Jihozápadní Asie

Do regionu Jihozápadní Asie lze zařadit:

Blízký Východ (či Levanta): Turecko, Sýrie, Libanon, Izrael, Jordánsko
země Arabského poloostrova: Saúdská Arábie, Jemen, Omán, Spojené arabské emiráty, Katar, Bahrajn, Kuvajt
Střední Východ = oblast kolem Perského zálivu: Irák, Írán, případně bychom k regionu jihozápadní Asie mohli přiřadit též Afghánistán a Pákistán

Pojmy Blízký a Střední Východ bývají významově zaměňovány: Střední Východ (Middle East) je běžný pro anglofonní země, v ČR je užíván termín Blízký Východ.

Charakteristika regionu

osídlená převážně Araby (sunnitští muslimové), výjimky: Írán (Íránci/Peršané: šíitští muslimové), Izrael (židé), křesťané v Libanonu
bohaté dějiny, křižovatka kultur (Evropa × Asie × Afrika)
suché subtropické podnebí, pouště → nedostatek vody!
těžba ropy: mnoho zemí členy OPEC (Organizace zemí vyvážejících ropu)
politická nestabilita → války!

tzv. Arabské jaro (2011–2012)

události, při kterých bylo svrženo několik diktatur v arabském světě, nicméně mnoho zemí uvrhly do chaosu občanských válek
proces začal na přelomu 2010/2011 v Tunisku: nepokoje → svržení diktátora → šíření nepokojů do dalších arabských zemí (Libye, Egypt, Sýrie, Jemen...) → změny v arabském světě
nejdříve vnímáno světovou veřejnosti s nadšením (naivně se očekávala demokratizace arabského světa), ovšem dnes spíše se zděšením: chaos, rozpady států (v Iráku a Sýrii vznikla teroristická organizace Islámský stát), vlády místních gangů, radikalizace, islamizace...

Oblasti ovládané Islámským státem (ISIS) v roce 2015

Státy Blízkého Východu

Turecko

hlavní město: Ankara, kdysi Istanbul (dodnes největší město Turecka, na 2 světadílech — průliv Bospor)
evropská část (menší) + asijská část (poloostrov Malá Asie, centrální část: Anatolská náhorní plošina)
Turci: muslimové, kdysi vládnoucím národem v Osmanské říši, předchůdkyni moderního Turecka
Kurdové: významná menšina na území Turecka, Sýrie, Iráku a Íránu; největší národ na světě, který nemá vlastní stát
turistický ruch: moře, památky (antické, byzantské, arménské: např. Hagia Sofia, Pammukale, Hierapolis, Nemrut, Kappadokie...)
špatné zahraniční vztahy s Řeckem (vyhnání obyvatel po 1. světové válce), Kyprem (1974: invaze) a s Armény (1915: genocida)

Libanon

kdysi multikulturní společnost (různé náboženské skupiny) → 1975–1989: občanská válka → zničení země
operuje zde protiizraelská šíitská teroristická skupina Hizballáh, podporovaná Íránem
národním stromem je cedr (mají ho i na vlajce)

Izrael

vznikl až po 2. světové válce (po hrůzách holocaustu) → r. 1948 válka za nezávislost + další války → dodnes trvající spory s okolními arabskými státy i s místními arabskými muslimskými Palestinci (území palestinské samosprávy: Západní břeh Jordánu + Pásmo Gazy)
za hlavní město Izraelci považují Jeruzalém, OSN uznává Tel Aviv
4× menší než ČR, pouštní stát, ale 8 milionů obyvatel!
hospodářsky vyspělý stát, moderní armáda (slouží i ženy, tajná služba Mossad)
Zajímavosti:
- Jeruzalém: Skalní dóm, Zeď nářků, Chrám Božího hrobu, Golgota
- Mrtvé moře: nejníže položené (-420 m) a nejslanější jezero na světě

Hranice mezi Izraelem a palestinskými územími vznikla po uzavření příměří v roce 1949. Zóna A je pod kontrolou Palestinců a zabírá 18 % rozlohy Západního břehu. Zóna B, zabírající 22 % území, je sice pod civilní palestinskou správou, ale pod izraelským vojenským dohledem. Většinu území Západního břehu (60 %) tvoří Zóna C, která je pod civilní i vojenskou správou Izraele. V této zóně také dochází k izraelskému přistěhovalectví.

