Na cestě do Kolchidy

(Na cestě do Kolchidy)

Tífys řídil obratně koráb a Orfeus opět hrál a zpíval, aby stesk při loučení s rodnými břehy byl co nejmenší. A hle! Ryby se vymrskovaly z vody, malé i velké, skákaly sem tam a pluly v hustém rybím zástupu za lodí. Provázely ji, dokud Orfeus hrál a pokud se poslední tón jeho strun nesl nad vodami.

Plavci se těšili, jak to bude krásná cesta. Co všechno uvidí, jaké nové krajiny a země poznají, jaký kus světa zhlédnou. A přitom budou poslouchat zpěv božského Orfea a jeho zázračnou lyru. Čemu dříve naslouchat? Slovům jednotlivých příběhů, jež jim bude vypravovat nebo zpívat za doprovodu strun, či jen jeho kouzelnému hlasu a zvuku nástroje?

Brzy napjali plachty, neboť vál příznivý vítr a loď letěla jako střela. Když se už chýlilo k večeru a moře se začalo vzdouvat, přistáli na pobřeží v místech, kde měl mohylu Dolops, syn Hermův. Vykonali oběť a uložili se k spánku, aby přečkali spokojeně první noc na dobrodružné cestě za zlatým rounem.

Když se ráno probudili, byli nemile překvapeni změnou větru. Kdyby vypluli, hnal by je zpět do přístavu, z něhož se vydali na dalekou pouť. Nezbylo než se smířit s tím, že se zdrží celý den v bezpečí. Čas jim rychle ubíhal, měli si co prohlížet a vyprávět. Pokud byli v přístavu a čekali na odplutí, nemohli se ani na chvilku zastavit a oddávat se družným pohovorům s přáteli. Všechen čas věnovali přípravě na cestu.

Nyní však nepohoda na moři byla pohodou pro vyprávění a pro vzpomínky. Jednotliví Argonauti se scházeli ze všech krajů Řecka, mnozí se navzájem ani neznali a nyní měli tolik času, aby se důvěrně spřátelili a sdělili si své zážitky. Vždyť budou po několik měsíců tvořit jakoby jednu rodinu. Hlasitý hovor, smích a zpěv se rozléhal jejich dočasným táborem a takto rozjařené je zastihla noc.

Ale i druhý den ráno hlásil kormidelník Tífys, že ještě nemohou vyplout. Nepotěšil příliš plavce touto zprávou, vždyť všichni toužili být už daleko, daleko a poznávat nové a nové věci. Ale co dělat? Ani takoví siláci a hrdinové, jako byli Argonauti, nezmohou nic proti Aiolovi, králi větrů. Vypustí-li ze svého paláce větry nepříznivé, žádná loď se neodváží na moře a je lépe počkat na vítr příznivý a bezpečný.

Špatná nálada plavců netrvala dlouho. Moře se už méně vzdouvalo, vítr byl stále slabší a slabší a zítra už jistě zasednou opět k veslům a odrazí na širé moře.

Když se plavci shromáždili k oběti a náležitě ji vykonali, obrátil se potom věštec Idmón na Orfea a prosil ho:

„Božský pěvče, jak víš, já se už dlouho nebudu těšit ze slunečního světla. A ještě bych rád něco krásného prožil, než zemřu. Zatím jsem nepoznal nic krásnějšího, než je tvůj zpěv. Prosím tě, zazpívej nám ještě jednou to, co jsi zpíval večer při loučení v našem přístavu. Víš, o tom, jak vznikl svět, bozi a lidé, o potopě a o těch dvou spravedlivých lidech, kteří se zachránili. Bylo to tak krásné, že to každý z nás rád uslyší ještě podruhé.“

Idmonova prosba byla provázena souhlasem všech plavců. Oči všech utkvěly na božském pěvci a prosily, aby hrál a zpíval. Orfeus jim rád vyhověl. Byl si vědom svého úkolu. Zpěv a píseň posilují srdce, dodávají radosti a nové naděje. Přijdou chvíle, kdy on jediný bude sytit plavce chlebem svého umění. A bude ho dávat štědře. I rozhlédl se po plavcích, usmál se na všechny a vzápětí se nesl vzduchem jeho kouzelný tón a hlas.

Bylo hrobové ticho, když Orfeus začal zpívat o vzniku světa a o stvoření bohů. Hned potom vyprávěl Argonautům báji o potopě...

Orfeus skončil. Již uplynula pěkná chvíle, co se dochvěly struny a dozněl jeho hlas, ale ticho bylo stále hluboké a ničím nerušené. A když se plavci probrali z okouzlení, hle, co vidí? Mořské pobřeží se černá hejny všelikého ptactva, které jako mračno se sneslo na břeh a poslouchalo píseň Orfeovu. Na kraji moře spousta ryb, drobných i velkých. Vzadu se mihl vzduchem delfín a bílé labutě v nedaleké zátoce se ani nehýbaly. Těžko říci, kolik posluchačů měl Orfeus toho svátečního dne. Radost z prožitku oblažovala srdce všech až do pozdního večera. Pak se plavci odebrali na lůžka v pevné naději, že zítra už budou spát jinde.

Kormidelník vstal ještě před rozedněním. Vydal se na obchůzku a zaradoval se. Vál vítr, že si lepšího nemohli přát. Vzbudil rychle plavce a za chvíli se už koráb vzdaloval od pobřeží, které se dodnes nazývá podle Argy na památku toho, že poskytlo Argonautům útulek na jejich první zastávce.

Po dvoudenním odpočinku cesta vesele ubíhala. Argó plula s větrem o závod a plavci ani neměli čas pokochat se pohledem na předhoří nebetyčného Olympu a Ossy. Pluli celou noc, ráno obepluli horu Athós a mířili k ostrovu Lémnu.

Už z moře pozorovali, jak je to krásný ostrov. A co se tak dívali a dívali, povstal věštec Idmón a vyprávěl jim o tom ostrově:

„Jedna věc vás, přátelé, překvapí. Na tom ostrově bydlí samé ženy. Neuvidíte tam jediného muže. Hrozné divadlo se tam odehrávalo celý minulý rok. Žalostný pláč se rozléhal široko daleko. Ostrovanky vyvraždily všechno tamní mužské pokolení, ani svých manželů a otců neušetřily. Divíte se, proč asi. Ženy na Lémnu už dlouho nevzdávaly náležitou oběť bohyni Afrodítě. A bohyně je potrestala. Způsobila, že se muži svých Lémňanek zřekli a oblíbili si ženy z pevniny. Podnikali loupežná tažení do vzdálených krajů a zajaté ženy si přiváželi domů. To vzbudilo v jejich manželkách nezkrotnou žárlivost a hněv. Proto se svým mužům pomstily. Nikoho z nich nenechaly naživu. Říkám nikoho, ale jeden muž se přece zachránil. Byl to stařičký král Thoás. Jeho dcera Hýpsipylé ho ušetřila. Ukryla ho v truhlici a truhlu spustila na moře. Rybáři z jednoho ostrova tu truhlici uviděli a Thoanta zachránili.

Když Lémňanky vykonaly tu hroznou pomstu na všech mužích a zbyly na všechno samy, musely pak samy obdělávat pole, pěstovat dobytek, chytat zvěř, lovit ryby a chránit svůj domov před nepřáteli. Proto se pilně cvičily ve zbrani. A nedivme se. Každého dne mohly čekat, že je přepadnou muži z nějakého cizího kmene, neboť Lémňanky tehdy usmrtily i všechny zajaté ženy a otrokyně, které si jejich bývalí mužové přivezli z loupežných výprav. Ta obava je skličuje dodnes. Proto ve dne v noci hlídkují po celém pobřeží a jsou připraveny k boji, kdyby se blížili nepřátelé. Uvidíte, že i nás nepřijmou nijak přátelsky!“ varoval nakonec plavce Idmón.

„Milý věštče,“ odpověděl mu Héráklés, „přišlo by těm Lémňankám draho, kdyby se s námi utkaly. Buď bez obav, že se tak stane!“

Věštec viděl správně do blízké i daleké budoucnosti. Jakmile ženy na Lémnu zpozorovaly, že se k ostrovu blíží loď, oblékly rychle zbroj a vyřítily se jako šílené z bran svého města. Ulekly se, že se blíží pomsta a trest za jejich hrozný krvavý čin. V čele bojovnic šla jejich královna Hýpsipylé.

Aby se vůdce výpravy Argonautů Ijásón vyvaroval jakýchkoli potyček, poslal k obyvatelkám ostrova svého hlasatele, syna Hermova, který měl i posvátnou berlu Hermovu a velmi zajímavý osud. Tento hlasatel už dávno a dávno zemřel. Ale jeho mocný otec Hermés mu vymohl milost, jaké se nikomu ze smrtelných lidí nedostalo: hlasatel žil vždy střídavě nějaký čas v podsvětí, v říši mrtvých, a pak se zase odstěhoval na čas mezi živé lidi. Byl výborný lučištník a měl znamenitou paměť. Co kdy slyšel a viděl, všechno uchovává živě v paměti a nic z toho nezapomíná.

Tohoto hlasatele poslal tedy Ijásón na sklonku dne ke královně Hýpsipyle, aby ji poprosil o vlídné přijetí plavců. Hlasatel vzkaz vyřídil. Argó však nemohla zakotvit, neboť začal vanout od severu prudký vítr a plavcům, blížícím se k ostrovu z jihu, nedovoloval přistát. A proto byli až do rána na moři.

Zatím se Lémňanky shromáždily, aby se poradily o Ijásonově vzkazu. Hýpsipylé se sama ujala slova:

„Milené družky, navrhuji vám, abychom všem plavcům na této lodi daly co nejvíce vhodných darů, takových, jaké vítají všichni lodníci: hodně jídla a vína. Oni pak nebudou muset ani vyjít z korábu a hned mohou odplout. Kdyby měli nouzi, pak by se odtud asi jen tak po dobrém nevzdálili, a až by k nám přišli, dověděli by se o našich hrozných skutcích. A pak by o nás rozšířili zlou pověst po celém světě. Strnuli by nad tím, co jsme tu spáchaly, a radost by z toho neměli. Proto vám dávám tuhle radu: dát jim vše, co hrdlo ráčí, aby zas odpluli. Jestliže však některá z vás ví něco lepšího, jen ať to upřímně a otevřeně řekne, vždyť proto jsme se tu shromáždily.“

Hýpsipylé domluvila a usedla na kamenné křeslo po svém otci. Žádná z žen se nehlásila o slovo, až se nakonec zvedla jedna milá, moudrá stařena, jež si velice přála mluvit. Byla to někdejší chůva královny Hýpsipyly. Byla již shrbená a kulhavá a těžce se zdvíhala, opírajíc se o berlu. Vedle ní seděly čtyři mladé dívky, pomalu nevěsty. Stařenka povstala, ale i tak ji bylo sotva vidět, jak ji stáří tisklo k zemi. Shromáždění utichlo, když začala mluvit:

„Schvaluji poslat cizincům dary, jak radí královna. Ale já mám ještě něco na srdci. Jen si vzpomeňte, milé občanky, jak jste se ulekly, když se v blízkosti ostrova objevila loď. Bohové dají, že zase odpluje, ale já se vás ptám: Je možno žít stále v takovém strachu? Jak se můžeme z něčeho těšit a radovat? Nu, řekněte samy! Máte nějakou nezkalenou radost, když musíte být stále na stráži a stále pohotově a stále se obávat, že se blíží nepřátelské vojsko? Co je kolem nás nepřátel a ti si jednou budou chtít vyrovnat účty s námi! A tak se budeme muset stále a stále bát nějakých útrap nebo dokonce války.

A dále: My staré už brzy umřeme, ale vy mladé tu zůstanete. Budete pomalu odkvétat v osamění, bezútěšné, bez dítek a jednou se dočkáte smutného stáří. A potom budete naříkat, ale bude už pozdě. Já na to myslím za vás, a také mám na mysli i tohle: kdyby na nás jednoho dne udeřil nepřítel, cožpak stačíte samy na všechny práce? Sklidíte pole? Zasejete? Zajistíte si samy živobytí? Je to na pováženou, věřte! Já se toho už nedožiju, já počítám, že mi osud popřeje ještě tak asi rok života, ale vy mladé se toho dožijete.

A nyní konečně přejdu k té radě, kterou vám předkládám. Osud vám přímo vkládá do rukou záchranu. Chopte se této příležitosti! Dejte těm cizincům jídlo a pití, ale to je málo. Já vám navrhuji: pozvěte je na ostrov, dejte jim všechen svůj majetek, domy a celé město, ať se o ně starají, a vy v nich budete mít oporu. Jak je vidět, nejsou to nepřátelé a nepřicházejí sem se špatnými úmysly.“

Když moudrá stařenka domluvila, ozval se hlasitý a nadšený souhlas. Jakmile potlesk umlkl, povstala opět královna a pravila:

„Souhlasíte-li s tím všechny, jak tu sedíte, pak ihned pošlu k lodi některou z vás se vzkazem, aby vůdce výpravy přišel mezi nás.“

Celé shromáždění opět hlasitě souhlasilo. I obrátila se královna na jednu z přítomných žen, svou milou družku, a poslala ji s tímto poselstvím: „Onen hrdina, jenž je vůdcem výpravy, ať přijde do města ke královně, aby vyslechl příjemnou zprávu, na níž se shromáždění usneslo. A ostatním rekům na lodi se nechává na vůli, chtějí-li vstoupit na ostrov a do města. Chtějí-li, nechť přijdou!“

Nato rozpustila královna Hýpsipylé shromáždění a ubírala se domů.

