Žluna

ŽLUNA

V LATIU ve střední Itálii žil krásný jinoch. Jmenoval se Picus. Jeho otcem byl staroitalský bůh Saturnus. Když Picus vyrostl v mladého silného muže, s velikou oblibou se věnoval chovu válečných koní a právě tak rád si vyjížděl na lov.

Všechny víly té krajiny po něm toužily, každá z nich si přála, aby se stala jeho ženou. Opouštěly svá zřídla i lesní zákoutí a chodívaly tam, kde se Picus objevil. On si jich však nevšímal a jen jedna jediná upoutala jeho zrak i srdce. Jmenovala se Kanéns, vtělená Píseň. Svým zpěvem dovedla pohnout tvrdými skalami i mohutnými stromy. Když zpívala, i dravci zkrotli, ptáci se zastavili v letu, řeky zadržely svůj tok a naslouchaly. Mnoho ženichů se ucházelo o tuto půvabnou vílu, ale nade všemi zvítězil Picus z města Laurentu, syn Saturnův a král té země. Kanéns se stala jeho ženou.

Jednou si Picus vyjel ze svého paláce na lov divokých kanců. Seděl na ztepilém koni, v ruce držel dva lovecké oštěpy a skvěl se v nachovém pláštíku, spjatém sponkou z ryzího zlata.

Do těchže lesů se toho dne vydala i mocná kouzelnice Kirké[1], dcera boha Slunce Hélia. Šla si tam natrhat nové byliny k svým kouzlům, aby je vyzkoušela. Byla ukryta v křoví a Picus ji nezpozoroval. Kirké však spatřila jej a užasla nad krásou toho mladého muže. Všechny nasbírané rostliny jí úžasem vypadly z ruky a měla přitom pocit, jako by jí celé nitro hořelo plamenem.

Kirké hltala očima mladého lovce, stála u vytržení, údy jí téměř strnuly, a když byla opět schopna udělat krok, toužila se rozběhnout k Pikovi a říci mu, že je jakoby okouzlená a celá zmatená, když ho vidí. Ale jeho kůň uháněl mezi stromy a mimoto byl král obklopen stráží, proto se k němu nemohla přiblížit. Bezradná Kirké se zastavila a pronesla potichu:

„Však ty mi neunikneš, i kdybys uháněl jako vítr. Dobře znám svou moc a ty ji poznáš také. Byliny skrývají mocné kouzlo a mé zaříkávání nevyzní naprázdno. To mi věř!“

Svou pohrůžku začala hned uskutečňovat. Vykouzlila beztělý přízrak, který se podobal divokému kanci. Té vidině přikázala, aby přeběhla před královými zraky a vzbudila v něm zdání, že mizí před jeho očima v hustém lese v místech, kde byl strom na stromě a nebylo tam možno projet na koni.

Kouzlo se neminulo účinkem. Král v tom přízraku spatřoval opravdovou šelmu a začal ji stíhat. Pak seskočil s koně, pěšky probíhal tím hlubokým, hustým lesem a kojil se nadějí, že mu kořist už neuteče.

Kirké stupňovala své zaříkávání, čáry a kouzla. Dovedla zakalit i bělostnou tvář měsíce a nejednou zahalila mračny i slunce. I tentokrát měla úspěch. Jakmile doznělo její tajemné zaříkávání, začalo ovzduší houstnout a země vydechovala neproniknutelnou mlhu. Průvodci královi pobíhali ve tmě sem tam a krále ztratili z dohledu. Kirké měla za to, že teď je nejvhodnější chvíle, aby se přiblížila ke králi a otevřela mu své srdce. I učinila tak a řekla:

„Tvá krása učarovala mým očím. Vyslyš mne, bohyni, a opětuj mou lásku. Mým otcem je sluneční bůh, který všechno vidí a všechno slyší, proto mnou nezhrdej. Jsem jeho dcera Kirké a chci tě učinit šťastným.“

