Hrdinové

HRDINOVÉ

POSLEDNÍ ŘÍMSKÝ KRÁL se jmenoval Lucius Tarquinius. Byl zpupný, krutý a nespravedlivý. Kdo se mu znelíbil, toho poslal do vyhnanství, koho chtěl, toho dal popravit. Když už Římané nemohli dál jeho krutosti snášet, chopili se zbraní a povstali proti němu. Lidové shromáždění rozhodlo, aby byl Tarquinius zbaven moci a se svou rodinou vyhnán z Říma.

V té době byl Tarquinius u svého vojska mimo Řím. Když se dověděl o nepokojích v Městě, vracel se rychle do Říma. Povstání proti Tarquiniovi vedl Brutus.[1] Římané Tarquinia už do Města nepustili. Musel odejít do vyhnanství. Uchýlil se se svou rodinou do Etrurie.[2]

Po jeho vyhnání se patriciové[3] rozhodli, že se sami ujmou vlády a že už nikdy nebudou volit krále. Samo slovo král se stalo slovem nenáviděným. Kdo by se v budoucnu snažil získat královský trůn, měl být potrestán smrtí. Místo krále byli každého roku voleni dva konsulové. Všechna moc se přenesla na ně a na senát. Bývalé království se změnilo na republiku.

Ale vypuzený král Tarquinius Superbus (Zpupný) se nechtěl smířit se ztrátou své moci. Usadil se nedaleko Říma a usiloval vyvolat v Římě vzpouru proti republice. Podařilo se mu to, ale prostí občané pomohli spiknutí odhalit a povstání bylo potlačeno.

Tím byly zmařeny Tarquiniovy plány na návrat do Říma, ale král se ani potom nevzdal naděje, že se mu přece jen podaří uchvátit královský trůn. Pokoušel se získat na svou stranu sousední města. Nakonec se spolčil s králem Porsennou, který nenáviděl Řím stejně jako Tarquinius. Porsenna vládl v etruském městě Clusiu a rostoucí síla římské republiky mu byla trnem v oku. Čekal na příležitost, aby mohl Řím zničit.

Ale to už bylo v době, kdy byla u Římanů oslavována a vysoce oceňována osobní statečnost, chrabrost, odvaha a obětavá láska k vlasti. Všechny tyto vlastnosti, jež jsou ozdobou opravdového muže, nazývali Římané virtus. A mladí římští republikáni se těmito vlastnostmi nejednou vyznamenali. Zářivým vzorem statečnosti a lásky k vlasti je hrdinný voják Horatius Cocles a srdnatý jinoch Mucius Scaevola.

Velké Porsennovo vojsko se dalo na pochod proti Římu. Etruští vojáci se brzy přiblížili k městu a obklíčili je. Hlavní ochranou Říma byly hradby a řeka Tiber, přes niž vedl jediný most. Tento kolový most hájil nepříliš početný oddíl římského vojska.

Když římští vojáci spatřili takové množství nepřátel, dali se na útěk. Jen jediný voják zůstal na mostě. Jmenoval se Horatius Cocles. Byl odhodlán raději zemřít než ustoupit. Stál právě na stráži na začátku mostu. Najednou uviděl, že nepřátelé náhlým útokem dobyli Ianiculu a že se odtamtud ženou úprkem dolů. Podíval se, jak si počínají římští vojáci. Byl to žalostný pohled. Třásli se strachem a dávali se zběsile na útěk.

Horatius ani okamžik neváhal. Zadržoval rukama prchající oddíly, stavěl se jim do cesty a zapřísahal je bohy i lidmi, aby bojovaly dál. Volal na ně ve svrchovaném rozhorlení:

„Přátelé, kam utíkáte? Uvědomte si, že se útěkem nemůžete zachránit. Neubráníte-li most, lavina nepřátel se vřítí do města. Brzy jich bude na Palatiu i na Capitoliu víc než na Ianiculu. Zapřísahám vás znovu, neutíkejte! Myslíte-li, že se most nedá uhájit, musíte ho stůj co stůj zničit. Použijte mečů i ohně, jen ho nesmíte zanechat nepřátelům neporušený. Já sám se zatím pokusím zadržet útok nepřátel, pokud to bude v silách jednoho člověka.“

Nato vykročil statečně čelem k nepřátelům. Na chvíli je zarazil svou neobvyklou odvahou, která budila nesmírný údiv. Nepřátelé žasli. V posledním okamžiku stanuli Horatiovi po boku ještě dva stejně stateční vojáci a nehnuli se z místa. Zadrželi na nějakou chvíli první bouři hrozícího nebezpečí a nejprudší bitevní nápor.

