Marshallův plán hospodářské obnovy Evropy (1948-1952)

• Američané věděli, že válkou zničená Evropa je zranitelná a báli se možné sovětské agrese do Evropy: proto roku 1948 americký ministr zahraničí George Marshall přišel s plánem hospodářské obnovy Evropy (tzv. Marshallův plán): USA během let 1948-1952 investovaly do Evropy asi 13 miliard $ pro obnovu zničeného průmyslu a infrastruktury (cesty, železnice, továrny) atd.

  • plán ale požadoval spolupráci mezi příjmovými státy, a proto země střední a východní Evropy (i ČSR), které spadaly do sféry sovětského vlivu, nesměly na příkaz Stalina pomoc Marshallova plánu přijmout.

• díky pomoci USA se již v roce 1950 hospodářská úroveň západní Evropy přiblížila předválečné úrovni.

První berlínská krize (1948-1949)

• Vyhlášení Západního Německa vedlo Stalina k pozemní blokádě (silniční, železniční, lodní) Západního Berlína.

• USA a Británie však zásobovaly blokovaný Západní Berlín letecky: Sověti si netroufli sestřelovat jejich letadla (vedlo by to k nové válce) a rovněž se domnívali, že spojenci Západní Berlín stejně nezvládnout dostatečně zásobovat.

• Blokáda trvala 14 měsíců a Sověti nakonec museli kapitulovat: Západní Berlín zůstal uhájen.

• video na Stream.cz

Odtržení Jugoslávie od východního bloku (Roztržka Tita se Stalinem, 1948)

• V meziválečné době byla Jugoslávie královstvím a také našim spojencem (Malá dohoda), za války byla okupována a rozpadla se.

• Na konci války v Jugoslávii sílilo partyzánské hnutí vedené komunistou chorvatského původu Josipem Brozem, který si říkal Tito.

• Josip Broz Tito [tyto] prohlašoval, že jedině myšlenka komunismu může národnostně a nábožensky rozdělené obyvatele Jugoslávie spojit...

• Tito chtěl se Stalinem spolupracovat jako rovný s rovným, avšak Stalin si přál úplné podřízení Jugoslávie. V ostatních zemích východního bloku se mohl Stalin ohánět argumentem, že přece Rusové prolévali svou krev, aby tyto země ve válce osvobodili, a proto tyto státy nyní mají být sovětskými spojenci. V případě Jugoslávie to ale mělo jeden háček: Tito se svou jugoslávskou lidovou armádou celou Jugoslávii osvobodil sám a Rusové na její území vůbec nevstoupili.

• Roztržka mezi Titem a Stalinem vyvrcholila v roce 1948, kdy se Stalin snažil jugoslávské vedení státu poštvat proti sobě, ale jugoslávští komunisté vedení Titem se nedali a semkli se, ačkoli se báli sovětské agrese. Následně ze strany SSSR byla započata kampaň za pošpinění Jugoslávie ("krvavý pes Tito" atd.).

• Jugoslávii hrozila sovětská vojenská intervence a Západ vycítil příležitost získat Jugoslávii na svou stranu. USA, Británie a Francie začaly finančně a vojensky podporovat Jugoslávii. Tito však "nepřeběhl" do tábora Západu, naopak po celá 50., 60. a 70. léta lavíroval, občas se přiklonil na sovětskou, občas zase na západní stranu. Jugoslávie zůstala komunistická, ale stála mimo "východní blok" (nebyla členem RVHP ani Varšavské smlouvy).

• Tito si svým jednáním získal na Západě velký respekt a později stál u zrodu Hnutí nezúčastněných zemi (viz úplný konec této kapitoly).

Vznik státu Izrael (1948)

• Po hrůzách 2. světové války a holokaustu bylo evidentní, že Židé potřebují svůj stát.

• V roce 1947 vydala OSN návrh na zřízení 2 států na území Britského mandátu Palestina: státu arabského a židovského. Ačkoli Arabové tento návrh odmítli, Židé v květnu 1948 vyhlásili stát Izrael — začala válka za nezávislost a Izrael nejen že své původně přiřknuté území obhájil, ale navíc i rozšířil. Uprostřed arabského světa tak vznikla židovská enkláva. Vznik Izraele se stal příčinou několika arabsko-izraelských válek (1948 válka za nezávislost, 1956 suezská krize, 1967 šestidenní válka, 1973 jomkipurská válka)

• SSSR chtěl původně získat nový Izrael na svou stranu, ale po příklonu Izraele k USA začali naopak Sověti podporovat Araby.

