Duch ochoten, tělo slabé

Dle poznámek pražského kněze B. Bílého (22.9.1921 – 28.2.2002) připravil P. Mikula

    Podívejme se na věc z profánního hlediska. Např. budu prosit o motivaci a dostanu ji a přitom já ji nebudu schopen realizovat. Pak bude ve mne vznikat konflikt. K pochopení si vypůjčíme počítačovou terminologii. „Kdo má, bude mu přidáno ….“, tj. kdo má hotové výsledky, tak tomu pode přidán „hardware“, nebo obsah do „ROM“ vyššího typu. Ale musím mít hodně „software v RAM“ a věci, které jsou tam často aktivní. Pak se mu rozšíří „ROM“ a v důsledku rozšíření „ROM“ se mu zvětší „hardware“ a přidají se mu nové psychické funkce. Je tady určitá kompetence Boha a určitá kompetence člověka. Člověk musí dělat, co je v jeho kompetenci a Bůh mu dá, co je v Boží kompetenci. Je zde otázka konfliktu „duch ochoten, tělo slabé“. Apoštolové (učedníci) by chtěli Ježíšovi rozumět a nemohli a jsou úplně vedle. Ježíš je v krizi, potí se, oni to vidí, oni ho mají rádi, ale nejde jim to dohromady („přece je Mesiáš!“). Na začátku bylo to „to se ti nestane“ a poslední fáze je to, co se odehrálo v zde v Getsemanské zahradě. Je to už na ně příliš silné a tak usínají. A tady je řečeno: „Duch ochoten, tělo slabé“. My musíme mít ty tělesné vědomosti, které musí být kompatibilní s tím, co říká Ježíš. Když nejsou, vzniká konflikt, protože Bůh trvá na tom, aby člověk budoval sám sebe (alespoň v určité oblasti, v oblasti lidské kompetence). Je oblast lidských zásahů, pak oblast Božích zásahů a pak je oblast, kde Bůh se snaží, aby člověk zasáhl, ale v nejhorším zasáhne sám. To souvisí zase s tím „pozvaní a nahnaní“. To „duch ochoten, tělo slabé“ indikuje, že jsou tady určité věci těla a zdá se, že to souvisí s tím „kup si ode mne zlato a roucha“. „Plň Mojžíšův Zákon, tím ti zesílí tělo a pak ti budu moct přidat, budu moct se ti zjevit, budu moct ti dát Ducha, protože bude platit ´duch ochoten a tělo silné´“. A pak nebude vznikat konflikt. Kdyby vznikal konflikt při setkání s Ježíšem, nemá smysl, aby Bůh dával člověku silné prvky ve své kompetenci, když prvky, které jsou v kompetenci člověka jsou slabé. To by pak způsobovalo útlum, nebo „co dříve, jak na to“ atd. Pakliže bude přitom silná motivace, bude vznikat frustrační pocit („já to nezvládnu“ apod.). A bude zase vznikat útlum a nakonec by vznikal i útlum toho ducha. Je možné, že tak jako vzniká útlum těla, vzniká i útlum ducha. Tak jako tělo nečinností chátrá, tak duch nečinností chátrá taky („kdo nemá, bude mu vzato i to co má“). 

