Zpupný Xerxés

ZPUPNÝ XERXÉS /

THERMOPYLY

KDYŽ BYLO PERSKÉ VOJSKO v bitvě u Marathónu poraženo, chystal se Dáreios znovu proti Řecku. Válečné přípravy trvaly čtyři roky. Svůj úmysl však neuskutečnil, neboť zemřel. Panoval šestatřicet let. Po něm nastoupil na královský trůn jeho syn Xerxés.

Ten chtěl splnit odkaz svého otce, a proto začal hned připravovat novou válečnou výpravu proti Řecku. Xerxův příbuzný Mardonios mu vylíčil, že Evropa je překrásná, úrodná země a že ze všech lidí na světě jedině perský král je hoden toho, aby ji získal. To mu stále připomínal, a proto se Xerxés s tím větší horlivostí připravoval k válce proti Řecku. Až ho porazí, podmaní si pak celou Evropu. A Mardonios se už viděl budoucím místokrálem v Evropě.

Druhého roku po smrti Dáreiově se perská vojska dala na pochod. Xerxés se rozhodl, že nejdříve potrestá Egypt za to, že zatím odpadl od Dáreia. I uvalil na něj ještě větší otroctví, než tomu bylo za Dáreia.

Po porážce Egypta se chystal táhnout na Athény. Povolal k sobě nejznamenitější muže z Peršanů, a když se shromáždili, řekl jim:

„Mužové perští! Co jsme převzali vládu od Médů,[1] naše zbraně nikdy nezahálely a stále nás provázelo štěstí. Víte, kolik národů si podrobili Kýros, Kambýsés a můj otec Dáreios. Všechny tyto národy jsme připojili k perské říši.[2] Když jsem já zdědil tento královský trůn, přemýšlel jsem, co udělat, abych nezůstal v zásluhách za svými předchůdci. Mám tedy v úmyslu potrestat Athéňany za to, že kdysi vpadli do Sard,[3] a pomstít naši porážku u Marathónu. A nakonec připojit k naší říši Evropu, překrásnou a přeúrodnou zemi.

Nejdříve chci postavit most přes Helléspont[4] a vykonat to, co už nestačil vykonat můj otec Dáreios. Neustanu dříve, dokud nedobudu Athén a neobrátím je v prach a popel. Slunce pak neuvidí jedinou zemi, která by s námi sousedila, neboť kam až sluneční paprsky dopadají, to všechno i s Evropou bude jediná obrovská říše perská. Žádný národ na světě se nám nebude moci postavit na odpor, porazíme-li Athéňany a jejich sousedy. Jho otrocké pak ponesou viníci i nevinní.

Až vám oznámím dobu, kdy máte přijít, jest na vás, abyste se v ten den ochotně dostavili. Kdo přijde s vojskem nejkrásněji připraveným, toho odměním vzácnými dary. Nechci však nic podniknout o své vůli, a proto vás žádám, abyste projevili své mínění.“

Nato vystoupil Mardonios a pravil:

„Pane, jsi nejlepší ze všech Peršanů, co kdy žili a co kdy budou žít. Bylo by tedy škoda, kdybychom se nepomstili Řekům. Vždyť jsme si podrobili i národy, které nám nikdy neublížily, jako třeba Indy, Aithiopy[5] a Assyřany. Tím spíše musíme zotročit Řeky. Nic nám v tom nebrání. Kdo by se ti mohl postavit na odpor, když budeš mít po boku všechno vojsko a všechno loďstvo celé Asie? A kdyby se Řekové přece odhodlali utkat se s námi, poznali by, že jsme po stránce vojenské nejlepší na světě. Nic tedy nenechejme bez pokusu!“

Po něm ještě promluvil Xerxův strýc Artabanos. Jeho řeč krále velmi popudila, neboť Artabanos mu řekl:

„Radil jsem tvému otci Dáreiovi, aby netáhl na Skýthy,[6] že není v lidské moci zotročit je. On mě však neposlechl. Vrátil se s nepořízenou a utrpěl těžké ztráty. Uvaž dobře, králi, že chceš táhnout na lidi, kteří jsou ještě statečnější než Skýthové a kteří jsou nejznamenitější na zemi i na moři. Pokládám za svou povinnost, abych tě upozornil na nebezpečí, které ti hrozí.

