Nešťastný král

NEŠŤASTNÝ KRÁL

VE FOINÍCKÉM MĚSTĚ SÍDÓNU žil jednou jeden král a královna a měli krásnou dceru. Jmenovala se Európé. Byla tak spanilá, že si ji oblíbil sám Zeus. Rozhodl se, že ji unese. Věděl, že Európé často chodí se svými družkami na lučiny, kde se pásla královská stáda. Když si vyhlédl vhodný okamžik, proměnil se v krásného býka a vmísil se mezi stáda.

Vtom právě přicházela Európé s dívkami. Vesele se bavily a přiblížily se k pasoucímu se dobytku. Královská dcera si hned povšimla pěkného býčka, bílého jako sníh, a divila se, že ho tam dříve nespatřila. Bála se ho dotknout, ale býk měl tak mírné oči, byl krotký a svými malými růžky nenaháněl strach. I odvážila se přistoupit až k němu a podala mu hrst trávy. Býček jí olizoval ruce, laškoval s ní a skotačil v trávě, až si pak lehl na bok na zem. Európé se už nebála poplácat ho po šíji, hladit ho a na rohy mu zavěšovat věnečky z květin. Svou hravostí a laskavým pohledem ji přímo vybízel, aby si naň sedla.

„Ty mě chceš svézt?“ zeptala se ho a něžně ho pohladila. „Nu, tak to zkusíme,“ a sedla si mu na hřbet.

Býk pomalu vstal, krasavec stáda, a nenápadně se blížil k moři. Vstoupil na kraj do vody a brouzdal se při břehu. Pak popošel hlouběji, a než se princezna vzpamatovala, pustil se na širé moře. Európé se s hrůzou dívala na břeh, který se rychle vzdaloval. Tiskla se k podivnému únosci na hřbet a držela se rukama rohů, aby nespadla. Volala na své družky a krčila nohy, jako by se bála té šumné vody. Volala, plakala, všechno marné. Zeus s ní přeplaval moře a vysadil ji na velikém ostrově, kde se opět proměnil v boha a od ubohé dívky se na krok nevzdálil. Od té doby už nikdo nikdy Európu nespatřil a jen jméno jednoho světadílu hlásá dodnes její památku.

Když se princezna dlouho nevracela, vyslal nešťastný král všechny své syny, aby šli svou sestru hledat. Pohrozil jim, aby se bez ní domů nevraceli. Synové se vydali na cestu, bloudili křížem krážem po světě, ale Európu nenalezli. Proto zůstali v cizině, aby nemuseli přijít otci na oči.

Ani nejstarší Kadmos neměl více štěstí než jeho bratři. Dlouho uvažoval, kde by si měl zvolit nový domov. Protože si nevěděl rady, rozhodl se, že si vyžádá věštbu. Odebral se do nejslavnější věštírny v Delfách. Tam dostal tuto odpověď: „Až odtud vyjdeš, uvidíš v polích krásnou jalůvku. Jdi za ní, kam tě povede. A tam, kde si lehne do trávy, založ nové město a ten kraj bude pak tvým novým domovem.“

Kadmos poslechl, jak mu Apollón ústy své kněžky ve věštírně přikázal. Když odtamtud vyšel, brzy uviděl pěknou kravičku. Šel pomalu za ní a prošel takto velký kus světa. Tu se najednou jalůvka zastavila, zdvihla hlavu do výše a dlouze zabučela. Nato si lehla do měkké trávy. Kadmos vzdával díky bohům, potom si klekl a líbal neznámou zemi, kde bude mít svou novou vlast, a přehlížel celý ten kraj věnčený horami.

Po chvíli se rozhodl, že vzdá děkovnou oběť vládci nebe i země, a poslal služebníky, aby přinesli k oběti živé vody. Sluhové vešli do hlubokého lesa, kam po celé věky lidská noha nevkročila. Uprostřed toho lesa byla jeskyně chráněná hustým křovím a v ní byl pramen křišťálově čisté vody. Ale v té jeskyni bydlil hrozný drak, kterého si nesmírně oblíbil bůh války Arés. Drak měl vysoký hřeben, po celém těle zlaté šupiny a z očí mu šlehal oheň. Co chvíli vymrštil z tlamy tři dlouhé jazyky a ukázal tři řady strašlivých zubů. Celým tělem toho ještěra proudil prudký jed.

