Období po husitských válkách se někdy nazývá doba poděbradská (podle krále Jiřího, 1438–1471), následuje doba jagellonská (1471–1526). Jelikož české země byly nábožensky rozdělené na katolíky a kališníky (utrakvisty), říkalo se českému království "země dvojího lidu".
Bavíme se nyní o době, která v českých zemích představuje převážně období stagnace, způsobené zpustošením naší země husitskými válkami (hospodářství bylo v propadu, nové impulzy ze zahraničí skoro nepřicházely, protože kališnické české země byly izolované).
Zcela odlišná je však situace ve zbytku Evropy, kde dochází k pronikavým změnám. 15. století je tak "branou" do novověku:
V Itálii se rozvíjí zcela nový umělecký styl — renesance. Itálie té doby zrodila významné umělecké a vědecké osobnosti, jako Leonardo da Vinci, Michelangelo Buonarotti a Filippo Brunelleschi.
Někdy kolem roku 1440 vynalézá Němec Johannes Guttenberg technologii knihtisku. Knihtisk umožní masové rozmnožování knih a tiskovin a přispěje k masovému šíření vzdělanosti v Evropě. České království je hned druhou zemí, ve které je vytištěna první kniha — tzv. Kronika trojánská pravděpodobně z roku 1468.
Turecká vojska osmanského sultána Mehmeda II. dobyla v květnu 1453 Konstantinopol. Tím padl poslední zbytek Byzantské říše. Turci pokračují v dobyvačné expanzi na Balkán, dobyjí Srbsko a začnou ohrožovat Uhry. Ve stejném roce také končí stoletá válka, táhlý konflikt mezi Anglií a Francií, která končí vítězstvím Francie. Ta se tak stává evropskou velmocí.
Především však 15. století stojí na počátku zámořských objevů, které povedou k evropské vládě nad celým světem. Jako první se do neznámých krajin odváží Portugalci, kteří už v roce 1415, kdy hoří Husova hranice v Kostnici, založí na africkém pobřeží pevnost Ceuta. Portugalský vládce Jindřich Mořeplavec podporuje další zámořské objevy, a tak již roku 1420, kdy u nás Žižka vyhrává své první bitvy, objevují Portugalci Madeiru. Roku 1434, kdy radikální husité prohrávají osudovou bitvu u Lipan, obeplují Portugalci nebezpečný mys Bojador na západním pobřeží Afriky, a o 10 let později dospějí až k Zelenému mysu v dnešním Senegalu. V roce 1488 portugalský mořeplavec Bartolomeu Díaz dospěje k Mysu dobré naděje v jižní Africe, a o 4 roky později se Kryštof Kolumbus vydá na cestu do Indie, avšak dopluje do Ameriky. V témže roce 1492 navíc Španělé dokončují reconquistu, čili dobytí celého Pyrenejského poloostrova z rukou muslimských Maurů (Arabů). V té době v Uhrách umírá Matyáš Korvín a na uherský trůn dosedá Vladislav Jagellonský.
