Orestés

ORESTÉS

TRÓJA byla po deseti letech spálena a vyvrácena. Ustaly hrůzy posledních okamžiků tohoto slavného města. Vítězní Řekové nakládali na lodě kořist a chystali se k návratu. Ale nebylo souzeno všem, aby po tolika strastných letech spatřili svou otčinu, svůj domov. Mnoho, přemnoho běd ještě zakusili a mnozí dokonce zahynuli. Hněvala se na ně především bohyně Athéna. Nelíbilo se jí ukrutné a surové vraždění té poslední hrůzostrašné noci. Proto je za to potrestala.

Slavný mykénský král Agamemnón se sice vrátil domů, ale tam na něho čekal zlý osud. Tomuto hrdinovi, jehož rozkazů poslouchala v trójské válce všechna řecká vojska, nebylo souzeno, aby se těšil z návratu do vlasti. Vždyť jeho pradávným předkem byl Tantalos a zlá kletba tížila celý ten rod.

Když se před vypuknutím trójské války Řekové shromáždili v Aulidě a nemohli pro bezvětří odplout, Agamemnón obětoval svou dceru Ífigeneiu[1] rozhněvané Artemidě. To mu jeho manželka Klytaiméstra nemohla zapomenout. Po odplutí vojsk čekala na příležitost, aby se svému choti pomstila.

Té se konečně dočkala. Když ubíhaly měsíce a roky a Agamemnón se nevracel, ucházel se o královský trůn ve slavných Mykénách královnin příbuzný Aigisthos. A nejen o trůn. Vynaložil všechno úsilí, aby si získal přízeň samé královny a mohl si ji vzít za manželku. Klytaiméstra nakonec svolila a provdala se za Aigistha.

Aigisthos dobře věděl, že se dopouští špatného skutku. Sami bohové ho varovali a poslali k němu Herma se vzkazem, aby nestrojil úklady proti Agamemnonovi, jinak že bude za svůj čin těžce pykat. Ať nezapomíná, že je naživu Agamemnonův syn Orestés a až dospěje v odvážného jinocha, že všechny Aigisthovy nepravosti náležitě potrestá. A bude to spravedlivá odplata.

Ale Aigisthos byl tak zaslepen, že varování bohů neposlechl a svůj úmysl provedl. Nejdříve odstranil šlechetného pěvce, kterého Agamemnón zanechal své manželce za rádce a ochránce, a současně ustanovil stráže, které mu měly zažehnutím ohňů rychle oznámit, až se bude Agamemnón vracet z války.

A ten den se vskutku přiblížil. Agamemnón připlul se svou družinou k rodným břehům a s pocitem nevýslovného blaha vystoupil po tolika letech na půdě své otčiny. Vracel se jako vítěz, ale nestyděl se za slzy, které mu vytryskly samou radostí, že je konečně doma.

Najatí hlídači hned Aigisthovi oznámili, že se Agamemnón vrátil. Aigisthos s Klytaiméstrou mu připravili slavné uvítání. Ta nádhera měla zastřít jejich nepěkné úmysly. Ale Agamemnón přijímal všechny jejich projevy přízně a pozornosti jako něco samozřejmého. Netušil úskok ani v tom, když mu služebníci připravili lázeň, aby se mohl po tak dlouhé plavbě osvěžit.

Když se vysvlékl a vychutnával lahodu teplé vody, tu se najednou rozhrnul závěs v koupelně a před jeho zraky stanul Aigisthos s Klytaiméstrou. V rukou měli vražedné nástroje. Vrhli se na bezbranného krále a nevěrná Klytaiméstra mu zasadila ránu první. A aby zločinné dílo dokonali, zavraždili i všechny královy druhy, kteří se s ním vrátili z války. Mezi zabitými byla i trójská věštkyně Kassandra, kterou si král přivezl jako zajatkyni.

Klytaiméstra

Tak zahynul slavný král Agamemnón a zanechal po sobě tři sirotky. Nejmladšímu z nich říkali Orestés. Jeho starší sestry se jmenovaly Élektra[2] a Chrysothemis. V době toho hrozného zločinu bylo Orestovi asi dvanáct let. Nejstarší ze sourozenců, Élektra, se o Oresta velmi bála. Vytušila, že by doma nebyl jist životem. Vždyť Aigisthos si jistě uvědomí, že Orestés jednou dospěje a mohl by se pak za otce pomstít jeho vrahům.

