Třetí republika 1945-1948
PRVNÍ REPUBLIKA
1918-1938
První republika, ačkoli nebyla dokonalá, skýtala svým obyvatelům poměrně slušné a důstojné životní podmínky a demokratické zřízení. Byla však především státem Čechů, ve kterém žili postupně se emancipující Slováci, 3 miliony sudetských Němců, Maďaři, Rusíni, Židé... Tyto národy měly vlastní představy o naplnění své národní existence, a velká hospodářská krize na počátku 30. let tyto tendence urychlila... Život masarykovské republiky ukončila mnichovská dohoda v září 1938.
DRUHÁ REPUBLIKA
1938-1939
Pomnichovská druhá republika byla jen zašlým stínem republiky první. Byl to ožebračený a odzbrojený útvar, který byl vydán na milost a nemilost nacistickému Německu. O demokracii se zde nedalo mluvit, politický život byl omezen, byla zavedena cenzura, zaváděla se protižidovská opatření. Začaly se zkrátka prosazovat totalitární tendence. Její smutnou existenci ukončila nacistická okupace v březnu 1939.
TŘETÍ REPUBLIKA
1945-1948
Po hrůzách 2. světové války bylo Československo obnoveno. Panovalo přesvědčení, že naváže na demokratickou tradici první republiky. Osvobození Rudou armádou však vyžadovalo orientaci na stalinský Sovětský svaz, která den po dni sílila. Rovněž ne vždy spravedlivé "účtování" s opravdovými nebo domnělými nacistickými kolaboranty a Němci vůbec měly k demokratickému řešení daleko... Osud této krátké epizody, kterou utnul komunistický puč v únoru 1948, nás bude nyní zajímat.
Krátké období tzv. třetí republiky je v současné době pro historiky neskutečně zajímavým tématem, které po nepříznivých 40 letech komunismu mohou nyní probádat. O třetí republice vznikají zajímavé knihy, dokumentární pořady (cyklus Třetí republika z dílny ČT) či filmy (např. film Toman o nesmírně zajímavé, důležité a vlivné postavě v pozadí tehdejšího dění, která byla ještě před pár lety zcela neznámá).
Nás bude z toho období zajímat především:
odsun Němců z Československa
retribuční soudnictví (trestání zrádců a nacistických kolaborantů, zabavování jejich majetku atd.)
změny v hospodářství (především znárodňování podniků)
změny v politice (zákaz některých předválečných politických stran, sdružení zbývajících stran do tzv. Národní fronty, sílící role československých komunistů a Sovětského svazu)
Divoké jaro a léto 1945
Drtivou většinu území ČSR osvobodila sovětská Rudá armáda, z čehož se odvíjelo další zahraničně-politické směřování Československa:
Do 8. května 1945 bylo osvobozeno celé území Československa včetně Prahy. Tento radostný den však leží uprostřed několikaměsíčního období, během kterého zahynulo víc československých obyvatel než během prvního i druhého stanného práva za Heydrichovy protektorské vlády i po jeho smrti!
V jarních měsících (březen až květen) se hroutila nacistická moc. Toto období je spojeno se zátahy a vyvražďováním vesnic, které doopravdy nebo domněle pomáhaly partyzánům (vesnice Ploština a Prlov na Valašsku, Javoříčko). Je taky spojeno s tzv. pochody (transporty) smrti z koncentračních táborů dál od postupující fronty.
Po osvobození (květen až červenec) dochází k masakrům Němců (tzv. divoký odsun, masakr na Bořislavce...) a vraždění kolaborantů po celém území českých zemí. Je to období velkého krveprolití, během kteréhož umírají i nevinní (osobní vyřizování starých účtů, zabíjení kvůli majetku, vraždění svědků nacistických zločinů samotnými pachateli = zametání stop atd...)
Odsun Němců
Odsun (nebo též vyhnání) Němců znamenal největší přesun obyvatelstva v našich dějinách. Neproběhl však jen v českých zemích, ještě masovější rozměry měl v poválečném Polsku, ale proběhl také z území Maďarska, Rumunska a jiných východoevropských oblastí, kde žili Němci.
Původně se počítalo také s vysídlením Maďarů, ale vítězné velmoci k tomu nedaly souhlas. Proto došlo jen k výměně několika tisíc maďarských Slováků za slovenské Maďary.
