Modlitba

Dle poznámek pražského kněze B. Bílého (22.9.1921 – 28.2.2002) zpracoval P. Mikula

Je více typů modliteb (děkovné, prosebné, modlitby chval, přímluvy). Zpravidla nejvíce problémů máme s modlitbou prosebnou. Člověk se modlí, prosí a často není vyslyšen. Neví si s tím rady. Buď modlitby začne množit a když se výsledek nedostaví, rezignuje, nebo si najde zdůvodnění svého nevyslyšení, jako např. „Buď vůle Tvá…“. Je však důležité o něco prosit. Prosíme-li a jsme vyslyšeni, vede to k posílení víry. Tím, že člověk neprosí o něco naléhavého, dochází ke stagnaci vývoje osobnosti. Člověk by si mohl vyprosit uzdravení, ale když bolest netlačí tak moc, je spokojen s tím, jak mu je, nebo se na to naadaptuje. Tak dochází ke stagnaci vývoje osobnosti. Jako modelový příklad si můžeme vzít ptáka Kiwi a Axolotla. Když Kiwi nepotřeboval létat, ztratil schopnost létání. Axolotl byl kdysi dávno jako pulec. Dýchal v mladí žábrami, pak se mu vyvinuly plíce a dýchal jimi. Když žábry nebyly používány, zmizely, vytratily se. Vyslyšení a nevyslyšení modliteb člověka je spojeno se dvěma základními předpoklady:

·        Zda-li člověk při modlitbě rozlišuje kompetence Boha a člověka

·        Zda-li člověk splňuje podmínky vyslyšení (např. aby u člověka nedošlo k negativnímu efektu: „Miláček ztloustnul a začal kopat“).

Víme, že Bůh dal člověku svobodnou vůli, kterou Bůh přísně respektuje. Člověk může Boha přijmout, nebo odmítnout. Bůh dal člověku rozum a proto ho musí používat a ne se vymlouvat např. na to, že to je tajemství, nebo že Bůh potřebuje mé modlitby k jiným účelům apod. Ježíš vytýká oponentům: „Jak to, že sami od sebe nerozeznáte?“. Uveďme několik příkladů, ze kterých vyplyne nutnost otázku kompetencí při modlitbě uvažovat.  

Takových otázek je možné položit hodně i v jiných oblastech, jako např. v případě přímluv a v mnoha případech nás ani nenapadne se nad tím zamyslet, že věci, o které prosíme jsou výlučně v kompetenci člověka. Jako protiklad výše uvedených prosebných modliteb uveďme několik typů, splnění kterých je výlučně v kompetenci Boha:  

·        Mohu, nebo je správné se modlit o Dary Ducha Svatého? (Sv. Pavel vybízí, abychom usilovali u vyšší dary, sliby v Mk 16, vyslání dvanácti-Lk 9,1-2, Jan 14,12-14). Mohu dostat Dary Ducha Svatého, když o ně nestojím?

·        Mohu, nebo je správné se modlit o pomoc při hledání podmínek, které musím splnit, abych si zasloužil vyslyšení proseb?

·        Mohu, nebo je správné se modlit o prohlédnutí, o pomoc při odstraňování psychické slepoty, kterou jsem si sám způsobil, abych našel příčiny chyb, nebo hříchů mých a církve? Může mi Bůh usnadnit cestu hledání tím, že mne bude navádět?

·        Když se rozhodnu dělat pokání, může mi Bůh usnadnit při hledání cesty a jak toho dosáhnout? (Ježíš říká: „Mé jho je příjemné a sladké..“)

·        Mohu, nebo je správné se modlit o pomoc při snaze lépe pochopit evangelium a chci-li se nábožensky rozvíjet? Tady jsem jasně závislý na Bohu (Podobenství o hřivnách: „Kdo má, bude mu přidáno a kdo nemá, bude mu vzato i to, co má“. Jan 14,21 – Kdo má moje přikázání a zachovává je, to je ten, který mne miluje…).

·        Mohu, nebo je správné se modlit o uzdravení z jakékoliv nemoci (Jan 14,14 – „Budete li o něco prosit v mém jménu, já to udělám“)? Umím se modlit ve jménu Ježíše Krista?

·        Mohu, nebo je správné se modlit o spolupráci při práci, řešení problémů, v snaze o osobní růst a rozmnožování hřiven? („Beze mne nemůžete udělat nic….“)

Těchto několik ukázek jasně svědčí o tom, že jsou určité věci, které jsou v naší kompetenci a jiné v Boží kompetenci. Prosím-li o to, co je v mé kompetenci, nebudu vyslyšen.

V evangeliu jsou fantastické nabídky a sliby. Je-li evangelium Boží slovo (a tak i tomu věříme), pak by byl Bůh sám proti sobě, kdyby se ty nabídky a sliby nedaly realizovat? Říkáme přece, že Bůh je spravedlivý. Pak z toho ale logicky plyne, že na udělení daru musí mít podmínky, které já musím nejdříve splnit. Pakliže možnost získání darů Ducha Svatého „popíráme“, nebo vymlouváme, děláme vlastně z Boha lháře. Při modlitbě platí Ježíšovo: „Nebudete-li pochybovat…“. Zde nejde o pouhé pochybování v běžném smyslu slova, ale také o neujasněnost, nerozhodnutost, ale i nedostatečnou zdůvodněnost. Nevyslyšení může být způsobeno nesplněním podmínek úkonu, nekvalitní prosbou, nebo jde o úkon v kompetenci člověka (jako např. musíš odpustit). Prosba ´dej nám zdraví´ nemůže být vyslyšena, když nestojíme o dar uzdravování a říkáme, že jej nepotřebujeme. Čili platí: „Vyslyším, pokud splňuješ všechny podmínky vyslyšení“ tj. „odpustil jsi …, prosíš ve jménu Ježíše Krista, máš řešení výchozích otázek, znáš podmínky vyslyšení a chceš je plnit, nepochybuješ, víš, že neúspěch bude způsoben nedořešením podmínek z tvé strany, máš správný postoj vůči Bohu, chceš dosáhnout proklamovaného cíle, plníš podmínky, které jsou v tvé kompetenci?“. Nutno uvážit také lásku k Bohu nade vše a k jiným jako k sobě. Pak si můžeš přát cokoliv, ať ke slávě Boží, ale cokoliv i pro svou radost či bližních. V této souvislosti je nutné upozornit na nebezpečí redefinice slibu "za cokoli budete prosit …", např. ve formě "Bůh vždy vyslyší, dá ti co prosíš, nebo ti dá něco jiného, důležitějšího pro tvou spásu". Tato redefinice vede iluzorně k tomu, že moje modlitba je dobrá, ale Bůh jí vyslyšel jinak.

                Je tedy zřejmé, že je třeba dát do pořádku soulad v modlitbě. Naše nejčastější modlitba je Otčenáš. Kolik lidí si asi myslí, že rozumí „Otčenáši“? Vezměme si např. to, že velice často vidíme na úmrtním oznámení: „Buď vůle tvá“. Ono to vypadá hezky, jakoby se odevzdat P. Bohu, jenže tohle vůbec není „Otčenáš“. Když někdo zemře a řekne se: „Buď vůle tvá“, tak ten člověk ten „Otčenáš“ vůbec nechápe. Ta věta „Buď vůle tvá, jako v nebi, tak i na zemi“ má zcela jiný význam. Tam jde o to: „Přijď království tvé“ tj. Bože, my chceme, abychom na zemi jsme se měli zrovna tak dobře, jako ti v nebi. Ale pakliže on ten náš blahobyt podmiňuje podmínkami, které my sami musíme splnit, tak musíme tu jeho vůli znát. „Bože, my tady na zemi chceme klid, mír, pohodu, dej nám vše, co potřebujeme, abychom byli my tady na zemi zrovna tak šťastni jako  vy tam „nahoře“ v nebi. My bychom to štěstí a pohodu chtěli už tady na zemi.“ A na to je odpověď: „Ano přijď Tvoje království“. Ale abychom se mohli mít tak dobře, jako nebešťané, tak také musíme znát vůli Boží (tak jako ji znají nebešťané) a podle ní jednat.

