Evropa a svět ve 2. pol. 19. stol. (1848-1914)

11 Evropa a svět 1848-1914

Velká Británie

VB = konstituční monarchie s parlamentem, střídaly se 2 politické strany: liberálové a konzervativci (avšak obě s podobným programem)
královna Viktorie: vládla 64 let (1837-1901), dala název celé epoše vědeckého a mocenského rozmachu VB (viktoriánská doba).
svoboda tisku a slova: noviny The Times (od 1785), instituce Hyde Parku.

Kolonialismus a imperialismus

V důsledku rozvoje průmyslu a technologií začaly evropské mocnosti, především Británie a Francie, dobývat a ovládat mimoevropské oblasti, ze kterých si tvořily kolonie a vytvářely tak obrovská impéria (říše).
- soustředily se hlavně na Asii, Austrálii a Afriku
Kolonie byly pro Evropu dodavateli surovin a zároveň odbytišti pro evropské výrobky. Evropské mocnosti bohatly, zámořské kolonie byly drancovány…
Rovněž války mezi evropskými mocnostmi se přenášely převážně do kolonií, čímž Evropa získávala dlouhodobý klid pro rozvoj…
Rusko expandovalo ve střední Asii a na Kavkaze
v Tichomoří byly mocnostmi Japonsko a USA
Problém nastal, když se se sjednotily Itálie a Německo, které taky chtěly své kolonie, jenže svět už byl téměř rozebrán...

Svět v 19. století. Samostatné státy, kterým ale žádné kolonie nepatřily, jsou šedé.

Jak vidíš, v Africe je samostatná pouze Etiopie (která měla dlouhou tradici státnosti a jen vypuknutí 1. světové války ji načas ochránilo před italskou agresí) a Libérie, jejíž území vykoupili v roce 1847 Američané pro propuštěné otroky (srandovní je, že tito američtí černošští otroci se k domorodému rovněž černošskému obyvatelstvu nechovali příliš jinak než evropští bělošští kolonizátoři :-)

V Asii je zatím samostatné Čínské císařství a Thajské (Siamské) království, stejně jako Persie (dnešní Írán). Afghánistán je samostatný jen z libovůle Ruska a Britů, kteří jej mají jako nárazníkový stát, aby se nepustily do sebe navzájem. A o ty beduíny uprostřed Arabského poloostrova tehdy asi nikdo neměl zájem, protože ropa ještě nebyla k ničemu ;-)

Britové měli největší koloniální impérium. Patřila téměř celá východní Afrika od Egypta po dnešní Jihoafrickou republiku. Měli rovněž bohatou Ghanu a Nigérii v oblasti Guinejského zálivu. Britové též kontrolovali strategické oblasti Rudého moře a Perského zálivu (Jemen a Omán) a taky malý, ale rovněž strategický Singapur. Britskými dominii byla Kanada a Austrálie. "Perlou v koruně britského impéria" byla jejich nejbohatší kolonie: Britská Indie (dnešní Indie, Pákistán, Bangladéš a Barma).
Francouzi měli rozlohově sice taky velké impérium, ale podstatně chudší než Britové. Vlastnili hodně písku v západní Africe (dnešní Mauretánie, Mali, Niger, Čad, Senegal, Alžírsko, Maroko), ale také např. Gabon či Madagaskar. Francouzům patřilo rovněž území dnešního Vietnamu, Laosu a Kambodže, které tehdy neslo srandovní název Kočinčína :-) Jedině americká Francouzská Guyana zůstala Francouzům dodnes...
Nizozemsko mělo (kromě amerického Surinamu) jedinou, zato však nesmírně bohatou kolonii: dnešní Indonésii.
Belgický král Leopold II. přišel na berlínském kongresu (1878) jak slepý k houslím k dnešní Demokratické republice Kongo. Nazval tuto svou kolonii "Svobodný konžský stát", který byl tak svobodný, že tam černochy stříleli jak na běžícím pásu a za sebemenší prohřešek jim sekali ruce... I v drsném 19. století bylo tohle trochu přes čáru, a tak belgický parlament tuto kolonii králi vyvlastnil a zestátnil ji. Ani poté se však Belgičané nechovali k domorodcům o moc lépe, a tak dnešní DR Kongo je zemí, kde bělochy opravdu nenávidí a kvůli probíhající občanské válce se tam neradí vůbec cestovat.
Španělsko a Portugalsko už mělo doby největší slávy za sebou, jejich jihoamerické kolonie se osamostatnily za napoleonských válek nebo těsně po nich (1800-1820) a v Africe získaly jen "zbytková" území (Španělé např. Západní Saharu a Rovníkovou Guineu; Portugalci např. Mosambik a Angolu).

