Závist

ZÁVIST

ZAKLADATELEM nejslavnějšího řeckého města a jeho Akropole byl Kekrops. Zrodil se ze země jako zpola člověk, zpola had a stal se prvním athénským králem. Za něho vznikl spor mezi Poseidónem a Athénou o Attiku.

Všichni bohové se sešli na Akropoli, aby tento spor rozhodli. Přizvali i Kekropa. Bohové stanovili, že vládu nad Attikou přiřknou tomu, kdo přinese zemi nejcennější dar. Vítězství pak přiznali Athéně, neboť ta darovala zemi vzácnou olivu. Po ní se pak i Kekropovo město nazývalo Athény na počest této bohyně, mocné ochranitelky města. Kekrops postavil jí a Diovi v Athénách první chrám a jako moudrý zákonodárce šťastně vládl. Vychoval tři dcery. Jmenovaly se Pandrosos, Hersé a Aglauros.

Po Kekropovi vládl v Athénách Erichthonios, syn Héfaista a Země. I on se narodil v podobě hadí. Athéna se ho hned po narození ujala a pečovala o něho ve své svatyni na Akropoli. Pak ho dala do košíku z vrbového proutí a svěřovala ho na opatrování též Kekropovým dcerám, které byly kněžkami jejího chrámu. Přitom jim přísně zakázala zvednout víko koše, aby nespatřily chlapečka tajemně narozeného.

Všechny tři byly zvědavé a byly by se rády podívaly do koše, ale dvě z nich přece jen Athénin zákaz dodržely. Jen Aglauros ne. „Jste zbabělé!“ vytkla jednou sestrám a odklopila víko koše. I spatřila v něm hošíka a u něho ležel jeho strážce had.

Celou tu příhodu sledovala z úkrytu v hustém jilmu vrána. Hned se rozletěla k Athéně a prozradila jí, že Aglauros otevřela tajemný koš. Athéna se velmi rozhněvala a spěchala do své svatyně. Přesvědčila se, že vrána mluvila pravdu. „Však já vás jak náleží potrestám!“ řekla si Pallas Athéna, „a trest bude tím přísnější, čím déle s ním počkám.“

O chlapečka už pak pečovala jen sama. Když Erichthonios dospěl, stal se králem v Athénách po Kekropovi. Ke cti své ochranitelky Athény zavedl slavnost Panathénají a získal si o město veliké zásluhy. Proto byl nazýván druhým zakladatelem slavných Athén.

Jednou o Panathénajích se opět konal velkolepý průvod. Ubíralo se v něm mnoho krásných dívek a žen a nesly košíky s posvátným nářadím. Mezi všemi vynikala spanilostí Kekropova dcera Hersé. Když se pak po průvodu vracely domů, právě se ve vzduchu vznášel okřídlený bůh Hermés. Letěl někam s poselstvím od Dia, ale jakmile spatřil půvabnou Hersu, změnil směr svého letu.

Hltal ji očima, neboť ta dívka byla vskutku ozdobou celého průvodu. Hermés žasl a žasl. Ve chvilce se snesl na zem, aby se na ni mohl dívat zblízka.

I sám Hermés zářil krásou. A přece chtěl v té chvíli vypadat ještě vábněji, aby se té dívce zalíbil. Přihladil si vlasy a urovnal si plášť, aby mu ladně splýval. V pravici držel zlatý prut a křídla i opánky se mu oslnivě leskly.

Potom vešel opatrně do Kekropova paláce a zamířil ke komnatám, kde bydlily Kekropovy dcery. Aglauros si první povšimla nenadálého hosta, když se blížil k Hersině komnatě.

„Odkud přicházíš a co tu chceš?“ obrátila se na něho zvědavě a závistivě, když si pomyslila, že snad přináší její sestře nějaký dar.

„Jsem Hermés a roznáším vzduchem rozkazy svého otce Dia. Nic ti nebudu tajit, proč jsem přišel. Líbí se mi tvá sestra Hersé. Buď jí věrná, přej i mně a uchovávej v srdci jako tajemství, co ti říkám.“

Na to mu Aglauros odpověděla:

„Mám-li být strážkyní tvého tajemství a nic neprozradit, musíš mi dát náležitou odměnu. Přála bych si veliký, těžký kus zlata, jinak tě k své sestře nepustím.“

Athéna v nedaleké svatyni zaslechla její slova. Hned jí vzkypěla hruď hněvem, když si vzpomněla na Aglauru. Ta Aglauros! Ta přece tehdy bezbožnou rukou otevřela víko koše s malým Erichthoniem, spatřila tajemství, jež neměla spatřit, a překročila zákaz. Teď, teď je čas, aby ji potrestala.

