Kouzelná lyra

KOUZELNÁ LYRA

KRÁSNÁ HORSKÁ VÍLA MÁIA, Atlantova dcera, přivítala na svět své děťátko. Jeho otcem byl sám nejvyšší bůh Zeus. Chlapeček zrozený v jeskyni arkadské hory Kyllény dostal jméno Hermés. Bylo to zázračné dítě. A není divu, vždyť bylo božského původu. Ráno se Hermés narodil, v poledne už hrál na lyru, a večer? Nu, to vám chci právě povídat.

Po narození ho matka s vílami vykoupala, zavinula ho do plenek a uložila do posvátné kolébky, jak se sluší na dítko nejvyššího boha. Ale kdepak by tam Hermés vydržel ležet! Vyčíhal okamžik, kdy se matka nedívala, a hup z kolébky. Vyskočil, přeběhl práh jeskyně a už byl ve volné přírodě. Měl za lubem odvážné šibalství.

Ale zatím ho neprovedl, neboť nedaleko jeskyně našel želvu. Vykračovala si vznešeně jako nějaká královna a popásala se na bujné trávě. Hermés ji uviděl, usmál se a řekl:

„Aj, to mám štěstí! Tys takové hezké zvířátko, tebe tu nenechám. Jednou budeš vítanou družkou hostin a tanečního veselí. Tvá lesklá, ozdobná skořápka volá po dovedné ruce. Dokud budeš naživu, budeš chránit vinice proti krupobití, ale po smrti budeš krásně zpívat.“

Hned uchopil milou želvu do obou rukou a vracel se s ní domů. Potom ji usmrtil a vydlabal z jejího krunýře všechno, co bylo živé. Oči mu hořely nadšením a nedočkavostí, neboť v duchu už před sebou viděl krásný hudební nástroj.

Nařezal si ze třtiny hůlky, všechny stejně dlouhé, prostrkal je skořápkou želvího krunýře, konce přivázal k sobě, spojil je příčkou a napjal na ni sedm strun. Potom si zhotovil tepátko, kterým se dovedně těch strun dotýkal, a nástroj se pod jeho rukou kouzelně rozezvučel.

První lyra na světě byla hotova. Čarovné zvuky jejích strun doprovázel mladistvý bůh lahodným hlasem a nadšeně zpíval o svém vlastním zrození. Opěvoval horské víly, družky své vznešené matky, její skvělé obydlí a všechny ozdoby toho překrásného příbytku.

Měl z té lyry velikou radost a schoval si ji ve své božské kolébce. Lehl si, ale ani oko nezamhouřil. Místo spánku pocítil nezkrotnou touhu pochutnat si na vonném mase. V těch dávných dobách i olympští bohové měli veliká stáda dobytka a byli na ně pyšní. Nejkrásnější stáda ze všech bohů měl sice Hélios, bůh Slunce, ale také Apollónovi se pásla nádherná stáda v Píerii blízko posvátného Olympu. Na ta stáda myslil Hermés, když opět vyskočil z kolébky a rozběhl se k stinným horám.

Chýlilo se k večeru a stíny se dloužily. Hélios se už chystal skončit svou denní pouť a ponořit se se svými ohnivými oři a se zlatým vozem do Ókeanu. Hermés se tiše přiblížil k Apollónovým stádům, vyhlédl si padesát nejkrásnějších kusů a odehnal je od ostatního stáda.

Počínal si při tom jako zkušený zloděj. Hnal ten dobytek všelijakými oklikami, a aby úplně zmátl majitele, až bude své miláčky hledat, odháněl krávy pozpátku. Proto se zdálo, že jejich stopy vedou k louce a nikoli pryč od ní. Sám se ubíral napřed a sandály si upravil tak dovedně, že zahladil své vlastní stopy.

Když přicházel na pláň směrem k řece, vynořila se mu před očima nádherná vinice. Uviděl v ní sehnutého starce, jak okopával révu. Zamířil k němu a oslovil ho:

„Stařečku, jistě se tu dočkáš bohaté úrody. Ale pamatuj si: Nic jsi neviděl, nic jsi neslyšel! Dělej, jako bys byl hluchý, a mlč, sice by tě tvá povídavost později mrzela!“

Nato se od starce odvrátil a hnal dál ty krásné lesklé krávy. Přecházel hory i údolí, květnaté louky i pole. Hluboká tma té božské noci mu pomáhala dokončit dílo, jež začal. Potom za měsíčního světla přihnal ty ukradené krávy k řece Alfeiu. Před bujnou lučinou stály stáje s plnými žlaby. Ale Hermés nechal krávy volně se popásat a teprve potom je vehnal do stáje.

