Druhá světová válka

říjen 1935: Mussoliniho fašistická Itálie, člen Společnosti národů, vojensky napadá Habeš (Etiopii), jiného člena Společnosti národů. Kromě neúčinných sankcí se Společnost národů neodhodlá k žádné účinné akci, mezinárodní systém dostává vážné trhliny.
březen 1936: Hitler vojensky obsazuje Porýní, které dle versailleské smlouvy mělo být demilitarizované → první porušení versailleské smlouvy.
březen 1938: Hitler činil nátlak na Rakousko a požadoval amnestii pro rakouské nacisty, koordinaci rakouské zahraniční politiky atd. → rakouský kancléř Kurt Schuschnigg [šušnig] vypsal plebiscit, zdali si Rakušané přejí další existenci samostatného Rakouska → Hitler uskutečnění plebiscitu nehodlal riskovat → rakouští nacisté v koordinaci s Hitlerem realizují anšlus Rakouska.
září-říjen 1938: Hitler stupňuje nátlak na Československo → částečná mobilizace → setkání Chamberlaina, Daladiera, Mussoliniho a Hitlera v Mnichově → mnichovská dohoda → okleštění pohraničí (Sudety) → vzniká zmrzačená a neživotaschopná druhá česko-slovenská republika (vyhlášena slovenská autonomie, omezeny demokratické principy atd.), která končí v březnu 1939 rozbitím ČSR a okupací Čech a Moravy.

"Wir danken unserm Führer"

"Dejte mi deset let a Německo nepoznáte!"

Adolf Hitler v projevu k německému lidu, srpen 1934

Válka v Evropě a ve světě 1939-1945

Německý útok na Polsko (září 1939) — Fall Weiss (Bílý plán)

Stalinův Sovětský svaz již mnoho měsíců před válkou sondoval možnost spojenectví s Francouzi a Brity. Jednání však nikam nevedla, a tak na konci srpna 1939 uzavřel SSSR spojeneckou smlouvu s Německem (tzv. Pakt Molotov-Ribbentrop).
O týden později (1. září) proto Hitler zahájil útok na Polsko a Británie a Francie vyhlásily válku Německu. Až do jara 1940 však k žádným významným bojům nedocházelo (tzv. podivná válka neboli válka v sedě — Sitzkrieg — jako parafráze na bleskovou válku — Blitzkrieg).
Navzdory nabubřelým proklamacím polského ministra Becka o síle polské armády tato rychle podlehla modernímu Wehrmachtu, navíc po útoku Sovětů z východu (17. září). Části východního Polska (tzv. Kresy) byly připojeny k SSSR, západní části k Německu a na zbytku Polska byl zřízen tzv. Generální gouvernement [guvernemán] s tvrdou okupační politikou.

Masakr v Katyni (duben 1940)

V dubnu 1940 Stalin nařídil masakr přibližně 15 tisíc zajatých důstojníků polské armády a 10 tisíc příslušníků polské inteligence nedaleko Katyně u Smolenska (tzv. katyňský masakr).
Když polská exilová vláda kontaktovala Stalina, kde se nacházejí tito nezvěstní polští vojáci, dělal překvapeného. Roku 1943 objevil masové hroby německý Wehrmacht, Sověti však Němce obvinili, že Poláky zavraždili oni, což se snažili tvrdit i během norimberského procesu s nacistickými zločinci (1946). Pravdu o katyňském masakru přiznal až poslední představitel Sovětského svazu Michail Gorbačov v roce 1990.

Do čela Generálního gouvernementu byl postaven Hans Frank, řečený polský kat.

"Například v Praze byly zveřejněny velké červené plakáty, které uvádějí, že dnes bylo zastřeleno sedm Čechů. Řekl jsem si: Kdybych chtěl mít plakát za každých sedm zastřelených Poláků, pak by lesy celého Polska nestačily, aby byl z jejich dřeva vyroben papír na takové plakáty."

Hans Frank, generální guvernér okupovaného Polska

Roku 2007 natočil polský režisér Andrzej Wajda film Katyń. Jeho otec Jakub Wajda totiž byl jedním ze zastřelených.