Ostatní vojáci o překot bourali most. Když už ho zbývala jen nepatrná část, Horatius Cocles přikázal oběma svým věrným druhům, aby ustoupili do bezpečí.

Sám obrátil směrem k nepřátelům zraky hrozivě planoucí hněvem a nenávistí. Jako by v něm odvaha ještě vzrostla, potýkal se s nepřáteli jako rozzuřený lev. Kdo mu přišel do rány, zaplatil to životem. Nakonec vyhledal očima etruské náčelníky a zahřímal na ně:

„Jste otroci zpupných králů! Sami nedovedete ocenit svobodu, a proto jste přišli, abyste tento nejcennější statek uloupili jiným.“

Ti se chvilku dívali jeden na druhého, chvíli váhali, ale pak jimi zalomcoval hněv i stud, že by se měli zaleknout jediného, byť tak statečného nepřítele. Proto strhli hromový křik a ze všech stran vrhali jako zběsilí střely na jediného obránce mostu. Ale Horatius nastavil svůj mohutný štít a všechny rány statečně zachycoval. Rozkročil se a bránil postupu nepřátel s tím větší odvahou.

Ale už by byl málem podlehl přesile, už cítil, jak se na něho sápou útočníci z čela nepřátel a chtějí ho násilím shodit z mostu, když tu najednou za sebou zaslechl silný rachot a praskání dřev. Most se zřítil do řeky. A vzápětí se ozval radostný pokřik římských vojáků, že se jim podařilo dokončit dílo zkázy.

Horatius Cocles už déle neváhal. V největším bojovém zápalu zvolal: „Naše drahá, posvátná řeko, přijmi do svého milostivého proudu tuto zbraň i mne, římského vojáka!“ a vrhl se v plné zbroji do vody. V dešti nepřátelských střel se šťastně dostal ke svým druhům. Občané ho uvítali jako hrdinu. Za jeho nevšední udatnost mu postavili sochu a obec mu darovala velký kus pozemku. V té době již panoval v Římě citelný nedostatek potravin, ale vděční občané mu ještě s radostí přinášeli dárky ze svých skrovných zásob.

Porsenna byl tedy odražen a nemohl se naráz zmocnit Města přímým útokem. Začal tedy Město obléhat. Ještě nikdy předtím se nezmocnil členů senátu takový strach jako tehdy. Clusijská moc byla obrovská a Porsennovo jméno mělo velikou váhu. Otcové v senátě se tuze obávali, aby se občané nadmíru nevyděsili, nevpustili nepřítele do Města a nepřijali nedůstojný mír, který by znamenal nové otroctví.

Porsenna rozmístil posádky na dobytém Ianiculu a sám se rozložil táborem na pobřeží Tiberu. Nařídil všem lodím, aby se shromáždily na jedno místo. Tím chtěl zajistit, aby se do Říma nemohlo dovézt ani zrnko obilí a aby se jeho vojáci mohli přepravovat přes řeku a podnikat loupežné výpravy do sousedství. Tak měl pod dohledem celé okolí Říma a Řím byl ze všech stran sevřen.

Konsul Publius Valerius čekal na vhodnou příležitost, jak by znenadání podnikl útok na Porsennovy rozptýlené vojáky. Nevšímal si různých drobných obtíží a zachovával se jako přísný mstitel k větším věcem. Rozhodl se, že vyláká Porsennovo vojsko nadějí na vydatnou kořist. Proto nařídil svým lidem, aby druhý den vyhnali za bránu početná stáda dobytka.

Zatím potají rozestavil kolem Města schopné vojevůdce s vybranými oddíly mužstva a přikázal jim, aby v příhodném okamžiku učinili hromadný útok na nepřítele. Sám vedl sbor nejstatečnějších bojovníků. Brzy se střetli s nepřáteli. Ze všech stran je sevřeli a do jednoho pobili, neboť k boji neměli dost sil a k útěku měli všechny cesty zatarasené.

