"Uzdravujte nemocné, křiste mrtvé"

Ježíš říká (Mt 10,8): „Uzdravujte nemocné, křiste mrtvé …!“ Co s tím?

Jsou lidé a dá se říci i mnozí křesťané, kteří tvrdí, že zázraky nejsou možné, protože např. to není v souladu se zákony přírodních věd. Dovolím si k tomu jako přírodovědec říct několik poznámek:

·          V první řadě je tu otázka aktu tvoření. Pakliže Bůh stvořil svět z ničeho, pak tady je první ´porušení´ budoucích fyzikálních zákonů.

·          Bůh stvořil hmotu, ´vtiskl´ ji zákony, dal nám hmotu k dispozici a je pravda, že dle naší dosavadní zkušenosti, Bůh ty zákony sám respektuje. Jinak bychom se asi dostali pro nás do nepochopitelného chaosu.

·          Bůh je duch, nehmotný. Jakými zákony se ale řídí Bůh, nebešťané, andělé, zavrženci, ďábel? Jsou také omezeni přírodními zákony? Věříme-li v jejich nehmotnou existenci, musíme ale připustit, že se nemusí řídit zákony hmoty.

·          Ježíš uzdravoval nevyléčitelně nemocné (slepí viděli, hluší slyšeli, malomocní byli očištěni, křísil mrtvé (Lazara, Naimského mladíka), uzdravoval mrzáky a chromé, duševně nemocné, Ježíš se proměnil na hoře. Apoštolové a učedníci také uzdravovali nemocné. Petr vzkřísil Tabitu.  

·          Ježíš chodil po vodě. Petr také chodil po vodě, i když se pak začal topit.

·          Ježíš utišil bouři a pak loď hned přirazila ke břehu.

·          Ježíš proměnil vodu ve víno a rozmnožil chleby (několikrát).

·          Na Ježíšův pokyn uschl fíkovník.

·          Ježíš umí číst myšlenky (např. těm, co ho pokoušejí, nebo v případě Samaritánky u studny). Číst myšlenky dovede také ďábel.

·          Ježíš znehybní skupinu lidí (když ho chtějí v Nazaretě shodit ze skály nebo zatknout v Getsemanské zahradě).

·          Ježíš předpovídá, co se stane v budoucnosti (že bude zabit, pronásledování apoštolů a učedníků, zkázu Jeruzaléma, konec světa).

·          Po ukřižování mnoho mrtvých vstalo z hrobů. Ježíš vstal z mrtvých.

·          Po zmrtvýchvstání mění Ježíš podobu (jako zahradník, nebo u ohně při moři), prochází zavřenými dveřmi, ale také jí jídlo.

·          Po zmrtvýchvstání se Ježíš lehce přemisťuje z místa na místo. Filip byl uchvácen Duchem Páně a přenesen do Azotu (Sk 8,39-40).

·          Ježíš po zmrtvýchvstání, po 40 dnech „byl vzat vzhůru a oblak ho zastřel“.

·          Apoštolové, sv. Pavel a další učedníci dělali zázraky. Ježíš říká, že my také máme dělat skutky.

·          Už starozákonní proroci dělali zázraky (viz. Eliáš, Elizeus).

·          Uvedu ještě výrok Ježíše na adresu posluchačů, který zdůrazňuje důležitost skutků jako doklad správnosti víry a také prostředek k pochopení a uvěření koexistence Ježíše s Otcem: „Nečiním-li skutky svého Otce, nevěřte mi. Pokud je však dělám, věřte těm skutkům, abyste poznali a uvěřili, že Otec je ve mně a já v něm “ (Jn 10,37-38).