Finsko-sovětská, tzv. zimní válka (zima 1939/1940)

Konflikt začal poslední listopadový den roku 1939. Sověti napadli Finsko bez vyhlášení války. Údajně proto, aby “získali lépe hájitelné předpolí Leningradu” (= Petrohrad). Byla to chabá výmluva, neboť útočili i daleko na severu, stovky kilometrů od Leningradu…
Ačkoliv měli Sověti obrovskou zbrojní převahu, měli neschopné velení armády (neboť většinu zkušených generálů Stalin nechal 2 roky předtím během tzv. Velkého teroru zlikvidovat). Finové navíc vyvinuli neskutečný odpor a hrdinství při hájení své země. Měli také výborného velitele — maršála Karla Gustava Mannerheima.
Válka nakonec skončila v březnu 1940 vítězstvím SSSR (získali území), ale znamenala ztrátu reputace SSSR v očích veřejnosti. SSSR byl také v důsledku toho vypovězen ze Společnosti národů.

Carl Gustaf Emil Mannerheim se po válce stal prezidentem Finska a v televizní soutěži byl zvolen největším Finem, i když měl švédské kořeny.

Německý útok na Skandinávii (duben 1940) — operace Weserübung

V dubnu 1940 zaútočil Wehrmacht na Dánsko a Norsko. Hitlera k tomu kroku vedla hrozba, že Britové Němcům zkomplikují dodávky železné rudy ze Švédska, které se exportovaly přes norský přístav Narvik. Německý válečný průmysl stál a padal na dodávkách švédské rudy, které tvořily polovinu německého importu.
Dánsko kapitulovalo během jediného dne, Dánové viděli bezvýchodnost situace a nechtěli zbytečně prolévat krev. Hitler Dánům nechal poměrně širokou autonomii (stejně jako Nory je považoval za čisté árijce).
Norové se však bránili, podporovaní Brity a Francouzi, kteří ale na boj v zimních podmínkách nebyli příliš vybavení, proto se v červnu 1940 z Norska stáhli a norský král emigroval do Británie. V Norsku byla instalována kolaborantská vláda Vidkuna Quislinga [kvisling].

Vidkun Quisling, norský zrádce, jehož jméno se stalo symbolem kolaborace.

"Vést válku je jako otevřít dveře do temné místnosti. Nikdy nevíte, co se tam nachází..."

Adolf Hitler před útokem na Francii

Německý útok na Francii (květen 1940) — Fall Gelb (Žlutý plán)

V květnu 1940 zaútočil Hitler na Francii. Francouzi dlouhodobě budovali na hranicích s Německem systém opevnění, tzv. Maginotovu linii [maženotovu]. Němci se ale rozhodli linii obejít ze severu, čímž ovšem porušili neutralitu Nizozemska, Belgie a Lucemburska.
Po obsazení Beneluxu Němci rychle postupovali dál. Paříž, aby nebyla zničena, se nebránila a byla vyhlášena otevřeným městem. Z jihu Francii napadla s několika odklady také fašistická Itálie, čímž oficiálně vstoupila do války po boku Německa, ale i když Itálie nasadila 30 divizí proti 6 francouzským, nezaznamenala v podstatně žádné úspěchy…
Francouzi kapitulovali. Hitler si tento akt náležitě užil: nechal na stejnou kolej na nádraží v Compiègne přistavit stejný vagón, v jakém roku 1918 podepsali kapitulaci Němci. Sever a atlantické pobřeží kvůli strategickým přístavům spadly pod přímou německou okupaci. Na jihu Francie (tzv. Svobodná zóna) se ustavil loutkový stát s kolaborantskou vládou maršála Pétaina v lázeňském městě Vichy.

Maršál Philippe Pétain [petén] je pro Francouze rozpornou postavou: hrdina první světové války a kolaborant války druhé.