Zatím se dívka s poselstvím blížila k lodi. Když ji Argonauti spatřili, ptali se, proč k nim přichází. Hned jim odpověděla:

„Vzácní rekové, nesu vám poselství od naší královny Hýpsipyly, dcery slavného Thoanta. Královna si přeje, aby onen hrdina, jenž je vůdcem této výpravy, přišel k ní, aby z jejích úst vyslechl příjemnou zprávu, na níž se shromáždění žen usneslo. A ponechává na vůli i ostatním rekům, chtějí-li vstoupit na ostrov a do města. Chtějí-li, mám je vyzvat, aby s dobrou myslí přišli!“

Plavcům se náramně líbilo, co jim královna vzkázala. S nadšeným potleskem poselství schválili a hned vybídli Ijásona, aby pozvání přijal. V okamžiku byli připraveni k cestě do města.

Ijásón si oblékl krásný nachový plášť, který zářil jako slunce. Ba, spíše pohled do slunce by bylo možno snést než se dívat do ohnivé červeně tohoto pláště. Vždyť ho zhotovila sama Athéna, bohyně všech umění a řemesel, a Ijásonovi ho darovala, když se začala stavět loď Argó. Co na něm bylo ozdob, jaké děje na něm vyšity a s jakým vkusem a uměním! I nešťastný Frixos byl zpodoben na tomto plášti, jak sedí na zlatém beranu a poslouchá jeho lidský hlas. Kdo tu výšivku viděl, ztišil se a dychtivě poslouchal, co si ti dva povídají. Vždyť všechno vypadalo jako skutečné!

V ruce měl Ijásón dalekonosné kopí, dar jedné velmi slavné lovkyně, která se chtěla též zúčastnit výpravy za zlatým rounem. Plavci se však usnesli, že žádnou ženu s sebou nevezmou.

Tak se ubíral Ijásón k městu. Jakmile vstoupil branou dovnitř, hrnuly se za ním davy žen a radovaly se z jeho příchodu. Ijásón kráčel se sklopeným zrakem a pomalu se blížil ke krásnému paláci královny Hýpsipyly. Tam už stály služebné ženy a otvíraly před Ijásonem dvoukřídlou bránu.

Sotvaže Ijásón vstoupil, vyšla mu vstříc a vítala ho ta sličná dívka, která přinášela k lodi poselství od královny. Pak ho vedla krásným sloupovím až do královniny komnaty a ukázala mu na třpytivé křeslo proti královně.

Panenská tvář královnina se zarděla studem a oči těkaly stranou. Teprve když přemohla dívčí ostych, uvítala Ijásona tiše a milými slovy mu domlouvala:

„Pročpak byste, milý hoste, mařili čas v přístavě? Či jste se báli našich mužů? Ti tady nejsou. Ti meškají buď daleko na válečných výpravách, nebo jsou někde na práci a pěstují úrodná pole, ovšem ne naše, nýbrž cizí, nejspíše thrácká. Ach, jak jsou špatní a zlí! Ihned ti o jejich špatnosti povím, poslouchej dobře:

Když ještě vládl můj otec Thoás, vypravovaly se celé davy mužů na území Thráků, kteří bydlí proti našemu ostrovu. A na tom thráckém území naši mužové plenili a loupili, co se dalo. Stále si přiváželi domů bohatou kořist a také zajaté ženy. A těmhle cizím ženám pak dávali přednost před vlastními manželkami. Někteří muži byli dokonce tak zlí, že své ženy vyhnali z domova a místo nich si přivedli domů ty cizinky. Dlouho to naše ženy trpěly a snášely, stále čekaly, že se muži umoudří. Ale bylo to čím dál horší. Už ty cizinky měly i děti, naše ženy tupily a dávaly jim najevo, že ony jsou nyní víc a že tu zůstanou nadále místo nich. Ale jednou přece jen došla našim ženám trpělivost. To už naše ponížení a trampoty vyvrcholily. Matky s dětmi i dívky bloudily v opuštěnosti po městě sem a tam a nikdo se o jejich osud nestaral. Naši muži s těmi cizinkami tancovali a hodovali a byli oddáni jen jim. A tu nám konečně nějaký bůh vdechl sílu a odvahu, abychom zrádné muže za ty trampoty a potupy potrestaly.

Stalo se. Když se zase vraceli z Thrákie, stanuli u zavřených bran. A pak jsme s nimi vyjednávaly: Buďto se polepší a budou se řádně chovat, anebo ať si jdou, kam chtějí. Nu, a oni řekli, že tedy půjdou. Vzali si ty cizí ženy a děti, pokud to byli chlapci, a odešli do Thrákie. A tam dodnes žijí, obdělávají pole a o nás se nestarají.

Řekni tedy, milý hoste, svým druhům, ať se uchýlí na náš ostrov a ať se zde usadí. Ať dají přednost jisté pevnině před nejistým mořem.“

Nato se královna odmlčela a ještě tišeji a s větším ruměncem v tváři pronesla k Ijásonovi:

„A kdyby se i tobě tady líbilo a chtěl bys tu zůstat, mohl bys zasednout na trůn po mém otci Thoantovi. A jistě by se ti tu líbilo. Naše zem je bohatá a úrodná a žádný ostrov v celém Égejském moři se jí nevyrovná. Ale teď jdi a oznam svým druhům, co jsem ti řekla. A vybídni je, ať už déle nemeškají v přístavu před branami našeho města!“

Ijásón tedy vstal a takto se loučil s Hýpsipylou:

„Milá královno, velmi potěší mé druhy, že smějí vstoupit do města a že pak dostanou i potřebné dary na další cestu. Já jim to všechno podrobně vyřídím a pak se sem do paláce zase vrátím. Ale nehněvej se, vládu nad ostrovem si ponech sama! Nemohu ji z tvé ruky přijmout. Ne proto, že bych tebou zhrdal a nevážil si tvé upřímné nabídky. Mně však osud určil jiný úkol a ten musím vykonat, i kdybych se přitom řítil do jakýchkoli strastí. A já vím dobře, že nebude snadné vykonat to, co mi můj strýc uložil. Musím se však o to pokusit.“

Nato stiskl královně ruku a šel ulicemi města směrem k přístavu. Opět ho provázely zástupy dívek a žen a nadšeně ho pozdravovaly. Ijásón si jich ani tentokrát nevšímal a ubíral se k lodi. Uvažoval o nabídce královnině i o tom, proč mu zamlčela, jakého hrozného zločinu se dopustily Lémňanky, když zabily všechny muže na ostrově. Či by se mýlil věštec Idmón? Ach ne, ten se nemýlí!

Za takových myšlenek docházel Ijásón k lodi. Argonauti už netrpělivě čekali na jeho návrat. Ta radost, když jim oznámil, co královna vzkázala! Jako hejno vrabců se rozlétli a hurá do města.

Již na cestě se potkávali s lémnijskými ženami. Radovali se plavci i ženy z ostrova. Mnohé z nich přivážely na vozech dary pro Argonauty, jiné teprve nakládaly do vozů všelijaké pochoutky a lahodné nápoje. Jak se plavci objevili v městě, ochotně se jich Lémňanky ujaly, vodily je ulicemi, ukazovaly jim památky a pozoruhodnosti města a nakonec je skvěle hostily ve svých domech.

Jediný Héráklés nešel do města. Zůstal na stráži u lodi a s ním nemnoho druhů, kteří se střídali na hlídkách, a když je vystřídali jiní z plavců, sami zas odcházeli za zábavou a radovánkami do města. A tam bylo veselí, zpěvu a tance, jídla a pití, že se plavcům ani nechtělo odejít. Lémňanky si vymýšlely nové a nové zábavy, častovaly Argonauty, jak nejlépe dovedly, a ti ani nepozorovali, jak plyne den za dnem. Vždyť ani jejich vůdce Ijásón nepospíchal na loď. Byl hostem královny Hýpsipyly a pustil na ten čas z hlavy cestu za zlatým rounem.

S nevolí se na to vše díval Héráklés a rozhodl se, že zjedná nápravu. Vyjeli přece za velkým cílem a ne za zábavou na ostrově. I svolal si plavce stranou a zle je plísnil:

„Tak vy si snad myslíte, že tímhle způsobem získáte slávu? Styďte se! Proto jsme sem přišli porůznu z dalekých končin, abychom tady jedli, pili, hodovali a o nic víc se nestarali? A co cesta do Kolchidy? Či si myslíte, že vám nějaký bůh přinese zlaté rouno k nohám, vy je naložíte a se slávou se vrátíte do vlasti? Takový bůh se nenajde, aby podporoval zženštilé lenochy. Jste baby, styďte se! Ještě že nevstoupíte do otroctví k těm ženám, abyste jim obdělávali pole a stavěli města! Ne slávu, ale hanbu sklidíte na věčné časy, budete-li tady ještě dále marnit čas zábavou a lenošením. Anebo tu nechme Ijásona a vraťme se domů. Jednejte přece jako rekové a ne jako bezmocné loutky žen!“

Nikdo z plavců se neodvážil ani oči zvednout nebo pronést nějakou obhajobu. Všichni cítili, že má Héráklés pravdu a že lenošení na ostrově nemá smysl. A proto souhlasili, aby se ihned nasedlo na loď a plulo odtud.

Jak se to Lémňanky dověděly, přilétly jako roj včel, které bzučí kolem líbezných květin. Běhaly od muže k muži a žalostně naříkaly, proč už chtějí odplout a je tu nechat v samotě a zármutku.

Přišla i královna Hýpsipylé, tiskla Ijásonovi ruce a proudy slz jí stékaly po tvářích. Plakala a naříkala, ale neodvážila se prosit, aby tu ještě zůstal i s ostatními plavci. Věděla, jak Ijásón lpí na svém cíli a jak je rozhodnut vrátit se domů se slavnou kořistí.

Nezbývalo tedy Lémňankám nic jiného než prosit bohy, aby provázeli plavce stále svou přízní.

Pak přistoupila k Ijásonovi královna a pravila:

„Milý hoste, nelze-li jinak, vydej se tedy se svou družinou na cestu. Ať vám nebešťané dopřejí co nejvíce štěstí, abyste se ve zdraví vrátili a ty abys mohl odevzdat králi zlaté rouno, jak si vroucně přeješ. Ale kdybys někdy v budoucnu, až se vrátíš, chtěl sem přijít a zůstat zde, ráda ti odevzdám žezlo po otci i vládu nad celým ostrovem. Byla bych šťastná, jakož i všechny zdejší ženy, kdybyste tu chtěli navždy být s námi. Vždyť bys sem mohl shromáždit tisíce lidí z okolních měst. Ale ty sotva budeš mít takové přání. Sama tomu nevěřím. Ale aspoň tuto prosbu mi splň: Až budeš daleko od nás, vzpomeň si někdy na mne. Vzpomeň si na královnu Hýpsipylu, která by ti ráda splnila každé přání, bude-li to vůle bohů.“

„Máš pravdu, královno,“ odpovídal jí Ijásón, „ponechme všechno na vůli bohům, ať rozhodnou, jak se jim zlíbí. Ale já nechci nyní ani v budoucnu zasednout na trůn po tvém otci a vládnout nad ostrovem. Mně stačí, dopřeje-li mi můj strýc Peliás, abych bydlel spokojeně ve své otčině. Snad tomu tak bude, splním-li jeho přání a přivezu-li zlaté rouno z Kolchidy. A kdyby snad osud určil, abych se z té daleké cesty do vlasti už nevrátil a tobě by se narodil synáček, pošli ho do Ijólku k mým stařičkým rodičům. Snad by pak lépe snášeli to neštěstí a neuplakali by se k smrti nad mou záhubou, kdyby našli útěchu a posilu v tom robátku.“

Pak ještě poděkoval královně a ostatním ženám za pohoštění a nádherné dary na cestu a ubíral se s celou svou družinou k přístavu. Héráklés se na něho ani nepodíval a ještě dlouho s ním nemluvil.

Argonauti nasedli, stavitel lodi Argos odvázal od skály zadní lano, vesla se zařízla do vody a mohutný koráb odrazil od břehu.

Pluli a pluli a již brázdili hladinu Thráckého moře. Minuli ostrov Imbros a k večeru se octli u thráckého Chersonésu. Vál příznivý vítr, a proto se plavili i v noci. Přiblížili se k slavnému městu Tróji na pobřeží Malé Asie a potom jako střela proletěla Argó mořem Helliným (Helléspontem). Jeho vody se hrozivě temnily a burácely vírem a všichni plavci si v tu chvíli vzpomněli na nešťastnou Nefelinu dceru Hellu, která zde utonula. Smutek se jim vkrádal do srdce a Orfeus na těch místech zpíval dojemnou píseň o smrti, která všechno ničí a nic jí neunikne.

Loď plula dál a již brázdila vlny mírných propontských vod. Tam vybíhá z pevniny hluboko do moře výběžek, jehož pobřeží tvoří z obou stran výhodné přístaviště. Tento ostrůvek se nazývá Medvědí hora a v jeho skalách bydlí zpupní a divocí obři, kteří mají na každé straně těla tři ruce.

Na rovinách a nížinách pod tou horou bydlili Dolionové. Vládl jim mladý král Kýzikos. Národ ten byl mírumilovný a měl ho v oblibě sám vládce moře Poseidón. Proto nedopustil, aby obři Kýzikův národ přepadali a loupili na jeho území.

Když se k Dolionům donesla zvěst, že se blíží loď, vyšli i s králem Kýzikem plavcům vstříc. Král je uvítal jako hosty a Argonauti bez obav zakotvili s lodí v jejich přístavě. Když vystoupili na břeh, postavili oltář a děkovali Apollónovi za šťastné přistání. Sám král jim nabídl k oběti víno a žertvy a choval se k nim jako dobrý přítel. A nedivme se tomu! Již dávno dostal věštbu, že jednou k jeho ostrovu připluje slavná výprava a že jí má vyjít vstříc a laskavě ji přijmout. I to mu prozradila věštba, že mnozí z účastníků té výpravy budou božského původu a že je tedy nemá přivítat bojem, jak se obvykle dělo, když se blížila k ostrovu cizí loď.

