Orfeus a Eurydiké

ORFEUS A EURYDIKÉ

DÁVNO, VELMI DÁVNO je tomu, co žil na světě Orfeus[1]. Jeho matka, slavná Múza Kalliopé[2], mu dala do vínku okouzlující hlas a sám bůh Apollón ho vyučil hře na lyru.[3] Proto není divu, že nikdo neuměl tak krásně zpívat a hrát na lyru jako Orfeus. Nikdo na celém světě.

Když Orfeus hrál nebo zpíval, lidé ani nedýchali. Ale kdyby jen lidé! Kouzlo jeho písně přilákalo i ptáky a zvířata. Jestřáb přestal pronásledovat holubici, zkrotly dravé šelmy a také ryby ve vodě pluly blíž k místu, odkud zazníval kouzelný Orfeův hlas. Často se pastýřům rozprchla stáda i se psy a pospíchala za Orfeem. Šly za ním i květiny, keře a stromy, šly tam, kde Orfeus hrál, skláněly se k němu a poslouchaly. Při té čarovné písni se i řeky zastavovaly, kameny se samy uhýbaly z cesty a skály putovaly za Orfeem. Celé háje a lesy opouštěly svou rodnou půdu, stavěly se kolem Orfea a mnohdy se ani nevracely na svá dřívější místa. Ne, neuměl nikdo na světě krásněji hrát než Orfeus.

Kdo by se tedy divil, že jeho píseň okouzlovala i víly ve vodách, v horách a v lesích. Nejkrásnější mezi vodními vílami se jmenovala Eurydiké. I ta připlula ke břehu, když jednou zaslechla Orfeův hlas. Vystoupila z vody, přiblížila se k Orfeovi a již se od něho nehnula. Jeho umění jí učarovalo. S jakým úžasem mu visela na rtech a sledovala jeho prsty na strunách lyry! Šla za ním všude, kam šel on.

Eurydičino okouzlené srdce vzplálo k Orfeovi nejhlubší láskou a stejně tak miloval i Orfeus Eurydiku. Zpíval a hrál o štěstí jejich vzájemné lásky. S jejím jménem na rtech usínal, s jejím jménem na rtech se probouzel. Potom slavili svatbu, na níž byli hosty i bohové, a Eurydiké byla od té chvíle jeho ženou.

Byli šťastni. Tak šťastni, že to Orfeus ani nedovedl vyjádřit svými písněmi. V nevýslovném štěstí jim plynul den po dni, jeden krásnější než druhý. Až jim to lidé záviděli. A to bylo zlé znamení.

Jednou musel Orfeus odejít na několik dní z domova. Eurydice se stýskalo a den za dnem se jí nekonečně vlekl. Přece se však přiblížila toužebně očekávaná chvíle, kdy se měl Orfeus vrátit. Eurydiké se rozhodla, že mu půjde naproti. Když odcházel, prosila ho, aby se vracel stejnou cestou. Dobře si ji zapamatovala, neboť se za ním po rozloučení ještě dlouho dívala.

Vyšla z domu jen sama a již přicházela do lesa. V lese bylo ticho a smutno jako všude, kde s ní nebyl milovaný manžel Orfeus. Myslila a vzpomínala jen na něho. Kdyby tak uslyšela najednou odněkud jeho píseň! Její přání se však nesplnilo, žel, nikdy se už nesplnilo.

Slunce nemilosrdně vypražovalo svými paprsky mýtinku, kudy šla. Hmyz poletoval a bzučel kolem její krásné tváře a Eurydiké se v zamyšlení ubírala po travnaté pěšině. K sluchu jí doléhal bublající potůček, v jehož blízkosti tančily vodní víly, její někdejší družky. Však ji už z dálky uviděly a běžely k ní.

To bylo vyptávání a vyzvídání! A Eurydiké jim ráda vyprávěla všechno, co se přihodilo za ten celý čas, co se neviděly. Nejvíc jim vypravovala o Orfeovi, o jeho umění a o tom, jak je s ním šťastna. Družky jí pozorně naslouchaly, a když jim už všechno pověděla, pozvaly ji k tanci. Vyhověla jim, aspoň na chvilku, než se s nimi rozloučí a půjde dál, aby se co nejdříve setkala s milovaným Orfeem.

Najednou Eurydiké bolestně vykřikla. Rychle uskočila, ale bylo už pozdě. Uštkl ji do kotníku had, který se vyhříval v trávě.

„Orfee, můj drahý Orfee!“ ozvalo se smutně a naposledy lesem. Na víc jí už nezbylo sil. Prudký jed působil rychle v celém těle. Eurydiké klesla na zem a obestřely ji mrákoty. Zanedlouho umírala.

