Je otázka Božího Království tak nějak tabu, nebo je to pouze nechuť o ní diskutovat?

Pohled na reálnost uskutečnění pozemského Božího Království se liší nejen pro různé křesťanské denominace, ale také uvnitř jedné např. katolické. V okruhu svých známých a přátel pozoruji určitou nechuť o tom diskutovat, přestože jsou to poctiví věřící lidé, kteří Bibli čtou. Pokud se ale člověk tou problematikou nebude zabývat, tak snadno se u něho vyvine klamný postoj typu: „Já to mám vyřešené“. K ujasnění si problematiky je nutné si vyhledat všechny texty Starého a Nového Zákona mající vztah k otázce Božího Království a zamýšlet se nad nimi v souvislostech. Na jedné přednášce našeho významného představitele charismatického hnutí jsem ve vztahu k textu Sk 1,6-7 dokonce slyšel, že by  nechtěl, aby se ve vztahu k Ježíši dopustil takového faux pas, jako se to stalo apoštolům. Když ale domyslím předchozí verš Sk 1,3, tak už to takové faux pas nemusí být. Nejsem teolog, ale přírodovědec a v tomto příspěvku se pokouším nabídnout pohled z jiného úhlu. Na základě  zkušenosti z (občas) neúspěšného experimentu jsem si položil otázku: „Proč tomu tak je, když hodně textů mluví o možnosti pozemského Božího Království?“ Uvedu několik častých argumentů proti, které samozřejmě nemusí být vyčerpávající.

·        Pokud byly v minulosti pokusy o uskutečnění Božího Království, tak byly neúspěšné. Problém ale je, že to, co se doposud nepodařilo, nemusí být ještě nesmysl, pokud to není jasně zdůvodněné jako v případě perpetum mobile. To by neexistovaly žádné vynálezy.  

·        Je zřejmé, že mnohé modlitby o uskutečnění Božího Království, pokud byly, nebyly vyslyšeny. Otázkou je, zda-li to byly modlitby dle Ježíšovy rady, jako např. modlitby ve jménu Ježíše Krista. Je také otázka, zda-li neúspěch takových modliteb byl analyzován. To je věc velice běžná, že příčiny nevyslyšení modlitby člověk neanalyzuje. V Jan 16,23-24 Ježíš říká: „Amen, amen říkám vám, že o cokoli byste poprosili Otce v mém jménu, to vám dá. Až dosud jste v mém jménu o nic neprosili. Proste a přijměte, aby vaše radost byla úplná“. V této souvislosti, při analýze nevyslyšených modliteb lze na Petrovi, ale také v případě jiných textů evangelia ukázat, že jsou věci, které jsou výlučně v kompetenci člověka a věci výlučně v kompetenci Boha. Modlíme-li se za věci, které jsou výlučně v kompetenci člověka, tak logicky vzato modlitba nebude vyslyšena. Pokud bude člověk poctivý, přizná si to. Nebo si bude nalhávat a může si to zdůvodnit např. tím, že P. Bůh potřebuje jeho modlitbu pro někoho jiného. Velice často to lze pozorovat v případě přímluv a proseb během mše svaté.

·        Člověk převezme interpretaci nějaké autority a myslí si, že to má vyřešené. Jenže autority oficiálně neříkají, že nerozumí pořádně Ježíšovi. Dokladem toho jsou stovky křesťanských církví. Ale pochopení Ježíšovi katecheze je jedna z podmínek, aby byl s námi Bůh spokojen. Ježíš řekl: „Miluje mne ten, kdo zachovává moje slovo“ a logicky vzato ho mohu pořádně zachovávat tehdy, pokud mu dobře rozumím. V mnoha případech nerozuměl Ježíšovi ani apoštol Petr, nebo miláček Páně Jan a která z autorit si troufne říct, že je na tom lépe než apoštol Petr nebo Jan?

·        Z různých důvodů (nevědomost, neochota se změnit apod.) se člověk o Boží Království nezajímá, nebo o něj neusiluje. Pak je jenom logické, že mu jej Bůh nedá, protože respektuje jeho svobodu.