Víš, že Řekové sami přemohli veliká vojska, která proti nim vedl Dátis a Artafernés. Což když zvítězí nad tvým loďstvem, vplují do Helléspontu a strhnou most, který ty postavíš? To bude pak děsné. Něco podobného nám hrozilo na výpravě proti Skýthům. Vzpomeň si na to. Už tehdy mohlo být veta po perské moci. Poslechni mne a nevydávej se v nebezpečí! Rozpusť toto shromáždění a ještě sám o tom hodně uvažuj! Dobrá rada nad zlato. Z unáhlení vznikají veliké pohromy, rozvážnost přináší užitek.

A ty, Mardonie, nesmíš urážet Řeky, neboť nezasluhují špatné pověsti. Nactiutrhání je nejhorší věc. Povedeš-li vojsko proti Řekům, může se stát, že způsobíš Peršanům veliké neštěstí a sám budeš někde v Řecku rozsápán od psů a dravých ptáků. A možná i dřív, než dorazíš k Athénám. Neměl bys tedy přemlouvat krále k tažení proti Řecku.“

Xerxés se nadmíru rozhorlil a obořil se na svého strýce: „Artabane, jen to tě chrání, že jsi bratr mého otce, abych tě za ta darebná slova nepotrestal. Ale když jsi tak nestatečný, zůstaneš doma a s námi nepotáhneš. Já i bez tebe splním, co jsem řekl, a tobě zůstane znamení hanby. Ať nejsem synem Dáreiovým, nepomstím-li se Athéňanům! Kdybychom si je my nepodmanili, táhli by pak oni na nás. Vzpomeň, že nám zapálili Sardy a vtrhli do Asie. Od mého úmyslu mě nic neodvrátí.“

Čtyři roky pak Xerxés shromažďoval vojsko a všechno potřebné k válečné výpravě a pátého roku pak s tím obrovským vojskem vytáhl do boje. Byla to největší výprava ze všech, jaké se dosud uskutečnily.

Nejdříve dal prokopat úpatí hory Athós.[7] Aby se úkol co nejdříve splnil, měli dozorci biče a mrskali každého, kdo nepracoval dost horlivě. Přes toto úpatí hory mohli vojáci snadno dopravit lodi po souši, ale Xerxés chtěl ukázat svou moc. Prokopání tohoto předhoří byl první projev jeho nadutosti a pýchy.

Xerxés rychle postupoval a když přišel do Sard, vyslal odtamtud do Řecka hlasatele, aby žádali zem a vodu a nařídili přistrojit oběd pro krále. Jen do Athén a do Sparty poselství nevypravil. Potom dal položit most přes Helléspont z Asie do Evropy. Když už byl most hotov, přišla veliká bouře a celé dílo zničila.

Když se to Xerxés dověděl, velmi se rozhněval, poručil vysázet Helléspontu tři sta ran bičem, spustit do něho okovy a vpálit mu znamení hanby jako proradnému otroku. Ti, kteří hladinu Helléspontu mrskali, museli při tom pronášet tato zpupná slova:

„Ó ty odporná vodo! Pán ti ukládá tento trest, protože jsi mu ublížila, ač on ti neudělal nic zlého. Král Xerxés tě překročí, ať chceš nebo nechceš! A nikdo z lidí ti nebude obětovat.“

Tak potrestal Xerxés Helléspont[8] a těm, kteří byli za stavbu odpovědni, dal useknout hlavy. Postavením nových mostů pověřil nové stavitele. Potom vojsko přezimovalo a začátkem jara vytáhla celá ta obrovská armáda ze Sard směrem k Abýdu.

Když přišli k řece Skamandru a vojska i všechna zvířata se chtěla napít, řeka nepostačila a objevilo se dno. Takové bylo množství vojáků i dobytčat na té nepředstavitelně obrovské výpravě. I zatoužil sám Xerxés, aby se pokochal pohledem na tu nekonečnou záplavu vojska.

Ráz krajiny umožnil uspořádat vojenskou přehlídku. Abýdští vystavěli na pahorku výstupek z bílého kamene. Tam se Xerxés usadil a díval se dolů na rovinu přeplněnou vojsky a na Helléspont pokrytý loďmi. Aby měl ještě velkolepější podívanou, uspořádal závod lodí. Po jeho skončení plakal radostí i blahem.

