Paris a Helena

PARIS A HELENA

NA ZÁPADNÍM POBŘEŽÍ Malé Asie poblíž Helléspontu[1] vévodilo celému kraji hrdé město Trója. Rozkládalo se mezi pohořím ídským a mořem.[2] Praotec Trójanů se jmenoval Trós. Měl tři syny. Nejkrásnější z nich byl Ganymédés. Byl tak krásný, že si ho oblíbil sám Zeus a přenesl ho na Olymp. Náhradou za něho dal Tróovi zázračné božské koně. Třetí z jeho synů, Ílos, se usadil na rovině mezi řekami Skamandrem[3] a Simoentem. A právě on založil ono slavné město, jež se nazývalo buď po něm Ílion, nebo po Tróovi Trója.

Po Ílovi vládl jeho syn Láomedón[4], proslulý svou věrolomností. Z jeho synů zůstal naživu jen Priamos. Jeho rod byl proslulý bohatstvím a mocí. Priamos kraloval se svou manželkou Hekabou[5] a užíval nezměrného štěstí v rodinném kruhu, jejž tvořilo padesát synů a padesát dcer. Jen jediný královský syn nevyrůstal s ostatními sourozenci. Jmenoval se Paris.

Když se měl Paris narodit, královně se zdálo, že místo děťátka porodila hořící pochodeň a ta pochodeň že způsobila veliký požár. Zvláštní ten sen ji velmi rozrušil a naplnil obavami. Aby se hrozné nejistoty zbavila, otázala se věštců, co asi ten sen znamená. Věštci jí ho vyložili takto: »Narodí se ti syn a ten bude zkázou našeho města.«

Když se s tím královna svěřila králi, uradili se, že takovému neštěstí musí zabránit. A proto, když se jim chlapeček narodil, dali ho odnést do hor, kde byl ponechán svému osudu. Hošík však nezahynul. Pečovala o něho medvědice. Potom ho tam našel dobrý pastýř, odnesl si ho domů, dal mu jméno Paris a vychovával ho mezi svými dětmi. Když Paris dospěl, pásl též královská stáda a dosud nevěděl, že to jsou stáda jeho otce.

Za nějaký čas po tom, kdy Paris rozhodoval, která z tří bohyň je nejkrásnější, konala se v Tróji slavnost, při níž se závodilo v různých hrách. Závodů se zúčastnil i Paris. Byl přitom poznán a král s královnou si ho slavnostně odvedli do svého velkolepého paláce. Na ten výstražný sen si už ani nevzpomněli. A nic nedali ani na varování své dcery Kassandry[6], proslulé věštkyně, která jim prorokovala, že s Paridem vchází do Tróje i její budoucí zkáza. Paris opustil v horách krásnou vílu Oinónu a od toho dne byl opět synem krále Priama a žil v královské rodině s ostatními sourozenci.

Slib bohyně Afrodíty nepustil z mysli. Když nadešla vhodná doba, vyslal do lesa čeleď, aby nakácela množství stromů, a řemeslníkům přikázal, aby z nich postavili koráby. Když byli se vším hotovi, vstoupil Paris na loď, dal naložit i vzácné dary a plul se svou družinou do Sparty za nevěstou. Spartský král Meneláos ho vlídně uvítal, ale měl před sebou neodkladnou cestu, a proto se odebral z domova. Své manželce královně Heleně přikázal, aby o vzácného hosta jak náleží pečovala.

Jakmile Paris Helenu spatřil, dal Afrodítě za pravdu. Helena byla vskutku nejkrásnější ze všech žen. Proto využil veškeré své výmluvnosti, aby ji přemluvil k útěku ze Sparty. Když jí vylíčil, jaký skvělý život v bohatství a v nádheře ji čeká, Helena neodolala a tajně v noci s Paridem odešla. Opustila muže i svou dceru Hermionu a nasedla na loď, která ji unášela do slavné Tróje. Odvážela si s sebou i všechny své poklady. Afrodíté jim posílala příznivý vítr, takže uprchlíci přistáli za tři dni u trójského pobřeží.

Když se král Meneláos vrátil a zjistil, co se stalo, vypravil se s chytrým ithackým králem Odysseem do Tróje žádat Helenu zpět. Ale pochodili špatně, Paris jim svůj vzácný lup nevydal. I vrátil se král Meneláos s nepořízenou do Sparty a začal sbírat vojsko na válečnou výpravu proti Tróji. Navštívil všechna řecká knížata a získal je pro společné tažení. Skoro dvanáct set lodí s udatnými hrdiny se shromáždilo v přístavě a chystalo se na cestu do Malé Asie.

Zatím kněží postavili pod velikým stromem oltář a chystali oběť bohům za šťastnou plavbu. Najednou zaslechli zoufalý pískot ptačích mláďat. Jak byli zabráni do posvátného úkonu, nezpozorovali, že se připlazil odporný had a vylezl do koruny stromu, kde bylo ptačí hnízdo s osmi mláďaty. Had zahubil ptáčátka i se samičkou a pak zkameněl. Všichni nad tím neobvyklým zjevem užasli, neboť nevěděli, co to znamená. I zeptali se věštce a ten jim to vyložil takto: »Osm holátek zahynulo a matka s nimi jako devátá. Devět let budete bojovat před Trójou a teprve desátého roku jí dobudete.«

Marně pak čekala vojska na příznivé počasí, aby mohly lodě vyplout. Agamemnón, vrchní vůdce všech řeckých vojsk, byl v nemilosti u bohyně Artemidy. V jejím posvátném háji zastřelil krásnou laň a za to seslala bohyně prudkou bouři na moře a zdržovala odplutí loďstva. V takových vážných okamžicích se vůdcové obraceli na svého věštce, aby zkoumal vůli bohů a poradil jim. I tentokrát tak učinili. A věštec jim sdělil, že bohyně lovu se přestane na Agamemnona hněvat teprve tehdy, jestliže jí obětuje svou dceru Ífigeneiu. Bylo to velmi kruté přání, ale bohyně spíše zkoušela královu poslušnost.