Král Kýzikos se plavců ujal a věnoval jim všechen svůj čas. Ijásón mu líčil, jaký je cíl jejich cesty, k níž je vybídl jeho strýc král Peliás, co už viděli a prožili. A král Kýzikos jim zas na oplátku vyprávěl o blízkých i vzdálených městech a o celém propontském moři. Argonauti by byli rádi zvěděli, co je dál za tímto mořem, jaké jsou tam krajiny, jaká města, jací lidé v nich žijí, ale král jim nemohl nic povědět. Nikdy nebyl v těch končinách, neboť nikdy neopustil břehy svého království.

Proto se ráno plavci vypravili na horu Dindymon, aby odtamtud spatřili místa, jimiž mají v budoucnu proplout. Zároveň několik plavců odjelo s lodí do umělého přístavu nedaleko města. Byl mezi nimi Héráklés, aby pak zůstal s mladými plavci na stráži a hlídal koráb.

Jakmile obři zpozorovali, že pod jejich skalisky kotví loď, sbíhali se ze všech stran a začali házet dolů obrovské balvany. Chtěli z nich vytvořit kolem lodi ohradu a pak plavce pochytat a pobít jako dravou zvěř.

Ale na Héráklea i obři jsou slabí. On, nejslavnější a nejsilnější hrdina řecký, uchopil luk, namířil šíp a už obři padali k zemi. Kteří ještě nezahynuli, lámali kusy skal a házeli je po neomylném střelci. Ale Héráklés už něco oblud přemohl a nezalekl se ani těchto nestvůrných šestirukých obrů. Vysílal šíp za šípem a neustal ani tehdy, když se ostatní plavci vrátili z hory a spěchali svým druhům na pomoc, neboť už z dálky viděli, co se děje. A pak nepřestali střílet z luku a metat oštěpy, dokud všechny obry nepobili.

Jejich obrovské mrtvoly padaly ze skal a ležely na břehu v několika řadách jako vyrovnané klády. Jiní z obrů padali po hlavě do vody, zabodávali se do bahna a jen nohy jim trčely nad vodu. Ti, kteří dopadli na písek, vyryli do něho lebkami hluboké rýhy. A jak tak leželi, slétali se hned draví ptáci k bohatým hodům. Na obrech ve vodě si budou pochutnávat hejna ryb.

Obyvatelé v nížinách se velmi radovali, že se zbavili tak surových sousedů. A proto s tím větším nadšením přinášeli hrdinným plavcům skvostné dary na cestu. Brzy nato se Argonauti rozloučili s králem a obyvateli města a vydali se na další pouť.

„Nikdy nezapomeneme, jak jste nás přátelsky přijali a dobrosrdečně pohostili, slavný králi!“ děkoval Ijásón na odchodu Kýzikovi. „Budete mít navždy naši vděčnost a rádi na vás budeme vzpomínat.“

Opět vál příznivý vítr, když plavci odvazovali lana a odráželi loď od břehu. Byla pohoda, jaké si jen mohli přát. Celý den se plavili, Orfeus jim hrál a zpíval a Argó letěla jako střela.

Ale v noci příznivý vítr ustal a zdvihla se prudká bouře. Vypadalo to, jako by se spojily všechny větry opačného směru. Vichr se rozzuřil, takže plavci ani nemohli svinout plachty. Temnoty se zvětšovaly a houstly a loď se jimi řítila zpět k ostrovu, odkud ráno vyplula. Nikdo z plavců nepostřehl, že jsou opět v blízkosti svých vlídných hostitelů. Ale ani hlídky Dolionů na pobřeží nepoznaly vojsko. Proto povolaly rychle posilu, chopily se zbraně a v okamžiku vzplál prudký noční boj.

V nešťastné bitevní vřavě se srážely štíty a oštěpy a meče se křížily, až jiskry létaly. Mladému králi Kýzikovi nebylo souzeno, aby tu bitvu přežil. Už nikdy neměl spatřit komnaty svého sídla a půvabnou choť. Ijásón se proti němu hnal jako lev a proklál mu prsa oštěpem. Nešťastný král klesl do písku mrtev. Ach, divně si s ním osud zahrál! Když Argonauti odjížděli, stále na ně myslil, aby se jim nic zlého nestalo. A v duchu se radoval, že sám se nemusí vydávat na tak dalekou cestu a že může vychutnávat bezpečí domova. A nyní leží v tratolišti krve, boj zuří dál a smrt kosí nelítostně ubohé Doliony. Mnoho, přemnoho jich padlo. A ti, kteří přežili osudný omyl, prchají zoufale do města a hledají spásu za městskými hradbami. Avšak Argonauti se ženou za nimi a v ulicích se dokončuje hrozné divadlo. Všude se rozléhá pláč a nářek, že se zas vrátila válka, plná útrap a sténání.

Svítalo, když boj skončil. Nyní se teprve poznalo, jaký žalostný omyl postavil proti sobě oba tábory. Zděšení nebralo konce. Plavci si rvali vlasy a dusili se bolestí. Bylo však již pozdě. Celé město se po tři dni a noci utápělo v slzách. Nikdo z plavců se nemohl ani podívat k místu, kde ležel mrtvý král Kýzikos, šlechetný a dobrý. U jeho mohyly se pak konal smuteční obřad. Ta mohyla tam stojí podnes a hlásá památku mrtvého.

Králova choť neměla dost sil, aby přežila smrt svého manžela. V zoufalství se oběsila. Nad jejím nešťastným osudem plakaly nymfy v lesích, u řek a na horách. Ze slz, jež pro ni prolily, vznikl pramen, který dostal jméno po nebohé královně.

Ta osudná noc patří k nejhorším a nejsmutnějším okamžikům, jaké kdy ono město a jeho obyvatelé prožili. Nikdo z Dolionů se po dlouhou dobu ani jídla nedotkl. Takový zármutek na ně dolehl. A jako by se k truchlícím připojila i sama příroda, rozzuřily se větry a bouře a proměnily moře v jediný otevřený hrob. Žádná loď by se v tu dobu neodvážila vyplout z přístavu. Argonauti museli po několik dnů zůstat na břehu.

Když jedné noci plavci tvrdě spali a jen dva druhové byli vzhůru, tu jeden z nich, věštec Mopsos, spatřil, jak se nad Ijásonovou hlavou vznášel ledňáček a líbezně zpíval. Potom se vznesl a ještě ve výši kroužil. To byla předpověď, že se moře brzy uklidní a ustanou větry. Věštec nemeškal, probudil Ijásona a vyprávěl mu o ledňáčkovi. A poněvadž rozuměl, co si ptáci povídají, vybídl Ijásona, aby ihned ráno vykonal oběť bohyni Kybele, Veliké Matce, kterou uctívají všichni bohové a která vládne celé přírodě, a tedy i počasí, větrům a bouřím. Její chrám byl blizoučko od ležení Argonautů, na hoře Dindymu.

S radostí Ijásón poslechl a ráno se konala slavná oběť za účasti všech plavců, aby se mocná bohyně nad nimi slitovala a dopřála jim plout dále za velikým cílem. Při oběti se tančily nábožné tance a rekové v plné zbroji chřestili oštěpy a meči, aby tímto lomozem přehlušili pláč, který sem zaléhal z města. Obyvatelé dosud truchlili nad smrtí milovaného krále.

Bohyně oběť přijala a seslala příznivé znamení: Ze stromů začalo padat množství ovoce, před očima plavců vypučely květiny a krásně kvetly a celý kraj se oděl v květnatý šat. Divoká zvěř opustila své skrýše a brlohy, přicházela k plavcům a lísala se k nim jako psi. A ještě jeden div divoucí plavci spatřili: z vyprahlé země, která tam vždy trpěla nedostatkem vláhy, vytryskl křišťálový pramen a nikdy nezanikl. Byl nazván jménem Ijásonovým.

Laskavá bohyně vyslyšela prosbu plavců. Moře se uklidnilo a začal vát příznivý vítr. Rekové napjali plachty, zasedli k veslům a o závod brázdili hladinu propontských vod.

Orfeus seděl na lávce a hrál. Myslil přitom na toho ledňáčka, jehož hlasu porozuměl věštec Mopsos, a potěšil Argonauty, že se moře utiší. Po chvíli odložil Orfeus lyru a obrátil se k plavcům:

„Přátelé, chtě nechtě musím myslit na toho ledňáčka. A přejete-li si, povím vám, co se vypráví o jeho původu. Je to dojemná báje a mně ji znovu připomnělo to, že se nám ten milý pták zjevil a byl nám dobrým znamením.“

Argonauti uvítali s radostí Orfeův návrh. Jak by nechtěli poslouchat božského pěvce! Vybízeli ho, aby už začal. A když za dlouhou chvíli skončil, byli všichni dojati, i Héráklés, který nerad dával najevo své city. Souhlasil dokonce s plavci, kteří Orfea nadšeně chválili a zamlouvali si, že jim zase brzy musí něco tak pěkného vyprávět. S chutí se opřeli do vesel a loď letěla jako šíp.

A když umdlévali, tu zabral ze všech sil Héráklés a sám hnal koráb kupředu, až praskalo celé sroubení lodi. Náhle, jak rozhrnoval mohutnou brázdu vln, ozval se praskot lámaného dřeva a Héráklés se převrátil naznak. Oběma rukama držel úlomek vesla, zbytek odnášelo moře. Hned se vzpamatoval a sedl si na lávku, ale v rukou cítil nezvyklou prázdnotu. Veslo, silné, mohutné veslo už nesvíral. Musel se jen dívat, jak ostatní druhové pracně přemáhají večerní větřík, dující proti nim, a jak touží, aby už přistáli v Mýsii, jež ležela mezi Lýdií a Frygií.

To se jim konečně podařilo. Mýsové je přijali pohostinsky, dali jim hojnost jídla i pití a darovali jim i obětní dobytčata. Navečer vzplály na březích ohně a Argonauti chystali hostinu a slavnou oběť Apollónovi.

Héráklés se však hodů neúčastnil. Kvapně odešel do lesa, aby si udělal nové veslo. Šel sám, i jeho přítel Hylás zůstal na břehu s plavci. Když přišel Héráklés do lesa, chodil sem a tam a hledal vhodný strom. Brzy uviděl pěknou jedli s nevelkou korunou, přiměřeně silnou a vysokou. Rozkročil se, opřel se o ni a vyvrátil ji i s kořeny. Vyhodil si ji na rameno a vracel se k lodi.

Zatím se jeho oblíbený jinoch Hylás vzdálil z tábora s kovovou nádobou, aby přinesl čerstvou vodu a připravil svému pánovi večeři, než se vrátí z lesa. Byl u Héráklea již od mládí a vycvičil se ve všech pracích, takže Héráklés našel všechno v pořádku, kdykoli se odněkud vracel.

Hylás šel k blízkému prameni, kde pobývaly víly a zdaleka široka se tam scházely ke svým tancům. Přicházely tam víly stromů, lesů, hor i řek a oslavovaly zpěvem a tancem Artemidu, bohyni lovu a měsíce. S ní radostně pobíhaly po lesích, horách i údolích a často se shromažďovaly u pramene, k němuž právě mířil Hylás.

Tu se najednou vynořila z křišťálové vody víla, která v prameni sídlila, a upřela pohled na krásného jinocha. Na nebi právě svítil měsíc a jeho svit ozářil Hylovu tvář. A již víle rychleji bušilo srdce, oči tkvěly na cizinci a víla se v rozpacích bezmála zapomněla skrýt. Hylás ponořil džbánek do vody a díval se, jak voda pěkně bublá a nádoba se plní. Vtom se víla jako blesk vynořila nad hladinu, sklonila se shora nad jinochem, objala ho levou paží kolem šíje, pravou ho uchopila za rameno a stáhla do vody.

Hylás se ulekl a vykřikl. Uslyšel ho jeden z Argonautů, Polyfémos, který byl nedaleko a čekal na Héráklea. Vyskočil jako střela a vrhl se v zlé předtuše k prameni. Pobíhal kolem, křičel a prohledával všechno očima i rukama. Nadarmo volal, nadarmo naříkal. Hylás nikde!

Plavec vytasil dlouhý meč, aby ho nepřepadla dravá zvěř nebo nějaký lupič, když byl sám, a vracel se k lodi. Ještě cestou uviděl ve tmě obrysy statné postavy Hérákleovy a hned ho poznal. Spěchal k němu, běžel, sotva dechu popadal a pokud mohl rozrušením mluvit, oznamoval Hérákleovi tu smutnou novinu:

„Ubohý hrdino, čeká na tebe žal a zármutek. Potkalo tě velké neštěstí a osud chce, abych ti já první o něm řekl. Hylás ti šel pro vodu, zdráv odešel, ale už se nevrátil. Já slyšel, jak hlasitě vykřikl v těch místech, co je ten krásný pramen. Bojím se, aby ho nepřepadla zvěř nebo lupiči a násilím ho někam neodvlekli. Já ho hledal, všude jsem se díval, ale marně!“

Studený pot vyskočil Hérákleovi na čele, jak uslyšel tu neradostnou zvěst. Krev mu stydla v žilách. Měl tak rád toho chlapce! Odhodil jedli a pustil se úprkem cestou necestou, kam ho oči vedly a nohy nesly. Chvílemi se zastavoval, aby nabral dechu, jak byl spěchem vysílen. A stále volal, ze všech sil volal mladíka jménem. Hylás! Hylás! znělo krajinou a ozvěna vracela volání zpět.

Až do rána Héráklés volal a hledal Hyla, vše marné. Hylás nikde! Jakmile se nad kopci objevila záře jitřenky, probudil se kormidelník Tífys a pobízel plavce, aby rychle nasedali na loď. Vál vítr od jihu, takový, jaký se jim výborně hodil. A proto rychle na moře, dokud fouká!

