Doma

(Doma)

Přístaviště v Ijólku bylo zaplněno do posledního místečka. Jak se roznesla po zemi zpráva, že se neohrožení plavci vracejí z výpravy do Kolchidy, kdekdo spěchal, aby je uvítal. Přicházely matky s dětmi, manželky, přišli mladí i staří a všichni přinášeli dary na uvítanou. Když se loď blížila k přístavu, propukl takový jásot, že by přehlušil i rozbouřené moře. Přátelé a známí se objímali, plakali radostí a vyptávání nebralo konce. Tak asi byli vítáni vítězové, když se ověnčeni vavřínem vraceli ze slavných bitev.

Ijásonův zrak bloudil po nepřehledných davech a stále hledal šedivou hlavu svého stařičkého otce. Ale nikde ho neviděl. Aisón byl už zesláblý a mdlý vysokým věkem a nemohl se zúčastnit uvítání plavců. Očekával syna i s nemocnou manželkou ve svém domě.

Ijásonova tvář se zasmušila. Litoval, že tu nejsou rodiče. Měli vidět, s jakou slávou se Argonauti vracejí a jak je vítá celá Thessalie. Po chvilce odešel Ijásón s Médeiou trochu dál od nejhlučnějšího místa a pravil jí:

„Milá ženo, jen tobě vděčím za svůj život a nikdy ti nezapomenu, že vše, co mám, je tvá zásluha. Ale mám k tobě ještě jednu prosbu. Vím, jak jsi mocná a že dovedeš dělat svými kouzly hotové zázraky. Prosím tě, odejmi z mého života několik let a přidej je k věku mého otce Aisona.“ Přitom se rozplakal, až ho bylo Médeji líto.

„Jak se rouháš, milý muži!“ kárala ho Médeia, „je hřích, co jsi vyslovil! Nemohu vzít část života tobě a dát ji jinému. To by mocná bohyně Hekaté nikdy nepřipustila. Ale já se pokusím dát ti ještě větší dar, nežli žádáš. Chci svým vlastním uměním prodloužit věk tvého otce, mého tchána, jejž dosud neznám, dá-li mi Hekaté sílu a bude-li můj odvážný čin provázet přízní.“

„To že bys mohla udělat, Médeio?“ žasl Ijásón, „jak bych ti byl za to vděčen! Ale nyní pojďme. Již se nemohu dočkat, až sevřu v náručí své rodiče a ukáži jim, jakou si vedu nevěstu. A zlaté rouno k tomu – dva poklady najednou!“

Médeia se zapýřila a kráčela po boku Ijásonově do Aisonova paláce. Argonauti se ještě nehnuli z pobřeží a hned tak nepřijdou.

Srdce Ijásonovi prudce bušilo, když vcházel s Médeiou dovnitř otcova domu. A již stáli před otcem a matkou. Jak chudáci zestárli, myslil si Ijásón. Otci už slábl zrak, ani hned syna nepoznal. Až teprve, když promluvil. Mnoho slov však nebylo potřebí. Tím více mluvily slzy a vřelá objetí. Po takové době se opět uviděli a teď už zůstanou stále pohromadě.

Brzy se Médeia přestala ostýchat a cítila se šťastna. Ijásón vypravoval o cestě, jak ho co právě napadlo, vždyť si budou takto vyprávět ještě dlouhou dobu a na nic nezapomene.

„Ale milý synu,“ mluvil potichu stařec, „ty odevzdáš Peliovi tu zlatou kůži a on podle slibu uvolní trůn. Co já však budu dělat s trůnem? Jsem už na konci svého života a nezbývá mi sil na tak těžký úkol. Budeš se muset ujmout vlády sám!“

„Neboj se, otče,“ utěšoval ho Ijásón, „moje žena zná různá kouzla a čáry, ta ti již oddálí cestu do podsvětí, viď, Médeio!“ Médeia přisvědčila, neboť tu myšlenku nepouštěla z mysli.

K večeru se nahrnuli do Aisonova paláce všichni účastníci výpravy. Slavnostní hostina byla již připravena. Argonauti zasedli k prostřeným stolům, číšníci roznášeli nejlepší vína a v hodovní síni bylo jako v úle. Vzpomínalo se, vyprávělo se, Orfeus zpíval a hrál a nebylo jediné zarmoucené tváře.