Právě v tu dobu se vracel Orfeus domů. I tentokrát se k němu skláněly keře a stromy a přilétali ptáci, ač nezpíval a nehrál. Pospíchal, aby byl co nejdříve doma. Ale stromy i ptáci mu oznamovali tu smutnou, nejsmutnější novinu. Celý kraj, všechno živé i neživé plakalo pro krásnou Eurydiku.

Nejvíc naříkal Orfeus. Měl pocit, že musí zemřít i on sám, když přišel na místo, odkud zaslechl volat své jméno. Eurydiké ležela na trávníku již mrtva a kolem ní plakaly všechny její družky, víly pramenů, hor, lesů a stromů. Vrhl se jako smyslů zbavený na zem. Objímal mrtvé tělo své drahé ženy a nevýslovně plakal. Eurydiku však nevzkřísil. Nic už jí nemohlo vrátit život.

Všude zavládl smutek. Nebylo mu možno uniknout. Bolest byla stále Orfeovi v patách. Zahryzla se mu hluboko do srdce. Oněměla lyra, zmlkl hlas, jenž okouzloval všechno, co bylo v jeho dosahu.

Orfeus prchal z domova. Nemohl prodlévat v místech, kde mu všechno připomínalo mrtvou Eurydiku.

Celé týdny vysedával na břehu řeky nebo se toulal v pustých lesích a skalách a tesknil po drahé ženě. Časem sáhl po lyře, ale struny se pod jeho prsty již neradovaly, nejásaly, nevábily k tanci. Plakaly s Orfeem a pohnuly k slzám každého, kdo je slyšel. Utichlo šumění stromů, ztichli práci i řeky, když Orfeus hrál, a celý kraj truchlil s ním.

Čím více myslel na své krátké štěstí, tím větší bolest mu svírala srdce. Orfeus klesal pod její tíhou. Připadalo mu, že smrt své drahé Eurydiky nepřežije. Sedával na břehu jezírka a díval se na jeho průhlednou hladinu, která bývala domovem jeho zesnulé choti. Trápil se nevýslovným steskem, nejedl a nepil. Čím více potlačoval bolest, tím krutěji ho drtila. Když přece někdy sáhl po lyře, pohnul k pláči i tvrdé skály. Zmlkli ptáci, stromy i řeky a celý kraj truchlil s ním.

Orfeus poznal, že bez Eurydiky nemůže žít. Najednou prudce vstal, zahleděl se do hladiny jezera a v myšlenkách osnoval odvážný čin. Lyra, dar Apollónův, dar boha zpěvu a hudebního umění, musí mu vrátit Eurydiku! Půjde do podsvětí a požádá vladaře Stínů, aby si mohl svou drahou choť odvést na svět. Okouzlí vlny podsvětních řek jako řeky na světě, okouzlí krále podsvětní říše a uprosí ho. Byl rozhodnut, půjde.

Spěšně se vydal na cestu a ubíral se do nejjižnějšího cípu Řecka, kde byl vchod do podsvětí.[4] Apollón mu seslal za průvodce Herma, neboť sám by byl nepřekonal všechny překážky té obtížné cesty. Není snadné sestoupit do temné, pochmurné říše Stínů, dokud tam člověka neodvolá smrt. Nikdo z lidí nemůže překročit zaživa ledový styžský proud, povstalý z lidských slz. Proto Orfea provázel Hermés.

A již se před nimi otevřela kovová brána, kterou jinak střežil strašlivý neúprosný trojhlavý pes Kerberos a podsvětní soudce Aiakos. Ten spatřil Herma, který provází do podsvětí každou duši, a proto bezevšeho pustil oba poutníky dál.

Za řekou Acherontem spatřil Orfeus nesčetné davy duší. Hermés odvedl Orfea rychle do paláce podsvětního vládce Háda a jeho manželky Persefony. Orfeus předstoupil před tvář tohoto nejpochmurnějšího božstva, uchopil lyru a hrál, jak nejtklivěji dovedl. Přesmutným zpěvem sděloval podsvětním bohům svou prosbu:

„Přicházím k vám, božstva říše Stínů, a klaním se vám. Vždyť nakonec vládnete všemu tvorstvu, které se na světě zrodí, a před vaší mocí a velebností se mi tají dech. Ale nač dalších slov? Přicházím do těchto míst za svou chotí Eurydikou. Ta je nyní pod vaší mocí mezi ostatními Stíny, neboť mi ji zlá nehoda odňala.

Za ni jsem přišel vás prosit.