Stejně tak Itálie a Německo, které vznikly až v letech 1860-1871, přišly k "dělení kořisti" trochu pozdě. Italové získali kolonie ve východní Africe (dnešní Eritrea a Somálsko) a Němci to měli úplně rozfrcané po celé Africe (v Guinejském zálivu malinké Togo a Kamerun, v jižní Africe Namibii, ve východní Africe Tanzanii, v tichomoří část ostrova Nová Guinea).

Francie za Napoleona III. (1848-1870)

Napoleon III. se těšil oblibě Francouzů, čerpal z tradice svého strýce.
Po vítězné krymské válce (1853-56) se Francie nakrátko stala největší mocností v Evropě. I válka za sjednocení Itálie (1859-60) byla pro Napoleona III. úspěšná.
Budoval železnice (neefektivní síť: vše směřovalo do Paříže) a nechal přestavět celou Paříž (široké bulváry: kvůli revolucím).
Válka s Pruskem (1870) se mu stala osudnou.

Krymská válka (1853-1856)

První “celoevropská” válka po napoleonských válkách, boje probíhaly hlavně na Krymu a na Kavkaze
začala jako konflikt mezi Osmanskou říší a Ruskem: car Mikuláš obvinil Turky ze špatného zacházení s pravoslavnými obyvateli Balkánu
car počítal s neutralitou Rakouska (za pomoc s potlačením uherské revoluce 1848-49) i Pruska
do války však roku 1854 vstoupila Francie s Británií (a také Sardinie) na straně Turecka — situace Ruska se zhoršila...
Rakušané nejenže nezůstali neutrální, ale naopak vtrhli do rumunských knížectví Valašska a Moldavska, které Rusové předtím obsadili.
Zaostalost ruské armády a zbraní, problémy se zásobováním a neschopné velení stálo za drtivou porážkou Ruska. Nový car Alexandr II., syn zemřelého Mikuláše I., musel přijmout mírové podmínky sjednané v Paříži: Moldavsku a Valašsku byla uznána autonomie na Turcích, což brzy (1859) vedlo k jejich spojení a vzniku Rumunského knížectví. Rusko bylo mocensky zcela zdecimované...

Novinkou se v krymské válce stala reportážní válečná fotografie, zde fotografie vojenského ležení z roku 1855 od Rogera Fentona.

Roger Fenton a jeho "Photographic Van", ve kterém své fotky vyvolával.

Rusko po krymské válce

po drtivé porážce v krymské válce uznal Alexandr II. potřebu reforem
roku 1861 konečně zrušil v Rusku nevolnictví a roku 1864 provedl reformu samosprávy a soudů
byl zavražděn bombovým útokem teroristické organizace Narodnaja volja (česky Svoboda lidu)

Lednové povstání v Polsku (1863-1864)

Reformní ovzduší v Rusku hnulo s ledy i v Rusy ovládaném Polsku. Od porážky listopadového povstání (1830-31) opět narůstala nespokojenost. Boje trvaly 18 měsíců — největší povstání v historii polského národa.
Po porážce Poláků přišly ještě tvrdší tresty než v roce 1831: zrušeny zbytky autonomie Polska (zrušena polská koruna a zaveden Poviselský kraj), stovky poprav a rozsáhlé konfiskace (zabavování) majetku, deportace (vyhnanství) na Sibiř (desítky tisíc lidí), zesílena rusifikace, zavírání katolických polských klášterů atd.

