Filémón a Baucis

FILÉMÓN A BAUCIS

KDYŽ JEŠTĚ CHODILI bohové v podobě lidí po zemi, aby se přesvědčili, jací jsou lidé, zavítal jednou Zeus a jeho průvodce Hermés do Frygie. Bylo už k večeru, a proto hledali nějaký nocleh. Obešli bezpočet domů, u všech zaklepali, ale všude před nimi zavřeli dveře.

Ach, zlí lidé bydlili tehdy v té krajině, lakomí a neúslužní. Nebešťané už mysleli, že budou muset přenocovat pod širým nebem, když najednou spatřili na svahu pahorku malou chaloupku. Byla nízká a vetchá, pokrytá slámou a rákosím.

„Půjdeme se podívat ještě tam?“ zeptal se Zeus Herma. „Zajít tam můžeme,“ odpovídá Hermés, „ale už z dálky je vidět, že tam bydlí nouze s bídou. Ti chudáci asi nemají sami co do úst a kam hlavu složit.“

Ale přece jen vstoupili. Dveře byly nízké, pocestní se museli sehnout, aby se neuhodili do hlavy. V chaloupce bylo šero a z něho se ozval přívětivý hlas: „Buďte nám vítáni, milí hosté!“

Bohové byli překvapeni a šli dál. V chaloupce byli dva staří manželé, oba již šediví a shrbení, ale z očí jim hleděla samá dobrota a laskavost.

Stařeček se jmenoval Filémón a stařenka Baucis.

Když stařec hosty uvítal, hned jim podával sedátko, aby si odpočinuli. Ale dříve než se posadili, přicupitala drobnými krůčky přívětivá stařenka a prostřela na sedátko plátěnou pokrývku.

Bohové usedli a rozhlíželi se po chudičké místnosti. Blahobyt tu nebyl, ale vlídná tvář vše vyvážila. A proto se hosté bez obav zeptali starce Filémóna, mohou-li u nich přespat, že jsou již unavení a hladoví.

„I jakpak byste nemohli,“ odpovídá ochotně stařec, „když se spokojíte s tím, co máme – a co máme, rádi dáme. Žijeme skromně, ale bídu nemáme, a tak jsme spokojeni.“

„A řekni nám, stařečku, jak dlouho už zůstáváš v této chaloupce?“ tázal se mladší z poutníků.

„Už půl století tu žijeme, viď, Baucido. Tady jsme měli svatbu a od té doby jsme nebyli jinde než tady. Máme políčko a zahrádku a jsme spokojeni. Tady jsme se dočkali šedin a tady i jednou zemřeme, vždyť se stále za to modlíme k bohům, aby nás tu nechali spolu šťastně dožít.“

Starci zjihl hlas a setřel slzu. Vzpomínka na prožité strasti i radosti byla příliš živá. Proto honem zavedl řeč jinam, aby neroztesknil hosty: „Toť víte, služebnictvo nemáme, ale my si sloužíme sami, to je nejlepší, a i vám rádi posloužíme,“ smál se stařec a ohlédl se, co dělá jeho žena.

Baucis byla tu chvíli zaměstnána přípravou večeře hostům. Už před chvílí rozhrábla popel v krbu a křísila oheň stále udržovaný, aby nevyhasl. A teď přikládá na oharky suchou kůru a listí, a co jí stařecký dech stačí, fouká do ohniště, aby se rozhořelo v plamen. Potom donesla z půdy dračky[1] a suché klestí, láme dříví nadrobno a přidává pod malý kotlík.

Filémón vyšel zatím ven a přinesl ze zahrádky zelí. Oloupal z něho listy a potom sňal z očazeného trámu kus uzeného vepřového hřbetu. Jak dlouho už tu pochoutku schovávali pro sváteční dni! A teď se jim hodí. Stařec odřízl kousek masa a hodil jej do vařící vody.

Když to udělal, věnoval se opět i s Baucidou hostům. Vyprávěli si o místních lidech a krajině a znovu vzpomínali. Přitom stařenka natřásla žíněnku, vycpanou měkkým sítím[2], a položila ji na lehátko. Přes ni dala starý, vetchý přehoz, jejž byli zvyklí prostírat jen ve svátek. A hned připravila stůl. Vypodložila střípkem jednu kratší nohu, aby se nekymácel, a otřela jej čerstvou zelenou mátou.

Stůl byl prostřen a připraven k večeři. Bohové zasedli. Stařenka přinášela v čistých hliněných nádobách všechno, co k pohostinství poskytovala jejich skromná chaloupka: zavařené ovoce, salát, ředkvičku, hromádku sýra a vejce vařená naměkko. Potom postavili na stůl hliněné měsidlo a dřevěné číše.

Za chvilku se dovařilo maso a už je Baucis předkládá hostům a vybízí je, aby s chutí pojedli. Po něm přinesla zákusky: ořechy, fíky, datle, slívy a v košíčku vonná jablka. A nakonec ještě lahodné hrozny a plástev medu. Vše bylo prosté, ale vlídně a upřímně podané, ze všeho zírala ochota a štědrost a milé usměvavé tváře obou stařečků korunovaly tu radostnou sváteční hostinu.

