Teologie na bázi filozofie nebo v úzké spolupráci s přírodními vědami?
V tomto příspěvku bych chtěl čtenáře vybídnout k zamyšlení se nad problematikou nutnosti úzké spolupráce teologie s přírodními vědami a na druhé straně, zdali by nebylo vhodné kriticky posoudit nebo dokonce revidovat výstavbu teologie na bázi filozofie. V textu uvedu několik příkladů, kterými bych chtěl tento názor, o kterém si myslím, že už sdílí hodně lidí, podpořit.
V dřívějších stoletích, téměř po dvě tisíciletí byli přírodovědci a filozofové zajedno, že k objevení zákonů přírody stačí přírodu jenom pozorovat. Experimenty nebyly považovány pro tento účel za nejvhodnější. Dá se říct, že teprve Galilei (snad jako první) nalezl fyzikální přírodní zákon pomocí cíleného experimentu. Tím Galilei objevil experiment jakožto metodu, kterou lze hledat a zkoumat skryté zákony přírody a také způsobil bourání Aristotelovy přírodní filozofie, která bránila pohledu na podstatu věcí. K Aristotelově nauce prý patřilo mimo jiné i to, že experimenty jakožto pomůcka pro zkoumání přírody jsou nepřípustné. Galilei prováděl experimenty, které v laboratoři napodobovaly idealizovaně přírodu. Byly to experimenty s nakloněnou rovinou, kdy vtipné využil rytmu zpívané a loutnou doprovázené písně k co možná nejpřesnějšímu určení časových intervalů. Pak dovedl ad absurdum staré a nikdy neověřené tvrzení, že lehčí tělesa padají pomaleji než těžká. Kromě dobře známých pokusů s padáním kamenů ze šikmé věže v Pise, v Discorsi vysvětluje Salviati alias Galilei svému příteli Simpliciovi na základě myšlenkového pokusu, že velice pochybuje o tom, že Aristoteles to experimentálně prověřil. Otázku o příčině volného pádu už Galilei neřešil. Prý to komentoval slovy: „Nezdá se mi výhodné zkoumat nyní, co je příčinou zrychleného přirozeného pohybu, o čemž existují různá mínění filozofů“. Tento problém pak vyřešil o desítky let později Newton. Svými myšlenkovými pokusy a dalo by se to také nazvat modely, přinesl Galilei fyzice (a vůbec přírodním vědám) velký dar. V Dialogo vykládá Salviati Sagredovi, jak rovnoměrně pohybující se systémy jsou od nepohybujících se nerozlišitelné. Galilei usoudil, že rychlosti je nutno vždy měřit relativně k nějaké vztažné soustavě. Tento Galileiho princip transformace zůstal téměř tři sta let v platnosti jakožto nezvratná pravda, až do doby, kdy ho Einstein ve své speciální teorii relativity opravil a zobecnil. Tento princip vyvrátil jeden z nejdůležitějších argumentů stoupenců Aristotela proti pohybu Země. Ti považovali za nemožné a směšné, že by se naše Země mohla pohybovat ohromnou rychlostí kolem Slunce (jak předpokládal již Koperník) a my bychom to vůbec nepozorovali. Galilei to zdůvodnil tím, že i tato ohromná rychlost je rovnoměrná, a proto zůstává námi nepozorovaná. Salviati tedy poznamenává: „Jestliže však pro dosažení týž výsledků je jedno, zda se pohybuje země a ostatní vesmír je v klidu, nebo zda Země a ostatní vesmír se pohybuje, kdo by uvěřil, že by příroda – která podle obecně uznávaného názoru neplýtvá prostředky tam, kde může vystačit s málem – dala přednost tomu, aby uváděla do pohybu nezměrné množství obrovských nebeských těles, a to s nepředstavitelně velkými rychlostmi, může-li toho dosáhnout pohybem jediného tělesa (Země) kolem vlastní osy“.
A tak se postupně stal experiment klíčem k poznání. Kromě vlastního experimentování dalšími silnými stránkami při poznávání přírodních procesů byly analytický rozum, schopnost abstrahovat a také vytváření myšlenkových pokusů. Dalo by se říct, že používáním experimentu k ověření určitého tvrzení, v porovnání s teologií, která byla postavena na bázi Aristotelské filozofie, získaly přírodní vědy velkou výhodu. Zpětné vazby a důsledné hledání řešení problémů v souladu s experimentem přivedly pak přírodní vědy a zejména fyziku k obrovskému rozmachu.
Spis Dialog o obou světových systémech ptolemaiovském a koperníkovském, který vyšel v r. 1632, znamenal obrat ve vývoji přírodních věd, dokonce i v celém kulturním vývoji lidstva. Je známo, že o rok později, 22. června 1633, se pod tlakem inkvizice Galileo odřekl svého učení v benediktinském klášteře Santa Maria sopra Minerva v Římě, tamtéž, kde 33 let předtím vyslechl Giordano Bruno svůj rozsudek smrti. Trvalo bohužel cca 200 let než katolická církev vyškrtla Galileovy spisy ze seznamu zakázaných knih (v r. 1835). A dokonce až v říjnu 1992, téměř 360 let po rozsudku inkvizice, rehabilitoval Galileiho papež Jan Pavel II. Proč všechno tak pozdě? Proces s Galileem a následnou dvojkolejnost náboženství a přírodních věd, která trvá více méně až do dnešní doby, pokládám za velkou tragédii. Je zřejmé, že velký podíl na tom maléru s Galileim mělo právě spojení teologie s filozofii. Je nutné si položit otázku, zda-li byly dostatečně analyzovány příčiny tohoto nepochopení (možná nechtěného pochopení). Podobně, s nepochopením od vzdělaných oponentů se setkali např. i Pasteur, Semmelweis a jiní. Z dnešního pohledu se ve všech případech jednalo o elementární poznatky, jejichž pochopení nedělá nejmenší potíže dětem školou povinným. Tenkrát Pasteura nepochopili učení lékaři, členové Akademie. Házeli mu klacky pod nohy, pořád jim to nebylo jasné. Ovšem, co může být nejasného na tom: „Podívej se do mikroskopu, udělej pár pokusů a zjistíš, že to, co říkal Pasteur je svatá pravda“. Někteří oponenti byli slepí, jiní ješitní a někteří prostě byli spokojeni sami se sebou natolik, že nehodlali uznat jasná fakta, která bylo možné si jednoduše ověřit. Jenže kolik lidských životů to stálo? Uznání chyby je důležité, ale na to, aby se nalezl správný postoj, správné zacházení s informací a tím aby se už něco podobného neopakovalo (v jiných oblastech, nebo v jiné rovině) je nutné provést analýzu příčin. A na to mají přírodní vědy recept zvaný: experiment – vyhodnocení experimentu – model – rozsah platnosti modelu. Přírodovědci pochopili, že není dobré vytvářet dogmata. Pakliže Bůh stvořil svět, dal nám k dispozici vynikající experimentální materiál ke zkoumání toho, jak On pracoval. Na čem jiném je možné si dobře cvičit logické uvažování, správnost myšlení, než na hmotě? Ta se řídí svými zákony nezávisle na mých přáních. Není ani „slepým“ sluhou, ani pánem, ale pochopím-li její zákonitosti, může mi být partnerem a mohu ji využívat. Přitom se hmota stále bude řídit svými zákony. Záleží pouze na mně, jak se k tomu postavím. Nelze v tomto duchu interpretovat text Lk 16,9 (pozor ale na správný překlad): „Udělejte si přátele z klamného mamonu…“? Přírodní vědy by zřejmě měly být povinnými předměty při studiu na teologických fakultách. Je paradoxem, že to byl právě kněz Bohumil Bílý, který jasně pochopil jak je Ježíšova metoda výuky moderní a inicioval vznik programu „Heuréka“, kde hodně učitelů fyziky základních a středních škol přechází na heuristický způsob výuky (více na adrese http://kdf.mff.cuni.cz/heureka). Zatímco klasická t.j. informující výuka žákům předává vysvětlováním hotové poznatky předchozích generací a tlumí hledání, v heuristické výuce žák experimentuje, znovu objevuje, podává informace o svém poznání a známkuje se. Zkušenosti, získané v heuristické výuce, jasně dokazují, že objevení poznatku je výhodnější, než sebelepší vysvětlení. Bohužel, mnozí tomu nerozumí, nebo spíše nechtějí rozumět. Na základě zkušeností z heuristické výuky i v oblasti tréninku poznání, se vychází ze zásady „nebude učit bratr bratra" (Jer 31,34). To je pro mnoho lidí nezvyklé, protože rádi čekají na vysvětlení. Ale ten, kdo se rozhodne objevovat sám, uvidí ovoce. Žáci, kteří prošli heuristickou výukou jsou kritičtí jak k sobě, tak k okolí, jsou schopni samostatného myšlení a nebojí se poprat s problémy, které chápou jako výzvu k dalšímu růstu (viz podobenství o hřivnách). Není to ideální prevence proti drogám a neproduktivnímu životu. Uživatel, tj. člověk, který pracuje podle návodu, často pečlivě pracuje, nebude však objevovat nové věci. Nové věci objevují lidé, kteří mají v sobě zvídavost (viz. „nebudete li jako děti, nevejdete“). Ti hledají řešení problémů, nebo nové cesty. Bez objevitelů bychom stále žili v "předkamenné době". Pro rozvoj lidstva je nutné, aby žili "objevitelé". Je nutné ovšem podotknout, že uživatelé mají také svou cenu. Ne každý dovede objevovat nové věci a přitom umí dobře dělat odzkoušené věci. Kdyby se každý snažil jenom objevovat něco nového, ale nedělaly by se věci staré, odzkoušené, vznikl by zmatek. Jsou tedy užitečné oba typy. Dovolím si uvést následující příklad, který s tím možná souvisí. Doposud bylo uděleno cca 850 Nobelových cen. Z toho přes dvacet procent, resp. 174, získaly osobnosti židovského původu. Židů je momentálně asi 0.2 procent obyvatel naší planety. Ve srovnání například s počty nositelů Italů, Japonců, Poláků nebo z jiných národů je to více než markantní. Ukazuje se, že jsou úspěšní také např. v šachu, kde tvoří 7 ze 14 dosavadních mistrů světa. Židé jsou ale v tomto směru radikálnější, pro ně studium je modlitba. Kdekoliv žili, i v té nejzapadlejší vesničce, zřídili školu, neboť ze svého náboženství ví, že vzdělání se může stát formou spirituality. Knihy Starého Zákona (jak bychom řekli my křesťané) od malička čtou, každé slovo promýšlejí a promeditovávají. Od malička jsou židé vedeni k tomu, aby se při promýšlení svatých textů ptali, kladli otázky a hledali na ně odpovědi. Nelze vyloučit, že se to stalo součástí jejich genetické výbavy. A v tom vidím klíč k výše zmíněným úspěchům.