DIVOKÝ ODSUN
(květen — červen 1945)
Byl bezprostřední reakcí Čechů na konec války. Probíhal živelně a staly se během něj ty největší ukrutnosti. Známý je např. postoloprtský masakr z června 1945, při kterém bylo zavražděno mezi 760 až 3000 Němců, nebo násilné vysídlení Němců z Brna (tzv. brněnský pochod smrti), na jehož následky zemřelo asi 1700 Němců. Během divokého odsunu bylo vysídleno asi 650 tisíc Němců.
Každoročně se konají pietní akce připomínající tyto ukrutné události.
ORGANIZOVANÝ ODSUN
(léto 1945 — listopad 1946)
Poté, co se obnovily a ustálily navrátivší se československé orgány, začalo být vysídlování organizováno systematicky na základě rozhodnutí postupimské konference (učebnice str. 92-93).
Němci začali být soustřeďováni do internačních táborů a odtud byli vlaky odváženi do americké a poté sovětské okupační zóny Německa. Během roku a půl bylo vysídleno přes 2 miliony Němců, kteří zde museli zanechat prakticky veškerý svůj majetek, s sebou si mohli odnést jen zavadla do hmotnosti 50 kg.
DODATEČNÝ ODSUN
(od roku 1947)
V Československu po nějakou dobu mohli zůstat kvalifikovaní Němci, kteří byli odborníky v různých oborech (důlní a strojní inženýři atd.), než zaučili český personál a poté byli odsunuti.
Na území Československa mohli zůstat jen ti Němci, kteří mohli prokazatelně doložit svůj antifašistický postoj během mnichovské krize a během války, pomáhali odboji, partyzánům apod. Avšak zůstali zde v drtivé menšině a po komunistickém puči (1948) většina z nich už navíc neviděla důvod, proč v totalitní zemi dál zůstávat, často zažádali o německé občanství a vystěhovali se...
Němci byli vysídleni, malá část Maďarů také. Většina Židů a Romů zahynula v koncentračních táborech. Ukradením Podkarpatské Rusi jsme přišli o většinu Rusínů.
Z Československa se tak po válce opravdu stal národní stát Čechů a Slováků.
Osídlování Sudet Čechy
Ruku v ruce s odsunem německého obyvatelstva přicházeli do Sudet Češi. Mnozí přistěhovalci pouze vydrancovali německé domy, pobrali majetek a Sudety znovu opustili... Situace tehdy doslova připomínala westernové příběhy z "Divokého Západu" se vším špatným okolo... Úbytek německého obyvatelstva navíc nebylo možné jen tak doplnit příchozími z vnitrozemí, kterých byl nedostatek. Sudety, kdysi nejrozvinutější oblasti českých zemí, tak začaly chátrat, staly se periferií, do které se počali stěhovat sociálně vyloučení, Romové atd. V Podkrušnohoří tuto tragédii navíc dovršila ekologická devastace spojená s těžbou hnědého uhlí v dobách komunismu.
"Starý Most" na pohlednici z počátku 20. století. Město bylo zvláštní tím, že mělo dokonce 3 středověká náměstí! V pozadí na kopci hrad Most, nesprávně zvaný Hněvín.
Město však v 60. a 70. letech muselo ustoupit těžbě hnědého uhlí, protože komunistický režim jel na rekordy... Místo oprýskaných a omšelých starých domů po sudetských Němcích nabídl "moderní socialistické bydlení" v panelácích. Jediné, co ze starého Mostu zachovali, byl středověký kostel, který převezli na nové místo. Viděli jste někdy gotický kostel stát na holé louce?
Zákonodárství, Benešovy dekrety, retribuční soudnictví
S vydáváním zákonů to bylo za války složité. Existovala sice londýnská exilová vláda, neexistoval pochopitelně ale žádný parlament, který by vydával zákony. Proto exilový prezident Beneš vydával dekrety, které měly platnost zákonů. Dekrety prezidenta republiky byly vydávány i po návratu Edvarda Beneše a prozatímní vlády až do prosince 1945, kdy byl ustaven parlament (Národní shromáždění).
