Daidalos a Íkaros

DAIDALOS A ÍKAROS

V ATHÉNÁCH ŽILO odedávna mnoho znamenitých umělců, ale málokdo z nich dosáhl takové slávy jako Daidalos. Vytvořil mnoho soch, jež byly jako živé, div nemluvily, a postavil mnoho skvostných chrámů. A nejen to. Daidalos neustále přemýšlel, čím by bylo možno zpříjemnit a obohatit život, usnadnit práci a překonat různé překážky.

Jeho přemýšlení a úsilí neslo dobré ovoce. Co různých vynálezů se připisuje Daidalovi! On první prý zhotovil sekyru, krokvici,[1] nebozez, ráhno na stožár a malé skládací židle pro pohodlí návštěvníků divadel, v nichž se o slavnostech hrálo i několik hodin za sebou.

Daidalos byl však na své objevy a vynálezy žárlivý. Odmítal učně, kteří k němu přicházeli zdaleka a prosili, aby je naučil svému umění. Jen jednu výjimku učinil, když přijal do učení Perdika, chlapce své sestry. Ale i toho brzy litoval. Perdix byl ve svých dvanácti letech velice zručný a nadaný. Všeho si všímal. Pozoroval třeba rybí páteř a napadlo ho, že by mu mohla být vzorem pro velmi užitečný nástroj. Napodobil ji a vyřezal podle ní do tvrdé oceli řadu zubů. A hle, vynašel pilu a řemeslníci mu blahořečili. Jindy zase spojil dvě železná raménka v jediný kloub tak, aby se podle potřeby dala nařídit na určitou vzdálenost. Přitom jedno pevně tkvělo a druhé opisovalo kružnici. Jednou zas byl v hrnčířské dílně a potom sestrojil důmyslně hrnčířský kruh.

Daidala měly úspěchy mladého vynálezce těšit, ale nebylo tomu tak. Mistr se bál, aby učedník nevynikl nad něho. Hnětlo ho to tím více, že jeho vlastní synek Íkaros takové vlohy neměl. Mezitím zas Perdix vynalezl soustruh. To už bylo příliš na žárlivého mistra. Jednoho dne k večeru vyšel Daidalos se svým učněm do ulic. Slíbil mu, že mu ukáže celou krásu města. Proto ho vyvedl na athénskou Akropoli, ale svůj slib nesplnil. Žárlivost na chlapcovu dovednost se proměnila ve zlobu. Když chlapec nic netušil, svrhl ho z té výše dolů. Perdix by se byl určitě zabil, ale zželelo se ho Athéně, bohyni všech řemesel a všeho umění. Přála jeho tvůrčím vlohám a nedopustila, aby zahynul. Ještě v letu ho proměnila v koroptev. Svěžest a bystrost chlapcova ducha přešla v křídla a nohy. I jméno mu zůstalo.[2]

Proto se nedivme, že se koroptev nevznáší vysoko ve vzduchu a nehnízdí v korunách stromů. Létá nízko při zemi a ještě více běhá a vajíčka snáší v křoví. Bojí se vysokých míst, neboť nechce prožít hrozný pád podruhé.

Teprve po činu si Daidalos uvědomil, co provedl. Bylo však již pozdě. Také jeho zločin nezůstal utajen. Daidalos se rozhodl, že uteče z Athén, aby se vyhnul vězení. Vzal s sebou syna Íkara a vsedl na loď, jež plula na Krétu.

Na Krétě vládl král Mínós. Ten Daidala srdečně uvítal, neboť o jeho umění a vynálezech slyšel mnoho chvály. Od té doby žil Daidalos se synem na jeho dvoře a udělal tam mnoho znamenitostí. Dodnes je v celém světě známa obrovská stavba nazývaná labyrint, skutečné bludiště. Sám Daidalos se stěží vymotal z té nekonečné spleti chodeb a chodbiček, křižujících se a rozbíhajících se na všechny strany.

V tomto bludišti byla zavřena hrozná stvůra Mínótauros, kterého po čase usmrtil Théseus. Když pak Théseus s krásnou Mínóovou dcerou Ariadnou uprchl, Mínós vinil Daidala, že byl do celé věci zasvěcen a že uprchlíkům pomáhal. Za to ho uvěznil i s Íkarem v bludišti.

Daidalos strávil na Krétě několik let, a ještě když byl na svobodě, vřele toužil po návratu do vlasti. A tato touha se ve vězení nezmenšila, naopak – Daidalos začal své dlouhé vyhnanství nenávidět a ve dne v noci přemýšlel, jak by se odtamtud dostal. Nebylo to snadné. Hlídači střežili všechny cesty na souši i na moři, bylo tedy málo naděje na útěk.

Ale Daidalos si dovedl poradit. Přemluvil strážce, aby mu opatřili spoustu ptačích brků a per, hodně vosku a pevné nitě, že udělá pro krále hotový zázrak, aby ho tím usmířil. Strážcové uvěřili a vše mu přinesli.