Je lepší jeden Otčenáš, i kdyby trval 45 min., nebo 15 min., ale soustředěně, abych věděl a rozuměl tomu, co se modlím a ne dlouhé odříkávání modliteb. Už tohle je nezvyklé, protože jsme zvyklí Otčenáš odříkat za několik sekund. Dokonce ho používáme i v případech, které s Otčenášem vůbec nesouvisí (modlitba za zemřelého, za úspěch v práci, v rodině apod. V Otčenáši je řada otázek (motivů), kterým bych měl rozumět, o které bych měl stát a ne je pouze odříkávat a nevědět, co znamenají. U mešního obřadu není správné jít podle určitého předpisu, ale vybrat to, co nás „tlačí“, za čím chceme jít a podle toho vybrat motlitbu a prosbu, aby to nebyly prázdné slova. Modlitba má probouzet nebo vyjadřovat okamžitý vztah s tím, že k dané věci se budu vracet. Při modlitbě je např. nutné si uvědomovat, že „udělal jsem chybu a chyba je proto, že nemyslím na Boha, že myšlenka na Boha je slabá“. Rituály by se neměly předepisovat. Třeba si uvědomit, že motlitba je rozhovor mne samotného s Bohem a ne mnohých nás podle stejných slov atd. Je to rozhovor mne samotného s Bohem podle toho, jak já tu problematiku chápu a jak cítím potřebu růstu. U někoho může být na místě připomínat si hříchy, u jiného, že jeho vztah vůči Bohu je nekvalitní apod. Při modlitbě se jedná o kontakt mne a Boha a ne nás a Boha. Jiná věc ovšem je „kde se sejdou dva nebo tři ve jménu mém, já jsem s nimi“. To znamená, že když se řeší něco, co s náboženstvím souvisí, tak je daleko lepší kolektiv nebo mikrokolektiv (s lidmi na přibližně stejné úrovni a ne náhodně sestavený), než přemýšlení jednotlivců. Jednotlivec se musí hodně hlídat, zatímco v kolektivu se lidé vzájemně hlídají. V dobrém mikrokolektivu je veden kvalitní dialog. Dialog je nutný ke kohabitaci v kolektivu s lidmi, nutný pro soud a pro pobyt v nebi, kde jde o koexistenci a aby nemohla vzniknout superponorková nemoc. Navíc se takto detekují deformace povahy na obou stranách. Nejde o to odříkat společně Otčenáš. Např. na začátku Otčenáše může být jako předehra přemýšlení o dané věci a pak musí být vazba. Např. Otče náš. Ty jsi v nebi, církve nehlásají správně Tvoje jméno, chci, aby Tvoje jméno bylo posvěceno a proto musím začínat sám u sebe atd. To je zcela jiný postoj a postup,  než při modlitbě kolektivní. Při modlitbě musím být já a Bůh a při řešení věci my mezi sebou v kolektivu (věci, které jsou naším úkolem). Pro to, co se týká pouze mne, nemá smysl kolektivní modlitba. Růženec a náš Otčenáš jsou slovní modlitby se všemi důsledky. Modlitba Otče náš dle Ježíšovy katecheze je zcela jiný typ. Je to řada proseb. Jejich formulace a rozsah není závazný (viz verze u Matouše a Lukáše). Rozhodující je však to, že jde o přesně formulované objekty, o které musí člověk mít zájem. "Otče náš" obsahuje prosby a proklamace. Aby šlo o správnou modlitbu, je nutné, aby modlící se vyjadřoval proklamací to, pro co se on rozhodl a v prosbě říká jen to, oč v dané chvíli stojí. Modlící člověk není herec, ale jeho chování spíše připomíná člověka v obchodě, který jmenuje zboží, které chce dostat. U zpívaného Otčenáše se člověk soustřeďuje na ten zpěv a ne na obsah. Bohužel na zdůvodnění zpívaného Otčenáše se použije fráze: „Kdo zpívá, dvakrát se modlí“. Další věc je strategie modlitby. U mešních přímluv např. často máme: „Pomodleme se za vládu“ apod. Jenže cílem je: „Pane Bože, Ty nám pošli lidi, kteří nám budou vládnout. My chceme, abys Ty byl naším králem a poslal vybrané lidi a ne koho si „my vybereme“ a budeme se za ně modlit bez ohledu na to, zda-li jsou věřící nebo ne. My máme přímluvy typu „Pane Bože udělej to a to … „ a ne „Pane Bože Ty vládni“. Nebo modlitby za zemřelé, za blízké, nebo za které bylo zaplaceno. Proč se za ně modlit? Jejich problém přece není v tom, že si musí „odsedět určitou dobu v base“ a já se budu modlit za to, aby mu bylo z toho ubráno. Jejich úkolem je rehabilitace. Když už, tak bychom měli mluvit k nim, aby se otevřeli vůči Bohu.

                Modlitba chvály a díků mají stejné podmínky. Je naprostý nesmysl předepisovat na jeden den žalm radostný a na druhý den kající. Pro kvalitní modlitbu by v dané chvíli bylo třeba stejně litovat hříchy jako autor žalmu a mít stejnou radost, štěstí, které pociťoval autor žalmu. Znamená to, že před žalmem bych se měl dostat do stavu lítosti nad hříchy nebo radosti, vděčnosti. Navíc osobní pocity modlícího by musíely být stejně intensivní, jako pocity autora, který vyjadřoval to, co cítil.

            Dle mého názoru je kvalita rozjímání, meditace dána hloubkou pohledu na daný objekt meditace. Pohledem na daný objekt si ujasňuji vztah k objektu a Tvůrci, nebo při pohledu na objekt si vybavuji souvislosti, připomínám si fakta. Zde v důsledku pohledu na objekt(-y) vznikají postoje, rozhodnutí, nebo pocity. Ty pak vyjadřuji slovy, nebo jen přiměřenými myšlenkami. Říkat si předem, co budu říkat, prosit, pociťovat, je nesmysl. Naopak je velmi výhodné si zvolit téma či objekt. Je jasné, že kvalita meditace závisí na hloubce poznání objektu a na ostatních částech psychického programu. Přitom pohled na jeden objekt, jedno téma se může rozvíjet, prohlubovat podobně, jako když se kluk učí jezdit na kole. Stále jede nejlépe jak dovede, ale ježděním se zdokonaluje.

            Při modlitbě hraje roli pochopení "Osloveného". Je nutné si vytvořit správnou představu osloveného a trénovat oslovení neviditelného Boha, modlitbu. Je nutné také trénovat uvědomění si přítomnosti neviditelného Boha, že Bůh je přede mnou, on mne vidí, já jeho ne a ne jenom si říkat, že Bůh je neviditelný. Kdybychom si říkali; "Bůh je neviditelný", nebo prosili Boha o němž bychom si připomínali, že není vidět, nestačilo by to. Proto je potřebné napřed trénovat vědomí neviditelnosti některých objektů a pak mezi tyto neviditelné objekty zařadit Boha. Ideální by bylo se napřed seznámit s existencí neviditelných objektů a závislosti člověka na nich. Až pak teprve začít hovořit o Bohu. Optimální stav byl u Židů na poušti, kde všichni staří viděli bouři na hoře, do které vcházel Mojžíš. Potom všichni viděli obláček nad archou a zázraky, které konal Mojžíš. Později v zaslíbené zemi nebyl už vidět obláček nad archou, nepadala manna, ale v době kdy Bůh byl králem, projevil se soudcům a jejich jednání bylo mimořádné a bylo dokladem kontaktu soudce s Bohem. Někdy slyšel Boží hlas, jindy viděl anděla. Boží hlas a stejně tak anděl se vždy legitimoval. Je mnoho  neviditelných objektů, které  se projevují a dokazují svou  existenci. Zde  člověk  nepřímo  pozoruje svoje  nevnímání takových objektů a uvědomuje si svou omezenost. To vše určuje celkový postoj prosícího vůči "Prosenému". Při přechodu na vyšší úroveň vztahu k Bohu je pak nutné měnit představu Boha, vyřešit formulaci nového pohledu na Boha a celého komplexu, kompletizovat a pak zafixovat. Až bude zafixována nová představa Boha a komplexu, bude třeba začít s aktivací nového postoje vůči Bohu a sobě a motivovat vztah k bližnímu.