Dekrety se týkaly různých oblastí (bylo jich celkem vydáno asi sto), největší dopady ale měly dekrety, které se týkaly potrestání Němců, zrádců a kolaborantů (trestu nebo potrestání se v právní terminologii říká retribuce, proto se tyto dekrety nazývají retribuční). Retribuční dekrety byly vydány celkem tři:
VELKÝ RETRIBUČNÍ DEKRET
Velký retribuční dekret z 19. června 1945 zřizoval Mimořádné lidové soudy, které zasedaly v 24 tehdejších krajských městech. Mohly soudit zrádce a kolaboranty. Problém byl ovšem v tom, že pouze předseda soudu byl vystudovaný právník, zbylí členové soudní poroty byli "soudci z lidu". Dalším problémem bylo, že proti rozsudku Mimořádného lidového soudu neexistovalo odvolání! Pokud vás MLS odsoudil k trestu smrti, mohli jste sice podat prezidentu Benešovi žádost o milost, nicméně ta ve většině případů nepřišla, protože tresty se musely vykonávat do 2 hodin od vynesení rozsudku! Takto byl popraven např. protektorátní státní ministr Karl Hermann Frank, ale bylo také popraveno mnoho lidí buď zcela neprávem, nebo míra jejich viny neodpovídala trestu smrti...
DEKRET O NÁRODNÍM SOUDU
Dekret o Národním soudu ze stejného dne zřizoval Národní soud v Praze na Pankráci, kde byly souzeny osoby a organizace z veřejného života Protektorátu: členové protektorátních vlád, členové českých fašistických a kolaborantských hnutí (např. Vlajkaři, představitelé Kuratoria, což byla česká obdoba hitlerjugend atd.), také kolaborující novináři a další známé osobnosti. Měl zde být souzen i protektorátní prezident Emil Hácha, ten se ale procesu nedožil... Zde už sice zasedali profesionální soudci z povolání, avšak problémem bylo, že se posuzovaly a trestaly činy spáchané "v době zvýšeného ohrožení republiky", tzn. od května 1938, nikoli od začátku okupace (březen 1939)! Jinými slovy: mnoho lidí bylo potrestáno za něco, co udělali v době mezi květnem 1938 a březnem 1939, kdy to ještě nebylo trestné! Národní soud byl zřízen také v Bratislavě, tam byl souzeni představitelé vlády a prezident Slovenského štátu, kteří byli členy Hlinkovy slovenské ľudové strany. Prezident Jozef Tiso a další byli popraveni.
MALÝ RETRIBUČNÍ DEKRET
Malý retribuční dekret z října 1945 umožňoval vypořádat se se spoustami zadržených lidí v přeplněných věznicích, kteří mnohdy ani nebyli z ničeho oficiálně obviněni. Tyto lidi soudily pouze 4-5 členné okresní "komise". Tyto komise řešily "menší" delikty, např. během války změnu české národnosti na německou, řadové členství ve fašistických organizacích, udavačství, kolaborantství, společenský styk s Němci, spolupráce s Němci, propagování a podpora nacistického režimu atd.
Veřejné popravy Karla Hermanna Franka na dvoře pankrácké věznice v květnu 1946 se účastnilo asi 5 tisíc lidí.
Členové české fašistické organizace Vlajka poslouchají rozsudek. Mnozí z nich, včetně jejich vůdce Jana Rysa-Rozsévače (vpravo) dostanou trest smrti.
Politická situace, rostoucí vliv komunistů a Sovětského svazu
Smlouva o přátelství se Sovětským svazem (1943)
Po vypuknutí druhé světové války se západní mocnosti (Británie, Francie) dlouho zdráhaly zrušit platnost svého podpisu pod mnichovskou dohodou. Pro Beneše však byla otázka opětovného připojení Sudet po válce zcela klíčová. Sověti v tomto vycítili příležitost a Stalin velice brzy uznal "obnovu Československa v předmnichovských hranicích". Francie a Británie sice platnost mnichovské dohody také následně anulovaly po atentátu na Heydricha v roce 1942, nicméně v prosinci 1943 odletěl Beneš do Moskvy, kde podepsal československo-sovětskou smlouvu o přátelství, vzájemné pomoci a poválečné spolupráci. Tato smlouva se stala prvním krůčkem k budoucímu připoutání ČSR do sovětské sféry vlivu.
