Lítost, Jidášova lítost

          Myslím, že velkou roli hraje to, jakého typu má člověk lítost. Nestačí hříchy jenom litovat. Jidáš po lítosti, šel spáchat sebevraždu. On té lítosti neporozuměl. V běžném životě lze poctivého člověka možné rozeznat hned. Jiná otázka ale je, jak se ten člověk bude vyvíjet, jakou bude mít prognózu. Ježíš si Jidáše rozhodně nebral kvůli tomu, aby ho měl kdo zradit. To ne. Je ale nutné se nad Jidášem zamyslet. Ježíš mu dává pokladnu. Jidáš z ní bere do vlastní kapsy a Ježíš mu pokladnu nechává. Je dobré se nad tím zamyslet z hlediska daru. Je dobré si uvědomit a je to docela možné, že Jidáš občas ukradl a sliboval si, že to vícekrát neudělá. Je velice pravděpodobné, že u Jidáše nebylo Metanoia. Litoval jednání, ale nebyl ochoten sám na sobě pracovat. Zdá se, že tohle je problematika Jidášovy lítosti, kdy on ten hřích bere jako něco, co musí odstranit. Na konci, když Ježíše zradil, jde vracet peníze. Říká: „Zabil jsem spravedlivého“. Oni mu na to: „Jó kamaráde, to jsi si měl rozmyslet“ a on pak jde a spáchá sebevraždu. Je třeba tu problematiku Jidáše pochopit. Nelze vyloučit, že když mu dal Ježíš tu pokladnu a on si z ní něco vzal, tak si zřejmě řekl: „Musím si dát pozor. Já už to neudělám.“ Řešení nevězí v tom „já už to neudělám“, ale v tom, že člověk uzná hřích, defekt, jako projev vadné povahy, která nemá správný vztah vůči Bohu, nebo bližnímu a podle toho jedná scestně. To jsou důsledky vadného jednání a vadné koncepce. A proto jde za Ježíšem, aby mu poradil jak na to. Druhý aspekt se týká hříchů, do kterých se člověk dostává, abych tak řekl, „proti své vůli“. Sem patří např. vrozená homosexualita, kdy na takového člověka platí: „Nestál o správné poznání Boha a proto Bůh jej vydal“. Tady jde o signál toho, že člověk neuznává hříchy. Jiný hřích je vlastně důsledek špatného jednání. Špatně přemýšlí a pak špatně jedná a to vadné použije přitom při úvaze o tom, co bude dělat.

          Velikou roli u Jidáše hraje, že člověk lituje toho, že nejednal správně a přitom si myslí, že je dobrý. Hříchem se cítí zahanbený a říká si, že to musí napravit. Nelze vyloučit, že ta Jidášova lítost vede ke hříchu proti Duchu Svatému. Bude nutné rozlišit lítost obyčejnou a lítost Jidášovou. Ta obyčejná vede k tomu, že buď se člověk z toho vymaní nebo celé to křesťanství nechá být atd. Tedy Ježíš dává Jidášovi pokladnu a on si z ní něco vezme a on si pak řekne: „Já už to neudělám“. Výsledek je, že se z toho oklepe a udělá to znova. Správné jednání by bylo: „Kradu, jednám nereálně, zajdu k Ježíšovi, aby mi řekl, co s tím mám dělat. Moje povaha je vadná“. Jidáš ale vychází z představy, že může jednat správně, když si dá pozor a necítí potřebu opravit stávající povahu, ale chce stávající povaze poručit, dát si příkaz ke správnému jednání. Je velmi pravděpodobné, že člověk, který dělá chyby a nemůže se z toho hnout, že má právě tu Jidášovou lítost. Prostě si slibuje, místo toho, aby si uvědomil, že každý hřích je důsledkem špatného chápání („říkáte vidíme a proto váš hřích trvá“). Při opakovaných hříších by si člověk měl říct: „Pozor, tady někde je chyba“. A buď tu chybu vidí, nebo o pomoc při nalezení té chyby musí prosit. Ježíš je ochoten pomoci, ale člověk musí jít za ním jako někdo, kdo chce se svými chybami pohnout. A že si je vědom, že jeho jednání vyplývá z vadného psychického programu, nebo že je jeho základní vybavení deformováno (jako u homosexuála, který si řekne, že vyrostl scestně, protože správně nepřemýšlí). Tím spíše, když člověk má představu uznání sebe sama a shání nějaký úspěch, aby si dokázal, že je dobrý atd. Tak se dostane do pocitu „já jsem dobrý“ a nepotřebuje se sebou hýbat. Zdá se, že u Jidáše hraje roli i to, že vychází z toho „děláte, aby vás lidé chválili“ a když ho lidé nechválí, tak je nespokojený. Z toho pak dojde ke svému typu „lítosti“, aby si získal úctu mezi lidmi. Nelze vyloučit, že tato jeho lítost je spjata s tím, že po hříchu si říká: „To jsem neměl dělat“. Vychází z toho, že je dobrý a že musí opravit své jednání („Co by si pak lidé o něm mysleli“). Chce mít u lidí dobrou pozici a pověst. Kdežto správné je zamyslet se nad tím, že moje jednání je důsledkem životní koncepce a že musím opravit tu koncepci, tu filosofii života. To je jeden z aspektů. Druhý je, že člověk nebere Boha vážně, že nesoudí náležitě o Bohu. A také to  „říkáte vidíme a proto váš hřích trvá“. Vypadá to tak, že to „vidíme“ je to nejdůležitější a s tím je nutné něco dělat. Pak jít do prosíku takový, jaký jsem a ne slibovat, že už to neudělám.

            Člověk by měl mít na paměti, aby nepodceňoval možného Boha. Být o Bohu přesvědčený a přitom nemít správné názory. Člověče, „uznej skutečnosti“ („Věřte pravdě a pravda vás osvobodí“) a pak začneš hodnotit sám sebe správně. Když ale člověk nebude uznávat skutečnost, výsledkem bude, že sám sebe začne špatně vidět. Když uzná skutečnost, začne mít zdravou sebedůvěru. Když ale chce mít respekt, skutečnou sebedůvěru ztratí. Začne si nalhávat a bude mít falešnou sebedůvěru. Když se v minulosti kladl důraz na nacionalismus, národy se nevyhnuly válkám, dokonce mezi křesťany, protože vycházely, z vadné báze. Oni tu chybu neviděly a myslely si, že jejich jednání bylo správné. Člověk se snažil a subjektivně tam hříchy nebyly. Jiná věc by byla, když by člověk jednal proti svému svědomí a přitom by byla báze správná. Možná, že tady jde o daleko horší hříchy. Dalo by se tedy říct, že je tady báze a otázka pohledu na tu bázi. Otázka nacionální (báze) se pokládá za správnou a přitom správná není. Když je báze dobrá a zpracování báze je dobré, pak vše je v pořádku a žádný hřích tady není. Pak zde hraje jemnější roli to, jak tu bázi využiji.