Palestinská autonomie: Pásmo Gazy a Západní břeh Jordánu

Po druhé světové válce bylo na půdě OSN (Organizace spojených národů) rozhodnuto, že území britského mandátního území Palestina bude rozděleno na dva státy: na židovský a na arabský.
V květnu 1948 však byl vyhlášen pouze židovský Stát Izrael, zatímco palestinští Arabové (Palestinci) tento plán odmítli.
Okamžitě po vyhlášení na židovský stát Izrael zaútočila velká koalice okolních arabských zemí (Egypta, Jordánska, Sýrie, Libanonu, ale i vzdálenějšího Iráku, Saúdské Arábie a Jemenu). Izraelská armáda však (díky podpoře Československa a Sovětského svazu) vojensky obstála, navíc dobyla i další území, která původně Izraeli ani neměla patřit, a roku 1949 bylo uzavřeno příměří na tzv. zelené linii, čímž vznikla území Západního břehu Jordánu a Pásma Gazy.
Po válce za nezávislost z roku 1948 následovaly další války. Roku 1967 vypukla tzv. šestidenní válka, ve které Izrael okupoval dosud syrské území Golanské výšiny (které okupuje dodnes), a také Sinajský poloostrov (!), který ale později Egyptu vrátil. V roce 1973 následovala tzv. jomkipurská válka.
Vůdce Palestinců Jásir Arafat roku 1988 vyhlásil Palestinu nezávislým státem. Ten na půdě OSN uznalo asi 70 % členů (přesně 114 států včetně Československa). Arafat se snažil v 90. letech o sbližování s Izraelem, za což získal Nobelovu cenu míru.
Napětí mezi Izraelem a Palestinci však trvá. Z Pásma Gazy se roku 2005 po mezinárodním nátlaku stáhly izraelské jednotky a následně Pásmo Gazy roku 2007 ovládla teroristická skupina Hamás. V Západním břehu vládne strana Fatah. Napětí narůstá kvůli chudobě, nedostatku práce a celkovému přelidnění, které navíc zhoršuje masivní přistěhovalectví Izraelců do Západního břehu Jordánu (viz zóny A až C na mapě). Přistěhovalectví Izraelců je z hlediska mezinárodního práva protiprávní.
Na podzim 2023 provedlo palestinské hnutí Hamás brutální a nečekaný útok na Izrael z Pásma Gazy, čímž se rozhořelo další kolo ničivého izraelsko-palestinského konfliktu...

Sýrie a Irák, ale také Jordánsko či Libanon, jsou země s umělými hranicemi, které na troskách rozpadlé osmanské říše po první světové válce vytyčily vítězné mocnosti Francie a Británie. Dodnes se jedná o nejméně stabilní země v tomto regionu a bohužel značným potenciálem pro vznik nepokojů a válek:

Jordánsko

jeden z mála arabských sousedů Izraele, který s ním má relativně dobré vztahy
skalní město Petra: jedinečná památka, na seznamu UNESCO

Sýrie

od roku 2011 Sýrii zmítala občanská válka mezi jednotkami diktátora Bašára Asada, rebely, kurdskými milicemi a tzv. Islámským státem (ISIS) → vměšování USA i Ruska
známými památkami jsou např. starověké město Palmýra nebo křižácký hrad Crac des Chevaliers [krak de ševalié]

Státy Středního Východu

Irák

starověká Mezopotámie: kdysi kolébka zemědělství × dnešní Irák je díky přelidnění (40 miliónů) a válkám potravinově nesoběstačný
1979–2003 prezidentem Saddám Husajn: diktátor, válka proti Íránu (1980–1988), pak proti Kuvajtu (1990), nakonec (2003) invaze USA do Iráku (Husajn obviněn z držení nebezpečných zbraní) → Husajn sesazen, popraven (2006) → chaos v zemi, občanská válka (vznik ISIS — Islámského státu)
složitá etnická a náboženská situace: na jihu sunnitští Arabové, při hranicích s Íránem šíité, na severu Kurdové