Evangelium je dokument, který obsahuje velmi závažné informace a nejen ty výše uvedené. To je zřejmé hned při prvním seznámení se s ním. Problém ale je, že evangelium čteme a často mu nerozumíme, nebo špatně chápeme a vůbec si to neuvědomujeme. Týká se to také textů věnovaných skutkům, které dělal Ježíš, učedníci a také ke kterým vyzývá nás. V evangeliu jsou nejen ´výstražné´ texty, na které jsme docela zvyklí, ale také úžasné sliby, kterým naopak nevěnujeme pozornost, nebo jsme si zvykli je zkresleně interpretovat. Jenže je-li evangelium Boží vzkaz, pak musí platit. Zamyslíme-li se nad těmi texty, můžeme dojít k nezvyklým a velice překvapujícím závěrům. Ježíš např. říká: „Svědčím-li já sám o sobě, mé svědectví není právoplatné…“ (Jn 5, 31-32), nebo  „Nečiním-li skutky svého Otce, nevěřte mi… Jestliže je však činím, věřte skutkům…“ (Jn 10, 37-38). Z toho plyne, že hlasatel nové nauky se má legitimovat a že jeho činnost bez legitimování se je nekvalitní. Člověk má právo důkazy od hlasatele požadovat. Sice může věřit kvůli svědectví lidí, ale je to méně kvalitní a často z nouze. Podobně Ježíš připouští svědectví Janovo (Jn 5,33-36) t.j. svědectví nižší úrovně, „aby lidé byli spaseni“. Jenže tehdy byla jedna ´oficiální církev´ a dnes jich máme stovky. Ideálem ale je, když se člověk k důkazu dopracuje sám. Na argumenty opozice: „Ty vydáváš svědectví sám sobě, proto tvé svědectví není pravé“, Ježíš odpovídá: „Ve vašem Zákoně je přece psáno, že svědectví dvou osob je pravé. Jsem to já, kdo svědčí sám o sobě a svědčí o mně také Otec, který mne poslal“ (Jn 8, 13-18). Musíme si uvědomit a nezavírat nad tím oči, že dnešní církve (a také jiná náboženství) svědčí sami o sobě, bez dokladů. Povinnost Ježíšova učedníka je chovat se jako ´výzkumník přírodovědec´, nezavírat oči před nepříjemnými texty a prokazovat platnost evangelia v plném rozsahu, prokazovat, že nepomine čárka ze Zákona. Logicky vzato, nauku kterékoliv křesťanské církve lze odmítnout, pakliže nemá doklady, Ježíšovy skutky. Bez skutků je jejich svědectví,  pouze svědectvím lidí. Podobně, výroky evangelia, i když jsou pravdivé, nejsou závazné, protože rukopis sám o sobě je svědectvím dokumentu psaného, ale bez ´razítka´. Stejně tak dvoutisíciletá tradice potvrzující jejich pravost je svědectvím lidí. Každý by měl žádat církev o svědectví Otcovo. Požadovat oprávněnost nauky či výroku je nutné. Zejména pokud nám někdo něco slibuje, nebo nám něco nabízí a za to od nás něco chce. Bez Ježíšových dokladů nemůže být jeden ovčinec.

Ježíš v evangeliu tedy nabízí lidem různé schopnosti, např. již zmíněné uzdravování (viz Mk 16), ale také např. posun jak stromů (Lk 17,6), tak i třeba celé hory (Mk 11,23, Mt 21,21), ale také předpovídá různé osudy (viz dopisy sedmi církvím – Zj 2-3). Text Jn 14,12-14 jasně říká: „Amen, amen, říkám vám: Kdo věří ve mne, skutky, které dělám já, bude dělat i on; a bude dělat větší skutky než tyto, neboť já jdu ke svému Otci. A o cokoli byste poprosili v mém jménu, to udělám, aby byl Otec oslaven v Synu. Budete-li o něco prosit v mém jménu, já to udělám.“  Jsou-li to všechno plané sliby, pak je celé křesťanství nesmysl. Nebo to platí a pak je možné toho dosáhnout. Výroky: „A vy jste toho svědkové. A hle, já  na vás pošlu zaslíbení svého Otce …“ (Lk 24,48-40) nebo „….ale přijměte moc Ducha Svatého a budete mi svědky…“ (Sk 1,8)  znamenají, že nestačí o Ježíšovi hovořit, vykládat, ale že je nutné Ježíšovou nauku dokládat skutky. To ale také znamená, že i my máme být svědky. Každý může žádat doklad (Jn 10,37) a také doklady (skutky) dostat.

