České země ve 2. pol. 19. století

12 České země v Rakousku ‎(1848-1914)‎

Císař a jeho rodinné tragédie

Císař a král František Josef I.

Celé toto období je vyplněno vládou císaře Františka Josefa I., který usedl na trůn po abdikaci svého strýce Ferdinanda I. během revoluce 1848, kdy mu bylo 18 let. Vládl neskutečných 68 let a zemřel až v polovině první světové války, roku 1916. Stal se tak nejdéle vládnoucím českým králem, i když se nikdy nenechal korunovat svatováclavskou korunou (údajně kvůli tomu, aby nezostřoval spory mezi Čechy a českými Němci).

Za jeho vlády se Rakousko (později Rakousko-Uhersko) proměnilo ze zemědělské absolutistické monarchie na poměrně moderní, průmyslový a demokratický stát, jehož největší slabinou, která nakonec zapříčinila jeho rozpad, byly narůstající národnostní spory mezi národy Rakouska-Uherska.

Život císaře a krále Františka Josefa však stíhala jedna osobní tragédie za druhou. Pojďme se s nimi seznámit:

Mexický císař Maxmilián

František Josef měl o 2 roky mladšího bratra Maxmiliána, se kterým neměl nejlepší vztahy, protože zatímco František Josef byl konzervativního smýšlení (ctil staré pořádky), Maxmilián byl liberálního (svobodomyslného) smýšlení. Rád se věnoval botanice a podnikl cestu do Brazílie za studiem exotických rostlin.

Latinská Amerika se mu bohužel stala osudnou: roku 1859 mu byla mexickými povstalci nabídnuta mexická koruna. Maxmilián nejprve váhal, ale po vojenské podpoře francouzského císaře Napoleona III. ji nakonec roku 1863 přijal. V Mexiku se však rozhořela krvavá válka mezi stoupenci císařství a stoupenci republiky, které hojně podporovaly sousední USA. I francouzská vojska Napoleona III. se musela stáhnout zpět do Evropy, protože se očekávala nám již známá prusko-francouzská válka. Maxmilián byl nakonec republikány zajat a zastřelen.

Císařovna Sissi

Manželkou Františka Josefa byla princezna Alžběta z bavorského rodu Wittelsbachů, která je známá pod zdrobnělým jménem Sissi. Alžběta Bavorská platila za jednu z nejkrásnějších dam tehdejší Evropy. Není divu, že František Josef byl do ní velice zamilovaný, ale ona se necítila ve Vídni příliš šťastná a jejich manželství po narození korunního prince Rudolfa postupně ochladlo. Alžběta začala cestovat, ale stala se obětí atentátu. Roku 1898 ji ve švýcarské Ženevě probodl pilníkem italský anarchista.

Korunní princ Rudolf

Jediným synem, který se z manželství Františka Josefa a Alžběty Bavorské narodil, byl korunní princ Rudolf. Jeho život byl jedním velkým neštěstím. Jeho matka Sissi se věnovala hlavně cestování, jeho císařský otec mu nedokázal projevit lásku a příliš se o něj nezajímal. Měl rád ženy a nakazil se kapavkou, kterou později nakazil i svou manželku Štěpánku Belgickou, takže po první dceři již další děti mít nemohli. Nemoc mu způsobovala bolesti kloubů, které tlumil alkoholem a morfiem. Uvědomoval si, jak je Rakousko-Uhersko po prohrané prusko-rakouské válce závislé na Německu a kritizoval to, což mělo za následek jednak jeho špiclování německými agenty, jednak další hádky s otcem. Manželství s belgickou princeznou Štěpánkou, přezdívanou ve Vídni "chladná blondýna", nebylo vůbec šťastné. Manželé se neustále obviňovali a hádali, což Rudolf řešil vyhledáváním dalších milenek. Nakonec se s jednou ze svých milenek na rakouském zámku Mayerlingu zastřelil. Jeho otec prý strávil u synovy rakve celou noc a když ráno vyšel z krypty, údajně zcela zešedivěl...

