Desatero a odpuštění hříchů

2.      Pokud klasifikujeme druhého, pak je nutné kritérium/klasifikace podle skutků a také klasifikace podle principů, postoje. Už ve Starém Zákoně platí, že prvním přikázáním je přikázání lásky. Zákoník (Lk 10,27) správně odpovídá: „Milovat budeš svého Boha ….", ale milovat nechce. Obranou mu je: "A kdo je můj bližní…? " Pro takovéto lidi tedy nestačí vytyčit princip. Pro ně je nutné kritérium jiné, externí. Proto Ježíš hovoří o (milosrdném) Samaritánovi.

3.      Dekalog sám nestačí, viz. „Bohatý mládenec“. Teprve setkání s Ježíšem ukáže, co je v člověku. Na to Dekalog nestačí. „Amen pravím vám, boháč těžko vejde….“ A přitom tam bylo: „To vše jsem plnil". Proto Dekalog jako záruka spásy nestačí. Bezhříšnost nestačí. Když ale Dekalog jako záruka spásy nestačí, tím spíše nestačí jeho pokroucená, nesprávná verze, nebo dokonce interpretace dle subjektivních měřítek.

          Musíme hledat jiné kritérium, dle kterého lze mít záruku, že budu spasen. Mojžíšův Zákon nedává záruku spásy přímo, viz. „Zkoumáte zákon a domníváte se, že v něm máte věčný život a on zatím vydává svědectví o mně. Kdybyste věřili Mojžíšovi, věřili byste mně“. Rabínská interpretace Mojžíšova Zákona ovšem člověka od Ježíše odvrací a znemožňuje mu pochopení Ježíše a proto platí: „Celníci a nevěstky vás předejdou…“. S tím souvisí také následující texty. V Jan 9,41 stojí: „Říkáte vidíme, proto hřích trvá“, kdy „vidíme“ je faktor od hříchu odlišný a nadřazený z hlediska terapie a řešení kvality skutků. V 1Kor 11,27-31 stojí: „Nestáli o správné poznaní, proto je Bůh vydal hříchům, proto jsou slabí, nemocní, mnozí zesnuli, proto přicházejí falešní proroci (dokonce Pseudokristus)“. Nebo Petrovo: „To se Ti nestane…“, „přísahám, nezapřu…“ mohlo být samo o sobě dokonce dobrým skutkem a přesto znemožňující vstup. Na druhé straně Petrovo zapření bylo hříchem, který ho otevřel.

              Je nutné rozlišit společenskou stránku a postoj vůči informaci. My hodnotíme podle společenské konvence, respektive podle jakési konvence našeho předpokládaného jednání s Bohem, naší představy „perfektního“ postoje vůči Bohu, o kterém jsme přesvědčeni. To Petrovo „to se ti nestane“ je ekvivalentní tomu, jako kdyby řekl „Mesiáši, jsi hlupák“. Jenže toto je sice nespolečenské, ale méně škodlivé. Petr by ale přitom pochopil, že přestřelil. U toho „nestáli o správné poznání…“ také rozhoduje tok informací a ne společenská stránka. Proto je nutné klasifikovat jednání dle toku informace ("Vizte jak posloucháte…"). Toto v Dekalogu není. Dekalog neobsahuje přikázání lásky, Dekalog neobsahuje výzvy typu „vizte jak posloucháte“. Jakmile je tam vsouvá jakákoliv instituce, je to proti původnímu znění. Na to nikdo nemá právo. Církev je hlasatelkou nové smlouvy s Bohem, ne však autoritou, která smí Novou Smlouvu upravovat (viz „nepřidáš, neubereš…“). Navíc to „vizte jak posloucháte“ je interní kritérium. Psychicky slepý nemá hřích. Láska je princip, navíc přikázaný cíl a klasifikace jednání je dle dosud dosažené úrovně.

             Řízení dle hodnocení „byl to hřích, nebo nebyl to hřích“ je podobno jízdě autem tak, že když bouchá něco vlevo, zahnu doprava, když bouchá něco vpravo, zahnu doleva atd. Jak ale taková jízda i auto budou vypadat? A člověk? Při kvalitním řízení dle principu „jízda v optimálním pásmu“ a regulace řízení dle odchylky od optima pak nemusí docházet vůbec k poškození.

          Nevejde ten, kdo má „špinavé nohy, nečisté srdce“, třeba jen slepé, nebo nečisté místo. Tam, kde je srdce čisté, nedochází nikdy ke hříchu. I když hříšný skutek nebyl vykonán, tak i pouhé pokušení je dokladem toho, že jsou zde „špinavé nohy“ a proto „nevejdeš, pokud tě neumyju“. A když není pokušení, stále to není dokladem, že vše je v pořádku.

              Zpověď umožňuje návrat k Věčnému životu. Ale to není celá stránka. I když zpověď nelikviduje „slepou skvrnu“, je zde uznání chyby, t.j. otevírá se vstup ke korekčnímu zásahu. „Slepá skvrna“ v psychice není otázkou hříchu, ale přesto je za to „nevejdeš“. Zpověď umožňuje vejít. Z tohoto hlediska je nutné propracovat lítost a odpuštění hříchů.