Když král nakonec s nářkem a bolestí v srdci k té hrozné oběti svolil a Ífigeneia už byla kladena na oltář, Artemis se nad ubohou dívkou slitovala a místo ní položila na oltář laň. Vystrašenou Ífigeneiu odnesla v hustém mraku do daleké země Tauridy a učinila ji tam kněžkou svého chrámu. Po této oběti se moře uklidnilo a řecké koráby mohly konečně vyplout. Řekové se rozloučili s domovem.

Na jejich válečných lodích se shromáždil výkvět celého Řecka. Nejudatnější králové a slavní hrdinové pluli pod velením Agamemnonovým k Tróji. Ale nejstatečnějším ze všech byl Achilleus. Když se narodil, jeho božská matka Thetis ho ponořila do proudu jedné z podsvětních řek, aby se stal nezranitelným. Když pak Achilleus dospěl, nemohl mu ublížit ani oštěp, ani meč. Choulostivé, zranitelné místo měl jen na patě, kde ho matka tehdy držela, ale o tom nikdo nevěděl.

Thetis velmi truchlila, když se Achilleus musel po prozrazení u krále Lykoméda vypravit s ostatním vojskem k Tróji. Věděla, že si tím sice získá nesmrtelnou slávu, ale že zahyne v květu mládí. Víme již, jak se mu se svými obavami a smutnými myšlenkami svěřila, i jak ji Achilleus utěšoval a prohlásil, že si raději zvolí život krátký, ale slavný, než aby žil dlouho, ale nezůstala po něm slavná paměť.

Achilleus byl ze všech nejudatnější, po něm oba Aiantové.[7] Nejchytřejší ze všech byl však Odysseus. Byl králem v chudé, hornaté Ithace, kde žil velmi šťastně se svou mladou chotí Pénelopou. Do války se mu nechtělo, neboť věděl, co ho čeká po dobytí Tróje, jak dlouho bude bloudit po všech mořích a zemích. Proto se chtěl válce vyhnout.

Když k němu přišli poslové ze Sparty, aby se s ostatními zúčastnil válečné výpravy, předstíral, že je šílený. Zapřáhl koně a vola do pluhu a jel na pole orat. Bylo to opravdu podivné spřežení, jaké nikdo v celém Řecku neviděl. Nikdo tam nezapřahal koně k polní práci, vypadalo to tedy, jako by se Odysseus opravdu pomátl na rozumu.

Ale poslové se tím nedali oklamat a nalíčili naň past. Vzali jeho synka Télemacha, který byl ještě v kolébce, a položili ho do brázdy před pluh. Odysseus potah zastavil a tím se prozradil, že není pomatený na rozumu. A tak se přece jen musel rozloučit s manželkou a připojit se k společné výpravě.

Největší vážnosti požíval stařičký král Nestór, nejstarší ze všech Řeků. Byl proslaven svou výmluvností, moudrostí a spravedlností. Vládl již třetímu pokolení a za tu dlouhou dobu získal mnoho cenných životních zkušeností. Není ani možno vyjmenovat všechny slavné bojovníky, kteří pluli do Tróje, aby pomstili zneuctěné pohostinství a únos spartské královny Heleny.

Řekové již připluli bez nehod k ostrovu Tenedu[8] poblíž pobřeží Malé Asie. První vyskočil z lodi Prótesiláos, ačkoli znal věštbu, že zahyne ze všech nejdřív ten, kdo první vystoupí na trójskou půdu. Prótesiláos se hnal proti nepřátelům připraveným k boji – a první padl. Obětoval se za ostatní a jeho věrná choť Láodameia v zoufalství skočila do ohně.

Hned za Prótesiláem vyrazil z lodi Achilleus, a to tak prudce, že na tom místě vytryskl ze země pramen. Proti němu se postavil Kyknos, obrovský syn Poseidónův, bílý na celém těle jako labuť a nezranitelný. Poněvadž ho nemohl Achilleus přemoci, zardousil ho řemenem od přilby.

Když nastaly první boje, byl již král Priamos velmi stár. Proto se ujal vrchního velení jeho veleudatný syn Hektór. A ještě mnoho jiných statečných reků hájilo posvátnou Tróju, z nichž nejproslulejší byli dardanský kníže Aineiás[9] a náčelníci Lykiů Sarpédón a Glaukos, potomci Bellerofontovi.

Po prvních potyčkách Trójané ustoupili a Řekové si zřídili lodní tábor. Ještě jednou poslali do města Meneláa s Odysseem vyjednávat, aby Paris vydal Helenu i s jejími poklady a aby se hrozící válečná lítice zažehnala oboustranným smírem. V Heleně se ozvalo zlé svědomí a byla by se ráda vrátila, ale Paris jí v tom zabránil. Dokonce pohrozil, že Meneláa zabije. Pokus o smír se tedy nezdařil a na obou stranách se sáhlo po zbrani.

Trójané se nesmírně báli Achillea, a proto se zdržovali za hradbami. Řecká vojska si však musela po okolí opatřovat živobytí a překonávat různé potíže. Proto podnikali kořistné a dobrodružné nájezdy do okolních obcí. Sám Achilleus rozbořil mnoho měst na pobřeží i ve vnitrozemí. Loupil celá stáda a odháněl je do hor. Jindy zas číhával pod hradbami, chytal Priamovy syny a za veliké výkupné je opět vracel. Všude šířil nepopsatelnou hrůzu, jakmile se objevil ve své nádherné zbroji a vzkřikl na své vojáky, aby vyrazili na nepřítele.

Trójané měli mnoho výhod. Mohli se v opevněné Tróji dobře bránit a útoky Řeků úspěšně odrážet. Dostávali i mnoho posil a Hektór, nejstatečnější ze všech Trójanů, vydal sám za celé vojsko. I Paris byl statečný, uměl zejména skvěle střílet z luku, ale zřídkakdy měl chuť bojovat. Byl zženštilý a rozmařilý. Skoro nikdo ho neměl rád, neboť všichni si stále uvědomovali, že válka vznikla jeho vinou. Ani Hektór si ho nemohl příliš vážit.

