O slavném králi Kýrovi

O SLAVNÉM KRÁLI KÝROVI

MÉDSKÝ KRÁL ASTYAGÉS měl dceru Mandanu. Tu si vzal za manželku perský kníže Kambýsés I. Když měla Mandané již brzy porodit děťátko, zdálo se jedné noci Astyagovi, že se jeho dcera proměnila v keř, který se rozrostl po celé Asii. Vykladači snů vyděsili krále, že jeho vnuk má v budoucnu vládnout místo něho. Astyagés se rozhodl k zlému činu: až se děťátko narodí, dá je usmrtit, aby se nesplnil jeho sen.

Když Mandané porodila, zavolal si Astyagés svého příbuzného, nejspolehlivějšího ze všech Médů, který byl jeho správcem (jmenoval se Harpagos), a řekl mu:

„Mé dceři se narodil syn. Nesmí však zůstat naživu. Svěřuji ti veliký úkol a varuji tě, kdybys ho špatně splnil. Tedy slyš! Vezmeš novorozeně, odneseš je do svého domu a tam je zahubíš. Potom je pohřbíš, jak sám uznáš za vhodné.“

„Mou povinností je vykonat, co poroučíš, králi,“ odpověděl mu Harpagos. Poté vzal dítě, oděné v skvostné pohřební roucho a s pláčem se ubíral domů. Doma pak vyprávěl své ženě vše, co mu král řekl:

„A co uděláš?“ zeptala se ho žena.

„Zajisté ne to, co chce Astyagés,“ uklidnil ji Harpagos. „I kdyby mi jakkoli vyhrožoval, neuposlechnu jeho rozkazu. Nepropůjčím se k vraždě. Musí-li se králův rozkaz splnit, ať tak učiní někdo z jeho sluhů, ne já!“

I vypravil hned posla k jednomu z královských pastevců. Ten pásával stáda na horách, kde bylo nejvíc dravé zvěře. Když se k němu pastýř dostavil, řekl mu králův správce:

„Astyagés ti přikazuje, abys vzal tohoto chlapečka a zanesl ho na nejpustší horu, aby tam co nejdříve zahynul. A ještě ti mám vyřídit královo varování. Kdybys chtěl z lítosti to dítě jakýmkoli způsobem zachránit, sám bys zahynul nejhroznější smrtí. Mně král nařídil, abych dohlédl, zda to dítě vskutku pohodíš v horách.“

Co měl pastýř dělat? Vzal toho krásného chlapečka a ubíral se domů. Byl to rušný den. Vždyť i jeho ženě se mělo každou chvíli narodit děťátko, a tak prožívali oba velikou starost. On myslil na ni, jak to dopadne, a ji zas tížila obava, proč si dal správce zavolat jejího muže. Nikdy to ještě neučinil.

Když se pastýř vrátil, s nedočkavostí se ho žena ptala, proč si ho dal správce zavolat.

„Ani se neptej,“ pravil pastýř. Je hrozné, co jsem musel spatřit a slyšet. Když jsem přišel ke správci, ozýval se v celém domě pláč. S udivením jsem vstupoval dovnitř. Tam jsem uviděl děťátko, jak se třepetá a pláče. Jeho překrásné šatičky zářily zlatem. Ani jsem se nevzpamatoval a už mi správce nařídil, abych to robátko vzal a co nejrychleji je pohodil na pusté hoře, kde je plno dravé zvěře. Že prý mi to ukládá král a že mě čeká strašlivý trest, jestliže jeho rozkaz nesplním.

Vzal jsem tedy to pacholátko a šel jsem domů. Myslil jsem si, že je to dítě některého sluhy. Divil jsem se, že je ozdobené zlatem, ale ani ve snu by mne nenapadlo, čí to dítě je.[1] Teprve cestou jsem se to dověděl od služebníka, který mi to novorozeně odevzdal a doprovázel mě městem. Od něho jsem uslyšel, že to je syn Mandany, dcery Astyagovy, že jeho otcem je Kambýsés a že král Astyagés přikázal svého vnuka usmrtit. Tady je ten nešťastný hošík, podívej se!“

Poté jí dítě ukázal. Když pastýřova žena spatřila tak velké a krásné děťátko, dala se do pláče. Vroucně objímala svého muže a prosila ho, aby dítě neodhazoval. Pastýř jí v slzách vysvětloval, že to musí udělat, že přijdou poslové od správce a dohlédnou, jak ten úkol splnil. A kdyby se nepodrobil, že mu hrozí smrt.