Evakuace Dunkerku — operace Dynamo

Při útoku na Belgii Hitler použil lsti: chtěl budit zdání, že zaútočí ze severu Belgie, kde se v zóně předpokládaného útoku zformovaly britsko-francouzské jednotky, avšak skutečný útok přišel přes nechráněné zvlněné a zalesněné Ardeny (tzv. Mansteinův plán), které francouzská armáda nebránila, neboť je vyhodnotila pro německé tanky jako neproniknutelnou překážku. Poté se německý nápor stočil na sever a jako srp odřízl Brity a Francouze od zázemí. Britské a francouzské jednotky se stáhly do Dunkerque [dankerk] na pobřeží. Britský premiér Churchill zmobilizoval všechna dostupná plavidla (včetně výletních jacht nebo rybářských člunů) a pomocí nich se za stálého bombardování německé Luftwaffe podařilo 340 tisíc mužů přemístit do bezpečí Anglie! Tato zdařilá akce velmi zvedla morálku anglofrancouzských vojáků, ovšem Churchill tehdy střízlivě konstatoval: "Evakuacemi se války nevyhrávají!"

Bitva o Británii (srpen 1940) — plánovaná operace Seelöwe (Lvoun)

Hitler očekával, že po porážce Francie osamocená Británie podepíše kapitulaci. Dokonce Britům nabídl mírové řešení (tzv. apel na rozum). Ale Britové s tímto nepočítali. Měli špičkové loďstvo, výborné letectvo (RAF: Royal Air Force) a účinné radary, které dokázaly odhalit letouny Luftwaffe na vzdálenost více než 120 km. A také odhodlaného a charismatického premiéra, který svému lidu neslíbil nic jiného než "krev, pot a slzy".
Německý útok na Británii přišel v srpnu 1940, ovšem rychlé výsledky nepřinesl, a tak o měsíc později Hitler nařídil nálety na civilní cíle, čímž chtěl podlomit morálku obyčejných Britů. Se zhoršujícím se počasím na podzim však Hitler musel operaci Seelöwe odložit na neurčito. Jednalo se o první porážku nacistů.

Sir Winston Churchill , který se stal premiérem Británie po Německém útoku na Francii, kdy již bylo zcela zřejmé, že politika appeasementu neschopného Chamberlaina vede pouze k porážkám.

Italský útok na Balkán (podzim 1940 — jaro 1941)

Mussolini spatřoval Balkán jako tradiční sféru italského zájmu. Již víme, že už v dubnu 1939 Italové obsadili Albánii. Právě z Albánie v říjnu 1940 italské jednotky zahájili útok na Řecko. Řekové se však srdnatě bránili a zatlačili Italy zpět do Albánie. Hitler se obával porážky italského spojence, a tak vypracoval plán útoku na Balkán, ke kterému se mělo přidat i fašistické Maďarsko, Rumunsko a Bulharsko. K paktu měla přistoupit i Jugoslávie, avšak důstojníci provedli převrat a Jugoslávie se nepřidala.
V dubnu 1941 však ze všech stran jugoslávské hranice napadli Němci, Maďaři, Rumuni i Bulhaři a za několik dní Bělehrad kapituloval.

Ustašovské Chorvatsko a Ante Pavelić

Představitelem chorvatského ustašovského režimu (ustaša = povstalec) byl Ante Pavelić. Již v roce 1934 ustašovci provedli úspěšný atentát na jugoslávského krále Alexandra I. Karadžordževiće, když pobýval na návštěvě ve Francii.
Po zřízení Nezávislého státu Chorvatsko se Pavelić stal jeho vůdcem. Byl zodpovědný za vyvražďování především židovského a srbského obyvatelstva. Proslulým se stal koncentrační tábor Jasenovac.
Po válce měl být souzen (byl shledán odpovědným za smrt půl milionu lidí), ale uprchl do Argentiny, kde na něj byl spáchán neúspěšný atentát. Musel znovu emigrovat, tentokrát do Španělska, kde roku 1959 zemřel.

Jugoslávie byla rozparcelována:

okrajová území zabrali Němci, Italové Maďaři, Bulhaři a italská Albánie,
z Černé Hory se stal italský protektorát,
na území Srbska a Banátu byl vytvořen tvrdý okupační režim,
z území Chorvatska a Bosny byl vytvořen německý satelit Nezávislý stát Chorvatsko s tvrdou vládou strany ustašovců.