Nebylo třeba Argonauty příliš pobízet. Sami toužili, aby se zas podívali jinam a pomalu se přibližovali k cíli své cesty. Kvapně zdvíhali kotevní kámen a ještě zašera odvázali lana. Plachty se vzduly větrem a loď plula již daleko od břehu po klidném moři.

Slunce již ozařovalo stráně hor a kopců, osušovalo rosu na lučinách, které se třpytily jako stříbrné, a Ijásón se s pýchou díval po své družině. Najednou se zarazí, pátrá očima po všech tvářích, bledne a rudne a bojí se vyslovit, co zjistil. Ale již i ostatní druhové si toho všimli, rozhlížejí se – a hlas jim vázne v hrdle; tři z nich scházejí! Héráklés, Polyfémos a Hylás! Nikdo si ve spěchu nepovšiml, že nenastoupili všichni, když odplouvali. Všichni se diví, hledí jeden na druhého a neumějí si vysvětlit, jak je to možné. A čí je to vina? Vzájemné výčitky se mění v ostrá slova, ten viní toho, ten onoho, výčitky se mění v svár a ten se rozrůstá v prudkou hádku. Jak mohli odrazit bez Héráklea, nejsilnějšího a nejslavnějšího ze všech plavců? Kdo jen to zavinil? Ijásón sedí, nemluví, je zaražen a neví si rady. Ale je zřejmé, co prožívá, jakou bolest potlačuje v srdci. Vždyť on vede výpravu a má všechno na starosti, on, jen on.

A co tak seděl, přistoupil k němu Telamón, věrný přítel Hérákleův, a obořil se pln hněvu na Ijásona:

„Teď tu sedíš jako němý, viď! Já vím, že máš radost, že ses zbavil Héráklea. To sis dávno přál! Bál ses, aby tě jeho sláva nezastínila. Ale nač bych dál mluvil? Tenhle úskok jsi neprovedl sám, v tom ti pomáhali ještě jiní. A já v takové společnosti nemám co dělat a odcházím.“

Sotva domluvil, skočil ke kormidlu, jež řídil Tífys, z očí mu sršely blesky hněvu, a již se vrhl na kormidelníka, aby mu vyrval řízení lodi. Loď by byla jistě přijela zpátky do přístavu, nebýt dvou plavců, kteří zadrželi rozzlobeného Telamóna a chlácholili ho, jak jen dovedli. Později však těžce pykali za to, že mu znemožnili jít za Hérákleem.

Ještě plavci hlučeli, ještě doznívala poslední slova hádky kvůli Hérákleovi, když se najednou – div divoucí! – vynořil nad hladinou mořský bůh Glaukos. Podobal se zpola člověku, zpola rybě, pomáhal rybářům a plavcům a dovedl znamenitě věštit. Vyzdvihl vysoko hlavu s dlouhými vlasy i horní část těla, uchopil pevně okraj lodi a vzkřikl na plavce, kteří se ještě svářili:

„Pročpak chcete, aby s vámi plul Héráklés až do Kolchidy? Zanechte takového přání! Jednali byste proti vůli Diově! Na Héráklea čekají mnohem větší a těžší úkoly než tady mařit čas nebo veslovat! Bude sice otročit králi Eurystheovi dál, ale až vykoná všechny uložené práce a ještě nadto i jiné, bude přijat mezi nesmrtelné bohy. A proto už po něm netužte! A Polyfémos? Tomu je souzeno, aby se usadil v Mýsii a založil tam slavné město. Zbývá tedy již jen Hylás. Ale ani o toho nemějte strach! Je manželem té víly, která ho stáhla pod vodu. Pojedete tedy bez těchto tří druhů. Tak je to souzeno.“

Jak stařec Glaukos domluvil, skryl se pod ohromnou vlnou a ponořil se do hlubin. Dlouho se ještě voda na tom místě pěnila a vířila. Drahnou dobu se nemohli plavci vzpamatovat z údivu nad tím, co slyšeli. Když se uklidnili, necítili již bolest nad ztrátou svých druhů a upřímně se radovali, že to byla vůle bohů a nikdo z nich nenese vinu. Telamón hned přiskočil k Ijásonovi, tiskl mu ruku a upřímně ho prosil za odpuštění:

„Nehněvej se, Ijásone, že jsem se tak unáhlil! Jednal jsem nerozumně. Teď mě to mrzí a lituji, že jsem se před chvílí na tebe tak osopil. Ale ať vítr odnese, co jsem řekl, a žijme zase svorně jako dřív!“

„Já ti to odpouštím,“ pravil Ijásón, „ačkoli jsi mě velmi pohněval a urazil! Vždyť jsi mi přede všemi vmetl do tváře urážku, že se to stalo mou vinou a že jsem dokonce rád, že se Héráklés nevrátil na loď. A víš přece, jak si toho slavného hrdiny vážím a jak ho mám rád. Ale přesto se na tebe nebudu hněvat, neboť ani tys nemyslil nic zlého, jen jsi hájil přítele. Domnívám se, že i pro mne by ses pustil do hádky s jiným, kdyby Hérákleův osud postihl mne.“

Tím se oba rekové usmířili a sedli si na svá místa.

Héráklés se vrátil do Řecka, aby nastoupil opět službu u krále Eurysthea. Obyvatelům Mýsie pohrozil, že jim vyvrátí jejich město a zpustoší zemi, nedoví-li se brzy o osudu Hylově, zda žije či je mrtev. Mýsové se zavázali přísahou, že neustanou po milém druhu Hérákleově pátrat, dokud nezjistí pravdivě, co se s ním stalo.

Celý ten den a celou noc nadouval vítr plachty Argy a ta letěla jako střela. Ale když vycházelo ranní slunko, vítr se utišil a nebylo cítit ani nejslabší vánek. Naštěstí spatřili plavci břeh široké země a klidnou zátoku, do níž zamířili se svým korábem a přistáli.

Krásná to byla země, ale jací lidé tam bydleli a jakého to měli krále! Jmenoval se Amykos. Byl surový, zpupný a velmi krutý. Vládl národu Bebryků. Měl rozsáhlé dvorce a pěstoval veliká stáda skotu. Vyhlížel cizince, kteří se blížili k jeho království, a chodíval jim naproti. Jeho řeč na uvítanou však málokoho potěšila. Každému kladl na srdce, že se nesmí vzdálit z jeho země, dokud se s ním neutká v pěstním zápase. Tak už pobil mnoho cizinců a poutníků a zmocnil se jejich majetku.

Také Argonauty šel uvítat. Přišel až k lodi, ale nevyptával se plavců, kam vede jejich cesta, odkud a kdo jsou, jak bývá zvykem. Ihned je vyzval, aby si zvolili někoho ze svého středu, kdo by s ním zápasil. To je prý podmínka, na kterou musí přistoupit každý, kdo se blíží k břehům jeho země. Kdo by ji nesplnil, neodpluje odtud a bude těžce pykat.

Domýšlivost surového krále pobouřila všechny Argonauty. Zvláště naplnila hněvem Polydeuka, nejlepšího pěstního zápasníka. Ten se první vzchopil a odpověděl králi Amykovi:

„Ať jsi kdokoli, zdrž se všeho násilí. My se chceme podřídit tvým rozkazům. A já sám jsem ochoten podstoupit s tebou souboj.“

Král kroutil očima jako raněná šelma, ještě nedobitá, která by se ráda vrhla na útočníka a zakousla ho. Ale Polydeukés jako by to neviděl, odhodil hůl, svlékl si plášť a oděv a v okamžiku stál před velikánem štíhlý jako topol a pevný jako skála. I král se svlékal a s pohrdáním hleděl na Polydeuka. Král byl chlap jako hora a právě takoví byli i jeho poddaní. Argonauté proti nim vypadali jako červíčkové. Ale Polydeukés zářil jako večerní hvězda, jež svým jasem vyniká nad ostatní.

Potom vybrali vhodné místo k zápasu a kolem pískoviště zasedli diváci. Na jedné straně Ijásonova družina, na druhé královi poddaní. Polydeukovi jiskřily oči a cítil, jak mu tělem proudí nezdolatelná síla. Mával rukama, aby vyzkoušel, jsou-li dosud hbité a ohebné nebo zda ztuhly únavou a svíráním vesla. Král věřil své síle a nezkoušel nic, ani rukou nehnul. Stál opodál mlčky a jen očima si měřil smělého mladíka. V duchu viděl tratoliště krve, do něhož ten cizinec klesne s rozbitou hrudí.

Zatím položil králův sluha na zem k nohám obou zápasníků potřebné řemeny, aby si ovinuli ruce. Řemeny byly již staré, seschlé a úplně ztvrdlé. Král stál nad oběma hromádkami rozkročen a oslovil zpupně Polydeuka:

„Měli bychom losovat, komu které řemení připadne. Ale já ti dávám na vůli, aby sis jedno z nich vybral, které se ti víc líbí, abys mi nemohl nic vyčítat. A až si vybereš, pak si pěkně omotej ruce, abys mohl každému vyprávět, jaké řemeny dovedu řezat z býčí kůže a všem cizincům jimi do krve rozbíjet tváře.“

Polydeukés vyslechl mlčky královu pyšnou výzvu a myslil si své. Pak se pousmál a shýbl se pro hromádku, která u něho ležela blíž. Nato k němu přistoupil jeho bratr Kastór ještě s jedním z plavců, rychle mu vázali řemeny kolem rukou a dodávali mu odvahy. Také ke králi přiskočili dva z jeho druhů a ovazovali mu ruce.

Po těchto přípravách šli oba zápasníci proti sobě a zvedli ruce do výše. Král Bebryků zaútočil první. Vrhl se na Polydeuka jako ohromná vlna na loď, ale Polydeukés byl dobrý kormidelník. Uhýbal obratně stranou a král marně útočil. Nedopřál mu však ani chvilku oddechu. Rány padaly, až to dunělo, oba ztráceli únavou dech, ale dosud nikdo nebyl poražen. Oba se na chvilku trochu od sebe vzdálili a stírali si pot z čela, který stékal potůčkem; supavý, těžký dech vyrážel z prsou. Ale za okamžik se zas pustili do sebe jako dva rozdráždění býci. Bebrykové se divili a žasli. Ještě nikdy nevzdoroval protivník jejich králi tak dlouho; býval ubit v několika okamžicích. Najednou vzkřikli radostí, až se všechno chvělo. Král vystoupil na špičky, vzepjal se jako řezník a pravice mu letěla prudkou ranou dolů. Už už viděli královi poddaní, jak mladík klesá s rozbitou hlavou. Ale Polydeukés byl zápasník obratný, vycvičený a ovládal své umění nejlépe ze všech. Nemohla nad ním tedy zvítězit surová síla. V okamžiku, kdy král vyskočil, Polydeukés se uhnul stranou, odklonil hlavu, přitáhl lopatku k rameni a zachytil beze škody prudkou ránu. Pak se vyřítil jako blesk a udeřil krále nad uchem, až mu prorazil lebku. Král klesl bolestí na kolena, potácel se a před očima se mu dělaly mžitky. Jak to Argonauti uviděli, křičeli a jásali a běželi k šťastnému vítězi. Zatím surový král dokonal a zápasy pro něho navždy skončily.

Ale královi poddaní nelenili. Jakmile se vzpamatovali z úžasného leknutí, shlukli se v zástup, chápali se klacků a kopí, mávali jimi hrozivě nad hlavami a vrhli se na Polydeuka. Ale plavci byli rychlejší než oni. Vytasili ostré meče a postavili se jako zeď kolem svého hrdinného druha. Kastór rozsekl lebku jednomu z obrů a již nastala prudká, krvavá řež.

Meče Argonautů se míhaly vzduchem a rozsévaly smrt. Boj trval do večera. Bebrykové padali jako podťaté stromy. Již nebyli v jednotném šiku. Pobíhali sem a tam, zakopávali o mrtvé a hledali spásu v útěku. Rozprchli se po celé zemi, aby všude oznámili, co potkalo jejich krále Amyka. Přitom netušili, že z jedné záhuby unikají a řítí se do jiné. Jejich sousedé, právě tak zpupní a bojovní, čekali už dlouho na smrt královu a hlídali, až nastane vhodný okamžik. A ten nastal. Jakmile Amykos padl, vrhli se na území Bebryků a plenili jejich pole, vesnice a města.

Ale ani Argonauti neodpočívali na vavřínech. Vybrali si z královských stád nejlepší kusy a přiháněli je k pobřeží. Jak se tak v pěkné pohodě a rozradostnění vraceli k lodi, řekl jeden z nich:

„Tak mě napadlo, co by asi z těch Bebryků zbylo, kdyby tu byl s námi Héráklés. To by ani k zápasu nedošlo. Až by nám byl přišel drzý Amykos oznamovat své podmínky, Héráklés by byl uchopil svůj kyj a na místě by mu rozbil hlavu. Možná že nám Héráklés přece jen bude chybět, až nás v budoucnu potkají ještě horší překážky.“

Plavci zůstali na pobřeží celou noc. Ošetřovali zraněné druhy a obvazovali jim rány. Potom se chystali vykonat slavnou oběť bohům z vděčnosti, že nemusejí oplakávat smrt některého ze svých druhů. Všichni zůstali naživu a zranění nebyla nebezpečná. Plameny z oltáře zářily do noční tmy a v jejich záři rekové hodovali a popíjeli. Rusé hlavy a skráně si ověnčili vavřínem na počest boha Apollóna, dárce vítězství, a Orfeus hrál velebný chvalozpěv.