„A přece to nesmíš udělat,“ naříkala ta prostá žena. „Hleď, mně se před chvílí, než jsi přišel, narodilo mrtvé dítě. To tedy vezmi a pohoď je v horách a my si necháme děťátko Astyagovy dcery a budeme se o ně starat jako o vlastní. Tak splníš, co ti správce poručil, a my z toho nevyjdeme špatně. Naše mrtvé dítě tak pohřbíme[2] a živé nebude muset zahynout.“

Pastýřovi se nápad jeho ženy líbil. I učinil, jak radila. Živé královské dítě jí odevzdal a jejich mrtvého chlapečka zanesl do hor.

Třetího dne zašel do města ke královu správci Harpagovi a oznámil mu, že úkol splnil. Správce vybral hned spolehlivé muže a poslal je, aby se přesvědčili, zda pastýř mluví pravdu. Ti se rychle vydali do hor a když našli mrtvé dítě s královskými ozdobami, pohřbili je a vrátili se do paláce.

Pastýř ani jeho žena nic neprozradili a hošíkovi se u nich dobře vedlo. Říkali mu Kýros.

Když bylo Kýrovi asi deset let, hrál si na cestě s ostatními chlapci. Chlapcům nic nevadilo, že je Kýros synem pastevce. Hráli si společně a zvolili si Kýra za krále. Bystrý ten chlapec se ujal vlády se vší vážností. Jedněm z chlapců poručil, aby stavěli domy, jiné poslal na stráž, jednoho učinil „okem královým“ (to jest vyzvědačem), jinému svěřil úřad vyslance a každého nějak zaměstnal královskou službou.

S chlapci si hrál též syn bohatého a váženého Méda. Byl zhýčkaný a nechtěl poslechnout, co mu Kýros jako zvolený král poručil. Proto Kýros nařídil svým druhům, aby neposluchu chytli a zbičovali ho. Chlapci rozkaz vykonali. Ale potrestaný mazlíček se cítil ponížen a potupen. Zanechal hry a utíkal domů, aby žaloval svému otci, že ho Kýros dal potrestat. Kýros, syn pastevce!

Otec potrestaného chlapce byl zlostí bez sebe. Hned se vypravil ke králi Astyagovi, aby si stěžoval na tu pohanu. Svého synka vzal s sebou. Když předstoupil před krále, řekl rozhořčeně:

„Podívej se, králi, jak tvůj otrok, syn jakéhosi skotáka, potupil mého syna!“ A přitom ukázal na chlapcovy jizvy.

Když to Astyagés vyslechl, poslal pro pastýře a jeho syna. Rozhodl se, že oba potrestá, jak to žádala vážnost žalobce.

Když pastýř se synem přišel, král si je pln hněvu změřil očima a rozkřikl se na Kýra:

„Tak ty ses opovážil, ty, syn tohohle človíčka (a králův zrak se přitom svezl na pastýře), ty ses opovážil potupit syna tak znamenitého muže?“

Nato Kýros nebojácně odpověděl: „Mýlíš se, králi! Naložil jsem s ním po právu! Vždyť on i ostatní chlapci si mě zvolili za krále. A všichni ostatní uposlechli mé rozkazy, jen on nechtěl poslechnout, a proto si zasloužil ten trest! Jestliže jsem nejednal správně, zde mě máš!“

Král byl tak překvapen, že nemohl ani promluvit. Zkoumavě se zadíval na chlapcovu tvář. Shledával v ní známou podobu. Též se mu zdálo, že chlapcova odpověď je na otroka příliš neohrožená.[3] V duchu počítal, kolik je tomu let, co dal svého vnuka pohodit v horách. Pak se na dlouhou chvíli zamyslel. Stál mlčky a nespouštěl s Kýra oči. Potom se obrátil na onoho váženého muže a řekl mu: „Odejdi, pane, v pokoji! Učiním zadost tvé stížnosti.“

To udělal proto, aby zůstal s pastýřem o samotě a aby se vyptal na to, co mu tížilo mysl. Kýra dal odvést do paláce a přistoupil k pastýři.

