Před odplutím

(Před odplutím)

V Ijólku, přístavním městě v Thessalii, nastaly rušné dni. Přípravy na cestu byly v plném proudu. Ijásón věděl, že se tak nebezpečné plavby nemohou zúčastnit jen obyčejní plavci. Ti by daleko nedopluli. Oni však musí dorazit až do Kolchidy, daleké země někde na konci světa, kam se ještě nikdo z Řeků neodvážil.

I rozeslal Ijásón po všech krajích Řecka hlasatele, aby vyhledávali a vyzývali nejstatečnější muže k účasti na této výpravě. Nejvýznačnější reky navštívil Ijásón sám. A tak se za krátký čas scházel do Ijólku výkvět nejodvážnějších mužů z celého Řecka.

Nejvýznamnější a nejslavnější ze všech byli Meleagros, Théseus a Héráklés. Ovšem i tyto muže převyšoval svou slávou pěvec Orfeus. Proto také sám bůh Apollón přikázal ve snu Ijásonovi, aby neopomenul nejdříve získat k cestě do Kolchidy Orfea. Jak se proto Ijásón zaradoval, když Orfeus přišel mezi prvními!

Ijásón všechny ty proslavené muže vítal, provázel je hlučným, výstavným městem, a hlavně každého z nich vedl k přístavišti, kde se stavěla obrovská loď. Stavbu řídil znamenitý mistr Argos. Byla to loď, jaké nikdo předtím neviděl a už neuvidí. Měla padesát vesel, a ač byla tak veliká a pohodlná, byla přitom tak lehká, že ji plavci mohli nést na ramenou.

Nad stavbou té lodi bděla nejen Héra, královna bohů, ale i Athéna, bohyně všech řemesel a všeho umění. A pro budoucí šťastnou plavbu zasadila do lodního kýlu i kus dřeva z posvátného dubu z věštírny v Dódóně. Než ten zázrak všech zázraků byl dohotoven, sešli se již všichni odvážní plavci, kteří se nebáli překážek a nebezpečí. Bylo jich přes padesát. Brzy nato byla mohutná loď hotova a čekala, až ji spustí na moře. Po svém staviteli byla nazvána Argó (Rychlá) a plavci na ní se nazývali Argonauté.

Když už bylo připraveno vše, čeho bylo třeba na tak dalekou cestu, uspořádal Peliás na rozloučenou skvostnou hostinu. Rád vynaložil ten náklad, jen když se zbaví nebezpečného Ijásona! A tak se jedlo a pilo a veselí nebralo konce. Ale když už byl čas k odplutí, rozloučil se s Argonauty velmi srdečně a zvláště s Ijásonem:

„Ať se mi vrátíš zdráv, můj hochu, a ať dobře pochodíš! Spadne mi kámen se srdce, až zlaté rouno bude opět u nás.“ Ijásón králi poděkoval a slíbil, že se vrátí, jak nejdříve bude moci.

Nato všichni rekové opustili palác a ubírali se k pobřeží. Za nimi šly nesčetné zástupy lidí. Kdo by se nešel podívat, jak bude odplouvat obrovský koráb? A kdo by se nešel rozloučit s odvážnými plavci? Leckdo se už v myšlenkách přenesl do daleké Kolchidy. Jak se zalekne král Aiétés, až uvidí takové hrdiny! A jak rád po dobrém vydá zlatou kůži z Frixova berana! Jen aby se plavcům nic zlého nepřihodilo!

Čím dál tím větší proudy lidí se valily k přístavišti. S jásotem zdravily odvážné plavce, kteří se chystali na tak nebezpečnou cestu. Ženy vzpínaly ruce k nebi a vzývaly bohy, aby dopřáli hrdinům dojet do Kolchidy bez nehod a pak aby se šťastně zas navrátili.

A nezapomněly ani na stařičkou matku Ijásonovu Alkimedu. Litovaly ji a pronášely nahlas:

„Ubohá Alkimedo, jak ti asi je? Snad by bylo lépe pro tebe i pro tvého nemocného chotě Aisona, abyste se byli nedožili této chvilky. S jakými asi pocity propouštíte do daleké ciziny svého milovaného syna Ijásona? Sotva jste se shledali, už se zase loučíte. Snad by vám bylo lépe v hrobě než prožívat znova odloučení a bát se o osud jediného dítěte.“

Tak a podobně ženy mluvily, ale Ijásón nic z toho neslyšel. Jak vyšel z Peliova paláce, vytratil se brzy z proudícího davu a šel se ještě rozloučit s drahými rodiči. Však ostatní reky snadno dohoní a bez něho přece nevyplují!