Rušné, strastiplné dni bitevní se střídaly s chvílemi odpočinku a čas pomalu, ale neúprosně plynul. Ubíhaly měsíce a roky a dosud nebylo vidět konec těch dlouhých bojů a šarvátek. Už desátý rok nastupovala proti sobě vojska z obou stran. Zdálo se, že ta nešťastná válka nikdy neskončí.

Ale vtom se přihodilo něco, co nikdo nečekal. Vrchní vůdce řeckých vojsk Agamemnón se pohněval s Achilleem. Odňal mu jeho krásnou zajatkyni Bríseovnu, s níž se chtěl Achilleus oženit. Od té chvíle se Achilleus stranil bojů a Řekové začali prohrávat. Zeus slíbil Achilleově matce Thetidě, že do té doby budou Trójané vítězit a kosit řecké šiky, dokud Agamemnón neodčiní urážku jejího syna.

Dosud válečné štěstí přálo střídavě Trójanům i Řekům. Ale od té chvíle, co se Achilleus neúčastnil bojů, vedlo se řeckému vojsku velmi zle. Achilleus odešel na mořský břeh a žaloval své matce Thetidě, jaké křivdy se na něm dopustil Agamemnón. Thetis ho vlídně vyslechla a slíbila mu, že budou vítězit Trójané a že Agamemnón k němu přijde s prosbou, aby mu tuto pohanu odpustil.

Ale i nyní byly dny, kdy se vedlo zle Trójanům. Proto Hektór odkvapil z paláce a blížil se ke Skajské bráně, aby se co nejrychleji dostal na bojiště a povzbudil trójská vojska. V téže chvíli mu chvatně přicházela vstříc jeho manželka Andromaché.[10] S ní kvapila jedna z jejích družek a v náručí držela Hektorova synáčka Astyanakta, jeho miláčka. Byl krásný jako hvězda.

Hektór se na něho mlčky zadíval a mile se na něho usmál. Vtom k němu přistoupila spanilá Andromaché se slzami v očích. Stiskla mu ruku a pronášela v pláči:

„Hektore, vím, jak všichni chválí tvou statečnost, ale ta tě jednoho dne zahubí. Proč nemáš více soucitu s naším ubohým dítětem a ani se mnou? Proč nemyslíš na to, co si počnu, až tě ztratím? Věř, že bych to nepřežila. Otce mi zabil Achilleus a zahubil najednou i sedm mých bratrů. Nikoho nemám, jen tebe a ty jsi mi vším na světě. Slituj se tedy nad tím dítětem i nade mnou, zůstaň tady na věži a nechoď do boje, abych za chvíli nebyla vdovou.“

Na to jí Hektór odpověděl:

„I já mám tohle všechno na mysli, drahá ženo, ale cožpak se mohu vyhýbat bojům? Všichni občané se na mne dívají jako na hrdinu, mohl bych je zklamat? Myslím na jejich osud, jak se jim povede, až Trója jednou padne, a především myslím na osud tvůj. Na to, až já zahynu a tebe si bude někdo s ostatními ženami odvážet do otroctví. Umím si představit, jak ti bude, až tě někdo uvidí a řekne: »Hleďme, to bývala manželka Hektora, nejslavnějšího ze všech trójských bojovníků.« A tebe bude drtit bolest, kdykoli si uvědomíš, že už nežije nikdo, kdo by tě zbavil otroctví a vrátil ti svobodu. Ale věř mi: Spíš ať mě pokryje zem, než abych tě slyšel takto jednou naříkat!“

Hektór s pohnutím domluvil, pak rozevřel náruč a vztáhl ji po svém synáčkovi. Ale ten se dal do křiku, uhnul hlavičku a přitulil se k ňadrům své pěstounky. Vyděsila ho otcova zářící bronzová přilba a hlavně veliký chochol na ní, který se hrozivě kýval ze strany na stranu.

Hektór si toho povšiml, usmál se a úsměv se kmitl i tváří jeho manželky Andromachy. Nato sňal přilbu z hlavy a položil ji na zem. Hošík se ho už nebál. Vztáhl k němu ručky. Hektór ho uchopil do náruče, houpal ho na rukou, líbal ho a pronášel vroucí modlitbu: „Dopřejte nám, bohové, aby i tento můj syn zářil jednou jako hvězda v národě trójském, aby byl též statečný a mohlo se o něm říkat, že je ještě lepší, než byl otec.“

Po těchto slovech vložil synáčka do náruče své ženy. Ta jej přitiskla k hrudi, slzy jí stékaly po krásné tváři a chvílemi jimi prozařoval úsměv. Hektorovi se sevřelo srdce, pohladil něžně svou ženu a řekl jí: „Netrap se, má drahá! Bude-li osud chtít, pak mě nikdo v boji neusmrtí. Ale je-li souzeno, abych padl, pak věz, že svému osudu žádný smrtelník neunikne. Ty jen buď klidná, vrať se domů a věnuj se své domácí práci. Ale my mužové budeme bojovat za svou drahou rodnou Tróju.“

Po těchto slovech si zase nasadil přilbu a spěchal na bojiště, zatímco jeho choť se ubírala domů. Slzy jí proudem tekly a dlouho v paláci lkala i se svými družkami, jako by Hektór byl již mrtev.

Hektora dohonil Paris a šli na bojiště oba. Tím se Trójanům velmi ulevilo.

V těch urputných bojích v desátém roce války zakázal Zeus bohům účastnit se bitev. Sám odešel na pohoří ídské, aby odtamtud pozoroval boje. Když se v některých dnech hůř vedlo Řekům, chtěly jim Héra a Athéna jít na pomoc. Ale Zeus jim vzkázal po bohyni duhy, aby se neodvažovaly pomáhat Řekům, sice že to těžce odpykají. Obě bohyně jeho příkazu poslechly.