Vojenské pakty: vznik Severoatlantické aliance (NATO) (1949) a Varšavské smlouvy (1955)

• Po únoru 1948, kdy moc v Československu uchvátili komunisté, podepsaly Francie, V. Británie a státy Beneluxu vojenskou dohodu, tzv. bruselský pakt, namířený proti případné agresi ze strany SSSR.

• Bylo ale jasné, že k účinné obraně bude potřeba síly Spojených států. Proto v dubnu 1949 došlo k podpisu Severoatlantické smlouvy, zakládající NATO (North Atlantic Treaty Organization). Kromě států bruselského paktu NATO zakládaly USA, Kanada, Norsko, Dánsko, Island, Itálie a Portugalsko. Na počátku 50. let se připojily Řecko a Turecko.

• Státy sovětského bloku v roce 1955 podepsaly jako protiváhu k NATO tzv. Varšavskou smlouvu.

Suezská krize (1956)

• událost, která začala jako soupeření mezi USA a SSSR a skončila jako debakl Francie a Británie, které od USA a SSSR dostaly "po prstech"

• Egypt = získal samostatnost 1952, okamžitě se stal předmětem "námluv" ze strany USA i SSSR. Egypt trpěl a trpí suchem: potřeboval vybudovat přehradu na Nilu (Asuánská / Násirova nádrž), ale chyběly mu peníze → USA slíbily půjčku, ale poté, co Egypt uznal komunistickou Čínu, zastavily USA finanční kohoutek.

• Egypt se proto rozhodl znárodnit Společnost Suezského průplavu, který leží na jeho území, avšak zisky z plavby plynuly Británii a Francii, které tuto společnost vlastnily.

• Británie a Francie se spojily s Izraelem a společně Egypt vojensky napadli → USA a SSSR však energicky zareagovali a Británie s Francií se musely stáhnout → naplno se ukázaly mocenské limity Francie a Británie.

Nepokoje ve východním bloku v 50. letech: NDR 1953, Maďarsko a Polsko 1956

• Zatímco západní Evropa včetně zničené SRN se díky Marshallovu plánu a tržnímu hospodářství rychle vzpamatovávala z války, státy východního bloku, které Marshallův plán nepřijaly a kde po uchvácení moci komunisty došlo k přechodu na sovětský model plánovaného hospodářství a zestátnění všech firem, se hospodářská situace příliš nelepšila. Lidé si takto "zaslíbený život v komunismu" nepředstavovali...

• Po Stalinově smrti (1953) opadl bezprostřední strach a napětí (Stalin totiž na přelomu 40. a 50. let v zemích východního bloku "zopakoval" své oblíbené čistky a teror z konce 30. let v SSSR). Dělníci v NDR začali protestovat proti nízkým platům a zvyšujícím se pracovním normám. Povstání bylo ale po několika dnech tvrdě potlačeno.

• Roku 1956 došlo k nepokojům také v Polsku: začalo povstáním dělníků v Poznani, spouštěčem se stalo uvolnění po Stalinově smrti, přímým důvodem ale byla špatná hospodářská situace v Polsku. I toto povstání bylo potlačeno tanky, avšak byla povolena katolická víra, byla zrušena zemědělská družstva (upustilo se od kolektivizace zemědělství) a bylo znovu povoleno soukromé vlastnictví!

• Největší povstání však téhož roku začalo v Maďarsku (jako podpora polskému povstání), kde se k moci dostalo reformní křídlo komunistů, reprezentované Imre Nagyem (Imre Nagy [imre naď]). Nagy deklaroval neutralitu Maďarska a vyhlásil, že Maďarsko vystupuje z Varšavské smlouvy! Sověti odpověděli vojenskou invazí, během které zemřelo asi 4 tisíce Maďarů a asi 600 sovětských vojáků. Povstání bylo potlačeno, Nagy a jeho stoupenci byli popraveni a z Moskvy byla instalována nová maďarská vláda v čele s Jánošem Kadárem, který následně zavedl tzv. "gulášový socialismus" (komunismus s prvky svobody). — video na Stream.cz

Roztržka mezi SSSR a Čínou (1961)

• Roku 1949 skončila občanská válka v Číně mezi komunistickými a pravicovými silami strany Kuomintang:

  • komunisty vedl Mao Ce-tung

  • čínské nacionalisty (Kuomintang) vedl generál Čankajšek (Čiang Kai-šek)

• Pevninská Čína se stala komunistickou Čínskou lidovou republikou (ČLR). Čankajšek emigroval na ostrov Taiwan, kde založil Čínskou republiku. Čínská komunistická vláda a čínská kapitalistická vláda na Taiwanu se dodnes vzájemně neuznávají.