Německý útok na Sovětský svaz (červen 1941) — Operace Barbarossa

Ačkoli Hitler neovládl Británii, v červnu 1941 bez vyhlášení války napadl SSSR. Chtěl do konce roku ovládnout celou Evropu a útok na SSSR byl propočítán na asi měsíc a půl.
- (Později, když Hitler v Rusku prohrával, začal obviňovat ze svých chybných rozhodnutí Mussoliniho, že prý by na SSSR zaútočil dřív na jaře, nebýt zpackaného italského tažení na Balkán, a do zimy by prý SSSR porazil... Nicméně, i kdyby tato dětská výmluva byla pravdou, faktem je, že o plánech zaútočit na SSSR se svého spojence Mussoliniho Hitler vůbec neobtěžoval informovat...)
Stalina německý útok zcela šokoval a zprávám o něm nechtěl uvěřit; na několik dní se uzavřel před světem a nebyl schopen žádné reakce.
Plán počítal s třemi směry útoku: severní armáda měla obsadit Leningrad (Sankt Petěrsburg) a Pobaltí, střední Moskvu a jižní armáda měla obsadit Ukrajinu a probojovat se ke strategickým ložiskům ropy v Ázerbájdžánu.
Na stranu Němců se přidávaly některé národy, které měly se Stalinovou vládou neblahou zkušenost (Lotyši, Litevci, Estonci, Ukrajinci atd. — po válce na svou spolupráci znovu doplatily…)
Italové, Maďaři, Slováci, Chorvati a Rumuni napadli SSSR po boku Němců.

Blokáda Leningradu (září 1941 — leden 1944)

Sovětská Rudá armáda podléhala německému náporu, protože Stalin v roce 1937 zlikvidoval v čistkách schopné sovětské velitele (např. maršála Tuchačevského).
Severní armáda oblehla Leningrad (dnes Petrohrad) v září 1941 a obléhala jej 28 měsíců do ledna 1944. Město v německém sevření bylo zásobováno jen po hladině Ladožského jezera. Přesto ve městě vypukl obrovský hladomor, na který zahynulo asi 1 milion obyvatel. Slavný ruský hudební skladatel Dmitrij Šostakovič zde během blokády složil svou nejznámější 7. symfonii, zvanou Leningradská.

Bitva o Stalingrad a definitivní obrat ve válce

Jižní armáda pronikla nejdále, až ke Stalingradu (dnes Volgograd), městu na Volze. Rusové strategicky položené město urputně bránili, jelikož otevíralo cestu ke kaspickým ropným polím.
Ve Stalingradu probíhaly tvrdé boje, Němci vnikli i do města, bojovalo se o každý dům.
Rusům se však podařilo německou armádu obklíčit. Hitler vydal veliteli generálu Friedrichu Paulusovi rozkaz bojovat do posledního muže a zákaz kapitulace. Pauluse povýšil na maršála a očekával, že spáchá sebevraždu (protože dosud žádný německý maršál se nikdy nikomu nevzdal). Paulus však podepsal v únoru 1943 kapitulaci, Němci byli zajati. Později chtěl Hitler vyměnit Pauluse za Němci zajatého Stalinova syna Jakova, ale Stalin to odmítl.
V létě 1943 Němci prohráli i největší tankovou bitvu v dějinách u Kurska (operace Citadela) a od té doby byla německá armáda (Wehrmacht) na ústupu. Nastal definitivní obrat ve válce.

Hudební skladatel Dmitrij Šostakovič

Maršál Friedrich Paulus

Evropa v době vrcholu nacistické rozpínavosti (cca 1942)

Černě Velkoněmecká říše, tmavě šedou spojenci Německa, světle šedou další okupovaná území. Červeně spojenci Británie a Sovětský svaz. Bíle neutrální země.

Boje v Africe (září 1940 — květen 1943)

V září 1940 Mussolini zaútočil z italské Libye na britský Egypt. Cílem bylo ovládnout plavbu Suezským průplavem a zkomplikovat tak Britům spojení se svými koloniemi. Jak asi lehce uhádneme, Itálii se tato mise opět vymkla z rukou, a proto byl Mussolini po katastrofální porážce Italů nucen Hitlera opět požádat o pomoc. Hitler byl tedy nucen vázat vojenské síly svých dvou divizí Afrikakorps pod vedením generála Erwina Rommela v Africe.
Již v květnu 1941 však spojenecká vojska osvobodila od roku 1935 okupovanou Etiopii (Habeš) a italská nadvláda ve východní Africe se zhroutila. Po útoku na SSSR Německo již nemohlo v Africe vázat tolik sil, a tak válka v Africe skončila porážkou vojsk fašistické Osy v květnu 1943.