Občanská válka v USA (válka Severu proti Jihu, 1861-1865)

Příčiny války: během 19. století se zostřovaly rozpory mezi severními a jižními státy USA, které se projevovaly hlavně v otázce existence či zrušení otroctví.
Sever byl spíše průmyslový a neexistovalo zde otroctví. Jižní státy byly zemědělské, byly zde hlavně bavlníkové plantáže, na kterých pracovali otroci. Jih obviňoval sever, že ho vykořisťuje; sever obviňoval jih, že za jejich zaostalost může právě otroctví.
Roku 1861 byl prezidentem USA zvolen zastánce zrušení otroctví (abolicionista) Abraham Lincoln a jižní státy vyhlásily odtržení od USA: na jihu vznikly Konfederované státy americké.
Brzy se však projevila materiální i technologická zaostalost jižních států Konfederace. Severní armáda používala technické novinky (železnice, telegraf) a navíc ji posilovali černošští vojáci.
Obrat ve válce nastal po bitvě u Gettysburgu (červenec 1863), kde byla konfederační vojska poražena. Unijní (severní) vojska navíc provedla obsazení povodí Mississippi, čímž konfederační území rozdělila na dvě izolované části.
Konfederace kapitulovala v roce 1865 a její státy musely přijmout ústavu Unie a zrušení otroctví. Dlouhé roky se nedařilo jih uklidnit (např. vznik organizace Ku Klux Klan).

Modře severní státy Unie usilující o zrušení otroctví. Červeně jižní státy Konfederace usilující o zachování otroctví a o odtržení od Unie.

Timothy H. O'Sullivan: Sklizeň smrti — mrtví vojáci po bitvě u Gettysburgu 5. – 6. července 1863

Sjednocení Itálie (1860-1870)

v Itálii se mu říká risorgimento [rizordžimento] = obrození
probuzení národního vědomí a společné identity Italů, boj proti cizí (rakouské, bourbonské) nadvládě — snahy o sjednocení od napoleonské doby: karbonáři (20. + 30. léta), revoluce 1848
dva tábory, které usilovaly o sjednocení:
- sardinský (královský: “sjednocení shora”): král Viktor Emanuel II. ze savojské dynastie a jeho premiér hrabě Camillo Cavour
- republikánský (demokratický: “sjednocení zdola”): revolucionář z roku 1848 Giuseppe Garibaldi a vůdce hnutí Mladá Itálie Giuseppe Mazzini
Cavour nejdříve sjednal společný postup s Garibaldim a Mazzinim, poté za slib územních zisků získal podporu Francie a Napoleona III. Cílem byla válka s Rakouskem — Cavour věděl, že Prusko zůstane neutrální, neboť Rakousko je jeho konkurentem v Německém spolku.
Francouzsko-sardinská vojska porazila Rakušany v roce 1859 v bitvách u Magenty a Solferina. Bitvy byly tak krvavé, že po jejich skončení byl dojednán vznik organizace na ošetřování raněných vojáků: Mezinárodní červený kříž
Po úspěších Francie ve válce se Prusko začalo obávat vzrůstu francouzského vlivu a začalo mobilizovat armádu proti Napoleonovi III. Proto Napoleon III. urychleně dojednal příměří s Rakouskem.
Sardinie musela pokračovat už bez Francie. V té době zasáhl do situace Garibaldi, který se s armádou dobrovolníků vylodil na Sicílii a celé bourbonské Království obojí Sicílie roku 1860 s podporou místních obyvatel dobyl a předal Viktoru Emanuelovi II.
V březnu 1861 bylo vyhlášeno Italské království. Hlavním městem se stal Turín (Torino), neboť střední Itálie (Řím) zatím patřila papežskému státu. Roku 1861 Cavour zemřel.
Benátsko bylo připojeno až roku 1866 po porážce Rakouska od Prusů u Hradce Králové.
Nicméně papeže v Římě chránila francouzská armáda. Připojení papežského státu bylo možné až po porážce Francie od Prusů u Sedanu (1870). Tehdy Francouzi Řím opustili a Italové papežský stát připojili k Itálii. Papež však smíření odmítal do roku 1929!

sardinský a pozdější italský král Viktor Emanuel II.

