenže neochota lidí  uznat chyby v myšlení, ve výchozí koncepci náboženství šla tak daleko, že lidé fyzicky nemocní  se nedali uzdravit, protože je uráželo, že jim Ježíš říkal, že se musí nejdříve pořádně myslet, že jejich způsob myšlení, způsob četby Bible jsou nesprávné. Dobrý profesor u exaktních oborů rozezná žáky, kteří rozumí a kteří ne. Proto Ježíš brával s sebou přednostně Petra, Jakuba a Jana, protože oni zvlášť dobře chápali. Ostatní apoštolové a učedníci se zarazili, když něčemu nerozuměli a ptali se. Víme, že i „ protekční trio dovedlo“ říci Ježíšovi: „Kdepak, to takhle není“. Toto je ono odmítání. Odmítání těch pozvaných a odhození „svatebního roucha“. Ten nahnaný (bude jich drtivá menšina) bude říkat:  „Co mne bude kdo otravovat, vždyť já přemýšlím dobře“.  „No jó, byl jsem zloděj, ale za to mohou rodiče, okolí, tamten, onen atd. Já jsem oběť, nač bych měnil myšlení“. Někomu říkat o změně smýšlení je velice abstraktní a pokud se s tím nesetkal v nějakém přírodovědném oboru, těžko tu podobnost najde. Jsou však lidé, kteří to najdou, i když nemají žádné vysokoškolské vzdělání. Problém je ten, že člověk si nechce připustit ( viz  chování jednoho typu barvoslepých, nelze je přesvědčit, že svět vypadá trochu jinak, než jak on ho vidí) psychickou slepotu. V Nazaretě se drtivá většina nemocných nedala uzdravit, protože jim Ježíšovo kázání šlo na nervy.  Neochota připustit možnost, že nevidím správně, je ten silný faktor, který je ve hře. Někdo se vymlouvá a tápe, jiný zase si myslí, že věci rozumí a třeba nejdříve mu dokazovat, že věci nerozumí, jestli mu má ten učitel pomoci. Toto je též problém vztahu člověka k Bohu. My se musíme naučit správně myslet ne jenom proto, abychom dobře rozuměli evangeliu, ale také proto, že se setkáme s Bohem, abychom ho vůbec snesli. Abychom nebyli alergičtí na Boha tak, jak byli alergičtí židé. Dokud tuto možnost nepřipustíme sami u sebe, neudělali jsme krok přes první Ježíšovu lekci. Musíme s tím počítat, že věci nechápeme, vadně vyhodnocujeme, že máme zkreslený pohled a v krajním případě, že jsme přesvědčení, že toto je „zelené“ a ono je to „červené“. Barvoslepému lékař nemůže pomoci, ale Ježíš, ten byl ochoten těm lidem pomoci a oni tím, že nechtěli připustit tu svoji psychickou slepotu (Ježíšův termín), nemohl jim pomoci. Proto pozvaní odmítli pozvánku (drtivá většina) a drtivá většina nahnaných přijímá a jen několik  pár nahnaných odmítá  („ale já přemýšlím dobře“).  Leckdo si řekne: „On pořád mluví o tom přemýšlení, kdyby raději vykládal desatero“.  Když farizeové říkají: „My, že jsme také slepí?“, Pán Ježíš odpovídá: „Kdybyste byli slepí, hříchy by jste neměli. Ale říkáte ´vidíme´, proto váš hřích trvá.“ On se s nimi nehádá. Hřích podle Ježíše přichází proto, že člověk nechce hýbat se svým myšlením, rozlišovací schopností, nechce si nechat poradit. To je klíčové. Když někdo toto nechápe a odsune to, může si udělat 1 000 vkladních knížek, aby se za něj po dobu 100 let  každý měsíc sloužila zádušní mše sv., nepomůže mu to, protože neřešil klíčový problém. Ochota opravit své myšlení podle Ježíšova vkusu. Je to nepříjemné, ale stojí za to se nad tím zamyslet a nebrat dnešní podobenství na lehkou váhu. My dostaneme pozvánku. Každý, buď bude pozván, nebo nahnán. A do pekla se nechodí proto, že jsem dělal hříchy, ale proto, ale proto, že zavrženec tvrdí: „Já vidím dobře, já nepotřebuji správně vidět, myslet, opravit smýšlení, nepotřebuji správně věřit, správně se modlit atd.

Mt 22,1-14

Ježíš mluvil k velekněžím a starším lidu v podobenstvích. Řekl: Nebeské království je podobné králi, který vystrojil svému synovi svatbu. Poslal služebníky, aby svolali hosty na svatbu, ale ti nechtěli přijít. Poslal znovu jiné služebníky se vzkazem,......atd. Krále to rozhněvalo, poslal svá vojska, vrahy zahubil a ...........Potom řekl svým služebníkům:........jděte tedy proto na rozcestí a pozvěte na svatbu, koho najdete.......Když vstoupil král, podívat se na hosty, uviděl člověka, který neměl svatební roucho........atd.

Opět tady máme něco podobného jako včera, tam bylo: „Poslední budou prvními a první posledními“. Dnes máme: „Mnoho je povolaných, ale málo vyvolených“. Je dobré se nad touto problematikou zamyslet. Uvědomte si, že tady vlastně jde o to, jak se člověk může dostat do nebe. A že v tom nebi budou dva typy nebešťanů a nebo bychom mohli říct – dva typy cest do nebe. Ta jedna to jsou ti pozvaní, kde ten vladař ( jedno podobenství hovoří o svatbě svého syna, druhé o hostině), hostitel povolává hosty. Oni zdvořilou pozvánku se všemi náležitostmi nepřijímají, tak pozvánku opakuje. Všimněte si, jak Ježíš hovoří o tom, že všichni odmítli. Ježíš tím nechce říct, že v dějinách se nevyskytli lidé, kteří by to pozvání nepřijali. Ale zdůrazňuje naprostou většinu těch, co pozvání odmítnou. Drtivou většinu. Abychom tak řekli, těch lidí, co přijmou pozvání podle Ježíše a Ježíš ví, jak to v nebi bude vypadat, bude to v pravdě řečeno statisticky zanedbatelný počet (prakticky), abychom to tak nějak vyjádřili. Ti co přijmou pozvánku. Jistě, bude tam Maria, Eliáš, Enoch, Elizeus, Jan – miláček Páně, sv. Petr, celník Matouš,........ale velká většina budou ti nahnaní. Tady ten vladař hostitel opakuje pozvání, ale na to opětovně nedbají a někteří dokonce služebníky pochytali, ztýrali a zabili. Krále to rozhněvalo a potrestal je. Uvědomte si přátelé, že je naprosto mylná představa, jak by ty duše v pekle strašně rády se napravily, kdyby to šlo. Duše a to se týká i duší v očistci, duše v pekle by si snadno mohly ulehčit, ale peklo je zavřeno z vnitřku a ne zvenku. Jeden lékař mi říkal, že se občas setkává s případy  (bylo to dřív), že třeba dětičky si hrajou a některé se skrylo do lednice, která se potom z venčí zavřela a pak se nemohly dostat ven. Peklo, to má klíče zevnitř, to si musíme uvědomit. Začíná to odmítnutím té pozvánky, pak se ten zavrženec dostává do strašné vnitřní krize. My musíme vědět, že do pekla (a nebude jich tam málo) se dostanou lidé se dostanou lidé jedině za hřích proti Duchu Svatému. Za to, že budou i na soudu zavírat oči před skutečností, tak jak si to zvykli za svého pozemského života. Spousta lidí si nerada přiznává chyby. A když už chybu vidí, tak to přiznávají jako chybu a říkají si, já se musím napravit, ale neříkají si, jó, je to tím, že mám špatnou životní koncepci, já musím tu svou životní koncepci opravit. Já věřím dobře, ale já nesmím dělat hříchy. Máme tady ještě ty nahnané, ty, kteří se nepřičiní o svou spásu, ale, kteří se na soudu nedopouští hříchu proti Duchu Svatému. A proto, bez vlastní zásluhy, bez vlastního přičinění budou násilím, abychom tak řekli, nahnáni do nebe. Teď jsme tady u toho roucha. Uvědomte si, v našem případě se obléká na svatbu frak. Ale musíme uvážit toto. V tomto podobenství a v tom druhém  je to ještě víc zdůrazněno, jděte na rozcestí, pozvěte na svatbu. A pán říká (2. podobenství): „Ještě jsou místa, jděte a koho najdete, ne pozvěte, ale nažeňte.“ Čili, jako se 2x opakuje pozvání, opakuje se také taková ta násilná akce- to nahnání. A oni jsou do toho nebe nahnáni proti své vůli. Tak, jako žákům, kterým  se nechce chodit do školy, ale chodit se tam musí. Jinak by dostal výprask. Otázka nebe není otázka nahnání, protože nebešťan od nebešťana zavržence se liší  dvěma věcmi. Za 1., abychom mohli být v nebi, musíme být schopni vidět Boha. To znamená, že nám tyto oči a tento mozek, co máme, a celý ten organismus nestačí. Čili, musíme být vzkříšeni z mrtvých a náš organismus musí být přebudován, aby byl schopný komunikovat s Bohem a aby byl nezávislý, jak se tak říká, na matičce – zemi. Ono to není tak jednoduché. Ve skutečnosti to není složité, ale my máme jinou představu. Musíme si uvědomit, že Ježíš nám ukazuje vlastnosti tohoto nebešťanova těla, přesněji by sedělo slovo „hardware“, ale toho nebešťanova vzkříšeného těla, kde Ježíš   např. prochází skrz zeď, ale přitom si na něj mohou sáhnout. A nebo se jim objeví, oni ví, že to je Ježíš, ale nikdo se ho na to neopováží zeptat, protože Ježíš má jinou tvář. Když Ježíš vystupuje na nebe, vznáší se bez křídel, až ho skryl mrak. My ovšem toto musíme domyslet. Možnost pohybu v kosmu, nezávislost na gravitaci, absolutním vesmírném chladu, obrovské sluneční teplotě, to nebešťanovi nebude vadit. Musíme si uvědomit tuto stránku a to je právě to vzkříšení, tady nejde jenom o to vytáhnout toho nebožtíka z hrobu. Tady nejde jenom o to, že ten člověk zase bude žít, že se setká s těmi, kteří ho měli rádi. Tady jde o to, že ten jeho organismus bude úplně přestavěný, takže on bude schopen vidět Boha atd. A druhá věc, co tady je,  je způsob myšlení, vědomí toho, že Bůh do mně vidí. Mnoho manželství např. by se neudrželo, kdyby manžel věděl, co si manželka myslí. A naopak. Spousta lidí by to prožívala jako krizi, kdyby někdo viděl do jejich mozku. Čili, je to otázka takové té vnitřní připravenosti, té schopnosti snést se s Bohem. Např. zpočátku to manželství je velká láska a potom si jdou na nervy. Problém nebešťana je také toho druhu. Ta problematika, že by nám P.Bůh lezl na nervy a nebo my P.Bohu? Myslíte si, že nás se to netýká? Když apoštolové, i sv.Petr a Jan dokonce si s Ježíšem ne a ne rozumět? Takže ten nahnaný, u kterého byla tato přeměna toho těla i toho jeho myšlení provedena proti jeho vůli, asi tak jako když v minulém století sháněli otroky a vypravili se do Afriky a chytali lidi – posadili je do lodi a odvezli, neptali se, chceš být otrokem nebo ne. A zrovna tak je to nahnání proti vůli, kde oni se budou vzpírat, dobré i zlé, bez ohledu na to, jestli jsou kvalitní nebo ne. A těchto nahnaných nebešťanů bude většina. A mezi nimi jenom jediný (menšina) to svatební roucho – to přeměněné tělo a tu přeměněnou mentalitu, ten způsob myšlení, nutný abychom se s Bohem snesli. Pozvaný má příležitost na své povaze spolupracovat s Ježíšem  i ten, kdo to pochopí, na tom svém vzkříšení. Ten nahnaný bude prostě nahnán tak, jako se prostě nahánělo do otroctví. Ale pozor, ti nahnaní (většina) budou lidé z ulice. To nebudou ti, co chodí do kostela. Uvědomte si, že podobenství je velice „černé“ z hlediska zbožných lidí. Ti nahnaní, ti dobří nebo zlí, to budou ti, co do kostela nechodí. My jsme všichni pozvaní, to si musíme uvědomit. Takže ti nahnaní budou násilím nahnáni a drtivé většině se ten nový způsob života zalíbí. Budou moct říci, já nechci. Ale těch bude mizivá menšina. Budou nějací, tady je to representováno tím jedním, protože ti ostatní řeknou, to jsem nevěděl, že něco tak krásného nabízíš, Bože. Proč to připomínám?  To není pouze problém Ježíšovy doby, ale také problém každého z nás. My se totiž musíme naučit toho Boha přijmout, být s ním stejného smýšlení, aby mezi námi a Bohem nevznikala ta ponorková nemoc. Ono je to nepopulární. Daleko snadněji se říká: „Pán Bůh nás má rád a my máme rádi P.Boha.“ Jenže, co je psáno, to je dáno. A tohle je 22. kap. Matouše. A není to jenom tato kapitola, ale i to „pozvání na hostinu“, je to i život Ježíšův, který je toho dokladem. Spousta lidí se nedalo od Ježíše uzdravit jen a jen proto, že jim Ježíšovo kázání nesedělo, Ježíš jim šel na nervy. Také apoštolům Ježíš říká, „mám vám mnoho   co říct, ale nyní to nemůžete snést“. Proto stojí za to, se zamyslet nad tím podobenstvím, nad problematikou, zdali věcem věřím z přesvědčení, zda si víru nemusím nadiktovávat, zdali je mi to jasné, zdali s tím vnitřně souhlasím. To jsou věci, na které nejsme zvyklí se tázat. Někdo si může myslet: „ Mně se to netýká, já chodím do kostela, já nemusím mít strach z tohoto podobenství.“ To však už je jeho věc a jeho zodpovědnost. Víme, že na soudu bude platit: „Ze svých slov budeš souzen.“

Mt 22,15-22

Farizeové odešli od Ježíše a radili se, jak by ho chytili. Poslali k němu své učedníky zároveň s Herodovci, aby mu řekli : „Mistře, víme, že jsi pravdomluvný, že učíš cestě k Bohu podle pravdy, nedbáš lidských ohledů, nehledíš totiž na to, čím kdo je. Pověz nám tedy, co myslíš, je dovoleno platit daň císaři ?“...........atd.

Jsem na rozpacích o čem mluvit, protože v tom Izajášovi, ta 5. kap., je taková jedna větička: „Pro svého služebníka  Jakuba, to jako říká Kýrovi, pro Izraele, svého vyvoleného, zavolal jsem tě, i když jsi mně neznal“. Je to taková nenápadná větička a chtělo by to podrobnější rozbor celé té postavy- toho Kýra, ale na to zatím jaksi nemám dost materiálu pohromadě, abych vám to mohl vysypat. Věta je sama o sobě nesmírně důležitá,  že např. ten Kýros, pohanský král, který ale vůbec nevěděl o Bohu, jak to, že se Bohu líbí?  Vyvolil jsem tě, zavolal jsem tě jménem, poctil jsem tě, i když jsi mně neznal. Proč toho Kýra, pohana, který se ze začátku nestaral o náboženství? To je jedna věc, a ta druhá, to evangelium, které je také nesmírně důležité, i když jsme o tom mockrát hovořili. Co je jádrem té události? Proti Ježíšovi udělali farizeové tažení, že je neznaboh, že dělá zázraky v sobotu. Ježíš na to reagoval tak, že přišel do synagogy a tam uviděl nemocného a řekl: „Pojď sem, ty, člověk s uschlou rukou, zvedni tu ruku! Tak pane představený synagogy, já se vás ptám, a pokud jsou tady páni farizeové, smím ho uzdravit  nebo ne?“ Oni samozřejmě mlčeli. Pozor, pánové, je sobota. Mlčeli.  Tak jim Ježíš, jak všechno nasvědčuje, je velmi pravděpodobné, že cituje jejich kázání o tom, jak světí sobotu, že i dobytče musí mít sobotní pohodu, že je povinností hospodáře donést krmení a napojit i v sobotu to dobytče, je povinností hospodáře i v sobotu to dobytče vytáhnout z jámy a nenechat ho tam do příštího dne. Čili je povinností tomu dobytčeti udělat příjemnou sobotu. A mně je povinností, říká Ježíš, udělat příjemnou sobotu i tomuto člověku. Oni tím byli poraženi. Ovšem, samozřejmě, že nemohli dál šířit ty pomluvy, nemohli říkat o Ježíšovi, dej mi pokoj, vždyť to je neznaboh, dělá zázraky i v sobotu. To nešlo. A reakce na tento případ byla, že svolali poradu s Herodovci, to znamená s Herodovskými úředníky. Heroda nenáviděli, herodovce taky, ale ještě víc nenáviděli Ježíše a proto se ti ultrazbožní spojují právě s těmi nepřáteli, jak na to jít. Výsledek porady je dotaz: „Mistře, víme, že jsi pravdomluvný...atd.“ a mažou mu med okolo pusy: „Víš, my nevíme jak je to s těmi daněmi. Máme platit nebo ne? Když je nebudeme platit, přijdou Římané, zničí chrám a to my přece nechceme. A když platíme, tak oni z toho stavějí pohanské chrámy a my chceme být věrni Bohu“. Rozváděli to jako problém, Ježíšovi mazali med kolem pusy, jako jedinému, který je schopen to vyřešit a tak. Cílem ovšem bylo, ať Ježíš řekne, co řekne, jednoduše jsou tam Herodovci, kteří řeknou: „Kamaráde, to  jsou buřičské řeči, pěkně půjdeš s námi a pěkně si sedneš do šatlavy“. Anebo byli připraveni jiní, že když Ježíš by řekl, aby platili, oni by křičeli: „Nechceme ho, kolaboranta jednoho, fuj!“ Ježíš ovšem ví, co v tom je, tak říká,: „Ukažte mi peníz daně!“ Prohlíží ho, všichni jsou napjati a Ježíš říká: (pozor, tuhleto není věc, abychom tak řekli, že některý císař pán chtěl, aby mu vojáci bojovali) „Dávejte, co je císařovo císaři a co je božího Bohu“. Tohle je únikový manévr. Je to sice podivný výrok, ale Ježíš to tady používá jako únikový manévr. Aby si nějaký císař pán i nějaké katolické veličenstvo z tohoto místa, dělali a jako že si to dělali, zdůvodnění pro to, aby si mohli dělat to, co chtěli – zvůli atd. To teda ne! Čili, Ježíš jim tady vyklouznul, oni zas přišli s jiným podobným chytákem, ať řekne, co řekne, vždycky to bude špatné. Čili to byl případ i s tou ženou, kterou chtěli kamenovat, předložili mu to jako sociální případ. No, jo, ona byla nevěrná, máme ji kamenovat, ale ten její muž je takový, onaký. A když Ježíš řekne, kamenujte,tak řeknou: „Ty jsi nelida“. Když řekne nekamenujte, tak ti křiklouni řeknou: „Fuj, neznaboh, příčí se Mojžíšovu zákonu“. Tak za tamto byli jedni, za kamenování druzí křiklouni, ale to je už normální problém, nebo technika naaranžování výtržností, abych tak řekl. Takže, ať na Ježíš šli tak, nebo onak, tak nakonec, to jsme si říkali proč, tak tady říkám to „odepsal“. A tak, co mají ty dvě pasáže (z toho Izajáše a tady z toho Mt.) společné   Vedle sebe vidíme totiž vidíme Kýra, pohanského krále, který s Bohu líbil, i když to byl pohan a o Bohu ze začátku vůbec nevěděl. Víte, až mi P.Bůh jednou řekne, poctil jsem tě, tak budu rád. Volal jsem tě jménem, to je vyznamenání. Čili na tom Kýrovi muselo být něco, co se Bohu líbilo. A zase na židech, kteří Boha znali, chodili do kostela, kteří se rádi modlili, zas bylo něco, co působilo, že oni Ježíšovi nerozuměli. Nějaký faktor, který má vyloženě náboženský charakter. Často jsme o tom mluvili. Dřív, než vezmeme do rukou Bibli, musíme vzít do ruky slabikář. Já se napřed musím naučit pořádně myslet, pořádně číst. Když neumím číst, nemohu číst Bibli. Dokud neumím pořádně myslet, nebo mám deformovaný způsob myšlení, tak také nemohu tu Bibli číst. A nebudu jí rozumět, ani jak se lidově říká, kdybych se rozkrájel. Čili jde tady o nějaké faktory, obyčejného kuchyňského charakteru, které v člověku jsou a které vlastně určují, jestli ten člověk bude Bohu rozumět nebo ne. Jsou to povahové vlastnosti. U toho Kýra něco muselo být, že si Bůh váží Kýra víc, i když Kýros byl pohanský král, který o Bohu – Jahvovi nevěděl. A na těch farizejích a zákonících tento faktor zase chyběl, takže i když oni o Bohu věděli, i když byli tváří v tvář, tak zase Bohu nemohli rozumět. A že Ježíš o těch faktorech hovoří, to jsme říkali před časem, když jsme hovořili o tom, abych to nazval moderními slovy, v podobenství o defraudantovi, o nevěrném správci, který dělá falešnou inventuru, ale tu falešnou inventuru dovede udělat pořádně a když pán přijde a udělá „hloubkovou“ kontrolu, revizi účtů, nenajde chybu. On ví, že správce ho šidí, ale nemá žádný doklad, takže ho musí i pro nedostatek důkazů propustit. Říká si, škoda, že tě musím propustit, takového bezvadného ekonoma. A Ježíš nám tohoto defraudanta klade za vzor: „Dělejte si přátele z klamného mamonu. Synové světa jsou moudřejší ve svých věcech, než synové světla“. Udělejte si přátele z mamonu, to není ironie, to je výzva. Učte se od toho profánního světa, srovnejte si tam ten způsob myšlení, abyste Bibli brali do ruky a adjustovaným mozkem, který je schopen pořádně myslet, je už schopen pořádně chápat. Když bereme do ruka Bibli a nemáme to správné myšlení, když nebudeme mít pořádně nastaveny všechny parametry, nebudeme rozumět. Já se musím i obyčejné věci dělat dobře a tak se naučím dobře myslet, aniž bych musel znát nějakou teorii psychologie atd. A to je smysl podobenství o defraudantovi. Ježíšovi asi bylo líto, že nemá jiný objekt, aby řekl podobenství, než právě tohoto defraudanta. Dnes by sáhl po profánních věcech, po lékařích, po technicích, rozebral by postavy Einsteina, Newtona atd. Ale tenkrát neměl nikoho, nezbývalo než jako příklad prozíravosti  dát švindlíře, podvodníka. Čili ten defraudant nesměl udělat chybu, ten byl opatrný na každý krok. A my musíme být zrovna tak opatrní na každé slovo, když čteme Bibli, nesmíme přeskakovat, nesmíme mít slepé místa v Bibli. To jsem vám chtěl o té problematice říci, že jsou tady věci, které se musíme naučit dřív, než chceme rozumět Bibli.  (45. kap. Iz., 22. kap. Matouše).

Mt 22,34-40.

Když se farizeové doslechli, že Ježíš umlčel  Saduceje, shromáždili se u něho  a jeden z nich, znalec zákona, ho chtěl přivést do úzkých a zeptal se : „Mistře, které přikázání v Zákoně je největší?“ Odpověděl mu : „Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou myslí. To je největší a první přikázání. Druhé je podobné. Miluj svého bližního, jako sám sebe. Na těchto dvou přikázáních spočívá celý Zákon a Proroci.

Lepší bude, když si stejný příběh přečteme (trochu podrobnější) u sv. Marka 12. kap. 28-34. Tam to končí tak, že když Ježíš viděl, že vykladatel odpověděl rozumně, řekl mu: „Nejsi daleko od Božího království.“ Nyní je možné se podívat na zdánlivě stejný text u sv. Lukáše 10. kap. 25-37. „Jednou povstal jeden znalec Zákona, aby Ježíše přivedl do úzkých a zeptal se: „Mistře, co musím dělat, aby se mi dostalo věčného života?“ Řekl mu: „Co je psáno v Zákoně, co tam čteš?.....atd.“. V některých vydáních ten příběh o samaritánovi je nadepsán jako „Podobenství o milosrdném  Samaritánovi“. Upozorňuji, že toto nebylo žádné podobenství. To by se Ježíšovi všichni vysmáli. Zde je třeba mít na mysli napjaté vztahy a nevraživost mezi židy a samaritány. Když k tomu přičteme to, že ten zákoník zmlkl a nezmohl se na žádnou pořádnou odpověď, tak dojdeme k tomu, že to musela být skutečná událost. Kdyby to bylo podobenství, všichni posluchači by se pustili do hurónského smíchu. Když se Ježíš nakonec ptá zákoníka, kdo je bližní toho poraněného, ten zákoník ani nechce říct, že samaritán, ale odpoví: „Ten, kdo mu prokázal milosrdenství.“ A Ježíš: „Jdi a stejně jednej i ty.“ Ta odpověď zákoníka byla zřejmě tak mezi zuby pronesena. Nyní zřejmě pochopíme, že máme dvě odlišné postavy zákoníků a ne dvě verze jednoho příběhu. Ta otázka: „Které přikázání je větší?“, byla mezi židy často diskutována. V obou případech zákoníci přicházejí se stejnou otázkou za Ježíšem. Nezapomínejme na to, že „ne každý, kdo mi říká Pane, Pane, vejde do Božího království.“ My máme plná ústa lásky Boží, věřím atd., připumpováváme svoji víru tím, že ji proklamujeme, místo toho, abychom o své víře přemýšleli. A my ani nevíme, že ten náš Bůh se nám začíná vzdalovat a že to je někdo, z koho máme ve svém podvědomí strach. Bojíme se si to přiznat a halasně říkáme „Miluji Boha.“ Tady máme dvě postavy, které ze začátku jednají naprosto stejně. Jedna z těch postav je pochválená a druhá postava nestála dále za zmínku. Všimněme si, že u Marka, Ježíš sám cituje Mojžíše. Ten zákoník slyšel, jak Ježíš „usadil“ Saduceje. Zřejmě si řekl: „Ten tesař z Nazareta, ten něco zná“ a zaujímá pozici, že se chce něco dovědět, chce znát Ježíšovo mínění. Jeho samotného, jako profesionála, ta otázka tlačila. Pak ten zákoník odpověděl: „A víš, Mistře, že máš pravdu!“ Veškeré další bádání ustupuje do pozadí v porovnání  s  1. přikázáním, do pozadí ustupuje také jakou modlitbu jsem se modlil, jak hodně jsem se modlil. To „milovat Boha z celého srdce a celého rozumu“ (Pozor, to není tak jednoduché !), „je víc, než všechny oběti a celopaly“.  A Ježíš na to (kéž by to řekl o nás): „Nejsi daleko od Božího království.“ Pochvala od Ježíše stojí za to! Ježíš není laciný při rozdávání pochval. Ježíš neříká: „To jste hodní, že jste sem přišli.“ Ten zákoník u sv. Marka vidí, že Ježíš mluví k věci. A když vidí, že Ježíš má pravdu, tak to dokáže upřímně přiznat. Ale ten druhý ten zůstává v opozici k Ježíšovi až do konce. Ten člověk krásně vychrlí (odrecituje) s patřičným patosem, s přesvědčením, že on je ten pravý „Milovat budeš ...atd.“, jako natažené péro. Ježíš na to říká: „Tak to dodělej.“ Jenže ono proklamovat Boha a dělat věci do posledního puntíku, je veliký rozdíl. (Moje pozn.: V této oblasti máme i my křesťané moc a moc co dohánět.)  Místo toho, aby zákoník Ježíše zesměšnil, sám se dostává do úzkých a zkouší úhybný manévr: „No, jo, ale kdo je můj bližní?!“. To, že on se chtěl „ospravedlnit“, třeba chápat jako „on se chtěl „rehabilitovat“, on chtěl zachovat svoji „důstojnost.“ Tak mu Ježíš připomene to, čeho byl plný Jeruzalém, dnes bychom řekli plné noviny. O té zprávě se Samaritánem všichni dobře věděli a Ježíš ji jenom cituje, opakuje. Tento zákoník nechce říct: „Víš, Mistře, že máš pravdu!“ Tímto se ti dva zákoníci liší. Jednak, proč se ptají a pak, jak reagují na to, co Ježíš říká. České přísloví říká: „Když dva dělají totéž, není to totéž.“ Ježíš říká: „Ne každý, kdo mi říká Pane, Pane, vejde do Božího království“. Vraťme se k těm přikázáním. U nás katolíků často dominuje 6. přikázání a zapomíná se na 1. přikázání, na otázku víry. V jiných církvích se snaží tomu přiblížit, ale proklamují tu víru („já věřím.“). To naše utíkání a také to proklamování, je jedno a totéž. Naším cílem není vyždímat ze sebe lásku k Bohu a víru, ale pokorně, krůček za krůčkem na tom pracovat. My nesmíme chtít po Bohu, aby nás přimáčkl ke zdi, ale aby nás jednou pochválil. Tedy, které přikázání je největší. Po našem bychom mohli říct: „Který hřích je větší?“ Přečtěme si Mt. 11. kap. 20-24. (Běda ti Korozaim, běda ti Betsaido.... Sodomské zemi bude v soudný den snesitelněji než tobě.).  Uvědomte si, že hříchy sodomské nebyly tak velké jako hříchy židů. Sodoma by Ježíše neukřižovala. Jak to, že židé Ježíše nepřijali? U židů je tudíž něco specifického a o tom jsme už mnohokrát mluvili. Jsou to vnitřní skryté odchylky od víry (viz celá 23. kap. Mt.). Je zde  ještě jedna věc, klíč k řešení k tomu, co mám dělat, abych nehřešil, aby moje víra byla kvalitní, abych já byl šťasten v náruči Boží, aby Bůh byl rád, že drží (Bůh) v náručí mně. Ježíš dává na to odpověď – Jan 9. kap.  39-41. „Přišel jsem na tento svět k soudu, aby slepí viděli a kdo vidí oslepli.“ Slyšeli to někteří farizeové a řekli mu: „Jsme snad my slepí?“ Ježíš odpověděl: „Kdybyste byli slepí, hřích byste neměli. Vy však říkáte „vidíme“, proto váš hřích trvá“. Jsou to známé věci, nemůžeme to rozvádět. Materiálu máme dost na to, abychom mohli vyřešit, které přikázání je největší, nebo který úkol, úkon v křesťanském životě je prvořadý. Ono „vidíme“ není tak jednoduchou věcí, připomínám, (mockrát jsme o tom mluvili). Ono „vidíme“ je věcí, která je nadřazená nad problémem hříchu. Kdybychom měli vyřešenou otázku „vidíme“, tady postoje, jak jednáme s Ježíšem, měli bychom potíže ve víře, neměli bychom hříchy, Ježíšovi bychom rozuměli. Židovi lze odpovědět: „Miluj svého Boha nade všechno.“ A člověk, který je poctivý, ví, že tady má mnoho restů a že to nespraví proklamací. Jenže to už je postoj dobrého starozákonního člověka. Postoj křesťana má jít dál. Vyřeším-li problém „vidíme“, naleznu i lásku k Bohu. Když to nevyřeším, jsem v nebezpečí, že tu lásku k Bohu a víru ztratím. Ono „vidíme“ je pro nás odpovědí na tu otázku.

Mt 24,42-51

Ježíš řekl svým učedníkům: „Bděte, nebo nevíte, kdy váš pán přijde. Uvažte tohle: Kdyby hospodář věděl, v kterou noční dobu přijde zloděj, určitě by byl vzhůru....

Výhodnější je najít si tuto pasáž v evangeliu sv. Lukáše (v 12. kap). Tam je to v plnějším světle. Ježíš začíná podobenstvím o služebnících, kteří čekají na pána a vypráví: „Pán je na svatbě, služebníci čekají, svatba se protáhne, oni stále čekají, mají připravené světlo. Pán přijde a když vidí, že oni ho čekají, řekne ´tak a uděláme si hostinu´ a on jim posluhuje.“ V běžném životě by to udělal pán, který má mimořádně dobrý vztah ke svým podřízeným, nebo podnapilý. Ježíš někdy nemůže si brát materiál k podobenství z běžného chování lidí. Ježíš zde opravdu chce, abychom na něho čekali a bude nás obsluhovat. U Boha je to normální. Tady nejde o to čekání ve smyslu: „Pane Ježíši, kéž bych už zemřel a setkal se s Tebou“. On tady myslí něco docela jiného. Týká se to toho, že Ježíš vysvětloval určité věci a některé vysvětlit nemohl. Proč?  Protože oni  „nepustili“ to jeho slovo do svého mozku. Vzpomeňme si na to, jak předpovídal své utrpení. Oni na některé věci podvědomě odpovídali tím: „Kdepak to takhle není“. A to je to očekávání, toto jsou ti služebníci čekající na pána. Tady není to abstraktní čekání na smrt. Jednak Ježíš to tady tak nemyslí a jednak spousta lidí se těší na setkání s Ježíšem po smrti a může se hrozně zklamat. Viz problém setkání židů s Mesiášem. Minuli se. Podobenství o služebnících čekajících na pána je vlastně o tom, jak se zachovat, když nám Ježíš něco říká. Samozřejmě, že zde nejde také o sny a vizionářství, ale o čtení evangelia. Ježíš potom přidává další podobenství. Hovoří o hospodáři, který se dozví, že ho mají přijít vykrást. Takový hospodář se nesebere a nepůjde pryč. Ale pozve si přátele a bude čekat, aby zloděje zneškodnil. My si kolikrát myslíme, že jsme věřící, ale to Boží slovo nám utíká.  A my bychom měli být ve střehu při setkání s Bohem a nebýt lhostejní (jako, kdybych řekl, když si ukradne, ať si ukradne), aby nám žádná myšlenka neutekla. My bychom měli být připraveni na setkání s Ježíšem. Jistě, týká se to také konce života, to je nesporné. Ale týká se to také (a to je rozhodující) setkání v běžném životě, kdy člověk se ani nenaděje a uteče mu příležitost. Např. člověka napadne myšlenka a on se nezeptá, vezme do ruky evangelium a najde něco nejasného a nedořeší to, on se nezeptá.  Petr se ptá: „To podobenství říkáš nám, nebo všem?“ Ježíš odpovídá dalším podobenstvím: „Kdo myslíš, že je věrný a rozvážný služebník, kterého pán ustanovil nad svou čeledí atd.“. Sv. Lukáš má ještě zajímavý detail. „Služebník, který nepřipravil jídlo a věděl, že ho má připravit, dostane ran hodně. Služebník, který nevěděl a nepřipravil (pro podřízené) dostane ran méně“, ale dostane také. My se často ptáme: „Byl to hřích, nebyl to hřích“ a když přicházejí trampoty a utrpení, hledáme souvislost s hříchem a když nenajdeme takové hříchy, které bychom považovali za důležité, řekneme si: „To mně Pán Bůh zkouší“, nebo „Koho Bůh miluje, toho  křížkem navštěvuje“. A už jsem pěkně vedle a vymluven. Samozřejmě, že podobenství se v první řadě týká těch, kteří mají druhé učit. Ale ta myšlenka sama, že služebník, který nedělá co dělat má, dostane ran víc a ten co o tom neví a také nedělá, dostane  ran míň, ale dostane. Když přijde utrpení, měli bychom hledat to, co jsme měli udělat a neudělali. Měli bychom vědět, co máme vědět o P. Bohu a když máme naivní názory a z celého srdce se snažíme o nápravu, neděláme, co máme dělat. Rány přicházejí, člověk si říká: „Vždyť dělám co mohu“. Je to pravda, ale bohužel neví, co má dělat a rozhodující je, jestli udělal, co měl udělat a ne jestli si udělal všechno o čem víš, že máš dělat. Představme si 2 lékaře, kteří budou ošetřovat pacienta. Jeden lékař ho bude mít velice rád, ale nebude dobrý odborník. Druhý ho bude brát jako každého jiného pacienta a bude výtečný odborník. Co myslíte, který z těch dvou lékařů mu víc pomůže? No přece ten, který mu dá pořádné léky a lépe mu poradí atd. Ten lékař, který by se přetrhl láskou, ale svůj obor nezná, ten mu moc nepomůže. To si musíme uvědomit. My měříme svůj vztah k Pánu Bohu tím, jak „hoří“ naše srdce. Musíme ho však měřit tím, jak de-facto se k němu přibližujeme, do jaké míry Boha chápeme, do jaké míry mu rozumíme. Služebník, který nepoznal vůli pána dostane ran méně (protože má menší zodpovědnost), ale dostane rány také.  Problém „proč vlastně přichází hřích?“. Viz list sv. Pavla Římanům: „Nestáli o správné poznání Boha, proto Bůh je vydal“. Hříchy všech kalibrů jsou tam vyjmenované. Týká se to nejen pohanů, ale i nás. My někdy nestojíme o správné poznání Boha. Leckterý člověk, čte různou zbožnou literaturu, ale pořádně Bibli do ruky nevezme, nebo v ní otočí list, když mu je pasáž nejasná, nebo se mu nelíbí. Přemýšlíme o tom jak Pán Bůh ve skutečnosti  „vypadá“, zamýšlíme se nad tím, co evangelium ve skutečnosti říká ?

Služebník toužil poznat vůli svého pána podle svého vkusu a proto tu skutečnou nepoznal. Pak se nelze divit, že jsou tady rány. Kdo z nás si může říct: „Já to křesťanství znám úplně celé?“ Máme hodně oblastí, ve kterých máme naivní, zkreslené názory, nebo žádné vědomosti. Nerozumíme Bohu, ani sobě. Lepší je se nad tím zamyslet nyní než po smrti. P. Bůh nás nechce zaskočit, Ježíš nám to připomíná a záleží na nás, jak dovedeme Ježíšovi otevřít.

Mt 24,44-51

Připomeňme si dnes tu větu „Buďte připraveni, nebo Syn člověka přijde v hodinu, kdy se nenazdáte.“ Tato slova jsou všelijak vykládána. Jednak jsou zde katolíci mnohdy neinformováni a jednak jsou zde i nekatolické církve, které horují pro blížící se Poslední soud atd. Tato slova však musíme vztáhnout na setkání člověka s Bohem, protože v té chvíli, když člověk umírá setkává se s Ježíšem a nastává krize ze střetnutí, pro člověka, který žil určitým způsobem, který určitým způsobem chápal svoje křesťanství a který se častokrát velice „zabydlel“ v tom „svém pohodném“ náboženství. Když umře, najednou stojí tváří v tvář Ježíši. Ježíš tady neříká, kdy to bude a mluví, jakoby to mělo přijít každou chvilku. V prvotní církvi takové očekávání bylo, že to přijde v těch dnech. Proč Ježíš takto mluví?  Samozřejmě, ten Poslední soud bude, to je pravda, ale kritický pro nás je ten soud osobní, to setkání s Ježíšem. Je to ta otázka, zda ho sneseme, nebo ne, zda budeme na něj připraveni a to je důležité. Někdo staví na tom, jak se rád modlí, jiný, že je v té nebo oné církvi. Říkali jsme si, že máme možnost odzkoušet si, jak bude vypadat naše setkání, ne tím, že budeme čekat až zemřeme (to může být pozdě). Ne proto, že by Bůh nedovolil člověku nápravu, ale proto, že člověk se velmi často zafixuje do nějakého svého světa, do kterého chce P. Boha vtěsnat. Na to odzkoušení máme možnost a hlavně dokud je čas, čas na nápravu. Prostředek známe – umět číst Písmo svaté, celé – a ne jenom si vytrhnout tam a tam,co se mi hodí a líbí. Jinak mohu z těch slov sestavit jakoukoliv nauku. Proto je tolik těch křesťanských církví (téměř 300). Každá z nich si vytrhne to své. Ale číst celé Písmo svaté a rozumět mu, to je spjato s určitými potížemi a znamená to být k sobě opravdu poctivý, nepřekrucovat Písmo a nedělat „pštrosí politiku“, nepřeskakovat ty pasáže, které jsou člověku nesrozumitelné.  A těch „sporných“ míst, na která se dává těžko odpověď, těch je hodně. To znamená, opravdu to Písmo svaté číst pořádně. A to je věc, která nám umožní oznámkovat se. A když nemůžeme vnitřně souhlasit s každým písmenkem evangelia, už musíme vyhlásit poplach a jít za Ježíšem. Ale chce to evangeliu rozumět a ne se upnout na ten nebo onen text. Uznejme sami, kdyby lidé pořádně četli Písmo svaté, tak by nemohlo být tolik církví. A ti lidé, kteří jsou ve správné církvi, ti by dovedli přesvědčovat slovy Bible. To si musíme uvědomit a ne jenom spoléhat na to, že jsme v pravé církvi. To si konec konců myslí každý. I kdyby byly jenom 2 církve, tak je to důvod k zamyšlení. Čili, Bibli číst celou a ne si vybírat jako v jídelníčku v restauraci a myslet si, že P. Bůh čeká, až si panstvo ráčí vybrat. Číst celé evangelium. A dokud celému nerozumím, tak si přiznat, „já, nerozumím.“  Ta věta, kterou jsme začali, je aktuální pro nás pro všechny a nedá se řešit tím způsobem, že budu vyhlašovat určité datum, kdy to má přijít (např. 2 000). Takhle jednoduše se to nedá říct. A i když bude svět jednou končit, rozhodující pro nás je to, abychom byli připraveni už dnes. Nevíme přece, jestli přijdeme dnes domů a nebudeme stát před Ježíšem se „svým světem“, ve kterém pro Ježíše místo není. Odzkoušíme to tím, že pořádně budeme číst Písmo svaté, celé a poctivě.

Mt 25,1-13

Ježíš řekl svým učedníkům toto podobenství: Nebeské království je podobné 10 pannám, které vzaly lampy, aby šly naproti ženichovi. 5 z nich bylo pošetilých a 5 prozíravých.....atd. Jakmile však šly nakoupit, přišel ženich a ty prozíravé vešly s ním na svatbu a dveře se zavřely. ....atd. Odpověděl: Amen, pravím vám, neznám vás. Bděte tedy, protože neznáte den ani hodinu.

Je to podobenství, které leckdo bude považovat za jasné, přesto je dobré se nad ním zamyslet. Musíme si také uvědomit jednu věc, že toto není podobenství, u kterého je (ponecháno) zachováno Ježíšovo vysvětlení. To máme jenom tři podobenství s tím původním Ježíšovým vysvětlením. A to je „Rozsévač“, „Jílek mámivý“ a „Síť hozená do moře“. Všechna tato  3 podobenství, která Ježíš vykládá, varují před nekvalitní zbožností. „Rozsévač“ upozorňuje na to, jak člověk má vlastně naslouchat Ježíšovi, přesně řečeno, jak se má komunikovat. „Jílek mámivý“ upozorňuje na to, že není každý „Otčenáš“ Bohu milým „Otčenášem“. Není každé sv. přijímání sv. přijímáním s užitkem. A „Síť hozená do moře“ upozorňuje na to, že do té sítě, čili do církve se nachytají všechny možné druhy ryb. A že pak po skončení lovu rybáři ryby přebírají, dobré dávají stranou a špatné vyhazují. Tady musíme být opatrní, že my si tady musíme ten výklad rekonstruovat sami. Není to tak obtížné podobenství a máme pro tu rekonstrukci, toho jak asi tak vypadal originální výklad Ježíšův toho podobenství, máme v jiných místech evangelia.  Ale napřed si tam musíme dosadit ještě takový malý detail. Ty panny, to jsou družičky. Někdy se to překládá, pozor, nejsou to naše družičky, čili několik dívenek, co nesly tu dlouhou vlečku za nevěstou, ale jsou to děvčata, která svítí na té svatbě. Ty, co si nevzaly s lampami olej, přesně řečeno nevzaly si olej do zásoby, ony prostě počítaly, ano, teď přijde ženich a tenhle olej, co  máme,  nám stačí. Čili, až přijde, tak ho doprovodíme a tím to skončí. Kdežto ty prozíravé si řekly, no, co kdyby se něco přihodilo, a ženich třeba přišel pozdě? A tady ten ženich přichází hodně pozdě. Víte, to tady není náhodou, kvůli tomu podobenství, nebo tak, protože Bůh přichází u člověka vyloženě s dlouhou prodlevou. A ta prodleva není ani tak dlouhá u člověka, který řekněme, se snaží polepšit. Tam to spíš jde rychle. Ale je velmi dlouhá u člověka, který dělá chyby, takže Bůh dává člověku dostatek času, aby se napravil. A teprve, když je, jak se lidově říká, jó všechno ztraceno, tak potom teprve ten pán přijde. Čili, ty pošetilé, vzaly s sebou olej do lampy, ale neměly ho dost, neměly do zásoby, takže jim olej začínal scházet. Ony si řekly, tak my půjdeme a cestou nám to zhasne. Takže důležité je uvědomit si, že ty pošetilé  měly jenom ten olej, co byl v lampách, kdežto tamty počítaly na „zadní kolečka“. Říkaly si, co kdyby se zdržel, kdybychom potřebovaly dolít? Tak si vzaly s sebou tu lahvičku oleje, ještě na dolití. To, že 5 bylo pošetilých a 5 pozorných to tady není náhodné číslo. To je uvedení, dalo by se říci, pravděpodobností lidí, co selhávají v tomto bodě. Polovina věřících, co chodí do kostela, zhruba. Zákeřné na celé věci je to, že půlka z nás má toho oleje málo. Jsem to já, jste to vy? Sebe nemůžeme vyloučit, p.Trajclera taky ne. Na čím více lidí ukážeme, tím větší pravděpodobnost je, výskytu toho. Ono to není žádné příjemné pomyšlení. Všechna ta děvčata si myslela, že to mají v pořádku, jedna o to pečovala a ta druhá si říkala, no, vždyť to nám stačí. A už se viděla jak se nesou pěkně s lampičkou před ženichem a nevěstou. A my zrovna tak, máme svoji představu. Židé měli představu, že až přijde Mesiáš, že také půjdou v jeho průvodu, také ponesou lampičku. Takový židovský mládenec si představoval, že půjde s mečem bojovat za Mesiánskou říši. Chápejte, to jsou iluze těch panen, resp. toho účastníka Mesiášova průvodu u židů. No, a my sice nečekáme Mesiáše, ale máme zase tu představu, že až přijde Ježíš, tak že prostě řeknu, Pane Ježíši odpusť, a ještě budu prosit nějakého svatého, aby se za mně přimluvil. Tady je právě ta chyba. Musíme si uvědomit, že všechny ty panny byly zaskočené. Uprostřed noci se strhl křik, ženich je tady. Ženich nepřichází, nepřichází a najednou – ženich je tady. Všechno spí atd. Takže, když my se setkáme s Ježíšem, musíme počítat s tím, že to také bude najednou, skok do studené vody. Jistě, ideálem by bylo, abychom byli na setkání s Ježíšem připraveni. Nestačí mít pouze lampu s plamínkem dobré naděje, abych to tak nazval, ale já musím být připraven psychicky na setkání s Ježíšem. Podívejte, když má být vybrán nějaký člověk, a má být kosmonautem, to si nikdo nemyslí, že ho tam rovnou posadí do té rakety, nebo ho na začátku povedou ke krejčímu, aby mu na míru ušil skafandr. To je těch účastníků víc a prodělávají tvrdý výcvik. To je napřed výběr, tam je prosévají z několika. A ti kandidáti se trénují, všelijak testují, jednou si je podá psycholog, potom doktor, zase nějaký raketový odborník a teď je prohánějí. Např. ho posadí do odstředivky. Je to takový kolotoč, ovšem hezky důkladný, protože člověk, který by nesnesl to přetížení při startu, tak raději ať omdlí v té odstředivce. A prodělávají náročný výcvik a pak vyberou toho nejlepšího. Tohleto je, přátelé, příprava a tam to bere každý jako samozřejmost. My bychom se měli také připravit na setkání s Ježíšem. My se hodnotíme jenom tím, jestli dneska po něm toužíme, ale neklademe si otázku, jestli Ježíš plně chápeme, jestli jsme připraveni na setkání s ním. Přece jak je možné si myslet, že já bych Ježíše odmítl? No, sv. Petra a sv. Jana jsme si připomněli v této souvislosti. A kéž bychom byli jen tak málo zabedněni vůči Ježíšovi, jako byli Petr a Jan.  Čili, ten olej, to nestačí „věřím nebo nevěřím“, ale dosah té víry, dosah osobních kvalit. Já musím mít určité osobní vlastnosti, abych mohl, až se setkám s Ježíšem, s ním komunikovat. To znamená, nejen ho vyslechnout, s ním mluvit, ale také ho pochopit. Ten problém vyslechnutí Ježíše, to jsme říkali, prostě o Petrovi („kdepak to se ti nestane, ale to takhle není“). Čili je to otázka vyslechnutí, je to také otázka způsobu hovoření. Když uvidím chybu, to se člověku nechce tu chybu uznat. A my s tím musíme počítat, že bychom mohli při setkání s Ježíšem „vybouchnout“. A proto je tak důležité, aby se lidé, sourozenci, manželé atd., snášeli. Zvlášť krásné je, když se o to pokusí rodiče se svými dětmi, ne pokusí, ale když to trénují, to setkání. Když řekněme ten otec, nebo starší bratr mladšího bratra bere s úvahou. To je ten trénink. Tady sháním ten olej do těch patřičných vlastností, kde já musím mít všechny dobré vlastnosti a nestačí jenom trochu nadšení, teď jsem v kostele, s chutí zpívám. Nesmí nás mást ten olej. Já teď řeknu něco v hantýrce. Podívejte se, my můžeme říct, že ten olej je software. Ten software má různé prvky, takže my musíme mít kompletní celý software. A teď se k tomu vracím. Ten olej nemůžeme brát jako jednu jednoduchou věc. Třeba na talíři máte oběd. A k tomu oblohu. Čili kdybyste kousali k obědu jenom okurky, tak je to jenom kousek oběda. Ale ten řízek s bramborami, okurkou atd. tvoří celek, kde je dobré, aby byly všechny prvky.  A my na ten olej musíme koukat ne jako na jeden jediný faktor, ale na celou řadu povahových vlastností, které my potřebujeme mít všechny. Ovšem tuhleto je takové upřesnění toho výkladu. Nezapomeňme, že Ježíš vykládal podobenství všechny, a že je prodiskutoval. A my si je musíme promyslet a nestačí se jenom vidět, jak jsem ta družička s lampičkou anebo statný bojovník, který se viděl, jak jde před Mesiášem a přitom nevěděl, že bude řvát „ukřižuj“. To je ta tragedie nejen židů, ale všech těch, počínaje těmi pěti, čili polovinou a konče námi tady. Musíme se naučit s tím počítat!

Mt 25,14-30

Ježíš řekl svým učedníkům toto podobenství: Jeden člověk se chystal na cesty. Zavolal si služebníky a svěřil jim svůj majetek. Jednomu dal  5 hřiven, druhému 2 a třetímu jednu. Každému podle jeho schopností. a odcestoval. Ten, co dostal 5 hřiven, hned šel, podnikavě je využil a získal dalších 5..........atd.

Je dobré si najít podobenství o hřivnách také u Lukáše a porovnat je. Uvidíte, že ta podobenství se v něčem doplňují. Na první pohled jakoby se lišila. Že např. tady v tom dnešním je  - dal jednomu 5, druhému 2 a třetímu jednu hřivnu. A ten co měl 5, vydělal 5, ten co měl 2, vydělal další 2, ten co měl jednu nevydělal nic. Ten jednohřivnový služebník je v obou případech stejný. U Lukáše je, že všichni dostali po 1 hřivně. A teď ten jeden služebník z té jedné hřivny vydělal 10, ten druhý vydělal 5 a ten třetí je zase ten s tou jednou hřivnou. Tak bychom řekli, co je vlastně správně ? Přátelé obě dvě. . Obě dvě podobenství, protože ve skutečnosti to vypadá takto: Bůh dává dary – hřivny každému podle toho, jak je schopen. Podle toho, kolik udrží. A teď nastává doba hospodaření a jeden z  nich z té jedné hřivny, pozor, tím není řečeno, že nemohl dostat 5, tady bychom mohli říct, abych to tak nazval, prostě jde teď o specifický výtěžek.  Dostal 10, nebo řekněme ten co dostal 5, podle Matouše, těch si představme několik a jeden ten pětihřivnový, z té každé hřivny udělal 10, čili dohromady jich měli 50. Čili musíme dát ta dvě podobenství dohromady. Že je to správné, to víme z každodenní praxe, protože věci se takto vyskytují. Jde totiž o to, když je někdo podnikavý a dobrý ekonom, tak čím má víc lidí pod sebou, tak tím víc ten jeho podnik vzkvétá. Třeba ředitel továrny. Vraťme se k těm hřivnám, abychom to měli jednodušší. Čili, ten služebník byl dobrý hospodář a dostal 5 hřiven. Že byl velmi dobrý hospodář, tak z každé z těch 5 hřiven udělal 10, měl jich 50. Pak přišel druhý. Dostal také 5 hřiven ale ten už byl méně dobrý hospodář a z každé hřivny udělal 2, čili měl celkem 10. Kdežto ten první měl 50. Takhle my to musíme pochopit. U Lukáše je zajímavá věc. Dobrá, služebníku, nad málem jsi byl věrný, nad mnoha tě ustanovím. Tady je, málo jsi spravoval věrně, mnoho ti svěřím, pojď se radovat se svým pánem. V Lukášovi je máš 10 hřiven, budeš pánem nad 10 městy. Máš 5 hřiven, budeš pánem nad 5 městy. Čili vlastně podle množství těch hřiven, které jeden, nebo druhý, nebo třetí, vytěžil, podle toho bylo mnu svěřeno daleko větší množství majetku k řízení. Čili, máš 5 hřiven? Budeš pánem nad 5 městy. Máš 7 hřiven, budeš pánem nad 7 městy. Tady vidíme jednu věc. Dostáváme se k tomu smyslu. Tady už nemluvíme o hřivnách, co to bylo atd. Nedávno jsme o tom hovořili. Každý člověk má svoje dary od Boha. O někom se řekne, ten je nadaný, ten je méně, ten má třeba vlohy pro klavír, pro matematiku atd. Dobrá. Záleží na mně, jak já budu s těmi dary, které jsem od Boha dostal, hospodařit. A když se naučím dobře hospodařit, tak je daleko větší pravděpodobnost, že budu dobře hospodařit i se slovem Božím. Ten, kdo neumí pořádně studovat třeba tu matematiku, ať si nenamlouvá, že umí dobře číst Bibli. Uvědomit si! Tady jsme právě u toho, u té Lk. verze  - každý dostává jednu hřivnu. Čili, musíme si říct, dostáváme do ruky evangelium, a někdo z toho vyčte daleko víc než ten druhý. Zamýšlíme se nad tím, co tam je. Říkáme, dřív, než vezmu do ruky Bibli, musím si vzít do ruky slabikář. My se také musíme naučit pořádně číst. Vím, že leckomu se to zdá divné, řekne, já nejsem na to nadaný atd. Spousta lidí se vymlouvá na to, že nadaní nejsou, ve skutečnosti prachobyčejně špatným způsobem čtou. Jako já dneska budu číst Bibli, na tom záleží, jakou já budu mít šarži v nebi. Jakou míru blaženosti budu mít v nebi. To se určuje teď, do jaké míry pochopím Ježíšovo slovo, do jaké míry já budu nebešťan nižšího nebo vyššího stupně. Všichni budou spokojeni, šťastni, ale naprosto tam nebudou všichni z „jednoho těsta“. To bude odstupňováno. Někdo bude pánem nad 5 městy, někdo nad 10, čili, kdybych mluvil k vojákům, někdo bude generál, někdo poručík a někdo také desátník. Samozřejmě, nejsou tam vojenské šarže, ale jsou tam různé míry, různé stupně blaženosti. To je dáno tím, jak se snažím pochopit Ježíšovo slovo. Jistě, mnozí řeknou: „jó, to je moc složité“ atd. No, nikdo ho nenutí. Pak ať se nediví, že bude pánem nad 2 městy. A případně, ať se nediví, že najednou se do toho nebe nedostane. Uvědomte si, v obou těch podobenstvích (jak v Mt., tak v Lk.), je služebník s jednou hřivnou, který vrací, pozor, vrací hřivnu nedotčenou. On ji neukradl, on ji nezfalšoval, on se podle našich měřítek, nedopustil hříchu. Jak to, že je trestán? No, protože Bůh bere do nebe ne na základě toho, že jsme neudělali hříchy, ale na základě toho, co jsme se svojí povahou, se svým mozkem a se svým smýšlením, sami se sebou udělali. Na základě toho, co jsme vytěžili. Ten služebník, který nic nevytěžil, tak ten se nedostává do nebe, ne za hříchy, ale za to, že nic nevytěžil. Víte, to je takový rozdíl, jako řekněme, se známkou z chování a známkou z odborných předmětů. Kdyby nějaký žák řekl: „No, z matematiky mám 5, z češtiny 4, z dějepisu 4, z chemie 5, ale z chování mám 1, prosím vás, já chci studovat medicínu“. Vidíte jaké je to směšné!? K tomu, abych já se stal nebešťanem, musím znát i Ježíšovi „odborné předměty“, musím se něco z té Bible naučit. Nestačí jenom nedělat hříchy. Ten jeden služebník z těch hřiven netěžil, on je vrátil: „byla mi dána jedna hřivna, tady ji máš!“ Je tady ještě druhá věc, že ten služebník říká: „Ty jsi tvrdý, ty po lidech chceš nemožné“. Dobré je si toho všimnout. U Lk. je přímo řečeno: „Špatný služebníku, soudím tě z tvých slov. Tak, ty říkáš, že jsem tyran, že vyžaduji od lidí nemožné. Tak jsi měl tedy dát tu hřivnu penězoměncům (do banky). A když já už jsem takový hamoun, který chce stůj co stůj vyždímat peníze, tak bych měl aspoň úroky“. Kdyby tento služebník přišel a alespoň by řekl: „Pane, já jsem nic nenahospodařil, protože jsem se bál, protože jsem nešika“, tak by nakonec mohl jít s tím pánem do toho jeho království (Lk.), byl by tam jenom obyčejným služebníkem, nebyl  by pánem ani nad 10 ani nad 5 městy, ale měl by se přece jenom dobře jako  obyčejný, abych tak řekl, posluha. Jenže on tady navíc je agresivní, když říká pánovi: „Ty jsi tyran, ty chceš po lidech nemožné“ atd. „Dobrá, tak tě beru za slovo“. Počítejme s tím, že Bůh nás bude soudit z našich slov! „Z tvých slov tě soudím!“ Kdyby ten služebník aspoň řekl: „Já jsem nešika, já jsem se bál riskovat, já jsem nekňuba, tak jsem to radši zakopal“. Tak by mu to prošlo. On je agresivní na Boha, „ty chceš po mně nemožné“. „No, tak dobrá tak tě beru za slovo, z tvých slov tě soudím. Říkáš, že jsem kruťas, dobrá, že chci vyždímat z lidí, co se vyždímat dá i to co se vyždímat nedá. Dobrá, tak jsi to mohl dá aspoň do banky a já bych shrábnul úroky“. Čili, ten jednohřivnový služebník je špatný v tom, že jednak netěží a proto není pánem nad žádným městem. Ale mohl být nebešťanem toho nejnižšího řádu, mohl být v tom druhém království (Lk) služebníkem na královském dvoře. Protože je agresivní, proto se tam nedostane. Tady máme ještě ten druhý aspekt u toho služebníka.  2 aspekty = za prvé netěžil a za druhé je agresivní. Ovšem plně je to dokresleno v pasáži o hříchu proti Duchu Svatému. Kdyby aspoň, ti zavrženci, na soudu řekli: „Bože, já jsem  ten život zbabral, odpusť“, tak by nešli do pekla. Jenže do pekla jdou za to, že zdůvodňují svoje jednání, svalují vinu na jiného, i na Boha, nechtějí přiznat svoji vinu. Takže ten plný pohled na toto podobenství, dostaneme (Mt. 25.) tím, že si přečteme i Lukáše, že si tam dosadíme podobenství o nevěrném správci, případ s těmi prasaty. Takže do nebe se dostanu ne za to, že nedělám hříchy, ale za to, že vytěžím co se vytěžit dá (z Písma) . Někdo z té jedné knížky vytěží víc, někdo míň, někomu dá Bůh víc darů, podle toho jak čte Bibli, Ježíšovo slovo, někomu dá víc, někomu míň a s těmi dary musí člověk hospodařit a tak vlastně tímto způsobem vznikají nebešťané různých stupňů, hodností, různých úrovní. A všichni jsou šťastni, až na toho s tou jednou hřivnou, který všechny peníze vrátil, který pána neokradl, který žádné hříchy nedělal, ale byl líny přemýšlet o tom, jak správné křesťanství vypadá.

Mt 26,1-16

Jidáše máme zafixovaného, jako samozřejmého zrádce Ježíše. Ježíš, když si vybíral  Jidáše, tak mu přece dal šanci. Jidáš měl příležitost, hlásil se k učedníkům. Tehdy si přece neříkal,  že ho „zabije“, že ho zradí. Kdy a jak se to v Jidášovi vzalo, to je důležitá věc. Zrádcem nebyl od narození. Nestal se jím také naráz. Musel tu být určitý proces, určité jednání,které způsobilo, že měl k tomu náklonnost. Prostě, nějak to v něm zrálo. To je nesmírně důležité. To  jak došlo k nalomení charakteru učedníka Jidáše, aby se z něj stal zrádce, má svou zákonitost. To probíhá u každého člověka, který je zavržený a má tendenci proběhnout, i když zčásti, v každém člověku.

Když Ježíš říká: Amen pravím  vám, že někdo z vás mně zradí.  Všichni jsou zarmouceni a říkají: „Ty, Ježíši, nejsem to snad já?“ Jidáš moc dobře ví, jaká je situace. Už má peníze  a hraje divadélko. Jsem to snad já Mistře?  Ježíš jakoby „Podívej, já jsem to nechtěl říkat, ale když  si o to koleduješ, tak ano, jsi ti ty. Jidáš pak odchází. My to však  také častokrát děláme, že kamuflujeme určité věci, že děláme maskovací akce.   Toto a ten způsob jednání mohl mít již  z dětství a tento způsob jednání,když člověk vidí svou chybu a snaží se to zamluvit, omluvit poukazem na to, že jiní dělají chybu, nebo poukazem na jiné dobré skutky (svoje). Ježíš chtěl dát Jidášovi příležitost a proto Jidášovi úmyslně svěřil pokladnu. Jidášovi občas uvízly v jeho vlastní kapse peníze. Jidáš věděl, že Ježíš dovede nejenom uzdravovat nemocné, ale i číst myšlenky. Jidáš, když měl tu pokladnu, měl reálnou šanci na to, aby přišel a řekl: „Prosím tě, Ježíši, mně často uvíznou v mé kapse naše společné peníze, já se neudržím, co mám dělat“. A Jidáš tuto šanci prohrál. Jidáš, kdyby zareagoval na tyto svoje chyby (i když mezi 4 očima) dobře, Ježíš by mu poradil. Toto je případ mnoha lidí, kteří se nemohou dostat z alkoholismu jen a jen proto, že se stydí jít na protialkoholní léčení a říkají si , že to zvládnou sami. Když si ten člověk řekne „ano“, tak ta  těžší půlka je již vyhraná. Když si však říká, že si dá pozor, tak se z toho nevymotá, ať dělá, co dělá. Podobná věc je u  jakýchkoliv hříchů. Slibovat si může člověk kolik chce. Otázka je, zda-li se z toho dostane. Na  toto platí 1. kap. listu Římanům: „Nestáli o správné poznání Boha........“.   Když člověk při zpovědi přijme tuto radu, hříchy se postupně sami od sebe začnou ztrácet a začne se lepšit. Spousta věcí se začne zlepšovat, které ba na  první pohled s tím ani nesouvisely.

Jidáš ztratil svou životní šanci tím, že po hříchu dělal špatná předsevzetí. Říkal si zřejmě: „Já už to nikdy neudělám“. Po zatčení Ježíše, opět se  u Jidáše projevuje jeho standardní reakce po hříchu a on jde vracet peníze. Riskuje, že bude poslán na kříž také. Petr se po hříchu rozplakal a říkal: „Co já hlupák, jsem to provedl?“ Je důležité přemýšlet o tom, jak se chovám po hříchu, než si slibovat, že už to nikdy neudělám. Pokušení má někdy strategický význam ve vývoji naší osobnosti a P. Bůh je velmi dobrým stratégem. Bohužel ďábel také. Nejzávažnější pokušení není v tom:  „Jdi udělat hřích“, ale v tom: „Už si musíš dát pozor, ty přece věříš“. Není to jediná forma těch klíčových pokušení.

Ponaučení: V každém z nás to dřív nebo později trochu vyrůstá. Dále: Neučit se nejdříve pořádně litovat a pak  si dělat předsevzetí (já to už neudělám). Naučit se na každý hřích dívat z hlediska 1. kap. listu k Římanům.

Mt 27,11 – 56 .

Ježíše představili před vladaře a ten s ho zeptal : „Ty jsi židovský král ?“ Ježíš odpověděl: „Tak je, jak říkáš“. A když velekněží a starší (z lidu) na něj žalovali, nic neodpověděl.......atd.

Je důležité si připomenout, proč vlastně Ježíš na kříž jde. Naše běžná představa je, že Bůh potřeboval  přísně splnit rozsudek a že rány, které by patřily nám, dostal místo nás Ježíš. To, co říká Ježíš, je však něco jiného.  Ve filmu „Anton Špelec  Ostrosřelec“  s Vlastou Burianem, má jít pro urážku císaře „Burian“ do vězení. Jemu se tam nechce, smluví se s jedním člověkem, který za úplatek tam půjde za něho. Ten člověk tam zemře atd. Podobně často my máme špatnou představu o tom,  že rány, které jsme měli dostat my, dostal jednoduše Ježíš. Proto je důležité si uvědomit, co Ježíš sám říká o svém ukřižování, proč byl ukřižován. A on hovoří jinak. (Jan 3.kap) „Jako Mojžíš, když vyzdvihl hada na poušti, tak musí být vyzdvižen (t.j. ukřižován) Syn člověka, aby každý, kdo v něho věří, měl věčný život. Když si uvědomíme, jak to bylo s tím hadem na poušti, začne se nám rýsovat ta závislost mezi Ježíšovou smrtí a naším spasením. Židé na poušti reptali. Přišla na ně pohroma ve formě hadů. Židé prosili Mojžíše, Mojžíš se ptal Boha a Bůh mu řekl: „Vezmi tyč, udělej měděného hada, toho přibiješ na tu tyč a každý uštknutý, kdo se podívá na toho hada, bude uzdraven. Funkce toho měděného hada byla v tom, že každý uštknutý se měl a něho podívat. A něco podobného je s Ježíšem. Řekneme si : Jak by mohl pohled na Ježíše, někoho uzdravit?  8. kap. Janova evangelia nám říká toto: „Až povýšíte  (ukřižujete) Syna člověka, tehdy poznáte, že já jsem to a že nic nedělám sám od sebe  a že mluvím, jak mě naučil Otec“.  To jest, až ukřižujete Syna člověka, poznáte, že já jsem Mesiáš a že jednám z pověření Boha. (Jan 14.kap) „Nebudu s vámi dlouho mluvit, přichází vládce tohoto světa, na mne však žádnou moc nemá, ale stane se to, aby svět poznal, že miluji Otce a dělám tak, jak mi Otec přikázal (verš 29-31).  Jak funguje to podívání se na Ježíše ? To jsme říkali v tom případě Nikodémově. Nejdříve, když Nikodém s Ježíšem hovořil, tak ten rozhovor Nikodémovi nic nedal. Nikodém odchází „otrávený“. Přinejlepším ho pokládá za fantastu, mírně pomateného. „Vždyť ten Ježíš mluví,  jako, že my bychom měli Mesiáše ukřižovat, zabít, to bychom byli vrazi“. Když však je proces s Ježíšem, ten není pořádně připravený po právnické stránce. Narychlo změnili plán, že zatknou Ježíše za pomoci Jidáše a sázeli na to, že když ho lidé budou vidět zatčeného, ztratí v Ježíš víru. V Jeruzalémě bylo tehdy hodně lidí. Nemohou sehnat žalobu, to na co mají svědky jsou nesmysly. Nikodémovi, když vidí tento nesprávný proces s Ježíšem začne „svítat“ a chápat. Kaifáš dělá teatrální gesto, když Ježíš potvrdil, že je Mesiáš. Počítali s tím, že řekne, že není a oni by ho odsoudili za to, že dovolil lidem, aby ho prohlásili za Mesiáše. („Hosana Synu Davidův“ to je totéž, jakoby říkali „Ať žije Mesiáš“)  Kaifáš mohl naprosto regulérně dokončit soudní proces, kdyby řekl „Dokaž“. Kdyby se dokázalo, že Ježíš je t Betléma, bylo by jasné, že Ježíš je Mesiáš. Kdyby to Ježíš neprokázal, bylo by jasné, že není Mesiáš a dalo by se mluvit jakž takž  o právním postupu. Tedy, Kaifáš si roztrhne roucho, řekne „Co ještě chcete“ a ostatní křičí „Rouhal se“. Nikodém během procesu zřejmě dospívá k poznání, že Ježíš přece jen měl pravdu a že velerada jsou vrazi. Samozřejmě, že to takhle neříkal, ale bylo to cítit z Ježíšova odsouzení židů a farizejů jako celku při rozhovoru Ježíše s Nikodémem (také zákoníků). Nikodém na tomto nespravedlivě vedeném procesu poznává, že Ježíš měl pravdu. Dále lze vidět tu atypickou Ježíšovu smrt. Ježíš sténá jako ostatní  ( potíže s dýcháním, bolesti, utrpení, žízeň). Nakonec mocným hlasem zavolá: „Dokonáno jest“ (jako by podal Otci hlášení). Je to jako „jsem hotov“. Vyznívá to jako hlášení úspěšného člověka s velkou pravděpodobností i plného radosti nad hotovým dílem. Pilát se diví, jak to, že Ježíš umřel tak rychle. Nikodémovi a Josefovi z Arimatie je jasné, že Ježíš Mesiáš je. Nejpozději v této chvíli to mají potvrzeno. Tady vidíme ten smysl hada na poušti. Ne, že by ten měděný had nesl bolesti a svíjel se bolestí za ty uštknuté, ale ti uštknutí se měli podívat na toho hada. Nikodém a Josef z Arimatie se museli podívat na falešný soud s Ježíšem. A toto je smysl Ježíšova kříže. A z tohoto hlediska vyplývá ten význam.

Mt 28,8-10

Ženy rychle opustily hrob a se strachem i velikou radostí to běžely oznámit jeho učedníkům. A hle, Ježíš je potkal a pozdravil.....atd.

Ten výklad, ta věta, je rozšířen  mezi židy až podnes, to se samozřejmě týká doby, kdy bylo psáno toto Evangelium. Samozřejmě, že židé musí mít nějakým způsobem vyřešen problém Ježíše. Dozvěděl jsem se, že mezi nimi jsou lidé, kteří si říkají, jak je to možné, že Bůh k našim otcům mluvil a potom přestal mluvit ?  A zamýšlejí se nad tím a dokonce to dávají do souvislosti s Ježíšem, že prostě Ježíš je tou postavou. Čili některým židům  to vrtá v hlavě, jiní samozřejmě, že to mají vyřešené jinak. Jiní jsou židé, abych tak řekl, jenom z hlediska národnostního a na Bibli se dívají jako na nějakou kroniku (Dalimilovu). Důležité, přátelé, je jestli chceme pochopit problém židů, ale i nás křesťanů, uvědomit si, že Ježíšův příchod byl předpověděn, Ježíš v určitou dobu přišel. Oni ovšem neměli správné názory na Mesiáše, Ježíše viděli, ale říkali si, kdepak, to je pomatenec. Pak došlo k soubojům, kde oni se pokoušeli Ježíše zesměšnit. A Ježíš v teologické při vyhrál. Potom ho chtěli nachytat, Ježíš vyhrál. Naprosto nečekaně dokázal zareagovat tak, že zas oni prohráli i naprosto jasné šance. Čili, jak to dopadlo, když Ježíš zemřel. Oni si nějakým způsobem museli tu věc ztvárnit tak, aby oni „mohli“ věřit dál. Mesiáš má přijít, nepřišel. Mělo to být před 10.lety, nepřišel. Ono je to s tou Biblí nějaké divné, a nebo, musíme pátrat,jestli opravdu nepřišel. Byl to nakonec ten Ježíš ? Nedávno jsem se dověděl, je nějaká skupinka mladých židů,  která to vyslovila. Takto si měli položit otázku. Ale oni ne, však on přijde, určitě, my jsme přece vyvolený národ. A tak to odsouvali a odsouvali a pak když byl Jeruzalém obležen, takoví echt židé si řekli, no jo, to je konečně jasné, proč Mesiáš nepřišel ve stanovenou dobu. On přijde teď. A tak se ti „pravověrní“ židé začali stahovat do toho obkličovaného Jeruzaléma. Teď uvidíme Mesiáše a místo toho šeredný pogrom. Katastrofa, fiasko. To je právě ten problém, že oni si nepoložili tu otázku. Mesiáš měl přijít, v Bibli je to předpověděno, nepřišel. Opravdu ?  Nebyl to  náhodou Ježíš ? Vrátím se k problematice Ježíše, jestliže nakonec on tím Mesiášem nebyl. Když si to říkáme, je to abstraktní a vcelku to člověku nejde pod kůži. První taková konkrétní otázka, jak to probíhalo, je právě v tom dnešním úryvku. Stráže jsou u hrobu, zemětřesení, o tom všichni po celém Jeruzalémě věděli, kámen se odvalil, na kameni sedí „chlap jak hora“ v bílém šatě – slavnostním, prostě vazba se kterým se nikdo nebude prát. Ten dostrčil ten kámen a posadil se na něj. My máme představu takového andělíčka s křídly, něžná postavička, kdežto to byli  2 muži v bílém rouchu. A žádné „položeny, polomuži“,ale prostě chlapi jako hory. No, oni sedí a vojáci utíkají. A říkají stalo se toto a toto. Židé jim říkají, dejte do hlášení, že učedníci přišli v noci. Oni říkají, vždyť to není pravda, budeme mít malér, když řekneme, že jsme spali.  A oni židé, no tak si tam klidně dejte, ano, přišel anděl, odvalil kámen, posadil se na něj a udělal zemětřesení. Jsme zvědaví, jestli vám to někdo uvěří. Vždyť je to ještě fantastičtější než napsat, my jsme zaspali. Pilát chtěl Ježíše vysvobodit, to bylo veřejné tajemství. Proto posílá Ježíše k Herodovi a pak se odvolává, vždyť Herodes na něm taky nenašel vinu. Židé udělali na Piláta nátlak a vyhrožovali mu. (My tě v Římě udáme a ty zemřeš pochybnou smrtí). Proto Pilát couvnul. Vojáci si šuškali, když přitiskli ke zdi Piláta, tak se nebudou párat s námi, a dali do hlášení, že zaspali, přišli učedníci a ukradli tělo Ježíše. Židé jim dali peníze a řekli, kdyby Pilát zuřil, my to dáme do pořádku. Proč o tom takhle mluvím ?  Proč jsme si to takhle vylíčili? Protože si chceme říct jednu věc. Jádrem problému křesťanství nejsou věci tajuplné, vzdálené, jádro slabin naší víry je v tom, že určité věci máme pod nosem a nechceme je uznat. Kdyby židé poctivě četli Mojžíše a proroky, tak by naprosto jasně museli Ježíše identifikovat jako Mesiáš. Ale oni vytrhli kousek tady, kousek tam, vybrali co se jim líbilo. A to je ten problém. A tohle probíhá i v křesťanech. Někteří si taky vytrhnou pár věcí  z textu a na tom vybudují svou soustavu. Uvědomte si, přátelé, Jeden Nový Zákon a křesťanských církví čtvrt tisíce. Jak je to možné ? No, každý si vytrhne kousek. Ano, jsou určité evang. církve, kde ti lidé znají Bibli lépe než my, ale oni znají pár věcí vytržených z kontextu, takže nejsou o nic lepší než my. My si také vytrháváme, čtu , co se mi hodí a co ne, nechám plavat.Např. jeden z reformátorů prohlásil jednu epištolu za „ das ist eine strohe Epistole“ (To není žádná epištola). Prostě si vyberou co se jim hodí. „Já tyhle knihy uznávám, tam ty ne, ty jsou pro mně deuterokanonické“. Anebo mohu postupovat tak, že řeknu, já věřím všemu, co mě Matka církev učí, ale myslím jenom na ty věci, které mně jsou pohodlné. Toto je problém víry,  ne tajemné, nepochopitelné věci, vázané na dar, na nějakou speciální milost atd. Ale to, co máme před nosem, o co zakopáváme a co nevidíme právě proto, že to máme doslova před nosem. Víte, člověk si na to zvykne a vůbec o tom neví. Já jsem se moc napřemýšlel, jak je to možné, že je tolik různých církví. No je. A právě proto. A když se sebevíc budeme modlit za jednotu, ale sami nebudeme mít pořádně jasno, to, co řekl Ježíš, jako celek, ale budeme si z toho vytrhávat, nebude to nic platné. Víte, to je ta problematika.  Ježíš vstal z mrtvých. Jdou s hlášením. Nezapomeňme, to máme taky u Matouše, že když Ježíš vstal z mrtvých, když Ježíš byl zabit, tak se zachvěla země a otevřely se hroby. Přinejmenším mnozí z židů nemohli jíst Beránka, protože byli nečistí. Zas píše Matouš, že mnozí spravedliví  vstali z mrtvých. A jen si představte nějakého farizeje, když se mu objeví prapradědeček a řekne, tak ty jsi můj vnuk? jsi pořádný darebák. Co jsi dělal Kaifáši na té veleradě, za to bych tě měl roztrhnout. Čili, o tom Mt. mluví. Nebylo to něco neznámého, o tom se vědělo, byli přesvědčeni, že Ježíš vstal.  Protože jim sebevědomí „nedovolilo“ couvnout, tak prosazovali svoje – a jak to vypadá? Dejte do hlášení, že učedníci přišli...atd. Ale z toho budeme mít soud. Koukni desátníku, setníku, dáme vám peníze, nejsme škrobi, my jsme si troufli na Piláta a ty jsi takhle malinký.  Tak si vyber. My Piláta uklidníme. Člověk si říká, jak je to možné ? Ale fakt je,  a je to zkušenost, kdo sleduje lidské jednání, toto se vyskytuje, je to zkušenost u lidí, člověk si nechce přiznat porážku a teď to udělá na půl, začne kličkovat, motat se a potom úplně ztratí orientaci, půdu pod nohama. Co jsem říkal, ono to žádné slavnostní velikonoční kázání není. Ale naším cílem není dělat slavnostní kázání. Naším cílem je, aby k nám ty řádky evangelia mohly promlouvat. A proto jsem hovořil o té málo populární stránce , o takové abstraktní, o stránce lidské psychologie okolo nepříjemné informace,  protože těch informací máme v Bibli až – až. Tady jde o to, že každý zavrženec a nakonec i každá duše v očistci,když trpí, tak kvůli tomu, že zavírá před nepříjemnými skutečnostmi oči. To je z Bible jasné. A dokazatelné. To je dobré se učit. Co nejvíc očistce si ušetřit. To je zbytečná věc. A tak proto, nezlobte se, když dnes každý čekal slavnostní kázání, hovořil jsem, dalo by se tak říct, přízemě. Ovšem opravdu ta problematika se drží těch přízemních věcí.

Mt 28,8-15

Ženy rychle opustily hrob a se strachem a velikou radostí běžely to oznámit jeho učedníkům. A hle, Ježíš je potkal a pozdravil je. ˇ6any přistoupily, objaly jeho nohy a poklonily se. Ježíš jim řekl......atd. Když se ženy vzdálily, někteří ze stráže přišli do města a oznámily velekněžím, co se stalo. .............atd.

Je tady výrazná záležitost, která připadá tak samozřejmá, že si to člověk ani neuvědomuje. Je to případ s těmi vojáky. Jenže to je chyba, že my nejsme zvyklí, tu Bibli si dát dohromady. My jsme zvyklí na vytrhané texty, tady kousek, tam kousek a pod. A když přijde na to řeč, člověk má pocit, že tomu rozumí. Ale ve skutečnosti je to totéž, jako když malý kluk rozebere hodiny a teď – žádné kolečko neztratí, ale už to nejsou hodiny, protože kolečka nejsou v záběru. A tady je důležité toto : Nestačí jenom znát všechny ta místa evangelia, já je musím mít také sestavena do určité sestavy. Představte si ta kolečka, každé má svoje místo, zrovna tak každý ten text, každý ten poznatek z Ježíšovy výuky má svůj význam, který pochopíme, až když čteme Bibli celou. To je celý princip ponětí. Jsou lidé,kterým něco řekne problém, termín, systém, soustava. Když máte jedno kolečko, to kolečko se může točit všelijak. Ale když máte dvě, jedním můžete točit všelijak, ale to druhé ( jsou to ozubená kolečka, která do sebe zapadají), to se točí v určitém poměru obrátek k tomu prvnímu. Už se nemůže každé kolečko točit zvlášť. Proč to říkám ? Chci vás upozornit, že totéž je v Bibli a to si musíme uvědomit. Ten jeden a tentýž text může mít celou řadu významů. A teprve, když čteme všechny ty texty dohromady a dáme si práci s celým evangeliem, tak potom se nám ustálí významy těch textů na jednoznačném čtení. Stále si připomínáme, že těch křesťanských církví je okolo 250. Proč ? Že z Bible se vyberou jednotlivé texty a nedají se dohromady. A pak si člověk myslí, že tu Bibli zná a teď máte jednu církev, která naprosto jasně mává, ano, my jsme ti praví a všichni ostatní jste vedle. A pak druhá má zase tentýž postoj,  třetí také atd. Víte, my bychom mohli říct, ano, my jsme v té pravé, máme pro to argumenty atd.,  ale jde o jinou věc. Že my, i když třeba jsme v té správné církvi, tak pořád v ní nemusíme být myšlením. My se můžeme nevědomky odchylovat od Bible. Já tím nechci říkat, ta či ona je pravá, já pouze upozorňuji na toto obrovské nebezpečí, kde člověk tím, že si vytrhne určité věci ze souvislosti, tak tím ty věci ztratí význam. Když z toho budíku vyndáte to jedno kolečko, tak už s tím kolečkem můžete libovolně manipulovat. Vždyť nic jsem nedal pryč, všechna kolečka tady jsou, já celou Bibli znám. No jo, ale když to člověk nedá dohromady. A tady jsme u toho problému, o kterém chci hovořit. Jak je možné, že k tomu došlo. Vždyť to byli lidé, kteří by nikoho neokradli, členové velerady, Jenže vůči Ježíšovi se zachovali jako gauneři. Proč ? Inu proto, že Ježíš je zaskočil. Ježíš byl totiž jiný než oni si představovali. Vojáci přijdou a řeknou : „Ježíš vstal z mrtvých.“ Načež oni místo toho, aby řekli, tak počkejte, říkáte, že vstal z mrtvých? No, ano. Vždyť pro nás není problém uhlídat mrtvého. Ale když ten mrtvý se probere, pánové, račte prominout, takové hroby se těžko hlídají. Když je země třesení, odvalí se kámen a nebožtík pěkně vyjde, jakoby nic. Tak my vám to jdeme hlásit. Ani ve snu je nenapadne, počkejte, tak jak to bylo. Tak to dejte do hlášení, ale potom uvidíte. Jako jsem přimáčkli Piláta, přimáčkneme nějakého desátníka, velitele stráže, ke zdi také. Máte na vybranou. A nebo dejte do hlášení, že vstal, a vy půjdete do vězení za nedbalost při výkonu služby. Kdo vám uvěří,že On vstal ? My Pilátovi řekneme, copak mrtvý vstává ? Oni na stráži spali. Budete mít malér. A nebo druhá možnost, dejte do hlášení, že přišli učedníci a ukradli ho.  A kdyby se to Pilát dověděl, my ho uchlácholíme. Tak ať mají tu jeho mrtvolu. Tohle to je historka, kterou známe jako samozřejmou. Ale jak je možné, že tohle to dělal Kaifáš, velekněz ? Že to dělá velerada ? Odkud se toto vzalo ? Tady jsme u otázky,  na kterou je stejná odpověď, jako na tu včerejší problematiku. Jak je možné, že Petr a Jan – Jan, miláček Páně, Ježíšovi také nerozuměli ?  (To se ti nestane.) To má stejný začátek. A v čem ?  Vzpomeňte si na ten výklad. Když židé četli Písmo , tak Mojžíše a proroky neponechali jako  celek, ale rozkouskovali.  Druhá věc : některá, méně populární místa vynechali. a třetí věc : Ta místa, ty díry v té koncepci doplnili svojí představou. Abych byl konkrétní. Proroci mluví o tom, že Mesiáš přijde a napřed bude soudit židy a potom provede náboženskou reformu. A když si dáme dohromady Mojžíše a proroky, tak nám vyvstane obraz Mesiáše, který přijde, napřed udělá pořádný úklid v řadách židů, provede náboženskou reformu a pak židé mohou čekat, že jim pomůže ke svobodě od okupace Římanů. No, jo, ale ten pan rabín by musel říct, přátelé, až přijde Mesiáš, tak v první řadě to odskáčeme my, páni rabíni, Kaifáš atd. Pak vy zbožní a čím víc jste vepředu, tím dřív přijdete na řadu a ti hříšníci přijdou až na konec. Napřed my se musíme naučit pořádně modlit a pak nám Bůh pomůže. Ale tohle to je nepopulární. Udělalo se to, že ta místa, která mluvila o náboženské reformě, se jednoduše vynechala. Četla se ale ostatní místa – podmíněná, která říkala, Mesiáš vyžene Římany, osvobodí svůj lid atd. Ten text „až vy se obrátíte......“, vynechali. Teď ještě dosadili, jakým způsobem Mesiáš zahájí činnost (na věži Jeruzalémského chrámu). Takového Mesiáše čekali. A Ježíš mezi nimi chodil, uzdravoval atd. S tím zahájením Mesiášovým to byl výmysl. Takže židé byli bezradní. Teď ještě jim vytýkal nekvalitní zbožnost. Takže jsou dvě možnosti. Buď se nad sebou zamyslet, říct,Ježíši, ty jsi mi zahýbal žlučí, tak já tě nepustím, dokud mi neřekneš všechno – a to by bylo správné, a nebo : počkej, ty to máš u nás spočítáno.  Vidíte jasně, že v Bibli je psáno, Mesiáš vyžene nepřátele. Je to tam, nebo ne: No tak. A vy budete věřit tomu potrhlému tesaři z Nazareta? No a ten člověk to odkýval, měl sice všechna ta kolečka, ale nebyla v záběru, tak si řekl, no, jo, vždyť on si vymýšlí. Z upřímného srdce křičel „ukřižuj!“ U toho Kaifáše i členů velerady je jednak podvodnictví a teda uražená ješitnost, kde člověk dělá všelijaké chyby. A když Ježíš vstane z mrtvých a vojáci to přijdou hlásit, Tak už je jenom jasný důsledek toho, co jsme si vylíčili, toho vytrhávaného, neúplného čtená Bible. A klíč k řešení ? Nevyndávejme nepříjemné texty z Bible  ! Číst pěkně celé evangelium ! Objeví se problémy, ale to už je jiná věc.  Ze začátku to nejde, ale člověk se musí prokousávat dál. Člověk musí brát Ježíšovu nauku vážně. Nechceme jednou dopadnout jako ti židé, kteří křičeli „Ukřižuj!“Kaifáše to zaskočilo a pak se ukázalo, že je vrah. A velerada s ním. Předtím to byli zbožní lidé. Takže, přátelé, číst Bibli, číst celou a počítat s tím, že se objeví problémy, pak se zeptat svého zpovědníka, jak s tím.

Mt 28,16-20

Jedenáct učedníků odešlo do Galileje na horu, kam jim Ježíš určil. Viděli ho a klanělise mu. Ježíš k nim přistoupila řekl : Dána je mi všechna moc na nebi i na zemi. Jděte tedy, získejte mi za učedníky všechny národy, křtěte je ve jménu Otse i Syna i Ducha Svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal. Hle, já jsem s vámi  po všechny dny až do konce světa.

Dnes si připomínáme nanebevstoupení Páně. Kdybychom měli zodpovědět otázku, který den je takový nejslavnější pro Ježíše, leckdo by odpověděl že „Nanebevstoupení“. Ovšem je to odpověď dost problematická, protože taková nejslavnější chvíle pro Ježíše bylo jeho zmrtvýchvstání.  A zajímavá věc je, když Magdalena drží Ježíše a on říká, no tak mě pusť, ještě jsem nevystoupil k Otci mému i k Otci vašemu. Tam je : přestaň mně držet, nedrž mně. Ona klekla a objala mu nohy. A právě to, co říká Ježíš ten den zmrtvýchvstání, ještě jsem nevystoupil k Otci. Oč tady jde ? Že zmrtýchvstalý má nové tělo, není to jenom Bůh, který má navíc obyčejné lidské tělo, ale tělo oslavené, jaké máme my mít po vzkříšení. Ježíš se ukazuje, ale,  abych tak řekl, jenom na skok, protože od té Magdaleny šel si to nové tělo odzkoušet. Protože sám měl radost z toho vzkříšeného těla. Sám měl radost ze svého díla. My si někdy toho Boha představujeme tak tak odosobnělého, jenže jako my máme radost z toho, co se nám podaří, tak Bůh se dovede radovat z toho, co se podaří jemu. A my na to zapomínáme, proto ten Bůh se nám leckdy zdá cizí.  A leckdy prostě nedovedeme najít s tím Bohem    kontakt. Že Bůh se nám zdá vznešený, veliký a vlastně je to prázdné slovo. Ježíš si šel odzkoušet to svoje tělo, ale napřed čekal na lidi. Přišly jenom ženy. Petr a Jan se nešli podívat ke hrobu, aby zastihly Ježíše. Oni nevěřili těm ženám, ale už byli trošku poučeni, tak si řekli, půjdeme se podívat, co se tam vlastně stalo. Kdyby Petr a Jan honem běželi, aby Ježíše zastihli, on by na ně počkal. My si musíme uvědomit, že pro Ježíše je velká radost odzkoušet si to tělo s novými vlastnostmi, ale větší radost by pro něj byla, kdyby se tam na něj přišli podívat, šli si ho osahat, : tak ty jsi vstal z mrtvých, ukaž se nám, jak to vzkříšené tělo vypadá. To ne. Petr a Jan se šli podívat, co se stalo, nic víc. Ostatní se hádají se ženami. Ten dnešní den v sobě má spíš, dalo by se říci, ráz tak trošku smutku. Já už se vám nebudu pravidelně ukazovat. Takže toto není nějaký triumfální den, triumf bylo zmrtvýchvstání. Ježíš se 40 dní zjevuje učedníkům a dovysvětluje jim, pokud jsou schopni to pochopit. Ale skončí 40 dní a On odchází, i když je slíbeno, že přijde.  A tak my jsme vlastně v situaci kdy Ježíš odešel. Apoštolové to pociťovali na vlastní kůži, prostě on odešel, už se nám ukazovat nebude. Samozřejmě, že Ježíš je ochoten se ukázat, ale už to má charakter vyjímečnosti. Ale řádně už se jim neukazoval. Proč ? Drazí přátelé, naše poslání je připravirt se na setkání s Ježíšem. A my bychom měli vědět, vlastně v nás je spousta takových nedořešených věcí, že pro nás ten Ježíš není  tak přitažlivý jak by měl být.  Někdo řekne, ale já po něm toužím celým srdcem. A to si myslíme všichni.  Ale něco jiného je toužit po Ježíšovi, kterého neznám, a něco jiného je být s ním v pravidelném kontaktu. A tady jsme u podobného problému, jako u docela blízké lidské známosti. Když 2 mladí lidé spolu chodí, je to láska jako trám, ale když jsou spolu, tak to nejsou jenom ty slavnostní okamžiky, ale už jsou tady hádky, mrzutosti, třeba i rozvod. A my musíme počítat s tím, že při setkání s Ježíšem také může docházet ke konfliktu mezi člověkem a Bohem, člověkem a Ježíšem. To si nebudeme nalhávat, protože sv.Petr a sv.Jan a ostatní apoštolové byli jinačí „chlapíci“ a přesto u nich k tomu konfliktu došlo. Dost věcí měli nedořešených. Ježíšova výuka skončila a jak jsme včera říkali, ani během těchto 40. dnů jim Ježíš nemohl dovysvětlit některé pasáže. Např. příkaz : Jděte do celého světa...... Vzpomeňte si na Petra, jak měl jít pokřtít Kornélia, zdráhá se a když ho pokřtí dostane vynadáno. Tady vidíte, že ten Ježíšův pobyt by už nic nového nepřinesl, proto odchází. A my se musíme během té Ježíšovi nepřítomnosti na setkání s ním připravit. V nás je spousta zábran.  Takže ten dnešní svátek je spíš rozloučení, Ježíš odchází, řekl všechno, co mohl. Po zmrtvýchvstání mohl  něco přidat, 40 dní se zjevoval, ale už neměl co. Tak půjdu, už se vám ukazovat nebudu, jednou přijdu, to říkají ti andělé, jak jsme četli v tom 1. čtení. Takže přátelé, my se jednou s Ježíšem také setkáme a teď se musíme na to setkání připravit a ta příprava je v tom, abychom se naučili s Ježíšem vést rozhovor. A spíš manželé, aby se dokázali dohodnout, aby se nehádali, aby si dokázali vyřešit názory. My abychom dokázali vzít do ruka evangelium, když nerozumíme,, tak ne ho honem zavřít, ale tomuhle nerozumím, na to se zeptám. To  se musíme naučit. Dokavaď budeme zevírat evangelium v těch nepříjemných  pasážích, tak nejsme schopni setkat se s Ježíšem. Jednou se Ježíš s námi setká, hleďme být připraveni.

Evangelium sv. Marka

Mk 1,1-8

Počátek evangelia Ježíš Krista, Syny Božího. Je psáno u proroka Izaiáše: Hle, já posílám posla před tvou tváří, aby ti připravil cestu. Hlas volajícího na poušti: „Připravte cestu Páně, vyrovnejte mu stezky!“ To se stalo, když Jan Křtitel vystoupil na poušti a kázal: „Čiňte pokání a dejte se pokřtít na odpuštění hříchů“. Celá judská krajina i všichni z Jeruzaléma vycházeli k němu, vyznávali své hříchy a dávali se od něho křtít.......atd. ..... „Za mnou přichází někdo silnější, než jsem já, nejsem hoden, abych se sklonil a rozvázal řemínek jeho obuvi. Já jsem vás křtil vodou, on vás bude křtít Duchem svatým“.

40. kap. Izaiáše. Toto je rovno na začátku Markova evangelia. Tady nejde jenom o to, že je to začátek evangelia, je to vůbec první podmínka. My se chceme častokrát polepšit, my bychom chtěli být dobrými křesťany, ale nejde to. Odpověď je právě v tom dnešním úryvku evangelia. My chceme, aby naše modlitby byly vyslyšeny. A nejsou. Odpověď je zase v tomhle tom. Jistě. Posílám svého posla před tebou, on ti připraví cestu. „Hlas volajícího na poušti....“. No tohle to leckomu dohromady nic neříká. My už jsme si na to zvykli, my to bereme samozřejmě, ale je něco jiného to vyslechnout a něco jiného je, kdybych řekl: „Tak, tam ten pán (paní) půjde sem a pěkně nám to řekne.“ A tady jde o to, že nám musí být jasno to, co je v evangeliu. I takové věci, které známe, které patří k takovému typicky adventnímu tónu, jako např. to dnešní čtení. „Posílám svého posla, hlas volajícího........... vyrovnejte mu stezky!“ Co to je? Přece tím nemáme na mysli, i když tady nejde o podobnost čistě náhodnou, něco jako je třeba stavba dálnic. Normální cesta se všelijak klikatí.  Ale ta dálnice má snahu  jít bez zbytečného stoupání, zatáček, vyhýbá se městům, nejsou na ní semafory atd. Zrovna tak železnice. Údolí, mosty, tunely, aby vlak mohl jet rovně, bez stoupání, klesání a pod.  Proč tohle to říkám?  Nechceme si tady dělat nějakou lekci ze staveb silnic, ale chci připomenout jednu věc. Problém dobrého křesťanství je dán nejenom tím, že se snažím odstranit hříchy, to je až terciální záležitost. Ale já předtím musím vědět, jak si Ježíš moje křesťanství představuje. A ještě před tím – já musím být ochoten se na to ptát, nad tím se zamýšlet. Ježíš např. říká takovou větu: „Říkáte vidíme, a proto váš hřích trvá.“ Co nám říká tato věta? Že vlastně tady je něco, co je ještě závažnějším faktorem než hřích, něco, co rozhoduje o tom, zda budeme hříšníky, i když se budeme sebevíc snažit z hříchů vymotat, tak budeme beznadějně bezmocní, nebudeme se moct vyhnout, že jsme opomenuli ono „vidím“. A když se zamyslíme nad tím, co znamená ono „vidím“, pak se hříchy najednou začnou sami ztrácet. Ale ani to „vidíme“ není prvořadá věc. Např. Ježíš říká toto: „Každý hřích bude odpuštěn, jenom hřích proti Duchu Svatému odpuštěn nebude. Kdo by se rouhal proti Synu člověka, bude mu odpuštěno, ale kdo by se rouhal proti Duchu Svatému, odpuštěno mu nebude.“ A evangelista vysvětluje: „Pravili totiž, má nečistého ducha“. Tedy na 1. místě je otázka hříchu proti Duchu Svatému, resp. otázka uznat tu chybu, kterou jsem udělal, nevymlouvat se, nenalhávat si, že já to myslím dobře  atd., atd. Čili prvořadá věc je uznat skutečnost. Tehdy těm židům se nechtělo uznat skutečnost, že Ježíš dělá zázraky z Boží moci. Místo toho ho obviňují, že má nečistého ducha. Na druhém místě je ono Ježíšovo: „Říkáte vidíme a proto váš hřích trvá (mockrát jsme o tom hovořili). Na třetím místě je to, co říká sv. Pavel: „Nestáli o správné poznání Boha a proto Bůh je vydal“ (1. list Římanům) a máme tam vyjmenované hříchy od těch nejtěžších až po dětské zlobení. A potom jsou ty hříchy, které my obyčejně registrujeme, nad kterými se zamýšlíme, děláme si „hlavu“. Pozor, tím neříkám, že není správné se nad hříchy zamyslet. Jenže, když se zamýšlíme nad hříchem a nezamyslíme se nad těmi třemi faktory, které stojí před otázkou hříchu, tak to je totéž, jako když jedu v autě, dojde mi benzín, začne svítit kontrolka a já si řeknu „já vím jak na to, já tu žárovičku vyšroubuji.“ To učiňte cesty přímé, je právě toto: Napřed uznat chybu, kterou jsem udělal  (nevymlouvat se, nesvalovat na druhého), druhá věc je ono „vidíme“, třetí věc je, zdali stojím o správné poučení, zdali se zamýšlím, co v té Bibli vůbec je. Je spousta lidí, kteří mají dobrou vůli, ale protože Bibli pořádně neznají, chytnou se jednoho nebo druhého a nakonec z toho mají v hlavě zmatek. Mockrát jsme si říkali, proč je tolik různých křesťanských církví, když je jedna Bible. Protože kdo ji čte jako článek v novinách, že si vybere, co se mu líbí, nikam se nedostane. Já musím tu Bibli (a hlavně evangelium) číst celou a pozor, celé rozumět. A pozor, i když si myslím, že jí rozumím, pořád tam může být ono „vidíme“.  Musím se zamyslet, zdali opravdu je mi to jasné, nebo zdali mám dojem, že ta Bible je mi jasná. To jsou věci, které si často říkáme, a to je právě to „dělání přímých cest.“ Je třeba, aby se člověk nad tím zamyslel a připustil si to pod kůži, že to moje křesťanství nemusí být tak dobré, jak se domnívám. Pak Ježíš člověku pomůže.  Nejdříve se objeví nejasnosti, pochybnosti a podle toho, jak je člověk spoután tím svým dřívějším názorem, mohou se objevit obrovské a těžké krize. My často velmi lpíme na tom, co máme. Ti židé měli určitý názor, který si vytvořili špatným čtením SZ a když přišel tesař z Nazareta, jeho kázání se jim nelíbilo. Také se jim nelíbilo kázání Eliáše, Elizea  (nikdo se nepřišel nechat uzdravit). Ježíše dokonce chtěli v Nazatetě shodit ze skály. To „čiňte cesty přímé“, znamená, zamýšlet se nad těmito věcmi. Na to, abychom mohli číst Bibli, musíme nejdříve vzít do ruky slabikář. Napřed nepřišel Ježíš, ale Jan Křtitel, ten nám právě onen slabikář, čili podmínky správného chápání Bible připomíná. Jan Křtitel nám neříká, co je v Bibli, ale jak ji máme číst. Zapsáno je to zkratkovitě, jinak podrobně je to zapsáno např. u Izajáše, Mojžíše a jinde. Jan Křtitel tady spíše připomíná tuto nutnost, zamyslet se nad tím, jak Bibli beru do ruky. Nesmíme zapomenout, že uvnitř máme zábrany, že Ježíšovi v mnohých věcech nerozumíme. Měl je i sv. Petr a sv. Jan (v otázce zabití Mesiáše). Dříve, než já budu přesvědčen o tom, zda Bible je pravá, musím se naučit dobře číst, dobře se zamýšlet, chápat. Dokud se neumím zamýšlet, věci chápat, tak ať vezmu do ruky jakoukoliv knihu, tak budu automaticky dělat výběr, budu si myslet, že tu knihu znám a znát ji nebudu. To je smysl kázání Jana Křtitele. Že to není kázání jen tak ledajaké, víme z toho, že Ježíš říká Janovi, aby dělal to, co je mu nařízeno. Jan křtil Ježíše a Jan by se přitom velmi rád stal Ježíšovým učedníkem. Janovo kázání bylo nesmírně důležité, je to klíč k pochopení Bible, ale i k pochopení dobré modlitby i k odolnosti vůči hříchu atd.

Mk 1,6b-11

Jan kázal, za mnou už přichází mocnější, nejsem hoden, abych se sehnul a rozvázal mu řemínek u opánků. Já jsem vás křtil vodou, ale On vás bude křtít Duchem Svatým. V těch dnech přišel Ježíš z Nazareta do Galileje a dal se od Jana pokřtít v Jordáně. Jak vystupoval z vody, spatřil, že se nebe otevřelo a že se na něho vznáší Duch jako holubice. A z nebe se ozval hlas: Ty jsi můj milovaný Syn, v Tobě mám zalíbení.

Jsme tady u pasáže, kterou můžeme číst dobrým i špatným způsobem. Můžeme v tom vidět epizodu z Ježíšova života, lyrické, poetické vylíčení atd. A teď malíři malovali obrazy, atd., ale měli bychom si položit otázku, proč se vlastně Ježíš dal křtít. To, že se dává křtít od Jana, je vlastně znamením, že ten křest je něco nesmírně důležitého. A právě to si chceme říct. Samozřejmě, když se zamyslíte nad tím, jak to líčí třeba Mt. a Mk. a Lk., tak vidíte takové ty rozdíly, že jeden říká ozval se hlas, Ty jsi můj milovaný Syn, v Tobě mám zalíbení. A jiný říká, ozval se hlas, toto je můj milovaný Syn, v něm mám zalíbení. Tohle nás nesmí mást, je to líčení jedné a téže věci z více pohledů. Třeba někdo pojede autem a bude líčit  nějakou krizovou situaci, kolizi na křižovatce, tak ten, co jede, řekne, já jedu a on proti mně vyrazil, měl mi dát přednost. Svědek zase bude říkat, on jel a proti němu vyrazil. Proč vám to říkám? Abychom si uvědomili, že když ta evangelia vznikala, vždyť tam byli přímí svědkové. Čili někdo to mohl líčit z toho hlediska, ano, Bůh říká  Ježíšovi. A jiný to může líčit z hlediska ostatních svědků. Vlastně ani nevíme, kolik lidí to vidělo, mohl to vidět jenom Ježíš a Jan. Mohli to vidět i jiní lidé. Víme také, že když k Ježíšovi promluvil Bůh, tak apoštolové slyšeli, co Bůh říká. Jiní říkají, jó, to mluvil k němu anděl, ale nerozumí tomu. A jiní zase říkají, kdepak, to zahřmělo. Čili, takové ty různé pohledy na jednu a tutéž věc, jsou dány jednak tím, jak já to vylíčím, ale také mírou toho, do jaké míry nechám do člověka nahlédnout. Oč nám tady jde? Mně to tak někdy  připomíná pohádku o ptáku Ohnivákovi a toho ptáka Ohniváka princ chce odnést a ten jeho věrný průvodce mu říká, nedávej toho ptáka Ohniváka do zlaté klece, ale do obyčejné dřevěné. On si říká, ptáka Ohniváka do té ošklivé dřevěné klece? Takovou krásu. Taková krása ta musí mít klec zlatou. Tak ho dá do té zlaté klece, ten začne dělat rámus, a teď přijde ten majitel atd. Proč to připomínám? Ale podobná situace byla, když Židé očekávali Ježíše. Všimněte si, že když Ježíš přichází, tak přichází v takovém naprosto civilním vydání, ba dokonce, abych tak řekl, ještě malinko níž. I co se týče obsahu kázání. Ježíš sice dělá zázraky, ale on nikdy neřekne: „Já jsem Mesiáš“. On chce, aby to lidem vrtalo v hlavě. Chce, aby lidé přemýšleli. Ježíš by mohl říct, já jsem Mesiáš, já jsem  se narodil v Betlémě. Jenže to by byla ta zlatá klec. Ježíš úmyslně vystupuje jako obyčejný řadový Žid. Jo, dělal zázraky, ale každý z vás je může dělat taky. Chápejte, my máme tendenci, vylíčit si toho Ježíše v takových superkrásných barvách v tom superkrásném vydání, čili my si ho dáváme do takové superkrásné zlaté klece našich představ, našich iluzí. Kdežto, on vystupoval  jako obyčejný člověk. Ano, každý z nás může umět dělat zázraky, jenže se to musíme učit. A Ježíšova touha byla, aby apoštolové dělali co nejvíc zázraků, aby tady ten efekt „zlaté klece“ nenastal. Čili, Ježíš přichází naprosto civilně. Dělá sice zázraky, ale, co je důležité, Ježíš nevystupuje, neřekne: „Já jsem Mesiáš, jsem rodák z Betléma“, ale nechá se považovat za Nazaretského. Proč to zdůrazňuji? Židé totiž pro Mesiáše připravili krásnou „zlatou klec“ představ, iluzí. Ale současně to byla klec, která spoutávala. „Když Mesiáš přijde, tak promluví o velikonocích z chrámové věže (střechy). Promluví, vyzve lid, ohlásí se lidu, vyzve k mobilizaci a vyžene Římany. Povede vítězný boj. Římané budou utíkat atd. Andělé ho snesou s chrámové věže a my budeme slavným národem, všichni si nás budou vážit atd.“ Totiž, oni si dělali zlatou klec pro toho Mesiáše, ale pěkně do té klece vlezli taky. „On vyžene Římany a my pěkně půjdeme s ním. My jsme ti prví, věrní, my víme, co se má dělat“ atd. A právě do té zlaté klece jim Ježíš nevlítl. Ježíš přišel, ale ty báchorky o Ježíšovi, které se líbivě poslouchaly, které se těm Židům pod Římany velice líbily, tyto báchorky jsou zlatou klecí, které spoutávají. Ježíš ovšem kázal přesně podle Mojžíše. Kdyby oni se zamýšleli nad tím, co říká Mojžíš, tak by si řekli: „Jó, dostáváme výprask. Je to proto, že Bůh není s naším myšlením, s naší zbožností spokojen. A tak až přijde Mesiáš, on by se s námi nakonec pustil do sporu, začal nás soudit“. Takhle je to velice snadno pochopitelné, jak to líčí Mojžíš a proroci. Proroci přímo říkají, že bude soud. Když přijde Mesiáš, napřed bude soudit Židy, potom provede náboženskou reformu a až potom Židé dostanou suverenitu, politickou svobodu. Potom se začnou plnit ty Mesiášské sliby, ty sliby o Mesiášovi, o kterých mluví proroci. Ježíš takhle postupoval. Ale lidé čekali toho vybájeného Mesiáše, který se konečně ujme moci. Oni neřekli: „Bůh nás trestá, protože naše víra není v pořádku, dopouští na nás ty masakry Římanů proto, že my jsme se odchýlili od Mojžíše a proroků.“ Tohle si nechtěli přiznat. Ani o tom neuvažovali. A vždy, když byly nějaké ty pogromy (i v pozdějších dobách), si říkali, že Mesiáš přijde, on vám ukáže, zač je toho loket. Neřekli si: „Dostáváme výprask, protože jsme špatní“. A tohle to probíhalo v té době Ježíšova života. Římané občas dali Židům cítit, kdo je v Palestině pánem. Židé si říkali: „Až přijde Mesiáš, on je vyžene“. O to lépe se poslouchá ta „zlatá klec“, kterou líčili páni rabíni. Ano, tady máte tu zlatou klec slibů a až přijde doba, najednou se v ní objeví pták Ohnivák. Ale Mesiáš v té zlaté kleci ne a ne se objevit. Ale zato se objevil takový podivný člověk, tesař z Nazareta, vůbec „nic duchovního“ na něm nebylo, je to žrout, pijan vína, kamarádí se s všelijakou cháskou. On je posedlý, kdepak, je to pomatenec. No, jo, jenže to byl skutečný Mesiáš, který přesně podle proroků hlásal, že napřed bude soud nad Židy, Židé musí udělat náboženskou reformu a až ji provedou, potom se budou mít dobře. A tak byl tady očekávaný Mesiáš, byl pro něj připraven „krásný palác“ (klec) a byl tady naprosto všelijak hodnocený tesař z Nazareta, který říkal: „Napřed si přečtěte Mojžíše a Proroky, napřed čtěte Bibli a potom teprve si dělejte představy o Bohu, potom uvažujte, jak ten Mesiáš bude vypadat.“ A tak tohle to je takový diskant do té zlaté klece, jako kdyby někdo vedle té zlaté klece řekl: „Ba ne, on vám do té zlaté klece nepůjde, on přijde naprosto skromně, to pro něj postavíme klícku z obyčejného dřeva, jen tak.“ No a nyní jsme u významu toho křtu. Jan Křtitel připravuje Židy na setkání s Mesiášem. On jim tyto věci právě říkal. Říkal jim je na základě Mojžíšova zákona a Proroků. Říkal jim: „Pozor, děláte si o Mesiášovi iluze, vy máte celou řadu špatných představ, které zabraňují pochopení Mesiáše. Co musíte v první řadě udělat, je udělat mu přímou cestu. Připravte cestu Páně. Každý pahorek musí být srovnán, každé údolí vyplněno (víme, jak je to dnes s dálnicemi). Otevřete Mesiášovi vstupy  (v elektrikářské odborné hantýrce)“. To je právě ta chyba židovského národa, že si vytvořili tu “zlatou klec“, zavřeli si dveře před skutečným Ježíšem. Oni čekali, že Ježíš přijde tou zlatou bránou rabínských slibů. Jenže u té obyčejné brány, kterou vešel Ježíš, tak u té ho nečekali.  Oni si řekli: „Ne, on půjde tuhletou branou, kterou my jsme mu vybrali, o které my jsme rozhodli“. Kdyby důkladně četli Mojžíše a proroky, tak by k tomuto omylu pochopitelně nedošlo. Ono je to nepříjemné si říct: „Trpíme, protože špatně věříme. Dělají na nás pogromy, protože naše víra nestojí za nic. Až přijde Mesiáš, tak nejdříve bude soudit mne a potom vás“. Daleko jednodušší je říct: „My se těšíme, až přijde Mesiáš, však on těm Římanům zatrhne tipec a my připravme ve svém srdci krásnou zlatou klec pro toho Mesiáše atd., atd.“. Ten křest Janův vrací Židy do té reality biblické představy: „Až přijde, nejdříve mu připravte cestu“. Když se vojáci ptají: „Co máme dělat?“, on říká: „Nikoho neutiskujte“, další vám řekne Mesiáš. Celníkům říká: „Nevybírejte víc, než je ustanoveno, další vám řekne Mesiáš.“ Farizeům: „Přestaňte hrát divadlo, pokolení zmijí. Už je sekera přiložena ke kořeni. Honem se koukejte obrátit a přestat hrát tyátr, nebo až přijde Mesiáš, bude s vámi zle“.  Dnes, když máme plno těch církví a reprezentanti těch různých církví by přišli za Janem Křtitelem a říkali: „Že my jsme ta pravá církev?“ Tak by řekl: „Přečtěte si pořádně Bibli, ale pořádně! A potom nebude 250 církví, ale jen jedna a ta bude pořádná.“ Toto je Jan Křtitel a takhle začínal i Ježíš. Proč si toto říkáme? Ježíš se postavil pěkně do fronty těch, co uznávali kázání Jana Křtitele. Zde vidíme důležitost a nezastupitelnost toho kázání. Když přijde Ježíš na řadu, Jan se na něj podívá a díky svým obrovským schopnostem dokáže odhadnout kvality člověka (Jan ze začátku neví, že Ježíš je Syn Boží), proto říká : „Heleď ty jsi lepší než já, ty pokřti mně.“ Ježíš mu však říká: „Co ti bylo nařízeno? Každý máme svoji funkci. Dělej co máš dělat.“ Jan Křtitel přestává naléhat. Pokřtí Ježíše a pak vidí (možná, že to viděl i  některý ze žáků, to přesně nevíme), z nebe se snáší holubice a slyší hlas: „Toto je můj milovaný Syn, toho všichni poslouchejte.“ Jan teď vidí, že pokřtil Mesiáše.  A co my? Máme na vybranou. Budovat si v sobě zlatou klec pro Mesiáše, zlatou klec iluzí, představ překrásného křesťanství a nebo vzít do ruky Bibli a začít s tvrdou reformou a revizí sebe samotného. Co si vybereme, je naše věc. Zlaté klece, nejenom v pohádkách, jsou luxus, který je velice, velice drahý. A my bychom měli chtít vidět, aby Bůh o nás jednou řekl: „Tohle je můj milovaný syn (dcera), k tobě se človíčku hlásím.“ Bude to jenom tenkrát, když se pěkně postavím do fronty mezi ty hříšníky a tzv. plebs, který se dával od Jana Křtitele křtít. Do této fronty se postavil i Ježíš.

Mk 1,12-15

Duch vyvedl Ježíše na poušť. .........Ježíš byl na poušti 40 dní a pak byl pokoušen od satana. .......Žil tam mezi divokými zvířaty a andělé mu sloužili. ........Když byl J. Křtitel uvězněn přišel Ježíš do Galileje a hlásal tam: „Naplnil se čas, přiblížilo se Boží království, obraťte se a věřte Evangeliu. 

Všimněme si nejdříve těch prvních tří vět. Když si přečteme jiné evangelisty, uvidíme, jak to bylo. Uvidíme, že to, co říká sv. Marek, je pravda, ale, že je to velice stručné shrnutí. To, co říkají ty 3 věty se může týkat celých 40 dní, ale také to časové rozložení může být jiné. A to se dovíme právě od jiných evangelistů. Ježíš na té poušti byl 40 dní, ke konci měl veliký hlad a až teď se objevuje satan. Ten jde na to velice šikovně. Je to velice zajímavá strategie. Satan: „No, jo, hladový, jestli jsi Boží Syn, tak řekni, ať z těch kamenů jsou chleby.“ Všimněte si, že to je vysoce rafinované pokušení, kde ďábel, jakoby pochyboval, že Ježíš je Boží Syn. „Jestli jsi Boží Syn, tak proč tak hladovíš, proč neřekneš, ať jsou z kamení chleby?“ Toto pokušení mělo smysl, až když tomu Ježíšovi pořádně kručelo v břiše. Dříve by to nemělo smysl. Proto ďábel čeká na tento okamžik a snaží se Ježíše vyprovokovat k tomu, aby řekl: „Tak abys věděl, že já jsem Boží Syn, tady je chleba.“ Jenže ďáblův fígl je v tom, že chce tohoto dosáhnout, aby pak mohl např. říct: „No, to není problém, on si pomáhá, to není žádný půst.“ Pozor, říkám to velice zjednodušeně. Pak ďábel vynáší Ježíše na horu a říká: „Jestli jsi Syn Boží, seskoč dolů, andělé tě přece snesou.“ Opět rafinovaná provokace. Kdyby to Ježíš udělal, tak by ďábel okamžitě podpořil to, co už v lidech doutnalo, takové ty rabínské představy, o kterých jsme mnohokrát mluvili. Lidé by se okamžitě na to seběhli, začali shánět zbraně a chtěli by zahájit povstání proti Římanům. Ďábel ví, že Ježíš by do toho boje nešel a židé by byli zmasakrováni. Čili, vidíme velice šikovné tahy. Podle toho 3. pokušení: „To ti dám, jestli se mi pokloníš“. Zde vidíme, proč je vlastně ďábel v pekle. On vůbec neřekne: „Prosím tě, já uznávám, že jsem si vlastní vinou  dosavadní život zbabral, prosím tě, pomoz mi dostat se do nebe.“ Místo toho řekne, tu předešlou větu. Sv. Marek má tendenci líčit evangelium v kostce. Ale to se týká i ostatních evangelistů. Čili, my si ty věci musíme rozkreslit tak, jak byly. Jednak to, co říkají evangelisté a jednak místní zvyky, věci, které známe (mladí lidé už málo znají, jak se rozsévalo ručně.). Když dítě např. neví, jak vypadá osel, tak součástí náboženské výuky je, že táta vezme dítě do ZOO a ukáže mu jak vypadá osel, na kterém Ježíš jel. Podobně je potřeba se zeptat, jak taková činnost rozsévače vypadá. Proč to říkám? Abychom si zvykli do evangelia dosazovat vlastní zážitky  (a samozřejmě výroky ostatních evangelistů). Teprve potom k nám to evangelium promluví. Co se týče těch dalších vět: „Když byl Jan Křtitel uvězněn …“. Podle Marka by Ježíšovo kázání bylo (tak se to může zdát) několik slov: „Čas se naplnil, přiblížilo se Boží království, obraťte se, věřte evangeliu“. Ale, když tam dosadíme to, co říkají jiní evangelisté, ti rozvádějí jednotlivé prvky. Ale pouze Marek uvádí všechny čtyři pohromadě.  Když čteme např. tu příhodu v Nazaretě. Tam vidíme, jak kus toho kázání vypadalo. Víme, že Ježíšovo trvalo i několik dní a že lidé byli vyhladovělí. V evangeliích máme výtah, knihovníci tomu říkají anotace. V Nazaretě sice mluví jako rodák, tím se to trošku odlišuje, ale ten průběh je stejný. „No, tak jsem přišel mezi vás, vidím tady staré známé tváře. Vzpomínám si na dobu svého mládí. Jsem tady přece jenom rodák. Jedna věc je tady však smutná. Čekáte ode mne, že vám něco řeknu. A já vám, svým rodákům nemohu říct nic.  Proč myslíte? Nu, protože nikdo není doma prorokem. To není jenom problém vás, Nazaretských, ale je to problém všech židů. Až přijde Mesiáš, tak vám nebude moct nic říct. Proč? No, vzpomeňte si na Eliáše. Naši předkové nejenom nechávali mluvit proroky nadarmo, oni je dokonce zabíjeli, nebo se snažili je zabít. Až přijde Mesiáš bude to stejné. Všichni se těšíme na Mesiáše, jenže až přijde, tak ti, co se nejvíc na něj těší, budou proti němu bojovat, jako proti prorokům. Ten rozhovor se ze začátku Nazaretským líbil. „Jé, on mluví tak moudře a do žádné školy nechodil“, pak se objeví žárlivost a když Ježíš začne říkat, jak se zachovají vůči Mesiášovi, chtějí ho shodit se skály. On se nechá dostrkat až ke srázu a najednou prochází uprostřed nich. Opět si tam musíme dosadit ten rozvášněný dav, a to, že Ježíš prochází uprostřed nich znamená, že je znehybněl, že byli paralyzováni. Podobně to Ježíš udělal, když ho šli zatýkat v Getsemanské zahradě. Ty věci si musíme dosadit, a pak nám evangelium promluví. To je zásada. My musíme to evangelium chápat a pochopíme ho, až si tam také dosadíme ostatní evangelisty a ty reálie. U Marka máme stručnou anotaci Ježíšova kázání. Mělo 4 části.  Všichni čekáme Mesiáše, čas je naplněn (jeho příchod byl předpověděn). Všichni se na něj těšíme. Čekáme, že Mesiáš nám vrátí Boží Království (prvním králem židů byl Bůh a v Ježíšově době byli židé jako v protektorátu.). Pozor, Boží  Království se přiblížilo. Pozor, ještě tady není. Možná, že přijde hned, možná, že ne. Ale přiblížilo se. Ježíš jim zdůrazňoval, že to Boží Království mohou ztratit, že tu šanci mohou prohrát. To jsou věci, které se přestávali líbit. Pak říkal: „Obraťte se, musíte úplně změnit život, nejenom způsob čtení Bible, ale i způsob myšlení a musíme se připravit na to (vystupoval inkognito), že Mesiáš až přijde, bude vám říkat nepříjemné věci. Musíme se připravit na setkání s ním. Je třeba pořádně vzít do ruky Mojžíše a proroky, jak nám líčí Mesiáše a ne tak, jak to líčí páni rabíni, kteří vykládají to, co v Bibli není. Pak bude důležité, abychom s Mesiášem zacházeli jinak než naši otcové s proroky. Když v Nazaretě urazil tesař místní notáble, nemůžeme se divit, že ho chtěli shodit se skály. Pozor,  nás se to obrácení týká také.  Kolik máme v evangeliu míst, která nechápeme a necháváme je být. Toto je poslání postu. Toto je poslání roku Písma. A podmínka k pochopení čehokoliv dalšího je, aby člověk byl ochoten opravit jednak své názory a také způsob myšlení. A to je drazí přátelé Ježíšova výzva, to jeho první kázání. Ještě připomenu, že Ježíš ze začátku vystupuje jako laický kazatel, jako tesař z Nazareta. Zlí duchové ovšem chtějí vyprovokovat ukvapený zájem a Ježíš jim v tom zabraňuje. My se častokrát ptáme: „Je to naše náboženství pravé?“, protože člověk má častokrát pochybnosti. To je chybný postup, chybná strategie, protože já musím nejdříve vyslechnout toho tesaře z Nazareta, který o sobě vůbec neříká, že je Syn Boží. A teprve, až vyslechnu a pochopím to první kázání, mohu najít klíč k pochopení Ježíše dále. To první kázání platí tak jako tak a je nezávislé na tom, kdo to říká. Jistě, dnes je situace trochu jiná. Dnes, kdyby přišel Ježíš, mohl by vystupovat např. jako automechanik ze Žižkova a říkal by: „Víte, čas pro Boží Království se už dávno naplnil a Boží Království je dávno, dávno přiblížené, ale my se musíme obrátit. My musíme začít pořádně věřit evangeliu. My musíme opravit názory na to, co je v Bibli, vědomosti o tom, proč jdu do kostela, ke zpovědi, k přijímání. My bychom si řekli: „Vždyť je to Franta Nováček ze Žižkova“ a ve skutečnosti by to byl Ježíš. Jestli chceme vědět, zda-li je evangelium Boží vzkaz, tak napřed se musíme naučit ho pořádně číst. Nepodceňujme to. Nedá se to obelhat. Nám musí být jasné, zda-li je to Boží vzkaz a nebo pouze jedna z mnohých knih (jako např. Korán, indické knihy). Proto musíme sami umět číst Bibli a v první řadě pochopit toto první Ježíšovo kázání. Pak pochopíme, že ta Bible není dílo lidské.

Mk 1,21-28

V městě Kafarnaum vstoupil Ježíš v sobotu do synagogy a učil. Všichni žasli nad jeho učením, protože učil jako ten, kdo má moc a ne jako učitelé zákona. V jejich synagoze byl člověk posedlý nečistým duchem. Začal křičet: „Co je to do nás, Ježíši Nazaretský! Přišel jsi nás zahubit. Vím, kdo jsi, jsi Svatý Boží“. Ale Ježíš mu to přísně zakázal: „Mlč a vyjdi z něho! ....“, atd. Všichni užasli a říkali: „Co to je? Nové učení s takovou mocí, i nečistým duchům poroučí!“

Je dobré si to pročíst a vidíme, že mnohokrát zlí duchové vykřikují, já vím, kdo  jsi. Také jsme si říkali, a někdy je to i v náboženské literatuře, že ďábel to říká proto, aby se dověděl, jestli je Ježíš slíbený Mesiáš, nebo ne. To je omyl přátelé. Ďábel ví, a moc dobře, že Ježíš je Mesiáš. Proč tedy vykřikuje? Uvědomte si, kdyby ďábel řekl, Bože, uznávám svoji chybu, tak nemusí být ani tisícinu sekundy v pekle. Známe přece ten případ: „Pusť nás do vepřů“ a Ježíš jim vyhovuje. My pořád máme takovou představu, že v pekle ty dušičky říkají: „Já bych tak rád se napravil, a ono to nejde“. To je strašlivý omyl. Proč? To si řekneme za chvíli. Ale já bych vám chtěl připomenout právě tu otřesnou událost. Představte si, je to ten případ s prasaty. Ďábel pokouší lidi a Bůh mu to dovoluje, když je to v zájmu těch lidí. Ale např. v Apokalypse se píše, že satan bude spoután a na delší dobu vržen do propasti, když lidé začnou pořádně věřit. Vůči satanovi jsme bezmocní. Ale, protože nevěříme pořádně, Bůh se nás nezastane. My vyháníme Boha ze svého srdce. A proto nám Bůh nemůže pomoci. A my marně bojujeme se satanem. Jistě, nečekejme pokušení v tom smyslu, jdi a ukradni, nebo jdi a sežeň nějaké drogy. Ne, ty hříchy, ke kterým nás de facto satan navádí, mají zcela jiný charakter a proto my je včas nerozeznáme. Ale k tomu přijdeme. Tedy, uvědomme si! Je tu ten případ s prasaty. Ďábel má radost z toho, že lidi týrá a ti zlí duchové říkají Ježíšovi, pusť nás do vepřů. A Ježíš jim vyhoví. Představte si, že by ve vězení byl masový vrah, nějaký sadista, který má radost, že může zabíjet. Samozřejmě je to hrozný zločin. Ďábel je žalobník, pokouší lidi. Proč? Aby sám pro sebe sehnal alibi, aby Bohu dokázal, že on za to nemůže. To teď nebudeme rozebírat. A já vám chci připomenout, že např. ti zlí duchové, říkají Ježíšovi: „Pusť nás do vepřů“. Okamžitě jsou vyslyšeni. Uvědomte si, že to je věc, které se v soudnictví říká „amnestie“. Představte si toho vraha, jak jsem o něm mluvil, že je ve vězení. Napsal by žádost a v ní uvedl, že má velkou radost, když může zabíjet a prosí, aby ho pustili a dali mu místo na jatkách. Já budu zabíjet prasata a nebo i dobytek. Správa věznice by mu obratem vyhověla – a že nejbližší jatka jsou tam a tam a může tam zabíjet. Je tam volné místo. Uvědomte si, že ti zlí duchové žádají o amnestii a amnestie je jim daná. Něco jiného je, že okamžitě shodí ta prasata do vody, nechají je utopit a jdou zase po lidech.  Ale tady vidíme jedno, že chceme-li se vyznat v problematice hříchu a pokušení, musíme si uvědomit to, co je tím klíčem, který drží ďábla v pekle a pozor, co je také cílem ďáblovým. Kolikrát se stal případ, že se dítě zavřelo v chladničce, zmrzlo a nebo těžce nastydlo. Přátelé, peklo je zavřené zevnitř, ne zvenčí. Taková představa, jak ty duše v pekle říkají: „Bože pusť nás, jak rády bychom se napravily“ a jak by se jim řeklo: „teď už to nejde“, tohle to je strašný omyl.  Proč to říkám?  My chceme zápasit s problémem, chceme se polepšit, chceme napravit své chyby a chceme odstranit své hříchy. Teď se dostáváme k tomu dnešnímu úryvku. Já vím, kdo jsi. Jsi Mesiáš. Stojí za to, pročíst si všechny ty evangelisty. Tento člověk se postaví před Ježíše a říká: „Lidi, jděte z cesty, uhněte, vy nevíte, kdo tady je. Ježíši, prosím tě, co je ti do nás, proč nás týráš, my jsme ubožáci, my zlí duchové jsme proti tobě takhle malincí“. Hraje divadlo. Cílem není usmířit si Ježíše. Kdyby jeho cílem bylo usmířit si Ježíše, tak v 1. řadě ho poslechne. Ježíš mu to zakazuje. Ale on to nerespektuje. To je pokušení. Pokušení může mít nejrůznější formy. A to je jedna z velmi rafinovaných forem. Toto je pokušení, které vypadá jako navádění k dobrému. Ten člověk, abych tak řekl, je nepřipraven na setkání s Ježíšem  a ďábel v něm předčasně probudí „zájem“. Podobný problém je, řekněme ve výchově dětí. Když rodiče zájmy probouzejí pozdě, dítě zůstává pozadu. Když probouzejí předčasně, nebo s příliš silnými dávkami, tak to dítě zase na to nestačí a ztrácí zájem. Ďábel tady vidí před sebou lidi, kteří jsou omámeni těmi rabínskými iluzemi o Mesiáši. Ježíš přichází a nemůže říct, já jsem Mesiáš, protože by propuklo nadšení, to „hurá, ano, konečně je tady Mesiáš“. Ježíš tomu chce zabránit, a vystupuje jako tesař z Nazareta v nenápadné formě a mluví o Mesiáši, jakoby to byl někdo jiný. Vystupuje nenápadně. Ano, dělá zázraky, protože nemůže snést pohled na lidskou bídu. Ale říká, až přijde Mesiáš, tak my musíme být na něj připraveni, musíme ho snést. A tak, kdyby někteří lidé se ptali: „Proč myslíš, tesaři, že já bych toho Mesiáše nesnesl?“ A Ježíš by řekl, že je to z toho a toho důvodu. A mohl vést dialog, jak se připravit na setkání s Mesiášem. Že musím odložit ty předsudky, ty nesprávné názory, které si nasbírali v synagoze, které si vytvořili vlastním přičiněním, že si nasazovali do Bible svoje vlastní představy. Ježíš říká: „Podívej, v Bibli stojí tohle, pan rabín říká tohle. Porovnej! A nebo, co ty si myslíš o téhle věci?“ A on by řekl svůj názor. A Ježíš by řekl: „Podívej, v Bibli je něco jiného, oprav svůj názor.“ Takhle Ježíš mohl vystupovat jako tesař. Těm, kteří byli poctiví, mohl pomoci. Ale zlý duch říká: „Já vím, kdo jsi, lidi, z cesty, uhněte! Co je ti do nás, Mesiáši?“ Tohle to Ježíšovo úsilí je tím rozbito. A Ježíš nakonec musí od těch lidí odejít. Protože lidé ho přestávají poslouchat, ti lidé jsou plni nadšení, mají srdce plné „horoucího citu“ pro Mesiáše, abych tak řekl. Takhle se to subjektivně jeví. Ti lidé nevědí, že se oddalují od Ježíše tím předčasným „hurá“. Oni si myslí, že opravdu dělají to nejlepší. A pak přijde debakl, který u židů přišel, když Ježíš byl zabit. Ale do té doby oni si mysleli, že jdou za Ježíšem, ale Ježíš jim nemohl určité věci vysvětlit. Oni měli srdce plné „horoucího citu“ a přitom nepustili do sebe to, co Ježíš říká. Ono se to zdá divné, ale podívejte se, sv. Petr a sv. Jan, miláček Páně říkají Ježíšovi: ´“Kdepak, to se ti nestane, to takhle není“. To si musíme uvědomit, že člověk, když je pod vlivem toho horoucího, předčasně vzbuzeného citu, Ježíše neposlouchá, nerozumí mu. A že my vlastně musíme se napřed „pustit do debaty“ s tím tesařem z Nazareta, s ním si v klidu pěkně popovídat. A potom teprve budeme zralí na to, abychom se setkali přímo s Ježíšem. Je to vážná problematika a leckomu se třeba nebude líbit, no, ale je to naše kompetence, tady za nás nikdo nerozhodne. Každý svého štěstí strůjcem. Každý je strůjcem své nebeské blaženosti. Že právě v těchto oblastech se rozhoduje, jestli budu dobrý křesťan, nebo ne. Jestli si totiž dám říct od toho tesaře z Nazareta v těch obyčejných, jednoduchých, primitivních věcech.  Protože, jestli se začnu vznášet v těch vysokých náboženských sférách, když budu v sobě pěstovat takové ty city, touhy a kdoví co, tak mohu šeredně dopadnout. Tím, že se mohu stát obětí právě těch posedlých, kteří říkají: „Já vím, kdo jsi, jsi Mesiáš, uhněte z cesty“. Napřed za tesařem z Nazareta a pak se ukáže Ježíš, v kráse a moci. Ale toho tesaře vynechat nelze.

Mk 1,29-39.

Ježíš vyšel ze synagogy a vstoupil s Jakubem a Janem do Šimonova domu. Šimonova tchyně ležela v horečce...........atd. .....Přinášeli k němu všechny nemocné a posedlé a celé město se shromáždilo u dveří.......atd.

Např. trošku pozorný čtenář, který v tom vidí jenom životopisy, si řekne, tak proč se seběhlo tolik lidí, když  nastal večer. Proč nepřišli s těmi nemocnými hned, během dne? To si musíme vysvětlit. Židé v sobotu nesměli nic nosit, nic dělat, něco nařizoval Mojž. zákon, něco si přidali, takové ty tradice, které byly navíc. Takže ta sobota končila večer, východem první hvězdy. V pátek večer, podle našeho rozlišení, jakmile zapadlo slunko  a objevila se první hvězda, západem slunka začínala sobota. U nás sobota trvá do půlnoci. Protože tady byl ten zákaz, nenosit, nechodit atd., bylo to zpřísněné. To, co Mojž. zákon ve velice rozumné míře nařizuje, tak takové ty tradice a ty přídavky to úplně zkomplikovaly, takže oni museli čekat, když chtěli, aby je Ježíš uzdravil, až skončí sobota, až zapadne slunce. Pak přinesou ty nemocné. A právě tady je ta věta, když nastal večer a slunce zapadlo. Tak za prvé, to je ta etapa, když Ježíš začíná dělat zázraky, je to ze začátku a my si musíme uvědomit, že před tím se totiž něco stalo. To znamená přečíst si tu  1. kap. Marka od začátku a teď tam vidíte toto: Ježíš byl ubytován v Kafarnaum, v domě Šimona a Ondřeje (bratři) a jak tam byli, šli v sobotu do synagogy. Ježíš tam chtěl jít „v civilu“, jako kterýkoliv jiný žid, řadový věřící. Ale je tam jeden posedlý, člověk se zlým duchem. A tento posedlý, když tam Ježíš vejde, začne vykřikovat: „Z cesty, já vím, kdo jsi, jsi Boží Syn“. Musíme si uvědomit, že to  „Z cesty“ = ejá, ejá, to byl povel vozky – uhněte! Tento posedlý může to „ejá“ říkat Ježíšovi, ale pak by se mu neklaněl. „Já vím, kdo jsi, ty jsi Mesiáš, ty jsi Boží Syn, ty jsi nás přišel trápit před časem. Lidi jděte z cesty, vy nevíte, koho tady máte. To je Mesiáš, já to vím, vy to nevíte, uhněte z cesty! Ježíši, co je ti do nás. My zlí duchové jsme takoví ubohoučcí proti tobě, kdepak, my se nemůžeme proti tobě postavit. Lidé netlačte se, uhněte z cesty!“ Čili, na 1. pohled by se zdálo, že má tu nejlepší vůli, napravit to, že je zlým duchem, leckdo si to tak myslí, leckdy se můžete setkat s knížkami, které to takto všelijak vykládají těmi poznámkami k evangeliu, že se chtěl dovědět, jestli je Mesiáš. Ne. Tohle to je rafinovaný tah, jehož rafinovanost nám vyplyne právě z tohoto. Byla opředena všelijakými báchorkami. Jistě, když čteme nějaké pohádky o tom, jak Pan Ježíš přišel se sv. Petrem na nějakou zábavu ve vesnici. Seděli někde na peci (Petr dostal pohlavek a podruhé zas on). To jsou pohádky zbožného českého lidu. Drazí přátelé, tohle to  je velice zhoubné, tak jako je velice zhoubné si představovat ďábla, bytost, která ke konci světa vybaví člověka mocí dělat zázraky, takže ten člověk bude vypadat jako Ježíš, který přišel k soudu. Ďábla, který ten nejvyšší, má obrovskou moc. Kdyby se nám tady ukázal, tak si budeme myslet, že to je Bůh. Řekl jsem, že má takovou sílu, že dokáže vybavit člověka takovou schopností dělat zázraky. Tohoto ďábla, který může manipulovat s naším mozkem, může do našeho mozku připsat věci, nebo to vymazat, že zapomeneme. Tohoto ďábla si v pohádkách pěkně představujeme jako nějakého hloupého strašáka. A teď nějaký chytrý švec, natře židli, ďábel se posadí a nemůže se zvednout. A nebo, že hrajou karty s čerty a nějaký chytrý chlapík toho čerta obehraje. Ďábel z tohohle má radost. Zrovna tak, jako třeba zloděj má radost z toho, když ho lidé nevidí. Když ďábel pokouší, tak má radost z toho, že je podceněn. A tady už jsme u toho. Ten posedlý, vůbec nemá žádný zájem, napravit svoje chyby tím, že Ježíšovi bude dělat reklamu. On dělá Ježíšovi reklamu proto, aby v lidech probudil ty naivní představy. Co myslíte, proč jsem vám říkal o těch pohádkách? V těch pohádkách je zrůdnost těch představ vidět, když se člověk nad tím zamyslí.  Takové malé dítě, které to čte, to bere vážně. A pak je to pro ně otřesné, když zjistí, že ten pohádkový svět není. Prohrabával jsem se v knížkách a našel jsem tam jednu pohádku, je to z té oblasti polabských  Slovanů, jmenuje se to P. Maria kmotrou. Je tam člověk, který má moc dětí a nemůže sehnat kmotra. Nakonec sežene 2 muže a 1 ženu. A o těch křtinách se hádají, kdo bude kmotrem. Jeden je ďábel, druhý sv. Petr a třetí Panna Maria. Protože to bylo děvčátko, spor vyhrála P.Maria.  Je tam taková scéna, že když ta holčička vyroste, zamiluje si ji  nějaký pán, ona má dítě, P. Maria jí to dítě vezme a matce pomaže ústa krví. Nakonec ten pán po třetí takové ztrátě dítěte, myslel, že ho matka snědla a tak poručí, aby ji dali do pece a upálili. Teď se tam jde podívat, uvidí tu svoji paní a vedle ní 3 krásné děti. To jsou pohádky a každý z nás řekne: „To je přece hloupost“. Ale za 1. to dítě tomu věří a za 2. kdybychom si udělali pořádný průzkum vědomostí, co my víme o tom, proč se jde ke zpovědi, přijímání atd., tak bychom našli spousty zvrácených představ, které si s těmi pohádkami vůbec nezadají. Židé měli řadu zvrácených představ o Mesiášovi také. Nejsou zvrácené v tom smyslu, že by to bylo takhle okaté, jako v těch pohádkách. Já vám to uvádím jako příklad. Ale oni líčí toho Mesiáše jiným způsobem. Takže, když Ježíš přišel, tak docházelo ke konfliktu s Ježíšem. Oni čekali Mesiáše a teď přišel někdo úplně jiný. A ten jiný jim začal říkat, že jejich víra za moc nestojí. A že až Mesiáš přijde, tak s nimi, s židy, se mnou, s vámi by nebyl spokojen. Takže tady vzniká ten konflikt kvůli Ježíšovi. A lidé, kteří slyšeli toho posedlého,  když přišel, řekl :  Já vím, kdo jsi ty, ty jsi Mesiáš. Ze začátku „hurá“ za Ježíšem  a když se za Ježíšem rozběhli a teď najednou Ježíš vůbec nedělá ty věci, které Mesiáš podle těch rabínských kázání, dělat měl, nejde na ti chrámovou věž, nevyhlašuje mobilizaci proti Římanům, tak řekli, tesař není žádný Mesiáš, on je posedlý a ti posedlí mu dělají reklamu. Tohle je dlouhodobá taktika. Ze začátku nadšení, potom vystřízlivění a potom otočení. Takže čím  víc člověk pro Mesiáše horoval, tím víc má teď na něj vztek. A toto je cílem. Ježíš tomu chce zabránit a proto o sobě hovoří jako kdyby nebyl Mesiáš a říká, až přijde Mesiáš atd. A lidé ho poslouchají a nepropukne předčasně ono Mesiánské „hurá“ a Ježíš má čas ty názory na Mesiáše napravit.Ty pohádkové představy o Mesiášovi vymazat z mozků, ale prostě je vyloučit. A teď ten posedlý začne dělat Ježíšovi reklamu dřív, než Ježíš se ujme slova a dřív než může začít v synagoze kázat, že Mesiáš už brzo přijde, že bychom měli opravit svoje názory, tak tady ten posedlý dělá reklamu a Ježíš nemůže nic říkat. Přijdou domů, celé město je vzrušeno. Ježíš v Petrově domě uzdraví jeho tchýni, v šichni čekají až zapadne sluníčko a hurá s těmi nemocnými za Ježíšem. On je všechny uzdraví a tak dochází k tomu vzplanutí toho „hurá“, které se tomu posedlému přece jen podařilo zapálit. Ježíš ráno jde na opuštěné místo se modlit, zatím nemůže apoštolům celou tu problematiku vysvětlovat, oni mají svoje známé místo, Ježíš tam jde a modlí se. Oni ráno přijdou a říkají: „Všichni tě hledají“.  Ježíš říká: „Hele, běžte domů, seberte si svoje věci, přijďte sem a půjdeme pryč, vždyť musíme také do jiných měst. A nikomu neříkejte, že já jsem tady“. Takže Ježíš „se nekoná“.  Proč? Protože tady je to předčasné vzplanutí. No, a co nám to má říct je nasnadě. Musíme vědět, proč jdeme do kostela a nesmíme mít v sobě ani zbytky takové „hurá“ zbožnosti. To je to nejrafinovanější pokušení, které vybouchne v člověku až za čas. A které napáchá víc škod, než některé ty klasické hříchy.

Mk 1, 29-37

Ježíš vyšel ze synagogy a vstoupil s Jakubem a Janem do Šimonova a Ondřejova domu. Šimonova tchyně ležela v horečce. Hned mu o ní pověděli. Přistoupil k ní, vzal ji za ruku a pozvedl ji. Tu jí horečka přestala a ona je obsluhovala......... Celé město se shromáždilo u dveří. Uzdravil mnoho nemocných s rozličnými chorobami a vyhnal mnoho zlých duchů. Nedovoloval však zlým duchům mluvit, protože věděli, kdo je. Brzo ráno, ještě za tmy vstal a vyšel ven, zašel si na opuštěné místo a tam se modlil.  Šimon se svými druhy se pustili za ním....... všichni tě hledají.........pojďme jinam, do blízkých městeček, abych i tam kázal, protože kvůli tomu jsem přišel.........

To 1. čtení je 1. kniha Samuelova, 3. kap.  Tyto věci spolu velice úzce souvisí. Už jako bohoslovec jsem se zamýšlel nad  větou: „Hospodin mluvil v té době zřídka a vidění nebylo časté.“ Není žádný kumšt si uvědomit toto. Když byli židé na poušti, každou chvilku měli doklad, že s Mojžíšem mluví Bůh. Archu úmluvy měli na dosah. Když vstoupili s Archou do vody, Jordán se zastavil a všichni procházeli suchým korytem. Byly však i doby, kdy Archa úmluvy tolik nepomáhala, ba dokonce padla do zajetí  (Filištincům). A to je ta doba, které se týká to dnešní 1. čtení (Hospodin mluvil zřídka a vidění nebylo časté). Ono to potom pokleslo dál. Židé přišli o Archu úmluvy, Jeremiáš ji na boží příkaz skryl. Archa je někde a neví se kde. Chrám ( Jeruzalémský )  byl zničen. Dnes nemají žádný chrám. Proč? Protože Bůh jim to  nedovolil a nedovoluje. Vidíme v té historii Židovského národa to kolísání. Někdy kontakt s Bohem je, v jiném období není.  To kolísání závisí na duševních kvalitách Židovského národa. V dobách, kdy byl kvalitní, tak Bůh se zjevoval, projevoval. Něco podobného, ale jednorázově můžeme pozorovat na egyptských pyramidách nebo dějinách Itálie (Ve starém Římě krásné památky, pak doba úpadku, v Egyptě obrovský rozkvět a pak úpadek, ze kterého se nevzpamatovali dodnes). To kolísání je dané tím, jak lidé myslí, jak se zamýšlejí nad svými chybami. V době Samuelově je právě ten úpadek. Např. ten Heli, velekněz je poctivý člověk, ale jeho synové za moc nestojí. To jsou špatní nástupci Áronovi. Nemůžeme se pak divit, že Bůh se nezjevuje, že Boží slovo je zřídkavé. To se týká i doby Ježíšovi.  Ježíš udělal v synagoze zázrak (vyhnal zlého ducha z posedlého), uzdravil Šimonovu tchýni, pak uzdravil mnoho nemocných. Druhý den ráno všichni se sešli, ale Ježíš jim utekl. Petr: „Všichni tě hledají.“ Ježíš: „Pojďme jinam......“. Proč?  Protože už Ježíše nehledali proto, aby jim Ježíš něco vysvětlil. Oni za ním šli formou „Hurá“, jako když někam přijde někdo slavný a fanouškové se shromáždí na sběr autogramů. Oni chtěli udělat „autogramiádu“, jenže Ježíš o tuhleto nestál a proto odešel. Ježíš by s nimi rád hovořil, kdyby se přišli ptát na to, co říkal např. včera v synagoze a že jim některé věci z toho kázání nejsou jasné. To se odehrálo den po sobotě. Tady také vidíme důvod, proč Bůh se někdy (v dějinách) zjevoval a zjevuje často, někdy méně (sem tam, nějakému světci) a někdy vůbec ne. A proč? Protože se málo ptáme, co je v Evangeliu. Chceme-li, aby se nám Ježíš ukazoval, aby doba Ježíšova slova byla častější, je potřeba se pořádně zamýšlet nad Evangeliem a ne si odříkat ty svoje modlitbičky a myslet si, že jsem kdovíjak zbožný. Je třeba zakousnout se do Evangelia a přemýšlet o něm. Jestli v dnešní době je Slovo Boží časté nebo zřídkavé, to snad ani nemusím říkat. V době Samuelově bylo zřídkavé, ale častější, než v dnešních dobách.

Mk 1,29-39

Ježíš vyšel ze synagogy  a vstoupil s Jakubem a Janem  do domu Šimonova a Ondřejova.  Šimonova tchýně ležela v horečce......... .....Celé město se shromáždilo u dveří., uzdravil mnoho nemocných....................Nedovoloval však zlým duchům mluvit, protože věděli kdo je. Brzy ráno vstal a šel ven. Zašel si na opuštěné místo a tam se modlil.............Všichni tě hledají.Odpověděl jim – Pojďme jinam, do blízkých městeček, abych i tam kázal. Kvůli tomu jsem přišel.

Na první pohled snadno přehlédneme jednu věc. Že Ježíš tam měl zůstat, že byl v tom městě velký zájem o něj. Ale on odchází pryč. Bylo to snad proto, že by mu „ujel vlak“? Ježíš nepotřeboval nikam spěchat, jenže on odchází, ale proč? Je to proto, že ten vlak už ujel a ujel těm lidem. V čem, když měli zájem o Ježíše? Mnohokrát jsme o tom mluvili. Např. také jak  můžeme snadno ztratit příležitost, když čteme Písmo sv. i my. Často čteme, že zlí duchové dělali Ježíšovi „reklamu“, že vědí, kdo je a Ježíš je umlčoval. Je to už dávno, upozorňoval jsem jistého člověka na nebezpečí ukvapené, nedomyšlené zbožnosti. Říkal jsem mu, že ďábel chce právě tu ukvapenou nedomyšlenou zbožnost vyprovokovat, právě tím, že bude vykřikovat: „Já vím, kdo jsi, ty jsi Mesiáš“. Ježíš však po nás chce, abychom přemýšleli, abychom dříve než mu začneme provolávat slávu, měli jasno, kdo Ježíš je, komu vlastně tu slávu provoláváme a jestli po nás chce provolávat slávu, nebo třeba něco jiného. Ten člověk se začal ohánět nějakou knížkou, kde bylo psáno, že svatý ten a ten řekl, že ďábel nevěděl, že Ježíš je Boží Syn a že se to chtěl takto dovědět. Řekl jsem mu, že to má ale v Evangeliu. On: „Já o žádném takovém místě nevím“. Tak jsem mu přečetl to dnešní  evangelium. Pak se ten člověk přestal ptát. Proč? Protože se nechtěl vzdát té své „krásné“ zajeté představy  („zlí duchové se chtějí dovědět, zda-li je Mesiáš a Ježíš nechce přijmout chválu z jejich nehodných úst“). Jako bychom my byli dostatečně hodni, abychom mohli tu slávu Ježíšovi provolávat. Já tedy ne. Když si to někdo o sobě myslí, ať tedy spustí a začne vykřikovat. Nikdo z nás není hoden slávu Ježíšovi provolávat. To, že já smím kázat a že smíme být členy Ježíšovi církve, to je čest pro nás, ale ne pro Ježíše.Ježíš přichází a protože ví,že u židů je hodně takových nedomyšlených prvků zbožnosti, prvků, které nejsou kvalitní, tak proto přichází anonymně, jako nějaký tesař z Nazareta. „Až přijde Syn člověka....atd.,atd.“  Proč tak mluví? Varuje před nekvalitní zbožností, že hrozí konflikt při střetnutí s Mesiášem jako byl při setkání předků s proroky („Čas se  naplnil, království Boží se přiblížilo“.) Ježíš chce poctivé židy probudit k přemýšlení a ďábel chce tohle Ježíšovi zmařit. Dříve, než ti poctiví začnou uvažovat, ďábel chce v nich vzbudit povrchní nálady, nadšení, které vede ke špatnému konci. U těch dnešních lidí právě dochází k takovému nadšení. Ježíš se před nimi schová a pak odchází. Zatím to, proč odchází, Ježíš apoštolům vysvětlovat nemůže. Toto je velmi důležité i pro nás. Ptáme se, proč ta naše modlitba nemá efekt. Ptáme se, proč tápeme v tom našem křesťanství. Máme málo víry. Jistě, ale zapomínáme se ptát na to, jestli nemáme té víry „příliš mnoho“. Člověk daleko raději proklamuje hurá, sláva, zpívá písničky, než, aby poslouchal takovéto řeči. Ježíš však před tímto nadšenectvím utíká. Ježíš mlčí i  v našem případě, když se neuváženě za ním pohrneme, aniž bychom měli jasno, o co jde. Nikoho nenapadne si říct: „Já sice neumím jezdit, ale sednu si do auta a pojedu co nejrychleji. Každý normální člověk si řekne: „Já se to  nejdříve naučím“, případně, „raději do toho nesednu“. A to je zdravé uvažování. Jenže v otázce náboženství,  např. kolik lidí má otázku „proč věřím“ neujasněnou a přitom věří. V jedné církvi, druhé a desáté atd. a každý má „jasno“, že jenom ta jeho církev je pravá. Proč? No proto, že jsme ukvapení a že nám vlastně ujel vlak, než jsme se vůbec po něm poohlédli. Že přicházíme za Ježíšem a nejsme opatrní a prozíraví při vyhledávání toho, co je opravdový Boží vzkaz.

Mk 1,40-45

K Ježíšovi přišel jeden malomocný a na kolenou ho prosil: „Chceš-li můžeš mně očistit“. Ježíš měl s ním soucit, vztáhl ruku, dotkl se ho a řekl : „Chci, buď čistý.“ A hned od toho člověka malomocenství odešlo a byl očištěný. Ježíš ho poslal pryč a přísně mu nařídil:  „Ne, abys někomu říkal o tom, ale jdi, ukaž se knězi a přines oběť za své očistění.....atd.“

Teď si řekneme o tom úryvku Evangelia, protože tu jde o nesmírně důležitou věc. Vidíme tam malomocného, který přichází za Ježíšem. „Chceš-li, můžeš mně očistit. “Proč tady tahle ta věta? Musíme si uvědomit, jak bylo čteno v tom 1. čtení, že malomocný byl podroben přísné karanténě, musel být na poušti mimo tábor, a když byla města a vesnice, tak stranou od bydlení, musel mít roztržené šaty, rozpuštěné vlasy a navíc ještě musel varovat, když se někdo blížil „Pozor, jsem nečistý!“ Za Ježíšem přinášeli nemocné a Ježíš vkládal na ně ruku. A tady vidíme, že ten malomocný byl člověk, dneska bychom tomu řekli, schopný inovace, člověk schopný věci domyslet. Tomu malomocnému je nařízeno, ty musíš být mimo vesnici, město. Nesmíš bydlet se svou rodinou. Musíš být někde na pustém místě. A varovat toho, kdo by se k tobě blížil. A teď si uvědomte, že Ježíš, klade ruce na  nemocné. V tom člověku proběhl úsudek, který vyústil do toho „chceš-li, můžeš mne očistit“. Ten člověk předtím rozvažoval, říkal si, jak mne má uzdravit, jak může na mne položit ruku, když ji na mne položit nesmí? Jak mně má uzdravit? A pak v tom člověku dozrává to řešení: Je-li schopen uzdravovat nemocné z jiných různých nemocí, tak je schopen uzdravit i moje malomocenství, jemu se nemůže nic stát. A proto on na mně může položit ruku. Záleží jenom na něm, jestli bude chtít. No, člověče, před 2000 lety a přesný úsudek. Kéž bychom my dovedli takhle přesně uvažovat v náboženství, my lidé 20. století. Čili, ten malomocný přichází, samozřejmě říká, jsem nečistý, ale jestli chceš, to záleží na tobě, jestli ty budeš chtít, tak mně můžeš očistit. A proto je tam to Ježíšovo „chci“.  Přichází k němu, položí na něj ruku a říká: „Buď čistý !“ A ten člověk je hned uzdraven. Čili, tady vidíme, že ten člověk dělal velmi dobře. Ale současně tento člověk je ukázkou špatného jednání, čemu bychom dnes řekli, technologická nekázeň. Ježíš mu  říká: „Jdi ukaž se knězi (tomu knězi, který vede evidenci malomocných), že jsi zase zdráv. Ať tě ze seznamu vyškrtne ze seznamu“. A ta nekázeň toho člověka byl a v tom, že začal horlivě rozhlašovat, že je uzdraven. Chápeme, že měl radost, že tedy mohlo být (i nemuselo) takové určité nadšení. Ať už bylo jedno nebo druhé, nebo oboje, každopádně to znamenalo jedno: vzplanutí takového ukvapeného nadšení. „On uzdravil toho malomocného, jé, ten je mocný´“. A lidé, místo toho, aby přemýšleli, co Ježíš káže, tak na něj začali koukat jako na nějakou slavnou osobnost, kdy se lidí sbíhali a svolávali pro autogramy. Jako když přijde slavný herec, fotbalista, tenista ap. „Pojď si pro autogram, to je slavný člověk. A kdo je to? Já nevím, ale všichni chodí pro autogram. Tak půjdu taky“. Propuklo takové ukvapené davové, bezmyšlenkovité nadšení. Lidé nepřemýšlí o tom, co ten tesař z Nazareta káže, tesař z Nazareta už je slavnou osobou, a lidé takoví, co ho chtějí, tak ti prostě už nepřemýšlejí o tom kázání, je tam narváno, už tam nejsou lidé, kteří měli zájem, co včera ten tesař z Nazareta říkal, ale jsou tam lidé, kteří běží za tím, co je populární, obdivují všechno, je to slavný člověk atd. Je to drastické, ale je to právě to nebezpečí. Ježíš proto zůstával v ústraní, aby lidé přemýšleli o tom, co ten „nenápadný tesař“ z Nazareta řekl. On když uzdravuje toho malomocného, ví, jak to dopadne, ale ono mu to nedá, on ho uzdraví. Nemůže se dívat na lidské utrpení. Nakonec si ale rozbije svou práci. Je dobré se nad tím zamyslet. Ježíš jde za nás na kříž, Ježíš nakonec si nechá rozbít svůj kazatelský plán, abych tak řekl.  A proč ty naše modlitby nejsou vyslyšeny? Je teda něco v nás, o čem třeba nevíme. A co Ježíšovo milosrdenství?  Nezapomeňme, že Ježíš např. v Nazaretě nemohl udělat zázrak. A tady vidíme taky, že Ježíš už nemohl zůstávat po této události tam kde byl a musel odejít, než ta vlna toho „hurá“ nadšení opadla. A jeden z důvodů, pro který nás Bůh nemůže vyslyšet je, že to naše náboženství je plné takového „hurá“.  My věříme, milujeme atd., ale měli bychom být střízlivější v tom sebehodnocení. „Ježíši, pomoz mi najít k tobě správný vztah, pomoz!“ Ale jakmile člověk svoje nejistoty překrývá tím, že začne s velkou pusou říkat, já věřím, já věřím, tím si vlastně zavírá cestu k Bohu. Musíme být skromnější v sebehodnocení a musíme počítat s tou problematikou toho davového šílenství, které propuklo při uzdravení toho malomocného. Pozor! My se musíme naučit přistupovat k náboženství reálně, na základě úvahy, zamýšlení se a ne jenom proto, že ostatní jdou za tím.

Mk 1,40-45 + 1. kniha Samuelova 4. kap.

K Ježíšovi přišel jeden malomocný a na kolenou ho prosil : „Chceš-li, můžeš mne očistit“..........přísně mu nařídil : „Ne, abys někomu o tom říkal“......začal to horlivě rozhlašovat......takže Ježíš už nemohl vejít do města, ale zůstával venku, na opuštěných místech.......

                Jde tady o nesmírně závažnou věc v obou čteních (mimo jiné). Je to velice aktuální. Je to problém modliteb, které vyjdou naprázdno a příkazů Ježíšových, které vyjdou naprázdno. Všimněte si, jak se zachoval ten malomocný. Tím, že neposlechl Ježíše, překazil Ježíšovi plán výuky. Hovořili jsme o tom často. Ježíš nechtěl vyvolávat euforii, „autogramiádu“, ale aby se lidé zamýšleli nad tím, co říká. Ve hře byla ještě jiná věc. Výklad rabínů, jak bude vypadat Mesiáš a co bude dělat se od skutečnosti velmi lišil, ale uzdravení toho člověka do toho zapadalo a mohlo být tou roznětkou, aby vybuchly ty mesiánské nálady. Rabíni předkládali lidem představy, které nejsou v Bibli, ale které se tradovaly a které se lidem líbily. Bylo to zejména zkreslené popisování účinkování Mesiáše (promluví z chrámové věže, vyhlásí mobilizaci proti Římanům atd.), ale to, že nejdříve bude soudit právě židy, provede náboženskou reformu, to vůbec ve výkladu nebylo (to by bylo nepopulární). Tady ti lidé byli plní nadšení, mohli si říct, „co, když je to Mesiáš“ a automaticky přestali poslouchat to, co Ježíš káže. Tím samozřejmě nebylo možno opravit náboženské znalosti a představy, které měli od rabínů. Teď se zamyslíme nad čtením z knihy Samuelovy. Židé měli Archu úmluvy. Ta jim  hodně pomáhala. Včera jsme říkali, že Boží slovo nebylo časté. Bylo to proto, že si židé do Mojžíšova zákona „nastrkali“ vlastní věci. Výsledkem bylo, že Mojžíšův zákon neznali celý, měli tam příměsi, které se s Mojžíšovým zákonem „nesnášely“. Dnes jsme četli, že židé vedli válku s Filištinci. Židé si říkali : „Máme Archu úmluvy, pomáhala nám dříve, pomůže nám i nyní“. A výsledek, Archa úmluvy padla do zajetí. Stojí za to, přečíst si dále, jak Archa úmluvy se z toho zajetí sama vybojovala. Nyní jim Archa úmluvy nepomáhala. Bůh jim chce připomenout, že chce od nich takovou zbožnost, jakou on žádá. Oni si to již tenkrát pomíchali. Místo toho, aby si řekli : „Pán Bůh na nás dopouští utrpení, protože s naším náboženstvím není spokojen“, místo toho si řekli :“Pán Bůh nám nyní pomůže, když vezmeme Archu“. Kdyby nevzali tu Archu, tak mohli nakonec tu válku vyhrát. Ale ta Archa vyprovokovala Filištince na tolik, („raději padneme, než abychom byli otroci“), že se začali bít na život a na smrt. Proč jim Bůh nepomohl ?  Protože Bůh pomáhá za určitých podmínek, které stanovil. Já nemohu jednoduše přijít za Bohem s tím, co si navymýšlím. Chceme-li, aby nám Bůh pomáhal, musíme znát a dodržovat jeho podmínky (5.kn.Mojž.,28.kap). Já musím vědět, co Bůh po mně chce. A na to oni zapomínali. To, co  se odehrávalo s Archou po jejím zajetí je nesmírně zajímavé. Svědčí to o zdravém uvažování pohanů. Místo toho, aby se nechali masakrovat od Boha Izraele, poslali Archu zpět židům. Ten způsob poslání byl však nesmírně zajímavý. Tady si musíme uvědomit, že Bůh nechal židy prohrát, ale přitom ukázal, že Archa sílu neztratila. Proč to říkám ? Vraťme se k tomu člověku, co neposlechl Ježíše. Proč ho neposlechl ? Ježíšovi rozbil plán. On mu znemožnil působit. Tady jsme u toho. My Boha častokrát neposloucháme, ale chceme, aby nám pomohl. My máme svoje náboženství, svoje představy, my sami víme, jak se dobře modlit, my sami víme, jak nejlépe věřit a neptáme se Ježíše, jak on si moji víru představuje. A výsledek je, že Ježíš kolikrát nám nemůže pomoct a naše zoufalá snaha něco si vymodlit vede k nezdaru. , jako u židů s tou Archou. My si musíme uvědomit, že Ježíš ví, co je třeba, ví jak se modlit, ale my to nevíme a my pak Ježíšovi strkáme ty svoje modlitbičky, nedomyšlené, nedořešené. My chceme, aby nám Ježíš pomohl s tím nebo oním hříchem, ale neptáme se, jak on si naše polepšení představuje. Např. máte lidi, kteří o mnoho sv.přijímání přijdou ne tím, že by nešli do kostela, ale tím, že to za někoho obětují. Proč ? Sv.přijímání je pokrm. Když já se najím, bude někdo z vás nasycen ? Jistě, je to zvláštní pokrm, ale je to pokrm. Špatným chápáním sv. přijímání se o ně připravujeme. Těm, kterým bychom chtěli pomoci, tak touto cestou jim nepomůžeme. Kdybychom se sami pořádně pomodlili    (ne říct, velebný pane, pomodlete se za mně), tak jim pomůžeme víc. Když nás Bůh nechává modlit se za druhé, tak to není tím, že bez nás by jim nepomohl, ale, že nás chce naučit dobře se modlit. Ať jsou nám ta dvě dnešní čtení výstrahou,abychom byli ve své zbožnosti prozíravější.

Mk 1,40-45.

Jak to bylo s tím malomocným. Ten musel stát stranou, ten musel lidi varovat, aby se ho nedotýkali. Proto říká Ježíšovi:  Když budeš chtít, můžeš na mně vložit ruku. Ježíš ho uzdravuje. Co je důležité je toto. Ježíš mu říká,nikomu jinému o tom neříkej. Ten člověk neposlechne, vykládá o tom a Ježíš pak musí odejít. Proč? Protože židé by chtěli udělat Ježíše králem. Víme přece,že to chtěli udělat a když jim Ježíš řekl o svátosti oltářní, tak oni : Toto si nech, o to nestojíme“. Mnozí učedníci dokonce odešli. Ježíš odchází od rozjitřených davů tehdy, když hrozí toto nebezpečí. Ke konci svého působení nechává úmyslně k tomu dojít, aby se ukázala ta situace v pravé míře. V této situaci Ježíš ještě neskončil přípravu, je zde ještě naděje, že někteří si nechají opravit názory a proto Ježíš nemůže říkat, že je Mesiáš,  Tají, že je z Nazareta (snad z Betléma). Zlí duchové naopak chtějí a dělají Ježíšovi reklamu, podobně ji dělá tento člověk. Ježíš rád by uzdravil každého, ale my napřed musíme stát o to Ježíšovu nauku pochopit celou  a ne dělat si ukvapené závěry, provolat Ježíše králem a ty svoje  povídačky si nech. Proto se židé s Ježíšem rozešli. Nemysleme si, že my jsme  lepší, než lidé okolo Ježíše. I sv.Petr a Jan měli jisté  „témata“ (v hlavě)  s kterými si nechtěli nechat hýbat. „To je moje, do toho ty mi nesahej“. Je to  problematika člověka,který není zralý na kontakt s Ježíšem,člověka,který napřed musí být připraven na to, aby snesl Ježíše tváří v tvář. Jakmile se člověk objeví před Bohem může se stát,  „V tomhletom mne Ježíši vyslyš a to povídání o sv. oltářní si nech“. Zní to neuvěřitelně. Ale lidé kteří ho chtějí udělat králem utečou , když jim začne říkat, nestarejte se pouze o chleba pro teď, ale také o chleba, který bude fungovat po smrti. Sv.Petr také říká: „Kdypak, to se ti nestane. My se s Ježíšem nesetkáváme tváří v tvář, proto nevzniká krize s kontaktu s Bohem. Proto žijeme v iluzích, já jsem dobrý, Pán Bůh mne vyslyší atd. ,ale ta krize , ten  „náraz „ na Boha, to nás teprve čeká.

Malomocný ho na kolenou prosil, chceš-li, můžeš mně očistit. Ježíš vztáhl ruku a řekl, chci, buď čistý. A hned od něj malomocenství odešlo a byl očištěn.

Včera jsme hovořili o tom, proč zlí duchové vykřikují, že Ježíš je Mesiáš, že tím chtějí vyvolat takové hurá nadšení. Prostě ti lidé jsou nadšení a přestávají být opatrní. Prostě je to, dalo by se říct, taková duchovní opilost. Opilý, když sedne do auta, také přecení své schopnosti a jede divoce. Spousta havárií je způsobena opilostí. A také spousta nepochopení je právě zapříčiněna tou duchovní opilostí. Nadšenec začne tou hurá zbožností a nechápe smysl. Malomocný – chceš – li, můžeš mně očistit. Četli jsme o tom jak to propuklo. Ježíš ho očistí a přísně mu zakazuje o tom mluvit. Ale ten malomocný si říkal, co je na tom zlého, když mně očistil, co je na tom zlého, proč bych to nemohl říct. Ale výsledek je, že propukne takové to hurá nadšenectví a Ježíš nemohl vejít do města, kam původně mířil. Je to problematika toho, že člověk na setkání s Ježíšem – jednak se dostává do konfliktu, jak jsme často říkali a může takto vzniknout ta „opilost“, - neadekvátní jednání. Je to havárie prostě na jednu stranu nebo na druhou. A to je právě to, co je tak důležité.Proto nám Ježíš častokrát nemůže dát oč prosíme, protože by v nás vznikl tento efekt. My se někdy ptáme, proč naše prosby nejsou vyslyšeny. A většinou si řekneme, ale já to obětuji tam za toho nemocného, anebo tam za to a ono. A neptáme se,, jestli ta naše modlitba stojí za to, jestli Bůh opravdu nás může vyslyšet, jestli příčina nevyslyšení není přímo v nás. Těch příčin může být víc   - nekvalitní prosba, ale může to být právě tohle to, kdybychom byli vyslyšeni,  tak bychom přestali být dobrými křesťany, že bychom se začali považovat za dobré věřící. Těch příčin je víc a my se musíme zamýšlet nad tím, proč nejsme vyslyšeni, musíme umět říct, Ježíši, pomoz mi pochopit,, proč jsi mně nevyslyšel. Jenže my o tom neradi uvažujeme, ale pohodlnější je říct, ano P.Bůh mně má rád. P.Bůh nás má rád, to je pravda, a On by nám chtěl pomoct. Ježíš umřel na kříži za všechny, jak to, že vůbec je někdo v pekle ?  Copak Ježíšovo milosrdenství má hranice ? Tohle dělají ty faktory, takové ty faktory, které nemají leckdy charakter hříchu a přesto často jsou horší, než ten nejzávažnější hřích. Jeden z nich je právě to „hurá nadšení“. Ježíš přísně nařídil, ne abys někomu o tom říkal, on ale odešel a začal vyprávět po okolí. My si musíme zvyknout poslechnout Ježíše, ať nám radí to nebo ono. V náboženství se svéhlavost nevyplácí. Ten člověk to myslel dobře, ale znemožnil Ježíšovi působení. My si musíme uvědomit – P.Bůh je sice všemohoucí – ale my Bohu můžeme říct, hele, do toho mi nemluv. My máme ne právo, ale moc Boha vetovat. Jistě, kdyby Bůh chtěl, tak nás okřikne,, že z nás nezůstane ani chvějící se stéblo trávy, ale Bůh nám dal svobodu a z té plyne i to, že když si člověk postaví hlavu, no tak P.Bůh potom nemůže člověku pomoci. My si musíme zvyknout Boha poslechnout. Ten malomocný měl poslechnout, jít, ukázat se knězi, no a pak měl vlastně jít za Ježíšem a mohl se stát učedníkem. Jenže ten malomocný neposlechl a chlubil se tím uzdravením a obdivovali ho. A nakonec sám mohl ztroskotat také na věci, která vlastně s hříchem nemá co dělat.     

1. kniha Samuelova,

Zajímavé je čtení (kniha Samuelova). Židé prohráli válku s Filišťany. Rozhodli se vzít sebou archu úmluvy (jako to dělali na poušti). Filišťané byli však odhodláni padnout do jednoho, než upadnout do otroctví. Víme, že to židům nepomohlo a nakonec to opět prohráli. Filišťané se pustili do sebevražedného boje. Věděli, co archa úmluvy dovede.Archa úmluvy dokonce padá do zajetí. Problém je v tom, že když židé prohráli válku, měli si říct: „Proč Bůh na nás to dopustil. Kdyby se zamysleli nad originálem St.zákona, který v arše byl? přišli by k závěru, že se špatně modlí, špatně věří, naše zbožnost je nekvalitní a proto v 1. řadě musíme opravit svoji zbožnost. Měli vyhlásit výzvu k nápravě, k pokání, opravit svou zbožnost a problém nájezdů by přestal. Jak to bylo s Archou v zajetí, víme. Když nás Bůh nevyslyší,nestačí jenom rozmnožovat modlitby.To je podobná chyba jako u těchto židů. Člověk může dokonce o svoji zbožnost přijít. Musím se zarazit. Jak to, že ty trampoty na mně přišli a ne jenom svoji modlitbu zvyšovat. Chyba je častokrát právě v té modlitbě.

Společný jmenovatel obou čtení… Ježíš by rád nás uzdravil, kdyby nás uzdravit mohl, kdybychom chápali Ježíšovu nauku a měli na mysli, co Ježíš říká, pak nás bude  Ježíš  šmahem uzdravovat. Jenže děláme stejnou chybu jako ti židé v době Ježíšově, a židé v boji s Filišťany. Zarazit se nad tím, jestli opravdu svoje náboženství chápeme, jestli mu rozumíme. Bez toho se nemůžeme dostat dál a hrozí nám pak nebezpečí,  že při setkání s Bohem bychom zkrachovali, jako ti lidé  (Jan 6.), co ho chtějí udělat králem. Podobná situace s jiným zauzlením, bitvu prohrávají, proto vezmeme  „účinnější formu modlitby – Archu úmluvy“. Nejenom více se bít v prsa a říkat věřím, ale zamýšlet se nad tím, zda Ježíšovu nauku dobře znám. Pak budu moct říci, Ano Ježíši, já ti věřím . Pak Ježíš řekne: „Ano já vím co potřebuješ“. Krásně to říká Izaiáš:  Budeš prosit (samozřejmě až budeš v pořádku) a dřív než domluvíš, řeknu – Tu jsem.

Mk  3,1-6

Ježíš vstoupil do synagogy. Byl tam  člověk s ochrnutou rukou. Dávali na Ježíše pozor, zdali ho uzdraví v sobotu, aby ho mohli obžalovat.  Tomu člověku řekl: „Vstaň, pojď sem.“  Pak se farizeů zeptal: „Smí se v sobotu konat dobro........ oni mlčeli........Farizeové šli ven a smluvili se s Herodovci, jak by ho zahubili.

Přečteme-li si událost také u jiných evangelistů, dá se říct, že to probíhalo asi takto : V té době je Ježíš pro farizeje a zákoníky pochybnou existencí, pokoušejí se ho umlčet, ale to se jim nedaří. Diskuse, které s Ježíšem vedli, vesměs prohrávali. Tak si vykladatelé Písma usmysleli, že je třeba se nechávat uzdravovat ve všední dny a neznesvěcovat sobotu. Tak začali mezi lidmi šířit pomluvu,že je neznaboh, že nedodržuje sobotní klid, protože dělá v sobotu práci, která se v sobotu nesmí dělat a že dělání zázraků není v seznamu povolených prací. Oni totiž měli velice podrobně rozpracované svěcení soboty, kázalo se o tom a tak jako naší morálce se říká kasuistika, tak oni měli kasuisticky zpracovánu tu sobotu  a v seznamu těch dovolených věcí nebylo uzdravování. Je to sice primitivismus, protože převedeno na naše poměry, hořel-li dům v sobotu, tak člověk nemusel čekat na druhý den, ale mohl hasit hned v sobotu. Byly zde příkazy, které dost dobře nechápeme, protože nemáme dost dobře zafixovanou takovou tu pozitivní stránku.  Mojžíšův zákon např. nařizoval, aby se člověk radoval z té soboty a odpočinul si, je to den Páně. My z toho máme „ty musíš jít do kostela“, jenže Mojžíšův zákon říkal „ty musíš ten den světit, pro tebe to musí být radostný den“ a to je veliký rozdíl a to mezi „mít z něčeho radost“ a nebo „mít soupis zákazů a příkazů“. Čili, ty se z té soboty musíš radovat, ty musíš pamatovat na to, že Bůh tě má rád. Ty se musíš zamýšlet o Bohu, ty si musíš odpočinout, odpočinout si musí tvůj otrok, odpočinout si musí tvé zvíře.  Z Písma známe, že v to seznamu dovolených prací bylo také to, že když spadne někomu dobytče do jámy (ve skutečnosti tu šlo o cisternu), bylo povinností hospodáře to dobytče vytáhnout, protože ono má také právo na sobotu. Zrovna tak tam bylo, že v sobotu byl hospodář povinen dobytek napojit a ošetřit. To byla povinnost bohopocty. Také dát otrokům volno. Tohle je důležité si uvědomit. Ovšemže ty seznamy byly vypracovány na základě Mojžíšova zákona, jenže jejich aplikace byla mechanická, nepružná. Takže Ježíše obvinili,že je Ježíš bludař a neznaboh, prostě v sobotu dělal zázrak (uzdravoval), dělal, co nebylo v tom seznamu.  (Moje pozn.: Neřídíme se i my stereotypně zákazy a příkazy ? )   Tak mohli zákoníci a farizeové vyhrožovat : „Vy tomu bludaři věříte ? Však počkejte, on s vámi Mesiáš zatočí až přijde. Nemrava je to, opilec, kamarádí se s cháskou a možná, že je dokonce posedlý. A vy chodíte poslouchat jeho kázání ?! Copak jste někdy četli v seznamu, že se smí uzdravovat v sobotu?“ Vylíčil jsem vám to právě proto, abychom pochopili celou tu událost, která je tady s typickou Markovou stručností zhuštěná. Ježíš ovšem ví o těch pomluvách, ví, co si o něm myslí, jenže, kdo chce kam, pomozme mu tam.  Kdo chce prohrát boj, ať se pustí do rvačky s Ježíšem.  (Moje pozn.: Tady je pěkně vidět, kam vede slepá, neuvážená víra a jak takový obyčejný Žid, který neznal dobře Písmo, mohl v tom pěkně „lítat“. Samozřejmě, že okamžitě mi vyvstává otázka, jak jsem na tom dnes já?) Co udělal Ježíš ?  Zákoníci a farizeové byli napruženi, že Ježíšovi budou moci ten rabínský seznam „omáznout“ o nos. Jenže Ježíš ty rabínské seznamy znal také. Tak zavolal toho člověka s odumřelou rukou. A takticky se nejdříve zeptal přítomných : „Tak co, řekněte mi, smím ho uzdravit, nebo ne ? Upozorňuji, že dnes je sobota.“ Oni věděli, že diskusi by prohráli a proto mlčeli.  Ono něco jiného je šířit pomluvy a něco jiného je zdůvodnit. A teď jim Ježíš, právě na základě jejich rabínských seznamů ukázal, že to uzdravení je jeho povinností.  „Není snad člověk více než dobytče? Není naopak znesvěcení soboty, když já tu možnost mám a toho člověka neuzdravím ?“ Ježíš dokonce mohl citovat konkrétní kázání pana rabína na toto téma. A výsledek byly ostuda a vztek. Farizeové šli ven a radili se s Herodovci, jak na Ježíše jít. Jakým trikem.  Drazí přátelé, třeba si uvědomit, že problém křesťanství nevězí v těch věcech, kterým nerozumíme, nevězí v tajuplnosti. Problém je ve střetnutí s Ježíšem a konflikt ve věcech, které jsou naprosto jasné. To jest ve věcech, ve kterých je naprosto prokazatelné, že Ježíš má pravdu. Typická ukázka je právě ta dnešní epizoda. Oni mu říkají,  že uzdravování v sobotu není v seznamu dovolených prací a on jim logicky zdůvodňuje, že je to jeho povinnost, že člověk je víc než dobytče atd., atd. a kdyby to neudělal, tak, že by se naopak prohřešil. A řešení : 1.) Ježíš má pravdu, budeme muset přehodnotit  svůj názor na Ježíše.  Nebo   2.) (to co udělali oni )  „Na Ježíše musíme jít jiným způsobem“. Drazí přátelé, mnoho našich modliteb není vyslyšeno, ne proto, že bychom měli hluboké, tajuplné nejasnosti, ale proto, že si nepřipouštíme  (a ani si to neuvědomujeme) jasné věci, jasné výroky z Bible, které si nechceme pustit pod kůži. Nechceme si je pustit pod kůži již od mládí a tak  od nejútlejšího dětství už nám to běhá mimo náš intelekt.

Mk 3,7-12

Ježíš se uchýlil se svými učedníky k moři a velké množství lidu z Galileje šlo za ním. Také z Judska, Jeruzaléma, z Idumeje, ze Zajordání a z okolí Týru a Sidónu přišlo k němu mnoho lidí, když slyšeli,, co všechno koná, Tu řekl svým učedníkům, že mají mít pro něho připravenou loďku, aby se na něho lidé netlačili. Mnoho jich totiž uzdravil, takže se neduživí hrnuli k němu, aby se ho mohli dotknout. Kdykoliv ho viděli nečistí duchové, padali před ním na zem a křičeli : Ty jsi Syn Boží. On však je rázně okřikoval, aby ho neprozrazovali.

Mnohokrát jsme si připomínali nebezpečí takového toho nadšenectví pro víru. Když se člověk dostane k víře i křesťanství a nemá pořádně jasno, o co jde, tak jednak ta modlitba přinese menší ovoce, ba dokonce u židů a u nás to také nemůžeme vyloučit, i my musíme být opatrní v hodnocení sebe. U židů dokonce působila škodlivě, ne v tom smyslu, že by modlitby byla škodlivá sama o sobě, ale v tom, že člověka tak nějak „zablokuje“.Je to věc velice náročná a ovšem každý aspoň trochu pozorný čtenář Bible se s tím už setkal.  Je to 23.kap. Mt., kde např. je : Běda vám, že dáváte desátky z máty, kopru a kmínu ! To „běda“ je ta nejhorší výhrůžka. Zlodějům, nemravům, veřejným hříšníkům „běda“ neříká. A tady  „Běda“ že dáváte desátky z máty........, to jste měli dělat a tamto neopomíjet. Prostě za úkon zbožnosti, který je na nižší úrovni, se považovali za dokonalé a utíkala jim celá řada povahových chyb, které nakonec vyústili v to, že křičeli „Ukřižuj !“ Ono se to zdá divné, takové příliš škarohlídské leckomu, ale všimněte si toho dnešního úryvku. Za Ježíšem šlo mnoho lidí a zlí duchové, kdykoli ho viděli, začali vykřikovat : Ty jsi Syn Boží. A Ježíš jim nakazoval, aby ho neprozrazovali. Snad si nemyslíte, že zlí duchové chtěli Ježíšovi dělat reklamu. Na první pohled to tak vypadá. ale teprve, když pochopíme právě tu problematiku neujasněné, ukvapené zbožnosti, nerozmyšlené, která vede k tomu, že člověk ztroskotá, ale třeba až po letech. třeba až při umírání, tak potom tohle to nám Ježíš mnohokrát zakazuje, těm uzdraveným, aby ho prozradili. Vidíme tady Ježíšovu dobrotu, kde Ježíš nedokáže říct, neuzdravím tě, ale vidíme, že se  mu vlastně rozbíjí jeho plán. Že vlastně by měl říct, ne, ne. A Ježíš se neudrží a uzdravuje. Proč si tohle říkáme ? Musíme si uvědomit souvislost s našimi modlitbami, které častokrát nejsou vyslyšeny, jak bychom si přáli. Mnoho lidí jsem slyšel jak si nalhávají : Možná, že P.Bůh moji modlitbu potřeboval pro někoho jiného. Hm. A co když ta modlitba spíš není kvalitní ? Spíš tu modlitbu nemohl vyslyšet ?! Na tohle lidé zapomínají. Pomodlil jsem se, a už by prostě v nebi měli skákat radostí. Přátelé, my musíme být střízliví, protože těchto věcí, které byly příčinou, že lidé křičeli „Ukřižuj“, nejsme ušetřeni ani my. Samozřejmě na těch židech je to vidět, protože to Ježíš popisuje, ale my se to na těch židech,  máme naučit chápat a tak to začít hledat u sebe. A když už se člověk odhodlá hledat u sebe ty chyby ve víře, v tom, co považoval za svůj největší poklad, tak to nějakou dobu trvá. Ale pak to začne vidět a pak mu začne být jasno. Že hřích je nepřítel člověka je pravda, ale to Ježíšovo „Běda“, to je závažnější kalibr. Nebo :  „Říkáte,  vidíme, a proto váš hřích trvá,...... Čili, když někdo rozhoduje o tom, jestli já budu hřešit nebo ne, tak rozhodně je to závažnější, než ten hřích. Protože tam se rozhoduje, zda budu hřešit. a co je ono „vidíme“ ?  Např. to může mít  ty nejskrytější a nejnevinnější formy. Když Ježíš říká, jdeme do Jeruzaléma, Syn člověka bude vydán, bude zabit, , Petr mu říká, ale to se ti nestane, vždyť Mesiášovi se nemůže nic stát. Čili, u Petra to byl úkon víry v Mesiášovu nepřemožitelnost,moc atd. Ale ve skutečnosti tohle to bylo příčinou Petrovy  křivé přísahy a zrady. Takže je dobré se nad těmito věcmi zamyslet. A kdyby nic jiného, tak už to, že zlí duchové se snaží Ježíšovi právě tuhle předčasnou reklamu dělat. Možná, že najdete v knížkách vysvětlení, že zlí duchové chtěli zjistit, jestli je Ježíš Mesiáš nebo ne. Tady je jasně řečeno : Křičeli, Ty jsi Syn Boží. On je okřikoval, aby ho neprozrazovali. Ježíš totiž také sám zakázal apoštolům, oni nesměli říct, že Ježíš je Syn Boží, Mesiáš. Proč ? Protože napřed musím dozrát na setkání s Ježíšem, napřed pořádně přemýšlet, pořádně číst Bibli a pak ji mohu teprve ocenit. Kdežto my chceme napřed věřit Bibli a přitom nevíme, co tam je. To je marná snaha. No, leckomu se tohle to zdá zbytečné upozorňování, ale co je psáno to je dáno. To dnešní, že právě zlí duchové měli zájem na předčasném  prozrazení Ježíšovy identity, to je kap. Mk. P. s v.!

Mk 3,7-12

Ježíš se uchýlil se svými učedníky k moři a veliké množství lidu z Galileje šlo za ním. Také z Judska, Jeruzaléma, Idumeje atd..

Víckrát jsme o této problematice hovořili, stačí jenom stručně. Řekl učedníkům, že mají mít pro něj připravenou loďku, aby se lidé na něho netlačili.Samozřejmě, Ježíš není nějaká netýkavka, ale musíme se na to dívat z hlediska těch posluchačů. Když Ježíš mluví, lidé by se postavili kolem něj, ti co jsou vzadu, se tlačí, zákonitě vzniká okolo Ježíše tlačenice. Co mě tlačíš, ty se tlačíš atd. Takže Ježíš, ať již v tom prvním případě, nebo v těch případech dalších, mluvil z loďky. Je dosaženo to, že lidé se rozestoupí po břehu, takže prostě není to pásmo koncentrace okolo  Ježíše, je to roztaženo, je to takový okruh, zvláště, když ta loďka zajede do nějaké zátočinky, takže lidé se pohodlně vejdou, že jsou třeba jenom 2-3 za sebou. Ale nejde jenom o toto. Vidíme tady, že ti lidé, co se tlačili, nebyli ani tak zvědavi, co Ježíš říkal, ale chtěli se ho dotknout.  Tady jsme u té jedné věci. Ježíš napřed vkládá na nemocné ruce. Jairus ho prosí, pojď, vlož na moji dceru ruku. A potom je ta žena s krvotokem. Žena nemůže říct, vlož na mně ruku. Začne přemýšlet a dochází k závěru, že to nedělají ty Ježíšovi ruce, ale jakoby měl druhé ruce a druhé oči, takže, když se za něj postaví a na znamení prosím tě uzdrav mně, zatahá Ježíše za šos kabátu (jak se česky říká). Takže On ji bude vidět, i když ona bude vzadu, dotkne se těma druhýma rukama. Čili od té ženy je to geniální přemýšlení. Ježíš říká, někdo si na mně sáhnul. Apoštolové říkají, prosím tě, je tlačenice. Ne, někdo si na mně sáhnul záměrně. Apoštolové mu to vymlouvají, je tlačenice, nikdo si na tebe nesahal. A ta žena myslí, že dostane vynadáno, že nedodržela, abych tak řekl „bontón“, začne s bázní vyprávět, jak má ty potíže, že vynaložila spoustu peněz a nic nepomohlo, takže je problematické říct, dotkni se mně. Ježíš ti ženu nechal vyprávět právě pro nás, abychom my pochopili, v čem je velikost té ženy. Žena přemýšlela. Když ji ovšem Ježíš pochválil, začali to všichni opakovat. A i když měl zlomenou ruku, řekl, porosím tě, dej mi kabát, ať se já mohu dotknout tvým kabátem ruky atd..Čili, ti další lidé to slepě kopírovali, „opičili se“ po té ženě, jenom s tím rozdílem, že o ničem nepřemýšleli. A toto je problém, že člověk se někdy dostane do takového „rozjetého kolotoče“, všichni provolávají sláva, hurá, tak je začne napodobovat. A právě proto zlí duchové chtějí toto vyvolat, takové bezhlavé nadšení a proto vykřikují, ty jsi Boží Syn. Ďábel vyznává Ježíše a přesto tím hřeší.  Proč ?  Chce Ježíšovi rozbít jeho práci. Ježíš vystupoval jako někdo, jako obyčejný člověk, potom když dělal zázraky a nedalo mu to, vystupoval jako obyčejný prorok, který hovoří až přijde Syn člověka, židé si to vyložili vcelku správně, až přijde Mesiáš. Ježíš nechce, aby ho lidé považovali za Mesiáše, právě proto, aby nenaskočila ta davová psychóza, aby lidé za ním nešli bezhlavě. Ti zlí duchové to chtějí rozbít. Samozřejmě je pochopitelné, že se to týká i nás. My sice nemáme možnost sáhnout si na Ježíšův plášť, ale to křižování – často zrovna tak bezúčinkovité, nebo když maminka nebo babička svému vnoučkovi řekne, jak má držet sepjaté ručičky, velmi často vede to svoje děťátko právě k tomu obyčejnému. Když mu to nedokáže vysvětlit, měla by se poradit. Sepni pěkně ručičky ! A proč ? Jenom sepni ! A tak to přemýšlivé dítě je odsouzeno k tomu, že bude rebelovat, nebo vyřadí své myšlení a začne dělat věci, protože je dělá babička. Ta babička se bude divit, když dítě vyroste, babička pro toho vnuka přestane být autoritou, ti co pro něj  budou autoritou budou kamarádi, a když ti kamarádi, jak se lidově říká budou fetovat, když to budou narkomani, tak přizpůsobivý vnouček, který se přizpůsoboval babičce, pěkně se přizpůsobí kamarádům a bude třeba čuchat éter. Tohle je ta souvislost.

Mk 3,7-12

Ježíš se uchýlil s učedníky k moři a velké množství lidí šlo za ním. Přišli z mnoha míst a měst, protože slyšeli, co všechno koná. Řekl svým učedníkům, aby měli pro něj připravenou loďku, aby se lidi na něj netlačili. Mnoho jich totiž uzdravil…

Problematika jednoty církve. Musíme o to prosit, je to v našem vlastním zájmu. Je to totiž výsledek naší nedostatečné víry. Církev rostla s těmi, kdo jsou v ní. Když se bude církev Bohu líbit, bůh provede sjednocení. Starý, dávno opomenutý hřích je ten, že se zapomíná na lidskou důstojnost. Všechny církve při sjednocování musí pamatovat na lidskou důstojnost a společně o ni pečovat. V tomhle bodě se všechny církve v dějinách hodně prohřešovaly. „my jsme Ti praví a kdo nejde s námi, dostane pár pohlavků.

Inkvizice je bolestná stránka historie. To nebylo podle ducha Ježíšova. Tatínek, který nafackuje kluka za to, že nechce jít do kostela, je malý, inkvizitorem. Měl by se zamyslet raději nad tím, zda-li to dovedl chlapci dobře vysvětlit a zda-li se proto nebouří.

I z prvního čtení jsme viděli, jak si Saul hraje na krále. Dokonce i syn jej oslovuje „králi“ a ne „tatínku“.

Lidé opěvovali krále i Davida. David vyhrál bitvu. (král pobil tisíce a David desetitisíce). Nikdo jiný si netroufl na Goliáše. Saul se urazil a chce Davida zabít. Jonatan – syn, mu to rozmluví a jakým stylem?! „Nechť si král rozmyslí …“ Saul rychle okoukal královské manýry. Není kvalitní člověk. Bůh mu dal všechno možné a přesto jeho úroveň klesá. Lítá od extrému do extrému. (Například v jeho vztahu s Davidem).

Proč? Protože nepostihuje povahu, ale řeší problémy jednání.. např. mládenec v našlapané tramvaji. Lidé mu začnou nadávat, že sedí a nepustí starší sednout. Vzpomene si, že mu ve škole říkali, že je to ostuda. Tak se postaví. Ten mládenec změnil jednání a ne svoji povahu. „Co by si lidé pomysleli, kdybych zůstal sedět?“ S povahou to nemá co dělat. Může to být dokonce křesťan.

Když ten mládenec o tom začne přemýšlet a bude mít v té věci jasno, tak si například nebude sedat na místa vyhrazená pro invalidy. Případně vstane s vědomím, že by rád Ježíšovi uvolnil místo. (Byl jsem hladový a nasytili jste mne…). Pak mládenec změnil myšlení a změna jednání je toho důsledkem.

Když mluvíme o pokání, tak napřed musí být změna myšlení, nestačí jen změnit jednání. Saul měnil jen jednání. Když udělal hloupost, sliboval, že to už neudělal a Davida objímal. Tak se to otáčelo sem a tam. Protože chtěl měnit jen své jednání, proto byl taková neujasněná, rozpolcená povaha. Taková povaha je špatně připravená na setkání s Ježíšem. Mojžíšův zákon měl právě připravit na setkání s Ježíšem a směrovat na změnu povahy. To, jak to dělali rabíni, to směrovalo k vyšperkovanému jednání a uvnitř s povahou a myšlením to neudělalo nic! Lidé uvnitř degenerovali.

Ježíš říká: „Běda vám, že čistíte mísy na povrchu a uvnitř jsou špinavé“. Pozor! Řekl běda.My musíme změnit povahu, pak se automaticky změní jednání. To je požadavek pokání, vlastně část toho požadavku.

Jak to souvisí s tím úryvkem evangelia a s prosbou o jednotu církve?

My musíme být nejdřív uvnitř pořádní křesťané. Říci: „ Já si budu dávat pozor, já nebudu hřešit“, to je strašně málo. Hřích je vždycky příznakem uvnitř vadné povahy, uvnitř vadné koncepce. Když chci být dobrým křesťanem, musím měnit svoji životní koncepci, svůj pohled na otázku: „Proč jdu k přijímání?“ Spousta lidí nemá v těch věcech jasno a právě z těchto nejasností vyrůstají jejich nezdary. Důležité je, aby člověk začal uvnitř měnit svoji povahu a ne pouze měnil projevy. Ježíš nezačínal tak, jak začíná dnešní katechismus: „Já jsem Mesiáš, druhá božská osoba, moje matka byla Panna …“ Ježíš začínal jako tesař z Nazareta, civilně, kterého jako by najednou něco popadlo a začal mluvit o náboženství. V prfvní fázi kázání neříká: „Já jsem Mesiáš“, ale „až přijde Mesiáš“. Mohlo by totiž dojít ke střetu, proto musíme nejprve změnit svoji povahu, musíme konat pokání.

Ježíš to má odůvodněné, protože ten, kdo nepochopil Mojžíšův zákon zevnitř a bude měnit jen své jednání a ne mentalitu, ten bude chtít opravit jen své hříchy a ne svoji víru, pak takový člověk nebude mít úspěch. Proto Ježíš říká, že brzy přijde Mesiáš a že by byla škoda, kdyby se s Mesiášem minuli.

Ďábel ví, jak je pokání důležité a proto chce v tomto bodě Ježíšovi překazit jeho působení. Ví, jaké nebezpečí pro něj zde hrozí. Proto dělá předčasně Ježíšovi reklamu a snaží se prozradit, že je Mesiáš, jak je to v různých případech uzdravení posedlých. Je to rafinovaný způsob, jak Ježíšovi překazit klíčovou část jeho působení. Chce strhnout lidi k nadšenectví, aby právě nezačali měnit svoji povahu, ale jen sví jednání. Chce, aby lidé šli za Ježíšem na základě rabínských kázání a ne na základě zjištění, že jejich víra je špatná. Ďábel ví, že takový člověk nakonec ztroskotá, že mu dojde dech.

Viz též 6. kapitola Janova evangelia. Zde je ukázané, jak by to dopadlo. Lidé chtějí udělat Ježíše králem a on je nechává k tomu úmyslně dojít. Uteče před nimi a začne kázat jinde. Oni jej vyhledají a chtějí jít na Římany. Ježíš jim, ale říká: „Nejprve se musíte starat o chléb pro věčný život“. Lidé se seberou a jsou pryč, protože kázání o věčném životě je nebaví. Právě toto chtějí zlí duchové vyprovokovat.

Není třeba velké inteligence k tomu, abychom pochopili, že Ježíš povede všechny národy do své církve teprve tehdy, až bude tato církev uvnitř kvalitní a znovuzrozená.

Nezapomeňme si to říci také sami k sobě.

Mk 3,13-19

Ježíš vystoupil na horu a zavolal ty, které sám přijal, aby k němu přišli. Ustanovil jich dvanáct.............atd..

Mnohokrát jsme o tom hovořili, takže není třeba nějak zvlášť vysvětlovat. Jenom je tady jedna věc. Vystoupil na horu a zavolal k sobě ty, které sám chtěl. Tady nejde o nějakou nahodilou protekci, ale jde o to, že Ježíš si vybírá podle svého vkusu. Ale člověk může být dobrý nebo špatný podle Ježíšova vkusu. My si často myslíme, mně určitě Ježíš vezme. Zapomínáme se ptát, jak si Ježíš představuje dobrého člověka. Že Ježíš si představuje dobrého člověka, když my pochopíme ten Ježíšův vkus, potom máme úspěch zaručený. Není to nějaká nahodilá protekce, ale je to zákonitost. Ovšem, musíme pochopit, čemu Ježíš říká dobrý a špatný člověk.

Mk 3,20-35.

Ježíš vešel do jednoho domu a znovu se shromáždil zástup lidu, takže se nemohli ani najíst.......Učitelé zákona, kteří přišli s farizeji, tvrdili o Ježíšovi: „Je posedlý Belzebubem. Vyhání zlé duchy pomocí vládce zlých duchů“.......“Jak může satan vyhánět satana ?......Jestliže satan vystoupil proti sobě a je rozdvojen, nemůže obstát, ale je s nám konec. Nikdo nemůže vniknout do domu siláka a uloupit jeho věci, jestliže toho siláka napřed nespoutá..............Amen, amen pravím vám : Všechno bude lidem odpuštěno navěky, ale bude vinen věčným hříchem................Každý, kdo plní vůli Boží, to je můj bratr i sestra i matka.“

Jsou tady vlastně dvě události, jsou to dvě samostatné události. Zamyslíme se nad jednou z nich, která souvisí s tím 1.čtením. Problém hříchu, problém Boží pomoci – jak to, že někteří lidé jsou zavrženi, jak to, že některým lidem modlitba selhává ? Ovšem také věc, jak to, že Ježíš mnoha lidem, kteří si o sobě mysleli, že se modlí úspěšně, Ježíš na soudu řekne, nestálo to za nic, já se k tvé modlitbě nehlásím.  Víte, my jsme si zvykli věřit, vytvořili jsme si určité šablony, podle kterých jednáme, jdeme do kostela, to se dělá, to se nedělá atd. Myslíte si, že by mohlo být tolik křesťanských církví, kdyby se všichni, co čtou Bibli, nad Biblí zamysleli ? To by byla jenom jedna. Ale ta jedna, ta by otřásla světem. My máme takovou představu, kdybych žil v době Ježíšově, automaticky bych byl na té správné straně. A to jsme si mnohokrát říkali, že to je strašně nebezpečné, tato představa. Ježíš se setkal s Petrem, a vybral si apoštoly, o jednom rovnou řekl, tenhle ten mně zradí. Nebudeme rozebírat, proč Ježíš vzal mezi apoštoly Jidáše. Ale těch ostatních 11 bylo opravdu to nejlepší, co si mohl vybrat. A Petr, Jakub a Jan byli nejlepší z těch nejlepších. A i u Jana evangelisty vidíme takovou tu chybu, kterou bychom mohli  nazvat prostě chybou v komunikaci. Např. si představte, že by někdo telefonoval, ale nevytočil by číslo, vytočil by číslo špatné. Kdysi jsem slyšel takový vtip. Přišla babička z venkova, z takové zapadlé vesničky na návštěvu. Někdo ji požádal, aby dala na poštu dopis a řekla, že to chce rekomando. Teď babička jde a ptá se, kde je pošta, že potřebuje hodit dopis, no, tady vidíte babičko, schránku, můžete dopis hodit. Babička hodí dopis do schránky, nakloní se k ní a zavolá, prosím vás, vemte to rekomando ! Uvědomte si přátelé, že když Ježíš říká Petrovi a apoštolům, jdeme do Jeruzaléma, oni mně zabijí, ale 3. dne vstanu........, Petr říká, kdepak to se ti nestane. A nebo, když Ježíš při proměnění na hoře mluví před Petrem, Jakubem a Janem s Eliášem a Mojžíšem o tom, že bude zabit, tak oni nejen, že se nezapojují do hovoru, ale prostě nevědí co mluví. Mají radost, že vidí Eliáše a Mojžíše, ale vůbec nevnímají rozhovor. Když Ježíš potom jde dolů, říká, nikomu neříkejte, co jste viděli, dokud Syn člověka nevstane z mrtvých, tak mu řeknou, proč tedy zákoníci říkají, že napřed přijde Eliáš ?A pak, když Ježíš zase předpovídá, báli se ho zeptat. Jo, zas dostaneme vynadáno, tak to necháme být. Takže přátelé, ta babička v tom vtipu  vzbudila úsměv. Ježíš mluví do Petra jako ta babička do té schránky, ale ne proto, že by Ježíš byl nepoučený, ale proto, že má před sebou ne sv.Petra, ale mrtvou plechovou krabici. Kdepak, to se ti nestane ! Vždyť je to totéž. Já vím, leckomu se to může zdát tohle a může najít, vždyť se to liší, ale uvědomte si, vždyť je to otřesné, když sv. Petr tomu, koho považuje za Mesiáše, řekne, ale to se ti nestane! Kdyby někdo řekl Petrovi, poslyš, kdo je víc, Ježíš nebo rabín, řekne, jak se můžeš takhle hloupě ptát ? Toto si musíme uvědomit. Ježíš není naivní babička. Ale ten Petr ! My říkáme, mluvit do dubu, házet hrách na zeď, atd. Když je to jedním uchem dovnitř, druhým ven, to projde mozkem, ale ten hrách neprojde zdí. A tady jsme u toho, že to slovo se nedostane dovnitř člověka, že člověk o tom vůbec nezačne přemýšlet. Tady jsme u jedné otřesné věci. To podobenství o silákově domě. Tak to asi vypadá takto : Je dům, v něm bydlí silák, přijde někdo silnější, toho siláka vyžene. Dům je opraven, ozdoben a je prázdný, protože ten silnější odejde. A teď se ten původní majitel, který se zatím toulal po poušti, vyhnán ze svého domova, vrací s velkou chutí a vezme sebou 7 jiných horších duchů, než je sám a přebývají v tom člověku. Toto podobenství si třeba najít i u jiných evangelistů  (Mk.,Mt.). To podobenství o tom domu a o tom silákovi je možné vysvětlit takto : Domem je člověk. Zlý duch si může s lidským mozkem zahrávat zrovna tak, jako když někdo podlehne narkotikům. Takový narkoman vidí svět docela jinak. Ten mozek je zpracován tou chemikálií. A zrovna tak zlý duch může zasáhnout do mozku tak, že začne vidět věci úplně jinak. Tam byl posedlý člověk, člověk, jehož mozek byl zmanipulován, do jeho mozku byly naočkovány určité vadné prvky. Ne všechny, jenom pár. Ten program v počítači nemusí být otrávený celý, naopak, jenom pár maličkostí, které jsou schována uprostřed balastu. Silák je ďábel. Člověk je bezbranný vůči ďáblovi. Zrovna tak, jako kdyby vám někdo řekl, nechceš limonádu ? A když se napijete a nebudete vědět, že vám do toho dal drogu, může se z vás stát narkoman, jen to hvízdne. A nebudete o tom vůbec vědět. Zrovna tak ďábel může manipulovat s lidským mozkem. Ježíš tohle  to říká- je to potvrzeno z evangelia. Zlý duch vyjímá slovo, které jsem řekl. (13.kap. Mt.). My si to můžeme představit takhle. Mozek je jako popsaná kniha. Když kuchařka chce najít nějaký recept,, vyhledá si to v knize. A nebo má některé recepty uložené v mozku. My si to do toho mozku napíšeme tím, že si tu věc promyslíme a že tu věc děláme. A tím dochází k procesu zápisu do mozku. Zlý duch nám může ledacos vygumovat z mozku a nebo připsat. My o tom nebudeme vědět, že nám to tam někdo cizí psal a budeme naprosto podle toho jednat. Ten rukopis vypadá úplně jako moje písmo. Samozřejmé je to pro mnohá podobenství. Ale upozorňuji : Mt. 13 a Mk., souvisí to s těmi podobenstvími o rozsévači, že zlý duch vyjímá slovo, které Ježíš řekl, z mozku člověka. Takže ten posedlý je člověk, s nímž zlý duch si dělá svoje hříčky, mate ho. A má z toho radost. Teď přichází silnější. A vyhání zlého ducha (Ježíš) Když budete číst tu 12.kap. Mt. a tu 3.Mk., abyste tomu lépe rozuměli. Zlý duch je vyhnán Ježíšem a Ježíš může napravit ty škody v mozku napáchané, které ďábel provedl, resp. m§že člověku poradit, aby si ten svůj mozek (tu svoji kuchařskou knihu) mohl projít a to, co jsou špatné recepty, to co vypadá hezky, ale ve skutečnosti se udělá špatně tomu, kdo to „sní“, aby to mohl, zjednodušeně řekneme, vymazat. Tam vidíme jednu věc. Ten zlý duch, když nemůže trápit člověka, ztrácí smysl života, on nemá co dělat, nic ho nebaví. Ten zly duch chodí „po poušti“, to víte, že ďábel nemůže po poušti chodit. Když najde dům prázdný, tak se vrací. A my si položme otázku : Jak to, že Ježíš odešel ? A odpověď na tuto otázku jsme si řekli na začátku promluvy : házel hrách na zeď, mluvil do dubu. Kdepak, to se ti nestane ! A toto, přátelé, je příčina, proč ten silnější – Ježíš- Přestává ovlivňovat člověka a ten člověk se tím vydává v šanc zásahům zlého ducha. Samozřejmě, řekneme, u sv.Petra nemohl zlý duch zasáhnout, protože většina myšlení sv.Petra byla dobrá. A proto anděl strážný zasáhl. Ale někdy je ten dům opravdu prázdný. A my si nemůžeme zahrávat třeba s maličkostmi a říct si, no, i když budu v téhle maličkosti, i prachobyčejné učení, špatně myslet, ale já přece věřím. Ne, ne, přátelé, svůj mozek si musíme hlídat, naučit se pořádně myslet. Protože jinak se stáváme napadnutelným silákem. A my si nemůžeme říct, že jsme lepší, než sv.Petr. Myslíte si, že my, ve všem v nás pouštíme ke slovu Ježíše, Ježíšovo slovo ?  Jo, to bychom vypadali jinak, já bych nepajdal a nikdo z vás. Musíme si pěkně přiznat, ano, i sv.Petr byl někdy tou plechovou skříňkou. Nechtějme Ježíše umlčet. Týká se to nás všech, i sv. Petra, Jana. Kéž bychom byli alespoň tak málo zabedněni jako Petr a Jan.

Mk 3, 31-35

Příbuzní a Maria jdou za Ježíšem... Příbuzní se rozhodli,že půjdou a přivedou Ježíše ke zdravému  rozumu. Že mu rozmluví, vynadají: Tesaři drž se řemesla a nefušuj pánům teologům do jejich  práce a ty svoje řečičky o P. Bohu si nech“. Jak asi bylo Marii ?  Ta si asi užila od zbožných příbuzných v Nazaretu. Maria šla s nimi. Věděla, že Ježíš si s nimi poradí. Když přišli k místu,kde  Ježíš učil a kolem dokola byla spousta lidí,jejich „bojová“ nálada vypršela a spíš se chtěli přihřát na Ježíšově slávě. Proto říkali, pusťte nás dopředu, je tady jeho matka a bratři. Jde to šeptanou poštou až k Ježíšovi. Očekávají uctivé přivítání, usazení. Ježíš nereagoval podle jejich představ. „Kdo je moje matka, kdo jsou moji bratři „ ?  Rozhlédl se dokola a řekl, tohle je moje matka, to jsou moji příbuzní. Každý kdo plní vůli Boží je mým bratrem, sestrou i matkou. Jak asi bylo příbuzným ?  Maria pocítila zadostiučinění. Maria se necítila dotčena. Ježíš si jí vážil protože byla dobrou posluchačkou. Ježíš nás měří podle toho, jak jsme otevřeni jeho nauce. My si často myslíme,  jakými by jsme byli dobrými posluchači. To o sobě říkali i Kaifáš, Jidáš a všichni, co se těšili na Mesiáše. My si musíme uvědomit, že ani Petr, Jan a Jakub, trojice nejlepších apoštolů, nebyli stoprocentními posluchači. Také měli chvíle, kdy Ježíšovi nerozuměli, kdy jim Ježíš nemůže něco vysvětlit. Třeba se na sebe zadívat kriticky. Myslíme si, „já jsem dobrý křesťan, já jsem Mariin ctitel“. Jestliže se chceme k Mariině lásce hlásit a být jejím  dobrým ctitelem, tak to bude jedině tím, že budeme Ježíšovi  dobře ozumět.Nikdo nemůže být pořádný mariánský ctitel, když se nezajímá o evangelium. Musíme počítat s tím, že setkání s Ježíšem nemáme odzkoušeno tváří v tvář. Co si můžeme odzkoušet je setkání s Ježíšovou naukou. Jak čteme  evangelium, jak se zamýšlíme nad tím, co říká Ježíš?  Je nám všechno jasné? Všemu rozumíme? Se vším vnitřně, poctivě souhlasíme?  Nebo říkáme  „věřím“  a nepříjemná místa  v evangeliu přeskočím (někdy i nevědomky).  Tady je odpověď na to, jakými jsme posluchači, zda-li se bude k nám jednou Ježíš hlásit. Tady je příležitost celou věc napravit a celou záležitost uvést na správnou míru. Snažit se pochopit, proč jsem dosud evangelium četl málo, nebo nečetl, nebo nepříjemná místa  přeskakoval. Když to začneme dělat a poprosíme Ježíše, aby nám ukázal, co je být dobrým  křesťanem, můžeme si být jisti, že nás Ježíš vyslyší. Třeba prosit Ježíše, aby nám pomohl evangelium chápat, aby nám pomohl rozeznat, kde třeba nevědomky děláme chybu.

Model křestní příjmení ---  knihovník, vyhledávání knih, katalogizace.

Využití podobenství.

Model                 – dokonalý (porcelán, trénink hostiny), totální

                            – parciální (trenažér na auto,na letadlo)

Kompetence modelu je to co platí o modelu a originálu současně. Model je to co má stejnou vlastnost, strukturu.  Originál je to – co chce říct o vztahu  k Bohu atd..Podobenství současně dokazuje možnost té věci. Bůh je jako vzduch. Řeknu-li  Bůh je duch, to je pro posluchače „prázdný“ výrok. Oko za oko, zub za zub, nepomine čárka ze zákona.  Ježíš: udeří tě na jednu tvář,nastav mu i druhou Mt.1-8 kap.  Urazí-li tě bratr domluv mu, když to uzná – „nastav mu tvář k políbení“, když neuzná vezmi si 2 svědky,když ani to, řekni to církvi.Podle Ježíše se odpouštět samozřejmě dá. Zajdu za apoštolem a ten mi vyražený zub nasadí atd..

Mk 4,1-12

Ježíš zase začal učit u moře a shromáždil se u něho veliký zástup. Vstoupil proto na loď ne moři a posadil se. Celý zástup stál u moře na břehu. Učil mnoho v podobenstvích a ve svém učení jim řekl : Jeden rozsévač vyšel rozsévat obilí. A jak rozséval, padlo některé zrno na okraj cesty, přiletěli ptáci a sezobali ho. ..........atd. A řekl : Kdo má uši k slyšení, slyš ! Když byl později sám, ptali se ho ti, kdo byli s ním spolu s dvanácti, jaký smysl mají podobenství. A řekl jim : Vám je dáno znát tajemství Božího království.Ale všem, co jsou mimo, se vše vykládá v podobenstvích, aby se dívali a neviděli, poslouchali ale nerozuměli, aby se neobrátili a nebylo jim odpuštěno.......atd. Následuje výklad.

Mnohokrát jsme o tomto podobenství hovořili, vysvětlovali a tak se zaměříme ne jenom jeden uzounký aspekt a to na tu problematiku, která povrchnímu čtenáři může snadno utéct. Představte si, že si půjdete kupovat zámek. Dají vám zámek, ale nedají klíče. Nač je takový zámek ? No, můžete si zabouchnout dveře, ale už je neotevřete. Čili, každý zámek potřebuje klíč. Každé podobenství potřebuje výklad. Protože to podobenství, o tom jsme mluvili, to není nějaké takové tajuplné atd. To není básnická okrasa. Dneska se tomu říká modelování a s modelem a trenažérem se člověk setkává. Myslíte, že pustí pilota do letadla, aniž by předtím seděl u trenažéru ? Kosmonauti při výcviku    mají takový kolotoč pro jednoho, ale zato tam s ním pořádně točí, aby si ten organismus zvykl na přetížení. Pilot, který se učí létat, sedí napřed u takového stroje, má tam ty páky a jiné zařízení, ale nesedí v letadle. Sedí u počítače, ten počítač mu říká, kdybys byl pilot, tak teď bys havaroval. Žádní mrtví nejsou, žádné rozbité letadlo. A ten člověk musí znova a znova cvičit, až ho nakonec vyřadí jako nekvalitního a nebo až se to naučí. Prostě o podobenství jsme toho napovídali dost. Ale jde o toto : Nemá smysl podobenství bez výkladu.Apoštolové mu říkají : „Hele, tak nám to vysvětli :“ Všimněte si, když byl později sám, ptali se ho ti, kdo byli s ním, jaký smysl mají ta podobenství. A teď jim vysvětlil všechna ta podobenství. Ježíš je tady opravdu jak obchodník, který prodává zámky, ale říká, klíče nemám. Člověk, který ví, co je zámek, tak řekne, prosín¨m tě, dej mi taky klíč. Ale povrchní posluchač, který stál a který nepřemýšlel, tak oslavoval Ježíše, odcházel s nadšením, ale byl jako člověk, který má zámek bez klíče. Samozřejmě, tady bychom mohli říct, že ho šidí ten prodavač, ale Ježíš jasně nikoho nešidí. Každý se mohl zeptat, ale oni se neptali, oni nepovažovali za nuzné se ptát, oni přece měli ve víře jasno, ti lidé okolo Ježíše. A potom křičeli „Ukřižuj!“ Ta věta „vám je dáno znát tajemství Božího království, ale ostatním,kdo jsou mimo, se všechno předkládá v podobenstvích, aby se stále dívali a neviděli, poslouchali a nerozuměli, aby se neobrátili a nebylo jim odpuštěno“, tak tady si musíme uvědomit, že správný překlad vypadá takto : „Vám je dáno tajemství Božího království, ale těm, kteří o to nestojí, kteří nepřemýšlejí, nemá smysl to dávat, protože by to deformovali.. A tak nakonec to dopadne tak, že oni budou chodit na další a další Ježíšova kázání, ale protože se nezeptají, potom se stejným eláne budou křičet „ukřižuj“.Čili, ne proto, aby se dívali a neviděli, ale oni se dívají a nevidí, poslouchají ale nerozumí a radši se neobrátí a nenechají si odpustit hříchy. To je přece případ židů – velerady. Ježíš vzkřísil Lazara a velerada rozhodla, že Lazara i Ježíše zabijí. To je přesně toto. Takže tady můžeme říkat, že ta velerada nerozuměla Ježíšovi a že kdyby Ježíš vysvětlil podobenství.Tady právě můžeme vidět to Boží milosrdenství, že Bůh nedává tomu, kdo nepřemýšlí, nedává informace, za které by potom nesl zbytečně zodpovědnost. Čili, kdyby těm davům Ježíš to podobenství vysvětlil, tak ty davy by zrovna tak křičeli „ukřižuj!“, ale s ještě větší zodpovědností. Takže tady spíš je šance, že ti přemýšliví řeknou, Mistře, tys tady něco říkal, nerozumíme, vysvětli. Jenže tím by se už stal učedníkem, učedníci se ptali a Ježíš vysvětlil. No a ty davy, čumilové, jak jsou taky u každé havárie, koukají, ale pomoci, to ne.. Zamyslet se nad tím, co říká Ježíš, to ne. Ale koukat, hurá....dneska krásné kázání, ale o čem to bylo ? No já nevím, nepamatuji si, ale bylo to krásný, úplně povznášející, mně to strhlo, cítil jsem tu Boží blízkost. Ale o čem mluvil, říkám, že to byly podobenství, to byly nějaká vysoká věda, on to vůbec nevysvětloval. Takhle skončit nechci. P. s v.!

Mk 4,1-20

Ježíš začal opět učit u moře. Shromáždil se u něho opět veliký zástup........Učil je v podobenstvích..............Slyšte : „Jeden rozsévač vyšel rozsévat obilí............“Ptali se ho ti, kdo byli s ním spolu s dvanácti „Jaký smysl mají podobenství“. Řekl jim : „Vám je dáno znát tajemství Božího království, ale ostatním,kdo jsou mimo se vše podává v podobenstvích, aby se stále dívali a dívali a neviděli, poslouchali a poslouchali, ale nerozuměli atd. .....Nerozumíte tomu podobenství, jak pak chcete rozumět těm ostatním......(Pak vysvětlení podobenství).

Na první pohled se zdá, jakoby Ježíš tím podobenstvím omezoval posluchače, jakoby si vybíral, jakoby tu svoji nauku všem říct nechtěl. Nutno se nad tím zamyslet. Ježíš káže a je to kázání, které vyloženě nemůže být pochopeno. Ježíš to nedělá ze škodolibosti nebo rozmaru. On totiž ví, koho má před sebou.  Má tam učedníky, apoštoly, ostatní a náhodné diváky, kteří lehce vzplanou,  v hurá nadšenectví, ale nepřemýšlí o tom, co Ježíš říká. Tito lidé budou  jednou křičet „ukřižuj“, protože jejich víra není stálá. Ježíš chce tuto problematiku ukázat svým posluchačům. Proto řekne podobenství bez výkladu. Jenže bez výkladu je nesrozumitelné. A ti lidé se vůbec nezeptali. Např. takový sedlák, který to slyší a nerozumí tomu si to může vyložit jako kázání o posvátnosti sedlácké práce. Jenže podobenství o rozsévači nám nechce zdůraznit problém sedláka, ale to, čemu bychom dnes říkali problém toku a osudu informací. Čili, jak člověk zachází s Ježíšovým slovem. Tohle chce Ježíš ukázat učedníkům. Učedníci, to jsou ti, kdo přemýšlejí. U Ježíše se nevyplňoval žádný dotazník, aby se někdo mohl stát učedníkem. Ale když byl někdo na tom kázání a přemýšlel, zjistil, že tím podobenstvím chtěl Ježíš něco říct. Koho to zajímalo, zeptal se, aby mu to vysvětlil. Ježíš by to jednání člověka uvítal. Čili nejdříve Ježíš řekl popis podobenství a pak to učedníkům vysvětlil. Jde o to, jak člověk Božímu slovu naslouchá. My máme v evangeliu, bohužel, hodně takových míst, kterým nerozumíme a vůbec si nedáme práci,abychom je pochopili. A to jem nejlepší způsob, jak se Ježíšovým učedníkem nestát ! Je to však i druhý extrém. Člověk, který se jenom ptá a přitom nic nedělá. Ta vsuvka o tom, že „aby se dívali a neviděli, poslouchali a nerozuměli“ znamená to, že Ježíš jim to nevysvětluje, protože by to bylo zbytečné. „Dívali se a neviděli“ – nikdo z těch nepřišel, aby se zeptal : „Poslyš, jak je to s tím kázáním, něco mi scházelo, jakoby to byla jenom půlka. Víme, že se s nadšením rozcházeli, velebili ho, ale vůbec je nenapadlo, že jim to nedopověděl. Velmi často čteme evangelium, lidé ho čtou jako povinnost a nedočtou  ho, přemýšlejí o P.Bohu, rozjímají, ale nedomyslí a to je věc, na kterou bych právě chtěl upozornit.

Mk 4,21-25

Ježíš řekl zástupům : „Přináší se snad svítilna, aby byla dána pod nádobu nebo pod postel a ne na podstavec? Nic není totiž skryté, aby se to neprojevilo.......Dávejte pozor na to, co slyšíte....Kdo má, tomu bude dáno a kdo nemá, tomu bude odňato i to, co má.

Pouze ve spojení se včerejším  úryvkem začne to být plně srozumitelné. Ježíš vypráví podobenství. To má dvě části. Popis ( ve včerejším případě je to popis rozsévače, zemědělce, který rozsévá. Ten se neubrání tomu, že u cesty, některé to zrno padlo na tu cestu) popisuje konkrétní realitu, u které se potom najde nějaký podobný vztah, použije se to jako model pro to, co nám Ježíš chce říct. Dost často jsme se tou problematikou zabývali. Připomněli jsme si, že Ježíš začal vyprávět 1.podobenství, ale řekl jenom popis, tu 1.část a už začal druhou a třetí, apoštolové jsou s ním na loďce a říkají, Ježíši, prosím tě, vysvětli nám to. Oni tomu také nerozumí. Ježíš ovšem na té loďce pokračuje a pak to vše vysvětluje. Toto počínání je trošku nezvyklé. Ježíš ví, že jsou tam jednak učedníci, ti se budou ptát, a jsou tam lidé, které nelze nazvat jinak než čumily, kteří sice myslí, že jsou horlivými posluchači, ale jsou to lidé, kteří nechápou a tito čumilové půjdou a budou nadšeně vykládat, jaký ten Ježíš je úžasný, ale nebudou jeho kázání rozumět a vůbec si toho nebudou vědomi.  Ježíš tady chce dát např.  ukázku (také) posluchačům. On právě v tom podobenství vypráví o tom,  jak se má zacházet s Božím slovem. Že s Božím slovem mohou zacházet dobře, nebo špatně. Je to trošku nezvyklé, ale už je to tak. Když Ježíš něco říká, já to mohu poslouchat kvalitně, promyslím si to, nebo zbožně stojím, koukám ale nerozumím tomu a vůbec mi to nepřipadne. Jsou nejrůznější způsoby zacházení i se slovem, s informací, přesně řečeno – učedníci se diví, proč Ježíš takhle divně postupuje. A on to říká, vám to mile rád vysvětlím. Jim to nemá smysl říkat. A aby si lidé namysleli,že Ježíš dělá, abych tak řekl diskriminaci, prostě, s těma nechci nic mít, takže ten dnešní úryvek je vysvětlení té vsuvky. Když se podíváte na ten včerejší úryvek, tak vidíte : Ježíš začal učit u moře, učil je v mnoha podobenstvích a mezi učením řekl : Vyšel rozsévač rozsévat obilí, a je popis toho rozsévače. Pak jim řekl : Nerozumíte tomu podobenství ? Jak potom chcete rozumět ostatním. Když byl potom sám, ptali se ho ti, kteří byli s ním z 12, jaký smysl mají ta podobenství. A řekl jim, vám je dáno znát tajemství Božího království, ostatním, kdo jsou mimo, se vše popředkládá v podobenstvích. Pozor, znova upozorňuji, podobenství je důležitá věc, a tady jde o to, předkládá v podobenstvích, aniž by tato podobenství vysvětlil, tam si musíme domyslet. Vám je dáno, jim dáno není. Nerozumíte tomu podobenství ? Když nerozumíte tomuto podobenství, čili podobenství o tom, jak zacházet s Ježíšovým slovem, tak nebudete chápat ani ostatní. Teď Ježíš začal hovořit, rozsévač rozsévá slovo, těmi, kdo jsou na okraji cesta se rozumí ti, kteří ho slyší, ale hned přijde satan a obere je o to slovo  do nich zaseté, čili to je 2. část to je výklad. To je včerejší úryvek a dnešní úryvek je, aby si učedníci nemysleli, že Ježíš dělá nějaké protekce, tak říká, přináší se snad svítilna, aby byla dána pod nádobu nebo pod postel ?Čili říká tohle: Nemyslete si, mým cílem není vykládat nesrozumitelné věci, já chci mluvit srozumitelně, čili, když někdo si chce posvítit, nedá svíčku pod kýbl. Zrovna tak já jsem si vědom, když řeknu podobenství, které nevysvětlím, že je to totéž, jako ta svíčka pod kýblem. Ovšem toto podobenství o té svítilně můžeme aplikovat také z druhé strany. Má smysl, abych já to říkal těm lidem, když ti lidé budou s tím mým slovem zacházet jako ten, který si dá svíčku pod kbelík a řekne jé to je tady hezky vidět. Čili     Ježíš chce mluvit jasně, podobenství nemají za účel znemožnit pochopení těm, kdo chtějí pochopit. Podobenství nám také říká, že ti , co poslouchají Ježíše a neptají se, když tomu nerozumí, jsou jako lidé, kteří si tu svíčku dají pod nádobu, a řeknou ta svíčka je nějaká špatná, není nic vidět. Nic není skryté, aby se to neprojevilo. Cílem Ježíšovým není dělat tajuplnosti v náboženství. Když budou přemýšlet, neexistuje věc, kterou by Ježíš neobjasnil. Ano, někdo si říká tady je tajemství, to je tajemství atd. Ovšem to často říkají ti, kteří evangelium pořádně neznají. Ježíš je ochoten člověku ukázat věci tak, aby je chápal. ale ,bohužel, často se spokojíme s věcmi, kterým nerozumíme a zase jsme jako člověk, který strká svíčku pod kbelík. Prostě ten člověk si ukládá Ježíšova slova do mozku, on je dovede citovat, ale nerozumí jim. Tohle je častější věc, než by se zdálo. A my musíme dávat pozor, jak s Ježíšovým slovem zacházet. Víte, říci, máme rok Písma sv., tak uděláme pobožnost, budeme okuřovat atd., je sice hezké, ale když tam nebude to zamyšlení nad slovem, když nebude zamyšlení nad tím, jak já se zamýšlím, když nebude kontrola způsobu myšlení, tak to Písmo beru do ruky zbytečně. A to okuřování nejenže neprospěje, ale může být ke škodě. Protože toho člověka uspí v pocitu, ano, miluji Písmo sv., ale, že mu nerozumím o tom už vůbec nevím. A tak, když je to vytrženo z kontextu, tak tu souvislost  nemůžeme dát. A můžeme se klanět tomu Božímu slovu, a nic nám neřekne. Ovšem, když se nad tím zamyslíme a jak jsme si spojili ten dnešní úryvek se včerejším, tak nám to vyvstane a mluví to dost jasně.

Mk 4, 21-25

Ježíš řekl zástupům: Přináší se svítilna, aby byla dána pod nádobu, nebo pod postel a ne na podstavec? Nic není skryto, aby se to neprojevilo, nic není utajené, aby to nevyšlo najevo. Kdo má uši k slyšení, slyš ! Dále jim řekl : Dávejte pozor na to, co slyšíte, jakou měrou měříte, takovou se naměří vám. A ještě vám bude přidáno. Neboť, kdo má, tomu bude dáno, kdo nemá tomu bude vzati i to, co má.

Zamysleme se nad čtením z 2. kn. Samuelovy, 7. kap. Evangelní problematika je nesmírně důležitá a nesmírně důležitá je ta problematika, která se týká toho 1. čtení. Tak budeme muset ďobnout do té jedné problematiky, do toho starého čtení i do toho nového, jsou to velice hutné oblasti, ale je tady určitý společný jmenovatel, který by se leckomu z vás mohl hodit. Na člověka může přijít např. období, třeba nemůže chodit ke svátostem – je v nemocnici, v polární zemi a pod. Těch důvodů může být víc. A je velmi důležité si uvědomit problematiku Davidovy osobnosti. Nikdo z nás nebude pochybovat o tom, že prapradědeček Ježíšův, na kterého se Ježíš odvolává, to není k zahození, David má velice velké a čestné místo v nebi. Ne takový svatý, který se s bídou dostal, abych tak řekl, do kalendáře mezi světce. On je jeden z těch těžkých šarží. A přesto se v jeho životě objevil hřích, porušení manželské věrnosti a vražda, ten případ toho důstojníka, který byl pryč, o tom jsme už mluvili. To, co jsme čekali dneska, je z toho období,kdy se David rozhoduje, že postaví Bohu chrám. Jenže P.Bůh říká, ba ne. Koukej Davide, tys byl na poušti a já jsem ti pomohl. To, že máš království, to je moje věc, Kamaráde, ne, ty mně chrám stavět nebudeš.  Znamená to totiž trošku víc, tu Bibli pročíst a vidíme jedno, jak David říká přátelům, Bůh mi řekl, že nesmím stavět chrám, že ho postaví můj syn, že mýma rukama prošlo mnoho krve. David buď na to přišel sám, a nebo mu to bylo přímo řečeno,David je si vědom svého hříchu a musíme si uvědomit, že i přes tento hřích, ba naopak právě pro tento hřích, je David takovým těžkým „kalibrem“ mezi nebešťany. Víte, my máme představu, že do nebe přijde ten, kdo nedělá hříchy. A to je šeredný, strašný omyl. A to ze dvou důvodů. Za prvé, neexistuje člověk, který by nedělal hříchy. Bohatý mládenec přišel za Ježíšem a říká: „Mistře dobrý, co mám dělat?“ A Ježíš mu říká: „Proč mi říkáš dobrý?  Dobrý je jenom Bůh.“ A druhá věc. Do nebe se dostali lidé, kteří třeba neměli na svědomí vraždu a cizoložství jako David. A přesto je David velice těžká šarže v nebi. A spousta těch lidí, co se dopustili méně hříchů než David, jsou jenom, abych tak řekl, opadané listí v tom nebi. Jistě, není to k zahození být takovým listem na tom božím trávníku, ale být Davidem, to stojí opravdu za to. Proč to říkám? Problematika totiž nevězí v tom, kolik hříchů jsem udělal. Pozor, tím neříkám,klidně můžete dělat hříchy. Já chci jenom upozorňovat na to,že každá člověk má dvě nohy a do nebe se jde dvěma nohama. Za l. bojem s pokušením, to zná kde kdo.  A za . a to je dokonce důležitější : Péči o správné poučení o tom, abych rozuměl evangeliu, abych se nezastavil na tom, co jsem se v dětství naučil z katechizmu. Představte si, že byste chodili s bryndáčkem a nebo v dětských šatičkách, ani bychom se do nich nevešli, byli bychom pro legraci. Musíme si uvědomit, že problematika pobytu v nebi, je problematika pochopení Boha, to je Boží koncepce a k tomu, abych se dostal do nebe, potřebuji velice a tvrdě přemýšlet o tom, co je v Bibli, co Ježíš říká. A Bůh nás někdy nutí k přemýšlení. A když nám nepomůže laskavá výzva, když máme resty v těch vědomostech, potom přichází hřích, jako taková připomínka, která nám říká, člověče, ty jsi o Bohu zapomněl přemýšlet. Bohužel, mnozí lidé na tohle zapomínají a tak, když na ně útočí hřích, říkají já se polepším, já se polepším a neřeknou si, tak ten hřích na mně doléhá proto, že někde v té koncepci toho mého křesťanství jsou chyby. Ono je to takové nepopulární si říkat, co,jestli v mém křesťanství jsou chyby ? Daleko lepší je říct, já vím, Pane,Bože, já jsem zhřešil, ale já věřím, já tě miluji.  Prosím vás, to je velice zákeřná věc. S těmi sliby a proklamacemi o lásce k Bohu bychom měli být velice opatrní. Té lásky k Bohu je v nás míň než si myslíme. A cílem tohoto pozemského putování není, abychom Bohu ze sebe ždímali nějaký ten skutek lásky. Abychom plynule přetvářeli svoji psychiku a vytvářeli vztah vůči Bohu, tak jak to právě vidíme u Davida. Čili, o tom Davidovi jsem řekl tato slova právě proto, aby nám David byl připomínkou. Člověče, daří se ti být bez hříchu?  Tak za prvé, počítej s tím, že ledaco máš a nevíš o tom. Máš hříchy se kterými nemůžeš pohnout a chtěl by si? Počítej s tím, že ten hřích ti říká, že máš špatnou taktiku, že špatně na to jdeš. No, a ten, kdo by mně prostě nechtěl věřit a nebo chce věřit tomu, co říkám a chce to mít „černé na bílém“, tak  Jan 1, konec kap. : „Říkáte vidíme, a proto váš hřích trvá.“ Čili to „říkáte vidíme“ je jako „já správně myslím, já potřebuji pracovat na tomhle, já potřebuji sepnout ruce a žádné přemýšlení“. Ono se to dost často takhle presentuje, ale tohle také ne. „Říkáte vidíme a proto váš hřích trvá“. A 1. kap. listu k Římanům: „Nestáli o správné poznání Boha.....“ Hřích je důsledek špatné koncepce a je signálem, abychom se sebou něco dělali. Čili, naprosto pochybená taktika je, když člověk po hříchu si řekne, já věřím, já to příště neudělám. To je nevhodná taktika, ten člověk se nepoučí ze svých chyb a proto Bůh je milosrdný, Bůh mu to jeho dobré úsilí připočte. Ale Davidem se člověk nikdy nestane. A Davidovi pomohlo, když žil správně a to mu pomohlo, když se dopustil hříchu. To musíme pochopit. 2. kniha Sam. 7. kap.