Člověk si zpravidla řekne: „Otčenáš je modlitba Páně, co jiného by nám to mělo říct?“ Podívejme se na to, jak se lidé Otčenáš často modlí. Uveďme extrémní příklad. V dřívějších dobách bylo běžné: „Pomodleme se za císaře pána – Otče náš, jenž jsi na nebesích........atd.“ Přitom si nikdo neuvědomil ten paradox, že Bůh byl vlastně prvním  králem židů a že židé, když odmítli Boha jako krále, tak že Bůh odstoupil. Pro názornost uveďme text 1Sa 8,7- 22: „Tehdy řekl Hospodin Samuelovi: Uposlechni hlasu lidu ve všem, což mluví tobě; nebo ne tebou pohrdli, ale mnou pohrdli, abych nekraloval nad nimi. …. (Řekni jim) I budete volat v ten den, že příčinou (vašich problémů) je váš král, kteréhož jste si sobě vyvolili, nevyslyší vás Hospodin toho dne ….. I řekl Hospodin Samuelovi: Uposlechni hlasu jejich, a ustanov jim krále.“ Samuel řekl jasně židům: „Dopouštíte se vůči Bohu nespravedlnosti.“ Posuďme nyní, jak z pohledu tohoto textu se nám jeví modlitby našich předků za císaře pána („z Boží milosti“) a naše modlitby dnes za královnu, prezidenta, vládu apod. Saul byl druhým králem a prvním králem lidským. Když se někdo modlí Otčenáš za císaře pána, tak je to totéž, jako kdyby říkal: „Já tě, Bože, nepotřebuji, ale císaři pomáhej“. Podobně a to je dost běžné, že se člověk modlí Otčenáš za zemřelého a tím vlastně ty motivy Otčenáše ztrácejí smysl. „Posvěť se jméno tvé“ – toto je smysl té věty, toto je objekt, o který prosím. Nebo např. „Buď vůle tvá, jako v nebi, tak i na zemi.“ Jak často nacházíme na úmrtním oznámení: „Buď vůle tvá“. Je to znamení toho, že ten, kdo si to nechá takto vytisknout, nechápe dobře Otčenáš. Tam je přece: „Buď vůle tvá, jako v nebi tak i na zemi“. My zapomínáme na to, že máme svolat na zemi nebe a místo toho si říkáme: „Buď vůle tvá“. Když nevíme, co dál, když nemoci a utrpení na nás doléhají, měli bychom se vypořádat s problémem „utrpení“ a jít za Bohem a říct: „Bože, Ty k tomu máš jistě nějaký důvod, proč to na mně dopouštíš. Prosím tě, pomoz mi, abych to pochopil.“ Místo toho obyčejně řekneme: „Buď vůle tvá.“ My si velice rádi „hrajeme“ na Ježíše na kříži. Pozor, nezaměňujme si to také s tímto, když Ježíš říká : „Otče, je-li to možné, odejmi to ode mne, ale pakliže to nejde jinak, tak já jsem ochoten ten kříž jít.“ My se modlíme Otčenáš asi tak jako židé ty jejich předepsané modlitby. To je bohužel ta tragédie. Když Ježíš říkal ten Otčenáš, tak pro něj to byla ukázka, abych tak řekl, civilního rozhovoru s Bohem, naprosto bez patosu přednášené prosby. To je důležité, že my musíme stát o to, aby jméno Boží bylo posvěceno. A když člověk o to nestojí, tak vlastně by měl mlčet. Když se lidé modlili za císaře pána, vidíme, že v tom je ten paradox „Přijď království Tvé“ kontra „Pane Bože, zachovej nám císaře pána a jeho rodinu“. Ono je to drastické, když se to takhle řekne, ale je nutné si uvědomit, kolik bídy a utrpení přišlo jen proto, že nebereme vážně Boží slovo, protože to, co řekl Bůh nebylo, nebo není pro nás rozhodující. Bůh říká jedno, ale my klidně říkáme jinak a hrozně rádi si ještě přitom fandíme.

Běžná představa přirozeného Otčenáše je odříkání modlitby. Jenže Otčenáš není pouze sedm proseb, ale je zde např. prohlášení, že jsme také odpustili. Navíc jsou zde rozdíly mezi „posvěť se jméno Tvé“ a „chléb náš vezdejší dej nám“. Navíc to „zbav nás zlého“ je jak prosba, tak i omluva a uznání chyby, že máme jiné priority (viz. Samuel: "židé chtějí krále"). Proto tvrzení, že Otčenáš = 7 proseb je nekvalitní. Je tam jedna proklamace, která není prosbou a má pro vyslyšení všech proseb rozhodující význam. Je to něco, co můžeme zatím nazvat prohlášením. Je to jasná "neprosba" - "jako i my odpouštíme našim viníkům". Není zde rozhodující formulovat označení viníka. První upozornění v latinském Otčenáši "ne nos inducas" je konjunktiv. Je to něco jiného než prosba, která je vyjádřená imperativem a který zde je jasně odlišný od konjunktivu. Slova "ne nos inducas" vyžadují doplnění, např. „que faciamus, ne nos inducas in tentationem“(při přepisu možné chyby, zpracovatel nezná latinu). Řadový věřící se např. vůbec nesetká s Ježíšovým výrokem: „Říkáte vidíme, proto váš hřích trvá". Často se setká s hříchem, který se vrací, ať se snaží sebevíce. Bude-li odříkávat slova: „Neuveď nás v pokušení“, nic se mu neobjasní. Pokud by však říkal danou prosbu jako: „Poraď, co mám dělat, abych se hříchu zbavil", je už věcí Ježíšovy zodpovědnosti, který říká: „Duch vám připomene", aby člověk byl naveden na nalezení problematiky "vidíme". Jakmile člověk nalezne tento problém, objeví problém slepoty. Má volbu se zastavit u vyřešení daného hříchu, ale může se zamyslet nad slepotou. Dokonce má zde možnost najít více problémů, slepoty, lepšího poznání Ježíšovy katecheze a tím růst. A toto je exusia každého věřícího, kterou ale nemusí využít a jde raději za Janem Křtitelem, v našem případě za representantem církve. Pak obě strany nesou svou zodpovědnost.

Když člověk říká slova: „Odpusť nám naše hříchy“, může být v některém z následujících stavů:

·        Ví o hříchu a je zde „odpusť“ s vědomím toho, co udělal

·        Neví o svých hříších, odříkává prázdná slova

·        Ví o svých hříších, ale nechce se napravit a modlitbu jen odříkává

·        Ví o některých svých hříších, lituje je, ale nechce si připustit hříchy, o kterých neví

·        Ví o některých svých hříších, lituje je a připouští možnost dalších neuvědomělých hříchů

·        Lituje své hříchy, ale je to lítost Jidášova. Takže slova „odpusť…“ mohou být subjektivně pociťována jako lítost, ale je to lítost nekvalitní.

 „Posvěť se jméno Tvé“ – že to je na začátku Otčenáše, zdá se, aby se lidé naučili Boha si vážit. Aby si uvědomovali, že něco jim může dát. Jenže, aby si lidé Boha vážili a jméno Boha bylo posvěceno, musí být lidem předložena pořádná výuka, pořádné, kvalitní  křesťanství s doklady. Když si budou lidé Boha vážit, budou vědět, že mohou dosáhnout toho, co slíbil, když budou o to usilovat. Musí o to samozřejmě stát. Lidé musí stát o Boha a pak ho mohou zvolit králem. A aby se Bůh stal králem (ne fiktivním), musíme splnit jeho vůli, jeho podmínky tak, jako to je to v případě kontaktu s hmotou. Tak jako je to v nebi, musíme plnit jeho vůli, aby to Boží království mohlo nastat a fungovat. Podmínkou posvěcení se Božího jména je také otevření se vůči Bohu a odložení všech předsudků a nesprávných názorů, které člověka blokují a imunizují.