Dlouho do noci se veselili, než se odebrali na lůžka. A když ráno slunce ozlatilo orosené vrchy a stráně a pastýři v okolí vyháněli stáda na pastvu, plavci odvázali koráb naplněný kořistí, opřeli se do vesel a odrazili od břehu. Pluli Bosporem, kde se tvořily nebezpečné víry. Najednou se nablízku vzdula ohromná vlna jako skála. Dosahovala až k mrakům, visela ve výši nad středem lodi a hrozila všem blízkou smrtí. Duchapřítomný kormidelník rychle stočil loď na stranu a proplul beze vší pohromy. Všichni bledí hrůzou se pak dívali, jak vlna pozvolna uléhá, a děkovali kormidelníkovi, že je zachránil před jistou zkázou.

Potom pluli celou noc a ráno přistáli na pobřeží nějaké nové, neznámé země. Nedaleko od břehu bydlil stařec Fíneus. Byl vychrtlý jako stín, pomalu se belhal a holí si ohledával cestu. Byl slepý. Ale to nebylo jediné neštěstí, jež dolehlo na tohoto ubožáka, kdysi mocného a šťastného panovníka. Bohové ho obdařili věšteckým duchem, a to mu přineslo tyto strasti.

Fíneus vyzrazoval lidem úmysly bohů, a proto byl krutě potrestán. V temnotě trávil dlouhé, neradostné dny svého stáří. Přitom ho trápil neustále krutý hlad. Kdykoli se chtěl dotknout nějakého jídla, snesly se z oblačných výšin Harpyje, škaredé nestvůry, zpola ženy, zpola ptáci. Vrhly se k starci a svými zobáky a drápy mu rvaly od úst i z rukou jakýkoli pokrm. Ponechaly mu jen tolik, co by neumřel hlady. Zbytky pokrmu pokálely a znečistily, takže nebylo možno vložit něco z toho do úst, ba nikdo nesnesl ani zápach, který se šířil ze zbytků jídla.

I proležel stařec většinu času na lůžku nebo se vláčel po své chatrči a klesal mdlobou z hladu. Jakmile zaslechl toho dne z pobřeží radostný křik a hluk, okřál a zaradoval se i on. Vzpomněl si na věštbu, jíž se mu z nebes dostalo, že jednou jeho utrpení skončí a on se dosyta nají. Což aby tak přišli už ti, od nichž čekal záchranu! Vzchopil se, povstal z lůžka a ploužil se jako stín. Holí se dotýkal stěn, aby se dostal z chatrče. Všechny údy se mu chvěly slabostí a stářím, kůže se mu na celém těle seschla a jen tak tak držela pohromadě kosti uvnitř. Stařec se vyšoural ven, ale tam na prahu vysílením klesl. Závrať ho pojala, zdálo se mu, že se pod ním točí celá země a on že se řítí do propasti. Omdlel.

Tak ho na prahu před chatrčí našli Argonauti. Shlukli se kolem něho a nevycházeli z údivu. Po chvíli stařec z hloubi prsou namáhavě vydechl, a když se trochu vzpamatoval, promluvil úpěnlivě k plavcům:

„Poslyšte mě, nejlepší mužové ze všech Řeků! Jste-li ovšem vy účastníci oné výpravy, kterou vede Ijásón podle krutého rozkazu svého strýce do Kolchidy pro zlaté rouno. Ale již vás poznávám, jste to skutečně vy. Vzdávám ti vroucí díky, Apollóne, ochránče básníků a věštců, za to, že je dosud má mysl nadána věštným duchem a že všechno zná. Díky tobě, ač mě sužují takové strasti! A vás, dobří lidé, zapřísahám a prosím, smilujte se nade mnou! Zbavte mě mých útrap a mé věčné bídy. Slitujte se a neodplujte, aniž mi pomůžete!

Poslyšte, co všechno mě sužuje: jsem slepý, žiji v neustálých temnotách, let přibývá a smrt ne a ne přijít. A k tomu všemu se druží ještě zlo, které si ani nedovedete představit. To je ze všeho nejhorší. Kdykoli chci jíst, snesou se odněkud strašné Harpyje a vyrvou mi z úst i z rukou poslední zbytky jídla. A jestliže mi přece něco ponechají, páchne to hnilobou a výkaly tak nesnesitelně, že to nemohu ani cítit, natož pozřít. A já marně už tolik let čekám, až se budu moci najíst a zahnat krutý hlad. Však vidíte, že už je ze mne hotový stín. Ale mám věštbu od nesmrtelných bohů, že jednou mě navštíví vaše výprava a dva z vaší výpravy, synové Boreovi, že mě navždy zbaví mých útrap a bídy. Prosím vás pro všechno na světě, dobří lidé, jsou mezi vámi ti dva stateční rekové, kteří se nade mnou smilují a sejmou ze mne tíhu toho zla?“

Všechny plavce pojala hluboká soustrast nad ubohým starcem. Nejvíce ho však litovali Boreovi synové Kalajis a Zétés. Setřeli slzy z očí a přistoupili blíž k starci. Zétés ho uchopil za ruku a pravil: „Stařečku, myslím, že nežije na světě ubožejší tvor, než jsi ty. Proč tě bohové tak trestají? Pohněvals je asi svým uměním věšteckým. Ach, kdybys věděl, jak bychom ti oba rádi pomohli a zbavili tě téhle trýzně! Kéž je pravda, co jsi řekl, že bůh tento úkol přichystal nám dvěma! Jak rádi ti prokážeme tuhle službu! Ale napřed nám vyřkni velikou a svatou přísahu, že neupadneme v nemilost bohů, když ti pomůžeme.“

Stařec se ihned k němu obrátil, otevřel prázdné oční důlky a pravil: „Milý synu, jak tě mohla napadnout taková věc! Jak se můžeš něčeho takového bát? Přísahám ti při tomto svém neštěstí a při bozích na nebi i pod zemí, že ti nevzejde žádný hněv bohů za to, že mi pomůžeš. Proto již neotálej a slituj se nade mnou!“ prosil úpěnlivě stařec.

Jak uslyšeli bratři slepcovu přísahu, už se nezdrželi ve své touze pomoci mu. Ihned přichystali starci jídlo, jež mělo být posledním lupem zlých Harpyjí, a pokrm mu předložili. Sami si stoupli opodál a vytasili meče. V okamžení se přesvědčili na vlastní oči o tom, co jim Fíneus pověděl. Jakmile se stařec chopil podávaného jídla, tu jako prudká vichřice přilétly strašné nestvůry, spustily křik a rvaly mu jídlo jako obvykle. Zhltly vše a vznesly se nad moře. Zbyl po nich jen nesnesitelný zápach.

Vzápětí se za nimi vyřítili oba okřídlení synové Boreovi a s vytasenými meči se vznesli do výše. Plavci za nimi hleděli a jásali. Ale kdyby byl sám Zeus nechtěl, aby stařec již více netrpěl, nadarmo by se byli Kalajis a Zétés hnali za Harpyjemi. Ty letěly vždy jako střely a nic na světě by je nedohonilo. Ale Zeus obdařil oba okřídlené bratry nezdolnou silou a popřál jim nakonec vítězství. Oba lapali rukama po nestvůrách, ale ty stále unikaly. Jako když se vycvičení psi ženou za zvěří, již již se chtějí zakousnout, ale sklapnou zuby naprázdno. Takový pocit měli synové Boreovi, když jim stále a stále Harpyje prchaly před rukama.

Ale už by je byli konečně zasáhli mečem, kdyby jim v tom nezabránila Íris, poselkyně bohů. Jak je zhlédla, snesla se rychle z nebe a domlouvala jim:

„Chraňte se proklát mečem Harpyje, vždyť to jsou rychlí Diovi psi! Postihl by vás za to jeho hněv! Já však vám přísahám, že už nikdy neslétnou k slepému Fíneovi a že dnešním dnem končí jeho utrpení!“

I letěli oba bratři zpět k lodi. Harpyje se ukryly ve své jeskyni a Íris se vznesla na Olymp.

Zatím plavci starce čistě umyli a chystali obětní žertvy. Při hostině zasedli společně se slepcem a měli velikou radost. Stařec po tolika letech hladu hltavě jedl všechno, co mu předložili, a okříval na těle i na duchu. Když se dosyta najedli a napili, čekali pak celou noc, až se vrátí Kalajis a Zétés. Potom si stařec přisedl blíže k ohništi a mluvil k plavcům věštná slova o jejich další plavbě a o jejím konci:

„Povím vám něco, milí přátelé, poslouchejte dobře, ale všechno vám prozradit nesmím. Jen to, co mohu, vám sdělím. Té chyby se podruhé už nesmím dopustit. Byla to ode mne neprozíravost, že jsem vždy všechno každému řekl. Ale bohové sami si přejí, aby se lidé dovídali jen kusé věštby a část úmyslů božských aby nepoznali nikdy.

Až odtud vyplujete, čeká na vás veliké nebezpečí před vstupem do Pontu (= Černého moře). Tam v mořské úžině se tyčí dvě hrozivé skály. Těmi, pokud vím, dosud nikdo neproplul bez pohromy. Ty skály totiž nestojí pevně v moři. Stále se rozestupují od sebe, srážejí se a opět se rozestupují. Ale vy jimi musíte proplout, neboť všude jinde jsou ostrá skaliska a nebezpečné víry, bouří se tam hladina moře, chrlí spousty vod a hrozně to v těch místech hučí a ječí. A proto, milí přátelé, dbejte mé rady, abyste nedoplatili smrtí na svůj mladý věk, který nebývá moudrý.

Nejdříve vypusťte z korábu holubici, jen tak na zkoušku, zda proletí. A jestliže vyvázne bez pohromy a proletí na druhou stranu, pak se již neobávejte nebezpečí a neváhejte. Sevřete pevně vesla, pevněji než kdykoli předtím, a veslujte ze všech sil, abyste propluli těmi skalisky co nejrychleji. Na nic jiného nemyslete než na vesla! Ale jestliže ta holubice neproletí a skály ji rozdrtí, pak se hleďte dostat rychle odtamtud zpět. Je přece lépe podrobit se vůli nesmrtelných bohů než zahynout v těch skalách. I kdybyste měli loď celou z kovu, skály by ji rozdrtily. Nesmíte se na mne dívat jako na člověka, který se sám bohům zprotivil a jehož rad proto netřeba poslouchat. Pozdě byste pykali za svou nedůvěru a neposlušnost. Neodvažujte se, důtklivě vám znovu říkám, plout skalami dříve, než jimi proletí holubice.

Pak se dejte vpravo podél Bíthýnie, plavte se kolem ostrova Thynie, kde lze přistát, a odtud dál a dál, až budete nedaleko Acheruské skály u řeky Acherontu, kde je vchod do podsvětí. Pod tou skalou se dere Acherón z hluboké propasti ven a valí se v mohutných proudech. Odtamtud budete plout kolem pahorků na území Páflagonů, jimž za dávných časů kraloval Pelops. Minete několik řek, jež se vlévají z pobřeží do moře, minete tři města Amazonek. Na další cestě se dostanete k drsnému prázdnému ostrovu a tam vystupte. Na tom ostrově sídlí nesčetná hejna nestoudných dravých ptáků a ty se pokuste nějakým způsobem zahnat. Ale pozor! Ti ptáci mají kovové zobáky, nohy, drápy a kovové peří. Vypouštějí kovová pera a zraňují jimi jako šípy. Až je zaženete, čeká vás tam velké překvapení.

Až poplujete od tohoto opuštěného ostrova, setkáte se s mnoha kmeny, které bydlí při pobřeží, ale vy budete veslovat dál a dál, až zahnete na konec moře. Tam teče řeka Fásis a širokým proudem se vlévá do moře. Stočíte se do ústí této řeky a odtamtud již spatříte hradby královského města, v němž vládne Aiétés bojovným Kolchům. A také uvidíte Areův háj, v němž se rozkládá obrovský dub a na něm je zavěšeno zlaté rouno. Ale to rouno hlídá hrozný drak, jenž nikdy neusíná a jemuž nic neunikne. A to je všechno, co jsem vám mohl oznámit. Leccos nepěkného vás ještě čeká, než doplujete do Kolchidy, ale musím už zmlknout, aby mě zas bohové nepotrestali za to, že vyzrazuji vše! Jen ještě to vám mohu říci, že se šťastně vrátíte, ale docela jinou cestou.“

Fíneova řeč Argonauty příliš nepotěšila. Nadlouho zmlkli a přemýšleli o překážkách a strastech, jež je čekají. Jediný Ijásón se ještě zeptal starce, zda se všichni vrátí živi a zdrávi a projevil obavy, jak on, dosud nezkušený, provede výpravu úskalími Pontského moře do Kolchidy. Nikdo z plavců si ještě nedovedl představit, jaký kus cesty je čeká, než se dostanou až do nejzazších končin světa.

Fíneus těšil Ijásona: „Milý synu, jakmile se dostaneš z těch zhoubných skalisk, pak již buď dobré mysli. Čeká vás šťastný návrat a sláva.“

Jen stařec domluvil, hle, již se snesli ze vzdušných výšek okřídlení synové Boreovi a stanuli na prahu. Jak plavci zpozorovali, že milí druhové přiletěli, vstali a šli k nim. Zétés sotva ještě popadal dech, ale již odpovídal zvědavým druhům na četné otázky:

„Daleko, daleko jsme před sebou hnali Harpyje a byli bychom je prokláli mečem, ale Íris nám v tom zabránila. Zato se nám zavázala přísahou, že ty nestvůry už nikdy nepřiletí, aby opět trápily slepého Fínea. Harpyje se pak s křikem ukryly v jedné jeskyni.“

Plavci se z té zprávy nesmírně radovali a stařec Fíneus byl jako znovuzrozen. „Věř mi, Fínee,“ pravil mu Ijásón, „to byl jistě nějaký bůh, který se smiloval nad tvým neštěstím a přivedl nás do této krajiny a pomohl ti skrze syny Boreovy. A kdyby ti bozi ještě vrátili zrak, věř mi, že bych z toho měl takovou radost, jako kdybych se šťastně vrátil domů.“

Nad těmito slovy se stařec zasmušil a pravil:

„Milý synu, nikdo již nerozžehne světlo mých očí, nyní ani v budoucnu. Není tu pomoci. Můj zrak pozvolna zhynul a já už ani neprosím, abych zase viděl. Místo toho se však modlím, aby na mne bohové brzy seslali smrt. Pak teprve, až zemřu, budu mít účast na veškeré kráse.“

Plavci ztichli a přemýšleli, proč chce stařec brzy zemřít, když už ho nebudou trápit hnusné Harpyje. Odpověď na to nenašli. S podivem potom pozorovali, že se už rozednívá.