Služebníci právě nabírali vodu, když se drak probudil. Vystrčil hlavu z jeskyně a hrozivě syčel, až se vzduch zachvíval. Všem vypadly leknutím džbány z rukou a zůstali jako zkamenělí. Drak se svíjel v obrovské oblouky a horní půlí těla se vztyčil do výše. Hlava mu vyčnívala i nad nejvyšší stromy v lese a oči mu plály hroznou zlobou. V tu ránu se prudkým pohybem vrhl na Kadmovy služebníky. Některé z těch nešťastníků na místě rozkousal, jiné rozmačkal ve svých závitech jako v kleštích, jiné potřísnil svým zhoubným jedem.

Kadmos dlouho čekal na svou družinu a bylo mu divné, proč se nikdo nevrací. Ještě chvíli počkal a pak je šel hledat. Měl na sobě kůži z velikého lva a v ruce těžké kované kopí a oštěp. Nebojácně vešel do lesa. Zastavil se však, když spatřil tolik mrtvých těl a dlouhatánského draka, který lízal jazykem krev prýštící z ran.

Ale hned se vzpamatoval, uchopil veliký balvan a mrštil jím po plazovi. Zasáhl ho, ale drak jako by ránu ani necítil. Balvan se odrazil od jeho velikých tmavých šupin. Kadmos popadl oštěp a ze všech sil jej vrhl proti rozzuřenému hadovi. Ostří se mu zabodlo do zad a drak se tou bolestí ještě více rozlítil. Stočil hlavu nazad a zahryzl se do oštěpu. Dlouho jím cloumal na všechny strany, až ho konečně vyrval. Hrot mu však uvázl v kostech. Drak zuřil, jed mu vystoupil k povrchu těla, z tlamy mu tekla pěna. Vztyčoval hlavu, zmítal se na zemi a šířil ve vzduchu morovou nákazu. Obracel se ze strany na stranu, svíjel se, chrastil hrozivě šupinami a svou hrudí kácel všechno, co mu přišlo do cesty.

Náhle se vrhl na Kadma. Kadmos mu nastavil kopí a drak do něho zuřivě kousal. Ale ze zraněné tlamy už mu vytékala krev smíšená s jedem. Tu se Kadmovi podařilo vrazit kopí plazovi do hrdla. Drak couval, ale Kadmos již nepolevil. Šel za ním, tlačil vší silou na kopí, až mu probodl šíji. Ještěr se skácel na obrovský dub, jejž svou tíhou málem vyvrátil. Ale byl mrtev a Kadmos pln radosti k němu přiskočil. Zatímco si ho prohlížel, roztaženého přes celý lán země, uslyšel odkudsi slabý hlas: »I ty, Kadme, se jednou proměníš v hada!«

Zalekl se Kadmos těch slov, mráz mu přeběhl po zádech a hrůzou se mu zježily vlasy. Stál, ani nedýchal, a přemýšlel o té věštbě. Najednou – kde se vzala tu se vzala – stála před ním bohyně Athéna, jeho ochranitelka, a pravila mu:

„Zorej půdu, na které stojíš, a zasej do země ty dračí zuby. Vyroste z nich lid tvého budoucího království!“

Kadmos učinil, jak bohyně přikázala, a čekal, co se bude dít. Náhle se začaly hroudy hýbat, z brázd se vynořovaly hroty oštěpů, za nimi pak hlavy pokryté přilbami a nakonec již trupy chráněné štíty a zbraněmi, až znenáhla uviděl celé muže. Kadmos se lekl, že to jsou nepřátelé, a proto uchopil oštěp, aby proti nim útočil. Ale ruka mu klesla, když zaslechl nový tajemný hlas: „Odlož zbraň a nemíchej se mezi nás.“

Kadmos poslechl a postavil se opodál. Před jeho očima se odehrávalo hrozné divadlo. Ozbrojenci, zrození z dračích zubů, se do sebe pustili a začali se vzájemně pobíjet. Země se zbrotila jejich krví. Bitka pokračovala, až nakonec zbylo naživu jen pět mužů. Ti se přidružili ke Kadmovi jako k svému vůdci a Kadmos založil s jejich pomocí na tom místě slavné město a nazval je Théby.

Avšak usmrcení posvátného draka mu Arés jen tak neodpustil. Kadmos musel vstoupit na několik let do jeho služeb, a teprve když tuto porobu přestál, ujal se vlády.

