Tvůrce

Tvůrce a problematika vztahu vůči Bohu

Dle poznámek pražského kněze B. Bílého (22.9.1921 – 28.2.2002) zpracoval P. Mikula

Bůh je dobrý rsp. jeho dílo je dobré. Měl-li být člověk udělán tak, že by měl jasnou touhu hledat Boha, tak by výsledek, jaký vidíme, byl fušeřinou od Boha. Ale Tvůrce je kvalitní. Proto je nutné promyslet a zaujmout základní vztah vůči Bohu. V Bibli máme, že „Bůh hledá ty, co se mu klanějí“. Tady nejde o to klanět se v našem chápání. Poměr Boha vůči mne je nesrovnatelně větší, než můj poměr vůči kvasince, nebo mouše, kde si to snáze uvědomím. Alternativou k té „fušeřině“ je možnost, že je dán cíl a ten cíl mohu dosáhnout.

Různé způsoby myšlení a přístupy k informacím:

·        Opakování definic a žák si myslí, že tomu rozumí

·        Má určité zážitky a není schopen dělat komplexní obraz pomocí modelů

·        Člověk je zvyklý pracovat s komplexním zobrazením a modely, sestavovat si skupiny modelům a rozvíjet se jako „zrno hořčičné“

Při četbě Evangelia musí být od sebe odděleny definice jednotlivých pojmů. Většinou to nemá člověk spojené. Nebo to má spojené a pořádně dělá dogmatiku. Mnoho kněží však nezná pořádně problematiku posvěcující milosti atd. a bojí se přejít do vyššího typu myšlení. Tím spíše se člověk bojí přejít do způsobu „víra, jako zrno hořčičné“. Myšlení, jako „zrno hořčičné“ přinese člověku „víru, jako zrno hořčičné“. Člověk s nižším typem myšlení se bojí přemýšlet novým, nebo lepším způsobem, protože by se mu dosavadní pohled na věci smazal, nebo zhroutil. Nechce začínat řešit a předělávat pohled v jedné oblasti, protože by musel předělávat všechno.

Když člověk stojí před problematikou nového typu pohledu na věc, bojí se s tou věcí pohnout. Měl jsem tu výhodu, že jsem byl zvyklý na typ komplexního myšlení (z elektrotechniky) a proto jsem si dělal představu např. posvěcující milosti ne slovníma definicemi, ale pomocí modelů (housenka se mění na motýla, je to nový způsob života, vita per modum nove nature). To mi nedělalo potíže a pak mi také nedělalo potíže přejít na vyšší soustavu v těch oblastech, kde jsem dříve myslel nekvalitním způsobem na bázi dogmatické a chtěl myslet na bázi Evangelia. Aby tohle byl člověk ochoten udělat, musí se naučit mít komplexní soustavu v jiné oblasti. Pak si bude jistý i při druhém způsobu myšlení a bude ochoten přejít z dogmatického pohledu na pohled evangelijní. My bychom měli nabízet lidem rekonstruované Ježíšovo evangelium. Evangelium je jednak zapečetěné a jednak máme vadné překlady. Musíme vadné překlady odstranit a vybudovat správný pohled na Evangelium. Tohle ovšem vyžaduje zkušenosti s různýma typy myšlení. Na posvěcující milost jsem měl trojí pohled: primitivní, pak ten v semináři a nyní pohled přes koexistenci. Mně to nedělalo potíže. Ale člověk, který tohle nezažil, ten musí vidět napřed zázraky a jenom to s ním pohne. Pakliže nemá tyhle zážitky, nemůže provádět nápravu Církve. Pro nápravu Církve je nutno znát rozlišení starého způsobu, jak ho většinou znají kněží, pak přesně dogmatického způsobu a potom Ježíšův pohled z hlediska koexistence a pochopením věci z hlediska daru a vybavení, aby to člověk sám udělal. Abych tohle mohl pochopit, musím znát problematiku kvantové fyziky, alespoň, co se týče světla. Je to proto, abych pochopil, že jsou v Evangeliu relativistické texty, různé pohledy na stejnou věc ap.

            Hmota kolem nás dle naších poznatků nevzniká, nezaniká. Přesněji součet hmoty a energie je stálý. Přesuny hmoty na energii dokážeme ovládat, možná se naučíme dělat hmotu z energie, ale nedokážeme vydat energii bez paliva, tj. bez hmoty, nedokážeme vytvářet hmotu bez energie, aspoň jak to sami vidíme. Nelze potvrdit tvrzení, že nemáme schopnosti vytvářet hmotu + energii. Rovněž nelze tvrdit, že dnešní člověk je ve vrcholné formě existence. Nelze tvrdit, že dnešní člověk nemohl vzniknout z bytosti vyššího typu degenerací. Otázku odkud je Bůh nelze zodpovědět. Lze pouze říci, že Tvůrce pravděpodobně existuje, ale nelze to tvrdit s jistotou. Je zřejmé, že z existence duše nebo Tvůrce neplyne ochota Tvůrce se s námi bavit, doslova se „zahazovat“. Tím spíše neplyne z této argumentace pravost jakékoliv Církve, tím spíše pravost katolické. Jistota pravosti náboženství jakékoliv formy musí plynout z oprávnění jeho hlasatele. Nakonec nestačí pouze mít dokázanou jistotu existence Tvůrce, ale náboženství musí mít pro člověka význam, aby za Bohem šel. Je důležité si uvědomit několik možných variant kontaktu vztahu mezi člověkem a Tvůrcem, pakliže on existuje a je ochoten kontakt s námi navázat. Nejsme však rovnocennými partnery. Pouze on určuje podmínky navázání kontaktu a člověk se (hypoteticky) může rozhodnout. Dále je nutné uvážit typ kontaktů, jejich obsah, podmínky navázání se strany člověka, ověření jejich pravosti. Je také důležité stanovit parametry a ostatní podmínky se strany člověka.

Možné varianty:

a) Bůh není tyran, nechce nám ublížit. To bychom o tom věděli.

b) Je málo pravděpodobné, že je ctižádostivý. Pak ovšem nebude stát o ctižádostivého ctitele.

c) Je náročný na partnery. Nechce mít jako cíl ctitele, byť sebehorlivější, kteří se spokojí s "visio beatifica" (To budou jen nahnaní, eventuálně lidé s omezeným počtem hřiven). Bůh nestojí o "oslavující žížaly" (Jn 5,17: „Otec je stále činný...").

            Z hlediska člověka a jeho myšlení je nutné Evangelium interpretovat lidským intelektem a materiálem. Ostatně, je-li možný rozvoj člověka během života, proč by se měl zastavit smrtí. Existuje-li přenos informací geneticky na další generace, proč by ti, kdo jsou v nebi, nemohli přijímat další poznatky. Geneticky se přenášejí na další generace transformace, které byly získané rozvojem předchozích generací (viz. kytovci, mají žábry). Pokud máme takto získané zisky z minula, proč by je nemohli získávat dnešní nebešťané od dřívějších generací. Existuje "dědictví otců", proč by člověk nemohl získat schopnosti od Ježíše. Je zde Eucharistie, která není pouze připomínkou Ježíšovy smrti, ani "vrcholným zdrojem zbožnosti vůči přítomnému Ježíši", ale materiálem pro transplantaci „Hardware“ od Ježíše. Takže pak platí doslova Otec je v Ježíši (Jn 14,10) jako Ježíš v Otci, tak i Ježíš v nás (Jn 6,57). Proč by tato možnost nemohla platit pro nebešťany. Pakliže zůstává "omezený počet měst", je to tím, že nebešťané jsou spokojeni s tím, jací jsou. Není však tím vyloučena možnost posmrtného rozvoje nebešťana, pokud by chtěl. A toto může být smysl Jn 5,20: „Otec ukazuje skutky Synovi...". Toto je výzva pro člověka, který může růst do nekonečna. Můžeme si představit život existující bez omezení u sebe. Nemůžeme si ale představit existenci Boha od mínus nekonečno. U Boha je to jiná věc, kterou on může pochopit. My to nechápeme a je to pro nás "translogické", podobně jako elektron či proton se někdy chovají jako tělísko, někdy jako vlna. Nelze vyloučit, že zde jde o "babylonské omezení". Nelze tedy vyloučit, že slib, že Bůh "odstraní roušku", může být odstranění tohoto omezení. Nelze také vyloučit dlouhověkost jak jí líčí 1M (Genese) nebo jak jí slibuje Izaiáš. Nelze také vyloučit, že existence Boha od mínus nekonečno je pro nebešťany také „translogická“ a tudíž „supratranslogická“ pro naše vnímání (dokud trvá "rouška"). Je tedy nutné hlásat program, umožňující se plně otevřít této problematice. Nebešťané, jsou-li spokojeni se stavem v nebi a s daným počtem hřiven, tím spíše budou spokojeni s daným typem logiky či "supralogiky", která bude pro ně zdrojem plně saturující radosti jako "visio beatifica" pro nahnané nebo málohřivnové nebešťany. Nelze vyloučit, že tento postoj se vytváří během pozemského života. Proto je třeba věnovat pozornost konkretizaci zdravého sebevědomí u dětí (už od 1,5 let). Pozdější konkretizace je hypoteticky možná ( viz. Nikodém), ale blokuje u (hypoteticky) u většiny nebešťanů další rozvoj proto, že čím později se s Metanoia začíná, tím je to horší. Sebevědomí ve vadné konkretizaci je největším nepřítelem. Proces přetváření povahy musí jít do větších hloubek. Je zde nebezpečí imunizace, psychické překlápění v hlubších oblastech a pod. Vadným rozvojem narůstá velikost programu, takže člověk má strach ze "zbořeniště", které by také narostlo. Jsou nebešťané, kteří se spokojují s omezeným počtem měst, kde k pokroku stačí logika a kontrola (např. typ Smyrna). Tím spíše se mohou vyskytnout ti, co se nebudou zajímat o "supratranslogické" otázky a nebudou se tedy po celou věčnost rozvíjet, přibližovat se k Bohu. Budou stagnovat, ale budou to stabilní typy.