Když měsíc dostoupil úplňku a vrhal zlatou záři na ztichlou zem, vyšla Médeia z paláce bosa a s nepokrytou hlavou spěchala z městské brány. Byla půlnoc. Už spali lidé, ptactvo i zvěř. Ustal všechen hluk a šum, i vody v potocích jako by spaly a listí v korunách stromů se ani nepohnulo. Jen ve výši se třpytily hvězdy.

Médeia došla k řece, třikrát si skropila hlavu vodou, pak vztáhla ruce k hvězdám a vzývala Hekatu a všechna ostatní božstva, aby jí přišla na pomoc.

„Stůjte při mně hlavně dnes,“ prosila vroucně, „vždyť s vaší pomocí obracím toky řek, uklidňuji rozbouřené moře nebo zas klidné dovedu rozbouřit, s vaší pomocí i přivádím mračna, zaháním i přiháním větry, krotím hady i draky, vyvracím stromy i celé lesy, skály přenáším na jiné místo, chvěji horami a duše zemřelých vyvolávám z podsvětí, stahuji měsíc a s vaší pomocí jsem uspala i příšerného hlídače zlatého rouna. Ale přispějte mi hlavně dnes, kdy potřebuji kouzelné šťávy, jimiž bych zahnala stáří a vrátila mladý věk.“

Prosba Médejina byla vyslyšena. Z oblaků se snesl vůz tažený draky. Médeia naň vystoupila, pohladila drakům šíje a zatáhla za otěže. A již se spřežení vzneslo do výše. Vůz letí vzduchem a Médeia zajíždí do různých krajin, kde rostou kouzelné byliny. Některé trhá i s kořeny, jiné uřezává u země a nepřehlédne ani jedinou, v níž se tají čarodějná síla. S bohatou kořistí se pak vrací domů.

Sotva se dotkla vůně těch kouzelných bylin draků, hle, svlékají svou starou vrásčitou kůži a mládnou před zraky jezdkyně.

Médeia nevešla hned do paláce. Zůstala venku a vykonala všechny tajemné obřady. Potom dala vynést ven zesláblé tělo krále Aisona. Položila starce na zem na prostřené byliny a seslala naň hluboký spánek, jako by byl mrtev. Poslala pryč Ijásona i všechny sluhy, aby nikdo neznesvětil pohledem její tajemné obřady. Potom si rozpustila vlasy, obcházela planoucí oltář a smáčela v jamách, naplněných krví, drobné louče. Hned pak třikrát očistila starce ohněm, vodou a sírou.

Zatím se jí v kotli na ohni vařil kouzelný nápoj z nasbíraných bylin. V něm ještě zavařila různé koření, květy a semena a ještě řadu jiných neuvěřitelných věcí. Když pak to všechno míchala suchou olivovou větví, tu se ten kus dřeva vzpamatoval, začal se obalovat listím a za chvilku již na něm zrály olivy. Na zemi, kam dopadlo trochu pěny nebo kapka kouzelné vařící tekutiny, vyrostla hned hustá tráva a zavoněly svěží květiny.

Když to Médeia spatřila, vytasila bleskurychle svůj meč a probodla starci hrdlo. Jakmile vytekla všechna krev z králova těla, naplnila mu žíly svou kouzelnou šťávou. Sama užasla nad tím zázrakem a zaradovala se. Vousy a vlasy královy ztratily svou šedivou barvu a ztmavly, vyprchala všechna bledost, zmizely vrásky, kůže se napjala a z bývalého starce se stal mladý, silný muž.

Když se pak vrátil Ijásón se svým omládlým otcem a s Médeiou do hodovní síně, naplnil všechny přítomné úžas, ale i bázeň před ženou, která má takovou moc.

„Jen bohové dovedou takto měnit lidi, jak chtějí, a dávat jim jiné podoby. To mohlo skrze Médeiu učinit jen nějaké božstvo!“ zvolal nadšeně Orfeus.