sardinský a pozdější italský premiér Camillo Cavour

italský revolucionář Giuseppe Garibaldi

vůdce hnutí Mladá Itálie Giuseppe Mazzini

Sjednocení Německa (1864-1871)

Nejpodstatnějšími milníky na cestě ke sjednocení Německa bylo uzavření celního spolku v roce 1834 a revoluce 1848.
Panovala rivalita mezi habsburským Rakouskem a hohenzollernským Pruskem o nadvládu v Německém spolku. Velkou roli hrálo i náboženství: proti luteránskému severu stál katolický jih Německa.
Roku 1861 se pruským králem stal bratr Bedřicha Viléma IV. Vilém I. O rok později jmenoval pruským kancléřem Otto von Bismarcka. Bismarck a pruský generál Helmuth von Moltke, který radikálně zmodernizoval pruskou armádu, mají hlavní zásluhu na sjednocení Německa.
Ke sjednocení Německa vedly 3 války, kterými Bismarck musel vyřadit nejpodstatnější protivníky sjednocení: Rakousko v rámci Německého spolu a Francii jako největší kontinentální mocnost:

pruský a pozdější německý kancléř Otto von Bismarck

Válka prusko-dánská (1864)

Spor Pruska a Rakouska o dvě malá knížectví, která si nárokovalo Dánsko. Válka posloužila jako záminka pro pozdější rozpoutání války Pruska s Rakouskem...

Spor o dva malé státečky Šlesvicko a Holštýnsko na severu Německa, které o rok dříve (1863) Dánsko zabralo (anektovalo).
Prusko vtáhlo Rakousko do války proti Dánsku. Dánsko porazili, Prusko zabralo Šlesvicko, Rakousko zabralo Holštýnsko.
Rakouský císař František Josef I. chtěl velmi vzdálené Holštýnsko nechat Prusku výměnou za jinou, bližší část území (např. část Slezska, Kladsko).
Bismarck toto odmítl a dokonce obvinil Rakušany, že Holštýnsko neumí spravovat a zpacifikovat a že tam vznikají protipruské akce. To použil jako záminku k válce proti Rakousku: válka prusko-rakouská (1866).

Modře Prusko, červeně Šlesvicko a Holštýnsko, které roku 1863 zabralo Dánsko.

Válka prusko-rakouská (1866)

Prusko porazilo slabší Rakousko, které vytlačilo z Německého spolku...

Prusko kvůli sporu o Holštýnsko vyhlásilo válku Rakousku a vpadlo do Čech. K osudovému střetu došlo u Sadové nedaleko Hradce Králové (video na Stream.cz): moderně vyzbrojená pruská armáda (pušky zadovky, zásobování po železnici, telegrafní spojení…) drtivě porazila rakouskou armádu (pušky předovky).
Prusko podpořila i sjednocující se Itálie, za což dostala po válce od poraženého Rakouska Benátsko.
Pruský král Vilém I. chtěl Rakousko zcela rozdrtit, vzít mu celé Čechy. Bismarck však byl prozíravý politik a tento krok svému králi nedovolil… Věděl, že potřebuje oslabené, nikoli zničené Rakousko.

Vznik Severoněmeckého spolku (1867-1870)

Poražené Rakousko bylo Pruskem donuceno opustit Německý spolek.
Vítězné Prusko “spolklo” všechny své protivníky i spojence na severu Německa a vznikl tzv. Severoněmecký spolek (1866-1871).

Rakousko-uherské vyrovnání (1867)

Situace v oslabeném Rakousku využili Maďaři: donutili císaře Františka Josefa k tzv. rakousko-uherskému vyrovnání (1867). Habsburská říše byla od nynějška rozdělena na dvě části podle řeky Leitha (česky Litava):
- Předlitavsko (rakouské země, české země, Halič a Bukovina, Kraňsko): “rakouská část monarchie”
- Zalitavsko (Uhry a Chorvatsko): “uherská část monarchie”
Každá část měla vlastní správu a zákony, společná zůstala pouze osoba panovníka a 3 ministerstva (zahraničí, války a financí).

Červeně Severoněmecký spolek, který vznikl 1867 po vítězné válce nad Rakušany.