           Není však vyloučeno, že by Bůh, pokud by opravdu poslal na svět a pak na kříž svého Syna, nedal člověku možnost, který by stál o další rozvoj. Možnost je slíbená (Jn 5,17-30), je to vztah Otce a Syna. Otec je stále činný a nedělá stále totéž (není to robot), ale nové typy činnosti a tudíž nelze u člověka vyloučit rozvoj osobnosti. Teologům se to nebude zdát přijatelné, ale námitky mohou vznášet až po dokonalém vysvětlení uvedené kapitoly z Janova evangelia. Je to text určený lidem. Nejsou to instrukce popisující skutečný stav Otce a Syna, ale je to popis, který může být modelem a pro člověka musí být východiskem, které nesmí teologové opominout. Z Ježíšovy katechese je vidět, že pravomoci, které předává Otec Synovi (Jn 5,17-30), soud, kříšení mrtvých, dal Ježíš učedníkům. Jako doklad stačí texty Mt 10,8,  SkAp 9,36-41, Jn12,47-48, Mt19,28. V Jn 5,17-30 jsou také výroky: „Otec ukazuje Synovi skutky…" a „..mít život sám v sobě". To vše tvoří jednu řadu výroků. Pakliže Ježíš nám nařídil některé z nich, byť v jiných textech jeho katecheze, nutno zjistit platnost nabídek z Jn 5,17-30 i nám. Problém by mohly dělat Ježíšovy skutky, které by se měly stále, podle naši terminologie "rozvíjet bez omezení", tj. "dosud činného" Otce a Syna (Jn 5,17). Text je určen lidem a tudíž musí být srozumitelný lidem. „Stále činný“ znamená, že  Otec dělá něco nového, co dosud nedělal, nebo činnost opakuje. Ale pak by byl na úrovni robota. Nechci-li mít „Boha robota", musím připustit možnost stále „nových produktů". Existence Boha věčného, bez omezení existujícího nese s sebou i rozsáhlou činnost bez omezení. Toto je problematika "nekonečna". Zde je nutné se dívat na "nekonečno" pohledem matematiky a ne filosofie. Evangelium je určeno lidem a proto musí být srozumitelné, byť postupně. Proto se musíme smířit s lidským slovníkem, který pro nás je (nebo bude) srozumitelný. Musíme tedy počítat s nekonečnou činností Otce i Syna. Jenže v Jn 14,12-14 nás Ježíš vybízí, abychom dělali skutky jako on, ba ještě větší. Teologům se zřejmě nebude líbit toto rozšíření podobného rozvoje jedince i v nebeské blaženosti. Museli by však dřív prokázat omezení slibu Jn 14,12 na pozemský život. Podle Ježíše (např. Jn 6,50-51) budeme živi „na věky“. Nutno tedy počítat s tím, že budeme žít bez omezení. Čili i my, pokud budeme chtít, budeme stále činní. Nelze tedy vyloučit trvalou činnost nebešťanů, pokud ovšem budou o ní stát.

Každý se během života rozhodne a připraví se na daný typ blaženosti. Je velmi pravděpodobné, že v nebi budou typy s pevnou úrovní, s pevnou mírou blaženosti. Ale budou tam lidé, kteří se dále budou rozvíjet. Stále budou "dohánět" Ježíše. Jsme nucení přijmout fakt nekonečného života a také i nekonečné činnosti. Jako Bůh není robot, tak i tento typ nebešťanů nebudou jenom "rajskými zahrádkáři", kde by jejich činnost byla omezena jejich "stropem", ale i oni se budou "zdokonalovat bez omezení". Pak ale poroste jejich činnost bez omezení. Ani oni nebudou "roboti", jako jím není Bůh. Možná opět vyvstává problém pro teology, ale i zde musí platit sled: „Otec je stále činný…“, tudíž „Ježíš je stále činný…“, „kdo věří ve mne …bude dělat větší skutky než tyto…“ dle Jn 14,12-13. Otec nám nabídl synovství (Jn 1,12) a Ježíš dodal, ".. budete dělat skutky ještě větší…" a je nutné věřit i v této oblasti. Jenže když Otec nabídl nám synovství (Jn 1,12) a to realizoval zrozením Boha Syna člověkem a tím, že chtěl, aby Syn pro naši spásu šel na smrt, je ním to podáno jako recept na realizaci této možnosti. Bylo by minimálně nepravděpodobné, že text Jn 5,17-30 je popis pouze vztahu První osoby a Druhé osoby. Zde by museli teologové své tvrzení doložit dřív, než by chtěli dělat jakékoliv závěry. Nabídka stát se Božími dětmi, kterou nám Bůh dal, není důvod k omezení pouze na život před smrtí, ale i na omezení stálého růstu. Lze tedy říci, že v Jn 5,17-30 je řada nabídek daných lidem. V řadě nabídek Jn 5,17-30 je zmínka o moci "mít život sám v sobě". Toto bude narážet na dogmatiku ještě více. Ale je to poslední prvek řady, kde všechny předané pravomoci dává Ježíš i „dětem“, nám. I zde je ještě další podpora našeho tvrzení, že i tento text patří mezi sliby, dané „dětem“. My víme, že sami od sebe nemůžeme nic, ale Ježíš popisuje koexistenci s Otcem v Jn 14,10-12 a stejnými slovy koexistenci člověka s ním (Ježíšem) v Jn 6,56-59. Pádná a oprávněná námitka teologů, že člověk nemůže asi dát život sám a že nelze naší argumentaci přijmout, však padá také a to Ježíšovým výrokem v Jn 5,30, kde Ježíš říká, že on sám od sebe nemůže nic. Tudíž i kdyby Druhá osoba měla život nezávisle na Otci, v oblasti koexistence sama ze sebe nemůže nic. Nabídka, daná „dětem“ se týká koexistence s Ježíšem a Otcem, tudíž netýká se vzniku života ze své moci, ale jen koexistence. Tedy, Ježíšův výrok „má život sám v sobě" se týká i „dětí“. Danou větu nutno interpretovat jinak než "vytvořil si život sám", ale že „rozhoduje i on o vzniku koexistence a on sám rozhoduje o míře rozvinutí koexistence“. Celý problém z tohoto hlediska je nenapadnutelný také pro výrok, že Ježíš je zrozen Otcem. Tudíž nejde o interpretaci textu „vytvořit si život sám“, ale ve formě „rozhoduje si o životu on sám“. „Zrození sám v sobě“ se netýká tohoto aspektu. Co je "mít život sám v sobě"? Nejde zde o zrození sebe sama. Ježíš i člověk jsou zrozeni z rozhodnutí, moci, silou jiných. U člověka můžeme vystačit s běžnou zkušeností a logikou. Každý živý tvor nemůže vzniknout sám za sebe. Buď bude zrozen z rodiče, nebo klonováním, nebo by mohl vzniknout nějakým procesem, kdyby toho biologie byla schopna. Trvat na tvrzení, že toho biologie není schopná, je neodůvodněné. Je to dáno jednak nemožností negativního důkazu, jednak proto, že tento problém s naši otázkou nesouvisí.

Boha baví stále trvající činnost. Podobně naše představa nás musí táhnout. Aby s námi mohl Ježíš komunikovat a nás spasit, musel přijmout lidské tělo. Pak také Ježíš hovoří lidským slovníkem tj. jeho slova mají jasný valor.