„Přijď Království Tvé“ je prosba. Boží Království mi umožní radostný život, štěstí. Možnost splnění Ježíšových slibů, využití nabízeného vybavení. Boží vzkaz umožňuje člověku jednat určitým způsobem. Ale jsou tady druzí lidé, kteří mu mohou v tom překážet. „Přijď Království Tvé“ také znamená: „Bože chci znát celý tvůj vzkaz, chci podle něj jednat a dej mi také svobodu, abych mohl podle toho jednat a aby mi nikdo do toho nemluvil. Abych mohl mít Tebe jako vladaře rsp. Tvůj vzkaz (v nižší formě, nebo aby přišel Ježíš jako vladař, ve vyšší formě)“. Nižší forma Otčenáše je program člověka a vyšší forma je teokracie. „Bože, já chci realizovat ten Boží vzkaz“ znamená teokracii a svobodu jedince (typ Thyatíra). „Přijď Království Tvé“ také znamená, aby bylo dostatek věrozvěstců (viz. „Proste pána žně, aby poslal  dělníky na svou vinici…“). Souvisí to také s problematikou, že některé věci, které jsou v kompetenci lidí musí „vyřešit někdo z lidí“.

„Posvěť se jméno Tvé, Přijď Království Tvé, Buď vůle Tvá….“, závisí skutečně od toho, jestli my splníme Boží vůli. My, jako pozemšťané  máme prosit, aby ve světě docházelo k pořádnému hlásání Božího slova. Měli bychom chtít, aby Boží jméno bylo posvěceno, abychom stáli o Boží Království a lidé, aby chápali ten Boží vzkaz a plnili ho jako v nebi. Chci-li, aby Pán poslal dělníky, tak já se zase musím postarat o to, aby se lidé zamýšleli nad tím a dodržovali Boží vůli. Každý z nás to může udělat a tudíž „někdo z lidí“ to může udělat. Tady je i naše zodpovědnost o to pečování, aby se Boží slovo rozšířilo. Jiná věc je, koho Bůh povolal. Ale když jsem byl povolán, tak si to musím uvědomit. Povinností člověka je, aby se staral, aby Boží jméno bylo hlásáno. Ano, Bůh si vybírá koho chce. Musíme si uvědomit, že je to obrovská čest, že můžeme hlásat Boží slovo. „Vy proste Pána žně, aby poslal dostatečně lidí a aby byli dostatečně vybaveni, aby dobře hlásali to Boží slovo. Je to ve vašem zájmu.“ Toto si musíme uvědomovat. Je třeba prosit o dobré kněze, ale také je nutné umět toho dobrého kněze rozeznat a jít za ním. Čili je to povinnost všech lidí. Z tohoto lze odvodit, aby nemocní si žádali od svého faráře, aby si vyprosil dar uzdravování. A katolická víra tohle umožňuje. 

„Buď vůle Tvá, jako v nebi, tak i na zemi“. Zde je dobré si uvědomit,že jsem dostal touhu Boha  poznávat. „Prosím, pomoz mi moji touhu splnit.  Chci začít úplně od začátku s vědomím, že nejsem hoden Tě Bože ani oslovit. Prosím, dej se mi poznat, dej mi poznat svou vůli. Jestli nám nabízíš poznání sebe, chci to dotáhnout. Jsou tady lidé, kteří toho vědí v různých oblastech více než já a Ty Bože toho víš daleko více. Odpusť mi moje chyby, chci začít znova. Udělej prosím z Tvé strany a ukaž mi zase co je třeba z mé strany, abych Tě pochopil. Nechci se zastavit na půl cestě, chtěl bych Tě plně poznat, plně Ti rozumět“. Odstrašujícím příkladem nepochopení tohoto motivu je vyznání „Buď vůle Tvá“ na úmrtním oznámení. Podobně, když je člověku zle, hledá pomoc od Boha, modlí se o pomoc, uzdravení apod., ale když není vyslyšen a nechápe příčiny postihu, reaguje na to postojem typu "ať se děje vůle Boží", "obětuji to za duše v očistci", přijme doporučení církevního představitele "obětujte utrpení Bohu", nebo "Bůh ti dá něco lepšího, než jsi prosil", "Bůh má jiný plán" ap. Přitom se zapomíná na Ježíšovy sliby v Mk 16, na Ježíšův příkaz „uzdravujte nemocné, křiste mrtvé“, „o cokoliv poprosíte ve jménu mém, dostanete apod.“ Člověk by se měl zajímat, co je vůle Boží, ale tak, aby to chápal a ne odrecitoval poučku z katechismu. Když to bude chápat, tak může začít s Metanoia, aby splňoval podmínky pobytu v Božím Království a pak v nebi. Království Boží může začít až potom, co se bude plnit Boží vůle, až bude člověk splňovat podmínky. Člověk si musí připustit, že má psychické deformace a Boží Království nemůže být zahájeno na základě proklamací. To by brzy krachlo. Člověk by se měl snažit o pochopení (např. pomocí podobenství a modelů) jak vypadá pobyt v nebi. K tomu musí získat nové vybavení, případně rekonstruovat už dané vybavení (Metanoia) a dále ho rozvinout. Člověk se může rozvíjet nepřetržitě. Pro pobyt v nebi musí být člověk transformován a tudíž musí o tu transformaci stát.

Takže pozor, v tom Otčenáši je „buď vůle tvá, jako v nebi, tak i na zemi“. Každá ta věta v Otčenáši má nějaký význam a přesně vzato, nejsou všechno jenom prosby. Např. „Odpusť nám naše viny“ je prosba, ale „jako i my odpouštíme našim viníkům“ už není prosba, ale prohlášení: „Pane Bože, já jsem odpustil těm, kdo se proti mně provinili“. Co je to „posvěť se jméno tvé“?  Krásně je to vidět v latinském textu: „Sanctificetur nomen tuum“ = „Budiž Tvoje jméno posvěceno“, nebo „Ať tvoje království přijde“, „Ať tvá vůle je realizována i na zemi tak, jak je realizovaná v nebi“. Toto je něco, co bychom mohli nazvat prosbou o spolupráci. „Ano, Bože já chci, aby Tvé jméno bylo posvěceno a  Ty  mi pomoz k tomu, abych já Tvoje jméno posvětil. Jenže, kdo si dá práci, aby se takto nad Otčenášem zamyslel? A když se někdo chce pomodlit několik Otčenášů za sebou, tak už na tohle to nemá čas. V porovnání s Lk je u Mt ještě dodatek: „Neboť Tvé je království i moc i sláva na věky.“

„Chléb náš každodenní…“ – Člověk může dosáhnout úrovně, že sám rozmnoží chleby, jídlo (viz Eliáš, Elizeus, Mt 14,16 – „Nemusejí odcházet. Vy jim dejte najíst“. Než bude dosaženo a využito takové vybavení, člověk může žádat a dostat „nouzové“ řešení: mít dostatek potravy a dostatečný zdravotní stav …..