S východem slunce přicházeli k Fíneovi sousedé a přinášeli mu díl svého pokrmu. Činili tak po dlouhá léta. A on jim za to uděloval věštby a nejednoho tak ušetřil všelijakých strastí. Stařec se najedl, a když všichni sousedé odešli, loučil se takto s plavci:

„Věřte, milí přátelé, nejsou na světě jen samí zpupní a nevděční lidé. Tak například ke mně přišel jeden muž, abych mu vyložil osud. Mnoho zkusil a vytrpěl, ale jak z jednoho neštěstí vyvázl, hned ho potkalo jiné. Každý nový den byl pro něho horším než předešlý a tak to šlo rok co rok dál. Ten člověk pykal za svého otce. Jeho otec kdysi kácel na horách les a porazil i strom, s nímž byl spjat život jedné víly. Marně ho víla prosila, aby nekácel dub, s nímž v radostech prožívala dlouhý čas. Prosila marně. Strom padl. A víla mu za to připravila zlý osud, a nejen jemu, i jeho dětem. Když se jednou přišel se mnou poradit syn toho nešťastného otce, vybídl jsem ho, aby postavil té víle oltář a vykonal oběť na usmířenou. Vždyť už za vinu otcovu tolik vytrpěl! Poslechl mě a jeho strasti pominuly. A od té doby mě ten člověk má stále na paměti a stará se o mne. Nejraději by tu byl se mnou stále. A dokud budou žít vděční lidé, bude na světě dobře.“

Plavci se pak se starcem srdečně rozloučili a nasedli na loď. Nezapomněli si vzít ani holubici, jak jim věštec poradil. Měla strach a třepala křídly, jako by tušila, k jaké zkoušce ji berou s sebou.

Bohyni Athéně neušlo, že už rychlá Argó vyplula. Proto se snesla na moře, aby byla plavcům nablízku v nejtěžší chvíli plavby. Však se již blížili k místu, kde se průliv zužoval a na obou jeho stranách trčely hrozivě do výšky dvě skály. Voda divoce vířila a narážela do lodních boků. Plavce jala hrůza a jen pozvolna šinuli koráb kupředu. Dunění srážejících se skal bylo silnější a silnější. Jekot a zlověstné hučení vln se blížilo. Skály, které hrozily každému smrtí, již vítaly Argonauty zcela nablízku.

Ale vtom jeden z plavců vypustil holubici a přešel rychle na lodní příď, aby dobře viděl, co se stane. I ostatní plavci se napjatě dívali ke skalám. Právě se rozestupovaly. Plavci zatajili dech. Holubice mávala křídly a již se octla u samých skal. Již jimi letí, už, už je na druhé straně! Za posledním mávnutím křídel se skály s hromovým rachotem srazily. Spousty vod se rozstříkly, jako černý mrak se zvedly do výše, moře příšerně, zlověstně ječelo, celé okolí hučelo a duněly jeskyně, jak voda pod nimi vířila. Na břehy stříkala bílá pěna. Mocný proud rozkolébal koráb jako ořechovou skořápku.

Ale to všechno plavci ani nevnímali. Upínali zrak jen za holubicí. Jakmile ji zahlédli, propukli v jásot. Ušla pohromě, jen několik per z ocasu jí skály přiskříply a urvaly. A již kormidelník Tífys silně vykřikl a vybídl druhy, aby nalehli na vesla a ze všech sil hnali loď kupředu. Hned poslechli, neboť skály se opět začaly rozestupovat. V okamžiku valící se proud strhl koráb a plavci se octli uprostřed skal. Všichni zbledli hrůzou, vždyť z těch tvrdých skal jim hrozila záhuba. Kormidelník se obratně vyhnul obrovské vlně, která se proti nim valila a hrozila pohltit všechny ve svém jícnu.

Plavec, jenž vypustil prve holubici, vyzýval důtklivě druhy, aby úporně veslovali. Ale co byla platná vesla! Loď poskočila kupředu, ale hned ji proud strhl zpátky, a o jaký kus! Vesla se ohýbala, praskala, skály se chvěly a hrozivě duněly, každým okamžikem se měly zase srazit, a loď byla stále uprostřed nich! Klouzala po hřbetech vln jako na válci sem a tam a ne a ne se dostat z místa. Už hrozila smrt všem Argonautům a jen rychlým zásahem mocné Athény jí unikli. Bohyně zadržela levou rukou obrovskou skálu, pravou se opřela do lodi a již bylo vyhráno! Loď proletěla skalami jako vystřelený šíp a unikla hrozící záhubě. Jen ozdobu na kormidle skály zachytily a rozdrtily, jak se za projíždějící lodí srazily. Pak se ještě rozestoupily, ale to bylo již naposled. Od té doby stojí pevně a ani se nehnou. Tak se splnila dávná věštba, že až se jedné lodi podaří jimi proplout, že už nikdy nebudou ohrožovat žádnou loď. Plavci si oddechli, když měli za sebou největší nebezpečí, které jim hrozilo. Měli pocit, jako by se dostali z temného podsvětí na světlo. Radovali se a dávali za pravdu kormidelníkovi, jenž jim sděloval:

„Přátelé, máme to nade všechny pochyby zázračnou loď. Jen jí děkujeme, že jsme v této chvíli živí a můžeme se těšit ze slunečních paprsků. Je to bezpečný důkaz, že sama Athéna pečuje o loď a naše životy. Musíš dbát, Ijásone, aby nám nikdo Argu nezajal a nevyrval. Nestane-li se tak, pak se už nemusíš bát rozkazu svého strýce. Překonáme šťastně i všechny budoucí strasti, jak nám věštil slepý stařec Fíneus.“

Tífys domluvil, chopil se kormidla a řídil koráb klidným mořem. Ijásón přišel blíž k němu a dojat jeho řečí vlídně mu domlouval:

„Milý Tífye, proč tak mluvíš, když víš, že mi tím působíš bol? Chybil jsem a tu chybu už nelze odčinit. Když mi strýc Peliás kázal, abych podnikl tuto výpravu, měl jsem odmítnout. I kdyby mi pohrozil smrtí, měl jsem odmítnout. Takhle žijeme v stálých obavách a já se trápím ve dne v noci myšlenkou, zdali vás všechny přivezu zpět do vlasti zdravé a bez nehod. Na sebe nemyslím, o svůj život nedbám, ale o vaše životy se chvěji od té chvíle, co jsme vypluli z rodného přístavu. Ach, že já jsem kdy poslechl svého strýce!“

Tak mluvil k Tífyovi a k ostatním plavcům, aby zkoumal jejich smýšlení. Ti však začali hlučet, jak dozněla jeho slova, a zle reptali, že takhle by vůdce výpravy neměl mluvit. Ijásón se zaradoval, když poznal oddanost svých druhů, a zvolal:

„Moji milí, vaše zmužilost mi dodává nové odvahy. Od této chvíle se už ničeho nebudu bát, i kdybych měl projít propastmi podsvětí. Když jsem se přesvědčil, že jste stateční v takových hrůzách, budu je i já s vámi snášet statečně. A myslím si, že už vás nic tak zlého nepotká, budeme-li stále dbát Fíneovy rady.“

Nato tiskl ruce svým druhům a prožíval opravdovou radost a štěstí. A plavci s ním. Proto se s tím větší chutí opřeli do vesel a brázdili klidnou hladinu Černého moře. Pluli ve dne v noci.

Když se začalo rozednívat, uviděli před sebou malý, pustý ostrov (Thýnii) a hned k němu zamířili s lodí. Byli již unaveni a vysíleni. Vystoupili na břeh, ale leknutím ucouvli. Objevil se před nimi v celé své božské kráse a velebnosti bůh Apollón. Krásnou hlavu mu věnčily bohaté kadeře, jež se při chůzi houpaly a podobaly se nádherným hroznům. V levici držel stříbrný luk a z ramenou mu visel toulec s šípy. Pod jeho kroky se otřásal celý ostrov a voda šplíchala na pevninu. Nikdo z plavců se neodvážil pozvednout zrak a pohledět do krásných očí mocného boha. Apollón je minul a již se vznášel ve vzduchu nad mořem. Ubíral se k svým milým Hyperboreům. Ti bydlili daleko na severu, až blízko měsíce, a proto žili ve věčném jasu. Jejich kraj byl tak úrodný a podnebí tak příznivé, že dvakrát ročně sklízeli úrodu a ovoce. Žili v stálém míru a nikdy nepoznali hrůzy války. Apollón k nim docházel na návštěvu rok co rok, neboť se tam narodila jeho matka Létó (= Látóna).

Když se Argonauti vzpamatovali z úžasu, promluvil k nim po dlouhé době Orfeus:

„Přátelé, zasvěťme tento ostrůvek Jitřnímu Apollónovi, jenž je dárcem slunce a světla, moudrosti a umění věšteckého a básnického. Nechť nás chrání na naší cestě, ať odvrací zlé větry a popřává nám šťastného přistání! Obětujme mu vše, co můžeme dát, a postavme mu na břehu oltář. Nechť se smiluje nad námi, když se nám tak za jitra zjevil!“

Plavci poslechli. Postavili oltář a hned vykonali oběť. Slavili boha zpěvem a tancem a Orfeus zpíval zvučným hlasem o jeho dávném činu, jejž vykonal Apollón ještě jako jinoch. Hrozný drak Delfynés hlídal svatyni v Delfách, ale slézal i na rovinu a pustošil pole, pronásledoval nymfy, rdousil dobytek i lidi, ničil potoky a ohrožoval dokonce i matku Apollónovu. Hrůza, byl to strašný drak! A bůh ho usmrtil ze svého stříbrného luku.

Když Orfeus skončil, vykonali plavci úlitbu a zavázali se přísahou, že si budou vždy věrně pomáhat a budou žít v družné svornosti a míru.

Dva dni se zdrželi na ostrově, než mohli odplout. Jednou večer se všichni sesedli kolem božského Orfea a prosili ho, aby jim zas po dlouhé době něco pěkného vyprávěl. Zvlášť věštec Idmón o to vřele prosil, neboť věděl, že se naplňuje jeho osud a že už brzy zemře. Orfeus se rozhlédl po milých druzích, usmál se a pravil:

„Přátelé, rád vám něco povím, když po tom tak toužíte. Včera jsme spatřili boha slunečního světla v jeho velebné nádheře, kdy se v radostné pohodě ubíral na návštěvu do rodiště své matky. Ale tento mocný bůh, jemuž já vděčím za svou píseň a lyru, dovede vzít na sebe tvář hrozného mstitele lidské zpupnosti a pýchy. Nic ho tak nepohněvá jako pýcha. Povím vám, jak potrestal se svou sestrou Artemidou pyšnou královnu Niobu.“

Šero se již změnilo v noční tmu, když Orfeus dopověděl báji o hrdé královně. Potom ještě zazpíval chvalozpěv na skromnost a pokoru před nesmrtelnými bohy a plavci se rozešli na lůžka.

Rodil se krásný den a vítr vál směrem, jejž plavci uvítali. Nasedli na loď a nerušeně pluli. Brzy se dostali ke skále Acheruské. Nedaleko se táhne lesnatou kotlinou údolí s jeskyní, kudy je vchod do podsvětí. Mrazivý dech vane údolím ve dne v noci a tvoří všude jinovatku, kterou rozehřívá teprve polední slunce. U té skály nikdy není ticho. Stále se tam rozléhá hrůzné skučení a mísí se s hukotem moře. Tam ústí i podsvětní řeka Acherón, protéká pod skálou a proudí do moře.

Plavci se rádi vzdalovali z těchto míst, kde je stále tak teskno a smutno, a s radostí uvítali novou zemi, ke které se přiblížili. V této zemi bydlili Mariandýnové a vládl jim král Lykos.

Když Argonauti vystoupili na břeh, šel je uvítat sám král a s ním se ubíraly četné zástupy lidu. Sláva plavců se už k nim donesla a každý věděl, jak Polydeukés přemohl v pěstním zápase zpupného krále Amyka. Proto uvítali Polydeuka zvlášť srdečně a prokazovali mu téměř božskou úctu. Co zkusili od zlých sousedů Bebryků, proti nimž se museli často hájit v boji! Proto byli vděčni Argonautům, že potrestali jejich zpupnost a že Polydeukés jejich krále Amyka zabil. S radostí vyšli vstříc plavcům, aby s nimi navázali družné přátelství.

Argonauti byli potěšeni vlídným přijetím a s pocitem radosti se ubírali do města. Občané je zavedli do Lykova krásného paláce a král uspořádal na jejich počest a na důkaz přátelství skvělou hostinu. Při ní vykládal Ijásón králi o každém ze svých druhů, jak se jmenuje, odkud je a čím se proslavil. A nakonec se mu svěřil, proč je na cestě do Kolchidy a kdo ho tam posílá. Krále to vše velmi zajímalo a vyptával se Ijásona, co už prožili, než se dostali do země Mariandýnů.