Stále je zdůrazňovaná závislost teologie a filozofie. Proč? Přece Bibli a evangelium je nutné zpracovat a promýšlet. Je však filozofie oním správným partnerem? Přišla renesance, nový typ myšlení. Proti staré představě, že Slunce obíhá Zemi nastoupil nový pohled, že Země obíhá okolo Slunce. Toto vyslovil Mikuláš Koperník a církev byla ostře proti. O osmdesát let později to potvrdil Johannes Kepler. Přišel Galilei a ukázal v dalekohledu, jak např. Jupiterovy měsíce obíhají kolem Jupitera. Menší tělesa obíhají okolo tělesa těžšího. Dělal pokusy, měl nové poznatky. Ty se neshodovaly s názory antické filozofie. Církev katolická však z toho, co říkalo Evangelium nedokázala udělat komplexní pohled, proto svou nauku doplňovala tomistickou filozofií. Ta byla odvozena z Aristotelovy filozofie. Přesto, že Galilei dokazoval svoje tvrzení pokusy, byl donucen přestat hlásat svoje poznatky. Církev si chtěla zachovat svou pozici, ale udělala si ostudu. Dříve byl zájem o náboženství, ale spor s Galileim podpořil ateistický postoj a náboženství se stává věcí tradice. Nové problémy jsou řešeny pomocí teologicko-filozofických "plomb". S tím zřejmě souvisí ustavičný pokles a neschopnost řešit problémy a neschopnost návratu k obrodě.
Často jako výmluvu můžeme slyšet „nedá se vše změřit nebo zvážit“. Když se podíváme na texty evangelia zjistíme, že při kázání o klíčových věcech používal Ježíš podobenství (modely) stejně, nebo podobně, jak je to dnes běžné v přírodních vědách. Podobenství (modely) neblokují příjem nových a vyřazení špatných informací nebo znalostí a umožňují stálý růst. Aby mu však člověk rozuměl, nestačí pouze si jej přečíst, ale je třeba jít se na to, k čemu to Ježíš přirovnává, podívat. Musí si prohlédnout, jak to v přírodě vypadá. Dá se říct, že přírodní vědy „objevily“ metodiku, která už vlastně byla objevena, ale nebyla používaná a tudíž byla zapomenuta. Ježíš mluvil k lidem v podobenstvích. Proč? Právě proto, že posluchači byli slepí a hluší. V soukromí, všechno učedníkům vykládal. Podobenství mohla jednak někoho probudit, aby se nad věcí zamyslel a jednak pomocí podobenství docházelo k třídění posluchačů. Jak je to s námi? Některá podobenství máme vysvětlená, jiná ne. Čili, my jsme asi někde mezi. Podobenství v lidech mohla probudit zvídavost, jako je to u malých dětí, pokud jejich myšlení ještě není výchovou, nebo školou zmrzačené. Příkladem nám mohou být texty: „Děti, takovým patří nebeské království“ (Mt 18,14), „Neobrátíte-li se a nebudete-li jako děti, nevejdete do království nebeského (Mt 18,3), „Varujte se kvasu farizejského a saducejského“ (Mt 16,6), nebo „…dejte jim vy jíst“ (Mk 6,37, Lk 9,13, Mt 14,16) a nikoho z učedníků nenapadne, že by někdo z nich mohl rozmnožit chleby. Když Petr chodil po vodě (Mt 14, 22-33), nikdo to nechtěl zkusit po něm, ani on sám to znova nezkusil ještě jednou, co by udělalo každé dítě. Z evangelia víme, že učedníci, na rozdíl od zástupů, se Ježíše ptali, když něčemu nerozuměli a Ježíš jim to rád vysvětlil (viz např. „Vám je dáno znát tajemství Božího Království, ostatním však jen v podobenstvích, aby hledíce neviděli, slyšíce nechápali“ (Lk 8,10)). Podobenství potřebují vysvětlení a v evangeliu jsou vysvětlena pouze tři. Proto první požadavek ve vztahu vůči Bohu, je naučit se pořádně myslet. My máme náboženské myšlení po mnoha stránkách deformované a teologie a katecheze požadující „slepou“ víru se na tom významně podepsala. A právě přírodní vědy by mohly být pro výuku náboženství výborným partnerem.
Nebojme se revolučních myšlenek. Žádejme ale jejich potvrzení. Nutný je ovšem poctivý přístup. Často žijeme ve strachu z milujícího Boha. Bůh chce, abychom byli iniciativní, abychom ve svém křesťanství rostli, abychom se maximálně podíleli na své spáse. Bohužel nás pak k tomu musí „tlačit“ a často i nepříjemným způsobem přes utrpení. Je velice důležité přitom znát a umět rozlišit kompetence člověka a kompetence Boha. Tam, kde si můžeme věci ověřit sami, nebo na to, co je v naší kompetenci, doklad od Ježíše nedostaneme, ale kde si to ověřit nemůžeme, Ježíš je ochoten doklad dát (Mt 9, 2-8, Mk 2, 3-12, Lk 5, 17-26). Je jenom logické, že svědectví bez dokladů není právoplatné - „Svědčím-li já sám o sobě, mé svědectví není právoplatné…“ (Jan 5, 31-32), nebo „Nečiním-li skutky svého Otce, nevěřte mi… Jestliže je však činím, věřte skutkům…“ (Jan 9, 37-38). Jistě, Ježíš připouští svědectví Janovo (Jan 5,33-36) t.j. svědectví nižší úrovně, „aby byli spaseni“. Jenže tehdy byla jedna „oficiální církev“ a dnes jich máme stovky. Na argumenty opozice:„Ty vydáváš svědectví sám sobě, proto tvé svědectví není pravé“ Ježíš odpovídá: „Ve vašem Zákoně je přece psáno, že svědectví dvou osob je pravé. Jsem to já, kdo svědčí sám o sobě a svědčí o mně také Otec, který mne poslal“ (Jan 8, 13-18). Musíme si uvědomit a nezavírat před tím oči, že dnešní církve (a také jiná náboženství) svědčí samy o sobě, bez dokladů. Povinnost Ježíšova učedníka je chovat se jako „výzkumník přírodovědec“, nezavírat oči před nepříjemnými texty a prokazovat platnost evangelia v plném rozsahu, prokazovat, že nepomine čárka ze Zákona. Logicky vzato, nauku kterékoliv křesťanské církve lze odmítnout, protože církve nemají doklady, Ježíšovy skutky. Jejich svědectví je svědectví lidí. Podobně výroky Evangelia a Bible, i když jsou pravdivé, nejsou závazné, protože rukopis sám o sobě je svědectvím dokumentu psaného, ale bez Ježíšova "razítka". Stejně tak dvoutisíciletá tradice potvrzující jejich pravost je svědectvím lidí. Požadovat oprávněnost nauky či výroku je nutné. Zejména pokud nám někdo něco slibuje, nebo nám něco nabízí a za to od nás něco chce. Bez dokladů od Ježíše nemůže být jeden ovčinec. Katecheze bez dokladů je dobrá půda pro falešné proroky a sekty a zákonitě se uzavírá vůči kritice a odvolává se na autoritu ("Ty musíš věřit..."). Můžeme s jistotou vyloučit, že text: „Služebník, který zná vůli pána, a přece není hotov podle jeho vůle jednat, bude velmi bit. Ten, kdo ji nezná a udělá něco, zač si zaslouží bití, bude bit méně. Komu bylo mnoho dáno, od toho se mnoho očekává, a komu mnoho svěřili, od toho budou žádat tím více“ (Lk 12, 41-48) se nás netýká?