            Existuje útlum funkcí těla také z přetížení („co dříve, jak na to“ atd.). Duch je jako subsystém. U člověka (jako výkonné tělo) lze počítat s tím, že bude docházet také k útlumu ducha a pak bude vznikat degradace ducha (podobně, jako je to u těla). Zdá se, že to je vlastnost ne jenom těla, ale všech subsystémů. Výrok „kdo má, bude mu přidáno a kdo nemá, bude mu vzato i to co má“ se týká jasně duchovních věcí. Popisuje vlastně to, co se také děje ve fyzickém těle, když někdo nebude cvičit atd. Je také ještě příbuznost mezi tím, že člověk může umlčovat hlas svých vlastních očí. Takový farizej viděl a říkal, že nevidí. A Ježíš to nazývá hříchem proti Duchu Svatému. Může to být dokonce hřích proti vlastním očím, vůči vlastnímu intelektu, který mu říká, že by to měl dělat a člověk na to zareaguje nějakou agresí, agresí vůči Bohu. Ta chyba hříchu proti Duchu Svatému může být buď ve složce „neuznávám to, co vidím“ a nebo v té složce, že člověk řeší situaci redefinicí Ježíše. Faktem je, že v tom hříchu proti Duchu Svatému jsou tyto dvě komponenty. Toto je dobré zpracovat zvlášť. Tohle je ten největší skutečný nepřítel. Čili ne jakýkoli hřích, ale hřích proti Duchu Svatému. A pak je nutné znát ty kroky, které k němu vedou. Může to být např. „kompenzační“ zbožnost.

            Faktem je, že tělo se může postavit proti Ježíšovi, čili tělo proti duchu, duch proti tělu by také mohlo být, rsp. paraklétos vůči tělu a tělo vůči paraklétovi. A je jedno, jestli je to paraklétos první – Ježíš, nebo paraklétos druhý – Duch Svatý. V prvotní církvi se to vyloženě stávalo, protože to, co sv. Pavel znal z rabínské nauky se vzpíralo vůči Ježíšově nauce. On totiž nerozlišil Mojžíšův Zákon od rabínské interpretace. A proto on toto nemohl vyřešit. On potom musel říct „tělo proti duchu, duch proti tělu“. Ovšem, on to chápal z toho hlediska „smilstva“ atd. (viz epištola Pavla, kde jsou stavěny proti sobě skutky těla a skutky ducha). Jenže to je vadná koncepce. Je to nedotažené. V 2 Kol Pavel mluví o tom, že i zbožnost a askeze jsou žádostí těla. Buď si tady epištoly navzájem odporují, nebo je to částečný pohled na celý ten problém. Ale podle Ježíše to „duch ochoten, tělo slabé“ znamená, že dochází k útlumu tělesných funkcí při přetížení, nebo při nezadání. Např. měl jsem silnou motivaci, práce mi běžela, naskočila mi nutnost druhého tématu a protože to bylo dost silné, vznikla potřeba dělat obojí a výsledek byl, že se činnost zastavila, protože příslušné subsystémy dostávaly protichůdné příkazy, které mohly splnit jeden, nebo druhý požadavek, ale nemohly splnit oba. Zástava funkce subrutiny je také jeden ze signálů poruchy. Tady jsme u problematiky hlášení chyby. Hřích je hlášení chyby na nejnižší úrovni (nebo také utrpení). Nejde jenom o hlášení chyby, ale o stimulující hlášení chyby. Když nejsem citlivý na hlášení chyby pouze při poklesu výkonu, zástavy funkce, nebo mám nesprávnou teorii, kterou pak nevyhodnotím, tak musí přijít stimulující hlášení chyby, což může být hřích (ale také nemusí, podle toho, jaký má člověk program). Potom je stimulující utrpení. Nejhorší je, když utrpení samo je redefinováno, když místo jasného „ano, dostáváte výprask, protože nejste v pořádku“ se proklamuje záslužnost utrpení. Každý není přece Smyrenský typ. A ani u Smyrny to není záslužnost. To je cena, kterou musí „zaplatit“ kvůli nevědomým nedostatkům, aby mohl být odměněn.