Řekům se vedlo zle, a když Agamemnón viděl, že bez Achilleovy pomoci nic nesvedou, vyslal k Achilleovi posly s prosbou, aby se smířil a šel bojovat. Slíbil, že mu vrátí jeho milovanou Bríseovnu, že mu dá mnoho zlata a podíl z kořisti, a nabídl mu i svou dceru za manželku. Ale Achilleus byl neoblomný a dokonce pohrozil, že se svým vojskem odpluje. Tuto pohrůžku pak odvolal, ale prohlásil, že se nezúčastní bojů, ledaže by se vedlo Řekům velmi zle.

Toho využil nebojácný Hektór, postrach všech Řeků, a rozséval smrt mezi řeckým vojskem. Probojoval se dokonce až k řeckým lodím a začal je zapalovat. V tu chvíli si Řekové myslili, že už neuniknou zkáze a všichni do jednoho zahynou. Došlo k boji zblízka. Zableskly se meče a sekery. Země se barvila krví. I statečný Aiás už umdléval. On jediný zabraňoval Hektorovi a ostatním Trójanům, aby nezpůsobili požár všeho řeckého loďstva. Dvanáct dotěrných žhářů už zahubil svým dlouhým kopím, ale již nemohl dál setrvat v boji. Sotva popadal dech, lil se z něho pot, ruka už mu zemdlela, jak stále točil štítem a odrážel jím mračna oštěpů, které naň ze všech stran létaly.

S Achilleem vyrůstal od dětství v jednom domě jeho oddaný druh Patroklos. Byl mu na život i na smrt věrný a Achilleus ho měl opravdově rád. Od té roztržky s Agamemnonem vysedával s ním ve stanu a nedovolil ani jemu bojovat, aby si Agamemnón tím dříve uvědomil svou chybu a napravil ji. Když nyní Patroklos viděl, jaké nebezpečí hrozí řeckému loďstvu i vojsku, přišel k Achilleovi a domlouval mu se slzami v očích:

„Milý Achillee, přestaň se už hněvat. Kdybys věděl, kolik našich statečných mužů už zahynulo a kolik jich stále umírá, šel bys bojovat. Či ti srdce zatvrdlo v kámen, že se tě to nesmírné utrpení nedotýká? Máš-li snad strach z nějaké neblahé věštby, půjč mně svou zbroj a svůj štít a já půjdu bojovat místo tebe. Trójané nic nepoznají, budou si myslet, že jdeš do boje ty sám, a dají se na zběsilý útěk. Však víš, že stačilo, aby ses na ně rozkřikl, zamával svým pověstným přetěžkým oštěpem, a hned byla pláň prázdná a jediný trójský voják se na ní neobjevil. Takový strach jim naženu i já, když budu mít na sobě tvou zářící zbroj. Nezamítej mou prosbu, máš-li jen kousek citu v těle. Já se už na to utrpení našich nemohu dál dívat.“

Nikdo jiný by se byl nemohl odvážit takto s Achilleem mluvit, ale na Patrokla, jejž Achilleus miloval jako bratra, se nedovedl zle podívat nebo se dokonce rozkřiknout. Jen na něho udiveně hleděl a řekl:

„Milý Patrokle, nebojím se žádné věštby, ale král Agamemnón musí uznat, jak mě potupil, když mi odňal dívku, kterou mi dali Řekové jako čestný dar. Tolik měst jsem dobyl k jejich prospěchu, téměř sám jsem je celá ta léta živil získanou kořistí a náš velitel se ke mně tak nešlechetně zachoval. Ale už tehdy jsem si řekl: Bude-li tak zle, že už budou Trójané zapalovat naše koráby, půjdu a zaženu je. Ale nic víc. Bojovat nebudu, dokud Agamemnón neodčiní tu urážku. Chceš-li opravdu nyní zabránit zkáze našeho loďstva, nebudu ti v tom překážet. Vezmi si tedy mou zbroj i mé vojsko, ale dobře si pamatuj: Můžeš zahnat Trójany od lodí, ale ne abys je pronásledoval dál! Až budou na pláni, ať se naši s nimi bijí sami a ty se zas se svým vojskem vrať! Sice by ti mohl ublížit některý bůh, třeba Apollón, který je Trójanům nakloněn, až bys v zápalu boje chtěl hnát nepřítele až k hradbám. Pamatuj na má slova!“

Sotva domluvil, všiml si, jak vysoko vyšlehl plamen z jedné lodě. Tu již nejen Patrokla dále nezdržoval, ale sám ho pobízel, aby spěchal, že se už přiblížilo smrtelné nebezpečí. Pak se rychle odebral ke svým vojákům, aby je povzbudil a oznámil jim, že je povede Patroklos proti zuřícímu Hektorovi a ostatním Trójanům, kteří už pronikli k lodím a zapalují je.

Dal rychle zapřáhnout do svého válečného vozu oba své zázračné, nesmrtelné koně, k nim připojil ještě třetího a podal otěže svému slavnému vozataji Automedontovi. Ve chvilce se Achilleovo vojsko s Patroklem v čele hnalo proti nepříteli. Všichni pláli touhou po boji. Už se jim za tu dlouhou dobu nečinnosti stýskalo po bitevní vřavě. Achilleus se pak uchýlil do svého stanu a modlil se k Diovi, aby se Patroklos zdráv vrátil. Když vykonal oběť, vyšel ven, aby zhlédl strašný boj.

Jeho vojáci se vyřítili jako lvi a s mohutným křikem se vrhli na Trójany. Jakmile Trójané spatřili na Patroklovi Achilleovu zbroj, zachvěli se hrůzou. Domnívali se, že se Achilleus s Agamemnonem již smířil a že jim zase nastanou zlé chvíle. Hned se jejich řady začaly viklat a každý se vystrašeně rozhlížel, jak by unikl záhubě. K Achilleovu vojsku se připojili i ostatní Řekové a Trójané se dali na útěk, co jim nohy stačily.

Patroklos přímo zuřil. Proklál oštěpem každého, koho dostihl. Ale i jeho vojska rozsévala smrt. Nejednomu z Trójanů sletěla hlava uťatá pádným mečem, a z jiné, roztříštěné oštěpem, vytékal mozek, často pronikl oštěp hrudí nebo břichem skrz naskrz, jinému z rozbitých úst a z vyražených očí tekla proudem horká krev.