Proto Élektra neváhala a mladšího Oresta vypravila tajně z domova. Poslala ho na vychování k svému strýci Strofiovi, který byl králem ve Fókidě.[3] Aby ho cestou nic zlého nepotkalo, dala mu za průvodce jeho oddaného vychovatele, aby ho chránil místo ní.

Král Strofios měl syna Pylada a s ním společně na jeho dvoře vyrůstal nyní i Orestés. Oba chlapci, Orestés i Pyladés, si na sebe zvykli a stali se přáteli na život i na smrt. Dodnes říkáme o dvou věrných přátelích, že jsou jako Orestés a Pyladés, a tato dvě jména platila po celé věky za vzor opravdového, nezištného přátelství, které může rozloučit toliko smrt.

Élektřino rozhodnutí přišlo Aigisthovi a Klytaiméstře velmi vhod. Už sedm let spokojeně kralovali a ani si nepomyslili na to, že na jejich trůně lpí nevinná krev a volá o pomstu. Zato Élektra tonula ve smutku. Nemohla zapomenout na otce, kterého z celého srdce milovala, a nedovedla odpustit matce její zločin. A nejvíc se jí stýskalo po Orestovi.

Královně neuniklo, že ji Élektra nenávidí a necítí k ní ani trochu lásky. Proto neudělala své dceři nic dobrého. Týrala ji, jak jen mohla, zavírala ji v domě a nepouštěla ji mezi lidi. I hlad jí dala pocítit a chovala se k ní spíše jako macecha než vlastní matka, snad aby se tím víc zalichotila Aigisthovi. Élektra chodila v cárech jako žebračka, a kdo ji viděl, pokládal by ji spíše za otrokyni nežli za dceru tak slavného krále.

Kamkoli Élektra obrátila zrak, všude spatřila něco, co jí vhánělo slzy do očí. Na trůně seděl otcův vrah, odíval se v roucha zavražděného a choval se k Élektře právě tak bezcitně jako její matka. Když plakala, její slzy ho naplňovaly hněvem a rozněcovaly v něm zuřivost. To byly nejtěžší chvíle ubohé Élektry, kterou posilovala jen vzpomínka na milovaného otce a pevná naděje, že se jednou Orestés vrátí, vysvobodí ji z tohoto utrpení a oba otcovy vrahy potrestá.

Élektřina mladší sestra Chrysothemis dosah neštěstí ještě nechápala. Na otce se jen málo pamatovala; proto nenesla svůj osud tak těžce a podrobovala se ochotně vůli rodičů. I to Élektru rmoutilo, že v ní ve svém utrpení nemohla mít pomocnici. Proto se tím více ve svých myšlenkách upínala k Orestovi.

Uplynulo několik dlouhých a neradostných let. A konečně se přiblížil den, který měl Élektřino utrpení proměnit v radost. Jednou zrána se blížili k mykénské bráně tři poutníci. Byl to Orestés se svým přítelem Pyladem a s nimi se ubíral i jejich ochránce, věrný Orestův vychovatel. Dovedl oba jinochy před královský palác a obrátil se na Oresta:

„A teď se dobře dívej, mladý příteli! Stojíš na místě, po němž jsi tak toužil. Je to tvůj domov, kde kdysi vládl tvůj slavný otec Agamemnón. Odtud jsem tě před lety tajně odváděl, jak si to přála tvá sestra Élektra, aby tě tu zlý Aigisthos nezahubil a aby tě osud uchoval k vykonání odplaty. Tvá chvíle se přiblížila. Zanedlouho staneš tváří v tvář vrahům tvého otce.“

Orestova tvář se rozjasnila a jinoch vroucně zvolal:

„Zdravím tě, otcovská země! Přijmi mě, rodný dome, a vy, bohové, mě provázejte svou přízní. Přicházím očistit svůj rodný krov od zločinné vraždy. Chci obnovit slávu našeho rodu i dobrou pověst domova.“

Potom se krátce poradili, co mají dělat. Starý pěstoun jim navrhoval:

„Mne tu už nikdo nepozná. Půjdu tedy bez obav do paláce a budu se vydávat za posla z ciziny. Přitom jim oznámím, že jejich Orestés nečekaně zemřel. Vyzkouším Klytaiméstru, jak na ni zapůsobí ta zpráva, a připravím vám cestu do paláce, aby vás jako cizince přijala bez podezření do svého domu. Ty, Oreste, jdi zatím se svým přítelem k hrobu tvého otce a vykonej na něm oběť bohům.“

Orestés to schválil a šel s Pyladem vyhledat náhrobek svého otce, krále Agamemnona. Ale právě toho dne poslala i Klytaiméstra po tolika letech oběť na hrob svého manžela, neboť ji vyděsil zlý sen předešlé noci. Zdálo se jí, že vystoupil z podsvětí její muž podobný hroznému draku, uchopil královské žezlo a zabil Aigistha i ji. Proto poslala na hrob oběť po své mladší dceři, když sama nenašla k té cestě dost odvahy.