Habsburská monarchie po rakousko-uherském vyrovnání: Předlitavsko (rakouské země, české země, Halič a Bukovina) růžově, Zalitavsko (Uhry a Chorvatsko) žlutě. Bosna, kterou R-U získalo 1878 do správy a v roce 1908 zabralo, zeleně.

Válka prusko-francouzská (1870)

Bismarck vyprovokoval k válce Francii, kterou porazil a Napoleona III. zajal a sesadil...

Rozbuškou se stalo nástupnictví pruských Hohenzollernů ve Španělsku: Napoleon III. se bál “obklíčení” Francie z obou stran.
Napoleon III. poslal zprávu pruskému králi Vilémovi I., aby se nástupnictví svých příbuzných ve Španělsku vzdal. Vilém, který zrovna pobýval v lázních Ems, celkem ochotně souhlasil, ale odmítl se zříci těchto nároků do budoucna. Poslal proto Napoleonovi III. depeši, jejíž znění Bismarck před odesláním zkrátil a upravil tak, aby vyzněla pro Napoleona urážlivě (tzv. emžská depeše).
Napoleon III. se nechal depeší vyprovokovat a vyhlásil Prusku válku (Francie byla za agresora — to si přesně Bismarck přál...).
Ve válce, které se Napoleon III. osobně účastnil, se projevila celková zaostalost francouzské armády vůči armádě pruské.
Válka byla krátká: Prusové zasadili Francouzům rozhodující úder v září 1870 u Sedanu, kde byl Napoleon III. dokonce zajat. Ve Francii došlo k převratu a byla vyhlášena tzv. třetí francouzská republika (1870-1940).
Vítězný Severoněmecký spolek (Prusko) nyní pohltil zbylé jihoněmecké státy. V lednu 1871 bylo na půdě poražené Francie ve Versailles u Paříže vyhlášeno Německé císařství. Němci Francouzům zabrali hospodářsky významné Alsasko a Lotrinsko. Bismarck tak sjednotil Německo “krví a železem”.

Nové Německé císařství, které vzniklo 1871 po vítězných válkách nad Dánskem, Rakouskem a Francií.

Velká východní krize (1875-1878)

Situace v Osmanské říši se neúnosně zhoršovala: modernizace neprobíhala, křesťanské pravoslavné národy chtěly samostatnost.
- 1875: povstání v Bosně a Hercegovině kvůli neúrodě → tvrdé potlačení ze strany Turků,
- 1876: povstání také v Bulharsku (doufali v podporu Rusů → drastické masakry ze strany Turků).
Do situace (jako vždy) zasáhlo Rusko (“ochrana pravoslavných”): tajně sjednalo s Rakouskem-Uherskem, že vpadne na Balkán, ale že Rakousko-Uhersko dostane za příslib neutrality Bosnu.
Rusové a balkánští povstalci nejdříve rychle postupovali, ale v Bulharsku narazili na tvrdý odpor Turků (průsmyk Šipka).
Nakonec před branami Istanbulu uzavřeli Rusové s Turky mír: z části osmanského území mělo vzniknout obrovské Bulharsko, které by zabíralo skoro celý jižní Balkán a bylo by satelitem Ruska.
Tím by Rusko získalo obrovskou moc na Balkáně a Osmanská říše by byla příliš oslabena: evropské mocnosti v čele s Německem zasáhly a svolaly do Berlína kongres (1878), kde měly být podmínky míru revidovány (tzn. změněny tak, aby byla zachována mocenská rovnováha v Evropě).

Berlínský kongres (1878)

Kongresu v Berlíně se účastnily: Německo, Velká Británie, Rakousko-Uhersko, Rusko a Osmanská říše. Jednání byla komplikovaná a nakonec bylo dohodnuto:
- Srbsko, Rumunsko a Černá Hora získaly úplnou nezávislost na Osmanské říši,
- bulharské území bylo rozděleno na 2 části, z nichž jedna získala úplnou samostatnost a druhá jen autonomii na Turcích (obě se 1885 spojily),
- Rakousko-Uhersko získalo na 30 let do správy Bosnu a Hercegovinu, ačkoli měla nadále formálně patřit pod svrchovanost osmanského sultána (nakonec, po vypršení třicetileté lhůty, R-U Bosnu anektovalo).

