Jitřenka

JITŘENKA

BŮH SLUNCE HÉLIOS měl dvě sestry. První se jmenovala Seléné a byla bohyní Měsíce. Druhá se nazývala Éós – Jitřenka. Byla to spanilá bohyně s krásnými vlasy a s růžovými prsty. Nejčastěji nosila světlé roucho šafránové barvy. Na čele mívala zářící korunu a odívala se v plášť posetý hvězdami. Často se vznášela i na velikých křídlech.

Jitřenka je pilná, neúnavná bohyně stejně jako její sourozenci; neznají zábavu, neznají odpočinek. Co svět světem stojí, vstává denně na úsvitě ze svého růžového lůžka v daleké zemi Aithiopů (Mouřenínů), ustrojí si okřídlené koně a otvírá stříbrnou bránu Slunci. Jede před ním a sype mu na jeho nebeskou dráhu růže. Tou růžovou barvou plane ráno celý východ.

Nejdříve rozlije Jitřenka své paprsky po nebetyčném Olympu a ohlásí bohům, že se rodí nový den. Všichni pilní lidé vítají její úsvit, který je probouzí k práci, jedinému zdroji pravého štěstí. Lidé líní neměli však Jitřenku nikdy v lásce. Neuvědomovali si, že její světlo je obraz nepomíjejícího činorodého života.

Ale ani dávní básníci neměli Jitřenku rádi, neboť je časně volala z lůžka. A nejvíce si na ni stěžovali špatní učitelé a vychovatelé. Brzy po jejím východu na ně čekala trudná povinnost vyučování, a proto jejich ranní zloba platila spanilé Jitřence.

Jitřenčiným manželem byl Títán Astráios (Hvězdný). Jejich synové se jmenovali Argestés, Zefyros, Boreás a Notos – byli to bohové větrů. Jejich dcerami byly hvězdy, zvláště krásná jitřní hvězda Heósforos (Světlonoš).

Jitřenčin manžel Astráios se vzbouřil proti Diovi a Zeus ho za trest svrhl do podsvětí. Ale Jitřenka nechtěla být sama a vyvolila si jiného manžela. Jmenoval se Óríón. Byl to krásný, obrovský lovec a přišel na svět zvláštním způsobem.

Za dávných a dávných dob chodili ještě bohové po zemi a navštěvovali lidské příbytky. Jednou procházeli řeckými krajinami Zeus, Poseidón a Hermés. Chýlilo se už k večeru, kdy se rolníci vracejí z polí. Bohové se zastavili před malou chaloupkou. Bydlil v ní stařec Hyrieus, jehož jediným majetkem bylo chudé políčko. Stařec náhodou vyhlédl z okna a uviděl přede dveřmi tři poutníky. Vlídně se na ně usmál a zavolal:

„Přátelé, jistě jste už dlouho chodili a jste po cestě unavení. A blíží se noc. Pojďte dovnitř a odpočiňte si u mne!“

Když je tak srdečně zval dál, bohové přijali jeho pozvání a vešli do chalupy. Byla to chatrč už na spadnutí. Válely se v ní chuchvalce dýmu a pálily do očí. V ohništi doutnal od včerejška jen malý plamínek.

Stařec si klekl k popelu a drobné uhlíčky rozfoukával v plamen. Když se mu podařilo oheň vzkřísit, přikládal naň drobně naštípaná smolná polínka.

U krbu to příjemně hřálo. Stařec vzal dvě misky, jednu se zelím a druhou s boby, a vložil je na oheň. Zatím přinesl svým hostům víno. Ruka se mu chvěla, když jim naléval do prostých pohárů. Nejdříve se napil Poseidón, vládce všech moří. Když svlažil hrdlo, obrátil se vlídně k starci: „Tak, a teď nalej Diovi!“

Sotva stařeček zaslechl to jméno, zachvěl se posvátnou hrůzou. Takové vzácné hosty tu má, a on jim vaří zelí a boby! Bez meškání vyšel na dvůr a zamířil do stáje. Měl jediného býka, pomocníka při orání pole, a toho zabil na počest bohům. Vyřízl nejlepší kusy masa a dal je péci na oheň.

Hned pak odkvapil do sklepa. Měl tam džbán starého vzácného vína, jež uložil za svých mladých let. Vida, jak se mu teď hodí! Než z něho bohům nalil, nabídl jim ještě polštáře, aby se jim lépe odpočívalo.