Potom se s ním Arés usmířil a dal mu za manželku svou dceru Harmonii. Byla slavná svatba, na kterou přišli všichni bozi a bohyně. A přinesli krásné dary. Athéna darovala nastávající královně nádherné roucho a Afrodíté skvostný náhrdelník, jejž zhotovil sám božský umělec Héfaistos.

Ale ani ty dary nepřinesly štěstí do domu Kadmova. Lidé sice pokládali Kadma za šťastného vladaře, ale Kadmos nebyl šťasten. Zabitý drak se mstil na jeho celém rodě. Král často myslil i na onen tajemný prorocký hlas, který uslyšel, když si prohlížel již mrtvého draka: »I ty, Kadme, se jednou proměníš v hada!« I bylo Kadmovi souzeno, aby zakusil mnoho bolu a prolil mnoho slz.

Kadmos měl pět dětí, syna Polydóra a čtyři dcery. Jmenovaly se Autonoé, Ínó, Semelé a Agaué.

Když se Autonoé provdala, měla syna, jemuž říkali Aktaión. Byl na vychování u Kentaura Cheiróna a už od mládí měl velikou zálibu v lovu. Všechen čas trávil v lese.

Jednoho krásného, parného dne byl opět na lovu. Bylo už poledne. Aktaión k sobě zavolal svou družinu a přikázal lovcům, aby sebrali sítě a pro dnešek už nechali práce. Lovci rádi poslechli a rozešli se po lese. Také Aktaión se vzdálil od svých druhů a hledal si místo pro odpočinek. Sešel do hlubokého úvalu plného stromů, který byl zasvěcen bohyni lovu Artemidě.

Na jednom konci toho půvabného údolí byla krásná jeskyně a jí protékal potůček, který se rozšiřoval v půvabné jezírko s travnatým břehem. Sem přicházela bohyně se svými družkami, když se unavila lovem, aby se osvěžila chladivou vodou. Také toho dne tam vstoupila. Jedné víle podala svůj toulec a luk, druhé svlečený šat, jiné dvě jí uvolňovaly řeménky a stahovaly jí opánky. Ostatní víly pak nabíraly do džbánů vodu a lily ji na svou božskou velitelku.

Právě v té chvíli vkročil Aktaión do jeskyně. Byl zamyšlen a ani si neuvědomil, kam vchází. Víly vykřikly, jak spatřily jinocha, a celý les se naplnil jejich poplašeným křikem a výskotem. Rychle obstoupily bohyni, aby ji zakryly před zraky toho mladého muže. Ruměnec zbarvil tvář Artemidinu a srdce se jí naplnilo hněvem. Ještě štěstí, že neměla v ruce své šípy!

Ale trest, který následoval, byl stejně krutý. Bohyně nabrala do dlaní vody a zvolala: „Teď jdi a chlub se, žes mě viděl bez šatu! Chlub se, budeš-li moci!“ a přitom ho postříkala vodou z dlaně.

Hrozba pohněvané bohyně se vzápětí splnila. První krůpěje se dotkly Aktaiónova čela. Jen se tak stalo, vyrostly mu na čele mohutné parohy, ruce se mu proměnily v tlapy, paže v dlouhé běhy a celé tělo se pokrylo srstí. Do hrudi mu bohyně vložila bázeň. Nešťastný jinoch se proměnil v statného jelena. Najednou vyskočil, jako by byl vyplašen, a rychlými, dlouhými skoky zmizel v lese. Sám se divil, že ho nohy tak rychle nesou, jako by se ani nedotýkal země.

Přiběhl k lesní studánce, a když v ní spatřil svou podobu, chtěl vykřiknout a bědovat. Ale z úst mu už nevyšel lidský hlas. Jen tváře mu zvlhly vytrysklými slzami. Ach, byl opravdu proměněn v jelena! Ale mysl a rozum mu zůstaly jako člověku.

Aktaión chvíli rozvažoval, co si má počít, má-li se skrýt či běžet domů. Ale z myšlenek ho vytrhl náhlý štěkot psů. Jakmile ohaři spatřili jelena, rozběhli se za ním. Celá smečka se jich hnala za svým bývalým pánem a zuřivě štěkala. Ach, jak Aktaión toužil zavolat na ně, aby poznali jeho hlas a přestali se naň sápat! Mluvit však nemohl. Jedinou záchranu viděl v útěku.