            „Duch ochoten, tělo slabé“ může být útlum z důvodu „co dříve, jak na to, nebo zbytečná práce, tohle nezvládnu…“. To znamená, že subrutina hlásí svoji kompetenci. Chyba u počítače mne např. upozorňuje na to, zda-li je plná paměť, nebo zda-li mám chybu v programu apod. Nebo také hlásí stav: „Zastavil jsem se, protože, všechny příkazy jsou splněné“. Organismus zřejmě má také podobné hlášení. Pokud to na člověka nepůsobí stimulujícím způsobem (to záleží na jeho programu), nebo si toho nechce všímat a tak musí přijít signály těžšího kalibru. Bylo by dobré vypracovat hlášení chyb (stimulujících, nestimulujících) v organismu. Ten problém „Duch ochoten, tělo slabé“ se asi týká jakéhokoli subsystému. Ježíš se pořád snaží prolomit ten jejich blok vůči předpovědi utrpení a oni nakonec to přestanou slyšet. Ale Sk 10 svědčí o tom, že později ten tón v napomenutí už je daleko mírnější („co Bůh prohlásil čistým, nenazývej nečistým“). Není vyloučené, že toto Petrovi vrtalo v hlavě, ale nějak to nemohl dotáhnout. Když pak přišlo to poselství, aby šel ke Kornéliovi, tak se „rozhoupal“ a šel. Řekl si, že smyslem toho zjevení je, aby šel ke Kornéliovi. Alespoň něčeho bylo dosaženo. Duch Petrovi ale neříká, aby volali Kaifáše na soud. Také jim neopakuje, aby už konečně šli do celého světa. Ovšem přichází utrpení ve formě pronásledování. Kdyby jim to Duch řekl, nebylo by to nic platné a docházelo by k dalšímu útlumu. Tady už vidíme, že dochází k degradaci té prvotní církve. Ale můžeme se na to také dívat z hlediska útlumu Ducha. Čili pokles ve vybavení charismaty. Charismata postupně ustupují a i ta stimulace. Pavlovi už Bůh neříká způsobem jako Mojžíšovi „co na mne křičíš, máš přece hůl“, ale „neboj se, mám v tomto městě dost lidí…“. Je to degradace Pavla? Je. Můžeme ale také říct, že to je degradace Pavlova Ducha. Dá se tedy říct, že subsystémy, pokud nejsou v pořádku, tak musí mlčet. U motivačního subsystému nemá smysl, aby docházelo k frustraci motivace. Třeba i z toho, že nevím jak na to. „Nebyl mi dán dostatečný příkaz, nevím jak na to, co dříve, práci považuji za zbytečnou, hrozí přeplnění paměti“ a subsystém hlásí přetížení. Potom odmítne poslušnost a když by motivace trvala dál, tak by to byl konflikt. Frustrace motivace je zbytečná věc. Když k tomu dojde několikrát, dojde pak k jeho odbourání v motivační sféře. Ať už je to program, nebo motivační funkce. Myslím si, že napřed přijde speciální útlum a pak generální (viz vývoj reakce apoštolů na předpovědi Ježíšova utrpení a nakonec v Getsemanské zahradě usínají), kdy je to už na ně příliš silné, než aby se tomu mohli vyhnout. Je to v nové formě, příliš silné a proto usínají. „Duch ochoten, tělo slabé“ se týká nejen Getsemanské zahrady, ale celého toho sledu. Na začátku bylo „Duch ochoten, tělo odmítá“, pak „Duch ochoten, tělo špatně chápe“, „Duch ochoten, tělo nevnímá“ a nakonec „Duch ochoten, tělo se celé vypíná“. V církvi pak už dochází k degeneraci Ducha, člověk si volí úroveň těla a Bůh mu dává Ducha do té míry, kolik snese („mám vám mnoho co říct, ale nemůžete to nyní snést…, nebo chtěl bych vám dát Ducha, ale nemůžete to nyní snést“). Udělení charismat je závislé na tom, jaký jsem, protože Bůh nemůže dát kdykoli jakýkoli dar. Někdo dostal dar jazyků a přesto docházelo k zneužití a dar se stává škodou. Bůh nemůže dát dar uzdravování církvi, která nemá správnou nauku. Bůh by tím svědčil ve prospěch nesprávné nauky. Ty vyšší dary závisí na tom, jaké je tělo člověka. Bůh dává Ducha, ale když „Duch ochoten a tělo je slabé“, tak