„Odpusť nám naše viny ….“ – Ježíš vyzývá k odpouštění. „Odpouštějte, jestliže neodpustíte, neodpustí vám Otec“. Zde je nutnost odpuštění, to je podmínka nejen odpuštění nám, ale i dle Mk 11 je to podmínka vyslyšení. V této souvislosti se ale zapomíná se na další slova: "…. jako i my odpouštíme naším viníkům". Tato slova věřící lidé často odříkají, ale neodpouštějí. Modlitby pak nejsou vyslyšeny. Je zde povinnost odpouštět. Zde nejde o mlčení k chybě, či fackám, nebo o „tichou domácnost“. Toto je důležitý příkaz, který je často špatně chápaný. Božím cílem a také mým je hlavně, abych já sám sebe pochopil a našel recepty na budování programu osobnosti a spouštění psychických procesů. Snáze se začíná řešením sporů (u dospělých), ale cílem, je naučit se jednat správně. Pouze na některých činnostech (jako např. matematika, fyzika, strojařina, elektrotechnika) lze najít svoje chyby a opravit je. Je mnoho různých chyb. Svědomí nám ukazuje pouze námi viděné chyby. Když nebudeme hledat jejich příčinu, přestane ukazovat. Poměrně snadno vidíme chyby na druhých, ale na sobě je nevidíme. Častokrát na obou stranách jsou stejné chyby, jenže při pohledu na druhého vidíme chyby, zatímco při pohledu na sebe jednak máme zdůvodnění pro svoje jednání, jednak nevnímáme svoje chyby. Jenže chyby jsou vnější projevy. Ve skutečnosti rozhodují vnitřní parametry povahy, vnitřní procesy v jednání. Chceme často opravit svoje jednání, které posuzujeme dle nějaké konvence, ať už společenské, nebo náboženské. V obou případech jde o soupis zakázaných činů, nebo o nařízené příkazy. Ty jsou popsány konkrétně, velmi podrobně. Nad tím bývá chiméra "správného jednání", velmi nadnesená a přitom nekonkrétní. Poctiví lidé často ztroskotají, protože nemohou se polepšit. Roli může hrát nesprávně vytčený cíl, jindy nesprávný postup úsilí o nápravu. Cílem člověka je sebepoznání, pochopení a ovládání vývoje osobnosti. Velkou roli hrají také vadné kroky, jako je změna motivace nebo násilné úsilí o změnu jednání nebo opravu povahy. Spor nebo nezdar vedou ke kritickému zamyšlení se nad sebou. Uvidím na sobě chyby a pak mohu najít jejich příčiny. Zde však nelze začít s odstraňováním chyb, protože je ve hře další generace chyb (řekněme "hlubších") a ty chyby jsou způsobeny "hlubšími" chybami psychického programu. Častokrát jsou tyto příčiny samy o sobě neškodné. Myslet si, že jsem udělal vše dobře, je chyba. Stejnou chybou je myslet si, že vše, co dělám je špatné. A "zlatá střední cesta" také není zlatá. Buď jsem skeptický, ztrácím zájem o věc, nebo jsem vůči své činnosti apatický. Proto je třeba zaujmout postoj: „Bože, já chci dělat věci dobře. Chci se naučit kontrolovat svou práci i sebe“. Čili při modlitbě ne jenom bezmyšlenkovitě říct: „Odpusť nám naše viny“, ale také: „Pomoz nám najít, abychom věděli, co máme dělat“, nebo lépe  řečeno, „co mám dělat já“, abych začal hýbat s tím, s čím bych měl?

„…jako i my odpouštíme naším viníkům“ První pohled, který nás může napadnout je: „Uhodí-li tě někdo na pravou tvář, nastav mu levou“. Další pohled: „Uteč bez vzteku, s vědomím svých chyb“, nebo „vyřeš spor“. Komplexní pohled vypadá: „Buď vůči druhému,  ako je Bůh vůči tobě. Buď ochoten odpustit. Postih musí být adekvátní a stejné formy“. Místo starozákonního „oko za oko“ je novozákonní přerušení kontaktu („budiž ti jako pohan a publikán“). "Zjevně vytkni chybu, ale nech si také vytknout chybu." S tím souvisí to „dělej druhému to, co chceš, aby druzí dělali tobě“ a také pochopení sebe a "zachovej se dle receptu pro posluchače" („zapři sám sebe“, „vezmi svůj kříž“.. nebo "vytrhni svůj stavros...").

„Neuveď nás v pokušení“. V evangeliu máme: „Pokušení musí přicházet, ale běda tomu…“ Souvisí to s naším růstem. Nerostu-li, nebo rostu pomalu a mohl bych růst rychleji, Bůh mne pobízí i přes pokušení, abych se nedostal do stavu spokojenosti sám se sebou. V této souvislosti je dobré prosit o to, aby mne Bůh pobízel, aby mne naváděl k získání větší citlivosti na připomínky, aby to pokušení nemuselo být moc „tvrdé“. 

„Zbav nás od zlého…“ Zde se může jednat o dvě věci: prosit o to, že chci jednat tak, abych dovedl předejít maléru, nebo už jsem byl postižen malérem a prosím o pomoc, abych pochopil příčinu maléru a dopad postihu minimalizoval. Při této prosbě je dobré znát problematiku postihů (viz příspěvek „Problematika postihů“). Je dobré prosit Boha o přitažení , o pomoc při vytváření pozitivní motivace, která mne bude k němu táhnout a ne tlačit přes nezdary, hříchy a nevyslyšené prosby (motivace pod psychickým tlakem). Desatero je soupis chyb, něco jako chybové hlášení. Víme dobře, že počítač bez hlášení chyb je „chudák“. Když budeme chtít chyby pouze napravit (negováním), často přijde nezdar, útlum, ztráta zájmu. Tento postup odstraňování chyb je nevhodný. Hlavní je sledovat příčiny těchto chyb v jednání a hledat chyby v psychickém programu. Pak je důležité vytvořit si správný psychický program.

Chceme, aby nás Bůh vyslyšel? Pak musíme brát jeho slova vážně a nesmíme si je přetvářet podle své podoby, podle svého vkusu, podle své chuti. A když se nám něco na Božím slově nelíbí, tak si to musíme přiznat a musíme se zamyslet nad tím, co vlastně říká Bůh a proč se nám to nelíbí. Abychom se dostali do stavu, že když Bůh něčemu říká, že je černé, tak abychom i my to jako černé viděli a ne pouze tomu říkali, že je to černé. To je rozhodující. Když se člověk modlí Otčenáš způsobem, jak se modlili židé, tak to už není modlitba Páně. Je to sled proseb, které jsou vyřčeny zcela civilně. To, co je prosba, musí být prosbou, ale to, co je prohlášení, musí být prohlášením. A to, co je oznámení plánu, že chci, aby Bože, Tvoje jméno bylo posvěceno, tak to musí mít zase tento charakter. A ne odříkávat dva, tři nebo deset Otčenášů za sebou. Jinak nutně kvalita ustupuje kvantitě.

Podívejme se na toto: „V Tebe věřím, v Tebe doufám, Tebe nejvýš miluji“. Vždyť to není pravda. Kdyby náš vztah k Bohu byl takový, tak to bychom byli světci jako Eliáš nebo Jan Křtitel. A právě ti největší světci si to netroufli Bohu říct. Eliáš např. říká: „Bože, prosím tě, nech mne, vždyť já nejsem o nic lepší, než ti lidé kolem.“ Neříká to proto, že by měl mindráky, ale proto, že se zamýšlel nad chybami lidí a zamýšlel se také nad sebou. Eliáš je světec č.1. V období Nového Zákona zatím jsme světce Eliášovského typu neměli. Ježíš říká: „Eliáš přijde a napraví všechno“. Ježíš tím myslí světce Eliášovského typu. Nesmíme si nalhávat svoji zbožnost. My jsme zvyklí vtěsnávat si Boha do těch našich představ. Máme i své představy o svatých. Vezměme např. případ sv. Terezičky. Prokousávala se problémy a ke konci života měla pochybnosti o víře (dle našich představ). Ve skutečnosti to bylo zrání světice. Přemýšlela, aby lépe pochopila Boha. Tak jako se hadi svlékají ze své kůže, tak i ona se „svlékala“ ze svých názorů (nesprávných) a předbíhala očistec. Odbývala si ho už  na zemi. Ona se připravovala na setkání s Bohem. Napsala to ve svém deníku. Jenže tohle se lidem nedostalo, protože její ctěná sestra, představená kláštera (rodná sestra) to považovala za pochybnosti ve víře a ten životopis upravila. A tohle se dostává i nám. Ten boj, ta krize, kterou se prokousávala, tak tím vlastně odkládala to nedostačující křesťanství, protože chtěla přejít na vyšší stupeň. Přechod z dočasného života do věčného,nemáme odzkoušený. Proč Terezička umřela tak mladá? Na to odpovídá Písmo Svaté také: „Spravedlivý, který nežije v dobrém prostředí umře dříve, aby ho to prostředí nestrhlo“. Bůh někdy musí odvolat toho, kdo je příliš silný na své okolí.