Zatím vešel starý pěstoun do prostranného nádvoří a zastihl zločinnou královnu, jak právě týrá Élektru. I zeptal se jí:

„Pověz mi, zdali tento palác patří zdejšímu králi. Musím s ním mluvit.“

„Ano, patří. Bydlí tu můj manžel Aigisthos, nynější mykénský král. Ale není právě doma.“

„To jsem rád, že jsem nezabloudil,“ mluvil dále stařec. „Přináším králi i tobě zprávu, která vás nepochybně potěší.“

„Jakou to radostnou zprávu? Mluv! Já to pak povím králi sama, až se vrátí.“

„Nuže slyš, královno! Tvůj syn Orestés je mrtev.“

Jakmile to zaslechla Élektra, která stála nablízku, zachvěla se hrůzou a bolestně vykřikla. Je veta po její naději, že se jednou Orestés vrátí! Konec naděje, konec života. Vzdálila se, šílená bolem, a žalostně naříkala.

Zato královna nedovedla utajit svou radost. S úsměvem se obrátila na cizince a vybídla ho, aby jí zevrubně vyprávěl, jak zahynul její milovaný, jediný syn Orestés.

Stařec si už předem promyslil, co řekne, a jal se tedy líčit smyšlené neštěstí:

„Nedávno se u nás shromáždilo o slavnosti veliké množství vozů, aby se utkaly v urputném závodě, kdo s koho. Orestés nade všemi vítězil a už se rozjel na poslední okruh. Ale při té jízdě zachytil okrajem vozu o cílový sloup a tím prudkým nárazem se mu zlomila náprava. Už měl konečné vítězství na dosah ruky, ale jak spadl z vozu, zapletl se do řemení a za nic na světě nemohl zastavit koně, kteří dál uháněli po závodišti v plném trysku. Než mohli splašené koně zadržet, Orestés už nebyl mezi živými. Koně ho usmýkali k smrti. Davy shromážděných diváků zalkaly nad ubohým jinochem, který si tak znamenitě vedl a tak bídně skonal.“

Královna vyslechla s radostí poslova slova a zvala cizince dovnitř, aby ho pohostila a štědře odměnila za tak příjemnou zprávu. Nadarmo se neříká, napadlo ji, že sny jsou klamné, že jim netřeba věřit. I ji ten sen vyděsil docela zbytečně. Orestés nežije a Agamemnón se z hrobu nemůže vrátit. Jen tak tak se zdržela, aby nejásala nahlas.

Élektra zůstala na nádvoří. Pokoušely se o ni mrákoty a celý svět se s ní propadal do propasti. Orestés, jediná její naděje, už nežije. Co jí zbývá? Což by mohla dále žít zbavena této poslední naděje? A myslila už jen na to, jak skončit svůj nešťastný život.

Když už její zoufalství vyvrcholilo, přiběhla k ní mladší sestra a zářila radostí.

„Poslyš, co se mi přihodilo,“ volala zdálky, „je to až neuvěřitelné. Právě jsem byla u otcova hrobu. Náhrobek byl ověnčen a ležel na něm chomáček ustřižených vlasů. Kdo jiný by jej tam položil než Orestés? Jistě se vrátil a dnešní den pro nás znamená začátek šťastnějšího života. Už se nermuť a raduj se, jinak to nemůže být, Orestés se vrátil!“

Élektra byla zmatena. Stála jako solný sloup a nevěděla, komu má věřit. Cizinec přišel se zprávou, že je Orestés mrtev, a sestra ji přesvědčuje, že se právě vrátil. Snad má pravdu sestra. I rozběhla se před palác, zda by snad Oresta někde nezahlédla.