Patroklos zabil jednoho velmi zdatného nepřátelského vůdce a odňal mu zbroj. Tento úspěch ho povzbudil k dalším hrdinským činům. Hnal se na Achilleově voze jako vítr za prchajícími Trójany. Zapomněl, co mu Achilleus kladl na srdce. A tak se řítil i sám do žalostné záhuby.

Už dorazil až k trójským hradbám a strašlivě hubil nepřátelské šiky. Zatoužil dobýt hradeb a usmrtit Hektora. Ale najednou zaslechl za sebou hrozný hlas. To sám bůh Apollón na něj tak děsně vykřikl: „Ustup, Patrokle! Není souzeno, aby Trója padla tvou rukou!“

Patroklos se zalekl a vzdálil se. Ale vtom se na něho hnal rozlícený Hektór, kterému zatím bohové vložili do srdce odvahu a touhu po slávě. Nevšímal si nikoho z Řeků, kteří bojovali opodál, a řítil se jako lev na Patrokla. Patroklos seskočil z vozu, uchopil kámen a mrštil jím po Hektorovi. Místo něho však zasáhl do čela jeho vozataje. Ten sletěl po hlavě z vozu a byl hned mrtev. V tom okamžiku seskočil i Hektór. Oba se prudce hnali proti sobě a jeden druhého toužil probodnout. I jejich družiny se srazily a došlo k strašné seči. Řekové nabývali převahy a začali vítězit.

Ale najednou se Patroklos zapotácel a před očima se mu udělala tma. Netušil, že ho mocnou ranou do zad omráčil rozhněvaný bůh Apollón, který se k němu neviditelně přiblížil. Srazil mu přilbu s hrozivým chocholem i štít, zlomil mu kopí a tím úderem mu uvolnil i krunýř. Patroklos zavrávoral a užasl, neboť nevěděl, co se to s ním děje. Najednou ho zasáhl kopím jeden z Trójanů.

Jakmile Hektór spatřil, že Patroklos je raněn a couvá, aby se skryl, přiskočil k němu, vrazil mu vší silou oštěp do slabin a skrz naskrz ho probodl. Patroklos padl, až země zaduněla. Ležel v prachu v tratolišti krve. Než vydechl naposled, slábnoucím hlasem oznámil Hektorovi, že i on brzy zemře. Hektór jeho věštby nedbal, nechal ho ležet a pustil se za Achilleovým vozem, aby se zmocnil jeho nesmrtelných koní.

Z Řeků si jen Meneláos všiml, že Patroklos padl. Ihned vykročil z první řady a přiběhl na místo neštěstí. Rozkročil se nad mrtvým Patroklem, aby ho Trójané neodvlekli. Pln žalu a hněvu mrštil oštěpem po trójském rekovi, který před chvílí Patrokla zranil. Zasáhl ho a usmrtil.

Zanedlouho se vracel na bojiště rozlícený Hektór, neboť mu Apollón naznačil, že Achilleovy koně nemůže získat. Řítil se s velkým křikem a s množstvím Trójanů na Meneláa. Když Meneláos viděl před sebou takovou přesilu, ustoupil a šel přivolat na pomoc Aianta. Jakmile ho spatřil, rychle k němu přiběhl a zvolal: „Pospěš honem, milý, statečný příteli, čeká nás těžký boj o Patroklovu mrtvolu!“

Aiás ještě nevěděl, že Patroklos padl. Nesmírně ho dojala smrt milovaného reka, a proto hned vyrazil, aby Patrokla pomstil. Když přicházel s Meneláem k osudnému místu, kde Patroklos padl, spatřili, jak Hektór už vlekl mrtvého Patrokla k trójským hradbám, aby mu usekl hlavu a tělo nechal napospas psům. To Aianta nesmírně pobouřilo. Rozhodl se, že tomu stůj co stůj zabrání. Přihnal se se svým obrovským štítem jako blesk. Hektór se lekl, nechal mrtvolu ležet a ustoupil.

Aiás nastavil nad mrtvým Patroklem štít a stál nad ním jako rozzuřený lev, odhodlaný proklát oštěpem každého, kdo by se přiblížil. Zatím Hektór vyskočil na vůz, kde již ležela Achilleova zbroj, a vzdálil se z bojiště. V malé chvilce odložil své brnění a vyměnil si je za zbroj Achilleovu. Zářila na něm, až oči přecházely. Jakmile si ji oblékl, pocítil nesmírnou odvahu a nebojácnost a rozlítil se, jako by se do něho vtělil sám bůh války.[11] Obcházel své vojáky a povzbuzoval je k boji. Nato se Trójané hnali jako diví k Aiantovi, aby mu Patroklovu mrtvolu vyrvali.

Aiás viděl, že je zle. I poslal rychle Meneláa, aby přivolal na pomoc řecká vojska, která bojovala daleko od trójských hradeb. Vojáci hned uposlechli a přiřítili se jako lavina bojovat o Patroklovu mrtvolu se statečnými šiky trójskými. Slunce zářilo nad bojištěm, kde zuřila strašlivá bitva. Na nebi nebylo ani mráčku, krásný den, lemovaný modrými horami na obzoru. A tolik krve toho dne vyteklo! Umírali vojáci, padali koně. Tvrdošíjně, nemilosrdně, na život i na smrt bojovala jedna i druhá strana.

Achilleus neměl dosud ani tušení, že Patroklos padl. Boj se opět vzdálil od řeckého tábora a zuřil blízko trójských hradeb. Jen mu bylo divné, že se Patroklos dlouho nevrací a že se řecká vojska kvapem blíží nazpět k lodím. Zato nesmrtelní nebeští koně Achilleovi již propukli v pláč a bolest je proměnila v nehybné bytosti. Stáli jako zkamenělí, schýlili hlavy do prachu bojiště a z očí jim kanuly vřelé slzy.

Netušil slavný, nepřemožitelný Achilleus, že Trójané mají v boji převahu a usilují o Patroklovu mrtvolu. Teprve když bylo nejhůř, vyhledal Meneláos syna Nestorova a poslal ho k Achilleovi se vzkazem, že Patroklos padl a že on, Achilleus, jim má hned přijít na pomoc, aby zachránili aspoň mrtvolu jeho nejvěrnějšího druha.