• V občanské válce však komunistovi Maovi Stalin nepomohl. Mao proto ke Stalinovi nikdy nechoval důvěru. Ačkoli se Čína (ČLR) stala součástí východního bloku, Mao si přál, aby Čína byla rovnocenným partnerem SSSR, ale Stalin chtěl Čínu jako podřízený satelit (v podobné roli jakou hrály komunistické východoevropské země).

• V 50. letech se Mao pokusil tzv. "Velkým skokem vpřed" udělat ze zaostalé zemědělské Číny mávnutím proutku průmyslovou velmoc. Tyto hloupé zásahy však vedly jen k ničivému hladomoru.

• Ovšem ani po Stalinově smrti se vztahy s ČLR a SSSR nezlepšily: pro Maa byl Chruščov příliš reformní a nedůvěryhodný, pro Chruščova byl Mao stalinista a v SSSR se rovněž obávali vývoje čínské atomové bomby. Vztahy vedly k otevřené roztržce poté, co Chruščov Maa veřejně obvinil za způsobení hladomoru.

• Na konci 60. let Mao vyprovokal v ČLR tzv. "Kulturní revoluci", během které bylo ničeno vše, co v Číně vytvořily předchozí generace. Kulturní revoluce znamenal další propad a chaos.

Druhá berlínská krize (1958-1961) a stavba berlínské zdi (1961)

• Západní Berlín se během první krize (1949) podařilo Britům a Američanům uhájit. Území Západního Berlína však nijak nebylo odděleno od zbytku území NDR (společné ulice, metro atd.) → v letech 1949-1961 tak statisíce Východních Němců utekly do Západního Berlína a dále do Západního Německa. NDR tak přicházela o pracovní sílu, o inteligenci a ztrácela před světem svou reputaci ("Jaký asi ve Východním Německu musí být život, když odtud tolik lidí utíká...?")

• Vláda NDR proto znovu vznesla požadavek na začlenění Západního Berlína do NDR. To vyvolalo tvrdé odmítnutí ze strany Británie, Francie i USA. Proto NDR vystavěla kolem celého Západního Berlína tzv. berlínskou zeď, která se stala symbolem rozdělení Evropy "železnou oponou" a padla až v roce 1989.

Kubánská revoluce (1959) a karibská krize (1962)

• Roku 1898 porazily USA ve válce Španělsko a zabraly mu Kubu. Od té doby vládly na Kubě proamerické vlády, které se jen pramálo staraly o místní obyvatelstvo. Kubánci byli proto nespokojení.

• Roku 1959 kubánský právník Fidel Castro spolu se svými věrnými (např. známý lékař Ernesto "Che" Guevara) svrhli proamerického diktátora Batistu a převzali na Kubě moc.

• Castro a Che Guevara se snažili zlepšit postavení obyčejných Kubánců, provedli např. pozemkovou reformu a zestátnili podniky, které do té doby patřily většinou Američanům. USA reagovaly ekonomickými sankcemi vůči Kubě. Castro potřeboval cizí pomoc, kterou mu nabídl SSSR a Castro ochotně přijal — stal se komunistou a Kuba se stala součástí východního bloku. Tím vztahy s USA naprosto ochladly a Kuba se stala jediným komunistickým státem západní polokoule, navíc na dostřel břehům USA.

• Sovětský generální tajemník Nikita S. Chruščov, který měl doma v SSSR řadu oponentů, se svou rozviklanou pozici rozhodl upevnit tím, že na Kubu nechal s Castrovým souhlasem rozmístit balistické rakety namířené proti USA.

• USA raketové základny odhalily a uvalily na Kubu totální námořní blokádu. SSSR naopak vyslal ke Kubě jaderné ponorky. Svět byl na pokraji nukleární války.

• Nakonec jednání mezi USA a SSSR vedly k řešení: Chruščov odvolal jaderné ponorky a nechal demontovat a odvézt jaderné hlavice z Kuby; prezident USA John Fitzgerald Kennedy slíbil, že nikdy na Kubu nezaútočí a USA stáhnou své rakety z území Turecka (člen NATO). Castro se však cítil uražen, že byl z jednání úplně vynechán.

• Na Kennedyho byl o rok později (1963) spáchán atentát, Chruščov byl dalšího roku během převratu v SSSR (1964) odstraněn Leonidem Iljičem Brežněvem, zastáncem tradičnějšího mocenského kurzu.

