České země po nástupu Habsburků a třicetiletá válka (1526-1648)

České země po nástupu Habsburků (doba předbělohorská, 1526-1620)

Ferdinand I. (1526-1564)

• Po smrti Ludvíka Jagellonského v bitvě u Moháče (1526) se Ferdinand I. Habsburský stal českým a uherským králem. Již vládl v Rakousích, a proto spojil České země, Uhry a Rakousko pod jednou vládou. Tomuto soustátí se říká Habsburská říše a Ferdinand se snažil tyto země centralizovat, tzn. oslabit zemské (české, uherské a rakouské) úřady a většinu pravomocí přesměrovat do Vídně.

• Habsburkové byli katolíci, a proto především v Čechách narážel Ferdinand na tuhý odpor většinou nekatolické šlechty. Ferdinand ale systematicky krůček po krůčku posiloval pozice katolíků: pozval do Čech jezuity (1556), obnovil pražské arcibiskupství (1561), do významných úřadů dosazoval katolíky... Snažil se také například české utrakvisty (kališníky) upřednostňovat (jakožto "menší zlo") před luterány a kalvinisty... Jezuité začali v Čechách zakládat školy, kde poskytovali vzdělání zdarma — samozřejmě v duchu katolické víry. Vychovávali tak mladou generaci bojovných katolických (nejen) šlechticů.

Maxmilián II. (1564-1576)

• Po smrti Ferdinanda I. nastoupil jeho syn Maxmilián II. Měl slabé zdraví a věděl, že nejspíš brzy zemře — proto roku 1575 chtěl prosadit svého syna Rudolfa na český trůn. Česká šlechta s volbou Rudolfa souhlasila za podmínky, že Maxmilián uzná tzv. českou konfesi, tedy české nekatolické vyznání víry, jakýsi kompromis mezi luteránstvím, kališnictvím a českobratrskou vírou. Maxmilián tento dokument odmítl podepsat, nicméně ústně přislíbil, že bude českou konfesi dodržovat, s čímž se česká šlechta prozatím spokojila.

Rudolf II. (1576-1611)

• Maxmiliánův syn Rudolf se zpočátku jevil jako nadějný panovník. Na počátku své vlády přesídlil do Prahy, do města mnohem většího, výstavnějšího, krásnějšího a bezpečnějšího než byla Turky neustále ohrožovaná Vídeň.

• Rudolf miloval umění (hlavně výtvarné), ale nesnášel politiku. Vládnutí mu také znepříjemňoval jeho mladší bratr Matyáš, který sice toužil po vládě, ale jinak vladařským uměním rovněž neoplýval...

• Praha v přítomnosti Rudolfova císařského dvora opět rozkvetla, jako kdysi za časů Karla IV. Praha se stala evropským centrem vzdělanosti (např. astronomové Jan Kepler a Tycho Brahe), umění (italští renesanční malíři) a alchymie (např. podvodník Edward Kelley z Anglie). Rudolf během svého života shromáždil největší sbírku obrazů v Evropě.

• Rudolfův majestát:

  • Uměnímilovný Rudolf však trpěl duševní poruchou, čehož využíval jeho bratr Matyáš, který získal uherské, rakouské a moravské stavy na svou stranu. Rudolfa podpořili pouze čeští stavové, kteří však za svou oddanost požadovali písemné provedení české konfese. Rudolf, zahnaný do kouta, nakonec roku 1609 českou konfesi potvrdil svým podpisem (tzv. Rudolfův majestát). Majestát dával náboženskou svobodu všem obyvatelům Českého království (i poddaným!). Na svou dobu Majestát představoval nebývalou svobodu.

Matyáš (1611-1619) a cesta k českému stavovskému povstání (1618-1620)

• Rudolf II. byl stejně nakonec donucen odstoupit (1611) a brzy nato zemřel na Pražském hradě v zapomenutí a opuštěn (leden 1612)

• Matyáš se konečně stal králem, ukázal však, že neumí vládnout o nic lépe než Rudolf.

• Oženil se, ale byl již poměrně starý a neměl žádné děti. Za jeho nástupce byl proto roku 1617 vybrán Rudolfův a Matyášův bratranec ze štýrské větve habsburského rodu, budoucí císař Ferdinand II. Ten byl znám jako neústupný a bojovný katolík. Českým nekatolíkům měly nastat špatné časy...

České stavovské povstání (1618-1620)

• Ačkoli byli katolíci v Čechách v drtivé menšině (asi pouze okolo 10 % obyvatel), cítili se přijetím Ferdinanda za budoucího českého krále a římskoněmeckého císaře neskutečně povzbuzeni. Množily se např. konverze (přestoupení) mladých nekatolických šlechticů ke katolicismu, kteří si od svého rozhodnutí slibovali kariérní růst.

