Bellerofontés
BELLEROFONTÉS
AIOLŮV SYN SÍSYFOS byl zakladatelem a vládcem slavného města Korinthu. Ale poněvadž byl úskočný a tak lstivý, že přelstil a spoutal i Smrt, byl potrestán krutým trestem v Tartaru. Za otce pak pykali i jeho potomci. Jeho syn Glaukos byl při pohřebních hrách těžce zraněn a nakonec ho roztrhali jeho vlastní koně. Tento trest ho postihl za to, že je prý krmil lidským masem.
Glaukos měl syna, jmenoval se Hipponoos. Byl to jinoch nevšedně krásný, srdnatý a chytrý. Žil šťastně ve svém domově, až jednou nějakou nešťastnou náhodou usmrtil významného korinthského velmože Bellera. Od té doby se mu říkalo Bellerofontés (Vrah Bellerův) a na toto jméno si i sám zvykl. Lidé někdy toto dlouhé jméno zkracovali a říkali jen Bellerofón.
Aby se však Bellerofontés očistil z vraždy, musel odejít z domova. Vydal se tedy na cestu a přišel do města Tírynthu, kde vládl král Proitos. Ten Bellerofonta vlídně přijal a jako hosta si ho velmi vážil.
I králova manželka si ztepilého jinocha velmi oblíbila a po čase zatoužila získat si jeho srdce. Cudný Bellerofón však projevy její přízně neopětoval a o její lásku nedbal. To královnu velmi hnětlo a uráželo. Když i nadále zůstával vůči ní chladný a zatvrzelý, její láska se proměnila v nenávist a královna pomýšlela na pomstu.
Nebylo těžké Bellerofonta u krále osočit. Vymyslela si mnoho nepěkných věcí a přesvědčila krále, že Bellerofontés není hoden jejich pohostinství.
„Představ si, králi,“ řekla mu, „že ten pyšný mladík nachystal úklady mé cudnosti a chtěl získat mou lásku. A já jsem přesvědčena, že ani s tebou nesmýšlí dobře. Kdoví, zda neusiluje o tvůj život a netouží po tvém královském žezle.“
Byla to krutá slova obžaloby. Krále se zmocnil hněv, ale přece jen váhal tomu všemu uvěřit. Královna však dále naléhala a přemlouvala krále, aby dal Bellerofonta usmrtit, nechce-li sám přijít o život.
Toho se král zděsil. Nechtěl si potřísnit ruce krví člověka, a proto se uchýlil k nástraze. V Lykii žil jeho tchán (Íjobatés). Na toho myslil, když se jednoho dne obrátil na Bellerofonta:
„Milý příteli, mohl bys nadále požívat našeho pohostinství, ale bude dobré i pro tebe, podíváš-li se trochu do světa a poznáš-li i jiné lidi a jiné mravy. K nám se můžeš kdykoli vrátit. Mám příbuzného v Lykii. Už jsem mu napsal list, v němž tě doporučuji do jeho přízně. Můj dopis mu odevzdáš a budeš se mít u něho velmi dobře.“
Ve skutečnosti vyryl do voskové tabulky tajnými znaky prosbu, aby Íjobatés Bellerofonta zahubil. Jinoch, sám bezelstný, netušil, že by mu někdo mohl chystat úklady. Proto se srdečně s korinthským králem rozloučil a vydal se podruhé na cestu.
Bohové ho chránili, aby se mu nic zlého nestalo, a Bellerofón se šťastně dostal do Lykie. Král Íjobatés byl proslulý svou vlídností. Zvlášť cizinců a hostů si nesmírně vážil. Každého laskavě přijal a královsky ho pohostil.
Právě tak uvítal s radostí ve svém paláci sličného jinocha Bellerofonta. Dal na jeho počest zabít devět býků a po devět dní ho skvěle hostil. Teprve desátý den po jeho příchodu se zeptal, jakou zprávu mu přináší od jeho zetě, krále Proita. Bellerofontés mu podal dopis.
Král četl se zatajeným dechem, že má doručitele dopisu zahubit. Nemohl očím věřit, četl znovu – nemýlil se. Ta neblahá slova žádala smrt pro Bellerofonta. Ale král, dobrodinec cizinců a přítel hostů, se takového zločinu zalekl. Nedovedl si představit, že by se tak slušný mladík dopustil něčeho špatného, za co by měl zemřít.