Mk 4,26-34.

Ježíš řekl zástupům: „Boží království je podobno člověku, který zaseje do země semeno. Ať spí, nebo je vzhůru, ve dne i v noci semeno roste.....“ atd.

Je třeba si tady dobře uvědomit tu problematiku zrna zasetého do země, pak to „hořčičné zrno“ a pak ten dovětek. Tím začneme. Na první pohled by se mohlo zdát, že podobenství je něco méněcenného. Víme, že podobenství má dvě části a Ježíš říkal lidem tu první a učedníkům také tu druhou. Ta druhá by bez té první nebyla nic platná. Dnes se takovému procesu říká modelování. První podobenství nám např. chce říct, že je kolem nás mnoho věcí kterým nerozumíme, nevíme, jak to, že fungují, víme jenom, jak fungují. Víme, že rádio hraje, ale málo lidí ví, proč rádio hraje. Samozřejmě je správné  se ptát. Ale nejdříve se musím naučit to rádio obsluhovat. Tohle jsou náročné věci. Spousta lidí např. se např. při učení spokojí se slovy a vůbec tomu nerozumí. V některých oborech se snadno pozná, jestli člověk dané věci rozumí nebo ne. Hůř se to pozná v lingvistice. Proč tohle říkám. Ježíš nám dává nauku. Ta nauka se týká Boha, kterého my si představit  nedovedeme, kterého nevidíme. My nemáme takové oči, abychom mohli Boha vidět. Proto jsme odkázáni na podobenství. A my často chceme slyšet vysvětlení, místo toho, abychom si prohlédli podobenství. To podobenství nám něco řekne tím, že vlastně ten model, ta věc, která se v té 1. části popisuje, má nějakou podobnou vlastnost, jako např. Bůh nebo Boží království. My Boha nevidíme, my nevidíme ani vlastní záda, žaludek, srdce. Musíme si uvědomit, že je zapotřebí se naučit nějak se na toho Boha dívat a protože si ho nemůžeme očima přímo prohlédnout, proto Ježíš uvádí podobenství. Bůh neklade lidem překážky, Bůh má rád lidi, kteří se ptají: „Proč?“  To zrno „rádo poví“ lidem, kteří přemýšlejí. To ho však nesmíme strčit do ucha, ale do země a vědět jak zalévat atd. Pak přišel na řadu mikroskop atd. Ta problematika poznávání Boha je podobná. Na pochopení toho Boha já musím mít nějaké „nástroje“, nějakou „zobrazovací techniku“, protože Bůh není očima vidět, ale já s ním musím „zacházet“ jako, že tady je. Proto, když já pochopím tu Ježíšovu techniku těch podobenství, tak ona mi něco o tom Bohu řeknou, jaký je. Každé podobenství v určitém úzkém pohledu. Ale na té věci, tom modelu to budu vidět. Na podobenství se musím dívat a to je ten rozdíl. Pak si musím rozmyslet, co z těch mnoha věcí z toho modelu se vlastně toho Boha týká. Boha budeme po smrti vidět, ale už nyní se musíme něco o něm dovědět. Proto jsou ta podobenství, která řeknou kousek po kousku. Proto se je musíme naučit využívat. Mnozí lidé mají pochybnosti ve víře, protože nedovedou v těch podobenstvích o Bohu přemýšlet. Oni chtějí (jak jsme zvyklí z katechizmu) „otázku – odpověď“, slovní definici. Jenže tu věc z toho podobenství si musím prohlédnout. Ježíš, když učedníkům vysvětluje podobenství, tak rozebírá ten pohled na zaseté zrno. On neříká nic nového, pouze vysvětluje, co nám má to zaseté zrno říct. Když se díváme kolem sebe, tak v tom světě je tolik věcí, co nám o Bohu mohou hodně říct. Jenže zpravidla se dopouštíme těch dvou chyb. Za prvé: Jsme zvyklí na „otázka – odpověď (definice)“nebo ta druhé, my chceme někdy potvrzení těch svých dětských názorů a zatím ta podobenství nám říkají něco jiného. Stává se, ne zřídka, že lidé, když čtou evangelium, tak ty nepříjemné pasáže přeskočí. A tím se celé evangelium stává nesrozumitelné. To je další věc. Je dobré si proto ta podobenství promyslet. Některá podobenství nejsou v evangeliích vysvětlena. Jeden z důvodů je ten, že začít musíme právě „Rozsévačem“. Například,  jakým způsobem se student učí?  Totiž to semeno je informace a ta půda je mozek. Mohou nastat tyto situace. Semeno spadlé na okraj cesty, - to je student, kterého učební látka nebaví. Semeno na skalnaté půdě, - student má dobrou paměť, naučí se vzorečky, on tomu nerozumí. Když se přihlásí, dostane jedničky, ale při slovních a praktických úlohách vybouchne. My zrovna tak přebíráme spoustu pouček, kterým nerozumíme (v náboženství). Někdy o tom přemýšlíme, ale povrchně. My si tam nedosadíme vlastní zážitky, kterými bychom to měli mít podložené. Z takového člověka, který si tam nedosazuje vlastní zážitky, nikdy nebude odborník. A když přijde zamotaná otázka, tak se mu ten formální komplex zhroutí. Takový člověk je s evangeliem rychle hotov, dříve než nějaký šťoura. Životní nezdary také nedovede řešit. Ten třetí případ jsme už probírali (zrno v trní), tak se s tím nyní nebudeme zdržovat. Co se týče toho hořčičného zrna, tak v případě evangelia se jedná o semeno keře, který dorůstá obrovských rozměrů. Přitom to semeno je velice malé. My za symbol maličkosti používáme mák. Ježíš nám chce říct: „Člověče, nauč se pořádně přemýšlet.“ A zase jsme u toho, naučit se pořádně číst evangelium a dívat se na věci popisované v podobenstvích. A pak se člověče tvoje vědomosti, tvůj vztah vůči Bohu rozroste velice rychle. Mnozí lidé mají pochybnosti ve víře právě proto, že nechtějí ve víře pochybovat. Jenže oni si nasbírali něco v dětství, neúplné, nekvalitní a třeba i ten anděl strážný jim říká: „Ty by sis to měl dát do pořádku, ty o tom Bohu nic nevíš“, ten člověk toto považuje za pochybnost, brání se tomu, místo toho, aby se šel zeptat a tak pochybuje. Takže mnozí ti, co tzv. pochybují, nepochybují a mnozí ti, co tzv. nepochybují, co nemají pochybnosti  ve víře, mohou být těch pochybností plni, když si je nepřipustí. Uložili si tvrdou cenzuru. „já všechno beru atd.“ Ono je to pohodlnější, jak pro věřícího, tak pro kazatele. Ježíš právě proto používal podobenství, protože ono dokazuje, že ta věc je možná, že existuje. Vezměme si příklad. Co znamená, že Bůh je Duch? Podle katechizmu :  „......znamená, že má rozum a vůli, ale nemá tělo.“ (definice). „A kdo viděl P. Boha?“ A už ten člověk může být vedle. Jenže v té Bibli je to ve formě jakéhosi mikropodobenství. My bychom to dneska měli číst: „Bůh je jako vzduch. Když fouká vítr, ty nevidíš ten vítr, nevidíš, kterým směrem fouká, ale slyšíš jeho hukot a vidíš, co ten vítr dělá (vnímáš jeho projevy) – 4. kap. sv. Jana. Když si řeknu: „Jsou věci živé a neživé, viditelné a neviditelné.“ Tenkrát tomu souboru neviditelných věcí říkali RUAH – dech. Spiritus je dech. Když já řeknu: “Bůh je jako vzduch“, pak mi nikdo nemůže říct „tohle jsou povídačky, to je jako jedna z pohádkových bytostí“. Všimněte si toho rozdílu. Vzpomeňte si na ti, jak za Ježíšem přichází Nikodém. Ježíš: „Když fouká vítr, tak nevíš odkud je  a kam jde. a zrovna tak je to s každým, kdo se narodil z Ducha“. Ale teď pozor, když si vezmete starý latinský nebo řecký překlad, vítr se řekne spiritus (řecky pneuma). „Když spiritus fouká ( pneuma fouká), ty slyšíš jeho hlas, ale nevidíš odkud a kam jde a tak je to s každým, kdo se narodil ze spiritu svatého.“ Tím, že jednou tam máme přeloženo vítr a podruhé Duch, máme to mikropodobenství rozbité. Ty staré překlady jsou mnohdy přesnější. Na druhé straně máme poučku, prázdná slova, která se nám může lehce zbortit. Pepíček se bojí sám doma, rodiče ho přesvědčují, že žádní duchové nejsou a když povyroste, tak mu zase říkají, že P. Bůh je Duch. A jemu se to zdá pohádkové. Protože se nepoužije ta Ježíšova technika, Bůh je pro něho pohádkový, pak se mu řekne, že v Boha věřit musí. Tady jsme u toho, že už od mládí bychom si měli dávat pozor na tu logickou infekci u dětí. Abychom jim nevykládali něco, co budeme později odbourávat. Suma sumárum  - naučme se napřed používat podobenství i my. Podobenství má dvě části. Popis věci (je tam proto, abychom věděli na co se máme dívat ). Třeba si zkusit zasadit ta semínka do těch různých půd a pak uvidíme a přesvědčíme se o osudu těch semínek. Takový člověk si může prohlídnout ty kořeny a začne o tom přemýšlet. A to je důležité. Kdežto my jsme zvyklí pracovat se slovy s definicí. A už máme zrno na skále, které nemá kam zapustit kořínky vlastních zkušeností. Co je to zrno? Zrno je návod, jak vybudovat rostlinu (s první zásobou energie pro první chvíli). Jinak ta rostlina roste z té půdy, z toho, v čem je zasazena. Zrovna tak, když přemýšlíme o Bohu, měli bychom se naučit dosazovat do evangelia vlastní zážitky, vlastní zkušenosti a ne jenom odříkávat poučky. Ten Ježíšův způsob je i dnes ve skutečnosti nejlepším způsobem výuky (modelování, problémová výuka). A měli bychom ji znát, když se chceme považovat za křesťany. Co jsem to za křesťana, když Bibli neznám. A Bibli nebudu znát, dokud se nenaučím pořádně přemýšlet o podobenstvích. Často si o Ježíšovi přečteme, co nám o něm říká některý svatý, ale přitom zapomínáme, co nám on sám o sobě říká. A to je obrovská chyba.

Mk 4,35-41.

Jednoho dne večer vybídl Ježíš své učedníky: „Přeplavme se na druhý břeh.“ Rozpustili  tedy zástup, vzali Ježíše sebou, jak byl na lodi, také jiné lodi jely s ním. Strhla se velká bouře........On však ležel na zádi lodi na polštáři a spal.......Probudil se, pohrozil větru a poručil moř : „Mlč ! Buď zticha!.......a zavládlo úplné ticho. Pak jim řekl: „Proč se bojíte? Pořád nemáte víru?  Pojala je bázeň a říkali si mezi sebou: Kdo to asi je, že ho poslouchá vítr a moře?

                Vžijme se do situace budoucích apoštolů, kteří přišli k Ježíšovi od Jana Křtitele. Mnozí z nich byli svědky zázraku v Káně Galilejské a také některých dalších. Jsou na lodi, Ježíš spí. Spí jako člověk, jako Bůh spát nepotřebuje. Tady jde o to, že chce vyprovokovat učedníky k přemýšlení. Pak přichází ta silná bouře. Oni nejdříve uvažují: „Máme ho vzbudit, nebo ne? Nebude se zlobit?“ Jenže napětí narůstá a tak budí Ježíše až když mají velký strach. Není tam: „Ježíši, nezlob se, že tě budíme…“, ale („jako natažené péro“) říkají “Mistře, je ti jedno, že hyneme?“ (Úzkostlivý výkřik, výčitka). „Copak, ty to nevidíš, co se děje?“ Toto je jedna z těch příčin, pro kterou jim Ježíš může vyčítat nedostatek víry. Jak vypadá správné jednání si můžeme říct stručně takto: „Na Ježíše tohle neplatí, ať se jezero bouří, on se neutopí, vždyť dovede dělat zázraky.“ To by bylo optimální řešení. Kdyby se zmohli alespoň na řešení typu: „Ježíši, nezlob se, že tě budíme, ale je bouřka, zastav to.“ Jenže oni jsou v rozpacích, jestli mají jít za Bohem nebo ne a až jsou ve velkém stresu („tonoucí se stébla chytá“), vybouchnou. Všimněte si, že ho budí s výčitkou. Jak je možné, že oni takto mluví? Uvažujte. Představte si, že máte kamaráda, on ví, že jste nemocen, může vám pomoci a nepomůže. Tak si každý řekne: „To jsi pěkný kamarád“. Kdyby o tom kamarád nevěděl, tak mu řeknu: „Prosím tě, mohl bys mi v dané věci pomoci?“ A pak nemůže dojít k tomu „výbuchu“, tomu prudkému překlopení. Z tohoto úryvku je vidět, že oni věřili, že Ježíš jim může pomoci, ale pak tu víru ztratili. My si musíme uvědomit ten náhlý zlom. Ten je vysvětlitelný tím, že oni jsou od začátku přesvědčeni, že s Ježíšem se jim nemůže nic stát, že je schopen udělat zázrak, ale to Ježíšovu schopnost neberou dostatečně vážně. Kdyby pochybovali o tom, tak by ho brzy vzbudili a bez toho hysterického nárazu. Tady jsme u jedné věci. Když se člověk dostává do krize, tak velmi často říká: „P. Bůh mi pomůže, ještě nikdy neslýcháno, že kdo by byl opuštěn …“ Lidově řečeno „ještě nikdy nebylo tak zle, aby nemohlo být hůř“ a tak člověk to rázné konstatování „P. Bůh mi pomůže“ stále odsouvá a pořád se utěšuje vírou, že ho jenom zkouší. Čili, když se dostáváme do nějaké krize, tak místo toho, abychom ji začali pořádně řešit (ono ta krize přichází proto, protože máme nedořešené, nebo nevyřešené problémy), tak jdeme pěkně ve starých kolejích a pořád se utěšujeme, že to vyjde a teprve potom, až se nám to nahromadí a situace se stává nezvládnutelná, tak najednou člověk vybouchne, jako „prasklé péro“. A toto je situace častá ve vztahu vůči Bohu. A také v boji proti hříchu. To si pořád dáváme předsevzetí: „Já si dám pozor, já to neudělám“ a pořád dokola. Pak to najednou v člověku praskne, spadne do deprese a teď záleží na tom, zda-li si uvědomí, v čem udělal chybu. Ale většinou lidé bohužel běží honem ke zpovědi, kde „vysypou“ ten svůj hřích(y) a zase jedou ve starých kolejích aniž by z té chyby vyvodili důsledky. A to je to důležité. Kdyby učedníci méně počítali rsp. věřili v Ježíšovu všemohoucnost (víme, že ta víra byla zatím nedostatečná), včas by Ježíše požádali o pomoc a nedošlo by k tomu nárazu. Ten náraz svědčí o narůstajícím vnitřním pnutí, které nebylo správně řešeno a které si neuvědomovali a které pak „bouchlo“. Proč to uvádím? Těchto situací je totiž v životě velmi mnoho. Ne jenom ve vztahu vůči Bohu, ale také ve vztahu vůči lidem. Říká se: „Tak dlouho se chodí s džbánem pro vodu, až se ucho utrhne.“ Člověk se dostane do situace, že by měl něco se sebou dělat. Je se sebou nespokojen, ale začne to odkládat a řekne si: „Já si dám příště pozor“. Pak se může dostat do takové situace, kterou vůbec nezvládne. To je přece případ Jidášův. Když Ježíše zrazoval, tak to dělal pod vlivem zlého ducha. Jidášova hlavní chyba byla v tom, že si sliboval, že on už hříchy nikdy dělat nebude. Ježíš úmyslně svěřil Jidášovi pokladnu. Jidáš občas něco ukradl, pak měl výčitky svědomí a říkal si: „Příště to už neudělám.“ Zase se neudržel a opakovalo se to. Na Zelený čtvrtek se v Jidášovi rodí úmysl trhnout se od Ježíše, Ježíš je pro něj nemožný. Jidáš je otevřený ďáblovu působení a ten mu může do mozku infikovat myšlenky. Jidáš v sobě měl ten neúčelný, nekvalitní boj s hříchem, kdy si sliboval, že to už neudělá. Ale neudělal jednu věc, kterou udělat měl a to říct: „Ježíši, prosím tě, já něco občas ukradnu, ty o tom víš, pomoz mi v tom a také dej tu pokladnu někomu jinému.“ Tohle měl udělat a mohl být svatým Jidášem. Jenže on: „Já už to neudělám, nikdy, dnes naposledy atd.“ Když přichází ďábel, Jidáš zrazuje Ježíše a když je zrada provedena, tak ďábel odstoupí a Jidáš vidí, co provedl. Ale protože litoval svoji chybu způsobem „co si druzí o mne pomyslí?“, „Jidáš a takhle zradil Ježíše?“, „já to musím napravit“, jde vracet peníze. Oni na to: „Snad si nemyslíš, že ti dáme za to Ježíše zpátky?“ Jidáš: „Ale já jsem zradil spravedlivého“. Oni: „Jó kamaráde, to jsi si měl rozmyslet dříve“. Jidáš neunese pomyšlení na tu svoji chybu, kterou nyní pořádně vidí a nezbývá mu nic jiného, než spáchat sebevraždu. I nyní se mohla situace vyvíjet jinak, kdyby se správně zachoval po hříchu („Ježíši, odpusť mi, zbabral jsem to hrozně, co mám dělat?“). Drazí přátelé, ten průběh narůstání té chyby je velice závažný. Je mnoho lidí, kteří se dostanou do stavu hříchů, začíná to už v dětském věku (12-13 let), kdy by si měli uvědomit toto všechno. Např. děti sedí nad knížkou, učí se a přitom tomu nerozumí. Rodiče by si měli dát tady pozor, jak se nad tím zamýšlejí. Jinak se problémy odsouvají. Pak se objeví touha něco provést, za co se později stydí. Opakuje se to a máme hned nástup jidášovského myšlení. Pak dojde nakonec k havárii a člověk často jedná jako Jidáš. Ježíš říká: „…jeden z vás mne zradí“. Apoštolové se postupně ptají: „Jsem to já, Pane?“ Všichni uvažují o možnosti selhání. Jidáš ví, že už se rozhodl, ale hraje divadélko „Jsem to snad já?“ Ježíš na to: „Sám jsi to řekl (já tě k tomu nenutil)“. Do Jidáše vnikne ďábel, je v transu, neví, co dělá, ztrácí sebekontrolu a zradí Ježíše. Když zlý duch odstoupí, Jidáš vidí svou zvrhlost. Ale protože předtím nebyl zvyklý na svoje chyby správně reagovat, neumí to ani teď. Místo odprošení ho napadá jediné – udělat gesto. Vidíme, že velmi důležité je, jak člověk reaguje na chybu, kterou udělal. Jinak dojde ke zlomu, jako u učedníků. Ježíš: „Pořád ještě nemáte víru?“ Zamyslete se nad tím. 

Mk 5,21-43

Ježíš se vrátil lodí na druhý břeh a shromáždil se kolem něho velký zástup......Přišel k němu představený synagogy, jmenoval se Jairos............. moje dceruška umírá........byla tam jedna žena, která 12 let trpěla krvácením........dcero, tvá víra tě uzdravila, jdi v pokoji a buď zdráva...........Dítě neumřelo, ale spí....děvče hned vstalo.......Ježíš jim přísně nakázal, že se to nikdo nesmí dovědět.......

Mohli bychom říct, co na tom, jsou zde dva zázraky, Ježíš jich přece udělal hodně. Jenže není zázrak jako zázrak. Jsou ta dva žadatelé, Jairos a krvotoká žena. Ta žena je pochválena za víru. Víme, že na pochvaly je Ježíš „skoupý“. Je opravdu skoupý ? Ba ne, ale té víry je málo, méně, než si myslíme. Ježíš je rád, když může někoho za víru pochválit. Jenže to, čemu my říkáme víra, v očích Ježíšových ještě být vírou nemusí. Ten rozdíl vidíme právě mezi tím Jairem a ženou od „hadrů a necek“. A ta žena je chválená.  V tom, že o něco Boha prosíme, ještě nemusí být ani ždibec víry. Oba jdou za Ježíšem kvůli zdraví. V čem je teda rozdíl ? Je tu taková maličkost. Jairos říká : „Pojď, vlož na dceru ruku a bude zdravá.“ Proti němu si můžeme postavit setníka z Kafarnaum. Ten posílá pro Ježíše, aby mu uzdravil sluhu. Také si nejdříve představoval, že Ježíš musí na něho položit ruku. Jenže, pak si uvědomil, že se vlastně chová nezdvořile, že udělal fau-paux. Uvažuje kasárensky, jak by ho jeho podřízený musel poslouchat. Tak dochází k tomu, že ta jeho žádost, aby je6íš přišel k němu není nutná, protože problém není v tom dotyku rukou A že Ježíš to může dokázat i na dálku. Jairos si neuvědomuje, že to uzdravování nedělají ty lidské ruce, ale nějaké „jiné ruce“, síla ( v řeckém originálu je dynamos), která dosáhne kdoví kam. Toto si uvědomil setník na základě kasárenského uvažování, ale ne teologicky vzdělaný Jairos.  Setník byl také pochválen. Jairos nepřemýšlí. Tady je však ta žena od „hadrů a necek“. Tato žena přemýšlela. Je otázkou, zdali ten její případ nepatřil mezi ty případy,kdy nesměla jít mezi lidi. Krvácení u žen bylo nečistotou, kdy nesměla jít mezi lidi. Dalo by se říct, že ona jde za Ježíšem napůl načerno. Jenže u téhle ženy je něco, co doktor teologie, představený synagogy nemá – myšlení. Ona si říká : „To položení rukou, to nehraje roli, to je někdo, kdo má Boží moc.“ a proto dospívá k tomu, že stačí si sáhnout na plášť zezadu, na znamení toho, že „víš, tady je hodně lidí a já nemohu veřejně vykřikovat tu svoji nemoc, já bych sem vlastně neměla chodit a proto se na mně nezlob, já si na tvůj plášť sáhnu.“ Ježíš však chce tu ženu pochválit a tak „zjišťuje“, kdo si na něho sáhnul. Ta žena se nakonec přihlásila a čeká, že dostane vynadáno. Ale to už byla zdravá. Ježíš úmyslně chce, aby ta žena to o sobě pověděla, protože je jedna z mála lidí, která si od Ježíše zaslouží pochvalu za víru. A tady jsme u toho. Věřit v našich představách znamená něco přijmout, vypnout mozek, nebo se také stává, že člověk má nadšení a už to považuje za víru. Jenže takové to subjektivní nadšení pro svatou věc, mají všechny možné církve (i nekřesťanské). Mohamedáni když válčili celá Evropa se „třásla“ a oni měli subjektivní pocit, že Alláh je resp. stojí za nimi. Nebo je představa „nedá se všechno zvážit, změřit, já musím věřit“. Jednou jsem četl vysvětlení (vydali to olomoučtí bohoslovci), co znamená „věřit“ v dnešní době, kdy tolik lidí nevěří ?  Odpověď: „Zakouším v sobě odpověď. Bůh mi vkládá víru. A Bůh nemůže klamat.“ A už pěkně jedu podle vytyčené trasy. Subjektivních pocitů je velmi mnoho, mají je i psychopati. My s tím termínem věřit musíme být velice opatrní. V dnešním úryvku jsou úmyslně vedle sebe postaveny ty dvě postavy. Jairos sice věří, ale jak ? Ta žena nám ukazuje, co znamená věřit. Věřit znamená (mimo jiné) také přemýšlet o tom, co Bůh řekl, mít to domyšlené, mít jasno a ne sázet na nějakou „slepou kartu“ náhodně vytaženou z klobouku. Čili setník z Kafarnaum je náš vzor a kousek za ním tato žena od „hadrů a necek“, ale hodně daleko je představený synagogy, který je líný o Bohu přemýšlet. Ano, on podle svého bude věřit. Ale druhá věc je, jestli Ježíš řekne „Pojď, tvoje víra se mi líbí.“ A my se musíme tohle učit, aby nám tohle Ježíš jednou řekl.

Mk 6,1-6.

..........učedníci ho doprovázeli. Příští sobotu začal učit v synagoze. Mnoho lidí ho poslouchalo  a říkalo si s úžasem „kde se to u něho vzalo, jaká ta moudrost mu byla dána takové zázraky se dějí jeho rukama, copak to není ten tesař...........a a nežijí jeho příbuzní mezi námi a pohoršovali se nad ním. Ježíš jim odpověděl: Nikde prorok neznamená tak málo jako ve své zemi, mezi svými příbuznými a ve svém domě. A nemohl tam udělat žádný zázrak. Pouze vkládáním rukou uzdravil několik nemocných. A divil se jejich nevěře.

Tento příběh popisují také i Matouš a Lukáš a je třeba si to také tam přečíst. Jde nám tady o základní a všeobecný rys člověka, který se setkává s něčím, co je pro něho nezvyklé. Vzpomeňme si na Pasteura, Semmelweise a lidi kolem nich. Že tito velikáni to měli opravdu těžké.  Proč ?  Protože říkali něco opravdu nezvyklého. Všimněme si, jak Ježíše na začátku poslouchalo hodně lidí, divili se, užasli a nakonec se nad tím pohoršovali. Musíme si uvědomit, že je to vyprávění velice zkrácené.To pohoršování totiž přišlo, když Ježíš začal pranýřovat ty „bolavé“ problémy, se kterými se židům nechtělo hýbat,, ve kterých právě to Nazaretští se cítili uraženi. Nejdříve to byl vnitřní odpor, pak reptání a nakonec chtěli Ježíše shodit ze skály. A on tady přece jenom zázrak udělal. Všichni strnou a on odchází uprostřed nich. My často zapomínáme na problém, že my Boha můžeme omezit, odmítnout. Bůh je všemohoucí a my si neklademe otázku, proč vlastně je peklo. Ono je to prostě proto, že Bůh nám dal právo o sobě rozhodovat a Bůh to respektuje. Když mu řekneme „Pánbíčku, tyto řečičky si nech“, tak ho umlčíme. O tom jsme mockrát mluvili. Každý z nás si okamžitě pomyslí : „já bych to neudělal“, jenže ono je to v nás a dokud to v sobě nenajdeme, s celý naším duchovním životem se nehneme z místa. Ježíš nemohl udělat zázrak ne proto, že by mu došel dech, ale protože Bůh dal člověku právo rozhodovat o sobě a tam, kde ti lidé řekli „žádný zázrak od tebe nechci“ tam se nevnucoval. Tam bylo také plno nemocných, jenže leckterý boháč, nebo představený synagogy si řekl:  „Ještě loni tesařil a já se ho mám doprošovat ?“ V hloubi srdce možná doufal, že Ježíš přijde s úctou se sám nabídnout, že je uzdraví z jejich neduhů. Jenže oni se přece „nebudou doprošovat“. Musíme si uvědomit, že ve vztahu vůči Bohu (a to nejenom u židů) je spousta nedomyšlených zvrhlostí. Ježíš nemohl uzdravit, protože oni o to nestáli. Jinak by se rádi nechali uzdravit, jenže to by Ježíš musel  nejdříve vynechat to nepříjemné kázání. To jeho kázání bylo příčinou, že na něho měli dopal i za cenu, že zůstanou dál nemocní. „Přece se tomu vejtahovi nebudu podbízet“, vždyť je to tesař, čouhají mu z šatů třísky. Toto je závažný ne jenom náboženský, ale vůbec psychologický fenomén, který se vyskytoval kolem Ježíše, Pasteura, Semmelweise atd. Tento fenomén nejen že brzdil rozvoj vědy, ale měl a má na svědomí mnoho lidských životů. Kolik lidí mohlo být zachráněno, kdyby si oponenti Pasteura a jiných řekli : „Zkusíme to, má-li pravdu nebo nemá“. Jenže oni si místo toho řekli „Co nám doktorům chemik bude vykládat“. Musíme si však uvědomit, že na nás toto nebezpečí číhá také. My sice nejsme rodáci z Nazareta, ale nás může brzdit jiná věc. To, co považujeme za svoji zbožnost, za své dobré úmysly, to, o čem si myslíme, že se můžeme Bohu pochlubit a ve skutečnosti nám to zavírá cestu k Ježíšovi. Na tyhle věci si musíme dát pozor i my a proto nejde jenom o Nazaretské, o židy, ale o jakýkoliv problém lidí, kteří se setkávají s něčím, co je pro ně nezvyklé.

Mk 6,1-6.

Potom odtud odešel a přešel do svého kraje. Jeho učedníci šli s ním. A když přišla sobota, začal vyučovat v synagoze. A mnozí z těch, co ho slyšeli, žasli a řekli : Odkuď to tento všechno má ? .......atd. Zda to není tesař, syn Mariin, bratr Jakuba a Josefa i Júdy a Šimona ?........atd. A nemohl tam udělat žádný větší zázrak,......atd.

Tato situace se odehrává v Nazaretě. Víme také, že Ježíše chtěli shodit  se skály. Proč ? To víme také. Ale teď  si chceme připomenout kvůli čemu o tom hovoříme. „Nemohl tam udělat žádný zázrak“. Drazí přátelé, jak to ? Ježíš je všemohoucí a přitom nemohl udělat zázrak ?  Tady jsme u jedné věci. My si musíme uvědomit, že Bůh, i když je všemohoucí, ledacos udělat opravdu nemůže. Tak např. : „Může P.Bůh udělat tak velký kámen, aby ho nezdvihl ?“ Je to hříčka.  A já jsem tuto otázku kladl lidem, kteří se považovali za dobré křesťany, teologicky vzdělané. Leckdo na této otázce ztroskotal, ať už řekl, to je hloupost a nebo se na této otázce úplně zamotal. V čem je chyba, přátelé ? Jednak v tom, že tady člověk operuje s pojmy, o kterých nemá vůbec žádnou představu. A to je nebezpečí v náboženství velice velké. Izajáš např. velmi varuje před tím, a Ježíš Izajášovo varování opakuje. Aby lidé neříkali slova, věci,kterým nerozumí. Tento lid mně ctí ústy, srdcem je daleko ode mně. Nadarmo učí, protože učí převzatým naukám lidským. Prostě, že si to vymysleli lidi a jednak prostě, že ten člověk to převezme od druhého, aniž by tomu rozuměl. Slepě to opakuje. A to je ten problém, že my říkáme, Bůh je všemohoucí, nekonečně dobrý a tady se vlastně dostáváme do problematiky,která v matematice je známá pod pojmem „nekonečno.“ A ten problém „nekonečna“ je velice ošemetný. Je naň několik pohledů. Jednou, abych tak řekl, neexistuje, jindy zase existuje. Např. existuje součet nekonečně dlouhé řady, ale neexistuje číslo, které by už nemohlo být zvětšené. Neexistuje „nekonečno“ jako číslo. Zrovna tak všemohoucí, nejvýš dokonalý Bůh, to jsou pro nás prázdné pojmy, nic nám neříkají. Daleko víc nám řekne představa Boha, který je silnější, než kde kdo, koho znám Tak vraťme se k tomu kameni. „Může Bůh udělat, tak veliký kámen....... Je to jenom primitivní formulace. Když to řeknu trošku učeně : Může Bůh udělat takový objekt, aby s ním nemohl pohnout ? A už to zní učeně  a už se lidé na to budou tvářit jinak. Víte, tady je rozpor v tom  : I kdybychom si představili Boha, který dělá a nebo vyrábí odlitky a nebo panely pro stavaře, může udělat planetu, třeba bez omezení velkou. Také touto planetu, kterou udělá, může pohybovat. Jakmile vneseme do toho to „nekonečno“  v skryté formě,ve formě příliš dokonalý atd., dostáváme se do situace, ze které nemůžeme se zdravou logikou vybřednout. Už tam začneme kličkovat. Ale vraťme se ještě k tomu úryvku evangelia. Nemohl tam udělat žádný zázrak. Samozřejmě, že Ježíš mohl uzdravit, ale je tady toto : Ježíš má podmínky pro uzdravení. Tyto podmínky může splnit člověk. Bůh respektuje rozhodování člověka. Bůh je zdvořilý, abych tak řekl. Když chce do člověka zasáhnout, jako např. když člověk jde k sousedovi, zaklepe a počká, až mu řeknou „dál“. Bůh by mohl i bez souhlasu člověka, ale protože sám si položil zásadu, já člověka uzdravím za těch a těch podmínek, které člověk může ovládat. Potom Bůh opravdu nemůže. Proč ? Protože on sám se rozhodl. Jeho nekonečná moc se staví proti nekonečné moci. Uvědomte si přátelé, proč přišel Ježíš na svět ? Aby lidem pomohl dosáhnout spásu. A může lidem pomoct jenom tenkrát, když se lidé budou zamýšlet nad jeho slovem a když jeho slovo přijmou. A tak dalo by se říct, že Ježíš uzdravoval, , kdo ho o to požádal. Kdo řekl, Ježíši uzdrav mně. Takových případů bylo málo, že Ježíš uzdravil, aniž by byl žádán (mladík v Naimu). Ale jinak, když někoho přivedli, nebo přišel, Ježíš počkal, až ten řekl, co chce. Věc, na kterou my zapomínáme.  Myslíme, že P.Bůh nás bude obskakovat jak nějaká služka milostpána. To má skryté, záludné formy (Kdepak, to se ti nestane, ani za nic, ještě nic nečistého jsem nejedl, - přejdi ze SZ na NZ !) A tady vidíme konkrétní odmítání. Jistě nikdo neřekne, Pámbíčku, vyčisti mi boty. Ale sv.Petr i Jan, a ti opravdu za něco stáli, ti s Bohem jednají nekvalitním způsobem. V nás je to taky, ve skrytých formách, ale nejsme si toho vědomi. A my ty skryté formy „hulvátství“ vůči Bohu musíme umět napřed detekovat. ?y si jich nejsme vědomi. Leckdo si slibuje  např. po hříchu, já už nebudu hřešit. Bože, mně nejvíc mrzí ten a ten hřích a ty mi pomoz. Čili, místo toho, abych řekl, Bože, ukaž mi jak se mám polepšit, já Bohu říkám, jak on má polepšit mně. A tady jsme u toho. Tohle je příčina mnoha nezdarů v duchovním životě. Toto nám uniká. Ježíš nemohl vysvětlit těm lidem. Proč ?  Pan rabín řekl, přece já se toho tesaře nebudu doprošovat. Pan statkář si řekl, no, to je přece tesař, já se ho nebudu doprošovat. Staří říkali, on je mladší......současníci říkalo, on je současník, chodili jsme spolu do školy, já se nebudu doprošovat....atd. Že Ježíš „divil se jejich nevěře“, tak to není proto, že by to pro něj byl objev, on jenom dává najevo, kvůli nám, upozorňuje, podívejte se, kam to vy lidi dokážete dotáhnout  ve své tuposti a svéhlavosti. Jistě, Ježíš by mohl uzdravit, ale on uzdravil každého, kdo za ním přišel. A člověk přišel, když chtěl. Když nechtěl, nešel. Ne, že by ten nemocný nechtěl být zdravý, ale v Nazaretě byly předsudky. Já starosta za nám nepůjdu, ať přijde on. A možná měl připravenou obálku. A ostatní si to taky tak řekli, já se nebudu doprošovat. Pan starosta čekal, že Ježíš přijde, zaklepe a poprosí, jestli ho může uzdravit. Proč to říkám ? Prosíme Boha, modlíme se, snažíme se, ale nepomýšlíme na to, že by vlastně ve vztahu „člověk versus Bůh“ se mohly vyskytovat takovéhle absurdity. Ale právě o jedné z nich jsme četli – viz. Nazaret a o druhé z nich jsme si povídali (sv.Petr). Kéž bychom byli alespoň tak bezohlední, tak málo bezohlední vůči Bohu, jako byl sv.Petr. Kéž bychom my jednou obstáli aspoň takto. My jsme se ještě s Bohem nesetkali tváří v tvář, to je to, co nás poměrně snadno mate. My žijeme ve světě našich předsevzetí, ideálů, iluzí o sobě. A to nás mate. Myslíte si, že Kaifáš řekl, já Mesiáše zabiji ? Je v naší moci, abychom nechali Boha nás uzdravit, nejen na těle, ale i na duchu. Předsudky dělají takovou bariéru, že člověk i za cenu nemoci nechává dveře před Ježíšem zavřeny. Samozřejmě, že Ježíš mohl ty nemocné uzdravit, ale když nechtěli, tak je neuzdravil. Bůh je jako zdvořilý člověk, který zaklepe na dveře. Když člověk neotevře, Bůh by mohl vniknout, ale Bůh neprokopne dveře našeho. A je dobré si to uvědomit, že tady je příčina  mnoha našich nevyslyšených modliteb, mnoha hříchů, mnoha našich problémů. Jistě, leckdo si řekne, mně se to  netýká. Já se nedělám lepším, než byl sv. Petr. I Petr a Jan, kdyby tady stáli, by řekli, no vždyť si to četl, že já jsem tohle udělal taky.  A tak je dobré si to uvědomit, když budeme číst tu historii Ježíše v Nazaretě.  

Mk 6,7-13

Ježíš zavolal svých dvanáct, začal je posílat po dvou, dával jim moc nad nečistými duchy. Nařídil jim, aby si na cestu nic nebrali, ani chléb, ani kapsu, ani peněz do opasku atd. A kde by vás nepřijali, ani vás nevyslyšeli, odejděte odtud a setřeste prach ze svých nohou na svědectví proti nim !  Odešli tedy a hlásali pokání, vyháněli mnoho zlých duchů a hodně nemocných pomazali olejem a uzdravili je.

Ježíš posílá před sebou dvojice. Nejdříve je to 6 dvojic a později to bylo 36 dvojic. Tyto dvojice mají uzdravovat. Ježíš říká, když vás neposlechnou, tomu městu bude hůř než Sodomě (musíme se podívat, co říkají o té věci i Lukáš Matouš). Ty dvojice mají lidem říct něco nesmírně důležitého. Co to je?  Je to vlastně jednoduché – „Obraťte se, dejte se na pokání“. Je to vlastně 1. Ježíšovo kázání, které má čtyři části: „Čas se naplnil, království Boží se přiblížilo, čiňte pokání, věřte evangeliu“. Čili oni říkají: „Brzy přijde Mesiáš, za námi přijde Ježíš (oni však nesměli říct, že je Mesiáš), ten vám o Mesiášovi řekne víc a až přijde Ježíš, dejte si pozor, co bude říkat, protože je nesmírně důležité, aby člověk dobře přemýšlel než začne o náboženství uvažovat. Čili, opravte svoje názory a až přijde Ježíš, on vám řekne o Mesiášovi víc“. Nic víc neříkali, ale také nic méně. Nám bohužel, tohle uniká. My velmi často máme řadu předsudků, nedomyšleností ve své víře, naivních názorů, názorů z dětství, kterých se člověk nechce vzdát. V dětských šatičkách ven nevyjdeme, ale s dětskými názory k přijímání chodíme a vůbec nikoho nenapadne něco s tím dělat. A u židů nebyla otázka, jestli jdou správně k přijímání, ale otázka, mají-li správné názory na Mesiáše. Ten, kdo přijal výzvu té dvojice, zeptal se, „tak co mám dělat, když přijde ten Ježíš“. Oni by mu poradili např. aby si přečetl pořádně to, co říkají proroci a až nebude něčemu rozumět, aby se na to Ježíše zeptal. A my bychom si měli zvyknout pořádně číst evangelium a nemyslet si, že pořádnou četbu evangelia nahradíme vznosnými skutky víry, četbou nábožných knížek atd. Je třeba přemýšlet o tom, co říká Ježíš. Musí mi to být jasné. Musím také počítat s tím, že se mohu mýlit, když beru evangelium do ruky. Ale to je tak jednoduché, že to pochopí každý, kdo to jen chápat chce a kdo nechce? Tam je „setřeste prach na svědectví proti nim“. To není žádná příjemná věc.

Mk 6,7-13

Ježíš zavolal svých 12 a začal je posílat po dvojicích,dal jim moc nad nečistými duchy, nařídil jim, aby si na cestu nic nebrali.......atd.

Vidíme tady, jak Ježíš posílá před sebou apoštoly po dvojicích, později bud posílat dvojic ještě víc, až 72 učedníků. Proč? Musíme si představit Palestinu, že to byl pás od severu k jihu a že Ježíš cestou kázal a bral to od severu k jihu a před ním šly ty dvojice. A ty dvojice se na různých místech zastavily a jednak debatovaly s učedníky, kteří tam byli o jejich problémech, jednak oznámily lidem, kdy a kde Ježíš bude mluvit. Nedávno jsme o tom hovořili. Tyto dvojice mají takové zvláštní poslání. Vcelku nemají toho moc říct, mají hlásat, že je třeba se obrátit. Takhle vypadá ta jedna větička. Ve skutečnosti to je klíč k pochopení Ježíšovy nauky  - ono „obraťte se !“ Proč? Inu, to si ukážeme na příkladě. Např. jedno a totéž slovo, resp. jednu a tutéž větu mohu říkat dvojím a třeba i několikanásobným způsobem. Dnešní vstupní antifona zní: „Ve spravedlnosti uzřím tvou tvář, Hospodine. Až procitnu, nasytím se pohledem na tebe.“ Toto v ústech jednoho člověka (ta věta atifony) může znamenat sebeujištění, ano, já jsem dobrý, já jsem spravedlivý, Bože, já věřím, že uzřím tvou tvář, protože já jsem spravedlivý. Ale v ústech takového Davida by to mohlo znamenat něco jiného. Ano, Pane,  musím být spravedlivý, protože jenom tehdy, když budu spravedlivý, uzřím tvoji tvář. Víte, světec se od nesvatého neliší tím, jak moc se modlí, jak moc se postí atd., ale tím jak se modlí. Proto je mnoho našich modliteb nevyslyšených, jsou roztržité atd., protože je to něco jiného, než nám říká Ježíš. Je to něco jiného, než o čem jsme přesvědčeni. Vezměte si třeba, když by se chtěl světec (ale jako takový Eliáš) modlit naši modlitbu a kdybychom my mu vnucovali naši modlitební knížku, tak si nemysleme, že by nad ní byl nějak nadšen. A kdyby se chtěl soustředit na takové ty modlitbičky, ještě z dob našeho mládí, jak si je pamatujeme, tak takový David nebo Eliáš by to okamžitě odhodili. A zase my, kdybychom se měli modlit třeba takovou modlitbu, jak se modlil Eliáš, tak my bychom byli roztržití. Víte s modlitbou je to jako se šaty. Zkuste obléct šaty dospělého člověka dítěti a naopak! Zrovna tak, v různém vývojovém stadiu modlitba člověka vypadá jinak. No, roztržitost v modlitbě je dána tím, že my vlastně nemáme přiměřený typ modlitby. Ovšem, to není všechno, protože např. Ježíš říká, budou vás zabíjet a myslet si, že slouží Bohu. Ten zvrat hodnot, který jsem jenom tak naznačil, v takových nejsrozumitelnějších verzích, může jít tak daleko, že to, co my považujeme za dobrý skutek, je v Božích očích skutek zrůdný. To, co Bůh považuje za dobrý skutek, my třeba podceňujeme. Že nestačí na vyhodnocení skutků nějaké zpovědní zrcadlo a myslet si, že tam najdu všechno. Samozřejmě jsou to věci, které vyžadují přemýšlení. Ale náboženství není, abych tak řekl, záležitost pro hlupáčky. Jistě, nepotřebuje být člověk studovaný, aby pochopil křesťanství, ale potřebuje přemýšlet. Potřebuje přemýšlet správným způsobem. To, co jsem vám řekl, o dvojím významu té věty z antifony, tak to je věc, která se leckomu zdá složitá. Ano, tomu, kdo nebyl zvyklý se zamýšlet nad významem svého slova. Ale člověk, který se pořádně zamýšlí nad četbou Bible, tak pro toho tenhle ten problém je naprosto jasným a známým faktem. A znám i lidi, nemusí to být studovaní lidé, mohou to být starci, stařenky „od hadrů a necek“ až po dětičky školou povinné, kteří se dokázali nad tímto problémem zamyslet. Zatímco třeba jiní dospělí, studovaní, tyto věci nechápali, považovali je za zbytečné, za druhořadé. Ježíš posílá ty dvojice a poslání těch dvojic je velmi důležité. Představte si, vracíte se z dovolené, máte byt, pořádné dveře, zámek, který nikdo neotevře, okna zamřížovaná a zjistíte, že jste ztratili klíč. Jistě, ten klíč je maličkost, ale ten dům, váš byt, veškeré pohodlí je pryč, je nepřístupný. Kázání této dvojice představuje klíč k pochopení Ježíše. Obraťte se ! Takže ti lidé, kteří hovořili s těmi dvojicemi, pochopitelně položili otázku: „A proč bychom s měli obracet? A v čem?“ A oni by jim začali říkat, odpovídat na jejich dotazy. Ano, podívejte se, váš rabín o Mesiášovi říká toto a toto, ale podívejte se, co říkají proroci a Mojžíš. Porovnejte to! Např. to mohlo vypadat tak. A najednou tady jsme, jak jsme nedávno hovořili o tom, jak Ježíš říká: „Za koho lidé považují Syna člověka?“ A teď oni začnou vyprávět. Jedni za Jana Křtitele, druzí za Eliáše, třetí za někoho z proroků. Vypráví o tom,  jak lidé vůbec nebyli ochotni si nechat vysvětlit, že Jan Křtitel je někdo jiný než Ježíš, Ježíš někdo jiný než Jan Křtitel. Že třeba, Petr, Jan, Jakub byli žáky jak Jana Křtitele, tak Ježíše. A nějaký „rozumbrada“ v tom městečku, která měl rozhodující slovo a požíval autoritu u lidí, prostě vynesl rozhodnutí, že to je Jan Křtitel a nebo některý z proroků a teď celé městečko věřilo, že Ježíš je Jan Křtitel a pod. A apoštolové, kteří znali jak Jana Křtitele, tak Ježíše, jim to nemohli vysvětlit. Nemohli jim vysvětlit, zdůvodnit, nemohli opravit jejich názory. Na první pohled to nevypadá nijak tragicky, když by někdo byl přesvědčen o tom, že ten prorok z Nazareta je Jan Křtitel. Tady jde o jinou věc. O to, že někteří lidé nejsou ochotni opravit svoje výchozí názory. Že z toho, co slyšeli a nebo si dokonce usmysleli sami, budou po celý život vycházet, z toho hlediska budou čísti tu Bibli a nebudou jí moci rozumět. A když někdo přijde a řekne, hele, je zcela jinak, tak jim to prostě nebude moci vysvětlit. Vracím se k úvodní ukázce. „Ve spravedlnosti uzřím tvou tvář.“ „Ano, vždyť já se modlím, vždyť takto je to v žalmu psáno“. „Ano, kamaráde, ale je to míněno jinak. To byl David, který jiným způsobem myslel, než ty.“ „Ale ne, vždyť je to jasné“. A toto je právě ono obrácení, resp. pokání, metanoia, čili změna smýšlení, toto je jeden z jeho prvků. A když člověk není ochoten toto změnit, když bude např. tu modlitbu, jednu a tutéž větu říkat, „ano, Bože, ve spravedlnosti uzřím tvou tvář“, tak se může šeredně splést až bude umírat, protože Ježíš řekne, nikdy jsem tě neznal. A on bude říkat: „Jak je to možné?“  „Mnozí přijdou a řeknou, copak jsme nevymítali zlé duchy? Nečinily divy a zázraky?  A tehdy jim řekne, nikdy jsem vás neznal.“ To je právě ten problém. Bohužel, na toto se zapomíná. A z našich úst velmi snadno plynou slova: „V tebe věřím, v tebe doufám, tebe nejvýš miluji“. Měli bychom být střízlivější, když tato slova říkáme, nebo zpíváme! Jenže my to někdy považujeme za fakt, my Boha ujišťujeme svou vírou, místo toho, abychom se o svoji víru modlili. Samozřejmě ta věta „Bože, přidej mi víru“, od věty „já v tebe věřím“, která také může mít své místo, se dokonce liší. Ale věta „ve spravedlnosti uzřím tvou tvář, Hospodine“, tak ta už může mít hezky dvojí význam a já sáhnu po tom nesprávném a vůbec nebudu vědět, že se touto větou od Boha vzdaluji. Takže, obraťte se, - je právě opravit svůj přístup k textům Bible. Abychom si zvykli nad Biblí se zamýšlet a ne jednoduše zavřít, když tam narazíme na něco nepříjemného. Když je člověku zle, hledá v modlitbě útěchu. Častokrát sáhne po Bibli a hledá něco, co ho v dané chvíli podpoří. A tak se snadno může stát, že opomine skutečnou radu, která je v té Bibli a o kterou by doslova zakopl, kdyby se chtěl dozvědět. Ale on hledá potvrzení toho svého a to tam třeba nenajde. A nebo, co je ještě horší, najde. A proto máme tolik křesťanských církví. Proč? Nu, každý si tam najde to svoje. Takže tady vidíme, co znamená „obrátit se.“ Mimo jiné, jinak zacházet se slovem Ježíšovým v době Ježíšově, se slovem Ježíšovým vyřčeným a v naší době se slovem Ježíšovým psaným černé na bílém. A tak zvykněme si brát do ruky Bibli, Písmo svaté, jako Boží slovo. Ale, když si v tom budeme chtít vybírat podle svého, tak to raději nenazývejme Boží slovo. Nebudeme mít aspoň tak velkou zodpovědnost. Vydali se na cesty, hlásali, že je třeba se obrátit a uzdravovali nemocné. To je vzkaz i pro nás. „Tlačí tě něco? Máš trable? Chceš, aby ti Bůh pomohl od tvé nemoci?  Pak  se v 1. řadě obrať ! Najdi správnou cestu!“ 

Mk 6, pokr.   Ježíš vyslal  dvanáct po dvou.

Ježíš posílá dvojice do těch míst  kam chtěl sám přijít a kázat. Mají lidem připomenout,  že se mají obrátit, učinit pokání. Hlásají  pokání a dává jim moc dělat zázraky, vyhánět nečisté duchy.  On jim dal moc a příkaz uzdravovat nemocné. Cíl cesty byl, aby se lidé obrátili. Vyháněli mnoho zlých duchů  a pomazávali mnoho nemocných a uzdravovali  je. Upozorňují lidi na to, aby opravili své názory, aby se obrátili a dělají zázraky. Ježíš jim dává příkaz, aby si nic nebrali na cesty. Když se vrátili a Ježíš se jich ptal:  „Scházelo vám něco?“, říkali  „Ne“. Všechno klapalo jak na drátku. Vyzývají lidi, aby se obrátili a na důkaz toho, že jsou posláni od Boha, dělají zázraky. Má to charakter reklamy. Mluvili jsme o tom, že kdyby Ježíš mohl uzdravit. Aby ho ti lidé pochopili a neodmítli, bylo třeba, aby se obrátili, opravili názory. Těch vadných názorů, slabých míst ve víře je mnoho, kvůli kterým naše modlitba není vyslyšena. Bůh se zdá, jako by  nebyl, nejde nám náboženství dohromady, nerozumíme evangeliu. To způsobuje, že máme nejasnosti ve víře, pevnou půdu pod nohama, víra se ztrácí. Místo toho, abychom opravili víru, chceme, aby nám ji někdo podepřel. Naše víra má být pevná a taková, abychom se my o ni mohli opřít. Někdo řekne, že je to těžké. Pro člověka, který nevezme pořádně evangelium do ruky a kousek po kousku neopraví své názory, je to neřešitelné. Když zahodím všechno ostatní a začnu pořádně s evangeliem, zjistím, že mám pořádně pevnou půdu pod nohama. Roli zde hrají nesprávné názory, které se těžko dají najít. Může to také vězet v nesprávně vyloženém slově.

Dokud si neudělám správnou představu o Boží všemohoucnosti, tak se z toho nevymotám.Vraťme se ke hře  „Člověče nezlob se“ . Šach by Ježíš vyhrál, protože závisí od  psychických vlastností. U  „Člověče nezlob se“ by to bylo otevřené. Protože hra fair play vyžaduje neovlivňování kostky. Kdyby Ježíš využil všemohoucnosti na ovlivňování, bylo by to podvádění. Když Ježíš přijme výzvu ke hře, musí se podřídit pravidlům hry.  Třeba si uvědomit, že pravomoc, kterou Bůh dal lidem, Bůh nepřekračuje a proto Ježíš nemohl v Nazaretě uzdravit všechny, zrovna tak nemůže vyslyšet všechny naše prosby. Nemůže dát jistotu, když máme pocit nejistoty, nemůže nám poskytnout pomoc, když ho o pomoc prosíme a on by tím překrožil Bohem stanovené pravidla. Ježíš nemohl uzdravit nemocné.  Není to otázka Boží všemohoucnosti, která by selhávala, nebo nedostatečná láska k nám (vždyť za nás umřel na kříži). Je to jen a jen naše vina, jako to byla vina Nazareťanů. Ježíš za nás zemřel na kříži a přesto jsou  lidé zavrženi a proč? Pro nesprávné názory, kterých se nechtějí vzdát a kvůli těmto nesprávným názorům Ježíšovi nerozumí. To je také důvod, proč Ježíš posílá před sebou dvojice, kvůli lidem, kteří mají za několik dní slyšet Ježíše, aby je upozornili:  „Dejte si pozor, musíte se obrátit, opravte své smýšlení, jinak by jste Ježíšovi nemuseli rozumět.“

Mk 6 (Mt.)

Navazuje to na včerejšek. Ježíš rozmnožil chleby, rozloučil se s apoštoly a ti odjíždějí. Ježíš zůstává, vystupuje na horu, aby se modlil. Ví, že tady je klíčová událost. Ježíš chce hovořit o svátosti oltářní, o klíčové svátosti, o královně mezi svátostmi. Ví však, že mnohé generace ji nebudou chápat a v důsledku toho ji budou přijímat s malým užitkem. Ví, že lidé ho chtějí udělat králem, hned zítra. Když jim začne hovořit o svátosti oltářní, tak že jí nepřijmou. Kdyby oni přijali tu řeč, kdyby ho vyslechli, dějiny Izraele by se točili jinak a on by se opravdu ujal moci nad Izraelem, tak jak to slibují proroci. Ježíš se modlí, prosí za ně, ví co čeká celý svět v důsledku špatného naslouchání. Všimněme si, apoštolové jsou na Gen. jezeře. Jsou tam prý „slušné“ vlny, ostré vlnobití. Zastihlo je též uprostřed jezera a oni se potápějí. V hrůze vidí, že něco je v dálce: „Kráčel k nim po moři a chtěl jít dál kolem nich“. Jeho cílem nebylo jít dál kolem nich, ale aby oni se probrali z letargie. Trochu se také probrali. Nejdříve si myslili, že je to nějaká mořská obluda, volají zděšením. Ježíš: „Nebojte se, já jsem to“. Petr: „Jestli jsi to ty , tak já půjdu za tebou.“Ježíš: „Pojď“. A Petr jde po vodě. Napodobuje Ježíšův zázrak, ale ono se třeba všemu učit. Když se Petrovi daří jít po vodě, přestává dál dávat si pozor jak splnil podmínky, aby ten zázrak mohl být vykonán. Prostě spadává do starých zvyklostí, vykračuje si , jako by to bylo na silnici a to se Petrovi vymstí. Začíná se topit a přitom udělá druhou chybu. Místo aby se vrátil zpátky k „zázračnému“ jednání, pokouší se to uplavat. Plavat uměl – byl přece rybář. Začíná se však ve vlnobití topit, už si nevzpomene na to, ze před chviličkou dělal zázrak, ale volá Ježíše na pomoc. Ježíš přichází a první co je, vytýká Petrovi malověrnost. Potom spolu s Petrem vstupují na loď a všimněme si, že všichni jsou ohromeni úžasem „Ten má moc i vítr... poslouchají“ Obdivují ho. Evangelista konstatuje, že to není v pořádku. V čem je chyba? V nedomyšlenosti.

Příklad: Někdo k nám přijde na návštěvu, dali jsme mu 100 Kčs, 10 hal a 1000 Kčs a on bude dojatě děkovat za ten desetník. Zbytek pomine. Oni obdivují: On utišil bouři a při tom je ve snu nenapadne,že rozmnožil chleby. To se z nich vytratilo jako kdyby, žádný zázrak nebyl. To bylo jejich slepé místo, ochrnulé místo ve víře. Dělá to ten farizejský kvas, který zabraňuje, to nenachází „místo“ v nich, v mozku, v jejich koncepci náboženství. Někdy se člověk zaráží u maličkostí a velká věc mu uniká. – rozmnožení chlebů. Ježíš jim znovu říká dejte jim jíst a oni  na to, kde tady nakoupíme chleby ? Až budou na lodi, Ježíš na to zavede řeč ( problémová výuka, podobně jako, že šel po moři a tvářil se ,že je chce minout ). Říká „varujte se kvasu farizejského“. Oni „kde tady dostaneme koupit chleba?“ a až potom dostanou vynadáno jen co se to do nich vejde.Třeba si uvědomit, že nejen u apoštolů, ale i u nás existuje mnoho míst, která dobře nechápeme, jejichž smysl nám uniká. Tento problém je nesmírně závažný. Ježíš, když vstoupil na loď, bouře se náhle utišila a oni jsou najednou u břehu, což byl další zázrak.Vystoupili z loďky a Ježíš začne kázat. (6 kap Jan ). Ti lidé z včerejška, použijí lodě, oběhnou Gen.jezero: Mistře, kdy si sem přišel¸ Jak jsi se sem dostal atd. Ježíš: hledáte mne ne proto, že jste viděli zázraky, ale že jste se najedli. Starejte se o chleba pro věčný život. Oni: co je na tom zlého, vždyť Mojžíš dal také židům na poušti chléb. Ježíš: Chléb nedal Mojžíš, ale můj nebeský otec a za druhé, třeba se starat o chléb pro věčný život. Tenhle byl pro dočasný život, vzbudil ve vás nadšení. Starejte se o chléb, který vám umožní získat věčný život, který vám umožní vejít do Božího království. Oni: Ale dávej nám ten chleba. Vůbec nereagují na to, že Ježíš jim nabízí něco důležitějšího - Svátost oltářní. Oni odmítají sv.oltářní a Ježíš pak nebude již dávat zase ten chléb pozemský a tohle to je běh života. My chceme od Boha, aby nám dal posilu v těch potřebách drobných a nestaráme se o život věčný. Naše koncepce věčného života je málo účinná. Oni se starají o chléb pozemský, o chléb pro věčný život se nezajímají. Výsledek toho je že nedostanou vůbec nic. Ježíš mluví dál: Moje tělo je tím chlebem a vy musíte jíst mé tělo. A ti lidé kteří viděli ten zázrak, kteří byli tak nadšení, že ho chtěli udělat králem najednou ohrnují nos: Kdo tyhle řeči má poslouchat. Odcházejí pryč a mnozí z učedníků taky. Ježíš neříká: Prosím vás pojďte sem, to je nedorozumění. Ne, ne Ježíš k apoštolům: „Jestli chcete jděte také“. „Kam by jsme šli, ty máš slova věčného života“. Tu jsme u problému. Ježíš by nám velmi rád něco vysvětlil, ale my ho nechceme poslechnout nechceme mu rozumět. To potom působí, že Ježíš nám to nemůže vysvětlit, že ho nechápeme, nerozumíme, že se s ním prostě mineme. Je to tragedie, ale Ježíš za to nemůže. Za to si může každý sám. Musíme se zamýšlet nad zodpovědností sami za sebe, za to, jak nasloucháme Božímu slovu. Bůh nechce po nás nemožné, chce po nás to, co v každém profánním zaměstnání je nutné: Důslednost, domyslet věci a používat zdravého selského rozumu. Když říká apoštolům ve druhém případě: Dejte jim jíst. Mohou si přebrat: Je to Boží syn, ví kolik je tady chlebů, že je daleko na nakoupení. Oni by měli říct, když nám dává příkaz, tak je to příkaz, abychom rozmnožili chleby také. Je to právě to stejné místo, místo v mozku zasažené farizejským kvasem , takže oni nechápou.

Mk 6  Ježíš kázal v Nazeretě,  ...málo lidí uzdravil....

Všimněme si, že lidé ho tam nejdříve obdivovali. Pak se však objevila žárlivost. „vidíš, ten mluví, ne jako ty nedávno“. Každý ze židů nad 30 let se mohl  přihlásit o slovo. „Je to tesař, ten nás přece nebude poučovat“. (Ježíše dokonce chtěli shodit  ze skály).

Zamyslíme se nad tímto: „Nemohl tam udělat žádný zázrak,  jenom na několik málo nemocných vložil ruce, aby je uzdravil“. Jak je to?  Vždyť Bůh je přece všemohoucí a zde je napsáno nemohl. Existuje hříčka: Může Bůh udělat tak velký kámen, že  ho neuzdvihne. Jakákoliv odpověď vyzní, že P.Bůh není všemohoucí. Co kdyby mi někdo tu otázku položil? Mnoho věřících by tím bylo zaskočeno.  V matematice je podobně nekonečno. Není to číslo jako jiné, i když jako by to číslo bylo.  Je to „číslo“ na které „nestačíme“. Podobně úplně  lehkomyslně zacházíme s pojmy všemohoucí, vševědoucí, nanejvýš dobrotivý a na ty pojmy nestačíme. Vůbec se nad tím nepozastavíme. My  strkáme skutečného P.Boha  do své představy, takže my máme představu svého Boha, která nemusí být a není beze zbytku v pořádku. Jak to,  že Bůh je nekonečně dobrý a všemohoucí, dopustí, aby lidé přišli  do pekla? To už není hříčka. To je problém na tělo. Leckterý teolog  řekne, tomu ty nerozumíš. To je tajemství. Zatím je to zásadní chyba.  Jako kdybych napsal:  2 * ∞/∞ = 2.  Takto zacházíme s pojmy o Bohu. Ježíš je Boží syn. Je také všemohoucí. Jak to, že nemohl udělat zázrak?  Chyba není v evangeliu, nebo Ježíš není vymyšlená postava, jak se někdy i v křesťanských kruzích tvrdí. Je to náš vadný pojem -  všemohoucnosti , boží dobroty. Bible nemá ráda a nepoužívá tyto pojmy.  Vraťme se k otázce, že nemohl udělat zázrak. Je Ježíš všemohoucí? Může Ježíš uzdravit každého člověka, co za ním přišel? Jak to, že tam je to slovo „nemohl“ ?   Věc je jednoduchá. Ježíš uzdravoval každého, kdo přišel a řekl „uzdrav mne“. A když někdo neřekl  uzdrav mně, tak ho neuzdravil.  Bůh Otec dal Ježíšovi toto měřítko : „Uzdravuj každého, kdo si o to řekne“. Bůh vyslyší každou modlitbu, která je dobrá. Bůh tedy stanoví pravidla vyslyšení. Bůh je všemohoucí, může si  tato pravidla stanovit. A když si stanoví tato pravidla,  tak je také sám dodržuje. Je to podobné tomu, že vyprojektuji si auto. Vyprojektovat si ho mohu,jak chci (kde bude volant, motor, vybavení atd.). Ale když to udělám  a budu s ním chtít jezdit, musím to auto respektovat. Nemohu lít např. benzín, kam  se mi zachce. Když Bůh stanoví, že za těch a těch podmínek vyslyší modlitbu člověka, tak nemůže vyslyšet za jiných, protože důsledně respektuje svobodu člověka. Bůh si netroufne člověkovo jednání měnit. Kdybychom si to uvědomili, tak otázku, proč lidé přijdou do pekla, když je Bůh všemohoucí,bychom si nekladli. Ale kladli bychom si otázku jinou, jak je možné, že stačí abych na soudu řekl „Bože odpusť“ a do pekla nepřijdu. V Bibli máme důkazy, že  zavrženci požádali o amnestii (případ s prasaty).  Ježíš jim to dovolil. Jak to, že je v pekle noha,  když stačí říct „Bože odpusť“. V některých oblastech má člověk poslední slovo. Bůh dal člověku při stvoření právo odmítnutí. Když člověk nechce uznat zhřešil jsem a hledá pouze omluvy a výmluvy, pak Bůh respektuje tuto pravomoc člověka. Zavrženci jsou zavrženi vlastní vinou.  My se musíme v 1. řadě naučit, jak se zachováme po chybě.

Ježíš,když někam přišel, všude bylo hodně nemocných. V Nazaretě jich bylo nápadně málo  - síla předsudků. Ježíš nemohl nic dělat.,  protože chtěl respektovat zákony svého Otce. Bůh je ochoten pustit  i toho  zavržence z nejspodnějších pekel,  když řekne  „Bože, odpusť“. Ale zavrženec to neřekne. A toto se neví, a luští se problémy všemohoucnosti a nekonečné dobroty.  Pak se začne říkat o tajemství. To je hloupost ,  takto klást otázky. Třeba si uvědomit, že Bůh má právo si stanovit podmínky za kterých nás vyslyší. Když ta podmínky budou stanoveny tak, že je nemohu splnit, mohu říct:  „Bože,jsi nespravedlivý“. Ony jsou však stanoveny tak, že každý může říct např. Bože odpusť, Bože, Bože vyslyš  atd. Ježíš je v Nazaretě znechucen. I jinde byla spousta lidí, co se uzdravit nenechala.  Musíme si uvědomit, že setkání s Ježíšem je tvrdý náraz.  Bůh má náruč otevřenou, ale my se tam musíme cítit dobře. To je právě problém nemocných,  kteří měli spoustu předsudků (  rabín, starosta, vrstevník atd.). Bůh má svoje pravidla hry a on je dodržuje.  Chyba je toho člověka, že si neřekne o to uzdravení.

Otázka. Vyhrál by P. Ježíš s někým šach?  -Vyhrál. A co kdyby hrál s někým  „Člověče nezlob se“. Vyhrál by?  Odpověď zítra.

Mk 6,30-44

Apoštolové se shromáždili u Ježíše a vypravovali mu všechno, co dělali a učili. A řekl jim, pojďte i vy někam na opuštěné místo.......Když Ježíš vystoupil, uviděl velký zástup a bylo mu jich líto. Byli jako ovce bez pastýře........atd.

                Na první pohled bezvýznamná epizoda z evangelia, ale uvědomte si, přátelé, Ježíšovi je líto těch lidí. A to si myslíte, že mu není líto, když má někdo přijít do pekla  a nebo třeba jenom na týden do očistce? Takové očistcové utrpení to může být třeba pěkně souměřitelné, ne-li horší, než utrpení ukřižovaného člověka. Myslíte si, že to Ježíšovi není líto? Proč teda vlastně nic neudělal, když je všemohoucí? A tady jsme právě u toho, co jsme si už mockrát říkali. Že Bůh je všemohoucí, ale že člověku dal moc rozhodovat o tom, zda přijme nebo nepřijme Boží nabídku. Člověk je jako kapitán na lodi. A posádka musí poslechnout, protože zodpovědnost nese kapitán. Jistě, kdyby na té lodi jel Ježíš, tak do toho nebude kapitánovi mluvit. Může utišit bouřku, může, jako Ježíš pasažér, tu bouři vyvolat. Ale sám když řekne, hele, ty jsi kapitán, ty rozhoduj, tak toho kapitána nechává rozhodovat. Např. jestli bude bouřka nebo ne, mohl by rozhodovat Ježíš, na to je ten pan kapitán krátký, ale co bude dělat, kam se pojede, jak se zachovat, když ta bouře hrozí, tak to zase musí rozhodnout ten kapitán a Ježíš jako pasažér mu do toho nebude zasahovat. To jsme si mockrát říkali, teď to jenom připomínám v trošku jiné, netradiční formě. Protože nám jde o jinou věc. Je to obrovský zástup, jde za Ježíšem, Ježíš a učedníci nemají čas se najíst. Přátelé, kde byli tito lidé, když stál Ježíš před Pilátem a velekněží a farizeové na něj žalují? Myslíte si, že ti lidé o tom nevěděli? Ba ne, ten velký zástup, který za Ježíšem s takovým nadšením šel a chodil, ten se stejným nadšením řval „Ukřižuj!“, „Krev jeho na nás a na naše děti!“ A my si musíme uvědomit, že jsou to také ti lidé, kterých je Ježíšovi líto, učí je. Myslíte, že Ježíš byl nějaké kantorské nedochůdče?  Tady jsme právě u toho, že ty davy jdou za Ježíšem, ale neberou jeho nauku celou. Ježíš jim něco radí, ale oni si z toho vyberou to, co se jim hodí. A proto zase mají nejasnosti, a zase si vyberou a zas mají nejasnosti a zas si vyberou a zas mají.....Až pak nakonec křičí „Krev jeho na nás a naše děti!“ My si musíme uvědomit, že o určitých věcech rozhoduje Bůh a my jimi nemůžeme pohnout a nezbývá než si přiznat, ano, nemohu, na to nestačím. Je to jako kdyby takový slepec řekl, já se budu koukat a přece jenom uvidím, hlavně musím mít silnou vůli. Silnou vůli mít může, ale dostane se nejspíš, lidově řečeno do Bohnic. Když je někdo slepý, sebesilnější vůle nenahradí to, co nemá. A zas na druhé straně, když máme v ruce evangelium a máme nejasnosti ve víře a modlíme se o víru, tam to přece máš, přečti si to, já jsem to dávno řekl, zamysli se nad mým slovem v evangeliu, nad celým evangeliem, ne jenom si vyďobávat, vybírat si. Víte, jsou všelijaké ty „myšlenky na den“ atd., člověk si vybere takové to místo, které se mu líbí, ale nedá to do souvislosti. Ježíš nám svůj stav zanechal, ale my si vybíráme a proto se můžeme dostat do situace, že stále budeme hladoví a stále budeme prosit Ježíše, aby nám pomohl. A nebude nám to pomáhat. Proč ? Protože nebereme celou jeho nauku, ale vezmeme si jenom něco t toho, co on nám poradí. Celá ta problematika židů je pro nás velmi poučná. My si musíme uvědomit, že to je vyvolený národ. Jak to, že nerozuměli Ježíšovi ? No prostě proto, že oni měli svoji představu Mesiáše. Oni měli svoji představu zbožnosti. Mojžíš i proroci dávali určité rady, Mojžíš říká, proroka, jako jsem já toho vám pošle P.Bůh, toho poslouchejte, proroci upřesňují jak to bude s Mesiášem atd. Jenže, když Ježíš přišel, o Mesiášovi kolovalo tolik všelijakých kázání, vzletných, vznosných ale odchylujících se od Mojžíše a proroků. Abych tak řekl, srdce toho věřícího žida se naplnilo obrovskou radostí, že žije v té době Mesiášově. A vůbec nevěděl, že bude křičet „Ukřižuj !“Ani ve snu ho to nenapadlo. Ta davy nevěděly, že mají před sebou Mesiáše. Ano, v té chvíli, co jsme v dnešním čtení četli, se za ním ženou „hurá“ – a až ho uvidí před Pilátem, se stejným elánem budou křičet „Ukřižuj !“ Proč ? No, inu proto, že o Mesiáši přemýšleli, měli určité představy, které nechtěli opravit. Podle nich jim ovšem vycházelo, že ten Ježíš pořád tak nějak je napůl jo, napůl ne, až jim konečně nakonec jasně vyšlo, že to je neznaboh a že je nutno nechat ho ukřižovat. Ano, proto, že Mojžíše a proroky nečetli pořádně. A to je ten problém. Takže, přátelé, musíme na to myslet. Náš problém je stejný, stojí stejně, my jsme na tom stejně jako židé, jenom s tím rozdílem, že oni už tu svoji celoživotní havárii prodělali. Kdežto my jsme se s Ježíšem ještě nesetkali. My ještě nemáme odzkoušeno, jak se zachováme až uvidíme Ježíše tváří v tvář. Ale recept na to je jeden – Písmo sv., číst evangelia, teda, ale celá, beze zbytku a také si přiznat, čemu nerozumím. A uvědomme si jednu věc, že Ježíš „Může být třeba se svými silami“ v koncích. Inu, roli kapitána v určitých oblastech svěřil člověku. A my Ježíšovi říkáme, hele, tedy velím já. Jistěže si toho nejsme vědomi, to nemá zjevný charakter, to se projeví jenom tím, že si člověk třeba řekne, Ježíši, já v tebe věřím, Ježíši, já tě miluji. To je právě ta zákeřnost.

Mk 7,1-8.

Kolem Ježíše se shromáždili farizeové a někteří z učitelů zákona,kteří přišli z Jeruzaléma. Všimli si, že někteří z jeho učedníků jedí rukama nečistýma, t.j. neumytýma atd. Odpověděl jim : Pokrytci, dobře o vás předpověděl Izajáš, jak je psáno Tento lid mně uctívá rty, ale jeho srdce je daleko ode mně atd. Opustili jste Boží přikázání a držíte se podání lidského atd.

Je tady jednak takové to střetnutí farizeů, zákoníků na straně jedné a Ježíše na druhé straně. Mojžíšův zákon nařizoval mytí za určitých okolností. Chyba nebyla v tom,že si myli ruce, ale v tom, že oni deformovali Mojžíšův zákon. Mojžíšův zákon něco nařizoval, ale páni rabíni na jedné straně to prostě vykládali a dávali si tam přídavky. Farizeové, to bylo takové lidové hnutí, také si dávali přídavky. Pro Saduceje zase bylo charakteristické, že oni si říkali, my chceme čisté náboženství a tak na konto toho spoustu věcí vynechávali. Mezi farizeji a Saduceji byl stále takový bojový vztah, každou chvilku docházelo ke střetu. Farizeové věřili v posmrtný život, že jsou andělé, Saduceové naproti tomu říkali, že to je hloupost, že smrtí všechno končí. Zajímavé ovšem je, že se při setkání s Ježíšem farizeové i Saduceové postavili na společnou stranu proti Ježíšovi. Protože Ježíš vytýkal lidem, co bylo příčinou chyb, jak farizeů tak Saduceů. Překrucování. Mojžíš něco řekl, ale oni si přidali a něco zase ubrali. A výsledek byl, že to náboženství, které hlásali rabíni, čili, znalci Zákona, učitelé Zákona, bylo vlastně něco jiného, než to, co říkal Mojžíš a proroci. Navenek ne, ale uvnitř, psychologický účinek byl zcela jiný. A Ježíš mluvilo tom, že by se člověk měl zamýšlet nad tím, proč věří atd. Tím ovšem urážel obě strany. jak farizeje tak Saduceje, obě strany měly na něj vztek a tehdy, jakmile šlo o Ježíše,  zapomínaly na názorové rozdíly. To, co Ježíš tady cituje – Izajášovo  proroctví : Tento lid ctí mně ústy, ale jeho srdce je daleko ode mně, Učí naukám lidským. Když se zamyslíme nad tím textem, nad tím Izajášem, vidíme jednu věc : Že tady vlastně jde o dvě záležitosti, prostě o 3. Lid tento ctí mne ústy, srdcem je daleko ode mne. To zn., že v modlitbách lidé říkají něco jiného, než co si myslí. Konec konců je to běžná věc i při odříkávání „otčenáše“. Např. někdo se pomodlí Otčenáš za někoho  jiného. Ten člověk zapomíná na to, že v tom Otčenáši je prosba o těch  7 základních věcí. Že vlastně podstatou toho Otčenáše je prosba, aby Boží království přišlo, aby jméno Boží bylo posvěceno, boží vůle byla uskutečněna tady na zemi, jako v nebi. Víte, dost drasticky vystoupí navenek, když třeba ta prosba „přijď království tvé“ byla za císaře pána. To znamená, Pane Bože, ty se ujmy vlády. Ale oni se modlili ten Otčenáš, aby císař pán dlouho tu korunu nesl, aby císař pán co možná dlouho vládl místo P.Boha. Musíme si uvědomit tu problematiku, prvním králem židů byl Bůh. Nebo podobná věc, úmrtní oznámení – buď vůle tvá. No jo, jenže v Otčenáši je „buď vůle tvá,  jako v nebi tak i na zemi“. P.Bože, já se chci mít dobře.A my jsme si zvykli to „buď vůle tvá“ říkat jako rezignaci. Víte, když byste chtěli říct přiměřeně, tak z toho vyleze velice drastická věc, když řeknu, ano, já tady činím prohlášení, že chci, aby mně tak bolely zuby jako P.Marii, abych měl, řekněme takový heksenšus, jako má např. sv.Michael archanděl. Uvědomte si, člověk má nějaké potíže a řekne „buď vůle tvá“. Jenže to je „buď vůle tvá, jako v nebi tak i na zemi“. A my na to zapomínáme. A tím, že používáme to vytržení z kontextu, ten Otčenáš už přestává mít ten původní význam. My bychom si měli uvědomit, že to „buď vůle tvá“ je „buď vůle tvá, jako v nebi tak i na zemi.“ Bože, já bych chtěl, aby tady na zemi lidé jsme se měli dobře, jako se mají v nebi andělé, tak jako se měli mít lidé v ráji. Čili „Otčenáš“ má svůj význam. A jakmile já nemyslím na ten jeho význam, už vlastně to přestává být modlitba Páně. Čili, lid tento mně ctí ústy, srdcem je daleko ode mně, něco jiného člověk říká a něco jiného myslí. A ani neví o tom, že se vlastně odchyluje, něco jiného říká, něco jiného myslí. Jistě, není to ze zlé vůle. No, ale co naplat,neznalost zákona neomlouvá. Dál Izajáš říká : ctí mně nadarmo, protože učí naukám lidským.Učí převzatým naukám lidským, protože i když já převezmu něco, protože se to tak má dělat. Když rodiče vedou děti k modlitbě, tak tatínek vezme dítě do kostela, postaví se, sepne ruce. No a to malé dítě sepne ruce taky. Víte, přátelé, tohle to je hezké – na první pohled. To dítě dělá to, co dělají rodiče,ale neví proč. A ten tatínek, kdyby tak pokračoval, bude vychovávat to dítě, aby dělalo něco, co je převzatá nauka. To je převzaté, protože to dělají druzí, tak já to budu dělat taky, i  když tomu nerozumím. Samozřejmě, když budu dělat něco,a slepě kopírovat, protože to řekl Ježíš, tak to může mít svůj efekt, ale i když jsou to Ježíšova slova a plním je bez pochopení, tak ta jejich síla je daleko nižší, než když to dělám s pochopením. A tím spíš,když jde o lidské nauky, když člověk přejímá lidské nauky. Ty lidské představy se snadno stávají velikou brzdou. A svazují člověka. Nedávno, snad i rok, jsem hovořil o jednom úseku z knihy !“Babička“, od B.N. Připomínám to proto,že to souvisí s tím, co si tady říkáme. Myšlenka je asi tato : Ta babička nejedla ovoce, protože jí zemřely děti. A tak prý P.Maria chodí po nebi a dětem dává ovoce. A dětem, kterých maminky do Jana se nezdržely a jedly ovoce, těm nic nedá, protože jim to maminky snědly. Tak ta babička raději žádné ovoce nejedla. Typická nauka lidská. A nakonec se může stát, že kvůli takové zvrácenosti (to by bylo hezké nebe). Jenže to byly představy zbožného českého lidu. Takovéhle nebe ? To by bylo špatné. Taková P.Maria není. Jenže ti lidé to vzali za své a to vytvářelo tu jejich mentalitu, ten postoj a vytrácely se hlavní věci, docházelo ke vzniku různých problémů, které vyvstávaly ne v době B.Němcové, ale v pozdějších dobách. A to máme ty nauky lidské. Čili jsou tady 3 věci. Za 1. člověk, něco jiného si myslí, něco jiného říká. Za 2. jsou to převzaté nauky, které jsme si neověřili, ale slepě papouškujeme, Ale, i když je slepě papouškována nauka od Ježíše tak už to ztrácí sílu. Jistě,leckdy to může být dobré. Vaříme třeba podle kuchařské knížky,  ale křesťanství je o něco víc, než kuchař. knížka. Čili, je toto převzaté, ale nepochopené náboženství.  a to 3. je : jsou to nauky lidí, místo nauky Boží. A to bylo příčinou náboženské degenerace židovského národa. Když Ježíš přišel a mluvil k lidu, tak nakonec křičeli „Ukřižuj!“ Ne pro nějaká tajemství víry, ale protože Ježíš, tyto věci káral a židé se těchto věcí nechtěli vzdát. 

Mk 7,1-9  ( Mt 15. kap.)

Kolem Ježíše se shromáždili farizeové a někteří z učitelů Zákona, kteří přišli z Jeruzaléma. Všimli si, že někteří z Ježíšových učedníků jedí rukama obřadně nečistýma, t.j. neumytýma. Farizeové totiž a všichni židé se drží podání předků a nejedí, dokud si pečlivě neumyjí ruce po návratu z trhu atd.  .....Pokrytci, dobře to vás říkal Izajáš, jak je psáno......“. Nadarmo mne však uctívají, když učí převzatým naukám, které jsou lidským ustanovením. Opustili jste přikázání Boží a držíte se lidského podání.“........atd.

Je dobře si to doma přečíst u Mk. a Mt. a v klidu se  nad tím zamyslet. Třeba to číst komplexně, např. Mk. 7, 1-8. 14-15, 21-23. Ono to vypadalo takto :  Ježíš učil a už v té době měl opozici. Farizeové a učitelé Zákona začali mít na Ježíše dopal, jednak kvůli popularitě, ale hlavně se jim nelíbilo to, co on říká, tak ho napadají. Mojžíšův zákon nařizoval za určitých okolností se umývat a rozlišovat čistý – nečistý (hodně jsme dříve o tom mluvili). Ježíš i učedníci Mojžíšův zákon dodržovali přesně, ale to, oč tady jde, to jsou věci, které si p.rabíni a farizeové přidali navíc. K původním Mojžíšovým příkazům přidali celou řadu příkazů dalších. A když viděli, že učedníci nedodržují ty jejich přídavky  podání starších, t.j. tradované zvyklosti), tak se pohoršovali. Ježíš jim na to říká (to tady není) „Ano, a já se vás zeptám, proč vy po podání starších jste zrušili Mojžíšův zákon ?“ A to je jádro té myšlenky. Mojžíš např. nařizoval. že když někdo bude pochovávat mrtvolu, musí si mýt ruce a ještě do večera byl nečistý (nesměl jít mezi lidi). Farizeové si např. přidali oddělené hrnce na mléko, máslo atd., podobně nože na chléb, maso atd. Když se to spletlo, nůž se musel zastrčit do díry v podlaze, tam nechat zrezivět a pak očistit a až potom byl nůž opět čistý- z náboženského hlediska. V Mojžíšově zákoně po takovémto receptu nenajdete stopy. Židé byli zaslepeni farizejsko rabínským čtením Bible. Např. poctivý žid, když čte Bibli, musel říct  :  Když čtu Bibli, tak mi vychází, že ten Mesiáš už dávno přišel“, co vy byste mi mohli říct o tom Ježíšovi, my si o něm povídáme jako o bludaři, můžete vy o něm něco říct. Tohle však židy nenapadne. Mojžíšův zákon měl určitý souhrn pravidel, ale p.rabíni některá pravidla vynechali a jiná si zase přidali. Takže podle dnešního čtení, polemizují s Ježíšem, že učedníci si namyjí ruce podle jejich předpisů (ne podle Mojžíšova zákona). Ježíš dále argumentuje :  Mojžíš říká „Cti otce a matku“, jenže vy na to říkáte „to je korbán, z toho ti nemohu nic dát.“ Můžeme si to představit tak, že dříve, když starý sedlák předával hospodářství synovi, šel na vejminek, kde měl zaručené bydlení a určité živobytí. U židů bylo něco podobného. Slovo korbán znamená- to je dar pro kostel. Z toho, co slíbil dát po smrti na kostel, z toho se nedávali desátky. Takže to vypadalo asi takto : „Jó, tati, mami, já na vejminek nemám, protože já jsem to pole slíbil dát na kostel (synagogu, chrám). A tak toho tátu a mámu ošidíte. A tohle jste celí vy. Pak pokračuje dál : „Dobře to o vás řekl Izajáš – tento lid ctí mně ústy, ale jejich srdce je daleko ode mně. (29.kap. Izajáše). Učí převzatým naukám lidským.“ Můžeme si to znázornit na příkladu. Žák, který se učí, odříkává to a neví oč jde, tak ten to říká ústy, ale ne „rozumem“. Když to učitel nerozezná, žáček může dokonce dostat jedničku.  Když to učitel rozezná, bude hodně na rozpacích. Podobně my, když čteme Bibli, častokrát známe slova, ale těm slovům rozumíme jinak než jim rozuměl Ježíš (ctí mně ústy, ale srdcem je daleko ode mně). Dále je tady : „učí převzatým naukám lidským“. Ježíš učil tak, že si posluchač mohl udělat obraz o té věci a bylo mu jasné, že to tak je. Ježíš říká : „Jak to, že sami od sebe nerozeznáte“. Známe z matematiky Pythagorovu větu. Jsou žáci, kteří se to naučí, ale nevědí oč jde. Jsou, ale také žáci, kteří si doma namalují pár trojúhelníků a změří si ty strany a ověří si tu větu. Jsou, ale také žáci, kteří si řeknou : „Já bych rád věděl, jak na to ten Pythagoras přišel.“ Ti, co to slepě odříkávají jsou podobni těm, „lid tento ctí mně ústy, ale srdcem je daleko.“ Jiní si to ověří a ti ještě lepší si vyhledají, jak se to odvozuje. A pak tomu rozumějí. Čili jsou nauky převzaté a nauka pochopené, ověřené. Ta Pythagorova věta je nauka lidí, lidská, kterou mohu slepě převzít, nebo si ji ověřit. Podobně, když čtu evangelium, mohu slepě odříkávat slova, ale mohu si dát práci, abych tomu rozuměl. Máme tedy nauku od Boha a nauky od lidí, jako např. to podání starších. Pak je tady převzatá nauka a nauka ověřená, zdůvodněná. A vraťme se k tomu, s čím jsme začínali, že člověk něčemu věří, je o tom přesvědčen, a nebo říká jenom slova. Je dobré se nad tím zamyslet, přečíst pozorně Izajáše. V náboženství to má být převzatá nauka Boží a ne převzatá nauka lidská. U Izajáše je kousíček předtím : „Když podám tuto knihu někomu,kdo umí číst, řekne, nemohu číst,  je zapečetěná. Když podám tuto knihu někomu, kdo neumí číst, řekne, neumím číst.“  Zamyslete se nad tím do příští neděle. Zkuste to rozluštit.

Mk 7,14-23

 Ježíš k sobě přivolal zástup a řekl : Slyšte mně všichni a pochopte, člověka nemůže poskvrnit nic, co do něho vchází, ale co vychází, to ho poskvrňuje.“ Když však odešel od zástupu, vstoupil do domu, ptali se učedníci na ten výrok a řekl jim : „I vy jste tak nechápaví ? Nerozumíte, že člověka nemůže poskvrnit nic, co do něho vchází ?“  atd. Tím Ježíš prohlásil za čisté  všechny pokrmy. Dále řekl : Co vychází z člověka, to ho poskvrňuje.Ze srdce lidí vychází špatné myšlenky, smilstvo,krádeže, lakota, cizoložství, zloba, lež, závist, urážky, opovážlivost atd.

Zajímavé je jak to1. čtení, tak to 2. Je to královna ze Sáby, která s jde podívat na to, co říká Šalamoun, jenom s tím rozdílem, že to není nějaký divák, jak jsme si nedávno řekli, který sbírá autogramy, je to přemýšlivá žena, Která, když se dověděla o Šalamounovi, tak jde za ním se svými dotazy. Toto je strašně důležité, abychom dovedli jít za Ježíšem se svými dotazy, otázkami a pak nakonec se zjistí, že na ty otázky je odpověď v evangeliu.  Jenže my nejsme zvyklí číst evangelium, my nejsme zvyklí přemýšlet. Ono se to zdá takové příliš abstraktní, ale např. ta tragedie židovského národa se všemi těmi katastrofami, utrpeními, ať už, když byl obležen Jeruzalém, to byla strašná léta, nebo během těch 2000 let ty pogromy na židy, koncentráky, to všechno bylo jenom důsledek toho, že židé s neptali, že jim Ježíš neměl co říct. Ježíš také jasně říká : „Běda tobě Korozaim, běda tobě Betsaido ! Kdyby se v Týru a Sidónu odehrály ty zázraky, dávno by se daly na pokání. A ty, Kafarnaum, myslíš, že....atd. Problém je, že židy nelze oslovit Ježíšovým kázáním. Ježíš dál říká, že na soudu povstanou ninivští a odsoudí toto pokolení. A tady je něco větší než Jonáš. Královna z Jihu, na soudu odsoudí toto pokolení, protože zde je víc, než Šalamoun. Ti  ninivští si dali říct. Královna ze Sáby, ta se dokonce rozjela za Šalamounem, protože měla určité otázky, na které jí nikdo z okolí neuměl odpovědět, doslechla se o Šalamounově moudrosti, tak se vypravila za ním a řekla, poslyš, já mám nějaké otázky, nechtěl by jsi se mnou podebatovat ? A potom řekla, no, co se o tobě říkalo, tomu jsem nechtěla věřit, ale ve skutečnosti to nebyla ani polovina toho, co jsem viděla na vlastní oči. Královna z Jihu odsoudí toto pokolení, protože ona přišla z končin země, aby slyšela Šalamouna. No, jo, ale my si musíme dodat toto -  že Ježíš chodil, uzdravoval a že židé nešli za Ježíšem. Jistě, pár těch nemocných šlo, dav šel, jenže je něco jiného těch 10,20,30 tisíc lidí, co řekněme, sympatizovali s Ježíšem a ještě to bylo vratké, a těch, kteří tam nešli, bylo o mnoho víc procent. A mezi těmi, co za Ježíšem šli, bylo mizivé procento, těch, kteří rozmýšleli, co Ježíš říká. Tak tady máme ten problém židů, jejich utrpení, ale i problém našich nevyslyšených modliteb, našeho utrpení atd. Hlavní problém je : Bůh k nám mluví, ale my ho necháváme mluvit naprázdno.Čteme Bibli ? Čteme ji vůbec ? Kolik lidí čte ?  A to je jedna věc. Raději sáhne po zbožné knížce. No, nic proti, ale když nečtu Bibli, tak je to na pováženou. Ale pozor ! I když Bibli čtu, ještě není všechno v pořádku. Kolem 250 křesťanských církví je dostatečně výmluvným číslem, že ne každý,kdo bere do ruky Bibli, jí rozumí. Oni nečtou, ale tím, že jsou v pravé církvi (katolíci), tak si myslí, že je všechno v pořádku. Zapomínáme, že snadno můžeme být jako židé v době Ježíšově, že se s Ježíšem můžeme minout. A trvale míjet. A že ta královna ze Sáby je pro nás výstrahou. Člověče, ber do ruky Písmo sv. a přemýšlej o něm ! A nezavírej, když se ti nebude něco zdát. Nepřeskakuj místa, která se ti nezdají ! Nevyhledávej z té Bible jenom to, co se ti líbí, co vyhovuje tvému vkusu ! Ber z těch Ježíšových slov všechno, co Ježíš říká. Problém pochopení Ježíš není v těch věcech, které jsou tajuplné a pro člověka nepochopitelné, ty konflikty mezi člověkem a Ježíšem se odehrávají a odehrávají ve věcech,které jsou jasné, srozumitelné, ale člověku nepříjemné. Toto si musíme uvědomit ! Jednou budeme stát před Ježíšem a pak se ukáže, jestli jsem připraveni na setkání s Ním. Jenže, teď máme příležitost zamýšlet se nad slovy Písma. (1. kniha Král., 10.kap.)

Mk 7,1-13

Bůh upozorňuje izraelský národ, že má dodržovat přikázání a nepřidávat si a ani neubírat.V evangeliu zase farizeové vyčítají Ježíšovi, že jeho učedníci jí „nečistí“. Ježíš jim na to odpovídá že jsou pokrytci, protože uctívají Boha  slovy a ne srdcem (Mk. 7, 1-23).  Opustili jste přikázání držíte se lidské tradice. Např. místo pomoci otci a matce, tvrdíte, že dáváte obětní dary na chrám a mnoho jiných věcí. Podobně z umývání rukou udělali rituál.

Třeba si přečíst pozorně to Evangelium.

Jaké z toho plyne poučení? Zde je klíč k tomu, proč jsou nemoci, utrpení atd. Dokladem toho je sám židovský národ, který překroutil přikázání. Výsledkem toho je nepochopení příchodu a uznání Mesiáše, zboření jeruzalémského chrámu, pogromy atd. A co v našem případě ? Modlitba „Otče náš“ má svoje úmysly. Nepřidáváme si a nepřekrucujeme Ježíšovu výuku, když se modlíme „Otče náš“ na úplně jiný úmysl (např. za zemřelého) ? Dalo by se říci, že modlitbu „Otče náš“ znevažujeme, když se naivně snažíme ji aplikovat na úplně jiné úmysly. Ve středověku se pohrdalo starým zákonem (umývání rukou) ,  ale místo toho se stavěli morové sloupy.

Mk 7, 14-19

Člověka nemůže poskvrnit nic, co do něho vchází, ale co vychází z člověka to ho poskvrňuje. Když však odešel od zástupu a vstoupil do domu, ptali se jeho učedníci na ten výrok. Ježíš jim řekl: I vy jste tak nechápaví ?  Nerozumíte, že člověka nemůže poskvrnit nic, co do něho vchází zvenčí ? To mu přece nevchází do srdce, ale do žaludku a odtud do stoky. Tím Ježíš prohlásil za čisté všechny pokrmy.

1. čtení je z 1. knihy Mojžíšovy, zdánlivě zcela jiná problematika. A přesto je tady jeden obrovský společný jmenovatel. Jak mezi 1. čtením, tak i mezi 2.čtením – i mezi  Lurdským zjevením a mezi všemi Mariánskými zjeveními poslední doby. Dnes si totiž Lurdské zjevení připomínáme (11.února – výročí) a jde tady o jednu velmi závažnou věc. Mnoho lidí se chce Panně Marii zavděčit, chce být dobrými mariánskými ctiteli a vyhledává tu nebo onu písničku atd. Ale, že Matka Boží v první ředě říká „Chci pokání“ a to je všechno, co chci, to bohužel lidé zapomínají. Ten problém pokání je věc nesmírně důležitá. S tím stojí a padá naše pochopení Boha. Např. u toho 1. čtení, když jsem před časem – více let – o tom hovořil, že tam ty kritické stromy byly 2 a ne jeden, že ten Adamův hřích nezačal tím, že Adam jedl, ale, že tam byla lhostejnost vůči ovoci stromu života, lhostejnost vůči Bohu, vůči tomu, co Bůh říká o stromu života, vůbec nekončí tím, že jedli, končí něčím, co můžeme přirovnat hříchu proti Duchu Svatému. Bůh dává Adamovi a Evě šanci, hledá je, tváří se, jakoby o jejich hříchu nevěděl. Když Adam kličkuje a vymlouvá se, tak proč mi neřekneš rovnou, jedl jsem – a Adam místo toho, aby řekl, odpusť, říká, žena, kterou Tys mi dal, ta mi dala jíst. Obviňuje Boha za to, že mu dal špatnou ženu, Adam je přece neviňátko. A na základě tohoto jednání je Adam z ráje vyhnán. Kdyby Adam řekl, Pane Bože, jedl jsem, odpusť, tak Bůh by byl ochoten odpustit. Ovšem mnoho věřících toto nesnáší. Oni si pamatují na ten jeden strom. Že tam byly 2, no jo, 2 stromy, a tím to končí. Prostě zapomíná se na to, jak se člověk chová vůči tomu, co mu Bůh nabízí. I v tom ráji to byla nabídka věčného života. Potom tam došlo k jedení ze stromu a pak došlo k tomu vlastnímu vyvrcholení – žena, kterou Tys mi dal – a to je na úrovni hříchu proti Duchu sv. V tom dnešním čtení evangelia vidíme něco podobného. Ježíš si zavolá zástupy a říká, slyšte mně všichni, člověka nemůže poskvrnit, co do něho vchází zvenčí, ale co vychází z člověka, to ho poskvrňuje. Apoštolové tomu nerozumí, nedomyslí to, protože jsou pod vlivem ztrnulého myšlení, na které jsou zvyklí ze synagogy. A tak se ho ptají, co to znamená. A Ježíš jim říká, i vy jste tak nechápaví ? Copak nechápete, že nemůže člověka poskvrnit to, co snědl, to mu nevchází do srdce, ale do žaludku a do stoky. Tím Ježíš prohlásil za čisté všechny pokrmy. Tady jsme u jedné věci. Židé měli např. čisté a nečisté pokrmy (vepř.maso). Poctivý žid musel mít svého řezníka. Košer. Toto je St.Z. a tyto předpisy o čistých a nečistých pokrmech mají své velice  důležité postavení v tom St.Zákoně. V Novém Zákoně otázka čistých a nečistých pokrmů padá. Ježíš to říká a apoštolové by měli o tom něco vědět. Oni to nechápou a Ježíš jim to vytýká. Když si najdete Skutky apoštolů – 10.kap., je tam zjevení, které měl Petr. Z nebe se snáší nějaký ubrus a na něm všelijaká zvířata (jistě i vepř), čistá i nečistá. A Petr slyší – zabíjej a jez ! A Petr tváří v tvář do očí Bohu (hodně let i po seslání Ducha sv.), říká ani za nic,  dosud nic nečistého jsem nejedl. Vidíme, že Ježíš jim vysvětloval, že v Novém Zákoně  je dovoleno jíst různé druhy masa, že v Novém zákoně jsou nová účinnější opatření, která nahrazují Starozákonní. Co toto – ta desátá kapitola znamená? Že apoštolové nepochopili Ježíšův výrok, že i po seslání Ducha Svatého zůstávají vězet ve Starém Zákoně. Oni jednají z hlediska Nového Zákona  naslepo. Třeba si teda porovnat  7. kap. Markova a 10. kap. Skutků ap.  Petr jedná, jako kdyby v této oblasti žádný N.Z. nebyl. Musíme si uvědomit, že tato skutečnost je takhle drastická. A teď jsme u jedné věci. Sv.Petr a Jan, kterým se my jen tak přirovnávat nemůžeme, měli v určité oblasti své víry, kde Ježíše nechápali, jakoby Ježíš nic neřekl. Kdyby se někdo na to ptal, Petr by řekl, ale jo, Ježíš říkal, že neposkvrňuje, co vchází, ale co vychází, ale v tom zjevení Petr říká, kdepak, nic nečistého jsem nejedl, ani za nic, Pane !  To se stalo 3x  a zjevení zmizelo. Potom přicházejí poslové od Kornélia, pohana atd. , čili částečně to spolu souvisí.  Ale my si dneska  - 11.2., kdy si připomínáme P.Marii lurdskou, chceme hlavně připomenout to, co ona říká : Pokání ! A pokání je právě toto, abychom vzali do ruky evangelium a začali jednou pořádně číst. To nespraví ani rok Písma sv., ani Mariánský rok a nevím co všechno. Tohle je požadavek Matky Boží. Být psychicky pružný, zamyslet se nad svým křesťanstvím, podrobit ho kritice a pak tam člověk najde chyb víc než dost. Podívejte se, drazí přátelé, tady jsou to nečisté pokrmy, chvilku po tom zjevení přichází poselství, aby Petr pokřtil pohana, Petr ho s váháním pokřtí a pak v Jeruzalémě začnou ostatní apoštolové a představení vyčítat Petrovi, že pokřtil pohana. Petr se musí pracně bránit. Ježíš ovšem říká jasně, (když vystupuje na nebe) jděte do celého světa a učte všechny národy ! Oni vůbec nedokázali přejít ze Starého Zákona na Nový Zákon a tak v nich část Ježíšovy nauky vymizela, jako kdyby nebyla. Část Ježíšovy nauky  dodržovali a přitom i část nauky, návyků, zbožnosti z doby starozákonní. Čili tato směsice způsobila, že církev musela být tolik pronásledovaná. Pamatujme, Ježíš říká, neposkvrňuje co vchází, poskvrňuje, co vychází, a Petr mu po čase říká, ani za nic, nic nečistého jsem dosud nejedl.Toto je právě to pokání. Co jsem se učil ve škole, byl 1 strom, ale v Bibli jsou 2 stromy, tak si tu Bibli pořádně pročtu, abych to pochopil, aby se mi to zafixovalo do paměti.  Toto je ono pokání, čili změna myšlení, toto žádá Matka Boží, tím jí uděláme největší radost a splníme obsah všech poselství poslední doby. A v tomto bodě měli co dohánět i Petr a miláček  Jan, takže my si nebudeme hrát na lepší, než byl Jan, miláček Páně.  Co jsme četli, je začátek Knihy Mojžíšovy (2 stromy) a 7.kap Mk., 10 a 11. kap.Sk. apoštolů.

Mk 7, 24-30 „Uzdravení dcery Syrofeničanky“

Ježíš se vydal na cestu do Týrského kraje, vešel do jednoho domu a nechtěl, aby o tom někdo věděl. Ale nemohlo  se to utajit. Hned o něm uslyšela nějaká žena, jejíž dcera byla posedlá zlým duchem. ....... Řekl jí, nech napřed najíst děti, není přece správné vzít chléb dětem a hodit ho psům. ........atd.

Tu dnešní událost je dobře si přečíst i  u jiných evangelistů. Vidíme tam zajímavou věc, že ta žena přichází za Ježíšem, že to není jen tak jednoduché.Že apoštolové se za ni přimlouvají, je jim líto té matky, říkají, řekni, že ji nechceš uzdravit, vždyť za nám chudinka chodí. Musíme si uvědomit,  že je to smíšené  území, že jsou tam pohané, že jsou tam židé a samozřejmě náboženské třenice mezi nimi. Nadávka byla pes, pohané – ten židovský pes, židé – ten pohanský pes. Uvědomme si, že  tato žena je pochválena. Ježíš jí říká : „Ženo, veliká je tvoje víra“. Ovšem přečíst i jiné evangelisty. Tato žena je chválena za velkou víru a my bychom řekli, lidově řečeno, že je hubatá. Ježíš říká, nechej napřed najíst děti, ..atd.  Ona říká, no, jo, ale když to spadne pod stůl a pes to vezme, už mu to z huby nevezmeš. Čili, to je tuhleto. Proč je tato žena chválena ? Za to, že je pohotová, výřečná, že má dobře nabroušený jazyk ?  Ne. Celá záležitost má hlubší kořen. Vraťme se k těm apoštolům. Oni říkají, odbuď ji, vždyť za námi chodí. Musíme to chápat takto : Ježíš vysílá apoštoly napřed k židům. A tato žena v tom smíšeném území si kdovíkolikrát dodala odvahy, aby mohla přijít a vždycky to nakonec dopadlo tak, že Ježíš uzdravil jednoho, druhého, třetího, fronta se posouvala a když žena přišla na řadu, Ježíš říká : „Tak a zítra káži tam a tam“. Pravděpodobně se to několikrát stalo. Apoštolům je jí líto. Říkají: „My tě chápeme, že neuzdravuješ pohany, to je správné, ale prosím tě, řekni jí to, ať si chudák nedělá zbytečné naděje“. Když se dají ti evangelisté dohromady, vypadá to asi takto. Je to už několikrát, co ta žena neuspěla, apoštolové vidí, že stojí ve frontě zase. Stojí ve frontě, apoštolové říkají  „Prosím tě, řekni jí, že uzdravuješ jenom židy a ne pohany, ať chudák za námi pořád nechodí, Kdoví odkud je“.  Ježíš apoštolům říká : „Co patří dětem, nepatří psům“.  Ta žena to zaslechne a řekne „No, a co padne pod stůl, tak to tomu psovi nevezmeš. Těm psům to necháš, tak tvrdý nikdo není, i když má ty děti sebevíc rád“. Na to Ježíš říká : „Ženo, veliká je tvá víra, žes tohle řekla, jdi, zlý duch  vyšel z tvé dcery“. Pozor, u té ženy to není pohotovost, nebo dobře „nabroušený jazyk“. Když se ta žena odvážila postavit do fronty v tomto smíšeném území, tam, kde si židé s pohany nadávali do psů, zřejmě si přiznala, že jak se zdá, že těmi psy jsme my, že židovské náboženství je pravé a ne to naše. Oni tady mají proroka, který dovede uzdravovat. My žádného nemáme. Tak se zdá, že to jejich náboženství je pravé, a že těmi psy jsme opravdu my. Čili, ta žena se napřed musela smířit s tím, že žije v nesprávné církvi, že ty nadávky židů nemůže oplácet. Jejich Bůh je skutečný, ten náš ne. Ten se na to nezmůže. Toto si ta žena musela uvědomit, než se postavila v tom nacionálně – nábožensky napjatém území mezi čekající židy. To, co řekl Ježíš, řekl úmyslně tvrdě, úmyslně hraje tvrdého člověka : „Co patří dětem, nepatří psům“.  Ale ta žena, právě proto, že je s tím statutem psa smířena, proto jí to „vylítne“ z pusy. Tato žena měla velice vyzrálý přístup. To nebylo jen tak náhodně a pohotově řečeno. To byl vyzrálý postoj – ano, jejich náboženství je pravé. Ten náš Baáll nestojí za nic. Drazí přátelé, naše jednání musí vyrůstat z uváženého postoje. Ten postoj rozhoduje o tom, jak rychle budeme v neznámé situaci jednat. Ten postoj rozhoduje o tom, zda-li se např. dobře nebo špatně zachovám. Dělával jsem to často ve škole. Když mi děti dobře odpověděli, řekl jsem ne, chyby. To dítě muselo tu svou odpověď obhájit. Nezapomenu na jeden případ, byl to klouček z 1.ročníku a tak padla otázka : „Kde je nebe?“ On suverénně odpověděl : „Všude“. Já: „Tak tady také?“ On „ano“. Já: „Tak já jsem v nebi?“ On: „Nejste“. Já:: „To je divné, nebe je všude, také tady a já v nebi nejsem“. Pozor, často máme představu, že nebe je tam nahoře a ve skutečnosti P.Bůh  je všude. Nebe není otázka místa, P.Bůh není děravý jako ementál, ale je všude. Můj anděl strážný je vedle mně, ale on Boha vidí, on je vyrovnanou osobností, on je spokojen a vnitřní vyváženost a to, že může Boha vidět a s ním spolupracovat, mu dělá radost, takže ten anděl strážný vedle mně je v nebi. A toto děti museli znát. My na toto často zapomínáme a snažíme se do nebe dostat a myslíme si, že nás tam může někdo propašovat. To je otázka vnitřního postoje, tak jako u té ženy. Vraťme se k tomu příběhu. Proč nejsem v nebi? Chlapec se zarazí a řekne :“Nemáte dobré oči“. (Není to úplně přesné, ale na prvňáčka na dostatečné úrovni). Já: „Vždyť nenosím brýle“.  Kluk se zarazí a řekne: „Tak mi řekněte, co je tam za tou zdí“. Pochopitelně, že kluk dostal jedničku. A tohle je ta žena, protože to není nahodilé jednání, ale takové, které vyplývá z promyšlených postojů (celého souboru) o čem někdy říkáme povaha. A tuhle možnost, kterou měla pohanka, máme i my, ale musíme se smířit s tím, že jsme slabí lidé, že P.Bůh nás má rád, že jsme jako nemluvňata v Božím náručí a že o tom P.Bohu moc nevíme. Když si to uvědomíme, můžeme mít reakce podobně pohotové a bystré jako u pohanky. Je jedna z mála lidí, která je chválená za víru. Stojí za to se nad tím zamyslet.

Mk 7,24-37

Ježíš odešel z Týrského kraje a šel přes Sidon k území Dekapole u Galilejského moře. Přivedli k němu hluchoněmého a prosili ho, aby na něho vložil ruku. Vzal ho stranou od zástupu, vložil mu prsty do uší, dotkl se slinou jeho jazyka, s povzdechem vzhlédl k nebi a řekl „effata“, tzn. , „otevři se !“............atd.

Je důležité si uvědomit několik detailů. Přivedli k Ježíši hluchoněmého, prosili ho, aby na něj vložil ruku. Proč ? No, protože Ježíš na ty nemocné ruku vkládal. Tak to je jedna taková věc. Kdežto Ježíš nevložil tu ruku, ale vložil mu prsty do uší, dotkl se slinou jeho jazyka, vzhlédl s povzdechem k nebi a řekl „effata !“To je taková druhá věc a třetí věc je, že řekl, aby to nerozhlašovali. Ale nejenom tito lidé, ale i ti ostatní nemocní to rozhlašovali. Všimněte si, že toho hluchoněmého vzal stranou od zástupu, vložil na něj ruku, , tak to Ježíš dělal. Ale proč tady dělá, abych tak řekl, jiný obřad ? Bylo pro mně zážitkem, když jsem oddával hluchoněmé snoubence.  Přišla s nimi paní tlumočnice a že byli hluchoněmí tak jsem  řekl, musím to nějak zjednodušit. Ale ona řekla, vůbec ne, klidně mluvte, jenom mi nechte čas na překládání. Já jsem prostě žasnul, jak i abstraktní pojmy dokáže ta tlumočnice říct. Po té dohodě s ní jsem mluvil jako normálně, jen za větou jsem počkal, až to přetlumočí. Všechno rukama. Jeden bývalý ředitel školy pro hluchoněmé mi vypravoval, že třeba Čech s Turkem se potkají, ze začátku jsou samozřejmě ty ukazovací dialekty, za nějakou dobu se to ustálí a oni si perfektně rozumí. Což je zajímavé. Jak to, že my se slovy si nerozumíme a ti lidé, kteří jsou hendikepovaní,  se dorozumí ?  No právě proto, že při tom ukazování oni jsou nuceni víc myslet. Včera jsem viděl v TV, jak závodili tělesně postižení na vozíčcích a pod. Před takovými lidmi smeknout. My bychom se měli naučit také takhle chodit před Boha, jako lidé kteří jsou zmrzačeni. Ano, to naše myšlení není takové, jaké by mělo být. Ale my Boha ujišťujeme o své dokonalosti, o své víře, místo toho, abychom si řekli, tak a já se musím naučit přemýšlet. Až budu umět o Bohu přemýšlet, pak Můj Bůh, ten můj obraz Boha bude jiný. A pak podle toho já se začnu chovat. Ježíš např. tady, teď už po tomto úvodu chápete, s tím hluchoněmým mluví tou ukazovanou řečí. Jednou byly takové snahy, nahradit tu posunkovou mluvu písmenkovými hláskami pomocí prstů. Ale neujalo se to, hluchoněmí si dál ukazovali tou svojí, oni si neukazují hlásky, ale pojmy. Např.  naše písmo jsou hlásky, ale v čínském jazyce jsou slova. Samozřejmě, že jeden i druhý způsob písma má svoje výhody, ale když my chceme něco pochopit, tak to musíme brát vcelku. A my jsme zvyklí vzít si „myšlenku na den“, vytrženou větu z Bible, na další den je myšlenka úplně jiná, na další den úplně odněkud odjinud. Ne, aby to tvořilo sled, aby to, o čem budu dneska přemýšlet, navazovalo na to, co bylo včera. Mnozí lidé takhle čtou Písmo sv. . To nejde. My si musíme pohrát s těmi jednotlivými případy, např. s tímhle tím. Ježíš tady hluchoněmému říká tou „hluchoněmštinou“ : Já tě chci uzdravit, chceš ? Tady nejde o tu slinu, to je pipis, Hežíš ve skutečnosti sáhnul sobě na jazyk, pak sáhnul jemu na jazyk, sáhnul sobě do uší, pak jemu do uší. Protože Ježíš zásadně, až na několik málo ojedinělých případů, uzdravuje jenom toho, kdo si o to řekne. A my si o to musíme říct. A Ježíš tomu hluchoněmému, tou „hluchoněmštinou“ ukazuje, oni tě ke mně přivedli, já tě mám uzdravit, chceš ? Záleží na tobě. A teprve, když on „zakýval“, že chce, pak ho Ježíš uzdravil.  Proč to zdůrazňuji ? My od Ježíše často chceme, aby nám pomohl, a přitom nevíme, co od něj chceme. Často čekáme, že nám pomůže, ale my ho nepožádáme. My ho naopak  ujišťujeme o své víře. Ano, pomoz nám, abychom nedělali hříchy, vždyť víš, že věříme. Zatímco bychom měli říct, Ježíši, možná, že moje víra je slabá, prosím tě, jestliže moje víra není v pořádku, pomoz, ať vidím, kde dělám chyby. Pak, když se objeví ty chyby ve formě pochybností, člověk se zeptá a hříchy se začnou ztrácet. Ale když já přicházím s tím, že já věřím, tak se marně budu snažit hříchy nedělat. No, a ta věta, Ježíš jim přikázal, aby nikomu o tom neříkali, ale čím víc to přikazoval, tím víc to rozhlašovali. (podobné případy máme i jinde) Jenže jinde máme také, že Ježíš často musel odejít, protože došlo k tomu vzedmutí, k té emoci „hurá“, Mesiáš je tady. A Ježíš už nemohl zůstat. Protože ho vítali proslovy a kdy už konečně půjdeš na ty Římany ?  Mám doma meč, nabrousil jsem ho, umím bojovat ! Tam do toho to vyúsťovalo. A tady máme také důvod, proč Bůh naše modlitby často nemůže vyslyšet, že jakmile by s nám tačalo dařit dobře, přestaneme pořádně myslet, pořádně se modlit, a začneme si hrát na dobré, zbožné a spravedlivé, prostě úspěch mnohým lidem škodí. A proto je také důležité, abychom dovedli Ježíše  o ty svoje problémy poprosit. A proto Ježíš čeká, až mu ten člověk o to řekne.  A samozřejmě, mluví k němu tou řečí, kterou člověk chápe. Někdy to ovšem člověk nechápe, protože čeká od Ježíše něco jiného. Např. kdyby ten hluchoněmý byl zvyklý na takové různé zbožné knížky, tak by byl schopen přijít za Ježíšem a nedat se uzdravit a říct, Mistře, já svoje utrpení obětuji za duše v očistci. Mnozí lidé takto přistupují k Ježíši a pak se nemůžeme divit, že nás Bůh neslyší. On chce, abychom my si o to řekli. abychom my znali potřebu, dovedli mu říct, prosím tě uzdrav mně. Otevři se ! Přátelé, Ježíš s námi mluví nejenom někdy tímhle způsobem, ale také trampotami, utrpením, nezdary. A místo toho, abychom si řekli, On mi chce něco připomenout, o něco mám prosit, my na to reagujeme tím, že prohlásíme. že to obětujeme. Ten hluchoněmý rozuměl té řeči, protože rozumět chtěl. Vidíte, všední věc, dotkl se slinou jeho jazyka, vložil mu prsty do uší, co všechno z toho člověk může vyčíst ?!

Mk 8,22-26

Ježíš s učedníky přišel do Betsaidy. přinesli mu jednoho slepce, s prosbou, aby se ho dotkl. On vzal toho slepého za ruku, vyvedl ho ven z vesnice, dotkl se slinou jeho očí, vložil  na něho ruce a ptal se ho, vidíš něco ?  Zvedl oči a odpověděl, vidím lidi, vidím je jako  stromy a chodí. Potom mu znovu vložil ruce na oči, tu se mu projasnil zrak a byl uzdraven, takže viděl úplně jasně. Poslal ho domů a řekl, ale do vesnice nechoď !

Je dobré s nad tímhle tím zamyslet. Toto je jeden ze zázraků, který neprobíhá podle normálního procesu, abychom tak řekli. Dost často se vyskytuje, nikomu o tom neříkej a tady to je, do vesnice nechoď ! Ježíš toho člověka neuzdravuje ve vesnici, kam za ním ti lidé přišli, ale odchází ven z vesnice a tam ho uzdravuje. A to je jeden faktor, který si chceme připomenout. A druhý faktor je, čím je tento zázrak vyloženě ojedinělý. Jako kdyby se Ježíšovi první pokus nepovedl, nebo jako kdyby Ježíšovi došel dech. Tak napřed se zamyslíme nad tím prvním, s tím se nemusíme dlouho zdržovat, je to věc, o které jsme často hovořili. Máte člověka, kterému chcete udělat radost. Někomu způsobí radost, že mu dáte třeba kus dortu, jiný zase dorty nemůže, rád by jedl dorty, ale musí držet linii, pro někoho je to vlastně utrpení    mu ten dort nabídnout. Podobně Bůh může někoho vyslyšet a někoho vyslyšet nemůže. V té vesnici právě hrozilo to nebezpečí, takové to „hurá“  zájmu a proto Bůh tam žádný zázrak nedělá. Když za ním přijdou, tak Ježíš ty lidi s tím slepcem vyvede ven a ještě mu navíc dává příkaz do vesnice nechoď ! Čili, vidíme tady vlastně, že Ježíš někomu zázraky nedělá. A samozřejmě něčí modlitba nebude vyslyšena. A samozřejmě někdo bude hledat víru a víru nenajde. Ježíš někomu se projeví, někomu ne, někomu udělá zázrak, někomu ne. Záleží prostě na osobních kvalitách toho člověka. A teď ten druhý aspekt, jak jsme si řekli, jakoby Ježíšovi došel dech. Ježíšovi dech vůbec nedošel. Ježíš normálně uzdravoval na první pokus. Mojžíš 2x udeřil holí do skály, protože ten první pokus byl pokažený. Petr, když jde po vodě, tak ze začátku se mu to daří a potom už se začne topit. Pak už zase seto začalo kazit. U Ježíše není žádný nezdar ani polovičatost. Ale proč tedy Ježíš to takto dělá ? Víme, že Ježíš vždy, až na několik velice málo výjimek, chtěl, aby si ten nemocný o uzdravení požádal sám. Případ uzdravení, aniž by někdo Ježíše požádal, to je akorát ten mládenec naimský – vzkříšen, a potom je to ten případ s ochrnutým u toho rybníka, u těch starozákonných jeruzalémských Lurd. A víme, že ten člověk, jakmile je uzdraven, jde Ježíše udat. Jinak Ježíš vždycky :  Co chceš, abych ti udělal ?  Jistě jste se setkali s nemocným člověkem, který už rezignoval, který se s tím smířil. A tohle byl člověk tohoto typu. Přivedli ho příbuzní, členové rodiny, přátelé,  žádali Ježíše, ale ten člověk  už rezignoval a případně nesouhlasil s Ježíšem, že bylo mnoho lidí, co se nenechalo uzdravit, raději byli nemocní, než aby šli za Ježíšem. Tento mohl také  mezi ně patřit.Ten člověk buď rezignoval, jsem slepý a co budu naříkat. Pojď za Ježíšem ! Ale dejte mi s tím pokoj, to jsou povídačky. Vidíme, že ten člověk má v sobě zábranu, kterou mělo mnoho zdravých lidí a ti křičeli : Ukřižuj ! Bylo mnoho nemocných, kteří se nenechali uzdravit. A tuto zábranu měl asi v sobě i tento slepec, protože by byl rád za tím Ježíšem šel. Vzal toho slepého, kterého možná přivedli i násilím- hele nepovídej a jdeme! Dejte mi pokoj ! Tak tě tady necháme samotného. Jdeme a nevykládej !  Ježíši, prosím tě, uzdrav ho. Náš děda je slepý. Pojďte s ním ven. Vyjdou za vesnici a Ježíš teď chce dosáhnout toho, aby ten člověk požádal, aby řekl uzdrav mně. A právě proto       ho Ježíš uzdraví jen tak trochu. Když začínají ty oční choroby, člověk vidí obrysy. A to je případ toho člověka  po tom prvním uzdravení. Neviděl už nic. Ježíš se dotkl slinou jeho očí, vidíš něco ? Ježíš provokuje, toho člověka probouzí. Říká, no jo, vidím. Je to sice takový mlhavý, vidím lidi, nerozeznám, je to člověk, je to strom ? Ale vidím, že to chodí. No fakticky, ty dovedeš uzdravovat. No, a chtěl bys, abych tě uzdravil ?  Prosím tě, uzdrav mně. Protože tím, že on začal částečně vidět, byla prolomena ta bariéra a on už si o to řekl, splnil tu podmínku. Proto tedy první, částečné uzdravení, on něco vidí, ale ještě to není ono. A teď už o to stojí. Proč si tohle připomínáme ?  Totiž tady jsme u jednoho problému. Člověk se modlí. P.Bůh někdy i nekvalitní modlitbu odmění takovým částečným vyslyšením. Jenže leckdo si řekne, už jsem vyslyšený, P.Bůh mně má rád a nechá to být. Ba dokonce spousta lidí s jenom pomodlí a když se mu jenom na chvilku uleví, už si řekne, já už nepotřebuji a zastaví se na půl cestě a je to. A P.Bůh v takovém případě,aby nezvyšoval odpovědnost toho člověka, tak nevyslyší vůbec. A tady máme důvod, Proč Ježíš někde zázraky nedělá, vždyť v té vesnici také mohli být slepí. Ale on nechtěl zvyšovat jejich zodpovědnost. Oni by nešli za Ježíšem, oni by vlastně měli hřích při pohledu na Ježíše, jak dělal zázraky. Proto tady Ježíš dělal ten zázrak mimo vesnici a proto také častokrát naše modlitby nejsou vyslyšeny a nebo jsou vyslyšeny jenom na půl. Když my s zastavíme a neprosíme dál, pak už dovyslyšeni nebudeme. Tak jako bylo mnoho lidí, co se od Ježíše nechtěli dát uzdravit, tak i tento člověk po tom „prvním kole“ mohl říct, vidím lidi jako stromy, chodit a dejte mi už pokoj, to mi stačí. Což je případ  těch 9 malomocných, kteří jakmile byli uzdraveni, nechali Ježíš být. 

Mk 8,27-33

Ježíš vyšel se svými učedníky  do vesnic u Cesareje Filipovy. Cestou se ptal svých  učedníků : Za koho mně pokládají ? Řekli mu, jedni za Jana Křtitele, jedni za Eliáše, jedni za některého z proroků. Zeptal se jich : Za koho mně pokládáte vy ?  Petr mu odpověděl : Ty jsi Mesiáš. Ježíš je přísně napomenul, aby nikomu o tom neříkali. Potom je začal poučovat, že syn člověka bude zavržen od starších, velekněží a učitelů zákona, že bude muset mnoho trpět, že bude zabit a po 3 dnech vstane z mrtvých. Mluvil o tom otevřeně. Petr si ho vzal stranou a začal mu to rozmlouvat. On se však obrátil na učedníky a pokáral Petra : Jdi mi t očí, satane, ty nemáš na mysli věci božské, ale lidské.

                Jsou tady dvě události, Jedna z nich: Ježíš se ptá, za koho mně pokládají lidé? A za koho mně pokládáte vy?  Druhá událost, která je,  de facto, samostatná, Ježíš je úmyslně takto za sebou zařadil, je to, že Ježíš vysvětluje, že Syn člověka bude muset mnoho trpět, že bude zabit a že vstane z  mrtvých. Tyto dvě věci, jak jsem řekl, spolu nesouvisí, ale Ježíš  je úmyslně načasoval tak za sebou, jak to jde. To hned uvidíme. Nesmíme zapomenout, že Ježíš se nepostavil a neřekl na začátku, já jsem Boží syn. Že dokonce nikdy před lidmi dokonce neřekl, já jsem Mesiáš. Toto řekl, až když ho Kaifáš zapřísahal na soudu – zapřísahám tě, jsi Mesiáš nebo ne ? Všichni čekají, že Ježíš řekne, nejsem. To čeká i Kaifáš. A když Ježíš říká, ano, jsem, to vyvádí Kaifáše z míry. Samozřejmě, že lidé, posluchači Ježíše, měli na Ježíše své názory, byli tady jednak apoštolové, kteří jednak to věděli od Jana Křtitele, jednak pořádně přemýšleli a proto dospěli k správnému závěru, že Ježíš je Mesiáš. Ale byli tam také lidé, kteří si neudělali pořádný úsudek. Jeden třeba se doslechl něco o Janu Křtiteli. a tak, když přišli učedníci (ty dvojice) a řekli, přijde sem Ježíš z Nazareta, tak tento rozumbrada tvrdil  pěkně u piva (vína), prostě seděl a vykládal : To vám říkám, to není Ježíš z Nazareta, to je krycí jméno, to je Jan Křtitel. A ostatní mu přizvukovali a říkali, jo, ten a ten nám to řekl, seděli jsme v hospodě a on tomu rozumí, to není Ježíš z Nazareta, to je Jan Křtitel. Kousek dál v jiné vesnici byl zas jiný rozumbrada, který také nepřemýšlel, ale bylo mu „jasné“, byl o tom přesvědčen a všichni mu dali za pravdu, že Ježíš je Eliáš. Zase v další vesnici byl někdo, kdo třeba zdobil hrob nějakého proroka. A ten zas tvrdil, to je Izajáš, Jeremiáš, Habakuk a pod. Prostě každý podle svého vkusu neuváženě tvrdil, že Ježíš je ten a ten. Ježíš tu otázku neklade, že by se chtěl něco dozvědět, jak se říká průzkum veřejného mínění. Ježíš tuto otázku klade kvůli apoštolům. Protože oni Jana Křtitele znali. Oni viděli současně vedle sebe Ježíše i Jana Křtitele. A tak oni o tom hovoří, jak s tím rozumbradou v hospodě. Samozřejmě, to nemuselo být u piva, ale, že to byl někdo, koho jsme si charakterizovali jako člověka, který rozdává rozumy. Prostě s tím rozumbradou se nemohli domluvit. Učedníci říkali, my jsme byli jeho učedníci, my jsme viděli Jana, my bychom to museli vědět. Známe i Ježíše, chodíme s ním. Ale ten jim vůbec nepopřál sluchu, říkal, ale to mně nikdo nebude povídat a celá vesnice šla za ním, vůbec se nenamáhali zjistit pravdu. Tak počkej, tys byl učedník Jana Křtitele ?  Ano. A ty znáš i Ježíše ?  Ano , to jsou dva lidi. Prostě ten rozumbrada něco tvrdil a ostatní to přijali a nikdo s nimi nehnul. Oni to líčí Ježíšovi, jak se nemohli dohodnout , jednak s těmi rozumbrady a potom s těmi lidmi, co od těch rozumbradů to přejímali. A tohle je Ježíšův úmysl. Ježíš pak, když oni se vypovídali, říká, to mínění lidí o Ježíšovi je naivní, nedomyšlené, neuvážené, postavené na citech, na předsudcích. A pak jim klade otázku : A co si o mně myslíte vy ? Petr mu první říká : Ty jsi Mesiáš. Ježíš ho za to chválí. A hned jim začne říkat : O Mesiášovi koluje mnoho nesmyslných řečí, to jsou ne jenom ti rozumbradové, to jsou i páni rabíni, kteří vykládají o Mesiášovi nesmysly. Mesiáš podle pana rabína měl přijít o velikonocích, promluvit z chrámové věže – a 1.čin by byl, vyhlásíme mobilizaci a svatou válku proti  Římanům. Podle proroků, Mesiáš přijde a napřed bude soudit židy. Jenže p.rabíni, ti si nelámali s tím hlavu, oni přece slyšeli od svých učitelů,bylo to pěkně zformované. Oni si nenalistovali pořádně, toho proroka, aby si to tam přečetli. Apoštolové mohli říct, mohli si to najít. Jenže apoštolové jednají zrovna tak, jako ti strejcové u piva. Tím rozumbradou teď je p.rabín a těmi, co přikyvují, je třeba i Petr, sv.Petr a sv.Jan- miláček Páně. Když to Ježíš říká, Petr si ho vezme stranou, ale vždyť to takhle není. Víme, že se Ježíš marně pokouší vysvětlit apoštolům, že to, co říkají rabíni, že je špatně čtená Bible. A apoštolové místo toho, aby řekli, počkej Ježíši, řekni nám, kde to je – místo toho, kdepak to takhle není. Prostě, p.rabín to řekl, a Ježíš, jak se lidově říká, je takhle malinký, protože to řekl p.rabín. Kdyby byli řekli, Ježíši, to co říkáš je v rozporu s tím, co říká rabín, můžeš to dokázat ? Ježí by řekl, nalistuj si Izajáše tam a tam, Jeremiáše tam a tam, Malachiáše....Petr by mohl říct, jestli se neobhájíš, musím jít od tebe. Ale tohle Petra ani ve snu nenapadlo. Petr by nikdy neřekl, já půjdu od tebe. Ale, ne, takhle to není. Ono se to zdá divné, ale kdyby Petr měl jasně formulované stanovisko, tak by řekl, Ježíši, já půjdu od tebe, jestli se neobhájíš. Ježíš by řekl, no, tak si přečti Malachiáše. Petr by řekl, Ježíši, já se půjdu zeptat našeho pana rabína.  Za 2, 5, 14 dní by přišel a řekl : „Ježíši, myslel jsem si, že nemáš pravdu, ale rabín je zrovna takový rozumbrada (v náboženském slova smyslu )a já jsem úplně ztratil důvěru v naše rabíny“. Petr nezaujal jasné stanovisko, ale naopak řekl : „Kdepak, to se ti nestane“. Ježíš tady zřejmě chce zdůraznit, že jde o závažnou věc a proto říká „Jdi mi z očí satane“. Je to nejhorší možná urážka. Petr zůstává u Ježíše dál, dál věří, že je Mesiáš, Petr dál miluje Ježíše. Víme, že později přichází další předpovědi. Ať Ježíš vykládá jak vykládá, ty zkreslené představy o Mesiáši, to učedníci věří, když ho zatknou, říkají, hm, Ježíš není Mesiáš, je obyčejný prorok. Když Ježíš pak vstane z mrtvých, tak mají strach, že si přišla pro ně smrtka. Je to otřesné, když se to takto říká. Uvědomte si, právě proto Ježíš tady staví za sebe ty rozumbrady, ta strýce od piva, kteří neměli nějaké školení, ale ten rabín, to byl vlastně doktor židovské teologie, ten byl zrovna takový rozumbrada. Ježíš chce, aby Petr přemýšlel, ale Petr nepřemýšlí, Petr věří a chce dát dohromady to, co říká p.rabín s tím, co říká Ježíš  - a výsledek ? Hezká kariéra pro Ježíše – luxusní smrtka. Když Ježíš vstal z mrtvých, oni se děsí – tedy Petr ne. Petr a Jan a ti dva co šli do Emauz a pak se vrátili, vědí, že to je Ježíš, ale ti ostatní se báli, že je to Ježíšův duch a tak, zítra si přijdu pro vás. Takže tady vlastně vidíme jednu věc,  pohled na ty lidi u toho „piva“ a pohled na rabínskou teologii v jejímž vleku jsou apoštolové a nedají si od Ježíše říct. „Za koho mně považujete vy?“ Tato otázka se týká i nás. Proč? Protože ono nezáleží jenom  na tom, nemůžeme se vymlouvat taky na to, ale kdo z nás pořádně čte Bibli, pořádně ji zná? Co si o mně myslíte vy?  Spousta lidí má přesvědčení, ale Bibli pořádně nepřečetli, o Bibli nepřemýšlí, ale už mají přesvědčení, je jim jasné. Víte my se ptáme, byl to hřích, nebyl to hřích?  Ale otázka, co si o Ježíši myslíš, je klíčová. A hřích přichází až tenkrát, když já si nekladu otázku -  přemýšlím o Ježíši správně? Až pak přichází hřích. Ježíš to sám totiž říká. A i sv. Pavel. Nestáli o správné poznání Boha a proto Bůh je vydal. A Ježíš říká:  „říkáte „vidíme“, máme správné názory, my víme, rabín to řekl, říkáte vidíme a proto váš hřích trvá“.  Položme si otázku, jestli dobře o Ježíši přemýšlíme.

Mk 8,27-38

 Ježíš vyšel se svými učedníky do vesnic u Cesareje Filipovy. Cestou............“za koho mně lidé pokládají?“.... Petr mu odpověděl „ty jsi Mesiáš.“  Tu je přísně napomenul, aby to nikomu neříkali, Pak je začal poučovat, že Syn člověka bude mnoho trpět, bude zavržen .....a mluvil o tom otevřeně. Petr si ho vzal stranou a začal mu to rozmlouvat. Ježíš......a pokáral Petra „Jdi mi z očí, satane !, neboť nemáš na mysli věci božské, ale lidské.“......Kdo chce za mnou jít, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž (břevno) a následuj mne. Nebo, kdo by chtěl svůj život zachránit, ztratí jej. Kdo však svůj život pro mně a pro Evangelium ztratí, zachrání jej.

Na tomto úryvku je krásně vidět, jak se význam textu může měnit podle toho, jestli ho dáme do souvislostí nebo ne. Když vytrhneme tu větu „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe,  vezmi svůj kříž  ( v originále je břevno, nebo trám)  a následuj mne. My máme snadno tendenci vidět v tom návod k tomu, abychom se postili, nenajedli atd. Jenže tu radu my musíme vidět a chápat z hlediska toho, co se stalo předtím. Pozor, Ježíš tam říká sv. Petrovi „Jdi mi z očí, satane“ a sv. Petr je zřejmě poněkud lepší než my. Proč? Protože tady jde o nesmírně důležitou věc, o věc, která určuje utrpení, bolest. Kdybychom měli ty nepříjemné okamžiky, které jsme prožili v minulosti, prožít znova, tak by se nám to nechtělo. Uvědomte si to utrpení veškerého lidstva a to se mohlo zachránit, právě v téhle chvíli. Ptáme se, jak je to možné. Jenže my jsme na to utrpení příliš zvyklí, naadaptovali jsme se na něj a bereme ho jako samozřejmost, ba dokonce jako vyznamenání. Ale ve skutečnosti není radno si hrát na Ježíše na kříži. Člověk si rád řekne „Já trpím, já to obětuji“. Jenže na Kalvárii byly tři kříže. Jeden, ten Ježíšův byl ke spáse lidí. Druhý – kajícího lotra,,  byl, tak říkajíc, levnějším očistcem a ten třetí byl začátkem pekla a do pekla vedl. Tady není utrpení jako utrpení, co do síly a co do druhu, ale jedno a totéž utrpení, dokonce i stejně snášené u toho věřícího může být   podle toho, jak se k věci stavíme, utrpením třeba kajícího, nebo nekajícího lotra. Ale my, rovnou saháme po tom Ježíšově kříži a to je velmi nebezpečné. To „zapři sám sebe“ má zcela jiný význam, než jaký my tam obyčejně dáváme. Představte si malé děcko, když mamince odmlouvá. Ta maminka se na něj zlobí. Nebo pětiletý klouček mluví do toho, jaké auto si rodiče chtějí koupit ( to je hloupost, že chcete to, měli byste si koupit tamto.....“). To je situace rodičů, vzhledem k dítěti. Jenže tohle je nápadně podobné situaci, kdy Ježíš hovoří o tom, že bude trpět, chce jim vysvětlit, aby se oni utrpení mohli vyhnout, vysvětlit proč bude trpět  a sv.Petr mu na to říká „Kdepak to takhle není to pusť z hlavy.“ My si musíme uvědomit, že kdybychom tohle my někomu udělali, tak to bude přinejmenším považovat za hulvátství. Sv.Petr to nemyslel ve zlém, jistě, ale co naplat, jednou je to Boží Syn (těsně předtím to vyznal). Ale pozor, kéž bychom byli tak málo  (musíme to nazvat správným slovem) hulváty vůči Bohu, jako sv.Petr, nebo miláček Páně – Jan. A v nás je toho víc,než si myslíme. My jsme se ještě nesetkali s Ježíšem a tak si snadno můžeme nalhávat, že my s Ježíšem plně vnitřně souhlasíme. Těch míst, ve kterých s Bohem nesouhlasíme, je minimálně tak hodně, jako bylo u apoštolů. My o nich nevíme. Tím, ale není řečeno, že nemohou působit škody. Jsou to věci, které nemáme dořešené, ale myslíme si, že je dořešené máme. Pak přichází hřích, který je vlastně signálem „Pozor, člověče, ty o Bohu špatně přemýšlíš“. Proč Ježíš šel na kříž?   Ta představa, že by Bůh potřeboval udělat určitý „počet ran holí“ je nesmyslná. My si to představujeme tak, že my jsme (nebo židé) odsouzeni dostat několik „ran holí“ a že Ježíš ten výprask převezme za nás. Takhle to není. Problém je v tom, že Ježíš musí na kříž, aby zlomil předsudky o Mesiášovi. O těch jsme mockrát mluvili. Rabíni kázali o Mesiášovi, jaké to bude senzační, jak vysvobodí  Židy od Římanů, ale vůbec se nezmiňují o tom, že proroci říkají, že nejdříve bude soud nad židy a až potom, až provede náboženskou reformu, bude soud nad pohany. Ježíš jde na kříž proto, aby si pár lidí, jako Nikodém, apoštolové a jiní uvědomili, že velerada jsou vlastně vrazi. Když Ježíš mluvil o tom, že Židé jsou na tom hůře, než nevěstky a celníci, tak se to Nikodémovi nezdálo a odcházel v domnění, že Ježíš je fantasta. Víme, že i apoštolům se to nezdálo  (viz případ s bohatým mládencem). Proto musí být Ježíš zabit, aby si židé uvědomili, že právě v jejich náboženské oblasti jde o mnoho chyb, které si dosud neuvědomovali. Teprve, až je Ježíš protiprávně odsouzen, si Nikodém uvědomuje, že ten tesař z Nazareta má pravdu.  Toto je smysl Ježíšova kříže. (Samozřejmě se to netýká pouze Nikodéma, kvůli němu samotnému Ježíš na kříž nešel, ale musíme si to domyslet i ve vztahu k apoštolům a dalším lidem, kteří pak museli zaujmout stanovisko.) Smysl kříže není v tom, aby součet ran lískovkou byl udělen, jedno na čí záda.  Ježíš přece sám říká  „Až povýšíte Syna člověka, poznáte, že jsem to já !“ , t.j. poznáte, že jsem opravdu Mesiáš. Nebo také to  „......aby svět poznal, že miluji Otce.“ To znamená, aby svět poznal, že konám to, co mi Otec nařídil, že konám jeho vůli, že nejsem fantasta, pomatenec, posedlý, že to, co říkám, je pravda. Ježíš úmyslně zavádí v tomto případě hovor na to, jaké jsou názory na Mesiáše ? „Za koho lidé považují Syna člověka ?“ Apoštolové vykládají jak různé názory byly v různých místech kam přišli   a jak nebyli schopni těm lidem vysvětlit, že se pletou, že např. sami byli učedníky Jana Křtitele a nyní jsou učedníci Ježíše, že Jana Křtitele dobře znají  a přesto nemohli některé lidi přesvědčit, že Syn člověka není Jan Křtitel. Podobně prorok atd. Ti lidé byli nepoučitelní. Místní „písmák“ měl pro ta lidi větší váhu, než názory přímých učedníků. Ježíš záměrně nechá apoštoly vykládat o tom živelném, ukvapeném názoru. Pak klade otázku "„Co si o mně myslíte vy ?"  Petr – „Ty jsi Mesiáš.“ Ježíš za to Petra chválí. Ale jak je začal poučovat, že Syn člověka bude muset trpět........ . Neřekl“já budu trpět.“ Ježíš úmyslně to utrpení váže na Mesiáše. Petr si ho bere stranou ....atd. Kvůli tomu musel jít Ježíš na kříž, kvůli tomu „to takhle není“. U Matouše najdeme celkem 8x, jak se Ježíš pokoušel Petrovi, Jakubovi a Janovi vysvětlit, že musí trpět, být zabit. O tom jsme mockrát mluvili. Ta problematika je jim cizí, oni mají „svůj“ názor na Mesiáše. Vážení přátelé, z toho bychom se mohli pořádně poučit. My velmi často říkáme Bohu „to takhle není“. Jistě, nevíme o tom. Ale dá se to najít, když člověk chce. Máme k ruce evangelium a můžeme porovnat, konfrontovat.

Mk 9,2-10

Ježíš vzal sebou Petra, Jakuba a Jana, vyvedl je na vysokou horu, aby byli sami. Byl před nimi proměněn,........jak by jej žádný bělič na světě nedovedl vybělit. Zjevil se jim Eliáš s Mojžíšem a rozmlouvali s Ježíšem.........Petr se ujal slova a řekl Ježíšovi: Mistře, je dobře nám tu být.............atd.

Zamysleme se nad tím dnešním čtením. Na tomhle úryvku je krásně vidět, jak důležité je přečíst, co o tom říkají všichni evangelisté a dát si dohromady všechny souvislosti. Představte si, jak bychom konkretizovali, zahráli tu scénu, jak jdou apoštolové z hory a jak se chovají. „Toho slova se chytli, diskutovali mezi sebou“, co to znamená. Čili, tahle věta připouští to, že prostě diskutují a že se ptají Ježíše, co znamená vstát z mrtvých a Ježíš jim to vysvětlil. Jenže, když si přečteme ostatní evangelisty (Mt 17, Lk 9), tak tam zjistíme toto: Ježíš bere sebou Petra, Jakuba a Jana, kteří mají být svědky Ježíšova proměnění. Nikdo jiný. Když jsou na hoře, Ježíš se začne měnit, tvář mu září jako slunce, šat úplně zbělel, oni zírali, zjevují se dvě postavy, zjišťují z hovoru (možná, že se představili, a nebo z hovoru vyrozuměli) , že je to Mojžíš a Eliáš. Ovšem hovoří spolu s Ježíšem o tom, co znamená, že Ježíš bude zabit. Apoštolové jsou svědky, jsou jednak úplně uneseni tou událostí, ale pozor jsou vyvedeni z míry obsahem rozhovoru. Proč? Povíme za chviličku. Všimněte si, že Petr říká Ježíšovi: „Mistře, je dobré, že jsme tady, máme udělat 3 stany, 1 tobě, 1 Eliášovi a 1 Mojžíšovi“. Oni automaticky uvažují, že každý bude sloužit jednomu. Jsou to slavné postavy židovských dějin (super slavné postavy), apoštolové vůbec neuvažují o stanech pro sebe, čili jsou uneseni radostí, ale rozhovoru se neúčastní. Nevěděli totiž, co by měli říci, tak byli ustrašeni. Takže Ježíš hovoří s Mojžíšem a Eliášem o tom, že Syn člověka má být zabit. Když sestupují  s hory všichni tři s Ježíšem, dávají se do diskuse, ale to vůbec není diskuse, jako např.: „Ježíši, prosím tě, ty říkáš, že budeš zabit, že vstaneš z mrtvých?“ Ne. Ježíš říká: „Nikomu neříkejte, dokud Syn člověka nevstane z mrtvých.“ A oni si říkají: „No, co tohle znamená?“ A jejich reakce na to vůbec není: „vysvětli“, ale je to reakce v podstatě odmítavá: „No a proč tedy říkají zákoníci, že má napřed přijít Eliáš?“ A Ježíš říká, no sice přijde, ale Syn člověka bude vydán a bude zabit. Samozřejmě, že evangelisté to jenom nakousli. Ale výsledek toho rozhovoru cestou z hory je, že i když oni viděli Ježíše, Mojžíše a Eliáše, tak jejich reakce je odmítavá na obsah rozhovoru. Zdá se to divné, ale tady jsme u toho, že je třeba číst nejenom u  Mt., Mk., Lk. líčení této události, ale dobré si vzít u Mt., nebo u Mk. a porovnat, jak se chovají apoštolové vůči tomu, když Ježíš říká, předpovídá svoje utrpení. Tak za prvé, on nepředpovídá svoje utrpení, ale upozorňuje na to, že je to v Mojžíšovi a prorocích, že musí být zabit a 3. dne vstane z mrtvých. Čili, on připomíná proroctví. Asi tak týden před tou událostí na hoře, jak jsme četli dnes, Ježíš to řekl poprvé. Ptá se: „Za koho považují lidé Syna člověka?“  „Jedni říkají, že je to Jan Křtitel, jiní, že je to Eliáš, nebo jiní některý z proroků“. „Co si o mně myslíte vy?“ „No, ty jsi přece Mesiáš“, říká Petr. Ježíš mu říká: „Gratuluji ti, žes na to přišel.“ Petr je přesvědčen, že Ježíš je Mesiáš. Teď v takové té slavnostní chvíli, kdy oni prohlašují Ježíše za Mesiáše sami, kdy prostě vidí, jak ty názory lidí jsou naivní a ukvapené, že si nedají říct, že to není Jan Křtitel (my Jana křtitele známe), Ježíše taky, jak takoví rozumbradové „u píva“ sedí a vykládají o tom, kdo je to ten Ježíš. Ti notáblové si prostě nedají říct, že Jan Křtitel a Ježíš jsou dvě různé osoby. Apoštolové tyhle zážitky líčí, Ježíš jim pak říká: „Co si o mně myslíte vy?“ No, ty jsi přece Mesiáš. A mimo jiné říká Ježíš: „Nikomu o tom neříkejte“.  Za druhé: „Syn člověka bude vydán, bude zabit…“ a Petr mu na to řekne: „Kdepak to se ti nestane“. Čili, jakoby řekl malému klukovi: „Heleď, nepleť se mezi dospělé, tady máš bonbón a hraj si.“ Samozřejmě, že to nemá ten společenský ráz, ale ve skutečnosti je to rázné odmítnutí  informace. To bylo asi tak týden před touhle tou událostí. „Jdi mi z očí (jdi za mnou) satane“, nejhorší nadávka, kterou kdy Ježíš řekl. To není nadávka, ale charakteristika, protože tady vlastně vidíme, jak se z člověka satan může stát (satanovský typ)  právě touhle tou cestou. A že takhle také vadným způsobem, vadným rozhovorem s Bohem se z toho 1. anděla také stal satan. Ale pozor, v té dnešní události vidíme, jak se spolu setkávají Mojžíš, Eliáš a Ježíš, největší esa židovského nebe. Petr, Jan a Jakub jsou svědky rozhovoru, kde se právě mluví o té Ježíšově smrti, o tom, proč Ježíš musí na kříž. Všimněte si toho paradoxu. Oni jsou z jedné strany uchváceni, nadšeni, ale na druhé straně vůbec nevnímají, co se tam říká. Proč tohle to tvrdé slovo říkám?  „Nevěděli, co měli říct, tak byli ustrašeni“, už tohle to nám říká, že oni jsou vystrašeni tím rozhovorem o Ježíšově smrti. Oni nemají na to co říct. Oni se jenom dívají, visí na rtech: „To je Mojžíš a to je Eliáš! Páni, my je vidíme na vlastní oči“. Ale to, co říkají, jim jde bokem. Tohle je nesmírně důležitý fakt, skutečnost. Tady jsme i u problému, jak to, že někdo v nebi nevydrží, že v nebi je málo šťasten, u problému očistce atd. Takže sestupují s hory a Ježíš říká: „Nikomu neříkejte, dokud Syn člověka nevstane z mrtvých“. „Proč tedy zákoníci říkají, že má napřed přijít Eliáš?“ Takový herec musí velmi dobře rozlišit otázku a námitku. Obojí se píše s otazníkem. Ale když řeknou, nejde nám to dohromady, jakým právem to říkají ti zákoníci? Když to řeknu takhle, vidíme obvinění zákoníků. Ale já můžu říct: „No, jo, kamaráde, ale nezapomeň, že zákoníci říkají něco jiného než ty. Koukej se ty dostat do správných kolejí.“ Čili, tohle je to umlčení Ježíše. „Proč tedy říkají zákoníci“ a to vlastně na základě toho textu přímo rozlišit nemůžeme, ale hned přijdeme na to, že platí ta druhá verze. Je to trochu silné. Že by apoštolové jednali s Ježíšem jako s malým klukem? Bohužel v tomto případě je to tak. Když scházejí s hory, pro Jakuba, Petra a Jana  je to vlastně třetí informace o utrpení. Jak to vypadá dále? U další předpovědi (Mk 9, 30-32, Mt 17, 22, Lk 9,43), „oficiálně „ druhé (podle nadpisů v Písmu), vidíme: „Poučoval své učedníky a říkal jim: Syn člověka bude vydán lidem do rukou a ti ho zabijí, ale za tři dny po své smrti vstane. Oni však tomu výroku nerozuměli a báli se ho zeptat.“ Ten tzv. třetí případ, tam víme, jak maminka Jakuba a Jana si to vyloží tak, že se Ježíš jde do Jeruzaléma ujmout moci a zajišťuje svým synům protekci. Samozřejmě, že Ježíš si zavolá ostatní, říká jim to a drasticky řečeno, udělá jim ostudu. Je to totiž velmi důležitá věc, ta otázka Ježíšova utrpení. V Mt 26. kap. je: „Víte, že Velikonoce jsou blízko, Syn člověka bud vydán, bude zabit“ a také bez odezvy. A když je Ježíš ukřižován a ženy přicházejí se správou, že Ježíš vstal z mrtvých, tak apoštolové ženám říkají, že se pomátly („ta slova zdála se jim bláznovstvím“ -  Lukáš),  Kleofáš a ten druhý se trhají od party a jdou pryč. Tady je potřeba dát dohromady to, co píší o dané události všichni evangelisté a také dát dohromady všechno, co s tím souvisí a nevybírat např. jenom jednu předpověď. Kolik těch předpovědí bylo? A nakonec je to úděs, když se Ježíš zjeví zmrtvýchvstalý. Pokládali ho za nějakého ducha. Krásná kariéra, že? Proč si to říkáme? Je to proto, že i u apoštolů, těch špičkových, můžeme najít chvíle, kdy mají tzv. „okno“ při rozhovoru s Ježíšem, kdy nevnímají. A toto je velice důležité si uvědomit. Toto je problém očistce. Myslíte si, že my tyto chyby nemáme? Měl ji sv. Jan a měl tuto chybu i Mojžíš. Kvůli tomu nevešel do zaslíbené země. Proč myslíte, že Bůh dává tuto tvrdou lekci Abrahamovi. Mimo jiné také proto, aby ho přinutil se zamýšlet a pořádně s Bohem mluvit (mimo jiné). A očistec, to není ta pedantická spravedlnost otce,který když se syn žení, tak mu napráská za všechny ty hlouposti, co kluk od malička provedl. My si někdy ten očistec tak představujeme. V očistci se řeší problémy druhu, kdy člověk se nenaučil s Bohem otevřeně mluvit,od Boha nepřijme všechno, že to, co říká Ježíš mu nesedí. Toto si musíme uvědomit. A běda, myslíme-li si, že jsme lepší než sv. Petr, nebo sv. Jan. Oni chyby dělali a bylo by iluzorní myslet si, že my je neděláme. Sv. Jan toto pochopil, až když stál pod křížem. To je také smysl kříže, aby člověk tuto povahovou vlastnost v sobě objevil. Toto se nedá najít ve zpovědním zrcadle, nebo při běžném zpytování svědomí. Toto se objevuje po nějakém maléru, když člověk udělá něco, co s ním otřese.

Mk 9,30-37   Jakub 3.kap.

Ježíš a jeho učedníci sestoupili s hory a procházeli Galilejí, ale On nechtěl, aby o tom někdo věděl. Poučoval své učedníky a říkal jim : „Syn člověka bud vydán lidem do rukou, zabijí ho, ale za tři dny po své smrti vstane.“ Oni však té řeči nerozuměli, ale báli se ho zeptat......“O čem jste cestou rozmlouvali ?“........rozmlouvali, kdo z nich je největší.....“Kdo chce být první, ať je ze všech poslední a služebníkem všech.“ Pak vzal dítě, postavil ho před ně, objal ho a řekl jim : „Kdo přijme jedno z takových dětí kvůli mně, mne přijímá a kdo mne přijímá, nepřijímá mne, ale toho, který mně poslal.

Jsme tu u věci, o které jsme častokrát hovořili, ale je to věc, která je klíčem (a to bohužel, stále klíčem nenalézaným). Protože problematika evangelia a těch kolem 250 křesťanských církví, by byla vyřešena a všichni ti dobří z těch církví by vytvořili církev jedinou. Když k tomu připočítám ještě ty nekřesťanské církve, tak dostaneme pestrou paletu, jako v nějakém módním salonu. Tady jsme u té tragedie, že člověk si vybírá náboženství, které mu vyhovuje, kdežto měl by mít před sebou jedno náboženství pořádné, podle kterého by měl on sám sebe přestavět. Jistě to není to, že např., když jdu ke krejčímu a kabát má krátké rukávy, tak že si nechám uříznout ruce. Mohu si však vybrat jiný kabát, nebo to musí krejčí nějak opravit. V náboženství se však já musím přizpůsobit tomu, co říká Bůh. A to, že je těch církví tolik znamená, že ve všech ( a my nemůžeme sebe vyloučit, i když si říkáme „my jsme pravá církev“, ještě neznamená,, že tomu svému náboženství pořádně rozumíme) mají určitá místa evangelia, kterým nerozumějí, která opomíjejí, nebo jenom vytrhávají z kontextu. Proč to říkáme ? Proto, aby jednou začala nám ta místa, která jsme četli, začala říkat na naše konto. Všimněte si, jak argumentuje sv. Jakub: „Z čeho vznikají války, z čeho boje mezi vámi?“ (Stačí se podívat do dějin a těch bojů bylo dost a dost i mezi křesťanskými národy a mezi katolíky)  „Z  vašich žádostí. Žádáte, ale nemáte. Zabíjíte, nenávidíte a přesto nemůžete dosáhnout ničeho. Bojujete, válčíte, ale nic nemáte. Proč nic nemáte? Protože neprosíte“. (Tady jde o to, že modliteb bylo dost, aby P. Bůh našemu císaři pánu a jeho zbraním pomohl. Ale nebylo dostatek modliteb typu „Bože, pomoz mi, ať se dovedu na věc dívat tvýma očima.“ Kdyby všechny ty křesťanské země, se modlily takovým způsobem, tak by žádná válka být nemohla.)  Dále to vypadá jako rozpor: „Prosíte a nic nedostáváte, protože prosíte špatně.“ Totiž někdo neprosil vůbec „Pane Bože. ať věci vidím, tak jako ty.“ Ani křižák s mečem   ani husita s cepem se takhle nemodlili. Vycházeli z toho, jak oni četli Bibli. Když vezmete všechny ty reformátory, tak nakonec, když to vezmete přesně, tak u nich najdete místa, která nesouhlasí s Biblí. Prostě nerozuměli úplně Božímu slovu, to je ta tragedie. Jistě byli mezi nimi lidé ( a to je věc, která se týká i nás), že prosili „Pane Bože pomoz mi a Pán Bůh nepomáhá. „Prosíte a nic nedostáváte“, to už jsou jiní lidé. Ta první kategorie – ti neprosili, nebo pouze oficiálně o pomoc apoštolskému Veličenstvu.  Ti druzí lidé, řekněme prosí, ale také nedostávají. Tady sv.Jakub říká jenom částečné řešení. „Protože prosíte špatně, chcete to pak rozplýtvat na své rozkoše“.  V evangeliu vidíme ještě jinou věc. Ježíš nemůže určité věci apoštolům vysvětlit ( my říkáme, ani kdyby se rozkrájel ) ani když se nechal ukřižovat. V dnešním úryvku Ježíš předpovídá svoji smrt a „oni té řeči nerozuměli, báli se ho zeptat“.  Proč tomu nerozuměli ?  Není to poprvé. A když jim to Ježíš říkal poprvé, tak tomu rozuměli moc dobře, ale Petr si vzal Ježíše stranou: „Kdepak to se ti nestane.“ – „Jdi mi z očí satane.“ Petr tady dává přednost tomu, jak on je zvyklý  a zachází s Ježíšovým sloven, jako ten člověk, kterému nesedí ten kabát (když je dlouhý, tak z něj nechám kus ustřihnout). Krejčí nám dělá šaty na míru, ale my nesmíme od Ježíš chtít křesťanství na naši míru. My musíme naši „míru“  upravovat podle Ježíšova křesťanství (vkusu). A to je právě ta tragedie. Oni mají svůj názor na Mesiáše (zafixovaný, zakořeněný), jaké to bude až přijde. Proto krátce po tom, co Petr prohlásí Ježíše za Božího Syna, říká, „kdepak, to se ti nestane“, protože Ježíš řekl něco, co je v rozporu s jejich názorem. Pak to postupuje. Víme, že ta předpověď přišla vícekrát, než jenom třikrát. Ani Petr, Jakub a Jan tuto věc nevzali na vědomí (v jejich případě lze najít předpověď až 8x). Další fáze po tom odmítnutí je „nerozumí, ale bojí se zeptat“. Pak je další fáze vývoje postoje apoštolů  ( a pozor, jde také obecně o postoj vůči  Ježíšovu slovu, který v různých otázkách kolísá), kdy vůbec nevnímají. Vezměme si příklad ze života. Když rodiče dítěti domlouvají (může být chyby na straně dítěte, nebi rodičů, nebo obou stran současně, viz problematika dospívání) může to dojít tak daleko, že začne být averze. Ten mladý člověk s třeba ptá, chce vysvětlení těch dalších věcí, ale ty předchozí nechá plavat. Když se po něm požaduje, aby se vrátil k těm předchozím, tak sám si na ně nevzpomene a když se mu to připomene, tak řekne „ to jsou známé věci.“ Tady jsme u toho, že toto dělali apoštolové Ježíšovi také. „Zase to s tím „Jdeme do Jeruzaléma.....“, co pořád s tím má ?  Kdo to má pořád poslouchat ?“ A pozor, tady u toho byli sv.Petr, Jan a Jakub, tři špičkoví učedníci Ježíše a ten jejich dohovor s Ježíšem také nabyl bez chyb. A tak i my si musíme zvyknout (naučit se), na správné „dohovoření“ se s Ježíšem. Samozřejmě, že my nemluvíme s ním tváří v tvář, ale máme evangelium. Jenže u evangelia můžu udělat to, že tu nepříjemnou stránku obrátím. Ježíš ale stránky obracel sám, tak jak on považoval za nutné. Proto docházelo k tomu, jak jsme to četli dnes, „nerozuměli mu, báli se ho zeptat.“ Proč to „báli se ho zeptat“ ? Báli se, že jim znova řekne „Jdi mi z očí satane.“ ?  Za nerozumění Ježíšovi se platí strašnou cenou. Ta utrpení prvotní církve nemusela být, také nemuselo být utrpení židovského národa, židé nemuseli trpět.  Kdyby byli řekli: „Ty, tesaři, poslyš, ty nejsi žádný studovaný rabín, děláš zázraky a tady, tohle, co říkáš se nám zdá, že není v souladu s Písmem atd.“ Ježíš by jim dokázal, že to v souladu s Písmem je (s Mojžíšem a proroky) a Jeruzalémský chrám mohl stát dodnes. Proč si toto připomínáme ? Protože nás to teprve čeká.  My jsme zatím v situaci židů, kteří se těšili na Mesiáše a kteří nevěděli, že budou křičet „Ukřižuj.“ Ono to vypadá málo povzbudivé, ale co máme říct na to, když Ježíš tady marně upozorňuje „Syn člověka bude vydán, zabit......“Dokud si tohle nepřipustíme, že i my bychom mohli takto jednat a nevědět o tom, tak se nám může stát, že Ježíšovi nebudeme rozumět a bude platit to, co píše sv.Jakub : „.......modlíte se a řešení ta modlitba nepřináší, protože se modlíte špatně.“ A proč ? Protože máme svoje názory a podle nich kontrolujeme, jestli to co říká Ježíš, já přijmu nebo ne. Takhle řečeno to vypadá drastické. Ale zamysleme se nad tím, že to dělali apoštolové  a pozor, my nejsme lepší než oni.

Mk 9,38-40

Jan řekl Ježíšovi: Mistře, viděli jsme někoho, jak vyhání zlé duchy ve tvém jménu, ale není tvým učedníkem Bránili jsme mu.......... „Nebraňte mu, přece, žádný kdo ve jménu mém koná zázrak, nemůže hned o mně mluvit špatně. Kdo není proti nám, je s námi“.

Je to velice závažná věc. Zdůrazníme si leden z více aspektů. Je také zajímavá věc, jak Jan říká, že tomu člověku zabraňovali dělat zázraky a Ježíš jim to vymlouvá, ale o tom mluvit nebudeme.  Řekneme si o jedné věci. Jek to, že tento naprosto neznámý člověk rovněž dělá zázraky ?  Je to proto, že slyšel první Ježíšovo kázání, ve kterém říká „Opravte své smýšlení“. Ten člověk, když slyšel Ježíše, někde uprostřed davu, tak se v protikladu s mnoha jinými zamyslel nad tím, co říká Ježíš. Zřejmě si řekl : „ tak ten tesař říká, že naše názory na Mesiáše nejsou v pořádku, tak já si rychle přečtu, co o tom říkají proroci“. Sehnal si Jeremiáše, Izajáše a jiné, četl to, a vida, zjistil, že tesař má pravdu. „No, jo, ale, co vlastně mám dělat, až  přijde Mesiáš, abych se s ním nedostal do sporu?“  Dospívá k názoru, že tesař z Nazareta má pravdu, že ta židovská zbožnost je skutečně nekvalitní, že tesař říká úplně něco jiného než rabíni, nebo jiní návštěvníci synagogy. Uvědomil si, že až přijde Mesiáš, tak za současného stavu bychom mu nerozuměli. My ani nevíme, jak se ten člověk jmenoval ani jak to proběhlo, ale je to vlastně druhý Jan Křtitel. Zřejmě se mu zjevil Bůh a řekl mu : „Chodˇa to, na co jsi přišel, kaž,  říkej druhým, dávám ti moc, uzdravovat nemocné“. Ježíš také, když vysílá učedníky, tak jim dává tu moc. Tomu člověku se dostalo výzvy, aby šel, kázal a uzdravoval  a to nějakým způsobem, o kterém tady není zmínka. Víme  však jedno a to je rozhodující. , že klíč k jakémukoliv rozvoji je ochota přemýšlet o svém způsobu myšlení. Když je někdo opilec, měl by se zamýšlet nad tím jak přemýšlí. Je někdo vztekloun ? Jen ať si řekne : „Já se nebudu vztekat“.Nepomůže mu to. To, že se vzteká, je výsledkem způsobu jeho myšlení. Někdo se nemůže s manželkou snést a líbí se mu jiné ženy. Jen,  ať si dělá předsevzetí, nepomůže mu to, protože klíčem ke všemu je,aby se člověk naučil pořádně myslet. Několikrát jsme si řekli, že napřed, než vezmu do ruky Bibli, musel jsem vzít do ruka slabikář. Zrovna tak, když chci rozumět tomu, co mi Ježíš říká, napřed musím umět správně přemýšlet. Ber, kde ber, nauč se, kde máš příležitost. Když někdo špatně přemýšlí,tak ať se mu to vysvětluje shora nebo zdola, zprava nebo zleva, tak mu to nevysvětlím.Tedy, nezačít rozmnožovat zbožnost, ale pokání v tom původním slova smyslu t.j. opravovat svoje smýšlení. Kdo nerad přiznává porážku, ať najde příčinu, protože např. ten druhý měl pravdu a zranil ho na citlivém místě. Ten druhý mu vzal úctu, kterou měl k sobě, ty zbytky. Proto je třeba hledat příčinu. Tedy my musíme opravit svůj způsob myšlení a také takové ty základní myšlenkové procesy. Začít odstraňovat chyby jednání je pozdě. Je to totéž, jako kdybych chtěl opilci pomoci tím, že mu poradím, aby chodil rovně, když je opilý.  Podobně, když člověk má nesprávný způsob myšlení, může si 1000x říkat, „já už to neudělám, já se polepším“ a nepomůže mu to. Já musím začít hýbat s tím svým myšlením. Jistě, že je to věc náročná, jenže tento člověk na soudu a také Jan Křtitel, Eliáš a Elizeus, ti vyvrátí ty naše výmluvy, že to bylo těžké.Ten člověk řekne: „Já jsem slyšel jenom minimum a ty jsi měl celé Ježíšovo kázání, celé evangelium, jenže, já o tom začal přemýšlet. A kdyby ty jsi začal pořádně přemýšlet o tom,jak přemýšlíš, dříve než vezmeš do ruky evangelium, pak by tě P.Bůh naučil také dělat to, co naučil mně. I když neznám jméno tohoto člověka, je to světec vysokého stupně, je to světec typu Jana Křtitele, světec Eliášovský. A to jenom z té úvodní promluvy tesaře z Nazareta. Kolik my jsme se už namodlili, kolik jsme si naslibovali dobrých předsevzetí, jenže nám schází toto, o čem jsem mluvil – zamyslet se nad tím, jak myslím. Ten člověk to uměl a bude soudcem všech,kteří se budou vymlouvat, že nevěděli, že je to těžké, že to je hluboká psychologie atd. Tady nejde jenom o to,, aby nás ten člověk nesoudil, ale abychom také uměli to, co uměl on. Proto jsem připomněl tu postavu toho záhadného, neznámého divotvůrce.

Mk 9,41-50

Ježíš řek svým učedníkům : „Kdokoliv vám podá číši vody, protože jste Kristovi, amen pravím vám, nepřijde o svou odměnu. Kdo by svedl ke hřívu jednoho z těch nepatrných, kteří věří, pro toho by bylo lépe, aby mu přivázali na krk mlýnský kámen a aby ho hodili do moře. Svádí-li tě tvá ruka, usekni ji, je pro tebe lépe.......svádí-li tě noha, usekni ji, je pro tebe ......Svádí-li tě tvé oko, vyloupni ho, neboť je lépe.....Každý bude solen ohněm.Sůl je dobrá věc. Ztratí-li však svou slanost, čím osolíte ? Mějte sůl v sobě a tak budete žít mezi sebou v pokoji.

Řekneme si jenom krátkou připomínku k tomu „Sůl je dobrá věc...“   Všimněte si toho: „Mějte sůl v sobě a tak budete žít v pokoji“. Když se někoho zeptáme, kdo koho táhne? Vůz koně, nebo kůň táhne vůz? Tady je odpověď samozřejmá. Jenže podobný vztah mezi příčinou a následkem a také mezi naším myšlením a jednáním. Když budu mít správný způsob chápání, budu se dobře zamýšlet, budu vědět, jak si Bůh představuje mé křesťanství, pak hříchy se začnou sami od sebe ztrácet. Když budu vědět, jak má vypadat soužití dvou lidí mezi sebou, tak odmítnu špatného partnera a nebo si vyberu někoho a s tím budu dobře vycházet. Když nevím, jak vypadá správné jednání, pak si vyberu partnera se kterým se budu hádat. Nejde tedy jenom o toho partnera. Jde také o to, že člověk se setkává s Ježíšem a nerozumí mu. (Á, co ten tesař povídá).To pochopení problému té soli není tak těžké. Jenže co naplat, když my si pořád myslíme, že naše víra je v pořádku. A když to nehledáme, pak to taky nikdy nemůžeme najít. Ale jádro problému je právě v tom, že musím vědět, jak si Ježíš představuje křesťanství. Musím vědět, jak je správné myšlení a potom budu uvažovat dobře a s Bohem si budu rozumět a budu si rozumět i s dobrými lidmi.

Mk  9, 41-50 „Ježíš řekl svým učedníkům: Kdokoliv vám podá pohár vody, protože jste Kristovi, amen pravím vám, nepřijde o svou odměnu atd.“.

                Dnešní čtení je velmi bohaté a rozsáhlé. Proto můžeme probrat pouze část toho. Navazuje to na včerejší čtení (Abychom tu první větu pochopili, je dobré se podívat na 10. kap.Matouše („Kdo přijímá proroka dostane odplatu proroka, kdo přijme spravedlivého, dostane odplatu spravedlivého a kdokoliv dá pít jednomu z těchto maličkých třeba jen  pohár čerstvé vody, protože je mým učedníkem, věru pravím vám, nepřijde o svou odměnu“). Co nám toto chce říct?! My máme tendenci rozlišovat dobré skutky tak, že např. ten, kdo se víc modlí, tak má větší zásluhy. Jenže  my zapomínáme na to, co říká Ježíš: „Kdo přijímá proroka, dostane...atd“. Představme si Ježíše v Nazaretě. Je to tesař, ještě nezačal kázat. Je však Božím Synem. Předpokládejme, že někdo přijde za Ježíšem a objedná si u něj stůl. Stůl bude dobře udělaný a Ježíš si nechal  zaplatit, kolik bylo třeba (normální cenu). Kdybychom měli náhodou doma stůl, který kdysi Ježíš vyrobil a kdybychom si na tom zakládali, tak ten stůl by nám vůbec nepomohl. Proč?  Protože, kdo přijímá tesaře, dostane odplatu tesaře. Když  by si někdo řekl: Blíží se velikonoce, tak pozveme Ježíše a Marii (třeba už sv. Josef zemřel). On ten  Ježíš má sice takové divné nápady, o náboženství když mluví, tak je to k nesnesení, jsou chudáci, Josef jim zemřel, tak je pozveme na hostinu, aby nebyli smutní. Toto jak vidíme je dobrý skutek prokázaný samotnému Ježíšovi, ale cena tohoto skutku vyvstane až ve srovnání s jinou představou. Představme si tedy jiného souseda, který si řekne: „Pozveme Ježíše a Marii na Velikonoce. On je to sice jenom tesař, ale co on zná z bible. Snad se podaří ho přimět, aby začal o náboženství povídat. Nebo já ho sám o to požádám. Vidíme, že oba lidé zvou Ježíše a v obou případech je to pozvání stejné. Třeba např. v tom prvním případě, to pozvání mohlo být na vyšší úrovni, s bohatším stolováním. Ale přesto, ten první, ten zval souseda a to souseda, který není intelektuálně na výši. „Ty jeho řeči o náboženství, kdo to má poslouchat?! Ještě štěstí, že mám pořádnou víru“. Tak třeba uvažoval první soused, farizej. Druhý naopak toužil vyprovokovat Ježíše, aby začal mluvit. Prvý soused zve ze společenské povinnosti, zatímco ten druhý zve někoho, kdo zná bibli. A ten, kdo přijímá toho, kdo zná bibli, dostane odplatu znalce bible. Ježíš bude o bibli vyprávět určitě rád. Stupeň záslužnosti dobrého skutku je v tom, jak dalece já toho Ježíše chápu. Když např. třetí soused začne uvažovat: „Ten Ježíš je nějak Pánu Bohu blízko, to určitě bude prorok, já ho pozvu k nám. Záslužnost v tomto případě je daleko větší, i když, opět z hlediska peněz to mohla být investice podstatně menší. Třetí soused přijímá proroka, dostane odplatu proroka. Vidíme, že u sv. Matouše je to gradováno: prorok, spravedlivý a najednou, jako by to „Spadlo“ hodně dolů: „Kdo podá i tomu nejmenšímu číši studené vody....“. Ve skutečnosti to není skok dolů, protože je tam: „Kdo vám podá číši vody, protože jste Kristovi..“.  To znamená, že když ten člověk pochopí Krista, Ježíše jako Mesiáše, tak kdyby pozval Ježíše osobně, tak to pozvání bude mít daleko vyšší úroveň, než když v Ježíšovi budeme vidět jenom proroka. Ježíš toto všechno roztahuje, expanduje tak, že když se dokážu dívat na bližního z tohoto hlediska, tak podle toho, jak dalece já dovedu v něm vidět Ježíšova bratra, podle toho může být záslužný skutek vykonaný komukoliv. Tedy, když se dokážeme dívat na druhého z toho hlediska, že je to Kristův bratr, tak naše skutky mohou být naprosto stejně záslužné, jako kdybychom žili v době Ježíšově a Ježíšovi prokázali to, co prokazujeme tomu druhému – bližnímu. Je to ovšem velice náročné a souvisí to s pochopením toho, co říká Ježíš o funkci Svátosti Oltářní atd. Tedy, kdyby někdo i to nejmenší dítě dokázal chápat jako Ježíšova bratra. Velký stupeň záslužnosti je v tom, když plně tu věc chápu. Když někdo jde ke sv. přijímání, nesmírně ta záslužnost závisí na tom, jak dalece je člověk o tom poučen, jak chápe funkci eucharistie. Tady platí také: „Kdo přijímá oplatku, dostane odplatu oplatky. Kdo přijímá, protože je to povinnost, dostane odplatu splněné povinnosti (nedostane žádný výprask, protože povinnost splnil – může si myslet). Ten, kdo dokáže chápat v hostii Ježíše, dostane odplatu kontaktu s Ježíšem.To je jeden aspekt. Druhý aspekt je tento: „Ten, kdo vám podá číši vody, protože jste Kristovi..“ je otázka nad kterou se musíme zamyslit. Může zde jít např. i o vlastní dítě. Můžeme se na ně koukat jako na zlobivého fracka, ale také jako na Ježíšova bratra. Podle toho máme odstupňovanou záslužnost. Když ta maminka dokáže to dítě brát z aspektu, že je to Ježíšův bratříček (Nenamlouvejme si, že to máme v kapse, máme k tomu ještě hodně daleko), tak to má stejnou hodnotu, jako kdyby dělala brigádu Panně Marii u jesliček. Pozor u toho „podání číše vody“ stojí „pro jméno Kristovo“. To je právě to obtížné. Až tohle budeme umět, to se budeme umět jinak modlit.  A také celý svět bude vypadat jinak. Pán Ježíš si stěžuje: „Až dosud jste za nic neprosili ve jménu mém“. Říká to apoštolům, ale platí to dodnes. To, že na závěr modlitby zanotujeme „skrze Krista Pána našeho“, to není tou modlitbou „Skrze Ježíše Krista“ a souvisí to právě s tím, co jsme si povídali. Je to pasáž velmi náročná, krásná, když se člověk do ní začte v Evangeliu, ale dá to práci. Proto je dobré si uvědomit, že bychom se měli více „starat“ o ty svoje názory a také chápat toho Krista, jak ve svátosti oltářní, tak v člověku, v sobě i v tom druhém. Pak mohou být i ty nejjednodušší skutky, které mně tak jako tak baví (maminka + dítě) mohou  být záslužné v té nejvyšší kategorii. Ale pozor, lehce se může stát, že si nalháváme a jsme obětí sebeklamu, že např. si myslíme, že vidíme už Ježíše v bližním. To se teprve musíme pracně učit. Na druhé straně platí: „Kdo by svedl ke hříchu jednoho z těch nepatrných....“, co může být i špatná výchova. To nemusí být jenom to „Nechoď do kostela“. To může být i vadné vodění do kostela. To může být i inkvizitorské vynucování modlitbiček a zbožnosti u dětí. To je věc nad kterou by se měli rodiče zamyslet, jestli sami pořádně znají své křesťanství, aby dětem nevtloukali nějaké zkomoleniny. Je to častější, než by se zdálo. Rodiče často trvají na tom, aby děti chodili ke svátostem a přitom sami to berou povrchně a lajdácky.

Mk 10,2-16.   + 2. kniha Mojžíšova, 1.kap.

Přišli farizeové a zeptali se Ježíše, smí-li se muž se ženou rozvést. Chtěli ho tím přivést do úzkých. Odpověděl jim : „Co vám přikázal Mojžíš ?“ Řekli : „Mojžíš dovolil vystavit rozlukový list a rozvést se.“.......atd. „Rozvede-li se žena se svým mužem a vdá se za jiného, dopouští se cizoložství.“.......Matky přinášela k Ježíšovi děti, aby jim požehnal.......atd. „Amen, pravím vám, kdo nepřijme Boží království jako dítě, vůbec do něho nevejde.“ Bral je do náručí, kladl na ně ruce a žehnal jim.

Chceme se zaměřit na tu problematiku: Kdo nepřijme Boží království jako dítě, vůbec do něho nevejde. A ještě máme tady ten slib z minula, člověk, který dělal zázraky (Mk.,9, 37-42, 46-47). A tento člověk krásně souhlasí s tím problémem okolo Adama, o kterém jsme četli a kterého si leckdo z vás možná nevšiml. Tak napřed ta věta : Kdo nepřijme Boží království jako dítě, vůbec do něho nevejde. Tato věta na první pohled vypadá zcela jednoduše. Uvědomte si, že má vlastně dvojí význam.  Význam č.1. : To je zkušenost, řekněme u artistů. Aby to děcko dokázalo udělat určité cviky, tak musí ty jeho klouby být schopny všemožných vývratů, vykroucení. A tak to dítě musí trénovat, dokud ty kosti nejsou zafixovány, čili, snad tak do pěti let a nebo tak nějak. Např., když si malé dítě nebude čistit zuby, budou se kazit ještě ty mléčné, ale když si nebude čistit i ty druhé, trvalé, třetí už mu nevyrostou, ty třetí jsou vyndavací. Proč to říkám takhle drasticky ? Protože to je jeden z těch významů. Určité věci musíme zvládnout v dětství a pakliže je v době dětství nezvládneme, tak s nimi nepohnem. Ovšem ta věta, kdo nepřijme Boží království jako dítě....., má ještě druhý význam. A právě ten druhý význam v evangeliu platí. Nebudete-li jako děti, nevejdete. Protože my máme dva základní postoje vůči novým věcem. Buď je to postoj ano, tohle já znám, to se mi nemusí připomínat a nebo, já se nad tím zamyslím, to, co říká ten druhý, kterého si vážím, je něco jiného,já si to promyslím. Toto např. v dějinách bylo u lékařů. kteří třeba byli úspěšní ve svém oboru, ale protože neměli ten přístup jako děti, tak nepochopili Pasteura. Pasteur každému ze současných lékařů umožňoval, aby si prohlédli ty jeho práce, aby viděli ty jeho pacienty. Nedávno jsem připomínal, jak např. z Čech někdo jel k Pasteurovi na stáž a když se vracel, tak prostě řekl : „ Na co pan Pasteur přišel, je hrubá empirie, to není žádná věda. Jenže vzteklina byla tehdy nemoc, na kterou se absolutně na 100% umíralo. Pasteurovo léčení umožnilo prakticky všem lidem uzdravení, což se málokdy povede  tak výrazný úspěch (statisticky). A ti lékaři, kteří vystudovali, nemohli rozumět té Pasteurově nauce, protože to bylo něco jiného, než co se učili ve škole. Oni by museli začít medicínu v té určité oblasti úplně znovu. A to je právě to druhé : být jako dítě. Tohle není tak docela obtížné, jak by se zdálo. Když se člověk učí nějakou cizí řeč, tak ti cizí řeč se učí nezávisle např. na své mateřštině. A pak to nedělá potíže, když to má od sebe oddělené. Ale ti lékaři v  obě Pasteurově, to chtěli srovnávat s tím, co se oni učili ve škole, to ovšem nešlo dohromady. A proto odsunuli to, co  řekl Pasteur. Jeden z argumentů např. byl : To, co Pasteur vynalezl, není léčení, on pouze vynalezl prostředek, který zabrání propuknutí nemoci. Ale léčení to není. Akademicky řečeno, je to pravda, ale ten doktor, který takhle mluvil, když mu přinesli pokousaného člověka, řekl, jó, věda nezná léčení. A co Pasteur ? To, co Pasteur vymyslel, není lék, ale zabránění vzniku nemoci. Tady vidíte tu zrůdnost té logiky, která vyvstává až v době krize. Takový ten střet mezi novou a starou školou je věc, která je v historii nesčetněkrát doložena. Např. když Faraday přišel s novým pojmem polí, tak „stará škola“ se tomu smála. Faraday byl pro ně nevzdělaný, až Maxwell, když se nad tím zamyslel, řekl, že to bylo štěstí, že Faraday neměl „klasické“ vzdělání, že nemyslel standardně. Podobný problém byl také mezi učedníky, příp. apoštoly a Ježíšem. Vzpomeňme si na Petrovo „Kdepak, to se ti nestane.“ Uvědomte si, že je to totéž, jako kdyby řekl „ty tomu nerozumíš, mlč.“Z hlediska toku informace, přenosu myšlenek, je to stejné. A naopak je to zákeřnější, protože to může mít zdvořilostní charakter. Před týdnem jsme v evangeliu četli, že se objevil jakýsi člověk, který dělal zázraky. Jan to říká Ježíšovi a že mu v tom bránili, Ježíš na to : „To jste neměli dělat, kdo není proti vám je s vámi.“ Pak říká tu věc „Pohoršuje-li tě.....atd.“ Normálně tyhle ty věci si představujeme při pokušení typu Např. když někdo chce krást , nebo se někomu líbí vdaná žena. Ale v tom případě toho divotvůrce,který je mimo tu oficiálně rodící se církev a dělá zázraky, proč to tam Ježíš říká ? Měl jsem radost, že někteří z vás projevili o to zájem. Zvlášť jsem měl radost z jedné staré babičky, která se přišla zeptat, kdy o tom budu kázat, protože by o to nechtěla přijít. Ona je to velmi důležitá věc. Ten člověk totiž nepatří do okruhu Ježíšových učedníků a dělá zázraky.  Ale proč tam Ježíš říká to „Pohoršuje-li  tě tvá pravá ruka....“. Odpověď budeme hledat u Adama. Ono se říká, že Adam byl podroben zkoušce, ale ve skutečnosti to bylo spíš období rozhodnutí, kde on si měl zvolit způsob života a Adam volil špatně. Boží plán s Adamem je, aby boží plán v něm probudil přemýšlení, zájem o rozvoj, výstavbu a tím zájem o jídlo ze stromu života. Adam na připomínky, zda jedl ze stromu života byl už alergický (to lze říct s jistou pravděpodobností). Jisté však je (na to přišel můj žák, dnes už otec rodiny), že ten Adam se v ráji nudil, proč tedy spal, když Bůh mu dělal Evu ?  Měl jsem radost, že můj žák přišel na věc, kterou nemáte v žádné literatuře popsanou (pro mne to byla lekce, jak třeba umět číst Bibli a já jsem mu za to vděčen). Adam se v ráji nudí a tu dobu potřebnou ke klonování (rozvinutí se) toho organizmu Evy z toho materiálu prostě prospí. Bůh a andělé, kteří na tom spolupracují si nenechají ujít radost tvůrců. Adam by u toho mohl být, ale ono ho to nebaví. Proč Bůh dává Adama spát ? Nechají snad rodiče děti, které se těší na Štědrý večer, celý den prospat tím, že jim dají prášky na spaní. A Adam tady dostává narkózu. Pro Boha není problém vyjmout to žebro bez bolesti. Já sám jsem prodělal operaci s lokálním umrtvením a žádný problém to není. Vzpomeňte si, že když Petr, Jan a Jakub jsou na hoře a Ježíš se před nimi promění a rozmlouvá s Mojžíšem a Eliášem, tak také usínají. V Getsemanské zahradě před zatčením, když Ježíš říká „Bděte se mnou“, tak usínají také. Když Ježíš říká, dejte vy jim jíst, tak sice neusínají, ale úplně na to zapomínají. Ten zázrak s chleby, jakoby z jejich mozku byl vymazán. A to je věc, která je doložena u apoštolů vůči Ježíšovi. Petr, Jakub  a Jan se v Ježíšově přítomnosti nudí ? Tady jde o něco, že člověk v sobě má něco co  nesnese  toho Krista, co nesnese to Boží slovo a to bylo u Adama. Adam byl v ráji, jakoby napůl v nebi. Adam se tam nudil, Adama to Boží slovo nevzrušilo. Bůh se mu zjevoval. Ale pro Adama to zřejmě byly chvíle, kdy s rozpaky čekal, kdy už konečně ten „pánbíček“ s tím povídáním o tom stromu života skončí. Tady jsme u toho problému  „Nebudete-li jako děti.“ Ten záhadný člověk, jehož jméno Bible úmyslně neuvádí, protože to může být každý z nás, kdokoliv, pochopil, že člověk se může sám zamýšlet nad těmi problémy a udělat duchovní pokrok, že může jít dál za ty meze konvenčního náboženství. Ten člověk, možná, že slyšel kázání Jana Křtitele, nebo 1.kázání Ježíšovo a řekl si : „Ten Ježíš, tesař z Nazareta má pravdu, musím přemýšlet. Jistá věc je, že se mu zjevuje Bůh, možná prostřednictvím anděla a dostává pověření, jako dostal pověření Jan Křtitel, opět kvůli důkladnému a důslednému přemýšlení. Proč apoštolové nerozuměli Ježíšovi, proč usínali ?  Bylo to proti jejich standardním názorům, nelíbilo s jim to, nepáslo jim to do noty, co říkal Ježíš. Byli zvyklí na ty rabínské představy, které, i když se opíraly o Mojžíše a proroky, tím, že byly zdeformované přinášely nesnášenlivost, vnitřní psychickou averzi vůči Ježíšově nauce.  U židů přece byla obrovská touha po Mesiášovi, ale averze vůči tomu, co Ježíš říkal. Proto to ukřižování. Adam si mohl vybrat. Buď roli tvora, který může na sobě pracovat, který se může zdokonalovat. Bůh mu dal na to podklady. Ale Adam si nevybral tuhle roli dítěte, ale vybral roli hotového, dokonalého tvora, který už nemá co zlepšovat. Adam „nepotřeboval“ strom života. Bůh ho chce navést, aby se zamyslel nad otázkou biologie, genetiky atd. „Bůh uhnětl z hlíny.......“. „Podívej Adame, to všechno je uděláno z hlíny, i zvířata.Víš co, dej jim jméno.“ Adam se mohl zamýšlet nad tím, jako jsou společné znaky zvířat, co je naopak rozděluje atd. Tak by se dostal k třídění, déle ke genetice. Adam s vůbec neptá. Adam je člověk, kterého nebaví chodit do boží školy, ale jednoduše se chce oženit. Představte si  patnáctiletého výrostka, kterému se nechce chodit do školy, ale místo toho chodí za děvčaty a případně droguje. Toto je mentalita Adama. Boží přítomnost ho nevzrušovala. „já chci ženskou a ostatní si nech, šlo by to ? A jak dlouho to bude trvat ?  Co já budu tak dlouho dělat ?“  „Jestli chceš, můžeš spát.“ „A když se probudím, budu mít ženu ?“  „Ano.“ Takhle si to musíme dosadit, pak z toho vyleze ta úděsná představa. Vím, že toho Adama jsme si nikdy takhle nepředstavovali. Uvědomte si, že Adam je napůl v nebi, může se od Boha učit a přece, tak říkajíc „kašle“ na to, nevyužívá toho. Adam má příležitost říct : „Bože, nemohl bych být u toho, když budeš tu Evu dělat ?“  Adam mohl být u stvoření své ženy, jenže ono ho to nezajímá, nebaví. Chce ji prostě mít hotovou. Ta otázka toho klonování se už buď dělá, nebo je na „spadnutí“. A to dělání té Evy to mohlo trvat delší čas. My musíme vidět ten otřesný fakt, že Adam v ráji chce jenom ženu a nic jiného ho nebaví. Na setkání s Bohem se netěší. Setkání s Bohem mu už nemají co říct. Toto je problém Adama.  Ten záhadný divotvůrce (Mk. 9, 37-42) je jakýsi anti-Adam, který se zarazí nad tím, co Ježíš říká a ví, že to musí dořešit. Na další kázání nejde, dokud nemá to první domyšlené. Nakonec s ním navazuje Bůh kontakt a dává mu schopnost dělat zázraky. On  si uvědomuje, že musí začít úplně znova, když se chce zbavit těch rabínských předsudků a zdeformovaných představ.  Ten člověk začíná od základů  (nejde o to začít v dětském věku), postupuje tak, jako postupuje dítě při poznávání světa. A nyní jsme u toho proč je tam ta „pravá ruka“. Dospělí, velice často vnucují dětem své názory, které sami převzali a nemají je přitom promyšlené. Zrovna tak jako páni rabíni lidem dali zkreslené názory o Mesiášovi a výsledek je ten, že i apoštolové nejenom říkají „to se ti nestane“, ale v rozhodujících chvílích usínají. To je Petr, Jakub, Jan. To je skutečnost. A toto je i u Adama. Takhle bychom měli číst tu Bibli všichni, jako ten můj žák. Takový objev udělal. Pro mne to byla pěkná lekce ze čtení Bible. Ten neznámý divotvůrce takhle tvrdě, samostatně přemýšlel. Proto jsme se k tomu mládenci a k tomu Adamovi vrátili.

Mk 10,17-27

Když se Ježíš vydával na cestu, přiběhl nějaký člověk, poklekl před ním a ptal se ho : „Mistře dobrý, co musím dělat, abych dostal věčný život ?“ Ježíš mu odpověděl : „Proč mi říkáš dobrý, dobrý je jenom Bůh. Znáš přikázání : Nezabiješ, nezcizoložíš, nepokradeš.......“ On mu na to řekl : „Mistře, to všechno jsem zachovával od svého mládí.“ Ježíš na něj pohleděl s láskou a řekl mu. „Jedno ti schází, jdi, prodej všechno, co máš, rozdej chudým a budeš mít poklad v nebi. Pak přijď a následuj mně.“On pro to slovo zesmutněl a odešel, protože měl mnoho majetku...... Jak těžko vejdou do Božího království, ti, kdo mají bohatství. Učedníci užasli nad jeho slovem...... Je těžké vejít do království Božího, spíš projde velbloud uchem jehly, než vejde bohatý do Božího království. Oni užasli ještě víc a říkali si mezi sebou, kdo tedy může být spasen ?.........atd.

Stojí za to, přečíst si celé to líčení. Za Ježíšem přichází bohatý mládenec. Musíme si tam dosadit věci, které nám na první pohled utečou – a to je např. to, že učedníci říkají, kdo tedy vejde?  Musíme si uvědomit, že jednak mezi učedníky patří apoštolové a někteří, kteří trvale chodí s Ježíšem, ale, že učedníci jsou také místní, co trvale s Ježíšem nechodí, ale když jednou za čas Ježíš prochází tím jejich krajem a káže, tak přijdou za Ježíšem, jako staří známí. Např. Lazar, Marie a Marta nechodili s Ježíšem, ale kdykoliv Ježíš šel do Jeruzaléma, tak se u Lazarů stavoval. A tito „usazení“ učedníci, kteří nechodí s Ježíšem, tito po Ježíšově kázání, šli za ním a řekli: „Hele, vysvětli nám toto a tohle a tomu jsme nerozuměli. Tak učedníkem se stal ten, kdo po Ježíšově kázání, šel za Ježíšem si to prodiskutovat. A tito místní učedníci toho bohatého mládence znají. A když Ježíš říká, tento člověk do nebe nevejde, ti místní učedníci, (ne takový Petr, ten celkem by se za něho nepral, protože ho neznal), kteří žijí ve stejném městě, kteří s ním chodí do stejné synagogy, kteří vidí, že ten mládenec je „vzor ctností“, ctnostného člověka, tak si říkají, ´no, tenhleten, že nevejde? Kdo teda vejde?´ Toto je takový historicko – technický detail, který je ovšem důležité mít na paměti. A teď se zamyslí nad tím příběhem z hlediska  postavy toho mladého člověka. Přiběhl, poklekl před Ježíšem a říká: „Mistře dobrý, co mám dělat, abych měl věčný život?“ A všimněte si, že Ježíš na toto oslovení reaguje odmítavě. „Proč mně nazýváš dobrým? Dobrý je jenom Bůh. Znáš přeci přikázání:..........“ Toto jsou věci, které by nemusel připomínat nějakému člověku, který je na vysoké duchovní úrovni. Ale mnoho lidí je právě v náboženství primitivní, i když jsou to zbožní primitivové, tak jsou to primitivové z hlediska míry poučení. Např. takový David nemohl říct, že nikoho nezabil, že nezcizoložil, ale David si toho byl vědom a David je člověk, který dovede velice dobře přemýšlet. který se vlastně svým způsobem myšlení dostává do myšlení novozákonního. A proto je tak vážený u Boha. Bohatý mládenec je pravý opak. On nemá ani stopu toho Davidova myšlení. Je možné, že žádný z těch hříchů neudělal, ale pak je záhadou, proč Ježíš takovému člověku, který neudělal nějaký okatý hřích, mu neřekne takový fajnovější úsek z toho SZ, kde by mu dokázal, že on není v pořádku. Ten mládenec přichází za Ježíšem jako někdo, kdo je v naprostém pořádku. Mistře dobrý… Proč mi říkáš dobrý, dobrý je jenom Bůh. Znáš přikázání.........Vyjmenovává mu jenom ty hrubší přestupky. A ten mládenec na to říká, to všechno jsem dělal. Víte, kdyby tam byl člověk, který opravdu toto všechno dělal, Ježíš by z Mojžíšova zákona měl dost materiálu, kterým by ho usvědčil, že ten člověk je se sebou příliš spokojen. Jádro toho mladého člověka je, že on má svoje vyjeté koleje, on necítí potřebu o náboženství přemýšlet. On má představu, že všechno dělá dobře  -  „to všechno jsem dělal“. Nepřichází za Ježíšem s otázkou, poslyš Ježíši, ty jsi včera kázal a já tomu nemohl rozumět. Ne, naprosto jasné, přitom ovšem to jasné být nemohlo. Protože, když Ježíš kázal tak to kázání bylo srozumitelné jenom učedníkům, kteří měli objasněné ty předchozí lekce. Představte se, kdybych seděl na nějaké přednášce mediků ve 4.,5. ročníku, tak z toho nic mít nebudu, protože to není můj obor a neřekl bych, ´jó tomu jsem všemu rozuměl, to je naprosto jasné´. To nemůže být jasné člověku, který neprodělal předchozí ročníky. A ten bohatý mládenec není Ježíšův učedník. On je Ježíšem nadšen. Ale Ježíšovo kázání např. třetí, je srozumitelné tomu, kdo zná druhé a druhé je srozumitelné pouze na základě prvního kázání. U toho bohatého mládence to není, on má pocit jasnosti, on je nadšen. Ježíš mu úmyslně říká hrubé přestupky a bohatý mládenec suverénně řekne, to všechno jsem dělal. Když se zamyslíme nad tím, proč Ježíš takto postupuje, v tomhle konkrétním případě, tak velmi pravděpodobné je, že tento mládenec není takový, jak by se zdálo. Že od mládí se toto snažil dělat, ale sem-tam se mu to nepodařilo. A že on, jak to dělali farizeové, se těmi ostatními prvky zbožnosti , snažil vyrovnat nějaký ten hříšek z mládí, který ho tížil. A v tom jeho subjektivním světě se mu to opravdu podařilo, on měl ten pocit, ano, já jsem dobrý. Ale nějaký ten hříšek tam byl.  Sv. Jan – miláček Páně, píše: „Kdyby si někdo myslel, že je bez hříchu, je lhář a pravdy v něm není“. Proč? No, proto, že nikdo z nás není bez hříchu. Cílem je, aby člověk pochopil Ježíše, aby se naučil pořádně přemýšlet, když čte Bibli. Aby se např. naučil pořádně reagovat, když Ježíš říká, jdeme do Jeruzaléma, oni mě zabijí, a sv. Petr a Jan, ´kdepak, to se ti nestane´. Jistě, Petr to říká, Jan ne, ale všichni si to myslí. Tady teprve začíná takové to podstatné křesťanství, abychom se dokázali s Bohem domluvit. A takové ty hříchy: Nezabiješ, nepokradeš,.....tak to jsou vlastně takové hrubé přestupky, které nás mají upozornit, poslyš, vždyť tvůj způsob myšlení o Bohu je nesprávný. V listě Římanům 1. kap. je tohle to krásně napsáno: „Nestáli o správné poznání Boha, proto Bůh je vydal“. A máte tam ty nejhorší hříchy až po dětské zlobení. Bohatý mládenec to není člověk se skutečně vysokou duchovní úrovní. Ale je to zbožný, bigotní človíček, který má ten svůj majetek, v sobotu jde pěkně do synagogy, uvelebí se na tom 1. místě, coby místní notábl. Kdyby ovšem ten jeho život byl takový, tak Ježíš by vytáhl jiný „špek“, aby ho přesvědčil o tom, že není takový, jak se vidí. Tam muselo v životě toho mládence být něco, čeho se dopustil, za co se styděl a co považoval za vykompenzované. Protože Ježíš má dost materiálu, to můžeme snadno najít, k tomu, abychom usvědčili člověka  z vadného způsobu myšlení, pakliže je ochoten o tom přemýšlet. Ovšem místní učedníci, co mládence znají, coby váženého občana, který vždycky sedí v synagoze  pěkně v první řadě, mezi nejváženějšími občany, tak ti jsou ochotni za něj dát „ruku do ohně“, když Ježíš říká, tenhle nevejde. Nesmí nás mást, že Ježíš na něj pohleděl s láskou. To není pohled lásky  na základě spokojenosti s člověkem, který je na vysoké úrovni a kterému se doporučuje ještě něco navíc.  Toto je laskavý pohled lékaře, na člověka, který je úplně na dně, který před sebou vidí trosku, která zápasí se životem. Ten mládenec nezápasí se životem, je přesvědčen, že on je v pořádku. Je to tedy laskavý pohled ze soucitu. ´Nevíš, jak na tom jsi, nevíš, jak jsi na tom bledě. Tebe, ti páni rabíni, těmi chválami uspali. Ty nemáš ponětí o tom, jak vlastně správně přemýšlet o Božím slově. Ty jsi spokojen s tím, že máš vysezené místo a že čas od času  slyšíš z úst řečníka na sebe chválu. A ty té chvále věříš. Tak si opravdu myslíš, že jsi takový dobrý´. To je problém toho člověka. Ten člověk ovšem není dobrý. Jednak proto, že kdyby ten člověk neměl nějaký ten škraloupek, před kterým zavírá oči, tak by Ježíš použil jiné argumentace a ne téhle banální, nepokradeš, nesesmilníš atd. A druhá věc: Pakliže někdo byl psychicky v pořádku v tom smyslu takového základného přemýšlení o Bohu a o Bibli, jak jsme si často říkali, napřed musím znát slabikář a pak mohu číst Bibli, napřed musím mít určité psychické vlastnosti a teprve pak  mohu rozumět tomu, co Ježíš říká. Takže ten bohatý mládenec vůbec nemá ten slabikář v pořádku, kdyby měl, tak by byl Ježíšovým učedníkem, jako byl Lazar. A Ježíš by mu nemusel říct, rozdej , co máš a následuj mně. Proč Ježíš neříká Lazarovi, rozdej co máš? Proč Ježíš neříká celníku Zacheovi, rozdej všechno?  Protože ten je si vědom svých hříchů, říká, polovinu majetku dám chudým a koho jsem ošidil, vynahradím 4x. A Ježíš neřekne, musíš dát všechno. Proč ? Protože ten Zacheus nemá ten pocit dokonalosti, nemá to vysezené místečko těch super zbožných pěkně vpředu.On je si vědom, že na sobě musí tvrdě pracovat. Je si vědom, že má po náboženské práce co dohánět. Lazar je také boháč, ale je si vědom, že není dobrým židem. A Ježíš právě pro to vědomí nemusí říct rozdej všechno, co máš. Ten bohatý mládenec není uvnitř dobrým židem a on o tom už v dané chvíli neví. Jak říkám, v dětství pravděpodobně už nějaký hříšek měl, před kterým zavíral oči, o kterém se mu podařilo pomlčet, čili ta slova, to všechno jsem plnil  od svého mládí, tak ta věta může připouštět, ano v mládí jsem se dopustil hříchu, ale potom už ne, od mládí to dodržuji. Můžeme to chápat i tak.  Tento člověk nevejde. Učedníci jsou ochotni se za něj prát. A Petrovi svítá, když se to tak vezme, ono s ním nebude všechno v pořádku. A chce si to ověřit. A říká, Ježíši, my jsme vlastně nechali všechno a šli jsme za tebou, takže my jsme víc než tenhle mládenec?!  No, ano, jste víc. Vy budete sedět na soudní stolici a soudit 12 kmenů izraelských, vy budete mít místo, na kterém už se vidí sedět ten bohatý mládenec. Ten bude poslední, vy budete na daleko vyšším stupni důstojenství než on. Petr chápe, kdyby on byl v pořáídku, tak by nemohl jít okolo Ježíše s takovou ochablou reakcí.  Přijde, Mistře dobrý, co mám dělat, - plný nadšení a když mu Ježíš říká, rozdej, co máš a pojď s námi, tak odchází. Mně nikdo nemusel říkat, rozdej, co máš. Když mně Ježíš zavolal, tak já měl obrovskou radost a automaticky jsem všeho nechal. Celník Matouš začal vyskakovat radostí, když ho Ježíš pozval. A nechal všechno být. A tenhle ten, ten zesmutněl. Mám všechno rozdat ? Vždyť ten Mt., je na to daleko líp.  Bývalá celník, obyčejný rybář, který seděl v synagoze vzadu. A celník se mohl postavit jenom za dveře. A bohatý mládenec vpředu. Ježíši, když na to koukám, tak my jsme na tom opravdu líp. To si teda, Petře, „piš“ (lidově řečeno), že jsi na tom líp. Častokrát jsme se zabývali touhle tou pasáží, ovšem stojí za to ji pochopit. Někdy máme tendenci sklouznout do role bohatého mládence – velmi nebezpečné. Musíme pořádně chápat smysl křesťanství  a pak nemůžeme říct, jsem bez hříchu. A když se nemůžeme hříchu zbavit, je to proto, že zapomínáme, co je smysl křesťanství. Ještě k této větě: „Ježíš na něj pohleděl s láskou a řekl, ´ještě jedno ti schází, prodej vše.....a budeš mít poklad v nebi´“. To se vykládá i ve zbožných knížkách, že tady je rada chudoby.  Ne, přátelé. Jedno ti schází, není otázka bohatství. Jo, kamaráde, jedna věc ti schází, nebo něco ti schází. To je konstatování. A prodej, rozdej a přijď ke mně – to jsou rady, jak se z toho on může dostat. On nemůže dál žít v tom svém prostředí, které ho okuřuje, coby dobrého, hodného. On musí chodit s Ježíšem, Ježíš by ho svěřil do péče třeba Matoušovi a ten bohatý mládenec by se musel od toho celníka Matouše učit přemýšlet. Byl by pod kuratelou. Takže to, ono ti něco schází, rozdej, co máš a následuj mně, to není chyba, že jsi bohatý. Ono ti něco schází z toho Mojžíšova zákona, z toho, co jsem ti řekl, z toho, co jsem ti, kamaráde vyjmenoval, ti něco schází. A řešení není v tom, že ty budeš kumulovat zbožnosti, projevy zbožnosti a utvrzovat se, že ty už máš tenhleten hříšek svého mládí za sebou. Řešení je v tom, že musíš začít úplně znova přemýšlet, pečovat o výstavbu své osobnosti. 

Mk 10,35-45

 „Učedníci byli na cestě do Jeruzaléma a Ježíš pospíchal před nimi. Byli zaraženi a následovali ho s bázní. Vzal stranou zase svých dvanáct a začal jim mluvit o tom, co ho čeká..... ... Synové Zebedeovi“

Je dobře si to přečíst i u ostatních evangelistů. Tu situaci vyprovokovala,  jak víme, maminka Jakuba a Jana. Ona je iniciátorem toho.  Ona tam vlastně velela (v rodině). Jan a  Jakub jdou za Ježíšem zamlouvat si protekci ( 1. a 2. místo). Ježíš zde cituje proroky, t.j. připomíná  předpovědi. Pro Petra, Jakuba a Jana je to po čtvrté a po páté. Poprvé se to odehrálo tak, že se nejdříve Ježíš ptá: „Za koho považují lidé Syna člověka (bylo to po vysílání po dvojicích). Oni říkají co si lidé myslí ( Eliáš, Jan Křtitel). „Co si myslíte o mně vy?“ Petr: „Ty jsi Mesiáš“. Ježíš: „Ano, gratuluji ti“. Ale hned na to říká: „Půjdeme do Jeruzaléma, Syn člověka bude vydán , bude zabit.....“, na to Petr: „Kdepak, to se ti nestane“.  Nejdříve Ježíš zavede řeč tak, aby si apoštolové uvědomili, jak povrchní jsou názory lidí. Tou otázkou nedělá Ježíš průzkum veřejného mínění  pro svou potřebu. Ježíš chce, aby si uvědomili, jaká byla jalová diskuse s těmi lidmi, jak mohli ty lidi přesvědčit, když většina apoštolů znala Jana Křtitele osobně. Lidé, o kterých mluví apoštolové jsou zbožní, těší se na Mesiáše, ale mají nekvalitně utvořený povrchní názor. Ježíš jim tohle chce připomenout, jakoby jim chtěl říct: „Dejte si pozor, abyste na tom nebyli stejně, jako ti strejdové „od piva“, kteří mají svoji pravdu a nikdo je nemůže přesvědčit, že by to mohlo být jinak. Má svůj názor, že je to např. Jan Křtitel a nelze s ním hnout. Musíme si uvědomit tu atmosféru. Apoštolové sdělují své dojmy. Byla tam bohatá diskuse. To nebylo vyřízené za 2 minuty. Ti lidé, i když neměli pro to žádný důvod, byli skálopevně přesvědčeni o tom, za co pokládají Ježíše. Pak se Ježíš ptá apoštolů: „Za co mě pokládáte vy?“  Petr říká: „Ty jsi Mesiáš“ t.j. někdo víc než proroci. Proč tuto otázku Ježíš klade?  Proto, aby si apoštolové uvědomili, že před nimi stojí někdo víc než pan rabín, aby si uvědomili, že je Mesiáš. Oni sami si to uvědomují, jsou si toho vědomi. Nyní Ježíš začne hovořit o tom, že ty rabínské představy o Mesiáši nejsou správné: „Jdeme do Jeruzaléma, Syn člověka bude vydán...“. A najednou sv. Petr vybuchne (tím není řečeno, že ostatní takoví nebyli): „Kdepak, to se ti nestane“. Dostane se mu od Ježíše  nejhoršího oslovení, jaké mu kdy řekl: „Jdi za mnou satane“.  Probereme si znovu, jak Ježíš volí postup rozhovoru. Nejdříve se hovoří o povrchnosti těch lidí, pak zavede hovor na to, že je Mesiáš a až potom na špatné rabínské představy. Z pedagogického hlediska je to od Ježíše na jedničku a přesto, jak vidíme podle Petra, byli psychicky natolik zablokovaní, že Ježíš neuspěl. Otázku Mesiáše, zafixovanou podle rabínské nauky se nepodařilo vysvětlit. Okamžitě spadli do vyjetých kolejí. Ta nadávka, od Ježíše, určitě nebyla Petrovi příjemná. Při dalších Ježíšových předpovědích je napsáno: „Nerozuměli mu, báli se ho otázat“. Jak to, že mu nerozuměli? Protože nechtěli připustit doslovný význam té řeči  (rabín přece říká něco jiného). Je vidět, že vlivem zafixování špatné představy, jasný význam odmítají a hledají význam jiný. (Třeba se nad tímto zamyslet a kriticky se podívat na naše  náboženství, protože špatné představy nám mohou podobně nadělat neplechu. Pro začátek je nutné umět si připustit, že moje náboženské představy mohou  být značně uchýlené.)  Tak tedy přemýšlejí o čem to vlastně Ježíš mluví, protože o zabití přece nemůže jít. Dumají, na nic nepřicházejí, bojí se zeptat (aby jim Ježíš nevynadal). Tak se postupně dostáváme k dnešnímu případu. Ježíš jde, spěchá, oni tuší, že se něco děje. Ježíš to chce mít co nejdříve za sebou. Oni cítí tu atmosféru. Následují Ježíše s bázní. Zase si vzal stranou „dvanáct“ a začne jim předpovídat utrpení. Zapadne to bez správné odezvy. Přemýšlejí a hledají skrytý smysl této řeči. Jasný smysl nepřipouštějí.  A víme, že maminka synů Zebedeových „přišla“ na řešení: „Vždyť on se jde ujmout moci“. Je to naprosto nesmyslný výklad. Ale protože jsou pod tím neustálým tlakem, že to Ježíš říká a přitom považují za nemožné, že by Ježíš mohl být zabit, tak jim nesmyslný nápad připadá  jako skutečné řešení. Proto  radí synům („kujte železo, dokud je žhavé“), aby si zajistili 1. a 2. místo v Ježíšově království.  Možná si myslela, že Ježíš bude mít radost, že pochopili, co tou řečí mínil. Podobně, „kdo dříve přijde, ten dříve mele“. Jak ten rozhovor vypadal víme z Evangelia. .......Ježíš jim říká: „Vždyť nevíte, co chcete. Můžete pít kalich, který já budu pít? Nebo být ponořeni v křest, jako já?“ (V křest tam nemohlo být, ale jenom ponořeni, jako my říkáme namočení, když máme malér). Nemá to s naším křtem nic společného, pozor. Oni: „Můžeme“. Ježíš: „......kdo bude sedět po levici a po pravici, není v mé moci, to dostanou ti, kterým je to určené“. („Tak, jako já budu pít kalich, budete i vy, tak jako já budu namočen, budete namočeni i vy“). Ježíš si vzal apoštoly stranou, zavolal si je a říká: „Já vám vykládám, že budu zabit, a tihle milostpáni se svojí maminkou shánějí protekci“. Máme tam: „Když to slyšelo ostatních deset, že ti dva je chtěli předběhnout, rozmrzeli se na ně“. Ježíš říkal dále: „Podívejte se, ti co se považují za panovníky, tvrdě vládnou národům. Vy budete mít skutečnou moc nad lidmi. Máte – li být na úrovni, musíte umět sloužit, tak jako já sloužím lidem, vždyť ani syn člověka nepřišel proto, aby si nechal sloužit, ale aby sloužil a svůj život dal jako výkupné za všechny (další předpověď)“. Takže vidíme ten kontrast, jak si to maminka synů Zebedeových vysvětlila. Nám se však také často stává, že jasné texty Evangelia  nechápeme a vymýšlíme všelijaká vysvětlení, která sice nesedí, ale člověk se jimi uklidní. Jedno takové místo je konec evangelia sv. Marka, kde Ježíš jasně říká: „ A ti, kdo uvěří budou......“. Kolik lidí si klade otázku: „Proč se to vlastně neděje?“. Vysvětlení se objevuje různé, jako, že už to není třeba, nebo, že jsou to pozdější doplňky atd..V poslední době je to bez komentáře, jakoby Ježíš vůbec nic neslíbil. Tak se nikdo nezajímá o to, proč Ježíš nikoho neuzdravuje. Když člověk něčemu nerozumí, měl by se zeptat. Někdy tomu nechceme rozumět, že Ježíš je s tím naším křesťanstvím moc málo spokojen a že ho třeba opravit, aby mohl znova rozdávat dary, jako je měla církev na počátku. Třeba si to přiznat.

Mk 10,32-45 

Učedníci byli na cestě do Jeruzaléma a Ježíš pospíchal před nimi. Byli zaraženi a následovali ho s bázní. Vzal si stranou zase svých 12 a začal jim mluvit o tom, co na něj čeká. Teď jdeme do Jeruzaléma a Syn člověka bude vydán velekněžím a učitelům zákona. Odsoudí ho k smrti a vydají pohanům. Budou se mu posmívat, plivat na něj, zbičují ho, zabijí atd. Tu k němu přistoupili synové Zebedeovi Jan a Jakub a řekli: „Mistře, chtěli bychom, abys nám učinil oč tě požádáme.“ Řekl jim : „Co chcete, abych učinil ? atd.

Vyvstává nám tu ovšem jedna věc. Nebo spíš, měla by vyvstat. V dějinách mnoho lidí si všimlo té věty „kdo by chtěl být mezi vámi velký, ať je služebník, kdo by chtěl být první, ať je otrokem.“  Spousta lidí se snažila sami sebe se pokořovat, ale velmi, velmi málo lidí si všimlo té otřesné skutečnosti, kterou je nepochopení Ježíše. Ježíš mluví a mluví naprázdno. Ježíš říká, jdeme do Jeruzaléma, Syn člověka bude vydán velekněžím, zákoníkům, odsoudí ho, zabijí atd., bude ukřižován, ale 3. dne vstane z mrtvých. Proč tady říká Ježíš, Syn  člověka? Kdyby řekl „já“, je to stejně pravdivé, ale apoštolové by si řekli, že Ježíš není Mesiáš. Víme přece, že když byl Ježíš zatčen, už ho degradovali na proroka. „Tak to byl velký prorok, že jsme mysleli, že je to Mesiáš.“ Proto tady Ježíš zdůrazňuje: „Jdeme do Jeruzaléma, a Mesiáš bude vydán, bude zabit.“ A tak přes toto zdůraznění reakce apoštolů, konkrétně dvou z té trojice nejlepších a mezi nimi vůbec snad nejlepších, Jan, miláček Páně a jeho bratr, tak ti dva  reagují na to žádostí o protekci. Iniciátorem – víme  od jiných evangelistů, je maminka. Ale synové na to přistoupili. A tak i oni se tady „podepsali“. „Rádi bychom tě o něco požádali.“ „Tak, co chcete ?“ „Dej, ať v tvé slávě zasedneme  jeden po tvé pravici a druhý po levici.“ Tady vůbec nemyslí na to, že Ježíš vstane z mrtvých. Tady myslí na to, že Ježíš se jde ujmout moci. To na první pohled vypadá, jakoby to souviselo s psychiatrickým problémem. Psychiatrický problém to není. Ale je to věc, která vypadá úplně stejně.  Uvědomte si, že Ježíš říká, jdeme do Jeruzaléma atd., Petr mu na to říká: „Kdepak, to se ti nestane“. Jedná s ním, jako s malým klukem. Přitom, kdyby mu někdo řekl, kdo je víc Ježíš nebo rabín?, odpověděl by bezváhání „jak se můžeš takhle hloupě ptát?“ To jsme si mockrát říkali. Tady jde o to si uvědomit, že určité věci nám do vědomí nemohou proniknout tenkrát, když máme předsudky, které nám naši mysl blokují. A nepomůže ani Ježíš. Ježíš má omezenou moc, ne snad, že by tu moc neměl, ale když Ježíš i Bůh předali člověku pravomoc rozhodovat o sobě, když dali člověku moc Boha umlčet a říct nesouhlasím s tebou, tak to dodržují. A Ježíš respektuje tuto svobodu člověka, která nás na jedné straně vede k té nejvyšší možné zásluze, na druhé straně člověku umožní největší možné zvrhlosti. Víte, my jsme zvyklí dívat se spatra na opilce, narkomany, vrahy, ale uvědomte si, když někdo považuje Ježíše za Božího Syna, Mesiáše  a přitom mávne rukou nad tím, co Ježíš říká, je to také uhozené jednání. Jenže to si nikdo neuvědomí. Kdepak by nás to napadlo, že bychom my, kdybychom žili v době Ježíšově, mohli říct, a Ježíši, to co říkáš jsou hlouposti, nesmysly!? Víte, to Petrovo „to se ti nestane“. to není jenom Petrovo, je to stanovisko i ostatních. Je to postoj vůči tomu jednomu z mnoha bolavých míst v nauce Ježíšově, kde se to začíná projevovat zjevným odmítnutím „to se ti nestane“, potom, když Petr, Jakub a Jan jsou na hoře, Ježíš se před nimi proměňuje, objevují se Mojžíš a Eliáš, mluví s Ježíšem o tom, že Ježíš má trpět, no a apoštoly to nebaví, usínají jako školáci,které to nebaví. Nevěděli, co mluví, nevnímali to. Jenom se dívají, řeči neposlouchají. Asi tak, jako kdyby si někdo u TV pustil obraz, ale vypnul zvuk. Zjevení skončí, Ježíš jde dolů, říká, neříkejte nikomu nic, co jste viděli, dokud Syn člověka nevstane z mrtvých. No a teď mu na to říkají: „No, a proč teda říkají zákoníci, že napřed má přijít Eliáš? Čili, stavějí zákoníky nad Ježíše. Vůbec si toho nejsou vědomi. Tak nakonec to skončilo tím, když Ježíš říkal, „jdeme do Jeruzaléma, Syn člověka bude vydán atd.“ a oni se báli zeptat (Zase dostaneme vynadáno). A ten dnešní případ je vyvrcholené nedorozumění. Ježíš mluví o své smrti a oni říkají: „no, jó, on se jde ujmout moci a tak honem, musíme si zasichrovat pozice“. Často jsme o tom hovořili, ale toto nebude nikdy dost zdůrazněno. Přátelé, uvědomte  si, že vlastně to je zvrhlé jednání a kéž bychom my byli alespoň tak málo zvrhlí, jako Jakub a Jan. Co my budeme dělat tváří v tvář Ježíšovi, ještě nemáme odzkoušeno. Je to nepříjemné, je daleko pohodlnější zpívat a ujišťovat P. Boha svojí láskou atd., ale toto je fakt, skutečnost, které nikdo z nás nebude ušetřen. A jediná možnost, jak té havárii při setkání s Ježíšem se vyhnout, je pořádně číst Bibli, a ne nějaké zbožné knížky, ne nějaké ujišťování, že ten nebo onen svatý nám zaručeně pomůže. Pořádně si pročíst evangelium a zamyslet s nad texty, kterým  nerozumím, přiznat si, že ledacos z toho evangelia nám nejde pod kůži, vždyť Jan – miláček Páně, druhý z té trojice Ježíšových primusů, Ježíšovi také nerozuměl. Tím neříkám, že v Ježíše nevěříme, my v Ježíše věříme, ale něco jiného je věřit v Ježíše, něco jiného je věřit něčemu, co Ježíš říká a něco jiného je věřit všemu, co Ježíš říká. Tak je dobré zamyslet se nad těmi superapoštoly a nad Petrem také, jak v tom jejich mozku vzniká vír a zmatek při té Ježíšově předpovědi, jak oni usilují pochopit, co chce říct a pak jim dochází jasno, jak jsme mu mohli nerozumět,vždyť on říká, že se jde ujmout své slávy, že se ujme moci. To není žádost o posmrtnou blaženost, to by je Ježíš nekáral. Vždyť nevíte, o co žádáte. A teď ještě se vžijme do Ježíšovy situace, jak asi bylo Ježíšovi, protože celá ta záležitost, je to poslední cesta, je poznamenaná jakýmsi horečným chvatem, Ježíš jde do Jeruzaléma, pospíchá, chce to mít co nejdřív za sebou, chce honem ještě dokončit dílo, ví, co ho čeká. Pro Ježíše by bylo úlevou, kdyby řekli, počkej, vysvětli. Ježíš by dostal obrovský psychologický doping, kdyby řekli, tak ty budeš zabit? Proč jdeš na kříž, vysvětli nám to atd. Jaký to má význam?  Pro Ježíše by to bylo obrovskou úlevou, ale takhle v té vidině toho kříže, který Ježíš před sebou vidí, ještě na váhu padá ta děsivá tupost učedníků, kterým ne a ne vysvětlit, jak se věci mají. Nad tímto se musíme zamýšlet a domyslet to do konce. Jak by bylo vám, kdyby vám někdo blízký stále a stále nechtěl věřit a vy byste za něj umírali a on by vám pořád nevěřil.  

Mk 10,46-52

Když Ježíš šel, učedníci šli s velkým zástupem z Jericha, seděl u cesty slepý žebrák, syn Timaiův, Bratimaios. Jakmile uslyšel, že je ti Ježíš z Nazareta, začal volat „Synu Davidův, Ježíši, smiluj se nade mnou. ....atd.

Na první pohled nic zvláštního, jenže pozor, je to jeden z mála lidí, který dostal od Ježíš pochvalu za víru. A Ježíš s tou pochvalou za víru vyloženě neplýtvá. Samozřejmě by bylo dobré se zamyslet nad více aspekty, že např. kdybychom chtěli hovořit o té problematice, nebo o tom, kolik problémů se v tom dnešním úryvku skrývá. Tak zaprvé: Ježíš ho chválí za víru, ten člověk musí nějakým způsobem vynikat nad okolí. Jakým způsobem se dopracoval té víry?  Jakým způsobem předběhl třeba, možná v některých oblastech i apoštoly? To je jedna věc. Druhá věc je, všimněte si té otázky, když se ho Ježíš zeptal, co chceš, abych pro tebe udělal? Představte si člověka, který je třeba přejetý vlakem, no a pan doktor se ho zeptá, poslyš, a co vlastně po mně chceš?  A to je ta situace toho slepého. Ten  je slepý a prosí Ježíše, smiluj se nade mnou. Copak si Ježíš nemohl domyslet, když ten člověk je slepý? To víte, že mohl. Ale je totiž v té věci určitý háček. A to je taková druhá věc. Měli bychom mluvit o obou těch stránkách. Ale to by se opravdu těžko zapamatovalo. A tak se zamyslíme právě nad touto problematikou. Ježíš mu klade otázku: „Co po mně chceš?“ Jádro problému je v tom, že my velmi často chceme po Ježíšovi pomoc, ale přitom pořádně nevíme, co po něm chceme. Neuvědomujeme si to. Že bych nevěděl, co chci? Vždyť chci být zdráv. Jistě. Jenže často se mi stane, že lidé chtějí, abych jim poradil. Mají třeba potíže ve víře. A když jim poradím, tak jim nemohu zodpovědět všechny ty problémy, nemohu odpovídat na ty, abych tak řekl, takové ty nejširší otázky, počínaje tím, že s něčím v Bibli nemůže souhlasit a konče „výkladem snů.“ Problém je v tom, že nás někdy tlačí určitá otázka, jenže my chceme odpověď na tu svoji otázku a přitom vůbec neuvažujeme, že vlastně na tu otázku bychom si měli odpovědět sami. A že bychom si měli na ni umět odpovědět, kdybychom např. Ježíšovu nauku znali. My jsme zvyklí říkat „víra“ tomu, že jsme ochotni bít se v prsa a říkat, já věřím, já jsem v pravé církvi. Přitom nám vůbec nevadí, že nevíme, co Ježíš říká. Kolik myslíte, že z věřících lidí (z jakéhokoliv počtu z celé Prahy), kdybychom pořádně udělali anketu, kolik lidí by pořádně odpovědělo na to, proč jdou k svatému přijímání. Já jsem kdysi takový malý průzkumeček dělal, ale nic – moc, to by bylo příliš optimistické, jsou to zoufalé nevědomosti. A člověk, který není ochoten dát do pořádku svoje názory, marně bude čekat od Boha pomoc. Ten člověk nebude moci určitým věcem rozumět. A když se třeba přijde zeptat, a teď, když já mu budu vysvětlovat, ale on nebude chtít přijmout moji výzvu, aby opravil ty svoje názory, zkreslené názory z dětství, a návyky, na kterých staví on, po mně bude chtít  jen tu jeho – z jeho hlediska: „Já chci, důstojný pane, abyste zodpověděl tu moji otázku, já nepotřebuji, aby vy jste mi kladl další otázky“. Jenže já mu nemohu jinak pomoct. Víte, teď už přece jenom, jednak už jsem jako mimo provoz, nejsem na tom zdravotně tak dobře, takže musím šetřit síly a i kdybych byl při plné síle, tak už bych mnoha lidem vůbec ty otázky nezodpovídal, protože ten člověk se už prostě pozná. Stačí pár slov a už víte, jakým způsobem ten člověk myslí. Kdysi jsem na to narazil, to jsem ve škole dělal takový test a týkalo se to Nejsvětější Trojice, resp., ne té Nejsvětější Trojice přímo, ale byla to příprava na výuku o Nesjvětější Trojici. A najednou jsem zíral, protože podle odpovědi na 1. otázku jsem mohl rovnou uhodnout odpověď na všechny otázky. Víte, takových těch základních vědomostí, takových těch základních návyků, které potřebujeme proto, abychom chápali Ježíše, není tak moc. Ale všechny musí být v pořádku. Jenže to je právě ten problém, že my nikdy nemáme ujasněno, co vlastně chceme. My prosíme Ježíše, aby nám pomohl, ale tomu člověku těžko budu říkat, koukej, tady si to přečti, Ježíš ti tady dává odpověď. On chce slyšet něco jiného. Ježíš mnoha lidem nepomohl, protože nemohl. Např. v Nazaretě, Ježíš byl znechucen tím, že nemohl uzdravit dost lidí. Jenom pár lidí se dalo uzdravit a jinak všichni byli zatíženi těmi předsudky – a Ježíš nemohl. Samozřejmě, on  by mohl přijít za panem rabínem. „Pane rabíne, možná se nepamatujete, ale já jsem tesař Ježíš tady z Nazareta“. „Ale, Ježíši, pojď, pamatuji si, tady ten stůl jsi mi dělal, tak co by si chtěl?“ „Pane rabíne, ještě vás sužuje revma?“ „Ale to víš, chlapče, že jó.“ „Pane rabíne, já bych vám pomohl, já vás mohu uzdravit.“ „Troufáš si chlapče? Tak to zkus.“ Pan rabín tohle to čekal a možná už měl i obálku a v ní připravený bakšiš. Čeká pan rabín, čeká pan starosta, čeká pan statkář. Copak si můžeme myslet, že ten Nazaret byl takové super zdravé město? Je snad chybou Ježíšovou, že neřekl, pane rabíne, kdybyste dovolil, já bych vás rád uzdravil. „Ale ten tesař nepřišel, nevychovanec!“ Když si to takto řekneme, tak je to horor, ale v tom Nazaretě se skutečně jen velmi málo lidí nechalo uzdravit. Vidíte sami, jak apoštolové Ježíšovi říkají,“kdepak to se ti nestane“. Včera se četlo, jak Ježíš předpovídá své utrpení a dva apoštolové říkají, „až se ujmeš moci, udělej nám protekci“?! Takže si musíme uvědomit, když něco chci od Boha, když už nic jiného, ale slušnost je říct, prosím tě, uzdrav mně. Ježíš o tomto jevu pak v Nazaretě hovoří a upozorňuje, že to není čistě Nazaretská záležitost, ale záležitost, mohli bychom říct, celožidovská. Jenže to se dá vypozorovat, je to celolidská záležitost. Prorok Eliáš byl poslán k pohanské vdově, Elizea požádal o uzdravení jediný malomocný – Naaman. Není prorok ctěn ve své otčině.  No, a teď ho chtěli shodit se skály. My se často modlíme, ale neuvědomujeme si, co říkáme, jsou to prázdná slova. I v té věci, Ježíši, smiluj se, pomoz mi, tam může být, abych tak řekl, pomoz mi,  Bože,  z té nebo oné bryndy, ať už je to jenom nešťastná láska a nebo umírající dítě, pomoz mi, pomoz mi, pomoz a přitom si člověk neuvědomí, že vlastně by se měl zamyslet nad tím, co Ježíš už řekl a měl by se zamyslet nad svým způsobem jednání s Bohem. Že když takovému člověku začneme něco říkat, on na to „ale ne, tohle já znám, já věřím, a tohle a tamto“. Víte, to Ježíšovo, „co chceš, abych ti učinil?“, tak to má určitý dosah. Tady nejde jenom o to, aby si člověk řekl, ale aby si člověk vůbec uvědomil, co mu Bůh nabízí, co je v jeho silách, co člověk musí udělat a potom Ježíš splní svoje sliby. Ježíš pak rád pomůže. Ale napřed se člověk musí zamýšlet nad tím, co Ježíš po něm chce. A ten člověk si kolikrát musí sám ujasnit, co od Ježíše chce. Ujasnit si, že jak mám nevyjasněnou prosbu, tak mi Bůh nemůže vyhovět. Bůh je všemohoucí, to je pravda. Jak je to možné, že nemůže pomoci lidem z pekla? Odpověď na tuto otázku jasně a jednoznačně dává, ale trochu nezvyklým způsobem, pokoušení Ježíše. Ďábel vynáší Ježíše na věž a říká: „To ti dám, jestli se mi pokloníš“. Představme si, že by každý zavrženec chtěl, aby se mu poklonil, tak Bůh, i kdyby se rozkrájel, tak nemůže říct: „Jo, ty jsi lepší než já“. Uvědomte si, že toto hrálo roli v tom Nazaretě. Já, že bych se dělal lepší než Bůh? A co ten Nazaret, pan rabín, pan starosta, kteří „nemohli“ za Ježíšem, vždyť je to tesař! „Jestli je slušný, přijde“. To máte totéž. „Pokloň se mi!“ „Uvaž, že jsem pan rabín“. Problematika Nazaretských je dostatečně výmluvná. A pokud budete číst o Pasteurovi, tak uvidíte, že spousta lidí pro stejný postoj Pasteurových oponentů zemřela, protože v oponentech bylo to „co nám ten chemik bude vykládat, nám doktorům o medicíně. To není léčení, ale pouhé zabránění, aby nemoc propukla.“ A Pasteur léčil nemoc se 100 % úspěchem. Ale radili: „Raději vyčkat, je to empirie atd.“ Totéž jako v Nazaretě, přesně totéž jako u apoštolů. A my se musíme naučit, abychom jednou dovedli odpovědět na otázku, co chceš, abych ti udělal?

Mk  10,46-52

Když Ježíš a jeho učedníci s velkým zástupem vycházeli z Jericha seděl u cesty slepý žebrák Bartimaios.........jakmile uslyšel, že je to Ježíš  Nazaretský začal volat : „Synu Davidův, Ježíši, smiluj se nade mnou.“ Mnozí ho okřikovali........Jdi, tvá víra tě zachránila.......a šel tou cestou za ním.