·        Častým argumentem je Ježíšův výrok: „Království Boží je ve vás“. Tento výrok je pravdivý, ale vzhledem k tomu, že v Bibli máme i jiné výroky, nabízí se řešení, že Boží Království může mít určité úrovně a přitom jedna z forem právě je: „Království Boží je ve vás“. To znamená v duši člověka, člověk má posvěcující milost atd. Uvedený výrok se také často překládá jako: „Království Boží je mezi vámi“. To platí také. Např. pro učedníky, je-li Ježíš reálně přítomen, tak jim nic nechybí, jsou plně ochráněni, žádné nemoci ani hlad jim nehrozí. Tento překlad také podporuje verš Jan 14,23. Další formou by mohlo být slíbené Boží Království a pak také po smrti v nebi. Při důsledném čtení Bible najdeme, že Bible připouští např. různé úrovně víry, různé úrovně křesťanství. Víra je v obecném slova smyslu typ přesvědčení o určitém faktu. Dle evangelia vznik přesvědčení a potvrzení může mít několik forem a úrovní: „Vy jste byli poslali k Janovi a on svědectví vydal pravdě. Ale já nepřijímám svědectví od člověka, ale toto pravím, abyste vy byli spaseni“ (Jn 5,33-34). Zde se jedná o víru kvůli autoritě potvrzené Bohem. Jenže tehdy byla jedna „církev“ a dnes jich máme stovky. Další přesvědčení vychází z toho, že člověk může sám od sebe rozeznat dle Ježíšova výroku: „Jak to, že sami od sebe nerozeznáte?“. Je to zejména ve věcech, které platí tak jako tak. Jiný typ víry je v případě: „Otec ukazuje Synovi skutky…“ (Jn 10,37-38). Ježíš zase ukazuje skutky člověku. Člověk se naučí sám dělat skutky a objeví nauku (dle schématu hypotéza – pokus – poznatek je ověřen). Člověk nebere bezmyšlenkovitě Ježíšovu nauku, ale uznává to, co sám vidí, sám začne hledat a dojde ke stejným poznatkům, jaké řekl Ježíš, nebo si je ověří. Další typ přesvědčení vidíme na případech, kdy Ježíš odpouští hříchy. To na člověku není vidět, alespoň ne běžným pohledem. A tak jako důkaz, že to má právo dělat, uzdravuje nemocného na lůžku (Mt 9,1-6, Mk 2,1-11, Lk 5,18-25). Tím se Ježíš legitimuje. Pak by mohlo být přesvědčení typu, které je vrozené, něco jako migrační pud ptáků. Tomu by odpovídalo to, že „víra je dar“. To ale Ježíš vůbec neřekl. Naopak za vzor nám dává postoj setníka z Kafarnaum (Mt 8, 5-10), krvotoké ženy (Mt 9, 20-22) a Kananejky (Mt 15, 28), kteří byli za víru od něho chváleni. Dalo by se také ještě říct o přesvědčení vytvořeném. Sem lze zařadit naději, strach z nepřijetí, např. přesvědčení ze strachu před „odchodem“ ze světa.

·        Další příčinou může být to, že člověk čte Bibli, tak nějak filtrovaně, na bázi dříve získaných vědomostí a neuvědomuje si, že ty dřívější vědomosti mohou být nekvalitní. Čtení Bible je věc, která vyžaduje, aby měl člověk v pořádku myšlení, ale ne dle naších představ, ale dle Ježíšových. To je také důvod, kdy hned v prvních kázáních Jan Křtitel, Ježíš a také apoštolové vyslání před Ježíšovými kázáními vyzývali lidi udělat Metanoia. Problém ale je, že dnes my Metanoia hlásáme, ale nevíme pořádně jak se dělá. Někdo to ztotožňuje s půstem, s množením modliteb, charitou apod., což má svůj smysl, ale není to změna smýšlení, není to Metanoia dle Ježíše. Zde bych jako pomocný příklad uvedl zkušenosti mnoha přírodovědců, kteří by v oblasti tvůrčí práce neudělali nic, kdyby si neprodělali své odborné Metania.

·        Evangelista Matouš mluví o nebeském Království, ostatní evangelisté o Božím Království a přitom v mnoha případech se jedná původně o identické Ježíšovy výroky. Člověk, kterému to tak říkajíc nevrtá v hlavě, může mít tendenci to vše odsunout na dobu po smrti. Zde se mi nabízí myšlenka mého duchovního průvodce B. Bílého, že je nutné s pomocí Ducha Svatého provést rekonstrukci Ježíšovy katecheze „orazítkovanou“ Bohem. Někomu se to může zdát divné, ale nemá-li osobní zkušenost s vedením pod vlivem Ducha Svatého, těžko to pochopí.