Kapitola 5M 28 (celá) ze Staré smlouvy slibuje úspěch a zdar po všech stránkách, pokud budou Židé plnit příkazy Mojžíšovy. My jsme si zvykli na utrpení jako na symptom správného křesťanství. Zapomíná se však na Ježíšův výrok: „Nepomine čárka ze Zákona“. Je to Mt 5,17-20, kde je gradace v NZ vůči Mojžíšovému Zákonu. Gradace v Nové smlouvě potvrzena výroky proroků. Předpovědi proroků jsou dnes aktuální tím, že to, co proroci říkají, se začalo plnit (Izrael má svůj stát, odzbrojení začalo, národy se začaly sjednocovat). Je to sice jen start, který ukazuje na možnost a dosažitelnost. Je ale nutné splnit další podmínky. Pokud nebudou splněny, vše se může zhroutit. Smutné přitom je, že církev(-e) hraje(-í) v tomto procesu druhořadou roli. Sjednocování církví, národů, politiků, proste všech skupin tak jak to pozorujeme dnes, nemůže přinést úplné vyřešení problémů. Sliby proroků jsou plně dosažitelné tím, co slibuje Ježíš. 5M 28 líčí situaci ve dvou výsledných stavech. „Buď budeš plnit, pak se budeš mít dobře, nebo nebudeš plnit, pak se budeš mít špatně“. Ježíš slibuje ještě více. Např. uzdravení nemocných, kříšení mrtvých, rozmnožení chlebů, ochrana před psychickou manipulací, dlouhověkost, imunitu vůči nemocem. Původní rozdělení na dvě skupiny dobrých a zlých je dle Ježíše rozděleno na více skupin, tvořících vzestupnou řadu (viz vzkazy církvím v Efezu, Smyrny, Pergamu, Thyatiry, Sardech, Filadelfie a Laodicie (Zj 1,10 – Zj 3,22). Analogicky fyzice, můžeme v evangeliu najít i další typy úrovní křesťanství. Určitý typ nám popisují obě podobenství o hřivnách. Jiný typ je v případě zmíněného svědectví Janova a Ježíšova (Jan 5, 33-36). Kdyby prvotní církev byla na úrovni thyatirského typu, tak by pravděpodobně chrám v Jeruzalémě stál dodnes, jako stojí daleko starší egyptské pyramidy. Na splnění slibů proroků je nutné mít parametry alespoň thyatirského typu. Pokud nebudeme dnes vyhovovat těmto požadavkům, lze předpokládat, že dojde k odvolání nabízené šance. Mohlo by dojít k podobnému poklesu, jako došlo v poapoštolských dobách, kde došlo k degradaci církve, protože nesplnila podmínky (Zj 2,5 – „pohnu tvým svícnem“). Takovýchto degradací bylo v dějinách více. Např. když Izraelité vycházeli z Egypta, vycházeli s vysokou kulturní úrovní. Izraelité nesplnili podmínky a došlo k jejich degradaci. Do zaslíbené země vešli jako pastevci. V době renesance dochází v křesťanství ke střetu s reálným myšlením, konkrétně jde o střet s fyzikou (střet metafyziky Aristotelovy a Galileiho fyziky). Církev měla velkou moc, ale nesplnila požadavky doby. „Úspěšně“ umlčela Galileiho, ale tím dala do ruky zbraně opozici. Jak už bylo řečeno, až po dlouhé době byly spisy Galileiho a Koperníka vyjmuty z indexu. Jenže bitva už byla prohrána. Církev ztratila mnoho ze své prestiže. Pak zase byl dán na index Darwin a po čase zase vyjmut. Podobně spisy jezuity Teilharda de Chardin. A takovýchto zpoždění bylo mnoho.
Podívejme se na některé texty Nové smlouvy. Např. problematiku darů Ducha Svatého. V prvotní církvi byly časté. Dary Ducha Svatého patřily k standardnímu vybavení dobrých křesťanů. Postupně se ale ztrácely. Kdyby v církvi převládal přírodovědecký přístup, vyhlásila by poplach a hledala příčiny, proč k tomu došlo. Místo toho se časem objevily výmluvy a pseudozdůvodnění (např. že charismata už nejsou třeba), abychom si nemuseli poctivě přiznat, že bychom měli mít skutky, nebo že to neumíme. Když se tradiční teologie opírající se o filozofii setká s problémem, se kterým si neví rady, obyčejně použije odkaz: „To je tajemství". Učedník typu přírodovědce si ale při čtení Bible všimne, že Ježíš slovo tajemství vůbec nepoužívá. Právě naopak. Ježíš nám říká, že pomocí Ducha Svatého můžeme postupně chápat Boží nauku bez omezení podobně, jako známe rozvoj poznaní v přírodních vědách. Dále takový učedník by zákonitě pátral v evangeliu, zda-li v něm nenajde odpověď na daný problém, nebo zda-li si ji na bázi evangelia nemůže odvodit (přístup setníka z Kafarnaum). Podobně by si také všiml Ježíšova výroku: „Eliáš přijde a napraví všechno“ (Mt 17,11). Jistě, nebude to Eliáš osobně, jako jím nebyl Jan Křtitel, ale eliášovský typ. V první řadě to znamená, že je co napravovat. Také by si položil otázku: „Kdy a za jakých podmínek přijde?“ Lze odvodit, že Eliáš musí najít vše, co musí opravit, pak to musí umět opravit, připravit řízení a udělat přechod do vyšší soustavy. Bůh sám mu řešení nedá. Musí ho najít sám. Vzhledem k tomu, že Bůh respektuje svobodu člověka, je velmi pravděpodobné, že nepřijde, když o jeho příchod nestojíme a neusilujeme. Na druhé straně usilujeme a často se modlíme o věci, které jsou plně v kompetenci člověka. „Učedník-přírodovědec“ by Ježíšova slova, „každou čárku“ bral rozhodně vážně.