ještě za svého života Zikmund Lucemburský vybral za svého nástupce manžela své jediné dcery Alžběty (svého zetě) Albrechta Habsburského (1438)
Albrecht zaujal tvrdý postoj vůči kališníkům (říkali mu "kladivo na kacíře"), ale již v prvním roce vlády táhl do Uher bojovat proti Turkům, kde zahynul (1439)
jeho těhotná manželka Alžběta Lucemburská porodila syna Ladislava (nazýván Pohrobek = narodil se až po smrti otce roku 1440)
za malého Ladislava vládla v Čechách i Uhrách šlechta:
v Uhrách získal největší moc šlechtic Jan Hunyadi [huňady] (jeho synem byl pozdější král Matyáš Hunyadi, zvaný Korvín)
v Čechách zemský správce Jiří z Poděbrad
ve 13 letech (1453) byl Ladislav Pohrobek korunován králem, ale již v 17 letech (1457) zemřel na leukémii (existovalo podezření, že byl otráven Jiřím, ale nebyla to pravda)
Ladislav Pohrobek na pozdější rytině ze 17. století
po Ladislavově náhlé smrti zvolila česká šlechta králem člověka ze svých řad, pana Jiřího z Poděbrad a Kunštátu (Jiří byl jediným šlechticem, který dosedl na český trůn)
Jiří byl kališníkem, za ženu si však vzal Johanu z Rožmitálu, šlechtičnu z nejsilnějšího českého katolického rodu — Jiří tím chtěl jít příkladem a sblížit znepřátelené české kališníky a katolíky
papeži však byla od počátku trnem v oku basilejská kompaktáta, která umožňovala českým kališníkům vyznávat pod obojí, proto papež využil toho, že na českém trůně sedí kališnický král a vyhlásil proti Jiřímu křížovou výpravu
do čela této výpravy se postavil uherský král Matyáš Korvín, který byl dříve Jiřího zetěm (měl za manželku Jiřího dceru, ta ale brzy zemřela, a proto už Korvína k Jiřímu žádné příbuzenství nepoutalo)
začaly tzv. česko-uherské války, během kterých se od části moravské šlechty nechal Korvín korunovat za českého krále — země dvojího lidu tak již měla i dva krále
Jiří se snažil svou svízelnou situaci řešit navazováním diplomatických styků: inicioval např. vytvoření jakési celoevropské křesťanské koalice proti osmanským Turkům (k jejímuž vytvoření nakonec nedošlo a Jiří spíš než boj proti Turkům sledoval navázání spojenectví) a také vyslal po evropských královských dvorech velkou výpravu katolických i kališnických šlechticů, kteří měli ukázat, že obě vyznání spolu v Čechách dobře vycházejí
Jiří měl sice hodně synů, ale z prvního manželství, kdy ještě nebyl králem, a tudíž jeho synové nemohli usilovat o vládu po svém otci... proto Jiří doporučil, aby se jeho nástupcem stal syn polského krále Kazimíra IV. Vladislav Jagellonský, který pak zdědil konflikt s Matyášem Korvínem
Jagellonci pocházeli z Litvy. Litevské velkoknížectví bylo posledním pohanským státem v Evropě. Roku 1386 se naskytla zajímavá situace: litevský velkokníže Jogaila přijal křest a vzal si za manželku dědičku polského království. Poláci jeho jméno zkomolili na Jagiełło, ale jako polský král vládl pod jménem Vladislav. Tento polský král Vladislav II. Jagello mj. roku 1410 za přispění českého vojska (ve kterém velmi pravděpodobně bojoval i Jan Žižka) porazil v bitvě u Grunwaldu řád německých rytířů. Jeho syn Vladislav III. padl roku 1444 velmi mlád v bitvě s Turky u Varny v dnešním Bulharsku. Jeho mladší bratr Kazimír IV. se po jeho smrti stal polským králem a Kazimírův syn Vladislav usedl na český trůn.