 

        Při odpuštění chyb musím počítat s tím, že musím chyby pochopit. Jistě, když jsem slepý, tak to není hřích, ale ty defekty mne brzdí (viz typy Smyrna, Filadelfie …). Při tom „neuvoď nás do pokušení“ si musíme dát pozor na to „vidíme“, musíme počítat se slepotou, s nutností detekovat slepotu. „Co mám dělat, abys nás Bože nemusel uvádět do pokušení?“ Musím také znát rozdíl mezi pokušením a pohoršením. Je to třeba upřesnit. Máme: „Běda světu pro pohoršení“. My se často nemůžeme z pohoršení dostat, nebo se mu yhnout a přitom „pohoršení je nutné“. Pokušení je navádění někoho v oblasti, kde to nemohu nařídit, kde to není moje kompetence. Ježíš pokouší, ďábel pokouší taky, ale jinak. Pohoršení je např. jednat nesprávným způsobem a ten druhý by se tím mohl dát strhnout. Kazatel, když bude hezky kázat a přitom bude jednat nesprávně, tak bude dělat ostudu obsahu toho svého kázání. Musíme počítat s tím, že v nás je kus farizeismu, slepoty, psychické deformace atd. a musíme si dát na tyto věci pozor. Eucharistie je víno a ne voda, nebo mléko. Nařídit abstinenci je nesmysl, nejen kvůli tomu, že by pak byla Eucharistie zakázaná. Ale i Eucharistie může být pro člověka pohoršením tím, že má nesprávné názory. Podobně velké nebezpečí je pýcha, když by se člověku „dařily“ zázraky. Ta pýcha by ho pak zablokovala. S tím je nutné počítat. My žijeme uprostřed celé řady pohoršení. A pohoršení mne může buď strhnout ke zlu, nebo mne může vyprovokovat ke správnému jednání. Mohu např. před ním utíkat, ale také si ho mohu redefinovat, abych vidět jeho nesmyslnost. Potom už nebude tak přitažlivé a mohu se naučit ho jednoduše utlumit. Člověk si např. zvykne usínat při rámusu městské dopravy, čili přestane to pohoršení vnímat (ale není možné tomu utéct). Proč je pohoršení nutné? Jednoduše také proto, že by mělo ve mě probouzet pozitivní postoj k té situaci. Jistě, nemohu mít pozitivní postoj vůči loupeži, ale musím vědět, že peníze nejsou všechno a že je třeba mít na ně správný pohled. Nebo, vadné sebevědomí je velké nebezpečí, ale já si mohu vytvořit nový typ sebevědomí, který mne bude k Bohu přitahovat a povede mne za Bohem. A ne potlačovat to, nebo vyhýbat se tomu, co nesprávné sebevědomí probouzí, ale reagovat na to tak, aby to probouzelo a prohlubovalo ve mne správné sebevědomí. Když se chlapovi líbí jiná žena, tak si má říct, že musí dořešit vztah ke své manželce. Když je ale svobodný, tak si může říct, že se musí naučit vybrat si dobrou partnerku. Ti, co se oddali panictví pro Boží Království (ne kněží) by si měli zase říct, že by je měl více přitahovat vztah vůči Bohu. Dokud ten vztah vůči Bohu není vybudovaný, tak je to připomínka: „Buduj vztah vůči Bohu“. Když je ale vybudovaný, tak si mohu říct, že jsem přepnul do starého myšlení („nerozumím nějaké věci, tak musím na to jít jinak…“). U té Eucharistie, pro alkoholika platí: „Koukej tu věc dořešit, jinak bys nemohl přijímat Eucharistii, krev Kristovu“. Zakázat si alkohol je v tomto případě nouzové řešení. Tohle musí být dořešeno tak, že musí být posílen vztah vůči Bohu, aby člověk nepřišel o krev Kristovu. Obecně vzato nemá smysl se pohoršení vystavovat. Ale jsou pohoršení, před kterýma člověk nemůže utéct a je nutné si vytvořit jeho redefinici a naučit se přepnout na jiný pohled (např. u sexu – „vždyť bych se stavěl na úroveň zvířete“, „mohu si to užít, ale nesmí to být pro mne dominantou“, „chci být Božím synem a ne jako zvíře, chci mít Ježíšův mozek a ne zvířecí“). Mírné pohoršení může být dobré jako trenažér s možností vytvoření imunizace a to ve formě redefinice, nebo probuzení silnějšího konkurenta. A nečekat, až bude příliš silné a neobstojím. To jsou věci, které se musí formulovat (jak ta redefinice, tak probuzení konkurenta), definovat, pak natrénovat, zafixovat a pak umět překlápět a dosáhnout toho tak daleko, aby to psychické překlopení nastalo automaticky. To překlopení je poměrně snadné, to se dá udělat. Na to pohoršení se mohu dívat tak, že s tím budu souhlasit, nebo budu před tím utíkat, nebo si uvědomím, že bych vlastně dělal ze sebe zvíře. Napřed si ale musím uvědomit, že když chci „neuveď nás do pokušení“, tak musím v první řadě odstranit farizeismus a teprve potom odstraňovat hříchy. Jak tohle řešit? To neznamená souhlasit s hříchy, ale každý hřích je znamením, že něco není v pořádku ve vztahu vůči Bohu. A s tím musím začít. Pakliže se budu jenom bránit vůči hříchu, tak se mohu bránit farizejským způsobem. A k tomu by nemělo dojít („celníci a nevěstky předejdou farizeje“). Nesmím „potlačovat celníka“ a ponechat si farizeje. Hrozí tady jedno velké nebezpečí a to zavírání očí, sebeklam, kdy si člověk říká „ano, já se bráním farizeismu“ a proto já tohle mohu dělat. Bez hříchu není nikdo. Je velmi nebezpečné si říkat, že na určité hříchy si budu dávat pozor a na jiné si pozor dávat nebudu. Důležitější je vyřešit vztah. Např. když by byl farizejsky myslící manžel manželce nevěrný, mohl by si říct, že už nebude nevěrný. Ale řešení to není. On si musí připomenout ten text – „Ježíš u farizeje“, kde farizej ho nepolíbil, ale ta nevěstka mu líbala nohy, farizej nenechal Ježíšovi umýt nohy, ale ona je umyla svými slzami, a komu je odpuštěno víc, ten je vděčnější. A ten manžel by si měl z tohoto případu vzít ten strategický postup.

Před rozdělením republiky, Slováci se chtěli osamostatnit, chtěli si vládnout sami, ale vůbec tam nebylo to „Bože, Ty nám vládni“. A dostali Mečiara. My v modlitbách odříkáváme slova a přitom podle slov nejednáme a modlitbu pokládáme za správnou. P. Bůh nás ovšem nevyslyší. My říkáme „přijď království tvé“ a de facto si chceme vládnout sami. Proto jsou tady ty nezdary. Lidé zavírají oči až oslepnou a přestanou to vidět. V případě utrpení, když jsem řekl jedné paní, že ji Bůh chce něco připomenout, tak mi řekla, že to obětuje za duše v očistci. Nebo ten případ, kdy jsem „přistihl“ paní, že nedělá, nedodržuje recept, který chtěla a který jsem ji dal, odpověděla mi, že to ale chce dělat. To je typická slepota. Bůh má být králem. Má být také učitelem. Jenže Církev vykládá něco jiného, než je v evangeliu. Např. byl problém Limbusu (nyní je to už staženo), je dvojí Vyznání víry. V jednom je „sestoupil do pekel“ a tím např. padá celý Limbus. Je to otázka slepoty, kdy my vlastně slepneme tím, že zavíráme oči před nepříjemnými věcmi. To spadá do toho „neuveď nás do pokušení a zbav nás od zlého“. V řeckém textu je „…neboť tvá je síla…“ a my máme „…neboť tvá je moc…“. Tady se jedná o vadný překlad. Máme také rozdíl v tom, co je to víra podle sv. Pavla a podle Ježíše (viz texty o víře). Nebo „věřte skutkům, abyste poznali…“ znamená „vyvoďte důsledky ze skutků, z toho, co vidíte“. Proto musí být nejdříve poznání a pak mohu vyvodit důsledky tak, jako to udělal setník z Kafarnaum, krvotoká žena a Syrofeničanka, kteří byli chváleni za víru. Oni to domysleli a pak podle toho jednali. Tohle je věřit. V případě nevyslyšené modlitby o uzdravení se stává, že si člověk řekne, že mu Bůh dá něco jiného, lepšího. A to je schize, protože by si měl říct: „A co když moje modlitba není správná a já jsem se modlil špatně?“ V případě nezdaru se musím zamyslet nad tím, proč to nejde a že jsem zřejmě nesplnil nějakou podmínku. A pak je třeba hledat příčiny, proč to nejde a ne vzdát boj. Musím také mít postoj, že nemám nárok na vyslyšení. A to také musím vyřešit. Je to otázka sporu s Bohem, jít do sporu s Bohem, abych vyslyšení dosáhl. Tak jako šel do sporu s Bohem Job. Čili je to jednak případ Job, ale také i Abraham (viz jeho smlouvání před zničením Sodomy). Podobné postoje je třeba zaujmout. „Bože, jak Ty se vůči mne stavíš? Jsi  se mnou spokojený? Když nejsem vyslyšený , tak musím hledat kontakt s Bohem. Při růstu kontaktu s Bohem vzrůstá také odolnost vůči zlu, vůči závislosti na druhých. Bůh mne nevyslyší, pokud nesplňuji jim stanovené podmínky.