Plakal Nestorův syn, když měl jít s takovou smutnou zprávou – nevěděl dosud o tom, že Patroklos padl – a plakal i Achilleus, když se to dověděl, plakal, div žalem nezemřel. Obestřela ho tma a klesl k zemi. Sypal si na hlavu prach a popel, rval si vlasy a drásal si tváře. Teprve za chvíli strašlivě zaúpěl bolestí.

Jeho srdcervoucí výkřik uslyšela v mořských hlubinách jeho matka, bohyně Thetis, a hned spěchala vyzvědět, jaké neštěstí ho potkalo, když se přece neúčastní bojů. Achilleus jí s pláčem vyprávěl, že padl Patroklos, jeho nejvěrnější přítel, kterého miloval jako sám sebe, a že proto musí pomstít jeho smrt a zabít trójského Hektora.

Thetis cítila živě jeho bolest, ale lekla se, že chce usmrtit Hektora. „Milý synu,“ pravila, „vždyť brzy po jeho smrti zahyneš i ty a mne tím nesmírně zarmoutíš. Vím však, že se sluší, abys šel na pomoc svým krajanům, které trójští rekové zle tisknou. Ale nemáš svou zbroj, tou se nyní pyšní Hektór. Splň mi tedy aspoň tuto mou prosbu, a počkej, až budeš mít brnění, štít a kopí. Půjdu k božskému umělci Héfaistovi, poprosím ho, aby se dal hned do práce, a zítra ráno ti všechno přinesu.“

Nato se s ním stříbronohá bohyně rozloučila a vznesla se na nebetyčný Olympos, aby vyhledala Héfaista. Sotva Thetis od Achillea odešla, snesla se k němu poselkyně bohů Íris a vyřizovala mu poselství Héry, královny nebes:

„Achillee, pospěš rychle na pomoc svým krajanům! O mrtvolu tvého přítele zuří strašlivý boj a Trójané mají převahu. Lítý Hektór na ně zle útočí, chce jim vyrvat Patrokla, utít mu hlavu a tělo nabodnout na kůl. Nesmíš strpět, aby ho tak potupil.“

„Milá Írido, jakpak mám jít do boje,“ namítal Achilleus, „když mou zbroj má Hektór?“

„Stačí, když půjdeš k příkopu a zastrašíš je křikem.“

Achilleus tak bez váhání učinil. Bohyně Athéna mu vznítila nad hlavou mohutný plamen. Když ho Trójané spatřili a uslyšeli Achilleův hrůzostrašný hlas, dali se na útěk. Mrtvola Patroklova byla zachráněna. Řekové ji donesli do stanu, umyli a rány naplnili mastí. Celou noc žalostně naříkali nad mrtvým hrdinou, kterého měl každý upřímně rád.

Ráno přinesla Thetis Achilleovi novou, překrásnou zbroj, nad níž všichni dlouho žasli v opravdovém údivu. Na mrtvolu Patroklovu kápla nektaru a ambrosie, aby tělo nepodlehlo zkáze. Ten den svolal Achilleus sněm, na němž se smířil s Agamemnonem, a vyzval všechno vojsko k okamžitému boji. Plál touhou utkat se s Hektorem, který usmrtil jeho drahého Patrokla. Když vojska vyšla na pláň, byl v první řadě a zuřil na bojišti jako rozlícený lev.

Zastrašení Trójané se dali na útěk a jedinou záchranu viděli za hradbami uvnitř města. Všichni se tam v zmateném útěku přihnali, jediný Hektór zůstal před branou. Když ho král Priamos spatřil, zoufale vykřikl. Rval si vlasy, tloukl se do hlavy a zapřísahal Hektora, aby se nepouštěl do souboje s Achilleem. Přišla na hradby i královna a myslila si, že přiměje Hektora, aby se rychle zachránil, dokud je čas. Ale Hektór ani ji neposlechl a zůstal na bojišti.

Když se na něj Achilleus hnal, najednou se i statečný Hektór zachvěl. Dostal takový strach, že se dal na útěk. Achilleus se pustil za ním. Třikrát oběhli trójské hradby, než se spolu utkali. Boj byl krátký. Rozlícenému Achilleovi by snad v tu chvíli podlehl i sám bůh války Arés. Hektór padl.

Než skonal, prosil Achillea, aby jeho mrtvolu nevydal napospas psům, nýbrž aby ji odevzdal jeho rodičům, že dostane velké výkupné. Achilleus odmítl. Prořízl mrtvému Hektorovi nohy u kotníků, protáhl jimi řemen, mrtvolu přivázal k vozu a vlekl ji v prachu k lodím. Když to z trójských hradeb uviděl král, královna a Hektorova oddaná choť, bolestí div nezešíleli. Celé město se naplnilo nářkem a pláčem. Statečný Hektór, nejudatnější bojovník, záštita města, byl mrtev. Všichni byli plni obav, co je čeká v nejbližších dnech.

Druhý den dal Achilleus postavit velikou hranici a na ni položil tělo milovaného přítele, s kterým od dětství vyrůstal. Celou noc hranice hořela a Achilleus i ostatní Řekové u ní celou noc hořce plakali. Ráno sebrali Patroklův popel a kosti, uložili je do zlaté urny a vykopali na přání Achilleovo nevelký hrob. Ten měli později rozšířit, až budou do něho pochovávat i Achillea. Potom Achilleus uspořádal na počest Patroklovu velkolepé pohřební hry. Ráno přivázal Hektorovu mrtvolu k svému vozu a vláčel ji třikrát podle Patroklova hrobu. To se opakovalo po dvanáct dnů.

I bohům se již želelo padlého reka, jejž Achilleus ve svém nevýslovném bolu a hněvu takto tupil. Proto vzkázal Zeus Achilleovi, že k němu přijde král Priamos s prosbou, aby mu vydal Hektorovu mrtvolu; že mu přinese veliké výkupné a že si všichni bohové přejí, aby starcovu přání vyhověl. I stalo se, jak Zeus určil. Posel bohů Hermés provázel v noci vůz krále Priama do stanu Achilleova a chránil ho, aby mu nikdo neublížil.