·        Často se argumentuje tím, chyba židů byla v tom, že čekali pozemské království. Jenže chyba židů byla ale v tom, že při čtení vynechali výstražné partie z Mojžíše a proroků (viz např. „Kdybyste věřili Mojžíšovi, věřili byste i mně, neboť on psal o mně“ - Jan 5,46). Kdyby si většina židů řekla: „Ježíš z Nazareta vyzývá, že čteme špatně Mojžíše a proroky, musíme se nad tím zamyslet“, možná  by stál Jeruzalémský chrám dodnes (viz. Mt 23,37-38, Lk 20,41-44, Mt 24,2, Mk 13,2) . Proč mohou dodnes stát pyramidy a stále se ještě nacházejí poklady? Proč by nemohl zůstat stát Jeruzalémský chrám? Bylo předpovězeno, že bude Šalamounův chrám zničen a byl zničen. Bylo předpovězeno, že židé budou zavlečeni do zajetí a byli v zajetí. Bylo předpovězeno, že se dostanou ze zajetí ven a dostali se ven. Když se tedy v dějinách židovského národa uplatnily jak výhružky, tak radostné sliby, proč bychom my měli Ježíšovy sliby opomíjet? Ono to ale tehdy bylo vázáno na změnu. A velmi pravděpodobnou naší chybou je to,  že my se nechceme měnit, že nechceme zrevidovat svůj přístup. Chyba je v tom, že se považujeme za dobré a proto se nám zdá, že Bůh neplní ty svoje sliby a že to splní až po smrti. Židé čekali Boží Království (v doslovném slova smyslu) s tím, že vypustili nepříjemné pasáže. Jsme ochotni si připustit, že podobných chyb jsme se mohli my také dopustit a že jsme si význam Bible upravili? Skutečnost, že máme stovky křesťanských církví,by nám měla být výstrahou.

·        Ježíšovy sliby člověk nebere vážně. Příčin může být několik. Problematika charismat byla mnoho staletí opomíjená a člověk si zvykl, že „vymizely“. Člověk čte o nich v Bibli a vůbec se nad nimi nepozastaví (psychická slepota), zda-li to není pro něho výzva. Nebo, člověk důvěřuje nějaké autoritě, která je opomíjí. To vše ale souvisí s úrovni víry člověka.       

Na druhé straně, pokusím se uvést několik opačných argumentů (samozřejmě, že u proroků, zejména Izajáše a v Novém Zákoně jich najdeme daleko víc) ve prospěch možného uskutečnění Božího Království, o kterých se moc nemluví, i když se o nich ví.

·        V první řadě je nutné si uvědomit, že problém uskutečnění Božího Království není žádná novota. Jiný název pro Boží Království je teokracie. K tomu je ale nutné mít přesnou představu teokracie, kterou si lidé často zaměňují s klerokracii, nebo s monarchii. Starý Zákon není zákonem, jak jsme zvyklí si myslet, není ani závětí, ale byl uzavřen jako smlouva (např. Lk 22,20). Dle Knihy soudců, židé měli určitou formu Božího Království, kde Bůh byl jejich králem se všemi právy a povinnostmi. Prvotní politická forma Izraele je určena smlouvou. Bůh se nestýkal se všemi lidmi, ale vybíral si lidi, soudce, kteří „vládli“ v zastoupení Boha. Ti řešili spory, řešili nezvyklé situace, vedli dokonce války. Jenže židé chtěli pozemského krále a dali Bohu tak říkajíc "padáka" (1Sam 8,1-22: "Neodmítají tebe, ale mne …..Řekni jim...budete úpět, nevyslyším. Máte krále“.) Bůh to přijal. Snažil se jim ještě vybrat za krále kvalitního člověka, ale většinou to kralování lidí nedopadlo dobře.