Když vešel do domu a stanul před stařičkou matkou, vrhla se mu na hruď a dala se do žalostného pláče. Otec ležel na lůžku. Vysoký věk a lítost mu odňaly poslední síly. Ijásón svíral matku v náručí a tlačil ji k lůžku, aby mohl pohladit i plačícího otce. Utěšoval je, jak jen mohl, a poněvadž s nimi chtěl být několik posledních okamžiků sám, poručil služebnictvu, aby připravili zbraně a šli napřed. I je naplnilo loučení steskem.

Alkimedé dosud objímala Ijásona a lkala jako opuštěná dívka, jíž zemřeli rodiče a krutá macecha jí právě vmetla do tváře zlou urážku. Tak žalostně, tak tklivě naříkala. A pokud jí pláč dovolil, hořekovala nad svým osudem:

„Ach, já ubohá! Co mě to potkalo! Já měla i s mužem zemřít, jakmile Peliás vydal rozkaz k té nešťastné cestě, můj synu! Já se neměla dožít této chvíle! Kolikrát jsem se modlila k bohům, aby mi dopřáli dočkat se tě, až se vrátíš od Cheiróna, a pak abys mě pohřbil. To bylo jediné přání, můj synu, které jsem chovala v srdci. Tys mi byl vždy jedinou nadějí a chloubou, celým mým světem, mé jediné a poslední dítě. Co si tu počnu bez tebe? Dokud jsi byl v jeskyni u Cheiróna, nejmoudřejšího a nejspravedlivějšího z Kentaurů, nemusila jsem se o tebe bát, byl jsi v dobrých rukou! Ale teď? Daleké moře, to není Cheirónova sluj! Ach, jak jsem nešťastná, jak je zlý můj osud! Nikdy mě ani ve snu nenapadlo, že mi ten Frixos způsobí takovou bolest!“

Ijásón hladil a líbal plačící matku a utěšoval ji, jak jen v své vroucí synovské lásce dovedl. A nakonec jí něžnými slovy domlouval:

„Drahá matičko, vždyť ty ještě zvětšuješ můj žal. Či myslíš, že od tebe odcházím s lehkým srdcem? A má-li mě něco zlého potkat, potká mě to, i kdyby sis oči vyplakala. Potkalo by mě to, chce-li tak osud, i kdybych zůstal doma a nikam se neplavil. Nikdo neunikne svému osudu. Vzpomínáš, kolikrát jsi mi sama říkala, že nesmrtelní bohové sesílají na lidi různé strasti a soužení a my že máme všechno z jejich rukou odevzdaně přijímat a klidně snášet? Proto už neplač, i když prožíváš velikou bolest. Mysli na to, že nás bude chránit sama Athéna, že Foibova věštba vyzněla pro nás příznivě. A uvážíš-li, jací hrdinové se mnou jedou, pak se nemusíš vůbec bát. Kdykoli i v budoucnu si vzpomeneš na mé statečné, odvážné průvodce, na ten výkvět celého Řecka, ach, do tance ti musí být, ne do pláče! Ale nesmím už déle meškat, druhové už jistě čekají na lodi. Ty tu pěkně zůstaň se služebnými ženami, ošetřuj mého chorého otce a neplač už, abys nepřivolala nějaké neštěstí. Víš, že pláč při obětech a při slavnostních chvílích nepřináší nic dobrého. Tak, žijte tu blaze, ty, drahá matko, i ty, můj milý otče. Než se vrátím, ať jsi zase čiperný a zdráv!“

Vroucně oba staroušky políbil a kvapně odešel, aby nemusel před nimi stírat slzy, které už déle nedovedl potlačovat. Ale než došel k přístavišti, nebylo po slzách ani památky. Pláč nesluší hrdinům, snad jen pláč radostný.

Ijásón se podivil, že stále ještě proudí davy lidí k přístavišti, to už vypadá, jako by sem přišla celá Thessalie! A ještě více se podivil, když ho ty zástupy poznaly a s jásotem a s nadšením ho pozdravovaly. Stařičká kněžka, která byla ve službách Artemidy, strážné bohyně města, protlačila se k Ijásonovi a líbala mu ruce. Nemohla mu však nic říci, ani slůvko s ním promluvit, neboť proudící zástup ji strhl s sebou. Ještě štěstí, že se dostala na kraj a ven ze zástupu, neboť jí věk bránil, aby mohla jít s vlnami mladých nadšených diváků. A tak jen na dálku žehnala se zaslzenýma očima Ijásonovi, aby dobře pořídil a zdráv se vrátil.