Je velice důležité přitom znát a umět rozlišit kompetence člověka a kompetence Boha. Ty kompetence stanovil Bůh a přísně je dodržuje. Tam, kde si můžeme věci ověřit sami, nebo na to, co je v naší kompetenci, doklad od Ježíše nedostaneme. Ale kde si to ověřit nemůžeme, Ježíš je ochoten doklad dát (Mt 9, 2-8, Mk 2, 3-12, Lk 5, 17-26). Pak je jenom logické, že svědectví bez dokladů není právoplatné, není zavazující. Katecheze bez dokladů je dobrá půda pro falešné proroky a sekty a také se zákonitě uzavírá vůči kritice a odvolává se na autoritu („Ty musíš věřit...“). Můžeme s jistotou vyloučit, že se na nás nevztahuje text: „Služebník, který zná vůli pána, a přece není hotov podle jeho vůle jednat, bude velmi bit. Ten, kdo ji nezná a udělá něco, zač si zaslouží bití, bude bit méně. Komu bylo mnoho dáno, od toho se mnoho očekává, a komu mnoho svěřili, od toho budou žádat tím více“ (Lk 12, 41-48)? Kdyby někdo šel za představitelem kterékoli denominace se žádostí ´uzdrav mne´, tak by byl velmi pravděpodobně ´poučen´ o neoprávněnosti své žádosti. Je otázkou, kolik lidí zneklidňuje, že v evangeliu jsou výzvy typu: „Uzdravujte nemocné, malomocné očisťujte, křiste mrtvé, démony vymítejte…“ (Mt 10,8), „Ó pokolení nevěřící a zvrácené, jak dlouho mám být ještě s vámi?“ (Mt 17,14-20). Přitom si nikdo netroufne oficiálně říct, že ty Ježíšovy skutky a sliby jsou nesmysl. Text Mt 17,14-20, který je tvrdou kritikou učedníků, je také kritikou stávajících křesťanských denominací. Kdyby někdo řekl oficiálním představitelům většiny křesťanských církví, že možná i jich se týká to „pokolení nevěřící a zvrhlé“, špatně by zřejmě pochodil. Přitom stačí citovat např. zmíněný text Jn 10,37-38, nebo se dovolávat uvedených příkazů, které byly dány apoštolům (a tudíž platí i pro dnešní křesťanské představitele), těžko odhadnout dopad, jaký by takové počínání vyvolalo. Pro mnohé dnešní věřící s tradičním přístupem se zdá přinejlepším nevhodné chtít si např. vyprosit uzdravení na základě Ježíšových slibů (Mt 21,22, Mk 11,24).

Jak to, že ty dary Ducha Svatého nejsou běžné jak tomu bylo na počátku křesťanství? Ve Zj 2-3 Ježíš o tom hovoří tak, že záleží na člověku, který čte evangelium, aby si vybral mezi různými osudy: život, spjatý s potížemi (typ Smyrenský), život s ochranou bez potíží (typ Filadelfský pokud člověk dodržuje Ježíšovou nauku ) až po schopnost účinné obrany (např. typ Thyatírský u těch, kteří se nenechali strhnout Jezabel a nepoznali hlubokosti satanovi) a přitom jsou všechny tyto typy chválené. S tím souvisí také text Jn 15,7-8: „Jestliže zůstanete ve mně a má slova zůstanou ve vás, proste o cokoli chcete, a stane se vám to. V tom bývá oslaven můj Otec, když nesete mnoho ovoce a budete moji učedníci“. K tomu Ježíš nabízí člověku koexistenci s ním pomocí Eucharistie (Jn 48-58, Jn 15,1-8). Další nezbytný parametr člověka je mít lásku (Jn 14,21, Jn 15,9-14, 1Kor 13,1-13). Bez lásky nelze konat Boží skutky. Také by došlo k zneužití darů, nebo k jejich špatnému používání. Cílem využívání darů a konání skutků je oslava Boha a získávání lidí pro věčný život a také ulehčit životní situaci. Nelze vyloučit, že v dnešní době by byl člověk uzdraven částečně s tím, že by byl vyzván absolvovat kurs Metanoia a úplné uzdravení si pak vyprosit sám. Také si musíme přiznat, že se neumíme modlit (neumíme prosit) ve jménu Ježíše Krista. V Jn 16,23-24 Ježíš říká učedníkům: „Amen, amen říkám vám, že o cokoli byste poprosili Otce v mém jménu, to vám dá. Až dosud jste v mém jménu o nic neprosili. Proste a přijměte to, aby vaše radost byla úplná“. K tomu musíme mít víru jako zrno hořčičné (Mt 17,20). Zde je nutno upozornit, že dle Ježíše víra není dar (viz. Setník z Kafarnaum - Mt 8,5-10; Lk 7,1-10, krvotoká žena - Mt 9,18-22; Mk 5,25-34, Syrofeničanka - Mk 7,24-30, kteří byli chváleni za víru). Kvalitní víra (dle Ježíše a to je rozdíl od sv. Pavla) vychází z domyšleného pohledu na realitu, na Ježíše, na jeho činnost. Ježíš také doporučuje vyvození závěrů z platnosti skutků a vlastního odzkoušení (viz Mk 9,38-40: „Viděli jsme člověka, co nechodí s námi a dělá skutky…“). Neschopnost učedníků dělat skutky, nebo domyslet Ježíšovy skutky (v některých případech) Ježíš charakterizuje jako malověrnost. Přitom o naší malověrnosti se zpravidla nemluví. Těch věcí je ovšem více. K jejich nápravě je napřed nutné udělat Metanoia. To nejsou posty, ani množení modliteb, není to charita (i když v závislosti na motivaci mohou mít svůj smysl), ale změna myšlení. Ježíš Metanoia vyžaduje a přitom přímo neříká jak se dělá. To znamená, že je to v kompetenci každého člověka. Není to dar, který si může jednoduše vyprosit; nikdo to za něho neudělá. Problém dělání Metanoia je věc stará 2000 let a doposud ji lidé v náboženství uspokojivě nevyřešili. Modelem nám mohou být např. zkušenosti mnoha přírodovědců, kteří by v oblasti tvůrčí práce neudělali téměř nic, kdyby si neprošli svým odborným Metanoia. Pakliže Bůh stvořil svět, dal nám k dispozici vynikající experimentální materiál ke zkoumání toho, jak On pracoval. Na čem jiném je možné si dobře cvičit logické uvažování, správnost myšlení, než na hmotě? Ta se řídí svými zákony nezávisle na mých přáních. Není ani ´slepým´ sluhou, ani pánem, ale pochopím-li její zákonitosti, může mi být partnerem a mohu ji využívat. Přitom se stále bude řídit svými zákony. Záleží pouze na mně, jak se k tomu postavím. Nelze v tomto duchu interpretovat text: „Udělejte si přátele z klamného mamonu…“ (Lk 16,8)?

