U krále Aiéta

(U krále Aiéta)

Jakmile bohyně Athéna a Héra spatřily, že stateční plavci již připluli do Kolchidy a zakotvili v ústí řeky Fásidy, radily se spolu, aby o tom Zeus nevěděl, jak by pomohly Argonautům, především Ijásonovi.

Král Peliás urazil kdysi Héru tím, že ostatním bohům obětoval, jí však ne. Za to musí pykat. Ale kdyby se Ijásón nevrátil, Peliás by se smál, že se nemusí bát bohů ani lidí, když se mu zdařil úskok s Ijásonem. To vše vyprávěla potichu Héra Athéně a nezapomněla ani na to, jak ji kdysi Ijásón přenesl v náručí přes velkou vodu. Inu, má teď její přízeň, a i kdyby měl do podsvětí vstoupit, může vždy počítat s Héřinou pomocí.

Dlouho se obě bohyně radily, jak to udělat, aby se plavcům nic nestalo a aby se vraceli domů šťastně se zlatým rounem. Nakonec se rozhodly, že půjdou na návštěvu k bohyni lásky, zlaté Afrodítě. Král Aiétés má krásnou dceru Médeiu, a ta se vyzná ve všemožných kouzlech. Kdyby se ta kouzelnice zamilovala do někoho z Argonautů nebo přímo do Ijásona, pak mají vyhráno. A v tom jim musí pomoci Afrodíté.

Bohyně se k ní ihned odebraly. Zastihly ji v paláci o samotě. Její manžel Héfaistos nebyl doma. Odešel hned ráno na svůj ostrov, kde má kovářskou dílnu a stále je v pilné práci. Zhotovuje umělecké předměty všeho druhu, ponejvíce zázračné zbraně a bohyním krásné ozdobné šperky.

Afrodíté seděla ve své ložnici naproti dveřím na zlatém okrouhlém křesle a husté prameny vlasů jí zakrývaly ramena. Právě se česala zlatým hřebenem, když spatřila hosty. Ustala v práci, vrkoče nechala nezapletené a šla uvítat Héru a Athénu. Podivila se, proč asi přicházejí, neboť málokdy k ní dříve zavítaly.

„Nebuď příliš překvapena, milá Afrodíto,“ ozvala se Héra, „nerady tě rušíme, ale strach nás dohání! Přicházíme k tobě s prosbou, abys nám pomohla zachránit Argonauty a jejich vůdce Ijásona. Jsou už v Kolchidě a chtějí si odnést zlaté rouno od krále Aiéta. Ale sama víš, jaký Aiétés je! Musíš nám tedy pomoci, vřele tě o to prosíme.“

Afrodíté se trochu ostýchala, když slyšela tak úpěnlivou prosbu. Usmála se na obě bohyně a pak se obrátila na Héru:

„Vznešená a mocná vládkyně bohů, budu-li moci, ráda ti pomohu. Ale mám slabé ruce a nemám takovou moc jako ty!“

„Zlatá Afrodíto,“ řekla Héra, „zde netřeba silných rukou. Vybídni svého syna Eróta, aby roznítil v srdci Médejině lásku k Ijásonovi. Ona mu pak z lásky poskytne pomoc a Ijásón se zmocní zlatého rouna.“

Náhle si začala Afrodíté trpce stěžovat a stýskat na svého syna Eróta: „Má drahá Héro a Athéno, snad by Erós spíše poslechl vás než mne. Je to neposlušný chlapec a na mne zhola nic nedá. Kolikrát já jsem mu už chtěla rozlámat ten jeho luk a šípy! Vždyť on vyhrožuje i mně! Snad by bylo lépe, kdybyste ho samy požádaly o tu službu.“

Bohyně se na sebe podívaly a usmívaly se. A když si Afrodíté znova a znova stěžovala na Eróta, Héra jí něžně stiskla ruku a chlácholila ji: „Ale jen mu řekni sama, on tě spíš poslechne. A už se naň nezlob a nehádej se s ním. Ten chlapec později jistě zmoudří!“

Konečně Afrodíté svolila a sestoupila s Hérou a Athénou do olympského údolí, zda by tam někde uviděla svého syna Eróta. Došly až k Diově vinici, krásně se zelenající, a tam ho našly. Hrál si s mladičkým Ganymédem, Diovým číšníkem. Tohoto chlapce, nejkrásnějšího, jaký kdy na světě žil, unesl jednou Diův orel na Olymp. Anebo se možná sám Zeus proměnil v orla, kdož ví? Od té doby je Ganymédés stále mezi bohy a je obdařen věčným mládím.

S tímto Ganymédem si tedy Erós hrál. Oba hoši házeli zlatými kostkami a snažili se jeden druhého obehrát. Erós držel plnou hrst vyhraných kostek. Ganymédovi zbývaly již jen dvě. Seděl na bobku a házel oběma posledními. Ale i ty prohrál. Erós jásal nad svým vítězstvím, což Ganyméda naplňovalo zlobou. I vstal a odcházel s prázdnýma rukama, a jak byl zaražen, nevšiml si ani bohyň, které se k nim blížily.