Zatím si nanosil suché dříví a rozdělal si oheň. Ten se rozhořel mohutným plamenem. Mladičký silák vytáhl ze stáje dvě nejkrásnější krávy a vedl je k ohništi. Nic jim nebylo platné, že tesklivě bučely. Povalil je na zem a probodl jim páteř. Krávy pak rozřezal na kusy, maso nabodl na rožně a opékal nad ohněm. Stažené kůže rozprostřel po drsné skále a takto roztažené jsou tam dodnes.

Když vzdal poctu bohům, pocítil i sám touhu po dobrém soustu. Však také opékané maso šířilo široko daleko libou vůni, až se sliny sbíhaly. Když skončil své hodování, zahodil sandály do proudu řeky, uhasil žhavé uhlíky a ohniště posypal pískem. V krásném měsíčním světle té noci zahladil po sobě všechny stopy.

Ráno se pak opět vydal na cestu a mířil ke Kyllénskému pohoří, k svému domovu. Cestou se nepotkal s nikým ani z bohů, ani z lidí, a nikde ani pes nezaštěkal. Když přišel k dveřím svého příbytku, smrštil se a protáhl se dovnitř klíčovou dírkou jako dech vánku. Šel tiše, sotva se dotýkal podlahy, aby nikoho nevzbudil. Hbitě vklouzl do kolébky, zabalil se do plínek a ležel jako malé neviňátko. Levou rukou nahmatal svou lyru a radostně ji tiskl pod paží.

Ale jeho matka byla bohyně a před tou nemohl svůj povedený kousek skrýt. Vstala, sklonila se nad kolébku a pravila:

„Copak, ty tichošlápku? Kdepak ses v noci toulal? Jen počkej, až se to Apollón doví! Ten tě jaksepatří potrestá a tebe přejde chuť chodit v noci na lup! Měla bych tě za to vyhnat! Beztak ses narodil jen k týrání lidí i bohů!“

„Maminko, proč mě takhle káráš,“ bránil se Hermés, „vždyť já se tě opravdu bojím. Ale jako mají ostatní bohové svou slávu, tak i já chci být slavný. I nás dva musí lidé vzývat jako jiné mocné bohy. I pro nás se mnohem víc hodí sídla na Olympu než tady na zemi. A když mi můj otec nechtěl dopřát té pocty, aspoň se stanu pánem lupičů a zlodějů a ti mě budou vzývat jako své božstvo. A kdyby snad Apollón pátral, kdo mu ty krávy odehnal, a vyslídil mě, pak mu provedu ještě něco horšího. Vloupám se do jeho nádherné svatyně a odnesu odtamtud, co se odnést dá. Ani kousek zlata nebo stříbra mu tam nenechám, i všechna skvostná roucha mu vezmu. Ať si jen dá pozor!“

Brzy se již z hlubin Ókeanu vynořila Jitřenka, aby přinesla lidem nový den. I Apollón se probudil a zpozoroval, že mu chybějí nejkrásnější kusy z jeho nádherných stád. I vydal se na cestu navštívit boha všech moří Poseidóna a při tom se podívat, kam se mu ty božské krávy zatoulaly. Již se blížil k jeho posvátnému háji a poblíž cesty u vinice i on zastihl onoho starce.

„Stařečku,“ oslovil ho, „přicházím sem z Píerie a hledám padesát krav ze svých stád, právě ty nejkrásnější. Hlídali je čtyři bdělí psi s jiskřícíma očima, statní jak chlapi a dobří hlídači. Ti tam na místě pobíhali, ale krávy jsou z pastviny pryč. Pověz mi, neviděls tu nikoho, kdo by mi je odtud odháněl?“

Stařec mu odpověděl: „Můj milý, to je těžká věc! Co lidí tu za den přejde! Někteří s dobrým úmyslem, jiní se zlým. A já si jich ani nevšímám. Ale vidíš, přece jen si vzpomínám, že jsem tu zahlédl chlapce – takové klouče to bylo, měl prut a tlačil pozpátku nějaké krávy.“

Po těch slovech bůh Apollón přidal do kroku, aby dostihl zloděje. Vtom spatřil ve vzduchu obrovského ptáka a jako věštný bůh hned poznal, že pachatelem krádeže je ten malý capart Hermés, syn Diův.