„Řekni mi po pravdě, odkud máš toho chlapce! Kdo ti ho dal?“

Pastýř nechtěl nic prozradit, a proto odpověděl:

„To dítě je mé! Žijeme všichni, já i jeho maminka, v naší malé chaloupce.“

„Zdá se mi,“ pravil král nato, „že se chceš seznámit s mou mučírnou.“ A zavolal hned na strážce, aby pastýře odvedli na mučidla. Pastýř se vylekal, jak pomyslil na mučení. Stačilo, aby mu král pohrozil – a hned slíbil, že všechno poví. I vyprávěl od počátku pravdivě, jak to bylo, a nakonec prosil krále, aby mu to odpustil. Král vyslechl událost s novorozenětem a potom si již pastýře nevšímal. Zato se velmi rozhněval na svého správce Harpaga a přikázal strážcům, aby ho přivedli. Když Harpagos přišel, král se naň osopil:

„Pověz mi, Harpage, jakým způsobem jsi usmrtil syna mé dcery, kterého jsem ti odevzdal!“ Harpagos si však povšiml, že je v paláci i pastýř, neodvážil se tedy lhát, aby si neublížil. Proto rozvážně odpověděl:

„Králi, když jsi mi dal to novorozeně, dlouho jsem přemýšlel, jak bych splnil tvou vůli a přece se nestal vrahem. Nakonec jsem to udělal takto: Zavolal jsem si tohoto pastýře, odevzdal jsem mu hošíka a dodal, že ty mu přikazuješ, aby dítě usmrtil. A v tom jsem přece nelhal, neboť tys to opravdu rozkázal. Kladl jsem mu na srdce, aby novorozeně zanesl na pustou horu a tam vyčkal, až by zemřelo. Pohrozil jsem mu přísným trestem, kdyby ten rozkaz nesplnil. On však vykonal, co jsem mu přikázal. Sám jsem se o tom přesvědčil, neboť jsem tam poslal své služebníky. Potom jsem mrtvolku dítěte pohřbil. Takto se to, králi, popravdě zběhlo.“

Král ho vyslechl a potom mu ještě sám pověděl, co mu řekl pastýř. „A je dobře, že se tak stalo,“ skončil král. „Velmi jsem litoval toho, co jsem učinil. I má dcera se na mne hněvala a mne to mrzelo. Jsem opravdu rád, že je chlapec živ a zdráv. A za jeho zachránění vykonám slavnou oběť bohům.“

Harpagos se vrhl před králem na zem a vřele mu děkoval za odpuštění své viny. Potom se s radostí ubíral domů a vyprávěl své ženě, proč byl u krále a jak to všechno dobře dopadlo.

Zatím si král vzpomněl na ten dávný zlý sen, který znamenal, že ho jeho vnuk připraví o trůn. I zavolal si opět ty vykladače a dal si onen sen znovu vyložit. A vykladači potvrdili totéž, co před několika lety: „Tomu dítku je souzeno být králem, jestliže zůstane naživu a nezemře.“

Na to jim král odpověděl: „Ten chlapec je opravdu živ a tráví svůj věk na venkově. Nedávno si hrál s chlapci a ti si ho zvolili za krále. On si počínal jako opravdový král. Ustanovil si strážce, vrátné i posly, jak to mívají skuteční králové. A teď mi povězte, co o tom soudíte.“

Vykladači mu odpověděli:

„Jestliže chlapec žije a stal se králem, pak buď, vladaři, dobré mysli! Nebude už podruhé vládnout. Stalo se už několikrát, že i naše věštby směřují k nepatrným věcem. A což teprve sny! Ty někdy ukazují i na malichernosti. Tím, že si ho chlapci zvolili králem, splnil se i ten tvůj sen.“

