Aríón

ARÍÓN

V DÁVNÝCH DOBÁCH žil při královském dvoře v Korintě slavný umělec. Jmenoval se Aríón. Psal básně, uměl překrásně zpívat a ještě krásněji hrát na lyru. V tomto umění se mu nikdo z lidí nevyrovnal. Jeho sláva se rozšířila po celém světě.

Aríonovy písně okouzlovaly nejen lidi, ale i ptáky, stromy a řeky. Hle, kolikrát se dravý vlk hnal za ovečkou! Už ji doháněl a jistě by ji byl zadávil. Ale jak uslyšel Aríona zpívat, zastavil se a poslouchal, odkud se nese ten čarovný zpěv. A ovečka se už nemusela bát a utíkat. A ani by nemohla dál běžet, i ona se musela zastavit a pozorně naslouchat. Hotové zázraky se děly, když Aríón zpíval a hrál. Bázliví zajíci a honicí psi leželi ve stínu vedle sebe, srneček se přiblížil až k dravé šelmě, před kterou jindy utíkal, co jen mohl.

Zastavily se i bublavé potůčky a v řekách se voda ani nehnula. Aríonův zpěv jako by všechno začaroval.

Každý člověk však někdy zatouží podívat se do světa. Také Aríón předstoupil jednoho dne před krále a řekl:

„Pane králi, už dlouho jsem tě obveseloval svým zpěvem. Dovol mi, abych na nějaký čas odešel a plavil se po moři do dalekých zemí. Poruč svým plavcům, aby přichystali dobrou loď a vezli mě, kam budu chtít.“

Král pozorně Aríona vyslechl a zachmuřil čelo. Nerad se loučil se svým hostem, který u něho měl svůj druhý domov. Ale bránit mu nemohl. Proto mu na rozloučenou řekl:

„Já tě tedy na tu dalekou cestu pustím, ale slib mi, že se zase vrátíš do mého paláce. Bez tvého zpěvu by nám tu bylo smutno.“

Aríón slíbil. Hned se oděl v nádherný nachový plášť, vzal si svou vzácnou pozlacenou lyru, rozloučil se s králem a vstoupil na loď. Lodníkům přikázal, aby pluli směrem k Sicílii.

To bylo slávy, když se přiblížili k pevnině! Pověst Aríona předešla, a proto už na břehu čekaly zástupy lidí a toužily spatřit nejslavnějšího pěvce. Všechna sicilská města prosila Aríona, aby k nim zavítal. Když splnil jejich prosby, přicházeli k němu i poslové z Itálie a měli stejné přání. Celá Itálie chtěla uslyšet jeho okouzlující písně.

Knížata a králové zvali Aríona do svých paláců a dávali mu skvělé dary. Brzy měl Aríón veliké jmění jako nějaký boháč. Ale zanedlouho se mu zastesklo po přátelích i po vladaři v Korintě. Zatoužil po návratu.

I obrátil se opět na zkušené korintské plavce. Těm nejvíce důvěřoval. Prosil je, aby ho vzali na loď a dovezli nazpět do Korintu.

Plavci se zaradovali. Povšimli si dobře, co zlata a pokladů si Aríón s sebou veze. Bledli závistí a pomýšleli na zlé věci. Což kdyby Aríona zabili a vzali mu všechno to bohatství? Radili se mezi sebou a dohodli se na hanebném činu.

Když už byli s lodí daleko od pevniny a kolem se vlnilo jen široširé moře, přiskočil k Aríonovi správce korábu, vytasil meč a vzkřikl: „Zahyneš, nedáš-li nám všechno zlato, co si vezeš!“ I ostatní lodníci obklopili slavného pěvce a v rukou svírali meče.