Běžně se říká, že víra je dar. Pak ale proč jiní nevěří? Např. často prosíme o dar víry a přitom v Ježíšově katechezi nenajdeme jediný výrok, který by potvrzoval to, že víra je dar. Bylo by jenom nelogické, že Ježíš učedníkům vytýkal malověrnost, nedostatek víry, nebo to, že by měli mít víru (živou a rostoucí) jako zrno hořčičné. Nevím jak filozofie, ale přírodní vědy mají rozhodně co říct k problematice víry jako zrna hořčičného. Je to možnost pro každého člověka, je to v jeho kompetenci a může to dotáhnout, když půjde do důsledku. Je nepravděpodobné, že by Ježíš nenechal člověka dotáhnout věci úplně. Nabízí se další otázka: „Závisí snad víra na tom, kde jsem se narodil, v jaké rodině ap.?“ Dobrý čtenář domýšlí případy Setníka z Kafarnaum (Mt 8, 5-10), Krvotoké ženy (Mt 9, 20-22), Kananejské ženy (Mt 15, 28), kteří jsou chváleni za víru. Apoštolové nebyli za víru chváleni. Jistě, na začátku je dar, jako je rozum, psychické a smyslové vybavení (viz např. také Petrovo vyznání (Mt 16, 16-17): „Ty jsi Mesiáš Syn Boha živého“), ale kvalita víry závisí na tom, jak s tím darem člověk hospodaří. Setník z Kafarnaum kvalitně vyhodnotil to, co viděl a slyšel. Podobně Krvotoká žena a Kananejská žena. Na druhé straně vidíme, že v případě, když učedníci nemohou uzdravit posedlého chlapce (Mt 17,14-21), Ježíšova reakce byla: "Ó nevěřící a zvrácené pokolení, jak dlouho vás budu snášet?". Kdyby víra byla darem, pak jakým právem jim to Ježíš vyčítá. Když se pak Ježíše ptali, proč ho nemohli uzdravit, řekl jim, že to bylo možné modlitbou a půstem. V souvislosti s tímto případem, dovolte mi uvést následující příběh: Četl jsem v jedné knize věnované převratným objevům fyziky, že: „Newtonův sekretář se vyjádřil, že jeho pán ´snad už ani není lidská bytost´. Nedopřeje si žádný odpočinek, považuje za ztracenou každou hodinu, kterou nevěnuje studiu. Málokdy opustil svůj pokoj … Je natolik zaujat svými výzkumy, že často zapomněl obědvat. Nespal více než čtyři až pět hodin´. Nelze tohle nazvat kvalitním půstem? Neměli tohle udělat učedníci, kteří nedovedli uzdravit chlapce? „Stále znovu diskutoval obtížné matematické problémy s Halleyem, který ho neustále pobízel, aby se nevzdával. V dubnu 1686 se objevila první část velkého díla a na jaře příštího roku byla práce hotová. Knihou Principia se Newtonovi podařilo vytvořit dílo století“. Newton se také velmi věnoval studiu Bible a Bibli prý znal doslova.
Jsou chvíle, kdy Ježíš vystupuje, jakoby byl úplně samostatný a oddělený od Otce. Jsou jiné chvíle, kdy Ježíš a Otec jedno jsou. Tyhle věci se vyskytují v přírodě často. Např. problematika dualismu vlna-částice. Co my víme o Bohu? Když to budeme chtít lidem vysvětlovat na bázi filozofie bude to nejen abstraktní, ale navíc to spíše zamlžíme. To je jeden paradox. A druhý paradox je, že často přemýšlíme o tom, jak to s tím Bohem je, ale vůbec přitom nerespektujeme jeho slova. My bychom se měli starat o to, co nám Bůh o sobě říká. Např. vztah sebe a Otce, Ježíš velice přesně popisuje. Velmi často slyšíme přirovnání: „Svatá Trojice je jako strom, který má části: koruna, kmen, kořeny.“ Jenže trochu myslící člověk si okamžitě řekne, že na kořenech přece nemohou růst jablka, kořeny nejsou kmen, kmen není koruna a přitom tvrdíme, že jsou Bůh Otec, Bůh Syn a Bůh Duch Svatý a přitom je to jediný Bůh. A Ježíš měl okolo sebe tisíce stromů a neřekl, já vám to vysvětlím, je to koruna, kmen a kořeny. Další taková mylná představa je dle modelu např.- voda, led a pára. Voda je buď ve stavu tuhém (led) a nebo ji nazýváme párou. Voda je buď ve stavu ledu, nebo je ve stavu vody, nebo páry. Když dáte kostičky do mrazáku, dáte tam vodu a vytáhnete led, ale není to současně voda a současně led. Kdo by se měl lépe vyznat ve vztahu - Bůh Otec a Bůh Syn, než Ježíš sám? Čteme-li pozorně a zamýšlíme se nad tím, co Ježíš říká o sobě a o svém vztahu vůči Bohu, můžeme si nejdříve vytvořit model (představu) dvojjedinosti a potom, když vidíme, že Ježíš staví do jedné řady Otce, Syna a Ducha sv., pak můžeme vlastně tu dvojjedinost rozšířit na trojjedinost. My si musíme uvědomit jedno, že pokud někdo může mluvit o Bohu, tak je to Bůh sám.
Evangelium upozorňuje člověka na nutnost vytvoření si parametru fronimos (převzato z řečtiny; fronimos byly z Ježíšových podobenství např. družičky, jež měly v zásobě olej, nebo nevěrný správce), který pak může použít ve vztahu vůči Bohu. Ten lze ukázat na nevěrném správci (Lk 16,1-13), obezřetnosti hadů (Mt 10,16) a družičkách čekajících na Pána (Mt 25,1-13) . Neměli bychom se ale nechat zmást různými překlady termínu fronimos, který je uveden ve všech textech, ale různě překládán. Nevěrný správce (defraudant) je vinný, ale nelze jej potrestat, protože nejsou důkazy. Podobně promyšleně by měl jednat člověk, který čte evangelium, nebo jako ten, který vidí, jak Ježíš dělá zázraky a vyslechne dobře první jeho kázání, domýšlí problém a jde nezávisle na apoštolech hlásat nutnost činit pokání (Mk 9,38-41). Podobně setník z Kafarnaum, ten vidí analogii mezi jednáním sobě podřízených vojáků a svým vůči Ježíši. Krvotoká žena, která nemohla jít za Ježíšem přímo, pozmění způsob žádosti. Syrofeničanka neprosí, ale tluče a jedná, aniž by věděla o příkazu "tlouci". Případně se chová jako neodbytný přítel. Zřejmě neznala podobenství o neústupné vdově (Lk 18,1-8), nebo o neodbytném příteli a přesto jednala dle Ježíšových instrukcí. Oni jsou za to chváleni. Je to jejich zásluha a pomůže jim to zvětšit dary (Mt 25, 14-30, Lk 19, 11-27) podle zásady: „Kdo má, bude mu přidáno“ (tohle dobře funguje také v přírodních vědách). Podobně dle: „Kdo nemá, bude mu vzato i to co má“, bude člověku odňat výchozí dar, který člověk nevyužívá. Toto je kompetence člověka, aniž by k tomu potřeboval pomáhající milost. Na to se bohužel zapomíná. Další věc je problematika - člověk a hmota. S hmotou člověk musí hrát poctivou hru a ta ho naučí základním parametrům - fronimos a pistos. Duch je v koexistenci s hmotou. Duše spolupracuje s tělem. Tělo vykonává spoustu věcí, dává mi mozek. Je otázka, jak to bude po smrti. Je možné, že se otevřou nové paměti, které jsou zatím skryté. Koexistence duše s hmotou může být analogická koexistenci člověka s Ježíšem. Člověk je postavený do přírody. Ta má svoje zákony a já musím tyto zákony respektovat. Bůh udělal přírodu a člověk má možnost si vybrat, co mu Tvůrce nabízí. Jenže člověk může mít tzv. svůj názor a to ponese svůj efekt (např. problematika vynálezce perpetuum mobile).
Vztah člověka k Bohu je podobný jako vztah neživé přírody k člověku. Ta se nenechá podmanit, ochočit atd. Neživá příroda se řídí zákony naprosto neústupně a tvrdě. Když inženýr bude navrhovat most a když je most dobře spočítán, tak hmota neřekne: „A já mám na něho vztek, proto se sesypu“. Když však člověk tyto zákony zná, tak je může využívat ve svůj prospěch. Když je nezná, tak z nich může mít také škodu (oheň-požár). Podobně je to i s Bohem. Do jaké míry znám Boží plány, Boží vůli, zákony a chápu je, do takové míry mohu mít podíl na jejich využití. Bůh nám to nabízí. S tím souvisí touha po rozvoji člověka a touha o správné poznání. Hmota se drží svých zákonů a Bůh se drží svých zákonů. Je třeba si uvědomit, že Bůh nám toto nabízí a když to uděláme, tak najednou padne rozdíl poddaného a vladaře a stane se skutečností to, co říká Ježíš v Apokalypse: „Vítěze nechám sedět na svém trůně, jako já sedím na trůně Otcově“(Zj 3,21). A tohle musíme brát doslova. Sedět na trůně znamená rovnost. Tak dalece to můžeme dotáhnout. Až na úplnou kopii Ježíše Krista. Kdybychom vzali to, co Ježíš říká v evangeliu o svém vztahu k Otci a pak k Duchu Svatému a dosadili tam jako model věci, které jsou známé z přírody, tak by nám problematika Svaté Trojice nedělala potíže. Když uvažujeme o Bohu, musíme si v první řadě uvědomit, že to je bytost, která je daleko, daleko nad námi. Vždyť my se nedovedeme ani vžít do toho, jak taková včelička vidí svět.