Ale to nijak neodradilo Porsennu, aby už neobléhal Město. V Římě se rozmáhal hlad a začaly se šířit nemoci. Nebylo obilí a drahota stoupala den ze dne. Porsenna tohle všechno věděl, a proto doufal, že konečně Města dobude.

Zapomněl však na římskou mládež. Mezi ní tehdy vyrůstal srdnatý jinoch ze vznešeného rodu, jmenoval se Gaius Mucius, a ten těžce nesl, jak Řím trpí. Hlavně ho pobuřovalo pomyšlení, že před branami Říma stojí král Etrusků, oněch Etrusků, které Římané několikrát porazili a zahnali na útěk. V tom viděl Mucius potupení římského národa a umínil si, že tuto pohanu pomstí.

Nejdříve se rozhodl, že nikomu nic neřekne a vnikne do nepřátelského tábora potají, na vlastní pěst. Ale když ještě o svém odvážném činu dál uvažoval, napadlo ho, že by to mohlo být pro něho osudné. Mohly ho náhodou zadržet římské stráže a pak by bylo zle. Stráže by ho přivedly zpět a Mucius by byl souzen jako zběh, neboť by mu nikdo nemusel věřit, proč se chtěl dostat do nepřátelského tábora. Vážný stav Města by mohl takové podezření vyvolat.

Proto se Mucius rozhodl, že se dostaví do senátu a svůj úmysl nebude skrývat. I odebral se do rady otců a řekl:

„Otcové římští, rozhodl jsem se, že překročím Tiber. Podaří-li se mi to, vniknu do nepřátelského tábora. Nebojte se, nechci tam loupit nebo se mstít za jejich plenění. Mám na mysli mnohem větší a odvážnější čin, jestliže mi bohové budou přát.“

Členové senátu souhlasili. Mucius se zaradoval a vyšel ven. Ukryl pod šatem meč a vydal se na cestu. Odvážnému štěstí přeje, přálo i jemu. Podařilo se mu vniknout do nepřátelského tábora. Jakmile tam vešel, zastavil se v tlačenici poblíž královského stolce. Právě se vyplácel vojákům žold a králův písař měl plné ruce práce. Seděl s králem a byl skoro stejně oděn jako král. Vojáci hromadně přicházeli ke stolci a stále se na něco dotazovali.

Mucius etruského krále neznal. A poněvadž měl král skoro stejný šat jako jeho písař, Mucius nevěděl, který z těch dvou je vlastně král. Bál se ptát vojáků, aby se tím neprozradil. Bylo by jim nápadné, že nezná krále, a jistě by ho hned vyšetřovali.

Odvážný jinoch dlouho neváhal. Vytasil meč, ale tentokrát byla štěstěna slepá a ruku mu vedla chybně. Místo krále usmrtil Mucius králova písaře.

Sotva vykonal domnělou pomstu, klestil si cestu zkrvaveným mečem středem zděšeného zástupu a chtěl utéci. Strhl se pokřik, nastal zmatek. Královi strážci jinocha chytili a přivlekli ho zpět. Postavili ho před královský tribunál.

Mucius věděl, co to znamená a jaký osud ho čeká. Ale jeho statečné srdce nekleslo ani v té chvíli. Neprojevil ani nejmenší známku strachu a bázně. Postavil se před krále a řekl:

„Jsem římský občan, jmenuji se Gaius Mucius. Chtěl jsem jako nepřítel zabít nepřítele. Zachránila tě slepá náhoda. Ale já mám stejnou odvahu sám zemřít, s jakou jsem chystal smrt tobě. Je přece znakem římské povahy jednat i trpět jako hrdina. A nechoval jsem, králi, vůči tobě takový úmysl jen já sám. Po mně je ještě dlouhá řada stejně odvážných mladých mužů, kteří usilují o stejnou slávu a čest. Proto chceš-li, připrav se na toto nebezpečí. Věz, že každou hodinu ti může nastat zápas o tvůj život. Každou chvíli se může objevit v tvém královském stanu ozbrojený nepřítel z našich řad. My, mládež římská, ti vypovídáme takovouto válku. Nemusíš se bát vojska ani bitvy. Ty jediný budeš mít co dělat s každým z nás!“

Mladíkova slova rozpálila krále hněvem. Vyděsil se, jak jen o vlásek unikl smrti a jaké nebezpečí ho ještě čeká. Hrozil a lál a poručil okamžitě připravit oheň.