Následník trůnu František Ferdinand d'Este

Po sebevraždě císařova syna Rudolfa se následníkem trůnu po Františku Josefovi měl stát jeho synovec František Ferdinand d'Este. S císařem se ale vyloženě nesnášeli: František Ferdinand se netajil tím, že až se stane císařem, zvolí úplně jinou politiku než František Josef. Nenáviděl Maďary a sliboval, že Rakousko-Uhersko přetvoří ve federaci, ve které každý národ bude mít rovnocenné postavení... Jinak byl ale František Ferdinand cholerický, výbušný a konfliktní člověk: byl schopen se rozzuřit kvůli každé hlouposti, například, že mu nějaká babka v oboře zámku Konopiště ukradla otýpku dříví... Císaři dělal i starosti tím, že si prosadil sňatek s "pouhou českou hraběnkou" Žofií Chotkovou. Císař nakonec sňatek povolil, ale vymínil si, že jejich synové budou vyloučeni z nástupnictví na trůn... Manželství Františka Ferdinanda a Žofie bylo jinak velmi harmonické, protože byli oba cholerických povah :-) Nakonec se však František Ferdinand nástupu na trůn stejně nedočkal: v červnu 1914 se s Žofií stali obětí atentátu v Sarajevu, kterým začala první světová válka.

Politické události 1848-1914

Bachův absolutismus (1851-1859)

Po prohrané revoluci 1848 císař František Josef zrušil ústavu a zavedl absolutismus, jehož hlavní postavou byl ministr vnitra Alexander Bach. Bach znovu zavedl cenzuru a posílil tajnou policii (od té doby vžité úsloví “dávej si bacha”), aby se neopakovaly revoluční vlny z roku 1848. Ačkoli politický život byl Bachem značně omezen, naplno se rozvíjelo hospodářství a podnikání.

Roku 1859 nakonec František Josef po prohrané válce Rakouska se sjednocující se Itálií obvinil Bacha ze všech problémů Rakouska a odvolal jej — tím definitivně skončila éra absolutismu v Rakousku.

Případ Karla Havlíčka Borovského

Jednou z "obětí" Bachova absolutismu byl i český básník a novinář Karel Havlíček Borovský, zakladatel moderní české žurnalistiky. Během revoluce 1848 založil Národní noviny, první český deník. Za kritiku Bachova režimu si nakonec vysloužil vyhnanství v tyrolském Brixenu. Navzdory zažité představě tam však netrpěl žádným nedostatkem — žil si tam za státní peníze s celou svou rodinou v horském hotelu. Nakonec však kvůli zhoršujícímu se zdraví mu bylo dovoleno vrátit se do Čech, kde zakrátko (1856) zemřel. Jeho pohřeb se stal velkou manifestací české věci.

Je vhodné taky poznamenat, že Karel Havlíček byl jedním z prvních Čechů, který navštívil carské Rusko a po návratu odtud ztratil veškeré nadšení pro tuto zemi (mezi Čechy bylo tehdy naopak rozšířené nekritické rusofilství — uctívání a obliba všeho ruského...).

Demokratizace Rakouska (od 1860)

Po zrušení absolutismu následovalo vydání tzv. říjnového diplomu v roce 1860, kterým císař sliboval vydání ústavy. Ta opravdu roku 1861 vyšla (tzv. prosincová ústava):

  • byla zavedena říšská rada (parlament), která měla 2 sněmovny:
    • v panské sněmovně zasedali císařem jmenovaní členové,
    • členové poslanecké sněmovny byli voleni — ovšem volit mohla jen úzká skupina mužů kvůli vysokému majetkovému cenzu (cenzus = omezení, kdo smí a nesmí volit).

Prosincová ústava byla velmi liberální (svobodná) a zaváděla v Rakousku demokracii.

Vznik Rakouska-Uherska (1867)

Jak už víme, po prohrané válce s Pruskem (prusko-rakouská válka) v roce 1866 došlo k odchodu Rakouska z Německého spolku, který byl zrušen a vznikl na krátko Severoněmecký spolek (1867-1871), který byl po vítězné válce Pruska proti Francii završen vznikem Německého císařství (1871).

Maďaři využili situace oslabeného Rakouska a vystupňovali tlak na císaře: požadovali autonomii (samosprávu). Císař jim ve složité situaci musel vyhovět (1867). Uhry získaly rozsáhlou samosprávu: s rakouskou částí je pojila jen osoba panovníka a 3 společná ministerstva. Rakouskou část neboli Předlitavsko tvořily rakouské a české země a Halič s Bukovinou; Uhry a Chorvatsko tvořily Zalitavsko. Této události se říká rakousko-uherské vyrovnání.

Rakousko-uherské vyrovnání však nebylo ideálním řešením národnostní situace v říši: většinu obyvatel totiž tvořili Slované (Češi, Slováci, Poláci, Ukrajinci, Slovinci, Srbové, Chorvati), ale říši vládla německo-maďarská menšina. Nejpočetnější a nejrozvinutější slovanský národ, Češi, se snažili o podobné vyrovnání, jakého dosáhli Maďaři, ale právě přes odpor Maďarů a českých Němců toho nikdy nedosáhli (Maďaři se obávali ohrožení svého výsadního postavení; čeští Němci by se v budoucích autonomních Čechách stali trpěnou menšinou).