A vskutku spatřila nedaleko dva jinochy. Jeden z nich nesl zlatou nádobu. Když Élektru uviděli, ubírali se k ní. Orestés ji v tom žalostném oděvu nepoznal. Ani Élektra nepoznala jeho. Proto se zeptala:

„Koho hledáte?“

„Doveď nás ke královně. Přinášíme popel jejího syna Oresta.“

Mrak zármutku se snesl na Élektřinu tvář. Propukla v bolestný pláč a kvílela:

„Je to tedy pravda, můj drahý bratr Orestés je mrtev! A já mu ani oči nemohla zatlačit! Skonal někde v daleké cizině a já ho už nikdy neuvidím. Kéž bych byla bývala s tebou a zahynula i já, drahý Oreste!“

Dál a dál prolévala slzy a objímala zlatou nádobu. Orestovi se zamžily oči a už se nedovedl déle přemáhat. Přiskočil k sestře, sevřel ji do náruče a konejšil ji:

„Neplač, neplač nad tou zlatou urnou! Není v ní popel Orestův!“

„A kde tedy je? Což nemá ani hrob?“

„Nemá! Živí přece nemají hroby.“

„Což tedy Orestés žije?“

„Nu, podívej se,“ a přiblížil jí před oči prst. „Což nepoznáváš prsten, který jsi mi dala v ten přehrozný den, kdy jsi mě tajně vypravovala z domova? Neplač, já jsem tvůj bratr Orestés!“

Vtom vyšel z paláce starý pěstoun a hned poznal, že se Orestés s Élektrou již poznali a domluvili. Proto nemeškal a vyzval je, aby přestali radostí slzet, že hlavní úkol je teprve čeká.

„Všechno si potom povíte. Teď musíme jednat. Není čas na vyprávění, dokud je naživu ta zločinná žena, od níž i slunce odvrací svou tvář.“

Všichni tři ho bez prodlení poslechli a Orestés se vřítil do domu první. Střetl se s matkou. Zarazil se, zaváhal. Ale Klytaiméstra se na něho zle utrhovala a spílala mu, že je podvodník. V tom okamžiku již přiběhl Pyladés a povzbuzoval ho:

„Nezapomínej, Oreste, že jsi syn Agamemnonův! A tahle zločinná žena ti nikdy nebyla matkou. Musíš v ní vidět vražednici tvého otce a úhlavní nepřítelkyni tvou i tvých sester. Proto neváhej proklát ji mečem!“

Orestés neváhal a provedl hrůzný čin. Jen to učinil, znenadání se vracel do paláce Aigisthos, příčina všeho toho zla. Cestou zaslechl radostnou zprávu, že přišli z ciziny poslové a přinášejí Orestovy pozůstatky. Proto spěchal domů, aby se potěšil pohledem na mrtvolu toho, jehož návratu se tolik let obával.

„Kde je ta mrtvola?“ zvolal uřícen.

„Tady!“ odpověděl Orestés a odvedl ho k mrtvé Klytaiméstře přikryté pláštěm.

Aigisthos odhrnul plášť a zbledl smrtelnou hrůzou. Poznal, že před ním stojí Orestés a že přišel pomstít smrt svého otce.

„Proč se děsíš?“ vzkřikl naň nemilosrdný mstitel. „Když jsi sám zabíjel, neměl jsi strach.“

Po těch slovech vrazil meč Aigisthovi do hrudi. Aigisthos se zapotácel a klesl k zemi na témže místě, kde před lety vypustil svou statečnou duši Orestův otec král Agamemnón.

Dílo spravedlivé pomsty bylo vykonáno. Lid celého království si oddechl a všude byla velká radost, že zločinný Aigisthos i s královnou jsou mrtvi.

Ale Lítice (Erínyje)[4], ty hrozné okřídlené bohyně odplaty, se slétly k Orestovi a byly mu všude v patách. Oči měly ty příšery zalité krví, vyceněné zuby, a místo vlasů měly zmije. V pravici držely bič spletený z hadů. Černé roucho dovršovalo jejich strašný vzhled. Jako honicí psi se pustily za Orestem, nedopřávaly mu klidu a neznaly slitování. Zavraždění matky bylo hříchem volajícím k bohům o pomstu.

Orestés těmi příšerami nesmírně trpěl. Hned po onom strašlivém činu se mu pomátl rozum. Běhal pak ten nešťastník z místa na místo a nikde nedocházel klidu a pokoje. Proto chodil po světě, kam ho oči vedly a nohy nesly. A jen jeho oddaný druh Pyladés zabránil, že si nezoufal.

Jednoho dne se spolu odebrali do Delf, aby se zeptali Apollónovy kněžky Pýthie, kdy bude konec Orestovu šílenství a nepředstavitelným útrapám. Pýthie jim odpověděla:

„Vydejte se na pouť do daleké Tauridy[5] a přineste odtamtud obraz bohyně Athény, který tam spadl z nebe. A potom ať se Orestés vrátí do Athén, kde se nad ním bude konat soud.“

Taurská země byl nehostinný kraj, kde vládl krutý král Thoás. Ten nařídil, aby byli na oltáři obětováni Artemidě chycení cizinci. Orestés a Pyladés to věděli, a proto konali cestu jen v noci. Ve dne se skrývali, aby je nikdo nezajal. Byli však přesto dopadeni a předvedeni před krále. Král přikázal, že jeden z nich musí ještě ten den zemřít.