Saddám Husajn jako prezident Iráku

Saddám Husajn během soudního procesu

Írán

kdysi Persie
jediná (téměř čistě) šíitská země, dnes islámská republika (roku 1979 islámská revoluce, kterou vedl duchovní vůdce ajatolláh Chomejní)
- zemi, kde vládne duchovenstvo ve jménu boha, se říká teokracie (řecky theos = bůh, kratein = vládnout)
více informací o Iráku, Íránu a jejich vzájemných vztazích v rozšiřujícím textu:

Pahlavího režim v Íránu (1941–1979)

Íránu v letech 1941–1979 vládl šáh Muhammad Rezá Pahlaví. Roku 1953 byl Pahlaví nakrátko svržen, ale zpátky k trůnu mu dopomohly USA a jejich tajná služba CIA. Od této chvíle byl Pahlaví neochvějným spojencem Američanů. Spojenectví bylo oboustranně výhodné: USA potřebovaly Írán jako strategického spojence proti Sovětskému svazu v těchto dobách studené války. Írán do USA vyvážel kvanta ropy a zemního plynu a za utržené petrodolary od USA nakupoval zbraně a moderní technologie, čímž se z Íránu postupně stala lokální velmoc. Pahlaví se snažil modernizovat a "pozápadnit" íránskou společnost — zavedl evropský styl oblékání, ženy se již neměly zahalovat, snažil se o rozvoj průmyslu, snížení negramotnosti — nicméně jinak vládl Pahlaví jako diktátor, využíval tajnou policii, tvrdě postihoval své odpůrce a širokým masám lidu vadil i jeho tvrdý a "západní" styl vlády. Obyvatelé Íránu tedy začali být velmi nespokojeni a chtěli změnu.

Islámská revoluce v Íránu (1979)

Čím dál větší oblibě se mezi obyčejnými Peršany těšil šíitský duchovní Rúholláh Chomejní, který žil kvůli pronásledování šáhovým režimem nejdříve v exilu v sousedním Iráku, později ve Francii. Po Íránu se nelegálně šířily audionahrávky s jeho přednáškami a rozhovory. V roce 1979 v Íránu vypukla revoluce (tzv. islámská revoluce), která svrhla Pahlavího, a ten krátce nato zemřel v exilu. Do čela Íránu se dostal právě ajatolláh (= vysoký duchovní) Rúholláh Chomejní, osmdesátiletý muž, který však vládl Íránu ještě dalších 10 let. Zavedl v zemi diktaturu, která naprosto vše v Íránu podřídila náboženské kontrole. Z Íránu se stala islámská republika, nyní již nepřátelsky naladěná vůči USA. Od této chvíle se ze spojenců stali zavilí nepřátelé. Islámský šíitský režim vládne Íránu v podstatě nezměněné podobě do dnešních dní.

ajatolláh Ruholláh Chomejní

irácký diktátor Saddám Hussajn

Irácko-íránská válka (1980–1988)

Ihned po Chomejního převratu byl Írán napaden sousedním Irákem Saddáma Husajna a rozhořela se ničivá, osm let trvající irácko-íránská válka (1980–1988). Byla krutá a zničující. Husajn měl už dlouho jednak pohraniční spory s Íránem, jednak se bál, že šíitská menšina, kterou v Iráku utlačoval, by mohla sympatizovat s událostmi v šíitském Íránu a postavit se proti němu. Válka byla přirovnávána svými hrůzami (používání bojových plynů, zákopů či min) k první světové válce a skončila po 8 letech vysílením obou stran. V této válce však Husajna proti Íránu podporovaly USA, protože nový íránský Chomejního režim svrhl jejich spojence Pahlavího.

První válka v Zálivu (1990–1991): operace Pouštní bouře

Klid v Perském zálivu však nevydržel dlouho! Dva roky po skončení osmileté irácko-íránské války, hned v roce 1990, napadl Husajn sousední Kuvajt, kvůli tomu, že potřeboval peníze po vyčerpávající irácko-íránské válce. Irák měl největší zisky z prodeje ropy — ale právě to mu kazil Kuvajt, protože těžil velké objemy ropy a tlačil tak její ceny dolů.

Zatímco v irácko-íránské válce Husajna proti Chomejního Íránu podporovaly USA, nyní se již postavily proti němu, protože se rozpadal Sovětský svaz, končila tedy studená válka a USA už Husajna jako spojence nepotřebovaly. Začala tzv. první válka v Zálivu, známá též jako operace Pouštní bouře (1990–1991). Na straně USA stála i Saúdská Arábie, ale také řada dalších států OSN, třeba nově demokratické Československo. Irák byl brzy poražen a byly na něj uvaleny ekonomické sankce.