Potom povzbudil své vojevůdce a druhého dne, když vycházelo slunce, konal Xerxés ze zlaté číše úlitbu moři a modlil se k slunci, aby ho nepotkalo nic zlého, co by mu zabránilo podrobit si Evropu. Po modlitbě onu zlatou číši hodil jako obětní dar do moře a mimo ni ještě zlaté měsidlo a perský meč.

Když pak Xerxés vstoupil na evropský břeh, díval se na oddíly pěšáků a jízdy. Sedm dní a sedm nocí bez nejmenšího přerušení pohybovala se ta lavina vojska přes most. Nekonečná, nesčetná. Když pak pěchota a jízda dorazila na pochodu k řece Melas, ani ta nevystačila svou vodou pro celé vojsko.

V Thrákii uspořádal Xerxés novou přehlídku vojska. Čítalo přes půl druhého miliónu vojáků. Peršané měli na hlavách měkké klobouky, takzvané tiary, na těle kalhoty a pestré tuniky s rukávy, lehké štíty a pod nimi toulce s šípy. Kopí měli krátká, ale luky veliké, šípy z rákosu. Na pravém boku měli zavěšené dýky. Za velitele měli Otana.[9] Kromě Peršanů se zúčastnilo tažení ještě na čtyřicet jiných národů. Nádherou zbroje a bohatstvím zlata však nade všechny vynikali Peršané.

Oporou vojáků a jízdy bylo několik tisíc lodí. Xerxés projížděl na voze středem rozestavených oddílů z jednoho konce na druhý. Potom vstoupil na královskou loď a pod zlatým stanem plul kolem všech lodí, patřících jeho armádě.

Když vykonal přehlídku pozemního vojska i loďstva, povolal k sobě Démaréta a tázal se ho:

„Démaréte, pověz mi, co soudíš jakožto Řek: Myslíš, že se Řekové proti mně postaví a odváží se jít do války? Já si myslím, že i kdyby proti mně všichni povstali, že nic nezmohou. Ale chci slyšet i tvé mínění.“

Nato Démarétos pravil: „Králi, mám mluvit tak, aby to lahodilo tvému sluchu, či chceš slyšet pravdu?“

Král přikázal, aby mluvil pravdu. Démarétos začal:

„Řecku byla dána do vínku chudoba. Ale řečtí občané se učí statečnosti a též samy zákony je k tomu vychovávají. A protože vynikají statečností, snadno překonávají chudobu a odolávají otroctví. Ponechme stranou ostatní a mluvme jen o Lakedaimoňanech.[10] Ti nikdy nepřijmou tvé posly přinášející otroctví. A vždycky proti tobě budou bojovat, i kdyby se ti ostatní Řekové poddali. Kolik jich je, na tom nezáleží. Ať je jich tisíc nebo méně nebo více než tisíc, budou proti tobě bojovat.“

Xerxés se usmál a pravil: „Co to říkáš, Démaréte? Tisíc mužů že by bojovalo proti desetitisícům? Neznáš naše vojáky, a proto tlacháš.“

„Věděl jsem, králi, že se ti slova pravdy nebudou líbit. Ale sám se přesvědčíš, že Sparťané dovedou buď zvítězit, nebo zahynout. Zákon jim káže, aby neutíkali z boje před sebevětším množstvím nepřátel. A Sparťané zákonů poslouchají.“

Xerxés se dal do smíchu a vlídně ho propustil. A vojskům nařídil, aby se dala na pochod směrem na Řecko. Vypadalo to, jako by král mířil jen na Athény, ale jeho hněv platil celému Řecku.

To pochopili velmi dobře i Athéňané, kteří měli v čele moudrého Themistoklea. Themistoklés spatřoval jedinou záchranu ve vybudování silného loďstva. Toho vskutku dosáhl.

Po dlouhých válečných poradách vyslali Řekové asi tři sta lodí k mysu Artemisiu a vojsko k Thermopylám. Byla to horská soutěska, která vedla z Thessalie do severního Řecka. Tato soutěska byla tak úzká, že jí mohl projet jen jeden vůz. Na západě se zdvíhalo nepřístupné strmé pohoří a na východě se až k moři táhly nepřekročitelné bažiny. I malé vojsko tam mohlo dlouho zdržovat mnohem silnějšího nepřítele.