          Analyzujme problematiku prosebné modlitby. Prosba musí být funkční, tj. musí přinést ovoce vyslyšení. Není-li vyslyšena, je to modlitba jalová a není to skutečná prosba. Než člověk začne prosit, měl by vědět: koho prosit, za co prosit, jak prosit, jaké podmínky musí splnit, jak vypadá prosba. Lidé častokrát ponechávají Bohu na rozhodnutí to, co by měli sami řešit. Když je člověk ve sporu s představitelem církve či hlasatelem, je nutné prosit Boha, ať mu pomůže. „Jestli se pletu já, ať poznám, že se pletu, co je pravda“. Čili člověk má možnost dořešit spor odvoláním se k Bohu. Člověk vyloučený lidmi se může odvolat k Bohu, ať pro ochranu (ta je dána jen typu Filadelfia), nebo pro vybavení, aby se mohl sám ubránit (typ Thyatíra). Pokud lidé jsou ve sporu, lze se dovolávat k Bohu o projasnění. Dokladem může být zdar, eventuálně přímá odpověď. Bůh se zastane, když je člověk dobrý. Když se nezastane, tak to může být tím, že „nestojí“ o mne, nebo mne postihuje, protože jsem typ Smyrna, nebo mne stimuluje k rozvoji. A abych přišel věci na kloub, tak se musím chovat jako „neodbytný přítel.“ V případě „neodbytného přítele“, aby mne Bůh stimuloval k maximálnímu rozvoji, tak se po určitou dobu tváří, že nechce vyslyšet a jakoby člověka odmítal. Ale pozor! Kompetenci „neodbytného přítele“ může mít kdokoliv, ale Bůh ji od člověka nevyžaduje.

Mezi nekompetentní prosby lze zařadit: „Odstraň z veřejného života pýchu a falešné sebevědomí“. Toto je vadná strategie. Chci-li mít správné sebevědomí, musím něco umět, musím si vytvořit dobré psychické programy a pak budu mít též dobré sebevědomí. Druhá věc je kontrola jednání, názoru člověka, já mohu mít vliv a být samostatný, nezávislý, takže mne nemůže nějaký nekvalitní člověk ohrozit. Nekompetentní je také prosba typu: „Dej nám náš stát, prezidenta…“. To souvisí s tím „chceme krále“, což je ekvivalentní tomu „nechceme tvoje království“. Výsledkem je „nevyslyším, máte krále“. Podobně, prosba: „Ať není velká kriminalita", nebude vyslyšena. Kdyby bylo pár jedinců, co mohou říci moruši: „Skoč do moře!“, pak likvidace kriminality je snadná. Takto je možné i trestat.  Čili, když budeme v takovýchto případech prosit, odpověď od Boha je: „Nevyslyším, máte krále“. Zde je  „nevyslyším, protože jste odmítli moje vybavení a chcete abych vám pomohl podle vašich představ“. Prosby a přímluvy při mši v naších kostelech se téměř vždy týkají věcí, které jsou v kompetenci člověka a přitom neprosíme o věci, které jsou v kompetenci Boha.

Je zřejmé, že modlitba by mne měla táhnout a není dobré, že se rozhoduji obnovovat rozhorlení. Když budu obnovovat rozhorlení, tak to znamená, že nejsem na to vnitřně připravený. Zavání to duchovním stresem, jako když si dávám povely, když se do něčeho nutím. Jednání člověka v tom duchovním slova smyslu je motivováno buď tím, že mne něco radostného táhne, nebo tím, že mne něco nepříjemného tlačí. Ideálem je samozřejmě ta motivace prvního typu. Když se jedná o lásku, tak mne musí bavit to, co dělám. Věci, ve kterých mám být „doma“, musím dělat s chutí a láskou. Musím mít odstraněné nejenom zábrany, ale také vybudovanou přitažlivou motivaci. Aby mne bavilo to, co dělá Ježíš. „Veliká je tvoje víra“ je odměna a já to mohu slyšet od Ježíše. Pakliže to chci slyšet od lidí, pak jsme u toho „děláte, aby vás lidé viděli“. Lidem musí jít o to, aby je Bůh pochválil a Ježíš dovede pochválit. To není kvůli ostatním lidem, ale kvůli člověku samotnému. Ta Ježíšova pochvala může jít dále , např. až k tomu „dejte vy jim najíst“. Člověk může dostat „další úkol“ chodit po vodě apod. Vznikala by radost z akce a úspěchu toho, co dělám. Takováto saturace z úspěchu není chyba, ale je naprosto v pořádku. Když se duchovní život tohoto vzdává, pak už je určitým způsobem zmrzačený a člověk bude dělat věci, aby ho lidé chválili anebo aby se sám před sebou chválil („já se postím, lidé mne nechválí a mne pochválí P. Bůh…). Člověk si pak nalhává, že bude Bohem pochválený. A to je např. ta "naše askese". Podle Janova evangelia, když budu něco dělat, tak by mi mělo záležet na tom, že Bůh mi dá odměnu a že nebude čekat „až potom“. I prestiž musí být zainteresována na úspěchu tak, aby nás neblokovala v rozvoji. Vadně konkretizovaná prestiž brzdí v rozvoji. Mluví se často o potlačování pýchy, ale to je vlastně „vykastrování“.

Při modlitbě je dobré si připomenout, nebo uvědomit základní postoj k Bohu, že jsem tvor, že nemám život sám od sebe, ale to, co mám, co jsem vyfasoval. Že jsou dary nižšího typu a že jsou mi nabízeny dary vyššího typu. Mám  vylepšený zvířecí mozek, ale některé jiné vybavení (smysly) mám horší než zvířata. Jenže já mohu dosáhnout na Ježíšovo vybavení. Jsem tvor Boží a být jako siamské dvojče Ježíše. Otec přes Ježíše  může ukazovat skutky i mně. A Otec, který se na mně dívá jako na siamské dvojče Ježíše, má radost z mého růstu. Sebevědomí člověka vychází jednak z úspěšnosti člověka, ale také z pohledu na sebe. Podle toho může mít člověk sebevědomí tvora se správným pohledem na svoje ego (zde platí zásada "kdo má, dostane přidáno…"), nebo sebevědomí samostatného, nezávislého jedince, který si myslí, že jeho ego je jeho majetkem, on sám je autorem sebe (což je sebevědomí zavržence). Proto je důležité, aby si člověk zachoval správný pohled na svoje ego. Sebevědomí správného typu vede k rozvoji, stimulem je zdar, ale i nezdar.

Závěrem je nutné upozornit také na to, že modlící by si měl být vědom toho, že je nutné dát do pořádku církev, aby pořádně hlásala evangelium. Ne, aby se modlila "jen" za zemřelé a nemocné, ale především, aby se modlila sama za sebe. Abychom dovedli křísit mrtvé a uzdravovat nemocné. Je to naše povinnost, my máme sloužit Bohu, my máme vydávat svědectví a skutky na oslavu Boha.

Problematika prosby

Prosba musí být funkční, tj. musí přinést ovoce vyslyšení. Není-li vyslyšena, modlitba je zřejmě jalová, není to skutečná prosba.         