Aby však alespoň částečně svému zeti vyhověl, rozhodl se, že pošle Bellerofonta na nebezpečnou cestu, z níž se sotva vrátí živ a zdráv. Když bylo po hostině, naklonil se král k Bellerofontovi a řekl mu:
„Jsi hodný a statečný mladý muž, který se ničeho nebojí. Slušelo by se, aby sis získal i trochu slávy, aby si o tobě lidé široko daleko vypravovali. A k slávě se přichází udatnými činy.
V naší zemi žije strašlivá obluda, která soptí oheň a dusivý dým. Jmenuje se Chimaira. Na celém světě nežije příšernější nestvůra. Jejím otcem je Týfón, hrozný obr, který měl sto dračích hlav a ohnivý zrak. A matkou té Chimairy je hadí nestvůra (Echídna). Chimaira vypadá zepředu jako lev, vzadu jako drak a uprostřed jako divoká koza. Má tři hlavy a z vlastní tlamy jí neustále šlehají jazyky dravého ohně. Půjdeš, Chimairu zabiješ a tvá sláva se dotkne nebes.“
Bellerofón neváhal, připravil si luk a šípy, dlouhý oštěp a meč a hned se vydal na cestu. Přišel ke skále, kde bylo zřídlo pramenité vody. U něho stál okřídlený kůň Pégasos, který povstal z trupu zabité Medúsy. Kéž bych toho koně měl, zatoužil v mysli Bellerofón. To by se mi pak bojovalo! Ale jak ho chytit a jak ho zkrotit? Doposud nikdo z lidí na něm neseděl. Musím se však pokusit, zdali bych ho přece jen chytil.
Už se dlouho nerozmýšlel a pustil se za Pégasem. Dlouho se za ním honil, ale marně. Pégasos měl rychlé nohy. K smrti unaven a vyčerpán upadl Bellerofón v lese do měkkého listí a usnul.
Ve snu měl zvláštní vidění. Přistoupila k němu Pallas Athéna, podávala mu krásnou zlatou uzdu a pravila: „Nic se neboj! Vezmi si tuto uzdu, obětuj Poseidónovi mladého býka a pak toho okřídleného koně snadno zkrotíš.“
Když se Bellerofón probudil, zajásal, neboť v ruce vskutku svíral překrásnou zlatou uzdu. Pak rychle splnil, co mu Athéna přikázala, a z vděčnosti jí postavil v tom háji oltář. Potom už snadno chytil Pégasa, když přišel k prameni, aby se napil, osedlal ho a v kovovém brnění se na něj vyšvihl. Pégasos, jindy nezkrotný, stál jako mírný beránek.
Ale jakmile ucítil, že má na hřbetě jezdce, vzepjal se ze všech sil a na mohutných křídlech se vznesl do výše, až se Bellerofontovi hlava zatočila. Ale hned se vzpamatoval a řídil Pégasův let směrem k prohlubni, kde žila příšerná Chimaira.
Z rokle stoupaly chuchvalce dýmu. Bellerofón mírným tlakem uzdy stočil okřídleného koně přímo nad jícen prohlubně. Z toulce vyňal ostrý šíp a vystřelil ho po obludě, aby ji vydráždil a vylákal ven z úkrytu.
Ať byla Chimaira jakkoli vzteklá a rozlícená, létat přece jen nedovedla. Stavěla se na zadní nohy, chňapala ohnivou tlamou po nedostižném střelci, soptila oheň i dým, ale srdnatému jinochovi nemohla ublížit. Ten vysílal šíp za šípem, i dlouhý oštěp zabodl do jejího trojitého těla, až konečně obluda s příšerným řevem klesla k zemi. Byla mrtvá.
Bellerofón se vracel jako vítěz k svému hostiteli a vyprávěl mu, jak Chimairu zabil. Král ani věřit nechtěl, ale potvrdili mu to služebníci, kteří se šli na mrtvou příšeru podívat. Král se nad tím zamyslel a trochu se polekal. Ten statečný jinoch nemůže být přece zločinec, když ho ochraňují sami bohové! Kdo má jejich přízeň, nemohl se přece dopustit ničeho zlého. Jeho příbuzný Proitos se dojista mýlí!