Když se Íkaros zvědavě díval, nač to všechno, Daidalos se k němu sklonil a tiše mu sděloval: „Víš, synku, odtud se jen tak nedostaneme. Všechny cesty jsou hlídány. Zbývá jen jediná – cesta vzduchem. Vzduch je volný a Mínós ho nemůže zatarasit, i kdyby všechno ostatní ohradil a uzavřel.“

Potom dlouho a dlouho přemýšlel o ptačích křídlech. Vzpomínal si na všechno, co viděl, když si prohlížel ptačí perutě zblízka nebo když pozoroval ptáky v letu. A již měl před očima jasnou představu, jak ten zázrak udělá, ne ovšem aby usmířil krále, nýbrž aby spatřil i se synem svou drahou otčinu.

Opatrně pokládal do řady péra; začal nejmenším a připojoval stále větší a větší. Uprostřed je k sobě svazoval nití a dole slepoval voskem. Když byla peruť hotová, opatrně ji zahnul, aby dostala tvar skutečného křídla.

Íkaros stál u otce, ale byl mu špatným pomocníkem. Usmíval se, schytával pírka, jež se vznášela při sebemenším vánku do vzduchu, nebo hnětl dětskýma rukama žlutý vosk a dělal si z něho panáčky. Ale otci nevadilo, že ho synek svou hrou zdržoval.

Když naposled přiložil umělec ruku k svému podivuhodnému, dovednému výtvoru, byl sám se sebou spokojen. A hned své umění vyzkoušel, jak se osvědčí. Připjal si křídla tak, že paže byly pod nimi skryty, a mohutně jimi zamával. Perutě zachytily rozvířený vzduch a Daidalos se vznesl od země. Půjde to! zaradoval se a stejným způsobem zhotovil menší křídla pro Íkara.

Když mu je zkoušel, chvěly se mu ruce i hlas. Nechtěl však, aby chlapec poznal, jak se o něho bojí, a proto ho naoko klidně poučoval:

„Dávej dobrý pozor, synku! Až se vzneseme do vzduchu, nesmíš letět příliš nízko. Voda by ti zatěžkala křídla a ty bys utonul v moři. Také se nepouštěj příliš vysoko! Nahoře je prudký žár, slunce by ti roztavilo vosk. Leť asi uprostřed a stále se přidržuj mne! Nedívej se po hvězdách, abys neztratil s očí mne! Poslechneš-li mě, poletíš zcela bezpečně.“

Když otec domluvil, nedovedl se dále přemáhat. Proud slz mu vytryskl z očí a zrosil mu tváře. Chvějící se rukou přitáhl k sobě syna, zlíbal ho a tiše plakal.

Ještě mu naposled kladl na srdce, jak má letět, pak vystoupil s Íkarem na střechu paláce, aby je nikdo neviděl, stoupl si na špičky, zamával křídly a vznesl se do vzduchu. Letěl kupředu, ale přitom se pln strachu stále ohlížel na syna, jak poslouchá jeho napomenutí. Vypadalo to, jako když samička vyvádí z hnízda mláďátka a učí je létat.

Byl spokojen. Íkaros za ním letěl v malé vzdálenosti, ale Daidalos se přesto stále a stále obracel a nespouštěl ho s očí. Užasl nejeden rybář, pastýř nebo rolník, který dole pod nimi pracoval a náhodou je spatřil. Užasl a pomyslil si, že jsou to jistě bohové, když se mohou takto vznášet ve vzduchu.

Již přeletěli Paros, Délos a ostatní ostrůvky v Égejském moři, když se Íkaros začal nesmírně radovat z letu a měl pocit pýchy, jak to pěkně dovede. Zatoužil po nebi a dychtil letět co nejvýše. Dal se unést svou nerozvážností, vzdálil se z dohledu otcova a zamířil k slunci.

Ach, že nedbal otcových rad! V blízkosti prudkého slunce vosk měkl, začal se tavit a po kapkách stékal na zem. Péra již nedržela u sebe. Íkaros najednou cítí, že mává holými pažemi, že už nenabírá vzduch a propadá se do hlubin. Úzkostí se mu zastavil dech. Cítil, že k slunci nedoletí. Řítil se do hlubin a zoufale hledal očima otce. Dokud letěl vzduchem, volal stále a stále jeho jméno. Ale za okamžik se rychlým pádem snesl na hladinu a mořská voda mu zavřela ústa navždy. V těch vlnách našel Íkaros svůj hrob.

Nešťastný otec, jenž neměl už syna, marně volal: „Kde jsi, můj Íkare? Kde jsi? Kde tě mám hledat? Odpověz!“

Moře však mlčelo a na zoufalé volání mu neodpovědělo. Teprve když se Daidalos snesl níže, spatřil na vlnách jednotlivá péra z Íkarových křídel. Nešťastný umělec proklel svůj vynález i své umění a v zoufalství uložil do hrobu tělo mrtvého syna. Ten ostrov se na památku nazývá Íkaria a moři, kde odvážný chlapec utonul, se říká moře Íkarské.

<<< Pelops a Hippodameia Argonauti >>>

POZNÁMKY:

[1] krokvice = dřevěný nebo kovový pravoúhlý trojúhelník s olovnicí zavěšenou v jednom z vrcholů. Používá se ke stanovení vodorovné polohy. – Poznámka Misantropova.

[2] Binomické jméno koroptve polní je Perdix perdix (Linné, 1758). – Pozn. Mis.