Hadí ji zahubil jed.

Neměla Smrt ještě skosit

dívčinu v rozpuku let.

Zemřela, když jsem spěchal z cesty do její náruče a měl jsem se s ní za chvíli setkat. Ale už jsem ji nespatřil živou. Plakal jsem nad jejím mrtvým tělem, dlouho jsem plakal, a pokoušel jsem se snášet tu ztrátu. Ale nemohl jsem zapomenout a nepodařilo se mi překonat bolest. Nemám tolik síly, abych dovedl žít bez své milované ženy.

Dovolte duši té jemné

vzdálit se na řadu dní –

jinak tu v temnotě temné

navěky zůstanu s ní.

Zapřísahám vás a prosím při všem, co je posvátného v těchto místech, vraťte mi ji! Nechci ji jako trvalý dar, neboť všem smrtelným lidem je souzeno přijít jednou do tohoto posledního příbytku. Neprosím za odvrácení konečné sudby, chci jen, abyste mi dovolili žít s ní ještě několik let. Taková půjčka je ve vaší moci. Vždyť se tu s ní zase jednou setkám jako mrtvý s mrtvou.“

Nářek a bolestný pláč provázely struny nešťastného pěvce Orfea a jeho hlas se nesl nekonečnými prostorami. Bezkrvé, bledé duše plakaly nad jeho bolestí, neboť dojemná prosba Orfeova dojala a okouzlila celé podsvětí. Tantalos zapomněl lapat po ovoci a naklánět se k vodě, Ixíonovo kolo se zastavilo, supové přestali rvát Tityovi játra, dcery Danaovy odložily na chvíli svá děravá vědra a též Sísyfos se opřel o kámen a setřel si pot z čela.

Ale ještě větší zázrak spatřili tehdy podsvětní bohové při Orfeově písni: Tehdy poprvé zvlhly slzami i tváře hrozných Erínyjí, bohyň pomsty a trestu. Vynořily se z věčných mlh, kolem boků jim nehybně visely škaredé nestvůry, zmrtvěli hadi ovinující jim skráně a tvář těchto Lític se poprvé a naposled rozjasnila.

Ach, kdo by odolal kouzlu a moci Orfeova zpěvu? Sám vládce podsvětí Hádés i se svou manželkou Persefonou jihne, dívá se vlídně na Orfea a nemůže odmítnout jeho vroucí prosbu.

Hned dal zavolat milovanou Orfeovu choť Eurydiku. Byla v družině Stínů, které tam teprve nedávno přišly a kráčela jen zvolna, neboť čerstvá rána v kotníku ještě bolela.

Jak přicházela k trůnu podsvětních bohů a poznala svého drahého Orfea, oči jí zazářily jako slunce a dech se jí zatajil překvapením a radostí. Bozi ještě nezahlédli na lidské tváři krásnější úsměv, než byl ten, jímž vítala Orfea.

Hádés pokynul pěvci, aby se ujal své ženy a vyvedl ji na svět:

„Jděte a žijte šťastně jako dřív, ale ty, Orfee, musíš splnit podmínku, nechceš-li ztratit svou choť podruhé. Po celé cestě podsvětními temnotami se nesmíš ohlédnout, dokud nebudete na zemi v plném slunečním světle. Hermés, posel bohů, půjde za vámi, a kdybys tuto podmínku nesplnil, odvedl by Eurydiku podruhé a navždy do říše mrtvých.“

Orfeus vyslechl napomenutí Hádovo a radostně vykročil na zpáteční cestu. Jak se tak všichni tři ubírali krajem věčného ticha a mlčení a stoupali po příkré stezce k východu z podsvětí, myslil Orfeus na své nové štěstí. Už nebyli daleko od krásné země, která bude pro Orfea ještě krásnější, až na ni vstoupí noha Eurydičina. Myslil na to a představoval si všechno tím živěji, čím byli blíž slunečnímu světlu. Ach, jakou písní oslaví potom návrat své manželky a jejich nové štěstí!

Už chybělo jen málo kroků, aby spatřili stromy před vchodem do podsvětí. Orfeus napjal sluch a zalekl se. Jde sám. Neslyší kroky své ženy. V té chvíli si neuvědomil, že za ním kráčí jen beztělý Stín, který teprve na světě dostane zas tělo. A jak se ulekl, zda snad Eurydiké po tak dlouhé cestě nezemdlela a neklesla, ohlédl se po milované duši pln lásky a obav o ni. Ale v tom okamžiku, kdy se ohlédl, Eurydiké zmizela. Marně po ní vztahoval ruce, aby ji zachytil a objal. Sotva zaslechl její poslední sbohem, které mu dolétlo k sluchu jako vánek.