Když Ijásón prošel městem a blížil se k přístavu, viděl již zdaleka zástup svých přátel, kteří se shromáždili u lodi a čekali, aby ho přivítali. Vyšli mu vstříc a s jásotem ho pak vedli ve svém středu až do přístavu. Poslední přispěchali ke korábu Argos, jeho stavitel, a Peliův syn Akastos, jimž oběma Peliás v cestě bránil. Nebyla však vhodná chvíle, aby se jich Ijásón na cokoli vyptával. Byl již čas, aby vešel v shromáždění a zahájil s hrdinnými plavci poradu před odplutím.

Ach, co tu všude bylo lidí! Nepřehledné, husté davy vyplnily rozsáhlé přístaviště do posledního místečka. Kdekdo toužil dostat se blíž k hrdinům, promluvit s nimi pár slov, popřát jim šťastného návratu a rozloučit se s nimi stiskem ruky. Vždyť tu bylo tolik slavných reků z celého Řecka, jejichž sláva se šířila od východu na západ a jejichž jméno vyslovoval každý s úctou.

Plachty byly ještě svinuty a stožár skloněn. Rekové si již sedli na svá místa a dívali se na Ijásona. Bylo to poslední shromáždění na domácí pevnině, shromáždění, na němž asi dostanou pokyny na cestu a rozloučí se s přístavním městem.

Tu již přistoupil Ijásón a začal mluvit k shromážděným plavcům s úsměvem a laskavou tváří:

„Milí druhové, naše loď je už připravena a vybavena na cestu vším, čeho je třeba. Všechno je v nejlepším pořádku. Nemusíme tedy odplutí odkládat, jen aby vál příznivý vítr!

Ale než odplujeme, milí přátelé, musíte si vyvolit jednoho z hrdinů, který by výpravu vedl. Náš cíl je společný, na tom jsme se již shodli: doplout společně do Kolchidy a společně se vrátit domů se zlatým rounem. Ale výprava musí mít vůdce, který by všechno řídil, sjednával smlouvy s cizinci, a bude-li třeba, vedl proti nim válku. Jistě nám někdo bude v cestě bránit! Zvolte si tedy náčelníka podle svého nejlepšího uvážení.“

Domluvil a sedl si. V okamžiku byly oči všech přítomných upřeny na Héráklea. On, největší silák a nejslavnější ze všech hrdinů, je povede, on, a nikdo jiný. A již jeho jméno zaznívalo ze všech úst a volání „Héráklés! Héráklés!“ se neslo po moři a po souši.

Jaké však bylo překvapení a zklamání všech nadšenců, když Héráklés, velikán velikánský, zdvihl pravici, povstal a pravil: „Děkuji vám, přátelé, za ten nadšený potlesk a za projev důvěry, ale nezlobte se, já tento úkol na sebe nevezmu. Stejně tak zabráním komukoli, aby byl naším vůdcem, nestane-li se náčelníkem Ijásón, ten, který nás ze všech krajů Řecka svolal a shromáždil na tomto místě. Ať nás tedy vede Ijásón, všichni ho rádi budeme poslouchat.“

Jak domluvil, propukly nové vlny jásotu a nadšení: „Ijásón, Ijásón!“ ozývalo se ze všech úst a křik nebral konce. Když se volání utišilo, povstal mladý Ijásón, krásný jako bůh, a netajil se radostí nad tím, že si ho druhové žádají za vůdce. I promluvil takto k přítomným hrdinům:

„Děkuji vám, přátelé, za tak velikou čest, kterou jste mi prokázali! Vaši volbu přijímám. A mám jediné přání, aby se nevyskytly žádné překážky a abychom co nejdříve vypluli. Nyní však ještě musíte vzdát oběť bohům, především Foibovi, a připravit veselé rozloučení. Pošleme pro nejlepší kusy z mých stád, pro nejlepší býky, a než se obětní pomocníci s nimi vrátí, stáhněme loď na moře! Uložme do ní všechno nářadí a zásoby a losujme pak o místa u vesel! Potom postavíme na břehu oltář Apollónovi, ochránci odjíždějících lodí, abychom si udrželi jeho přízeň. Mám jeho slib, že mi v rozhodných okamžicích dá vždy bezpečné znamení a bude bdít nad naší plavbou, vykonám-li mu oběť, jak náleží. A oběť musíme vykonat dřív, než začnu sloužit králi Peliovi. Naše odplutí už bude v jeho službách!“

Ijásón domluvil a jako nově zvolený vůdce výpravy šel příkladem napřed. Vzápětí se silné ruce chápaly provazů, sepjaly pevně loď a jiní z plavců šli skopat vhodné místo, náležitě široké, odkud by sunuli obrovský koráb na moře.