„Běda ti, jestliže ihned nevysvětlíš, jakými úklady mi zastřeně vyhrožuješ! Mluv!“ pohrozil mu znovu rozlícený král.

Mucius se nezalekl a pravil:

„Pohleď, králi, jak bezcenné je tělo pro nás, kteří máme na mysli velkou slávu. A proto nebudeme litovat vlastního života!“

Nato vložil pravou ruku do ohně, který hořel na oltáři. Když ji takto upaloval a choval se tak statečně, jako by nic necítil a jako by ho to nebolelo, byl král touto neobvyklou podívanou téměř ohromen. Vyskočil z křesla, rozkázal odvést mladíka od oltáře a zvolal:

„Odejdi v pokoji, neboť ses odvážil většího nepřátelství proti sobě než proti mně. Dokonce bych přál slávu tvé statečnosti, kdybys osvědčil takovéto hrdinství pro mou vlast. Nyní tě odtud propouštím podle válečného práva jako svobodného občana. Ani vlas se ti nezkřiví.“

Mucius se na chvíli zamyslil a pak řekl:

„Tvou velkomyslnost ti musím, králi, oplatit. Protože jsi prokázal poctu mé statečnosti, dám ti za tvé dobrodiní to, co sis na mně nedokázal vynutit hrozbami. Věz, je nás tři sta předních římských jinochů, a my všichni jsme se zapřisáhli jako spiklenci, že se proti tobě odvážíme stejného činu. Já jsem byl vybrán jako první. Ostatní se nezaleknou, ať to s prvním dopadne jakkoli. Každý z nich se dostaví v určitý čas, dokud budeš živ a nedostaneš se nám do rukou.“

I propustili Mucia na svobodu, jak mu král slíbil. Poněvadž už neměl pravou ruku, všichni mu potom říkali Scaevola (Levoruký).

Brzy nato se dostavili do Říma vyslanci krále Porsenny. Král nedovedl žít v stálém strachu při pomyšlení, kolikrát mu ještě hrozí takové nebezpečí. Vždyť už v té chvíli mohl být mrtev, kdyby byl osud nevedl slepě Muciovu ruku. Nemohl žít v představě, kolik spiklenců ještě zbývá a kolikrát by musel podstoupit boj na život a na smrt. Proto sám od sebe nabídl Římanům uzavření míru.

Římský senát se Muciovi za jeho statečnost bohatě odměnil. A jeho odvážný čin se stal zářným příkladem. Podnítil i ženy, aby usilovaly o vyznamenání a slávu.

V etruském táboře byly zajaté římské ženy jako rukojmí. Tábor byl umístěn nedaleko břehu Tiberu. Mezi rukojmími byla statečná dívka Cloelia. Ta se domluvila s ostatními dívkami a nabídla jim, že je povede. Oklamala strážce, dovedla dívky k Tiberu a v roji nepřátelských střel řeku přeplavaly. Všechny dívky pak bez jediného úrazu odevzdala v Římě jejich rodičům a příbuzným.

Jakmile se to král dověděl, opět vzplál mocným hněvem. Poslal do Říma vyjednavače a uložil jim, aby přivedli Cloelii zpět. O ostatní dívky že nemá zájem. Když ho hněv opustil, začal Cloelii do nebes vychvalovat. Ta prý překonala svým odvážným činem i takové hrdiny, jako byl Cocles a Mucius. Dodal však, že zruší smlouvu, jestliže mu tu dívku nevydají. Až mu ji pošlou, nic se jí nestane a v pořádku ji zase vrátí rodičům.

Jak si král přál, tak se stalo. Když se ta statečná dívka opět octla v táboře etruského krále, vskutku jí nikdo neublížil, naopak se jí dostalo pochvaly a pocty. Král velebil její neohroženost a slíbil, že jí daruje část rukojmí; sama ať si vybere, které chce.