Erwin Rommel, velitel německých Afrikakorps. Byl ale zapleten do atentátu na Hitlera z července 1944, protože viděl, že Hitler svou neschopností vede Německo k úplné porážce. Jako hrdinovi mu tedy Hitler nabídl, že buď s ním uspořádá veřejný proces, nebo spáchá sebevraždu. Rommel po ujištění, že jeho rodině nebude ublíženo, zvolil sebevraždu a režim mu vystrojil pompézní státní pohřeb. Oficiálně bylo zveřejněno, že zemřel na následky válečných zranění.

Bernard Montgomery, velitel britských jednotek v Africe, poněkud nadutý a sebestředný generál.

Japonský útok na Pearl Harbor a vstup USA do války (prosinec 1941)

Třetím hlavním členem Fašistické Osy bylo Japonsko. Zatímco v první světové válce bojovalo na vítězné straně po boku Trojdohody, ve 30. letech začalo mít své vlastní strategické zájmy v Tichomoří, a proto své osudy spojilo se zájmy nacistického Německa a fašistické Itálie. Navíc, Japonsko nedisponuje skoro žádnými zdroji nerostných surovin, proto bylo nuceno získat další území.
Už po vítězné rusko-japonské válce (1904-05) Japonsko anektovalo Koreu (1910). V roce 1936 pak napadlo slabou Čínu a zabralo její severovýchodní část Mandžusko. Postupně Japonci rozšiřovali svou sféru vlivu i na jih do oblastí Zadní Indie a Indonésie. Obsazovalo kolonie evropských mocností, které v Evropě bojovaly nebo již byly obsazeny Hitlerem a nemohly své državy v Asii bránit. Sféra japonského vlivu se začala křížit se sférou vlivu USA a bylo jen otázkou času, kdy dojde ke konfliktu.
Japonci se proto rozhodli Američany předejít a v prosinci 1941 letecky napadli jejich námořní základnu Pearl Harbor na Havaji. USA tak vstoupily do války a, stejně jako v 1. světové válce, i nyní představovali onen jazýček na vahách. USA se zapojily také do bojů v Evropě a Africe, neboť krom Japonska jim vyhlásily válku i Německo a Itálie.
Japonsko se však brzy dostalo na hranice svých možností a v červnu 1942 se karta obrátila, když Japoncům byla uštědřena drtivá porážka v bitvě u Midway.

Japonský císař Hirohito

"Teď je nemožné, abychom prohráli válku — máme spojence, který nebyl nikdy za 3 tisíce let přemožen!"

Adolf Hitler v soukromém proslovu po japonském útoku na Pearl Harbour.

Po chvíli ale chmurně dodal na adresu Itálie:

"...a taky máme jiného spojence, kterého sice stále porážejí, ale on vždycky skončí na té správné straně."

Spolupráce Velké trojky USA, Británie a SSSR (od 1943)

Ačkoli komunistický Sovětský svaz byl v meziválečném období "vyvrhelem" evropské politiky, se kterým žádná země nechtěla mít nic společného, společný nacistický nepřítel demokratické USA a Británii se Sověty sblížil. Byl to "sňatek z rozumu" a bylo jasné, že až bude nacismus a fašismus poražen, nebude již tyto země nic k sobě vázat. Zrodila se tak Velká trojka USA, Británie a SSSR.
Již v říjnu 1943 se zahraniční ministři Velké trojky sešli v Moskvě, kde domluvili společný postup, především si vytkli za cíl úplnou porážku Německa a potrestání nacistických zločinců.
V listopadu 1943 se v íránském Teheránu sešli představitelé Velké trojky (americký prezident Franklin Delano Roosevelt, britský premiér Winston Churchill a generální tajemník KSSS Josif Vissarionovič Stalin) a dohodli se na nutnosti na východě vojensky ulevit Sovětskému svazu, tedy otevřít v Evropě západní frontu.

Stalin, Roosevelt a Churchill v Teheránu, 1943.