Podívejme se na problematiku Metanoja, se kterou se Církev „trápí“ již bezmála 2000 let. Někomu říkat o změně smýšlení je velice abstraktní a pokud se s tím nesetkal v nějakém přírodovědném oboru, těžko se ta podobnost jinde hledá. Jsou však lidé, kteří to najdou, i když nemají žádné vysokoškolské vzdělání. Problém je ten, že člověk si nechce připustit psychickou slepotu. Přitom věci kolem nás nás učí přemýšlet a evangelium je psáno také tak, že nás chce naučit přemýšlet. A tak my při pohledu na skutečnou realitu - ať už je to ta příroda kolem nás, nebo když přemýšlíme o evangeliu - nám ukazuje, jestli myslíme dobře, nebo špatně. Musíme se zamýšlet nad věcmi kolem sebe, učit se vést diskusi o tom, co je kolem nás. A tak člověk může zjistit, jak se v mnoha věcech plete. Sám na sobě uvidí svoje omyly a když bude umět svoje omyly popsat, pak je bude moci také odstraňovat. Vrátíme-li se k podobenstvím, tak Bůh k nám mluví realitou kolem nás. A my, když se nad ní začneme zamýšlet, poznáme svoje omyly. Když člověk začne sledovat svoje postoje, svůj způsob jednání s konkrétní realitou, vlastní činnosti, uvidí mnoho chyb. A když je máme formulovány, pak je teprve můžeme odstranit a napravit. Příroda okolo nás je schopna nám říct, jací my jsme uvnitř. A to se také týká otázky víry vůbec. Máme mnoho nedostatků ve víře, např. odříkáváme řadu naučených pouček, ale když se nad nimi zamyslíme, najednou zjistíme, že jsou to prázdná slova a přitom je v nich plno rozporů. Ty rozpory jsou dokladem toho, že něco v tom našem názoru není v pořádku. Jenže my si ty rozpory nepřipouštíme. Odsouváme je a místo řešení rozporů říkáme „já věřím“. Ve skutečnosti je to zavírání očí. Je nutné upozornit, že ve hře je otázka vlastních názorů a otázka kontroly vlastních názorů, které nakonec umožňují člověku stát se Božím dítětem. Bůh nám dává moc stát se Božími dětmi. Ale to, že my nejsme ochotni najít chyby sami v sobě, ve svém myšlení, nám vlastně zatarasuje cestu k Bohu.
Otázka spásy má svoji zákonitost a to, že nám uniká a to, že my se snažíme vyhnout hříchu atd., tak to není tím, že by Bůh neměl jasnou, absolutně přesně stanovenou zákonitost, ale je to tím, že já neznám pravidla hry. Tady jsme u stejné věci jako v případě hmoty, jako je to ve fyzice. Říká se, že oheň je dobrý sluha, ale zlý pán. To je nesprávné. Oheň nikdy nebyl ani sluha ani pán. Jak už bylo řečeno, příroda vždy jede podle svých zákonů a když já je znám, mohu je využít. Příroda si bude vždy dělat, co chce a současně bude dělat mně to, co jsem chtěl dosáhnout. Zrovna tak otázka spásy má svou zákonitost a když ji pochopím a to je Boží ideál, abychom netápali, abych já ty zákony lidské spásy znal. Když já využiji všechny zákonitosti lidské spásy, tak mohu postupovat najisto. To, že Ježíš prý chtěl odstranit Adamův hřích je tak úzký pohled na problematiku kříže, že se na tom nedá stavět. Je přece psáno: „Bůh tak miloval svět, že poslal svého jednorozeného syna.....“ (Jan 3,16). Dá se říct, že Bůh tak miloval svět, že k nám přišel, aby s námi opět navázal kvalitní kontakt. Tak, jako navazuje kontakt s námi skrze přírodu, tak chce navázat kontakt i skrze Ježíše. Bůh k nám mluví realitou, která je kolem nás a slova nám připomínají to, nač se u té reality máme dívat. Pakliže chceme pochopit Boží moc, sílu, musíme se umět dívat na přírodu. Pakliže chceme pochopit Boží lásku musíme nacházet tento příkaz v sobě. A také musíme se zamýšlet při pohledu na kříž („Až povýšíte Syna člověka, poznáte, že jsem to já“ – Jan 8,28). Všechno, co Ježíš říká, je pro nás vzkaz o Bohu a ten vzkaz se opírá o naše vlastní zážitky.
Myslím, že podobenství o hřivnách nejsou dostatečně doceněna. V podobenstvích (máme dvě) Bůh dává lidem jednu nebo různé počty hřiven. Nebudu se podrobně zabývat jejich výkladem. V jednom případě pán říká: "Vezměte mu tu hřivnu a dejte ji tomu, co má deset hřiven" a oni s úžasem zjišťují, že i když ten desetihřivnový dostal tu jedenáctou, má zase jenom deset. Čili, to je problematika saturace a to je běžný jev, který se vyskytuje v přírodě - ve fyzice nebo chemii - častokrát. A vyskytuje se i u člověka. Tím, jak si nastaví jednotlivé životní "výhybky", tak tím si určí typ osobnosti a koneckonců i svůj osud. Jan evangelista si prohodil jinou výhybku, než jiní a nekončí na koleji mučednictví. Dokonce měl tak řečeno nejluxusnější konec života. Bible nám líčí dvě osobnosti, které použili ty nejlepší "koleje" - Henoch a Eliáš. Oba byli vzati do nebe, nezemřeli. Toto je zas ta nejluxusnější kolej přímého přechodu do nebe. Výjimkou je možná Jan Křtitel, který má ducha a moc Eliáše. Ale protože Jan Křtitel je naprosto nutný v Božím plánu, protože musí předejít Ježíše k zemřelým. Proto je u něj udělaná výjimka a umírá. Takže u lidských osudů si člověk volí v životě výhybku, nebo výhybky a nastaví si životní trasu. Někdo skončí u tří hřiven a když dostane čtvrtou, má zase jenom tři. Jiný skončí u pěti a jiný u deseti hřiven.