Odpuštění hříchů

2.      Proč je nutné odpustit bližnímu? Otec to požaduje, ale můžeme si také domyslet proč. Tím, že odpouštím bližnímu, zafixovávám si vědomí, že Bůh mně také odpustí. Povrchní člověk může říct: „Já se nezlobím, ale už s ním (protivníkem) nebudu mluvit“. Jak dalece je toto stanovisko oprávněné, závisí na individuálních okolnostech, protože někdy je doopravdy nutné použít to „budiž ti jako pohan a publikán“. Jenže povrchní člověk takto neusuzuje. Jeho stanovisko je „slepecké“, nebo pokrytecké. Takže i kdyby v daném momentě bylo na místě přerušit kontakt, není to z kvalitního úmyslu. Ovšem, přemýšlivý člověk se nespokojí s povrchním postojem a vztahy mezi ním a okolím ho nutí k přemýšlení, proč, nač, jak odpouštět. Takový člověk se zamyslí nad tím „udeří-li tě někdo na pravou tvář, nastav mu i druhou“ (Mt 5,39) a jde za vysvětlením. V nejasných situacích si promýšlí, kde je chyba, jak jí řešit, kdo má pravdu, či lépe, kde je pravda. Tím vzniká posílení motivace a je stimulován rozvoj rozlišovací schopnosti. Tím, že uvažuje nad chybou druhého, jak se vůči ní zachovat, tím si prohlubuje pohled na problém, učí se klasifikovat, definovat problémy, příčiny. Vidí, jak druhý nevidí svou chybu, objevuje tak problém psychické slepoty, který si pak může připustit i ve svém případě. Pohled na bližního, chybujícího a leckdy nevidícího svou chybu, je nejlepší přípravou člověka na pohled na sebe, na hledání svých dosud skrytých chyb a přípravou na autoanalýzu. Současně je to trenažérem pro postoj vůči Bohu, když se člověk dopustí hříchů, které si uvědomuje.

3.      Odpuštění hříchu je důležité, protože

·        Nikdo není bez hříchu a být bez hříchu je nedosažitelné. Křesťanství nenabízí bezhříšnost, ale odpuštění.

·        Faktory, které nalézá člověk při řešení problémů okolo odpuštění, jsou důležité pro edifikaci Věčného života, otevření se člověka k člověku i Bohu.

·        Člověk nalézá zpětnou vazbu, regulaci. Bez toho je rozvoj člověka velmi malý.

·        Nelze dosáhnout bezhříšnost, bezchybnost, ale dochází ke zvyšování rozlišovací schopnosti. Když člověk roste, dosavadní hříchy mizí a nové se objevují. Jak „roste oko člověka“ (rozlišovací schopnost) , tak vidí více hříchů a vin (viz. Luk 11,34-36: „Jaké je tvé oko, takové je celé tělo“). 

·        Nelze se polepšit, nezačneme-li s těmito faktory.

·        Výroky - „Nestáli o správné poznání Boha a proto Bůh je vydal“ (Ř 1,28) a „Jaké je tvé oko, takové je celé tělo“ - svědčí o tom, že Bůh nadřazuje péči o noetickou stránku a o noetické funkce. Bůh nadřazuje péči o „oko“. Pak se teprve může člověk polepšit. Když člověk nestojí o správné „oko“ (vidění, noetické funkce), pak jej Bůh stimuluje (1Kor 11,27-31, Ř 1,28, 2Tes 2,11-12). Dle Jn 9,41 máme: „Tvrdíte, že vidíte a proto hřích trvá“. To „vidíme“ může být pokrytecké, nebo způsobené slepotou.

·        Chci-li se polepšit, musím právě začít v oblasti kogničních funkcí, programů, procesů. Nesmím ovšem udělat to, co tyto parametry zhoršuje a to je pokrytectví a zavírání očí před skutečností (viz Izajášovo „dělejte, že jste slepí a oslepnete“).

4.      „Nestáli o správné poznání“ znamená také, že nepečovali, aby dobře viděli a tak oslepli. Ale i kdyby byla slepota „nezaviněná“, je tu stále to „nestáli o správné poznání…“ tj. „nepečovali o správné poznání…“, důsledkem čeho je utrpení.

5.      Chci-li se polepšit, musím stát o poznání Boha, i když se nedopustím hříchu. Ty faktory, které byly doposud aktivovány vědomím hříchu, musí být aktivovány jemnějšími stimuly. Čili ne hříchem (stimulem hrubým), ale vědomím slabosti (stimulem jemným), nebo nejraději touhou pro rozvoj (stimulem positivním).

6.      Odpuštění bližnímu a žádost o odpuštění hříchů má navádět člověka k rozvoji zmíněných parametrů.

7.      Tlak chyb druhého, aplikace „co chcete aby druzí činili vám, čiňte vy jim“ a nutnost odpuštění bližnímu (povinnost odpouštět) vede člověka k analýze situace, vadného jednání a chyb a to ho dovede k analýze sebe a „korekci oka“.

8.      Odpuštění hříchů tedy poskytuje člověku zpětnou vazbu, poznání Boží dobroty a navedení k poznání sebe. Toto je nutné k osobnímu rozvoji.

1.      Otázka odpuštění hříchu je spjata s odpuštěním bližnímu. V Mt 6,15 Ježíš říká: „Neodpustíte-li bližnímu, neodpustí vám ani Otec“.