Filémón naléval víno, už tolikrát nabíral z měsidla a doléval číše, ale co to? Vína neubývá, je ho pořád plný džbán a je stále lahodné, nemohl tedy nikdo přilít nepozorovaně do džbánu vody. Stařec ještě chvíli žasne, očima vyzve Baucidu, aby se podívala na ten zázrak, rty obou se chvějí, cosi šeptají, ne, to nejsou smrtelní lidé, co k nim zavítali, a již oba staří manželé sepjali ruce k modlitbě. Vroucně prosí, prosí za odpuštění, že mohli připravit jen tohle prosté, chudičké pohoštění.

A sotva pronesli tu prosbu a vzpamatovali se, oba odkvapili na dvůr. Chovali si husičku, jedinou jen, a tu se rozhodli připravit k pochoutce božských hostů. Ale husa byla rychlejší než oba stařečkové: mávala křídly, létala sem tam a oni už sotva popadali dechu, jak se upachtili. Ale husa jim stále unikala a nakonec vběhla do světnice a hlasitě kejhajíc hledala ochranu u samých bohů. Zeus se mile usmál na oba hostitele a pokynul jim, aby husu nezabíjeli.

„Vy jste už poznali, dobří lidé, kdo jsme. Ano, jsme bohové a sestoupili jsme na zem, abychom se přesvědčili, jací jsou lidé. Ale nikde jsme nenašli dobrotu a pohostinství, jen u vás. Vaše bezbožné sousedy postihne trest. Jen vy uniknete chystané zkáze a nic se vám nestane. Rozlučte se nyní se svou chaloupkou a pojďte s námi!“

Oba starci poslechli. Opírali se o hůl a s námahou stoupali po táhlém svahu k horské výšině. Když došli nahoru, zastavili se a ohlédli se zpět. Jak se ulekli! Celé údolí bylo zatopeno vodou a jen jejich chatrč stála pod nimi na svahu neporušená.

Dali se do pláče a vzpomínali na své známé a sousedy, kteří utonuli v tom náhlém jezeře. Ukazovali si, kde který dům stál, kde byly zahrady, pole a louky.

A co se tak dívali, najednou vykřikli úžasem: jejich stará chaloupka, malá i pro ně dva, se před jejich očima mění v nádherný chrám, už mizí i došková střecha a pyšně září zlatem. Nízké dveře se proměnily v krásnou, tepanou bránu a podlahu pokryl mramor.

Když se dost vynadívali na tu náhlou změnu, přistoupil k nim Zeus a tázal se jich: „Vy dva spravedliví a zbožní lidé, řekněte nám, jaké máte přání. Ať požádáte o cokoliv, všeho se vám dostane.“

Starouškové se na sebe podívali a radili se, co by si měli přát. Neradili se dlouho. Filémón klesl na zem před mocnými nebešťany a sděloval jim, o čem se s manželkou uradili:

„Vroucně prosíme, abychom byli božími sluhy a strážci vašeho nového chrámu. A jako jsme spolu prožívali ve svornosti a lásce dlouhé roky, tak bychom chtěli spolu najednou zemřít. Dopřejte nám, prosíme, abych já nemusel spatřit hrob své ženy a ona aby nemusela pohřbívat mne. Ať se nám dostane stejné hodinky smrti. To je naše jediné přání.“

„Vaše přání se vyplní!“ řekli bohové a vznesli se do oblak.

Ještě dlouho žili staří manželé Filémón a Baucis a pečovali o chrám. A když už sešli stářím a naplnily se dni jejich osudu, rozpomněli se bohové, co těm dvěma dobrým lidem slíbili.

Jednou stáli oba na stupních chrámových a dívali se do krajiny. Slunce zapadalo a poslední paprsky se odrážely od zlaté střechy jejich chrámu. A oni jako obvykle si vyprávěli o tom, co viděli a prožili za ta dlouhá léta. Vtom Filémón spatří, jak se Baucis odívá listím, a Baucis vidí, jak listím obrůstá Filémón. Oba se měnili v stromy. Již měli i koruny, ale tvář a ústa byla ještě nezměněna. A tak, dokud bylo možno, ještě spolu mluvili a nakonec pronesli současně jeden k druhému: „Buď sbohem, choti!“ Jakmile vyslovili tento poslední pozdrav, ústa obou současně zmlkla a přešla v kůru stromu.

Stařec se proměnil v dub a stařenka v lípu. Oba stromy stojí vedle sebe v malé zahrádce chráněné plotem. Chrám již dávno zmizel, ale ty stromy přečkaly dlouhá staletí a stojí tam dosud. Přicházejí k nim poutníci a zavěšují na ně věnce.

A močálovité jezero pod pahorkem je dosud němým svědkem trestu, který postihl obyvatele někdejší požehnané krajiny s výstavnými vesnicemi a úrodnými poli. Vodní ptáci plují mezi rákosím a sítím po mělké vodě a listí v korunách stromů si dosud šeptá o těch dvou dobrých lidech, jimž se milostí bohů dostalo stejné hodinky smrti i dobrodiní, aby byli nadále spolu. Vždyť se druh druha dotýká svými větvemi, jako by jeden druhého hladil. Jejich něžná láska žije dál.

<<< Spravedlivý vladař Amor a Psýché >>>

VYSVĚTLIVKY:

[1] dračky = borové louče, polínka. – Vysvětlivka Misantropova.

[2] sítí = sítina, druh hojných vlhkomilných rostlin. Jen u nás roste na 18 druhů sítin (celosvětově je to 230 druhů); na obrázku níže viz sítinu rozkladitou, z jejichž lodyh se zhotovovaly různé pletené výrobky a sloužily též jako vycpávkový materiál do žíněnek a podobně. – Vysv. Mis.