Psi se však za ním hnali přes skály, přes rokle, cestou necestou a již ho ti nejrychlejší dohonili a zakousli se do něho. Poraněný Aktaión už nemohl tak rychle utíkat. Vzápětí ho dohonili i ostatní psi, trhali ho, kde mohli, a za chvilku mu nezůstalo na celém těle jediné zdravé místečko. Nešťastník úpěl, naříkal, ale nic to nebylo platné. Všecek zkrvácený klesl do trávy. Jeho němý obličej marně prosil o slitování.

Aktaiónovi druhové neměli ani tušení o jeho osudu. Hledali jej, volali ho jménem, aby mu ukázali nádherného jelena, jejž psi pokousali a rozsápali k smrti. Aktaión zvedl hlavu, jak uslyšel své jméno, naposled se na ně podíval, pak zavřel oči a za chvíli skonal. Slepá, krutá náhoda byla příčinou tak smutného konce nešťastného mladíka.

Marně pak hledali lovci svého pána a psi žalostně vyli po lese. Jen moudrý Cheirón uhodl, co se stalo. Šel do své jeskyně a vytvořil z kovu sochu svého nebohého žáka. Byla to podoba tak věrná, že i psi se dali oklamat. Radostně štěkali, když uviděli svého pána. Lízali mu ruce a nohy, jako by byl vskutku naživu.

Ale to nebyla jediná a poslední bolest, která postihla krále Kadma a jeho rodinu. Mnoho, velmi mnoho bolu museli ještě vytrpět kvůli tomu neblahému drakovi.

Kadmův syn Polydóros měl syna Labdaka. Polydóros však předčasně zemřel a Labdaka odporučil svému tchánu Nykteovi. Ale i Labdakos brzy zemřel a zůstal po něm nedospělý dědic trůnu Láijos. Proto se ujal vlády Nykteus.

Nykteus měl krásnou dceru Antiopu. Tu si vzal za manželku sikyónský král Epopeus, avšak proti vůli Nykteově. Proto ho Nykteus stíhal válkou, ale musel odtáhnout s nepořízenou. Když pak umíral, prosil svého bratra Lyka, aby za něho provedl na králi pomstu. Lykos jeho přání splnil. Vypravil se na Peloponnésos, rozbořil město Sikyón a krále Epopea zabil. S Antiopou se vydal zpět na cestu do Théb.

Na této zpáteční cestě se Antiopě narodili dva synové, Amfíón a Zéthos. Lykos však nedovolil, aby si je Antiopé vzala s sebou. Oba byli pohozeni v horách. Tam je druhý den nalezl pastýř. Ten se nad nemluvňaty slitoval, odnesl si je domů a pečlivě se o ně staral.

Oba chlapci vyrůstali u něho na venkově a povahou se od sebe velmi lišili. Amfíón byl jinoch jemného citu a měl zálibu v hudbě. Rád zpíval a hrál na sedmistrunnou lyru, kterou mu daroval Hermés. Hrál prý tak krásně, že i Apollón ho rád poslouchával. Zéthos byl povahy drsné a měl sklon k životu pastýřskému. Vyrostl z něho zdatný lovec.

Antiopé, matka obou těchto chlapců, žila zatím v Thébách a měla velmi těžký a neradostný život. Stýskalo se jí po dětech, které od jejich narození neviděla. Strýc Lykos sice na ni nebyl zlý, zato jeho manželka Dirké byla vtělená krutost. Co ta se ubohé Antiopy natrápila!

Denně jí ukládala sepříst takové množství vlny, že to bylo nad lidské síly. Když Antiopé daný úkol nesplnila, Dirké si na ní vylévala všechen svůj hněv a všechnu svou zlobu. Pálila jí vlasy, bila ji pěstí do tváře, přikazovala jí spát na tvrdé zemi. Často ji mučila v tmavém sklepení a služebníci jí nesměli podat ani vodu.

Konečně se nad trýzněnou Antiopou smiloval Zeus, který k ní kdysi zahořel velikou láskou. V noci rozrazil potupná dívčina pouta a otevřel dveře jejího vězení. Antiopé se dala na útěk a uprchla do pohoří Kithairón. Dlouho bloudila, až konečně našla chýši, kde bydlel onen pastýř, zachránce jejích synů. Oba synové ji jako pronásledovanou cizinku vlídně přijali a Antiopé se těšila, jak se tam v klidu po prožitých hrůzách zotaví.