Duch v člověku začne chátrat a byl by na úrovni těla (ne co se týče síly, ale rozsahu). Prvotní církvi byla daná charismata, ale ne všechna. Prvotní církev nemůže mít průraznou misii, protože by se tam nahnali deformovaní židé a oni by je nedovedli usměrnit. Proto jim Duch Svatý některé věci nemůže důrazně připomenout. Bůh ji musí degradovat např. tím, že řekne: „Musíte trpět a tak vejít“ (přitom Efez má slíbený strom života v ráji, Filadelfie má slíbený pokoj a Thyatíra moc nad pohany – viz apolisty). U prvotní církvi tělo pokulhávalo za Duchem a proto charismata byly odňaty. Pak to tělo bylo ještě oslabené vadnou naukou ovlivněnou Platonismem a Aristotelismem. Ježíšův výrok „za cokoli budete prosit, dostanete“ neznamená, že ovoce přinese jakákoli prosba. Člověk se musí zarazit, proč to nejde. A nejde to proto, že to je dar (M 21), který je podmíněný (např. „odpouštějte“). V Jan 15 je další podmínka: „Budete-li ve mně a má slova ve vás“. Je ve hře celá řada podmínek („kdo hledá najde“) . Nejen se o to pokoušet, ale také hledat proč to nejde, kde vězí příčina, co všechno o tom Ježíš řekl. A až pak to najdu. To „hledejte a najdete“ je všeobecný příslib a také „za cokoli budete prosit, dostanete“ je všeobecný příslib. Člověk k tomu ale musí splnit řadu konkrétních podmínek, které jsou popsány v evangeliu. Mimo jiné i toto. Chci-li, aby mne byl dán Duch, musím se postarat o to, aby moje tělo bylo dostatečně silné. Když není silné tělo, tak „chátrá“ Duch. Ten je u člověka na také úrovni jako tělo. Musím zvedat úroveň těla a pak mi může být dán Duch. A to souvisí s tím „kup si ode mne…“, tj. „vydělej si u mne ve smlouvě o dílo“ na zlato a roucha. Myslím, že tohle vystihuje nejlépe celou tu věc. To je nakonec dané i tím agorastchai („zajdi na trh a nechej se najmout u mne do práce“). „Vydělej si v mých službách na zlato a roucha“. To naše „kup si ode mne …“ to dobře nevystihuje. Podobně si Jakub vydělal u Lábána na ženu. To znamená „dělej podle Ježíšových rad, podle novely Mojžíšova Zákona atd.“, tím zesílí tvé tělo a pak ti budu moci dát Ducha. To „dát ducha“, znamená, že jde o subsystém. Charismata jsou pouhým projevem. Nejde o to, jenom stát o charismata, o dar uzdravování, ale i o to mít ten Boží typ myšlení. O ten musím stát („neradujte se z toho, že se vám poddávají duchové, ale radujte se z toho, že vaše jména jsou zapsána v nebesích“). Myslím si, že tohle je řečeno náznakem a řešení je, že „neradujte se z toho, že máte dar jazyků, ale radujte se z toho, že máte nový „hardware a software“, že máte v sobě Ducha. Stůjte o Ducha.“ Znamená to také, aby tělo bylo dostatečně silné, ale člověk musí stát o Ducha. Pak může být dán Duch a pak bude daná i výzbroj, budou daná i charismata a dalo by se říct dary Ducha. Mohou to být i nový typ motivace, nové výpočetní funkce (nový „hardware“, nový „software“). O to musím stát a pak mi mohou být daná charismata. To „neradujte se z toho, že se vám poddávají duchové, ale radujte se z toho, že vaše jména jsou zapsána v nebesích“ je svým způsobem zašifrovaný výrok, který lze také interpretovat jako „stůjte o to, abyste byli transformováni“. To je důležité. „Budete-li v charismatech vidět cíl, tak se snadno stane, že přestanete pečovat o Ducha (a bude „chátrat“), nebo přestanete pečovat o tělo a Duch bude také chátrat. Pečujte o to, aby tělo sneslo Ducha a stůjte o Ducha (o nové funkce atd.) a pak vám budou přidána charismata. A pak je udržíte bez škody. Pak i když řeknete tomuto fíkovníku, aby uschl, nebude vznikat ´hurá, uděláme ho