Ijásón si opět sedl s otcem a s Médeiou na svá místa. Všichni zářili štěstím a Ijásón rozjařeně volal na nosiče jídel a číšníky, aby měsidla i stoly byly stále plné.

„Ty nás hostíš jako Filémón a Baucis, Ijásone!“ zvolal opět Orfeus. „Všechno tu je, co hrdlo ráčí, samé vlídné tváře kolem, tak jako tenkrát v té chudé chatrči. Ach, v takovém prostředí se člověk cítí doma. Jen by ještě měli mezi nás zavítat bohové.“

„Vyprávěj nám o tom, Orfee!“ prosili Argonauti, „slíbils nám to tehdy u Éridanu, pamatuješ?“

„Inu, přátelé, zázraky se děly vždycky,“ ujal se slova Orfeus. „Jako s těmi stařečky, o nichž vám rád povím. Neměli na růžích ustláno, ale když k nim jednou přišli hosté, snesli, kde co měli. A bohové odměňují hlavně ochotu, s jakou dáváme, nikoli co dáváme. Kde je štědrá ruka, hotová dávat, tam je vždy radostno pobývat. Bohové nemilují lakotu a odměňují štědrost. Ten dávný příběh o tom svědčí nejlépe.“

Potom vyprávěl Orfeus přátelům a hostům onu dávnou báji a ještě mnoho jiných, neméně krásných...

Slavná hostina na rozloučenou se chýlila ke konci. Orfeus hrál a zvučným hlasem zpíval. Když skončil, ujal se slova Ijásón:

„Přátelé, nikdy vám nezapomenu, že jste vstoupili se mnou na loď, snášeli všecky strasti a prožívali společně všechna nebezpečí. Šťastně jsme se vrátili a nyní jsme v družné pohodě trávili krásné chvíle na rozloučenou. Zítra se vydáte na cestu do svých domovů a budete šířit po celém Řecku slávu plavby za zlatým rounem. Naše přátelství však dnešním dnem neskončí. Právě tak bychom se sešli, kdyby bylo kdykoli v budoucnu třeba našich sil. Argonauti zůstanou věrni otčině a vlasti! Žijte blaze, drazí přátelé, a vzpomínky na prožité radosti i strasti ať vás provázejí celým životem.“

Bouřlivý jásot zazněl po jeho slovech, zvonily číše, tiskly se ruce. Ještě poslední přípitky, poslední slova loučení a plavci z lodi Argó opouštěli Aisonův dům. Každý z nich vykročil radostně na cestu do svého domova.

Hlučné dni byly vystřídány kouzlem vzpomínek a líčením všech prožitků před Ijásonovými rodiči. Jen myšlenka na zlého Peliu kalila radost ze šťastného shledání. Doneslo se k Ijásonovu sluchu, jak Peliás pomýšlel zavřít brány města, když se Argonauti vraceli, jak osnoval záhubu Aisonovi i jeho manželce a všemu příbuzenstvu, a bylo víc než jisté, že stále přemýšlí, jak by se zbavil též Ijásona. Proto se Médeia rozhodla, že musí Peliovy úmysly zmařit. A nebude to věru těžký úkol. Vždyť Héra nespouští z mysli trest, který chystá Peliovi, a Médeiu si zvolí za prostředníka své pomsty. Vybídne ji ve snu, aby se co nejdříve odebrala do Peliova paláce a vykonala, co jí vnukne.

Jednoho dne vstoupila Médeia do Peliova domu a vyhledala královské dcery. Nedalo jí mnoho práce, aby si získala jejich důvěru. Mluvila o svých zásluhách, o tom, že Argonauti jí vděčí za svůj život i za to, že konečně nabude klidu Frixova duše, když je zlaté rouno z jeho berana opět ve vlasti. A jako svou největší zásluhu uvedla omlazení Ijásonova otce Aisona a dlouze jim o tom vyprávěla.

Královské dcery se na sebe významně podívaly. Oči jim zářily. Což kdyby Médejiným kouzlem omládl i jejich otec Peliás! Je už příliš stár a pro jejich štěstí je třeba, aby ještě dlouho žil.