Na první pohled vidíme jeden z mnoha zázraků. Když se na to ale podíváme podrobněji, uvidíme řadu závažných věcí. „Mnozí slepce okřikovali, on však křičel ještě více.“ Proč myslíte, že ho okřikovali? On křičel „Ježíši Synu Davidův, smiluj se nade mnou.“ Kdysi dávno jsem to chápal takto: „U slepce stáli jacísi lidé a že ti tomu slepci řekli, že Ježíš hned tady v blízkosti neprochází, ale o kus dál a proto ten slepec křičel ještě víc.“ Později mi došlo, že spíše ho okřikují kvůli jiné věci. Kvůli tomu, že volá „Ježíši Synu Davidův.....“, čili, že ho prohlašuje za Mesiáše. Jeden z titulů Mesiáše totiž byl – Syn Davidův. A oni zřejmě na to reagovali (ti kolem slepce). Nevykládej hlouposti, vždyť je to prorok z Nazareta. Co takhle křičíš? Tady se setkávají dva názory lidí. Názor lidí, co jdou s Ježíšem, ale co nepřemýšlejí a pak názor toho slepce, co nešel s Ježíšem, ale naopak přemýšlel. Ten slepec v době té události měl už hotový názor na Ježíše. Toho slepce si můžeme představit takto. Zaslechl novinu, že už tady působí prorok, je to znamení, že brzy přijde Mesiáš. „Jak se jmenuje?“ „Je to Ježíš z Nazareta.“ A tak on sháněl informace a kousek po kousku, zprávička za zprávičkou. Možná, že se zašel poptat i pana rabína, aby mu přečetl něco z Písma o Mesiášovi. A slepec nad tím vším uvažoval, dával si dohromady jednotlivé aspekty: „Z Nazereta? No jo, bude považován za Nazareťana, nikdo nebude vědět odkud je.“ A podobných správných úvah bylo zřejmě víc.  A Bartimaios, když seděl u cesty a žebral, tak přitom přemýšlel a dával si dohromady jednotlivé texty, v duchu si je opakoval. To víte, kdyby tehdy bylo slepecké písmo, tak by si to Písmo Svaté mohl (hmatem) číst sám. Při přemýšlení se nutně musel dostat do situace, kdy porovnával to, co je v Písmu s tím, co Ježíš říkal a dělal. Takže, když Ježíš jde kolem, ten člověk má hotový názor a to nejen na Ježíše, ale i názor na to, jak se má zachovat. Ti jiní lidé, Ježíše vidí na vlastní oči, poslouchají ho, jdou s ním v tzv. hurá průvodu, ale slepec se přímo s Ježíšem nesetkal. On však pořádně přemýšlel o Mojžíšovi a prorocích a proto jeho postoj je daleko vyzrálejší, daleko připravenější. Někdy je totiž dobré se dostat do styku s někým (něčím), až když je člověk vyzrálý. A nemusí to být zrovna Ježíš, ale může to být např. auto. Představte si, že budete mít zbrklého kluka a koupíte mu motorku.  To je nejlepší příležitost, jak ho nechat, jak se říká zabít. Čili, ty dary jsou někdy podmíněné psychickými vlastnostmi a zrovna tak zda setkání Ježíše s člověkem (o tom jsme mnohokrát mluvili, o tom problému, že člověk může selhat při tom setkání) je podmíněn tím, jak je člověk připraven. A tady je na tom lépe ten slepec, který neměl příležitost hned za tím Ježíšem jít, ale který byl tudíž nucen o něm přemýšlet. Proto měl uspořádaní a seřazené ty názory od Mojžíše a proroků a vychází mu, že Ježíš je Mesiáš. A to je strašně důležité. Víme přece, že Ježíš, když přišel, vystupoval jako nějaký prorok z Nazareta, blíže neurčený. Učedníci nesměli říct, že Ježíš je Mesiáš, měli zakázáno to říkat. Davoví posluchači, ti měli svůj názor na Ježíše hotový (že je to Jan Křtitel, Eliáš atd.). Mají názor ukvapený, který ve skutečnosti není hotový (pořádně), není zkontrolovaný, není domyšlený. Ale mají pocit, že ano, „vždyť přece Ježíše dobře znají“ a když Ježíš přijde k nám, my ho doprovodíme do sousední vesnice“ atd. Takovéto pocity se často zaměňují za to, co znamená mít správný názor. Čili, ta větší možnost kontaktu, kterou „davoví“ lidé bezpochyby mají v porovnání s tím slepcem, ještě nemusí být plodnější. Ten slepec se dosud s Ježíšem nesetkal, ale promýšlí si Mojžíše a proroky, protože jinak by nemohl volat „Synu Davidův“. Za koho lidé považují Ježíše, víme přece z jiných míst. Ti lidé mají „hotový názor“, kdežto ten slepec to promýšlí a když jde Ježíš kolem, tak má dobře vytvořený názor, proč? Protože se pořádně vracel k Mojžíšovi a prorokům. A tady vidíme i tu výhodu, abych to tak nazval, toho slepcova handicapu. Postavou Mesiáše se zabýval, řekli bychom „platonicky“. Ono to vlastně vůbec nebylo platonické, protože ten slepec dělal to, k čemu právě Ježíš vyzýval židy (vrátit se pořádně k Mojžíšovi a prorokům). Slepec nemohl jít napříč Palestinou hledat Ježíše. Nezbývalo mu nic jiného, než čekat na jakousi náhodu. On zatím ten slepec dozrává. Při žebrání má dost volného času, aby přemýšlel a dával si dohromady to, co Mojžíš a proroci říkají. A tak slepec začíná vidět, že ten způsob židovské zbožnosti je něco jiného, než to, co učí Mojžíš a proroci, že oni o Mesiášovi říkají něco zcela jiného, než páni rabíni. Takhle nějak to zřejmě s tím slepcem bylo. Nedá se říct, že to muselo být úplně přesně tak, ale ta pravděpodobnost je velmi vysoká. A co je tady rozhodující, je ta jistota, že ten člověk má hotový názor na Mesiáše, že není poplatný davové psychóze a že si neudělal povrchní názor. Ví, že Ježíš je Mesiáš a to mohl vědět pouze na základě dobře čteného Mojžíše a proroků. Na základě rabínského kázání by k tomuto závěru totiž nemohl dojít. A tady jsme u toho, co jsme si chtěli říct. Vytvářet si svůj názor, neukvapovat se ani v nadšení, ani v odmítání, ale utvořit si ho na základě zdravého uvažování. Ono je s tím však spojené to, abychom se naučili Bibli pořádně číst a přemýšlet o ní (to není román). Pak nám začnou vyvstávat otázky. Když budeme přemýšlet dál, začnou se nám otázky objasňovat a vynořovat se otázky nové. Ale to jsou věci, o kterých jsme už mockrát mluvili.

Mk 12,18-27

K Ježíšovi přišli saduceové, kteří tvrdí, že není vzkříšení a otázali se: „Mistře,  Mojžíš nám ustanovil toto: Zemře-li někomu bratr a zanechá po sobě manželku a žádné dítě, tak si ti manželku (vdovu) vezme jeho bratr a zplodí svému bratru (zemřelému) potomka atd..Bylo 7 bratrů......“. Ježíš řekl: „Jste na omylu, protože neznáte Písmo ani Boží moc....“. Bůh není Bohem mrtvých, ale živých. Vy se velmi mýlíte. 

Je to pasáž dosti náročná, ale i velmi užitečná. Oč jde. Saduceové chtějí Ježíše  nachytat na teologickém problému, se kterým si pravděpodobně farizeové nevěděli rady. Chtěli ho zesměšnit. Třeba mít na paměti, že byly dva tábory- farizeové a saduceové, na smrt znepřátelené a shodli se pouze v nenávisti vůči Ježíšovi. První se pokládali za zbožnější a hodně si přidávali k zákonu. Druzí zase vypouštěli, jako např. zmrtvýchvstání (šlechta, velekněží). Saduceové „uznávali“ Mojžíšův zákon, ale neuznávali proroky. Jejich jméno je podle dřívějšího velekněze Sadoka, který brojil proti přídavkům. V Mojžíšově zákoně se naplno neříká o posmrtném životě, andělech atd.. Proto to Saduceové neuznávali a věřili, že odplata je již na zemi během života. Proto i oni jsou bohatí, protože se Bohu líbí. (První dítě vdovy bylo dědicem majetku a neslo jméno zemřelého. Mojžíšův zákon dovoloval mnohoženství. Proto bratr mohl být již ženatý, když si bral vdovu). Tak jdou tedy s problémem na Ježíše. Aby ten problém vynikl, „nechávají“ ženu umřít až nakonec a bezdětnou. Farizeové asi na to argumenty neměli, protože by zřejmě ten problém  Saduceové „nevytáhli“.  Jenže co říká Ježíš (třeba si tu argumentaci dobře promyslet, protože se může zdát málo přesvědčivá): „Jste na omylu, protože neznáte ani Písmo a ni Boží moc“.. Pozor ! Saduceové neuznávají proroky. Ale Mojžíš jasně mluví o tom, že Bůh bude proroky posílat. Tudíž neuznávání proroků je nerespektování Mojžíšova zákona, který říká: „Budu vám posílat proroky a vy musíte po nich chtít, aby se legitimovali. Když prorok něco řekne a nestane se, neberte ho vážně. To je 1. chyba Saduceů. A oni si mysleli, že zákon znají dobře. Vždyť tam patřil i velekněz – ekvivalent papeže.  2. chyba: „Neznáte Boží moc“. Co to znamená ? My Boha často interpretujeme podle svých kriterií. Nedá se říci, že všechno je vždy špatné, ale musíme vědět co a jak. Když se Saduceové ptají, čí bude po smrti ta žena, znamená to, že  mají špatnou představu o nebi. (Ježíš říká, že lidé budou jako andělé a nebudou se ani vdávat ani ženit, Budou mít jinou formu organismu, zálib a způsobu života). Oni si představovali nebe (přinejlepším), jako pokračování života pozemského. Jenže tam to bude vypadat zcela jinak a vaše chyba je, že nepočítáte s tím, že posmrtný život může být jinačí, než si ho představujete.

Pak je tady 3. věc (obtížná). „Co se týče vzkříšení mrtvých, nečetli jste, že Bůh říká Mojžíšovi, že je Bůh Abrahámův, Izákův a Jakubův. On není Bohem mrtvých, ale živých“. Co znamená toto ?  Mojžíš se ptá Boha (u hořícího keře) „Kdo jsi ?“  (Chce, aby se mu legitimoval). Každý národ měl tehdy svého Boha. Bůh : „Já jsem Jahve (ten, který jsem nebo jsoucí)“. Dále argumentuje tím, že je Bohem Abrahamovým, Izákovým a Jakubovým. Tuto argumentaci pochopíme jenom tenkrát, když si uvědomíme, že je pod Boží důstojnost se dovolávat těchto mužů, kdyby byli mrtví, nebo dovolávat se někoho, kdo kdysi žil a dnes už nežije. Toto je ta jemná věc, kterou je nutné domyslet a pochopit. Třeba si uvědomit přitom Boží koncepci. To, co nemohu pochopit, to mi Bůh nedokazuje zázrakem (Jak to, že sami od sebe nerozeznáte). Jde – li o věc, přesahující pochopení nebo možnosti ověření, mám právo žádat o legitimnost (např. při odpuštění hříchů – „Vstaň a choď“). Když Ježíš vytýká farizeům, že překrucují zákon, víme, že odmítá udělat znamení.  Mohou se přece podívat do Písma a zkontrolovat („Vy jste pokrytci, víte, že mám pravdu a já vám žádné znamení nedám....“). Proto i prorok se musí legitimovat. Nyní můžeme pochopit, že to co Ježíš říká ja pro Saduceje argument. Bůh se nepotřebuje dovolávat svědectví někoho. On se dovede projevit sám. Třeba nad tím přemýšlet, abychom postihli jádro té věci.  Třeba mít pořádnou představu o tom, že lidský život smrtí nekončí, ale, že nabude  jiných daleko dokonalejších forem. Proto máme chodit ke svátostem, ale proto se také snažit svátosti dobře chápat a pořádně číst písmo svaté. Výtka : „Jste na omylu, protože neznáte Písmo ani Boží moc“, se nás týká také. Hodně by nás propadlo ze zkoušení. A pak je ještě otázka využití svatého přijímání. Když máme špatná kamna, musíme hodně topit a stejně je zima. Je to vina kamen. Špatného využití kamen. Proto se třeba zamyslet nad naším křesťanstvím.

Mk 12,18-27

K Ježíšovi přišli saduceové, kteří tvrdili,že není vzkříšení a otázali se ho...........Bylo 7 bratrů........Jste na omylu, protože neznáte Písmo, ani Boží moc..........nebudou se vdávat......jak Bůh řekl Mojžíšovi : „Já jsem Bůh Abrahámův, Izákův a Jakubův. On není Bohem mrtvých, ale živých. Velmi se mýlíte.“

Je to velice důležité. Za Ježíšem přichází saduceové, jakoby s dotazem. Ve skutečnosti to byl teologický chyták, na který chtěli Ježíše nachytat. Víme přece, že i když farizeové a saduceové byli nepřátelé na život a na smrt, v případě Ježíše  to táhli za jeden provaz. Saduceové pod pláštíkem, že chtějí čisté náboženství bez předsudků, uznávali Mojžíšův zákon, ale už nechtěli uznat pozdější věci např. proroky. Mojžíš říká, že když zemře muž, tak vdovu si vezme za manželku bratr zemřelého a 1.syn bude dědicem toho zemřelého (předpokládáme, že zemřelý neměl děti), dědicem jména atd. Saduceové toto místo využívají proti farizeům, kteří naopak uznávají posmrtný život, ale nedovedou  jim na to pořádně odpovědět. Farizeové Písmo nemají pořádně „pod palcem“. Jdou s tím také na Ježíše. Ježíšova odpověď je velice zajímavá i když nám na první pohled nic neříká. Jenže saduceové byli Ježíšovou odpovědí umlčeni, kdežto nám by nyní Ježíšova odpověď nestačila, ne však proto, že by nebyly dostačující. Ježíš říká : „Jste na omylu, protože neznáte Písmo ani Boží moc. Až lidé vstanou z mrtvých.....“. Tím Ježíš řeší ten problém. Kdyby četli pořádně Mojžíšův zákon, našli by tam zmínku o andělech. Sice málo, ale byla by tam. Dále Mojžíš říká : „Proroka jako jsem já, pošle vám Bůh toho poslouchejte“. A proroci se vyskytovali a u nich se také setkáváme s pojmem anděl. Saduceové ve skutečnosti dělali stejnou chybu jako farizeové, jenomže ji maskovali jinak. Skutečnost byla jiná, než prohlašovali a chovali se k Bibli macešsky, i když o tom nevěděli. Farizeové si naopak říkali „Raději budeme dělat víc, než je psáno, abychom Zákon dobře splnili. A přitom jim uniklo, jak některé partie úplně vynechali.  Podobnost mezi evangelíky a katolíky není příliš vzdálená. Byly doby, kdy byly vedeny křižácké výpravy. Myslíte si, že ti křižáci se zabývali četbou Písma svatého ?  Oni si jenom mysleli, že se bijí o svatou věc. A myslíte si, že ti evangelíci znali pořádně Písmo svaté ? Vždyť lze evangelíkům krásně dokázat, že se v určitých oblastech v nauce mýlí. Právě z toho Písma svatého. Tady jsme u toho. Buď si řeknu : „Já držím pořád Písmo svaté, ale přečtu si z něj jenom to, co se mně líbí. Nebo řeknu : „Ano, já jsem věrný syn církve, já věřím všemu, co mi církev předkládá“, a přitom si zas z té víry a z evangelia vybere jenom,  co se mu líbí.A toto byla historie. A kdo nám zaručí, že i dnes v nás toto není. Kdo nám zaručí, že jsme lepší než naši předkové. S tím musíme být velice opatrní. Musíme si uvědomit, že i na nás číhají tato dvě nebezpečí. Mojžíš důrazně varuje : „Nic nepřidáš, nic neubereš.“ Něco jiného je, co člověk hlásá jako svoje náboženství a to co dělá. A o tom, co hlásá je člověk přesvědčen, že je to správné a skutečnost může být jiná. Nyní přicházíme k té poslední větě, která mi dala „dlouhou práci“, než jsem ji pořádně pochopil. Ježíš v takovýchto diskusích vždy dovedl protivníka usadit.  A čím usadil saducee ?  Jednak „neznáte Písmo......“ a pak  „..co se týká mrtvých, že budou vzkříšeni, nečetli jste v Mojžíšovi......Já jsem Bůh Abrahámův, Bůh Izákův, Bůh Jakubův ?“ Jak může tato věta být účinným argumentem proti opozici. Toto je vysvětlitelné za jediného předpokladu, že i ti saduceové brali toho Boha velmi vážně. Nám tuhle větu říct a snažit se z toho odvodit posmrtný život ?! Řekli bychom : „To spolu přece nesouvisí.“ Jenže podle Ježíše, Bůh se dovolává Abraháma, Izáka a Jakuba – je přece pod Boží důstojnost, aby se dovolával nebožtíků. Bůh není nějaký torškař, nějaký primitiv, Bůh nepotřebuje lacinou argumentaci. Když řekne : „Já jsem Bůh Abrahámův.....“ tak je pod Boží důstojnost, aby se sklonil k pochybné argumentaci. Kdybychom si chtěli ten smysl zdůraznit, tak bychom mohli říct : „Já jsem Bůh, který je ve stálém kontaktu s Abrahámem, Izákem a Jakubem.“ Uvědomte si, že Ježíš nikdy nešel do diskuse tak, aby prohrál. A když Ježíš používá tento argument, tak pro ně musel být dostatečně silný. „Z mrtvých vstání“ by přece mohl vyřešit tím, že by jim předvedl oživení mrtvého (na ukázku). Tady vidíme, drazí přátelé, že jedna a tatáž větička může mít úplně jinou sílu a význam v mozku jednoho, nebo druhého člověka. My máme plno krásných slov. Ale mají ta slova víry opravdu tu potřebnou sílu? Nezapomeňme, že Ježíš diskusi vždycky vyhrál, že nikdy nešel do boje s neúčinnými zbraněmi. A toto, když je umlčelo, nás by naopak mělo varovat, že nám to dohromady nic neříká. Závěr si můžeme udělat sami, zdali nejsme tupější, než v tomto případě saduceové.  Jim to stačilo. A my ? Spousta věřících na to kouká a nerozumí tomu. Proto, raději méně náboženské „horlivosti“, ale vědět pořádně to, co vím, co je jasné. Mít jasné to, co Ježíš učil.

Mk 12,28-34

Jeden z učitelů zákona přistoupil k Ježíšovi a zeptal se ho: „Které přikázání je první ze všech?“  Ježíš odpověděl: „První je toto:  „Slyš Izraeli, Hospodin náš Bůh je jediný Pán. Proto miluj svého Pána Boha celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou myslí, celou svou silou. Druhé je toto: Miluj  bližního svého jako sám sebe....atd“.   ....Ježíš: „Nejsi daleko od Božího království“.....

                Přichází zákoník a ptá se Ježíše, které přikázání je největší. Je třeba si všimnout, že s tímto problémem „přicházejí“ za Ježíšem v Evangeliu  dva lidé. Oba zákoníci, oba kladou tutéž otázku. Druhý případ je popsán u Lukáše. Všimněme si, že v tomto případě Ježíš zákoníkovi odpovídá. Druhému však na otázku odpovídá otázkou: „Jak  to čteš v Písmu ?“ A ten druhý začne sám citovat: „Slyš Izraeli atd“. Mezi těmi dvěma lidmi je obrovský rozdíl. Oba kladou tutéž otázku. Je to otázka dost náročná z hlediska zákoníků, protože vedli spor o tom, které přikázání je větší v tom smyslu, protože se může stát, že člověk má jít do kostela (to je přikázání jedno) a má se starat o nemocného (to je přikázání druhé). Které přikázání je větší? To je smysl té otázky. My si zpravidla klademe otázku: „Byl to hřích nebo nebyl to hřích?“ Ale i ti farizeové a zákoníci byli v tomto směru dál (správnějším způsobem) a to  ptali se, „které přikázání je větší“, které přikázání má prioritu, když se „střetnou“. Běžné názory věřících jsou po této stránce velmi primitivní a spousta lidí v takovémto případě dělá úplně zbytečné hříchy, protože nemají v té věci jasno, a kvůli těm nejasnostem, ať dělají  co dělají, nakonec mají hřích, tak či onak. Nebudeme to nyní rozebírat , už jsme to jednou probírali.  Nyní se zamyslíme nad problémem, že klást otázku nemusí být totéž u různých lidí. V dnešním případě Ježíš odpovídá sám a zákoník na to (v podstatě): „Víš, že máš pravdu!?“. (Je pravděpodobné, že ta otázka byla často diskutována, že tam byly různé teologické školy a že oba zákoníci jdou na Ježíše s teologickým chytákem. Ten druhý chtěl Ježíš zesměšnit a není vyloučeno, že s podobným úmyslem přišel i ten dnešní).  Vidíme, že reakce na Ježíšovu odpověď je u dnešního uznalá. A od Ježíše dostává pochvalu. Víme, že Ježíš pochvalami neplýtvá. Podívejme se ještě na ten druhý případ. Tam je jasné, že úmysl druhého zákoníka je Ježíše „utopit“ a proto podle Ježíšovi strategie dostává protiotázku. Ten se chce blýsknout a odrecituje přikázání. Ježíš mu na to říká: „Tak to dělej“. Diskuse dostává zcela jiný směr. Zákoník je najednou vyzván k tomu, aby to dělal. To vyzvání, přikázání lásky k Bohu a k bližnímu to není vůbec jednoduchá věc a my se celý život musíme učit, toho Boha chápat a milovat. To není tak, že si řeknu: „Nyní vzbudím víru, naději a lásku“. To se nedá jen tak vzbuzovat. To je totéž, jako kdybych dal pod peřinu poleno a k posteli přistavil budíka, mohu ho 1 000 krát natáhnout a to poleno se neprobudí. A zrovna tak, když člověk nemá vytvořené příslušné návyky pro vztah vůči Bohu, ta láska vůči Bohu se stává v jeho ústech frází. Toto musíme mít na zřeteli. Zákoník o této věci něco ví. A ten, který chtěl dostat Ježíše na tenký led, se tam dostává sám. Tak chce honem vymanévrovat z této situace a říká: „No, ale kdo je můj bližní?“  (Zde si třeba uvědomit, že většina překladů uvádí nesprávně, že zákoník se ospravedlnil. Správně by mělo být bránil, hájil svoji pozici jako při soudu). Oni totiž vědí, že Ježíš je nebezpečný diskutér. Na jedné straně ho podceňují, že je to tesař z Nazareta. „Kam na nás  studované teology může?!“ Na druhé straně se ví, že Ježíš dokáže protivníka v dikusi „rozsekat“. Proto zákoník tou otázkou couvá. Nyní se nesmíme nechat mýlit tím, že často v Bibli je nadpis „Podobenství o milosrdném Samaritánovi“. Totiž Ježíš na tu jeho otázku odpovídá tímto případem. Pozor, židé by tuto příhodu nikdy jako podobenství nepřijali. Vzpomeňme si, jaká byla mezi nimi nenávist. S největší pravděpodobností to byla událost, která se skutečně stala, o které se hodně mluvilo, nebo byla známá v celém okolí. Tak Ježíš začal: „Byl jeden člověk, přepadli ho lupiči.........šel Samaritán a ten se ho ujal.  Kdo myslíš, že je bližní toho člověka?“ (Kdyby to bylo podobenství, posluchači ba se Ježíšovi vysmáli. „Že by se samaritán ujal?“ s posměchem by mluvili). Zákoník neprotestuje (událost zřejmě zná) a jen tak zažbrblá: „Ten, kdo mu udělal milosrdenství“. Ježíš: „ No tak to dělej i ty podobně“.  Zde vidíme zcela jiný typ diskutéra, který se chce blýsknout a cílem kterého je  Ježíše zdeptat. Odchází však s porážkou. Proč si to říkáme? Je dobré porovnat tyto dvě postavy. Už kvůli četbě Evangelia, ale hlavně také proto, že věřící člověk čas od času se setká s různými problémy a nejasnostmi. Je správné, aby si kladl otázky. Ale mnozí lidé, i když kladou otázky, se nemohou dozvědět odpovědi, protože jsou jako ten druhý zákoník. Oni se ptají, ale nechtějí slyšet odpověď, kterou ten kněz říká, ale čekají, že se dozví to, co sami chtějí slyšet. Ptají se často „je to hřích, není to hřích“, ale ve skrytu duše doufají, že ten kněz řekne „ale ne“ nebo „ to je jenom chvilková slabost“. Takže my si musíme dát pozor na to, zda-li  se opravdu ptáme, nebo zda-li chceme slyšet pouze potvrzení svých názorů, se kterýma vůbec nechceme hýbat. Těch možností je samozřejmě daleko víc. Ale tyto dvě postavy nám stačí na to, abychom si promysleli, že je veliký rozdíl mezi ptát se a ptát se. Někdo se ptá a sotva ústa domluví, otevřou se uši. Jiný člověk se ptá, ale ty uši neotevře.  On čeká pouze na tu „svou“ odpověď a nechce slyšet, co mu ten kněz říká. Pak se nemůže divit, že kněz mu nedá na jeho otázku dopověď, podobně jako nedal Ježíš tomu druhému zákoníkovi.  „Řekni sám jak  čteš v Písmu“....... „No tak to dělej“...... „No jo, ale kdo je můj bližní“..  Z toho dialogu přímo čiší ta nepoctivost toho diskutéra, ta nechuť se něco dovědět, nechuť uznat porážku.

Mk 12,28-34

Jeden z učitelů zákona přistoupil k Ježíšovi a zeptal se ho : „Které přikázání je první ze všech?“ Ježíš odpověděl : „Slyš Izraeli.......Když Ježíš viděl, že odpověděl rozumně, řekl mu : „Nejsi daleko od Božího království“. A už nikdo se neodvážil mu dát nějakou otázku.

Tato kapitola je nesmírně důležitá a klíčová věc pro celé křesťanství. Je to úryvek z takovéto události. Za Ježíšem přicházejí jeho oponenti, aby se s ním hádali, porazit v diskusích, , prostě „dostat ho na lopatky“ a ne aby se Ježíše ptali.  V těchto slovních potyčkách doposud vždy prohráli. Tady je líčen jeden z takovýchto případů. Za Ježíšem přicházejí s otázkou, „Které přikázání je první ze všech ?“ Každý trochu pozorný čtenář si všiml, že tato událost je dva krát v evangeliích (také u Lukáše). Tam přichází také zákoník s touto otázkou. Proč jim tato otázka ležela na srdci? Farizeové vedli o tom spory, jaká je hierarchie závaznosti příkazů. My něco podobného máme v rozlišení lehké a těžké hříchy, byl to hřích, nebyl to hřích atd. O co dál byli ti židé, kteří se na to dívali ne z hlediska až po hříchu, ale dívali se na to předem. Řeknu to na naše poměry: „Které přikázání víc zavazuje?“ Čili, my na otázku „Jsem-li v neděli povinen jít do kostela“ (mám na mysli venkovské farnosti, kde je do kostela i několik kilometrů), když je pěkné počasí, tak bychom mohli říct, že člověk je vázán např. do vzdálenosti 5 km.  Na zamyšlení se nad touto otázkou mně přivedla jedna sama o sobě legrační věc. Svého času jsem byl administrátorem v Neveklově a byl tam u silnice sloup. Na tom sloupu byla šipka s nápisem Benešov 12 km. Na druhé straně byla šipka do téhož města s číslem 13 km. A já jsem si uvědomil, že když se ta povinnost jít do kostela tak limituje, může to dopadnout tak, že budeme mít dvojdomek a uprostřed něj je přesně ta hranice 5 km. Takže člověk, co bydlí dál  si může říct  „já nejsem vázán“. Pak ale bude běhat po hřišti, nebo v lese sbírat houby a svědomí mu bude říkat: „Já jsem osvobozen od povinnosti“.Víte, tohleto zní drasticky, je to paradoxní, ale takovéto kličkování je častější, než by si člověk myslel. Ti židé byli daleko dál, na vyšší psychické úrovni a proto si řekli: „Které přikázání víc zavazuje?“ Představte si tohle. Mám v neděli jít do kostela a také mám někoho nemocného doma. My to zpravidla necháme být (post factum), až to proběhne, tak se začneme ptát, „byl to hřích, nebyl to hřích?“ Kdežto oni si položili otázku předem „které přikázání víc zavazuje?“, což je daleko rozumnější. I to je, přece jenom, je neúplné. Oni totiž byly různé školy a ty školy různým způsobem seřazovali závaznosti příkazů. Např. „je sobota, je povinnost jít do synagogy“, další přikázání je „máš doma nemocného, tvojí povinností je se o něho postarat.“ Jenže ta přikázání se mohou sejít a vznikne kolize. Proto otázka: „Které přikázání má přednost v případě kolize?“ Už sám o sobě tento případ je velice důležitý k zamyšlení. Problém dnešního úryvku je ten, že chtěli Ježíše nachytat a ne něco se dovědět. Oni chtěli „tomu tesaři z Nazareta položit obtížnou teologickou otázku, na které si jako laik vyláme zuby, je to přece proti učitelům Zákona amatér“. Takhle k tomu oni přistupují. V Písmu najdete, že ho zkoušeli (Ježíše). Jenže v řeckém originálu je pokoušet. Tam termín, jak to rozlišuje český překlad zkoušet a pokoušet není. S tím se teď zabývat nemůžeme. Takovýto případ je zapsán v evangeliích dvakrát. Jsou to 2 různé případy, 2 různí lidé, kteří přicházejí s jednou a touže věcí. Oba jsou členy „svého kolektivu pokušitelů.“ Všimněte si toho rozdílu. V tomto případě Ježíš odpovídá sám: „První je toto. Slyš Izraeli, Hospodin náš Bůh je jediný Pán.........“ V druhém případě však Ježíš říká : „No, jak čteš v zákoně?“ A ten zákoník spustí tirádu „Slyš Izraeli........“ Jsou to dva různé případy. V obou případech jde o různý typ tazatele. Ten dnešní je sice člověk, který přichází sice se „šťouchancem“, ale přitom je ochoten vyslechnout. Kdežto ten druhý přichází pouze s rýpancem, ale není ochoten poslouchat. Tento první pak odpovídá „to máš pravdu.“ Ježíš mu říká „Nejsi daleko od Božího království.“ Tohle, bohužel, nemůžeme rozebírat z nedostatku času. Tento úryvek je totiž „našlapaný“ informacemi. Čili, tento zákoník se ptá a Ježíš mu říká „Nejsi daleko....“ ten druhý říká sám, cituje to a Ježíš přechází do protiútoku „Tak to dělej !“Zákoník : „No, jo, ale kdo je můj bližní?“ A Ježíš začne říkat o milosrdném Samaritánovi. Často to bývá nadepsáno jako podobenství, ale toto podobenství není a nemůže být, protože, kdyby to bylo podobenství, Ježíš by to prohrál. Tohle musela být reálná událost, které byl plný Jeruzalém. Proč?  Mezi  židy a Samaritány byla napjatá situace jako např. mezi Čechy a Němci těsně před vypuknutím války. Uvědomte si, že Čech by mezi Němci (nebo Němec mezi Čechy) neuspěl s nějakým podobenstvím. To, že ten Ježíšův protivník byl umlčen je pochopitelné tenkrát, když ta událost byla skutečnost. Při dosažení těchto faktů, událost můžeme rekonstruovat takto. Ten člověk přichází, klade tutéž otázku a je připravený jak to do Ježíše „našije“. Ježíš ovšem ví, co ten člověk si myslí a ptá se sám. Zákoník se chce blýsknout a tím už začíná prohrávat. S patřičným patosem spustí: „Slyš Izraeli......“ a Ježíš zcela civilně mu na to řekne: „Tak to dělej.“ On je zaskočen, čekal teologickou diskusi a říká „No jo, a kdo je můj bližní?“ Nyní Ježíš říká to o tom Samaritánovi a účinnost té věci, která oponenta zcela odepsala, je v tom, že Ježíš říká o skutečné věci, která se přihodila. Mohl začít zcela ležérně : „Jó, kdesi, kdysi se stalo......., šel kolem kněz......Levita..... pak Samaritán.....atd. Představte si, že by Čech v německém pohraničí  argumentoval podobenstvím. Uspět může jedině tehdy, když to bude událost, která tím obyvatelstvem otřásla. Proto je dobré si porovnat tyto dvě věci a také porovnat toto. Ten dnešní Ježíšův oponent odchází pochválen. Ten druhý procedí mezi zuby jenom: „Bližní je ten, který prokázal milosrdenství“, protože nechce přiznat porážku. A Ježíš:  „No, tak jdi a dělej podobně.“ Za dané situace je to pro zákoníka naprostý debakl. Ten dnešní člověk je psychicky pružný a je schopen diskuse. Proto Ježíš sám říká ta slova. A zákoník si v duchu říká „On ten tesař má pravdu“, „padni komu padni.“ „Správně Mistře, my se tady hádáme a ten osobní vztah vůči Bohu, ten nám uniká.“ Pak Ježíš říká: „Nejsi daleko od Božího Království.“ A nikdo se už neodvážil mu dát další otázku. Tahle větička je srozumitelná jenom v tom celém kontextu. Věcí je tady víc a rád bych se ještě někdy vrátil k té problematice „Miluj Boha celým srdcem, celou duší, celou myslí.....“.

Mk 12,38-44

Ježíš učil zástupy: „Varujte se učitelů zákona, chodí rádi v dlouhých řízách, mají rádi pozdravy na ulicích.......Pak se posadil proti chrámové pokladnici a díval se.......Přišla také jedna chudá vdova......Tato chudá vdova dala víc, než všichni ostatní.......“

Velmi často si člověk slibuje „Já se polepším“ a přitom vůbec neví, jak takové správné jednání vypadá. Proto si může slibovat, já nebudu dělat hříchy, ale přitom se nemůže z těch hříchů dostat. My musíme vědět, jak vypadá správné jednání. V dnešním čtení máme takový ten první krůček, který se týká problematiky relativity dobrého skutku. Dobrý skutek nemůže být jen tak snadno definován, protože dobrý skutek má řadu psychologických podmínek. A když tyto psychologické podmínky nejsou splněny, tak ten dobrý skutek navenek vypadá jako dobrý skutek, ale dobrým skutkem v Božích očích není. Nemá také to ovoce dobrého skutku. To, co jsme četli dnes, je takový první návod k tomu, vůbec to není vyčerpávající. Je to připomínka „Koukej člověče a začni se nad touto problematikou zamýšlet.“ Ty dvě drobné mince mají u Boha větší cenu, než veliký dar z nadbytku. Podrobněji máme celou problematiku  rozebranou v 10. kap Mt.: „Kdo přijímá proroka, dostane odplatu proroka, kdo přijímá spravedlivého dostane odměnu spravedlivého a kdo by přijal i třeba to nejmenší dítě a podal mu jenom číši studené vody, protože je to můj učedník, neztratí svou odměnu.“ Tady vidíme, že nehraje roli jenom to, co jsem udělal, ale proč jsem to udělal – motivace. A nejen to, proč jsem to udělal, ale závisí to také na tom, jak dalece já chápu tu Ježíšovu nauku. A tady jsme bohužel u problému, který mnoha lidem uniká. Nám např. utíká, proč vlastně jdeme do kostela. Spousta lidí to pořádně neví. Přitom si ale myslí, já jsem dobrý, já jsem věřící člověk. Před časem jsem dělal anketu  „Proč se jde ke sv. přijímání?“ Divili by jste se, kolik nesprávných odpovědí člověk slyšel. Klasická odpověď „abych měl posilu“, jenže to sv. přijímání nedělá. Sv. přijímání má jinou funkci. A když já ze sv. přijímání udělám nějaký saponát, mycí prostředek na hříchy, tak to sv. přijímání fungovat nebude. Sv. přijímání není koště na hříchy, není prostředek na to, abych já sám před sebou mohl vypadat čistý, abych si mohl připadat důstojně. Tady jsme u toho, jak říká Ježíš: „Děláte, aby vás lidé viděli.......“ to Ježíš vytýká svým posluchačům a člověk, ať už to dělá kvůli druhým, nebo kvůli sobě a když udělá chybu řekne si: „Já to už nesmím udělat“, protože se za tu chybu stydí. A právě v té reakci po chybě je klíč k tomu, jestli moje úsilí bude úspěšné nebo ne. Jsou to věci, o kterých jsme mockrát mluvili a které lidem unikají. Ano, hodně lidí si dělá předsevzetí „Já už si dám pozor, já nezhřeším“, ale to předsevzetí zdaleka nehraje takovou roli, jako to, jak se zachovám po hříchu, když vidím, že jsem ho udělal, když ten hřích je ještě „pěkně čerstvý, teplý“ a teď, jak se zachovám. Jak se zachovám při pohledu na své chyby. Je třeba o tom přemýšlet, aby člověk věděl, proč se jde ke zpovědi, proč se jde ke sv. přijímání. Minulý týden jsme mluvili o tom „Miluj svého Boha celým srdcem, celou duší, celou myslí, celou silou.“ Toto není žádná básnická ozdoba. Toto znamená jedno, aby člověk toho Boha napřed znal (my jsme zvyklí říkat „V tebe věřím, v tebe doufám, tebe nejvýš miluji“, ale přitom naše vědomosti jsou zoufalé. Ten člověk si myslí, že miluje Boha, ale je to jenom emocionální vznět, nadšení stržené písničkou, zpívajícím kostelem). Ale jak mohu říct „Miluji Boha“, když nejsem pořádně o něm poučen. My si musíme uvědomit, že Boha napřed musíme znát. A nemohu znát Boha, dokud neznám evangelium. Musím vědět, co Ježíš o sobě říká. Napřed se musím nad tím zamýšlet a pak teprve z toho může vzniknout osobní vztah. Ta láska k Bohu není něco, co si mohu nadiktovat, nebo vzbudit (podobně, jako když si natáhnu budík na zvonění). To je věc, která ve vás musí vyrůstat. Je to totéž, jako kdyby si malé děcko řeklo: „Já se teď nebudu učit chodit, ale až budu velký, pak se začnu učit.“ Takové děcko se chodit nenaučí. Viděl jsem na vlastní oči, jak babička vozila pětiletého kloučka, tlouštíka v kočárku, který se rád vozil, ale nechtěl chodit. A babička ho vozila, on to měl rád. A v duchovním slova smyslu, my všichni jsme v určitých oblastech postiženi takovou tou duchovní invaliditou. A vzniká tam, kde není člověk pořádně poučen. Tam, kde např. říká „věřím“, aniž by věděl čemu věří. První krůček k pochopení těchto věcí je, uvědomit si tu relativitu záslužnosti dobrých skutků. Jednou se musíme odpoutat od toho „byl to hřích - nebyl to hřích“. Musím vědět, proč  jdu ke zpovědi, proč jdu ke sv. přijímání. A dokud mi to není jasné, tak je třeba za věcí jít. Jak mohu říkat „věřím“, když nevím, co Ježíš říká. To je důležité a bohužel opomíjené.

Mk 13,1-13

Ježíš řekl svým apoštolům, mějte se na pozoru před lidmi, budou vás vydávat soudu, bičovat v synagogách, budou vás vodit před vladaře a krále kvůli mně, abyste vydali svědectví jim a také pohanům. Až vás vydají soudu, nedělejte si starosti, atd. (Duch vašeho Otce) . Bratr vydá na smrt bratra, otec syna, syn otce, děti povstanou proti rodičům a způsobí jim smrt. Budete ode všech nenáviděni pro mé jméno, ale kdo vytrvá až do konce, bude spasen.

Je to věc, která je velmi důležitá,  která se nám zdá jasná a přitom ovšem trošinku jezdí mráz po zádech, když to člověk chce domyslet do konce. No, podívejte s na sv. Štěpána. Musíme si uvědomit jednu věc, že  nás se to také dotýká. A to v takové té jiné formě, ve formě nevyslyšených modliteb, nezdarů, utrpení a trampot, které Bůh nepomůže odstranit, i když o to prosíme. My ovšem reagujeme na to tím, já to obětuji atd., a přitom se nezamýšlíme, jestli nám Bůh nechce něco připomenout. To víte, že to utrpení Štěpánovo bylo také připomínkou. Čeho ? Ta prvotní církev měla jasný příkaz, jděte do celého světa a učte všechny národy!  Ale oni ne, oni pořád se¨děli v Jeruzalémě. A bylo několik takových výstrah, které ta prvotní církev opomenula a nešla do misií.Vůbec žádné misie nebyly, seděli v Jeruzalémě a dost. Teprve v důsledku pronásledování, které bylo zahájeno Štěpánovou smrtí, dochází k misiím mimo Jeruzalém. A to ještě jsou misie u křesťanských židů. Ale vůbec nejdou k pohanům. Jen sem tam, nějaký jednotlivec ve slabé chvilce začal vyprávět o křesťanství pohanům. Pohané byli dychtiví. A on se možná potom z toho zpovídal : já jsem mluvil pohanům o křesťanství. A spolubratři mu řekli, cos to provedl ? Ježíš dával jasný příkaz, jděte do celého světa a učte všechny národy. Ale sv.Petr, když pokřtil prvního pohana, a to je po této záležitosti, toho setníka Kornélia, tak si ho volají bratři do Jeruzaléma „na kobereček“. Petře, co jsi to provedl, co sis to troufal, ty jsi pokřtil pohana ?Petr se musel bránit. Tuto věc si musíme uvědomit. Kdyby  Ježíše poslechli a šli do misií, Štěpán by nemusel takto skončit. Proč ? Protože  by si netroufli. Takhle bylo křesťanství lokalizováno jenom na Jeruzalém. Ano, lid si ze začátku vážil prvních křesťanů. Když čteme Skutky apoštolů, vidíme, že velekněží a velerada si vůbec netroufli zasáhnout, báli se lidu. Jak to, že ten lid se takto zvrtnul ? Protože seděli v tom Jeruzalémě, mluvili k určitému, uzounkému okruhu lidí, kdežto kdyby šli do misií do celé Palestiny, tak ten poměr křesťanů by byl výrazně vyšší vůči židům, takže by jenom stačilo, aby se křesťané sešli do Jeruzaléma a okamžitě by byl pokoj s pronásledováním. Ale právě proto, že oni seděli v Jeruzalémě a nehýbali se, přichází pronásledování, prvotní církev právě v důsledku pronásledování jde do misií, začne hlásat boží slovo židům a potom trošku také pohanům. Mezi židy a samaritány byl takový vztah, jako mezi katolíky a protestanty. Teprve v důsledku pronásledování, po smrti Štěpánově dochází k misiím mezi Samaritány. Proč tam nešli dřív ? Protože se nedovedli odpoutat od dosavadního způsobu myšlení a „neměli“ potřebu se zamyslet, -Ježíš nám řekl, jděte do celého světa, tak jdeme do celého světa. Petr se musel hájit, když pokřtil Kornélia, místo toho, aby bouchl pěstí do stolu a řekl – poslyšte, co nám řekl Ježíš ?!“ No, tak. Tady jde o to, že ta prvotmí církev potřebovala nějaký náraz, aby přešla z toho starozákonního myšlené na to novozákonní. Napřed bylo několik takových varování, pokusili se dát Petra a Jana do vězení, no, jó, v noci přišel anděl a vyvedl je. A stráže stály hezky na svých místech. Ráno kobka prázdná. A oni klidně učili v chrámě.  Ale musíme je přivést, jen opatrně, aby se lid nedověděl, byl by malér. Tak si zavolají Petra a Jana a říkají, prosím vás, proč stále tohle to učíte ? A Petr říká, více nutno poslouchat Boha, než lidi. Oni je nakonec museli propustit, protože se báli lidu.  Prvotní církev měla v Jeruzalémě obrovskou popularitu. Kdyby se rozešli do misií hned, ta popularita by se šířila po celé Palestině. A pak, kdyby se Štěpánovi něco stalo, všichni křesťané z Palestiny by se sešli do Jeruzaléma a velekněz by se okamžitě stáhnul. Ještě nyní mohli říct : No, to jsou ti křesťané, Štěpán je zabit, a jak se tak říká, ani pes neštěkne. Vidíte, lidi, pobláznění, vy jste jim věřili ! No jó, ale co máme dělat ? No, uděláme na ně pogrom. Opakuje se historie jako s Ježíšem. Lidé jsou nejdříve nadšení a pak dost. Kdyby šli křesťané s pořádnými misiemi do celé Palestiny, tak tohle to by si nikdo netroufl a také Bůh by jim nemusel nic připomínat. Tady vidíme, proč přichází utrpení (ne vždycky, ale velmi často), aby Bůh člověku připomněl, že má určité povinnosti, na které zapomíná. Jáhen Štěpán byl zabit. Jenže Ježíš také říká, uzdravujte nemocné, křiste mrtvé. Dovedete si představit, kdyby někdo řekl : „Já Štěpána vzkřísím“. ? To je vůbec nenapadlo. Skutečně muselo přijít to pronásledování, aby se ta prvotní církev probrala z takového starožidovského spánku a aby alespoň částečně přešla na ten NZ. Je tady ještě druhá věc. Ježíš řekl : „Když vás vydají soudu, nedělejte si starosti, co máte mluvit, protože v tu chvíli vám bude dáno, co máte mluvit.“ Pozor, to, že jsme kritice podrobili tu prvotní církev, to zdaleka neznamená, abychom si mysleli, že oni jsou takhle malincí proti nám ! Oni v sobě měli tu vitalitu Ježíšovi nauky v daleko větší míře, než ji máme my. Na to pozor ! To si musíme přiznat. Oni např. měli charismata, dovedli dělat zázraky. To, že je nevyužívali, to je druhá věc a to jsme podrobili kritice. Jenže oni je měli a my je nemáme. My si nemůžeme říkat, my jsme dobří, my to chápeme, my jdeme do misií atd.“ Vraťme se k těm soudům. Jáhen Štěpán, když je souzen říká : „Vidím nebesa otevřená........“, on je v transu, on necítí bolest, když je kamenován. Podobné případy se odehrávaly i případech jiných mučedníků. Je to doloženo ve spisech. Velmi často byli při  mučení bez fyzické bolesti. To je jev, který se vyskytuje i u jiných náboženství – hinduismus, jogíni. Takový člověk je veden silnou myšlenkou, která mobilizuje síly organismu v takové míře, kterou my si nedovedeme představit. Organizmus se dá vybičovat určitou představou, vědomím, myšlenkou. Ti prvotní křesťané, ti se nebáli, oni to své křesťanství měli pevně zakotvené „vzkříšení mrtvých“. Oni neřešili problém očistce, problém duší v očistci, ale řešili problém“budu zavržen, nebo budu vzkříšen“. Budu vzkříšen k soudu ( každý bude souzen), ale, „vezme si mně Ježíš k sobě, nebo ne „. Oni se na smrt dívali asi tak, jako my, když dnes jdeme na operaci. „Tak ať ti to dobře dopadne.“ To, že se nebáli smrti, je známá věc, protože smrt pro ně nebyla koncem života. Smrt pro ně byla nástupem do věčnosti.  Zvláště ta stará garda, která zažila Ježíše si mohla říct „vždyť já se opět setkám s Ježíšem.“  „Vzkříšení mrtvých“ bylo pro ně velice silným „magnetem“. Tohle to nám schází, takováto pozitivní víra. My máme strach z pekla, ale nebe nás netáhne. Dále bych chtěl připomenout, že Bůh dokáže obrátit v dobro člověka i jeho chyby a nezdary. Ta prvotní církev dělala chybu, že zůstávala pozadu, nešla do misií, ale měla zásluhy právě tím mučednictvím. I když výhodnější by bylo poslechnout, co řekl Ježíš a dějiny by se vyvíjely jinak. Ale i takhle je jáhen Štěpán je naším vzorem. Když na něj přichází ta těžká chvíle, je pln Ducha sv., vůbec nenapadají žádné strachy. Když na vás přijde nějaká nemoc, nebo trable, měl bych si připomenout, že bych si měl udělat revizi mého křesťanství, nejsou-li v něm vážné nedostatky. A ne propadat malomyslnosti a když se člověk trochu „oklepe“ tak utíkat ke zpovědi, že měl pochybnosti o víře. To je to, co nám sv,Štěpán chce připomenout. „Podívej, každý potřebuje pracovat na své víře. Mně to bylo připomínáno takhle a tobě ať to připomínají tvoje trampoty“. Bůh nás chce donutit k tomu, abychom přemýšleli o tom, co je to dobré křesťanství, co nám Ježíš řekl, co nám přikázal. Kdyby nebylo to pronásledování, možná, že bychom se dnes dovídali, že v Jeruzalémě je skupina lidí, velice zvláštní, cizí mezi sebe neberou, ale dovedou dělat různé zázračné věci. Křesťanství by možná bylo exotické náboženství. Proto to pronásledování. A když nás něco trápí, tak je to proto, abychom se konečně nad sebou zamysleli.

Mk 13,19-32

V těch dnech po velkém soužení se zatmí slunce, měsíc přestane svítit, hvězdy budou padat z nebe.......A tehdy lidé uvidí Syna člověka, jak přichází v oblacích s velkou mocí a slávou.......Potom pošle anděly a shromáždí své vyvolené..........Poučte se z přirovnání o fíkovníku..........Amen, pravím vám, toto pokolení nepomine.......Nebe a země pominou, ale má slova nepominou. O tom dni, o té hodině neví.......jenom Otec.

Kdybychom se ptali lidí, o čem se to dnes četlo, běžně by odpovídali, že o Posledním soudu. Ano, nebo ne?!  My si snadno řekneme, no ten Poslední soud ještě nebude. On sice bude, ale nevíme kdy, ale teď to nebude. Jsou také křesťanské církve, které mají pečlivě spočítané kdy to bude, předpovídali to v dějinách několikrát a pak se ukázalo, že svět stojí dál. Na tuto otázku nemá smysl odpovídat tím, kdy to bude („Ani Syn to nezná, ani andělé v nebi“). Co znamená tato věta ? Pak je tam věta „Až uvidíte, že se to děje, poznáte, že je to blízko, přede dveřmi. Vzpomeňte si na tu historku  Euenspiegla, jak se ho pocestný ptal, za jak dlouho přijde do Magdeburku . (několikrát jsem to tady vzpomínal)  „Jdi“ , copak já vím, jak rychle jdeš ?“ Nechci tady vykládat anekdoty, ale připomenout, že člověk na otázku, kdy bud stát před soudem, nemůže odpovědět. Kdyby se mně někdo zeptal, zad-li tehdy a tehdy bude Poslední soud, tak klidně odpovím ne, že ty výpočty nejsou správné a mám pro to své důvody. Kdyby mně někdo řekl, „tak teda máme klidně čas“, tak odpovím „já nevím“, protože já např. nevím, zda-li dokončím tuto promluvu. Jednou jsem šel po ulici a přede mnou šel mládenec kolem třicítky, šel a najednou rovnou padnul, nanejvýš udělal jediný potácivý krok. Volali jsme sanitku, co to bylo a jak to s ním dopadlo, nevím. Ale tady jde o to, že my nevíme, kdy my budeme stát před tím soudem a to je rozhodující. Ten dnešní text nám jednak připomíná „Koukej se dát do pořádku, protože, když umřeš s určitým způsobem myšlení, tak se může stát, že zůstaneš s tím typem myšlení i do soudu a i po soudu.“Někteří lidé ve chvíli umírání opraví svůj postoj vůči Ježíši. Jiní až po delším očistném utrpení, jiní až na Posledním soudu, až Bůh vytáhne proti nim ten nejtěžší kalibr, aby člověka přiměl přemýšlet. A některým nepomohou ani ty nejtěžší kalibry. Čili, my musíme být na setkání s Ježíšem připraveni. Kdy bude poslední soud, to nevíme. Ale, kdy je setkání s Ježíšem ?  No, to setkávám, kdykoliv beru do ruky evangelium. Pozor, ne zbožnou knížku, to už ne, ale evangelium, protože v těch zbožných knížkách to není napsáno tím způsobem, jak to říkal Ježíš. Mnohé zbožné knížky kdysi byly slavné a dneska na ně koukáme jako na nekvalitní. Spisy jiných (např. v době svého života měli potíže se současníky) jsou dnes uznávány. Theilard de Chardin  je pro velký počet lidí z oblasti exaktních věd autoritou, někdo řekne, že psal hlouposti. Když se někdo pořádně zamyslí nad Biblí, neřekne, že je to hloupost. Ale o zbožných knížkách se to opravdu říct nedá. Co tedy můžeme, je to, že si můžeme, resp. máme možnost zaručit, zda Ježíše sneseme, nebo ne. My můžeme zjistit, poznat, jaký máme vůči evangeliu vztah, zda mu rozumíme, zda nepřeskakujeme ty nepříjemné pasáže, zda si dokážeme říct, „tak tomuhle nerozumím, na to se musím zeptat.“  Běžně náš postoj je „Písmo svaté – kniha knih, to je Slovo Boží“, ale v konkrétní chvíli sáhneme po nějakém spisovateli, po nějaké zbožné knížce, ale nesáhneme po evangeliu. To je bohužel velmi častý jev mezi tradičními katolíky. My si musíme uvědomit, že toto je schize. Tak, když tomu říkám   Slovo Boží, tak se jím tedy zabývám. Ano, mohu si číst jiné knížky, ale jde o to, abych evangeliu rozuměl a ne abych si vybral kousek. Ono to bude znít drasticky, když řeknu, že z jednotlivých sliv si já mohu sestavit libovolnou básničku, nebo jakékoliv náboženství. Ono rozumět celému NZ není tak úplně jednoduché. Kdyby někdo přišel a řekl by, „já mu rozumím“, tak mu položím pár otázek a hned bude vidět, jestli mu opravdu rozumí nebo ne. Proč tohle říkám ?   Nevíme, kdy budeme stát před soudem. Když někdo přijde a bude se dušovat, že soud bude tehdy a tehdy a že musím jít do jeho církve, tak mu odpovím „Ne, kamaráde, tak ty tu Bibli neznáš.“ My musíme být psychicky připraveni. Nevíme, kdy to bude. Ale Ježíš říká, „Poučte se z přirovnání o fíkovníku.“  Jinde (Lk.21) zase říká „Bděte a modlete se v každé době, abyste mohli obstát před Synem člověka.“ Čili, pro mně je aktuální otázka, obstojím-li před Ježíšem.  Kdo může zaručit komukoliv z nás, že zítra bude na živu. Tady nejde o to sedět u hrobu, ale o to, abych byl připraven na setkání s Ježíšem kdykoliv a tato schopnost připravit se na setkání s Ježíšem to není věc konce života, ale začátku křesťanství tady na zemi. Dokud se nedovedu setkat s Ježíšem a nedovedu mu rozumět, tak vlastně jsem na setkání s Ježíšem nepřipraven a ten přechod do věčnosti nebude „pobyt v lázních“. Jenže také, dokud nejsem připraven ba setkání s Ježíšem, moje modlitby jdou naprázdno. A ať se budu sebevíc zapírat, sebevíc postit, Ježíš řekne „já jsem tě neznal“. (Mnozí přijdou v onen den a řeknou Pane. Pane.....a já jim řeknu „Nikdy jsem vás neznal.“) Prvořadým úkolem je, aby se člověk snášel (byl kompatibilní) s Ježíšem. (Podobně jako k řízku dáváme brambory a ne knedlík.)  Víno a pivo, závisí na pořadí v jakém se pijí, nebo ředění   kyseliny sírové vodou a je to jenom pořadí. Proč to říkám ? My musíme být na Ježíše připraveni, my se s ním musíme vnitřně snést. A jestli se s ním vnitřně snášíme o tom nerozhoduje to, s jakou chutí jdeme do kostela a je omyl, jestli si myslím, že to poznám v té chvíli po sv.přijímání, jestli se mi rozlije v srdci teplo nebo ne. To poznám jen a jen tím, jak budu číst evangelia. A jestli všemu budu rozumět a jestli za vším v evangeliu půjdu, jestli ve všem budu mít jasno. Ale jakmile si začnu vyďobávat, už jsem čumil (v evangeliu je to lid nebo dav). Lid tam oslavoval Ježíše a pak klidně křičel „Ukřižuj !“, protože měli svůj ustálený názor, byli chvilkoví, propadali nadšení když křičeli „ať žije Ježíš“ a se stejným nadšením křičeli „Krev jeho na nás a naše děti“. Dokud nemám celé evangelium zažité a s celým evangeliem nesouhlasím, tak nemohu říct „já mám odzkoušeno, že se s Ježíšem snesu.“ Proč tak zdůrazňuji to evangelium ? Uvědomte si, že Ježíš přišel napřed jako neznámý tesař z Nazareta a chtěl, aby se lidé zamysleli nad slovem tesaře z Nazareta a těm, kdo pochopili to slovo tesaře z Nazareta, těm pak bylo jasné, kdo Ježíš je. Apoštolové věděli, abych tak řekl sami od sebe, že Ježíš je Mesiáš a přitom to nesměli nikomu jinému říct. A my, když se naučíme celé evangelium číst pořádně, budeme vědět, zadali je to kniha od Boha nebo ne. Ale dokud ho nečteme a chceme shánět důvody pro víru, tak je to předem prohrané. Tak jsme jako ten lid. Vzpomeňte si, jak se Ježíš ptá „Za koho považují lidé Syna člověka ?“, jaké všelijaké názory učedníci říkají. Já sám si musím přečíst evangelium, sám se pořádně zamyslet nad tím, jak sám tomu věřím, rozumím, jak dokáži vnitřně mít stejné názory s tím evangeliem, jestli evangeliu jí dávám za pravdu nebo ne. Když člověk si řekne „Tohle je na mně moc těžké, tomu já musím věřit“, tak ten člověk by si měl přiznat, že to evangelium nezná, že se ho musí naučit číst. Jenže, bohužel, toto si lidé neřeknou a jdou shánět různé zbožné knížky a myslí si, že  tu konfrontaci s  Božím slovem jim poskytnou také. Jenže konfrontaci s Božím slovem nám poskytne jedině evangelium. Jedině tady je ta konfrontace s Ježíšem. A ruku na srdce: „Kolik máte nejasných míst v evangeliu ?“

Mk 14,12-21

V první den o svátcích nekvašeného chleba, když se zabíjel velikonoční beránek, zeptali se učedníci : „Kam chceš, abychom ti šli připravit velikonoční večeři ?“ Tu poslal dva ze svých učedníků a řekl jim : „Jděte do města, tam potkáte člověka, který ponese džbán vody.....atd.

Je dobré si uvědomit, že o Velikonocích se velká většina židů scházela do Jeruzaléma. Takže bylo zapotřebí si zajistit ubytování, ale hlavně místnost k velikonoční večeři. Všimněte si toho způsobu, který je velmi poučný.  „Kam chceš, abychom ti připravili večeři ?“ Ježíš neřekne, jděte a někoho najděte, nenechává volbu na nich. Také neřekne, jděte do ulice té a té, tam najděte koželuha......atd. Říká, ale: „Jděte do města, uvidíte člověka, který ponese džbán vody.........řekněte hospodáři „Mistr vzkazuje, že tady chce jíst beránka.......“.  Tady vidíme, že jim není dána adresa, ale recept, jak to místo najít. Ze začátku vědí pouze to, že mají jít do Jeruzaléma. Jinak se nic neděje. Až potkají člověka se džbánem, jdou za ním, zatím nevědí kam (Nezapomeňme, že se jedná o zázrak. Ten majitel mohl být předem poučen tak, že za ním přišel anděl v podobě člověka, který to sjednal. Ale pro učedníky to byl de facto zázrak). Ti dva tedy jdou za tím člověkem, vejdou do domu a vyptají se na hospodáře. Normálně bychom čekali, že řeknou: „Víš, my jsme žáci Ježíše, prosíme tě, mohl bys nás zde ubytovat ?“ Ale oni jdou na to přímo: „Mistr vzkazuje: „Kde je pro mne místnost, ve které bych mohl se svými učedníky jíst velikonočního beránka?“ ( Z povrchního hlediska se nezdá, že by to byl zázrak, jen až to promyslíme do hloubky). Majitel je zavádí do patra, ukazuje jim velikou místnost s lehátky. On se neptá kolik jich je (to všechno je předpověděno). Ježíš učedníkům chce navodit tu atmosféru,  nejenom té poslední večeře, ale i pohledu na Eucharistii. Těch podrobností  možná Ježíš uvedl i víc. A oni přesně vidí, co jim Ježíš popsal. Uvědomme si, že evangelista to zkracuje. Evangelista zde neříká, jakým způsobem oni dávají zprávu Ježíšovi a učedníkům nazpět, ale rozhodující tady je ten způsob navedení. Ježíš jim nedává adresu, ale říká jim, co mají dělat a oni potom vidí. Pak dochází k té večeři, Ježíš bere chléb a říká : „Toto je moje tělo.......“, pak víno a říká : „Toto je moje krev.....“. My si dnes připomínáme, že Ježíš je tady s námi přítomen v té skryté formě. Proč jsem se o tom všem zmiňoval?  My často stojíme před svatostánkem a chtěli bychom slyšet odpověď (Boží) atd. Návod na jednání máme v evangeliu. Teprve potom, když evangelium budeme číst, budeme vědět, co tam je. Když to začneme dělat, tak se nám začne jedna věc po druhé objasňovat. To je případ mnohých lidí, kteří se chtějí polepšit, ať už odstranit hříchy a nebo (což je vzácnější případ) si uvědomují, že ta jejich zbožnost nebyla dosud dostatečně kvalitní. Tito lidé se ptají, nejsou spokojeni např. s tím, jak se modlí  (např. jsou roztržití) a chtějí od kněze slyšet radu. Představují si, že kněz jim dá radu, jakou modlitbu se modlit a ptát, že ta roztržitost přestane. Ta rada se však nedá dát přímo. Ježíš např. sám postupuje také tímto nepřímým způsobem. To vidíme z celého evangelia. Už jsme si hodně řekli o specifičnosti Ježíšovy výuky, že je to vlastně problémová výuka, která je dnes velmi moderní a začíná se teprve rýsovat a Ježíš ji provádí v praxi. Čili, my máme otázku a Ježíš nám neřekne vysvětlení, ale řekne nám, co máme udělat. A my pak uvidíme. Pak přijde další „co máme dělat“. My to děláme a pak uvidíme zase další. Tady jsme také u toho, jak Ježíš říká: „Jak to, že sami od sebe nerozeznáte?“ Mnoho nejasností ve víře je právě proto, že my chceme, aby nám Ježíš vysvětlil, jenže on říká, co máme dělat, abychom my ty věci uviděli. Ježíš těm dvěma nedává adresu, ale říká jim, co mají dělat (také je to rozděleno do dílčích kroků). My na tohle nejsme zvyklí a to je častá chyba duchovního života. My chceme např. věřit, že Ježíš je ve Svátosti Oltářní přítomen, ale přitom si nedáme práci, abychom si pořádně přečetli, co Ježíš sám o sobě říká a místo toho hledáme v různých zbožných knížkách. Jenže, kdo o Ježíšovi může lépe povídat, než Ježíš sám? Takže je dobré nejdříve se zabývat Ježíšovým slovem, pak začneme vidět problematiku křesťanství tak, jak ji vidí Ježíš. Svátost Oltářní pak může v nás daleko více působit, protože jsme pochopili Ježíšův úmysl. Nezapomeňme na to, že v nebi si každý dělá co chce a že v nebi může být jenom tenkrát, když bude mít na věci stejné názory jako Bůh resp. Ježíš. Kdo to zažil na vlastní kůži, může být šťasten, když zažil ve svém životě kolektiv, kde si každý dělá (dělal) co chce, ale přitom všichni táhli za jeden provaz. Ježíš nás chce vyučit, abychom mohli být těmi nebešťany. Proto nám neříká, že nebe je tam a tam, ale říká: „dělej tohle, pak udělej tamto, pak tamto atd.“ Navíc, v tom evangeliu je to ještě tak, že ta rada, instrukce (která je rozkrokovaná) musí být nejdříve splněna a až potom člověk pochopí tu další etapu. My, když budeme číst evangelium, bude se nám to objasňovat krok za krokem. Proč to připomínám? My všichni věříme, že Ježíš je ve Svátosti Oltářní přítomen a budeme se mu klanět. Důležité však je, abychom věděli, že čím více budeme Ježíše chápat, tím ta naše poklona bude jemu milejší a nám prospěšnější.

Evangelium sv. Lukáše

Luk 1,5-25    Narození Jana Křtitele.

Za Judského krále Heroda žil kněz Zachariáš, kterého manželka se jmenovala Alžběta.......atd.

                Je vhodné si to přečíst celé, ne jenom tento kousek a samozřejmě se nad tím zamyslet. Zachariáš udělal „krok vedle“. Ta zpráva od Anděla ho zaskočí. Celý život čekal na potomka, myslel si (zřejmě byl přesvědčen), že se modlil marně. Třeba si také uvědomit, že neplodnost byla navíc hanbou. Zachariáš se leká anděla, ale ve věci potomka je „pohotový“. Převedeno na dnešní dny, odsekl andělovi „víš co, s tím jste měli přijít dříve, nyní, když jsem tak starý, žena si bude myslet, že jsem starý blázen.“ Anděl na to, „abys věděl, že s Božím slovem nejsou žádné žerty, budeš němý.“ Zachariáš vychází z chrámu, lidé jsou udiveni a on nemůže mluvit.  Ženě může všechno vysvětlit jedině tak, že to napíše. Víme, že časem k nim přichází Marie. Narodí se Jan Křtitel. Jsou tam diskuse kolem jména. Alžběta trvá na Janovi a Zachariáš to napsáním na tabulku potvrzuje. Pak může mluvit a vyprávět celou tu historii. Postava Jana Křtitele je nesmírně důležitá. Víme, že Ježíš odmítá, aby se Jan Kř. stal jeho učedníkem ( J.K.: „Ty mne pokřti.“). Bylo to proto, že poslání Jana Kř. bylo nesmírně důležité. Jan Kř. hlásal : „Vyrovnejte cestu Pánu, učiňte ji přímou atd.“ Hlásal obrácení, pokání.  Bez pokání je totiž kontakt s Bohem hrozným nárazem (viz židé, kteří Ježíše nesnesli).Zachariáš se zachovává zcela jinak v porovnání s Marií. Marii se anděl legitimuje.  Zachariáš to nepožadoval, ale naopak v té své rezignaci byl už pěkně rozjetý.  Přestal věřit na Boží všemohoucnost. My jsme také v mnoha věcech rozjetí. Např. v tom, jak jsme přesvědčení, že chápeme Bibli a přitom můžeme být vedle. Jan Kř. musí dál hlásat to svoje, protože je to důležité. Na druhé straně, kéž bychom byli  tak „špatní“ jako  Zachariáš.Má Boží slovo v nás volnou cestu ? Nevyhýbáme se něčemu ? Je náš vztah k Bibli na stejné úrovni, jako k jiným profánním věcem ?  Pozor, i sv.Petr odmlouvá Bohu (viz Sk.ap. – Bůh: „Petře, zabíjej a jez“. Petr: „Ani za nic, Pane, ....“).

Luk 1,26-38

Anděl Gabriel byl poslán do města, které se jmenuje Nazaret, k panně zaslíbené Josefovi. Ta panna se jmenovala Maria.....atd. Anděl řekl : Zdrávas  milostiplná, Pán s tebou......atd.

Je důležité všimnout si, žeMaria okamžitě jde za Alžbětou. To není sousedská návštěva, to není 5 km do vedlejší vesnice. Maria bydlí v Nazaretě, na severu a Zachriášovi, t.j. Zachariáš a jeho manželka Alžběta bydlí dole, v tzv. kněžské osadě, na úrovni Jeruzaléma, takových 150 – 200 km se počítá cesta tam a po čase zase zpátky. A pěšky. Říkám, není to zdvořilostní návštěva. První věc, ne kterou si musíme dát pozor, jsou takové ty ustálené představy. Na obrázku vidíme, jak se anděl vznáší na křídlech. Maria na něj kouká, co jí říká. Andělé jsou v evangeliu zásadně popisováni v bílém rouše nebo někdy i v civilu. Čili, žádná křídla, naprosto civilní zjev. Anděl přichází a říká Marii, že bude mít dítě. Ona říká: „Počkej, jak to je, vždyť s Josefem ještě nežijem“. A on jí na to říká: „Tvoje příbuzná Alžběta, o které se říká, že je neplodná, je už v 6.měsíci.“ Mohlo jí být i 80  let i víc. U Boha není nic nemožného. Takže Maria, když anděl odešel, jedná přesně podle instrukce, podle příkazu Mojžíšova zákona, který nařizuje, že prorok se má legitimovat. Když prorok něco řekne a nesplní se to, neber ho vážně. Prorokovou povinností je vytáhnout doklad, že ho posílá Bůh. Povinností člověka je od proroka tento doklad  žádat. Proto jsme si připomněli, že budeme ….. nevím, že to byl civilní občan. A podle A podle Mojžíšova zákona je dokonce Mariinou povinností se o tom přesvědčit. Maria přichází k Alžbětě. No, možná, že ten člověk si dělal legraci. Možná to opravdu anděl byl. Toto, přátelé, se nám zdá absurdní, že my si tam představujeme anděla s křídly. Ale znovu říkám, anděl se takto nezjevoval. Znamená to, trochu se zamyslet, jestli je to opravdu tak, nebo ne. Maria jde, a jak jsem říkal, bylo to nařízeno, jde se přesvědčit. Alžběta ji chválí za víru. A kde je tady víra, když se šla přesvědčit? Vzpomeňte si na to 1. čtení. Hospodin promluvil k Achazovi skrze proroka Eliáše, aby si vyžádal znamení od Boha ať v hloubi či na výšinách. Achaz řekne: „Nebudu žádat, nebudu pokoušet Boha“. Podle našich měřítek by to byl věřící člověk. Jenže ten Achaz je jeden z nejhorších králů. Zatím, co jiný král říká, jaký bude doklad. A Izajáš mu říká, chceš, aby stín na slunečních hodinách postoupil dopředu a nebo dozadu? A ten (jiný) král říká, to není kumšt, když ten stín postoupí dopředu, ale já chci, aby se vrátil. A Eliáš udělal znamení, na doklad toho, že ho posílá Bůh. Achaz – ten zlý král, nechce znamení. Proč?  Aby nemusel být zavázán vůči Bohu. On chce, aby mohl kličkovat, aby se mohl vymlouvat. A to je právě důležité. Poctivý člověk chce mít jasno. Nepoctivý člověk zavře oči a řekne třeba:  „Já věřím, aby uvnitř nemusel mít jistotu“. Maria přesně podle Mojžíšova zákona (prorok se musí legitimovat) jedná, nesmíš naletět falešnému prorokovi, Maria má povinnost (nezapomeňme, že ten anděl nepřistává takovým klouzavým letem, nemá křídla, zjevuje se jako normální člověk)  ověřit si, jestli je pravda, co říká. Když se blíží k příbytku Alžběty, tak rozmýšlí, jak se jí  zeptá. Zkuste se ptát 60-70 leté paní, jestli čeká dítě. A Alžběta ji vítá, dřív než Maria otevře ústa: „Já vím proč jdeš, požehnaná jsi a já vím dokonce, že i ty čekáš dítě. Já vím, že to nebude obyčejné dítě, že to bude Mesiáš“. Tady má Maria doklad. Blahoslavená, že jsi uvěřila. Ověřit se nevylučuje, když máme věřit. Právě člověk, který chce podle Bible věřit, velmi často si ověřuje, zatímco ten, který věří, jako běžně věříme my, častokrát věří špatně, a on o tom možná ani neví. Nechce mít jasno – „ale já věřím“. Takže Maria jde, zůstane tam nějakou dobu a potom se vrátí. Takže, blahoslavená, že jsi uvěřila, v tomto je Maria příkladem. Maria je člověk věřící. Když andělovi říká, ještě s mužem nežijeme, anděl jí odpoví, nezapomeň, u Boha není nic nemožné. Ale podle Mojžíšova zákona je Mariina povinnost  ověřit si, co anděl říká. Anděl sice není prorok, ale nazapomeňme, že vystupuje jako člověk. Proč to říkám? Ale to je ten problém. Buď budeme jako ten Achaz, nebo jako ten druhý král. A samozřejmě, na to nesmíme zapomenout, že jsou lidé, kteří by se ptali, ptali a ptali a kličkují také. Jedna z forem kličkování je, že se zahalím, já věřím, já nepochybuji. Nedá se všechno změřit, všechno zvážit, musíme věřit. Ale, důstojný pane, vy jste říkal, že se můžeme ptát, tak já mám dotaz a tak se ptá do nekonečna a bude kličkovat zase a halit se do tzv kouřové clony.

Luk 1,39-45

V těch dnech se Maria vydala na cestu a spěchala do hor do města Judova. ......pozdravila Alžbětu...dítě se v ní radostně pohnulo........Alžběta byla naplněna Duchem sv. ....Požehnaná jsi mezi ženami a požehnaný  plod tvého života. Jak jsem si zasloužila, že matka mého Pána přišla ke mně...Blahoslavená, která jsi uvěřila, že se splní, co ti bylo řečeno od Pána.

Povrchní čtení nám trochu připomíná atmosféru vánoc, ale stojí za to, se nad tím hlouběji zamyslet.  Alžběta ví, že Bůh zasahuje do jejího děťátka (byla to už stařena) a ví, že pro ženu je to velká potupa nemít děti. Když se, se Zachariášem, vzdali veškeré naděje, objevuje se anděl. Ale Zachariáš jedná špatně. Zachariášova slova andělovi vypadají podobně, jako slova Gedeonaova, jenže Gedeon si chce ověřit, zda k němu opravdu mluví Bůh. Naproti tomu Zachariáš    nepochybuje o tom, že před ním je anděl   (do těch míst se nikdo nemohl dostat, byly tam stráže). Pozor, anděl ne s křídly, ale muž v bílém rouše a pěkně vousatý. Např. Tobiáš považuje anděla za obyčejného člověka. Dnešní hantýrkou bychom řekli, že Zachariáš odpověděl stylem „Jó, nyní ?  Tak tyhle řečičky si nech. Nyní, když jsem starý? S tím jste si měli pospíšit dříve.....“. Marii anděl říká „Budeš mít syna a hle Alžběta, tvoje příbuzná, je už v 6. měsíci, ta, která podle lidských měřítek je neplodná.“ A dnešní čtení: „V těch dnechse vydala Maria na cestu a spěchala......“. Maria si jde v souladu s Mojžíšovým zákonem ověřit zprávu (proroka si třeba ověřit). U věcí s obecnou platností nemá člověk právo žádat ověření (Ježíš : „Jak to, že sami od sebe nerozeznáte ?“). Když se jedná o Boží vzkaz  a člověk si to nemůže sám ověřit, je povinností proroka legitimovat se (5. kn. Mojž., 18. kap.). Ježíš : „Nečiním – li skutky svého Otce, nevěřte mně.“  „Svědčím – li sám o sobě, mé svědectví není právoplatné.“ V tomto duchu musíme chápat Marii, která se běží podívat na Alžbětu a ověřit si tu zvěst. A Maria při setkání, místo toho, aby slyšela běžné uvítání od tety, tak slyší „Je to pro mně čest, že Mesiášova Matka přišla ke mně. Já vím, ty jsi Matkou Mesiáše (telefon ani telegraf tenkrát nebyl). Maria využila to nejrychlejší spojení. Alžběta říká Marii to, co ví jenom Maria a nikdo jiný. A tady Maria dostává důkaz ještě navíc. Alžběta byla informována Bohem i o té Mariině víře, „Blahoslavená, která jsi uvěřila......“. To bychom v dnešní řeči mohli říct jako „a tobě gratuluji, že jsi uvěřila.“ Věřit totiž neznamená přijmout něco slepě, bez důkazů.A Bůh je ochoten důkazy dávat. Ale Zachariáš, který nepochybuje o tom, že je to anděl (Zachariáš zná všechny kněze ze své skupiny), ale pochybuje o obsahu Božího poselství. Maria chce mít jasno, požaduje legitimaci a jde za Alžbětou. Maria si neověřuje pravdomluvnost Boha, ale zdali ten muž, co stál před ní byl opravdu Boží posel. A pak mu beze zbytku věří. „U Boha není nic nemožného, jdi se podívat na Alžbětu.“Zachariáš pochybuje o pravdomluvnosti andělově resp. Boží. Zdá se to divné, ale musíme počítat s tím, že dokud jsme se nesetkali s Bohem tváří v tvář, tak my nevíme, jaká reakce (i zrůdná) v nás může naskočit, až budu stát před Ježíšem. I sv.Petr s tím měl problémy ( 10. kap. Sk. ap. – „Vstaň, Petře, zabíjej a jez“. „Ani za nic, Pane, ......“, opakovalo se to 3x.). Smysl toho byl hlubší – přejdi už konečně na novozákonní koncepci ! Když to říkal ještě Ježíš, tak když apoštolové nerozumí, dostanou vynadáno za nedostatečnou iniciativu. A to bylo tváří v tvář Bohu. Když Petr to odmítá, to už je dost dlouhá doba po seslání Ducha sv. Tady vidíme to, co si nedovedeme představit, že bychom Bohu tváří v tvář řekli „to takhle není“. My musíme počítat s tím, že v nás je toho 1000x víc než ve svatém Petrovi a že v nás to propukne, až budeme stát tváří v tvář Ježíšovi.  Pozor, my jsme zvyklí na proklamace „V tebe věřím, v tebe doufám, tebe nejvíc miluji“ a myslíme si, že tomu opravdu tak je. Kéž bychom byli tak málo zvrhlí jako apoštolové (Ježíš jim jednou tu zvrhlost vyčítá). Dokud si nepřipustíme, že v nás tato bariéry jsou, tak je nemůžeme najít a dokud je nenajdeme, nemůžeme je odstranit. No, a potom nás opravdu čeká šok, až před námi bude stát Ježíš, tak, jako šok zažili apoštolové, když Ježíš vstal z mrtvých. Maria: „Bůh může všechno, ale mojí povinností je ověřit si zda muž, co zde stojí, je opravdu Boží posel.“  Zachariáš: „Vím, že je to anděl, ale  pánbíčku, s tím jsi měl přijít dříve. V tomto směru, já už od tebe nic nečekám.“ – takhle to musíme interpretovat. Anděl : „Tak, aby si věděl, že máš taky zavřít ústa a otevřít uši, budeš němý.....“. Dva protipóly , Maria a Zachariáš ať jsou nám připomínkou, že když se chci od Boha (i od někoho) něco dovědět, nebo vysvětlení, tak, že mám zavřít ústa a otevřít uši. Málo umíme otevírat uši. Zachariáš k tomu byl přinucen němotou. Ve chvíli, kdy /etr říkal, že „ani za nic, Pane, dosud nic nečistého jsem nejedl“, to došlo tak daleko, padlo rozhodnutí, že bude rozbit Jeruzalémský chrám, rozhodnutí o hrozném osudu židů až do nedávné doby, protože se jednalo o přechod na NZ. Toto všechno si musíme uvědomit, protože my nebudeme ani maminkou Ježíše, ani tatínkem Jana Kř., ale může se rozhodovat o našem životě, jestli se naučíme včas zavřít pusu a otevřít uši, když s námi mluví Bůh. A tohle nám to dnešní čtení chce připomenout.

Luk 1,  (stejné jako v neděli,  zapsáno bude pouze to, co nebylo řečeno v neděli )

Kdyby Zachariáš řekl :“Dokaž mi, že tě posílá Bůh, že jsi se sem nevetřel“, tak za to by byl pochválen. Jenže on pochybuje o moci samotného Boha. Když čteme Písmo sv., buď ho čteme jako Zachariáš nebo jako Maria. Kdybychom četli tím Mariiným způsobem, tak si budeme ověřovat, budeme si promýšlet. A to, co nám bude jasné, , tak to bude jasné. Ale my, bohužel, nečteme ani jako Zachariáš. My máme v sobě výhrady, ty výhrady si neuvědomujeme. U nás taková slova jako u Zachariáše sice nepadnou, ale když čteme Písmo, tak si vybereme jenom to, co se nám líbí, co se nelíbí, přeskočíme. A tak se neprojeví ta mnohá stanoviska odlišná od Bible, protože to přeskočíme.  Proč je to třeba připomínat (stále) ? Jednou budeme stát před Ježíšem. A když se to nenaučíme, může se nám stát, že dopadneme (a to budeme moci mluvit o štěstí) jako Zachariáš. Potrestán byl ne za hříchy, ale za to, jak se vůči Bohu při setkání choval. My si očistec představujeme tak, že tam jdu za hříchy, něco P.Bůh sleví, protože se někdo za mně pomodlí, něco pomůže P.Maria atd. Jenže, velice důležitým faktorem, který určuje stupeň „očistcové trpkosti a daramatičnosti“ je právě to, jak já se budu chovat vůči Bohu. Kdybych měl ten Mariin postoj, tak očistec proběhne jako přátelská diskuse mezi mnou a Ježíšem. My bychom se měli na setkání a exaktní dialog s Ježíšem připravit. Tu příležitost máme při četbě evangelia, abychom je celé četli a rozuměli mu.  Zdůrazňuji, že nejlepší jsou evangelia, protože epištoly to už je řeč (dopisy) toho nebo onoho apoštola. Evangelia nám líčí to, co říká Ježíš v té původní (energické až do kritického stavu zahánějící) formulaci. V epištolách je to někdy formulováno jinak a to rozhodování rozumím – nerozumím už není tak lehké. Takže evangelia číst, nevybírat si, rozumět jim a vnitřně s nimi souhlasit.

Luk 1,39-56

Máme 2. den Mariánského tridua. Maria přichází k Alžbětě a Alžběta jí říká : “Blahoslavená, která jsi uvěřila.“ Tehdy telefon ani telegraf nebyl a Maria po sdělení od anděla, že má počít Ježíše  a že Alžběta je v 6. měsíci, jde se podle nařízení Mojžíšova zákona na to podívat (5.kn. Mojž., 18.kap.). Bůh říká, že bude posílat proroky“. A ty si říkáš, jak já poznám, že toho proroka poslal Bůh ?“ Pakliže prorok něco řekne a nestane se to, neposlal ho Bůh a toho proroka a toho co řekl, si nevšímej.“ Tohle nařizuje Mojžíšův zákon – povinnost ověřit si to. Alžběta vítá Marii „Vítám tě, je to pro mně čest, že matka Mesiášova mně jde navštívit.“ Vidíme, že Alžběta to ví a má z toho Božího sdělení, že Maria je matkou Mesiáše radost. Alžběta také ví, že její muž Zachariáš, když k němu promluvil anděl, se prohřešil malou vírou a byl za to potrestán. Takže Alžběta je předem informována „Přijde k tobě Maria a jsem s ní spokojen, protože uvěřila.“ Toto si tam také, do celé Mariánské úcty, musíme dosadit. Bohužel, často si tu úctu představujeme tak, jako když malý chlapeček si řekne „jó, táta je přísný, ale já úlohy psát nebudu a maminka je za mně napíše.“ Jenže rozumná matka tohle neudělá. A zrovna tak je to i Mariino stanovisko. Maria nedostala nic zadarmo. Maria je jistě chválená a zítra si připomeneme její neposkvrněné početí, ale to jí do klína jen tak zadarmo nespadlo. My si musíme uvědomit, že Maria uvěřila a že Ježíš s tou svojí chválou a Bůh vůbec „velmi šetří“. Bůh to ocenění, že někdo věří, nerozdává. My o sobě myslíme, že hodně věříme a apoštolové, ti jistě měli víru větší, než my a Ježíš je kárá,  „pokolení nevěřící a zvrhlé......“ Maria je jedna z mála lidí, kterým se dostává od Boha odměna za víru. Ten vzkaz jí tady vyřizuje Alžběta. I Maria a svatí by nám měli být příkladem  ve víře, „kam jsem to dotáhl já, můžeš to dotáhnout i ty !“ Jistě, Maria je výjimkou, Ježíš už se jednou narodil a matkou Ježíšovou být nemohu, ale mohu být Ježíšovým bratrem. A Marii uctíme nejvíce tím, když ji budeme raději méně ujišťovat o své víře, ale prosit, aby nám pomohla najít cestu k víře, jako našla ona. To, že jí byly dány ty dary, je jedna věc (o tom zítra) a to, že uvěřila, je věc druhá. Maria nežila v bavlnce od Boha a Mariina víra ať je nám vzorem. My často říkáme věřím. Maria opravdu věřila a proto se šla podívat. Mnozí z nás by se podívat nešli. Mnozí z nás mají v hloubi srdce pochyby a snaží se to zakrýt halasným „věřím“. Dokonalá forma víry je mít jistotu a nebát se ji podrobit kontrole. Je to případ mnohých lidí, že si říkají „věřím“ a z opravdové víry a Boha mají ve skutečnosti strach. Není divu, Když pro spousty lidí náboženství bylo pouze ty musíš, ty nesmíš, tohle jsou hříchy, v mládí se s Biblí nesetkali, setkali se pouze s hrozbou pekla, ale nebe nebylo vylíčeno jako radostná spoluúčast na dalších tvůrčích činech Božích. Nanejvýš bylo nebe představováno jako klanění se, klanění se a klanění se. P.Bůh nepotřebuje tzv. poskoky. Bůh chce mít syny.  Sv.Jan říká : „Dal jim moc, stát se Božími dětmi.“ Andělé jsou nazýváni Božími syny. Máme být bratři a sestry Ježíše Krista a ne pouze poslušní a utlumení lidé, kteří kývají, nerozumí a přitom říkají „věřím“. Tohle není Boží ideál. Jistě, pro některé lidi je to nutné. Ale Maria mezi tento typ nepatřila. A my všichni máme tu příležitost, budeme – li chtít. „Pojďte ke mně všichni, kdo se lopotíte, vezměte na sebe moje jho a učte se ode mne.“Maria je ukázkou toho, jak chce mít jasno ve víře. Taková víra může člověku dát víc síly, než by se nám zdálo. I kdyby Maria nebyla Ježíšovou Matkou a i kdyby měla mnoho synů a dcer, o Marii bychom zrovna tak četli v evangeliu, s Boží úctou a respektem by se o ní vyjádřil Ježíš podobně, jako o setníku z Kafarnau. Maria by slyšela : „Nenašel jsem nikde tak velkou víru, jako u tebe Maria, ženo tesaře z Nazareta.“ Na to nesmíme zapomenout. Bůh viděl tu její velkou víru a viděl ji dopředu, proto ji vyvolil za Matku  (Bůh vidí do budoucnosti, není omezen časem a ví, jak se kdo v dané situaci zachová.) Ta příčinná souvislost je důležitá. Kdyby Maria nebyla ochotna věřit podle Božího vkusu, tak by ji Bůh za Matku svého Syna nevyvolil. Toto si musíme uvědomit. Když se k Marii modlíme, chtějme se od ní učit věřit v Ježíše.

Na svátek  „Neposkvrnění početí Panny Marie“ rád bych v návaznosti na včerejšek vysvětlil, že ty dary, které Maria od Boha dostala, nebyla jen tak zadarmo. Jako příklad si uveďme Saula. Saul byl 1.lidský král Izraele, nebo skutečným 1.králem byl Bůh. Saul měl charismata, byl kvalitní, proto je měl a proto je od Boha dostal. Jenže časem přestal dbát o svoje kvality, zpyšněl, časem nastávala deformace a víme jak  nakonec skončil. Bůh ho varoval prostřednictvím proroka Samuela, ale nepomohlo to. Ty deformace byly silnější. Stojí za to si to přečíst. Jistě, Bůh věděl dopředu, jak dopadne, ale sále mu dává příležitost (prostřednictvím Samuela). Bůh připomíná formou hříchu, že člověk nestojí o správné poznání Boha (může být člověk sebevíc zbožný). Na to je třeba pořádně přemýšlet, chápat Boha. A tohle všechno Maria uměla. Bůh věděl předem, že u Marie k deformaci nedojde. Nesmíme zapomenout, že Bůh dal člověku svobodnou vůli, že může Boha dokonce odmítnout. Ano, Maria dostala privilegium. Ale Adam s Evou také neměli dědičný hřích, satan byl také stvořen bez dědičného hříchu – jenže, jak dopadli vlastní vinou ? V tomto bodě je třeba Marii pochopit a následovat a tím jí uděláme radost. Podle toho, jak budeme umět opravit své myšlení, udělat pokání   (Maria k němu pořád vyzývá), tak se budeme i modlit.

Luk 1,46-56

Maria řekla: „Velebí duše má Hospodina a duch můj jásá v Bohu, mém Spasiteli, že shlédl na svou nepatrnou služebnici. Ale od této chvíle mne budou blahoslavit...........“ Maria zůstala u Alžběty asi 3 měsíce a pak se vrátila domů.

Není rozhodující, zda ten básnický způsob vyjádření toho, co říká Maria je přesně takový, jak ho původně Maria říkala, nebo zdali to bylo dodatečně na tu formu upraveno. Dnešní úryvek bezprostředně navazuje na Alžbětino oslovení Marie. Maria spěchala k Alžbětě, vidí, že všechno je tak, jak říkal anděl, ale navíc vidí, že Alžběta zná tajemství, které dosud nikomu neřekla, ani Josefovi. Ten, když se to později dověděl, dostal se do krize. O tom jsme mockrát mluvili, nebudeme to opakovat. Maria šla hned k Alžbětě. Maria, když slyší Alžbětu, co říká, dostává se jí potvrzení. Maria je ráda jednak jako matka, ale nezapomínejme na to, že je to věřící Židovka. Také je plná očekávání Mesiáše a najednou se dovídá, že to je její dítě. A nyní pouští naplno „uzdu“ té své radosti. Proč si tohle říkáme ? Není problém, když uděláme chybu, sypat si popel na hlavu. Mnozí to sice nedovedou, ale je to poměrně snadné. My bychom měli umět to, co umí málokdo, radovat se ze svého úspěchu. Maria tady nedělá ty „skromné tváře“, ale ta radost v ní vybouchne. Do našich poměrů bychom to mohlo přeložit asi takto : „Teto, já ti mám takovou radost, víš, já jsem si to běžela všechno ověřit, to, co mi říkal anděl a jak to nařizuje Mojžíš a nyní když to říkáš také, vždyť přijde Mesiáš a on to bude můj syn. Počkej a honem mi řekni, jak to bylo vlastně s tím tvým dítětem, já ti mám takovou radost......“ Klidně si tam můžete dosadit vlastní zážitky vy maminky a tatínkové.  Maria s uměla radovat. Je důležité, abychom s uměli radovat z toho, co nám Bůh dává. A my, bohužel, jsme příliš sešněrováni takovou tou „předepsanou“ zbožností. My máme tendenci všechno odívat do takových obřadů. My jsme z kostela zvyklí na takové smuteční postní písně atd.  a pak pohled na přejetého králíka nebo i člověka vyvolá v nás větší (daleko) soucit, než pohled na ukřižovaného Ježíše. Nám to zevšednělo, připadá nám to samozřejmé, ustálení, sešroubované. Z toho Magnifikat nesmíme dělat veršovanou básničku, nebo písničku, ale radostný výbuch Marie, ze které spadá tíseň a dostává potvrzení všeho, co jí bylo řečeno. Umět se radovat z Božích slibů je, bohužel, věc, která nám schází. My jsme si příliš zvykli brát ta Boží slova jako posvátné texty, Ale ne něco, co se týká i nás. A slovo láska je zdevalvováno, hrozně. Bohužel, dochází k inflaci i u slov a my bychom těm slovům láska, mít rád, měli vrátit tu hodnotu, která tam byla. Přemýšlejme o tom, aby slova „Bůh nás má rád“ s námi zahýbala, abychom se naučili radovat z těch obrovských Božích slibů a obrovské Boží lásky, bez těch oficiálních projevů, bez těch předepsaných obřadů. Není to jednoduché, je to v nás příliš hluboce zalezlé a nejde to ze dne na den, ale zkusme to. Dosazujme do toho vztahu vůči Bohu svoje vlastní hezké zážitky, co jste vy hezkého udělali, nebo druzí hezkého udělali vám, aby náš P.Bůh byl živý a přitažlivý. Tak vám přeji, abyste ty jesličky tak prožili. Dosaďte tam všechnu tu lásku, se kterou jste se v životě setkali, dali nebo přijali a dosaďte si, že nemenší lásku má i Bůh k nám.To, jak přišel na svět, nebyla vůbec příjemná procházka, to byla opravdu cesta z lásky.

Luk 2,16-21

Pastýři pospíchali do Betléma a našli Marii, Josefa a děťátko položené do jeslí........Všichni, co to slyšeli, podivili se nad tím, co pastýři vypravovali.Maria však to uchovávala v srdci a rozvažovala o tom......

Tento úryvek zahrnuje dvě důležitá témata a nelze o obou podrobně  vykládat. První je to, co se odehrálo s těmi pastýři. Je s tím spojena celá plejáda otázek. Pastýři pasou ovce nedaleko Betléma.  Objeví se jim anděl a říká, jděte do města Davidova, narodil se Mesiáš a podle toho ho poznáte, že najdete děťátko položené v jeslích. Nám to nic neříká, od malička to takzvaně známe (jesličky, koledy) a tak se nedostaneme tak snadno k pochopení problematiky těch pastýřů. Pastýři museli tvrdě uvažovat. Proč jim nebylo řečeno: „Jděte do Betléma a v domě číslo to a to se doptejte a tam vás zavedou do chléva a tam je Mesiáš“? Proč tady je málem rébusové vyjádření? To je ta problematika první. Ta druhá problematika, to je to, čeho bychom si my lidé, měli na Marii vážit a v čem ji kopírovat a my na to bohužel zapomínáme. To je ta zmínka: „Maria však všechno uchovávala v srdci a uvažovala o tom“. Všimněme si toho slovíčka „však“. Je to slovíčko, které znamená „jedni dělají tohle a druzí tamto“. Předtím je „všichni, co to slyšeli, podivili se nad tím, co pastýři vyprávěli. Maria však....... “ To je ten druhý problém, problém dvou typů posluchačů. Jedni provolávají hurá, sláva a Maria rozvažuje, dělá něco jiného. Známe, jak si dovedou lidé na vesnici sdělovat informace, přidávat, ubírat atd. Marii asi napadlo, proč anděl takhle s tou rébusovou adresou pastýře poslal hledat Mesiáše. Nyní trochu přeskočme. Představme si, že má přijet vlakem na návštěvu slavný zpěvák a také, že týmž vlakem má přijet třeba slavný fyzik, nebo lékař, nositel Nobelovy ceny. Lidé budou čekat na nádraží hlavně toho zpěváka. Toho fyzika také několik zdejších kolegů, ti po něm nebudou chtít autogramy  jako lidé po tom zpěvákovi. Přijdou tam dokonce novináři, filmaři a ti si budou všímat hlavně toho zpěváka. Proč to je , že lidé chtějí spíše autogramy od zpěváka, sportovce, ale ne od lékaře nebo fyzika, který za těžkou objevitelskou práci dostal Nobelovu cenu. Je to proto, že toho zpěváka pochopí každý, kdo na ten koncert jde (ono ho to také baví). Koho to nebaví, tak ten tam nejde. Chápou ti lidé toho vědeckého pracovníka, lidé, kteří neznají fyziku, či medicínu?  Proto vědce čeká pár lidí z oboru, ti, kteří mu rozumí. Tady jsme u toho. Jsou věci, které ocením, až když o nich přemýšlím, nebo dokonce, když jim rozumím. Ty věci sám musím dělat. Máme spoustu lidí, kteří se rádi koukají na fotbal, fandí, ale zkuste jim říct, aby kopli do míče. Většina z nich by to neuměla. S chutí se koukají na fotbal, ale hrát ho, to ne. Budou s chutí poslouchat písničky, ale učit se hrát na hudební nástroj, to ne. To by potom bylo velmi málo zájemců o muziku. Tady člověk může být konzumentem. To je velmi snadné. Existuje konzumace alkoholu, jídla, muziky, umění. Neexistuje však konzumace špičkové vědy, za kterou se dává Nobelova cena. Proto také špičkový vědec zákonitě nemá kolem sebe dav konzumentů, pasivních posluchačů. Jak to bylo s Ježíšem. Toho bychom samozřejmě mohli přirovnat tomu špičkovému vědci. Jenže pozor. V době Ježíšově byla spousta lidí, kteří za ním šli, jako ti sběratelé autogramů. Ti lidé nepřemýšleli o tom, co Ježíš řekl. Ti lidé provolávali slávu, v jejich očích byl „šlágr“. Jsou tam ovšem také lidé – učedníci, kteří přemýšlejí o tom, co Ježíš říká a když jim není něco jasné, tak se ptají. Tedy, někteří lidé poslouchali Ježíše a přemýšleli o tom, co říká a jiní zase, za ním chodili jako „fanouškové“. Ježíš byl populární, to je fakt. Fanouškové jsou v evangeliu nazýváni – lid. Fanouškové a učedníci se dělí, vidíme, podle způsobu myšlení. Aby se někdo mohl stát učedníkem, to musel něco umět, chápat, to nemohl být jenom konzument a sběratel senzací a autogramů. Kdyby se dnes objevil Ježíš, jistě spousta lidí by se za ním hrnula, ale jako za „senzací“. Myslíte si, že by Ježíš řekl: „Drazí, to jsem rád, že mně vítáte, já uspořádám pro vás autogramiádu“? A když by někdo přišel s dotazem, že úplně nechápe to, co říkal, tak, že by mu Ježíš řekl, že nemá čas, protože má právě „autogramiádu“? Že takové povrchní nadšení existovalo se můžeme dočíst v 6. kap. Janova evangelia (rozmnožení chlebů a reakce na to. Ježíš utekl před lidmi, přejde na druhou stranu Genez. jezera, vyhledají ho, „.....hledáte mně proto, že jste se najedli chleba, starejte se o to, aby jste dostali chléb pro věčný život“. A oni: „Co máš pořád s těmi božími skutky“). Ježíš začne mluvit o Eucharistii a výsledek: „Tvrdá je to řeč, kdo tohle má poslouchat“, seberou se a jdou pryč. Kdo?  Fandové a také málo kvalitní učedníci. Ježíš to udělal úmyslně. To si třeba uvědomit. Bůh k nám přichází. Na Boha se můžeme dívat jako povrchní fanouškové nebo jako přemýšlivý lidé, pořádní učedníci. Tedy, můžeme být jedním z „lidu“, davu nebo učedníkem. Dnes začíná rok Písma Svatého. Když bereme do ruky evangelium, můžeme být podobně fanoušky (dělám to jako hurá akci), nebo ho číst poctivě, se zájmem, nic nevynechat a snažit se ho pochopit a tak se stávat Ježíšovými učedníky. To je právě to, co bych si přál, abych já byl, abyste byli vy, proto o tom budeme hovořit. To poslední slovo, do které z těch dvou skupin budu patřit, to nikdo za mně neřekne. Tady se musí rozhodnout každý sám, nikdo nás k tomu za „ručičku“ nepřivede. „Maria však to uchovávala v srdci a rozvažovala o tom“.  Tedy všichni jsou fandové (podivili se nad tím, co říkali pastýři) a Maria je jeden z těch dobrých posluchačů. A nyní, myslíte si, že Maria bude podporovat další fandy. Neřekne spíše: „Víte co, koukejte raději přemýšlet o tom, co vám  říká Ježíš“. To je asi tak to, co si chceme připomenout.

Luk 2,16-21

Pastýři pospíchali do Betléma a nalezli Marii i Josefa a děťátko položené v jeslích. Když ho uviděli, vypravovali, co jim bylo o dítěti pověděno. Všichni co to slyšeli,podivili se tomu, co jim pastýři vyprávěli. Maria však to všechno uchovávala v srdci a rozvažovala o tom. Pastýři se zase vrátili, velebili a chválili Boha za všechno, co viděli a slyšeli jak jim bylo řečeno. Když uplynulo 8 dní a dítě mělo být obřezáno, dali mu jméno Ježíš, jak byl zvěstoval anděl, než byl počat v mateřském lůně.

Jsou tam pastýři a anděl jim říká, aby šli do Betléma. Jistě, bylo by dobré, kdybychom žili v době Ježíšově, ať už při narození, ale samozřejmě raději v době jeho působení v dospělosti. Ale kolikrát si tak člověk řekl, a to každý z nás, škoda, že nežijeme v té době. Uvědomte si, že anděl říká pastýřům: „Jděte do Betléma“. Ale neříká to jiným. Proč? Že by protekce? Že by Bůh někomu chtěl a někomu nechtěl? Ba ne. Víte, někdy nám to vyvstane na takovém prajednoduchém modýlku. Potřebujeme my anděla, aby nám řekl, jak se z Vršovic dostaneme na Václavské náměstí? Nepotřebujeme. Pražané to znají. Proč se anděl zjevil pastýřům? Protože to byli analfabeti, kteří Bibli znali jen tak z doslechu a pokroucenou a neměli pořádně jasno, kdežto zákoníci, farizeové i saduceové a kněží atd., Bibli znali a těm nikdo nemusel říkat, že se Mesiáš narodí v Betlémě. A všichni věděli, kde Betlém je. Ale to byla hrstka analfabetů, kteří se dohromady k náboženské výuce nějak nedostali. Asi to byli doslova analfabeti. No, a těm anděl říká to, co ti ostatní tak jako tak vědí. Čili, pro normálního zákoníka, farizeje, saduceje bylo naprosto jasné, že se Mesiáš má narodit v Betlémě. A bylo jasné, v které době to bude. Až potom, když Ježíše nepochopili, tak to začali odkládat. Ale tehdy to jasně čekali. A co bychom potřebovali složitějšího, než tam poslat stálého pozorovatele, co se tam bude dít. Ale oni o to nestáli, oni nestáli o to, jít se poklonit Mesiášovi. Oni prostě si říkali: „Až on se ujme moci, tak my půjdeme v prvních řadách“. A oni se s tím tak sžili, že je ani nenapadlo, abych to tak nazval, poslat toho pozorovatele. A tak tady jsme u problému č. 1. Kdybychom žili v době Ježíšova narození, přišel by k nám anděl nebo ne? Odpověď na tuto otázku si můžeme naprosto jasně dát na základě tohoto faktu. Když čteš Písmo a narazíš na něco, čemu nerozumíš, jdeš za tím, nebo to přeskočíš? A když tam čteš Ježíšovy sliby, které Ježíš dává těm, kdo se budou modlit ve jménu Ježíše Krista a když to přeskočíš, nejdeš za tím, co znamená modlitba ve jménu Ježíše Krista, no tak ten anděl by se ti neukázal. Protože anděl se ukazuje jenom tomu, komu má smysl něco říci. A že se Mesiáš narodí v Betlémě, to věděli, to bylo jasné z Písma. Doba, kdy se narodí, byla spočítána s přesností  plus, mínus dva roky (1 ¾). Takže problém stálého pozorovatele do městečka, kde bylo pobitých dětí okolo 50. Jistě, bylo to starobylé město, ale dneska by to byla vesnice. No a tak jako nikdo nepotřeboval jim říct, kdy se narodí Mesiáš, to by vysypali z rukávu a všechna ta možná místa kudy se jde do Betléma by citovali, tu cestu přece znali. Znali a proč tam nebyli? A tady jsme u toho. My dokavaď budeme chtít být křesťany, kteří Bibli čtou a vybírají si jenom to, co se jim hodí, kteří si upravují Bibli podle svého vkusu a ne, aby opravili svůj vkus podle Bible, tak do té doby nebudeme mezi těmi, kterým řekne anděl, ať už jako pastýřům, nebo jako Simeonovi, či té babičce Anně, anebo třeba těm třem králům, nedostane se nám zjevení. A co dělat?  Zase oslavujeme Marii atd., atd., jenže „ona všechno uchovávala ve svém srdci“. Když přišli  pastýři k těm usedlíkům v Betlémě, říkali, co se stalo, tak všichni začali jásat. Bude to vypadat jako  parodie, ale bohužel, bude odpovídat skutečnosti. „Jo? Anděl? A jaký byl? Jaké měl roucho?“ A tak se všichni vyptávají na takové periferní věci, jsou úplně nadšeni, no tak se narodil, ň, ň, ň...... A jediná, kdo se nad tou věcí zamýšlí je Maria. A říká, no já taky dělám ň, ň, ň a nezapomínám, že je to nejen můj Syn, ale i můj Pán. Maria uchovávala ta slova ve svém srdci. To je věc, kterou, kdyby to šlo, bych vám přál. A to se musíme učit! Maminka nemůže přát svému dítěti dobrý oběd, musí ho uvařit. A zrovna tak jsou věci, které vám nemohu přát, které Bůh nikomu nedovolí udělat za nás, jenom nám, a každý sám za sebe. A to sem patří, co jsme si doporučili, to, čím stojí a padá naše křesťanství, no, přát si můžeme, ale byla by to formalita. No, přejme si, aby dneska byl Nový rok! To jsou věci, které tak jako tak platí. A můžeme to říct takto: „Přejme si, aby nám anděl (přenesme se do té doby, že se Ježíšek někde narodil) to řekl“. Vidíte, z hlediska toho, co jsme si řekli, že je to problematické přání. Když já se budu zamýšlet nad tím, co čtu v Písmu, pokud čtu Písmo, tak mě napadne: „Já se občas budu muset podívat do Betléma a s nějakými lidmi se tam seznámit, abych se dověděl, co se nového bude dít. No, tak tam zajdu, budu tam třeba chodit kupovat víno nebo olivy, budu tam mít nějaké známé lidi, u kterých třeba občas přenocuji, když si udělám ten výlet z Jeruzaléma a oni mně budou povídat a já budu vědět, co se v Betlémě děje“. A tak by mi neuniklo, když bych byl farizej, saducej, zákoník, co se stalo. Ano, narodilo se děťátko a já bych měl jasno, protože toho byl Betlém plný, lidi a oni by mi to řekli. A mohl bych se jít poklonit, aniž by mně to anděl musel říct. Jó, a kdybych byl analfabet, ale poctivý, který přemýšlí a říká, škoda, že neumím číst, já bych si tu Bibli tak rád přečetl, pak bych mohl počítat s tím, že se ten anděl zjeví i mně.  No, a tak místo přání si raději řekneme: „Budeme dělat všechno to, co záleží na nás, budeme se zamýšlet nad Božím slovem tak, jak Bůh řekl a ne tak, jak se nám líbí“. No, a P.Bohu nemusíme říkat, aby na svou práci nezapomněl. A to je místo přání. Vydržet a umět uchovat slova a pochopit tuhletu věc. Proto o tom budeme uvažovat, k této myšlence se v tomto roce vracet a budeme se to učit. Protože učit se člověk musí celý rok. Stárnout začíná tenkrát, když si myslí, že už se nemá co naučit.

Luk 2,22-35

Když nadešel den očisťování, podle Mojžíšova zákona, přinesli Ježíše do Jeruzaléma, aby ho představili Pánu, jak je psáno v Zákoně Páně. Všechno prvorozené mužského rodu, ať je zasvěceno Pánu. Přitom chtěli také podat oběť, jak je to nařízeno v zákoně, pár hrdliček nebo 2 holoubata. Tehdy žil v Jeruzalémě jeden člověk, jmenoval se Simeon. Byl to člověk spravedlivý a bohabojný. Očekával potěšení Izraele a byl v něm Duch svatý...atd.

                Zamyslíme se krátce nad tím dnešním úryvkem. Je tam vylíčen Simeon a Anna. A hlavně nad tím Simeonem se chceme zamyslet. A chci vás upozornit ještě na takový malý, nenápadný detail. Chtěli podat oběť, jak je to nařízeno v Zákoně – pár hrdliček, nebo dvě holoubata. Všimněte si, že evangelista tady neuvádí, co podali. On prostě říká, přišli do chrámu, aby udělali to, co je nařízeno, aby dali buď pár hrdliček, nebo pár holoubat. Úmyslně neuvádí, co bylo dáno. A zase úmyslně vedle toho je vylíčen ten Simeon. Proč? Totiž tady jsme u jedné věci. Mesiáše čekali všichni lidé, snad vyjma těch, co nad tím mávli rukou a říkali, Mesiáš? To jsou povídačky. Nahlas to nemohli říct, ale mysleli si to, protože jinak by nemohli být puncovanými hříšníky. Ale takový Kaifáš, ten čekal také Mesiáše. Mesiáše čekali všichni ti, kteří později křičeli: Ukřižuj! Ale Mesiáše čekali, abych tak řekl, s upřímným srdcem. Proč Bůh zjevil Simeonovi, že tamto dítě, jak je tam ta paní s tím chlapečkem a ten pán vedle ní, to dítě, že je Mesiáš. Proč to neřekl Kaifášovi, proč to neřekl těm ostatním? Bůh nezná žádné protekcionářství, ale Bůh ví, komu se chce ukázat a komu ne, podle stejných zákonů měří všem lidem. Nemůžeme se vymlouvat, jo, tamti jsou svatí, ti mají příležitost a my ne. Nakonec Kaifášovi taky Ježíš řekl, když se ho ptal, jsi Mesiáš, Ježíš řekl ano. A jak na to reagoval Kaifáš? Teatrálním roztržením roucha a řekl: Nač ještě potřebujeme svědky? A ten Kaifáš už tenkrát v sobě vytvářel toho budoucího Kaifáše. Ten Kaifáš v té době byl možná Mladík, možná už dospělý, kdo ví. Ale rozhodně na jedné straně čekal Mesiáše, ale na straně druhé, jeho povaha se vyvíjela špatným směrem. A tak právě tady je ten důvod, proč Bůh ukázal Mesiáše Simeonovi a sv. Anně. Že ne každý, kdo čeká na Ježíše se ho dočká. Ježíš říká, ne každý, kdo mi říká Pane, Pane.... My si musíme uvědomit, že musíme být připraveni na setkání s Ježíšem, musíme mít svoji povahu na adaptovanou tak, abychom se dovedli s Ježíšem snést. A na to mnoho lidí zapomíná. Bůh vidí do naší povahy a Bůh se nedívá na to, s jakým citem zpíváme ty vánoční písničky atd. Dívá se na to, jak dalece se uvnitř dokážeme sblížit s těmi nejbližšími a jak dalece se dovedeme otevírat Božímu slovu. Simeon toužil pochopit Písmo sv., ten toužil pochopit boží vzkaz. A možná, že si říkal, no, až přijde Mesiáš, kdo ví, zda se mu zalíbím. Rád bych se mu zalíbil, ale on si bude vybírat, kdo ví, zda já u něj najdu přízeň. Tento Simeon vyhověl Božím požadavkům. A proto se mu dostalo zjevení, neboj se setkáš se s Mesiášem, uvidíš ho. A tak Simeon, už stařeček, jednoho dne se dozvídá  ze zjevení – jdi teď do chrámu, Mesiáše tam uvidíš. Bere Ježíška do náruče a říká, Bože, teď umřu, už jsem Mesiáše viděl. Proč si tohle připomínáme ? Jistě bychom rádi měli tu příležitost, kterou měli apoštolové, když se setkali s Ježíšem osobně. Rádi bychom se setkali s ním i my. Právě na těch židech v době Ježíšově je vidět důležitost toho, aby člověk byl na setkání s Bohem připraven, aby se vnitřně s tím Bohem snesl.  Ono se to zdá divné, ale uvědomte si, že Kaifáš při setkání s Ježíšem doslova havaroval. I apoštolové někdy Ježíšovi nerozuměli. („Kdepak to se ti nestane“).  A tak je dobré si uvědomit, že i my se jednou setkáme s Ježíšem a měli bychom být  na něj připraveni. Ta tragédie židovského národa, který ve své většině na Mesiáše čeká, a přitom ve své drtivé většině křičí „ukřižuj“, ta je pro nás výstrahou. I my se jednou setkáme s Ježíšem, ale my musíme na sobě pracovat, Bůh nezná protekci, ale Bůh má určitá měřítka, podle kterých se mu někdo líbí,někdo ne. Má na to právo, ta měřítka jsou spravedlivá, musíme ta měřítka pochopit. My si nemůžeme na Bohu vynutit, aby se nám ukázal, ale my se můžeme rozhodnout, zda budeme v sobě vytvářet simeonovskou povahu, a nebo budeme jako ti ostatní židé, kteří s naprostou jistotou tvrdili, ano, kéž přijde Mesiáš, kéž už těm darebákům Římanům zatne tipec! A já Mesiáše budu vítat, kéž já se ho dočkám! A tady je ten Simeon, který si říká, kéž bych se ho dočkal, a já bych chtěl vyhovět tomu setkání.  Samozřejmě Simeonův životopis nemáme. To, co vkládám Simeonovi do úst, je na základě všeobecně platných pravidel, která Bůh pro lidi při setkání s Bohem stanovil.  My musíme pochopit ta pravidla „boží hry“ (abych to tak nazval). Když je pochopíme a když podle nich budeme jednat, setkáme se s Ježíšem a nebude to pro nás havárie, setkáme se s ním a bude to pro nás radost. A tohle nám připomíná dnešní úryvek evangelia. Bůh touží se s námi setkat, ale my můžeme ze sebe udělat Kaifáše, nebo Simeona. Koho si vybereme záleží na nás!

Luk 2, 21-35   „Obětování Ježíše,  Simeon“.

Dnes si připomínáme Hromnice, Obětování Panny Marie. Obětován byl Ježíšek, protože bylo nařízeno, že všechno prvorozené mužského rodu je zasvěceno Pánu. Když to bylo zvíře (býček), byl obětován. Byl zabit. Atd. Každý první sameček z matky byl přinesen v oběť.  Souviselo to se zákonem, který hovořil o prvotinách. Starý zákon přísně zakazoval oběti lidí. Aby ta matka si uvědomila, že to dítě je nejen její zásluhou, ale,že to je Boží dar, tak musela 40 dní po porodu přinést dítě do chrámu a místo něho přinést nějaký dar. Evangelistovi je jedno, zda jsou to hrdličky nebo holoubata,  důležité je proč to je. Není jedno s jakou mentalitou to ta maminka dělá. Není důležité co to bylo. To byl smysl i těch prvotin.  Simeon byl zbožný žid,který dobře přemýšlel, chtěl mít jasné stanovisko. Dovedl si spočítat příchod Mesiáše. Protože opravdu toužil po tom Mesiášovi, tak se mu zjevuje Duch sv.  „Neboj se, nezemřeš dříve  dokud neuvidíš Mesiáše. Jednoho dne dostává příkaz od Ducha sv. , aby šel do chrámu a poučení jak pozná Mesiáše. Simeon požádá Marii o pochování. Maria, možná s rozpaky, svolí. Je to starý dědoušek.  Najednou slyší: „ Bože, děkuji ti, že držím v rukou Mesiáše.“. celý život jsem se na to těšil. Nyní  můžeš, Pane, propustit svého služebníka....“.  – chvalozpěv (přečíst z Písma). Varuje i Marii, že to nebude mít snadné.I tvým srdcem pronikne meč. Lidé se proti němu budou bouřit. Nebude jim po vůli. On je ustanoven k pádu a povstání mnohých v Izraeli. Mnozí tzv. zbožní ho nesnesou. Simeon jim požehnal. Pak je tam i prorokyně Anna: „Já vím,to je Mesiáš“. Nyní již byla Maria ráda, že mu to dítě půjčila. My si musíme dosadit tam vlastní zážitky. Proč Mojžíšův zákon nařizoval, aby prvorozené mužského rodu bylo zasvěceno Pánu? To souvisí se širším příkazem prvotin. Když byla první úroda, fíky, olivy, víno (u nás např.brambory) – prvotiny, které se měli obětovat. Bylo to kvůli tomu:  „Podívej,je to dar od Boha“. „Ty to musíš brát jako dar od Boha tyto věci“.

Tu jsme u problému jak máme vytvářet svůj vztah vůči Bohu?  Bohužel podléháme jednomu velkému omylu, že chceme lásku k Bohu vzbuzovat. Je to podobné jak špalek dřeva pod peřinou. který chceme vzbudit ( i když to vypadá jako člověk). Nepodaří se nám to samozřejmě. Když pod peřinou leží hluchý člověk, rovněž mu nepomůže žádný budík na světě.  My jsme v podobné situaci. Chceme něco ždímat ze sebe na co nemáme. My si chceme poručit tu víru. My chceme bojovat s hříchem. Odříkáváme,jak přemáháme ďábla, jako bychom tolik síly měli.Proti ďáblovi jsme ubožátka. Kdyby tady nebylo otázka Božího zásahu, tak jsme úplně vedle. (termín od počítač – ďábel může  pikovat a pokeovat naše mozky). Může nás ovládat aniž bychom o tom věděli. Naším úkolem není lásku k Bohu vzbuzovat, ale vytvářet. Příklad mláděte supa,kterého nenechali odletět do afriky, který zůstal ve Španělsku. Předhodili mu pštrosí vejce. Než sup přišel k vejci, učil se nejdříve házet ( pouštěl ze zobáku po svislici) kameny. Učil se strefovat na určené místo. Učil se korigovat paralaxu. Až se to asi za 2 hodiny naučil, potom začal s rozbíjením vejce. Vidíme, že se to musel učit. Jiný stěhovavý pták se nemusí učit, kam má na zimu letět.To má dáno. To má v hlavě zakódované (od Boha). Do detailu to mají rozpracované. Např. orientují se podle hvězd. Na první pohled je výhodnější, aby ten ptáček měl vrozené kam má letět, než ten sup, který má vrozené pouze „uč se rozbíjet“. Jako by byl ve výhodě. Avšak pro rozvoj jedince, a pro evoluci druhu  je daleko výhodnější ten druhý způsob.

Jaké poučení pro nás?

Naším úkolem není ze sebe ždímat lásku k Bohu, kterou nemáme. My jsme v situaci mláděte Božího. Bůh nám dal možnost stát se Božími dětmi. My se musíme lásce učit. My to nedostáváme v hotové formě, ale jen v zárodečné.

Ten sup byl jako špičkový vědec v laboratoři zaujatý svou prací, fantastickým pokusem. Blahoslavení rodiče, kteří dovedou u dětí včas detekovat takové ty objevující se pudy, kteří dokážou si všimnout, že už např. 4 letý chlapeček si všímá číslic atd..Bohužel ve výchově se často vyskytuje útlum, rodiče děti častokrát tlumí a nakonec si stěžují, že ve škole zlobí. Bůh nás chce provokovat, abychom se chovali jako ten mladý sup, nedává nám lásku k sobě hotovou, texty evangelia nejsou „po lopatě“  srozumitelné. Bůh chce, abychom přemýšleli, protože když budeme dobře přemýšlet, tak daleko víc z toho evangelia vyčteme. Tady je však mnoho lidí utlumeno a bojí se tzv.  poctivého přemýšlení o Pánu Bohu. Lásku k Bohu musíme trénovat , tu nemáme. To „V Tebe  věřím, v Tebe doufám, Tebe nejvýš miluji“ – to vůbec není pravda. To je jako  když sup  by si řekl, já se nebudu učit strefovat kamenem, ale rovnou půjdu k vejci ho rozbíjet a když ho netrefí řekne, že to vejce je špatné. Takhle to „hloupé“ zvíře nejedná, ale „chytrý“  člověk velmi často. Potřebujeme více pokory  v hodnocení svého náboženství a svého vztahu  vůči Bohu. Velmi často se spokojujeme s polovičatým náboženstvím,  občas do kostela jdeme, uděláme „pukrle“ Pánbíčkovi a jdeme dál. Nebo chodíme každý den a říkáme: „ V Tebe doufám, v Tebe věřím atd.“. Ne, ne. Naším cílem je, abychom se lásce k Bohu učili. Tady jsme u významu prvotin. Starý zákon má řadu příkazů jak se lásce k Bohu učit. Prvotiny měli tento charakter: „ Jdi, když budeš jíst tu prvotinu, tak věz, že to patří P. Bohu“.  Byly tu dvě složky : Část dáš knězi, levitovi, a část, kterou budeš jíst, budeš jíst před  Hospodinem.

V našem případě např. první brambory, na to, na co jsem se celý rok těšil, vychutnám, jako dárek od Boha ( a nenahází to do sebe).. Nebo takový sedlák má od kravičky 1. býčka a říká si, nejraději bych si ho nechal, jaký to já ale jsem. Vždyť to patří Pánu Bohu. Pane Bože  promiň, že se s tím býčkem těžko loučím, že mám tak málo lásky k tobě. Tak by vypadala asi reakce člověka, který tu prvotinu dát nechce. Není jen jedna prvotina, je jich více a každým rokem. Tímto se velmi účinně buduje láska k Bohu. Znám  dva vysokoškoláky, kteří si vzali kalkulačku do kostela jako prvotinu. S vědomím, Pane Bože, je to od tebe, já bych se od toho chtěl něco naučit. Já bych chtěl o tobě přemýšlet na základě  příjemných životních situací. Bože, já nechci o Tobě přemýšlet, až mi bude zle, až budu umírat, nebo umírat dítě. Kdo promrhá  příležitost u těch prvotin, bude se zamýšlet nad otázkou vztahu k Bohu až mu někdo umře. Ten, kdo dokáže využít ty prvotiny, může budovat lásku na tom,co ho těší, co ho baví. Z hlediska  prvotin bychom měli dávat vánoční dárky. Ne říkat, to ti dává Ježíšek,  ale Ježíšek má narozeniny, on ode mne nic nepotřebuje,  já bych to chtěl dát jemu, a protože on má rád tebe, tak  ho dávám tobě. Když potom dítě vezme nejmilejší hračku, a chce ji ukázat Ježíškovi v kostele, bylo by to zcela v duchu prvotin. Přejme si, abychom dary od Boha dovedli  přijímat jako projevy Boží  lásky. Potom nebudou muset přicházet trampoty. Třeba se  ptát: Bože, co mám dělat, abych tě měl  více rád.

Luk  2,25-35

Otec a matka byli plni údivu nad slovy, která o něm slyšeli. Simeon jim požehnal a jeho matce Marii řekl : „On je ustanovený k pádu a povstání mnohých v Izraeli, jako znamení, kterému se bude odporovat. I tvou vlastní duši pronikne meč, aby vyšlo najevo smýšlení mnoha srdcí.

Připomínáme si P.Marii, jak stojí pod křížem a musíme si uvědomit, že matka, která se dívá na utrpení svého syna, trpí přinejmenším stejně jako on. Takže to. o čem jsme hovořili včera, o vyvýšení sv.kříže, se týká i Matky Boží. Častokrát si myslíme, že bychom ji měli potěšit – tu Matku pod křížem. Je to pravda, ale musíme si uvědomit jedno, že když bude někdo těšit, tak to smysl nemá. Že ten pohled na Ježíše na kříži, ten je těžko zastupitelný. Přitom ale můžeme ulehčit a to velice výrazně. Kdyby tam totiž stáli učedníci a kdyby řekli : „Ježíši, teď už začínáme chápat, prosíme tě,  vysvětli.“ Ježíš by se rozpovídal, sice by mluvil možná s obtížemi, ale byl by to pro něj zdroj obrovské radosti. My často zapomínáme ne to, že člověk,když něco dělá, největší odměnou pro něj je zdar v práci. A taky si musíme uvědomit, že Ježíšovi, k těm fyzickým bolestem, přibyl také zármutek nad chováním apoštolů. Nejenom těch „zlých“ židů, ale těch „dobrých“ apoštolů. Jedině dva z nich prohlédli – Petr a Jan. A to ještě ne úplně. Sv.Petr a sv. Jan – ti prohlédli každý svým způsobem. Sv.Petr pohledem na svoje chyby a sv.Jan při pohledu na Ježíše. Ale ostatní apoštolové neprohlédli. A tak, když Ježíš vstal z mrtvých a ukazuje se a když přijdou napřed ženy, apoštolové říkají „vy jste se pomátly.“ To jste měli nějakou fantazii, nějaký živý sen,, nebo co  halucinace?  Jenom Petr a Jan se jdou podívat ke hrobu, co se tam vlastně stalo. A všimněte si, evangelium jasně píše, že až v hrobě pochopili, že Ježíš vstal. Dosud nerozuměli,že Syn člověka má vstát z mrtvých. Až v prázdném uklizeném hrobě. Když pak přijdou zpátky a říkají, no, my jsme toho názoru, že Ježíš vstal, tak zase Kleofáš a ještě jeden říkají, my jdeme domů, tady je blázinec. Tohle všechno Ježíš věděl. Ježíš věděl, že Bůh bude muset dopustit na židy strašná utrpení. Že Bůh bude muset dopustit zničení Jeruzalémského chrámu, protože jinak to nešlo. Že na prvotní církev musí přijít utrpení. Proč ? Právě proto, že se nezamysleli nad Ježíšovým křížem. My si ten kříž představujeme tak, ano, já jsem zhřešil a Ježíš mě z hříchu svým křížem vykoupil..a dost. Ale včera jsme si připomínali povýšení sv.kříže, ten jeho smysl, který spočívá právě v tom, aby se člověku otevřely oči, aby se člověk zamyslel. Ukatovali jsme si to na Nikodémovi, že Nikodém při tom procesu si uvědomoval a při pohledu na Ježíše na kříži to dotáhl, že tehdy ten tesař Ježíš nebyl fantasta, ale měl strašlivou pravdu. Ježíš pláče nad Jeruzalémem. Škoda, že jsi nepoznalo času svého navštívení! Pláče, protože Jeruzalém bude zničen, „protože jsi nepoznalo času svého navštívení“, protože židé nepochopili Ježíše. Protože prvotní církev ten přechod na NZ vzala jen tak napůl. Protože ostatní židé nepřijali křesťanství. Proto musel být zničen chrám, to si musíme uvědomit. Ježíš pláče nad Jeruzalémem a ví, co ho čeká, ale pláče nad Jeruzalémem. A když by tam byli učedníci a šli by za Ježíšem, jako šel sv. Jan, kdyby řekli, Mistře, my se ti omlouváme, my jsme mysleli, že to tak není, my jsme ti špatně rozuměli, prosím tě, mohl by jsi nám něco říct? Ježíš by promluvil. A nakonec, když se nad tím zamyslíme, apoštolové mohli Ježíši ulehčit nejenom touto psychickou cestou. Jiným způsobem, např. mohli mu ulevit a je otázka, jestli by právě toto ulevení, kdyby některý z apoštolů řekl, Mistře, ty jsi nás učil uzdravovat nemocné, ty visíš na kříži, mohli bychom my ti nějak ulevit ?  Neříkám, ale je to možné.  Mohli bychom my způsobit, že nebudeš cítit bolest ? Nemůžeme vyloučit. I kdyby to nebylo možné, Ježíš by řekl, ne, já to musím trpět. I tak by to byla pro Ježíše veliká úleva, že by přišli a Ježíš by s nimi o smyslu svého utrpení mohl mluvit. Ježíš by jim mohl říct a Jeho matka by to snášela také: „Nebojte se, vstanu z mrtvých.“ Daleko snáz by to snášela Maria i lidé i Ježíš. A znova říkám, že nelze vyloučit, že kdyby některý z těch apoštolů řekl, tak a já tady zasáhnu zázrakem, že by mu to bylo dovoleno. Musíme si uvědomit, že Ježíš na kříži umírá nápadně brzo. Pilát se diví, jak to, že Ježíš už je mrtev. To je divné ?! Ježíš, teď si uvědomte, visí na kříži, sténá a potom, když dokončí to svoje, Ježíš neláme rekordy, nedělá stůj co stůj svoje utrpení větší, ale jakmile splní svůj cíl, tak už je zase fit.  -  (Člověk jednak by sténal, protože ukřižovaný by jinak mluvit nemohl, měl brániční křeč, lapal po dechu, když ho bolely ruce, tak se opřel o nohy, ale zas ho bolely nohy, tak se zvedl za ruce. A to trvalo celý týden. A to nemluvil plynně. ale s přestávkami.  A Ježíš na tom kříži, který sténal, najednou se narovná a řekne – dosud to bylo mluveno pološeptem- teď silným hlasem : Dokonáno je!)A je úplně zdráv, bez bolestí. Naprosto atypicky.. Tady na tomhle vidíme, že Ježíšovo utrpení má svůj smysl. Ale ne, abych tak řekl, dostat se do knihy rekordů. A utrpení Ježíšovo nepomůže všem, ale má svoji kompetenci, protože, kdyby pomohlo všem, nebylo by peklo. Ale peklo je. A kdyby Ježíš mohl pomoci, zůstal by na tom kříži dál. Sténal a sípal by a zlámali by mu nohy, aby rychle umřel. O tom jsme hovořili už víckrát. My si musíme uvědomit, že člověk má svou pravomoc,kterou nemůže překročit. Ale Bůh má také svou pravomoc, ale dal pravomoc člověku, aby se  sám rozhodl. Člověk má právo rozhodovat, jestli přijme nebo ne.  Člověk má moc říci Bohu „neberu“.  A kříž je proto, aby se člověk nad sebou zamyslel. Na tohle zapomínáme, že Ježíš nám chce připomenout naši velkou zodpovědnost – sami za sebe. Za to, jak přemýšlíme, za to jací jsme, jak čteme evangelium. My mu pořád strkáme jenom modlitbičky, ale neptáme se na co, o on řekl. My jsme ochotni uctívat Ježíše na kříži, ale přitom nepřemýšlíme, co je smysl Kristovy smrti na kříži. Včera jsme si zdůrazňovali, že smyslem Ježíšovy smrti je  otevřít lidem oči. A dneska jsme to četli zas. Simeon, stařeček nad hrobem, ale spravedlivý, který se modlil, Bože, má brzo přijít Mesiáš, já bych se ho tak rád dočkal. Takto se modlili mnozí židé, ale neměli dostatek těch psychických kvalit. Simeon je měl a proto dostává Boží zjevení, že uvidí Mesiáše na vlastní oči.  A pak se dostaví druhé vnuknutí, jdi do chrámu. Tam vidí ženu s mužem a dítětem, to je Mesiáš. A Simeon k nim zamíří a prosí, aby dítě mohl vzít do náruče. A teď jim Simeon žehná a říká, já vím, kdo to je, to je Mesiáš, On je ustanoven k pádu a povstání mnohých v Izraeli a jako znamení, kterému se bude odporovat. I tvou vlastní duši pronikne meč.  Co to znamená? Když Ježíš  přijde, když začal kázat, mnozí tzv. dobří se zhroutili a mnohým zase Ježíš podal pomocnou ruku a stali se z nich světci. Petr, „amhares“, Magdalena, veřejná hříšnice, Matouš, celník – a to jsou světci. Zatímco po tehdejších hodných, svatých, zbožných lidech – ani památky. Známe jenom jméno Kaifáš a dost. Protože nesnesli Ježíše. A to je to: ustanoveno k pádu a povstání mnohých. Simeon upozorňuje Marii, že Mesiášův osud se bude vyvíjet jinak, než kážou páni rabíni. Jako znamení, kterému se bude odporovat. A tvou vlastní duši také pronikne meč. A Simeon říká z vnuknutí, nebo oznámení anděla, víme jenom, že on o tom ví a říká : „Bože, děkuji ti, že jsi splnil svůj slib, že jsem mohl vidět Mesiáše a teď už rád umřu. A zrovna tak ta slova, co jsme si četli, jsou na základě toho zjevení. A proč Ježíš trpěl? To máme v Simeonových slovech odpověď : Aby vyšlo najevo smýšlení mnoho srdcí, aby se člověk poznal, jaký Bůh je ochoten odpouštět. A Ježíš umírá na kříži hlavně proto, aby nám otevřel oči, pakliže jsme spokojeni se svým křesťanstvím.  Aby otevřel oči židům, kteří byli se sebou spokojeni. Aby otevřel oči hříšníkům, kteří pro svoje hříchy propadli beznaději. Toto je smysl kříže. My se musíme dívat a ne si hrát na Ježíše na kříži. To jsme si říkali včera, ale platí to stále. Smysl Ježíšova kříže v první řadě je, použijeme teď slova Simeonova, aby vyšlo najevo smýšlení mnoha srdcí. A použijeme slova Ježíšova, aby svět poznal, že miluji Otce, v tom smyslu, že nejsem lump, za kterého mně židé považují. Až povýšíte Syna člověka, poznáte, že já jsem Mesiáš. Až mně ukřižujete, otevřou se vám oči, někteří z vás se zarazí a zamyslí a někteří z vás pochopí, že přece Mesiášem jsem, že jsem měl pravdu.  A tímto pochopením se člověku otevírá cesta k odpuštění. Bože, odpusť. Ovšem, my na tohle zapomínáme. My častokrát chceme obětovat, snášet atd., ale zapomínáme se na kříž dívat, zapomínáme o smyslu kříže přemýšlet. No a tak přiděláváme hořké chvilky, i když jenom kapičku, ale ona to není kapička Ježíšovi, ale také jeho matce.

Luk 3,1-6 .

V 15. roce vlády císaře Tiberia, když Pontius Pilát byl místodržitelem v Judsku.... dostalo se slova Božího Janovi... .cesty hrbolaté ať se uhladí. A každá bytost uzří Boží spásu.

Tenhle úryvek   nám nepřipadá neznámý. Jenže dobré je se nad tím pozorně zamyslet. Ta úvodní pasáž je vlastně určení času. Víme, že kalendáře byly měněny, proto takovéto určení je nejspolehlivější. O těch vzpomínaných okolnostech se vždy najdou nějaké doklady, kdy žili. Když si vezmeme sliby, které jsou u proroků, bohužel často to interpretujeme, jakoby to byla sliby týkající se posmrtného života. Před 100 lety, kdyby někdo řekl, že židé budou mít svůj stát, tak by tomu nikdo nevěřil. Sliby proroků se týkají reálného života, kdy v dobrém společenství dojde k výraznému zvýšení sociální úrovně. Porovnejme nevolnictví a náš způsob života. Je to ovšem rozdíl víc než 200 let. Ale tím spíš, když budeme žít tak, aby Bůh s námi byl spokojen a budeme mu předkládat  takovou víru a zbožnost, jakou on si přeje a ne jakou my máme „na skladě“, tak Bůh nám může zvýšit ten životní standard. Jistě, vývoj jde dopředu, ale mohl by jít ještě rychleji a také konkrétně náš. Proč to tedy P.Bůh neudělá? A jsme u Jana Křtitele. To byl přemýšlivý člověk. Měl chodit do rabínského semináře, byl to nejstarší syn kněze. A Jan Křtitel je najednou na poušti. Proč? Mnoho toho o jeho psychickém vývoji nevíme, ale to, co je zapsáno stačí. Byl to člověk, který bral SZ poctivě. Výsledkem bylo, že nutně viděl odchylky. V Zákoně je jedno, rabíni kážou druhé. Je velmi pravděpodobné, že toto je příčinou toho, že nechal všeho a šel na poušť přemýšlet o tom, jaká má být doba atd. Dnes by říkal: „Jsme prolezlí fanatismem, že to dál nejde, to jsem teda zvědav, jak ten Mesiáš bude s námi spokojen.“ Na poušť si bere jenom to nejnutnější. Bohužel, my z toho ale uděláme posvátnou věc. Dnes by si vzal stan a šel by třebas v džínech. Vzal by si věci, v čem může být a žít v nepohodě daleko od oficiálního „kolotoče“, aby se mohl zabývat jen a jen problematikou přicházejícího Mesiáše, „vždyť na něj nejsme připraveni“. Objevuje se Janu Křtiteli Bůh a říká, že tyto věci si nesmí nechat pro sebe, že musí jít tohle hlásat. Bůh: „Tyto tvoje myšlenky jsou pro Mesiášovo království nesmírně důležité.“ Možná, že také padla otázka: „A budu ho moci vidět?“ Je to pravděpodobné: „Ten, který mne poslal křtít řekl: ´Na koho uvidíš snášet se z nebe po křtu holubici, to je On.´“ Jan Kř. poznává  až po křtu Ježíše, že je to Mesiáš. Přitom je to člověk, dnes bychom řekli, schopný číst myšlenky. Byl vybaven duchem a mocí jako Eliáš. Když vidí Ježíše, nepozná hned, že to je Boží Syn, ale hned ví, že to je někdo lepší než on. Proto chce, aby ho Ježíš pokřtil. Ježíš na to, „Víš, každý máme svoji práci. Máš pokřtít všechny lidi, tak pokřti i mne.“ Jan Křtitel měl moc dělat zázraky. Nedělal je, aby nedošlo k  záměně s Mesiášem. Nelze vyloučit, že si tu moc v soukromí odzkoušel. Tato analýza je pro ty, kteří se rádi nad Písmem zamýšlí. Jan Kř. by rád byl Ježíšovým učedníkem. Ježíš to nedovolil, protože Jan musel dál pokračovat ve své práci. Apoštolové Petr, Jan, Jakub, Ondřej byli původně žáci Jana Křtitele (Jan říká: „Tamten je lepší než já, jděte za ním“).  Ty sliby proroků jsou právě podmíněny tím, co říkal Jan Křtitel. Jan Kř. věděl, že v lidech je spousta zábran, psychických překážek, předsudků. „Připravte cestu Páně. Vyrovnejte stezky......“. Bohužel, tohle my dost nevychutnáme. Proč? Protože jsme si zvykli to brát jako samozřejmou kulisu kolem Ježíše. Jan Kř. viděl do psychiky lidí, viděl, že lidé něco jiného říkají a něco jiného je v jejich mysli, že Pána okuřují, oslavují, ale přitom tomu nerozumějí. „Já jdu raději na poušť, než abych se pořád s lidmi hádal.“ Obsahem kázání Jana Kř. je návrat k poctivě plněnému Starému Zákonu a pak, až se to udělá, najdou židé cestu zpátky. Židé se ovšem nevrátili k pořádné četbě Bible. Kdyby se i v pozdější době vrátili k poctivému čtení SZ, tak by začali šilhat po NZ. Přišli by na to, že doba, kdy měl Mesiáš přijít je dávno pryč, že vlastně už dávno přišel a že jim „ujel vlak“. Stačilo by, aby pořádně dodržovali to svoje, ten SZ a už by Bůh zasáhl. Jenže člověk si často udělá svoje náboženstvíčko a to jsou pak ty překážky, je zapotřebí je srovnat. Dálnice je pro to dobrým modelem. Jan Kř. chtěl, v psychickém  slova smyslu, něco podobného. Aby se člověk začal u sebe zabývat tím, že má v sobě zábrany vůči Bohu, které vznikají ze špatně plněného náboženství (hřích je symptomem nekvalitního náboženství). Jistě, ten kdo dělá nevejde, ale kvůli tomu, že špatně čte Písmo. Bohatý mládenec žádné hříchy nedělal (alespoň ne okaté), ale měl v sobě špatné čtení Písma a proto nevejde, proto musí rozdat všechno, co má, aby se z toho mohl dostat, z těch pout špatně chápaného SZ.  Je třeba se nad tím zamyslet. Problematika je naprosto stejná i u nás. Na těch židech je to vidět lépe. Ty chyby jsou popsány samotným Ježíšem a proroky  (Izajáš 29. kap.). Tohle Jan Křtitel připomínal. Jeho kázání je velmi důležité a Ježíš ho nemůže přijmout mezi své učedníky. Dělá takového „metaře“ před Ježíšem.

Luk  3,1-15 

„Všichni uvažovali o tom, zda-li Jan není Mesiáš....“

Úloha: Petr říká: Teď už chápu, že Bůh nestraní nikomu a v každém národě je mu milý ten, kdo se ho bojí a dělá to, co je správné. - Skutky ap. 10, 344-38) Souvisí to nějak s úryvkem evangelia? Úloha pro specialisty.

Když se ptají Jana kdo je, říká, já vás křtím vodou. Přichází mocnější, on vás bude křtít Duchem Svatým a ohněm. Jan křtil, ale nebyl to křest v tom našem slova smyslu. Náš křest, první ze svátostí má stejné jméno, podobá se zevně, ale je zde rozdíl. Nač se tedy zabývat Janem Křtitelem? Náš křest je Ježíšův křest. Mezi Janovým a Ježíšovým křtem je nebetyčný rozdíl, jako např. mezi člověkem a zvířetem. Je to kvalitativní rozdíl. Podívejme se u Mt a Mk. Celá ta záležitost, když se Ježíš nechává křtít křtem Janovým probíhá takto:Jan křtí. Vidí před sebou nějakého člověka. Jan zřejmě dokázal číst myšlenky (nebo pikovat). Jan neví, že to je Mesiáš, ale vidí, že tady je někdo lepší než je on sám. A tak říká: Ne, - ty mně pokřti. Tam je doslova řečeno Jan bránil. V latině překlad – zabraňoval. Samozřejmě, že se neprali. Dohadovali se. Jan chtěl, aby Ježíš ho pokřtil. Ježíš mu na to říká. Koukej, co máš dělat. Pokřti každého! Tak pokřti i mně. Jan s velkou nechutí pokřtí Ježíše. Pak najednou ta holubice a Jan Křtitel slyší z nebe hlas (jemu to bylo určeno): „ Ty jsi můj milovaný syn“. Teď Jan vidí, že pokřtil Mesiáše. Jestli to viděli ostatní lidé o tom psáno není, ale když to dáme dohromady, pravděpodobně ne. My se musíme zamyslet nad Janovým křtem, který je na nižším stupni, než je křest náš. Je to křest vodou. Ve 3. kap. Ježíš říká, že se musíte narodit z vody a z Ducha Svatého. Janův křest – zrození z vody, náš křest- zrození z Ducha Svatého. Proč je Janův křest tak důležitý? Vždyť i Ježíš se dává pokřtít Janovým křtem. Asi proto, aby nám připomněl, nedívejte se z patra na to, co se děje při Janovém křtu. My bychom měli i náš křest, zejména dospělí, když se nechávají křtít. Měli by udělat to, co lidé, kteří se nechali křtít Janovým křtem (děcko to nemůže udělat). K čemu směřoval Janův křest.

Příklad studenta, který má zanedbané předešlé ročníky. Špatně se učí. Když si veme někoho na doučování, třeba to vzít od základů, je to výhodnější a méně pracné a ne dělat nalévárnu z dané látky. Je to vyzkoušené. Není to víc práce i když se to zdá. Příklad je kvůli tomu, abychom pochopili křest Jana Křtitele. Ježíš říká: Musíte se znovu narodit z vody. To znamená znovu jít do 1. třídy a pořádně se to naučit. Proč Ježíše lidé zabili? Proto, protože Ježíšovi nemohli rozumět. Proč nemohli rozumět? Kdo tomu má rozumět. Vždyť Ježíšovo kázání je těžké. Jan 5 - Ježíš: „Nemyslete si, že já budu vaším žalobcem. Vaším žalobcem je Mojžíš, v kterého vy doufáte! Kdybyste věřili Mojžíšovi věřili byste i mně. “ Všichni židé toužili po Mesiášovi (i Kaifáš a Jidáš). Celník Matouš a Marie Magdalena, ti říkali o Mesiášovi, že jsou to povídačky a když Ježíš přišel, víme jak to dopadlo s těmi lidmi. Chyba Kaifáše, Jidáše atd. byla v tom, že nerozuměli Ježíšovi. Chyba nebyla v Ježíšově nauce, ale již dříve v synagóze v rabínských kázáních.

Teď k nám. Modlíme se, když to nevyjde, řeknou si lidé, já to pánu Bohu obětuji. Chyba je vždy v tomto bodě u nás. Bůh v prvé řadě chce po nás zdravý náboženský rozvoj. Abychom dovedli vzít do ruky evangelium a zamyslet se nad ním. A my nechápeme evangelium. Je pro nás velmi často nesrozumitelné. Jistě jsou tam i jiné důvody. Ale je nám také nesrozumitelné proto, že jsme nezačali obsahem Jana Křtitele. Proč jdu k přijímání, jak je to s evangeliem? Jan Křtitel viděl, že se blíží tragédie židů. Že se minou s Mesiášem. „Že jim ujede vlak“. Viděl, že není třeba se plést Ježíšovi do řemesla, ale viděl, aby si nejdříve lidé pořádně přečetli Mojžíše.

Až pochopíme kázání Jana Křtitele, budeme schopni číst a pochopit evangelium. Když Ježíš se dává pokřtít Janovým křtem, My to snad nepotřebujeme?

Luk 3,10-18.

Lidé se ho ptali „Co teda máme dělat ?“ Odpovídal jim „Kdo má dvoje šaty, rozděl se s tím, kdo nemá žádné.............Plevy ale bude pálit ohněm neuhasitelným. Dával ještě lidem mnoho jiných napomenutí a hlásal jim radostnou zvěst.

Když čteme proroky, tak tam vidíme, jednak předpovědi utrpení a také předpovědi ulehčení. Čteme-li přesně, zjistíme, že je to podmíněné. Pakliže se neobrátíte, bude s vámi tvrdě naloženo atd.“, „Pakliže se obrátíte, ulehčí se vám.“  Záleží však na člověku, jak si to přebere. Člověk, který si rád hraje na dobrého, na zbožného, tak ten si z těch prorockých slibů snadno udělá zdůvodnění pro ten svůj stav. Když trpí, tak řekne, „já to obětuji, v Písmu sv.  přece je, že musíme trpět.“ Když se má dobře zase řekne „je to proto, protože jsem se dobře modlil“. Je to jedna z možných verzí, jak si to Písmo sv. lze přizpůsobit. Židé v době Ježíšově vůbec pořádně nedodržovali Mojžíšův zákon a to, co říkali proroci. Vůbec jim nevadilo, že jejich představy o působení Mesiáše jsou chybné. Žili si v té své iluzi a když Ježíš přišel, tak ho nepoznali. Mockrát jsme o tom mluvili.  Přeskočili resp.  vynechali v Písmu ta nepříjemné texty ( např. u Malachiáše). Tedy mimo jiné Ježíš bude třídit, soudit a lidé, kteří si nechají říct a provedou náboženskou reformu, ti židé budou přijati  ( V dnešním čtení Jan říká, že Mesiáš vezme lopatu.......)  Takové židy pak Mesiáš ochrání a pak by mohlo dojít k osvobození židovského státu, Dnes vidíme, že židé svůj stát mají, chrám ale ne. A i s tím státem je to takové, že mnoho klidu nemají. Na scéně se objevuje Jan Křtitel a zakrátko Ježíš. Jana Kř. toho oslavovali ze začátku. Ježíše také. Ježíš nedovoloval prozrazovat, že je Mesiáš. Pravověrným židům se kázání Jana Kř. a Ježíše nelíbilo a výsledek byl, že křičeli „Ukřižuj“. A to jenom proto, že ze synagogy byli zvyklí pouze na ta iluzorní kázání, bez nepříjemných pasáží. Jeruzalém opravdu mohl být zachráněn, kdyby židé opravdu přijali Ježíše. To by museli brát poctivě ty sliby trestů a sliby úlevy, které jsou ale podmíněny tím, jak se budu chovat  v  těch trestech, tedy obrácením. Mojžíš : „Když nebudeš dodržovat........rozptýlí tě mezi národy.......Když se obrátíš zavede tě zpátky.......“ Člověk si může říct : „Jak je to vůbec možné, že se židé takhle chovali ?“  Ale, bohužel,  podobný případ máme dnes, případ 300 křesťanských církví, které si myslí, že jednají správně. A zrovna tak je to případ mnohých katolických věřících, kteří si říkají „tím, že jsem ve správné církvi, věřím dobře.“ Ale totéž bylo u židů, kde drtivá většina byla ve správné církvi a přesto Ježíšovi nerozuměli. Jednoduše proto, že nečetli pořádně Písmo. Proč to zdůrazňuji ?  Mně nejde o dějiny, ale o ten strašný omyl, který můžeme vysledovat v dějinách židovského národa od rozbití chrámu až po koncentráky během poslední války. A Ježíš pláče nad Jeruzalémem „Poněvadž jsi nepoznalo času svého navštívení.“Nepoznali, že Ježíš je Mesiáš, protože nečetli celé Písmo (SZ). To všechno, co předpověděli proroci, mohlo proběhnout ve zkrácené době, Ježíš by sice zabili, apoštolové by hlásali Ježíše, židé by ho přijali a Jeruzalémský chrám by stál. Ježíš by sice zemřel ( to je věc, která byla nutná ke spáse lidstva), ale vstal by z mrtvých. Ale rozbití chrámu by nemuselo nastat. Jenže ta iluzorní představa Mesiáše a představa, že jsou dobří, ta byla pro ně osudná.  A to je ten problém, že lidé ochotně snesou výtky, nebo slibují polepšení v otázce nemravnosti, opilství atd. , ale věřící lidé neradi slyší o tom, že by měli něco dělat se svojí vírou. To je pro mnoho lidí nepříjemné. Tak hledají zákoutíčko, kde se jim přece jenom dostane sluchu („ano, ty máš člověče dobrou víru“.). Takový člověk si dobře zazpívá v kostele a přitom zavře uši před těmi výtkami a žije v pohodě, očekává Boží dary a vůbec neví, že jde po staré cestě vyšlapané těmi židy, kteří nakonec křičeli „ukřižuj“. Ono křesťanství je hezká věc, ale nesmí být deformováno. Je třeba číst celé Písmo sv. a rozumět mu. A ne pouze kousky. Také nestačí to číst najednou a popořádku. Písmo sv. se musí číst v určitém sledu, tak jak Ježíš kázal. Písmo sv. může být pro nás největším štěstím, ale také neštěstím, když ho špatně budeme číst a tím si číst odsouzení. Nezapomeňme na to, že Ježíš říkal „celníci a nevěstky předejdou farizeje.“ Ti byli alespoň poctiví neznabozi, ale ne pokroucení zbožní. J.K. celníkům, vojákům atd. radí, ale když přicházejí farizeové, těm pokojnou radu nedává, ale obořil se  „Pokolení zmijí, jestli nechcete, aby vás stihl Boží trest, musíte se obrátit......“.  Pozor, při slově pokání, my máme představu postu.  „Vy musíte změnit své smýšlení a celou zbožnost vzít úplně znova od začátku.“ A Ježíš, ten zase říká : Běda tobě, Betsaido,  běda tobě Korozaim....... a ty Kafarnau, myslíš, že přijdeš do nebe ? Kdyby se v Sodomě.......stála by dodnes.“ Kafarnau  je na tom hůř než Sodoma a právě pro to jejich pokroucené náboženství. Z tohoto vidíme smysl adventní doby a poslání J.K. a začátku Ježíšovy katecheze.

Luk 4,1-13(14)

„Pokoušení Ježíše ďáblem“.

Ježíš byl pokřtěn u Jana Křtitele a potom šel na poušť. Tam se postil. Proč tam šel?  Šel se připravit. – Potřebuje Ježíš přípravu? Když žák probírá novou látku ve škole a je to pro příští týden, je výhodnější, když se k té látce vrátí hned,  jak se vrátí ze školy. Když se k tomu vrátí těsně před další hodinou, mozek tu novou látku nestačí zpracovat. Musíme si uvědomit, že i učitel se musí na hodinu připravit.  Ne se naučit, to by byl špatný učitel. Když se připravuje, rozvažuje, jaké žáky má před sebou a jak tomu žákovi to říci. Nejlépe je to vidět u jednotlivého žáka, u individuální výuky. Učitel rozvažuje, zda tohle zná, tohle nezná, tohle málo, k tomu se musíme vracet, musí si rozebrat co se bude probírat a jak se to bude probírat. To je příprava  učitelů. Podobně se připravoval na svou práci Ježíš. Ne snad, že by nevěděl co a jak. Ježíš jako druhá Božská osoba  byl u tvoření světa. Zná svého Otce, jako my známe své rodiče. On si nemusel říkat jak to s tím  P.Bohem je. On si to nemusel rozmýšlet. Nepotřeboval shánět přesvědčení zda-li to nebe existuje, nebo ne. Proč se tedy připravoval?  Ježíš je Bůh i člověk. Věci, které dovedl chápat Božím pohledem překládal do lidské řeči. Těžko se hledá příklad. Vezměme si příklad dobrého odborníka na matematiku, který si poprvé sedne k počítači. Ten si musí dobře rozmyslet,  jak to tomu počítači „říct“, jak má počítat. Je velký omyl si  říci: „Oni mi řeknou, jak se zachází s počítačem a já již budu schopen luštit složité matematické a fyzikální problémy“. I když budu umět sebelépe počítat a nebudu umět pořádně zacházet s počítačem, tak ten počítač mi nebude k ničemu, bude mi ležet ladem. Je to obyčejné drahé harampádí.  Podobně mohu zacházet s mozkem, že ho nevyužiji. Ježíš byl nejenom Bůh, ale i člověk  a během těchto 40 dnů  se připravoval jako člověk. On to chtěl lidem říci lidskou řečí. Musel to převést do řeči člověka. Pro něj to byla vzpomínka. Pro něho nebe a Bůh byla problematika stále živá. On Boha stále viděl.  Přemýšlel jako člověk, jak to lidem říci. Je to podobné tomu, jako když někdo z nás, co dobře vidíme, se setká se slepcem od narození a má mu vysvětlit barvy atd.  Je to problém, jak to těm „slepým“ od narození říci. Ježíš přemýšlí o tomto problému svým lidským mozkem. Překládá svým lidským mozkem boží zážitky. S Bohem dovede o této problematice  mluvit. To není pro něj problém. Člověk nerozumí té Boží řeči, proto Ježíš překládá do své mateřštiny o svých zážitcích Boha Syna, které nám chce sdělit. Výsledkem je Ježíšova nauka. Často se zapomíná na to,  že Ježíš ví, co je to nebe,  co je to Bůh, protože hovoří o sobě a o Tátovi. Když volí formu podobenství, tak to není orientální zaostalost, ale perfektní pedagogická forma,  promyšlená,  jak to „slepým“ lidem o Bohu říci. Tuhle práci si dal Ježíš. Ďábel ho chce z toho vytrhnout.  Pokouší ho. Ježíš se svým lidským mozkem přepracovává ty Boží zážitky. Podobně je to jako když starší bratr, nebo otec odborník na něco, má malému chlapečkovi to vyložit. Když ho nechtějí odbýt, musí mu to říci jeho dětským slovníkem. Oni si musí rozmyslet, jak to dítěti říci. Tuto práci dělal Ježíš lidským mozkem.

Jednou si musíme uvědomit, že není nad  Ježíšovo slovo v evangeliu a že my jsme pohodlní prokousat se evangeliem. Raději saháme po zbožné knížce. Musíme si uvědomit, že evangelium je  Boží slovo, a jestli je něco pevné, tak je to evangelium. Ježíšova slova si musíme vážit. Ježíš byl perfektní učitel. Jenom on byl v nebi. Pouze on tu věc zná. Zná také naši řeč. Je perfektní psycholog, učitel, byl u tvoření našeho mozku. A výuku podal formou, kterou autor lidské psychiky považoval za nejvhodnější. Není-li nám to jasné, musíme se lépe naučit zacházet s tím co čteme. Přiznat si, že neumím dobře číst. Že jsem si nezvykl prokousat se tím, čemu nerozumím. Ježíš od nás chce, abychom se zamysleli nad tím, co nám  říká.  Malá poznámka. Ďábel chce otrávit Ježíšovi činnost. Ježíš mu neodpovídá z pozice síly, ale: „Je psáno...“. Ježíš nám ukazuje, jak se zachovat, když nás ďábel pokouší a vzpomenout si „jak je psáno“ a ne na to, co jsme si vymysleli. Musíme mít víc úcty k Bibli, než dosud máme. Ďábel nakonec pokouší Ježíše slovy Bible. Ďábel vytrhával kousky. To je pro nás poučení. Musíme brát evangelium jako celek a nerozkouskovávat ho. Třeba počítat s tím, že máme nejasnosti, že nám ďábel nastrčí pokušení ve formě  biblického textu. My se musíme naučit, kdy který text použít.

Luk 4,16-19 (třeba číst dále abychom to pochopili).

....Duch Páně je nade mnou, proto mne pomazal abych přinesl chudým radostnou zvěst, abych vyhlásil zajatým odpuštění, slepým navrátil zdraví, abych propustil zdeptané na svobodu, abych vyhlásil  milostivé léto  Páně.

V Nazaretě, v synagoze, bylo tam hodně známých, přátelé z dětství. Řeklo by se, že to by mohla být velká sláva, když přišel krajan, který dělá takové divy. Když si to přečteme celé, zjistíme, že ho chtěli shodit ze skály a on klidně mezi nimi prošel  (-asi ztuhli).

Víme asi tolik. Ježíš dělal zázraky, když chodil po Galileji. Šířili se o něm zprávy. Nazaretští byli na něho hrdí, že je to jejich rodák. Nyní přišel do Nazareta. Je tu však maličkost. Ježíš uzdravoval každého, kdo si o to řekl. Jen u velmi málo případů to tak nebylo. Ježíš přišel do Nazareta a nikde nikdo. Ježíš je znechucen. Ví z čeho to vyvěrá. Ví jak to v Nazaretě dopadne. Začal tam obvyklým kázáním: Čiňte pokání, přiblížilo se království Boží, čas se naplnil. Židé v tom čase nebyli svobodni. Pánem byl  Pilát – protektor. Ježíš důrazně upozorňoval, že je třeba si dávat pozor. Že v době proroků, proroci byli pronásledováni, pokud to šlo. Eliáše nemohli,  ten se nedal. Izaiáše rozřezali pilou. Pozdější generace proroky uctívali. Čím to. Ten prorok vždy ťal do živého. Vždy upozorňoval na chyby. Jejich současníci je pronásledovali a další generace, na které nedoléhal ten přímý prorokův hlas, kde se tradovalo,že dělali zázraky, jim stavěli pomníky. Současného se snažili zlikvidovat. Ježíš si vybral  Izaiáše:  „.....abych zajatcům vyhlásil  propuštění ...“. Ježíš by opravdu dal židům politickou svobodu, kdyby jej přijali, kdyby přijali jeho nauku.  Mysleli si, že ež přijde, vyžene  Římany a o tom se nemluvilo, že napřed sáhne do svědomí židů. Ježíšovi židé stavěli slavobrány (nejdříve). V Nazaretě, když  mluvil obecně o tom, že brzy přijde Mesiáš, poslouchali ho s nadšením. Pak se  „ozve“ závist, nenávist. Byli tu různí kazatelé.  Každý se mohl přihlásit, když mu bylo 30 let. Toto právo využíval Ježíš i v Nazaretě. Byl to tesař. Všichni se na něho pamatovali. Ti bohatší ním pohrdali. Stačí, aby někdo Ježíše pochválil, řečníci záviděli. Ježíš neměl teologickou školu, jako měli zákoníci. Ježíš řekl dále: Opravte své smýšlení, aby jste se až přijde Mesiáš, nedostali s ním do konfliktu, jak jste se dostali do konfliktu s proroky. To je naše historie. Když přišli proroci, nikdo je nebral vážně. Pozor.  Evangelium jsou jen útržky z celé řeči a diskuse.  Pozor, na Mseiáše  musíme být připraveni, jinak se žádné osvobození od Římanů konat nebude. Podívejme se do dějin. Copak nebyly žádné vdovy v Izraeli. A Eliáše Bůh poslal k vdově do  Sarefy.  Ale pozor to byla pohanka. To je pro nacionalisty urážka.  P.Bohu se líbila pohanka.  Copak Izrael byl tak zdravou zemí, že ani jeden žid se nedal uzdravit od Elizea. Akorát Námán  Syrský. To však byl místokrál  Syřanů, kteří vedli boje.  Ježíš upozorňuje, že  pohané se líbili Bohu,  ti pohané na které měli židé vztek. Za to chtějí Ježíše shodit ze skály. On však prošel jejich středem. Zde se udála podobná věc jako v Getsemanské zahradě při zatýkání (zůstali nehybní). (Podobně jako v pohádce o  Šípkové Růžence).

Ježíš touží dělat zázraky,  ale pan starosta  si myslí, že Ježíš musí přijít za ním , aby ho mohl uzdravit. Nebo nepřišel  Ježíš poděkovat za všechno panu rabínovi. Podobně si to mohli říct jiní. „Nač bych se já šel doprošovat“. V Nazaretě Ježíš neříkal, že je Mesiáš, ale že chce lidi připravit na střetnutí s ním, aby se nedostali do konfliktu. Když čteme evangelium, tak jsme v podobné situaci, jako ti z další generace  k těm co byli současníci, kteří se nemohli vymluvit, protože ten ukazováček to parádně odhalil. I ty, kterých se to týkalo. Další generace o tom říkali, jako v zlatých starých časech  a že dědeček mučil proroka, tak to se neříkalo. My čteme evangelium, přečteme kousíček. Když se nám nelíbí, přestaneme číst, nebo přeskočíme. Vybíráme si to, co nám vyhovuje a lahodí. Jsme přitom, jako kluk, který se dostane k dortu, sní jenom mandle a pak má z toho bolení břicha. Tak někdy čteme Písmo. Ježíš byl lepší kazatel než Bílý  a lidé tehdy nebyli o nic horší než my. Kdyby tady stál Ježíš, situace by se opakovala, s tím musím počítat. Třeba se připravit na setkání s Ježíšem, dříve než budeme umírat. Ne, že by nám nechtěl pomoci. Ale on je jiný, než jakého si my líčíme. To je příčina tehdejšího krachu. Mesiáš byl jiný, než si do představovali. Čtěme pozorně Písmo sv., abychom byli připraveni.Ti co jsou v pekle, ti říkají „nechci“ abys mne uzdravil. Ti co jsou v očistci – nedovedli říct, ano, je to tak. Duše v očistci se nemohou sami za sebe modlit.

Luk 4,16-30

Ježíš přišel do svého domova. Učedníci ho doprovázeli. Příští sobotu začal učit v synagoze. Mnoho lidí poslouchalo a říkali celí užaslí : „Kde se to u něho vzalo, jaká moudrost mu byla dána..........pohoršovali se nad ním.......

Neměl jsem v úmyslu kázat, byl čten pastýřský list, ale v úryvku evangelia je věta pro nás nesmírně důležitá a aktuální : „Nemohl tam udělat žádný zázrak.“ ¨Vícekrát jsme o tom mluvili, proto stručně připomínám. Je opravdu Bůh omezený ve svém jednání ? Podle této věty by se zdálo, že ano. Je Bůh všemohoucí ? Povrchní čtenář by podle této věty řekl, že ne. Tak je mnoho lidí, kteří od takovýchto nepohodlných vět utečou. Mají svá vybraná místa a ta si vytáhnou, když je jim zle, taková místa, která je „pojhladí“. Jiní zase odloží Bibli a vezmou ji, až nad nimi ten Damoklův meč nevisí. Nyní nebudeme rozebírat, jak potom ta jejich víra vypadá. Vraťme se k tomu problému. Představme si, že jsem nejsilnější na světě a každého přemohu. Ale když zapnu obě ruce a pravá a levá ruka budou táhnout na opačnou stranu, tak se nepřetáhnou. Proč ? Moje „všemohoucí“ pravá ruka je důstojným partnerem mé levé ruky, táhnoucí nalevo. Proč to říkám ? Musíme si uvědomit jednu věc, Že Bůh předal část své obrovské pravomoci člověku, Bůh, který je všemohoucí dal člověku právo o určitých věcech rozhodovat, Té svobodné vůle je více,než by se na první pohled zdálo. Hlavně je bohužel opomíjena ta část, kde člověk má kontrolovat, zda správně myslí, správně uvažuje, správně bere Bibli do rukou. Bůh dal člověku právo o sobě rozhodovat. A tak Bůh, i když je všemohoucí a mohl by člověka smést se země a nebo mu pouhým přáním vnutit svou myšlenku tak, že by ten člověk vůbec o tom nevěděl, tak Bůh to nedělá. Proč ? Protože člověku ponechal právo rozhodovat a sám to dodržuje. Tady jsme u toho zdánlivého paradoxu, kdy všemohoucí Bůh nemůže udělat žádný zázrak. Je to proto, že podmínky zázraku jsou v rukou člověka. Dalo by se říct, že ten případ z Nazareta je jednoduchý a snadno pochopitelný a mohli bychom si říct, že nás se to netýká, vždyť jiná města Ježíše vítala a lidé se tam nechali uzdravovat. Jenže věc není tak jednoduchá, jak by se na první pohled zdálo. Víme, že u samotných apoštolů dochází k odmítání, např. Ježíš je nemůže naučit určité zázraky (selhávají s tím rozmnožením chlebů), nebo jim Ježíš nemůže vysvětlit určité věci (my říkáme- ani kdyby se rozkrájel) ani, když se nechal ukřižovat. Mnoho věcí začalo být apoštolům vysvětlitelných, až visel Ježíš na kříži, nebo až po zmrtvýchvstání (otázka utrpení a zabití – to se ti nestane – jdi mi z očí, satane). A myslíte si, že my jsme lepší než sv.Petr nebo Jan ? Ten postup pochopení Ježíše nebyl přímý, ale měl tyto fáze : Oni věří, že je Mesiáš. Když je Ježíš zatčen, jejich víra se musí zhroutit (ta stará rabínská víra) a teď Ježíš přijde a oni se ho děsí, myslí si, že vidí smrtku (pěkná kariéra, že ?) A po zhroucení jejich staré víry jsou poučitelní (viz „Emauzští“). Nejde jenom o tento případ.  V 10. a 11.kap. Sk.ap. vidíme, že apoštolové nechápou ten přechod mezi SZ a NZ (vstaň Petře, zabíjej a jez – ani za nic, Pane, dosud nic nečistého jsem nejedl = 3x)Petr odporuje samotnému Bohu ve zjevení. On si neuvědomuje, že ve svém důsledku říká „Já z toho smíšeného rabínsko-křesťanského na plnohodnotné křesťanské myšlení nepřejdu.“ Když Petr pod nátlakem Ducha svatého pokřtí prvního pohana, tak ho volají „na kobereček“. Dějiny církve by se zcela jinak vyvíjely, kdyby nebylo toho skrytého odmítání Božího slova. To v tom Nazaretě, to bylo okaté, ale to skryté odmítání, to najdeme v různých částech Ježíšovi nauky u sebe. A ono stačí pár takových nepříjemných, odsunutých pasáží Bible a Bůh nám nemůže vysvětlit určité věci, ani kdybychom se rozkrájeli  (i když se nechal ukřižovat). Ta smrt na kříži nebyla žádná legrace. My máme ten kříž okoukaný, proto nám nic neřekne.  Ale viset na tom kříži, to je něco jiného. Musíme si uvědomit, že ta problematika se týká také nás, že určité oblasti myšlení nejsme ochotni opravit (moje pozn.-souvisí to s pokáním). Bůh „nemůže“ zasáhnout i když se nechal ukřižovat. Ale všimněte si, že i kdybych řekl „i kdyby se rozkrájel“, tak, že to je účinnější a proč ? Protože ten kříž máme okoukaný. Vzpomínám si jak dítě ve škole, na otázku „kolik je Bohů – „jeden“ odpovědělo „ a kolik je Ježíšků ?“  odpovědělo „Ježíšků je hodně“. Jak to mohlo vzniknout? No, každá socha byla ztotožněná se skutečným Ježíšem. Ať si nikdo nenalhává, že takové ty sochy neztotožní s tím skutečným. Dále si musíme uvědomit, že se to netýká jenom Nazareťanů, nebo apoštolů, ale také všech světců vůbec, protože v té otázce, těch Božích požadavků, těch Božích podmínek, jenom někteří světci splnili všechny podmínky. A např. i takový velký světec, jako byl Mojžíš. Ten nemůže vejít do zaslíbené země. Proč ? Protože nesplnil všechny ty Boží požadavky. To si nesmíme myslet, že každý světec je absolutní. Světci,kteří byli naprosto otevření vůči Bohu, kteří Boha v ničem neumlčovali jsou Eliáš, Henoch a Jan Křtitel. Ale už to nebyli apoštolové. U nich určité věci sice Ježíšovou smrtí padly, ale některé ještě zůstaly. Prvotní církev a také pozdější nepřešla na plnou nauku Ježíše. Mojžíš velice toužil vejít do zaslíbené země. „Nevejdeš.“ Proč ? Řeknu to drasticky- za zbabraný zázrak. Měl udělat zázrak – dát lidem vodu. A tak bouchl holí 2x do skály. Napoprvé se mu to nepovedlo. To neudělal dobře, až druhý pokus byl úspěšný. Tady nejde o ten počet bouchnutí. Po prvním bouchnutí s hrůzou zjišťuje, že ta voda neteče. Dává se dohromady a bouchne podruhé. Bůh říká, protože jsi mne neoslavil, nevejdeš.“ Z vysoké hory ukazuje Mojžíšovi zemi, ale „nevejdeš.“Bůh nemohl Mojžíšovi určité věci vysvětlit. Ti neeliášovští světci jistěže si neuvědomovali, že P.Bohu hází „klacky pod nohy“. Sv.Petr je nám toho krásným příkladem. To s tím masem, to je dlouho po seslání Ducha Svatého. Znamená to, „Já nepřejdu na plnohodnotný novozákonní režim bez rabínských příměsí“.Na druhé straně, řekněme si, kéž bychom my tak málo selhali, jako apoštolové. Vezměme si např. to, co se četlo o sv.Pavlovi. Sv.Pavel musí trpět, prvotní církev si to uvědomuje, „musíme trpět a tak vejít do slávy“. Ale všimněte si, že Eliáš by trpět nemusel. Ve zjevení máme toto : Smyrně se říká : „Neboj se toho, co budeš trpět“. Filadelfii zase :  „Mnoho síly sice nemáš a přece jsi zachoval mé slovo a nezapřel si mě........já tě zachovám v hodině zkoušky, která má přijít na celý svět........drž se pevně, aby ti nikdo nevzal tvou korunu....... („Vám ostatním říkám........žádné jiné břemeno na vás nevložím.........Tomu, kdo zvítězí,kdo totiž zůstane věrný v mé službě až do konce, dám moc nad pohany, bude jim vládnout železným prutem...“) – Thyathira. Čili, tito se nemusí bát pronásledování, protož budou sami odolní proti nepřátelům. Filadelfie tu moc mít nebude, ale bude ochráněna. Smyrna musí počítat s utrpením, jako s nutným dopingem. Prvotní církev musela trpět, jinak by např.  vůbec nešla do misií. Mnoho křesťanů musí trpět, protože jinak by se pořádně nemodlilo. Bůh nám nemůže vysvětlit určité věci a proto nás musí stimulovat, dopovat, tlačit ke zdi utrpením, aby z nás něco vymáčkl. Tím, že my řekneme Bohu „ne“, Bůh nemůže zasáhnout do našeho mozku. Proto bychom si měli více všímat, zda jsme otevřeni   vůči Božímu slovu ve všech oblastech a ne jenom v tom, co se nám líbí. My se nesmíme za Boží slovo schovávat, ale být vnitřně otevřeni vůči všemu. Tím, co jsem říkal, nemyslím, že jsem lepší než sv.Jan. ale že musíme počítat s tím, že všichni v něčem ve svém srdci Boha umlčujeme, nepouštíme ke slovu a vůbec o tom nevíme. Bůh nám pak nemůže sdělit jeho pravdy, vyslechnout naše modlitby.

Luk 4, 38-44

„Ježíš uzdravuje Petrovu tchyni“.

Po západu slunce, přinášeli k němu nemocné a on je uzdravoval. Vyháněl zlé duchy, okřikoval je a nenechával je mluvit, protože věděli, že je (Syn Boží) Mesiáš.......

Ježíš uzdravením Petrovy tchýně  tchyně udělal zázrak.  Samozřejmě, že sousedé si to řekli a hned se to rozšířilo. Ta zmínka „když zapadloslunce“ znamená, že podle židovského počítání skončila sobota. Až potom proto přinášeli nemocné, mysleli si, že v sobotu nesmí, nesení nemocného by byla práce. U židů šábes začínal v pátek večer, když zapadlo slunce, resp. se objevila první hvězda.

Všimněme si jedné věci. „Z mnohých vycházeli zlíduchové“ a ti  neříkají „Ježíši ty jsi hlupák, nechoďte za ním“. Naopak oni říkají: „Ty jsi Boží Syn“ a dělají Ježíšovi reklamu. Kdysi jsem diskutoval s jedním člověkem, který nechtěl pochopit, že mohou být formy pokušení, které nás vedou k modlitbě – nekvalitní. Ďábel velmi dobře rozliší dobrou a špatnou modlitbu, dobrou a špatnou víru. A právě nejrafinovanější pokušení jsou strhnout člověka k neuvážené zbožnosti. To právě dělají ti zlí duchové. Tomu člověku jsem nemohl vysvětlit to, , protože si v jedné knížce od nějakého svatého přečetl, že to zlí duchové dělali proto, protože nevěděli, zda-li Ježíš Mesiášem je nebo ne a že tak se chtěli dovědět, zda-li Ježíš je Mesiáš. Řekl jsem mu „Milý, zlatý pane, v evangeliu je jasně řečeno, že oni věděli, že Ježíš je Mesiáš“. On : „To není pravda, svatý ten a ten řekl, že to dělali proto...........“. Tak jsem mu ukázal to místo v evangeliu. Viděl to, a přesto nebyl ochoten opravit svůj názor, protože mu bylo bližší „ten svatý řekl“, než to, co říká evangelista. Tomu člověku jsem nemohl vysvětlit dále, že se bude moc a moc modlit a že mnoho modliteb bude nevyslyšených, právě pro takovéto chyby a nedostatky. Přitom to byl člověk, který se velmi rád modlil, ale který nebyl ochoten  o té své modlitbě uvažovat. Zde vidíme ďáblovu rafinovanou práci. Ježíš chce, abychom si napřed rozvážili, kdo on je. Cožpak jsme si nevšimli, že Ježíš nezačíná kázání takto: „Buďte potichu.Moje matka je Panna. Můj otec není Josef, ale můj otec je Bůh“.  Myslíte si, že by takto mohl začínat. (Bohužel) takto začíná naše výuka (je to tím, že už něco víme o Ježíšovi). Ježíš začínal a vystupoval jako tesař, který se přihlásí v synagoze o slovo (v sobotu, kdo chtěl, mohl se (z mužů)  přihlásit o slovo). Ježíš využíval tohoto práva  a říkal: „Podívejte se, brzy přijde Mesiáš a až přijde, mohlo by se stát, že mu nebudeme rozumět. Ježíš kázal o Mesiášovi, jak kdyby měl přijít. Apoštolové věděli, že Ježíš je Mesiáš a měli zakázáno o tom mluvit. Ježíš  právě v této fázi upozorňoval  Židy na vady ve víře a v názorech na Mesiáše. On je připravoval na to, aby se mohli setkat s Mesiášem, aby nedošlo k té krizi (ke které nakonec stejně došlo), aby ta krize byla co nejmenší. Proto Ježíš ze začátku vystupuje, jakoby žádným Mesiášem nebyl.Často varuje: „ Až  přijde Syn člověka............“.  Poctivý žid si mohl říct: „Poslyš, Ježíši, ty máš pravdu, ty to říkáš lépe než náš rabín, i když jsi jenom tesař. Kdy k nám opět přijdeš?“ „vysvětli mi to blíž, co mám dělat, abych se s Mesiášem nedostal do konfliktu“. Ježíš by mu řekl: „Nejlepší je pořádně si přečíst Mojžíše a proroky a nech být, co říkají rabíni“.  (vlastní poznámka – jak aktuální pro dnešek). Při příštím setkání mohlo vyjít, že poctivý žid řekne: „Ježíši, poctivě jsem všechno udělal a mně vychází, že ty jsi Mesiáš“. Na to by Ježíš řekl : „Chybu jsi neudělal, máš pravdu, ale nikomu to nesmíš říct“. Ten žid by na to přišel na základě střízlivého úsudku, pochopeného Mojžíše a proroků. Názory takového člověka by pak nebyly snadno rozbitelné, zvratitelné. Takový člověk, když by viděl Ježíše zatčeného a ukřižovaného, neztratil by v něj víru. Protože tady byl ten zlý duch, který lidi používal jako nástroj a říkal: „To není  žádný tesař, ale Mesiáš, lidi šli neuváženě  - hurá za ním a když jim Ježíš chtěl něco povídat, tak byli netrpěliví „kdy už půjdeme na ty Římany“ a Ježíš musel z toho místa odejít. Z jednoho místa evangelia víme, že Ježíš potkává malomocného, ten mu říká: „Chceš – li, můžeš mně uzdravit“. Ježíš: „Chci“. Uzdravil ho a řekl mu: „Jdi a nikomu to neříkej“. Ten naopak všude to rozhlašoval. LKidé pak hurá, Mesiáš je tady, jdeme na Římany. A kde je Ježíš? Odešel. V takovém hurá stavu už lidé neuvažují, co Ježíš káže. To je právě ten ďáblův trik, který to nedělá krátkodobě, ale má to propočítané dlouhodobě. Ví, že lidé budou chodit za Ježíšem, ale díky určitým oblastem v psychice nebudou rozumět Ježíšovu kázání a potom, když uvidí Ježíše spoutaného před Pilátem stačilo říct : „Vidíte, vy jste mu věřili, že je Mesiáš a jak dopadl“. Oni otočí: „To  je fakt, my jsme mu věřili a on žádný Mesiáš není“. Farizeové mohou snadno poradit „záchranu“: „Pořádně křičte, ukřižuj“. Lidé, kteří ukvapeně začali věřit, svoji ukvapenou víru ztratili a začali křičet „Ukřižuj“ nebo dokonce „Krev jeho na nás a naše děti“.  Bohužel, u toho pána ten svatý byl víc, než evangelista Matouš.

Drazí přátelé, je mnoho věcí, ve kterých Bůh chce od nás rozvahu, uváženou zbožnost a ne zbožnost „hurá“ stylu. Pozor na pochybnosti ve víře. Tam je třeba si zjednat jasno a ne to odložit a říct: „Já tomu nerozumím, já tomu jednoduše věřím. Ale o tom jsme často mluvili.

Luk 4,38-44

Ježíš odešel ze synagogy a vstoupil do Šimonova domu. Šimonova tchyně byla postižena vysokou horečkou, on se nad ní sklonil, pohrozil horečce, ta přestala, tchyně hned vstala a obsluhovala je. .......atd.

Stojí za to, si to přečíst, nejenom ten dnešní úryvek, ale i co je předtím. Ježíš přišel do Kafarnau a v sobotu tam učil v synagoze. Byl tam posedlý člověk a ten začal křičet : „Co je ti do nás, Ježíši Nazaretský, přišel jsi nás zahubit ?  Vím, kdo jsi, jsi „svatý Boží.“ A Ježíš ho okřikl : „Mlč a vyjdi z něho!“ Ten člověk byl posedlý, pod vlivem zlého ducha. A přitom dělá Ježíšovi reklamu. V sobotu ( sobota u židů začíná v pátek večer, po západu slunce a západem slunce v sobotu  končí), po západu slunce všichni v Kafarnau, co měli nemocné, přinášeli je k Ježíšovi, aby je uzdravil. Mnozí zlí duchové jsou mezi nimi a ti vykřikují : „Ty jsi Syn Boží, ty jsi Mesiáš !“ A opět jim Ježíš zakazuje mluvit. To je věc, nad kterou se musíme zamyslet. Mnohým toto není jasné. Kdysi jsem se názorově utkal s jedním kolegou, který tvrdil, podle nějakého svatého, že ďábel nevěděl, jestli Ježíš je Mesiáš a právě chtěl zjistit, jestli onen tesař z Nazareta je Mesiáš nebo ne. Já jsem říkal, že v evangeliu je jasný důkaz, že zlí duchové a zvláště jejich šéf věděli, že Ježíš Mesiáš je a že si to nepotřebovali zjišťovat a že ten svatý i když byl svatý, ještě to neznamená, že musí mít ve všem pravdu. Pro něj ale byla autoritou ta knížka, já jsem mu říkal, vždyť v evangeliu je doklad, ale on říká, já o žádném dokladu nevím. Jenže, co jsme četli před chvilkou ? Ty jsi Syn Boží, vykřikovali. Nenechával je mluvit, protože věděli, že je Mesiáš. Víte, některé ta zbožné knížky jsou sice zbožné, ale ještě nemusí mít pravdu. Někdo to prohlídne víc, někdo míň a nakonec je to ten problém, že máme tolik křesťanských církví, že lidé se raději drží všelijakých knížek, článků, které se nakonec pokroutí, ale evangelium se pořádně nečte. Jistě, zdá se to na první pohled divné, že to Ježíš těm posedlým zakazuje. Ale to je věc o které jsme mnohokrát hovořili a má to svůj význam. A říkali jsme si, že ten zlý duch to nedělá proto, aby lidi za Ježíšem přivedl, ale aby jim cesty za Ježíšem znesnadnil. Ježíš ze začátku vystupuje jako nějaký tesař z Nazareta, ale tady u nás v Kafarnau je usazený. A tak Ježíš pomalounku v tom Kafarnau, kde bydlel u Petra, kde měl dost učedníků, pomalounku připravuje půdu, aby se ti lidé naučili pořádně myslet, když čtou Mojžíše a proroky – SZ , aby se naučili pořádně myslet o tom, co Ježíš říká. A proto nemůže vystoupit a říct, já jsem Mesiáš, protože by okamžitě nastoupily ty stereotypy z rabínských kázání – „hurá“, Mesiáš je tady. Ježíš vystupuje jako někdo, kdo je velmi dobře známý. No, je to tesař, chytrý chlapík, má tak trošku divné názory, ale jinak je docela chytrý a velice kamarádí s Petrem a Ondřejem  a Jan a Jakub ti nedají na něho dopustit. A to, že Ježíš kázal v té synagoze nás nesmí mást. Tam se mohl o slovo přihlásit každý. Představte si, že při bohoslužbě bych nekázal já, ale kdo by se přihlásil. A řekl by také, kterou knihu SZ nebo NZ mu mám dát, on si vybere úryvek a o tom mluví. On by skončil a já bych pokračoval v bohoslužbě. Ježíš právě tohoto práva lidových kazatelů využíval. Ježíš není rabín. A Ježíš právě naťukává ten problém toho správného a špatného myšlení. Mluví, jako by se i on na příchod Mesiáše těšil, až přijde Mesiáš (Syn člověka), mohlo by se nám stát, že bychom mu nerozuměli. Tak bude dobře, když my si teď řekneme, v čem by mohla nastat nedorozumění, Až Syn člověka přijde a bude s námi mluvit. Velice poučné je zadívat se, jak to bylo s proroky. My to dnes vidíme, že Elizeus dokázal uzdravovat a dělat zázraky, ale Elizeovo kázání se lidem nelíbilo, tak se žádný malomocný nenechal uzdravit, akorát ten Naáman syrský. A nám hrozí toto nebezpečí, až přijde Syn člověka. Nám by se to mohlo stát podobně, že bychom nerozuměli Synu člověka, až přijde, tak jako naši otcové nerozuměli Eliášovi, Elizeovi, Izajášovi atd. a teď jim to Ježíš vytýká. Čili, toto je jeho plán, aby se lidé zamysleli nad tou problematikou, kterou bychom obecně mohli nazvat „problém setkání se s prorokem“, u toho Ježíšova kázání setkání se s Mesiášem. Rabínské představy jsou nesprávné, ty reakce by byly nekvalitní, takové to „hurá“. Rabíni vůbec nekladli důraz na to, že by mohl vzniknout nějaký konflikt mezi židy a Mesiášem, zatímco proroci před tímto varují. Rabíni říkají, že Mesiáš přijde, zahájí účinkování z chrámové věže a obsahem jeho řeči bude výzva k mobilizaci proti Římanům. Ježíš se snaží v kázáních tyto názory rozbít. A tak Ježíš zase přišel do Kafarnau, začíná hovořit o tom, že tady hrozí nebezpečí, až Mesiáš přijde. A teď do toho vpadne ten posedlý : „Jděte z cesty, vy nevíte koho tady máte, to je Mesiáš, Mesiáš přišel mezi vás ! Co je ti do nás, Ježíši Nazaretský, přišel jsi nás zahubit ? Já vím, kdo jsi, Jsi svatý Boží, jsi.......“. „Mlč a vyjdi z něho!“Tady je jasně vidět, zlý duch chce vyvolat předčasné nadšení, které by stavělo na těch nesprávných vědomostech, na těch stereotypech, vybudovaných během těch nesčetných rabínských kázání. Toto chtěl Ježíš rozbít tím, že bude říkat, víte, až přijde Syn člověka, mohlo by se stát, že bychom mu nerozuměli, proto s na jeho příchod musíme připravit. A tak ta bohoslužba proběhla v napětí, Ježíš už nemohl naplno mluvit. V takových případech, když zapadlo slunce, šli všichni za ním s svými nemocnými, zlí duchové vykřikují „ty jsi Mesiáš“, Ježíš je umlčuje, uzdraví nemocné, tak a teď jděte spát.“ Ale ráno vychází ven na opuštěné místo, Petr a učedníci (přečíst i Mt., Mk., Lk.) za ním. On říká, musíme jít jinam, také jiným městům musím hlásat evang. o Božím království. Ježíš tam nemohl zůstat. To máme častokrát, že Ježíš nemohl udělat zázrak, protože nikdo o to nestál  anebo nemohl tam zůstat, protože by propuklo to „hurá“, čili, zase nikdo nestál o Ježíšovo slovo. Toto pochopit je nesmírně důležité. V naší zbožnosti může být mnoho těchto prvků, prvků nedomyšlené zbožnosti, nedomyšleného nadšenectví, mnoho nesprávných názorů z dětství, dospělí jdou k sv.přijímání a mají názory, které se kdysi naučili v obecné škole. V náboženství, bohužel, mnozí lidé setrvávají na tom, co se v dětství naučili a nejsou schopni udělat krok k dospělému poznání evangelia. Polovinu z toho, co se v dětství naučili, zapomněli a místo rozvoje je ústup, zapomínání. Kdo z nás si vzpomene na všechny básničky z obecné školy ?  A tak je to i v náboženství. Kdybychom dělali průzkum, tak bychom se zhrozili, jaké vědomosti kolují mezi lidmi a představy o tom např. proč se jde ke zpovědi, proč se jde k přijímání. Lidé zbožní, co chodí do kostela a vědomosti nestály za nic. No, a tady máme jasné „Nenechával je mluvit, protože věděli, že je Mesiáš, proto mluvili, On věděl, že oni to dělají úmyslně, proto je umlčoval. No, ale v té knížce bylo : zlý duch chtěl vědět, jestli Ježíš je Mesiáš. Ne. Tady vidíte jasně, zlý duch to věděl velmi dobře, a chtěl těm lidem znemožnit klidné,jasné, rozvážné zamyšlení se nad očekáváním Mesiáše, vyvolat nadšenectví, no, a Ježíš se zdvořile vzdálil.

Luk 4,38-44

Ježíš odešel ze synagogy a vstoupil do Šimonova domu. Šimonova tchyně byla postižena vysokou horečkou, on se nad ní sklonil, pohrozil horečce, ta přestala, tchyně hned vstala a obsluhovala je. .......atd.

Stojí za to, si to přečíst, nejenom ten dnešní úryvek, ale i co je předtím. Ježíš přišel do Kafarnau a v sobotu tam učil v synagoze. Byl tam posedlý člověk a ten začal křičet : „Co je ti do nás, Ježíši Nazaretský, přišel jsi nás zahubit ?  Vím, kdo jsi, jsi „svatý Boží.“ A Ježíš ho okřikl : „Mlč a vyjdi z něho!“ Ten člověk byl posedlý, pod vlivem zlého ducha. A přitom dělá Ježíšovi reklamu. V sobotu ( sobota u židů začíná v pátek večer, po západu slunce a západem slunce v sobotu  končí), po západu slunce všichni v Kafarnau, co měli nemocné, přinášeli je k Ježíšovi, aby je uzdravil. Mnozí zlí duchové jsou mezi nimi a ti vykřikují : „Ty jsi Syn Boží, ty jsi Mesiáš !“ A opět jim Ježíš zakazuje mluvit. To je věc, nad kterou se musíme zamyslet. Mnohým toto není jasné. Kdysi jsem se názorově utkal s jedním kolegou, který tvrdil, podle nějakého svatého, že ďábel nevěděl, jestli Ježíš je Mesiáš a právě chtěl zjistit, jestli onen tesař z Nazareta je Mesiáš nebo ne. Já jsem říkal, že v evangeliu je jasný důkaz, že zlí duchové a zvláště jejich šéf věděli, že Ježíš Mesiáš je a že si to nepotřebovali zjišťovat a že ten svatý i když byl svatý, ještě to neznamená, že musí mít ve všem pravdu. Pro něj ale byla autoritou ta knížka, já jsem mu říkal, vždyť v evangeliu je doklad, ale on říká, já o žádném dokladu nevím. Jenže, co jsme četli před chvilkou ? Ty jsi Syn Boží, vykřikovali. Nenechával je mluvit, protože věděli, že je Mesiáš. Víte, některé ta zbožné knížky jsou sice zbožné, ale ještě nemusí mít pravdu. Někdo to prohlídne víc, někdo míň a nakonec je to ten problém, že máme tolik křesťanských církví, že lidé se raději drží všelijakých knížek, článků, které se nakonec pokroutí, ale evangelium se pořádně nečte. Jistě, zdá se to na první pohled divné, že to Ježíš těm posedlým zakazuje. Ale to je věc o které jsme mnohokrát hovořili a má to svůj význam. A říkali jsme si, že ten zlý duch to nedělá proto, aby lidi za Ježíšem přivedl, ale aby jim cesty za Ježíšem znesnadnil. Ježíš ze začátku vystupuje jako nějaký tesař z Nazareta, ale tady u nás v Kafarnau je usazený. A tak Ježíš pomalounku v tom Kafarnau, kde bydlel u Petra, kde měl dost učedníků, pomalounku připravuje půdu, aby se ti lidé naučili pořádně myslet, když čtou Mojžíše a proroky – SZ , aby se naučili pořádně myslet o tom, co Ježíš říká. A proto nemůže vystoupit a říct, já jsem Mesiáš, protože by okamžitě nastoupily ty stereotypy z rabínských kázání – „hurá“, Mesiáš je tady. Ježíš vystupuje jako někdo, kdo je velmi dobře známý. No, je to tesař, chytrý chlapík, má tak trošku divné názory, ale jinak je docela chytrý a velice kamarádí s Petrem a Ondřejem  a Jan a Jakub ti nedají na něho dopustit. A to, že Ježíš kázal v té synagoze nás nesmí mást. Tam se mohl o slovo přihlásit každý. Představte si, že při bohoslužbě bych nekázal já, ale kdo by se přihlásil. A řekl by také, kterou knihu SZ nebo NZ mu mám dát, on si vybere úryvek a o tom mluví. On by skončil a já bych pokračoval v bohoslužbě. Ježíš právě tohoto práva lidových kazatelů využíval. Ježíš není rabín. A Ježíš právě naťukává ten problém toho správného a špatného myšlení. Mluví, jako by se i on na příchod Mesiáše těšil, až přijde Mesiáš (Syn člověka), mohlo by se nám stát, že bychom mu nerozuměli. Tak bude dobře, když my si teď řekneme, v čem by mohla nastat nedorozumění, Až Syn člověka přijde a bude s námi mluvit. Velice poučné je zadívat se, jak to bylo s proroky. My to dnes vidíme, že Elizeus dokázal uzdravovat a dělat zázraky, ale Elizeovo kázání se lidem nelíbilo, tak se žádný malomocný nenechal uzdravit, akorát ten Naáman syrský. A nám hrozí toto nebezpečí, až přijde Syn člověka. Nám by se to mohlo stát podobně, že bychom nerozuměli Synu člověka, až přijde, tak jako naši otcové nerozuměli Eliášovi, Elizeovi, Izajášovi atd. a teď jim to Ježíš vytýká. Čili, toto je jeho plán, aby se lidé zamysleli nad tou problematikou, kterou bychom obecně mohli nazvat „problém setkání se s prorokem“, u toho Ježíšova kázání setkání se s Mesiášem. Rabínské představy jsou nesprávné, ty reakce by byly nekvalitní, takové to „hurá“. Rabíni vůbec nekladli důraz na to, že by mohl vzniknout nějaký konflikt mezi židy a Mesiášem, zatímco proroci před tímto varují. Rabíni říkají, že Mesiáš přijde, zahájí účinkování z chrámové věže a obsahem jeho řeči bude výzva k mobilizaci proti Římanům. Ježíš se snaží v kázáních tyto názory rozbít. A tak Ježíš zase přišel do Kafarnau, začíná hovořit o tom, že tady hrozí nebezpečí, až Mesiáš přijde. A teď do toho vpadne ten posedlý : „Jděte z cesty, vy nevíte koho tady máte, to je Mesiáš, Mesiáš přišel mezi vás ! Co je ti do nás, Ježíši Nazaretský, přišel jsi nás zahubit ? Já vím, kdo jsi, Jsi svatý Boží, jsi.......“. „Mlč a vyjdi z něho!“Tady je jasně vidět, zlý duch chce vyvolat předčasné nadšení, které by stavělo na těch nesprávných vědomostech, na těch stereotypech, vybudovaných během těch nesčetných rabínských kázání. Toto chtěl Ježíš rozbít tím, že bude říkat, víte, až přijde Syn člověka, mohlo by se stát, že bychom mu nerozuměli, proto s na jeho příchod musíme připravit. A tak ta bohoslužba proběhla v napětí, Ježíš už nemohl naplno mluvit. V takových případech, když zapadlo slunce, šli všichni za ním s svými nemocnými, zlí duchové vykřikují „ty jsi Mesiáš“, Ježíš je umlčuje, uzdraví nemocné, tak a teď jděte spát.“ Ale ráno vychází ven na opuštěné místo, Petr a učedníci (přečíst i Mt., Mk., Lk.) za ním. On říká, musíme jít jinam, také jiným městům musím hlásat evang. o Božím království. Ježíš tam nemohl zůstat. To máme častokrát, že Ježíš nemohl udělat zázrak, protože nikdo o to nestál  anebo nemohl tam zůstat, protože by propuklo to „hurá“, čili, zase nikdo nestál o Ježíšovo slovo. Toto pochopit je nesmírně důležité. V naší zbožnosti může být mnoho těchto prvků, prvků nedomyšlené zbožnosti, nedomyšleného nadšenectví, mnoho nesprávných názorů z dětství, dospělí jdou k sv.přijímání a mají názory, které se kdysi naučili v obecné škole. V náboženství, bohužel, mnozí lidé setrvávají na tom, co se v dětství naučili a nejsou schopni udělat krok k dospělému poznání evangelia. Polovinu z toho, co se v dětství naučili, zapomněli a místo rozvoje je ústup, zapomínání. Kdo z nás si vzpomene na všechny básničky z obecné školy ?  A tak je to i v náboženství. Kdybychom dělali průzkum, tak bychom se zhrozili, jaké vědomosti kolují mezi lidmi a představy o tom např. proč se jde ke zpovědi, proč se jde k přijímání. Lidé zbožní, co chodí do kostela a vědomosti nestály za nic. No, a tady máme jasné „Nenechával je mluvit, protože věděli, že je Mesiáš, proto mluvili, On věděl, že oni to dělají úmyslně, proto je umlčoval. No, ale v té knížce bylo : zlý duch chtěl vědět, jestli Ježíš je Mesiáš. Ne. Tady vidíte jasně, zlý duch to věděl velmi dobře, a chtěl těm lidem znemožnit klidné,jasné, rozvážné zamyšlení se nad očekáváním Mesiáše, vyvolat nadšenectví, no, a Ježíš se zdvořile vzdálil.

Luk 5, 1-11 “Zázračný rybolov“

Ježíš stál u Genezaretského jezera, lidé se na něho tlačili, aby slyšeli Boží slovo...........(přečíst v Novém zákoně).

Když budeme tento úryvek číst takto vytrženě, mohlo by se nám zdát, že se u Petra jedná o první setkání s Ježíšem. Včera jsme četli 4.kap.,o uzdravení tchyně sv. Petra, tudíž Ježíš byl v jeho domě. Kdybychom četli příhodu pouze u dalšího ze synoptiků, vůbec bychom nevěděli, že to není první setkání. Podle Lukáše je to tedy jakoby druhé setkání. Ale když si vezmeme sv. Jana, zjistíme, že vlastně Petr, Jan, Jakub, Ondřej, Filip Natanael se znali s Ježíšem už od Jana Křtitele  (Řekl jim- „Ten člověk je Boží Beránek). Poslal je za Ježíšem. Šli s Ježíšem a byli svědky zázraku v Káně Galilejské. Ta svatba trvala třeba několik dní a až po té svatbě se rozcházejí do svých domovů. Po čase se Ježíš setkává s Petrem, je u něho ubytován a až potom dochází k zázračnému rybolovu. Zázračný rybolov popsán u Jana je jiný. Ten byl až po zmrtvýchvstání. Když se nad tím zamyslíme, vidíme nutnost přečíst si evangelium celé. Mít celkový přehled o křesťanství. Zásadní chyby je, když si něco vyďobneme a pokoušíme se to realizovat. To je úsilí na kterém ztroskotávají poctiví lidé dobré vůle. Řekne si např.: Musím milovat své nepřátele a teď se o to snaží a snaží a úspěch se nedostaví.Proč ? Protože si nepřečetl celé  evangelium, celé evangelium nepochopil a nezafixoval si. Tady nejde jenom o to „milovat svého bližního“. Před takovými 20 – 30 lety se mluvilo jenom o hříchu. Nyní je móda mluvit „milovat svého bližního“. Hovoří se o tom, jakoby to byl příkaz Ježíšův a jakoby to byl smysl celého Nového zákona. Ale to už byl přece příkaz starozákonní. Nový zákon nám toho dává daleko víc. Omezit Nový zákon pouze na „lásku k bližnímu“ je úplné zmrzačení křesťanství.  Ještě jedna věc je tu a má nám k tomu co říct dnešní úryvek. Petr, Jakub, Jan atd. jsou rybáři  (parta), (Jakub, Jan a jejich otec – druhá loď). Jsou to zkušení rybáři a celou noc nechytili nic. A Ježíš přichází a říká : „Zajeďte na hlubinu a hoďte sítě“. Petr ho upozorňuje, že celou noc nic jsme nechytili. Myslí si asi : „Je tesař, chce vidět jak vypadá naše práce, tak ti tu radost udělám“ (byla v tom určitá úcta). Nejdříve samozřejmě kázal z té Petrovi loďky. Když spustili sítě, rybářsky řečeno, v naprosto nevhodnou dobu, k svému zděšení zjišťují, že mají obrovský úlovek, sítě se jim trhají a volají druhou loďku na pomoc, aby to stačili pobrat. Proč padá Petr Ježíšovi k nohám a říká : „Pane, odejdi ode mne, jsem člověk hříšný.“ ?  Odpověď není těžká. Jan Křtitel učedníky přímo poslal za Ježíšem. Šli spolu, byli na svatbě. Mezi Ježíšem a učedníky se vytvořila uvolněná, přátelská atmosféra a ne vztah jaký byl mezi lidmi a panem rabínem. Ježíš vedl volný vztah a i jeho výuka ( dnes se tomu říká problémová výuka – nový objev) to je spíš debata, volná diskuse. Až dnes se to rozbíhá ve škole a vidíme, že to byl už Ježíšův způsob výuky. Proto i Petr má uvolněný vztah vůči Ježíšovi. Po tom zázraku si uvědomuje, že tady vlastně zachází s Ježíšem jako s kamarádem, ale „On je to někdo, kdo dělá zázraky a já jsem si to pořádně neuvědomil.“ Uvědomil si, že ba s Ježíšem měl komunikovat uctivěji a omlouvá se mu za tu familiárnost. Nezapomínejme na to, že obyčejní lidé, plebs se nazýval Am háres“, takže Petr říká: „........jsem hříšník, obyčejný člověk“. Dalo by se říct, že Ježíš mu na to odvětil : „Neboj se, kamaráde, neboj, od nynějška budeš lovit lidi“. A Petr s chutí jde a začíná chodit s Ježíšem. A ještě jednu věc bych chtěl připomenout. To nač se také zapomíná a je to problém takových těch poctivých lidí. Ježíš totiž říká jednu věc : „Kdo se mnou neshromažďuje, rozptyluje“. My se velmi často snažíme jednat správně, snažíme se polepšit své jednání, ale zapomínáme na spolupráci s Ježíšem. Zapomínáme na to, že Ježíš by napřed dal místo jinému úkolu, než který si vybereme my. Např. chceme se polepšit z hříchu X, ale Ježíš by vůbec nezačínal u hříchu X, ale začínal by s problémem úplně jiným. Jenže my si vybereme ten hřích, který chceme odstranit, jdeme za Ježíšem, aby nám Ježíš pomohl podle našeho vkusu. My bychom se měli ptát : „Ježíši, jak ty si představuješ moje polepšení ?“  A ne „já se chci polepšit v tomhle a ty mi Ježíši pomoz“. Mnohokrát jsme o tom hovořili, že tady je ve hře problematika pořadí a problematika spolupráce. Uvědomte si, „Kdo se mnou neshromažďuje, rozptyluje“ má i tento význam.  Cílem člověka je rozvoj osobnosti. Ten vzniká spoluprací s Ježíšem  a hřích nás nutí k té spolupráci s Ježíšem a my na to zapomínáme. My nemáme pořádnou představu o tom jaká je funkce eucharistie. Máme mlhavé představy, že Ježíš je v nás a myslíme si, že to vystihuje celý ten problém  a k té spolupráci člověka s Ježíšem nedochází. Proč ? Inu , protože člověk se snaží to udělat sám. Představme si člověka, který si chce stavět chatu a bude shánět kamarády, kteří mu mají pomoci. Jak ta pomoc bude vypadat ? Když mi bude chtít někdo pomoci, kdo se v té práci nevyzná, tak já mu budu říkat, co má dělat. Např. dovez mi písek, namíchej maltu tak a tak, podej mi hřebíky atd. Když bude u té stavby někdo, kdo se v tom vyzná, tak jeho pomoc bude v tom, že mi řekne co já mám dělat. My někdy podobně nechceme od Ježíše radu, co my máme dělat, ale my s ním zacházíme jako s nějakým laikem, který se v tom nevyzná a řekneme mu : „Ježíši hele podej mi cihly“. Tohle ovšem nikdo nepřipustí, že to takhle dělá. Co však jiného je, když prohlásím : „Já si umiňuji, že se polepším v těchto hříších.“. Tuhle chybu děláme častěji než si myslíme. Ježíš je přece tady od toho, aby on mně řekl a ne abych já jemu zadával úkoly. Jistě, jsou určité věci, které já musím udělat a Ježíš mi řekne, co mám dělat a jak dělat. My si musíme tu spolupráci rozdělit. Bohužel, tragedie našich dobrých úmyslů je, že chceme se polepšit v tom co my pociťujeme za nutné, v tom co nás subjektivně tlačí a chceme to uždímat svými silami, nebo vůbec nepohneme svými silami a tak se vlastně s  Bohem míjíme. Ta problematika spolupráce vypadá jednoduše,ale zase úplně jednoduché to není. Zde je však jedna z nejčastějších příčin našich duchovních neúspěchů, protože si pleteme to, co má dělat Ježíš a nemůžeme my a to , co máme dělat my a co Ježíš neudělá. Je to otázka spolupráce. Zapomínáme na to, že ten rybolov byl úspěšný právě proto, že na té lodi byl Ježíš. Je to určitý typ zázraků. Ale ta nyše každodenní úspěchy, které vzejdou ze spolupráce s Ježíšem už nebudou zázrakem, ale normálním úspěchem, který je dán právě tím, že nebudeme Ježíšovi překážet v tom, co má dělat on a nebudeme po něm chtít, aby dělal on, co máme dělat my. Ten rybolov ať je nám připomínkou, abychom nechtěli po Ježíšovi to co máme udělat my, to, co má dělat Ježíš nepokoušejme se dělat sami. Třeba číst celé evangelium, protože, když si přečteme jenom úryvek, snadno dospějeme ke zkreslenému názoru.

Luk 5,1-11  „Povolání Petra, zázračný rybolov“.

Třeba si přečíst všechny údaje od evangelistů, protože bychom mohli mít dojem, že je to 1. setkání Petra s Ježíšem. Právě Janovo evangelium nám říká,  že Petr je nejdříve  učedníkem Jana Křtitele, na popud J.Křtitele  jde za Ježíšem a je účasten svatby v Káni Galilejské  (při cestě z Jeruzaléma). Pak se rozcházejí, Petr rybaří a Ježíš mezi tím  káže v synagogách i na volném prostranství, aby se lidé obrátili. Dalo by se říci, že až do tohoto zázračného rybolovu, byli k sobě jako kamarádi. Ježíš nejdříve káže  o nutnosti opravy náboženského smýšlení. Že lidé bez této opravy se mohou s Mesiášem minout, až přijde. První kázání byla stejná a Ježíš  je kázal  v různých místech. Říkal,že by mohlo dojít ke střetnutí s Mesiášem podobně jako  v minulosti docházelo ke střetnutí s proroky. Když je lidí hodně, káže Ježíš venku. V tomto případě je Ježíš na břehu Genesaretského jezera, je tam hodně lidí. Vrací se Petr z marného rybolovu. Staří známí se uvítají. Ježíš požádá o loďku, aby z ní mohl kázat. Petr je rád, že vidí dobrého kamaráda Ježíše. Po skončení kázání ho Ježíš vyzve, aby šli na hlubinu i ty sítě. Petr si možná myslel,  že Ježíš by rád viděl, jak se loví ryby,  proto říká: Když jsi to ty, tak to zkusíme. Předtím upozornil, že za celou noc nic nechytili, a že nyní je už den.  Vyjedou, spustí sítě, sítě se naplní,  dávají signál druhé partě, aby  jim přišla pomoci. Nyní si Petr uvědomí, kdo to je  Ježíš. Ježíš nechtěl  vidět jak se chytají ryby, ale chtěl navodit atmosféru, aby si to Petr mohl  dobře uvědomit. Víme, že ta atmosféra  je velice důležitá. Někdy stačí říct méně a když je při tom člověk vyprovokován k přemýšlení, tak  vyzíská těch informací daleko více. To je pedagogický trik. Petr si uvědomuje, kdo to je Ježíš. Uvědomuje si jaký měl k němu do té doby vztah  (jak se s ním bratříčkoval). Uvědomuje si, že je to Mesiáš. Padá k nohám, klaní se  a říká Pane, promiň mi, že jsem byl tak dotěrný, jsem člověk hříšný, prosím tě, odejdi ode  mně.  Proč to odejdi ode mně. Víme přece, že malomocný to musel říkat.  Petr si uvědomuje, že  je plebs a žádný hodnostář  a takhle se kamarádičkuje s Ježíšem. Ježíš říká :  „Neboj se, od této chvíle budeš lovit lidi“. Petr s obrovskou radostí jde s Ježíšem  a nechá loď  být. Při čtení Evangelia na toto téma  nesmíme zapomenout si tam dosadit ty přátelské vztahy, které mezi Ježíšem  a některými, kteří s ním byli na svatbě, byly. Ježíš s námi také chce navázat přátelské vztahy a něco nám vysvětlit a povědět, ale záleží na nás, zda-li může, zdali bychom  rozuměli.

Luk  5,1-11

Když Ježíš stál u Genezaretského jezera, lidé se na něho tlačili, aby slyšeli Boží slovo. Tu spatřil i břehu stát 2 lodě, rybáři z nich vystoupili a prali sítě. Vstoupil na jednu z těch lodí, která patřila Šimonovi a požádal ho, aby trochu odrazil od břehu. Posadil se a z lodi učil. Když přestal mluvit, řekl Šimonovi, zajeď na hlubinu, spusťte sítě k lovení atd.  Když to Šimon Petr viděl, padl Ježíšovi k nohám a řekl : „Pane, odejdi ode mne, já jsem člověk hříšný.“ Zmocnil se ho úžas, také všech společníků, nad tímto lovem ryb,.......Ježíš řekl Šimonovi : „Neboj se, ode dneška budeš lovit lidi.“ Přirazili ke břehu, nechali všeho a šli za ním.

Mnoho lidí si myslí, 6e toto je 1.setkání apoštolů s Ježíšem. Ježíš povolává apoštoly atd., ale to svědčí o tom, a to je běžné, nedovedeme číst evangelium, protože např. čteme-li Mt.,Mk.,Lk., tak nám tato epizoda připadá jako 1.setkání. Ale ono je třeba číst i sv.Jana. A tam se dozvídáme, Že Petr, Jan, Jakub, Ondřej, Filip jsou s Ježíšem v této době už staří známí. Petr, Jam, Jakub, Ondřej, Filip, Nathanael (Bartoloměj), jsou lidé kteří se seznámili s Ježíšem u Jana Křtitele. Jsou to žáci Jana Křtitele, ti nejlepší, které Jan Křtitel předává Ježíšovi. Oni potom jdou s Ježíšem, jsou svědky zázraku v Káni Galilejské. Potom s rozcházejí, Ježíš se s nimi po svatbě rozloučí, říká, tak já jdu kázat a oni se zase vrací k rybolovu. Na Kánu Galilejskou nemohou zapomenout. Je tady „ale“ , za chvilku uvidíme proč to „ale“. Ježíš v Káni G. proměnil vodu ve víno a oni teď odcházejí, Ježíš káže, ta nějakou dobu se zase setkají, Ježíš káže poblíž Genezaretského jezera, je tam spousta lidí, tlačí se, hádají se, necpi se, neslyším, co do mně šťoucháš, (to znáte, kde je tlačenice). Petr se svojí partou přistávají u břehu, Ježíš na ně zamává (Ježíš to věděl, pro učedníky je to jakoby náhodou) , Petr říká, hele, tam je nějak moc lidí, že je tam Ježíš !? No, jó, Ježíš. To je fajn, že tě vidíme. Podívejte jaká je tlačenice, Petře, já bych chtěl kázat z tvé loďky.  Samozřejmě, rádi si tě poslechneme znovu, vždyť jsme tě neviděli, to je doba ! Možná, že Ježíše poplácali i po zádech, jako staří známí. protože na té svatbě v Káni se mezi nimi vytvořilo takové velice osobní přátelství. A my si musíme uvědomit, jak se Petr Ježíšovi omlouvá. Takže Ježíš káže a pak říká, zajeďte na hlubinu ! Petr si myslí, že Ježíš chce vidět (on je tesař), jak vypadá chytání ryb, tak mu říká, my ti to rádi předvedeme, ale moc toho nechytíme, celou noc jsme se namáhali a nechytili jsme nic.  Tak vyjíždějí, i když jsou unaveni, chtějí předvést jak se chytají ryby, háží sítě, teď najednou táhnou, sítě se začínají trhat, dávají signál té druhé partě, aby jim pomohli s úlovkem. Petr si uvědomuje, že před chviličkou se kamarádíčkoval s Ježíšem – buďte s někým týden na svatbě, v té Káni Galilejské seděli spolu a ta svatba netrvala  hodiny, ale týden. Takže minimálně pár dní jsou pořád spolu. Petr si uvědomuje ten úlovek ryb a teď si říká, já s Ježíšem jednám jako s kamarádem a On je to Mesiáš ! A proto kleká a říká : „Pane, odejdi ode mne, já jsem hříšník, nezlob se, že jsem se dal tak strhnout, ale prosím tě, já jsem hříšník, odejdi. To je přesně podle židovského bontónu. Teď jsme u toho „ale“. Co je větší zázrak ? Přeměnit vodu ve víno, a nebo ten rybolov ?  Uvědomte si, že ten rybolov je vlastně, abych tak řekl, čistě statistického charakteru, čili, je to mílo pravděpodobné, ale stát se to může. Kdežto ta přeměna vody ve víno je zázrak daleko vyšší kategorie, Ještě větší (jenom o jeden řád) je rozmnožení chlebů, kde dochází k porušení základních fyzikálních zákonů,  zákona o zachování hmoty. Kdežto v Káni Galilejské dochází k přeměně hmoty, zase věc v té hierarchii nesmírně vysoká, no, ale, že tam se nahrnou ty ryby, to je věc, která se může dokonce vyskytnout třeba jednou za sto let, ale může, ovšem zřídka. A tady jsme u toho našeho „ale“. Uvědomte si, 6e Petrovi to přeměnění vody ve víno, nic neřeklo, teprve ty ryby. Mohli bychom říct, no, on je rybář, to je pravda, ale např. u toho rozmnožení chlebů, to jim také nic neříká. A když potom Ježíš, po 1. rozmnožení chlebů  jde po vodě a dochází k utišení bouře, tak oni jsou zase ohromeni. Kdo to jen je, že ho moře i vítr poslouchají ? A Mk. říká přímo : To říkají proto, že jejich srdce bylo zaslepeno. Neuvážili, co se stalo s chleby. Proč to, přátelé ? My si musíme uvědomit, že rozmnožení chlebů a nebo přeměna vody ve víno, i když z objektivního hlediska jsou to ty daleko vyšší zázraky, a to rozmnožení chlebů je vlastně ta nejvyšší kategorie, protože to je těsně vedle tvoření světa z ničeho. Tak to Petra, Jana  a j. nevyburcuje, protože onu jsou na to zvyklí z kázání ze synagogy, oni mají zafixováno, že Mesiáš tyto zázraky bude dělat. Když ty zázraky vidí, říkají, no. co. Ježíš je přece Mesiáš. A tím to skončí, oni si ponechávají ty natrénované stereotypy od p.rabína: to je samozřejmé, že to Ježíš dokáže. A vůbec to s nimi nepohne. Protože, když jim Ježíš říká, dejte vy jim jíst, tak je nenapadne, aby to zkusili.  Zase : Kde tady nakoupíme chleba ? A tady jsme u toho paradoxu, že zázrak nejnižší kategorie)jako s těmi rybami), což je věc, která se může vyskytnout, tak to, že o tom p.rabíni nekázali, je naplňuje údivem, ale to, co je skutečně nejtěžší kalibr mezi zázraky, tak to s nimi nehne, protože jsou zvyklí od p. rabínů, že je to tak samozřejmé. A toto je právě to „ale“ , o kterém jsem mluvil. Když čteme písmo, musíme počítat s tím, že i v nás je mnoho takových míst, která jsou zaběhaná, která máme „jasná“ a proto nám ta místa v evangeliu nic neříkají. Třeba se chytáme jiných míst a ta nejzávažnější nám utíkají a to je důvod, proč člověk, ačkoliv má sebelepší vůli, nemůže se dostat z hříchu, protože kvůli tomuto efektu jeho víra není úplná. Má z dětství špatně vyřešené pohledy, se kterými nechce hýbat. Pak se člověk snaží pohnout s hříchy, ale nejde to, snaží se číst evangelium a nerozumí mu, podobně, jako apoštolové nerozuměli Ježíšovi. Příčina byla v tom, že v apoštolech zůstaly určité stereotypy z rabínských kázání, které měli  pevně zabudovány. Když Ježíš promění vodu ve víno, Pro Petra, Jakuba, Jana a další, co tam byli, je to samozřejmé,  - „vždyť je to Mesiáš .“  a tím veškerá odezva končí. Podobně to bylo s rozmnožením chlebů. Na to, aby tyto zázraky docenili, byli imunizováni.

Luk 6,12-19.

Ježíš vyšel na horu, aby se modlil a celou noc strávil v modlitbě. Když se rozednilo, zavolal k sobě své učedníky a vyvolil z nich 12, které nazval apoštoly. Šimona, kterého pojmenoval Petr, jeho bratra Ondřeje ...atd.

Dnes je svátek dvou apoštolů. Když čteme ten úryvek bez souvislostí, nevíme, šlo-li při tom výběru o protekci nebo jestli se ten výběr udál na jiném základě. Kdyby ten výběr byl „protekční“ t.j. Ježíšova libovůle, znamenalo by to, že člověk sám nemůže ten výběr ovlivnit. Ze života známe dost příkladů protekce. Jako ilustraci si vezměme tatínka, který přijde do školy orodovat za syna, aby ho nenechali propadnout. Některý učitel se nehal přemluvit, ale jsou i takoví, kteří řeknou : Nemohu si pomoci, bylo by to nespravedlivé vůči jiným a nakonec i vůči jemu, já bych mu tím také nepomohl, musí propadnout, chlapec dostane takovou známku, jakou si zaslouží. V obou případech o tom rozhodoval ten učitel a vidíme dvojí způsob výběru. Podobné je to v případě výběru apoštolů u Ježíše. Ježíš si vybral dobré žáky a těm pak dával tu moc, o které se potom dál píše. Ježíš tu moc může dát každému, každému by ji chtěl dát, ale je tu člověk, který si sám určuje, jestli se bude zamýšlet nad tím, co Ježíš říká. Ježíš si vybral právě ty lidi, kteří byli dobrými posluchači. Zůstává tady ta problematika Jidáše, který se stal zrádcem. Není to tak jednoduché, jak bychom si řekli, že Jidáš musel zradit, protože to bylo předpověděno, nebo, že si Ježíš vybral nějakého outsidera úmyslně.Tady platí, že i Jidáš měl výše uvedené vlastnosti a podle nich byl přijat. Je to podobné žáku, který se dobře připravil na přijímací zkoušku a proto byl přijat. Ale potom „Stoupla mu sláva do hlavy“ a postupně se stal špatným žákem. I Jidáš přece dělal zázraky a důsledkem úspěchu se mohl postupně stát špatným posluchačem. Jidáš byl vyděděnec.  Spíše je to ukázka toho, abychom si dávali pozor na to, nestačí se jenom klasifikovat, zdali jsme zbožní, nebo ne a že i když jsme zbožní a máme úspěchy, tak stále musíme být dobrými žáky a dávat pozor na to, co po nás Ježíš vlastně chce.  A tady si nedělejme iluze. To, že rádi chodíme do kostela, ještě neznamená, že jsme dobrými posluchači Ježíše. Ježíšův dobrý posluchač se nepozná podle toho, jak rád se modlím (farizeové se modlili hodně). Pozná se to např. podle toho, jestli rád čtu Písmo sv., jestli mu rozumím. A člověk, který řekne, já mu rozumím a neřekne „já tam mám nejasnosti, to a to mi nesedí“, tak ten to Písmo sv. ještě nezačal číst. Ježíš si vybíral ty posluchače, kteří přemýšleli o tom, co říká a Ježíš věděl, co se každému v tom mozku odehrává a podle toho vybíral. Také učitel, když vybírá žáky na olympiádu, tak vybírá podle toho, co ti žáci dovedou a ne podle protekce. Jinak by to byl krach. V případě Petra, Jakuba a Jana jde o ty nejlepší učedníky. Každý člověk i my, máme tu moc rozhodnout o sobě, zdali budeme učedníky jako Jakub, Jan a Petr, nebo jako ostatní apoštolové, nebo jako Jidáš a nebo, jestli se k Ježíšovi vůbec nedostaneme.  Ježíš měl okolo sebe posluchače (také) náladové a náhodné, kteří si přišli poslechnout kázání a zas odešli – čumilové. I když si ho poslechli, nepřemýšleli o tom, co Ježíš říká. Těmto se říká lid nebo zástup. Někteří lidé o tom přemýšleli a přišli za Ježíšem se zeptat, když tomu nerozuměli. Tito přicházeli za Ježíšem proto, aby se něco dověděli a snažili se dopátrat jistoty v tom, v čem měli nejasnosti. To jsou učedníci a z nich (bylo jich hodně) vyvolil Ježíš 12 apoštolů, které potom posílal před sebou kázat a dal jim moc dělat zázraky.

Luk 6,20-26

Ježíš pohlédl na učedníky a řekl: Blahoslavení vám chudí, neboť vaše je království Boží. Blahoslavení vám, kdo nyní hladovíte, neboť budete nasyceni.........atd.

Podobný text máme i u Mt, jenže tam je blahoslavení chudobní v tom dalším je blahoslavení chudí duchem. A který text platí, když Ježíš řekl oboje, nebo je to jeden z těch výroků. Texty jsou dost náročné. Já tady jen naznačuji tu problematiku, že si chceme něco o tomto místě říci, ale vůbec neprobereme všechno. „Blahoslavení chudí“ nad tím se zamyslíme, ale kteří pláčete, hladovíte, když vás vyhánějí ze svého středu, - je to všechno podobná problematika. Musíme si uvědomit jedno, že např. Mojžíšův zákon říká, když budeš plnit má přikázání budeš se mít dobře. Když nebudeš plnit má přikázání, budeš mít hlad atd. Na prvý pohled je to v rozporu s tím, co říká Ježíš. Nezapomeňme přátelé, nepomine čárka ze zákona, to řekl Ježíš také. A pokud chceme dobře rozumět tomu „blahoslavení chudí“, proč je utrpení, proč lidé trpí atd., musíme pochopit tuto problematiku, o které chci mluvit. Protože nemoce se nám nevyhýbají, utrpení někdy jakoby si zasedlo jen na ty dobré lidi. Poznal jsem člověka, který tvrdil ( a nikdo mu to nemohl vyvrátit), že vždycky ti zlí se mají dobře, dobří se mají špatně. Přátelé, ono to ve skutečnosti opravdu někdy tak je. A „blahoslavení chudí“, neboť vaše je nebeské království, jakoby potvrzovalo tento kult utrpení. To, že dobrý člověk musí trpět a zlý se může mít dobře. Jak to dát dohromady s tím Mojžíšovým zákonem, o kterém Ježíš říká, nepomine čárka ? A jak se vlastně vyhnout zbytečnému utrpení,které s tím souvisí, o tom si chceme říci pár slov, ale bude to velice kusé, ale, kdo to bude chtít přijmout tomu to bude stačit. Mojžíš říká, když budeš plnit všechna má přikázání, budeš se mít dobře. Ale Ježíš říká židům, že židé opustili Mojžíšův zákon, farizeové se sebou byli spokojení. Nebyli to boháči, ale měli dost duševního bohatství. Saduceové, abych tak řekl, byli zas bohatí na peníze, byli pracháči, statkáři, něco na způsob naší šlechty, tedy byli to bohatí lidé z finančního hlediska. Kdežto např. Petr byl tzv. „amhares“, člověk země. Byl to rybář, jistě neměl bídu, dokonce měl loď a přinejmenším byl členem družstva, ne li dokonce majitelem takového menšího rybářského podniku a možná šéf toho družstva, nouzi tedy neměl, nebyl fyzicky chudý, ale patřil mezi ty „amhares“. Když Ježíš přišel, kázal a říkal, až přijde Syn člověka, neobstojí před ním farizeové a saduceové, řekl, že je ochotný odpustit každému hříchy, každý je hříšný a j ochotný každému kdo o to požádá hříchy odpustit. Když tato slova slyšeli farizeové, tak si řekli, my jsme přese dobří, co si ten fantasta, ten tesař z Nazareta vymýšlí. My jsme dobří, my s modlíme, my jsme  - a tady jsme u toho – bohatí duchem. Saduceové si zas řekli, my jsme dobří, P.Bůh nám požehnal na majetku, co nám ten tesař („amhares“) z Nazareta bude vykládat. Takže pro hříšníky to bylo úlevou, když Ježíš říká, každý člověk je hříšný a Bůh je ochotný každému odpustit, pro toho obyčejného člověka to bylo úlevou, příslibem. Ale farizeům, kteří se cítili bohatí duchem, to bylo urážející. Pro saduceje, kteří s považovali za zbožné, protože jim P.Bůh žehná to bylo urážející. Už tady bychom mohli skončit, ale my chceme mít jasno, jak je to vlastně s tím Mojžíšovým zákonem. M.2. říká, když budeš všechno plnit, tak se budeš mít dobře. Budeš mít blahobyt, ty budeš druhým půjčovat, sám si nebudeš muset od nikoho vypůjčovat. Když nebudeš plnit všechna má přikázání budeš chudý a budeš si půjčovat, budeš mít hlad atd. Kdyby židé plnili M.Z. měli by suverenitu, nebyli by od porobou Římanů, měli by se dobře a platil by M.Z. s těmi sliby. Špatný by se měl špatně. Protože v době Ježíšově, židé byli na velmi nízké úrovni, odchýlili se od M.Z. tak platí to, co říká Mojžíš- když nebudete plnit, budou se mít dobře ti pohané, ti špatní, vy budete na tom zle, budete mít nouzi, hlad, ale okolní národy- pohané se budou mít dobře. Ty sliby Mojžíši platí jen tehdy, když člověk dodržuje (ten žid by dodržoval)  celý M.Z. do poslední tečky. Protože se židé výrazně odchýlili, tak platilo to, že když byl někdo saducejem, tak to byla zkáza, proto Bůh ty dobré musel nechat v nouzi. Kdyby se z nich stali farizeové, byli by bohatí duchem, a už by s nimi nikdo nehnul. Kdyby byli bohatí hmotně, žili by mezi saduceji, kteří se také výrazně odchylovali od M.Z., s kterými rovněž nemohl Ježíš pohnout. A tady jsme u toho, že ta představa byla, ano farizej zbožnější než já, a proto bude mít v nebi lepší místo. Saducej je zbožnější, projevuje se to tím, že už teď ho Bůh vyznamenává. Židé si nebyli vědomi toho, že sliby Mojžíši platí jen když se dodržuje celý M.Z. Oni dodržovali pouze část a důsledkem toho jim ten M.Z. říkal  - tak, ty jsi ten špatný a proto si budeš půjčovat. Tedy mohli bychom říci, že tady je jakási inverze, čili obrácené odměňování. Představte si žáka, který je lajdák, ale přece je v něčem dobrý, a tak za každou 5. dostane výprask. Bude tam i druhý chlapec, který je mentálně postižený, nelze ho posílat do normální školy, takže ten v normální škole bude nosit 5., ale ten otec, pokud je rozumný to rozezná a řekne,poradím se a  musí jít do zvláštní školy a tam se ukáže. Tam mají jiná měřítka a ten žák se tam uplatní a bude nosit 1. Ale než přejde do té zvláštní školy, bude nosit pětky a ten rozumný otec ho nebude trestat. A když budou ti bratři vedle sebe, a ten chlapec, který je schopný chodit do té normální školy, tak ten otec mu dá za každou 5protože u něj je to lajdáctví. Tomu postiženému řekne počkáme na konec školního roku, pak půjde do té zvláštní školy, za pětky ho netrestá, ale naopak spíš ho uklidňuje. A když ten nadaný chlapec, který lajdá a nosí pětky, řekne, táto, on má samé pětky a jeho netrestáš a já sem tam dostanu 5. a biješ mně. Proč jeho nebiješ ? A tady vidíme to blahoslavení chudí. Buď rád, že tě za pětky biji, ta na to máš, jsi nadaný, můžeš to někam dotáhnout. Po něm to chtít nemohu. A tady máte ukázku toho obráceného hodnocení. Ten který má méně pětek dostane větší trest a ten, který má pětek mnoho (protože není schopný být v té běžné škole) nedostane trest žádný. Není to přesné, ale je to podobné, ale už na tom pochopíme, že u toho Saduceje, kdyby mu Bůh vzal ten majetek, on by se nestal dobrým. No a tak velmi zjednodušeně řečeno, můžeme říci, že Bůh vlastně ty jeho dobré skutky, je to ale velmi nepřesné, mu musí někdy oplatit a tak mu je oplácí nyní, ale po smrti nic. Kdežto ten, který po smrti přijde do nebe, kdyby se měl dobře, tak by se z něho stal farizej, pro toho je to výhoda, čili buďte rádi, že jste chudí teď v této židovské situaci. A samozřejmě i v případě našem, protože v nás je to stejné : kus část farizeje nebo Saduceje, takže v tomto případě „blahoslavení chudí“. Takže dobře se má ten, kdo je chudý, ať už finančně ( amháres není farizej, amháresové za Ježíšem šli), nás to nemusí zajímat jak to bylo, jestli Ježíš řekl jedno nebo druhé a nebo obojí, tady vidíme vysvětlení. Je to zúžený pohled, může stačit tomu, kdo se o věc zajímá. Samozřejmě, že se vynoří další otázky, ale co v takovém případě jsme si mnohokrát říkali. To už je věcí, aby se poradil, zeptat se zpovědníka atd.. Vzpomeňme si na ty dva chlapce ! My často trpíme proto, že by se v nás ozval Saducej nebo farizej. Takže když trpíme a chceme se z toho dostat – ne říkat : Koho Bůh miluje, křížem navštěvuje, ale v tom smyslu, protože mně Bůh má rád, proto mně kárá. A utrpení není odměna, žádný metál, ale je to výprask, protože Bůh nás považuje za žáky té své Boží školy.

Luk 6,20-26 

Ježíš pohlédl na učedníky a řekl : Blaze vám, chudí, neboť vaše je království Boží.Blaze vám, kdo nyní hladovíte,neboť budete nasyceni. Blaze vám, kdo nyní pláčete,neboť se budete smát. ......atd.. Ale běda vám bohatým, vždyť vám se už potěšení dostalo.Běda vám, kdo jste nyní nasyceni, neboť budete hladovět..........atd..

Toto místo je typická ukázka toho, jak v Evangeliu jsou některá místa doslova pastí na nepozorné čtenáře. Protože také chudý člověk, který žil v Ježíšově době, si mohl říct, ano, jsem na tom dobře, ale když se nad tím zamyslíme, musíme si uvědomit, že musíme číst s větší pozorností. Za Ježíšem přišel bohatý mládenec, a Ježíš mu říká, rozdej vše co máš a následuj mně. Ale na Ježíše se šel podívat také Zacheus. Ten chtěl Ježíše alespoň vidět a protože byl veřejný hříšník, nemohl jít dopředu davu, byl celník, osoba tzv. proskribovaná, a protože byl malá postavy a zezadu by nic neviděl, vylezl na strom. Ježíš jde okolo, pod stromem se zastaví a řekne: Zechee, pojď dolů. Budu u tebe večeřet. Musíme si uvědomit, že ti všichni čekali na Ježíše, protože jeho příchod byl ohlášený. A už u nějakého starosty, nebo hodnostáře se chystala večeře. Už  se scházeli hosté a také ti, kteří si řekli, my si toho Ježíše podáme. Jenže Ježíš řekl Zacheovi, budu u tebe večeřet. Tady vidíme také zázrak, Ježíš ví, jak se ten člověk jmenuje..........Nyní ovšem ti ostatní reptají, ví, že to je veřejný hříšník.Nejvíc reptají také ti, kteří čekali v zástupu zbytečně. Jak se šlo k Zacheovi jinudy, celý ten dav mohl tam čekat od rána, - další důvod na nadávání. Reptají a to i boblíž Ježíše a Zachea. Zacheus má obrovskou radost a že to není pozvání jako k starostovi, počkejte, však my mu ukážeme, plíst se do náboženství, ať se tesař drží tesařiny. Zacheus byl hříšník, který si byl vědom, že má hříchy a ani ve snu by ho nenapadlo, že by Ježíš mohl přijít právě k němu. Chtěl Ježíše jenom vidět, chtěl vědět, jestli má nějakou naději, byl si vědom, že je hříšník a slyšel, že Ježíš dává hříšníkům příležitost k nápravě, že je tvrdě nevylučuje ze společnosti , dává jim možnost návratu, že jim odpouští hříchy. Tak Zacheus si myslel, že se mu podaří nějak proklouznout k Ježíšovi a poprosit ho, aby mu odpustil. Ale ani ve snu nedoufá, že se stane to, co se stalo. Že jemu Ježíš řekne, budu u tebe večeřet. Všimněme si tohoto: Zacheus, veřejný hříšník, vedoucí celníků, člověk lakomý, švindlíř, tento člověk, který doposud lpěl na penězích, říká : Pane, polovinu svého jmění dávám chudým, a jestliže jsem někoho ošidil, nahradím mu to čtyřnásobně.  Ježíš mu řekl : Dnes přišlo spasení do tohoto domu.Samozřejmě to říká těm reptalům, kterým se nelíbí, že Ježíš nešel k některému vznešenému občanovi, ale k tomuto proskribovanému hříšníkovi. Všimněme si bohatého mládence. Ježíš mu říká : Rozdej všechno, co máš a pojď za mnou. Když mladík odchází, Ježíš říká – tento člověk nevejde. Učedníci mladíka poznali a skoro se s Ježíšem pohádali, že takový dobrý, zbožný člověk nevejde. Ježíš opakuje, snáz projde velbloud uchem jehly..........Zacheus říká, co jsem ošidil nahradím  čtyřikrát a půl majetku rozdám. Proč mu Ježíš neřekne, kamaráde, musíš rozdat všechno ? Není to třeba. Protože bohatý mládenec musí být chudý, musí rozdat všechno, protože je bohatý duchem. Je to člověk, který má své společenské postavení, člen velerady, má svoji pověst. Tento bohatý mládenec je demaskovaný tím požadavkem. Ale i kdyby rozdal všechno, tak by stále  myslel farizejsky. Vždyť farizeové nebyli bohatí lidé. Zacheovi neříká Ježíš rozdej všechno. Lazar neříká polovinu majetku dám chudým, byl to také boháč a je to Ježíšův přítel. Musíme si, přátelé, uvědomit, že pro někoho je spása, když se v životě octne v tvrdé situaci. A potom může pro něho platit, Blahoslavení chudí (na peníze), trpící, hladovějící atd. Ovšem, když ten člověk dobře myslí, je sám se sebou nespokojený, je chudý duchem a tak nemusí trpět, nemusí mít nouzi, bídu atd. Tedy, Zacheus si byl vědom svých hříchů, Lazar si byl vědom svých hříchů, slabostí a proto Lazarovi nemusí Ježíš říkat, rozdej. Zacheovi nemusí říkat to je málo. Zacheus je chudý duchem a proto nemusí být chudý i fyzicky. Nejde jen o tu chudobu, ale také o utrpení, trampoty a všechno. A tady máte co říká Mt. a Lk. je dobré si to porovnat. A vidíme, že jeden mluví o chudých a druhý o chudých duchem. A Matouše má 8 blahoslavenství a Luk 4. Jak to řekl Ježíš? Řekl to dvakrát, nebo jsou to dva různé pohledy na jednu a tutéž věc ? Příklad: dostaneme dvě pohlednice, na jdné Hradčany, na druhé Staré město, ale obě jsou z Prahy, neřekneme, že jedna je falešná. To jsou dvě různé pohlednice jednoho města. Je velmi pravděpodobné, že Ježíš vtom kázání uvedl oba pohledy na jednu věc (najednou). Že evangelium to nevypisuje ? Chce, abychom přemýšleli. Pro ty, kteří nechtějí přemýšlet, zbývá jen chudoba fyzická, utrpení, nouze. Jak přísloví říká: Nouze naučila Dalibora housti. A často trampoty, bída, utrpení donutí člověka k přemýšlení. Ale je zde ještě něco lepšího, účinnější a přitom lacinější chudoba ducha. Zacheus nám ji ukazuje prstem. Klasickou ukázkou toho je osud apoštolů. Všichni umírají mučednickou smrtí. Jen jeden  ne (mimo Jidáše) Jan – miláček Páně. Pokusili se ho zlikvidovat, hodili ho do vařícího oleje, nic nepomohlo, tak ho vyhostili na Pathmos, kde zemřel přirozenou smrtí.  Ale to je jediný apoštol, který stál pod křížem. Tady jsme právě u toho, jediný apoštol, který pochopil smysl Kristova kříže (i když ne zcela), ale jediný z nich stojí pod křížem a proto jediný z nich nemusí na kříž. Když je člověk chudý duchem, nemusí trpět, nemusí být chudý fyzicky. Jsou to dva pohledy z tohoto místa. Když čteme evangelium, jsme jako člověk, který má který má několik pohlednic z jednoho města, ale ti, kteří zažili Ježíše, jsou jako lidé, kteří si mohli projít jak ty Hradčany, tak to Staré město. Když čteme evangelium, najdeme u jednoho evangelisty pohled z jednoho hlediska u jiného z druhého hlediska. Tím, že se člověk  zamyslí nad těmi drobnými rozdíly, vyvstává význam právě těch jednotlivých podání. To může přispět k hlubšímu pochopení.