roku 1471 byl českými stavy zvolen za krále patnáctiletý Vladislav II. Jagellonský
mladý král zdědil konflikt s Matyášem Korvínem: válčili spolu až do roku 1479, kdy v Olomouci uzavřeli společnou dohodu, ve které stálo, že pokud některý z nich zemře bezdětný, vládu zdědí ten druhý
nakonec roku 1490 bez dědice zemřel Matyáš Korvín a Vladislav Jagellonský se tak stal i uherským králem — odcestoval do Budína a od této doby již na pražském hradě žádný český král trvale nesídlil (s výjimkou Rudolfa II. a krátce Fridricha Falckého)
pozice krále Vladislava ale nebyla růžová: byl mírné a smířlivé povahy, zároveň však velkou moc měla česká i uherská šlechta — šlechtici začali králi posměšně říkat Rex Bene (Král Dobře), protože chtě nechtě téměř se vším, co mu šlechta předložila, musel souhlasit... šlechtici mu ironicky a dvojsmyslně říkali: "Ty jsi náš pán a my jsme tví páni"
za vlády Vladislava Jagellonského však došlo k definitivnímu urovnání sporů mezi katolíky a kališníky (tzv. kutnohorský náboženský mír z roku 1485), k sepsání českých zákonů (tzv. Vladislavské zřízení zemské z roku 1500) i k realizaci mnoha krásných vrcholně gotických staveb, jejichž autorem byl původem německý stavitel Benedikt Ried (v českém prostředí znám jako Benedikt Rejt), autor Vladislavského sálu na Pražském hradě, královské oratoře v chrámu sv. Víta, opevnění hradu Rabí, kostela sv. Mikuláše v Lounech aj.
krátce před svou smrtí uzavřel Vladislav ve Vídni s Maxmiliánem Habsburským tzv. vídeňskou smlouvu o dvojím sňatku: Vladislavův syn Ludvík si měl vzít za ženu Maxmiliánovu vnučku Marii Habsburskou, Maxmiliánův vnuk Ferdinand pak Vladislavovu dceru Annu Jagellonskou... nikdo netušil, jak brzy vídeňská smlouva nabude na aktuálnosti
doba vlády Jagellonců v českých zemích je typickým příkladem tzv. stavovské monarchie, ve které se panovník dělí o moc se stavy
stavové jsou příslušníci privilegovaných vrstev: šlechty, duchovních a bohatých měšťanů
stavové spolu s panovníkem pravidelně zasedali na zemských sněmech, kde řešili důležité politické otázky (např. výběr daní) — zemské sněmy byly takovou obdobou dnešního parlamentu
v Čechách po husitských válkách však katolické duchovenstvo ztratilo nejen majetky, ale také politickou moc, takže na českém zemském sněmu zasedali jen příslušníci panského stavu (vyšší šlechta), rytířského stavu (nižší šlechta) a stavu městského (měšťané královských měst — nikoli měst poddanských)
v dnešní době už nemluvíme o stavovských, ale o parlamentních (nebo konstitučních) monarchiích (konstituce = ústava)
opakem stavovské/konstituční/parlamentní monarchie je absolutistická monarchie, kde panovník vládne neomezeně (má absolutní moc)
český král předsedá zemskému sněmu
Ludvík Jagellonský byl jediný Vladislavův syn, který se navíc narodil, když Vladislavovi bylo 50 let!
Ludvík usedl na český a uherský trůn po otcově smrti roku 1516, když mu bylo deset let
ve svých 20 letech však musel táhnout do jižních Uher, které ohrožovali osmanští Turci
zde v bitvě u Moháče roku 1526 padl, aniž by po sobě zanechal dědice
čeští a uherští stavové se museli poohlédnout po novém panovníkovi...
Jedinečnou památkou z doby vlády Ludvíka Jagellonského je nejstarší mapa Čech, známá jako Klaudyánova mapa. Nechal ji v roce 1518 vydat lékař Mikuláš Klaudyán, o kterém nic moc nevíme, krom toho, že nejspíš kulhal (Claudius byl starověký římský císař, který kulhal) a byl českobratrského vyznání. Mapa není orientována k severu, ale k jihu, a zobrazuje pouze území Čech, nikoli vedlejší země Koruny české. Ve své horní části zobrazuje krále Ludvíka na trůnu se znaky zemí okolo, kterým vládne. Ve střední části vidíme spoustu erbů šlechtických rodů, které zasedaly na českém zemském sněmu. Zajímavostí je zobrazení vozu taženého koňmi oběma směry. Může se jednat o alegorii (jinotaj) země dvojího lidu, ve které jdou kališníci i katolíci proti sobě. Mapa existuje v jediném exempláři.