Když je prosba reálná, pak by mělo dojít k vyslyšení. Nebo není a pak by člověk měl ustoupit.

a) Musí zde být představa možnosti a úspěchu prosby. Tudíž po uznání možnosti vyslyšení musí začít činnost stimulovaná úvahou o možnosti. Ale úvaha nezavazuje, tudíž i odpověď musí odpovídat prosbě, jejímu dosahu. Pán není povinen odpovědět. Když odpoví, bude to jen a jen jeho velkorysost. Toto platí pouze tehdy, když člověk sám splní všechny podmínky vyslyšení.

b) S velkou pravděpodobností by bylo pak možné očekávat nalezení odpovědi („Brzy, lehko“) jako je tomu i jinde ve vybavení.

c) Když se ozve odpověď, tak to mohou být dvě možnosti: zjevení přímé (např. jako zjevení první Mojžíšovi), nebo zjevení nepřímé (např. urim/tumim, nějaký dar).

d) I zde je možnost pro člověka napřed dostat potvrzení té možnosti o kontakt, eventuálně o projev lásky a sám pak už může prosit a vzbuzovat lásku a dělat skutky lásky.

e) Zde lze také postupovat dle dosaženého výsledku. Člověk předpokládá, že Ježíšova katecheze platí (nutná je láska), objevuje se zjevení, nebo doklad potvrzující zjevení. Pak má následovat prosba, tím uvědomování si, že Ježíšova katecheze platí. Důsledkem toho růstu je  dělání skutků a prosba o rozšíření kontaktu s Ježíšem, což dále motivuje jednání. Vyhledává také podmínky rozšíření kontaktu, protože to závisí na osobních parametrech člověka.

Příprava na Efezský typ. Napřed zřejmě dojde k potvrzení možnosti dosažení typu Efez a ještě předtím typu Thyatíra a stále častějšímu využívání darů. Např. člověk se učí chodit po vodě dokud to nejde bez problémů, tj. bezmyšlenkovitě. Pak rozšíří dary, jako „uzdravujte…“. Pokud dojde k nezdaru, musí hledat cestu k nalezení uzdravení dalších nemocí, na které člověk dosud nestačil. Dělání dalších zázraků. Elizeovské rozšíření – zázraky jen pro "zábavu". Pozor na sledování motivace při nezdaru, neúspěchu, ale také po zdaru, úspěchu. Pozor také na postoj vůči lidem, ať uzdraveným nebo odmítnutým. Je nutné vědět, koho uzdravit a koho odmítnout (dle Mt 18). Pozor na pocit nadnesenosti, nebo pozor na otroka, který splnil příkaz (viz. „služebníci neužiteční jsme“). Najít všechny podmínky chování před pokusem a po úspěchu.

f) Častější zjevení, odpovědi, nebo vyslyšení Boží. Soustavný trénink parametrů pro přechod do typu Efez (viz pulec, který má žábry, ale pomalu mu rostou plíce; občasné dýchání nad vodou, dokud plíce nemají dostatečnou kapacitu). Pozor, motivace musí být positivní.

g) Při vlastním růstu dokud člověk nemá dořešené věci, je třeba omezit kontakty s lidmi, kteří by ho sráželi dolu. Člověk sám musí jít na „poušť“. Tohle je nutné! Zde chtít někomu pomáhat znamená, že ve skutečnosti uškodí mnoha jiným, kteří pomoci potřebují více a sám sebe zahubí.

            Důležitý je Adresát prosby, tj. určení toho, kterého prosím. Podle toho, jak si já představuji Adresáta prosby, je určena účinnost prosby. Bude-li adresa prosby špatná, bude osud modlitby podobný osudu dopisu se špatnou adresou. Je sice možné, aby se dopis se špatným jménem dostal do rukou správného adresáta, ale to by znamenalo vždy snížení efektu prosby. To by bylo podobné členství v nesprávné církvi. Další určující faktory:

a) Pohled na Adresáta při prosbě. Ten je spravedlivý, milosrdný atd.

b) Pohled na svoje hříchy. Jsem hříšník a proto musím napřed odpustit těm, kdo mi ubližují. To může mít různý rozsah podle Mt 18. Nutně musím zastavit hříšné jednání. Musím být rozhodnut přestat hřešit v oblasti, kde na to stačím a být ochoten změnit svůj program, kde vím, jak na to. Zde je nutné upřesnění. O tom blíže v souboru „Problematikat hříchu“. Tam bude nutné upřesnit rozlišení hříchů lehkých a těžkých.

c) Pohled na svoje vědomé viny. Mám viny. To jsou vadné vlastnosti, které nejsou hříchem, ale někdy vyvolají hříchy. Ty nevidím, ale projevují se nekvalitním jednáním nebo hříchem. Proto "odpusť mi viny….".

d) Pohled na svoje nevědomé viny. Ty na sobě nevidím. Vidím je na druhých lidech. Na nich já vidím nekvalitní jednání a oni to nevidí. Proto mohu mít oprávněný závěr: „Buď jsou pokrytci, nebo slepci“. Kdyby byli pokrytci, tak by šlo o zamaskovaný hřích. Pokud jsou slepci, jde o jejich defekt, tj. vinu. Tu si mohli vyvolat defektním jednáním, nebo vadnou výchovou, nebo se narodili jako psychicky slepí. Pak o tom nevědí, ale mají vadné jednání a za to trpí (typ Smyrna). Mohu udělat oprávněný závěr: „Nemohu vyloučit, že já je mám také a nevím o tom“.

e) Moje nevědomé viny nemusím odstraňovat, ba dokonce nemohu odstraňovat, dokud o nich nevím. Ale stojí za to se nad jejich existencí zamyslet. Je to dokonce nutné a tím poroste ve mně schopnost vést s Bohem správný spor.

f) Pokud trpím, může to být vyvoláno hříchy. O těch mohu vědět. Proto je třeba je začít hledat, doplnit si poznání vůle Boží a sebe. Musím zde začít s nápravou. Zde není důvod ke sporu s Bohem. Pokud trpím, ale  nevidím hříchy, je moje utrpení způsobeno vinou, nebo je to signál k přechodu do vyšší soustavy (viz uzdravení slepého od narození). Je nutné jít do sporu s Bohem.

g) Spor člověka s Bohem je v některých situacích oprávněný. Např. ve světe je mnoho různých náboženství, které jsou různé a přitom monopolní jako např. křesťanství a islám. Nebo se tvrdí, že všechna náboženství jsou dílem Božím. Je zde mnoho rozporů, přitom většina náboženství požaduje důsledné zachovávání instrukcí. V tomto případě by byl člověk oprávněn zanechat náboženství. Ale v přírodě a v nás samých „nalézáme“ mnoho "chyb Tvůrce". Jak je to je možné? Že by Tvůrce měl "okno"? Slepá skvrna vypadá jako chyba, ale při analýze se ukáže její význam. Lze tedy předpokládat, že i ostatní "chyby" mají také význam. Nevidíme sice hned proč, ale něco to chce říci. Tudíž spor: udělal jsem chybu, nevidím, hledání mého řešení.

h) Spor s Bohem je výhodný. Ježíšova katecheze vyzývá člověka v Lk 18,1-8. Podobně je nutný spor člověka s Nejvyšším, pokud se jeví nedůsledný k trpícímu, nebo jako nespravedlivý k trpícímu, nebo proto, že nemáme doklady o správné konfesi.

ch) Kdo odloží spor, protože si říká, že "Bůh je dobrý", setrvává na nižší úrovni a snižuje si strop. Při setkání s Bohem vzniká saturace radosti z kontaktu a tudíž stagnace.

i) Ten, kdo chce růst, musí jít do sporu s Bohem. Sporem se vynoří překážky a pak je možná analýza příčin a pak odstranění příčin. I když člověk ten spor nevyhraje, nalezením a analýzou příčin a vlastních chyb se posouvá výš.

            Současně je nutná kritičnost prosícího během sporu. Pokud se prosící domnívá, že vidí během sporu Adresátův nekvalitní postup, musí se ozvat (viz. „Vdova vůči soudci“, ale pozor,  Bohu nelze nafackovat, ale lze jej obvinit). Kdyby se prosící bál ozvat, protože se domnívá, že nemůže Boha kárat za nekvalitní přístup, bylo by to způsobeno nekvalitním pochopením Boha a tak by setrval na svým nekvalitním postoji nadále a přestal by to vnímat. Bůh to připouští, ale člověk si tím snižuje strop vývoje.

            Omluvu za dosavadní nekvalitní jednání v oblasti náboženství  by bylo možné adresovat Bohu Otci a Ježíši.