králem´, protože Duch bude silnější. A ten hlas těla, který charismata saturují, bude spojencem Ducha, takže odpovědí těla na rozmnožení chlebů bude ´povídej nám ještě dál´ a ne ´hurá, uděláme ho králem´“. Když Ježíš řekl: „Starejte se o chléb pro věčný život“ a kdyby si oni řekli: „Tak to je ještě něco lepšího, Ježíši, vysvětli nám to“, tak Ježíš by jim to vysvětlil, vysvětlil by jim problém transformace, Eucharistie atd. a pak by jim zase rozmnožil chleby. A nakonec by řekl: „Tak už to konečně (vy učedníci a apoštolové) zkuste sami“. Ta 6. kap. Jana svědčí o tom, že celá věc se zastavila před Eucharistii. Lidé stáli o obyčejný chléb a proto nemohli dostat Eucharistii. Ježíš jim sice vysvětloval Eucharistii, ale vysvětlit jim to nemohl, protože stáli o obyčejný chléb. Je to situace podobná tomu, jako když učedníci stáli o vyhnání zlých duchů a proto jim Ježíš nemohl dát tu moc vyhnat zlé duchy, protože nestáli o Ducha jakožto subsystém, o rozvoj své osobnosti. Tady oni stojí o obyčejný chléb, nestojí o věčný život a tudíž jim Ježíš nemůže dát ani ten chléb obyčejný. Myslím si, že tohle je kauzální souvislost a tu 6. kapitolu s tím „kdo má, bude mu přidáno…“, „neradujte se z toho, že se vám poddávají zlý duchové“, „duch ochoten, tělo slabé“ je třeba rozpracovat.

    Útlum vychází ze subsystému, rsp. stimulace motivačního centra vychází ze subsystému, který to nemůže realizovat. Je jasné, že útlum motivace vzniká z přetíženého centra. Odkud vzniká motivace? Není vyloučené, že podobný mechanismus je i při excitaci tenze. Svědčilo by o tom to, že např. když jsem diktoval zajímavou tematiku „recept Laodicea“ a dokud jsem ji dělal, tak mne ta tematika bavila. Ale na chvíli jsem přerušil diktování, podíval se na stůl, kde byl návod k práci s počítačem a najednou se objevila chuť na to, co jsem dělal na počítači den předtím. Je tady jasný poznatek, že tenze musí být konkrétní. Tak jako vzniká útlum motivace při přetížení subsystému, tak může vznikat naskočení tenze, když je subsystém hladový, podobně, jako když má člověk chuť jíst. Může to jít tak daleko, že ten hlad způsobí, že člověk dělá věci hříšné a jde i krást. Tady jsou to hlasy tělesné, které vedou k tomu, že člověk dělá hřích. Zdá se, že podobně ty hlasy těla mohou vést i k dobrému. Oklikou to souvisí s tím „duch ochoten, tělo slabé“. Pro rozjetí se, asi nebude zapotřebí nějaká zvláštní motivace. Tím, že Ježíš začal kázat ´Království Boží se přiblížilo´, tím excitoval motivaci. To obrácení se nemůže být samoúčelné, ale musí mít nějaký motiv. A tím motivem bylo to ´ Království Boží se přiblížilo´. U Židů nutně vznikala představa politické svobody a vyhnání Římanů. A tento motiv Ježíš navozoval, ale opatrně. Neříkal: „Já jsem Mesiáš“, ale říkal: „Až přijde Syn člověka (oni tomu rozuměli, že to je Mesiáš). Tím vznikla taková ta „tenze“, hlad, který vede k provedení ´obrácení se´. Když se člověk obrátí, když se vytvoří schopnost kompatibility pro Boha, která je produktem čistě profánní tenze, Bůh může člověku dát dary a ten člověk bude mít zájem o Boha. Ve smyslu věčného života, nikdo nemůže jít za Ježíšem, za Eucharistií, když mu není dáno od Otce. Ale od Otce to bude dáno tomu, kdo se ´obrátil´, byť ze zájmu o uzdravení svého otroka (setník z Kafarnaum), uzdravení vlastní (krvotoká žena), nebo kdo se obrátil třeba kvůli zájmu o vyhnání Římanů. Tady je nutná napřed přirozená motivace. Když se člověk ´obrátí´, když se kompatibilizuje s Bohem, může mu být dán i ten motiv vyšší. Pak člověk začne toužit budovat i nový „hardware“ atd.