Trojspolek a Trojdohoda (1879-1882, 1893-1907)

V evropské politice se postupně zformovaly dvě neměnné aliance mocností, které nakonec proti sobě vystoupily v 1. světové válce.
Jednalo se o Trojspolek neboli Centrální mocnosti (protože ležely uprostřed Evropy) a Trojdohodu (nebo jen Dohodu).
- Vznik Trojspolku (1879-1882):
  - Roku 1879 Německo s Rakouskem-Uherskem uzavřelo tzv. Dvojspolek, ke kterému se roku 1882 přidala i Itálie (měla totiž spory o kolonie s Francií) a vznikl Trojspolek.
  - Itálie však měla s Rakouskem nevyřešené územní spory, a proto nakonec Trojspolek opustila (1915) a na stranu Německa a Rakouska-Uherska se na samém počátku první světové války (1914) přidala Osmanská říše (a roku 1915 i Bulharsko).
  - Jelikož Německo a Rakousko-Uhersko ležely uprostřed Evropy a byly obklopeny státy Dohody, říkalo se jim také Centrální mocnosti.
- Vznik Trojdohody (1893-1907):
  - Základem ke vzniku Dohody se stala spojenecká smlouva mezi Francií a Ruskem z roku 1893.
  - Poté, co Francie s Británií vyřešily své spory o kolonie v Africe, uzavřely tyto dvě mocnosti spolu tzv. srdečnou dohodu v roce 1904.
  - Trojúhelník vzájemných smluv byl dovršen roku 1907, kdy spojenectví mezi sebou uzavřely ještě Británie a Rusko.

Dohoda a Centrální mocnosti v době před 1. světovou válkou, kdy k Trojspolku náležela Itálie.

Trojspolek a Trojdohoda během 1. světové války: Itálie přešla na stranu Dohody, k Trojspolku se připojilo Bulharsko a Osmanská říše.

Nástup Viléma II. v Německu — “nový kurs” (1888)

Roku 1888 zemřel císař Vilém I. a nastoupil jeho těžce nemocný syn Fridrich III., který po 3 měsících vlády zemřel na rakovinu. Novým císařem se stal Fridrichův syn Vilém II., který měl jiné představy o evropské politice než kancléř Bismarck, kterého roku 1890 propustil.
Vilém II. započal politiku “nového kursu”: vše podřizoval politice mocenské expanze, získávání kolonií, militarizace a masivního zbrojení, především námořního, neboť chtěl konkurovat britské flotile.

Rusko-japonská válka (1904-1905)

Rusové od 90. let 19. stol. budovali Transsibiřskou magistrálu, železnici vedoucí k Tichému oceánu. Všechny ruské dálněvýchodní přístavy však zamrzaly, a proto Rusové chtěli expandovat na jih do Mandžuska, kde se však jejich cíle střetly s japonskými zájmy.
Japonsko bývalo zaostalý a zcela izolovaný stát. Roku 1869 započaly reformy císaře Meidžiho a během několika desetiletí se z Japonska stala velmoc v celém pacifickém prostoru.
Rozbuškou k válce se stalo rozhodnutí Rusů vést jednu větev železnice přes Mandžusko. Ačkoliv s tím skoro nikdo nepočítal, Japonsko uštědřilo Rusku zdrcující porážku v námořní bitvě u Cušimy.
Rusko kapitulovalo a v Petrohradě započala revoluce, kterou car Mikuláš II. sice potlačil, ale musel zavést všeobecné volební právo pro muže a zřídit tzv. dumu, obdobu ruského parlamentu (duma však byla několikrát rozpuštěna a v Rusku až do únorové revoluce roku 1917 v podstatě nadále fungovalo samoděržaví). Japonci roku 1910 anektovali Koreu.

Rusko tmavě červenou, Japonsko tmavě modrou. Mandžusko, kam Rusové expandovali světle červenou. Korea, kterou po vítězné válce zabralo Japonsko, světle modrou.