            Je však jeden objekt, který existoval nebo stále existuje nezávisle na druhých, je to „První Objekt", zde termín "objekt úvahy". Zde selhává naše zkušenost i logika, ale i řeč s reálným obsahem. Lze říci mnoho definic, ale jsou to slova bez kvalitního valoru. Nepoužívám termín "živý objekt", protože řešení této otázky není zapotřebí k řešení naší otázky oprávněnosti nabídky náboženské soustavy. Oprávněnost náboženské soustavy musí být doložena pouze důkazem. Otázka "prvního objektu" je zajímavá jednak jako problém samotného prvního objektu, ale i jako problém kognice, i řeči. Při řešení otázky prvního objektu musíme vyjít ze zkušenosti dneška. Zařazení jiných principů do řešení už je sporné, byla by to nejvýš hypotéza, ale to je už otázka jiná. "První objekt" je dle dnešních poznatků „Primární Tvůrce“. Proč „Primární Tvůrce“ a ne rovnou jenom „Tvůrce“? Tato druhá představa je běžná v teologii, ta počítá s existencí Tvůrce jako s danou realitou. Přitom je možná možnost, že existuje jednak „Primární Tvůrce", který stvořil další objekt či objekty. Primární Tvůrce mohl rezignovat, ustoupit, nebo je spokojen s tím, co udělal. Ježíš se spoluúčastnil na další tvorbě. To, že je ve hře koexistence, je druhořadá věc. Nelze vyloučit dva či více sekundárních tvůrců, který každý může tvořit samostatně, ale také mohou tvořit společně. Samozřejmě, že mezi primárním Tvůrcem a Tvůrcem naším, může být řada mezilehlých tvůrců. Problematika dalších tvůrců není nereálností (nelze dokázat, nelze vyloučit). Ježíš vybízí apoštoly k rozmnožení chlebů. Kdyby to provedli, tak by jejich čin byl příbuzný tvoření. Nelze vyloučit, kdyby řekli, že to  "udělají z ničeho", nelze vyloučit souhlas, ba i radost Otce a Ježíše. Zde záleží na motivaci a programu toho, kdo dělá zázraky. Ježíš přece řekl: „Bude dělat skutky ještě větší než já…". Zde by byl pak jediný možný "větší skutek" a to  "udělám to z ničeho", tj. tvoření. Teologové by se ošívali, kdybychom sem dosadili Petrovo "…mohu jít za tebou". Přitom jim ovšem nevadí že Ježíš říká: „Nečiním-li skutky svého Otce, nevěřte mi". Nevadí jim, že Ježíš byl znechucen, že učedníci jsou v dělání zázraků pozadu za nabídkou, nabízenou Ježíšem. Lze tedy uvést jen to, že člověk zde je, ale nelze tvrdit, zda jej stvořil první Tvůrce. Teologické tvrzení o Bohu Tvůrci nemá racionální odůvodnění. Bůh Tvůrce je jedna z možností. Doklady pro toto tvrzení nejsou.

            Lze říci to, že bytosti vyšších než člověk, tj. suprahumanoidů může být více, mohou být hierarchicky rozlišeni. Důležitý je jejich vztah k člověku. Jak stanovit tento vztah? Je nutné si uvědomit, že někteří lidé trpí, ale jiní ne. Jsou lidé, kteří při pohledu na svůj život jsou spokojeni. Člověk není vrcholným tvorem. Je nad ním alespoň jeden nebo řada suprahumanoidů. Může být nad všemi lidmi suprahumanoid jediný, může jich být více amohou mít různé lidi pod sebou. Otázkou je, zd li zasahují do jejich života, nebo lidský život je věcí náhody? Lze říci toto. Je možné, že mám svého Pána, tj. nadřízeného vrchního suprahumanoida. Nelze však vyloučit že Tvůrce lidí rezignoval.

            Lze si vytvořit možnou představu "Pána", tj. suprahumanolida, který zde může být. Pak bude ten můj Pán dobrý, já mu za život děkuji, pokud mi byl dán nebo Pánem ponechán. Suprahumanoidi, vyšší než Pán, přesněji než můj, pokud jsou, jsou indiferentní. Můj Pán, pokud mám Pána nad sebou, je dobrý. Nelze vyloučit, že nad nešťastnými lidmi nejsou jiní Pánové, jejich osobní. Můj Pán nemůže zasahovat. Je to situace jako u psů a jejich pánů. Některý pes se má dobře, protože jeho pán je dobrý. Jiný pes má jiného pána, další pes se toulá. I toto je možné. Na základě těchto daných faktů nelze hovořit o laskavém Tvůrci všech. Toto vše lze namítnout jako námitky proti postupům teologů a proti jejich nauce. Teolog musí mít důkazy, pakliže jeho nauka má být jediná správná. Ježíš i Mojžíš řekli, že hlasatel musí se legitimovat, jeho činnost bez legitimace je nekvalitní. Člověk má proto právo důkazy požadovat. Může sice věřit pro "svědectví lidí, aby byl spasen", ale je to z nouze.

Nesprávné je tvrzení, že suprahumanoidi nejsou. Nesmysl je tvrzení, že je zde svět bez vzniku, toto je neopodstatněné. Je zde ale pravděpodobnost, že svět byl stvořen někým jiným než člověk, ergo suprahumanoidem. Nemůžeme vyloučit vyšší formy života než naše, ergo suprahumanoidy. Pakliže jsou, kontakt s nimi by stál za to, stejně jako stojí se setkat s kvalitními lidmi.

            Nelze vyloučit jinou možnost se stejnou nebo podobnou strukturou argumentace. Např. dnešní člověk je potomkem bytosti dokonalejší než člověk, která degenerovala, např. dnešní přeslička je degenerovaná z původně velké přesličky, která je např. v uhlí. Byli brontosauři, dnes jsou vyhynulí. Nelze s jistotou tyto možnosti vyloučit. O Bohu přijímáme tvrzení, že je od věčnosti. Náš prapředek mohl být také "od věčnosti", jak to tvrdíme o Bohu. Mohlo by dojít ke spojení s nějakým tvorem, další generace by už v sobě neměli jeho komponentu. Toto tvrzení je stejného typu, jako tvrzení, že Ježíš vznikl spojením Boha člověka. Nelze vyloučit sebelikvidaci Boha. Ten, kdo je od věčnosti, je ve svém bytí nezávislý na jiných, proč by se nemohl sebezlikvidovat? Tak jako tvrdí Bible, že Hospodin litoval, že stvořil člověka, proč by nemohl litovat, že je sám? Pakliže je nekonečný, nechtělo se mu dělat stále totéž. Stále tentýž repertoár, ergo "sebevražda"? Pakliže teologové tvrdí, že toto není možné, musí vysvětlit větu "Hospodin litoval, že stvořil člověka".

Proto je nutné:

Nutné vlastnosti člověka, který chce navázat kontakt sám (nejsou zde uvedeny parametry člověka, který bude spasen):

Obecné podmínky nalezení Boha

1. Bůh existuje. Existence Tvůrce je 'velmi pravděpodobná'. Nelze vyloučit Boží vzkaz. Existuje velká korelace mezi pozorováním a Evangeliem.

2. Je mnoho církví, žádná nemá 'potvrzení' přímo od Boha. Všechny o sobě tvrdí, že jsou pravé. Je mnoho uzdravovatelů, kteří o sobě tvrdí, že hlásají pravé křesťanství, ale obsah jejich nauky neodpovídá celému Evangeliu. Je mnoho lidí s úspěšnou 'praxí', sami o tom jsou přesvědčeni. Např. odnímání 'energie' ze stromů a pod. Zde jde o subjektivní pocity, které si lze nevědomky natrénovat. Lze v dnešním chaosu najít jistotu? Pakliže ano, je nutné, aby to člověk našel sám, nebo aby zde byl doklad, jehož autenticitu si každý může ověřit sám.

3. Vládne zmatek, či spíše řada neověřených vzkazů, výkladů, subjektivních dokladů a přitom není žádný kvalitní doklad vedoucí k jistotě, že Bůh

a) dal vzkaz všem,

b) Vzkaz nenechal, a 'Boží vzkaz' je naše představa. Jisté je, že různé monopolní církve dokazují neplatnost jiných monopolních církví a samy o sobě by měly mít doklad nebo jasnou argumentaci,

c) Vzkaz zanechal a Boží vzkaz je dosažitelný, pakliže my splníme 'podmínky jeho nalezení'. Stejná situace je ve fyzice apod. Musíme splnit osobní podmínky, mít schopnost nalezení. Dořešení důkazu může přijít až po nalezení vzkazu.

4. Je pravděpodobné, že Bůh člověka vybavil odpovídajícím programem, podobným jako migrační pud. Člověk má řadu programů a vybavení. Nepřesně se říká reflexy. Lépe je říkat pudy. My budeme hovořit o vybavení organizmu, programech, situaci, stimulaci, volbě, seberealizaci.

a) Vybavení je nutné pro rozvoj člověka od porodu po celý život. Naše nynější vybavení je sice nutné, ale je to torzo. Jakoby se Bůh činnosti vzdal, utekl. Např. člověk je schopen se bránit některým nemocem, ale ne všem. Má sociální pudy, ale u zvířat tyto jsou v pořádku, u lidí nejsou (viz Hitler a vadný způsob lidí při hledání vůdce smečky). Pak i různé církve jsou produktem vadného hledání.

5. Je nutné kompletní vybavení. Bez toho lidé dopadají tak, jací nyní jsou. Lze však najít kvalitní a kompletní vybavení?

6. Pakliže Bůh nechal vzkaz, je nutné ho nalézt, jinak je "fušer". Pravděpodobnost fušera je velmi malá, protože zde je obrovský kus kvalitní práce. Situaci charakterizuje např. řez oka. Zde nelze vyloučit učitele, který žákovi dal do ruky fotoaparát s obráceně založeným filmem. Jisté je, že v zájmu rozvoje člověka je nutná možnost rozvoje nejen člověka samého, ale i jeho programu.

7. Člověk nemá fixní řeč, ale má naváděcí program na tvorbu řeči. Bez něj není možné řeč vytvořit, nebo se jí naučit. Když naváděč sám je deformovaný, vzniká deformace řeči. Rozhovor o deformaci jazyků. Argumentoval jsem možností zavedení jazyka bez deformací, zavedením esperanta. Oponenti to odmítali.

8. Lze tedy říci:

a) člověk má možnost vybrat si směr rozvoje osobnosti,

b) musí však znát podmínky rozvoje osobnosti,

c) musí rozvíjet sám sebe dle možnosti svých schopností.