Ijásón králi podrobně líčil, jak loď vyplula z domácího přístavu s výkvětem řeckých hrdinů, jak je hostily ženy na ostrově Lémnu, plakal, když vykládal o nešťastném nočním boji s dobrými přáteli, v němž padl král Kýzikos, jak propluli kolem Mýsie a kianské země, kde se jim ztratil Héráklés, co jim věštil mořský bůh Glaukos, znovu obšírně líčil, jak se utkali s Bebryky a jejich králem Amykem, dojemně vyprávěl o slepém starci Fíneovi, potom jak propluli srážejícími se skalami a jak se jim na ostrově zjevil bůh Apollón.

Lykos pozorně poslouchal a byl okouzlen. Jen ho pojala lítost, že proti své vůli nechali na cestě Héráklea. I vyslovil před Ijásonem svou obavu:

„Přátelé, jak můžete bez takového reka plout do vzdálené říše Aiétovy! Mám obavu, že vám bude chybět. Nikdy nezapomenu, jak jsem byl překvapen, když jsem ho na vlastní oči spatřil. A to zde, přátelé, zde, v síních tohoto domu, když ještě vládl můj otec. Zavítal k nám, když se vracel z území Amazonek a přinášel pás jejich bojovné královny Hippolyty, jak mu Eurystheus poručil. To jsem byl ještě chlapec. Héráklés tehdy pomohl mému otci potřít v boji nebezpečné sousedy. Jen Bebrykové řádili dál, a i ti jsou nyní vaší zbraní přemoženi. Já jsem přesvědčen, že sami bohové postavili toho dne proti sobě Amyka a Polydeuka a roznítili boj, který nás zbavil stálého strachu a loupežení na našem území.

Proto bych byl rád, kdybyste přijali na důkaz díků a přátelství do své družiny mého syna Daskyla. Pojede-li s vámi, setkáte se všude s přátelskými národy. Bratřím Polydeukovi a Kastorovi postavím na skále Acheruské vysoký chrám, aby ho plavci zdaleka viděli a vzývali božské bratry.“

Král domluvil a plavci odměnili jeho slova potleskem. Potom se ještě celý den bavili, jedli a pili a ráno se radostně ubírali k lodi. Odnášeli si s sebou spoustu darů. Sám Lykos je vyprovázel a s ním velký zástup lidí. Zároveň s králem se ubíral i jeho syn Daskylos. Ale nebylo Argonautům přáno, aby se vydali na další cestu. Jejich milý druh, věštec Idmón, zahynul žalostnou smrtí. Ani jeho slavné umění věštecké nemohlo od něho odvrátit smrt, když se naplnil jeho osud.

U břehu řeky v hustém rákosí se chladil v bahně hrozný kanec s velkými kly, příšerné zvíře nezvykle zuřivé. I nymfy a víly se ho bály. Nikdo z plavců nevěděl, že se tam skrývá. Věštec Idmón, netuše nic zlého, se ubíral po břehu té bahnité řeky. Vtom se na něho z rákosí vyřítil kanec, prorazil mu stehno a rozerval mu maso i s kostí. Nešťastný věštec bolestně vykřikl a klesl na zem.

Jeho volání uslyšeli Argonauti a hned běželi k nebožákovi. Kanec se již dal na útěk do bažin, ale jeden z plavců po něm hodil oštěpem. Zvíře se rozlítilo a hnalo se znovu proti nim. Ale tentokrát už kanec nikomu neublížil. Idás ho probodl kopím. Kanec zařičel, zachroptěl a svalil se na zem.

Ale co to bylo platné, jeho ubohou oběť již nezachránili. Zdvihli Idmona a nesli ho k lodi, ale cestou jim zemřel v rukou. Na další plavbu nebylo ani pomyšlení. Tři dni a tři noci bez přestání plakali a naříkali a čtvrtý den mu vystrojili nádherný pohřeb. Pohřební slavnosti se zúčastnil i král a všechen lid. Vykonali slavnou oběť na počest mrtvého a pak mu nasypali mohylu.

Ale osud byl tentokráte na hrdinné plavce příliš tvrdý. Nespokojil se s jedinou mohylou. Museli zřídit ještě jednu. Právě když pohřbívali mrtvého věštce, umíral po kratičké nemoci jejich obratný kormidelník Tífys. Osud mu nedopřál, aby dovedl loď až k cíli cesty, do daleké Kolchidy. Zemřel tak daleko od své vlasti a nářek opuštěných druhů nelze slovy vylíčit. Ani jemu nepomohlo, že byl synem Apollónovým.

To dvojí kruté neštěstí tížilo Argonauty celých dvanáct dní. Svého znamenitého kormidelníka pohřbili pak blízko hrobu Idmonova a zachváceni bezradností a žalem klesali na mysli. Nikdo nemyslil na jídlo a pití. Jediná myšlenka jim tanula před očima: Co si počnou bez kormidelníka? Jak doplují do Kolchidy? Ach, jak mizí naděje na návrat!

Snad by se z pláče a nářku ani nevzpamatovali, kdyby bohyně Héra nebyla vnukla odvahu Ankaiovi. Ten přistoupil k Péleovi a pravil:

„Nesmíme bez konce naříkat a nestarat se o další osud. Vždyť jsou mezi námi i jiní mužové, kteří dovedou řídit loď a mohou zdárně dokončit plavbu. Oznam to druhům a povzbuď je, aby nespouštěli z mysli cíl své cesty.“

Péleus se zaradoval a hned šel říci Argonautům, co slyšel od Ankaia: „Přátelé, již bychom neměli dále truchlit. Vždyť jsou i v našem středu mnozí, kteří dovedou vládnout kormidlem. Chopte se tedy vesla a již nenaříkejte, vždyť umřít je určeno nám všem.“

Ijásón, až dosud bezradný, mu odpověděl:

„Pélee, jmenuj mi někoho, kdo umí řídit loď. Jen se podívej, jak jsou všichni zachmuřeni a sklíčeni. A nikdo se neraduje jako ty. Já mám zlé tušení, že nás potká stejný osud jako naše dva mrtvé druhy, že nedojedeme ani ke králi Aiétovi, ani se nevrátíme domů.“

Ale Ijásonovy obavy rozptýlil sám Ankaios. Hlásil se za kormidelníka a po něm se přihlásili ještě další. Argonauti svěřili řízení lodi Ankaiovi.

Dvanáct dní setrvali plavci v místě, kde je postihla ztráta dvou milených druhů. Ještě se mnoho a mnoho pro ně natruchlili, ale dvanáctého dne hned po východu slunce vypluli na moře.

Pluli nerušeně dlouho a dlouho, až se octli blízko pobřeží, kde uviděli mohylu. Byl tam pochován Hérákleův přítel Sthenelos, který provázel hrdinu do války s Amazonkami. Když se již vracel domů, podlehl tam na mořském břehu svému zranění. Jakmile duše zemřelého zvěděla, že se k náhrobku blíží její rodáci, vyžádala si svolení na královně podsvětí, aby mohla na chvilku zaletět k své mohyle. Královna svolila.

Stín mrtvého se postavil na okraj hrobu a již zdaleka vyhlížel koráb, aby mohl spatřit přátele z drahé vlasti. Mrtvý hrdina vypadal právě tak, jako když šel do války. Jeho přilba se čtyřmi hřebeny vrhala zář a nachový chochol se na ní hrozivě kymácel. Jakmile mrtvý spatřil milé krajany, opět zmizel v temnotách podsvětních. Plavci strnuli úžasem, ale věštec Mopsos, který nyní zastupoval zemřelého Idmona, je vyzval, aby jen bez obav přistoupili k hrobu a usmířili duši obětí. Plavci hned poslechli. Svinuli plachty, zajeli s korábem k pevnině a spěchali k mohyle Sthenelově. Upravili hrob i jeho okolí a pak vykonali oběť.

Orfeus zapěl velebný chvalozpěv k poctě mrtvého reka a plavci se pak rozložili na břehu ke krátkému odpočinku. Orfeus odložil lyru a pravil k milým druhům:

„Přátelé, dojala mě nesmírně vlídnost královny podsvětí Persefony, že dovolila duši Hérákleova přítele, aby se vzdálila na chvíli z podsvětí a spatřila krajany. To není zvykem v temném Hádu, jehož přísný řád nezná téměř výjimek. Ale Persefoné sama dobře ví, jak silná je touha vyjít ven z oné chladné, chmurné říše mrtvých a popatřit na krásný svět. I když jen na okamžik. Hle, její přísnost ustoupila a zvítězil v ní lidský cit. Povím vám příběh o jejím tklivém osudu a pak i jí vzdáme oběť.“

Plavci byli rádi, že si zas něco pěkného poslechnou. Vždyť už tolik dní jim Orfeus nic nevyprávěl! A o vládkyni podsvětí, té přísné i vlídné královně květů, budou poslouchat třeba do večera. Vždyť i nejslavnější a nejsilnější z hrdinů jednou zemře a předstoupí před její tvář.

Argonauti, vděční posluchači, se rázem ztišili a upřeli pohled na Orfea. Blízkost mohyly zvyšovala posvátnost okamžiku, kdy Orfeus začal vyprávět o nešťastné bohyni Démétře, jíž byla uloupena její krásná dcera Persefoné.

Když Orfeus skončil své vyprávění, na chvilku si odpočinul, pak uchopil lyru a zapěl mohutný hymnus k poctě velebné Matky a Dcery, té nerozlučné dvojice, která odívá svět krásou květů a plodů.

Po vykonání oběti nastoupili Argonauti rychle na loď. Vítr od západu zesílil. Napjali proto plachty a loď se vznášela jako na křídlech, jako by se ani hladiny nedotýkala. Za chvíli míjeli ústí Parthenia, té nejklidnější řeky, do jejíhož lahodného toku ponořuje své tělo panenská bohyně Artemis. Denně sem přichází a osvěžuje se z únavy po celodenním lovu, a teprve potom se vznáší k nebi.

Ještě po celou noc poháněl Argu západní vítr. Druhý den se však utišil, bylo bezvětří a plavce čekalo namáhavé veslování. To trvalo celý den a celou následující noc. Cesta ubíhala pomalu, ale rekové neumdlévali. Už se blížili k území bojovných Amazonek a chystali se, že tam zakotví s lodí. Ale štěstí jim přálo. Opět se zvedl západní vítr, takže plavci ani neopustili koráb a pluli bez námahy dál. Byli ušetřeni bitvy, která by se byla strhla, jakmile by byli vystoupili na břeh Amazonek. Tyto ženy uvítaly bojem každou loď, která se k nim blížila.

S jitrem nového dne opět ustal vítr a plavci se zas museli chopit vesel. Ale jejich svaly necítily únavu. Vždyť už nejsou daleko od cíle. Co nevidět se objeví na obzoru ona osudná země, do níž plují pro zlaté rouno, a ta myšlenka všechny nemálo posilovala.

Najednou připluli k opuštěnému ostrovu, na němž se v hustých hejnech zdržovali draví ptáci s kovovými brky. Přestěhovali se na tento ostrov, když je Héráklés zahnal od jezera Stymfálského.

Ještě než Argonauti přistáli, vznesl se nad nimi jeden z ptáků, rozepjal mohutná křídla a vypustil z nich ostrý brk. Kovové pero se zabodlo do ramene Oileova. Plavec upustil veslo, jakmile ucítil v rameni palčivou bolest. Druhové žasli nad tou zvláštní pernatou střelou. A již jeden z nich po ní sahal, aby ji vytáhl z Oileova ramene a obvázal mu ránu. Ale než tak mohl učinit, přiletěl další pták. Plavci však již byli připraveni na neobvyklé útočníky. Každý svíral luk a přikládal na tětivu ostrý šíp. V okamžiku se hrozný pták zatočil ve vzduchu a spadl mrtev nedaleko korábu.

Tu jeden z Argonautů požádal ostatní, aby se utišili, že jim chce něco říci:

„Přátelé,“ pravil, „tenhle ostrov se jmenuje Aretiás. Jen si vzpomeňte na Fíneovu věštbu! To jsou ti draví, nebezpeční ptáci, o nichž se zmínil a vybídl nás, abychom je nějak odtud zahnali. S šípy proti nim nic nesvedeme. Kolik bychom museli vyslat střel, abychom pobili ta nepřehledná hejna! Víte, že ani Héráklés nad nimi nezvítězil lukem. A nebyl to jen obyčejný luk, nýbrž zázračný. Žádná střela z něho se neminula cíle. A přece ty ptáky nemohl zahnat z bažin. Viděl jsem to na vlastní oči. Vzal si kovovou řehtačku a s ní způsobil takový hluk, že se ptáci vyplašili, chvěli se bázní a s hrozným křikem odlétli pryč. Musíme proto i my pomýšlet na něco takového. Mne to napadlo již dřív, a proto vám radím: Polovina z nás si položí na hlavy přilby s vysokými, vlajícími chocholy, vztyčí do výše oštěpy a zdvihne štíty. Druhá polovina bude veslovat k ostrovu. Na dané znamení spustí všichni najednou ohromný křik a polovina druhů bude ještě navíc působit rámus oštěpy a štíty. Ptáci se leknou, a chocholy na přilbách a strašný hluk je zaplaší a zažene pryč.“

Jeho rada se všem líbila. V okamžení se leskly přilby na hlavách reků, zdvihly se štíty a kopí. Loď se pod jejich ochranou jako pod střechou blížila k ostrovu. A když plavci spustili křik a začali harašit zbraněmi, ptáci v obrovských hejnech vzlétli a zděšeně létali vzduchem. Plavci naslouchali. Do jejich ochranného krytu ze štítů jako když bubnují kroupy při prudkém krupobití, tak dopadala kovová pera do bezpečné střechy. Ptáci se však již na ostrov nevrátili. Odlétli k dalekým horám.

Argonauti se zaradovali. Bez obav přivazovali koráb k pobřeží a vzpomínali vděčně na nešťastného starce Fínea. Nebýt jeho rady, byli by zahynuli pod mrakem kovových brků těch ohyzdných ptáků. Ale proč asi je Fíneus ještě vybízel, aby se na ostrově zdrželi? Jaký to asi má smysl?