Vzápětí nejstarší z nich se obrátila na Médeiu s vroucí prosbou, aby svým uměním prodloužila život starému králi Peliovi. „Žádej si odměnu, jakou chceš, Médeio, všechno ti dáme, když splníš naše přání.“

Médeia mlčí a váhá. Chmuří tvář a předstírá, jak je to těžké. Nakonec však přece slíbila a ještě je povzbudila:

„Pokusím se o to, a abyste měly jistotu, že mé kouzlo neselže, učiníme napřed zkoušku. Dejte sem přivést starého berana, který kdysi vodíval stáda na pastvu, a já z něho udělám jehně.“

Peliovy dcery v okamžiku splnily, k čemu je Médeia vybídla. Služebníci přivedli letitého berana s hustou vlnou a se zkroucenými rohy kolem skrání.

Médeia si připravila veliký kotel a naházela do něho kouzelné byliny. Potom usmrtila berana, rozsekala na kousky, a dala vše i s bylinami na oheň. Sotva se voda začala vařit, ozvalo se z kotle slabé bečení. Peliovy dcery žasly a užasly tím více, když najednou vyskočil z kotle mladý beránek a vesele pobíhal a dováděl.

Znovu začaly žadonit, aby Médeia neotálela a učinila podobný zázrak i s jejich otcem. Kouzelnice však řekla, že splní jejich prosbu až za tři dni. Nato odešla.

Tři dni uplynuly. Za nočního ticha se Médeia vrátila do paláce a postavila na oheň čistou vodu. Naházela do ní i byliny, ale jen obyčejné, bez kouzelné moci. Pak obstoupila s Peliovými dcerami lůžko, na němž král spočíval, a pravila:

„Nyní nemeškejte, vytaste meče a zbavte otce stařecké krve! Já mu pak prázdné žíly a cévy naplním svěží mladou krví. Nyní je život otcův ve vašich rukou a na vás záleží, má-li ještě dlouho žít. Nemeškejte, máte-li ho rády. Vnořte meč do jeho těla, rychle, rychle!“

Dcery se děsí zločinu, ale láska k otci je silnější. Chápou se mečů, odvracejí zrak a poslepu vrážejí zbraň do otcova těla. Král tone v krvi, ale přece ještě pozvedá ruce, snaží se povstat, ač je už napolo rozřezán, vztahuje paže uprostřed mečů a volá:

„Co to činíte, mé milé dcery? Kdo vám vtiskl do rukou zbraň, abyste zabily svého otce?“

A ještě by dále mluvil, ale Médeia mu probodla hrdlo, zbavila ho řeči i života a ponořila ho do horké vody.

Když se Peliovy dcery vzpamatovaly a nabyly odvahy podívat se na tělo otcovo, marně hledaly očima Médeiu. Již nestála u kotle, v němž se voda sice vařila, ale žádný hlas se neozýval. Médeia zmizela. Trest bohyně Héry byl vykonán.

Zatím Médeia doběhla k Ijásonovi a oznámila mu, že Peliás již nežije. Pověst o tom se brzy roznesla po celém království a všechen lid se radoval, že se již nikdo nemusí obávat krutého krále.

Ijásón s Médeiou ještě několik let šťastně žil a těšil se z obou svých synů. Ale na Médeji lpělo příliš mnoho krve. Proto jejich štěstí nemohlo trvat a zůstat nezkaleno. Ijásón Médeiu po letech opustil. Za to se Médeia jemu i jeho nové choti krutě pomstila a v šíleném hněvu a bolesti usmrtila obě své děti, pouto manželského svazku s Ijásonem.

Potom se na kouzelném voze přenesla do Athén a stala se na čas chotí tamního krále Aigea. Ale ani tam nemohla zůstat. Král ji vyhnal a Médeia se nakonec vrátila opět do Kolchidy.

Loď Argó, nejslavnější ze všech lodí, které kdy brázdily hladinu mořskou, byla schována a uctívána jako posvátná památka. Časem však ztrouchnivěla, a když jednou Ijásón odpočíval v jejím stínu, svalila se na něho a zabila ho. Podivné jsou osudy lidí i věcí.

Ale sláva této lodi i těch, kteří se na ní v těch dávných dobách plavili, trvá dodnes.

<<< Návrat Příběhy Théseovy >>>