Ukradení Podkarpatské Rusi (1944-1945)
Že to starý lhář Stalin s "obnovou Československa v předmnichovských hranicích" nemyslí zas tak vážně, se ukázalo záhy. Poté, co Rudá armáda na podzim 1944 vstoupila na území bývalé československé Podkarpatské Rusi, zorganizovala pod nátlakem sovětská tajná policie NKVD "lidové manifestace za připojení k sovětské Ukrajině". Strach lidí umocňovalo odvlékání některých obyvatel Podkarpatí do gulagů. Československým úředníkům nebylo na osvobozeném území ze strany Sovětů umožněno vůbec pracovat. Stále víc se ukazovalo, že v tomto nerovném zápasu tahají Sověti za delší konec... Tváří v tvář nové situaci Beneš nakonec prohlásil, že "Čechoslováci stejně již od počátku považovali svou správu Podkarpatské Rusi spíše za dočasný mandát" a na konci června 1945 byla podepsána smlouva o předání Podkarpatské Rusi Sovětskému svazu.
Československo-sovětská smlouva o těžbě uranových rud (listopad 1945)
Československo v roce 1945 bylo kromě Kanady a Belgického Konga jedinou zemí na světě, která těžila uran. Bylo to v krušnohorském Jáchymově. Proto jsme se pro SSSR stali klíčoví, neboť v srpnu 1945 Američané světu představili novou ničivou zbraň — jadernou bombu. Proto už ve stejný měsíc byla zahájena přísně tajná jednání mezi sovětským plukovníkem Alexandrovem a náměstkem ministra zahraničního obchodu SSSR Bakulinem a na druhé straně předsedou vlády ČSR (a sovětským tajným agentem) Zdeňkem Fierlingerem. Krycí jméno projektu pro vytěžení a dodání jáchymovské uranové rudy do SSSR neslo název Chalupa. Veškeré informace o těžbě, dodávkách, cenách byly od prvních počátků přísně tajné. Dne 23. listopadu 1945 byla podepsána přísně důvěrná dohoda o těžbě uranu. Sovětský svaz otestoval svou první jadernou pumu (s jáchymovským palivem) na Stalinovy sedmdesátiny v roce 1949.
Vlevo minerál uraninit (oxid uraničitý, česky smolinec) z Jáchymova (vpravo)
Košický vládní program (duben 1945)
První větší město osvobozené Rudou armádou byly východoslovenské Košice. Tam se v dubnu 1945 sjeli představitelé londýnské vlády v čele s Benešem a představitelé moskevského komunistického odboje vedení Klementem Gottwaldem a domluvili společný postup, který shrnuli v tzv. košickém vládním programu.
Mezi jeho nejdůležitější body patří:
nám již známé vysídlení Němců (a Maďarů, které se nakonec neuskutečnilo), potrestání zrádců a kolaborantů a zabavení (konfiskace) jejich majetku,
dále pozemková reforma (rozdání konfiskované půdy — získávala komunistům sympatie), zestátnění bank a klíčového průmyslu,
a především orientace Československa na Sovětský svaz.
Faktem však je, že v podstatě celý Košický vládní program byl přichystán již v Moskvě a v Košicích došlo jen k jeho přijetí a podepsání...
Ustavení Národní fronty
V Košicích bylo také stanoveno, že všechny politické strany se sjednotí v jednu koalici, tzv. Národní frontu. Toto rozhodnutí bylo veřejnosti prezentováno jako vyjádření jednoty všech politických stran, ve skutečnosti to byl ale nástroj pro komunisty, aby skrz Národní frontu mohli ovládat ostatní strany. Bylo to nebezpečné, protože přestala existovat politická opozice, která má za úkol hlídat a případně kritizovat kroky vlády.
Komunisté také prosadili, že strany, které údajně po Mnichovu a za války kolaborovaly s Němci, nebudou obnoveny. Těmito stranami měli být agrárníci — nejsilnější česká prvorepubliková strana — a ľuďáci (Hlinkova slovenská ľudová strana) — nejsilnější prvorepubliková strana na Slovensku. Komunisté si od toho slibovali, že získají velkou část voličů těchto stran pro sebe.
Volby 1946
Jak už bylo řečeno v předchozím odstavci, komunisté prosadili zrušení nejsilnější české i nejsilnější slovenské předválečné strany, tedy agrárníků a ľuďáků, kteří byli označeni za fašistické pomahače (u Hlinkovy slovenské ľudové strany bylo toto nařčení pravdivější, v případě agrárníků tomuto obvinění nevěřil snad nikdo...).