Ale věštba je věštba a plavci poslechli. Zbytek dne strávili na ostrově a chystali se k spánku. Sotva však usnuli, probudila je prudká vichřice a bouře, která se rozzuřila na moři. Brzy nato se spustil silný liják. Jako by se mraky protrhly a neustále se z nich lily proudy vod. Ostrov zahalila černá tma a oslnivé blesky ji rozrážely jako plameny. Všechny zlé živly se rozpoutaly a hrozily zničit vše živé i neživé. Až do rána trvalo to dopuštění. Teprve s východem slunce se moře uklidnilo. Argonauti opět vděčně vzpomínali na Fínea, že je uchránil před jistou záhubou. Jak byli rádi, že ho poslechli a přečkali noc na ostrově! Ale teď už se chystali vstoupit na loď a odrazit. Sešli na břeh a blížili se ke korábu.

Tu se najednou vynořili z úkrytu čtyři mladí muži, rozedraní a skrz naskrz promoklí. Vztahovali k plavcům ruce a vroucně prosili:

„Dobří lidé, ať jste, kdo jste, prosíme vás při všemocném Diovi, ujměte se nás! Pomozte nám! Zachraňte nás! Víte, jaká hrůza zuřila celou noc na moři i na zemi a my jsme v té hrůze byli! Jen tak tak jsme unikli smrti!“

Ijásón jim šel vstříc a ptal se jich, odkud jsou a kam směřují. A přitom si opět vzpomněl na nešťastného slepého věštce. Aby se tak i jeho další věštba vyplnila! A již nyní!

I obrátil se na jednoho ze čtyř trosečníků a pravil: „Všechno vám dáme a rádi vám pomůžeme. Jenom nám po pravdě řekněte, kdo jste, z které země přicházíte a proč konáte tuto dalekou cestu.“

Tu přistoupil nejodvážnější z nich před Ijásona a pravil:

„Vzácný příteli, rád ti řeknu, nač se ptáš. Jsi jistě vůdcem této četné družiny a jsi dojista rozumný a zkušený. A tedy víš nejen ty sám, ale i jistě mnozí z tvých druhů vědí aspoň z doslechu o jakémsi Frixovi. Tento Frixos utíkal kdysi před zlou macechou a přišel až do těchto krajin ke králi Aiétovi. A neprchl jen sám z rodného Řecka. Vzal s sebou i svou sestru Hellu. Seděli oba na zlatém beranu, ale Hellé se cestou utopila. Možná že jste těmi místy pluli. Frixa však dovezl beran až do Kolchidy a tam našel útulek u krále Aiéta. Berana Frixos zabil v oběť Diovi, ochránci uprchlíků, a zlatou kůži z něho dal Aiétovi. Aiétés zavěsil kůži na obrovském dubu v Areově háji. Dosud tam visí a bude stále viset, poněvadž ji hlídá zlý drak, který nikdy nespí.

Mladý Frixos se králi Aiétovi velmi zamlouval. Po čase si ho tak oblíbil, že mu dal za ženu svou dceru Chalkiopu. A tato Chalkiopé je naše matka a ten uprchlý Frixos je náš otec. Ale chudák, už byl stařičký a teď nedávno nám zemřel.

Když ležel na smrtelné posteli, zavolal si nás k sobě a řekl nám: »Miláčkové moji, vraťte se alespoň vy do mé vlasti, do Orchomenu. Tam je vaše pravá otčina, po níž jsem nikdy nepřestal toužit. Ale já už se tam nikdy nepodívám. Vy jste však mladí a můžete se té cesty odvážit. Můj otec Athamás, váš dědeček, měl velké bohatství. Když umíral, jistě ho mně jako svému nejstaršímu synu odkázal. Až já tedy zemřu, vydejte se na cestu a dojeďte si do řeckého města Orchomenu a vezměte si jmění po mém otci Athamantovi.«

A my jsme, vzácný příteli, byli poslušni příkazu našeho otce Frixa a právě jsme se vydali na cestu do Řecka. Vypluli jsme bez vědomí naší matky, která ještě žije na dvoře dědově v Kolchidě. Měli jsme jen malou loď a na té jsme se pustili na moře. Dopluli jsme šťastně až sem, do blízkosti tohoto pustého ostrova. Ale v noci nás přepadla ta hrůza. Moře se rozbouřilo, všude tma a tma, ani jedinou hvězdu nebylo vidět. Vichr nám roztrhal plachty a najednou nám prudkým nárazem rozlomil vedví i samotnou loď. Klády z ní se porůznu houpaly na vlnách a my jsme na těch troskách zachránili jen holé životy. Chytli jsme se těch trámů a bledí hrůzou jsme se dívali smrti v tvář. Pak se ještě spustil nesmírný liják. Voda pod námi, voda seshora, my mysleli, že jsou to poslední okamžiky našeho života. Příval rozbouřených vln nás unášel dál a dál, až nás znenadání vyvrhl na břeh. Všude pustá tma, všude černá, zlověstná noc. My jsme se ukryli nedaleko odtud a čekali jsme, až se ty hrůzy utiší. A to se stalo skoro až ráno.

Když jsme teď vylezli z úkrytu, abychom se poohlédli, kde jsme, a dohodli se, co budeme dělat dál, uviděli jsme vás, jak spěcháte k lodi. Nu, a to další už víte! A ještě něco. Já se jmenuji Argos a mí bratři, chcete-li to vědět...“

„Ne, zatím nechceme, příteli!“ přerušil ho Ijásón, „všechno si pak povíme, na to je čas. Nyní se musíte nejdříve obléci a zahnat hlad, jistě už vás pořádně trápí.“

Argos přisvědčil: „Milí přátelé, o to jsme vás právě chtěli prosit. Dejte nám oděv a vezměte nás s sebou, neboť naše bída je nesmírná. Smilujte se nad prosebníky, kteří jsou pod ochranou samého Dia.“

Jak se zaradoval Ijásón, syn Aisonův i ostatní Argonauti! Vždyť stojí tváří v tvář synům Frixovým a s jejich pomocí jistě získají zlaté rouno!

„Přátelé!“ oslovil Ijásón Arga a jeho sourozence, „vždyť my jsme příbuzní! Váš děd Athamás a můj děd Krétheus byli bratři! A já jsem Ijásón, syn Aisonův, a vedu výpravu nejlepších hrdinů řeckých do Kolchidy, k vašemu dědovi, králi Aiétovi, aby nám vydal zlaté rouno z toho berana, na němž váš otec Frixos uprchl ze své otčiny. Jak se asi raduje sám Zeus, když se na nás teď dívá! Před jeho zrakem se neskryje nikdo z lidí, ať je zbožný, ať hříšník. Každého vidí. Vašeho otce Frixa kdysi zachránil před zlou macechou, která ho chtěla zahubit, a popřál mu šťastného života v dalekých končinách. A nyní zase vás vyrval z jícnu rozbouřených vln. Naše loď vám poskytne vše, čeho si budete přát. Buď můžete s námi plout nazpět do své nynější vlasti, anebo pak do naší otčiny, do bohatého, božského města Orchomenu, kde panoval kdysi Athamás.

Ale já myslím, že by bylo pro vás i pro nás výhodnější, vsednete-li si s námi na naši rychlou loď Argu a povedete nás po cestě mořem až k Aiétovi. A jistě nám též pomůžete, abychom získali to zlaté rouno.“

Úžas pojal syny Frixovy, když slyšeli, že Ijásonova výprava má před sebou takový nebezpečný cíl. Znají přece svého děda Aiéta! I ozval se opět Argos a varoval Ijásona:

„Milí přátelé, na naši pomoc se můžete vždy spolehnout. Ale Aiétés je stařec urputný, krutý a tvrdý. Říká o sobě, že je synem Héliovým, ale podobá se spíše Areovi, bohu krvavé války. Stále vyhledává divé boje, on i jeho nespočetný lid. I my se bojíme přijít mu opět na oči. A i kdybychom vám ve všem pomohli, těžko byste si mohli odnést zlaté rouno bez Aiétova vědomí. A po dobrém vám nic nedá. Už při pouhé zmínce o tom by nepříčetně zuřil a zle by se vám vedlo. A získat rouno bez jeho vědomí? I to je skoro nemožné! Vždyť drak, který tu zlatou kůži hlídá, je hrozný a nezmarný netvor, příšerná nestvůra, která nikdy nespí. Před jeho smrtícími klepety se nikdo neuchrání. Ten pokus byste zaplatili životem.“

Plavci pozorně vyslechli varovnou řeč Argovu. Někteří zbledli a mráz jim přeběhl po zádech. Z těch, kteří byli nejodvážnější a nebáli se, povstal jeden a ubezpečoval syna Frixova:

„Jen se tak neboj, miláčku! Máme dost silné paže a v srdcích příliš odvahy, abychom se báli setkání s Aiétem. Nevydá-li nám rouno po dobrém, sotva co proti nám zmohou národy Kolchů i s Aiétem. Ani toho draka se nelekneme!“

Mnoho a mnoho si ještě vyprávěli Argonauti s Frixovými syny, až se přiblížil večer. Povečeřeli a šli spát. Ráno odrazili od břehu, vytáhli plachty a rychle se vzdalovali od pustého ostrova. Argó letěla jako střela. Jako by cítila, že se už blíží k cíli.

Radost i strach prožívali plavci, když spatřili na obzoru skály mohutného Kavkazu. Tam, tam na obrovské skále už několik tisíc let trpí Prométheus za to, že daroval lidem oheň. Ach, příliš tvrdý trest! I toho velikého orla plavci uviděli, když k večeru přeletěl nad korábem. Ačkoli letěl v takové výši, až v mracích, bylo až dolů slyšet šumění jeho širokých perutí, a jak jimi mával, chvěly se i plachty na lodi. Najednou se snesl z mraků, zamířil ke skále, kde se v bolestech denně svíjel Prométheus, a hnal se k hrozné večeři. Játra Prométheovi přes noc narostla a večer se orel opět snášel ke krutým hodům. Den co den takto rozsápal zahnutým zobákem játra nešťastného reka, játra však znova a znova narůstala a vzduch se denně plnil bolestným, srdcervoucím nářkem. Ale nebylo ještě souzeno, aby někdo zbavil ubohého Prométhea toho krutého údělu. Pouta byla silná a orlova křídla neúnavná. Hrozné divadlo! Pryč, pryč odtud, bylo jediné přání vylekaných plavců.

Odtud již vedl Argonauty Argos. Za tmavé noci dorazili k ústí kolšské řeky Fásidy, kde byl pohodlný přístav. Tam končilo moře a za ním už nebylo nic než hory a hory, a ty se táhly až na konec světa a sahaly až do oblak.

Plavci sklonili stožár a svinuli plachty. Loď ukryli pod hustými větvemi staletých dubů. Vystoupili na pobřeží a vykonali oběť všem bohům za to, že šťastně dopluli. A zároveň prosili o další přízeň a pomoc, jíž budou ještě tolik potřebovat!

Když byla oběť vykonána, promluvil k plavcům kormidelník Ankaios:

„Šťastně jsme tedy dopluli do Kolchidy a zakotvili v posvátných vodách řeky Fásidy. Ale nyní musíme uvažovat, zda to zkusíme s králem Aiétem po dobrém či zda se rozhodneme pro nějaký jiný způsob.“

Argonauti se ukryli v hustém rákosí, neboť se už blížilo jitro. Na spánek nebylo ani pomyšlení. Myšlenky všech se upínaly k nejbližším okamžikům. Brzy se plavci setkají s králem Aiétem, vstoupí do jeho paláce, prohlédnou si Areův háj, v němž visí vzácné zlaté rouno, ale pod ním... Ach, hrůza domyslit!

Ale dokud člověk žije, má doufat a neztrácet naději. S touto myšlenkou čekali plavci na zrození nového dne...

<<< Před odplutím U krále Aiéta >>>

POZNÁMKY:

Propontské vody = dnešní Marmarské moře (níže viz podrobnou mapku té oblasti starého Řecka. – Pozn. Mis.

ostrůvek Medvědí hora = dnešní turecký poloostrov Kapı Dağı v Marmarském moři, ve starém Řecku zvaný Arktonnésos. Pozdějšími naplaveninami a nánosy okolo mostů a hrází se z dřívějšího ostrova stal nynější poloostrov. Výše viz mapku té oblasti, i s horou Dindymon (latinsky Dindymus). – Pozn. Mis.

hora Dindymon = Medvědí hora (viz pozn. č. 3) – Pozn. Mis.

Obávám se, že mohyla krále Kýzika už neexistuje, neboť památníky předkřesťanské éry (nejen) na ostrově Arktonnésu posloužily pozdějšímu byzantskému císaři Justiniánovi jako zdroj levného kamene pro obnovu katedrály svaté Sofie a dále jich podobně využívali i otomanští (osmanští) Turci. – Pozn. Mis.

Fásis – od jména této řeky pochází latinské jméno bažanta (phasianus). – Pozn. Mis.

kianská země – podle starořeckého města Kios (řecky Κίος) v Bíthýnii (viz interaktivní mapku, bod č. 6) , nyní Gemlik, Turecko. Kios, slavné a významné město již od starověku, má dosti pohnutou novodobou historii; plánovité turecké vyvražďování veškerého řeckého obyvatelstva Malé Asie během 1. světové války a následně po ní (dodnes skandálně zamlčované nebo přinejmenším nedostatečně připomínané) se nevyhnulo ani jemu. V roce 1922 muselo posledních asi 30000 Řeků odtud za dramatických okolností uprchnout do Řecka, kde pak na poloostrově Peloponnés založili Nový Kios. Pro bližší informace odkazuji na výborné stránky:

http://www.musesnet.gr/pages/kios/english.htm (anglicky nebo řecky). – Pozn. Mis.