Aríón hned poznal, co mu hrozí. Proto se obrátil k těm spiklencům a pravil:

„Přátelé, dám vám všechny své poklady, jenom mě nezabíjejte! Darujte mi život, když já vám daruji všechno, co mám.“

Ale plavci měli srdce zatvrzelá a prosby Aríonovy je neobměkčily. „Špatně nás znáš, milý Aríone!“ vysmívali se mu. „Poslyš, co ti poroučíme! Buďto se sám před našima očima usmrtíš, anebo bez rozmýšlení skočíš do moře! Zabiješ-li se, my tě pak pohřbíme, abys po smrti došel pokoje.“

Bylo těžké vybrat si jeden z těch dvou způsobů smrti. Když tedy Aríón viděl, že zločinní plavci trvají na svém, pronesl k nim ještě poslední prosbu:

„Přátelé, poznávám, že vás má slova neobměkčí. Ale dovolte mi aspoň to, abych si ještě naposled mohl zahrát a potom hned skončím svůj život.“

Plavci projevili souhlas. Budou se alespoň moci vychloubat, že slyšeli nejslavnějšího pěvce. Pomalu přešli na lodní příď, aby dobře viděli. Aríón uchopil lyru, na hlavu si vložil věnec a vystoupil na lavičku. V purpurovém plášti zářil jako nějaký bůh.

Vtom se dotkl svých kouzelných strun a ty vydaly překrásný tón. Tak dojemně dovede zpívat jen umírající labuť zasažená šípem. Rozechvělé struny ještě nedozněly, když Aríón se v okamžení vrhl do moře. Krůpěje vody postříkaly tmavou loď. Lodníci vykřikli údivem. A než se vzpamatovali, připlul veliký delfín a nastavil Aríonovi svůj hřbet. Aríón si naň sedl a delfín unášel božského pěvce k pobřeží.

Plavci žasli nad tím zázrakem. Nic podobného dosud nespatřili. Aríón seděl na hřbetě té veliké ryby a zpíval a hrál. Vlny se utišily, hladina se leskla v paprscích slunce a laskavý delfín poslouchal kouzelný zpěv. Byla to jeho nejkrásnější odměna.

Nu což, ať si žije ten pěvec, jen když my máme jeho poklady, myslili si lodníci a klidně veslovali dál. Ale delfín byl rychlejší než jejich loď. Brzy doplul k pobřeží a vysadil Aríona na suchou zem.

Zachráněný Aríón nemeškal a vydal se do Korintu. Vstoupil do paláce a vyprávěl vladaři, co se mu přihodilo na zpáteční cestě. Král tomu nechtěl ani uvěřit. Dal hlídat Aríona a vyčkal, až připluje loď s těmi nehodnými plavci. Když přistáli, král si je dal zavolat a ptal se jich, mají-li nějakou zprávu o Aríonovi.

„Ach, králi, neměj o něho obavy,“ ujišťovali ho jeden přes druhého. „Ten si spokojeně žije, je úplně zdráv, putuje po italských městech a sklízí všude slávu.“

Sotva domluvili, otevřely se dveře a v nich se objevil Aríón v plné své slávě a vznešenosti. Plavcům se zatajil dech. Nemohli zapírat svou vinu. Za jejich zločin je král jak náleží potrestal.

Zato laskavému delfínu se dostalo zvláštní odměny bohů. Sám nejvyšší Zeus se rozhodl, že vezme delfína na nebe a promění ho v souhvězdí. Učinil tak a od té doby září delfín mezi hvězdami.[1]

A podobné pocty došel i na světě. Tam, kde Aríona vysadil na břeh, stojí měděná socha. Představuje jezdce sedícího na hřbetě delfína. Tamní lid si dosud vypravuje, že delfíni milují hudbu a provázejí lodě, na nichž se ozývá veselý zpěv plavců.

<<< Žluna Orfeus a Eurydiké >>>

POZNÁMKA:

[1] Souhvězdí Delfína (viz mapku níže) se nachází mezi Koníčkem (Equuleus), Lištičkou (Vulpecula), Šípem (Sagitta) a Orlem (Aquila). U nás je souhvězdí Delfína nejlépe pozorovatelné v létě, kdy se nachází po celou noc vysoko nad jižním obzorem. – Poznámka Misantropova.