Luk  6, 20-23

Ježíš se zahleděl na učedníky a řekl: „Blahoslavení vy chudí, neboť vaše je Boží království. Blahoslavení, kdo nyní hladovíte, neboť budete nasyceni. Blahoslavení, kdo pláčete neboť se budete smát. .........atd.

Není to nikterak snadná věc tomuhle porozumět, na 1.pohled je to jasné, když se pak člověk nad tím zamyslí, přestane to být jasné, ale když si to dáme do souvislosti, tak to zase začne být jasné, ale ve zcela jiném významu. Např. to blahoslavení vy chudí atd., tak leckdo by to chápal tak, že prostě seděl u hrobu a přemýšlel  o tom hrobu a připomínal si atd. Ovšem, mnozí lidé to četli v těch dobách, kdy křesťanství bylo, jak se říká „ve flóru“, když prostě bylo populární být křesťanem atd., když císař pán věřil, apoštolské veličenstvo a p.  Jó, apoštolské veličenstvo to taky četlo, nemyslete si, že přestalo jíst kvůli těm textům ze zlatých talířů ? A kdyby mně někdo řekl, hele, vaše apoštolské veličenstvo,  nevěří, jo ten by se rozčílil - císař pán. Kolik těch císařů pánů v dějinách bylo ! Na druhé straně byli zase lidé, kteří rozdali všechno a šli někdy dokonce tak daleko, že třeba ošetřovali nemocné a i malomocné, a aby těm malomocným nebylo líto, že se jich lidé štítí, tak třeba po nich dojídali zbytky jídla, protože ti tohle to brali doslova. Rozdali majetek a, abych tak řekl, šli žebrotou. Ne z pohodlnosti, ale proto, že tohle to místo chtěli vzít doslova. A tak tito lidé  pochopitelně už měli daleko víc z tohoto místa v evangeliu. Než řekneme takoví ti zbožní a bohabojní, vysoko postavení ti si vlastně hráli divadélko. Kteří vlastně,když tohle to četli, museli nějak ten mozek vypnout, aby mohli z těch zlatých talířů, abych tak řekl jíst. Jo, ten císař pán, ten měl zbytečný přepych. A dost lidí v té jeho říši bylo, ať už to byl rakouský, francouzský nebo   jiný (těch dobrých králů bylo v dějinách šeredně málo), co jistě trpěli nouzi. Takový ten chudák se nemusel obelhávat, když tohle místo četl. Ten bohatý věřící,když toto četl, tak občas pro uklidnění svědomí dal nějakou almužnu a nebo si udělal postní den v týdnu, ale ty zlaté talíře si nechal, těm chudákům to nedal. Čili hrál si divadélko. Takže první taková ta fáze pochopení toho textu je tenhle pohled, kde např. František s Assisi, to byl bohatý mládenec, ale on prostě vzal tuhle pasáž, ale spíš se chytil toho textu „rozdej, co máš a následuj mne“, rozdal majetek a teď mu to rodina rozmlouvala, prostě považovali ho za blázna. Jistě, dnes je sv.František postava, které si váží kde kdo, i historici bezvěrci, dalo by se říci, že před ním smekají, nikdo neřekne „byl to cvok“, ale tehdejší současníci, hodní a zbožní, v něm neviděli svatého, ale pomatence. A on teď pracně sbíral těch pár lidí okolo sebe, než se to prosadilo. Ale ze začátku to byl takový „ skok odvážluvce“, který toto místo bral doslova. Ovšem, toto ještě není plný stupeň pochopení. Zadívejme se do doby Ježíšovy. Napřed na ty konkrétní postavy. Ježíš se zahleděl na učedníky a řekl : Blahoslavení vy chudí.“ To říká těm lidem okolo sebe. A tady vidíme další význam té věci, ovšem hlubší. Blahoslavení chudí, blahoslavení plačící. Mt.  má blahoslavení chudí duchem, Lk. blahosl. chudí. No, vy .......... si drazí přátelé, Bohatý mládenec šel za Ježíšem. Ježíš mu říká, rozdej co máš a následuj mně. Bohatý mládenec odchází smutný. Petr – to také nebyl chudák. Možná byl vedoucí skupiny rybářů a snad měl  vlastní člun. Jistě nebyl notábl jako ten mládenec. ale byl to člověk, který měl solidní majetek, byl to šéf rybářského družstva, ne-li dokonce jeho majitel, takže u Petra se o nějaké nouzi, chudobě mluvit nedá. Ale Petr jakožto rybář, v té synagoze neměl místo vpředu, ale opatřil mezi takové obyčejné lidi, kdežto vpředu seděl bohatý mládenec, boháči a studovaní, čili Dr. teologie – zákoníci  a seděli tam, řekneme jim chudí, ale sebevědomí a „cnostní“ bohatí farizeové. Tito vpředu se opovažovali za důležité. Petr pro ně byl plebs, amhares. Takže krásně je to vidět na celníkovi Matoušovi, jedno a totéž kázání Ježíšovo pro Matouše bylo, abych tak řekl, rajskou hudbu a pro takovéto farizeje smrtelnou urážkou. Jak je to možné ? Ježíš říkal, víte, přijde doba a Mesiáš se objeví. A lidé budou  mít co dělat, aby ho pochopili. A tak musíme opravit ty svoje názory, svůj způsob zbožnosti a svoje vědomosti, abychom až přijde Mesiáš, se s ním nedostali do konfliktu. Tohle kázal. Všichni lidé jsou hříšní a Bůh je ochoten všem lidem odpustit. A teď chápete, proč takový p.farizej nebo bohatý mládenec, p. rabín se cítili dotčeni, když Ježíš o všech lidech prohlašuje, že jsou hříšníky. Nemyslete si, až přijde Mesiáš, nikdo z nás před ním neobstojí, na každém najde dostatek chyb, abychom se mohli červenat, až přijde Mesiáš. (Mluví, jakoby byl jeden z nich) Nedělejme si iluze, že někdo z nás před Mesiášem obstojí. Ale Mesiáš je ochoten každému pomoci. Když tento člověk takto kázal a přitom dělal zázraky, tak pro farizeje to byla velká urážka. On mně prohlašuje za hříšníka ? Totéž kázání pro takového hříšníka Matouše nebo takovou Marii- veřejnou hříšnici, to byla lahodná věc. Když takový Mt. se stal celníkem a nebo Marie, ať už za peníze nebo jen tak „ze špásu“ začala koketovat, až se stala veřejnou hříšnicí, tak ti lidé se napřed museli s Bohem rozejít. Á, to jsou nesmysly ! Ve svědomí jim trošku zůstávalo : Co jestli na tom něco je ? Ale oni to museli umlčovat, ale občas ten červíček pochybnosti zahlodal. Matouš si možná ve slabé chvilce říkal, je to dobré, že jsem celníkem ? Ale oklepal se a řekl si, tohle to je jisté, tamto jsou povídačky. Ale ten červíček občas zahlodal v Mt., v Marii- hříšnici. Tak, když přišel Ježíš a dělal zázraky, tak si říkali a jé, to je s námi zle, my jsme hříšníci. a teď, když z těchže úst slyšeli, že Mesiáš bude ochoten odpustit všem, tak proto měli z toho kázání radost. Petr sice nebyl puncovaný hříšník jako Mt. nebo Marie Magdaléna, ale je to ten „amhares“, čili člověk, který je nábožensky nevzdělaný, prostě plebs – jsi rybář, mezi pány se nepleť ! Ať už mezi pány- finančně, nebo mezi důstojné farizeje, Petr by si dopředu v té synagoze ani netroufl jít. Toto lidé,když slyšeli tu větu „všichni jsou hříšní a Bůh je ochoten všem odpustit“, tak na to reagovali : „ i mně , ano, hurá, všichni ke mně, vystrojím hostinu“. Matouš vyskakuje radostí. Ale mládenec odchází smutný. A ještě je tady další problematika. Královský úředník jde za Ježíšem, protože mu onemocněl syn, ale vůbec nebyl zvědav na Ježíšovo kázání. Ježíš mu říká : „No,jó, dokud neuvidíte divy a zázraky, neuvěříte. Královský úředník říká : „Hele, prosím tě, pojď, můj syn umírá. Hele prosím tě, nech si ty řeči a pojď ho zachránit.“ Ježíš mu říká : „Jdi, tvůj syn je zdráv.“ On uvěřil tomu slovu „tvůj syn je zdráv“, jde domů. Cestou ho potkají služebníci a říkají : „Pane, víš, co je nového ? Tvůj syn se uzdravil.“ A on se ptá kdy. No, včera v tolik a tolik hodin. No, a to jsem byl zrovna u Ježíše. A teď v něho uvěřil. Předtím uvěřil jeho slovu, teď uvěřil, že Ježíš není nějaký pomatenec a fantasta, za kterým šel jenom z nouze, ale že je opravdu prorok. Na člověka musí někdy vtrhnout bída, nouze, aby začal přemýšlet. Ovšem ideálem je Lazar, který je bohatý a přesto mu Ježíš nemusí říkat „rozdej co máš a následuj mně“. Lazar by to udělal. Ježíš mu to úmyslně neříká, inu proto, že Lazar je chudý duchem. Lazar má sestry  - a ta Marie, Lazarova sestra je právě ta poběhlice, ne taková na nejnižším stupni, ale taková nóbl dáma, o které si prostě nikdo netroufne říct, ale každý prostě ví, že je veřejná hříšnice. A Lazar se pravděpodobně zamýšlel a říká si, no, my jsme dostali stejnou výchovu, není pro toto doklad, ale je to pravděpodobné, ta analýza Lazarova. Jak je to možné, že Marie se takhle zvrtla ? Je docela dobře možné,že kus té Marie je v nás.  A možná si vzpomíná na nějakou vadnou výchovu a říká, no, vždyť ta naše výchova nebyla v pořádku a moc nescházelo, mohl jsem i  já  zrovna tak být hříšník jako je Marie. Nebudu ji odsuzovat a sám se nebudu považovat za dobrého. A právě proto, 6e Lazar se zřejmě nepovažoval za dobrého, čili, je chudý duchem, pak nemusí být chudý finančně, nemusí mu nikdo onemocnět a on Ježíšovi rozumí – a věta „Všichni lidé jsou hříšní, ale Bůh je ochoten všem odpustit“, Lazara neuráží. Lazar si je vědom, ano, já se nemohu koukat spatra na svoji sestru, protože jsem dostali stejnou výchovu a kdyby se mnou osud zatočil jako s ní, kdybych já dostal špatnou ženu, jako, řekněme ona dostala špatného manžela, tak jsem dneska já byl na scestí také. Takhle nějak se to u Lazarů odehrávalo, co je velice pravděpodobné. Jisté je, že Lazar měl vyřešené vědomí, že není žádný světec, že není žádný notábl i když má peníze, že před Bohem je nikdo a proto snesl toto Ježíšovo „sžíravé“ kázání o tom, že všichni jsou hříšníci a Bůh je ochoten všem odpustit. Lazarovi nevadilo, proto Lazar nemusel rozdat majetek a přesto Ježíšovi rozuměl.

Luk  6,27-36

Ježíš řekl svým učedníkům : Ale vám, kteří mě slyšíte, pravím : milujte své nepřátele. Dobře čiňte těm, kteří vás nenávidí. Žehnejte těm, kteří vás proklínají,.....atd. Jak chcete, aby lidé jednali s vámi, tak jednejte i vy s nimi. Jestliže milujete jen ty, kdo vás milují, můžete za to očekávat Boží uznání ? .........atd. A vaše odměna bude hojná..........buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec.

O té první části jsme hovořili. K tomu chci připomenout jen to, že leckdy se člověku zdají požadavky evangelia příliš tvrdé a člověk rád kličkuje. Jednou Ježíš hovořil o podobné problematice a byl tam jeden farizej a řekl: „No, ale kdo je můj bližný?“ A Ježíš vypráví tu událost, pozor, to není podobenství, „O milosrdném samaritánovi“. To je událost a končí to: „Jdi a dělej totéž!“ My rádi kličkujeme, uvažujeme, ale to znamená dělat a nebo si přiznat – nedělám to. A ne místo něčeho, co se mi nelíbí, co mi v evangeliu nesedí, tak se raději pomodlím něco jiného. Já vím, tento požadavek je tvrdý, ono to není tak jednoduché se s tím vypořádat. Často jsme o tom mluvili. Také jsme si připomínali, že důležité je číst a chápat celé evangelium (i pro toto místo!). Takže: „Jdi a dělej!“ A nebo si aspoň přiznej, jo, na to nestačím  a pak si nemohu hrát na zbožného křesťana. A hlavně, pozor: „Nedávat P.Bohu místo toho, co on po mně chce, něco, co já mu chci dát!“ S tímto se musím vypořádat, s tím, co se četlo. Je to Mt. 5, ten to popisuje a to, co jsme četli my, je Lk 6. kap. S tím je třeba se vypořádat. Jenže lidé, místo toho raději obětují svá utrpení a nevím co všechno, a přidávají si modlitbičky. Ale toto nemají vyřešené a je to velmi závažná otázka. A že to samozřejmě souvisí s jinými místy, tak jak jsem dříve řekl, to jsem před chvílí opět zdůraznil. Jen tak bezhlavě se vrhnout do realizace (to platí všeobecně v evangeliu) aniž bychom měli celé evangelium, abych tak řekl, pochopené,, je totiž riskantní. Je to takové vytržení jedné věty z kontextu a teď se tím ohání, tak to ne! To se potom z toho dá udělat taková motanice, že se z toho člověk nemůže vyhrabat. No, a zůstává ještě připomínka k tomu poslednímu odstavci: „Dávejte a dostanete dobrou míru, natlačenou, natřesenou vrchovatou. Neboť jakou měrou měříte, takovou Bůh naměří vám.“  Člověk, který dokáže jednat s Bohem takovým poctivým způsobem, tak ten bude mít celkem jinou cestu k Bohu, než ten, kdo kličkuje a všelijak se vymlouvá. A Bůh dává každému dostatek příležitosti, jenže my o tom nevíme (nevnímáme  ty příležitosti). A to byly např. i takové různé bludy v dějinách (Pelágius říkal, Ježíšova smrt nebyla vůbec zapotřebí k naší spáse, Ježíš nám dal jen dobrý příklad). A jak je to možné, že to vzniklo? Ti lidé nemysleli na to, že ten obyčejný život nestačí na to, aby se dostal do nebe. Já potřebuji novou formu života. Spory byly o tom, proč Bůh někomu dává svoje dary a jinému ne. Na to je odpověď: „Dostaneš dobrou míru, vrchovatou, natřesenou“. Představte si, že jdu nakupovat. Obchodník mě může ošidit, např. ťukne do váhy,  nebo u piva dá  hodně pěny atd. A také se to nemusí stát.  Bůh dává každému dobrou, vrchovatou míru, natřesenou, takže vlastně to přetéká. Toto je zásada Boží, podle které každému člověku Bůh dává své dary do té doby, dokud je člověk přijímá. Potom, když se ty dary začnou člověku vytrácet, tak je přestává dávat. To je důležité si uvědomit, že ne otázka božího skrblictví, boží lakomosti, ale otázka naší marnotratnosti, protože Bůh nám věci dát chce, ale dát nemůže. Protože my je pustíme, zapomeneme ta slova evangelia, která slyšíme, my ty Boží dary nepřijímáme, protože nevíme, proč nám je Bůh vlastně dává. Nerozumíme evangeliu a proto nám uniká. Kdybychom se zakousli do znalosti evangelia, tak by mnoho našich modliteb vypadalo jinak. My často voláme, P. Bože, pomoz, a zapomínáme na to, že jsme si přišli za P.Bohem s příliš malým hrnečkem. Že to vypadá tak, jako když  někdo přijde do hospody a řekne, dejte mi do toho hrnečku 10 litrů piva. Když mu nalije i 1 000 litrů, tak si nakonec odnese jen ten hrneček piva, ostatní vyteče. My musíme chápat, že ta boží slova v nás doslova přetékají. Lidově se říká, jedním uchem tam, druhým ven.  Uvědomit si !!!

Luk 6, 27-36

Ježíš řekl svým učedníkům : Ale vám,kteří mně slyšíte, pravím: Milujte své nepřátele. Dobře čiňte těm, kteří vás nenávidí. Žehnejte těm, kteří vás proklínají, modlete se za ty, kteří vám ubližují. Tomu, kdo tě udeří do tváře, nastav i druhou, a bude – li ti brát plášť, nechej mu i košili. ........atd.

Nutno říct, že na pochopení je to velmi tvrdý oříšek, a to je slabý výraz. To je jako rozkousat ocelovou kuličku. Proč?  Protože to chce poznat – rozumět Starému Zákonu a také celému Evangeliu. Jinak člověk si myslí, že tomu rozumí – a nerozumí. Hodně lidí se nutí do snahy milovat své nepřátele. Jako ukázka - teď se ten člověk snaží, aby toho svého nepřítele miloval. On se nesnaží položit si otázku, kdo z nás dvou má pravdu. A to je jen jedna z mnoha možností. Ten druhý má pravdu, ale já se nebudu snažit zjistit, kdo z nás má pravdu. Budu si myslet, že pravdu mám já, v něm budu vidět nepřítele a budu si říkat, já ho musím milovat. A to jde velmi těžko a vůbec to není řešení. Protože já musím vědět, kdo má pravdu. Vezměme si příklad manželů – často se budou hádat, když mají dospívající dítě, které se chytá nějaké špatné party. Otec je pro radikální zásah, řekne je toho kluka zřežu, nepřijde-li do 8 večer, dostane výprask. Matka řekne, vždyť je to dospívající kluk, nemůžeš ho bít. A jsou tu dva různé názory. Oba si myslí, že mají pravdu a začnou se hádat. Myslíte, že je správné řešení aby v pondělí, středu a pátek měl službu otec a kluk musel být  v 8 večer doma, a v úterý, čtvrtek a sobotu podle matčina názoru směl chodit později? Je to řešení? Ono také to „my se nebudeme hádat“, to je jen speciální, konkrétní případ „milujte své nepřátele“, to má  mnoho podob. Já musím vědět, co tím Ježíš myslel. Když já např. těžko  a špatně chápu toho druhého. Vrátím se k těm manželům. Když ti manželé nevědí, že už je pozdě, že s tím klukem, s kterým si v jeho 15 letech nevědí rady, si měli vědět rady v jeho 10. Ale protože to tehdy propásli, tak teď jsou z 15-letého puberťáka bezradní. A teď to začnou vymáhat rámusem, trestáním nebo ustupováním. To není výchova. Tedy, ti rodiče, místo aby se hádali, by se měli obrátit na nějakou výchovnou instituci, poradnu. Ale oni se budou hádat a tak to, co  dříve pokazili, to v těch 15-ti letech dorazí. Přece jsme křesťané, nesmíme se hádat. Co jsem uvedl jako ukázku, je velmi mnohotvárné ve skutečnosti. U každého případu je to jinak. Tato skutečnost se mění a co zde říká Ježíš, je jen výtažek. Zde vlastně cituje Starý zákon, proto, když neznám  ta citovaná místa Starého zákona, tak tomu nemůžu rozumět. Stejně tak nemůžeme rozumět těmto místům, i když vypadají naprosto srozumitelně, když si nepřečteme celý Nový zákon. A hlavně, to je nejdůležitější, dokud nemám pořádně domyšlené to, co Ježíš kázal před touto řečí. Nezapomeňme! I když to říká všem, tak to říká učedníkům. Představme si, že by někdo studoval medicínu, a řekl by si, já začnu rovnou v 5. ročníku. Když tam bude chodit 100 roků a nebude chtít do 1. ročníku, tak ji nikdy neudělá. A my děláme tutéž chybu. Např. nerozumíme – nevíme co  Ježíš učil před tím (byla to Horská řeč) a chceme tomu rozumět, může se nám zdát, že rozumíme a přitom na tom ztroskotáváme. Víte, evangelia musíme číst a také problémy musíme řešit v tom pořadí v jakém je Ježíš vyučoval. Když přehodím pořadí, ztratím orientaci, nepochopím. Protože nebudu mít na to sílu, bude se mi to líbit, budu přijímat, že „Milujte své nepřátele, dobře čiňte.......atd. Hodně lidí chce, aby ti druzí byli dobří ke mně, ale já ? ! To je jedno úskalí a to druhé : já chci mít toho druhého takto rád. Ztroskotá a vyláme si zuby. Proč? Pro ilustraci: ti manželé si měli napřed položit otázku, jak vypadá správná výchova. A ne když je výchova pokažená,m potom se začít hádat a zas usmiřovat. Měli si včas položit otázku, počkej máme dítě, je mu 5 roků, cítí se u nás dobře? Dáváme mu co potřebuje? Může se nás zeptat na problémy? Neskrývá se s nějakými dětskými tajemstvími? Nemá nějaké věci s kterými si neví rady? To se neptají. To dítě by bylo šťastné, že  má rodiče, kteří dokáží jeho problémy rozebrat, vysvětlit. Šťastní rodiče, kteří svým dětem odpovídají na otázky, problémy třeba v 5-ti letech. Když mu bude 15, bude to těžší. Jenže, když zanedbají výchovu v 5-ti letech, když mají toho „puberťáka“, začnou se hádat, jsou bezradní. A řeknou si: „My se hádat nebudeme. Jsme křesťané!. Vidíme bezvýchodnost situace.

Luk 7,1-10

Když Ježíš domluvil ke svým posluchačům, odešel do Kafarnaum. Jeden setník tam měl služebníka, na němž mu velmi záleželo. Ten byl nemocný a  už umíral. Když setník uslyšel o Ježíšovi, poslal k němu židovské starší s prosbou, aby přišel a služebníka uzdravil........“Říkám vám, ani v Izraeli  jsem nenašel takovou víru“.....

Řekli bychom, že setník je známá postava. Ježíš často vyčítá nedostatek víry (i apoštolům) a toto je člověk, který dostává vůbec nejvyšší Ježíšem udělené veřejné vyznamenání za víru. Často se oháníme Matkou Boží, která jistě dostala ten nejvyšší metál, ale o ní nevíme toho mnoho a to co o ní víme, tak se nám to ani tak nezdá a zapomínáme na to, že Matka Boží nemá ráda lajdáky a to ve víře, lidi co neradi přemýšlejí. Musíme se zamyslet nad tím, za co vlastně setník dostal to vyznamenání. Co z toho úryvku můžeme vysledovat. Setník není žid. Je jakýmsi velitelem okupační armády a má se postavit do fronty mezi židy ( kteří ho nemají rádi, ti co ho neznají). V Kafarnaum si ho naopak váží. On počítá s touto atmosférou. Ježíš ještě není v Kafarnaum. Tak setník posílá představené církevního sboru, aby požádali Ježíše, aby přišel a uzdravil služebníka. Ježíš opravdu do Kafarnaum jde. Nyní ale setník posílá přátele. Omlouvá se. Za co ? Tady jsme u toho, co vlastně je Ježíšem oceněno. Ten setník totiž věc domyslel.  Uvažoval: „Já jsem velitel setniny vojáků a kdyby takový desátník ke mně přišel a řekl – pane setníku udělej toto a tamto, tak bych s ním pěkně zatočil. Vždyť ten Ježíš musí být na pěkně vysoké úrovni, podobně jako vrchní velitel a já mu říkám co má dělat, aby přišel a udělal... Vždyť je to jako neslušné chování k nadřízeným. Dále, když  může uzdravovat nemocné, tak má k dispozici Boží moc a já mu mám radit, že má přijít a např. položit na nemocného ruku. On si to uvědomuje. Když má Ježíš k dispozici Boží moc, tak musí přijít až k nám ? Nezapomeňme, že to byl voják, který vojensky, kasárensky myslel. A to se Ježíšovi líbí, když člověk věci domyslí. My pod pojmem víra, chápeme činnost psychicky naprosto opačnou. My se něco dovíme o P.Bohu a když se nám to nezdá, nejde v mozku dohromady, začneme si říkat „A já věřím, věřím“. To my považujeme za víru. Vnucovat něco, co máme nedomyšlené, něco čemu nerozumíme a chceme zaujmout stanovisko. Setník však jedná právě opačně. Má otroka. Má ho rád a chce, aby ho Ježíš uzdravil. My v takovém případě hodláme utrpení obětovat P.Bohu. Jenže za takovou víru Ježíš metály nerozdává. Takže, setník má rád svého otroka a posílá pro Ježíše židovské starší. Potom si uvědomuje, že tohle by si k tisícníkovi ( vyšší šarže) nemohl dovolit. Proto posílá potom přátele s  mluvou: „Pane,  nechoď ke mně a omlouvám se ti za dvě věci: 1), že jsem ti říkal co máš dělat a ty to víš jistě dobře. 2), že jsem ti říkal „přijď“ místo, abych řekl, „Pane, smím za tebou nechat dovést nemocného služebníka ?  Omlouvám se, se mnou přece nikdo z podřízených  tak nejedná a já jsem tak jednal. Ty jistě také disponuješ mocí,  že ti stačí říct a nemusíš přijít.  Když má někdo Boží moc,  tak stačí, když dá rozkaz a nemusí nikam chodit.  Toto je to, čemu Ježíš říká víra. Třeba mít jasno v tom, co nám říká Ježíš,  v tom, co nám říká Bible.  My to naše myšlení musíme dotáhnout a nedělat z toho žádnou vědu. Vždyť ten setník  myslel kasárensky. Jenže on ty  informace o Ježíšovi domyslel a proto to vyznamenání. Vidíme, že je to opravdu psychologický opak toho, čemu my říkáme (běžně) věřit.  V našem případě většinou zjišťujeme bezradnost a nasazujeme na to ujištění, že přece věříme. Názory na Boha se nám hroutí, ale místo toho, abychom se nad těmi názory zamysleli, říkáme si, „ale já věřím“. Setník ale věc domyslel i když ve 2 000 let starém kasárenském světě. Bůh nechce od nás žádnou vysokou vědu, ale chce, abychom to, co on říká domysleli. A na to přemýšlení není vůbec třeba, aby měl člověk nějaké obrovské vzdělání. Někdy, ten člověk se vzděláním, uvízne na tom, co si v té knížce přečetl a dál už nepřemýšlí.  Rozhodující je, aby člověk domyslel ty věci, které od Boha slyšel, aby to měl promyšlené. Nedávno jsem si vzpomněl na jednoho tesaře, se kterým byla radost dělat. Proč ? Ten člověk věděl, co chce. Ta práce s ním přímo „letěla“. Jednou jsem se ptal, jak to, že to tak pěkně „odsýpá“ a on  mi řekl: „Já to před sebou vidím“ (šlo o obyčejnou boudu na stavbu). A to je to, co nám schází. To, co si my přečteme, jsou slova, ale my je musíme převést do jakéhosi filmu. Herec si také musí tu roli promyslet, aby zapadala do kontextu. Např. věta: „Vy chcete u nás práci?“  , se podle vztahu těch dvou, kteří se baví může říct mnoha způsoby ( ironicky, posměšně, s údivem, překvapením, vztekle, s obavou atd.). Závisí to od celkového kontextu, do rámce postavy a celkového děje, i když je to pouze jedna věta. Podobně, když čteme Evangelium, musíme si udělat obraz té události, která proběhla. Pro nás to nesmí zůstat slova. Pro nás to nesmí zůstat legenda, příhoda, kde opakujeme pouze slova. My bychom vlastně měli (to je právě to, čemu se říká rozjímat, nebo lépe řečeno nazírat), vidět tu scénu, vidět toho setníka, jak přemýšlí, uvažuje a až potom tento živý obraz (představa režiséra)  nám něco říká. Když si to přečteme a nedosadíme si tam toho vojáka, otroka, kterého a který ho má rád, ale nemůže si troufnout (cizinec, politické důvody), způsob chování mezi nadřízeným a podřízeným, nemůžeme si potom  vytvořit správný, reálný obraz.  Při čtení Evangelia si musíme rovněž postavy „rozestavět“, kdo je kdo. Zkusme se zamyslet nad tím, jak bychom se chovali na jeho místě,  jak setník k tomu chování došel. Ten obrat myšlení přece nemohl být najednou. On mezi tím přemýšlel. Nám jde o to, jakým způsobem to jeho přemýšlení probíhalo. Proč ?  Být člověkem, který dostal nejvyšší vyznamenání za víru, za trošku přemýšlení stojí. A toho člověka jsme právě měli před sebou.

Luk 7 „Vzkříšení Naimského mladíka“

„Ježíš byl na cestě do města, které se jmenovalo Naim. Šli s ním i učedníci a veliký zástup. Když se přiblížili k městské bráně, vynášeli právě mrtvého. Byl to jediný syn a jeho matka byla vdova. Z města ji doprovázel veliký zástup. Když ji Pán uviděl, bylo mu jí líto a řekl jí neplač. Přistoupil k márám a dotkl se jich. Ti kdo je nesli se zastavili. Řekl: „Mládenče, pravím ti vstaň.......atd“.

Je to známý příběh, snadno si ho pamatujeme,protože je to idylické. Položme si otázku, kolikrát jsme se zamysleli nad tím, že :  1) Ježíš normálně (ve většině případů) uzdravuje toho, kdo o to požádá. Když někdo přišel a řekl : „Ježíši uzdrav mně“,  tak Ježíš uzdravil každého. Když nepřišel, tak uzdraven nebyl.  Proč to tedy udělal ? Pozor, tato otázka je na tělo. Když na člověka přijdou trampoty tak bychom měli mít vyřešenou tu otázku, proč přicházejí, protože Ježíš je tentýž, to není někdo, kdo o světě neví.  Když mi maminka umřela, likvidoval jsem pozůstalost a vzal jsem peřinu do obchodu s peřím, abych si nechal udělat prošívanou deku. Tam mi řekli, že to není kvalitní peří, ale odpad, který nemá žádnou cenu. Pak jsem se podíval na svoji vlastní peřinu, kterou jsem dostal od ní před léty a zjistil jsem, že v ní mám kvalitní peří. Říkám to ne proto, že bych chtěl pět ódy na matku jako na den Matek, ale abychom si uvědomili, že ta láska, kterou rodiče mají k nám a kterou vy rodiče máte ke svým dětem je jenom malým obrazem té Boží lásky, protože P.Bůh nás má také rád. A že je velice důležité pochopit, proč ten Bůh, který nás všechny má rád, dopouští na nás nejenom trable ve formě špatných známek ve škole, ale těžkých životních malérů. Bůh dopouštěl mory, utrpení, bídu, války, - proč? On chce uzdravit každého a na několika  případech, kdy nebyl o to požádán, chce na to poukázat.  Třeba si uvědomit, že ten Ježíš, který šel okolo toho chlapce v Naimu a dokázal ho uzdravit, že tentýž Ježíš toho mého syna neuzdraví, ten Ježíš, který jde kolem nás asi má k tomu důvod. Utrpení přichází proto, že si ho nějakým způsobem zaviňujeme. Ne přímo, ne hříchem. My zapomínáme např. na to, vzít pořádně do ruky evangelium, zapomínáme na to, zamyslet se nad tím, jak ty naše modlitby vypadají a chrlíme Otčenášky jako na běžícím pásu. Ježíš zemřel na kříži a už tato otázka je v myslích mnoha lidí pokroucená. Každý si představuje, že Ježíš zemřel na kříži proto, aby na nás nedopadla Adamova vina. O svých vinách člověk neuvažuje. Stále to strkáme na toho chudáka Adama. Ježíš uzdravil chlapce v Naimu.  Je to jeden ze dvou nebo tří případů, kdy si nemocný o uzdravení neřekl. Jeden z těch případů je tento. Jako my máme poutní místo Lurdy, oni  měli poblíž Jeruzaléma rybník. Tam chodili. Čas od času se voda zavířila a ten nemocný, který první do té vody vstoupil, tak se uzdravil, ať měl nemoc jakoukoliv. Ale pouze ten první. Ležel tam člověk ochrnulý, chtěl do vody, ale vždy ho někdo předběhl. Leží tam, nemůže se hnout, Ježíš k němu přichází. Aniž by ho ten člověk požádal, Ježíš mu říká : „ Seber se, vezmi svoje lože a jdi domů“. On je uzdravený a jde. Potkají ho farizeové a vyčítají mu, že nosí v sobotu nepotřebné věci na ramenou. On se vymlouvá: „Ten, co mne uzdravil, mi řekl, tak já to nesu“. „Kdo to byl?“ Oni věděli, že by to mohl být Ježíš, protože nikdo jiný zázraky nedělal. „Já nevím“. Později Ježíš toho člověka potká a říká mu: „Poslyš, tak už nehřeš, ať se ti příště nestane něco horšího“. On však šel Ježíše farizeům udat.

Je mnoho utrpení ne proto, že by nás Bůh chtěl týrat, aby P.Bůh měl určitý kontingent výprasku, ale proto, že my bychom se začali zvrhle chovat jako ten člověk, kterého Ježíš uzdravil. Ježíš za nás umřel na kříži, Buď tomu nevěřím a pak se nebudu tím ohánět. Nebo tomu věřím a pak to vezmu do důsledku, že je tu někdo, kdo mě má rád a kdo nemá zájem na mém utrpení. Když dopouští to utrpení, pak má k tomu asi moc pádný důvod. Je to problém utrpení  vůbec. Podívejme se na to víc ze široka. Kdysi bývaly mory postrachem lidí, modlili se, bičovali se, prosili „Pane Bože ochraň nás“ a mory byly dál. Když určité procento to prodělalo, tak ustoupil mor. Tak je to s každou epidemií. Lidé se modlili a mory neustupovaly. Stavěly se morové sloupy. Proč Ježíš nezasáhl ? Proč neuzdravil ? (Říká se : jó to je tajemství.P.Bůh ví co potřebujeme. Bůh je nekonečně dobrotivý atd.) Jenže před více než 100 lety Pasteur, Koch a jiní přišli na to, že nemoci jsou vyvolávány bakteriemi a zavedli určitá opatření a my dnes známe mory jenom z vyprávění.Když se náhodou někde něco objeví, doktoři mají poplach a ani o tom mockrát nevíme. Když někdo jede do rozvojových zemí, párkrát ho píchnou injekcí a je proti těm chorobám imunní. Proč Ježíš dopouštěl ta mory. Říkám Ježíš, protože je stále Pánem světa. Proč nevyslyšel ty modlitby. Ve Starém zákoně je psáno, že lidi chtěli od Boha, kterého zastupoval prorok Samuel, aby jim dal krále. On jim říká: „Ten král vás bude trápit, vy s ním nebudete spokojeni.Já vám vyhovím, když ho chcete, ale pozor, až vás ten král bude utiskovat a vy budete prosit o pomoc, tak řeknu: „Já nemohu, máte krále, mne jste vyřadili ze hry“. Proč to říkáme? Když se někdo před více něž 100 lety modlil, Bůh mohl říct: „Nevyslyším, vy  máte Bibli. Tam máte na epidemické nemoci 2 typy řešení.  1. typ v Mojžíšově zákoně“ Myjte si ruce atd“. Samozřejmě, že to nezabírá na všechny typy nemocí např. na tyfus, ale snižuje epidemie. Spousta nemocí vůbec nevznikne. Mojžíšův zákon obsahoval rady, které zavedla medicína před 100 lety. Vidíme, že ten Mojžíšův zákon přece jen nebyl tak hloupý.  2.typ je „Zaškoliv budete prosit,dostanete a ti, kdo uvěří budou klást ruce na nemocné a budou zdrávi“.  Tak, když byl mor, stavěli se morové sloupy, dělala se procesí a lidé se mlátili důtkami. Ale neptali se:  „Ježíši, ta slibuješ, že budeme uzdravovat nemocné, jak to, že nám to nefunguje ?“. To se neptali. To je příčina, protože  Bůh nám něco řekne a my si děláme úplně něco jiného. Bůh nám řekne: „Jsem ochoten uzdravit každého, kdo se bude dobře modlit“, a my drnčíme Otčenášky a když P.Bůh nevyslyší, tak řekneme: „Já to obětuji P.Bohu, ale neptáme se, zda-li ty naše Otčenášky byly v pořádku. Na posledním soudu až se budou lidé ptát : „Proč jsi na nás dopouštěl utrpení?“ On řekne: „Měli jste to napsané“. Povstane Koch, Pasteur a řeknou : Ano, měli jste to napsané v Mojžíšově zákoně“.

My slepě chodíme okolo různých míst v evangeliu. My nedbáme toho, co Ježíš slibuje. My se nezarazíme nad tím,že říká:  „ Začkoliv budete prosit, dostane „, i když to není lehká věc. Neříkám, že to umím. Zakousl jsem se do toho a vím už tisíc důvodů (a každý z nich stačí) proč Bůh na naše modlitby neodpovídá. My musíme srovnat svoje modlitby, chápání svého křesťanství, způsob četby Bible. Ježíš je stále tentýž, který byl ochoten  se nechat za nás ukřižovat, kterému bylo líto té maminky a proto jí vzkřísil toho chlapce. Ta nebyla ani víc ani míň uplakaná než dnešní, které umře dítě. „Jenže já vás nevyslyším, máte krále nebo máte Bibli, máte Evangelium, Starý zákon, tam máte recepty, které zabírají.

Luk 7,11-17 „Vzkříšení naimského chlapce“

Ježíš šel do města, které se jmenovalo Naim. Šli s ním učedníci a veliký zástup atd.

Je to velice dojímavé a známe. Co však dál. Uvědomme si, že Ježíš je stále tentýž. Tak, jako mu bylo líto té ženy, je mu líto každé maminky, které umírá dítě, každého tatínka, každého dítěte, které zůstává sirotkem. Proč Ježíš stojí stranou ? Je to pro něj z nebe sem daleko ? Ba ne. Ježíš nám dává najevo, že jeho touhou je, abychom se měli dobře. Jeho touhou není utrpení člověka, není bída. To my se ve své duševní lenosti zahnizďujeme v tom utrpení, obětujeme kdoví co všechno, ale ne si říct, že Pán Bůh mi chce něco připomenout. Co nám chce připomenout zde je druhá stránka věci, když to vezmeme v souvislosti s Ježíšovou smrtí. Kde jsou ti lidé (svědci zázraku), když byl Ježíš ukřižován. Co ti lidé dělali ? Šli na Kaifáše ? Chtěli Ježíše osvobodit ? Kdepak. Křičeli „Ukřižuj“. Ten zázrak se roznesl po celém Judsku. Kde byli všichni ti uzdravení, když Ježíše ukřižovali, nebo vedli k Pilátovi. Křičeli přece také: „Krev jeho na nás a na naše děti“. Proč ? Protože víru v Ježíše ztratili. Proč ji ztratili ? To je jednoduché. Viděli zázrak. Bylo z toho „Hurá“. Protože ale měli nesprávnou rabínskou představu o Mesiášovi (nezranitelný v boji, půjde proti Římanům). Nejdříve si říkali: „Sláva, to je přinejmenším Mesiášův posel“, později „Možná i sám Mesiáš“. Jak to, že ty zázraky neděl co má dělat. Oni nepřemýšleli o tom, co Ježíš říká (opravte své názory, přečtěte si pořádně Mojžíše a proroky a uvidíte jak je to správně). Jenže oni nepřemýšleli o Mesiášovi tak, jak to líčí proroci, ale podle rabínských představ značně zkreslených a dětských. Kolik náboženských představ  nám zůstalo z dětství ? Porovnejme si ! Takž oni porovnávají Ježíšovu činnost s představami získanými v dětství od rabínů. A ono to samozřejmě nejde dohromady. Když je potom Ježíš zatčen, celá ta klika ( farizeové, zákoníci, saduceové) mohou  poukázat: „Vidíte, jak  je ten váš Ježíš spoutaný a vy jste si mysleli, že je nevíme čím“. A tady se hned začne obracet ten dav o 180 stupňů. „My jsme přece dávno říkali, že je to podvodník. Kdyby to byl prorok, nebo Mesiáš, myslíte si, že by P.Bůh dovolil, aby ho spoutali ? Jestli se chcete s P.Bohem smířit, tak se ho musíte zříct. Musíte ho proklít“. Takhle pěkně se pak dalo s davem manipulovat. No a dav se „otočil“ a začal křičet: „Pryč s ním, ukřižuj“, přitom by stačilo, kdyby si pořádně přečetli Mojžíše a proroky a všechno by se dočetli tak, jak to Ježíš dělal. Bylo by stačilo, kdyby pár lidí řeklo Pilátovi, že Ježíš je pouze náboženský reformátor. Vždyť Pilát chtěl Ježíše osvobodit. Kdyby pár lidí se Ježíše zastalo a řeklo, že to je pouze náboženský myslitel, okamžitě by Pilát zasáhl. Jinak celá ta klika se lidu bála a troufli si dělat pouze to,co by lidi nepobouřilo. Proto Ježíše zatkli potajmu. A protože zbožný lid byl primitivní a nemyslící, proto si s ním mohli pohrát. Stačilo pár lidí, aby začalo o Ježíšovi prohlašovat, že je zatčen, že na velikonoce nepřijde  a dávat to jako důkaz, že není poslem Božím a lidé lehce otáčejí. Dokonce i takoví, co byli uzdravení a jejich nejbližší. Možná, že upřímného srdce děkovali  farizeovi (nějakému), který jim „otevřel“ oči. Je to tragedie, ale je to fakt. Když to čteme nebo posloucháme, myslíme si, že ti židé byli pěkní darebáci. Vždyť tam byli lidi Ježíšovi za ledaco vděční. Myslíte si, že byli horší než my ?  Byli zaslepení. My musíme počítat s tím, že ten jejich průměr nebyl o nic horší než náš. Kolik z nás se zamýšlí pořádně nad tím, co je v Evangeliu ? Kolik z nás má pořádné vědomosti ?  Kolik z nás by dovedlo pořádně odpovědět na otázku : „Proč se jde k přijímání?“ Kolik z nás si řekne: „Já to umím, mně se to netýká“ a právě jeho se to týká. V úryvku čteme po vzkříšení chlapce: „Všech se zmocnila bázeň, velebili Boha a říkali: „ Veliký prorok povstal mezi námi, Bůh navštívil svůj lid“.“ Bohužel je to konec dnešního úryvku, ale ne konec postoje židů vůči Ježíšovi.

Luk 7,18-23.

Jan si zavolal 2 ze svých služebníků a poslal je k Ježíšovi s otázkou: „Jsi ten, který má přijít, nebo máme čekat jiného ?“ ........slepí vidí, chromí chodí, malomocní jsou očišťováni, hluší slyší, mrtví vstávají, chudým se hlásá radostná zvěst. A blahoslavený, komu nejsem kamenem úrazu.

Jan Křtitel ví, že se blíží jeho konec a pomalu připravuje své učedníky na předání Ježíšovi. Setkal se s Ježíšem při křtu. Předtím se setkali před 30 lety jako dvě nenarozené děti, takže při křtu ho jako příbuzného nepoznal. Dále při kázání Ježíš nikdy neříkal: „Já jsem Mesiáš“. Takže o Ježíši kolovala řada představ a dohadů. Ale za Mesiáše ho lidé nepovažovali, protože neodpovídal představě, jakou si vybájili páni rabíni. Ježíš přesně odpovídal tomu, jak ho (správně) líčí proroci. Prostí lidé byli na rozpacích. Když Jan Křtitel slyší o Ježíši z Nazareta velmi, velmi pravděpodobně ví, že jde o Mesiáše, Ježíše přece křtil a tehdy mu Bůh zjevil, že Ježíš je Mesiáš. Na druhý den po křtu Jan Křtitel předal Ježíši své nejlepší žáky, kteří už byli „dostatečně zralí“. Jan Křtitel nyní neví, jestli těm lidem, kteří nejsou vyučeni, může říct „Jděte, ten tesař z Nazareta je Mesiáš.“ Proto to řeší tím způsobem, že je posílá zeptat se Ježíše a nechává na Ježíši, aby rozhodl sám. Všimněme si ale, zajímavé odpovědi od Ježíše. Zdálo by se, že se to odpověď vyhýbavá, ale to je klamný dojem. Kdyby Ježíš řekl „Ano, já jsem Mesiáš“, tak ti lidé se za ním pohrnou, ale vůbec nebudou poslouchat Ježíšovo kázání. Známe to ze 6. kap. Jana, když Ježíš rozmnožil chleby, chtěli ho udělat králem. Když začal Ježíš mluvit o Svátosti oltářní, tak reakce na to byla: „A kdo má tyhle řeči poslouchat“. A i mnozí z učedníků odešli. A Ježíš neláká lidi zpět, dokonce se obrací k apoštolům a říká: „Jestli chcete, jděte také.“ V tomhle smyslu je třeba to chápat. Proč to Ježíš dělá? No, o Ježíše mohu mít zájem proto, že je to populární osoba a nebo proto, že mně zajímá, co říká. A Ježíš chce, abychom pochopili to, co říká a ne abychom za ním šli proto, že nám někdo řekl, že to je Mesiáš. Ta věta, Ježíšova odpověď „slepí vidí, chromí chodí.......“, je vlastně to, co říkají proroci. Když tohle slyší Jan Křtitel, ví jasně, že Ježíš je Mesiáš, ale svým lidem zřejmě neříká, že Ježíš je Mesiáš a zřejmě jim řekl: „No, musíte se spokojit s tím, co on o sobě řekl. Je to člověk o kterém vím, že nemluví do větru. Kdo můžeš pochopit, pochop!“ Proč Ježíš volí tuhle taktiku víme. Je lepší, když za Ježíšem lidé, kteří po prvním nepříjemném kázání odpadají, vůbec nejdou. Ne, že by je odmítal, ale oni by odešli a takto mají menší zodpovědnost. Důležité  je přitom pro nás to poučení. Když půjdu za Ježíšem kvůli nějakému davovému řečníku, tak je to chyba. Chyba je také to, když za ním nepůjdu, protože p. rabín říká, že je posedlý, pijan atd. Ježíš po lidech (i po nás) chce, aby se zamýšleli nad tím, zdali to, co říká tesař z Nazareta  je pravda nebo ne. Když čtu dobrou knížku z matematiky, tak mohu postupně prohlásit, že to je pravda, že jsem tomu porozuměl a mohu si sám všechno odvodit. Podobně bychom měli číst Bibli, probrat ji, porozumět a pak říct: „Ano, to je pravda.“ Jenže my se napřed setkáváme s tvrzením, že Písmo svaté je Boží slovo a pak se setkáváme s obsahem, na který nejsme připraveni. Pak se stává, že najdete i ve zbožných katolických knížkách různé kritiky a pochybnosti na tu nebo onu věc z Bible. Zejména se to týká Ježíšových zázraků. Představte si, kdybych se u té matematiky místo přepočítání a ověření si formulí začal zajímat, jakou měl autor pověst, jak byl starý atd. Takhle to vypadá k smíchu. Co se týče evangelia, tak je to podobné a jistě náročné. A v dnešním čtení, v odpovědi Janu Křtitele, Ježíš cituje Izajáše. A ten, kdo zná Izajáše, tak si to překontroluje a zjistí: „No, jó, přece je to Mesiáš.“ Ten, který se jenom ptá, dostane odpověď: „Však jsi slyšel Mistra z Nazareta, je to rozumný člověka. Když ti to není jasné, tak já ti to vysvětlovat nebudu.“ Ježíš chce, abychom pochopili, co je psáno. Mnohokrát to ale chce odložit předsudky a na základě toho, co je řečeno (napsáno), zařadím autora mezi chytré lidi, nebo mezi hlupáky. Takhle bychom měli číst Bibli.  Jenže pro mnoho křesťanů je čtení Bible tímto způsobem příliš vzdálené. Jenže v době Ježíšově by neobstáli.  A pozor, velmi lehce prohlašujeme: „Slyšeli jsme slovo Boží“. Někdy se vytrhne myšlenka na den, jindy zase jiná, co se mi nelíbí nehodí, přeskočím atd. Jenže takhle se Bible nečte.

Luk 7,24-30

Když Janovi poslové odešli, začal Ježíš mluvit k zástupům o Janovi. „Na co jste se vyšli podívat na poušť?..... .......mezi všemi, kdo se narodili od ženy, není nikdo větší než Jan. Ten nejmenší v Božím království  je však větší než on.“ Farizeové a znalci zákona pohrdli......a nedali se od něho pokřtít.

Jan Křtitel měl nastoupit dráhu kněze po svém otci Zachariáši. Ale protože to byl člověk poctivý, uvažoval o tom, co říká Mojžíš a proroci a viděl, že jeho současníci se od toho odchylují. Ústa sice oslavují je a Písmo, ale jejich nauky (současníků) neodpovídají obsahu „Mojžíše a proroků“. Je možné, že Bůh povolal Jana Křtitele rovnou, nebo je také možné, že Jan odešel na poušť přemýšlet a tam se mu Bůh zjevil. Víme, že anděl o něm předpověděl (Zachariášovi) že bude působit v duchu a moci Eliášově. Ježíš potvrzuje, že Jan je Eliášovský typ. Dnes jsme četli, jak Ježíš Jana Křtitele hodnotí, chválí. Hezké by bylo, kdybychom i my mohli slyšet pochvalu z Ježíšových úst také. „Nikdo není větší, kdo se narodil ze ženy, než on.“ A věta „i ten nejmenší v Božím království je větší než on“, vůbec neumenšuje Janovi zásluhy a také to neznamená, že by Jan Křtitel do Božího království nepřišel. Ale důstojnost člověka, který je v Božím království, je nesmírná, je vyšší než jakákoliv lidská důstojnost. Z těch lidských důstojností je to ta Janovsko – Eliášovská  (důležitý je ten typ myšlení), - nejvyšší. Jan Křtitel pochopitelně v Božím království je. A tak, jako měl obrovskou šarži (podle Ježíše) na zemi, tak také ji má (obrovskou) v Božím království. Jan Křtitel je jediný člověk, který chtěl být Ježíšovým učedníkem a kterému to Ježíš nedovolil, protože to jeho poslání bylo nesmírně důležité.  Představme si havárii s možným změřitelným nebezpečím. Přijde tam náhodou člověk, poskytne zraněnému první pomoc a pak rychle zavolá lékaře. Víme, že z hlediska odbornosti ten člověk, co dal tu první pomoc je podstatně níž než lékař, ale kdyby tu první pomoc nedal a nezavolal rychle lékaře, tak by ten zraněný zemřel. Bez první pomoci by lékařova pomoc nebyla nic platná. První pomoc  toho člověka sice neuzdravila, ale umožnila mu přečkat do té doby, než lékař přijel. Tohle je také postavení Jana Křtitele. Židé toužili po Mesiáši, čekali ho, ale nabyli připraveni. Měli jinou představu. A Jan dává těm židům první pomoc. On jim vůbec nenahrazuje Ježíše  („Já nejsem Mesiáš,.....já jsem hlas volajícího na poušti, čiňte cestu Pánu.“). Dnes by řekl: „Já vám jenom říkám, aby jste se dobře připravili na příchod Mesiáše, abyste se s ním nedostali do konfliktu až přijde. Jan Křtitel přesně vzato nedává první pomoc, ale první lekci, jako učitel, který učí žáčka číst a psát a to žáčkovi umožní, aby si v jiných odborných knížkách mohl přečíst složitější věci. Kdyby nebylo toho učitele, lidstvo by žilo v kamenné době a nebylo by vzdělání. To hlavní nám pak dává Ježíš. Jan Křtitel připravoval lidi pro to, aby byli schopni Ježíše snést. Jan Křtitel nevyučuje to, co říkal Ježíš, Jan také neudělá jediný zázrak (i když tu schopnost má). Říká „jenom“ jak se vůči Ježíši otevřít. Tady jsme u věci, že si např. nedovedeme představit, že my bychom Ježíše nepřijali. Ale ani sv. Petr a Jan se v něčem Ježíši úplně neotevřeli, neměli tu cestu připravenou. Že bychom je my měli připravené? Naše mentalita vypadá asi takto: Představte si, že zazvoní zvonek, kouknete se okýnkem a za dveřmi vidíte stát Ježíše. Spousta věřících jedná tak, jako kdybychom v té chvíli za těmi dveřmi klekli, honem se začali modlit, ale dveře bychom neotevřeli. A kdybychom je otevřeli, začali se modlit a neřekli: „Ježíši, když jsi tady, povídej mi něco ty.“ Jenže my bychom mu rádi povídali, ale my musíme také nechat mluvit Ježíše. A to je právě to důležité, co chce dosáhnout Jan Křtitel. „Ale my, že bychom nenechali mluvit Ježíše?“ Drazí přátelé, 300 křesťanských církví je toho dostatečným důkazem. Kdyby všichni Ježíše pořádně vyslechli, tak v tu ránu je jediná církev. Také si musíme uvědomit to (10. kap. Sk.ap.), že Ježíš doslova nutí sv. Petra, aby přešel ze SZ na NZ („Vstaň Petře, zabíjej a jez“ a Petr Bohu odporuje „ani za nic, Pane, dosud nic nečistého jsem nejedl“). Pak se „chytil za nos“. My, když čteme Bibli, tak si velmi často vybíráme to, co se nám líbí a hledáme oporu pro svoje stanovisko. A těch věcí je více, než by se zdálo. Předpotopní doba měla Eliášovského světce Henocha, židé měli Zachariáše, Eliáše a Jana Křtitele, ale v dějinách křesťanství se dosud Eliášovský typ světce nevyskytl. „Vyšli jste vidět proroka? Ano, pravím vám, víc než proroka.“ Ježíš říká, že Eliáš jednou přijde a napraví všechno i v křesťanství. Eliáše jsme v křesťanství zatím neměli, ale Jan Křtitel nám dává radu. Zaměřme se, při zpytování svědomí, nejen na otázku počtu hříchů, ale také na to, zda-li otevřít svůj vstup vůči Ježíšovi a to zdaleka není tak jednoduché, jak bychom si mysleli. Když se člověk na to podívá povrchně, snadno může dojít k závěru, že pro Boha dělá, co může. Proto nechme poslední slovo v této otázce Ježíši, jestli on v nás vidí bránu otevřenou, cestu přímou. Kdybychom tyhle věci měli v pořádku, Eliáš by tady už byl. Odborně můžeme říct: „Je to otázka jestli ta informace mezi  člověkem a Bohem probíhá správně a jestli informace dávané Bohem, jsou člověkem správně brány a interpretovány.“ Jan Křtitel tohle pochopil a proto dostal ten „metál“. Kéž bychom dobře pochopili tu Janovu výzvu. Kéž bychom dětem dali kousíček toho Janova myšlení. Ta otázka otevření je aktuální pro nás všechny (mne i vás).

Luk 7,36-50

Jeden farizej pozval Ježíše. Vešel tedy do domu a zaujal místo u stolu. V tom městě žila jistá žena. Byla to hříšnice. Když se dověděla......

Je to velmi důležitá pasáž. Oč tam šlo, jak se odehrála celá ta záležitost? Farizej pozval Ježíše na hostinu. Co na tom může být špatného ?  A vidíme, byl to super hřích. To, že ten hostitel nakonec utržil obrovskou ostudu, to na věci nic nemění.

Jak takové hostiny vypadaly ? Hostitel hosta přivítal a políbil ho a objal při tom. Každému hostu nechal umýt nohy a namazal je olejem. V tom subtropickém počasí je to docela příjemné osvěžení. Pak hostitel hosta uvedl a určil mu místo. Stůl byl ve tvaru podkovy. Zvenčí k podkově se leželo hlavou k podkově a hostitel ležel uprostřed. Uvnitř podkovy byl prostor pro přinášení jídla. Tak se to většinou dělalo.Ale v tomto případě, Ježíš vešel, byl pozván. Pak říká co ona udělala a co hostitel ne (políbení,olej, mytí nohou)Tedy tady hostitel sice Ježíše pozval, ale dává okatě najevo, že to není žádný jeho host. Asi si říkal : „Víte co, pozval jsem tesaře z Nazareta, my si ho podáme“. Tato mentalita byla tak silná, že hostitel zanedbal i ty základní povinnosti.Ježíš navíc ležel na tom nejzažším místě té podkovy. Hostitel chtěl před všemi lidmi dát najevo, že Ježíše si vůbec neváží. Nyní tam přichází veřejná hříšnice. Veřejný hříšník znamená, že je to zloděj, defraudant, byl kvůli něčemu ve vězení a ví se o tom. Tedy může to být od rozbití manželství až po kapsářství. Zřejmě se hned našlo několik lidí, kteří si pomysleli, co ta tu dělá, v takové slušné společnosti. Žena stála u Ježíšových nohou, chtěla mu poděkovat, nebo se ho na něco zeptat, protože Ježíš ve svých kázáních říkal: „Bůh je ochoten odpustit každému hříšníku, který se chce napravit“. Ona si byla vědoma toho, že dělá hříchy, dověděla se to, má radost a jde Ježíšovi poděkovat. Netroufá si příliš do takové společnosti. Koupí drahou alabastrovou nádobu a mimořádně drahocenný olej. Stojí nad Ježíšem, neví jak na to a pláče. Přitom její slzy dopadají na Ježíšovi nohy (nabrečela mu na nohy). Chce je utřít. Kapesníky se nenosily. Čím je utřít ? Měla dlouhé vlasy, tak je utřela vlasy. Hostitel uvažuje – no prosím, taková běhna stojí za ním. „Kdyby to byl prorok, on by věděl, co je zač“.Nebude zřejmě třeba začínat s ním nějaký rozhovor. Tímto se on znemožní sám. Situace byla závažná. Jenže Ježíš jim dokázal, že prorokem je. Když mluvil k Šimonovi, musel překřičet mumraj lidí kolem podkovy:  „Šimone, já bych ti chtěl něco říct“. „Všichni ztište, mistr z Nazareta nám chce něco říct, mistře, no  prosím“. Pak mu Ježíš vypoví ten případ s dlužníky. Na Ježíšovu otázku, který dlužník bude mít věřitele víc rád, hostitel povzneseně, pohrdavě (je to pro něho příliš primitivní) : „Já si myslím, já se domnívám, že ten, komu odpustil víc“. Tady si třeba představit,to divadélko, jaké farizej zřejmě zahrál.  Nyní to však schytal od Ježíše: „Vidíš tam tu ženu......atd., a vytkl mu několik společenských fó – pá. Ježíš degraduje Šimona jako hostitele. Nakonec říká: „No vidíš asi jí bylo odpuštěno víc hříchů, když prokazuje takovou lásku“. (Kdo víc miluje, tomu se víc odpouští. Někde v Evangeliu také je : Kdo málo miluje, tomu se málo odpouští). Ta hříšnice mohla mít velmi ráda své děti a muže, kterého za manžela považovala. Naopak hostitel mohl být znám jako despota ve své rodině. Ježíš Šimona nechtěl zesměšnit, ale bránit se musel.  Proč si to připomínáme ? Existují hříchy, které jsou vidět (zlodějna atd.). Máme zase spoustu podvodníků, kterým se na ten podvod nepřijde (různí boháči, bankéři), ti šidí ve velkém a ty nikdo nepovažuje za hříšníky. Např., že ten hostitel pozval Ježíše, aby ho zesměšnil, to je také hřích, ale není vidět. Ten člověk byl zbožný a nenapadlo ho, že dělá hřích. On však chce Ježíše zesměšnit. Nakonec dopadl tragicky sám.  Jsou např. chyby, ale nadělají často velké zlo. Např. změna pořadí  vývojka – ustalovač  u fotografa. Nebo pořadí při míchání kyseliny a vody.  Ježíš upozorňuje: „Běda vám (to je nejhorší odsouzení), že dáváte desátky z máty a kmínu a opustili jste to, co je důležitější v Zákoně“, milosrdenství, spravedlnost, věrnost. Dnes bychom, mohli říct: „Běda vám, že si přidáváte modlitby navíc a obětní dary navíc a přestali jste napřed dávat to hlavní, přemýšlet pořádně o tom, proč jdu do kostela, proč se modlím“. A za to je běda (23.kap. Mt.). Tedy správný přístup, správná modlitba. Tedy jsou hříchy, které jsou skryté (např.chování Šimona). Je mnoho věcí, které můžeme považovat za dobrý skutek a přesto Ježíš na to říká: „Běda....“  Může být také „Běda“ prohodit si pořadí.

Luk 7 31-35 „Čemu tedy připodobním lidi tohoto pokolení?“

                Představme si děti, které si hrají. Chtějí si hrát na svatbu. Vedle stojí rozmazlenec – to mě nebaví. Tak děti říkají, budeme si hrát na pohřeb – on opět – to je pěkně blbé. Nic ho nebaví. Ke všemu má výhrady. Podobně to bylo s J.Křtitelem a Ježíšem. Jana obviňovali za určité věci, Ježíše zase v protikladu za jiné.  Problém je v chápavosti, v ochotě uznat jinou pravdu než je ta moje. K tomu je nutno přemýšlet, aby  se člověk nestal tuctovým. Člověk, když něco dělá, musí být do práce fanda. Když je pouhý konzument, efektivnost práce je velmi malá. Platí to i v náboženství.

Luk 7,30-35 (Mk 13)

Židé očekávali  Mesiáše i jako politického osvoboditele, jako někoho, kdo svrhne nadvládu Římanů. Proč se to nesplnilo – ty sliby proroků ?  Víte, když něco čtu, musím to číst celé. A musím číst celé Písmo sv.. A tak uvidím, když se pořádně zamyslím nad těmi proroky, že proroci říkají toto :  Když se vy obrátíte, Bůh se nad vámi smiluje. Zavede vás zpátky, postavíte si nový chrám. Když vy se obrátíte ! Z proroků se dá vyčíst toto i o Mesiášovi. Jenže chyba židů byla v tom, že si říkali, my jsme dobří, my jsme věřící, my nejsme pohanští psi, my jsme poctiví věřící, my jsme synové Abraháma. A v tom je jejich chyba, že oni sebe považují za věřící, dobře věřící židy. Výsledek ovšem je, že Ježíš přijde a říká, vaše víra není v pořádku, musíte se naučit  znova chápat celé náboženství a toto jim nešlo pod vousy, toto se jim nelíbilo. Takže Ježíš je ochotný a byl vždy ochotný nenechat rozbít chrám a ponechat jim svobodu, nenechat je rozptýlit, porazit od  Římanů, deportovat, rozprášit z Palestiny. Ježíš byl ochotný. Ale je tu stále podmínka, když budeš dobrý, tak já ti požehnám. Já vyslyším tvoje modlitby, když modlitby budou dobré. Je třeba si toto připomínat, d. v.K.,  My na to zapomínáme, my si říkáme, já se modlím, on mně nevyslyší. Proč ? Neptáme se sami sebe, ani Ježíše, jestli naše víra je v pořádku, jestli naše modlitby jsou podle Božího vkusu.Jednou jsem viděl v TV film, který mi připomenul slova těch proroků. Byla to myslím lvíčata a malý kaneček. A ta lvíčata ve společném výběhu honili kanečka a on před nimi utíkal. Potom se najednou otočil a ten jeden kaneček začal honit ta lvíčata, a ta potom před ním utíkala. Slova proroka, který říká, kojenec sáhne do díry hada, tato slova platí doslova. Dnes se nemusí bát, že ho poraní had, na to je očkování. Pracovník, který pracuje s těmi jedovatými hady,se nechá naočkovat, nic jedovatého mu neublíží, je imunizovaný proti jedu. Pro ty dávné generace je to nepochopitelné. Před 100lety říci, že židé budou mít svůj stát – to jsou fantazie. No, dnes ho mají. Ale mohou o něj přijít, jestliže nebudou jezdit pořádně. Ještě stále ti „echt“ židé nemohou přinášet oběti. Ani chrám nemají, musí stát na přesně určeném místě. A je to jediný chrám, synagóga není chrám, a tak to jejich náboženství je stále kusé. Toto si musíme uvědomit ! Že Bůh nemá zájem ani na našem utrpení, neměl zájem na rozbití Jeruzaléma atd..Přesto byl zbořen. Proč ? Ježíš sám říká, protože jsi nepoznal čas svého navštívení. Židé nepochopili, že Ježíš je Mesiáš. A proč ?  Oni měli své představy o P.Bohu, své představy o Mesiášovi, oni si přece nepotřebovali nechat vykládat od nějakého tesaře, že jejich víra není v pořádku. V tom to vězí. Ano, židé říkali, bude to v době Mesiášova příchodu. Naše chyba je podobná, i když je úplně, abych tak řekl inverzní. My zas říkáme – ne. Na světě nikdy nebude mír  a pokoj, my se smíříme s tím, že naše modlitby nejsou vyslyšené.  Koho Bůh miluje, toho křížem navštěvuje. My se neptáme, proč Bůh na nás dopouští trable, my je raději obětujeme. Neptáme se, co mi P.Bůh chce připomenout. Takže židé si řekli, Mesiáš přijde a počkejte, Římané, on vás prožene. My zas říkáme, nemoce, utrpení to je samozřejmá věc, koho P.Bůh miluje........ . Na první pohled ta souvislost není zřejmá, ale my se smiřujeme  s nevyslyšenými modlitbami, protože považujeme všechny naše modlitby za dobré. Židé zas čekali, že Mesiáš přijde a vyžene Římany. Proč? Tady je to společné : oni všechny svoje modlitby považovali za dobré. Tady je jádro. Proč si o tom říkáme ? Konec – konců, co je nám do židů, že ? Bližší košile než kabát. Neříkáme, že bychom jim nepřáli. Ale tady jde o toto: (nebo, že by jim přál ty deportace, koncentráky), že když se člověk modlí a není vyslyšen, je to tragédie, je to věc, kterou Bůh nemá rád. My se s tím smiřujeme, považujeme i za zásluhu, když na nevyslyšenou modlitbu reagujeme tak, že řekneme a – já věřím. My bychom se měli ptát, proč jsem nebyl vyslyšen. Kdo by chtěl říct, ano, já jsem šel před Boha a moje víra nestojí za nic? V tom byla chyba židů. Proto nerozuměli Ježíšovi, proto došlo k nepochopení Ježíše, křesťanství, k zboření Jeruzaléma atd.. Chyba nebyla v tom, že čekali pozemské království, ale v tom, že považovali svou zbožnost za dobrou, tam , kde nebyla. Advent je doba kajícnosti a toto je věc pokání. Nekonat půsty a zvyšovat modlitby, ale zamyslet se nad vírou a svým křesťanstvím. A jestli snesu, když mi někdo řekne, člověče, to tvoje křesťanství nemusí být 2krát v pořádku.

„Ale moudrost je ospravedlněna u všech svých dětí“.

U „dětí“, které přemýšlejí o tom, pochopí celý ten problém. Lidé, které nic nezajímá, jsou také na nic. Třeba si uvědomit, že někteří apoštolové byli dříve Janovi učedníci. Takže oni museli mít  ve víře, v hlavě jasno, když od Jana přešli za Ježíšem. Bylo to založeno na pochopení výuky a ne na vnějších znacích jako je půst, oblečení, jídlo pití.

Luk 7,36  „Když domluvil, pozval ho k jídlu farizeus.....“

Jeden z farizeů pozval Ježíše k jídlu. Vešel tedy do domu toho farizea a posadil se ke stolu. V tom městě byla žena hříšnice. Jakmile se dověděla, že Ježíš je u stolu v domě farizeově, přišla s alabastrovou nádobkou vzácného oleje, s pláčem přistoupila zezadu k jeho nohám, začala mu je smáčet slzami a otírat svými vlasy.........atd.

O tomto jsme často hovořili, takže se jen letmo zmíním a připomenu jednu myšlenku, která je pro nás aktuální víc, než bychom si mysleli. Ten farizej pozval Ježíše na hostinu. Běžná povinnost hostitele (tehdy) byla, přivítat hosta políbením a nechat hostovi umýt nohy. Farizej toto zanedbal. Ne omylem, ale úmyslně. Z toho můžeme vyvodit i to, že ho pozval ne proto, že by se chtěl něco dozvědět, ale, že chtěli Ježíše oťukat, případně měli  připravenou nějakou fintu na zesměšnění Ježíše. Když takto Ježíše přijal, z toho plyne, že ten hostitel ležel v čele stolu, a Ježíš kdesi na konci. Stůl byl do podkovy. Kdo je veřejná hříšnice, víte. Přišla a plakala. Nesmíme si představit, že úmyslně naplakala do nějaké nádoby a umývala nohy. Bylo to jinak. Ona chtěla Ježíšovi poděkovat za jeho kázání, kde Ježíš říkal, že každý člověk hřeší, ale Bůh je ochotný každému odpustit. A ona jak stála za Ježíšem, netroufala si, nezapomeňme, je v cizím prostředí, nepozvaná, každou chvíli čeká, že ji vyženou. Hostitel ovšem úmyslně nic neříká, čeká jak se to vyvine, že mohou Ježíše zesměšnit, takže si to můžeme oprávněně představit tak, že někdo z těch nejbližších hostů – přátel, řekl hostitelovi, vidíš tamtu poběhlici ? Já vím, uvidíme co bude (ticho). On si to myslel, nanejvýš to pošeptal tomu nejbližšímu, Ježíš to v tom hluku nemohl slyšet. Ale Ježíš umí číst myšlenky, ale že je na konci, musí ostatní  překřičet. „Šimone, rád bych ti něco řekl“. Jen mluv, Mistře“. Jeden věřitel měl dva dlužníky, jeden mu dlužil 500 denárů, druhý 50, Když neměli čím zaplatit, oběma dluh odpustil. Který z nich ho bude mít raději ?  Že bude mluvit hloupě, to jsem čekal, ale takovou hloupost ?! Hostitel nasadí vážnou tvář : No, já bych myslel, že ten, komu odpustil víc. Podceňovat nepřítele se nevyplácí, Ježíš sice není nepřítel, ale on v něm nepřítele vidí, chce ho zesměšnit. No, správně jsi řekl. A teď mu Ježíš rovnou řekne : Podívej, příteli, zanedbal jsi povinnosti hostitele, tak ona musí dohonit to, co jsi ty zanedbal. Viděl jsi mně, když jsem přišel, ale úmyslně jsi mně přehlédl. Myslíš,že nevím proč jsi mně pozval ? Tak ona to musí napravit. Byla to velká ostuda.My si chceme připomenout jinou věc. My častěji než se nám zdá, předstupujeme před Boha a to jak na mši, při přijímání, při modlitbě, z pozice farizeje: Já jsem dobrý. A potom musí přijít hřích, který nám připomene, abychom začali přemýšlet. Musí přijít hřích, aby nám rozbil naši spokojenost se sebou. Ten farizej třeba neměl tolik hříchů, co ta ženština, ale on si jich vůbec nebyl vědom, měl iluzi, že je dobrý, že jeho názory na Boha jsou správné atd. Kdežto ta žena si byla vědoma, že je vyděděnec. Když Ježíš všem  (tedy i jí ) říká, Bůh je ochotný odpustit každému hřích, tak ona z toho má radost. Proč ? V důsledku mnoha hříchů je si vědoma své slabosti, hříšnosti. Takže někdy hříchy přicházejí právě proto, abychom s probudili. A my velmi špatně volíme strategii, já se polepším, polepším, ale nemyslíme na to, že by nám ten hřích měl otevřít oči. Když někomu řeknu „vaše víra není v pořádku“ a on mi řekne, „ale já věřím“, tak mu rovnou můžu říct, podívejte se, budete hřešit, litovat, a zpovídat se a bude se to opakovat stále dokola. Protože toto je funkce hříchu. Bůh nemá zájem abychom byli pokoušeni a cílem není pouhá bezhříšnost. Ten farizej měl méně hříchů, ale bude zavržen,jestliže se neobrátí, čeká ho o mnoho horší hřích, čeká ho vražda Mesiáše, tomu farizeovi,který má málo osobních hříchů, už nepomůže žádná Ježíšova domluva, ale pomůže mu jen Ježíšova smrt. Tady nejde o to, že by Ježíš tou svou smrtí, utrpením, abych tak řekl, jako si půjčujeme, přendáváme peníze, tak on prostě pro Ježíše trpěl. Ne, roli tady hraje vědomí viny, zavraždil jsem Mesiáše, volal jsem „ukřižuj!“Toto je smysl Ježíšova kříže. Takže už jen Ježíšův kříž pomůže člověku,který je spokojený sám se sebou, kterému vlastní hříchy neotevřeli oči. A to je zkrátka smysl toho, co jsme četli, je to Lk. 7.kap.

Luk 7,36  „Když domluvil, pozval ho k jídlu farizeus.....“

Třeba rozebrat tu situaci. Proč ho pozval farizeus? Pozval ho z ušlechtilých důvodů, nebo chtěl Ježíše zesměšnit, dokázat mu, že nemá pravdu ?  Stůl byl ve tvaru písmene U,  Leželo se hlavou směrem dovnitř. Žena přišla za Ježíšem proto, že slyšela jeho kázání  (Bůh je ochoten každému odpustit hříchy). Protože to byla hříšnice,  farizeus ji pokládal za odepsanou. S takovou ženou  on se nebude bavit, on je něco víc. Žena nad jeho kázáním přemýšlela, proto přišla za ním. Chtěla se buď něco zeptat, nebo se odvděčit. Stála u jeho nohou a plakala, slzy jí padaly na Ježíšovi nohy a protože kapesníky neexistovaly, nejuctivější bylo, utřít ty slzy  vlasy. Ježíš věděl, co si farizeus myslí, proto mu dává otázku. Pozor, otázka byla triviální, je velmi pravděpodobné, že farizeus odpovídal povzneseně, teatrálně, jako by to bylo těžké uhodnout: Mám za to....“. Potom to však schytal, protože mu Ježíš vytkl, že mu neumyl nohy (velká společenská ostuda), nepolíbil ho jako hosta (ostuda) a proti tomu stojí jednání ženy. Zde třeba meditovat o svém  postoji a vztahu k Ježíšovi, k lidem. Nemám náhodou rovněž farizejské sklony, vlastnosti? Farizeus ze strany Boha je neovladatelný, žena naopak ano. Jsme my ovladatelní? Izaiáš vzpomíná na Judu, když byl ještě mladý (na poušti). Přestože dělali kopance (jednou se klaněli Bohu, jindy Bálovi), byli ovladatelní, přišli za Mojžíšem, aby se  zeptal Boha. Za Izaiáše chodili již do obou chrámů současně.Židé byli neovladatelní. Jsme my ovladatelní ? V dnešním úryvku je také jeden z receptů :  „Komu se málo odpouští, ten málo miluje“.  Žena měla  mimo jiné, pravidla společenského chování v srdci.

V současné době je křesťanství neovladatelné. Myslíme si, že jsme  dobří křesťané, že jsme v pravé církvi  (bez zdůvodnění), sliby Ježíše ignorujeme, vykládáme si ho po svém a dokonce škrtáme Bibli.

Luk 7 „Farizeus pozval Ježíše domů“

Jeden z farizeů pozval Ježíše. Vešel tedy do domu toho farizeje, zaujal místo u stolu. V tom městě žila jistá žena, byla to hříšnice. Když se dověděla, že Ježíš je u toho farizeje, přinesla alabastrovou nádobu drahocenného oleje, přistoupila zezadu k jeho nohám, slzami mu máčela nohy.......atd..

Mnohokrát jsme o tom mluvili. A tak si k tomu připomeňme jen maličkost. Farizej nepozval Ježíše proto, aby se něco dověděl z jeho učení, ale proto, aby Ježíše zesměšnil. A začíná to už tím, že Ježíše ostentativně nechává jít jakoby to nebyl žádný host. Je to prostě někdo, kdo není zvlášť důležitý. Nepolíbil jsi mně, nenechal jsi mně umýt. To mytí nohou patřilo k uvítání každého hosta. Políbení a pomazání olejem také. Ty nohy ovšem nemyl hostitel, ale otrok. Ale tomu nejvzácnějšímu. To patřilo k uvítání každého pozvaného. Z toho už vidíme věc, která by se nakonec              abych tak řekl, aspoň dala vysoudit – rozpoznat. Hostitel vůbec neměl v úmyslu Ježíše využít jako zdroj poznání, ale zesměšnit ho. Z toho vyplývá ještě jedna věc, že hostitel byl v čele stolu a Ježíš úplně na kraji. Také jsme si už říkali jak takový stůl vypadal, že měl tvar podkovy. Tak když Ježíš říká: Šimone, chci ti něco říci, musel překřičet všechny hosty. Všimněme si, že Ježíš dává otázku, která se zdá naivní, to je to co si chceme dnes zdůraznit. Jeden věřitel měl dva dlužníky, jeden mu byl dlužen 500, druhý 50. Oběma odpustil, kdo bude vděčnější ?  Normálně člověk na naivní otázku reaguje – proč se ptáš na takovou hloupost, a nebo – prosím tě, to je přece jasné. Všimněme si, že Šimon říká: No, mám za to, že ten komu odpustil víc. Tedy on zde rozehrává  hru, chce si z Ježíše, jak se říká vystřelit, udělat legraci. A proto ten postoj k té otázce. Víte, já bych se nerad mýlil, ale mně se to tak jeví. A právě toto je ta maličkost o které  jsme chtěli mluvit. Proč? Protože my se často chceme dovědět z Evangelia – a nedovíme se nic z naprosto jednoduchého důvodu, že nám utíkají maličkosti. Naprosto jasné věci. My se ptáme na složité problémy, co Ježíš říká na začátku, na to se neptáme. My se ptáme až  na to, co nás tlačí. A saháme po Evangeliu pod tlakem, ať už pod tlakem situace, nebo pod tlakem povinnosti – Písmo sv. se přece musí číst. Ale, abychom si řekli, tak, a jako Ježíš říká, že začíná tím, že bychom měli opravit své myšlení, zapomínáme na otázku opravy myšlení. Ne, my to nepotřebujeme, my se budeme modlit víc a víc. Opravovat myšlení to se nám nechce. Nevezmeme Ježíšova kázání tak, jak jdou po sobě  a chceme  odpověď jen na to, co nás tlačí. Samozřejmě, že se potom nemůžeme s Ježíšem domluvit. Protože Ježíš říká, ty musíš opravit svoje myšlení a my o tom nemáme ponětí. Jistě, každou chvíli slyšíme, kázat o pokání atd., ale nakonec sklouzneme do postu, do toho, co si máme odříci  atp. . Toto není oprava myšlení. Víte, když se člověk neptá, ale jen pokládá otázku jako ten hostitel – hostitel pozval na večeři a Ježíš byl host. A stojíme-li o takového hostitele, to je druhá věc. Ten hostitel pokládá otázku, to je pravda, ale chce se opravdu  něco dovědět ? Toto si musíme uvědomit, pokud se my chceme od Ježíše něco dovědět,  a za druhé, že my chceme od  Ježíše odpověď na svou otázku. Ale ne abychom vzali ty problémy v tom sledu, v té posloupnosti, v jaké je klade Ježíš. A proto i nám jsou často jasné otázky nesrozumitelní, i nám jsou věci v náboženství nepochopitelné. Proč ?  Jak jsem řekl z těchto dvou důvodů. Ježíš kázal, jeho kázání měla určitou posloupnost, probírá jeden problém za druhým. My musíme pochopit to, co Ježíš kázal, začít jeho prvním kázáním a až potom, když mu  zcela rozumíme, přejít na další atd.. A druhá věc je, naučit se rozeznávat, jestli vůbec se ptám, než se naučím 100 krát klást otázku. Ale náš mozek neposlouchá, velmi často chceme slyšet potvrzení jen svých názorů, pokládáme sice otázku, ale vysvětlení neposloucháme, čekáme až se ozve ano, řekl jsi to dobře. Toto je aplikace toho problému, toho pozvání na nás.   P.s v.

Luk 9,1-6  „Ježíš poslal apoštoly po dvojicích. (viz také Mat, Mk)“ 

Když si přečteme všechny 3 evangelisty, vidíme, že Ježíš posílá učedníky po 2 do různých míst, kam chce přijít. To jsme si říkali, jak Ježíš vždy šel z Galileje do Jeruzaléma, zastavoval se cestou na různých místech, návštěva byla napřed ohlášená, místní učedníci přišli za Ježíšem a Ježíš celou tu cestu říkal jedno jediné kázání. Nemá smysl, aby něco řekl tady a něco jiného tam. Všichni ti lidé měli příležitost dovědět se celou Ježíšovu nauku. A to, co se líčí v tom dnešním úryvku, je poslání těch dvojic, ze začátku jich bylo 6.A potom Ježíš posílá ještě  jiné, tedy 35 – 36 dvojic učedníků, kteří jsou zas pověřeni stejnou úlohou jako těch prvních  6 dvojic. Nejde o žádnou maličkost. Když vás nepřijmou, při odchodu z toho místa setřeste prach ze svých nohou na svědectví proti nim. Amen, pravím vám, Sodomě bude lehčeji při posledním soudu, než tomu městu. Proč, Sodomě bude lehčeji ? Musíme si uvědomit,že  (když si přečteme Mk.,Mt.,Lk., u  nich si přečteme, jak Ježíš začínal, zjišťujeme, že tyto dvojice jdou a opakují toto Ježíšovo 1. kázání. )  Ježíš totiž vyzývá abychom nešli do náboženské nápravy bezhlavě, abychom se nesnažili nutit ze sebe jen modlitby, ale abychom pochopili základní koncepci, abychom opravili své myšlení. A když srovnáme svoje myšlení, potom se i naše jednání začne samo od sebe srovnávat. To je právě to, co čteme v evangeliu: „Čiňte pokání!“  Pokání, to není půst, nějaká askeze. Kdekdo si to splete, kdekdo si myslí, ano, někdy i svatí, že půst je částí problému pokání a tak litovali to, že udělali hříchy atd. Ale ti není jen lítost nad hříchy. Pokání (Ježíš – obraťte se) to je změna cesty za Ježíšem. To  metanoieite, gr. slovo – nus  je rozum  a meta je změnit. Jednoduše : Změňte myšlení. Ježíš : Obraťte se!  Jako kdybychom šli po nějaké cestě,  a my musíme zvolit jinou cestu. A to je právě to, že ta naše cesta za Bohem je nesprávná a to se projevuje tím, že člověk dělá hříchy, že jedná nesprávně, že se nemůže vymotat z pochybností, z toho nebo onoho, ale jádro příčiny není v hříších, ale je v té nevhodně zvolené cestě za Bohem. Zrovna tak, když se řeší nějaký problém (technický a pod.), tak člověk si tu práci rozdělí. Nyní uvažuje jaký krok zvolit. Slovo metoda s tím zase souvisí, protože hodos je cesta a methodos je, abych tak řekl, jít podle nějaké cesty, programu. My na to bohužel zapomínáme, nemáme  vyjasněné co vlastně chceme. Chceme odstraňovat hříchy, my se rádi modlíme, nebo se chceme rádi modlit, ale Ježíš nám tady říká, abychom opravili právě tu cestu za Bohem. No a tady jsme u jednoho takového klíčového bodu. To je právě ten 1. bod, protože to řekl Ježíš na začátku, potom to říká těch 6 dvojic, potom 36 dvojic, které Ježíš poslal hlásat stále jedno a totéž : Obraťte se! Jděte za Bohem po jiné cestě. Zkontrolujte svou cestu za Bohem. Nerozmnožujete jen slepě modlitby, ale prohlubujte je. A než začnete modlitbu prohlubovat, musíte  vědět, co si Ježíš představuje pod pojmem modlitba, víra. To, co 5íká Ježíš, když říká – věřte – to nemusí být totéž, tatáž činnost, jako když my říkáme – věřím. To je sloveso, které  zní stejně, ale v Ježíšových ústech to znamená úplně jinou činnost, než v mysli mnohých věřících. A to je nakonec i to, co žádá  Matka Boží : Chci pokání, nic jiného.  Právě toto pokání je ten problém, který je nejméně příjemný,protože ten jde až do hlubin člověka. Tak se člověk raději nutí, postí, „ždímá“ ze sebe slušné chování, ale tak nějak proniknout do hloubky toho svého „já“ se mu často nechce, často  neví jak na to. Ale ten, kdo bude chtít, tomu P.Bůh pomůže. Ovšem to nebylo nic příjemného pro ty židy, když jim to ty dvojice říkaly, podívejte se doba Mesiášova je blízko, hrozí nebezpečí, že se s Mesiášem minete a proto svou zbožnost musíte opravit. To bylo právě kázání těch dvojic, nic méně, nic více. Tím začínal Ježíš, ale vlastně už předtím začínal přípravu Jan Křtitel. A teď to připomíná těch 6 dvojic, potom ještě ty další dvojice. A nám to připomíná Matka Boží ve všech zjeveních po celém světě : Pokání, nechci nic jiného. A kdo to nepochopí,                 Bože, jak ty si představuješ naši změnu, našeho – mého myšlení ? Bože, jak ty si představuješ obrácení se ?   P.s.v.

Luk  9, Luk  9,7-9

Tetrarcha Herodes slyšel o všem co se přihodilo, ale nevěděl, co si má myslit, poněvadž někteří říkali, že Jan vstal z mrtvých, jiní, že se zjevil Eliáš a jiní zase, že vstal jeden z dávných proroků........atd.

Tento Herodes, o kterém  jsme četli, není ten, který dal pobít děti, je to jeho synovec. Pokud jste v  TV viděli film „já Klaudius“, vystupuje právě zde ten Herodes o kterém je řeč dnes. Tento Herodes nebyl nijak zvlášť zbožný, byl to, podle našich měřítek, nemrava, židé ho také neměli rádi, ale když se nad ním zamyslíme, tak Herodes i Pilát jsou daleko charakternější vůči Ježíšovi, než židé.  Že např. Herodes nechal  Jana Křtitele zabít, ale dalo by se říci, bylo to ve slabé chvilce, že byl zaskočen tím slibem, který dal Herodiadě. Herodes chodil diskutovat s Janem Kř. , a to rád. Od Jana Kř. vždy odešel takový rozklížený, ale zas se k němu vracel. Vidíme zde také, 6e Herodes je takový uvážlivější, než ti lidé, ti zbožní lidé, takoví ti obyčejní lidé, kteří se na Heroda dívali z patra. Vzpomeňte si, jak jsme před časem hovořili o tom, jak Ježíš říká, za koho považují lidé Syna člověka. A teď mu říkají,no, někteří za Eliáše, někteří za Jana Křtitele, jiní za některého z proroků. Tady to máme znova. Jedni říkali, je to Eliáš a tvrdili to s naprostou jistotou, jiní zas je to Jan Kř. a také to tvrdili s naprostou jistotou. Leckdo si myslí, že věřit, znamená tvrdit něco s naprostou jistotou, ale to je omyl. Herodes je daleko prozíravější, než ten „zbožný“ žid, ti lidé si říkali, no, je to Jan Kř., ale tím to pro ně skončilo.  Jiní horovali, že Ježíš je Eliáš, ale jít si  poslechnout, co Ježíš říká, to taky ne. Kdepak. Samozřejmě, že to Herodes nedotáhl, abych to tak lidově řekl, ale kdyby on zvládl určitou chybu v myšlení, tak mohl dořešit právě ten svůj vztah v těch diskusích s Janem Křtitelem. Nedotáhl, nedořešil. Ale aspoň trochu přemýšlel, kdežto  ti lidé, kteří se považovali za zbožné, ten prostě    - to je Jan Kř., jiní to je Eliáš, .atd. A každý měl naprostou jistotu, kdo Ježíš je. Že to není plané psychologizování vidíme z toho, že když Ježíš je zatčen, tak lidé, kteří s naprostou jistotou tvrdili, že je to Jan Kř., že to je Eliáš, že to je nějaký prorok, svorně křičeli „ukřižuj!“  Kde byli tito lidí, kteří tak skálopevně „věděli“, že Ježíš je Jan Kř., který vstal z mrtvých ? Kde byli ? No, v tom davu, co křičel „jeho krev na nás a naše děti“, protože názor, který je utvořen ukvapeně, dlouho nevydrží. Víme, že Herodes si chtěl s Ježíšem popovídat. A ať již v té chvíli od něj, jak velekněží tak elita žid. národa, tak celý lid od něj čekali, že Ježíše odsoudí, tak Herodes nechává Ježíšovi dát bílé roucho, domnívá se, že uslyší Ježíše, že uvidí nějaký zázrak. Ježíš mlčí, ne proto, že by chtěl Herodovi ublížit, ale věděl, že Herodes to nemá dořešené a Herodes by se dostal do velice obtížné situace, kdyby Ježíš udělal zázrak, tak Herodes by stál ve strašném dilematu, na které by určitě neměl síly. Herodes i tak se k Ježíši zachoval, dalo by se říci, slušně. Když Ježíš nepromluvil ani slovo, tak řekl, prosím vás, co po něm chcete, vždyť to je fanatik, šílenec, já na něm žádnou vinu nenalézám. A toto dává do hlášení Pilátovi. Pilát se odvolává na Heroda, já na něm žádnou vinu nenalézám, a Herodes, váš král je stejného názoru. Měli bychom Ježíše propustit. Ano, drazí přátelé, my jsme zvyklí, ty nevěřící házet do jednoho pytle těch špatných a ty věřící do jednoho pytle těch dobrých. Jenže, kde byli ti věřící, ten zbožný lid ?  Ti řvali „ukřižuj !“Jistě, Herodes neměl dořešeno hodně věcí, jistěže byl nemrava, jistěže na tom římském dvoře se také nechoval jako vzorný chlapeček, ale Ježíše, přestože by se lidem zavděčil, kdyby Ježíše prohlásil za hříšníka, tak Herodes si kryje záda, abych to tak řekl, říká prosím vás, co po něm chcete, je to blázen, ty bílé šaty mu už nechám, pozor to nejsou posměšné šaty, to jsou šaty dvořana, o tyto šaty metali los pod křížem. Ten Herodes je hodně přemýšlivý, uvážlivý člověk, jistěže to nedotáhl, to je druhá věc, ale ti lidé, kterým bylo jasno, že Ježíš je Jan Kř., tak jim zas bylo jasno, že Ježíš je vyvrhel, darebák a křičeli s velkou chutí a možná se slzami lítosti „krev jeho na nás a naše děti“. Oj, jaká chyba,že jsme byli tak poblouzněni. Tuto tragedii si musíme uvědomit. Snadno se vymýšlejí mýty, báchorky a leckdo si myslí, ano P.Maria tkala Ježíšovi ty šaty a myslela na osud svého syna a že o tyto šaty metali los. Kdepak, to jsou šaty od Heroda, snad si nemyslíte, že Ježíš si přinesl kufřík se šaty. Proč to uvádím ? Že my máme spoustu takových předsudků, rádoby zbožných, které jsou zrovna tak postaveny na písku, nebo na vodě, jako to přesvědčení těch lidí, kterým bylo naprosto jasné, Ježíše nutno poslouchat, to je Eliáš, Jan Kř., Izajáš. A potom všichni křičí „ukřižuj !“Proč ?  Nekvalitní „Hurá“, nekvalitní „Hosana“, vede k „Ukřižuj!“ Nechci říkat, že Herodes byl dobrý, ale byl na tom méně špatně, než ti židé. O Pilátovi Ježíš sám říká, větší vinu má ten, který mě tobě vydal. A židé mají větší vinu než Herodes a zrovna tak větší vinu než Pilát. Znova říkám, nechci Heroda obhajovat, měl mnoho nedořešeného, ale hůř na tom byli ti „dobří“, kteří byli přesvědčeni, že Ježíš je Jan Křtitel. A potom klidně volali „ukřižuj!“.

Luk  9,7-9

Tetrarcha Herodes slyšel o všem, co se dálo, ale nevěděl, co si má myslit, poněvadž někteří říkali, že Jan vstal z mrtvých, jiní, že se zjevil Eliáš, jiní zase, že vstal jeden z dávných proroků.....atd..

Tento Herodes není ten Herodes, který dal zabít betlémské děti, ale je to synovec. Pokud jste v Tv. viděli ten seriál, tuším „Já Claudius“, tak tam vystupuje právě tento Herodes. Je to zajímavá postava. Musíme si uvědomit,jak to všechno bylo. Herodes, jak jsme ho poznali v tom seriálu, žije v době, Kdy působí Jan Křtitel. Tento Herodes je přístupný dobrým myšlenkám, ale je polovičatý. Nejdřív je král a až potom člověk. Takže, když Jan Křtitel káral jeho manželství, tak dal Jana do vězení. Ale přitom se s Janem chodí radit. Ovšem je otázka, nebyla – li to provokace ze strany židů, saduceů, kteří měli zlost na Jana Kř., nenavlékli- li to tak jak to chtěli navléct na Ježíše. A když Jan kázal čiňte pokání, někdo mohl zavolat, No, a Herodes co?  Herodes také žije v konkubinátě. A Jan  jistě  na to řekl, ano, i Herodes je povinný žít tak jako ostatní. Tak je velmi pravděpodobná provokace ze strany těch zbožných. Není pravděpodobné, že by Jan sám od sebe, začal o Herodovi mluvit. On měl jiný vytyčený cíl. Faktem je, že sice Herodes dal Jana vsadit do vězení, ale za Janem chodil, od Jana odcházel celý  „rozklížený“ a potom  za Janem zas přišel. A potom dochází k té události, jak ta Salome tancovala a dochází ke stětí Jana. Proč ? No, on je král, on přece musí dodržet slovo.Všimněme si přátelé, že Herodes chtěl Ježíše vidět. Když byl Ježíš zatčen, Pilát ho chce z toho dostat, posílá ho za Herodem. Stačilo by, aby Ježíš prohodil pár slov a Herodes by Ježíše chtěl propustit. Vidíme dokonce, že Pilát, a to mnohým věřícím uniká, odvolává se na Heroda a říká, já jsem na Ježíšovi žádnou vinu nenašel a Herodes také ne. To pohodlí, ten alibismus ze strany Piláta, Heroda?  Proč to připomínám ? Jednak abychom pochopili tu postavu Heroda, abychom také pochopili ten problém nerozhodnosti, polovičatosti, váhavosti. My si slibujeme, já se budu modlit, Bůh je nekonečné dobro, nanejvýš milosrdný atd., ale jsou to prázdné pojmy  a proto ty konkrétní věci jsou pro nás daleko aktuálnější. Proč ? Protože teď musím tam, teď musím ono udělat. A ty problémy toho pohledu do lidského nitra, to zahýbání s tou náboženskou koncepcí, do toho se člověku nechce. V tom smyslu je v každém z nás kus toho Heroda, té nešťastné osoby, která nakonec skončí tragicky. V tom „Já claudius“ byl vylíčený dost jako taková sympatická postava, to nakonec odpovídá i tomu, když se zamyslíme nad tou jeho problematikou, Ale protože ten Herodes stále jenom kýval, až se nakonec tak rozkýval, že tomu propadl. A když viděl, že lid ho zbožňuje, on stál o tu popularitu, a dal popravit Jakuba, tak chce dát i Petra. Herodes nakonec umírá, lidé provolávají slávu,říkají no to je úžasné, to není lidská řeč, to je božská řeč. A v té chvíli Herodes umírá, prožraný červi. Zdá se nám to divné – dosaďme si tam trichíny, donedávna závažný problém i u nás. Dodnes tam různé takové  choroby  jsou hrozbou. Jde právě o to, připomenout si tragédii rozpolceného Heroda, který v sobě měl něco dobrého, ale přitom je v něm chřestýš. To je jedna stránka – a druhá – také špatná – mám, nemám?  Z toho hlediska nám vyjde, i když je to nemravník, cizoložník, vyjde v daleko sympatičtějším světle, než takový Kaifáš. Ale ono nestojí  za to být ani tím Herodem.  A na toho Heroda v nás si musíme dát pozor. A to je to, co jsem říci o problematice Heroda.

Luk 9,10-17

Ježíš mluvil k zástupům o Božím království a uzdravil ty, kdo potřebovali léčení. Začalo se schylovat k večeru. 12 učedníků k němu přistoupilo a řekli mu: „Rozpusť lid, ať jdou do okolních dvorců, aby si tam našli nocleh a něco k jídlu, protože jsme na opuštěném místě“. Odpověděl jim: „Vy jim dejte jíst“......

Těch míst,  která se vztahují k dnešnímu dni je víc. To rozmnožení chlebů úplně přímo nenavazuje na problematiku svátosti oltářní. Jde tu  o zázrak  (nejvyšší kategorie), který překračuje zákon o zachování hmoty a energie. Když si ale tuto pasáž přečteme, můžeme najít velmi závažné poučení, které bychom si měli uvědomit, kdykoliv budeme přijímat Tělo Kristovo. Jsou tam takové dvě poučné události.

1) Když čteme ten úryvek, snadno nám uteče takový detail. Ježíš říká:“Dejte vy jim jíst“. Oni přemýšlejí jak to „zařídit“, kde mají nakoupit atd..Když si to nedáme do souvislosti, tak nás nic nenapadne, ale musíme si uvědomit, že tato událost se odehrála krátkou dobu poté, co apoštolové po dvojicích šli a dělali zázraky. Sami vypravovali jak se jim dařili. Výrok: „Dejte jim jíst“ nemůžeme chápat z našeho běžného pohledu,(kdyby to Ježíš někomu z nás řekl, pochopitelně nic jiného  by nás nenapadlo, bylo tam lidí jako z malého městečka, jenom mužů bylo 5 000), ale třeba to chápat z hlediska toho, že krátkou dobu před tím chodili a dělali zázraky, uzdravovali nemocné.Tady Ježíš chce a to bylo v jeho plánu, kdyby některý z těch apoštolů řekl: „Tak já to zkusím“. (konec konců Ježíš přeměnil vodu ve víno, tak např. mohli přeměnit písek na chléb). Ježíš toto  chce vyprovokovat.Ono se to zdá divné, ale dokud se budu dívat pouze se zúženým zorným polem na ten jediný text, nemohu to pochopit. Z Evangelia sv.Jana víme, že to nepochopení apoštolů hodně narušilo Ježíšův plán, protože fakt, že Ježíš rozmnožil chleby a ne ti jeho učedníci, působil jako roznětka na takové ty mesiánské nálady. Po tomto zázraku Ježíš ostentativně posílá apoštoly, učedníky pryč. Ti jedou na loďce, on jakoby s těmi lidmi zůstává a v noci přechází pěšky přes rozbouřené Genesaretské jezero. Lidé ho na druhý den na druhé straně vyhledají. „Mistře, jak jsi se sem dostal ?“ – Chtěli ho udělat králem v tom smyslu- „Hurá půjdeme na Římany“. (Tady vidíme, jak je to vlastně povrchní) Na to Ježíš začne hovořit o Svátosti oltářní a výsledek – Mnozí i z učedníků odešli a samozřejmě spousta hurá-nadšenců. Toto si musíme uvědomit v celém tom kontextu. Kdyby učedníci udělali ten zázrak, lidé by zírali, ale nevznikla by ta exploze davového nadšení, protože si řekli: „Ano, to je Mesiáš, zahajuje činnost a půjde na Římany“.Rozmnožení chlebů totiž zapadlo do farizejských kázání a představ o Mesiášovi.  Kdyby to byli udělali učedníci, nedošlo by k spojení „rozmnožení chlebů“ s myšlenkou „to je Mesiáš“. Spíše by se lidé divili, co ti jeho žáci dovedou. Spíše by nastalo hnutí „stát se žákem Ježíšovým“. Třeba se začíst do Evangelia a pochopit tu atmosféru. Víckrát se vrátit k těm problémům. Problému učedníků a problému lidí.

Lidé – Chtějí ho s nadšením prohlásit za krále a jakmile začne Ježíš mluvit o Svátosti oltářní, dělá se jim z toho na nic. To původní nadšení se otočilo jiným směrem. Už to není „Hurá, půjdeme na Římany“, ale „Co ten chlap povídá za nesmysly a hlouposti“. Toto si musíme uvědomit a poučit se z toho. Ta Svátost oltářní je náročná, jak ve své funkci, tak v tom pochopení. Kdybychom byli přezkušováni, jak známe Evangelium a pořádný výklad této svátosti, téměř na 100 % bychom jako celek dopadli špatně. Nenamlouvejme si. Kdo nám zaručí, že my s tím svým nadšením nemůžeme dopadnout jako výše zmínění lidé, když jim Ježíšova slova nepadla do noty. Ježíš ovšem, o tomhletom ví moc dobře a nemá v úmyslu ty „zklamané“ posluchače přitáhnout zpátky. Neprosí je, aby se vrátili zpátky. Naopak, tvrdě se obrací i k těm nejbližším a říká: „Tak co, chcete jít, jděte taky“. Musíme si uvědomit, že s otázkou Svátosti oltářní není žádná legrace a to ne jenom s jejím přijímáním, ale také s její naukou. Ježíš tady vůbec nedělá vemlouvavou politiku. Z lidského hlediska jedná nepsychologicky, vůbec nevyužije toho obrovského nadšení. Proč ? Protože o to nestojí. Toto nadšení totiž nikam nevede.

Nejde však jenom o to obrovské množství lidí. Jde také po učedníky. Případ s nasycením několika tisíc lidí se udál přinejmenším dvakrát. I v druhém případě Ježíš jemně provokuje: „Líto je mi zástupů, neboť již tři dny  zůstávají se mnou a nemají co jíst. Nechci je propustit hladové, aby cestou nepadali“. Učedníci: „Kde zde v pustině vezmeme tolik chleba, abychom nasytili takový zástup ?“  Vidíme, že ani  v jednom případě si  učedníci neřekli: „Tak já to zkusím“.  Musíme se na to dívat z toho hlediska, že mají za sebou uzdravování nemocných, vyhánění zlých duchů atd. Viděli první rozmnožení chlebů. Na rozmnožení chlebů si však netroufnou. Proč , Je tady jakási psychická bariéra hluboká a důkladná. Marek říká, že jak se to odehrálo. Loďka „zápasí“ na rozbouřeném jezeru, vidí „přízrak“ jakoby někdo chodil po moři.  Kdybychom to viděli, mysleli bychom si, že je to člověk, který si šlape pěkně po vodě ? Oni se lekají, děsí, Ježíš křičí: „Nebojte,já jsem to“. Jedině Petr se pokusí o zázrak. „Jestliže jsi to ty, mohu to zkusit taky“. Ježíš: „Pojď! Petr jde. S tím zázrakem to není tak jednoduché. Vyžaduje to určité vybavení od Boha. Záleží to však také na  tom člověku samotném. (Podobně jako když mám krásné auto, řidiči různé kvality budou jezdit různě). Zázrak vyžaduje určité psychické podmínky, které člověk musí splňovat. Petr právě v této komponentě  po chvíli selhává a začíná se topit. Potom Ježíš nařídil, aby bouře okamžitě utichla a oni žasli. Marek píše, že tady žasli,, ale také „Oni nepochopili, co se stalo s chleby, protože jejich srdce byla zaslepená“. Tady vidíme tu bariéru. Na zázrak podstatně vyšší kvality nereagují, ale když utiší bouři, tak se diví a žasnou. Sv. Marek připomíná, že jde o zaslepení. Představme si člověka, který ztratí 1 000 Kč a 1 Kč a bude brečet pro tu 1 Kč, a 1000 Kč nehledá. Kvůli tomu oni ten zázrak neudělali. Ono je to nenapadne. Jejich srdce je zaslepené. Dále v Evangeliu je, že třetí případ s chlebem je to, jak jedou na loďce, mají jeden chleba a Ježíš úmyslně řekne větu, která se dá vyložit dvěma způsoby. „Varujte se kvasu farizejského“.Oni si řeknou: Tam ,kam jedeme, je pekař farizej,proto, kde tam nakoupíme chleby?

Ale tentokrát jim to neprojde a dostali to: „Ještě jste slepí, ještě nechápete“. Copak si nepamatujete počet košů ? Ježíš chtěl, aby se naučili dělat zázraky a ty ostatní zázraky dělali, ale tento ne. Proč ? Tady jsme u té bariéry. O tomto zázraku hodně krát slyšeli už od rabínů  a od kázání rabínů byla vyřazená jejich logika.  Rabín, když kázal, vyžadoval jiný typ myšlení. Ježíš provokoval posluchače k tomu, aby přemýšleli.  U Jana 6, 6, je to vypíchnuté. Ježíš řekl: Kde  nakoupíme chleba, aby se tito najedli? Ale to řekl jen proto, aby ho pokoušel (Filipa), protože sám věděl, co udělá. Ježíš začínal takovou předehrou k tomu zázraku. Na druhé straně rabínská kázání, která často zahrnovala rozmnožení chlebů, vyžadovala jiný přístup myšlení. Bohužel není čas na to, abychom to  nyní rozváděli. Takže po zázraku, vůbec apoštoly nenapadlo, že to je úžasné. Když ale přišel zázrak nižší kategorie, tak si říkali: „Jé, ten má moc!?“. Tato disproporce je velmi důležitá. Velký zázrak neocenili a nad malým jásali (Mk 6). Totéž se může stát i se svátostí oltářní. I nám se může stát, že i naše srdce může být zaslepené. a že je dobré, aby člověk,  který rád a zbožně chodil ke sv. přijímání se v dospělosti nad tím zamyslel. Co když naše srdce je zaslepené . Kdo nám zaručí, že není ? To že máme radost. Oni také chtěli udělat Ježíše králem. Ale při otázce Svátosti oltářní je nálada pryč. Dokonce i mnozí z učedníků  odchází pryč, protože i pro ně je to příliš silný „tabák“. –Srdce bylo zaslepené, to je od sv.Marka, ne ode mne.

Luk  9,18-22

Když se Ježíš o samotě modlil, byli s ním jeho učedníci. Otázal se jich: „Za koho mne lidé pokládají ? Odpověděli : „ Za Jana Křtitele.....atd. .    ......On jim však důrazně zakázal, aby o tom nikomu neříkali.Dodal, že Syn člověka bude muset mnoho trpět, bude zavržen od starších a učitelů zákona, bude zabit, třetího dne vstane z mrtvých atd. . (Vhodné najít příbuzný text u ostatních evangelistů).

Jak se to odehrálo. Ježíš když někam šel, posílal před sebou dvojice. Nejdříve 6 a pak dokonce přes 30. Dvojice přišly do různých míst, městeček. Od Jeruzaléma ke Genezaretskému jezeru  - 200 km. Když Ježíš šel k Velikonocům do Jeruzaléma, šli před ním ty dvojice jako pás, vedli s lidmi diskuse a řekli, že přijde Ježíš z Nazareta  a bude kázat tam a tam. A ti lidé se tam sešli. Dvojice šli zase dál a zase bylo kázání na určitém místě pro lidi z okolí. Poslední zastávka byla Jeruzalém. Po takovém misionářském tahu si  Ježíš ty dvojice zavolal a ptá se jích „Za koho mne ti lidé považují ?“. Ježíš to samozřejmě ví, viděl. Nepotřeboval se ptát. Ale učedníkům chtěl něco zdůraznit. Členové dvojic se rozhovoří a říkají svoje zážitky. Setkali se s těmi lidmi např. v hostinci. V diskusi vyšlo najevo, že díky nějakému „rozumbradovi“ si lidé myslí, že Ježíš je Jan Křtitel. Členové dvojic jim sice vysvětlovali, že znali Jana Křtitele a nyní, že znají Ježíše, že to nemůže být pravda, co si myslí, ale nedali se přesvědčit. Takovému „rozumbradovi“ nelze prostě vysvětlit, že Jan Křtitel a Ježíš jsou 2 různí lidé. Jan Křtitel už byl v té době mrtev. „My jsme nemokli vysvětlit, že jsme žáci Jana Křtitele, že jsme viděli oba a že se mýlí.“ Jiná dvojice zase informuje, že jinde si myslí, že Ježíš je Eliáš, nebo jinde někdo z dávných proroků, který vstal z mrtvých, protože např. dobře pečují o jeho náhrobek, nebo že ho mají zvlášť v úctě.  Proč si to říkáme? Ze stejného důvodu proč Ježíš tuto otázku klade. Ježíš jim chce říct toto: „Pozor člověče na to, co ty víš o Bohu. Víš proč jdeš k přijímání, víš ty, kdo to je Ježíš, máš ustálené názory a když máš ustálené, jsi ochoten je korigovat ?“  Pozor na ty „rozumbrady“. „I vy si musíte dát pozor“. Toto je psychologická příprava na jinou věc. „Za koho mně považujete vy?“  Petr : „Ty jsi Mesiáš“. Ježíš : „Blahoslavený jsi Šimone, synu Jonášův . Nezjevilo ti to tělo a krev, ale Otec v nebesích. Tuhle větu nebudeme rozebírat, je příliš náročná. „Nikomu to neříkejte“. Proč to Ježíš zdůrazňuje ? Má to svůj hluboký význam. Za chvíli jsme u toho. A teď říká: „Jdeme do Jeruzaléma. Syn člověka bude vydán, bude zabit, třetího dne vstane z mrtvých“.  Petr: „Kdepak, to se ti nestane“. Ježíš: „Jdi mi z očí satane“. – Velice ostře a urážlivě. Tedy nejdříve se ptá Ježíš, za co ho považují. Oni líčí názory těch hospodských lidí, různé názory. Osobně neznali ani Jana Křtitele, ani Ježíše a přitom si nedali říct.  Tím nás chce Ježíš varovat před hospodským uvažováním (ukvapeného, nejasného myšlení), který nakonec předvedl sv. Petr. My si musíme zvyknout správně přemýšlet, abychom nedělali ukvapené závěry.  Když je něco nejasného, tak se zeptat a ne si vymýšlet. Jenže zeptat se, ale koho ?  Napřed musíme pořádně  číst evangelium, protože jsem v podobné situaci. Často máme v určitých věcech jasno, myslíme si, že máme správné názory a když  začneme pořádně číst Bibli, zjistíme, že na naše „názora“ odpovídá úplně jinak. Setkal jsem se s tím dost často, když jsem člověku řekl : „Tak si přečti tohle v Písmu!“ To potom hodně lidí uteče, říkají, že jim beru víru a nevím co všechno. Ukvapená  odpověď na to, kdo je Ježíš, je velice závažná. Je zde ještě druhý aspekt celé věci, který je také velmi důležitý. Ježíš jim důrazně říkal, aby to nikomu neříkali, že je Mesiáš. Proč nemají lidem říct, že Ježíš je slíbený Mesiáš. ? Z jednoduchých důvodů. Protože názory na Mesiáše byly zrovna tak nesprávné, zkreslené, ukvapeně vytvářené. Odpověď na otázku, kdo je Mesiáš pořádně neznali, protože měli představu od pánů rabínů. Přitom neznali proroky. Kdyby znali Mojžíše, Starý zákon, bylo by jim jasné, že Ježíš je Mesiáš. Přišli by na to sami. Jenže oni to pořádně nečetli. Teď pozor. Zbožný lid a rozumbradové, kteří byli rychle hotovi s názorem, nakonec dospěli k názoru, že Ježíš je Mesiáš, jenže ještě později stačilo, aby viděli Ježíše svázaného před Pilátem, křičeli „ukřižuj“. Ježíš má důvod k tomu, proč říká apoštolům „Nikomu to neříkejte“. Ježíš chce, aby se lidé naučili pořádně přemýšlet a potom přemýšlet, co je v Bibli. Dokud budeme mít vadné způsoby myšlení, můžeme se upřemýšlet a té Bibli rozumět nebudeme. Budeme mít svou odpověď na to, kdo je to Ježíš a nikdo nám to nebude moci vysvětlit. Ježíš to nemohl vysvětlit ani apoštolům. Pozor, to by pro nás mohlo být varováním a poučením. A Ježíš předpovídal utrpení několikrát (o tom jsme několikrát mluvili). I vynadáno dostanou za nepochopení a nepomáhalo to. My např. chceme mít jasno, říkáme já věřím. Ale podívejme se pořádně zevnitř, jestli tam někde nehlodají ti červíčci. Jestli celý život nepotlačujeme pochybnosti a pak tomu říkáme věřit. Nejdříve si musíme pořádně přečíst Bibli (tím jsem nezrušil ten slabikář) a pak můžeme dělat závěry. Jenže dříve, než vezmeme do ruky Bibli, chceme mít jasno ve víře a říkáme , já věřím. Až potom vezmeme do ruky Bibli, máme přitom řadu předsudků a nehneme se z místa. Ono je to nepříjemné někomu říkat: „Celá tvá víra je vedle, je posunuta. Jenže musím si uvědomit, že i apoštolové měli v některých věcech „posunutí“. Pozor, tím nemyslím, že vyžaduji od vás jako Ježíš od Petra, že takhle musíte mně věřit. Tak jsem to nemyslel. My si musíme uvědomit, že my si musíme dávat pozor na sv. Petra v nás, když se zamýšlíme nad tím, co vlastně Evangelium říká. Nejdříve si ho přečtu a pak uvážím a ne obráceně, že je to Boží slovo, pak si ho přečtu (s předsudky). Takovým způsobem dojdu rychleji k pořádnému přesvědčení. Promysleme si to, jak tyto otázky Ježíš úmyslně klade. Největším nepřítelem člověka je to, že člověk Bohu dokáže říct: „Kdepak, to takhle není“. Samozřejmě, že to takto přímo neformulujeme, ale když máme nesprávné názory, tak ve skutečnosti tak jednáme, jakoby jsme si říkali „Pane Bože, ty tomu nerozumíš“.Když to Petr říkal, tak to vůbec nebyl hřích a přitom to bylo něco s čím se žádný hřích, kromě hříchu proti Duchu sv.,  nedá srovnat. Resp. je to kusem, částí hříchu proti  Duchu sv.  Nebo Petrova přísaha věrnosti. To mohl být sám o sobě i dobrý skutek a víme jak to dopadlo.

Luk 9, 22-23

Ježíš řekl svým učedníkům, že Syn člověka musí mnoho trpět, být zavržen od starších, kněží, učitelů zákona, být zabit a 3.dne vzkříšen. Všem pak řekl : „Kdo chce jít za mnou, vezmi každého dne svůj kříž a následuj mně....atd.

Zamysleme se také nad 5. kniha Mojžíšovou, 30. kap. Rádi bychom znali takové rozhodující chvíle života, kolikrát se nám stalo, že člověku se přihodilo něco a řekl si, škoda, že jsem tady nejednal lépe. Jsou určité chvíle, kdy člověk na svém životě namůže změnit prakticky nic, jsou chvíle, ve kterých se vlastně rozhoduje o mnohém. Je to něco podobného, jako když třeba dojde k srážce vlaků. Ty vlaky se srazí na volné koleji, ale chybu nutno hledat na špatně postavené výhybce, nebo na špatném signalizačním zařízení. chyba často bývá někde jinde než ta příčina. Nejvýrazněji je to vidět na problematice hříchů, se kterými mnozí  lidé zápasí. Chtějí se vyhnou hříchu a nemohou, ač o to usilují. Ale kdyby např. se zamysleli, tak by mohli najít příčiny, ten hřích by se začal sám ztrácet. Je dobré prostě znát, takové ty, abych to tak nazval, výhybky svého života. A dnes si právě o jedné takové té výhybce, velice důležité, chceme říct. V  tom dnešním evangeliu je : „Kdo chce jít za mnou, vezmi svůj kříž a následuj mně.“ Za 1. to slovo kříž, nám připomíná, v řeckém textu je břevno, a ti židé- posluchači nevěděli, že Ježíš bude zabit. Všimněte si, že Ježíš říká svým učedníkům, že musí mnoho trpět, být zavržen od starších, velekněží a učitelů zákona, být zabit a 3.den vstane z mrtvých. Ale reakce apoštolů ? Ježíš to říká několikrát – 7 nebo 8 krát. A apoštolové tomu nerozumí. Říká : „Jdeme do Jeruzaléma, Syn člověka bude vydán atd. Petr mu na to říká : „Kdepak, to se ti nestane.“ A tady jsme u toho. Je to je jeden z těch klíčových bodů. Všimněte si, jak Mojžíš říká : „Hle, předkládám ti dnes život a štěstí, smrt a neštěstí. Prostě jsou určité chvíle, situace, anebo určité úkony, které rozhodují o tom, jak náš osud se bude vyvíjet.A prostě taková ta místa, kde se doslova rozhoduje o životě a štěstí, smrti či neštěstí. A tady jsme si řekli, že si povíme o jednom z těch míst. A tím je právě ono, jak Ježíš říkal učedníkům : „Syn člověka bude vydán, bude zabit atd.“. A apoštol Petr reaguje : „Kdepak, to se ti nestane“. Ježíš to říká víckrát, oni nevnímají, ze začátku napřed odmítají, potom se bojí zeptat, jó, zas dostaneme vynadáno. Potom si to vyloží jinak, jako např. maminka, vždyť on se jde ujmout moci, tak rychle za ním, kout železo, pokud je horké, pěkně si zamluvit protekci, aby jeden z vás seděl na pravici a druhý na levici.  Ve 26.kap. Mt. máme také zmínku, že Ježíš se pokouší apoštolům to říct, a oni na to vůbec nereagují. „Víte, že Velikonoce jsou blízko, Syn člověka bude vydán, zabit, 3.dne vstane z mrtvých.“ Úplně bez reakce. Neřeknou ani „a“ ani „b“. Prostě nevnímají. Samozřejmě, že pro nás není problém ta Ježíšova smrt, ale pro nás je problémem právě to, že máme v  náboženství taková místa, která přecházíme, kterým nerozumíme, ale myslíme si, že rozumíme, nechceme si je připustit a to jsou právě ta místa, ve kterých se rozhoduje, jak se vlastně ten náš duchovní život bude vyvíjet. Neříkám, že jenom zde se rozhoduje, jsou také místa zjevné krize, kde se situace vyhrotí, ale těch situací už není tak moc. Jsou to situace, kde je zvýšená zodpovědnost, ale nevyskytují se tak často. Zatímco , takové ty skryté – no bylo to 8x. Kdyby sv.Petr nebo Jan, miláček Páně, řekli: „Ježíši, prosím tě, ty tady něco říkáš, to odporuje tomu, co nám říkal pan rabín, můžeš to obhájit ?“ Ježíš by řekl: „No odkud to ví rabín?“ „No, přece z Bible.“ „Tak se ho zeptej na tahle a tahle místa.“ A nemusel Petr zapřít Ježíše, nemuseli prožívat takovou krizi, stál by pod křížem i Petr a oba by stáli pod křížem s daleko větším pochopením a nakonec, také jsme si to odvozovali, že kdyby toto udělali, celá historie židovského národa by se vyvíjela jinak. Ano, to zasahuje až do Osvětimi, Majdanku a jiných koncentračních táborů atd. Jeruzalémský chrám by stál dodnes, nebyla by tam místo toho mešita, nebyla by tam zeď nářků atp.  A na čem to ztroskotalo ? Syn člověka bude vydán, bude zabit, ale 3. dne vstane z mrtvých. Kdepak to se ti nestane. To byla  první reakce. A druhá ? Proč tedy říkají, že napřed má přijít Eliáš ?  To tehdy, jak Ježíš jde s Petrem Jakubem a Janem z hory. Pak tzv.  2.předpověď, pro Petra, Jakuba a Jana 3. báli se ho otázat, pak tzv. 3. honem, zamluvíme si protekci, potom je to Mt. 26 – bez reakce. A další : Ta žena, pomazala mně k pohřbu. Zas bez reakce. Nikdo se nezeptal : „Ty umřeš?“ My nemáme problém s tím Ježíšovým ukřižováním, ale jsou ve víře místa, která my přecházíme, a někdy děláme pštrosí politiku. Jsou to místa v evangeliu, která člověk nerad slyší, jenom ovšem to chce rychle dál. Nedělejme se lepšími, a nebo nemysleme si, protože člověk o tom neví, že jsme lepší, než sv.Petr a miláček Páně Jan. I u těch byly určité oblasti Ježíšovy nauky, která jim prostě byla nejasná. A tak prosme Ježíše, ať nám pomůže právě tato místa a místa, kde se rozhoduje, zda budu lépe chápat celou Bibli nebi ne, abychom tato místa dovedli najít. To už záleží jen na nás, jak si to přiznáme.

Luk 9,28-36.

Ostatní apoštolové byli zvyklí, že Ježíš bere tyto učedníky  vždycky. Byli nejšikovnější. Ostatní by také rádi šli. Vysvětlení na modelu.. Otec má syny 2 r., 5 r., 10r., 15 r., 20 r.,  a mají auto. Komu patří to auto? Všem, i když vydělal na ně tatínek. Pustí to 2-leté dítě do auta, aby si tam hrálo, mačkalo houkačku – ono by to  strašně rádo dělalo. 5- letý , ten už ví co a jak a může říci tomu mladšímu, na to nesahej, jsi ještě moc malý. Ví, že to auto řídit nedovede,  až budu větší, naučím se to.  Nyní by se mohlo něco stát, co by nás všechny mrzelo. Toho 15-letého také nemůže nechat tatínek jezdit po silnici, protože nemá řidičák.  Rozumí – li motoru  a když motor zlobí, táta mu může říci: Pojď, já půjdu s tebou, zkusíme to spolu, nebo pod dohledem toho 15-letého je nechá ten motor spravit. Táta se na ně dívá občas a hlavně proto, že má radost, jak to těm synům jde. Tomu nejstaršímu synovi může klidně svěřit to auto. Něco podobného je i v případě Ježíšova účinkování. Když šel uzdravit Jairovu  dceru, vzal s sebou opět ty tři. Lidem dokonce řekl :  Ona neumřela, ona spí. On ji chtěl vzkřísit, věděl, že je mrtvá.  Nechtěl, aby to udělalo velký rozruch  a oni se mu potom posmívali.  Podobně i nyní. Bere ty tři a říká „půjdeme  se pomodlit“. Ostatní: „No jo, zase to tři“. Kdyby si řekli: „Ježíši, ty máš zřejmě důvod, proč s sebou bereš jenom Petra, Jakuba a Jana. Je to asi  proto, že jsem  ještě nedorostl.  Co mám dělat, abych mohl jít také s tebou?“ S tím souvisí i to, že když se nám něco nedaří, abychom si dokázali říci: „co mám dělat, aby se mi dařilo tak, jako tomu druhému“.  Naopak, často vidíme závist, žalování na toho druhého,  kterému se to podařilo (i když je to sourozenec) . Kdyby si to ostatní apoštolové řekli,  Ježíš by jim řekl: „Koukej tohle a tohle musíš dosáhnout, to a to děláš špatně, to a to se musíš ještě naučit“. Když jsme mluvili o tom autu,  tak je zřejmé, že když je někdo malý,  nemůže se naučit, aby byl velký. Vraťme se k tomu tatínkovi  a několika synům. Jeden má řidičský průkaz, jeden nemá, ale vyzná se v motorech, jednoho to zajímá a čtvrtý je tzv. na nic. Když jedou, tak pouze tomu prvnímu může nabídnout otec řízení. Druhý si může říci: „Já si musím také udělat řidičský průkaz, abych si mohl zařídit“. Člověk, který něco umí, ten nezávidí druhému. Ví, že když se něco s autem stane, že táta to zase svěří právě jemu. Má pocit sebejistoty a necítí se odsunut. Velmi často se u nešiky vyskytuje takové:  „No, jo, toho pustí a mně nepustí. Ten se může hrabat v autu a já ne“. Tahle situace trvá do té doby, dokud si říká: „No jo, to jsou protekční děti a na mne se táta dívá z patra“. Takových lidí je hodně, často o tom neví a diví se, že jim práce nejde. Podobně nemohl s sebou vzít všechny apoštoly. Když se Ježíš s někým setkal, tak si ho zařadil. Nejvýš byli Petr, Jakub a Jan. Pak byli ostatní apoštolové. I když to měl roztříděné, nemohl všem říkat všechno. Hovořil např.o tom, že jeho utrpení je předpověděno.- Kdepak to se ti nestane (Petr).

Nyní bere ty tři na horu. Jsou tam 2  muži. Z rozhovoru vysvítá, že je to Mojžíš a Eliáš. Možno, že došlo k jejich představování. Apoštolové měli radost (Ježíš proměněn). Ježíš s nimi hovoří o své smrti (s Mojžíšem a Eliášem). Protože apoštolové nechtějí přijmout to Ježíšovo mluvení o smrti  (ze školy znají něco jiného), začíná je to nudit a usínají. Ne proto, že by byli ospalí. Tu vidíme, že Petra, Jakuba  a Jana to nebavilo. U Ježíše je to pokus opravit jejich názory (z mnoha pokusů). Nyní příklad: Otec, nechá jezdit syna, který jezdí dobře a opatrně, ale nenechá toho, který sice má řidičský průkaz, ale je hazardér. Rovněž nešiku  nepustí k motoru, aby ho opravoval. Chlapec mezi kamarády neřekne, že je nešika, ale, že je táta přísný, nebo dokonce zlý, má svoje miláčky, nevím, co jsem mu udělal. Nešiky jsou však proto, že když udělají chybu, nevezmou si z ní poučení.

My se musíme naučit jednat tak, aby se Pan Bůh mohl na nás spolehnout. Dát si pozor na jednání toho nešiky,  abychom se nenaučili a nezvykli si  se vymlouvat. Často říkáme, já se taky dovedu modlit, já také věřím,  ale jenom ty svaté P. Bůh vyslyší. Toto bude jednání lidí na soudu a i za to se chodí do pekla. Když se udělá chyba, svaluje se chyba na druhé. Ježíš má pro všechny lidi stejná měřítka, ale závisí to na nich, které bere s sebou pořád, které někdy a které nebere vůbec.Má stejný metr, záleží na nás, kam se zařadíme. Abychom  dokonce nekřičeli „Ukřižuj“.

Luk 9,57-62

Když se ubírali cestou, řekl mu kdosi :“Budu tě následovat, kamkoli půjdeš“. Ale Ježíš mu odpověděl : „Lišky mají doupata a ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kde by hlavu složil.“ Jinému řekl: „Následuj mne!“  On odpověděl „Dovol mi, Pane, abych šel napřed pochovat svého otce“.......atd.

Samozřejmě, že se těch několik postav nemuselo s Ježíšem setkat najednou. Je docela možné, že tady jsou úmyslně postaveny případy třeba časově vzdálené, které jsou z různých etap těch cest, možná i z různých cest. Důležité je, když to vidíme vedle sebe. Pak snadno pochopíme, co Ježíš říkal : „Ne každý,kdo mi říká Pane, Pane vejde do Božího království“. Všimněte si, jeden říká, půjdu s tebou všude, kam půjdeš.Jinému Ježíš říká, pojď za mnou, jiný zase říká půjdu za tebou, jen mi dovol, abych se rozloučil doma s rodinou. Takže jsou tady 3 postavy a 2 z nich jsou jakoby iniciativnější. Půjdu za tebou, a Ježíš říká, hele, jo, kamaráde, lišky mají doupata a ptáci hnízda a Syn člověka nemá kam by hlavu složil. Čili ten člověk je pod vlivem představy, ano, Ježíš je Mesiáš a já se u něj budu mít dobře. Toho člověka netáhne, co Ježíš říká, toho člověka táhne dobré bydlo. A proto mu Ježíš říká, jó, to se pleteš, žádný luxus u mně nebude, žádná pohoda. Jiného naopak sám Ježíš vybízí a říká pojď za mnou. A ten mu říká, víš, já mám starého otce, půjdu za tebou,když ho pochovám. To neznamená, že ten otec byl mrtvý, ale, řekněme, až tatínkovi dosloužím. Všimněte si, ten člověk je jakoby váhavější a přesto je uvnitř kvalitnější. Ježíš to vidí. „Nech mrtvé, ať pochovávají své mrtvé.Ale ty jdi a všude zvěstuj království Boží.“ Co je to nech, ať mrtví pochovávají své mrtvé ? Pro Ježíše jsou lidé mrtví, i když jsou živí. Ti, kteří nemají správný   postoj vůči Bohu, i když chodí do kostela, i když jsou kdovíjak zbožní. Ne, v tom okolí je spousta lidí,kteří nemají tu kvalitu, jako máš ty, to Ježíš neříká, to si jenom rozvádíme, já chci, abys ty chodil se mnou a pohřeb tatínkovi vystrojí lidé, co jsou duševně mrtví. Moc času není a tebe je zapotřebí. Je důležité si uvědomit, ne každý, kdo mi říká Pane, Pane, ne každý „Otčenáš“ se Bohu líbí a pozor, to mohou být i „Otčenáše“ soustředěně pomodlené  a nemusí být kvalitní. Ta otázka dobré modlitby je důležitá, je třeba vědět, co Ježíš říká o modlitbě. Nestačí vzít nějakou modlitební knížku a teď si tam vyhledat modlitbu. Jsou různí lidé, různé typy a také modlitby jsou různě kvalitní. Víc bychom měli dbát na to, abychom víc znali Ježíše, jeho nauku v evangeliu a potom i ta naše modlitba se začne zlepšovat. Protože takhle každý z nás je jeden z těch tří. Ten jeden jde za Ježíšem, je horlivý, ale má špatnou motivaci. Proto mu Ježíš říká. lišky mají doupata.....Toho člověka natáhne obsah Ježíšova kázání, ale táhne ho představa, že se Ježíš ujme moci a že také on u toho Mesiášova dvora bude mít nějaké místečko. Ten druhý je kvalitní, ale ještě není naplno rozhodnutý. A ten třetí je zase nekvalitní, on se do toho hrne, půjdu za tebou Pane, ale dovol, abych se rozloučil doma s rodinou. Ovšem, ten člověk to nemyslel tak, aby řekl, Ježíši, já si zaskočím domů, dát jim pusu a říct, já jdu s Ježíšem. Ten se nechtěl  pouze rozloučit, on prostě tak sedí na dvou židlích. No, přátelé, dalo by se o tom mluvit dost a dost, nic by to nebylo platné, pokud bychom si nepřipustili tuto skutečnost „pod kůži“. Dokud to strkáme od sebe, tak neporozumíme. My musíme počítat s tím, co když ta moje modlitba je také nekvalitní, můj vztah vůči Bohu nedořešený, když jsem jeden z těch dvou z té trojice těch horlivých, kteří nejsou kvalitní. No, třeba jsem kvalitní ale,  nemám to zase dořešené, no a tak musím tatínkovi dosloužit. 

Luk 10,1-2

Pán ustanovil ještě jiných 72 učedníků. Poslal je před sebou po dvou do všech měst a míst kam chtěl sám přijít a řekl jim. Žeň je sice hojná, ale dělníků je málo. Proste proto Pána žně, aby poslal dělníky na svou žeň. Jděte, posílím vás jako ovce mezi vlky. Neberte s sebou ani mošnu.....Říkám vám, Sodomě bude v soudný den lehčeji, než takovému městu  

                To první čtení je z knihy Nehemiáše a líčí nám náboženskou obrodu. Obě čtení se pěkně sešla. Víte, my se musíme nejdříve připravit na setkání s Ježíšem a teprve potom, když jsme na něj připraveni, můžeme Ježíšovi rozumět. Bohužel, se na to zapomíná, že Ježíš, když přišel, tak že to nebyly žádné tajuplnosti, kvůli kterým vznikaly konflikty mezi lidmi a Ježíšem, ale dalo by se říci, že to byly doslova banální věci. Nikdo se např. nehádal s Ježíšem kvůli Nejsvětější Trojici, Ježíš to neříkal na začátku. Co je důležité je to, že Ježíš začínal věcmi, které podle něj byly aktuální a které ťaly do živého každého posluchače, který tam byl. Např. Ježíš říkal : „Vzpomeňte si, že když přicházeli proroci, naši předkové je nepřijímali, pronásledovali a dokonce zabíjeli.“  I Eliáš raději před nimi utíkal, protože by je musel svou mocí všechny pobít. Jednou z mála světlých epizod je právě ta náboženská reforma, o které jsme četli v tom 1.čtení. Situace byla dost napjatá, ale důležité je to, že Ezdráš přišel s myšlenkou, která by mohla být vzorem roku Písma. On a lidé kolem si uvědomili, že čtou Bibli a nerozumí jí. Tak postavili taková řečniště, lidem se předčítala Bible a s lidmi se diskutovalo. Výsledek této akce byl takový, že lidé se chtěli napřed postit.  A potom, právě na Boží příkaz (jsou 2. takové události a ty zmínky jsou roztroušené, v tom jednom případu lidé chtějí vyhlásit půst a prorok říká ba ne, udělejte si hostinu a pošlete tomu, kdo nemá, vy se musíte radovat z toho, že jste našli správnou cestu.) Pro naše poměry je to dost divné. Ti lidé si uvědomují hřích a chtějí s postit, ale ten prorok říká, ba ne, udělejte si hostinu ! Vždyť jste vyhráli tím, že jste to pochopili. Je to nezvyklé pro nás, ale psychologicky daleko účinnější. Když se člověk raduje, např. z úspěchu, když je podnětem radost a ne strach, to je věc na kterou zapomínáme, my máme dominujícím motivem v náboženství strach – byl to hřích, nebyl to hřích ? , ale ne myšlenku na Boha. Myšlenka na Boha,to nás dost netáhne.  A právě důležitá je ta připravenost, aby si to člověk uvědomoval, aby se člověk naučil napřed pořádně číst ze slabikářem než vezme do ruka Bibli, aby lidé, kteří měli pokažené myšlení při setkání s Ježíšem, Ježíšovi rozuměli. Proto docházelo k těm střetům, ne pro nějaké tajuplnosti a nebo pro nějaké vysoce  teologické učení. Ale, že Ježíš jim říkal tyto věci, vy se modlíte, nevíte proč, chodíte do chrámu, nepřemýšlíte, těšíte se na Mesiáše a vaše představy o Mesiášovi jsou nesprávné. A jejich reakce byla, co nám tento tesař bude o tom vykládat. Tak pomalu začala narůstat averze vůči Ježíšovi a začaly všelijaké útoky   proti Ježíšovi, ovšem Ježíš vyhrával. A tak oni si to nechtěli přiznat. Stupňovali se útoky na Ježíše, ale on se dokázal obhájit a vznikala averze u těch, kteří si nechtěli přiznat porážku. To je důležité, umět přiznat porážku, umět si z chyby vzít poučení. Ti staří židé, ten Ezdráš to pochopil a je to zhruba 2 500 let, ale my ne. My bychom měli být dál. Proč ? Protože děláme stejné chyby jako ti židé. Proč myslíte, že Ježíš poslal těch 72 učedníků po dvou ? No proto, že Ježíš dělal ten misijní tah, prostě byla to cesta, zastavoval se v různých místech, tam měl ty diskuse a před sebou posílal ty dvojice. Napřed jenom 6 (apoštolové)  a potom ještě jiných 72 učedníků, čili 36 dvojic a tyto dvojice přicházejí do těch míst, kam má Ježíš přijít – do okolí té spádové oblasti,  např. kdyby mluvil tady v Praze, ty dvojice by šly do okolí Prahy, Ježíš bude tehdy a tehdy mluvit např. na Staroměstském náměstí. A tyto dvojice také upozorňovaly, dejte si pozor,Ježíš říká zajímavé věci, ale pozor, musí se pořádně přemýšlet, jinak byste tam šli zbytečně. Ježíš je ochoten každého uzdravit, ale je třeba abyste mu rozuměli. Představte si, že byste odešli a nepochopili ?!  Čili, kázání to bylo, abych tak řekl, primitivní, ale v očích Božích to má důležitost a proto i tyto dvojice dělají zázraky. Oni neříkají moc, podle našich měřítek velice málo, nezačínají tak, jako začíná naše náboženská výuka, Bůh je jen 1, v Bohu jsou 3 božské osoby atd. Začínají tak, podívejte se, setkáte se s Ježíšem, mohlo by se stát,  že propasete jeho nabídku, protože on vám přináší boží království, ale dejte  pozor, abyste Ježíše pochopili. Někteří se ptali, co máme dělat ? Když se ti bude zdát divné, co Ježíš říká, nevybouchni, ale zamysli se, případně řekni, Ježíši, já tomu nerozumím, a nebo já s tím nesouhlasím, vysvětli mi to. A když vám Ježíšovo vysvětlení nebude stačit, potom klidně můžete jít . To byla ta prachjednoduchá rada. Ono je dobré přečíst si všechny tyhle ty věci, oni hlásali jednak výzvu k obrácení. Čili pozor, tak jak čekáte Mesiáše, ale mohlo by se stát, že ho nepochopíme a tak musíme zrevidovat základní myšlenky, představy. To je to „Obraťte se !“A potom je to výzva k pořádné diskusi. Samozřejmě  v dnešním úryvku to není, znamená to přečíst si všechny úryvky u různých evangelistů, protože Ježíš předtím posílá  12 apoštolů po dvojicích a tam je ledacos řešeno a Ježíš ze začátku chodí sám také s tímto kázáním. A tam je to řečeno nejvýrazněji : Čas se naplnil, království Boží se přiblížilo, čiňte pokání, věřte evangeliu ! Čas se naplnil atd., mockrát jsme o tom hovořili. Takže tyto dvojice přicházejí s výzvou k lidem, máme velkou šanci, království Boží se přiblížilo, co to znamenalo pro židy, to také víme. Ovšem znamená to připravit se na setkání s Ježíšem. Počítejme s tím, že bychom mu nemuseli rozumět tak jako nerozuměli naši předkové prorokům. Až přijde Mesiáš, tak se bude leckdo  proti němu bouřit, jako se bouřili naši předkové proti prorokům. Ale kdo si řekne, možná, že já bych se s tím P.Bohem pohádal ? Já věřím. A tak si to řeknou všichni a vlastně tam nikdo není, kdo by se potřeboval nad tímhle zamýšlet. A to je ten problém. To je poslání těch dvojic a to je věc, která je akutní pro nás, abychom pochopili, že se musíme na to setkání s Ježíšem připravit. My sice nemáme tu možnost setkat se s Ježíšem a odzkoušet si, jestli nám ježíš „poleze na nervy“, protože Ježíš opravdu ty lidi zneklidňoval, oni ho   nesnesli. Snad si nemyslíte, proč by někoho, kdo uzdravuje nemocné, ukřižovali. No protože ta everze, ten vztek na Ježíše byl silnější, než ta touha nechat se uzdravit, kdyby na mne něco přišlo. Spousta lidí se raději nenechala uzdravit, raději žila v té nemoci, než aby musela poslouchat ty řeči toho tesaře z Nazareta. Takhle o Ježíšovi smýšleli, My ale tu možnost nemáme, ale máme možnost zkonfrontovat, odzkoušet si, jak bychom se s Ježíšem snesli. Není to sice 100%, protože se člověk může klamat. Ale ten, kdo to udělá poctivě, ten Může mít jistotu 100 %. Vezmeme do ruky evangelium   (ne celou Bibli), kde je Ježíšova nauka a budeme se zamýšlet, jestli všemu rozumíme, a když ne, tak bychom ani Ježíšovi nerozuměli   - a jestli to všechno, co je v evangeliu, přijímáme bez vnitřních potíží a plníme to. Evangelium nám neřekne nic víc, nic míň, než řekl Ježíš. Ale pozor, jde o ty výroky Ježíšovy. Když budeme číst jeho životopis a nebo o jeho utrpení, tak to není vůbec to odzkoušení, jak bychom se chovali při Ježíšově kázání. To musí být právě to, co Ježíš říká, to co učí. Na tom si můžeme odzkoušet, jestli Ježíšova nauka se nám bude líbit nebo ne. No,jo, když budeme rozjímat o tom jak malý Ježíšek, Panna Maria a sv.Josef šli do Egypta, to sice také čtu Bibli, ale nemám odzkoušené, jestli Ježíšovi přijdu na chuť ( a nebo přišel, kdybych žil  o těch 1987 let zpátky.

Luk 10,1-2

Potom určil Pán ještě  sedmdesát jiných a poslal je před sebou po dvou do každého města i místa, kam měl sám jít. Řek jim : „Žeň je mnohá, dělníků málo. Proste proto pána žně, ať vyšle dělníky na svou žeň. .....atd..   Přečíst toto Evangelium.

Mnohokrát jsme tuto pasáž vysvětlovali, není třeba se k tomu nějak podrobně vracet. Připomeneme si jen pár věcí. Ježíš posílá dvojice před sebou. Tito lidé mají uzdravovat. Uvědomte si, že Ježíš říká, když vás nepřijmou, setřeste prach ze své obuvi, Sodomě bude v poslední den lehčeji než takovému městu.. Za uzdravování taková reakce nenastane. Za co tedy ? Když si přečteme ostatní evangelisty – Matouše, Marka i s tím dnešním Lk., a když si ještě rozmyslíme, tak si vzpomeneme na to, že vlastně ty dvojice opakují Ježíšovo 1. kázání, které v kostce znělo – čas se naplnil, království Boží se přiblížilo, čiňte pokání, věřte evangeliu.  Zjednodušeně řečeno, doba Mesiášova příchodu je tady a máte příležitost získat to, po čem toužili naši předkové a máte také příležitost převzít vládu nad svým státem, Římané odejdou atd.. Když někdo řekne, že chyba židů byla v tom, že očekávali pozemské království, tak vůbec nepochopí kontext. Proroci to slibují, také dnes nakonec vidíme, že židé mají svůj stát. Ovšem, tady jde o něco jiného. Problém není v tom, že by Bůh neplnil svoje sliby, ale Ježíš důrazně upozorňuje na to, že při setkání Boha a člověka dochází ke konfliktu,  a že k podobnému konfliktu může dojít   při setkání Mesiáše s lidmi Ježíšovy doby. Proto Ježíš, aby toto mohl říci, vystupuje ne jako Mesiáš, ale jako nějaký blíže neurčený prorok.  Proč ? Protože, když takto začal mluvit o tom ten tesař z Nazareta, tak někteří poctiví by mohli říci, no to je vlastně pravda, naši předkové   doslova válčili s těmi proroky, ty proroky zabíjeli, pronásledovali, až Eliáš nakonec musel utéct. Že by se bál ? Vždyť víme, že s dokázal tvrdě bránit, když ho chtěli zatknout. Ale po naprosto jasných zázracích proti Eliášovi vypravili vojsko, on se děsil té myšlenky, že by všechny musel pobít. Z těch vojáků – židů nikdo neřekne, já proti Eliášovi nepůjdu, raději proti králi. Proto Eliáš utíká. Ježíš upozorňuje, že toto se může stát, až začne Mesiáš působit. Z toho důvodu Ježíš neříká „Já jsem Mesiáš“. Ježíš říká v tom 1. kázání, my se na setkání s Mesiášem musíme připravit, abychom ho snesli, až se objeví. A to je podobný problém, který čeká také na nás. Nemysleme si, ta dušičky, když umírají, tak to tam není, že by říkali, P.Bože, pusť mně do nebe – ty dušičky v pekle – a P.Bůh řekne ne. Ty duše zavrženců ty se v tom pakle zavírají samy zevnitř, takže Boží milosrdenství k nim nemůže proniknout. Už jsme o tom několikrát mluvili. To jsou věci, které vyvstanou, když člověk stojí tváří v tvář před Bohem. A Ježíš proto posílá ty dvojice, aby když přijdou do těch měst a míst, aby s těmi lidmi probírali tuto otázku toho Ježíšova 1. kázání. Musíme se zamyslet nad tím, jaký je náš vztah k Bohu. Musíme se naučit být bez konfliktu při čtení Evangelia. Ale ne tak, že si budeme z Evangelia vybírat co se nám líbí a hodí. A když si člověk jen vybírá, tak nemá odzkoušeno jak se bude chovat tváří v tvář Ježíšovi. To, že někdo čte celé Evangelium, také ještě nic neznamená, ale když počítám s tím, že by v té mé víře mohli být slabiny, potom mi to čtení Písma opravdu přinese materiál k přemýšlení  a cestu ke zlepšení svého vztahu k Bohu. A to je to, čemu se říká pokání, obrácením, co Matka Boží ve všech zjeveních žádá – čiňte pokání ! To je jediná moje žádost, pokání. Ne bezhlavě rozmnožovat modlitby, ale zamýšlet s, co vlastně o Bohu vím a také nad tím, co o Bohu nevím. A toto říkali ty dvojice. Království Boží se přiblížilo, čiňte pokání v tom smyslu, abyste snesli Mesiáše, až přijde. A věřte Evangeliu  Mesiášovu, nezacházejte s ním tak a neskreslujte ho, jako Mojžíšův zákon a proroky.

Luk 11,1-4

Jednou s Ježíš na nějakém místě modlil. Když přestal řekl mu jeden z jeho učedníků : „Pane, nauč nás modlit se, jako tomu učil své učedníky i Jan“. Odpověděl jim : „Když se modlíte, říkejte : Otče, buď posvěceno tvé jméno. Přijď tvé království. Náš denní chléb nám dávej každého dne. A odpusť nám naše hříchy, neboť i my odpouštíme každému, kdo se proviňuje proti nám....atd.

Pane, nauč nás modlit se, je prosba,kterou leckdo z nás často vyslovil. Ale možná leckdo ne. Je ovšem dobré zamyslet s nad tím. Vždyť to je přece Otčenáš a Otčenáš přece známe, no co , vždyť ten se modlím denně. No ano, ale uvědomte si a porovnejte, to, co jsme četli v té 11. kap. sv. Lk., s tím, co říká Matouš v 6. kap., tam je ten Otčenáš, který my známe. A my vlastně máme 3 verze Otčenáše. Která z nich je správná  (vložka: Neboť tvé je království, moc i sláva na věky)? Všechny 3. Protože u modlitby jsou také vnitřní podmínky kvalitní modlitby. A my na to zapomínáme. My chceme nějakou formulku a zapomínáme, že musíme splňovat také vnitřní požadavky kvalitní modlitby. A k té máme hodně, hodně daleko. Víte, chtěl bych přece jen připomenout to 1. čtení. Je to z proroka Jonáše, 4. kap. Tady vidíme, vulgárně bychom to mohli nazvat – truc. Jonáš trucuje. Bůh ho posílá, aby řekl Ninivským, že Ninive může být zachráněno, pokud budou činit pokání. Protože židé jsou s těmi ninivskými „na kordy“ a stále s nimi bojují, tak Jonáš se bojí toho, že by ti ninivští poslechli a tak utíká pryč.Potom přijde to s tou velkou rybou, no a do tlamy takového vorvaně se vejde leccos, to není velryba, ale velká ryba. A takový vorvaň klidně mohl chňapnout po Jonášovi, donést ho ke břehu a vyplivnout ho. To dnešní čtení je v té části, kde Jonáš ohlásí ninivským ten  vzkaz  (když už musí), dejte se na pokání, ale lomcuje s jím vztek: „No, to jsem si mohl myslet, P.Bůh je na kdekoho dobrák. A oni jsou takoví mizerové, že nás nenechají na pokoji.  atd.“  Tady vidíme to, modlit se k Hospodinu, Bože, jestli jsem si to nemyslel, když jsem byl ještě doma. Proto jsem chtěl utéct od Ninive, protože jsem věděl, že ty jsi Bůh milostivý, milosrdný a shovívavý, plný lásky, který se smiluje nad nešťastným. Prosím tě, vezmi mi život, pro mně je lepší umřít než žít. Vidíme tady, téměř by se dalo říci, vzdorovité hulvátské chování. Jak my jsme daleko, my bychom si toto nedovolil !  Přátelé, a to je obrovský omyl. My s Bohem nejednáme. Ten Jonáš, to byl prorok, Hospodin si nevybral za proroka nějakého polovičatého člověka a někdy právě kvalitní člověk dokáže Bohu říci co si myslí. A my jsme velmi často zdánlivě nábožní tím, že se nutíme do nějakého vnějšího projevu, myslíme si, že všechno je v pořádku, když odpapouškujeme nějakou formulku modlitby. My se musíme ztotožnit s tím, co říkáme. Jonáš se ztotožňoval s tím, co říkal.  On nemohl hrát před Bohem divadlo, které často hrajeme my. Víte, mohli bychom říci, co si to ten Jonáš vůči Bohu dovoluje, ale uvědomte si, že Bůh Jonáše bere vážně a dává mu lekci. Dává nad ním vyrůst ricinový keř, takže je ve stínu a zbavuje ho horka. Jonáš je za hradbami Ninive. Odešel tam potom co řekl ninivským co musel, - podívejte se, Bůh vás chce potrestat a vzkazuje vám, že se máte dát na pokání. Potom odešel za hradby na východ, postavil si chatrč a čekal, aby viděl co se bude ve městě dít. A doufal, že ninivští si to varování k srdci nevezmou a budou potrestaní. On byl ve svém nacionálním šovinismu tak zaujatý, že si říkal, oni si to k srdci nevezmou a Bůh je potrestá a já to chci vidět. A nyní dostává lekci od Boha. –Přes noc vyroste ricinový keř, takže Jonáš je pod ním schovaný a stále čeká, že Bůh Ninive zničí. Ale radoval se z toho keře jenom jeden den, protože druhý den byl keř suchý. No a Bůh, aby ta lekce stála za to, udělal pořádné vedro. Jonáš je znechucený, otrávený.Raději umřít než žít. Pán Bůh mu říká :  Zlobíš se (lituješ) kvůli tomu ricinovému keři? Jonáš říká: “Aby ne, právem, až na smrt“.  „No, vidíš, tobě je líto ricinového keře a mně nemá být líto těch lidí ? Přátelé, nejde jen o to, Co nám ten úryvek Písma (že Bůh je milosrdný), chce říci. Ale my se chceme zamyslet nad postavou Jonáše, proč on se chová vyloženě tak nějak nepěkně. A to přestože je prorok. Pozor, to byl člověk, který se neskrýval před Bohem, mnozí z nás máme výhrady, ale netroufneme si je připustit. A proto je tak důležité si to uvědomit. Skutečnost v člověku je často jiná než to, co si my namlouváme (nalháváme). A teď už se dostáváme k tomu dnešnímu svátku Panny Marie  Růžencové. Ten růženec se mohu modlit tak, pěkně ho odříkám. Ale mohu se modlit tak, že se nad tím zamyslím, co ta Ježíšova matka cítila a co to pro ni bylo. A prosit : prosím tě, Maria, pomoz mi pochopit tvého syna, jako jsi ho chápala ty.Jenže, my přece máme jasno, umíme se dobře modlit, modlíme se rádi. A je třeba si uvědomit, a musíme vědět, že v nás je spousta výhrad, zábran. A jestli chceme Marii udělat radost, tak ne tak, že  já budu lenošit a Ty se za mně přimluv, já se o pořádnou modlitbu starat nebudu. Ale, podívej se Maria, tebe si Bůh vybral, tebe miloval, protože jsi byla opravdová  ve svém vztahu k Bohu, pomoz mi zrevidovat mou opravdovost vůči Bohu. Maria pomůže ráda, ale pomůže nám na cestě za Ježíšem, ale nenahradí tu cestu za Ježíšem. Maria nám nedá dispens od evangelia, ale ráda nám pomůže zamýšlet se nad Ježíšovým slovem, ale my někdy chceme, aby nás toho slova Ježíšova ušetřila. Nám se Ježíšovo slovo nezdá, raději saháme po jiné zbožné knížce a z toho Maria radost nemá. Pokud jí chceme udělat radost, sobě prospět, tak v ní musíme vidět tu, která měla výborný, kvalitní vztah k Bohu a je ochotna nám ve vytváření tohoto vztahu pomoci. Maria nám nedá absoluci od plnění Ježíšových příkazů. Jejím krédem bylo Ježíše pochopit a plnit jeho vůli, a to, co řekla v Káni Galilejské,, to říká i ním : „To je můj syn, a co on vám řekne, to udělejte !“   Toto si musíme uvědomit a s tím  vědomím se zamyslet nad růžencem, a ne to jen tak odříkat, ale nad těmi tajemstvími se zamýšlet.

Luk  11,1-4

Jednoho dne se Ježíš modlil na nějakém místě. Když přestal, řekl mu jeden z jeho učedníků : „Pane, nauč nás modlit se, jak Jan naučil své učedníky“. Odpověděl jim, když se modlíte, říkejte : „Otče, posvěť se jméno tvé, přijď království tvé, chléb náš vezdejší dávej nám každý den. A odpusť nám naše hříchy, neboť my odpouštíme každému, kdo se proviňuje proti nám. A neuveď nás v pokušení.

Věc, o které jsme vícekrát hovořili, ale stojí za to si to připomenout. Náš Otčenáš se od toho odchyluje. Jsou 3 verze – Lk., Mt.-v tom našem vydání – a potom, jak říkávali evangelíci a teď to říkáme i my – dodatek : Nebo tvé je království i moc i sláva navěky. To některé texty Mt. mají, některé texty Mt. nemají. Ale ten „Lukášův“ Otčenáš je výrazně odlišný. Ovšem, všimněte si takové maličkosti : když se modlíte, říkejte : .....Čili, tam není : modlitba vypadá takto : tak pište si a jí vám to nadiktuji. Modlitba podle Ježíše nemusí mít stejná slova a přesto to bude Otčenáš. Ale my bohužel odříkáváme Otčenáše a není to modlitba Páně. Protože pro Otčenáš je důležité jednak, tak máme „odpusť nám hříchy, nebo i my odpustíme každému, kdo se proviní proti nám“. Čili, toto je prohlášení, to není prosba. Odpusť nám naše hříchy je prosba.  Ale „přijď království tvé“, tak to není prohlášení ani prosba. Protože typická prosba je Odpusť nám naše viny (hříchy) a nebo neuveď nás v pokušení. Ovšem co je prosba, musíme říkat jako prosbu. Ale: Otče, posvěť se jméno tvé, to jsme si probírali, co to vlastně znamená. Že je to ten tvar (v lat. conjunctiv), že to není jenom: Bože, posvěť svoje království. Není to jenom, Bože, já chci posvětit tvoje království. To je věc, která záleží na nás dvou.  Já bych chtěl, aby tvoje království bylo posvěceno. A proto, Bože, prosím, dělej ty, co je na tobě a já zas budu dělat, co je na mně. Protože jsou určité věci, které Bůh za nás neudělá a jsou určité věci, které kdybychom, jak se lidově říká, se rozkrájeli, tak je neuděláme, protože to jsou věci v Boží kompetenci. My bohužel v té modlitbě jsme jako člověk, který by slepého chtěl učit malovat a hluchého by chtěl učit zpívat. Vy si musíte vydělat na živobytí, jsi slepý, tak se musíš naučit malovat. a ty hluchý.......zpívat. Je to prostě prohození. Jistě, když je někdo slepý, může být báječný muzikant a hluchý  .....malíř. Jde o to, zjistit ty vlohy. Ale prohodit, to je předem prohrané. A v určitých věcech člověk nemůže pohnout, člověk je bezmocný a tam musí svou bezmocnost uznat a musí nechat Boha zasáhnout. Jenže v druhých věcech člověk má vrchovatou moc a tam zase Bůh čeká na člověkovo rozhodnutí. Mockrát jsme si zdůrazňovali, jak Petr říká Ježíšovi: „To se ti nestane“. Vždyť je to nehoráznost. Je to krátce po tom, co sám Petr prohlásil Ježíše za Mesiáše. A teď mu říká: „Ne, to takhle není“. Přestal snad Petr věřit, že Ježíš je Mesiáš ? Vůbec ne. Ale jednal tady podle návyků, podle způsobu nekritického naslouchání, nekritického rozhovoru. Kéž bychom my byli aspoň tak málo zabedněni jako sv. Petr vůči Ježíšovi. Myslíte si, že sv. Petr si uvědomoval, že Ježíše nebere vážně? My si musíme uvědomit, že musíme Ježíšovu slovu naslouchat. Když nám něco říká, musíme mu rozumět. A to se mimo jiné, projeví i v modlitbě. Např. to „Přijď království tvé“, tak to záleží i na mně i na Bohu. „Posvěť se jméno tvé“, záleží i na Bohu i na mně. A Bůh, když já si budu stát na svém, tak nemůže způsobit, aby jeho jméno bylo posvěceno. Když já se budu sebevíc snažit, ale Bůh nebude zasahovat, já ze své síly Boží jméno také posvětit nemohu. Já musím vědět, co má dělat Bůh a co mám a musím udělat já. Jenže, když se někdo modlí Otčenáš za zemřelé, když někdo na úmrtní oznámení si dá „buď vůle tvá“, jestli potom také říká „buď vůle tvá, jako v nebi tak i na zemi“, tím způsobem se to dá dělat, zemřel, zemřel, co se dá dělat, bolí mně nohy, pajdám, no, buď vůle tvá. Rezignace. Já mohu říkat tatáž slova a přesto to nebude Otčenáš. Protože buď ta slova budu říkat na nějaký jiný úmysl kde bych měl říct, koukej Pane Bože, prosím tě, pomoz mi s tímhle..... Ale když to má být Otčenáš, tato „posvěť se jméno tvé“, musí mířit k posvěcení Božího jména. A musí to být, abych tak řekl, výzva ke spolupráci. Já si musím být vědom, co já musím udělat a co Bůh za mně neudělá. A musím si být vědom, co Bůh může udělat a co já nemohu udělat za Boha. Jenže potom ten Otčenáš by nešel tak rychle, drazí přátelé, kdybychom se nad tím zamýšleli. To opravdu stojí za to, zamýšlet se nad  tím Otčenášem a pak zjistíme, že nezáleží vůbec na těch slovech v té úrovni, kterou Ježíš tady doporučuje. A tak to, že Mt. má dvě verze a Lk. třetí, to je vlastně pro nás výzva. Podívej, člověče, nauč se věci rozumět a říkej to s plným pochopením. A když máš někoho s kým ses nepohodl, tak raději to vynech. Pane, Bože, já se s tamtím nemohu smířit, já to nedovedu, prosím tě, pomoz mi, jak se v tom orientovat. A tady jsme u toho, říkáme slova, kterým nerozumíme, říkáme na úplně jiné úmysly, které jsou v těch slovech. To, co je prohlášení, říkáme jako modlitbičku, co je prosba říkáme jako prosbu, ale říkáme třeba jako prosbu i to, „posvěť se jméno tvé“, což je výzva ke spolupráci (smlouva o dílo). P.Bože, prosím tě, chtěl bych, aby tvoje jméno bylo posvěceno, ale ono to záleží i na mně i na tobě, prosím tě, chtěl bych vědět, jak na to jít,, kdyby se mi to nebo ono nedařilo. Nezáleží na slovech, ten Otčenáš, nemusím vůbec říct ani jedno slovo z Otčenáše a přesto to bude modlitba Páně. A mohu to říct třeba  1000x doslova...... Pokus: Papír, tužka, magnetofon. Začal jsem říkat Otčenáš a začal jsem psát číslice.  Pak jsem zkontroloval číslice, byly v pořádku napsané, ale největší hrůza mně popadla, když jsem pak slyšel ten Otčenáš. V životě tak procítěný jsem neslyšel. Teď jsem si řekl: „Vidíš, to jsou ty tvoje Otčenášky. Soustřeď se, pomodli se s upřímným srdcem atd.“ Tak, když já vnitřně o to stojím, tak mohu říct, podívej, Bože, chtěl bych, aby ti byla vzdána chvála, aby si tě každý vážil, abych já i ti druzí nedělali ostudu, aby na nás bylo vidět, že jsme pořádní křesťané. To je to „posvěť se jméno tvé“. Ani jedno slovo jsem neřekl stejně, ale je to modlitba Páně. No a teď se pomodlíme za XY: „Otče náš, jenž jsi na nebesích.........“. Toto není modlitba Páně, protože předmět prosby se liší. Neříkám, že je to modlitba bezcenná, ale není to modlitba Páně. To musíme rozlišit, podle obsahu se to neshoduje. Obsah je rozhodující. A pro ten obsah je důležité, aby to byla ta špičková modlitba, vrcholná modlitba. Tam je rozhodující obsah a dokonce i to, že je tam rozlišeno prohlášení, prosba a (abych to tak nazval), výzva ke spolupráci

Luk 11,5-8 „Neodbytný přítel“

Ježíš řekl svým učedníkům : „Někdo z vás bude mít přítele, půjde k němu o půlnoci a řekne mu : Příteli, půjč mi tři chleby, protože právě teď přišel ke mně přítel, který je na cestách a já mu nemám co dát.“......atd.

Nevím, jak by dopadl výsledek, kdybychom udělali průzkum, jak lidé chápou toto podobenství. Je to jedno z nejlehčích, ale spousta lidí v něm vidí jakýsi jinotaj, něco tajuplného atd. Z jedné strany není divu, protože tady se mluví o tom, že ten člověk dostane o co prosí a každodenní zkušenost týkající se nejen pozemských potřeb, ale i náboženských potřeb, jakoby se s tím rozcházela. Jistě, člověk neprosí P. Boha, aby se mu dařilo dobře, ale často prosí, aby mu odejmul ten nebo onen hřích a P.Bůh jakoby ho neslyšel. Tak, kde je význam toho podobenství? Nejprve si řekneme, jak vypadá ta realita tady popisovaná. Představme si člověka, který má souseda, tomu přijde v noci návštěva a nemá co by jí dal k jídlu. Tak začíná bouchat na toho souseda. Říká : „Přišel mi kamarád....atd“. „Nebouchej, vzbudíš mi rodinu!“ Ale on bude bouchat dál. I ten, který by si řekl: „A just mu nedám“, nakonec otevře a vyhoví, právě pro ten rámus a myslí si o tom druhém, že je asi blázen. Ježíš tady chce říct, že zrovna tak houževnatě bychom se měli modlit. Jenže jsou tady ty nezdary. Musíme si však uvědomit, že na P.Boha s násilím jít nemůžeme. Podobenství nechce říct: „Člověče, seber sílu a P.Bohu to v nebi pěkně roztřískáš“, nýbrž, že máme jít se stejnou houževnatostí,, jako ten člověk. Ale tady to podobenství končí, protože obrazně řečeno, ta „Boží okna“ jsou tak vysoko, že tam nikdo kamenem nedohodí. Ovšem tohle hravě pochopí každý. Jiný problém je, že se můžeme hodně modlit a mít ta „Boží okna“ na dosah a mlátit do nich třeba kladivem  a P.Bůh nám neotevře. Některá modlitba prostě vyslyšená nebude. A nepřinutíme P.Boha, aby ji vyslyšel, ani ho „neotrávíme“, jak by se zdálo z naivního čtení podobenství.Rovněž neplatí, že není vyslyšena (známý klíč – výmluva), protože by nám to neprospělo. Klíč k řešení je však jiný. Židé měli svého krále a prvním z těch králů byl Bůh. Na to se zapomíná. Mojžíšův zákon byla ústava, byla to smlouva. To my tomu říkáme zákon. V hebrejštině je to smlouva mezi Bohem a lidmi.  Bůh říká: „Já od vás chci tohle a tohle a dám vám tamto a tamto. V této smlouvě Mojžíšově je také článek ústavy, který říká, že Bůh je králem se všemi právy a povinnostmi krále, ale také, že lidé mají právo zvolit si za krále člověka, když budou chtít.  Došlo k tomu za proroka Samuela, že lidé řekli: „Dej nám krále, jako mají ostatní národy“. Samuel vidí, že je to velmi zlá věc a přemýšlí, nedalo-li by se to spravit a říká : „Pane, Bože, neudělal jsem někde chybu ?“ Bůh říká : „Ne, neopovrhují tebou, ale mnou. Dej jim krále, když chtějí, mají na to právo. Já se vnucovat nebudu. Ale řekni jim, až vás král bude utiskovat, vy se budete modlit a já vás nevyslyším. Řeknu „máte krále“ Vidíme, že židé nechtějí Boha za krále, ale člověka. Prvním člověkem, který se pro ně stal králem byl Saul. Druhým byl David. Bůh jim mohl dát za krále darebáka, ale dal jim Saula, toho nejlepšího, co měl. Jenže Saulovi to vlezlo do hlavy. A pak už začal být špatným králem. David byl velmi dobrý král. Šalamoun s určitými výhradami také. Ale potom ti králové za moc, ba za nic nestáli, ta jejich hodnota byla záporná. A tak přinášeli lidem zlobu. Ovšem lidé neřekli, my chceme za krále Boha (nějakému prorokovi).Máme krále, máme krále, náš král atd. Čili, Bůh byl vyřazen ze hry. My tě nechceme za krále.  A pochopitelně, kdyby potom říkali, Pane, Bože, zastaň se nás proti králi, tak P.Bůh řekne, zvolili jste si krále, mete ho. Dynastie královská, královský rod, tak počítejte s tím, že když mně nechcete nechat zasahovat do osudu toho židovského národa, tak zasahovat nebudu. Tedy, tady si musíme uvědomit, že v mnoha našich modlitbách je vnitřní rozpor, který působí, že nemůžeme být vyslyšeni.Další věc je to, že my nerespektujeme, neznáme tu Boží strategii. Říkáme si, do nebe přijde ten, kdo nedělá hříchy. Kdežto podle Boha je to kriterium jiné. Závažnějším faktorem než hřích je to, co říká Ježíš : Říkáte vidíme a proto váš hřích trvá. Čili, člověk, který nepečuje o správné poznání, to zas říká sv.Pavel v listu Římanům – nestáli o správné poznání Boha, proto je Bůh vydal. Máte tam hříchy od homosexuality až po takové dětské zlobení. Takže, když člověk nebude správně přemýšlet o Bohu, nebude dbát o správné poznání, přijdou na něj některé z těch hříchů, případně ještě víc těch hříchů začne doléhat, jakožto signál, podívej člověče, ty nestojíš o správné poznání Boha. Když ten člověk ovšem si neřekne, je tady hřích, s tím hříchem si nevím rady, je to tím, že špatně smýšlím o Bohu.  Když si to neřekne, ale řekne, P.Bože, já slibuji, já už to neudělám, tak ho Bůh taky nevyslyší, protože je to nerespektování Božího rozhodnutí, je to podobná situace a příčina nezdaru, jako to, - Budete se modlit a já vás nevyslyším, máte krále. A tak je mnoho lidí, kteří se dopouštějí hříchů a ne a ne se pohnout z místa. A Bůh je nevyslyší, řekne, vždyť jsem vám řekl, nestojíte o správné poznání Boha, proto se z hříchů nevymotáte. Takže toto podobenství,  nám říká, ano, když člověk dělá hříchy a teď se zamyslí, jak je to možné, že ty hříchy dělám, jak je to možné, že mám místa ve víře, kterým nerozumím, P.Bože, prosím tě, pomoz mi, kde je v mé víře chyba, tak tento člověk má slíbeno vyslyšení. Ovšem musí být neodbytný, tento člověk a pouze v této záležitosti. Ještě upozorňuji, tak může, abych tak řekl,  do těch „Božích oken“ mlátit temi nejtěžšími kalibry a ta „Boží okna“, abych tak řekl, abych to přirovnal k tomu člověku, který mlátí na to okno, tak pro toho člověka jsou velice nízko, na dosah ruky a hezky je tam připravena hromádka kamení, abych to tak znázornil. Čili, když židé by prosili, Bože, zastaň se nás, král nás utiskuje, Bůh nevezme na vědomí tyto prosby podle zásady, řekl jsem vám, byl jsem vaším králem, vy jste mně vyhodili, chtěli jste, abych přestal zasahovat do vašich záležitostí a tak jsem přestal. A to je jen důsledek toho   - máte, co jste chtěli, máte co stále chcete. Pro člověka, který stále dělá hříchy a prosí P.Boha, aby mu pomohl, pro toho zase jsou ta „Boží okna“ příliš „vysoko“ a žádný kámen po ruce. Nestojíš o správné poznání Boha a proto tě vydávám hříchu. Ať se ti to líbí nebo ne.  P. Bože, já se chci polepšit, přece věřím, P:Bože, pomoz mi, nechci dělat hříchy, žádný kámen po ruce, okna v nedostižné výši. Ale jakmile si řeknu, ano, tak musím přemýšlet o tom, jak dořeším své křesťanství, tady někde v mé víře je chyba, prosím tě Bože, tak nepotřebuji dohromady ani se pro ten kámen shýbnout, i když ta okna jsou doslova , jak se říká před nosem a po ruce halda nejtěžších kamenů. Ale já ani neřeknu, já to ani nedopovím a už mi P. Bůh začne odpovídat. Toto je zkušenost lidí, kteří si v této oblasti dali říct. Pakliže za mnou někdo chodí s prosbami o radu a o pomoc a nedaří se mu to vždycky, protože nestojí o správné poznání Boha, nestojí o správné jednání, on chce jenom, aby mu P.Bůh pomohl z té jeho bryndy, z té jeho šlamastiky tělesné, nebo duševní, aby mu pomohl z těch hříchů, aby mu pomohl polepšit se, tak, jak ten člověk si to představuje.Ale toto podobenství už v této věci nám nic neslibuje. My musíme být rozhodnuti ,  abych tak řekl, domlátit se toho Boha i když nakonec ani nemusím ten kámen, nemusím kolikrát ani bouchnout pěstí a stačí na to okno mírně zaklepat a P.Bůh už se vykloní a už to člověku začne běžet, toto je problém. Toto podobenství říká ještě dál, že my bychom měli dosáhnout darů Ducha Sv., těch darů. které kdysi byly a které se vyskytují už jenom sporadicky. A ještě v neúplné formě. Měli by být úplné. A to už potom dá nějakou dobu práce, to nám nespadne do klína hned, ty plné Boží dary, ale i ty všechny Boží sliby se mohou splnit, některé dřív, některé později, i za cenu houževnatého úsilí. Ne proto, že by Bůh nechtěl dát, ale , že my sami v sobě musíme najít zábrany, které to zdržují. Bůh by nám všechny ty potřebné dary dal, ale dát je nemůže, protože v nás je spousta překážek o kterých nevíme. Dvě z nich jsme si řekli – budete se modlit, já vás nevyslyším, budete prosit, abych vám pomohl od hříchů, a já vám řeknu, nestojíte o správné poznání, říkáte vidíme a proto váš hřích trvá. Tím, že vytrvám v úsilí o ty Boží dary, já začnu nacházet v sobě ty bariery psychické, začnu je objevovat, začnu objevovat strategii  vyhledávání a likvidování těch barier a je to smysl podobenství, které jsme četli.

Luk 11,14-23    „ Ježíš vyhání zlého ducha z němého člověka“.

Velice závažná věc. Je tu odpověď na problém, kdo přijde do nebe a kdo do pekla. Velmi  mnoho energie  bylo vyplýtváno na to, co se stane s malými dětmi, které nebyly pokřtěny.  Jsou představy, že nemohou přijít do nebe, tak jsou v předpeklí  atd. Kdybychom pořádně četli evangelium, můžeme najít perfektní odpověď. Podle Ježíše jsou pouze  dva konečné stavy. Pojďte na pravici a na levici. Ovce a kozlové. Neexistuje prostřední stav. Každý hřích bude odpuštěn,  ale hřích proti Duchu  Sv. odpuštěn nebude. Podle Ježíše Mojžíš, Abrahám, Jakub, Izák jsou v nebi. Dostal se jim po smrti ekvivalent křtu. Podobně dítě, když zemře bez křtu, tuto příležitost určitě dostane. P. Bůh je dostatečně milosrdný,  když je ochoten umřít za nás na kříži.  Co je hřích proti Duchu sv.?  Třeba si přečíst i Marka  a Matouše. Ježíš uzdravil posedlého. Pokud Ježíš byl někde jinde, rabín mohl tvrdit, že jsou to výmysly, že to není  pravda. Nyní dochází k zázraku v blízkém okolí a lidé  přicházejí za rabínem a upozorňují ho na to. Ježíš opravdu zázraky dělá.  Rabín na rozcestí: buď říci: Tak já se půjdu podívat, abych si to ověřil.To však znamená, že pan rabín si musí opravit své názory,že se mýlí.  Lidé zlatí, Ježíš opravdu zázraky dělá, půjdeme si poslechnout jeho kázání. Druhá možnost: Únik, za cenu lži vůči skutečné, jasné pravdě. „Prosím vás, na vás je vidět, že jste primitivové. Vždyť to dělá z moci zlého ducha. Vždyť je to pekelnická šarže. Nižší duchové ho musí poslouchat.“ Hřích proti Duchu sv. nelze definovat podobně jako jsme zvyklí na lehký a těžký hřích. Hřích proti Duchu sv. má pokaždé jinou tvář. Může mít i tvář superzbožnosti. Dá se detekovat podle reakce člověka na určitou situaci.  Rabín nechce uznat, že kritika Ježíšova je zřejmě pravdivá. Rabín nechtěl přijít o svoji autoritu. „Copak mohu říci, že jsem se pletl?“.  Chceme – li být pořádnými křesťany, musíme počítat  s tím, že moje zbožnost se nemusí Ježíšovi líbit, že Ježíš má jiná kritéria  na to co je dobré a co je zlé, než já a prosit Ježíše,  aby mi pomohl vidět věci Jeho očima.  Také na to, jak se člověk zachová, když se dostane do úzkých, když udělá chybu  a když je při té chybě přistižen. Ať už sám nebo  druhými. Když je člověk v situaci pana rabína, je to již dost obtížné.  Proto je dobré, abychom se naučili v drobném mezilidském vztahu,  mezi  nejbližšími jednat s poctivými kartami, nepřetvařovat se, neútočit na druhého, když se chci bránit sám. Když druhý dělá chybu,  třeba ji vytknout, ale ne proto, abych si přihřál polévku s velkou chutí.  V tom se musíme hodně cvičit. Lidé se málo učí vyrovnávat třecí plochy mezi sebou. Třeba se při tom nejen přiznat  „ano, udělal jsem chybu“  a třeba k tomu dodat „Protože jsem málo myslel na Boha“. Co když jsem udělal chybu protože moje koncepce Boha je špatná, koncepce křesťanství je  špatná  a ten hřích je jenom následek. Toto je potom obrácení, jehož následkem je pokání, změna  myšlení. (Nesmíme zaměňovat pokání a půst.Často se to dělá.) Toto chce Ježíš  po nás. Ježíš nás učí počítat s nutností kontroly naší zbožnosti, naší víry, toho co považujeme  za dobré.  Když to čteme poprvé, jasné to není, protože máme řadu předsudků, které ten problém zastiňují.Není to nejasnost evangelia, ale nejasnost našich nesprávných představ.Jistě v evangeliu jsou problémy a jistá zašifrovaná místa. Ale druhá věc jsou ty předsudky, kvůli kterým je evangelium zbytečně nejasné. Proto zamýšlet se nad evangeliem a prosit Ježíše o pochopení toho, jak  On to říká. Ježíš byl ochoten každému pomoci, kdo se ptá a přijde za ním. Když však přistupuji k tomu povrchně, lajdácky nebo toto se mi nelíbí, toto z hlediska textové kritiky neobstojí, jsem na nejhorší cestě, jak evangelium ztratit ze svého dosahu. Ale dál se budu považovat za věrného katolíka. Toto právě není hřích proti Duchu Sv., ale může to být v nebezpečné blízkosti tohoto hříchu, může to být jeho „bratr“ – hřích proti pravdě. Každý si to musí „přelouskat“ sám. Na pochopení těch věcí není  třeba  žádné vysoké  IQ, profánní vzdělání, ale pořádně číst evangelium, promyslet si rabína, který dělá tu nepoctivou hru  vůči Ježíšovi. Když se začnu koukat,  uvidím nejprve na druhých lidech ty chyby (s tím musím počítat, že se to děje častěji než ba se to zdálo) a když se to naučím izolovat ty fáze jednání „pana rabína“, potom člověk přijde na to, co kdybych to dělal i já. I když to není hřích proti Duchu Sv., co když je to jeho embryo, i když o tom nevím. Komu to není jasné, ať se zeptá svého zpovědníka, ten mu to vysvětlí.!?

Luk 11,14-23

Ježíš vyháněl zlého ducha z němého člověka. Když ten zlý duch vyšel, němý promluvil. Zástupy se divily. Někteří z nich však řekli : „Démony vyhání ve jménu Belzebuba, knížete démonů.“  Jiní ho chtěli podrobit zkoušce, žádali od něho znamení. Protože znal jejich myšlenky, řekl jim : „Každé království, proti sobě rozdvojené pustne, a dům na dům padne. ....atd. .... ..ve jménu koho je vyhánějí vaši synové ? Proto oni budou vašimi soudci.  Jestliže však vyháním démony prstem Božím, pak už k vám přišlo království Boží......atd.  Kdo není se mnou, je proti mně,kdo se mnou neshromažďuje, rozptyluje.

Výrazněji je tato událost popsána a Mt 12. kap. , pokud si to budete chtít najít, najdete to u Mt i u Mk v poznámkách.

Nebudeme rozebírat všechen materiál, který tady je. Chtěl bych připomenout jenom jednu věc. V dobách našeho mládí se hlavně zdůrazňovalo, nedělej hříchy ! Pak se začalo dost hovořit o milosti Boží, že je třeba Boží pomoci atd. My často prosíme Boha, aby nám pomohl a máme v této oblasti velice nejasno. Na jedné straně si člověk tak trochu fandí, abych tak řekl, , prostě se vmalovává do obrazu těch, co jdou s Ježíšem, abych to tak charakterizoval, jako jeden z těch nejbližších, co Ježíše velice vítají a jásají. Na druhé straně se mohou vyskytnout pochybnosti, marné úsilí, kde prostě člověk se snaží a Bůh mu nepomáhá a nepomáhá. Důležité je si uvědomit, co je vlastně tím nejdůležitějším faktorem. V dějinách křesťanství se vyskytly ty nejrůznější názory, až  po tzv. predestinaci (předurčení), že prostě, koho Bůh vyvolí, ten přijde do nebe, ať dělá co dělá a naopak zase koho Bůh nevyvolí, ať dělá co dělá, bude zavržen. Tady máme jedni věc u Mt. ve 12,kap., kde je to výrazně popsáno. Tím nejdůležitějším faktorem, přátelé, není ani nějaké vznešené teologické vzdělání, jistě, je třeba teologické vzdělání, ale k tomu se člověk musí dopracovat. Toto není klíč, jenom jeden z těch plodů úsilí. Není to ani askeze, zvlášť jak si to představoval takový středověk, baroko ( obrázky těch mystiků jak sedí a v ruce drží lebku, nebo sedí u otevřeného hrobu a rozjímá o pomíjejícnosti života a pod.). Ono to vypadá jako asketické a ve skutečnosti to nemá takovou sílu, jak by se zdálo. A leckdy to i škodí. Co je teda tím hlavním činitelem, na co si zvlášť máme dát pozor, pakliže nechceme, aby nám „ujel vlak do nebe“ ?  Kolikrát nám ujede těsně před nosem. Přátelé, není to nic složitého.  Uznat skutečnost kterou vidím.  Žádná vysoká teologie. Ale jednoduché uznání toho, co vidím. Ono to pro mnoho lidí není tak snadné, protože v tomhle tom se lidé obyčejně necvičí. A tak jsou zaskočeni tou skutečností, kdy udělají tu chybu, nejsou cvičeni a začnou se třeba i bezhlavě hádat. A to je ten dnešní případ. Mt. to líčí podrobněji, líčí tam p.rabína, který na zprávu o tom, že Ježíš uzdravil posedlého, reaguje, že to dělá z moci Belzebuba. Proč ?  Ten p.rabín předtím vykládal zřejmě, o tom Ježíšovi, že to jsou  povídačky, to byl oponent. , že Ježíš není žádný duchovní člověk, ale je to přítel hříšníků, opilec, pomatenec. Samozřejmě, že takovému člověku nebude p.rabín připisovat zázraky. A teď najednou se udál zázrak v nejbližším okolí, lidé řeknou, a víš, p.rabíne, ten Ježíš tam z vedlejší vesnice uzdravil toho a onoho člověka ? A rabín je zaskočen. Nějak musí reagovat. A jsou jenom 2 možnosti. Buď uzná, je to pravda,- já se teda jdu podívat. A bude muset říct, já jsem se mýlil v hodnocení Ježíše, já jsem říkal to, co říkají o něm lidi, já jsem se byl na toho uzdraveného podívat a on je opravdu uzdravený. Jenže, toto je jedna možnost, ta nepříjemná. P.rabín v tomto případě patřil mezi ty, kteří neradi přiznávají porážku. Tak si vymyslel řešení. Já jsem myslel,že je to pomatenec, ono je to ještě horší, dělá to z moci zlého ducha. Nám by se zdálo divné, že toto může existovat. Vezměte si případ člověka s ochrnutou rukou. Ježíš ho uzdravil před očima rabína a farizeů (v sobotu). Oni jdou svolat poradu, aby vymysleli nějaký tah proti Ježíšovi. Vůbec nehodlají uznat ten fakt (zázrak). Totéž se odehrálo, když Ježíš vzkřísil Lazara, známou osobnost v Betánii, kousek od Jeruzaléma. Velerada se rozhodne Lazara i Ježíše zabít. Tady vidíme skutečnost. Není to žádná predestinace o které dumali ti reformátoři. Jádro celého problému , je uznat fakt, který vidím. Ježíš říká toto    (10.kap. Jan , 38.) : Nečiním-li skutky, nevěřte ! Pakliže je činím, věřte skutkům, abyste poznali, že já jsem v Otci a Otec je ve mně. Podle Ježíše. napřed člověk musí uznat ty Ježíšovy zázraky, které vidí, nesmí si na ně vymýšlet řešení, jako v dnešním případě, a když uzná to, co vidí, tak se dopracuje k víře, ať by byl na tom kdoví jak. Jak ti protestantští teologové k té predestinaci dospěli, to je jiná problematika. Ale musíme si uvědomit, že toto je jádro, na které zapomínají katolíci. Uznat skutečnost, fakt, ne sae vykrucovat, vymlouvat, svalovat vinu na druhého. Ano, to co jsem udělal, uznat a Bůh je ochoten odpustit. Mnoho hříchů zůstává neodpuštěných, protože se člověk vymlouvá, hledá řešení, aby se vymluvil, svalil vinu na jiného.. Toto je klíč do nebe. A kdo to nehlídá, tomu opravdu ten vlak do nebe ujede. Ježíš říká: a mnozí budou se dovolávat a On řekne nikdy jsem vás neznal. I kdybych byl v té nejvzdálenější církvi (od Boha), když já budu toto dodržovat, tak mně Bůh dovede k správnému poznání. Dřív nebo později. A zas, když budu v té naší jediné pravé církvi, tak mi to nebude nic platné, když si nezvyknu uznat skutečnost. I když to řekl p.rabín, žádný člověk se nebude moct vymlouvat, protože každý z nás budeme postaveni na soudu před uznání doložených holých skutečností. A tam se bude rozhodovat, jestli půjdeme do nebe, nebo ne. Na tom, jestli uznáme holá, doložená fakta.

Luk 11, 14-23

Ježíš vyháněl zlého ducha z němého člověka, když ten duch vyšel, němý promluvil. Všichni se divili. Někteří z nich však řekli :Démony vyhání ve jménu Belzebuba. Jiní ho chtěli podrobit zkoušce, žádali od něho znamení z nebe. Ježíš znal jejich myšlenky a řekl jim. Každé království, které je rozdělené, zpustne a padne atd. Ježíš vyhnal zlého ducha, udělal prostě zázrak a reakce lidí byla: to proto, že je to pekelnická šarže. Pochopitelně důstojník může vyhnat vojáka. Ježíš je jakoby důstojníkem v té pekelné hierarchii.Proč to říkají ? Jednoduše proto, že se jim nelíbí to, co Ježíš říká. Ježíš je upozorňuje na to, že musí udělat pokání. Ale pokání, to není jenom litovat hříchů, to je základní změna myšlení. Musím přehodnotit, ale ne jenom ty svoje chybné stránky. To co považovali za dobré, že ta chyba u židů, ty nejhlubší kořeny, nebyla v těch jejich hříších, ale v té jejich zbožnosti. A oni s nadšením čekali Mesiáše. My si nedovedeme představit situaci židů, kde oni věřili, že Mesiáš přijde a ono pořád nic. A teď už rok, 2, 3, 5, 10 let, tak nějak to mohlo být 40 let. Když Římané začnou obkličovat Jeruzalém a židé si řeknou, tak konečně už Mesiáš přijde -  a ti pravověrní židé se začínají stahovat do toho Jeruzaléma, který ještě není úplně obklíčen, ale už se proti němu usazují vojska. Křesťané ovšem vědí to, co říkal Ježíš, stahují se z Jeruzaléma pryč, tamti se jim smějí : Teď utíkáte ? Židé naopak se stěhovali do Jeruzaléma a říkali si, no tak proto ten Mesiáš tak dlouho nešel. Čili nakonec takovou tu drastickou tečku za jejich nejenom existencí, ale i zbožností udělala právě, abych tak řekl, „radostná víra“, že už konečně Mesiáš přijde. Proč Mesiáše nepoznali ? Jeruzalém mohl být zachráněn, Ježíš to přece sám říkal, ale oni ho nepoznali. Ne proto, že Ježíš přišel, abych tak řekl, „v civilu“ a nevystupoval jako Mesiáš, ale proto, že špatně četli Mojžíše a proroky. Kdyby byli pořádně četli, tak by jim bylo jasné, že Ježíš je onen slíbený Mesiáš. Ale špatně, neúplně čtená Bible – a to je právě případ židů – může člověku dodat nadšení, které ho svede na scestí. To je tragedie židů. A navíc jsou tam takové ty věci, takové přidané zbožnosti atd., takže celkové zhodnocení je : Běda tobě Korozaim, běda tobě Betsaido, kdyby se ty věci odehrály v Tyru a Sidonu, tak by seděli v žínici a v popelu, tedy dělali pokání. A ty,  Kafarnaum, myslíš, že přijdeš do nebe ? Až do pekla sjedeš. Kdyby se v Sodomě odehrálo to, co se odehrálo v tobě, Sodoma by stála dodnes. Toto si musíme uvědomit. Židé neměli nedostatek zbožnosti, ale neměli ji čistou. Něco vzali, něco vynechali a farizeové zas něco přidali. saduceové něco ubrali. Jak jedno, tak druhé je ke škodě věci. Takže Sodoma a Gomora by stály dodnes, kdyby tam Ježíš kázal, ale z jeruzalémského chrámu jsou trosky. Inu, pro špatné čtení Bible. To je jeden z důvodů, druhý ovšem je ten, že člověk si nemůže číst, co se mu  hodí. Měl by číst všechno, ale on si vybírá, co potřebuje pro své povzbuzení, jak prostě  leckdo říká. A to je ta tragedie. Čili Ježíš v této fázi nevystupuje jako Mesiáš, ale jako tesař z Nazareta. On ten tesař sice dělá zázraky, ale neříká, že je Mesiáš. Ale říkal : Naučte se pořádně přemýšlet, pořádně číst Písmo, nepřekrucujte Bibli. Týká se to i nás !

Luk 11,29-32

Když se u Ježíše shromažďovaly zástupy, začal mluvit. Toto pokolení je pokolení zlé. Hledá znamení, ale znamení mu nebude dáno, leda znamení Jonášovo. Tak jako byl Jonáš znamením pro ninivské obyvatele, tak bude Syn člověka znamením pro toto pokolení...atd.  Královna z jihu povstane.......

Věta: Toto pokolení hledá znamení ale znamení mu nebude dáno, leda znamení Jonášovo, na první pohled vypadá tak, že lidé by chtěli od Ježíše důkaz a Ježíš důkaz odmítá. Ale to je naprosto nesprávné. Víme přece, že Ježíš zázraky dělal. Známý a naprosto jednoznačný je ten případ, když Ježíš odpouští hříchy tomu člověku, jak ho spouštějí střechou. Tak co je  snazší říct, odpouštějí se to hříchy, nebo vstaň a choď !  Tak, abyste věděli, že Syn člověka (že nemluví do větru) má moc i hříchy odpouštět, tak vstaň a choď ! Uzdravuje toho člověka, protože Ježíš zásadně nenechával žádné své tvrzení bez důkazů. Jak rozumět ale teda této větě : Znamení mu dáno nebude. Musíme si tam dosadit skutečnost, která hrála roli. Ježíš přišel, dělal zázraky, kázal, každý mohl přijít na to, že Ježíš má pravdu. Buď tím, že Ježíš prostě říkal : rabíni zkreslili Mojžíšův zákon. Tak není nic snazšího, než nalistovat si Písmo a porovnat co říká p.rabín a co třeba říkal Izajáš. To není problém. Jádro problému bylo toto : že totiž Ježíš říká něco, co říkají proroci. Páni rabíni, pokroutili to, co říkají proroci. Podle proroků přijde Mesiáš, lidé nebudou vědět odkud je, Mesiáš napřed bude soudit židy a potom pohany. Napřed bude soudit židy, provede náboženskou reformu (Malachiáš přímo  říká oběť Júdy se zase bude líbit Bohu jako na začátku) a potom teprve podle Mojžíšova zákona  lze očekávat, že Mesiáš přijde a vyžene Římany. Ale to by p.rabín musel říct – jó, drahouškové, až přijde Mesiáš, tak dostanu napřed zabrat já, potom vy, co jste tady vepředu a pak až ti, co do kostela nechodí. Jenže aby tuhleto  řekl p.rabín ? Však počkejte, vy hříšníci, vy opilci, vy narkomani, až přijde Mesiáš, ten s vámi zatočí. Kdyby mu někdo řekl, ale Ježíš bude napřed dělat soud nad židy, „ale jistě, jistě, např. nad mým sousedem, který není tak zbožný jako já. Prostě byste s takovým „echt židem“  z doby Ježíšovi nehli. A rabíni kázali a židé, ti ostatní posluchači to vstřebali. Mesiáš přijde, vyžene Římany, no a první znamení bude, že promluví z chrámové věže, vyhlásí mobilizaci proti Římanům a půjde se na ně.  Takže zástupy, které chtějí znamení, ty neříkají, dej doklad na to co kážeš. Oni říkají, kdy už konečně uděláš jednou jeden z těch zázraků, který podle p.rabínů má Mesiáš udělat ? Kdy konečně promluvíš z té chrámové věže ? Zřejmě ten Ježíš není Mesiáš !?Vždyť Mesiáš už tady má být. „Tak jsi ty Mesiáš ? Nejsi ?“ Ježíš ovšem zakazuje učedníkům, aby prozradili, že on Mesiáš je, sám to zamlčuje také. A oni nechtějí doklad, oni chtějí některý z těch zázraků, které ty rabínské tradice připisují Mesiášovi. Tak, kdy už konečně uděláš něco, co pořádný Mesiáš má udělat ? To, co nám říkají p.rabíni ? To je smysl toho, kdy uděláš znamení. Toto pokolení hledá znamení, a ne doklad pravdivosti Ježíšovi nauky, který Ježíš podával. Ale znamení podle p.rabínů – Mesiáš přijde, promluví z chrámové věže. Např. v době Mesiášově to je takový případ z té rabínské školy. Na stromech porostou látky a na poli se bude rodit chléb, celý, ne jenom zrno. Nějaký žáček se ušklíbl, p.rabín ho přivedl k palmě a ukázal mu vlákna na ní, no vidíš, tu jsou vlákna ze stromu, proč by za Mesiáše nemohla tam růst rovnou látka ? Ukázal mu třeba hřib a řekl, proč by nemohl růst chléb ? Čili to jsou tato znamení a ne ta, co Ježíš dělal. Ne ta, kterou předpověděli proroci, ale je to to, co říkali p.rabíni. A dokavaď Ježíš nedělal ty zázraky podle p.rabínů, tak si o něm máme myslet- že je to Mesiáš ? Ale není, vždyť on nedělá to, co p.rabíni řekli, tak jakýpak Mesiáš. Tak to je to pozadí celé té věci. Ježíš ovšem by tomu vyhověl, ale zas by nastalo to, čemu se Ježíš chtěl vyhnout – „hurá“.  Případ rozmnožení chlebů. A reakce : uděláme ho králem. Ježíše vyhledají, najdou – a on říká : Hledáte mně, protože jste se zadarmo najedli. Starejte se o chléb pro věčný život ! A oni už s ním začnou polemizovat – a co jsou to pořád ty Boží skutky? Pořád jsi s námi nespokojen. Ježíš začne mluvit o Svátosti Oltářní a reakce lidu je : Kdo má tyhle řeči poslouchat ? Odcházejí od Ježíše. Ano, ti co včera viděli rozmnožení chlebů, včera a dneska ho chtějí dělat králem. Jakmile začne kázat o Svátosti Oltářní, tak, kdo má tyhle řečičky poslouchat, tvrdá je to řeč, my jdeme domů. Spousta učedníků přestává také chodit s Ježíšem. Čili Ježíš tomuto nemůže vyhovět, i kdyby vyhovět chtěl, nemůže udělat nějaké to znamení p.rabíny předepsané.  No, a poučení pro nás ? My máme taky svého Pána Boha, a my toho Ježíš, toho skutečného vtěsnáváme do našich představ. Místo toho, abychom opravili svoje představy, tak Pána Boha přiřezáváme, aby se nám vešel do našich představ, do toho našeho obrazu. Výsledek : že nám Ježíš nemůže nic říct. A že třeba můžeme Bibli číst 1000x, když ji budeme číst tímhle způsobem, tak nám nemůže nic říct. A můžeme 1000x okuřovat, 1000x říkat „Slyšeli jsme Slovo Boží“ a nic nám to nepomůže, protože tady na nás číhá stejné nebezpečí, jako na ta židy v době Ježíšově (současníky Ježíše). Ježíš dělal zázraky a přesto křičeli „Ukřižuj ho“. Evangelium to neukřižujeme jenom proto, že ho můžeme klidně zavřít, ale Ježíšovi nemohli zavřít ústa, vedli s ním polemiky, prohrávali, tak nakonec „Ukřižuj“. Kdyby nám někdo evangelium strkal v těch nepříjemných pasážích a pořád by nás na každém kroku obviňoval, že naše zbožnost není v pořádku, tak bychom se potom jinak začali brát : Je to mrtvá knížka, my si můžeme vybrat, co se nám líbí, vybereme si to a nejdeme potěšení, no a proto máme Bibli jednu a křesťanských církví cca 250. Proč? Každý si vybere, co se mu hodí. A to je zásadní chyba. To je stejná problematika jako u těch židů. Ti si vybrali co se jim hodilo z proroků. Že bude napřed soud nad židy, že bude napřed náboženská reforma, to vynechali a ty ostatní sliby, jaké to bude až židé uvěří, těmi se opájeli.  Problém je, aby si to člověk pustil pod kůži.

Luk 11,29-32 „….Toto pokolení je pokolení zlé….“

Pasáž může být těžká, když ji nesprávně pochopíme. Např. otázka: Proč Ježíš musel umřít? máme často na mysli to, „aby  Bůh mohl odpustit hříchy, proto musel Ježíš trpět“. Ono to vlastně platí, ale my to nesprávně chápeme. Běžná představa je, aby Bůh chtěl  člověku odpustit hříchy. Správná je, Bůh chce odpustit hříchy, ale člověk odmítá. Člověk si myslí, že je dobrý, že je zbožný, že odpuštění nepotřebuje. Aby Bůh mohl člověku odpustit hříchy, člověk o to odpuštění musí stát, člověk o těch hříších musí vědět.Proto musel zemřít Ježíš. Máme špatné představy z dětství. „Toto pokolení je pokolení zlé. hledá znamení, ale znamení mu dáno nebude, leda znamení Jonášovo.... . Tak bude Syn člověka pro toto pokolení.“  (Jonáše velká ryba zachránila, když ho hodili do moře) – Přece velryba nemůže polknout člověka – jako důkaz proti bibli. Je tam však napsáno „velká ryba“. Např. vorvaň má obrovskou tlamu. Podobně kosatka i když je menší, má dostatečně velkou pusu, aby se tam člověk mohl schovat. Je známo, že velmi mnoho trosečníků, děkuje za život vorvani a jiným příbuzným živočichům. (Kvůli neznalosti přírodopisu a bible se potom dáváme klapky na oči.).

S Ježíšovou smrtí je to podobné. „Znamení Jonášovo  se těm lidem zřejmě doneslo“, když se Ježíš odvolává naň. Jonáš přišel a varoval Ninivské.  Ninivští byli zlí. Představa Jonášova byla taková, sídlí pouze nad Izraelem a když sedne na loď a odejde Bohu z pohledu, Bůh bude muset Ninive potrestat. Ryba ho dotransportovala zpátky. Tom se potom mohli o tom doslechnout i v Ninive a tak si uvědomili, že ten Bůh Izraele má delší „ruce“ a může zasáhnout i dále. Lidé z Ninive měli svého bůžka,ale když přišli do jiné krajiny, tam se klaněli jejich  Bohu. Proto ti Ninivští se dali na pokání. To je pouze náznak. Ježíš také dává přesnou odpověď:  „Aby svět poznal, že miluji Otce    (proto jde Ježíš na kříž) „. Tahle odpověď se zdá, jako by nic neříkala, ale pouze pro toho kdo nečte nebo dobře nečte evangelium. Každý průměrný čtenář ví, že Ježíše považovali za bludaře, posedlého, pomatence, přítele hříšníků.. Na zázraky říkali, že je to kvůli tomu, že je pekelnická šarže. Jakým způsobem takovému rabínovy vysvětlit a rozmluvit, že  Ježíš není pomatenec. Ježíš kritizuje  zbožnost židů a bude kritizovat naši zbožnost na soudu. Na to zapomínáme. Židům se zdálo, že ta kritika je nesmysl. Přece se modlíme, chodíme do chrámu atd. Takový rybář (syn země)  ten musel přemýšlet. Rabín ten si myslel, že když přijde Mesiáš, že ho pochválí atd. Jemu podobní se tedy cítili dotčeni, protože té Ježíšově normě nevyhovovali.  Nikodém si myslí, že to není možné, to co Ježíš říká. Myslí si, že Ježíš je náboženský fanatik.  Zastává se Ježíše ne v tom smyslu, že má pravdu, ale, že by se měl proti němu konat pořádný soud, který musí být doložený a ne jednoduše říci, že je to bludař bez dotažení. Nikodém neměl důvod opravit svou zbožnost.  Přitom vadná zbožnost byla horší než hříchy. Ježíš: „Celníci a nevěstky vás předejdou“. Těm neříká „běda vám“. To říká farizeům a zákoníkům. Ježíše neukřižoval Pilát ani Herodes, ale Kaifáš, Annáš, učitelé zákona,farizeové a saduceové. Ti měli zájem, aby Ježíš byl zlikvidován co možná nejnápadnějším způsobem. Proto se rozhodli Ježíše vydat Pilátovi a nekamenovat ho sami. Kamenování byla židovská justice. Do té se Pilát nepletl. Kamenování by nebylo tak ostudné. Nejdříve ho soudí podle žid.předpisů.Na soudu vyvstává,že nemají 2 svědky. To co žalovali proti  Ježíšovi, na to se nedal uvrhnout trest smrti. Soud hrozil fiaskem. Tam se potom objeví 2 svědci. Jeden svědčí „ Řekl, rozbijte ten chrám a já do 3 dnů postavím nový“. To přece není žalovatelné, zkreslili to a řekli: Vyzýval lidi k náboženské vzpouře. Druhý mluví zcela jiné věci a chybí jim 2. svědek.  Pak dostal Kaifáš „geniální nápad“.  Zapřísahám tě, „Řekni, zda-li  jsi Mesiáš!“. Čekal, že Ježíš řekne : „Nejsem“  a tím by ho mohli obvinit z toho, že lidé  křičeli neoprávněně „Hosana, Synu  Davidův“.    Jenže Ježíš řekne: „Ano, jsem“. Kaifášovi by stačilo: Dokaž, kde jsi se narodil“. Kaifáš si to uvědomuje a pokračuje ve scénáři a říká (roztrhne si roucho): „Nač ještě potřebujeme svědky“. Až na této frašce Nikodém uviděl,  že Kaifáš je gauner, vrah a podobně všichni členové velerady. První krůček k pochopení Ježíše byl učiněn. Tady vidíme „Aby Nikodém poznal, že mám pravdu a nejsem pomatenec“. – proto musel zemřít. Nikodém se  chytá za hlavu – to je krutá skutečnost. Nikodém nakonec pochopí, že Ježíš je Mesiášem.

Ještě existuje: „ Až povýšíte Syna člověka, poznáte, že jsem to já“.

Luk 11,29-32

Když se u Ježíše shromažďovaly zástupy, začal mluvit : Toto pokolení je pokolení zlé, hledá znamení, ale znamení dáno nebude, leda znamení Jonášovo. Jako byl  Jonáš znamením pro ninivské, tak bud o Syn člověka pro toto pokolení.........atd.

Ježíš v tomto dnešním úryvku konfrontuje pohany a židy. Královna z Jihu povstane na soudu proti mužům tohoto pokolení a odsoudí je, protože ona přišla z nejzazších končin země. Mužové ninivští povstanou proti tomuto pokolení a odsoudí je,protože oni se po Jonášově kázání obrátili. Tady vidíme zajímavý problém,že židé jsou na tom hůř než Ninivští. Že židé jsou na tom hůř, než královna z Jihu, pohanka. Že Ninivští odsoudí Ježíšovy současníky, židy. Královna z Jihu odsoudí, jenže také kousek dál (u Mt,  je to také), Ježíš říká toto: „Běda tobě Korozaim, běda tobě Batsaido, kdyby se v Týru a Sidonu odehrály tyto divy, kázání, zázraky, dávno by seděly v popelu a žínici a konaly pokání“.  Týrus a Sidon jsou pohanská města poblíž galilejských hranic, těch Izraelských. Jsou to nepřátelské země a Ježíš říká, kdybych tam kázal, tak by se obrátily. Ježíš konfrontuje nevěřící židy a právě ty pohany, kteří by se obrátili. V tom úryvku Ježíš také říká: „A ty Kafarnaum, myslíš, že přijdeš do nebe? Až do pekla sjedeš. Kdyby to, co se odehrálo v tobě, odehrálo se v Sodomě, stála by dodnes“. My si musíme uvědomit, že u židů šlo o jakýsi problém, nějaký fenomén, že byli neschopni pochopit to, co by pochopili pohané. To jsou dost výrazné texty, jak to dnešní, tak tamto, že „běda tobě Korozaim, běda tobě Betsaido!  A ty Kafarnaum, myslíš, že přijdeš do nebe ?“...atd. Často o tom hovoříme, je dobré si to uvědomit, abychom věděli, v čem byla chyba židů. Proč? Inu proto, že židé, to byli lidé, kteří věřili, tak jako my. A že tu chybu, která se vyskytla u židů, nemůžeme vyloučit ani u nás. Proč myslíte, že je to v evangeliu? Evangelium vůbec nesbírá historické zmínky atd. Pakliže by toto kázání bylo šito na tělo jenom židům, tak by to určitě v evangeliu  nebylo. Protože ale jde o stejnou věc a u nás to nemůžeme vyloučit, ještě jsme se nesetkali s Ježíšem, ještě jsme nepřišli do očistce, ale právě tady popisuje ten krach těch iluzí, kde člověk, který se prostě snaží a je přesvědčen. Takový Kaifáš, snad si nemyslíte, kdyby mu někdo řekl, že zabije Mesiáše, že by mu věřil. Ani stín pochybnosti. A pak křičeli „Ukřižuj“. Právě proto, že v nich proběhl nějaký proces, který ty židy zdeformoval – jejich víru. My starší si ještě vzpomínáme, když jsme byly malé dětičky, přišly jsme k panu doktorovi, nastavily levou ručičku, ten nás tam říznul nožíčkem, pak se udělaly pupínky a znaky dodnes. Výsledek těch pupínků ovšem je, že neznáme, co jsou neštovice, protože jsme tam dostaly oslabené neštovice, ten náš organismus se s nimi vypořádal a nemusely jsme na neštovice umírat. Vždyť dříve to byl jeden z morů. A tady jsme u toho, že u židů proběhl podobný proces imunizace, kde oni už byli otrnulí, jim Mojžíš ani proroci nic neříkali. To Boží slovo nemohlo k nim promluvit, protože oni měli vytvořenou psychickou imunitu, asi tak, jako např. my máme vytvořenou imunitu vůči rámusu. Když ještě jsem bydlel na Vinohradech a přijel jsem z lázní, kde bylo ticho, a teď v Praze jezdila mi pod okny tramvaj, tak 1-2 dny jsem nemohl spát. Protože jsem byl zvyklý na klid. Ale pak jsem si na to zvykl, že mi to vůbec nevadilo. Máte lidi, kteří bydlí na nádraží, nebo poblíž, vůbec je vlak neprobudí. Je to paradox, spíš by je probudilo ticho. To je normální biologický proces. Ale zrovna tak může proběhnout v té logické oblasti, kde si člověk vytvoří tzv. logické antitoxíny, kterými odmítne, zfiltruje, prostě vyžene ze svého mozku, co se mu „nehodí do krámu“. Ten člověk je přesvědčen, že je zbožný, ale přitom, když se setkal s Ježíšem, tak Ježíš s ním nehnul. Zatímco hříšníci, takový Matouš (Zacheus), Magdalena, pokud Ježíš ještě nevystoupil, ti si říkali, to jsou povídačky, žádný Mesiáš nepřijde. A když se objevil Ježíš, tak si řekli, asi jsme vsadili na špatnou kartu. Mesiáš přece asi přijde, tesař z Nazareta dělá zázraky a říká, že Mesiáš přijde. Vsadili jsme na špatnou kartu.  Když řekl bohatému mládenci, který žádné hříchy nedělal, pojď za mnou, mládenec zůstává smutný, protože mu Ježíš ještě řekl, rozdej všechno co máš a pojď. Lazar a jeho sestry byli bohatí také, a Ježíš je považuje za dobré učedníky, jsou přátelé a Ježíš neříká, rozdej všechno....... Proč? Oni to nepotřebují. Ten mládenec je přesvědčen, že je dobrý a proto musí být vytržen z toho svého prostředí, aby zapadl do jiného prostředí, a Ježíš by ho svěřil někomu, je docela možné, že Matoušovi, bývalému celníkovi. Apoštol Petr si to první uvědomuje, ostatní učedníci si říkají, proč Ježíš nesouhlasí s takovým člověkem? Ježíš jim říká, to se nepleťte, spíš projde velbloud uchem jehly, než tenhle přijde do nebe. Říkají totiž“ „Takový dobrý člověk, kdo teda přijde do nebe?“ A Petr si první uvědomuje a říká: „No jo, ty jsi řekl, pojď zamnou, tak jsme nechali všeho. A on místo toho, aby měl radost, tak odchází“. Totiž jádro celého problému je v tom, že hříšník, který si byl vědom svých hříchů a Ježíš mu řekl pojď, tak si řekl, přece jenom je pro mně naděje, nejsem ztracen, takže já se budu moct dostat do blízkosti Mesiáše. Proto ten Matouš tak vyskočil a řekl, všichni ke mně a vystrojil hostinu. Z radosti, že směl chodit s Ježíšem. Proč bohatý mládenec nevystrojil hostinu s radostí, aby mohl chodit s Ježíšem? Protože on je dobrý, on to přece nepotřebuje. A on nevěděl, že je tak srostlý s tím mamonem. On myslel, že všechna přikázání dodržuje. Takže situace Matouše byla lepší. Zacheovi také Ježíš neříká rozdej všechno. Zacheus říká,  polovinu majetku rozdám chudým atd. Proč Ježíš neřekne, jó musíš rozdat všechno? Protože ten Zacheus je si vědom své hříšnosti, může zůstat na svém majetku. Lazar byl boháč, proč mu Ježíš neříká? No jo, jsou tady sestry Marie  Marta, to jsou známá jména a není vyloučeno, že ta Marie je právě jedna z těch Marií, o kterých se mluví, že to je hříšnice. A jestli se do něčeho zapletla a stala se veřejnou hříšnicí, Lazar a Marta šli do sebe a uvažovali o tom a říkali si, no, v naší výchově nebylo něco v pořádku, že Marie se tak spustila. Co, jestli my to máme v sobě také? A proto Ježíš nemusí Lazarovi říkat, rozdej, co máš. Musíme si uvědomit právě tohle to. Tak jako jsme očkováni proti neštovicím, musíme počítat s tím, že jsme očkováni proti různým místům v evangeliu. Jako jsem slýchali od malička, bez ducha jsme četli, nezamýšleli jsme se nad tím, co to znamená a výsledek byl, že některá místa nám dodnes nic neříkají . To byste nevěřili, kolik takových míst je. Takže pozor na to „očkování“! A to pokání, které si teď připomínáme, znamená právě zjistit tu naši imunitu, pakliže ji máme. Jo, kdo ji nemá, tak je šťastný člověk. Ale i sv. Petr a sv. Jan ty pupínky měli. Na to očkování se můžeme podívat, ale podíváme se na svůj mozek?!

Luk 11,33-35

„Jaké je tvé oko, také je celé tvé tělo a pakliže je oko v tobě tmou, tak jaká bude tma sama?“ (převzato z osobních poznámek, nebylo kázáno v kostele).

Tady jsme u věci, která na první pohled je mimo dosah člověka. Ve Zj. Sv. Jana 3, 18 je „kup si u mne zlato…., roucho …., mast k potření očí… (jeden překlad)“, nebo „mastí si pomaž oči (druhý překlad)“. Čili já se musím starat o to, jaké mám oči a jakým způsobem vzniká ten pohled na ty oči. To je dáno tím, v jakém stavu já ty oči mám. Tady nejde o oči jako také, ale o schopnost číst text a chápat jeho smysl. A jakou mám představu smyslu toho textu, podle toho jednám. Čili jde o to, jakým způsobem já ten text chápu. Když já budu mít špatně postavený ten vykladač textů, to „oko“, tím se dostávám níže a degraduji se. Mým úkolem je, abych text chápal dobře. To není dar. U Luk 16 (u toho mamonu) se může týkat také studia. Žák může jít za učitelem se žádostí „vysvětlete mi, jak se tato rovnice řeší“, ale ne požádat o navádění, aby to uměl sám vyřešit. S tím souvisí to ukládání do paměti buď suchého textu (suchý popis), nebo s operačním zobrazením tak, že si danou věc dovedu představit, jak to je pak dál a „vidět“ souvislosti. Např. dle vzorečku si mohu spočítat koeficient zpětné vazby, ale měl bych vědět, co je to zpětná vazba. 

V Evangeliu se vícekrát mluví o slepotě. Židé Ježíšovi nerozumí a sv. Pavel se diví, jak je to možné a dochází k závěru, že „nezáleží na tom, kdo se přičiňuje, ale na tom, kdo se smilovává“. Čili nezáleží na člověku, ale pouze na Bohu. Jistě, pro Paulínskou teologii to bylo ponecháno, ale podle Ježíše platí „kdybyste věřili Mojžíšovi, věřili byste i mně“. Mojžíš zase říká „ty nepotřebuješ nikoho, kdo ti to vysvětlí…“, čili „ty sám to můžeš rozeznat“.  Tím padá argumentace sv. Pavla. Židé nerozumí Mojžíšovi, který je pro ně srozumitelný. Tady ve hře je to, že při četbě MZ dochází k špatnému vytváření představy. Čtou to např. rovnou s teologickým komentářem, nevnímají přesně, co říká Mojžíš a výsledek je, že to převezmou v zdeformované formě. V Jan 12, 37-41 je „….. proto nemohli věřit, neboť Izaiáš řekl: Zaslepil (jiný překlad oslepil) jejich oči, zatvrdil jejich srdce….“. Tady to vypadá, že Ježíš sám jejich oči zaslepil a přitom ale je to hřích. Cituje se zde Izaiáš 6. kap. Vypadá to tak, že Ježíš to zavinil. Dospěl jsem ale k tomu, že se to má vykládat tak, že Ježíš „zalepil jejich oči“. V důsledku Ježíšovy katecheze vznikla optická blokáda.  Ježíš opravdu to zaslepení (zalepení) vyvolává. Ale není to tím, že by jim nedal tu možnost, ale to zaslepení vyvolává v lidech Ježíšova nauka a oni se proti ní imunizují. Vzpomeňme si na předpovědi Ježíšovy o tom, že bude zabit, nebo trpět. Nejdříve jsou tam námitky („to se ti nestane“, „a proč tedy říkají zákoníci, že nejdříve má přijít Eliáš?“ apod.). Pak přijde „báli se ho zeptat“. Přitom vědí, že nerozumí, ale nezeptají se. Ještě později na cestě do Jeruzaléma (viz přímluva matky synu Zebedeových) si z předpovědi odvodí falešnou interpretaci, že se Ježíš jde ujmout moci. Oni si myslí, že našli správné řešení té věci. Ještě později už na Ježíšovou předpověď nereagují. Co tady vidíme? Jde o nepříjemnou pravdu, která ze  začátku vybízí k odmítnutí a nakonec ji přecházejí mlčením, až vzniká imunizace. Informace je vnímána a nejde do vědomí. Něco podobného může nastat při jakémkoliv výkladu textu, kde Ježíš něco řekne a oni to vůbec nepřijímají. Naopak, kdyby apoštoly pořádně reagovali, ty osudy by probíhaly zcela jinak. Oni si toho nevšimli a dostali se do fáze, že si to neuvědomovali, že si toho nevšímají, ale je to věc, za kterou si mohou (jejich kompetence). Když si nyní sem dosadíme to „on jim zalepil oči“, dostaneme, že řeč, která jim je nepřijatelná, vytvořila v nich ochrannou bariéru. Člověk si vůči nauce, která je mu nepříjemná, si může vytvořit kompenzační nauku (viz pokus s prizmatickým hranolem), která mu tu nepříjemnost „odstraní“ a on jakoby viděl dobře. Tak se z nich stávají služebníci, kteří nevidí, neplní úplně zákon a dostanou ran méně za to, že nesplnili Ježíšův příkaz. Ale, že o tom nevěděli, nebo nebyli si toho vědomi, je těch ran méně.  V mozku tedy vzniká prizmatický efekt proti tomu, co se člověku nehodí. Nyní vzniká otázka, proč se to nehodí? Kdyby pořádně věřili Mojžíšovi a prorokům, tak by tohle nemělo vzniknout. Mohli si např. říct toto: „Přijde-li nyní Mesiáš a my jsme právě potrestaní, pod nadvládou Římanů, tak se do nás pustí, že jsme pořádně nedodržovali Mojžíšův Zákon“. Místo toho, aby uznali nepříjemnou věc, řekli si, že on je vyžene. Je to velice aktuální i nyní. Ten problém sebekontroly je nepříjemný. Tady jsem u jakéhosi selektivního čtení Bible. Proč to Bůh ponechává? Souvisí to s kompetenci člověka. Oni si od Ježíše něco vezmou, něco ne. Je to uděláno tak, že takový člověk si vytvoří vnitřní prismatickou sebekontrolu (jako s těmi prismatickými brýlemi) a myslí si, že všechno je v pořádku. A na soudu to pak krachne, protože Ježíš řekne: „Tohle jsem řekl“ a oni to nebudou chtít uznat, protože do pekla se jde za HPDS, kde ti lidé ty věci nepřijmou. Kdyby Ježíš narážel na tuto problematiku, tak by hodně lidí krachlo. Proto jsou tady ty různé stupně. Nejvyšší stupeň je typ vítězného Efezu atd. a nakonec typ Smyrenský, který musí trpět. Sv. Petr je typický typ Smyrny („My musíme trpět…“) a celá prvotní církev kromě sv. Jana, je Smyrenského typu. Sv. Petr nepochopil celou problematiku Ježíšovy nauky. Těch věcí je víc a podle toho, do čeho ten bod zasahuje, tak určuje osud člověka. Ježíš předpověděl Petrovi, jakou smrtí zemře, kdežto v odpovědi Petrovi na Jana řekl: „Když chci, aby zůstal, tak co ti do toho“. Ježíš u Petra přijímá tu nižší verzi (Smyrna), která vejde, ale musí počítat s tím, že bude trpět. Když by to Ježíš Petrovi vyložil, tak dřívější zavrženci by měli výmluvu, že Petrovi (apoštolům) to řekl a jim ne. Proto se čeká na člověka, který to vyřeší a ten bude pak usvědčovat ty, kteří by to chtěli „strkat“ na Ježíše. Mně vychází to, že tohle (zejména v dnešní době) je to nutné, protože jsme v takovém metastabilním stavu. Když chci pochopit celého Ježíše, tak potřebuji to zvládnout. Když ale chci („jenom“) přijít do nebe, tak podle toho, které prvky Ježíšovy nauky přijmu, podle toho budu zařazen do konečné úrovně (viz obě podobenství o hřivnách). Pozn. Smyrna se ze svého stavu může dostat, když použije recept Laodiceje. Zajímavost je ten případ, kdy pán říká služebníkům „dejte tu  hřivnu tomu, co má 10 hřiven“. V původním textu je, že oni řekli: „pane, má (zase) 10 hřiven“. Postupem času se to začalo překládat, že „oni mu namítli, že má 10 hřiven“. Jenže to neodpovídá tomu co Ježíš říká dál: „Kdo má, bude mu přidáno…“. To je ten princip, že každý dostává, kdo má a udrží si to. „Podle toho, kolik udržíš, podle toho dostaneš“. Podobenství o jedné startovací hřivně odpovídá těm služebníkům na vinici, který přišli různě a každý dostal stejný plat. Každý poctivý Žid, ale také celník a nevěstka, když se setkají s Ježíšem, mohou ho pochopit také. Problém ale je, že ten Žid je imunizovaný vůči Ježíšově nauce tím, že vadně četl Mojžíše. Podobné ale je to i dnes. Kdybych řekl, že to, co napsal v komentáři k Bibli Coll je blbost, tak by mi to také naše autority nevzali, protože by to pro ně bylo příliš silné „kafe“. Proto je nutné si vytvořit správné stereotypy pro četbu Bible. A zase jsme u toho oka „jaké je tvé oko…“. A na takové chybě, která je dobře vidět, se mohu chytit. Aby to šlo dopředu, je nutné znát celý ten poznávací proces, který musí být vybudovaný na základě nějakého oboru, který je jasný („udělejte si přátele z klamného mamonu“), např. z fyziky, tam najdu chyby, když si je zafixuji, pak je mohu hlídat při četbě Bible. A když to neudělám, mohu se dostat do nižší úrovně. Např. Thyatíra je už nižší úroveň než Efez, podobně jako Elizeus už nedosahoval takových kvalit, jako Eliáš a umírá.

Komentáři k tomu „Pane v tomto čase obnovíš království Izraele..“: Tak chyba není v tom, že to čekají, ale v tom, že to čekají hned. Tomu také nasvědčuje předpověď, že Jeruzalém by mohl být zachráněný. A to vyřešení problému Jeruzaléma by rozhodně přineslo osvobození politické.

Luk 11,42-46 „Běda farizeům“

Pán řekl : „Běda vám farizeové, odvádíte desátky z máty, routy a z každé zeleniny, ale nedbáte na spravedlnost a lásku k Bohu................To jste měli dělat a tamto nezanedbávat........Běda i vám znalcům zákona, uvalujete na lidi břemena, která sotva mohou unést a sami se těch břemen ani nedotknete.

Podobná pasáž Mt. 23. kap. Tohle se odehrálo v poměrně úzkém okruhu. Jeden farizeus pozval Ježíše k jídlu a samozřejmě ne proto, aby se něco dozvěděl, ale spíše proto, že měli na něj připravený chyták. Když Ježíš zaujal místo u stolu, farizeus se podivil, že si Ježíš předtím neumyl ruce. Nezapomeňme na to, že Mojžíšův zákon nařizoval mytí rukou za určitých okolností. Dnes se na to z hlediska Medicína díváme jako na velice moudrá opatření. Jenže farizeové deformovali Mojžíšův zákon tím, že k němu přidávali různé vylepšováky, něco přidali, něco ubrali a nabyli dojmu, že jsou víc, než ti druzí, protože měli závazky navíc. Ale přitom jim unikal smysl té věci. Ježíš dodržoval Mojžíšův zákon. Tady nebylo nic nařízeno, Ježíš si neumyl ruce podle farizejských předpisů a proto farizej říká : „Ty si nemyješ ruce jak je nařízeno?“ To byla invektiva. Ježíš na to : Ano, to jste vy farizeové, čistíte vnějšek číše, ale vaše nitro je plné loupeže a špatnosti. Pozor, je to řečeno modelově.  (Matouš to má také.) Leckdy se však setkáváme s případy, kdy je uklizeno jenom tak, aby to dělalo dojem. A farizeové toho dělali hodně jenom proto, aby to dělalo dojem. Proto Ježíš té vnějškové zbožnosti říká „Běda !“ Jenže to „Běda“ Ježíš neříká ani nevěstkám, ani celníkům. Pak to pokračuje dnešním čtením (odvádění desátků). Odvádění desátků bylo dobrovolné, navíc. Na první pohled, ten člověk vypadal zbožnější než druzí, jenže tím, že člověk nesleduje vnitřní stránku věci, úmysl s jakým to dělá, dostává se do situace, že i když cokoliv dělá ( i když jsou to věci nařízené ) vyvolává to negativní jevy. “Nedbáte na spravedlnost a lásku k Bohu“. To znamená, nedbáte na vnitřní psychické vlastnosti člověka. A za to je  „Běda !“  Běda vám, jste jako neznatelné hroby, a lidé, kteří přes ně chodí to nevědí“.  Co to znamená ?  Podle Mojžíšova zákona, žid, který se dotknul mrtvoly, nebo hrobu byl nečistý (způsob očistění byl také předepsán). Tedy, každý hrob měl být pořádně vyznačen, aby se někdo náhodou neznečistil. Tehdy se pochovávalo jinak, ne jako nyní. Ježíš tady ale obrazně říká :  Vy ty lidi deformujete, znečisťujete a oni to ani nevědí, děláte je neschopné dojít ke spáse.“ To „Běda“ je teda velice závažná věc. Je to velice zákeřné. Zpytují svědomí z hlediska vnější stránky. Modlil jsem se ? Měl jsem zbožně sepjaté ruce ? Ano, tak je to v pořádku, když ne tak je musím sepnout. Když je to projev lajdáctví, může to být hřích, ale když jde o farizeje, který kontroluje pouze vnější stránku, pak se zákonitě stane, že ten člověk se s tou , z jeho hlediska dobře prováděnou, zbožností od Boha vzdaluje. Mohou to být jak věci dobrovolné, tak nařízené. Uvědomme si, že Pilát a Herodes (nemrava) nechtěli Ježíše ukřižovat, ale Kaifáš a lidé podobní tomu Ježíšovu hostiteli – vrahové. Začíná to „čistěním číše na povrchu“, pak se zafixovává tato psychická povrchnost a vadná zbožnost se zafixovává každým vadným úkonem zbožnosti a při setkání s Ježíšem pak havárie – „ukřižuj!“  To je kapitola velice závažná. (Obávám se, že toho máme v dnešní době také dost. Od malička jsme tím byli krmeni a zdá se, že tu formální zbožnost máme tak zafixovanou, že ji nejsme schopni ani pořádně detekovat) – moje poznámka. Okázalá pobožnost se nám zdála Bohu milá, ale srdcem jsme byli daleko.

Luk 11,37-54 „Běda farizeům“

„Ale běda vám farizeům ! Odevzdáváte desátky z máty, routy a ze všech zahradních rostlin, ale nedbáte na spravedlnost a lásku, kterou žádá Bůh. Toto bylo třeba činit a to ostatní neopomíjet.“       Dobré je si přečíst i M ,23., tam se tím také zabývá.

Tato problematika je velice, velice závažná. V čem ? Jde o to, co je největším nepřítelem člověka. Dost často se říká, že je jím hřích. Jenže Ježíš ani jednou za hřích neříká běda. „Běda“ je ten největší kalibr odsouzení, pokud nepočítáme za těžší kalibr Ježíšovo rozčilení na Petra „Jdi mi z očí satane“. Za co je to běda ?  Toto běda je např. za skutek zbožnosti. „.....odvádíte desátky z máty.......ale nedbáte na spravedlnost a lásku...........“.Že je to u Matouše trochu jinak, může být tím, že to Ježíš mohl říkat vícekrát.  „Toto bylo třeba činit a to ostatní neopomíjet“.  Tedy prohodit pořadí důležitosti už může být závažnou věcí. My o tom všem nemusíme mít ponětí. Problém farizeismu je velice závažný a poučný. (my ho máme až „vkostech“). Ježíš např. říká „běda tobě Corosian, běda tobě Betsaido, kdyby se tyto věci odehrály v Týru a Sidonu (pohanská města), tak by už dávno seděli v žínici a v popelu. A ty Kafarnau, myslíš si, že přijdeš do nebe. Až do pekla sjedeš. Kdyby se odehrálo to, co se odehrálo v tobě, v Sodomě, stála by dodnes.“ Situaci židů vidíme, staví Ježíš horší, jako Sodoma a Gomora. Sodoma by stála dodnes, kdyby tam kázal Ježíš.  Jeruzalémský chrám je rozbit, proč ? Ne kvůli hříchům, ale kvůli nekvalitním dobrým skutkům, nekvalitní zbožnosti. Kvůli tomu, za co je tady řečeno „běda“.  Jakmile člověk ulpí na  formální stránce zbožnosti a přestane sledovat to důležité, to hlavní, tak se může stát, že na něj bude platit „běda“ i když se nedopustí ani stínu toho, co dělali lidé v Sodomě a Gomoře.  U Mt a Luk je to rozepsáno, co vyvolává tento stav „běda“, že člověk m¨nemůže Ježíšovi rozumět. Pak jediná možná pomoc pro židy, je právě hřích židů v oblasti náboženské. „Až povýšíte Syna člověka, poznáte, že jsem to já“. Proto Ježíše musejí zabít. Nikodém přestal být zaslepený a začal věřit v důsledku toho, když velerada v čele s Kaifášem falešně odsoudili Ježíše. Teprve pak Nikodém a Josef z Arimatie pochopili, že Ježíš měl pravdu, když říkal tak tvrdé rozsudky nad židy, nad jejich zbožností, nad jejich vírou. A to si musíme uvědomit a domyslet. (Je to velmi aktuální i pro nás. Jak by asi dnes Ježíš pochválil dnešní křesťanství a jednotlivé církve včetně naší ?)  U sv.Matouše je ještě „běda vám slepci, běda vám pokrytci“. Pokrytec je ten, kdo tuto věc (únikový manévr dělá), aby vykompenzoval svoje hříchy, aby se sám před Bohem kryl, tak dává desátky navíc. Ty desátky jsou dobrovolné úkony zbožnosti. Mohli bychom to nazvat kompenzační zbožnost, kde ten pokrytec kompenzuje výčitky svědomí tím, že dává desátky a pak si říká : „já mám  přece dobrou vůli“. To je pokrytec. Slepec je však ten, který o tom neví, který si myslí, že ty desátky musí ohlídat a neví o tom, že musí v první řadě ohlídat svoji motivaci, svůj přístup, svoje psychické procesy při přístupu k víře. Ten slepec o tom neví, ten slepec nemá hříchu (Ježíš říká: „kdybyste byli slepí, hříchu byste neměli“) a přesto je nad ním vynesen ten rozsudek „běda“. Tedy, jestliže chceme pohnout s duchovním životem, musíme této věci rozumět. Třeba si přečíst ty úryvky Mt. 23,  Luk    „Běda“ neříká celníkům, hříšnicím, zlodějům. Pozor !

Luk 11,42-46

Pán řekl: Běda vám farizeové, dáváte desátky z máty, routy, z každé zeleniny, ale nedbáte na spravedlnost a lásku k Bohu. Tohle jste měli dělat a tamto nezanedbávat.....atd. Jeden ze znalců zákona mu na to řekl : „Když takhle mluvíš, urážíš i nás.“On odpověděl :  Běda vám, znalcům zákona, uvalujete na lidi břemena, která sotva mohou unést, ale sami se těchto břemen nedotknete ani prstem.     Podrobněji – 23.kap. Mt.