Hostina začala. Stařec postavil na stůl hotové jídlo a připravil hliněné měsidlo. Smísil víno s vodou a naléval je do dřevěných pohárů. Hostům chutnalo. Dojala je starcova úslužnost a laskavost. I obrátil se Zeus k pozornému hostiteli a řekl:

„Stařečku, vyslov přání, co bys chtěl od nás mít. Všechno ti splníme, když jsi nás tak přívětivě přijal a pohostil.“

Stařec se usmál a pravil:

„Miloval jsem jen jedinou dívku v životě a s tou jsem se oženil. Byla to hodná, dobrá žena, ale už není. Opatruju v urně už jen její popel. Ta mi teď nejvíc chybí. Neoženil jsem se znovu, neboť jsem jí slíbil věrnost. Co bych si tedy přál? Nechci se podruhé ženit, ale vřele toužím po dětech. Chtěl bych mít aspoň jediného syna.“

Bohové přikývli na znamení souhlasu. Potom vyzvali starce, aby tu ztaženou býčí kůži vynesl na dvůr. Bohové do ní vložili budoucí život, nahrnuli na ni hlínu a zahrabali v zemi. Po devíti měsících se z té kůže narodil chlapeček. Stařec ho uvítal s radostí na svět a dal mu jméno Óríón.

Chlapec rostl a rostl, až se z něho stal krásný muž, ale mohutné postavy jako obr. Jako hračku přenášel i celé skály z místa na místo.

Vášnivě si oblíbil lov. Stále chodil s vytaseným mečem nebo s kyjem pozdviženým k ráně.

Jednou v létě za ranního úsvitu se s tímto Óríónem setkala Jitřenka a velmi si ho oblíbila. Brzy nato se stal Óríón jejím manželem. Ale jako ranní červánky netrvají dlouho, tak byly i Jitřenčiny lásky nešťastné a krátké. Přišla velmi brzy i o svého druhého manžela Óríóna. Stalo se to takto:

Óríón provázel na lovech bohyni lesů Artemidu. Byl jí oddaným druhem a ochráncem. Artemis si ho oblíbila pro jeho odvahu. Vždyť Óríón, obr obrovitý, dovedl přecházet i hlubokým mořem, jen hlava mu vyčnívala nad hladinu.

Jednou šel navštívit bohatého krále na ostrově Chiu. Byl to syn Ariadny a Dionýsa, boha vína, a jmenoval se Oinopión (piják vína), jistě na počest otcovu. I k tomuto králi přišel Óríón pěšky mořem. Král ho skvěle pohostil. Óríón však vypil přespříliš vína a potom zneuctil královskou rodinu. Král ho dal proto oslepit a za trest hodit do moře.

V té studené lázni Óríón vystřízlivěl a uvědomil si, kde je. Pozorně naslouchal, až zaslechl dunivé rány z dílny božského kováře Héfaista. Šel po zvuku a přišel do Héfaistovy dílny. Tam uchopil Héfaistova pomocníka Kédalióna, posadil si ho na ramena a poručil mu, aby ho vedl na východ. Sotva tam přišli, světlo jeho očí se znovu rozsvítilo od slunečních paprsků.

Jakmile se osleplý Óríón takto uzdravil, vrátil se na Chios, aby krále Oinopióna potrestal. Krále však nikde nenalezl. Jeho služebníci ho ukryli ve sklepě. Óríón tedy odešel s nepořízenou na Krétu a přidružil se opět k Artemidě.

Jednou vychloubačně prohlásil, že není na světě zvířete, které by nezdolal, a že kdyby chtěl, mohl by Artemidě vyhubit všechnu zvěř, takže by neměla co lovit. Taková rouhavá slova popudila bohy i samotnou Artemidu. Artemis potrestala náležitě jeho domýšlivost. Poslala na něho obrovského štíra a ten Óríóna uštknul. Jeho jedem ten nerozvážný lovec zahynul.

Avšak Apollónova matka Létó nezapomněla osvědčit Óríónovi svou vděčnost. Když bloudila po světě, zrodila Gáia Štíra a poslala ho na Létu, aby ji zranil. Óríón však Létu zachránil a za odměnu se dostal mezi zářící hvězdy. Tam se stal významným souhvězdím. Jitřenka podruhé ovdověla. Žehrajíc na osud uchvátila na zemi několik krásných mužů a na čas si je odnesla k sobě. Ale když pomýšlela na nové manželství, vyvolila si sličného Títhóna. Byl to nevšedně krásný muž a vládl národu Aithiopů, které měli bohové v lásce a chodívali k nim na hostiny.

Po svatbě se s ním odebrala do svého obydlí na břeh Ókeanu. Tak se jí líbil, že už nechtěla poznat jiného manžela. Proto si vyprosila na Diovi pro Títhóna nesmrtelnost. Žili v šťastném manželství a měli už dva syny, když si Jitřenka jednoho dne povšimla, že má Títhónos na skráních šedivé vlasy.

Tu teprve si uvědomila, jak pochybila. Vyžádala si pro Títhóna nesmrtelnost, ale zapomněla mu vyprosit i věčné mládí. A tak jí Títhónos stárl před očima a šedin mu přibývalo. Nadarmo ho Jitřenka strojila do krásných šatů a předkládala mu ambrosii a nektar. Títhónos zestárl tak, že se věčně mladé Jitřence nelíbil. Proto ho uzavřela do komory, aby se naň nemusela dívat. Tam Títhónos dále vadl a chřadl, až pozbyl všech sil a zůstal mu jen slabounký hlásek cikády. Tak se proměnil krásný muž Títhónos v nesmrtelného cvrčka.