·        Bůh nabízí v 5M 30 možnost klidu, spokojenosti a respektu u ostatních národů: „Když nebudeš plnit, rozptýlí tě Bůh. Když se obrátíš a začneš plnit, Bůh tě shromáždí, rozmnoží, zavede zpět atd.“. Nakonec „obřeže srdce“ (5M 28). S tím souvisí úspěšnost výrobní, ekonomická a vojenská, což je vlastně blahobyt, mír, politická svoboda. Izajáš mluví také o odstranění "závoje" (roušky) a dlouhověkosti. O Božím Království  jako státním útvaru hovoří už proroci. Všimněme si také, že mnoho slibů z Izajáše, dříve nemyslitelných, se v nedávné době začalo plnit. Začalo odzbrojení, jenže se to zastavilo. Židé mají svůj stát Izrael (viz. „podruhé shromáždím svůj lid…“), který ale stále není v bezpečí a je silně ohrožen. Je pravděpodobné, že to čeká na kvalitní křesťanství a na „Eliáše opravitele“ (Mt 17,11). V Ř 11 je: „Až se pohané obrátí, obrátí se pak i židé.“ Zřejmě pohanokřesťané musí židům zprostředkovat pořádné křesťanství a ne polovičaté.

·        Problematika charismat byla po mnoho staletí jaksi opomíjená, dokud se neobjevilo letniční hnutí. Přitom charismata by měly být poměrně běžným vybavením pořádných křesťanů (viz prvotní církev ze Skutků Apoštolských). Bohužel, dnes je slovo charisma devalvováno a kdekdo je nazýván charismatickým typem. Umíme si představit, jaká by to byla změna životního standardu, kdybychom dle Ježíšova příkazu uměli uzdravovat nemocné a křísit mrtvé? Je zapotřebí, aby lidé měli hlad, aby byli nemocní? Jenže my jsme se „vzdali“ charismat, daru uzdravování, daru rozmnožování chlebů. Víme, že Ježíš za to apoštolům vynadal, když selhali. Kdybychom měli charismata, tak by situace vypadala zcela jinak. Jenže my jsme se jich vzdali, jako bychom je nepotřebovali. Přitom Ježíš říká: „Je třeba dělat skutky. V tom je oslaven Otec, že přinášíte mnoho užitku (Jan 15,8). Kdo věří ve mne, bude dělat ještě větší skutky než já…“. Nebo: „Svědčím-li sám o sobě, mé svědectví není právoplatné…“ My jsme si zvykli věřit kvůli autoritě, ale Ježíš řekl: „Nečiním-li skutky svého Otce, nevěřte mi“ (Jan 10,37).

·        Uskutečnění Božího Království může být podmíněno splněním podmínek, které nedodržujeme, nerespektujeme, nebo je zatím neznáme. Podobná je moje zkušenost z neúspěšného experimentu. Pokud jsou ve hře podmínky a nehledáme je, nemůžeme nic najít. Pokud nestojíme o Boží Království, je jenom přirozené, že nám ho Bůh nedá.

·        Moje zkušenost je, že věřící sestry a bratři sice znají dopisy sedmi církvím ze Zj 2-3, ale nevěnují jim patřičnou pozornost. Při pozorném čtení člověka zarazí hned několik věcí. Např. Smyrně je předpovězeno, že bude trpět a na druhé straně Filadelfia bude ušetřena „zkoušky, která má přijít na celý svět“. Thyatíra (ti, kteří se nenechali strhnout Jezabel a nepoznali hlubokosti satanovi), pokud zvítězí a zachová skutky až do konce, dostane moc nad národy a bude je „pást“ železným prutem. Efez, pokud zvítězí, může jíst ze stromu života, který je uprostřed ráje. Vidíme, že tyto církevní obce jsou chváleny a když vytrvají a zvítězí, je jim předpovězen různý osud. Každý list končí výzvou "všem církvím". Tudíž každá z denominací a křesťanských společenství se může "najít", sama sebe identifikovat dle parametrů, najít svoji diagnózu nebo prognózu. Proč tomu tak je, si myslím, zaslouží kvalitní analýzu. Porovnáním těchto listů vyjde, že velkou roli hraje pochopení a dodržení Ježíšovy nauky a v případě Filadelfie je to zvlášť zdůrazněno, umět rozlišit falešné proroky a láska. Efezská obec je svými kvalitami na špičkové úrovni a kvůli nedostatku lásky jí hrozí degradace („posunu tvým svícnem“). Domnívám se, že pro vznik Božího Království musí být církevní společenství, alespoň na úrovni Thyatíra; spíše Efez.