Priamos vstoupil do stanu, klekl před Achilleem, líbal mu nohy a ruce a prosil: „Vzpomeň si na svého starého otce, Achillee! Možná že je už právě tak šedivý jako já a zkrušený stářím, třeba ho také tak sousedé sužují a nikdo mu nejde na pomoc. Ví však, že ty jsi naživu, a to ho stále posiluje. S radostí očekává tvůj návrat. Oč jsem já nešťastnější a ubožejší proti němu! Z padesáti mých krásných synů ti nejstatečnější padli. A toho nejmilejšího, Hektora, mou jedinou radost a naději, jsi mi nedávno usmrtil ty sám. Právě kvůli němu jsem přišel, abych od tebe vykoupil jeho mrtvé tělo. Měj soucit se mnou, starým člověkem, a vzpomeň si přitom na svého otce!“

Nato se oba dali do pláče. Šedivý, ztrápený, zubožený král Priamos schoulen u nohou Achilleových plakal pro drahého syna Hektora, Achilleus proléval slzy nad svým otcem, kterého už neuvidí, a nad svým drahým Patroklem. Potom dal Achilleus Hektorovu mrtvolu umýt, natřít olejem, obléci v krásný rubáš a položit na vůz. Nato krále Priama pohostil a dal mu připravit lůžko. Slíbil mu, že Řekové nezačnou další boje, dokud Hektór nebude v Tróji slavnostně pohřben. Tím se král velmi potěšil a šel si lehnout. Ale ještě v noci pro něj opět přišel Hermés a doprovázel ho na zpáteční cestě do města.

Devět dní plakali v Tróji muži a ženy nad milovaným hrdinou, nejvíce manželka Hektorova, sourozenci, král a královna. Desátého dne Hektora spálili a pohřbili, den nato se konaly pohřební slavnosti.

Když minuly Trójanům smuteční dni, nastaly opět boje. Brzy nato padl i božský Achilleus, nejstatečnější ze všech bojovníků, jací kdy na světě žili. Šíp vystřelený z luku Paridova si vyhledal jediné slabé, zranitelné místo na slavném rekovi a zabodl se mu do paty. Řekové jeho krásné, statné tělo spálili, ostatky z něho uložili do společné urny s popelem Patroklovým a na hrob nasypali mohylu. Když pak zahynul i veleudatný Aiás, byl nejproslulejším v řeckém vojsku král Odysseus.

Řekové se namáhali ze všech sil, aby Tróje dobyli, ale stále se jim to nedařilo. Už odnesli tajně z Tróje i prastarou sošku bohyně Pallas[12] Athény (palladium[13]), která chránila město, ale ani to nepomohlo. Když konečně poznali, že všechna námaha je marná, uchýlili se k úskoku.

Vystavěli obrovského dřevěného koně a v jeho prostorném břiše se ukryli nejstatečnější řečtí bojovníci s Odysseem v čele. K večeru pak všichni ostatní nasedli na lodi a odpluli, jako by už zanechali bojů a vraceli se domů. Ve skutečnosti však zamířili k nedalekému ostrovu Tenedu, tam přistáli, skryli se a čekali.

Když to Trójané zpozorovali, jásali radostí, objímali druh druha a vyhrnuli se z města. Valili se proudem k pobřeží, kde donedávna stával řecký tábor. Najednou přední z nich spatřili toho podivného obrovského koně a hned se k němu všichni nahrnuli. Zvědavě si ho prohlíželi a dohadovali se, proč tu je a co asi znamená. Jen trójský kněz Láokoón tušil v tom koni něco potměšilého.

„Mužové trójští, v tom bude nějaká zrada, nějaká lest!“ volal hlasitě a varoval před tím danajským[14] darem. Pak udeřil kopím do boku koně, až to zadunělo, a znovu volal: „Špatně znáte Danajce! Mějte se před nimi na pozoru, i když vám dávají dary.“ Hlas úctyhodného kněze měl velikou váhu. Někteří z vojáků se vzápětí hnali k té nestvůře, aby jí prorazili bok a prozkoumali její tajemný vnitřek.

Vtom pastýři přivedli odněkud spoutaného Řeka. Plakal a hořekoval, že ho tam krajané nechali za trest, že nechtěl bojovat, a sami že odpluli domů. „A toho obrovského koně se nebojte,“ uklidňoval je, „toho tu naši nechali za vaše uloupené palladium, aby na sebe neuvalili Palladin hněv. A že je tak velký? To proto, abyste ho nemohli snadno dostat do města.“

Co takto zchytrale ten Řek mluvil a přesvědčoval Trójany, že ten dřevěný kůň je neškodný, konal kněz Láokoón nedaleko oběť. Tu se k němu najednou připlazili z moře dva obrovští hadi, ovinuli se mu kolem údů svými dlouhými těly a zahubili ho i s jeho dvěma syny.

„Vidíte, to je trest boží za to, že se rouhal posvátnému koni,“ volali někteří z Trójanů, když spatřili, jak jejich kněz v hrozných bolestech umírá. „Je to pravda, bohové ho potrestali!“ přisvědčovali druzí, „toho koně se nebojme!“ V malé chvíli za nadšeného jásotu dopravili tu tajemnou obludu k trójským hradbám. Vybourali kus hradební zdi a vtáhli koně do města. Jásot nebral konce. „Řekové odpluli, hrozná válka skončila!“ volali jeden přes druhého.

Rozhodli se, že takovou nečekanou událost řádně oslaví pitím a jídlem. Když se setmělo, celé město tonulo v radosti a bujném veselí. Jedli a pili, co hrdlo ráčilo, aby si nahradili tak nekonečně dlouhé válečné trampoty a všechno strádání. Netrvalo dlouho a ani jeden z vojáků nebyl střízlivý.