Strouha pod lodí se šířila a prohlubovala. Na její dno položili klády a již kladli i krajní trámy, aby po nich loď zvolna klouzala a sjížděla na hladinu. Potom vysoko po obou stranách přivazovali vesla ke kolíkům. Obratný Tífys vstoupil dovnitř korábu, aby dal znamení, kdy napnout síly a zabrat.

Jakmile uslyšeli jeho rázný povel, všichni najednou zabrali. Loď se hnula, měli vyhráno. A už ji tlačili dopředu rychleji a rychleji, výskali přitom a klusali po obou stranách. Klády skřípaly, jak se po nich sunul spodek mohutné lodi. Obrovské těleso pak sjíždělo prudčeji a prudčeji, takže museli koráb zadržovat, aby se neřítil tak rychle dolů. Povedlo se to. Za chvíli již seděla Argó na hladině a plavci ji s radostným pokřikem přivazovali ke břehu. Potom metali los a rozdělili si veslařské lávky; na každé bylo místo pro dva plavce. Jen dva největší siláci, Héráklés a Ankaios, dostali bez losování prostřední lavičky, čestné místo bez povinnosti veslovat. Zadního vesla se ujal Tífys a byl tak za bouřlivého souhlasu určen za kormidelníka.

Hned po rozdělení vesel postavili na břehu oltář. Pomocníci již přiváděli dva býky, nejlepší z celého stáda, jak Ijásón přikázal. Přivedli je až k oltáři a učinili vše, co přikazovaly přísné obětní obřady; oběma dobytčatům ustříhli na hlavě chlupy a hodili je do ohně. Pak jim na znamení očisty lili na hlavu vodu a sypali posvátná ječná zrna.

Ijásón stál u oltáře a vzýval vroucně Apollóna, aby dostál svému slibu a provázel výpravu zdarem, aby se všichni šťastně a ve zdraví vrátili. A aby jim seslal příznivý vítr na cestu.

Než byli býci poraženi, ještě sám jim lil na hlavu vodu. Poražená dobytčata zdatní obětní pomocníci stáhli, rozčtvrtili je, pak vysekali posvátné kýty, jež obalili lojem a nakladli na oltář. Potom roznítili oheň a za chvíli již radostně praskala polena na oltáři.

Přítomný věštec přihlížel a oči mu zářily. Byl spokojen. Zář se šířila na všechny strany, kouř stoupal středem a valil se v nachových kruzích. Jen jedna věc ho zasmušila, ale o té věděl už dávno. Zjednal si ticho a oznamoval plavcům:

„Přátelé, slyšte, co vám zjevuje Apollón: Je souzeno, abyste se vrátili i se vzácným zlatým rounem, ale čekají vás nesmírné strasti na cestě tam i zpět. Vrátíte se všichni, přátelé, jen já ne, jen já ne. Pro sebe věštím smrt. Osud nechce, abych zemřel ve své otčině. Půjdu si pro smrt tak daleko, až do Asie. Tenhle svůj úděl jsem již dávno znal. Ale přece jen se zúčastním vaší výpravy a nezůstanu doma. Chci mít účast na slávě pro sebe i pro své potomky, na veliké slávě, s jakou budou vaše jména všude vyslovovat.“

Když to plavci uslyšeli, zajásali, že se šťastně vrátí, ale osud věštcův je naplnil smutkem.

Chýlilo se k večeru. Stíny se prodlužovaly, slunce se loučilo se zemí a pomalu ustupovalo noci. Plavci si v písku na břehu připravovali lůžka. Nahrnuli písek a nastlali vysoko listí. Uléhali na ně, ale ne ještě k spánku. Napřed se jak náleží posílí jídlem a pitím na zítřejší cestu. Číšníci plnili pohár za pohárem a plavci s chutí pili. Žertovali a smáli se, jak už to bývá, když se dobře jí a pije.