Afrodíté popošla k synkovi, vzala ho za bradu a zeptala se ho: „Copak, že se tak šelmovsky usmíváš, ty můj rozpusto? Tos jistě zas podvedl a obehrál nezkušeného Ganyméda! Ale teď mi, synáčku, musíš vyplnit jedno přání, ano? Dám ti pak překrásný, rychle se točící míč, jaký ještě žádný chlapec neměl. S tím míčem si hrával sám Zeus, když byl ještě malý a žil se svou chůvou v jeskyni. A ještě jiné hračky ti dám. Třeba krásný zlatý kotouč od samého Héfaista. Má dvojité obruče a jsou tak mistrně udělané, že není znát ani jeden nýt. Vyhodíš-li ho do výše, bude zářit jako hvězda. Ale teď už nemeškej a jdi. Zaleť k Aiétově dceři Médeji a poraň jí srdce šípem. A hezky hluboko, aby si vroucně oblíbila hrdinu Ijásona. Chceš-li ty hračky mít, neotálej a splň mi toto přání!“

Erós poslouchal s radostí a s šibalským úsměvem slova své matky. Najednou odhodil všechny hračky a zlaté kostky, o něž obehrál Ganyméda, oběma rukama tahal bohyni za roucho, škubal jí a žebronil na ní, aby mu ten míč dala hned. Afrodíté ho chlácholivě přitáhla k sobě, tulila se k němu, líbala ho a s úsměvem mu pravila: „Přísahám ti, že dostaneš všechno, co jsem ti slíbila, když zasáhneš Médejino srdce šípem.“

Erós sebral opět kostky a hodil je matce do klína, ale napřed si je dobře spočítal. Pak popadl toulec s šípy, který měl opřený o strom, připjal si jej za zlatý pás, z trávy zdvihl pověstný luk a pospíchal bohatou Diovou vinicí k nebeskému paláci. Prošel spěšně jeho branou a již se na křídlech snášel s nebetyčného Olympu na zem...

Zatím Argonauti, ukryti v hustém rákosí, neměli ani tušení, na čem se usnesly Héra s Athénou a jaké úklady nastrojily Aiétově dceři Médeji. Ijásón, na jehož bedrech ležela největší odpovědnost za zdar výpravy, shromáždil všechny druhy na palubě Argy k poradě, co dál dělat. Když byli pohromadě, promluvil k nim:

„Přátelé, chci vám nyní předložit svůj návrh. A na vás je, abyste ho buď schválili, nebo pozměnili nebo nahradili nějakým lepším. Já myslím, že by nejlepší řešení bylo toto: vy byste ve zbrani vyčkali zde na lodi a já bych se ještě s dvěma druhy a Frixovými syny vydal do Aiétova paláce. Chci se napřed pokusit, zda by Aiétés vydal zlaté rouno po dobrém. Dobré slovo i železná vrata otvírá. A teprve když by nechtěl a užil dokonce násilí, poradíme se, co dál. Myslím si, že nemůže být tak zlý, když kdysi tak vlídně přijal Frixa a zachránil ho před zlou macechou a otcem Athamantem, který chtěl Frixa obětovat. Nežli bychom sáhli k násilí, zkusíme to napřed s prosbou. To je tedy můj návrh.“

Všem Argonautům se líbil, a když Ijásón domluvil, nadšeným potleskem ho schválili.

Bez meškání se tedy Ijásón s vybranými druhy a Frixovými syny vydal na cestu. Šli údolím, kde byly spousty stromů, hlavně vrby a olše. A na vršcích těchto stromů se houpaly lidské mrtvoly, pevně přivázané provazy.

Plavci se tomu divili, ale Argos jim tento podivný zjev ihned vysvětloval:

„V Kolchidě se pokládá za hřích mrtvé muže spalovat nebo je pohřbívat do země a stavět jim mohyly; když zde některý muž zemře, zabalí ho do surové volské kůže a pověsí ho na strom opodál města. Jen ženy a děti se smějí pohřbívat do země. A tak vzduch i země se dělí o mrtvé rovným dílem.“

Když se Ijásón se svými průvodci blížil k městu, zahalila je Héra hustým závojem mlhy, aby je nikdo z Kolchů neviděl. Tento mrak rozptýlila, až když stanuli v nádvoří Aiétova paláce. Tam si dlouho s úžasem prohlíželi hradby, mohutné brány a sloupy, jež obklopovaly celé nádvoří.