I zahalil se Apollón v tmavý mrak a zamířil do města Pylu. V prachu poznal stopy krav i šlápoty lidské.

„Ale byl to prohnaný zloděj!“ podivoval se bůh sám u sebe, „krávy hnal pozpátku a sám měl na nohou tak podivné sandály, ani mužské, ani ženské.“

Nato se vznesl do výše a jako vítr se blížil k lesnaté Kylléně, na jejímž úpatí byla jeskyně a v ní božská nymfa Máia opatrovala malého Herma. Apollón překročil kamenný práh a rychle vešel dovnitř. Jakmile Hermés poznal, že přišel mocný bůh Apollón a že je nesmírně rozhněván, zavrtal se hluboko do plínek a ani nedutal. Tvářil se, jako by se právě narodil a jako by po prvním vykoupání sladce usínal. Ve skutečnosti měl oči jako trnky a v podpaží držel svou lyru, jako by se o ni bál.

Ale Apollón se nedal oklamat. Dobře věděl, že se zlodějíček skrývá v těch plenkách a že mu neunikne. Rozhlížel se dlouho po celém příbytku té překrásné víly, pak uchopil lesklý klíč a otevřel tři komory plné nektaru a lahodné ambrosie, neboť bohové nic jiného nejedí. Ale bylo tam i mnoho zlata a stříbra, bělostných i nachových rouch a jiných skvostných předmětů.

Když si Apollón všechno prohlédl, přistoupil ke kolébce a řekl:

„Kloučku, jen pěkně vylez z těch plenek a pověz mi něco o mých kravách. A to hned, jinak se spolu špatně rozejdeme. Svrhnu tě do Tartaru a pak už tě nikdy neuvidí ani matka, ani otec. Budeš navždy v podsvětí a můžeš se tam stát králem těch maličkých.“

Na to mu Hermés odpověděl: „Mocný Apollóne, jak nevlídně to se mnou mluvíš? Pročpak jdeš právě sem, když hledáš své zatoulané krávy? Já jsem je vůbec neviděl, ani jsem o nich nic neslyšel. Cožpak vypadám jako nějaký silák, abych mohl honit dobytek? Vždyť ještě saji mateřské mléko, balím se do plenek a těším se na vlahou koupel. Kdybys vyslovil tohle podezření ve shromáždění bohů, jak by se ti vysmáli! Útlý, včera narozený hošík že by ti odehnal krávy? Přísahám ti, že jsem ani nikoho neviděl, ani o tom nic neslyšel – a sám jsem to udělat nemohl!“

Při tom mhouřil šibalsky očka, díval se sem tam, jako by poslouchal zbytečné řeči, a rozpustile si v kolébce pohvizdoval.

Apollón se usmál a pravil:

„Tys mi pěkné kvítko, ty taškáři! A já bych za to nic nedal, že ses už párkrát odvážil podobné loupeže! Tys už jistě obral nejednoho muže. Tak jen pěkně vyskoč z kolébky a přijmi poctu, kterou ti uděluji: Budeš nejvyšším pánem všech šejdířů, úskočníků a zlodějů a jím zůstaneš na věčné časy.“

V tom okamžiku sevřel Herma v rukou a chtěl ho násilím odvléci z kolébky. Ale malý rozpusta tak strašlivě kýchl, že se Apollón lekl a upustil ho na zem. Rozhněvaný bůh si sedl proti němu a s důrazem mluvil:

„Však já ty své krávy přece jen najdu a ty mi ukážeš cestu!“

„Proč se tak hněváš, ty, tak mocný bůh!“ bránil se Hermés. „Proč mě takhle týráš kvůli nějakým krávám? Co je mi po nich! Já jsem je přece neukradl, a chceš-li, jdi si stěžovat třeba Diovi!“

Vzrušené domlouvání však nebralo konce. Apollón se snažil Herma z krádeže usvědčit, a Hermés naopak vytáčkami a zchytralými slovy se pokoušel Apollóna dále klamat. Ale když viděl, že se z té taškařice nedostane, vydali se na cestu směrem k Olympu. Hermés šel napřed a Apollón se ubíral za ním.