Evropa po vylodění v Normandii (červen-prosinec 1944)

Po otevření západní fronty vyloděním v Normandii se porážka nacistického Německa neodvratně blížila. Již v roce 1943 byl svržen Mussolini, který byl záhy Hitlerem znovu instalován v severní Itálii. V roce 1944 se od fašistické Osy odtrhly Bulharsko, Rumunsko i Maďarsko, Jugoslávii osvobodili partyzáni, západní spojenci valnou část Francie.

Válka v Evropě od vylodění v Normandii (1944-1945)

Od porážky Němců u Stalingradu a u Kurska (1943) přešla sovětská Rudá armáda do ofenzívy. Jak víme, Stalin naléhal na USA a Británii, ať je co nejdřív otevřena i západní fronta a uleví Rudé armádě na východě.
6. června 1944 po několikadenním odkladu kvůli špatnému počasí byla spuštěna Operace Overlord, tedy vylodění spojených britských a amerických oddílů ve francouzské Normandii. Vylodění proběhlo úspěšně také kvůli úspěšnému blufovaní, kdy Němci uvěřili, že se Spojenci vylodí jinde, v oblasti Pas-de-Calais [padekalé]. Brzy byla osvobozena Paříž a Spojenci postupovali přes Benelux směrem do Německa.
Na východě Rudá armáda překročila Karpaty a pronikla na Balkán. V průběhu roku 1944 padly proněmecké vlády v Bulharsku, Rumunsku a Maďarsku a tyto země se postavily proti Hitlerovi. V srpnu 1944 též v okupovaném Polsku vypuklo Varšavské povstání a na Slovensku Slovenské národní povstání.

Vylodění na pláži Omaha, červen 1944

Varšavské povstání

Povstání ve Varšavě vypuklo ve chvíli, kdy Rudá armáda již stála na řece Visle před městem. Stalin však postup armády zastavil a nechal Němce povstání utopit v krvi. Zahynulo asi 200 tisíc Poláků, další byli odvlečeni do koncentračních táborů.
Jakmile bylo povstání poraženo, Rudá armáda obsadila Varšavu. Stalin tak mohl prohlásit, že Polsko osvobodili Rusové a nikoli sami Poláci. Zároveň Němci vyvraždili hrdiny povstání a potenciální budoucí odpůrce Rusů, což se Stalinovi hodilo.

Slovenské národní povstání

Slovákům od roku 1943 bylo jasné, že se přidali na "špatnou stranu" a že po válce za svou orientaci zaplatí. Na Slovensku proto sílilo hnutí odporu.
Povstání začalo na konci srpna 1944 a nakonec bylo za vydatné pomoci německého Wehrmachtu poraženo. Od podzimu 1944 tedy Slovensko okupovala německá vojska. Zbytky povstalců se stáhly do slovenských hor a až do konce války pokračovaly v partyzánském odboji.

Konec války v Evropě (jaro 1945)

Posledním Hitlerovým marným pokusem zvrátit situaci byla v prosinci 1944 započatá protiofenzíva v Ardenách, kdy Němci zvlněným zalesněným terénem Arden pronikli mezi britské a americké jednotky a probojovali se několik desítek km na západ. Do ledna 1945 však byla ofenzíva ztracena a stála Němce i Spojence desítky tisíc padlých a Německu definitivně zlomila páteř.
Na počátku roku 1945 bylo jasné, že konec války v Evropě se kvapem blíží. V únoru 1945 se proto v Jaltě na Krymu sešli představitelé Velké trojky. Byla dohodnuta linie setkání spojeneckých vojsk a bylo rozhodnuto, že Německo i Rakousko budou rozděleny na okupační zóny. Bylo také rozhodnuto o posunu hranic Polska směrem na západ.
Adolf Hitler se v lednu 1945 se svými blízkými přesunul do bunkru pod říšským kancléřstvím v Berlíně. Zde v bezvýchodné situaci 30. dubna 1945 spáchal sebevraždu. Nechtěl padnout do rukou Rusům, a taky byl pro něj odstrašujícím Mussoliniho konec, který byl zastřelen v severní Itálii o 2 dny dříve, jeho mrtvola byla následně v Miláně davem zlynčována a pověšena za nohy na místní čerpací stanici. Jelikož Himmler i Göring jednali se Spojenci, označil je Hitler za zrádce a svým nástupcem jmenoval velkoadmirála Karla Dönitze. Ten se přesunul do Flensburgu u hranic s Dánskem. Německo kapitulovalo 8. května 1945. Území Protektorátu, kde 5. května vypuklo pražské povstání, zůstalo pod nadvládou nacistů spolu s Rakouskem nejdéle. Válka v Evropě skončila.