            Proč je tam rozlišené, že ´milovat budeš z celé duše, celého srdce, celé mysle, ze vší síly´? Ono to není zbytečné. Tady se tím říká, že nestačí jakákoli láska. Má to být ze srdce (např. ze srdce vychází jakékoli smilstvo, vraždy, svár), jsou to biologické hodnoty. „Zapřáhni do toho všechny touhy srdce a nasměruj je k tomu, aby vedly ke vztahu vůči Bohu. „Milovat Boha z celého srdce…“ dalo by se říct je toto: Součástí srdce je touha po vyhnání Římanů. „To vyhnání provede Mesiáš. Bože, prosíme pošli Mesiáše“. Tohle je touha po Mesiášovi z čistě přirozených důvodů. Když všechny další důvody budou takto orientovány, tak tím je splněno to „milovat Boha z celého srdce…“. Zdá se, že to „rozhorli se“ bude mít tenhle ten charakter. „Neusiluj hned o lásku k Bohu, ale usiluj o to, aby ta motivace, kterou máš, aby ti naskočila“. Druhá věc je: „Uznej a pros o „hardware“, abys dostal nové „tenzogény“. Zdá se, že excitace „tenzogénu“ je daná potřebami. Ano, je tady samozřejmě „tenzogén“ „jít za Bohem“, ale je tady také „tenzogén“, aby byl otrok uzdraven. A tento „tenzogén“ ho vede setníka k tomu, že přemýšlí a jde za Ježíšem. A nakonec dostává velkou pochvalu: „Nenašel jsem tak velkou víru v Izraeli“.

            Myslím, že také zde hraje roli zpětnovazební smyčka. Smyčka je uzavřena takto. Nějaký subsystém se hlásí o slovo. Subsystémy mají zřejmě spojení k motivačnímu centru (to nakonec může být jedno, např. ráj v mozku). Motivační centrum, které má před sebou konkrétní úkol má hlad, je schopno pracovat, je nenasyceno a tudíž vyvolává tenzi, pocit hladu. Když člověk dělá, vzniká realizační libido a pak saturační libido. Může také vzniknout libido z dosažení cíle. „Jezdi na kole z celého srdce (abys viděl okolí, abys dojel do cíle apod.) a ne jenom kvůli  tomu, že šlapeš“. Integruj všechny zájmy do této činnosti. Přitom nedochází k znehodnocení těch přirozených zájmů. „To miluj Boha z celého srdce…“ vypadá okřídleně, ale je to taková nápověda. Když se člověk nad tím zamyslí a začne rozmotávat to klubko, objeví, že je to náznaková věta typu „kdo má, bude mu přidáno…“. Když člověk zakopne o takovou náznakovou větu, začne ji luštit, začne zvyšovat analytické funkce a tím se dostává k cíli, který by jinak vůbec nebyl pochopil (jako kdyby mu Bůh jenom řekl: „Zvedni si analytickou funkci“). To jsou příliš abstraktní věci. Takhle je člověk Ježíšem navedený tím, že to Ježíš řekne tak napůl a on to musí dořešit. Souvisí to také s tím „kdo hledá najde“. Bible vždy neříká věci naplno a proto nestačí si sednout k Bibli a naučit se ji nazpaměť. Každý ji vlastně musí dořešit sám. Je otázka, jestli je vhodné dávat lidem hotové věci. Tím je vlastně mohu degradovat na ovečky. Je třeba lidi přinutit přemýšlet, vytrénovat analytické funkce. To „říkáte vidíme a proto váš hřích trvá“ je vlastně nakousnutá věc. Proč? Protože já někdy musím říkat „vidíme“. Když bude Petr stát před Kaifášem musí říct „já vím, kdo má pravdu“. Musí říct, že „vidí“. A nejde jen o Ježíše.