Žádný spor nebylo možno rozsoudit spravedlivěji jinde než na nebetyčném Olympu v sídle bohů. Tam stály váhy Spravedlnosti.

Bylo časně zrána, bohové teprve vstávali, a příchod těch dvou ranních hostů je velmi vzrušil. Ale jakmile se objevila na svém zlatém trůně Zora, bohyně ranních červánků, čiperně se scházeli k poradě.

Hermés i Apollón již stáli před trůnem nejvyššího boha. Vládce hromu a blesku se obrátil k Apollónovi:

„Jaký to výtečný úlovek sem přivádíš, božský Střelče? Vždyť je to chlapeček teprve nedávno narozený! Co se asi vážného stalo, že předstupujete před sbor bohů?“

Bez prodlení promluvil mocný Apollón k Diovi:

„Nejjasnější otče, opravdu to není maličkost, co ti teď řeknu. Vykonal jsem dost velikou cestu, než jsem objevil tohoto kloučka v úkrytu kyllénských hor. Je to už v tomhle mladistvém věku smělý, lstivý a odvážný lupič, jemu podobného jsem dosud nepoznal. Slyšte mě, bohové! Tenhle nezvedený klouček mi ukradl na louce padesát nejkrásnějších krav a v pozdním večeru je odháněl směrem k Pylu. Hnal je pozpátku a prováděl cestou všelijaké kejkle, hnal je hned na tu, hned zas na jinou stranu, i podivné sandály měl na nohou, aby nikdo nemohl poznat jeho stopy. A když tohle taškářství provedl, lehl si opět do kolébky a tvářil se, že spí. Noční tma vyplňovala celou jeskyni, takže ani orel svým přebystrým zrakem by ho nevypátral. Když jsem ho usvědčoval, protíral si oči, jako by se právě probral ze spánku, pak spustil stavidla své výmluvnosti a pronášel jednu lež za druhou: ‚Já nic neviděl, já nic neslyšel, já o ničem nevím.‘ Je to prohnaný klouček, nedejte se jím ošálit!“

Takovou žalobu přednesl rozhněvaný bůh a ulehl na lehátko. Hermés se rozhlédl po shromáždění bohů, vztáhl k Diovi pravou ručku, jako by přísahal, a řekl:

„Otče Die, povím ti čistou pravdu. Víš přece, že neumím lhát a nevyznám se v klamu. Dnes ráno přišel Apollón do našeho příbytku a hledal ty své loudavé krávy. Nemá jediného svědka, aby mě mohl usvědčit. Stále jen mě nutil a poroučel, abych se přiznal, a dokonce mi hrozil, že mě svrhne do podsvětí. On, jak víte, kvete mládím a silou, a já jsem se teprve včera narodil. Copak jsem nějaký silák, abych mohl odhánět dobytek?

Věř mi jako otec synovi, že jsem ty krávy nezahnal k nám domů a že tu noc jsem ani práh nepřekročil. Je to svatá pravda, co ti říkám. Uctívám přece bohy, hlavně Hélia, boha Slunce, který všechno vidí a všechno slyší. Ničím jsem se neprovinil. Však já jednou Apollónovi tyhle urážky a to kruté stíhání oplatím! Ale teď se aspoň ty ujmi slabšího!“

Přitom pošilhával stranou a loktem si tiskl k tělu plínky. Zeus se v duchu smál, když viděl, jak to klouče chce mermomocí svalit ze sebe vinu. Skutečně říká svatou pravdu: Domů ty krávy nezahnal, vždyť si je ukryl v jiné jeskyni, a po návratu z loupeže opravdu práh nepřekročil, neboť se protáhl klíčovou dírkou. I svědectví Héliova se může dovolávat, vždyť byla noc a Hélios už dávno nebyl na obloze, aby ho mohl spatřit. Nic tedy neviděl. Ale jako otec musí rozhodnout spravedlivě. I obrátil se k žalobci i obviněnému a řekl:

„Usmiřte se, milé děti! Jděte spolu hledat ty krávy a ty, Herme, Apollóna povedeš. Nech všech vytáček a ukaž mu přímo místo, kde jsi ty krávy ukryl!“

Nezbylo tedy Hermovi nic jiného než se podrobit vůli všemocného Dia. Vydali se proto oba na cestu a mířili k řece Alfeiu. Pak šli ještě kus přes pole a luka, až se dostali ke krásné stáji. Hermés vstoupil do stáje první a vyháněl Apollónovy krávy ven.