• Olej do ohně přilily dvě události z roku 1617: v městečku Hrob u Ústí n. L. byl zbořen nekatolický kostel a ve východočeském Broumově dal zdejší opat kláštera uzavřít jiný nekatolický kostel.

Druhá pražská defenestrace (květen 1618):

• Představitelé českých stavů (šlechticů a měšťanů) se vydali na Pražský hrad, kde sídlili 2 královští místodržící (zástupci krále Matyáše, který již sídlil zpátky ve Vídni). Na hradě došlo k vzájemné konfrontaci, která vyvrcholila vyhozením obou místodržících a jejich písaře z okna (tzv. druhá pražská defenestrace). Tímto aktem začalo české stavovské povstání a zničující třicetiletá válka.

Volba Fridricha Falckého českým králem (zima 1619):

• Stavové prohlásili Ferdinanda II. za sesazeného a zvolili si nového krále, kalvinistického kurfiřta Fridricha Falckého. Jelikož Fridrich vládl jen jeden rok (od zimy 1619 do porážky na Bílé Hoře — zimy 1620), říkalo se mu zimní král.

• Čeští stavové však nebyli svorní, neměli společnou představu o jednotném postupu, nedokázali získat na svou stranu nekatolíky z jiných zemí, nechtěli dávat své peníze na placení žoldnéřů a výzbroj armády...

Porážka českých stavů v bitvě na Bílé Hoře (listopad 1620) a staroměstská exekuce (červen 1621):

• Proto podle toho taky dopadli: v listopadu 1620 byla svedena bitva na Bílé Hoře u Prahy, kde se české stavovské vojsko postavilo císařskému vojsku Ferdinanda II. Ačkoli stavové obsadili návrší Bílé Hory a měli tak strategickou výhodu, byli během půl druhé hodiny poraženi na hlavu. Ferdinandovo vojsko obsadilo Prahu a zimní král Fridrich Falcký uprchl z Čech...

• Ferdinand nechal pozatýkat hlavní vůdce povstání a v červnu 1621 bylo 27 z nich popraveno na Staroměstském náměstí v Praze (tzv. poprava sedmadvaceti českých pánů).

Obnovené zřízení zemské (1627-1628):

• Svou pomstu Ferdinand II. dokonal v letech 1627-1628, kdy vydal novou ústavu pro České země, tzv. Obnovené zřízení zemské (obnovené proto, že měnilo staré Vladislavské zřízení z roku 1500). Tato ústava především:

  • nařizovala jako jediné povolené náboženství katolickou víru → nastává období rekatolizace (1627-1781),

  • jako úřední jazyk zaváděla němčinu → přichází germanizace a čeština upadá, stává se druhořadým jazykem...

  • uznávala Habsburky za dědičné vládce Českých zemí.

Třicetiletá válka (1618-1648)

• Třicetiletá válka byla dlouhou zničující válkou, která zasáhla celou Evropu.

• Začala českým stavovským povstáním (tzv. česká válka 1618-1620), kdy čeští nekatoličtí stavové vedli boj proti katolickým Habsburkům, pokračovala válkou falckou (kdy z Čech uprchnuvší Fridrich bránil aspoň svou Falc, 1620-1623), válkou dánskou (Dánové bojovali pro Habsburkům, vítězství Habsburků díky generálovi Albrechtovi z Valdštejna, 1625-1629), válkou švédskou (kdy švédský král Gustav II. Adolf vystoupil proti Habsburkům, 1630-1635) a nakonec nejdelší a nejničivější válkou švédsko-francouzskou (kdy proti Habsburkům vystoupila rovněž katolická Francie, 1635-1648).

• Právě náboženství (katolíci × nekatolíci-protestanti) se stalo záminkou k této válce (jedině v Čechách bylo opravdovou příčinou). Bojovaly proti sobě dvě uskupení:

  • Protestantské (nekatolické) země: Češi (do Bílé Hory 1620), luteránské Švédsko, Dánsko a některé německé státy, kalvínské Nizozemí. Po roce 1635 bojovala proti katolickým Habsburkům rovněž katolická Francie.

    • nejslavnějším vojevůdcem byl švédský král Gustav II. Adolf

  • Katolické země: habsburské Rakousko (tedy i české země po roce 1620) a Španělsko a jejich menší spojenci (např. Bavorsko).

    • nejslavnějším a nejgeniálnějším vojevůdcem císaře Ferdinanda II. byl český šlechtic generál Albrecht z Valdštejna

• Válka skončila roku 1648 vestfálským mírem, který posílil nekatolíky: Nizozemsko získalo nezávislost na Španělsku, ovšem české země čekala rekatolizace pod vládou Habsburků. Švédsko a Francie se staly evropskými velmocemi číslo jedna. Evropa prodělala velký hospodářský otřes, válka postihla hlavně civilní obyvatelstvo (hladomory, epidemie — např. v českých zemích vymřela asi 1/3 obyvatel!). Evropa se z války začala vzpamatovávat až kolem roku 1700!