Vývoj dalších jaderných zbraní a odzbrojovací programy, konference v Helsinkách

• poprvé v historii použily atomové bomby USA při útocích na japonská města Hirošima a Nagasaki (1945)

• druhou jadernou velmocí se stal SSSR v roce 1949 po úspěšném testu v Semipalatinsku (Semey) v dnešním Kazachstánu na počest Stalinových 70. narozenin

• SSSR následně předběhl USA a roku 1954 otestoval i termonuklerání zbraň. Roku 1961 Sověti na Nové Zemi v Severním ledovém oceánu otestovali nejsilnější termonukleární zbraň v dějinách (tzv. car-bomba, její ničivá síla byla asi 1500× větší než síla bomb svržených na Hirošimu a Nagasaki dohromady!)

• roku 1952 se jadernou velmocí stala i Velká Británie, v roce 1960 pak Francie, 1964 Čínská lidová republika a 1974 Indie

• USA, SSSR a Velká Británie roku 1968 podepsaly první dohodu o nešíření jaderných zbraní, ale Francie a Čína se nepřipojily

• následovaly další rozhovory o omezení vývoje strategických zbraní (tzv. dohody SALT I a SALT II)

• vrcholem byla mezinárodní konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě, která se sešla ve finských Helsinkách v roce 1975 a kde se zasedající země zavázaly ke vzájemné spolupráci, dodržování lidských práv (bylo však i nadále porušováno) a k neměnnosti hranic v Evropě

Dobývání vesmíru

• SSSR i nadále pokračoval v masivním zbrojení, nákladném vědeckém výzkumu a drahém kosmickém programu:

  • Roku 1957 Sověti vyslali do vesmíru první umělou družici Sputnik I (česky Souputník = Družice).

  • O pár měsíců později byl vyslán na oběžnou dráhu Sputnik II, který nesl na palubě fenku Lajku (s návratem družice se nepočítalo, nebylo to tehdy technicky možné, Lajka na palubě zahynula)

  • V roce 1961 SSSR vyslal do vesmíru prvního člověka, astronauta Jurije Gagarina. Gagarin se, narozdíl od pejska Lajky, z oběžné dráhy v pořádku vrátil. Roku 1963 se do vesmíru vydala první žena, Ruska Valentina Těreškovová. Prvním Čechem byl roku 1978 Vladimír Remek. Československá socialistická republika se tak stala 3. státem světa (po SSSR a USA), jehož občan se dostal do vesmíru!

• Sověti vyslali na oběžnou dráhu první družici, prvního živého tvora a prvního člověka, Američanům se podařilo dobýt naši přirozenou družici:

  • roku 1969 posádka vesmírné lodi Apollo 11 Neil Armstrong a Edwin Aldrin jako první stanuli na Měsíci.

Nástup Michaila Gorbačova v SSSR (1985), konec studené války a rozpad bipolárního světa a Sovětského svazu (1989-1991)

• V roce 1985 se do čela SSSR dostal relativně mladý komunista Michail Gorbačov. Věděl, že sovětská ekonomika je v katastrofálním stavu a že musí provést reformy.

  • Gorbačov započal projekt hospodářské přestavby SSSR, tzv. pěrestrojku (rusky pěrestrojka = přestavba)

  • V SSSR rovněž omezil cenzuru a snažil se o otevřenost sovětské politiky, byla zmírněna propaganda a lidé se více začali dozvídat pravdu — tzv. glasnosť

    • Gorbačovovy kroky vedly k postupnému ukončení studené války

• Tyto dobře míněné Gorbačovovy kroky vedly k něčemu, s čím nepočítal: uvolňování poměrů vedlo k postupnému rozpadu východního (sovětského bloku):

  • V SSSR Gorbačovova popularita klesala, protože situace se zde i navzdory reformám stále zhoršovala

  • V komunistických zemích střední a východní Evropy však Gorbačov získal neskutečnou popularitu:

    • Uvolňování poměrů vedlo v roce 1989 k pádu komunistických režimů v NDR, v Polsku, Československu, Maďarsku, Rumunsku, Bulharsku a Albánii

      • všude převraty probíhaly relativně pokojně, jen v Rumunsku byl komunistický vůdce Nicolae Ceausescu [čaušesku] s manželkou zastřelen

      • symbolem se stalo bourání berlínské zdi v listopadu 1989... v roce 1990 došlo k opětovnému sjednocení Německa (NDR byla začleněna do SRN)

    • v Jugoslávii konec studené války zapříčinil zastavení finančních dotací jak ze strany Západu, tak ze strany SSSR → začaly se zvětšovat hospodářské obtíže Jugoslávie → znovu vyvstaly staré křivdy a nevraživost mezi jugoslávskými národy (hlavně mezi katolickými Chorvaty, pravoslavnými Srby a muslimskými Bosňáky) → v roce 1992 se rozhořela krutá a zničující válka, která vedla k rozpadu Jugoslávie.