9. Tyto schopnosti platí v rozvoji člověka alespoň v některých situacích. V případě neúspěchu lze najít neuvědomělé příčiny nezdaru, zaviněné nepoučeností člověka. Jakmile jsem zde někomu poradil, velká většina lidí si rady přizpůsobila, nebo pokud nemohli si je upravit svému vkusu, odmítali je i když viděli nezdar své koncepce. Ergo 'neprůstřelnost, člověk ale rozhoduje sám o sobě.

10. V otázce náboženství jde o kontakt s Bohem. Lidé si stanoví podmínky, jdou za svým náboženstvím, které si vybrali. Navíc si jej deformovali dle svého vkusu. Deformace v náboženství jsou velmi velké.

11. Pokud budeme hledat pravé náboženství, budeme se muset napřed naučit respektovat skutečnost. To znamená uznat skutečnost, kontrolovat svoje chování, uznat odchylky od správného jednání. Takto najdeme své defekty. Tyto defekty třeba pozorovat, eventuálně je popsat. Je nutno je odstranit. Pak teprve se budeme moci zabývat Evangeliem (viz. Lk 15, trenažéry). Napřed třeba pomocí testovací činnosti najít defekty programu (defekty povahy) a pak zkorigovat svůj program. Stejné programové prvky hrají roli v profánní činnosti, v profánním životě i v pochopení Evangelia (např. „Kdo je věrný v malém, je věrný ve velkém“). Ty trenažéry je třeba použít, dokud nejsou znehodnoceny vadným jednáním (viz. „než mamon dokoná…“, Lk 15), k znehodnocení testovací činnosti.

12. Láska je nutná (viz. můj učitel Honza Weichert, nebo pondělní sešlost Heuréky). Nebe není jen visio De Beatifica. U nahnaných ano, ti nemají dovybudované prvky programu pro kooperaci. Duše pod oltářem mají některé prvky programu hotové, ale ne všechny. Typy Smyrna a Filadelfia zase nemají všechny potřebné prvky programu.

13. Demokracie platí oboustranně. I zde platí „nevyslyším, mají krále“, eventuálně „dám jim chlapečky za knížata“. Je třeba dát dohromady podmínky toho „nevyslyším“ a kompetence Boha a člověka.

Poznámka 2

Smlouvu lze přijmout nebo odmítnut, mohu si vybrat. Zákon je nařízen, musím plnit, jinak sankce, eventuálně odměna podle zákona za dobrou práci. Je smlouva nařízena? Ne! Je však nutno si pamatovat na práva Boha-Tvůrce, který dal život, může jej odejmout, život nám nebyl dán podle smlouvy. Proto člověk, který smlouvu odmítá, je pod právem Tvůrce, se nemůže odvolat. Otázka nebe je výsledkem smlouvy. Ergo peklo je tedy výsledkem smlouvy také? Čili člověk, který odmítl smlouvu si zavinil peklo? Pozor!!! Bůh za nedodržení smlouvy neposílá do pekla s tresty, ale "zanechá", nechá být. Proč tedy člověk trpí v pekle? Tuto otázku nelze rovnou zodpovědět, je nutné napřed vyřešit otázku práv člověka - jedince. Je nutné dořešit ojedinělou žádost zavrženců "pusť nás do vepřů", "neposílej do pekla". JK vyslyšel! (viz text výše). Pokud by zlí duchové chtěli týrat lidi, tj. omezovat teritorium těch, kdo s Bohem uzavřeli smlouvu, tak Bůh má právo hájit "své království" bez ohledu na to, co neúspěch útočníkovi přinese. To je jeho věc. Zavrženci by mohli uzavřít s Bohem smlouvu o neutralitě, eventuálně si spíše vybrat neutralitu. To, že jsou stvořeni, aniž by rozhodovali o svém stvoření, by jim mělo umožnit žádat o anihilaci a vůbec požadovat práva TVORA. Tvůrce nikdo nemůže k něčemu přinutit. Je-li však spravedlivý, musí jednat dle určitých principů. Podívejme se na tvora:

1. Člověk je tvor.

2. Je jasné, ze Tvůrci nikdo nic nemůže přikázat. Tvůrce by mohl člověka stvořit tak, aby bez cizí viny trpěl. Nikdo by mu v tom nemohl zabránit.

3. Pakliže je Tvůrce spravedlivý, je nutné, aby se řídil pravidly chování Tvůrce (druhá smrt, anihilace, segregace, separace "chceme do vepřů", vztah a nabídka Kainovi).

4. Spravedlnosti Tvůrce neodporuje nahnání do vyššího stupně bez vlastního startu. Je zde nutnost nechat na svobodném rozhodnutí člověka si stav ponechat nebo odmítnout. Proto máme typ člověka "nahnaný". Může si roucho ponechat nebo odmítnout.

5. Tvůrce, je-li spravedlivý, nesmí smlouvu vnucovat. Mohl by vnutit zákon s možností separace nebo anihilace (druhá smrt). Tudíž šlo by ne o vnucení, ale nabídnutí zákona s povinnostmi a právy. Ale to by byla smlouva. Když ji člověk nepřijme, nemůže být trestán, pokud by nezasáhl do práv Tvůrce. Má-li tvor právo, pak je má Tvůrce také. Proto alespoň tvor a Tvůrce mají jednat dle zásady: „Co chceš, aby druhý partner dělal tobě, dělej mu sám“. Z toto plyne i možnost tvora žádat o anihilaci. Zřejmě právo člověka i o sebevraždu, pokud nepřijal smlouvu. Tvor má právo žádat o segregaci, aby Tvůrce nezasahoval do jeho práv. Tudíž i zde platí jednání dle podobenství "vdova a soudce".

Pakliže člověk přijal smlouvu….. Bůh-Tvůrce je vázán být spravedlivý. Proto:

1. Nesmí vnucovat smlouvu.

2. Když člověk nejedná dle smlouvy, může za to být trestán!?! Může člověk smlouvu už uzavřenou nedodržet? Být trestán? Hypoteticky by ji mohl vypovědět. Pak ale ztratí právo na sliby smlouvy. Musel by nadále respektovat práva jiných lidí a Tvůrce. Hypoteticky člověk nebyl stvořen po dohodě, nebyl počat po dohodě s člověkem. Tudíž má právo na ukončení života, má právo neuzavřít smlouvu, smlouva je v základě dobrovolná. Člověk má právo na segregaci, na druhou smrt, hypoteticky i na sebevraždu. Je nutné si uvědomit, že nelze něco postulovat, když člověk nevidí Ježíše, ale pouze o něm slyší. Navíc jsou zde ještě různé typy křesťanství, bez dokladů. Proto svědectví Církve bez dokladů není závazné!!!

            Když člověk ruší práva Tvůrce, ale i jiných lidí, pak zásah Tvůrce je oprávněn. Zásah musí být přiměřený (viz Mojžíšova smlouva) tak, aby zabránil porušování práv druhých. Nemá smysl slabší zásah, není oprávněn příliš velký. Jiná věc je sekundární důsledek zásahu, tj. to, co vzniká v agresorovi v důsledku zásahu. Někteří lidé mají neadekvátní požadavky vůči Bohu, ty jsou pro ně zdrojem utrpení, např. při přerušení kontaktu u zavržence. Nezapomeňme, že Bůh netrestá za viny, jako se platí penězi za jídlo, ale je ochoten odpouštět. Neadekvátní požadavky (viz dále) však po přerušení kontaktu mohou působit veliké utrpení, (viz. utrpení zavrženců). Toto utrpení by se mohlo nazvat "sekundární utrpení" jako "sekundární důsledek zásahu“. Toto je velmi silné. Je to však dáno neadekvátními požadavky člověka, takže toto sekundární utrpení je věcí, kterou si způsobil člověk sám. Je to něco jako "zhrzený milenec", který si vybere nevěstu, která ho nechce. On vyhrožuje, sociálně vydírá, ona nechce, on spáchá sebevraždu. Je naprosto nesprávné sociálnímu vyděrači ustupovat. Chyba by byla, kdyby se vybraná žádána nevěsta slitovala. Nebylo by to dobré manželství. Dokonce i tam, kde jde o nevnucovanou lásku, pokud nabízející, nebo žádající partner má defekty, např. drogy nebo alkohol, je povinností možné budoucí nevěsty říci: "Dokud nepůjdeš na léčení a nebudeš úspěšně vyléčen, nevezmu si tě". Zde jde o svobodu a ta je na obou stranách. Nikdo nesmí být nucen, ani děvče, které nechce nápadníka. Takže nápadník, který hrozí sebevraždou a spáchá ji, nese zodpovědnost sám za sebe a ne nevěsta, která ho odmítla.

Jak oslovit Boha?

            Musím vycházet z toho, že mezi těmi suprahumanoidmi je dobrodinec (může tam být jich řada, kteří se mnou sympatizují a řada, kteří se mnou nesympatizují). Alespoň jeden suprahumanoid musí existovat, jinak by svět nevznikl. A není to žádný fušer. Já nemám právo ho (automaticky) oslovovat Otec. Musím vycházet z toho, že nějaký nejvyšší dobrodinec tady je a mohu se odvolávat na Ježíše Krista. Ano, možná že Evangelium platí a pak chci mít doklad. Pakliže Evangelium neplatí, mohu se na dobrodince obrátit „Pane, pomožte mi najít svůj vzkaz“. Musím začít s Metanoia sám u sebe. A na mamonu mohu poprosit „přihrajte mi nějakou chybu, která mi otevře oči“. Ideální by bylo, kdyby ta chyba byla malá.