Astyagovi spadl kámen se srdce. I řekl svým věštcům:

„Já si také myslím, že se tím ten můj sen vyplnil a že se nemám už čeho obávat. Jen mi ještě poraďte, co bych měl nyní udělat, aby to bylo bezpečné pro mne i pro vás.“

Na to mu oni odpověděli:

„Králi, i nám na tom velmi záleží, aby tvá vláda měla dlouhé trvání. Kdyby zdědil trůn tento chlapec, který je rodem Peršan, přišli bychom my Médové pod cizí nadvládu. Cizí vladař by z nás učinil otroky a lidi bezvýznamné. Když nám však budeš vládnout ty, náš rodák, budeme i my mít podíl na vládě a dostane se nám od tebe velkých poct. Proto budeme sami bedlivě dávat pozor, aby nic tvou vládu neohrozilo. Kdybychom se dověděli o nějakém nebezpečí, hned bychom ti to oznámili. Nyní se však ničeho nebojíme a radíme ti, abys ani ty se nebál. A toho chlapce pošli do Persie k jeho rodičům.“

Král se po těch slovech velmi zaradoval. Hned k sobě zavolal Kýra a řekl mu:

„Milý hochu, bezvýznamný sen zavinil, že jsem ti velmi ublížil. Ale tys přece zůstal naživu, jak bylo souzeno. Nyní se můžeš s velikou radostí vrátit do Persie. Pošlu s tebou spolehlivé průvodce. V Persii najdeš docela jiné rodiče, než je ten pastevec a jeho žena, u nichž jsi dosud žil.“

Nato se s Kýrem rozloučil a poslal jej k rodičům do Persie. Neprozradil mu, že je jeho dědečkem.

Kýrovi rodiče už dávno pokládali svého syna za mrtvého. Královna Mandané jak náleží své odňaté dítě oplakala. A nyní se dovídá, že je živo a že z něho vyrostl neobyčejně bystrý a krásný chlapec. Oba rodiče z něho nespouštěli oči a vyptávali se ho, co ví o svém zachránění. Kýros se všechno dověděl až cestou od svých průvodců. Sám předtím nevěděl o svém osudu nic a myslil si, že je vskutku synem pastevce. Dlouho pak vyprávěl, jak ho žena pastýřova vychovávala a jak ho měli rádi. Přitom stále své dosavadní rodiče vychvaloval, neboť měl oba ty prosté lidi rád. Jeho královští rodiče pak dali rozhlásit, že jejich syn Kýros byl zachráněn božským řízením.

Králi Astyagovi se však brzy zastesklo po čiperném vnukovi. Zvláště když uslyšel, jak je sličný a rozumný, jak všechno rychle chápe a ve všem vyniká nad ostatní chlapce svého věku. I vzkázal si pro svou dceru Mandanu, aby k němu přišla a vzala s sebou i Kýra.

Mandané se tedy vypravila k svému otci Astyagovi. Když se Kýros cestou od ní dověděl, že král Astyagés je její otec a jeho dědeček, objímal při novém setkání starého krále, jako by ho měl už dávno rád. Teprve nyní si povšiml, jak je Astyagés vyšňořen, že má podbarvené oči, nalíčené tváře a přidělané vlasy, že má na šíji zlaté řetězy a na rukou náramky. V Persii nikde takové strojení neviděl. Dlouho si krále prohlížel, a pak radostně zvolal: „Maminko, jak je krásný můj dědeček!“

Když se ho pak matka ptala, kdo se mu zdá krásnější, zda jeho otec či tento jeho děd, Kýros odpověděl:

„Maminko, ze všech Peršanů je nejkrásnější můj otec. Ale z Médů, co jsem jich viděl na cestách i zde v paláci, je nejkrásnější tuhle můj dědeček.“

Starý král ho za ta slova dlouho objímal a líbal. Dal ho obléci do skvostných šatů, ozdobit zlatými šperky, a když někam vyjížděl, brával ho s sebou na koně. To se Kýrovi nesmírně líbilo. Byl to milý, přítulný chlapec, a velmi se radoval i z šatů i z toho, že se učí jezdit na koni. Persie byla země hornatá a koně tam bylo málokdy vidět.