Druhá válka v Zálivu (2003–2011)

V průběhu 90. let byl Husajnův režim kritizován za údajnou výrobu zbraní hromadného ničení (mezi ZHN se počítají zbraně jaderné, chemické a biologické), čemuž nepomohl ani Husajn sám, neboť mezinárodní inspektory, kteří přítomnost a výrobu těchto zbraní měli potvrdit nebo vyvrátit, z Iráku vykázal pryč. Toto, a také podezření, že Husajn podporuje mezinárodní terorismus (11. září 2001: útok na newyorská dvojčata) vedlo k invazi vojsk OSN pod vedením USA do Iráku v roce 2003, což způsobilo svržení režimu Saddáma Husajna (tzv. druhá válka v Zálivu).

Američané v Iráku následně nainstalovali novou vládu, která Husajna soudila, odsoudila k trestu smrti a roku 2006 popravila. Američané v Iráku vojensky setrvali mnoho let, v posledním desetiletí tam operovala vojska teroristického Islámského státu a dodnes se jedná o nefunkční stát, který nejenom k prosperitě, ale i k pouhé stabilitě má velmi daleko.

Státy Arabského poloostrova

většina zemí má významné zisky z těžby a prodeje ropy

Saúdská Arábie

má 2. největší zásoby ropy na světě, nejbohatší stát v regionu
absolutistická monarchie, výrazně porušuje lidská práva (nerovnoprávnost žen; jinověrci, ateisté a homosexuálové pronásledováni; kruté popravy a mučení)
Mekka: nejposvátnější místo pro muslimy

Spojené arabské emiráty

konstituční monarchie, složená ze 7 emirátů, v jejichž čele stojí emírové, kteří ze svého středu vždy volí prezidenta SAE
SAE mají velmi vysoké zásoby ropy a zemního plynu, ale snaží se dlouhodobě svou závislost na těžbě snižovat: rozvíjí hlavně cestovní ruch (např. Dubaj)
občané SAE tvoří jen kolem 10–15 % — zbylých 90 % obyvatel jsou dělníci z jižní Asie (Pákistánci, Indové, Bangladéšané, Filipínci...)

Kuvajt, Katar a Bahrajn

jedná se o malé monarchie s vysokým HDP díky obrovským ziskům z těžby a prodeje ropy: v žebříčku HDP na obyvatele obsazují nejvyšší místa na světě, ovšem v žebříčku indexu lidského rozvoje se pohybují až kolem 40. až 60. místa...
v Kataru sídlí velmi významná a vlivná arabská televize Al-Džazíra

Irákem zapálená kuvajtská ropná pole v lednu 1991

Omán

jedna z mála arabských zemí (spolu s Marokem), kterou lze označit za relativně dobře fungující, stabilní a rozvíjející se stát (ovšem logicky ne demokratický — demokracie v této části světa nemůže fungovat)
spolu s Brunejem se jedná o jediný sultanát: půl století zde vládl sultán Kábus bin Saíd (1970–2020), který zemi velmi modernizoval, budoval průmysl, otevřel dveře zahraničním investorům i cestovnímu ruchu
tím, že v Ománu převažuje větev islámu zvaná al-Ibádíja, jedná se o poměrně tolerantní zemi (kromě ibádíjců, sunnitů a šíitů v zemi pracuje i spousta námezdní síly z jižní Asie, především Pákistánců, Indů či Bangladéšanů)

Jemen

nešťastná země, která se dlouhodobě zmítá v nepokojích a občanských válkách
za studené války byla země rozdělena na Severní Jemen a komunistický Jižní Jemen, 1990 opět spojeny, ale napětí trvá, s příchodem "arabského jara" se zde v roce 2011 rozhořela občanská válka
Jemenu patří zajímavý ostrov Sokotra s krásnou přírodou a endemickým stromem dračincem (jen Sokotry se jemenská občanská válka nedotkla)
muži zde za pasem nosí tradiční zahnutou dýku (džambíja)

endemické stromy dračince na ostrově Sokotra

Report abuse