Když se dosyta vynadívali, přešli tiše domovní práh. V jeho blízkosti rostly révové keře a vysoko se pnuly svými haluzemi, věnčenými zeleným listím a obsypanými květy. Pod révami byly vyhloubeny čtyři studně. V jedné proudilo mléko, v druhé víno, v třetí čistý, vonný olej a v čtvrté studni byla voda, která byla v létě ledová a v zimě horká. Voda stříkala vysoko vzhůru a ve výši se tříštila v tisíce paprsků, které zářily všemi barvami. Ještě tam bylo mnoho jiných věcí, které stály za podívanou. Vždyť je zhotovil sám Héfaistos. Tento umělec vytvořil Aiétovi též býky, kteří měli kovové nohy i tlamy a z těch stále šlehaly plameny. Pro tyto býky ukoval pluh z jednoho kusu pevné ocele.

Z nádvoří vedly dveře do jednotlivých síní vysokých budov, jež obklopovaly celé nádvoří. V jedné z těch budov, jež vynikala krásou nad ostatní, bydlil král Aiétés se svou manželkou, v jiné jejich syn Apsyrtos, v jiné bydlily služebné ženy a dvě dcery Aiétovy, starší Chalkiopé a mladší Médeia.

Médeia byla kněžkou Hekatina chrámu a málokdy se zdržovala doma. Po celé dni ošetřovala a střežila svěřený chrám, neboť chovala k bohyni velikou úctu. Vždyť Hekaté byla bohyní měsíce, chránila cesty, brány a rozcestí, vládla nad nočními a hrůzostrašnými bytostmi, ale především měla moc nad kouzly a čarodějným uměním, jež Médeia pěstovala.

V tom chrámě strávila tedy Médeia většinu času, a jen zásahem Héřiným se stalo, že meškala doma, když Ijásón vstoupil do paláce. Zastihli ji, jak právě vycházela z komnaty.

Jakmile Médeia spatřila cizince a syny své sestry, ulekla se a vykřikla. Její výkřik zaslechla její sestra i služebné ženy. Hodily na zem přízi i vřetena a hromadně vyběhly ven, aby se podívaly, co se stalo. Jak Chalkiopé uviděla své syny, zazářily jí oči radostí a již je svírala v náručí a radostně je vítala. Vzápětí však propukla v pláč a pronášela vyčítavě:

„Synáčkové moji, co jsem se pro vás naplakala! Jak jste mě mohli tak najednou bezstarostně opustit a vydat se na tu dalekou cestu? Já vím, vy jste chtěli splnit poslední přání umírajícího otce, ale co já jsem se pro to nasoužila! Jak jste mě tu mohli nechat, opuštěnou a zkormoucenou, a plahočit se za dědictvím do takové dálky?“

Vtom vyšel ze dveří Aiétés se svou manželkou, přišlo i služebnictvo a brzy se celý dvůr naplnil šumem a hlukem. Chystali se vykonat oběť bohům.

V té chvíli se snesl vzduchem bůžek lásky Erós a zamířil do paláce. Ač zářil jako hvězda, nikdo ho nezpozoroval. Hned za sloupem v předsíni napjal luk a vytáhl z toulce šíp, jímž způsobuje radost i žalost v srdcích lidí i bohů. Rychle přeběhl práh a bystře se rozhlížel, aby nepropásl Médeiu, svou oběť. Pak se přikrčil zcela blízko Ijásona, obratně přiložil zářez šípu doprostřed tětivy a číhal. Jakmile Médeiu spatřil, napjal tětivu a vypustil ostrý šíp. Zajásal, že ji tak obratně zasáhl do srdce, a hned se jako zlodějíček vykradl nepozorovaně z komnaty, pelášil dvorem a vznesl se do výše, aby už už byl na Olympu a dostal slíbený míč a zlatý kotouč. Hrot šípu se zaryl hluboko a hned roznítil v srdci Médejině palčivý žár, jenž se rychle šířil a měnil se v žhnoucí plamen.

V tom okamžiku se již Médeia nedívala ani na sestřiny syny, ani na rodiče. Její zrak spočinul na Ijásonovi, a již z něho oči neodtrhla. Vrhala naň zářící pohledy a v hrudi se jí rozlévala podivná, sladká mdloba, jaké dosud nepoznala. Tváře jí růžověly i bledly, těkala nejistě očima kolem, zda někdo nepozoruje její vzrušení, a myslila jen a jen na toho krásného cizince. Pak odešla do hodovní síně, kam, jak tušila, za chvíli vejdou i hosté a Frixovi synové.

Král se zatím hostů nevyptával, kdo jsou, odkud a co chtějí. Zavedl je do síně, kde již bylo prostřeno, a obrátil se zhurta na vnuky:

„Jak to, že se vracíte zpátky? Přihodilo se vám snad něco zlého? To je to, že jste nedbali mých slov! Já jsem vás varoval před tou nesmírnou dálkou a kladl jsem vám na srdce, abyste si to rozmyslili s tou cestou do Řecka. Já ji dobře znám, vždyť jsem celou projel na voze svého otce Hélia, když jsem odvážel svou sestru Kirku na západ. Dlouho to trvalo, než jsme přijeli na ostrov, kde dosud Kirké bydlí. Je to tuze daleko od naší země. Ale nač o tom znova mluvit? Teď nám po pravdě povězte, co zmařilo vaši cestu a kdo jsou ti mužové, co přišli zároveň s vámi!“