Oč tady jde ? Běda, běda, běda. Musíme se uvědomit, že v tom běda je vlastně to nejhorší – ne odsouzení, ale posouzení, ta nejhorší možná známka, která ne vysvědčení od Ježíše existuje. Řekněme – nadané dítě má všechny známky výborné, ale z tělocviku má 2. Kdyby mu ten učitel dal 3, to by každý řekl, no, to je silný tabák (ačkoli by si ji zasloužil). To je vedlejší předmět. Jsou i žáci, kteří z tělocviku mají 1., ale z ostatních předmětů jen tak-tak. Ono se řekne známka. Ale, když někdo chce jít na medicínu, tak se ho budou ptát na známky z fyziky, chemie, biologie. A to je rozhodující. Kdyby někdo chtěl jít na VŠ a odůvodňoval to tím, že je výborný fotbalista, kvůli tomu ho nevezmou. Totiž to „běda“ je známka a to 5., absolutní 5. z těch nejzávažnějších předmětů. Bohužel, my nejsme zvyklí uvažovat, abych tak řekl, v těch kategoriích, ve kterých přemýšlí Ježíš. My se ptáme, byl to hřích, nebyl to hřích ? Ale to „běda“ to vůbec nemusí být hříchem. Ba dokonce to může být i dobrý skutek. Ježíš např říká, kdyby se odehrály věci – kázání zázraky – v sodomě, to, co se odehrálo v Kafarnau, Sodoma by stála dodnes. Ale Sodomě bude lépe na soudu, než tobě, Kafarnau.  Říká: „A ty si myslíš, že přijdeš do nebe?  Sjedeš až do pekla“. Proč je to tak závažné? Proč Kafarnau a žid. města Sidon a Týr, ale jde o  všechny židy, židovský národ. Jak to, že ukřižovali Ježíše? Pilátovi se do toho nechtělo, ani Herodes na něm vinu nenalezl, a dost mu na mínění židů záleželo. A Pilát se Heroda dovolává. Právě tady to „běda“, resp. ty věci, které jsou označeny tím „běda“, hrají roli. U Mt. v té 23. kap. je jasně rozlišeno : Běda slepci, běda pokrytci. Pokrytec ví, že hraje nepoctivou hru, slepec neví o své chybě. Slepec nemůže mít hřích, protože neví o své chybě, nemůže mít hřích, protože hřích je vědomé a dobrovolné přestoupení zákona. Kdežto „běda“ to je třeba i nevědomé, právě proto zdůrazňuje ty slepce, a nemusí to být přestoupení zákona, jsou to někdy takové těžko pojmenovatelné deformace. Tak např. hned to první, co jsme četli „běda“ je za pouhé prohození pořadí. Běda vám, farizeové, odvádíte desátky z máty, routy a každé zeleniny, ale nedbáte na spravedlnost a lásku Boží. A teď pozor: „To jste měli dělat a tamto nezanedbávat“. Oni prostě kladou důraz na desátky, které nebyly nařízeny. Anebo i na ty, které byly nařízeny, provádějí ty vnější předpisy s velkou pečlivostí vnější náboženské předpisy. Proč za to „běda“ ? To je jasné každému, kdo trochu přemýšlí. Že jakmile člověk nepřemýšlí o tom, o těch vnitřních psychických vlastnostech, o postoji člověka vůči Bohu a zdůrazňuje vnější projevy, tak mu utíká podstata náboženství a ten člověk je imunizován vůči jakékoliv výtce.  Když mu řekne, koukej, ty tvoje názory na Boha nejsou správné, tak on je obrněný a řekne, ale ne, já desátky dávám. A vždyť ty z Boha máš strach. Ale to není pravda, já opravdu Boha miluji. Toho člověka totiž nelze upozornit na chybu. A tito lidé křičeli „Ukřižuj!“  „Jste jako neznatelné hroby, lidé přes ně chodí a nevědí to“. Tohleto si musíme vysvětlit. Když žid byl na pohřbu a nebo se dotkl zesnulého, tak byl nečistý, musel se umýt  a do té doby nesměl mezi lidi. Takže tady, co Ježíš říká, jste jako neznatelné hroby a lidé, kteří jdou přes ně, to nevědí, tak vlastně vy farizeové znečisťujete lidi, poškozujete je. Pro takového žida, bylo hrůzou být nečistý. A právě takovému židovi bys řekl velice jasně a právě ten Ježíšův výrok mu byl jasný: „Představ si, že půjdeš přes hrob a nebudeš ten hrob vidět. Tak ty budeš nečistý a nebudeš o tom vědět“. A to bylo pro žida velice závažné z toho náboženského hlediska. A ty úkony, které jsou, řekněme, posunuté, kde místo toho, aby ten člověk přemýšlel o tom, jestli má dobrý vztah vůči Bohu, tak rozmnožuje vnější produkci náboženských skutků. Tak ten je podle Ježíše nečistý. Pak se nemůžeme divit, když jeden ze znalců zákona na to reaguje, dle „potrefená husa nejvíc kdáká“. A on se cítí potrefený a říká: „Hele, když takhle mluvíš, urážíš i nás“. Čeká, že se Ježíš omluví. Ale ne. Říká, i vám běda. Ale např. to běda zákoníkům je: „Uvalujete na lidi břemena, která sotva můžou nést, ale sami nehnete ani prstem“. Ono se totiž lehce druhému radí, druhého vybízí k dobrému úmyslu atd. A ten zákoník si potom myslí, ano, já jsem horlivý, já bojuji o slávu Boží atd. A nejenom. že se nezamýšlí nad tím, jestli ten člověk svými silami na to stačí, ale sám vlastně v té věci nedělá nic. On je pěkně zabydlený, ale takovému člověku udělá snadno kázání. Ty jsi hříšník, dej si pozor, nesmíš hřešit! V takovém tom pocitu „já jsem dobrý, já musím brojit proti neřesti, může být také tohle to „běda“ schováno. A zrovna tak je to jako ten hrob, přes který člověk jde a vůbec neví, že šlape na hrob a tudíž, že je nečistý. A ten člověk, takovým tím horováním se vlastně od Boha vzdaluje a neví o tom. Takže tohle to je důležité si uvědomit. Není to nic nemožného, nic neřešitelného, ale znamená to pro mnoho lidí, kteří chtějí toto místo vzít vážně, otřes. Čili se jim vlastně rozsypou všechny dosavadní představy o tom, co je dobré, co není. Všimněme si, že vlastně ve zpytování svědomí tyhle věci nemohou být. Právě takové relativistické hříchy. Že např., když Petr přísahal Ježíši věrnost,  tak to mohl být sám o sobě dobrý skutek. Velmi pravděpodobné, že byl.  Protože Petr v případě, že by Ježíšovu výstrahu bral vážně a chtěl by se zajistit tím, že se zapřísahá, tím by to opravdu byl z Petrova hlediska dobrý skutek. Ale z hlediska celkové bilance na to šeredně doplatil a zachránilo ho vlastně to, že Ježíše zapřel. Uvědomil si to a plakal. A šel pryč. A toto bohužel mnohým lidem nesedí atd. Ale je to psáno. Měli bychom se nad tím zamyslet. Snadno s kouká po takovém opilci, narkomanovi, no, to je jasné, ožrala, ale my tohle neděláme. Jenže v nás mohou být právě tahle ta „běda“ a člověk o tom neví. Tohle pochopit dá sice práci, ale není to tak těžké, spíše nepříjemné. Ale nesmírně užitečné.

Pán řekl farizeům: Běda vám! Stavíte pomníky prorokům, které zabili vaši otcové. Tak dosvědčujete a potvrzujete činy svých otců, oni proroky zabíjeli, vy jim budujete pomníky. Proto také moudrost Boží pravila: Pošlu k nim proroky a apoštoly a oni  je budou zabíjet a pronásledovat, aby tomuto pokolení byla připočtena vina za krev všech proroků prolitou iod založení světa, od krve Ábelovy až po krev Zachariáše, který zahynul mezi oltářem a svatyní.  Ano, pravím vám, tomuto pokolení bude přičtena vina. Běda všem zákoníkům ! Vzali jste klíč poznání, sami jste nevešli, a těm, kteří chtěli vejít jste v tom zabránili. Když odtud vyšel, začali na něj zákoníci a farizeové zle dotírat a na mnohé se vyptávat, činíce mu tak nástrahy, aby jej mohli chytit za slovo.    

                Ta dnešní pasáž je důležitá, je to pokračování toho včerejšího. Kdybychom nehovořili včera o té kompenzační zbožnosti, tak bychom mohli narazit  hned na první slova dnešního úryvku. Stavíte náhrobky prorokům, vaši předkové je zabíjeli........ Kdybychom vzali tu větu bez kontextu, tak nám z toho z toho prostě nevyjde něco nějak zvlášť srozumitelného. Jak může někdo schvalovat činy svých předků, prapraprapradědeček by zabil Izaiáše, a já se budu Izaiášův pomník starat,  tak jakým způsobem já schvaluji činy svých předků? Já, když zdobím ten hrob, památník Izaiášův, tak přece je to znamení, že já nesouhlasím s tím, co dělali předkové. Já si přece Izaiáše vážím. Subjektivní dojem toho žida,  který pečoval o ten památník byl vždycky, já si toho proroka vážím. Kde je tady „schvaluje činy svých předků?“ Víte, tady je potřebné nad tím se zamyslet. V Evangeliu je víc takových míst, kde ta problematika je nakousnuta, takže člověk se musí zamyslet nad tím a tak ty tvrdé oříšky řešit. Běda vám za zdobení pomníků proroků! V čem může být chyba? Kde v tom může vězet chyba? Nezapomeňte, co jsme si řekli o té kompenzační zbožnosti. Tady je něco podobného. Ježíš přišel a kázal (židovská náboženská praxe), ale i to, co rabíni předkládali, se odlišovalo od toho, co říkali proroci. Často jsme říkali, představa Mesiáše, jeho 1. vystoupení, jeho charakteristika, jak bude působit, je podána u proroků a podávali ji také rabíni. U proroků ovšem začne Mesiáš tím, napřed bude soud nad Židy  a potom bude náboženská reforma židů. Až po náboženské reformě židů bude soud nad pohany a Židé dostanou plnou politickou svobodu. Tak to bylo podle proroků. Ale podle p.rabínů je to jinak. Abych se vrátil, je tady nebezpečí, že nebudou rozumět prorokům a není vyloučeno, ani Mesiášovi. Ježíš na to upozorňuje ne jako Mesiáš, ale jako takový lidový řečník, později jako prorok, Ježíš z Nazareta, vůbec není Mesiášem v očích lidu. Ježíš v očích lidu byl prorokem a on také tak vystupoval, - až přijde Syn člověka, pak může dojít k tomu střetnutí, musíme si dát pozor, abychom synu člověka rozuměli. Čili Ježíš mluví jako jeden z řadových židů, i když sám, řekněme je, jakoby prorok, tak pořád mluví, jako kdyby Mesiášem nebyl. Upozorňuji – v té 1.části. V té další, jako zachycuje Janovo evangelium, tam už vystupuje ne jako obyčejný žid, ale jako Boží Syn a zase se tomu označení Mesiáš vyhýbá. On se nikdy nepostaví a neřekne, já jsem Mesiáš. Ze začátku v té 1. části říká, až přijde Syn člověka, v té další etapě vystupuje jako Boží Syn. A teprve při soudu, když Ježíše Kaifáš zapřísahá, jestli je Mesiáš, Ježíš řekne, ano jsem. Tady to říká poprvé. Ostatní posluchači buď o tom nevěděli, apoštolové věděli, aniž jim to Ježíš řekl, Ale jim zakázal o tom mluvit. Čili Ježíš upozorňuje na nebezpečí střetnutí s Mesiášem, jak to proroci líčí střetnutí židů s proroky. Vracíme se k těm náhrobkům. Jak to vlastně je ? Uvědomte si, tesař z Nazareta říká, přijde Mesiáš a bude vypadat jinak, než si ho my představujeme. My neznáme proroky, my pořádně nečteme, my máme jinou představu Mesiáše, než líčí proroci. A tady je právě to „běda“. Takový člověk, který rád zdobil pomník proroka, ten  si řekl, já, že bych špatně chápal proroky ? Já, který se starám o jeho pomník?  Tomu prapraprapradědečkovi ať to P.Bůh odpustí, jestli ublížil prorokovi. Já bych si to nikdy netroufnul říct a udělat to,  co udělali moji předkové, já bych si proroka vážil. A ten tesař si mně troufne říct, že já neznám proroky, já se starám o ten pomníček, jako nikdo jiný. Toto je realita. Není to přesně ta kompenzační zbožnost, ale je to zbožnost, která, abychom tak řekli,  vytváří bariéru, ta péče o ty pomníčky.  Ale nejde jen o ty pomníčky, ale jde o jakoukoliv méně kvalitní zbožnost, může snadno vytvořit ochranný val proti Bohu.  Za to je ono „běda“.  Oni mají naprosto stejnou mentalitu. Ve snu je nenapadne, že by, co ten tesař z Nazareta říká, mohlo být pravda. Ve snu je to nenapadne.  Proč? Já se přece starám o jeho náhrobek, já bych tohle neudělal.  Až přijde Mesiáš, on řekne, jestli jsem se o ten pomníček staral nebo ne.

Luk 11,44-54   (Dodatečný zápis)

Pán řekl : „Běda vám, stavíte náhrobky prorokům a vaši předkové je zabíjeli, tím sami dosvědčujete....... ..Běda vám, znalci  Zákona...........číhali na něj, aby ho mohli chytit za slovo.

Je to pokračování toho včerejšího čtení. Tento text je zapsán velice v krátkosti, ta chyba židů není hned tak na první pohled vidět. Bylo to řečeno podrobněji. Je za to „běda“. Ta úcta světcům SZ, dává farizeům pocit, že jsou dobří. Jinak přece není nic zlého na tom, že se někdo stará o hrob. Ten úryvek je jenom takové nakousnutí a člověk se má nad tím zamyslet. Když ten hrob udržuji s pocitem, že je to povinnost všech dobrých židů, dostávám se do situace dobrého, zbožného žida, který na jedné straně pečuje o ten pomníček, ale současně se tou péčí utvrzuje v tom, „já jsem dobrý, já bych to nedělal atd.“. A když přijde Ježíš a říká : „Nikdo není v pořádku, Bůh je ochoten každému odpustit“, tak se židé cítí uraženi. „Běda vám, znalci Zákona, odstranili jste klíč k poznání....“ To není v tom, že by zákoníci zabraňovali  lidem modlit se, nebo chodit do synagogy. Matouš to říká podrobněji : Má tam ještě „běda vám, obcházíte moře a souš.....atd.“. A když ho získáte, činíte ho 2x horším pekla, než jste sami.“ Včera jsme hovořili o těch faktorech psychických, které jsou charakterizovány slovem „běda“. A tyto běda – faktory jsou tím největším nepřítelem a vůbec nemají charakter hříchu a mohou to být dokonce dobré skutky. Mezi ně patří i ta úcta ke starozákonním světcům. A když to farizej v superlativech přenese na toho novověrce, nebo židovského chlapečka (ty ideály superzbožnosti, které si vysnil a sám ten farizej je nakonec nedělá, ale vřele je doporučí jako něco vznešeného ), tak vlastně na něj přenesl ta „běda“ v husté, kondenzované formě. A tak žák toho zákoníka je  ještě více utužen v té imunitě vůči Ježíšovu slovu, než ten zákoník sám. Nad těmito věcmi je třeba se zamýšlet. Nedá se to objasnit za 5 minut.  Kdo to vnitřně nechce přijmout, nepochopí to. Ježíš sám dost mluvil a nepochopili ho. „Když Ježíš odcházel, učitelé zákona začali na něj dorážet a zahrnovali ho spoustou otázek.“ Byly to však otázky?  Otázka je otázkou jenom tehdy, když se chci něco dovědět, zavřu pusu a poslouchám a promyslím si danou odpověď. Jenže bohužel, mnozí lidé se častokrát ptají a ptají a ptají....a čekají odpověď na to „své“. A na Ježíše také začali zákoníci chrlit ty „svoje“ otázky. Ve skutečnosti to byly pokusy o chytáky. Ježíš však vždy diskusi vyhrál a pak musel jít na kříž. Kdyby diskuse prohrával, tak by byl Ježíš pro ně hloupý tesař z Nazareta. No, a ten vztek se v nich stupňoval s těmi prohrami. Oni si nechtěli přiznat, že ten tesař má pravdu, no a na konci toho bylo „ukřižuj“- peklo. Do pekla se vážně jde za nepoctivou hru vůči skutečnosti. Každý hřích bude odpuštěn, jenom hřích proti Duchu sv. odpuštěn nebude. A tohle si musíme uvědomit. A taková ta neochota opravit svoje názory, ta je v nás také. Pružnost opravit své názory nás nedovede ke hříchu proti Duchu sv. a do pekla nepřijdeme. Ten očistec také není žádná legrace a tohle je věc, kterou bychom si měli pořádně promyslet. vzít si z těch židů poučení a podívat se, zdali v nás nejsou stejné, nebo podobné chyby a začít se kontrolovat, jak jednáme s Ježíšem. Jistě, s Ježíšem se osobně nesetkáváme, jenže kdo nám zaručí, že jsme lepší než sv.Jan nebo Petr a ti také dělali pěkné chyby. Počítejme s tím, nemáme odzkoušené, co znamená stát tváří v tvář Ježíši. Je tady možnost s tím problémem se vypořádat dříve – Písmo svaté – evangelium. Dokud si nezvyknu pořádně číst evangelium a dát si pozor, jestli mu rozumím (a ne jenom si vytrhnout myšlenku na den) a pak se umět za to postavit !......Do toho nám ještě moc a moc schází.

Luk 11,37-54, (Mt – 23). „Řeč proti farizejům“

Ježíš „známkuje“ farizeje „běda“. To je nejhorší známka, kterou Ježíš dává. Takovouto známkou neznámkuje ani zloděje ani nevěstky. Vyčítá jim povrchní náboženství. Překroutili Mojžíšův zákon nebo ho dokonce zdeformovali. V některých věcech si přidávali, jako např. desátky, modlitby. To, že někde v méně důležitých věcech přidali, je vedlo k uspokojení, že jsou nábožní a uniklo jim to hlavní – budovat správný vztah k Bohu. Říká: „ … Nedbáte na Boží spravedlnost a lásku.“

I zákoníci dostávají „běda“: „Vzali jste klíč poznání, sami jste nevešli a těm, kteří vcházeli, jste v tom zabránili“.

Třeba se zamyslet nad naším současným stavem křesťanství. Kolik máme v sobě farizejského a unikají nám důležité věci jako právo, milosrdenství, věrnost, Boží spravedlnost, láska atd. Je těžké si to přiznat, ale toho farizejského chování máme v sobě hodně.

Je třeba to rovněž chápat takto: Když se řeklo Židům: Vy vůbec nevíte, co říkal prorok, oni na to: My že nevíme, co říkal? Vždyť mu stavíme pomníky, krášlíme hroby atd. To je právě to klamné, že stavba pomníků jim dává dojem, že vědí, co říkají proroci. Nebyli by zabíjeli proroky a nebyli by ukřižovali Ježíše, anebo by poznali Mesiáše.

Dítě se pro počítačové programování nezískává tím, že se naučí hrát hry. Totéž televizní divák. Také se nezíská pro elektroniku tím, že se posadí před barevný televizor.

K vytvoření uceleného tezauru musí být vytvořen na sebe navazující postup.. Těžko se to dá dělat tím, že ho bude skládat jako mozaiku ze znalostí, které získává na kázání. Jistě je to velmi důležité, ale je nutné k tomuto pozitivnímu přebírání informací  přidat aktivní přístup – čtení Písma, dotazy.

Na uvedení něčeho nového do života musí být člověk připraven, vyškolen, jinak to bude fušeřina.

Luk 12,39-48

.......když se doví, že má přijít zloděj, nenechá ho prokopat se do domu.  I vy buďte připraveni, neboť syn člověka přijde v hodinu, kdy se nenadějete. Petr se ho zeptal : Pane, říkáš to podobenství jenom nám, nebo všem ? ....atd.

.......služebník, který zná vůli pána a nedělá podle toho, dostane mnoho ran. Ten, kdo nezná a udělá to, co zasluhuje bití, dostane ran méně. Kdo mnoho dostal, do toho se mnoho očekává......atd.

Problém je to velmi důležitý a na pořádné probrání bychom tady mohli být i celý den. Ve 12. kap. Lukáše je podobenství před tím dnešním textem a toto podobenství je velmi důležité a ten dnešní text budeme chápat z hlediska tohoto podobenství. Je to podobenství o služebnících, kteří čekají, až se pán vrátí ze svatby. Pán odešel na svatbu, služebníci čekají, pán přijde. Stačí mu jenom zaťukat a oni už okamžitě otevírají, jsou opásáni, nikdo z nich nešel spát. Ten pán má z toho radost, že na něj čekali a začne je obsluhovat. („Tak a teď si uděláme svatbu my“). Toto podobenství říkal Ježíš asi s velkou lítostí, protože málokterý člověk takto jedná. Je to jedno z mála podobenství, která nejsou vzata ze života. Normálně by pán musel být zpitý, aby obsluhoval své služebníky. Takový otrokář by to nikdy neudělal. Co tím Ježíš chce říct? Že my se vlastně musíme připravit na setkání s Ježíšem, proto se chodí do kostela, abychom se na něj připravili a když se pak setkáme s Ježíšem, my mu máme hned otevřít. V praxi ovšem to vypadalo právě naopak. Ježíš říká dokonce i apoštolům: „Jdeme do Jeruzaléma......“ Petr: „Kdepak,  to se ti nestane“. Máte spoustu zbožných lidí, kteří jsou tak zabedněni, že nejsou schopni jakéhokoliv poučení. A ten kněz se může „rozkrájet“ a tu věc jim nevysvětlí. Víme, že problém nepřijetí náboženství není v tom, že by P. Bůh nechtěl dát ty své dary, ale že člověk při setkání se s pořádnou naukou, kterou Ježíš hlásal, se dostává do konfliktu s Bohem. Tam se dostali i apoštolové a ne pouze v jedné věci. My ještě ten konflikt nemáme odzkoušený. My nemáme odzkoušeno, jak by tady s námi mluvil tesař z Nazareta. Např. kdyby přišel automontér ze Žižkova, postavil se a řekl by: „Velebný pane, vy tady říkáte tohle a v Bibli je tohle atd.“ My to odzkoušené nemáme. Apoštolové několikrát havarovali. Není snad velká pravděpodobnost, že bychom dopadli také špatně? Třeba si tedy dobře uvědomit to podobenství o služebnících čekajících na pána. To dnešní čtení začíná tím: „Uvažte, kdyby hospodář věděl, v kterou hodinu přijde zloděj...atd“. Toto podobenství je pokračováním toho předešlého. Představme si, že jsme na venkovské chalupě a dovíme se, že nám chtějí vykrást chatu. Pojedete pryč? Půjdete spát? Ohlásíte to Policii. V biblické situaci si pozveme přátele a připravíme se. My si musíme tady vzít poučení z těch apoštolů a kéž bychom byli alespoň tak zatvrzelí jako Petr nebo miláček Páně Jan, a to kolikrát havarovali. „Jdi mi z očí satane“ není žádné vyzvání k tanci. Problém pekla, nebo očistce není v tom, že člověk udělá hříchy a teď se za něj nějaká paní zapomněla pomodlit a proto zůstane kdovíjak dlouho v očistci. V očistci jsou lidé kvůli tomu, že ten konflikt, který vyvstává při setkání s Bohem (který vypadá jinak, než si ho já představuji) propuká, neuhasíná, takže potom člověk v tom očistci pracně musí utrpením dospívat k tomu, co mohl mít zadarmo, kdyby si dal pozor na ten konflikt a na ta místa, ve kterých ten konflikt vzniká. Apoštolové pod vlivem rabínských představ neřeknou: „Ježíši, prosíme, vysvětli“. A výsledek: Ježíš to říká minimálně 5 krát a nic. Na silnici bývá často upozornění: „Úsek častých nehod“. Pokud to místo neznáme, tak se nám to nechce věřit. Pokud to známe, víme, že je to pravda. My v náboženství musíme najít ta místa, ve kterých se setkáváme s Bohem a ve kterých by mohlo dojít k havárii. Kdo mi zaručí, že při setkání s Ježíšem mi neřekne podobně, jako sv. Petrovi: „Jdi mi z očí........“. Tady my musíme vědět za jakých okolností dochází k té havárii, tam musíme pěkně přibrzdit a jet opatrně. Kdyby se Petr na to zeptal, Ježíš by vysvětlil. Petr by pochopil, že ti rabíni jsou gauneři a že jsou schopni Ježíše ukřižovat. Ježíš snesl diskusi. To je smysl obou podobenství.

To další se týká hlavně nás, kteří učíme, ale pozor, také tatínků a maminek, babiček a dědečků, kteří dětičky vedou. Služebník, který je určen, aby jim dával příděl jídla, tedy, když jim to pořádně nevysvětlí, dostane výprask. Proto víc opatrnosti v náboženské výchově dětí. Ale všimněme si: „Služebník, který nezná vůli pána  a dělá to, co zasluhuje bití, dostane ran méně.“ Vidíme tady jednu věc a ta má všeobecný charakter. Bůh nás trestá nebo odměňuje podle objektivně splněných věcí. Když někdo to myslí dobře, ale udělá špatně, tak P.Bůh neřekne: „No, jó, ten člověk to myslel dobře“. Ten člověk dostane ran méně (menší zodpovědnost). Když okno je rozbité, tak se nedá nic dělat, musí se donést ke sklenáři a dát ho spravit. Ten sklenář neřekne: “Vy jste to rozbil omylem, tak já vám to spravím zdarma a donesu domů“. P. Bůh nás klasifikuje podle objektivní hodnoty našich činů. Když o tom špatném jednání víme, tak je to přitěžující okolnost. To jsou problémy, které mnozí katolíci nechápou, když zpytují svědomí jenom podle hříchů. A hřích je přece vědomé a dobrovolné přestoupení Božího zákona. Ale, když já z neznalosti přestupuji Boží zákon, jsem bit také. Bohužel si lidé řeknou: „Koho Bůh miluje........“, místo toho, aby se zamysleli nad tím, že dělá něco špatně a neví zatím co. Velice nebezpečná věc. Neznalost zákona od výprasku neosvobozuje. „Kdybyste byli slepí (říká Ježíš), hříchů by jste neměli“. Ten člověk nemá hřích. Služebník, který nezná vůli pána, dostane těch ran méně než ten, který to věděl. Je jich sice méně.  Místo 25 pouze 15, to se mi bude stejně špatně sedět.

Ježíš řekl svým učedníkům: „Mějte bedra opásaná a vaše lampy ať hoří, abyste se podobali lidem, kteří čekají na svého pána..... atd. Blahoslavení služebníci, které pán při svém příchodu najde jak bdí. Amen, pravím vám, přepásá se ......atd.“

Nedávno jsme hovořili o té problematice hospodáře, který se dozvěděl, že přijde zloděj a čeká. Dnes se proto nebudeme přímo zabývat tímto podobenstvím, ale zahledíme se na to, co věřící v těchto dnech nejvíce tlačí. Je to vzpomínka na zemřelé. Jak těm zemřelým co nejvíce pomoci. A tak se lidé modlí. Kdybychom řekli : po mši sv. bude modlení za zemřelé a bude trvat třeba 30 minut, mnozí z vás by zůstali. Chci vám však poradit, co je ještě důležitější a ještě účinnější. Ano, modleme se za zemřelé. Jenže není to všechno a právě toto si chceme objasnit. Představme si žáka, který by velice rád chtěl jít na vysokou školu, např. strojní. Blíží se maturita a hrozí mu špatné vysvědčení a to by znamenalo, že se na tu školu nedostane. Co uděláte? Máte na výběr dobrého učitele za hodně peněz,  špatného učitele za málo peněz, koho si vyberete?  Řeknete si možná, když bude mezi nimi obrovský rozdíl  a tak se nakonec vyplatí zaplatit více peněz. No, ale co když budete mít v příbuzenstvu ještě někoho, který to bude umět ještě lépe, ale na kterého (např. strýce) má váš synáček dopal, protože ten strýc je nekompromisní, má rád čistou práci a tomu chlapci pořád říkal : „Poslyš, ty se špatně učíš, musíš to učení vzít pořádně“. Protože se to „milostpánovi“ nelíbilo, tak má na toho strýce dopal. Přitom vy víte, že ten strýc by ho to naučil zadarmo a naprosto perfektně. Za kým půjdete? Tady jsme v situaci, která je podobná té, která je mezi lidmi a Bohem. Problém očistce totiž vůbec není dodatečné potrestání, jak si to představujeme. Představte si toto, že bych řekl : „Bůh potrestá každou věc, buď na tomto nebo na onom světě“. K tomu uveďme příklad: Vezmeme si malé dítě, které zlobí a škrtá sirkou.  Ty, ty, ty, Venoušku, ty nesmíš zlobit a zapíšeme si to do poznámkového sešitu. „Venoušek, když mu byly 2 roky, škrtal sirkami a mohl zapálit dům“ a nic kromě napomenutí neuděláme. Když se Václav bude ženit a bude odcházet z domova, přísný a spravedlivý tatínek si ho zavolá, vytáhne zápis a sečte mu všechny prohřešky od dětství a Václav za to všechno dostane výprask.  Vidíte, takhle P. Bůh nejedná. Něco jiného je toto. Žák končí školu a rozhoduje se, zda-li může jít dál. „Jestli neuděláš dobře maturitu, tak se na zvolenou školu nedostaneš“. A ten žák to hodí za hlavu. Tady vidíte, že se to nedá spravit tím trestem hned, ale, že ten žák ponese ty následky toho svého jednání, že se nedostane na tu školu a ty následky budou až potom. My si musíme uvědomit, že některé naše chyby může Bůh potrestat hned a také, že je zbytečně neodkládá. Ale jsou určité věci, které nemohou být potrestány hned, a tyto věci mohou být (úmyslně řeknu jiné slovo) vyřešeny až později. Božím cílem není stůj co stůj splnit jakýsi kontingent výprasku. Dohromady sečteno 357656 ran výprasku, přesně definovaným prutem a švihem. A to není tak drazí přátelé. Vraťme se k tomu chlapci. Strýc mu říkal: „Ty se špatně učíš, máš špatný způsob učení.“ Chlapec se urazí a dostane na toho strýce dopal. Bere učení na lehkou váhu, přijde vysvědčení a milý student propadá. „No to se na tu vysokou školu nedostaneš“.  Potom už zůstává možnost – reparát po prázdninách. Když tu zkoušku udělá, nemusí opakovat ročník  a když tu zkoušku neudělá, musí opakovat ročník, nebo odejít ze školy. Ten strýc by ho mohl zachránit, mohl by mu to vysvětlit a když ten chlapec půjde za strýcem a řekne:  „Poslyš strejdo , tys měl pravdu, prosím tě, mohl bys se se mnou učit?“ A ten strýc by se s ním učil, zdarma a synovec při opravné zkoušce zvítězil na celé čáře. Komu nyní budeme říkat strýci nebo chlapci? Když bude kluk trvat na tom, že strýc ho sekýruje. Půjdete za strýcem, aby ho přece jenom učil anebo řeknete klukovi : „Víš co, koukej, buď se se strýcem smíříš a půjdeš ho požádat o pomoc, nebo počítej s tím, že žádná vysoká škola nebude. Vyber si“. Samozřejmě, že prasknou na to prázdniny a žádné výlety tam nebo onam. Pěkně budeš celé prázdniny makat. Nikdo tě nenutí. Jenže pak se na školu nedostaneš, když tohle nesplníš. Tohle asi tak odpovídá té problematice těch duší, které právě umírají. Ten člověk, který má přijít do nebe musí být psychicky zralý, duševně zralý, on musí snést ten kontakt s Bohem. Tady nesmí dojít k nárazům člověka a Boha. Nezapomeňme na to, že je tady problém, že když se člověk setká s Ježíšem, že vlastně dojde ke střetnutí, dojde ke kritické situaci. To podobenství, které jsme četli je příkladem ideálního stavu člověka, který je připraven  na setkání s Bohem. Ale my v mnoha věcech nejsme připraveni na setkání s Bohem (pozor, to, že se vyzpovídal, nebo dostal pomazání nemocných je jenom část věci, protože já musím mít nejenom odpuštěné hříchy, ale být i psychicky připraven na setkání s Bohem), dostává se do očistce. Máme lidi, kteří jdou ke zpovědi, slibují, že už více nezhřeší a přesto zhřeší. Pak jdou znova ke zpovědi, slibují, že nezhřeší a pak přesto zhřeší. Z toho plyne, že ta zpověď má nějakou chybu. Když ten člověk se bude takto zpovídat na konci života, tak vlastně odchází s něčím nedořešeným. Tohle ale platí i o pomazání nemocných a sv. přijímání. U toho člověka ta zpověď nefunguje tak, jak by měla, to přijímání nefunguje tak jak by mělo.  A Ježíš je učitel, on je ten strýc a ten očistec to je to „kamaráde žádné prázdniny“, žádné nebe, pěkně musíš dohnat, co jsi prolajdačil. Když ten žák smíří se , abych tak řekl – se strýcem, najednou zjistí, že s tím strýcem prožije velice příjemné prázdniny a přitom doženou tu věc (nepůjde k vodě, jak si představoval, musel být se strýcem např. na chalupě). Nakonec kluk odchází od toho strýce plně připraven a prožil příjemné prázdniny. Toto bychom měli chápat, že vlastně Ježíš nám může ten očistec zpříjemnit, ale když my budeme ztuhlí, může to být pak tvrdá dřina. Pak může docházet a dochází u těch duší v očistci ke konfliktu s Bohem, tak jako docházelo u apoštolů ke konfliktu s Ježíšem. Když čtu zbožné knížky a tam je napsáno, že v pekle je „kyvadlo“ – nikdy. vždycky, nikdy nevyjdeš, vždycky tam budeš – to je neoprávněná představa. Uvědomte si, že ďábel vynáší Ježíše a říká: “To ti dám, jestli se mi pokloníš“ a ne jestli mně pustíš z pekla. Proč? On chce „pokloň se mi“ – pýcha. Podobně je to i v očistci, je to spor člověka  s Ježíšem, který se vleče a teprve až ten synovec pod tlakem přijde za strejdou, aby mu něco vysvětlil, tak ten strejda mu to vysvětlí, ale pouze ten kousek, o který ten synovec stál. Tedy samozřejmě, že řekneme strejdovi “On ten  náš kluk je v bryndě, prosím tě pomoz mu“ – pozor, on ten strejda je ochoten pomoci. Je tady však druhá věc, zajít a tomu chlapci domluvit.  „Tak a teď si vyber...“. Tedy důležité je nejenom prosit Boha, ale také zapřísahat ty, kteří se s námi rozloučili a připomenout jim: „Tys mě měl rád, počítej s tím, že Bůh má rád tebe, ty sis někdy nedal říct, prosím tě dej si na to pozor, ať na to v očistci nedoplatíš“. Vím, že toto je nepopulární. Uvědomte si. že P. Bůh je náš táta, který nás má rád. Ježíše jsme si přirovnali tomu strýci. Ježíš umřel za nás na kříži. Ježíš udělal všecko, co mohl a proto je třeba  nejen domlouvat P. Bohu, aby byl milosrdný vůči strýci, ale je také třeba (a někdy důrazně) „domluvit tomu chlapci“. Prosit Boha o pomoc je zdvořilé, Bůh je ochoten vždy pomoci, ale co je nutné domluvit těm, co od nás odešli. Na tyhle věci jsem přišel, ne z nějaké náboženské knížky, ale když mi umíral otec a jeden můj bývalý výborný učitel. Musím podotknout, že byl nevěřící, jinak fantastický člověk, měli jsme se velice rádi. Řekl jsem si: „Říct, pane profesore, vykládejte tu látku lépe“, by byla drzost a hulvátství  a podobně je hulvátství a drzost, když si myslím, že se musím obracet jen na P. Boha. To je zdvořilost říct tomu strejdovi: „Prosím tě, ten náš kluk, snad si dá říct“. Bůh je vždycky ochoten a právě problém člověka tady hraje roli, problém člověka je opomíjen a lidské tvrdohlavosti. A proto je dobré nejen prosit Boha, ale i těm zemřelých „domluvit“ (Jestli mně máš ráda milá manželko, tak se nehádej s P.Bohem, jak jsi se hádala se mnou) a počítat s tím, že sám v sobě musím cvičit ty psychické vlastnosti, abych se dokázal dohodnout s blízkými a brát to jako trénink, abych se pak dovedl dohodnout s Ježíšem až umřu a najednou budu před ním stát. Pozor, „kdo snese jeho příchod?“ To bylo řečeno o Ježíšovi, ale platí to také o každé duši, která přichází na onen svět.

Luk  12, 35-39.  „Výzva k bdělosti. „Buďte jako lidé, kteří čekají na svého pána, až se vrátí ze svatby....“

Musíme být připravení, mít otevřená srdce, když nám Ježíš chce něco říci nebo něco poradit. Když máme „zavřeno“  nemůže nic dělat. Je mu to líto. Když ale hned „otvíráme“,  „sám nás bude obsluhovat“. Bude nám pomáhat, bude nám sloužit. Tady je také vidět jeho láska. Když  jej člověk přijme, on mu začne sloužit. Člověk musí být připravený přijmout jej kdykoliv. Na druhé straně potom, kde není prostor pro Ježíše, přichází trápení, utrpení. S tím souvisí i další výrok Luk 12,47. „Ten služebník, který pozná vůli pána a není připravený činit podle jeho vůle, bude velmi bit. Ten, kdo ji nepozná a udělá něco, za co si zaslouží bití, bude bit méně. Komu bylo dáno mnoho, mnoho se od něj očekává.“ Z tohoto je vidět opět problém utrpení. Příklad: Babička a děda vážně nemocní různými chorobami. Maličký vnuk má přinést léky, ale on je omylem zamění. Vnuk měl dobrou vůli, hřích nemá a oni přesto zemřou. Z toho plyne,  že neplatí, že největší nepřítel člověka je hřích. Platí tvrdě, neznalost zákona neomlouvá. Nepřítelem člověka je neplnění Boží vůle. Za to je člověk potom „bit“.

Luk 12,39-48

Ježíš řekl svým učeníkům : „Uvažte toto, kdyby hospodář věděl, kterou hodinu přijde zloděj, nenechal by ho prokopat. I vy buďte připraveni, neboť Syn člověka přijde, když se nenadějete !“ Petr se ho zeptal : „Pane, říkáš toto podobenství jenom nám nebo všem ?“ Pán řekl: „Kdo je tedy ten věrný a rozvážný správce, kterého pán ustanoví nad svým služebnictvem, aby jim dával včas příděl jídla ? Blaze tomu služebníku, kterého pán při svém příchodu nalezne jak to dělá. .....atd. Kdo mnoho dostal, od toho se mnoho čeká, komu se mnoho svěřilo, od toho s bude ví žádat.

Abychom pochopili ten dnešní úryvek, který obsahuje ta podobenství, je dobré si uvědomit, co bylo řečeno předtím. Ježíš říká podobenství o služebnících čekajících na pána. Je na svatbě  a když se vrátí, už je hodně pozdě, služebníci přesto čekají a jakmile zaklepe, oni okamžitě otevřou. On má z toho radost, posadí je, začne je z radosti obsluhovat. A když ten pán přijde po půlnoci, dokonce při rozednění a nalezne je tak, že čekají, no tak jsou blahoslavení. Co nám to podobenství chce říct? Že je tady problém, abychom dovedli Ježíše očekávat. No, to přece děláme všichni!?  Ale vtip je jiný. Všichni židé opravdu čekali Mesiáše, ale když Ježíš přišel, tak křičeli: „Ukřižuj!“ Proč? Protože nesnášeli to, co on říká. Ježíš neříká, my musíme čekat Pána, ale my mu také musíme otevřít. A ti židé prostě jenom čekali, ale neotvírali. A my se spokojujeme s tím, že zkonstatujeme, že čekáme. Jak by to bylo fajn, kdybychom žili v době Ježíše, že bychom se s ním viděli atd. Ale toho se už nedočkáme, už není ta doba, kdy se P. Ježíš zjevuje. No, a to je zásadní chyby takhle uvažovat, protože židé takto uvažovali, ale když se setkali s Ježíšem, tak křičeli: „Ukřižuj!“ Protože neotevřeli, oni čekali, ale neotevřeli. My musíme nejenom čekat, ale i otevřít. A teď už se dostáváme k tomu dnešnímu čtení. Uvažte tohle: „Kdyby hospodář věděl v kterou hodinu přijde zloděj, nenechal by toho zloděje prokopat se do domu. A vy buďte připraveni, neboť Syn člověka přijde v hodinu, kdy se nenadějete“. Čili, Ježíš tady říká toto: „Když se dovíš, že přijde zloděj, tak nepůjdeš někam ven, nepůjdeš spát, ale povoláš si přátele a teď na něj počkáme. Když se ozve šramot, tak hops na něj, a už tě máme“. Tím nám chce Ježíš říci, že se musíme na ten jeho příchod připravit. My musíme vědět, co dělat, abychom Ježíšovi rozuměli, jakmile zaklepe, abychom mu otevřeli. A v první řadě to znamená, zamyslet se nad tím, v čem byla chyba židů. Že ti židé, kteří očekávali Mesiášův příchod, Ježíše nepochopili. To je poměrně snadno nalezitelné.  Když říkám poměrně snadno, tak to je proto, že se to ze začátku zdá leckomu neřešitelné, ale když se do toho zakousne, tak to začne vidět a nakonec se diví, že tak jednoduchou věc mohl nechápat. Když si pak ujasní v čem byla chyba židů, musí se člověk zamyslet nad sebou, zas to nějakou dobu trvá, než přijde na to, že v každém z nás je kousek těch židů – a my v době Ježíšově, kéž bychom byli jenom tak zabedněni  (jak se lidově říká), jako apoštolové – tak málo. Protože my se uklidňujeme tím: „Vždyť já do kostela jdu, já se na Ježíše těším“. No, to všichni židé. Myslíte si, že Kaifáš, když byl malý chlapec, tak říkal, až přijde Mesiáš, já ho zabiju? Hm. To je iluze o sobě, kterou Kaifáš měl do poslední chvíle, až do té chvíle na veleradě, kde si myslel, že Ježíše konečně usvědčí. Kaifáš čekal, že Ježíš řekne: „Nejsem Mesiáš“. Teď najednou Ježíš řekne: „Jsem“. Kaifáš je teď prostě v situaci, ve které by měl říct: „Tak to dokaž!“ A Kaifáš moc dobře ví, že Ježíš by to vyhrál. A tak proto začne hrát divadélko a stává se z něho vrah. Vrah Mesiáše, protože ho to zaskočilo. Čili, Kaifáš nebyl připraven na příchod zloděje, Kaifáš nebyl připraven na příchod Mesiáše. Proč Ježíš tady hovoří o tom zloději?  Prostě proto, že kdybychom se dověděli, že nás přijde někdo vykrást, opravdu budeme v plné pohotovosti. A je tady ještě druhá podobnost, že vlastně ten Mesiáš přichází , abych tak řekl, pokradmu. Přijde v hodinu, kterou se nenadějete. Kdybyste věděli, kdy ten zloděj má přijít, tak byste to hlídali. Nevíte, tak se musíte připravit, zkontrolovat zámky. My musíme pochopit, co máme dělat. Abychom dovedli Ježíšovi, jakmile zaklepe, okamžitě otvírat – bez problému, bez zábran, bez vnitřních zmatků. Ty vnitřní zmatky nepodceňujme! Kdo se zamyslí nad apoštoly, tak uvidí, kolikrát Ježíšovi  nerozuměli, báli se zeptat atd. To třetí podobenství, se hlavně týká mně a kolegů, týká se však (v menší míře) i rodičů nebo prarodičů, kteří vychovávají děti v náboženství a rádi to náboženství vylepšují. V malé míře se to týká všech věřících. My zpytujeme svědomí tím způsobem, že se ptáme: „Byl to hřích, nebo nebyl to hřích?“ Když to nebyl, tak si člověk oddechne. Když byl, tak se někdo splaší, jiný se snaží najít zdůvodnění, že to s tím hříchem tak zlé nebylo, nebo podobně. Běžně se katolíci ptají, zpytují „byl nebo nebyl to hřích“ a vůbec se nezpytují, jestli jsou na toho „zloděje“ (jeho příchod) připraveni. Všimněte si té věty: „Služebník, který zná vůli pána, ale podle jeho vůle nedělá, dostane mnoho ran. Ten, kdo ji nezná a dělá to, co zasluhuje bití, dostane ran méně.“ Ta věta nás upozorňuje, že si musíme dát pozor nejenom na oblast hříchů, ale že ta nepřipravenost na Mesiášův příchod může být i v oblasti zbožnosti (samozřejmě pokroucené a my si toho nejsme vědomi), kterou my považujeme za naprosto v pořádku. Řekneme–li si: „Jdu do kostela?“ „Jdu.“ „Modlím se?“ „Modlím.“ A i tady mohou být místa nepřipravenosti. Nedávno jsme o tom hovořili, jak Ježíš říká „Běda“ za určité úkony zbožnosti. My musíme tyto věci chápat, chceme-li být na příchod Ježíše připraveni. Židé čekali Mesiáše, nevěděli, že to je Ježíš a proč? Protože tam bylo to „Běda“, to, že nevěděli, co je správné a co není. My víme, že Ježíš je Mesiáš, čekáme na něj, ale nás čeká jiný problém. Až se setkáme s Ježíšem (při umírání), v nás nastane krize (u někoho menší, u někoho větší), to nesmíme podceňovat, protože to je jádro očistce, nastane krize z konfliktu při setkání s Ježíšem (díky našim pokrouceným představám, znalostem křesťanství, které neodpovídá Ježíšovu vkusu). Nebudeme si přece nalhávat. Bylo to i u apoštolů. I u nich se objevilo to, že některé pasáže Ježíšovi nauky nemohli snést. Na „Zelený čtvrtek“ říká Ježíš: „Mám vám ještě mnoho co říct, ale nemůžete to nyní snést“. Nezapomeňme, že roli hrají nejen hříchy, ale také věci, které vůbec nejsou hříchem. Běda slepci...... Ten kdo nezná vůli pána......dostane bití také. Sice méně, ale také. Když jsme nepřipraveni na příchod Ježíše, tak  to mohou být právě věci, o kterých si myslíme, že jsou v pořádku. Proto je důležité to zpytování svědomí nezužovat na problém hříchů, ale prosit Ježíše, aby nám pomohl pochopit, v čem dělali židé chybu. Jenom tak potom najdeme ty chyby, které děláme my, vůči Ježíšovi, při účasti na mši, při četbě Písma atd. Ty skryté neuvědomované faktory mohou být zákeřnější a závažnější než samotný hřích. Řekl to Ježíš a já jsem si to nevymyslel.

Luk 12, 49-53.

Ježíš řekl svým učedníkům: “Oheň jsem přišel vrhnout na zem a jak si přeji, aby už vzplanul. V křest mám být ponořen a jak mi je úzko než bude vykonán. Myslíte si, že jsem dát mír  na zemi, ne, říkám vám, ale rozdělení. Od nynějška ........atd.

Tohle můžeme pochopit, když se nad tím zamyslíme z celkového pohledu. Židé čekali Mesiáše, Ježíš byl pro ně zajímavý, ale nevěděli, že on je Mesiáš. Když to někoho napadlo (po rozmnožení chlebů) a chtěli ho udělat králem, nevydrželi to kázání o svátosti oltářní. Ježíš touží lidem pomoci. A proč nepomáhá? Je to proto, že je to vázáno také na člověka a my na to zapomínáme. Křesťanství, to není jenom věcí Božích darů, ale také spolupráce člověka. V tom „v křest mám být ponořen..“, často vidíme ten náš křest. Jenže termín křest, to bylo normální obyčejné slovo. Křtil ten, kdo něco namáčel (např. prádlo). Ta věta „v křest mám bát ponořen....“ měla u posluchačů vzbudit otázku: „Ty, který děláš zázraky, jak to, že máš úzkost, že máš strach?“ Bohužel, tohle se oni neptali, protože měli  „jasno“ ve všem, co se týkalo Mesiáše. „Tenhle tesař z Nazareta sice dělá zázraky, ale, když on někdy tak divně mluví“. Ta věta: „Myslíte, že jsem přišel dát mír na zemi.....“ by se někomu mohla zdát, že P. Ježíš po nás chce utrpení. Jenže to vůbec není pravda. To utrpení, když na nás přichází, tak jedině pro naši hloupost, protože zapomínáme přemýšlet o tom, jak jednat s Bohem, jak si to P. Bůh představuje. To rozdělení: „Od nynějška bude rozděleno pět lidí v jednom domě, tři proti dvěma, dva proti třem“ musíme chápat z následujícího hlediska. Vezměme si zbožnou židovskou rodinu, která chodila pravidelně do synagogy, navštěvovala chrám, přinášela oběti. Nakonec se kvůli Ježíšovu učení začala hádat, členové rodiny mezi sebou. Někdo Ježíše chválil, druhý mu nemohl přijít na jméno. Ten text, chtěl těm lidem připomenout: „Víte, vy si myslíte, že když přijde Mesiáš, že všichni za ním půjdete. Jenže pozor, když ten Mesiáš přijde, tak spousta lidí odpadne. A vy, kteří stojíte na mé straně, vy si to musíte rozmyslet, proč za mnou jdete, to nesmí být jen tak neuvážené. Vy musíte vědět, jestli mám pravdu, nebo ne. Nesmíte jenom vzplanout „nadšením“. Proč Ježíš neříkal, že je Mesiáš, proč to apoštolům zakázal říkat a proč to zlí duchové naopak vykřikovali? No proto, aby nevznikla ta nadšenecká, neuvážená horlivost a zbožnost. Vzpomeňme si na reakci po rozmnožení chlebů, když ho lidé opět vyhledali na druhém břehu jezera. My si musíme uvědomit, že setkat se s Ježíšem je náraz, šok (Ježíš zná myšlenky člověka a když má člověk ještě pokroucené náboženství, v nesouladu s evangeliem, nemůžeme se tomu divit) a my to nemáme odzkoušené, protože jsme se ještě s Ježíšem tváří v tvář nesetkali. Jistě, Ježíš je laskavý vůči všem. Jenže ne všichni jsou laskaví vůči Ježíšovi  (např. tím, že se pořádně neřídíme jeho naukou, nezapomeňme, že je kolem 250 církví a každá o sobě tvrdí, že je pravá). Včera jsme si připomínali Kaifáše, který se určitě těšil na příchod Mesiáše a ve snu by ho nenapadlo, že bude jeho vrahem. Podobně, nikoho ze židů by nenapadlo, že by mohl stát na straně proto Mesiášovi. Ježíš právě zdůrazňuje: „Pozor, přišel jsem rozdělit.“ Ti, kteří trochu začali přemýšlet, mohli dojít k tomu, že Ježíš je na té straně, co Mesiáš. Z toho plyne, že když přijde Mesiáš, nepotáhne za sebou celý národ, jak jsme si to do té doby představovali. Že potáhne jednu část národa a druhá, že mu nebude moct přijít na jméno. Tady Ježíš připravuje posluchače na to, že s tím Mesiášem to vůbec nebude, jak si představovali, (že ten Mesiáš nebude nezranitelný v boji a vyžene  Římany, ale nechá se zabít.) Ježíš je na to pomalu připravuje. Problém je však právě v tom, že člověk má o Bohu a svém náboženství iluze. kterých se nechce vzdát. Proto někdy, aby člověka vyburcoval, mluví Ježíš v záhadách, v rébusech. To, že my tam dosazujeme ten náš křest a Ježíšovu smrt není správné. O Ježíšově smrti nevěděli ani apoštolové (aspoň to vůbec nechápali)  a už vůbec ne zástupy.  My také říkáme: „Kdo je do toho všeho namočen?“ V tomto smyslu je to třeba chápat. Je to jako kdyby Ježíš řekl : „Budu namočen do pěkně velkého maléru (pro židy)“. „V křest budu ponořen.“ Abychom pochopili evangelium, musíme si ho dát do souvislosti. Nezapomeňme však na to, že evangelium je psáno pro nás, že promlouvá i k nám. Tento příběh resp. pasáž nám má také co říci (jinak by tam nebyla  = moje poznámka).

Luk 12,49-59

Oheň jsem přišel vrhnout na zem a jak si přeji, aby už vzplanul......V křest mám být ponořen........Budou rozděleny matka proti dceři, dcera proti matce...atd. .

Ideálem by bylo, přečíst si celou souvislost těch textů, které tomuto předcházejí a které po něm následují. Doporučuji přečíst si tu souvislost. Co tímto úryvkem Ježíš chce říct? Primitivní čtenář, který to poctivě čte, by řekl, že Ježíš přišel rozdmýchat mezi lidmi nenávist. Známe z historie, jak Němci nasazovali tzv. pátou kolonu. Usedlíky německého původu popichovali a tím oslabovali státy, kde žili a načasovaně dělali nepokoje. Samozřejmě, že Ježíš nemá toto v plánu. „..přišel jsem rozdělit, přišel jsem vyvolat nenávist mezi otcem a synem... Od nynějška bude rozděleno pět lidí v jednom domě..atd.“ Je však něco jiného, když člověk o tom diskutuje za zeleným stolem, anebo když je člověk postaven před konkrétní situaci v rozhádané rodině.  Nebo je tu další případ, ještě častější a to člověk, který nemůže pohnout s určitými hříchy. Chtěl by, ale nemůže a řekne si: „Na to já jsem slabý, jsem závislý na Boží pomoci“. Takový člověk dělá z Pána Boha stratéga, který vytváří v člověku pátou kolonu. Není to jednoduchá otázka tahle problematika. Hřích není samoúčelná věc, a že to není jediné kriterium. Říct, že největším nepřítelem člověka je hřích, je krátkozrakost, protože si musíme uvědomit, co píše sv. Pavel: „Nestáli o správné poznání Boha, proto Bůh je vydal“. A máme zde hříchy od homosexuality až po dětské zlobení. Ježíš to říká ještě obecněji, takže nás to míň trkne: „Říkáte vidíme a proto váš hřích trvá“. Hříchy přicházejí proto, že člověk nekontroluje svůj způsob myšlení, svůj způsob chápání, svůj způsob vyhodnocování situace. Manželé se hádají ne proto, že by se měli rádi, ale proto, že nedovedou vyřešit ty třecí plochy. Pak to mezi nimi narůstá a vede to k rozpadu manželství. Kdyby se ti lidé nevzali a viděli se jenom občas nedošlo by k střídání toho vnitřního napětí, toho jedu. To nevybuchne najednou.. Neuváženě se vlítne do manželství a pak kapička ke kapičce jedu se to začne střádat až to vybouchne. Takže ta pátá kolona v člověku je, vytváří se v něm, ale vinou toho člověka samotného. Protože ten člověk nezná křesťanství, protože ten člověk nechápe, že ta doba před manželstvím není jenom „ty nesmíš si něco dovolovat atd.“, ale že „ty si musíš uvážlivě vybrat partnera“. O těchto věcech se málo uvažuje.

Nyní se vraťme k tomu dnešnímu úryvku. Ježíš přišel, židé po Ježíšovi (Mesiáši) toužili a když se s Ježíšem setkali, tak došlo k havárii. Ježíše ukřižovali, proč? Protože ho nesnesli. Proč? Proto, že by jeho kázání bylo nesrozumitelné? Měl snad na lidi neřešitelné požadavky? Vůbec ne. Začalo to tím, že páni rabíni, když vykládali a židé, když četli Písmo Svaté, si vybírali ta příjemná místa a ta nepříjemná přeskakovali. Mnohokrát jsme o tom  mluvili. Ježíš na začátku svého působení varuje před tím, že když přijde Mesiáš, že by se Židé mohli dostat s ním do konfliktu. Příkladem může být osud proroků. Kamenovali je, pronásledovali, protože jim nešli do noty. V 1. čtení jsme také četli o Jeremiášovi, jak ho hodili do cisterny. Jeremiáš varoval, že budou potrestáni, že jejich zbožnost není v pořádku. Jenže oni neposlechli. Byl to prorok, dělal zázraky. Je vhodné si to přečíst ve Starém Zákoně. I Ježíš říká, že když byl prorok Elizeus, nechal se od něho uzdravit pohan, místokrál Náman Syrský. „Cožpak nebylo dost malomocných v Izraeli a žádný z nich se nedal uzdravit“. Averze židů vůči člověku, který jim „bral“ jejich zbožnost byla tak silná, že přemohla touhu po uzdravení.  Podobně v Nazaretě se  nedali Ježíšem uzdravit. Ježíš na začátku „skrýval“, že je Mesiáš. Ježíšovo přání, bylo upozornit na chyby v modlitbě, ve zbožnosti, ve způsobu čtení Starého Zákona, ve způsobu myšlení o Bibli (hlásal pokání). Židé by se nedostali do nynější situace (rozbitý Jeruzalém, 2 000-letá deportace). Dnes mají svůj stát, ale mohou to pořád ještě propást. Pořád ještě nemají svůj chrám. Synagoga není ani tak na úrovni venkovských kapliček. Je to škola k výkladu, vyučování, kde se scházejí v sobotu. Jeruzalémský chrám Ježíš oplakává: „Škoda, že jste nepoznali dobu, kdy k vám Bůh přišel na návštěvu a proto nezůstane kámen na kameni“. Proč ho nepoznali? Protože měli svoje náboženství, svoje představy o Bohu, o Mesiášovi a tesař z Nazareta těmto představám neodpovídal i když odpovídal tomu, co o něm říkal Mojžíš a proroci. Tím, že špatně četli Bibli, měli zkreslené představy, Ježíše nepochopili, pokládali ho dokonce za pomateného. Když Ježíš vstal z mrtvých, zalekli se a velerada podplácí vojáky. Ježíšovým přáním je židům pomoci, pláče nad Jeruzalémským chrámem. Chce vrhnout oheň víry, oheň lásky mezi židy a tím by se zachránili. Ale oni ho nepoznali. Ježíš upozorňuje na to, že nebude hromadné přijetí Mesiáše, jak si to židé představovali. Takže Ježíšův příchod vyvolá rozbroje a ne, že by Ježíš dělal pátou kolonu. Někdo bude říkat: „Ano, on je dobrý“ a někdo zase: „Ano, on je špatný“. To je smysl dnešního úryvku.  „....a jak si přeji, aby vzplanul oheň, co jsem přišel vrhnout na zem“. Dohromady toho moc nevzplane, protože židé špatně čtou Písmo, špatně přemýšlejí. Proto je zde Ježíšův kříž, který má židy otřást. Sem patří věta: „V křest mám být ponořen a jak je mi úzko, než bude vykonán“. Do tohoto slova „křest“ nesmíme dosadit naši představu křtu. „Myslíte si, že až přijde Mesiáš, že všichni lidé půjdou za ním (Myslíte si, že jsem přišel dát mír na zemi)“. Jsou to věci velice aktuální. Manželské neshody, špatné vztahy mezi dětmi a rodiči, osobní havárie, nezdary. Říká se, „On není nadaný“, to je nesmysl, ale špatně  zachází s tím, co ví, špatně přemýšlí, Je to častější, než by se zdálo. Když se modlíme a nejsme vyslyšeni, často si pak říkáme, že on ten Pán Bůh vzal naši modlitbu na obrácení hříšníka atd. a vůbec se neptáme, zda-li je ta naše modlitba dobrá.

Luk 12,49-53

 Ježíš řekl svým učedníkům:Oheň jsem přišel vrhnout na svět a jak si přeji, aby už vzplanul. V křest mám být ponořen a jak mi je úzko než má být vykonán. Myslíte si, že jsem přišel dát mír na zemi. Ne říkám vám, ale rozdělení........snacha proti tchýni.

Je to pokračování toho, co se četlo včera, kde Ježíš v podobenství nám chtěl říct, že bychom na něho měli čekat. V čem vězí to očekávání Ježíše? My přece jsme v pravé církvi, může si kdekdo říci. Ale to si mohli říct také židé. Vždyť oni byli také v pravé církvi. Ten dnešní úryvek není podobenství, ale tvrdé konstatování faktů. Myslíte si, že kdyby takovému židovi někdo řekl: „Poslyš přijde Mesiáš, ty budeš křičet „Ukřižuj““, jak by asi dopadl? Ten žid by to považoval za obrovskou urážku. Všichni ti židé, i ti, co potom křičeli „ukřižuj“, žili tak, že se těšili na Mesiáše. Měli to spočítané, kdy se má objevit. Ježíš tady důrazně upozorňuje, že ono to nedopadne tak, jak si představují. „Myslíte si, že když přijde, jak ho budete vítat…“.  „Myslíte si, že jsem přišel dát mír na zemi, ne, ale rozdělení“. To je tady mírnější text. Jinde říká „Přinesl jsem meč“. Jak je to možné? Vždyť oni se opravdu těšili na Mesiáše. Oni totiž nedovedli pořádně číst Starý Zákon, Mojžíše a proroky, nedovedli pořádně přemýšlet a když je někdo upozornil na to, že mají chyby ve víře, tak se naježili a místo toho, aby se zamysleli nad tím, jestli ty chyby opravdu mají, kde je dělají, si říkají: „Já se přece tolik modlím“. Vzpomeňte si, jak jsme nedávno hovořili o tom: „Zdobíte náhrobky prorokům, stavíte podmínky atd.“ a běda za to. Řekneme si v krátkosti, jak to bylo, když ten Ježíš přišel. Přišel v době, kdy přijít měl. Je to něco podobného, jako bychom šli na vlak, nepřečetli si pořádně vývěsnou tabuli, která říká, na kterém nástupišti má ten vlak stát. My si říkáme: „On jede z 1. nástupiště“. On je sice na 3. nástupišti, ale my si říkáme: „To se mně netýká“. No a ten vlak nám potom může ujet. Doslova tohleto se stalo židům. Špatně četli, špatně přemýšleli a nechtěli uznat chybu. A to jsou věci, které určují např. i úspěch žáka ve škole. Mnoho těch věcí, co se děti učí ve škole, nejsou tak obtížné. Chyba je, že tomu žáčkovi se do toho nechce, on tomu nerozumí, on se nezeptá, nechá to učení na poslední chvíli a pak se do toho žene  a nechce se mu. Ježíš přišel do doby, kdy byl Mesiáš očekáván. Ale chyba byla v tom, že proroci a Mojžíš líčí Ježíše určitým (jinžm) způsobem. Např. že nikdo nebude vědět odkud je, že začne napřed očistu židů  tj., že začne kárat židy ze špatné zbožnosti, přesněji řečeno provede náboženskou reformu („Očistí oběť Léviho, takže se bude líbit Bohu jako na začátku“). Můžeme tedy říct, že podle proroků se Mesiáš pěkně zostra pustí do židů a bude jim vytýkat špatnou modlitbu, špatnou zbožnost. Tohle bylo v prorocích. Jenže pan rabín neřekl : „Víte, v první řadě to schytám já, pak vy a nakonec až pohané“. To by nebylo populární. Proto měl svoji verzi: „Bůh ví, jak se na něho těšíme a až přijde, on s těmi Římany......atd.“. „Tak odmění P. Bůh naši zbožnost a modlitby“ a lidé na to: „Kéž by už to brzy přišlo“. Vždyť to není takový problém vzít si do ruky „Mojžíše a proroky“ a podívat se, jak to ve skutečnosti je. To není otázka toho, že bychom  neznali písmenka, ale že když něco čtu a ono se mi to nelíbí a já to přeskočím. Když to párkrát udělám, pak si už vůbec nebudu uvědomovat, že přeskakuji v Bibli ta nepříjemná místa. A toto byl problém židů. Tak žili v té své Mesiánské atmosféře. A teď najednou do toho přišel tesař z Nazereta. O Mesiášovi se vědělo, že má být z Betléma. Proroci však předpověděli, že nikdo nebude vědět, odkud je. Běžné mínění bylo: „Ježíš, ten je z Nazareta a pak ty jeho řeči?!“ „Vůbec nejde do boje s Římany, on pořád reje do nás. Ne, ne to není Mesiáš“. Tak se začala vytvářet opozice. Nejdříve se ho snažili zesměšnit různými teologickými chytáky. Když dělal zázraky, říkali, že to není pravda. Když je ale udělal u nich doma, řekli „on je neznaboh, dělá je v sobotu“ případ člověka s uschlou rukou. Ježíš se ptá: “Smím ho uzdravit nebo ne ?“) Něco jiného je vykládat pomluvy a něco jiného je to obhájit. A Ježíš to svoje vždy obhájil a rabíni měli ostudu. Měli možnost si to přiznat. Jenže místo toho se smluvili s Herodiány. Nebo chyták s tím daňovým penízem (když řekne „Neplaťte“ – pobuřuje, když řekne „plaťte“ – kolaboruje s Římany.) Nebo chyták s cizoložnicí – problém kamenování (když řekne „kamenujte“ – porušení zákona). Jenže Ježíš si čmárá do písku. Prohodí“ „Kdo je bez hříchu, ať hodí kamenem“ a píše do písku dál. Najednou ti, co chtěli kamenovat, se začínají ztrácet. Vysvětlení – Ježíš zřejmě psal postupně hříchy jednotlivých lidí. Ti pak, ze strachu před ostudou  začali miznout.

Takže všichni čekali na Mesiáše, ale když Mesiáš přišel, nelíbilo se jim jeho kázání, dostávali vztek. Protože dobře nepřemýšleli o tom, co říkal Mojžíš a proroci, proto Ježíš je musel  kárat. Kdyby se zeptali „Poslyš, ty říkáš něco jiného, než pan rabín, jak to tedy je?“ On by jim řekl: „Tak se podívejte tam a tam do knih“.  Jenže oni to neudělali. Když je někdo poctivý, tak se zeptá při první nesrovnalosti.  Když ale člověk je tak daleko, že začne dělat pomluvy, ten se potom těžko zastaví. Takže „myslíte si, že přijdu a vyženu Římany, jenže já jsem přinesl rozdělení.  Vy mezi sebou se začnete prát. Jedni budou říkat „on má pravdu“ a druzí „on je beznaboh“.

Luk 13,22-30

Ježíš se ubíral od města k městu, od vesnice k vesnici, učil a pokračoval v cestě do Jeruzaléma. Někdo se ho zeptal : „Pane, je málo těch, kdo budou spaseni ? Řekl : „Usilujte, abyste vešli těsnými dveřmi.......atd.“ Ano, jsou poslední, kteří budou první a jsou první, kteří budou poslední.

Leckdy se dítě ptá, proč se mu to nebo ono zakazuje, nebo přikazuje. Když ta věc je samozřejmá, tak se neptá. Ale když není jasné proč, přichází otázka na řadu. Zde se ptá jeden z posluchačů, lepší než „dav“ a zřejmě to není učedník. Pro davy je to typické, že když slyší kázání říkají : „Jak krásně to říkal“, čekají, aby se daly uzdravit, nebo čekají, zda-li někdo bude uzdraven, nebo se bude konat jiný zázrak (čumilové). Těch čumilů tam bylo hodně. Tento člověk však byl výš. Všiml si z Ježíšových kázání, jakoby těch židů bylo spaseno málo. Proto ta otázka. Doufá, že Ježíš odpoví : „Ne, ale kdepak“. Naopak slyší  ano, bude jich hrozně málo. Známe podobenství o královské svatbě a hostině. Vzpomeňme si na toho nahnaného, co neměl svatební roucho. Proč ? Protože ho odmítnul. Když bude posluchač dobře přemýšlet, tak si už z toho podobenství udělá závěr a odpověď na „dnešní“ otázku. Pozvaní všichni odmítli, nanejvýš nepatrná menšina, která statisticky nestojí za zmínku, pozvání přijala. Nahnaní přijmou pozvání všichni až na jednoho, který svatební roucho, které mu dali, odhodil. Nyní vidíme, že posluchač, který byl trochu přemýšlivý, musel pak tu otázku položit. Nám se zdá jako samozřejmost, že Pán Ježíš přišel, že ho židé ukřižovali a že to musel kvůli naší spáse. Nám je zkrátka dobře a všechno naprosto jasné, Bůh vzal na sebe naše hříchy atd..Je to pár frází se kterými člověk běžně operuje, ale do hloubky jít neumí. Kdyby mu někdo řekl: „ale to je divné“. Např. bude otec, který má 3 syny, první z nich rozbije okno, otec však má v úmyslu potrestat druhého, ale on se nabídne třetí syn a ten se nechá za toho druhého vypráskat. To je divná spravedlnost. – To bychom se pak zhrozili. Když, ale tomu člověku řeknu, že si Boha takhle představuje, zdá se mu to divné, drastické atd. Spousta lidí ale takhle uvažuje o problematice „Proč musel vlastně Ježíš umřít?“. Nám se zdá samozřejmé, že Ježíš byl zabit. Ale jak to bylo u židů? V 1. čtení Izaiáš říká, že přijdou lidé všech národů a jazyků. Židé si to představovali takto: Přijde Mesiáš, zahájí boj proti Římanům, pak přijdou pohané a přijmou Mesiáše a budou s chodit modlit do Jeruzalémského chrámu a sami sebe si tam představovali na prvních místech. Oni jsou přece vyvolený národ a tamto jsou přistěhovalci, kterým se dostane od Mesiáše milosrdenství. Mysleli  si, že mají na to nárok, protože mesiáš vyjde od nich. Ježíš ale říká, že náboženství židů je šoatné, pokroucené  a proto mnozí z nich neunesou Mesiáše. Toto jim vysvětluje na začátku svého působení a proto hodně lidí dostává ne něho vztek a další kázání neposlouchají. Ježíš připomíná, že když přišli proroci, neposlouchali je a dokonce je zabili a že totéž bude i s Mesiášem a že drtivá většina židů bude proti němu. Ježíš varuje : „Pozor, přichází doba Mesiášova (neříká, že on je Mesiáš) a hrozí tady to nebezpečí, že bude spaseno  málo“. Vraťme se k té otázce. Dnes by Ježíš odpověděl asi takto : „To bych prosil, že jich bude málo“. Dějiny totiž také ukázaly, že drtivá většina židů Ježíše odmítla a jenom málo židů Ježíše pochopilo. Proč ? To je věc o které jsme mluvili hodněkrát a podrobně. Musím rozeznat, dát si pozor, jestli nejsem takový, jako ti lidé, co čekali Mesiáše, co si dělají představy o tom, že když budou umírat, že Ježíš řekne : „Pojď na tebe jsem čekal, ty jsi jediný pravý křesťan“ a on zatím řekne: „Neznal jsem tě“. Je to velmi aktuální i pro nás. My musíme nejdříve najít tu chybu u židů a pak ji hledat u sebe. Ježíš zdůrazňuje, že právě pohané, na které se židé dívali z patra, že ti zaujmou místo v Božím království, tam, kde jsou Abrahám, Izák, Jakub, Boží proroci. Proč? To už víme. „Říkáte vidíme, proto váš hřích trvá“. Ty prvky evangelia, které se odehrály v pozdější dobu, dostanou plný význam, jen když si připomeneme všechny souvislosti. My si musíme pamatovat ty věci a ne chtít pořád jenom slyšet. To je také smůla mnoha posluchačů, že by chtěli slyšet jenom určité věci a vůbec nepřemýšlejí o tom, co říká Ježíš. To je zrovna takový problém,jako problém židů. Židé Ježíšovi také říkají : „Kdy už konečně začneš dělat znamení o kterých říkají zákoníci?“.“Jseš Mesiáš, nebo ne?“ To je právě problém. Ježíš nám něco chce říct, ale my chceme slyšet něco jiného. Ale protože jsme neposlouchali a nebrali vážně jeho 1. ne 2. kázání, tak potom nerozumíme ani tomu desátému, ve kterém je odpověď na naši otázku. Spousta lidí chtělo být zdrávo.Ale protože 1. a 2. kázání v nich vyvolalo averzi, radši se nedali uzdravit. Toto je skutečnost nejen z Bible, ale i ze známých oborů, z medicíny, v jiném vydání (Pasteur, Semnieluris  atd.). Proto : „Čiňme pokání, opravme své smýšlení“. Až opravím  myšlení, bude mi Ježíšova nauka jasná. P.Bůh nemá omezený počet míst u stolu. Když budu dobře přemýšlet, opravím své myšlení, Ježíš pro mně nebude nesrozumitelným kazatelem (židům se zdál pomatený), když budu dobře číst, budu rozumět evangeliu a moc věcí mi bude jasno. Bohužel, mnozí lidé nedovedou pořádně číst Evangelium.Znova a znova ho berou do ruky a protože neopravují svůj způsob myšlení, nemohou tomu rozumět, Evangelium odloží a sáhnou po jiné, „srozumitelnější“  náboženské knížce.

Luk 13,31-35

V ten den přišlo k Ježíšovi několik farizejů a řekli mu : „Odejdi odtud, protože Herodes tě chce zabít.“ Odpověděl jim : „Řekněte té lišce, vyháním zlé duchy, uzdravuji dnes a zítra. Pozítří musím pokračovat v cestě, protože není možné, protože není možné, aby prorok zahynul mimo Jeruzalém. Jeruzaléme, Jeruzaléme, zabíjíš proroky........atd. ......dokud neřeknete „Požehnaný, který přichází ve jménu Páně“.

Farizeové varují Ježíš před Herodem. Může to být přátelské varování, nebo také záminka, aby Ježíš odešel. Ježíšovu reakci pochopíme, když vezmeme celý kontext, to co se později stalo a co samozřejmě Ježíš dopředu věděl. Víme, že když byl Ježíš zatčen, Pilátovi se do odsouzení nechtělo,  hledá oporu v Herodovi a posílá Ježíše za ním. Od Heroda přichází Ježíš s tím, že Herodes na něm nenašel viny. Pilát se tím také kryje : „Já ne něm vinu nenašel a váš král Herodes ji také nenašel.“ Tady vidíme, že ti, kdo posílají Ježíše na kříž není ani Herodes ani Pilát, ale ti farizeové. Tady to může být dobrý úmysl, nebo divadélko, nebo si to neuvědomují. Na Ježíše mohli mít dopal Herodovi učedníci, ale Herodes sám Ježíše zabít nechtěl. Všimněme si, co Ježíš říká : „Vyháním zlé duchy, uzdravuji dnes a zítra.Třetího dne dosáhnu svého cíle.“ My víme, co to je. Ježíšova smrt. Oni se mohli zamyslet. Samozřejmě nejde o 1., 2., a 3. den, ale o vyjádření omezené doby. Z té další věty, že „není možné, aby prorok zahynul mimo Jeruzalém“, plyne mimo také, že není možné, aby Ježíš zahynul Herodovou nebo Pilátovou rukou. „Já jako každý jiný prorok, budu zabit v Jeruzalémě, těmi dobrými, zbožnými. My si musíme uvědomit, že naším největším nepřítelem  mohou být falešné dobré úmysly. Na to nesmíme zapomínat. "„Jeruzaléme, Jeruzaléme, zabíjíš proroky, kolikrát jsem chtěl shromáždit tvoje děti......."Tady vidíme, že jsou to zbožní židé, kteří nakonec zabijí Ježíše. Pilát, přece bude chtít Ježíše z toho dostat (nejdříve, pak se poleká). Herodes, i když ví, že si tím nezíská popularitu u židů, posílá Pilátovi Ježíše zpět (on na něm vinu nenachází). Je to Jeruzalém  - zbožní židé, Kaifášem počínaje a konče posledním farizejem,  který křičí „Krev jeho na nás a na naše děti.“Tyto věty nám také připomínají, že častokrát prosíme Boha o milost, o pomoc a přitom nepřijímáme to, co nám dává. Odmítáme to, co nám říká. To je ta tragedie. A my si to neuvědomujeme. Otázka slabého křesťanství nevězí v tom, že by Ježíš nám nedával, ale v tom, že odmítáme to, co nám nabízí. A poslední úsek : „Proto váš dům zůstane opuštěný. Říkám vám, neuvidíte mne.......“, nám říká, že Bůh nepomůže židům ( a nepomůže ani nám, týká se to každého jednotlivce), dokud nevyřeší ten problém říci „Požehnaný, který přichází ve jménu Páně.“, To se nespraví tím, že jednoduše řekne „Požehnaný, který přichází ve jménu Páně.“, ale dokud oni nevyřeší ( a my také) ten odvěký problém židů, kteří po prorocích toužili, ale když proroci přišli, tak je zabíjeli nebo je pronásledovali. Jejich potomci pak říkali „Ó, kéž bychom žili  době proroků.“ To je právě to. Vzpomeňme si na „Běda vám, že zdobíte hroby prorokům.“Dívají se na minulé proroky tak : „Jó, my bychom to neudělali.“ O budoucí proroky prosili. Ale přítomnému prorokovi nerozuměli, ohrožovali ho a zabíjeli. Jsme u problému,, že židé po prorocích touží, ale přítomné proroky nechápou. Vidíme, jak dnešní čtení nám podává tragedii židovského národa (když to domyslíme), která je současně modelem tragedie každého věřícího člověka. Po tom co nemám, toužím a po tom co mám, šlapu a odhazuji to. Je to náročné. Třeba si tam dosadit tu skutečnost a také dějiny židovského národa (utrpení a trampoty). Dnes sice stát mají, otázkou je, zdali si ho udrží. Chrám nemají. Závisí na nich, jak se rozhodnou, zda nastoupí správnou cestu.

Luk 14,7-14

Když Ježíš přišel v sobotu do domu jednoho z farizejů, aby tam pojedl, dávali si na něj pozor. On si všiml, jak si hosté vybírají přední místa. Řekl jim toto podobenství…...

Je potřeba si uvědomit, že to co tady Ježíš říká je podobenství a ne poučení. Podobenství má širší dosah. Kdybychom to brali jako poučení, byl by to jenom návod, jak se chovat na hostině a jak si získat čest před ostatními.

V dřívějších dobách byl takový zvyk, že hostitel měl co nejvíce nabízet a host se co nejvíce „upejpat“. Nebo také se mohlo stát, že přišel z města na venkov a nabízeli mu jíst. Když si vzal, tak řekli: „No, jo, páni z Prahy, takový chléb ve městě nemají“ a když si nevzal, tak řekli: „No, jo, ono jim to venkovské jídlo nechutná“. Je třeba si uvědomit, že Ježíšovi nejde o řešení takovýchto společenských záležitostí. Tady to má daleko hlubší kořeny. Proto to podobenství. Vysvětlíme si, proč má podobenství širší dosah. Ježíš přišel na hostinu u jednoho z předních farizejů, on Ježíše pozval. Proč ho pozval? Ne proto ho pozval, že by si přál něco slyšet, poučit se, ale proto, že chtěli Ježíše zaplést do nějaké teologické diskuse („je to přece tesař, on s námi v diskusi neobstojí“) a ukázat mu, že jsou praví věřící a že tesař z Nazareta jim nemá co říkat. Toto je úmysl. Takových případů je v evangeliu víc, že Ježíše pozvali, čekali co se stane, dávali si na něho pozor, protože ho chtěli chytit za slovo. V tomto případě tam byl člověk nemocný vodnatelností. V tom čase probíhala kampaň proti Ježíšovi kvůli tomu, že uzdravuje v sobotu t.j., že pracuje v sobotu. To znamená, že je neznaboh. Při tom pozvání Ježíš věděl, co má hostitel „za lubem“, ale pozvání přijal. Ježíš nečekal  na farizeovi předem promyšlené chytáky (teologické), ale chopil se iniciativy a ptá se: „Smím toho člověka uzdravit v sobotu nebo ne?“ Oni mlčí a Ježíš získává „bod“. Ježíš odpoví otázkou a člověka uzdraví. Jak jinak teologicky zdůvodnit, že když Ježíš umí dělat zázraky, tak má nejenom právo je dělat v sobotu, ale i povinnost. Pak přichází to podobenství, které zdánlivě hovoří o té svatbě, chování se těch hostů, ale ve skutečnosti upozorňuje hostitele na ten jeho problém. „Když dáváš oběd nebo večeři, nevolej své přátele, ani své bratry, ani své sousedy......pozvi chudé, mrzáky, chromé, slepé......“. Co tím Ježíš chce říct?  „Kamaráde zlatý, já vím proč jsi mně pozval. Ty jsi si chtěl ze mně vystřelit, chtěl jsi mi udělat ostudu, zesměšnit mně. Když takhle budeš dělat dobré skutky, tak to žádné dobré skutky nebudou“.  K dobrému skutku patří nejenom ta vnější stránka, ale i úmysl. Kdyby chtěl farizej pozvat Ježíše proto, aby se něco dověděl, mohlo mít pozvání charakter záslužného skutku. Vidíme však, že tentýž skutek, protože měl vadný úmysl, byl vlastně hříchem. Tedy v závislosti na úmyslu, pozvání může být zásluha nebo hřích. My se takovýmhle způsobem nesetkáváme s Ježíšem, ale často se  setkáváme s bontónem: „Co by tomu lidé řekli?“ „Toho pozveme, ten má známosti, ten má možnosti“ atd.. Když se zamyslíme nad tím, proč to děláme, zjistíme, že mnoho těchto věcí děláme se zadním úmyslem. Takže Ježíš upozorňuje hostitele, že jeho úmysl byl špatný. V tom podobenství samotném upozorňuje na toto: „Podívejte, vy jste si mně sem pozvali a říkali jste si: „Vždyť to je tesař, copak ten tesař o tom ví. Toho rozdupeme na cucky. Tomu položíme pár šikovných otázek, on se zamotá a bude vyřízem“. Oni se dívali na Ježíše s despektem. „My jsme dobří a tamto je tesař“. To vybírání míst v podobenství – jádro je v tom, že vůči Pánu Bohu, k náboženským hodnotám se stavíme přezíravě a stavíme se přezíravě např. vůči lidem, které vůbec neznáme. Samozřejmě, že nemá smysl v kdejakém hlupákovi vidět génia, ale na druhé straně si nesmíme myslet, „tamto je tesař z Nazareta, co on mi může říct“. Jenže to byl Boží Syn. To jsou věci, které se člověk musí dlouho a pracně učit, než se naučí v těchto věcech podle Ježíšova vkusu obstát. Těžké to ovšem není, ale počítejme s tím, že se to nepodaří napoprvé. To je situace podobná dítěti, které se začíná učit chodit. Kolikrát z počátku upadne a nakonec jak pěkně chodí. Naštěstí si to padání neuvědomuje. Kdyby si dítě říkalo: „Ó to chození je těžká věc, já vždycky upadnu“, tak by nikdo z nás nechodil. Proč to zdůrazňuji? Totiž my bychom v náboženských věcech hned chtěli být hotovi. Ony se nám nepodaří najednou zvládnout. „Radši  ať padnu po 2. nebo 3. kroku, vždyť se chci naučit chodit“. Třeba si také říci: „Ať je tamhleten lepší než já. Já se taky budu učit chodit, já taky půjdu za Ježíšem. Ježíši, prosím tě, tys něco řekl, jak je to vlastně, já tomu nerozumím“. Nebát se jít za Ježíšem s prosbou i když jsme kdovíjak hříšní, Ježíš nám rád pomůže. Obě podobenství mají obrovský dosah a máme moc a moc co dohánět. S tím musíme počítat. Naučme se padat, abychom neměli moc modřin a také vstát.

Skutečně to podobenství má široký dosah. Dá se např. aplikovat i na zaměstnání. Člověk se sám nemá příliš  povyšovat, dělat kariéru stůj co stůj. Měl by skromně, poctivě pracovat a výsledky jeho práce budou oceněné i když možná  jen duševně a ne finančně. Podobně to platí v náboženství, aby si člověk nedomýšlel, že je již na výši a nebo, že  už to dostatečně vysoko dotáhl. Třeba být neustále chudého ducha, ochotného přijímat nové poznatky, revidovat staré, neustále hledat Boha, hledat správné poznání. V opačném případě se tento proces uzavírá, zastavuje. Hostitelovi nakonec radí v podstatě to, aby hledal v 1. řadě odměnu v nebi, - poklad který nerezaví.

Duch Svatý může připomenout a rád připomene, když je člověk ochoten naslouchat. Ježíš nemohl učedníkům vysvětlit otázku Mesiáše. V této otázce si byli jisti (od rabínů). Až když byli zvikláni (na tenkém ledě) byli ochotni uvažovat. Viz případ Emauzských, kteří byli ochotni se nechat poučit od cizince. Jejich původní „jistota“ byla Ježíšovou smrtí a pak hlášeními, že vstal z mrtvých silně zviklána.  Když se nejede pořádně podle  Nového Zákona, pak Duch Sv. nepřipomene, protože hrozí velké nebezpečí, že to člověk nebo lidé (křesťané) neukočírují. Duch Sv. např. nepřipomněl sv. Petrovi vyhlásit soud nad veleradou. Měl na to nejen obrovskou podporu lidu, ale také charizmata (Safíra a její muž za lež o utržených penězích padají mrtví). Mají však staré názory na veleradu, velekněze. Oni je nadále uznávají. Celý proces by nezvládli (dokonce měli i svědky – Josef z Arimatie a Nikodém). Pak by vůbec nezvládli židy (hurá dav, který by šel za nimi, ale s rabínskými představami a názory. Proto Bůh nakonec zvolil variantu pronásledování křesťanů a pak rozbití Jeruzaléma. Víme také, jak Bůh připomínal zjevením sv. Petrovi (prostěradlo se zvířaty – viz. St. Ap.), že má jíst všechno. Několikrát to Bůh opakuje a Petr si to stejně jinak interpretuje. Duch Sv. připomíná, co už Ježíš řekl. Platí to i pro dnešek. Jen když jsme ochotni naslouchat.

Luk 14,25-33

Ježíše doprovázely velké zástupy, obrátil se k nim a řekl: „Když někdo přijde ke mně  a nedovede se zříci svého otce, matky......................ani sám sebe, nemůže být mým učedníkem atd. Tak také každý z vás, když se nezřekne všeho, co má, nemůže být mým učedníkem.

Snadno kde kdo řekne: „Ano, tady P. Ježíš doporučuje odříkání“. To by byl špatný názor. Proč? Celou záležitost  si musíme vysvětlit. Už v 12. kap. Luk., se Ježíš zabývá otázkou: „přinesl jsem na svět pokoj a jak mně to tíží, dokud to své poslání nesplním. A já vám říkám, přinesl jsem na svět rozdělení (někteří evangelisté používají méně srozumitelné – přinesl jsem meč). Pět bude v jednom domě, rozdělí se dva proti třem atd...“. 12. kap. Luk. Co tím chce Ježíš říci? Židé toužili, aby Ježíš vyhnal Římany, aby dostali národní svobodu, měli svůj stát atd. Oni toho mohli dosáhnout, o tom jsme již hovořili. Ale protože nepochopili, nesprávně přemýšleli o tom co Ježíš říká, tak nechápali, co říká a výsledek byl, že když Ježíš přišel, tak jen někteří Ježíše pochopili a stali se jeho učedníky a mnozí začali Ježíše nenávidět. A protože těch, kdo Ježíše nenáviděli, bylo víc, prvotní církev (zjednodušeně řečeno) musela být vyhnána z Jeruzaléma, zůstali tam jen ti zlí židé, kteří nepochopili Ježíše, a stále čekali Mesiáše („teď už přijde, teď....“). Když Římané začali obkličovat Jeruzalém, tak si říkali: „Teď už konečně přijde Mesiáš“. A nyní také ti „echt“ židé, kteří se považovali za správné židy, (kteří se stali těmi odpadlíky – křesťany, ti ne), ti se stěhovali naopak do Jeruzaléma s nadějí, že teď se konečně Mesiáš objeví. A Jeruzalém byl zbořen. Musíme si to připomenout, abychom ten dnešní úryvek pochopili. Ježíš chce židům pomoci, přichází s určitou výukou, ale oni ho nechtějí poslouchat. V té první hodině Ježíšovi výuky je: „Obraťte se!“  My bychom dnes řekli, naučte se pořádně myslet a pořádně číst Mojžíše a proroky. Ježíš jim to říká,               a potom může Jeruzalém zůstat. Protože podle Mojžíše a proroků, kdyby poslechli Ježíše, tak by dostali svůj stát, svobodu až na věky. Dnes ho mají. Ale kdyby tak před sto lety byl někdo řekl, že to bude tak ,třebaže to bude až na konci světa. Každý si myslel, že jsou rozptýleni jednou pro vždy. Neříkám, že jsou v pořádku. Mohou ho i ztratit svou neopatrností. Ale fakt je, že kdyby židé pořádně přemýšleli, kdyby pochopili Ježíše, došlo by k osvobození židů, měli by svůj stát a  Jeruzalémský chrám by nebyl  zničen. Ježíš totiž, když přišel, říkal: „Vy se musíte naučit pořádně myslet a vy se špatně modlíte, nesprávně věříte“. Tak to s nimi úplně lomcovalo, dostali na něho vztek a vytvářeli se dvě až tři skupiny. Učedníci, kteří za Ježíšem chodili, potom tu byl lid, který tak jaksi okukoval ty zázraky, křičel „hurá, sláva“ a potom „ukřižuj“. A potom tu byli Ježíšovi notoričtí oponenti, farizeové, zákoníci, saduceové, velekněží atd., kteří nesnášeli myšlenku, že by  oni svou modlitbu, svou víru a svůj způsob myšlení měli opravit. A to je to, co říká Ježíš v té 12. kap. Lukáše: „Přišel jsem, abych dal lidem nové náboženství.“ Když přijmou nové náboženství, dostanou i svobodu od Římanů a to po čem touží. „Vy všichni se těšíte na Mesiáše a říkáte, to je fajn, až přijde i já půjdu za ním, já budu na jeho straně. Jenže ve skutečnosti to takto nedopadne, chtěl jsem vám pomoci, abyste našli cestu k Mesiášovi. Vy všichni se těšíte, ale někteří z vás mně nenávidí, takže i když jsem vám všem chtěl pomoci, nemohu, protože někteří jste pro mně a někteří proti mně. Rozmyslete si to.“ A je tam také podobenství: „Když jdeš se svým protivníkem k soudu, smiř se s ním, dokud jsi na cestě, aby tě protivník nevydal soudci, ten katovi atd.“ Co tím chce Ježíš říci?  „Teď máte příležitost se s Ježíšem smířit, teď máte příležitost pochopit, co říká“. Až Ježíš vystoupí jako Mesiáš, to už bude pozdě. A to se týká i nás. My máme teď  příležitost Ježíše pořádně pochopit a nebo to brát polovičatě, ano a ne, ano a ne. My jsme v té situaci židů, kteří se velmi těšili na Mesiáše,  a Ježíš jim „lezl krkem“. Kdy už konečně přijde Mesiáš, aby s tím „Nazareťanem“ zatočil? Kolikrát toto bylo mínění a často i modlitba tzv. dobrých židů. A právě to je smysl toho: „Přišel jsem, abych vrhl na svět oheň, oheň dobré víry, dobré lásky, abych lid zapálil k dobrému. Přinesl jsem meč“. Některé překlady – přinesl jsem rozdvojení. Lidé si ale nedali od Ježíše říct a těch „čumilů“ bylo hodně. Ježíše cestou provázeli velké zástupy. On se k nim obrátil a říká  (a teď podruhé): „Jestliže za mnou jde někdo a nemá v nenávisti..........  nemůže být mým učedníkem.“ Kdybychom to začali číst bez toho úvodu, museli bychom říct neklade na 2. místo. „Když někdo z vás chce stavět věž, nespočítá si náklady, má-li dost na dokončení? Když nějaký král vede válku, má 10 000 vojáků a proti němu jde nepřítel s 20 000 vojáků, nerozmyslí si to ten, který jich má méně a nepošle vyjednavače o mír, dokud je protivník ještě daleko?“ Tedy Ježíš nevyzývá lid k askezi, ale říká jim, že je už dost toho polovičatého chození za ním. „Jednou pro vždy se musíte rozhodnout, jestli pořádně budete chodit za mnou, pořádně budete přemýšlet o tom co říkám, nebo jděte domů!“ To je smysl dnešního úryvku. My máme představu, že tady Ježíš ty posluchače vyzývá, aby si odpírali, aby se postili atd.. Ne ! Ježíš tady nevyzývá  ty „čumily“, kteří za ním jdou a myslí si, že jsou zbožní, když jdou na Ježíšovo kázání, ale kteří uvnitř stále nejsou rozhodnutí. Vyzývá je ke konečnému pořádnému rozhodnutí. Ježíš ví (co oni nevědí), že právě tito lidé budou jednou volat „ukřižuj“. Tito lidé nebudou mít nikdy pořádně jasno. Po Ježíšově zmrtvýchvstání budou zas tito lidé provolávat slávu apoštolům po seslání Ducha Sv. Ale až začne pronásledování církve, tak zase budou křičet „kamenuj“ (kamenování Štěpána). A Ježíš chce tyto polovičaté vyprovokovat, aby si  rozmysleli, co vlastně chtějí dělat. To je něco jiného než naše představa -jó, kdo nenese svůj kříž, nejde za mnou, nemůže být mým učedníkem. Tady vidíme, ano, Pán Ježíš vyzývá abychom nesli jeho kříž. Vzpomeňte na jednu věc, že tehdy nikdo nevěděl, že Ježíš bude ukřižován. A v evangeliu není kříž,  ale kdo nenese svoje břemeno. Nečekejte, že vyženu Římany, pěkně snášejte to jařmo, dokud se neobrátíte, dokud nezačnete pořádně myslet, nečekejte, že se vám začne lépe dařit, ale neste svoji každodenní zátěž, to břemeno a neříkejte, kdy už konečně přijde Mesiáš, aby ty darebáky vyhnal. Římané tu budou tak  dlouho, dokud se nenaučíte pořádně myslet. To je asi smysl toho „kdo nenese svůj kříž a nejde za mnou“. Tady jsme u té věci, že lidé, (a to je problém studentů), oni se učí, jdou do toho, sedí nad knihou, ale nekvalitně přemýšlí. Výsledek – prosedí spoustu hodin a před zkouškou nerváky, jen tak tak prochází a pořádně neví nic. A on se nadře. Kdežto ten, který pořádně  přemýšlí, jde mu to rychleji, má z toho radost. Jsou i ti, kdo propadají, ale ti se nesnaží. Ale já mám na mysli ty polovičaté studenty. Chtěli by, nejde jim to. „On si na mně zasedl, je to těžké atd.“ Ne, to je totéž, jako když Ježíš kárá ty „čumily“. Ten student je takový „čumil“ v té škole.  On se učí, nerozumí, ale  dře se, prostě bifluje. Je mnoho žáků, kteří nerozeznají, kdy věci rozumějí a kdy ne. To je chyba. Proč o tom mluvím?  Já rozhodně nechci pranýřovat studenta, ale to, co  dělali ti „čumilové“ okolo Ježíše a co bohužel je časté i u nás. Mnozí lidé čtou evangelium, nerozumějí a tak sáhnou po jiné zbožné knížce. A už tu máme „čumila“.  Uvědomme si, že Ježíš tyto lidi nevyzývá, že se musí přidat, že se musí víc postit, ale posílá je pryč. To je to slovo „obrátil se“. Zde je obrátil se k nim, drazí přátelé. Obrátil se znamená často změnil se. My totiž mluvíme o někom, kdo byl např. zlý a v důsledku nějakého životního neštěstí  se stal dobrým, řekne se „ten se ale obrátil“. Takových případů je hodně a i my  někdy říkáme ten  ale obrátil. A toto je význam toho obrátil se k lidem. Když Ježíš jde a stále vidí za sebou ty „čumily“, které už jednou poslal domů, nerozuměli mu, věděl, že ti lidé zbytečně ztrácí čas, tak se rozhněval, obrátil se a řekl: „Když někdo nepřichází ke mne  a nedovede se zříci  sám sebe, nemůže být mým učedníkem. Lidé, prosím vás jděte domů. Je to drastické, ale.......“ To co jsme četli je 14. kap Lukáše a to, co jsem citoval pro porozumění je 12. kap. Lukáše.  A to „obrácení“, tuším 20. kap. sv. Jana, - když Maria Magdalská přicházela k hrobu, viděla dva muže v bílém...... Maria se „obrátila“ a říká „rabbuni“. Zde se neotočila, ale obrátila myšlenku. To má Ježíš na mysli. A kdyby hodně studentů rozumělo, co je to obrátit se, tak by lépe studovali a dělali zkoušky. Kdyby se ti lidé obrátili, rozuměli by Ježíšovi, neposílal by je pryč. Kdybychom my rozuměli, co je to obrátit se, neměli bychom „slepá“ místa v evangeliu a neměli bychom nevyslyšené modlitby. Je třeba to obrácení chápat ve smyslu evangelia a také chápat kam se obrátit.

Luk 14,25-33

Ježíše cestou doprovázely veliké zástupy. Obrátil se k nim a řekl : „Když někdo přichází ke mně a nemá v nenávisti otce, matku, bratry ano i sám sebe, nemůže být mým učedníkem.....atd. Kdo nenese svůj kříž a nejde za mnou, nemůže být mým učedníkem. Když někdo z vás chce stavět věž......atd. Tak každý z vás, kdo se nezřekne všeho, co má nemůže být mým učedníkem.

Je to věc, která je takzvaně jasná mnohým lidem a i když tady není žádný jinotaj, lidé přesto nechápou. Dost nám dělá potíže to, co Ježíš řekl v originále: „Kdo nemá v nenávisti.....“ Jeden evangelista to píše tak, druhý ve slabší formě (dát na druhé místo), překlady to všelijak upravují. Když se řekne „klást na druhé místo“, na první pohled to vypadá stejně. Když tam dáme to, co říká Ježíš v originále, to není jenom dávat na druhé místo. Vždyť to nemusí být pouze druhé místo, ale může být třetí, čtvrté atd. Takže, když se řekne na druhé místo, tak to dostatečně nevystihuje. Proč je tady to Ježíšovo "kdo nemá v nenávisti"? Když jsem nerozhodnutý, dostatečně nechápu to křesťanství a přichází Ježíš se svými požadavky a když se musím nutit, abych za Ježíšem šel, tak jsem dal Ježíše na 1. místo. Jenže já jsem se musel nutit a to mi dlouho nevydrží. Tady je právě důležité to „kdo nemá v nenávisti....“ Když dojde ke konfliktu hodnot, člověka to musí strhávat. Nezapomeňme, že „království Boží se podobá pokladu, a když ho člověk najde, s chutí jde a prodá všechno co má......“ A my jsme si zvykli pouze na základě vnitřního diktátu dávat věci na 1. místo. Kolikrát se nám do určité věci nechce, v určitých situacích se to zahoupe (ať už je to otázka manželské věrnosti nebo nedělní mše sv.) , člověk si řekne: „Musím to udělat, byl by to hřích“. Dal na 1. místo Boží přikázání, ale není to nalezený poklad. Je to něco, k čemu se ten člověk nutí. A takovéto nucené křesťanství, kde já se nutím v takovýchto konfliktních situacích dávat na 1. místo Ježíše, to je velmi namáhavá věc, člověk se nadře a záslužnost, pokud vůbec je, je velmi malá!!  „Kdo nemá v nenávisti otce, matku....“ – to je v této verzi špíček k přemýšlení. Ježíš neříká, že za mého učedníka se hodí ten, kdo je doma rozhádán, kdo má na manželku dopal. Když řekneme „klade na 2. místo“, tak už je oslaben ten vztek, že mi bere někdo poklad. Když se musím nutit do toho křesťanství, je to chyba. Protože když já se přinutím, mohu říct: „Dal jsem na druhé místo“ (ale musel jsem se nutit) a myslím, že je vše v pořádku. Pozor na překlady. Je dobré porovnat si evangelisty. Ten původní význam je: „Kdo nemá v nenávisti........“ Vím, že mnoha opisovatelům a překladatelům to dělá potíže. Ale uvědomte si, že tento efekt, že dostáváme na někoho vztek, se vyskytuje právě tenkrát, když mi ten dotyčný bere něco, co je mi drahé.  Jsou určité věci, které děláme z diktátu rozumu, „to je nutné“, říkáme si a tak to potom děláme. Ale když je to věc po které toužíme (a ne věc diktátu rozumu)  a někdo nám ji bere, pak máme na něj dopal. Toto je nutné rozlišit. Kde vzniká tento problém , že apoštolové Ježíšovi nerozuměli? Že mnohokrát člověk začíná a ztroskotává? Je to právě v tom, že ty věci jsou nedotažené. Že nemáme ujasněné  „proč jdeme do kostela“. Pozor slovní definice nestačí. Na otázku „proč jdu k přijímání“, kdoví kolik lidí by odpovědělo správně. Člověk se přinutí jít do kostela i když by tak rád šel na výlet (řekne si např. napřed povinnost, potom zábava), vypadá to pěkně, ale je to horor. Tímto způsobem se člověk vychovává k tomu, aby v sobě něco lámal a nevychovává se k tomu, aby našel poklad. Potom jiné věci jsou pro nás pokladem, jiné věci jsou pro nás přitažlivé. Takto člověk ze strachu z přikázání nekrade cizí jablka nebo nepohlíží na cizí manželku, a ne proto, že by měl dobře vyřešený vztah vůči manželce. To znamená proto, že se bojí dělat hříchy. Strach je tou silou. To je potom obrovský rozdíl. My se musíme dopracovat tak daleko, aby pro nás křesťanství (nejen nábožensky, ale i to plnění Boží vůle) bylo pro nás nalézávání pokladu, vykopávání pokladu. Ne, abychom viděli poklad jinde a říkali si: „Já se tam nesmím koukat“. Když se to děje v manželství to znamená, že můj vztah doma není dořešen. Ten člověk si může říct : „Já jsem dal 6. přikázání na první místo“, ale nemůže říct: „Já jsem našel poklad“ a to je veliký rozdíl. My si musíme uvědomit, že i z toho hlediska musíme být připraveni na setkání s Ježíšem.  „Když někdo začne stavět věž, nesedne si a .........“ Zrovna tak si to  „pořádně rozmyslete, jestliže půjdete za mnou nebo ne“. Tady jde vlastně o určité odmítnutí lidí, kteří za Ježíšem šli, aniž by to měli promyšlené. Všimněme si  první věty čtení. „Ježíš doprovázely velké zástupy. Ježíš se obrátil a řekl: “Když  někdo přichází ke mně.....“ To znamená: “Podívejte se, vy co za mnou jdete, rozmyslete si to“. To není hovoření o poslední hodině života, ale o tom, že „když už za mnou jdeš, dělej pořádně nebo jdi domů“. Dokladem toho je i ta věta: „Tak také žádný z vás, kdo se nezřekne všeho  co má, nemůže být  mým učedníkem“.Toto není podobenství, co nemají hořící lampy. To je podobenství o  konci života. Ale toto je podobenství takové, že rozmysli si, jestli za mnou půjdeš nebo ne“. Proč? Ježíš se pomalu blíží k Jeruzalému a ví, že právě tyto bezhlavé zástupy ctitelů budou bezhlavě vykřikovat  „Hosana synu Davidovu“ a nakonec budou bezhlavě křičet „Ukřižuj, krev jeho na nás  a naše děti“. Toto si musíme dosadit.

Luk 14,25-33.

Ježíše doprovázely velké zástupy. Obrátil se k nim a řekl: „Kdo přichází ke mně a neklade na 2. místo svou matku, ženu, děti, bratry, sestry, ano i sám sebe, nemůže být mým učedníkem. Když někdo z vás chce stavět věž, nesedne si napřed a nespočítá náklady, jestli má dost na dokončení stavby ?  ....atd. Nebo, když má některý král vytáhnout proti druhému králi, aby s ním vedl válku, nesedne napřed a neuvažuje, jestli se může s 10 000  vojáky utkat s tím, kdo proti němu jde s 20 000 vojáky ?  atd.

Jsou tady velice závažné věci.  A zvolíme za téma dnešního rozhovoru raději to méně náročné, a i tak to bude až, až. „Když někdo chce stavět věž, nesedne si napřed, nespočítá náklady? Když král chce vytáhnout proti jinému králi a ten druhý táhne proti němu s 20 000 vojáky a on má jenom 10 000, tak si to rozváží“. Buď jsem ve výhodné strategické pozici, pak se budu bít. Anebo bych to prohrál, raději si to rozmyslím, předem budu žádat o podmínky míru. To by bylo jasné, abych tak řekl na první pohled. Ale ta věta, „tak ani žádný z vás, kdo se nezřekne všeho, co má, nemůže být mým učedníkem“, je zdánlivě jasná. Na první pohled to vypadá, rozdej co máš, rozdej majetek a buď chudý! A dost často se to takhle i vykládá. Jenže např. bohatému mládenci Ježíš říká, rozdej všechno, co máš  a následuj mně. Ale neříká to Lazarovi. Lazar je boháč a Ježíš mu neříká: „Jó, musíš rozdat všechno“. Nebo neříká to Zacheovi, který byl vrchní nad celníky. Ten řekl: „Polovinu majetku dám chudým a o co jsem koho okradl, nahradím čtyřnásobně“. Ježíš neříká, že musí rozdat všechno. Proč? Protože zříci se všeho, tady vůbec nejde o peníze. Ale tady jde o to, že člověk si namlouvá, že je dobrý, zbožný. To je vlastně ve hře. Při setkání s Ježíšem musím počítat s tím, že moje názory, náboženství nemusí obstát. To je právě ten problém židů. Když Kaifáš byl malý, neříkal: „Až já budu velký, tak pěkně zatočím s Mesiášem“. Kaifáš do poslední chvíle po Mesiášovi toužil. A říkal si: “Bože, děkuji ti, že už toho darebáka, neznaboha z Nazareta máme za sebou.“ To je ta tragedie. Problém náboženství je problém setkání se s Ježíšem a ten je spjat s problémem vydržet toho Ježíše. Ono to není tak nepodstatné. Ježíš na Zelený čtvrtek říká apoštolům : „Mám vám mnoho co říci, ale nemůžete to nyní snést.“ Prostě to je otázka únosnosti, že člověk nemůže snést to, co je nad jeho síly. A Ježíš je nad síly mnoha lidí. Ne proto, že by to bylo tak těžké, ale proto, že musíme počítat s tím, že v nás je ledaco z toho, co bylo ve farizejích a zákonících, ono to bylo i v apoštolech, apoštolové Ježíšovi také nerozuměli. Takže z tohoto hlediska to podobenství o stavbě věže nás vyzývá spíš k takové střízlivosti. Když se chceš přiblížit k Ježíšovi, připrav se na to, aby si vydržel, až On přijde. „Ten král, který proti mně táhne s 20 000 …“, není to tak trochu drastické? Ono se to zdá divné, když s člověk nad tím zamyslí, ano, chci stavět věž, chci stavět věž toho svého náboženství a řekneme, já ji také nemusím dokončit. To je tak jakš-takš přijatelné, ale „já, že bych táhnul proti Ježíšovi  s 10 000? Naprostý nesmysl“. Jenže to je skutečnost. My si musíme uvědomit, že všichni zavržení jsou ti, co vytáhli do boje vůči Ježíšovi. V pekle není nikdo (je to omyl, kdo by si myslel), že duše v pekle nebo v očistci říkají: „Pane, Bože, pusť mne ven, a P. Bůh je nepouští“. Ty duše v očistci budou tak dlouho, dokud si nepřiznají: „Ano, Ježíši, já dělal chybu“. Zavrženci, kdyby řekli: „Bože odpusť, já uznávám svoji vinu“, tak už nemusí být v pekle. Musíme si uvědomit, že každý zavrženec, který bojoval s Bohem, nepřijal podmínky míru. Odmítl je. Všichni víme, o tom případě s těmi prasaty. To byla amnestie. Ale ze strany těch zlých duchů to byl manévr, aby mohli jít zase po lidech. My si musíme uvědomit, že každá duše v očistci i v pekle je v neuzavřeném stavu smíru. Zdá se to divné, ale uvědomme si! Byl sv. Petr svatý? Byl. A Jan – miláček Páně? Tu chybu udělali také. Ježíš řekl: „Jdeme do Jeruzaléma......“ atd. . Vždyť je to totéž, jako kdyby řekl, koukej, ty jsi obyčejný tesař, to řekli chytří lidé, náš dr. teologie, zákoník. Ovšem to neřekl Petr, naneštěstí takto drasticky. Satan takhle začíná. Tady vidíme: „Kdepak, to se ti nestane“. To je tažení proti Bohu. Odmítnutí Ježíšovy informatiky. Toto jsou věci, nad kterými my nejsme zvyklí se zamýšlet. My máme jenom svou představu o tom, jak se polepšit, nedělat hříchy, ale jestli s námi může Ježíš mluvit, to nehlídáme. A ruku na srdce, snad si nebudeme myslet, že jsme v tomhle bodě lepší (i v jiném) než Petr a Jan- miláček Páně. Jenže, oni na to přišli, oni to pěkně, pro naše poučení řekli, jak špatně vedli s Ježíšem dialog. Jen my si to nepřipouštíme. Petr to kdekomu vykládal: „Představte si, jaký jsem byl hlupák, co jsem provedl“. Ale my to takhle nečteme, neuvědomujeme si, že pozor, mně se to může týkat také! To jsou takové skryté formy boje. Ten zavrženec nežádá o podmínky smíru. Je tak zaujat tou svou  „krásou“, ten zavrženec (ať je to ďábel, padlý anděl, lidská duše), je tak zaujat tou svou krásou, „já že bych se doprošoval smíru?“ Tak je raději v pekle, než aby uznal svou chybu. Uvědomit si! Když se díváme na dějiny židovského národa z tohoto hlediska, kde to vlastně začalo tím, že tesař z Nazareta přišel a upozorňoval židy na chyby, oni se snažili proti němu najít chytáky a tak kuli pikle a Ježíš to vždycky vyhrál, takže ho nakonec zabili. Oni ho nemohli porazit v diskusi a nakonec ho neporazili ani tím, že ho zabili. Takže tady máme to, že Bůh táhne proti nám a my s ním bojujeme, i když o tom nevíme. Snad si nemyslíte, že Kaifáš věděl, že teď bojuje s Mesiášem? Do té doby než prohlédl a to mohlo být až na tom soudu, před veleradou a dokonce ani tam nemuselo dojít k tomu prohlédnutí. Do té doby si myslel, že dělá dobře. Ježíš říká, budou vás zabíjet a budou si myslet, že slouží Bohu. To platí i o Kaifášovi. Ano, on si mohl myslet, že slouží Bohu. A ve skutečnosti proti Bohu bojoval. Ani ve snu by ho nenapadlo říci: „Já bojuji s Bohem“. Když potom najednou stál před ním Ježíš a Kaifáš říká: „Zapřísahám tě, řekni, jestli jsi Mesiáš nebo ne“, a čeká, že Ježíš řekne, že není. A Kaifáš by na to řekl: „Já tě obžalovávám, že jsi se vydával za Mesiáše“. Jenže Ježíš řekne: „Ano, já jsem Mesiáš“.  Kaifáš je zaskočen. Otázka prestiže mu nedovolí říct, dokaž to! Ježíš by to dokázal. Ale měli zkušenosti, že Ježíš vždycky vyhrál, když se s  ím pustili do diskuse. Když tedy Ježíš řekne, „jsem“, jistě má v „kapse“ na to doklad. Narozen v Betlémě tehdy a tehdy, všichni Bétlémané v mých letech pobiti, jenom já jsem zbyl, to je doklad. Anebo, také si mohl pamatovat místo, kde se narodil a ukázat ho. Kaifáš si uvědomuje, že Ježíš zřejmě doklad má, je zaskočen, protože sebevědomí mu nedovolí, říká: „Co chcete víc?! A všichni jsou zaskočeni a říkají: „Rouhal se“ .   

Luk 15,1-7„Podobenství o ztracené ovci“

Do jeho blízkosti přicházeli samí celníci a hříšníci, aby ho slyšeli. Farizeové a zákoníci mezi sebou reptali: „On přijímá hříšníky a jí s nimi !“  Pověděl jim toto podobenství: „Má-li někdo z vás 100 ovcí a ztratí jednu z nich, což nenechá těch 99 na pustém místě a nejde za tou, která se ztratila, dokud ji nenalezne?...........atd..  Nebo, má-li nějaká žena 10 stříbrných mincí a ztratí jednu z nich, což nerozsvítí lampu, nevymete dům a nehledá pečlivě, dokud ji nenajde ?......atd..Pravím vám, právě tak je radost před anděly Božími nad jedním hříšníkem, který činí pokání.“

Víte, tato podobenství jsou také dosti poetická, taková milá, hladící. Ale je dobré zamyslet se nad nimi. Proč ? Protože nám také ukazují jednu strašlivou věc, na kterou se zapomíná a která je nesmírně důležitá. Nejen to Boží milosrdenství. Ale položili jsme si někdy otázku, když člověk takto uvažuje o tom božím milosrdenství, jak je možné, že vůbec je někdo v pekle ? A proto tady máme zas jinou takovou představu, často jsme o ní mluvili, když jsme byli malí, sestřička nám vykládala, že v pekle je takové kyvadlo, které říká : nikdy, vždycky, nikdy odtud nevyjdeš, vždycky tu zůstaneš.Jak rádi bychom vyšli, ale nemůžeme. Věru, drazí přátelé, najednou s nám ten P.Bůh zdá takový laskavý, super dobrý, dobrý za každou cenu a my se rozplýváme obdivem. A zase, když uvažujeme o problému toho pekla, tak si líčíme zas tu drastičnost toho pekelného ohně atd. Ale my to musíme dát dohromady, - a kde je ta boží dobrota ? A tady jsme u toho, co si chceme připomenout. Ano, přátelé, Bůh je opravdu nesmírně dobrý, ale my si musíme připomínat jednak boží dobrotu, ale také ten úděsný fakt, že peklo přece jen existuje, očistec atd..Kde je ta boží dobrota ? No, to je tajemství- často slyšíte, nebo čtete v knížce. Drazí přátelé, žádný tajuplný problém to není. Nesmí se zapomenout ještě na další „šachovou figuru ve hře“. A tou figurou, faktorem je ta obsesní skutečnost, že člověk velmi často vetuje Boha, řekne, kdepak, tak to není. Je to stejné,jako kdyby někdo zazvonil, podívám se přes kukátko, uvidím P.Boha a řeknu, zůstaň si kde chceš. Pokud se to řekne takto, to bychom přece  v životě  neudělali. Jenže, sv.Petr a sv.Jan toto udělali. A kam my se na ně „hrabeme“ ! K nim máme velmi, velmi daleko. Oni to udělali Ježíšovi. Samozřejmě ne, když stál za dveřmi. Ale když jim říkal, jdeme do Jeruzaléma, Syn člověka bude vydán a zabit. „Kdepak, to se ti nestane“. A toto je ten faktor na který zapomínáme, že my můžeme vetovat,  nesouhlasit. Stačí jeden člověk, když bylo právo „veta“. A tady, když nám Ježíš něco říká, záleží nejen na Ježíšovi, ale i na nás. A pokud my Ježíše vetujeme, tak to není jednohlasé a Ježíš nám nemůže pomoci. Uvědomte si, že právě to, že my toho Boha vetujeme, ne, to tak není, pozor, to je nevědomky. Každý by si řekl, já bych to přece takto nemohl P.Ježíši říct ! Nedělejme si iluze, že jsme lepší, než sv.Petr a sv.Jan. A oni to sami přiznali. Jenže, my to o sobě nevíme. Tak je dobr, prosit Ježíše o pomoc, aby nám pomohl pochopit tu otřesnou problematiku, že člověk může Bohu říci, já tě neberu, kdy člověk Boha umlčuje nevědomky,  třeba to má i charakter dobrého úmyslu, dobrého skutku atd. Ale Boha vetujeme, a proto jsou ztracení, protože nakonec ti farizeové i učitelé zákona křičeli „ukřižuj“. Proč ? Protože tady byl ten problém. Pokud hříšník dělá jasné hříchy, tak Boha „hází přes palubu“, totiž vetuje zjevně. Říká, kašlu na to, žádný Bůh není . Např. taková Magdaléna v době Ježíšově, když jí řekli, počkej, až přijde Mesiáš, myslela si, á, Mesiáš?! Celník Matouš- také – to jsou povídačka ! A když potom slyšeli, že Ježíš dělá zázraky, tak se polekali a řekli si, ach, ach, my jsme se přepočítali, vsadili jsme na špatného koně. A když Ježíš řekl, pojď za mnou, Matouš s radostí vyskočil a uspořádal hostinu, že může jíst s Ježíšem. Proč? On toho Boha (a Magdalena také)  vetoval zjevně. Ale bohatý mládenec by nikdy neřekl, já budu Boha vetovat. Od své mladosti byl zbožný, ale když se setkal s Ježíšem, tak mu nerozuměl., A farizeové a zákoníci, tenkrát panská elita, ale byli to lidé, kteří nakonec rozhodovali o svém osudu, kteří se pohoršovali nad Ježíšem, že k němu přicházejí hříšníci a neuvědomovali si, že sami jsou na tom o mnoho hůře, že jejich vetování Boha je skryté, nenápadné, má skrytou formu a proto je o mnoho účinnější. Vlastně stále byli vůči Bohu zády a vůbec si to neuvědomovali. Nemůžeme si tyto věci vysvětlovat, často jsme o tom mluvili, je dobré s tím počítat. Co, když já udělám ve svém postoji  vůči Ježíšovi nějakou chybu, o které nevím ? Co, když v mojí víře jsou slabá místa, nedořešené pasáže. Co když v mé víře je také to „ kdepak, to se ti nestane“ ? Uvědomte si :“Jdeme do Jeruzaléma, Syn člověka bude.........atd. „Jdi mi z očí, satane  !“To není žádná lahůdka. Tak neradi bychom  byli, kdyby nám toto jednou Ježíš na soudě řekl. Proto o tom přemýšlejme nyní !  Tato výhrady, které  má člověk vůči Bohu, to jsou klíčové otázky.

Luk  15, 1-7 „Podobenství o ztracené ovci“

Do Ježíšovi blízkosti přicházeli samí hříšníci a celníci aby ho slyšeli. Farizeové a učitelé zákona mezi sebou reptali..... .....kdo z vás, když má  sto ovcí a jednu z nich ztratí, nenechá těch 99...........Právě tak  bude v nebi radost nad jedním hříšníkem, který se obrátil než nad 99...........

                Je samozřejmé, že si tam musíme dosadit konkrétní situaci. Nesmíme si to představit tak, že řekne dotyčný „Pojďte sem, pojďte sem, už jste všichni „ a pak jim  oznámí tu ztrátu. Takhle to nikdo nedělá.Ale běžná věc je, že vypráví to kdekomu na potkání.  Ulevuje si tím. Pak zase sděluje svou radost na potkání. Toto však není jádrem toho  podobenství. Jádrem je, že tak jako když něco ztratíme, čeho si vážíme, tak jsme toho plni, že o tom kdekomu vyprávíme. Zrovna tak radost mají nejen andělé, ale i Bůh, když se hříšník  obrátí. A my si musíme uvědomit, že jak je to možné, že P.Bůh za nás obětoval svého syna. Jak je to možné, že vůbec někdo do pekla přijde? Někdy se řekne „To je tajmemství“. Prostě jsou lidé, kteří necítí potřebu o tom uvažovat. Výsledek pak je, že jich se nemusí to Boží milosrdenství dotknout. Vědomí té Boží dobroty  může běžet úplně stranou. Budou sice říkat „Ano, P.Bůh je milosrdný“, ale budou to prázdná slova. Jak je to možné, že někdo vůbec přijde do pekla, když P.Bůh je milosrdný, všemohoucí a vševědoucí ? Tady si musíme uvědomit jednu věc. Bůh dal kus své všemohoucnosti člověku – právo rozhodovat. A když se člověk rozhodne, že zůstane v pekle, tak P.Bůh, i když je milosrdný a všemohoucí, nemůže zasáhnout. Zdá se to divné, vypadá to jako nesmysl. Ale toto je fakt. Přece ďábel vynáší Ježíše  na vysokou horu, ukazuje mu krásy světa a říká : „To ti dám, jestli se mi pokloníš“. Proč neřekne : „To ti dám jestliže mně pustíš z pekla“. Pro ďábla je silnější „Pokloň se mi“.Ježíš, když myl apoštolům nohy – to je přece práce otroků. Jenže Ďábel touží po uznání, touží, aby Ježíš řekl „Ano, já s ti klaním, ta jsi dokonalý, v pořádku, případně ty jsi větší než já“. Copak může, když to nejde ? Tady vidíme, že kdyby zavrženec se zamyslel nad sebou, tak ten Ježíš mu může pomoci. Když ale zavrženec mu bude pořád říkat „Já se modlil, chodil do kostela“, tak mu Ježíš nemůže pomoct. Ježíš takhle charakterizuje chování zavrženců. Vemte si např. ten s těmi prasaty. Kolikrát se čtou všelijaké zbožné knížky o duších v očistci atd.  Ten případ s těmi prasaty nám líčí toto : Jsou tam posedlí dva. Jeden evangelista to zkracuje na jednoho. Ježíš vymítá zlého ducha a ptá se: „Jak se jmenuješ?“  Samozřejmě se neptá pro sebe ale pro nás. On říká : "„Nás je celý regiment, nás je pluk“. Když řekneme regiment, máme představu velkého množství. To lidové vyjádření „Nás je celý regiment“, ten víc vystihuje tu skutečnost. Tedy „Nás je plno, nemá smyslu, abychom ti vyjmenovávali všechna jména...“ Zlí duchové Ježíše prosili, aby je neposílal do propasti, čili do pekla. Třeba si však přečíst Marka, Lukáše, Matouše. Oni „...pusť nás do  vepřů“. A Ježíš jim dovolil posednout vepře místo lidí. Uvědomte si, že toto je vlastně žádost zavrženců o amnestii.Přitom vůbec neříkají :“Prosím tě, odpusť nám, my jsme si ten  život zbabrali, my jsme žili nesprávným způsobem, špatně jsme věřili, špatně se modlili. Toto neříkají. Říkají jinými slovy  „Když nemůžeme týrat lidi, nech nás týrat prasata“. Představte si, že by byl nějaký sadista ve vězení za to, že zmasakroval několik lidí, žádal by o amnestii a zdůvodnil by to takto : „Pusťte mne na svobodu, já už nebudu vraždit lidi, ale budu si saturovat ten svůj sadismus na zvířatech“ a oni by mu vyhověli. Toto je ekvivalent té příhody. My si musíme říct, že „jak je to možné, že vůbec v pekle je „noha“, když stačí takováto vůbec ne lítost, ale žádost o amnestii „když už nemohu týrat lidi, nechej mně týrat zvířata“. Pozor, Ježíš jim vyhověl. Tady si musíme uvědomit, že kdyby toto řekli všichni zavrženci, tak je peklo prázdné. Jenže právě pro ďábla je typické ono „pokloň se mi“ a když týrá lidí, tak je to proto, aby si vynutil Boží uznání. Je samozřejmé, že tímto způsobem nemůže vyhrát. Víme, že nakonec ten „pluk“  shodil vepře do vody , aby mohl jít opět po lidech. Byl to podfuk, finta na Ježíše. Ježíš to věděl, ale chtěl nám ukázat a dát najevo, že „já jsem ochoten odpustit“. Toto, drazí věřící, v knížkách „Jak se modlit za duše v očistci“ nenajdete. Že existuje tento fakt, že vlastně všichni ti, co jsou v pekle a v očistci jsou jakoby ti zlí duchové (jakoby říkají „ne, to není pravda, já jsem se modlil dobře atd.).  Zdá se to divné, ale uvědomte si toto. Ježíš říká apoštolům určité věci a oni např. „kdepak, to se ti nestane“ – o předpovídání utrpení. Např. Ježíš může říct : „Podívej, dušičko zlatá, když jsi se modlila, ta tvoje modlitba měla ty a ty vady“. Duše: „ale ne, já jsem se modlila hodně a upřímně, Pane Ježíši“. Toto dělali apoštolové Ježíšovi a toto dělají také zavrženci Ježíšovi. A my musíme počítat, že to dělají také dušičky v očistci. Když na to zapomeneme, pak P.Bůh z toho vyleze jako pěkný „kruťas“ a z toho dnešního úryvku nám vyjde pouze poetické podobenství „Kdo z vás, když má sto ovcí a jednu ztratí.......“. Proto je nutné, mít pořád na paměti, že Bůh je vždy ochoten, ale že my, když se dostaneme do pekla nebo očistce, je to proto, že nechceme uznat svoje chyby. Největší potíž nedělají ty chyby – hříchy, p kterých víme, ale právě to  - falešné dobré. To jsou slova Ježíšova, to jsem si nevymyslel. „Budete říkat: Což jsme neprorokovali, nevymýtali zlé duchy, nečinily divy a zázraky“ řekne „nikdy jsem vás neznal“. Ježíš tady s určitou nadsázkou mluví o zázracích právě proto, abychom si uvědomili, že v tom takzvaně dobrém, které ve skutečnosti není dobré, je příčina našeho utrpení ať už tady na zemi, nebo v očistci, nebo v pekle. Člověk má nohy. aby mohl chodit, musí mít obě nohy. Tady jsou také „dvě nohy“ jednak falešné (nekvalitní modlitba, nekvalitní křesťanství) a jednak neochota se nad tím zamyslet. To jsou ty „dvě nohy“, které nás pěkně nesou nebo drží v pekle, očistci nebo utrpení. Toto si musíme uvědomit a kdo si to uvědomit nechce, jeho věc.  Ano, Pán Ježíš hledá zatoulané ovečky jenže my si myslíme, že my zatoulané ovečky nejsme, že my rovnou pochodujeme do nebe a otázka očistce se nás netýká. „Já jsem se přece modlil hodně“.

Luk 15    „Podobenství o marnotratném synu“.

Pozor, zdálo ba se, že mu úplně rozumíme. Zatím je to pouze první stránka věci, pouze část. Do hloubky tomu rozumět je již těžší. Totiž: Problém jakéhokoliv zavržení, jakéhokoliv hříchu, je problémem tohoto syna, který se od Boha odtrhl. To si neuvědomujeme. Ďábel je marnotratný syn, který od Boha odešel a nevrací se. I dokonce sv.Petr a Jan jsou v určitých oblastech podobni tomu synu,který odchází ( Této noci pohoršíte se nade mnou).  Těch odvratů od Boha, kdy člověk říká „ne, já jdu pryč“, je mnoho a dějí se v nejrůznějších formách. Např. „ Přečtěte si tamtu knížku (zbožnou), tam je to hezky napsáno“.  –  „Vemte si evangelium, tam je to v oruginálu“.   – „Ale v té knížce je to opravdu hezky napsáno“. Vidíme, že jsme v tomto případě také v tom. Když při čtení evangelia odskočíme od nepříjemného místa pryč, také jsme marnotratným synem.

 „Nemůžeš mě vidět – umřel bys“.

Abrahámovi se Bůh zjevuje, jako lidská postava. Proto Abraháma nenapadne se ptát  na to, jak vypadá. Bůh však tak  nevypadá. Problematika nebe není otázka vstupenky (slepec v kině nevidí). Bůh je všude kolem nás. Anděl strážný je vedle mně a přitom je v nebi. Má stálý kontakt s Bohem. Je to otázka „druhých očí“. Též otázka abych se s tím Bohem snesl. Zde marnotratný syn odešel pryč. Dříve jsme v tom okamžitě viděli člověka, který začal hřešit a potom si řekl, já přestanu hřešit. Toto podobenství se týká odvratu od Boha, která se vůbec nemusí hříchem projevit. To je jakýkoliv odvrat.Nejhorší jsou skryté odvraty, kdy člověk přeskočí nepohodlné místo v evangeliu. Přitom  do kostela chodí a myslí si, že všechno je v pořádku. Přesto od Boha odešel.

Ježíš sám hovoří o tom, „nemůžeš mně vidět, umřel bys“. Setkání s Ježíšem byl náraz. Kaifáš toužil po setkání s Mesiášem a když přišel, tak ho nechal ukřižovat.  Proč?  Protože od Ježíše odešel.  Ježíšova slova se mu nezdála reálná. Nezamyslel se nad tím. Nikodém od Ježíše odešel také.  Pak došlo ke hříchu,  při  procesu. Nikodém a Josef z Arimatie, si uvědomují, že Ježíš není fantasta. Kaifáš je nucen hrát roli až do konce. Kaifáš a Nikodém jsou marnotratní synové, kteří za Ježíšem přišli a kteří také odešli.  Že přišli ?  Jistě, zajímali se o něho, měli nastražené uši. Mít někoho ve své církvi, který dělá zázraky je lákavá věc. Až nepříjemné Ježíšovi řeči vyvolaly alergii, která vedla ke hříchu. Oba se odtrhli od Boha. Kaifáš se však nevrátil,  kdežto Nikodém se nakonec vrací.  Ježíš upozorňuje, že člověk od Boha odchází a ne Bůh od člověka.  Napřed v té skryté formě. Potom se ptá, „Pane Bože, proč jsi mne opustil“   zatím co člověk opustil Boha.  „Nemůžeš mne vidět, umřel bys“. Nemůžeš se setkat s Ježíšem, protože by to u tebe vyvolalo alergii.  (Zatím stále pouze část toho je vysvětlená). Ježíš říká : Mám vám mnoho co říci, ale nemůžete to nyní snést. V některých oblastech ani Petr a Jan nesnášejí kázání Ježíšovo.  Představme si těsný kontakt s Bohem, kdy jsme s ním stále. To vyvolává potom ta úniky, útěky od Boha. Ne každý z marnotratných synů se vrací. Kaifáš nešel hýřit a do ciziny,  ale opustil slova Mojžíšova zákona a  místo toho si nastrčil svoje modlitbičky.

Druhá část vysvětlení vězí v tomto. Příhoda B. Bílého na vojně. Měl jeden podpatek trošku větší než druhý. Následek – velké bolesti nohou, je to neuvěřitelné. Poučení: Když mám nohy delší nebo kratší a obě stejné, nic se neděje, nikdo si toho nevšimne. Ale když jedna noha bude o 1 cm delší, nadělá to potíže, které se těžko pochopí, když se to nezažije. Podobně, když chci být v klidu a v pohodě i v nebi, jde o všechny psychické vlastnosti, které musí tvořit vyvážený celek. Nemohu podobně říci – dám do hodinek kolečka z budíku, aby to lépe šlo. Dokonce nesmím prohodit pořadí koleček.  Vzpomeňme si na to, jak pejsek a kočička pekli dort. Dávali tam samé dobrotinky a výsledek? Podobně, když mám nevyvážené názory a nevyvážený organismus, když některá vlastnost je dříve probuzená a některá později, dělá to velké potíže. Kdyby Bůh dal Mojžíšovi  druhé oči, vznikla by jednak obrovská touha mít s ním kontakt a obyčejné oči by ho již nebavili. Dále by mohl začít trpět tím, že nemá druhé ruce, druhé nohy. Prastě, nebavilo by ho to.

Vzpomeňme si, že lidské smysly a psychické vlastnosti jsou vyvážené. Nervové vzruchy se šíří do mozku a nazpět určitou rychlostí. Představme si, že by se v určité psychické oblasti tato rychlost zmnohonásobila. Byla by to hrůza. Např. při dekódování řeči. Zdálo by se nám, jako by člověk, který k nám promlouvá  vyslovoval jedno slovo  např. týden.

Když nám Bůh dá druhé oči anděla, ale ne mozek anděla, budeme tím hrozně trpět. V manželství dochází k hádkám a uvědomme si, kolik času na to mají. V noci spí, nehádají se. Když jsou v práci, nehádají se. Když on něco spravuje a ona vaří, nehádají se. Když se koukají na televizi, nehádají se  Hádají se pouze tehdy, když  přicházejí do kontaktu a těch chvil je poměrně málo. Představme si nyní trvalý kontakt s Bohem ve všech oblastech, kdy neexistuje možnost na chvilku od P. Boha si odskočit. Nebešťan musí být psychicky naladěn, kompatibilní psychicky s Bohem. Samozřejmě musí mít ty druhé oči. Nejdříve ještě musí být kompatibilní sám se sebou,  kompatibilní jednotlivé „údy“ (oči přiměřeně kvalitní mozku, rukám atd.). Ty „oči“ kterými mohu vidět Boha , t.j. oči zmrtvýchvstalého Krista  a všech zmrtvýchvstalých. Ta Mojžíšovská otázka je tedy otázka názorového souladu a přetvoření člověka, aby mohl být partnerem Božím v Boží tvůrčí práci. Mojžíš chtěl Boha vidět. Bůh chtěl lidstvo navádět. Proto se Mojžíšovi nezjevuje  jako Abrahámovi, Izákovi a Jakubovi, Adamovi a Evě. To by se ho Mojžíš neptal na to, jak vypadá. Bůh se zjevuje Mojžíšovi v hádance (hořící keř, mrak). Možná, že to Bůh Mojžíšovi vysvětlil, možná že ne. Bůh mu přesně řekl: „Uvidíš jenom moje záda“. Když Mojžíš od tohoto vidění od Boha odešel, byl plný radosti, Boha „viděl“, jako když někoho vodíme zezadu. Když se však setkal s lidmi, každý začal klopit oči a  nemohl s na Mojžíše podívat. Mojžíšovi to bylo divné, a oni mu řekli: „Co je to s tebou, tvůj pohled je pichlavý“. Od té doby nikdo nesnesl Mojžíšův pohled. Když potom šel mezi lidi, šel s rouškou. (Michalangelův Mojžíš má růžky.  V latině: „Mojžíšův obličej byl rohatý“, rohy však ne čertovské). Známe ten pocit, jako když někdo do nás úplně vidí. Závisí na tom,  zda-li mám svědomí  úplně čisté nebo ne, jak se cítíme.  Když se šel Mojžíš modlit, pochopitelně roušku sundal. Tu je  3.pohled na ten problém – „Musel by jsi od lidí odejít“,  když by jsi byl plný Boha. My se na setkání s Bohem musíme připravit. My zatím nejsme zralí ani biologicky,  (nemáme ty druhé oči),  ani psychicky (nemáme tu mentalitu, aby se plně s Bohem snesla). Nezbývá nic jiného, než se zakousnout do evangelia a  neutíkat od těch nejasných míst,nedělat marnotratného syna ve fajnovějším, méně známém vydání. Jsme někdy marnotratní víc než si myslíme. Kolik je míst v evangeliu, která přeskakujeme. Přece, když čteme jen několik stránek knížky,  všechny ostatní zahazujeme. Těch forem opuštění Boha je víc, než by se  zdálo a právě ta skryté formy  opuštění Boha, Božího slova, těch je hodně. Marnotratnost není jenom to,  co se nám hodí a ty ostatní nám unikají.  Bůh stále volá každého, ale k celému slovu Božímu, k Ježíšovu slovu, ne ke kousku. Záleží na nás, zda dovedeme říci to, co ten syn.. Pokorně si přiznat chybu, zamyslet se nad ní a obrátit se. Marnotratný syn si uvědomil a přiznal, že se „... odvrátil od Boha a otce“.

Luk  16,1-13   „Podobenství o nepoctivém správci“

......Pán pochválil nepoctivého správce, že jednal prozíravě. Děti tohoto světa jsou totiž navzájem k sobě prozíravější než děti světla. Já vám pravím: I nespravedlivým  mamonem si můžete získat přátele, až majetek pomine, budete přijati do věčných příbytků. Kdo je věrný v nejmenší věci, je věrný také ve velké, kdo je v nejmenší věci nepoctivý, je nepoctivý i ve velké. Jestliže jste nespravovali  věrně ani nespravedlivý majetek, kdo vám svěří to pravé bohatství ? Jestliže jste nebyli věrni v tom, co vám nepatří, kdo vám dá, co ván právem patří ? Žádný sluha nemůže sloužit dvěma pánům. Neboť jednoho bude nenávidět a druhého milovat,  k jednomu s přidá a druhým pohrdne. Nemůžete sloužit Bohu i majetku.

Poznámka k minulé neděli:

Dostala se mi do ruky knížka, kde je spočítané, kolik je těch ostatků sv. Kříže a tam zase autor dokazuje, že těch ostatků je dohromady méně, než původní velikost kříže. Takže,  když jsem říkal, že těch ostatků je víc, než  „jeden kříž“, tak je to jednostranné. Jeden autor tvrdí tak a druhý onak. Nic na věci nemění to, že kříž byl rozdroben a že ho lidé zničili, protože každý chtěl mít kousíček pro sebe. Je to podobné tomu, že když se dědicové budou chtít podělit o hodinky a každý z nich vezme pár koleček.

To dnešní  podobenství je naprosto jasné a přesto může mnoha lidem dělat potíže. Např. velmi málo se hovoří o tom, že Ježíš opravdu dává za vzor podvodníka, šejdíře, defraudanta. Proč? To nemohl dát za vzor někoho, kdo je poctivý, vzorný? Proč za vzor podvodníka? Tím samozřejmě není řečeno: „Člověče, ty musíš být podvodníkem, musíš se naučit být šejdířem, zlodějem, abys mohl přijít do nebe“. Co nám tedy chce říct? Tak tedy správce majetku je obviněn, že strká věci do své kapsy. Pán mu říká: „Správcovat už nebudeš, připrav se na inventuru“. Pán měl doloženo, že ten správce ho opravdu okrádá. Tak přišla inventura a ta naprosto klapla. Ten správce byl sice švindlíř, ale dobře znal účetnictví. Správce objel dlužníky a dobře víme, jak to dělal. Všimněme si i toho detailu, že to nedělá všechno napůl, když přepisuje úpisy. Takže přichází revize, všechno je v pořádku a pán si říká: „Škoda, že takového šikovného člověka musím propustit. Je sice zloděj, ale je to dobrý účetní“. Pozor! Ježíš tím nechce říct, že do nebe přijdou ti, kteří dovedou dobře zešvindlovat účty, ale chce tím říct, že „bohužel, nejsou lidé v náboženských věcech tak přesní jako právě v těch profánních“.  A to je velká pravda. Takový mládenec, který sedí u svého koníčku např. počítače, sedí dlouho, přemýšlí a těžko se od toho odtrhává. Náboženství nás ale netáhne. To však není chyba těch koníčků. To není chyba rybaření, že když rybář chce jít na ryby,  že pak nemá  čas jít v neděli do kostela. Když si rybář řekne: „Tak a teď zlomím udici a začnu chodit do kostela“, ten tím nic nevyřeší. Také ten, kterému se nechce vstát od počítače, protože řeší zajímavý problém, ten to také nevyřeší tím, že rozbije počítač a půjde do kostela. Chyba není v udici, počítači resp. v autě (kterým chceme jet na výlet), ale v našem chození do kostela. A to je to, co nám chce říct toto podobenství. Víme přece, že když čteme zajímavou knížku, nejsme vůbec roztržití. Když nás ale ta knížka nebaví,  tak ji jednoduše odložíme. Podobně, když nevím, co mám v tom kostele dělat, když náboženství nerozumím, tak se budu v tom kostele nudit nebo otravovat, nebo budu roztržitý. No, jo, jenže tam to nevypadá tak zjevně, že se otravuji, jako v případě té knížky. Prostě jsem roztržitý v modlitbě. Začnu potlačovat roztržitost, ale bohužel, to není řešení toho problému. To podobenství jde dál. Vezměme si  např. muzikanta. Když má nadání, sedí dlouho u klavíru, trénuje a těžko ho dostaneme k tomu, aby šel na ryby. Podobně, já mám svého koníčka a kdyby mi někdo řekl, abych šel na ryby, tak bych nešel. Když mám volný čas, raději sedím u počítače. Obráceně to platí také. Říct rybáři,  aby si sedl k počítači by bylo stejně zbytečné, protože  pro něho ta voda a ty ryby jsou vrcholným zážitkem.

To, že má být náboženství pro nás přitažlivé je jedna stránka věci toho podobenství. Nyní ta druhá stránka. Rybář, aby ho rybaření bavilo,  musí občas něco chytit, musí vědět, jak se ty ryby chytají (návnady, způsob chytání atd.). Když tam bude rybář dlouho sedět a nic nechytí, tak ho to za čas přestane bavit. Podobně, když někdo chce jezdit autem na výlety a nemá auto v pořádku tak, že ho to každou chvilku někde nechá, bude také z výletů za chvíli otrávený. Aby mně něco bavilo, tak já tu věc musím znát. Když tu věc neznám, tak se mi to nedaří a přestane mne to bavit. Hospodyňky mohou potvrdit, jakou mají radost, když se jim povede uvařit něco slavnostního, co všem chutná a naopak, jak jsou otrávené, když se to nepovede. Člověka baví to, co se mu daří. Když jsem v modlitbě roztržitý, je to něco podobného, jako když se mi to nedaří. Jenže chyba je v tom, co dělám. Nedaří se mi to proto, protože to neumím. Když bych já chtěl  např. péct buchty, to by ale dopadlo. Věci musíme umět, pak se nám daří  a pak z nich máme radost. Toto je základní sled. Já musím náboženství znát, pak mne bude přitahovat, padne např. problém roztržitosti a pak mi to bude něco dávat. Nyní se dostáváme k jádru toho, co chtěl Ježíš říci. Jak to, že někdo je dobrý klavírista a druhý ne? No, prostě má nadání. A druhý nadání nemá. Ono je to pravda. Ale pozor přátelé! Ono je taky spousta lidí, kteří mají nadání, ale protože to nevědí, nemají „sitzfleisch“, tak se nenaučí u toho pořádně sedět. Protože takový klavírista, aby něco uměl, nestačí, aby si přečetl knížku a pak sedl ke klavíru a hrál. To musí zkoušet a zkoušet. Musíme se tu věc učit, tak jako jsme se učili chodit. Zrovna tak, ten kdo chce chytat ryby, musí se smířit s tím, že se mu mockrát  nepodaří nic chytit, že se musí i zeptat těch ostatních, poslyšte, jak vy na to jdete? No, na tohle musíte jít takhle, té dáte mouchu, jiné zase kousek těstíčka, každá ryb ráda něco jiného. Prostě, aby člověk něco uměl, musí v první řadě u toho pěkně sedět, učit se z chyb. Když ji udělá, počkej, kde jsem udělal chybu? Je to typické u počítače, kde se důrazně upozorňuje na to, že když člověk si sestavuje ten program, takže se to napoprvé nemusí podařit,  málokdy se to napoprvé podaří. Někdy si člověk pomyslí, jak to hezky udělal, přitom je tam chyba, teď to hledá, hledá  třeba třetí den to najde a řekne, jak jsem mohl takhle jednoduchou věc nevidět. A např. toto, kdyby nevydržel, kdyby si myslel, já to udělám hned, tak za 14 dní ho to omrzí a bude shánět někoho, kdo by si to od něj odkoupil, protože ho to nebude bavit. To platí všude. Toto platí i v náboženství a toto bohužel v náboženství neznáme, abychom uměli prohrávat. Člověk udělá hřích, ne aby se zamyslel, proč to udělal, ale slibuje si, já to neudělám. A teď se nutí a nutí místo toho, aby si řekl, počkej, kde jsem udělal chybu ?  Protože ta chyby, ten hřích je velmi často skryt, má příčinu a ta příčina je velmi často skryta i v rouše dobrého úmyslu. Když to shrneme, vidíme, já se musím naučit prohrávat, když chci něco umět. Já se musím učit i z chyb. Nesmí mně odradit, když se mi něco nepodaří. Musím přemýšlet, abych věděl, co mám dělat. A zrovna tak, já mám vědět, co je vlastně správné křesťanství. Já mám rozumět správnému křesťanství, mám počítat s tím, že se to musím znova a znova učit. Jenže v době Ježíšově nebyly žádné „koníčky“, tam nebyli rybáři,  kteří si šli zalovit z chuti. Takový Petr byl rybář, ale když něco nachytal, byl rád, že si může sednout.  Dneska by nám  Ježíš dal za příklad třeba nějakého mladíka za počítačem, který něco luští. Tenkrát neměl nikoho jiného za model, něž podvodníka. Nechce nám říct, buďte podvodníci, ale chce nám říct, podívej, ten  podvodník, než to zešvindloval, tak to musel zešvindlovat dobře, musel to umět. A protože to uměl, přemýšlel jak se má dělat účtařina, tak to zešvindloval dobře a nenašli při té inventuře nic. Ještě si nacpal kapsy. (napiš 50, 25 do mé kapsy, 25 do tvé kapsy).  Oba na tom vydělali. Čili on uměl dobře účtovat. A tohle nám chce Ježíš říci, člověče, nauč se dobře přemýšlet, řádně uvažovat dřív, než vezmeš do ruky Bibli, dřív než  začneš přemýšlet o Bohu, nauč se pořádně přemýšlet o jakékoliv věci. A to je smysl toho, udělejte si přátele z klamného mamonu. To je bohužel, věc, na kterou se zapomíná. My se často vznášíme v duchovním životě – rozlet atd. a přitom neznáme základní jednoduché věci. „Pán pochválil nepoctivého správce, že jednal prozíravě. A já vám říkám, že děti tohoto světa  jsou navzájem prozíravější než děti světla.“  Ježíš si stěžuje, že my v náboženství nejsme tak přísní, jako v těch profánních věcech, ať už ve věci zaměstnání a nebo ve věci všelijakých těch „koníčků“. Když si někdo nezvykne pořádně dělat aspoň něco, tak tomuhle rozumět nebude. Pokud  někdo má koníčka, tak automaticky, je mu toto jasné. Když jde o člověka, který nedělá věci pořádně, který všechno odflinkne, tohle povídání je pro něj naprosto nesrozumitelné. Tedy nevidí ten propastný rozdíl mezi věcí, kterou dělám s chutí a věcí, kterou dělám, že musím.  A to je ono, udělejte si přátele z klamného mamonu. Pozor, my tomu nesmíme propadnout, nedá se sloužit dvěma pánům, Bohu a mamonu. Ale my si musíme udělat z těch „koníčků“, z těch zábav, co nás baví, udělat přátele, aby nás přijali do rajské vlasti. To není ironie. Člověče, nauč se dělat aspoň něco pořádně a potom budeš moci poznat, jestli pořádně děláš náboženství, či ne.  Porovnávej to se svým „koníčkem“, s tím, co tě táhne. A ty, kdo ho nemáš, škoda, nelze ti poradit. Udělejte si přátele z klamného mamonu, dělejte něco s chutí, mějte svého „koníčka.“ Ale pozor, nesmíte tomu propadnout. Dvěma pánům se nedá sloužit, ale něco je dobré mít. V době Ježíšově po té lopotě si mohli sednout a třeba zazpívat, zatancovat. Dneska těch koníčků je moc. A proto Ježíš musel dát za vzor defraudanta. Dneska by dal za vzor třeba kluka u počítače. A ten defraudant tu práci dělal ve vlastním zájmu. Ježíšovi tedy nezbývá, než dát za vzor toho šejdíře. Ne tu defraudaci, ale to, jak to vyúčtování (falešné) dokonale provedl. Tu pečlivost, rozvážnost.

Luk 16,19-31

Ježíš řekl farizeům : „Byl jeden bohatý člověk, nádherně a vybraně se strojil a den co den skvěle hodoval. U jeho domu lehával jeden chudobný člověk, jménem Lazar a toužil nasytit se aspoň odpadky ze stolu toho boháče. Byl plný vředů. Dokonce přibíhali psi a olizovali mu vředy. Ten chudák umřel. Andělé ho přenesli k Abrahamovi......atd. .....Řekl mu: „Jestliže neposlouchají Mojžíše a proroky, nedají se přesvědčit, ani kdyby někdo vstal z mrtvých.

Proč tady je ten protiklad toho boháče a toho chudáka? To teď rozebírat nebudeme, souvisí to s takovou tou představou Saduceů, kteří si mysleli, ano, my jsme dobří a proto Bůh nám žehná. A proto, že byli bohatí, považovali to za projev Boží spokojenosti s nimi. Není to tak nezajímavé, proč dává tomu žebrákovi jméno Lazar. Lazar je přece Ježíšův přítel, je to jeden z učedníků a je to velice, velice známá osoba. To by také stálo za rozbor, ale s tím se teď nebudeme zabývat. Ovšem nesmírně důležitý je právě ten závěr toho dnešního vyprávění. Ten boháč prosí Abrahama, aby někoho poslal do jeho otcovského domu, má 5 bratrů, aby je varoval. Abraham mu na to říká: „Mají Mojžíše a proroky“. A ten boháč říká: „No,jo, ale oni na to nedbají, někdo je musí varovat“. Abraham zas říká: „Jestliže neposlouchají Mojžíše a proroky, pak se nedají přesvědčit ani kdyby někdo vstal z mrtvých.“ Toto je právě velice důležité, toto chce Ježíš zdůraznit. Protože my velmi často předpokládáme, ano, my jsme dobří, P. Bůh nám žehná. Někdo si staví ten pocit jistoty, takové dobré vysvědčení si dává, protož se mu daří dobře. Jiný zase si dává dobré vysvědčení, protože se mu daří špatně. My velmi často zapomínáme právě na to, že když se člověk po smrti setká s Ježíšem, tak, že ten Ježíš bude třeba vypadat jinak, než si ho vysnil. Nejenom to, ale jednání člověka je jiné, než člověk sám si představuje.  Proč varovat nejde?  No, Ježíš přece šel, a oni si nedali říct. Víte, první věc, s kterou se musíme vypořádat je, jak člověk dovede uznat tu chybu, kterou má. Mají Mojžíše a proroky. Jestliže se nedají přesvědčit, neposlouchají Mojžíše… Je to přece zakladatel Zákona, jestliže si od něho nedají říct, tak nepomůže nic. To se ukázalo na židech, když Ježíše zabili. V případě Lazara, toho, kterého Ježíš vzkřísil, tak velerada se rozhodla, že ho zabijí a že zabijí i Ježíše. Prostě, když někdo nechce uznat to, co vidí, tak tam se rozhoduje o tom, jak to s ním dopadne. Teď se musíme naučit rozeznávat: „Ano, ne, to je černé, to je bílé“ a nesmíme si lhát. Ono to není tak snadné a je toho v člověku víc, než by si myslel. Kolikrát jsme si říkali, jak měli ti židé Mojžíšův Zákon pokroucený. Ježíš jim to jasně vytýká. Ježíš proto nakonec se dostává do střetu se židy. A také jsme si říkali, že si člověk může pokroutit ten slovní význam, slova zůstanou stejná  a vnitřní význam je úplně otočený. A to je právě to, co nám ten dnešní úryvek chce zdůraznit. Pozor, člověče, máš Mojžíše a proroky, to se tě týká. Když nebudeš dobře zacházet s tím, co máš dnes v ruce, po smrti tě těžko bude někdo varovat. Musíš se to naučit teď hned. Jistě, dá se ledacos po smrti dohnat, ale je to strašně drahé. Abychom se naučili teď se vyrovnat s těmi problémy, se kterými se museli vyrovnat také židé. Co to je, o tom jsme už mnohokrát hovořili. Takže to, co jsme   si řekli,  je 16. kap. Lukáše, právě nám připomíná: „Mají Mojžíše a proroky, nepotřebují, aby jim někdo něco zjevoval.  A když mají Mojžíše a proroky a nevěří jim, neuvěří, ani kdyby někdo vstal z mrtvých.“ Prostě, kdo si chce lhát, ten si lže.  A vylže se ze všeho. Jak to ovšem s ním dopadne, to už je druhá věc.

Luk 16,19-31 „O boháči a Lazarovi“.

Zdálo by se, že je to velmi obtížné.  Když se tomu ale rozumí, pak je to jednoduché. Toto podobenství nechce řešit otázku, jak je to s těmi zemřelými. Např. zavrženec, aby říkal, „prosím tě varuj mé bratry“ je nepravděpodobné. Zavrženec má stejnou mentalitu jako ďábel. A ten má zájem, aby co nejvíce lidí ztroskotalo na cestě  za Bohem. Úmysl, který Ježíš sleduje není v tom, aby vysvětlil, jak je to s lidmi po smrti. Ten je někde jinde. Může se nám to zdát divné. Vzpomeňme si na podobenství o vdově a úplatkářském soudci. Soudce – Kádí – bere úplatky, je nekontrolovatelný. Nespravedlivý soudce nakonec rezignuje („Nezbude, než abych ji obhájil“). Není třeba  vysvětlovat, že dosadit P. Boha za nespravedlivého soudce je naivní. Myslet si, že P. Bůh je někdo, který při svém soudu bere úplatky a že se bojí, že mu někdo vynadá. Podobenství nám chce připomenout chování té vdovy, ale ne Boha. Soudce je protihráč té vdovy, která za věcí jde. Připomíná nám, že se nesmíme vzdát, že se nesmíme vzdát důvěry v Boží milosrdenství, že nesmíme popustit. Dále je třeba si uvědomit,  co z podobenství dělá ten uzavřený celek, ale k vlastnímu výkladu již nepřispívá. Toto podobenství je  náročnější než to o té vdově. Tady nemá smysl diskutovat o tom, že je zde propast mezi těmi, co jsou v lůně  Abrahámovými a těmi, co jsou zavrženi. Podobné chování zavržence není typické pro zavržence. Rozhodující je ten konec. Ten atypický zavrženec říká, aby poslal varovat bratry. Co je důležité je to, že Abrahám říká: „Mají Mojžíše a proroky, ať je poslouchají“. Zavrženec: „No jo, ale oni to nevědí, někdo musí vstát z mrtvých“. Abrahám říká nesmírně závažnou věc: „Ani kdyby někdo vstal z mrtvých, neuvěří“. Zdá se to divné, ale toto je celé těžiště toho podobenství. Okolo toho se to točí. V Jan 5. kap. Ježíš říká: „Nedomnívejte se, že já budu vaším žalobcem na soudu. Vaším žalobcem bude Mojžíš, ve kterého vy doufáte. Kdyby jste věřili Mojžíšovi, věřili by jste i mně.“ Pozor!! Židovský národ nebyl houf neznabohů. Kaifáš byl zbožný člověk. Upřímně se modlil o poslání Mesiáše. Když přišel Ježíš, nepochopili ho, protože si Mojžíšův zákon upravili. V nejlepším případě považovali Ježíše za pomatence, což byl Nikodém. To je tragédie. Ježíš – pomatenec, blázen, vymýtá zlé duchy, protože je kníže pekel, pekelnická šarže atd. To si o něm mysleli. Kdybychom hledali u židů, jakého hříchu se dopustili, tím bychom vůbec neuspěli. Tam nejsou hříchy, jaké jsme zvyklí hledat ve zpytování svědomí. Horší než hřích je, že si tu Mojžíšův zákon předělali,  ubrali, přidali. Přitom Mojžíše vychvalovali, s úctou brali. Proto: „Neposlouchají–li Mojžíše a proroky, nepomůže jim ani kdyby někdo vstal z mrtvých“. Sebevětší zázrak  nepomůže člověku,  který si zvykne na nekázeň v myšlení o náboženských věcech.

Proto Kaifáš s veleradou dělá super hřích i když do toho svého  náboženství vkládal svou zbožnost. Co se mu líbilo vzal, co se nelíbilo odložil. I když  nevědomky. Toho si nemusí  být člověk vědom.

Proč je tolik církví? Přece všude se čte jedna a tatáž bible, evangelium. Každý si bere to, co se mu líbí a hodí. Z Bible třeba udělat záležitost mého základního osobního přesvědčení a ne pouze bohoslužební záležitost. Ne číst ji podle svého vkusu, ale svůj vkus opravit podle toho, co je v bibli. Ježíš dostatečně jasně vysvětluje, v čem je chyba židů. Porušení skloubeného a uzavřeného celku Mojžíše a proroků, vnešení lidských prvků. Přesvědčovali se klamně o tom, že Mojžíšův zákon dodržují a že jsou zbožní. Vůbec nevěděli o tom, že ho nechápou. Kaifáš nevěděl, kde dělal chybu, ale občas to zadrhlo, když četli Mojžíše. Nevěnoval tomu však pozornost. Občas byl nucen nepříjemná místa přeskočit.

Taková místa v evangeliu (pro nás)  najdeme také hodně. Tato místa by nás měla varovat, zda – li v nás není kus Kaifáše, v nejlepším případě kus Nikodéma. Kaifáš by nikomu nevěřil, že zabije Mesiáše. Pozor, abychom nezabili Ježíše. Kdo se nechce vypořádat s problémem čisté, opravdové víry, takovému člověku je těžko něco vykládat.  Co je psáno – to je dáno. I když se to zdá divné.

Luk 17, 5-10

Apoštolové řekli Pánu: „Dej nám více víry!“ Pán jim řekl : „Kdybyste měli víru jako zrnko hořčice, řekli byste této moruši: „Vyrvi se i s kořeny a přesaď se do moře, ona by vás poslechla.“  ...........atd..

Toto místo Evangelia je velmi  často špatně chápáno a to proto, že křesťané si běžně myslí, že mají správnou víru, ale že ta jejich víra je ještě zanedbatelná  i vůči tomu hořčičnému zrnku, uvažujíce jeho velikost. Pak si lidé začínají nakládat více, přidávat modlitby a i když se charismata nedostavují (což je jak vidíme kolem sebe běžné) vymyslíme si, nebo někdo za nás vymyslí, že P. Bůh má s námi jiné plány. Ale vůbec nikoho nenapadne, že ta jeho víra co do rozměrů může být veliká, ale naprosto na vedlejší koleji, mrtvá. Zamysleme se nad tím, jak to asi Ježíš myslel s tím hořčičným zrnem. Třeba si přitom říct, že k přirovnání mohl také použít zrnko písku, např. písku tam na poušti bylo dost. Dále je velmi důležité si připomenout podobenství o hořčičném zrnu, které P. Ježíš použil v jiném místě (Marek 4, 30 – 32): „Království nebeské je jako hořčičné zrno, které když sejeme do země je menší, než kterékoliv jiné semeno. Ale když se zaseje, vzejde a bývá větší než všechny byliny a vyhání veliké letorosty, takže v jeho stínu si mohou nebeští ptáci dělat hnízda“. Chceme snad zde říct, že P. Ježíš měl na mysli velikost hořčičného zrna co do rozměrů a pak tomu přirovnávat Království Boží?  Jistěže ne.  Zřejmě i v tom dnešním čtení myslel P. Ježíš hořčičné zrnko ve smyslu vitality, schopnosti růstu a rozvíjení se. Semínko nebo pecku můžeme mít zdravé, které můžeme zasadit, ale také  typu kompotového – mrtvé. Takže, když budeme mít víru typu zdravého hořčičného semínka, tato víra se bude rychle rozvíjet a když dosáhne velkých rozměrů (nebo dostatečných rozměrů) dostaví se charismata a pak je ten zázrak možný. Nyní si třeba uvědomit, nebo rozmyslet, co dělá z naší víry ty kompotová  jadérka. V první řadě je to špatná koncepce katecheze: Otázka – odpověď a přitom tomu ani dítě, ani dospělý nerozumí, co se v náboženství učí. Dále je to špatný způsob přijímání informace – „věřím určitým faktům, protože mi to řekla nějaká autorita.“ Bez ověřování, bez přemýšlení  a tudíž bez tvůrčí schopnosti. Jsme navyklí učit se zpaměti vzorečky a zda-li tomu rozumíme, nad tím nepřemýšlíme. Ježíšovým vkusem je tzv. problémová výuka a ne výuka z pozice autority.  „Věřte skutkům“ (uznejte fakta, která vidíte), aby jste poznali, pochopili a uvěřili, že já jsem v Otci  a Otec je ve mně (jinak řečeno, že je Mesiáš). Tady vidíme, jakým způsobem Ježíš postupuje. Vychází z faktů. Tam, v těch oblastech výuky, kde nedělá zázraky říká: „Jak to, že sami od sebe nerozeznáte?“ To znamená, že byl tady k dispozici Mojžíšův zákon a záležitosti běžného života, které mohli židé pochopit vlastním rozumem. Ze skutků apoštolských můžeme vysledovat, že i když Paulínská  nauka je v otázce víry vedle (sv. Pavel tvrdí: „Víra je dar od Boha. Židé nepochopili Ježíše jako Mesiáše, protože jim Bůh nedal víru), sv. Pavel přesto má charismata (jeho vlastní koncepce byla proti nám nyní na relativně vysoké úrovni), ale má se zázraky potíže. A že jeho výuka není dostatečně životaschopná (jako to hořčičné zrnko), ti, kteří po jeho výuce dostali dar Duch Svatého dostávali charismata  nanejvýš v podobě „mluvení cizími jazyky“. Charisma tohoto typu je však v pořadí nejnižším.

Pozn. Všimněme si způsobu (předepsaný) sloužení mše sv. Je to přeplněné ritem a frázemi  v ústech křesťanů. Vrcholem všeho je zpívaný „Otče náš“. To je už dobře uvařené semínko nebo pecka. Podobně, texty písniček jsou přeplněny frázemi a proklamacemi. Rovněž i recitace i opakování odpovědí na žalmy působí stejně negativně, protože   to vychází ze špatně postavené koncepce víry.

Luk 17,11-19 „Uzdravení 10 malomocných“

Jsem  na rozpacích, o čem mluvit. Těchto 10 malomocných je velmi zajímavé téma. Ale v tom 1. čtení, tam je těch zajímavostí strašně moc. Prostě je to někdy tak, že člověk u Evangelia, a to vlastně má tak být,  aby si připadal tak, jako  host, který je pozván na hostinu a vidí kolem sebe takovou spoustu dobrot, že vlastně neví, co si vybrat, kdyby všechno snědl, tak se přejí. A tak se budeme chovat jako takový klouček, který si zobne tady, zobne tam a potom ho musí rodiče včas odehnat, než ho z toho začne bolet břicho. Tady samozřejmě nejde o to, že by nás mohla bolet hlava z toho Evangelia, ale když je toho moc, tak člověk jedno pro druhé zapomene. A tak se nedivte, že jak jsem řekl, trošku zobnem tady, trochu tam, společného jmenovatele to mít bude a ten společný jmenovatel je velice, velice akutní. 

Jak to teda bylo s těmi malomocnými? Ježíš uzdravoval nemocné a když přišel malomocný, tak ho uzdravil také. Ježíš nám  tady chce ukázat právě tu problematiku. Proč vlastně je tolik malomocných lidí? Proč Bůh tak málo uzdravuje? Proč tak málo vyslýchá naše modlitby? Proč máme tolik nezdarů? Ovšem, to jsou věci, na které přijde člověk až později. Když malomocný zjistil na sobě příznaky, byl povinen jít se přihlásit ke knězi do Jeruzaléma, který vedl zdravotnickou službu a ten kněz zapsal toho člověka do seznamu podezřelých. Za rok se ten člověk ukázal zas. Když se ukázalo, že to byla jenom podobná vyrážka, ne malomocenství, tak ho škrtli z toho seznamu. Když se ukázalo, že malomocenství to je, ten člověk natrvalo zůstal mezi malomocnými, to znamená, nesměl bydlet se zdravými lidmi, nesměl se zdravými lidmi stýkat a když by někdo k němu šel, tak musel říct, jsem nečistý, nedotýkej se mně! Malomocenství není žádná ani „hezká“ ani nějaká lehká choroba (kašel apod.). Když člověku začnou odpadat kusy masa a ten člověk zapáchá, je to smutný pohled. Deset malomocných jde za Ježíšem. Všimněte si, když Ježíš přicházel do jedné vesnice, šlo mu naproti 10 malomocných. Zůstali opodál a volali, Ježíši, Mistře, smiluj se nad námi. Zůstali opodál, nepřibližuj se, jsem nečistý. Jen volají: „Ježíši, smiluj se nad námi“. A Ježíš jim říká: „Jděte a ukažte se kněžím!“ On je neuzdravuje hned. Oni poslechnou a jdou. Cestou začínají vidět na sobě, že se cítí lépe. Mně se nějak dobře dýchá, mně se...., počkej, lidi, já jsem zdráv, já taky, já taky. Teď se koukají a těch 9 okamžitě běží ze všech sil ukázat se knězi, koukej, já jsem zdráv, vyškrtni mně ze seznamu  -  a ten jeden jde poděkovat Ježíšovi. Tady nejde o to, aby nás Ježíš vybízel, že bychom mu měli poděkovat. Tady jde o jinou věc.  Těch 9 už vůbec za Ježíšem nešlo, když jim bylo dobře. To je právě to. Když jim bylo zle, tak za Ježíšem šli, když jim bylo dobře, tak ho nepotřebovali, už nepřemýšleli o té problematice. Ten Samaritán přišel za Ježíšem poděkovat. Tady nejde o to poděkování, tady jde o to, že ti lidé, ti malomocní, přestali chodit za Ježíšem, když se jim dařilo dobře. Tento malomocný zůstává posluchačem dál.

Luk 17,11-19

Na cestě do Jeruzaléma přecházel Ježíš Samařskem a Galileí. Když přicházel do jedné vesnice, vyšlo mu naproti 10 malomocných. Zůstali stát opodál a volali : Ježíši, Mistře, smiluj se nad námi ! Když je uviděl, řekl jim : Jděte a ukažte se kněžím ! A jak odcházeli, byli očištěni. Když jeden z nich zpozoroval, že je uzdraven, vrátil se..........atd.

Připomeneme si tu otázku malomocných. Lepra, prostě objeví se vyrážka, nemoc postupuje, až začne odpadat maso. Židé měli předpis, to už Mojžíšův zákon nařizoval, aby ten, u koho se objeví vyrážka, šel se ukázat kněžím, tedy knězi, dnes bychom to nazvali k hygienikovi, který dělal evidenci malomocných. Za rok se ten člověk měl ukázat, když byl zapsán jako podezřelý. Když se vyrážka ztratila, kněz ho vymazal a když ne, tak zůstal natrvalo zapsán jako malomocný. Malomocný se nesměl stýkat s lidmi, žil mimo vesnice a když se k němu někdo blížil, musel říct: „Stůj, jsem nečistý!“ To byl předpis, ten člověk byl vyděděnec společnosti. Příbuzní mu nosili jídlo, ale nechávali mu je opodál a on ho si potom vzal. Toto musíme mít na paměti. Ježíš přichází do jedné vesnice a jde mu naproti 10 malomocných. Volali: „Ježíši, Mistře, smiluj se nad námi!“ Když je Ježíš uviděl, řekl: „Jděte, ukažte se kněžím“. Tady máme právě ono - ukažte se tomu knězi, který má na starosti tu evidenci. Oni jdou a cestou jsou uzdraveni. Jeden z nich se vrací, kdežto ostatní jdou pryč. Ten jeden z nich se vrací poděkovat. Víte, tady nejde o to, že Ježíš je nějaký puntičkář, který si potrpí na bontón. Tady jde o jinou věc. Dokavaď se člověk má zle, je ochoten se modlit. Když se mu začne dařit dobře, nakonec nechává modlitbu a už se zase vrací do starých kolejí. To je jedna stránka věci. Devět a jedna, také by se dalo říct, že je to reprezentativní vzorek, statistický, 10 lidí, řekněme, kteří trpí a když se jim začne dařit dobře, tak budou dál myslet na to, co je z té nemoci zachránilo. A ještě je tady ten samaritán, samaritáni jsou přistěhovalci, kteří přijali židovské náboženství. Ale mezi samaritány a židy byly třenice. Ježíš říká: „Nebylo jich uzdraveno deset? Kde je těch ostatních  devět? Nikdo nepřišel, než tento cizinec?“ Tady nejde jen o to Ježíšovi poděkovat, ale o to, aby člověk, kterého ta nemoc přinutila k modlitbě a přemýšlení, k vyhledání Ježíše, za tím Ježíše chodil už natrvalo. A to je ono. Ti lidé se nechali uzdravit, ale pak už o Ježíšova kázání nestáli. My si musíme uvědomit, že v tomto případě vidíme vlastně obraz, proč nejsme vyslyšeni. Proč naše modlitby nejsou vyslyšeny?  Protože jsme nezralí na vyslyšení. To je jeden důvod. A druhý důvod je, že Bůh ví, jak by to s námi dopadlo, kdybychom byli zdraví. Tak musíme pochopit, jak se vlastně máme chovat. Protože např. tomu člověku – ochrnulému, 38 letému, když ho uzdravuje říká: „A už nehřeš, aby se ti nepřihodilo něco horšího“. Židé, ti echt Judovci, to se odehrálo v Jeruzalémě, se ho ptají na to, kdo ho uzdravil? „Jak to, že teď nosíš to lože?“ Protože Ježíš ho uzdravil a řekl, vezmi svoje lože a jdi. To nebyla postel, ale deky. Kdo ti dovolil nosit věci v sobotu? Říká: „Já nevím. Ten, co mně uzdravil, řekl, že mám jít a odnést si to domů.“ Oni tuší, že to je Ježíš, ale ptají se, aby měli na Ježíše nějaký materiál, a on říká: „Já nevím“. Ale Ježíš ho potom vyhledal v zástupu a řekl mu: „Poslyš, tys byl uzdraven, ale teď už si dej pozor, aby tě nestihlo něco horšího“. A jak reagoval ten člověk? Šel k judovcům Ježíše udat. Řekl jim: „Teď vím, kdo to je. Je to Ježíš, který mě uzdravil“. Tady na tomto člověku vidíme jednu věc, že pro leckoho je dobré trpět, být nemocný, ale ne v tom smyslu, aby měl co obětovat, ale že Bůh ví, jak by se ten člověk choval, kdyby se mu dařilo dobře. Těch 9 malomocných se už přestalo o Ježíše zajímat. Ti Ježíšovi nešli poděkovat a už nikdy na Ježíšovo kázání nešli a byli mezi těmi, co křičeli „Ukřižuj!“  Uvědomit si! Jejich jména neznáme, ale celá většina židovského národa, která sympatizovala s Ježíšem, všichni křičeli: „Ukřižuj, krev jeho na nás a ............atd.“ A kdyby tito lidé se vrátili, kdyby přišli, tak určitě by se o tom evangelista zmínil. A Ježíš by s tím odsouzením počkal. Tady vidíme, že když chceme být vyslyšeni, musíme se jednak dobře modlit, ale musíme také vědět, jak se máme chovat, až nám bude dobře. A to je problém, na který zapomínáme. Jak se dobře modlit? My si myslíme, že když se toho víc namodlíme, tím to bude lepší. A právě v té mnohosti modliteb je často klíč, že ty modlitby nejsou úspěšné. Ježíš varuje před mnohomluvností v modlení.  Takže 10 malomocných uzdravených, 90 % potom už nechává Ježíše být. A toto je problém vyslyšení modliteb, uzdravení, ale také utrpení. Jistě, těch 90 % mohlo pěkně říct, já už nejsem malomocný, ale dostal jsem  (třeba)  revma. A teď  by ho někdo utěšoval: „Obětuj to Ježíšovi!  Obětuj to P. Bohu.“ Místo toho, aby řekl: „Hele, máš to za to, že jsi tenkrát nešel za Ježíšem. Pozor, už nehřeš, ať se ti nestane něco horšího!“ To je ten uzdravený v Jeruzalémě.

Luk 17, 11-19  „Uzdravení deseti malomocných“

Byl na cestě do Jeruzaléma, procházel Samařím a Galileou. Malomocní museli žít a pohybovat se odděleně od zdravých. Museli se zaregistrovat u kněží okamžitě, když se  objevila vyrážka. Za rok  museli přijít znovu na kontrolu, aby se zjistilo, zda vyrážka byla počátkem malomocenství nebo něčeho obyčejného. Mezitím se museli zdržovat odděleně.

Bylo to ještě příliš daleko od Jeruzaléma, než aby se dalo jít pěšky. Na prosbu o uzdravení Ježíš odpovídá: „Jděte (do Jeruzaléma) a ukažte se kněžím.“ A stalo se, když šli, že byli očištěni. Všimněme si, že v tomto případě Ježíš volí jiný způsob uzdravení. Nikoli okamžitě, ale během cesty. Takže oni nejdřív museli vyslechnout, co jim Ježíš říká a potom snad…. Oni poslechli. Možná si mysleli, že Ježíš chce od nich „potvrzení“, že jsou nemocní.

Byli tedy uzdraveni a co se stalo? Jeden z nich se obrátil, obrodil, vrátil, padl Ježíšovi k nohám, velebil Boha a děkoval mu. Ostatní sice vědí, že je Ježíš uzdravil, ale už ho nepotřebují. Dokud byli nemocní, nějakým způsobem se o něj zajímali. Když se uzdravili, už je Ježíš dál nezajímal. Podobně je tomu i dnes. Např. některé věci kněz nemůže věřícím vysvětlit, ale poradí mu, co má dělat a když to bude dělat, najde odpověď, řešení svého problému. Je však třeba to dělat. Veliké poučení z dnešního evangelia je v tom, že Bůh potřebuje v člověku rozhýbat pravé křesťanství. Připomíná mu to různými způsoby. Člověk je však slepý, hluchý. Dále mu to připomíná hříchem. Hřích by měl upozornit člověka, že s ním něco není v pořádku. Pokud ani to nepomůže, sešle na člověka utrpení. Otázkou je, jak se člověk k utrpení postaví. V pozitivním případě si člověk uvědomí, že s ním něco nebylo v pořádku a začne na sobě pracovat. Jenže ani v tomto případě utrpení ještě nemusí být odstraněno a v mírnější formě trvá dál. Je to proto, že v případě, že by utrpení ustoupilo, člověk by lehce zapadl do starých vyježděných kolejí. Přestával by dbát o „správné poznání Boha, začal by slepnout.“

Luk 17,20-24

Když se ho farizeové otázali, kdy přijde Boží království, odpověděl jim : „Království Boží nepřichází  tak, abyste to mohlo vypozorovat, ani se nedá říci, Hle, je tu, nebo, je tam. vždyť království Boží je mezi vámi !  Svým učedníkům řekl : Přijdou dny, kdy si budete toužebně přát, abyste spatřili aspoň jediný ze dnů Syna člověka, ale nespatříte.  Řeknou vám, Hle, tam je, Hle, tu., zůstaňte doma a nechoďte za nimi. Jako  když se zableskne a rázem se osvětlí všecko pod nebem z jednoho konce nebe na druhý, tak bude Syn člověka ve svém dni. Ale nejprve musí mnoho trpět a být zavržen od tohoto pokolení.

Zamysleme se také nad kouskem Knihy moudrosti (7. kap.). Farizeové se ptali Ježíše, kdy přijde Boží království. Ježíš říká, nepřichází tak, že by se to dalo poznat, nedá se říct tady je, nebo tam je. Království Boží je mezi vámi. Tato věta vypadá srozumitelně, ale jen málokomu. Musíme si uvědomit, že my vlastně nechápeme pojem toho Božího Království. Častokrát slýcháme, že chyba židů byla, že čekali politické osvobození od Římanů, politické Království Boží. A že to byla chyba. Chyba to ale nebyla. Ježíš sám říká, že Jeruzalém by mohl stát, ale právě proto, že ho nepoznali, že židé nepochopili Ježíše, proto bude rozbitý. A od Ježíše by to bylo opravdu hysterické předvádění se, když pláče nad Jeruzalémem a říká: „Kolikrát jsem chtěl shromáždit tvoje děti, jako kvočna svoje kuřata a nechtěl jsi. Přichází den, kdy všechno bude rozbouráno.“ Byla by to hysterie od Ježíše, kdyby říkal prostě, přijdou dny, kdy tě nepřítel obklopí násypem, povalí tvé hradby, pobije tvoje děti, protože jsi nepoznalo čas svého navštívení. Protože jste nepoznali, židé, že ten tesař z Nazareta není obyčejný tesař, ale že je to Mesiáš. A že všechna ta utrpení židovského národa mohla odpadnout, počínaje tou hrůzou v Jeruzalémě a konče koncentračními tábory. (Pozn. P. Mikuly: Pořádné křesťanství mohlo ledacos zachránit a tak se nedá vyloučit, že zdeformované křesťanství má na tom utrpení také svůj podíl, i když nepřímý). Protože Jeruzalém mohl být zachráněn, dějiny se opravdu mohly vyvíjet jinak. Ovšem, kde je ta příčina? Chyba byla v tom, že farizeové četli proroky, ale nečetli je pořádně. A proroci jasně hovoří, že Mesiáš přijde, ale nebude pochopen. Ale pak přece jenom pochopen bude a dá židům zase svobodu, dá jim zase svůj stát. Nezapomeňme, že v té Ježíšově době byli pod římským protektorátem a potom nakonec byl rozbit i jejich chrám a oni byli rozehnáni do celého světa. Proč? Protože, když byl Jeruzalém římskými vojsky obkličován, oni si řekli, jó, tak teď přijde Mesiáš. Takoví pravověrní echt farizeové se stěhovali do Jeruzaléma a říkali si: „Tak, my chceme být u toho, až se v Jeruzalémě Mesiáš projeví.“ A ono nic. Jeruzalém rozbitý, strašné masakry, strašné utrpení. Problém byl právě v tom, že oni Písmo špatně četli. Např. takový Malachiáš jasně říká, že Mesiáš přijde a napřed ohlásí náboženskou reformu. Bude soudit napřed židy. Podle Mojžíše i Proroků si můžeme dát dohromady ty obrovské sliby, že Bůh zase bude bydlet na své hoře Sion, že všechny národy budou chodit do jeho chrámu. Samozřejmě, trošku přemýšlející člověk, který zná Mojžíše (a oni přece Mojžíšův zákon znali), by prostě řekl: „No tak napřed musí přijít ta Malachiášem ohlášená náboženská reforma a před ní bude Malachiášem oznámený soud nad židy.“ Tady je to přesně a srozumitelně řečeno. Nepoužívá sice, že přijde Mesiáš, ale ten, kterého čekáme. Pán sám přijde do svého chrámu, ale napřed bude soudit židy. Kdyby četli např. Malachiáše, tam to mají naprosto jasné, že napřed musí přijít soud nad židy, potom náboženská obroda židů a teprve potom se splní sliby proroků, že prostě Hospodinův chrám bude slavný a budou do něj přicházet všechny národy a budou se pobízet, pojďme na Hospodinovu horu. Tedy chyba není v tom, že židé čekali pozemské království, ale, že špatně četli Bibli, že nepřemýšleli o tom, že si z té knihy vybírali. A tak, když farizeové kladou Ježíšovi otázku, kdy to bude, bude to za rok, za dva? Ta doba byla předpověděna a shodovala se s Ježíšovým příchodem. Ta doba příchodu Mesiášova byla slíbena poměrně přesně. Takže oni říkali, teď má přijít Mesiáš. Kdyby řekli, kdy přijde Mesiáš, on by řekl: „Jo, přijde velmi brzo“. Ale oni říkají: „Kdy bude to Boží Království, Mesiášovo?“ A Ježíš jim říká: „Podívejte se, to Boží Království nepřijde zvenčí, napřed vy se musíte naučit pořádně číst Proroky, Když budete umět pořádně číst proroky, tak Mesiáš bude moct přijít. A kdy to bude, neřeknu vám. Právě proto jsem připomněl tu Knihu Moudrosti. „Nic není Bohu tak drahé, jako ten, kdo přebývá s moudrostí, je totiž krásnější nad slunce, nad všechna seskupení hvězd. Zlo nezmůže nic proti moudrosti.“ Bůh má rád lidi, kteří přemýšlejí, uvažují, kteří do věcí zbrkle nejdou. To je moudrost s „m“, která je podmínkou setkání s Ježíšem, čili s Moudrostí. Napřed se musím naučit správně přemýšlet a potom mi ta řeč tesaře z Nazareta bude srozumitelná a řeknu: „Jo, je to ono.“ Pak, kdybych přišel za Ježíšem a ptal se, kdy přijde Mesiáš, tak bych možná ani nepřišel s touto otázkou, ale možná Ježíš by mně naopak předešel a řekl: „Co si myslíš o Mesiášovi?“ A já bych mu řekl: „Ježíši, mně tady něco nevychází.  Podle všeho, ty by jsi měl být Mesiáš, ale ty jsi se narodil v Nazaretě a Mesiáš se má narodit v Betlémě. Asi někde dělám chybu. Pořád mi vychází, že jsi Mesiáš, ale to narození?“ Ježíš by mi řekl: „Neděláš chybu. Podívej se, tady je můj rodný list, podívej se do mé občanky, narození – Betlém.“ „Takže ty jsi opravdu Mesiáš!“ „Gratuluji, že jsi na to přišel sám.“ Takhle to proběhlo s apoštoly. Čili, já se napřed musím naučit pořádně přemýšlet, pořádně číst Bibli. Když potom budu o Bibli přemýšlet, potom mi budou určité věci pomalounku jasné. A takto se k této problematice měli přibližovat farizeové. Kdyby přemýšleli, co tesař z Nazareta káže, pak by si mohli přečíst Proroky, přečetli by si Malachiáše a řekli by: „No, tak teď musí přijít soud nad námi, můžeme se tomu soudu vyhnout?“ „Ježíš by řekl: „Ano, takhle a takhle.“ Soud by proběhl, že by nakonec uznali Ježíše, pár extrémistů by Ježíše zabilo, ale Ježíš by vstal z mrtvých, židé by šli za ním jako většina. A výsledek by byl, že Jeruzalém by stál dodnes, židovský národ by pořád žil ve své zemi a nemusel by prožít strašné dějinné zvraty. A jenom proto, že nečetli pořádně Bibli. Oni ji znali, ale pořádně nečetli. Ono je něco jiného Bibli číst, něco jiného dělat si předsevzetí a něco jiného je pořádně se zamyslet nad tou Biblí, co říká a nad těmi nepříjemnými příhodami. A to oni prostě o takovém Malachiášovi neuvažovali, oni se vyžívali v tom, Mesiáš přijde, no a zahájí činnost tím, že vyhlásí mobilizaci proti Římanům. „Však oni budou utíkat. Ježíši, kdy to vlastně bude?“ Čili, oni se neptají v tom smyslu náboženském, ale ve smyslu? „Kdy vlastně už ten Mesiáš přijde a ty rošťáky vyžene.“ A Ježíš říká: „Ono záleží na vás, to Království Boží je mezi vámi.“ Když si najdete ještě 1. kap. Sk. ap., tak Ježíš, než vystupuje na nebe, tak na otázku: „Kdy, Pane, obnovíš království Izraele?“  Čili, zase tatáž otázka. A on říká: „Není vám dáno znát dobu, kterou ustanovil Otec mocí sobě vlastní. Ale vy jděte a buďte mi svědky po celém světě.“ Co tím chce Ježíš říct? „Kdy to bude, tak to bude. Kdy to bude, to vám neřeknu. Vy koukejte dělat, co je na vás a pak to přijde. Vy musíte dělat to, co já po vás chci, potom to přijde.“ Ovšem víme, že apoštolové a prvotní církev ne a ne se rozhoupat do misií. Na to muselo přijít pronásledování. No, o těch věcech jsme hovořili víckrát.

Luk 17,20-24

Když se farizeové otázali Ježíše, kdy přijde Boží království, odpověděl jim: „Boží království nepřijde tak, že by se dalo pozorovat, ani se nedá říci tady je, nebo tam je, neboť Boží království je mezi vámi..atd. Učedníkům pak řekl: „Přijdou dni, kdy byste rádi viděli aspoň jeden ze dnů Syna člověka a neuvidíte.....

Je to pasáž, která by nemusela být obtížná k pochopení, ale když nebudeme mít určité věci na mysli, tak to nepochopíme, i když se nám to bude zdát samozřejmé. My musíme mít na mysli správnou představu toho, co vřelo těmi židy a také učedníky. Farizeové se ptali Ježíše, kdy přijde Boží Království. Nezapomeňme, že tehdy u židů byla spojená otázka náboženství s otázkou politické samostatnosti a to ne neprávem. Napsat to, že chyba židů byla v tom, že čekali pozemské království je naprosto nesprávné. Chyba židů v tomhle tom vůbec nebyla, očekávali ho právem. Ovšem, co bylo neprávem je jiná věc. Oni si říkali „Mesiáš přijde a vyžene Římany a nastolí Izraeli svobodu“, jenže přitom z toho vypustili, že proroci říkají, že: „Napřed bude soudit židy“. Když židé poslechnou, provede Mesiáš náboženskou reformu“ a až potom dosáhnou i svobodu politickou (že nebudou pod nadvládou Římanů). Takže vidíme, v čem byla chyba židů. Škrtli podmínku: „My se nejprve musíme obrátit“.  Jednoduše si říkali: „Jen počkejte, on s vámi zatočí“. A když přišel Ježíš a říkal: „Vážení, to takhle nepůjde. Vy se nejdříve musíte obrátit“. „Mesiáš začne soudit židy“. A tak jako proroci byli pronásledováni od židů, také mnozí z nás se budou stavět proti Mesiášovi (mluvil, jako jeden z židů). A dokud židovský národ nepřijme Mesiáše, do té doby nemůžeme čekat osvobození od Říma“. Proto dostávali na Ježíše vztek, protože on jim bral jejich „víru“. On jim říkal: „Vaše modlitby za nic nestojí“. Proto nakonec Ježíš byl ukřižován. Ten dnešní úryvek nám líčí takové to období, kdy to ještě nevyvrcholilo naplno a farizeové otázku mohli klást asi způsobem: „Poslyš, když jsi tak chytrý, řekni, kdy přijde Boží Království, vždyť už má být tady, kde tedy je“. Ty sliby proroků, které zní jasně podmíněně (až se židé obrátí....), oni z toho udělali nepodmíněnou záležitost. „Když si hraješ na proroka, chceme slyšet od tebe pořádné datum“. Ježíš jim nemůže vysvětlit, že jejich zbožnost je bezcenná, dokud ji neopraví, protože by se naježili, ale protože jim chce pomoci, říká proto nenápadným způsobem „Boží Království nepřijde, tak jak si představujete. To musí začít ve vás. Nedá se říct tady je, tam je. Království Boží je mezi vámi (to znamená v nás, v každém jednotlivci uvnitř)“. Nejdříve by židé museli pochopit Ježíše a pak by on zasáhl. Ježíš přece pláče nad Jeruzalémem a říká: „Škoda, že jsi nepoznalo času svého navštívení“. Tady je třeba si uvědomit fakt, že Mojžíš a proroci říkají, že to je podmíněné, až se židé obrátí, dostanou politickou svobodu. Nezapomínejme, že 1. králem Izraele podle židovské ústavy byl Bůh. Mojžíšův zákon se nejmenoval Zákon, ale „Berit“ – Smlouva.Teprve, až židé chtěli krále, tak jim dal Saula, to byl 1. král-člověk. Tedy židé špatně četli Mojžíšův zákon, špatně se modlili, Ježíšovy výtky nesnesli a proto Ježíš židům svobodu nedal, ale jinak hovoří o tom, že by Jeruzalém mohl zůstat stát (Luk). Podobně je to i s námi. My chceme, aby Bůh nás vyslyšel, ale zapomínáme se ptát: „Jsi, Bože, spokojen  s mojí vírou, mojí modlitbou?“

Luk 17,20-24  „Ptali se ho farizeové, kdy přijde Boží Království.....?“ 

Je nutné opět zdůraznit, že nečetli pořádně Starý Zákon. To, co bylo nepohodlné vynechali  (nejdříve přijde soudit židy, levity, kněze, potom zahájí náboženskou reformu a potom obnoví království. Ponechali si jen ten konec a přidali k němu  „promluví z chrámové věže, andělé ho snesou dolů a začne vyhánět Římany“. Je to jakási forma mobilizace. To byla velká chyba, důsledky pokrouceného náboženství jsou katastrofální. Obléhání a mučení Jeruzaléma je toho důkazem.Proto velký pozor při čtení Písma. Nevynechat ani písmenko, i když narazím na nepříjemnou pasáž. Můžeme se spálit podobně jako židé. Varovat se před: „Nestáli o správné poznání Boha, proto je Bůh vydal.“ To lze parafrázovat jako: „Nestáli o dodržování úmluvy v plném rozsahu, proto Bůh také přestal dodržovat úmluvu.“

Luk 18,1-8

Ježíš vypravoval svým učedníkům podobenství, že je třeba stále se modlit a neochabovat: V jednom městě byl soudce, Boha se nebál a na lidi nedbal. Byla v tom městě i vdova. Chodila k němu a říkala: Zastaň se mně proti mému odpůrci atd.  Přece se té vdovy zastanu, neboť mně obtěžuje, jinak mně bude stále trápit.... A Bůh by se nezastal svých vyvolených, kteří k němu volají ve dne v noci? A nechal by je dlouho čekat? .......Ale nalezne Syn člověka na zemi víru, až přijde ?

Obě čtení jsou velmi důležitá. Proto z každého si všimneme něco. „Zobnem tam i tam“. Nedávno jsme říkali podobenství o neodbytném příteli. Věc je to velmi důležitá. Musíme počítat s tím, že u Písma Sv., jakmile mu začneme rozumět, dochází, dalo by se říct k informační explozi. Poučení, která z Bible můžeme dostat se začnou velmi množit. Začátečník, když začne číst Bibli, čte ji a nakonec raději sáhne po zbožné knížce. Ale jakmile překonám určitý kritický bod, pak najednou začnu těm věcem rozumět. Ježíš např. říká toto: „Království Boží se podobá pokladu, který člověk našel v cizím poli. Poklad zahrabe, sebere všechny peníze, aby to pole koupil, aby to pole získal.“ Co tím chce Ježíš říct? Dokud nás náboženství netáhne, dokud děláme náboženství se strachem, nebo se smíšenými pocity, máme nedořešený vztah k Bohu a tento nedořešený vztah je příčinou, že člověk dělá nekvalitně své náboženské úkony, že se mu do nich nechce, že se přemáhá, že má problémy ve víře a pak se v tom plácá. Představme si toho orientálního soudce (Kádí). Nevedly se žádné spisy, protokoly. Soudce rozhodoval z pozice autority. Když byl  dobře „naladěn“, tak rozhodl pro tu, nebo druhou stranu (za úplatek). Vdova má s někým spor a ten někdo zřejmě soudce dobře „naladil“. Od vdovy úplatek čekat nemohl. Soudce, i když se Boha nebál (nestaral se o něho), na lidi nedal a nakonec se přece té vdovy zastane. V některých textech je: „........aby nakonec nepřišla a neztloukla mně“. Ježíš nám předkládá vzor této vdovy. Samozřejmě, že nelze říct: „Pane Bože, vyslyšíš mne, nebo ne. Jinak pojď a rozdáme si to.“ Na soudce to může platit, ale na Boha ne. Ježíš nám chce však říct, že v otázce pochopení Boha musíme být nejen důslední, ale i houževnatí. A ne, to dělat jen tak, že chvilku mne to baví, tak myslím na pánbíčka. Když se mi to zas nelíbí, tak to hodím přes palubu. To co mně baví, tak to budu dělat, to co mně nebaví, na to se vykašlu. Takhle ne! Potom pořád budu mít nejasnosti ve víře, pořád se v tom budu plácat. Já za věcí musím jít. Ale ne tak, že když se mi do kostela nechce, tak že se budu nutit. Ale musím se houževnatě zamyslet nad tím, proč to je, musím vydržet, musím vyhmátnout ty věci, tu psychologii náboženství, abych to mohl pochopit. A ta je bohužel u mnoha lidí velice špatná. Podobně, jako u mnoha žáků je velice špatná psychologická stránka učení, tak bohužel v našich kostelech je špatná psychologická stránka modlitby. Ta modlitba je psychologický proces a když ji budu stavět podle špatného algoritmu, tak si nic nevyprosím. Ježíš tady neříká, jak se máme modlit, že by v tomto textu dával recept (jinde ho dává). Dnešní úryvek říká: „Podívej člověče, ty za věcí musíš jít, ty nesmíš být jako papír někde pohozený, který létá sem a tam.“ Bohužel, my se takhle chováme v kostele vůči Bohu. To si nenalhávejme, přátelé. Uvědomme si, že Ježíš, když se setkal se židy, tak došlo ke střetnutí. A my nemáme odzkoušeno to, jak bychom snesli skutečného, živého Ježíše tváří v tvář. My velice často kličkujeme, jsme jak ten pohozený papír. My nemáme jasnou představu věci, jestli půjdu za tím nebo ne. Když se podíváme do dějin na lidi, kteří něco dovedli, tak vesměs museli jít za věcí. Edison: 1% je inspirace a 99% potu. Zkoušet, znova a znova se vracet. To neznamená se nadřít. To neznamená: „Vem si hůl a jdi se poprat s Bohem“. To bychom špatně dopadli. Musíme být však houževnatí. Ježíš, bohužel, nemohl ve své době (a raději by to udělal) ukázat na takového Pasteura. Někteří lidé např. ve vědeckých ústavech dokáží být houževnatí a jedině tím něco dokáží. Dokud v náboženství nedovedeme být houževnatí, jít za problémem, dokud máme chvilková nadšení a pak nás to zase nebaví, pak to nevyřešíme.

Luk 19,11-28

Když byl Ježíš blízko Jeruzaléma, lidé si mysleli, že se Boží království musí hned objevit, řekl jim podobenství : Jeden urozený člověk, odcházel do daleké země, aby převzal královskou důstojnost a pak se vrátil. Zavolal si svých 10 služebníků a svěřil jim 10 hřiven. Řekl jim, hospodařte s nimi , dokud se nevrátím. Ale jeho občané ho nenáviděli, poslali za ním poselstvo se vzkazem,nechceme tohoto člověka za krále. On se však vrátil s královskou hodností. Nařídil předvolat k sobě ty služebníky, kterým svěřil peníze, aby zjistil, kolik vyzískal. Přišel první a řekl, pane, tvoje hřivna vyzískala 10 hřiven......atd. Říkám vám, každému kdo má, bude dáno, kdo nemá bude mu vzato i to, co má. Ale ty moje nepřátele, kteří mně nechtěli za krále, přiveďte sem a přede mnou je pobijte !

Souvisí to s tím, co jsme četli v neděli, kdy se mluvilo o těch hřivnách (Mt.). Jsou to dvě podobenství, která je nutné do sebe sesadit. Mluvili jsme také o tom, že právě u Lk. je výrazné, že každý dostává jednu hřivnu a že někdo vyhospodaří víc, někdo míň a že podle toho, kolik vytěžil z těch hřiven, dostane pod moc města. Čili, vyzískal jsi dvě, budeš pánem nad dvěma městy. Vyzískal jsi 100, budeš pánem nad 100 městy. V nebi je odstupňována blaženost, ne snad v tom smyslu, že by někdo byl v nebi  nešťastný. Vezměme si několik lidí, kteří budou mít subjektivní pocit štěstí, ale ten, kdo má bohatší duševní zážitky, tak ten to štěstí má bohatší. Např. jsou vánoce. Je několik sourozenců, kde i ten nejmladší bráška v kočárku je spokojen, když ho zašimrají pod bradičkou. On de facto, ke štěstí nic nepotřebuje. Kdyby mu dali kdovíco , tak to děcko v kočárku chce akorát flašku s dudlíkem a aby ho pohoupali. A už je šťastné. Zrovna tak budou nebešťané na nejnižším stupni chápání Boha, jejich štěstí bude plně saturováno. Ale ten jejich zážitek samozřejmě nebude tak bohatý, jako u člověka vyzrálého, který řekněme, dostane krásné dárky a nemusíme teď myslet jen na ty dárky, že např., jsou lidé, kteří se dovedou radovat ze své práce. Mají zajímavou práci, baví je to, jsou ochotni o tom kdykoliv mluvit. Jednou jsem se např. setkal s jedním svým kolegou z bývalého zaměstnání a s obrovskou radostí mně povídal, jak se mu podařila nějaká práce. Já jsem to poslouchal také s chutí a zájmem, zapomněli jsme na čas a stáli jsme od 10 hod do 12 hodin v noci. Jen tak pro zajímavost. Ono pro leckoho to může vypadat jako banalita, ale to byl přesný člověk, a šlo o to, jak přesně zvážit závaží 1 kg. Ovšem to není takové kuchyňské zvážení, ale přesné vážení, kde se vylučuje tlak vzduchu, teplota a pod. Na první pohled, pro nezasvěceného člověka – no, co na tomhle může být zajímavé ? Ale máme zase lidi, které toto baví a které by zase nebavilo koukat na fotbal. A tak jsou v nebi lidé, které lze přirovnat : někdo jde rád na operu, někdo se rád na něco dívá, ale jiný raději půjde hrát a nestačí mu se dívat. A tak zrovna jako máme různé lidi u TV, s různou mentalitou, někdo čeká na fotbal, jiný se těší na koncert a jiný zase tam na to, tak zrovna tak v tom nebi budou nejrůznější zájmy. Ty zájmy toho člověka budou saturovány. Ale podle toho, kolik ten člověk bude mít těch zájmů, podle toho to bude v něm saturováno. Vezměme si takového hokejového fanouška. Rozhodně větší zážitek bude mít ten, kdo ten hokej hraje, než jenom ten, který se kouká. Ale ten, kdo je zvyklý se na ten hokej koukat, toho ve snu nenapadne, aby šel hrát. A zrovna tak v tom nebi jsou různé stupně blaženosti. Někdo prostě bude šťastný jenom tím, že se bude dívat na Boha jak tvoří. (Pasivní nebešťan). Ale jsou také lidé, kteří budou s Bohem spolutvořit. Víte, v nebi jsou šarže ne v tom smyslu jako na vojně, že ten nižší musí poslouchat vyššího, ale jsou tam různé stupně k uspokojení člověka, jak už jsem řekl, všichni jsou plně spokojeni, ale ten, který má bohatší možnost vyžít  se, tak ten má toho štěstí víc. A to jsou právě ta různá města, různé počty měst. Protože jak budeme v nebi Boha chápat, tak na tom záleží ta míra našeho nebeského štěstí. Ten, kdo pochopí Boha ve vetší míře, bude mít větší míru vlastních zážitků. Ten, kdo Boha pochopí méně, bude také plně uspokojen, ale ten jeho nebeský svět,bude mít menší rozsah, bude menší. Ale budou všichni saturováni. To závisí na tom, jak my teď prožijeme tento náš život. Představte si, že byste stavěli domek. Když si ten domek postavíte těsný, nebo nevhodný, dá vám to třeba míň práce, ale celou dobu, kterou v tom domku budete bydlet, budete mít třeba malou koupelnu, protože teď se vám větší nechtěla stavět. Představte si, že každý může stavět bez omezení, že má dost materiálu, že nejsou žádná omezení ať už finanční, materiálová atd. Ale, je tady člověk, kterému se někdy nechce, říká si, ale to bude dobré, a tak nedomyslí, ty prostory, bude mít míň místností, místo koupelny takový kumbálek. Jistě, teď mu to dá míň práce, ale potom  celý život, pokud v tom domku bude bydlet, bude doplácet na to, že to teď omezil. A třeba potom bude žbrblat, že si tenkrát nedal říct, že nepostavil pořádnou koupelnu, ale to už prostě pozdě „honit bycha“. Jak jsem řekl, v nebi tato nespokojenost nebude, ale musíme si uvědomit, že míru nebeské blaženosti určujeme teď. A určujeme ji právě tím, jak dalece si dáme práci s pochopením Ježíšovi nauky. Nestačí jenom se modlit do zásoby atd., to je velice klamné. Teď jsme jako ti lidé, kteří dostali tu hřivnu. Každý máme před sebou Ježíšovu nauku v evangeliu. A záleží na nás jak si dáme práci, abychom tomu evangeliu rozuměli. No, někdo raději zpívá zbožnou písničku a nechá evangelium být. No, prosím! Ale to je jeho věc. My si musíme uvědomit, že teď určujeme míru své nebeské  blaženosti. Leckdo řekne, no, a co hříchy? Ta souvislost je trošku jiná, než jak si lidé představují. Sv.Pavel jasně hovoří o tom, že hřích přichází tam, kde člověk nestojí o správné poznání Boha (1.kap. Listu k Řím.). Protože hříchy přicházejí na člověka, když člověk nestojí o správné poznání Boha.  Ježíš to říká výrokem, který jakoby na první pohled s tím nesouvisel. Říkáte vidíme, a proto váš hřích trvá. Vy jste spokojeni s tím, jak věci chápete, vy nemáte potřebu svoje vědomosti prohlubovat, proto se nemůžete vymotat z hříchů. Hřích přichází, aby nás probudil a přiměl k zamyšlení se nad tím, proč vlastně tady na světě jsem. Ne v tom smyslu, ano, abych jednou přišel do nebe, to je formální, malé. Je to sice pravda, ale ne celá. Jsem teď tady proto, abych se naučil dobře hospodařit s tím, co mi teď Bůh dává, s těmi hřivnami. A podle toho, jak já budu hospodařit s hřivnami, dostanu počet měst. Podle toho, jak já se naučím hospodařit s tím, co mi Bůh dává,  jak dalece já rozvinu svou osobnost, podle toho budu  jednou v nebi Boha chápat. A podle toho taky budu, ať už tím nebešťanem  I.třídy, spolu s Bohem debatovat, jak tvořit další světy, anebo také tím nebeským nemluvnětem, které v tom kočárku spokojeně brouká, a když jde někdo kolem a trošku zacloumá kočárkem, tak je celé šťastné. V nebi budou děti, kterým stačí ukázat Kašpárka a budou šťastné. No, jistě je to hezké být tím nebeským nemluvnětem, ale máme na vybranou a záleží na nás, kolik hřiven vytěžíme z toho, co nám Bůh dává. 

Luk 19,11-28

Když byl Ježíš blízko Jeruzaléma, lidé si mysleli, že se Boží království objeví hned, pověděl jim toto podobenství.“Jeden urozený člověk odcházel do daleké země, aby převzal královskou důstojnost a pak se vrátil. Zavolal si svých deset služebníků, svěřil jim 10 hřiven.....Pane, tvoje hřivna vyzískala 10 hřiven........vyzískala 5 hřiven......tady je tvoje hřivna, měl jsem ji uloženou v šátku, bál jsem se tě........ On mu řekl „Špatný služebníku......z tvých vlastních slov tě budu soudit. Vezměte mu tu hřivnu a dejte ji tomu, který má deset hřiven. Řekli, „Pane, má 10 hřiven..........Každému, kdo má bude opřidáno a každému, kdo nemá bude vzato i to, co má.“

Podobenství o hřivnách je také u Mt. Pozorný čtenář si všimne, že jsou to podobenství dvě. Jedno podobenství říká, že každý z nich dostal po 1 hřivně  (Lk.). Mt. Hovoří o tom, že jednomu dal 5, druhému 2, třetími 1. V obou případech je tam služebník s jednou hřivnou, který je odsouzen, zavržen, odmítnut. Za co? Vždyť přece pána neokradl, on mu tu hřivnu vrátil. Tady je těch věcí k zamyšlení velmi mnoho a jenom některé si připomeneme. Tak, které z těch podobenství platí? Samozřejmě, že platí obě současně. Představme si např. kuchařku, která má připravit hostinu. Jedna kuchařka na ti hostinu nakoupila určité množství potravin a jiná 5x tolik (pro stejnou hostinu). Ihned je nám zřejmé, že ta druhá je špatná hospodyně (např. např. nedovede ohlídat troubu, hodně toho zkazí, spálí atd.). Ta první dovede s materiálem hospodařit. Každý si hned řekne, přece tak hloupě nejedná nikdo, jako jednala ta druhá. Ano, v profánních věcech takto hloupě nikdo nejedná, jenže v náboženství máme mnoho věcí, které jsou vyloženě ztrátové. My můžeme položit otázku „Kolik hospodyně spotřebovala másla, vajec atd.“ Ale můžeme si také položit otázku, „Kolik z toho, co připravila je k snědení?“ Čili, můžeme tady hledat koeficient účinnosti, jak je kdo dobrý hospodář. Ve sv.  přijímání tam tohle patří stejně, tam ty rozdíly jsou ještě větší. Mnozí lidé chodí celý život k přijímání a nemají z toho tolik, co by mohli mít za jediné přijímání, kdyby se jim „uráčilo“ se zamýšlet nejenom nad svými hříchy, ale také nad svojí modlitbou, nad svojí vírou. Ježíš tady hovoří o tom, že ten pán tady dává každému tolik, kolik on pobere, ale on bude hodnocen z toho, kolik z toho, co dostal udělal, vytěžil. Lukášovo podobenství hovoří o tom, kolik služebník vytěžil z 1 hřivny.  Matouš zase říká: „Jeden dostal 5, druhý 2, třetí 1. Ano, Bůh dává různé míry darů, ale Bůh ty míry dává podle toho, jak my s nimi hospodaříme. To evangelium nám řekne víc nebo méně, podle toho, jak umíme evangelium číst, jak se nad ním zamýšlet. Bůh dává různé míry darů, ale ty různé míry nejsou určeny Boží svévolí. Jistě, P.Bůh má právo si dělat se svými dary co chce, ale řídí se zásadou, kterou jsme dnes četli  „Každému, kdo má, bude přidáno, každému, kdo nemá, bude vzato i to, co má.“ Tato věta je úmyslně gramaticky špatně stylizovaná. Těžko říct, zda v té hebrejštině je ještě nějaká finesa. Ale řekl bych, že ta věta je tak úmyslně stylizovaná, abychom se zarazili. Gramaticky je to ovšem nesprávné. Jak mně může někdo vzít to, co nemám ?  Tady jde o to, aby se člověk zamyslel a pak tu větu pochopí. O této větě dnes hovořit nebudeme. Čeká nás ještě ten služebník s jednou hřivnou. Takže, pán dává hřivny podle zásady, „kdo má bude mu přidáno“, jinde zase máme „vrchovatou míru“. Představme si, že bych přišel do hospody se ¼ l džbánkem a chtěl 5 l piva. Když bych trval na tom, že to zaplatím, výčepní by mně poslechl, jenže samozřejmě 4 a ¾  l piva by se vylilo. Brzy bych byl „známý a populární“, jenže o takovou popularitu není co stát. My vůči Bohu takhle často jednáme a Bůh se řídí tamtou zásadou. Představte si děti ve školní jídelně: „Já bych chtěl ještě“, „Až budeš mít snědeno.“ , „Já bych chtěl ještě“, „Ještě jsi nesnědl, až budeš mít snědeno,  přijď, dostaneš ještě.“ A Bůh takhle jedná. Kdo má snědeno,  „dostane“. Kdo „nesnědl“, nedostane. A to je smysl té věty. Proto Bůh dává někomu 5 a někomu 2 hřivny. Ten  úryvek Mt., je taková první dávka. Ten úryvek Lk., se týká specifického výtěžku, to znamená, kolik jsem vytěžil z toho, co jsem dostal. Když jsem dobrý kuchař, tak ze stejného množství potravin připravím hostům víc a lepšího jídla, než špatný kuchař. Zrovna tak, když já jsem dobrý křesťan, tak z toho jednoho přijímání vytěžím, získám víc, než druhý třeba z 1000. Tady ty rozdíly jsou ještě větší. V profánním životě nás ani nenapadne, tak neefektivně hospodařit s určitými dary. Tak třeba chápat význam. Všimněme si, že ten špatný služebník vrací hřivnu, on pána neokradl. Proč není spasen ? Proč je zavržen ? No, proto, stejně jako kuchařka nedostane zaplaceno za to, že naloupila mouku, ale za to, co upekla. Představte si kuchařku, která dostane mouku, cukr, olej atd. Scházejí se hosté a ona tomu zaměstnavateli, který si ji objednal, vrací mouku, cukr, olej atd. Tak ten zaměstnavatel ji vyhodí, protože měla něco uvařit, ale ona neuvařila. My s tím svým životem musíme něco udělat a ne jenom bádat „byl to hřích, nebyl to hřích?“ Jó, bohužel, mnozí lidé takhle zúženě křesťanství vidí. Ale to je málo. Já musím hospodařit s těmi Božími dary, já musím rozumět Ježíšovu slovu.  Chtěl bych upozornit na problém překladů. Ve starších překladech máme „vezměte mu tu hřivnu a dejte ji tomu, co má deset hřiven. Oni mu řekli,  „Pane, má deset hřiven.“  Pozor, ale v novějších překladech (po 2.svět.válce) můžete najít : „Oni mu namítli: „Pane, vždyť má  10 hřiven.“ Je to zdánlivě čitelnější text, ale bohužel, vadný. Díval jsem se také do originálu. Představte si vladaře a služebníky, jak mu říkají „Ale ne, ty nám dáváš příkaz, ale kdepak, my tu hřivnu dáme někomu jinému, protože tamten má už 10 hřiven“, že by se ten pán na takovou odpověď vůbec neozval. Je takové rčení : „Všeho moc škodí.“  Když budu kytku zalévat málo, bude vadnout,  když akorát, bude pěkně prospívat a když ji budu zalévat hodně tak shnije. A zrovna tak, leckdo se začne v těch Božích darech topit, takže nemůže snést to množství darů. Pro odborníky připomenu efekt solarizace (např. v televizi). Dort přece nebudu mít dobře upečený, když místo hodiny ho budu péct 5 hodin. Tedy mnoho darů člověk nesnese a nepobere (Podobně ve fyzice známe efekt saturace magnetického pole v cívce, v elektromagnetu). Pro laiky stačí se zamyslet nad tím zaléváním té kytky a pochopí, co je jádro toho podobenství. „Řekli mu, Pane, má deset hřiven.“ Tato věta připouští (bez dalšího vysvětlení) tyto možnosti:  1.) Tak to je jeden z těch, co má deset hřiven.  2.) Pane, ten už deset hřiven má, tomu nedávej, ale to je proti základům logiky. Je přece lepší dát tomu, kdo je lepší hospodář, lepší ekonom.   3.) Jak je to možné, my jsme mu dali jedenáctou a on jich má zase jenom deset. Starý text připouští  tyto 3 významy. Který z nich platí, to si sami můžeme domyslet z hlediska toho ekonoma, který investuje u toho, kdo lépe hospodaří. Už to by stačilo. Pán odpovídá: „No, vždyť vám říkám, kdo má bude mu přidáno a kdo nemá bude mu vzato.“ Všimněte si, že tohle je potvrzení právě té verze, na kterou moderní překladatelé vůbec nepomysleli. Ti starší, ti to poctivě nechali otevřené. Jenže, bohužel, se objevuje móda v překladech a pak se může stát, že když vnesu do textu předsudek, že přestanu rozumět zdánlivě jasné věci. Tato věc není na 1. pohled jasná a chce to, si to promyslet. Ježíš i Bůh se řídí zásadou, že dává tomu, kdo dobře hospodaří. Kdo má ovoce z toho, co jsem mu včera dal, tomu dnes dám další investice. Kdo nemá dnes ovoce z toho, co  jsem mu včera dal, dnes investice nedostane. Ta věta  „kdo má, tomu bude přidáno….“ v evangeliu úmyslně provokuje, aby se člověk nad tím zamyslel. I když pán dal tomu služebníku jedenáctou hřivnu, tak ji neudržel. On jich měl zase jenom deset. Stojí to za přemýšlení. Vezměte si Bibli a zjistíte, jak to pěkně hraje dohromady.

Luk 19,41-44 

Když se Ježíš přiblížil k Jeruzalému a uviděl město, zaplakal nad ním a řekl :“Kéž bys tento den poznalo i ty, co vede k pokoji! Nyní je to tvým očím skryté, neboť přijdou na tebe dny, kdy tě tvoji nepřátelé obklíčí, oblehnou tě, sevřou ze všech stran...atd. , protože jsi nepoznalo čas, kdy se Bůh k tobě sklonil.

                Toto místo je různě překládáno -  a ten původní text, který známe z těch starších vydání je, poněvadž si nepoznalo času navštívení svého. Leckomu se to může zdát takové toporné, ale právě ta staré texty tady vyjadřují velice správně tu věc. Ovšem, když se Bůh k tobě sklonil, kdy ti nabídl přízeň atd., to už jsou opisy, které se snaží o jaksi jazykově modernější vyjádření, ale ve skutečnosti jede právě o toto : Bůh přišel na návštěvu k Abrahámovi, s Abrahámem se např. dohodl a řekl mu: „Za rok budeš mít syna“. Když k nám  někdo přijde, říkáme tomu návštěva. Ježíš přišel k židům vlastně také na návštěvu. Jenže židé Ježíše nepochopili. Nepochopili, kdo k nim přišel, viděli zázraky, ale protože byli zaujati předsudky, tak se jim zdálo divné, co ten tesař z Nazareta povídá, no, a když dělal zázraky v sobotu, tak plni vzteku vymýšleli, že je neznaboh, kdyby byl zbožný, tak by nemohl v sobotu pracovat a dělat zázraky. To je smysl toho, poněvadž jsi nepoznalo času navštívení svého. A Bůh, když k nám promlouvá, navazuje kontakt, je to něco jako návštěva. Čili, moderní řečí by to bylo : Protože jsi nepoznalo, že Bůh s tebou chce navázat kontakt. Tuhleto je přesná moderní terminologie, žádný básnický opis. A je dobré si to představit tím starým způsobem: Že jsi nepoznalo, že k tobě přišel na návštěvu Bůh. Proč Ježíš tuhleto říká ? Pláče nad Jeruzalémem. Ježíš ví, jak to dopadne. Židé jásají, ne z Ježíše, ale z toho, že už brzy přijde Mesiáš, tak brzo už ty Římany vyžene.No, a co s Ježíšem ? No, někteří ho oslavovali, ale aby pořádně přemýšleli, to ne. Jásali, chtěli ho udělat králem, pak obratem ruky byli ochotni křičet „Ukřižuj!“  Proč ? Protože nepřemýšleli o tom, co Ježíš říká. To je ten problém. Ježíš ví, že Jeruzalém bude rozbit. Ježíšovi je líto Jeruzaléma, líto mu je i židů. Ale nemůže víc dělat, než dělá. Vysvětluje, připomíná, dělá zázraky, ale oni mají svou zbožnost, které se nechtějí vzdát. Musíme si zvědomit, že to, když Ježíš pláče nad Jeruzalémem, že to není jen tak, že to není  jen chvilková nálada, je to lítost Ježíše a je to i lítost Boha, který vidí, že bude muset ten Jeruzalém rozbít, Boha, který má lidi rád, který chce lidem pomoct, ale který jim opravdu pomoct nemůže, protože mu v tom sami brání. My stále jenom prosíme, Bože,  pomoz nám, my tě milujeme a ty nás miluj atd., ale skutečnost je právě ta, že my Boha často nepouštíme ke slovu. Kdyby někdo řekl židům, prosím vás, vy zabijete Mesiáše, řekli by, ten člověk je blázen. My, co se tak těšíme na Mesiáše, , my že bychom............, to je nesmysl. Ježíš ovšem vidí, že se blíží konec jeho působení, už nemůže víc udělat, je mu líto Jeruzaléma a pláče. Tady ovšem vidíme jednu věc, že ten Jeruzalém opravdu mohl být zachráněn. Nejde jenom o Jeruzalém. Myslíte si, že Ježíš plakal jenom nad Jeruzalémem ? Ježíš by plakal nad každým z nás, když na nás musí dopustit nějaké ty trampoty. Ježíš by je rád vzal na sebe, jenže,...a tady jsme právě u toho – my nepřemýšlíme, my neuvažujeme, my žijeme ve svých iluzích. A tak, jako Jeruzalém se těšil na to, až přijde Mesiáš  a myslíte, že takový Kaifáš a ostatní se na Mesiáše netěšili ? Těšili se zrovna tak jako každý jiný žid. A navíc ještě takový Kaifáš a členové velerady se těšili, až přijde Mesiáš, konečně zatrhne tipec tomu pomatenci posedlému, z Nazareta. To je právě ten obrovský omyl. Těšili se na Mesiáše, ale nepoznali ho. To je to, poněvadž jsi nepoznalo času svého navštívení. Nepoznal jsi, Jeruzaléme, že Bůh přišel k tobě na návštěvu. My se nesetkáváme s Ježíšem (jako židé), ale my dost často zapomínáme na to, zamyslet se nad Ježíšovým slovem, že vlastně když bereme do ruky Bibli, se setkáváme také se slovem Božím. To, že je to napsáno, to na věci nic nemění. Teda, konkrétně evangelia jsou Boží slovo. Jsou lidé, kterým se evangelium zdá abstraktní, raději sáhnou po epištolách. To je sice také Bible, ale ten, kdo nedovede vychutnat evangelium, ten by nerozuměl Ježíšovi. Ten také nepoznal, kdy Bůh k němu přišel, kdy Bůh k němu promlouvá, byť v té formě napsaného neb vytištěného slova. To, že my musíme pochopit, kdy k nám Ježíš mluví, my se musíme zamýšlet nad skutečností a ne pouze hledat krásu a povznesení v kostele a posilu pro svoji zbožnost. My musíme přijít do kostela, abychom svoji zbožnost opravili, a upravili podle Ježíšova vkusu. A ne, abychom jenom přišli pro podporu toho, co my nazýváme třeba vírou, ale v očích Božích je to slabé. A ten osud Jeruzaléma, resp. těch židů, ať je nám výstrahou. Člověče, uvažuj o Bohu, važ si Jeho slov, rozvažuj o tom a snaž se ho pochopit, snaž se s ním vnitřně ztotožnit ! Snaž se ho pochopit tak, abys věděl, že co tam je, je pravda ! Tady nestačí jenom slepá víra, byť sebe nadšenější, já se musím dopracovat k tomu, abych věděl,  že to takhle musí být, že to jinak nejde. Těch věcí, které nemůže člověk touto cestou pochopit, je velmi málo. Ale proto, že my máme předsudky, ledačemu nerozumíme. A druhá věc, že jsme si nezvykli na Ježíšův způsob vyjadřování. Např. leckterým lidem jsou cizí podobenství a nevidí v tom vyučovací prostředek, ale spíš jakési básnické zobrazení. A to je velice škodlivé. Takže my se nesetkáváme s Ježíšem, ale setkáváme se s Jeho slovem, a je to naprosto stejné, jako, kdybychom slyšeli mluvit Jeho. Protože ti, co nerozuměli Ježíšovi, nebo ti, co Ježíše nechápali, co nepoznali čas navštívení Božího, nepoznali proto, že nechápali a nezamýšleli se nad tím, co Ježíš z Nazareta říká.  Tady jsme u toho, že se to týká nás všech, když se nezamýšlíme nad tím, co říká evangelium.

Luk  19,41-48

Když se Ježíš přiblížil k Jeruzalému a uviděl město, zaplakal nad ním a řekl : „Kéž bys tento den poznalo i ty, co vede k pokoji, nyní však je to tvým očím skryté......  poněvadž jsi nepoznalo čas svého navštívení.

 Hned na začátku musím upozornit na různé překlady tohoto úryvku. Původní překlad je „Poněvadž jsi nepoznalo času svého navštívení“. Někteří překladatelé se to snaží „objasnit“ tím, že to přeloží „poněvadž jsi nepoznalo, kdy se Bůh k tobě sklonil, nebo kdy ti Bůh nabídl svou přízeň.“ Je dobré znát tuto věc, protože nesprávný překlad nám může někdy zabránit v pochopení jasné věci. Zde potřebujeme znát smysl tohoto textu a vědět, proč je aktuální i pro nás. Napřed se zamyslíme nad problémem židů. Židé byli členy vyvoleného národa, se kterým Bůh udržoval styky. Pro ně bylo nepředstavitelné, že by došlo ke zničení chrámu. My dnes víme, že židé chrám nemají, mají svůj stát, ale chrám nemohou postavit. Místo pro chrám je určené a např. v místě, které bylo součástí chrámu stojí dnes mešita. Chrám nesmí být postaven někde jinde. Synagogy jsou modlitebny a ne chrám. Zničení chrámu bylo pro židy nepředstavitelné. Dalo se to zachránit. Ježíš pláče lítostí nad židy. Proč jim nepomohl? Protože pomoci nemohl. Vzpomeňte si, že když byl Ježíš v Nazaretě, tak  (evangelium to jasně říká)  tam nemohl učinit hodně zázraků a proto byl rozmrzelý. A proč? Protože nikdo není doma prorokem. Oni ho nepřijali. A to  je smysl toho „protože jsi nepoznalo času svého navštívení“, t.j. protože jsi nepoznalo, že přišel k tobě na návštěvu Bůh, Bůh v osobě Ježíše ti znovu nabízí možnost přímého kontaktu. Židé Ježíše odmítli, považovali ho za pomatence, posedlého a nakonec ho ukřižovali. A proč ? Protože oni měli „svoje“ náboženství. Kdyby pořádně četli Mojžíše a proroky , jako to je ve SZ, tak by poznali, že Ježíš je Mesiáš a nedošlo by ke zničení Jeruzalémského chrámu, nedošlo by k deportaci židů a nebylo by tolik bídy a utrpení, které postihlo židy ve 2. světové válce, protože by nebyli vydáni napospas rozehnáni do národů. Chrám by nebyl zbořen. Ježíš, i když to byl Bůh, měl rád i jako člověk Jeruzalémský chrám. Měl rád židy. Proto pláče, protože ví, že to musí být zbouráno. Židé, v takovém stavu v jakém byli, nemohli dostat NZ. I prvotní církev by vůbec nešla do misií, kdyby nebylo pronásledování. A proč ? Vzpomeňme na včerejší promluvu, že nezáleží jenom na tom, kolik se modlím, kolikrát čtu bibli, ale jak té bibli rozumím, čili na tom koeficientu účinnosti.  A my ? Bohužel, my také špatně posloucháme Boha, zrovna tak, jako ti židé. Myslíte si, že Ježíš měl radost, že Bůh je nechal tak ztřískat ? Ježíš přece pláče. My si musíme uvědomit, že musíme s Božím slovem dobře hospodařit. Často si vytváříme „nečitelné“, neřešitelné, nesrozumitelné představy (jako kuchařka místo dortu tvrdou upečenou „podrážku“). V profánním světě by nás vůbec nenapadlo tak špatně jednat, jako to často děláme vůči Bohu. Člověk musí dělat věci pořádně. Pořádně hospodařit s Božím slovem. Proč myslíte, že někdo má těch hřiven víc a někdo méně ? Je to podle toho, jak čteme Bibli, jak jí rozumíme a jak se pak podle toho řídíme. Židé špatně četli Mojžíše a proroky a výsledek byl ten, že jim byl odňat chrám, byl zbořen. Naše náboženská úroveň by mohla bát daleko lepší, kdybychom pořádně četli Bibli. Vezměte si takovou otázku morů. Kolik lidí zemřelo ?  V Mojžíšově zákoně můžeme ale najít dokonalé recepty, hygienické předpisy, při dodržování kterých by nejen k moru nedošlo, ale ani k vypuknutí. Ale co jsme dělali my ? Stavěli morové sloupy, případně něco jiného. Častokrát jsme o tom mluvili. To, co v minulém století zavedl Pasteur a Koch  je v Mojžíšově zákoně bezmála 4 000 let. Jistěže tam není přímo napsáno „hygienická opatření proti moru“, ale jsou tam předpisy, které ve skutečnosti těmi opatřeními jsou. (Problém čistý – nečistý v SZ). Spousta lidí vychovává děti formou „Co tomu lidé řeknou ?!“, „že se nestydíš“. A tím z toho malého človíčka s nejlepším úmyslem dělají někoho, kdo je poplatný okolí a kdo má špatnou motivaci. V SZ je překrásná pasáž o tom jak jít na potřebu : „Půjdeš mimo tábor a potom to zahrabeš, co kdyby šel kolem Hospodin“. Čili obyčejné zahrabání fekálií mohlo být chápáno, jako bohopocta. Nám se to zdá primitivní. Jenže malý žid tu svoji hromádečku zahrabal s myšlenkou, že by Bůh mohl do toho šlápnout a to „já bych byl nerad, aby si P.Bůh takhle zamazal nohy“. Vidíme, jak fantastické jsou ty předpisy. Něco jiného je, co si židé pak přidávali. To už je povznesené atd.  Ale my? „Že se nestydíš, co tomu řeknou lidi, „to se nedělá“.  A výsledek je ten, že v plné tramvaji máte spoustu tzv. patnáctiletých invalidů, kteří staršího člověka nepustí sednout. Ta motivace je nesmírně důležitá. A když někdo z mladých vstane, tak je to pouze proto, že se to dělá. Vzpomeňte si, jak Ježíš říká : „Kdo přijímá proroka, dostane odplatu proroka, kdo přijímá spravedlivého, dostane odplatu spravedlivého a kdo přijímá třeba jednoho z nejmenších pro jméno mé, pravím vám, neztratí svou odměnu.“ Čili, tentýž skutek, i kdyby byl vykonán osobě Ježíšově, mohl mít různý stupeň  záslužnosti v závislosti na motivaci (mockrát jsme o tom mluvili). I kdybych podal pouze číši vody osobě, která je Ježíšovým učedníkem, tak je to totéž jako kdybych ji podal Ježíšovi. Tohle jsou nesmírně náročné věci. Proč ?  Protože my nemáme v základech výchovy zafixováno to, co měli např. už židé. A je velký rozdíl v tom, přijímat spravedlivého a nebo samotného Ježíše. Nám je vzdáleno to, že když maminka myje dítě, aby to bylo motivováno tím, že pečuje o Ježíšova  bratra. V SZ a NZ recepty na to jsou, ale v našich katechizmech je nenajdete. A tím jsme strašně ochuzeni.  Ale v Bibli to je. Proto je důležité nad tou Biblí se zamýšlet a neohrnovat nos i nad tou lopatičkou. Ještě v minulém století se Mojžíšovy rady zdály být nesmyslné. V Bibli je psáno – myj si ruce – tak si je budu mýt. Budu tu Bibli dodržovat. A spousta problémů se mohla takhle vyřešit. Dnes je to samozřejmostí. Jenže to musela znovu objevit „pohanská věda“. Pasteur byl sice věřící, ale i ten říkal, že náboženství a věda se nedají směšovat. Když ta věda nakonec objevila to, co je v Bibli, tak ta souvislost mezi vědou a vírou přece jen nějaká je. Ježíš plakal nad Jeruzalémem. My bychom jednou mohli plakat nad promarněným, nedořešeným životem a kvůli předsudkům (zbytečným) trávit těžký očistec. To opravdu stojí za to se nad tím zamyslet a být psychicky pružní, jinak bude platit „protože jsi nepoznal knihu, kterou ti dal Bůh do ruky.

Luk 21, 5-11

Když někteří mluvili o chrámu, jakými krásnými kameny a pamětními dary je ozdoben, řekl : „Přijdou dny, kdy z toho, co tu vidíte, nebude ponechán kámen na kameni.......atd.

Věc není nikterak jednoduchá. Má to i  Mt 24.  Na první pohled se zdá, že to se týká jenom konce světa. Dalo by se říci, že je to jakýsi společný jízdní řád do záhuby. Tak jako byl zničen Jeruzalém a před tím přišla určitá znamení, zrovna tak to bud před koncem světa. Když to čteme, těžko se to rozlišuje. Ježíš říká : „Kdo to čte, rozuměj“. Dalo by se říct, že rozumět tomu budou lidé,kteří žijí v příslušné době. Všimněme si, že se  učedníci ptají „Kdy to bude, jaké bude znamení že to nastává“, ale  přímo na to jim Ježíš odpověď nedává. On jim naopak zdůrazňuje : „Dejte si pozor, abyste se nenechali svést.....“. Ježíš jasně říká o tom, že před koncem světa přijde pseudokristus (Antikrist je nepřesný výraz). Bude to člověk vybavený  od Ďábla mocí, takže bude dělat zázraky, bude se vydávat za Ježíše, který přišel k soudu a věřící se nesmí nechat „nachytat“. Sv. Pavel (2. kap. listu Soluňanům) o tom píše, že přijde s podvodnou mocí a „tak  Bůh potrestá ty, kdo nepojali lásku k pravdě.“  Když člověk nestojí o správné poznání Boha, tak tam začínají hříchy. A tam na tom začátku se přímo hřích neobjevuje. To nemusí být „já nestojím o to chodit do kostela“, to může být zcela nevinné, dokonce to může být horlivá snaha věřit Ježíšovi. Ale když já nestojím o to, abych ho správně poznal, tak tam jsou příčiny a prvopočátky hříchů. Ta horlivá snaha může totiž sklouznout v povrchní nadšenectví  a víme, jak se Ježíš k nadšenectví staví. Sv. Pavel v listu Římanům (1. kap.) říká: „Nestáli o správné poznání Boha a proto Bůh je vydal“. Jsou tam všechny možné hříchy od homosexuality až po dětské zlobení. My se někdy ptáme „proč ten a ten hřích máme, proč se ho nemůžeme zbavit“, ale měli bychom se vlastně zamýšlet nad tím, jestli opravdu známe to svoje křesťanství, jestli dost o ně pečujeme.  Pseudokristus přijde a pouze ti lidé, kteří se pořádně zamýšleli nad tím, co je v evangeliu, ho budou umět rozeznat, ale nikdo jiný. Povrchně zbožný člověk to nerozezná. Bude přesvědčen, že to je Ježíš, který přišel k soudu a tím se vlastně dostane do spárů ďábla. Pseudokristus se pak projeví a potom pro ty oklamané začne očistec, protože po posledním soudu už očistec nebude. Ještě, znovu upozorňuji, že Ježíš na otázku učedníků neodpovídá přímo, ale varuje, aby se nenechali svést. Je proto důležité si uvědomit, že první povinností křesťana je, ne, aby věřil ( to je druhá věc ), ale aby si dal práci s pochopením křesťanství. Jakmile začnu napřed věřit a nemám přitom jasno, čemu věřím, už riskuji, že se nechám svést. Jistě, nyní zatím nejsme v době pseudokrista, jenže my můžeme mít pseudonáboženství, pseudokřesťanství. Říkali jsme si několikrát, že neúčinnější forma pokušení je právě pokušení k nekvalitní zbožnosti, kde člověk by to vůbec nerozeznal. A je to horší, než hřích. Proto je důležité to, že musíme pečovat o kvalitu svých vědomostí o Bohu, kvalitu svých názorů a kvalitu svého způsobu myšlení. Když budu koktavý, tak budu koktat i kdybych říkal sebekrásnější báseň. A zrovna ta, když chci chápat Ježíšovu nauku, musím se napřed naučit pořádně myslet. Stejně , jak jsme se museli učit chodit, mluvit, psát. Každý hřích je totiž znamením, že pořádně nerozumíme evangeliu. Kdybychom pořádně rozuměli do všech detailů, náš život by vypadal zcela jinak.

Luk 21,5-11

Když někteří mluvili o chrámu, jakými krásnými kameny je ozdoben a vzácnými dary, řekl  jim Ježíš : „Přijdou dni, kdy z toho,co vidíte, nezůstane kámen na kameni, všechno bud zbořeno“. Zeptali se ho: „Mistře, kdypak s to stane ?“ „A jaké bude znamení, že už to nastává“. Odpověděl : „Dejte si pozor, abyste se nenechali svést. Mnozí lidé přijdou pod mým jménem a budou říkat : „Já jsem to“, a ten čas je tady, nechoďte za nimi atd.“. „Vezměte si  k srdci toto: „Nepřipravujte se předem, jak se hájit, já vám dám výmluvnost a moudrost, které nedovedou odporovat žádní vaši protivníci. Budete zrazováni......“

Nedávno jsme mluvili o problematice Jeruzalémského chrámu a dnes ji tady máme zas. Nejde jenom o chrám, ale jde také o naši koncepci víry, naší koncepci křesťanství. Je nutné si uvědomit (a to nikdy nebylo dost zdůrazněno), ten přístup židů k chrámu, to jak židé na tom chrámu lpěli. Pro nás to není běžné. My máme kostely,jak se říká „na každém rohu“. Ale oni měli jediný chrám (synagóga není chrám, spíše modlitebna, škola), v synagóze se nepřinášeli oběti. V Jeruzalémě je dokonce vymezené místo, kde smí stát chrám. Ten chrám nemůže stát ani „o 50 m dál“.  Člověku se zdá divné, proč si ti ten P.Bůh tak udělal. Mohli bychom říct: „P.Bůh má právo říct, kde chce mít ten chrám. Podívejme s však na to z hlediska židů, kteří by strašně rádi chodili do chrámu a nemohou. Můžeme si to představit na pražské poměry, že např. jediný chrám pro celou republiku by byl chrám sv.Víta, nikde jinde by chrám nebyl, tam by se chodilo několikrát za rok a představme si, že ten chrám bychom měli uzavřený. Proč ten P. Bůh nepovolí postavit ten chrám jinde? Protože Bůh jim ten chrám vzal. Tady jsme u problému. Oni se nemohou modlit, nemohou přinášet oběť, protože chrám je jim vzat. Protože se nemohou modlit, nemohou si věci vyprosit. Vypadá to, jakoby Černého Petra měl P. Bůh. Když se na to díváme takto, zdá se nám, že židé jsou vlastně P. Bohem šizeni.  Jakoby P. Bůh byl tvrdohlavý starý děda (já chci mít chrám tady a ani o krok dále). Jenže my si musíme uvědomit to, co P.Bůh o tom chrámu říká :  „Kdy vy budete plnit moje přikázání (ale pozor, tak jak si to Bůh představuje), budete mít v zemi blahobyt a chrám bude stát na věky (to řekl Bůh Šalamounovi, 1. kniha královská asi 9.kap). Když nebudete plnit má přikázání, chrám bude zbořeništěm“. Takže jednak „chrám bude stát na věky“ a jednak „chrám bude zbořeništěm“, které z nich platí ? Přece oboje, protože to jsou podmínky. Takže když budu plnit, chrám bude stát a já se budu o něj starat. Tady nejde jenom o chrám, ale také o národní suverenitu židů atd. „Kdybyste na věky plnili, chrám bude stát na věky“ (bez omezení). „Já vám chrám nezbourám, jestliže nesejdete na cestu špatné zbožnosti“.