Ale oba přátelé prosili jeden přes druhého, a každý z nich se dožadoval, aby byl obětován.

„Já chci zemřít!“ zvolal Pyladés.

„Pyladés se ničím neprovinil, usmrťte mne!“

Před očima všech přítomných probíhal krásný zápas lásky, jaký už nikdo neuvidí, co svět světem bude. Každý z těch dvou jinochů dychtil přinést nejvyšší oběť a zachránit život druha. Když dohadování nebralo konce, měl rozhodnout los. A los padl na Oresta.

Orestés se chystal zemřít. Šíji měl už obnaženou a klečel před oltářem. Již kněžka napřáhla meč, aby mu uťala hlavu, když Orestés najednou zvolal: „Takto zahynula i moje sestra Ífigeneia v Aulidě.“

Kněžka to zaslechla, zachvěla se a meč jí vypadl z rukou. I požádala krále, aby odložil oběť na zítřek, neboť nepříznivá znamení jí prý nedovolují vykonat ji dnes.

Oba přátelé byli odvedeni do vězení, aby přes noc neuprchli. V noci k nim kněžka přišla a dala se jim poznat:

„Já jsem tvá sestra Ífigeneia, můj drahý Oreste! I já jsem vskutku měla být kdysi takto v Aulidě obětována, ale Artemis se nade mnou smilovala, položila místo mne na oltář laň a mne v oblaku přenesla sem a učinila kněžkou svého chrámu. Nebojte se, já vás zachráním.“

Ještě té noci se všichni tři vydali na cestu a odnášeli s sebou i sošku bohyně Artemidy, aby Orestova duše mohla dosáhnout pokoje. Ale ještě dlouho trvalo, než mu Erínyje dozpívaly svou hroznou píseň pomsty.

Když se měl konat v Athénách soud nad Orestem, sešlo se všech jedenapadesát soudců. Když vyšetřili Orestovo provinění, házeli do osudí černé a bílé hlasovací kaménky. A hle! Šestadvacet bílých padlo ve prospěch obviněného, černých napočítali pětadvacet. Tím bylo většinou jednoho hlasu rozhodnuto, že duše zavražděné matky je usmířena. Nato se černé Erínyje objevily v bílém rouše a zmizely daleko v povětří.

Orestés dosáhl pokoje, vrátil se se svým přítelem Pyladem do Mykén a ještě dlouho šťastně kraloval na trůně svého otce Agamemnona. Pyladovi dal za jeho neochvějnou věrnost za manželku svou šlechetnou sestru Élektru. A tak se po těch všech útrapách slavila skvělá svatba a radost nebrala konce.

<<< Paris a Helena Odysseova dobrodružství >>>

POZNÁMKY:

[1] Ífigeneia je taktéž oblíbenou dramatickou postavou: je hrdinkou stejnojmenné tragédie Sofokleovy (zachovala se však pouze ve zlomcích); Eurípidés je autorem her Ífigenie v Tauridě a Ífigenie v Aulidě; stejný námět zpracoval i Goethe v tragédii Ífigenie v Tauridě. – Poznámka Misantropova.

[2] Élektra je též hrdinkou stejnojmenné Sofokleovy tragédie. – Pozn. Mis.

[3] Fókis (starořecky Φωκεις, novořecky Φωκίδα) – kraj ve středním Řecku, kde se nacházely též Delfy (viz mapku níže – klikni pro zvětšení). – Pozn. Mis.

[4] Erínyje (Lítice), strašné bohyně odplaty. Jmenují se Tísyfoné (Mstitelka vražd), Aléktó (Bohyně nesmiřitelného hněvu) a Megaira (Závist). Vycházejí z podsvětí na svět a pronásledují viníka jako štvanou zvěř, dokud si svůj trest neodpyká. Jejich sestry Moiry jsou ochranitelkami práva a světového řádu. Lítice trestají i křivou přísahu, utiskování slabých a poddaných. I toho trestají, kdo je krutý k prosebníkům a nevyslyší je. Když je viník potrestán, pak se ze strašných bohyň pomsty stanou bohyně Usmířené (Eumenidy), velebné a ctihodné. – Pozn. Mis.

[5] Tauris (2. p. Tauridy, řecky Ταύροις) – antický název pro dnešní černomořský poloostrov Krym. – Pozn. Mis.