První se vzchopil Argos, nejstarší z bratrů, neboť se obával o osud Argonautů a o jejich výpravu. Povstal a vlídnými slovy odpovídal králi:

„Milý Aiéte, větry nám rozbily naši loď nedlouho potom, co jsme vypluli. My jsme se zachránili na lodním trámu, jehož jsme se chytli. Pak nás vlny vyvrhly na pustý ostrov, z něhož však již odlétli ti nebezpeční ptáci s kovovými pery. Nespatřili jsme ani jednoho. Zahnali je tito mužové, kteří jsou nyní tvými hosty. Ti přistáli u toho ostrova den předtím, a jistě to byla vůle bohů. Vždyť bez nich bychom byli zahynuli. Ti nám hned dali jídlo a oděv a pečlivě se o nás starali, jakmile jsme jim řekli, že jsme synové Frixovi, a jak jsme vyslovili tvé slavné jméno. Vždyť jejich cílem bylo doplout právě sem, do tvého města.

A ptáš-li se, proč přijeli, ani to ti nechci tajit. Tamhle toho muže, jak sedí v čele stolu – jmenuje se Ijásón – poslal na tuto dalekou a nebezpečnou cestu jakýsi král, jeho strýc. Přitom mu pohrozil, že neujde zhoubnému hněvu ani hanbě a pomstě za uprchlého Frixa, nepřinese-li do Řecka tvé zlaté rouno. Ijásón musel tedy poslechnout. Shromáždil výkvět hrdinů z celého Řecka a připlul s nimi na zázračné lodi, kterou všichni nazývají Argó. O stavbu tohoto velikého korábu pečovala sama bohyně Athéna. Této lodi nemohou uškodit ani větry, letí po vlnách jako střela a bohyně ji stále provází svou přízní.

Na této lodi tedy připlul po mnoha útrapách Ijásón se svou družinou do našeho přístavu a chce tě požádat, abys mu daroval tu zlatou kůži. Stane se však podle tvé vůle a jak se tobě zlíbí, nepřišel proto, aby ti rouno odňal násilím. A také má v úmyslu důstojně a náležitě se ti odměnit za tvůj přátelský dar. Mimoto je z otcovy strany naším příbuzným. Jeho děd Krétheus a náš dědeček Athamás byli bratři. Ijásonovi průvodci se jmenují Augeiás a Telamón. Také skoro všichni ostatní účastníci výpravy jsou božského původu. Nebudou ti tedy k hanbě takoví hosté!“

Jakmile Argos domluvil, spustil Aiétés strašlivý křik. Oči mu plály hněvem, soptil a spílal svým vnukům, neboť se domníval, že oni mají vinu na tom, že připluli Argonauti.

„Ihned mi táhněte z očí!“ rozkřikl se na Arga a jeho bratry, „kliďte se mi s takovými bajkami! Vy, vy jste nastrojili ten zločin!“ řval na ně Aiétés dál, „ihned prchněte ze země, než bude pozdě! Vy jste se nesešli jen kvůli rounu! Vy jste s těmi loupežníky smluvili hanebný zločin a chcete se zmocnit žezla a královské moci!“

Nepřestal křičet, ale další slova již platila spíše Ijásonovi a jeho druhům:

„Kdybyste před chvílí nezasedli k mému stolu jako hosté, dal bych vám jazyky vyříznout a zutínat ruce, jen bych vám nechal zdravé nohy, abyste odtud co nejrychleji zmizeli a přešla vás chuť přijít sem ještě jednou.“

Král zuřil až nepříčetně, ale Argonauti se též jen tak tak zdrželi, aby potlačili zlobu a neřekli Aiétovi své mínění. Ijásón, ač v něm bouřil hněv, odvětil vlídně králi:

„Slavný Aiéte, nemluv takto o naší cestě! Nemáme na mysli cíl, o němž jsi se zmínil. Nechceme se zmocnit trůnu a vlády nad tvou zemí. Přicházíme sem na rozkaz mého strýce, zpupného krále, který se jmenuje Peliás. Ten mě poslal, abych přivezl do Řecka zlaté rouno z Frixova berana, kam prý patří. Plním tedy přání svého strýce a prosím tě, abys naší prosbě vyhověl. Sláva tvá se pak rozšíří po celém Řecku a já se ti odvděčím, jak si jen budeš přát.“

Ale králova žluč vřela hněvem. Uvažoval, má-li se na ně vyřítit hned a naráz je skolit či se dříve přesvědčit o jejich síle. Po chvíli přemýšlení se rozhodl, že napřed vyzkouší jejich sílu. Aniž potlačil svou zlobu, obrátil se s posupným pohledem na Ijásona:

„Ale nač dlouhé hovory, cizinče! Nemáš-li jiných zlých úmyslů a chceš-li si jen odvézt zlaté rouno, dám ti je. Můžeš je mít co nejdříve, ale jen pod podmínkou, že splníš úkol, který ti uložím. Musíš podstoupit zkoušku, a ta nebude lehká! Osvědčíš-li vskutku svou sílu a statečnost, bude zlaté rouno tvým majetkem. Ne, neraduj se předčasně! Musíš vykonat zlou, zhoubnou práci, kterou až dosud jsem dokázal dělat jen já.