Král Astyagés brával s sebou Kýra k obědu. Přál si, aby si chlapec co nejvíce pochutnával, aby se mu nestýskalo po domově. Proto mu dával donášet různé zákusky, omáčky a všelijaká lahodná jídla.

„Dědečku,“ pravil Kýros, „jakou to máš velkou práci při jídle, když musíš natahovat ruce po všech těch lahůdkách a zkoušet tolik rozmanitých jídel!“

„Což není náš oběd krásnější než u Peršanů?“ ptal se král Kýra.

„Ne, dědečku,“ odpověděl Kýros pohotově, „u nás je cesta k nasycení jednodušší a kratší než u vás. My si vezmeme chléb a maso a jsme najedeni. Co vy se nabloudíte rukama nahoru a dolů, než dojdete tam, kde my už dávno jsme.“

„Ale chlapče,“ smál se král, „nás nijak nemrzí dělat tyhle různé okliky. Však i ty tomu přijdeš na chuť a zalíbí se ti to!“

„Já si myslím, dědečku, že i tobě se to jídlo protiví.“

„Proč si to myslíš, Kýre?“

„Nu, vidím to každý den. Když si vezmeš chleba, neutíráš si ruce do ubrousku. Ale kdykoli ochutnáš některou z omáček, hned si čistíš ruce. Jistě tě mrzí, že ses od nich umazal.“

„Dobře, chlapče, když si to tak myslíš. Ale aspoň si ber hodně masa a chleba, aby ses vrátil domů jako velký člověk.“

Číšník předložil Kýrovi spoustu masa, ale Kýros vybíral jednotlivé kousky a dával je královým služebníkům. A přitom vysvětloval, proč jim to maso dává:

„Tohle je pro tebe za to, že mě učíš jezdit na koni; tohle zas tobě, žes mi dal krásné kopí; ty si vezmi za to, že dědečka dobře obsluhuješ; a tobě za to, že ve všem ochotně pomáháš mé mamince.“

A tak chodil od jednoho k druhému, až rozdal všechno své maso. Jen číšníka Saka přitom vynechal.

„A což Sakovi nedáš nic?“ zeptal se ho Astyagés. „Toho si já přece velmi vážím.“

Sakás byl krásný člověk a zastával u krále čestný úřad komorníka. Uváděl ke králi prosebníky a odmítal ty, o nichž si myslil, že si nezaslouží, aby je vpouštěl dovnitř.

Kýros ještě neznal ostych. V chlapecké upřímnosti se zeptal krále: „Řekni mi, dědečku, proč si toho Saka tak vážíš?“

„Jen si všimni, Kýre,“ poučoval ho král, „jak obratně a čistě nalévá víno. Jak drží misku jen třemi prsty a jak ladně podává pohár tomu, kdo se chce napít.“

„To nic není, dědečku, to já bych také dovedl. Dovolíš mi, abych to zkusil?“

„Nu, když myslíš, zkus to,“ usmál se král.

Kýrovi zazářily oči. Vzal pohár, obratně jej vypláchl, jak to viděl u Saka, nastrojil vážný obličej, donesl dědovi číši a ladným pohybem ruky mu ji podal.

Matka i král se dali do hlasitého smíchu. Vtom přiskočil Kýros k Sakovi a zvolal: „Prohráls! Vytlačím tě z tvého úřadu. Já to dovedu lépe než ty a přitom ani neupíjím vína, jak ty to máš ve zvyku.“

Kýros nevěděl, že královští číšníci mají takový příkaz. Musí si napřed sami nabrat lžicí z číše, kterou podávají. Nabrané víno si nalijí do levé dlaně a usrknou je na důkaz, že víno není otráveno.