Ale v tom posledním pozdravu nebyla výčitka. Eurydiké odcházela zpět k ostatním mrtvým a těšila se z tak veliké a něžné lásky svého muže, která ho přivedla za ní až do podsvětí. A opět starostlivá, vřelá láska způsobila, že se neuskuteční, o čem Orfeus snil, když vycházel z podsvětí. Nebudou spolu šťastně žít na světě, bude je dělit hranice mezi životem a smrtí. Hranice, kterou zatím nelze překročit.

Kdyby bylo možné zemřít steskem a žalem, Orfeus by byl tu chvíli zemřel. Kdyby se byl mohl proměnit v kámen, zkameněl by. Ale pěvci jsou miláčky bohů a ti nedopustí, aby na ně dolehlo neštěstí větší, než lze unést.

S nevýslovnou bolestí v srdci a se slzami v očích se Orfeus obrátil a pustil se po téže cestě podruhé do podsvětí. Přišel k Charónovi, ale ať prosil, jak prosil, rozmrzelý převozník ho nevzal na loď. Nesmiloval se nad Orfeem, ani když viděl, že už sedm dní sedí v zármutku a hoři na břehu a že za tu dobu nepožil ani sousto jídla. Bolest a slzy mu byly jediným pokrmem.

Stýskal si na krutost podsvětních bohů a vlekl se jako bezduchý Stín k východu z podsvětí. Vyšel ven a nedovedl se z ničeho radovat. Stranil se lidí, uchýlil se do lesů a do hor a oddával se jen svému hlubokému zármutku. Jen tomu zůstal věrný a své lyře, na jejíchž strunách rozmlouval se svou drahou Eurydikou. Vyhýbal se všem ženám, a když zpozoroval, že jsou nablízku a poslouchají, přestal hrát. Zvláště se vyhýbal rozdivočelým ženám z průvodu Dionýsa, boha vína.

Jednou, když seděl Orfeus zase sám a přehrával na lyře píseň Eurydičinu, spatřila ho jedna z těch křepčících, rozjařených žen a zvolala:

„Podívejte se, to je on, co námi pohrdá! Tamhle sedí!“ Nato se přihnala k Orfeovi a umlčela jeho zpívající ústa úderem prutu. Nezranila ho však, neboť prut byl ovinut listím, které ztlumilo ránu. Ale ostatní ženy jako šílené se vzápětí připojily k své družce. Popadly kamení a házely jím po Orfeovi. Ale déšť kamenů na svůj cíl nedopadl. Ještě ve vzduchu byl přemožen zvukem Orfeových strun a jeho hlasem. Jednotlivé kameny se snášely k nohám božského pěvce, jako by prosily o milost. Ale šílenost těch žen neznala mezí. Čím více běsnily, tím prudčeji létalo kamení na Orfea.

Dokud bylo ticho, Orfeova lyra vítězila nad všemi zbraněmi těch žen. Ale vtom se strhl hrozný lomoz, křik a divoký jásot, výskání, pískání na píšťalu a hřmot kovových bubínků. Ten rámus přehlušil zvuky Orfeovy lyry. A teprve tehdy se kameny zbarvily krví božského pěvce, když už nebylo slyšet ani jeho struny, ani jeho hlas.

Šílené běsnění žen se stupňovalo. Vrhly se na ptactvo a zvířata shromážděná kolem Orfea a dosud jakoby okouzlená. Nenáviděly tu chvíli všechno, co svědčilo o slávě nešťastného pěvce a o moci jeho písně. Zdivočelé thrácké ženy se vrhaly na ptáky a hady, trhaly je na kusy, drásaly oněmělou zvěř, chytaly a zabíjely všechno, co stálo nablízku.

Potřísněné krví a šílené hněvem se pak vrhly na Orfea. Shlukly se kolem něho, jako když útočí na uštvaného jelena, který jim nemůže uniknout. Házely naň své thyrsy, větve stromů, kameny a hroudy. A ještě dovršily svou vzteklou zběsilost posledním surovým činem.

Nedaleko pracovali na polích rolníci. Jakmile zahlédli ten dav rozvášněných žen, nechali práce a rozprchli se na všechny strany. Kopáče, rýče a těžké železné motyky ležely porůznu na poli. Ženy se rozběhly, sebraly všechno to nářadí a rozsápaly býky zapřažené v pluhu. Pak se přihnaly k Orfeovi, aby ho usmrtily.