Komunistům dále nahrávalo ustavení Národní fronty, skrz kterou mohli lépe ovládat ostatní strany. Rovněž toho, že si vylosovali volební číslo 1, náležitě propagandisticky využili.
Volby probíhaly podle zemí: Zemi českou a Zemi moravskoslezskou jsem v grafu zprůměroval a označil jsem je modře, Země slovenská je oranžově. Jiné strany kandidovaly v českých zemích a jiné na Slovensku.
Volby drtivě vyhrála KSČ (Komunistická strana Československa), která v českých zemích získala přes 40 % hlasů, což v celorepublikovém průměru dělalo 31 %. Na Slovensku kandidovala filiálka KSČ Komunistická strana Slovenska (KSS), která však od Slováků dostala 30 % hlasů (celorepublikový průměr necelých 7 %), čímž skončila až druhá za Demokratickou stranou (DS), která na Slovensku získala skoro 2/3 hlasů (62 %, celorepublikově 14 %). DS volili hlavně bývalí voliči ľuďáků. Strana slobody (SS) a Strana práce (SP) na Slovensku propadly.
Druzí v českých zemích skončili národní socialisté (Československá strana národně socialistická, ČSNS) s 18 %, třetí lidovci (Československá strana lidová, ČSL) s 15,6 % a nejméně dostali sociální demokraté (Československá strana sociálně demokratická, ČSSD) s 12 %, jejich předseda Zdeněk Fierlinger však velmi úzce spolupracoval s komunisty. Všechno to byly strany středolevé a bývalí voliči pravicových agrárníků (Republikánská strana zemědělského a malorolnického lidu, RSZML) neměli moc na výběr.
Důležité je umět lhát
Komunisté tedy volby vyhráli a prezident Beneš pověřil předsedu KSČ Klementa Gottwalda, aby sestavil vládu.
Vyhráli je proto, že byli mistry ve lhaní a jako první u nás přišli na něco, co je v dnešní politice už bohužel zcela běžný jev, a tím je populismus a demagogie: naslibovali všechno a všem...
Slíbili např. podporovat drobné podnikatele — co na tom, že po únoru 1948 všechny firmy znárodnili (tzn. ve skutečnosti zestátnili bez náhrady, a nutno dodat, že v žádné komunistické zemi neproběhlo znárodnění tak důsledně jako u nás, čímž úplně komunisté zlikvidovali soukromé vlastnictví v ČSR).
Slíbili, že půdu velkovlastníků rozdělí drobným rolníkům — co na tom, že rokem 1950 začali s kolektivizací (o které před Únorem tvrdili, že ta v ČSR nikdy nenastane).
Klement Gottwald
Země, které nakonec přijaly Marshallův plán. Modrý sloupec symbolizuje výši pomoci.
Odmítnutí Marshallova plánu (1947)
V roce 1947 si americký generál a politik George Marshall uvědomil, že komunismu se daří tam, kde je bída a hlad. Zorganizoval proto pomoc válkou zničeným evropským státům. Pomoc sestávala z finančních půjček a také poskytování amerického zboží z nadvýroby. Jelikož pomoc ale byla podmíněna spoluprací mezi příjemci pomoci a USA a taky výměnou hospodářských informací, Stalin donutil ČSR, ale také další země ze své sféry vlivu (Polsko, Maďarsko, Jugoslávii, Rumunsko, Bulharsko, Albánii), aby Marshallův plán odmítly. Kvůli této věci cestoval do Moskvy i syn prezidenta T. G. Masaryka, tehdejší ministr zahraničí Jan Masaryk, který se po svém návratu v soukromí vyjádřil: "Odlétal jsem do Moskvy jako ministr suverénního státu, vracím se jako Stalinův pacholek...".
Komunisté kromě lhaní a slibování mistrně využívali i propagandu: na veřejnost samozřejmě nevypustili informaci, že ČSR nepřistoupila k Marshallově plánu kvůli tlaku z Moskvy, ale prezentovala to lidem tak, že ta zlá Amerika nechce Československu pomoci a že nás Západ opět zrazuje, tak jako to udělal už jednou v Mnichově, přičemž jediný, kdo je opět ochoten pomoci, je Sovětský svaz, který po velkých suchách v létě 1947 do ČSR poslal vagóny s obilím...