Když pak byli všichni předvedeni, Cloelia si prý vybrala samé mladé lidi. S tím nadšeně souhlasili i sami rukojmí. Měli radost, že Cloelia osvobodila od nepřátel ty mladé, nedospělé jinochy a dívky, neboť na ty obvykle doléhají křivdy a strasti války nejvíc.

Když byl potom obnoven mír, odměnili Římané nevšední statečnost té ženy i nevídaným způsobem pocty, totiž jezdeckou sochou. Na nejvýše položeném místě Svaté cesty[4] postavili sochu dívky sedící na koni.

Když pak byli zvoleni za konsuly Spurius Lucretius Tricipitinus a Publius Valerius Publicola, přijali ještě naposled vyjednavače od Porsenny, kteří k nim přišli se žádostí, aby Římané opět dosadili na trůn krále Tarquinia. Dostali odpověď, že římský senát sám vypraví posly k jejich králi. I byli bez prodlení vybráni nejváženější z otců a ti se vydali k Porsennovi s tímto poselstvím:

„Králi, mohli jsme dát hned tvým poslům stručnou odpověď, že královskou rodinu Tarquiniovu zpět nepřijmeme. Ale přišli jsme k tobě raději sami s prosbou, abys navždy učinil konec těmto pokusům. Co král Tarquinius žádá, to by znamenalo konec svobody římského národa. Římský národ už nepodléhá moci královské, nýbrž žije svobodně, a věz, že by spíše otevřel brány Říma nepřátelům než Tarquiniovi. Všichni občané jsou zajedno, že ten den, který by znamenal konec svobody ve Městě, byl by zároveň zkázou a zánikem Města. Leží-li ti opravdu na srdci záchrana Říma, dopřej nám, abychom žili jako národ svobodný.“

Krále dojala ta slova a vzdal jim úctu. Slíbil, že už nikdy nebude o Tarquiniově návratu jednat ani mu k němu dopomáhat. Když pak Tarquinius viděl, že se všechny jeho naděje zhroutily, odešel do vyhnanství do etruského města Caisra.[5]

Římané žili od té chvíle s Porsennou v míru a nadále je provázela nesmiřitelná nenávist ke králům i statečná a obětavá láska k vlasti. A ta jim dopomohla naplnit knihu jejich pohnutých dějin nesmrtelnou slávou.

[6]

<<< Únos Sabínek / Zrádná Tarpeia Dodatky >>>

POZNÁMKY:

[1] Lucius Iunius Brutus – zakladatel římské republiky a jeden z prvních římských konsulů (r. 509 př. n. l.), prapředek nejznámějšího vraha Iulia Caesara, jímž byl Marcus Iunius Brutus. – Poznámka Misantropova.

[2] Uchýlil se do Etrurie. – Sedmý a poslední král římský Tarquinius Superbus odešel do vyhnanství do etruského města Caisra (Caere) a zemřel roku 496 př. n. l. v Kúmách (v působišti kúmské Sibylly). – Srovnej s pozn. č. 5 níže. – Pozn. Mis.

[3] patriciové – římská šlechta; původně jediní plnoprávní římští občané (na rozdíl od plebejů), hlavně pokud se týče práva zastávat úřady apod.; privilegovaná vrstva římských občanů. – Pozn. Mis.

[4] Svatá cesta (latinsky Via Sacra) – hlavní ulice ve starém Římě vedoucí z Kapitolu přes Forum Romanum až ke Kolosseu. Na Svaté cestě se tradičně konaly triumfální jízdy, to jest vojenské přehlídky na oslavu nějakého vítězství. Nero nechal Svatou cestu obroubit kolonádou. Po Svaté cestě se též procházeli v určitých hodinách zevlouni a hejskové. Byla to tedy zároveň i jakási promenáda. – Pozn. Mis.

[5] etruské město Caisra (latinsky Caere) – viz mapku etruské civilizace pod pozn. č. 23 v kapitole Aeneovo bloudění. – srovnej s pozn. č. 2 výše. – Pozn. Mis.

[6] Poznámka k obrázku: S. P. Q. R. (zkratka slov: Senatus Populusque Romanus) = Senát a lid římský – oficiální formule označující nositele nejvyšší státní moci v republikánském Římě, také nápis na římských korouhvích. Nyní ve znaku města Říma. – Pozn. Mis.