Vojsko, které se shromáždilo v Thermopylách, nebylo velké. Velel mu spartský král Leónidás, muž silný a statečný, zkušený ve válčení a nade vše milující svou vlast. Ten si vybral s sebou tři sta mužů, kteří měli děti, neboť věděl, že budou bojovat tím statečněji.

Když se blížila lavina perských vojáků, zmocnil se některých řeckých oddílů strach. I sám Xerxés se domníval, že se Řekové vzdají boje. Proto čekal čtyři dni, ale útěku řeckých vojsk se nedočkal. To ho velmi rozlítilo. I poslal proti nim Médy a přikázal jim, aby je pochytali a přivedli mu je před oči živé.

Leónidás poslal sice pro pomoc, ale posily nepřišly včas. Tíha boje spočívala jen na Leónidovi a jeho statečných oddílech. Ty se držely tak udatně, že kosily perské šiky jeden za druhým, neboť stále přicházely do boje další a další skupiny nepřátel. I donesl se králi známý výrok, že má sice mnoho lidí, ale málo mužů.

Bojovalo se celý den, ale Médové nic nepořídili. I poslal Xerxés proti Řekům své vybrané oddíly, které nazýval „Nesmrtelnými“. Bylo jich deset tisíc. Kdykoli někdo z jejich počtu padl nebo zemřel na nemoc, vystřídal ho hned jiný voják, už dříve zvolený do počtu „Nesmrtelných“, takže jejich řady byly stále stejně početné.

Ale ani tito vybraní vojáci neměli nejmenší úspěch. Bojovali na velmi těsném prostoru, takže počet tu nic neznamenal. Utkávali se na obou stranách jen jednotlivci, a řecká statečnost zvítězila. V boji muže proti muži se Sparťanům nikdo nevyrovnal.

Nejudatněji ze všech bojoval od začátku Sparťan Dienekés. Když vyslechl zastrašující zprávu, že je nepřátel tolik, že svými šípy zakryjí slunce, řekl: „To je dobře. Aspoň budeme bojovat ve stínu.“

Čas od času se dali Sparťané na útěk, ale jen naoko, aby oklamali nepřítele. Když se Peršané za nimi s křikem pustili a pronásledovali je, tu se znenadání Řekové obrátili a útočníky pobili. Xerxés se na ně díval a třikrát rozčileně vyskočil z křesla, neboť se bál, že přijde o své vojsko. Když se Peršané přesvědčili, že jejich úsilí je marné, odtáhli s nepořízenou.

Druhého dne útoky obnovili, ale opět bezúspěšně. Král už nevěděl, co si počít. Tu se k němu zcela mimo očekávání dostavil řecký zběh Efialtés a řekl mu, že se přes pohoří dá přejít oklikou a že málokdo o této cestě ví. Efialtés se ochotně nabídl králi, že převede po této stezce perské vojsko, neboť očekával za svou zradu velkou odměnu. Vpadnout do zad hrdinným obráncům Thermopyl, to opravdu něco znamenalo. Xerxés byl nadmíru spokojen a Efialtés provedl, co slíbil. Převedl v noci Xerxovy „Nesmrtelné“ po oné skryté cestě. Ráno dorazili k dubovému lesíku na vrcholu pohoří, kde byli na stráži Fókové.[11] Bylo jich tisíc a jejich úkolem bylo střežit stezku. Tento úkol vzali na sebe dobrovolně, ale slib, daný Leónidovi, nedodrželi. Jakmile spatřili ozbrojené Peršany, utekli před jejich šípy na bezpečné místo.

Řekové v Thermopylách se dověděli, že Peršané přecházejí po tajné stezce a že jim brzy vpadnou do týlu. Radili se, co mají dělat. Sám Leónidás si přál, aby spojenci odešli a zachránili se pro budoucí boj. To se stalo. Na místě zůstal jen on se svými vojáky a pak bojovníci z Thespií a z Théb,[12] celkem tisíc dvě stě těžkooděnců. Thespiané prohlásili, že neopustí Leónidu, i kdyby měli do jednoho padnout.

Vzplanul nejlítější boj. Řekové bojovali u východu ze soutěsky a mnoho nepřátel zahnali do moře. Marně náčelníci perských oddílů pobízeli své mužstvo ranami biče. Řekové bojovali ze všech sil na život a na smrt. Když se jim zlomilo kopí, bránili se mečem, nakonec rukama i zuby, když už neměli meč. V té seči padl král Leónidás a mnoho jeho přestatečných druhů. O mrtvolu Leónidovu se rozpoutal boj, jakému dosud nebylo rovno. Řekové ji uhájili a čtyřikrát zahnali Peršany na útěk. Hněv i zoufalství činilo z řeckých bojovníků bohatýry téměř neporazitelné.