Apollón se rozhlížel kolem a najednou uviděl na drsné skále stažené kravské kůže. Rozpálen hněvem se obořil na Herma:

„Jak jsi mohl, ty úskočníku, zabít dvě silné krávy? Vždyť jsi teprve včera přišel na svět a ještě máš mléko na bradě. Co teprve budeš dělat, až vyrosteš?“

Sotva domluvil, upletl si houžev z vrbových prutů a vrhl se na Herma, aby ho svázal. Ale jak by mohl bůh spoutat boha? Pruty se samy od sebe rozplétaly, padaly volně na zem – a nejen to! Jakmile se dotkly země, zapustily kořínky, před očima rostly a vytvořily ohradu kolem celého stáda. Když to Foibos Apollón uviděl, užasl nad tím zázrakem, třebaže byl bůh.

Hermés se rozhlédl, zablýskal očima a vylovil pod plenkami svou krásnou lyru a jako střela přiskočil k hustému proutí, aby ji před Apollónem ukryl. Apollón to však zpozoroval a zvolal:

„Co to tam schováváš? Mluv!“

Nebylo snadné něco zapírat, ale zato bylo docela snadné Apollóna si rázem usmířit. Miloval hudbu tělem duší, a jakmile Hermés na lyru zahrál, byl Apollón zcela okouzlen novým hudebním nástrojem. S úžasem se díval, jak Hermés tiskl lyru k levému lokti, tepátkem zkoušel struny, jak se nástroj pod jeho rukou rozezvučel a vydával čarovné tóny.

Zavřel oči, zasnil se a bez dechu naslouchal. Hermés už zcela bez obav z Apollónova hněvu postavil se mu po boku a svou hru doprovázel líbezným hlasem. Zpíval o zrození všech bohů, a když už všechno vyzpíval, zmocnila se Apollóna nesmírná touha po té lyře. Chtěl ji stůj co stůj mít, a proto se obrátil s prosbou k Hermovi:

„Milý Herme, tenhle tvůj výtvor stojí vskutku za padesát krav. Je to nádherné dílo! Ale řekni mi, kde ses naučil takovému umění? Nikdo na světě, ani bůh, ani člověk by takto nedovedl zahrát. Vždyť já jsem průvodcem vznešených Múz, u nich se stále tančí a zaznívají půvabné písně, ale ještě mi nic tak neokouzlilo srdce jako tenhle božský nástroj. Žasnu nad tou rozkošnou hrou. Z toho ti vzejde sláva u bohů i lidí.“

Hermés byl rád, že se Apollón usmířil, a proto radostně zvolal:

„Když tedy po té lyře tak toužíš, vezmi si ji! K tvému výsostnému umění patří i tento kouzelný nástroj. Nos ji s sebou k tanci i k hostinám, tu sladkou potěchu zářných dnů i temných nocí. A já budu za to popásat na lučinách stáda, budu jejich ochráncem a tím i dárcem blahobytu.“

Domluvil a podal Apollónovi tu skvostnou lyru. Apollón ji s radostí přijal a vtiskl za ni Hermovi do ruky svůj lesklý bič. Svěřil mu ochranu stád a sám věnoval od té chvíle všechnu svou pozornost jen lyře. Zkoušel tepátkem struny, vykřesával z nich zázraky krásy a v družném rozhovoru se oba dva odebrali na Olymp.

Zeus měl z jejich usmíření velikou radost a oba dva spojil trvalým přátelstvím. Apollóna však co chvíli znepokojovala obava, aby mu Hermés tu lyru opět neodňal. Ale Hermés mu tyto obavy z duše zcela zaplašil. Zavázal se přísahou, že nikdy nebude chtít zpět, co jednou daroval.

Nato Apollón sevřel Herma v náručí a radostně zvolal:

„A já ti zase přísahám, že tě učiním poslem nesmrtelných bohů. K tomu ti dám i tuto vzácnou zlatou berlu. S tou budeš jako ochránce stád přinášet lidem blahobyt a štěstí, jak sis přál. Tou berlou je budeš uspávat i probouzet a budeš je provázet na poslední cestě do podsvětí.“

Tak se oba bohové navždy usmířili a získali si Diovu lásku a přízeň.

<<< O nejkrásnějším z bohů Jitřenka >>>