Nyní druhý problém. Židé toužebně očekávali Mesiáše. Ale došlo k té paradoxní situaci, že když Ježíš kázal, tak leckterý farizej se z upřímného srdce modlil, aby Bůh konečně toho bludaře z Nazareta umlčel a říkali si : „Až přijde Mesiáš, on to tomu darebákovi z Nazareta „natře“. To je ten paradox. Tedy v této oblasti nemuseli mít hřích v pravém slova smyslu, chodili do chrámu, plnili své úkony zbožnosti a přesto jim byl ten chrám vzat. Proč ? Oni sice četli Mojžíše a proroky, ale vybírali si to, co se jim hodilo. Došlo to tak daleko, že už o tom ani nevěděli (byli slepí). Z toho podmíněného slibu (že chrám bude stát na věky)  si udělali slib nepodmíněný. Tady už učedníci větří. Tak jako ten první chrám byl rozbitý, může být rozbitý i ten druhý (v době Ježíšově) i když stále to byla pro ně absurdní představa. Podobně absurdní pro ně bylo, že by Ježíš mohl být zabit. Ježíš říká : „Dejte si pozor, aby jste se nenechali svést......“, ale, že by si to nechali pustit „pod kůži“, to ne. Přece jsme si říkali, že u Matouše můžeme napočítat  8 krát, že Ježíš říká, že bude zabit. A ve všech případech si to nepřipustí. Podobně je to s tím chrámem. Tady, když se ptají: „Kdy to bude, je to chvilka otevřených  uší, ale za chvíli se to zase vytratili z jejich mozků. Tedy židé z podmíněného slibu, udělali  nepodmíněný. I v tomto druhém chrámu platilo, že „Když budete plnit má přikázání....“ Oni si však říkali : „Přikázání plníme, chrám bude stát na věky a jen aby už ten Mesiáš přišel a umlčel toho bludaře z Nazareta“. Ježíš se jim zdál opravdu bludař, považovali ho za posedlého . A proč ? Protože nečetli Mojžíše a proroky pořádně. Oni si z toho udělali svůj výběr. Zobli tady, zobli tam, dovedli se ohánět těmi slovy, citovat Mojžíše a proroky, jenže si nevzali to, co je tam celé a to je věc, která je zákeřná (Viz naše křesťanství, také si vybíráme co se nám hodí a co se nehodí všelijak zdůvodňujeme). Člověk má v sobě určité prvky zbožnosti, ale nemá je všechny. On neví o těch věcech, které by měl dělat. To, co se dělá (co dělají jiní), to on všechno dělá. Vezměme si hned toho Šalamouna. Je to Davidův syn, proslulý moudrostí, Bůh se  mu zjevuje a přestože Mojžíšův zákon nařizuje, že „až si ustanovíš krále, král nebude stavět nádherné paláce a král si nebude brát za manželku cizinku, ale dceru svého lidu. A hned v obou těchto věcech Šalamoun přestoupil Boží příkaz. I když Šalamoun měl přímý kontakt s Bohem (ne sice trvalý, ale Bůh se mu zjevil přinejmenším 2 krát), ten nemusel řešit problematiku „je P.Bůh, nebo není“, Šalamounovi se dostalo darů Ducha sv. v přemíře (obrovské), nevynechal ani jednu oběť, přesto si nechal stavět krásný palác, krásný chrám, tím se ovšem zadlužil, protože židé neuměli stavět a musel to objednat u sousedních národů (u Hirama- sousedního krále). Druhá věc byla ta, že Šalamoun začal dělat velkou politiku „musím si zajistit  přátelské svazky s okolními národy“, on si neříkal, že „Bůh se bude o nás starat a tak si vezmu pohledné ženy z vlastního národa“ (nezapomeňme, že bylo mnohoženství). Jenže to byla tamta princezna a tamta princezna. Vznikaly příbuzenské svazky, získával prestiž, jenže pozor, tím také došlo k tomu, že ta královny si braly ta svoje „pánbíčky“ do Jeruzaléma. Jeho nástupci to dělali také a tak v Jeruzalémě začaly vznikat chrámy pohanských božstev. Králové samozřejmě v tomto směru povolovali svým ženám, různě si to omlouvali, měli pro to tisíc důvodů a výsledek byl ten, že se pohanství začalo rozmáhat a ti králové nakonec ustoupili. Jenže začalo to tím, že si prostě nevšimli příkazu pro krále (král si nevezme za manželku cizinku). Bylo toho ovšem více. Nákladné stavby vyžadovaly hodně peněz, král musel vybírat daně, vznikala nespokojenost a hned po Šalamounovi se říše trhá  na dva státy (Severní a judsko). To je už vzdálená předzvěst  rozbití chrámu. Začíná to vždy zdánlivě nevinnou věcí („Já chci mít přece mír se sousedy a proto si vezmu  za manželku....). Svatyně v Jeruzalémě začaly odvádět židy, ti si začali říkat např. „My máme Jahveho, ale na tom Bálovi také něco musí být, vždyť tam chodí královna a občas tam  přijde i král. Pro jistotu půjdeme někdy přinést oběť i Bálovi“. Takhle to asi pokračovalo. Nám se to zdá vzdálené, ale pokud jsme zažili válku, tak takové to schéma, „proč přichází na svět utrpení“ je totožné s tím „proč byl rozbit chrám“. Člověk nezná celou vůli Kristovu, ale myslí si, že ji zná, má tam určité defekty ve víře, pak se snaží nedělat hříchy, ale je to marné, přitom ovšem chyba je v tom, že svou víru opravit nechce a potom přijde to, že chrám byl židům vzat. Představme si, že bychom se dívali na Petřín, tam by už byl jiný stát a ten  náš chrám a my bychom si nemohli postavit svůj nový chrám. A P.Bůh neřekl, že když bude chrám v jednom místě rozbit, můžete si ho postavit jinde, P.Bůh přísně na tom trvá, dokud si oni neřeknou „Pane Bože, kde děláme chybu ve svém židovství“, tak ten chrám mít nebudou a nebudou. Zbožní židé budou mít náboženský mindrák a budou si říkat, jak to,  že P.Bůh nám nedovolí stavět si chrám.  Někteří řeknou: „To se takhle nedá brát, P. Bůh nás má rád a jiní to v duchu budou cítit jako křivdu. Podnes někteří čekají Mesiáše. Je to důležitý problém. Bůh nedovolí člověku žít zbožně – v tomto případě.

Lk  21, 5-11

........ptali se Ježíše, kdypak se to stane a jaké bude znamení, že už to nastává?  Ježíš odpověděl: Dejte si pozor, aby jste se nenechali svést. Mnozí totiž přijdou pod mým jménem, budou říkat – já jsem to, ten čas je tady............nechoďte za ním..........a velká znamení na nebi.

Celá ta záležitost začala tím, jak přišli do chrámu a učedníci jsou udivení, jak je chrám hezky vyzdoben, ale Ježíš to jejich nadšení „schladí“: „Jó, přijdou dny, kdy ze všeho co tu vidíte nezůstane kámen na kameni......“. Jim se to zdá nemožné, ale přece jenom si připouštějí tu Ježíšovu informaci a ptají se: „Kdy to bude?“, „Jaké bude znamení, že to nastává?“ To jsou vlastně dvě otázky. Když se plánuje dovolená, tak ji plánuji podle kalendáře. Ale např. zda-li si mám vzít do práce deštník, tak to nedělám podle kalendáře, ale podle toho, jak to venku vypadá, nebo bude vypadat. Takže mohu se ptát „V kterém roce to bude?“ a také „Podle jakého znamení (znaku) to rozeznám?“  Ježíš ovšem neodpovídá ani na jednu ani na druhou otázku přímo. My dnes víme, kdy ke zboření chrámu došlo. Ježíš jim řekl to znamení: „Až uvidíte nepřátele před Jeruzalémem, tak to přišlo. Když Vespasián obkličoval Jeruzalém, pravověrní židé se stahovali do Jeruzaléma (mysleli si, že konečně přijde Mesiáš), kdežto židokřesťané prchali pryč. Jak to dopadlo s Jeruzalémem víme a od té doby nemají židé svůj chrám. Jenže je tady jedna důležitá věc. Na to, abych to mohl rozeznat, musím být dobrým křesťanem. Totiž mnozí z těch, co Ježíše slyšeli, nedbali na Ježíšovo slovo, proto k nim tato řeč o znamení nemohla přijít. A i kdyby to slyšeli, tak by Ježíši neuvěřili. Proč?  Protože problém vězel v ochotě uznat, že ten tesař z Nazareta má pravdu. To, co říkal tesař z Nazareta, byly věci, které byly pravověrnému židovi nesnesitelné. (Např. jako bych já mohl za to, že naši předkové zabíjeli proroky, já přece ošetřuji prorokův pomník. On ale říká, že mne to zaslepuje atd.). Člověk, který odmítl Ježíšovy výstrahy pak samozřejmě nemohl dospět k tomu, že ten tesař není obyčejný tesař, ale Mesiáš. Nějakou dobu mohl dokonce pro Ježíše horovat, ale postupně odpadl kvůli těm výtkám o  dosavadní zbožnosti. Nakonec souhlasil s Ježíšovou likvidací. Tak se mu nakonec nedostalo ani toho znamení, protože nechtěl uznat skutečnost, kterou viděl, nepochopil Ježíše, tesaře z Nazareta (o zcestné zbožnosti židů).  A to se týká i nás. Člověk často obdivuje svou víru, svou církev a vůbec mu nevadí, že těch církví je tolik a že všude si myslí, že jsou praví. Když jsme v pravé církvi, to ještě neznamená, že pořádně známe Ježíšovu nauku, že o ní pořádně přemýšlíme. V těch církvích jsou také poctiví lidé, kteří se mýlí. Ale mýlit se můžeme i my v té pravé církvi, a toto nám nesmí utéct. Pak se ta naše církev, víra , nám bude jevit jako chrám, vyzdobená dary, dobrými skutky, dobrými úmysly a přitom nevíme, že to jednou může být zničeno. A Ježíš nám neřekne kdy, ale dává nám znamení – četba Písma sv. a také modlit se o svou víru. My se zpravidla modlíme o pomoc proti hříchu. Jenže každý hřích je znamením, že naše víra není v pořádku. Existují hříchy jenom proti 1. přikázání, ale neexistují jenom proti 6. přikázání, protože je to dokladem toho, že naše víra není v pořádku.  Je to věc ochoty uznat a pak se člověk z těch hříchů vymotá.

Luk 21,25-36

Ježíš řekl svým učedníkům: „Budou znamení na slunci, na měsíci a na hvězdách, na zemi úzkost národů........... A tehdy lidé uvidí Syna člověka přicházet.......Dejte si pozor, aby vaše srdce nebyla zatížena nestřídmostí, opilstvím, pozemskými starostmi, aby vás den soudu nezastihl jako léčka........Proto bděte a modlete se v každé době,,,,,,,mohli obstát před Synem člověka.

Ty první věty, kdybychom je vytrhli z kontextu, tak bychom si je špatně vykládali. „.......národy budou bezradné nad hukotem a příbojem moře.......“ Víme dobře, že takové záplavy, tajfuny atd., že to není žádná legrace. Nebo např. takové Holandsko, kdyby se protrhly hráze, kolik území by bylo okamžitě pod vodou. A takový obrovský příliv by mohl nastat, kdyby v blízkosti země proletělo nějaké obrovské kosmické těleso. Proč je tam, „až to začne, vzpřimte se, zvedněte hlavu, protože se blíží vaše vykoupení.“ Tohle není řečeno všem. My víme, že na tom Posledním soudu je tato instrukce určena lidem, kteří nepodlehnou Pseudokristu. Pro ně to bude blížící se vykoupení. Ježíš hovoří o tom, že přijdou falešní proroci, pak i falešný Kristus(vybavený ďáblovou mocí, který se bude vydávat za Ježíše Krista, který přišel k Poslednímu soudu). Mockrát jsme mluvili o tom, jak bude to rozlišení viset na vlásku. Lidé, kteří budou umět číst pořádně Bibli – a pozor, těch lidí je málo (nesmíme si myslet, že když občas sáhneme po Bibli, že jí také rozumíme). Ti lidé rozeznají toho falešného Krista a utečou. Ale lidé, kteří nebudou mít pořádně jasno ve svých názorech na Boha, tak ti se naopak za tím Pseudokristem poženou. Ve 2. listě Soluňanům, 2. kap. sv. Pavel líčí Pseudikrista vybaveného ďáblovou mocí a Bůh ho ponechá, aby volně sváděl lidi. A proč? To je i odpověď: „Tak Bůh potrestá ty, co nepojali lásku k pravdě.“ Tady vidíme, že my napřed musíme mít jasno proč jdu ke zpovědi, proč jdu k přijímání, uvnitř mít jasno, proč jsem vlastně křesťan a to mnoho lidí nemá, i když si většina lidí myslí, že to má vyřešeno. Jenže vyřešené to není, to by ten svět vypadal jinak. Člověk si často klade otázku: „Byl to hřích, nebyl to hřích.“ Jde ke sv. přijímání a pak se na to zeptá u zpovědi. To je velice škodlivá, nebezpečná věc. Ten člověk skutečně neví, proč se jde ke sv. přijímání. A i když má nějakou školní poučku, kterou dovede odříkat, tak ji v dané chvíli nepoužije. Proč to tak zdůrazňuji? Máme advent. Tady se jedná o problematiku konce světa časově, ten den D se nás přímo netýká (proč, řekneme si za chvíli),  ale týká se nás konec života, protože nevíme dne ani hodiny našeho konce. Třeba si uvědomit, že to, aby člověk mohl obstát před Synem člověka, že to se nás týká. Pro nás je aktuální ten „osobní den“, jak pro mladého, tak pro starého. V tom období před Posledním soudem Bůh úmyslně nechá působit Pseudokrista a tak potrestá ty, kteří nešli za pořádným poznáním toho v co věří a co honosně jako svou víru proklamují. Nyní, proč si myslím, že časově den D (Posledního soudu) ještě nenastane. Např. 33. kap. Jeremiáše: „Blíží se dny, kdy se splní sliby, které jsem dal Izraelovu a Judovu domu. V ty dny vzbudím Davidovi zákonitý výhonek, který bude uskutečňovat právo, spravedlnost na zemi. Za těch dnů dojde Juda spásy a Jeruzalém bude bydlet v bezpečí.“ V době Ježíšově toto nebylo v plné míře splněno. Nebyli svobodní, Ježíš pláče nad Jeruzalémem, ví, že bude zničen (chrám). Proroci hovoří o tom, že znova bude vybudován Jeruzalémský chrám. Sv. Pavel 11. kap. listu Římanům: „Když odehnání Židů od víry bylo požehnáním pro lidstvo, jaký teprve bude návrat“. Židé podle proroků budou mít svůj stát a bude znovu vystaven Jeruzalémský chrám. Nyní židé svůj stát mají. Ale, kdyby někdo o tom hovořil před 100 lety, nikdo by tomu nevěřil. Opravdu dochází k naplňování slov proroků. Jiné však je, jestli si to „nepokazí“ u P.Boha a ten stát neztratí. Ale chrám pořád nemohou mít.  Druhá věc, která nikdy v dějinách nebyla, je věc odzbrojení. Izajáš: „Rozkovou své meče na radlice a oštěpy na vinařské nože.“ Dnes se začíná na tom pracovat. Hovořili jsme také o tom, že před 100 lety medicína dala za pravdu SZ v otázce hygienických předpisů.  Proroctví se plní. „Jeruzalém budou nazývat ´Hospodin je naše spravedlnost´“. Některé věci se splnily, některé ne. Nám však nejde jenom o ty sliby o židech, ale o všechny Boží sliby, které by se mohly začít plnit, ale které se neplní. Tyto dny se blíží, jistě, tak jako víme, že se blíží léto. Jenže nejdříve bude tuhá zima a jaro.  Ty časy se blíží a tím není řečeno, že nastanou hned. Proto ten den D z hlediska časového zatím nebude, ale důrazně si musíme připomenout, že den osobního soudu opravdu může přijít kdykoliv a když člověk není dostatečně pružný v tom svém náboženství, může dojít k nárazu při setkání s Ježíšem. A to je problém očistce a ne v tom, že si P. Bůh vede účetní knihu našich hříchů od malička až do konce pozemského života. Bůh nemá zájem na tom, aby stůj co stůj potrestal. Ten očistec je k tomu, že člověk nesnese celou Ježíšovu nauku v plném rozsahu a proto dojde ke střetu. Proto člověk prožije nepříjemné chvilky, podobně jako apoštolové („Jdi mi z očí satane!“ , „Pokolení nevěřící a zvrhlé, jak dlouho vás mám trpět“ – to říká apoštolům). To, zdali se snesu s Ježíšem neřeší žádná přímluva, žádné odpustky. To je otázka, kterou já musím vyřešit nyní, dříve než budu stát tváří v tvář Ježíšovi, abych vydržel ten Ježíšův pohled na sebe. A tyto dny se blíží a toto je pro nás aktuální. Ten Poslední soud, který je tady vylíčen je vlastně pro nás modelem. Může to být za pár let, to ano. Nemůžeme si však říkat „tak to si zatím můžeme oddechnout“, protože ten osobní den je pro nás aktuální a rozhodující. To nebezpečí toho Pseudokrista je modelem pro každého z nás. A my se teď musíme připravit na setkání s Ježíšem a to je prvořadá věc. A advent je začátek přípravy, aby Ježíš, až přijde, byl s námi spokojen. Jó, něco jiného je zpívat adventní písničky a něco jiného snést se s Ježíšem, až budeme stát tváří v tvář. Když byl Kaifáš malý, tak neříkal: „Až budu velký, já ukřižuji Mesiáše.“ („Pane, pošli Mesiáše, zlikviduj tesaře z Nazareta“, takhle křičeli). Před koncem světa, kolem Pseudokrista to bude podobné, ale otočené, slepí půjdou za ním (budou si myslet, jak jsou zbožní křesťané). Ti, co budou umět číst Bibli poznají, že Pseudokristus je tady. Ti slepí, až budou  staženi kolem Pseudokrista, ten sejme masku a hle – ďábel. Ano, bude to očistec před soudem, protože po soudu už nebudou mít příležitost. Ten den D se blíží, zatím nevíme, kdy to bude. Také to zatím brzy nebude, protože se ještě nesplnily sliby. A nám hrozí nebezpečí, že ty obrovské sliby proroků mohou zůstat torzem, že se jich nedočkáme. Konec konců buďme upřímní, církev nemá lví podíl na odzbrojovacím procesu. To si musíme přiznat. Ještě nepřišel ten „rajský život“, který je slibován a který ještě přijde. Ten nemůžeme propást. Zatím víme, že se v naší době odehrálo něco, co nemá v dějinách křesťanství obdoby – návrat Židů, vlastní stát, odzbrojení těch nejtěžších kalibrů. Proroctví se začínají plnit a záleží na nás, jestli se budou moci splnit úplně. Teď už nejde o jiné lidi, ale o každého z nás, aby každý z nás už jednou začal chápat křesťanství. Přestal s tím koketovat, ale začal tvrdě jít za tím, co říkal Ježíš. To nám chce právě advent připomenout.

Luk 24, 13-35. „Emauzští“

Dva z Ježíšových učedníků se ubírali toho dne, prvního po sobotě, do vsi jménem Emauzy, která je od Jeruzaléma vzdálena asi 3 hodiny cesty.....atd.

Pouze trochu „zobneme“. Navíc jde o věci, o kterých jsme už hodně krát mluvili, takže nebudeme pořád opakovat. Je to typické velikonoční čtení, zdálo by se takové radostné, už se nemluví o utrpení atd. Pozorný čtenář si však všimne, že to tak úplně slavnostní není. Např. Ježíš těm dvěma začne nadávat: „Jak jste nechápaví, těžkopádní, že nevěříte všemu, co říkali proroci“. Proč? Ona totiž ta idyla velikonoční tohoto textu je pouze naše iluze. Skutečnost vypadá jinak. O tom jsme mluvili. Proto stručně, heslovitě připomínám: „Této noci pohoršíte se nade mnou“. Po zatčení Ježíše, degradace na proroka. Oznámení žen, že Ježíš vstal z mrtvých se jim zdálo bláznovstvím. Jan a Petr byli však opatrní. Šli se podívat. Ostatní ani potom neuvěřili. Dokonce ani potom, když se „Emauzští“ vrátili a nakonec se jim Ježíš zjevil, polekali se. mysleli si, že si pro ně přišla smrtka. Petr a Jan (zejména) chápou,  že Ježíš vstal z mrtvých až u hrobu. Vidí, že to není vykradený hrob, ale, že jakoby tam někdo jenom přespal. Začínají věřit, že Ježíš přece jen Mesiášem je. Petr si vzal poučení z toho „Já tě nezapřu!“ V duchu si asi říkal, „ten nám asi vynadá, když přijde, ale hlavní je, že přece jen tím Mesiášem je“. Takže ostatním nepomohlo ani svědectví Petra a Jana, hádky pokračovaly až se nakonec Kleofᚨse svým druhem rozhodnou, že půjdou domů, že v tom blázinci už nemohou vydržet. Je třeba si tu atmosféru dokázat představit. Oni se trhli, vůbec nešli s žádnou skupinou, jak to bylo zvykem. Tudíž vidíme, že to není žádná velikonoční pohoda. Ovšem, těm dvěma to nedá,  a cestou o všem diskutují. Samozřejmě, že Ježíše měli rádi a byli zřejmě velice zklamáni, že to Ježíš, podle jejich vkusu, tak „zbabral“. Musím připomenout, že si musíme dát pozor i na nové překlady. Např. starý překlad říká : „Jejich oči byly drženy proto ho nepoznali“. Je to obyčejné zablokování určitých center v mozku, co je dost známá věc. Jenže někde nový překlad, aby to bylo učené říká toto: „Něco jakoby bránilo jejich očím, aby ho poznali“. Takže, jejich poznávací intelekt je záměrně blokován a proto oni s ním mohou rozvést diskusi. Pak jim je možné něco vysvětlit. Kdyby se jim Ježíš ukázal hned, došlo by k šoku a záměr, aby věc nejdříve pochopili by ztroskotal. Tedy ten blázinec, to byla pěkná „kariéra“ pro Ježíše.  Když jim Ježíš vytýká tu nechápavost a těžkopádnost, tak je opravdu rozzlobený. Aby se diskuse mohla dobře rozvinout, tváří se  Ježíš, jakoby nic nevěděl. Oni se „otevřeli“ a řekli např. „On byl tak mocný prorok, že jsme mysleli, že je to Mesiáš“. Ježíš si to nechá vylíčit, pak jim vynadá a vysvětlí, že všechno o Mesiášovi řekli už proroci. U té hospody by Ježíš určitě odešel, kdyby ho nepřinutili (naléhat je slabé slovo), chtěli, aby jim to dopověděl. Při Ježíšově výkladu najednou paměťová blokáda ustupuje   (už je všechno vysvětlené), oni ho s radostí poznávají, ale Ježíš mizí. Patrně zůstala po něm ještě porce. Oni nečekají a běží zpět do Jeruzaléma. Pro nás je zde toto poučení, abychom nežili v iluzi, že když se setkáme s Ježíšem, že všechno bude „klouzat“ hladce. Protože u nás se také objeví problémy při tom setkání s Ježíšem. A to je problém očistce a pomáhá v tom pochopení.

Luk 24,13-34

Dva z Ježíšových učedníků ubírali se toho dne prvního po sobotě do vsi Emauzy, která byla vzdálena od Jeruzaléma asi 3 hod. cesty a rozmlouvali spolu o všem, co se událo. Když o tom hovořili a uvažovali, připojil se k nim sám Ježíš a šel s nimi.....atd.

Dost často se v překladech setkáváme s takovými úpravami, např. ženy nás ohromily, nebo něco, jakoby bránilo jejich očím. O tom jsme mockrát hovořili, že šlo zde asi o Boží zásah, abychom to tak řekli dnešní terminologií, kde část paměťových center byla blokována, takže oni s Ježíšem mluví, jako kdyby to byl cizinec. Konec konců je to jaksi analogické, když si necháte trhat zub a lékař vám dá injekci, on se tam v tom zubu šťourá a my vůbec bolest necítíme. Ale spíš jde o jinou věc. O ten problém pochopení Ježíše, jak oni jdou. A tady vidíme ovoce kříže. Dřív Ježíš přece vysvětloval také, že bude zabit, že 3. dne vstane z mrtvých. Ale reakce na to byla: „Kdepak, to se ti nestane.“ Kdežto teď, v důsledku Ježíšovy smrti, když se jim rozsypala ta zidealizovaná postava Mesiáše podle p.rabínů, kdy už nejsou pod tlakem rabínských výmyslů, tak může opravdu promlouvat ta jejich láska, oni jsou zarmouceni, Ježíše degradovali. Všimněte si. Byl to prorok tak velký, že my jsme mysleli, že on je Mesiáš. A tady vidíme, jak Ježíš jim už může říct, může vysvětlit Písmo. Už mají za sebou, abych tak řekl životní zkušenosti. Už nejsou pod tlakem toho „hurá“ nadšení, toho „hurá“ náboženství. Ono to na první pohled vypadá vzdálené, o čem se teď krátce zmíním, ale ono to souvisí víc, než by se zdálo. Mnoho  lidí jsem oddával. Některé svatby byly hezké, s těmi lidmi byla radost mluvit, ale někdy to opravdu bylo zoufalé. Když jsem viděl to nekritické nadšení lidí, kteří si myslí, já ji mám rád a tím prostě padá celý svět a vy ostatní jste všichni hloupí. Jo. Také jsem míval stříbrné svatby. Lidi, kteří to spolu táhli těch 25 – 30 roků, to byla docela jiná atmosféra. To byli lidé vystřízlivělí, takoví ostřílení životem, kde z té lásky opadlo takové to „hurá“, kde si už nenamlouvali, ano, má lásko, atd., přitom tam byla daleko ryzejší, daleko krásnější a silnější láska. A takovým lidem jsem fandil. Abych uvedl ilustraci. Taky se mi stalo, že jsem řekl: „Klekněte si!“ Ženich, aby to maskoval, povytáhl kalhoty a nevěsta koukala a každý se snažil to maskovat, aby neklekl dřív. Aby nemusel toho druhého poslouchat. Když mně to namíchlo, tak jsem řekl, když nechcete klekat, neklekejte, ale jestli si myslíte, že vás ten druhý bude poslouchat, tak jste oba na omylu. Co jsem měl dělat? Kdyby mu někdo řekl, kamaráde, to není žádná láska, tak by se cítil dotčen. Tak teda, takový člověk, který má už něco za sebou, úplně vycítí tu atmosféru, že tam je té lásky daleko víc, něž taková májová, rozkvetlá, nezkušená, kde toho jsou plné básně, plné všechno. Jenže tohle je láska. Proč to říkám? Tady jde o podobnou věc vůči Kristu. Něco jiného bylo, když Ježíš tam byl, a oni byli pod vlivem těch rabínských ideálů a byli plni toho: „My jsme Ježíšovi učedníci, my ho máme rádi atd.“ A proto muselo přijít to „vzkříšení“, aby se jim rozsypaly ty iluze. Aby dokázali na Ježíšovi vidět to, co ve skutečnosti bylo dobré, nedívali se něj přes tu rabínskou lupu, která ty určité aspekty Ježíšovy osobnosti shledala a těch druhých si nevšimla. I ve víře i v manželství potřebuje člověk určité životní zkušenosti, aby ocenil to, co je kvalitní a co je nekvalitní. A součást právě toho je i ta Kristova smrt, kde vlastně Ježíš s těmi apoštoly a učedníky vůbec nemohl mluvit. Ono se jim potřebovalo něco rozsypat. Uvědomit si, že naše křesťanství se musí stále očisťovat, jako v tom manželství ta láska dozrává, naše víra by měla dozrávat celý život. A nakonec je velice důležité, aby ti lidé, co jsou spolu delší dobu, kteří znají chyby toho druhého, aby se dovedli z těch svých chyb a z těch chyb toho druhého učit. Protože ty chyby, které vidí jeden na druhém, mají společný základ. A naučit se zamýšlet se nad tím. Zrovna tak, jako ti Emauzští vyhodnocují to svoje jednání s Ježíšem. Je jim líto, že ho ztratili, že se s ním nerozešli v nejlepším. To je právě případ Petrův, který pláče a říká si, já se zapřísahám, že nezapřu, kdybych raději řekl, co mám dělat, a on by mi řekl, nechoď k ohni. Tohle to musíme pochopit. Ono je to dost těžké pochopit i v tom životě. Manželství, nebo jakýkoliv partnerský vztah je pro tohle to velice dobrá škola. Samozřejmě i na pracovišti, ale záleží velice na kolektivu. Ten kolektiv si člověk nemůže vybírat. Ale doma si udělat atmosféru, to můžeme všichni. A z toho „pulírování“ a „vychytávání much v těch mezilidských vztazích doma se člověk naučí vychytávat ty svoje chyby vůči Bohu. A zase naopak. A tak z toho titulu je dobré se dívat na tu problematiku těch rodinných zaskřípání, protože já se musím naučit vyřešit otázku, kdo má pravdu. To je důležité pro chvíli až budu umírat, až budu přecházet do věčnosti, abych dokázal pružně reagovat na Ježíšovy popudy. Kteří máte to štěstí, že vám manželství drží, važte si ho! Za druhé, udělejte si z něj takový „brousek“ na tu svoji povahu a zrcadlo, ve kterém budete porovnávat svůj vztah vůči druhému a tím se trénovat na setkání s Ježíšem. A tak si myslím, že ti, co šli a přinutili toho cizince, aby jim povídal, že nám mohou být vzorem, jak pro chápání Bible, tak i pro ty mezilidské vztahy. I mezilidské vztahy jsou trenažérem pro vztahy člověka versus Bůh. A jsou velmi důležité pro rozvoj jedince po náboženské stránce. A to je nejlepší učebnice jaká je když nakonec nemá žádná krásná slova. I v tom náboženství budeme raději umírnění v tom: „V tebe věřím, v tebe doufám.......“, abychom byli střízlivější v hodnocení svých vztahů, abychom ale zráli v tom vztahu vůči Bohu. Lidé, kteří se naučí  odpouštět si, ti budou také umět projít očistcem v daleko kratší době.

Luk 24,35-48.

Dva učedníci vypravovali, co se jim přihodilo na cestě a jak Ježíše poznali při lámání chleba. Když o tom mluvili.....atd.

Tady chci hned na začátku upozornit, že je třeba uvážit koho nebo čeho se určitá věc týká. To zděšení se už netýká sv. Petra, Jana nebo Kleofáše a toho druhého, ale těch ostatních. Při četbě Písma si musíme dát pozor, abychom měli správnou představu o tom, co čteme. Z dnešního úryvku by se nám zdálo, že se báli všichni. V běžném životě to děláme automaticky, že chápeme celou věc v komplexu, v kontextu. Bohužel u Písma sv. to často děláme obráceně. U Písma sv. je třeba se vždy zamyslet nad celou souvislostí. Jsme tady ještě u jedné věci: „To je smysl mých slov, která jsem k vám mluvil, když jsem byl ještě s vámi...“. V této chvíli jim dal schopnost, aby rozuměli Písmu („nebo tehdy jim otevřel mysl...“). V tomhle místě bychom lehce mohli dojít k závěru, že ty věci jim Ježíš teprve nyní vysvětluje a nebo, že jim dal nějaký zvláštní dar, aby tomu, co předtím bylo pro ně nepochopitelné, nyní už mohli rozumět. Tenhle text připouští několik možných výkladů. Ale ten správný získáme pouze tehdy, když si to dáme do celkové souvislosti. Povrchní čtenář Písma může mít pěkné zmatky v chápání evangelia. Pořádný čtenář Písma sv. ví, že Ježíš se otázku svého utrpení marně snažil apoštolům vysvětlit mnohokrát ( u Petra, Jakuba a Jana až 8x), ne pouze 3x. To „otevřel jim mysl“ neznamená, že se dřív o to nepokoušel (a není to vůbec nic nesrozumitelného). Oni to mohli pochopit daleko dříve a ta neděle zmatků nemusela nastat. To byla z hlediska učedníků ne nejlepší kariéra pro Ježíše. Je to právě všechno dáno tím, že v této oblasti měli řadu rabínských předsudků, které před ukřižováním nemohl Ježíš v nich opravit. Tu rabínskou školu o Mesiášovi známe. Drtivá většina lidí, Ježíše za Mesiáše nepovažovala. Apoštolové sice ano, ale v některých věcech, právě pod vlivem rabínské nauky mu nemohli rozumět. Mockrát jsme o tom mluvili. Tady také vidíme, jaké důsledky má, když se míchá pořádná nauka Ježíšova s rabínskou. Proto tady musíme počítat s tím, že když čteme Písmo sv., že ho můžeme číst pod vlivem určitých nedomyšlených názorů, ujetých názorů, vymyšlených názorů (které v evangeliu vůbec nenajdeme), (moje poznámka – viz katolické noviny) a to může způsobit stejný efekt, jako v tom případě, o kterém diskutujeme. (Takhle nám může uniknout pochopení evangelia.) Podle toho také dopadl nejslavnější den lidstva, Ježíšovo zmrtvýchvstání. Co tedy znamená to „otevřel jim mysl....?“ To „aby“ se může také překládat slovem „takže“. To, co Ježíš říkal, apoštolové vyhodnocovali na základě předešlých vědomostí. To je běžný psychologický jev. To děláme pořád, kdykoliv se o něčem s někým bavíme. Z Ježíšova výkladu o Mesiášovi jim zřejmě vycházelo, že to bude nějaký chyták. Ježíš často takové „chytáky“ používal např. „No tak, kup si meč!“ Když Petr dostal vynadáno, byli opatrnější a nakonec si na to zvykli natolik, že Ježíšovo upozornění na utrpení Mesiáše, přecházeli mlčením. Mozek jim to úplně přestal přijímat. Když Ježíše ukřižovali, tak ty rabínské představy se sesypaly a tak už přestali později reagovat na základě rabínských předsudků, najednou nevěděli na čem jsou. Už si nebyli jisti. V takovéto fázi, když jsou ty nesprávné názory a předsudky rozbity, je konečně mozek schopen a ochoten přijmout, aby mu něco bylo pořádně vysvětleno. Až nyní jsou schopni s Ježíšem diskutovat, protože už do toho nestrkají ty rabínské představy, ten starý postoj. Nyní zaujímají nový postoj „my vlastně nevíme na čem jsme“ a tak jim Ježíš může vysvětlovat, mozek se jim „otevřel“. Nejdříve se však musely sesypat ty představy, které ten mozek uzavíraly. A to je to, „otevřel  jim mysl“. To neznamená, že Ježíš udělal tajuplný zásah, aby mohli něco pochopit. Vážení přátelé, poučme se z toho. Patří to do pokání. Ve 13. kap. sv. Jana je, že „Ježíš je zaslepil“. To znamená, že vlivem starých názorů při setkání s Ježíšem dochází k útlumu, k adaptaci, že přestávají vnímat to nepříjemné.

Luk 24, 36-48.

Dva učedníci vypravovali, co se jim stalo na cestě a jak se jim dal Ježíš poznat, když lámal chléb.....atd.     Je to pokračování včerejška.

Všimněme si, že se vrátili do Jeruzaléma. V té hospodě byla už večeře a to už byly 3 hodiny cesty od Jeruzaléma. Tudíž, vracejí se velmi pozdě a nacházejí apoštoly ještě v diskusi. Vypravují, co se jim stalo.  Všimněme si, že jim nechtějí věřit. Poznáme to podle toho, jak se zachovali, když se Ježíš objevil. Kdyby věřili Kleofášovi, tak by se k Ježíši hrnuli a nebáli by se ho jako „smrtky“. Jenže oni se zděsili a byli plni strachu. Jenže kromě těchto dvou a Petra a Jana. Ježíš jim „vidí“ do myslí a říká: „Proč jste zmateni, proč vám vstupují takové věci na mysl? Oni se snad báli, že přišel „anděl smrti“. Ježíš: „Sáhněte si na mně, přesvědčíte se, vždyť jsem to já“.  Ta věta: “Pro samou radost tomu nemohli uvěřit“ je velice zkratková.  Mělo by tam být: „Pořád se báli, ale už se objevuje první úsvit radosti“. Ten strach tam byl ještě pořád. Jsou to smíšené pocity. Jinak by jim to Ježíš nemusel dokazovat. Dokonce s nimi pojedl pečenou rybu. To byl velmi důležitý psychologický efekt. Když se ten jejich mozek už přehoupnul na „druhou stranu kopce“, už v nich nedominuje strach, už s nimi může Ježíš začít hovořit. Připomenul jim, že toho všeho mohli být ušetřeni, protože jim to všechno už dávno říkal. Kdybychom věc dobře nedomysleli, mohli bychom si špatně vyložit toto: „To jsem měl na mysli, když jsem byl ještě s vámi, že se musí všechno splnit co je o mně napsané v Mojžíšově zákoně, v Prorocích a Žalmech“. Tu jim otevřel smysly.......“ Mohlo by to vypadat, že tehdy tomu nemohli rozumět a že až nyní jim to může vysvětlit. Jenže, když si najdeme ta místa, kde Ježíš toto předpovídá, vidíme, že vůbec nejde o nějaký zašifrovaný text, ale o věc naprosto srozumitelnou a jasnou a oni si vůbec nedávají ani tu minimální práci, aby požádali Ježíše o vysvětlení. Vzpomeňme si, jak  Ježíš Petrovi vynadal. Nebylo by to od Ježíše nespravedlivé, když vynadá za to, že nerozumí Petr něčemu, čemu se rozumět nedá. Ježíš před ukřižováním předpovídá své utrpení jasně. Oni mu neuvěří, protože si to nevpustí do vědomí. Ono je to pro ně nepříjemné, oni mají přece „svoje“ názory na Mesiáše a když někdo přijde a začne jim říkat něco jiného, i kdyby to byl Ježíš sám, tak neuvěří, nepřijmou to. Toto je skutečnost. Oni mu ze začátku dobře rozumí, ale protože je to v rozporu s jejich dosavadními názory, tak to odmítají. A kolikrát to Ježíš předpovídal?! Takže Ježíš se jim to pokoušel vysvětlit, ale vysvětlit nemohl. Jim bylo jasné, že Ježíš je Mesiáš, ale připisovali mu vlastnosti, které převzali od rabínů. Proč jim to může vysvětlit nyní? To je ono ovoce kříže, že jim to může vysvětlit. Oni tou Ježíšovou smrtí ztratili jakoukoliv jistotu, oni přestali mít „jasno“. kdo to je Ježíš, degradovali ho na proroka, už mu nepřipisovali ty vlastnosti, o kterých suverénně tvrdili  páni rabíni, nyní už nemyslí v těch rabínských schématech, poučkách. Už nemají ten pocit „jistoty“ a jsou „ochotní“ si to nechat vysvětlit. Problém pochopit Ježíše není náročnost jeho nauky, ale je to otázka našich předsudků. Že hledáme v evangeliu to, co tam není, to, co bychom tam rádi viděli. A proto nevidíme, co tam je. To je jeden důvod. Proč jsou věci, které v evangeliu jsou, ale my je vidět nechceme. A tak se dostáváme opět k té otázce, proč je kolem 250 křesťanských církví, které se všechny odvolávají na Bibli a přesto je každá jiná. A pravých církví je nanejvýš jedna. Ostatní si pak sedí na „vedení“. A myslíte si, že my nemůžeme mít v sobě kus vadného myšlení? To nemůžeme vyloučit. Proto se nám ledacos nedaří, Bůh nám není „jasný“, evangelium čteme a nerozumíme mu atd.

Luk 24 a 25      „Emauzští, Ježíš se ukázal učedníkům“.

Tady máme, jak se učedníci lekli, že vidí smrtku. Ježíš je přesvědčuje, že není „duch“, aby  se ho nebáli. Dokonce chce něco pojíst. Ježíš byl pro ně opravdu zemřelý. Z tohoto hlediska ten strach byl dost pochopitelný. Představme si, že  by někdo ze zemřelých seděl vedle nás.Dokonce dveře byly zavřené. Jejich chyba není v této reakci, ale v tom, že si nedali říci,  že..?.. Ježíš nemohl jim vysvětlit. Řekl jim: „To jsem měl na mysli, když jsem byl ještě s vámi a říkal vám, že se musí na mně naplnit všechno, co je psáno v zákoně Mojžíšově,  prorocích a žalmech.“ Ježíš říká: „Mojžíš říká toto a toto, Izaiáš toto a toto, Malachiáš toto a toto“, ale oni s tou svojí „rabínskou“ představou nehnuli. Nakonec mu řekli, vždyť to je nesmysl, co říkáš (Petr). Věta, tehdy otevřel jim mysl, aby rozuměli Písmu neznamená, že předtím  ho měli jaksi zamknuté, ale to, že teprve nyní jim to mohl vysvětlit. Když Ježíš mluvil o tom, že bude zabit, nikdo se ho nezeptal, aby jim to vysvětlil. Kdyby se nám u dítěte stalo to co Petrovi, tak řekneme, ty jsi drzý. Petr si to neuvědomoval, že je to vlastně drzost vůči Bohu.  My nejsme lepší, my tu drzost vůči Bohu máme, jenže o ní nevíme. Máme své náboženstvíčko z dětství, ale pro porovnání zkusme v dospělosti chodit v dětských šatičkách. Když dospělý člověk  zpytuje svědomí podle toho, co se v dětství naučil, je to podobné, jako kdybych papal dětskou kašičku a jezdil na koloběžce. O takovém člověku si myslíme, že patří do blázince. Z hříchu se nemůžeme mnohokrát vymotat, protože s dětskými manýry předstupujeme před Boha. Apoštolové měli také „dětské“ představy. Po zmrtvýchvstání se polekali proto, protože Mojžíšova slova, slova proroků a slova Ježíšova v této věci vyzněla naprázdno. Kdyby ta slova brali vážně, nepolekali by se, čekali by u hrobu, to si nesmíme nechat ujít. Mohli se tam utábořit. Ježíš, když by vstával z mrtvých měl by obrovskou radost, viděli by, jak stráže utíkají. Chtělo to jenom pořádně si přečíst Mojžíše  a proroky a nesetrvávat na svých starých názorech.

Nyní: Jak je to možné, že Emauzští  uvěřili? Nejdříve přece utekli pryč, když se Petr a Jan vrátili od hrobu. Měli toho "blázince“ už dost. Ježíše nepoznali, mysleli, že je to cizinec, takže klidně mohli s ním rozmlouvat. Jak je možné, že teď cizinec Ježíš jim to může vysvětlit, co předtím jako Ježíš Mesiáš vysvětlit nemohl. Cizinec jim neříká vůbec nic nového. Za Ježíše měli pocit jistoty a v určitých oblastech byli nepoučitelní. Kdežto, když Ježíše zatkli, degradovali ho na proroka (této noci pohoršíte se nade mnou). Byli ve stresu,  bezradní, nevěděli co si o Ježíšovi mají myslet. Nyní zase jak je možné, aby prorok vstal z mrtvých. Protože ho nepovažují za Mesiáše, jsou ochotni střízlivě uvažovat. Jakmile by se jim ukázal hned jako Mesiáš, okamžitě by naskočily povídačky pánů rabínů. Ale on je to mrtvý prorok a teď se o něm šíří všelijaké zvěsti. A též jsou schopni se ptát. Ježíš na oko dělá drahoty, ale oni ho nutí, aby jim to  vysvětlování dovyprávěl v hospodě. Předtím nenutili Ježíše, aby jim to vysvětlil, protože měli pocit, já to znám. Vysvětlení u Ježíše je následující. „Tvrdíte, že vidíte, proto váš hřích trvá“.  Víme, že i Petr a Jan pokazili setkání s Ježíšem a v nás bude také kousek toho „lidského“ Petra a Jana. Počítejme s tím. Čtěme Písmo sv. bez zaujetí pěkně od začátku. Dokud se s tím vnitřně nevypořádáme, nehneme se z místa .

Luk 24   „Kleofáš s tím druhým na cestě do Emauz“

Jak ta radost probíhala? Nesmíme si to představit tak ideálně, jak by se nám to podle toho zakončení mohlo zdát. Že nalezli těch 11 učedníků, kteří jim řekli, že Pán opravdu vstal a zjevil se Šimonovi a oni jim vypravovali..... Jenže to tak růžové nebylo, protože když se Ježíš objevuje učedníkům, drtivá většina není vypořádaná s tím co se stalo a děsí se Ježíše, který se jim ukázal. Tamto říká pravděpodobně Petr a Jan, nanejvýš někdo další, že je to možné. Pro ostatní to bylo bláznovství. Jediní Petr a Jan si řekli, aby se šli podívat. Ostatní se hádají a nenapadne je se jít podívat. Toto je osud mnoha křesťanů, kdy se člověk ptá: „poraďte mi“, kněz: „přečti si to místo v evangeliu“, on si to nepřečte a pořád sedí na té své otázce. A přitom se chce vypořádat s hříchem. Nechce si připustit, že by chyba byla v něm, v jeho názorech (naivita). Nic jiného nechce, jenom tenhle hřích. Přitom list Korinťanům to říká jasně. On: „Já přece stojím o poznání Boha“ (ale podle svého vkusu). Nemůže se hnout z místa. To, že apoštolové se hádají je hloupost, ale když budeme trochu poctiví, najdeme u sebe také. Ani když se Petr a Jan  vrátili od hrobu, ostatní jim neuvěřili. Přitom pozor, naše představy anděla jsou nesprávné (s křídly). Byli tam dva lidé v bílém rouše. Petr a Jan – „hrob vůbec není vykraden“.  Kleofáš a ten druhý si říkají, tady se to už všechno zbláznilo, my jdeme domů. Toto je blázinec. Kleofáš odchází. Pak, když se opět vrátí, ostatní jim stále nevěří. To již je několik lidí, co tvrdí, že ho viděli (Petr, Magdaléna, Kleofáš a ten druhý). Atmosféra musela být hrozná. Když se pak Ježíš objevil do takovéto atmosféry, nedivme se, že ho považovali za noblesní smrtku (to patří už k zítřku). Vraťme se ke Kleofášovi. Oni ho při té cestě nepoznávají – lokální útlum určitých partií mozku. Při operacích  je to běžné. Ale podobně se vyskytuje, když např. řeším nějaký problém, 2-3 dny chodím okolo toho, nemohu s tím hnout a  najednou se mi „rozsvítí“ a zjistím jak je to jednoduché. Přitom se divím, jak jsem mohl být tak slepý. Asi Boží zásah do psychiky. Proto považovali Ježíše za cizince,  volně s ním diskutovali. Jinak by zřejmě nastala „Smrtková“ reakce.

Když uděláme chybu, můžeme si z té chvíle po té chybě udělat spojence. Když ale začneme říkat, já už to neudělám, já si dám pozor, tak to není správná reakce. Po chybě si musím říci: „Pproč jsem to vlastně udělal?“ Třeba si uvědomit, že ať dělá Ježíš co dělá a nechá se za nás  ukřižovat, člověk někdy dokáže být tak zabedněný a nedá si říci. Třeba pochopit Ježíše a někdy zavřít  pusu a otevřít uši.

Luk 24, „Emauzští“

Dva z Ježíšových učedníků vydali se toho dne, prvního po sobotě do vesnice zvané Emauzy..........atd.

O mnoho věcech jsme nedávno hovořili, všimneme si jen několika dílčích věcí. Evangelista říká, že u vesnice se Ježíš tvářil, jako, že chce jít dál. Je to tak jisté? Kdyby učedníci Ježíše nepřinutili, tak by opravdu dál šel. Toto si musíme uvědomit, že Ježíš touží říct člověku všechno, ale když ho člověk nepustí ke slovu, tak mu Ježíš nemůže nic říct. Ono se to krásně říká jak P. Bůh je všemohoucí, všechno může. Jenže v evangeliu je psáno, že Ježíš nemohl v Nazaretě udělat zázraky. Že by Ježíšovi došel dech a nebo Bůh ztratil svou všemohoucnost? Ne, ne. Představte si, že máte dobrého budíka, natáhnete ho. Když však bude v té posteli mrtvý, nebo hluchý, tak mu všechny budíky na světě nebudou stačit. Nesmíme zapomenout, že všemohoucí Bůh dal člověku právo mít poslední slovo ve věci přijetí, co nabízí Bůh. Člověk má vlastně poslední slovo i ve věci svého zavržení t.j. svého osudu. Proč mi tedy P. Bůh nepomůže? No proto, protože ho nepustím ke slovu. Já P.Bohu strkám své náboženství, já P.Bohu vykládám, jaký já chci být (podle svých představ), ale neptám se, jak si Bůh představuje moje křesťanství, jak Bůh tu nebo onu věc chápe, čemu Bůh říká dobré křesťanství. Proto si musíme uvědomit, že Ježíš by odešel od učedníků, i když s lítostí, kdyby oni na tom dokončení výkladu netrvali. Nemysleme si, s námi má P.Bůh těžkou práci, jenže my o tom nevíme. Protože nevíme, kdy, jak a v čem se obracíme k P.Bohu zády. Víme, že Petr a Jan byli na nejvyšším  stupni hierarchie učedníků  a také měli chvilky, kdy se k Ježíšovi otočili zády. My o tom vůbec nevíme, neuvědomujeme si, že umlčujeme Ježíše, že ho nepouštíme ke slovu. Božím ideálem není, aby se nás musel doprošovat, ale abychom ho my přinutili vejít. Musíme Ježíšovi vytvořit takové podmínky, aby se u nás a v nás cítil dobře. Ono to není jednoduché Ježíšovi naslouchat. Člověk musí zavřít nejenom ústa, ale také otevřít mozek, který velmi často otevřený není. Jinak by se zdálo, že ten úryvek zapadá do takové velikonoční slavnostní atmosféry. Minule jsme si však říkali, že to byl den plný zmatků. My ty úryvky čteme příliš učesaně a tu atmosféru, jako tam vládla si vůbec neuvědomujeme (tvrzení žen – bláznovství, Petr a Jan se jdou podívat – hádky pokračují). Kdyby Kleofáš a ten druhý věřili Janovu a Petrovi, tak by neodcházeli ale i tak Kleofáš má čestné místo. Je to jeden z těch, o kterých Ježíš říká: „Blahoslavení, kteří neviděli a uvěřili“, v oněch dnech. Proč? Protože byly schopní diskutovat z cizincem. Rozhodující je, že se s ním dají do debaty, a že ten „cizinec“ jim může vysvětlovat. Oni toho cizince přinutili vejít. A to je důležité, abychom byly schopni s Bohem diskutovat a ne abychom Bohu pořád strkali ty svoje názory a čekali, že Bůh je beze zbytku převezme. Člověk si lehce může říct: „Mně se to netýká“. Jenže pozor, i Petr a Jan „ujeli“. Kdybychom dosáhli jejich úrovně, pak bychom si mohli gratulovat. Petr musel zhřešit, zapřít Ježíše, křivě přísahat (dnes bychom řekli zradit víru a odpřísáhnout, že nevěří – tomu to odpovídá), aby se mu otevřeli oči. Petr jde ke hrobu, ještě všechno nechápe, ale je opatrný. Začíná poslouchat, začíná mít otevřený mozek. Takže pozor, slavnostní den pro nás, byl pro ně den plný zmatku, hádek, ostrých diskusí a prohlašování za  blázny. Stojí za to, se z tohoto hlediska k těm textům vracet. Ježíš za nás umřel na kříži. Co chceme víc? On po nás nechce, abychom si hráli na dalšího ukřižovaného. O to se pokoušel Jidáš a nebylo mu to dovoleno. My se musíme naučit pod křížem stát a o jeho slovech přemýšlet, tak jak to udělal bohužel jediný sv. Jan. Nehrajme si na Ježíše na kříži. Umějme pod křížem stát, zavřít ústa a otevřít uši (mozek). To je poslání kříže.

Evangelium sv. Jana

Jan 1,  začátek

Na počátku bylo Slovo........atd. .....Všem, kdo ho přijali dal moc stát s božími dětmi.Těm, kdo věří v jeho jméno, kdo se zrodí ani ne z krve ani z vůle těla, ani z vůle muže, ale z Boha ....atd.

Je tam toho materiálu k zamyšlení hodně. My se nyní zamyslíme nad větou „Všem, kdo h přijali dal moc stát se Božími dětmi“.  Stejný problém jsme již probírali. Proto nyní stručně. Třeba si uvědomit, že Ježíš přišel a židé ho nepřijali. Často žijeme v iluzi ze setkání s Ježíšem. Kdybychom však žili  v době Ježíšově, tak pozor, s velkou pravděpodobností bychom se mohli najít v táboře židů, kteří Ježíše odmítli. Buďme střízliví o svých kvalitách. Dále je třeba si uvědomit, že ty psychické faktory, které způsobily, že židé Ježíše odmítli, můžeme mít také a v takovém případě hrozí nebezpečí během života v jiné formě, nebo po smrti při setkání s Ježíšem. Tady se musíme poučit a ne mávnout rukou ve smyslu, že nás se to netýká. Bohužel ty psychické faktory neznáme, nebo o nich nevíme, podobně, jako o nich nevěděli židé. Snad si někdo nemyslí, že Kaifáš si myslel „Až přijde Mesiáš, tak já ho nechám popravit.“ Kaifáš si přál, aby přišel Mesiáš, jenže měl o něm jinou představu (špatnou). My víme. že člověk má právo Boha odmítnout, právo odmítnout Ježíše. Když nečteme evangelium, neodmítáme snad Ježíše ? Když ho čteme, ale ne celé a vybíráme si, neodmítáme částečně Ježíše ? Nemáme vadné psychické faktory ?  Evangelium je třeba brát celé, zamýšlet se nad ním, i nad místy, která nám jaksi nejdou pod kůži. Když jsem s zamýšlel nad tím slovem „moc“, podíval jsem se do řeckého textu a tam je také při výslechu použito stejné slovo „moc“ (Pilát říká : ...mám moc dát tě ukřižovat). Třeba si dobře uvědomit, že člověk dostal moc (vladařskou moc) stát se Božím dítětem, ne pouze možnost nebo příležitost si vyprosit, nebo vyškemrat. Člověk má moc o sobě rozhodovat (souvisí to s tím, že Bůh dal člověku svobodnou vůli s možností vetovat Boha) a my na to zapomínáme. Samozřejmě, že je třeba vědět v čem ta naše moc stát se Božími dětmi, spočívá. Jsou určité věci, které člověk sám nemůže udělat. Např. Spásu si na P.Bohu ani nevynutíme, ani nevystřílíme. Ale pozor, tam, kde máme my tu moc, stát se Božími dětmi  (oblast rozhodování), tam nikdo za nás nezasáhne. Tam nemůže zasáhnout ďábel a tam nemůže zasáhnout ani anděl strážný a tam nezasáhne ani Bůh. Nám dal Bůh tu moc rozhodovat o sobě.  Ne ve všem máme tu moc, ale v té oblasti ano. Je ovšem třeba vědět, kde je ta naše pravomoc. Bohužel, je to věc, na kterou se zapomíná a o které málokdo ví. Třeba si uvědomit toto. Je nutné se naučit číst evangelium, naučit se zamyslet nad tím, co nám není jasné. Potom, až uvidíme věci, kde člověk tu moc má a kde jsou věci, na které člověk sám nestačí, i kdyby se rozkrájel. Ono to jde dokonce tak daleko, že Ježíš, aby nám tu naši moc o sobě rozhodovat připomněl, nechává se ukřižovat. Ta smrt na kříži, to není splnění kontingentu výprasků za naše hříchy. Ježíš nám (ukřižováním) připomíná, že máme moc stát se Božími dětmi. Máme v ruce evangelium, nezamýšlíme se nad ním, přitom si můžeme myslet, že jsme kdovíjak zbožní atd. Právě v evangeliu najdeme návod, jak se těmi Božími dětmi můžeme stát. Musíme nejdříve znát návod a pak se můžeme rozhodnout, vezmeme–li Boží radu vážně nebo ne. Chce to však mnohdy, vzdát se předsudků a vyježděných kolejí, šablon a vzít pořádně do ruky evangelium a prosit o pomoc, při pochopení toho, kde ta moc je.

Pokračování

Tato místa jsme si zvykli číst jako básnická. Ve skutečnosti je to kondenzát informací. Janovo evangelium je nejprozaičtější na světě. Zdá se být vznosné, ale není. Proč jsou tam krásná slova? Když je něco červené, nemohu nepoužívat slova červený atd. Když je něco ze všech stran úžasné a krásné, tak řeč o tom bude vždycky vypadat jako superparádní promluva.

Vezměme si: Na počátku bylo Slovo, Slovo bylo u Boha a to Slovo byl Bůh. Je Bůh, vedle ně je Slovo, to Slovo je vedle Boha a je Bohem. Bůh a vedle něho druhá božská osoba, Bůh Syn spolu tvoří jediného Boha. I o tom je v tom úryvku zmínka. 2. Božská osoba se s 1. B. osobou účastní tvoření světa. Náš letopočet je podle Ježíšova zrození, zrození těla. 2. B. osoba existuje  spolu s Otcem mimo čas. Byli na počátku u Boha. Skrze něho všechno povstalo skrze to Slovo. V něm byl život a ten život byl světlem lidí. Ježíš nám opravdu dává život. To nejsou jenom prázdná slova. Ta slova o eucharistii, když říká: Já jsem v Otci a Otec je ve mně. To není pouze osobní  tvrzení. Tady se nemyslí jenom na jednotu Ducha. Ta slova platí až drasticky kuchyňsky. Jde o průnik systémů. Problém náboženství není v tom, aby se Bůh nad námi smiloval, ale i v tom, aby se nad námi smilovat mohl. Abychom my ho vydrželi, snesli.. Bůh si nenalhává, prokoukne člověka. Bůh je veskrze pravdivý. Když si člověk zvykne hrát divadélko sám před sebou, před Bohem mu není dvakrát příjemně. Bůh ho prokoukne. Zajímavý román. – Planoucí lesy Venuše. Zajímavá myšlenka. Pozemšťané přistáli na Venuši. Byli tam obyvatelé, dovedli číst myšlenky a domlouvali se čtením myšlenek. Jenom několik pozemšťanů to sneslo, ostatní to nesnášeli. Kolik manželství by se rozpadlo nebo nedalo uzavřít, kdybychom četli myšlenky druhého člověka. Byla by manželství, a ta by byla dobrá a pevná. Jsou manželé, kteří si dovedou číst tajemství svého srdce. Není to výmysl, jsou takoví lidé, které mrzí, když své chyby nemohou sdělit svému partnerovi. Před nimi smeknout je málo. Není to výmysl. Problém nebešťanů a setkání s Ježíšem je v tom, aby člověk dokázal být před Bohem úplně otevřený, úplně nahý. Bůh dokáže člověka prokouknout skrz naskrz. Ten, kdo kličkuje a vymlouvá se, ten toto nesnese. To je problém setkání se s Ježíšem. Proto přišel Jan Křtitel, jeho svědek, aby svědčil o tom světle, aby všichni uvěřili skrze něho. On sám nebyl světlem. Jan říká: Nejsem (Mesiáš, onen prorok, Eliáš). Jan svědčil o Ježíši, upozorňoval, že člověk musí udělat přímé cesty Bohu, že člověk se musí připravit na setkání s Ježíšem, že člověk musí udělat ze sebe řádného člověka, aby snesl ten obrovský náraz,  který pro něj znamená ten pohled na Boha. Máme tam: „Těm, kteří ho přijali, dal moc stát se Božími dětmi…“ Tady je vytýčen cíl člověka. Cílem člověka není snášet utrpení. Bůh nemá radost z toho, že je někdo nemocen. Bůh nemá zájem na lidském utrpení a lidském neštěstí. Bůh je táta, který nás má rád. Až když ohrožujeme Boží touhu a náš skutečný životní cíl, tak jako moudrý táta, který je odstupňovaný. My jsme si příliš zvykli na malinké „pohlavečky“. Proto musí přicházet utrpení velké, nárazy a trampoty. Cílem člověka není hrát si na Pána Ježíše na kříži. Někdo si např. stěžuje, že má obrovské bolesti. Když je mu řečeno, že Pán Bůh mu chce něco připomenout, třeba není s něčím spokojen ve vaší víře. Přemýšlejte. On  na to odpoví: Ale já tu utrpení obětuji. Potom se nedivme, že Bůh nám to potom nandá čím dál tím víc. Běda, když si P. Bůh řekne, že s tím už není možné nic udělat  a degraduje na nižší stupeň a utrpení přestane. Člověk si myslí, že si to vymodlil tím trpělivým snášením. Zatím je to Boží rezignace. Je to podobné tomu, jako když otec zlobivého, nenapravitelného kluka  rezignuje a nakonec ho dá do polepšovny. Nemá smysl se s ním bavit.

Bůh nám nabízí stát se božími dětmi. Bratry a sestrami Ježíše Krista. Podívejme se na 3. kap. Apokalypsy: Vítěz nechám sedět na svém trůně, jako já sedím na trůně Otcově. Ježíš je roven Bohu Otci. Ježíš je jednorozený Boží Syn. Má plnou Boží moc. To je vyjádřeno tím, že sedí na Otcově trůně. Teď už záleží jen na nás, co znamená výzva člověku: „Ty můžeš se posadit na můj trůn:“

Takhle „našlapané“ je Janovo evangelium celé.  Nám bohužel unikají základní, stěžejní pojmy z náboženství. Jsme jako kramáři v Božím chrámě, spíše vetešníci, ale i ten má čich, co se dá zpeněžit a co ne. Jsme jako vetešníci obrácení naruby. Ženeme se za bezcennými tretkami a cenné věci necháme povalovat. Bůh nám toho chce dát velice moc. My ale překážíme, protože jsme i stanovili vlastní koncepci náboženství a nenamáháme se, abychom pochopili, co vlastně říká Ježíš. Máme obrácené pořadí hodnot, zkreslené základní pojmy. Pán Bůh nám dává výprask a my to považujeme za metál za víru - a zatím je to docela obyčejný výprask.

Např. Říká se: „Koho Bůh miluje, toho křížkem navštěvuje.“ Ano, Pán Bůh ho má rád a proto ho navštívil křížkem. Ve 3. kap. Apokalypsy je původní znění: „Kárám a trestám ty, které miluji.“ Čili ne proto, že je dobrý. Když má tatínek opravdu synka rád a ten synek se nebude učit, tak mu ten tatíneček nějaký ten pohlaveček uštědří. Nebude ho přece mlátit za to, že Bůh nosí jedničky. To i musíme uvědomit. Otec- příživník na roli otcovství, ten se o kluka starat nebude, protože ho nemá rád. Pán Bůh nás má rád a říká: Koukej, nabídl jsem ti možnost tát se Božím Synem. Nezapomínej na to, pochop to náboženství, nespokojuj se s takovými neúplnými nejasnými představami.

Dále je tu: „Boha nikdy nikdo neviděl… Jednorozený syn …. Ten o něm podal zprávu.“ Podívejme se na stará náboženství: Kolik bylo všelijakých bohů a bůžků. Antický Olymp, to je vlastně hanbinec, snůška darebáků a lumpů, zlodějů. Hlavní Jupiter – kolik měl nemanželských dětí. To byl vrchní Bůh….

Egyptské bohy – legrační pánbíčky s ptačí hlavou. Musíme si uvědomit: Boha jsem neviděl. Buď věřím Ježíšovi anebo nevěřím Ježíšovi, ale pak  si Pána Boha nemohu vymýšlet. Já musím počkat, až mi Bůh řekne sám o sobě, co mi řekne ten, který Boha viděl. A proč je vlastně tolik různých křesťanských církví? Protože kdekdo se hlásí ke křesťanství, kdekdo  kadidlo okuřuje, žehná jím a líbá ho atd., ale kdyby lidé pořádně četli evangelium, tak by nemohl být plný pytel církví křesťanských. Totéž se týká i nás. Kdybychom pořádně chápali evangelium a byli zvyklí pořádně ho číst, pak by se nestalo, že bychom byli povrchními křesťany. Toto je smysl Janova kázání.

Jan 1,1-12

Na počátku bylo slovo, to slovo bylo u Boha, to slovo bylo Bůh..........atd….Od Boha byl poslán člověk, jménem Jan. Ten přišel proto, aby vydal svědectví o tom světle, aby všichni uvěřili skrze něho. Jan sám nebyl tím světlem, ale přišel, aby o tom světle vydal svědectví..............atd. Přišel do svého vlastního, ale vlastní ho nepřijali......atd.

   Podrobně hovořit o tomto úryvku je problematické, protože je tady celá řada myšlenek a jsou jenom nahozené. Je to úvod, začátek. Těžko si uděláme představu o obsahu knížky  jenom z nadpisu, nebo o projevu řečníka z uvítacích prvních vět. Ta věci, o kterých zde Jan mluví, jsou podrobně rozebrány v různých částech evangelia. Co říkat ? Jsme na začátku roku a myslím, že nejakutnější je ta věta „Všem, kdo ho přijali, dal moc stát se božími dětmi“, a nad tím se zamyslím. „Všem, kdo ho přijali.....“Jak skutečnost ukázala, mnoho lidí Ježíše odmítlo. Problém  „být pořádným křesťanem“ složitý, jak by se zdálo, ani to není otázka  jakéhosi tajuplného božího úřadu. Ježíš se setkává s každým z nás  a záleží na nás, jak dalece my pustíme myšlenky Ježíše, do svého mozku. Teď je rok Písma sv.  Připomínáme si, že se má číst Písmo sv. Kolik lidí Písmo sv. má ?  Kolik lidí ho čte ? A když ho čtou, rozumějí mu ?  Ti, kdo mu rozumí, připustí si ten obsah ? Tady musíme být kritičtější k sobě, protože i takový sv.Petr, nebo miláček Páně Jan evangelista, měli chvíle,kdy Ježíše nepustili ke slovu  (známe ty ty případy s předpovídáním utrpení). Jsou resp. byli pod vlivem vlastních představ – v určitých oblastech nauky. Poslední případ je, když před smrtí, žena ho maže olejem, apoštolové říkají, že je to škoda, že se to mohlo prodat a Ježíš říká : „Nechte ji, chudé máte vždycky s sebou a mne s sebou pořád nemáte, ta žena mně pomazala k mému pohřbu“. A nikdo se nezeptal „Ty zemřeš?“ Po zatčení Ježíše panika a nakonec degradace na proroka. To je otřesná skutečnost, že Ježíš něco řekne a člověk na to „to takhle není“. Když nám to někdo udělá, jsme nazlobeni a častokrát je to právem. Ale, když to děláme Ježíšovi ?  Leckdo si myslí „já to nedělám“. No, ať si to myslí. Pozor, dělali to apoštolové a my , že bychom byli lepší ? Když budeme trochu střízliví, tak se nebudeme  chtít hned tak honem k němu přirovnávat. To si člověk ani neuvědomuje, že Boha nepouští ke slovu. Když Boha budeme umlčovat, neřekne nám nic. Ale to už je chyby vaše, ne Boží. A dokladů o tom, že člověk umlčuje Boha v evangeliu můžeme najít víc než dost. A když se člověk nad tím zamyslí  a dovede se trošku kriticky podívat na sebe, tak si to musí přiznat sám o sobě taky. Má to pokaždé jinou formu, ale znamená to, pročítat si evangelium, všímat si a najednou člověk zjistí, že mnohdy ta místa čte, nerozumí jim a jde dál. Nebo jim rozumí, nalistuje to a jde dál bez toho, aby si to, co je tam psáno, pustil pod kůži. A takových míst je víc, než by se zdálo. Záleží na nás, jak dalece jsme poctiví a budeme ta místa vyhledávat. Tedy nejenom Písmo číst, ale také nechat si ho pořádně pustit pod kůži, do uší. Zamýšlet se nad tím, co nám Ježíš říká a dávat si pozor na „kdepak to takhle není“. To je v nás častější, než bychom si mysleli. Jiná věc však je, jestli naše svědomí je schopno detekovat. To už je druhá věc.

Jan 1,1-12

Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha a to Slovo byl Bůh. To bylo na počátku u Boha, všechno povstalo skrze Něho a bez Něho nepovstalo nic, co je......atd. Bylo světlo pravé, které osvěcuje každého člověka, to přicházelo na svět, na světě bylo a svět povstal skrze něj. Ale svět ho nepoznal. Do vlastního přišel, ale vlastní ho nepřijali. Všem, co ho přijali, dal moc stát se Božími dětmi......atd.        ( Přečíst Evangelium).

Zamysleme se nad tím, co jsme četli. Víte na počátku bylo Slovo a Slovo bylo u Boha a to Slovo byl Bůh, to jsou známá, mnohokrát slyšená slova. Vánoce, no přece to je jasné, každý dospělý ví,jak je to s těmi vánočními dárky, co slavíme dnes, no, že se narodil P.J., také každý ví atd., atd. Ale míň už se lidé zamýšlejí nad touto otázkou, že vánoce to nejsou jen takové ty sentimentální představy děťátka, baculatého děťátka atd. Kult maminky a dítěte, to by byl příliš slabý odvar pro vánoce. O vánocích si musíme připomenout jedno, že vlastně to, co leželo v těch jeslích, že z hlediska člověka bylo človíčkem, právě narozeným, které se nedovedlo na vlastní nohy postavit, ale že to současně mělo své vědomí, svou vůli a své schopnosti Božího Syna. Že ten vztah mezi tím dítětem a tím Ježíšem , Bohem Synem byl asi takový, jako když, třeba řekněme, vidíme dospělého člověka spát, který neví o sobě nic, pokud náhodou se neprobouzí tak neví, že existuje, jakoby vůbec nic nevěděl. Ježíš je jednak kompletní člověk, ale je to také kompletní Bůh. Krásně je to vyjádřeno v té větě „dřív než Abrahám povstal, já jsem, já pořád jsem.“U Boha je pořád, abych tak řekl, přítomný čas, nebo může být přítomnost a současně i budoucnost. Co my víme o tom, co se také označuje slovy „vícerozměrnost“ atd. Zrovna tak to dítě, z jednoho hlediska bylo dětské nemluvně se vším všudy a z druhého hlediska to byl konkrétní Bůh. Když se o tom hovoří, tak to člověk odkývá, ale je to spíš takové papírové vytknutí (?). Dá se něco vidět na rgt snímku čelisti malého dítěte? Má tam mléčné zoubky, ale pod těmi zoubky, vidět pořádné zuby dospělého, ty vyrůstají, připravují se, normálně nejsou vidět. Ty mléčné se pak začnou viklat, ale pod nimi jsou už připraveny zuby dospělého člověka, které zatím nelezou ven. Toto je chabý obraz toho, co vlastně my máme prožít. Proč jsem se rozhovořil o tom Ježíšovi, kde Ježíš už byl kompletní Bůh se vší mocí, který se účastnil tvoření světa. Čili, on měl v sobě jednak lidský organismus a měl v sobě i ten organismus Boží, ten organismus Boží vůbec nezasáhl, když bylo třeba toho chlapečka přebalit, tak to musela udělat maminka.  Proč si toto říkáme ? Narodil se nám Ježíš. A on nám chce tím připomenout, že my máme také prožít toto boží dětství, ovšem v obráceném směru. Všem, co ho přijali, dal moc stát se Božími dětmi. Je to moc, je to naše rozhodnutí. Tomu malému dítěti ty druhé zuby rostou, ono o nich vůbec neví, ta maminka vůbec o tom neví, ale na tom snímku je to vidět. To je právě smysl křesťanství. Ježíš nám to ukázal mimo jiné právě tím, že se stal člověkem. A že v tom kompletním Bohu, , abych tak řekl, vyrůstal člověk. ?y už jsme kompletní lidé, ale v nás pořád vyrůstá boží syn, bratr Ježíšův, bytost podobného typu. Samozřejmě, že Bůh nepotřebuje mít zuby, ale můžeme si to představit tak, že někde v nás se připravují ty druhé oči, druhý mozek atd. Je to velice hrubá, z hlediska věci velmi primitivní představa, ale jinak si to představit nemůžeme. A my bychom si měli uvědomit, že Ježíš nám dává a Bůh nám dává ( a proto Ježíše poslal ) , příležitost stát se Božími dětmi. Nikdo to za nás neudělá. Když tomu nebudeme rozumět, tak to za nás nikdo neudělá. Všimněte si této věci : Je to funkce J.Křtitele. Byl člověk poslaný od Boha, jmenoval se Jan, přišel jako svědek, aby svědčil o tom světle, aby všichni uvěřili skrze něho. On sám nebyl tím světlem, jen měl svědčit o tom světle. Bylo světlo pravé....atd. Čili, byl tady J.Křtitel a cílem J.Křtitele nebylo nahradit výuku Ježíšovu, ale lidi na setkání s Ježíšem připravit. J.Křtitel je nesmírně vysoká hodnost, měl nesmírně důležité poslání, on chtěl být učedníkem, ale nemohl být, protože musel dělat to svoje poslání, připravit lidi na setkání s Ježíšem.A tady jsme u jedné věci. Jednak se to týká každého z nás, abychom si uvědomili, že v nás tento proces rození syna božího má probíhat. Ježíš byl kompletní Bůh, rodil se člověk, my jsme kompletní lidé, ale jsme zatím boží nemluvňata, embrya božích synů, my o tom rozhodujeme každý sám za sebe. Nikdo to za nás neudělá. Měli by su to uvědomit také rodiče, že to nemohou udělat za své děti, že je musí naučit, že jim musí ukázat tu cestu, ale, že se nikdo nemůže za druhého stát božím dítětem, nemůže se za druhého rozhodnout, jako já se nemohu za druhého najíst. A já to také nikomu nemohu vnutit. Proto např. je tak důležité, aby si student zvykl na samostatnou práci a aby se neučil jenom pod tlakem takového vnějšího karabáče, aby i při tom studiu odevzdával pořádnou práci, aby věci napřed rozuměl, a ne aby se naučil odříkat nějaká slovíčka. Protože i tohle přispívá k formování osobnosti. A já tím vytvářím ze sebe člověka, který je schopen  kvalitně, ale taky i nekvalitně myslet. Uvědomit si !!! Ani já  nemohou nahradit vaše rozhodování, mohu udělat jenom to, co dělal J.Křtitel. To je to největší, co já mohu udělat. A když se pokouším nahradit vaši aktivitu, no tak vám potom nebudu pomáhat a bude to odsouzeno k nezdaru. My se musíme naučit vůči těm, kteří jsou na nás závislí, být Janem Křtitelem. A nikým víc. A sami v sobě si musíme uvědomovat zodpovědnost, že za nás nikdo nerozhodne, jestli budeme božími dětmi, nebo ne. Jestli nám ty druhé oči porostou nebo ne. A tady je právě rozdíl u toho malého dítěte. Maminka musí tomu dítěti dávat stravu, když maminka bud mít špatnou hygienu (kouří) tak, když se to děťátko narodí, tak ho ta maminka poznamená v tom špatném slova smyslu. Ovšem v tom vytváření toho božího syna, Bůh ten udělá všechno, ten boží syn v nás může růst, ale my to blokujeme, my ho nenecháváme růst a rozvíjet. Toto musíme chápat, musíme mít v těchto věcech jasno, no a pak to naše křesťanství začne za něco stát. Bůh nám dal moc stát se božími dětmi. Jsem rád, když vidím někoho, komu se to daří, mohu mu udělat službu J.Křtitele. Ale neudělám za něj to rozhodnutí, které musí udělat sám. A zase za mně nikdo neudělá to rozhodnutí,které jenom já mohu udělat za sebe, protože o tom, zda B.B. bude jednou boží syn, nebo ne, o tom rozhodne sám a nikdo jiný. Bůh mi dal moc a dává ruce   -obrazně- řečeno do kapes. A nikdo mi  v tom nesmí zabránit, kdyby celé peklo se spiklo, nebude mu dovoleno. A nikdo to nesmí za mně udělat. Ne, já jsem dal moc jemu ať on sám o sobě rozhodne, dal jsem mu moc stát se božím dítětem, tak můj rozkaz dodrž ! Uvědomit si to, abychom byli zvyklí nést zodpovědnost sami za sebe, uvědomovat si to právo a moc – vladařskou moc v tom smyslu- rozhodovat o sobě. Tuto moc nám dává Bůh, abychom my rozhodli, zda budeme božími dětmi, nebo ne. Mám radost, když vidím někoho, komu se to daří. Tohle to je důležité si uvědomit, že máme moc stát se božími dětmi a že to všechno ostatní je závislé na tom, kdo dobře tuto moc využívá, tomu Bůh požehná i v jiných věcech. Kdo tu moc nechápe, tak mu Bůh připomíná smysl lidského života třeba i trampotami, utrpením, vnitřním rozvratem atd.

Jan 1,1-18

„Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha...........“ Všem, kdo ho přijali dal moc stát se Božími dětmi.......... Jednorozený Syn..........ten o něm podal zprávu......“

Přát, aby P.Ježíš byl mezi námi, mi připadá jako přát aby 2 + 2 = 4. On, P.Ježíš tady je. Ono je důležité, aby ten žáček, nebo v našem případě my, jsme si na to včas vzpomněli. Tatínek tomu dítěti nepomůže, když za něj bude psát úkoly. Pomůže mu, když dohlédne na to, aby se dítě dobře učilo. To si musíme uvědomit. Jsou určité věci, které za nás nikdo neudělá a tyto věci jsou klíčové. Zdraví je víc než hmotné statky. Boží požehnání je ještě víc. Bez Božího požehnání, bez Božího zásahu se člověk nemůže hnout. Ale přát někomu Boží požehnání je totéž jako říkat „Pane Bože, buď k nám dobrý.“ Potřebuje snad dobrá matka, aby jí někdo říkal „buď dobrou matkou“ ? To by bylo spíše urážkou. Jistě, jsou matky, které špatně vychovávají a ty si zaslouží pokárání a napomenutí. A P.Bůh je dobrým Otcem. Proč je potom ve světě tolik utrpení a trampot ? No, proto, že nezáleží jenom na mně, ale také na Bohu a nezáleží jenom na Bohu, ale také na mně. Z dřívějšího zaměstnání vzpomínám, jak jsme sázeli sloupy k elektrickému vedení. Jeden člověk ten sloup neunesl, druhý také ne, ale oba ano. Jeden měl na rameni jeden konec a druhý, druhý konec sloupu. Skládání sloupu z ramen muselo být také synchronizované, aby ani jeden z nosičů nepřišel k úrazu (určitě jste to už někde viděli a dovedete si to představit). Proč to říkám ?  Jsou totiž věci, ve kterých musí tu svoji část udělat pořádně Bůh, ale kde já musím také udělat pořádně tu svoji část  (jako při shazování toho sloupu z ramen). Jsou úkony, které jsou složeny ze dvou podílů. Já musím něco udělat a můj partner musí udělat také svoje. Můj úkon nenahradí úkon toho druhého a naopak. My si musíme uvědomit, že P.Bůh je vždy připraven a Boží láska je vždycky v pohotovosti. Boží srdce je vždy otevřené, ale utrpení a trampoty přicházejí proto, že my neděláme to, co máme dělat a co za nás Bůh udělat nemůže. Bůh je všemohoucí, to je pravda, ale např. v evangeliu je psáno „Ježíš nemohl v Nazaretě učinit mnoho zázraků....“.Došel mu snad dech ?  Vzpomeňte si na to, vykládali jsme si to několikrát.  Např. představujeme si, že největším nepřítelem člověka hřích a k sv.přijímání jdeme proto, abychom měli posilu proti hříchu. Jenže, co o problému vzniku hříchu říká Ježíš ?  „Říkáte vidíme, protože váš hřích trvá.“ Proto s hříchem nemůžeme pohnout a proto přicházejí trampoty a tresty. Ono „vidíme“ je tou šedou eminencí, která rozhoduje o tom, zda pochopíme, nebo ne, zda se vymotáme z hříchu,  nebo ne. A tak jakýkoliv boj s hříchem, aniž bych se zamýšlel co znamená ono „vidíme“, je předem prohraný. Takže, když jde o něco, co bychom si mohli přát, tak si nemusíme přát , aby P.Bůh byl dobrý a také nemůžeme druhému přát, aby se naučil chápat tu problematiku „vidíme“. Proto je potřeba zamyslet se nad tím, co ono „vidíme“ znamená, kde a v čem to vězí, jak vyřešit tu problematiku, která uzavírá cest mezi člověkem a Bohem. Ježíš šel na kříž, aby nám dokázal svou lásku a hlavně, aby zlomil toto záhadné, tajuplné, pro mnohé lidi nesrozumitelné. ve skutečnosti pro každého jasně pochopitelné a druhým nevysvětlitelné ono „vidíme“. je třeba umět se zastavit. Člověk je rozjetý (např. v hádce). Ale kolikrát chceme od druhého, aby nám něco vysvětlil, ale my neposloucháme, co on nám říká, ale čekáme až uslyšíme to svoje. Ježíš na to „vidíme“ častokrát narážel  a tím křížem bylo nutné rozbít ten pocit jistoty. Ježíš sám říká, proč jde na kříž : „Aby svět poznal, že miluji Otce.“ Na první pohled ta věta vypadá nic moc. Pilát si Ježíše svým způsobem vážil a bral se o něho. Podobně Herodes, i když Ježíše prohlásil za blázna, aby se z toho vyvlékl, říká : „Já jsem na něm vinu nenašel.“ Kdo tedy ukřižoval Ježíše ? No, věřící židé, kteří nebyli ochotni opravit svoje názory na Mesiáše. To „vidíme“ je klíč, po kterém musíme sáhnout a kterým Bůh neotočí. Ten klíč je v našich rukou. A my, každý sám, se musíme naučit o tomto klíči vědět a tím klíčem otočit v pravý čas. Každý se to může naučit. Ve věci losu, vám mohu přát, abyste vyhráli.  To je věc, která není předem spočitatelná. Ale když žáčkovi budeme přát, aby dostal jedničku a přitom ho nikdo nepřezkouší, vidíme všichni, že to je vedle. My si musíme uvědomit, že v Božím jednání je přísná zákonitost, kterou Bůh dodržuje a my, když ji pochopíme, tak Bůh nám své dary dá a jeho náruč bude plně otevřená. Ono „vidíme“ chtěl bych vám popřát, jenže........, protože každý, kdo chce to najde a kdo nechce nenajde to.  Jistě, to znamená, hledat, přemýšlet, ptát se na to. My Ježíše nejlépe uvítáme mezi námi a nejlépe mu poděkujeme za jeho příchod mezi nás a za všechnu jeho lásku, když o této věci budeme přemýšlet. Jakmile to vyřešíme, otevřeme se vůči Ježíši a tím uděláme Ježíši největší radost. Člověk by rád přál, ale to hlavní máme v dosahu a nikdo to za nás neudělá a nikdo nám to nevezme. Posuďte sami, jestli je to nevýhoda, nebo výhoda, když ono „vidíme“ záleží jen a jen na nás.

Jan 1,6-28.

Byl člověk poslaný od Boha, jmenoval se Jan. Přišel jako svědek, aby svědčil o Světle, aby všichni uvěřili skrze něho. On sám nebyl tím světlem, jen měl o tom světle svědčit. Toto je Janovo svědectví, když židé k němu z Jeruzaléma poslali kněze a Levity, aby se ho otázali, kdo jsi ?.......atd. Já křtím vodou, mezi vámi stojí ten, koho vy neznáte, který má přijít po mně, jemu já nejsem hoden rozvázat řemínek u opánků. .......atd.

Je to věc nesmírně důležitá a souvisí to s tou otázkou, jak se člověk může, ale také nemusí stát křesťanem. Jak je to možné, že se některý člověk křesťanem stane a některý ne? Možná jste slyšeli, že někteří ti fotbaloví fanoušci jsou tak plni nadšení, že udělají takový malér, že třeba ten klub nemůže hrát. Ti fanouškové, to je určitý typ lidí, sami hrát hokej nepůjdou, ale strašně fandí tomu svému mužstvu. Proč to říkám? Chci říct toto: Že velmi snadno se okolo slavných osobností shlukují lidé, kteří jsou jako sběratelé autogramů. „Já jsem mluvil s tím a tím, slavným člověkem.“ Když jsem byl leště bohoslovec, vyprávěl mi s nadšením jeden občan, že mluvil s jeho „excelencí“-biskupem a on mu ráčil věnovat 5 čtvrtí hodiny. Ovšem, o čem spolu mluvili, to ho nijak netlačilo. Normálně to jsou takové dva typy lidí. Já také znám lidi, kteří něco znamenali. Ale když někdo s ním mluvil, tak řekl, člověče, mluvil jsem s tím a tím, tak jsme se bavili o tomhle, a on ti tak udeřil ten hřebík na hlavičku, tím tématem je věc, o které se mluví, ne že jsem mluvil s někým slavným. To je právě to. Vzpomínám si, našel jsem papírek, kde ještě jako kluk jsem si napsal, že byl v Československu nějaký slavný Ind a on mi podal ruku a řekl něco jako „namaha“ – nashledanou. Nakonec se ukázalo, že to byl podvodník. Proč to uvádím? Protože tohle bylo akutní v době Ježíšově ve větší míře, než si myslíme. Všichni čekali, Mesiáš přijde, byli nadšeni. A důsledek toho davového nadšení je, že Ježíše nepochopili. Proto o tohle hovořím, o těch fanoušcích. Protože to byli, abych to tak nazval, Mesiášovi fanoušci, kteří Ježíše ukřižovali. Pilát chtěl, lidově řečeno, z toho Ježíše dostat. Herodes by si nesmírně zalichotil, kdyby řekl ano, je to darebák, ale on podává Pilátovi hlášení, já na něm vinu nenacházím. Ale Kaifáš byl takový skalní fanda: „Až přijde Mesiáš, konečně se dočkáme, že ty darebáky Římany vyžene“. Problém je, že nestačí jakékoliv nadšení, jakékoliv „hurá“, jakékoliv já věřím. Já musím mít víru podloženou.  A proto např. Ježíš přichází a zakazuje svým učedníkům říkat lidem, že je Mesiáš. Naopak zase zlí duchové chtějí prorazit to „embargo“ a chtějí udělat Ježíšovi tuto reklamu. Víme, že Ježíš uzdravil nemocného a říká (často), nikomu neříkej, že jsem tě uzdravil. V jednom případě ten člověk moc povídal, Ježíš se modlil celou noc, protože tím, že vzplanulo to nadšení těch fanoušků Ježíšových. To je to, co jsou davy, zástupy, to jsou ti fanouškové, kteří pak křičí „ukřižuj“. Takže, Ježíš se modlí, apoštolové za ním přijdou a říkají, všichni tě hledají. A Ježíš říká, ne, musíme jít jinam, jinde také musím kázat. Tady vidíte na Janu Křtiteli, o kterém jasně řekl, předejde tě v duchu a moci Eliášově. Jan Křtitel o tom věděl, protože tatínek mu to řekl, jinak bychom o tom nevěděli. „Ano, jsi poslán v duchu a moci Eliášově“. Jenže, když mu říkají, poslyš, co ty jsi zač? Oni nejdou, aby se něco dověděli, ale jdou za ním proto, aby zjednali pořádek, aby se tam prostě nějací lidoví kazatelé neroztahovali. Až přijde Mesiáš, aby všechno bylo v pořádku. A od toho jsme tady my  - Kaifáš, velerada a taky ti drobní „poskoci“, takové ty malé figurky, které se vyžívají v tom, že mohou ve jménu nějakého slavného ideálu něco dělat. A to byli právě ti lidé, kteří přišli za Janem Křtitelem. Prosím tě, kdo vlastně jsi? Jsi Mesiáš? Ne. Jsi Eliáš? Ne. Jsi onen prorok? Ne. Totiž, když čteme proroky, tam vidíme figurovat jakéhosi proroka, v takovém pozadí. Je to vlastně úmyslně, protože Ježíš ze začátku jako nějaký nedefinovaný prorok vystupoval. Jsi onen prorok? Ne. Tak co teda jsi? Co říkáš sám o sobě, ať můžeme podat zprávu těm, kteří nás poslali. A on na to říká takovou tu větu, která nám dohromady moc neříká. Přestože je nesmírně závažná. „Já jsem hlas volajícího na poušti. Urovnejte cestu Pánu, jak řekl prorok Izajáš“. Totiž Izajáš upozorňoval na toto: „Až přijde Mesiáš, tak lidé, kteří nebudou psychicky připraveni, toho Mesiáše nepochopí, nebudou mu rozumět. Bude počítán mezi zločince, bude zabit. Ale jeho hrob bude slavný“. Izajáš neříká přímo „Mesiáš bude zabit“  atd., ale pozorný čtenář to vyčte. A zdůrazňuje, že musíme připravit cestu Pánu, musíme vytvořit takové podmínky, aby Ježíš k nám mohl mluvit. To je Izajáš a toto Jan Křtitel. Představte si, je to Jan Křtitel, vžijme se do té situace, on říká, podívejte se naše zbožnost není v pořádku, my se modlíme. ale nebudeme vyslyšeni. Mesiáš přijde, nevyžene Římany, ale vyžene nás atd. Teď si představte takového lidového kazatele, který by prostě chodil a toto říkal před kostelem. Co máme říkat, vždyť tamten to je pomatenec, on nejí, on nepije  a říká, že naše zbožnost není v pořádku. Ale jenom choďte do synagogy, vždyť to je pomatenec, my si ho už srovnáme. To byla atmosféra, ve které se odehrálo to, co jsme četli. No tak, co jsi zač? Kdo tě poslal? Na tom, kdo mně poslal vůbec nezáleží, o tom se nebudeme bavit. Jan Křtitel mohl říct, ano, Bůh mě poslal, abyste věděli, já mám moc dělat zázraky. On měl nejenom ducha Eliášova, ale i jeho moc. Neřekl, já jsem Eliášův dvojník, ale řekl, na tom nezáleží, kdo jsem. Jsi Eliáš – Mesiáš – onen prorok?  Ne. Co jsi teda zač? Do toho vám drahouškové nic není, já vám jenom připomínám Izajáše: „Koukejte srovnat cestu Mesiášovi, koukejte se na setkání s Mesiášem připravit, otevřít se vůči Mesiášovi. Aby, až přijde, nedošlo ke strašlivému krachu.“ To je asi význam toho úseku. No pro nás je to, dalo by se říct „pasé“. Mesiáš přišel, my víme, že je Mesiáš atd. Jenže „ouha !“Problém je tento: My můžeme zrovna tak být Ježíšovými fanoušky, jako byli židé fanoušky    Mesiášovými. My se také můžeme dát strhnout plným kostelem, my také můžeme mít radost, ano, přece jenom jsou lidé, kteří věří atd. Jenže my musíme vědět proč věříme, proč jdeme do kostela. Když nevíme, tak jsme těmi fanoušky, tak horujeme pro něco, čemu nerozumíme. Právě my musíme vědět, co, jak a proč. Takže tady vidíme jednu věc, jak Jan Kř., tak Ježíš zpočátku o sobě mlčí. Proč? Protože rozhodující je, aby člověk pochopil kázání Jana Kř., aby člověk pochopil kázání toho podivína, tesaře z Nazareta. Prosím vás, co to je zač ten tesař z Nazareta? Vždyť v něm není nic duchovního, to je úplný světák. Pozve ho nějaký gauner, on přijme, jde tam na hostinu a cpe se jako každý jiný, žádný asketa atd. To jsou řeči o Ježíšovi. Ježíš chtěl, aby se lidé naučili přemýšlet, aby rozuměli tomu, co on říká, nezávisle na tom, že on je Mesiáš. Jakmile by řekl, já jsem Mesiáš, tak by se v lidech probudili ti fanoušci, protože těmi fanoušky byli všichni – i Kaifáš. Že Kaifáš neuznal Ježíše, to bylo proto, že Kaifáš byl víc „poučen“ o tom, jak ten Mesiáš má vypadat. Abych to tak parafrázoval, Kaifáš znal dobře barvy Mesiášova klubu. Kaifáš prostě věděl, že ten tesař z Nazareta je pomatenec, on byl velekněz, on tomu rozuměl. Chápejte, my si musíme uvědomit právě tu atmosféru, ve které se tohle odehrávalo. On moc dobře věděl, že ten z Nazareta, budiž jméno jeho pochváleno, je pomatenec a posedlý a že jenom hloupí lidé za ním jdou a křičí „hurá“. Proč jsem vám to řekl? Protože je advent. Budeme oslavovat Vánoce. Samozřejmě, těmi Vánocemi skonči doba adventní, ale tenhle náš život je vlastně advent (příchod). Je to příprava na setkání s Ježíšem. A my si musíme uvědomit, že problém očistce není kvůli tomu, že by P. Bůh vedl stůj co stůj nějaké účetnictví: „Ano, ty jsi udělal tohle....Ano, P.Bože, já toho lituji, já vím. No, spravedlnost je spravedlnost. Ve 2 letech jsi vyplazoval na Pepíčka jazyk, tak teď budeš v očistci“. Ne, ne. Problém očistce je v tom, že vlastně my, když se setkáme s Ježíšem, tak dochází k problému dorozumění. Čili to, co proběhlo mezi židy a Ježíšem, probíhá mezi člověkem a Ježíšem. A to je jádro očistce. A právě proto je důležité, aby ten, kdo umírá, uměl se k Ježíšovi zachovat tak, aby mu ten Ježíš, jak se lidově říká, nešel na nervy, aby nedošlo ke konfliktu mezi člověkem a Ježíšem. Víme, že i apoštolové Ježíšovi v něčem nerozuměli. A tak, když už je ten advent, je dobré si uvědomit tuto stránku Ježíšova příchodu a uvědomit si, že nás se to týká také. I když – my přece věříme. Ale Kaifáš věřil také. A právě hříšníci, kteří stáli stranou, tak ti se vůči Ježíšovi zachovali líp, než právě takoví ti fanoušci Mesiášovi. My také můžeme udělat chybu, jako udělali židé. Nemáme odzkoušeno, jak se budeme chovat tváří v tvář Ježíšovi. Myslíte si, kdyby někdo řekl Petrovi: „Poslyš, ty když budeš mluvit s Mesiášem, tak ty mu řekneš, kdepak, to takhle není, budeš s ním jednat jako s malým klukem“, že by to připustil jako možnost? Sv.Petr a sv.Jan v tomto bodě kontaktu také měli slabiny. A sv.Petr nebo sv.Jan, to byli někdo! Řekli jsme si to trochu drasticky, ale cílem je, abychom jednou Ježíše pochopili, aby to setkání s Ježíšem proběhlo dobře. Proto je třeba přemýšlet, chodit do kostela, zamýšlet se nad svými chybami. Proto je také třeba vzít evangelium a pročíst si tu problematiku okolo Ježíšova příchodu.

Jan 1,29 – 34

Na druhý den viděl Jan Ježíše,jak jde k němu a řekl: „Hle Beránek Boží, který snímá hříchy světa“. To je ten, o kterém jsem řekl: Po mně přijde ten, který má větší důstojnost neboť byl dříve než já. Ani já jsem ho neznal, ale proto jsem  přišel křtít vodou, aby byl zjeven Izraelskému národu. A Jan vydal svědectví: „Viděl jsem, jak Duch sestoupil jako holubice z nebe.......

Je to úryvek rozhovoru Jana Křtitele se dvěma ze svých nejlepších učedníků. Tito dva to říkají svým kamarádům, jsou to nejlepší učedníci Jana Křtitele a ti pak jdou za Ježíšem. Vidíme, že Jan to neříká každému, nebo komukoliv. Jejich jména známe: Petr, Jan, Jakub, Ondřej, Filip, Nathanael. Apoštolové to nesměli říct, víme, že  Ježíš jim to zakázal. Proč?  - Nesprávné představy. Častokrát jsme o tom hovořili. Zamysleme se nad jednou větou: „Hle Beránek Boží, který snímá hříchy světa“, přesněji řečeno, nejen nad touto větou, ale nad smyslem Ježíšova kříže. Proč vlastně Ježíš šel na kříž? S tím souvisí ta otázka: „Proč člověk trpí, proč i my máme takové ty trampoty atd.“. I když utrpení je nám velmi dobře známo, bohužel nám není znám smysl. Leckdo si myslí, že má v této věci jasno. Pak se nemůže divit, když to utrpení neodchází. Jan evangelista napsal (3. kap. Apokalypsy): „Kárám a trestám ty, které miluji“. Jenže my jsme si z toho udělali: „Koho Bůh miluje, křížkem navštěvuje“. To je obrovský rozdíl. To druhé znamená: „Ano, tebe miluji, tak tě seřežu“. Kdežto to „kárám a trestám..........“ znamená toho člověka mám rád, vidím, že to jeho pokárání někam povede a proto ho potrestám, když dělá něco špatně“. To druhé vede k představě: „Ano, mně má Bůh rád, a proto já trpím, trpím za ty druhé“. To je velice nebezpečné hraní si na Ježíše na kříži. To, když člověk trpí za druhé, je velice malinkaté procento trampot a utrpení a my na to zapomínáme. Ježíš např. říká: „Dobrý pastýř klade život za své ovce“. To si nesmíme představit tak, že pastýř řekne: „Prosím vás páni vlci, sežerte mně a ovečky nechte na pokoji“. Ale, že ten pastýř je ochoten bránit své ovce i s nasazením vlastního života. Cílem je ty ovce ubránit. Tady nejde o nějakou dohodu, nebo obchod jako např. „Pane Bože, já si nechám vrtat zub u zubaře a ty to moje utrpení odečti nějaké duši v očistci“. Tahle představa je velice svůdná a bohužel svádí na scestí, protože P. Bůh nemá zájem na utrpení a hlavně si nesmíme tímto způsobem představovat funkci Ježíšova kříže. Mohli bychom o tom dlouho diskutovat.  Někdo by řekl to, jiný ono, ale my si musíme říct, co o tom říká Ježíš. Ježíš říká tyto dva výroky. „Až povýšíte Syna člověka, poznáte, že jsem to já“ (evangelium sv. Jana). Co tahle věta (úmyslně gramaticky nesprávná) říká? Člověk, když něco dělá, mnohdy pozná skutečný stav věcí, nebo pravdu až z omylu. Když udělá omyl, zamyslí se nad ním a ten omyl  mu otevře oči. Nejenom, že máme české přísloví, že „chybami se člověk učí“, ale i mnoho psychologických knížek bylo napsáno na téma: „Omyl nebo chyba v učení a jejich role“. Je to velice významné. Mnohokrát jsme si o tom říkali. Ukazovali jsme si to na Nikodémovi. Nikodém Ježíšovi nevěřil, když Ježíš říkal, že židé jsou špatní. Myslel si, to by podle toho tesaře byl Kaifáš zloděj, nebo lupič. Nikodém po rozhovoru s Ježíšem odchází a dospívá k názoru, že Ježíš je fantasta: „Přece není možné, abychom podle Ježíše my všichni zbožní židé byli vyvrhelové. A nějací celníci a nevěstky, že nás budou předcházet. Ježíš sice žije asketickým životem, ale v hlavě to zřejmě nemá dvakrát v pořádku“. Takhle nějak uvažoval Nikodém. A až potom, když byl proces s Ježíšem, když nemají proti němu důkazy a měli by ho pro nedostatek důkazů propustit, Nikodém vidí, že celý ten proces s Ježíšem je nepřipravený. Že nemají svědky a už ho zatknou, vidí, že svědky nemohou sehnat a Kaifáš zahraje to divadélko: „Neslyšíš, zapřísahám tě, abys řekl, jestli jsi Mesiáš nebo ne“. Ježíš na to: „Ano já jsem“ a Kaifáš místo toho, aby řekl: „Dokaž“, řekne: „Nač ještě potřebujeme svědky“ a Ježíše nechá ukřižovat. Nikodémovi se otvírají oči, vidí, že soud nad Ježíšem je proti židovským předpisům a že Kaifáš je opravdu vrah a s ním celá velerada. Na tomto případě je vidět smysl kříže. Ne snad, že by P.Bůh potřeboval splnit koeficient výprasku. On nemá zájem  na utrpení. Ani na utrpení Ježíše, ani našem. A buďme si jisti, že kdybychom si my dali říct, tak Ježíšovo utrpení mohlo být mírnější a my bychom nemuseli trpět vůbec. My si přiděláváme sami sobě utrpení. A Ježíšovi přiděláváme utrpení ne tím, že P.Bůh potřebuje někoho ztřískat, ale naší tvrdohlavostí. (Najít větu: „Až povýšíte Syna člověka, poznáte, že jsem to já“) Drazí přátelé, jde o Ježíše, ale i o naši kůži, o naše utrpení.

Jan 1,35-42.

Jan stál se dvěma ze svých učedníků, viděl Ježíše, jak jde kolem a řekl: „Hle, Beránek Boží.“ Ti dva učedníci slyšeli, co říká a šli za Ježíšem. Ježíš se obrátil a viděl, že jdou za ním. Zeptal se jich: „Co byste chtěli?“ Oni odpověděli : „Rabi  (Mistře), kde bydlíš?“ Řekl jim : „Pojďte a uvidíte.“ Šli tedy, viděli kde bydlí a ten den zůstali u něho. Bylo kolem 4 hod. odpoledne. Jeden z těch dvou učedníků byl Ondřej, bratr Šimona Petra. Ten nalezl svého bratra Šimona a řekl mu: „Nalezli jsme Mesiáše, což přeloženo znamená Kristus. Přivedl ho k Ježíšovi. Ježíš na něj pohleděl a řekl: „Ty jsi Šimon,  syn Janův. Budeš se jmenovat Kéfas, to je v překladu Petr (Skála).

Je třeba, dobře si uvědomit, jak vypadala tato událost. Je to totiž první setkání Ježíše s apoštoly. Když čteme Marka, Matouše, nebo Lukáše mohl by vzniknout mylný dojem, že Ježíš se setkal s apoštoly poprvé při tom zázračném rybolovu, zatímco ono to bylo setkání už starých známých. To 1. setkání z dnešního čtení  se stalo na druhý den po Ježíšově křtu. První den se Ježíš nechává pokřtít od Jana Křtitele. Jan Křtitel vidí, že tady je někdo lepší než je on a říká: „Prosím tě, pokřti ty mne, ty jsi lepší než já.“ Ježíš, tak potichu sykne: „Koukej dělat, co máš nařízeno, všichni máme svoji funkci. Když křtíš všechny lidi, tak pěkně pokřti i mně.“(Promiňte, že to říkám takovou hantýrkou, ale ono to tak nějak klidně mohlo být.) Jan Křtitel, který by byl strašně rád učedníkem Ježíšovým, pokřtí Ježíše, je mu líto, že Ježíš nepokřtí jeho a zůstává učit dál. Jan Křtitel má své stálé učedníky a mezi ně patří Jan Evangelista, Petr, Ondřej, Filip. To byli rybáři z Galileje, pravidelně navštěvovali Jana Kř. a prodiskutovávali ty svoje věci a problémy. Na druhý den stojí Jan Křtitel u Jordánu se dvěma učedníky. Jeden z nich byl Ondřej a ten druhý s velmi, velmi velkou pravděpodobností Jan evangelista.  Jan Křtitel říká: „Vidíte tam toho, to je Beránek Boží.“ Proč říká „Beránek Boží“, to dnes nebudeme rozebírat. Je otázka, jestli chtěl, nebo nechtěl jenom naznačit, že Ježíš je Mesiáš, to můžeme rozebrat jindy. Ježíš, jakoby šel kolem (samozřejmě, že to měl přesně spočítané). Pak ti dva učedníci jdou za Ježíšem. Důležité je, všimnout si jedné věci: „Mistře, kde bydlíš?“ Ježíš: „Pojďte a uvidíte.“ Šli k němu, a viděli, kde bydlí a zůstali celý den u něho. Ondřej vyhledal svého bratra Šimona a řekl mu: „Poslyš, našli jsme Mesiáše a je také z Nazareta.“ V další části evangelia se můžeme dočíst, že Ježíš potkal Filipa, vyzval ho: „Pojď se mnou.“, jako do Galileje. „Uděláme partu a půjdeme spolu.“ Dále se můžeme dočíst jak Filip přivádí k Ježíšovi Nathanaela. Filip řekl Nathanaelovi: “Pojď, nalezli jsme Mesiáše, je to Ježíš z Nazareta.“ Nathanael se diví (doslova namítl): „Může z Nazareta vzejít něco dobrého?“ Filip: „Pojď a podívej se“.  Když Nathanael přichází k Ježíšovi, Ježíš říká: „Podívejte se, tak tohleto je správný Izraelita“. Nathanael: „Odkud mě znáš?“ a přitom si klidně může myslet: „Jó, kupuje si lidi, dělá líbivou politiku, ani mně pořádně nezná a už mně chválí“. Ježíš na to: „Dříve, než tě Filip zavolal, seděl jsi pod stromem (fíkovníkem).“ Načež Nathanael říká: „Mistře, ty jsi opravdu Boží Syn. Promiň, já se ti omlouvám. (promiňte, já se tu situaci snažím trochu rozehrát, jak se ve skutečnosti pravděpodobně odehrávala.). Já jsem Filipovi nechtěl věřit“. Ježíš odpovídá: „Tenhle doklad, to je maličkost. Dokladů budete mít daleko víc. Uvidíte nebe otevřené a boží anděly vystupovat a sestupovat k Synu člověka. Ty se mi nemusíš omlouvat za to, že jsi i to chtěl ověřit. To je naprosto v pořádku.“ Nyní máme celou tu událost vylíčenou. Chceme si tady přitom zdůraznit, že my máme takovou tu tendenci, že při odpovědi na otázku: „Mistře, kde bydlíš ?“, „Pojď a uvidíš“ a my na to odpovíme: „Ale ne, jenom mi řekni, kde to je.“ Ježíš by mi řekl adresu, já tam nepůjdu, ale budu si tu adresu pořád opakovat: „Ježíš bydlí Horní 15, Ježíš bydlí Horní 15, atd“. Já sice nevím, kde je ta Horní 15, ale vím adresu. Člověk se spokojí s prázdnými slovy, určitým věcem nerozumí a často je opakuje (moje poznámka: často opakujeme různé modlitby, zejména Otčenáš, a vůbec se nezamýšlíme nad tím, zda-li té modlitbě rozumíme). Velmi často jsem se setkal s lidmi, kteří chtěli radu a když jsem jim řekl: „Tohle a tohle udělej“, tak to prostě dělat nechtěli. Ale radu chtěli. Oni chtěli pouze vysvětlení svého problému. Já jsem jim to vysvětlit nemohl. Proč?  Jsou věci, které můžeme slovy popsat. Jsou ale také věci, které musí sám na vlastní kůži zažít a dokud je nezažije, tak jim nerozumí. Je chyba takovému člověku cokoliv vysvětlovat, nebo v člověku vznikne klamné zdání, že věci rozumí a ve skutečnosti nerozumí. Připomeňme si známou historku o Eulenspiegelovi. Jde kolem něho pocestný a ptá se, „jak daleko je do  města XY? Eulenspiegel říká :“Jdi.“ Pocestný na to: „Já se tě ptám, jak daleko je do města ?“  On opět : “Jdi.“ Pocestný: „Ptám se tě srozumitelně, jak je daleko do města.“ On: „Já ti odpovídám srozumitelně, abys šel.“ Pocestný se naštval a šel.  Najednou Eulenspiegel na něj volá (třeba): „Jeden a půl hodiny!“ Pocestnému to nedalo, vrátil se zpět a ptá se: „To jsi mi nemohl říct hned?“  Eulenspiegel odpověděl: “Víš, že nemohl, já jsem totiž nevěděl, jak rychle jdeš.“ Historka je to úsměvná, jenže co když potkáte člověka, který chce po vás radu a vy mu to nemůžete vysvětlit. Toho člověka to přestane bavit, když ode mne pořád slyší to „jdi“. ( Od Ježíše může slyšet: „Jdi a dělej.“) My se častokrát modlíme: „Ježíši pomoz“ a on říká: „Jdi“ a my na to: „No, jó, ale já chci, abys mi pomohl s tímto a tímto hříchem“. Jenže Ježíš nám nepomůže. A místo toho, aby si člověk řekl: „Jsem jako ten pocestný, který se pořádně neptá“, radši si řekne: „Já to svoje utrpení obětuji“, nebo si řekne: „Ano, P. Bůh potřebuje ty moje modlitby za někoho jiného.“  A člověk si pěkně, krásně najednou začne hrát na spasitele. Zatím, ve skutečnosti, nám Ježíš říká: „Jdi“ a my to jeho „Jdi“ neslyšíme. Zbývá nyní říct, co je to, to „jdi“. V evangeliu máme spoustu věcí. Když je nebudeme číst, nebudeme vědět to „jdi“. Mohli bychom říci, chceš-li být vyslyšen, tak vezmi do ruky evangelium  a čti. Samozřejmě, v té 1. fázi, člověku jasno nebude. Naopak, vynoří se mu spousta problémů, otázek a nejasností. A to už budou otázky další generace. A na ty otázky se už pomalounku bude moci odpovědět. Zpravidla se vynoří celá řada těch otázek. Pak někdy stačí zodpovědět jednu otázku z těch otázek a ty ostatní se začnou zodpovídat samy od sebe (v závislosti na sobě).  Když někdo přijde za mnou s dotazem, tak mu řeknu: “Pěkně si to napište, bez přikrašlování, tak, jak to cítíte. Počítejte s tím, že těch otázek bude hodně. Nechci žádné zdvořilé formulace, protože se musíte vypořádat s tím, co si o tom myslíte.“ Když si budu myslet o P. Bohu, že je tyran, tak když chci ozdravit svůj vnitřní vztah k Bohu, tak musím říct: „Víte, mě ten Bůh připadá, někdy jako tyran.“ A ne si říct: „Ne, já to nesmím říkat, já vím, že Bůh je dobrý, já věřím“. Ten člověk nikdy ten svůj vztah neozdraví a s tím problémem averze vůči Bohu bude dál zápasit. Tedy papír a tužku. Pamatuji si na jednu dívčinu, jak ke mně přišla a řekla: „Já těch otázek mám hodně.“ Já myslel kdoví kolik! Bylo jich kolem 20. Otázky byly sepsané (upozorňuji – neseřazovat je). Zodpověděl jsem jí jednu jedinou otázku, myslím, že to byla 17. Dívčina se zamyslela, chvíli přemýšlela a pak řekla: “Děkuji, teď mi je jasné všechno.“ Chápete, co tím chci říct?  My jsme někdy netrpěliví na odpověď, chceme odpověď jenom na naši otázku (vybranou). My musíme vzít do ruky evangelium a nejenom ho číst, ale také to, co chápeme dělat. Vyvstanou nám otázky další generace, ty otázky tvoří řadu a pak se nakonec objeví otázka (později), která bude obsahovat odpověď na ten náš problém. Tohle, drazí přátelé, platí všude, nejenom v povídce, ale i ve vědě, v profánním životě, ale také i v křesťanství. „Mistře, kde bydlíš?“ Ježíš: „Pojďte a uvidíte“. Ježíš nám neodpoví hned, ale odpoví: „Pojď, uvidíš, dělej, uvidíš.“

Jan 1,48-52  + Dan 1.,7.kap.

Ježíš uviděl Natanaela, jak k němu přichází, a řekl o něm : To je pravý Izraelita, ve kterém není lsti......atd. Amen, amen pravím vám, uvidíte nebe otevřené a Boží anděly vystupovat a sestupovat na Syna člověka.

Chceme se zamyslet dnes nad tím 1. čtením a nad závěrem toho evangelního čtení. Proč?  Setkáváme se dneska se třemi archanděly – Michael, Gabriel, Rafael. Slovo „anděl“ nám toho moc neříká. Vždycky mi bylo proti srsti, když o někom, kdo je chytrý, se řekne, ten je chytrý jako ďábel. Ale otřáslo se mnou velice do hloubky, když jsem slyšel, jak jeden kluk povídá druhému, ty jsi hloupý jako anděl. Otřáslo, protože jsem si uvědomil, že je to naše podvědomí. Ďábel je symbolem chytrosti a anděl ?  Prosím vás, vemte si ty některé andělíčky, jak vedou ty dětičky přes propast, rozbitá lávka, dětičky jdou, anděl je vede, aby nespadly z té rozbité lávky. A když v životě spadnou, kde ti andělé budou ? Co je ještě otřesnější, je to malování těch andělů, jako baculatí kloučci s křídlama, nebo dokonce jenom hlavičky s křídlama. Hlavičkou s křídlama bych být nechtěl.  To 1. čtení nám líčí, pro nás nezvyklým způsobem, abych tak řekl, v přehnaných barvách, trůn, ohně, jeho kola žhnoucí oheň, ohnivý proud vytéká, vychází z něho atd.  My si musíme uvědomit, jedno – andělé jsou bytosti nesmírně dokonalé, nesmírně krásné a silné. To nejsou žádní baculatí kloučkové, nebo dokonce hlavičky s křídly. I ďábel, kdyby se nám zjevil, budeme ho považovat za  boha.  Tím spíš anděly, kteří dokáží nejenom, jak se lidově říká s leckým si to rozdat, ale přemoci ho. Proč je tak důležitá ta správná představa andělů ? A nebo, abychom použili bibl.výrazu „boží synové“. Proč jsou pro nás tak důležití ? Jednoduše proto, že smysl našeho života není nějak se proplazit do nebe. 1. kap. Janova evangelia říká, „dal jim moc, stát se božími dětmi“ (nám). My máme takovou představu nebe,  andělů, svatých a sebe samých strašně ubohou devalvovanou. My, oproti andělům jsme samozřejmě naprosto bezbranní. Ďábel, kdyby se nám zjevil, tak ho budeme považovat za boha a jednak kdyby chtěl, tak může manipulovat s naším mozkem a klidně si číst naše myšlenky, vymazávat je a vkládat tam. Jistě, může manipulovat s naším mozkem, tak jako člověk s počítačem, že do toho vkládá, co má, může dělat peek  a poke atd. Čili, laicky řečeno, může číst naše myšlenky,  z mozku vymazávat a vkládat. A tohle to přímo říká Ježíš. Proč tohle říkám ?  Abychom si uvědomili, že je to bytost nesmírně inteligentní, daleko silnější než my, pro nás nepostižitelná, nesmírně silná. My si nepřipomínáme anděly proto, abychom prostě rozmnožili o další tu řadu našich přímluvců o další prvky, ale proto, abychom si uvědomili, že to je smysl našeho života, to je nám nabízeno. Bůh nám nabízí, abychom my se stali bratry a sestrami Ježíše Krista. Máme se stát božími dětmi. My to můžeme dotáhnout na tu úroveň, na které, abych tak řekl, sedí Ježíš. Říká: „Vítěze nechám sedět na svém trůně, jako já sedím na trůně Otcově. Čili ze strany boží není námitky. A naopak božím plánem je, bohužel, jenom vzdálenou touhou, abychom my pochopili tu boží koncepci a začali pracovat na výstavbě svého „já“, svého myšlení, svého chápání. My se jenom snažíme pomodlit se, nehřešit, ale to je málo. Potřebujeme vědět, jak si Bůh představuje výstavbu naší osobnosti. A toto se nám nabízí. My se můžeme stát božími dětmi, my můžeme po smrti být stejně silní, jako ten nejsilnější archanděl. Ze strany boží není námitek, kdybychom to dokázali, tak Bůh nám to umožňuje, ale my pro své předsudky se nedokážeme stát rovnocenným duplikátem Ježíše Krista. No, sedět na Ježíšově trůnu, jako On sedí na trůnu Otcově, jako Ježíš je roven Otci, my bychom mohli být rovnu Ježíšovi. Bohužel, nebešťanů toho nejvyššího kalibru, té nejvyšší šarže bude velmi málo. Proč ?  Inu proto, že my zapomínáme na tuto boží nabídku. My ji neoceňujeme. My máme představu nebe značně primitivní a my se v ní zabydlíme. A těžko se potom budeme z toho dostávat. Jistě, je dobré být i tím nejmenším andělíčkem v nebi, abych tak řekl, tou hlavičkou s křídly, i ten nejmenší nebešťan je nesmírně šťastný. Šťastná bytost, krásná, ale ono opravdu stojí za to zamyslet se nad tím, že Bůh nám dává příležitost sami sebe rozvíjet. Ne pouze jenom nedělat hříchy, ale příležitost sebevýstavby, výstavby svého „já“. Člověk je stvořen, sám sebe udělat nemůže, ale člověk může ze sebe udělat božího syna - anděla. A proto je tak důležité, abychom v tom andělovi viděli bytost silnou, krásnou a ne jenom takový ten „slaďáček“, andělíčka atd. „Dal jim moc stát se božími dětmi“.  To jsou silná slova. Jenže to vlastně znamená vědět, co Ježíš chce.  Znát Bibli, rozumět evangeliu a rozvíjet své psychické vlastnosti. Ne pouze nehřešit, to je málo. Ale rozvíjet svoje psychické vlastnosti, abychom byli schopni pochopit Ježíše. A zas řeknu něco hantýrkou, musíme co nejvíc rozšířit software, aby se v nás mohl rozrůstat Ježíšův hardware. A teď lidově : My se musíme naučit podle Ježíše myslet, abychom mohli dostat jeho moc. My se musíme naučit myslet, jako myslí andělé, aby, lidově řečeno, nám mohla narůst křídla.

Jan 2, 1-12

Kána Galilejská – při poslouchání, čtení, vůbec nás nenapadlo, proč se tak jmenuje, kolik materiálu k přemýšlení se tam nachází. Kána – podobně  jako Brod (máme jich několik, proto 2. slovo upřesňuje). Jak to s tím 1. zázrakem vypadalo? (trochu historie)

Když se chlapec narodil, tatínek už dal stranou víno na jeho svatbu. Tudíž to víno na svatbě bylo pořádně uleželé a ne nějaký druháček. Bylo to víno prvotřídní a vyzrálé, staré jako ženich. Během svatby nastane poplach v kuchyni, protože víno dochází a hrozí ostuda před hosty. Svatby trvaly několik dní,sešlo se tam celé okolí. Správce svatby  měl mimo jiné na starosti, aby všechno klapalo,aby žádný host neseděl bez jídla a pití. Že  dochází víno v první řadě to věděl správce. Maria jde za Ježíšem a on: „ženo ještě nenastala moje hodina“. přesto k zázraku dochází.Že by to Pán Bůh měl  tak přesně vyměřené na minuty. Role Marie není v tom, že protože je to matka  Boží, může se zúčastnit 1. zázraku. To je obrácené.  Maria dobře vychodila „obecnou školu“ a pak „střední“. Maria,když byla u Ježíše, mu velmi dobře rozuměla. Maria, protože rozuměla Ježíšovi,proto se stala matkou Boží. (U Boha neplatí kauzalita, ví dopředu, jak bude každý člověk s dary hospodařit). Maria, i kdyby nebyla Ježíšovou matkou, a měla možnost být jeho posluchačkou a byla by na svatbě, tak by to udělala také. Kůň se pohybuje s kočárem. Kůň se pohybuje ne proto, že ho kočár tlačí, ale kočár se pohybuje proto, že ho kůň táhne. Musíme si tu najít tu správnou souvislost. Marie se stala matkou Boží proto, že dobře myslela, že dobře vychodila tu „obecnou školu“, případně ty vyšší. Doma se nebavili o peřinách sousedky. Ježíš toho měl plnou hlavu a Maria také. Maria byla dobrou posluchačkou Ježíše, protože dobře vychodila „obecnou školu“. Proto byla dobře vyučená a proto tu vystupuje jako spoluaktér při tom 1. zázraku. Když si budeme myslet, že kůň chodí proto, že za ním je kočár, pak nikdy se v tom kočáře nesvezeme. My, ale musíme vidět ten kauzální sled, nebo si nic nevyprosíme, nebudeme vyslyšeni. Otočení sledu znamená,  že chceme jít rovnou do Ježíšovi školy, rovnou číst evangelium, dokonce něco od Boha vyprosit. Kvalitní modlitba je na konci evangelia a nám uniká začátek, co kázal  Jan Kř. , čím začínal kázat Ježíš, co bylo vyjádřeno křtem Janovým. Maria dobře přemýšlí. Ona dochází k závěru, že Ježíš by měl dělat zázraky.  Ježíš jí sice záporně odpoví. Ona si neřekne:  „Já jsem jeho maminka,on mně musí poslechnout“. Ona je v 1. řadě žákyně Ježíšova a nikdy nestaví matku nad žačku. Není tu sice časový údaj, ale v kuchyni říká „Když přijde můj syn,ať to bude cokoliv,udělejte to“. Frmol v kuchyni pokračuje, správce jako na trní. Ježíš přichází do kuchyně a dává zdánlivě nesmyslný rozkaz. „Naplňte džbány vodou“. To byly stovky litrů. (Horor by byl oznámit hostům,není víno, jděte domů.Lidé v kuchyni nechápou,ale s bezradností poslechnou. Pak Ježíš říká a noste na stůl. Co si to služebnictvo pomyslelo? Maria asi zasáhla,aby to udělali.  „Co z toho bude, vodu nesem hostům“? Asi tak pomyslili služebníci. Protože neměli skleněné, ale hliněné nádoby, změnu vody na víno nepozorovali. Pak správce ochutnal. Změnou intonace mohu vyjádřit různě to překvapení správce. Tady ve skutečnosti se správce rozčilil, protože se to tak nikdy nedělalo. (na ženicha). To byla ostrá výměna názoru. Ženich je v tom nevinně. Správce má důkaz, že mu před tím ženich říkal, že nemá víno a teď najednou tady je. Tak co je to tu. A pak nějaký klouček podotknul: Ale my jsme jen nesli vodu.

Tu větu ještě nepřišla má hodina  my můžeme chápat z hlediska času, ale splnění určitých podmínek (nutných pro zázrak). Např. spoluúčast člověka. Ježíš dělal zázraky,když byl o to žádán,  většinou (chození po vodě). U rozmnožení chlebů chce, aby zázrak udělali učedníci  a když ho neudělali, tak ho s nechutí udělá sám. Ježíš se nemocných většinou ptal: „Co chceš,abych ti udělal“? Ježíš vlastně matce řekl: „nejsou splněny podmínky“. Proč? Maria přišla za Ježíšem pouze jako někdo z kuchyně říct: chlapče ty to udělej. Ale Maria začne přemýšlet  (Nepřišla hodina) a nějakým způsobem dozrává (za určitý čas) , že sama se stává partnerem do zázraku, který Ježíš vyžaduje. Takováto provazování ke spolupráci máme  častokrát  v evangeliu. Např.Jak jde Ježíš po vodě. On je chtěl vyprovokovat ke spolupráci, aby člověk spolu s Bohem se účastnil na Boží činnosti. Boha baví tvořit. Ježíše bavilo dělat zázraky. Chtěl, abychom my sním spolupracovali. Ježíš nechtěl vynikat. Jeho ideálem bylo,aby všechny ta luxusní zázraky udělali jeho žáci. To by byla jeho radost.  Kána – splnění požadavku partnerství a ne časový faktor. Maria spolupartnerkou i když pasivní. Krásná pasivní spolupráce  je případ té pohanky, která mu říká: „Ale co padne pod stůl, vezmeš to tomu psovi?“ Ježíš: „Veliká je tvá víra ženo“. Ježíš ji chce vyprovokovat k tomuto fantastickému jednání. Maria právě tady pochopila to partnerství. Jinak to není věc pouze Marie. Ježíš chce také od apoštolů, aby dělali zázraky. Jednou se stalo, že Ježíš byl na hoře a oni zbabrali zázrak a řekli si počkáme až přijde Ježíš. Jak potom dostali za to vynadáno. V tomto kázání se neříká jak ta spolupráce konkrétně vypadá. Chce se hlavně zdůraznit, že nejdříve základní počty, pak středoškolské  případně i vysokoškolská matematika pak mohu něco spočítat. Začít se v každém případě musí obecnou školou. Proto byl nejdříve křest. My musíme zrevidovat to, co jsme se v obecné škole naučili. My musíme postavit sv. přijímání a jiné základní pojmy na jiný  pořádný základ. Jan  Kř. toto zdůrazňoval. Bylo to vlastně opakování obecné školy pro dospělé. A ti, kteří si řekli, ano je mi to jasné, já vím a chci co mám dělat, ti se nechali pokřtít Janovým křtem.

Jan 2,13-25

Byly blízko židovské velikonoce a Ježíš se odebral vzhůru do Jeruzaléma. V chrámě zastihl prodavače býků, ovcí a holubů, i směnárníky, jak směňují atd. Nedělejte z domu mého Otce tržnici....atd.

Věc té dnešní problematiky je příliš bohatá a proto nelze podrobně o všem hovořit. Proto, jak se říká budeme ďobat tady i tamhle. Janovo evangelium z jednoho hlediska není pro začátečníky i když z druhého hlediska pro začátečníky je. Nejdříve si připomeneme, jak vypadal chrám. Zhruba by se dalo říct, když Ježíš vešel do chrámu, tím se nemyslí přímo vnitřek budovy, ale to nádvoří kolem a kolem dokola toho nádvoří byla podloubí, různé budovy. V těch podloubích se např. v příjemném chládku na čerstvém vzduchu učilo. Byl zde např. kněz, který zapisoval malomocné. To nádvoří bylo ještě rozděleno na  dvě půlky (nádvoří). Jedno z nich bylo nádvoří pohanů. V samotné budově židovského chrámu byly také dvě části, rozdělené oponou. Do jedné části vstupoval kněz, který přinášel obětní dar. Za oponou byla pak druhá část – velesvatyně, kam pouze jednou za rok, pouze o Velikonocích, směl vejít pouze velekněz. Bylo to děláno tak, že pokud by tam šli např. zedníci, tak ti měli taková malá dvířka v boční stěně. Oficiálním vchodem šel jednou za rok velekněz. A když teda byl Zachariáš v chrámě, tak to byl v prostoru, kde se přinášela oběť. Jinak si třeba uvědomit, že synagógy, to nejsou chrámy, ale jakési školy, kde se vykládá Písmo, případně modlí. Tam se oběť nepřináší, i když se tam konají bohoslužby. Židé mají synagógy, ale chrám pouze jediný.  Když byli Židé vyhnáni Římany, chrám byl rozbit, jak Ježíš předpověděl a na jiném místě chrám nesmí stát, protože Bůh si vybral místo pro svůj chrám. Řekl: „Tady bude stát“. Takže Židé si nemohou nikde jinde chrám postavit. Zdá se nám to tvrdé, ale uvědomte si. Na jedné straně Ježíš je ochoten za nás umřít na kříži. Ten P. Bůh by byl nějaký schizofrenik, kdyby poslal svého Syna na kříž a pak by řekl  ne, navztekám se, a žádný kostel nebudou mít. Jenže P. Bůh není schizofrenik a tady nám dává také najevo, že kostel musí plnit svoji funkci, z kostela si musíte něco odnést a ne do kostela chodit pouze pro uklidnění svého rozhořčeného svědomí. V kostele se musí podávat pořádná oběť, kvalitní. Kostel musí být zdrojem. A to jsou věci, které nám bohužel unikají. My nerozlišujeme mezi tím, zda-li jsem se modlil dobře nebo ne. Nanejvýš rozlišujeme, že jsme se modlili roztržitě. Jenže ta roztržitost nemusí být chybou v podstatě. To může být znamením, že ten člověk se buď modlí málo a neví proč se modlit a objeví se roztržitost, nebo jinak řečeno je to špatný žák ve škole, který je roztržitý a vyrušuje.  Ale na druhé straně, kdyby jste měli dobrého žáka, kterého by jste nechali chodit pět let do první třídy, bude z něho největší zlobil. Ne proto, že se nechce učit, ale právě proto, že se učit chce. Žák, který zlobí ve škole, tak zlobí proto, že je buď pozadu než průměr, nebo vepředu. Bohužel kritéria pořádné modlitby jsou mezi křesťany málo známá. Židé to měli jednoduché. Bůh jim prostě řekl: „Chrám bude stát tak dlouho, dokud budete pořádně plnit má přikázání“.  Když je však Židé přestali plnit, přicházeli proroci a říkali: „Pozor, chrám bude zbourán“. Židé si nedali říct, potom přišel Jeremiáš a sebral to nejcennější – svatostánek – Archu úmluvy. Jeremiáš s několika kumpány vloudil se těmi bočními dvířky a odnesl Archu úmluvy. Kde je? Nevíme. Víme jenom, že je někde. Až se Židé vrátí k pořádnému náboženství, tak se potom najde. To je zákonité, slíbené atd. Proč si tu historii kolem chrámu říkáme? On totiž ten Jeruzalémský chrám je vzorem a jeho osudy jsou vzorem a výstrahou naší zbožnosti a našich kostelů. U nás je sice těch kostelů plno, ale musíme si uvědomit, že nemůžeme nezodpovědně hazardovat se svým křesťanstvím. Jednou tak, pak zase onak, ale hlavně, že se modlím a chodím do kostela, rád si zazpívám. Já musím být vůči sobě, vůči své zbožnosti víc kritický, než dosud. Proč? Protože tak, jako Židům Bůh odňal chrám, tak také může odejmout chrám víry každému z nás. Prostě rozpadne se naše víra, objeví se pochybnosti, nejistoty, mám chodit sem nebo tam, mám být křesťan nebo hinduista atd. To jsou signály  (ne však první generace). Pak se objeví problematika hříchu, se kterým se člověk nemůže vyrovnat, marně s tím zápolí, křesťanství u člověka se rozpadne, on o tom neví, chodí do kostela dál, modlí se, ale kvalita jeho zbožnosti je rozbitá (ale on o tom neví). Teď přijde to, co postihlo Židy . Odnětí chrámu, odnětí zbožnosti. Teda člověk, když nekontroluje kvalitu své zbožnosti, chodí do kostela a modlí se nekvalitně, Bůh tomu člověku vezme – právo plnohodnotně chodit do kostela např. tím, že člověk se dostane do situace trvalého hříchu (narkoman, alkoholik, život v nesprávném manželství, všelijaké psychické úchylky). To je ono odnětí „chrámu“. Židům to Bůh předpověděl. Chrám mohl stát na věky, kdyby plnili přikázání. Přišli i proroci, varovali a nestačilo to. Pak zmizení Archy úmluvy a ani to nestačilo. Zjistil to velekněz o Velikonocích. Místo toho, aby se nad tím zamysleli, tak si říkali: „Který darebák to mohl udělat?“ A on to byl Jeremiáš, který ji pro další generace zachránil. V našem kostele je hlavní svatostánek a u křesťana je hlavní, aby věděl, proč se jde k sv. přijímání (to je otázka, kterou spousta lidí nezná). Archa úmluvy byla centrum chrámu v židovském náboženství. Chrám byl postaven pro Archu úmluvy. Náš kostel je postaven pro Ježíše ve svatostánku. Naše křesťanství má směřovat k tomu, abych dobře a se správným porozuměním chodil ke sv. zpovědi a sv. přijímání. Abych se správně naučil myslet. Abych jednou, až se setkám s Bohem, se z toho nesesypal. Ví se, že ukrytí Archy provedl Jeremiáš, ale jestli to věděli současníci, kdo ví. Je možné, že to Jeremiáš lidem řekl, protože ještě za života Jeremiáše (z hlediska dějin  za krátkou dobu), došlo k obležení Jeruzaléma a k rozbití chrámu (pozor, toho prvního, ne toho, co tam byl Ježíš). A když Židé plakali (jedna z možných verzí), že právě v této době jim Jeremiáš řekl: „Chrám je pryč, ale Archa úmluvy je schovaná“. Takže těm židům v exilu, toto mohlo dodat naději a odvahu. Židé za nějakou dobu mohli se vrátit zpátky a postavili ten druhý chrám, kam vešel i Ježíš (ale už tam nebyla Archa úmluvy). Tedy, když chrám plnil svoji funkci, tak stál. Kdyby ji plnil pořád, stál by navěky. Když Židé přestali s pořádným náboženstvím, přišly nejdřív výzvy, pak drastické upozornění ve formě zmizení Archy úmluvy a pak ještě drastičtější upozornění ve formě rozbití chrámu. Když ani toto nepomohlo, pak vyhnání, deportace, obrovské utrpení. A to je obraz ne jenom toho Jeruzalémského chrámu, ale i naší zbožnosti, kvality zbožnosti. Já musím vědět, proč jdu do kostela, já to musím mít pořádně vyřešené a když to nemám, tak mi P. Bůh začne signalizovat „Pozor, chyba!“. Když nepřiznám si ten signál, tak ho přestanu vidět. Pak přijdou signály další. Jak? První taková věc je, že člověk čte a nerozumí tomu. Další signál třeba je, že přijde pokušení, kterému se člověk ubrání. Pak, ale až přijde pochybnost, objeví se hříchy, čím dál, tím závažnější, ale člověk si říká: „Já jsem dobrý, já se snažím, chodím k přijímání atd.“ A najednou bác, je nám vzata Archa úmluvy, je nám vzato sv. přijímání tím nebo oním malérem, trvalým hříchem. Řešení? Mohu říkat: „P. Bůh je krutý, když to na mně dopustil“. Ale také bych si mohl říct a měl bych to říct: „Jsem to ale hlupák, jemné signály jsem neposlechl, tak alespoň poslechnu nyní ten houkavý signál vrcholného nebezpečí. Je mi vzato sv. přijímání  - Archa úmluvy. Pozor, hrozí mi, že mi bude vzat celý chrám. Pozor je to velmi aktuální. Kněží je stále méně, církev ztrácí vliv, je dokonce pronásledována. Copak nám to nestačí?

Jan 2,13-25

Byly blízko žid. Velikonoce a Ježíš se odebral vzhůru do Jeruzaléma. V chráme zastihl prodavače býků, ovcí, holubů, směnárníky, jak tam sedí. Udělal si z provazů bič a vyhnal všechny z chrámu......atd. Židé mu namítli : „Jakým znamením nám dokážeš, že tohle smíš dělat?  Ježíš jim odpověděl: „Zbořte tento chrám a ve třech dnech ho znovu vystavím.“ .....atd. Teprve až když byl vzkříšen, uvědomili si učedníci, co tím chtěl říct a uvěřili Písmu i slovu, které Ježíš řekl. .....atd. Sám totiž věděl, co je v člověku.

Tahle pasáž je dost náročná na pochopení, ale zas ne tak moc.  Nepatří mezi ty super náročné. Upozorňuji tady proto, že tady jde o povrchní čtení, o povrchní chápání. Uvědomte si, že chrám – vlastně je to tzv. svatyně, kdežto chrám v Jeruzalémě to bylo kolem takové nádvoří (nám. Míru), bylo tam podloubí atd. Takže v chráme zastihl prodavače dobytka, ptáků atd., prostě ti by nebyli tady v kostele, ale na náměstí ( v nádvoří). A když se řekne, Ježíš byl v chrámě, tak také mluvil na tom náměstí. Do vlastní svatyně vstupoval kněz a nikdo jiný. A do velesvatyně jenom velekněz a to pouze o Velikonocích. A tedy musíme ty prodavače umístit na náměstí. A když to náměstí bylo místem pobožností, nemůžeme se divit, že Ježíš odtud vyháněl ty prodavače. Navíc ještě, nezapomeňme, že v takovém orientálním obchodě se také smlouvá. Že se handrkovalo, že se dohadovali, byl tam hluk, křik. To smlouvání je neodmyslitelné v tom orientálním obchodě. Víme z jiných dokladů, že ten velekněz Annaniáš, resp. jeho synové brali víceméně úplatky (trhovné) za to, že v tom prostoru mohl někdo prodávat. Říkalo se, že je to bazar, či tržiště Annaniášových synů. Ježíš vzal provaz a teď z něj udělal takový karabáč s uzly a teď jako takový rváč šel do toho a začal je vyhánět. Tak chrámová stráž přišla a říká, protože velekněží brali ty úplatky a cítili se dotčeni, co se nám tady ten tesař bude roztahovat, na místě naší pravomoci? Takže říkají, jakým znamením dokážeš, že tohle smíš dělat? To není otázka, že by se chtěli o něčem přesvědčit, ale je to otázka, jako my říkáme: „Jakým právem ty se nám tady budeš roztahovat?“. Když Ježíš říká: „Zbořte tento chrám a ve třech dnech jej zase postavím“, tak to teda je pro ty posluchače, kteří nevědí o tom, že Ježíš bude zabit. Učedníci to věděli, ale zase nechtěli tomu rozumět. Ale i pro ty posluchače ostatní to je věc, která nic neříká, ale pozor, nezapomeňme, že Ježíš dělal zázraky a když řekne, zbořte a já ho postavím do tří dnů, tak to je věc, kde on, abych tak řekl, je ochoten udělat zázrak: „Chtějte po mně nějaký zázrak tady v chrámě, já vám ho provedu. Třeba zbourejte klidně celý ten chrám a já do tří dnů ho postavím“. Čili, takto to měli brát posluchači. Tato věta má vlastně dvojí význam. Věta pro nepoučené současníky má ten význam zázraku. Ti lidé v té době Ježíšově slyší, že Ježíš dělá zázraky, kdyby řekli: „Hele, nemusíme bourat, ale uzdrav tady toho nemocného“, Ježíš by to udělal. A byl by to doklad, že on  je poslán Bohem a že je tudíž víc, než veškerá chrámová stráž a veškerý velekněz atd. Ovšem druhý význam, který je pro nás a který je srozumitelný až na základě toho celého vývoje událostí, tak ten si musíme napřed trošinku připravit. Jaký je smysl Ježíšovy smrti na kříži? „Aby svět poznal, že miluji Otce“. Židé si myslí o Ježíšovi, že je zhýralec, posedlý, pomatenec, pekelnická šarže. Ježíš říká, aby svět poznal, že miluji Otce, čili, aby lidé poznali, že já nejsem zhýralec, že já nejsem přítel hříšníků a opilec atd. Že nejsem posedlý, ale, že já miluji Otce. Čili, aby mně začali lidé dobře hodnotit, proto musím na kříž. On tady v té větě trošku to ironizuje a říká: „Jó, abyste pochopili, jakým právem to dělám, tak mě napřed musíte zabít a až mně zabijete a já vstanu z mrtvých, tak někteří z vás pochopí, že já na to právo mám“. Pokud se nám to zdá přitažené za vlasy, tak nutno říci, že sv. Jan to po zmrtvýchvstání takhle pochopil (nelze vyčíst, kolik učedníků to takhle pochopilo). Takže v principu ti lidé kolem a my také to můžeme tímto způsobem takto pochopit. Tak to je ten druhý význam. Pozor, oba významy té věty platí. Pro současníky platí to: „No, chtějte po mně zázrak, zbourejte tento chrám a do tří dnů ho postavím“. Toto je význam „po lopatě“, který také platí. Samozřejmě nikdo nebude chtít bourat, řekl by, jsou tady nemocní, dokážeš je uzdravit? Ježíš by řekl: „Dokáži“. Ovšem ta druhá věc: „No, vy chcete znamení? Žádné znamení na vás neplatí, musíte napřed v tomto chrámu křičet: „Ukřižuj! Krev jeho na nás a naše děti! Vy musíte dostat rozum až tím, že mně zabijete.“ Ale navíc, Ježíš říká ještě jednu věc, ale apoštolům: „Z toho, co tady vidíte, nezůstane kámen na kameni“. Právě proto, že nechtěli uznat zázraky, které viděli. Kdyby Židé uznali zázraky, které viděli, tak by Jeruzalémský chrám stál dodnes. A tady jme právě u toho problému. Vlastní problém pochopení náboženství nejsou nějaké složité věci, ale jsou to ty věci, které jsou jasné, ale člověk si je nechce pustit pod kůži, uznat. A to je problém toho setkání člověka s Ježíšem. Prostě ani u apoštolů to nešlo jinak, než, že Ježíše museli vidět zabitého, aby začali přemýšlet. Čili, jakým právem se tady roztahuješ? My bychom asi řekli: „Jaké znamení činíš, že tady v distriktu chrámovém, ve kterém Ananiášovi synové vybírají taxy za to, že tady obchodníci smějí prodávat? Jakým právem ty tady rozkazuješ, když Ananiašovi synové tady rozhodují?“ A my si to můžeme převést: „Jakým právem ty se tady roztahuješ a lezeš nám do naší kompetence? Jakým právem ty tady komanduješ? Co tady máš co dělat?“ No, a ovšem ten druhý význam – „Až povýšíte Syna člověka, poznáte, že jsem to já. Jenom zbořte tento chrám, vy ho musíte zbořit a teprve až ho zboříte, tak někteří z vás přijdou na to, že jsem měl pravdu“. Čili, až zabijete Ježíše, to je ten 2. význam a 3. význam: „Až Římané rozbijou tento chrám a to vaší vinou, pak někteří z vás zase se obrátí a jiní to nepochopí“. Tady to jsem uváděl á konto toho, abychom si uvědomili, že různá místa v evangeliu mohou mít třeba dvojí  i trojí význam pro různý stupeň poučeného čtenáře. Ale to je otázka, se kterou se člověk setkává i v přírodních vědách atd. Takže pro nás je to poučení, že jednak se musíme naučit číst i mezi řádky a že nám potom vlastně ty texty vyvstanou v té své plné síle. Ale jen tak číst a nedávat do souvislosti, to nic není. Ovšem důležité je také to, už i ten nejbanálnější výraz: „No můžete po mně chtít zázrak, zbořte tento chrám a do tří dnů vám ho postavím“. Což je, abych tak řekl, takový velice primitivní, ale přesto pravdivý výraz také. Takže tady vidíme dva, případně tři významy jedné a téže věty.

Jan 3,14-21

 „Světlo přišlo na svět, ale svět si zamiloval více tmu než světlo“

                Soud si pořád představujeme, že přijde Ježíš a že bude soudit a že my budeme říkat: „Pane Ježíši odpusť“ a on řekne: „Ne, nejde to, teď už to nejde“. Jenže to žádný zavrženec neřekne. My si musíme uvědomit, že tady na světě si musíme dát pozor a naučit se včas to rozeznat, jestli dovedeme chybu, kterou jsme udělali, sami u sebe uznat. Představa Ježíše, který soudí, je primitivní představa.  Tento text krásně hraje s Janem 13 kap.  („Já jsem nepřišel svět soudit, ale spasit. Každý má svého soudce, Slovo, které jsem vám řekl“. „ Ano, Bože, tady jsem udělal chybu, odpusť“, vždyť by se vůbec nemusel do toho pekla dostat. Nebo: „Ze svých slov budeš souzen“. To jsou Ježíšova slova. Ještě jedna věc: „ Přijdou Ninivští a odsoudí toto pokolení, přijde královna  z Jihu a odsoudí toto pokolení“. Jak ten soud bude tedy vypadat?  Pan X Y na řadu. Co tomu říkáš? (Promítne se mu celý život) Např. Tady jsem udělal chybu, tady taky, toto, tamto a další může jít.  Sv. Pavel říká: „Kdybychom sami sebe soudili, nebyli bychom souzeni“. Ale když začne člověk říkat: „No jo, tam můj manžel byl na mně zlej, já jsem se neudržela...“ atd. Tak povstanou hříšníci stejné kategorie a řeknou: „Víš co, vymýšlíš si“ - Ninivští. Povstane královna z Jihu: „Tak já jsem se dokázala trmácet velký kus cesty, abych se dověděla něco ze Šalamounovy moudrosti (o Bohu)  a vy jste měli Ježíše a vůbec vás nenapadlo ho pořádně poslouchat a přemýšlet“. To jsou ti žalobci. Soudcem není Ježíš v tom smyslu, že by vydával verdikty, to se každý odsoudí sám. Tudíž „soudcem je to slovo“. Nastoupí jakýsi soudící automatický mechanismus. To slovo Ježíšovo je automatický psychologický proces, kdy ten člověk v tom uvízne, kdy druzí ho odsoudí a Ježíš nemusí říci ani slovo. Jakou roli ten tedy hraje. Vyhlásí vítěze. To je tam také psáno. Řeknu: „Pojďte…“.  O těch, co přijdou do nebe, se říká: „Jeden bude vzat…“, a o tom, co přijde do pekla: „Ten bude zanechán…“.  To peklo si každý nosí v sobě a pěkně pořádně. Teď jde o to, abychom se naučili včas rozeznat to, co nás do pekla svaluje. A to je reakce na jasnou, zjevnou skutečnost. Těch věcí je víc  a jsou častější než by se nám zdálo. Ten velekněz není vůbec ojedinělý případ. Když se to člověk naučí rozeznávat, „vlasy člověku vstávají ......“.  Soud spočívá  v tom, že přichází Ježíš do kontaktu s člověkem. Ten soud se může odehrát tak, že když vezmu do ruky evangelium a najdu tam to místo nejasné. A když si řeknu, tohle je nejasné, tak jsem právě vyhrál.  Může to být malá epizodka (pouze), ale v té jedné věci jsem vyhrál. Toto je důležité se naučit. Když máme nejasnost v náboženství, tak ji zaregistrovat a dopídit se, abych měl jasno. Spousta lidí jde k přijímání a neví proč.  Přemýšlet a ptát se.  Druhá věc je, že když udělám chybu, nesvalovat vinu na druhého, ale přiznat si, že Černého Petra mám já. Není to snadné, když není člověk na to trénovaný. Ale pořád je to lepší než prohrát svůj život,  nebo říci před Ježíšem a celosvětovou veřejností: „Ano, tohle jsem dělal špatně“. Např. ten velekněz, např. když byl kluk, nechtěl se smířit s tím, že prohrál v „kuličkách“. Dostal „špatnou známku“ – neřekl to doma atd. Řeklo by se, dětské zlobení. Ale když jako velekněz stál před tím faktem, že lidé včera zatčení, klidně kážou dneska zas, a nedovedl si přiznat: „Ano, já jsem dostal „pětku“ a právem“,  pak už prohraje.

Jan 3,13-21 

Naše běžná představa soudu s tím nehraje. V hodině náboženství s říkalo,  že v pekle je  takové velké kyvadlo..... „Nikdy nevyjdeš, vždycky tady budeš“. Stačí však si přečíst evangelium. Mohlo by to člověka alespoň varovat:  „Pozor, nespokojuj se s dosavadními názory“. Známe přece ten případ s prasaty. Ježíš dává amnestii zlým duchům. Zavrženec neříká: „Ježíši, pusť mě do nebe, ale pusť mně do vepřů“. Oni toho však okamžitě zneužívají. Ďábel: „....to ti dám, jestli se mi pokloníš“ a ne jestli mně pustíš do nebe nebo z pekla. To jsou okaté věci, které pochopí každý, kdo chce věci rozumět. Jistě, tady to naráží na naše představy ze školy, se kterými nechceme hýbat. Ovšem tady zodpovídá každý sám za sebe.

Jan 3,14-21, „Nikodém“

Ježíš řekl Nikodémovi: Tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného syna, aby žádný, kdo v něho věří nezahynul, ale měl život věčný ....atd.

Důležité je také to 1. čtení, 5. kapitola Skutků apoštolů. Ta věta: „Světlo přišlo na svět, soud je v tom.......atd., může snadno vypadat jako tajuplná. Jestliže to někomu tak připadá, tak je to svědectví toho, že má takovou představu, jak P. Ježíš přijde a bude si hrát na soudce. A Ježíš ovšem říká něco jiného. Ježíš říká např. „ze svých slov budeš souzen, ze svých slov budeš odsouzen“. A tady „soud je v tom, že Světlo přišlo na svět, ale lidé si zamilovali více tmu, než Světlo“. Prostě, Ježíš přišel mezi lidi a podle toho, jací ti lidé byli, každý jednotlivec zvlášť, podle toho se mu Ježíš líbil nebo se mu nelíbil. Zdá se to divné, jak by se  mohl  P. Ježíš někomu nelíbit. Každý si pomyslí – to je nemožné. Zásadní omyl. Když Ježíš přišel, tak spousta lidí měla na něj dopal. Všimněte si 1. čtení! Tehdy zasáhl velekněz a jeho stoupenci. Proč? Proto, že apoštolové, byli ještě v Jeruzalémě, dělali  mnoho zázraků. A lidé za nimi přicházeli a nechávali se uzdravovat. Velekněz a jeho velerada i farizeové – ti si řekli, že musí zasáhnout. Apoštolové dělají zázraky. Co na ty zázraky říct? Jednoduše to, že Petra a ještě jednoho zavřeli. Anděl v noci otevřel dveře, vyvedl je ven a řekl: „Postavte se v chrámě a učte!“ Oni ráno vejdou do chrámu a učí. Velekněz neví, že oni jsou zase v chrámě, svolali veleradu a všechny izraelské starší a teď poslali služebníky do vězení. Stráže na svém místě, zámky neporušené, klíče u velitele, zápis: „Nic zvláštního se nestalo“. Vejdou do cely a ona prázdná. Teď nad tím dumají, jak je to možné, kdo je mohl vyvést atd. Nechtějí si připustit, že ten, kdo dovede dělat zázraky, že si může také poradit s obyčejným útěkem z vězení, i kdyby zeď byla sebesilnější. Velitel chrámové stráže je na rozpacích. Hlásí, že jinak všechno bylo v naprostém pořádku (stráž, zámky, klíče atd.). Jak je to tedy možné? Pak někdo přijde a řekne: „Víte co, ti, které sháníte, jsou v chrámě a učí“. Tady vidíme jasně nepoctivou hru. Místo toho, aby si velekněz a ti druzí řekli: „Zavoláme je a požádáme je, aby nám předvedli nějaký zázrak“ (oni velice dobře vědí o těch zázracích, nezapomeňme na Lazara, jejich reakce na vzkříšení byla – zlikvidovat Ježíše a Lazara). Tak takto nepoctivě jednají. Jak je to možné? Tady jsme právě u toho, že Ježíš ve zbožných lidech (ne u nevěřících), pokud jejich zbožnost není kvalitní, vyvolává averzi a strach. Takový celník nebo Herodes nebo agnostik Pilát, ti na Ježíše vztek neměli. Herodes i Pilát chtěli z toho chtěli Ježíše „vysekat“. Oni couvli až před rozvášněnými zbožnými židy. Nyní opět vidíme, že Ježíš, když už je v nebi a apoštolové dělají zázraky, reakcí té „kliky“ je: „Strčíme je do vězení. – Jak to, že si troufají dělat zázraky“! Tady vidíme jednu věc, problém víry není v tom, čemu nerozumíme, ale v tom, čemu tzv. rozumíme a co nechceme připustit, před čím zavíráme oči, odsouváme to, abychom se nemuseli na nepříjemnou pravdu dívat tváří v tvář. Tohle je problém setkání s Ježíšem, ať už v době Ježíšově, nebo v době, kdy apoštolové dělají zázraky, ale také problém náš, když bereme do ruky evangelium, zjistíme, že něco se nám tam nelíbí a tak to přeskočíme. Nebo v kostele slyší člověk něco nepříjemného, řekne si „to jsou nějaké divné řeči“ a jde do kostela někam jinam, protože tamto se nedalo poslouchat. A to je také smysl toho, že soud je v tom, že „Světlo přišlo na svět, ale lidé si zamilovali více tmu než Světlo, protože jejich skutky byly zlé“.  Znovu říkám, že se nejedná o hříšníky, protože ti při setkání s Ježíšem litovali svých hříchů, ale jedná se o lidi tzv. zbožné. Jejich skutky zbožnosti byly zlé. Byli to pokrytci, lidé co se přetvařují, hrají sobě divadélko atd. Nyní nám zřejmě vyvstane to, že Bůh poslal Ježíše ne, aby svět soudil, ale aby svět spasil. Ježíš jinde říká: „Já nebudu svět soudit, každý má svého soudce, Slovo, které jsem řekl“. Nesmíme si naivně představovat, že u soudu Ježíš vystoupí a nyní se za někoho přimluví jeden svatý, za jiného druhý svatý, za někoho se nepřimluví nikdo atd.  a podle toho Ježíš bude „přivírat“ oči. Ne, ale ze svých slov budeme souzeni. Ježíš nám jednoduše řekne: „Mám proti tobě to a to“, nebo „dělal jsi to a to. Pak to závisí na mém postoji. Když já řeknu: „Ano, uznávám“, tak je po soudu. Jenže o těchto věcech se nehovoří. A to, co si často myslíme, to je představa pěkně vybájená. Jistěže ten soud bude, ale ten soud je v jádru konfrontace s tím, co řekl Ježíš, s tím, co říkám já. Já se vůči evangeliu, ke svému postoji vůči náboženství mám vyjádřit. A právě ti zbožní lidé budou říkat: „Ale ne, to bylo těžké nebo nedalo se to dodržet“ atd. „Soud je v tom, že Světlo přišlo na svět, ale lidé si zamilovali více tmu než Světlo“. Proč? Protože jejich skutky byly zlé. Příchod Ježíše, to je asi tak jako, řekněme, když se v noci rozsvítí světlo, tak se okolo něj začnou rojit všelijaké můry, komáři atd. Když přišel Ježíš, tak se okolo něj shromažďovali ti dobří a ti zlí utíkali, nesnášeli ho. A těmi zlými jsou např. velekněz, velerada a celá ta klika veleknězova, ale jsou to i farizeové atd. Ti, kteří nesnesou Světlo, nejdou za Ježíšem, nejdou za apoštoly, ale myslí si, kdoví jak chytře jednají, když je strčí do vězení. Proč je toto všechno psáno? Ne kvůli tomu, abychom věděli, jak ti židé byli zlí, ale abychom věděli, na co my sami si nedáváme pozor. Co je vlastně to největší zlo, to, že člověk zavírá oči před nepříjemnou skutečností.

Jan 3,13-21

Ježíš řekl Nikodémovi: „Nikdo nevstoupil na nebesa, leč ten, který sestoupil z nebes, Syn člověka. Jako Mojžíš vyvýšil na poušti hada........“.atd. (4. kniha Mojž., 21. kap. Přečíst !! )

Slavíme dnes svátek povýšení sv. kříže a přečteme si úvodní slova mše sv.: Naší jedinou chloubou je kříž našeho Pána Ježíše Krista. V něm je naše naděje, život a vzkříšení. Skrze něj jsme spaseni a vysvobozeni. – Tato věta je naprosto pravdivá. Ale velmi často pravdivá v této knize, ale v mysli lidí už velmi často pravdivá není. Proč to říkám? Podívejte se: Je svátek povýšení sv. kříže, a kdyby si někdo myslel: „Ano, kříž je moje spása a já se budu denně, často křižovat“, tak to může dopadnout tak, že se bude třeba 1 000 krát denně křižovat a to znamení kříže mu vůbec, ale vůbec nepomůže. Proč?  My totiž musíme pochopit, proč vlastně Ježíš na ten kříž vůbec šel, proč byl ukřižovaný. Jestliže nepochopíme, proč byl ukřižovaný, tehdy se nám z toho může stát fetiš, amulet a nebude nám nic platné (to křižování). Nakonec z toho budou takové scény jako jsou v pohádkách, vzal posvátnou křídu, udělal okolo sebe kruh a řekl: „Pekelné mocnosti, já vás zaříkávám atd.“, a strašidla se polekají. Ten problém Ježíšovi smrti je sám o sobě velmi snadno a velmi pochopitelný, a pro mnoho lidí je to naprosto nedostupné, neúčinné, ta myšlenka na Ježíšův kříž, protože mají nesprávnou představu. Totiž s tím vědomím, že Ježíš za nás zemřel. Ono se to postupem dějin posouvalo, ten smysl tohoto vědomí. Pro sv. Pavla je to největší hrdost, největší vyznamenání. No ano, jenže sv. Pavel o tom věděl, v  tom viděl jinou věc: „Boží syn se nechal kvůli mně ukřižovat“. To znamená, že Bůh mně má rád, je to doklad obrovské Boží lásky. Jenže časem se to posunulo, udělalo se z toho magické znamení a takový rytíř nesl na svém brnění na prsou kříž a považoval se za něco lepšího. Když jsem byl ve svém rodišti a prohlížel jsem si v muzeu sbírky, viděl jsem tam katovskou sekeru a i na ní byl kříž. To mnou otřáslo. Pro ilustraci uvedu ještě toto. Dnešní svátek nám připomíná historickou událost, že se našel kříž v Jeruzalémě. Našli se 3 kříže, nevědělo se který je Kristův, a ten jeden z těch křížů udělal zázrak. Byl tedy identifikovaný jako kříž Ježíšův. Hádejte kde je? Tento kříž byl rozštípaný na třístičky, všelijací mocnáři a králové chtěli mít kousek z něj, takže po světě je obrovské množství pozůstatků sv. kříže. Kdyby se dali dohromady, tak by to bylo nevím kolik křížů. Ne, aby nechali ten kříž. A tak, jako máme dneska Turínské plátno, tak mohl být ten kříž někde uložený, to je jedno kde, ale byl by to Ježíšův kříž. Ale takto?  Když se všechny ty ostatky dají dohromady, tak je prý toho tolik, že by z toho bylo několik křížů.  Ono je to krásné říci, máme doma ostatek sv.kříže. Ale kvůli tomu se nemusel rozštípat. A vlastně ti lidé zničili památku, ale z hlediska historie je to vandalství, i když to ti lidé dělali s dobrým úmyslem. Proč vám to říkám? Mně nejde o přednášku z historie, nejde o to mluvit o vandalství. Já chci připomenout jednu věc. My musíme povýšit sv. kříž. Ale ne tak, že se budeme denně 1 000 krát křižovat, ale tím, že se budeme snažit pochopit, proč Ježíš na kříži zemřel. To je věc, o které jsme mnohokrát mluvili, a jestli Bůh dá, budeme ještě také hovořit. Dnes, když si připomínáme nalezení sv. kříže, měli bychom si připomenout i jeho zničení do mnoha tzv. ostatků. Ti lidé, co to dělali, a byl to pan císař, král a chtěl mít jen malinký kousíček toho kříže. Jaká to bude pro mně útěcha, když to budu mít doma atd. A tak se to rozštípalo.  Turínské plátno, druhá taková osobní památka na Ježíše, leželo sice uctívané, ale ne nijak zvláštně. Proč?  Protože ty otisky na něm byly takové všelijaké, nejasné rozmazané. Byl to obtisk Kristova tváře. Měli to pěkně složené a skoro by to bylo shořelo, proto ty rohy jsou propálené. V minulém století nějaký pán – Ital (Enrico) si řekl, že to vyfotografuje, vyvolal desku a najednou zjistil, že na desce je perfektní obraz Ježíšovy tváře jako fotografie (místo negativu). Že totiž na tom plátně je vlastně negativ. Takže my bezmála po těch 2 000 letech máme Ježíšovu fotografii. Dr. Hynek, bydlel na Vinohradech, vyprávěl nám v semináři a těch svých zážitcích, tu svoji historii. Šel se jako lékař podívat na to plátno, aby z lékařského hlediska  dokázal, že je to podvod, aby ten mýtus okolo Turínského plátna rozbil. A když tam přišel a začal to zkoumat, tak např. zjišťoval, že to vůbec není malířská věc, že to nemohl vůbec nikdo namalovat, že to není podvrh, zjistil, že je to vyloženě obtisk mrtvého, že ta krev, ty pohmožděniny nejsou vůbec žádný malířský artefakt, že jsou to přesně takové skvrny, krvácení živého člověka, respektive posmrtné. Byl jako lékař na frontě v 1. světové válce. Šel tam do Turína jako nevěřící a přicházel hluboko věřící, protože se přesvědčil, že to je postava člověka, který je zabitý. Když se člověk k tomu dostane z tohoto hlediska, tak myslí celkem jinak. Chyba, když rodiče začnou učit dítě se přežehnávat. Neřeknou mu, že kdysi byl Ježíš a že to byl někdo, kdo nás měl rád, jenom ho budou učit, jak se dělá kříž. Sv. kříž nám mohl být zrovna takovou památkou a mohl nám právě tolik říci, kolik nám řeklo třeba Turínské plátno. To je skutečně tvář Ježíšova. Ale všelijaké ty zbožné obrázky?! Vždyť to jsou pokrouceniny. Jenže to Turínské plátno je málo známé a není tak populární. Tady nejde o to myslet si, že ten obrázek Turínského plátna nám bude dělat zázraky. Ale když už chceme vědět jak ten Ježíš vypadal, tak to je velmi, velmi pravděpodobné, že je to tvář Ježíšova. Protože to není žádný artefakt, že by to nějaký malíř namaloval, a i po medicínské stránce, po lékařských rozborech ( ten Dr. Hynek nebyl sám, těch lékařů bylo víc, aby to analyzovali)  atd. To Turínské plátno k nám mluví stále, stále něco nového. Ale musíme se vrátit ke kříži, k tomu barbarství, které se udělalo s Křížem. Ve světě je tolik ostatků, že  mnoho z nich je podvodem. Nejde o kříž, ale pochopit za prvé, že Ježíšův kříž je důkazem Boží lásky a ne nějaké magické znamení. Za druhé, uvědomit si, že ten kříž měl ve spáse lidstva svou funkci.  A my tuto funkci pořádně nevidíme. My si to představujeme tak, že Adam zhřešil, neobstál ve zkoušce a proto trpíme my, jsme malomocní hříchem, jsme hříšníci a zasluhujeme trest, protože hřešil Adam. Ale protože P. Bůh je milosrdný, tak jsme nedostali výprask my, ale někdo třetí, úplně bez viny. Jistě, nikdo se nepřizná že takto věří, jenže hromada lidí takto věří. To je základní struktura pohledu na kříž u běžného, standardního katolíka a křesťana. A to je chyba. Ježíšův kříž měl svoji funkci a když nepochopíme, proč Ježíš zemřel, jakým způsobem ta Ježíšova smrt zapůsobila na lidi okolo, tak vlastně my uděláme ještě něco horšího, než bylo to rozštípání dřeva sv. kříže na třísky. Ale nejde ani tak o to rozštípání, o to barbarské zničení památky ve jménu svatého úmyslu, ale nám  jde o nepochopení té souvislosti, proč Ježíš na kříži umřel. Když to nepochopíme, o to déle budeme muset trpět my. A očistec by vůbec nemusel být, kdyby lidé plně chápali smysl Kristova kříže. Mnoho věcí by s mohlo vyřešit již zde. Jenže se nepřemýšlí. Dnes jsem chtěl hovořit o významu kříže, o tom, proč vlastně Ježíš umřel. Ale nakonec jsem změnil věc, o které jsem často mluvil, raději jsem vám řekl tento drastický, ale prosím, historický fakt o zničení největší památky, kterou kdy lidstvo mělo. Nerozbijme v sobě kříž, počítejme s tím, že my máme v sobě třísky z kříže a my musíme pochopit ten kříž skutečný.  Už ho nikdo nedá dohromady, nikdo nevyfotografuje, už se u kříže neobrátí žádný Dr. Hynek. Jde o to pochopit Kristův  kříž, jeho funkci, potom i nám přinese spásu. Amen.

Jan 3,14-21

Ježíš řekl Nikodémovi: „Nikdo nevystoupil do nebe kromě toho, kdo sestoupil s nebe......... jako Mojžíš vyvýšil na poušti hada, tak musí být vyvýšen Syn člověka, aby každý, kdo v něho věří, měl život věčný. Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jednorozeného syna, aby žádný, kdo v  něho věří, nezahynul..........aby odsoudil, ale aby svět byl skrze něho spasen. 

Ta první věta,  „Nikdo nevystoupil......“ patří svým obsahem k tomu, co se odehrálo těsně před tím (viz evangelium). Ježíš tím chce říct to, že židé si dělají náboženství, přidávali si tam spoustu věcí a přitom nedbali na proroky a nebudou dbát ani na Mesiáše. Nikodém přichází za Ježíšem a Ježíš mu říká věci, které se mu nezdají a tak Nikodém nakonec odchází. Cestu k Ježíšovi nalézá až je Ježíš nespravedlivě souzen. Na Nikodémovi si můžeme ukázat význam Ježíšova kříže. Dnes si připomínáme svátek Povýšení sv. kříže. Mohli bychom zavést nějaké pobožnosti navíc, nebo o kříži samotném  hovořit, ale raději se zamyslíme nad tím:  „Proč vlastně Ježíš na kříž šel.“  Pakliže to pochopíme, uděláme Ježíšovi největší radost. Např. mohli bychom to tak nazvat, existuje kult utrpení a lidé si myslí, že jakmile trpí, tak, že jsou dobrými křesťany a náboženství těsně spoutávají s utrpením, „utrpení je tajemství,  utrpení je nutné atd.“. Jenže si musíme uvědomit, že jakmile si začneme zahrávat, že si hrajeme  na „Ježíše na kříži“ (že utrpení obětujeme atd.),  může se stát a je to velmi nebezpečné, že se můžeme od Ježíše vzdalovat. Proč? Ježíš nebyl ukřižován sám. Na Kalvárii byly 3 kříže. Ježíšův, lotra po pravici a lotra po levici. Ježíšův kříž je ke spáse všeho lidstva. Kříž jednoho lotra je k jeho dobru, ten na tom utrpení „vydělává“, protože pro něj je to očistec („Ještě dnes budeš se mnou v ráji.“). Ale druhý lotr na tom utrpení prodělává, pro něj je to jednak začátek pekla a klíč do hlubších pekelných propastí, abych se tak barokně vyjádřil.  Když ale nedovedeme rozeznat a jenom bereme na sebe utrpení, kdo nám zaručí, že nejsme ten nekající lotr na kříži. Kdo nám zaručí, že když my chceme nějaké utrpení obětovat, že  naopak Bůh nám chce  tím utrpením připomenout: „Člověče, zamysli se nad sebou.“ A to bohužel ve zbožných knížkách nenajdete. Většinou najdete: „Jenom trp, obětuj atd.“ , ale přitom se neříká, že nejdříve musíme najít ten svůj kříž, zda-li nejsme tím nekajícím lotrem. Další věc je ta, že nejmilejší apoštol, miláček Páně Jan, stojí pod křížem, ostatní nechápou. Když se podíváme do životopisů apoštolů, tak zjišťujeme, že právě tento jediný apoštol umírá přirozenou smrtí ve vysokém věku. To vůbec není náhoda. Proč? Vzpomeňme si na 1. čtení, je to 4. kn. Mojžíšova, 21. kap. Židé reptali a proto Bůh poslal a ně jedovaté hady. Jejich uštknutí  způsobilo smrt mnoha lidem Izraele. Lidé přišli k Mojžíšovi a řekli: „Zhřešili jsme, když jsme mluvili proti Bohu, modli se k Hospodinu, aby od nás hady odstranil“. A recept:  „Přibij měděného hada na vztyčený kůl a každý, kdo na hada pohlédne bude uzdraven.“ Čili, pohled na hůl s hadem uzdravoval a ne každý, koho had kousl měl být přibit na ten kůl. Ten uštknutý se měl jít na toho hada podívat, nechtěl-li zemřít.  Ježíšův kříž, jeho vlastní poslání není v tom, že my tam půjdeme místo Ježíše, ale v tom, že se budeme na Ježíšův kříž správným způsobem dívat. Bohužel to, co autorům těch zbožných článků a knížek utíká (viz článek Třídění duchů, KN 11.9.1988  č. 37, autor J. Dobiáš). My si pořád hrajeme na Ježíše a cpeme se na ten kříž, místo toho, abychom se dovedli na ten kříž dívat, zamyslet se, proč Ježíš na kříž šel a jaké důsledky a poučení to pro nás má. Vraťme se k Nikodémovi. Ježíš kázal, Nikodém slyšel o tom, že Ježíš dělá zázraky, tak jde za ním. Nikodém je členem velerady. Po úvodním zdvořilostním hovoru („Ty děláš zázraky, jako nikdo…“ atd.) ,Ježíš na něj spustí dost studenou sprchu. Budu parafrázovat: „Jó kamaráde, jestli se nenarodíte znova, z vody a Ducha Svatého, tak vůbec nevejdete do nebe. Vy se musíte znovu narodit, nemůžete tam vejít takoví jací jste, s tou svojí povahou, s tím svým způsobem myšlení, tam nemůžete přijít.“ Samozřejmě, že Ježíš hovořil i o dalších věcech, o problematice židů (to je pravděpodobné, jisté to není). Jisté je, že mu říká, že on a jiní na jeho úrovni si nemohou dělat naděje, že přijdou do nebe bez toho, že by se znovu narodili, t.j. bez úplné přestavby jejich náboženství. Nikodém: „Jak se mohu znova narodit....?“ Rozhovor vyúsťuje v to: „Nikdo nevystoupil do nebe, kromě toho.....“. To další, jak „Mojžíš vyvýšil na poušti hada......“, to musíme chápat v tom smyslu, že „vy nemůžete být spaseni, vy neberete to, co vám říká Bůh, vy to odmítáte. Bůh vám posílá proroky naprázdno a neposlechnete ani Syna člověka. Syn člověka musí být vyvýšen, tak jako byl vyvýšen had na poušti.“ To je pro Nikodéma horor, když slyší, že Mesiáš bude přibit na kůl, jako had na poušti. Ta představa je pro něho nepřijatelná, odporuje všem jeho dosavadním, rabíny vykonstruovaným představám. Potom dále je „vy čekáte, že Mesiáš přijde a bude soudit pohany, ale soud už začal a souzeni jsou židé. „Ten, kdo je dobrý jde za světlem a kdo není dobrý od světla se odvrací“. Ježíš tady neříká naplno „Já“, ale Nikodém dobře vyciťuje, že Ježíš se dívá na židy spatra, že mluví o tom, že Mesiáš bude přibitý na kůl, že bude soudit napřed židy, že ten soud už začal. Nikodém odchází od Ježíše otrávený. Je ale poctivý žid. Ježíš mu však do noty nezapadl. Proč Nikodéma a Josefa z Arimatie vidíme pak u Ježíšova hrobu, to souvisí s tou dnešní otázkou o funkci pohledu na kříž. Nikodém od Ježíše odchází, pak se už k němu nevrací, Ježíšovy názory se mu zdají přemrštěné. Tak, jako apoštolové nechtěli přijmout, že Mesiáš bude ukřižován, tím spíše by to bylo nepřijatelné pro Nikodéma (přibití na břevno). Pro Nikodéma je Ježíš fantasta, se kterým nemá smysl se pouštět do dalších debat (i když dělá zázraky), „vždyť on se ten Ježíš na veleradu dívá jako by to byl sbor loupežníků a vrahů.“ Nezapoměňme dodat, abychom pochopili tu atmosféru), že Nikodém nebyl u Ježíše 200 vteřin a že Ježíš mu toho musel říct dost a dost. Nikodém je nadále férový, ale za Ježíšem už nejde.  Je to poctivý žid  a když velerada uvažuje o tom, jak Ježíše zlikvidují, Nikodém upozorňuje, že to musí být na základě řádného procesu a že to musí být doloženo obviněním se svědky. Musíme ale stále mít na paměti, že Nikodém je zatím stále na druhé straně břehu, ale je poctivý, co se týče právních předpisů židovských. Nejdříve si velerada myslela, že zlikvidují Ježíše až po Velikonocích (báli se lidu). Teď do toho přichází Jidáš s nabídkou, že jim Ježíše vydá a oni v tom vidí příležitost, jak Ježíše před co největším počtem lidí znemožnit tím, že jim předvedou Ježíše zatčeného v poutech. Lidé měli zafixovanou představu „Mesiáš je nezranitelný v boji“ a když uvidí Ježíše zatčeného, okamžitě překlopí ve svém nadšení v domnění, že byli tím Ježíšem podvedeni. Velerada odhadla situaci dobře. Víme, že když Pilát vyvádí Ježíše zbičovaného a říká: „Váš král, pozor, já jsem na něm vinu nenašel, Herodes také ne, to je na vaši zodpovědnost.“ A dav začal křičet: „Krev jeho na nás a naše děti.“ Ti lidé, kteří nedávno křičeli: „Hosana Synu Davidovu“, když viděli Ježíše spoutaného, překlopí a křičí: „Fuj, podvodník, to není žádný Mesiáš, my jsme mu málem uvěřili.“ Velerada to měla vymyšlené dobře. Neměli však sehnaný svědecký materiál. Na popravu musí být proveden hrdelní zločin, a alespoň dva svědkové. Nemohou dát dohromady nic. To, co svědkové svědčí, nejsou žalovatelné věci. Velerada se chytá toho, že řekl: „Zbořte tento chrám“. Ve skutečnosti on řekl : „Zbořte tento chrám  a já ve třech dnech vystavím nový“, a to žalovatelné není. Výpovědi dvou svědků se neshodují. Nikodém začíná být jak na trní, když vidí tu právnickou fušeřinu. Teď povstává Kaifáš a říká: „Zapřísahám tě, jsi Mesiáš nebo ne?“ Čeká totiž, že Ježíš řekne nejsem, protože o Ježíšovi je známo, že je z Nazareta a Mesiáš má pocházet z Betléma. Když Ježíš řekne: „Nejsem“, Kaifáš ho může bez problémů obžalovat, že se za Mesiáše nechal od lidu provolat. Jenže Ježíš říká: „Ano, jsem.“ Kaifáš ví, že má říct „dokaž“, jenže o Ježíšovi bylo známé, že žádný spor neprohrál a že Ježíš by mu to dokázal (Betlém není daleko a získat důkazy není problém). Pak by musel říct: „Odpusť Mesiáši“. Jenže ve své zaujatosti (Kaifáš nechce dát Ježíšovým kázáním za pravdu) a pak také „co by si o mně lidé, zbožní židé mysleli?“, teatrálně si roztrhne roucho a Ježíše odsoudí celá velerada kromě Nikodéma a Josefa z Arimatie, kteří vidí, že to je justiční vražda a že Ježíš měl pravdu, když říkal, že celá velerada s Kaifášem jsou podvodníci. Přece Kaifáš mohl říct: „Dokaž“. Teď Nikodémovi dochází, že Ježíš tehdy nebyl žádný fantasta, že měl pravdu že on sám byl zaslepený, když Ježíšovi nerozuměl. Proč jsme to tak detailně rozebírali? Židé se museli na poušti podívat na toho hada, Nikodém musel vidět ten proces a pak pochopil, že Ježíš měl pravdu. My se musíme naučit stát pod křížem a na kříž se správným způsobem dívat a ne si místo Ježíše hrát na spasitele světa a cpát se na ten kříž. Jistě, tohle ve zbožných knížkách nenajdete, ale fakt je, že tohle říká Ježíš sám. Odvolává se na měděného hada a ten léčil tím, že na poušti se na něj lidé dívali. Zrovna tak byl vyléčen Nikodém, že se dovedl správně dívat na ten nespravedlivý proces. A zrovna tak my budeme Ježíšem na soudu osloveni právě tím pohledem na skutečnost Ježíšových slov, na skutečnost Jeho smrti. A mnozí lidé, kteří jsou ochotni nést  kříž Ježíšův, ale nejsou ochotni dívat se na Ježíše na kříži „spláčí nad  výdělkem“. To říká sám Ježíš.  Jinde říká: „Až povýšíte Syna člověka, poznáte že jsem to já“ a ještě jinde: „Aby svět poznal, že miluji Otce, proto pojďme, budu ukřižován.“ Naučme se na kříž dívat a pak jednak tím povýšením na kříž, uděláme radost Ježíši na kříži a přitom nás to bud méně bolet. Nezapomeňme na Jidáše. Jidáš litoval a počítal s tím, že bude ukřižován také. Oni mu řekli, „Jó, to sis měl rozmyslet dříve.“ On se pak jde oběsit. (Opět tady hrálo roli to: „Co tomu řeknou lidé, jak se budou na mně dívat“ – nepravá lítost). Největší radost udělal Ježíši právě sv. Jan, když stál pod křížem. My, když chceme Ježíši ulehčit ty chvíle utrpení, tak následujme sv. Jana a pořádně se dívejme ne na dřevěný kříž, ale smysl Ježíšova utrpení a nehrajme si na Ježíše na kříži. Napřed zaujměme postoj – pochopme roli sv. Jana pod křížem.

Jan 3,14-21

Ježíš řekl Nikodémovi: „Jako Mojžíš povýšil hada na poušti, tak musí být povýšen Syn člověka, aby každý, kdo v něho věří, měl skrze něho život věčný. Neboť tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Bůh přece neposlal svého Syna na svět, aby svět odsoudil, ale aby svět byl skrze něho spasen. Kdo v něho věří, není souzen, kdo nevěří, už je odsouzen, protože nevěřil ve jménu jednorozeného Syna Božího........atd.

Za pozornost také stojí to 1. čtení, z 2. knihy kronik. Jak to vlastně bylo, o čem se v tom 1.čtení hovoří? Pak ovšem se dostaneme k tomu evangeliu, protože to je velmi důležité. Když se zadíváme do dějin Židovského národa před Ježíšem, vidíme etapy, které můžeme rozlišovat asi takto: Židé chodí na poušti, Bůh se pokouší nějakým způsobem přivést židy ke správnému myšlení, komunikování s Bohem. Bůh na ně úmyslně dopouští, aby měli nedostatek vody. Božím cílem je, aby to židé dokázali přijít a říct: „Bože, prosím tě,  není voda, dej nám vodu“. Jenže oni ne. Začnou reptat. Nebo problém okolo té many. Oni nechtěli jíst jenom tu manu. Kdyby to bylo dnes, a mohli po té maně sáhnout lékaři, zjistili by, že tam jsou všechny vitaminy a prvky potřebné k životu, že to byl univerzální pokrm. Chtěli jíst maso. Bůh nebyl proti zpestření jídelníčku, ale oni neřekli, Bože, nešlo by to, nám se někdy zasteskne po kousku masa? Vždyť ty si dovedeš poradit. Ne. No, jo, v Egyptě jsme měli plné hrnce masa atd., ale zatím je v Egyptě vybíjeli (genocida). Představte si, že židé by šli z koncentráku a říkali by, jó, tam jsme se měli dobře, měli jsme masa do sytosti. A takhle nesmyslně oni jednají. Bůh je chce naučit, aby dokázali přijít a říct: „Prosím tě, Bože, Mojžíši, nešlo by to, abychom měli občas ten jídelníček pestřejší?“ Proč rovnou začít reptat? Když se na to jen tak díváme, snadno nám uteče, že kvůli tomu stará generace, že nebyli ochotni se ptát, to reptání je důsledek, ale oni nebyli schopni se zeptat, domluvit se s Bohem, proto nevešli do zaslíbené země. Když jim Mojžíš něco říkal, oni chtěli slyšet jen to svoje. Je to častější problém, než ba se člověku zdálo. Výsledek byl, že ta generace, co byla v Egyptě, nevešla. Teď přeskočíme kousek dál, Židé mají postavený chrám. Bůh jasně říká  Šalamounovi,  při slavnosti posvěcení: „Pakliže budete plnit mé příkazy, chrám bude stát na věky. Jestli budete plnit!“ Čili, když budete plnit 20 let, bude stát 20 let, když 100, 1000, tak bude stát tolik. I na věky. To si musíme uvědomit, že člověk svým jednání, určuje Boží zásahy. Jak dlouho budete plnit, tak dlouho bude chrám stát. Když přestanete plnit, chrám bude zničen. Lidé řeknou, proč se tohle to stalo? To bylo v době svěcení chrámu. Ale krátce potom začalo, ne sice bez reptání, ale že si lidé prostě vybírali z toho náboženství své. On s tím začal už Šalamoun.  Bůh jasně říká: „Král si nebude brát za ženu cizinku, ale má si brát dcery svého lidu. Jenže Šalamoun, když se trošku usadil na trůnu, začal si hrát na velmože a takový král, čím více měl žen, tím byl lepší král. Čísla vám přesně neřeknu, ale myslím, že 300 žen a 3 000 konkubín. A Šalamoun dělal politické sňatky. Tam si vzal královskou dceru, tam královskou dceru atd. A tím se prohřešoval, protože Bůh to zakázal. Ale Šalamoun si toho nevšímal - „Státnické zájmy“. To musí být, to nemohu brát doslova, co říká Bůh. Samozřejmě to neřekl, ale bral si ty cizinky – pohanky. No a ty cizinky chtěli mít kousek domova, tak: „Šalamounečku, prosím tě, já bych ráda měla takový malý chrámeček Baalův, to se mi stýská. Je mi s tebou moc hezky, ale mně tady schází kousek domova“. Tak přibyla jedna svatyňka tamtomu pánbíčkovi, druhá svatyňka jinému atd. A bác. Proroci přicházejí, lidé chodí do těch chámů také. Proroci varují, pozor, Bůh není s vámi spokojen. Ale pozdější králové pokračují v tom trendu, který vlastně začal Šalamoun, pohanské chrámy přibývají, jsou tam i pohanští kněží, židé chodí do tamtoho i onoho chrámu. Chodí sice do Jeruzalémského chrámu, ale kdyby někdo řekl, hele, vy špatně věříte, tak by se s ním prali. Ale víš, na něco je lepší ten Baal, na něco je dobrý Hospodin. Výsledek byl, že přicházejí proroci, raní lid na nejcitlivějším místě, podívejte, ta vaše víra za nic nestojí a jsou tady boje proti prorokům. Nikdo by neřekl,  já zabiju Mesiáše, já zabiju proroka. Ale co si to troufá ten pomatenec Izajáš?  Toho musíme potrestat. Tak ho rozřezali pilou. No, a Ježíše taky zabili. Ale vrátíme se ještě k tomu chrámu. Chrám stojí, ale přibývají pohanské chrámy, proroci jsou umlčováni a tak dostává Jeremiáš příkaz, vniká do chrámu, „ukradne“, protože on nebyl velekněz a neměl tam přístup, Archu úmluvy, která je od té doby nezvěstná. O Velikonocích velekněz vejde do chrámu, potom do svatyně a zjistí, že je prázdná. Kdo to mohl udělat? Ale za krátkou dobu chrám už byl znesvěcen, židé se neobrátili, tak Bůh nechal Archu úmluvy „ukrást“. Oni ji nehlídali. Ale mohl to být i Jeremiáš, tomu je to podobné. Takoví neznabozi, nic jim není svaté, pořád jenom šťourají, ale aby se pořádně modlili to ne. No, a teď přichází zničení Jeruzalémského chrámu. O tom jsme právě četli. Všimněte si, že vlastně Bůh čeká a někdy nastává, že ta situace je neřešitelná. Takže musí dojít k nějakému zlomu, musí dojít k tomu, že ten chrám je rozbit. No, a tak byl rozbit poprvé. To bylo v prvním čtení. Pak se vrátili židé ze zajetí, začali stavět chrám, Herodes, co pobil ty děti, ho nechal rozšířit, nechal z něj udělat velkolepou stavbu a chrám  nakonec ve svých zdech uvítal Ježíše. Jenže Ježíš varuje a říká, chrám může být zachráněn, ale může být zničen. Ježíš předpovídá zničení chrámu, ale říká, kéž by jsi to poznalo alespoň teď, co je ti k prospěchu. Ale už je ti to skryté, už to pochopit nemůžeš. No a zase ty hodinky v časované náloži dějin odtikávají. Může se to zastavit, ale pak přichází zase konec 60 let, přicházejí Římané, oblehnou Jeruzalém a rozbijí chrám. A teď židé nemají bezmála 2000 let chrám. Teď tady jsme u toho. Za prvé, že v těch kritických dějinách, si ten žid nikdy neřekl, já jsem špatný žid. Myslíte, že malý Kaifášek říkal, až já budu velký, zabiji Mesiáše?  A teď jsme u toho čtení evangelia. Ale to už nám jasně řekne: utrpení Kristovo je vlastně vyvrcholením. Ne vyvrcholením, ale je to jeden z posledních signálů: „Koukejte něco dělat!  Zabili Ježíše, byl to protiprávní čin“. Kdyby si židé uvědomili, že dělají špatně, Jeruzalémský chrám mohl stát dodnes. No, ale přijdou strážní od hrobu a řeknou, on vstal z mrtvých a židé řeknou: „Víte, co, dejte do hlášení, že v noci přišli učedníci a ukradli ho. Když Pilát bude namítat, že jste spali, my ho uchlácholíme“. Ne, aby řekli, tak poslyšte, vy jste viděli na vlastní oči, že vstal z mrtvých. Nechuť, nechtít,  uznat jasnou skutečnost, kterou člověk vidí. A z toho hlediska musíme chápat tu větu, že „soud je v tom, že světlo přišlo na svět, ale lidé měli raději tmu než světlo. Protože, kdo si nerad přiznává nepříjemnou skutečnost, ten se při setkání s Bohem zhroutí. Soud není v tom, že by Ježíš z nějakých pečlivě vedených záznamů začal účetnicky sčítat položky a vypočítávat podle přesných a složitých klíčů koeficient hříšnosti a teď to sečítal a vyšlo by mu z toho tolik a tolik roků, měsíců, hodin a vteřin, délka utrpení takového a takového stupně. Soud je v tom, že se člověk setkává se skutečností a člověk dělá chyby. Jako Mojžíš povýšil hada na poušti, tak musí být vyvýšen Syn člověka, aby ten, kdo v něho věří, měl život věčný. Na té poušti se museli podívat na toho hada, ti, kteří byli uštknuti. Zrovna tak, Kristův kříž není proto, že by Bůh stůj co stůj chtěl splnit kontingent výprasků a nás chtěl ušetřit, tak to dostane Ježíš. Ježíš umírá na kříži, on to sám říká: „Aby svět poznal, že miluji Otce.  Až povýšíte Syna člověka, poznáte, že to jsem já“. Aby Kaifáš a Nikodém a všichni tihle lidé poznali, že se špatně stavěli vůči Ježíšovi, že špatně zacházeli s tím, co viděli a slyšeli. Toto je důležité, abychom se naučili dobře zacházet s tím, co vidíme a slyšíme, abychom to nepřekrucovali. Abychom nepočítali, že jsme dobří, když děláme hříchy („Ano, já jsem dobrý, tady jsem udělal hřích, ale já se polepším“ atd.) Každý hřích je znamením, že naše víra není dotažena. A naše víra je tenkrát slabá, když nedovedeme pořádně naslouchat. Spousta lidí nedovede naslouchat. Ptá se, tápe, ...a když mu někdo chce něco vysvětlit, on chce slyšet jenom to svoje. Myslíte si, že židé nečekali Mesiáše, že po něm netoužili? Jenže to měl být Mesiáš, který bude vyhovovat jim, ne ten skutečný Mesiáš. Toto je ten problém střetnutí lidstva vůbec, s Bohem. Setkávání v tom smyslu, ne setkání, ale nárazy, konflikty. U židů toto bylo na poušti (reptání), toto bylo s proroky, toto bylo i v tom případě příchodu Ježíše na svět. Ovšem, Bůh čeká, ale, když ta situace se vyvine tak daleko, že už není řešitelná, přichází pohroma. Na poušti: „Ani jeden z vás, ze staré egyptské gardy nevejde, jen ti, co se narodili na poušti“. Šalamounův chrám, krásný chrám, ale chrámečky přibývají, proroci varují, Archa pryč, nic to nepomohlo. Tak rozbitý chrám. V době Ježíšově napřed Jan Křtitel varuje, potom Ježíš, nikdo ho nebere vážně, je ukřižován, dokazatelný zločin velerady a – On přijde Mesiáš, On to všechno srovná, potom přichází Římané a srovnávají se zemí Jeruzalémský chrám. Tohle je obraz i problému lidského života. Problém pekla není v tom, že by Bůh stůj co stůj chtěl člověka trestat.  Očistec? Také ne, Musíme se naučit na Boží výzvy k obrácení reagovat. Čili, naslouchat, když nám Bůh něco říká. A když se někoho ptáme na radu, tak umět otevřít uši, a ne slyšet odpověď jen na to svoje. To je ta problematika dohovoru mezi lidmi, manžely, rodiči atd. Kdo tohle nedokáže,  nebude to umět ani při četbě Bible a nebude umět ani při setkání s Ježíšem.

Jan 3,14-21 

Ježíš řekl Nikodémovi : Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jednorozeného syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Vždyť Bůh neposlal svého Syna na svět, aby svět soudil, ale, aby skrze něj byl svět spasen.......atd.

Tato kapitola je velmi důležitá. Soud je v tom, že světlo přišlo na svět, že přišel Ježíš. A lidé, podle svého způsobu myšlení vůči Ježíšovi zaujímají stanovisko. Někteří úplně špatné, někteří v něčem špatné a v něčem dobré. Těch, kteří by zaujímali ve všem stanovisko dobré, nemáme v evangeliu ani jednoho popsaného. K tomu vybízí akorát Jan Křtitel a ten právě proto, co chápe, musí kázat a nemůže být Ježíšovým učedníkem. Jan Křtitel chce, aby ho Ježíš pokřtil a Ježíš jenom: „Podívej, každý máme svůj úkol, dělej, co máš dělat! Máš nařízeno pokřtít všechny, tak mně pokřti taky“. A pak, když Jan Kř. skončil, tak umírá, abychom tak řekli slovy sv. Petra, šel k duchům ve vězení, kam potom přišel Ježíš. Čili k těm, kteří za živa neudělali pokání, přišel Jan Kř. a fungoval jako předchůdce Ježíše. A Janovo kázání bylo: „Udělejte přímé cesty! Každý pahorek musí být vyrovnán“. Jan Kř. nás prostě upozorňuje na to, že my někdy nevědomky umlčujeme Boha. Nevědomě. A totéž je i v tom případě Ježíšově. Ježíš byl ukřižován ne kvůli tomu, že by kázal nějaké tajemnosti, ale naopak kvůli tomu, že to, co říkal, bylo velice jasné. A pozornému čtenáři není neznámo, že takovým posledním impulsem k ukřižování Ježíše bylo, že Ježíš vzkřísil Lazara. To vyvolalo velkou odezvu, velekněží a velerada se dohodli, že Ježíše zlikvidují. A pak to ještě upřesnili, že zlikvidují také Lazara. Protože právě tady vidíme, že člověk, když se setkává s Ježíšem, tak naráží ne na nějaké tajemnosti, ne na něco neznámého, ale na to, co je jasné a člověk to nesnese. Na to, co by se člověku líbilo, a neslyší to od Ježíše. On chce od Ježíše slyšet něco jiného. A ten Ježíš káže jinak, než si ten pan rabín přeje a ještě navíc dělí zázraky. A proto byl Ježíš ukřižován. Ovšem, toto je ten soud. Navíc si musíme upřesnit ještě jednu věc. My máme, když slyšíme slovo soud, vypracovanou představu, že je tam přiveden usvědčený delikvent (provinilec), teď očekává rozsudek a ten soud mu vyměří trest. V řečtině není slovo soud, ale krisis. Ano z toho vzniklo slovo krize. A toto řecké slovo krisis znamená celý proces: obžaloba, usvědčení, soudní výrok (ale možno i potrestání). Ale také znamená spor, při, dalo by se říct, jakýkoliv rozhodující okamžik. Takže my si musíme uvědomit, že ten soud je něco jiného, než naše představa soudu. Protože tam je člověk volán k zodpovědnosti, a když uzná svoje chyby, a tím se ten Boží soud liší, tak může dojít k totální amnestii. Takže, pakliže ten zavrženec řekne: „Ano, uznávám to“ a jestli je ochoten sám se sebou něco dělat, tak v tom případě soud končí propuštěním. Takže zavrženec by měl kdykoliv možnost říct: „Bože, uznávám svoji vinu, odpusť“. Ale, je-li rozhodnuto, pak o sobě rozhodl ten zavrženec, který nechce uznat, že je hříšníkem, který Bohu dokazuje, že se mu děje křivda, který dokazuje Bohu, že on je chudinka, nevinný. Takže, vlastně ten soud s Ježíšem musíme chápat, ne jako okamžik soudu, ale okamžik střetnutí, anebo rozhodující okamžik, kdy dochází ke střetnutí, kdy Ježíš člověku říká, jak má jednat a kdy ten člověk může, protože Ježíš mu to vždycky doloží, říct: „Ano, souhlasím“, pak padá trest, a nebo začne stát na svém, potom trest propukne.  Takže ten soud musíme chápat v tomhle tom širším slova smyslu. Jak?  Pakliže je to obvinění, člověk se může hájit, člověku bude dokázáno, člověk může uznat svoji vinu: „Ano, zhřešil jsem, odpusť“. Takže my tam nesmíme dosazovat tu představu, na kterou jsme zvyklí. Často slyšíme: „Dušičky, jak rády by se napravily, ale nemůžou“. To je nesmysl, protože zavrženec nechce uznat svoje chyby. Kdyby je uznal, tak okamžitě přestává být zavržencem!

Jan 3, 31-36,

Kdo přichází shůry, je nade všecky. Kdo pochází ze země, náleží zemi a mluví o pozemských věcech. Kdo přichází z nebe, je nade všecky, svědčí o tom, co viděl a slyšel, ale jeho svědectví nikdo nepřijímá. Kdo však jeho svědectví přijal, potvrdil tím, že Bůh je pravdivý. Ten, koho poslal Bůh, mluví slova Boží, neboť Bůh udílí svého Ducha v plnosti. Otec miluje Syna a všecku moc dal do jeho rukou. Kdo věří v Syna, má život věčný. Kdo Syna odmítá, neuzří život, ale Boží hněv na něm zůstává.

5. kap. Skutk. apošt. U apoštolských skutků jde o ten problém uznání skutečnosti. Nikdy nebude dostatečně zdůrazněn právě ten rozdíl mezi naší představou víry (jako slepé odkývání toho, co se mi předkládá) a mezi problémem, který se vyskytuje mezi lidmi, konkrétně židy a Ježíšem. Ježíš říkal jasné věci a židé je uznat nechtěli. Všimněte si, že apoštoly dali do vězení, protože dělali zázraky. Anděl je vyvede ven a když je chtějí přivést na veleradu k výslechu, tak jsou v chrámě a káží. Vězení bylo zamknuté a stráž stála přede dveřmi. Tohle mělo být poslední připomínkou pro židy. Místo toho chtějí, aby se apoštolové vzdali  hlásání nauky a dělání zázraků. Apoštolové „to kamarádi nejde, musíme poslouchat víc Boha než lidi“. Oni je chtějí za to zlikvidovat. Tady vidíme, že nejde o žádnou tajuplnou víru, ale o uznání holé skutečnosti. Něco jiného je to v našich poměrech, ale je to proto, že neznáme Evangelium. Např., že si nedáme práci s pořádným přečtením Bible. Když chceme  zůstat   u těch naivních dětských a školních vědomostí, pak nemůžeme mít vnitřní jistotu, kterou měli posluchači Ježíšovi. Pak ten člověk, který chce mít jistotu, že existuje Bůh, musí si to nadiktovávat a ten člověk tomu častokrát říká víra. U Ježíše stačilo si ho vyslechnout, vzít to jedno po druhém a pak musel člověk uznat, že ten tesař z Nazareta má pravdu. Bohužel toto není dostupné mnoha lidem jednak proto, že se spokojí s představou Boha z dětství, ale také proto, že se spokojují s obsahově levnou náboženskou literaturou. Ježíš ovšem mluvil tak, aby i ten nejnáročnější posluchač mohl mít jasno, ale zároveň mluvil tak, že to mohla pochopit i jednoduchá žena, pastýř atd. Podmínkou bylo to pořádné přemýšlení, co ten tesař z Nazareta říká. Ježíš, když mluvil o nebi . mluvil jako někdo, kdo tam byl. proto ta jeho nauka měla jiný obsah, než představy, které se snadno dostaví lidem, když začnou bájit. „Kdo přichází shůry, je nade všecky, ten všechno ví..atd. Ježíš také říká : „Jeho věc, jeho svědectví nikdo nepřijímá. Lidem se to nelíbí“.( lidé mají raději laciné pozlátko). „Ten, kdo svědectví přijal, dospěje k názoru, že Bůh je pravdivý“. „Bůh jedná správně“. Člověk dospívá k názoru, že Bůh je dobrý. Člověk, když pochopí Ježíše si nemusí říkat, že Bůh je dobrý. Jenže to je věc, se kterou si my nedáme práci.  A výsledek – máme obsahově levné názory na Boha, které nám ale nemohou dát sílu. A to je obsah toho kousku, co jsme si četli. Janovo evangelium je náročné na kvalitu čtení. Dát za pravdu Bohu je 1.krok k pořádné víře.

Jan 3,31-36

Ježíš řekl : Ten, kdo přichází shůry, je nade všechny, kdo pochází ze země, náleží zemi. Kdo přichází z nebe, je nade všechny, svědčí o tom, co viděl a slyšel, ale jeho svědectví nikdo nepřijímá. Kdo však jeho svědectví přijal, potvrdil, že Bůh je pravdivý. ......atd.

Jan Křtitel hovoří tady o Ježíšovi. Ježíš je právě ten, kdo přichází shůry. Ale Ježíš je také ten, koho nikdo nepřijímá. Ono je to otřesné. My jsme zvyklí dívat se na ty židy, jó, to byli židi, nevěrní, kopali jámu  Ježíši Pánu atd. Ale uvědomte si,že to byli věřící. Jak to, že Ježíše ukřižovali ?  Na první pohled se to zdá divné. Že by věřící? Ano, Pilátovi a Herodovi se do toho nechtělo. Pilát se odvolává na Heroda, říká, nenašel jsem ne Ježíši žádnou vinu, nenašel ji na něm ani Herodes. Ale židé dělají nátlak. Jestli ho neodsoudíš, nejsi přítel císařův. Pošleme do Říma žalobu a Pilát věděl, že asi za měsíc přijde státní revize a on o 3-4 dni bude mít státní pohřeb atd. Řekne se nehoda. Toto je skutečnost. A jak je to možné ? Jan Kř. zdůrazňuje, že musíme udělat Ježíšovi volnou cestu. Od čeho volnou cestu ? Leckdo řekne, no od hříchů. Ba ne, přátelé. Ta cesta k Ježíši nebyla zatarasena hříchem, ale byla zatarasena vadnou zbožností, vadnými názory. Proroci totiž říkali zcela něco jiného než p.rabíni. To kázání, jak bud vypadat Mesiáš, jsme už říkali. Ten obraz Mesiáše u proroků vypadal zcela jinak, Ježíš přesně vyhovoval tomu obrazu podle proroků. No, jo, ale židé čekali Mesiáše podle rabínů, často jsme si to říkali. Nakonec víme, že i apoštolové, jak se lidově říká byli prolezlí, těmi rabínskými zkreslenými názory. Když Petr říká Ježíšovi, kdepak, to se ti nestane, to je , jako kdyby řekl, že je to hloupost. Pozor, a to je sv.Petr. Kolik je mezi námi lidí, co mají nepřesné názory, třeba se jim něco zazdá, třeba o P.Bohu, nebo o P.Ježíši, P.Marii a už si myslí, že to je zjevení. Vůbec nejsou ke své víře kritičtí. Právě takové nekritické lidi si vybírá ďábel a může zneklidňovat právě tím pseudokřesťanstvím. Vždyť to, že ďábel pokouší člověka, je maskovací manévr. Že vlastní jádro je, člověka vůči Bohu                         Nezapomínejme, že ďábel je velmi dobrý psycholog. A jak se dokážeme bránit ?  On dokáže manipulovat s naším mozkem. Ano, to je ďábel. To je 13.kap. Mt. , (to říká Ježíš), že přichází ďábel a vyjímá to slovo ze srdce. Dnes by Ježíš řekl, že z mozku. Toto ďábel dokáže, pakliže se nezabýváme pořádně Ježíšem – pakliže chceme věřit kdečemu, co se tam            . Naše víra musí být správná. My nemůžeme nosit dětské šatičky. To nikoho nenapadne chodit v dětských šatičkách, ale kolik lidí chodí do kostela a jsou dospělí, třeba už starší a mají názory z dětství, které se vůbec nenamáhají opravit. Tohle je ten problém. My bychom měli mít dospělé křesťanství, ne křesťanství z dětství. Nejenom, že to je křesťanství malého dítěte, ale všelijak pokřivené a má všelijaké ty příměsi. Leckdo by v kostele rád slyšel kázání podle svého vkusu, ale my se musíme řídit tím, co říká Ježíš. Kdyby Ježíš kázal jenom trošinku jinak, tak by měl obrovskou popularitu. Ale Ježíš říká to, co je zapotřebí. Jan Kř. správně hovoří o Ježíšovi : Ten, kdo přichází shůry, je nade všechny, ten, kdo přichází ze země, náleží zemi, mluví pozemsky. Kdo přichází z nebe, je nade vše, svědčí o tom, co viděl a slyšel, ale jeho svědectví nikdo nepřijímá. Kdo jeho svědectví přijal, uznává, že Bůh je pravdivý. Uvědomte si, že Ježíš, když mluví o Bohu, tak mluví o tom, co viděl, abych tak řekl, na vlastní oči. Pořád je to jeho domov, jeho otčina – Ježíšova.  Takže na jedné straně máme Ježíše, ,který mluví o tom, co viděl a na druhé straně jsou p.rabíni, kteří si z těch prorockých spisů udělali takový líbivý výtažek, kde vybrali  ne to hlavní, ale to, co se jim líbilo. Lidé si to osvojili a proto nemohli Ježíše pochopit. To je to : jeho svědectví nikdo nepřijal.  A ta poslední věta : Kdo jeho svědectví přijal,potvrdil, že Bůh je pravdivý. A´t jakkoliv probíráme to, co říkal Ježíš v evangeliu, nenajdeme tam chybu. To nemůžeme říct o každém náboženství.Ale evangelium se musí číst pořádně. Jo, něco jiného je, že máme ¼ tisíce křesťanských církví, ale každá vybrala to, co se jí líbilo. My musíme pochopit Ježíše, že Písmo pro nás musí být pilířem náboženského života. To řekl Ježíš, musí být pro nás závazné. A ovšem, musíme  rozumět tomu, co Ježíš řekl. Nesmíme dělat ze svého náboženství 251.církev. To co řekl Ježíš ! A to není snadné- vypořádat se se svými předsudky. Znamená to pořádně se zakousnout do evangelia, zamýšlet se nad tím, prosit Boha o pomoc, abychom pochopili, co Ježíš říká. A pak pro toho člověka platí : když někdo vezme to Ježíšovo slovo, tak, jak to říká Ježíš a nejenom, že si z toho vybere, co se mu líbí, tak je mu jasné, že to, co je v té Bibli, kdo jeho svědectví přijal, stvrdil, že Bůh je pravdivý. Tato věta říká, ano, kdo pochopí to, co říká Ježíš, přijde na to, že je to pravda. P.Bůh nikoho nenechá lačnět. Pomůže, když prosíme o pomoc při pochopení evangelia. Proč jsem to tak zdůraznil ? No, proto, že to je Janovo slovo o Ježíšovi. A Jan Křtitel je obrovská veličina. Ježíš říká, nenarodil se nikdo větší, než je Jan. A tak bychom měli, přátelé, pochopit Jana Křtitele, pochopit Ježíše, oprostit se od toho, co zkresluje, protože v  každém z nás je něco. Vždyť to měli i apoštolové Petr a Jan – miláček Páně.

Jan 4, 5 – 42  

Ježíš přišel k samařskému městu jménem Sychar, blízko pole, které kdysi  odkázal Jákob svému synu Josefovi. Tam byla Jákobova studna ..........Tu přišla jedna samařská žena navážit vodu.......atd.

Zdá se to známé, ale třeba si uvědomit, že mimo jiné, je tady popsána výjimka v Ježíšově jednání, a to, že Ježíš té ženě přímo říká, že je Mesiáš. Vzpomeňme si, že apoštolové a učedníci měli zakázané říct, že Ježíš je Mesiáš. Proč to měli zakázané, to jsme si mnohokrát říkali. Souvisí to s tím problémem „čistý – nečistý“. Všimněme si, jak ta žena na to reaguje, když jí Ježíš říká: „Já jsem Mesiáš“.  Ona nechá všeho (položí nádobu) a utíká do města (nevadí jí, že se bude muset vracet), je to kus cesty, chce oznámit lidem, že tam u té studny je člověk, který by mohl být Mesiáš. Před židy Ježíš také řekl, že je Mesiáš, ale až na veleradě. Reakce židů není: „Dokaž, běžte se podívat, nebo mně se zdá, že by to mohl být Mesiáš atd.“ Velekněz neřekne „dokaž“, , on sehraje divadélko a pak řekne „k čemu ještě důkazy“ a velerada „ukřižuj“. Na těchto dvou protikladných reakcích na výrok „já jsem Mesiáš“ vidíme, jak se v praxi projevuje ono „čistý – nečistý“. Ne, že by ti samaritáni měli náboženství v pořádku, oni také nejsou z hlediska Ježíšovi nauky čistí. Ale je tady rozdíl. Samaritáni jsou si vědomi, že to jejich náboženství nemusí být v pořádku. Samaritáni a židé žili ve stálých šarvátkách. Židé jimi pohrdali. Podobně, před pár stoletími, byly šarvátky mezi katolíky a protestanty. Samaritáni byli pohanští přimíšeni. Když přišli židé z exilu, chtěli s nimi stavět chrám a židé je odmítli. Samaritáni, právě na tomto místě, chtěli tedy postavit svůj chrám, židé jim ho rozbili a z toho pak plynuly ty vztahy. Někdy byly divočejší a někdy mírnější. Nyní pozor. Ta žena se ptá: „Máme uctívat Boha tady, nebo v Jeruzalémě?“ Toto není otázka na místo, ale otázka na to, které náboženství je pravé. Ta samaritánka se ze začátku k Ježíšovi nijak přátelsky nestaví (i když ne agresivně). Na ten její mírně rýpavý tón Ježíš odpovídá : „Víš, kdybys věděla s kým mluvíš, tak bys tolik nerýpala, spíše ty bys chtěla vodu po něm“. Ona posměšně: „Vždyť ani vědro nemáš“.  On na to: „Víš, kdo se této vody napije, bude mít zase žízeň, ale voda, co mám já, když se jí někdo napije, bude mít nikdy žízeň a ta voda ho povede do věčného života“. Ona si možná myslela, že má u sebe nějakou nádobu se zvláštní vodou a proto žertovným tónem říká: „Tak tuhle vodu mi dej, abych už sem nikdy nemusela“. Ten rozhovor vypadá jako dobrosrdečné rýpání a ne jako zakořeněná nenávist. Ježíš rozvádí tento rozhovor proto, aby dosáhl svého cíle. A ten cíl se nám blíží. Ježíš totiž ví, jací jsou ti samaritáni, ví, jak tato žena myslí. A Ježíš chce vytáhnout legitimaci, legitimaci Mesiáše, což před židy nedělá. No tak, řekne: „Zavolej svého muže, sjednáme kupní smlouvu. A já ti tu svoji vodu prodám.“ A ona si tak posteskla: „Nemám muže“.  Proč? Protože, jak vidíme z dalšího textu, ta žena se několikrát provdala, muž umřel. Takže ten, který s ní teď žil bez sňatku si mohl říct: „Jó, vezmeme se a půjdu za těmi  pěti“. Tu ženu to trápilo, že žije prostě, jak se říká nadivoko a tak smutně říká, že nemá muže. A tady už přestává to rýpání (špičkování), Ježíš jí říká soucitně: „Já vím, nemáš to lehké a ten, kterého máš teď, si tě nechce vzít“. „Pane, jak to můžeš vědět, ty jsi prorok! Prosím tě, naši předkové uctívali Boha na této hoře, a vy říkáte, že v Jeruzalémě je místo, kde se má uctívat Bůh“. Všimněte si, Ježíš tady vytáhne legitimaci ( jen tak cípek ), žádné velké zázraky dělat nemusí a ta žena okamžitě přechází na problém: „Poslyš, naši předkové uctívali Boha na této hoře a židé mají jediné místo, kde se má uctívat Bůh. Jak to vlastně je?“  To je otázka rovnocenná s tím: „Poslyš naši učitelé náboženství nám říkají, že naše víra je pravá a židé říkají, že naše víra je špatná. Jak je to?“  Ježíš ovšem jde dál. Chce legitimaci vytáhnout. Říká: „Věř mi ženo, (on jí sice říká, to vaše náboženství je špatné, ale nechce jí to říkat nějak drasticky), víš, přichází hodina, kdy tahle otázka padne. Nebudete uctívat  Otce ani na této hoře ani v Jeruzalémě. Vy opravdu uctíváte co neznáte, my uctíváme co známe. Víš, ono opravdu to židovské náboženství je pravé. Nastává hodina, ba už je tady, kdy opravdoví ctitelé Boha, budou uctívat Otce v Duchu a v pravdě. Budou uctívat Boha všude, nezávisle na tom či onom chrámě“. Čili, převedeno do dnešní řeči by to vypadalo takhle: „Pane, vidím, že jsi prorok (před 200-300 lety), naši předkové říkají, že naše kališnická víra je pravá, a vy říkáte, římská víra je pravá:. Ježíš by řekl: „Blíží se hodina, kdy už nebudete rozlišovat, kdy všichni budou moci přijímat krev Kristovu a kdy v kostelech se bude číst evangelium  lidovou řečí“. Tak by to vypadalo, kdyby ten dialog probíhal na takovém katolicko – husitském pomezí. Abyste pochopili tu atmosféru. Žena říká, vím, že má přijít Mesiáš a ten oznámí všechno, ten konečně vnese jasno do celé té naší náboženské pře. Ježíš říká, já jsem to, ten který s tebou mluví. Žena postaví nádobu a okamžitě běží - U studny Jákobovy je nějaký člověk  a ten člověk by mohl být Mesiáš, pojďte se na něj podívat. Na mně dělal dojem, že je, ale ty rabíne, běž si ho omrknout. S Ježíšem se dají do řeči, pozvou ho, prosím tě, vysvětli nám to. Ježíš tam pobude dva dny naplněné náboženskou debatou, ne ukázkou městečka. A když Ježíš odchází, říkají té ženě, měla si pravdu, podle toho, co říkal je jasné, že to je to Mesiáš.  Proč jsme si tuhleto uvedli? Ta Samaritánka také neměla to správné náboženství, ale je tady druhý faktor ve hře, jedním z nich je „čistý – nečistý“, správné nebo nesprávné názory. Tato Samaritánka také má nesprávné názory, ale je tady ten druhý faktor. Problém „čistý – nečistý“ je velice závažný. Je to otázka správných nebo nesprávných náboženských názorů, které člověk považuje za správné. Věří špatně, ale myslí si, že věří dobře. Anebo mu třeba nefungují určité myšlenkové procesy  (pod vlivem toho zkresleného názoru na Boha). To jsou vlastně nečistí, ti co mají nesprávné náboženství, to jsou slepí. Čili, ten nečistý je člověk, který nedělá hříchy, ale má nesprávné náboženství, neví o tom, má nesprávný způsob zacházení se čtením Písma a nebo nesprávný způsob jak věřit, nesprávný způsob jak reagovat na náboženský problém. Tato Samaritánka to místo má správné. A u židů je velice závažný problém – to náboženství zkreslené a ještě ten faktor, o kterém je tady řeč, ten u židů zaviňuje, že nakonec Ježíš musí být ukřižován, aby aspoň někteří židé přišli k rozumu – včetně apoštolů.  11. kap. Matouše říká: (to se však odehrává v židovském území) „Ježíš začal kárat města, ve kterých se stalo nejvíc zázraků, že nečinila pokání. Běda ti, Korozaim, běda ti, Betsaido, kdyby v Tyru a Sidonu se udály....atd.“. Čili vidíme, že té Sodomě, která dělala mnoho hříchů – a těch nejtěžších bude lehčeji než Židům. Zatím nic, ale blíží se doba, kdy Mesiáše zabijí, zatím jsou jenom nečistí. Pokuste se pochopit ten rozdíl, ten další činitel, mezi židy a samaritány tím, že si porovnáte Jan 4. kap., 5. verš a co se bude číst za týden – Jan 9, 1-41. Uvidíte rozdíl mezi chováním židů a chováním té samaritánky. Je tam ještě jiný faktor, nejen ta nečistota. Faktor, který působí, že člověk se z té nečistoty může dostat a nebo  se nedostane. Ta žena je obraz toho, jak to bude vypadat při odchodu ze světa, budeme vědět, v čem je rozdíl té ženy a židů. Oba jsou nečistí. Ta samaritánka má něco navíc. Když budeme vědět, co má navíc, tak ten náš očistec může probíhat ve formě docela příjemného rozhovoru s Ježíšem. „Prosím tě, já jsem dělal chyby, jak z toho ven?“  Kdežto ten druhý případ u těch židů, jednak to můžeme přirovnat k spadnutí do pekla, ale i ten očistec může probíhat jiným způsobem. Ježíš přijde a ta pře bude pokračovat. Ten člověk až pod vlivem očistcového „ohně“, obrovského psychického utrpení nakonec dospěje k tomu, co ta Samaritánka měla rovnou, když se setkala s Ježíšem.

Jan 5,16-30.

Je to pasáž velmi náročná a celou se nemůžeme zabývat. Připomenu jednu důležitou věc,která obsahuje klíč k problému duchovního života, otázce rozvoje atd.  „Dal mu moc konat soud, protože je Syn člověka.“Týká se to soudu, zodpovědnosti a také toho, že někdo v pekle je někdo ne. My máme bohužel ty špatné představy, že např. když dva lidé dělají stejné hříchy, budou stejně potrestáni. Jenže skutečnost je taková, že někdo může mít daleko víc hříchů a být spasen, v porovnání s druhým, který spasen není (třeba zavržen). Je to kvůli tomu, že záleží ne jenom na hříchu, ale také , jak se k hříchu staví. Vzpomeňme si na podobenství o dvou dlužnících. Jak dalece  mně Bůh odpustí, tak to závisí na mnoha dalších faktorech,na které zapomínáme. Jsou to povahové vlastnosti. Je to způsob jak se stavím vůči vlastním chybám. Zdali je dovedu upřímně přiznat. Jestli se neopájím vizí, že já se snažím, že mám dobrou vůli.  Mnozí lidé nerozliší „dělám“ a „chci dělat“.To jsou pak problémy, které se člověku vymstí. Také naše běžná představa soudu, jak na něm Ježíš sedí a každému to vypočítává je hrozná. My se musíme zajímat o to, co Ježíš říká o tom, jak to na soudu bude vypadat. V tom podobenství stojí: „Když neodpustíš, tak budeš muset zaplatit celý svůj dluh.“ Čili, to odpouštění je jiný faktor, než pouze otázka, kolik jsem udělal hříchů. Takže člověk, který nevyřeší tu otázku povahových faktorů, může být v očistci pěkně dlouho.  Tím neříkám, nelamte si hlavu s hříchem, ale to, abychom si kromě hříchu začali lámat hlavu s otázkou naší  povahy, která rozhoduje o tom, jak se budeme chovat. Teď i na soudu. Jak se člověk bude chovat, když se mu zhroutí jeho jistoty. A tak už na leckoho to přichází, ať je to rozbité manželství, nebo třeba nějaká náboženská krize, a v té chvíli se ukáží tyto povahové vlastnosti, jak ten člověk se dovede vypořádat s problémem osobní krize. Lidé o tomhle tom obyčejně nevědí nic a je to velice důležité. Problém krize ? Ale já se snažím, já mám dobrou vůli. Problém odpuštění ? A to přece já odpouštím. A ten člověk neví, že to nemá vyřešeno. Jak to bude na soudu ?  Obraz toho soudu bude vypadat jinak, než si ho děláme. Např. Ježíš říká, že apoštolové budou sedět na 12 stolcích, ale také mluví o tom, že ninivští povstanou na soudu (pohané) a odsoudí Ježíšovi současníky, protože oni poslechli kázání Jonášovo a židé v době Ježíšově neposlechli někoho, kdo je víc než Jonáš, Královna z Jihu povstane na soudu a odsoudí toto pokolení. Ano, lidé budou soudit lidi. Ježíš se nebude s námi handrkovat. Ježíš na soudu zodpoví naše výhrady vůči Bohu, zodpoví nám, když budeme třeba vytýkat proč P. Bůh na mě tohle, tamto dopustil, ale to „poslední“ razítko pod ten verdikt to už nebude dávat Ježíš, nebo můžeme říct, dá jenom to razítko, záleží na tom, jak to chceme vyjádřit. Prostě na tom soudu povstanou hříšníci, kteří hřešili stejně jako my, ale kteří dovedli získat odpuštění, ty jsi kradl,  já jsem kradl, ale ty si to nechceš přiznat, ty se vymlouváš, já jsem kradl víc než ty, a mně Bůh odpustil. Proč ? Protože jsem to přiznal, přiznej se taky, vždyť jsme kolegové. A tak zloděj povstane proti zloději, narkoman proti narkomanovi povětrná ženština, která svedla jednoho muže a kvůli tomu půjde do pekla, bude odsouzena takovou, která měla na svědomí třeba 100 mužských, 100 rozvrácených rodin a řekne, koukej, já jsem větší hříšnice než ty, ale ty si nedokážeš přiznat pravdu, ty se vylháváš na tom soudu. Ta otázka uznání pravdy, otázka zamyslet se nad tou svou chybou, otázka odpuštění, to jsou ty faktory, které hrají roli. Poslední slovo bud mít Ježíš, který řekne, ano, pojď na mou pravici a těm, kterým neřekne  pojď na mou pravici, neřekne nic.  Ježíš jasně říká, jeden bude vzatý a druhý ponechán. To nebude „hurá“, tak a teď budou pochodovat anděl s ohnivým mečem atd. No, peklo , to jsou jednoduše lidi, kteří budou ponecháni. Představme si  „vlak který jede do nebe“, Ježíš do toho vlaku pouští a někoho nechá být a řekne, vás sebou nebereme. Co mám dělat?  Dělej si co chceš. Čili, to je to poslední slovo, ale to není rozhodující slovo. To je vyhlášení, abych tak řekl, těch, co Ježíš sebou nebere. Ale kde je to rozhodující slovo ? A to Ježíš říká, že to rozhodující slovo řekne o sobě každý sám Ježíš také říká, já nikoho nesoudím, každý má svého soudce, slovo, které jsem vám mluvil.  A jinde (Mt. 12) a nebo s tím související – ze svých slov budeš souzen, ze svých slov budeš odsouzen. Podle toho,jak se na soudu budeme chovat, podle toho rozhodne, jestli nás vezme do  toho „vlaku do nebe“, nebo ne. Čili, to je ten problém, abychom my pochopili psychické požadavky, které jsou kladeny na nebešťana, abychom uznali, ano, tady jsem udělal chybu, abychom dovedli na soudu obstát. Bez hříchu není nikdo, to zdůrazňuje i dogmatika i Písmo. Ale musíme se také umět postarat o odpuštění, aby Bůh odpustil nám. A to, abychom se naučili prohrát, abychom při chybě nemalomyslněli. Ten, kdo při chybě malomyslní, malomyslní proto, že dokavaď se mu v duchovním životě dařilo, tak dělal chyby. Špatná předsevzetí v době duchovního úspěchu vedou k malomyslnosti v době duchovní krize. A ten soud, ať už osobní nebo poslední, to bude vrcholová krize a my se právě musíme připravit, nejenom kolik jsem udělal hříchů, ale umět odpouštět a umět taky v životě, jak se říká, prohrávat, uznat chybu, zamyslet se nad ní, neztrácet hlavu, ale své jednání napravit. To je velmi důležité, aby člověk, když vidí chyby, neztratil hlavu, ale napravil své jednání. Když člověk vidí své chyby a začne malomyslnět, znamená to, že jeho předchozí víra nestála za nic. A nebo byly velmi, velmi slabá. Takže přátelé, Bůh odevzdal soud Synovi, protože je Syn člověka. A Ježíš také nikoho nesoudí, každý má svého soudce, slovo, obviní mně na soudu, pakliže sám se nebudu umět vypořádat se svými chybami, tak mně obviní lidé mého stavu, také kolegové i z bývalého zaměstnání. Pakliže ovšem já nepřiznám chyby. Když přiznám – má někdo námitky, připomínky ? Ne, to on řekl, je  pravda. Tohle to se musíme naučit. Přátelé, stojí za to, přečíst si ty pasáže, jak to na tom soudu bud vypadat a honem, honem , i když je nám ne 81, ale i když je nám 18, už je pozdě, ale i když je nám 81, je pořád ještě čas se naučit, trénovat se, jak se na tom soudu zachováme, jak s zachovat po chybě. To se týká nás všech, vy budete soudit mně, já vás. A také jde o to,  jestli se taky na tom soudu budeme umět na sebe usmát, nebo se tvářit vážně.

Jan 5,31-47

Ježíš řekl  (svým) židům : „Svědčím –li já sám o sobě, mé svědectví není pravé. Je však jiný, kdo o mně svědčí a já vím, že svědectví, které o mně svědčí, je pravé. Poslali jste k Janovi a on vydal svědectví pravdě. Já sice nepřijímám svědectví od člověka, ale říkám to proto,  abyste byli spaseni...atd. Svědectví, které mám já, je větší než Janovo. Skutky, které mi otec svěřil, abych je vykonal......atd. Vaším žalobcem je Mojžíš v něhož doufáte. Kdybyste věřili Mojžíšovi, věřili byste i mně......“

Je to dost náročné na pochopení, ne, že by tato pasáž potřebovala výklad, ale protože je v nás víc předsudků, než si myslíme. A když se člověk dokáže oprostit od takových předsudků, od takových náboženských vědomostí, takových líbivých, nebiblických, amatérských, které člověk snadno posbírá, protože se mu většinou líbí, mnoha místům evangelia bychom rozuměli daleko, daleko snáz a daleko víc by nám řekly. Problém je právě v takových příměsích, v tom amatérském náboženstvíčku, kde to v Bibli vůbec není, to si člověk nastřádá, ale líbivě se o tom čte  a bájí. Např. (o tom jsem už mluvil) byly jsme děti v 1. třídě, sestřička nám na náboženství vysvětlovala, jak je to v pekle : „No, děti, tam je kyvadlo, neříká tik – tak, ale : nikdy – vždycky, nikdy nevyjdeš, vždycky tu budeš. Jak rády by ty duše z  toho pekla šly, jak rády by začaly nový život, kdyby mohly, ale už nemohou.“Ve skutečnosti my víme jinou věc, resp. v Bibli je psáno jiné, je to ten případ s těmi prasaty, kde vidíme, že de facto je možná amnestie, že kdyby zlí duchové řekli Ježíšovi : „Ježíši, my ti slibujeme, nebudeme pokoušet lidi, dej nám nějakou možnost se vyžít, tam je : nebudem týrat lidi, budem týrat prasata. Ježíš jim to dovolil. Kdyby tohle ta sestřička řekla, děti pozor, pozor na to, jak se člověk chová po chybě, když udělá chybu a nechce si to přiznat, když se vymlouvá, to je daleko horší než všechny hříchy dohromady, protože toto vlastně otvírá cestu k dalším hříchům. A to malé dítě, jak to v těch hodinách slyší, tak si to peklo představuje. Vůbec neví, že v tom pekle, jestli je nějaký klíč, tak je zevnitř a že člověk se zavírá vůči Božímu milosrdenství, že toho Boha nepouští do sebe. A ta brána, pro kterou nemůže Bůh k nám mluvit, pro kterou nás nemůže od pekla zachránit, to jsou naše předsudky. My máme takovou představu, že víra je dar, musíme se modlit, aby Bůh nám víru dal atd. Abych tak řekl, kus pravdy na tom je, ale není to celá věc, protože, když já se budu modlit o víru, ale když ve mně bude farizej, když ve mně bude kus těch židů, kteří se modlili, Bože, pošli nám Mesiáše a potom řvali „Ukřižuj!“, krev jeho na nás a naše syny, no, to já se budu modlit naprázdno. Ono se to zdá divné, ale hlavním problémem tady není Bůh, který by měl ty své dary zamčené, a teď s velkými drahotami by z těch pokladů ty dary dával, abych tak řekl, tomu, kdo se hodně modlí. Každý z nás dostaneme aspoň jednu hřivnu, ale mnoho hřiven je zakopaných. Člověk si mnohokrát řekne, kdepak, to takhle není. Vždyť to řekli i apoštolové. Nebudeme se dělat lepší než sv.Petr a sv.Jan. Hlavním problémem vztahu člověka vůči Bohu není to, že se nemodlíme o ty dary, aby nám je Bůh dal, je správné se o ně modlit, ale není to všechno. Hlavní problém je, že člověk odmítá věci, které poznává. Člověk nechce uznat to, co je jasné. Ježíš říká, jdeme do Jeruzaléma.....atd. Petr ví, že Ježíš je Mesiáš a jedná s ním jako s malým klukem. Ježíš vzkřísil Lazara, jak na to reagovala židovská velerada ? Rozhodli se, že Lazara i Ježíše zabijí. Tady je to hlavní, že člověk vidí, že ten tesař z Nazareta má pravdu a přesto to nechce uznat. Toto je závažnější a častější, než by se zdálo. Kolik máme míst v Písmě, které, když si přečteme, nerozumíme a ony jsou naprosto jasné, ale nejsou nám příjemné, nejsou nám sympatické. Např. Ježíš jasně říká, začkoli budete prosit, dostanete a vyzývá nás, abychom dokázali uzdravovat atd. Ale, no, to není třeba. Jó, děkuji, není to třeba!Ale pak se nemůžeme divit, že Bůh nás nevyslyší, když my odmítáme jeho jasné výroky. A když vezmeme do ruky evangelium, tak takových míst se najde dost, kde taková naše běžná praxe je úplně napříč tomu. Ano, dej nám milost pokání, Bože, vždyť to není pravda. To už jsme tady, je příležitost k pokání. Na pokání nic nepotřebujeme, na pokání Bůh čeká na nás, protože pokání je v moci člověka, na to nepotřebujeme zvláštní dar, potřebuji se jenom zahledět a pak se mi budou podlamovat kolena, když uvidím sebe, jaký jsem. To se týká každého z nás. Toto je problém očistce.  Ten otřes, že člověk vidí Boha a že vidí sebe. My máme tendenci víru si vyprosit, ale ve skutečnosti musíme se naučit přijmout do důsledků to, co je nám jasné. Nedomnívejte se, že já budu na vás před Otcem žalovat, vaším žalobcem je Mojžíš, ve kterého doufáte. Ježíš tady obviňuje židy, ne tady, ale jinde, tady to pouze připomíná, že židé mají plná ústa Mojžíše, ale přitom ho nedodržují. Toto je to nejhorší, protože tady se vytváří imunita, neschopnost pochopit Boha. Ale o tom jsme mockrát mluvili. Tak to je 5.kap. evangelia sv.Jana. A hlavně počítejme s tím, že nejenom prosit Boha, aby nám pomohl, ale také P.Bohu už jednou přestat překážet.Těch překážek vůči Bohu v nás je víc, než si myslíme. a i kdybychom se uprosili až k smrti, to, co je v naší kompetenci, to otevření se vůči Bohu, to není věc milosti, ale věc našeho rozhodnutí a to žádná modlitba nespraví. Kdyby nějaká modlitba mohla pohnout s těmi věcmi, které jsou v té kompetenci, v té vrcholné pravomoci člověka, nebylo by ani jednoho zavržence. Každý, kdo je v očistci, v pekle, je tam jen a jen proto, že Ježíšë umlčuje také. Římané tomu říkali právo „veta“. My si musíme uvědomit, že my to svoje „veto“ můžeme říct Bohu a Bůh je respektuje. A to není věc milosti, ale našeho rozhodnutí.

Jan 6, 28-42 ?

......a řekl jsem vám, viděli jste mne a přece nevěříte. Všichni, které mně Otec dává přijdou ke mně  a ty kdo přijdou ke mně nevyženu ven, neboť jsem sestoupil  s nebe proto, ne abych činil vůli svou, ale toho, který mne poslal.......atd.

Je to velmi závažná kapitola, ale také dost obtížná. Když Janovo evangelium člověk pochopí, zjistí, že platí doslova a že to nejsou nějaké poetické řeči. K pochopení Jana třeba znát evangelisty druhé a také umět evangelium číst. Musím umět zacházet s podobenstvími, musím rozeznat zapečetěné od nezapečetěného (Izajáš). ta závislost na synopticích je krásně vidět u Svátosti Oltářní. Synoptikové podrobně popisují ustanovení Svátosti oltářní, kdežto Jan, ten se tím už nezdržuje, ale popisuje (její) funkci.  Jan nepopisuje to, co popsali jiní.  Ten dnešní úryvek je kousek z té Janovy teologie Svátosti Oltářní. Není jednoduché, bez předběžného zvládnutí určitých věcí toto místo vysvětlit. Je zde např. věta „Viděli jste mne a přece nevěříte.“ Tady vidíte, že víra , podle Jana, vzniká tam, kde člověk vidí. Když něco vidím, mohu říct ano, souhlasím, nebo nesouhlasím. To je podle Jana a je to velký rozdíl od běžné představy. Kousíček dál je „Všichni, které mi Otec dává přijdou ke mně.......Nikdo nemůže přijít ke mně, netáhne-li ho Otec.“ Tady jsou ve kře dva faktory.  1.) Člověk potřebuje dostat od Boha vybavení. Malíř musí mít jednak talent, ale také se musí učit malovat, ovládat řemeslo. Samotný talent nestačí.    2.)   Přístup člověka, hledajícího, zkoušejícího, poctivě pracujícího. My se tomu musíme naučit při četbě Bible. Některé místo se nám může zdát zastrčené, nedůležité a až za nějakou dobu to pochopíme, pak si řekneme, „jak jsem mohl tak jednoduchou věc nevidět.“ Ježíš chce pomoci každému. Ale k tomu, abychom byli dobrými křesťany, abychom s užitkem přijímali svátost oltářní, nebo s užitkem mohli číst Bibli, , potřebujeme jednak to nadání, ale také potřebujeme to řemeslo. Člověk se sebelepším sluchem není okamžitě muzikantem. Jisté je, že musí tu hru cvičit.  Edison : „Vynalézání je 1% inspirace a 99% potu.“  Musíme si uvědomit, že v náboženství je tady jednak ten faktor Božího zásahu do naší psychiky a jednak faktor naší píle, našeho zpracování toho, co nám Bůh dává a vypořádání se s tím. A právě velmi často u toho lidského zpracování to „skončí“, protože mnoho lidí má nadání. Všimněte si, co říká Ježíš : „Viděli jste mne a přece nevěříte.“ (My nedostáváme Ježíšovu nauku v takové hutné formě, v jaké ji dostávali Ježíšovi posluchači). Netýká se to lidí, kteří se s Ježíšem nesetkávají, ale pouze o něm čtou. To platí pouze u  Ježíšova způsobu výuky. Tam platilo, že každému to mohlo být jasné, každý to mohl pochopit, ale, že když někdo odmítal Ježíše, tak to bylo ne proto, že nechápal, ale proto, že odmítal chápat. Jenom tady v té +6.kap.,se setkáváte s oběma směry zodpovědnosti – „Viděli jste mne a přece nevěříte“ a „Nikdo nemůže přijít ke mně, netáhne-li ho Otec.“ Abychom si tyto protichůdné směry zodpovědnosti vysvětlili, musíme si uvědomit, že Bůh ví, komu má dát ty svoje dary a komu ne a každému dává potřebné minimum a nikdo se nemůže vymlouvat na nedostatek Božích darů. Jenže člověk se zastaví a odmítne jít dál. Je třeba si to promyslet, že je tady třeba to nadání, ale, že vlastní přičinění člověka je též nutné. Jedno nebo druhé samo o sobě nestačí,  Židé odmítali Ježíšovu nauku, když Ježíš kritizoval jejich způsob četby a chápání Mojžíšova zákona a proroků (Mt.15.). Tím vzniká stav, že Bůh už nedává člověku ty svoje dary a ten člověk nemůže potom to kázání Ježíšovo chápat, protože mu není dáno od Otce. Proto to je v 6.kap. Jana – nemohou chápat, protože jim není dáno to, co je potřebné k pochopení Svátosti Oltářní, není jim to dáno od Otce. Není jim to dáno od Otce však proto, že dříve, když jim Ježíš vysvětloval, že musí opravit svoji zbožnost, tak oni to odmítli. Na první pohled je to obtížná pasáž, ale dá se pochopit. Povrchní čtenář by si mohl to „není jim dáno od Otce“, že je to jasná predestinace (na to nalítl i Luter), ale Bůh nedělá protekce. 

Jan 6,24-41   

Když zástup uviděl, že ani Ježíš, ani jeho učedníci nejsou na břehu, posedali do člunů a přijeli do Kafarnau. Hledali Ježíš, když ho našli na druhé straně moře, zeptali se ho, Mistře, kudy jsi sem přišel ? Ježíš jim odpověděl : „Amen, pravím vám, hledáte mne ne proto, že jste viděli znamení, ale, že jste se dosyta nejedli těch chlebů atd. Zeptali s ho, co máme dělat, abychom konali skutky Boží ?  To je skutek Boží, abyste věřili v toho, koho on poslal. Řekli mu, jaké teda děláš ty znamení...........ale pravý chléb z nebe vám dá můj Otec, neboť chléb Boží je ten, který sestupuje z nebe ......Já jsem chléb života.......atd.