Podívejme se ještě na otázku překladů Bible. Evangelium je dokument, který obsahuje závažné informace. To je jasné hned při prvním seznámení se s Biblí. Přitom nesmírně důležitá věc je, zda-li se mi dostal do ruky správný překlad, protože nesprávně přeložený text blokuje pochopení Ježíše. Jako příklad uvedu jeden příklad za mnohé, verš Mt 16,23, který je překládán jako „jdi mi z očí satane“, „odejdi ode mne satane“ nebo „jdi za mnou satane“ (Mt 16,23). Ukázkou tvůrčího přístupu při překladu evangelií je práce Claude Tresmontanta popsaná v knize Hebrejský Kristus, Jazyk a stáří evangelií. Zdá se, že díky jeho výzkumnickému přístupu se dopracoval řady objevů zásadního charakteru. Dovolím si citovat z této knihy: „Kolem Pána se shromažďoval zástup nebo spíš zástupy lidí, kteří neuměli číst ani psát, aby ho sledovali a poslouchali. Pán měl však rovněž vzdělané žáky (jedním z nich je autor čtvrtého evangelia), kteří uměli číst a psát, kteří byli lidmi Knihy. Je zcela vyloučené, že by si tito žáci, kteří uměli číst a psát a trávili svůj život studiem svatých knih, nečinili poznámky, že by si písemně nezaznamenávali a neuchovávali to, co Pán říkal a dělal, protože písemně zaznamenávány a uchovávány byly i výroky předchozích proroků a protože pro své vzdělané žáky, ale i ty ostatní, představoval Pán někoho nepoměrně většího než pouze jednoho z dosavadních proroků. Tím spíše bylo nutné bezprostředně zaznamenávat to, co říkal, čemu učil a konal. Opačný předpoklad je nesmyslný a nepřípustný…. Podrobné zkoumání variant tří překladů, jimiž jsme se zabývali, zkoumání různých řeckých slov, jichž Matoušovo, Markovo a Lukášovo Evangelium používá při překladu jednoho a téhož hebrejského slova, dokazuje, že v pozadí těchto tří řeckých textů existovaly tři písemné záznamy v hebrejštině. ….. Lingvisté postupují stejně jako zoologové a paleontologové. Jedině srovnávací metoda nám umožňuje zabývat se dějinami jazyků. U všech v současnosti známých metodicky zkoumaných jazykových skupin je možné různé jazyky téže skupiny vzájemně porovnat na základě toho, že předpokládáme existenci prapůvodního, počátečního jazyka. ....Abychom mohli tvrdit, že existoval původní společný prajazyk, potřebujeme k tomu nalézt ve srovnávaných jazycích specifické rysy tohoto jazyka, pokud se ještě uchovaly. …..Hypotéza o textech psaných původně hebrejsky, které tvoří podklad čtyř evangelií, se jeví jako opodstatněná, a dokonce nepochybná, neboť pouze ona nám dokáže objasnit údaje, které máme k dispozici a které představují čtyři evangelia, jak je známe dnes, kdy je můžeme číst v řečtině. Opačné hypotéze dlouhé ústní tradice, dlouhého ústního hlásání radostné zvěsti, jemuž mělo předcházet pozdější písemné zaznamenání čtyř evangelií, dává už více než sto let přednost většina exegetů. Nám se tato hypotéza jeví a priori jako nesmyslná, vezmeme-li v úvahu společenské prostředí, v němž Pán žil a učil. ….Dokud nebude v Pelle nebo jinde nalezen hebrejský rukopis některého z evangelií, který tvořil základ a podklad řeckého překladu, jež máme nyní k dispozici, bude vždy možné popírat existenci těchto hebrejských rukopisů…. Existuje-li v evangeliích jednota v učení a myšlení až dokonce na "molekulární úrovni", je to způsobené tím, že jde o jednotu ve zdroji informace. Je to tím, že zdroj informace je jediný. Není to množství církví, jež by ze sebe produkovaly evangelia. Množství církví tu naopak přijímá stejnou zprávu, stejnou informaci. Církve však samotným zdrojem informace nejsou (jak tvrdí oponenti)“…… Čtyři evangelia jsou nepochybně doslovné překlady dřívějších hebrejských originálů. Tyto originály tvořily každodenní poznámky, které si zapisovali někteří vzdělaní žáci rabiho Ješui. …. Jejich řecké překlady nemohly vzniknout o mnoho později, protože bratři z nejstaršího křesťanského společenství, které vzniklo v Jeruzalémě, měli naspěch, aby co nejdříve seznámili s radostnou zvěstí řecky mluvící bratry ve středomorské diaspoře“. Výsledky bádání Claude Tresmontanta, které jsou (podobně jako to bývá v případě přírodních věd) stále hypotézou podpořenou silnými argumenty by měly vyburcovat současné překladatele k přehodnocení svých metod. Opět se vnucuje otázka, jak je možné, že za 2000 let nemáme správný překlad Bible. Nezávisle na Claude Tresmontantovi bratr Bohumil Bílý upozorňoval na to, že bychom měli mít provedenou rekonstrukci katecheze Pána. Pak místo originální katecheze máme nyní tradované deformované nauky mnoha křesťanských církví. Pokud je zápis evangelia, jak jej známe, Boží záměr, je to velká výzva pro učedníka-přírodovědce. Možná, že evangelium je psané jako programová učebnice a člověk pochopí evangelium podle zásady „nebude učit bratr bratra“ (Jer 31,34). Bible je kniha zapečetěná, kde si lidé musí rozpečetit určité oblasti. Není vše vysvětlené a je to pro nás výzva: "Nauč se pochopit Ježíšovu katechezi a staneš se učedníkem“. Ale to znamená provést rekonstrukci jeho katecheze a pak ji experimentálně heuristicko-katecheticky porozumět. Dá se odvodit, že plnohodnotné Dary Ducha Svatého nebudou dány těm, kdo neznají kvalitní nauku a také těm, kteří zůstávají u dobře přijaté první hřivny a nejsou schopni rozvíjet svoje poznání.
V současné době se hodně mluví o evangelizaci. Je to ale správný název, když místo evangelia se podává výklad katechizmu a hlásá se deformovaná dogmatika. Témata i didaktický sled evangelizace se neshodují s evangeliem. Nebo co se týče řešení problematiky pokání, tak pokání je Metanoja, které dělá podle potřeby každý sám a ne podle toho, co je nařízené. Je spousta přírodovědců, kteří by mohli svědčit z vlastní zkušenosti, jak je škola špatně připravila pro praxi nebo pro výzkum a jak změnou přístupu k práci, změnou pracovních návyků a také změnou způsobu zacházení s informacemi postupně dosáhli změny myšlení a rozmnožení počátečních hřiven. Když je učitel dobrým odborníkem ve své profesi (platí to hlavně u přírodovědných oborů), snadno rozezná chyby v myšlení a vyhmátne je. Často je možné se setkat s tím, že rodiče říkají: „My jsme ho vyzkoušeli a on(a) všechno umí“. Jenže nerozumí. Něco podobného tomu pochopení, které není pouhým reprodukováním textu, vyžaduje i Ježíš. Ježíš neklade nemožné nároky. Například je ochoten uzdravit každého. Jenže neochota lidí uznat chyby v myšlení, ve výchozí koncepci náboženství šla tak daleko, že lidé fyzicky nemocní se nedali uzdravit, protože je uráželo, že jim Ježíš říkal, že se musí nejdříve naučit pořádně myslet, že jejich způsob myšlení, způsob četby Bible jsou nesprávné (Mk 6,4-6). Dobrý učitel u exaktních oborů rozezná žáky, kteří nauce rozumí a kteří ne.
Mluví se o obnově církve. Jenže je potřeba náprava a ne obnova. Po celou dobu křesťanství se nejelo důsledně podle Ježíšova evangelia. Na otázku proč Bůh neopravuje církev lze odpovědět, že je to zřejmě proto, protože je to kompetence lidí.
Člověk se v životě setkává s mnohými tzv. božími vzkazy. Proto by si měl klást otázku po obsahu: „Jak vypadá život po smrti, jaké informace o Bohu (bozích) mám, jaká jsou Boží doporučení, příkazy a sliby, jak vypadá správná bohopocta, existuje smlouva člověka s Bohem, jaké jsou povinnosti Tvůrce a povinnosti tvora, jaká je kompetence Boha a člověka apod.?“ Pakliže existuje Boží vzkaz, pak je jeho znalost nutná a je také nutné potvrzení pravosti Božího vzkazu. Zázraky jsou nutnou součástí svědectví. Svědectví svým životem je nedostačující. Je mnoho křesťanských církví, které se odvolávají na evangelium (zejména na texty sv. Pavla) a učí různě. Požadovat oprávněnost nauky či výroku je nutné. Zejména pokud nám někdo něco slibuje, nebo nám něco nabízí a za to od nás něco chce (Jn 10,37-38). Ovšemže nikdo z lidí nemá nárok na kontakt s Bohem. Pokud nám Bůh něco nabízí a chceme, aby nám dal to, co nabízí, musíme dodržet jeho podmínky a splnit jeho požadavky (podobně jako při práci s hmotou).
Je zřejmé, že nauka církve nemá doklady. Dříve byly boje s kacíři, dneska děláme společné bohoslužby s jinými denominacemi. Přitom jsou vedle sebe stavěny nauky, neví se, která je správná a nikdo nehledá tu správnou. Cituji bratra B. Bílého: „Ekumenismus křesťanů nesmí hledat společné kompromisní řešení, ale musí hledat správné pochopení evangelia. Třeba uskutečnit tvrdý dialog u kulatého stolu s jednou židlí volnou pro Ježíše a na řešení požadovat doklad. Mezi křesťany roste ekumenismus kompromisní, který vychází z toho, v čem se strany shodují a zavírají se oči nad těmi problémy, kde se obě strany liší. To vede jak k degradaci diskuse, tak ke vzniku polovičatého postoje a nakonec k slepotě. Tak jsou opouštěny názory, které mohly vést k lepšímu porozumění. A zcela obráceně se postupuje v přírodních vědách, ve výzkumu. Dále: Správný je ekumenismus kritický, kde obě strany jsou kritické k nauce druhého i ke kritice vlastní nauky. Obě strany musí počítat s chybami na obou stranách a nesmí přijímat názory druhého bez kritického posouzení. Proto prosí o pomoc Ducha Svatého a snaží se vycházet z evangelia a chtít doklady ze strany Boží.