Odvážný lovec Picus však nic nedal na Kirčina slova. Pohrdl jí a volal v hněvu: „Ať jsi kdokoli, nikdy nebudeš mou ženou! Mne poutá jiná kráska a já si horoucně přeji, aby mě v svých poutech držela celý život. Nikdy se nezpronevěřím své Kanentě, dokud mi ji osud zachová.“

Kirké znovu a znovu prosila a přemlouvala Pika, aby ji měl rád. Ale když poznala, že všechny její prosby jsou marné, v očích se jí zablesklo hněvem a Pikovi pohrozila: „Za to tě nemine trest. Budeš trpce litovat, žes mnou pohrdl. Přesvědčíš se, kdo jsem já, Kirké!“

Vzápětí se obrátila dvakrát k západu, dvakrát k východu, třikrát se ho dotkla proutkem a pronesla tři kouzelné výroky. Picus se dal na útěk, chtěl se vzdálit z toho neblahého místa, a proto běžel a běžel. Najednou zpozoroval, že se stává lehčím a lehčím a že se sotva dotýká země. Vskutku se jí už nedotýkal, neboť se pozvolna pokrýval peřím a nabýval podoby ptáka, jaký do té doby v lesích nežil. Vzlétl do koruny stromů a tvrdým zobákem bušil do jejich starých kmenů. Barva jeho nachového pláště i ryšavého zlata se přenesla na peří. Král Picus se proměnil v žlunu.

Jeho průvodci pobíhali dál po polích a lesích a marně volali jeho jméno. Nikde nemohli krále najít. Zato spatřili samotnou Kirku, která zatím dovolila slunci a větrům, aby rozptýlily mlhy. Osopili se na čarodějku a žádali, aby jim vrátila krále. Pohrozili jí násilím a mávali jí před očima zbraněmi.

Kirké v tom okamžiku rozstřikla kolem sebe po lese zhoubný jed a kouzelné šťávy, příšerně výskala a volala na pomoc Hekatu, bohyni kouzel, i ostatní mocnosti temnot. Najednou – div divoucí: zachvěly se lesy, zasténala země, stromy kolem zbledly a na trávě zkropené jedem se zaleskly krůpěje krve. Ze skal se ozýval dunivý rachot, štěkali psi, půda se hemžila odpornými hady a ve vzduchu létaly duše mrtvých.

Lovci se vyděsili z té příšerné podívané a zůstali téměř bez dechu. A než se vzpamatovali, Kirké se jich dotkla kouzelným proutkem a všechny je proměnila v divoké šelmy. Ani jeden neušel zkáze.

Zatím se slunce chýlilo k západu a králova manželka s toužebným srdcem očekávala návrat svého muže. Čekala však marně. Když se už setmělo a Picus nepřicházel, rozběhli se po lesích sluhové s pochodněmi v ruce a šli krále hledat.

Královna Kanéns, zosobněná Píseň, tu chvíli nezpívala. Lkala a naříkala, v zlé předtuše si rvala vlasy a pěstmi se bila do prsou. Nakonec plna nejistoty vyběhla z domu, běhala po polích a lesích a pomáhala hledat svého manžela. Šestkrát se nad její bolestí snesla noc a šestkrát vysvitlo jitro. Královna bez spánku a bez jídla bloudila údolími, stráněmi, po hřebenech hor, všude, kam ji oči vedly. Už byla vysílena žalem a obtížnou cestou, když ji spatřil bůh řeky Tiberu, jak právě klesla na jeho táhlý břeh. Plakala a slabým hlasem pronášela slova, která se samým bolem měnila v tklivý nápěv, podobný pohřební písni umírající labutě. Nesmírným žalem roztála a rozplynula se do lehkých vánků.

<<< Vertumnus a Pomona Aríón >>>

POZNÁMKA:

[1] čarodějka Kirké vystupuje taktéž v báji o Argonautech, o Odysseovi a o Aeneovi. – Poznámka Misantropova.