Posledně jsme hovořili o tom, že okolo Ježíše byl nával a Ježíš rozmnožil chleby. Říkali jsme si, jak Elizeus dal 20 chlebů služebníkovi, aby to rozdělil 100 lidem, a ten řekl, co je to 20 chlebů pro 100 lidí ?  A tady bylo jenom 5 chlebů na 5000 mužů a ještě tam byly ženy a děti. A ještě zbylo. Říkali jsme si, že Ježíš zkoušel (v překl., v řečtině a latině je pokoušel ) apoštoly, chtěl je vyprovokovat, aby oni udělali zázrak rozmnožení chlebů. Ježíš chtěl lidem dát chléb, chtěl jim dát důkaz, chtěl udělat úvod k problematice eucharistie, ale protože apoštolové nedokázali ten zázrak udělat, nezmohli se na něj a vůbec je nenapadlo, že by se o to mohli pokusit. To je právě ono „pokoušel“, chtěl je vyprovokovat. Ovšem my jsme zvyklí na definici   - pokoušet znamená navádět ke hříchu, což je nesprávná interpretace. Takže Ježíš chtěl vyprovokovat apoštoly k zázraku apoštolové to neudělali, Ježíš zázrak udělal sám, v lidech nastala exploze nadšení, „hurá“, on je ten prorok, který má přijít, uděláme ho králem do té doby, než přijde Mesiáš. Ježíš před nimi utekl a udělal to tak, že apoštoly poslal napřed a potom řekl, já ještě půjdu k tamtomu ohni, hloučku, potom za chvilku šel k druhému, popovídal, pak k třetímu a najednou odešel. Šel po vodě (utišení bouře) na druhou stranu Genezaretského jezera (cca 12x15 km). Ráno se lidé probudili a kde je Ježíš ? Tady není, je u vás, u nás není, kde se ztratil ? Totiž žádná loďka tam nebyla, protože učedníci na nich odjeli. Teď přijely lodě z druhé strany a ptali se, co tady děláte, co tady je ? No, tady je Ježíš. Ale kdepak, ten je na druhé straně a káže v synagoze. Tak někteří rychle posedají na loďky, jiní zase oběhnou to jezero a tím se dostáváme k tomu dnešnímu úryvku. A ptali se Ježíše, Mistře, kdy jsi sem přišel a jak jsi se sem dostal, jak je to možné. A teď jsme u toho dnešního čtení. Ten dnešní text vypadá tak docela sympaticky. Zeptali se ho, co máme dělat, abychom konali Boží skutky ? Přátelé, tak jako jsme si vykládali pojmy „pokoušel“ tak si musíme uvědomit, že v lat. i řeckém textu není „zeptali se“. To je snaha překladatelů to vyložit. Dnes se dost často nosí, toto nenapsal autor, ale je to  lidová tradice, to se často říká i v KN, ale o chybách v překladech se nemluví. Oni se ho vůbec nezeptali, lat.,  řecké i staré překlady říkají „řekli mu“, co máme dělat, abychom konali Boží skutky ? kdyby herec měl říct jenom  „co máme dělat, abychom konali Boží  skutky“, musí si uvědomit a studovat roli, jak to má říct. „Zeptali se ho“ je nesprávný překlad. Ve starých máte „řekli“. A to „řekli“ připouští „konstatovali“. Chlapec se ptá, kolik je hodin ? Pán odpoví pět. Čili otázka – odpověď. Ale např. chlapec měl přijít v 9 a přijde v 11 a tatínek ho čeká – a – kolik je hodin ?! Tady najednou vidíme, že to vypadá jako otázka, ale otázka to není. Ten táta ví, kolik je hodin, ale je to jenom forma výtky. čili, tam se také napíše ?, ale herec to musí rozlišit. My si tady můžeme podrobně rozebrat tu problematiku židů. Těch Ježíšových posluchačů. Oni se ho nezeptali. Na základě toho , řekli mu, co máme dělat, abychom konali dobré skutky, by herec řekl- je to otázka nebo konstatování a nebo odmítnutí, obrana. Znáte jistě takové otázky. Např. manželka něco uvaří, manžel je nespokojený a ona řekne : Tak co ti teda mám uvařit ?! z toho tónu se rozezná, že to vůbec otázka není. Tohle ti není dobré, tamto....atd. Co máme dělat, abychom konali dobré skutky ? Ale může se to říct i takto : No tak, co máme dělat, abychom konali ty Bóží skutky ? Ty tvoje Bóží skutky? Já jsem to úmyslně trochu tam přidal – Bóží – skutky. Ale abyste si uvědomili, o co jde. Teď ovšem jakým způsobem se dovíme, jak byla tato věta myšlena ? Teď budu číst jenom tu větu a budu ji jenom jinak intonovat. Co máme dělat, abychom konali Boží skutky ? (skromně a upřímně). Co máme dělat, abychom konali Bóží skutky ? (vyzývavě). Odpověď na to najdeme hned dál. Ježíš jim řekl : „Toto je Boží skutek, abyste věřili v toho, koho On poslal. A oni mu řekli : „Jaké ta děláš znamení, abychom viděli a uvěřili ti ?“ Tady je odpověď – Co ty děláš ? A to říkají lidé kteří viděli rozmnožení chlebů. Tam přišli s mnoha nemocnými, které Ježíš uzdravil.A oni po té explozi zázraků říkají : „No, co ty děláš, abychom ti uvěřili ?“ „Co jsi zač, co ty dokážeš, vždyť ty nic nedokážeš.“ A to jsou lidé, kteří viděli mnoho uzdravení a kteří viděli rozmnožení, sami se nacpali a zbyla spousta odpadků, Ježíše chtěli udělat králem, ale když On říká, starejte se o chléb jiný, tak říkají, co máme dělat, abychom konali skutky Boží ? Teda musíme si ještě říct, jak se tam dostali ty skutky Boží. My si totiž musíme uvědomit, co Ježíš kázal. A Ježíš před tím těm lidem kázal a oni byli dokonce několik dní s ním. Ti lidé byli několik dní na cestě a bylo to kázání se kterým Ježíš šel mezi lid. Jak to kázání vypadalo, to nám ukazuje  8.kap. Janova evangelia. Jak mohlo vypadat ? Tam Ježíš staví vedle sebe skutky  Abrahamovy a skutky ďáblovy. Ježíš říká (8.kap.), já jsem vám řekl pravdu a vy mne chcete zabít. Oni ho zatím nechtějí zabít, ale potom ho budou chtít kamenovat. Zatím to v nich jenom doutná. „Vy mne chcete zabít.“ „Ale, co tě nemá ?!“ „Věřte pravdě a pravda vás osvobodí.“Na to říkají : „My jsme nikdy neotročili, my jsme svobodní, náš otec je Abrahám.“ Ježíš jim říká : „Kdyby váš otec byl Abrahám, jednali byste jako Abrahám. Vaším otcem je ďábel a vy děláte skutky jako ďábel.“Čili, podobný obsah měla ta kázání, která byla, abych tak řekl, z toho dnešního čtení – včera, čili před tím rozmnožením chleba, kde Ježíš říkal, to, co děláte nejsou Boží skutky. Vy čtete Mojžíše a proroky, ale překrucujete je. Vy nejenom nejednáte tak, jak říká Mojžíš, farizeové si přidali věci a saduceové ubrali, co vy děláte, nejsou skutky podle Božího „receptu“. Lidé odkývávali sice hlavou, ale říkali, nás se to netýká. Teď došlo k tomu rozmnožení. Takže oni mají v sobě to vnitřní hnutí z těch minulých kázání, kde jsou plni vzteku, ale takového podvědomého, kde Ježíš je vůbec nechválí – ta vaše zbožnost za nic nestojí. Takže teď v tom dnešním úryvku, když oni přicházejí a ptají se, jak jsi se sem dostal, vždyť tam žádná loď nebyla a ty jsi tady, jak je to možné ?  Ježíš říká: „Vy  mně hledáte, ne proto, že jste viděli zázraky a že chcete přemýšlet kdo jsem, vy se chcete mít dobře, najíst se a proto mne hledáte. Neusilujte o pokrm, který pomíjí, ale o pokrm, který zůstává k věčnému životu. A ten vám dá syn člověka, Bůh Otec mu dal svou pečeť.“ Co máme dělat, abychom konali ty tvoje „biží“ skutky ? Tady právě vidíme tu odpověď v tom správném světle. Chvilku to vypadá,jakoby se usmířili. Jaké teda děláš znamení ty, abychom viděli a uvěřili ti, co konáš, co děláš, vždyť nic neumíš ?! Proč ? Ta tradice Mesiášovi připisovala určité zázraky, které Ježíš úmyslně nedělal. Vždyť přece naši předkové na poušti manu, tak proč my bychom nemohli taky žádat. Ježíš jim řekl : „Vám tu manu nedal Mojžíš, ale dal můj Otec, nebo a pravý chléb  nebe dává můj otec, nebo chléb Boží je ten, který sestupuje s nebe a dává život světu. Tady ovšem může být „prosili“ ( v řeč. řekli) , „Pane, dávej nám ten chléb pořád !“Jaký chléb ?  Z té věty nevyčteme, jestli chtějí ten lepší chléb, a nebo, hele, my ten chléb pro věčný život nepotřebujeme, včera ty chleby byly velice „fajn“, dej nám je zase, znova. Tady opravdu mohla být prosba. Ale nebyl tady zájem o chléb pro věčný život, čili o Svátost Oltářní. Jak se to vyvíjelo dá-li P.B., dovíme se v příštích kázáních, protože je to celá řada, pokud ovšem se na to podíváte, je to 6.kap. a dočtete, uvidíte jednu věc, že výsledek celého toho kázání bude, že lidé, kteří chtěli Ježíše udělat králem, odejdou znechuceni – i mnozí z učedníků. Ale samozřejmě vyvstává otázka, proč Ježíš tady to kázání o Nejsvětější Svátosti říká, což je otázka také velmi zajímavá, ale dneska na řadě není. Takže vidíme jedno : Jak jsi se sem dostal  ?Vy mně nehledáte proto, že jste viděli zázraky, tím spíš ne, že chcete slyšet kázání, ale proto, že jste se zadarmo najedli. Starejte se o chléb pro věčný život ! Co máme dělat, aby ....Boží skutek  je, abyste věřili tomu, koho On poslal. Jaké děláš znamení, abychom ti věřili ?  Co ty děláš ? Jo, Mojžíš, to byl jiný pašák, ten dal manu a ty včera  jenom obyčejný chléb.  Za 1. Mojžíš vám tu manu nedal, ale Bůh. Ale já vám chci dát chléb pro věčný život, chléb Boží, který sestupuje s nebe. a dává život světu. Čili, tady může být : „My chceme ten chléb jako byl včera.“ Nelze vyloučit : „Jo, jestli  je to něco jiného, tak nám ho dej – tu lepší variantu. Jestli nám chceš dát manu, to by bylo lepší, než co jsme dostali včera, ale i tak ten včerejší chléb byl moc fajn. Tak to je asi ten dnešní úryvek. Pokud jste si všimli, tak v tom 1.čtení oni říkají, když to spadlo na zem : „Co to je ?“ Hebrejsky je to „man-hu“, z toho vzniklo manhu a do latiny se to dostalo tím vývojem za jeden a půl tisíc let „mana“.

Jan 6, 30-36.

Zástup řekl Ježíšovi: „Jaké znamení činíš, abychom viděli a uvěřili ti co dokážeš? Naši otcové jedli na poušti manu, jak je psáno – chléb z nebe dal jim jíst“ atd.

Kdybychom dnešní úryvek si nedali do souvislosti s tím, co tomu předcházelo, tak bychom si to mohli snadno špatně vysvětlit. Zástup – to jsou ti lidé, kteří den předtím viděli rozmnožení chlebů. Jak mohou říkat: „Jaké znamení činíš….?“  Vidíme, jak je ta souvislost důležitá. Takže, oni provokují: „Tak, co dokážeš? Naši otcové na poušti jedli manu (chléb z nebe dal jim jíst).“ Ježíš na to podobným tónem odpovídá: „Ten chléb vám nedal Mojžíš, pravý chléb z nebe vám dává můj Otec, neboť chléb Boží je ten, který sestupuje z nebe a dává život světu.“ Nyní oni říkají: „Pane, dávej nám ten chléb stále.“ Mohlo by se zdát, že lidé souhlasí s tím, co říká Ježíš, že vítají, když jim nabízí lepší chléb, který přichází z nebe. Nebo mohou chtít, aby jim dával ten včerejší, který rozmnožil. To, která z těch verzí platí, se musí vyčíst z těch souvislostí. Kdyby to byla žádost, tak by Ježíš řekl: „Tak já vám o tom druhém chlebu něco povím (chtěl totiž mluvit o svátosti Oltářní).“ Jenže to by oni poslouchali a z textů víme, že nesouhlasí s Ježíšem a pak od něho odejdou. Také to může být povrchní: „Jó, tak ty nám chceš dávat lepší chleba, tak nám ho dávej,“ ale o eucharistii nestojí. Jak to, že vznikla ta otázka: „Jaké znamení činíš…?“ Třeba si uvědomit, že rabíni poutavě mluvili o tom, jaké to bude, když přijde Mesiáš. Vybájili si „předepsané“ zázraky, které bude činit. Mnohokrát jsme o tom mluvili. Ježíš žádný z těch „předepsaných“ skutků nedělal. Nyní Ježíš rozmnožil chleby a to byl jeden z těch „předepsaných“ zázraků. Oni se za ním ženou: „Hurá, uděláme ho králem.“ On to odmítá. Proto taková ta kontraverze. „Co jsi zač? Zázraky, které by jsi měl dělat, neděláš….“ „Jaké znamení činíš, abychom ti uvěřili?“ Když člověk má určité představy, určité nároky na P. Boha, když člověk má určitého vysněného Boha a ten Bůh skutečnosti neodpovídá, pak se lehce stane, že člověk řekne: „Ale, kdo ví co je to zač.“ A to je právě tento případ. Je třeba vidět ty souvislosti. Aby člověk dnes, když se mu něco nelíbí, nezapomněl na to, co včera viděl. Židé se dnes cítí dotčeni, že Ježíš jim odmítá dělat zázrak, podle jejich požadavku. A když Ježíš začne hlásat, že jeho tělo je chléb, krev nápoj, bylo to pro ně hrozné. Nedali si tu práci, aby si řekli: „Pozor, vždyť, včera rozmnožil chleby.“ O Marii se v evangeliu mnoho nepíše, moc toho o ní nevíme. To, co je v různých knížkách psáno, jsou častokrát vymyšlené věci, které vůbec nejsou podstatné. A to, co je v evangeliu, to těm knížkám většinou uniká. Jedna z takových věcí je, že Marii by určitě neuteklo, to, co se stalo včera. Víme z evangelia, že dostala ostřejší napomenutí (když našli Ježíše, 12letého v chrámě) – „To jste nevěděli, kde mne máte hledat?“ Maria tuto a jiné věci „uchovávala v srdci“. (Pastýři u jeslí, zvěstování andělem atd.) Ti lidé, protože jim dnes nebylo vyhověno, přestanou myslet na to, co bylo včera. Proto je důležité uchovávat ve svém srdci i to, co bylo dříve. Když to zaktualizujeme, tak je důležité nevytrhávat úryvky z evangelia, ale brát je v celé souvislosti. Např. bez té souvislosti bychom dnešní úryvek nemohli pochopit. Ta věta: „Pane, dávej nám ten chléb stále,“ by mohla vypadat, jako souhlas, jako porozumění Ježíšovi. Ono i k takové situaci dochází, že člověk napůl Ježíše vyslechne a odsouhlasí. Po čase na to zapomene, nebo přijde nějaký náraz, tak ho odmítne. A my často říkáme: „V Tebe doufám, v Tebe věřím, Tebe nejvíc miluji“ a později se ukáže, že naše víra je povrchní, nedomyšlená.

Jan 6,38-39.

Ježíš říká: Sestoupil jsem z nebe ne abych činil vůli svou, ale toho, který mně poslal.

Můžeme si ti vykládat tak, že on by to dělat nechtěl, ale Otec mu to nařídil. Ale skutečnost je taková, že Ježíšův zájem je  také nám pomoci. Chce zdůraznit vůli Boha Otce, jehož jednání se nám zdá někdy příliš tvrdé, přísné. U mnoha lidí je  představa, že starozákonní Jahve je přísný, ale v Novém zákoně přišel Pán Ježíš a dal zákon lásky. To je strašný omyl. Bůh Otec je stejně jako Ježíš v určitých věcech (stále) tvrdý a neúprosný. Ježíš k nám přišel a přišel nás upozornit v těch oblastech, ve kterých lze s člověkem mluvit, ve kterých může mluvit člověk s člověkem a ve kterých nemůže mluvit Bůh s člověkem. (Je to náročná pasáž). Ježíš má stejný zájem nám pomoci, jako Bůh Otec a je v těch jiných věcech stejně neoblomný.Myslet si, že Ježíš je měkkého srdce a Bůh Otec je  drábem, na to pozor. Jsou určité věci, ve kterých je Ježíš zrovna tak přísný a tvrdý. Ve věcech, kde je Ježíš dobrý a laskavý, také je Bůh Otec.

Jan 6,44-51  +  Sk. ap. 8. kap.

Nikdo nemůže přijít ke mně, jestliže ho nepřitáhne Otec, který mne poslal. A toho vzkřísím v poslední den......atd.  Já jsem chléb, který s nebe sestoupil. Kdo jí z tohoto chleba, živ bude na věky : A chléb, který já dám je mé tělo.

Tím, že jsme včera už o tom hovořili, máme jakýsi úvod už za sebou. Máme tady tu větu „ Nikdo nemůže přijít ke mně, , jestliže ho nepřitáhne Otec.“ Vzpomeňme si, že jsme hovořili o malířích, muzikantech, kteří potřebují nadání. Když ten člověk bude hluchý, tak z něho muzikanta neuděláte. Něco jiného je případ  B.Smetany, který nejdříve slyšel a pak ohluchl, ale on si pamatoval, jak ta hudba zní. Ale když se učil hrát, tak slyšel. Na druhé straně, před takovými lidmi - smeknout. Takový umělec, když ohluchne a nevzdává se a začne se tím prokousávat, aby mohl pokračovat dále. Byl hluchý a psal dál a žádné druhořadé věci. A tady jsme u toho.  Čili, je zapotřebí nadání, t.j., aby Bůh ve mně vzbudil zájem o věčný život. A to je to „Nikdo nemůže přijít ke mně, netáhne-li ho Otec.“ Je to něco takového, jako když máte housenku a budete jí domlouvat, aby se zakuklila, slibovat jí, jaký z ní bude motýl.  S ní to ani nehne (a kdyby nám rozuměla, tak si bude myslet, že jsou to povídačky). Potom však, když doroste, tak se to v ní „probudí“ a sama se zakuklí.  Ona neviděla Boha, pocítila jenom chuť se zakuklit a ten proces začne probíhat. „Každý, kdo slyšel Otce a vyučil se u něho, přichází ke mně.“  Ne, že by Někdo Otce viděl. I ten člověk, který slyší Ježíšovo kázání, kterého Otec vyučil (ten toho Boha neviděl, je to zásah do jeho myšlení) a ten zájem o věčný život, o to, abych žil po smrti dál a abych žil ve změněné formě, tak ten zájem musí vzniknout na základě Božího zásahu do psychiky člověka. Ovšem, můžeme se ptát „Proč nejsou všichni spaseni ?“ Nezapomeňme na to, co jsme říkali včera.  Jde o zásah do lidské psychiky, také o to, aby se člověk s Ježíšem a to je jiná věc. Vzpomeňme si na toho hluchého Smetanu. Nebo, četl jsem o případu hluchoněmé a slepé ženy – Helena Kellerová, která se stala inspektorkou škol tělesně postižených dětí a vystudovala doktorát. Ona měla tlumočnici a domlouvali se hmatovou abecedou. Jistě, musela mít dostatečný IQ, aby mohla studovat, ale musela mít také obrovskou píli, musela vydržet. Tady jsme u té druhé komponenty. Nestačí pouze ten Boží zásah, ale je také nutné, aby člověk spolupracoval. A když Bůh uvidí člověka, který spolupracuje, tak ho přitáhne. Tady ti lidé, nemohou chápat Ježíšovo kázání o Svátosti Oltářní. Proč ? No proto, že den nebo dva předtím, z hlediska toho textu s Ježíšem nespolupracovali. Když si přečteme 6.kap. od začátku, zjistíme, co se všechno odehrálo. Ježíš káže (trvá to někdy i několik dní), s apoštola probírají, jak lidi nasytit, apoštolové selhávají, Ježíš dělá zázrak, načež ti lidé si řekli „uděláme ho králkem“ a přestali kázání poslouchat. Na nic jiného nemyslí. Ježíš posílá apoštoly pryč, sám přejde Genezaretské jezero, ti lidé ho vyhledají a Ježíš jim říká : „Starejte se napřed o chléb pro věčný život“ a vznikne polemika. Oni „Co je na tom špatného, že chceme, abys byl naším králem, abys nám dával chléb. I Mojžíš nám dával chléb a co pořád máš s těmi Božími skutky atd. Je velmi pravděpodobné, že v kázání před rozmnožením chlebů Ježíš vyzýval, aby opravili svoji zbožnost,aby odložily skutky rabínů a začali dělat skutky Boží. Aby odložili zbožnost a skutky podle lidského receptu a začali dodržovat Mojžíše a proroky. „Nejdříve se musíte naučit číst Bibli, a pak budete dělat Boží skutky t.j. podle Božího receptu." Všimněte si, jak se ptyjí a „co jsou to ty Boží skutky“, když Ježíš jim odmítá dávat chléb zdarma. Třeba si uvědomit, že to byla delší debata, polemika. Tady vidíme ta souvislosti. Když Ježíš vyzývá k opravě čtení Bible, tak oni na to ( úmyslně vulgarizuji) „co nás pořád otravuješ tím čtením Bible a Božími skutky, proč se neujmeš království.“ A výsledek, mnoho od Ježíše odešlo. Nemylme se , drazí přátelé, mnozí z nás co chodíme ke sv.přijímání, kdybychom slyšeli tu Ježíšovu řeč, možná, že bychom také odešli. Nikdo z nás to nemá odzkoušené. Musíme být velice opatrní v tom sebehodnocení. Ta ukázka toho správného chování je v tom 1. čtení. Ten etiopský komorník nemá jasno a říká : „Já tomu nerozumím, vysvětli mi to.“ A vysvětlení přijde. Kdybychom my se dovedli zarazit nad tím, čemu v Písmu nerozumíme, pak se nemusíme bát, Bůh nám dá, přitáhne nás a svátosti v nás budou účinné. Protože se nezarážíme nad tím, čemu nerozumíme, nemůžeme se divit, že nám ledacos utíká. A je to ten problém židů, kteří se nezamýšleli nad tím, jestli rozumí Mojžíšovi a prorokům a tím se lehce nechali zmást rabínskými výklady. Ježíš, i když tesař z Nazareta, by byl pro ně objevem a zajímali by se o jeho nauku. Ježíš by byl pro ně zajímavý z hlediska nauky. Takto byl pro ně zajímavý jako král („ale ty jeho řeči, kdo to má poslouchat?!“)   Říkáme si o tom proto, aby také nám Bůh dal zájem o věčný život.

Jan 6, 51-59

Ježíš řekl zástupům: Já jsem chléb živý, který sestoupil z nebe, kdo bude jíst tento chléb, bude žít na věky. Chléb, který já dávám, je mé tělo obětované za život světa. Židé se mezi sebou přeli a říkali, jak nám tento člověk může dát své tělo ?........ atd.

Je těžké říct v krátké promluvě obsah, jsme tísněni časem. Je ale důležité si připomenout jednu věc, - jak velmi závažnou otázkou je Svátost Oltářní. Naše vědomosti o ní, znalosti !? Je to problém pro mnoho lidí. Někteří lidé najdou ke svátostem, jiní jdou, ale kdyby se někdo zeptal, proč tam jdeš, tak ze sebe vysoukají rádoby poučnou definici, ale ukáže se, že je to prázdné. A tak by chtěl připomenout právě tu otázku, jak třeba číst evangelium, a ovšem nejprve musíme pročítat evangelium celé a v otázce Svátosti Oltářní, k tomu porozumění se dostaneme, až když z toho evangelia moc a moc budeme znát. Jenže mnozí lidé po evangeliu ani nesáhnou. A proto k nám evangelium nepromlouvá. Ale z hlediska poučení, kdo by mohl říct o Ježíšovi ve Svátosti Oltářní bez zbytečných fantazií, než právě Ježíš sám. Jenomže to se nějak nepěstuje. A tak, o co my jsme lepší, než ti židé okolo Ježíš, kteří „včera“ viděli, že Ježíš udělal zázrak, rozmnožení chlebů, chtějí ho udělat králem, tak ho „dneska“ znovu vyhledají. On jim začne mluvit o Svátosti Oltářní a ti posluchači, kteří „včera“ chtěli Ježíše udělat králem, když udělal zázrak a ještě teď mají pocit sytosti, teď začínají pochybovat, začíná se jim  kazit nálada, až nakonec znechuceni od toho kázání odcházejí. Leckdo z nás věří tu Ježíšovu přítomnost ve Svátosti Oltářní a toto znechucení nepociťuje, ale kolik z nich má pořádné vědomosti ?! Dá si práci pročíst celé evangelium, ne jenom to, co jme četli dnes, ale to i na jiných místech. A tak musíme počítat s tím, že jsou lidé, které můžeme rozdělit do 3 skupin. První skupina jsou lidé, kteří chodí občas do kostela a nebo i pravidelně, a o svátosti nestojí.  Druhá skupina jsou lidé, kteří chodí ke svátostem a myslí si, že oni vědí proč a jak co.Pak ta 3.skupina, bohužel velmi , velmi málo početná, jsou lidé, kteří si dali tu práci, aby pochopili z evangelia to, co sám Ježíš o sobě říká, to co říká o té svátosti. A tak znova zdůrazňuji číst evangelium, ale pozorně. Nemůžeme začínat Svátostí Oltářní. Ten, kdo dosud nečetl evangelium, tak musí začít jinak, od začátku, jak Ježíš začal kázat, jak neznámý tesař z Nazareta začíná hovořit o tom a o onom a nenechat si ujít ani slovo, aniž bychom mu rozuměli. No, a samozřejmě při této Mši sv., budeme prosit Ježíše, aby nám pomohl pochopit jeho přítomnost ve Svátosti Oltářní, jeho přítomnost v trojjediném Bohu.

Jan 6,50-58

Ježíš řekl zástupům : „Já jsem chléb živý, který sestoupil s nebe. Kdo bude jíst tento chléb bude žít navěky. Chléb, který já dám, je moje tělo obětované za život světa.“ Židé se mezi sebou přeli a říkali : „Jak nám ten člověk může dát jíst své tělo ?“ Ježíš jim řekl : „Amen, amen,  pravím vám, když nebudete jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život.....atd.  Jako já žiji z Otce, tak i ten, kdo jí mne, bude žít ze mně. To je chléb, který s nebe sestoupil, ne takový, jako jedli vaši otcové a zemřeli. Kdo jí tento chléb, bude žít navěky.

Stojí za to, tuhletu pasáž si přečíst celou, abychom viděli ty souvislosti. Vidíme tam a prostě v celém evangeliu, že ten chléb se vlastně vyskytuje ve dvou významech. Slovo Ježíšovo a potom skutečný, konkrétní chléb – Tělo Kristovo, v takovém fysiologickém slova smyslu, kde Ježíš říká , že člověk je živ každým slovem, které vychází z úst Božích. A tady ta dnešní pasáž mluví o tom, že jde o tělo, chléb, který já dám, je tělo obětované za život světa. Všimněte si dál, že tam je „Kdo jí moje tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm. To je ten chléb, který s nebe  sestoupil, ne takový, jako jedli vaši otcové a zemřeli.“ Čili, je to chléb, ovšem chléb jiného typu, ze kterého vzniká jiná forma života. Tohle to jsme si mockrát říkali. A problém není ani tak v tom vysvětlit to, spíš pochopit. Protože jsme od dětství zamořeni takovými všelijakými primitivními představami. Jako dominující reakci na hříchy máme zafixováno – já si dám pozor, já už to neudělám, místo toho, abychom si řekli, tak, kde byla chyba? Představte si, jede řidič, nedá pozor na křižovatce a nabourá. Řidič jen tak-tak vyvázne a teď si bude slibovat, že v životě už bourat nebude. Ale neřekne si, vždyť já do té křižovatky vlítnul, protože jsem se nekoukal na světla, já jsem tam vlítnul. On si neřekne, já se příště budu dívat na světla, já budu počítat s tím, že do té křižovatky může vlítnout podobný divoch, jako jsem já. Já už nikdy bourat nebudu. Tohle se vám zdá iluzorní, ale co je člověk, který se dopustí hříchu, dopustí se hříchu proto, že nezná pořádně Bibli, po hříchu si 1 000x říká, já už hřešit nebudu. Ale když mu řeknu, koukej, člověče, tvoje náboženské vědomosti nejsou v pořádku, tak to slyšet nechce. A tady máme člověka, který říká, né, já už nikdy bourat nebudu, který nás ujišťuje svou dobrou vůlí, že už nikdy havarovat nebude, ale přitom se vůbec nezamyslí, jestli před tou křižovatkou nějaká světla jsou. Na silnicích je občas tabule „ Úsek častých nehod“. A co vidíte před sebou ?  Nic, krásnou rovnou silnici. Je tam nějaká záludnost. Řidiči jsou uspokojeni, že jedou po silnici, která vypadá naprosto v pořádku. Když jede po takové klikaté silnici, tak ví, tady musím jet opatrně. Ale když je to tak z kopečka do kopečka, pěkně se to rozjede a bum ho ! Na dálnici je to trochu jinak, ale bohužel, náš život není dálnice, to jsou právě takové cesty se všelijakými klikatými a záludnými místy. Ta úseky častých nehod jsou právě v těch oblastech, kde se člověku zdá, že že je všechno jasné, přehledné. Takže např. když se někdo dopouští hříchu, tak to musíme hledat ne mezi“tady je ta křižovatka“, ale někde tu tabuli „Pzor, úsek častých nehod“ a nebo ta světla na té křižovatce, která jsou před ní. Člověk říká, já už nebudu hřešit, ale chyby začala dřív, začala v tom,  co jsem si myslil a nebo myslím dodnes, že dělám dobře. Na silnici tohle nebude dělat ani ten nejzbrklejší řidič. Takto se chovat nebude, ale v náboženství je to bohužel, abych tak řekl, praktický standard. Chybu detekuji, až když prostě udělám hřích a slibuji si, že hřešit nebudu. Ale, že ta chyba může být ve vadné představě, v tom, že např. nevím,  proč mám jít k přijímání a že chodím a zbožně chodím, v tom nikdo hledat nebude. Vzpomeňte si , drazí přátelé, co říká list k Římanům : Nestáli o správné poznání Boha, proto Bůh je vydal.  V 11.kap. 1.listu Korinťanům čteme : Nesoudí náležitě o Těle Páně, proto je mezi vámi tolik slabých a nemocných, mnozí zemřeli, protože nesoudili náležitě o Těle Páně. Čili, ti lidé, kteří chodili na ty agapy, předchůdce dnešní mše sv., tak ti  lidé prostě chodili  s nesprávnou motivací, představou. My musíme znát Ježíšovu nauku, ale musíme také o evangeliu dobře myslet. Uvědomte si, že po této řeči odchází nejenom ti lidé, co chtěli Ježíše udělat králem, ale i mnozí z učedníků. Kdo tomuhle má rozumět ?! Přitom ovšem to znamená umět pořádně číst, je to text velice jasný. Z vlastní zkušenosti vím, že kdysi jsem ho také považoval za takový spíš nadnesený, poetický atd. My si musíme uvědomit, 6e to Boží Slovo víc neznáme než známe. A že chyby jsou v tom, že neznáme ten Boží vzkaz a to, co známe, není v pořádku. To si musíme připustit, musíme to revidovat, protože nikdo z nás nemůže říct, že do plné míry chápe Ježíšův vzkaz. Já to sám vím, před časem jsem to podrobně rozebíral a tahle ta pasáž mnohému je tzv. jasná, no, a přitom, když se ho konkrétně zeptáte a položíte takovou testovou otázku, zjistíte, že tomu nerozumí. Spousta lidí nemá správnou představu o funkci eucharistie. Pořád v tom vidí jakýsi „prášek proti molům“. Aby na mně nešli komáři, pocákám se nějakým sprejem a aby na mně nešly hříchy, jdu k sv.přijímání. Jistě to nikdo takhle neřekne. Ale když vám přijde dítě, tzv. připravené k sv.přijímání a zeptáte se, proč jde, řekne, abych měl týden posilu. To máte ten sprej proti komárům. A ne ústřední myšlenku, okolo které se všechno točí – věčný život, nová forma života. Čili i hřích my musíme podřídit té problematice Eucharistie, té otázce nové formy života. Hřích nám signalizuje už drastickým způsobem, hřích který je proti Desateru a všelijaké takové – proti víře atd. Takové ty problémy, no, jo, ale to je pozdě, my bychom měli prostě dávat pozor na to, jak čteme Bibli. A jakmile se objeví takové kolísání mezi denním a druhým „věřením“, no to už je pozdě. Uvědomte si, že ve světě neexistuje několik různých matematika fyzikové mají stejný názor. I básničky se dají vykládat všelijak. Tady jde o to, že my máme tendenci evangelium vykládat jako báseň a zvlášť to Janovo evangelium, tuhle pasáž. A tam, kde si člověk domýšlí, co autor chtěl říct a začne „dotvářet“ v těch neurčitých oblastech, nebo v oblastech připouštějících více významů, nebo i v oblastech, které připouštějí jeden význam, ale čtenář tam hledá význam jiný. Potom tam vznikají různá čtení téhož textu s různým výkladem, někdy i protichůdným. A to máme problém i při čtení evangelia.  Uvědomte si : lidé. kteří vidí rozmnožení chleba, kteří slyší, že Ježíš jim chce dát jiný chléb a že se musí zamýšlet nad jeho slovem, oni řeknou : Dej nám pokoj s těmi řečmi, ale radši nám dej ten chléb jako včera, ten byl dobrý. A Ježíš říká, ne, dnes se žádný nebude dávat a oni jdou pryč. Problém nebe není, aby mně Ježíš vpustil dovnitř, ale abych já vedle Ježíše vydržel, abych já Ježíšovi neřekl, to jsou divné řeči, kdo to má poslouchat ? Tohle je problematika.Stojí za to si přečíst celou tu pasáž, zač. 6.kap., abychom viděli, jak ti lidé jsou ochotni Ježíše udělat králem, ale když Ježíš začne o Svátosti Oltářní – kdo tyto řeči má poslouchat.Když čteme evangelium, tak ty pasáže,které nám nesedí, přeskočíme. Příkl. kolem 250 křesť. církví. Kdybychom brali doslova Boží slovo (celé), tak bychom se napřed setkali s různými problémy. Až bychom je vyřešili, tak by byla jedna církev, vznikla by automaticky, zcela spontánně, ale takhle je jich plno a přibývá jich, viz např. Lefebar, jednoduše tím, že si lidé vybírají z Bible, co jim se hodí. A nemyslete si, je to častější než by se zdálo. Problém je složitý, my ho vůbec nebudeme rozebírat. Já chci  jenom v té sérii těch promluv v 6.kap. Janova evangelia   spíš připomenout důležitost toho, abychom Boží slovo začali brát vážně. A dneska jsme si připomněli také to, abychom nečekali až se objeví hřích a nebo ztráta víry, ale abychom to hledali v té oblasti zdárné, úspěšné, když jsem „dobrý“ křesťan, kdy mi svědomí ještě nic nevyčítá. Prostě, abychom se koukali po světlech.

Jan 6, 51-58.

Ježíš řekl zástupům: „já jsem ten chléb živý........“ .

Tvrdá řeč, hodně učedníků  ho opustilo. Třeba si uvědomit, že tato řeč byla dána lidem na začátku výuky, ale již po mnoha lekcích. Byli tam učedníci, kteří znali všechno, slyšeli všechna kázání a někteří jenom některá. Pochopit tato kázání vyžaduje pochopit všechna předešlá kázání. Proto nastává třídění posluchačů.  Nám se to nemůže stát, protože v porovnání s tehdejší dobou, my nebudeme stát tváří v tvář Ježíšovi. Na druhé straně si musíme uvědomit, zda-li chápeme otázku eucharistie, proč chodím k sv. přijímání. Nemůžeme přece chodit k sv. přijímání se znalostmi malých dětí.Je to podobné tomu, jako když dospělý tahá autíčko za provázek. V otázkách víry je nutno si stále dělat jasno.

Lekce:  Třeba si uvědomit, že při mši sv.,  křesťané obětují Bohu Ježíše Krista – Tělo a Krev. To je oběť kterou si přeje Bůh. My mu však často vnucujeme svoje oběti (obětuji Ti srdce své čisté), je to jednak prázdné prohlášení a na druhé straně, není to to, co si  přeje Bůh. Člověk při mši sv. by měl být účasten toho procesu, této oběti. Díky písničkám je křes’ťan nepřítomný.  Do 5.století se konaly bohoslužby – agapé (hostina). Jako je hostina na počest sňatku  (svatba),  na počest ukončení školy (promoce),  tak je i agapé. Křesťané přinášeli dary, (chléb, víno, ovoce a jiné) . To se rozdělilo na 3 části. Jedna část se dala chudým, část byla obživou kněze a část se proměňovala. V 5.století se objevily jakési nepřístojnosti (např.někdo se opil) a zavedl se bohoslužebný řád, oblečení, rituál podle předpisu. Měli si však uvědomit, že příčinou toho, že ten člověk se opil, byla špatná účast na agapé,  nepochopení proměňování Ježíše Krista. Místo toho  zavedli předpisy a nařízení. Podobně, kolem 10.století, když se zjistilo, že lidé mají malý zájem o sv.přijímání, tak místo toho, aby se jim to pořádně vysvětlilo, tak vyšlo církevní přikázání,  že alespoň jednou do roka musí člověk jít ke svaté zpovědi a na  přijímání. Dnes je situace obdobná. Církev dostává na „frak“. Její vliv je slabý a místo toho, aby se chopila evangelia a podívala se, co Bůh od nás chce, prč nám nepomáhá, tak vyhlašujeme akci za jednotu liturgie. Když vojsko prohrává válečné bitvy, co  udělají velitelé. Přece nakoupí nové zbraně a začne s výcvikem vojska a nezačne „paráda – marše.

Citát z teologické knížky – A. Honek : O víře.

Je to něco jako, že víra je dar.  ....nepoznatelná rozumem,   protože Bůh neklame a nemůže být klamán. ... Je to v přímém  rozporu s tím co říká Ježíš. „Jak to, že  sami nepoznáte?“ Ježíš často provokuje učedníky k přemýšlení. Jenom tam, kde nelze rozumem rozhodnout,  se Ježíš legitimuje. Dokonce i ve St.zákoně 5. kniha Mojžíšova, 8,  se říká, že proroka poznáš podle toho, jestli to, co prorokuje, se splní. Jinak je to lživý prorok. (Podívat se ).

Jan 6,41-58   

Židé reptali proti Ježíšovi, protože řekl : „Já jsem chléb života, který sestoupil s nebe.“ Namítali : „Copak to není Ježíš, syn Josefův ? Známe přece jeho otce i matku. Jak tedy může tvrdit, sestoupil jsem s nebe ? Ježíš jim odpověděl : „Přestaňte mezi sebou reptat. Nikdo nemůže přijít ke mně, jestliže ho nepřitáhne Otec, který mně poslal. A já ho vzkřísím v poslední den. Stojí psáno v prorocích : Všichni budou vyučeni od Boha. Každý, kdo slyšel a od něho se učil, přichází ke mně. Ne snad, že by někdo Otce viděl, jenom ten, který je od Boha viděl Otce. Amen, amen pravím vám,.........

Problematika velmi, velmi náročná. Jednak, co do obsahu, ale také, co do psychologie posluchačů Ježíšových. Ježíš ví, že při této promluvě dojde ke krizi, že když jim začne hovořit o Svátosti Oltářní, odejdou nejenom ti lidé, kteří ho chtěli udělat králem, ale mnozí z učedníků odejdou také. Nemysleme si přátelé, že my, i když chodíme tzv. k svatému přijímání, že už to máme zvlášť dobře vyřešeno. Jedna křesť. církev říká, ano, je to skutečný Ježíš (jeden typ církve), jiný typ    křesť. církví říká, to je jenom večeře na památku. Tak co si o tom má myslet někdo, kdo stojí stranou a měl by si vybírat ? A nepodceňujme to, přátelé ! Až budeme stát před Ježíšem, tak se budou v první řadě kontrolovat naše názory. My si jenom představujeme ten poslední soud, že to bude dopadat tak, že tam každý bude stát a teď se přečtou hříchy a řekne se, teď to sečteme, sečteme, spočítáme, tolik jsi trpěl na zemi  (myslím ten soud po životě), tak přijdeš tak a tak dlouho do očistce. A ten soud poslední ?  No, tak, prostě, podívej, spočítali jsme to, , ty jsi na zavržení, spočítali jsme to, ty jsi udělal tolik a tolik hříchů, v očistci jsi to odčinil, tak půjdeš do nebe. Nezapomeňte, přátelé, že ten soud bud vypadat zcela jinak. Že např. Ježíš říká : „Ze svých slov budeš souzen, ze svých slov budeš odsouzen. Mnozí přijdou v onen den a řeknou, cožpak jsme nevymýtali zlé duchy, nečinili mnoho divů a zázraků ? A tehdy jim řeknu, nikdy jsem vás neznal.“ My musíme počítat s tím, že v náboženství je mnoho nedořešených, špatně dořešených a co je nejhorší, zdánlivě dobrých názorů, zdánlivě dobrých skutků. Uvědomte si, ti lidé chtěli předešlý den udělat Ježíše králem. Ježíš v noci, ze včerejška na dnešek, přejde přes Genezaretské jezero, oni ho ráno hledají, pak ho najdou v Kafarnau v synagoze. „Mistře, proč jsi nám utekl, jak jsi se sem dostal ?“ Ježíš říká : „ No, vy mně hledáte ne proto, že jste viděli divy a zázraky, ale proto, že jste se najedli. Starejte se o chléb pro věčný život.“Vzpomeňte si, jak oni mu na to říkají, zdánlivě zcela neadekvátní odpověď (já o voze, on o koze). Čili, Ježíš říká, starejte se o věčný život – o chléb k věčnému životu a oni mu na to řeknou : „Tak, co máme dělat, abychom konali ty tvoje Boží skutky :“ Pozor, to není dotaz ! Začínají takové ty první předzvěsti konfliktu. Tady už namítají, už reptají mezi sebou. Ale ještě to není vyvrcholení.  Už začíná ten konflikt mezi posluchači a Ježíšem nabývat výrazných forem. Jde o konflikt. A pozro, to jsou ti lidé, kteří dneska ráno si dali tu práci, někteří jeli lodí, někteří to oběhli, kolem poledne přišli za Ježíšem a ptali se : „Jak jsi se sem dostal atd.“  Ježíš začne hovořit o tom, že je třeba starat se o druhý chléb, oni místo toho, aby řekli, tak říkáš, ještě druhý chléb, vysvětli nám to, tak se s ním začnou hádat. Problematika Svátosti Oltářní je klíčová. Svého času jsem dělal takový průzkum, jak si lidé představují funkci Svátosti Oltářní. Víte, ono něco jiného je odpovědět podle katechizmu i když to zdaleka, zdaleka také není zvlášť správná odpověď a něco jiného je to, co si člověk o tom myslí. Vědomosti o Svátosti Oltářní jsou zoufalé. Proč ? Protože každý má na to svůj názor, za který by se bil. J8 teď nechci říkat, že ta nebo ona strana jednala správně, ale řekněme – husité, kteří chtěli přijímat pod obojí, no tak Evrpopa jim šla mečem dokazovat, že stačí přijímat pod jednou. Já se nechci dotknout jedné nebo druhé strany, nechci dokazovat kteří jsou správní. Já jenom upozorňuji na tento problém, že to je problém v myslích velké většiny lidí nedořešený. A nejde jenom o problematiku, že tamta, nebo ona církev má správný názor a druhá nesprávný  na Svátost Oltářní.  Tady jde o to, že člověk, lidé dokáží číst Bibli a přitom se vytvářejí různé křesťanské církve, kde lidem ten smysl Bible uniká. Kdybychom dovedli pořádně číst Bibli, tak zdaleka nemůže být tolik křesťanských církví. Tady, nyní si mohu Bibli číst jak chci, listovat, přeskočit, co se mi nelíbí. Jenže u Ježíše to šlo zase tak, že lidé jednoduše poslouchali kázání a vybírali si z kázání, co se jim líbilo. Nedávno jsme si to vykládali na 13.kap. sv.Matouše, kdy jde o kázání bez vysvětlení, lidé nemohou Ježíšovi vůbec rozumět a přesto jsou plni nadšení. V tom dnešním ho lidé chtějí udělat králem, ale jakmile začne říkat něco jiného, než je jejich zaběhaný názor, tak se z toho začne vyvíjet hádka. Ti lidé, když měli námitky vůči Ježíšovi a řekli mu je, tak on byl schopen to svoje obhájit. Pak byli lidé, kteří na Ježíše šli s různými chytáky. pomluvami ( člověk s uschlou rukou, případ člověka vodnatelného), kdy na Ježíšovy důvody a důkazy reagují nespravedlivě, neférově. Dále je to případ cizoložné ženy, problém placení daní, případ vzkříšeného Lazara (velerada se rozhodla je zlikvidovat). Všechna ta nepoctivost končí tím, když přijde strážný od hrobu a hlásí, že Ježíš vstal z mrtvých a oni podplácejí vojáky, aby dali do hlášení, že Ježíše ukradli učedníci. A tady jsme u toho. My máme v náboženství místa, na která si nechceme nechat sáhnout, na která my nesaháme a běda, kdyby nám na ně někdo sáhnul. Musíme si uvědomit, že i takoví velikáni jako sv.Petr a Jan mají oblasti v Ježíšově nauce, kdy jsou hluší, slepí. Toto si musíme uvědomit. Proto je tolik různých křesťanských církví, že člověk pořádně nepřemýšlí o tom, co v tom evangeliu čte, on si neuvědomuje zda tomu rozumí, nebo ne, je plný nadšení pro tu nebo onu církev, je to „hurá, já věřím“. Já nechci mluvit o příslušnících jiných církví, ale chci upozornit, že to může být i v nás. Ta anketa,  průzkum, který jsem před léty dělal mně utvrdil, že vědomosti katolíků jsou zoufalé a co je velmi otřesné je neschopnost pochopit určitá místa v Bibli. Jak často se lze setkat s tím, že si někdo čte Bibli, vezme si myšlenku na den (vždy si najde nějakou myšlenku, která mu vyhovuje). Jenže my musíme číst Bibli celou. Pak najednou zjistím, že jsou tam i určité problémy (o nich jsme také mluvili). Ale jakmile si já z té Bible začnu vybírat, co se mně líbí (drasticky řečeno, když z ní udělám trhací kalendář), tak tisíckrát mohu být v nejpravější církvi, přesto myšlenkami budu vedle. A na tom soudu až dojde k „vyúčtování“ mezi mnou a Ježíšem tak Ježíš se mně bude ptát ne jenom na to, kolik jsem udělal hříchů, ale jak jsem hospodařil s jeho slovem. Víte, my si nedovedeme představit, že my bychom se s Ježíšem mohli dostat do konfliktu. U židů a dokonce i u apoštolů vidíme, že se tak stalo. Něco jiného je číst Bibli, ve které si mohu nalistovat,  co chci a něco jiného je debatovat s Ježíšem, který bude hovořit o věcech, které on považuje za aktuální a mne přitom nenechá kličkovat podle mé libovůle. Víte, na otázku „Proč jdeš ke sv, přijímání ?“ byly zoufalé odpovědi. Třeba si připomenout list sv.Pavla, v 1.listě Korinťanům (11.kap.) „Proto je mezi vámi tolik slabých, nemocných a mnozí zemřeli, protože nesoudí náležitě o tělu Páně.“ Svátost Oltářní, která je svátostí života se v případě špatného chápání (pozor, člověk si to vůbec nemusí uvědomovat) může zvrtnout v něco, co ho sráží, tak jako setkání s Ježíšem vyvolalo v židech tu krizi. Myslíte si, že Kaifáš, když byl malý říkal :“Až já budu velký, nechám Mesiáše ukřižovat“ ? Před veleradou si na chvíli uvědomil protiprávnost svého jednání, okamžitě ho „umlčel“ a dál dokazoval sám sobě nutnost, že musí jednat tak, jak jednal.  Za živa, nyní když máme Bibli, tak různé manévry jdou, ale pak, až budeme stát před Ježíšem, pak už budou „lítat tzv.  hromy, blesky“.  Ježíš bude jenom suše konstatovat. A pozor, ze svých slov budeme souzeni. Ta otázka, jak zacházíme s Ježíšem, jako zdrojem informací (i když prostřednictvím Bible) je klíčová. Člověku, který si pořádně neujasní smysl jak s Ježíšem mluvit, jak diskutovat o těch věcech v kterých s ním nesouhlasím, je zbytečné Eucharistii vysvětlovat, protože by to nepochopil. Slova Evangelia pak lidem přestávají být srozumitelná, lidé si je začnou vykládat jinak a takto vzniklo tolik těch církví. Pozor, každý si myslí, že je v té pravé. Musíme si zvědomit, že v dějinách se náboženské konflikty řešily mečem, křížovými výpravami a ne diskusí o Bibli. Jistě, nějaké diskuse byly, ale je otázkou jakou měly úroveň. Bludaře, kteří hlásali, že Svátost Oltářní je pouze památka, lze krásně usvědčit přímo z Bible. Ale o tom není žádná zmínka. Je třeba se nad tím problémem zamyslet. Třeba si uvědomit, že i lidé Ježíšovi velice blízcí  (Petr a Jan) dělali také tyto chyby. Připusťme, že i v nás může být kus toho špatně myslícího sv.Jana !!! My se s Ježíšem nedostáváme do konfliktu zatím jenom proto, že s námi přímo nemluví tváří v tvář. Nemáme zaručeno, zdali bychom také z plného hrdla nekřičeli „Ukřižuj !“ Na soudu se to ukáže. To, co říkám, je pohled nezvyklý, ale nutný.  Ježíš tímto dnešním kázáním provádí  třídění duchů. On ví, že toto kázání nikdo nebude chápat, že mnozí odejdou. Proto se předtím modlí. A proto, Když „horký“ den končí a lidé odcházejí, tak nekřičí, aby se vrátili, ale tvrdě se obrací k apoštolům, zdali také nechtějí odejít. Nejde samozřejmě o ten den, ale o to téma. Vedle otázky Svátosti Oltářní, vyvstává tu i problém resp. otázka rozhodnutí.

Jan 6,60-71  +    Jozue,24.kap.

Mnoho z Ježíšových učedníků řeklo : „To  je tvrdá řeč, kdo to má poslouchat ?“ Ježíš věděl sám od sebe, že učedníci na to reptají a proto jim řekl : „Nad tím se pohoršujete ? Co teprve, až uvidíte Syna člověka, že vystupuje tam, kde byl dřív ? Co dává život je duch, tělo nic neznamená. Slova, která jsem vám mluvil jsou duch a jsou život, ale jsou mezi vámi „kdo nevěří“. Ježíš totiž věděl od začátku, kdo jsou ti kdo nevěří a kdo je ten, co ho zradí. A dodal : „Proto jsem vám říkal, že nikdo ke mně nemůže přijít, není-li mu dáno od Otce.“ Proto mnoho z jeho učedníků odešlo a už s ním nechodili. Ježíš řekl dvanácti : „I vy chcete odejít ?“.........atd.

Dnes naposledy se zabýváme touhle tou kapitolou, dnes vidíme jak to vrcholí. Učedníci, tedy nejen ti davoví posluchači, když nazveme „dneska“ co jsme teď četli, pak „včera“ chtěli Ježíše udělat králem, nejenom ti „dneska“ odcházejí, ale i mnozí z učedníků. Ježíš říká : „I vy chcete odejít ?“ To lze říct dvojím způsobem. Mírně, smutně: Vy chcete taky odejít ? A vyčítavě : I vy chcete odejít ?  Ale i přísně : I vy chcete odejít?! Běžte ! Nemá smysl, abyste za mnou chodili, když se mnou vnitřně nesouhlasíte.Všimněte si v tom 1.čtení, - Jozue, 24. kap., kde Mojžíšův nástupce Jozue, už v Palestině, vidí, že židé pořád tak nějak vnitřně plně nesouhlasí, přestože viděli ( co se narodili na poušti) zázraky a Jozue je staví před rozhodnutí: Už se jednou musíte rozhodnout, vyberte si, komu budete sloužit, jestli se vám nelíbí sloužit Bohu Hospodinu, tak si vyberte komu, zda bohům, kterým sloužili vaši otcové – předkové za Eufratem a nebo  bohům Amoretů jejichž zemi přebýváte ! Já a moje rodina budeme sloužit Hospodinovi (tam byli různí bohové a měli různá jména. Řekové měli jiné bohy, Egypt jiné atd.). Oni ovšem na to říkají : „Daleko ať je od nás myšlenka, že bychom opustili Hospodina a sloužili bohům cizím. Hospodin je náš Bůh. On vyvedl naše otce z Egyptské země.“ Ovšem, něco jiného je toto prohlášení a něco jiného byla skutečnost. Tak, jako dřív i po této výzvě Jozuově, pořád pokukovali po sousedních božstvech. Ještě se vrátíme k té 6.kap. Janově. Proč nerozuměli Ježíšovi ? Ježíš tady říká : „Nikdo nemůže přijít ke mně, netáhne-li ho Otec“. Jinde zase : „Proto jsem vám říkal, že nemůže nikdo ke mně přijít, není-li mu dáno od Otce“. To je asi podobné, máte housenku a teď jí zkuste domluvit, aby se zakuklila. Za 1. vám nebude rozumět. Ale, i kdyby vám rozuměla, řekne : „Nač, mně se líbí listí. a co je to zakuklit ?“   „Budeš mít křídla.“ „Nač, já je nepotřebuji.“ Kdyby uměla mluvit. Ale když potom dospěje, tak zase jí nikdo nemusí říkat a najde si větvičku a začne se zamotávat.  A kdybychom s ní mluvili, ani by se jí nechtělo, byla by jaksi ospalá. Ale předtím, třeba jenom den, domlouvání by nebylo nic platné. Proč vám to říkám ?  Zanedlouho se začnou stěhovat ptáci. Je tady něco společného s tou housenkou ?  Ano, Bůh jim to řekl. Ten pták to má v sobě, touhu letět určitým směrem, ale teprve, když přijde čas. A ty stěhovací pudy, co má ten pták v sobě, jsou u různých ptáků různé a velice šikovně propracované. Tady tomu stěhovavému ptáku Tvůrce řekl, aby letěl, přinejmenším je to něco podobného, mohlo se to vytvořit třeba evolucí, to je úplně jedno, ale ten pták to má vrozeno, že má letět podle těch a těch navigačních kriterií. Ten pták ví, že musí letět tam a tam. A ta housenka, když ji to popadne, tak chce být na té větvičce a nikde jinde, žádné listí neexistuje a ona neví, že až usne, začne se z ní dělat motýl. Proč jsem to líčil ?  Abychom rozuměli tomu : „Nikdo nemůže přijít ke mně, není-li mu dáno shora, od Otce.“  Smyslem našeho života je, abychom my dostali nové tělo, nové psychické schopnosti. A to právě je něco podobného, jako u té housenky. Housenka usíná, ona neví, že se promění v motýla, kterému se budou jeho křídla líbit, ale je to té housence dáno, aby teď měla chuť se zakuklit. Je jí to dáno, že až bude v té kukle, začnou jí ta křídla růst. Zrovna tak nám musí být dáno, abychom měli zájem o ty druhé oči, druhé ruce a druhý mozek. A tady jsme u toho. Jakmile člověk nemá zájem o ten druhý mozek a druhé oči atd., tak vlastně to vzkříšení mrtvých nepochopí, to ho netáhne. Netáhne ho ani Eucharistie. Jiná věc ovšem je nezájem a jiná věc je, proč se lidem toto zdá tvrdá řeč. Proč ? No, protože Ježíš jim předtím vysvětloval, těm lidem, co ho včera chtěli udělat králem,  že se musí naučit jinak myslet, že musí konat Boží skutky. Vzpomeňte si, asi před 14 dny jsme o tom mluvili, když Ježíš říkal židům, váš otec je ďábel, vy konáte skutky svého otce – ďábla. Vy se musíte naučit konat Boží skutky.  Toto lidé nechtěli chápat, že konají  ne Abrahamovy skutky, skutky podle Božího receptu, ale něco jiného. Je to prostě podobné jako v té době Jozuově, nedodržovali příkazy Boha Jahve, ale koketovali i s místními bohy, ale říkali, kdepak, zůstaneme věrni Bohu Jahve. Ale pro jistotu přinesli oběť také pohanskému bohu. To byla problematika, proti které bojoval Jozue. Židé chtějí Ježíše udělat králem, ale s těmi Božími skutky ? Oni jsou přece dobří, oni chodí rádi do synagogy, modlí se a on říká, že jejich zbožnost je nekvalitní. Co nám ten tesař bude o tom  vykládat, když p.rabín mě chválil, jaký jsem dobrý a zbožný. Rozhodující je slovo rabína a ne nějakého tesaře z Nazareta, vždyť on tomu nerozumí. Čili, toto je oblast, kde člověk odmítá Ježíšovu nauku. A proto Bůh mu nedává ten zájem o věčný život a proto člověk nemůže pochopit. Biologové proti škůdcům ne nějaký postřik nebo prášek, ale hormon, který udržuje živočicha ve stavu dětství, takže např. hmyz by ve stavu housenek a nikdy by se nezakuklily. Tady jsme u toho. Abychom se my mohli přeměnit na Boží děti, bytosti podobné andělům, potřebujeme mít o to zájem. Ten zájem nám dá Bůh, pakliže my přijmeme Jeho, Ježíšovy rady, když nám říká jak se modlit, jak číst evangelium atd. Toto je asi shrnutí, je to dost náročné a s tou housenkou budete muset dosadit své vědomosti. Protože židé odmítali Ježíše, Bůh jim nedává zájem o věčný život, o přeměnu. A proto nejsou schopni chápat učení o Eucharistii. Včera odmítali Ježíšova slova a dnes nechápali. Když špatně čteme evangelium, vynecháváme, jsme jim podobní.

Jan 8,31-42,  + 3.kap.Daniel

A těm židům, kteří uvěřili, Ježíš řekl : „Když setrváte v mém učení, budete opravdu mými učedníky. Tehdy poznáte pravdu a pravda vás osvobodí“. Odpověděli mu :  „Jsme potomstvo Abrahámovo........atd..

Stojí za to přečíst si  dobře obě čtení a ne jenom tyto kousky, ale celé pasáže. Je to o těch třech mládencích, které Nebúkadnesar nechal hodit do ohnivé pece. V případě Evangelia třeba si uvědomit (a přečíst), že té události předchází zázrak (uzdravení v sobotu) a někteří židé uvěří a jdou za Ježíšem. Proto tak začíná to čtení. Ježíš jim říká“ „Vy musíte v mém slově vytrvat. Poznáte pravdu a pravda vás osvobodí. Oni se však naježí. „My přece pravdu známe, nikdy jsme nebyli otroci, jsme potomstvo Abrahámovo“, jak můžeš říkat, - budete svobodni?“  Ježíš říká : „Ba ne, vy jste sice tělesně potomci Abrahámovi, ale psychicky, Myšlením, jednáte podle svého otce“. Ježíš to říká nedlouho potom, co udělal zázrak. Ti židé jsou svědkové toho zázraku. „Nenarodili jsme se ze smilstva (tady to třeba chápat   jako, že  my nejsme pohané), máme jednoho otce, Boha. Dál jsme sice nečetli, ale stojí v evangeliu, že dále Ježíš říká „Vaším otcem je ďábel. Ten je strůjcem vaší židovské zbožnosti, na které vy stavíte, kterou považujete za dobrou. Ďábel je otcem vaší zbožnosti, která je nekvalitní“. Ježíš nejdříve nechtěl, aby došlo ke konfliktu. Řekl jim předtím. „Jste-li děti Abrahámovy, tak jednejte jako Abrahám“. „Kdyby Vaším Bohem byl Bůh, vy byste mně milovali“. Jejich námitky známe. Víme dokonce, že těmto židům, co uvěřili říká Ježíš : „Vím, že jste potomstvo Abrahámovo, ale chcete mne zabít, protože mé slovo se ve vás neujímá“. V té chvíli ty židy mohlo napadnout „Co to povídá za nesmysly, on je asi pomatený ! Tak já jsem v něj uvěřil a on mi začne vykládat, že jej chci zabít a že můj otec je ďábel. Nešel jsem snad za ním s upřímným srdcem?“ Nakonec přece jen ho chtěli kamenovat a Ježíš se skryl, zmizel jim z očí a vyšel z chrámu.

Daniel 3.  Je dobré porovnat si to čtení Evangelia (Jan 8,31-42) s tím Danielem. Tam máme pohanského krále, který vydal rozkaz, že po nějakou dobu se nesmí nikdo klanět jinému božstvu, než té modle, kterou dal postavit.  Šadrak, Méšak a Abed-nega jsou tři židé a spolu s Danielem jsou vybráni jako pážata ke královskému dvoru. Ti tři  mládenci odmítli rozkaz a závistivci a konkurenti je přistihli, že se modlí k jinému Bohu, židovskému. Král nechá mládence hodit do pece a nejednou vidí, že chodí v peci mezi plameny (Zde je lepší postava vysoké pece). Když to král vidí, nechá do pece hodit žalobce a mládence nechá vytáhnout. Pak vydává nařízení, aby všichni židé byli vyjmuti z toho nařízení. Všimněme si : „Tu zavolal Nebúkadnesar : Požehnaný Bůh Šedrakův, Méšakův a Abed-negův, který  poslal svého anděla a vysvobodil své služebníky, kteří v něho důvěřovali   atd.“. Král pohanský je chvílí, že neuposlechli rozkaz. Uznává zázrak. Naproti tomu židé vidí zázrak a jaká je jejich reakce – „co nám bude vykládat?“.   A to je ten rozdíl mezi ř¨židy a pohany. U krále je reakce – uznává zázrak, u židů – útok na Ježíše. Souvisí to samozřejmě s problémem „čistý – nečistý“. Problém pochopit Ježíše není nic tajuplného, ale uznat to co vidím. mohu jít dál. Když to neuznám, začnu ztrácet soudnost a moje psychické funkce se zhoršují. To je jádro problému setkání člověka s Bohem a na to se často zapomíná.

Jan 8,51-59

Ježíš řekl židům : „Amen pravím vám, kdo zachovává mé slovo, neokusí smrt na věky.“ Židé mi řekli, teď jsme poznali, že jsi posedlý. Umřel Abrahám, stejně i proroci a ty říkáš, kdo zachová mé slovo,neokusí smrti na věky. Jsi snad větší, něž náš otec Abraham, který umřel ? Také proroci umřeli, co ze sebe děláš ?  Ježíš odpověděl :  Kdybych oslavoval sám sebe, má sláva by nebyla na nic.  Je to můj Otec, který mně oslavuje, o němž vy říkáte, že je to váš Bůh. Vy jste ho nepoznali, ale já ho znám, kdybych řekl, že ho neznám, budu lhář jako vy........atd. Tu vzali kameny, aby ho kamenovali. Ježíš však se ukryl a vyšel z chrámu.

Toto je zakončení toho, co se četlo včera. Tady vidíme, jak dopadli židé kteří uvěřili v Ježíše, tzn., že uvěřili, že Ježíš je Mesiáš.  Ano, přátelé, problém víry není, jak si říkáme, v těch tajemnostech a záhadách, ale jednak v tom, že člověk nechce uznat holá fakta, to je jedna věc. A druhá, že ti lidé uznávají Ježíše jako Mesiáše, resp. uznávají, že je to přinejmenším prorok, raději takhle říct, ale když on říká něco, co nesouhlasí s jejich představami, tak už říkají, kdepak to takhle není. Tohle to střetnutí s těmi, kdo v Něho uvěřili, jak jsem řekl na začátku, bylo to možná ukvapené, že ho prohlásili za Mesiáše, to nelze vyloučit. Musíme říct, že minimálně ho považovali za proroka. Uvěřili v Něho, jako v  nějakého posla Božího. A teď ho chtějí kamenovat. Proč ? Proto, protože oni  mají svoje názory a Ježíš jim  je nemůže vzít. Ježíš jim ovšem říká, je tam ta diskuse, musíte uvěřit a pravda vás osvobodí. Vždyť my jsme svobodni. Nejste svobodni, jste spoutáni. Nejsme, naším otcem je Abraham, nebo vlastně dokonce Bůh. Ježíš jim říká, ne, vaším otcem je ďábel. A pokračuje : když budete moje slovo zachovávat, potom teprve budete spaseni. Kdo zachovává mé slovo, neokusí smrti na věky. A jejich reakce na to je : No, teď je jasné, teď jsme poznali, že jsi posedlý. Umřel Abraham......atd. Co ze sebe děláš ? Čili, před chvilkou v něj uvěřili, ale jakmile jim řekl, vaše zbožnost není v pořádku, to vaše nadšení vyprovokovává ďábel, tak jsou uraženi a už se to mění v útočnou, nekritickou  polemiku, nezamýšlejí se nad tím, už nemyslí na ten zázrak, který předtím viděli, už z nich mluví uražené sebevědomí. Tady si musíme uvědomit jedno, že to sebevědomí člověka může napáchat mnoho škod. To se nedá řešit tím, že já si řeknu, já musím být pokorný, že si napíšu ceduli, já jsem hlupák, plivejte po mně a dám si to na záda. To se nespraví tím, jak to často vidíme na starých obrazech, posadit se k hrobu, držet v ruce lebku a říkat si takhle budu vypadat. To musí člověk vyhmátnout jinak, musí pochopit, jak to vlastně s ním je. A to se nespraví tím, že si bude nalhávat pokoru. Jediný možný trénink rozeznat, jak to vlastně bude vypadat se mnou, až se setkám s Ježíšem, jestli se dostanu do střetu s ním, nebo ne, je to, co si častokrát připomínáme, zamyslet se nad slovy evangelia. A pakliže tam nacházíme místa, která přejdeme, přeskočíme, potom to snadno bude s námi vypadat tak, jako s těmi židy dneska, že určité věci nechěli slyšet. Evangelium je mrtvá knížka, tam já si mohu, co se mi nelíbí, tak o pár stránek obrátím a už najdu pro sebe, co mi lahodí. Já musím to evangelium číst celé a celému musím rozumět. A pozor, ne prostě věřit, ale taky rozumět. A když nerozumím, tak si to přiznám. To, že evangeliu nerozumím, je jeden z těch příznaků, že mohu patřit mezi tu kategorii těch židů, kteří křičeli „Hosana !“a pak za pár dní nato „Ukřižuj!“My nemáme odzkoušeno, jak to s námi dopadne, až se setkáme s Ježíšem, jestli budeme umět říct, ano, Ježíši, hříchy, které ty mi vyčítáš, uznávám. A nebo, jestli budeme říkat, ale to tak není, já jsem se snažil a vždyť ti druzí také dělali chyby atd. Uvědomte si, že do pekla se nejde, abych tak řekl, za hříchy, ale za to, jak se vůči těm svým hříchům stavím. protože ten, kdo uzná svoje hříchy, ten nemůže jít do pekla. Každý, kdo jde do pekla, je, který na své hříchy začne reagovat výmluvami, vykrucováním atd. A to je ten problém, ten náraz na skutečnost, až se člověk setká s Ježíšem. Tady vidíme jeden z mnoha případů. Lidé, kteří uvěřili v Ježíše, když jim začal něco povídat, tak se naježili, a „my jsme v pořádku, to není pravda, ty si vymýšlíš.“ „Ne, nejste v pořádku.“ Ježíš se jim to snaží ze začátku říct mírně, nevybafne na ně hned s tím že vaším otcem je ďábel, pořád jim nabízí příležitost k nápravě, ale odmítají. Oni pořád vycházejí z toho, my jsme dobří, my jsme dobří věřící, až nakonec to končí pokusem o ukamenování.  No, stojí za to se nad tím zamyslet.

Jan 8,51-59

„Amen, amen, pravím vám, kdo zachovává mé slovo, nezemře na věky“. Židé mu řekli : „Teď jsme poznali, že jsi posedlý!..........atd.

Včerejší a dnešní čtení na sebe navazují, ale bohužel bylo vypuštěno 9 veršů, které jsou mezi nimi (42-51), kde mimo jiné říká „Váš otec je ďábel“. Víme, že Ježíš mluví k židům, kteří byli svědky zázraku a kteří mu uvěřili. Ježíš jim říká : „Víte, vy musíte poznat pořádně celé náboženství  a pak budete vnitřně svobodni“. Oni se však naježí a proč ?  Protože si myslí, že jsou dobrými věřícími. Pak přichází pasáž, kde to vzniká, kde Ježíš říká : „vaším otcem je ďábel“. Ze začátku  on jim to nechce říkat takhle, ale co, když jejich paličatost a ješitnost je nepřekonatelná. Pomyšlení „já jsem dobrý věřící“  - to byl ten problém. Ta diskuse gradovala (dělejte tak, jak dělal váš otec Abrahám). Těch 9 vypuštěných veršů je to vyvrcholení diskuse „Váš otec je ďábel“. Upozorňuji, že to řekl židům, kteří viděli zázrak a uvěěřili. My bychom měli počítat s tím, že tohle existuje také u nás. Ten stav, kdy člověk jde za Ježíšem s určitým pocitem rutiny, setrvačností. To je ta tragedie židů.

Jan 9, 1-41 (Někdy z r. 1975)

            Celá kapitola je věnována případu uzdravení slepce od narození. Týká se mnoha závažných otázek. Budeme se snažit je zachytit, nicméně je možné, že nám ne jedna uteče.

             V. 2: „Kdo zhřešil, on, nebo rodiče?“ naráží se zde na starozákonní text „potrestám hříchy do třetího a čtvrtého pokolení..“. Zřejmě je to proto, že nekvalitní výchova rodičů musí být kompenzována nebo nahrazena výchovným působením utrpení. SZ říká: „Když prorok nebude varovat hříšníka, hříšník zahyne pro svou vinu, ale z prorokovy ruky požádá Bůh vinu krve“. Kdyby prorok varoval, nemuselo by zřejmě na hříšníka přijít utrpení. SZ říká, že Bůh hříšníka trestá. Zde tento text jako by byl nakloněn naší „novozákonní koncepci“ – „koho Bůh miluje, toho křížkem navštěvuje“. Na základě této koncepce trpící člověk zatíná zuby, utrpení se stupňuje, člověk se modlí a trpí a stává se pomalu středem pozornosti věřících. Vzniká kult utrpení, jakoby si Bůh liboval v utrpení člověka. Člověk sám když trpí, se považuje za dokonalého. Utrpení je považováno za vyznamenání a snadno takový člověk najde potvrzení svého názoru v textech sv. Pavla – „neseme Kristův kříž“. Musíme si však uvědomit, že na Kalvárii byly tři kříže stejného typu. je nesprávné si představovat, že Ježíš byl přibit a dva lotři přivázáni. Byly sice různé typy poprav křížem, lišily se podle území a doby, není však správné „vyvyšovat“ božství Ježíšovo zdůrazněním velikosti utrpení. Naopak, Ježíš umírá předčasně. Pilát se diví jak to, že už je mrtev. Ježíš dělá na kříži zázrak. Pro smrt na kříži je totiž typické lapání dechu, křeč bránice. Ježíš ze začátku také sípá, ale nakonec „zvolal velikým hlasem (to znamená silně nahlas), ´dokonáno jest´“. Toto je atypický průběh smrti na kříži. Je tady jednak mluvení nahlas a jednak smrt v krátké době. Lámání kostí odsouzencům mělo způsobit urychlení smrti tukovou embolií. Ježíš však už je mrtev. Setník, zvědavý na záležitost s Ježíšem, protože o něm mnoho slyšel, je překvapen atypickou smrtí Ježíšovou, proto o své újmě pozměňuje Pilátův rozkaz, odvolává příkaz zlámat kosti Ježíšovi („zlomit všem“) a aby se kryl, dává mu probodnout kopí bok. Je to, jak se zdá, spíše ohledací, nebo alespoň čestný způsob „odepsání“ ze seznamu živých. Vidíme, že Ježíš naprosto nehodlá lámat rekordy v utrpení. Odsouzenci trpí déle než Ježíš. Ježíš své utrpení ukončil („dokonáno jest“), už více není nutné trpět. Ježíš tedy končí svůj „pobyt“ na kříži. Jako by se uzdravil. Proto onen silný hlas a konec.

                Mnozí lidé zbytečně mají problémy v tom, že někteří lidé trpí, např. těžce nemocní atd. Člověk, který myslí v rámci kultu utrpení zapomíná, že Kristova smrt je záslužná ne pro velikost utrpení, ale proto, že trpí Bohočlověk, dobrovolně, za nás. Nelze proto jakékoliv utrpení věřících lidí prohlašovat za záslužné.  Vedle Ježíše, na dosah ruky, ve stejnou dobu, stejným způsobem umírají dva lotři. Pro jednoho je kříž předměte k přemýšlení a k nalezení postoje vůči Ježíšovi a pro druhého  naopak je předmětem hříchu a hlubšího pádu (zřejmě) do pekla (rouhal se Ježíšovi). Vidíme zde tři kříže, tři typy utrpení, jeden je pro spásu lidstva, druhý je pro spásu trpícího jedince a třetí vede k ještě většímu hříchu. Kult utrpení vznikl ze špatně pochopeného textu Zj. 3 „Kárám a trestám ty, které miluji…“. Rodiče, kteří nedbají o to, že se děti neučí, projevují tím svůj nezájem o děti. Milující rodiče trestají své děti, když se neučí. Trest však není projevem odměny za dobrý prospěch žáka. Vidina, že „Bůh mi projevuje svou přízeň tím, že mne trestá“ je sice lákavá, hoví pýše, ale je nesmírně jedovatým psychickým toxinem. „Kárám a trestám ty, které miluji…“ znamená, že „chci utrpením přivést tebe k vyššímu výkonu, zachránit tě od zavržení a proto tě trestám“. Toto je nejběžnější důvod utrpení. Pouze mizivé procento utrpení můžeme zařadit do kategorie „utrpení pro druhé“. Většina utrpení, je utrpení lotra, jen na člověku záleží, zda kajícího, nebo nekajícího. Kult utrpení maří člověku „ovoce“ jeho bolesti. Tta se pak musí stupňovat, aby se člověk rouhal a tak si přestal hrát na Ježíše na kříži.

                Učedníci se ptají Ježíše, zda zhřešil slepec, nebo jeho rodiče. Ježíš jim nevytýká jejich otázku, ale poukazuje na vyjímečnost chlapcova případu a tak nepřímo potvrzuje fakt, že Bůh trestá hříšníka a ne hodného. Slepec je výjimkou „aby se na něm zjevily skutky Boží“. Ježíš totiž touží dělat zázraky, ale nenalézá vhodné objekty, lidi, kteří by vyhovovali podmínkám, za kterých Ježíš „smí“ dělat zázraky. Tobiáš trpí, „protože jsi dobrý a bylo tě třeba očistit“. Job trpí kvůli ďáblovi. Bůh nechává ďábla pokoušet Joba utrpením, aby ďáblovi dokázal, že ďáblovo jednání není produktem jeho utrpení, ale jeho pýchy. Lazar, přítel Ježíšův, je nemocen. Ježíš by mohl jít ihned Lazara uzdravit, ale úmyslně zůstává v Galilei, až Lazar je dostatečně dlouho v hrobě“. Lazarovy sestry splňují podmínky zázraku, proto Ježíš úmyslně vyčkává, aby mohl Lazara vzkřísit z mrtvých („jsem rád, že jsem tam nebyl“). Ježíš potřebuje dělat zázraky, ale „nemůže“ (viz. také případ Nazaretských). Utrpení Jobovo netrvá dlouho. Po utrpení se Job zmohl na ještě větší majetek, než měl předtím. Neví co s penězi, nechce peníze za nevěstu, ale i dcerám dává věno v době, kdy se nevěsty kupují. Tobiáš po utrpení dlouho žije a raduje se ze syna a jeho nevěsty, bohatství a zdraví. Za zmínku také stojí fakt, že miláček Páně Jan umírá přirozenou smrtí jako jediný z apoštolů a ještě ve vysokém věku. Byl totiž první z apoštolů, který pochopil, že je špatným posluchačem JK. V důsledku toho stojí jako jediný z nich pod křížem, první s Petrem poznává, že Ježíš, jejich kamarád, byl přece jenom Mesiášem. Stačí jim k tomu uklizený hrob, zatímco ostatní se děsí, když vidí zmrtvýchvstalého Ježíše.

                Z tohoto hlediska je nutné chápat Ježíšova slova „Nezhřešil ani tento, ani rodiče, ale stalo se, aby se na něm zjevily skutky Boží“. Ježíš neprohlašuje otázku apoštolů za neopodstatněnou.

                V.4: „Musíme činit skutky toho, jenž mne poslal“. Ježíš i apoštolové musí dělat zázraky, „je v tom oslava mého Otce“. Je v tom přece jenom kontrast. My hledáme oslavu Otce v beznadějném utrpení, v chmurném plížení se trampotami tohoto života a Ježíš hledá oslavu Otce děláním zázraků, dokonce v sobotu, v den zasvěcený. Apoštolům, kterým se nepovedl zázrak (Mt 17,14) říká: „Pokolení nevěřící a zvrhlé, jak dlouho mám být ještě s vámi…“. A to jen proto, že neudělali zázrak sami, ale řekli: „Počkáme, až přijde Ježíš“. Nejen Ježíš, ale i apoštolové mají povinnost oslavit Boha. Mojžíš za nezdařený zázrak nesmí vejít do zaslíbené země a za celoživotní zásluhy se smí jenom podívat, „protože jsi mne neoslavil“.

                V. 6. „Ježíš udělal bláto a řekl: ´Jdi se umýt´“. Slepec jde, přemýšlí o tom, jaký to má smysl a pak zaujímá vlastní stanovisko vůči svému uzdravení. Ježíš uzdravuje každého, kdo o to požádá („Co chceš, abych ti učinil?“). Slepec jde k rybníku, blátíčko cítí na očích, myslí na to, že se s jeho očima bude něco dít, co si nedovede představit. Podobný případ je uzdravení jiného slepce na etapy. Napřed vidí zkresleně (lidi jako stromy), dostává chuť vidět jako dříve a s plnou vervou touží vidět normálně. Až nyní je uzdraven plně.

                V. 8. Sousedé vidí uzdraveného, dohadují se, zda je to on. Nezdá se jim, že by to byl on, byl přece slepý od narození. My máme plná ústa Boží všemohoucnosti Když je nám dobře, Boha nepotřebujeme. Když je nám zle, často rezignujeme („Buď vůle Tvá“, „Pán Bůh dal, Pán Bůh vzal“). Když je určitá naděje na efekt, čekáme, nebo doufáme (alespoň akademicky) v Boží pomoc. Ale to se jde za doktorem a své svědomí uklidňujeme slovy, že ten doktor by to bez Pána Boha nedokázal. Zapomínáme se ptát, zda Bůh by to bez doktora dokázal. Bohopocta není v tom, že doufáme v Boží pomoc, když je naděje, že prospěje lidský zásah. Když lidský zásah selže, tam by bylo na místě doufat. Místo toho přijde: „Nebudu Pána Boha pokoušet“. A tak je Bůh všemocný jenom tenkrát, když je naděje na pomoc lidským způsobem. Když lidská pomoc selže, Boží všemohoucnost ustoupí „moudré prozřetelnosti“ a člověk oslavuje Boha tím, že nedoufá v Boží pomoc, ale podřizuje se Boží „vůli“. „Buď vůle Tvá“ často čteme na úmrtním oznámení, slyšíme říkat zbožného člověka svíraného revmatismem, zbožné stařeny trápené trojklaným nervem apod. Jenže já bych chtěl mít „stejné bolesti“ jako sv. Michal Archanděl, stejné trampoty jako panna Maria. Přece se říká: „Buď vůle Tvá, jako v nebi, tak i na zemi“. Dokud lidé nebudou v této větě vidět žádost, aby se měli tak dobře jako v nebi se mají andělé a svatí, aby Bůh se ujal řízení světových dějin tak, jako má hlavní slovo v tom, co se děje v nebi, budou se lidé zbytečně modlit, aby je Bůh ochránil od moru, hladu a války. Ta slova nebudou modlitbou Páně, ale otčenáškem. Autorem této modlitby už není Ježíš.

             V. 9. „Jedni tvrdí, že je to on, druzí říkají, že není, ale je mu podobný“. Člověku se někdy nechce věřit ani tomu co vidí. Příjemným věcem věříme rádi. Věci, které urážejí naší hrdost, věřit nechceme. nevěříme např. lidem, kteří nám vytýkají naše chyby. Nevěříme často ani vlastním smyslům, které nám naše chyby ukazují. A tak se může stát, že i o nás budou platit slova (Mt 13,14) „Budete poslouchat a poslouchat a neporozumíte, budete se dívat a dívat a neuvidíte“. Tak jako přerušíme styky s člověkem, který nám říká nepříjemné věci, přestaneme vidět věci, které nám jsou nepříjemné i když nám je předkládají vlastní smysly. Židé viděli Ježíše jak dělá zázraky, ale protože se jim nelíbilo Ježíšovo kázání, tak hledali pro zázraky „vysvětlení“ (Mt 12,24) např. „ten vyhání zlé duchy vládcem zlých duchů Belzebubem“. S tím souvisí to, co říkal Ježíš svým oponentům (Jan 10,38): „Věřte skutkům (uznejte ty zázraky, které vidíte a nehledejte k nim vysvětlení, kterým byste zastřeli skutečnost), abyste poznali a uvědomovali si, že já jsem v Otci a Otec je ve mně“.

                V. 10 a 11. Jak se to stalo? Slepec si nevymýšlí, vypráví holá fakta. Nijak se nechce dělat důležitým. Člověk jménem Ježíš to udělal. Jméno Ježíš je běžné občanské jméno a pro ně nic mimořádného neznamenalo. Ptali se ho: „Kdo je ten člověk“. Odpověděl jim: „Nevím“. Slepec neuctívá jméno, ale pak se ukáže, že má velmi dobrý vztah k osobě Ježíšově. My zapomínáme, že jménem Ježíš nemusíme označovat skutečného kvalitního Boha, ale nekvalitní pokroucenou představu. Často uctíváme modlu zvanou Ježíš Mt 7,21 – „Ne každý, kdo mi říká Pane, Pane …“).

                V. 13. Přivedli uzdraveného (slepce) k farizeům a ne oni aby se šli podívat na něho a zamysleli se nad závažnou realitou. Oni mají své postavení a realita se musí podřídit jim.

               V. 14. V ten den byla sobota.Ježíšovi vytýkají, že v sobotu dělá zázraky. Je sice pravda, že Ježíš rád dělá zázraky v sobotu, ale je také pravda, že farizeové mají vůči Ježíšovi výhrady pro jeho kázání a obvinění z nesvěcení soboty je jenom záminkou.

                V. 15 a 16. Farizeové se znovu vyptávají, jak chlapec nabyl zrak a on jim to vysvětluje. Mezi farizei vzniká roztržka. „Ten člověk není od Boha, nezachovává sobotu (naivita, nebo slepé svědomí)“. Lk 13,14 – Představený synagogy těžce nesl, že Ježíš uzdravoval v sobotu („Je šest dní, kdy se má pracovat…“). Tady nejde o práci, alespoň ne pro Ježíše. Připusťme, že je zde naivita, upřímné slavení sobotního klidu, že i uzdravení považuje za práci a že to myslí dobře. V MT 12, 9-14 Ježíš dokazuje, že je v sobotu dovoleno uzdravovat i podle farizejské koncepce. A reakce farizeů? Porada, jak zničit Ježíše.

                V. 17 a 18. „Co ty o něm říkáš, když ti otevřel oči?“ Doufají, že uslyší nějaké přijatelné vysvětlení. Chlapec odpovídá: „Je to prorok“. Kluk neví, kdo je Ježíš, farizeové to vědí velmi dobře. Jakmile slyší jméno Ježíš v souvislosti se zázraky, vědí, že jde o Ježíše z Nazareta, který dělá hodně zázraků, ale má také nepříjemné kázání. A proto „nechtěli věřit, že kluk byl předtím slepý“. Zavolali si rodiče. Izajáš: „Dělejte, že jste slepí a oslepnete“. Farizeové nechtějí jednoduše přiznat fakt, který vidí. Proto volají rodiče chlapce a vedou diskuse o tom, zda vůbec byl slepý, nebo ne.

                V. 20 a 21. Rodiče mají strach a proto jejich odpověď je vyhýbavá („Víme, že to je náš syn, ale jak to, že je zdravý, nevíme. jeho se ptejte, je dospělý“). Tady vidíme jasnou průkaznost Ježíšových zázraků a vidíme také, že před jasnými věcmi může člověk zavřít oči, když ty věci jsou mu nepohodlné. 

                V. 22 a 23. Rodiče to řekli, protože se báli Židů. Ti se usnesli vyloučit ze synagogy každého, kdo uzná Ježíše za Mesiáše. Na Židech vidíme, kam může vést nesprávná víra. Ještě lépe je její účinek vidět na postoji židovské hierarchie v případě vzkříšení Lazara. Lazar byl vzkříšen, mnoho lidí se nad tím zamýšlí a hierarchie chce zabít Ježíše i Lazara. Jako kdyby už jednou nebyl mrtev, jako kdyby ho Ježíš nemohl vzkřísit podruhé. Sbíráme většinou vědomosti velmi pracně, pídíme se po každé nepatrné informaci, ale zapomínáme na to, že člověk neuznáním konkrétnosti a jasné situace může ztratit soudnost a schopnost vnímat. Úmysl zabít Lazara je toho ukázkou. Podobně rodiče kluka se vymlouvají ze strachu, ale Boha se nebáli. Je sice pravda, že strach o život je silným faktorem, že strach lidí, kteří nám hrozí takovou sankcí jako je vyloučení z církve (v té době to mělo velkou účinnost) je také silným faktorem, ale to neznamená, že by to dávalo člověku právo popřít jasný zázrak, který může být jen a jedině dílem Božím. Chápeme, že strach z tak veliké sankce může strhnout člověka, který nevěří v Boha. Je však naprosto nelogické mluvit o Bohu jako o přísném soudci a Pánu světa a přitom se zaleknout lidí a ne Boha. Je to sice „jasně“ lidská reakce, není ovšem správné říkat, že je to reakce správná. Je však ještě větší chybou, když takový člověk se domnívá, že je věřící. Proč neříct poctivě: „nevěřím“, nebo „moje víra je slabá“? Bůh nás někdy staví do situace plné strachu a bezvýchodnosti, aby nás probudil k poznání sebe. Velmi často se však setkáváme s reakcí lidí, která je pravým opakem rozumného jednání a doslova nutí Boha, aby ještě zhoršil tlak krize. Krize se stupňuje tak dlouho, až člověk buď prokoukne, uzná svou chybu jako produkt špatné víry, nebo s rouháním odpadne („Kéž si byl studený, nebo horký…“ – Zj. 3, 15-16). Je výhodnější odpad, než ono polovičaté náboženství. My však často říkáme: „je v něm alespoň kousek dobrého..“ a zapomínáme na 1Kor 9-11 (Jsou tam dva druhy hříšníků. jeden co nedbá na náboženství a druhý, co se považuje za zbožného. Já se smím stýkat s tím, co do kostela nechodí).

             V. 24 a 25. Farizeové stále vystupují z pozice odborníků a spravedlivých. „Vzdej Bohu chválu, my víme, že ten člověk je hříšník“. Kluk má pěkně uvěřit „odborníkům“. Jejich pozice je neotřesitelná, tak jako jejich víra je jasná a správná. Kluk však není tuctový člen davu, uvažuje obyčejně „kuchyňsky“ a reaguje „drzým“ způsobem: „Zda-li je hříšník nevím, ale jedno vím. Byl jsem slepý a nyní vidím“. Tento „kuchyňský“ způsob uvažování vede k nejlepším výsledkům. Viz. setník z Kafarnaum, který jedná s Ježíšem dle měřítek vojenských vztahů („nenašel jsem v Izraeli tak veliké víry“).

                V. 26 a 27. Když člověk vidí a nechce uznat nepříjemný fakt, často uhýbá otázkami. Farizeové se znova ptají, jak proběhl zázrak. Kluk: „Už jsem vám to říkal, neslyšeli jste? Chcete se snad i vy stát jeho učedníky? Kluk vidí, že jejich otázka je pózou.

                V. 28 a 29. Ať žije logika „odborníků“. „Ty jsi jeho učedník, my jsme učedníci Mojžíšovi („Kdybyste věřili Mojžíšovi, věřili byste i mně“ – Jan 5, 45-47). Oni jsou sice učedníky Mojžíšovými, ale jeho nauku si překroutili. „My víme, že k Mojžíšovi mluvil Bůh“, ale odkud to vědí? Je to přece jasné, oni jsou „věřící. To je fakt, axiom. „O tomhle nevíme odkud je“. Nepotřebovali to vědět. Že má Ježíš pravdu nechtěli uznat. Proto se jim Ježíš nepředstavil jako Mesiáš, ale nechal je tápat. Kdyby se jim jako Mesiáš představil, stejně by to nebylo nic platné (Mt 16, 13-20 – „přikázal učedníkům, aby neříkali, že je Mesiáš“). Těm, kdo v něho uvěřili Ježíš řekl, že nejsou svobodni (Jan 8, 31-59). Oni stále dokazují, že jsou synové Abrahamovi, tj. pravými Židy. A nakonec chtěli Ježíše kamenovat. Jan 6, 14-15 – Židé chtěli udělat Ježíše králem, ale Jan 6, 60 – „tvrdá je ta řeč…“ jakmile začal hovořit o Eucharistii a o věčném životě. Je to milosrdenství Boží, když tyto lidi nechává v nejistotě. Běda však, komu Bůh musí prokázat toto milosrdenství.

                V. 30-33. Kluk zůstává u své „kuchyňské“ logiky. Nedá se strhnout „odborníky“. Proto jedná kvalitním způsobem. Nedá si vymluvit zázrak, nenechá se zviklat v úsudku. „To je vskutku divné, že nevíte odkud je a otevřel mi oči. Od věků nebylo slýcháno, že by někdo otevřel slepému od narození oči“.

                V. 34. Na takovouto drzost vůči „odborníkům“ lze reagovat jedině tak, jak reagovali farizeové: „Celý jsi se v hříších narodil a ty nás chceš poučovat?“ a vyhnali ho ven. „Dobře tak na drzé primitivy. Kázeň musí být“.

             V. 35-37. „Věříš v Syna člověka?“ = „Věříš v Mesiáše?“. Kluk zatím neví, že Ježíš je Mesiáš. „Kdo to je, abych v něho uvěřil?“ „Já jsem to“. Ježíš ukazuje své Božství tomu, kdo hraje poctivou hru. Dokud si nezvykneme poctivě a „kuchyňsky“ jednat ve věcech Božích, jako ten uzdravený kluk, marně budeme tápat v nejistotách víry. Budeme sice říkat „věřím“, ale Bůh to za víru považovat nebude (Mt 7, 21-23).

                V. 39. „Přišel jsem, aby ti, co jsou slepí uviděli a ti co vidí oslepli“. Ježíš je ochoten, každému slepci (optickému i psychickému) pomoci, aby dobře viděl. Jakmile však někdo hraje s Ježíšem nepoctivou hru, začne ztrácet soudnost a psychicky slepnout. Ježíš rád pomáhá těm, kdo jsou slepí a trpící. Ví však, že setkání s jeho naukou přináší poctivým radost, nepoctivým utrpení a ztrátu dosažených kvalit.

                V. 40 a 41. „Jsme snad my slepí?“ Ptají se a přitom „vědí“, že nic nepotřebují. Ježíš: „Kdybyste byli slepí, hříchu byste neměli. Říkáte vidíme a proto váš hřích trvá …. Když slepý vede slepého, oba spadnou do jámy“. Slepý nemá hřích, má pouze sníženou zodpovědnost (opilec v příkopě je také spokojen se sebou). „Říkáte vidíme a proto váš hřích trvá..“. „Vidím, znám, rozumím, jsem poučen“, to všechno jsou možné výrazy pro odmítnutí výstrahy a poučení a nebo klamného přesvědčení o pravosti víry. Následkem toho je, že člověk jde, či padá stejným směrem. Teď už zaslepený hříchy nedělá, ale jeho zrůdnost zůstává. 

Jan 9,1-12

Ježíš viděl cestou člověka, který byl od narození slepý. Jeho učedníci se ptali: Mistře, kdo zhřešil, on nebo jeho rodiče, že se narodil slepý ? Ježíš odpověděl: Nezhřešil ani on ani jeho rodiče, ale mají se na něm zjevit Boží skutky. Musíme konat skutky toho, který mně poslal, dokud je den.......atd.

Posledně jsme hovořili o tom, jak se Ježíš setkává se samaritánkou. Předešle jsem vám řekl, co se bude dnes číst a aby jste porovnávali, přemýšleli o těch  místech. Dopustil jsem se tam malé chyby, ale vnímavý čtenář to jistě opravil sám. Já jsem neřekl kterého aspektu. Někteří z vás si všimli, že tento člověk, když ho pak Ježíš vyhledal, je jeden z mála, kterým Ježíš říká, já jsem. Neříká tady sice Mesiáš, ale Syn člověka, ale to je přinejmenším naznačující. Čili je to jeden z mála lidí, kterému Ježíš neříká, až přijde Syn člověka, ale říká: „Já jsem to“. Jakoby řekl: „Já jsem Mesiáš. Pokud jste měli tento názor, je to správné. Ovšem, já jsem měl na mysli druhou stránku věci a ta je zase pravý opak. Omlouvám se za ten neujasněný úkol. Jde totiž o to. Všimněte si, jak probíhá diskuse s tou Samaritánkou. Napřed to vypadá takové žertovné, málem jako taková popichování ze strany té ženy. Ježíš tu hru přijímá, ale když jí řekne ano, měla jsi 5 mužů a ten, kterého máš teď, kterého máš ráda, si tě nechce vzít. Ta žena říká: „Pane, vidím že jsi prorok, prosím tě, je naše náboženství pravé, nebo je pravé to náboženství židů?“ Ta žena vidí malinkatý zázrak, je to zázrak naprosto v pořádku, je to jenom malá věc, ono jí to stačí a ona okamžitě říká – které náboženství je pravé?  Ti lidé tady vidí slepce od narození – a jestli bylo, tak velmi málo případů uzdravení slepce od narození, jestli vůbec nějaké jsou. Jiných uzdravení v dějinách Izraele bylo mnoho. A právě uzdravování slepých, mimo jiné uvedeno v prorocích = znak Mesiášův. A z toho hlediska je nutné si toto přečíst. Ten slepec přijde a najednou vidí. Farizeové se to dozvědí, oni tak jako o Ježíšovi vědí, zavolají si ho, kdo tě uzdravil? Řekl: „Ježíš“. To bylo v Izraeli běžné jméno. Říkali mu Ježíš. A oni zavětří. Už je to v době, kdy židé se usnesli, aby každý, kdo vyzná Ježíše jako Mesiáše, byl vyloučen ze synagogy, to je jako z církve. Slepec jim to vykládá, oni chtějí od slepce stůj co stůj slyšet: „Ale né, já jsem dřív viděl, já jsem dělal slepého, abych mohl žebrat, nechtělo se mi dělat“. Tuhleto by uvítali a ještě by ho pochválili, ba i poplácali a ještě nakonec řekli, klidně žebrej dál. Ale on si klidně tvrdí svoje, byl jsem slepý a vidím. A jak je to možné ? Copak já vím ? Jak to mohu vědět, že jsem neviděl a teď vidím? Zkuste to s jeho rodiči. Jeho rodiče byli ustrašeni. „Jó, on opravdu slepý byl, ale, že teď vidí, jak to je, nevíme. Zeptejte se ho, už má léta“. Tak si ho zase zavolali a pořád chtějí z něho dostat, že to byl podfuk, klam. Že viděl. Nechtěli věřit, že byl slepý, že nabyl zraku. A sále se vyptávají, jak to bylo, co s tebou dělal, aby chytli alespoň nějakou skulinku, za co by mohli Ježíše obvinit. Slepý říká: „Tohleto jsou zbytečné řeči, ptáte se znova a znova, jako byste neslyšeli. Nechcete být taky jeho učedníky?“ Samozřejmě, že to říká s ironií. Všimněte si toho úporného boje se skutečností. Mají před sebou zázrak, doložený svědky, mohou si to ověřit, říct, Ježíši my nevěříme, že ten člověk byl slepý, mohl bys před námi uzdravit někoho slepého? Nechtějí to udělat, zdá se to divné, ale musíme počítat s tím, že člověk když se setkává s Bohem, tak se v něm objeví síly, o kterých nemá potuchy. Když se setkáme s Ježíšem, tak budeme dělat stejné chyby, jako židé. A budeme moci mluvit o velikém štěstí, když se vůči Ježíšovi  budeme chovat jako sv.Petr nebo sv.Jan. A sv. Petr i sv. Jan ty chyby v dialogu dělali také, také si v některých věcech s Ježíšem nerozuměli. A znovu, když budeme jako sv. Jan, miláček Páně, když dialog s Ježíšem bude aspoň tak probíhat, budeme si moct gratulovat. A nebo u sv. Petra  („Jdi mi z očí Satane“.) Nakonec to ústí v tom, aby prohlásil Ježíše za bludaře. „Vzdej Bohu chválu!“  „To je divné, že nevíte odkud je, vždyť mi otevřel oči, hříšníky Bůh neslyší.“ A jejich reakce? „Celý jsi se v hříších narodil a nás chceš poučovat?“ A vyhnali ho. Pro setkání židů s Ježíšem je právě toto typické, že zavírají oči před jasnými fakty. My hledáme v té víře prostě nějaké tajuplné problémy, ale musíme otevřít oči také před jasnými fakty, před tím, co je v evangeliu jasné, s tím se musíme vypořádat, aby nám to uvnitř nedělalo potíže, abychom to mohli přijmout bez vnitřního   hnutí. Ne ty tajuplnosti ve víře, ale právě to, co je jasné, když člověk nepřijme pořádně, tak se stává vlastně dost. Tohle jsem vám chtěl právě postavit vedle té samaritánky. A teď vyvstává otázka, jak je možné, že Samaritánka na minizázrak reaguje tím, „poslyš, které náboženství je pravé?“ A že na jeden ze speciálně Mesiášovských zázraků reagují židé tím, že Ježíše prohlásí za hříšníka. Jsme u naší staré problematiky „čistý – nečistý“. Židé jsou nečistí, mají špatnou představu o Mojžíšovi a prorocích, špatně čtou Mojžíše i proroky. Výsledek – nerozumí Ježíšovi. Samaritáni také nečetli dobře Mojžíše a proroky, také to měli pokroucené, ale pozor, je tady ještě 2. faktor. Ti Samaritáni, protože byli se židy v náboženských bojích, tak si říkali, (aspoň tam v té obci) nějaký zkušený člověk – pastýř, starosta, rabín, říkal, pozor, není to tak jisté, že židé jsou darebáci, možná mají špatnou víru, možná máme my špatnou víru. Proto ta žena i lidé v té obci mají vědomí, že záleží na Mesiášovi, který řekne, ano, tato víra je pravá. Ta žena, když vidí, že Ježíš je prorok, okamžitě se ptá. Ano, Mesiáš nám to řekne, a Ježíš jí klidně může říct, já jsem to. Ale tito židé se neptají na svou víru, na kvalitu, jsou přece dobří. Celý jsi se v hříších narodil a nás chceš poučovat? A to říkají tváří v tvář člověku, který byl slepý, kterého Ježíš uzdravil. A toto je 2. z těch faktorů, o kterém jsem posledně v náznaku hovořil. Je to Ježíšovo prohlášení: „Přišel jsem tento svět soudit, aby kdo nevidí, viděli a ti, kdo vidí, aby oslepli. Někteří farizeové to slyšeli a řekli: „Jsme snad i my slepí?“ Ježíš jim odpověděl: „Kdybyste byli slepí, neměli byste hřích. Vy však říkáte, vidíme a proto váš hřích trvá“. Když člověk nerozlišuje věci, pořád i když je nečistý, ale pořád mu Bůh dává možnost, upozorňuje ho na ty chyby. Ale když se k tomu připojí ta druhá chyba, „já vím jak to je, já přeci věřím“, ten člověk se stává nepoučitelným, v té nečistotě víry zůstává a pak, když se setká s Ježíšem, dojde ke konfliktu. Buď k mírnému a to se potom odehrává v očistci – a nebo třeba i k velkému, a to je peklo. Tady vidíme ten problém nečistoty: „Člověk říká, já vím, jak to je, ty mi do toho nemluv, já věci chápu dobře, moje víra je v pořádku, moje skutky byly dobré, mně se děje křivda, ty mi ,Bože , ubližuješ, dělal jsem podle svého čistého vědomí a svědomí, já to vidím takhle“. A už s ním nikdo nehne. Všimněte si, to vidíme, a když ten člověk je slepý, není hříchem, ale je zdrojem hříchů dalších, je zdrojem kdo ví jakých malérů atd.  „Říkáte vidíme a proto váš hřích trvá“. A to je 2. faktor, který je nesmírně důležitý. Abych tak řekl jsme u tatínka a maminky pekla. Člověk nemá čisté náboženství a přitom s tím nechce hýbat, říká si, moje víra je v pořádku. Jsou to rodiče konfliktu, rodiče očistce, případně pekla. Podle toho, jak je ta oblast nečistoty velká, je z toho peklo nebo očistec – i do soudního dne.

Jan 10,1-21

Ježíš řekl: „Kdo nevchází do ovčince dveřmi, ale vniká tam jinudy, to je zloděj a lupič. Kdo vchází dveřmi, je pastýř ovcí. Vrátný mu otevře a ovce slyší jeho hlas…“ atd. Oni nepochopili toto podobenství a proto jim znovu řekl: „Amen, amen pravím vám, já jsem dveře k ovcím, všichni co přišli přede mnou jsou zloději a lupiči…“ atd.

Dnešní i příští text jsou velmi náročné. Když si vezmeme pouze ten dnešní úsek, tak si z toho odneseme to, že Ježíš je pastýř – poetické a lyrické přirovnání. Jenže jsou tady závažné věci, jako např.: „Všichni, kdo přišli přede mnou jsou zloději a lupiči.“ Kdo jsou ti lupiči? To je velice závažné obvinění. Abychom to pochopili, třeba si to přečíst v celé souvislosti. Začíná to začátkem 9. kap. Ježíš uzdravuje člověka slepého od narození. Farizeové začnou chlapce vyslýchat a chtějí stůj, co stůj z něho dostat, aby řekl, že to byl nějaký podfuk. Oni totiž nechtějí připustit, že by Ježíš dělal zázraky. Někteří mezi nimi jsou rozkolísaní, ale nakonec, ani jeden z nich nejde za Ježíšem. Proč? Protože jsou farizeové a myslí jiným způsobem. A tito farizeové určují myšlení kolem sebe. Zavolají si dokonce rodiče slepého, aby jim potvrdili, že chlapec nebyl slepý a oni mohli říct: „Vidíte, ten Ježíš je podvodník.“ Jenže ten slepý trvá na tom, že slepý byl. Oni říkají: „My víme, že k Mojžíšovi mluvil Bůh, ale o tomhle tom nevíme, odkud pochází.“ Chlapec: „Právě to je divné, že nevíte odkud pochází a otevřel mi oči. Nikdy nebylo slýchané, že by někdo byl otevřel oči slepému od narození. Kdyby tento nebyl od Boha, nemohl by nic takového udělat.“ Oni: „Celý jsi se v hříších narodil a ty nás chceš poučovat?“ a vyhodili ho. Tady vlastně vidíme, co Ježíš myslí těmi zloději. Farizeové chtěli okrást toho slepce o to pochopení. Sami jsou také okradeni. Jim v dětství vštěpovali neúplné, nekvalitní názory. Kdybychom měli poctivě vyjmenovat, kdo všechno ti zloději jsou, tak bychom se museli obvinit i my všichni, co jsme tady. Protože nikdo z nás pořádně nezná Písmo Svaté, to si nenalhávejme. Jistě, nejsme zloději v tom smyslu, že bychom chtěli krást. Rodiče, kteří vychovávají dítě špatně (a takových rodičů je), manželé, kteří vstupují do manželství a za chvíli se rozvádějí, to jsou všechno zloději. A tyto zloděje má Ježíš na mysli. Takový inkvizitor před několika staletími, myslíte si, že by řekl: „Já jsem zloděj.“ A přesto lidem bral možnost pořádného pochopení křesťanství tím, že jim vnucoval „formulky“. Byla doba, kdy katolický pán vynucoval katolickou víru, protestantský pán vynucoval protestantskou víru. To nebylo pořádku. Těm lidem se brala možnost svobodně se rozhodnout a pořádně pochopit věc. Zůstaňme u problematiky těch židů. Když se zamyslíme nad tím, jak u židů probíhala ta krádež Božího slova, když budeme chtít, sami se najdeme také. Když chtít nebudeme, tak nám nikdo nepomůže sebedetailnějším výkladem toho, co Ježíš nazývá zlodějstvím a lupičstvím. Proč chtěli farizeové stůj, co stůj toho chlapce „obrátit“, aby přestal věřit tomu fanatikovi tesařovi z Nazareta. Je to proto, protože Ježíš se jim nezdál. To co říká, se jim zdálo rouhání, pomatené. Víme, jak byli vychováni, co se týká představ o Mesiášovi. Jak vynechali to, že Mesiáš bude nejdříve dělat náboženskou reformu, soud nad židy (Malachiáš). První generace „zlodějů“ některé věci vynechali, další generace už o tom nevěděli a slepě přebírali, to co dostávali od rodičů, rabínů atd. Jistě, Ježíš by dal židům svobodu, ale nejdříve by museli přijmout výzvu k pokání. Ježíš přece pláče nad Jeruzalémem: „Kolikrát jsem chtěl shromáždit tvé dítky…, poněvadž si nepoznalo čas svého navštívení.“ Tedy, když ten tatínek nevykládal dětem o Mesiášovi to, co o něm psali proroci, ale živil v nich takové to „nadšenectví“, tak ty děti okradl o ta místa v prorocích, okradl je o porozumění celé problematiky Ježíšovi, okradl je o možné pochopení Ježíše. Oni pak opravdu z plného srdce si říkají, že Ježíš je bludař. Oni o tom nevědí, že jsou slepí. Sami byli o schopnost rozlišovat okradeni. A další generace oni potom okrádají také. Proto je tam to: „Všichni co přišli přede mnou….“ Tím Ježíš nemyslí proroky, ale myslí tím to „gró“ těch vychovatelů, těch rabínů, těch maminek, tatínků, babiček, dědečků atd. Ti všichni vtloukali neúplnou představu Mesiáše, zkreslenou, líbivější. Jistě lépe jim vyhovovala ta představa židů, těm požadavkům, ale přesto svým pravnukům ukradli Jeruzalém tím, že svoje děti špatně vyučili a ty vyučily svoje děti. A pak přišli Římané a Jeruzalém jim rozbourali právě proto, že oni pořádně nepoznali, jak to vlastně s tím Mesiášem podle proroků je. A zrovna tak, když se chci dostat do nebe, tak se mohu do toho nebe dostat jedině podle toho, co mi říká Ježíš: „Já jsem dveře.“ Když já si to vylepším a řekneme to, co říká evangelium, když já to zkrášlím atd., tak potom se vlastně okrádám. Když třeba jde dítě k sv. přijímání a já se ho zeptám: „Proč jdeš k přijímání?“ a řekne mi třeba: „Abych měla posilu“, no to je okradená chudinka. A sama bude okrádat další děti, že neví, proč se jde k přijímání. Samozřejmě teď nemá smysl, abych říkal, proč se jde k přijímání, ale tady jenom říkám to, co znamená „všichni jsou zloději“. No a také to má ještě další význam, člověk, který nečte Písmo, nerozumí mu a přitom si myslí, že je dobrý křesťan, vlastně se pokouší dostat do bytu jinudy než dveřmi. Protože jediný možný přístup do nebe je to, co nám říká Ježíš. A do očistce se nejde kvůli tomu, že by P. Bůh chtěl stůj, co stůj potrestat naše hříchy, ale že se tam musíme doučit to, co jsme se nenaučili z Božího slova tady. A protože v tom očistci je mnoho těch, kteří říkají, „já to znám“, očistec se může pěkně natáhnout a být pěkně tvrdý. Na tenhle aspekt očistce se bohužel zapomíná. A my bychom měli na tohle pamatovat. Moc jsem toho napovídal, ale hodně jsem toho neřekl. To co jsme probírali, není žádný jednoduchý oříšek. Je důležité, abychom se nad tím zamysleli. Samozřejmě, že na těch židech to vidíme krásně. Ale účelem je, abychom to hledali na sobě, abychom se z toho patřičně poučili. Proto je dobré si promyslet tu tragédii židů. Problém rodičů, učitelů, rabínů, kteří děti „okradli“. Pak se nemůžeme divit té reakci na Ježíše (posedlý, pomatený, nemá to v hlavě v pořádku). Takoví židé byli okrádáni v dětství a v dospělosti okrádali svoje děti. Kdyby pořádně četli Mojžíše a proroky, řekli by: „Jó milé děti, pozor na to, naši otcové nerozuměli prorokům a nám by se také mohlo stát, že bychom špatně pochopili Mesiáše. Proto si pěkně pořádně přečteme, co proroci o Mesiášovi říkají“. A to by nebyli zloději, ti by vedli děti za Ježíšem dveřmi skutečného Božího slova a ne nějakých výmyslů. Přenesme se do novozákonních poměrů. Co kolikrát říkají rodiče, prarodiče dětem na to „proč se jde k přijímání“? To je mnohokrát hrůza. Ty děti byli okradeny o pořádný výklad. Tak se to přenáší na další generace. Problém pokračuje tak, že znovu nastala roztržka mezi židy. Jedni – má zlého ducha, blouzní. Druzí – to nejsou slova posedlého, může zlý duch otevřít oči slepým? Ani jedni, ani druzí nedovedou zaujmout pořádné stanovisko, protože jsou „okradeni“ a zároveň „zloději“ a nevědí o tom. Musíme proto vědět, co říká Ježíš a být ochotni zrevidovat svoje názory. Vědět odpověď např. na otázku: „Proč jdu do kostela? Proč jdu k přijímání? Proč jdu ke zpovědi? atd.“

Jan 10,11-18

Ježíš řekl: Já jsem pastýř dobrý. Pastýř dává za ovce svůj život. Kdo je najatý za mzdu a není pastýř a jemuž ovce nepatří, jak vodí přicházet vlka, opouští ovce a dává se na útěk. ...atd.

Běžnému čtenáři to nepřipadne nijak obtížné. Ale jak si zvykneme pořádně se nad tím zamýšlet, tak zjistíme, že je tady řada problémů, které člověk musí mít vyřešené, aby tomuto úryvku rozuměl. Uvědomte si jenom ten problém: Má nás Ježíš rád? Ježíš přece jde na kříž. Jak je tedy možné, že někteří lidé budou spaseni a jiní ne? Na to máme častokrát odpověď v náboženské literatuře, ne v evangeliu: „No, to je tajemství, milosrdenství Boží a spravedlnost“. Není to tajemství. Ale je to neznalost věci. To je problematika, o čem jsme už hovořili, že člověk má 2 nohy, aby mohl chodit, nestačí chodit po jedné, tak  jsou tady dva faktory. To, co Bůh dává člověku a to, jak člověk s těmi dary hospodaří. Musíme si zvědomit, že Ježíš za nás, za všechny umírá na kříži. Ano, jsou tady výroky toho typu: „Nikdo nemůže přijít ke mně, netáhne-li ho Otec“. To máte zrovna tak, aby někdo se stal malířem, nebo hudebníkem, musí mít nadání. Slepého nenaučíte malovat, a z hluchého neuděláte hudebníka, až na to, jestli hudebníkem předtím nebyl. Ale když je někdo lajdák a má i sebevětší nadání, tak to nepomůže. Proč jde Ježíš na kříž?  Taková představa – „Aby za nás zaplatil... My jsme zhřešili, Bůh se nad námi smiloval, tak Ježíš za nás trpí, abychom nemuseli trpět my“. Tato věta je jasná. No, ale ona má dva významy. Koch, Pasteur a jiní pracovali, aby vynašli příslušný lék. To není jako Max. Kolbe v koncentráku, když se přihlásil že půjde na popravu za spoluvězně. Ten Kolbe umírá, aby spoluvězeň žil. Ale tady vidíme, že ta souvislost má jiný charakter. Je to totéž, jako když já si budu chtít něco koupit na oběd a teď mně někdo okrade a on se za to nají, ale já budu mít hlad. To utrpení Ježíšovo nemá ten charakter utrpením odstranit naše utrpení (Kolbe a vězeň). To má spíš charakter, Pasteur přemýšlel, pracoval, aby lidé nemuseli umírat. A tak Ježíš, jednak jako člověk přemýšlí o tom, jak to lidem říct to, co zná jako Boží Syn, musí také umět vyjádřit v lidských pojmech, lidskou řečí, jako lidský syn – to je důležité znát, že to je kus práce Ježíše jako Bohočlověka. Jako Bůh to zná, a jako člověk vypracovává pomocí svého lidského mozku řešení pro nás. Na kříž pak nejde proto, že by Bůh potřeboval splnit určitý počet ran, ale proto, abychom my začali přemýšlet, abychom my přestali být uzavřeni, aby nás Ježíš mohl poučit a pak v důsledku toho, že se dáme poučit, už nemusíme trpět. A to už je věc, o které hovoří SZ a proroci, kde Ezechielovi Bůh říká, já jsem tě ustanovil strážcem svého lidu. Když strážce uvidí, že táhne nepřítel a nebude varovat, ponese zodpovědnost. Když Ezechiel nebude varovat lidi, hříšník umře pro svoji vinu, ale já tebe poženu k zodpovědnosti za to, že ty jsi ho nevaroval, za neplnění povinnosti. Podobná situace, jako když někdo pojede autem špatně, havaruje. Čili trpí vlastní vinou. Řekněme, že byl opilý, tak jasně za to může. Když lékař bude špatně postupovat v léčení (nedbale), bude volán k zodpovědnosti, ale tím vůbec není řečeno, že by ten lékař mohl za jeho smrt. Třeba ho mohl zachránit, ale tu havárii si zavinil opilý řidič. Právě tak Bůh říká, že bude proroky volat k zodpovědnosti, že nevarovali. Ezechiel má varovat lidi a zrovna tak Izajáš, Jeremiáš. Někdy to byly mimořádné akce. Například jeden z těch velkých proroků dostal příkaz chodit v roztrhaných šatech, jiný dostal od Boha příkaz chodit s chomoutem (jhem). A teď přijde mezi lidi s chomoutem a pořád s ním chodí. „Co blázníš, proč chodíš s tím jhem?“ „Vy budete chodit se jhem také, já vám to jen připomínám“. Jiný „prorok“ říká: „Ale ne, P. Bůh nás má rád, On nás neopustí, nikdy nedovolí, abychom otročili. S tím jhem to si vymýšlí a jho mu rozlámal“. A ten pravý prorok – Jeremiáš – říká: „Rozlámal jsi jho, tak Bůh vám za trest dá jho železné“. To teda neznamená, že prorok by táhl tu káru místo dobytčete, ale, že prorok tím jhem připomíná, vy se dostanete do otroctví! Tady jsme zase u toho, když by jela třeba kára, vidím, že ten oslík je slabý, tak by oslíka odpřáhl a navlíknul by se sám do chomoutu. Čili, já táhnu za toho osla. U toho proroka to nemá tenhle ten charakter, ale charakter výstrahy, „na vás čeká jho také“, má to lidi vyburcovat k přemýšlení. Že jedná tak neobvykle, vede to lidi k zamyšlení. Toto musíme mít na zřeteli i my v otázce Ježíšova kříže. Nemá to charakter toho, že Bůh si potřebuje vylít na někom zlost, tak musí jednoduše splnit kontingent, musí udělit určitý počet ran, tak se prostě nabídne Ježíš. My si to takhle představujeme, my si neuvědomujeme – a má to dokonce krásné jméno – teorie zástupného utrpení. Tohle to Ježíšovo je spíš výstražné utrpení. Aby svět poznal, že miluji Otce. A to je ono, dávám život za svoje ovce. A tady jsme také u jedné věci. Jak to, že nejsou spaseni všichni lidé, když Ježíš všechny lidi miluje? Zase se vracíme k Ezechielovi. Jsi jako strážce, který má hlídat před nepřátelským vpádem město. Když strážce bude spát, lidé budou pobiti a strážce bude volán k zodpovědnosti, že spal. Když strážce bude včas varovat, a ti lidé si nedají říct, budou Bohem potrestáni pro svoje viny. Prorok nenese odpovědnost, protože je varoval. Čili, Ezechiel je jako strážce, má varovat, když nebude varovat: „ničema zemře vlastní vinou, ale z tvé ruky požádám vinu za jeho krev“. Ničema se nebude moct vymlouvat, jako ten opilý řidič, který řekne, vinen je lékař, že mně špatně ošetřoval. Ne, vinen je on, neměl sedat za volant opilý a lékař bude brán na odpovědnost pro nesplnění povinné péče, pro nedodržení stavovské povinnosti. Toto je otázka zodpovědnosti, kterou má každý sám za sebe. Ježíš nás varuje svou smrtí na kříži, jako Ezechiel  měl varovat jako strážce města. Prorok Ezechiel dostal zase takový podivný příkaz. Jedl mimo dům, ležel v roztrhaných šatech a měl si dělat jídlo na lidských lejnech. Sušit je a dělat z nich oheň, a na něm si opékat maso. V Orientě se trus velbloudů sbírá a suší na palivo. Ezechielovi se do toho nechce, je to proti židovské mentalitě (nečistota), žádal Hospodina, aby směl použít dobytčí trus. A Bůh mu to povoluje. A tak jednou přijdou židé a vidí jak leží v roztrhaných šatech, domnívají se, že snad je opilý, ale ne. A ten smrad! „Co to děláš?“  On si opéká „párky“ nad sušenými kobylinci. Co je to za pomatenost? A prorok, který je známý, že dovede prorokovat, uzdravovat atd., říká: „Vás to čeká taky. Já to dělám proto, abych vás varoval, ale vy to budete dělat, protože nebudete mít co jíst, nebudete mít čím topit a ležet budete v roztrhaných šatech, jiné nebudete mít.“ Tahle akce je divná, ale jejím cílem je vyprovokovat lidi k přemýšlení. Prorok, který dokáže dělat zázraky, buď je pomatený, a nebo nás to čeká taky. Čili, tyto podivné akce nemají ten význam, že prorok např.  chodil v roztrhaných šatech a jídlo si připravoval na kobylincích, tak proto nebudou muset jíst špatnou stravu a chodit v roztrhaných šatech (jako kus za kus), ale ta akce má za úkol varovat. A když se člověk zamyslí a řekne si: „No, je to prorok a teda chodit se jhem, to nic příjemného není“, tak když si dá říct. Tak tady chápeme ten význam Ježíšova utrpení. A my musíme dosadit do toho dnešního úryvku, že Ježíš miluje své ovce. On dává svůj život. U Ježíše je to také taková akce, která má vyburcovat k přemýšlení, ne „kus za kus“, ale výstražná akce, která má otřást vědomím a svědomím lidí. „Proto mně Otec miluje, že dávám svůj život“. Tady vidíme, že Otec není žádný sadista, který chce stůj co stůj splnit kvantum lidského utrpení, ale člověka varovat, přinutit k přemýšlení. A tady jsme taky u toho, že ne každý si dá říct, i když Ježíš zemřel za všechny lidi, pro výstrahu všech trpěl. Někomu to pomůže, někomu ne, ale to záleží jen na člověku, jestli si dá říct. A tady jsme u toho, proč ten jeden a tentýž Kristův kříž někomu pomáhá, někomu ne. Ježíš miluje všechny ovce, ale ne každý je ochoten se do té Ježíšovy lásky svěřit. Ne každý je ochoten se nad tím prorokovým chomoutem a nebo Ezechielovým ohněm zamyslet. Uvědomit si, že tady je jiná příčinná souvislost mezi utrpením Kristovým a naší spásou, než je běžná představa. Ten Kristův kříž nás má vyburcovat k něčemu a podle toho, jaká je naše představa, taková je naše reakce na Kristův kříž. Vidíme, že to není jednoduchá věc pochopit tu problematiku Kristovy smrti plně a beze zbytku. Ale taky pochopit tu problematiku textu, který se běžně považuje za jednu z nejkrásnějších a nejjasnějších. A teď si ještě jednou přečteme to evangelium a mějme na mysli všechno to, o čem jsme hovořili (Ezechiel, Jeremiáš ap.).

Jan  10,11-18

„Moje ovce slyší můj hlas a oni jdou za mnou… já jsem  pastýř dobrý, dobrý pastýř dává život za své ovce.....“

Když slyšíme o ovečkách a pastýřích, napadají nás idylické obrázky. Velmi často se setkáváme v bibli s pojmem „Pastýř a ovečky“. Dnešní evangelium je jedno z mnoha míst v bibli, kde se to připomíná. Nejde jenom o kýčovitou stránku věci, o ten líbivý pohled na jaký jsme zvyklí z obrázků a naivně dobromyslných článků o Boží laskavosti. U Bílého životní zkušeností bylo, že nejdříve viděl ovečky šedé až černé a pak na Fatře bílé. V náboženství to však může být zcela obráceně u člověka, který si vezme určitá místa z bible, zidealizuje si je, vidí P. Ježíše ne jako skutečného Ježíše, ale jako superdobrého pastýře, který se s ovečkou jenom laská. Pak přijde utrpení, přijdou životní trampoty a člověk ztratí iluzi o Bohu. Zamysleme se proto nad tím. Ježíš je opravdu dobrý  pastýř a dobrý učitel, který má ke svým žákům – ovečkám dobrý vztah. Nejdříve se však musíme vzdát jednostranného vykládání podobenství. Podobenství v něčem platí a v něčem ne. Příklad: „O nepoctivém správci“ – jde za věcí, nebo „Soudce a vdova“ – máme být vytrvalí. Bůh není jako soudce, nebo nepoctivý správce. Podobně z podobenství o pastýři a ovečkách si musíme vzít to, co se nás týká a musí to být v souladu s jinými podobenstvími. Když Ježíš jinde řekne: „Já jsem vinný kmen a vy jste ratolesti“, tak si nemohu představit pastýře, kterému z hlavy roste ovečka. Proto si musíme vždy dobře uvědomit, co podobenství chce říci a co ne. Ježíš je opravdu dobrý pastýř, kterého ovce mají rády a jdou za ním. Jsou různé případy zvířat (koně, psi), kdy  to zvíře má radost, když vidí toho pána přicházet. Jiní kočí např. koně mlátí. Z toho hlediska Bůh je dobrý. Proč tedy přichází utrpení a trampoty? Bůh jako dobrý pastýř a ví, co je třeba. Když ten člověk ztratí smysl života, tak Bůh ostře zasáhne a třeba i utrpením. A když vidí nezbytnost, tak i smrtí toho člověka. Proč? My Boha musíme chápat ne z té idyly (Pán Bůh se vždy o mně postará), ale z hlediska toho, že Bůh má svůj plán. Bůh ví, co po nás chce. Bůh je jako dobrý učitel, který ví, co po nás má chtít a co ne.

„Moje ovce slyší můj hlas, já je znám, ony jdou za mnou“. To já je znám, není jenom to, že je to známá tvář, ale Ježíš také ví, co jsme zač, ví co potřebujeme. Nenechá nás krachnout v životě. On ví, dovede si spočítat dopředu, jak bychom se vyvíjeli, kdyby nás nechal běžet tu životní dráhu tak, jak bychom si ji vybírali my. Proto někdy tvrdě zasáhne. On má na mysli konečný efekt. Je dobrý  pastýř také v tom smyslu, že když Ježíše pochopíme, tak Ježíš, ale i Otec (oba jsou stejní vůči postoji člověka), okamžitě odvolá všechny své sankce atd. Je to jenom tenkrát, když ví,  že nastoupíme správnou cestu.

Vzpomeňme si na dobrého učitele. Ten se na hodinu musí dobře připravit ne proto, že „2+2=4“, ale jak to žákům říci. On zná ty žáky, on ví jak myslí a proto se snaží jim to vysvětlit, aby to pochopili bez zbytečné dřiny, námahy a aby to chápali dobře. Učitel vysvětluje žákům tak, aby to pochopili. Má navíc stíženou úlohu tím, že má děti, kterým to různě myslí, nebo mají různý přístup k práci. Příklad: Středoškolský profesor testoval žáky, zda-li látce rozumějí, nebo, zda-li se jí učí zpaměti. Vykládal jim záměrně nesmysly. Byli dobře naučeni. Jenom pár několika dětem to bylo trochu podezřelé, ale přesto se to naučili, kvůli autoritě učitele. Podezření učitele se potvrdilo (Věda a technika mládeže). Tohle byl dobrý učitel. Vykládal nesmysly, aby si otestoval žáky. Bůh chce naši vlastní iniciativu, abychom přemýšleli. Proto nám někdy  hází „špeky“.  4 kniha Mojžíšova: „Budu ti posílat falešné proroky, abych poznal, jestli plníš moji vůli“. Bůh to nepotřebuje. To je pro nás, abychom  my poznali. Bůh je jako učitel, který někdy „vypráví nesprávně“, aby si otestoval nás. Ze stejného důvodu posílá falešné proroky. Těmi falešnými proroky může být ledacos. Např. to, co se za náboženství vydává (modlitby pro štěstí, rozesílání poštou atd.). Nejsou to jenom tyto věci. Pozor. Je-li 10 církví, tak 9 z nich je falešných. Pravděpodobnost je 90%, že se setkávám se špatnou církví. A těch 10 je malé číslo proti skutečnosti. Bůh je dobrý pastýř, který má svůj cíl. My jsme někdy vrtohlavé ovečky a nám se chce jít jinam. Bůh však ví, že jsou tam bažiny a žene nás pryč. Skutečné ovce mají tolik rozumu, že do bažinaté půdy nelezou. Kvůli naší vrtohlavosti nás někdy Bůh musí popadnout a táhnout nás z toho nebezpečného místa. Nám se potom může rozsypat idylický obrázek dobrého pastýře. Bůh má svůj plán. Chce, abychom dobře přemýšleli, dobře věřili a proto posílá falešné proroky. On ví, co je v nás (já je znám a ony jdou za mnou). Dobrý učitel ví, co je v žákovi, ví, jak ten žák myslí a když mu to není jasné, tak si to ověří. Podobně P. Bůh posílá dobré i špatné proroky: Přeber si to. Jeden říká toto, druhý ono. Rozliš to. Ježíš se nenarodil jako velekněz. Dokonce vystupoval jako Nazareťan. Proti sobě měl velekněze, zákoníky, farizeje, saduceje, rabíny. Když nějaký člověk šel za Ježíšem, musel si dát tu práci a přebrat v hlavě, kdo má pravdu (apoštolové měli zakázané mluvit, že je Mesiáš – neurčité Syn člověka používá). (Že jsi posedlý, ďáblův spojenec). Když se dobrému učiteli do 4. třídy zatoulá prvňáček, tak ho tam nenechá a pošle ho do 1. třídy. A naopak nenechá žáka pořád sedět ve stejné třídě a snaží se ho popohnat. Ježíš nás má roztříděné podle tříd. Někdo je pořád v 1. třídě a dál se nedostane. Někdo 5 tříd udělá za rok. Aby člověk dobře přemýšlel, o to se Bůh stará jako dobrý pastýř tím, že Ježíš má svou nauku promyšlenou, ale také tím, že  nám posílá do cesty rébusy na přemýšlení, ve formě různých proroků. „Člověče, přeber si to a nečekej, že já tě vezmu za ručičku“. Ten, kdo se pro Ježíše v jeho době rozhodl, byl na dostatečné inteligenční úrovni. Musel vyvinout úsilí, aby Ježíše chápal. To nebyl zidealizovaný pastýř. Dobrý pastýř ví, co potřebujeme, co máme dělat. Když to neděláme, tak nám dává najevo svou nespokojenost. Dobrý učitel špatnými známkami a dobrý pastýř tvrdým životním osudem. Nám přece jde o to, abychom se měli dobře v té Boží škole. Ježíš je dobrý  učitel a pastýř, že ani ten nejkýčovatější kýč nevystihuje tu Boží dobrotu.

O této problematice jsme už hovořili. Ježíš ví, co jsme. Nenakládá na nás to, na co bychom nestačili. Na to  si musíme vzpomenout, když se nám v životě nedaří a zdá se nám, jakoby Pán Bůh nebyl s námi, když se nás nezastane tam, kde bychom jeho zastání čekali. Ježíš zná svoje ovce a ví co potřebují a ví, kdy potřebují přivést na trávu a ví také, kdy potřebují nechat pěkně vyhladovět. Je důležité, abychom se to naučili chápat. Když se nám daří dobře, máme tendenci říkat: „Ano, Pán Bůh mně má rád, moje víra je v pořádku“. Bývá to hluboko zakořeněné. Když se nám nedaří, tak buď žbrbláme, nebo si říkáme: „Koho P. Bůh miluje, toho křížkem navštěvuje“ – vyznamenání za víru. Ve skutečnosti P. Bůh nás nemůže probrat.

U Jeremiáše: Bůh jeho prostřednictvím si stěžuje na židy. „Vzpomínám na tvé mládí, když jsi ještě chodil po poušti, tenkrát jsi byl docela jiný“. Jak to je? Chodili tam 40 let, jeden malér za druhým, mor, hadi, opozice. Mojžíš: „Ti co souhlasí s opozicí postavte se sem, vy zase tamhle“. Rozestavili se, země se rozestoupila a pohltila opozičníky. Co se líbilo Bohu na takových žbrblavých lidech, když jim pořád nadával, proháněl neštěstími, utrpením atd. Jako by se P. Bůh s nimi pořád „hádal“. V Zachariášovi: „Přijde anděl spásy do svého chrámu, bude třídit syny Léviho, a oběť Júdy se bude Bohu líbit jako na počátku.  Vysvětlení není složité. U Boha to není hysterický rozmar, židům nadává a vzpomíná na dobu jeho mládí. Zákonitost spočívá v tomto. Židé na poušti každou chvilku provedli nějaký nerozum. Původně to mohli přejít za 3 měsíce, než by se zaškolili do správného myšlení. Oni pořád na ně nepřicházeli, proto se pobyt na poušti prodlužuje. Když Bůh vyčerpal všechny možnosti  (on to věděl předem, že to tak dopadne, ale má rád hru faktů, nechává židy po poušti chodit, pořád mají naději a on jim tu naději nebere), když zmaří poslední jiskérku naděje, tak řekne konec, nevejdete do slíbené země vy ze staré „egyptské“ gardy. Vejde tam jenom mladá generace, která se narodila na poušti od 20. let výše. Ale je tady jedna věc. Když židé žbrblali na poušti, přišel mor,  a když pár lidí umřelo na mor, okamžitě šli za Mojžíšem a řekli: „Prosím tě, my vidíme, že jsme udělali chybu, smiř nás s Bohem, ať se na nás nezlobí“. Např. případ s hady. Přišli hadi, úmrtí na uštknutí. Přišli za Mojžíšem: „Mojžíši zhřešili jsme, ať nás Bůh netrestá“. (Je to zajímavá věc..). Mojžíš (z pokynu Boha) vzal hůl, měděného hada připevnil na hůl. Když byl někdo uštknutý, přinesli ho k měděnému hadovi a když se uštknutý naň podíval,  byl uzdraven. Je tady určitá podobnost s Ježíšovou smrtí na kříži, ale je to daleko hlubší. Není na to nyní čas. Ale zde je vidět, že na ty židy na poušti fungovalo postrašení, byli jako kluk, který se nechce učit, dostane pár ran rákoskou od táty a okamžitě se jde učit. Pak ho ani kluci nevytáhnou na hřiště. Jako kluk rošťák, na kterého výprask zabírá.

V pozdější době se židé chodili klanět jednomu Bohu a pro jistotu i druhému. Modlili se podle židovského „Jahve“. Horší to bylo v době Ježíšově. Sice nechodili do jiného chrámu,  ale když se dostali trvale pod moc Římanů  a blížila se doba Mesiáše, oni si neřekli: „Je to výprask, je to Boží trest“. Říkali si: „Až přijde Mesiáš, ten vás vyžene“. Vůbec neinterpretovali Boží trest jako trest.  Jak je to s námi? My si výprask vykládáme: „Koho Bůh miluje, toho křížkem navštěvuje“. To je naše hluboká mentalita. Když se věřící ptá, proč má trampoty. Rada: „Pán Bůh chce, abyste přemýšlel“. Odpověď: „A já to obětuji“. (Za druhé, ne za sebe). Rádi si hrajeme na Pána Ježíše na kříži. Utrpení, které přichází na nás, není ke spáse druhých. Nejsme sv. Pavel, pozor. My dostáváme výprask pro vlastní hloupost. Na tohle bychom měli myslet. Tím se lišili židé na poušti od židů „pozdějších“. Čemu bychom přirovnali „pozdější židy“. Jako kluk, který přinese špatnou známku, tatínek ho seřeže, on to nevezme na vědomí, zase dostane špatnou známku, zase dostane od táty atd. a přitom si říká: „Však jednou to budu umět“. Čemu přirovnáme sami sebe v případě „já to obětuji“?  Kluk  přinese 5. Pláče, já mám  pětku, přijde za tátou. Táta: „Já vím, že to myslíš dobře“, políbí ruku, políbí rákosku, stáhne kalhotky a čeká na výprask. Táta: „Budeš se učit?“ „Ano tatínku“. On se však neučí a situace se opakuje. Když to udělá několikrát, za co ho bude ten táta považovat?  Za normální dítě?  Toto je ten problém. Musíme se naučit být zdravými kluky, kteří dokáží reagovat alespoň na ten výprask.  To je 1. krůček. Abychom nežili v iluzích a výprask si nevykládali jako odměnu a pochvalu. Abychom neměli svůj náboženský svět. Ježíš zná své ovečky. Ví, komu výprask dát, komu výprask nedat, protože je dobrý a komu výprask nedat a to je to nejhorší, protože s ním už nejde nic pořídit. Když dostaneme výprask neznamená to, že P.Bůh je s námi spokojený. On ví, proč někdo dostane naložení a někdo ne.

Jan 11,17-29 

........Pane,kdybys byl zde, nebyl by můj bratr umel. Ale i tak vím, že začkoli požádáš Boha,Bůh ti dá. Ježíš jí řekl: Tvůj bratr vstane.Řekla  mu Marta: Vím, že vstane při vzkříšení v poslední den.....atd..

                Je tam líčen úryvek rozhovoru  Ježíše s Martou. Marie, Marta a Lazar jsou sourozenci a jsou Ježíšovi přátelé. Když šel Ježíš do Jeruzaléma, vždy s tam  zastavil i s apoštoly. Nyní ale Lazar j nemocný, sestry posílají pro Ježíše, Ježíš ale nepřichází. Úmyslně oddaluje příchod a čeká, až Lazar umře. Musíme si uvědomit, že když Marta řekla, já jsem uvěřila, že ty jsi Mesiáš, Syn Boží, který má přijít na svět, že je to ve chvíli velmi těžké zkoušky, vždyť Ježíš dostal zprávu a nepřišel. Maria a Marta  ví, že Ježíš mohl Lazara uzdravit, aniž by tam musel přijít. Neztrácejí naději. Ovšem nevědí jednu věc, Ježíš příchod odkládal, aby mohl Lazara vzkřísit. Je to jedna z těch posledních příležitostí, jak bezbolestně zachránit židy, abych tak řekl „en gro“. Aby si uvědomili, Lazar byl vzkříšen, byl to totiž „notábl“, byla to známá osobnost, jenže reakce zbožných židů je taková, že chtějí zabít jak Ježíše tak Lazara, když se to rozkřiklo. Ježíš příchod odkládá, potom přichází, vzkřísí Lazara, chce udělat zázrak co možná nejnápadnější. Proto neuzdraví Lazara, ale nechá ho zemřít a potom ho vzkřísí.  Sám ovšem je velmi nerad, že to musí udělat a proto u hrobu pláče. Ne proto, že by mu bylo líto Lazara, ale bylo mu líto těch sester. Bylo mu líto také těch „zbožných“ židů, kteří si nedají říct, a budou muset zahynout jen proto, že nepochopili čas svého navštívení. Uvědomte si jak silné mohou být předsudky. Lazar byl známá osoba, to nebyl jen tak někdo. To byl někdo, kdo bydlel kousek od Jeruzaléma, v Betánii, v Jeruzalémě byl známý, každý si to mohl ověřit, mnoho židů bylo na Lazarově pohřbu. A právě tady nám Ježíš ukazuje, jak silná může být moc předsudků, že tzv. věřící židé dokáží tak jasnou věc jako je vzkříšení. A pro nás je to výstrahou, vždyť o co my jsme lepší, než ti židé? Musíme se modlit, musíme pečovat o svou víru. Musíme se snažit pochopit stále víc a víc Evangelium. A to je způsob jak se vyhnout zbytečnému utrpení. Ježíš nám to sám dává nepřímo najevo. Ježíš říká, jsem rád, že jsem tam nebyl, kvůli vám, abyste uvěřili. Ovšem, celá ta věc není jen tak na prvý pohled zřejmá, je třeba se do toho začíst a znamená to začít brát toho P.Boha vážně.

Jan 11, 1-44  „Vzkříšení Lazara“

                Byl jeden nemocný, Lazar z Betánie, kde bydlela Marie a její sestra Marta. To byla ta Marie..........

Nelze se zabývat vším, co tady je. Probereme si to z toho pohledu „čistý – nečistý“ v novozákonním slova smyslu a také z pohledu problému „vidíme“. Minulou neděli jsme si řekli, že „otcem“ hříchu a utrpení je ono „vidíme“ a „maminkou“ je ona „nečistota“. Říkali jsme si, že samaritáni měli také zdeformované náboženství, ale nebylo tam to „vidíme“ (alespoň ne v té obci, o které se mluvilo). Ta žena, když viděla, že Ježíš udělal zázrak (minizázrak), tak se hned ptala: „Pane, které náboženství je správné?“ Posledně jsme říkali o tom, jak Ježíš uzdravil slepého od narození. Ten člověk byl dobře známý místním, kteří věděli, že je od narození slepý. Vzpomeňme si, jak se nemohl s těmi židy domluvit, protože chtěli slyšet, že to byl nějakým způsobem zaranžovaný podvod. Když ten uzdravený člověk ironicky poznamenává: „Chcete se snad stát jeho učedníky?“, oni na něho vytáhnou: „My víme, že k Mojžíšovi  mluvil Bůh, ale o tomto nevíme, ani odkud je“.  Jenže, kdyby si dali práci, zjistili by jednu věc, že to, co říkal Mojžíš je v plném souladu s tím, co říkal Ježíš. To nebyl žádný problém Ježíše pochopit. On sice nepřišel jako Mesiáš, ale kdyby „hráli“ poctivou hru, tak přitom, když Ježíš upozorňoval na to, že Mojžíš říká toto a oni tamto, museli by přiznat, že i když je tesař, že má pravdu. Ono se jim nechtělo říci: „Ano, ty máš pravdu“. Oni „viděli“. A to je ten závažný faktor, že zjevnou pravdu člověk nechce uznat. Čím více se do toho boje s Ježíšem investovalo, tím to byli tvrdší porážky. Tohle jsme si říkali minule. Na tom dnešním čtení vidíme tohle.  Když přijdou za Ježíšem, že Lazar je nemocen, úmyslně zůstává na místě a pak se pomalu odebírá do Jeruzaléma. Marie říká: „Pane, kdybys tady byl, můj bratr by neumřel. Poslaly jsme hned posly. Kdybys hned šel, zastihl bys ho na živu a mohl jsi ho uzdravit“. Vidíme, že od té Marie (byla nábožensky lepší než Marta) je otázka, kterou nechápe. Marta je odevzdaná do vůle Boží, ale Marii to vrtá v hlavě: “Škoda, asi to udělal úmyslně“. Ježíš též plakal. Ale pozor, to není pláč nad nebožtíkem. To je pláč nad těmi živými, které musel zarmoutit. Lazar a jeho sestry měli po náboženské stránce své kvality. Byli to Ježíšovi přátelé, učedníci. Ježíš se u nich zastavoval pravidelně a vysvětloval jim ty věci. Je tady však jedna důležitá věc. Ježíš zde vidí poslední příležitost pro židy, jak bezbolestně vyřešit tu věc, zda-li tesař z Nazareta je blázen, nebo Mesiáš. Lazar nebyl proletáříček, ale známá osoba, poměrně bohatý člověk. Všichni o Lazarově smrti věděli, všichni byli na jeho pohřbu. A teď se najednou rozkřiklo: „Lazar vstal z mrtvých“. Je vhodné si evangelium přečíst dál. To je, že velekněz a velerada na Lazarovo zmrtvýchvstání reagovali tak, že Lazara a Ježíše je třeba zlikvidovat. Tady to už přestává být intelektuální hra na schovávanou. Tady vidíme důsledky toho, když má člověk nekvalitní názory na Boha  („Ježíše je třeba zabít“). Jak se pak ukáže, Ježíše nechtěl popravit ani nemrava Herodes, ani surovec Pilát, cynický Říman. Oba jednají pod tlakem zfanatizovaných věřících. Herodes si myslí, že Ježíš je cvok, tomu nemůžeme nic udělat. Pilát: „Ani Herodes, ani já jsme na něm vinu nenašli“.  -  „Ukřižuj, nebo nejsi přítel císařův“. Pilát věděl, že mu jde o krk, myje si ruce (asi to byla součást římského rituálu) a říká: „S tímto člověkem, nechci mít nic společného, já ho považuji za nevinného. A zfanatizovaný dav začne křičet: „Jeho krev na nás a na naše děti“. Vlastně před tím Pilát ještě řekl: „Pozor jste vinni krví spravedlivého člověka“. Toto si musíme uvědomit, že právě ta nekvalitní zbožnost člověku zavírá oči. V dnešním úryvku lze najít třetí věc, která je ve hře a to: Židé vidí Lazara vzkříšeného a řeknou: „Musíme ho zlikvidovat“. Pořád ještě v této fázi to může být neuvědomělé. Příště budeme mluvit o procesu s Ježíšem  (Mt. 26. a 27. kap.).  Lazar je vzkříšen a mnoho židů stejně neuvěřilo. Tak silná je ta „nečistota“ a ono „vidím“. To jsou 2 závažné faktory. Člověk má zkreslené názory a přitom má pocit, že je dobrý věřící atd. Ten třetí faktor, ten vystupuje až nakonec. Tady ho začínáme vidět, ale naplno vystoupí až při procesu s Ježíšem. Když chtějí Ježíše zlikvidovat, pořád si mohou myslet, že Ježíš je bludař, že to dělají ve vyšším zájmu, v zájmu svaté víry atd. Na tom soudu před veleradou však vyvstane ten třetí faktor naplno. Čili vidíme kam vede novozákonní nečistota t.j. nesprávné názory, nesprávné způsoby myšlení a současně, když je to spjato s tím: „Já věřím, já jsem dobrý “ atd.  – „Říkáte vidíme, proto váš hřích trvá“. V této situaci se člověk dostane do střetu s Ježíšem, tyto střety se opakují, člověk útočí na Ježíše, - prohrává. Ta nečistota a zaslepenost mohou vést tak daleko, že si myslí, že když zlikvidují Lazara a Ježíše, tak že slouží svaté věci. Ježíš říká: „Budou vás zabíjet a myslet si, že slouží Bohu“.  Týká se to i Ježíše. „Nečistota“ + „vidíme“= člověk ztrácí soudnost v oblasti náboženské, prohlubuje se to a dochází k psychickým deformacím. Vrcholem všeho bude ten proces. S tím vším souvisí mnoho utrpení, tragedie židů v historii. Ale i u nás.

Jan 12,20-33  + Jeremiáš 31.kap.

Mezi poutníky, kteří přišli o svátcích do Jeruzaléma, byli i pohané. Ti přišli k Filipovi a prosili ho „Pane, rádi bychom viděli Ježíše.........   .......Tím chtěl naznačit, jakou smrtí zemře. 

Obě čtení obsahují nesmírně závažný materiál. Jsem na rozpacích jak to udělat. Dnes se proto zaměřím na kousíček z 1. čtení a příští neděli se vrátíme k tomu 2. čtení. Mimochodem, když si budete číst to 2. čtení, všimněte si, jak Ježíš ignoruje tu žádost pohanů. Neřekne: „Tak je zavolejte“, ale řeční pro všechny. Pak si všimněte, že z nebe se ozval hlas: „Oslavil jsem a ještě oslavím.“ Takto to slyšeli apoštolové, jiní jako že to promluvil anděl a jiní si mysleli, že zahřmělo.  Jednu a tutéž věc slyšeli lidé trojím způsobem. Ale o tom příště. Nerad bych se s tímto materiálem loučil.

1. čtení: „Hle blíží se dni, kdy sjednám s domem Izraelovým a Judovým  novou smlouvu.....Vložím svůj zákon do jejich nitra, zapíšu do jejich srdcí, budu jejich Bohem.....atd. Povrchní čtenář si řekne: „No, jo, to je jasně NZ.“ Jenže, když si vezmeme dějiny, tak to dost kontrastuje s tím „vložím svůj zákon do jejich nitra, zapíšu do jejich srdcí....“. Poučný je i ten seriál „K. Kolumbus“, jak lidé zbožně zpívají na lodi, modlí se, na každém ostrově nejdříve stavějí kříž a nakonec tam přinášeli smrt a utrpení, budou mučit indiány, aby se dali pokřtít. A pozor, nebudou si toho vědomi. To jsou neoddiskutovatelné dějiny. A my si musíme uvědomit, že v nás kus takové schizofrenie je také, to naše křesťanství není dotažené. Proroci totiž jasně hovoří o tom, jak lidstvo bude vypadat potom, až pořádně pochopí křesťanství. Všimněte si věty: „Nebude už učit druh druha, bratr bratra, poznej Hospodina, neboť mne poznají všichni od nejmenšího do největšího“, praví Hospodin. Co  je v této větě skryto? Běžně čtoucímu člověku neřekne dohromady nic. Jenže tato věta platí doslova. Jak je možné, aby se někdo obešel bez učitele? Copak je možné, abych uměl číst a psát, aniž bych se učil ? Můžu nechodit do školy? Mohu dostat do ruky katechizmus, evangelium a rozumět mu?  Já přece potřebuji, aby mi ho někdo vyložil. Tady jsme u toho problému. Např. zapomínáme, že existují různé formy učení. Taková špičková forma výuky je tzv. Heuristická, problémová, kdy ten učitel nevysvětluje tomu žákovi, ale tomu žákovi klade otázky a ten žák na ně sám nachází odpověď. Ano, tenhle typ výuky je velmi náročný. Je to sen mnoha pedagogů. Sám jsem se o tom dověděl od jednoho venkovského učitele na měšťance, sám jsem se nad touto problematikou zamýšlel, povídali jsme si a on mi vykládal, jak zadává dětem úkoly, aby na to přišly samy. Naučit se něco odříkat a nerozumět tomu, to může udělat, kde kdo. Ten žák, který je naváděn otázkami, ten tu věc pochopí.  Před takovým učitelem je třeba „smeknout“. Ježíš, ten takovým způsobem učil apoštoly. Ne vždy, někdy vysvětloval. Ale vlastní výuka byla vedena tímto způsobem. Ježíš kladl otázky. Ta technika Ježíšovi katecheze jde ještě dál. Např. používání podobenství, nebo tohle to. Dal učedníkům příkaz: „Uzdravujte všechny nemocné!“, ale přitom jim dal moc pouze nad některými nemocemi. Vzpomeňme si na případ, jak jistý otec chce, aby mu uzdravili syna. Oni se o to pokusí, ale nejde to. A pak mu řeknou:  „Víš, ono nám to nejde, počkej, až přijde Ježíš.“ A když přijde Ježíš, dostanou pěkně vynadáno: „Pokolení nevěřící a zvrhlé.“ Děkuji pěkně, za takovéhle zařazení.  Ježíš nenadává ze vzteku. To je zařazení do kategorie. My bychom dnes řekli: „Koukejte, jací to jste debilové.“ Oni na to nedostali vybavení, ale vůbec nepřemýšleli nad řešením, aby tomu rozuměli. Tohle nejde dělat ve všech předmětech. Nejde to v zeměpise, dějepise, ale jde to v matematice, fyzice, chemii, (moje poznámka – a také v teologii), kde ten žák dobře přemýšlí, tak začne klást otázky, které předbíhají to učivo. Ten žák tomu rozumí. Sám jsem zažil několik takových žáčku, kteří, dokázali klást otázky (bohužel jich nebylo mnoho). V duchu jsem se velice těšil, ale tvářil jsem se, že to ještě není ono, abych to dítě vyprovokoval k ještě většímu přemýšlení (přitom jsem se bál, abych ho nezakřikl), když jsem viděl, že dítě je schopno tu věc dotáhnout samo. To, co říkám o té heuristické výuce, říkám z vlastní zkušenosti. Zkoušel jsem to také. Jako ilustraci uvedu, že my jsme zvyklí bezmyšlenkovitě se zpovídat, chodit k přijímání a pořádně si neuvědomujeme, jakou to má funkci. Jenže tu zpověď pochopíme z hlediska přijímání. A přijímání pochopíme z hlediska věčného života. Uvedu příklad: Na konci „prvního ročníku“ byl žáček postaven před otázku: „Kde je nebe?“  Žák: „Všude.“  Pozor, nebe není pouze tam nahoře. Můj anděl strážný je vedle mne a je v nebi. Proč? Protože on prošel tím procesem, který nám Ježíš ukázal sám na sobě. Po vzkříšení dostal jiné tělo, které má jiné schopnosti, vybavení. Ten vzkříšený z mrtvých má jiné oči, je schopen vidět Boha. A právě svaté přijímání je pokrm pro to vzkříšené tělo. Pokračujme dál. Já říkám žáčkovi: „Tak nebe je také tady?“ Žák: „Ano.“ Já: „Tak já jsem v nebi?“ Žák: „Nejste.“ Já: „Jak to, když nebe je všude, nebe je i tady?!“ Žák: „Nemáte dobré oči.“ (Samozřejmě, že můžeme mít výhradu proti přesné formulaci, ale když uvážíme, že je to prvňáček, tak není nutné, aby říkal: „Nemáte dostatečné fyziologické vybavení pro kontakt s Bohem“ a toto fyziologické vybavení je jednou z podmínek pro to, abychom mohli s Bohem komunikovat a tudíž být v nebi). Já: „Já, že nemám dobré oči, vždyť nenosím brýle.“ Zkuste si nyní odpovědět a přitom si představit, že jste v situaci prvňáčka. Žák se na chvíli zamyslel a řekl: „Tak mi teda řekněte, co je za tou zdí.“ A ten žák teprve teď dostal známku. Ježíš tuhle techniku používal, takhle učil. Samozřejmě to, co máme zapsáno nebije takhle do očí, ale dá se to vysledovat. Chci právě upozornit na to, že proroci mluví o rozkvětu křesťanství, který zatím (a to si musíme přiznat) nenastal, protože lidstvo zatím křesťanství – evangelium nepochopilo. Proč myslíte, že je tolik křesťanských církví? Ježíš sám říká : „Bude jednou jeden ovčinec a jeden pastýř.“  To se lidé ale musí naučit číst Bibli. A to je ta výzva k pokání. Lidé se musí naučit pořádně přemýšlet. To, že „nebude učit bratr bratra“ to neznamená, že člověk bude najednou ze sebe chrlit poučky, ale, že nebude muset nikdo tomu bratrovi dokazovat, že to dítě se nebude se svojí vírou vázat na tatínka  („Můj otec věřil, můj dědeček také, tak věřím i já.“ ).   Jak často slyšíme tento argument. Ten člověk, který věří jenom proto, že věřil tatínek a dědeček, ten se nikdy nemůže dožít toho, co říkal Ježíš, že bude jeden ovčinec a jeden pastýř, čili křesťanství z vlastního vnitřního přesvědčení, kdy teprve ta milost může začít působit. Jistěže pak budou učitelé, ale ti budou spíče klást otázky. Konec konců již Komenský do toho trochu zabrousil tím požadavkem názorné výuky. Z hlediska výuky je Ježíšova technika fantasticky moderní. My chceme být dobrými křesťany a často zapomínáme vzít do ruky nejen zbožnou knížku, ale evangelium a pak si dát práci tomu evangeliu rozumět. Je třeba umět se prokousat těmi problémy. A to je problémová výuka. Máme spoustu lidí, kteří řeknou: „Radši mi řekni, co mám dělat, jak to je“  a tihle lidé by u problémové výuky propadli. Jednou mi jeden profesor říkal, jak za ním přišla dívenka, že si chce opravit známku z fyziky. Vzal ji. Na každou otázku odpověděla správně, zpaměti odrecitovala všechno, co bylo v učebnici. Přitom ten profesor věděl, že ta dívenka tomu vůbec nerozumí. Vážení přátelé, Bible je pro nás nesrozumitelná knížka a většina z nás si to nechce přiznat. My bychom se měli naučit jít věci na kloub, abychom si neříkali: „Já tomu nerozumím, ale já tomu věřím.“ A takhle si to Ježíš přeje. O tom „nebude učit bratr bratra“ bych si nemohl troufnout vám takhle vykládat, kdyby nebylo v evangeliu  mnoho příkladů, že Ježíš takto postupuje. Např. na cestě do Emauz se Ježíš tváří, jakoby chtěl jít pryč a oni ho přinutí, aby jim to dovysvětlil. Nebo sv. Petr a Jan u hrobu pochopí, na základě drobných věcí (uklizený hrob) to, co jim Ježíš nemohl vysvětlit. U hrobu to sami pochopí z minima informací. My bychom se měli dopracovat toho, aby naše náboženství bylo podloženo vědomostmi, které jdou zevnitř, kterým rozumíme. Ještě jako příklad uvedu případ špičkového vědeckého pracovníka, který základ úspěchu vidí v tom, že kdysi byl na střední škole místo učitelky přednášet (ještě s jedním klukem) a dělal pokusy spolužákům z fyziky. Tam se ten člověk naučil tomu, že když chce něco vyložit, tak že tomu musí rozumět a nejlépe pomocí pokusů. Učitelka stála bokem a jenom občas zadávala šťouravé otázky.  Sám jsem zažil profesora matematiky, který takhle (problémová výuka) učit uměl. A i z vlastní katechetické zkušenosti vím, že takhle učit lze. „Nebude učit bratr bratra“ je exaktní popis tohoto heuristického vyučovacího procesu. To není odříkávání pouček. „Podívej, tady máš evangelium a co tohle a tohle a tohle? Máme 3 kategorie lidí :

1.  ti, kteří jsou schopni sami objevovat, když se učí z knížky, tak tomu rozumí.

2.  kteří nedovedou sami objevovat, ale dokáží tomu rozumět.

3.  Bohužel, lidé, kteří to odpapouškují, odříkají. A bohužel, takový člověk si častokrát řekne „já věřím“ místo  „já tomu nerozumím“.

Proč si tohle  říkáme?  Představte si, že byste mohli někoho zachránit před těžkou nemocí, nebo někoho před ukřižováním. Tady jsme u toho. Pro tohle šel Ježíš na kříž. Ne proto, aby za nás dostal výprask, ale, aby nás naučil přemýšlet, aby člověk odložil předsudky. 

Vraťme se k tomu evangeliu z minulé neděle. „Z nebe se ozval hlas, oslavil jsem a ještě oslavím, Židé, kteří tam stáli, říkali, že zahřmělo ...atd. Vidíme, že jedna a tatáž věc je slyšena různým způsobem. Může to být i podobný efekt jako v případě Emauzských, kdy Ježíše nepoznávají a myslí si, že je cizinec. My si však to „slyšení trojím způsobem“, chceme zdůraznit z jiného důvodu. A to z toho, že jedna a tatáž věc se někomu zdá rozumnou a jinému nesmyslenou, někomu se to může zdát jako pravda, jinému jako lež. V důsledku toho, jeden a tentýž člověk se může zdát jako svatý a druhému jako neznaboh. To je případ Ježíše. Rozhodující je tady to, jak já si toho svatého představuji. A když ta má představa světce nebude správná, pak potom, když budu vidět skutečného světce, budu ho považovat třeba za neznaboha. To je případ Ježíšův, kde páni rabíni vypracovali celou složitou koncepci teologie, jak Mesiáš bude vypadat a přitom Ježíš vypadal zcela jinak. Toto je důležité si uvědomit, že záleží ne nás, na našem způsobu myšlení, na našem způsobu jak čteme Písmo Svaté, na tom, jak se stavíme vůči vlastním chybám. Podle toho, jak tohle dořeším, bude nám evangelium srozumitelní nebo ne. Proto také jedno a totéž místo v evangeliu pro někoho může být srozumitelné, pro jiného nesrozumitelné a ještě pro jiného to může být místo, které by nerad tam viděl a je celý šťastný, když najde v nějaké biblistické knížce poznámku: „Tamto Ježíš neřekl, to je nějaký dodatek“, a je šťasten, že to nepříjemné místo evangelia nemusí brát vážně.  A tak drazí přátelé, Ježíš nešel na kříž pro nic jiného, než aby jim a nám „otevřel oči“, aby nás přinutil zamýšlet se nad sebou. Dnes si připomínáme to jásavé volání: „Synu Davidův“ , jásavé předznamenání toho: „Ukřižuj!“, které stejně hlasitě zaznělo ze stejných hrdel: „Ukřižuj, krev jeho na nás a naše děti.“

Jan 12,44-50

Ježíš zavolal hlasitě: „Kdo věří ve mne, věří ne ve mne, ale v Toho, kdo mne poslal. A kdo vidí mne, vidí Toho, který mne poslal. Já jsem přišel na svět jako světlo...

Kdo slyší má slova a nezachovává je, toho já nesoudím, neboť nepřišel jsem, abych svět soudil, ale abych svět spasil. Kdo mne odmítá, mé slovo nepřijímá, má svého soudce, Slovo, které jsem nemluvil sám ze sebe, ale jak mám mluvit a co mám říci to mi přikázal Otec, který mne poslal. A vím, že jeho přikázání je věčný život. Co tedy mluvím, mluvím tak jak mi pověděl Otec.

Je tady zajímavý pohled. „Kdo slyší má slova a nezachovává je...., abych svět spasil.“ ...Má svého soudce, Slovo, které jsem....

Jak to vlastně bude s tím soudem? Bude Ježíš na soudu? Bude. Nebude se však chovat tak, jak my si představujeme. Nebude to vynášen rozsudku, o kterém my bychom předem neměli nebo nemohli mít jistotu. Můžeme mít dokonce představu toho, že do jaké míry budu výmluvní, do také míry (podle toho) budu muset být v očistci. Snažíme si to „žehlit“ u různých svatých, aby se za nás přimlouvali (nebo dokonce Panna Maria). Přitom však máme možnost si zjistit, jak na tom soudu budeme dopadat. Na to nám dává odpověď také dnešní text. Ježíš nebude vynášet rozsudek v pravém slova smyslu. Řekne: „Ani, vy co jste vyhráli pojďte.“ Evangelium mluví o tom, že jeden bude vzat a druhý zanechán. Peklo nespočívá v tom, že by p. Bůh, nebo  anděl dělal topiče v pekle a ďábel, ten je tam zrovna tak „pacientem“, jako ti ostatní. V pekle si každý dodržuje ten „ohýnek“ sám. Už ten fakt sám, že Bůh ho nechá být, stačí na obrovské utrpení. Chci však upozornit na toto: „Slovo, které jsem mluvil, ho bude soudit v posledním den.“ Čili je zde Ježíšova nauka a já budu konfrontován s tím co řekl Ježíš. A tady je právě to důležité, abychom např. věděli a chápali, co vlastně Ježíš  o tom nebo onom problému říká. Častokrát se chceme polepšit, slibujeme, že se polepšíme a přitom nevíme, co Ježíš o daném problému říká. Chceme se např. modlit soustředěně. Ale co když ta chyba je v nesprávné koncepci modlitby? Kdybychom se zamysleli nad tím, co Ježíš říká, spousta hříchů by se by se začala ztrácet sama bez nějakých velkých investic. Jenže např. spousta lidí neví nic o tom, co o tom říká Ježíš, proč se má jít k přijímání, jejich vědomosti jsou zoufalé, ale protože za věcí nejdou, výsledek potom je, že jim to přijímání nepomáhá. Tedy chceme mít jasno, jak to na soudu s námi bude vypadat ? Tak zkusme číst evangelium. Ale ne pouze to, co se nám líbí, ale všechno. Rozumíme perfektně evangeliu, nebo jsou tam nejasné věci ? Když jsou mi nejasné věci nyní z evangelia, kdo mi zaručí, že mi bude jasné to, co říká Ježíš, na soudu ? Čili, já musím vědět, co Ježíš říká. On u soudu nebude říkat něco jiného než je v evangeliu. Jistě, evangelium je knížka napsaná lidmi, ale jsou tam věci, které řekl Ježíš. My se musíme snažit evangeliu rozumět a když mu nerozumíme, tak si nemůžeme hrát na křesťany. Myslet si, že to doženeme tak, že když evangeliu nerozumím, tak sáhnu po nějaké zbožné knížce, to není řešení.Slovo Ježíšovo bude mým soudcem, ne Ježíš. Ten bude vyhlašovat vítěze, řekne jim pojďte se  mnou a ostatním řekne neznám vás. Ale s tím, co Ježíš učil, s tím budeme konfrontováno a konfrontovat nás budou všichni ostatní, ti souzení. Řekněme si např., že bych byl narkoman. Když na tom soudu řeknu : „Pane Ježíši, odpusť, já jsem si to zavinil sám, moje křesťanství nebylo v pořádku a proto jsem tomu propadl.“ Tak věc tím končí. Ale, když já budu říkat : „Pane Bože, já jsem se snažil, ale já za to nemůžu, za to mohou kamarádi atd“. Takhle to bude vypadat.Nemysleme si, že my budeme říkat „Pane Bože, odpusť“ a on řekne „Neodpustím“. V jiném textu  (asi Mt.12) se píše „Ze svých slov budeš souzen“. Čili, to, co jako chybu uznám, tak to se vyřeší v očistci bez potíží, dokonce bez utrpení se to může vyřešit. To co jako chybu neuznám, to do posledního puntíku „zaplatím“.  „Smiř se s bratrem, když se nesmíříš, nepočítej s tím, že vyjdeš z vězení, dokud nezaplatíš poslední halíř“. Tohle je aspekt na který bohužel zapomínáme. Sháníme tu nebo onu přímluvu, ale na tohle se zapomíná, že ze svých slov budu souzen a ze svých slov budu odsouzen. A Ježíšovo slovo m,ně bude soudit a budou mně soudit také ti ostatní. Ježíš říká : „Na soudu povstanou Ninivští a odsoudí toto pokolení, protože oni udělali pokání“. Na soudu povstane královna z Jihu a řekne : „Já jsem se dozvěděla, že Šalamoun je moudrý a zná odpověď na různé otázky,  nelenila jsem šlapat kus cesta, abych se něco dověděla.“ Ona obviní u soudu židy, že měli více příležitostí než ona,že nemuseli jít takový kus světa a měli před sebou víc a přesto jste se poučit nedali.Takže budou také soudit Ninivští a královna ze Sáby. Nyní se vraťme k tomu narkomanovi. Když při umírání řekne Pane Bože, uznávám, že je to tím, že ta moje víra byla slabá, že je to moje chyba atd.,tak ten očistec může probíhat bez potíží. Když ale řekne, „Ale, ne, Pane Bože za to můžeš ty (zdá se nám to nemožné, ale Adam také řekl : „To žena,kterou jsi mi dal, ta mi dala“).Protože, když narkoman řekne : Já za to nemohu, já jsem byl labilní“, tak nepřímo obviňuje P.Boha, protože P.Bůh nemožnosti nežádá. A pak, když se bude člověk na soudu takto chovat, pak povstane jiný narkoman a řekne : „Tak to, co nám tu bratr povídá je nesmysl, protože já jsem byl ještě horší narkomana já jsem se z toho dostal. Ty tu obviňuješ Boha a přitom jsi se nenamáhal pořádně se podívat do evangelia, byl jsi lenoch a nyní tady fňukáš, děláš ze sebe oběť špatného sociálního prostředí, kamarádů, rodinné  výchovy atd.“. „Podívej já jsem do kostela nechodil, ale když jsem se setkal s Ježíšem, dovedl jsem přiznat, že jsem si to zbabral sám, místo toho, abych zatloukal jako ty“. „Já tě soudím, protože jsem dělal stejnou chybu jako ty a dostal jsem se z toho“. Takhle nějak to bude vypadat. Takže máme – Slovo, které jsem mluvil ho bude soudit, - ze svých slov bude  souzen a odsouzen, -královna z Jihu povstane, - Ninivští povstanou.  Tohle, když dáme dohromady, tak nám vyvstane tenhle obraz soudu.  Ježíš : „Já nikoho nesoudím“, Nepřišel jsem na svět, abych ho soudil, ale abych ho spasil“, „každá má svého soudce, Slovo, které jsem řekl“. A závisí na mně, jaké stanovisko zaujmu k té obžalobě Boží. Takže po umírání mohu mít docela příjemný očistec a u soudu, kde bude rekapitulace soudu (osobního), projdu. Jinak žalobu budou provádět ne Bůh, ale lidé, kteří byli do stejných problémů namočeni a dostali se z toho.  Pozor, tady vycházíme z textů evangelia. Proto se musíme rozloučit s dřívějšími falešnými představami, abychom jednou tvrdě nenarazili. Třeba se rozloučit s představou, že my bychom se rádi polepšili, ale v pekle, to je jako s tím kyvadlem, které odbíjí : -Nikdy, vždycky. (to už známe z dřívějších kázání)  Říkala to sestřička, která zasvětila náboženství celý život a evangelium říká něco jiného. Běda, když máme takovou představu i když poetickou. Já budu souzen ne podle toho, co jsem nevěděl, ale podle toho jak se zachovám k tomu, nač budu upozorněn Bohem a lidmi, kteří měli stejné problémy.

Jan 12,44-50

Ježíš hlasitě zvolal : „Kdo věří ve mne, věří ne ve mne, ale v toho, kdo mne poslal a kdo vidí mne, vidí toho, kdo mne poslal..........neboť jsem nepřišel, abych svět soudil, ale spasil. Kdo mne odmítá a moje slovo nepřijímá, má svého soudce, slovo, které jsem mluvil jej bude soudit v poslední den. Neboť jsem nemluvil sám ze sebe, ale ........atd.

Je tady zajímavá věc : „Nepřišel jsem svět soudit, ale spasit. Já nikoho nesoudím, každý má svého soudce, slovo, které jsem řekl. Nebudeme si to moci dopodrobna vyložit, není tolik času, ale už z těchto vět by nám mělo být jasno, že je třeba opustit ty naivní představy Ježíše- soudce, který soudí a lidé se třesou a rádi by se napravili a nejde to. Vzpomeňte si jak jsem už říkal, jak nám sestřička při výuce náboženství, když jsem byl dítě, modelovala peklo  pomocí toho velkého kyvadla   (Nikdy nevyjdeš – vždycky tam budeš), jak rádi by se ti lidé polepšili atd.  Tohle je hrozný omyl. Nejenom proto, že to neodpovídá tomu, co říká Ježíš, ale také proto,  ale také proto, že člověk má zkreslenou představu o Bohu a zkreslený pohled na to, jak vypadá polepšení. My si slibujeme polepšení, ale např. nevíme, že je důležité znát správnou reakci na hřích. Jak se máme zachovat, když se dopustíme hříchu. A ta strategie zlepšení křesťanského života je bohužel věc opomíjená. Dokonce jsem četl jednu věc : „Pán Bůh si ponechal spravedlnost a Panně Marii dal do kompetence milosrdenství.“ (viz. Katolické noviny, asi před měsícem). Víte, ono je to líbivé, když se to čte, ale dejte to dohromady s textem evangelia.  „Každý má svého soudce, slovo, které jsem řekl“ a od toho Božího slova nám nikdo nedá dispens. Na soudu ( zase jiné místo evangelia) budeme souzeni ze svých slov. Čili, kdyby člověk na soudu řekl : „Ano, já to uznávám, zhřešil jsem“, tak okamžitě všechno padá. Uvědomte si, že do pekla se jde jenom za hřích proti Duchu svatému. Tady si člověk vytvoří ta psychické předpoklady a na soudu bude obviňovat Boha z toho, že Bůh mu nedal všechny podmínky atd. Tady jsou ve hře ty největší odpustky, které kdy existovaly, existují a budou existovat. Třeba, aby se člověk naučil uznat svoje chyby, aby uměl zareagovat na to, co udělal špatně. A to je právě to,co bohužel opomíjíme, že představa Boha soudce, je hrozným způsobem zkreslena. Ten soud bude konfrontace Ježíšovi nauky s naším životem. A i kdyby naše hříchy byly sebevětší, když uznáme svoje chyby, ( ale pozor, to není tak snadné, jak by se mohlo zdát, do důsledku uznat), tak by nemuseli vůbec být zavrženci. Vzpomeňme si např. na tu příhodu s prasaty a zlými duchy (Lk.). Ježíš těm zlým duchům vyhověl, když prosili, aby je neposílal do propasti. A my si musíme položit otázku „Jak to, že je vůbec nějaká noha v pekle“, když stačí říct, „Bože, pusť mně někam mimo peko“. Toto jsou fakta, toto jsou slova Ježíšova. Ze svých slov budeme souzeni. Strašnou chybu dělají rodiče, když od svých dětí vymáhají slušné chování a přitom jim vůbec nepřipomenou, aby ta děti dokázaly samy v sobě přiznat chybu. Jak ale mohou rodiče k tomu přivést svoje děti, když to před dětmi sami nedělají , hrají divadélko. Např. často se stává, že dítě z rodného listu zjistí, že se narodilo 4 měsíce po svatbě a rodiče hrají před ním divadélko. Jak mohou mít takoví rodiče autoritu, když tu situaci neřešili dříve sami. Víte, my jsme se nezvykli vypořádat se s nepříjemnou skutečností, ale zvykli jsme si lhát. A to i v náboženství. Nám nevadí, klidně zpívat „Své srdce na oltář dám........“, nebo říkat „V tebe věřím, v tebe doufám, tebe nejvýš miluji“. Kdybychom měli P.Boha rádi alespoň tolik, jako průměrného kamaráda, tak to naše náboženství bud vypadat zcela jinak. Každý z nás má přátele, kvůli kterým bychom nešli na kříž, ale kdybychom jim mohli pomoci od nemoci, nebo smrti, určitě bychom jim pomohli i kdybychom za ně na kříž nešli. A tady je ta strašná nedůslednost s jakou přistupujeme k věcem v náboženství. „Bůh je nevýš milosrdný, dobrotivý atd.“ a přitom máme spoustu nevyřešených problémů. A ty problémy se budou rozmnožovat, protože člověk si začne přidávat taková ta „krásná“ řešení, vylepšeníčka. Dejte to pak dohromady s Ježíšovým evangeliem a zjistíte, že nedáte. A výsledek je ten, že buď věřím nějaké té zbožné knížce, nebo evangeliu. To není žádné nepochopitelné tajemství. Ale je to to, že my vyházíme z nesprávných představ, předsudků (získaných dokonce v dětství). Člověk tak přestává rozumět evangeliu. Ne každá zbožná knížka je dobrá knížka, podle Božího vkusu. My bychom si měli zvyknout rozumět Božímu slovu.

Jan 13,12-20

Když Ježíš umyl učedníkům nohy, řekl : „Amen, amen pravím vám, služebník není větší než jeho pán, ani posel není větší než ten, kdo ho poslal.........atd. Amen, amen pravím vám, kdo přijímá toho, koho pošlu, mne přijímá. Kdo přijímá mne, přijímá toho, kdo mne poslal.

Je to úsek rozhovoru při poslední večeři. Chtít vyčerpat Janovo evangelium je obtížné a tím spíš ty pasáže z toho Zeleného čtvrtku.  Tak se zaměříme na tu poslední větu. Je to velmi důležité, protože všichni, co jsme tady, chceme se jednou setkat s Bohem, nechceme propást svou životní příležitost. Ta věta zní  : „Amen, amen , pravím vám, kdo přijímá toho, koho pošlu, mne přijímá a kdo přijímá mne, přijímá toho, kdo mně poslal. Je také známá ta druhá verze, kde Ježíš to říká učedníkům, když je posílá po dvou (Mt.10.kap.) : „Kdo přijímá vás, přijímá mne, a kdo přijímá mne, přijímá toho, kdo mne poslal.“ To je vlastně totéž.   Co to znamená ? No, my si musíme uvědomit, že vlastně my se setkáváme s Ježíšem. Ne přímo. Nebo setkáváme ?  Jak se to vezme. My se setkáváme s jeho slovem. Ale my nemáme odzkoušeno, jak dopadne naše osobní setkání s ním. To je věc, na kterou se zapomíná. My máme velice zafixované přesvědčení : my přece věříme !  Ano, my děláme hříchy, ale věříme. Uvědomme si , přátelé, že sv.Petr i sv.Jan – miláček Páně, byli lidí, kteří jistě měli Ježíše „aspoň přinejmenším“ tolik rádi, jako my. A věřili Ježíšovi také aspoň tolik jako my. A přesto v některých úsecích Ježíšovy nauky, nedocházelo mezi nimi ke kontaktu. Došlo to tak daleko, že Ježíš říká Petrovi: „Jdi mi z očí, satane!“ Proč ? Že by oni byli tak špatní ?  Ne, jsou daleko lepší než my. Ale něco jiného je o Ježíšovi, který je někde v dálce snít a pak se s ním setkat. A my jsme si mnohokrát říkali, že si musíme napřed odzkoušet to setkání s Ježíšem a že tu možnost máme. Že jsou to slova evangelia.Že ten výrok Ježíšův, který říká těm dvojicím : „Kdo vás přijímá, přijímá mne (Ježíše) a kdo přijímá mne, přijímá toho, kdo mne poslal (Otce). My to můžeme rozšířit takto : Kdo přijímá evangelium – se všemi obtížemi, kdo je má vyřešeno, kdo se nezastaví, kdo nepřeskočím kdo si nevybírá jenom ta sympatická místa z Bible, ale kdo se vypořádá s celým textem evangelia, ten teprve může říct, že přijal Ježíšovu nauku. Protože rozhodující body, ve kterých dochází ke střetání člověka s Ježíšem, jsou právě jasné partie nauky – a je to nauka Ježíšova. My bychom si ve snu nepřipustili, že bychom řekli Ježíšovi, to se ti nestane, to takhle není, no, ale sv. Petr a Jan, myslíte si , že to byli nějací outsideři ? Ti už to mají odzkoušeno, ale my ne. Nás to vystřízlivění, sebehodnocení po náboženské stránce teprve čeká. A my máme  možnost se připravit na setkání s Ježíšem. Ne podle toho, jak jej budeme ujišťovat o své víře, ne podle toho, s jakou chutí budeme zpívat a pronášet různé proklamace : V tebe věřím, v tebe doufám........“, ale podle toho, jak dokážeme beze zbytku rozumět evangeliu a přiznat si, že té nebo oné pasáži nerozumíme. To je ten zkušební kámen. Když se jde k očnímu lékaři, na zdi jsou taková písmenka, na kterých lékař zkouší zrak pacienta. Něco podobného je pro nás evangelium. Jak dalece jsem schopni Ježíše chápat, tak dalece jsme schopni chápat jeho slovo. Protože ten, kdo si nedá práci s porozuměním evangeliu, tomu Ježíš do hlavy zázračným působením pochopení nenaleje. Ten člověk prostě nechápe. A kdo nechápe evangelium, nebude chápat Ježíše. Čili, kdo vás přijímá, mne přijímá a kdo mne přijímá, přijímá toho, ......, můžeme pro naši dobu upravit takto :  Kdo přijímá evangelium, pozor, to nejsou jiné zbožné knížky, to nejsou písničky, to nejsou naše předsevzetí, přijímá Ježíše, jeho nauku i jeho osobu. A ten, kdo přijímá Ježíše, přijímá Ježíšova Otce. Pokud nejsme vypořádáni s četbou evangelia, pak musíme počítat s tím, že narazíme a že může mezi námi a Ježíšem vzniknout konflikt, který vznikal i mezi apoštoly a Ježíšem. Co myslíte, že je očistec ?  Myslíte si, že P.Bůh nějak trvá stůj co stůj na přesném vyúčtování každého toho dětského zazlobení atd. ? Ne, to je právě ta problematika vytvoření stavu, abychom byli schopni a Ježíšem si rozumět. A ten úkon vytvoření si vztahu vůči Ježíšovi probíhá pomalu. No, tak holt, bude v tom očistci déle. A tady jsme u toho. A to je věc na kterou se zapomíná, musíme si uvědomit a dokavaď žijeme, musíme se naučit otevírat se vůči Ježíšovi. Kdo přijímá Ježíšovo slovo, i když to říkají apoštolové, bude přijímat i Ježíšovo slovo, i když to říká Ježíš.  A Otec neříká vůbec nic jiného. Proto je právě platnost té věty, proto jsme si to právem rozšířili na to : Kdo přijímá slovo evangelia, přijímá Ježíše, kdo přijímá Ježíše, přijímá jeho Otce.

Jan  13,31-38

 „..když Jidáš odešel, Ježíš řekl:  Nyní je oslaven Syn člověka a Bůh je oslaven v něm. Je-li Bůh v něm oslaven, oslaví Bůh jeho i v sobě a hned ho oslaví atd.“

Podobně jako minule, toto může pochopit jenom ten, kdo umí evangelium dobře číst, kdo má dobré návyky ke čtení evangelia. Třeba mít rovněž dostatek vědomostí z toho, co říká Ježíš.Potom  je to pochopitelné. Jinak je to tak, jako bychom chtěli jít hned  do 5.ročníku medicíny. pro četbu evangelia musíme mít vypracované dobré pracovní návyky.

To co nyní budeme probírat  bude proto jakési paběrkování, abychom tu problematiku přiblížili co největšímu počti posluchačů. Pokusme se vyložit alespoň větu uvedenou na začátku. Napadlo by nás, no přece Pán Ježíš  umřel na kříži.To by byl omyl. Tady jde o oslavení. To by byla pěkná oslava nechat se přibít na kříž. Co tedy má Ježíš na mysli ? Ježíš do Jeruzaléma vjíždí na oslátku: Neboj se, dcero Sionská,  tvůj vladař přijíždí, pokorný k tobě na oslátku. Jan říká, že učedníci pochopili smysl této věci až  po Ježíšově smrti. Musíme se tudíž vrátit trochu zpátky (Jan 12). Ježíš hodlá přijít do Jeruzaléma. Ví, že jsou to poslední velikonoce a že bude před nimi ukřižován. Jde do chrámu, ale tentokrát tam nevchází „obyčejně“, protože je ohlášen, ale vjíždí slavnostně, lidé ho vítají, provolávají Hosana, Synu Davidovu  (Sláva Mesiáši). Sekají ratolesti, dávají k nohám a Ježíš přijíždí na oslátku. Triumfální vjezd na oslátku. Oslátko – dopravní prostředek chudých. (Ve  Starém zákoně je to předpověděno, je tam též psáno „ Přijdou velmožové na koních a vozech“). Král tehdejší doby nejel na oslátku. triumfální vjezdy vypadaly tak, že přijížděli na koních a vladař dokonce  ve voze. Osel byl v té době nejběžnější dopravní prostředek. (Pokud nešli pěšky). Pro Ježíše však by nebyl problém tento vůz si opatřit, chce však dát najevo, že na jedné straně ví o sobě kdo je a na druhé straně, že si na parádu nepotrpí.. Např. Einstein chodil ve větrovce a bez ponožek. Radši budu Einsteinem, kterému to pořádně myslí i když budu chodit jenom ve větrovce.

Ta věc s tím oslátkem víme, je spjata se zázrakem (Pošle učedníky odvázat cizí oslátko. Když se vás budou ptát nač – Pán je potřebuje).Ježíš si ten parádní vůz opatřit mohl.Představme si tuto situaci přeloženou do našich poměrů.Přijedeme s autem, zaparkujeme a než zamkneme dveře, přijdou  dva cizí chlapi, sednou do auta a chtějí odjet. Na dotaz  co to děláte chlapi řeknou: „pán to auto potřebuje“.Ježíš klidně mohl říci: Jděte do dvora Herodova nebo Pilátova, vezměte jeho vůz, nechte ho zapřáhnout...Pán ho potřebuje“. Toto je jeden z Ježíšových psychologických zázraků. Podobně, jako když ho chtěli zatknout v Getsemanské zahradě. .....všichni padli ochrnutí.  Nyní nám to oslátko vyvstává jako důrazný faktor. Nicméně, Ježíš se chce nechat provolat za krále. Proč? Důvodů je víc, ale jeden z nich je ten, abychom si uvědomili, jak nebezpečnou věcí je povrchní víra. Že tito lidé, kteří křičí „Ať žije Mesiáš“ (Ježíš je obklopen  jedním zástupem a zcela spontánně mu jde vstříc druhý zástup z Jeruzaléma, slavnostně uvádějí Ježíše, jako Mesiáše), tak tito lidé později křičí „Ukřižuj“. Když se ptá opozice: Nevidíš, co lidé dělají, že tě prohlašují za Mesiáše“.  „Když nebudou mluvit tito lidé, tak bude mluvit kamení“. „Je to Bohem naplánované“ – říká Ježíš. Kdyby toto lidé nemluvili, tak by někdo musel „oznamovat“, že já jsem Mesiáš, že vjíždím do Jeruzaléma. Součást Božího plánu je, aby byl Mesiáš uveden do Jeruzaléma s veškerou „parádou“. Ne však parádou v pravém smyslu slova, ale skromně. To je teda ono.: „Nyní je oslaven Syn člověka“. Toto je Bohem naplánovaná oslava Mesiáše. Proč to učedníci tak nechápou ? Nu, proto, že mají rabínské představy o Mesiáši. (Vyhlášení mobilizace z chrámové věže). Ježíš neudělal toto, ale spontánní vjezd do Jeruzaléma, kdy dal lidem najevo: „Pozor, toto je Mesiáš  a ne pouze tesař z Nazareta“. Boží plán je, aby Ježíš byl prohlášen za Mesiáše i když jinak, než  jak si to naplánovali rabíni. Protože v Ježíši je otec, oslava Ježíše je také oslava Otce. „Je-li Bůh v něm oslaven, oslaví ho Bůh i v sobě“. Tohleto se zase týká toho faktu, že když bude Ježíš ukřižován a když vstane z mrtvých, tak ho čeká oslavný triumf v nebi. Bůh a andělé ho budou vítat jako spasitele, jako vítěze, který vyřešil všechny problémy.  Slavnostní uvítání udělalo na apoštoly dojem. Ježíš chtěl tento dojem využít na to, aby je upozornil, že ho čeká uvítání v nebi. Když to čteme, tak nás to tak nevybudí. Třeba si tu atmosféru, mentalitu lidí, tam dosadit, jaké to asi muselo být. Apoštolové na to zírali. Ježíš: Podobná oslava mně čeká v nebi, že budu vítán i v nebi. Opět zdůrazňuji, že je to jeden z mnoha důvodů, proč Bůh zinscenoval toto slavnostní uvítání.

Nyní je oslaven Syn člověka a Bůh je oslaven v něm. Je to po slavnostním vjezdu Ježíše do Jeruzaléma, kdy všichni oponenti jsou zakřiknutí a byli bezmocní proti němu.  Pozor ! Je tu model toho, že Ježíš bude oslaven podobně v nebi, je tu též výstraha lidí, kteří provolávali „Hosana , Synu Davidovu“ později křičí „Ukřižuj“.  Často se i nám stává, že dobré úmysly u nás oscilují. I v nás může být kousíček té mentality a ukvapené zbožnosti.

Jan 13, 16 „Amen , amen pravím vám, služebník není větší než jeho pán a ani posel není větší než ten, kdo ho poslal....“    

Stručně to vyložit nelze. Patří to k nejtěžším, posledním lekcím, které dává Ježíš učedníkům, je dostatečně srozumitelné pro ty, kteří chodili s Ježíšem a přesto Ježíšovi nerozumí. Je tady ten problém, že si ponechávají staré vědomosti (rabínovi), míchají to s tím, co říká Ježíš a to prostě nejde dohromady. Víme, že Ježíš byl učedníky považován za Mesiáše, ale když přišla krize (Ježíše zatkli), hned ho „degradovali“  na proroka. Prostě naskočily rabínské vědomosti do aktivity. Zatknutí přece není v souladu s rabínskými předpověďmi.  Kdyby se někdo přímo zeptal, kdo má pravdu, Ježíš nebo rabín, tak samozřejmě Ježíš, ale v krizi nevědomky naskočí staré vědomosti,  návyky atd. Pozor ! Formální přesvědčení, že Ježíš je nade všechno, je jedna věc a konkrétní jednání – druhá věc. V konkrétní situaci člověk využívá vědomosti, které má. Tam hrají roli všelijaké návyky, návyky z dřívějška. Snadno se vytvoří paradoxní stav podobný tomu, jako byl u apoštolů. Pozor,  u nás a v nás je to také. Potvrzuje to věta: „ služebník není větší než jeho pán, ani posel není větší než ten, kdo ho poslal“. Tato věta se týká i apoštolů: „Nemyslete, když já jsem neobrátil všechny židy, tak vám se to nepodaří taky. Nebudete hotovi se všemi městy v Izraeli“.Jestliže to budete vědět, jste blahoslavení jestliže taky podle toho jednáte.Toto všechno je jenom uzounký pohled na celou tu věc. Nevyčerpává to tu problematiku, protože to patří k posledním „hodinám“ výuky. Týká se to kroků naší víry, které jsou nepřesné a nesprávné a když se ta naše formulace setká s tím , co je v evangeliu, tak odsuneme evangelium (i když nevědomky) a jedeme podle dosavadních představ.Třeba si to hlídat, hledat u sebe. Někomu by se chtělo poslouchat o desateru kázání, ale toto je slovo Boží, které vám žádný příkaz desatera nevyloží.To jsou věci velmi náročné. Desatero je základní školička proti tomuto. Toto je Ježíšova výuka, kterou bychom měli znát také. I když to pro mnohé může být zatím velmi těžké. Nejsme-li však na to připraveni, smysl evangelia nám uniká. Druhá část úryvku je také velmi náročná o té však dnes hovořit nebudeme.  Třeba se nad tím zamyslet.

Jan 14, 1-14

Ježíš řekl svým učedníkům: „Ať se vaše srdce nechvěje. Věříte v Boha, věřte i ve mně. V domě mého Otce je mnoho příbytků. Kdyby nebylo, řekl bych vám to.  Odcházím vám připravit místo“.......atd.  Filip: „Pane, ukaž nám Otce a to nám stačí“........ „Když nevěříte, věřte aspoň pro skutky. Amen, amen pravím vám, Kdo věří ve mně i on bude konat skutky, které já konám. Ba ještě větší, protože odcházím k Otci.“

Je to pasáž velice náročná. Nabitá informacemi. Je to poslední Ježíšova „vyučovací hodina“ (ve skutečnosti to byl celovečerní rozhovor). Apoštolové jsou vyučeni, i když v některých věcech Ježíše nechápou. Všechno nemůžeme rozebírat. Všimněme si proto jedné věci, na první pohled maličkosti. Vezměme si ty první věty. My se na ně díváme z hlediska faktu, že Ježíš ví, že bude ukřižován a že Ježíš tedy hovoří o své smrti. Ale z hlediska apoštolů to byla naprosto nesrozumitelná řeč. Oni tomu prostě nerozumí. Proč? Vysvětlíme si to. Ježíš říká několikrát, že jeho utrpení je předpověděno proroky. Když to říká poprvé – Petr: „To se ti nestane“. Když se k tomu Ježíš vrací, reakci už známe (u Matouše můžeme napočítat až 8x). Apoštolové tomu nerozumí. Že by to bylo tak nesrozumitelné: „Já jdu, oni mě zabijí a třetího dne vstanu z mrtvých“.  To přece musí pochopit každý. Jistě, každý, ale ten, kdo není zatížen. Jenže apoštolové byli pod vlivem těch nám už známých rabínských kázání. Takže na tento jasný text oni mohou reagovat např. „Kdepak, to on nás chce jenom zkoušet, jak budeme reagovat“. Nebo se bojí, že dostanou vynadáno. Později Ježíšovi předpovědi zůstávají naprosto bez odezvy. Je to proto, že to, co říkal pan rabín mají zafixované ve svých mozcích a podle toho upravují to, co řekl Ježíš. Podle toho, co předtím řekl rabín, hodnotí, co nyní říká Ježíš. Kdybychom se zeptali: „Kdo je víc rabín nebo Ježíš?“  Vysmáli by se nám, za tak hloupou otázku. Ale toto je skutečnost, že to, co rabín řekl, má Petr ve svém mozku zapsáno a to, co říká Ježíš, Petr kontroluje přes to, co řekl p.rabín. A když je to v nesouladu, tak říká „kdepak, to se ti nestane“. Když se to opakuje víckrát, dochází k úplnému útlumu, přestávají Ježíš úplně vnímat. Tady Ježíš dělá už kdovíkolikátý pokus apoštolům něco říct („koukejte se, oni mně zabijí“), protože jim to naprosto nemůže říct naplno, protože to nevnímají. Chce a říká jim to oklikou. Vždyť oni by mohli říct: „My se nechvějeme“. On by jim řekl: „Teď sice ne, ale za pár hodin budete plni strachu“.  Ježíš říká, že jde k Otci, připravit jim místo. Zase, kdyby řekli: „Tak ty jdeš k Otci?“ On: „Ano“. Oni: „A na jak dlouho tam půjdeš?“ On: „Oni mě zabijí“. Jenže oni se nezeptají Ježíše. Nebo Ježíš říká: „Jdu k Otci, cestu kam jdu znáte“. Oni by mohli začít uvažovat: „Tak, jeho Otec je Bůh, ta cesta nemůže být obyčejná cesta, jako do Nazareta (oni jsou nyní v Jeruzalémě), Otec je v nebi, tudíž on chce jít do něbe“. Proto by byl na místě dotaz: „Jak tam půjdeš?“  Odpověď by byla: „Zabijí mně“. Jenže oni se neptají. Tomáš říká: “Pane, nevíme kam jdeš, jak můžeme znát cestu“. Tady vidíme, jak se člověk snadno stává toporný v myšlení. Oni jsou v tomto případě toporní v myšlení. V čem to vězí? Člověk má určité názory, určité „škatulky“, schémata a když slyší něco jiného, než byl zvyklý slýchat, řekne: „To ne, to takhle není“. Tady jsme u toho. To zkreslené, co se naučili od rabína, mají v sobě pořád a podle toho posuzují to, co říká Ježíš. Je to velmi běžný proces. Když člověk něco slyší, v hlavě to porovná: „Slyšel jsem už o tom, nebo neslyšel“ a když slyšel, tak to vypustí. Nebo „neslyšel“ a pak a pak si řekne: „Je to v souladu s tím, co řekl pan rabín? Ne, tak to pustím z hlavy“. Důležité tady je, aby apoštolové dovedli říct: „Ježíši, ty dnes mluvíš nějak záhadně.  Kam půjdeš ? Říkáš, že půjdeš k Otci. Přece tvůj Otec je Bůh. Půjdeš do nebe?“ On by řekl: „Ano“. Oni: „Mohli bychom jít s tebou se na tvého Otce podívat?“ Ježíš: „Víte, to nepůjde, protože já půjdu cestou, kterou vy jít nemůžete“.  Oni: „Jak to?“  On: „ Já zemřu, budu ukřižován a já nechci, abyste vy byli ukřižováni. Já vás toho chci ušetřit“.  Bohužel, oni se vůbec neptají. Reakce Tomáše, je reakcí všech. Ježíš přece jasně říká : „Jdu k Otci“. A oni vědí, že jeho Otec je Bůh. A Tomáš: „Jak můžeme znát cestu“. Kdyby v profánních věcech nám někdo takhle odpověděl, řekneme, že je hlupák. Představme si, že máte doma auto. Když řekneme, že půjdeme k babičce na Moravu, každé malé dítě si domyslí, že se pojede autem. Když řekneme, půjdeme nakupovat, dítě si domyslí „půjdeme pěšky“. Když se třeba řekne,  pojedeme k babičce,  může se jet metrem nebo autem. A tak se děti zeptají, pojedeme metrem nebo autem? A když Ježíš říká, půjdu ke svému Otci, oni všichni vědí, že je v nebi, tak by na to i malé dítě dokázalo říct: „Čím to do toho nebe pojedeš? Pěšky a nebo letadlem, jak?“ I malé dítě je schopno se zeptat. Ale apoštolové, ne, že by byli hloupí, ale ten jejich mozek je spoután těmi představami toho rabína. Takže oni nepochopili, jsou rozloženi takovou tou smutnou atmosférou. To, co říká Ježíš, je zajímavé, ale některé věci je naprosto nebaví, jak je tohleto možné, co tohleto znamená atd. Proč to říkáme?  Protože v našem životě velmi často mnoho důležitých věcí by se dalo zařídit, kdybychom pochopili třeba takové ty jemné narážky Boží. Samozřejmě můžeme pochopit také z jedné narážky. Kdyby oni se tady ptali, jako se ptá každé malé dítě, tak jejich reakce by byla naprosto normální. „Tak teda ty zemřeš.“ „Ano.“ „A co bude s námi?“ „Nic. Vám se vůbec nic nestane.“ Kolika strachu mohli být ušetřeni. Mohli klidně stát pod křížem, mohli být svědky Ježíšova zmrtvýchvstání, nemuseli se Ježíše lekat, velikonoční neděle nemusel být den zmatků atd. Tady jsme u toho, že člověk chce číst evangelium a nebo slyšet v kostele jenom to svoje, a když to není to jeho, už se mu to nelíbí. Ať se nikdo nediví, když tak čte evangelium, že mu pak evangelium nic neříká. Víte, člověk raději slyší příjemná slova, povzbuzení, ale toho povzbuzení máme v evangeliu až, až. Ale právě ta povzbuzující slova k nám nemluví.  Proč? Protože my čteme to evangelium a my si vybíráme, a to, co čteme, my podle svých dosavadních vědomostí si to vykládáme. Když tomu nerozumím, tak to hodím přes palubu. A proto nám evangelium často nic neříká a nebo daleko, daleko méně. Potom člověk, který je neuspokojen evangeliem, sáhne po nějaké jiné (zbožné) knížce a tam najde úlevu. Vždyť je to tam vysvětleno, je to tam hezky. Jo, drazí přátelé, jednou budeme stát před Ježíšem a Ježíš bude s námi mluvit a nebude říkat nic jiného, než co je v evangeliu.  Takže ten, kdo zavírá evangelium také nebude Ježíšovi rozumět. Vidíme, že v některých věcech Ježíšovi nerozuměli ani jeho apoštolové. Cílem našeho života je porozumět Ježíšovi a pak se můžeme vyhnout utrpení.  Mnoha trampotám a utrpení by se mohl člověk vyhnout, kdyby se zeptal. Právě dnes jsme četli o jednom z takových případů. „Jó, nevíme kam jdeš, jak můžeme znát cestu?“. Takhle se neptá žádné malé dítě a kdyby se zeptalo, tak by nám to bylo divné a od dospělého, jsme ochotni takovéto reakce přijmout.

Jan 14,15-24

 „Ježíš řekl svým učedníkům. Kdo mně miluje, bude zachovávat mé slovo a Otec ho bude milovat, přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek. Kdo mně nemiluje....“

Je to poslední řeč Ježíšova, poslední vyučovací lekce. Nepříliš  správně se tomu říká řeč na rozloučenou. Ježíš se snaží apoštolům říci, že dokončil svoji práci. Rád by toho řekl daleko víc („mám vám mnoho co říci, ale nemůžete snést“). I když má mnoho co říci, už nemůže mluvit. V této poslední řeči dokončí to,co ještě lidem říci může. Musíme si uvědomit, že problém není aby nám Bůh dal své dary, ale problém je, abychom my ty Boží dary přijímali.  Bůh je ochoten dát své dary, Bůh je ochoten pomáhat, ale člověk není ochoten slyšet. My příliš často a snadno žijeme v představě, že Boha milujeme. Přitom Ježíš říká učedníkům: „Kdyby jste mně milovali, těšili by jste se, že jdu k Otci, protože otec je větší než já. Apoštolové se neradují, že jde Ježíš k Otci, předpovědím o Ježíšově utrpení nerozumí a z takové té nezvyklé atmosféry jsou  vyvedeni z míry. A víme, že „za chvíli“ , když potom Ježíš je zatčen, myslí si, že nebyl Mesiáš (degradovali ho), že v slabé chvilce selhal („této noci pohoršíte se  nade mnou“). Přece, stačilo by maličko, aby řekli, Ježíši,  prosíme tě, vysvětli jak to vlastně je, jenže oni to neřeknou. Kolikrát se Ježíš pokoušel opravit jejich názory na Mesiáše!? Ani Petr a Jan neřekli, aby jim to vysvětlil a proto mu nerozuměli.Když na Zelený čtvrtek Ježíš tak nezvykle mluví, dopadá na ně tíseň, po zatčení ho degradují (i Petr a Jan) a až u hrobu, když tam už Ježíš neleží, Petr a Jan docházejí k závěru, že Ježíš přece jenom je tím Mesiášem. „Kdyby jste mně milovali, radovali by jste se, že jdu k Otci.Kdo mně miluje, zachovává moje slovo..“ . Kolik lidí si myslí, že Ježíše miluje a přitom Ježíšovo slovo vůbec nezná. Je velmi důležité si to uvědomit !  Podle Ježíše, milovat ho znamená v první řadě znát jeho slovo. Pozor. Je tady i ta souvislost v obou směrech. Kdo nezná Ježíšovo slovo, nemůže ho milovat (to si jenom případně nalhává). Kdo Ježíše nemiluje, slovo jeho nezná a nemá také sílu ho plnit i kdyby ho „znal“, protože ho ve skutečnosti nezná. Jde to ruku v ruce. Láska k Bohu a znalost Ježíšovy nauky. Ten, kdo si myslí, že kdovíjak Ježíše miluje a nezná jeho slova, se plete. A nejenom ho znát podle našeho „vkusu“,  ale také rozumět mu. To je také důležité si uvědomit o Mariánské úctě. Maria byla velice dbalý a pečlivý posluchač Ježíše a nebude se s láskou a radostí přimlouvat za ty, kdo nedbají na slovo jejího syna.

Jan 14,15-24

Ježíš řekl svým učedníkům: Jestliže mně milujete, budete zachovávat má přikázání. A já budu prosit Otce a dá vám jiného pomocníka, aby s vámi zůstal navždy, Ducha pravdy. Svět ho nemůže přijmout, protože ho nevidí. Vy ho znáte,  protože přebývá u vás.......atd. Kdo má moje přikázání a je zachovává, ten mě miluje, kdo mě miluje, toho bude milovat můj Otec a já ho budu milovat a dám se mu poznat.

Tyto věty známe dobře – alespoň takhle, kdo častěji čte Písmo svaté. Ovšem, je otázka, jak dalece jim rozumíme. To není tak jednoduché. Nezapomeňme, že je to ta poslední Ježíšova lekce učedníkům. Čili, jsou to poslední přednášky na vysoké škole, kde ti studenti, kteří prodělali celou výuku, musí tomu rozumět. Ale nahodilý posluchač, který tam zavítá, ten z toho chytá slova a může si je všelijak zkombinovat a to častokrát i nesprávně. Taková ukázka toho nesprávného pochopení je toto : Jestliže mně milujete, budete zachovávat moje přikázání. Tak nedělat hříchy, dodržovat desatero, tak to chápe spousta lidí. Jenže, co jsou ta přikázání Ježíšova ? Vždyť Desatero je přikázání už SZ. Ale Ježíšovo přikázání např. je, umět se modlit ve jménu Ježíše Krista. Pozor to není tak jednoduchá věc. Ježíš apoštolům také v té poslední lekci říká, že to ještě nedovedou. Dosud jste za nic neprosili v mém jménu. To vůbec nesouvisí s tím, že člověk na konci mše sv. řekne, skrze Krista Pána našeho a nebo, že před modlitbou udělá kříž. To je modlitba, která je kvalitativně odlišná od celého souboru našich modliteb. Protože tohle znát, znamená, že z člověka se v tu ránu stává světec toho nejtěžšího kalibru. Stačí jenom pár těch modliteb a z člověka by byl Eliáš. A eliášovského světce jsme ani my dosud neměli (celá katolická církev). Eliášů je na světě moc málo. Ono je to takhle nepříjemné, máte ty svoje oblíbené svaté, tak ale toto je fakt. Židé měli  2 a půl, možná 2 a dvě třetiny no, to je Eliáš sám, potom Jan Křtitel  a ty dvě třetiny je Elizeus. A takoví světci dokáží, abych tak řekl, obrátit svět naruby. Protože např. Ježíšovo přikázání  je umět se modlit ve jménu Ježíše Krista, znát Ježíšovo slovo, budete-li ve mně a budou-li má slova ve vás. Kolik běžných návštěvníků kostelů i ostatních by dokázalo beze zbytku vysvětlit všechna místa evangelia. Tady si musíme přiznat, že jsme moc a moc pozadu, že neznáme Ježíšovo slovo. Ježíš právě v té poslední lekci říká: „budete-li ve mně a budou-li má slova ve vás, začkoliv budete prosit, dostanete“. Vezměme si např. tu dobu, která se považovala za dobu vrcholně křesťanskou, třeba ještě před husitskými válkami. Tak např. kdybychom dodržovali, zpytovali svědomí jenom podle Desatera, tak by se mohlo pěkně říct, ano, všechno v pořádku. Ale ten, kdo zná Mojžíšův zákon, tak např. nebylo by možné otroctví a feudalismus. Mojžíšův zákon nařizoval, když někdo má majetek, který od něho koupil (třeba soused se dal na alkohol a musel majetek prodat), o milostivém létě, to bylo každých 50. let, kupující musel majetek vrátit jeho synovi, případně vnukům bývalého majitele. Takže vlastně nemohly vznikat rozdíly mezi bohatými a chudými. Když měl někdo otroka, ten měl být otrokem jenom 7 let. A když se mu líbilo v domě toho pána a nechtěl odejít, musel veřejně, před celou vesnicí prohlásit, že chce zůstat u svého pána. A ten mu na znamení musel připíchnout ucho šídlem k veřejím. To znamenalo, že dobrovolně zůstal u pána. Kdyby neměl propíchnuté ucho, znamenalo by to, že je svobodný. Kde tohleto bylo respektováno v křesťanství? Někdo by řekl, no jo,  tenkrát otroctví. Bylo to otroctví, i když mělo jinou formu. Když se poddaný nemohl oženit bez souhlasu pána a ani odstěhovat jinam, to je de facto otroctví. Jenže to nikomu nevadilo, že SZ na který mi se díváme z patra, tohle to opatření má, která zamezovala vzniku sociální problematiky, která by naprosto stopla otroctví. SZ není jenom Desatero, to je také celá řada sociálních  příkazů. Představte si toto : Když byla válka, nesměli ty vojáky jen tak převzít ti vojenští páni. Předstoupil kněz a řekl : Nesmí bojovat ten a ten. Např. ten člověk si postavil dům. A nebo se oženil a „dosud se nepoveselil se svou ženou“, spolu rok. Představte si císaře pána Frant.Josefa, hrnul se do výpravy. měli jíá¨t do Srbska zachraňovat slávu c.k. armády Češi. Znáte případ pěšáka Kudrny, otce  7 dětí, který odmítl narukovat, protože děti neměl kdo živit (manželku neměl). A jeho c.k. veličenstvo. ono nepoznalo pěšáka Kudrnu. A kdyby přišel nějaký velebný pán a řekl, poslyšte veličenstvo, tam jednají proti příkazu SZ a chtějí Kudrnu zastřelit, protože nechce bojovat, myslíte, že by F.Josef řekl, to je nemožné, musíme dodržet SZ ? Kdepak, nikdo by mu neřekl a netroufnul si říct. A kdyby nějaký kaplan připomněl, vy ho musíte pustit na svobodu, tak hned instanční cestou bude umlčen, k císaři pánu by se to ani nedostalo. No jo, apoštolské veličenstvo. Proč tohle uvádím ? Protože toho máme plné dějiny, dějiny králů, kteří si hráli na křesťanské krále, na katolická veličenstva. Uvádím to pouze proto, že ta věc, jestliže mně milujete, budete zachovávat má přikázání, je něco zcela jiného než si říct jestliže mně miluješ, tak musíš zachovávat desatero. Toto desatero neobsahuje tyhle věci. Ale obsahuje to už Mojžíšův zákon. To je nesprávně zákon. V orig. je Berít. Latinsky a německy testamentum – závěť.  Řecky diathéké, jako latinsky testamentum. Ale hebr berít je smlouva. U židů byla smlouva s Bohem. Takže redukovat smlouvu ,kterou uzavřeli dva partneři, kde jsou závazky pro člověka a závazky pro Boha, kde jsou nároky Boha a nároky člověka a zaměnit to za zákon , kde se nám potom v důsledku často vadné interpretace jeví ten starozákonní Bůh jako přísný, jako nějaký dráb, to je naprosto přehnaný pohled. Takže, jestliže mne milujete, budete zachovávat má přikázání, to co přikázal Ježíš a ne to, co my pouze za Ježíšova přikázání považujeme. Znamená to pořádně číst Bibli a pořádně se v ní vyznat. A ne vybrat si to, co mně lahodí a čemu nerozumím, a nebo, co je mi nesympatické, odložím. A často člověk řekne, jo, tomu já nerozumím, to je na mně moc těžké a sáhne tak po nějaké laciné, zbožné knížce. My se musíme vypořádat s Písmem sv. ! A dokavad je nemáme celé, nedokážeme si říct, tak tady mám chybu, tady nerozumím, tak nemohu mluvit, jestli plním Ježíšova přikázání nebo ne. Takže proto jsou potíže ve světě, nemoci, utrpení, bolesti, protože lidé se neptali, věřící se neptali, co vlastně jsou ta Ježíšova přikázání. Ty si musíš dávat pozor na hříchy ! P.Ježíš řekl, jestliže mně milujete, budete zachovávat má přikázání, dokonce i v knížkách jsem četl, „co znamená milovat P.Ježíše?“ Dodržovat Boží přikázání. Co jsou Boží přikázání ? Desatero. Tady jsem vám ukázal, co znamená ono, jestli mne milujete, budete zachovávat má přikázání. Co jsem říkal, patří už do SZ. A co patří do NZ, např. modlitba ve jménu Ježíš, kterou nikdo z nás nemáme „pod palcem“. Aby nám ta modlitba fungovala. Ano, leckdo si myslí, že se modlí ve jménu Ježíš Krista. Ale, drazí přátelé, nebudeme si hrát na lepší, než byli apoštolové. Na „Zelený čtvrtek“ si Ježíš postěžoval“. Až dosud jste za nic neprosili ve jménu mém“. Dnes, kdyby s námi mluvil, řekl by totéž. Jen si nenalhávejme, že se dovedeme dobře modlit

Jan 15,1-8.

Já jsem pravý vinný kmen a můj Otec je vinař. Každou ratolest na mně, která nenese odřezává a každou, která nese ovoce čistí.........Zůstaňte ve mně a já zůstanu ve vás .......Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese mnoho ovoce, nebo beze mne nemůžete činit nic........Zůstanete-li ve mně a zůstanou li ve vás moje slova, můžete prosit oč chcete a dostanete. Tím bude oslaven můj Otec...........

Celou pasáž nestihneme rozebrat. Zamyslíme se nad částí. Naše křesťanství je někdy podobné člověku, který chtěl cestovat vlakem,  představuje si, jak bude sedět u okna, dívat se na krásnou krajinu atd., ale problém je v tom, že on stojí na nástupišti a vůbec do toho vlaku nevleze. Zdá se to absurdní, ale naše jednání v náboženství je často plné takovýchto absurdit. Vezměme si tu problematiku prvotní církve. Apoštolové se smiřují s tím, že  „musíme trpět a tak vejít“. Museli trpět? V prvním čtení jsme si mohli všimnout větičky „V té době měla církev pokoj po celém Judsku, Galileji a Samařsku. S úspěchem se vyvíjela, žila v bázni před Pánem a rostla přispěním Ducha Svatého“ Vidíme, že není nutné, aby utrpení přicházelo. Ta věta se vyskytuje vícekrát ve Skutcích. Proč tedy toto utrpení přichází ?  Jistě, P. Bůh dává někdy úlevu, ale spíš nám chce připomenout „Koukej, já nejsem sadista, já nemám zájem na utrpení“. Nebudu znova opakovat. Prvotní církev musela trpět. Byl to problém misií, neplnění Ježíšova základního příkazu „Jděte do celého světa a učte všechny národy....“. Jádro problému bývá v tom, že člověk si myslí, že zná křesťanství a přitom ho nezná. Problém přechodu ze starozákonního myšlení na novozákonní byl pro ně velkým problémem, protože v mnoha věcech trvali na dosavadních starých názorech. Ale pozor, to byly názory rabínské  a ne podle Mojžíšova zákona a proroků. Kdyby neměli ty rabínské příměsi, tak ten přechod by byl bez problému. N základě toho probíhaly v nich neuvědomělé stresové situace, konflikty, kdy se neuměli rozhodnout, mám-nemám atd. Ilustrujme si to na známém příkladu. Kdybychom se zeptali sv.Petra, „kdo je víc, Mesiáš  nebo p.rabín ?“, jistě by nám řekl, jak se můžeme takhle hloupě ptát. A když Ježíš předpovídal utrpení, tak mu sv. Petr řekl, „Kdepak, to se ti nestane“. Říká to proto, protože je pod vlivem těch rabínských představ. Přitom Petr ví, že Ježíš je Mesiáš. Nemylme se, že nám by se tohle nemohlo stát. Pozor, my to nemáme odzkoušené a apoštolové ti si to „odzkoušeli“ tváří v tvář. To je konflikt nejenom při setkání s Ježíšem, ale obecně s jakoukoliv realitou. Když člověk neumí přesně, exaktně, reálně, pak může narazit a ten konflikt může být v člověku pořád. Kdyby si církev řekla „Tak kdo je víc?“ Tak my tedy vezmeme pořádně Ježíšovu nauku a nepůjdeme do toho slepě, ale budeme dělat to, co po nás Ježíš chtěl. Tak hned po seslání Ducha Svatého měli si říct, no, už jsme tady celých 14 dní a ještě jsme nešli hlásat křesťanství  v Judsku a vůbec do celého světa, to takhle nejde. To je vůbec nenapadlo. Oni sedí, nehnou se. A kdyby nepřišlo pronásledování (pro Štěpána), tak by vůbec nikam nešli, a my bychom dodnes o křesťanství nevěděli. Jenom, jó, tam v Jeruzalémě, tam je taková církvička, zajímaví lidé, oni prý uzdravují nemocné a křísí mrtvé atd.  Ale kdo ví, co je to, nikdo se mezi ně nedostane. Tady vidíme, že to utrpení přichází proto, že nepřešli na NZ. Ale na NZ nepřešli proto, že nedovedli zvážit, co je důležité, že nedovedli říct, kdo má pravdu – rabín nebo Ježíš. No přece Ježíš. No, jó, ale rabín řekl... . Vidíte, ta paradoxní situace je nejjasněji vidět na problematice události, která se odehrála několik let po selání Ducha Svatého. Ježíš už dávno vystoupil na nebe, seslal Ducha  Svatého, církev už dávno měla být rozšířena po celém blízkém okolí, ale oni pořád sedí v Jeruzalémě. Jistě, sem – tam dochází k misiím pod vlivem pronásledování, které začalo zabitím jáhna Štěpána. Jinak by se nehli. Potom sice jdou, ale mluví jenom se židy o křesťanství, nemluví s pohany.  A je to  10. kap. Sk. ap., Petr má vidění, z nebe se snáší plachta a v ní různá zvířata (podle židů čistá i nečistá) atd. Petr, místo toho, aby si rozmyslel o co jde, říká, ani za nic, Pane.........Petr během zjevení říká Ježíšovi „ne“. A teď slyší, co Bůh nazval čisté, nenazývej nečisté. To se stalo 3x. A teď přišli poslové od Kornélia  (10. a 11.kap, Sk, ap.) , Petr sejde s terasy a uvědomuje si, že neměl být vůči Bohu takový neposlušný,co má to zjevení znamenat, jde ke Kornéliovi, byl to pohan, začne se všelijak omlouvat, žid nesmí jít k pohanům, ale mně Bůh řekl, abych k vám šel,....Jenže Ježíš, dávno před tím , říká, jděte do celého světa, učte všechny národy..... Vidíte, že tu Ježíšovu instrukci vůbec nevzal na vědomí, protož v něm byla zafixována ta rabínská představa – žádné styky s pohany. Dochází ke křtu Kornélia, Petr se vrací do Jeruzaléma, tam ho pozvou „na koberec“. Cos to v té Caesarei provedl? Že ty jsi pokřtil pohana, copak tohle se dělá ?! A Petr se musí bránit. Měl raději bouchnout pěstí do stolu a říct, poslyšte, co říkal Ježíš po zmrtvýchvstání ! Že máme sedět v Jeruzalémě a nehnout se ?  Co říkal ? Povídejte, evangelisté ! A teď by řekli, máme jít do celého světa. A šli jsme ?  Nešli. Jenže k tomuhle nedošlo. Tady máme důvod proč muselo pronásledování přijít. Oni by nešli do misií, vůbec by nerealizovali ten přechod  ze SZ na NZ. Ale tady jsou ve hře ještě další věci. Kdyby oni byli pořádně dodržovali Mojžíšův zákon, tak ten přechod na NZ by byl bez potíží. Ale oni právě tam měli ty rabínské příměsi, kterých s nevzdávali. A právě to, dělalo ty potíže. Proč si to říkáme ? Rádi bychom byli vyslyšeni. A v dnešním evangeliu máte tu větičku : Budete-li ve mně a budou-li má slova ve vás, začkoli budete prosit,.....První podmínka je, budou-li má slova ve vás. No, a byla slova Ježíše ve sv. Petrovi? Říká, ani za nic, dosud jsem nic nečistého nejedl. Byla všechna slova v apoštolech ? Když ostatní volají Petra na „koberec“?  Ano, budete-li ve mně, to je věc, kterou musíme pochopit. Abychom to pochopili, napřed v nás musí být ta  Ježíšova slova. Je to jednak podmínka toho, aby Ježíš byl v nás, ale je to také jedna ze základních podmínek, aby Ježíš naše modlitby vyslyšel. V církvi nebyla Ježíšova slova. Ježíš při jiné příležitosti říká, moje slovo nemá ve vás místo. Vypadá to, jako takové květnaté mluvení. Ale pokud se člověk dostane do styku i s mrňavým počítačem, zjistí, že opravdu každé slovo vyžaduje místo. Když ta paměť je přecpaná, počítač je vedle. A zrovna tak my máme někdy přecpané, přetížené mozky. Ano, je tam spousta volných míst, ale to Ježíšovo slovo nemá v nás místo. My nevíme o tom, že to Ježíšovo slovo nepouštíme do svého mozku. My to slovo dovedeme odrecitovat a přitom nám uniká. Jistě, zní to nepříjemně, ale toto udělali i sv.Petra miláček Jan, proč bychom se tedy nepostavili po bok Petra a Jana. jako lidé, kteří tímto mohou být také postiženi. Ne. Já  věřím, já Boha miluji. A tímto způsobem to člověk zabíjí. Když říkáme, že Petr dává přednost rabínovi, tak by člověk řekl, jak můžeš takovou hloupost dělat ? Ale on si to neuvědomuje. A pozor, to byl sv.Petr. Kéž my bychom byli alespoň tak málo pošetilí, jako Petr a Jan. A ti těch hloupostí v komunikaci s Bohem nedělali víc než dost.  A my ne ?! Slibme si, že to nikdy neuděláme. To je hezký slib. Ale pozor ! Cesta do pekla je dlážděná dobrými předsevzetími. A hlavně to platí o tomhle. Když má nejasno ve víře, místo toho, aby ji vyřešil, tak říká, Bože, já slibuji, ty víš, že tě miluji atd. Zůstaňte ve mně a já pak zůstanu ve vás. A budete-li ve mně a budou-li má slova ve vás, za cokoliv budete prosit, dostanete. A proto je tolik nemocí, utrpení a leckdo má potíže se srdcem (nechci ukazovat na sebe) a pajdá a když chce běžet za tramvají, je udýchaný, proč ? Inu nepodařilo se mi být lepší než miláček Páně Jan, ale musíme to dohnat, musíme se to učit, abychom rozeznali, zda Ježíšovi – pozor – tady nejde o zbožné knížky, ale co říká evangelium, rozuměli. Budou-li má slova ve vás, tak dosáhnete toho, že budete ve mně, budete-li ve mně a budou-li má slova ve vás, začkoli budete prosit, dostanete.  Zamýšlet se nad Ježíšem ! Nad evangeliem, nad Jeho slovem !

Jan 15,1-8

  „Já jsem vinný kmen a můj Otec je vinař.....Tím  bude oslaven Otec, když ponesete mnoho ovoce a stanete se mými učedníky“

Nebudeme řešit plnou hloubku podobenství, protože to je poslední lekce  Ježíšovy výuky a my máme ještě mnoho restů  z evangelia, nezafixované věci. Mohli bychom buď mávnout rukou, nebo zajásat a nepochopit do hloubky. Budeme se zabývat problémem přechodu ze Starého zákona na Nový zákon,  který je společný oběma čtením. S tím souvisí problematika přechodu ze starého myšlení na nové, to znamená s tím, co Ježíš požaduje, kdykoliv mluví o pokání. My máme představu pokání jako posypat se popelem, postit se, v postní době zpívat smutné písničky. Toto však není pokání podle Ježíše resp. obrácení, změna  myšlení. U nás je to někdy vynucený, někdy křečovitý projev lítosti nad svými hříchy. Co je to pokání? Je to klíčový pojem se kterým stojí a padá pochopení evangelia.

Jan 15,1-8.

Ježíš řekl svým učedníkům. Já jsem pravý vinný kmen a můj Otec je vinař. Každou ratolest, která je na mně a nenese ovoce, odřezává a každou ratolest, která nese ovoce, očistí, aby nesla více ovoce......atd. Zůstanete – li ve mně a zůstanou – li má slova ve vás, proste o co chcete a stane se vám. Tím bude oslaven můj Otec, když ponesete hodně ovoce.....atd.

Je to pasáž, která byla řečena v té poslední rozmluvě. Je to totéž, jako bychom se my ocitli někde na jedné z posledních přednášek, třeba medicíny. A tak ti posluchači tomu rozumí, protože mají za sebou studium, předchozí přednášky, zkoušky, stáže atd. Jenže my bychom na to koukali a nevěděli oč jde. Na to nesmíme zapomenout, že např. ty řeči na Zelený čtvrtek, to je právě už poslední lekce od Ježíše. Ne, že by na to bylo třeba znalosti, ale musím vědět, co Ježíš chce, co říká v těch předchozích výukách, to co bylo řečeno předtím. A dokud to člověk nezná, tak si na tu poslední lekci nemůže troufnout. Jedno si tady ovšem říct můžeme – a je to jasné – bohužel se na to zapomíná. Člověk velmi často říká, P.Bože, pomoz mi ! Někdy je to oprávněné, ale někdy ta naše nevěra, ta naše nedostatečnost je zaviněná. Proč ? Tady právě je, sice malá zmínka, je to, abych tak řekl, už věc známá z dřívějška, ale nám se to hodí. Ježíš tady hovoří o tom, že je jako vinný kmen, Otec vinař, lidé jako ratolesti, to teď nebudeme rozebírat. A všimněte si výzvy : Zůstaňte ve mně a já zůstanu ve vás. My se nemusíme bát, že nás Bůh nechá na holičkách, spíše my necháváme Boha na holičkách, my si jdeme svojí cestou, my se prostě rozběhneme a potom, když nám Bůh nepomáhá, ho tak voláme na pomoc.Ale on nám třeba pomoci nemůže, protože jedno ze závažných nebezpečí je pro člověka, když si začne dělat zbožnost sám podle svého vkusu. Mnoho lidí při řešení problémů, ať už jsou to problémy obecně vzaté, proč je na světě zlo, proč je utrpení, proč Bůh dopouští hříchy, si lidé chtějí řešit, ale přitom si nepřečtou evangelium a nevědí, co je tam. Mnoho lidí jde ke sv.přijímání a chtějí celý život vystačit s  tím, co se naučili v obecné škole. Nevezmou do ruky evangelium, aby jim bylo jasno. A tak člověk velmi často opouští Ježíšovu nauku a vůbec o tom neví. Kolik lidí si nedá práci s tím, aby rozuměli evangeliu. To není jednoduché, zvlášť pro toho, kdo má zkreslené názory z dětství, kdo byl, třeba s dobrým úmyslem, veden, ale špatně na to 1.sv.přijímání připraven, žije celý život z té nekvalitní přípravy. A ten člověk pak dospěje a připravuje svoje děti a ty zase svoje děti, vnoučata, když chtějí pořádně nábožensky vychovat, často potom ti prarodiče to napravují, chtějí to polepšit a vlastně těm dětem dělají zmatky. A když se jim řekne, podívejte se, vždyť v evangeliu Ježíš mluví takhle a takhle, ten člověk ty děti ztrhává zpátky k tomu svému zapomenutému náboženstvíčku, které se naučil třeba před 50. lety v dětství. A nechce ustoupit, ale chce své vnoučky vyučit v tom, jak on to chápe. A nevysvětlíte mu to, tady to máš, přečti si, jak to  je. On to věří dobře. Tento člověk neuvažuje o tom, že by v něm něco nebylo v pořádku. Ale on opustil Ježíše a drží se svého dětského náboženství. To máte i u židů. Proč ta tragedie židovského národa ? No, protože četli Mojžíše a Proroky a vybírali si. Místa, kde např. proroci říkají, že Mesiáš začne svoji činnost tím, že napřed bude soud židů a že Bůh provede revizi náboženského života, udělá náboženskou reformu, tak oni to vynechali. Kdepak !? A tak v době Ježíšově kolovala o Ježíšovi celá řada takových těch kázání, Mesiáš přijde, a jak zahájí svoji činnost, že z chrámové věže vyhlásí mobilizaci proti Římanům. O tom, že by Mesiáš napřed soudil židy, ani slovíčko. A přitom toho jsou plní proroci, je už v Mojžíšovi pro to základ, proroci naprosto jasně říkají, že Mesiáš nebude přijat. Ale oni si řekli, my přece věříme, my bychom přece nedopustili, kdepak, mně se to netýká. A tak tedy celý ten národ tenkrát šel za takovou bludičkou, on vyžene Římany a tak zahájí svoji činnost. Oni opustili proroky, udělali si svoje náboženství – vlastní. Ale to jim nikdo nemohl vysvětlit. Ježíš o tom začal – např. v Nazaretě a oni ho chtěli shodit se skály. Pokoušeli se na něj vymyslet všelijaké chytáky atd. Takže, přátelé, pochopit Ježíše není tak velký problém, ale musíme hlídat sami v sobě, jestli si toho Ježíše pustíme vlastně  někdy pod kůži.Jestli my se nebráníme !? Kolikrát jsem lidem řekl, přečtěte si tohle v evangeliu, oni si to nepřečetli, ale přišli mi říct, že si přečetli nějakou jinou zbožnou knížku. Potom je těžko radit. A to je tragedie židů. Čili, vy jste čistí slovem, které jsem vám mluvil. Zůstaňte ve mně a já zůstanu ve vás. Vy ve mně zůstaňte, o mně se bát nemusíte. My musíme zůstat v Bohu, my musíme vědět, jak to Ježíš řešil a pak se nemusíme bát, že by se v naší víře vyskytly nějaké problémy. Pokud jsou problémy v modlitbě, roztržitosti, třeba ve víře, to proto, že my jsme napřed opustili Ježíše.

Jan 15,  9-17.

Ježíš řekl svým učedníkům :“ Jak Otec miloval mne, tak já jsem miloval vás. Zůstaňte v mé lásce, jako jsem já zachoval přikázání svého Otce, zůstávám v Jeho lásce.....atd.

Dnes máme svátek sv.Matěje.Tak se zamyslíme nad tím, na čí místo se dostal. Ta pasáž evangelia je velice náročná a je na to málo času, než abychom si ji mohli pořádně vyložit. Ta problematika uvolněného místa po Jidášovi  je velmi zajímavá  (1. kap. Sk. ap.). Jidáš zradil Ježíše a my bychom snadno řekli, že „protože Jidáš zradil Ježíše, proto je vyřazen“. Jenže, vezměme si Petrův hřích. Petr zapřel Ježíše také. Jidáš ho i vydal. Zdálo by se, že u Petra je to méně, jenže Petr navíc křivě přísahal, že Ježíše nezná. Tedy, prohlásil se za někoho, kdo s křesťanstvím nemá nic společného a to je závažná věc. A víme, že Petrovi ti prošlo. Ono totiž Jidášovi by to prošlo také.  Kdyby ?! Jidášův problém byl v tom, že se špatně choval po chybě. Ježíš dal Jidášovi pokladnu, aby ho vyburcoval z jeho „spokojeného“ náboženského života. Ne, že by Jidáš byl předurčen, ale Ježíš ví, že Jidáš k tomu dozraje. Proto chce Ježíš Jidáše varovat. Dává mu pokladnu. Jidáš krade. A místo toho, aby si řekl: „Tak já tady dělám chybu, něco je ve mně, Ježíši, prosím tě, co mám dělat?“, pravděpodobně si Jidáš pouze říká : „Já už to nikdy neudělám“. Tohle tam napsáno není, ale dá se to vytipovat z celkového obrazu postavy. Třeba trochu znát duševní vývoj lidí. To. co známe o Jidášovi, to stačí k tomu pochopení (souvisí to s problematikou věřících, kteří ne a ne se dostat z nějakého hříchu). Dochází tudíž k tomu, že napětí mezi Jidášem a Ježíšem se stupňuje. V Jidášovi to vře, Jidáš Ježíše zradí (je pod vlivem ďábla, když ho zrazuje). Ale pak ho ďábel nechává být a Jidáš vidí, co provedl a jde vracet peníze, což je velice riskantní věc. Jidáš riskoval a možná s tím i počítal, že ho chytí také a že ho ukřižují s Ježíšem. On si byl minimálně vědom toho, že ho stihnou represe, kterých se báli všichni apoštolové po Ježíšově zatčení. Je velmi pravděpodobné, že jde vracet peníze proto, aby se sám rehabilitoval, aby si smazal poskvrnu ze svého jména. Vrací peníze, ale oni je neberou, „Jó, kamaráde, to jsi si měl rozmyslet dříve“. A v této chvíli vrcholí problém „Jidáš“, resp. ukazuje se rozdíl mezi Petrem a Jidášem. Petr, když zapřel Ježíše potřetí, tak si uvědomuje „Já raději půjdu pryč, abych nedělal žádné další nesmysly, vždyť mi to Ježíš řekl a stačilo jenom se zeptat – Ježíši, co mám dělat a on by mi poradil, abych nechodil k ohni“. A je to sv. Petr a Ježíš mu to ani jednou nevytkl. Kdyby si Jidáš v té chvíli řekl: „Ježíš mě často upozorňoval a já jsem hrál divadýlko. On to věděl předem, že ho zapřu (Ježíš : Jeden z vás mne zapře.) a když jsem řekl – jsem to snad já? On mi řekl – Ano ty“. Kdyby si Jidáš v této chvíli přiznal, že není takový jak si myslel (jako to udělal Petr), tak bychom měli sv. Jidáše, toho, který Ježíše zradil a když by kázal, cinkal by stříbrňáky a říkal: „Nebojte se, Bůh je ochoten odpustit každému, kdo dobře lituje. Dejte si pozor na chybu, kterou jsem udělal já. Tyto penízky jsem dostal za zradu Ježíše“?! A byl by to sv.Jidáš, který by mohl udělat obrovský kus práce jako sv. Petr. Tedy ne kvůli zradě Ježíše, ale kvůli špatné reakci na svou chybu Jidáš o místo přišel. Pak byl na jeho místo jmenován Matěj. Toto si třeba uvědomit.  Po hříchu neslibovat: „Já už to neudělám“, ale pěkně jít za Ježíšem s prosbou: „Ježíši, pomoz, protože špatně chápu křesťanství“. Kdybych ho pořádně chápal, začnou se hříchy sami ztrácet. Jenže do toho se nám nechce. Říkáme si, vždyť já věřím a přitom si pěstujeme něco, z čeho se může vyvinout Jidáš.

Jan 15,9-17

Ježíš řekl svým učedníkům. Jako si Otec zamiloval mně, tak já jsem si zamiloval vás. Zůstaňte v mé lásce. Zachováte – li má přikázání, zůstanete v mé lásce. jako já zachovávám přikázání svého Otce, zůstávám v jeho lásce.........atd.