Ale zlá Dirké jí ten útěk neodpustila. Vypátrala její stopu a vypravila se za ní. I ona se dostala až k pastýřově chatrči. Když uviděla Antiopu, nastrojila jí úklady. Nalhala jejím synům, co jen jí špatného napadlo, varovala je a kladla jim na srdce, aby tu cizí poběhlici vyhnali. Jinoši jejím hanebným pomluvám uvěřili. Dirké je nakonec přemlouvala k strašnému zločinu. Radila jim, aby tu nezdárnou ženu přivázali k divokému býku a tak ji usmýkali k smrti.

Tentokrát se však na Antiopu přece usmálo štěstí. Když už byl přiveden divoký býk, objevil se před jinochy pastýř a prozradil jim, k čemu ho vybídlo vidění ve snách. Odhalil jim pravdu, kterou dosud neznali. Tehdy poprvé se jim svěřil, jak je před lety nalezl pohozené v horách, jak se jich ujal a že ta nešťastná pronásledovaná cizinka je jejich matka Antiopé.

Amfíón a Zéthos si s hrůzou uvědomili, k jakému zločinu je Dirké přemlouvala. I uchopili bezcitnou královnu a učinili s ní to, co sama chystala jejich nevinné matce. Přivázali ji na rohy divokého býka a ten jí přivodil zasloužený trest. Usmýkal ji k smrti. Z její krve vytryskl pramen, který po ní dostal jméno Dirké.

Hned potom se Antiopé radostně vrátila se svými syny do Théb. Amfíón a Zéthos chtěli potrestat smrtí i krále Lyka, ale Hermés jim přikázal, aby mu darovali život. Poslechli a krále Lyka jen vyhnali z Théb. Nato se sami ujali vlády a jali se zvelebovat město, které ještě nebylo obehnáno hradbami.

I povolali dělníky, aby sváželi kámen na stavbu zdí. Silný Zéthos sám přivaloval veliké balvany a při stavbě vydatně pomáhal. Ale Amfíón jen zahrál na svou lyru a těmi líbeznými zvuky okouzlil i neživé balvany. Ty se samy od sebe trhaly ze skal, samy se pohybovaly a samy se skládaly v pevnou zeď.

Tak povstaly slavné thébské hradby a staří básníci opěvovali město jako sedmibranné Théby, neboť v těch hradbách bylo vskutku uděláno sedm bran. Vždyť i Amfíonova lyra měla sedm strun.

Amfíón si pak vzal za manželku Niobu, dceru fryžského krále Tantala, a Zéthos se oženil s Thébou. Niobé však byla pyšná jako její otec, a byla za svou pýchu krutě potrestána. Apollón zastřelil jejích sedm synů a Artemis usmrtila jejích sedm dcer. Niobé v zoufalém bolu zkameněla.

Kadmova dcera Ínó zešílela a v tom pomatení mysli hodila do moře svého syna Melikerta. Semelé uhořela a Agaué v bakchantském potřeštění rozsápala svého syna Penthea. Ale Kadmos se svou manželkou se všech těch hrůz nedožili.

Sklíčeni žalem a neštěstím odešli jednoho dne z domova a dlouho bloudili širým světem. Jednou, oba již unavení a zestárlí, vzpomínali na minulá léta, co všechno zakusili. Potom se obrátil král ke své manželce a řekl: „Snad byl ten drak zasvěcen bohům a já jsem tehdy zasel zlé sémě, zlou dračí setbu. Ať se sám proměním v hada, dá-li se tím hněv bohů usmířit, aby náš rod už nestíhaly další trampoty!“

Sotva to řekl, začal se náhle proměňovat v plaza. Tělo se mu protáhlo, pokrylo se šupinami, a už mu zbývaly jen ruce a lidská tvář. I vztáhl je ke své manželce a prosil ji:

„Dotkni se mne ještě naposled, dokud ještě něco lidského ze mne zbývá!“ Vtom se mu jazyk rozštěpil vedví a místo nářku mu vycházel z úst jen sykot.

Královna se dala do pláče a vroucně prosila bohy, aby i ji postihl stejný osud. Její přání se splnilo. Vzápětí se již oba plazili do háje a vyhledali si společnou skrýš. Oba mají na hlavě ozdobný hřebínek a nikdy nikoho neuštknou. Jsou i po té proměně tak dobří, jako bývali dříve, když byli ještě lidmi.

<<< Příběhy Théseovy Oidipús >>>