Král se obrátil se smíchem na Kýra a zeptal se ho:

„Když ve všem Saka napodobuješ, pročpak jsi také neusrkl víno?“

„Řeknu ti pravdu, dědečku! Bál jsem se, že někdo namíchal do měsidla jed. Díval jsem se na vás, když jste popíjeli o tvých narozeninách. Pak jste se všichni motali a dělali jste sami to, co nám chlapcům nedovolujete. Hulákali jste na sebe, jako byste byli hluší, a také jste jeden druhému ani nerozuměli. A jak jste přitom směšně zpívali! Ty jsi zapomněl, že jsi král a ostatní v tobě neviděli vladaře. Ani na chvíli jste nezavřeli ústa.“

„A což tvůj otec, hochu,“ namítl král, „ten se nikdy neopije?“

„Nikdy! Když uhasí žízeň, dál už nepije. A také mu nenalévá žádný Sakás a nemíchá do jídla jed.“

„Proč jsi tak rozhněván na Saka?“ zeptala se Kýra matka.

„Maminko, já ho opravdu nenávidím. Často, když chci zaskočit k dědečkovi, ten protiva mě tam nepustí. Dědečku, prosím tě, dej mi toho Saka, abych ho měl tři dni ve své moci.“

„A jak bys mu chtěl vládnout?“ ptal se král.

„Nu, to uvidíš! Postavil bych se u vchodu jako on. Až by tudy chtěl jít k snídani, odbyl bych ho, že na snídani ještě není čas. Až by chtěl jít k obědu, řekl bych mu, že musí počkat, že se král právě koupá. Až by už nemohl vydržet hladem, řekl bych mu, že král má až do večera důležité jednání. A takhle bych ho zdržoval a trápil, jak on trápí mě, kdykoli chci k tobě jít.“

Tak měl král při obědě o zábavu postaráno. Všichni se smáli nápadům toho milého chlapce. Ale když někdo něco potřeboval, Kýros hned ochotně přiskočil a rád každému udělal, co jen mu na očích viděl. Za to si ho všichni velmi oblíbili.

Když se Mandané chystala k návratu domů do Persie, žádal ji Astyagés, aby mu tam Kýra nechala.

„A co když tu nebude chtít zůstat?“

Aby se král o tom přesvědčil, otázal se Kýra:

„Co tomu říkáš, chlapče, kdybych si tě tu nechal? Zůstaneš-li tu, slibuji ti, že ti už nikdy nebude Sakás bránit v přístupu ke mně. Kdykoli budeš chtít, můžeš vstoupit. Naopak budu rád, budeš-li přicházet co nejčastěji. Jak budeš chtít, půjčím ti své koně. A až se naučíš sám jezdit, vyjedeš si do obory na zvěř. Všechnu ti dávám. Budeš ji moci střílet z luku nebo zabíjet oštěpem jako dospělí muži. Chlapci mých dvořanů si s tebou budou hrát a co si budeš přát, všechno ti dám.“

Kýros bez váhání odpověděl, že chce u dědečka zůstat. I zůstal v Médii a brzy tam zdomácněl. Navštěvoval rodiče svých kamarádů. Když něco od krále potřebovali, spoléhali na Kýrovu přímluvu. Kýros byl dobrosrdečný i ctižádostivý a rád konal drobné i větší úsluhy. Když král onemocněl, neopouštěl ho ani na chvíli a stále u jeho lůžka naříkal. Všichni viděli, jak se hrozně bojí, aby mu dědeček nezemřel. I v noci bděl u něho a ochotně mu posloužil, cokoli potřeboval. Tím si nadobro získal královu lásku.

Aby ukojil svou chlapeckou zvídavost, stále se na něco vyptával a hbitě odpovídal na vše, nač se ho ostatní tázali. Jeho mnohomluvnost byla všem milá.

Když pak dorůstal v krásného jinocha, již tolik nemluvil a víc sám poslouchal. Byl též velmi stydlivý. Tváře se mu zbarvily nachem, když mluvil se staršími. Už dovedl sám vyskočit na koně, na koni uměl střílet z luku i házet oštěpem. Když se mu něco nedařilo, zkoušel to tak dlouho, až se v tom vyrovnal ostatním jinochům. Podlehl-li při cvičení a závodění, sám sobě se smál, pilně cvičil a brzy přemohl své přemožitele.