Nedaleko odtud je pole, kde chovám zvláštní býky. Mají kovové nohy a z tlamy jim šlehají plameny. Ty já ráno zapřáhnu do ocelového pluhu a zorám s nimi pokaždé lán pole. Do brázd však neházím obilí, nýbrž zuby obrovského draka, které vzápětí vzklíčí a povstanou z nich ozbrojení vojáci. Já se na ně hned vrhnu a všechny oštěpem do večera pobiju. Je to hodně práce na jediný den. Dokážeš-li to i ty, ještě ten den ti dám zlaté rouno a vypravím tě do vlasti. Jinak ti je ovšem nedám a bude to pro tebe i tvé druhy osudné.“

Král Aiétés domluvil a Ijásón seděl mlčky. Cítil, jaká vážná osudová chvíle se blíží, a nevěděl si rady. Dlouho přemýšlel, má-li ten úkol přijmout či jej odmítnout. Až pak si dodal odvahy a řekl králi:

„Milý Aiéte, bude to těžká a krutá zkouška. Já se jí však musím podrobit, i kdybych měl přitom zahynout. Nemám na vybranou. Bez rouna se nesmím vrátit domů. Přijímám tedy tvou podmínku, i když s těžkým srdcem.“

Ach, jak laskavě ho utěšoval Aiétés v jeho zármutku:

„A nyní se vrať k svým druhům, když tak toužíš sám se dostat do neštěstí. Kdybys však dostal strach, až už budeš stát na poli, a bál se ty býky zapřáhnout nebo kdybys nechtěl zasít dračí zuby do brázd, pak já sám rozhodnu, jak s vámi všemi naložím. Proto tě ještě jednou varuji, aby sis to rozmyslil, a radím ti, abys raději zdráv odešel odtud a vrátil se domů!“

„To nemohu učinit, milý Aiéte,“ opakoval své rozhodnutí Ijásón, „přistupuji na tvé podmínky. Ty se mi však zavaž přísahou, že mi dáš vskutku zlaté rouno, když podmínky splním!“

Aiétés se příšerně rozchechtal a ukázal Ijásonovi ke dveřím. Ijásón i jeho druhové povstali a Argos je vyprovázel z paláce. Ostatní bratři ještě zůstali v komnatě.

Médeia byla po celou dobu přítomna a zoufalství jí plnilo srdce. Jaké podmínky má ten krásný cizinec splnit! Ach, jak krutý a surový je král Aiétés, její otec!

Když Ijásón odcházel, zářil krásou a půvabem a Médejin zrak ho provázel, dokud nevyšel z brány. Její srdce se naplnilo strachem a obavou o toho odvážného hrdinu, a ať dělala co dělala, musela myslit jen na něho. Neviděla ještě takového muže. Stále jí tanul před očima jeho zjev, jak seděl za stolem, stále myslila na to, co mluvil, a když si představila, co ho čeká, slzy jí stékaly po tvářích, jako by byl již mrtev. Pak naříkala sama nad sebou a prosila bohy, aby Ijásón ten úkol šťastně vykonal.

Ijásón se svými druhy a s Argem byli již za městem. Tu se Argos přidružil k Ijásonovi a potichu mu říkal:

„Milý Ijásone, já bych věděl pro tebe radu, přijmeš-li ji ovšem. Už jsem dříve naznačil, že tu žije jedna dívka, která se vyzná v kouzlech. Kdybychom ji získali na svou stranu, pak bychom měli vyhráno. Až se vrátím do paláce, promluvím o tom s matkou. Teď už jde i o nás, neboť i nás by Aiétés zahubil, kdybys ty nedovedl splnit jeho kruté podmínky.“

Ijásón nic nenamítal proti jeho radě, jen se trochu hanbil za to, že by měl osud Argonautů svěřit do rukou ženě. Ale v nouzi je vítána každá pomoc. Za těchto úvah došli k lodi.

Druhové je už vyhlíželi a hned se zvědavě na všechno vyptávali. Ijásón jim však řekl zkormouceně:

„Přátelé, tvrdé srdce má Aiétés a jeho hněv nemá mezí. Raději se na nic neptejte.“

Plavci se však s touto odpovědí nespokojili a naléhali, aby jim všechno pověděl. Ijásón jim tedy podrobně vylíčil, jaký úkol na sebe vzal. Argonauti úžasem ani nedýchali. Seděli zamlklí, pohlíželi na sebe a trnuli nad královou zlobou. Zdálo se jim nad jejich síly splnění Aiétových podmínek.