·        Jedna z  věcí, kterou považuji ze své praxe a zkušenosti za klíčovou je, jak zacházím s nabídnutou informací. S tím také souvisí i Izajášova výstraha (Iz 6,9-10). Krásně je to Ježíšem podáno v podobenství o rozsévači. O jeho důležitosti svědčí to, že když se učedníci ptají na výklad, Ježíš jim říká: „Vy to podobenství nechápete? Jak tedy porozumíte všem podobenstvím?“ (Mk 4,13).  S pochopením textů Bible úzce souvisí problematika psychické slepoty. V Církvi a v teologii se na rozdíl od přírodních věd se slepotou prakticky nepočítá a právě při interpretaci Bible a pochopení Ježíše (a on sám důrazně na slepotu upozorňuje a za slepotu může být „běda“) je nutné s ní počítat.

·        O Božím Království se mluví také v Zj 20,4-6 jako o 1000-letém království a že satan bude spoután. To znamená, že by mělo trvat dlouho. Pokud by to někdo chtěl ztotožnit s dobou křesťanství, těžko by asi zdůvodnil, že satan je v dnešní době spoután. Když budou ale věřící mít víru jako zrno hořčičné a budou dostatečně vybaveni (viz. „řeknete hoře/fíkovníku ´zvedni se a vrhni se do moře´….“, „kdyby co jedovatého pili nic se jim nestane…“, „uzdravujte nemocné, křiste mrtvé…“, „o cokoli budete prosit v mém jménu…“ atd.), není pro ně problémem se spojit. I když jich bude málo, nikdo je nemůže přemoci, nikdo nemůže ublížit ani jednomu. Ježíš se také bránil. V Nazaretu jej chtěli shodit ze skály a Ježíš nemusel utíkat. Když přišli Ježíše v Getsemanské zahradě zatknout (Jn 18), Ježíš jim odpovídá: „…já to jsem“ a všichni padají na zem. Ježíš pak říká apoštolům, aby odešli. Pavlův oponent na jeho příkaz oslepl. Vzpomeňme si, jak se Eliáš dovedl bránit. Takže i málo lidí s dostatečnou vírou se může ubránit. A bylo by nesmyslné, kdyby se nespojili. Má-li Boží Království trvat dlouho a satan být spoután, musí být také vyřešená otázka jeho udržitelnosti, aby nedošlo k degradaci.

·        Jako další pádný argument uvádím přání z Otčenáše : "Přijď království tvé. Buď vůle tvá jako v nebi tak i na zemi". Stačí se nad tím zamyslet, o jaké království se jedná. Má li být Boží vůle na zemi taková, jako v nebi, pak to také vylučuje jakýkoli nedostatek, trápení, zajišťuje ochranu vůči vnějšímu nepříteli atd.

.Je vidět, že otázek kolem možného Božího Království, které je nutné vyřešit a zodpovědět, je hodně. Závěrem bych chtěl dodat, že dar jazyků, dosud poměrně často dán členům modlitebních společenství, nestačí na řešení současného stavu ve světě. Sv. Pavel vyzývá, abychom usilovali o dary vyššího typu. Situace dnes je podobná tomu varování z Jan 5,14: „Nehřeš, aby se ti nepřihodilo něco horšího“. Nad otázkou nevyslyšených modliteb by se člověk měl zamýšlet bez výmluv a kličkování. Zpětné vazby, které jsou naprosto běžné v profánním životě, nejsou u křesťanů běžné ve vztahu vůči Bohu. Ježíš říká, že je třeba hledat na prvním místě Boží Království a ostatní nám bude přidáno (Lk 12,31). Proto je nutné mít jasno, jak to vlastně s tím Božím Královstvím je a pak případně vyhovět všem jeho podmínkám. Jinak, podobně tomu, co měl Samuel vyřídit lidu („Budete se modlit, nevyslyším. Máte krále“) může platit pro nás: „Neděláte pokání, neopravujete myšlení, nevyslyším“. Vyloučit to nelze. Myslím, že těch nevyslyšených modliteb už bylo opravdu hodně.

Inspirován poznámkami pražského kněze B. Bílého (1921-2002) připravil Pavol Mikula