Orfeus k nim vzpínal ruce a prosil. Ale tehdy poprvé ztratil jeho hlas svou bývalou kouzelnou moc. Na žádnou z těch žen nezapůsobil. Jako šelmy se vrhly na Orfea a zabily ho. Z jeho božských úst, jimž naslouchaly i tvrdé skály, vyprchal duch a rozplynul se do mírných vánků.

Mrtev byl pěvec, největší ze všech, jací kdy žili. Již nikdy nezazní jeho píseň, již nikdy se Orfeus nesejde se svými druhy z lodi Argó, aby jim vyprávěl kouzelné příběhy ze života bohů i lidí.

Umlkli ptáci, divoké šelmy naříkaly, zvlhly kameny krůpějemi slz, kvílely stromy a shazovaly své listí a jehličí. V řekách stoupla voda ze slz prolitých nad Orfeovou smrtí. Víly stromů, lesů, hor a pramenů si oblékly černá roucha a v zármutku si spustily vlasy. Vše živé i neživé plakalo a naříkalo nad smrtí nejlíbeznějšího pěvce.

Bakchantky roztrhaly jeho mrtvé tělo a rozházely je po lese. Umělcovu hlavu a lyru hodily do řeky. A hle, div divoucí! Lyra teskně lkala, jak ji unášely vlnky, mrtvá ústa zpívala i po smrti a říční břehy jim žalostně odpovídaly. I moře se utišilo, poslouchalo ten žalostný zpěv a jedna vlnka druhé šeptala jméno Eurydičino, jež měl pěvec na rtech, když umíral. Pozůstatky po něm doneslo moře z Thrákie až na ostrov Lesbos.

A na tomto ostrově se pak narodilo mnoho slavných básníků a pěvců, i královna lyrických veršů Sapfó, aby památka Orfeova nikdy nevymizela.

Stín zemřelého se odebral do podsvětí a procházel podruhé místa, která už znal. Proto proletěl rychle temnotami a zamířil do Élysia, na nivy blažených duší, kde spatřil svou Eurydiku. Toužebně ji objal a dlouho ji svíral v náručí. Potom se spolu procházeli ruku v ruce po kvetoucích lukách, chodili krásnými zahradami a Orfeus se již nemusel bát, že svou drahou ženu znovu ztratí, když se po ní ohlédne. Ohlížel se za ní stále, kdykoli se opozdila v chůzi, a nespouštěl z ní oči. Tak se navždy shledali a prožívají dál v ráji své štěstí, jehož jim bylo jen nakrátko dopřáno na světě.

Bůh Dionýsos nenechal tak hrozný zločin thráckých žen bez trestu. Za to, že usmrtily jeho milého pěvce, proměnil je v stromy. Kde která stála, nohy se jí proměnily v kořeny, zapustily se do země a již se jediná z nich nepohnula z místa. Každá prožívala hrůzu, jak ztrácela lidskou podobu a přecházela v strom. Takový trest dopadl na jejich hlavy.

<<< Aríón Ledňáčci >>>

POZNÁMKY:

[1] Orfeus se vyskytuje také v pověsti o Argonautech, jako jeden z členů výpravy za zlatým rounem. – Tklivá báje o božském pěvci, jenž svou hudbou vnášel mír do veškeré přírody, podnítila zřejmě v 8.–6. století před naším letopočtem starořecké mysticko-filosofické učení, zvané orfismus. Orfici hlásali nesmrtelnost duše a její převtělování (za trest) do těl zvířat. Proto orfici nejedli maso. Tím se toto vegetariánské hnutí velmi přibližovalo například pythagoreismu nebo podobným indickým filosofiím. – Existuje také novější orfismus jakožto umělecký směr abstraktního malířství, jež má za cíl zpodobnit hudbu čistými barevnými plochami bez zobrazující funkce. – Poznámka Misantropova.

[2] Múza Kalliopé se ještě jednou vyskytuje ve vyprávění o Achilleovi, jenž si na ní chtěl vyprosit dar hudby a poezie. – Pozn. Mis.

[3] Lyru získal Apollón od Herma. O lyře i o Apollónovi pojednávají samostatně kapitoly O nejkrásnějším z bohů a Kouzelná lyra. – Pozn. Mis.

[4] Některé báje mají jednu i více variant. Ve vyprávění o Argonautech je zmínka o tom, že vchod do podsvětí se nachází kdesi na pobřeží Pontu (= Černého moře), což jistě není nejjižnější cíp Řecka. Obecně lze říci, že vchod do podsvětí se v řeckém bájesloví nacházel typicky všude tam, kde nějakou propastí protékaly podzemní vody (u nás by to tedy mohly být např. Punkevní krasové jeskyně). – Pozn. Mis.