Bez meškání se odebrala do domu Závisti. Sídlo této zlé bohyně bylo ukryto v hlubokém úvalu a bylo zohyzděno černavým hnisem. Nikdy tam nezasvitlo slunce, v celém obydlí vládl ponurý klid a chlad a dům se utápěl v mlze. Nikdy ho neoteplil oheň, takže v tom nehostinném chladu tuhly údy.

Athéna došla až k samému domu a zastavila se na prahu. Zdvihla oštěp a udeřila do vrat. Dveře se hned otevřely a uvnitř bylo vidět bohyni Závist. Seděla na zemi a právě pojídala zmijí maso, pokrm zlé zloby. Když spatřila přede dveřmi Athénu, líně se zvedla, přerušila své hadí hody a plíživě se vlekla ke dveřím.

Jakmile poznala spanilou bohyni v krásné zbroji, zaúpěla a zkřivila zlou tvář vždy smrtelně bledou. Byl to příšerný zjev. Celé tělo měla vyzáblé, dívala se úkosem, nikdy zpříma, zuby měla sinalé hnisem, hruď zelenou od žluči a jazyk podlitý jedem. Neznala smích, a jen tehdy, když spatřila něčí bolest, rty se jí stáhly k zlému výsměšku. Neznala spánek, neboť zlé starosti jí nedaly spát. Když uviděla něčí úspěch, chřadla, užírala se závistí a bezmála se udusila bolem. Stále soužila jiné a přitom sužovala i sebe samu. Athéna ji nenáviděla, ale přece jen ji musela oslovit, neboť potřebovala jejích služeb:

„Jdi a nakaz svým jedem Kekropovu dceru Aglauru. Neodporuj, musí se to stát!“ Při těch slovech udeřila oštěpem o zem, odrazila se a vznesla se do vzduchu.

Závist se za ní ještě chvíli dívala svým kosým pohledem, potichu si cosi mumlala a bolelo ji i to, že musí Athéně vyhovět a že ta bohyně bude mít úspěch. Potom se zakryla černými mraky, uchopila hůl a belhala se z domu.

Kudy se ubírala, ničila na lukách květiny, spalovala zeleň rostlin a mařila květy. Poskvrňovala svým dechem domy i města. Konečně spatřila athénský hrad a zamířila k němu. Vstoupila do komnaty, kterou obývala Aglauros, a hned vykonala rozkaz bohyně Athény.

Svou rezavou rukou se dotkla Aglauřiny hrudi a srdce jí naplnila trny. Do nitra jí vlila zhoubný jed a rozptýlila ho po celém těle. A aby se jaksepatří užírala závistí, ukázala jí před očima obraz její sestry Hersy a předvedla jí štěstí, které Hersu čeká. A aby ještě víc bledla nepřejícností, učinila všechno ještě krásnější, než to bylo.

Přítomnost bohyně Závisti již začala působit. Aglauru vzápětí dusil hněv a prožívala hotová muka bolesti nad sestřiným štěstím. Ve dne v noci se trýznila nepokojem a závistí. Naříkala, chřadla a zvolna se ztrácela jako sníh pod palčivými paprsky slunce. Aby se tím víc mučila, Závist v ní žár zloby tlumila, jako když nevzplane oheň naplno, nýbrž jen pozvolna doutná.

Často si přála raději zemřít nebo aspoň ztratit zrak, aby se nemusela dívat na sestřino štěstí. I zlé myšlenky jí často napadaly, aby šla a oznámila přísnému otci, že sestra má tajnou lásku. Rozhodla se, že stůj co stůj sestřino štěstí zničí a že Herma z paláce vyžene.

Proto si sedla na práh a čekala, až ten bůh zase přijde. Když se pak blížil k dveřím Hersiny komnaty a prosil Aglauru, aby ho pustila dovnitř, Aglauros se na něho rozkřikla: „Jdi ven a nikdy už sem nechoď! Já to vaše štěstí překazím!“

Hermés si otevřel dveře svou božskou berlou. Aglauros vmžiku vstala a chtěla ho zadržet, ale už se nemohla ani pohnout, natož vzpřímit. Nohy jí ztuhly, cítila, jak se jí do prstů šíří chlad a v cévách přestává proudit krev. Měla pocit, že se dusí, a vskutku za chvilku pozbyla dechu. Ztuhla jí ústa i tvář a hrdlo zkamenělo. Celá se proměnila v neživou sochu, ne však bělostnou, jaké bývají sochy z mramoru. I v této podobě byla sinalá jedem závisti.

Tak ji potrestala bohyně Athéna a neméně krutý trest postihl i její sestry. Zešílely, v pomatení smyslů se vrhly z příkrých skal Akropole a obě se zabily.