  • Gorbačovova pozice se v SSSR stala neúnosnou, tábor jeho nepřátel rostl: hospodářskou situaci nezlepšil, komunistické satelity se roku 1989 odtrhly a velmocenská pozice SSSR se tak zhroutila, i samotný SSSR se rozpadal, neboť jednotlivé svazové republiky se snažily získat samostatnost → v roce 1991 došlo k pokusu o svržení Gorbačova, puč byl sice potlačen, ale v prosinci 1991 Gorbačov složil své funkce a 31. prosince 1991 Sovětský svaz zanikl.

Dekolonizace v Asii a Africe (50. až 70. léta)

• Dekolonizace = proces osamostatňování kolonií po 2. sv. válce, zvláště kolonií francouzských a britských (ale i nizozemských, později [1975] i portugalských a španělských)

  • (Víme, že dekolonizace začala již dříve: USA se osamostatnily už 1776 a státy Jižní Ameriky po napoleonských válkách cca 1815-1825)

• Osamostatňování kolonií mělo několik příčin, především:

  • evropské koloniální mocnosti byly buď přímo okupovány Německem (Francie) nebo Německem značně ohrožovány (Británie), proto v čase války měly ztížený svůj dohled nad koloniemi,

  • domorodé obyvatelstvo afrických a asijských kolonií bylo často verbováno do bojů proti nacistickému Německu nebo Japonsku, proto po válce chtělo svobodu i pro sebe,

  • obyvatelé kolonií se často vzdělávali na univerzitách svých kolonialistů (např. v Paříži, v Londýně), kde se inspirovali myšlenkami o svobodě a demokracii,

  • nicméně, i koloniální mocnosti postupně uznávaly, že správa kolonií je stojí nemalé prostředky a že již není držení kolonií tak výhodné jako v minulosti.

Britská dekolonizace

• první kolonií, která získala samostatnost, byla Britská Indie roku 1947: vznikla převážně hinduistická Indie a muslimský Pákistán, od kterého se v 70. letech oddělil Bangladéš

  • zásluhu na osamostatnění Indie měl duchovní vůdce a politik Mahátma Gándhí svým nenásilným přístupem v prosazování indické nezávislosti

• Indie byla pro Británii výnosnou kolonií a její ztrátu těžce nesla, Britové však pochopili, že další dekolonizace bude pokračovat, proto dalším koloniím v získání samostatnosti příliš nebránili a sami pomáhali s přípravami na osamostatnění:

  • 1961 se osamostatnil Kypr a 1964 Malta, v 60. letech následovaly britské kolonie v Africe (např. Ghana, Nigérie, Keňa...), v 70. letech ostrůvky v Karibiku.

• bývalé britské kolonie se seskupily v tzv. Společenství národů (Commonwealth of Nations, zkráceně Commonwealth)

Francouzská dekolonizace

• Na rozdíl od Britů, Francouzi svým koloniím v procesu osamostatňování kladli odpor:

  • v letech 1945-1954 probíhala vleklá válka v Indočíně (Thajsko, Kambodža, Laos, Vietnam) — nakonec vedla k porážce a odchodu Francouzů

  • po ztrátě Indočíny začala válka za nezávislost Alžírska (1954-1962), která skončila útěkem několika set tisíc Francouzů a nezávislostí Alžírska

  • v roce 1960 následovaly další africké kolonie (hlavně západní saharská Afrika: Mauretánie, Mali, Niger, Čad...)

Nizozemská, portugalská a španělská dekolonizace

• Nizozemsko přišlo o svou jedinou kolonii Indonésii hned po 2. sv. válce (1945-1949)

• Španělsko a Portugalsko zůstaly fašistickými zeměmi až do poloviny 70. let, kdy Frankův (Španělsko) a Salazarův (Portugalsko) režim padly a jejich kolonie (např. Mosambik, Angola, Rovníková Guinea) získaly samostatnost.

Třetí svět a Hnutí nezúčastněných zemí

• Kolonie, které získaly samostatnost, se staly nástrojem v mocenském boji studené války mezi USA a SSSR: Spojené státy i Sovětský svaz se snažily získat tyto nové nové státy právě na svou stranu.

  • Některé z těchto zemí se rozhodly, že se nepřidají ani na jednu stranu, a pokusily se vytvořit vedle západního a východního bloku třetí uskupení → proto se jim často říká "země třetího světa" — tzv. Hnutí nezúčastněných zemí (založeno 1961)

    • nejvýznamnějšími státy Hnutí nezúčastněných byla komunistická Jugoslávie, Indie a Egypt.