Dlouho trvalo, než povstal Péleus a oslovil všechny druhy:

„Přátelé, myslím si, že více než rady je zapotřebí silných paží. Jestliže věříš pevně své síle, Ijásone, pak jsem přesvědčen, že ten úkol splníš. Ale kdybys už nyní nebyl jist svou silou a svou statečností, pak bych ti radil, aby sis všechno rozmyslil a nespěchal. Pak bych ovšem také nepřipustil, aby sis vyhlédl někoho z nás místo sebe. Nikdo dobrovolně nepůjde na smrt.“

Sotva Péleus domluvil, vstávali jednotliví rekové a hlásili se, že vezmou ten úkol na sebe. Tím byl potěšen Argos, syn Frixův. I obrátil se na Argonauty a řekl:

„Přátelé, ještě se nějaký čas zdržte na lodi. Já zatím promluvím se svou matkou a snad se najde nějaká pomoc. Už jsem prozradil Ijásonovi, že tu žije dívka, jmenuje se Médeia, a ta se vyzná v kouzlech, jak ji tomu naučila sama Hekaté. Tato dívka zná čarovnou moc všech bylin, z nichž může připravit kouzelnou mast proti účinkům ohně. A jak by to nedovedla, když dokáže zastavit tok řek, stáhnout z oblohy měsíc i hvězdy, lesy a skály přenášet na jiné místo? Na tuto kouzelnici jsme si vzpomněli, když jsme se ubírali z Aiétova paláce. Má matka je její vlastní sestra. Poprosím ji, aby se u Médeje přimluvila a pohnula ji k pomoci. Schválíte-li tuto mou radu, vrátím se ještě dnes domů a učiním, jak jsem naznačil.“

Když Argos domluvil, hle, kde se vzala, tu se vzala, slétla z výše plachá hrdlička a klesla Ijásonovi do klína, aby se zachránila před dravým jestřábem. Jestřáb se usadil na okraji lodi. Jak to spatřil věštec Mopsos, povstal a radostně všem oznamoval:

„Přátelé, to nám sami bohové vyslali toto příznivé znamení! Nelze si je vyložit jinak, nežli že se vskutku musíme obrátit na tu kouzelnici s prosbou o pomoc. A jak já se domnívám, neodepře nám ji.“

Všichni souhlasili s věštcovým výkladem, jen jediný z Argonautů protestoval. Vyskočil a křičel rozhorleně:

„Cožpak budeme prosit o pomoc ženy? Jací jsme to rekové? Kde je naše záštita, bůh boje Arés? Styďte se!“

Ostatní reptali nad takovou neuváženou řečí, ale jen potichu. Vtom však povstal Ijásón a pravil:

„Jak jsme se všichni shodli, tak to uděláme: Argos ať se vypraví do města a pokusí se zjednat Médejinu pomoc. A my zatím vytáhneme loď z bažiny a uvážeme ji zcela zjevně a nebudeme se s ní skrývat. Právě tak se nebudeme vyhýbat otevřenému boji s Aiétem.“

V téže době svolal Aiétés všechny Kolchy na shromaždiště nedaleko paláce, kde se i dříve konaly porady. Z očí mu šlehaly blesky hněvu a zloby, když začal mluvit:

„Občané, přišli sem cizinci, nějací lupiči z Řecka, a chtějí se zmocnit zlatého rouna. Já jsem jim je slíbil, ale dal jsem jim podmínky, které nikdo z nich nemůže splnit. Až pak ten jejich smělý vůdce bude od býků roztrhán, vykácíme celý les, naženeme tam ty lupiče a upálíme je i s jejich lodí, aby jim podruhé zašla chuť přijít do naší země s takovými úmysly.

Před lety ke mně přišel s prosbou Frixos, abych ho přijal. Choval se vlídně a uctivě jako žádný z cizinců, ale já bych ho byl ani tak nepřijal, kdyby mi to byl nepřikázal sám Zeus skrze Herma. To byl však Frixos! Ale s lupiči nebudeme mít soucit ani slitování. Také Frixovi synové budou těžce pykat za to, že sem ty zločinné muže přivedli a že se s nimi spikli proti mně. O nic jiného jim nešlo, než aby mne zbavili trůnu a mé království cti.

Však mě už dávno varoval můj otec Hélios, že se mám chránit lstných úkladů a zlých, úskočných činů, které mi hrozí od vlastních potomků. Proto jsem syny Frixovy rád pustil na dalekou cestu do Řecka, když tak po tom toužili. Jsem přesvědčen, že jen oni tohle všechno zosnovali.