V noci pak onen Řek, kterého tam úmyslně před odplutím zanechali, otevřel tajnou skrýš v útrobách koně, řečtí hrdinové vystoupili a dali znamení, aby se jejich druhové s loďmi vrátili. Když se tak stalo, vládlo v Tróji boží dopuštění. Jinochy, muže, starce, ženy a děti, všechno živé rozlícení Řekové pobili nebo odvezli do zajetí.

Pláč, nářek, úpění, prosby, výkřiky bolesti i proklínání zněly v trójských domech i po ulicích, kde všude tekla proudem krev. Nakonec vítězní Řekové město rozbořili a spálili. O hrůzách té poslední strašlivé noci, o posledních okamžicích kdysi tak slavného města se dlouho a dlouho vyprávělo po celém světě. A když pak došlo někde k nějaké živelní pohromě nebo k velikému neštěstí, říkalo se: »Tam to vypadá jako po dobytí Tróje.« A říká se tak dodnes.

Řečtí vůdcové a vojáci si rozdělili kořist a nastoupili na lodi, aby se po tolika letech vrátili do svých domovů. Všem se už stýskalo. Šťastný král Meneláos si odvážel domů svou choť Helenu, kvůli níž povstala ta hrozná desítiletá válka. Vrátil se po mnoha trampotách a pak ještě dlouho spokojeně vládl.

<<< Achilleus Orestés >>>

POZNÁMKY:

[1] Helléspontos (moře Hellino) = dnešní Dardanely; 6 km široký průliv v severozápadním Turecku spojující Egejské a Marmarské moře a oddělující evropskou a asijskou část Turecka (vidět je níže na mapce u poznámky č. 2. – je to ta úzká úžina mezi Trójou a Chersonésem – klikni pro zvětšení). Helléspontos v roce 1810 přeplaval lord Byron, což zaznamenal ve své básni Don Juan: „Lepšího plavce bys stěží zřel,/ jenž snad přeplul by i Helléspontos,/ jak kdys (výkon, jímž se pyšníme)/ Léandros, pan Ekenhead a já.“ (Don Juan, Zpěv II., sloka 105.) – Poznámka Misantropova s použitím vlastního překladu úryvku ze zmíněné básně.

[2] Trója (řecky Τροία) – je vyznačena na řecké mapce „Homérovy Tróje“ níže (klikni pro zvětšení) mezi Helléspontem a pohořím ídským (řecky Όρος Ίδα). – Pozn. Mis.

[3] řeka Skamandros (řecky Σκάμανδρος) je také hezky vidět výše na mapce u pozn. č. 2. (klikni pro zvětšení) – Pozn. Mis.

[4] Více o věrolomném králi Láomedontovi se dočteš ve vyprávění o Hérákleovi. – Pozn. Mis.

[5] Hekaba je též hrdinkou stejnojmenné Eurípidovy tragédie. – Pozn. Mis.

[6] Psychologie zná metaforický pojem Kassandřin komplex pro chorobné věštění zkázy, ale (jako i jiné své jinotajné názvy – například oidipovský komplex!) užívá této metafory naprosto nesprávně; neboť Kassandra prorokovala správně, ale nikdo jí nevěřil. Podobně Oidipús konal naprosto nevědomě, nikoli snad z nějaké zvrácené touhy po matce anebo z nenávisti k otci. – Pozn. Mis.

[7] oba Aiantové – u Tróje bojovali hned dva řečtí hrdinové jménem Aiás (latinsky Ajax): první Aiás (Aiás „Veliký“) byl synem Telamónovým (Telamón byl syn spravedlivého vladaře Aiaka), kdežto druhý Aiás (Aiás „menší“) byl synem Argonauta Oilea (toho, jenž byl zraněn kovovým perem vystřeleným dravými ptáky). Aiás „Veliký“ padl v trójské válce, zatímco Aianta „menšího“ podle jiné verze pověsti zahubil na moři Poseidón za znásilnění Athéniny kněžky a věštkyně Kassandry v dobyté Tróji. – Aiás je také název jedné ze Sofokleových tragédií. – Pozn. Mis.

[8] ostrov Ténedos (řecky Τένεδος) lze taktéž pěkně vidět na mapce u pozn. č. 2. – Pozn. Mis.

[9] Aineiás (latinsky Aeneas) je hrdinou vyprávění z římských dějin v kapitole Aeneovo bloudění. – Pozn. Mis.

[10] Andromaché je rovněž hrdinkou stejnojmenné Eurípidovy tragédie. – Pozn. Mis.

[11] bůh války – u Řeků se jmenoval Arés, u Římanů Mars. – Pozn. Mis.

[12] Pallas (2. pád Pallady) = příjmení bohyně Athény, užívané často i samostatně místo jejího jména. Pallas Athéna byl nicméně jeden pojem, stejně jako byl jeden pojem například i Foibos Apollón (Zářící nebo Jasný Apollón). – Pozn. Mis. + vyd.

[13] palladium (též Palladium, nejapně někdy počešťované na paládium) = posvátná soška ochranného božstva zaručujícího trvání města (nejznámější byla soška bohyně Pallas Athény v Athénách, podle báje přenesená tam právě z Tróje). V přeneseném významu pak znamená paládium jakýkoli posvátný předmět uctívaný jako symbol ochrany, záštity někoho nebo něčeho, posvátnou ochranu a záštitu vůbec (například paládium země české – což je starobylý obraz Panny Marie uchovávaný ve Staré Boleslavi). – Chemický prvek palladium (případně opět paládium) je ovšem pojmenovaný podle asteroidu Pallas. – Pozn. Mis.

[14] danajský = řecký. (Řekové před Trójou se nazývali Danaové nebo Achaiové) – Příslovečným výrazem danajský dar se od té doby označuje cosi zrádného, přinášejícího velké nevýhody, záhubu a podobně. Samotný přídomek danajský měl v sobě ovšem už tehdy jemnou příchuť pohrdání nebo urážky, neboť byl vzat od jména legendárního krále Danaa, jehož dcery (Danaovny, případně Danaidy) podle báje zavraždily o svatební noci své manžely a musily pak za trest v podsvětí věčně nalévat vodu do bezedného sudu. – Pozn. Mis.