Ale aby mi nemohl nic vyčítat, vyzkouším ještě jednou, co Bellerofón dokáže, rozhodl se král.
Druhý den vyslal Bellerofonta na velmi nebezpečnou výpravu proti Solymům. Jejich národ žil divoce v horách a živil se loupežemi. Napadal sousední kmeny a nejvíce škodil obyvatelům Lykie. Bellerofón se s těmito kořistníky pustil do boje a v krvavé bitvě je přemohl, což se dosud nikomu nepodařilo.
Král Íjobatés měl další důkaz, že Bellerofontés nemůže mít svědomí obtížené zločinem. Ale do třetice všeho dobrého, řekl si, provedu ještě poslední zkoušku a pak budu bezpečně přesvědčen, že v tom tajemném dopise z Tírynthu nebylo ani zbla pravdy a že to bylo jen neodpovědné osočování.
Proto si zavolal k sobě Bellerofonta a uložil mu poslední úkol. Poslal ho bojovat s nepřemožitelnými Amazonkami. Byl to kmen bojovných žen, který sídlil v okolí Černého moře pod nebetyčným Kavkazem. Když se některé z nich narodil chlapeček, odkládaly ho v pustých horách nebo i zabíjely a pečovaly jen o dívky. Od útlého dětství je cvičily ve zbrani. Takto z nich vyrůstaly statečné bojovnice, které uctívaly boha války lítého Area a božskou lovkyni Artemidu. Ozbrojovaly se dvojitou sekerou a chránily se štítem podoby půlměsíce. Svými oštěpy rozsévaly smrt. Napadaly válkou nejen sousední země, odvážily se vpadnout i do Řecka.
Těmto bojovným mužatkám se Bellerofón jistě neubrání, myslil si král. A i kdyby měl tolik štěstí, že by je přemohl, budou na něho číhat v záloze nejstatečnější z mých vojáků. Nebude mít o nich ani tušení, takže ho snadno při návratu zákeřně zabijí.
Ale dopadlo to docela jinak, než si král představoval. Bellerofón zvítězil nad Amazonkami a do jednoho pobil i královy zákeřníky, kteří se na něho vyřítili z úkrytu, když se vracel.
Tu již byl král dostatečně přesvědčen, že Bellerofontés je statečný mladý muž, hodný vší důvěry a lásky, a že by se těžce prohřešil, kdyby dále usiloval o jeho život. I požádal Bellerofonta, aby zůstal na jeho dvoře a byl mu oddaným přítelem. Když mladý hrdina jeho přání splnil, dal mu vladař půl svého království a svou dceru Filonou za manželku.
Brzy se slavil velkolepý sňatek a hned po svatebním veselí se Bellerofón vypravil do Řecka, aby potrestal úskočnou královnu Anteiu za to, že ho osočila u krále a usilovala o jeho život. Přemluvil ji, aby se s ním projela vzduchem na okřídleném Pégasu. Královna mu ráda vyhověla, a když se Pégasos vznesl do výše, Bellerofón shodil zlou a proradnou královnu do moře.
Potom se vrátil do Lykie, kde šťastně kraloval. Ale nakonec i sám zpyšněl a ztratil přízeň bohů. Zakládal si na tom, že ovládá okřídleného oře, a pýcha předchází pád. Bellerofón si usmyslil, že navštíví sídla bohů na posvátném věčném Olympu. Ale bohové nedopřáli žádnému smrtelníku, aby zavítal do shromáždění nesmrtelných. Zeus srazil Bellerofonta k zemi a jen sám božský Pégasos doletěl až na Olymp. Od té doby je ve službách Diových a přináší mu z dílen Kyklópů a od Héfaista hromy a blesky.
Bellerofón se při svém pádu těžce zranil a jen taktak vyvázl životem. Dlouho ještě bloudil pustinami po různých krajích světa, až konečně milosrdná smrt ho zbavila útrap.
Přišel o dceru a o jednoho ze svých synů. A teprve jeho vnukové Sarpédón a Glaukos, kteří se vyznamenali v trójské válce, obnovili jeho slavnou pověst. Krajané ho uctívali v posvátném háji nedaleko Korinthu a umělci často zobrazovali jej i jeho osudy.