A teď slyšte, co vám poroučím: Hned odtud půjdete k přístavu, vytáhnete loď těch loupežníků a do jednoho je schytáte. Nikdo z nich ať vám neuteče, sice to zaplatíte hlavou!“

Než skončil Aiétés své hrozby, byl už nejstarší syn Frixův Argos v paláci a mluvil se svou matkou Chalkiopou:

„Už jsem sama na to myslila, milý synu!“ ujišťovala ho Chalkiopé, „že požádám sestru Médeiu o pomoc pro ty cizince. Jinak by nevyvázli se zdravou kůží. Jen se bojím, aby neodepřela pomoc ze strachu před hrozným otcovým hněvem nebo z obavy, aby se o tom nikdo nedověděl.“

Ale Médeia už od začátku myslila na Ijásona, jehož si hned při prvním setkání zamilovala, jak by mu pomohla. Bloudila komnatami a nikde nenašla klid. A když večer usnula, měla podivný sen. Zdálo se jí, že Ijásón podstoupil úkol, který mu Aiétés dal. A že už přitom nemyslil ani tak na zlaté rouno jako spíše na ni, na Médeiu, že si ji chce odvést domů, do Řecka, a vzít si ji za manželku. Potom viděla ve snu, jak ona sama jde k pluhu a chce do něho zapřáhnout býky. Ale rodiče jí v tom zabránili. Vznikl spor, při němž se sama měla rozhodnout buď pro rodiče, nebo pro Ijásona. A ona se rozhodla pro Ijásona. Rodiče pak začali kvílet v bolestném nářku. A jak žalostně plakali, Médeia se probudila.

Chvěla se bázní, vyskočila z lože a tápavým krokem procházela ložnicí. Dívala se po stěnách a do všech koutů, aby se přesvědčila, je-li opravdu sama.

„Ach, já ubohá,“ naříkala si, „bojím se, že s těmi cizinci přijde na náš dům nějaké velké neštěstí. A co ten jejich vůdce? Ať si vyhledá nevěstu doma! Ale ať dělám co dělám, nemohu se zbavit myšlenek na něho! Půjdu k své sestře a snad mě nějak ona sama vybídne, abych mu pomohla. Tím by se utišila má bolest a pominul by můj strach.“

Hned se zvedla, otevřela dveře a bosa, jen v nočním rouchu, mířila ke komnatě své sestry Chalkiopy. Když překročila práh domu a vstoupila do předsíně její ložnice, zastavila se a dlouho čekala. Bránil jí stud, aby vešla. Třikrát se přiblížila k dveřím, třikrát zas odstoupila. Nenašla odvahu vzbudit sestru. Vrátila se tedy do své komnaty, zabořila hlavu do podušek a žalostně lkala. Její pláč zaslechla jedna ze služek. Nečekala na ráno a hned to šla oznámit Chalkiopě. Zastihla ji, jak se právě chystá, že půjde se syny navštívit Médeiu a požádá ji o pomoc.

Sotva uslyšela neblahou zprávu od služky, vzchopila se a kvapila do komnaty své sestry. Jak se ulekla! Médeia seděla na lůžku schoulena a drásala si tváře. Když Chalkiopé uviděla i slzy v jejích očích, zvolala zděšeně:

„Běda, Médeio, pročpak pláčeš? Co se ti stalo? Jsi snad nemocna? Či jsi snad zaslechla otce, jak hrozí zlou záhubou mně i mým synům? Ach, kéž bych se mohla přenést někam na konec světa, kde nikdo nic neví o Kolchidě!“

Médeia se zarděla a byla by ráda svěřila své sestře, co ji trápí. Slova se jí drala na rty, jen jen z nich splynout, ale pokaždé se jí sevřelo hrdlo a mlčela. Teprve za hodnou chvíli propukla v nové lkání:

„Chalkiopo, já se bojím o tvé milé děti, aby je Aiétés nezahubil i s těmi cizími muži. Měla jsem zlé sny.“

Zkoušela tak sestru, zda ji sama požádá o pomoc. A nesmírně se zaradovala, když Chalkiopé potichu sdělovala: „Má milá Médeio, právě proto jsem k tobě přišla! Přísahej mi, že se nikomu ani slovem o tom nezmíníš a že mi budeš věrně pomáhat!“

Z očí jí vytryskly slzy. Stírala je a objímala Médeiu. Ale ani Médeia, která proplakala celou noc, neměla k pláči daleko. Tak se k sobě tulily, naříkaly a vzájemně se utěšovaly.

„Čímpak ti mohu pomoci, milá sestro,“ ptala se Médeia. „Kéž bych měla tak silné ruce, jakou mám v srdci odvahu! Ale pokud stačím se svými silami, přísahám ti, že ti budu věrně pomáhat. Buď bez obav!“

„Děkuji, Médeio! Řekni mi, mohla bys z lásky ke mně a k mým synům poradit něco tomu vůdci cizinců, Ijásonovi, aby nezahynul? Prosím tě o to ústy mého syna Arga, který zatím mešká někde v paláci.“

Médeia v srdci zajásala, jak vyslechla sestřinu prosbu. Její krásné tváře se rděly, oči plály. Uchopila sestřinu ruku a řekla:

„Chalkiopo, učiním všechno, jak to žádáš. Vždyť nad tebe a nad tvé syny nemám nic dražšího na světě! Často slýchám od matky, jak jsi mě jako nemluvně chovala a hýčkala, jak se slušelo na starší sestru. A tak mě slyš: Jakmile se rozední, půjdu do chrámu své bohyně Hekaty a přinesu kouzelný prostředek, jenž zkrotí ohnivé býky.“

S tím radostným příslibem se vrátila Chalkiopé do své komnaty a sdělila to svým synům.