Brzy vystřílel i všechnu zvěř v oboře a prosil dědečka, aby mu dovolil jít na lov do lesů. Nepřestal žadonit, až mu to starý král dovolil. Vypravil s ním svého syna a starší muže, aby nad ním bděli. Kýros se horlivě vyptával průvodců, ke kterým zvířatům se smí přiblížit a která smí pronásledovat. Ti mu kladli na srdce, aby se nepřibližoval k medvědům, kancům, lvům a pardálům. Zato laně, gazely, divoké ovce a divocí osli jsou prý neškodní. Také ho napomínali, aby se vyhýbal srázným, neschůdným místům.

Kýros to vše pozorně poslouchal, ale jakmile spatřil někde zvěř, pustil se za ní a nic nedbal výstrah. Mrštil kopím po lani. Zasáhl ji. Byl to krásný, velký kus a Kýros měl z úlovku velikou radost. Najednou zaslechl křik. Vyskočil na koně jako šílený a spatřil divokého kance, jak se řítí proti němu. Kýros se rozpřáhl a dobře mířenou ranou zasáhl kance do čela. Divočák se svalil na zem.

Ale tentokrát i strýc Kýrovi jaksepatří vyčinil.

Když se vraceli domů, zvolal Kýros radostně: „Tohle byl opravdový lov! Střílet zvěř v oboře, to je hra pro děti! Zvěř je tam hubená a kulhavá a jakoby svázaná. Ale zvěř na horách a v lesích je veliká a krásná. Laně vyskakují až do nebe, jako by měly křídla.“

Když se však Astyagés dověděl, v jakém nebezpečí se Kýros ocitl, zakázal mu jít podruhé do lesa. Kýros poslechl a zůstával doma, ale velmi ho to mrzelo. Mračil se a někdy za celý den ani slovo nepromluvil. Astyagés pozoroval, jak se Kýros rmoutí. Aby mu zas udělal radost, řekl mu jednoho dne, že zítra zase půjdou na lov. Král s ním vypravil mnoho průvodců, pěších i jezdců, a sám se také účastnil štvanice v celé své královské důstojnosti. Zvěř dal sehnat na sjízdná místa a díval se, jak zdatně si Kýros vedl. Byl to opravdový závod, kdo víc uloví.

Král měl z toho lovu takovou radost, že pak často brával Kýra s sebou. Kýros byl za dědovu pozornost velmi vděčný. Všem se snažil způsobit nějaké potěšení a udělat něco dobrého, nikdy však nic zlého.

Kýros již jako jinoch vykonal mnoho činů hodných dospělého muže. Když se o tom dověděl jeho otec Kambýsés, měl z toho velikou radost. Astyagés byl nad ním přímo u vytržení. Vkládal do něho veliké naděje. Věřil, že z něho vyroste muž, který bude přátelům pomáhat a nepřátelům nahánět strach.

Bylo však nutné, aby se Kýros již vrátil do vlasti a vykonával své povinnosti tam. I vypravil ho Astyagés na cestu domů. Při odchodu do vlasti ho vyprovázeli všichni chlapci i jinoši, muži i starci na koních, i sám Astyagés, a všichni při loučení pohnutím slzeli. Také Kýros si stíral slzy. Svým vrstevníkům rozdal všechny dary, které mu za tu dobu věnoval Astyagés. Loučení bylo těžké a bolest zmenšil jen Kýrův slib, že zas brzy k dědečkovi přijede...

Po návratu do Persie setrval Kýros ještě rok mezi hochy. Potom byl deset let vychováván jako jinoch a dosáhl mužného věku. I vstoupil na kolbiště dějin jako mocný král a vojevůdce.

Nejdříve sloučil všechny perské kmeny v jediný celek. Potom se zmocnil vlády nad rozlehlou říší Médskou.[4] Během tří let uvedl pod perskou nadvládu všechny médské krajiny až po řeku Halys[5] a stal se tak přímým sousedem říše Lýdské, kde vládl Kroisos.