Ale osud těchto statečných obránců vlasti byl zpečetěn, když Efialtés převedl perské zákeřníky. Tehdy Řekové ustoupili za soutěsku a za její ochrannou hradbu. Rozpoutal se poslední boj. Sparťané v zoufalé obraně padli do posledního muže. Xerxés dal vyhledat mrtvé tělo Leónidovo a poručil, aby mu byla uťata hlava a nabodnuta na kopí. Ostatní hrdinové byli pochováni na místě, kde padli. U vchodu do Thermopyl postavili občané sochu lva,[13] aby hlásala památku Leónidovu. Padlým vojákům byl postaven pomník s nápisem:

Dones, cizinče, zvěst všem občanům Lakedaimonu,

poslušni rozkazu jejich, mrtvi že ležíme zde.

Zrádce Efialtés si získal za svou hanebnost věčnou hanbu. Símě jeho zrady nevzklíčilo. Stateční obránci Thermopyl padli, ale boj za svobodu proti perským útočníkům pokračoval. Konečné slavné vítězství nad Peršany patřilo Řekům.

<<< O králi Dáreiovi Vyprávění z římských dějin >>>

POZNÁMKY:

[1] Médové – viz pozn. č. 4 v kapitole O slavném králi Kýrovi. – Poznámka Misantropova.

[2] perská říše – viz pozn. č. 1 v kapitole O králi Dáreiovi. – Pozn. Mis.

[3] Sardy – viz pozn. č. 8 v kapitole O králi Dáreiovi. – Pozn. Mis.

[4] Helléspontos – viz pozn. č. 1 v kapitole Paris a Helena. – Pozn. Mis.

[5] Aithiopové – viz pozn. č. 10 v kapitole Odysseova dobrodružství. – Pozn. Mis.

[6] Skýthové – viz pozn. č. 5 v kapitole O králi Dáreiovi. – Pozn. Mis.

[7] hora Athós – nejsevernější ze tří „prstů“ – poloostrovů vybíhajících do Thráckého moře – viz níže mapku starověkého Řecka v době perské invaze (500–479 př. n. l.) – klikni pro zvětšení. – Pozn. Mis.

[8] Tuto příhodu zmiňuje Michel de Montaigne v eseji Jak si duše vybíjí své emoce na nesprávných předmětech (srovnej s pozn. č. 5 v kapitole Kýrova sláva i pád). – Jakkoli se toto chování vůči „neživým věcem“ může dnes jevit absurdní, přesto je nutno si uvědomit, že v pohanských představách byly přírodní objekty živé a přebýval v nich taktéž zcela živoucí a cítící bůh, jemuž bylo možno vzdávat úctu nebo jej trestat. Kdybychom tedy označili bičování moře za šílené, museli bychom zároveň označit i celou pohanskou mythologii za šílenou. Jedno vyplývá z druhého. Nicméně dost dobře můžeme pohlížet na Xerxovo zpupné chování také jako na projev jeho absolutní odtrženosti od reality, jakožto neomezeného tyrana zkaženého svou mocí nad lidmi, který se domnívá, že může vládnout i nad přírodou. „Poručíme větru, dešti,“ že? Už tenkrát... I naše doba (zejména naše!) má své šílenosti, jež však nepovažuje ani trochu za šílené... – Pozn. Mis.

[9] Otanés – perský šlechtic, který odhalil podvod nepravého krále Smerdia. – Pozn. Mis.

[10] Lakedaimoňané, Sparťané – viz pozn. č. 4 v kapitole Kroisos a Solón. – Pozn. Mis.

[11] Fókové – obyvatelé Fókidy (viz pozn. č. 3 v kapitole Orestés). – Pozn. Mis.

[12] Théby – město v Boiótii, jež založil nešťastný král Kadmos, domovská obec slepého věštce Teiresia, rodiště Hérákleovo a Oidipovo. – Pozn. Mis.

[13] socha lva – jméno Leónidás znamená doslova „syn lva“. – Pozn. Mis.