Když Médeia osaměla, dostavily se výčitky svědomí. Cosi jí říkalo, že nejedná správně, když chce za otcovými zády poskytnout pomoc Ijásonovi. Ale vzápětí zase prolévala slzy soucitu nad ubohým rekem, když si představila, co ho čeká. Naříkala a byla bezradná. Ale nakonec se přece rozhodla, že Ijásonovi pomůže. Potom se ze strachu před otcem buď oběsí, nebo otráví.

Když se poněkud utišila, šla a otevřela skříňku, kde pečlivě uschovávala všelijaké hojivé léky i smrtelné jedy. Co tu měla kouzelných prostředků! Jejímu umění nic není nemožné! A proto si vroucně přála, aby se už rozednilo a ona mohla uskutečnit svou moc. Jak se těšila, že se přitom setká s Ijásonem!

Právě tak očekával příchod jitra Argos. Jakmile zasvitly první sluneční paprsky, spěchal k lodi, aby potěšil Ijásona i jeho milé druhy. Médeia se oděla v krásné roucho, natřela si tváře nebeskou mastí a hlavu si zahalila bělostným závojem. Pak zavolala na služky, aby rychle připravily vůz a zapřáhly mezky. Chystala se do chrámu mocné bohyně Hekaty.

Ze skříňky si vzala kouzelný prostředek. Byl tak zázračný, že kdo si jím natřel tělo, byl ten den nezranitelný. Nemohl mu ublížit ani meč, ani oheň a mimoto prostoupila celé jeho tělo veliká síla. Ta kouzelná mast byla připravena z byliny, která se nazývá Prométheův kořen.

Tuto mast ukryla Médeia pod pás, sedla na vozík a hned vjížděla do městských ulic. Služky kvapily za ní. Když projely městem a potom širou rovinou za městskými hradbami a byly již blízko chrámu, seskočila Médeia z vozu a prosila služky:

„Poslyšte, co vám řeknu: Ten cizinec mi chce dát vzácné dary a nepřeje si, aby o tom někdo věděl. Já jsem ho tedy pozvala sem. Až přijde, ponechte mě o samotě, aby se nezalekl, a já vám pak všechny ty dary dám.“

V stejnou dobu se blížil k chrámu Ijásón. Provázel ho věštec Mopsos a Frixův syn Argos, jenž vyzvěděl od svých bratrů, že Médeia pojede ráno do chrámu. Věštce si vzali s sebou proto, aby zkoumal hlasy a let ptáků, které cestou spatří a mohl pak dát Ijásonovi dobrou radu.

Když se ti tři ubírali k Médeji, ozářila Héra Ijásona půvabem a krásou. Měl okouzlující pohled a líbezný, podmanivý hlas. I jeho průvodci žasli, když to zjistili, hlavně věštec.

Poblíž Hekatina chrámu vyrůstá veliký strom s rozložitou korunou, a v té koruně se v celých hejnech usazovaly krákavé vrány. Jedna z těch vran vzlétla, tropila si posměch z věštce a dala mu na srozuměnou, že k tak závažnému úkolu musí jít Ijásón sám, nikoli s průvodci. Věštec hned poslechl věštného hlasu a pravil Ijásonovi:

„Milý hrdino, nyní už jdi sám do chrámu bohyně. Já s Argem tu na tebe počkáme, dokud se nebudeš vracet. V chrámě uvidíš dívku, která ti bude velmi nakloněna a poskytne ti pomoc, jak ti už dříve věštil stařec Fíneus. Ty jen ji o to pěkně popros a s dobrou se navrať!“

Médeia byla netrpělivá a roztržitá. Bavila se s družkami, ale její mysl byla jinde. Srdce jí zrovna poskočilo, když náhle uviděla přicházet toho, jemuž platily všechny její myšlenky.

Ijásón se blížil se vztyčenou hlavou a krásný jako hvězda, která se vynořuje z mořské hladiny. Div nepozbyla smyslů. Tváře se jí zbarvily nachem, v očích se jí setmělo. Jako by ji někdo přimrazil, ani pohnout se nemohla. Její družky se už vzdálily, jak si přála.

<<< Na cestě do Kolchidy Návrat >>>

VYSVĚTLIVKA:

Prométheův kořen – snad mandragora čili pokřín obecný, oblíbená čarodějná rostlina se silnými halucinogenními účinky, jejíž kořen tvarem připomíná lidskou postavu (viz obrázek níže). Sám Títán Prométheus prý Médeiu naučil vyrábět mast z této byliny, která vypučela z jeho božské krve, když byl za trest přikován ke kavkazské skále. – Pozn. Mis.