Radostí a pýchou plnil matčino srdce jejich druhorozený syn Memnón. Byl nejkrásnější ze všech mužů, jací kdy na světě žili. Stal se králem v Aithiopii. Když vypukla trójská válka, zhotovil Héfaistos Memnonovi zlatou zbroj a tento hrdinný kníže spěchal na pomoc Trójanům, neboť byl blízkým příbuzným trójského krále Priama. Vedl s sebou veliké množství ozbrojeného lidu, takže ho obyvatelé nešťastného města radostně uvítali.

Hned druhého dne po svém příchodu se pustil do boje. Zaútočil ze všech sil na Nestora a byl by ho jistě usmrtil. Přiskočil však Nestorův syn a chtěl zachránit otce svým tělem. Tím dal krásný příklad synovské lásky, ale sám nešťastník padl. Když to zpozoroval Achilleus, spěchal pomstít smrt svého přítele.

Oba hrdinové se pustili do urputného boje, který dlouho zuřil. Až pak Zeus vybídl dvě hrůzostrašné Kéry (Smrti), ty příšerné bohyně věčně zkrvavené a s hroznýma očima, aby přistoupily k oběma soupeřům. První z nich, černá, se postavila k Memnonovi, druhá, světlá, k jeho odpůrci. Nato Achilleus Memnona probodl. Memnón se skácel a z údů mu vyprchal sladký, líbezný život.

Zalkala matka žalostným pláčem, neboť na vlastní oči viděla, jak její syn umírá pod hrotem Achilleova oštěpu. I pobledl rudý nach, kterým se zbarvuje jitro, a bohyně se na znamení smutku zahalila v mraky, až tma pokryla zemi. Přivolala větry a dala odnést mrtvolu svého milovaného syna do Aithiopie. Neměla však dost sil, aby se mohla dívat na jeho pohřební hranici. Rozpustila si vlasy a v slzách se odebrala k Diovi. Stanula před ním a propukla v bolestný pláč:

„Otče Die, přicházím k tobě já, nejnižší z nebeských bohyň. Nemrzí mě, že mi lidé na celém světě nestavějí chrámy. Nejdu žádat o ně ani o obětní dary. Jsem jen slabá žena, ale považ, jakou službu konám pro tebe i pro lidi! Hlídám rozhraní noci a nového dne a každý den oznamuji celému světu úsvit. Můj drahý syn Memnón je mrtev! Šel na pomoc Trójanům a padl v rozkvětu mládí, jistě podle vůle bohů. Popřej mu nějakou poctu a zmírni můj bol!“

Zeus přikývl. Vzápětí vysoká hranice s Memnonem klesla, oheň vyšlehl do výše a den se zatemnil černými mraky dýmu. Černý popel se vznášel do vzduchu, houstl a srážel se v jediné tělo. Šlehající plamen mu dodával podobu ptáka, žár plamene ho oživoval a vytvořil mu křídla. Křídla najednou zašuměla a do vzduchu se vznesl černý jestřáb. A vzápětí nato zašuměla i křídla nesčetného hejna jeho bratrů. Ti všichni se zrodili z Memnonova popela.

Třikrát oblétli dohořívající hranici, třikrát zazněl ve vzduchu jejich skřek. Při čtvrtém zaskřehotání se jejich mračno rozdělilo ve dvě hejna.

Jestřábi se postavili proti sobě jako dva nepřátelské tábory a svedli lítý boj. Útočili na sebe křivými drápy i zobáky, vráželi do sebe hrudí i křídly. Zranění padali do prachu, který zbýval z mrtvoly Memnonovy.

A ti ptáci nesou na památku jméno svého původce: nazývají se memnonští ptáci. Od té doby vždy přesně ve výroční den Memnonova pohřbu obnovují krutý boj a s pohřebním křikem jdou na smrt.

Hrdinný Memnón zahynul předčasně v mladistvém věku. Úcta k němu se vbrzku rozšířila po všech krajích dalekého východu. Nejvíce byl uctíván v Egyptě a v Aithiopii, kde mu stavěli krásné pomníky. Proslulé byly dvě obrovské sochy v egyptských Thébách. Po ránu z nich změnou teploty a vánkem v štěrbinách vznikal jakýsi zvuk, o němž se bájilo, že je to ztlumený hlas Memnonův. To utěšoval svou matku, když pro něho plakala.

Po čase ony tesknící zvuky umlkly, ale Jitřenka pláče dál. Její slzy se zachycují na větvičkách stromů a na stéblech trávy a podobají se kapičkám rosy. Když rosa padá, to Jitřenka pláče.

<<< Kouzelná lyra O nejlaskavější bohyni >>>