Směrování k první světové válce (1867-1914)

Po prohrané válce s Pruskem a rakousko-uherském vyrovnání Rakousku nezbylo, než rozšiřovat svůj vliv směrem na Balkán. Tam se ale snahy Rakouska-Uherska střetly se zájmy Ruska, které ukrajovalo díl po díle části Osmanské říše a šířilo na Balkánu svůj vliv.

Rakušané roku 1878 získali na 30 let do správy Bosnu a Hercegovinu, která i nadále formálně měla patřit tureckému sultánovi. Avšak roku 1908, kdy lhůta měla vypršet, Rakousko-Uhersko Bosnu jednostranně anektovalo (obsadilo), což mezi evropskými mocnostmi vyvolalo vlnu nespokojenosti.

V obsazené Bosně byl nakonec v červnu 1914 na vojenských manévrech zastřelen rakouský následník trůnu František Ferdinand d’Este se svou manželkou Žofií Chotkovou. Atentát spáchal Gavrilo Princip, člen srbské teroristické skupiny Černá ruka. V Bosně totiž žila (a dodnes žije) početná srbská menšina. Rakousko-Uhersko obvinilo Srbsko a do měsíce po atentátu vypukla 1. světová válka.

Rozvoj průmyslu v českých zemích 1848-1914

Jak již víme, jediným trvalým výdobytkem revoluce 1848 bylo zrušení poddanství, které bylo definitivní tečkou za středověkým stavovským uspořádáním společnosti (král × šlechta a duchovní × poddaní) a vedl ke vzniku moderní občanské společnosti (z poddaných se stali občané).

Toto uvolnění (i přes politické překážky Bachova absolutismu) mělo za následek bouřlivý rozvoj průmyslu a podnikání, především v Českých zemích. České země se staly ve 2. polovině 19. století jednou z průmyslově nejrozvinutějších oblastí světa. Bylo zde soustředěno 3/4 průmyslové produkce celého Rakouska-Uherska! Vzkvétal zde hlavně strojírenský, textilní, sklářský a potravinářský průmysl.

Barevné tečky na této německé mapě ukazují střediska různých průmyslových odvětví (textilní, sklářský, hutní, těžební průmysl atd.).

Jak vidno, České země byly průmyslově nejrozvinutější částí Rakouska-Uherska. Uhry, Slovensko, Halič nebo Bosna byly velmi zaostalé zemědělské země.

Vítkovické železárny

Na konci 18. století bylo na Ostravsku nalezeno černé uhlí, které se stalo klíčovou komoditou v rozvoji průmyslové revoluce. Uhlí spolu s výskytem železné rudy v Pobeskydí daly vzniknout v roce 1828 Rudolfově huti ve Vítkovicích, kterou dnes známe jako Vítkovické železárny.

Vítkovické železárny v 19. století









Měšťanský pivovar v Plzni: Plzeňský Prazdroj

V roce 1842 plzeňští měšťané založili svůj pivovar, který jako první na světě vyrobil filtrovaný ležák. Podle německého názvu Plzně (Pilsen) se tomuto typu piva začalo říkat pilsner (plzeňské) a tento typ piva se dnes vyrábí po celém světě. Plzeňské pivo se stalo světovým pojmem. Dnes se pivovar nazývá Pilsner Urquell (Plzeňský Prazdroj).

Měšťanský pivovar v Plzni











Škoda Plzeň

Syn člena správní rady plzeňského měšťanského pivovaru Emil Škoda se stal průmyslníkem a továrníkem. Díky věnu své manželky začal rozšiřovat svou strojírenskou dílnu. Orientoval se hlavně na výrobu zbraní, protože věděl, že o ty bude zájem vždycky... Dále Škodovy závody vyráběly stroje pro pivovary, cukrovary, doly a hutě. Ve 20. století po smrti Emila Škody, začal jeho podnik vyrábět také automobily. Škoda se stala jednou z nejuznávanějších strojírenských značek na světě.

Škoda Plzeň













Českomoravská Kolben-Daněk (ČKD), Praha-Vysočany

Další významnou strojírenskou firmu založil podnikatel Emil Kolben. Sídlila v Praze-Vysočanech a dle slov svého zakladatele "vyráběla vše od špendlíků po lokomotivy". Později byla spojena s továrnou pana Daňka a dostala dnešní název Českomoravská Kolben-Daněk (zkratka ČKD). Emil Kolben byl žid, za druhé světové války byl transportován do koncentračního tábora Terezín, kde roku 1943 zemřel.