            V kompetenci volného rozhodování, nebo ovládání není excitovat „tenzi“ přímo. „Tenzogeny“ tady jsou a ty naskakují sami. Ovšem, co je možné, je např. tohle to: Mám obrovskou chuť sednout k počítači a mám také obrovskou chuť zpracovávat problematiku recept Laodicea a Listy sedmi církvím. Třeba bych také s chutí četl nějakou knížku. Když se rozhodnu pro jedno, dojde k útlumu těch ostatních. Čili já mohu, a zdá se, že to je půst, že odhodím všechny věci a dělám pouze to, co je nutné. To, že člověk nejí, je čistě sekundární záležitost. To „modlitbou a postem“ vlastně znamená: „Teď nemáme čas, tímto se nebudeme zabývat, ale soustředíme se na toto…“ a za chvíli už nám na to naskočí chuť. K tomu „rozhorli se“ může ještě patřit to „odblokuj příslušné centra“. Protože je tam „Duch ochoten, tělo slabé“, proto „odblokuj to tělo a potom nebude slabé“. A jak bylo už řečeno, celé kolo dějin by se točilo jinak. Motivaci má tělo, motivaci má i Duch (dá se říct „tenzogeny“). Ale volba není kompetentní, nemůže stimulovat přímo, ale může navodit situaci pro spontánní excitaci „tenze“. A to je u druhého to pokoušení (temptace) („toto Ježíš řekl pokoušeje ho“). Podobný mechanismus myslím může člověk navodit také sám u sebe. Může provést ´temptaci´ „tezogenů“ (když se chce rozhorlit, když si chce vzbudit zájem), takže oni naskočí. Co je ale důležité, aby věc byla dořešená, aby nevznikaly zábrany typu „co dříve, jak na to…“. Protože tentýž subsystém může reagovat buď tím, že se zájem ztratí, nebo že se objeví. Útlum excitace může být kvůli „jak na to, co dříve, zbytečná práce apod.“ a tím dojde k zániku „tenze“, k „deexcitaci“. Chyba pak je se k tomu nutit. To by nebylo milovat Boha celým srdcem (musím mít do toho chuť atd., musím se do toho ´natemptovat´, abych měl zájem a aby byly odbourány zábrany). Když ty tělesné subsystémy nefungují, tak i když ten Duch je ochotný, tak si tělo neškrtne. Jak to vysvětlit? Jsou možnosti dvě: buď zájmy vycházejí z těla a vedou i k rozvoji ducha. Nebo zájmy vycházejí z těla i ducha. To, že Ježíš zvěstuje Boží království, jasně znamená, že je nutné vycházet z motivace těla (touha po uzdravení, touha po saturaci aj.) a sledovaný cíl je sekundární. Pak, když dá Bůh zájem, „tenzogen“ o Ježíše, pak to člověk může dělat pomocí toho „tenzogenu“. Ale tohle je další, možná hodně vysoké vývojové stadium. Je nutné se naučit ty věci, které mám a na kterých mám zájem, dělat s chutí a dělat je dobře. Mít správné návyky na soustředění (ne si to diktovat), transprogramační, správné stimulace atd.