Závěrečné dějství
Komunisté postupně infiltrovali všechny strany Národní fronty svými lidmi, měli tedy přehled o poslaneckých klubech všech ostatních stran. Každému ministrovi navíc byla přidělena "ochranka" z řad Státní bezpečnosti (StB, tajná policie), která podléhala ministru vnitra, kterým byl komunista Nosek (a kterému donášela informace o ministrech). Komunisté tedy po volbách 1946 obsadili nejklíčovější ministerstva (již zmíněné vnitro, také finance, informace...), díky čemuž postupně získali kontrolu nad silovými složkami státu (policií a armádou).
Bohužel, demokratičtí politikové nebyli pro komunisty rovnocenným soupeřem: byli nedisciplinovaní, nejednotní, neměli jasnou představu, jak proti komunistům postupovat. Na veřejnosti se v projevech předháněli v poklonkování Sovětskému svazu (tím obzvlášť vynikal Jan Masaryk). Stalin si byl poslušností a ovladatelností čsl. politiků tak jistý, že poté, co se na podzim 1945 stáhla z našeho území americká armáda, souhlasil, že se stáhne i Rudá armáda (jako z jediného z pozdějších komunistických států!). Komunisté v letech 1945-1948 přebírali moc krůček po krůčku (tzv. salámová metoda) a demokraté nedokázali říct: tak už dost!
Komunisté byli v krájení salámu mistry...
Únor 1948
Situace od podzimu 1947 spěla k dramatickému závěrečnému střetnutí, napětí rostlo na obou stranách: demokraté vyklízeli jednu pozici za druhou, ale i komunisté měli obavy, protože na jaro 1948 byly naplánovány další volby a ve volebních preferencích ztráceli podporu...
Demokratické "tak už dost" zaznělo trochu pozdě, až v půlce února 1948, kdy komunistický ministr vnitra Nosek nahradil posledních 8 nekomunistických velitelů policie v Praze loajálními komunisty. Demokratičtí ministři se rozhodli, že podají demisi (odstoupí). Jejich odstoupením by padla vláda a musely by být vypsány nové předčasné volby, ve kterých by velmi pravděpodobně komunisté již nevyhráli.
Jenže jak už jsem psal, demokratičtí ministři nebyli jednotní a špatně si prokalkulovali svůj postup. Vládu totiž tvořilo 26 ministrů a demisi musela podat nadpoloviční většina (tedy aspoň 13), aby vláda padla. Jenže demisi nakonec 20. února podalo jen 12 ministrů. Demisi nepodal ani ministr Jan Masaryk (dodnes nepanuje shoda proč), ani ministři z komunisty již zcela ovládnuté ČSSD, se kterými demokraté původně počítali...
Gottwald a jeho komunisté vyvinuli obrovský tlak na již velmi nemocného prezidenta Beneše, aby demisi menšinových ministrů přijal a doplnil vládu Gottwaldem navrženými komunisty. Dva ministři za ČSSD se sice nakonec k demisi přidali, ale to už na situaci nic nezměnilo, protože Beneš s Gottwaldovým návrhem 25. února 1948 souhlasil.
Beneš souhlasil, protože se bál vypuknutí občanské války: komunisté zorganizovali obrovské demonstrace na Staroměstském náměstí, zorganizovali generální stávku, ke které se připojilo asi 2 miliony (!) dělníků a navíc mezi dělníky měla KSČ i své ozbrojené složky (tzv. lidové milice), které nafasovaly zbraně a vyšly do ulic. Na hranicích Sověty okupovaného Rakouska navíc stála připravená Rudá armáda a Stalin nabízel Gottwaldovi vojenskou pomoc (kterou však Gottwald s poděkováním odmítl a ujistil Stalina, že situaci zvládne, a navíc poznamenal, že tímto zásahem by komunisté ztratili tvář...).
10. března 1948 (dva týdny po únorovém převratu) ministr Jan Masaryk za záhadných okolností zemřel: byl nalezen pod okny svého bytu. Neví se, jestli spáchal sebevraždu, nebo byl odstraněn komunisty...
Ozbrojené Lidové milice pochodují 25. února 1948 po Karlově mostě.
Projev Klementa Gottwalda na Staroměstském náměstí po návratu od prezidenta Beneše.