Je nutné si uvědomit, že náboženství ovlivňuje orientaci, myšlení a vývoj osobnosti. Jasně je to vidět, porovnáme-li křesťana a muslima. Oba se obracejí k jednomu objektu (Ježíš nebo Mohamed), mají různé postoje. Křesťan vidí Ježíše jako jediného reprezentanta Boží nauky a Mohamed je pro něho bludař. Mohamedán v Ježíšovi vidí pouze proroka, který je vůči Mohamedovi na nižší úrovni. Kdyby někdo chtěl spojit křesťanství a islám, měl by vůči Ježíšovi i Mohamedovi dva různé pohledy, které se vylučují. To by mohlo vyvolat vznik buď psychické slepoty, ztrátu rozlišovací schopnosti, nebo deformaci obou souborů informací, případně odmítnutí obou nauk.
Co způsobilo deformaci křesťanství a odchylky církevní katecheze od původní Ježíšovy katecheze, které se táhnou celou historii? Hlavní příčinou byla psychická slepota a s tím související postoj „vidíme“. Slepota je parametr, který je v přírodních vědách dobře znám. Bohužel v křesťanské katechezi je opomíjen a přitom patří ke klíčovým. To, že existuje psychická slepota je běžně známé a každý slyšel o profesionální slepotě. Kolikrát člověk řekne: „Jak jsem to mohl nevidět”. A co slepá skvrna v oku? Vůbec si ji neuvědomujeme a přitom se dá dobře detekovat. Právě slepá skvrna nám může být modelem, kolik psychických slepých skvrn můžeme mít. Vědec při výzkumu se chová jako slepec. Zkouší, vylepšuje a mockrát o věci přemýšlí. Je to otázka vývoje a také v náboženství člověk může růst, pakliže bude chtít. Slepota je v náboženství velice vážná věc. Otázka slepoty souvisí s problematikou hříchu, utrpení a dosažení úrovně křesťanství. Je třeba domyslet výrok: „Otec ukazuje Synovi skutky …“ (Jn 5,20). Právem si můžeme položit otázku: „Je slepota popsána v Bibli? Co Bible říká o slepotě?“ Je dobře znám Ježíšův výrok: „Kdybyste byli slepí, hříchu byste neměli, ale vy říkáte ‘vidíme’, proto váš hřích trvá” (Jn 9,41). Izaiáš také varoval: „Dělejte, že jste slepí a oslepnete”. Tudíž velmi důležitou roli zde bude zřejmě hrát zavírání očí před nepříjemnou skutečností. Dalším Ježíšovým výrokem je: „Když slepý slepého vede, oba spadnou do jámy” (Mt 15,14). Co z těchto výroků můžeme odvodit? V první řadě, že za to, že jsme slepí, si můžeme sami. To není libovůle Boha, ale je to naše kompetence a my jsme si to vlastní lehkomyslností, lajdáctvím, nebo zavíráním očí způsobili a Bůh to za nás nespraví. Nutno poznamenat, že s problematikou slepoty úzce souvisí problematika “vidění”. Slepý člověk má sníženou zodpovědnost, nemá hřích i když koná nesprávně. Jenže člověk psychicky slepý sice nemá hřích, ale trampot se tím nezbaví. Problematiku slepoty je třeba brát velice vážně. Měl ji i sv. Petr a ostatní apoštolové a to bychom si moc fandili, kdybychom tvrdili, že my ji nemáme. Pro nápravu církve je nutné znát problematiku slepoty. Nutná věc je také ukázat člověku, kdy má nesprávné názory. Slepí vedoucí církve nemohou vést vidící. Církev slepců nemůže mít dary. Kdyby byli posluchači kritičtí, tak by nekvalitně učící Církvi nemohli věřit. Ježíš slepotu nevysvětloval a také nevysvětloval, jak se dělá pokání. To bylo v kompetenci Jana Křtitele, předchůdce, tudíž někoho z lidí. Nyní je to také v naší kompetenci. Církev je zřejmě slepá a my jako členové církve s ní. V evangeliu sv. Jana Pán říká: “O cokoliv budete prosit ve jménu mém, dostanete… doposud jste za nic ve jménu mém neprosili” (Jn 14,12-14, Jn 16,24). Když se to církvi přestalo dařit, začala nad tím zavírat oči až oslepla. Problematika slepoty je také v tom, že čteme evangelium slepě. Často nám to nic neříká a přesto tím nejsme vyburcovaní. Čteme ho, jako by bylo jasné. To je projev slepoty, která omezuje růst. Když budeme počítat se slepotou, můžeme mít daleko větší efekty a může také u nás dojít k rehabilitaci. Podmínka rehabilitace je počítat se svojí slepotou. Podmínkou Metanoja je připustit a uznat svoji slepotu. Pak ji mohu uvidět. Pak mohu mít důvod a motivaci k tomu tréninku seberehabilitace. Vzniká tady pozitivní motivace nutná k dělání Metanoja a poznání Boha. Jinak slepota přináší utrpení a snižuje úroveň pochopení Boha. Naštěstí Bůh to zařídil tak, že to přitom také snižuje zodpovědnost člověka . Bůh a hmota jsou člověku vždy féroví partneři. S Bohem nemáme kontakt, s hmotou ano. Je zde hmota - mamon, (Lk 16), na kterém může člověk najít svoji slepotu, tj. nevybavenost nebo nepoctivou hru. Spravedlnost je hra fair play. Pakliže mám rozeznat něco a nerozeznám, jsem pro danou situaci slepcem a to nezávisle na partnerovi a na způsobu vnímání. Např. čtenář čte text evangelia a nerozumí mu. Řešení nepřináší kompromis, ale odstranění psychické slepoty. Dovolím si zde parafrázovat Ježíšův výrok (Jan 9,41) na: „Nejste jenom slepí, ale vy říkáte ‘vidíme’, proto vaše problémy trvají”. Uvědomujeme si, jak často v minulosti a také v současnosti jsme místo toho, abychom řekli, že nerozumíme, nebo že jsme slepí, říkali: „My to známe nejlépe, my ´vidíme´ dobře“?
Křesťan by měl mít zdravé sebevědomí s představou Boha, který je lepší než on, ale který mu nabízí, aby stále rostl. Na tohle normálně člověk není zvyklý. Čili, já chci růst je jedna věc a druhá věc je, že já musím něco dělat a také musím pozorovat sám sebe. Abych to mohl dělat, musím znát problematiku slepoty a slepotu v sobě najít. Proto je velmi důležitým faktorem problematika hříchu. Podle toho, jak se vůči hříchu zachovám, podle toho porostu, nebo ne. Proto by se měl křesťan naučit správně reagovat na hřích a chyby. Křesťan by měl toužit růst a ne jenom toužit být dobrý. Musím na sobě vidět chyby, abych našel u sebe slepotu, v čem jsem slabý. Mým cílem by neměla být touha po prvenství za každou cenu (viz mentalita Caesara - „raději budu v poslední vesnici první než v Říme druhým“) podobně, jako je to v dobrém vědeckém kolektivu. Lepší je být řadovým pracovníkem ve výborném výzkumném ústavu, než ředitelem ve špatném ústavu. Na to je třeba mít nový typ sebevědomí. Vadné sebevědomí je: „Já mám pravdu“. Zdravé sebevědomí by mohlo vypadat takhle: „Já chci znát pravdu a proto za tím půjdu. Já chci zjistit, kdo má pravdu“. Problém není v tom najít chybu, ale vytvořit si zdravé sebevědomí, které bude člověka otevírat vůči realitě, vůči pravdě, vůči Bohu. Problematika otevření se začíná tím: „Jak chcete, aby lidé jednali s vámi, tak jednejte vy s nimi“ (Lk 6,31). To znamená, začnu být kritický vůči lidem a také vůči sobě. Mám-li na někoho požadavky, tak je nejprve začnu realizovat na sobě. Když uvidím, že to nejde, nemohu to chtít od druhého. Když uvidím, že to jde, ale nevzpomenu si v patřičný čas na to, pak musím těm druhým odpouštět. Bůh chce, aby člověk měl vlastní iniciativu a nelze vyloučit, že ta nabídka ze strany Boží může být i po smrti. Za živa by měl mít člověk zájem o Boha sám a nebýt závislý na druhých. V případě nejasností, by měl jít do sporu s Bohem. Ne jenom prosit, ale měl by také „tlouct“. Nejenom kvůli tomu, že to je nařízené, ale také, že je to kompetence lidí. Jenže dříve než začne „tlouci“ na Boha musí mít jasno v tom, co je kompetence Boha a co je kompetence jeho. Bůh má určité nároky jako Tvůrce a člověk může Bohu rozumět. Je to podobná situace, jako když pracujeme s hmotou. Když rozumíme hmotě, známe její vlastnosti a zákony, hmota nám udělá všechno, co chceme. Nebudeme-li je znát, pak neposlechne. Nezdar znamená výzvu k posílení a rozšíření svého pohledu. Nevyslyšení od Boha není jenom otázkou „tlučení“, ale také výzvou, abychom si napřed udělali generální inventuru sebe samých. Pokud tu inventuru nebudeme mít udělanou a nebudeme vědět, co je moje kompetence a co bych měl dělat a nedělám, budu tlouci zbytečně. Když je zdravé sebevědomí, tak je to dobré. Když je nekvalitní sebevědomí (viz Caesar), tak to vede k zavržení. Kdyby Pasteur, Faraday a jiní neměli zdravé sebevědomí, umlčela by je opozice. Zdravé sebevědomí je velice důležitý faktor a je podmínkou maximálního osobního rozvoje. Ukázkou správného sebevědomí nám může být podobenství o vdově a soudci (Lk 18,1-8). Počítá-li člověk se slepotou a něco s tím dělá, má také zdravé sebevědomí.