Situace nacistického Německa 1. května 1945, den po Hitlerově sebevraždě a týden před kapitulací.

Konec války v Tichomoří (léto 1945)

Od porážky u Midway (1942) Japonsko přešlo do trvalé defenzívy. Od jara 1945 začaly americké nálety na města v samotném Japonsku. Od podzimu 1944 Japonsko přešlo na totální válku a začalo užívat sebevražedných náletů pod označením Kamikaze (Božský vítr - údajně tajfun, který ve středověku rozmetal tatarskou flotilu, která chtěla Japonsko obsadit).
Od porážky nacistického Německa (květen 1945) Spojenci všechny síly obrátily proti zbývajícímu Japonsku. Američané již několik let v nevadské poušti vyvíjeli novou jadernou zbraň, kterou se rozhodli použít proti vzdorujícímu Japonsku. 6. srpna svrhli na město Hirošimu uranovou bombu Little Boy (Chlapeček) a o 3 dny později plutoniovou pumu Fat Man (Tlouštík - pojmenovanou na počest Winstona Churchilla) na město Nagasaki. Američané tímto činem chtěli Sovětům demonstrovat svou technologickou a vojenskou převahu v nastávající studené válce. 2. září Japonsko kapitulovalo a druhá světová válka skončila.

Výbuch jaderné pumy v Hirošimě přežila jen výstavní pavilon českého architekta Jana Letzela, dnes známý jako Atomový dóm.

Důsledky druhé světové války

Protektorát Čechy a Morava 1939-1945

04b Protektorát Čechy a Morava

Protektorát Čechy a Morava

Ostrava či Plzeň se staly hraničními městy. Jindřichův Hradec byl celý obklíčen územím Říše, s Protektorátem ho spojoval jen necelé 2 km široký koridor. Hranice vedla 30 km od Prahy u Mělníka.

Zločiny proti lidskosti a holokaust

Cyklon B byl vyráběn již před válkou také v československém Kolíně v Lučebních závodech Draslovka jako prostředek k hubení škůdců.

„Kde začnou pálit knihy, tam nakonec budou i lidi upalovat.“

německý básník Heinrich Heine (1797-1856)