Podívejme se trochu na problematiku darů Ducha Svatého. V prvotní církvi byly dary Ducha Svatého časté a  patřily k standardnímu vybavení dobrých křesťanů (alespoň dar jazyků). Postupně se ale ztrácely. Dá se říct, že charismata byly církvi vzaty. Kdyby v církvi fungovaly zpětné vazby, vyhlásila by ´poplach´ a hledala příčiny, proč k tom došlo. Místo toho se časem objevily výmluvy a pseudozdůvodnění. Dokonce i mnozí významní poctiví lidé si mysleli, že charismata už nejsou třeba (viz. sv. Augustin). Nejhorší je, když se problematika charismat redefinuje, jen abychom nemuseli prohlásit, že jsme dělali (nebo děláme) něco špatně. Je jedno, jestli to člověk dělá vědomě, nebo jestli to má v obranných psychických programech z důvodu nezaviněné nebo zaviněné psychické slepoty, nebo z pokrytectví. Jenže když byly charismata kvůli chybám odvolána, tak bez nápravy nebudou dána.

Když se tradiční teologie opírající se o filosofii setká s problémem, se kterým si neví rady, obyčejně použije odkaz, že „to je tajemství“. Ježíš slovo tajemství vůbec nepoužívá. Právě naopak. Ježíš nám říká, že pomocí Ducha Svatého můžeme postupně chápat Boží nauku bez omezení podobně jak probíhá rozvoj poznání v přírodních vědách. On k tomu využíval podobenství, která jsou otevřená hlubšímu a hlubšímu pochopení a žádná dogmata. Dnes tomu v přírodních vědách říkáme modely. Dary Ducha Svatého jsou analogické s dary přirozenými. Ovšemže nikdo na ně nemá nárok. Bůh je dává komu chce. Tím ale není řečeno, že by Bůh někomu dal a jinému stejně kvalitnímu nedal. Tvůrce má právo stanovit pravidla udílení darů. Ty stanovil podle svého rozhodnutí, ale jsou to kritéria stejné pro všechny. A je na nás, zda-li ta kritéria splňujeme. Kdybychom měli alespoň jediného charismatika Eliášovského typu, který by uzdravoval nemocné, měl prorockého ducha, měl víru jako zrno hořčičné (se slíbeným vybavením), pak by prakticky všechny hlavní problémy (války, chudoba, kriminalita, rozdělení křesťanů, problém vztahu k jiným náboženstvím) zmizely a svět by vypadal jinak. Pak by se ale také mluvilo jinak o možném Božím království.