<<< Vyprávění z řeckých dějin Kroisos a Solón >>>

POZNÁMKY:

[1] Čí to dítě je. – Ta věta velice připomíná titulní otázku z Menandrovy komedie Čí je to dítě? A nejen tím. Zbavovat se odpovědnosti za zabití nechtěného dítěte jeho prostým pohozením kdesi v horách napospas divé zvěři (jíž pak za to mohli s klidným svědomím – nikoli však čistým – namísto sebe lidé opovrhovat a stíhat ji nenávistí), to patřilo zjevně k běžným zvyklostem starého světa, jakkoli často nespolehlivým. Jen ve starověkých bájích najdeme podobných příběhů hned několik. Tento obyčej byl také oblíbeným námětem lidových, tzv. nových attických komedií, jakož i tragédií (např. Král Oidipús od Sofoklea). – Poznámka Misantropova.

[2] ...dítě tak pohřbíme... – Jak uvádí Cicero ve svých Tuskulských hovorech, bylo zvykem Médů a Peršanů pochovávat tělesné pozůstatky teprve tenkrát, když je dravá zvířata roztrhala (neboť Zarathuštrovo náboženství zakazovalo pohřbívání mrtvol do země i spalování). V Hyrkanii na to mají psy; pro obyčejné lidi jsou chováni psi na obecní útraty, šlechtici si chovají psy vlastní. Víme, že to je zvláštní ušlechtilá psí rasa, ale přesto si jich každý podle svých možností opatří i víc, aby jeho mrtvolu roztrhali, a to považují za nejlepší pohřeb. - Diogenés nařídil, aby jeho mrtvolu pohodili nepohřbenou. „Snad ne napospas ptákům a dravé zvěři?“ zhrozili se přátelé. „To ne, ale položte vedle mne hůl, abych je mohl odehnat.“ „Jak bys mohl,“ divili se přátelé, „vždyť nebudeš nic vnímat!“ „Jakou škodu mi tedy způsobí, bude-li mě rvát divá zvěř, když nebudu nic vnímat?“ – Také Lúkiános se zmiňuje o takovémto druhu „pohřbu“, když píše o kynikovi Démónaktovi: „Nedělejte si starosti,“ pravil Démónax, „pach mé mrtvoly mě pohřbí.“ „Cože? To je přece strašné! Předhodit tělo takového muže jako pokrm pro psy a ptáky!“ „Ale co je na tom zvláštního,“ řekl Démónax, „když chci i po své smrti přinést užitek některým živým tvorům?“ – „Pohřeb“ prostřednictvím supů a jiných mrchožroutů se také, myslím, praktikoval v Tibetu. – Pozn. Mis.

[3] Menandros (ve výše zmíněné komedii Čí je to dítě?) ústy Syriskovými říká o nalezeném pohozeném dítěti: „Co když je dítě vznešeného rodu? Pak vyroste jak otrok, bude pohrdat svým nízkým stavem, bude chtíti víc – už z přirozené touhy přírody – nač odvažuje se jen člověk svobodný.“ – Pozn. Mis.

[4] říše Médská (podle vládnoucí dynastie zvána též Achajmenovská) – viz mapku na obrázku níže. – Kýros I. (persky Kuruš, asi 600–529 př. n. l.) byl prvním vládcem, jenž byl označován přídomkem „Veliký“. Stal se zakladatelem prvního světového impéria. – Pozn. Mis.

[5] Halys – řecké pojmenování nejdelší turecké řeky Kızılırmak (viz mapku výše). – Lýdský král Kroisos se před válečným tažením proti Peršanům tázal na výsledek války věštkyně. "Překročíš-li řeku Halys, zničíš říši velikou," pravila Pýthie. – Kroisos se zaradoval, že je mu věštba příznivá a že zničí velikou říši perskou. Sebevědomě tedy překročil řeku, byl však Peršany poražen a opravdu tak zničil „říši velikou“ – jenomže ne perskou, ale svou vlastní (historická ukázka jedné z dvojsmyslných tzv. pythickýchpředpovědí: byly dvojsmyslné, tak aby Pýthie sedící na posvátné trojnožce – ex tripode – měla vždy „pravdu“). - Blíže o tom v další kapitole Kroisos a Solón. – Povodí řeky Halys bylo územím Páflagonů, kde třetího dne během svého návratu do vlasti přistáli Argonauti. – Pozn. Mis.