            Zdá se, že naše představa o Bohu byla předkládaná příliš předčasně a dogmaticky. Učili jsme se modlit a jak mám mít sepjaté ruce, ale co to je modlitba, to ne. Že existuje Tvůrce je velice pravděpodobné na základě toho, co vidíme. Hmota plus energie nepřibývá a neubývá. Takže tady musí být nějaký zdroj energie. Když se apoštolové Ježíše ptají (Sk 1), „Pane už v tomto čase chceš obnovit království Izraele“, on jim odpověděl: „Není vaše věc znát čas a lhůtu, kterou si Otec ponechal ve své moci“. Tady to může znamenat také, že Otec stanovil podmínky, za kterých k tomu dojde a může ten vývoj těch podmínek odhadnout. Říkat, že Bůh je vševědoucí a všemohoucí, dalo by se říct, že není podložené. Když ale budu mít s Bohem kontakt, mohu si to odzkoušet např. Bože, zde mám zalepenou obálku a ty mi řekni, co jsem do ní napsal ap. Na jedné straně máme řadu naivních názorů a přitom celá řada kvalitních názorů nám uniká. Evangelium samotné není důkazem. Knížku může napsat kdokoliv. „Ale ten, kdo to říkal dělal skutky, které nedokáže nikdo z lidí a tak ten už může o věci mluvit“. Zrovna tak, když chci věřit Evangeliu, musí se mi Evangelium prokázat. Je tam přece „nečiním li skutky svého Otce, nevěřte mi“. To se týká Ježíše. Tím se dokazuje platnost Evangelia. Ten reálny vztah, který máme vůči fyzice a matematice musíme také zavést ve vztahu vůči Bohu. Přesně věci domýšlet a dotáhnout. Vztah vůči Bohu musí být promyšlený na základě toho, co si můžeme domyslet. Bůh chce, abychom my byli jako Ježíš.

            Je nutné si udělat představu „Tvůrce a člověk“ a jít s Tvůrcem do sporu, i když nemám „po ruce“ zázrak, doklady. Bůh chce, aby měl člověk co nejvíce iniciativy. Je nutné navázat kontakt s Tvůrcem „Abrahámovskou cestou“. Je nutné si také uvědomit Tvůrcovy zodpovědnosti. Když udělal člověka a dal mu svobodu, jsou tady kompetence Tvůrce a kompetence člověka. Bůh do kompetence člověka nezasáhne. Když chci vyřešit tuto problematiku, musím chápat také problematiku zavrženců. Zavrženec si také vybírá svoji cestu. On by mohl říct: „Tady jsem udělal chybu“, ale on to říct nechce. Peklo, abych tak řekl, je jako hození do samotky, nic víc. Také to pekelné utrpení si dělají zavrženci sami. Bůh je netrápí. Oni si tam sami „zatápí“. Jednak to vzniká proto, že chtějí být uznaní a uznaní nejsou. Kdyby řekli: „Zbabrali jsme to, odpusť“, tak jsou z toho venku. Kdyby řekl: „Pusť nás na Jupiter, já si tam budu dělat, co chci“, tak je to totéž, jako „pusť nás do vepřů“. Jenže oni chtějí a jdou po lidech a chtějí dokázat svoji sílu. Mám zkušenost, že jsem přerušil kontakt s člověkem, se kterým selhával dialog, diskuse. On byl pak otrávený. Ale to je jeho kompetence. S těmi věci je nutné počítat. 

Je nutné si uvědomit kvalitu Tvůrce a zafixovat si ji. A také to, že nám určité věci nabízí. Nebudeme nikdy nejlepší. To je Ježíš, nejlepší z lidí. Ale mohu být stále lepší a lepší, růst a mohu být šťastný (jsou to zkušenosti všech kvalitních vědeckých pracovníků). Když budu chtít být první, jako Ceasar, tak ztroskotám. Tohle souvisí s otázkou zdravého sebevědomí. Tohle  je třeba trénovat, co nejdříve, protože, dalo by se říct, že ďábel má dost síly. Aby člověk nebyl jako ďábel, tak musí napřed vyřešit ten vztah vůči Tvůrci a pak může růst, abych tak řekl, bez omezení.

Také sem zařadit otázku fixovat obraz Tvůrce. Musím to připravit, trénovat a zafixovat a pak se mohu přepnout na kvalitní postoj vůči Tvůrci. Pak to mohu zařadit do svého běžného života.

Smlouva

            Smlouvu lze přijmout nebo odmítnut, mohu si vybrat. Zákon je nařízen, musím plnit, jinak jsou sankce, eventuálně odměna podle zákona za dobrou práci. Je smlouva nařízena? Ne! Je však nutno si pamatovat na práva Boha-Tvůrce, který dal život a může jej také odejmout. Život nám nebyl dán podle smlouvy. Proto člověk, který smlouvu odmítá, je pod právem Tvůrce a nemůže se odvolat. Otázka nebe je výsledkem smlouvy. Je peklo tedy výsledkem smlouvy také? Platí, že člověk, který odmítl smlouvu si zavinil peklo? Pozor!!! Bůh za nedodržení smlouvy neposílá do pekla s tresty, ale "zanechá", nechá být. Proč tedy člověk trpí v pekle? Tuto otázku nelze rovnou zodpovědět, je nutné napřed vyřešit otázku práv člověka - jedince. Je nutné dořešit ojedinělou žádost zavrženců "pusť nás do vepřů", "neposílej do pekla". Ježíš přece jejich přání vyslyšel! Kdyby ti, co vešli "do vepřů", netýrali pak opět lidi, mohli zůstat mimo peklo trvale. Moli mít stav svobody, pohody, mohli si vyžádat svobodu jednání, mohli by si dělat, co chtějí. Pokud by zlí duchové chtěli týrat lidi, tj. omezovat teritorium těch, kdo s Bohem uzavřeli smlouvu, tak Bůh má právo hájit "své království" bez ohledu na to, co neúspěch útočníkovi přinese. To je jeho věc. Zavrženci by mohli uzavřít s Bohem smlouvu o neutralitě, eventuálně si spíše vybrat neutralitu. To, že jsou stvořeni, aniž by rozhodovali o svém stvoření, by jim mělo umožnit žádat o anihilaci a vůbec požadovat práva „Tvora“. Tvůrce nikdo nemůže přinutit. Je-li však spravedlivý, musí jednat dle určitých principů.

Povinnosti Tvůrce

a) Existence člověka není povinností Tvůrce.

b Věčný život není povinností Tvůrce.

c) Tvůrce nesmí trápit tvory, kteří si bolest nezpůsobili sami, nebo nevědomky nezpůsobili.

d) Tvůrce nesmí trápit tvory, kteří si sice bolest  způsobili sami, ale chtějí odstranit příčinu.

e) Tvůrce může (má) zasáhnout, pokud si bolest tvory vědomě způsobili sami.

f) Bolest může sloužit jako stimulátor, pokud člověk na stimulaci dobře reaguje a není nebezpečí zastavení dosaženého efektu (akce nebo stavu) Pak musí bolest přestat.

g) I když bolest způsobená vědomým jednáním je větší než ta, kterou očekával, (hypoteticky) je možnost jejího zrušení, či odvolání Tvůrcem. Ukázka: někdo spáchá sebevraždu v domnění, že jeho utrpení po smrti bude menší než utrpení za živa.

h) Pokud uzavřel Tvůrce s tvorem smlouvy, je Tvůrce povinen dodržovat smlouvu s tvorem. i) Tvůrce má povinnost zasáhnout, pokud tvor porušuje práva druhých tvorů (pokud Tvůrce nevyřadil ze hry "pána světa")

Povinnosti tvora:

a) Je mnoho tvorů, ergo každý musí žít tak, aby nezasahoval do práv ostatních tvorů, kteří mají stejná práva, jaké má on sám. „Co chcete, aby druzí činili vám, čiňte vy jim“,

b) Pokud tvor uzavřel smlouvu s Tvůrcem, je tvor povinen dodržovat požadavky smlouvy.

Zavrženec, který si utrpení způsobil, hypoteticky nemá nárok na jeho odstranění. Pokud uzná a prosí o odpuštění, pak dostane odpuštění. Zavrženec, který pozná, že utrpení je větší než myslel, má možnost odpuštění. Zavrženec si může způsobit utrpení. Pokud by se chtěl od Boha osamostatnit, pak by zavrženec trpět nemusel (viz. „pošli nás do vepřů“). Peklo je ohnivý močál, tj. je tam voda a oheň, vyber si. Vybereš si oheň, jsi sám mučedníkem svého sebevědomí. Hypoteticky každý zavrženec dostane roucho, ale někteří ho odmítnou. Je to ale jejich problém.