Biologie nás připravuje na pochopení rozdílu mezi prvním typem života a věčným životem a umožňuje modelovat funkci Eucharistie. Fyzika, chemie a biologie a každodenní život nám umožňují nacházet souvislosti mezi jevy. Tím začínáme chápat podobnosti, modely a tím chápat podobenství. Chemie a hlavně fyzika nás učí vytvářet si komplexní obraz a učí nás pracovat s neviditelnou realitou. Ukazují nám, že existuje neviditelná realita, která se pozná pokusy a úsudkem a přitom jí přímo nevidíme. Pohled na světlo, kdy fotony, nebo elektrony je jednou nutno chápat jako vlny, jindy jako tělíska, nás upozorňuje na problematiku dvojího pohledu. To je otázka, se kterou se člověk často setkává v přírodních vědách. Je dobré si uvědomit, že různá místa v evangeliu mohou mít také třeba dvojí i trojí význam pro různý stupeň poučeného čtenáře. A to je velmi důležité znát při četbě evangelia, kde nacházíme výroky, které jsou na první pohled v rozporu, jako např. „Kdokoli tě udeří na pravou tvář, nastav mu i druhou“ (Mt 5,39) a proti tomu: „Když vás budou pronásledovat v jednom městě, prchněte do jiného...“ (Mt 11,23), nebo dokonce: „…dostanete moc nad pohany“ (Zj 2,26). Podobně máme příkaz: „Nesuďte, abyste nebyli souzeni“(Mt 7,1-2) a proti tomu: „Neházejte perly sviním“ (Mt 7,6), nebo „posuzujte“ (viz. např. Mt 18,15-17; Mt 21,28-30; Lk 18,14 a jiné). Další výroky dvojího pohledu jsou příkaz lásky (Jan 13,35): „Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým" a proti tomu (Lk 14,26): „Jde-li někdo ke mně a nemá v nenávistivého otce i matku…“. Problematika dvojího pohledu na realitu nás asi upozorňuje na nutnost růstu osobnosti, na potřebu přechodu na vyšší stupeň, jako ve fyzice např. z klasické mechaniky na kvantovou mechaniku. Pohled na magnetické pole nás např. upozorňuje na omezenost našeho vnímání. Někomu se to možná bude zdát kacířské, ale podobně jako v přírodních vědách by měl křesťan experimentovat a hledat chyby a nedostatky ve své víře (ovšemže poctivě a fair play), aby našel co nejlepší vztah k Bohu a došel zaslíbení Bohem slíbených. Právě rekonstrukce Ježíšovy katecheze umožní přechod na kvalitativně vyšší úroveň podobně jako k tomu došlo ve vývoji přírodních věd a zejména fyziky. Katechismus není řešení. Pakliže jsem tvor Boží, hypoteticky mám nárok na nalezení dokladu. Bible je skutečně fantastická a heuristicky dobře napsaná programová knížka.
Velkým problémem je boj proti zlu. Svět je skutečně ohrožen. Nebezpečí se nezmenšuje. Ohniska napětí nemizí. Spíše se počet ohnisek zvětšuje, vznikají různé druhy nebezpečí. Terorismus se rozmáhá a recept na jeho vymýcení prý neexistuje. Ukazuje se na ty zlé, není však nabídnuto správné řešení. Jenže evangelium nabízí, že s originální katechezi Ježíše Krista a s doklady lze dosáhnout klidu ve světě.
Otázku, zda existuje Bůh a odkud je, nelze zodpovědět s jistotou. Lze pouze říci, že Tvůrce velmi pravděpodobně existuje a to na základě toho, co vidíme. Připustím-li existenci Tvůrce - Boha a toho, že má o nás zájem, nelze vyloučit existenci nějakého božího vzkazu člověku. Pakliže existuje Boží vzkaz, pak je jeho znalost nutná a je také nutné potvrzení pravosti Božího vzkazu. Je tedy zřejmé, že je nutné hledat, zda existuje boží vzkaz. A první, co nás může napadnout, je, že nepřímým Tvůrcovým vzkazem by mohl být produkt tvoření, a to hmota, živá i neživá. Musíme si uvědomit, že teologie na bázi filozofie je výtvorem lidí. Taková teologie vytváří abstraktní a pro běžného člověka nesrozumitelné pojmy. Katecheze Církve postupně vedla k dogmatizaci a vytváření dogmat. Je-li však Bůh Tvůrce světa a všeho živého, tak vedle Bible je příroda ideální heuristickou učebnicí, která nám ukazuje Boží velikost, jak Bůh pracuje, jak je přesný apod. A tak na přírodě se můžeme naučit správnému myšlení (nezávisle na profesi) a vytvoření zpětných vazeb, které jsou nezbytné k osobnímu rozvoji. Přírodní vědy nám tak poskytují významného pomocníka pro dělání Metanoja. Přírodovědci nepotřebují a také nevytvářejí dogmata, protože jsou si vědomi toho, že myšlení a poznání se vyvíjí (a podobně v poznávání a chápání Boha). Pokud čtenář nedovede číst evangelium heuristicky, myslí si, že potřebuje vysvětlení. Pak ale s velkou pravděpodobností dostane do ruky „dogma“. Na otázku, na kterou si sám nedokáže najít odpověď, dostane odpověď ve formě prázdných slov, nebo také, že to je tajemství. Když se ale podíváme na podobenství a mnoho dalších věcí v evangeliu heuristicky, tak najednou zjistíme, že evangelium je supermoderní. Když evangelium umíme číst, tak najednou zjistíme, že je to evergreen, že je to kniha, která nám má stále co říct a která vůbec nepotřebuje nějakou zvláštní podporu a vysvětlení. Ježíšův výrok: "Já jsem dveře..." mimo jiné může znamenat také to: "Já nejenom vykládám, čemu máte věřit, ale i ukazuji, jak zacházet s naukou, jak zpracovat informace, na které vy jste nedozráli, jak řešit problémy". My se musíme naučit jít těmi dveřmi a ne všelijakými vylepšenými kličkami. Dovolím si citovat z Knihy Moudrosti (Mdr 11,24-26): „Miluješ všecko, co je, a neošklivíš si nic z toho, co jsi učinil, vždyť bys ani nemohl připravit něco, co bys měl v nenávisti. A jak by mohlo cokoli trvat, kdybys ty to nechtěl, anebo být zachováno, kdybys to nepovolal k bytí? Šetříš všecko, protože to je tvé, Panovníku, který miluješ život“. Podobně jako celníci a nevěstky na rozdíl od farizeů a zákoníků dali Bohu za pravdu (Mt 21,32; Lk 7,29), myslím si, že nebude dlouho trvat a přírodní vědy (přírodovědci) ospravedlní a oslaví Boha.
Odkazy
Thomas Bührke: Převratné objevy fyziky – Od Galileiho k Lise Meitnerové, nakladatelství ACADEMIA, 1999.
Claude Tresmontant: Hebrejský Kristus, Jazyk a stáří evangelií, nakladatelství Barrister and Principal, Brno 2004.
Autor pracuje jako vědecký pracovník v Ústavu jaderné fyziky AV ČR a článek věnuje památce bratra a duchovního průvodce Bohumila Bílého (22. 9. 1921 – 28. 2. 2002), kněze a skvělého kazatele v kostele sv. Ludmily v Praze 2 – Vinohradech. Kromě částí příspěvku odvolávajících se na knihy Thomase Bührkeho a Claude Tresmontanta, zdrojem dalších částí byly poznámky z osobních rozhovorů právě s bratrem Bohumilem Bílým.