Hlavní nacistické tábory — koncentrační a vyhlazovací

Nacisté dva měsíce po svém převzetí moci (v březnu 1933) otevřeli první koncentrační tábor v Dachau u Mnichova. V této době zde byli internováni hlavně političtí odpůrci nacistů (komunisté, sociální demokraté) a zločinci. Dachau se stalo vzorem při zřizování a organizaci dalších táborů.
V roce 1936, kdy v Berlíně probíhaly olympijské hry, byl pár kilometrů odtud u města Oranienburg budován další koncentrační tábor — Sachsenhausen. Byl koncipován v nezvyklé trojúhelníkové dispozici. Zde sídlilo i ředitelství všech nacistických táborů. Mj. zde byly roku 1942 po atentátu na Heydricha odvezeny ženy a děti z Lidic. Následujícího roku 1937 byl ve středním Německu zřízen tábor Buchenwald. V jeho pobočném táboře Mittelbau-Dora, mimochodem největší podzemní továrně na světě, na samém konci války nacisté sestrojovali své Wunderwaffen (zázračné zbraně) — rakety V-2.
V březnu 1938 byl proveden anšlus Rakouska a i na jeho území byl zřízen tábor Mauthausen s mnoha pobočnými tábory. Zahynula zde řada českých hrdinů, odbojářů a vlastenců. Vězni v okolí tábora pracovali často v žulových lomech a byli esesáky a kápy shazováni ze skal. Byly zde pověstné "schody smrti", po kterých museli vězni tahat těžké žulové kvádry. Když některý z vězňů upadl pod tíhou nákladu, dominovým efektem shazoval vězně, kteří šli za ním. I zde se konaly pokusy na vězních, které prováděl lékař Aribert Heim, známý tím, že si vysušoval a preparoval lidské hlavy. Jedním z pobočných táborů Mauthausenu byla i podzemní továrna Bergkristall, kde byly v posledních měsících války montovány stíhačky Messerschmitt.
Po okupaci českých zemí a zřízení Protektorátu Čechy a Morava bylo v severních Čechách u Litoměřic zřízeno židovské ghetto v Terezíně. Po schválení konečného řešení židovské otázky (leden 1942) se Terezín stal přestupní stanicí pro české židy před Osvětimí.
Po okupaci Polska a zřízení Generálního gouvernementu byl v prostoru polských vojenských kasáren v hornoslezské Osvětimi zřízen koncentrační tábor (Auschwitz I). Když byl plánován útok na Sovětský svaz (operace Barbarossa, červen 1941), počítalo se s obrovským nárůstem počtu válečných zajatců, a proto se na katastru 2 km vzdálené vesnice Březinka započalo s výstavbou tábora Auschwitz II Birkenau pro sto tisíc vězňů (!!!). Po schválení konečného řešení se Osvětim díky své centrální poloze a uzlovému železničnímu spojení stala hlavním vyhlazovacím táborem, kde zahynul asi 1 milion Židů z celé Evropy. Při příjezdu každého transportu byli vězni vyhnáni z vagónů a byla provedena tzv. selekce: lidé pochodovali před lékařem SS, který pohybem ruky napravo nebo nalevo určoval, kdo je podle něj práceschopný (hlavně muži a ženy v produktivním věku, asi 20 %) a kdo je odsouzen na smrt (asi 80 % — starci, ženy, děti, nemocní, zranění, slabí...). Tito šli na okamžitou smrt maskovanou do podoby sprch. V Birkenau pracovaly 4 obrovské plynové komory, kde byli lidé vražděni krystalickým kyanovodíkem, označovaným jako Cyklon B.
Další vyhlazovací tábory na území Polska s plynovými komorami, kde však byli Židé vražděni oxidem uhelnatým vháněným do komor z benzínových spalovacích motorů, byly Belžec, Treblinka, Sobibór a Majdanek. Ve všech zahynuly další statisíce polských, ukrajinských a běloruských Židů, nicméně všechny existovaly poměrně krátkou dobu a po vyvraždění místní židovské populace byly samotnými nacisty zlikvidovány a byly zahlazeny stopy po nich.

Život v táborech

Po provedení selekce přeživší vězni prošli v Osvětimi tzv. "saunou", kde na ně byla střídavě pouštěna ledová a horká voda. Tupou žiletkou jim byly "oholeny" (spíš rozdrásány) vlasy a ochlupení a přidělen táborový šat, často se skvrnami od krve nebo pokálený od předchozích nemocných vězňů.

Tajně pořízený snímek z Osvětimi, na němž se transport vydává směrem k plynovým komorám — podzemní továrna Mittelbau-Dora u Buchenwaldu — tzv. schody smrti v Mauthausenu — koncentrační tábor Mauthausen — osvobození tábora Mauthausen v květnu 1945 americkou armádou — plán koncentračního tábora Sachsenhausen — pece v krematoriu tábora Stutthof

Tajně pořízený snímek zachycující Sonderkommando (Zvláštní komandu) při pálení mrtvol z plynových komor. V češtině vyšly paměti řeckého Žida Šlomo Venezii, který pracoval v birkenauském Sonderkommandu, pod názvem V pekle plynových komor.

Zajímavé filmové dokumenty

32 utajovaných stran — snímek o útěku dvou slovenských židů Rudolfa Vrby a Alfréda Wetzlera z koncentračního tábora Osvětim do Žiliny, kde jako jedni z prvních podali ucelenou zprávu o holokaustu.
Cesty do nebe — zpověď Oty Krause, jednoho z autorů knihy Továrna na smrt, která podrobně popisuje život v Osvětimi. Pořadem provází jeho syn, známý moderátor Jan Kraus.
Hitlerova vražedná mašinérie: nacistické tábory smrti — kvalitní francouzský dokument systematicky mapující holokaust

Report abuse