Práva tvora

a) Člověk je tvor.

b) Je jasné, ze Tvůrci nikdo nic nemůže přikázat. Tvůrce by mohl člověka stvořit tak, aby bez cizí viny trpěl. Nikdo by mu v tom nemohl zabránit.

c) Pakliže je Tvůrce spravedlivý, je nutné, aby se řídil pravidly chování Tvůrce (druhá smrt, anihilace, segregace, separace "chceme do vepřů", Kain).

d) Spravedlnosti Tvůrce neodporuje nahnání do vyššího stupně bez vlastního startu. Je zde nutnost nechat na svobodném rozhodnutí člověka si stav ponechat nebo odmítnout. Ergo "nahnaný". Může si roucho ponechat nebo odmítnout.

e) Tvůrce, je-li spravedlivý, nesmí smlouvu vnucovat. Mohl by vnutit zákon s možností separace nebo anihilace (druhá smrt). Ergo, šlo by ne o vnucení, ale nabídnutí zákona s povinnostmi a právy. Ale to by byla smlouva. Když ji člověk nepřijme, nemůže být trestán, pokud by nezasáhl do práv Tvůrce. Má-li tvor právo, pak je má Tvůrce také. Ergo alespoň tvor a Tvůrce mají jednat dle zásady, „co chceš, aby druhý partner dělal tobě, dělej sám jemu sám“. Z toto plyne i možnost tvora žádat o anihilaci, ergo i sebevražda člověka, pokud nepřijal smlouvu. Právo žádat o segregaci, aby Tvůrce nezasahoval do jeho práv. Tudíž i zde platí "vdova a soudce".

Pakliže člověk přijal smlouvu….. Bůh-Tvůrce je vázán být spravedlivý, tudíž:

a) Nesmí vnucovat smlouvu.

b) Když člověk nejedná dle smlouvy, zřejmě může za to být trestán. Může člověk smlouvu už uzavřenou nedodržet? Být trestán? Hypoteticky člověk ji může vypovědět, pak ale ztratí právo na sliby smlouvy. Navíc, musel by nadále respektovat práva jiných lidí a Tvůrce. Člověk nebyl stvořen po dohodě, nebyl počat po dohodě s člověkem. Proto má právo na ukončení života, má právo neuzavřít smlouvu, protože smlouva je v základě dobrovolná. Člověk má právo na segregaci, na druhou smrt, hypoteticky i na sebevraždu. Navíc nelze něco postulovat, když člověk Ježíše nevidí a pouze o něm slyší. Navíc jsou zde ještě různé typy křesťanství, které jsou bez dokladů. Tudíž  svědectví Církve bez dokladů není závazné!

            Když člověk ruší práva Tvůrce, ale i jiných lidí, pak zásah Tvůrce je oprávněn. Zásah musí být ale přiměřený (viz. Mojžíšůva smlouva), aby zabránil porušování práv druhých. Nemá smysl slabší zásah a také není oprávněn příliš velký zásah. Jiná věc je sekundární důsledek zásahu, tj. to, co vzniká v agresorovi v důsledku zásahu, např. někteří lidé mají neadekvátní požadavky vůči Bohu a ty jsou pro ně zdrojem utrpení, jako např. při přerušení kontaktu u zavržence. Nezapomeňme, že Bůh netrestá za viny tak, jako se platí penězi za jídlo, ale je ochoten odpouštět. Neadekvátní požadavky (viz dále) však po přerušení kontaktu mohou působit veliké utrpení (viz. utrpení zavrženců). Toto utrpení by se mohlo nazvat "sekundární utrpení", nebo "sekundární důsledek zásahu“. Toto je velmi silné. Je to však dáno neadekvátními požadavky člověka. Takže toto sekundární utrpení je věcí, kterou si způsobil člověk sám.Jako příklad si uveďme "zhrzeného milence", který si vybere nevěstu a která ho nechce. On vyhrožuje, sociálně vydírá, ona ho nadále odmítá a on nakonec spáchá sebevraždu. Je naprosto nesprávné sociálnímu vyděrači ustupovat. Chyba by byla, kdyby se vybraná žádána nevěsta slitovala. Nebylo by to dobré manželství. Dokonce i tam, kde jde o nevnucovanou lásku, pokud nabízející, nebo žádající partner má defekty (např. drogy nebo alkohol), je povinností možné budoucí nevěsty říci: "Dokud nepůjdeš na léčení a nebudeš úspěšně vyléčen, nevezmu si tě". Zde jde o svobodu a ta je na obou stranách. Nikdo nesmí být nucen, ani děvče, které nechce nápadníka. Takže nápadník, který hrozí sebevraždou a spáchá ji, nese zodpovědnost sám za sebe a ne nevěsta, která ho odmítla.

Neadekvátní požadavky zavržence

1. Satanovo „pokloň se mi“.

2. Ceasarovské přání vládnout za každou cenu.

3. Nechce uznat příčinu chyb v myšlení.

4. Obviňuje neprávem druhé,.

5. Nechce zemřít, být „anihilován“. Žije celou věčnost s pocitem sebelítosti.

Osud zavržence je dán ne trestem za viny, ale traumatem "zhrzeného milence", někoho, kdo stále chce "pokloň se mi", nechce anihilaci, nechce segregaci („pošli nás do vepřů“). Proto být v pekle se rovná být v "hořícím močálu", dostat se do ohně, věčně vytvářeného neukojitelnými požadavky.

Kontakt s Bohem

a)      Podmínkou pro kontakt s Bohem i s lidmi je koexistence s Ježíšem. Proto je nutné mít požadavky a vlastnosti, které umožňují život v koexistenci. Koexistence je podmíněná kompatibilitou. Tu je nutné budovat a lidé mají zde svou osobní kompetenci. Ta určuje stupeň kontaktu a typu jejich kompatibility.

b)      Kritériem pro obě strany je princip parity požadavků „co chcete, aby druzí činili vám, čiňte vy jim“. Dle toho lze stanovit požadavky na druhého a zároveň požadavky na sebe. Dle toho lze také stanovit požadavky na pobyt ve společenství. Pozor na sociální vyděračství: žebráci, požadavky některých Romů. Mají požadavky, které někteří sami neplní. Rozhodující nejsou proklamace, ale jednání.

c)      Když člověk poslechne po chybě výzvu k nápravě (Mt 18, 15-17) od jedince nebo "sousedského soudu", nebo dokonce i "církve", zůstane plnohodnotným členem. Musí ale říct ´odpusť´. Pokud neposlechne, Tak platí pro něho „setřeste prach…. Budiž ti jako pohan a publikán“, tj. vyloučení ze společenství. Na neadaptabilní typy platí pouze „setřeste prach….  Budiž ti jako pohan a publikán“. Není správné se dovolávat listiny lidských práv. Ta je závazná pro obě sporné strany, proto to vyloučení.

d)      Nikdo z lidí nemá nárok na kontakt s Bohem. Pokud Bůh nám něco nabízí, musíme dodržet jeho podmínky, pokud chceme, aby nám dal to, co nabízí. Musím se přizpůsobit, abych byl schopen Boha pochopit a splnit jeho požadavky.

           Abram je osloven Bohem. Proč jen on? Bible o tom mlčí. Ve filmu, který zde běžel,  je, že Abram je osloven Bohem. Bůh mu říká, aby šel do jiné země, kterou mu ukáže.  Abram jde podle příkazu Boha. Je to oprávněný závěr? Daleko později, když Bůh Abramovi něco slibuje, Abram chce důkaz. Je málo pravděpodobné, že by Abram bez důkazu šel na dalekou cestu bez důkazu? Abram vede s Bohem dialog, když Bůh mu oznamuje, že zničí Sodomu a Gomoru. VC této souvislosti je nutné si uvědomit, že Abram žije v zemi, kde je mnoho bohů. Lidé jim věří. Proto je málo pravděpodobné, že by nehledal pravého Boha. Podobně je nepravděpodobné, že by bez dokladu opustil příbuzné a šel do cizí země. Hypoteticky Abram vidí lidi, věřící v různé bohy. Lidé nemají o bozích doklady a věří bez nich. Abram zřejmě hledal Boha. Byl Bohem osobně, nebo Božím poslem osloven. Aram vede s Bohem dialog a Bůh se Abramovi legitimuje. Proto Abram jde na cesty. Aram je vůči Bohu kritický. Nechce slepě věřit, nechce slepě odmítat. Proto ten doklad a dialog. Abram jedná s Bohem podle podobných zásad, jaké doporučuje Ježíš. Ježíš dělal skutky, které jiní lidé nedokázali. Takto potvrzoval svoje poslaní a pravost nauky. Ježíš také nařizuje lidem, které poslal mluvit jeho jménem, aby dělali zázraky.

Koexistence mezi Bohem a člověkem

            V Evangeliu v Jn 6, Jn 14, Jn 15, Jn 5 je popsána skutečnost koexistence,  ale není pojmenována. Podobně je v Janově evangeliu popsána funkce Těla a Krve Ježíše Krista, ale není v něm uvedeno její ustanovení na poslední večeři. Vidíme, že Janovo Evangelium navazuje na Synoptiky. Synoptici popisují ustanovení, ale nehovoří o funkci Eucharisie. Zdá se, že představa prvotní církve o funkci Těla a Krve Ježíše Krista je neúplná. Jednak není v synopticích sebemenší zmínka o jejich funkci, jednak není zmínky o "Tělu Kristově" z hlediska koexistence, jak jí chápou epištoly Pavlovy. Popis koexistence Synoptici nemají. Jsou tam zmínky např. typu Mt 16 "nezjevilo ti to tělo a krev, ale Otec", nebo Mt 26,41 "tělo a duch" je neurčitý obsah výroku. Čtenář zřejmě nemůže si na základě synoptiků udělat názor ani na význam (valor) termínu „DUCH“ v Mt 26,42. Je to jasně SÓMA Ježíše Krista, nebo je to mentalita, program ("čího ducha jste?"). Evangelium nehovoří o poruchách psychických, které tehdy byly, tak jako dnes a některá uzdravení jsou popisována jako "vymítnutí zlého ducha".