Jen Ijásón se neúčastnil bujného veselí ostatních. Seděl sám, nemluvil a byl zamyšlen; zdálo se, že ho něco trápí, že truchlí. I škádlil ho jeden z plavců: „Nač myslíš, Ijásone? Snad se nebojíš té cesty! Doléhá-li na tebe strach, jen nám to řekni! Já ti však přísahám při tomto svém kopí, že se zdráv vrátíš a že se ti nic nestane. A to proto, že s tebou jedu já. S kým jsem já, ten se ani bohů nemusí bát!“

Pak zdvihl oběma rukama číši a hltavě pil. Smáčel ve víně rty i černou vousatou bradu a nic nedbal ostatních, kteří mu jeho rouhání měli za zlé. Reptali pro takovou řeč a napomínali ho, aby krotil svůj drzý jazyk. „Chceš-li Ijásona utěšovat, pak vol jiná slova, milý brachu!“ poučoval ho jiný z veslařů. „Bohové nemilují rouhavé řeči!“

Ale opilý plavec mluvil podobným způsobem dál, až ho ostatní okřikovali, i sám Ijásón. Jen tak tak, že nedošlo k hádce. A jistě by k ní bylo došlo, nebýt božského pěvce Orfea. Ten uchopil do levé ruky svou kouzelnou lyru, pravicí se dotýkal strun a hrál a zpíval.

Zpíval, jak za dávných časů tvořily země, nebe i moře jeden celek, a to tak dlouho, dokud nezavinil zhoubný Svár, že se všechno oddělovalo zvlášť. Potom opěvoval hvězdy, měsíc a slunce, zpíval, jak povstaly hory, řeky a moře, jak vznikli bohové, lidé a všechno tvorstvo. Jak nejdříve vládl na nebi Ófión, po něm Kronos a nakonec Zeus. A jak byl Zeus vychováván v jeskyni, než dospěl a stal se pánem hromu a blesku. Jak bylo na světě dobře, dokud lidé byli hodní a nedopouštěli se ničeho zlého. Nikdo z plavců ani nedýchal, když pak Orfeus zpíval, jak Zeus zahubil nehodné pokolení lidské potopou a jak se zachránili jen dva spravedliví lidé, Deukalión a Pyrrha, a jak potom zase stvořil nové, lepší lidi.

Když Orfeus přestal hrát a zpívat, bylo posvátné ticho. A ještě dlouho potom, kdy odložil nástroj a umlkl, nikdo ani hlavou nepohnul. Byli nadšeni a okouzleni. Zvláště ti, kteří slyšeli Orfea poprvé. Jak se radovali, že ho Ijásón vzal s sebou, jak se těšili, až si ho zase budou moci poslechnout!

Nastala noc. Okouzlení plavci se chystali k spánku. Ale napřed ještě vykonali úlitbu Diovi. Do hořících plamenů házeli jazyky obětních zvířat a vlévali smíšené víno, jak jim to přikazoval posvátný zvyk.

Jako sen uběhla noc a jitřenka již shlížela zářnýma očima na svět. Vál slabý větřík, moře se mírně vlnilo a na břeh doléhalo sotva slyšitelné šplouchání vody. První se probudil Tífys a hned vybízel druhy, aby rychle nasedli na loď, že už je čas k odplutí. Přístav se rozjásal ranním pozdravem plavcům a obrovská Argó, připravena vyplout, již dychtila po širé hladině mořské.

Plavci uposlechli výzvy kormidelníkovy, vstoupili na loď a zaujali svá místa u vesel tak, jak které každému z nich losem připadlo. Héráklés musel sedět uprostřed, neboť kamkoli přešel, loď se hned nakláněla na tu stranu. Ale i pod jeho nohama se potápěla víc než na jiném místě svého dna.

Plavci vykonali poslední úlitbu moři, zdvihli kotvy a odrazili od břehu. Tu chvíli se Ijásonovy oči zarosily slzami. I odvrátil se od plavců, aby ho neviděli. Veslaři veslovali jako o závod, až voda hrozivě stříkala po obou stranách korábu. Slunce svítilo na loď a jeho paprsky se odrážely od lesklých zbraní hrdinů – Argonautů. S potěšením upírali zrak na loď i všichni nebešťané. Vždyť skoro všichni z plujících hrdinů byli božského původu, nejlepší ze všech Řeků. S úžasem se dívaly i horské víly z nedalekého pohoří Pélionu. Těžko říci, čemu se divily víc, zda obrovské lodi, dílu všeumné Athény, či osmahlým rekům, kteří s takovou silou loď poháněli.

Z nejvyššího vrcholu sestoupil i moudrý Cheirón, Ijásonův vychovatel, a stanul na samém kraji moře, aby co nejdále viděl. Nohy mu smáčel příboj a on těžkou rukou stále a stále mával na pozdrav, přál jim dobré pořízení a šťastný návrat. S Cheirónem přišla i jeho manželka a v náručí chovala nemluvně. Byl to maličký Achilleus, a ona ho přinesla ukázat odjíždějícímu otci Péleovi.

Takto se tedy, provázena účastí všech, vzdalovala rychlá Argó od pobřeží, brázdila širé moře a zmizela v nedohledné dálce.