Včera jsme hovořili o jedné větě z té 15. kap.: Zůstaňte ve mně a já zůstanu ve vás. To dnešní 1. čtení navazuje na 1. čtení včerejší a souvisí to právě s tou otázkou „zůstaňte ve mně“. Při jiné příležitosti Ježíš totiž říká „budete-li ve mně a budou-li má slova ve vás“. Čili, co je to, aby zůstal Ježíš v nás, o tom zatím hovořit nebudeme. Je to velmi náročná úloha. Ale hovořili jsme právě o tom aspektu, že člověk nemá Ježíše opouštět. Včera jsme říkali, že např. někdo místo toho, aby si přečetl evangelium, tak raději sáhne po jiné zbožné knížce, takže tady hrozí nebezpečí, že mu  uniká Ježíšovo slovo. Nezůstává v Ježíšovi, odchází od něho. Krásnou, ale smutnou ukázkou je to, co jsme četli. Mohli bychom to nazvat bezradnost prvotní církve v otázce přechodu St.zákona na NZ. Ve SZ byla obřízka. Ježíš říká jasně, jděte do celého světa a učte všechny národy! Pokud si vzpomenete, tak dnešní čtení začíná, že se na sněmu dlouho tak a onak rokovalo. Oni rokují o tom, jestli se mají pohané obřezávat, nebo ne. No jo, mohlo by se říct, oni rokují, jestli se mají obřezávat ke křtu. Vzpomeňte si na 10. a 11. kap. Skutků ap. Když Petr pokřtil prvního pohana, tak musel jít, jak se říká na kobereček. Shromáždění bratři si Petra pěkně podali. Cos to provedl? Tys prý pokřtil pohana!? Je to vůbec možné? A Petr se musí bránit. On se sice ubránil, ale ten samotný fakt, že oni mu vytýkají křest pohana, je znamením, že tady nemají dořešen ten přechod ze SZ na NZ. Ježíš přece jasně, po svém zmrtvýchvstání, říká „Jděte do celého světa, učte všechny národy a křtěte! Kdo uvěří a bude pokřtěn, bude spasen, kdo neuvěří bude zavržen“. Ale jako by to vůbec neřekl. Čili, tady nejde o to, že by člověk opustil, ale vůbec nevpustil to Ježíšovo slovo. Ježíš říká, jděte do celého světa,........, no a chudák Petr pokřtil Kornélia a dělají mu výčitky. Sv.Pavel křtí pohany, má tahanice, vytýkají mu to. Včerejší čtení, taky  15.kap. Skutků ap. začínalo takto:  Někteří lidé přišli z Judska do Antiochie a takto poučovali bratry: Nedáte-li se podle Mojžíšského zvyku obřezat, nemůžete dojít spásy. A Pavel a Barnabáš se s nimi dostali do sporu, protože tady nešlo jenom o obřízku, tady šlo o to, SZ nebo NZ! A oni právě zaostávali (to jeruzalémské seskupení křesťanů) v tom přechodu na NZ. Celá ta prvotní církev neměla to otázku vyřešenou. Je to nepříjemné, ale jsou to fakta. Bylo rozhodnuto, aby se kvůli této sporné otázce Pavel, Barnabáš a někteří odebrali k apoštolům a starším do Jeruzaléma. Vidíte, je to neujasněná otázka, která se teprve musela řešit. Tady nejde jenom o tu obřízku, ale tady jde o to, že člověk někdy žije v tom starém světě, tady u apoštolů v tom světě SZ a nedovede udělat krok k tomu NZ. A my často žijeme, jak jsme si také mimo jiné včera říkali, žijeme ve světle svých dětských názorů, z toho, jak jsme jako děti pochopili katechizmus a nedokážeme v náboženství přejít na myšlení dospělých lidí. A pak, když chceme začít číst evangelium, tak se může stát, že my podle svých dětských názorů začneme si to evangelium překládat do jakési „dětštiny“, přestaneme potom evangeliu rozumět, protože ho chceme vtěsnat do svých dosavadních názorů. Tady nejde jenom o to, zůstaňte ve mně, ale aby vůbec se do nás ten Ježíš dostal a my abychom se vůbec dostali do toho evangelia, do Ježíše. Jak znovu říkám, vysvětlit tu věc v plném rozsahu, jak jsem včera řekl, že je velmi náročná a že první krok k tomu je, naučit se číst evangelium. To slovo evangelia musí mít do mého mozku volný přístup. A když ho nemá, tak se do mně nedostává Ježíšovo slovo a tak ani Ježíš. A zůstaňte ve mně, v začátku je také, ve mně musí zůstat Ježíšovo slovo. To je to včerejší čtení, zůstanete-li ve mně a zůstanou-li má slova ve vás, proste oč chcete a stane se vám. Všimněte si, začkoliv budete prosit, dostanete. Ale pouze za podmínky, zůstanete-li ve mně a zůstanou-li má slova ve vás. To, zůstanete-li ve mně, to je až na konci, to teď nebudeme probírat, musíme začít tím, aby v nás zůstalo Ježíšovo slovo, aby se Ježíšova nauka nevytrácela, aby se vůbec do nás mohla dostat. A toto je problém větší, než by se zdálo. Dokladem toho je právě prvotní církev. Vždyť sv. Petr a ostatní apoštolové, kam se my na ně „hrabeme“, a oni také mají určité oblasti, kde do sebe nevpustí to Ježíšovo slovo. Jedna je právě otázka té obřízky před pokřtěním pohanů.  Ježíš jasně řekl, jděte, učte........a křtěte je! Víte co je nového? Petr pokřtil pohana. Nezačíná stárnout?  Ne, je v plné síle. No, to si ho musíme „oťuknout“. To nemůže dělat. Ježíšovo slovo nezasáhlo do prvotní církve, dokud nepřišlo pronásledování. Misie mezi pohany začala až v důsledku pronásledování.  To, aby zůstalo Ježíšovo slovo v nás je aktuální.

Jan 15,9-17

Jako si Otec zamiloval mne, tak já jsem si zamiloval vás. Zůstaňte v mé lásce Zachováte-li má přikázání, zůstanete v mé lásce, jako já zachovávám přikázání svého Otce a zůstávám v jeho lásce. To jsem vám pověděl, aby moje radost byla ve vás a vaše radost, aby se naplnila........atd.

Připomeneme si jenom malý kousek, o kterém se v neděli nemluvilo. „Jste čistí slovem, které jsem k vám mluvil.“ My se ptáme: Byl to hřích, nebyl to hřích? Kdo nedělá hříchy, přijde do nebe. Kdežto židé ještě měli tzv.parametr – čistý, nečistý. Tato vlastnost člověka vůbec nebyla hříchem. Např. nečistá byla žena nějakou dobu po porodu, nečistý byl malomocný, nečistý byl, ten kdo ošetřoval nemocného a ten člověk umřel. Takže vidíme, že tady to „nečistý“ vůbec nejsou hříchy a není to nutně spjato s hříchem. Ten nečistý nesměl jít mezi lidi. Musel se vykoupat, počkat do večera atd. a pak mohl jít mezi lidi. V NZ toto „čistý – nečistý“ neplatí. To starozákonní. Ale pozor ! Ježíš má  „čistý – nečistý“ také. Ale to není to, jak my říkáme, nečisté myšlenky (6. přikázání).  To „čistý – nečistý“, které platí v NZ , ale je bohužel opomíjeno, znamená toto: Člověče, abys mohl jít mezi lidi, abys mohl přinést oběť do chrámu, musíš být čistý. (Teď je to napřed převedeno na to starozákonní.) A to nejen umytý, ale čistý, řekněme i z toho hlediska, těm židům se to mohlo zdát divné. Ale my víme, že malomocný byl infikován a nemohl jít mezi lidi. Ten, kdo se postaral o umírajícího, když ten člověk umíral na nějakou infekční chorobu, tak ten člověk také se měl očistit (dneska by se také umyl, aby neonemocněl). I když to byla třeba hygienická opatření, oni nám chtějí něco napovědět. Abychom se zamysleli nad tou problematikou, že i když si myslíme,, že neděláme žádné hříchy, že s námi nemusí být všechno v pořádku. Že třeba i dobré skutky mohou být zdrojem nečistoty, té novozákonní. Ježíš např. říká sv.Petrovi: Jste čistí slovem a jestliže tě neumyji, tak nevejdeš. Petr říká, Tak to mně umyj celého. A Ježíš na to říká, kdo se vykoupal,  je čistý a potřebuje si umýt jenom nohy. Když se vykoupal v rybníku, je čistý, když jde domů, zapráší si nohy a ty si musí umýt. Čili, tady vidíme jednu věc, že Ježíš má na mysli nečistotu, ta nečistota není hřích v našem slova smyslu, ale ta nečistota působí, že člověk Ježíšovi nerozumí. Jsou to nesprávné názory, nedomyšlené dobré skutky atd. Ale to nečisté to jsou věci, které nejsou hříchem a přesto toho člověka na cestě k Bohu zdržuje, ba znemožňuje. Uvědomte si, že Ježíš říká, půjdeme do Jeruzaléma, Syn člověka bude vydán, bude zabit. Sv. Petr na to říká, kdepak to se ti nestane. On to nebyl hřích, protože hřích je vědomé a dobrovolné přestoupení Božího zákona. Ale Petr v té chvíli si neuvědomoval jakou hloupost dělá. Mohl to být dokonce dobrý skutek. Neboť když Ježíš např. na Zelený Čtvrtek říká, této noci pohoršíte se nade mnou a Petr říká, kdyby všichni se pohoršili, já se nikdy nepohorším a přísahá Ježíšovi věrnost. A Ježíš mu říká, dřív než kohout 2x zakokrhá, 3x mně zapřeš. Uvědomte si, že ten sv. Petr, když viděl Ježíše smutného, že např. ta přísaha věrnosti  mohla by snad dodat Ježíšovi kuráž. Nebo druhá věc, sv. Petr si mohl myslet, ano, mohl bych zradit, tak se pro jistotu zavážu přísahou, abych ve slabé chvilce neselhal. Čili, neposuzujme to z hlediska novozákonního, ale z hlediska, řekněme starozákonního      a ta přísaha by byla hodnocena jako dobrý skutek, on se chce zavázat, aby ve slabé chvilce nezaváhal, neselhal a proto přísahá. A přesto sv. Petr i když nedělal hříchy, tak dělal chybu horší než jsou hříchy a z té chyby ho vyléčil hřích. Když Petr Ježíše zapřel a ještě křivě odpřísáhl, že ho nezná, pak se začal zamýšlet a teď mu dochází v čem dělal tu chybu. Tak já ho považuji za Mesiáše, takový je to prorok. On mi říká, že ho zapřu a já místo toho, abych řekl, Ježíši, prosím tě, co mám dělat, já se tomu chci vyhnout, on by mi řekl, víš co, Petře, nechoď k ohni. A já, místo abych se zeptal přísahám věrnost. Tohle je velice důležité, abychom pochopili ten problém dobrých skutků, který není jenom v tom, že si říkám, já nebudu hřešit, tady je víc v problematice dobrých skutků. A právě v tom úsilí o polepšení je velmi často špatná představa toho, co je dobré. To je ta nečistota. To si Petr aspoň z části uvědomil právě na základě hříchu. Toto je nesmírně důležitý faktor a proto Bůh nechává přicházet hřích, aby s námi zalomcoval, abychom začali hledat, co on považuje za nečisté. A co my považujeme třeba za v pořádku. Tohle to není ani tak obtížné, jako spíš toto: Jsou lidé, kteří berou křesťanství tak, tohle byl hřích, tak se vyzpovídám a mám pěkně pokoj. A jiní lidé, jsou, kteří se sebou opravdu chtějí pohnout a kteří třeba dělají hříchy a snaží se a nemůžou se pohnout a mají dobrou vůli, ale pohnout se nemohou. Proč?  Protože jsou tam chyby ve víře, v modlitbě, co považují za dobré, to, čemu Ježíš říká nečistota. Jste čistí slovem, které jsem k vám mluvil. To je ten pojem Ježíšovi nečistoty, který přichází v Ježíšově nauce místo té nečistoty, kterou hlásal Mojžíš. Tuhle tu pasáž můžeme zakončit slovy Ježíšovými, kdo můžeš chápat, chápej, protože ten, kdo si říká, já nebudu páchat hříchy, ten to nepochopí. Ten, kdo se poctivě zamýšlí nad tím, jak to, že se nemůže hříchů zbavit, v tomhle tom najde řešení.

Jan 15,9-15 

Jako si Otec zamiloval mne, tak já jsem si zamiloval vás. zůstaňte v mé lásce. Zachováte-li má přikázání zůstanete v mé lásce, jako já zachovávám přikázání svého Otce a zůstávám v jeho lásce. To jsem vám pověděl, aby moje radost byla ve vás a vaše radost, aby se naplnila.........atd.

1. čtení 15. kap. také velmi důležitá. Je to v době, kdy sv. Pavel začal s misií mezi pohany. Židokřesťané dodržují předpisy SZ (obřízka) a sv. Pavel už přechází na NZ. Jsou tam dva proudy a samozřejmě vzniká názorový konflikt. Je to problém přechodu na NZ. Jsou tady tzv. staromilci a progresivní (vzpomeňme si na II. Vatikánský koncil) a je zde také, resp. koná se 1. sněm. Diskutují o tom, zdali se má zachovávat celý ten komplex židovského náboženství, nebo ne. Ježíš tuhle otázku vyřešil velice jasně, ale jak vidíme, prvotním křesťanům velice jasná nebyla. Všimněme si, že „a když se dlouho tak či onak rokovalo“, aniž by někdo řekl, „víte co, Ježíš řekl tohle a tohle“. Staromilci si např. říkali, třeba se víc a víc modlit, progresivní kolem sv. Pavla zase říkali modlit se raději méně a pořádně. Poučení lidé vědí, že v mnohosti modliteb číhá větší nebezpečí, než by se zdálo. Když ta diskuse nikam nevedla, vstal sv. Petr a po několika úvodních slovech jakoby bouchnul pěstí do stolu „Proč pokoušíte Boha tím, že učedníkům navlékáte chomout, který jsme nemohli snést ani my ani naši otcové.“ Jinými slovy: Přestaňte už s tím  prázdným hromaděním modliteb, přejděte konečně na novozákonní způsob myšlení (dnes bychom řekli, začněte se konečně zabývat evangeliem a přestaňte hromadit modlitby podle  svého vkusu). Ta problematika se týká i nás. To „modlím se dobře? radši přidám“ se týká mnoha dnešních lidí. Druhý typ lidí se naopak zamýšlí nad tím, zda chyba není v té jeho modlitbě. Vzhledem k tomu, že sv. Pavel nedovedl pochopit, proč pohané snadněji přijímají křesťanství než židé, tak zčásti intuitivně, zčásti vědomě odmítá tu bigotnost, kterou by rádi prosadili ti konzervativní. Nemáme čas se tím dále zabývat, chce si to přečíst a kdo bude mít dotazy, rád mu je zodpovím.  K evangeliu bych chtěl říci toto: „Jako si otec zamiloval mne, tak jsem si já.......“. My máme představu Boha suveréna, který vydává předpisy, které sám nemusí dodržovat. Často se říká: oheň je dobrý sluha, ale zlý pán. Vícekrát jsme si ti řekli, že oheň není ani sluha ani pán. Oheň hoří vždy podle svých fyzikálních zákonů, ať ho prosíme jak chceme. Je pouze otázkou, jak my ty jeho zákony známe a respektujeme. Podobně, dění v přírodě probíhá  podle předem daných zákonů. Hmota přísně dodržuje fyzikální zákony, my jí neporučíme a ona neporučí nám. Ona si jde svou cestou. Proč to říkám? No proto, že zapomínáme, že u Boha platí totéž, že Bůh není nějaký despota, který si vymýšlí přikázání, ale, že Bůh ve svém jednání se řídí stejnými zásadami, které chce po nás. Bůh není diktátor, rozmazlený král, který si poručí a ostatní ho mají obskakovat  (i když by měl na to právo). Problematika pobytu v nebi není v servilnosti nebo obskakování Pana Boha, ale v tom, abychom Boha pochopili a pak Bůh si bude „dělat“ co chceme my a současně, co chce On. A hlupák je člověk, když se nenamáhá, jak zákony ohně a samozřejmě ty zákony Boží pochopit. Opět zdůrazňuji, že pobyt v nebi není otázkou toho, že P. Bůh řekne „tak, ty jsi zhřešil, ale za tebe se přimlouval ten a ten, tak ty můžeš jít do nebe. A ty  druhý, ty jsi hřešil sice méně, ale za tebe se nikdo nepřimlouval, tak ty půjdeš do pekla.“ Vidíte, že když to takhle řeknu, tak to vypadá jako horor. Mladí lidé, když vstupují do manželství, tak se mají rádi. Ale, když nenajdou způsob dlouhodobého soužití, tak se to manželství rozpadne. Pobyt v  nebi je také otázkou dlouhodobého soužití s Bohem a ostatními nebešťany. To „hurá“ my se máme rádi, to není ono. V nebi jsou lidé v plném kontaktu s Bohem a s ostatními nebešťany a to klade obrovské nároky na psychické kvality těch jedinců. Je to těsné soužití lidí v kolektivu. Dobře ho pochopí ten, kdo zná tu problematiku ponorkové nemoci. Projevuje se to u lidí, kteří nedovedou řešit konflikty, střádá se to v nich až nakonec vybouchnou. Čím těsnější je ten kontakt, tím ostřeji ta krize propuká. Je to běžná věc, popsaná v psychologické literatuře. Nemuselo by to být, ale je to jenom proto, že máme nedořešené své povahy. V nebi ten kontakt je daleko hlubší, já vidím Bohu do jeho „mozku“ a on vidí do mně. Představte si, kolik manželství by vydrželo, kdyby manželé o sobě věděli, že ten druhý o něm ví všechno do poslední „kapky“ a že nic před svým partnerem neutají. To by bylo rozvodů. Spousta manželství vydrží proto, že se lidé mohou samostatně odreagovat. Jenže v nebi je trvalý kontakt a tam se nemohou odreagovat skrytě, aby o tom nikdo nevěděl. Protože jinak by to nebylo nebe. Proto teda na to nebe já musím být psychicky připraven, připraven na kontakt s Bohem, který je naprosto do poslední „nitky“ vědomí a který je trvalý. Mám zkušenosti z dobrého pracoviště, že lidé si rozumí, když dovedou něco dělat, když mají stejné názory, přístupy. Pak nejsou konflikty, ani třecí plochy. Tím vzniká situace,která se vyznačuje tím, že všichni říkají totéž a přitom současně každý si říká, co chce. Tomu, kdo to nezažil, to budu těžko vysvětlovat. Jednoduchý příklad. Když se budu ptát lidí, kolik je 2+2, tak každý bude říkat 4, a nikdo je k tomu nutit nebude. Budou to říkat svobodně a rádi. Dál to nebudu rozebírat. Konflikty vznikají tenkrát, když máme s partnerem různé názory. A tady jsme u toho, „Zachováte-li má přikázání, zůstanete v mé lásce, jako já zachovávám......“. Ježíš chápe zákonitost Božího jednání a schvaluje ji. A proto si může Ježíš dělat, co chce, a je v plném souladu s Bohem. Toto platí i se zacházením s hmotou.Když neznám její zákonitosti, může mně nepříjemně překvapit. Když ty zákonitosti znám, dělám si co chci a neexistuje, aby mi ta hmota řekla „já ti nevyhovím.“ Čili, tady platí také to „budete-li ve mně a budou-li má slova ve vás, začkoli budete prosit, dostanete.“ A samozřejmě, ne jenom v přeneseném slova smyslu, budeme-li znát ten Boží řád a budeme-li ho dodržovat (řád, který Bůh sám dodržuje) a dáme-li tomu Božímu řádu zapravdu, pak budeme mít naprosto stejné názory s Bohem, nebude v nás vznikat třecí plocha, budeme stát a toužit po tom plném kontaktu s Bohem a budeme moci být v nebi. Pokud se to nevyřeší, budou vznikat ty krizové body mezi člověkem a Bohem a ten člověk nemůže být v nebi.  Je to trochu letem světe, ale je potřebné se nad tím zamyslet.

Jan 15,9-17 +  Sk. ap. 10. kap.

Ježíš řekl svým učedníkům: „Jako Otec miloval mne, tak já jsem miloval vás. Zůstaňte v mé lásce. Zachováte-li má přikázání  a zůstanete v mé lásce, jako já jsem zachoval přikázání svého Otce a zůstávám v lásce Jeho. To jsem k vám mluvil, aby moje radost byla ve vás a vaše radost, aby se naplnila......atd. Nikdo nemá větší lásku, než ten, kdo za své přátele položí život........atd. Ne vy jste vyvolili mne, ale já jsem vyvolil vás.........atd.

Zamysleme se nad jednou věcí, která je pro nás velice akutní. My často říkáme, miluji Boha, slibuji se polepšit atd. Tady je jedna věc: Vy jste moji přátelé, když děláte, co já vám přikazuji. No, to my přece děláme, plníme Desatero, takhle řekne ledaskdo. Nu, a vidíte, ani sv. Peter a sv. Jan to o sobě nemohli říct, ba ani celá prvotní církev. Jak my jsme daleko lepší než sv. Petr a sv. Jan atd. !? Hned si to totiž dokážeme. Ne, že my jsme „lepší“. My jsme totiž zúžili pohled  na to, co je křesťanství, na, abych tak řekl, „vykuchané Desatero“. My neznáme pořádně ani to Desatero a tím spíš ne celý Mojžíšův zákon, a tím spíš ne celou Ježíšovu představu, jak on si představuje pořádného křesťana. My zpytujeme svědomí, jestli jsme se pomodlili, ale neoptáme se jak. Teď se zadíváme jenom na ty dějiny. Je dobré doma si přečíst tu 10. a 11. kap. Sk.ap. a teď si tam přečíst tu historii „pokřtění prvního pohana“. Když Petr přišel do Caesareje, Kornélius mu šel vstříc, padl mu k nohám, Petr ho zvedl se slovy, vstaň i já jsem člověk. Pak kousek dál,když Petr slyší líčení Kornélia, jak se mu zjevil anděl a že ho poslal za Petrem – a my si musíme uvědomit, že on ho poslal na adresu. Představte si, že by k vám někdo přišel, vy náhodou budete na návštěvě u známých a nikdo o tom neví. A teď někdo přijde a řekne, prosím vás, je tady pan X.Y.? No, to jsem já. A takhle to bylo s Petrem. Byl u Šimona, koželuha a anděl Kornéliovi říká, jdi do Caesareje do domu Šimona, koželuha, tam je na návštěvě  Šimon, zvaný Kéfas. Když Petr tohle to slyší, říká, teď už opravdu chápu, že Bůh nikomu nestraní. Petr ještě začne povídat dál, takový úvod k té problematice křesťanství a najednou se opakují Letnice, seslání Ducha Sv. A teď ten úryvek, když Petr ještě mluvil, sestoupil Duch Sv. na všechny, kdo tu řeč poslouchali – všechny pohany. A žasli věřící obrácení ze židovství, že i na pohany byl vylit dar Ducha Sv.  Žasli. Vidíte, když se na to takhle podíváme, tak vidíme, prostě jenom vylíčený kus historie prvotní církve. Ale my si musíme uvědomit jinou věc. Když Ježíš vstal z mrtvých, tak říká, zůstaňte zatím ve městě (apoštolové a učedníci jsou v Jeruzalémě), dokud nebudete vybaveni mocí shůry. A pak půjdete a budete hlásat tuto zvěst po celém Judsku, po celé Palestině a po celém světě. Učte všechny národy a křtěte je „Ve jménu Otce, Syna i Ducha Svatého.“ A jinde zase říká (Mk.16.kap): A ti, kdo uvěří, pak budou mluvit cizími jazyky, uzdravovat nemocné, kdyby co jedovatého pili......atd. Čili, představte si někoho, kdo když vy řeknete, dneska je neděle, on řekne dneska je neděle? To je zajímavé. Tak si budete myslet, že si dělá legraci. A když uvidíte, že to bere vážně a že se diví, tak si řeknete, že je buď pomatený, že ztratil pojem o čase, a nebo ležel v příkopě opilý a teď neví, jestli tam ležel den nebo týden. „Oni se diví. Tak on Duch Sv. sestoupil i na pohany?“ Musíme to dát do souvislosti s tím, že Ježíš tohle to říká: Jděte, učte všechny národy, křtěte je! Tohle to s tím Kornéliem se odehrálo dlouho, kdo ví kolik let, po Ježíšově nanebevstoupení. Mnohokrát jsme si říkali, že k misiím vůbec nedocházelo, dokavaď nepřišlo pronásledování spojené se Štěpánem. Seděli v Jeruzalémě, nehli se, nesli do misií, jak to bylo nařízeno Ježíšem. Tady, když Petr jde  a pokřtí toho prvního pohana, ti, co jsou s Petrem se diví, jéje, ta Duch Sv. sestoupil i na ně? Také Petr se diví:  No, teď opravdu chápu, že Bůh bere na milost i pohany, že nikomu nestraní. Uvědomte si, že to, co řekl Ježíš, jakoby neexistovalo. Ale pak dál v 11. kap. Sk. ap., vidíme jednu věc, Petr přijde do Jeruzaléma a tam ho nečeká: „Prosím tě, Petře, vyprávěj.“ Tam jsou všichni shromážděni, patřičně napumpováni a začnou Petrovi vytýkat, co je to za opovážlivost, co to provedl za nesmysl. Člověče, ty si pokřtil pohana, co si to troufáš? A Petr se musí bránit. Takže Ježíšova slova: Jděte do celého světa,.......atd. a nebo Zůstaňte ve městě, dokud nebudete vybaveni mocí, bude to trvat málo dní a potom mi budete svědky nejen v Jeruzalémě a v Judsku, ale v celé Palestině a po celém světě. Nebo to, co nám zachycuje konec evangelia sv.Mk.…A ti, kdo uvěří, budou mluvit cizími jazyky, uzdravovat atd., tak tato slova, jako kdyby vůbec neexistovala. To si musíme uvědomit! Vy jste moji přátelé, když děláte, co vám přikazuji. Přikázal Ježíš apoštolům jít a křtít všechny? Přikázal. A oni šli až pod tlakem situace. Ježíš jim něco nařizuje a oni to nedělají, dokavaď nenastane pronásledování. Tam je zpráva (ve Sk.ap.): Ti, kdo se po pronásledování Štěpána rozprchli, přišli do těch svých domovských krajů, mezi pohany a začali hovořit o Ježíšovi. Ale hlásali Krista jenom židům. A jenom někteří z nich začali hovořit o Kristu s pohany. A pak si klademe otázku, proč ta prvotní církev musela být pronásledována. Oni by vůbec nešli do misií, vůbec nepokřtili pohany, oni by zůstali ležet jako nějaká mumie někde v pyramidě a vůbec se nepohnuli. Kdyby nebylo pronásledování prvotní církve, my bychom vůbec nebyli křesťany. Toto je skutečnost. Často se ptáme, proč člověk trpí. Tady máme odpověď. Že nechápeme Ježíšovu představu o tom, co je křesťanství a co není. Ženeme se do něčeho, co za křesťanství považujeme, ale Ježíš to třeba za křesťanství nepovažuje. A tak když se nehýbáme, jako ta prvotní církev, tak se nemůžeme divit, že Bůh nás vyburcuje a používá k tomu prostředky : pokušení, hřích, nemoci, no a tam bylo to pronásledování. Ty židovské pogromy za Hitlera, ty jsou téhož druhu, to souvisí se špatnou četbou Mojžíšova zákona. Kdyby židé Mojžíšův zákon a proroky četli pořádně, nemohli by být židy, protože by nutně dospěli k tomu, že Mesiáš už dávno přišel. Jenže nás se to přece netýká, že?!  My věříme. To je to nejhorší. Kdybychom byli alespoň tak „málo věřící“ jako  sv. Petr a miláček Páně Jan.

Jan 16,5-15.

Ježíš řekl svým učedníkům. ještě mnoho jiného bych vám měl povědět, teď však byste to nesnesli. Ale až přijde On, Duch pravdy, uvede vás do veškeré pravdy, nebo nebude mluvit sám ze sebe, ale bude mluvit to,  co uslyší a oznámí vám co má přijít. On mě oslaví, neboť z mého vezme a zvěstuje vám........atd.

Když tuhletu pasáž čteme, tak ji obyčejně nedomyslíme i když je to pasáž z té poslední vyučovací lekce Ježíšovi. Tak téhle rozumět můžeme. Ale, jednak my se nezamýšlíme nad tím, že v náboženství jsou věci, jako např. při studiu medicíny, fyziky, ale pozor! Napřed musí do 1. třídy, do 2., do 3., atd., pak na gymnasium a na vysokou. Ale chtít rovnou jít do té poslední – vysoké, tak to by tam mohl být naložen 1 000 let, a vůbec z toho nebude nic vědět. Ty věci jsou srozumitelné pouze pro toho, kdo prodělal předchozí výuku. Ježíš má svůj plán. A apoštolové, tím spíš ostatní židé, Ježíšovi nerozuměli. Oni nevědí, že se odchylují od Ježíšovi nauky. Ale prostě Ježíš něco říká a jako „když hází hrách na zeď“. Jednou z takových věcí bylo, když Ježíš řekl po svém zmrtvýchvstání: „Jděte do celého světa, učte všechny národy a křtěte je!“ Jenže oni seděli pěkně v Jeruzalémě, vůbec je nenapadlo jít do misií, dokavaď nepřišlo pronásledování. Kdyby nebylo došlo k pronásledování v souvislosti se zabitím Štěpána, tak by prvotní církev seděla dodnes v Jeruzalémě a my bychom o křesťanství vůbec nic nevěděli. Ono se to zdá trošku silné, ale toto jsou fakta. Víme, když Petr doslova pod tlakem Ducha Svatého pokřtil pohana Kornélia, tak ho volají „na kobereček“. „Cos to provedl? Tys pokřtil pohana.“ A Petr se musí bránit, přesto, že Ježíš naprosto jasně řekl: Jděte do celého světa, učte.......... Ale, Petr se musel bránit. V 10. kap. skutků ap.  vidíte zjevení, které měl kraťounce před tím pokřtěním Kornélia. Tam také vidíme „ne“ Petrovo. A je to zase věc, která souvisí s problémem „čistý – nečistý“. Čistý podle SZ a podle NZ. Ve SZ se nesměly jíst určité druhy masa, např. vepřové. V NZ padá tento aspekt, ale zůstává ta stránka „čistý – nečistý“. Z hlediska chápání se jenom krátce zmíním. Čili, klidně jíst vepřové maso, ale přemýšlet o tom, jestli moje vědomosti o Bohu jsou v pořádku a jestli nemám pomíchané správné a nesprávné názory. Jestli nemám zamícháno to, co řekl Ježíš a to, co vykládal pan rabín (z hlediska apoštolů). Vidíme, že apoštolové podle toho, co řekl rabín, Ježíše kontrolovali a když to nesouhlasilo s tím , co řekl rabín, tak řekli: „ne, takhle to není“. Tady vidíme tento jev, on je lépe vidět na jiných věcech. Představte si, že by žák přešel do další třídy, třeba do 2., a neuměl by vůbec číst. Tak takový žák propadá. Ovšem, Ježíš už odchází, vystupuje na nebe, vlastně jsou to repetenti, je to sice drastické, ale najděte si to  (10.kap. Sk. ap.  a  15.kap. Mt. a 7. kap. Mk)  kde jasně říká, neposkvrňuje co vchází, poskvrňuje co vychází. Klidně můžete jíst každé maso. A takto prohlásil za čisté všechny druhy pokrmů. Přestože toto Ježíš řekl, sv. Petr, kdoví jak dlouho po seslání Ducha Svatého má vidění, kde Bůh mu říká: „vstaň Petře, zabíjej a jez!“ A Petr: „Ani za nic, dosud jsem nic nečistého nejedl.“ Čili, právě tady vidíme ten jev, kdy Bůh Petrovi něco říká, ale Petr to nepřijímá. To je jeden pohled na to, mám vám mnoho co říci, ale teď byste to nevydrželi. Ježíš by nám toho chtěl vysvětlit spoustu, ale dokavaď my takhle myslíme, že prostě neopravujeme svoje myšlení, ale vybíráme si z evangelia, co se nám líbí, místo abychom si řekli, tak počkat, tak tady v tom evangeliu je něco, co neštymuje s mými dosavadními názory, moje dosavadní názory musím opravit. Dokavaď takhle nejednáme a dokavaď  říkáme, ale to je těžké a přeskočíme to, do té doby také nám evangelium nemůže říci, co nám říci chce. A proto jsou nejasnosti ve víře, pochybnosti, hříchy, nezdary v různých životních situacích. Někdo o tom ví, někdo o tom vůbec neví, ale prostě si jede po svém a sebelepší učitel  mu nemůže nic vysvětlit. Proč? Vidíte, že i Ježíš tady , jak se tak říká, vzdal boj. Mám vím mnoho co říct, ještě mnoho jiného bych vám měl povědět, teď však by jste to nesnesli. Pozor! Komentáře nebo zbožné knížky dost často konstatují, ale po seslání Ducha Sv. bylo všechno v pořádku. Přečtěte si Sk. apoštolů a uvidíte. O seslání Ducha Sv. se mluví – je to 1.a 2. kap. Sk. ap. , to je ta doba seslání Ducha Sv., a krátce po něm. To, co jsem vám řekl o Petrovi, jak říká, ani za nic, to je doba daleko pozdější – 10. kap. Sk. Čili, až přijde Duch pravdy, uvede vás do veškeré pravdy, tak to není v tom smyslu, že hned o Letnicích apoštolové byli ve všem v pořádku. Nebo, že hned po biřmování jsem totálně v pořádku. Tady mohou být resty, třeba celoživotní a ten člověk se z toho třeba vůbec nemusí vymotat. Tak to, až přijde Duch pravdy, uvede vás do veškeré pravdy, se netýká toho načasovaného letničního, ale nutno to chápat takhle : My nemáme příležitost setkat se s Ježíšem, my čteme evangelium a máme ve svém mozku podobné bariéry, zábrany, jako měli apoštolové. Bylo by dobré, kdyby Ježíš mohl říct, víš, já jsem to myslel tak a tak. Ježíš se teď už neukazuje, ale to je právě ten slib, že Duch Sv. nás navede, ale my napřed musíme hledat, abychom pořádně rozuměli celému evangeliu. A samozřejmě je moc prospěšné, abychom i v těch profánních věcech si dali říct, abychom neměli v sobě vzdor, který člověk přemáhá, láme atd. My svoji víru kolikrát lámeme přes koleno.  Takže, „až přijde Duch Svatý, ten nás uvede do veškeré pravdy“, ale jenom potud, pokud budeme ochotni otevřít uši, pokud to budeme schopni snést.

Jan 16,12-15 

Ježíš řekl svým učedníkům : „Ještě mnoho bych vám měl povědět, teď však byste to nesnesli, ale až přijde on, Duch pravdy, uvede vás do veškeré pravdy, neboť nebude mluvit sám ze sebe, nýbrž bude mluvit to, co uslyší. A oznámí vám, co má přijít. On mně oslaví, neboť z mého vezme a zvěstuje vám. Všechno, co má Otec, je mé, proto jsem řekl, že z mého vezme a zvěstuje vám.

Je to poslední výukový celek, je to řeč Ježíšova. Ježíš měl tu svou nauku zhuštěnou do několika takových větších celků a toto je poslední.  Ježíš by rád učedníkům vysvětlil všechno, ale „mám vám mnoho co říct, nemůžete to snést.“ To jsou výrazná slova. Duch Sv. přijde a všechno vám připomene. Na povrchního čtenáře to dělá dojem, že až ten Duch Sv. přijde, že se to všechno srovná a že Duch Sv. všechno připomene. Tím Ježíš nechce říkat, že on by na to nestačil a že přijde Duch Sv. a že on to srovná. Ba dokonce tím Ježíš ani nechce říct, že po seslání Ducha Sv. si všichni dají říct. Tato věta neříká, že po seslání Ducha Sv. se všechno spraví, ale, že po Ježíšově smrti – Ježíš bude vzkříšen, 40 dní se bude ukazovat a pak přeruší s lidmi kontakt. A lidstvo, které mělo příležitost setkávat se s Bohem tváří v tvář, nebude už mít příležitost setkávat se s Ježíšem tváří v tvář a tuto funkci spojovacího článku převezme právě Duch Sv. To, co kázal Ježíš učedníkům, těm, kteří byli jeho současníky, Duch Sv. bude připomínat těm dalším generacím, takže všichni lidé budou mít stejnou příležitost, seznámit se s Boží naukou, tak, jako ji měli apoštolové. Zdaleka ta věta a vůbec Ježíš nechce říct, že až přijde Duch Sv., všechno bude v pořádku. Vlastně bych to ani nemusel citovat, dost často jsme si to připomínali, vidíme to na samotných apoštolech. Ježíš např. připomíná ve zjevení sv.Petrovi (10.kap. Sk.) aby už konečně přešel ze starozákonního na novozákonní myšlení (Zjevení jak se snáší s nebe prostěradlo se všelijakými pokrmy). A to je už pár let po Seslání Ducha Sv. a Petr říká : „Ani za nic, Pane.....“. Teď dochází k pokřtění Kornélia , do kterého se sv. Petrovi také nechce, ačkoli Ježíš jasně říkal, jděte do celého světa, učte všechny národy...atd. A když sv.Petr přijde do Jeruzaléma, tam už o tom vědí a sv.Petra volají apoštolové a všichni věřící  „na koberec“, cos to prosím tě, prováděl ? Tady vidíme, že věci, které  Ježíš dávno nařídil ( udělat po svém zmrtvýchvstání) se nekonají. Vidíme, že ta věta vůbec nechce říct, že po seslání Ducha Sv. bude všechno v pořádku. Ta věta nám pouze říká, že i my se můžeme dopracovat stejné míry kontaktu s Bohem, jako měli apoštolové, když mohli komunikovat s Ježíšem. Samozřejmě, oni Ježíše mohli vidět, my ne, ale ono nejde o to vidět Ježíše, jde o to, od Ježíše se dozvědět, od Ježíš si vyžádat věci, které potřebujeme, jde o to porozumět Bibli, hlavně evangeliu. Oni se mohli zeptat Ježíše přímo, my tu možnost nemáme. Tady funguje ten Duch.Sv. Ale – jak jsem řekl – jestli někdo Ježíšovi říkal, to takhle není, tak ten bude zrovna tak umlčovat Ducha Sv. Když sv. Petr řekl Ježíšovi, kdepak, to se ti nestane, dostal vynadáno. Duch Sv. má dva symboly. To nejsou lidské symboly (obrázky a pod.), ale oheň, který se objevil nad hlavami a současně holubice. Ten oheň i ta holubice vystihují Ducha Sv. velmi dobře. Víte, ono na tu holubičku stačí udělat „pšt“ a ona ulítne. Možná jste viděli, jak zaměstnanci DP řežou tramvajové koleje. Řežou je ohněm. Takový oheň se prokouše nevím, čím vším. Ale docela snadno se dá uhasit. A Ježíšovi říct, kdepak, to se ti nestane, tak Petr dostal vynadáno. Kdežto Duch Sv. zmlkne. Jako holubička „pšt“ uletí. Hele nemotej se holubičko do cesty! Musíme si uvědomit, že na nás záleží, jestli budeme otevírat svůj mozek tomu, co nám říká Bůh. Kolikrát prosíme, modlíme se a nevím, co všechno jsme ochotni udělat, ale nedovedeme otevřít svůj mozek. Tam, kde bychom měli vzít do ruky evangelium, zamýšlet se nad ním, místo toho děláme předsevzetí. To je chyba, protože my musíme vědět, co nám Ježíš říká  a teprve potom chtít měnit svůj život. Mnozí dělají předsevzetí a vůbec se neptají, jestli Bůh o ta naše předsevzetí má zájem a jestli ta naše předsevzetí budou nějak účinná. Tohle to jsme si chtěli říct proto, že máme tady tu větičku „Mám vám mnoho co říct, ale teď to nemůžete snést“. Je to věta, která se týká i apoštolů, proč bychom si nemohli připustit, že se v ledačem může týkat i nás, a my o tom nevíme. A tak, přátelé, je dobré si uvědomit, že Ježíš nám má mnoho co říct,ale to, že nerozumíme, není proto, že On nám to neřekl, ale proto, že my ho nepouštíme ke slovu. Jistě, na mnoho věcí se ho ptáme, a toužíme po Boží odpovědi a ona nepřichází. Jistě, my chceme vědět, abych tak řekl, znát nějaké složité výpočty, chceme vysvětlit třeba integrály, ale nemáme ponětí o sečítání. A On nám chce vykládat o sečítání a to my nechceme poslouchat.. Prostě chceme odpověď na naše otázky, ale nerespektujeme, co On nám včera, třeba i dávno, řekl. A to jsme nechali a necháváme být. Pak se nemůžeme divit, že naše prosby zůstávají bez odpovědi.Protože,  třeba, že před 10, 15 léty jsme přestali poslouchat, co nám říká. Zamyslet se !!!

Jan 16,12-15

 „Ježíš řekl svým učedníkům: „Mám vám ještě mnoho  co říct, ale nemůžete to snést. Ale až přijde on, Duch pravdy, uvede vás do celé pravdy. On totiž nebude mluvit sám ze sebe, ale bude mluvit to, co uslyší a oznámí vám, co má přijít. On mně oslaví, protože z mého vezme a vám to oznámí.Všechno, co má otec je moje, proto jsem řekl, že z mého vezme a vám to oznámí“.

Dnes máme svátek, kdy si připomínáme nejsvětější Trojici. Všichni víme, že jde o něco vážného. Ale kolik lidí vlastně pořádně ví o co jde. Leckdo si řekne: „No, to je tajemství“. Takže chceme se zamyslet nad tou problematikou. Jenže já vám nebudu povídat, jak to s tou nejsvětější Trojicí je a to ze zcela jednoduchého důvodu, protože v Evangeliu je to docela jednoduše a pěkně popsáno. Víte, člověk o určitých místech může mluvit tenkrát, když tam byl. Tedy, když se budu chtít dovědět něco o tom, jak to vypadá v Africe, tak se nebudu vyptávat eskymáka, ale někoho, kdo v té Africe byl, nebo v ní žije, a navíc vím, že ten člověk nepovídá hlouposti. V otázce zeměpisu, já si nemohu ověřit a jsem  odkázán na to, co mi ten člověk řekne. Když budu chtít vědět, jak to vypadá v Grónsku, vyhledám eskymáka, když budu chtít vědět jak to vypadá v Africe, vyhledám černocha. Upozorňuji, že nelze si všechno tady ověřit. Žádný profesor zeměpisu nebyl všude. Koneckonců i v Praze se najde spousta míst, kde rodilý Pražák nikdy nebyl. Prostě nedá se to všechno prochodit a stihnout.  Jak je to v případě matematiky a fyziky? Potřebuji aby mi někdo matematiku vysvětlil? Ano. Jak poznám, že ten člověk to vysvětluje správně?  Tady jsme u toho, že u dobrého výkladu matematiky, já nejsem odkázán na to, abych si řekl, zda-li mohu, nebo nemohu tomu vyučujícímu věřit. Tam si to mohu ověřit sám.  Tady jsme u jedné zajímavé věci. Ježíš, když mluví říká: „Jak to, že sami od sebe nerozeznáte“. My máme řadu potíží v náboženství jen a jen proto, že nepoužíváme to vysvětlení, které podává Ježíš, my si nepřečteme  Evangelium, my se nezakousneme do těch věcí, které jsou na první pohled nejasné. Když se člověk do toho zakousne, za nějaký čas zjistí, že ono je to jednoduché a jasné. To říkám z vlastní zkušenosti. Před pár lety, normálně jsem četl Písmo svaté. Nejednou jsem pozoroval, že se mi do toho nějak nechce, tak, jako dříve. Říkal jsem si: „Tak co to znamená ? Písmo přece musím číst, zvlášť Evangelium, nyní se mi do toho přestává chtít, v čem to vězí?“  Nutit se do toho, to není ono.  Co, když je např. chyba v tom, jak to čtu, nebo čtu věci, které jsem už mnohokrát četl a znám je a nyní  se mám do toho nutit. Řekl jsem si, že si najdu místa, která nebudou zrovna dvakrát jasná. No a vybral jsem si 6. kap. Ev. sv. Jana. Tam byly všelijaké věty Otec je ve mně a já jsem v Otci atd. Ty věci jsem měl z bohoslovecké fakulty dobře nastudované a pamatuji si je dodnes. To místo mi nebylo zrovna nejjasnější. Říkal jsem si, ono se to týká svátosti Oltářní. Řekl jsem si:  „Tak a pořádně se nad tím zamyslíš“. Nyní jsem se do toho místa „zakousl“ a začal jsem uvažovat. Najednou jsem začal zírat, že tomu místu jsem dříve vůbec nerozuměl a myslel si, že rozumím. Považoval jsem to dříve za nadnesené a obrazné rčení. Nyní jsem začal vidět,  že ten sv. Jan mluví velice prostě, málem přízemně. Tam žádné obrazné rčení není. Připomínalo mi to velice dobrý výklad v oblasti přírodních věd, kde člověk mohl zaujmout stanovisko vůči každé větě, kde každé slovo má svůj význam. Tak jsem začal číst sv. Jana a najednou mi vyvstávaly věci, o kterých jsem byl přesvědčen, že je znám a zjistil jsem, že je vůbec neznám.  Tak jsem začal zírat a zjišťovat, že je naprosto jasné to Janovo Evangelium a co je rozhodující i naprosto průkazné. Člověk ke každé věci může říct: „Ano, tohle existuje“. Proč o tom mluvím dnes. Protože právě tam je krásně popsán problém Nejsvětější Trojice.  Připomínám však, Janovo Evangelium není žádný „slabikář“ pro začátečníky (v křesťanství). A jen tak vysvětlit něco. Nebudu si hrát na chytřejšího než byl Ježíš a než byl sv. Jan, miláček Páně. To Janovo Evangelium, to je věc, nad kterou se musím zamyslet. A když se zamyslím, tak pochopím. A když pochopím, mohu říct: „Ano, je to tak, nebo není to tak“. Dávněji, když jsem učil ve škole, vysvětloval jsem problém Nejsvětější Trojice tak, jak se to běžně říká. Např. se běžně říká : „Nejsvětější Trojice , to je Bůh Otec, Bůh Syn, Bůh Duch Svatý a přesto je to jediný Bůh. To je tajemství děti.  Abychom si to přiblížili, tak si můžeme říct: Máme strom, ten strom má korunu, má kmen a kořeny a je to jediný strom. Tady šlo o ten problém, říká se tři (Otec, Syn + Duch Sv.) a pak se řekne, je to jediný  Pán. To přirovnání vypadá pěkně. Podobně přirovnání : Máme trojúhelník, ten má 3 strany a přesto je to jeden trojúhelník. Zrovna tak, Bůh má 3 božské osoby a přesto je to jediný Bůh, také vypadá pěkně. Víme však, že každá božská osoba je jediný Bůh. Proto se dá hned říct, že nikdo z nás není tak hloupý, aby si pletl přímku s trojúhelníkem. Podobně nikdo není tak hloupý, aby si pletl a říkal, že jablka rostou na kořeni. Každý ví, že přímka je část trojúhelníku a koruna část stromu a ne  celý trojúhelník resp. celý strom. Podobně kmen a kořeny jsou části stromu. My si musíme uvědomit, že každá božská osoba je kompletní Bůh úplně, přitom dohromady tvoří Boha jediného. Tady je chyba v tom, že se hovoří o stromu jako modelu Nejsvětější Trojice, ale kde ho najdete v Evangeliu. Tam neexistuje. Tam sice je: „Já jsem kmen a vy jste ratolesti“,  ale to je docela něco jiného.

Na vikariátském shromáždění se objevil jiný model – voda, led a pára. Zní to pěkně. Jenže stabilně vedle sebe led, voda a pára nemohou existovat. Tento problém Nejsvětější Trojice vždy vrtal lidem v hlavě. Ono je to správné, když to člověku vrtá v hlavě. Chyba však je, když si člověk nepřečte, co Bůh sám o sobě říká. Také existoval blud, který byl odsouzen a který říkal: „Ve Starém zákoně Bůh promlouvá jako přísný Jahve, potom mluvil jako laskavý Pán Ježíš a nyní působí jako Duch Svatý. Tento blud koresponduje divadlu Spejbla a Hurvínka, kde pan Kirschner jednou mluví Spejbla a jednou (jindy) Hurvínka. Nejsvětější Trojice není bytost, která „mluví“ třemi hlasy, hlasem Jahve, hlasem Ježíše a hlasem Ducha Svatého. Představa voda, led a pára, vidíme, že je také nesprávná.  Dokud se člověk některé z těchto představ drží, tak se nikam nedopracuje. Nyní si leckdo řekne: „ No tak kdy už nám konečně řekneš , velebný pane,  jak je to s tou Nejsvětější Trojicí“. Tak drazí přátelé, já vám nebudu vysvětlovat a nevysvětlím to, co už vysvětlil Ježíš. Ty věci nejlépe ví o sobě ten on sám. Když se budu chtít něco od člověka dovědět, budu se ho snažit nejdříve otestovat atd. Když budu chtít vědět, jak je to v Africe, budu se ptát černocha atd. (viz začátek). Když chci vědět, jak je to s tím Bohem a s tou Nejsvětější Trojicí (což mimochodem my vždy plácáme na to slovo tajemství), tak nejlepší je zeptat se toho kdo v nebi byl. Toho, kdo mluví sám o sobě. A Evangelium je překrásná nauka.    (Záznam nebyl dokončen, slabé baterie).

V závěru bylo řečeno a opakováno, že tyto pasáže Evangelia nejsou pro začátečníky „čtenáře“ a proto se zdají těžké a spíše nepochopitelné. Proto je třeba  zvládnout nejdříve dřívější Ježíšovu nauku, jak ji zachycují další tři evangelisté. Problém Eucharistie a Nejsvětější Trojice Ježíš zařadil až na konec své výuky a tu přednášku nelze vypustit nebo přeskočit. Pozor! Ježíš byl dobrý učitel a měl svoji výuku dostatečně „promyšlenou“. Budu – li se ptát, Bůh mi pošle do cesty někoho, kdo mi poradí, jak na to. Když ale ty šance promarním kvůli pohodlnosti si nenamáhat mozek, nebo neochoty se vzdát svých špatných představ, pak se nehnu z místa. Pak ale Bůh za to nemůže. Jak může být někdo dobrý křesťan, nebo chce být, když mu je lhostejné, co Ježíš říkal, nečte  Evangelium a navíc si vytváří špatné představy.

Problém  nebe nevězí v tom, že Pán Bůh někomu svoji milost dá a někomu ne. Bůh každému nabídne alespoň minimální místo v nebi, ale že každý zavrženec to odmítne. Týká se to např. i Ježíšovy nauky. Mám vám mnoho co říci, ale nemůžete to snést.  Proč?  Protože trvají na svém. To není proto, že by Bůh nedával dostatek svých milostí, to není proto, že by Ježíš byl špatný učitel, který říká složité věci, ale že si žáci „sedí“ na mozku. „Až přijde Duch  pravdy, on vás uvede do veškeré pravdy“. To je bohužel často špatně chápané. Nesmíme zapomenout, že člověk, který dokázal říci Ježíšovi „To takhle není“, totéž dokáže říci  i Duchu Svatému. Sv. Petr je někdo, koho si vážíme a váží si ho i P.Bůh a tomu se to přihodilo  (Kdepak to se ti nestane). V 10.kap. Sk. ap.  máme, jak Petr má zjevení – velké prostěradlo s čistými a nečistými zvířaty a Bůh mu říká – Petře , zabíjej a jez. Petr říká Bohu: Kdepak, ani za nic, Pane, dosud nic nečistého jsem nejedl. Duch sv. se neprosadí tam, kde člověk řekne ne, to takto není. Tak jako židé mohli vetovat Ježíše, tak i my můžeme vetovat Ducha sv.. Proč je tam: „Až přijde Duch pravdy, uvede vás do veškeré pravdy“. Tím Ježíš nechce říci, že Duch  sv. to potom  každému vysvětlí na co sám nestačí.  Jsou věci, na které (dalo by se říct)) ani P.Bůh nestačí. Kdyby P.Bůh „stačil“, tak by nebylo jediného zavrženého. Zdá se to divné,  protože P. Bůh je všemohoucí (to je pravda) , jenže když Bůh rozhodne, že člověku dá svobodnou vůli (právo rozhodovat), pak zpátky svoje rozhodnutí už Bůh nebere. Když člověk se rozhodne, že se s Bohem bavit nechce, tak Bůh by musel vzít člověku to právo, které mu dal. Protože mu ho nebere, je tady Boží všemohoucnost proti Božímu rozhodnutí, se kterým může disponovat už člověk.My máme často představu, že ten Duch sv. nás může vytáhnout  z kdejaké bryndy, že můžeme klidně jít svými cestami a nepřemýšlet a že P.Bůh nás pořád bude vytahovat. Musíme si uvědomit, že Bůh nám dal kus té své pravomoci. Jistě, my nedokážeme zastavit zemi na své dráze kolem slunce, ale můžeme vetovat Boha. Také to často děláme a nejsme si toho vědomi. Když čteme Evangelium a narazíme na něco, co je nám nepříjemné, mohu otočit list dál a říci si ono je to těžké, já tomu nerozumím a už jsme venku. V Evangeliu si mohu listovat jak chci, ale tváří v tvář Ježíšovi musím odpovědět na jeho otázku, zaujmout stanovisko a nebudu moci kličkovat. Místo evangelia často saháme po „zbožné“ knížce a jí nahrazujeme Evangelium. Ježíš mluvil jasnou řečí a člověk, když to nepřijímal buď ho nevnímal, a nebo dokonce řekl, kdepak to takhle není. Bůh po nás chce abychom přemýšleli. Po Panně Marii to chtěl dosti drastickým způsobem. U „Josefů“ ,když měli chvilku času, určitě si povídali o Bohu. Ježíš samozřejmě, že říkal: „Můj  otec je Bůh a dokáže se o mně postarat“, ale bylo zapotřebí, aby si to Maria uvědomila. Tak ji Ježíš postavil jednou do drastické situace. Je to ten případ s 12-letým Ježíšem v chrámě. Když ho 3. den najdou Ježíš říká: „Mami, to jsi nevěděla, kde mně máš hledat?“ Je to drastické, ale Ježíš věděl, co dělal a Maria v těchto zkouškách obstála. Ježíš nám také někdy „háže“ takové malé „špeky“ a záleží na nás, jestli se toho chytíme a budeme přemýšlet dál, nebo jestli tu nepohodlnou věc odložíme. Marii ze začátku ta odpověď nebyla jasná a nerozuměla těm slovům. Z jiných věcí víme, že výtečně chápala Ježíše a tato událost tomu dopomohla nade vší pochybnost. Maria přemýšlela. Je o ní psáno: Maria uchovávala všechna slova  ve svém srdci“. To je často náš problém. Něco slyšíme, líbí se nám to, ale protože to nezafixujeme, tak na to zapomínáme. Maria o těch věcech přemýšlí, rozváží si to a nezapomíná.

„Až přijde Duch pravdy, uvede vás do veškeré pravdy“. To neznamená, že uvede všechny lidi, ale že lidem připomene to, co jim říkal Ježíš a co za Ježíšova života nechápali, ale po Ježíšově smrti už to schopni chápat jsou.  Což je případ Petra. Viz přísaha Petra. Nejdříve dochází k závěru, že nemůže takhle zacházet s prorokem (Když kohout zakokrhal, rozplakal se). Zřejmě si také uvědomil, že se stačilo zeptat, Ježíši co mám dělat, abych tě nezapřel. On by mu možná poradil, aby nešel k ohni. Nakonec z toho byla křivá přísaha a zapření.  „To jsem Ježíšovi dělat neměl“. Petr pochopil, že sám byl a je  špatným posluchačem. To si stále ještě myslel, že Ježíš byl pouze prorok. Začal být přemýšlivější. V něčem se mu to vyplatilo, dařilo, viz případ u hrobu, kdy se sv. Janem pochopili, že Ježíš vstal z mrtvých. V jiných věcech, jako např. problém čistý- nečistý, pokřtění pohanů už tak přemýšlivý nebyl. Tam musel dostat zjevení. Jinak Petr v důsledku  zapření je už opatrný. Pěkně je to vidět i na sněmu (Skutky ap.), kdy sv. Pavel je povolán do Jeruzaléma  před radu starších, kvůli tomu, že netrvá na obřezání pohanů. Petr, když přemýšlí, tak si vzpomene, co Ježíš říkal.

         Duch Svatý je ochoten připomenout všem lidem pozdější generace,  dát všem lidem příležitost slyšet plnohodnotné Boží slovo jako měli apoštolové za života Ježíšova, ale jestli my budeme tomu Duchu Sv. rozumět, nebo ne, to je otázka stejná, jako otázka porozumění Ježíšovi. Ten, kdo dokázal říci Ježíšovi „to takhle není“, ten to dokáže  říci i Duchu Svatému. Tak jako nerozuměli  Ježíšovi ti lidé, kteří nechtěli přemýšlet, tak ti nebudou rozumět ani Duchu sv.. Duch sv. nedokáže víc než Ježíš. Protože člověk má právo Boha vetovat. Na to nesmíme zapomenout.  Jistě, Duch Sv. může hodně, ale Ježíš mohl zrovna tolik, vždyť je 2. božská osoba.  Když člověk řekne Bohu – to takhle není, tak Boha umlčí, má právo ho odmítnout a Bůh to respektuje i za cenu, že nás nechá být vůči němu hulváty. Za takových okolností ani Maria  nás nebude vítat s radostí. To je můj syn, toho poslouchejte“. To je její stanovisko. Jí nepadlo nic zadarmo do klína.

Jan 17,1-11 

„Ježíšova modlitba za učedníky“.

Vícekrát jsme si řekli, že tato poslední lekce je nabita množstvím informací. Je to velice náročné. Že je to podobná situace, jako kdyby někdo, kdo vůbec nechodil do 1. obecné a najednou stál před maturitou, či spíše na poslední zkoušce, kde obhajuje diplom, má se stát lékařem a nebo inženýrem. Mnoho slov vypadá naprosto jasně, ale nedejme se mýlit, ono to chce solidní vědomosti, když chceme číst evangelium sv. Jana. A zvlášť tuto poslední kapitolu. Ale jsou tam některé věci, které si můžeme přiblížit, které si můžeme vysvětlit. A to je např. ta poslední věta: „Sám sebe za ně posvěcuji, aby i oni byli posvěceni v pravdě.“ Musíme si uvědomit, že Ježíš je jednak Bůh, ale také člověk. Že Ježíš měl, abych tak zjednodušeně řekl,  dvoje ruce – ruce lidské a ruce Boží. Když někdo přijde o ruku, tak se učí psát druhou. Ježíš měl ruce, abychom tak řekli také „Boží mozek“, samozřejmě přesněji bychom to mohli nazvat nějak podrobněji, řekněme výkonnou moc, nebo efektor atd.  Měl jak Boží, tak lidský. Ten Boží byl plně, abych tak řekl, na úrovni Boží. Ale ten lidský se učil. A tak Ježíš samozřejmě, že si mohl ulehčit, když byl mladším chlapcem, např. řezal dříví a řekl by, ať je to poleno rozříznuto a poleno by se pěkně hladce štíplo. Když používal lidské ruce, když se učil těma lidskýma rukama pracovat, ty ruce byly ze začátku, jako každé jiné, neohebné. Když jako batolátko se Ježíšek učil chodit, tak jako každé dítě udělal  2-3 kroky a už byl na zemi. Proč to říkáme? Ježíš se nemůže posvětit jako Bůh. Ale jako člověk se snaží sám sebe posvětit v našem zájmu. Ne snad v tom smyslu, že On se, abych tak řekl, naučí za nás psát. Ale je to spíš situace učitele, který dotyčnou látku zná velmi dobře a teď ji chce vysvětlit žákům, kteří ji neznají. A tak, kdo to zažil ví, že někdy docela jasné věci dají tomu kantorovi hodně zabrat, když přemýšlí, jak to těm žákům vysvětlit. Když přemýšlí, jak to říct, aby to ty dětské mozečky pochopily. A tady jsme u Ježíše. Ježíš samozřejmě si může jednoduše vzpomenout a ví všechno, protože má paměť Boží, má k dispozici Boží intelekt. Klidně si raději řekněme, i když se to leckomu zdá primitivní, Boží mozek. Ale on chce dokázat, že lidský mozek na to stačí. A tak svým lidským mozkem přemýšlí to, co jeho Boží mozek zná. Je to s výhradou, leckomu by se to možná nezdálo, tak ať si tam dosadí nějaký vznešený termín, ale Bible už takto mluví, abychom tak řekli, primitivně. Ta primitivnost není naivita. Naivitou je spíš to, že člověk chce být povznesený. A tak je opravdu lepší si představit toho Ježíše, který má dvoje ruce, dvoje oči, dva mozky. Jistě, rozhoduje jedna vůle. A tak Ježíš může cokoliv vyřešit, pomocí toho Božího mozku, Božích rukou. Ale to, co chce Bůh od člověka, Ježíš si sám odzkouší. Ježíš sám, svým lidským mozkem promýšlí to, co chce lidem říct. Ježíš je výtečný učitel, trojnásobně výtečný. Proč?  Za prvé, je to perfektní znalec věci. Nikdo nebyl v nebi, Ježíš v nebi byl. Nezapomeňme, že i když má ty dvoje ruce, ty dva mozky, pořád je v něm jednota vědomí. Takže Ježíš může „zalovit“ v paměti a okamžitě ví, jak je to s Otcem atd. Ježíš se může kdykoliv podívat, když chce, Otce vidí, může použít těch druhých očí. A dovede s Bohem mluvit. Čili, Ježíš je perfektní učitel, ale také perfektní lingvista. Znalec jazyka. Dovede se vyjadřovat. Že s Bohem Otcem „mluví“ otcovštinou a po matce zná mateřštinu. Když nám chce teda Ježíš něco vysvětlit, tak On vlastně tu Boží vůli, kterou slyší v Otcově řeči, přeloží, jako perfektní interpret, překladatel do  mateřštiny – do lidštiny. To vypadá jako malicherné zdůrazňovat, ale za chvilku budeme u toho. Tedy, Ježíš je perfektní překladatel – to za druhé a za třetí,  Ježíš je výborný psycholog. Učitel musí znát věc a musí to umět těm žákům říct. Co je platno, když bude perfektní kantor, bezvadně umí česky a teď to má vysvětlit třeba Němci nebo Rusovi, když ten Němec nezná česky a ten Čech německy (rusky). Čili, ta práce učitele je závislá i na tom, jak je schopen se vyjadřovat, jak je schopen vyjádřit svoje myšlenky. A třetí věc je – učitel musí být dobrý psycholog. Musí si umět představit ty myšlenkové procesy, které probíhají v mozku toho žáka. A musí tu výuku dávkovat, seřadit tak, aby ji ten žák mohl pochopit. O Ježíšovi, který stál jako druhá Božská Osoba u zrodu lidstva, u zrodu andělů, nebudeme pochybovat, že by neznal, jakým způsobem člověk myslí a že by tedy nebyla splněna tato třetí podmínka dobrého učitele. Ježíš je výtečný učitel, protože se dovede s lidmi domluvit a výtečný učitel, protože zná lidskou psychologii a dovede volit nejvhodnější způsoby vyjádření. Navíc, sám si neodpustil a jako člověk si odzkoušel jednak srozumitelnost, ale také objevitelnost těch věcí, které po lidech chce. Až lidé na soudu budou říkat, já tomu nerozumím, je to pro mně moc složité, povstane mimo jiné také Ježíš a řekne, já jsem to se svým lidským tělem dokázal. Ale ty jsi hodil flintu do žita. Samozřejmě, že povstanou také lidé, to je jasné. Ale to je smysl toho „sám sebe za ně posvěcuji.“ Ježíš prostě odzkoušel recepty sám na sobě, recepty promyšlení, vyjádření těch Božích poznatků, které chtěl přeložit do lidštiny. Odzkoušel sám na sobě jednak roli učitele, jednak roli žáka. A tady jsem také u jedné věci. Bohužel se někdy najdou zbožné knížky, které chtějí objasnit to, co je v Evangeliu tzv. nesrozumitelné. Řekli jsme si, že mnoho věcí je nesrozumitelných pro prvňáčka, když se omylem dostane a stojí před maturitou. Zrovna tak civíme na spoustu věcí v evangeliu, jestliže  jsme si nedali práci s pochopením míst předchozích. Jak to, že nechápeme tuhle tu poslední Ježíšovu řeč? Protože ohrnujeme nos nad těmi předchozími řečmi Ježíšovými. Někdy se nám zdá Ježíšův způsob primitivní. Podobenství?! No, podobenství!  Kde najdete katechizmus, který vám pořádně vysvětlí podobenství? U Ježíše to byl stěžejní vyučovací prvek. Modelování se dnes používá ve vědě také, ve výuce také. Co jsou to trenažéry? Modelování. Ale byly doby, že i křesťané sami před profánními filosofy  se za podobenství styděli. Řeč evangelia v těch prvotních dobách (tak asi 1. století), tam se dost styděli za takovou tu primitivnost evangelia a chtěli nějakým vznešeným způsobem Boží slovo vyjádřit. Strašný omyl. Zrovna tak je strašný omyl, když chceme volit abstraktní pojem, kde Ježíš volí pojem, primitivní. My se vznášíme v abstraktních pojmech, hovoříme o Bohu, který je nejvýš dobrý, spravedlivý. Proti tomu, když si vezmete SZ , ten mluví o Bohu, jako když je prostě namíchnutý rozvztekaný – snad se podaří Boha usmířit, tak honem začněte sekat dobrotu. Jenže takto mluví o sobě Bůh. My si nedovedeme představit ty Boží myšlenky. A proto Bůh k nám mluví lidsky. Jakmile my opovrhujeme tou „primitivní“ řečí Bible, přestáváme té Bibli rozumět. My si to chceme objasnit, vyjasnit, tak nějak postavit na úroveň dnešní doby a přitom strašně padáme dolů. Protože tvrdé slovo evangelia dneska obstojí, přátelé. Kdyby ti lidé z prvních století poapoštolských se nestyděli a dotáhli evangelium, tak by úplně roznesli tu antickou filozofii. Ale oni byli poplatní tomu, co se nosí, oni nedovedli pořádně vyhmátnout evangelium, to co je řečeno v Bibli. To je bohužel omyl i mnohých dnešních knížek, které se snaží nad těmi nejasnými místy udělat nějak „kouřovou clonu“. Jó, to jsou opisovači, atd.,atd. Proč to říkám?  Abychom rozuměli té větě „sám sebe za ně posvěcuji, aby i oni byli posvěceni v pravdě“. A také, abychom si zvykli neohrnovat nos nad tím, co je nám v Bibli jasné. Jakmile to podceníme a nesžijeme se s tím „primitivním“ vyjádřením, pak naprosto ztroskotáme na takových pasážích jako je např. ta dnešní. To se nedá dát dohromady ta představa, jak jsme zvyklí my takovým tím filozofickým způsobem o Bohu uvažovat a ty naivní drsné představy o Bohu, jak jsme zvyklí číst v Bibli. Nezapomeňme, Ježíš je učitel, kterému rovného není. Odborník, perfektní lingvista a perfektní psycholog, který dovede látku zpracovat tak, aby pochopil i ten nejprimitivnější. Nepodceňujme Ježíše – učitele!  Opravdu si dal práci, abychom to chápali. Ta slova „posvěcuji sebe za ně“,  to jsou slova, která platí do poslední tečky.  17.kap. Jan, závěr poslední vyučovací lekce (Velekněžská modlitba).

Jan 17, 11-19.

Ježíš pozdvihl oči k nebi a modlil se: Svatý Otče, zachovej je ve svém jménu, kterých jsi mi dal, aby byli jedno jako my. Když jsem byl s nimi na světě, zachovával jsem je v tvém jménu, které jsi mi dal a zachránil jsem je, takže žádný z nich nezahynul, kromě toho, který propadl záhubě, aby se naplnilo Písmo.........atd.

Jestli jsme si řekli, že řeč na Zelený čtvrtek je vyvrcholením Ježíšovy nauky, tak to co jsme četli teď, to je  a včera také - tzv.  velekněžská modlitba. Je vyvrcholením zeleného čtvrtka. Samozřejmě tady se modlí Ježíš, ale ledaco by člověk chápat nemusel, protože to už je věc Ježíše a jeho Otce. Ale ledaco je pochopitelné a musíme si to vysvětlit, abychom si to nevyložili špatně. Zamysleme se nad jedinou větou: „Dokud jsem byl s nimi zachovával jsem je v tvém jménu, které jsi mi dal, ochránil jsem je takže žádný z nich nezahynul, kromě toho, který propadl záhubě, aby se naplnilo Písmo“. Když to takhle slyšíme, může vyvstat domněnka, Písmo předpovídá Jidáše, tak Ježíš ho neochránil, aby se naplnilo Písmo, tak Ježíš, jak lidově říkáme, hodil ho přes palubu. Takhle nás to může napadnout. A napadlo by nás právem, kdyby nebyla jiná místa v evangeliu. Takhle ovšem je to věta, která nás má vyburcovat k maximální míře přemýšlení. Je to problém, proč vůbec, lidově řečeno, je v pekle noha? Jak je možné, že Ježíš za nás umřel a každý člověk není spasený? Jak je možné, že vůbec jeden jediný člověk byl v pekle, a ono je jich hodně? Odpověď nám dává právě evangelium, kterým můžeme potvrdit každodenní skutečnost (historickou). Je to problém člověka, který je neochotný přemýšlet a uznat svou porážku, přiznat svou chybu. Mluvili jsme o tom, že Ježíš Jidášovi úmyslně svěřil pokladnu. Je to případ mnoha lidí, kteří se nedali uzdravit. Viz případ v Nazatretě. Lidí bylo víc, kteří trpěli a trpěli proto, že Ježíšovo kázání jim nesedělo a tak se od toho „bludaře“ nechtěli dát uzdravit. Spousta lidí trpí, protože nechtějí přemýšlet. Ať už oni sami, nebo druzí. Konec konců je to případ kolem Pasteura, Semelweise, Kocha a jiných, tady šlo o lékaře, nebyli ochotni se zamýšlet nad tím, nebyli ochotni opustit vyježděné cestičky. Mnoho lidí se ptá, proč trpí. A když je jim třeba řečeno, přemýšlej, třeba tvoje víra není v pořádku, tak leckdo řekne, ale já to utrpení obětuji. A tím se vlastně stává Bohem neoslovitelný, ten člověk trpí, hraje si na Ježíše na kříži, ale přitom je to nekající lotr. Na Kalvárii byly tři kříže. Jsou tři typy utrpení: utrpení Ježíše (za spásu druhých), utrpení kajícího lotra (abych začal přemýšlet o Ježíšovi) a utrpení nekajícího lotra, které mu vůbec nepomáhá, ale naopak, může to být předzvěstí pekla. Musíme si, přátelé, uvědomit tento faktor, o kterém se nemluví, který se nehlídá, lidé nezpytují svědomí v  tomhle tom bodě. Jo, je to sice pravda, že ve zpovědních zrcadlech je to často nepřesně vyjádřeno, nebo vůbec, ale když to konkrétně řeknu lidem, tak leckdo se ošije a nechce to přijmout. Víte, taky jsem si kladl otázku, proč to utrpení atd, atd. Ale faktem je jedno, lidé si mnoho utrpení zaviňují sami. Proč? Že nepřemýšlejí o tom, co říká Ježíš. Prvotní církev měla strašné pronásledování, ale zdůvodňovali jsme si to. Kdyby prvotní církev netrpěla, vůbec by nedošlo k misiím. To je černé na bílém. Předtím církev měla pokoj, ale do misií nešla. A Jidáš? Tomu Ježíš také dával příležitost. Mohl být sv. Jidáš i po hříchu, tak jako je sv. Petr, i když Ježíše zapřel. Petr se hříchem stal ještě svatějším Petrem, Jidáš se mohl stát sv. Jidášem a nebylo by to odiózní jméno. Ta chvíle, kdy se rozhodovalo, nebyla v té chvíli, když zradil, to do něj vstoupil ďábel. Ale před tím, když mu Ježíš dal pokladnu a Jidáš si hraje na spravedlivého. Nechce jít za Ježíšem a říct: „Prosím tě, pokladnu dej někomu jinému, já se neudržím, já občas něco ukradnu“ ( a místo toho: „já to neudělám, já si dám pozor“ atd.). Pak do něj přichází ďábel, Jidáš to udělá pod vlivem dočasného posednutí ďáblem, když Jidáš skončil svou věc, satan od něj odstoupil (černé na bílém). A teď Jidáš vidí, co provedl a místo toho, aby řekl, Ježíši, prosím tě, odpusť mi, aby šel pod kříž a řekl, Ježíši odpusť, já jsem provedl hloupost, tak chce sám sebe rehabilitovat, jde vracet peníze a když mu je nepřijmou a podle jeho očekávání ho neukřižují, tak spáchá sebevraždu. Takže to propadnutí Jidáše není proto, že by ho Ježíš „hodil přes palubu“, odepsal. Petr také zhřešil. Člověk někdy opravdu potřebuje udělat chybu, aby prohlédl. A toto si musíme uvědomit. Ježíš to už v této chvíli nemůže všechno do té modlitby dát a tak to říká ve zkratce, jak se konec konců dost často vyjadřuje. Dokud jsem byl s nimi, zachoval jsem je ve tvém jménu, ochránil jsem je, takže žádný z nich nezahynul, kromě toho, který propadl záhubě, aby se naplnilo Písmo. To musíme chápat z tohoto kontextu. Tady nejde o to, aby se splnil kontingent zavržených, tady jde o to, že Ježíš dává každému i Jidášovi příležitost, ale ponechává svobodu každému. Kdyby Petr se po hříchu nerozhodl napravit své jednání, svoje názory, svůj postoj (mockrát jsme to rozebírali), tak by nebyl jeden a Ježíš by řekl, kromě těch dvou, kteří propadli záhubě, aby se naplnila Písma.  Ale byl to jenom Jidáš. A nemusel to být Jidáš. Ne proto Jidáš zhřešil, že to bylo předpověděno, ale protože Bůh věděl, že Jidáš po hříchu, až prohlédne, bude se chovat špatně. Pokusí se udělat gesto, nebude přijato a on spáchá sebevraždu. Špatná lítost po hříchu. Bůh věděl, že Jidáš se bude tak řídit a proto to bylo tak předpověděno.  Ovšem Ježíš to tady říká z toho titulu, aby si člověk uvědomil, že Jidáš nebyl nějaký, jak se tak říká, „fó pá“ Ježíšův. Že všichni potřebujeme tu Boží ochranu a že Jidáš nebyl hozen přes palubu, obětován, ale, že to je Jidášova chyba. Písmo o tom ví a proto předpovídá. Samozřejmě, že člověk, který v životě by se nad tím nezamýšlel,  tato krátká promluva mu nepomůže, kdybychom o tom  mluvili i 10 hodin. Tohle chce se zamyslet, přečíst si to a začít pořádně taky nějak se zamýšlet nad evangeliem, nad smyslem, proč přichází hřích, nad tím, jak se zachovat po hříchu, ale o tom jsme mockrát mluvili.

Jan 17, 20 – 26

(11 učedníků odešlo do Galileje na horu) Ježíš pozdvihl oči k nebi a modlil se: Otče, neprosím jen za tyto, ale i za ty, kteří mají skrze jejich slovo uvěřit ve mně, aby byli všichni jedno, jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, aby i oni byli v nás jedno, aby svět uvěřil, žes mne ty poslal........atd.

Je to vyvrcholením té poslední lekce, velekněžská modlitba, je to závěr celého Ježíšova díla. Ježíš tady hovoří o věcech, které jsou velmi náročné. Mnozí lidé je nechápou, věřící lidé. Ne že by nebyly pochopitelné věci evangelia, ale chyba je jinde. Ježíš je rozhodně dobrý učitel, který dovede všechno vysvětlit. Naše chyby ovšem je v tom, že my nejdeme podle toho Ježíšova sledu, do té 1.třídy obecné, chceme už na vysokou školu. Kdybychom se tímhle tím zabývali jak bychom chtěli, tak by to byla látka, která by připadala na poslední přednášku na vys. škole. A chyba je právě v tom, že my častokrát nerozumíme slovům evangelia, mys i to neuvědomujeme.  A pak samozřejmě věci, které jsou srozumitelné, když ovšem člověk začne Ježíšovou 1, třídou, , takže se stávají nesrozumitelnými a případně jim člověk podsouvá zcela jiný význam. A to je právě na tom to smutné. My zapomínáme na to, že vlastně v nás je kus farizeů a někdy kus saduceů. V tom 1. čtení vidíme jednu věc, farizeové a saduceové se hádají. Proč ? Protože sv.Pavel říká, stojím před soudem kvůli naději ve vzkříšení z mrtvých. A saduceové na tuhleto nevěří. Přitom jsou to tzv. věřící židé. Ze saducejských kruhů jsou rekrutováni velekněží, velerada, to všechno jsou saduceové. Čili saduceové je odchylka od správného židovství, zrovna tak  jako farizeové měli tendenci přibrat si věci navíc (obřady, mytí rukou, posty atd.), saduceové se oháněli myšlenkou, která je v základě dobrá, ale všechno se dá zneužít. Prostě nechtějí mít žádné přídavky jako farizeové, že budou věřit jenom tomu, co je v Bibli, jenže oni tu Bibli také nebrali vážně. Kdyby ji brali přesně, tak by tam také na tu otázku vzkříšení z mrtvých nalezli odpověď. SZ se nezabývá tou problematikou nějak v plné šíři, protože SZ připravuje člověka na setkání s Ježíšem. Ovšem, oni špatně četli ten SZ a tak Ježíše nepochopili a proto také jim to uteklo, poměrně málo, ale přece jsou tam zmínky o tom životě po smrti. To je prostě takové, jako řekneme, v dějinách byli na jedné straně katolíci, na druhé straně protestanti. Protestanti říkali, že se drží Bible, katolíci říkali, že se drží tradice a víry církve atd., obě strany měly pocit, že se drží správně a přitom nedodržovali pořádně   Písmo, ani jedna  ani druhá strana. Je  něco jiného být v pravé církvi a něco jiného být správným členem. A na to se zapomínalo i na katolické straně i na protestantské. Když se člověk dostane do takového toho víru, začne bojovat za ten svůj ideál a vůbec ho ani nenapadne, aby se zamyslel nad tím, jestli má ve věci jasno nebo ne. Problém farizeů a saduceů byl hluboký, nenáviděli se málem na život a na smrt. Farizeové věřili ve vzkříšení ale když oni si četli to Písmo -  Mojžíše a Proroky a vybírali si z toho, co chtěli. Saduceové : My jenom Písmo sv., my jenom Bibli atd. Ale kdyby pořádně dodržovali Mojžíšův zákon, tak by nemohli ukřižovat Ježíše. Uvědomte si, že farizeové a saduceové  - nepřátelé – jednohlasně, svorně křičí „ukřižuj !“  Proč ? Farizeové sice věřili ve vzkříšení, měli zájem o posmrtný život, ale vybírali si z Písma, co se jim líbilo, co se jim nelíbilo nechávali být. Saduceové nevěřili ve vzkříšení, ale také si vybírali co se jim hodilo. to je skutečnost. Ono se to zdá nepochopitelné, ale uvědomte si, Ježíš vzkřísil Lazara, vždyť toho byly, dnes řečeno, plny noviny. Jenže Ježíšovo kázání se nelíbilo saduceům a nelíbilo se farizeům. Tak i když kdekdo věděl, že Ježíš vzkřísil Lazara, tak velekněží a celá klika, velerada, saduceové, všichni ti „ouřadové“ okolo, ti se rozhodli, že Ježíše a Lazara zlikvidují. Lazara, kterého Ježíš vzkřísil. Saduceové viděli vzkříšeného Lazara, jak mohli nevěřit ? Tady vidíme jádro problému. Jádro problému není v tajuplnosti víry, ale v tom, že člověk nechce přijmout to, co je mu až příliš jasné. Farizeové věděli op Lazarovi také a přece křičeli „ukřižuj“, protože jejich názory na zbožnost se neshodovali s Ježíšovými. Ježíš jim jak se tak říká „neseděl“. A tady vidíme, že nestačí jenom věřit ve vzkříšení, v Boha, v anděly, v posmrtný život atd. Že já prostě musím tu Boží vůli brát tak, jak chce Bůh a ne  já si to přecedím a vyberu. To je ten problém saduceů a farizeů. A konec konců je to problém i nás, protože spousta lidí v dospělém věku neví, proč se jde ke zpovědi, proč se jde ke přijímání. A potom samozřejmě, že jim ty svátosti nemohou dávat sílu. A ten člověk, když i věří ve vzkříšení a věří ve věčný život, pořád tím způsobem myšlení je usazen. Jiní věří ve vzkříšení, ale protože si přidává věci, vybírá z evangelia, co se mu hodí, ten člověk je farizeem, ne tak v tom smyslu v příslušnosti starozákonní, ale farizeem co do typu myšlení. Třeba neví o tom a těžko mu pomoci, protože on má jiné problémy než ten saducejsky myslící člověk, ale také nemá jasno ve víře. To je, co si často říkáme. Napřed musíme jít do 1.třídy Ježíšovy školy. Co to je, to jsme mockrát říkali, jenže člověk do 1. třídy nechce, myslí si, já se modlím dobře, já věřím dobře. A tím ovšem podepíše nad sebou rozsudek, že toho saduceje a nebo farizeje, dokonce oba typy myšlení, že to neodstraní, kdyby dělal co dělal a že Ježíšovi rozumět nebude. Očistec -–to je právě setkání člověka s Ježíšem, které se nepovedlo a nedaří. Čili to je stejný problém, jako když Ježíš přišel mezi židy. My se musíme na setkání s Ježíšem připravit. A tou přípravou je, jedině, a nic jiného než ta Ježíšova 1. třída, pokání. Oprava stávajících názorů, to co považuji za dobré, to o čem si myslím, že věřím, to musím provětrat, to musím zrevidovat. Pokání není půst. Farizeové se postili až, až. Ježíšovi vytýkali, jak to, že tvoji učedníci se nepostí ? A Ježíš zase farizeům vytýká, jestli neučiníte pokání, všichni zahynete. Jistě, pokání musí udělat i saduceové. Ale u farizeů to bylo komplikováno tím, že oni se hodně postili, a ta posty zaměňovali za pokání. To je rozdíl. Pokud jste byli na vojně, půst můžeme přirovnat k poplachu (plná polní) a pokání k čištění zbraní (puška se musí rozebrat). Půst se psychologicky blíží k poplachu, ne ten farizejský půst, ale ten půst, který v několika případech vidíme v NZ. Když Ježíš se postí to je vrcholné vybičování sil. Kdežto pokání je uvolnění, kde se člověk zamýšlí nad tím, jaký je. Ten člověk neprodukuje něco nového, ale kontroluje kde a jak by se rozebral. Kdežto půst je vrcholné vypětí sil a vrcholná produkce. Když malíř maluje obraz, někdy dokáže malovat celé hodiny. zapomíná na oběd a pod. Někdy dokáže sedět a dívat se na ten obraz také celé hodiny, aniž by vzal do ruky štětec. SA my potřebujeme pochopit to pokání. Ne stát a „malovat“, ale také sedět a zamýšlet se, jestli rozumím, co věřím, jestli mi je jasné, co čtu v Písmu. To je 1. třída Ježíšova, která nikoho nemine. Chyby je, že člověk, na tu 1. třídu zapomíná, že Ježíšova nauka  se snadno stane nesrozumitelnou. Ježíš je dobrý učitel, který nemá nejasnou výuku.

Jan 17, 20 – 26

„Ježíš pozvedl oči k nebi a modlil se: „Otče svatý, prosím nejen za své učedníky, ale také za ty, kteří pro jejich slovo uvěří ve mne. Ať všichni jsou jedno. Jako ty ,Otče, ve mně a já v tobě, tak i oni ať jsou jedno v nás, aby svět uvěřil, že ty jsi mně poslal a slávu, kterou jsi mi dal, dal jsem jim, aby byli jedno, jako my jsme jedno já v nich a ty ve mně, tak i oni jsou v dokonalé jednotě, aby svět poznal, že ty jsi mně poslal a že sis je zamiloval tak jako mne.Otče, chci aby také ti, které jsi mi dal, byli se mnou tam, kde jsem já, ať hledí na mou slávu,kterou jsi mi dal, neboť jsi mně miloval již před založením světa,Spravedlivý Otče, svět tě nepoznal, ale já jsem tě poznal, a také oni poznali, že jsi mně poslal. Dal jsem jim poznat tvé jméno a ještě dám poznat, aby v nich byla láska, kterou máš ke mně a já abych byl v nich.

Je to pasáž velmi náročná, Leckomu se to zdá samozřejmé.Když jsem jednou s dětmi probíral tu problematiku „Proč se jde k přijímání“, všechny děti byly napjaty, jenom jedna holčička nedávala pozor, koukala se bokem a nudila se.Protože byla jediná, musel jsem  si klást otázku, zda-li dobře vykládám.Ptám se : „Proč nedáváš pozor?“ Za jiných okolností jsem proti tomu, aby tuto otázku učitel kladl. Ona:!Já už jsem u sv.přijímání byla“. Já: „A proč se jde k přijímání“. Ona: „Abych měla v duši Ježíška“.  Já: „No a co dál ?“  Ona nedovedla o tom říct nic. Když to porovnáme s tím  „Otče, chci aby také ti, které jsi mi dal, byli se mnou tam, kde jsem já.........Abych já byl v nich a oni ve mně, jako já jsem v tobě a ty ve mně, aby oni byli jedno v nás.“  Tato slova se s tím výrokem plně shodují. Jenomže ono nestačí jenom říkat slova, ale já musím vědět, chápat tu věc. V dřívějším zaměstnání jsem potřeboval  něco spočítat (log e), zašel jsem do vedlejší místnosti, byla tam starší paní „Drak“ (dr.Adéla Kochanovská) a zeptal se jí. Ta se mi hrozně posupně vysmála (ne ve zlém). “ Pane bílý, od čeho jsou tabulky ? !“. Proč to uvádím? Člověk velmi často  pracuje s prázdnými slovy. Když malého chlapečka naučíme navíc malou násobilku, tomu dítěti nepomůžeme k tomu, aby se stal matematikem. Nebo také si musíme uvědomit, že když dítěti místo lehoučkých písniček strčím hned Mozarta, tak se to nikdy nenaučí. Ta pasáž – Ježíš v nás a my v Ježíšovi, to není vůbec obrazně řečeno,ale je to věc velmi náročná.Ježíš o tom říká až na konci výuky.Souvisí to s tím „Modlitba ve jménu Ježíše Krista“. To je věc, které apoštolové nerozuměli (až dosud  za nic jste neprosili ve jménu mém). Bylo to na zelený čtvrtek. Prázdná slova to je jedna z nejhorších věcí, kdy člověku nemůžete říct, „ty nemáš pravdu“, protože to formálně řekne správně.  Ten člověk dokonce ani neví, že používá prázdná slova, a že tomu nerozumí. „Abych měla v duši Ježíška“ – je to věc o které by se  dalo tolik krásných věcí povídat, ale znamená to, že je třeba něco z Evangelia znát. Spíše znát toho hodně.  Dítěti to řekl někdo, kdo ho připravoval. Myslel si, že mu něco musí říci, děcko tomu nerozumělo a nejhorší je, že až bude potom číst třeba dnešní úryvek, tak to pro to dítě budou prázdná slova. Když se naučím odříkávat básně, ještě neznamená, že bude ze mně básník. Podobně ani matematik, když  z pilnosti se naučím velkou násobilku. Tak i v náboženství, Když budu používat veliká slova, to ještě neznamená, že jim rozumím a že jsem dobrý křesťan (např. litanie, recitace žalmů atd.).  Musíme si uvědomit, že Ježíš se nechal zabít, vstal z mrtvých a  ukázal  nám mimo jiné smysl, proč se jde k přijímání. Pro to děcko daleko srozumitelnější by byla představa, že „Abych jednou, až mne jednou Ježíš vzkřísí z mrtvých měla takové oči a takové ruce jako má Ježíš. Tomu by to dítě rozumělo. Byla by to přesná odpověď, i když by se týkala jiného problému, ale snadno by se přešlo k tomu dnešnímu. My si  musíme uvědomit, jak nám Ježíš předvádí vlastnosti toho vzkříšeného těla. Když Ježíš přišel na svět, měl normální lidské tělo, jako máme my. Když chtěl chodit po vodě, musel to dělat jako zázrakem.Ježíš měl dvoje „oči“. Boží i lidské, po Tátovi a po mamince. Božíma očima viděl jako Bůh např. kdo si co myslí atd. Podobně měl  dvoje ruce. Jako my  a také ty druhé. Krásně toto pochopila obyčejná prostá žena z lidu – krvotoká žena. Ježíš většinou u zázraků uzdravení se dotkl nemocného rukama (slepého, malomocného atd). Ta žena přemýšlela a došla  k závěru, že to ty jeho lidské ruce nedělají, on musí mít ještě „druhé ruce“ – ty uzdravují. On musí mít ještě „druhé oči“, těmi on vidí co si např. myslím. Není tudíž třeba, aby veřejně před lidmi vykládala o své nemoci a aby žádala  Ježíše, aby na ni položil ruku. Stačí, když ho jenom zatahám za „šos“. Jak to dopadlo víme. Ježíš Božíma očima vidí ženu a Božíma rukama ji uzdravuje. Ježíš je kompletní Bůh, kompletní člověk. Ježíš chce, záměrně, abychom se my o tom dověděli, aby nám dal tu ženu „od hadrů a necek“,za vzor správného exaktního myšlení v náboženství.Proto říká : „on si na mně někdo sáhnul“. Byly tam tlačenice, apoštolové to omlouvají, ale on trvá na svém („Vyšla ze mne síla). 6ena dostala strach, bála se, že dostane vynadáno, za to, že nedodržela „úřední postup“. S bázní a třesením vypráví ta žena příběh, jak je sužovaná nemocí......jak si řekla:Dotknu se alespoň jeho šatů....Když přece položí lidské ruce na malomocného a ten se „celý“ uzdraví, tak to nebude těma lidskýma rukama. Ježíš si to nenechává od té ženy vyprávět proto, aby ji pokáral, ale proto, aby nám ukázal, co si on představuje za správné přemýšlení (žena byla pochválena).

Ty rodiče, dítě psychicky zmrzačili, když mu vložili do úst fráze, kterým nerozumí a možná nikdy rozumět nebude.  Dítěti to nevysvětlili, aby mohlo přemýšlet jako ta žena. Té ženě to nikdo nevysvětloval, ale tu ženu nikdo nezmrzačil psychicky naivními představami a prázdnými slovy. Ježíš chce, abychom měli jasno ve věcech. Mnoho věcí se nedá vysvětlit aniž by člověk vložil do toho trochu svého tvůrčího přemýšlení. Tak ta žena pochopila věc, kterou musíme pochopit i my a kterou nám Ježíš předvedl. On měl obyčejné lidské tělo a když chtěl dělat zázraky, potřeboval použít ty „Otcovi oči, ruce“. Těma lidskýma by to neudělal. Po vzkříšení se apoštolům ukázal a předvedl jim, co to jeho vzkříšené tělo, přeměněné tělo je, jaké má vlastnosti (objeví se v uzavřené místnosti, při loučení vznáší se a mizí v mracích – domyslet, možnost pobytu v kosmu). Druhé tělo je daleko dokonalejší, bude mí ty „druhé ruce a oči“ u nás. Budou se podobat „druhým rukám a očím“ Ježíšovým po tom vzkříšení. Ježíš vlastnosti vzkříšeného těla nepopisuje (nerozuměli by tomu), ale předvádí je. Kdyby jim říkal, jak je nevázaný na hmotu, byla by to prázdná slova. Na druhé straně Ježíš chce, abychom si to  domysleli, co nám předvádí, To vzkříšené tělo by oni svýma očima  (apoštolové) nemohli vidět. Aby však viděli,, že je mezi nimi, chtěl se jim ukázat a proto přijal lidskou podobu (ale pozor, pokaždé jinak!).To jeho vzkříšené tělo by nemohli vidět svýma očima. Až budou mít jednou ty  druhé oči, budou vidět nejen Ježíše, ale i Boha Otce. Slova jsou někdy málo a proto je někdy třeba předvést příklad. Vezměme si  např. ten druhý zázračný rybolov. Úplně cizí člověk jim radí, aby hodili sítě na pravou stranu. Obrovský úlovek a Jan říká:“Tak, tohle je Ježíš“. Na břehu je úplně cizí člověk,který ani podobou ani hlasem nepřipomíná Ježíše a který se s nimi baví jako cizí a oni vědí, že to je Ježíš. Netroufnou si říci „Ježíši, proč tuhleta maškaráda, proč to děláš“. Ježíš předvádí, že když se jim chce ukázat, těm jejich neohrabaným očím, musím vzít podobu, jakou jsem měl, ale ta moje vlastní podoba vypadá úplně jinak. Oslavené tělo by jste těmato očima neviděli. Tak to Ježíš musel dělat tímto způsobem.Poznali ho podle zázraku.

Třeba si uvědomit, že nás čeká vzkříšení z mrtvých, že má smysl do kostela chodit, když víme proč jdu k tomu sv. přijímání, že cílem  sv. přijímání je, aby ve mně vyrostl ten nový organismus (druhé oči a druhé ruce). Tak jako u malého dítěte z mlíčka a kašiček vyrostou ty první mléčné zuby, kterými může kousat jablka, chléb atd. a nyní z toho druhého jídla, rozkousaného těmi mléčnými zuby, vyrůstají  druhé zuby – trvalé. Z hlediska nebe, máme nyní mléčné oči, ruce, jsme celí mlíčňáčci.  Musíme pochopit, že každý z nás se má stát podoben tomu zmrtvýchvstalému Ježíši.  Když to chápu, pak přijde otázka „Jak to probíhá“ a až potom  ta věta „Abych měl v duši Ježíše“  má svůj význam. Pak se zjistí, že tato věta je nepřesná, protože nejde o Ježíše v duši ale o Ježíše ve mně, přesně vzato v mém těle, ale to je věc, o které nyní nemá smysl hovořit. Zatím si promyslíme toho Ježíše „obyčejného“ a pak zmrtvýchvstalého, kdy to jeho tělo a to lidské tělo má  charakter druhých očí a druhých rukou. Samozřejmě, že má ty  Boží také atd. Ale i ty „lidské ruce a oči“ zmrtvýchvstalého jsou už nesrovnatelné, pro nás neviditelné, něco, co si nedovedeme představit, něco co je úžasné a my to nedokážeme vidět. Tedy, chci být jako zmrtvýchvstalý Ježíš, jednou já chci takto dopadnout a proto jdu k přijímání. Kdyby tak to dítě odpovědělo, zajásal bych radostí. Když dítě řekne výrok do určité míry pravdivý a nerozumí tomu, pak je blokováno a při výkladu odpovídající partie nedává pozor, protože necítí potřebu se nad tím zamýšlet.

Chodíme do kostela a musíme vědět, co je náš cíl. Toto musíme mít na vědomí a o tom přemýšlet. Když někdo řekne, že je to na něho moc těžké, tak na soudu povstane ta neznámá „krvotoká“ žena, která neměla oficiální vzdělání a řekne: „Já jsem si na to přišla sama. Nevykládej, že je to těžké.“.. Těžké to je, když budu líný přemýšlet a nebudu chtít se vzdát dosavadních představ a názorů. Té ženě dal Ježíš za její přístup pochvalu.

„Otče, oslav mně svou slávou, kterou jsem měl u tebe, dřív než byl svět. Zjevil jsem tvé jméno lidem, které jsi mi dal ze světa........“

Velice náročná pasáž. Je to tzv., velekněžská modlitba.Je to už po skončení výuky.Aby člověk tomuto rozuměl, musí znát celou Ježíšovu výuku. Tato věc se rovnou nedá nikomu vysvětlit, protože nejdříve musíme znát ty věci, co byly na začátku, které Ježíš během  tří let vysvětloval učedníkům. Důležité je a Ježíš klade na to důraz, aby člověk dovedl  Bohu naslouchat. My pořád Páni Bohu „strkáme“ to svoje, jak my si představujeme to křesťanství a zapomínáme se ptát na to, jak se Bůh dívá na ty moje modlitby.  My se neptáme Boha, jestli je s námi spokojen. My chceme, aby nás vyslyšel, aby toto a tamto, ale neptáme se: „Bože, líbí se ti ta moje modlitba? A to je veliká chyba. A matka Boží je zvlášť chválena za to, že se zamýšlela nad Božím slovem.  „Maria uchovávala ta slova ve svém srdci“. Myslíme si, že se někdo bude líbit Marii, když se bude k ní obracet a vůbec nebude respektovat to, co říkal  a požaduje Ježíš? Je dobré všimnout si té věty: „Za ně prosím, neprosím za svět, ale za ty, které jsi mi dal, neboť jsou tvoji“. Ježíš nyní už neprosí za všechny, ale za ty, které jsi mi dal. Ale kdo to je ? Jsou to lidé, kteří  když je třeba jsou ochotni  zavřít ústa a otevřít uši. A to my nedovedeme.My strkáme Pánu Bohu svoje dobré úmysly, svoje dobré skutky, svoje modlitby, chceme se modlit, jak nejlépe dovedeme, ale neptáme se Ježíše, jak on si modlitbu představuje. Ježíš je ochoten každému pomoct, umírá za všechny lidi, také za všechny hříšníky, jak říká sám: „Aby svět poznal, že miluji Otce“ t.j. umírá, aby všichni pochopili jeho (Ježíše), že není bludař a že má pravdu. Tato modlitba je za ty, kteří naslouchají Božímu slovu. Ježíš skončil výuku. Říká: „Zjevil jsem tvé jméno lidem, které jsi mi dal za své“.To znamená, že vysvětlil jsem jim všechno, celé náboženství.  Všem lidem, které dal Otec Ježíšovi. Otec, ale dává každého, kdo otevře své srdce – „Neprosím za svět, ale za ty, které jsi mi dal“. Tady jsme u toho. Ježíš v modlitbě rozlišuje. Na kříži umírá za všechny, ale tady se modlí za ty, kteří poslouchají to, co on říká. Ty, které jsi mi dal,  je spjato s tím, kteří otevřou srdce Ježíšovu slovu, kteří otevřou své uši tomu, co říká Ježíš, potom ty Otec dává Ježíšovi. Takhle vypadá ta příčina a souvislost, i když ten Boží zásah může předcházet, protože Pán Bůh ví dopředu,  jak dotyčný člověk bude mluvit, ale nebude poslouchat.. Je zbytečné, abych ho k Ježíšovi volal. O jiném ví, že ten bude dobře Ježíšovi naslouchat, a proto toho k němu přivedu, i kdyby byl na kraji světa. To je např.  případ  tří králů. To byli lidé, kteří přemýšleli o náboženství a vůbec nebyli židy, ale Bůh je přivedl, protože tito lidé chtěli poznat pravé náboženství. A také Ježíš, tomu, kdo je ochoten pořádně o své víře přemýšlet, dává co potřebuje. „Za ně prosím, neprosím za svět, ale za ty, které jsi mi dal, neboť jsou tvoji, všechno mé je tvoje,, co je tvoje je moje“. To jsou jedny z posledních slov Ježíšových. Je dobré se nad tím zamyslet. Třeba také se zamyslet nad tím, kam nás Ježíš zařazuje.  Zda –li jsme ten svět (za který neprosí) anebo jsme lidé, kteří poctivě přemýšlejí o tom, co Ježíš řekl, kteří poctivě čtou evangelium, kteří se poctivě zamyslí nad tím, co jim Ježíš v Božím slově říká, kteří, když se chtějí  něco dovědět, pořádně přemýšlejí a ptají se. Těch lidí není moc, to si nemysleme. Matka Boží je právě za toto chválená. Nemysleme si, že když Ježíš řekne modlím se za toho a tamtoho ne, pak přijde Panna Maria a řekne : „Ale já chci, abys se i za toho druhého modlil“ a Ježíš na to: „Já  bych se za něj nepomodlil, ale, když ty si to přeješ, tak já se za něj pomodlím“. Takto tedy ne. Maria je v první ředě výtečnou posluchačkou Ježíšovou. Jestliže Ježíš rozděluje, Maria rozděluje také. „Všechno, co vám řekne můj syn, učiňte“ – toto je Mariin vzkaz. Bohužel mnozí  mariánští ctitelé na to zapomínají. To je veliká chyba. Měli bychom to mít  často na paměti. Zvlášť dnes. Pro někoho se mohou zdát Ježíšova slova tvrdá, ale jsou spravedlivá. Tedy pozor ! Ježíš umírá za všechny (i za ty, kteří jdou do pekla, aby kdyby chtěli, mohli do nebe přijít),(někdo je zavržen pro to, že nedbá na Ježíšovo slovo, nechce naslouchat, ale chce mluvit).

Pokračování velekněžské modlitby. „Otče ve svém jménu, které jsi mi dal je zachovej, aby byli jedno jako my....“

Dnešní úryvek navazuje na včerejší čtení. Že je to náročná pasáž platí i pro tu dnešní promluvu. Je tady jedna věc nad kterou se musíme zamyslet, aniž by to bylo náročné na předchozí vědomosti i když to tak zvlášť jednoduché a snadné není. Je to toto: „Dal jsem jim tvé slovo, ale svět k nim pojal nenávist, poněvadž nejsou ze světa, jako ani já nejsem ze světa“. Už jsme říkali, kdo je to svět a kdo není. Jsou lidé, kteří nepřemýšlejí o tom, co říká Ježíš a proto  Bůh jim nedává potřebné vybavení.Učedníci – vyvolení – ti, které Otec vyvolil jsou lidé, o kterých Bůh ví, že přemýšlejí. Bůh každému dává dostatek darů, když ten člověk přemýšlí. Když je člověk líný přemýšlet, když má svoje náboženstvíčko, kterého se nechce vzdát, tak Bůh takového člověka nevyvolí. Ten člověk potom patří do té skupiny označované svět.

Představme si nějakou zemi, kde žije hodně lidí a téměř všichni jsou hluší a jenom několik lidí se narodí tak, že slyší. Nyní tam přijde hudebník a začne hrát na klavír.  Ti, co slyší se shluknou kolem klavíristy, budou poslouchat a ti hluší budou  říkat:“Koukejte ty blázny, co tam dělají.Je tam nějaký chlapík, bouchá do zvláštního stolu a ti ostatní mohou na něm oči nechat. To jsou pomatenci“. Ti hluší (a nevědí o tom) nemohou ocenit toho hudebníka. Je to fikce, ale potřebujeme ji na pomoc, abychom pochopili ten problém „světa“. Ti, co slyší , jsou napjati, pozorní. Podobně, když přišel Ježíš,tak lidé, kteří byli zvyklí přemýšlet se zarazili nad jeho kázáním a začali uvažovat. Ježíšovo kázání je začalo přitahovat. Ale lidé, kteří nebyli zvyklí správně přemýšlet, ti ze začátku se za Ježíšem rozběhli, líbily se jim jeho zázraky, ale jeho kázání je potom odradilo. Ježíšovo kázání vyvolávalo u nich  obrovské napětí. Byli přitahováni zázraky a současně alergičtí na Ježíšovo kázání. To je např. případ farizeů, případ člověka s uschlou rukou, kde Ježíš dělá zázraky  a oni o něm roznášejí pomluvy, že je pomatený, beznaboh – dělá zázraky v sobotu, předtím říkali, že žádné nedělá atd. Toto je čistě důsledek toho, že na jedné straně jsou přitahováni Ježíšovou osobností, ale na druhé straně nesnášejí Ježíšova kázání a jsou na ně alergičtí. Tak se vytváří několik skupin posluchačů.  Apoštolové a učedníci jsou přitahováni zázraky a mají zájem o učení. Lid je přitahován zázraky (zástupy), ale protože nepřemýšlejí, tak jim to kázání Ježíšovo uniká, oni pro Ježíše horují, ale když potom vidí Ježíše zatčeného a před Pilátem, klidně se nechají přemluvit a  začnou křičet „Ukřižuj“. Pak jsou tam zákoníci, saduceové a farizeové, kteří vidí Ježíšovi zázraky, kteří jsou dostatečně inteligentní, takže poslouchají Ježíšovo kázání, je to však naprosto proti jejich myšlení, jejich koncepci. Proto se snaží Ježíše porazit v diskusi – nejde to, pak šíří pomluvy – selže to, pak si vymýšlejí chytáky – neuspějí. Učedníci přemýšlejí, souhlasí s kázáním a také jsou přitahováni zázraky. U třetí skupiny po neúspěších vzniká u nich alergie a vztek na Ježíše. To je ono „Dal jsem jim tvé slovo, ale svět k nim pojal nenávist, protože nejsou ze světa“. Apoštolové říkají, to co říkal Ježíš, také dělají zázraky, proto svět má také  averzi vůči nim.

Nyní aplikaci pro nás. Třeba si uvědomit dvě důležité věci. 1) Musíme počítat s tím, že my ještě nemáme odzkoušený přímý kontakt s Ježíšem.My ještě nevíme, jak bychom se zachovali u P.Ježíš.To, že se někomu o P.Ježíši zdá třeba 1 000 krát a přitom mu 1 000 krát P.Ježíš řekne „Ty jsi hodný“, tak to je naprosto klamné a nespolehlivé. Jediná věc, která může pomoci nám oklasifikovat sami sebe je četba  Evangelia (pozor, jenom evangelia). Evangelium nejen s chutí číst, ale číst celé, rozumět mu a nesmím ty nepříjemné pasáže nějak obcházet. A to stále ještě není odzkoušený ten tvrdý přímý kontakt. Apoštolové se dostávali do styku s Ježíšem a víme, že i v nich vznikaly konflikty (sv.Petr, sv.Jan). Je pošetilé si namlouvat, jak P.Ježíše milujeme. Sv. Petr a Jan ho jistě více milovali a také se dostali s Ježíšem do konfliktu, v některých věcech mu nerozuměli. Proto více skromnosti a počítat s tím, že i v nás je kus tohoto světa, naučit se diskutovat ta místa, kde nám evangelium nesedí a raději sáhnu po zbožné knížce atd.

„Nyní jdu k tobě, ale toto mluvím ještě ve světě, aby měli v sobě plnost mé radosti. Dal jsem jim tvé slovo (tvou nauku), ale svět k nim pojal nenávist, protože nejsou ze světa, jako ani já nejsem ze světa“. Jde tu o příslušnost k typu myšlení.

Kam my sebe zařadíme ?

Jan 17,20-26

Ježíš pozvedl oči k nebi a modlil se. Neprosím jen za ně, ale i za ty, kteří skrze jejich slovo ve mně uvěří, aby všichni byli jedno, jako ty, Otče, ve mně a já v tobě. Aby i oni byli jedno v nás, aby tak svět uvěřil, že ty jsi mně poslal. Slávu, kterou ty jsi mi dal, dal  jsem jim,  aby byli jedno, jako jsme my jedno, já v nich a ty ve mně. Aby byli uvedeni v dokonalou jednotu a svět aby poznal, že ty jsi mně poslal....atd.

Je to pokračování včerejšího čtení, pokračování té velekněžské modlitby. Samozřejmě, že také platí to, co jsem říkal už v těch minulých promluvách o této pasáži vyvrcholení Ježíšovy výuky. Slova, aby byli jedno, jako my jsme jedno, já v nich a ty ve mně, tak tato slova nejsou nějakým básnickým obratem, ale přesným popisem. Ale, jak říkám, i když tím stojí a padá celé naše křesťanství, přijímání svátostí atd., jak chápeme ten vztah Ježíše a Otce, tak je to věc, kterou Ježíš nechal až na konec. Napřed se musíme naučit pořádně číst evangelium, musíme rozeznat, jestli rozumíme dané pasáži, nesmíme přeskakovat to, čemu nerozumíme a nelíbí se nám To je právě ten problém. Chce-li někdo s úspěchem složit doktorát, musí napřed absolvovat 1.třídu ZŠ, bez ní to nejde. A zrovna tak, chceme-li se dostat k plnohodnotnému křesťanství, chceme-li chápat slova, která nám říká Janovo evangelium, která se nám často zdají poetická, ale přitom jsou přesným popisem, pak to znamená, zamýšlet se nad tím,, připustit, že možná můj pohled na Boha je neúplný, že toho Boha nechápu tak, jak bych chápat měl,  že moje myšlení nemusí být shodné s Ježíšovým myšlením. A že proto člověk ani nemusí dělat hříchy a přesto toho Boha nezná. To je případ židů. Musíme se zamýšlet nad tím, co je nám v evangeliu jasné a nepříjemné. A dokavaď se nezačneme kriticky dívat na svou zbožnost, na svou víru, na své modlitby, tak těmhle věcem nebudeme rozumět. Jistě, dá se to všelijak vykládat, květnatě, poeticky, mysticky, ale co naplat, ona právě s tím souvisí ta modlitba ve jménu Ježíše Krista. No, a kdybychom se uměli modlit ve jménu Ježíše Krista, tak bychom vypadali jinak.  Totiž u té modlitby ve jménu Ježíše Krista vůbec nezáleží na tom, zda se na konci modlitby říká „skrze Krista, našeho Pána. Ba dokonce  tam ani nemusí být slovo Ježíše               . A když se člověk začne zamýšlet nad tím problémem, tak najednou vidí, jak se tak lidově říká,  „co to obnáší“. Ta problematika modlitby ve jménu Ježíše Krista, to je věc, která opravdu stojí za to, ale je jak jsem řekl, až jednou z těch posledních. A tak se musíme smířit s tím, že napřed musíme jít do 1.třídy ZŠ a musíme ji absolvovat. Pro Ježíše 1.obecná je, abychom kontrolovali např. jestli rozumíme tomu, co čteme v Bibli. Nebo když se modlíme, zda to neděláme kvůli tomu, že nás chválí lidé, zda naše myšlenky odpovídají našim slovům, když se modlíme. Jistě znáte, co říká Ježíš, jak cituje Izajáše, dobře o vás řekl prorok Izajáš, lid tento ctí mně ústy, ale jeho srdce je daleko ode mne. Ctí mně naučeným nebo převzatým zásadám lidským. Tohle je přesná charakteristika židů. Když se nad sebou zamyslíme, tak i pro nás to platí. Mnoho slov říkáme, aniž bychom pořádně znali jejich obsah Mnohokrát jsme si připomínali, buď vůle tvá !  Pěkně se to napíše na parte, ale v Otčenáši se to takhle říkat nedá. Tam je, buď vůle tvá, jako v nebi, tak i na zemi. Kolik lidí např. ví o tom, že v Otčenáši nejsou jenom prosby, ale je tam i prohlášení, že jsem odpustil. A člověk se ne vždy zamyslí nad tím, zda toto prohlášení je pravdivé. A ne vždy to jako prohlášení říkám. Prohlašuji, že jsem se smířil se všemi bližními. Člověk to říká v tom rytmu té modlitby případně to v klidu zpívá, myslí, jestli je to  C dur, nebo F dur, ale nemyslí při tom, zda má vyřešeny všechny problémy, všechny konflikty se svou rodinou. Kolik lidí si uvědomuje, buď vůle tvá, že to není prosba, ale optativ (touha), něco tak mezi prosbou a prohlášením , mohli bychom to interpretovat asi takto : Pane, Bože, tvoje vůle ve světě se neděje a já ji také neplním.O něčem vím, o ledačem nevím, jak bych to měl dělat a tak prosím tě, chci tvoji vůli znát a chtěl bych se zamýšlet nad tím, jak tvoji vůli splnit. Čili toto je velice zjednodušeně řečený obsah té věty,  „Buď vůle tvá, jako v nebi, tak i na zemi.“ Člověk by si měl ještě představit při této prosbě soulad nebešťanů, kde si každý dělá co chce a přitom všichni plní vůli Boží. Kdysi jsem dělal průzkum lidí  a kladl jsem záludné otázky. Jedna z nich byla : Co myslíte, může si člověk v nebi dělat co chce ?  Nevěřili byste, kolik lidí na tuhle primitivní otázku „naletělo“. To přece nejde, to by byl pěkný pořádek ! A přitom, přátelé, v nebi si každý může dělat co chce. To je právě to. Krásně je to vidět u počítače. Když jde o nějaký složitější program, tak každý ho udělá jinak. Zrovna tak při matematickém výpočtu. Já si mohu volit různé metody. Jde ovšem o vyšší matematiku (ne 2x3). Při nějakém složitém matematickém procesu, úkolu, ten proces si já mohu volit a druhý to bude dělat jinak, každý to bude dělat jinak – a všichni budou mít pravdu. Kdo to nezažil. toto nepochopí. A ten, kdo to zná, tak ten tomu rozumí. Není třeba znát vysokou matematiku, abychom tak řekli. Ono je dobré si toho všímat i tam, kde u jedné plotny se točí více žen. Přísloví : V domě je klid, když je tam lichý počet žen a počet musí být menší než 3. Protože dochází k těm třenicím. A proto ta otázka umět si dělat co chci, i ten druhý si může dělat, co chce, to se také vyskytuje (zřídka) a je to znamením vyzrálé osobnosti, aby ty dvě generace se dovedli navzájem respektovat, aby jeden druhému do toho nemluvil. U těch kuchyňských záležitostí to není tak exaktní jako u matematiky. Ale tak jako je ideál, aby tchyně se snachou dokázaly respektovat jedna druhou. Toto existuje, aby si každá dělala, co chce, že ví, co je třeba dělat. Toto existuje při výpočtech nebo řekněme při určitých druzích práce, kde každý fakticky dělá co chce. Nezapomenu na zážitek, který jsem měl, když  jsem pomáhal při stavbě boudy. Dělal jsem s jedním tesařem, to byl „pan tesař“ !  S tím se fajn dělalo. To jsme prostě věděli, co je třeba. Někdy jsme oba sáhli po tom samém prknu. (Josef – Franta) On se jmenoval Josef a já jsem mu říkal Franta a on ani nepovažoval za nutné mi to říct. Já jsem se ho zeptal, poslyš, Františku, čím to je, že mně se s tebou fajn dělá ?A práce nám letí. A on řekl : Když něco dělám, mám před očima, co chci dělat. Já jsem nebyl tesař, ale bavilo mně to a vžil jsem se do té role podřízeného, tak jsem za chviličku vystihl ten pracovní sled, chytil jeho rytmus, práce letěla a taky jsme si dělali každý , co chce a přitom jsme dělali společně. Kdo nemá takové zážitky, má se snažit je získat. Protože problematika  nebe je problematika toho, jak já se shodnu se svým okolím. Jak já nebudu strkat svoji koncepci, svoji představu P.Bohu, ale prostě pochopím toho Boha,pak si budu dělat co chci a přesto to bude v souladu s Božím dílem. Je to jedna z podmínek nebe, A tady máme moc a moc co dohánět. a tak se raději nebudeme sápat na něco, ne co nestačíme, na co máme „malé triko“, ale budeme se učit každodenní drobné           . A je dobré naučit se s druhým dělat tak, aby si každý dělal, co chce a práce aby přesto běžela dobře. A v nebi je to podmínka nutná. 

Mt 21 + Jan 18

Na první pohled malý detail: Ježíš posílá učedníky do protější vesnice, najdete tam přivázané oslátko, odvažte ho a přiveďte. Když se někdo bude ptát, řekněte: „Pán ho potřebuje“. Oni jdou a opravdu to tak je. Podobná věc je u večeřadla: „Až půjdete, uvidíte člověka, co nese džbán, jděte za ním  a tam kam vejde, tam zajděte a řekněte  - tady by chtěl náš mistr jíst beránka“. Oni zjistí, že je to připravené.  Jsou to malé detaily, ale velmi důležité. Ono to všechno bylo Bohem připravené. Učedníci jsou jako „v Jiříkově vidění“. Jeruzalém byl o velikonocích přeplněn a oni měli celou místnost pro sebe.  Pán domu navíc říká: Ano, všechno je připraveno“. Podobně s oslátkem je všechno připravené. Jsou to supermalinké zázraky.  Oni nám však dokazují, že  Ježíš celou situaci mohl zvládnout zcela určitým způsobem a bezbolestně. Mohl zařídit celou situaci tak, aby nemusel viset na kříži. Podobně při zatýkání Ježíše v Getsemanské zahradě. Ježíš říká „Koho hledáte?“,  -  „Ježíše Nazaretského“. – „Já jsem to „  a ono to s nimi hodí o zem. Oni ztuhnou a Ježíš jim říká: „Tak mě zatkněte“. Ježíš klidně mohl odejít. Podobně v Nazaretě když Ježíše chtěli hodit ze skály. Nechal s ke skále dostrkat a pak klidně odešel  mezi nimi. Oni totiž ztuhli (asi podobně jako v té pohádce o Šípkové Růžence).Jinak by ho rozvášněný dav nepustil pryč. Oni ho chtěli lynčovat. Proč tyto malinké zázraky připomínáme? Je to proto, abychom si uvědomili, že Ježíš jde na kříž dobrovolně, že k tomu má nějaký důvod.  (Mockrát jsme o tom mluvili.) To že, aby nás vykoupil je jenom zkratka přesného vysvětlení. My musíme znát to přesné vysvětlení. Musíme si uvědomit, že Ježíš nemusel trpět, Ježíš se nemusel nechat ukřižovat. Mohl klidně odejít.Chceme-li udělat Ježíšovi radost, nestačí mu jen provolávat slávu, hromadit modlitbičky, ale též se zamyslet nad tím, proč Ježíš za nás umírá. Pamatujme na to, že to je jedna z otázek, kterou by pořádný křesťan měl znát.

Jan   18,33-40

Pilát řekl Ježíšovi „Ty jsi židovský král ?“Ježíš řekl: „Říkáš to sám ze sebe, nebo ti to o mně řekli jiní ?“........Každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas.

Dnes slavíme svátek Krista Krále. Bohužel je tento svátek málo chápaný, protože nám je blízká představa krále z hlediska pozemského, pompy, parády, průvody. Ten Pilát je tomu správnému chápání daleko blíž. U něho není král jako král. Pilát na základě toho rozhovoru přece chce Ježíše osvobodit. Do té doby, než Ježíše přivedli, Pilát věděl, že existuje nějaký kazatel a ví, že na něj židé mají dopal. A nyní ten člověk stojí před ním. Možná byl Pilát na něho zvědavý podobně jako Herodes. Pilát u té žaloby vidí, že jsou to jenom samé výlevy citu zapáleného vztekem. Nic, co by bylo reálně doloženo. Nicméně Pilát musí vyslechnout obžalovaného (dnešní úryvek). Jediná žalovatelná věc z římského hlediska bylo:  „On se dělal židovským králem, on je prostě císař.“ Proto Pilát: „Jsi židovský král?“ Ježíš: „Říkáš to proto, že jsi sám na to přišel, nebo ti to o mně řekli druzí?“ Pilát: „Podívej, já přece nejsem žid, tvůj národ, velekněží, mi tě vydali. Já bych se jinak o tebe nestaral. Tak čeho ses dopustil?“ Ježíš: „Víš, moje království není z tohoto světa, uvaž sám, přece kdybych usiloval o pozemské království, tak bych měl nějaké služebníky, nějaké vojáky, byly by boje. Moje království však není odtud.“ Pilát: „Tak ty se přece jenom za krále považuješ?“ Ježíš : „Ano, já jsem král, já jsem se proto narodil a přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě. Každý kdo je z pravdy slyší můj hlas.“  A Pilát vidí, že má před sebou člověka- myslitele a zaujímá vůči němu uctivý postoj. Nezapomeňme, že Římané měli v úctě vzdělané lidi. Častokrát řecký otrok byl vychovatelem, učitelem synka římského boháče. I když byly ty školy různé, ono si vzdělání vážili. Oni oceňovali, že být vzdělaný je víc, než mít hodně peněz. U Piláta vidíme, že toto, co říká Ježíš, Pilátovi stačí, aby se rozhodl, že Ježíše osvobodí. A nechává Ježíše ukřižovat až pod nátlakem zfanatizovaného davu (vyhrožovali mu, že není přítel císařův, víme, co se za tím schovávalo). Pilát ještě dělá pokus, že posílá Ježíše k Herodovi. Herodes vrací Ježíše s rozhodnutím, že na něm vinu nenachází. Pilát také nechává Ježíše zbičovat proto, aby obměkčil dav. Ze strany Piláta je to pokus Ježíše zachránit. Až pod pohrůžkou Pilát couvá, myje si ruce, je si vědom „dělám něco, co je špatné, zabíjím jejich filosofa, ale jsem nucen, nebo jinak by mně to mohlo stát krk.“ Víte, nám schází při té úctě  Krista Krále, nebo Božského Srdce Ježíšova ten Pilátův pohled. Je to pohan, ano, ale my někdy zapomínáme na to, že když Ježíše uctíváme, že největší bohopocta je pochopit Ježíšovu nauku. Ježíš není nějaký král, který potřebuje patolízaly, kterému záleží na tom, jak se lidé kolem něj servilně chovají, Ježíš přišel s určitou naukou a chce, aby se lidé nad jeho naukou zamýšleli, aby zlomil takovou tu lidskou zabedněnost, která vyrůstá z toho, že si člověk namlouvá: „Já jsem dobře poučen, já dobře věřím, já jsem zbožný žid (já jsem zbožný katolík)“. Aby toto zlomil, proto Ježíš jde na kříž. Z toho vyššího pohledu ani ten Pilátův pohled není úplný. Jenže, kdybychom se dívali na Ježíše alespoň tím Pilátovým pohledem. My rádi říkáme Ježíš, Bůh, Pán, ale všimněme si, že ti lidé, z hlediska dnešního textu, ještě včera křičeli: „Hosana, Synu Davidův.......“ a dnes křičí: „Ukřižuj! Krev jeho na nás a na naše děti!“ Proč? Protože ten dav, když vidí Ježíše spoutaného, tak si řekne: „Ba ne, to žádný Mesiáš není, to jsme ale naletěli“. A pan rabín jim poradil, co mají křičet. Ale pozor, ten nemyslící dav má představu, že mu je vše jasné. Ten Pilát je daleko dál, než z hlediska náboženského, ti čumilové. Samozřejmě, že my bychom měli znát ještě víc o tom vztahu člověka k Ježíšovi, protože ten vztah vůči králi je jakýmsi modelem, vzorem, ale ne vyčerpávajícím. U mladší generace je představa krále jenom  z pohádek. V některé zemi ten pojem král může znít zcela jinak, než zněl tehdy (někde mají krále ještě dnes). My ale potřebujeme ten pravý pohled na Ježíše, jako Krále a ten se vymyká běžnému slovníku. My pro ten pravý vztah nemáme vhodné slovo. Něco velmi podobného je ve vztahu vůči hmotě, fyzikálnímu zákonu. Zúžíme to na toto: „Říká se, že oheň je dobrý sluha, ale zlý pán“. Jenže oheň není ani sluha ani pán. Oheň si hoří podle svých zákonů  a jenom člověk, který nezná zákony ohně, nebo je nerespektuje, se spálí. Hmota není sluha ani pán. Ta mrtvá hmota kolem nás má své zákony vložené do ní Tvůrcem. Pakliže člověk ty zákony nezná, nebo je nerespektuje, tak ta hmota se stává balastem, padá na člověka a člověku se jeví jako nepřítel. Pakliže člověk zákony hmoty zná, pak neexistuje, aby ta hmota např. v nějakém fyzikálním pokusu řekla “ale, co, mně se dnes poslechnout nechce.“ Člověk, když pracuje s hmotou, tak se setkává s tím naprosto suverénním postojem hmoty, kde ta hmota má své zákony. Ten oheň si hoří podle svých zákonů. A záleží na mně, jestli je budu znát a když je budu znát, budou mi sloužit, udělají mi , co já chci. To jenom my do té interakce s jinými lidmi vnášíme tu podřazenost nebo nadřazenost. Buď vidíme pána nebo otroka. Bůh nemá zájem vynucovat si vládu, on nepotřebuje naše poklonky. Představte si, že bychom po dešti po chodníku právě když lezou žížaly ven a najednou by dvě žížaly nesly transparent „Vážený člověče, my se ti hrozně klaníme a tady ti přinášíme naši nejlepší pochoutku (drobeček hlíny).“ Žížaly naštěstí nemají rozum. My si musíme uvědomit, že Bůh nám něco nabízí, že je to víc, než jenom sedět u stolu s dobrou večeří. Bůh nám nabízí své přátelství, partnerský vztah, ale my se musíme naučit zacházet s partnerem. Abychom na toho, kdo je nám blízký nekoukali spatra a nebo naopak s pietou, nebo jako na někoho, ze kterého máme vlastně strach. Velmi často i mezi přáteli jde o vztah, kdy vlastně jde o smíšený postoj obavy a nadřazenosti. Je toho víc než by se zdálo. Stačí jenom si toho trochu všímat a samozřejmě vědět, čeho si všimnout.  Když jsem začal tyhle věci poprvé sledovat, bylo mi až nepříjemně. A také, když jsem si reprodukoval svoje jednání?! To člověk v sobě normálně nevidí. My nemáme v sobě zafixovány základní partnerské vztahy. Spíše máme zafixovány vztahy diktátora vůči otrokovi, nebo otroka vůči diktátorovi. Toto bychom měli pochopit, abychom měli dokonalejší pohled, než ten Pilátův. Pro začátek se spokojme alespoň s tím Pilátovým pohledem. Pilát, kdyby se dostal do davu, nezůstal by členem davu, ale stal by se učedníkem. Byl by to sice učedník s výhradami, ale nekřičel by předčasně „Hurá“ a také ne „Ukřižuj!“ A byl to pohan. I v Herodovi bylo kousek toho, i když jak víme, skončil nechvalně. Stojí opravdu za to, zamyslet se nad tím vztahem vůči Ježíši – Králi. Ježíš je vladař a jedině On může určovat, jaký typ postoje od nás bude chtít. To jenom my mu vnucujeme servilitu, poklonkování a prázdné oslavy. Ale on by chtěl abychom byli schopni vyhmátnout tu zákonitost. Tak jako jsme řekli, že hmota má své zákony a kdo zákony té hmoty využívá, hmota mu naprosto oddaně slouží. Neexistuje, aby se vzepřela. A nejen Ježíš, ale i Otec, všemohoucí Tvůrce  jedná podle určitých zákonů, zákonů optimálního jednání. A pakliže my pochopíme ten Boží způsob chápání, jednání (zákony toho), můžeme Boha využívat a Bůh nám splní jakékoliv přání a to je právě to „Budete – li  ve mně a budou – li má slova ve vás, začkoli budete prosit, dostanete.“  Toto je problém cesty k modlitbě „ve jménu Ježíše Krista“, toto je podmínka pochopení a nakonec dělání zázraků, ale toho eliášovského typu, ne jen tak chvilku mluvit v nadšení a vytržení. Bohužel, my nejsme zvyklí takto jednat s Bohem a pochopit tu zákonitost Božího jednání, kterou my potom můžeme využít. Tu zákonitost si mohu představit např. takto. Představme si, že vlak jezdí přesně podle jízdního řádu. Když přijdu k vlaku včas, tak mně odveze, kam chci a budu mít místo k sezení vždy. Pakliže přijdu o vteřinu pozdě, tak mi ujede před nosem. Naším úkolem je pochopit zákonitost Božího jednání a pak Bůh udělá to, co chci já, protože Bůh bude současně dělat to, co chce On. (Tohle je dost náročná věc a je třeba se tím prokousat. Dobře se to dá poznat právě na tom hmotném světě. Gratuluji těm, kteří dokázali ve svém manželském vztahu (partnerském vztahu) vyřešit partnerskou otázku. Jsou takové rodiny, bohužel, není jich tak moc. A těm říkám gratuluji. A dotáhněte to i ve vztahu vůči Bohu. Všichni se musíme učit i na tom vztahu mezi lidmi. Ale to je to velmi těžké. Studentům, kteří se učí zejména přírodní vědy doporučuji, aby se naučili pořádně respektovat zákonitost hmoty a neodříkávali slepě poučky, aby se naučili věci chápat, chápat zákony, podle kterých ta hmota jede, naprosto neústupně, tvrdě a necouvne. Když inženýr bude navrhovat most, tak hmota neřekne „A já mám na něho vztek, proto se sesypu“ (když je most dobře spočítán). Hmota se drží svých zákonů a Bůh se drží svých zákonů. Je třeba toto si uvědomit, že nám toto nabízí a když toto uděláme, tak najednou padne rozdíl toho poddaného a vladaře a stane se skutečností to, co říká Ježíš v Apokalypse „Vítěze nechám sedět na svém trůně, jako já sedím na trůně Otcově.“ A tohle musíme brát doslova. Sedět na trůně znamená rovnost. Tak dalece to můžeme dotáhnout.  -  Na úplnou kopii Ježíše Krista. Ovšem, to si nesmíme ponechávat to „svoje“, o čem si myslíme, že jsme chytřejší než Ježíš. Upozorňuji, že je to dost těžké a proto každý ať využije příležitosti, které má (nedá se to najít v lingvistice nebo v dějepise). A i když to nejsou naše obory, jsou tady mezilidské vztahy. Naučme se s druhými jednat tak, jakoby to byl partner, podle určitých objektivních zákonitostí a ne podle nějaké touhy, aby ten druhý se mu poklonkoval, nebo abychom si mohlo říct“ já jsem si povídal s tím a tím“ (sběratelé autogramů). Jednou se mnou otřásl rozhovor s jedním pánem, který mi říkal „Jeho Eminence pan biskup, mně pozval na audienci a věnoval mi celých pět čtvrtí hodiny.“ Strašně si na tom zakládal. Jenže na tohle Ježíš není a kdybychom tohle my čekali od něj, tak bychom byli zklamáni.

Jan 19,25-27

 U Ježíšova kříže stály jeho matka a sestra jeho matky, Marie Kleofášova a Marie Magdalská. Když Ježíš spatřil matku a vedle ní učedníka, kterého miloval, řekl matce: Ženo, hle tvůj syn!.......atd.

Uvědomme si jednu věc. Ježíš visí na kříži a pod křížem Maria. Zvlášť dnes si připomínáme – je svátek P.Marie bolestné. Proč toto Ježíš říká ? Když je člověk v těžké situaci, ať už psychicky nebo fyzicky v těžké zátěži jako byl Ježíš, tak hledá útěchu. Někdo to řeší tím, že se snaží zapomenout na hrozící nebezpečí, Jiný podletoho – užívejme života dokud je čas  a po nás ať je potopa, jiný se zase zamýšlí, snaží se dotáhnout to co začal. To je dost častý případ, řekněme i  u takových námořníků, kteří objevovali svět a v neznámých končinách je držela jen ta myšlenka – musíme vydržet a dokončit dílo. To je velmi silný psychický doping. A když Ježíš říká „Ženo, to je tvůj syn“ tak má právě na mysli smysl svého utrpení. Maminko, nade mnou nelamentuj, já visím na kříži, aby se z nich  stali Boží děti. Ženo, to je tvůj syn, to souvisí s tím, podívej se maminko, uvědom si, jak velké věci jsou ve hře. Nemysli na to, že trpím, ale mysli na to že dokončuji svou práci. To je věc, kterou bohužel, dobře nechápeme, smysl života, smysl křesťanství. Janovo evangelium začíná slovy : Dal jim moc stát se Božími dětmi. A na to my zapomínáme, co to je, Kolik lidí má správné představy o sv. přijímání ? Málo. Kdybychom udělali pořádný průzkum, žasli bychom. To není kumšt naučit se odříkávat nějakou modlitbičku, Není kumšt, aby ministrant uměl odříkat ty fráze, my musíme vědět, proč do toho kostela jdeme. Proč se jde ke zpovědi, k přijímání, jak mám reagovat na vlastní chyby. Toto jsou věci, na které zapomínáme, A Ježíš na kříži myslí na to, že nás chce přivést k tomu, abychom se stali božími dětmi. Snad si nemyslíte, že by nemohl okamžitě přestat, kdyby ho tam něco nedrželo. Ježíš sám říká, ano, je to na mně, jak se rozhodnu. Já mám moc na ten kříž jít, já mám moc ho odmítnout. A proto je důležité pochopit, proč Ježíš visí na kříži. To je zas taková věc, o které mají lidé ne jen naivní, ale škodlivou představu. No, a kdybychom se dnes nad tím zamysleli, že bude stát za to přemýšlet o tom, proč vlastně Ježíš zemřel na kříži, je s tím spjata otázka, jak se mám zachovat po hříchu, ne před hříchem, to je důležitější než by se zdálo. Ovšem, chce to číst Písmo.

Jan 20,1-10.

Prvního dne v týdnu přišla Marie Magdalská časně ráno, ještě za tmy ke hrobu a viděla, že je kámen od hrobu odstraněn. Běžela proto k Šimonu Petrovi a k druhému učedníkovi, kterého Ježíš miloval, a řekla jim : Vzali Pána z hrobu a nevím, kam ho položili........atd. 

Je to poměrně malinký úsek z celého toho dění v den Ježíšova zmrtvýchvstání. Víte, my to prožíváme radostně, ale pro apoštoly to byl den zmatku.. Uděláme si napřed takový přehled toho dne, plného zmatku. Ježíš je narychlo pochován v pátek. Nestačilo se to pořádně udělat, tak Ježíš je jen tak prostě zamotaný do těch plachet, ale nenamažou ho těmi mastmi. A neudělají mrtvolu, jak se patří. Ty ženy jdou ke hrobu, jednak Marie Magdalská a ještě jiné ženy, jdou vlastně dokončit to, na co už v pátek večer nebylo času. Vidí anděla (bez křídel), je to  muž v bílém rouše. Anděl říká, proč hledáte živého mezi mrtvými? Ženy běží a zvěstují to apoštolům.  Marie Magdalská ta zase přijde a ptá se, kde je Ježíš. A anděl jí říká, proč hledáš živého mezi mrtvými. Ona tam vidí Ježíše, myslí, že je to zahradník, říká mu, prosím tě, kam jsi dal Ježíše, dej mi to jeho tělo, já ti zaplatím. Ježíš jí říká, ale Marie! Tu jí to došlo, změnila myšlení, už se začíná pořádně dívat na toho člověka, Ježíši! Objímá mu nohy...atd. Ono je tam takových nejasných věcí. Když si pročtete ty  jednotlivé evangelisty, tak to musíte dávat dohromady jako takovou mozaiku. Tady ta Marie Magdalská je líčena prostě, jako vzali Pána z hrobu a nevíme, kam  ho položili. Je dobré si to přečíst celé a uvidíte, že tam je i ta scéna, jak jsem vám říkal. Říkám to proto, abyste si uvědomili právě ty zmatky. Ženy přijdou, teď ta Marie, teď jim řekne, vzali Pána z hrobu, pak tam máme tu scénu v evangeliu, zda tam mohla  být  u hrobu znova, to je otázka, no vyloženě blázinec. Učedníci se začnou s ženami hádat. Co děláte paniku?  Jednou je mrtev, tak je mrtev. Jediní Petr a Jan mají střízlivý pohled na věc, jdou se podívat. Ale ostatní se s ženami hádají. Když se Petr a Jan vrátí a říkají, my jsme také došli k závěru, že Ježíš vstal z mrtvých, tak Kleofáš a ještě jeden řekli, já jdu domů, tady jsou všichni pomateni. Seberou se a jdou pryč. Ostatní se hádají. Dejte pokoj, co je to s vámi, ženy, vy jste praštěné, fantastové, jednou je mrtev a hotovo. Ale není mrtev, nehádejte se, já jdu domů  a Kleofáš a ten druhý jdou. My si tohle musíme uvědomit, že tohleto se tam odehrávalo. Zmatky větší, než když se někdo stěhuje. Proč to líčím? Je důležité si uvědomit, že tohle nás může čekat, až jednou budeme umírat, že se můžeme dostat do podobných zmatků taky. Proč, to se nakonec uvidí. Kleofáš a ten jeden diskutují, za nimi jde Ježíš, dá se s nimi do řeči, oni poznávají, že Ježíš je na živu, okamžitě se vracejí, je už večer, ale apoštolové v Jeruzalémě se pořád hádají. Možná je po boji, teď přijde Kleofáš a ten druhý a říkají co viděli, zažili, vznikají rozpaky. Uprostřed diskuse se objevuje Ježíš a apoštolové vyjma Petra, Jana, Kleofáše a toho druhého, mají strach z Ježíše, říkají si, tak přišel nám říct, že také zemřeme. To je jejich reakce na Ježíše zmrtvýchvstalého. Je dobré uvědomit si ten zmatek, který naprosto nesouhlasí s tím, jak my si představujeme tu idylu velikonočního rána. Proč jsem tuhleto tak vylíčil? Je to totiž problém, když se člověk setká s nečekanou situací. A Ježíšovo zmrtvýchvstání byla pro apoštoly situace naprosto nečekaná. Jak je to možné? Ježíš přece předpovídá, že vstane z mrtvých, vysvětloval to, jak to, že ty zmatky? Jak to, že hádky, jak to, že Kleofáš se sebere? Tady jsme u toho, o čem jsme dřív hovořili v kázáních o problému nečistoty. To není následek hříchu, to je následek nesprávných náboženských vědomostí. To, co si oni, ty představy o Mesiášovi, co si nasbírali na těch sobotních rozmluvách v synagoze od p. rabínů a ostatních židů, co promlouvali, tak tyto názory nejsou v souladu s tím, co říkají proroci. To co říkal p. rabín, je něco jiného, než říkají proroci. Petr věří tomu, co říká rabín, nemůže si dát dohromady skutečnost. Kdyby pořádně četli Mojžíše a proroky, tak by věřili Ježíšovi. Jak by dopadlo jejich jednání? „Oni mně zatknou, nebojte se, vám se nic nestane. Ukřižují mně, ale vám se nic nestane.“ „Ježíši, takže bychom mohli jít s tebou? Podívat se na tebe na kříži?“  „No jistě. Když Ježíš visel na kříži, mohli mu říct: „Ježíši vysvětluj nám, (ale byl tam jenom Jan), máme otázky.“ Ježíš by je i z kříže mohl učit. Pro Ježíše by to byla obrovská psychická úleva. To byl jediný dovolený doping, co mu mohli apoštolové poskytnout. Jenže oni jsou pryč. Ježíš je na kříži a je si vědom, že až se jim zjeví, budou v něm vidět smrtku. Představme si, kdyby Ježíše brali vážně, že 3. dne vstane z mrtvých. Tak by si mohli vzít deky a 3. dne jít ke hrobu opodál, aby je stráže neviděli a teď mohli čekat na Ježíše. Když by vstal, přivítali by ho, mohli vidět to z mrtvýchvstání. Ale o to byli okradeni. Problém je právě v tom, my se ptáme, byl to hřích nebyl to hřích, ale neptáme se, jsou moje náboženské názory v pořádku?  Je moje myšlení čisté?  A výsledek je, že tyto nesprávné názory nám zamotají ty nejkrásnější chvilky, udělají z nich chvíle zmatků, že ty nesprávné názory, ta nečistota v novozákonním slova smyslu, způsobí hříchy, způsobí, že v Ježíši vidíme nepřítele, toto nás čeká, apoštolové to mají za sebou, ale my až budeme stát před Ježíšem?! Ten očistec není Ďábel s rákoskou. Andělé? – to je pod jejich důstojnost. Ty zmatky, anebo ten oheň je v 1. řadě uvnitř člověka, když se setká s Ježíšem, protože skutečnost je jiná než ta, na kterou byl zvyklý.  On byl zvyklý na svoje náboženstvíčko. A teď něco jiného. Je zvyklý na toho P. Ježíše, který jednu ruku drží takhle, druhou takhle. Proč to říkám? Abych vám dal dost materiálu k přemýšlení, abyste jednou i vy, až budete umírat, byli jako Jan, který dovedl stát pod křížem, jako Petr a Jan, kteří jediní si zachovali chladnou hlavu a řekli si: My se k tomu hrobu půjdeme podívat, abychom dovedli, až se setkáme s Ježíšem, ho přijmout jako Ježíše, který vstal z mrtvých. Když řeknu, nevidět v něm nepřítele, leckomu se to nelíbí, ale apoštolové, když v něm vidí smrtku, drazí přátelé, to uznáte, že není žádná zvláštní kariéra, žádné slavnostní přivítání pro Ježíše, který po těch mukách na kříži by měl být oslaven s veškerou parádou.  – a oni prostě nedokáží si vzít nějakou deku a něco na přivítání, až Ježíš přijde, čekat u hrobu. Když my čekáme návštěvu, jedeme i na nádraží naproti. Proč oni nemohli čekat u hrobu? Ani je to nenapadlo. A když se Ježíš zjeví, tak se bojí. Ano, je to netypické, ale pročtěte si evangelia, všechny 4, a uvidíte, že ten den, který měl být dnem Ježíšova triumfu, je prožíván jako den zmatků, lidově blázinec. Znova zdůrazňuji, je to špatné přivítání vítěze nad smrtí.

Jan 20,19-23

Když byl večer 1. dne v týdnu, přišel Ježíš tam, kde byli učedníci. Ze strachu před židy měli dveře zavřené. Stanul mezi nimi a řekl: „Pokoj vám!“ Po těch slovech jim ukázal ruce a bok. Když učedníci viděli Pána, zaradovali se. Znovu jim řekl: „Pokoj vám!“ .....atd. Po těch slovech na ně dechl a řekl: „Přijměte Ducha Svatého, komu odpustíte hříchy, tomu budou odpuštěny, komu neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou“.

Ježíš přijde, učedníci mají zavřené dveře. Mají strach. Myslí si, že je to smrtka, ovšem vypadá jako normální člověk. Domnívali se, že vidí ducha, to víme od jiného evangelisty. Ježíš se objevuje při zavřených dveřích. Samozřejmě, že je to polekalo, když najednou stojí mezi nimi. Jenže Ježíš tady předvádí, co dokáže zmrtvýchvstalý člověk se změněným tělem. On nám ukazuje, jak se jednou budeme mít. Zavřené dveře a on najednou stojí mezi nimi. Kdyby neměli zkušenosti s Ježíšem, kdyby jim Ježíš předtím neříkal, že vstane z mrtvých, tak ten strach je vysvětlitelný. Říká, vždyť žádného ducha nevidíte, tak si na mně sáhněte! Po těch slovech ukázal ruce a bok (a ještě, to víme od jiných evangelistů, - „máte tady něco k jídlu?“ ). A oni pořád mají strach, dají mu kus chleba a kus ryby, tak začne pomalu ukusovat, oni koukají, že ten duch je docela neškodný. A teď se osmělují. Takže, když učedníci viděli Pána, zaradovali se. Začalo to tím strachem a pomaloučku to přechází v prohlédnutí a uklidnění. A pak znovu říká: „Pokoj vám! Jako Otec poslal mně, tak já posílám vás.“ Ale nám jde dnes o to, jak dechl na ně a řekl: „Přijměte Ducha Svatého“. A jde nám také o to, jak Ježíš učedníkům slíbil Ducha Svatého. „Zůstaňte ve městě, dokavaď nebudete vybaveni mocí shůry“. No, a teď 50. den po vzkříšení, 10. den po nanebevstoupení, oni jsou doma, najednou je slyšet obrovský hukot, nad hlavou všech se objeví plamínek, lidé z celého Jeruzaléma  se seběhnou k domu, kde bydlí apoštolové, protože slyší ten hukot, jsou také poplašeni, apoštolové vycházejí, začnou mluvit a lidé se diví, jak to, že apoštolové mluví každý jejich jazykem, ale perfektně, jako rodáci. Vždyť to jsou Galilejci, jak to, že mluví perfektně? My Parthové, Médové, obyvatelé Mezopotánie, Egypťané atd., my je slyšíme mluvit našimi rodnými jazyky. To říkali někteří, ovšem jiní říkali, ale jsou plni vína. Je to prostě propuknutí daru jazyků, kde ti lidé prostě bez vteřiny učení dovedli jednak cizím jazykem mluvit a kdoví jaké jevy se tady odehrály! Takže, někteří z těch diváků nevidí ten zázrak a proto říkají, to je blábolení opilců. Jiní říkají, ba ne, to oni mluví perfektně mým jazykem. Někteří lidé se tam přišli jenom podívat a nic jim to neřeklo. Ovšem, je to seslání Ducha Svatého, věc o které se liturgicky hodně hovoří. Slovo Duch Svatý je často vyslovováno, ale, co to vlastně je? A my si pamatujeme ze školy definici: „Duch Svatý je 3. Božská osoba“. No, a někdo se dokáže vyžít v tom, že rozlišuje, ovšem jsou to prázdná slova. Syn je zrozen z Otce, kdežto Duch Svatý je vydechován z Otce a Syna. Jaký rozdíl je mezi tím, zrozen a vydechován, to už nikdo neuvádí. Takových věcí bylo prospekulováno o Duchu Svatém, všelijaké takové květnaté výrazy, ale to hlavní uniká. Právě tohle to si chceme dnes připomenout. Je to 3. Božská osoba, ale nás musí zajímat hlavně ne, jak se to všelijak říkalo, vydechován, ne zrozen, nás musí zajímat něco jiného: „Co On v nás dělá“. K čemu my ho potřebujeme. Ten termín „duch“ je velmi často používán, takže např. i o  bláznovi se řekne, že má zlého ducha, že je pomatený, špatně myslí. O nemocném řekli – má ducha nemoci. Ten termín „duch“ se týká jakéhokoliv činitele, který na člověka působí a není vidět.  Jan 3. kap.  -  Ježíš říká Nikodémovi: „Musíte se znovu narodit z vody a Ducha Svatého. Nediv se, že jsem ti to řekl. Vítr vane odkud chce a kam chce. A ty slyšíš jeho hlas a nevíš odkud jde.“ Dnešní řečí bychom řekli: „Když fouká vítr, vidíš jeho projevy, jak se hýbají větve, třeba vyvrací stromy, strhává střechy atd., ale není vidět, jak ten vzduch proudí.“ Toto je charakteristika pro to, co je vlastně onen Duch. Tady ta 3. Božská osoba vystupuje jako úplně skrytá, neviditelná, která zasahuje do člověka, která ovlivňuje myšlení člověka. Ale člověk zásah té 3. Božské osoby vůbec nevnímá, nemůže ji vidět. Např. Boha Otce člověk vidět nemůže, protože jak říká Mojžíšovi, by se zhroutil: „Nemůžeš mně vidět, umřel bys.“ Jinak se zjevuje 2. Božská osoba a ještě jinak Duch Svatý, který se vůbec neukáže, je jako ten vítr, kde člověk vidí jenom jeho projevy. Najednou ti lidé bez vteřiny učení začali mluvit cizí řečí. Ale jiní také začali uzdravovat nemocné jen tak, že položili ruku a žádné dlouhé modlení nad tím. U sv. Pavla vidíme také popsán dar jazyků, ale tam už vidíme zajímavou věc. Že vlastně ten dar jazyků, dávaný později, je už na nižší úrovni. Už to není to plné charisma, plný dar jazyků, ale už je to říkání slov, kterým ten obdarovaný často sám nerozuměl. A nevěděl co říká. Kde Bůh už pomalounku to vybavení začíná stahovat, ne proto, že by nebylo třeba, ale proto, že se míjelo účinkem. Protože lidé ho špatně používali. A tak místo toho plnohodnotného daru, kdy ten apoštol uměl perfektně mluvit cizí řečí a okamžitě se domluvil, sv. Pavel nám líčí, jak jeden s chutí začne mluvit cizí řečí a kdyby nebyl druhý, který by to vyložil, tak by nerozuměli. To je věc velice náročná na rozbor. Nedávno jsme si to říkali. Např. jeden člověk umí číst a neumí psát a vedle něj musí být člověk, který umí psát a neumí číst a dohromady dají normálního písaře (agrafik a alexik). Tak ten obdarovaný uměl mluvit cizí řečí, ale, když ten druhý na něj promluvil, nerozuměl.  A zas ten druhý dovedl rozumět té řeči, ale nedovedl to říct. Tady vidíme, jak Bůh varuje lidstvo před zneužíváním těch darů. Sv. Pavel vytýká Korinťanům, že se všichni ženou za darem jazyků a nestojí o pořádné poznání Boha, pořádný vztah vůči Bohu. Místo toho, aby si řekli, jak to, že nám ty charismata začínají „haprovat“, tak si řekli, ony už nejsou třeba. A teď k čemu je ten Duch Svatý vlastně dobrý? To je rozhodující. Takový stěhovavý pták. Dělali se pokusy, nechali toho ptáčka vylíhnout v zajetí, nikdy neletěl trať do teplých krajů, nikdy nebyl s kamarády pohromadě, potom ho dali do planetária, viděl sluníčko, hvězdy a zjistilo se, že on zná cestu na svoje zimoviště, aniž by tam kdykoliv letěl. Představte si, že by se vám narodilo dítě, nemluvňátko se vším všudy. A najednou by přestalo brečet a řeklo by, tak ty jsi moje maminka a ty jsi můj tatínek, ty se jmenuješ Růžena a ty František, mně jste dali jméno Pepíček  a já jsem rád, že mám takového tatínka a takovou maminku. To bychom koukali. Bez vteřiny učení by to dítě začalo mluvit. Ale tak je to u toho stěhovavého ptáka. On ví, co má dělat. Ti ptáci znají trasu a ten pták tu trasu znal, aniž by ji v životě letěl. Takto se neprojevuje Duch Svatý. A teď jsme u této věci. Máte školáky a nejdou jim určité věci. Jistě, roli tady hraje i lajdáctví. Ale roli může hrát i to, že ten žák na to nemá „buňky“. ale, resp. ten žák mohl získat špatné návyky a on dělá nějakou chybu a vůbec o ní neví. Špatně zachází s mozkem, nejde mu to, ať se koncentruje sebevíc. A teď si představte, že by byl někdo, kdo by tomu žákovi vrátil ty poškozené myšlenkové schopnosti a případně tomu žákovi řekl, koukej, tohle to učení ti nejde z toho a toho důvodu. A že by toho žáka napadlo, tak, já si musím dát pozor na tohle! To je pro nás naprosto nepředstavitelné, asi tak jako je pro nás nepředstavitelné to, co jsem říkal o tom dítěti, i ten stěhovavý ptáček. A ten Duch Svatý dával lidem dary, takže ti lidé prostě dostávali nové schopnosti potřebné pro pochopení náboženství, pro pochopení otázek věčného života. Ten dar jazyků, to je jen to vnější, protože to vnitřní, to vlastní je to, že člověk začíná chápat svoji roli. Že ví, jak má sám se sebou něco dělat. Můžeme to přirovnat k tomuhle: Člověk dostane počítač a učí se s ním zacházet. A teď najednou počítač začne ukazovat podivnosti. Je na to oprava. Člověk na to nestačí, musí přijít jiný, který to dovede, vymění vadnou součástku. Zrovna tak v tom myšlení často neuspějí v učení, potíže v náboženském. životě, je to dáno vadným určitým úsekem v tom myšlení. To myšlení neprobíhá, jak by mělo probíhat. To myšlení vždycky tvoří sled, jako když jdete po schodech. Jeden z  těch schodů je špatný, šlápnete a propadnete. A zrovna tak ten žák (člověk) se snaží, ale na nějakém kritickém schodu propadne. A teď by někdo řekl, dej si pozor na ten schod! Takže ten duch to je dost primitivní znázornění působení Ducha Svatého. Je to vlastně, abych tak řekl, Bůh v nás, který je ochoten s námi mluvit, který je ochoten nám radit.  A který navíc se legitimoval např. těmi dary jazyků. Ale podmínkou, aby ten Duch Sv. v nás působil, je, že my stojíme o tu jeho poradenskou službu, že my stojíme o to, aby on nám pomáhal rozvíjet se a že my po něm nechceme pouze, aby nám pomohl. Např. teta dávala na mši sv. za synovce, aby udělal zkoušky. Proč jste nepřišli na začátku školního roku? A on měl přijít. Abyc se dovedl dobře učit, abych dovedl dobře využít čas, aby na tu knížku necivěl hloupě. „Co je na tom špatného chtít pomoc Ducha Svatého?“ Spousta těch zbožných studentů se začne modlit, až když mu začne hrozit, že vylítne. „Pane, Bože, pomoz, pomoz mi, Duchu Svatý“, ale nikoho nenapadne říct: „Tak já se chci učit, chci být lékař, a tak, prosím tě, Bože, nauč mně zacházet s mozkem tak, abych se dovedl správně učit.“ Když od toho Ducha Sv. chceme něco, do čeho jemu se nechce, tak se ozývat nebude. Duch Svatý tady není proto, aby tahal z bryndy lajdáky-studenty, ale aby nás naučil předem pořádně myslet, že my o jeho pomoc stojíme. Když my jdeme za Bohem-poradcem, za tou 3. Božskou osobou, která je ochotna působit v nás, která je ochotna ukazovat cestu, ne, že by někdo se před nás postavil, ale že víme, co máme dělat. A to je ta smůla, že my si myslíme, že dovedeme dobře myslet, že se dovedeme dobře učit (studenti) atd. A tak my vlastně nepotřebujeme toho Ducha Sv. Ano, Ježíš uzdravoval nemocné, ale Duch Sv. učí lidi myslet, ale já myslet umím. A tak, chceme-li, aby se objevily ve světě zase ty dary Ducha Sv., musíme stát o jeho poradenskou službu, aby nám ukazoval, jak myslet, když čteme Bibli, ale také, jak myslet, když se žáček učí něco a nerozumí tomu. Jak ukazovat člověku správné myšlení, když dva manželé se mají rádi a přitom se to začíná rozpadat a vidí nakonec, že ta láska se jim časem rozsype.  Toto je D.S. – poradenství, zásahy do psychiky, oprava vadných psychických procesů, věci, které my nemůžeme vyřešit, to on opravovat nebude. Ale on popraví náš mozek, který by měl být v pořádku a kdyby v pořádku byl, tak by je vyřešil. Je to velice zjednodušené, ale přece jenom snad víte, co jsem vám chtěl říct. A tak, - dnes si připomínáme toho Ducha Svatého, který nás chce učit myslet, ale kterému bohužel my někdy nedopřáváme dostatečné pole působnosti. „V tebe věřím, v tebe doufám, tebe nejvíc miluji“. Jak to krásně plyne z našich úst, jenže Duch Svatý čeká. „Bože, prosím tě, vždyť já toho Ježíše vlastně ani dobře nechápu, prosím tě, kde já dělám chyby? Poraď mi!“ A On už poradí. A to si přejme. Já sobě i vám, aby ten Duch Svatý v nás ožil. Ožije-li v každém z nás Duch Svatý – poradce, tak s chutí bude zase rozdávat v plné hodnotě, jako je rozdával kdysi. A nebude jenom troškařit, jako začal na různých částech světa už tak někdy v 60. letech, kde se objevují tzv. Letničáři atd.

Jan 20,19-23

„Prvního dne v týdnu přišel Ježíš tam, kde byli učedníci. Ze strachu před židy měli dveře zavřeny. Stanul mezi nimi a řekl: „Pokoj vám“.  Po těch slovech jim ukázal ruce a bok......“

Dnes máme slavnost seslání Ducha Svatého. Když se zeptáme věřícího, co je to Duch Svatý, tak vysype definici „Třetí Božská osoba“ atd. Jiná věc je ta, jestli tomu rozumí. To je kapitola druhá. Je nesmírně důležité, abychom věděli, jakou funkci má ten Duch Svatý. Že chce ovlivnit naši psychiku a že to ovlivnění našeho myšlení je nesmírně důležité. A na to se zapomíná. Zapomínáme na to, že každý hřích je znamením, že nemáme celou řadu věcí domyšlených, že myšlenkové procesy, které v nás probíhají, probíhají  podle špatných programů (algoritmů) a to co Ježíš říká: „Učiňte pokání“ znamená toto: „Když udělám hřích (i třeba drobný), (problémy v rodině, s dětmi), nepomohu si tím způsobem, že budu měnit jednání, já musím měnit myšlení. Když budu měnit jednání a budu slibovat, že se polepším, (manželé si budou slibovat, že se nebudou hádat), je to potom předem ztracená věc. Je to podobné tomu, jako kdybych si představoval boj proti alkoholismu tak, že když potkám někoho opilého na ulici, že mu budu říkat, aby chodil rovně. „Ty, nesmíš se potácet, ty nesmíš zvracet, ty musíš jít rovně“. Takto jednáme sami se sebou, když si dáme předsevzetí: „Už nikdy nebudu hřešit, já se polepším“. Já musím postihnout příčinu. Ta příčina vězí někdy velmi hluboko a jinde, než bychom ji hledali. Příčina hříchu je ve vadných dobrých vlastnostech a tam to nikdy nehledáme. Chceme se polepšit a zapomínáme na to, že to co je v nás dobré, je vlastně slabé, neujímá se slova a proto člověk hřeší. Tato otázka je velmi důležitá a zajímavá. Právě dnes je to aktuální, protože Duch Svatý je ochoten zasahovat do naší psychiky, je ochoten srovnávat nám naše myšlenkové procesy, ale jenom tenkrát, když my toho Ducha Svatého pustíme ke slovu. Duch Svatý nemá zbytečně jako symbol oheň a holubici. Na takového holoubka stačí, aby člověk šel kolem a ulítne. Holub je plachý pták a Duch Svatý jako by byl také. A oheň?! Vezměme si autogen. Je to plamen, který se prokouše tlustým železem, ale také stačí otočit knoflíkem a zhasne. Duch Sv. je ochoten promlouvat, ale my ho musíme pustit ke slovu a nesmíme po něm chtít, aby opilého učil chodit rovně. Také nemůžeme chtít (obrazně řečeno), aby opilci rozmluvil to opíjení se. Chci-li přestat být alkoholikem, musím odstranit příčinu např. to, že ti manželé si nemají doma co říct. Že člověk nemá dostatek zájmu, podle kterého by mohl opravit své jednání. Takovému člověku, který je doma rozhádaný, nezbývá nic než ta hospoda. Když je inteligentní jde si zahrát s kamarády šach a zabije ten čas šachy. Jinak zbude jen ta hospoda. A pijte v hospodě mléko.

Není třeba pět ódy na Ducha Svatého, ale je třeba ho pustit ke slovu a jeho slovo se netýká toho „aby nás tahal, když budeme mít chuť jít do hospody“. Proč ten alkoholik? Je to nápadné schéma a nikoho se to tady zřejmě  nedotkne. Týká se to každého, jakéhokoliv hříchu.

Duch Svatý je ochoten nám připomenout to, co říká Ježíš, ty dobré vlastnosti. Když budeme stát o to opravit ty „svoje  dobré vlastnosti“, potom Duch Svatý bude moci promlouvat a ty dobré vlastnosti nás ochrání před hříchem. Když nebudeme chtít opravit svou víru, zbožnost, svoje modlitby, když budeme chtít, aby nám P. Bůh pomohl  „Nechodit do té hospody“, tak spolupráce nebude žádná. Božím plánem je, aby se člověk naučil pořádně věřit, pořádně modlit, pořádně chodit do kostela. Hřích je signál, že něco v naší víře není v pořádku. Komu se to nezdá, ať si přečte List k Římanům 1 kap, 18-30 verš,  kde se hovoří o tom: „Nestáli o správné poznání Boha a proto Bůh je vydal“. Jsou v tom  zahrnuté hříchy všech kalibrů. My, když chodíme do kostela (i když se rádi modlíme), ještě nemusíme stát o správné poznání Boha. Člověk řekne: „Ale já se modlím, já rozjímám, já čtu“. Jenže bohužel podle svého vkusu a ne podle Ježíšova vkusu. Nekontroluje svoje názory na Boha a jejich oprávněnost. Nevezme do ruky Evangelium a nekonfrontuje stránku za stránkou, jestli mu to sedí a jestli tomu rozumí. Toto je velký problém. Duch Svatý je ochoten pomoci a neřekne nám nic jiného, než to, co říkal Ježíš. A když Ježíšovi dokázali říct a to i sv. Petr „To se ti nestane“, tím spíše my tomu jemnému ševelení toho Ducha Svatéhop můžeme říct: „Kdepak, to takhle není“. Můžeme ho jednoduše nechat ševelit, můžeme se dokonce podobat člověku, který na jaře sedí v krásném lese, vítr povává, listy ševelí a on si pěkně čte knížku (zbožnou), ty lístky ševelí, ale on je nevnímá. Dokonce nevnímá ani, když jede kolem vlak. Podobně jednáme i my, třebas čteme zbožnou knížku, ale zapomínáme na to naslouchat tomu, co říká Duch Svatý.

Někdo může říct: „Já chci, aby mi Duch Svatý pomohl“. K tomu je třeba nejdříve se naučit číst Evangelium a rozumět mu. To  je prvořadá podmínka. Pozor, není to obyčejné čtení. Čtení Evangelia se třeba naučit. Hodně věcí je  tam skrytých – zašifrovaných.

Zamysleme se nad tím. Nejjednodušší je: „Radujme se, Pán Ježíš vstal z mrtvých“. Ale na Květnou neděli: „Radujme se“. Zelený čtvrtek: „Oslavme založení Nejsvětější svátost oltářní“. Velký pátek:  „Buďme smutní“. Velikonoce: „Radujme se.  Ježíš vstal z mrtvých“. Ale problematika, kvůli které Ježíš vstal z mrtvých, ta trvá dál. Myslet si, že máme Velký pátek za sebou, že můžeme mít dobrou náladu je dost zjednodušené. Jaká spousta lidí ve světě prožívá svůj „Velký pátek“. Ježíš již netrpí, ale lidstvo se potápí (nemoci, války, hlad atd.). Kdyby naše křesťanství bylo silnější, kola dějin by se točila jinak. Spousta lidí umírá, spousta lidí se blíží tomu svému kříži. Není ještě odstraněno to, kvůli čemu musel Ježíš na kříž jít. (Jan 20). Ženy přišly od hrobu s poplachem  (viděly tam bytosti v gala oblečení), že jim říkali, že  Ježíš vstal z mrtvých. Jak hloupé jsou ty malůvky o andělech. Vousatý anděl musel být pro žida. Oholený ……. . Učedníci se se ženami hádali, že potratily rozum. Při zatčení byla fáze: „Této noci pohoršíte se nade mnou“. Mysleli si, že to Ježíš tentokrát pokazil, podobně jako dříve oni. Druhá část je degradace Ježíše na obyčejného proroka. Petr a Jan se jdou podívat ke hrobu, ale ostatní se ženami hádají. Zatím vůbec ani oni neuvažovali o tom, že ba Ježíš mohl vstát z mrtvých.Prostě přišla panika, - hrob byl vykraden.  Přišla fáma, že byli tam 2 muži a že Ježíš vstal z mrtvých. proto ta hádka. Pouze Petr a Jan si řeknou, jdeme se podívat. U hrobu vidí uklizená plátna. Pozor: židé by nesáhli na mrtvolu. Mrtvolu by odnesli v plátnech. Římský voják by se také s plátnem neskládal. Pouze taková maličkost tady byla, jinak nic jiného zvláštního tam nebylo. Až tato maličkost stačila Janovi, aby uvěřil. Přemýšleli, že to přece není vykradený hrob. Je to jakoby tam někdo přespal. Ježíš apoštolům často vytýkal  to  špatné chování během té velikonoční krize. Bylo to pro jejich duševní nepružnost. To nebyla otázka vysoké vědy,  když předpovídal svou smrt. Vždyť křísil mrtvé, uzdravoval nemocné. Apoštolové toho viděli hodně. Proč ho nepochopili?  Proč ho degradovali? Jsou pod vlivem svých představ, a ani ve snu je nenapadne je opravit. Neřekli si potom: „Aha, už to přišlo, co říkal on“, ale místo toho, : on to pokazil, no chybovat je lidské, byl to prorok, ti byli zabíjeni také“. Tato ztráta víry je tragická a úplně zbytečná. Proto,že závisí také na člověku (Je to Boží dar). Ani ve snu je nenapadlo: „Ježíš to říká, zamyslím se nad tím“. Toto je školácká chyba.

Každý hlupák, když je upozorněn, že šlape do louže, podívá se a řekne děkuji. Podobně primitivní usuzování stačí na to, aby se Ježíše zeptali, když nerozumějí. Přece ho pokládají za Mesiáše. Ježíš hodně krát předpovídal utrpení. Jednání učedníků je podobné člověku, který stojí po kolena v hnoji a on tvrdí, že s ním je všechno v pořádku. Ježíš umírá na kříži ne proto, že  P. Bůh potřebuje splnit kontingent výprasků, ale proto, aby upozornil lidstvo na to, že sešlo do louže a že v ní stojí a může se v ní utopit. To lidstvo- věřící se nedívají, zda-li má Ježíš pravdu. To byli učedníci. Jsme snad my lepší? Ježíš udělal všecko, co bylo třeba. Jestliže naše  křesťanství váhá, to není proto, že by nám  P.Bůh nechtěl pomoci, ale že v nás přetrvává otupělost, zabedněnost, stanovisko lidí stojících po pás v louži a říkajíc si, že je všechno v pořádku. Naše křesťanství má moc a moc  co dohánět. Zavíráme nad tím oči. Chceme, aby nám  P. Bůh pomohl, ale nezamyslíme se nad tím, zda-li nemáme vykročit blíže k Ježíšovi. Místo toho, abychom se ptali, kde děláme chybu ve víře, ptám se, proč jsem nemocen atd.  Nebo: „Koho Bůh miluje, křížkem navštěvuje“,  ale ani slovem „Bože, jsi spokojen s mou vírou, nejsou tam nějaké slabiny?“ Ježíš byl degradován proto, že to co Ježíš říkal nebylo v souladu s tím, co věděli od rabínů. V mozku se to střetlo a dali přednost rabínům. Nikdo za nikoho nemůže pochopit křesťanství. Když Ježíš za nás umřel na kříži, nedal svým učedníkům dostatek pomoci a darů, intelekt aby pochopili?  Bůh respektuje svobodu člověka – „Vyber si co chceš“. Ten, kdo si vybere  rabína, nesnese Ježíše. Počítejme s tím, že až budeme umírat, že se setkáme s Ježíšem a že nás může čekat také  „kulturní šok“ jako u apoštolů. Budeme –li  dobře přemýšlet, s radostí se setkáme s ním.  Přemýšlet za nás nikdo nebude.

Jan 20,19-29. „Nevěřící Tomáš“

Téhož dne večer – prvního dne po sobotě – když byli učedníci ze strachu před židy shromážděni za zvřenými dveřmi, přišel Ježíš, postavil se uprostřed nich a řekl: „Pokoj vám“. Když to řekl, ukázal jim ruce a bok. Učedníci se zaradovali, když spatřili Pána. Ježíš jim znovu řekl: „Pokoj vám. Jako mne poslal Otec, tak já posílám vás“...............“Přijměte Ducha sv. komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte tomu odpuštěny nejsou“.....................          ...................“Polož sem svůj prst, pohleď na mé ruce a vlož svou ruku do rány v mém boku...................Blahoslavení, kteří neviděli, a uvěřili“.......atd.

To, co říká Ježíš Tomášovi – blahoslavení, kteří neviděli a uvěřili – je u mnohých věřících, jakýmsi okřídleným nebem. Když se jim řekne, vy byste měli vědět, čemu věříte, měli byste se přesvědčit, přemýšlet, tak na to odpoví buď – „nedá se všechno změřit, všechno zvážit“, nebo „blahoslavení, kteří neviděli a uvěřili“. Zamysleme se nad tím. Na 1. pohled mnohým věřícím ten Ježíšův výrok připomíná, že by se neměli snažit opatřit si přesvědčivé důkazy. Víra, to znamená, přijmout tu věc na základě milosti a ne na základě rozumu, jak si to kde kdo představuje. Ale,  jak to vlastně bylo s tím Tomášem? O tom jsme hovořili ten 1.den, jak se vrátili Kleofáša ten druhý ..atd. A říkali, viděli jsme Pána, mluvili jsme s ním. Apoštolové, vyjma Petra a Jana, nechtěli věřit. Potom, i když jsou dveře zavřené, Ježíš se tam objeví. Všimněte si, to už není zázrak, ale pro Ježíš je to nyní vlastnost toho vzkříšeného těla, že se může neomezeně pohybovat, že je to pro něho normální záležitost. Vzkříšené tělo má celou řadu vlastností, které si neumíme představit. To vzkříšené tělo, podle sv. Pavla, bylo duchovní, má charakter silového pole, které klidně proniká hmotou. Přitom se může ztvárnit, je to ten přechod mezi , řekněme, mezi energií záření a hmotou. Tedy, Ježíš nám tu předvádí právě tyto vlastnosti svého vzkříšeného těla. Jako v 1. případě, tak i v 2.  Ježíš se vůbec neobtěžuje klepat na dveře, ale přitom tam je a říká, tak si na mně sáhněte. Zde vidíme, že to vzkříšené tělo má mnoho vlastností, které si nedokážeme představit, které jsou nutné pro pobyt v nebi  a mimo jiné být v celém kosmu. Co z toho plyne? Nezávislost na teplotě, gravitaci, chlad, žár nevadí. Tady Ježíš ukazuje, toto vás čeká po vzkříšení.  Tomáš při tom 1.setkání není. Nyní mu ostatní říkají, co se stalo, a on řekne, dokud si nesáhnu, neuvěřím. Přátelé, to není touha, já chci mít ověřené náboženství, ale toto je (Tomáš) poslední veterán opozice. Je to poslední z těch, kteří na začátku byli ve většině, kteří ze začátku těm ženám dělali kolečko na hlavě (ta slova se jim zdála bláznovstvím – Lk.). Petr a Jan se šli podívat, Kleofáš zas dělá kolečko, já jdu domů (mohl si myslet všichni se zbláznili). Druhý se k němu přidal. Cestou potkají Ježíše, jejich paměť byla zablokovaná, myslí, že je to cizinec. Dávají se do diskuse a protože  dobře diskutují, Ježíš se jim dává poznat. A potom mizí. Oni jdou okamžitě spát a říkají, my jsme viděli Ježíše na vlastní oči. Nesmysl. Potom dochází k tomu 1. zjevení se Ježíše, Pokoj vám. Tomáš není přítomen. Teď věří všichni, ale když Tomášovi řeknou, my jsme Ježíše viděli, ono to skutečně odpovídá Písmu, je to v Mojžíšovi a v Prorocích. On jim řekne, dejte mi pokoj, jste všichni pomatení, vlezlo vám to na mozek, někdo si to vymyslel, dejte mi s tím pokoj. A ta slova, „dokud neuvidím....., dokud nevložím...“, jsou jen tečkou za  „dejte mi pokoj s těmi povídačkami, dejte pokoj s Proroky. Dokud se nedotknu, já se s vámi o Ježíšovi bavit nebudu.“ To je odmítnutí (dejte mi pokoj). To není, kamarádi, to je neurčitá věc, já si to musím ověřit. Ježíš chce, abychom víru měli ověřenou. To, že někdy trpí i neověřenou víru, to je proto, aby nám dal šanci, je to lacinější vstupenka do nebe, ovšem na horší místo. Ale, je to velmi levná vstupenka. Je to víra, kterou člověk převezme, i když ji nemá domyšlenou. Ovšem chyba Tomáše a apoštolů je v tom, že oni se považují za věřící, ale když jim Ježíš řekne, podívejte se, je to v knize proroka, oni si to nenalistují. Když ženy přišly a řekly, Ježíš vstal, byli tam dva muži v bílém a ti nám to řekli, potom přijdou jiné a říkají, viděly jsme Ježíše, jenom Petra a Jan si řeknou, jdeme se podívat. Když vidí uklizený hrob, přemýšlejí. Kdežto ostatní: ne! ne! Potom je to Kleofáš, který se s kamarádem pustí do diskuse o Ježíšovi s „cizincem“. Nemohl se třeba Tomáš pustit do diskuse o Mojžíšovi a Prorocích s těmi ostatními, s Kleofášem, Petrem, Jakube, Janem a s těmi všemi? On nechce diskutovat o Bibli, on má svůj názor. Kleofáš a ten druhý byli ochotní opravit svůj názor ( to byl takový člověk, že jsme mysleli, že je to prorok). Oni se dávají do diskuse, jsou duševně pružní, jsou ochotní debatovat. Petr a Jan se šli podívat ke hrobu, zatímco ostatní sedí. Petr a Jan u hrobu začínají chápat, že Ježíš opravdu vstal. Kleofáš pochopí při diskusi s „cizincem“. Když někomu stačí diskuse s cizincem, proč ostatním nestačila diskuse s kamarády. Oni jim tu diskusi s cizincem mohli zopakovat. „Vždyť to Ježíš říkal, je to v tomto a tomto prorokovi, že Mesiáš bude zabit“. Tedy Petr, Jan, Kleofáš a ten další jsou lidé, kteří neviděli a uvěřili podle Ježíše, podle toho výroku. Oni jsou duševně pružní, jdou se podívat k hrobu. Kleofáš i ten druhý se dají od cizince poučit, co je vlastně v Mojžíšovi a Prorocích napsáno o Ježíšovi. Tomáš je protipól, člověk s klapkami na očích, ne kdo chce něco ověřit, ale člověk, který se ve škole něco naučil a když mu někdo něco chce vysvětlit na vyšší úrovni, tak řekne, já jsem se to ve škole učil  takhle. Tedy, blahoslavení, kteří neviděli a uvěřili, jsou Petr a Jan, kteří nepotřebovali  srazit se s Ježíšem, nepotřebovali  dostat z Ježíše strach, nepotřebovali zažít ten šok „ze strašidla“. Petrovi a Janovi stačil uklizený hrob, aby začali vzpomínat. Kleofášovi s kamarádem  - těm stačila diskuse s „cizincem“, aby poznali pravdu. Tomáš odmítá, on má svoje názory, má svou pevnou víru, jak  ho to zbožný rabín naučil, on tu víru nechce změnit. Tedy, když mi někdo řekne a argumentuje s tím Tomášem, tak jsem mu nemohl nic říct, nemohl jsem mu říct, že ten člověk se velmi plete, že ten Tomáš je plísněný za to, že je nepružný, že on slepě věří tomu, co mu řekl pan rabín, a ten mozek má obalený samými klapkami. Že ten Petr a Jan se jdou podívat, Kleofáš a ten 2., řeknou, příteli, to je zajímavé, dopověz nám to. Ale já jdu dál, oni ho přinutili, aby zůstal! Tedy, blahoslavení, kteří se nepotřebovali srazit s Ježíšem tváří v tvář, byli schopni opravit svou víru. Zde jsou také, kteří by Ježíši řekli: „Ježíši, dokaž to své tvrzení!“ Všichni apoštolové říkali, ale my jsme přece vyučení v hodinách náboženství, že Mesiáš je nezranitelný a tak jim to Ježíš nemohl vysvětlit. Kdyby řekli, podívej, rabín nám říkal něco jiného než ty, já chci od tebe důkaz. To by bylo nejlepší. Byli by také blahoslavení,  kteří neviděli a uvěřili. To „neviděli a uvěřili“ je nepotřebovat se srazit s Ježíšem tváří v tvář. Já musím vyřešit svůj vztah k Bohu než se s ním setkám. Blahoslavený, který neviděl a uvěřil, který se nemusel setkat s tou nepříjemnou, otřesnou skutečností. Pro Tomáše a ty ostatní to zjevení je ze začátku zdrojem strachu. Pro Petra, Jana, Kleofáše ne, ti se hrnou k Ježíšovi. Protože blahoslavení, kteří neviděli Ježíše a byli ochotni o Ježíšovi diskutovat. A přemýšleli. Takže toto je ono: „Blahoslavení, kteří neviděli a uvěřili“. Jsou to klíčové věci, ale člověk, který je pochopí, tak se k nim rád vrací. Platí to jak o  tom  vzkříšeném těle, tak, co jsem říkal o Tomášovi. My přece jednou  chceme být vzkříšeni Ježíšem a mít tělo podle Ježíšova vzoru. A také chceme, abychom se setkali s Ježíšem bez strachu, otřesu, tedy bez zbytečného očistce. Ten očistec může být škola v přírodě nebo škola v kriminále. V očistci se musím doučit to, co jsem nevěděl. Budeme-li mít klapky na očích jako Tomáš, tak ten očistec bude velmi „blízko“ pekla,  nebo velmi „blízko“ nebe, pokud budeme mít tu mentalitu Petra, Jana nebo Kleofáše.

Jan 20,19-31 „Ježíš se ukázal učedníkům, Tomáš“

Evangelium je nabiti informacemi a tyto pasáže zvlášť.  Zamysleme se nad Tomášem, resp. nad tím, co mu říká Ježíš: „Blahoslavení kteří neuviděli a uvěřili“.  Zdá se to jasné, ale bohužel často špatně  vykládané.

Když něčemu  věřím, měl bych vědět, čemu věřím. Když podepisuji stvrzenku, tak si přečtu, co podepisuji. Když řeknu věřím, měl bych tu věc chápat, měl bych vědět, čemu věřím. Často lidé namítnou, že nedá se všechno změřit a zvážit a že P. Ježíš  říkal: „          „. Bohužel jim nelze danou věc vysvětlit, protože nevědí za jakých okolností jim to  Pán Ježíš říkal. Ti lidé jsou jako Tomáš. Vyvozují však závěr, že já musím věřit, já si musím dát klapky na oči, já nesmím přemýšlet atd. Je v tom paradox. Třeba to promyslet. Jak to vlastně bylo? Ježíš zemřel. Učedníci – staré rabínské vědomosti, proto nemohli pochopit předpovědi utrpení a že 3.dne vstane z mrtvých. Následuje „to se ti nestane“ , nastávají krize, odfiltrovávání této informace. Ježíš jim to nemohl vysvětlit, jak to s Mesiášem je. Krize postupně odpadla avšak nevšímavost k dané otázce. Byla u nich hierarchie  informačních zdrojů. V této otázce bal Ježíš „malý“ proti rabínovi.  Rabínovi by si učedníci netroufli dříve říci, „kdepak takhle to není“. S Ježíšem měli  diskutovat, protože v diskusi se prohloubí vědomosti.  Petr  je nejlepší s Janem a jak dostal vynadáno. Nedívejme se na Tomáše z patra.  Takže máme  dva rozdílné pohledy na Mesiáše a oba  si dělají nárok na pravou náboženskou výuku. Tomáš, jako Petr jsou  prolezlí rabínskou  naukou i když mají dostatek  dobré vůle. Tam, kde nezasahuje  rabínská nauka ,  tam přijmou bez problémů nauku od Ježíše. Ale tam, kde je informace od rabína, tam se Ježíš „prosadit“ nemůže.

Další fáze vývoje: Ježíš předvede, že by se mohl bránit (Zatýkání v Getsemanské zahradě).  Učedníci utíkají strachy. Je jim divné, že tam Ježíš zůstal.  Mysleli si, že sám selhal také a přitom nás proháněl.  (Této noci pohoršíte se nade mnou). Další fáze vývoje : Degradují Ježíše na proroka, vždyť proroky zabíjeli a proto ho nemůžeme odsuzovat. Pak přichází to vzkříšení.  Nejdříve ženy (viděly jsme anděla...), potom Petr a Jan se jdou podívat, zjistí, že to nebyl vykradený hrob atd.  Petr a Jan začínají věřit, že skutečně vstal z mrtvých. Kleofáš a ten druhý „cítí“ atmosféru k zbláznění, trhnou se (i když na velikonoce chodívali vždy spolu) a odcházejí. Za nimi jde „cizinec“. Oni s ním začnou diskutovat. Přinutí „cizince“, aby jim to dopověděl. Nyní je to zajímá, že to přece bylo v bibli popsáno. Ježíš dělá drahoty, ale oni ho přinutili to vysvětlit. Pak poznávají, že to je Ježíš, okamžitě se vracejí do Jeruzaléma a potvrzují, že na tom, co Petr říkal něco je. Nadále ostatní se s nimi hádají. Tomáš tam není. Oni se bojí, myslí si, že vidí ducha. Ježíš je musí přesvědčit, aby přestali mít strach. Pak s nimi povídá, sáhnou si na něho. Pozor, vztahy mezi nimi byly neliturgické, neformální. Dnes by mu dali hobla. Zřejmě ho pořádně chlapsky poplácali po zádech. Tomáš poslední vzdoruje. Tomášův výrok není proto, že by si to chtěl ověřit, ale proto, že novou informaci odmítá přijmout. Stále je v rabínské mentalitě. Chce odmítnout zmrtvýchvstání, je to pro něho horor. Ježíš se mu zjevuje:“No tak Tomáši,  tak si sáhni“. Tomáš zkroušeně, jako po výprasku: „Pán můj a Bůh můj“.  Blahoslavení Petr a Jan, kteří šli ke hrobu se podívat a neuvázli v té rabínské mentalitě.  Blahoslavení ti, kdo mají pružnou mysl, schopnou opravit své názory, kteří nevězí dogmaticky  v těch předsudcích. Blahoslavení Petr a Jan, kteří se šli podívat a uvažovali nad prázdným hrobem. Blahoslavení Kleofáš a jeho druh, kteří byli ochotni diskutovat s „cizincem“. Ježíš vychvaluje lidi schopné diskuse o náboženství. Blahoslavení, kteří nepotřebovali se s Ježíšem  srazit, o Ježíše zakopnout, bez krizí a havarií byli schopni opravit své názory.  Blahoslavení Petr a Jan, kteří dovedou vyhodnotit to minimum informací  (plátna srovnaná v hrobě) a opravit své názory. Být psychicky pružný a diskutovat o svých názorech. Nejde tedy vůbec o slepé přijímání pouček víry, ale naopak  o promyšlení si toho, co se mi v té víře předkládá, aniž bych musel prožít nějakou krizi. Musím tomu rozumět, abych dovedl  DÁT  BOHU ZA PRAVDU .

Tedy ne blahoslavení naivní, kteří věří všemu, co se jim řekne, ne ortodoxní, kteří se něco naučí a celý život s nimi nic nehne. Ale  blahoslavení, kteří mají svůj přístup k Bohu uvážený, dovedou ho celý život korigovat a vylepšovat. Blahoslavení, kdo se dokáží z vlastních chyb učit. Musím se s tím vypořádat. I s tou Tomášovou větou. Nám se také vyskytnou nejasnosti ve víře a buď půjdeme cestou jedné nebo druhé interpretace. Ideál je být jako Petr a Jan, abychom dokázali vyhmátnout na začátku  rodící se  nejasnosti správné řešení. Kéž bychom byli alespoň jako Kleofáš, který si v diskusi od  „cizince“ dal říci.  Je jenom na nás, který výklad si vezmeme. Za nás to nikdo neudělá. Dobré je být Kleofášem, ideálem Petr a Jan.

Jan 20,19-31  + Sk. apod. 4. kap.

Když byl večer 1. dne v týdnu, přišel Ježíš tam, kde byli učedníci. Ze strachu před židy, měli dveře zavřeny, Ježíš stanul mezi nimi a řekl : „Pokoj vám.“ Po těch slovech jim ukázal ruce a bok. Když viděli Pána, zaradovali se.....atd.  Tomáš, jeden z 12. zvaný Blíženec, nebyl s nimi....atd. On jim odpovědě : „Dokud neuvidím na jeho rukou jizvy po hřebech a nevloží ruku do jeho boku, neuvěřím....atd. Potom vyzval Tomáše : „Vlož sem prst a podívej se na mé ruce a vlož i do mého boku a nebuď nevěřícím, ale věřícím.“ Tomáš mu odpověděl : „Pán můj a Bůh můj.“....atd.

Jsem na rozpacích, o čem hovořit. Velice zajímavé je to čtení ze skutků apoštolů, 4.kap. A k tomu řeknu jenom toto : Že stojí za to podívat se do dějin, kde ta první obec věřících měla jedno srdce a jednu duši. Nikdo neříkal o ničem ze svého majetku, že to je vlastní. Tato první obec neměla chudáky. Ale, když se podíváme do dějin, problémy, nevolnictví, otroctví a přitom tzv. křesťanské doby. Nemůžeme si potom stěžovat, že P.Bůh nám vyslovuje nejrůznějším způsobem svou nespokojenost. Protože řešení sociálních otázek měla řešit církev a neřešila je. Feudalismus je doba, která prvotní církvi připadala naprosto cizí. Ale my to leckdy považujeme za křesťanskou dobu. Tak to je k 1. čtení. Chce to zamyslet s nad dějinami a nad tím 1.čtením.   To evangelium, 20.kap. sv.Jana  a měli bychom se zamyslet nad Tomášem, ale o tom jsme mluvili nedávno. „Blahoslavení, kteří neviděli a uvěřili, ....“, vůbec neznamená blahoslavení, kteří prostě si nechají něco říct, on vstal z mrtvých, tak teda věřím. V krátkosti připomínám, jádro Tomášovy problematiky. Je právě obrácené, než se o něm hovoří. Tomáš je člověk, který skálopevně věří tomu, co slyšel od pana rabína a když mu říkají, že Ježíš vstal z mrtvých, tak on je briskně odbývá : „S tím na mně nechoďte, dokud si na něj nesáhnu, tak nevěřím.“ To není, já si to chci ověřit. Já se s vámi o tom bavit nehodlám. Ježíš vůbec nežádá slepou víru. On právě naopak žádá kritičnost, protože právě člověk, který je psychicky pružný, tak ten si řekne, Jakým právem ti rabíni vykládali o Mesiášovi, že je nezranitelný v boji, a že začne svoji činnost vyhlášením boje proti Římanům, když podle proroků má přijít napřed náboženská reforma a soud nad židy. Čili, tohle by byl ideál. Kdaž Ježíš, ještě za svého života říká, pojďme do Jeruzaléma, oni mně zabijí, tak i Petr a Jan i ostatní říkají, kdepak, to není pravda, protože Ježíšův výrok hodnotí podle ustálených rabínských schémat. Kdežto kdyby řekli, Ježíši, ta říkáš jednu věc a rabíni říkají něco jiného. M“žeš to zdůvodnit ? A Ježíš by řekl ano, citoval by jim ta místa. A běž se zeptat rabína, co to řekne třeba na toto nebo ono místo z proroků. A za týden , dva, by přišli a řekli by, vždyť ti rabíni tomu vůbec nerozumí, ti lidé vůbec nejsou schopni číst Bibli. My jsme mysleli, že jsou to studovaní lidé a oni tu Bibli neznají. A celý ten vývoj dějin Židovského národa, včetně Jeruzalémského chrámu,včetně těch pogromů atd. (za Hitlera)) by probíhal zcela jinak. Jenže apoštolové tohle neudělali.  Po smrti Ježíšově se probrali Petr a Jan, kterým stačil prázdný hrob. Probral se Kleofáš a ještě jeden, který bal ochoten pustit se do řeči s cizincem, s neznámým člověkem, který jim říká, vždyť přece je to psáno v prorocích. To je psáno v prorocích ?  Ano. Ale nikdo z ostatních apoštolů nechce přijmout Petrovu a Janovu argumentaci o tom uklizeném hrobu, nikdo z nich nechce přijmout Kleofášovu argumentaci o tom, co jim říkal ten cizinec. A tak se objevuje Ježíš, a oni z něj mají strach. Tomáš u tohohle není. A teď mu říkají Petrovu argumentaci, Kleofáš mu říká o rozhovoru s cizincem, ostatní říkají Tomášovi, vždyť my jsme viděli Ježíše na vlastní oči. A Tomáš pořád setrvává, je psychicky nepružný, setrvává na těch rabínských výkladech, kterým dává přednost před proroky. Toto bylo u apoštolů také. V podstatě jde o otázku přednosti, že dávají větší prioritu rabínské nauce, než tomu, co říká Ježíš. A toto přetrvává u Tomáše. A toto je ono, blahoslavení, kteří neviděli a uvěřili. Blahoslavení pružní duchem, kteří se dokáží zamyslet nad slovy proroků. A nejsou jenom ve slepém stádovitém postoji daném p.rabínem. Toto je otázka Tomáše. Jistě, nedávno jsme o tom mluvili, ale tady je spousta věcí, které si potřebujeme znova a znova připomínat, a toto jsem připomněl a konto toho textu , ke kterému je dobré se vracet.  A tady na Janově evangeliu je vidět ještě jedna věc. Všimněte si líčení poslední večeře. Vůbec tady nemáme vylíčeno ustanovení Svátosti Oltářní. No, ale zase u Mt.,Mk.,Lk.  a jiných synoptiků máme vylíčeno velice pečlivě, jak Svátost Oltářní byly ustanovena, ale zas vůbec není popsaný její význam. Kdežto Janovo evangelium má perfektně popsanou funkci Svátosti Oltářní. Zrovna tak podle Lk. Petr se šel podívat ke hrobu. Podle Jana to byl Petr a Jan. A Jan líčí některé situace právě to, co ostatní evangelisté vzali „zkrátka“, to doplňuje detailně Jan. ale věci,které jsou u jiných synoptiků popsány, Jan vůbec neuvádí. Z toho plyne, že my bychom měli číst to Janovo evangelium, dívat se na někj jako na doplněk někoho, kdo přečetl, co chodí, nějaké to praevangelium a říká, jo, tam nemají tohle, tam tohle, tohle dopíšu, tam tohle dopíšu. Všimněte si, jak je to výrazné. Jan jakoby se nenamáhal udělat zmínku o založení Svátosti Oltářní, ale je tam krásně popsáno, ja ta Svátost Oltářní funguje. Ale je důležité, abychom věděli, když jdeme k přijímání, proč k tomu přijímání jdeme. A to je bohužel problém věřících lidí 20.století.  Jako kdyby to v tom evangeliu neexistovalo, jistě, že je to trocu náročné, že to není jako otázka, odpověď, jako jsme zvyklí z katechizmu. Ale Ježíš právě chce, abychom přemýšleli, abychom se zamýšleli nad evangeliem.

Jan 21,1-12 „Zázračný rybolov“

Můžeme se zde zamyslet, jak Písmo Svaté číst.

Porovnat si, to co je u všech evangelistů (Jan to líčí jinak než synoptikové)  Jan říká, že to bylo po Ježíšově zmrtvýchvstání. Ti druzí to kladou na začátek a mysleli bychom si, že je to první setkání s Ježíšem.Co je správně ?  Jsou  to  dvě různé události. Zamysleme se  nad „podivnou“ věcí: „Nikdo z učedníků s ho neodvážil zeptat, kdo jsi, věděli, že je to Pán „.  Jak je to možné?  Mají potřebu  zeptat se, kdo jsi zač a na druhé straně si to netroufnou. Podobná nejistota může nastat, když se setkám s někým dobře známým po létech.  Tady není rozdíl v mnoha letech. Ježíše, jako „člověka“ viděli před několika dny a dobře ho znali.  Vezměme si pro pochopení na pomoc Kleofáše. U něho to mohl být útlum určitých partií mozku. Nebo také Ježíš mohl mít úplně jinou tvář, úplně jinak vypadal,  jinou výšku atd. Oni ho prostě nepoznali. Je to nesmírně důležitý fakt. Ježíš vstal z mrtvých. Někdy se zjevuje ve standardní předsmrtné podobě a jindy zase s jinou postavou, jinou tváří.  U Kleofáše – oni si mysleli, že mluví se zcela jiným člověkem. Zde Ježíš pravděpodobně měl jinou tvář. Ani jeden si neřekl, že ten člověk, co je na břehu je Ježíš. Až po zázraku přišli na to, že by to mohl být Ježíš. .....cizinec na břehu:hoďte napravo.......oni tahají, sítě plné ryb...... Jan si vzpomíná, vždyť je to  úplně stejná historie jako tenkrát na začátku společného chození s Ježíšem. No jo, tohle je Ježíš, i když vypadá jinak. Podobně jako u Kleofáše. Někdo, kdo vypadá úplně jinak říká hoďte sítě, poslechnou a vytáhnou plno ryb. Byli sice možná daleko, ale pak sedí vedle Ježíše a vidí cizí postavu,cizí tvář,  on s nimi mluví, možná i cizím hlasem. Nic tu není podobné s tím co znají až na ten zázrak. Proto v nich vzniká napětí. Chtěli by říci:  „ Proč to děláš Ježíši“? A toto Ježíš chce, aby jak oni, tak my o tom přemýšleli, že nemusí po zmrtvýchvstání vypadat tak, jako před ukřižováním. Tady jsme u toho, jak budeme vypadat po vzkříšení z mrtvých. Myslíme si, že budeme mít stejné končetiny, stejný metabolismus, stejné dýchání ? Ježíš, když se loučí  a vystupuje na nebe neznamená, že ho nesou andělé, ale vlastní silou vystupuje nahoru.  My si musíme uvědomit, že tady je schopnost pohybu v celém vesmíru. Co z toho plyne  Že nepotřebuje dýchat. Že má zcela jiný typ organismu. Tady jsme u jádra pochopení evangelia a  funkce eucharistie.Dokud budeme vidět ve svátosti oltářní tabletky proti bolení hlavy nebo prášek proti hříchu, tak to je málo. Svátost oltářní nám má umožnit, abychom po smrti dostali to nové tělo. (Pavel Kor. 15 kap.). Jsou různá těla pozemská, nebeská. Živočich od živočicha se liší tvarem. Je dotaz, jak je to se zmrtvých vstáním.Když zasadíš zrno, tak to zrno vypadá jinak než ta rostlina, co z toho vyroste (zrno nakonec musí shnít). To má zcela jiný tvar, úplně něco jiného. Teď máme tělo živočišné, jako zvířata, ale po smrti budeme mít tělo jiného typu (po vzkříšení). Je tělo živočišné a tělo jako je duch. Ježíšovo tělo je corpus spiritali  (duchovní),  které my vlastně našima očima nemůžeme vidět. Když se chtěl  apoštolům ukázat, musel se jim ukázat ve staré podobě. Zároveň jim chtěl „vysvětlit“, že zmrtvýchvstání je totální přestavba organismu,takže budu moci s Bohem  spolutvořit další světy, jako to dělají andělé, disponovat obrovským množstvím energie, pozemským neviditelný jako andělé, vzduch nebo magnetické pole.  Pavel říká:  Vy bláhoví, jestli nevěříte ve  zmrtvýchvstání, celé vaše křesťanství je zbytečné. My musíme mít správnou představu o tom, jak funguje svátost oltářní, co je to věčný život. Je ostuda, že člověk 20.století zavírá před tím oči,  protože s mu to zdá těžké nebo netradiční.  To jsou však fakta. Pro apoštoly to mohla být těžká věc, protože neslyšeli co je to silové pole, elmag.vlna. Oni si to představovali jako vzduch, vítr. Stačil jim tento primitivní modýlek. Oni to chápali a Ježíš chtěl, aby to chápali.My však křesťanství a to, co je v bibli vtěsnáváme do svých naivních představ. těžké to není opravit, třeba však opustit vyhřáté představy. Ježíš, jako i andělé, může se se svým tělem volně  pohybovat v celém kosmu ( nezávisle na teplotě,gravitaci  možnost pohybu v kosmu). To, v čem se Ježíš ukazuje, není jeho pravé tělo.On má  corpus  spiritale (soma pneumaticon).  V tomto případě to apoštolům předvádí. Předtím prochází zavřenými dveřmi. Dává najevo, že vzkříšení je daleko víc, než vytažení nebožtíka z truhly, který když byl kulhavý bude zase kulhavý.     Bůh nám toto nabízí. Když nečekáme toto od svátosti oltářní, tak naše vědomosti mají povážlivé trhliny.  ( Mt.  4,5  ‚ Jan 21 ).

Skutky apoštoštolské

Skutky apoštolské, 2

Je to právě začátek a je třeba si to doma přečíst. A zjistíte zajímavou věc. To, co bylo vylíčeno a potom reakci některých obyvatel. Tomu, co jsme četli se všichni lidé diví, říkají, jak je to možné, vždyť to jsou galilejci a mluví naší mateřštinou. My Parthové, Médové, Elamité, obyvatelé Mezopotánie, Judeje, Kappadokie, Pontu a Asie atd., my je slyšíme hovořit naším jazykem. Jak je to možné ? A to je právě ta věc, na kterou vás chci upozornit, že zas jiní z těch diváků říkají, ale jsou opilí. A Petr říká, copak dopoledne může být někdo opilý ?. Takže vidíte, že i v ten den Seslání Ducha svatého – v den Letnic, někteří lidé říkají, to je zajímavá věc, jsou to přece galilejci, my je slyšíme mluvit naší řečí. Např. v Judsku se  hovořilo aramejsky (židovsky), tak jako v Galileji. Ale mezi galilejskou aramejštinou a judskou je, řekněme, takový rozdíl, jako mezi češtinou a slovenštinou.  A Slovákům to dost dlouho trvá, než se naučí perfektně vyslovovat některé hlásky nebo výrazy. V Praze se „zpívá“. Pro Pražáka zpívá Plzeňáka, pro Plzeňáka zpívá Pražák atd. Všude se nakonec zpívá. Taková věc se dá dost těžko imitovat. Ti z Judska říkají, vždyť to přece jsou Galilejčané a přitom mluví perfektně, jako kdyby byli od nás. Samozřejmě, že tam byli i lidé, kteří uměli aramejsky jako židé. Např. tady v Praze, takový E.E.Kisch, který jistě uměl aramejsky, možná hebrejsky, také uměl perfektně německy a ten by se tam divil, říkal by, jak to, vždyť ten člověk mluví jako pražský  Němec ? Víte, to je maličkost. Ale každý žák by ocenil, kdyby bez vteřiny učení mohl perfektně mluvit cizí řečí. A toto byli ty dary Ducha sv., které měli spíše charakter takové reklamy, a nebo dalo by se říci, razítka do občanské legitimace. A to vidí jen majitel. Ano, to, co ti,  ti lidé vykládali a co ty vyznáváš, je pravda. Protože i ti posluchači se naučili hned mluvit cizí řečí. Proč ? To je právě to, o čem říkáme, Duch sv. zasáhl. Tajuplná, záhadná 3.božská osoba, která dokáže zasáhnout do lidského mozku a způsobí to, že člověk bez vteřiny učení uměl mluvit perfektně cizí řečí. Tak ti domorodci říkají, „jak je to možné, vždyť ten člověk je přece od nás ze sousední vsi, to přece není pravda, že tento člověk by byl z........, to je nesmysl. Jak jste na to přišli ?  Je to sice maličkost z toho komplexu toho Ducha sv., ale je to také ten nejnápadnější efekt, kdy Duch sv.  ukazuje, že je schopný přetvořit naše myšlení tak, aby  člověk dokázal přejít na jinou věc. Samozřejmě, nebyly jen dary jazyků, to je nakonec to nejmenší. Kdybych si mohl vybrat, budu-li mluvit perfektně, tak bych si vybral nějaký světový jazyk. Kdyby mě někdo slyšel, aby řekl, ano, to je perfektní přízvuk z té a té  země. Ale nebylo by výhodnější vybrat si ještě něco cennějšího ? Jestliže je někdo např. vědecký pracovník, aby se stal vědeckou špičkou ve světě ? To je samozřejmě o mnoho cennější. Ovšem, problém je ten, že ten Duch sv., jakoby najednou přestal úřadovat. A proč ? O tom si za chvíli povíme. My totiž právě potřebujeme toho Ducha sv.,aby do nás začal zasahovat. Jenže problém je v takové maličkosti. Vraťme se k tomu, jak celá ta událost probíhala. V den Letnic se ozval hukot. Představte si, že v Praze najednou slyšíte nějaký strašný rámus, rachot. A teď kdyby se ozývaly výstřely a nebo burácení hromu, prostě nějaký záhadný hluk, ale strašný, člověk by řekl, to je, aha, to je tímto směrem, někam  např. na Václavské náměstí, tak se tam lidé půjdou podívat. Přijdou a zjistí, že ten rámus, děsivý lomoz, jakoby hukot uraganu je vlastně slyšet nad jedním domem, který vypadá úplně normálně, žádné tašky se střechy nelítají, a je slyšet hluk, jako by tam zuřila kdo ví jaká vichřice. A lidé se ptají co se to tu děje, a nyní vycházejí apoštolové a začnou mluvit každý tím jiným  jazykem ( bez sekundy učení umí perfektně mluvit cizím jazykem). Lidé je poslouchají a říkají, to je zajímavé, vždyť to je Galilejec ale mluví perfektně jakoby byl z Judska.Opravdu, tady se něco děje. Nerušte, to co říkají, je zajímavé. Další řekne, ale, jsou všichni opilí. Vy jste také opilí, oni říkají něco o nějakém Ježíšovi, prosím vás vždyť to jsou hlouposti vždyť to žádný Mesiáš nebyl, vždyť ho ukřižovali – a všichni jste opilí. Prostě ti lidé, kterým se nelíbilo kázání, říkali, že jsou opilí. A tady jsme u jedné věci. My si myslíme, že ten Duch sv. udělá během chvilky z každého člověka perfektního, dobrého křesťana. On by to uměl, dokáže za okamžik neučit perfektně mluvit cizím jazykem, Duch sv., zrovna tak (bez vteřiny učení) dokáže předělat povahu, takže z alkoholika, narkomana udělá normálního člověka, který se bude chovat, jakoby jimi nikdy nebyl. Člověk z rozvráceného manželství by dokázal říct podívej se, ženo moje, smažeme to, udělal jsem chybu, vím, odpusť. Duch sv. by právě tak, hravě, dokázal bez vteřiny učení a nebo námahy pro nás,  to všechno udělat. A otázka : Proč to neudělá ? Protože Duch sv., jak říká Ježíš, nám jen připomene to, co říkal Ježíš. Ježíš říkal, Duch sv. to připomene, a tady jsme u toho jednoho ale. Když byl Ježíš mezi lidmi, učil, mnozí říkali, toto jsou divné řeči, i když viděli zázraky. Prostě se jim to nezdálo, co ten „podivín“ z Nazareta říká. Podivín, byl nejslušnější výraz pro Ježíše. Nyní si představte, že to se ozve ve formě jen jemňoučkého nápadu v člověku, ta nesnesitelná myšlenka se kterou on polemizoval, když Ježíš ještě žil, když Ježíš, který dělal zázraky stál před ním a říkal jasné věci. Co je snazší umlčet ? Někoho, kdo stojí přede mnou a toto říká všem, takže se celé okolí s úžasem dívá a mně se do toho nechce, já odejdu pryč a řeknu, to je posedlý, pomatenec, bezbožník, pijan a odplivnu si. To je přece, to je o mnoho snazší umlčet ten jemný hlásek v sobě který mi říká to, co říkal Ježíš. Duch sv. nic jiného neříká. A ten, kdo dokázal umlčet Ježíše, ten dokáže mávnout nad tímto nápadem, který jen tak ťukne do toho vědomí, dokáže říct, to mám nějaké vrtochy, co mě to dnes napadá za hlouposti. Že bych se měl jít smířit se svou ženou ? Vždyť je to taková....... Ale, co !? Nad tím jemňoučkým hláskem se dá rychle mávnout rukou, než nad tím, co říkal Ježíš. A tady jsme u toho, proč ten Duch sv., nám nemůže pomáhat. Křesťanství ? My přece víme, proč jdeme do kostela. A pokud se objeví nějaká nejasnost ve víře, co je snazší než říci, ale já věřím, a za nejistotou nejít, nehledat, nepřemýšlet. A pokud se zeptám kněze na nějakou nejasnost a on mi řekne, to pusť z hlavy, to jsou jen nápady, všechno se nedá změřit, zvážit, musíš věřit. A ten člověk to pustí z hlavy. Ale mohl to být hlas Ducha sv., který říkal, přečti si pořádně evangelium. Ježíše umlčet nešlo, ten se uměl bránit. Ale umlčet Ducha sv., to není problém. A my ho bohužel umlčujeme. My víme, proč jdeme ke zpovědi, k přijímání, jak se chovat k manželce atd. My jsme přece poučení. Duch sv. je totiž daleko snadněji umlčitelný než Ježíš. A tady je vidět rozdíl mezi těmi  třemi Božskými Osobami. Když „Otec“ někoho oslovil, tak se kouřilo z celé hory na Sinaji, zněl hlahol trub a všichni se třásli strachem, Mojžíši my do toho ohně nejdeme, netroufáme si, jdi ty ! Když s někým  mluvil Ježíš, tak někteří říkali, ano, to je ono, to je prima, Ježíši, pokračuj. Jiní říkali, ale to není možné, to je blázen, to je přítel hříšníků, celníků a ta jeho společnost, vždyť je to nemrava, opilec, posedlý. Ježíše mohli aspoň ukřižovat, ale vstal jim z mrtvých. Boha Otce ukřižovat nemohli, Ježíše ano. Ježíše umlčet nemohli, ale Ducha sv. bez problému. Jednoduše si řeknou to je nějaký vrtoch.. Co mně to dnes napadá ? !  To je jedna veze. Druhá : „Důstojný pane, jak to bylo s těmi prasaty, když zlí duchové prosili, pusť nás do prasat. To znamená, že bychom mohli dostat amnestii z pekla ?“ „Prosím vás, nepřemýšlejte o takových hloupostech.“ Toto je konkrétní příklad. Myšlenka se dá umlčet snadno a Duch sv. nevystupuje  (obrazně řečeno),jako jedoucí tank, který  všechno převálcuje) jako Bůh Otec ani jako tvrdý protivník, který se sice dá zabít, ale který naopak vstane z mrtvých, ale jako jemný vánek, který sebemenší zafoukání stočí jiným směrem. Pokud chceme, aby Duch sv. mohl v nás působit, musíme se naučit ho poslouchat. On nám připomene všechno, jakoby s námi mluvil. Problém je, že je velmi snadno umlčitelný a že záleží na nás, jestli my ho budeme poslouchat. Často prosíme Boha o pomoc, ale zapomínáme Boha poslouchat. Když budeme dělat to, co nám Duch sv. připomíná, tak nás dokáže tak stimulovat, že sami sebe nepoznáme.  Problém je, že při modlitbě máme otevřená ústa, ale neotvíráme uši. To se musíme naučit.

 Skutk. apošt . 5

Tehdy zasáhl velekněz a jeho stoupenci. Proč? Proto, že apoštolové, byli ještě v Jeruzalémě, dělali  mnoho zázraků. A lidé za nimi přicházeli a nechávali se uzdravovat. Velekněz a jeho i farizeové – ti si řekli, že musí zasáhnout. Apoštolové dělají zázraky. Co na ty zázraky říct ? Jednoduše to, že Petra a ještě jednoho zavřeli. Anděl v noci otevřel dveře, vyvedl je ven a řekl, postavte se v chrámě a učte! Oni ráno vejdou do chrámu a učí. Velekněz neví, že oni jsou zase v chrámě, svolali veleradu a všechny izraelské starší a teď poslali služebníky do vězení. Stráže na svém místě, zámky neporušené, klíče u velitele, zápis :nic zvláštního se nestalo. Vejdou do cely a ona prázdná. Teď nad tím dumají, jak je to možné, kdo je mohl vyvést atd. Nechtějí si připustit, že ten, kdo dovede dělat zázraky, že si může také poradit s obyčejným útěkem z vězení, i kdyby zeď byla sebesilnější. Velitel chrámové stráže je na rozpacích. Hlásí, že jinak všechno bylo v naprostém pořádku (stráž, zámky, klíče atd.). Jak je to tedy možné ? Pak někdo přijde a řekne  : „Víte co, ti, které sháníte, jsou v chrámě a učí“. Tady vidíme jasně nepoctivou hru. Místo toho, aby si velekněz a ti druzí řekli : „Zavoláme je požádáme je, aby nám předvedli nějaký zázrak (oni velice dobře vědí o těch zázracích) (nezapomeňme na Lazara, jejich reakce na vzkříšení byla – zlikvidovat Ježíše a Lazara), tak takto nepoctivě jednají. Jak je to možné? Tady jsme právě u toho, že Ježíš ve zbožných lidech (ne u nevěřících), pokud jejich zbožnost není kvalitní, vyvolává averzi a strach. Takový celník nebo Herodes nebo agnostik Pilát, ti na Ježíše vztek neměli. Herodes i Pilát chtěli z toho chtěli Ježíše „vysekat“. Oni couvli před rozvášněnými zbožnými židy. Nyní opět vidíme, že Ježíš, když už je v nebi a apoštolové dělají zázraky, reakcí té „kliky“ je, „strčíme je do vězení“. – „Jak to, že si troufají dělat zázraky“! Tady vidíme jednu věc, problém víry není v tom, čemu nerozumíme, ale v tom, čemu tzv. rozumíme a co nechceme připustit, před čím zavíráme oči, odsouváme to, abychom se nemuseli na nepříjemnou pravdu dívat tváří v tvář.

Skutk. apoštolské, 5

.U apoštolských skutků jde o ten problém uznání skutečnosti. Nikdy nebude dostatečně zdůrazněn právě ten rozdíl mezi naší představou víry (jako slepé odkývání toho, co se mi předkládá) a mezi problémem, který se vyskytuje mezi lidmi, konkrétně židy a Ježíšem. Ježíš říkal jasné věci a židé je uznat nechtěli. Všimněte si, že apoštoly dali do vězení, protože dělali zázraky. Anděl je vyvede ven a když je chtějí přivést na veleradu k výslechu, tak jsou v chrámě a káží. Vězení bylo zamknuté a stráž stála přede dveřmi. Tohle mělo být poslední připomínkou pro židy. Místo toho chtějí, aby se apoštolové vzdali  hlásání nauky a dělání zázraků. Apoštolové „to kamarádi nejde, musíme poslouchat víc Boha než lidi“. Oni je chtějí za to zlikvidovat. Tady vidíme, že nejde o žádnou tajuplnou víru, ale o uznání holé skutečnosti. Něco jiného je to v našich poměrech, ale je to proto, že neznáme Evangelium. Např., že si nedáme práci s pořádným přečtením Bible. Když chceme  zůstat   u těch naivních dětských a školních vědomostí, pak nemůžeme mít vnitřní jistotu, kterou měli posluchači Ježíšovi.

Skutky apoštolské, 5

Apoštolové si dovolili „drzost“ – udělat pár zázraků. Velekněz a jeho stoupenci nechali dát apoštoly do vězení. V noci anděl je vyvede ven. Ráno oni kážou v chrámě. Rada se sešla, chtěli přivést obžalované, všechno zamčené až na to, že kobka prázdná.Oni říkají, žalář jsme mašli prázdný.  Dále zpráva: Petr a Jan zase jsou v chrámě a kážou. Myslíte, že velekněz řekl: „Musíme se jim omluvit, za nima přece jen je Pán Bůh“? Nestalo se to. V tom je ta zcestnost té představy o tom kyvadle, že se vůbec zapomnělo na to hlavní, že ten, který je v pekle (je tam prosím navždy), ale že ten ďábel neřekne slovem „pusť mně ven“. A ti, co to řeknou, alespoň ústy,  těm Je¨žíš vyhoví, Je tady něco,  co ty zavržence drží v pekle. Tam nejsou žádné okovy. Ďábel v pekle netopí. Ten je zrovna takový pacient, jako ti zavrženci. Ten člověk je tam sám. Občas se dovíme, jak nějaké malé dítě si při hře vleze do lednice a zabouchne za sebou dveře a zmrzne. Tohle je ta problematika pekla, že člověk za sebou zabouchne.My si musíme uvědomit, že teď musím dělat, abych já se do této situace abych já za sebou nemusel zabouchnout  a do pekla se nedostal. Jistě, zavrženec není rád v pekle, ale je raději v pekle, než aby řekl , Pane Bože, odpusť, já jsem to zbabral. Ten zavrženec pořád říká: To takto není, já jsem se snažil, za to může ten a ten. Z tohoto hlediska se  musíme dívat na to čtení. Velekněz přece nemůže couvnout, co by si lidé pomysleli.  Pozor, to už není nevědomost, toto je vědomá zloba, která je tak silná, že člověku zavírá oči  před jasným zázrakem. Ten fakt, že člověk přistižen a usvědčen ze lži, že se vykrucuje do nemožnosti, zastírá, zavrtává se do toho, ale čím dál tím víc. Jistě, musí to člověk sledovat, jinak o tom neví i když to sám dělá. Veleknězovi to svědomí už zřejmě  neindikovalo.  Několikrát ze začátku ano, ale později už ne.

Skutky apoštolské, 5

Čtení ze Sk. ap. začíná nevinně. Někteří lidé přišli z Judska a Antiochie a poučovali bratry: „Nedáte-li se podle  Mojžíšovského zvyku obřezat, nemůžete dojít spásy“. Pavel a Barnabáš se s nimi dostali do těžké hádky, kterou vyřešili tak, že se delegace odebrala do Jeruzaléma pro  vysvětlení. I novokřesťané byli zvikláni tou hádkou. Nazvali to sporná otázka. Jaká ale je tu sporná otázka ? Když budeme číst evangelium tak je nám to jasné. Ti lidé nemuseli číst evangelium, protože si ho pamatovali. Evangelia v té době vznikala. Ti lidé měli jasno v tom, co řekl Ježíš. Tady je ta otřesná věc, že Ježíš něco říkal a oni něco jiného tradují. Kdyby jsme se kohokoliv zeptali, co řekl Ježíš, když se s nimi loučil, tak každý by věděl že : „Jděte do celého světa......“. Ani slovo o obřízce. Oni dokázali citovat evangelium, dokázali tradovat jak to bylo krásné, když s nimi chodil Ježíš, ale chtěli to obřezání. Zde vidíme, že člověk, i když se dozví Ježíšovu nauku, z toho ještě neplyne, že zapomene to staré. Když si přečtu něco z evangelia tak to neznamená, že z mozku jsou vymazány zcestné představy o tom, jak vypadá modlitba, jak vypadá víra atd. Tady byl určitý zlom. Do doby než přišel Ježíš, byly ustálené tradice. Dítko se narodilo, tak ho obřezali. Přišel Nový zákon, který nejen nahražoval, ale daleko převyšoval Starý zákon.  Ježíš říkal : "Budete křtít“. A také „Nepomine čárka ze zákona“. To platí tady taky, protože obřízka byla jenom „stínem“ křtu.Křest dává daleko víc.  Příklad:  Jsem někomu dlužen 10 Kč. Vyhraji ve Sportce 100 000 Kč. Protože jste mi půjčil, když jsem byl v nouzi, 10 Kč, a já jsem vyhrál, vracím vám 1 000 Kč. On na to rozezleně: Ne smlouva je na 10 Kč. Nebo ještě hůř: Dobrá dej mi 1 000 Kč a ještě 10  Kč, co jsi mi dlužen. On by mne chtěl žalovat, že jsem mu nedal 10 Kč. Co si o tom člověku pomyslíte ? Tady se odehrává podobný proces. Apoštolové a učedníci jednoznačně o Ježíšovi říkali, že je to Mesiáš, Boží Syn – kdo je víc. Rabín nebo Ježíš ? To je ale otázka. No přece Ježíš. Tady vidíme, jak oni jsou v roli zajeté slepé tradice, obřezávali a také křtili (Ježíš to řekl). Smlouva je 10 Kč. Já dávám 1 000 Kč. Já chci ale 10 Kč. Když se takto ten člověk hádá, dá mu ten druhý 1 000 Kč a ještě 10 Kč ? Dá mu 10 Kč a řekne si smlouvu jsme splnili, má úcta.

Ježíš jinde říká: „Vy jste čisti slovem, které jsem vám říkal“. Ježíš pojem čistoty používá  podobně jako v Mojž.zákoně. V Mojž.zákoně nečistý byl malomocný, určitý druh masa. Ježíš říká: „Neposkvrňuje co vchází, poskvrňuje co vychází“. Když tomu apoštolové nerozumějí, dostanou vynadáno za nedostatek tvůrčí iniciativy při luštění toho, co říká Ježíš. Neposkvrňuje přece pokrm, ale  jednání, co vychází ze srdce (krádeže, smilstva) to, co s ním vychází do stoky.Starý zákon říká: Nečistý je ten a ten člověk, ten a ten pokrm atd. Ježíš říká ta nečistota nevězí v pokrmu,ani v tom, že žena má menstruaci, znečisťuje vadný přístup (např. k manželovi). V Starém zákoně to mělo obrovský význam jako model problematiky psychické čistoty a nečistoty a dále důležitých hygienických předpisů. Podle Ježíše je nečistý např. ten, který má pomíchaný Starý a Nový zákon (přívrženci i křtu i obřízky např.).My jsme např. problém čistý – nečistý redukovali na problematiku homosexuality. Čistý je ten, kdo nemá sexuální žádosti.Ale ďábel přece nemá tělo. Je tedy čistý duch ? Vždyť je to panic. To je naše deviace pojmu čistý.

Ježíš říká Petrovi: „Jestliže tě neumyji, nevejdeš..“ V čem je Petrova nečistota ? No jednoduše v tom, že má špatné představy o Mesiášovi. Míchá kázání rabína s Ježíšovým. Ježíše klasifikuje podle toho, co říkal  pan rabín. Ta ratolest nenese ovoce právě pro tuto novozákonní nečistotu, kterou bohužel vůbec neznáme. Pro nedodržení Ježíšových slov bylo spousta trampot, utrpení a také pronásledování. Učedníci neměli jasný program, úplně nepřešli na Nový zákon, měli z toho směs. To je ta tragedie. Vezměme si otázku pokrmů. Ježíš jim to jasně vyložil. V 10.kap Sk.ap. Petr má vidění, z nebe se snáší prostěradlo a na něm zvířata čistá i nečistá.Hlas z nebe říká:“Vstaň Petře, zabíjej a jez“. A Petr Bohu ve vidění odmlouvá:“Ani za nic Pane, dosud nic nečistého jsem nejedl“.Když Petr pokřtil  prvního pohana a když jednal podle Ježíšova Příkazu, musel jít do Jeruzaléma na kobereček před radu starších.

Co z toho všeho plyne? Že člověk mnohokrát věci vidí a nechápe je. ( Donedávna psychologie o tom nemluvila. Nyní se objevuje např. termín – Podniková slepota). Takováto slepota je právě důsledkem nečistoty, toho, že člověk má pomíchané dva soubory informací a nic mu potom nehraje dohromady.  Měli bychom se zamyslet nad tím, zda když čteme evangelium, zdali se dovedeme oprostit od tradic, předsudků atd.

Pokračování zítra : (Na sněmu se o té obřízce dlouho  rokovalo).

Skutky apoštolské, 8

Jde tu o oslovení žida, žijícího v Etiopii. Hodnostář etiopské královny. Tento člověk jel na velikonoce do Jeruzaléma a vracel se zpátky do Etiopie. Filip jde cestou a vidí jak jede vůz. Neví, co je to za člověka, ale Bůh to ví. Anděl je poslán k Filipovi  a říká přidrž se toho vozu. Tak Filip zamává a ten ho vezme k sobě. Filip se veze, mlčí. Komorník si něco čte. Při vhodné příležitosti se Filip ptá : „Co to čteš? „.  On odpovídá: „přemýšlím tady nad tím místem“.  Četl proroka Izaiáše a to místo bylo: Jako  ovce, když je vedou na porážku, jako beránek je beze ....  před tím, kdo ho stříhá, tak ani on neotevřel ústa, pro jeho ponížení byl zrušen nad ním soud, jeho pokolení spočítáno, nebo bude vzat ze země jeho život“. Komorník si neví rady. „Říká to Izaiáš o sobě , nebo o někom jiném?“  Přemýšlel o tom. Filip se do toho zamíchal,  protože něco o tom věděl, tak ho vyzval, aby povídal. Filip povídá o Ježíšovi, ten člověk je pokřtěn, ale když vystoupí z vody, kouká a najednou  jáhen je pryč. (Je tam, že  Duch Páně uchvátil Filipa, takže ho komoří již nespatřili). Je to malá větička, ale důležitá. Je to mikrozázrak, avšak je to také potvrzení toho,  že „byl jsi pokřtěn a ten, co ti dával výklad, má pravdu“. Filip je v Azótu (najednou). Musíme se zamýšlet nad mnoha místy v naší víře a  hodně lidí se bojí přemýšlet. Často slyšíváme, nesmíš přemýšlet, to by jsi se pomátl, to je tajemství atd. Když někdo nedovede přemýšlet, nevypřemýšlí nic, i kdyby se upřemýšlel. Platí to v jakémkoliv oboru. Ale platné v jakémkoliv oboru je též, že lépe člověk věci rozumí, když si ji promyslí, než aby tomu odkýval. My, bohužel, máme velmi často tendenci  odkývat právě poučka své víry. Když si vezmeme knížky, zejména pro malé děti,  tak tam nelze nic jiného, než odkývat. My však umíme číst. Když si vezmeme bibli, chvilku nám dá přemýšlení, někdy to dá práci, ale potom to začne vyvstávat a to řešení je velice jednoduché. Bůh má rád tento přístup.  I  tady člověk o Starém zákoně přemýšlí. Proč se Filip před něj nepostaví a neřekne: „To je o Ježíšovi, ty tomu musíš věřit“. Proč s ním nejdříve zavádí rozhovor, proč ho Bůh nechává hledat?  Bůh každému, kdo dobře přemýšlí, vždy do cesta někoho pošle, ať už pošle třeba anděla Filipovi a Filipa komorníkovi, nebo třeba i nejrůznějším způsobem. Koncem   padesátých let se zatoulal pes do kostela sv.Ludmily a Bílý právě chtěl v kázání mít pasáž o psovi. Tenkrát se bál, zda-li to má říci, myslel si však, že o štěněti nemůže mluvit z kazatelny. Byl bezradný. Prosil P.Boha o pomoc a ten jakoby neodpovídal. Pořád nevěděl, zda to říci nebo to vynechat. Přicházel k tomu místu a musel se rozhodnout. A v tu chvilku tam stál před kazatelnou pes.Dveře tam byly lítačky, ani jednou nezaštěkal, žádná loužička. Přišel tam akorát. Pochopitelně, že do toho kázání „psa“ dal. Pán Bůh vyslyší prosby, ale my mu nesmíme diktovat, jak to chceme. Čekal osvícení a on se tam zatoulal pejsek. Svůj „úkol“ splnil. Pán Bůh dovede tak, či onak. Chce, aby člověk přemýšlel, uvažoval, aby se nenutil do víry, aby měl jasno.  U evangelia  třeba napřed se naučit číst a pak přemýšlet. A pro vysvětlení třeba přemýšlet.  Až se budeme modlit, ať nám Pán Bůh něco do cesty  poslal. Aby nám Bůh pomohl, když hledáme řešení těch otázek. Bůh nám pomůže. o to nemusíme mít strach. Ovšem musíme být dostatečně pružní a ne jenom strkat P.Bohu ty svoje problémy. On nám třeba na naši otázku může odpovědět otázkou svojí.

Skutky apoštolské, 8  – „Pronásledování křesťanů po ukamenování sv. Štěpána“

Když si to čtení dáme do souvislosti zjistíme, že k tomu utrpení vůbec nemuselo dojít. Proč k tomu došlo ? Ježíš dal příkaz před nanebevstoupením: Zůstaňte v Jeruzalémě dokud nebudete vybaveni mocí z hůry (Duchem sv.), ale pak jděte do celého světa a učte všechny národy. Nejenom, že nešli do celého světa, ale ani po misiích po Judsku.Církev neměla ze začátku problémy, měla pokoj. Velekněží si netroufli jim nic udělat (před lidmi, protože lid by je kamenoval). Kdyby apoštolové šli do misií, situace by se vyvíjela jinak. Jak silné to bylo, lze usoudit z pokřtění  prvního pohana Petrem. Musel jít na kobereček. Tudíž církev se šířila pomalu – omezení na Jeruzalém. Dochází k volbě jáhnů – Štěpán byl jáhen. Jeho ukamenováním začala lavina  pronásledování. Proč došlo k volbě jáhnů .Byla vyvolána hádkou mezi židy  a helenisty, kvůli rozdělování jídla mezi vdovy. Apoštolové již na to nestačili.  12 špičkově vyučených lidí se nehne z Jeruzaléma místo toho, aby šli do misií. Kázat může nejvíce jeden (ostatní nevyužiti).  Když si na to vzpomenou, mohou dokonce dělat zázraky. – 7 jáhnů , ne z potřeby misijní. Nebyla tady prozíravost.  Ježíš v nebi věděl,že takhle to dál nejde a proto musí přijít pronásledování. Jinak by se nerozešli a nešli do misií. Prvotní církev byla v zajetí zaběhnutých šablon. Na druhé straně Filip měl v Samařsku obrovský úspěch. I když byli jáhnové, nešli apoštolové do misií. Proto bylo nutné, aby přišel zvrat. Když  Štěpána ukamenovali (vyhrával diskuse). Mínění lidu s povrchním křesťanstvím a sympatie ochladly a pronásledování mělo zelenou. Před tím by si to netroufli, nyní, když vidí reakci davu, vidí, že si to mohou dovolit. Při pogromu se vyznamenával Šavel (později Pavel). Ti, co se rozprchli, hlásali evangelium jenom židům, jenom někteří okrajově se „odvážili“ jít k pohanům  (díky pronásledování). Kdyby nebylo pronásledování, apoštolové a učedníci  by nepřešli z mentality starožidovské a vůbec, kdo ví, jak by to vypadalo dnes. Možná bychom tady slyšeli, že v Jeruzalémě je jakási sekta, která dovede uzdravovat nemocné. Podobně jako je to dnes s jógou. Pozor !! Toto je problém jakéhokoliv utrpení, trampot a bolestí. Když Ježíšovo slovo nebereme vážně, musí být na nás přísný, podobně jako byl přísný Jahve ve Starém zákoně. Ale Jahve  dokázal okamžitě změnit postoj, když se židé obrátili. Podobně Jahve bude k nám milostivý,  když dokážeme  pořádně poslouchat Ježíše. Otec a Syn naprosto byli zajedno. Nešli  by do misií a neodpoutali by se od starých zlozvyků. Musí přijít pronásledování – oba to schválili. Oba  také rádi schválili pomoc člověku, když vidí, že člověk začne si brát celé Ježíšovo slovo k srdci.  Evangelia končí jasným příkazem: Jděte do celého světa a učte všechny národy.

Skutky apoštolské 12, 4-11  „Petr má pokřtít Kornélia a křest Jana  Křtitele“

Petr váhá pokřtít Kornélia.Jenže Petr také chodil do „základní školy“ k panu rabínovi. Když přišel k Ježíšovi, Ježíš tu obecnou školu opakoval. Jenže zřejmě tu obecnou školu Ježíše (a zpětně i Jan Kř.)  nevzali pořádně. Když potom Ježíš říká, jděte do celého světa a kažte evangelium, naráží to na zbytky rabínské nauky. „obecná škola pana rabína“ nebyla vygumovaná. Nebyla tam celá  „1.obecná“  Ježíšova. Proto,když Ježíš něco vysvětloval Petrovi, učedníci mu nerozuměli právě pro ty zbytky rabínské školy. Když Bůh ve zjevení říká,aby šel pokřtít Kornélia, tak Petr se zdráhá. To,co Ježíš říká, to se jim vytratilo, právě pro ty zbytky. Rabínská výuka působila jako jed, vytvořila blokádu myšlení, takže celé oblasti Ježíšovi nauky  nemohli pochopit. Výsledek je že se Petr zdráhá a musí být ke Kornéliovi  doslova dostrkán – Zrevidovat základy. Pak nastane doba vyslyšení našich modliteb.

My musíme splnit podmínky,aby církev mohla být jednotná.  Bůh ví, kdy to bude. – opět, zrevidovat názory, myšlení, pořádné pokání i všech církví a pak  nastanou podmínky pro sjednocení.

Epištoly

Ř 9,1-5   

Je to list apoštola Pavla Římanům, 9. kap., 1.-5.verš a Mt. 14,22.-33. Bratři, mluvím pravdu, vždyť jsem Kristův, čistou pravdu a totéž mi říká i mé svědomí. Velký zármutek nosím v srdci a neustálá bolest mě svírá. Raději si přeji být sám proklet od Krista vzdálen pro své bratry s kterými jsem tělesně spřízněn. Vždyť jsou to Izraelité, byli přijati za syna, Bůh s nimi bydlel, uzavřel s nimi smlouvu, dal jim zákonodárství, bohoslužbu, zaslíbení. Jejich předkové jsou praotci Izraelského národa a od nich podle lidské přirozenosti pochází Kristus. Sv.Pavel dumá nad tím, jak to, že tak málo židů přijalo křesťanství. Pohané ho přijímali snadno, kdežto židé ne. Pavla to trápí, ví, že byl poslán k pohanům a říká, že raději by byl sám proklet. Mimochodem tady vidíme, že Boha nemiluje nad všechno, že má raději ty své bratry a raději by byl prokletý. Sv. Pavel šel pronásledovat křesťany, měl na cestě do Damašku zjevení a klade si otázku, proč jemu se Bůh zjevil a jim ne ? Dochází k závěru, že nezáleží  na tom, kdo se přičiňuje, ale kdo se smilovává. To je vlastně predestinace. Ale Jan 5.kap.  Ježíš říká : „Vaším žalobcem je Mojžíš, kdybyste věřili Mojžíšovi, věřili byste i mně.“ Tady vidíme dva různé názory, které jsou v rozporu. Sv.Pavel toto nechápe. Říká : „Prokletý, kdo spoléhá na zákon“, ale Ježíš říká „Nepomine čárka ze zákona“. „Zákon už neplatí, nedospělý dědic je vázaný zákonem, ale dospělý už není“. „Všechno je mi  dovoleno“ a když se objeví smilství, pak říká, ale ne všechno prospívá“. Toto je dokladem toho, že dříve říkal „všechno je mi dovoleno“. Jak je to možné ? Souvisí to se čtením evangelia.  Mt. 14, 22-33. Odehrálo se to po rozmnožení chlebů. Ježíš propustil lidi, učedníky poslal na druhou stranu Genesaretského jezera. Ježíš byl s lidmi. Chtěli ho udělat králem. Šel po vodě, apoštolové si mysleli, že vidí mořskou obludu. Ježíš se tváří, že jde kolem, že je chce minout  (Mt., Mk., Lk., Jan). „Nebojte se, já jsem to.“ Petr : „Jestliže jsi to ty, řekni, já půjdu po vodě také“. Ježíš :“Pojď !“Petr jde po vodě, dělá zázrak, jako JKežíš. Pak se začne topit. Toto si musíme rozfázovat. Např. dítě se učí chodit. Udělá pár kroků a spadne. Vstane a znova. Pak se naučí chodit bezmyšlenkovitě. Zkusme pravou rukou psát písmena obráceně, tak to bylo čitelné. ˇ4lověk na to musí myslet. Kdybych to dělal častěji, tak to budu dělat tak, na to myslet nebudu. Tady Petr na to myslet musí (při chození po vodě) , aby spouštěl ten algoritmus dělání zázraku. On tedy na to musí myslet. To dítě pokaždé vstane, protože je nutné, aby to přešlo do toho automatického programu. Petr jde, přestane na to myslet, rozhlédne se, vidí vlny. A nastává situace, jako když to malé dítě, které se učí chodit, spadne. Petr místo toho, aby se znova pokusil o ten zázrak, pokouší se to uplavat. Jisté je, že Petr plavat uměl. Vlny byly velké, začal se topit, prosil Ježíš o pomoc. Ježíš : „Malověrný, proč jsi pochyboval?“ Petr byl jako dítě, které upadne a řekne, já už se nebudu učit chodit. Normální by bylo, Kdyby to všichni učedníci zkusili také  (honičku po vodě). Když vidí, že se Petr topí, ostatní to ani nenapadne. Stalo se to několik hodin po rozmnožení chlebů, zázrak, který jim uniká, rozmnožení chlebů jakoby ani neexistovalo. Rozmnožení chlebů je zázrak nejvyšší kategorie hned za stvořením světa (porušení zákona o zachování energie a hmoty). Je to de facto tvoření.  Mk. říká: „ Nepovážili, co se stalo s chleby, jejich srdce bylo zaslepeno“. Divili se však zázraku třetí kategorie (utišení silného větru). To utišení větru může přijít najednou. To může být shoda okolností. Uzdravení nemocného je zázrak vyšší kategorie. Nebo podobně : „Řekněte hoře, poslechne vás“. Proč učedníci na to tak zapomínají? Zázrak rozmnožení chlebů v různé formě jim byl rabíny nesčetně krát vylíčen. Mozek si ukládá jenom to, co považuje za nutné. Nekupuješ si knížku, kterou máš a také si nekupuješ knížku, kterou nepovažuješ za nutnou. Oni toto znají. Reakce na rozmnožení chlebů: „No, to je jasné, vždyť je Mesiáš“. Ty sliby u proroků jsou, jenže se zapomínalo na to, co má být předtím (náboženská reforma). Nejdříve Mesiáš seřve pana papeže, potom pana Kardinála, potom mne, potom vás co tady sedíte v první lavici a prostitutky a narkomany nebude muset seřvat, protože ti si řeknou: „Jé, vole, vole, já to zvoral, Ježíši, prosím tě, odpusť!“ A Ježíš řekne: „Ano, odpouštím“. Tedy máme dvě koncepce představ o Mesiáši. Ta druhá právě začíná tím soudem nad židy. Petr proto řekl „to se ti nestane“, byl v zajetí té první koncepce. Petr byl rybář a když Ježíš říkal, že Bůh je ochoten odpustit každému, tak Petr šel za ním, jako hříšník, kdežto ten bohatý mládenec, jakožto hodný a dobrý. Mám tedy dva typy teologie : 1.) Podle Mojžíše a proroků a 2.) v podstatě inverzní charakteristiku, i když je sestavena ze stejných textů.  Pavel tyto věci nerozlišuje. Dumá nad tím. Je poctivý. Kdežto židům  (farizeům a zákoníkům) Ježíš říká „Běda“.