            Epištoly Pavlovy hovoří o Tělu a Krvi Ježíše Krista v 1Kor 11,17-34. Zde se řeší otázka kvality účasti na večeři Páně. Špatná účast má za následek postih, "protože nesoudí náležitě o Tělu Páně". Sv. Pavel opakuje Ježíšovy výroky z poslední večeře (verše 23-24). Dále, pravděpodobně jako důvod večeře je uvedeno "...smrt Páně budete zvěstovati...". Toto není vůbec poslání večeře Páně. Při večeři Páně si připomínáme jeho smrt, ale hlavní náplní je koexistence. Poslední večeře je ukázka. Hned po této pasáži je 1Kor 12,1-31. Ta hovoří o „darech Ducha“ a o "Těle Kristově", „neboť v jednom Duchu jsme byli my všichni pokřtěni v jedno Tělo" (verš 13). Sv. Pavel nehovoří o Ježíši v nás jako o zdroji dobrých skutků. Jeden je "oko", druhý "ruka". Jde zde o "připojení nás do Ježíše", což odpovídá tomu, že "Ježíš je kmen a my ratolesti", ale není zde hlavní aspekt "koexistence Ježíše v nás", jako naše tělo, hardware. Zato sv. Pavel zdůrazňuje zde i jinde Ducha (viz. list Galaťanům - "tělo proti Duchu, Duch proti tělu"). Toto připomíná Ř 9 versus Jn 5; Ř10. Sv. Pavlovi se dostalo výuky od Ježíše, ale ta byla "adaptovaná" na jeho starou představu. Zde jde o dvě adaptace a obě jsou nouzovým řešením. V Ř 9 versus Jn 5 jde o nekvalitní názor na "Zákon". V 1Kor 11, 1Kor 12 zase onekvalitní názor na "Tělo Kristovo". V obou případech hraje zde roli transformace Ježíšovy výuky. Proč k ní dochází? V prvním případě je to lpění na představě, že Židé "dodržují Zákon". Dle Ježíše ale dodržují podání starších a pokroucený Zákon, což je rabínská katecheze. V druhém případě jde asi o vadné představy:

a) "Duch" (viz list Galaťanům „duch proti tělu“ versus Mt "duch ochoten, tělo slabé"). To znamená, že je zde nutný společník.

b) Představa "Těla Ježíše Krista" je zřejmě u Pavla deformována, protože u něho roli zdroje dobrých skutků hraje „Duch“ a proto koexistence

Ježíše v nás není představitelná. Je pochopitelná koexistence nás v Ježíšovi. Otázka koexistence byla nejasná celé Církvi. Nejen sv. Pavel, ale i pozdější generace se touto otázkou už nezabývají. Koncily řeší problémy jako např. Nejsvětější Trojice, ale není řešena otázka koexistence a s ní role Věčného života. Nepochopením Věčného života nemůže být jasná otázka "Zákona". Hřích není pro Církev signálem, i když sv. Pavel o tom asi informován byl (1Kor 11,30; Ř 1). Proto sv. Pavel "nejste pod Zákonem" a to vedlo k bezuzdnosti. Ze začátku bylo toto stanovisko Bohem tolerováno, protože zde byla jediná cesta jak se vyhnout rozšíření rabínsky deformovanému křesťanství Jeruzalémské církve. Bylo lépe vyučit pohany v katechezi epištol, i když tím vznikla celá řada deviací pohanokřesťanských. Neznalost Věčného života vedla také k Sk 15, kde místo Horské řeči je artefakt.

            Koexistence - Ježíš je v člověku, jako Otec je v Ježíši. Otec činí, Ježíš mluví, co mu říká Otec. Podobně je tomu i u člověka. Já mluvím, co mi říká můj mozek. Vidím, co mi ukazují oči. Jsem živ skrze tělo. Mám být živ skrze Ježíše, jako i Ježíš je živ skrze Otce. Pozor, při zácpě otázka spolupráce s tělem může být podobná naší skutečné spolupráci s Ježíšem. Problém stressu, arytmie, násilí vůči vlastnímu tělu, to je diktatura vůči vlastnímu tělu. Podobně snadno by vznikala diktatura vůči Ježíši ve mně. Problematika zácpy - střeva nechtějí, vůle chce.

Absolutno

Bible tvrdí, že "Bůh litoval, že stvořil člověka". Teologové tvrdí, že Bůh je vševědoucí. Pak ale nemůže litovat něco, nebo měnit svoje rozhodnutí. Opírají se o představu bytosti nekonečné, ale padá tím představa Otce stále činného. Pakliže je "nekonečně inteligentní", pak se nemůže rozvíjet. Pakliže Otec je dle Ježíše stále činný a dělal by od věčnosti státe totéž, byl by to robot. Pakliže je stále činný, znamená to, že ho činnost baví a tedy dělá stále nové věci. I když si nedovedeme toto představit nebo pochopit, je pro nás užitečnější představa lidsky pochopitelného Boha, kterého si můžeme představit, než nezajímavého netvora, zvaného Absolutno. Nelze operovat a argumentoval s Absolutnem a absolutními vlastnostmi (Bůh je nejvýš milosrdný, tj. Bůh je nekonečně milosrdný apod.). Z hříčky „může udělat Bůh kámen, který by neuzvedl?“ je vidět, že nelze operovat s absolutnem - nekonečnem. „Nekonečno“ v matematice je jako limitní případ. Nelze napsat číslo, které nelze zvětšit. Lze však stanovit návod na proces, který nikdy neskončí (např. stálé dělení na polovinu…). Nelze tento proces provést, realizovat. Lze však logicky odvodit jeho limitu a jí spočítat.

Představa Boha

            Filosofická teologie nepoužívá modely a to je nevýhoda. A proto opisuje pracně spoustu věcí. Teologové neznají logický součin (sv. Tomáš Akvinský) a proto říkají, že to, že se milost a svobodná vůle neruší, je tajemství. Přitom lidský čin je daný logickým součinem milost*svobodná volba. Další chyba je, že tomisté chtěli všechno stůj co stůj vyřešit a vyřešili premotio physica. To znamená, že Bůh ví dopředu, co jak dopadne a proč? Protože dává premotio physica, aby člověk souhlasil s milostí, nebo ne. Přitom je to vnesení filosofického artefaktu. přitom Bůh neruší svobodnou vůli a když není premotio physica, tak se člověk „nehne“ a když je premotio physica, tak člověk milost přijme. Přitom ovšem záleží na svobodě člověka. Mluví se o problému premotio physica a vůbec se neuvažuje o podobenství o hřivnách, kdy ten jeden dostal hřivnu a netěžil a je zavržený. Přitom každý dostal hřivnu. Jakoby teologové neznali Evangelium. Argumentace pro očistec je text listu Makabejským, ale že sv. Pavel říká: „…bude spasený ne jinak než ohněm“, nebo sv. Petr říká: „Ježíš mrtev podle těla a živ podle ducha sestoupil k duchům ve vězení…od dob Noemových…“. Nejsou tohle argumenty pro očistec? Kolik problémů nadělal Limbus. V případě překladů např. se překládá koukol a mělo by se překládat jílek mámivý. Nebo ten problém pneuma. V Evangeliu slovo pneuma figuruje v původním slova smyslu. Bůh je jako pneuma (spiritus, ruáh), není vidět. Pro ty lidi to bylo perfektní sdělení informace. Ale když tam zavedu speciální termín duch, tak ten už vyžaduje definici. Např. typu: „Co znamená, že Bůh je Duch?“ „Že Bůh je Duch znamená, že má rozum a vůli, ale nemá tělo“.  Přitom bychom mohli říct: „Bůh je jako vzduch neviditelný a přitom podobně jako člověk nás vidí, slyší atd.“ Má rozum a vůli znamená, že je jako člověk. To je skryté modelování. Ale říct, že nemá tělo je negace. Dokonce jsem viděl takové povídání, že Bůh nemá hlavu, ruce a nohy a přesto je krásný. Pak si dítě představí jakési torzo.

            Abrahám má představu nebe klenby, Bůh je nahoře (ta představa byla až do středověku), který občas sestoupí dolu jako vousatý cizinec. Ale velikost Abraháma je v tom, že „vousatého“ Boha bere jako vážného partnera do hry. My jsme opustili „vousatého“ Pána Boha a máme Boha transcendentního, který je nakonec vytěsněný z vesmíru. Až do středověku Země byla uprostřed a nebe okolo ní. Stále je to otázka lokality. Ježíš sice vystupuje nahoru, ale říkal, že „Otec, který je v nebesích…“, „Otec, který je v skrytu…“ a „Otec, který je stále s Ježíšem“. Podle Evangelia my musíme chápat Boha, který je v skrytu.  Z toho se dá odvodit jednak všudypřítomnost a jednak neviditelnost. Takže do nebe přijde ten, kdo začne vidět Boha. Věčný život znamená mít nové oči, nové ruce, být jako vzkříšený Kristus. Když tedy máme transcendentního P. Boha, tak tím vlastně negujeme „vousatého“ P. Boha a stěhujeme ho z vesmíru. Negujeme jeho poznatelné vlastnosti. K Bohu se musí přistupovat jako k někomu, koho neznáme a koho potřebujeme. Abrahamovo stanovisko je primitivnější, ale lepší, protože umožňuje navázat kontakt. My bychom se měli dívat na Boha jako na vzduch, jako na magnetické pole.