Např. potřebuji něco dělat. Mám motivaci, ale tělo se bouří, automatika nefunguje. Proč ty potíže? Organismus je přetížený. Naskakuje problém: „Co dříve?“, nebo „Jak na to?“, nebo „nebudu psát zbytečně mnoho papíru?“. Tyto a jiné zábrany mohou blokovat. Jsou to ale normální funkce organismu, se kterými je nutné počítat a třeba je vyřešit. Aby ten organismus spolupracoval. Např. duch diktuje a ruka píše. To je jedna stránka spolupráce těla. Je tady i druhá stránka spolupráce těla a to, že tělo dotváří např. myšlenky ducha, stereotypy, funkce. Dá se to modelovat asi takto: Duch Svatý jako by byl člověk, který mačká program a tělo jako kalkulačka, která provádí logické funkce, ukládá do paměti, nebo „píše“ atd. Pak je tady motivace. To znamená, že to, co člověk chce, je žádost těla. Ta je také dána. Vrchol člověka není v tom, že člověk chce, ale že si vybírá. Člověk si vybírá, co bude vidět, ale ne to, že vidí. Tak jako mozek je zdrojem vidění, vnímání, tak Duch Svatý funguje jako mezosféra, nebo by se mohlo říct semimezosféra. Podobně je psí sféra, potom je tady pí sféra a pak je tady sigma. A sigma funkce musí být kompatibilní s pí funkcí. Pakliže není kompatibilní, dochází k útlumu, člověk by chtěl, ale nemůže, je v konfliktu. Chtěl by Ježíšovi rozumět, ale nemůže, protože je přetížený představami, předsudky atd.  Člověk musí spolupracovat a to znamená, že musí pochopit tu svoji sigma funkci a přetransformovat ji tak, aby byla kompatibilní s pí funkcí. Člověk si musí (a to je věc sigma funkce) vytvořit program pro vybudování kompatibility s pí funkcí a kooperující sigma funkci. Čili, nejdříve odstraním zábrany vůči Bohu, abych mohl přijmout (naučím se programovat). A pak se mohu stát spoluautorem při výstavbě. Ale učím se tu výstavbu na sigma sféře. A pak se mohu spoluúčastnit na pí výstavbě. Ano, člověk si musí uvědomit svou kompetenci. Domnívám se, že tady ego člověka brzdí. Ego se právem ozývá, ale neprávem se plete do kompetence Boží. Pak vzniká problém, že člověk se pokouší „já sám“ a to je vlastně brzdou.

            Co je to „tělo slabé“?  To se vyskytuje při jakémkoli přetížení. Je to takové „vypadnutí pojistek“. Organismus se brání přetížení, je to selektivní ochrana jak toho, co se týká funkce, tak co se týká stupně vstupního zatížení, akutností. U organismu je to uděláno tak, že např. únava pomalu postupuje, zavírají se oči. Když se to přemůže, tak se to překlopí. Je to otázka např. spaní na schůzi, nebo bdělosti při sledování zajímavého pořadu v televizi. Je to také otázka roztržitosti, třeba i roztržitosti při modlitbě. Tělo se brání přetížení a je jedno odkud a jaké to přetížení je. Pak existuje ještě přetížení programové, že se člověku do toho nechce. Sem patří ta schůze, nebo že člověk usne nad věcí, která ho nezajímá, zatímco se nemůže odtrhnout od zajímavé knížky, nebo od zajímavého pořadu. Tady můžeme mluvit o ochraně před programovým a biologickým přetížení. Když člověk usne nad zajímavou knížkou, tak to znamená, že je zatížený v biologické oblasti. Není zde programové přetížení, ale roli hraje fyziologická stránka. U té schůze je to programové přetížení. Když je člověk svěží, tak přicházejí roztržité myšlenky. Ale stačí nepatrná únava, aby usnul.