          Je zřejmé, že Bůh chce, abychom byli iniciativní, abychom ve svém křesťanství rostli a abychom měli co největší podíl na své spáse. Tomu odpovídají obě podobenství o hřivnách, podobenství o neodbytném příteli (Lk 11,5-8) a o vdově a soudci (Lk 18,1-8). Bible vybízí člověka, aby za věcí šel (Mt 7,7-8, Lk 11,9-13: „Proste …., hledejte…, tlučte…“) a má-li jiné názory, aby šel s Bohem do poctivého sporu (Iz 1,18: „Pojďte a do sporu se dejme….“). Bohužel skutečnost je taková, že k tomu, abychom se ´rozhoupali´ nás musí nutit, a často i nepříjemným způsobem přes utrpení. Ježíšova generace – přes upozorňování Janem Křtitelem i Ježíšem - nebezpečí degradačních procesů podcenila. A další generace také, včetně té naší. Máme pocit, že my přece věříme v Ježíše. Ale copak ten, kdo nečte evangelium, neodmítá Ježíše? A kdo si vybírá z Písma jen to, co se mu hodí, neodmítá částečně Ježíše? Např. běžný názor je, že do nebe přijde ten, kdo nedělá hříchy. Jenže i kdybychom byli bezhříšní, tak by to bylo nekompatibilní s Pavlovým: „Nestáli o správné poznání Boha a proto Bůh je vydal…..“ (Ř 1,28-32). S tím také souvisí texty: „Neboť, kdo jí a pije nehodně, jí a pije sám sobě odsouzení, jelikož nerozsuzuje náležitě tělo Pánovo. Proto jsou mezi vámi slabí a nemocní a mnozí usínají“ (1Kor 11,29-31) a „….protože nepojali lásku k pravdě, aby mohli být spaseni. Proto na ně Bůh pošle mocné působení bludu, aby uvěřili lži a aby všichni, kdo neuvěřili v pravdě, ale našli  zálibu v nepravosti, byli odsouzeni“ (2Tes 2,9-12).

Je nutné si připustit, že naše chápání je stále nedostatečné, že nestačí se omezit pouze na hmotný svět. Že zde může být také ještě nehmotný svět a že v našem případě s tím hmotným k sobě patří. Duch je v koexistenci s hmotou. Duše spolupracuje s tělem. Tělo vykonává spoustu věcí, dává mi k tomu např. mozek. Koexistence duše s hmotou je podobná koexistenci člověka s Ježíšem. Musíme stále počítat se svoji psychickou slepotou. Nelze vyloučit, že tyto věci souvisí s tím, jak Izajáš předpovídá, že „Bůh sejme lidem roušku“.  Myslím, že s danou problematikou souvisí také to „mám vám mnoho, co říct, ale neunesli byste to (a tak vám toho musím říct méně)“. Pro nás by to mohlo znamenat: „Mohl bych vám dát dar uzdravování, ale nemůžete to nyní snést, tak vám ho dát nemohu“. Nebo: „Musím vám odejmout charismata, protože, kdybych vám je nechal, tak byste je zneužili. Podívejte se do minulosti, když vám byla daná moc, jak jste ji zneužili. Na nekvalitní, polovičaté křesťanství vám doklad nedám“. Tím, že Bůh nemůže dát svědectví, je snížený obsah a kvalita katecheze. Je zřejmé, že bez charismat není jednoduché dnes někoho přesvědčovat o evangeliu. Proč to Bůh nechává? Protože tady někdo musí být, kdo je nositelem světla, i když sám je ´slepý´. Církev přetrvává, i když je na nízké kvalitativní úrovni, protože musí ´nést světlo´. Odnětí charismat a tedy snížení kontaktu s Bohem je přímým důsledkem degradace křesťanství. Misie mají jako doklad pouze mučednictví. Bůh se tak říkajíc ´stáhnul´ a došlo ke změně režimu. Původní plán „Uzdravujte nemocné, křiste mrtvé …“ a další charismata byla dočasně odvolaná. Sliby dané pro Mesiášovo Království jsou zastaveny. To všechno čeká na Metanoia. Nejde však o to udělat Metanoia dle našich představ, ale o to

·        Zavést zpětnou vazbu na naše myšlení a ve vztahu vůči Bohu.