Ve fyzice člověk dochází k problému, jak definovat, co je to světlo. Chová se jako vlna a chová se také jako proud částic. Mám dva modely a mám popis, co to dělá. Podobně mohu Boha popsat: „Bůh je jako otec, Bůh je jako pneuma…“ Evangelium vlastně pracuje stejným způsobem, jako dnešní fyzika. Proč bychom nemohli číst Evangelium podobně jako dnešní fyziku? Proč ho vykládat teologickou cestou, kde teologie má filosofický aparát. Dnešní teologie (ne ta moderní) vyrůstala z Aristotelovské logiky. Z Aristotelovské fyziky vyrostla metafyzika a z toho teologie. Jenže P. Bůh je pro ně transcendentní a pak mají teologové tendenci škrtat Bibli, dokonce oficiálně. Jenže dříve se škrtala neoficiálně. Demytologizace není nic nového. Postoj k Mk 16, opomíjení toho „za cokoli budete prosit, dostanete“, charismata se „škrtli“, to není demytologizace? Naše křesťanství je postavené na zcela jiných psychologických základech. My musíme nejen doplnit vědomosti, použít modelování, jednoduchou katechezi na základě Evangelia, ale také přebudovat stereotypy a udělat ochranné stereotypy, aby nám ty staré nenaskakovaly. Viděl jsem obrázek papeže jak žehná lidem – vozíčkářům. Jaké by to bylo, kdyby řekl: „Tak vstaňte a choďte“. To by byla oslava Boží. A to by bylo Metanoia. To slovo Metanoia byl běžný hovorový termín. My jsme z toho udělali půst, odříkání. Přitom to má být něco zcela jiného. Ježíšovi vytýkají, že se nepostí a on jim zase říká, že neudělají-li pokání, nevejdou. A my jsme to smíchali. My musíme vrátit slovům Evangelia původní význam. Starý Zákon říká: „Obraťte se“. My to Metanoia můžeme rozdělit do dvou fází a péči o Věčný život do tří fází. Za prvé je to „obraťte se“, což znamená: „Zapiš se do přeškolovacího kurzu“. Za druhé je to: „Navštěvuj přeškolovací kurz a začni od samého začátku (´musíte být jako maličcí´, ´znovu se narodit z vody´)“. Čili nové křesťanství úplně od začátku. 

Jak začít s katechezí poznávání Boha

            Při poznávání Boha nebudeme vyřazovat smysly, ale ukážeme jejich kompetence. Hlupák je ten, kdo poslouchá obraz, nebo pouze čichá k jídlu, nebo si pouze nechá vyprávět, jak chutná jídlo. Já musím vědět, co s těmi smysly mám dělat. Proto je zapotřebí naučit dítě používat sluch, který u nás není dominantou (hra na slepou bábu) a je opomíjen. Slepci dobře slyší, mají dobrý hmat, protože si to vytrénují. Je nutné to dítě upozornit na to, že je tady druhý smysl, který si pořádně neuvědomuje a používá ho podvědomě. Nejdříve dítě musí zařadit sluch, pak ostatní smysly (co je vidět, co je slyšet, co se cítí a co se dá ochutnat, případně, co se dá ohmatat). Pak přijde na řadu, který smysl je lepší. Zjistí se, že každý má svoji výhodu. Každý smysl dovede něco, dovede něco jiného, každý si musíme vážit a každý musíme trénovat. Potom přijde na řadu Slepá bába II - „Vzpomeň si slepá bábo, co držím v ruce.“ Případně Slepá bába III – „Vzpomeň si, co dělám“. Nejdříve je dobré použít několik známých, odlišných a snadno identifikovatelných zvuků. Je důležité ukázat na nástavbu paměti. Později budeme přece potřebovat nástavbu intelektu. To už nebude třeba ukazovat, ale důležité ukázat na nástavbu paměti. Např. tento šroubovák má zvláštní zvuk, který děti neznají. Nejdříve budou zvuky předmětů, které dítě zná. Pak něčeho, co nezná. Pak ho necháme to prohlédnout. Pak se znova hraje „slepá bába“ a nový předmět se tam zařadí. Když ten nový předmět při hře identifikuje (na základě toho, že to předtím vidělo), tak mu říct: „Nyní si vzpomeň, jak vypadá“. „Vidíš, v mozku máš zapsáno, jak vypadá“. Nejenže jsi poslouchal, ale také jsi přemýšlel, jak to vypadá“. Moc bych radil zařadit hru „Vím, nevím“. „V kapse mám 5 Kč“ – „Nevím“. „Na stole je magnetofón“ – „Vím“. „V této místnosti je dopravní letadlo“ – „Vím, není“. „Jak to?“ „“Vím, protože se sem nemůže vejít“. Na bázi této hry může postavit i nástavbu intelektu. „V peněžence mám 1 mil. korun“ - „Ne, protože by se to tam nevešlo“. To je nástavba intelektem (i když jsem se tam nepodíval). Pak by to chtělo modelování – „Co je jako co“. „Voda je jako med, jako mléko…“.  Písek neteče, hřebíky netečou…“ Se vzduchem se dá dělat, předvádět např. pomocí sáčku, nebo pomocí injekční stříkačky. Možno použít sáčky. V jednom je bonbón, ve druhém voda a třetí je prázdný. Pak 4 sáčky, přidat sáček se vzduchem. A pokus udělat se zavázanými očima. Sáček se vzduchem je lehký, formovatelný, jako s vodou atd. A pak se lze na to podívat. Vzduch se dá nabrat do injekční stříkačky stejně jako voda, nebo inkoust. Voda je nestlačitelná, ale vzduch ano, je jako guma. Pak dělat přes trubičku ve vodě bubliny. Čili máme nástavbu intelektu. Lze např. stříknout inkoust do vody a rozebrat si to. Je to důležité s ohledem na to, že my nevíme jak Bůh vypadá. Pro dítě je to otřes. A když se mu ukáže včas to, že lze říct „nevím“, tak samo se bude hrdě hlásit k něčemu „vím“ a k něčemu zase „nevím“.

            Čili máme kompetence smyslů, pak je „vím-nevím“, pak jsou modely, pak je tam nástavba a pak otázka vzduchu a magnetického pole. Pak jsou ve hře pojmy: stříkačka, píst a proud. „Co je to proud?“ „Takový neviditelný provázek“. Nechat dítě věci formulovat, ať jim dá jméno. Ukázat proud vody ve vodě, nebo pod vodou (s čistou vodou, nebo s barevnou vodou). Tady si už dítě může některé věci odvozovat samo. Práce se vzduchem přijde až po těch kapalinách. Pak se může uplatnit kompetence smyslů, modelování a nástavba, které musí být připraveny předem. „Co je to vzduch zatím nevím, ale vím (mohu se přesvědčit), že je tady všudy kolem“. „Nevím, co to je, ale chová se jako voda, je lehký, dá se zvážit, je stlačitelný, péruje a není vidět“. Až si dítě dobře „osahá“ vzduch, tak může přijít na řadu magnetické pole. „Jak to, že magnet přitahuje?“ „Je to neviditelné lepidlo, nebo neviditelný provázek, nebo to jsou neviditelné ruce?“ „Jak ty ruce vypadají?“ Je dobré říct pohádku o zakletém zámku s neviditelným zlým psem a jak se dostat do zámku. Něco tomu magnetu dáme „do ruky“ a zjistíme, kde ty ruce má a kolik je těch rukou atd. Je dobré, když dítě zná techniku detekce a také techniku filmového triku pomocí kamery s přerušením natáčení. Magnetické pole se chová, jako by to byly ruce. Pomocí železných pilin zjistíme, že jich je mnoho a že nemají podobu rukou, že název ruka je přibližný a proto budeme říkat, že je to jako neviditelná ruka, která projde např. skrz desku stolu (ale normální ruce ne). Protože nevíme, co to je, tak se tomu říká magnetické pole. Je bramborové pole, obilní pole a také magnetické pole. Nevíme, co to je, ale víme, jak se to chová. Pak se může přejít na otázku stvoření světa, že někdo stvořil svět atd. Současně je třeba dítěti vštípit úctu vůči názoru, aby slepě nevěřilo a slepě neodmítalo a aby přiznalo nepříjemný fakt. To je také zapotřebí v poznání Boha, protože jinak se P. Bůh před námi „schová“.

„Víš, dříve lidé dobře přemýšleli. Řekli si: ´Kdo udělal boty?´ Švec. A kdo udělal oblohu a mraky a sluníčko? Řekli si: To by nedovedl ani švec, ani krejčí, ale byl to někdo, kdo je moc šikovný“. A my mu budeme říkat, že se jmenuje Bůh. Představ si slepého, nebo barvoslepého u křižovatky. Tomu bude divné, že chvíli auta jezdí, chvíli stojí, chvíli jedou opačnou stranou apod. My dnes (co se týče Boha) víme, že existují zákony, ty zákony jsou respektovány, v přírodě je pořádek, že máme zákon o zachování energie a kauzalitu (o tom se bude učit). Otázka poctivé hry je, že tady musí být něco (někdo), který není tímto zákonem vázaný. Jsem pak ochoten neoprávněně škrtnout neviditelnou realitu?