·        Opravovat psychický program myšlení a ne jednání, protože špatné jednání je symptomem špatného psychického programu - tezauru

·        Vybudovat správné představy v pozitivní oblasti. Nesprávné představy (např. o smyslu života) vedou pak k nekvalitnímu jednání. Dokud nemáme vybudovanou správnou představu o smyslu života, nejsme schopni dělat Metanoia.

·        Nové myšlení, nový tezaurus se nesmí míchat se starým, případně dělat ho jako nástavbu toho starého. Zde jasně platí Ježíšova rada (Lk 5,36-39): „Nové víno patří do nových měchů, záplata z nového plátna se nedává na staré“.   

Bůh nemůže odměňovat nesprávné myšlení. Naším cílem by mělo být vytváření nové formy života. K tomu je ale zapotřebí vzdávat se svých předsudků a vyježděných kolejí a prosit Boha o pomoc, abychom využili Ježíšovy moudrosti a jeho darů.

Ježíš také říká: „Říkáte ´vidíme´, proto váš hřích trvá“ (Jn 9,41). My se slibujeme polepšit a přitom neřešíme problém ´vidíme´. Je zřejmé, že s problematikou ´vidíme´ souvisí problematika zmíněné  psychické slepoty, která je v evangeliu popsána a Ježíš před ní důrazně varuje. Dokonce za slepotu může být ´běda´ (Mt 23,16-31). Ježíš také říká: „Jaké je tvé oko, také je tvé tělo…..“ (Lk 11,34-36 a Mk 6,22-23). Text: „Soud pak je v tom, že světlo přišlo na svět, ale lidé si zamilovali více tmu, než světlo, protože jejich skutky byly zlé“ lze chápat tak, že lidé ´zavírali oči´ nad svými skutky až oslepli. A tu tmu si pak tak zamilovali, že si nechtěli připustit, že jsou ´slepí´ a naopak žili v iluzích, že dobře ´vidí´. Na druhé straně může být zdravé ´vidění´, které je ale možno poškodit právě tím ´zavíráním očí´ před jasnými fakty. Vzhledem k tomu, že Bůh nikoho nepostihuje bezdůvodně, Boží výzvu (Iz 6,9-10) lze chápat jako: „Dělají, že jsou hluší, tak ohluchnou a neporozumí; dělají, že jsou slepí, tak oslepnou;nejsou soucitní, tak se jim srdce zatvrdí;neobrátí se a já je neuzdravím“). To jsou ale jevy v psychologii dobře známé. V této souvislosti lze také říci, že psychicky slepý člověk má sníženou zodpovědnost, nemá hřích i když koná nesprávně. Je to úleva pro člověka. Ale pomocí Metanoia, provedením rehabilitace se může z toho dostat. Faktem ale je, že i když psychicky slepý člověk nemá hřích, problémů se tím nezbaví (Mt 15,14). Slepému dokonce hrozí běda, stejně jako pokrytci (Mt 23,16-24). Slepota přináší problémy, utrpení, snižuje úroveň pochopení Boha. Dá se říct, že nevědomost hříchu nečiní, ale neznalost zákona neomlouvá. Je zřejmé, že pro Metanoia je poznání tohoto jevu, stejně jako pochopení jeho vzniku a jeho podstaty, velice důležité.

Závěrem můžeme říct, že křesťanství bez kontaktu s Bohem, takové které není regulérně potvrzeno charismaty, je málo kvalitní. Církevní společenství, které je na úrovni, chce mít svědectví doloženo. Církevní společenství, které není na úrovni, nestojí o svědectví Kristovo, nestojí o charismata. Potenciálně jsou charismata slíbená každému, přinejmenším těm, kdo učí (v Ježíšově době dvanácti apoštolům a pak dvaasedmdesáti učedníkům). Byl tam ale i neznámý člověk, který dělal zázraky a nechodil s nimi (Mk 9,38). Charismata jsou plnohodnotným potvrzením Boží existence. Je to zjevný projev. Charismata jsou dokladem toho, že Ježíš je v nás.  Jsou také potvrzením, že se člověk může na spolupráci s Duchem Svatým spolehnout. Vyžaduje to ale člověka plně kvalifikovaného, plně poučeného a plně spolupracujícího. Podle mého názoru svět je v situaci, kdy potřebuje plně charismatické plnohodnotné křesťanství.